Čtvrtletník posluchačů a příznivců. stanice Český rozhlas Vltava

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l t ava 6 Čt vr las Vlt h z o 1 | 201 r ý e Česk stanic

Theodor Pištěk Midget olej, plátno, 1977

02

08

10

13

Karel IV.

Jiří Bělohlávek

William Shakespeare

Sbormistři

14

16

08 18

08 20

Miguel de Cervantes

Den z Opavy

Pražské jaro

Edith Whartonová

08 22

08 23

24

14 25

Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu

Pravdivé příběhy

Sto let amerického dramatu

Sherwood Anderson

14 26

14 28

14 29

30

Velikonoce

Světlana Alexijevičová

Olga Walló, Herman Melville

Robinson Jeffers

31

32

34

Folk City

Radio Wave

Profil: Theodor Pištěk

Milí posluchači a členové Klubu Vltava,

na Vltavě jsme opatrní s dramaturgií ve stylu „hrajeme k narozeninám“. Nějaké to výročí připadá skoro na každý den v roce a je pak těžké rozhodnout, kdo má na oslavy nárok a kdo ne, a zejména se na tom neshodneme se samotnými oslavenci. Během tohoto jara nás ale čekají výročí neopominutelná. K Shakespearovi je připraven velký cyklus jeho her, který vyvrcholí premiérou Snu noci svatojánské. V den jeho narozenin také chystáme setkání v Praze na piazzettě Národního divadla. Do Shakespearova stínu se nesmí dostat ani Cervantes, jemuž věnujeme sobotní Víkendovou přílohu. Poslechneme si nejlepší dirigentské nahrávky kulatě jubilujícího Jiřího Bělohlávka a pěkných pár svíčiček plápolá i na narozeninovém dortu Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Ať je vám Vltava, milí posluchači, společníkem ve dnech slavnostních i všedních. Lukáš Hurník

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

36 37 44 46 47

2

Výročí

Císař Karel IV. z  dynastie Lucemburků patří bezesporu mezi nejdůležitější státníky evropské historie. Narodil se 14. května 1316 a zemřel 29. listopadu 1378 v Praze. Po celý květen si budeme ve vltavském vysílání u příležitosti sedmistého výročí Karlova narození připomínat jeho stále inspirující odkaz. Málokterý z  českých panovníků si byl tak vědom důležitosti obrazů a nejrůznějších symbolů jako právě Karel IV. Proto se v  karlovském cyklu esejů o  básních zaměříme na symboliku ctností ve středověké poezii. Vybrali jsme čtyři stěžejní – statečnost ( fortitudo), moudrost (sapientia), uměřenost (temperantia) a spravedlnost (iustitia). Tato čtveřice doplňuje víru, naději a lásku, trojici ctností božských. Čtyři světové strany vymezují svět, čtyři lidské ctnosti tvoří oporu lidské společnosti. Autorem projektu je Matouš Jaluška, cyklus desetiminutových zastavení vysíláme každý všední den.

K AREL IV.

NA VLTAVĚ

Foto: Dušan Tománek

Převeliká svatební nádhera Víkendovou přílohu začneme 14. května na stanici Vltava jako v pohádce. Svatbou. „S převelikou nádherou“ byl 1. září roku 1310 slaven sňatek Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburka. Příběh slavné lucembursko-přemyslovské svatby má však jako každý jiný příběh svůj „předpříběh“. Medievalistka Marie Bláhová je přesvědčena, že všechno začalo o pár let dřív vraždou římského krále Albrechta v roce 1308. Začala napínavá hra o trůn římského císaře. Už v  prvních květnových dnech po Albrechtově zavraždění se sešli v  městečku Nivelles u  Bruselu vévodové, hrabata a  knížata z  této oblasti, aby uzavřeli dohodu o případném kandidátovi na římský trůn. Byl mezi nimi i lucemburský hrabě Jindřich IV. Ačkoliv v písemné dohodě účastníků tohoto setkání nebylo uvedeno žádné jméno, bylo zřejmé, že jediným vhodným kandidátem v tomto společenství je právě on – Jindřich Lucemburský.

Foto: Dušan Tománek

Za rozhodujícího činitele ve volbě nového římského krále byl tehdy považován jeden ze světských kurfiřtů – vládnoucí český král. Tím byl Jindřich Korutanský. Ten váhal a vyhýbal se rozhodnutí. Promeškal tak jedinečnou šanci upevnit svou nepříliš jistou pozici na českém královském trůně. Potvrdil, že není obratným státníkem, a tak o budoucím římském králi rozhodoval místo českého krále bývalý kancléř na dvoře Václava II., teď už mohučský arcibiskup a  vynikající diplomat Petr z  Aspeltu. Bezpochyby také jeho zásluhou byl už v  listopadu roku 1308 uveden na trůn králů římských Jindřich, hrabě Lucemburský. Portrét Petra z Aspeltu bude také patřit do mozaiky karlovských příběhů. Prý se svou výmluvností, přesvědčivostí a v neposlední řadě i „českou“ zkušeností také zasloužil o  sňatek Jana Lucemburského s  Eliškou. Významnou úlohu při vyjednávání o  změně na českém trůně sehráli také představitelé cisterciáckých klášterů a zároveň diplomaté z časů vlády Václava II. – sedlecký opat Heidenreich a  zbraslavský opat Konrád. Náročná jednání o  nástupu prvního Lucemburka na český trůn tak končila 31. srpna a 1. září 1310 ve špýrském dómu slavnou svatbou. Radost však brzy vystřídaly všednodenní starosti a  také první nedorozumění – nejenom mezi Janem a  Eliškou. Jan a  jeho vztahy k  Elišce, synovi i  Čechám budou další „kapitolou“ v karlovské mozaice.

Podobně jako osudy dvou měst, Cách a  Prahy, jejichž vzájemné kontakty začaly někdy na konci 10. století, v časech vlády Karla IV. se pak rozvinuly a prohloubily. A přetrvávají až do dneška… Český bohatýr a „rozkřídlení duchovní“ Cykly pověstí a  vyprávění sběratele pohádek a  pověstí, básníka, překladatele Adolfa Weniga jsou někdy více jindy méně inspirované historickými událostmi. Jeho soubor Čeští bohatýři je věnován velkým postavám české historie a mytologie. Kapitola Karel IV. sleduje peripetie dlouhého císařova života, připomíná jeho významné stavby, založení univerzity, pěstování vína. Wenigovo vyprávění jsme zařadili do času Povídky hned po Víkendové příloze 14. května. Krátká rozhlasová hra Ludvíka Kundery je součástí triptychu Královská sonáta. Ve třech apokryfech nám autor přibližuje okamžiky stěžejních rozhodnutí českých panovníků Václava II., Karla IV. a Jiřího z  Kunštátu a  Poděbrad. Autory jednotlivých textů byli významní dramatici, spojení s rozkvětem brněnského rozhlasového studia šedesátých let – Karel Tachovský, Ludvík Kundera a  Antonín Přidal. Monodrama Ludvíka Kundery nazvané Sny Karla IV. popisuje situaci, která nastala poté,

kdy byl vladař v  roce 1351 úkladně anebo spíš omylem otráven svou druhou manželkou Annou Falckou. V čase, kdy neví, jestli přežije, diktuje písaři životopisné poznámky. „Mimo diktát“ sní o tom, jak – přežije-li – ukáže svým poddaným cestu „nejen k  blahobytu hmotnému, ale i rozkřídlení duchovnímu“. Rozhlasovou inscenaci natočila v roce 1969 v brněnském studiu Olga Zezulová s Josefem Karlíkem (14. 5. 14 hod.). Císař v  jedné minutě versus dlouhé vyprávění kronikářovo V rámci Karlova vltavského víkendu odvysíláme také deset minutových her Petra Hudského, ve kterých se autor inspiroval momenty ze života Karla IV. Miniatury s podtitulem Minutae Carolinae reflektují události z  panovníkova dětství, mladých let i dospělosti, kupříkladu svatbu s Blankou z Valois, rozhovory o politické situaci s otcem Janem Lucemburských či bratrem Janem Jindřichem nebo první setkání s  Eliškou Pomořanskou a  pozdější narození syna Zikmunda. Hříčky jsou psány současným jazykem a nepostrádají nadhled a humor. Různé motivy vedly autory k sepsání středověkých kronik. U  Zbraslavské kroniky byla motivem snaha vyzdvihnout

4

Výročí

zakladatele kláštera Václava II. Proto také kronika nezačíná obvyklým stvořením světa, nýbrž stručným zmíněním života Václavova otce, Přemysla II. Otakara. Kronika vznikla v klášteře na Zbraslavi mezi léty 1305– 1339, je dílem dvou zbraslavských opatů, Oty a Petra Žitavského, a zaznamenává události z let 1252–1338. První část byla psána převážně opatem Otou. Líčí skutky Václava II. jako vzorného křesťana a světského knížete, Petr Žitavský v životopisu pokračuje a přidává popis událostí až k nástupu Jana Lucemburského na český trůn. Druhá kniha je už psána chronologicky, počíná popisem stavu českých zemí a  věnuje se sňatku Jana Lucemburského s  Eliškou Přemyslovnou, vládě krále Jana Lucemburského, rozkolu v  manželství a  zaznamenává králův odchod z České země do zahraničí i jeho rytířské skutky. Se Zbraslavskou kronikou se budete moci seznámit v desetidílné četbě na pokračování. Stránky na dobrou noc s císařem Státnické dílo Karla IV. obsahuje české překlady vybraných dokumentů právního charakteru, které král vydal. Výběr dokumentů se zaměřuje na prameny vztahující se k  českému státu a  je vymezen prvním desetiletím vlády Karla IV. Seznámíme se především s  nejznámějšími zákoníky ze samého počátku císařské mise Karla IV., s  Maiestas Carolina (zde zpracovává témata jako například ochrana lesů, práva šlechty, státní náboženství a postih kacířů, obrana království v případě války atd.) a se Zlatou bulou. Z Karlových právních dokumentů budeme číst ve Stránkách na dobrou noc. Dokumenty v této řadě vystřídají texty historika a spisovatele Josefa Svátka, autora historických próz. Autor sice vycházel ze studia historických pramenů, ale nakonec v jeho pracích převládla fikce. V přípravě našeho vysílání o Karlu IV. jsme sáhli po Svátkově sbírce drobných próz a  vyprávění Pražské pověsti a  legendy obsahující příběhy od nejstarších dob českých dějin. Pověsti z  doby Karla IV. jsme uspořádali do tří částí: budování Nového města pražského; stavba kamenného mostu a sochy na něm; církevní stavby, císařovy zásluhy o získání některých soch a obrazů pro pražské chrámy.

Foto: Dušan Tománek

Karel v poezii a apokryfech Postava císaře Karla IV. neprochází pouze díly kronikářů a historiků, ale vstoupila také do české poezie. Vladařova postava se objevuje v textech Bohuslava Hasištejnského z  Lobkovic, ve známé Nerudově Baladě o  víně, a  je přítomna v tvorbě mnoha dalších českých básníků – Sládka, Seiferta, Biebla, Slavíka. Ke Karlu IV. se ve svých verších obrací také Zdeněk Kalista, který se „otci vlasti“ věnoval i jako historik. Pořad z cyklu Sladké je žít, který připravuje Miloš Doležal, přinese volný výběr z  básní inspirovaných nejen samotným Karlem IV., ale třeba i  jeho stavbami.

Od pondělí 16. května uslyšíte v dopoledních kabinetech cyklus Pavla Molka Karolinské apokryfy. Soubor pěti dramatických zastavení nad životními událostmi mladého Karla IV. Východiskem se stalo pět epizod z autobiografie Vita Caroli časově ohraničených první návštěvou patnáctiletého prince  Karla v  Itálii do jeho volby římským císařem. Historické události jsou však pro autora jen odrazovým můstkem k vlastním, fiktivním příběhům. V nich více než fakta sleduje lidské povahy, vztahy a motivace jednání, které se, jak se ukazuje, proměnily za sedm století méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Vladimíra Bezdíčková

Výročí

KAREL IV. A HUDBA

V roce 1352 jsou zmíněni dva pištci, bratři Svach, řečený Zlatá ruka a Maršík. Karel IV. si je pro mistrovství jejich hry tak oblíbil, že je bohatě odměnil a zároveň je i jejich dědice osvobodil do budoucna od všech daní a poplatků. Existuje i skladba, která vznikla na počest Karla IV. při jeho římské korunovační jízdě. Jacopo da Bologna napsal trojhlasý madrigal Aquila altera, který zazněl v roce 1355 při Karlově korunovaci v Miláně.

Císař Karel IV. se lišil od ostatních panovníků vrcholného středověku tím, že byl neobyčejně vzdělaný, ovládal slovem i písmem pět jazyků – češtinu, francouzštinu, němčinu, italštinu a latinu. V latině nejen diktoval nejrůznější listiny, ale sepsal mimo jiné i svůj vlastní životopis. Zde se můžeme dočíst i o Karlově přesvědčení, že své výjimečné schopnosti získal od Boha, který jej předurčil k jeho panovnickému postavení. Od mládí byl hluboce věřícím a věřil i v přínos ostatkových relikvií, které úpěnlivě celý život sbíral a  pro které nechal stavět nejdůstojnější svatostánky. Šíře jeho zájmu a  iniciativy byla opravdu rozsáhlá. Postaral se například i o obnovu východní liturgie ve staroslověnštině nejen podporou Sázavského kláštera, ale i založením emauzského kláštera v Praze „Na Slovanech“, kde zněla zpívaná liturgie ve staroslověnštině. Karel je všeobecně považován za velikého podporovatele výtvarného umění i  architektury, zatímco o  jeho vztahu k hudbě se příliš nehovoří. Jak to bylo s hudbou, která Karla IV. obklopovala? Především to byla hudba liturgická, znějící při mších, které Karel od mládí hojně navštěvoval. Když v  roce 1344 Jan Lucemburský za asistence svého syna Karla vymohl u papeže Klimenta VI. povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, Karel IV. finančně velmi štědře podpořil velký sbor 24 mansionářů ve svatovítské katedrále. Roční příjem hlavních mansionářů stačil ke koupi menšího domu v Praze. Tak vlastně vznikl v  Praze profesionální církevní sbor. Po jeho vzoru vznikaly postupně sbory mansionářů i v dalších místech Evropy. Kupříkladu v  roce 1355 založil Karel IV. podobný sbor ve svém říšském sídle v Norimberku. V pražském svatovítském chrámu existoval i chlapecký sbor bonifantů. Podle jeho vzoru byly založeny podobné sbory „dobrých chlapců“ v Praze na Vyšehradě a u sv. Havla, ale také v Litoměřicích a v Žatci. Z Karlova Vlastního životopisu víme, že byl v mládí nadšeným účastníkem nejrůznějších turnajů. V rámci turnajů vždy zněla hudba. Heroldi hráli na trumpety nejrůznější pečlivě vypracované signály, kterými dávali znamení pro vjezd na kolbiště, dávali signál ke každému zápasu

Na všech královských dvorech a  na mnohých dvorech šlechtických působili trubači, kteří byli povýšeni nad ostatní hudebníky, protože hráli při všech slavnostních příležitostech a dokonce často doprovázeli svým hraním i královský průvod na cestách. Na Karlově dvoře to byli trubači Jan a Vlk (Wilko), kteří patřili ke zvláště oblíbeným císařovým hudebníkům. Ten listinou ze 3. října 1360 přidělil svým věrným a milým trubačům výnosný honorář za jejich činnost. Na pražském dvoře byl také fidulista, kterého si císař velmi vážil a  kterého dokonce jmenoval králem všech jokulátorů. Titul rex histriorum mu udělil listinou, v  níž velmi podrobně vylíčil fidulistovy dovednosti i  to, jak svojí hrou krále dokáže potěšit. V  úvodu listiny ho dokonce nazývá svým rodinným fidulistou. Do roku 1358 žil na Karlově dvoře i další fidulista a minnesänger Heinrich von Mügeln. Ten již před tím působil na dvoře Jana Lucemburského, který si ho rovněž velmi vážil. V Praze byl i další minnesänger – Müglich von Prag. Foto: Archiv

v sestavě, oznamovali každý útok i každé vítězství. Karel se také během svého mládí na francouzském dvoře svého strýce Karla V. setkal s  dvorskou hudbou, která se tam provozovala. Rovněž žádná větší hostina a dvorská slavnost se neobešla bez hudby a  hudebníků. Dokazuje to řada dobových vyobrazení i písemností. S  osobností Karla IV. je spojena řada dokladů o  hudbě a hudebnících. Kupříkladu František Pražský ve své kronice píše, že na slavnostní hostině po korunovaci Karla IV. a Blanky z Valois v roce 1347 „sladce zněl zvuk buisin a  různých hudebních nástrojů“. O  hudebnících, kteří byli spojeni se dvorem Karla IV. máme rovněž řadu záznamů.

Známe také hudebníky, kteří působili ve službách dalších významných osobností. Mezi blízkými lidmi Karlu IV. byl jeho dlouholetý kancléř a  vzdělaný humanista Jan ze Středy. Ten měl ve svých službách fidulistu Philippa a Ješka hrajícího na křídlo. Měl je ve velké oblibě, nazýval je dokonce svými rodinnými spolustolovníky, služebníky a svými vychvalovateli. V  době Karla IV. se povznesla hudební kultura v  Čechách nejen vznikem nových českých skladeb, ale i  poznáním vrcholné evropské tvorby, která se rozšířila do českých zemí. Další podrobnosti o hudbě doby Karla IV. přinesou pořady na stanici Vltava, které jsou této tematice věnovány. Lukáš Matoušek

5

6

Výročí

Ilustrace: Pavlína Bubnová

poezii především skrze ctnosti jako základ dobré vlády. Tento základ chtěl ostatně sám Karel vštípit i svým potomkům, jak vyplývá z jeho autobiografie i ze souboru moralit (obě díla může čtenář nalézt v souboru Karel IV.: Literární dílo, vydaném v nakladatelství Vyšehrad roku 2000). Z  několika možných soustav ctností jsme vybrali čtyři ctnosti kardinální čili stěžejní – statečnost (latinsky fortitudo), moudrost (sapientia), uměřenost (temperantia) a spravedlnost (iustitia). Tato čtveřice doplňuje víru, naději a lásku, trojici ctností božských, vydestilovaných z novozákonních listů apoštola Pavla, zejména z První epištoly Korintským. Čtyři světové strany vymezují svět, čtyři lidské ctnosti tvoří oporu lidské společnosti. I proto se zrcadlí v literatuře všeho druhu, nejenom v té středověké.

O BÁSNÍCH A CTNOSTECH KRÁLŮ Letopočet 2016 se v  koloběhu vzpomínání spojil s  osobou Karla IV. Lucemburka, narozeného 14. května před 700 lety. Má tedy jednoho hrdinu, jedinou ústřední postavu. Proto je třeba sáhnout po drobnohledu. Z čeho se skládá „největší Čech“? Zajisté z nějakých částí. Člověk není žádná dokonalá srostlina beze švů. Rádi bychom ze sebe činili krásné sochy, vytesané z jediného kusu kamene, naše osobnost se však pod rukama láme do temných záhybů nevědomí. Však nám také středověká literatura neustále staví před oči spáry a nespojitost v člověku. Mezera mezi křehkou nádobou těla a  duší schopnou povznést se až k  Božímu duchu představuje zároveň rozdíl

mezi silami, které v člověku působí. Zatímco v těle proudí a vaří se základní šťávy, jejichž pohyby či výpary duši ovlivňují, na straně duše nacházíme nejrůznější ctnosti a neřesti. Historik Robert Antonín naposledy ve své zevrubné práci Ideální panovník českého středověku ukazuje, jak důležitý je soubor ctností pro sebestylizaci středověkých panovníků. Je v  zájmu každého křesťanského vladaře jevit se co nejctnostnějším. On je totiž hlavou království, v něm sídlí duše ideálního těla státu, jehož údy jsou ostatní stavy. Málokterý z  českých panovníků si byl tak vědom důležitosti obrazů a nejrůznějších symbolů jako právě Karel IV. Proto v karlovském cyklu esejů o básních pohlédneme na středověkou

Při průzkumu ctnosti statečnosti si připomeneme středověkou západní nostalgii po římské říši, jak ji prožívá Francesco Petrarca, nezamlčíme utrpení Židů při pogromech za Karlovy vlády a  dostaneme se až k  vynalézání národního těla v  Královédvorském rukopise. Moudrost nás povede od snových obrazů a vizí nebeských mocností k moudrosti milostné poezie a dál až k mnoha talentům moderního portugalského básníka Fernanda Pessoy. Z hlediska uměřenosti budeme hovořit o milostných vězení těla i mysli, do kterých upadají hrdinové dvorských románů, o  středověkém řádu světa i  o  sonetech milovníků středověku, kteří žili v 19. století. Poslední a pro panovníka nanejvýš důležitá ctnost, spravedlnost, přinese obrazy nejrůznějších soudů, včetně toho Posledního. Od básní o svaté Kateřině, kterou císař Karel IV. obzvláště měl v úctě, až k textům britského socialisty konce 19. století Williama Morrise. Pokud jste, milí čtenáři Magazínu Vltavy, dočetli až sem, neuniklo vám, že poslední část týdenního cyklu vždy hledá odkazy středověkého pojetí ctností v romantismu či moderně: nebudeme tedy poslouchat jen samé staré texty. Doufáme tedy, že karlovský cyklus zamyšlení nad básněmi, který tentokrát vzniká pod záštitou Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vás zaujme i  jako posluchače svou rozmanitostí a  ukáže, jak pestrá a zajímavá může stará poezie být. Matouš Jaluška

Výročí

KAREL IV. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování od 14. května 2016, vždy v 18.30 hod.

Foto: Ben Skála

Vita Caroli – vlastní životopis Karla IV. – vznikl kolem roku 1371 a  je nejvýznamnějším literárním dílem tohoto českého krále a římského císaře. Spis byl určen především Karlovým synům – aby se z otcova života, z jeho dobrých i špatných činů náležitě poučili, a až přijde jejich čas, dokázali správně plnit své panovnické poslání. Karel IV (14. 5. 1316 Praha – 29. 11. 1378 Praha) ovládal slovem i  písmem několik jazyků – češtinu, francouzštinu, němčinu, italštinu, všechny jeho spisy jsou však napsány latinsky. Nejdůležitější z nich – mezi nimi samozřejmě i Vita Caroli – byly brzy přeloženy do češtiny, tiskem vyšly dokonce už v  předbělohorské době. Prvních 14 kapitol Karlova životopisu, dovedených do roku 1340, napsal Karel IV. sám, zbývajících šest kapitol doplnil pak již jiný autor. Dílo zachycuje události Karlova života od narození až po volbu římským králem (1346), nesoustřeďuje se však jen na historická fakta. Zejména pasáže, které psal Karel IV. sám, jsou bohatě proloženy náboženskými a  mravními úvahami: „Když pak kralovati budete po mně ozdobeni korunou královskou, vzpomeňte, že i  já jsem kraloval před vámi a  že jsem obrácen v  prach a  hlínu červů. Co platna jest urozenost nebo hojnost jmění, není-li při nich čistého svědomí, pravé víry a naděje ve svaté vzkříšení. Jestliže budete nenáviděti lakomství, poplyne vám bohatství, avšak nepřikládejte k němu srdcí svých, nýbrž shromažďujte sobě poklady moudrosti, neboť v moudrosti spočívá mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž poddán jest panství peněz…“ Dílo bylo určeno především Karlovým synům, aby se z  otcových skutků, úspěšných i  chybných, naučili bohabojné orientaci při plnění panovnického poslání. Vlastní životopis Karla IV. budeme poslouchat v  přednesu Jana Hartla, s nímž četbu nastudoval režisér Josef Melč v roce 1978, tehdy k 600. výročí panovníkova úmrtí. Naše uvedení je k připomenutí 700. výročí panovníkova narození. Petr Turek

7

8

VIZUALIZACE ODVÁDÍ OD SLYŠENÍ Láska k  hudbě se u  Jiřího Bělohlávka, narozeného v Praze 24. února 1946, projevovala už v raném věku. Zpíval v  Kühnově dětském sboru, věnoval se hře na violoncello a  nakonec vystudoval dirigování. Byl dirigentem Státní filharmonie Brno, šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, stálým dirigentem a  dva roky šéfdirigentem České filharmonie. V roce 1994 založil Pražskou komorní filharmonii a jedenáct let ji umělecky vedl. V letech 1995 až 2000 působil jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra v  Londýně a  v  roce 2006 se stal na šest let jeho šéfdirigentem. Od roku 2012 stojí opět v  čele České filharmonie.

JIŘÍ BĚLOHL ÁVEK Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem – únorový pořad z programové řady Slovo o hudbě – k poslechu ve zvukovém archivu Českého rozhlasu, www.rozhlas.cz/iradio

Foto: Petra Hajská | Česká filharmonie

Věříte víc na dirigentské charisma, na fluidum, vyzařování… nebo je mnohem důležitější práce? Ideální je obojí. Pokud ovšem někdo vsadí pouze na charisma a na schopnost okouzlit, ať už orchestr, nebo publikum, či dokonce orchestr i  publikum, pak jde cestou, která může znamenat velmi zajímavý život, zajímavou kariéru, cestou, která může přinést ve šťastných momentech zajímavé výkony, ale pro mne osobně je to jen poloviční kvalita. Protože úkolem dirigenta je sloužit nejenom kariéře, své dráze, ale především hudbě samé a také tělesům, s  nimiž spolupracuje. Každé totiž potřebuje pravidelnou péči o všechny aspekty hry. Co k nim řadíte? Intonaci, vnitřní souhru, kvalitu tónu, brilanci, bohatství výrazové palety, stylovou orientaci… Trénink je nezbytný. Na to, aby byl ansámbl schopen každou zmíněnou kvalitu obsáhnout ve svém celku, tedy aby ji byl schopen obsáhnout každý z  hráčů, nestačí chvilkové poblouznění při inspirativním koncertu. To by bylo málo. Vzpomínám například, jak kdysi Charles Munch dával v  Praze s  rozhlasovým orchestrem Šestou symfonii Bohuslava Martinů. Byl to v sále omračující zážitek. Existuje ovšem i nahrávka. A tam slyšíte chyby a je bez

Osobnost

velkých emocí… Vyzařování při koncertě hraje velikou roli a mnoho lidí se nechá ošálit. Není divu. Dnes je vše vizualizováno. Vizualizace je však trend, který odvádí od slyšení, od poslouchání. Při jednom našem nedávném mimořádném koncertu byl jeho součástí videomapping. Bohužel nekorespondoval s  hudbou. Takže působil zbytečným dojmem. Přitom jsem jindy viděl v Praze od stejné firmy něco podobného na kostele svaté Ludmily na náměstí Míru – a bylo to výborné. Videomapping přináší úžasné možnosti, ale nelze ho dělat bez porozumění pro hudbu, bez ohledu na dění v hudbě. Jen s ním může mít smysl. Hovořil jste o  koncertech a  o  šálení… Neznamená to snad, že by se měly poslouchat jen nahrávky, že? Naopak. Čím dál víc jsem přesvědčen, že živý koncert je nenahraditelný. A  začal jsem také rozumět, proč se Sergiu Celibidache tak bránil nahrávací technice. Kdysi mi to přišlo až nerozumné. Vždyť dokumentace výkonu je skvělá věc a záznam přináší pro studijní potřeby úžasné výhody. Ale kombinace prostoru, v  němž se zvuk realizuje, je spolu s atmosférou živého provedení něco, co je nezachytitelné na zvukovém záznamu. Čili zvukový záznam je polovičatý. Chybí specifický vjem prostoru a pospolitosti lidí. Je matoucí, protože v sále vnímáme průběh hudby a tempa jiným způsobem než doma v lenošce. Aby vytvořily dostatek napětí, musí být nahrávky, které posloucháme doma, o něco živější než v sále.

v  opeře v  Essenu; Zbyněk Müller, šéfdirigent Státní filharmonie v  Košicích; Marko Ivanović, úřadující hudební šéf Janáčkovy opery v Brně… A také Ondřej Vrabec, nyní můj asistent ve filharmonii, udělal neobyčejný pokrok, když připomenu jeho soutěžní výkon v Tokiu; je to svrchovaný kumštýř, který ví, co chtít a jak to udělat. A jeho zkušenosti z pozice prvního hornisty filharmonie mu dávají obrovskou výhodu ve schopnosti analytického poslouchání struktury zvuku v orchestru. Existuje obecný recept pro mladého dirigenta, jak proniknout na evropskou scénu? Stručně řečeno, jde spíše o štěstí, nebo především o práci? O oboje. Podmínkou je, aby měl osobnostní kvality a byl připraven. Ale stejně důležitou podmínkou je, aby ve správný čas dostal správnou příležitost, aby získal takové angažmá, kde se objeví jeho kvality a  kde je ocení, angažmá, od kterého se dá kariéra pak odvíjet. Je to čím dál obtížnější. Vyjmenovali jsme nicméně šest mladých dirigentů, kteří mají nakročeno k tomu, že budou dalších třicet let fungovat – a  to je ohromná deviza pro naši koncertní scénu.

Je zkouška přínosnější než sledování koncertu? Rozhodně. Koncert z hlediska studia není tak zajímavý. Samozřejmě je dobré si ověřit, jak se posune laťka od poslední zkoušky ke koncertu, a bývá to zpravidla ještě velký skok, ale vlastní proces tvorby, ten je možné sledovat jedině při zkouškách.

Existuje něco jako psychologie orchestrů? Orchestry laxní, netečné, vstřícné, ochotné, dychtivé…? Jistě, každý orchestr má svůj charakter, svou osobnost. Může se to proměňovat i  od skupiny ke skupině. Ale obecně jsem přesvědčen, že v  zásadě žádný hudebník v  momentě, kdy jde na pódium, nesáhne k  vědomé negaci, k  dělání naschválů. Já se snažím přispívat tím, že nikdo nemůže být na pochybách, že dávám maximum. Že to, o co se snažím, myslím upřímně a že jsem hluboce přesvědčen, že to je správně. Byly jistě i situace, kdy jsem své spolupracovníky nepřesvědčil stoprocentně, ale myslím, že základní přístup musel přinejmenším vzbuzovat respekt a také vůli spolupracovat.

Příliš se nezdůrazňuje vaše práce učitele. Souhlasíte s tvrzením, že vztah učitele a žáka je vzájemným ovlivňováním? Ano, naučil jsem se od svých žáků určitě hodně. Když je vyjmenujeme: Jakub Hrůša, designovaný šéf Bamberských symfoniků; Tomáš Hanus, designovaný šéf Velšské národní opery v  Cardiffu; Tomáš Netopil, úřadující šéf

Od roku 2012 zažíváte euforický návrat k  České filharmonii. Nastalo osobní naplnění? Je to skutečně ohromně oblažující a  naplňující perioda mého uměleckého života. Když jsem nastupoval, domníval jsem se a  doufal, že se za dva či tři roky dopracujeme nějakých výraznějších výsledků. Ale nastala

vzácná chvíle, že se naše snahy a energie propojily a že proces vzájemného sjednocení a  společného usilování proběhl mnohem rychleji, mnohem dřív. Už během první sezony jsem viděl, že to bude dobré. Česká filharmonie prochází obrodou. Jak tomu přispívají mladí hráči? Velmi silně. Příliv mladé krve byl a je jednou z věcí zásadního významu. Přišlo mnoho kvalitních mladých lidí. Z toho mám velkou radost. Postupné střídání pozic mezi staršími a  mladými hráči, to je jeden z  nelehkých momentů v životě každého tělesa. Na čem by se mělo ještě ve filharmonii a  s  filharmonií pracovat? Celou tradici, kterou neseme na svých bedrech a kterou se právem pyšníme, musíme neustále hlídat a obnovovat. Hledět dopředu a vylepšovat, věnovat trvalou pozornost všem aspektům orchestrální dokonalosti a  estetického růstu, vyžadovat co nejcitlivější reakce hráčů… Máme vizi, řadu projektů a úvah, jimiž chceme tyto kvality rozvíjet, další vývoj posunout. Patří do toho trvalé audiovizuální záznamy, něco na způsob Digital Concert Hall, kterou mají Berlínští filharmonikové. Z  toho by mohly vznikat i produkty, které by měla k dispozici také veřejnost. Pokračovat musíme i v práci s mladými lidmi. Vytváříme tím úrodné podhoubí pro naše příští posluchače. Musíme se starat sami, školy i rodiny tuto svoji roli bohužel dostatečně neplní… Při letošním stodvacátém výročí filharmonie se  připomínají zejména dirigenti Talich, Kubelík, Ančerl a  Neumann… Ale u  vzniku orchestru byl jakousi sudičkou Antonín Dvořák, který dirigoval první koncert. Jak se s těmito tradicemi srovnáváte? Mám pocit velikého závazku a  úžasné hrdosti, že jsem pokračovatelem téhle báječné linie. Ale ten nemám jen v této jubilejní sezoně, ale pociťuji jej trvale. Je to vážný závazek nést štafetu co nejdůstojnějším způsobem, ale současně i velká radost, že se tak skvělou tradicí můžeme pyšnit. A my to děláme! Petr Veber, Luboš Stehlík

9

10 Výročí

CELÝ SVĚT Vrcholem shakespearovského vysílání na Vltavě při příležitosti oslav 400. výročí dramatikova úmrtí bude samozřejmě premiéra nové inscenace hry Sen noci svatojánské, o které se dočtete na jiném místě našeho magazínu. S dalšími Shakespearovými hrami se letos budete setkávat zhruba v měsíčním intervalu. 2. dubna to bude tragédie Richard III., jejímž uvedením zároveň připomeneme nedožité 90. narozeniny Jiřího Adamíry. 23. dubna si jistě nedáte ujít výše zmíněnou premiéru a 21. května uslyšíte Igora Bareše jako Angela ve hře Oko za oko. Od února vysíláme první část stopadesátičtyřdílného cyklu Sonetů Williama Shakespeara. Tímto mimořádným dílem nejslavnějšího alžbětinského dramatika nás provází Martin Hilský. Sonety v  originále interpretuje Scott Bellefeuille, v Hilského překladu Pavel Soukup. Slavné i méně známé verše si můžete poslechnout každý všední den ve dvanáct hodin padesát minut. Martin Hilský je autorem či protagonistou i  dalších pořadů. Rozsáhlý projekt, ve kterém se seznámíme s galerií Shakespearových postav, nazvaný Divadlo svět, vysíláme od 26. března denně, ve  třiadvacet hodin. Známý anglista, překladatel a  esejista je v  povědomí široké veřejnosti zapsán právě jako překladatel her a  básní Williama Shakespeara a  jeho překlady dnes slaví úspěchy na mnoha českých jevištích. Na tom rozhlasovém si připomeneme v tomto cyklu postupně třináct Shakespearových komedií, deset historických dramat, stejný počet tragédií a šest romancí. Kromě Hilského komentářů a úvah uslyšíte ukázky z příslušných her v podání Viktora Preisse, Jiřího Langmajera, Jiřího Lábuse, Vladimíra Kratiny, Ivana Řezáče, Martina Hoffmanna, Davida Matáska, Jany Janěkové a dalších. Pravděpodobně nejslavnějšímu současníkovi královny Alžběty budou věnovány také dva páteční večery. V  jeho hrách a  básnických dílech vystupuje celkem sto třicet ženských postav – od královen a  princezen až k  služebnicím. Martin Hilský, který Páteční večer Shakespeare a  ženy připravil a  uvádí, si z  té ohromné galerie vybral několik výrazných postav: Kateřinu ze

Klade si v  ní například otázky, proč je Shakespearův odkaz stále vnímán jako nadčasový nebo jak mají herci přistupovat k  jeho veršům. Také se vrací ke svým inscenacím, které měnily shakespearovskou inscenační tradici – Král Lear, Titus Andronicus a Sen noci svatojánské. Kapitoly z této knihy jsou připraveny do cyklu Psáno kurzívou od 18. 4.

JE JE VIŠTĚ… Foto: Wikimedia Commons

Zkrocení zlé ženy, Rosalindu z  komedie Jak se vám líbí, Violu z  Večera tříkrálového, Desdemonu a Learovu nejmladší dceru Kordélii. Dokumentuje na nich nejen způsob Shakespearovy tvorby, výběr témat, jazyk, symboliku, ale přibližuje nám také uvažování a  způsoby v  alžbětinské éře i  proměny v  přijímání, vykládání a  inscenování Shakespeara v  různých dobách až po dnešek. Pořad Shakespeare a  ženy vysíláme 11. března. Druhý Páteční večer, 22. dubna, bude věnován bláznům, šaškům a klaunům, postavám, které najdeme prakticky ve všech Shakespearových hrách, včetně tragédií. V ukázkách z her Marná lásky snaha, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový a  Král Lear účinkují Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Ladislav Mrkvička a Lucie Pernetová. Mezi světově nejvýznamnější inscenátory Shakespearových her patří režisér Peter Brook. Své zkušenosti s  touto dramatikou zúročil v  knize Kvalita milosti.

„Považuji Shakespeara za největšího básníka všech dob!“ Těmito slovy vyjádřil svůj vztah k  Williamu Shakespearovi básník Vladimír Holan. V  žádném jiném díle českého básníka není uhranutí Shakespearem a  světem jeho her tak patrné, jako právě v  poesii Vladimíra Holana.  Kromě dvou velkých skladeb – Noc s Hamletem a Noc s Ofélií – jsou Shakespearem inspirovány Holanovy četné kratší básně, roztroušené po jeho básnických knihách od konce třicátých let až po sám závěr jeho tvorby. Shakespearovskými motivy v  díle Vl. Holana se zabývá literárně-hudební pásmo Zapadá lůna v  Shakespearovi. V  čase Souzvuku ho vysíláme 24. dubna. Také za knihou O. Wilda Portrét pana W. H. stojí inspirace dílem slavného básníka. Jejím jádrem je spor o  to, kdo je skutečným „adresátem“ Shakespearových sonetů, komu autor posílá vášnivá milostná vyznání i trpké stesky. Pátrání po skutečném adresátovi se ovšem stává posedlostí a temně a dramaticky poznamená i  životy obou aktérů vlastního, „rámcového“ příběhu. Budeme si z něj číst na pokračování od 25.4. Přímo na den výročí, 23. dubna, chystáme zvláštní schéma, kde vedle premiéry Snu noci svatojánské a speciálních minutových her chystáme také jedno překvapení. Věříme, že vás přesvědčíme, že William Shakespeare je právem nejhranější autor českých jevišť.

Martin Velíšek

11

Foto: Tomáš Vodňanský

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ Ze všech Shakespearových her jsou ve Snu noci svatojánské snad nejvíce přítomny ozvuky anglického folkloru, oslav jara a plodnosti. Podobně jako alžbětinští vesničané odcházeli v čase májových slavností z vesnice do nejbližšího háje, aby se ráno vrátili zpět, přesouvá se děj Snu z paláce aténského knížete Thésea do nedalekého lesa a ráno se opět navrací do palácového interiéru. Tento pohyb z  denního prostoru lidské civilizace do nočního magického prostoru přírody, kde nad lidskou racionalitou na chvíli nabývají vládu archaické, iracionální přírodní síly, je obrazem věčného cyklu přírodních dějů i zápasu o obnovení porušeného řádu ve světě přírody i lidských citů. Sen noci svatojánské je komedií svatební. A láska v nejrůznějších podobách je také pojítkem všech příběhových linií, které se ve hře navzájem proplétají. Je tu přítomná v podobě čistého, oboustranně opětovaného citu, chvilkového milostného poblouznění, i jako zvrácená a neovladatelná pudová přitažlivost vyvolaná kouzelnou drogou. Děj rámují přípravy na svatbu aténského knížete Thesea s  královnou Amazonek Hippolytou, které naruší stížnost Theseova dvořana Egea na vzpurnou dceru Hermii.

Ta  se chce provdat za Lysandra, zatímco otec jí vybral Demetria, kterého zase beznadějně miluje Helena. Čtveřice milenců se v noci setká v lese za městem a dostane se tak do nebezpečné blízkosti manželské hádky krále elfů Oberona s  královnou Titanií. Vzájemným nesouladem obou velikánů trpí celá příroda, odvěký koloběh ročních dob je převrácený, a než se vztahy mocných duchů zase urovnají, projdou mnoha zvraty také city čtyř aténských milenců. Zmatky kouzelné noci s potěšením rozmnožuje Oberonův sluha Puk. Vedle milenců objeví v  lese taky skupinu místních řemeslníků, kteří sem přišli zkoušet divadelní představení na počest nadcházející knížecí svatby. Když Oberon očaruje spící Titanii tak, aby se zamilovala do prvního tvora, kterého po probuzení uvidí, pošle jí Puk do cesty řemeslníka Klubka s  oslí hlavou. Po dlouhé noci však nakonec přijde svítání a s ním i procitnutí ze všech nočních poblouznění. Ke svatbě Thesea a Hippolyty se přidávají i oba usmířené milenecké páry a závěrečnou oslavu tří šťastně uzavřených manželství završí divadelní představení o věrné lásce Pyrama a Thisby, které sehraje spolek řemeslníků.

Kouzlo Shakespearova Snu noci svatojánské v  rozhlasovém éteru ožívá znovu po více než šedesáti letech, poslední rozhlasová inscenace byla natočena v  roce 1950. V  překladu Martina Hilského a  v  režii Martiny Schlegelové uslyšíte Kamila Halbicha (Theseus), Terezu Bebarovou (Hippolyta), Jana Vondráčka (Egeus), Kláru Suchou (Hermie), Terezu Dočkalovou (Helena), Petra Lněničku (Lysandr), Jana Medunu (Demetrius), Karla Dobrého (Oberon), Helenu Dvořákovou (Titanie), Pavlu Beretovou (Puk), Viktora Preisse (Hrášek), Josefa Somra (Hořčička), Jaroslava Kepku (Pavučinka), Miroslava Krobota (Poříz), Davida Novotného (Klubko), Václava Neužila (Píšťala), Martina Myšičku (Střízlík) a Hynka Čermáka (Fortel). Renata Venclová dramaturgyně inscenace

Český rozhlas Vltava: premiéra v sobotu 23. 4. 2016 ve 14.00 hod.

12 Výročí nadpis

WILLIAM SHAKESPEARE SONET Č. 18

Jako inspirativní tvůrce se stal i  součástí dějin hudby. Nedochovaly se původní písně ze Shakespearových  her ani hudba, která provázela jeho inscenace, je však jisté, že s hudbou vždycky počítaly. Signály trubek a bubínky ilustrovaly slavnostní okamžiky či soubojové scény, v textech her jsou jasně vyznačena místa, kde měla zaznít píseň. Už v  17. století vznikla pravděpodobně nejstarší opera podle Shakespeara, Královna víl (The Fairy Queen) Henryho Purcella, která vychází ze Snu noci svatojánské. Přes dvě století byla považována za ztracenou, dnes existují novodobé nahrávky a půvabný pohádkový příběh se zas objevuje i na jevišti. Zvlášť přitažlivý byl Shakespeare pro romantiky. Nově komponované písně na jeho texty začaly existovat jako součást koncertního repertoáru, další impuls dodal shakespearovským námětům rozvoj programní hudby a vývoj opery.

K Shakespearovým hrám vznikala celá řada scénických hudeb, ty starší se většinou nedochovaly nebo není jejich autorství jisté. Nejznámější je scénická hudba Felixe Mendelssohna Bartholdyho ke Snu noci svatojánské, která dnes žije samostatným životem na koncertním pódiu. Blízko opeře jsou velké vokální scény jako například

„NEŽ OČI OSLEPNOU ČI KLESNE HLAVA, MÁ ŽÍT MŮJ VERŠ…“ Básníkův verš žil mnohem déle, než jeho autor doufal, žije dodnes a  jistě bude žít i  po nás. Letos si připomínáme čtyři sta let od úmrtí Williama Shakespeara bez ohledu na to, zda všechna dramata a  básně, která spojujeme s  jeho jménem, skutečně napsal herec narozený někdy v  dubnu 1564 ve Stratfordu nad Avonou, nebo snad 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere, filozof Francis Bacon, Shakespearův divadelní současník Christopher Marlowe, někdo, koho jménem vůbec neznáme, či se pod jménem Shakespeare skrývá více autorů. Shakespeare je i přes nejasnosti kolem identity nezpochybnitelný kulturněhistorický pojem. Jeho hry jsou stále současné, protože základní myšlenky příběhů, které vyprávějí, zůstávají věčné. A  to přesto, že nevymýšlel původní děje, ale vypůjčoval si z  historie, z  mytologie, beletrie i  z  dramat kolegů. Všem látkám dodával svým zpracováním vlastní individualitu.

Je pochopitelné, že k nejčastěji zhudebňovaným patří především tragédie – Hamlet, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, – ale také Bouře, Falstaff a Sen noci svatojánské nalezly své skladatele. K nejznámějším patří tři opery Giuseppa Verdiho – Macbeth, Othello a Falstaff. Verdiho opery se i při nutném zhuštění děje drží Shakespearových předloh, zachovávají jejich charaktery a atmosféru. K oblíbeným operám na shakespearovské náměty patří však také ty, jejichž tvůrci s  nimi zacházeli volněji. Lyrický Hamlet Ambroise Thomase se od ducha Shakespearovy předlohy hodně vzdálil, a  také Romeo a  Julie Charlese Gounoda překrývá krvavý příběh o rodovém nepřátelství líbivými melodiemi a  valčíkovými rytmy, obě opery však poskytují zpěvákům překrásné role a  vokální party a  operní repertoár by bez nich byl o hodně chudší. Českou operu obohatili o shakespearovské náměty v opeře Zdeněk Fibich (Bouře), Josef Bohuslav Foerster (Jessika podle Kupce benátského) či Iša Krejčí (Pozdvižení v Efesu podle Komedie omylů); Viola Bedřicha Smetany podle Večera tříkrálového zůstala torzem.

Smrt Ofélie (La Mort d’Ophélia) Hectora Berlioze. Tragédii veronských milenců Romea a  Julie, Hamleta či Macbetha nalezneme v symfonických dílech Franze Liszta, Hectora Berlioze, Petra Iljiče Čajkovského, Richarda Strausse, symfonické básně a  koncertní předehry podle Shakespeara zkomponovali Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Jean Sibelius a  další. Ani skladatele 20. a  21. století (například Igora Stravinského, Dmitrije Šostakoviče, Benjamina Brittena, Albert Reimanna, Wolf­ ganga Rihma, Thomase Adèse) nepřestal Shakespeare přitahovat, anglický dramatik stále nabízí inspiraci. Vlasta Reittererová

Sbormistři 13

DIRIGENTI LIDSKÝCH HLASŮ Řízení pěveckého sboru je odlišné od řízení orchestru, sbormistrovské umění je specifickým oborem, dovedností a  zkušeností. Dirigenti lidských hlasů, jak sbormistry nazývá ve svém stejnojmenném cyklu pořadů Lukáš Vasilek, mají totiž před sebou v osobách zpěváků nejen odlišné instrumenty než symfoničtí dirigenti, ale mají na starosti také text. A  právě jeho podchycení, pochopení a nutnost jeho detailně propracované interpretace se do gest pánů sbormistrů podepisuje nejvíc. Skutečný dirigent by neměl příliš myslet na publikum. Spolu s hrajícími či zpívajícími interprety slouží autorovi. Ty, před nimiž stojí a s nimiž program připravil, tedy ty, jimž také slouží, ve znějícím proudu hudby inspiruje a orientuje, připomíná jim dohodnuté, naznačuje další možné nápady, vede je. A pokud jeho gesta přece jen snad pomohou i publiku, aby lépe chápalo a procítilo průběh hudby, je to v ideálním případě důsledek jeho působení na stupínku, nikoli cíl. Poctivý dirigent se nepředvádí, nediriguje tak, aby se líbil posluchačům. Sbormistr samozřejmě také ne. Jeho gesto je ostatně většinou ještě méně estetizující. Jasně ukazuje, modeluje, přesvědčuje, strhává, upravuje intonaci a dikci. Ani on pouze netaktuje. Ale přidává ještě něco, co většinou publikum nevidí. Svými ústy zřetelně, i když tiše vyslovuje text. Sboru zpívá a ukazuje mnohem reálněji než kolegové před orchestrem. Operu ponechme stranou, ta je nejkomplikovanější a je jasné, že ode všeho tam musí v dirigentově osobě být něco…

L uk á

š Va

|F silek

o t o:

Pra

f il h ž sk ý

ar m

onic

ký s

bor

Český rozhlas Vltava: Akademie, středa 9. 3. 2016 ve 20.00 hod.

Lukáš Vasilek je sbormistrem Pražského filharmonického sboru a  vlastního komorního tělesa Martinů Voices. U prvního působí od roku 2007. Přinesl do jeho umělecké práce novou energii a  motivaci a  zakrátko se mu v  náročné konkurenci podařilo sbor stabilizovat a dostat opět do vrcholné formy, v níž se opakovaně vrací také na prestižní zahraniční pódia. Druhý zmíněný sbor založil v roce 2010. Lukáš Vasilek vystudoval dirigování na Akademii múzických umění a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poprvé na sebe výrazně

upozornil v  roce 2005, kdy mu jako pětadvacetiletému Unie českých pěveckých sborů udělila cenu Sbormistr junior. Jím vedené koncerty charakterizuje podrobné promyšlení, minuciézní posouzení, detailní příprava a  pečlivé a  spolehlivé provedení všech myslitelných parametrů. Jde samozřejmě o  nacvičenou, tedy ne nahodilou interpretaci, ale přesto k  tomu ještě také prožitou, živou, životnou a živoucí, inspirovanou v daný okamžik. Takové výsledky nemohou vyplývat z jiného způsobu práce, než je zanícenost, neúnavnost, zdravé pochyby a až fanatické hledání detailu a  jeho co nejideálnější, co možno nejuspokojivější podoby. Jde o homogenní zvuk, čisté ladění, společné dýchání, jednotnou dikci a bohatý seznam dynamických, tempových a výrazových proměn… O dýchající a žijící hudební proud. Na tuzemské scéně je Lukáš Vasilek jedničkou. A moc dobře ví, na co se svých hostů – osobností, které po desetiletí zásadním způsobem spoluvytvářejí úroveň české hudební kultury – ptát. Rozmlouvá s  nimi velmi osobně o  umělecké práci, obecně o sbormistrovské profesi a konkrétně o nich samých a také o problémech současného sborového zpěvu. V lednu hovořil v pořadu Akademie s Miroslavem Košlerem, dlouholetým šéfem Pražského mužského a Pražského smíšeného sboru, profesorem sborového dirigování na Pražské konzervatoři, v únoru s Jiřím Kolářem, který se podobně zapsal do historie tuzemského interpretačního umění v čele sboru Iuventus Paedagogica a jako učitel sbormistrovství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pořady si lze poslechnout v internetovém zvukovém archivu Českého rozhlasu. V  březnu přichází na řadu další z generace osmdesátníků – Jiří Chvála, po mnoho desetiletí pečující o Kühnův dětský sbor. A pak, až do počátku léta, se Lukáš Vasilek postupně chystá ještě na několik mimopražských osobností. Petr Veber

14 Výročí

CERVANTES 400 LET V lednu 2015 oznámila skupina vědců, kteří už rok pátrali v podzemní kryptě kláštera bosých trinitářek v Madridu po ostatcích Miguela de Cervantese, objev rakve s  iniciálami M. C. Naději však vzápětí vystřídalo zklamání: výzkum vyvrátil, že by nalezené kosti patřily autorovi Dona Quijota. Podařilo se jen „zjistit“, že se ostatky Miguela Cervantese zřejmě nacházejí pod kryptou, kam byly po přestavbě kostela přeneseny, promíšené s kostmi dalších 16 osob, a jsou tak křehké, že je nelze určit prostřednictvím DNA. Nejslavnější romanopisec světa si tak podržel jednu z nejasností spojených s jeho osobou. Dlouho se tradovalo – a zůstává to v mnoha encyklopedických heslech –, že zemřel 23. dubna 1616, týž den jako William Shakespeare (odtud i  datum Mezinárodního dne knihy). Ve skutečnosti jde o  datum jeho pohřbu. Cervantes skonal o den dřív, 22. dubna. Ani přesný den jeho narození není znám. Podle jména Miguel (Michal) se soudí, že přišel na svět 29. září 1547. Mimořádný literární talent se v jeho osobě pojil s velkou životní smůlou, osobními i profesními neúspěchy, protivenstvími a životními zvraty hodnými dobrodružného románu; prakticky celý život prožil ve finanční nouzi, často krajní, a to i po úspěchu obou dílů Dona Quijota. Na konci života se sice mohl těšit z uznání svého díla, ale z finančních těžkostí se nikdy nedostal. Značnou část života prožil za panování Filipa II. a  existence mocné říše, „nad níž slunce nezapadalo“. Chudá, na děti početná rodina jeho otce ranhojiče cestovala po velkých španělských městech. V Córdobě navštěvoval jezuitskou kolej, v Madridu se dostal do blízkosti vzdělaneckých kruhů a k četbě antických klasiků připojil dílo humanisty Erasma Rotterdamského. Ve dvaadvaceti odešel ve službách kardinála Acquavivy do Itálie, na území pod španělskou vládou, a  brzy poté se stal vojákem. Účastnil se tažení proti Turkům, jímž si španělská říše snažila udržet převahu ve Středomoří. Bojoval v  proslulé bitvě u  Lepanta, v  níž námořní síly Svaté aliance

(Španělsko, Benátky, Janov a papež) pod velením králova nemanželského bratra Juana de Austria porazily osmanské loďstvo. Bitvu později vylíčil v 1. dílu Dona Quijota. Následkem zranění z boje mu zchromla levá ruka – avšak nepřišel o ni, jak se dodnes často píše. Spolu s mladším bratrem Rodrigem pak bojoval i na Korfu. V roce 1575 se s bratrem – a v kapse s doporučujícím dopisem pro krále, podepsaným Juanem de Austria – vydal po moři zpátky do Španělska, kde si doufal společensky i finančně polepšit. Jejich galeotu však přepadli alžírští piráti a budoucí spisovatel i s bratrem upadli do zajetí. Před horším osudem uchránil Cervantese právě onen doporučující dopis, avšak zároveň ztížil jeho vykoupení: piráti se domnívali, že jde o vysoce postaveného zajatce, a hodlali o výkupné licitovat. Jenomže zaplatit nebylo v  možnostech rodiny. Cervantes se čtyřikrát, podle jiných údajů pětkrát pokusil o  útěk, vždy zmařený prozrazením nebo zradou. Po pěti letech útrap se rodině podařilo sehnat část peněz, doplněných s  pomocí mnichů z  řádu trinitářů, kteří se snažili vykupovat křesťanské zajatce. Třiatřicetiletý Cervantes – a  před ním jeho bratr – se vrátil do Španělska. Dosud světovládná říše v té době už prožívala krizi umocněnou v  roce 1588 drtivou porážkou „Nepřemožitelné Armady“ (španělského loďstva) v  námořní bitvě s alžbětinskou Anglií, která právě přebírala úlohu světového hegemona. Ze vztahu s provdanou ženou se mu narodila dcera Isabel. V sedmatřiceti se oženil s mladičkou Catalinou ze vsi Esquivias v  kraji La Mancha. Krátce předtím dokončil své první významné dílo – pastorální román Galatea. Psal hry, s nimiž nemohl konkurovat Lopemu de Vega. Živil se neúspěšně jako výkupčí potravin pro loďstvo i jako výběrčí daní – tato profese ho na 5 měsíců přivedla do sevillského vězení, kde patrně začal psát nebo vymýšlet Dona Quijota. Kniha vyšla v Madridu začátkem roku 1605, autorovi bylo 58 let. Proslulost se dostavila okamžitě, nikoliv však finanční zlepšení. Neustále psal. V  roce 1613

Foto: Wikimedia Commons

vydal Příkladné novely, jimiž do španělské literatury uvedl žánr povídky, o rok později veršovanou Cestu na Parnas. Téhož roku 1614 publikoval jistý Avellaneda podvržený 2. díl Dona Quijota. Už nemocný Cervantes rychle napsal „pravou“ druhou část. Ta vyšla v  roce 1615. Začátkem roku 1616, krátce před svou smrtí, dokončil dobrodružný román Persiles a Sigismunda (vyjde letos česky v překladu Josefa Forbelského). Zemřel v  Madridu 22. dubna před 400 lety, pochován byl ve františkánském hábitu a s nezakrytou tváří. Blanka Stárková

Český rozhlas Vltava: Víkendová příloha sobota 23. dubna od 8.30 do 11.30 hod.

nadpis Výročí 15

MIGUEL DE CERVANTES Y SA AVEDRA: Český rozhlas Vltava: premiéra od 13. dubna 2016, vždy v 18.30 hod.

DŮMYSLNÝ RY TÍŘ DON QUIJOTE DE L A MANCHA Španělský prozaik, dramatik a  básník Miguel de Cervantes y Saavedra (29. 9. 1547 – 23. 4. 1616) svým románem Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1605–1615), tímto „arcidílem španělské a světové literatury“, patrně původně zamýšlel parodovat rytířské romány inspirované anonymním románem Amadis Waleský (15.  stol.), avšak původní úmysl autorovi přerostl v  rozsáhlý a hluboký obraz titulního hrdiny, doby a lidského života vůbec. Světoznámý román vstupuje do složitého kontextu: Cervantes boří „babylónskou věž rytířských románů“, paroduje román pastýřský, utopický i  dobrodružný, vyrovnává se s  podněty románu pikareskního. Don Quijote, který toužil světu vnutit svůj ideál, a jeho nerozlučný druh Sancho Panza, postava vytvořená ze zemské tíže a  zdravého rozumu, vyjadřují symbolicky dualismus španělského ducha, neustálé střetání ideálu, iluze a snu s realitou, které je bohatým zdrojem komiky i tragiky. První díl Dona Quijota měl roku 1605 okamžitě velký úspěch u čtenářů, kteří jej četli jako humorný román. Když pak roku 1614 vydal dosud nezjištěný autor „pokračování“ Dona Quijota, Cervantes urychleně dopsal druhý díl, v  němž postavy odsuzují své falzifikáty v nové hře fikce a skutečnosti…

Honoré Daumier | Foto: Wikimedia Commons

Šlechtic (hidalgo) Don Quijote de la Mancha je poblázněn četbou rytířských románů a vydává se na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S ideálem však kontrastuje vzhled stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rosinanta. Množství protivenství během cesty zdůrazňuje rozchod iluzí s  realitou. Řada komických dobrodružství a  pasáží parodujících rytířské romány je prokládána epizodickými vyprávěními, spjatými motivem cesty a  pouti. Titulní hrdina je komický i  tra­ gický zároveň. Literární historik Václav Černý v roce 1966 napsal: „Časově první román dějin naší kultury, (…) možná dosud vůbec největší a  nejhlubší román naší vzdělanosti. (…) Novodobý román je Cervantesovým dílem vůbec založen a zahájen.“ Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Zdeňka Šmída upravila Květa Kuršová. V  roce 1978 natočil režisér Vladimír Tomeš. Účinkují: Radovan Lukavský a další. Vysíláme u příležitosti 400. výročí Cervantesova úmrtí. Petr Turek

16

OPAVA – SRDCE SLEZSK A

Opava – budova radnice, tzv. Hláska, Horní náměstí Foto: Roman Polášek

Dovolte mi na úvod vyznání: Opava je mé rodné město. Vděčím mu za mnohé. Za vůni lipové aleje u řeky Opavice (se všemi požitky, které řeka dětem poskytuje), za přísnost učitelky češtiny Heleny Štambergové ze základní školy, za svérázný přístup středoškolského profesora literatury Evžena Beyera. Za mnoholetou trpělivost učitelky klavíru Dagmar Vybíralové na místní ZUŠ i za vhledy do divadelního světa díky herečce Evě Záběhlické i mým tenkrát hereckým „kolegům“ Vaškovi Klemensovi a  Luboši Michalicovi. Za všechny ty zkušenosti s  recitačními soutěžemi, pěveckými sbory (Petr Škarohlíd), za varhanní hru Aleše Rybky a  Jiřího Čecha na všech těch občanských obřadech, za první zkušenosti s operou v místním divadle. Za veškeré to zrání s partou lidí, kteří mi půjčovali knihy, kazety a černé desky a zasvěcovali mě do tajů neoficiální kultury. Za vše, co (skrytě a netušeně) dalo základ mé rozhlasové práci. Se svým městem dětství a mládí jsem nikdy nepřerušila kontakty, a  tak docela snadno jsme se s  jeho dnešními aktivními „činovníky“ domluvili na podobě programu, který Vám během dvanácti hodin nepřetržitého vysílání představí aspoň z části město, které má originální historii i výjimečnou současnost. A protože přátelé se podporují za všech okolností, na literární části programu se podílí má rozhlasová kolegyně Eva Lenartová. Díky taky

Jiřímu Kamenovi, který se k  nám přidá ve své Víkendové příloze (natáčet bude o  Slezském muzeu v  Opavě a o úspěšném Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity). Díky také za důvěru vedoucímu redakce vážné hudby na Vltavě Petru Veberovi, který mému nápadu vysílat z Opavy a o Opavě řekl ihned ANO.

hudby v provedení souboru Collegium musicum Musei Silesiae, hudba Pavla Vejvanovského (Barokní trio), Karla Ditterse z  Dittersdorfu (Camerata Janáček), německé i  české hudební spolky 19. století, aktivity Pavla Křížkovského, Arnošta Rychlého i  nejnovější úspěchy operního souboru Slezského divadla v Opavě.

Co můžete 9. dubna od 12.00 do 24.00 ve vltavském vysílání očekávat? Pojetí dvanáctihodinového vysílání z Opavy vychází až na výjimky ze sobotního vysílacího schématu. Proto začneme hned po poledni vysílat z přenosného studia – z Knihovny Petra Bezruče – Hudební galerii (12.10–13.00), tentokrát v režii Petra Hanouska, dlouholetého tajemníka interpretační soutěže Beethovenův Hradec, jehož 54. ročník se bude letos konat opět na zámku v nedalekém Hradci nad Moravicí. Už teď víme, že ve vysílání budou hrát vítězové z let 2009–2015: klavírní Trio Fridegk, klavírista Jakub Hypš, houslista Jiří Vodička, violoncellista Rustem Khamidullin, violistka Kei Tojo a houslista Jan Mráček.

Ve 14 hodin začíná Rozhlasové jeviště. Jako autoři se nad textem hry Bezruč?! sešli dva blízcí přátelé, publicista a básník Ivan Motýl a spisovatel Jan Balabán. Hra měla v Divadle Petra Bezruče premiéru v roce 2009 a nedlouho poté dostala také svou rozhlasovou podobu. Pod oběma režiemi je podepsán Martin Františák. Od tandemu Motýl-Balabán jistě nečekáme žádný paján, hra má podobu svébytného kabaretu, jednotlivé výjevy z  Bezručova života jsou rytmizované syrovou muzikou příležitostné punkové kapely Magdon a objeví se i šanson. A prozradit také můžeme, že autoři se vůbec nezabývají pochybami o autorství Slezských písní. Pochybují spíš o síle básníkova charakteru a osobnosti. V rozhlasové adaptaci divadelní hry Bezruč?! uslyšíme například Jana Páleníka, Sylvii Krupanskou, Norberta Lichého nebo Zdenu Przebindovou. Příští rok uplyne 150 let od doby, kdy se v Opavě Petr Bezruč narodil. V 15.15 začne Architektonická procházka Opavou s historiky umění a památkáři Martinem Strakošem a  Romanou Rosovou. Hned poté uslyšíme

Ve 13 hodin dostane slovo muzikolog Karel Boženek, který v cyklu pořadů Euphonia volně naváže na své únorové povídání o hudbě na slezských zámcích. Soustředí se tentokrát výhradně na Opavu a její bohatou hudební historii od 14. po 21. století. Ožijí tak nahrávky staré

Den z Opavy 17

Slezské Zemské muzeum | Pohled na Hlásku a Katedrálu Foto: Roman Polášek

sobotní Fortissimo – koncert ze skladeb, které zatřásly Opavou – bude věnováno novým nahrávkám francouzské hudby v kostele sv. Ducha v Opavě, které pro vysílání speciálně natočí opavský varhaník Tomáš Thon. Nebude chybět také Truvérská mše Petra Ebena a povídání se sbormistryní Ivanou Kleinovou, která více jak dvacet let vede dětský pěvecký sbor Domino Opava při ZŠ Ilji Hurníka. V následující půlhodině Slovo o divadle (17.00–17.30) navštívíme Slezské divadlo v Opavě a zeptáme se na kořeny česko-německé historie divadelnictví i na aktuální radosti a  strasti uměleckých souborů opavského divadla. Ihned po patnáctiminutovce Výročí opavského týdne zavítáme do prostor kostela sv. Václava na Pekařskou ulici, kde už budou na live přenos připraveni sólisté a sbor Církevní konzervatoře v  Opavě, aby společně s  Czech Ensemble Baroque Romana Válka provedli Vivaldiho Dixit Dominus, pro sóla, sbor a  orchestr a  další skladby v  podání nejlepších studentů školy. Jen půl hodiny – Četba na pokračování – nás bude dělit od dalšího live vystoupení, které se uskuteční tentokrát v Café Evžen (19.00). Pozvání na Den z Opavy přijala kultovní skupina Ladě Michaela Kubesy a Petra Uvíry. Jejich koncert v přímém přenosu organizujeme jako součást festivalu Další břehy, za kterým letos už po dvacáté stojí dramaturg kulturních akcí města Opavy Petr Rotrekl, člověk, kterého Opavě může závidět každý český, moravský i  slezský městský

úřad či magistrát. Právě on je dlouhé roky šedou eminencí i  viditelným hybatelem opavské kultury. Právě on je dramaturgem multižánrového festivalu Bezručova Opava, jednoho z nejstarších v zemi. Sobotní osmá hodina večerní patří na Vltavě vždy Opernímu večeru. A  protože do moravskoslezské metropole jezdí také operní fanoušci z  Opavy (samozřejmě, je to jen půl hodiny cesty – a  navíc jedou do Národního divadla moravskoslezského), uvedeme ten večer ve světové premiéře nahrávku opery – filmu o třech dějstvích s prologem a epilogem z roku 1929. Je od Bohuslava Martinů, jmenuje se Tři přání aneb Vrtkavosti života. Francouzské libreto do češtiny přeložil Václav Renč, hudebního nastudování historicky třetího uvedení v  Čechách se ujal dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, autorem scény, kterou můžete spatřit v Ostravě na představení 13. a 22. dubna i 12. května, je Daniel Dvořák. Premiéru této operní inscenace ze dne 15. října jsme natočili s mistrem zvuku Lubomírem Výrkem a hudebním režisérem Františkem Mixou v  Divadle Antonína Dvořáka v  Ostravě. Opavský Svět poezie od 22.  45 má podtitul Ondřej Hložek: Domů. Ondřej Hložek se narodil v  roce 1986 v Opavě a v Opavě také vystudoval českou literaturu na tamní Slezské univerzitě. Živil se jako redaktor, skladník,

pracoval v  kavárně. Ondřej Hložek se nedeklaruje bezvýhradně jako básník, hovoří o sobě spíše jako o „člověku lyrickém“. Hlavním motivem jeho poezie je krajina a ubývání krajiny v  nás. O  svých textech říká: „Píšu, protože takhle se dotýkám světa, který je kolem mě. A i když bolí, nelze to jinak. Prostě jdeš a píšeš. Někde v každém městě sedí někdo na lavičce a sleduje, co se děje kolem, ale i v nás. Pro mne je poezie bolestným závazkem. Jakékoliv zlacení si hlavy skrze poezii razantně odmítám.“ Básně Ondřeje Hložka uslyšíme v  autorské interpretaci. Následují Stránky na dobrou noc a od 23.15 pak poslední pořad dvanáctihodinového maratonu z  Opavy – Noční Čajovna s  Martinem Klimešem. Nikdo nezapsal toto město na mapu soudobého umění výtvarného i  hudebního v  České republice jako právě on a jeho spolek Bludný kámen. Zapadlý vlastenec celostátního významu. A takových je v Opavě více. Nepotřebují ke svému zviditelnění Den z Opavy, ale budou se s námi na něm podílet. Velmi jim za to děkuji. Stejně jako Českému rozhlasu Ostrava, který se na přenosu bude podílet třemi technickými posádkami. Renáta Spisarová

Český rozhlas Vltava: Den z Opavy, sobota 9. 4. 2016

18 Festival

PRAŽSKÉ JARO / SLAVNÁ HISTORIE – AMBICIÓZNÍ SOUČASNOST Na počátku festivalu Pražské jaro v roce 1946 stála Česká filharmonie, jež je vůbec nejčastějším orchestrem v dějinách festivalu. Zásadní význam měli Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný, Leonard Bernstein, Václav Talich a další … A  také Rudolfinum. Z  politických a  finančních důvodů sice náš nejznámější festival nedosáhl takového věhlasu jako například festivaly v  Salcburku, Londýně nebo Berlíně, nicméně díky kreativitě a  lidem kolem a  mimo něj nabízelo a  nabízí hodně kvalitní hudby a  vzrušující podněty. Festivalové sály zažily i  řadu premiér soudobých skladeb – od kantáty Stalinův rozkaz č. 268 Václava Dobiáše po Hudbu pro Prahu 1968 Karla Husy. Úctyhodné je defilé špičkových zahraničních dirigentů a  orchestrů: Herbert von Karajan, Wolfgang Sawallisch, Jevgenij Mravinskij, Gennadij Rožděstvenskij, Claudio Abbado, Karl Böhm, Bernard Haitink, Michael Tilson Thomas, Leonard Bernstein a  desítky dalších. V  Praze hrály všechny relevantní světové orchestry. Ještě delší by byl výčet sólistů, takže jen pár jmen, kterých si obzvlášť vážím: housle – David Oistrach, Gil Shaham, Anne-Sophie Mutter, Josef Suk, Váša Příhoda, klavír – Svjatoslav Richter, Rudolf Firkušný, Alfred Brendel, Ivan Moravec, violoncello: Mstislav Rostropovič, pěvci: Dietrich Fischer-Dieskau, Magdalena Kožená, Luciano Pavarotti, Bernarda Fink. Řadu zajímavých koncertů nabídl festival v  oblasti historické hudby. Velmi reprezentativní je výčet jmen a dramaturgie v hudbě komorní. Bohužel se zapomíná na význam a  zásluhy pražskojarní soutěže, která byla odrazovým prahem například pro Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenščikova, Maurice Bourgueho, Gábora Boldoczkiho… I když ekonomické možnosti Pražského jara asi nikdy nebudou na úrovni festivalů v Salcburku, v Londýně nebo v Lucernu, je pražský festival mimořádnou akcí s výborným renomé, jenž láká umělce doslova z celého světa. Jeho ambicí je nabízet, někdy s  větším, jindy s  menším úspěchem, projekty, které během sezony nepotkáte. Jak se to podaří v  roce 2016 můžete posoudit mezi 7. květnem až 5. červnem. Přijměte několik tipů na projekty, které mě zaujaly.

Alina Ibragimova | Foto: © Eva Vermandel

Paavo Järvi | Foto: Kaupo Kikkas

Festival univerzálního typu bez hvězd jakoby nebyl. Pražské jaro již řadu let dokáže sloučit někdy prvoplánovou hvězdnost s  kvalitou. Na první pohled zaujmou jména Daniel Barenboim, Maurizio Pollini, Paavo Järvi, jenž letos festival zahájí, Gil Shaham, Murray Perahia, Andreas Scholl, nicméně neméně vzrušující (možná i víc) mohou být výkony umělců, kteří nejsou častými hosty televizí, tisku, rádií a sociálních sítí. Pro mě sem patří například Alina Ibragimova, Baiba Skride, New London Consort, Martina Janková nebo  Kaunas State Choir. (Podstatné informace naleznete na adrese www.festival.cz) Doufám, že v květnu bude metropole České republiky žít Pražským jarem! Luboš Stehlík

Pražské jaro 2014, Paavo Järvi, Frankfurt Radio Symphony Orchestra | Foto: © Pražské jaro – Ivan Malý

Festival 19

Český rozhlas Vltava: 3. a 14. 5. vždy od 16.00 a od 20.00 – finále interpretační soutěže, 12. 5. ve 20.00 Má vlast, 19. 5. ve 20.00 koncert SOČR, 28. 5. ve 20.00 soubor New London Consort, 2. 6. ve 20.00 Andreas Scholl, 4. 6. ve 20.00 Orchestr FOK, Tomáš Netopil.

20

EDITH WHARTONOVÁ „Ženy by měly být volné, tak volné jako my…“ Newland Archer. „Zdá se mi hloupé objevovat Ameriku a pak z ní udělat kopii jiné země.“ Ellen Olenská. „Myslím, že jsme ji vždycky nudili.“ May Wellandová

Edward Harrison May: Edith Wharton | Foto: Wikimedia Commons

Newland Archer, Ellen Olenská a May Wellandová – tři hráči dramatu, které v jednom ze svých nejproslulejších románů Věk nevinnosti rozehrává americká spisovatelka Edith Whartonová. Ale řekněme si nejdříve pár slov o samotné autorce, bude nám to k užitku, neboť se nám následně otevře i zákulisí jejího psaní, hájemství, do něhož čtenář obvykle nevstupuje. Newyorčanka Edith Jonesová se narodila 24. ledna, pravděpodobně v roce 1862. Přesné datum narození, stejně jako mnoho dalších informací ze svého soukromí, držela v tajnosti. Pocházela ze zámožné rodiny, kterých bylo na Páté Avenue dost na to, aby spolu utvořily vlivnou uzavřenou společnost s přísnou vnitřní hierarchií a neméně přísnými vnějšími pravidly. Edith ale rané dětství prožila v Evropě, kam z rozhodnutí otce odjeli těsně po válce Severu a Jihu a která na ni nepochybně měla značný vliv. Po návratu do New Yorku začala osmnáctiletá Edith publikovat časopisecky a psaní se už nevzdala. Ve dvaceti čtyřech letech se provdala za Edwarda Warthona, přestože, jak se zdá, milovala jiného muže. Manželství nebylo šťastné a  v  roce 1913 skončilo rozvodem. V roce 1910, už jako známá autorka, se ale ještě i  s  manželem přestěhovala do Evropy, do své milované Paříže, kde byl Edward Warthon po nervovém zhroucení umístěn do sanatoria. Mimochodem Edith Whartonová se velmi zajímala o umění, architekturu a design. Nesnášela viktoriánsky přezdobené uzavřené místnosti a sama navrhovala bydlení provzdušněné a  jednoduché. Byla také značně zcestovalá a  zejména během světové války i občansky aktivní.

21

Foto: E. F. Cooper, Wikimedia Commons (Beinecke Rare Book & Manuscript Library)

femme fatale. Žena, která se v  Newlandově sešněrovaném světě neohlíží na pravidla, říká a dělá, co si myslí, směje se, když je jí do smíchu, a pláče, když je jí smutno. Newland Archer se najednou na sebe dívá jejíma očima a nebezpečně zatouží po svobodě, po dálkách, po lásce, po rovnocenné partnerce, po nejistotě, po nabízejících se možnostech, po otevřeném okně viktoriánského pokoje,… po štěstí. May, nebo Ellen? Co vlastně chce udělat se svým žitím? Je jeho úkolem nevybočovat? Dodržovat kdysi kýmsi mlčky stanovené konvence, které snad v minulosti měly svůj důvod, jež ale v měnícím se čase přece jen překážejí?

Věk nevinnosti je dvanáctým románem Edith Whartonové, v  roce 1920 byl otištěn ve čtyřech pokračováních v  časopise Pictorial Review a o rok později získala za Věk nevinnosti jako první žena v  historii Pulitzerovu cenu. Edith Whartonová je často považována za kronikářku Páté Avenue a právě tam umístila i děj románu Věk nevinnosti. Ocitneme se v New Yorku poslední třetiny 19. století, v době, kdy většina vynálezů, jež později tak změnily svět, už přešlapovala za dveřmi, ale ještě nevstoupila. Něco však viselo ve vzduchu tak hmatatelně, že i část tradiční a velmi uzavřené newyorské smetánky vnímala blížící se proměnu. Newland Archer je mladý muž z dobré společnosti, advokát, jenž pracovat jistě nemusí a  jehož po bujarém mládí čeká tradiční manželství s krásnou a bohatou May Wellandovou. Ví přesně, jak bude jeho život vypadat. Všechny jeho plány však znejistí Ellen Olenská, která se stane jeho

Edith Whartonová by se pravděpodobně nenazvala feministkou, ale postavením ženy ve společnosti se ve svých textech zcela jistě zabývala. I  v  tomto románu staví proti sobě May jako reprezentantku umírajícího světa, a  Ellen jako ženu více méně emancipovanou. Ostatně ani sama Whartonová nežila jistě podle pravidel Páté Avenue. Věk nevinnosti se dočkal také své filmové podoby. Film Martina Scorseseho z  roku 1993 získal Oscara za kostýmy, čtyři nominace zůstaly neproměněny. Pro nás je ale především zajímavé, že scénář Jaye Cockse a  Martina Scorseseho téměř doslovně využívá knižních dialogů, a  také vypravěčka, která posunuje a  komentuje děj slovem pod obrazem, pracuje s  přesnými citacemi z textu. Pro českého čtenáře přeložil Věk nevinnosti v  roce 1933 tehdy devětadvacetiletý Aloyz Skoumal a  rozhlasová úprava vychází právě z  tohoto překladu. Bylo zapotřebí určitých stylistických úprav,

ale zůstal zachován starobylý půvab i  jistá obřadnost jazyka, která nejenže koresponduje s textem, ale navíc je prostě krásná. Ovšem jistě nesnadná jak pro režiséra, tak pro interpretku, tedy pro Petera Gábora a Veroniku Forejtovou, jejichž umělecké pojetí příběhu autorskou hudbou dotvořil Nikos Engonidis. Zvukově se na pořadu podíleli Hana Plecháčková a  Marek Hoblík. Kromě dalších poct, kterých se Edith Whartonové dostalo, stojí za zmínku skutečnost, že v roce 1927 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu a že se v roce 1930 stala členkou Americké akademie umění a literatury. Poslední roky života strávila v  malé vesničce nedaleko Paříže, kde se autorce třiceti osmi knih 11. srpna 1937 zastavilo srdce. Eva Lenartová P. S. V neposlední řadě je Věk nevinnosti román o velké lásce: Odvrátila se od něj, ale pustil se za ní a  uchopil ji v  zápěstí. „Tak dobrá, pojďte ke mně hned!“ pravil a náhle se mu zatočila hlava nad tím, že ji ztratí. Několik vteřin hleděli na sebe téměř nepřátelsky. „Kdy to bude?“ dorážel na ni. „Zítra?“ Rozmýšlela se. „Pozítří.“ Srdce mu bušilo zbožnou úctou, cítil, že dosud nespatřil lásku ve viditelné podobě.

Český rozhlas Vltava: Věk nevinnosti, od 29. února, v ostravském studiu vyrobila Tvůrčí skupina Drama a literatura.

22 Výročí

Foto: Lenka Pitronová

DĚTI V RÁDIU Rozhlasový dětský sbor náleží u nás v novodobé historii k nejstarším. Pod názvem Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu začal systematicky působit od září 1945, kdy byl do jeho čela po úspěšném konkurzu přijat sbormistr dr. Bohumil Kulínský (1910–1988). Pro jeho rozvoj byla příznivá obzvláště šedesátá léta; zasloužila se o to zejména hudební redakce pro děti a mládež pod vedením Heleny Karáskové, jejímž členem byl mj. dramaturg a hudební režisér Viktor Kalabis a redaktor Vratislav Beránek. Všichni prosazovali do repertoáru dětského sboru hodnotné skladby soudobých skladatelů, jako byli např. Jan Hanuš, Ilja Hurník, Petr Eben, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha. Úroveň vysílání byla podnětem pro tvorbu nové skladatelské generace. Děti získávaly ocenění za své pěvecké výkony v  zahraničí, spoluúčinkovaly třeba při uvedení Bachovy Velké mše h moll v Itálii a ve Francii. K mimořádným úspěchům patřila československá premiéra skladby Benjamina Brittena Ceremony of Carols, tehdy pod názvem Slavnost vánoční, jejíž notový materiál přivezla z britského turné cembalistka Zuzana Růžičková, manželka Viktora Kalabise. Jeho známé úsloví „… chtěli jsme udělat alespoň dírku do železné opony…“ vystihuje nejen záměry při založení interpretační soutěže Concertino Praga, ale právě i  při činnosti dětského pěveckého sboru! Na počátku sedmdesátých let však museli sbormistři Bohumil Kulínský a jeho manželka Blanka Kulínská rozhlasovou půdu téměř po třiceti letech opustit. Do Československého rozhlasu byl v  roce 1973 angažován zkušený sbormistr prof. Čestmír Stašek, který vybudoval zcela nový dětský sbor. Kromě rozhlasového natáčení pro dětské hudební vysílání rozvíjel rozsáhlou koncertní činnost; kolektiv vystupoval v mnoha zemích Evropy, přivážel vavříny z  USA, z  Jižní Afriky, z  Libanonu. Také programy Staškova dětského sboru se vždy vyznačovaly objevnou dramaturgií, sbormistr neúnavně vyhledával skladby málo známé nebo dosud neprovedené a inspiroval vznik nových písní a cyklů, mj. od skladatelů Zdeňka Lukáše, Jana Málka a Jiřího Temla. Sbormistrem byl v rozhlasu prof. Stašek sedmnáct let. Dosud, téměř ve

svých 90 letech, má neutuchající smysl pro humor a originální přístup k  dětem a  mladým lidem, jichž byly jen v  jeho pěveckých sborech tisíce, – zápis do Guinessovy knihy rekordů je písemným záznamem o  jeho výjimečnosti. V letech 1990–91 vedl dětský rozhlasový sbor také sbormistr Luboš Krtička, uvedl například díla Jiřího Sternwalda a Miroslava Raichla. Od roku 1992 je sbormistryní Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu PhDr. Blanka Kulínská. Pokračovala zejména v uvádění české soudobé tvorby, mimo jiné Ilji Hurníka, Pavla Jurkoviče, Luboše Fišera, Zdenka Šestáka, Jiřího Temla, Jaroslava Krčka, Jana Vičara, Ivany Loudové, Olgy Ježkové, Otomara Kvěcha, Lukáše Matouška. Postupně ve sboru vyrůstal další ze sbormistrů Lukáš Jindřich, absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v  Praze. Ve fonotéce Českého rozhlasu jsou s dětským pěveckým sborem natočeny stovky titulů převážně českých skladatelů, ale i představitelů různých hudebních stylů a  epoch, spirituály, úpravy lidových písní, populární písničky například Voskovce a  Wericha, Suchého a  Šlitra nebo cyklus písničkářky Radůzy.

Děti, které v sedmdesátileté historii sborem prošly, ovlivňovala kvalitní hudba, poznávaly rozhlasovou tvorbu. Dodnes se ke svým sbormistrům hlásí, setkávají se s nimi, s úctou i vesele vzpomínají na léta strávená s nimi. Někteří se stali známými umělci, mnozí další dosud zpívají v pěveckých sborech a stále s potěšením vyhledávají nesporné umělecké hodnoty. Jedním z  vrcholů jubilejní sezony Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu byl vloni koncert, který 1. prosince zahájil Dny Bohuslava Martinů v  Praze, s  náročným programem nejen z  dílny tohoto autora, ale i skladatelů Jiřího Temla, Zdeňka Šestáka, Jana Hanuše a Luboše Fišera. Rovněž letos má rozhlasový dětský sbor nově pod vedením sbormistryň Blanky Kulínské a  Věry Hrdinkové před sebou zajímavé projekty, mezi nimi koncert pro Český rozhlas Vltava a pro Euroradio, na němž zazní novinky i osvědčený repertoár. Děti budou zpívat především pro děti k jejich svátku už v neděli 29. května od 15 hodin v  rozhlasovém Studiu 1 na Vinohradech v  Praze. Stanislava Střelcová

Kabinet dramatický 23

Foto: Miroslav Pavelek

PR AVDIVÉ PŘÍBĚHY Komorní komedie Simony Nyitrayové se odehrává v televizním studiu při natáčení talk show Pravdivé příběhy. Tématem populárního pořadu je fenomén cougar, jenž se týká nevyrovnaných partnerských vztahů. Konkrétně jde o soužití žen – babiček a mužů věkově blízkých spíše jejich vnukům. Hostem právě této show je zamilovaná dvojice Alfréd a  Božena, která spolu v  harmonii žije už několik let. Svým přirozeným vystupováním si rychle získá obdiv a sympatie publika. Zdá se, že i přes šokující pětatřicetiletý věkový rozdíl, může vztah dobře fungovat. Alfréd a Božena otevřeně hovoří o některých problémech svého soužití, ale takovým způsobem, že se zdají zcela nepodstatné. Realita ve studiu je více než růžová. Jenže diváci netuší, že „ideální pár“ právě prožívá nečekanou krizi.

ANEB CO SE DĚJE V ZÁKULISÍ

Téma i název hry vzdáleně odkazují ke slavnému dílu Harold a Maude od Colina Higginse, což je ale jediným společným prvkem obou dramatických textů. Důvod k  vytvoření rozhlasové hry Alfréd a Božena byl jiný – předchozí spolupráce Simony Nyitrayové s  herci Tomášem Sukupem a  Evou Jelínkovou. Titulní role totiž psala přímo pro ně. Právě věkový rozdíl mezi oběma herci přispěl k  tomu, že se autorka po určité době rozhodla pro humoristicky pojaté téma nesourodého milostného vztahu. Inspirací pro ni byla problematika cougar, hojně diskutovaná v amerických reality show. Dramatička se s ironií zabývá tím, proč se výrazně starší ženy rozhodují žít s velmi mladými muži, a  kromě toho také klade otázku, proč chodí lidé dobrovolně „veřejně prát“ svoje soukromí do televize. Prostřednictvím postavy moderátora se nám tak otevírá i  svět falešné reality a  prázdnoty pořadů, které se stále natáčí, protože si to publikum „údajně“ žádá. Rozhlasová inscenace byla natočena v Brně, pro Tvůrčí skupinu Drama a  literatura. V  režii Simony Nyitrayové účinkují kromě výše zmíněných interpretů také Martin Siničák a Jarka Vykoupilová. Hudbu složil Tomáš Sukup, mistrem zvuku byl Lukáš Dolejší.

Simona Nyitrayová (1987) se v  Českém rozhlase představila jako režisérka mikrohříčky Čistej vzduch, dramatizovaných povídek Granátový náhrdelník a Foxl – Voříšek. V roce 2015 napsala původní rozhlasovou hru Vítr ze slatin, o  posledním roce privátního života romanopiskyně Charlotty Brontëové, kterou také režírovala. Narodila se na Slovensku. Na Vysoké škole múzických umení v Bratislave a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně vystudovala divadelní režii a dramaturgii. Jako režisérka a  dramatizátorka spolupracuje například s  Těšínským divadlem, Divadlem Polárka, studiem Marta a  s  bratislavským Divadlem Aréna. Kromě toho se věnuje práci s dětmi, dramaterapii s mentálně postiženými a překládá z angličtiny. Hana Hložková

Český rozhlas Vltava: Premiéra v cyklu Kabinet dramatický 27. 4. v 9.30 hod.

24 Americký rok

Eugen O’Neill Foto: Nobelova nadace prostřednictvím Wikimedia Commons

STO LET AMERICKÉHO DR AMATU

Sto let amerického dramatu je dvanáctidílný cyklus, jehož cílem je zmapovat sice relativně krátkou, avšak bohatou a plodnou historii dramatické tvorby v takzvaném Novém světě. Tvorby, jejíž počátky jsou spjaty s  evropskými divadly a  evropskou tradicí a  která je jistěže na jedné straně evropskými trendy ovlivňována dodnes, ovšem na straně druhé již dávno pronikla do celého světa, kde poté nezřídka zanechala stopy i v nově vznikajících dílech původních. Výběr autorů a posléze her byl přitom podřízen snaze podrobněji poreferovat o dramaticích, jejichž hry dnes nejenže patří do takzvaného kánonu (to jest jsou co do obsahu i formy akademickou a kritickou obcí považovány za reprezentativní), ale také jsou českým divákům dostatečně známé – a  posluchači si tak dojmy z  komentovaných ukázek z her mohou porovnat s vlastními diváckými zkušenostmi, popř. si dohledat celý český text. Jednotlivé díly pak až na výjimky (tedy na kapitoly o  muzikálech, ženském a  afroamerickém divadle) zachovávají chronologii vývoje: od otce-zakladatele Eugena O’Neilla se tak dostaneme až ke stále činnému Davidu Mametovi či ke hře Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie, napsané až po roce 2000. A protože cyklus má ambice poukázat i na hlubší souvislosti, kapitoly na sebe volně navazují a občas na sebe odkazují, byť stojí také samy o sobě.

Neil Simon | Foto: Wikimedia Commons

Většina z  vybraných dramatiků přitom zpracovává příznačně americká témata jako puritánské dědictví (O’Neill), mýtus běžné spořádané komunity (Wilder), americký sen (Miller), odkaz jižanské kultury (Williams) či kouzlo divokého Západu (Shepard) a názorně se tudíž ukáže, jakými procházely Spojené státy v  průběhu posledních sta let vývojem. A již předem lze konstatovat, že Ameriku coby zemi zaslíbenou, jež nabízí stejnou svobodu a  šance všem, demytologizovali především pozdější dramatici, kteří se od svých předchůdců lišili pohlavím (Beth Henleyová) a barvou kůže (Lorraine Hansberryová). Co do samotné dramatické tvorby se pak jevilo přínosné stopovat tradici tzv. domácího realismu. Domácího proto, že se soustředí na obrazy rodin, které se ovšem radikálně mění – od rodin sice nefunkčních, avšak přesto úplných (O’Neill) přes neúplné (Williams) až po zcela roztříštěné (Shepard) či neexistující (Mamet) –, a realismu proto, že od experimentů O’Neilla přes Williamsovy a Millerovy modifikace došel až k Albeeho absurditě (kterou nicméně on sám s  nadsázkou chápal jako realistickou metodu svojí doby) či k  drsnému realismu Tracyho Lettse.

Nedílnou součást cyklu přitom představují díly věnované muzikálům a bulvární, komerční tvorbě. Za prvé proto, že během prázdninových měsíců chceme posluchačům odlehčit, ale za druhé – a  to je důležitější – proto, že k americkému divadlu a potažmo kultuře oba tyto fenomény zkrátka patří. Muzikál se navíc ve Spojených státech coby žánr odchovaný operetou zrodil, a přestože je jeho primárním cílem pobavit, oslnit hudbou, tancem, zpěvem a  bohatou výpravou, umí se po svém vyslovit i k závažným společenským tématům (viz West Side Story a  Vlasy/Hair). A  konečně nelze ignorovat ani divadlo, které jde vstříc vkusu širokého publika a  nabízí především odpočinek, což výtečně ilustruje kupříkladu tvorba Neila Simona. Cyklus připravili dva překladatelé a vysokoškolští pedagogové: Jiří Josek a Hana Ulmanová. Spolupracovali na koncepci, pod jednotlivými díly je však vždy podepsán jen konkrétní autor. Premiéry vysílá Český rozhlas Vltava v rámci řady Slovo o divadle každou první sobotu v měsíci od 17.00. Po celý rok najdete cyklus k poslechu na speciální webové stránce projektu Americký rok, pro který také vznikají. Hana Ulmanová

nadpis 25

Foto: Pirie MacDonald, Wikimedia Commons

VÁŠNIVÉ VĚT Y SHERWOODA ANDERSONA

Je to scéna jako z amerického filmu. V továrně na výrobu barev diktuje majitel obchodní dopis. Je 12. listopadu 1912; a  tomu muži je šestatřicet let. Najednou se zarazí v  půlce věty, popadne klobouk, bez vysvětlení odchází z ředitelny, z továrny, z města Elýrie, zahazuje klobouk i podnikatelskou kariéru a tři dny se toulá lesy a poli. Do svého předchozího života už se nikdy nevrátí. Ostatní to nazvou zatemněním mysli – ale ten muž má v hlavě jasno: „Kašlu na to! Budu se potloukat. Posedím s  lidmi, zaposlouchám se do jejich slov, budu vyprávět příběhy o  lidech, co si myslí, co cítí…“ Ten muž se jmenuje Sherwood Anderson a  právě takto začala jeho spisovatelská kariéra. Aspoň podle jeho vlastního vyprávění – vyprávění vypravěče, který ovšem o  sobě sám prohlásil: „Jakmile mám co dělat s  fakty, okamžitě začínám lhát, nemůžu za to.“ Některá fakta jeho života jsou ovšem nezpochybnitelná. Narodil se roku 1876 v malém městečku Camden v Ohiu, nuzné dětství a mládí ovšem prožil v podobném Clydeu; to se stalo předobrazem jeho nejslavnější knihy Městečko v Ohiu z roku 1919. Než dospěl až ke svému vrcholnému dílu, byl kamelotem, honákem krav, tiskárenským poskokem; po odchodu do Chicaga se ovšem stal úspěšným reklamním agentem a v Elýrii pak ještě úspěšnějším

podnikatelem. Jako spisovatel ovšem žádného amerického úspěchu téměř nedosáhl. Napsal přes dvacet knih, z nichž se mezi bestsellery dostal jen nepříliš zdařilý román Temný smích z  roku 1925. O  míře povědomí o  spisovateli Andersonovi ironicky svědčí i  kratičká zpráva, kterou v  „jeho“ městečku publikovaly místní noviny: „8. března 1941 zemřel na cestě po Jižní Americe Sherwood Andersson, někdejší podnikatel z Elýrie.“ Dokonce i mezi znalci se Anderson stal známým až svou vrcholnou sbírkou povídek Městečko v  Ohiu. Ovšem nálepka „falický Čechov“ rozhodně nebyla míněna pochvalně. „Kniha se okamžitě dočkala odsouzení a většina kritiků ji prohlásila za hnusnou a hanebnou. Proti všem mým současníkům z  řad takzvané chicagské moderny byly od začátku vznášeny kritické výhrady. Vzali jsme si totiž do hlavy, že sexualita hraje v lidském životě určitou úlohu, a přitom jsme o ní v celé americké literatuře sotva nacházeli zmínku. A když jsme o sexuální problematice psali, nazývali nás posedlými.“ Ovšem Gertruda Steinová, snad nejpřísnější hodnotitelka americké prózy, vzkázala až ze svého proslulého pařížského literárního salonu: „Anderson? Jediný spisovatel v Americe, který umí napsat čistou a vášnivou větu!“

Sherwood Anderson věřil, že lidé mají v duši hudbu, že žijí jen v  řídkých okamžicích, kdy se do své hudby zaposlouchají, a úkolem spisovatele je tuto hudbu objevit. V povídkách z Městečka v Ohiu je to hudba vroucí a naléhavá – a o totéž jsme se snažili i v rozhlasové kompozici, již z těchto příběhů připravil Ludvík Němec. Jeden mužský a  dva ženské hlasy vyprávějí příběhy svých nenaplněných lásek, ovšem i příběh svého tvůrce. Ty hlasy patří Drahomíře Hofmanové, Janě Štvrtecké a Michalu Bumbálkovi, hudbu vybíral režisér celé kompozice Radim Nejedlý. Ludvík Němec slovesný dramaturg

Český rozhlas Vltava: 6. 3. 2016 ve 20.00 hod.

26 Velikonoce

ZAPOMENUT Ý PŮVAB BOŽÍHO HROBU Velikonoce, pradávná oslava příchodu jara a zároveň vrchol křesťanského církevního roku, s sebou nepřinášely jen řadu lidových zvyků, ale i  fascinující divadlo, předváděné v  katolickém kostele. Byl to tzv. Boží hrob (latinsky „sepulchrum“), který se na Velký pátek stavěl v mnoha chrámech a který svou nádherou mnohdy předčil dobovou operní scénu. Oratorium hrané u Božího hrobu dostalo název Sepolkro a již od svého vzniku v 17. století ve Vídni to bylo scénické nebo poloscénické přestavení na motivy Kristovy oběti. Ačkoli o  hudebních produkcích velkého pátku víme poměrně hodně, naše znalosti Božích hrobů jsou téměř nulové. A to i přesto, že se jich dodneška dochovala celá řada – zmiňme například kulisový hrob cisterciáckého kláštera v  Neuzelle, vybavený stejně jako barokní divadlo, nebo podobné ale menší v  Altshausenu či Egern v  jižním Německu. Tradice velkých barokních umělecky malovaných architektur ještě stále žije v  Tyrolích. Na Slovensku a  v  Polsku jsou Boží hroby spíše lidovou tvořivostí. U nás můžeme vidět velký Boží hrob s působivou barokní scénou Ecce Homo např. v kostele Nanebevzetí P. Marie v Krupce u Teplic. V Praze stavěli zřejmě nejnákladnější hroby jezuité v Klementinu. Jak taková architektura v  jezuitském pojetí vypadala, ukazuje kniha Andrey Pozza SJ Perspectiva pictorum atque architectorum z roku 1709. Šlo o malovaná plátna či malované dřevěné desky, důmyslě umístěné jako kulisy barokního divadla a osvětlené barevným světlem. Výmalba Božího hrobu v kostele Nejsv. Salvátora (každý rok se stavěl nový) stávala okolo 60 zlatých, což byl v té době slušný roční příjem. O vztahu výtvarné stránky Božího hrobu a hudby, která se u  něj hrála, víme zatím málo. Salvátorský kostel ale navázal v poslední době na klementinskou tradici Božích

Foto: Martin Staněk

Velikonoce 27

Foto: Martin Staněk

hrobů. U příležitosti provedení Zelenkova oratoria Penitenti al Sepolchro del Redentore souborem Capella Regia Praha na Velký pátek 2010 byla vytvořena zmenšná replika Božího hrobu podle návrhu ze zmíněné Pozzovy knihy. Ta se zde od té doby staví každoročně. Z rozměrné scény realizované původně na dvaceti plátnech v  celé šířce římského kostela Il Gesu je použita jen modifikovaná přední kulisa, za centrální obraz slouží kopie Škrétova Oplakávání z Pašijového cyklu. Ve spodní části hrobu je položena soška Ježíše osvětlená podle tradice barevnými lampami. Velkopáteční oratoria provozovaná od té doby každoročně v  kostele Nejsv. Salvátora inspirovala vznik koncertní řady Klementinské barokní večery, která ve spolupráci s  Akademickou farností Praha, Národní knihovnou a řeckokatolickou farností probíhá kromě salvátorského kostela i  v  Zrcadlové kapli Klementina a  v  sousedním kostele sv. Klimenta. Cyklus je zaměřen na neznámá oratorní díla české provenience, která nemají šanci na uvedení na velkých festivalech, a zároveň umožňuje poznat vztah hudby a scénické složky při jejich provedení. Pro Velký pátek 2016 připravuje soubor Capella Regia Praha Zelenkovo sepolkro Deus Dux, které bylo na stejném míste před třemi sty let premiérováno. Zelenka je komponoval během svého pobytu ve Vídni. Na ti­ tulním listu partitury uvedl, že skladba je napsána pro potřebu hraběte Hartiga, k  Božímu hrobu v  Klementinu. Víme tedy, že jezuité v  tomto roce stavěli Boží Hrob a předpokládáme, že hrabě Johann Hubert Hartig k  němu nějakým způsobem sponzoroval hudbu. Pokud měla hudba a  výtvarná stránka Božího hrobu souviset, naskýtá se otázka, kdo byl tvůrcem celkového konceptu. Odpověď můžeme jen spekulovat: mohl jím být např. některý z  theologů koleje, možná koncepce vznikla na základě širšího konsenzu, ale je nepravděpodobné, že by jím byl právě skladatel – ten se spíše musel celkovému plánu podřídit. Nicméně na základě daného tématu mohl snad sám volit konkrétní texty. Kromě Zelenkových skladeb uvede Capella Regia Praha také dvě sklady, které vyvolávají mnoho otázek, na něž

proslulá Kalvárie Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1720. Při bližším pohledu zjistíme, že celková výzdoba kaple představuje Boží hrob, ne nepodobný velkým stacionárním hrobům ze zahraničí. Je pravděpodobné, že oratorium bylo motivováno právě tímto artefaktem a k němu se vztahovala meditace při jeho provedení. Jako autor se nabízí – opět pouze jako spekulace – F. X. Brixi, který zde v  padestátých letech 18. stol. byl varhaníkem.

zatím neznáme odpovědi. Ve středu svatého týdne zazní v  rámci Klementinských barokních večerů anonymní německé oratorium Unermessene Gutthat der Göttlichen Liebe (Nezměrná dobrota Božské lásky), které se nachází ve fondu oseckého kláštera. Podle podtitulu „Opella pro sepulchro sacro“ jde opět o sepolchro, bohužel k dosud neznámému Božímu hrobu. Hudební inspirace jsou italské, skladba si po stránce imitačního kontrapunktu ani z  hlediska afektové teorie nezadá s  dílem Zelenkovým. Víme, že oratorium tohoto názvu (Von der Göttlichen Liebe) složil kapelník olomoucké katedrály Václav Matyáš Gurecký. Hudba osecké Nezměrné dobroty je velmi podobná Gureckého stylu, ale jeho autorství nemůžeme prokázat. Může jít také o pasticcio (skládanku hotových árií, podloženou novým textem – v  baroku velmi oblíbený princip tvorby dramatických skladeb), ale nabízí se další skladatelé: Gottfried Heinrich Stölzel, nebo brněnský skladatel oratorií Jiří František Slavíček. Uvedení díla tak možná otevírá dosud zcela nepoznané oblasti české hudby. Druhou je anonymní skladba Ecce Homo, která letos na Květnou neděli Klementinské barokní večery zahájí. Zde známe tištěné libretto, které se šťastnou náhodou nedávno objevilo v Německu a nyní je majetkem pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě. Podle chronogramu na titulní stránce bylo provedeno 20. dubna na Velký pátek 1753, a  to ve dvanáct hodin v  poledne v  pražském karmelitánském kostele sv. Havla. Ačkoli dílo není přímo označeno jako sepolkro, kostel nabízí zajímavou souvislost. V  jedné z  jeho bočních kaplí je totiž instalována

Narozdíl od oratorií evangelického Německa, skladeb anglických či italských jsou barokní duchovní dramata jižního Německa, Rakouska nebo Čech ještě horkou novinkou. Zdá se, že odkrýváme novou oblast naší kultury, která jistě nebyla méně svébytná a  kvalitní než ve výše zmíněných zemích. Velkopáteční oratoria jako jistý vrchol hudební tvorby ukazují, že může jít (stejně jako v případě Bacha či Handela) o vynikající umělecká díla. Poznámka O  minulých Velikonocích přišla do kostela Nejsv. Salvátora skupinka slovenských turistů, kteří v  Praze hledali Boží hrob. Ptali se, jestli už v  Čechách tato tradice již úplně vymizela. S  jistou hrdostí a  zadostiučiněním jsme jim mohli alespoň jeden exemplář ukázat. Robert Hugo varhaník kostela Nejsv. Salvátora v Klementinu, umělecký vedoucí souboru Capella Regia Praha

Český rozhlas Vltava: Koncerty souboru Capella Regia Praha přenášené ČRo 3 Vltava: 20. března 2016, 19.30, Zrcadlová kaple Klementina: Oratorium Ecce Homo (vysílání na Zelený čtvrtek 24. 3. 2016) 23. března 2016, 19.30, Zrcedlová kaple Klementina (přímý přenos): Oratorium Unermessene Gutthat der Göttlichen Liebe 25. března 2016, přibližně 20.45, kostel Nejsv. Salvátora (přímý přenos). J. D. Zelenka: Miserere d moll ZWV 6, Deus Dux fortissime, ZWV 60

28 Četba na pokračování

SVĚTL ANA ALEXIJE VIČOVÁ: DOBA Z DRUHÉ RUK Y Les­singová (2007), Herta Müllerová (2009), Alice Munroeová (2013) a  naposledy Světlana Alexijevičová. Ženy jsou dobré vypravěčky a  pozorovatelky života. A  nejen to, jsou i  nekonvenčními interpretkami každodenních dějů. A pokud jde o Světlanu Alexijevičovou, ta přináší do světové literatury obrovskou empatii tazatelky po lidském osudu, schopnost nesoudit, díky níž získává důvěru a s důvěrou také příběh. O podstatě sovětského způsobu života víme stále málo. Země nikdy nebyla úplně otevřená a  literatura o  ní se týká buď strašného útlaku nebo je více méně oslavná, či alespoň přitakávající poměrům. Málo se dozvídáme o tom, čím drží země pohromadě kromě strachu a násilí. Mužští představitelé současné ruské literatury se na věc dívají z jiné strany, takže to vypadá, že Rusko je beznadějně v rukou groteskních hlupáků, násilníků, kryptofašistů a fanatiků. Musí být přece ale i nějaká pozitivní vůle k životu!

Foto: Elke Wetzig prostřednictvím Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Spisovatelka a žurnalistka Světlana Alexijevičová se při rozhovorech v souvislosti s udělení Nobelovy ceny ukázala jako nenápadný člověk. Mluví tichým hlasem, často hledá to správné slovo, znovu se o něm opatrně ujišťuje. Nešokuje, nechce ohromit. Nobelovu cenu za literaturu v roce 2015 získala žena, vytrvale a neochvějně píšící o životě v měnících se poměrech bývalého sovětského impéria. Stojí za zamyšlení, jak čím dál častěji dostávají Nobelovu cenu za literaturu ženy. V  90. letech 20. století to byly tři – Nadine Godimerová, Toni Morrisonová a Wisława Szymborská, po roce 2000 častost ocenění pro spisovatelky houstne – Elfriede Jelineková (2004), Doris

Z  knihy Světlany Alexijevičové Doba z  druhé ruky zjišťujeme, jak silná je v  Rusku myšlenka společného úsilí, tak silná, že se přenese i přes hladomor, lágry a cenzuru. Svoboda v  téhle obrovské zemi, v  níž z  většiny míst se do Moskvy nikdy nedojede, má jiný obsah než svoboda v hustě zalidněné mnohonárodnostní Evropě. Lidé v Sovětském svazu po Brežněvově smrti toužili po lepším, svobodnějším socialismu a  v  jednotlivých kapitolách knihy jsou šokováni, usmýkáni a doslova ožebračeni tím, co po rozpadu SSSR nastalo. To, v čem země žije teď, pociťují jako prohru. A potřebují se o něco opřít. Podobně, jako u  Dostojevského, Čechova, Bulgakova, Šukšina… Čtenáře Světlany Alexijevičové překvapí (i když už toho tolik přečetli jinde), jak opravdu každá rodina měla někoho v  lágru, že fenomén vyhnanství, známý i  ze staré ruské literatury, je snad věčný. Jen vás najednou napadne, že tyhle nucené práce jsou pro každý ruský režim i práce nutné, protože dobrovolně v sibiřských oblastech

nikdo žít nechce. A přitom tam se ukrývá největší bohatství. Člověk si uvědomí, jak v zemi, kde nikdy nepřestal jako nutnost fungovat výměnný obchod a protislužby, je snadné roztočit velkolepý (a špinavý) byznys. Jak nikdo nikomu nic nedá. Jak se všechny ty bratrské národy, o kterých jsme se učili v zeměpise, dovedou nenávidět. Čtenář pochopí, že pocit míru a stability, kterého jsme nabyli po skončení války v Jugoslávii, je exkluzivní výsadou, které se obyvatelstvo bývalého SSSR rozhodně netěší. Že se tam vedly (a  vedou) vyčerpávající války, které působí pustnutí a divočení mužů, snadno zneužitelných pro jakýkoli úkol. Kouzlo Alexijevičové však spočívá v  tom, že čtenář si uvědomí, že etnická a  ideologická válka plodí spoušť a  kolaps civilizace kdekoliv – z  Tádžikistánu je přece jen krok do Íránu, z  Ázerbajdžánu se dá překročit do Turecka, z Kazachstánu je mnohem blíž do Číny než do kteréhokoliv evropského státu – a  poměry v  pouštních a  velehorských vnitrozemských státech bývalého SSSR si vůbec nedovedeme představit. Přitom tahle nedozírná území jsou kameny ve hře o  svět. Sovětská společnost měla dva nepřátele: stalinskou krutovládu a západní imperialismus. Dodnes se v  tom tluče a,  bohužel pro nás, pro obě tvrzení má dost argumentů. Ruský člověk jako fenomén není nic bůhvíjak sympatického. V  knize Svě­ tlany Alexijevičové je to však především člověk. A o toho v literatuře jde. Alena Zemančíková

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 3. do 10. 6. 2016, 18.30–19.00 hod.

Četba na pokračování – Hra pro tento večer 29

V ÝSTŘEDNÍ CESTOVATELSK Ý PODNIK Bizarní obchodní nápad Alexe, je posledním důvodem k tomu, aby byl vyhozen ze zaměstnání v cestovní kanceláři, kam přišel zatím jen na zkoušku. Ačkoliv se prodej zájezdů pro plyšová zvířata a  jiné hračky zdá bláznivý a  pro šéfovou snad i  výsměšně působící, budoucnost velmi často přeje i šílenějším výstřelkům. Alexova představa o smyslu takového podniku stojí na pragmatických základech. Důvodem ke koupi zájezdu označeného zkratkou SPI, je buď to, že klient sám nemá tolik prostředků k cestě, nebo je zdravotně znevýhodněn tak, že nemůže ani nastoupit do dopravního prostředku. Zkrátka cestující hračky zastupují sny lidí, kteří z nějakého důvodu cestovat nemůžou, přestože by chtěli. Původní rozhlasová komedie Modrý medvěd se odehrává nejen v  cestovní kanceláři, ale zejména v  domácnosti matky a její více než čtyřicetileté dcery. Osamělé živoření dvou žen popisuje autorka Olga Walló skrze paradox toho, že dcera Mína je úspěšná podnikatelka. I  když je

HERMAN MELVILLE: PRVNÍ PLAVBA Americký prozaik a  básník, jeden z  největších klasiků americké literatury Herman Melville (1819–1891) je znám především jako autor monumentálního románu Bílá velryba (1851), knihy tak originální, že ve své době nenašla valného pochopení. Pocházel po obou rodičích z patricijských rodů, ale otcův obchodní úpadek a smrt zanechal rodinu bez prostředků. Melvilla, který vystřídal zaměstnání bankovního úředníka, prodavače, zemědělského dělníka i  učitele, vyhnala rodinná krize roku 1837 na moře jako plavčíka na lodi plující z New Yorku do Liverpoolu. Otřesné zážitky z této plavby se staly později podkladem knihy První plavba (Redburn, 1849). Román

majitelkou zájezdové agentury, sama si cestování nemůže dovolit. Splácí totiž dluhy, které rodině zanechal její otec. O  neutěšeném soukromí perfekcionistky Míny se náhodně dozví mladičký zaměstnanec Alex, jenž svou šéfovou ctí, přestože je dost svéhlavá a lpí na starých zásadách. V  inscenaci natočené v  Brně pro Tvůrčí skupinu Drama a literatura v režii Lukáše Kopeckého účinkují Jana Štvrtecká, Ondřej Dvořák a Drahomíra Hofmanová. Hudbu složil Ondřej Kyas, mistrem zvuku byl Michal Zelinka.

Foto: Eva Dvořáková

Olga Walló (1948) vystudovala filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. V letech 1969–2003 se věnovala autorskému dabingu (překlad, úprava, režie), v němž navázala na práci svého otce K. M. Walló. Za své dabingy byla mnohokrát oceněna, naposled v  roce 2011 v  rámci cen Františka Filipovského obdržela Cenu FITESu za celoživotní dabingovou tvorbu. Kromě psaní odborných publikací o dabingu se věnuje překládání a vlastní literární tvorbě. Je autorkou próz Věže Svatého Ducha, Kráčel po nestejně

napjatých lanech, Jak jsem zabila maminku, Na počátku byl kůň, Muž, který polykal vítr, Příběhy zvířat aj. Je činná jako pedagog, momentálně vyučuje na FAMO v Písku.

vypráví o mladém americkém námořníkovi, který se pokouší udržet si svou romantickou nevinnost tváří v tvář tvrdým podmínkám na palubě lodi a hrůzám liverpoolských brlohů. Mladík sní o  životě na moři: „Briga! Už pouhé to slovo vzbuzovalo představu černého, mořem omšelého plavidla s vysokým pohodlným roubením a nakloněnými stěžni a  ráhnovím.“ Ani jeho návrat do Ameriky na lodi plné irských vystěhovalců, s  nadějí hledících vstříc Novému světu, nemůže rozptýlit pochmurné vyznění knihy. Jde v podstatě o iniciační román, překvapivě sem tam okořeněný suchým humorem. Autor knihu připsal svému bratru Thomasovi, který se plavil jako námořník do Číny.

dobrodružstvích v  jižních mořích prodchnuté úvahami o  lidském údělu, Bílá kazajka (1850), líčící plavbu americké válečné lodi. Určitou kuriozitu v jeho pozdním díle představuje cestopisný epos Clarel, Báseň a pouť do Svaté země (1876), vydal též několik nepovšimnutých sbírek básní.

Řada dalších Melvillových knih se odehrává na moři: kromě První plavby a mistrovské Bílé velryby to jsou ještě romány Taipi (1846), v němž se líčí zajetí mezi tichomořskými domorodci, Omú (1847), vyprávění o vzrušujících

Hana Hložková

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 15. března 2016, vždy v 18.30 hod.

Desetidílnou četbu na pokračování z románu amerického klasika 19. století z překladu Jarmily Rosíkové (SNDK, Praha 1965) připravila Alena Heroutová. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Hra pro tento večer, premiéra 26. 5. ve 20.00 hod.

30

ROBINSON JEFFERS – BÁSNÍK Z JESTŘ ÁBÍ VĚŽE Foto: Wikimedia Commons

V roce 1948 upozornil Zdeněk Urbánek českého básníka Kamila Bednáře na poezii amerického básníka a  dramatika Robinsona Jefferse (1887–1962). Bednářovi bylo v  té době 36 let, Jeffersovi 61 let. Pětadvacet roků tvořilo rozdíl jedné generace. Rozdělovalo je však něco víc: oceán, a hlavně železná opona. Ta způsobovala, že scenérie kraje, jemuž se říká Jeffers Country – kalifornského městečka Carmel v montereyském okrese na pobřeží Pacifiku, vyhlížejícího přes strmé mořské útesy do nekonečných dálav a současně obehnaného horami – to vše bylo tehdy Kamilu Bednářovi i  českým čtenářům dostupné jen v představách. Bylo to pro ně zjevení, když v Klubu přátel poezie nakladatelství Československý spisovatel vyšel výbor Básně z jestřábí věže (1964) v Bednářových překladech. Hned v první básni četli obrazy, které osvobozovaly – úžasně rozšiřovaly omezenou životní zkušenost občanů socialistického Československa: „Vichrné tance racků, hra štěkajících tuleňů / nad mořem, pod mořem… / Božsky marnotratná krása / vládne hrám a řídí osudy a dává stromům růst / a vrchům čnít a vlnám znít.“ První Jeffersovou knihou vydanou v  češtině však byla epická báseň Mara (1958). Jeffers ji publikoval ve válečném roce 1941, ale její poslání bylo u nás v 50. letech možno číst v aktualizovaném významu: „… hory jsou živé. Krčí se jako velké kočky a pozorují / naše směšné a žabomyší tragédie, či zvedají vysoko nad ně / hroty jak posvátné pochodně, bledě planoucí skály. / Starý modrý drak dýchá u jejich úpatí, věčné plameny / hoří na obloze. Duch, který v lidstvu bolestně skomírá, / září jasněji z lepších lamp; ale září ze všech. / Věz o tom: připrav se na dlouhou zimu, jaro je předaleko.“ V roce 1971 vydal Bednář knihu Přátelství přes oceán, věnovanou vztahu k Jeffersovi. Nikdy se nesetkali, do Prahy se roku 1965 vydal až jeden z jeho synů-dvojčat Donnan Jeffers s manželkou. Básníci však udržovali kontakt prostřednictvím dopisů a  Bednář zůstal Jeffersovi přes 20

Jeffersův otec byl presbyteriánský kněz a  teolog, matka hrála při bohoslužbách na varhany. Otec byl výborným znalcem latiny, řečtiny, hebrejštiny a arabštiny. Do roku 1902 rodina žila střídavě v  Pittsburghu, v  Sewickely a  v  Evropě. Robinson navštěvoval školy ve Vevey, Lausanne, Ženevě, Curychu a Lipsku. Se svou pozdější manželkou Unou (tehdy ženou věhlasného advokáta Kustera) se seznámil na univerzitě v Jižní Kalifornii – v semináři o Goethově Faustovi. Kromě literatury studoval lékařství a lesnictví, navštěvoval semináře věnované geologii a astronomii. Po Unině rozvodu se vzali a  přestěhovali do Carmelu.

let věrný jako jeho dvorní překladatel do češtiny. Dá se říct, že způsobil mimořádnou oblibu amerického autora u nás, v některých obdobích předčící jeho domácí slávu. Jeffers byl, stejně jako beatnici, uváděn ve Viole, jeho básně a dramata (Médea) vycházely znovu a znovu. Ne vše ale bylo možné otevřeně napsat. Úhel pohledu na Jeffersovu tvorbu byl přizpůsobován politickým požadavkům – a  tak se zdůrazňovala protiválečná nota, varování před úpadkem civilizace (ovšemže americké) a kritický náhled na pobožnost. Naopak bylo třeba hájit Jefferse před nařčením z  antihumanismu. Poukazovalo se proto na jeho silný vztah k  manželce Uně a  synům. Oba výbory, ten z roku 1964, i Maják v bouři z roku 1983, obsahují Bednářův doslov nazvaný Samotář myslící na osud lidstva.

Tady začíná mýtus Jeffersova života i  tvorby. Začátky byly těžké – poté, co básníkovi zemřel otec, den po porodu zemřela prvorozená dcera Maeve. Prvních pět let žili Jeffersovi v malém dřevěném srubu – a legendární kamenný dům, Tor House, si postavili až v roce 1919. Tehdy se Jeffers zaučil v kamenickém řemesle a legendární Jestřábí věž pak vystavěl vlastníma rukama z balvanů, které si donesl z přilehlého břehu. Ve třetím patře věže, která sloužila i jako observatoř k pozorování oblohy a oceánu, vytvořil básník své dílo. Padesátá léta znamenala smrt Uny a úpadek zájmu Američanů o  Jeffersovu tvorbu. To se změnilo poté, co Novou kritiku vystřídala vlna environmentalismu, zahájená knihou Rachel Carsonové Tiché jaro (1962). Posmrtně uspořádaný výbor Sbohem, moře (1963), životopis z pera Melby B. Bennettové (1966) a zejména pak založení Asociace Robinsona Jefferse (1993) přinesly nový zájem o Jeffersovy básně. Přístup ekokritiky představuje v češtině Petr Kopecký ve své knize Robinson Jeffers a  John Steinbeck. Vzdálení i blízcí (2012). Alena Blažejovská

Americký rok 31

FOLK CIT Y

NEW YORSK Ý „HLAS AMERIK Y“ Joan Baez s Bobem Dylanem, 1963 | Foto: Wikimedia Commons

chlapec v brýlích, vzhledem připomínající mladého Allena Ginsberga. Ve dvoupísňových setech uměl tento mladík zorganizovat večer tak, že se dostalo, byť často hluboko po půlnoci, na každého.

Zatímco se naše Reduta koncem padesátých měnila v jednu z prvních literárně kabaretních scén v Praze, tak v roce 1960 vznikl v Greenwich Village klub Folk City s cílem pomoci nezávislým hudebníkům projevit se před publikem, reflektovat kulturu doby „zespodu“, nechat zaznít minstrely, jazzmeny, komiky a případně i hlas protestu.

pracovala též jako číšnice), Joni Mitchell, Arlo Guthrie, Phoebe Snow, Loudon Wainwright III a  mnozí další; nelze nezmínit například Melanii Safku, Tima Hardina, Doca Watsona či Johna Sebastiana, později frontmana The Lovin’ Spoonful a  řadou zvučných jmen bychom mohli pokračovat.

Původně klub vznikl již v  roce 1952 na West 4th Street, nejdříve coby italská restaurace Gerdes. Postupně a  nesměle se tu začalo hrát na malém pódijku také naživo. V  roce 1960 ji majitel Mike Porco přejmenoval na Fifth Peg a  začal se hudbě věnovat soustavněji. O  slavnostní, oficiální performerský debut se téhož roku postarali zpěváci Brother John Sellars and Ed McCurdy s písní Last Night I Had The Strangest Dream. O rok později zde vystoupil Bob Dylan coby předskokan Johna Lee Hookera a právě tady se také mladý Zimmerman seznámil se svou budoucí partnerkou Joan Baez.

V roce 1970 se klub přestěhoval o blok jižněji, stále však v  limitech West Grenwich Village. Zde jej čekala další úspěšná etapa, i přes postupnou výměnu majitelů. Trojice Woliver, Lash & Hillesum, která v roce 1978 nejdříve začala plnit program a  za dva roky od Porca klub odkoupila, začala otevírat dveře jednak alternativním umělcům a kapelám (Elvis Costello, Yo La tengo, 10 000 maniacs, Sonic Youth, The Replacements) ale také divadelní scéně včetně stand-up comedy, začínali tu třeba Adam Sandler anebo Jim Belushi.

Pravidelně i  namátkou tu pak vystupovali Sonny Terry a Brownie Mc Gee, Lead Belly, Simon a Garfunkel, Judy Collins, Pete Seeger, The Weavers, Phil Ochs, ale také Janis Joplin, Jimi Hendrix, The Mamas and The Papas, The Byrds, The Youngbloods, Emmylou Harris (ta zde

Coby zlobivé dítě ve stínu rodícího se punku zde našlo živnou půdu též hnutí antifolku, dadaistických písňových výkřiků a hádanek, jejichž odvážnými proklamátory (a že to svéhu druhu hrdinství opravdu bylo) se stala i mladičká Regina Spector anebo dnes populární Beck. S  tím také souvisely večery Open Micu, které pořádal Lach, hubený

Léta osmdesátá byla vyvrcholením kariéry i samotné existence Folk City. To zde již hrály i tvrdší kapely – The Minutemen, Smithereens, Violent Femmes, Dream Syndicate, Husker Du, X, Golden Palominos anebo The Blasters. Rovněž průkopníci nové vlny, ale i  klasické písně (Suzanne Vega) stačili posvětit prkna tohoto klubu, než musel kvůli neobnovené smlouvě s městem roku 1987 zavřít. Folk City za své existence fungoval jen pár ulic od Washington Square – parku, kde se každé nedělní odpoledne scházejí pouliční umělci a  odkud jste ještě v  80. letech mohli během chvilky oběhnout i další důležité kluby a kavárny s podobným zaměřením: The Gaslight, The White Horse, Cedar Tavern, Art D’Lugoff’s  Village Gate, The Continental, Playhouse Cafe, v  rozmezí pěti bloků jich bývalo více než dvacet. Folkoví zpěváci v těch přeživších dodnes navazují na tradici let padesátých, kdy ve stejných kavárnách recitovali beatnici své básně. Z etnografického hlediska se stala West Village hybnou silou kultury všech žánrů a směrů také díky migraci italské enklávy, která zde dala vzniknout New York’s  Little Italy a  tím i  tolika novým kavárnám. Spolu s  Gaslight Cafe patřilo Folk City k těm předním, jež poukázaly na nutnost svobody projevu a sepětí umění s cítěním sociálním. Michael Kyselka

Český rozhlas Vltava: pátek 11. 3., Odpolední Čajovna, 15.30 a hudební část Mozaiky, 16.00 hod.

32

R ADIO WAVE

UŽ DESET LET DĚLÁME VLNY A JEN TAK S TÍM NEPŘESTANEM! Tikáním budíku a  kokrháním kohouta odstartovalo 13. ledna 2006 ve 13 hodin a 13 minut vysílání Českého rozhlasu 4 – Radia Wave. Tehdejší zvuková grafika, účes moderátorky Veroniky Mayerové (dneska Ruppert) i čerstvá programová nabídka střižená cílové skupině vyvolávají dneska v redakci této stanice nostalgický úsměv, pocit mírného retra a  zároveň uvědomění, jak rychle se rádio pro mladé posluchače mění a musí měnit. V lednu oslavilo Radio Wave desáté narozeniny s  více než tisícovkou fanoušků ve vyprodaném pražském klubu MeetFactory extatickým vystoupením syrské hvězdy Omara Souleymana. V  oslavách a  novinkách bude pokračovat i během roku. Od svého vzniku Radio Wave zásobovalo mladé posluchače kvalitní hudbou, kulturními tématy i  publicistikou. Do srpna 2008 jej bylo možné naladit v  Praze a  středních Čechách na frekvenci 100,7. Po opakovaných výhradách Rady Českého rozhlasu Wave v analogu k 1. září 2008 skončil a začala éra jeho digitálního vysílání. U symbolického odpočtu posledních vteřin na FM vlnách byla o půlnoci 31. srpna 2008 většina redakce. Pamětníci z řad fanoušků i redaktorů a moderátorů na tyto okamžiky jen tak nezapomenou. Dnes už ale Radio Wave mají mladší posluchači spojeno výhradně

Foto: Khalil Baalbaki

se současnou podobou, využívající zásadně možnosti nových médií. Rok 2012 přinesl programové schéma šité na míru digitálnímu vysílání, novou zvukovou i vizuální prezentaci a  vlnění jako základ nové kampaně. Zvlněné texty a fotky osobností, které podporovaly Radio Wave, navrhla dvojice grafických designerů Olga Benešová a Radek Sidun a slogan „Děláme vlny“ i samotné vlnění se staly pro širší veřejnost dokonce synonymem Radia Wave. To je dneska vnímáno nejen jako vysílání, ale taky jako značka, přítomná na kulturních akcích, eventech a festivalech, i jako prostor, kde se setkávají jeho posluchači, např. na koncertní sérii Radio Wave Live Sessions, zaměřené na současnou českou scénu. Radio Wave si od svého vzniku prošlo několika dramatickými zvraty. Všechny je dokázalo překonat a své místo si uhájit a já doufám, že to bude platit i pro roky následující. První kulaté narozeniny jsme oslavili ve vysílání s řadou gratulantů a osobností blízkých Wavu, s fanoušky i s těmi, kdo se zasloužili o vznik této stanice. Na jeden dárek se ale ještě těšíme. Bude jím nové prosklené vysílací studio na rohu ulic Vinohradská a  Balbínova v  Praze, v  němž k našim posluchačům budeme ještě blíž. A to doslova.

Dnes v tomto studiu leží na zemi maketa vysílacího stolu, s  níž pokusně šoupeme, aby se nám podařilo vykouzlit prostor, kam budeme moci na živá vystoupení pozvat muzikanty. Tahají se kabely, rozmísťují kamery a napíná se prostorová vlna, protože vlny bude Wave dělat pořád a  jen tak s  tím nepřestane. A  až se v  novém studiu po pár dnech zabydlíme, zveme vás na otevírací street party do přilehlých ulic, jež 16. dubna Radio Wave oživí hudbou, zábavou a  sousedským potkáváním. Přijďte si to užít společně s námi! Anebo si nás nalaďte doma, v práci, za chůze či na smartphonu! Radio Wave je tady a děkuje všem posluchačům! Radio Wave je stanice (nejen) pro mladé posluchače, zaměřená na hudbu, životní styl, trendy, kulturu, nové technologie a občanské aktivity. Je možné si jej naladit v digitálním vysílání a na internetu. Od února 2015 vysílá také na FM na sesterské stanici Českého rozhlasu Vltava, a to každý den od 19 do 20 hodin. Iva Jonášová

33

20 let váš průvodce kulturou Divadlo, výstavy, hudba, film, knihy PO–PÁ 6.30–9.00 | 16.00–17.00

vltava.rozhlas.cz

34 Profil

MEDAILON THEODORA PIŠTĚKA, MALÍŘE, KOST ÝMNÍHO V Ý TVARNÍKA Theodor Pištěk: Ecce Homo, olej, plátno, 1983

„MÁM NEJRADŠI, KDYŽ JE TO TROŠKU DRAMA…“ Theodor Pištěk se totiž vymyká téměř vším, čím by měl malíř podle zdejších měřítek být. Martin Dostál Z  výtvarného díla Theodora Pištěka (*25.  října  1932 v  Praze) si výtvarná kritika nejvíce cení jeho fotorealistické kresby a obrazy. Vystudoval Akademii výtvarného umění v Praze, kde by žákem Nechleby. Poprvé vystavoval v roce 1961 v pražském Filmovém klubu obrazy a dokumenty z Vláčilova filmu Holubice, na kterém se podílel jako výtvarník. Jeho výtvarné dílo bylo vystaveno na desítkách výstav po celém světě. Je držitelem Oscara za kostýmy k filmu Amadeus, za kostýmy filmu Valmont obdržel cenu César a byl nominován na Oscara, v roce 2003 obdržel Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu. Podílel se na více než 100 filmech jako kostýmní výtvarník. Česká veřejnost má v  živé paměti jeho výstavu Ecce Homo v  pražském Veletržním paláci uspořádanou k  jeho osmdesátinám v roce 2012. V 70. letech minulého století reprezentoval

Československo v automobilových závodech na okruzích. Automobilový sport a  svět filmu často inspirovaly jeho výtvarnou tvorbu. Hrál hokej, boxoval, jezdil na kole. Věhlas si získaly jeho cyklistické výpravy s  Milošem Formanem. Je tvůrcem uniforem pražské Hradní stráže. A zopakujme, že je především malířem. I když v 60. letech začínal se svou variantou ready mades, prázdným prostorem ozvláštněnými kusy motorů. Brzy ovšem dospěje k výrazu, který je pro jeho výtvarnou tvorbu nejvýznamnější, k tzv. hyperrealistické nebo, chcete-li, fotorealistické malbě, přistupuje k ní ovšem po svém. „Klasický fotorealismus nějakým způsobem kopíruje realitu podle fotografie. V případě Pištěka se setkáme s velmi hladkou realistickou malbou, kdy skutečně je namalováno to, co tam je, a je to nějakým způsobem naddimenzováno,“ řekl Martin Dostál. A navíc své obrazy komponuje z několika významových plánů, vkládá do nich různé písemnosti, fotografie. Z  roku 1983 je jeho obraz Ecce homo. Z  průzorů jezdcovy  ochranné přilby, vyčteme oči a  ústa. Za jezdcem

v  prázdnu visí kus bíle natřeného motoru. Vypadá, že v motoru nic nechybí ani nepřebývá ani nereziví. Může být funkční. Je to ostrov, kam se uchýlíme, nebo sarkofág? Mohl bych pokračovat. Někdo řekl, že by se o každém Pištěkově obrazu mohla napsat povídka. Zvláštní filmové dětství Theodor Pištěk v  jednom rozhovoru vzpomíná, že když poprvé přišel na Barrandov, každý posluha tam oslovuje jeho otce, herce Theodora Pištěka, křestním jménem. Každý týden přinesl k  Pištěkům tehdy poslíček několik stovek hercových fotografií. Theodor Pištěk-otec je po večerech podepisoval a syn je přes den dával lidem, kteří přes den u nich zazvonili, bývalo jich třicet. Herec Theodor Pištěk byl svého času populární asi jako později Menšík nebo Bartoška. Bylo to zvláštní dětství. Jeho maminka byla vnučka malíře Františka Ženíška, autora první opony Národního divadla. Tatínek u filmu začínal jako milovník a  hrdina, zahrál si i  Haškova feldkuráta Katze (cenzura scény s opilým knězem z filmu vystřihla), ale svou životní roli našel až v otci Kondelíkovi. A s paní Kondelíkovou,

Profil 35

kterou představovala Antonie Nedošínská, vytvořili filmový pár, neochvějně usedlou dvojici, která v Čechách, co se týče popularity, soupeřila s Laurelem a Hardym nebo s  Gretou Garbo a  jejími filmovými milenci. A  film, jak dobře známo, vytváří v  oboru umění tu nejspojitější nádobu se životem. Nebudu se pokoušet o žádné psychoanalytické spekulace o vlivu Kondelíkových na vývoj malíře Theodora Pištěka. Jen si dovolím ve filmových souvislostech (film má v malířově díle a životě mnoho podob) parafrázovat poznámky Martina Dostála, kterými glosoval poslední Pištěkovy práce. Upozornil na roli prostoru, fikce a iluze v jeho dílech. Mluví o „pištěkovském šálení smyslů“ a dodává: „Zároveň sám o sobě říká, že by velmi rád vstupoval do svých obrazů, nebo naopak ty své obrazy nějak viděl v prostoru.“ Pištěka fascinuje prostor. Propátrává jeho objemy. Balancuje na hraně abstraktní obraznosti a smyslové konkrétnosti. Podle Jiřího Šetlíka se dlouho zabýval nápadem vytvořit zvláštní prostor ve formě dioramatu, v  němž by mohl zkombinovat iluzivní malbu s  plastickými předměty. Měla to být jakási obdoba Maroldovy Bitvy u Lipan, samozřejmě na téma současné civilizace. Z  jeho obrazů monumentálních krajin, iluzivně vyvedených, vystupující plastické prvky. Připadá mi, že působení Pištěka-malíře u filmu je možná – s ohledem na jeho dětství – jeden z největších paradoxů jeho života v umění.

výtvarníci, které Pištěk vyzval ke spolupráci, Zbyňka Sekala, Jana Koblasu a Jaroslava Vožniaka. Pištěk a jeho přátelé vytvořili jakýsi archetyp svého středověku, drsně krutý a přitom překypující obrazy jako básně Robinsona Jefferse z  Jestřábí věže. Když čtu knihu o  raném středověku, vybaví se mi výjevy z Markéty Lazarové… Kentaur a rybka v Kunsthausu Když jsem Curychu, tak se jdu podívat ve starém městě do uličky Spiegelgasse, kde před sto lety (1916) vzniklo v  domě číslo 1 v  kabaretu Voltaire DADA. Pak se vypravím k  výkladní skříni obchodního domu Globus na slavné Bahnhofstrasse, kde se Bohumil Hrabal pod ohromným titulkem Rekordy v  osvětlených nápisech dověděl, s jakou nádivkou beduíni pečou svatebního velblouda a získal tak inspiraci k napsání románu Obsluhoval jsem anglického krále. A na konec si nechám návštěvu Kunsthausu. Mají tam obrazy od švýcarského symbolisty Arnolda Böcklina, kterého chovám ve velké oblibě. Potěšilo mě, když jsem se dověděl, že Böcklina obdivoval italský malíř de Chirico. Ale největší böcklinovskou adoraci jsem četl od Theodora Pištěka. Před jeho vyznáním je třeba připomenout, že v čase jeho mládí se o symbolismu v umění mluvilo u nás s despektem. Theodor Pištěk: Sbohem, mládí, olej, plátno 1981 (část triptychu)

Pištěkův čtyřboj: auta, box, hokej a cyklistika Jeho automobilová vášeň má zřejmě rodinný původ. Dědeček z matčiny strany, syn Františka Ženíška Július dovážel do rakouského mocnářství auta. Zastupoval firmu Ford… Už v šestnácti letech Theodor vozil svého otce na představení, protože ten měl srdeční vadu a  nemohl řídit. Byla to pragovka, která se nahazovala klikou. Příběh s  auty se podobá pohádce: Nakonec se Theodor Pištěk mladší stal závodním jezdcem a dotáhl to až do československé reprezentace. V Brně Pištěk závodil s tehdy začínajícím Niki Laudou. Na začátku března chystáme ve Víkendové příloze Autogramiádu na Vltavě o knize Petra Volfa Sport je umění s  podtitulem Sportovní tematika v  českém výtvarném umění 20. a  21. století, ve které sportovní obrazy Theodora Pištěka zaujímají výjimečné místo.

Markéta Lazarová a Robinson Jeffers Ze všech filmů, na kterých spolupracoval jako kostýmní výtvarník, si nejvíce cení Markéty Lazarové Františka Vláčila. Zatímco například u Amadea mohl jako tvůrce kostýmů vycházet ze spousty dochovaných dokumentů té doby, u Markéty Lazarové to bylo jinak. Z období raného středověku se na našem území dochovalo jen několik kancionálů a pár soch… Brnění měli v té době jen bohatí šlechtici. A tak došlo na fantazii a imaginaci. Pištěk vsadil na dřevo, kůži a zvířecí kosti. Zbrojnoši loupeživého rytíře na sebe nandali pancíře z kravských lopatek a kapuce z provázkové kůže. Pištěk pracoval s hadí kůží a březovou kůrou. Zkoušel vyrobit z koudele a konopí smolníky, což byly kabátce namáčené v horké smůle. Románské krucifixy, značení královské cesty a  interiéry vytvořili čeští

„ …v curyšském muzeu jsem viděl obrázek, který se jmenoval Kentaur pozorující rybku. A  tam skutečně leží kentaur, před nímž je louže a  v  ní červená rybička. No a  já, kdyby to šlo, tak v tom muzeu celý život bydlím a nedělám nic jiného, než koukám na ten obrázek. Böcklin, takový symbolista, že by člověk od něj ani kůrku nevzal. Ale Kentaur pozorující rybku! Už bych nemusel do smrti vidět nic jiného. Když jsem měl svou retrospektivu, vystavil jsem na ní obrovský objekt Kentaur pozorující rybku!, protože jsem si říkal, že tomu člověku musím vzdát poctu.“ Proslulý malíř a kostýmní návrhář Theodor Pištěk chodí nejradši v trenýrkách a bos. Při práci má nejradši, když je to trošku drama, rád pracuje pod časovým, koncepčním i výtvarným tlakem. Což se ovšem dělo skoro pokaždé, zejména když o něco šlo. Jiří Kamen

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚ TEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

JEDEN SVĚT 2016 7. 3.–16. 3. 2016 v Praze 18. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech přináší dokumenty o aktuálních společensko-sociálních otázkách doprovázené následnými diskuzemi s tvůrci filmu, protagonisty nebo experty na dané téma. Do festivalového dění se zapojuje také Český rozhlas, který v doprovodném programu představí vlastní rozhlasovou dokumentární tvorbu – ve středu 9. 3. od 18.30 dokumenty Dana Moravce (Čechy Čechům – Bez nenávisti) a Lenky Pitronové (Promiň, ale nevím, kdo jsi!), v sobotu 12. 3. od 16.00 dokument Kateřiny Jungové s názvem Výhybka. Český rozhlas každoročně uděluje také jednu z festivalových cen – za kreativní užití zvuku v dokumentárním filmu. Po skončení pražské části se festival přesouvá dále do regionů ČR. www.jedensvet.cz

JAZZFESTBRNO 2016 12. 2.–28. 4. 2016 Mezinárodní jazzový festival JAZZFESTBRNO 2016 představí v rámci svého patnáctého jubilejního ročníku to nejlepší, co současný jazz nabízí. V celkem dvanácti koncertních večerech se kromě výrazných osobností jazzu, jako je Robert Glasper Experiment, Yaron Herman a Ziv Ravitz či Tomasz Stańko, představí hudebníci z celkem čtrnácti zemí a chybět nebude ani výběr toho nejlepšího z domácí scény, mezi jinými třeba trio Emila Viklického, Ondřej Pivec či Ondřej Ruml. Festival bude zahájen v pátek 12. 2. v Sono Centru v Brně velkolepým koncertem Lincoln Jazz Orchestra Wyntona Marsalise. www.jazzfestbrno.cz

OTEVŘENÍ STUDIA RÁDIA WAVE 16. 4. 2016 Ve středu 13. ledna oslavilo Radio Wave 10. výročí vysílání. Český rozhlas před deseti lety spustil novou stanici určenou zejména mladým a mladě smýšlejícím posluchačům. Desáté narozeniny bude Radio Wave slavit po celý rok, v dubnu si nadělí dárek v podobě nového proskleného vysílacího studia přímo na Vinohradské tříde. 16. 4. pak vypuknou oslavy spojené s výročím a zejména s otevřením studia naplno. Slavit se bude jak jinak než hudbou, ale hlavně oživením veřejného prostoru v okolí budovy Českého rozhlasu. www.wave.cz

400 LET OD ÚMRTÍ WILLIAMA SHAKESPEARA 23. 4. 2016 Stanice Vltava připomene významné výročí klíčové postavy světového dramatu. Shakespearovské téma se objeví nejen ve vysílání, např. premiérou slavného Snu noci svatojánské, ale živě v kavárně Nové scény Národního divadla. Svůj shakespearovský program zde v přímém přenosu představí několik pražských divadel, pro návštěvníky bude přichystán pestrý program. Přijďte za námi! www.vltava.rozhlas.cz

OSLAV Y 700. V ÝROČÍ NAROZENÍ K ARLA IV. NA PRAŽSKÉM HRADĚ 15. 5.–28. 9. 2016 700. výročí narození Karla IV. si Pražský hrad připomene vystavením korunovačních klenotů ve Vladislavském sále. Výstava bude přístupná zdarma od 15. 5. do 29. 5. Dobu Karla IV. představí expozice Žezlo a koruna v Císařské konírně. Ve výpravné expozici Koruna království budou zpřístupněny vnitřní a vnější triforia katedrály sv. Víta, a to v podobě jejich zjednodušené prostorové rekonstrukce v Jízdárně Pražského hradu. S katedrálou bude souviset fotografická výstava Koruna matky měst. Interaktivní výstavy Koruna na dlani a Architektura pro korunu představí korunu jako platidlo. Expozice Koruna bez krále zavede návštěvníky do prostor, kde byly za 2. světové války zazděny korunovační klenoty. Všechny výstavní projekty budou na Pražském hradě otevřeny od 15. 5. do 28. 9. 2016. www.hrad.cz

NA CO SE TĚŠÍ… Petr Veber vedoucí Redakce vážné hudby stanice Vltava Národní divadlo | B. Martinů: Julietta od 24. 3. Surrealistická opera, jejíž magicky lyrickou hudbu lze poslouchat znovu a znovu. www.narodni-divadlo.cz Markéta Kaňková specialistka kreativního HUBu ČRo Karel je King! | 18. 4.–14. 5. Celorozhlasový projekt, kterým oslavíme 700. výročí narození Karla IV. Připravujeme speciální multimediální web, nové audioformáty i narozeninový event. Slavte s námi! www.kareljeking.cz Vladimíra Bezdíčková slovesná dramaturgyně ČRo Noc literatury | 11. 5. Čtení ze současné evropské literatury na neobvyklých místech po celé republice. Zážitek ze setkání se čtenáři i z prostor, jindy nedostupných. www.nocliteratury.cz Miloš Doležal slovesný dramaturg ČRo Ivan Martin Jirous, Juliana Jirousová: Ahoj můj miláčku Nakladatelství Torst vydává vzájemnou korespondenci Juliany Jirousové a Ivana Martina Jirouse z let 1977–1989 z dob, kdy byl básník vězněn. Neobyčejné silné svědectví o vzájemné lásce a zdolávání stěn času a zla.

Program 37

Řada Klasika s noblesou Přímé přenosy z Rudolfina

VÁ ŽNÁ HUDBA

7. 3. | 19.30 | Rossini: Tancred. Předehra. – Schumann: Koncert pro violoncello. – Čajkovskij: Francesca da Rimini. – Janáček: Taras Bulba. Sólista Jan Klika. Dirigent Ondrej Lenárd.

Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

SPECIÁLNÍ PROJEKT Y 20. 3. | 15.00 | 17.00 | 19.05 | 21.00 Velikonoční den Eurorádia 25. 3. | 19.00–22.00 | Velkopáteční večer. Přímý přenos bohoslužby a koncertu 9. 4. | Den z Opavy. Hudební i slovesné pořady

4. 4. | 19.30 | Musorgskij: Noc na Lysé hoře. – Písně a tance smrti. – Mahler: Symfonie č. 5. Sólista Roman Janál. Dirigent Ondrej Lenárd. 11. 4. | 19.30 | Wagner: Lohengrin. Předehra k opeře. – Carter: Koncert pro hoboj. – Saint-Saëns: Varhanní symfonie. Sólista Vilém Veverka. Dirigent Vladimír Válek.

18. 4. | 20.00 | Operetní večer. Suppé: Lehká kavalerie

9. 5. | 19.30 | Sibelius: Finlandia. – Gliere: Koncert pro lesní roh op. 91. – Rimskij-Korsakov: Šeherezáda. Sólista Radek Baborák. Dirigent Ondrej Lenárd.

23. 4. | Den Williama Shakespeara. Slovesné i hudební pořady

Řada Nové horizonty Přímé přenosy z Obecního domu

30. 4. | Jazzový víkend

14. 3. | 19.30 | Na programu Marko Ivanović, John Williams a Philip Glass. Spoluúčinkuje Clarinet Factory. Dirigent Tomáš Brauner.

14. a 15. 5. | Víkend s Karlem IV.

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 89. koncertní sezona Symfonického orchestru Českého rozhlasu 2015/16

DALŠÍ KONCERT Y 6. 3. | 15.00 | Koncert pro hospice. Přímý přenos z kostela v Řepích. Logroscino: Stabat Mater. – Scarlatti: Sonáty. Dirigent Vojtěch Spurný.

8. 3. | 20.00 | Bernstein: Serenade. – Symfonie č. 3 Kaddish. Sólisté Ronald Guttman, Kelley Nassief. Dallas Symphony Chorus and Orchestra. Dirigent Jaap van Zweden. Záznam ze 14. 5. 2015 (EBU) 13. 3. | 15.00 | Suk: Klavírní kvartet. – Hindemith: Malá komorní hudba č. 2. – Martinů: Nonet č. 1. – Mozart: Divertimento K 251. – Martinů: Nonet č. 2. Sólisté Tomáš Jamník, Georg Klütsch a Přemysl Vojta. Hrají stipendisté Akademie komorní hudby a Nadace Villa Musica Rheinland. Záznam z Rudolfina z 21. 10. 2015 15. 3. | 20.00 | Mozart: Velká mše c moll. Sólisté Kateřina Kněžíková, Michaela Šrůmová, Martin Šrejma a David Nykl. Kühnův smíšený sbor, Symfonický orchestr FOK. Dirigent Misha Katz. Záznam z kostela sv. Šimona a Judy ze 16. 2. 2016 16. 3. | 19.30 | Górecki: Tři kusy ve starém slohu. – Weill: Symfonie č. 2. – Beethoven: Koncert pro housle. Přímý přenos ze Sukovy síně Domu hudby. Sólista Roman Patočka. Komorní filharmonie Pardubice. Dirigent Marko Ivanović. 17. 3. | 21.20 | A. Scarlatti: Janovy pašije. – Traetta: Stabat Mater. Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Záznam ze 17. 2. 2016 z kostela sv. Anny 20. 3. | 15.00 | Fasch: Sinfonia. – Telemann: Wandelt in der Liebe. – Concerto in D. – Prinz von SachsenWeimar: Concerto G dur. – Bach: Ich habe genug. Sólistka Hana Blažíková.

Collegium Marianum, umělecká vedoucí Jana Semerádová. Záznam z 9. 3. 2016 21. 3. | 20.05 | Richter: La deposizione dalla croce di Gesú Christo. Czech Ensemble Baroque, dirigent Roman Válek. Přímý přenos z kostela minoritů v Brně. 23. 3. | 19.30 | Anonym: Unermessene Gutthat der Göttlichen Liebe. Pašijové oratorium z kláštera v Oseku. Capella Regia Praha, dirigent Robert Hugo. Přímý přenos ze Zrcadlové kaple Klementina 24. 3. | 21.20 | Brixi: Ecce homo. Capella Regia Praha, dirigent Robert Hugo. Záznam z 20. 3. 2016 25. 3. | 21.00 | Zelenka: Deus Dux. – Miserere d moll. Capella Regia Praha, dirigent Robert Hugo. Přímý přenos z kostela Nejsv. Salvátora 26. 3. | 20.00 | Fux: La Deposizione dalla Croce di Gesu Cristo 27. 3. | 15.00 | Čajkovskij: Evžen Oněgin. Polonéza. – Mozart: Koncertantní symfonie pro housle a violu. – Mendelssohn-Bartholdy: Italská symfonie. PKF – Prague Philharmonia, sólista Jan Fišer, sólista a dirigent Julian Rachlin. Záznam z Rudolfina ze 7. 1. 2016 28. 3. | 19.45 | J. A. Hasse: Svatá Helena na Kalvárii. Sólisté, Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Záznam z Pražské křižovatky z 18. 11. 2015

PROGR AM

Změna programu vyhrazena

38 Program

30. 3. | 20.00 | Studio live. Martinů: Klavírní trio č. 2. – Rachmaninov: Elegické trio. – Beethoven: Klavírní trio op. 11. Hraje Lobkowicz Trio. Přímý přenos ze Studia 1 31. 3. | 21.20 | N. Matteis, A. Guerrieri. In Cordis Ensemble. Záznam z 19. 1. 2016 z kostela sv. Šimona a Judy 3. 4. | 15.00 | Janáček, Mozart, Liszt, Wagner/Liszt, Verdi/Liszt, Chopin. Hraje Miroslav Sekera. Záznam z Rudolfina z 16. 1. 2016 17. 4. | 15.00 | Hickey: Sinfonietta. – Lukáš: Koncert pro violu. – Haydn: Symfonie č. 94 S úderem kotlů. Sólistka Kristina Fialová, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Marek Štilec. Záznam ze Sukovy síně Domu hudby z 24. 2. 2016 10. 4. | 15.00 | Mozart, Martinů, Suk, Martinů. Hrají vítězové soutěže Nadace B. Martinů 2014 – Sedláčkovo kvarteto a Kalliopé Trio Prague. Záznam z 23. 1. 2016 12. 4. | 20.00 | Čajkovskij: Romeo a Julie. – Prokofjev: Koncert pro klavír č. 1. – Glinka: Caprice brillant. – Rimskij-Korsakov: Španělské capriccio. – Čajkovskij: Italské capriccio. Sólistka Slávka Vernerová-Pěchočová. Filharmonie Hradec Králové, dirigent Gudni A. Emilsson. Záznam ze 17. 12. 2015 24. 4. | 15.00 | Grieg: Sonáta. – Brahms: Sonáta č. 2. – Fišer: Ruce. – Martinů: Sonáta č. 3. Hrají Leoš Čepický – housle, Ivan Klánský – klavír. Záznam z Rudolfina ze 17. 2. 2016

26. 4. | 20.00 | Pärt: La Sindone. – Glass: Houslový koncert. – Brahms: Symfonie č. 4. Sólista Josef Špaček. Filharmonie Hradec Králové, dirigent A. S. Weiser. Záznam z 11. 2. 2016 27. 4. | 19.00 | Martinů: Památník Lidicím. – Dvořák: Houslový koncert. – Beethoven: Symfonie č. 7. Anne-Sophie Mutter, Česká filharmonie, Manfred Honeck. Přímý přenos – Pražské jaro 8. 5. | 15.00 | Godard: Suita op. 116. – Telemann: Fantasie pro flétnu. – Martinů: Sonáta pro flétnu a klavír. – Weber: Grand Duo concertant. – Stravinskij: Tři kusy pro klarinet sólo. – Martinů: Sonatina pro klarinet a klavír. Hrají laureáti soutěže Pražské jaro 2015 – Yubeen Kim a Anna Paulová. Záznam ze Sukovy síně Rudolfina z 13. 1. 2016 10. 5. | 20.00 | Z Čech až na konec světa. Česká a evropská hudba za vlády Jiřího z Poděbrad. Rožmberská kapela, Mario Messany, Petr Štěpánek. Záznam z kostela sv. Šimona a Judy z 1. 3. 2016 11. 5. | 13.00 | Pichl: Symfonie Es dur. – Hummel: Fantasie pro violu. – Weber: Andante a Rondo Ungarese. – Dvořák: Legendy. Výběr. – Česká suita. Sólistka Jitka Hosprová, PKO, dirigent Martin Leginus. Záznam z Rudolfina z 15. 3. 2016 12. 5. | 20.00 | Smetana: Má vlast. Česká filharmonie, Paavo Järvi. Přímý přenos – Pražské jaro

13. 5. | 16.00 a 20.00 | Soutěž Pražské jaro. Obor trubka. Přímý přenos finále 14. 5. | 16.00 a 20.00 | Soutěž Pražské jaro. Obor klavír. Přímý přenos finále

30. 5. | 20.00 | Matthews: Traces Remain. – Bartók: Houslový koncert č. 2. – Prokofjev: Symfonie č. 5. Sólistka Alina Ibragimova. Symfonický orchestr BBC, dirigent Sakari Oramo. Záznam z 26. 5. – Pražské jaro

15. 5. | 15.00 | Hudba v době Karla IV. Soubor Tiburtina. 16. 5. | 20.00 | Seong-Jin Cho. Klavírní recitál. Pražské jaro – záznam ze 7. 5. 2016 19. 5. | 20.00 | Weinberg: Polnische Weisen. – Falla: Noci ve španělských zahradách. – Bernstein: Divertimento. – Debussy: Moře. Sólista Javier Perianes – klavír. SOČR, dirigent Jacek Kaspszyk. Přímý přenos – Pražské jaro 22. 5. | 15.00 | Šostakovič: Smyčcový kvartet č. 1. – Janáček: Listy důvěrné. – Beethoven: Smyčcový kvartet op. 59 č. 1. Wihanovo kvarteto. Záznam z Rudolfina z 21. 3. 2016 25. 5. | 20.00 | Krása: Smyčcový kvartet. – Srnka: Escape Routines. – Previn: Klarinetový kvintet. Fama Q, sólisté Thomas Martin a Kateřina Englichová. Záznam z 21. 5. – Pražské jaro 28. 5. | 20.00 | Bouře. Koláž na texty W. Shakespeara. New London Consort. Přímý přenos – Pražské jaro 29. 5. | 15.00 | Studio live. Dětský pěvecký sbor ČRo. Přímý přenos ze Studia 1

OPERNÍ VEČER sobota | 20.00–22.40 5. 3. Marek Piaček: Stručné dějiny vesmíru 12. 3. Monteverdi Odysseus 19. 3. Donizetti: Nápoj lásky. Př. přenos z MET (18.00) 26. 3. Fux: La Deposizione dalla Croce di Gesu Cristo 2. 4. Operní pasticcio L´ape musicale 9. 4. Martinů: Tři přání. Záznam z Ostravy 16. 4. Donizetti: Roberto Devereux. Př. přenos z MET (18.00) 23. 4. Britten: Sen noci svatojánské 30. 4. Joplin: Treemonisha 7. 5. Mozart: Únos ze serailu. Př. přenos z MET (19.00) 21. 5. Puccini: Tosca AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 2. 3. 9. 3. 30. 3. 6. 4. 13. 4. 20. 4.

Čtyři kroky do nového světa (3) Dirigenti lidských hlasů (3). Jiří Chvála Studio live – Lobkowicz trio Tři přání. K ostravskému záznamu opery B. Martinů Čtyři kroky do nového světa (4) Shakespearovské inspirace v hudebním díle J. B. Foerstera

Program 39

4. 5. 11. 5. 18. 5.

Dirigenti lidských hlasů (4). O sbormistrovském umění Čtyři kroky do nového světa (5) Dirigenti lidských hlasů (5). O sbormistrovském umění

TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové sféry včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Pravidelně každý čtvrtek vysíláme z Galerie v budově rozhlasu na Vinohradské 12, kam zveme posluchače a kde se mohou přímo setkat s našimi hosty a vyslechnout si často i živé hudební produkce. Pozvání do Telefonotéky v jarním období přijali např. sopranistka Irena Troupová, klavíristka Terezie Fialová, skladatel Jan Málek, houslista Leoš Čepický, basista Štefan Kocán, překladatelka Blanka Stárková, dirigent a hornista Ondřej Vrabec, muzikolog Pavel Polka, sbormistr Čestmír Stašek, klavírista Ivan Klánský, velvyslanec ČR v Rakousku Jan Sechter, Guarneri trio nebo Peter Mikuláš, Oldřich Vlček, Libuše Márová ad.

HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45

FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59

SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30

10. 3. 7. 4. 14. 4. 21. 4. 28. 4. 5. 5. 19. 5.

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 Liturgický rok v kantátách J. S. Bacha – cyklus

15. 3. 26. 4. 3. 5. 10. 5. 24. 5. 7. 6.

Tomáš Kolovrátek, varhaník a kantor v Chocni Olomoucké symfonie a kvartety. Josef Schreier: Opera o Landeborkovi. Historicky první nahrávka slavné hanácké opery na staré nástroje. The Marian Consort a hudba doby Williama Shakespeara Klavírní dílo J. K. Vaňhala Antonio Vivaldi: La Senna festeggiante. Hudba doby Karla IV.

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek | 23.15–00.55 | sobota 4. 3. Cesty soudobé vokální hudby. Skladby, které napsali čeští i zahraniční skladatelé pro Zuzanu Matouškovou. 18. 3. Práskni do plechovky! Další díl volného cyklu o významných osobnostech v historii festivalu Maraton soudobé hudby. 25. 3. Velkopáteční Hudební fórum Speciál 8. 4. Americká moderní hudba. Připravil Miroslav Pudlák. 22. 4. William Shakespeare v současné hudbě 6. 5. Vzájemné inspirace mezi hudbou a jinými uměleckými obory.

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59

Concertino Praga 2015 Pěvkyně Veronika Holbová 125 let Carnegie Hall Soutěž Pražského jara 2016 Vítězové Písňové soutěže Bohuslava Martinů 2015 58. Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí

6. 3. Slzy v renesanční hudbě. Orlando di Lasso (1532–1594): Lagrime di S. Pietro. 13. 3. G. Ph. Telemann: Der Tod Jesu. Pašijové oratorium. 20. 3. G. Ph. Telemann: Der Tod Jesu. Pašijové oratorium. 27. 3. G. Ph. Telemann: Das befreite Israel. Výběr z oratoria Osvobozený Izrael. květen: Žalmy v západoevropské hudební tradici.

EUPHONIA sobota | 13.00–13.59

RONDO neděle | 21.00–22.59

Další hudební pořady

6. 3. Morten Lauridsen. Sborová tvorba 27. 3. Felix Mendelssohn-Bartholdy: Christus 3. 4 Americké orchestry 10. 4. Americké orchestry 17. 4. Americké orchestry 24. 4. Americké orchestry 1. 5. Ola Gjeilo. Sborová tvorba 8. 5. Geirr Tveitt. Sborová tvorba

V této programové řadě nabízíme v průběhu letošního roku pořady, které se tematicky váží k projektu Americký rok na Vltavě. V březnu to bude cyklus Jitky Slavíkové věnovaný Antonínu Dvořákovi a americkým etapám jeho života a tvorby. V dubnu nepomineme shakespearovské výročí a v květnu si spolu s českou i evropskou veřejností připomeneme výročí Karla IV.

• PRELUDIUM pondělí–pátek | 4.45–5.35

• PARTITURY

pondělí–neděle | 5.45–6.29

• HUDEBNÍ GALERIE

pondělí–pátek | 12.10–14.30

• TRYLEK

pondělí–pátek | 14.30–15.00 7. 3. Neznámí skladatelé III 14. 3. Anglická hudba 21. 3. Benátská hudba 16. století • RANNÍ KONCERT sobota | 7.30–8.00 • HUDEBNÍ GALERIE sobota–neděle | 12.10–12.59

40 Program

• CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56 • OPERNÍ MAGAZÍN sobota | 17.00–17.30 (měsíčně) • V ÝROČÍ T ÝDNE sobota | 17.30–17.44 • VARHANY neděle | 10.00–10.30 • ZVONY neděle | 12.00–12.05 pondělí | 0.00–0.05 (repríza) • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 15.00–16.30

JA Z Z, ALTERNATIVA , E TNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30 pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Swing z Brna, Bigband Story s Jakubem Doležalem, Proměny moderního jazzu s Janem Daleckým a Jazz Fresh s Petrem Kalfusem. čtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Přímá linka s Rudym Linkou a Velké jablko s Petrem Markem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. čtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

soutěže Karla Krautgartnera. 27. 5. Koncert z Norska.

JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava) JAZZ & WORLD LIVE sobota | 1.00–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ODPOLEDNÍ ČAJOVNA pondělí–pátek | 15.30–16.00 Alternativní hudební směry, world music a další mezižánrové fúze.

EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 sobota 30. 4. | 19.00–20.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů:

ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music.

25. 3. 30. 4.

On Air Radia Wave 19.00–20.00 Proud hudby a slova ze sesterské stanice.

Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Dánska. Dánský rozhlasový big band a Kodaňský královský duchovní sbor řídí Palle Mikkelborg. Mezinárodní den jazzu & EURORADIO Jazz Day. Přímý přenos z Prahy. Concept Art Orchestra řídí Štěpánka Balcarová. Finále Skladatelské

SVĚT JINÉ HUDBY pondělí a pátek | 22.30–23.00 Alternativní hudbu představuje Petr Slabý, fúze s etnickou hudbou Ivana Radechovská.

MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek. OÁZA sobota | 5.00–5.45 Relaxační hudbu vybírá Jiří Mazánek.

LITER ATUR A A ROZHL A SOVÁ HR A vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura Kateřina Rathouská ([email protected]) ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00 10. 3.–14. 3. | Josef Váchal: Malíř na frontě (5 částí ) 15. 3.–24. 3. | Herman Melville: První plavba (10 částí ) 25. 3.–5. 4. | Emmi Itäranta: Strážkyně pramene (12 částí ) 6. 4.–12. 4. | Jan Neruda: Povídky malostranské (7 částí ) 13. 4.–24. 4. | Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (12 částí ) 25. 4.–28. 4. | Oscar Wilde: Portrét pana W. H. (4 části) 29. 4.–3. 5. | Jonas Karlsson: Místnost (5 částí ) 4. 5.–13. 5. | Zbraslavská kronika (10 částí) 14. 5.–18. 5. | Karel IV.: Vlastní životopis (5 částí ) 19. 5.–28. 5. | John Steinbeck: Neznámému bohu (10 částí ) 29. 5.–2. 6. | Božena Němcová: Divá Bára (5 částí )

Program 41

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den | 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry. 29. 2.–4. 3. | Daniel Špička (5 částí ) 7. 3.–11. 3. | Geronimo. Paměti náčelníka Apačů (5 částí ) 14. 3.–18. 3. | Vlasta Winkelhöferová (5 částí ) 21. 3.–1. 4. | Zuzana Fried-Preissová: Na vlnách BBC a Svobodné Evropy (10 částí ) 4. 4.–8. 4. | Radko Pytlík (5 částí ) 11. 4.–15. 4. | Eva Stehlíková (5 částí ) 18. 4.–29. 4. | Jan Sokol (10 částí ) 2. 5.–13. 5. | Eliška Fučíková (10 částí ) 16. 5.–20. 5. | Libor Pešek (5 částí ) 23. 5.–3. 6. | Pavel Kosatík: Baronka v opeře (10 částí )

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 7. 3. Dino Buzzati: Obluda 14. 3. Robert Krumphanzl: Dírami v drátěném plotě 21. 3. Milada Součková: Místopisná novela 28. 3. Karel Šiktanc: Sen o svatém Františkovi 4. 4. Ivana Myšková: Volání hálek 11. 4. Jiří Červenka: Než jsem se narodil 18. 4. Pavel Drozd: MUDr. C. 25. 4. Hana Bělohradská: Vítr se stáčí k východu 2. 5. Miloš Doležal: Všechny děti Josefínky 9. 5. Alena Wagnerová: Příslib noci 16. 5. Markéta Pilátová: Jardův vnuk

23. 5. Igor Malijevský: Měsíc nad řekou Tejo 30. 5. Dimitré Dinev: Nad hlavou světlo

POVÍDK A sobota | 11. 30–12.00 5. 3. Stanislav Mareš: Legenda mého věku 12. 3. Sherwood Anderson: Smrt v lese 19. 3. Hans E. Kinck: Na dně řeky zapomnění 26. 3. Miloš Doležal: Příběh dozorce a básníka aneb Ve sklenici od okurek 2. 4. Washington Irving: Tlustý gentleman 9. 4. A. I. Kuprin: Jako v rodině 16. 4. Francis Scott Fitzgerald: Broušená mísa 23. 4. Marcela Serranová: Sladká nevděčnice 30. 4. Guy de Maupassant: Syn 7. 5. Blanka Kostřicová: Kronika 14. 5. Adolf Wenig: Karel IV. 21. 5. Lenka Reinerová: Pták zrána 28. 5. Hans Christian Branner: Dítě a myš

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2. 30–3.00 6. 3. Anton Pavlovič Čechov: O lásce 13. 3. Hana Bělohradská: Nehoda 20. 3. Frank Richard Stockton: Dáma, nebo tygr? 27. 3. Petr Pazdera Payne: Mumifikace

3. 4. Bret Harte: Legenda o Čertově skále 10. 4. Růžena Svobodová: Černí myslivci 17. 4. Jean Moréas: Ami a Amile 24. 4. Teréza Nováková: Drobová polévka 1. 5. Herbert George Wells: Jablko 8. 5. František Kubka: Slavičí stezka 15. 5. Alphonse Allais: Probdělá noc rudého husara 22. 5. Zikmund Winter: Bál na Malém rynku pražském 29. 5. E. M. Dellafieldová: Sophy Masonová se vrací

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 6. 3. Sherwood Anderson: Smutný trubač 13. 3. Začít sama žít je víc než narození (Viola Fischerová) 20. 3. Barbara King-Solverová: Lakuna 27. 3. GGG (Gertruda Gruberová-Goepfertová) 3. 4. Steve Sem-Sandberg: Vyvolení 10. 4. Jan Franz: Úryvky z odmlčení 17. 4. Max Frisch: Z Berlínského diáře 24. 4. Jostein Gaarder: Portrét 1. 5. Pierre Emmanuel: Orfeův návrat 8. 5. Jiří Kovtun: Nahýbalovo jarní tažení 15. 5. Charles Bukowski, starý chachar ostravski 22. 5. Překlady Poeova Havrana 29. 5. Jan Hanč

SOUZVUK neděle | 14. 00–15.00 6. 3. Tristian Corbiére: Armor 13. 3. Amerika ve verších: New York 20. 3. Karel Valtr: Ostnaté vzpomínky 27. 3. Já o studnici vím 3. 4. Sylvia Plathová: Z Deníků a poezie 10. 4. Slavomír Kudláček: Poštovní schránka v Cleadale 17. 4. Amerika ve verších: Velkoměsto 24. 4. Zapadá lůna v Shakespearovi 1. 5. Petr Nikl: O žabě, starém veteránovi a ozvěně 8. 5. Olga Stehlíková: Týdny 15. 5. Claretus – Ptačí zahrádka 22. 5. Emily Dickinsonová: V zahradě 29. 5. Georges Rouault: Noli me tangere

SVĚT POEZIE sobota 22. 45–23.00 5. 3. Richard Hugo: Básně o kamenech 12. 3. Básnické texty Petra Kabeše 19. 3. Gregory Corso: V márnici 26. 3. Verše Vladimíra Holana 2. 4. Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet 9. 4. Ondřej Hložek: Domů 16. 4. Ian Stephen: Napospas vlnám 23. 4. Zuzana Gabrišová: Ráno druhého dne 30. 4. Jack Spicer: Krátká baseballová sezóna 7. 5. Antonín Bartušek: Ukrást temný drahokam 14.5. Katarzyna Fetlińská: Lesk, básně a glosolálie 21.5. Viktor Špaček: Nejasný rozměr 28.5. Stephen Crane: Černí jezdci

42 Program

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55

6. 3. 13. 3. 20. 3. 27. 3. 3. 4. 10. 4. 17. 4. 24. 4. 1. 5. 8. 5. 15. 5. 22. 5. 29. 5.

6. 3. Jan Sokol: O vlasech, mravu a morálce 13. 3. Jan Sokol: Morálka na trhu 20. 3. Jan Sokol: Papírový svět 27. 3. Jan Sokol: Dá se život udržet? 3. 4. Jan Sokol: Volání na Godota 10. 4. Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě samému 17. 4. Seneca: O hněvu 24. 4. Z dopisů Senekových 1. 5. Platón: O Atlantidě 8. 5. Konfucius: O cestě urozeného člověka 15. 5. Dhammapadam čili Cesta pravdy 22. 5. Rámakrišna: Vesmírné evangelium 29. 5. Aurobinda Ghóš: Život a ideál

Anna Achmatovová: Lotova žena Jaroslav Seifert: Mozart v Praze Ivan Slavík: De profundis Jan Zahradníček: Březnový vítr Omar ibn al Fárid: Láska Viktor Vida: Jaro na koberci Emilio Prados: Tenkrát, když bylo jaro William Shakespeare: Sonet 107 Jaroslav Seifert: Píseň o lásce František Halas: Padlým Zdeněk Kalista: Karel IV. Jorge Guillén: Jména Jan Hanč: Ještě mladá a krásná

SNY neděle | 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů. 6. 3. Luis Buñuel 13. 3. Jerome Klapka Jerome 20. 3. Jarmila Kristenová 27. 3. Miroslav Holub 3. 4. Hana Businská 10. 4. Gottfried Keller 17. 4. Stevan Raičkovič 24. 4. Dopisy básníků skupiny Vysoká hra 1. 5. Text vesnického děvčete z 18. století 8. 5. Konstantin Biebl 15. 5. Sen císaře Karla IV. 22. 5. Sen starozákonního proroka Daniela 29. 5. Jack Kerouac

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. POETICK Á ZASTÁVK A všední dny | 12.50–13.00 1. 3.–1. 4. | William Shakespeare: Sonety 4. 4.–29. 4. | Divadlo „zlatého věku“ (20 částí ) květen: Místa a jména, Hrdinové v poezii STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz.

K ABINET pondělí–pátek | 9.30–9.50 Krátké povídky a čtení próz. K ABINET – HRY 1.  4. | Kasper Hoff: Brazílie 16. 5.–20. 5. | Pavel Molek: Karolinské apokryfy

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 1. 3. Tomáš Háček: Třikrát docent Blažek 8. 3. Goerge Tabori: Jak být šťastný a neuštvat se 15. 3. Michal Walczak: Pískoviště 22. 3. Vladimír Fekar: Jiné moře 29. 3. Edward Albee: Stalo se v zoo 5. 4. Tereza Verecká: V pasti 12. 4. Samuel Beckett: Všichni, kdož padají 19. 4. Milan Uhde: Výběrčí 26. 4. Alena Zemančíková: Byl jest jeden člověk aneb Hra o komkoli a smrti 3. 5. Roman Sikora: Největší Básník 10. 5. David Zane Mairowitz: Sherlock Holmes a případ Karla Marxe 17. 5. Taylor Kressmann: Adresát neznámý 24. 5. Katarina Schmitt: Knock-out 31. 5. Jiří Horák: Mistr Jeroným

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 3. 3. Anna Smetanová: Marboul 10. 3. Karol Sidon: Paní Svět 17. 3. Vlastimil Venclík: Setkání v sádře

24. 3. Petr Balajka: Ottla 31. 3. František Nepil: Oldřiška 7. 4. Anton Pavlovič Čechov: Švédská zápalka 14. 4. Petr Hudský: Vrah je Zahradník 21. 4. Antony Burgess: Setkání ve Valladolidu 5. 5. Ilja Hurník: Moli 12. 5. Jana Knitlová: Zóny 19. 5. Ivan A. Bunin: V temné aleji 26. 5. Olga Walló: Modrý medvěd

K ABARET V ÉTERU čtvrtek 28. 4. | 20.00

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 5. 3. Oscar Wilde: Vějíř lady Windermerové 12. 3. Eugene O’Neil: Tak trochu básník 19. 3. Jerome Kilty: Drahý lhář 26. 3. Pedro Calderon de la Barca: Život je sen 2. 4. William Shakespeare: Richard III. 9. 4. Josef Jiří Kolár: Magelona 16. 4. John Millington Synge: Ve stínu doliny + Jezdci k moři 23. 4. William Shakespeare: Sen noci svatojánské 30. 4. Julius Zeyer: Stará historie 7. 5. Honoré de Balzac: Otec Goriot – 1. část 14. 5. Honoré de Balzac: Otec Goriot – 2. část 21. 5. William Shakespeare: Oko za oko 28. 5. Truman Capote: Luční harfa

Program 43

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30 6. 3.–13. 3. | Egon Hostovský: Půlnoční pacient (5.–6. část) 20. 3.–27. 3. | Christopher Hampton: Povidky z Hollywoodu (2 části) 3. 4.–1. 5. | Francis Scott Fiztgerald: Příběhy Pata Hobyho (1.–5. část) 8. 5.–29. 5. | Patricia Highsmithová: Tom Ripley – (1.–4. část) HRY A DOKUMENT Y NOVÉ GENERACE (vysílání v rámci Klubu rozhlasové hry)

ZPR AVODA JST VÍ A PUBLICISTIK A , DOKUMENT Y Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected])

MOZAIK A pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. SLOVO O pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. NOČNÍ ČAJOVNA sobota a neděle | 23.15–24.00 Alternativní kulturní publicistika. RADIODOKUMENT středa | 21.45 2. 3. | Kateřina Jungová: Ženský víceboj Jak udržet krok s prací, vychovávat přitom děti, starat se o domácnost a žít ve fungujícím partnerském vztahu? 9. 3. | Katie Burningham: Heel, Toe, Step Together/Pata, špička, přísun Příběh nevšedního přátelství šestaosmdesátiletého Boba Hilla a Katie. 16. 3. | Hana Železná: Haiku kojící matky Scénografka Olga začala psát svou sbírku po narození druhého syna. 23. 3. | Marie Poláková: Violka, Růženka a ty další. Poezie z ulice. Jaký je svět bez domova? Jak se ženy vyrovnávají s domácím násilím? A dovedou odpustit? 30. 3. | Lenka Pitronová: Promiň, ale nevím kdo jsi Dokument sleduje strach české veřejnosti z imigrantů i ty, kteří se naopak rozhodli aktivně vystoupit na jejich podporu.

6. 4. | Petr Slinták: Famákovy dějiny V reflexi osudů režiséra Vlastimila Venclíka zazní zvukové ukázky z jeho filmů i rozhovorů s politickými vězni, které realizoval na jaře roku 1968. 13. 4. | Josef Haba: Prekiontrie – cesta za továrními komíny Subkultura lidí, které lákají výšky, sahá od vysokoškolských pedagogů přes umělce až po dělníky. Je to životní styl, sběratelství, nebo ještě něco jiného? 20. 4. | Eva Nachmilnerová: Third Coast Filmless Festival, Chicago Setkání posluchačů, začínajících autorů i hvězd amerického podcastu bylo nabité poslechy, workshopy a rozhovory s rozhlasovými tvůrci. 27. 4. | Jan Sedmidubský: Homo politicus Petr Pithart. O cestě vzhůru a dolů  Pohled na politické působení prvního českého polistopadového premiéra a předsedy Senátu Petra Pitharta 4. 5. | Miloslav Machoň, Zbyněk Šimůnek: Čihák? Kašpar? Šimůnek! Dokumentární kompozice o životě zámečníka, Sokola a tvůrce prvního českého aeroplánu Františka Šimůnka. 11. 5. | Ľubomír Smatana: 365 mrtvých jako dní v roce 10. května 1945 zůstalo v Rovensku pod Troskami ležet 365 postřílených lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá.

18.5. | Alena Zemančíková, Ondřej Vaculík: Užhorod. Zapomenutá metropole. Hlavní město v regionu Zakarpatí v předválečném Československu. Jaké byly osudy zde žijících umělců po roce 1945, a jak se město proměnilo do roku 2016? 25. 5. | Jiří Vondráček: Student Lubomír Holeček Po stopách studentského vůdce 60.let 20. století až do jeho předčasné smrti.

RADIOATELIÉR pátek | 22.00 4. 3. Slavapolis – multimediální symfonická kompozice 11. 3. Polské vibrace 18.3. Robert Normandeau: Domes 25. 3. PremEdice – Tomáš Pálka: Nová kompozice pro Velký pátek 1. 4. Nicolas Bernier: Travaux mécaniques 8. 4. Hans Tutschku: Firmament (výběr) 15. 4. Retrospektiva Art’s Birthday 2016 #1 22. 4. Retrospektiva Art’s Birthday 2016 #2 29. 4. PremEdice – Miloš Vojtěchovský, Peter Cusack, Tomáš Šenkyřík, Michal Kindernay, Lloyd Dunn: Na pomezí samoty 6. 5. Brazilské sonické vlny #1 13. 5. Brazilské sonické vlny #2 20. 5. Brazilské sonické vlny #3 27. 5. PremEdice – Arturas Bumsteinas: Nová kompozice současného litevského autora

K AŽDÝ DEN 0.00 1.00 2.00 4.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream

14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

Jazz na druhou. Grundfunk Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Český jazz Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Grundfunk

PONDĚLÍ DENNÍ PROGRAM STANICE

STŘEDA

Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet.

6.00 Fokus. New York Sound 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Francie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. New York Sound 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45 Mostly Bop

web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

ÚTERÝ

ČESKÝ ROZHLAS JAZZ

Stanice Českého rozhlasu vysílající jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahradila internetové rádio Euro Jazz.

6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.30 Mostly Bop

ČTVRTEK 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream Mostly Bop

6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma Modern Mainstream Album týdne Nová alba

12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

PÁTEK 6.00 Fokus. 'Round Bop 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 10.00 Jazzofon 10.30 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Německo 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 15.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. 'Round Bop 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 23.00 Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

SOBOTA 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

NEDĚLE 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. EVROPSKÁ VLNA Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne. ALBUM TÝDNE Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. NOVÁ ALBA Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. BIGBAND PANORÁMA Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

JAZZOFON Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). JAZZ CLUB – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

JAZZ NA DRUHOU: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. GRUNDFUNK – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

FOKUS

SWING SESSION – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

NEW YORK SOUND – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

JAZZOVÉ NOVINKY – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

ČESKÝ JAZZ – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

ROZHOVOR MĚSÍCE – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

FREE JAZZ – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti.

TAK TO SLYŠÍM JÁ – Hádankový pořad, v němž testujeme sluch známých jazzmanů.

FUTURE SHOCK – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti.

JAZZOTÉKA – Nahlédněte do hudebních sbírek známých jazzmanů s Martinem Brunnerem.

'ROUND BOP – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. JAZZROCK A FUNK – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. POPJAZZ HOUR – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

KLUB VLTAVA Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava  a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů,  účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice  Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými  institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete  na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční  členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

Soutěž s nakladatelstvím Atlantis

?

Kolik sonetů obsahují „Sonety“ Williama Shakespeara? Pět výherců obdrží knihu „William Shakespeare: Básně“ v překladu Martina Hilského. Pište nebo volejte na informační linku Klubu Vltava.

KLUB VLTAVA

SETKÁNÍ KLUB VLTAVA

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. Ve Studiu 2 Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klub

TELEFONOTÉK A Nově každý čtvrtek živě z Galerie Českého rozhlasu na Vinohradské 12! Stanice Český rozhlas Vltava vám nabízí účast na živém vysílání pořadu Telefonotéka každý čtvrtek od 9.50 do 11.30 v prostorách Galerie Vinohradská 12 v budově Českého rozhlasu. Přijďte se přímo setkat s osobnostmi z oblasti umění i vědy, s hudebníky, kteří na místě také zahrají. Nahlédnete nejen do zákulisí rozhlasového vysílání, ale také do Galerie, která nabízí expozici rozhlasové techniky a aktuální výstavy.

NAL AĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90.4 | BŘECLAV — 96.3 | Č. BUDĚJOVICE — 96.1 | HODONÍN — 100.4 | CHEB — 106.2 CHOMUTOV — 96.3 | JESENÍK — 98.2 | JIHLAVA — 88.4 | KAPLICE — 105.9 | KARLOVY VARY — 105.7

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

KAŠPERSKÉ HORY — 107.2 | KLATOVY — 88.6 | LIBEREC — 103.9 | OSTRAVA — 104.8 | PARDUBICE — 102.7 PÍSEK — 105.2 | PLZEŇ — 95.6 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | SLAVÍČ — 107.9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104.5 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89.9 | VARNSDORF — 88.4 | VSETÍN — 98.3 | ZLÍN — 94.8 | ZNOJMO — 99.2 NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

Partneři 47

Aktuální nabídku naleznete na vltava.rozhlas.cz/klub. Sekci partnerů budeme postupně rozšiřovat. Sledujte proto webové stránky Klubu. HUDBA

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz ORCHESTR BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel.: 604 205 937 www.berg.cz

ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

ČESKÁ KULTURA, O.S. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz

PKO – PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz

COLLEGIUM 1704 O. P. S. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČRO 10% sleva na nákup jednotlivých vstupenek | 20% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Obecní dům, Náměstí Republiky 5, Praha 1 Reprezentační prodejna ČRo, Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350 [email protected], socr.rozhlas.cz

COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel Barokních podvečerů 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected], www.baroknipodvecery.cz

AEROFILMS S.R.O. Přenosy z londýnského Národního divadla a Royal Shakespeare Company 10% sleva z ceny vstupného (na každé představení max. 2 vstupenky na jednu členskou kartu) tel.: 224 947 566 [email protected], www.divadlovkine.cz

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1 Stavovské divadlo, Železná 24, Praha 1 Státní opera, Wilsonova 4, Praha 1 Nová scéna, Národní 4, Praha 1 Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly. Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC sleva 10% od sezony 2015/16 Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 [email protected], www.moravskedivadlo.cz EXPERIMENTÁLNÍ PROSTOR NOD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249 [email protected], www.nod.roxy.cz

PARTNEŘI

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

48 Partneři

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz

ČLENSKÉ VÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava.

ARS VIVA cesty za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD

OPERA PLUS Informační magazín o opeře, hudbě a tanci [email protected], www.operaplus.cz

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství ČRo. Slevy při nákupu v Reprezentační prodejně ČRo, Vinohradská 12, Praha 2: 15% sleva na tituly Radioservisu 10% sleva na tituly vydavatelství OneHotBook 5% sleva na ostatní sortiment prodejny Sleva při nákupu v e-shopu, objednávky na [email protected], Olšanská 5, 130 00 Praha 3, tel.: 272 096 310: 15% sleva na tituly Radioservisu www.radioservis-as.cz

NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10, tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz LIBRI, SPOL. S R. O. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XXI. ročník | číslo 1

Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte prů­ kazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolu-­ práce vyhrazena.

březen–květen | Vychází 4× ročně | Evidenční číslo MK ČR E 14038 Foto obálka: Library of Congress, Wikimedia Commons | Ilustrace obálka: Pavlína Bubnová Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Pavel Švejda Tisk: Ing. Vladislav Pokorný – Litera Brno | Český rozhlas Vltava Vinohradská 12, 120 99 | Praha 2 | tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], www.labyrint.net NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

Vysílací schéma stanice Vltava Čas 0.00

Pondělí

Klasická hudba Úterý

Středa

Čtvrtek

Kulturní informace a publicistika Pátek

Osudy

Slovesné umění (drama, próza, poezie) Čas

Sobota

0.00

Hudební fórum– speciál

1.00

Jazz & World Live

Jazz, etno a další hudební žánry Neděle Jazzový klub

Noční bibliotéka 1.00

Noc s klasikou a stanicí ČRo D-dur

Noční vlna jazzu 1.30 2.00

2.00

3.00

3.00

4.00

Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

Noční bibliotéka 2.30 Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

4.00 Preludium

5.00

5.00

Informace

Partitury 6.00 7.00 8.00 9.00

Oáza Partitury 5.45

Partitury 5.45

6.00 Mozaika zpravodajství z kultury, soutěže o vstupenky na prestižní kulturní akce

Káva u Kische

Etická knihovna

7.00

Ranní koncert

Duchovní hudba a slovo

8.00

Jazzofon

9.00

Víkendová příloha kulturně-publicistický týdeník o životním stylu

Bohoslužba

Setkávání

Kabinet 10.00 11.00 12.00 13.00

Poučení

14.00 15.00

Telefonotéka 9.50 živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s hosty a nahrávkami především klasické hudby, se soutěží a dotazy posluchačů

Varhanní koncert

10.00

Seriál

11.00

Osudy

Povídka

Fonogramy

Zprávy, kulturní servis

Zprávy, kulturní servis

Polední zvony a verše

12.00

Hudební galerie 12.10

Hudební galerie 12.10 odpolední koncert s literární přestávkou

Trylek 14.30 Psáno kurzívou Americký rok 15.20 |

13.00

Euphonia

Krásné hlasy

14.00

Rozhlasové jeviště a Concerto & Concertino

Souzvuk Nedělní koncert

15.00 Odpolední Čajovna 15.30

16.00

Mozaika – zpravodajství z kultury

17.00

Slovo o literatuře

16.00

Fortissimo

17.00

Slovo o divadle

Magazín o programu 16.30 Ad libitum 16.45

Slovo o hudbě

Slovo o filmu

Slovo o výtv. umění

Slovo o historii

Zprávy, kulturní servis 18.00

Výročí týdne

Jazzový podvečer 17.45

18.00

Umění

Četba na pokračování 19.00

On Air Radia Wave

20.00

Koncertní sezóna

Četba na pokračování

Akademie

Hra pro tento večer

Páteční večer

21.00 22.00

Klub rozhlasové hry 21.30

Svět jiné hudby 23.00

19.00

On Air Radia Wave

20.00

Operní večer to nejlepší z MET, La Scaly a dalších operních domů

21.00 Moderní povídka

Jazzový podvečer 17.45

Radiodokument 21.45

Musica antiqua 21.20

Radioateliér

Stránky na dobrou noc Hudební fórum (HF) – soudobá hudba 23.15

22.00

Svět jiné hudby 23.00 HF – speciál

Stránky na dobrou noc Noční Čajovna 23.15

Schůzky s literaturou Rondo svět nahrávek klasické hudby

Pražské jaro 2016 Přímé přenosy na stanici Vltava

Den Shakespeara sobota 23. dubna 2016 Nové zpracování nesmrtelné komedie Sen noci svatojánské a živé vysílání z kavárny v Nové scéně Národního divadla.

12. 5. | 20.00

Zahajovací koncert: Paavo Järvi & Česká filharmonie

19. 5. | 20.00

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Kaspszyk / Perianes

28. 5. | 20.00

New London Consort & David Roblou

2. 6. | 20.00

Andreas Scholl, Collegium 1704 & Václav Luks

4. 6. | 20.00

Závěrečný koncert: Orchestr FOK & Tomáš Netopil

Změna programu vyhrazena.

Přijďte za námi!

vltava.rozhlas.cz

vltava.rozhlas.cz