Čtvrtletník posluchačů a přiznivců. stanice Český rozhlas Vltava

př ačů a h c u l s po va tletní k r v t – V lta Č   s  a  l  | rozh Česk ý e c i n s ta

iznivců

Klára Adamová: Servis,1990 Foto: Irena Armutidisová

Obsah











Philip Glass exkluzivně na Vltavě

Vánoce v Evropě

Vánoce Euroradia

Ga ronomický silve r

Rozhlasový rok



 

 

 

 

Rock a poezie

Jan Čep

Johanna Elisabeth Weonová

Skladatel František Chaloupka

Guav Flaubert



 

 

 

 

Nové tváře severského divadla

Caesarius a Homér

Žáci Rudolfa Firkušného

Radiodokument Nejsem sama

Česká próza











Albert Camus

Krok  ranou Karla Michala

K. B. Jirák

Alma a Guav

Robert le Diable

William Shake eare

Drazí posluchači a členové Klubu Vltava, hlavním článkem tohoto magazínu je exkluzivní rozhovor s minimaliou Philipem Glassem. Minimalismus se snaží pracovat s minimem pro ředků, třeba jen s jedním opakovaným motivem. Někdy minimaliům závidím. S kolika motivy, tématy, žánry, slohy, artefakty a informacemi musíme pracovat na Vltavě! Kultura má tolik projevů, že je opravdu těžké je roztřídit a rozmí it do vysílání tak, aby se vzájemně ne íraly, ale podporovaly. O to více si vážíme toho, že vltavské publikum je tolerantní, není uzavřeno do škatulek jednotlivých žánrů a zajímá se o dění v nejrůznějších koutech světa umění. Je pro mne rado , že mohu právě takovému publiku popřát rado né Vánoce, svátky přesahující náš pozemský obzor, a také veselého Silvera, který na Vltavě věnujeme kulturnímu fenoménu mražených potravin... Tedy, pokud  . prosince nenaane konec světa, který hodláme ve vysílání též mohutně oslavit.

Lukáš Hurník









Heinrich a Henrietta

Vizitka

Hvězdy v Rudolfinu

Profil: Klára Adamová

Průvodce světem kultury Program anice ČRo 3 – Vltava Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

37 38 46 47

1

Foto: Pomegranate Arts

2 Osobnost

Osobnost

Všechno začalo nevinně, jak to ostatně bývá. Koncem února 2012 jsem navštívila bývalou impozantní zbrojírnu Park Avenue Armory na  východní straně Manhattanu. Konal se tam festival k  75. narozeninám skladatele Philipa Glasse. Na jeho programu totiž byla také skladba Music in Twelve Parts (Hudba o  dvanácti částech), která stejně jako další jeho skladby ze 70. let patří mezi novátorská a revoluční díla. Právě těmi, aniž si to třeba dnešní mladá generace uvědomuje, Philip Glass zcela a zásadně ovlivnil populární hudbu, od té taneční po rockovou. Ten večer trval více jak pět hodin, se dvěma dvacetiminutovými pauzami a jednou hodinovou. Philip Glass za keybordem, zpěvačka Lisa Bielawa za  mikrofonem a  ostatních pět hudebníků z e Philip Glass Ensemble mě doslova uhranuli. Čím déle jsem setrvávala v přítomnosti opakujících se struktur jeho energické hudby, které se střídaly tu s  nenápadnou, tu s  razantní obměnou a  působily jako ruka obratného maséra na  mozku, tím jsem se utvrzovala v  pocitu, že slyším něco naprosto mimořádného a že bych chtěla tuto mimořádnost sdílet také s posluchači u nás doma. Gratulace po koncertě nebraly konce a vyčerpaný Philip Glass je přijímal s  pohledem upřeným kamsi do  prázdna, s  jediným přáním si po  tom maratónu odpočinout. S  Philipem Glassem jsme tak mluvili až následující den, kdy byl na  festivalu pouze posluchačem své hudby. S  Petrem Kotíkem, který mě doprovázel, si doslova padli kolem krku a já sledovala setkání dvou skladatelů newyorské scény, kteří se viděli po  mnoha letech. Ještě ten týden následovalo pozvání k Philipovi domů. V kuchyni jeho domu v East Village na východní straně Manhattanu jsme po diskusi také o živé scéně soudobé hudby v  Ostravě doslova upekli návštěvu e Philip Glass Ensemble na Ostravských dnech. Tu kuchyni a Philipův dům jsme pak s Petrem Kotíkem navštívili ještě dvakrát: v červenci s novou zkušeností z organizace operního festivalu NODO v Ostravě, o který se Philip Glass živě zajímal, v září pak během produkcí jeho opery Einstein on the Beach (Einstein na pláži) v BAM (Brooklyn Academy of Music) za účelem rozhovoru pro Český rozhlas 3 – Vltava. Ten uslyšíte v Akademii 3. ledna 2013. To už jsme

po dohodě s jeho skvělou manažerkou Lindou Brumbach znali i termín ostravského koncertu e Philip Glass Ensemble: 16. srpen 2013. Bylo to během druhé návštěvy Philipa Glasse: Philip nás šel vyprovodit k  autu, vyšel z  domu téměř v  papučích a  domácím oblečení. Byla typická newyorská letní noc. Šli jsme zvolna ulicemi a povídali si o dětech (Philip má čtyři děti, dvě dospělé dcery a dva chlapce ve věku 8 a 10 let), o  New Yorku, o  lidech, které společně známe. Šel s námi dlouho. Najednou jsem prožívala pocit silné pospolitosti a velkou radost z toho, jak někdo, kdo je oficiálně označován za nejslavnějšího skladatele po Stravinském, dovede být zcela neformálním člověkem. Pocit, jako když se po dlouhé době potkáte s milým společníkem a blízkým přítelem, se kterým jste pořád ta stejná krevní skupina. Řádky, které budete číst, jsou pouhou první čtvrtinou rozhovoru, který jsme s Philipem Glassem vedli 16. září na dvoře za jeho domem. Vymezil na něj 60 minut. Ještě ten den ho totiž čekala pětihodinová produkce Einsteina. Stále se během rozhovoru obracel na Petra Kotíka, se kterým chtěl vzpomínat na kolegy skladatele, diskutovat o kompozičních záležitostech, filozofii a umění, a to daleko více, než odpovídat na otázky, které se týkaly jeho osoby. Na tomto místě bych tak chtěla poděkovat Petru Kotíkovi nejen za to, že inicioval mé setkání s Philipem Glassem včetně rozhovoru pro Český rozhlas, ale že byl velmi ukázněný a  Philipovi neustále připomínal, že má před sebou rozhlasový mikrofon. Musel ale Philipovi slíbit, že si na vášnivé výměny názorů rozhodně najdou čas v Ostravě.

Příští rok se, Philipe, chystáte koncertovat v Ostravě. Byl jste někdy v České republice? Byl jsem u vás s Allenem Ginsbergem, pořádali jsme koncerty – propojovali jsme hudbu a poezii. Takže v Praze jsem samozřejmě byl. To bylo v 60. letech? Ne, mnohem později. Koncem 80. let? V Praze jsem byl několikrát. Vím ale, že Allen byl v Praze už v 60. letech a stal se králem Majáles. Byl to skandál. Zvolili ho králem Majáles a on jím byl velmi rád. V Evropě jsou skandály vtipnější, je to legrace. Tady jsou opravdu odporné. Nemám pocit, že tenkrát to bylo nějak nechutné. V Československu ho milovali. A i já sám jsem měl štěstí. Byl to totiž právě on, kdo mne představil českému publiku. Do jaké míry znáte českou hudbu? Jen tu běžně známou, velké opery jako jsou ty Janáčkovy. Je zajímavé, že během mého života vystoupily tyto opery ze zapomnění a  staly se z  nich repertoárové kusy. V současné době se Janáček řadí mezi hrstku moderních skladatelů 20. století, jejichž opery se hrají. Je jedním z mála – možná spolu s Benjaminem Brittenem, a pak je jen pár oper Stravinského, ale to není nic moc, zatímco Janáček se dělá hodně. Znám překladatele, kteří na nich pracovali. Viděl jsem ty opery v Americe, provádějí se tu s titulky a člověk tak rozumí příběhu. Z mrtvého domu, to je od něj, že? A Jenůfa. Ale s Janáčkem je to zajímavé. Proslavil se, aspoň tady u nás, svým způsobem komponování, kdy pracoval s hudebními buňkami, které rozvíjel velmi podobně tomu, jak jsem později s nimi pracoval já. Když jsem se to dověděl, chtěl jsem jeho hudbu slyšet. Ta podobnost mi nepřišla nějak nápadná, ale ostatním ano. V době, kdy jsem si na tento způsob psaní přicházel, jsem jeho hudbu neznal, setkal jsem se s  ní o  něco později. Jsem ale moc rád, že mne s  ním lidi spojují, protože to je opravdu významný skladatel. Kromě něho se tady občas hraje hudba Petra Kotíka. „Nastoupil“ naplno a stal se součástí newyorské scény a jeho hudba je tady už roky. Známe se dlouho. Myslím, že jsou zde čeští umělci a hudebníci velmi uznávaní, i spisovatelé, když už jsme u toho.

3

4

Osobnost

Nejsem rozhodně sama, kdo je velice rád, že se znovu vrátila vaše opera Einstein on the Beach. Vedla ke spolupráci s režisérem Robertem Wilsonem ta skutečnost, že jste viděl jeho operu o Stalinovi? Seznámili jsme se na  počátku 70. let a  jeho díla jsem znal. Život a doba Josifa Stalina – to byly věci, které se hrály celou noc, začaly večer a končily až ráno. Stejně jako moje díla. Dělal jsem tehdy Hudbu o  dvanácti částech. Ve  stejné době, kdy jsem pracoval s  Bobem, pracoval jsem na tomto projektu. A tehdy byla hudba a výtvarné umění a  vůbec celá kulturní scéna v  Downtownu New Yorku velmi progresivní a sršelo to tady nápady. Byla to doba plná dění, kdy stálo za to být při tom, a všichni jsme navzájem věděli, kdo co dělá. Skladatelé se chodili dívat na tanečníky a tanečníci na skladatele a na divadelníky a filmaře. Brali jsme to jako uměleckou komunitu, kde je snadné překračovat hranice jednotlivých druhů umění. V jiných částech města tomu tak moc nebylo, tam se mohlo stát, že skladatelé neznali, na  čem pracují tanečníci a  tanečníci nemuseli znát spisovatele. V  centru, tam co jsme žili my, tam probíhala skutečná výměna. Takže to bylo normální, že i já i Bob jsme pracovali na dlouhých kusech, prodlužovali jsme časový rámec díla. Kdo stál ještě mimo akademickou scénu tehdejšího New Yorku? Samozřejmě John Cage a  jeho přátelé – tedy Morton Feldman, Christian Wolff a  Earl Brown. Tvořili takové kvarteto. Samozřejmě John Cage byl ten slavný a také se nejvíc prosadil svými texty a  čistotou svých myšlenek, ale i ti další tři skladatelé pro nás byli velmi důležití. Ale mladší skladatelé experimentální hudby, moje generace, my jsme se na ně zas tak moc nevázali. Dalo by se říct, že tady jde o určitý historický a společenský kontext, v němž žili. V tom směru byl, myslím, Cage pro mladé skladatele tou nejdůležitější osobností. Protože on nám ukázal způsob, jak v tomto světě existovat jako hudebníci – být performery, otevřeně mluvit o  své práci, jasně, nezahalovat ji kdovíčím složitým. Vyjadřovat myšlenky tak, aby byly srozumitelné. V něčem bych řekl, že jako bychom dostali od Cage svolení, které nám nikdo jiný nedával. Později jsme se poznali blíž, před jeho

smrtí, setkávali jsme se, měli jsme společné známé. A pamatuji si, že jsem mu jednou řekl (on mojí hudbu tedy zrovna moc rád neměl a mně to nijak nevadilo): „Johne, jsem jedno z tvých dětí, ať se ti to líbí, nebo ne.“ A on mi začal kázat, říkal: „Philipe, příliš mnoho not, příliš mnoho not, příliš mnoho not…“ Bylo to ve velmi přátelském duchu. Neřekl bych, že tam byla nějaká rivalita. Nijak jsem s  ním nesoupeřil, byl velikán, on byl Mistr a  já byl student. Nezvolil jsem si jeho cestu, ale přesto jsem znal jeho věci velmi dobře a byl mi inspirací. Jeho knihu Silence – to byla jedna z  prvních knih o  hudbě, kterou jsem měl. A znal jsem každou stránku. A pak A Year from Monday a další knihy. Vlastně si myslím, že to, co chtěl říct, řekl v těchto dvou knihách. Operu Einstein on the Beach jste také psal pro svůj e Philip Glass Ensemble, který jste založil v  roce 1968. Jak je možné, že ten soubor funguje 44 let v podstatě v  nezměněném stavu? Jaké výhody, ale i  závazky to přinášelo mít svůj ansámbl? Náš soubor jsem založil v  60. letech, když jsem zjistil – ke  svému překvapení – že nikdo nechce hrát hudbu, kterou píšu. A  to je něco, co si musí prožít každý skladatel sám. Pochopil jsem, že musím mít vlastní soubor, protože lidi prostě odmítali mou hudbu hrát. A vůbec se mi nechtělo rozesílat svoji hudbu někomu cizímu, aby ji buď schválili, nebo ne, aby se rozhodli ji zařadit na svoje koncerty, nebo ne. Zjistil jsem, že stavět se do takové bezbranné pozice je pro mne příliš ponižující. Nechtěl jsem se něčemu takovému vystavovat. To byl tedy důvod, proč jsem založil vlastní ansámbl. A pak jsem udělal zajímavou věc: jediný způsob, jak soubor udržet, bylo mít nějaké zaměstnání. Musela to být taková práce, kde se dalo snadno odejít. Ale každé dva tři měsíce jsem našetřil dost peněz na to, abych zaplatil turné, protože na turné se vydělá. Tak jsme vždycky tři týdny jezdili, pak se vrátili, já jsem hráčům zaplatil – vždycky jsem jim zaplatil. A  pracovali jsme další tři, čtyři měsíce a  pak zase vyrazili na  turné. Tehdy jsme jezdili tak čtyřikrát do  roka. A  teď o  té zajímavé věci. Zjistil jsem, že když zaplatím pojištění pro případ nezaměstnanosti – ve Státech je takový systém – když do toho systému dáte peníze, pak vaši zaměstnanci, pokud přijdou o práci, dostávají podporu.

Já jsem to využíval naprosto legálně, to nebyl grant od nějaké umělecké organizace – ten bych nikdy nedostal – bylo to pravidlo, které se vztahovalo na všechny firmy. Zaregistroval jsem se jako malá firma, která je ve ztrátě, což jsem byl, a brzy jsem byl schopen se o nás postarat. Tajemství, jak jsem dokázal udržet ansámbl, spočívalo v  tom, že bylo z  čeho žít! Byl jsem schopen zajistit 26 týdnů v roce – pokud jsem jim dával 13 týdnů plat, což znamenalo v  podstatě třináct koncertů. A  to šlo. A  tak ti, co je vidíte na  scéně v  Einsteinovi, to byly roky, kdy mohli dostat 26 týdnů ode mne a 13 pokrýt koncerty, to je 39 týdnů. Prostě nikdo, komu to normálně myslí, z takového souboru neodejde. Takovou nabídku byla schopna dát snad jen City opera. Takže tajemství, proč se soubor držel – to byly dvě věci. O jedné jsem teď mluvil. Ta druhá, to byla záruka založená na jiném typu přátelství, které vycházelo z  toho, že jsme byli všichni skladatelé. Ovšem hned na  začátku jsem jim řekl, víte, já nehodlám hrát ve  svém ansámblu vaši hudbu, ale kdykoli mi řeknete, budu já hrát ve vašem souboru. Mezi těmi, kdo mi řekli, byl Jon Gibson a Steve Reich a pár dalších lidí, moc jich nebylo. A já jsem tak nebyl zavázán hrát hudbu kohokoli jiného, což jsem opravdu nedělal. I když později jsem přišel s  řadou koncertů pod názvem Music at the Anthology. Vytvořili jsme se dvěma skladatelkami, s Eleonorou Sandersky a s Lisou Bielawou, správní radu a začali jsme pořádat koncerty hudby jiných skladatelů. V  téhle skupině zase platilo, že se na koncertech nesmí hrát naše vlastní hudba a my toto pravidlo dodržovali. Stává se to teď významným místem pro provozování Nové hudby v New Yorku. Také proto, že když nemůžeme hrát svoje věci, tak bychom neměli hrát ani věci svých přátel. Když se s někým známe, tak ho to svým způsobem vyřazuje ze hry. A tak musíme hledat. V Japonsku, v Jižní Americe, nebo možná i u vás. Chtěl jsem mít naprosto čistý vztah k těm skladatelům.

Osobnost

Mluvíte o  organizaci MATA, která objednává a  prezentuje hudbu mladých skladatelů? Ano. MATA má dobré jméno pro svoji otevřenost. Není tady pro nás, je tady plně pro to, aby bylo kam přijít na Novou hudbu a my to nenarušujeme. Prostě, o co mi šlo, co jsem chtěl a čeho jsem dosáhl, to byla nezávislost. Nezávislost na  mých přátelích, nezávislost na  mých kolezích. Tím nemyslím, že bych je neměl rád. Mám plno přátel, ale nechtěl jsem navazovat vztahy. Možná jsem byl v  tomto směru extrémní. Nechtěl jsem být nikomu zavázán. To neznamená, že bych pro nikoho nechtěl nic udělat, ale nechtěl jsem být nikomu nic dlužen. A ta nezávislost byla pro mne důležitá. Zároveň, a to jsem občas udělal, jsem jel do Austrálie a tam jsem dával dejme tomu týden koncerty. A  třeba jsem požádal pořadatele, aby odpoledne zorganizovali koncerty pro ostatní skladatele mého souboru. To jsme udělali víckrát. Takže večer byly koncerty ansámblu, ale během dne měl každý svůj vlastní koncert. Philipe, je všeobecně známo, že jste odmalička poslouchal gramofonové desky svého otce, že jste k muzice tíhnul. Pamatujete si na moment, kdy jste věděl, že se budete celý život zabývat hudbou? Já jsem byl takové to dítě, co ho hudba přitahuje. Takže jsem začal hrát jako velice malý. Měl jsem hodiny doma a o něco později jsem pak chodil k učitelům na Peabody Conservatory v Baltimoru, a to mi bylo hodně málo, asi osm let. Řeknu to takto: nikdy jsem vážně neuvažoval o  jiné profesi. Ono, víte, lidé jako já víme, a  to je velký dar, proč jsme na  této Zemi. Víme, co je naše práce, a  víme, že pokud se nezvedneme a  neuděláme ji sami, nikdo ji za nás neudělá. Jednoduše jste nad tím nijak nepřemýšlel? Přesně tak. A když vidím, jak ti mladí bojují s výběrem povolání, nebo jak se trápí ohledně svého charakteru, co dělají a proč to dělají – my jsme tohle nikdy neřešili. Nezabývali jsme se takovými věcmi. V tom jsme měli opravdu štěstí. To je – v angličtině se tomu říká poslání, vocation, z latinského voca – volat. Víte, jako je to v církvi. Říká se, že být knězem je poslání, být pedagogem je poslání, být lékařem je poslání. To znamená, že si berete víc práce,

než byste měli. Platí vám ne tak docela tolik, kolik by měli – nemáte na vybranou. Byli jste povoláni na tuto Zemi, abyste udělali tuto práci, přijali jste to, a jakmile jste to přijali, už se tím nezabýváte. A dokonce jste si nejspíš ani neuvědomili, že jste to přijali. Prostá vaše účast na toku života stačila k tomu, abyste si byli jisti, že to, co děláte, je to správné. Moji synové to mají také tak. Nejdůležitější věci se tak dějí, aniž si je člověk uvědomuje? Jen se tak stanou? Je to tak, protože ve  skutečnosti představa, ta skvělá myšlenka, že máme nějakou svobodnou vůli, to je samozřejmě jen iluze. Znáte to, bojujeme se svou svobodnou vůlí, volbou a podobně. Já jsem zjistil – no třeba moje děti. Vám to mohu vykládat, protože máte rodinu a máte děti. Proč máme právě tyhle děti? Jak se stalo, že jsou právě v  naší rodině? Ale ono to má důvody. Tohle jsou velmi hluboké otázky! Já si nemyslím, že tady jde o nějakou náhodu. Já si myslím, že síly přírody jsou tajuplné – nemluvím tady o náboženských silách, mluvím o silách, které řídí Vesmír. A když se lidé sejdou, aby měli děti, vytvářejí tak bránu a  děti tou branou procházejí a bez právě téhle matky a právě tohoto otce se to nemůže stát. A  stejně jako přicházejí na  svět děti, přicházejí na svět i umělci. Jen nemají požehnání matky a otce, oni mají jiný typ požehnání – jsou jím okolnosti. Okolnosti našeho života jsou voleny tak, že určitým způsobem nemáte na vybranou.

Připravila Renáta Spisarová, Český rozhlas Ostrava Z angličtiny přeložila Iva Oplištilová

Renáta Spisarová a Philip Glass | Foto: Petr Kolík

Pokračování 2. ledna 2013 od 20.00 hod. v pořadu Akademie Českého rozhlasu 3 – Vltava

5

6

Vánoce

VÁNOCE

Mluvené slovo 24.12. Jako první bod svátečního vysílacího schématu nabídneme na Štědrý den již v 7.45 pod názvem Vánoční úvahu Jana Čepa o smyslu a slavení Vánoc. V 10.00 pozveme k přijímačům i děti. Připravili jsme pro ně třídílnou četbu z  pohádky Hanse Christiana Andersena Sněhová královna. tulní roli ztvárnila v režii Ivana Chrze Vilma Cibulková. Pokračování si můžete naladit i v další dva sváteční dny, vždy ve stejný čas. Jedním z  hlavních vánočních zvyků, mnohem starším než vánoční stromek, je u nás stavění jesliček. V novější době převládlo označení „betlém“ a  jejich stavitelům se říkalo a  říká „betlemáři“. V  19. a  počátkem 20. století se vý roba a stavění betlémů významně prosadilo v lidovém prostředí. Přestože společenské otřesy 20. století přerušily kulturní kontinuitu Šumavy, betlemářství, jako jedna z  typických tradic kraje, zde v  posledních letech opět viditelně ožilo. Za některými z betlemářů se ve svém pořadu Za  betlémy na  Šumavu vydala Marie Poláková a Vltava ho vysílá ve 14.30 hod. Již podruhé představíme na  Vltavě prozaika Petra Chudožilova jako dramatika. Poprvé to bylo před dvěma roky, kdy jsme uvedli jeho Lovce mamutů. Tentokrát půjde o osobitou variaci na betlémský příběh, hru Tenkrát o vánocích. Pro štědrodenní odpoledne ji natáčí režisér Pavel Krejčí v hradeckém studiu Českého rozhlasu. Premiéru si můžete poslechnout v 16 hodin. O  malíři a  ilustrátoru Josefu Ladovi, „tvůrci“ české vánoční krajiny, připravil Jiří Kamen spolu s Jiřím Oličem, autorem nejrozsáhlejší ladovské monografie, pořad pod názvem Obsluhoval jsem Jaroslava Haška. Vltava ho vysílá na Štědrý den ve 22.00 hod.

25.12. Pražské jesličky jsou jediná povídka, v  níž se Bohumil Hrabal inspiroval svým zaměstnáním kulisáka v Divadle S. K. Neumanna. Odehrává se v předvánoční atmosféře v bezprostředním okolí divadla, v libeňské synagoze a v uličce Na hrázi, v níž Bohumil Hrabal dlouhá léta bydlel, v  nedaleké hospůdce i  přímo v  divadle při představení. Povídku Pražské jesličky ze sbírky Pábitelé připravil pro sváteční odpoledne Jiří Vondráček. V režii Markéty Jahodové účinkuje Oldřich Kaiser. Začátek ve 14.45 hod. Otec bezdomovců Abbé Pierre. Pod tímto názvem se skrývá pořad o  zakladateli hnutí Emauzy, které pomáhá bezdomovcům a  chudým lidem. Abbé Pierre se narodil v srpnu 1912 v Lyonu jako Henri Groues. Na kněze byl vysvěcen v roce 1938, je příslušníkem řádu františkánů. Jeho pseudonym pochází z  doby francouzského odboje v  době druhé světové války. Hnutí Emauzy založil v  roce 1949. Mnohokrát byl zvolen nejpopulárnější osobností Francie, v  roce 2003 porazil i  fotbalistu Zidana. V roce 2005 ho hlasy diváků France 2 umístily na 3. místo v anketě Největší Francouz všech dob, za Charlese de Gaulla a Louise Pasteura. Pořad, který vysíláme v 16.30, je sestavený z  básní, krátkých úvah a  vzpomínek Abbé Pierra. Muzikál Divotvorný hrnec, který napsali Fred Saidy, E. Yip Harburg a pro české divadlo upravili Jan Werich a  Jiří Voskovec, asi netřeba představovat. Legendární nahrávku, ve které vedle Jana Wericha uslyšíte také Rudolfa Cortése, Václava Trégla, Soňu Červenou a  další známé interprety, nabízíme k poslechu ve 20.00 hod. Když před jedním a čtvrt stoletím otevřeli angličtí čtenáři oblíbenou Beetonovu vánoční ročenku a začetli se do povídky, která začínala nenápadnou větou „Po  promoci na  londýnské univerzitě odejel jsem roku 1878 do  Netley na  školení vojenských chirurgů“ – nemohli tušit, že postava, se kterou se setkají jen o několik stránek dál, se stane nesmrtelnou a budou ji velmi dobře znát ještě jejich prapravnuci v 21. století. Neboť v příběhu, jehož autorem byl jakýsi mladý, nepříliš úspěšný lékař, poprvé vstoupil na literární scénu Sherlock Holmes a povídka měla název

Studie v šarlatové (A Study in Scarlet). Po stopách první detektivky A. C. Doyla se vydáme v pořadu Co se skrývalo v Beetonově vánoční ročence, kterou uvedeme ve 22 hod. 26.12. Dominantou středečního vysílání bude premiéra inscenace tragédie Victora Huga Král se baví. Hugova hra byla po  premiéře v  roce 1832 cenzurou zakázaná pro rušení dobrých mravů, historie ji však zařadila mezi úspěšné tituly francouzské a  světové dramatiky. Dnes je pravděpodobně známější hudební zpracování téže látky – Verdiho opera Rigoletto. Romantický příběh dvorního šaška Tribouleta, který skrývá před přílišným zájmem panovníka svou krásnou dceru, si poslechněte v přebásnění Tomáše Vondrovice. Ten je také režisérem nové rozhlasové inscenace. V hlavních rolích účinkují Jiří Lábus, Robert Jašków, Andrea Elsnerová, Petr Kostka, Michal Pavlata, Zuzana Kajnarová a Pavel Soukup. Opona rozhlasového jeviště se otvírá ve 14.45 hod. Za  tajemstvím kaple Sassetti ve  Florencii se můžete vypravit ve 21.45 hod. Průvodcem vám bude historik umění Petr Porcal, který přiblíží fresky a deskový obraz Klanění pastýřů Domenica Ghirlandaia z  roku 1484. Připravil Miloš Doležal, vysíláme pod názvem Namísto jeslí sarkofág. Kromě výše uvedených pořadů najdete ve  vysílání pravidelné cykly, jako je Severský rok, Osudy, Četba na pokračování a Stránky na dobrou noc. Příjemný poslech a hlavně klidné svátky. (mv) Hudba Hudba vltavských Vánoc nás zavede do  řeckých Athén, švédského Göteborgu i  dánské Kodaně; stejně tak ale do Rožmitálu pod Třemšínem i na jih Čech do časů Adama Michny z Otradovic. Trojici koncertů z evropských měst aneb Vánoce s Evropskou vysílací unií uslyšíte ve vltavském programu ve třech svátečních dnech vždy od 10.30. Na Štědrý den zazpívají řečtí pěvci z Centra pro výzkum a propagaci národní řecké hudby vánoční písně svojí země (například Josef epe imon, Christos en poli Bethlehem, Hairis Panagne či Christos

Vánoce

Genatai). O  den později se přeneseme o  téměř tři tisíce kilometrů na sever do dánské metropole Kodaně. Na záznamu koncertu se představí vokální ansámbl ARS NOVA Copenhagen pod vedením zpěváka a specialisty na starou i novou hudbu Paula Hilliera, který vede zpěváky už téměř 10 let (od roku 2003). Těleso se představí ve výběru skandinávské vánoční hudby. A na Štěpána se z Göteborgu přihlásí Švédský komorní sbor s  koledami, vánoční hudbou Carla Nielsena a ve světové premiéře také s hudbou skladatelky Susanne Rosenberg. Trojí bude během vánočních svátků také setkání s  českými spisovateli. Ze slavné rozhlasové série Sám doma s  hudbou, kterou mám rád (v  letech 1960–68 ji připravovali Anna Hostomská a Karel Weinlich) vybíráme pořady z roku 1965, ve kterých svoji oblíbenou hudbu představují a komentují Jindřiška Smetanová, František Hrubín a Jaroslav Seifert. Poslouchejte o vánočních svátcích vždy od 6.30 hod. Sváteční duchovní hudbě bude patřit pravidelný čas vždy mezi 8. a 9. hodinou (ale nejen…). V úterý 25. prosince začne v tomto čase třídílný cyklus Marie Škarpové Jesličky, Staré nové písničky. Znějící průvodce barokním vánočním kancionálem… Sváteční hudbu laděnou do jazzova a swingova bude možné na Vltavě potkat vždy mezi 9. a 10. hodinou. Sváteční Čajovny naladíte 25. a 26. prosince v obvyklém čase – tedy od 19.00 hod. Nabídneme také setkání s  muzikologem Milošem Štědroněm, který bude hovořit o  madrigalech Claudia Monteverdiho (26. 12. v  16.30); a  navážeme záznamem koncertu z  Havířova, který proběhl 24. 10. na  letošním Svatováclavském hudebním festivalu. Program nazvaný Sacrum et profanum má podtitul Monteverdiho pátá kniha madrigalů a  jeho souputník Sigismondo d´India a  uslyšíme ho v  podání souboru Cappella Mariana. Ten tvoří sopranistky Hana Blažíková a  Barbora Sojková, altistka Daniela Čermáková, tenorista Vojtěch Semerád, basista Jaroslav Nosek a teorbista Jan Čižmář. Ani pohádkové hudební příběhy nebudou letos chybět. Kolega Ivan Ruml chystá Z pohádky do pohádky – vánoční

procházku operním světem víl, trpaslíků, černokněžníků, vodníků, Rusalek a ježibab (25. 12. od 13.40), a představí také vánoční baletní férii Petra Iljiče Čajkovského Louskáček podle povídky E. T. A. Hofmanna (26. 12. od 20.00 hod.). A co zazní na Štědrý den třičtvrtěhodinu před půlnocí? (pk) No přece proslulé Hej, mistře, vstaň bystře…

VÁNOČNÍ DEN EUROR ADIA „Všem našim přátelům v Evropě přejeme šťastné vánoční svátky. Předáváme slovo našim rozhlasovým kolegům…“ Tato a  podobná slova budou zaznívat na  evropských rozhlasových vlnách na  přelomu každé celé hodiny v neděli 16. prosince. Když se před několika lety konal první Vánoční den Euroradia, patrně nikdo netušil, jak hezká a úspěšná tradice se zakládá. Je to jistě díky jedinečné atmosféře celodenního radiomostu, který má možnost zprostředkovat posluchačům poslech adventních koncertů z  kostelů nebo koncertních sálů v  nejrůznějších místech Evropy i  zámoří. Jejich program nabízí pravidelně to nejlepší a  nejzajímavější z  vánočního repertoáru, čím se mohou jednotlivé národní hudební kultury prezentovat. Letošní společné adventní vysílání by mělo být jedním z nejzajímavějších za poslední roky, avizoval Graham Dixon z BBC, který je koordinátorem Vánočních dnů Euroradia od samého počátku. Protože jeho úkolem není jen sestavení dobře navazujících programových bloků, ale v den vysílání i řízení společného rozhlasového vysílání mnoha stanic tak, aby všechno na vteřinu přesně klapalo, je britský kolega patrně jediným posluchačem, který za  dobu historie Vánočního dne Euroradia vyslechl všechny vysílané programy. Letošní Vánoční den Euroradia nabízí programy čtrnácti národních rozhlasů z Řecka, Ruska, Bulharska, Španělska, Finska, Dánska, Lotyšska, České republiky, Islandu, Švédska, Německa (Bavorského rozhlasu a  Hessenského rozhlasu), Gruzie a Kanady.

Program zahájí rozhlasoví kolegové z  Řecka vysíláním koncertu z Kyperského domu v Athénách. Zazní v něm tradiční byzantské sborové zpěvy a na stanici Vltava jej zařadíme jako záznam na Štědrý den. Český rozhlas 3 – Vltava se k  vysílání Vánočního dne Euroradia připojí v  pravé poledne, kdy bude na  programu koncert Bulharského rozhlasu věnovaný sborovému repertoáru bulharských skladatelů 19. století, ale také dílům Stravinského a Schnittkeho. Bezprostředně naváže program z  Teatro monumental v  Madridu, ve  kterém sbor a  orchestr Španělského rozhlasu představí program s  historickými i novodobými podobami villancicos – typických španělských vánočních písní. Pátá odpoledne je čas pro příspěvek Českého rozhlasu a přímý přenos z historického kina Vzlet v pražských Vršovicích, které po své rekonstrukci slouží jako multifunkční kulturní zařízení. Příležitost tentokrát dostali Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu a brněnský rozhlasový folklorní soubor BROLN. Pestrý program naplněný evropskými i  českými koledami, v  řadě případů pro tento koncert nově zaranžovanými, uslyší posluchači 18 zemí nejen v Evropě, ale i na Novém Zélandu, v Kanadě a Spojených státech. Kromě rozhlasového vysílání bude koncert možné sledovat také ve  videoformátu na  rozhlasovém webu KLASIKA (klasika.rozhlas.cz). Se zájmem a sympatiemi je očekáván historicky první příspěvek Gruzínského rozhlasu do  vánočního vysílání, který vyplní samozřejmě gruzínská národní hudba spjatá s vánočním obdobím. Vltava jej bude vysílat ve večerních hodinách, stejně jako s několikahodinovým posunem zařazený záznam koncertu z Rigy s tradičním evropským barokním repertoárem v  provedení sólistů a  souboru zaměřeného na historicky poučenou interpretaci staré hudby. K  programům Vánočního dne Euroradia se vrátíme ve  vysílání ještě během vánočních svátků – o  prvním svátku to bude příspěvek Dánského rozhlasu nazvaný Koledy v  adventu a  následující den pak program Švédského komorního sboru z  Německého kostela v Göteborgu. (dh)

7

8

Silvestr

Gastronomický silvestr aneb Polární záře v kuchyni

MRAZIVÁ ZÁPLETKA VE SVĚTĚ CHUTÍ, VŮNÍ, BAREV

ve vltavském vysílání 31. 12. 2012

Monografická silvestrovská celodenní vysílání mají ve vltavském programu už svou tradici. Před lety jsme ji zahájili s brouky. Udivilo nás, že jsme s tímto tématem, které se nám zpočátku zdálo poněkud obskurní, „pokryli“ bezmála čtyřiadvacetihodinové vysílání. V dalších letech jsme na  silvestra zkoumali vodní živel, následoval zločin a trest, umělé bytosti, železnice, oheň, vzduch, Anglie, rakousko-uherské časy a letos jsme se rozhodli pro svět, chcete-li kontinent, vůní, chutí, barev… pro gastronomii. Na  naší volbě není nic překvapivého, troufám si tvrdit, že gastronomie lidstvo provází ještě déle než například „nejstarší řemeslo“. Hostiny v podání Petronia, Rabelaise nebo Hrabala patří k  těm nejskvostnějším pasážím v dějinách světové literatury. A  vzhledem k  tomu, že jsme se celý letošek věnovali kultuře Severu, pak naše posluchače určitě neudiví v titulku naznačená mrazivá zápletka. Ale hned na  úvod chci zdůraznit, že gastronomie je oborem, kde nic nemá přehánět, kde je nutné vyvažovat extrémy, kde už v dávné historii ti nejlepší gastronomové hledali rovnováhu, neboť je-li něčeho příliš, tak se to velmi brzy přejí. Po hodech by měl následovat půst, sladké by nemělo exkomunikovat kyselé, studené by se mělo střídat s teplým. Gastronomické inspirace a  nápady budeme hledat jako obvykle ve  všech vltavských žánrech: v  próze, poezii, dramatu, dokumentu, hudbě a samozřejmě v historii. O hledání harmonie Hledání harmonie se v našem silvestrovském pořadu projeví i  ve  dvou seriálech, které budou naším vysíláním prostupovat. Václav Malovický připravuje seriál Jak chutná Skandinávie (šest kulinárních kapitol o  chutích švéd-

ských, finských, norských). Vybírám stručný popis aspoň tří kapitol: O tom, jak se slaneček stal první a populární smaženou rybou i v Čechách, o všelikých ochucených heryncích a sledích; Jak Bedřich Smetana naučil Švédy českou svíčkovou aneb O mase sobím, ba i losím. A také o kuchyni norské či laponské, ale zejména o nikdy nechybějící smetaně… A také o brusinkách a koření; O bitvě u Jankova, od třicetileté války k masovým kuličkám IKEA. Z  nejkrvavější bitvy této války, kdy Švédové rozdrtili císařskou armádu, se dochoval slogan „dopadnout jak Ketz u Jankova“ podle padlého generála Getze. Bavorská jízda, která se náhle objevila ve  švédském týlu, mohla rozhodnout bitvu. V  cestě k  vítězství však stál švédský tábor a  bavorští jezdci se místo na  nepřítele vrhli na  švédské zásoby. Jednou z  překvapivých kořistí byly švédské zásoby mletého masa připraveného na  smažení tradičních kuliček. Eliška Závodná připravuje seriál Dějiny (jako) na  talíři. Také z  Eliščiných kapitol vybírám tři titulky, které přiblíží rozsah jejího gastronomického rozletu: Francois René Chateaubriand a jeho kuchař Montmireil (a samozřejmě biek), Grimod a jeho Almanach labužníků aneb Jak to bylo s předchůdci Michelina, Michelin – od pneumatik ke „hvězdám“ – příběh jednoho slavného bedekru.

Silvestr

Mráz versus teplo Chlad i žár se objeví ve čtyřdílném pořadu Petra Dorůžky. K prvnímu dílu svého cyklu, k Požáru v severské kuchyni, autor napsal anonci: Na  Severu slouží kuchyně nejen gastronomii, ale i  domácímu muzicírování, zvláště když to je jediná místnost v  domě, kde se topí, zatímco venku mrzne až praští. V  severských kuchyních se tančí, hraje i  zpívá, a  není tedy divu, že skotská skupina Chie ains pojmenovala jedno ze svých stěžejních alb Fire in the Kitchen, Požár v kuchyni, a natočila je s řadou severských hostí. Obsah jiného dílu nazvaného Jambalaya, gumbo a jiné pochoutky kreolské kuchyně jižní Louisiany popisuje Dorůžka následovně: Před 250 lety se v  bažinatém ústí Mississippi usadili francouzsky mluvící uprchlíci z  Kanady. Dnes jsou známí pod etnickým označením Cajun a svět jim vděčí za lahůdky tak často citované v písňových textech, jako je jambalaya či gumbo. Cajunům se podařilo vytvořit i několik hudebních novotvarů, včetně louisianského blues zvaného zydeco. Na  mráz se soustředí ve  svém pořadu Gelato lirico Ivan Ruml, který vybíral z  operních a  baletních scén, písňových cyklů, kantát, melodramů, odehrávajících se alespoň zčásti v  zimě, například Její pastorkyňa, Na  starém bělidle, Schubertova Zimní cesta, Čajkovského Evžen Oněgin. Dahl, Ka a, Hašek, barová literatura a zmrzlina s chutí chobotnice Za  všechny osvědčené literáty, kteří se v  našich silvestrech objevují, jmenujme Roalda Dahla, jehož předkové pocházejí z  Norska, Franze Ka u (o  jeho chutích, dietách, způsobech stolování stejně originálních jako jeho psaní bude vyprávět germanista a  překladatel Josef Čermák). Jiří Vondráček z literární redakce připravil k natáčení tři povídky od Jaroslava Haška: Vařím si vejce naměkko, Zkažené ruské rybičky, Polévka pro chudé děti. Z  textů Bohumila Hrabala vybral povídku Na  zahrádce ze sbírky Slavnosti sněženek o  panu Karlovi s  obrovským břichem, který vypráví o jídle a o své nenažranosti, o „školení“ salámů, které nikdy „nevyškolí“…

V  letošním vltavském silvestru se objeví témata a  jména v  tomto programu dosud neznámá: s  Milenou M. Marešovou se budeme věnovat svéráznému literárnímu fenoménu, a to barové literatuře. Severní náladu přinese povídka Selmy Lagerlöfové Člověk nemá nikdy myslit o nešťastném kuchaři, který chtěl konat dobro a vždycky něco pokazil. Zavítáme i do Japonska. Klára Macúchová popíše tamní kulinářské kreace moderní doby: zmrzlinu s příchutí chobotnice, smetanový krém – sladký! – s rokfórem, pivo s wasabi. Absint, ryzce na másle a lyrika z uzenářské kuchyně Do přípravy silvestrovského pořadu se pravidelně zapojuje kolega z literární redakce Petr Turek, který na každé silvestrovské téma najde případné povídky Alphonse Allaise, francouzského spisovatele a humoristy, a ty pro náš pořad premiérově přeloží. Francouzský spisovatel a  humorista Alphonse Allais o  svém původu prohlásil: „Po  matce Normanďan, po  jednom z  otcových přátel Bretonec…“ Byl jedním z  vůdčích představitelů tzv. montmartreské bohémy, členem spolku Hydropatů (tj. odpůrců pití vody…), psal texty pro slavný kabaret Chat Noir.

vltavské vysílání chystá ještě pořad Buřty, párky, plecko uzené, lyrika z  uzenářské kuchyně Josefa V. Jabulky, ctěného píseckého řezníka a  uzenáře, s  mohutným pěstěným knírem, který byl nejen milovníkem uzenin, ale také poezie, kterou sám psával po večerech u lampy, když už neměl mastné ruce ani zástěru. Některé z nich vydal ve sbírce Lyrika z uzenářské kuchyně. Na závěr svého silvestrovského článku mohu už jen poznamenat: na Silvestra si nalaďte Vltavu, nebudete litovat a nezapomeňte, že i rok 2013 u nás zahájíme horoskopem vltavského hvězdopravce Vítězslava Čížka. Jiří Kamen, dramaturg vltavského Silvestra 2012

Český rozhlas 3 – Vltava: od 6.30 hod. 31. 12. do 6.00 hod. 1. 1. 2013

Allais i  v  letošním silvestrovském výběru, v  pořadu Absintové a jiné příběhy, potvrzuje své renomé mistra absurdních nápadů a  stručného, úsporného stylu. Názvy jednotlivých textů – Absinty, Dáme si vinný aperitiv, Kapitola VII., v  níž Kapitán Kap dává mistrovskou lekci ve společenském chování jednomu ignorantskému, evropskému a  vytřeštěnému barmanovi, Panenka s  absintem a  Buďme střízliví, výmluvně naznačují, jaké je jejich společné téma. Jestliže Petr Turek pokaždé pro silvestrovskou inspiraci sáhne po  Allaisovi, pak další pravidelný účastník vltavských silvestrů z  literární redakce, Miloš Doležal, přichází vždy s jinými nápady. Tentokrát připravuje pořad Pan Wolodyjowski za  stolem. Natáčel ho ve  světoznámé varšavské restauraci U Fukiera na Rynku Starého Města s  legendárním polským novinářem, reportérem a  spisovatelem Miroslawem Ikonowiczem (a  dále s  majitelem podniku a  kuchařem) o  polském jídle, ostrých nožích a  ryzcích na  másle. Miloš Doležal na  poslední letošní

Písecký řezník, uzenář a veršotepec Josef Václav Jabulka s rodinou Foto: Archiv rodiny

9

10 Rozhlasový rok

ROZHLASOV Ý ROK – 365 ZASTAVENÍ V ČASE Senzační zázrak XX. století! Víte, co je rádio? Nevíte! Slyšeli jste rádio? Neslyšeli! Proto přijďte zítra o šesté hodině večer do hostince „U tří lip“, kde ve velkém sále se bude hlasitě reprodukovat radiofonní vysílání Radiojournalu ze Kbel u Prahy. Budete překvapeni! Jednotné vstupné Kč 5. Plakátky s tímto textem, do kterého se ručně doplňovala konkrétní data a místa, se objevovaly v československých městech a vesnicích už od roku 1923. Devadesát let existence rozhlasu na našem území znamená, že rozhlas už vstoupil do životů čtyř generací posluchačů. „Rádio“ bylo také za  dobu své existence odrazem většiny důležitých

dějinných událostí a mnohé z nich i aktivně ovlivňovalo. Archivní rozhlasové snímky už druhým rokem intenzivně probírá čtveřice autorů denního cyklu Rozhlasový rok Eva Hazdrová, Bronislava Janečková, Tomáš Černý a  Jiří Hubička, aby cyklus mohl vstoupit do vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava s prvním dnem roku 2013 a skončit až jeho dnem posledním. Těch 365 zvukových ohlédnutí má prostý řád. Ve vysílání se objeví vždy některý z pořadů, který byl toho konkrétního data kdykoliv v historii rozhlasu vysílán nebo natočen. Tento systém přináší půvabné časové i  tematické skoky a  sousedství příspěvků, které, ač je pojí datum vysílání, by se jinak vedle sebe nikdy neocitly. Občas dochází ke  kouzlu nechtěného. V  jednom datu se například sejde vyprávění Růženy Naskové o  sněhové královně a  jejích ledových střípcích v  očích, které přinášejí lidem zlo, s projevem Konráda Henleina. Jiné datum odhalí zcela rozdílný názor téhož politika po dvaceti letech nebo naopak až neskutečně stejné projevy různých prezidentů při příležitosti výročí a svátků.

V ÝROČNÍ PRŮVODCE ROZHLASOVOU HROU

Rozhlasová hra bývá někdy s  jistou dávkou nadsázky nazývána královskou rozhlasovou disciplínou. Milovníci reportáží, koncertů nebo třeba dokumentů na  to budou mít jiný názor. Pravda je, že je to obor náročný a ve svých nejlepších výsledcích sugestivní. V roce devadesátého výročí vysílání Českého rozhlasu jsme pro vás připravili cyklus věnovaný nejvýraznějším osobnostem, které se rozhlasové hře věnovali jako režiséři a  autoři. Počínaje únorem vám každou druhu sobotu v 16 hodin představíme v  půlhodinovém medailonku režiséra, respektive dramatika a  v  následujícím týdnu, v  některém z  vysílacích časů věnovaných rozhlasové hře, uvedeme hru svázanou s danou osobností.

V těch zvukových výletech časem autoři nacházejí i méně známé dramatizace, umělecké pořady, pozoruhodné herecké nebo muzikantské výkony či dodnes působivé dobové zpravodajství a reportáže. Zvuková archeologie, jak autoři své objevování v  rozhlasovém archivu nazývají, přináší řadu překvapení, uměleckých zážitků, lidských dramat a  úsměvných momentů. Posluchači Vltavy mohou v roce 2013 podnikat tyto výpravy prostřednictvím poslechu cyklu Rozhlasový rok. Bronislava Janečková

Rozhlasový rok vysílá Český rozhlas 3 – Vltava denně v 5.35, 12.50 a 22.45 hod.

začátky Josefa Bezdíčka je práce dalšího režiséra – Vladimíra Vozáka (10. 7. 1911 Olomouc – 24. 1. 1998 Brno) – ukotvená v brněnském studiu. Inscenaci dramatu Gabriely Preisové Její pastorkyňa v  režii Vladimíra Vozáka vysíláme 23. března. V  sobotu 2. února přiblížíme tvorbu Josefa Bezdíčka (30. 9. 1900 Hodonín – 6. 7. 1962 Teplice v  Čechách). Z  díla tohoto skutečného průkopníka rozhlasové tvorby jsme na 9. února vybrali jeho inscenaci hry Františka Kožíka Cristobal Colón. 16. února se vrátíme k  osobnosti scenáristy, herce, podnikatele, filmového a  také rozhlasového režiséra Přemysla Pražského (24.  7.  1893 Nýřany – 1. 8. 1964 Praha). Jeho režijní styl nám přiblíží 23. února inscenace slavné hry Alfreda de Musseta Lorenzaccio. V  sobotu 2. března se budeme v  našem cyklu věnovat Miloslavu Jarešovi (1. 12. 1903 Praha – 18. 7. 1980 Praha) a  o  týden později jsme do  vysílání zařadili jeho inscenaci hry Otakara eera Faëthon. Podobně jako

V  průběhu celého roku pak připomeneme umění Jiřího Horčičky, Josefa Červinka, Aleny Adamcové, Jaroslavy Strejčkové, Josefa Melče, Olgy Zezulové, Karla Tachovského, Karla Weinlicha, Jaromíra Ptáčka, Ludvíka Aškenázyho, Ludvíka Kundery, Miloše Rejnuše, Františka Pavlíčka, Antonína Přidala, Zdeňka Svěráka, Daniely Fischerové, Milana Uhdeho, Josefa Henkeho, Jana Bergra, Jiřího Rolla, Josefa Hlavničky, Jana Vedrala, Michala Lázňovského a Přemysla Ruta. Na jednotlivých medailoncích se budou podílet například Michal Bureš, Alena Zemančíková, Jan Vedral, Rudolf Matys, Oldřich Knitl a další. (mv)

Důvěrná sdělení 11

A Hudba a  poezie si projevují přitažlivost od  samých počátků kultury, básně byly zhudebňovány vždy. Až v  dobách postromantických, kdy kultura začala být rozdělována na vážnou a populární, zůstala poezie jaksi vězet v té vážné a v populární oblasti se rozvinula tvorba písňových (a písničkových) textů. Ty mají různé, někdy i velké, poetické kvality, ale zhudebněné básně to nejsou (ani E. F. Burian nezhudebňoval básně Vítězslava Nezvala, ale jeho speciálně pro zhudebnění vytvořené texty, stejně tak Voskovec s Werichem a další jejich současníci a následovníci). A potom, ve 2. polovině 20. století, vtrhla do světa rocková hudba se svými mnoha odnožemi a spolu s pozorností publika se zmocnila i poezie. Básnických textů nejrůznějších období. Projekt Ro(c)k a poezie byl tedy v rozhlase svým způsobem na spadnutí již dávno – symbióza rocku, ale nejen jeho, a  poezie není ničím novým, ke  vzájemnému prolínání docházelo již od 60. let 20. století. Poezií, to připomínám, míníme skutečné básně, ne to, co je někdy poznačováno jako „rocková poesie“, tedy texty písní, blížící se, více či méně, poezii. Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a věnovali se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, od  těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až k  těm nejtvrdším a  různým experimentům, nemluvě o tradici domácího undergroundu a písničkářích. Zaměřovat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat.

POEZIE

Jaké básníky tedy v  průběhu celého roku uslyšíme? Namátkou uvádíme Václava Hraběte, K. H. Máchu, Ivana Wernische, Jana Zábranu, Williama Blakea, Bohuslava Reynka, Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, Federika Garciu Lorku, Algernona Charlese Swinburna, Jamese Joyce, Karla Hlaváčka, Konstantina Biebla, Josefa Kainara, Egona Bondyho, Christiana Morgensterna, Allena Ginsberga, Bertolda Brechta, Charlese Bukowského, Petra Kolmačku, J. H. Krchovského, Jáchyma Topola, Cypriana Norwida, Jacka Kerouaca, Antonína Sovu, E. A. Poea, Francoise Villona, Bogdana Trojaka, I. M. Jirouse, Dylana omase, Jiřího Ortena a mnoho dalších… Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe především jako překladatele a  vykladače anglicky psané, zejména americké literatury. Za svůj život přeložil řadu knih zejména z okruhu beatniků, Jacka Kerouaca či Charlese Bukowského, Williama Burroughse, Allena Ginsberga, poslední dobou i cyberpunkové sci-fi spisovatele jako J. G. Ballarda. Milovníci rockové hudby si také jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, podílel se i  na  televizním cyklu Alternativní kultura. V  programové řadě Důvěrná sdělení v  každém desetiminutovém pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky), tak její zhudebněná verze, a  samozřejmě v  autorském komentáři příběh a  dobové souvislosti básně, jejího zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje.

Alena Zemančíková

Josef Rauvolf | Foto: Wikipedia

Cyklus Ro(c)k a poezie vysílá Český rozhlas 3 – Vltava: každý všední den ve 13.30 hod.

12 Výročí

UŠTKNUT ZÁHADNOSTÍ ŽIVOTA Jan Čep a Leo Gruber

Starý pařížský byt v  Kanovnické ulici v  těsné blízkosti Notre-Dame s výhledem na katedrální věže a plný knih a  fotografií přátel. Kdysi v  něm bydlel významný francouzský literární kritik Charles Du Bos. Shodou podivuhodných osudových okolností se onen byt ve čtvrtém patře stal domovem i  vyhnanstvím českému spisovateli Janu Čepovi (1902–1974), který v roce 1948 uprchl z komunisty uchvácené vlasti. Je to ostatně jeden z paradoxů jeho života – básnící prozaik křehkého habitu, který byl všemi póry své bytosti připoután ke krajině předků a svého dětství (Myslechovice u  Litovle), dožívá svůj život v  centru hlučného evropského velkoměsta. V  tesknotě a s plachým pocitem tvůrčí nenaplněnosti. Venkovský myslechovický svět byl spisovateli nejen inspiračním zdrojem (krajinný horizont, sestry, bratr, stařeček, sousedi a příběhy i motivy z rodné vsi se často objevují v jeho prózách), ale i sněnou Ithakou, po které toužil do  konce svých pařížských dní. Čep, který byl v  posledních letech svého života po  ataku mrtvice odkázán na pomoc blízkých, si do pařížského deníku o své životní situaci zapisuje: „Jako bych se byl octl v  situaci zcela nepravděpodobné a nepochopitelné: Tenhle pokoj, tohle město; tahle žena, tyhle děti, jejichž jsem otcem… já, který se tak často cítím v  kůži chlapce, kterým jsem byl v jedenácti letech. Chtěl jsem to všechno já?“ Jan Čep patří k těm zapovězeným autorům, kterým se dostalo po roce 1990 plnohodnotné satisfakce a oprávněného znovupřijetí. Básníku jitřního zraku, jak jej nazval F. X. Šalda, vyšly několikasvazkové spisy (prózy, eseje, promluvy, deníky), řada reedic jeho překladů (například

Pourattův Kašpar z  hor), citlivý monografický portrét z  pera Mojmíra Trávníčka s  názvem Pouť a  vyhnanství, vyšla Čepova korespondence (s  druhem Janem Zahradníčkem, s  Vladimírem Peškou, Věrou Šmídovou, Františkem Halasem aj.), uskutečnily se životopisné výstavy, dovydávány jsou opomenuté texty (například nedávno juvenilní cestopis Dojmy z  Anglie a  rané prózy) nebo postřehy z  rodinného prostředí – soubor Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny či brožurka Jiřího Skládala Kde se vzal Jan Čep. Nesou v  sobě zvláštní, melancholické zámlky, které známe z Čepových próz, ale třeba také ze světla pozdních pláten Josefa Šímy. O  přítomnosti tajemství a jistého druhu „světla“ hovořil ve své rozhlasové promluvě (ve vatikánském rozhlase v listopadu 1972) teolog, esejista a vydavatel Karel Vrána, když o Janu Čepovi prohlásil: „Čepovo slovo je stále otevřené; žije s  námi, oslovuje nás a prosvětluje nejednu těžkou lidskou situaci našich osudů. Síla a velikost Čepova umění se projevuje ve vnitřní naléhavosti a lidské pravdivosti. Opsal a odhaloval obrazy a cesty naší zašifrované a bloudící existence. Vyslovil v  čistém žasnutí a  v  ´lkajícím zajíknutí´ smrtelnou a křehkou krásu země. Okouzlen tajemstvím života a uštknut jednou navždy záhadností smrti vyhmátl svým básnickým charismatem základní klíč k lidskému bytí.“ Přestože máme před sebou celé Čepovo literární dílo, stále zjišťujeme, jak je ještě málo popsán a prozkoumán spisovatelův exilový život. Kolik má ještě nedopovězených míst a  souřadnic. Málo víme o  jeho působení ve  francouzské zpravodajské službě, o  přátelství s  Pavlem gridem, Leo Gruberem, Karlem Vránou, k  esejistickému zpracování vybízí jeho potýkání a stýkání s francouzskými spisovateli a publicisty.

Na  konci prosince (31. 12.), kdy si připomínáme 110. výročí Čepova narození, uvedeme na  stanici Vltava řadu pořadů, které se k  tomuto plachému melancholikovi a  básníku „dvojího domova“ vztahují – jeho esej, povídku a  také portrétní kompozici v  pravidelných nedělních Schůzkách s  literaturou (30. 12.). V  nich budou na svého přítele, známého a spolupracovníka doma i  v  exilu vzpomínat spisovatelka a  malířka Gertruda Gruberová-Goepfertová, manželka Čepova druha Marie Zahradníčková, esejista a překladatel Petr Demetz, básník Bohumil Pavlok, katoličtí duchovní Karel Fořt a Petr Ovečka či vydavatel a redaktor Radia Svobodná Evropa Antonín Kratochvil. Osu pořadu budou tvořit dochované zvukové fragmenty z Čepových rozhlasových promluv na  vlnách RSE a  nově nalezený dvanáctiminutový rozhlasový rozhovor, pořízený s Janem Čepem na počátku 60. let v  Paříži. Podobně jako na  fotografiích Čepovy tváře, kde si všímáme klidné vážnosti očí a hloubky jeho krajiny vnitřní, rozeznáváme v  modulaci spisovatelova hlasu nejen moravský přízvuk, ale především křehkou jemnost, subtilní způsob zacházení s mateřským jazykem i rozechvělou senzitivitu. V  úvodu citovaný Čepův deníkový zápis končí slovy: „Proč se cítím jakoby průsvitný, jako by mnou pronikaly paprsky, které přicházejí odjinud?“

Miloš Doležal

Schůzky s literaturou 13

PODIVUHODNÁ ANGLIČ ANK A V RUDOLFINSKÉ PR A ZE Před čtyřmi sty lety, 23. listopadu roku 1612, zemřela v Praze Johanna Elisabeth Westonová, která své latinské básně publikovala jako vůbec první žena v zemích Koruny České. Narodila se ve  městečku Chipping Norton v  anglickém hrabství Oxfordshire jako druhé dítě Johna Westona a  Joane Cowperové. Otec jí zemřel a  matka se záhy provdala za  alchymistu Edwarda Kelleyho, s  nímž se přestěhovala do Čech, kde Kelley působil na dvoře Rudolfa II. V Mostě si zakoupila usedlost a dům. Legendami opředený magistr Kelley zajistil oběma dětem vynikající vzdělání, Elizabeth údajně mluvila plynně česky, anglicky, německy, italsky a latinsky. Když Kelley upadl u císaře v nemilost a posléze v roce 1597 zemřel, finanční situace rodiny se zhoršila. Elizabeth rozesílala prosebné dopisy vlivným lidem ve  snaze získat pro sebe a  matku finanční podporu. Její tvorby si všiml slezský básník Georg Martinius von Baldhoven a  v  roce 1602 jí vydal

první sbírku latinských básní Poemata ve dvou svazcích. Šest let nato vyšla druhá sbírka Parthenica. Obsahuje mimo jiné i verše věnované dobrodinci, právníkovi jménem Johannes Leo, za něhož se v roce 1603 Elizabeth provdala a měla s ním sedm dětí, jež však všechny zemřely. Elizabeth sama zemřela, zřejmě následkem častých porodů, v jednatřiceti letech, v roce 1612. Její hrob najdeme v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Josef Dobrovský, který tvorbě Westonie věnoval pozornost roku 1722, oceňoval více její dopisy než básně, zejména proto, že humanistická poezie byla poezií spíš jen podle názvu. Mnoho oslavných a  příležitostných básní Westonia napsala ve  snaze získat podporu nebo přímluvu u  vlivných osobností – např. když roku 1603 nastoupil v  Anglii na  trůn Jakub I., který tajně sympatizoval s katolíky, využila toho Westonia, aby si u něho připravila půdu pro intervenci u Rudolfa II. Na krále Jakuba napsala oslavnou ódu a  poslala ji s  doprovodným listem přímo kancléři Edwardu Deyrovi a  později pro jistotu ještě jednou po anglickém vyslanci Stephenu Lesieurovi. Jeden z listů, které Westonia posílala anglickému králi Jakubovi I., se v  originále zachoval v  londýnském státním archivu. Oslav Elisabeth Johanny Westonové se 24. listopadu zúčastnila velvyslankyně Velké Británie, farář anglikánské církve v Praze i literární badatelé v oboru anglické i latinské literatury. Zajímavý je i genderový pohled na dílo Westonie, na způsob, jakým se ve svých básních – suplikách obrací k mužům. Dílo Alžběty Johanny Westonové je přeloženo do češtiny, Schůzky s  literaturou 17. února seznámí posluchače s různými možnostmi výkladu jejího života i díla.

Kostel sv. Tomáše Foto: Wikimedia Commons

Alena Zemančíková

14 Rozhovor

MÝT Y NÁROD IDENTIT Y Ve dnech 11. a 12. prosince 2012 se v Mnichovské Muffathalle konají dva koncerty souboru Ensemble Modern, na  kterých dirigent a  skladatel Peter Eötvös uvede nová díla mladých skladatelů ze střední a východní Evropy. Jedním z  oslovených autorů je i  František Chaloupka (*1981), jehož opera Eva a Lilith byla v červnu uvedena v  Ostravě. Celý projekt nese název „Odkud? Kam? Mýty – národ – identity“ a vznikal ve spolupráci s  Goethe-Institutem. Oba koncerty bude nahrávat Bavorský rozhlas. Ten druhý, na  kterém v  premiéře zazní Chaloupkova skladba Mašín Gun, bude vysílat v přímém přenosu také Český rozhlas 3 – Vltava. Projekt „Odkud? Kam? Mýty – národ – identity“ má poměrně složitou genezi. Mohl byste popsat, jak jste se k němu dostal a jaká byla vaše cesta od začátku až k obdržení objednávky na novou skladbu? Německý soubor Ensemble Modern oslovil ve  spolupráci s  Goethe-Institutem osm evropských skladatelů, kteří doporučili za  svou zemi tři skladatele z  mladé generace. Celkem se tedy sešlo kolem 24 skladatelů, kteří byli pozváni na projekt s názvem „Odkud? Kam? Mýty – národ – identity“. Projekt se konal 26. – 31. května 2011. Probíhal formou dopoledních seminářů a diskuzí, odpoledne se pak konaly zkoušky s Ensemble Modern a dirigentem Peterem Eötvösem. Nezkoušely se tedy ještě ty nově vzniklé skladby, ale starší kusy, které každý zaslal dle svého uvážení. Po tomto setkání měli všichni za úkol vyhotovit a poslat skicu nově připravované skladby pro Ensemble Modern. Na  základě těchto skic pak vybrali osm skladatelů, z každé země jednoho.

Ensemble Modern je špičkový soubor specializovaný na soudobou hudbu a má u nás velké renomé. Pocítil jste nějaké rozdíly oproti spolupráci s  českými soubory? Co se týče hudebníků, tak největší rozdíl, myslím, není ani tak v technické úrovni, jako spíše v disciplíně. U nás se stává, že přesto, že jde o  soubor specializující se na soudobou hudbu se špičkovými hudebníky, nedá se říct, že pro všechny je prioritou vzdělávat se nebo rozvíjet zkušenosti s  moderní hudbou. Takže se třeba sejde ansámbl hudebníků vynikající úrovně, ale bez nějakých extra zkušeností se současnou hudbou – mají romantické pojetí dynamiky, nemají vytříbený vkus pro barevné odstíny, některé způsoby hry na  nástroj si nechávají rádi znovu a  znovu vysvětlit, pokud něčemu ve  svém partu nerozumějí, tak to klidně ignorují atd. Neplatí to samozřejmě kategoricky, ale když k  tomu připočtete málo času na zkouškách a dirigenta, který ne vždy rozezná, o co vlastně v partituře jde, na co se má zaměřit, co má vyzdvihnout, tak už si sami domyslíte, na kolik se výsledky vzdalují od nějakého ideálu. Přesto si myslím, že je tady spoustu ansámblů, kterých bychom si měli vážit, protože to, co dělají, dělají poctivě a s velkou energií. Samozřejmě to hlavní, co tady chybí, je kontinuita – čtyřicet let vytlačovaná soudobá hudba se dnes střetává s hudebníky, jejichž pedagogové je stále učí současné trendy přehlížet. Není to nic neobvyklého ani na vysokých školách. Občas je zahlédnu, jak nad soudobou partiturou mávnou před svými studenty rukou; a ti studenti pak tyto návyky a lhostejnost přejímají. Na druhou stranu se díky této „opozici“ formují hudebníci do  různých ansámblů, které nejsou nijak zvláště oficiálně podporovány, čímž zabráníte tomu, aby přišli lidi, které to vlastně hrát nezajímá. A jsme u dalšího aspektu věci, a tím je ekonomická podpora a  s  ní související politická kultura. Ensemble Modern není jen hudební soubor. Když přijedete do Frankfurtu, kde sídlí, narazíte na  několikapatrovou budovu, kde je kromě zkušeben také několik pater pro administrativní činnosti. Tedy, zájem těch, co mají zájem to dělat, je podporován i  z  oficiálních míst, nikdo nestojí proti sobě v opozici. Za těchto okolností se může kvalita produkce rozvíjet, a  když je kvalitní produkce, roste

i  zájem veřejnosti.Nicméně bych nerad, aby to vyznívalo nějak pesimisticky. Jsem velký fanda toho, co se u nás děje. Máme tady několik festivalů světového renomé a to není málo! Měli bychom konečně začít stavět na tom, co je kvalitní a uvědomovat si především to dobré, je toho, naštěstí, dost. Vaše skladba se jmenuje Mašín Gun, což je slovní hříčka (machine gun anglicky znamená samopal) a dalo by se tedy čekat, že souvisí s útěkem bratří Mašínů. Jak? Skladba se jmenuje Mašín Gun a  má podtitul „e Seven Rituals for Purgiing the Czech Lands from the Spirit of Communism“ (Sedm rituálů za  odstranění ducha komunismu z Českých zemí). Jde o sedm vět, ve kterých hraje úlohu jakéhosi vykonavatele rituálu perkusionista. Celý tento rituál má svou formu – vstupní rituál, centrální rituál, závěrečný rituál apod. Forma celé skladby je řešena zrcadlově, jde také o jakýsi diptych, „dvojportrét“: I. rituál až do poloviny IV. rituálu je označen jménem Ctirad, druhá polovina IV. až po VII. rituál je označena jménem Josef. V době, kdy jsem pracoval na těchto skicách právě umřel Ctirad Mašín a  ve  veřejném prostoru se opět objevila ostrá kritika Mašínů. Mě tyto reakce vždycky dráždily svou jednostranností bez nějaké hlubší uvědomělosti nebo alespoň shovívavosti – Mašíni jsou vrazi a  tečka, vyřízeno. Měli držet hubu a  krok. Vždycky mě lekalo už jen pomyšlení, nakolik nám tenhle názor vnutili komunisti. Mimohudební diskuzí ale není otázka, jestli to, co udělali Mašíni, bylo správné nebo ne, ale spíše to, jak se stavíme k lidem, kteří bojovali za svobodu naší země. Konec konců, už otec Mašínů byl velkým bojovníkem v nacistickém odboji. Fakt, že má skladba svou premiéru v Mnichově, považuji spíše za symbolický.

Josef Třeštík

Souzvuk 15

GUSTAVE FL AUBERT

Celé Flaubertovo románové dílo bylo jedinou obětí, jediným odříkáním, jediným potlačováním sebe, stálou depersonalizací, naopak jeho korespondence a jeho deníky z cest jsou plné důvěrnosti a niterného skepticismu, „jsou vyvřením tichých snění, potlačované něhy, hlubokých meditací, prudkých výbuchů osobních, projevem lásek a náklonností i nenávistí a hněvů“. Flaubertova korespondence je, čtena v  chronologickém sledu, nejen deníkem, který nám situuje tvůrce v  jeho prostředí a společenských vztazích, ale je zároveň jakousi chaotickou konverzací, v  níž se mění adresát, ale v  níž zaznívá stále stejně silná individualita autorova. Především obsahuje tato korespondence souhrn Flaubertových estetických názorů, vyjevuje se v  ní celá summa zásad romanopiscova umění. Autor reaguje na  utilitářskou tendenci, která v  19. století činila z  literatury poučovatelku a služku společnosti. Román je mu především uměleckým žánrem a  kvalita uměleckého výrazu má být první starostí spisovatele. Mravní ideál obsažený v  textu musí vyvěrat z  umělecké krásy. Dokonalosti lze dosáhnout jedině tehdy, když spisovatel dokáže vyloučit osobní emoce. Romanopiscovo dílo má být neosobní. Flaubert odmítá inspiraci, která umělce zbavuje sebekontroly a  brání mu rozvinout racionální schopnosti jeho talentu. Dosáhnout umělecké dokonalosti, když jsme odmítli klamavou pomoc inspirace, lze jen nesmírnou formální péčí – tady začíná Flaubertovi to, co nazývá „úzkostmi stylu“. Promýšlí se architektonika díla,

koncepce, plán, pojetí. Korespondence dokládá, jak pečlivě Flaubert svá díla plánoval a koncipoval a jak v průběhu tvorby pochyboval o  správnosti vlastního plánu. Flaubertova korespondence skýtá obrovské bohatství myšlenek, postřehů, aforismů a informací o tvůrčím zápasu francouzského prozaika. Flaubertovy dopisy kdosi označil za jeho největší román (a například Vladimír Holan se s vysočinským básníkem Stanislavem Zedníčkem shodli na tom, že z Flaubertova díla mají nejraději právě jeho korespondenci). Kdosi napsal, že publikování korespondence je ve Flaubertově případě krutou ironií: kolikrát tento autor vyhnal své vlastní autorské, osobní „já“ ze dveří svého domu v  Croissetu. A  toto já se vrátilo v  jeho korespondenci. Literární kritik Albert ibaudet ji nazval „nesmrtelným brevířem literární cti“. Soubor je to nesmírně rozsáhlý: jeho pětisvazkové vydání v  edici Pléiade pařížského nakladatelství Gallimard čítá přes 7500 stran… Maličký zlomek z  tohoto „opus magnum“ přinášíme v  pořadu Souzvuk. Fragmenty z  korespondence francouzského spisovatele z  překladu Gustava Francla připravila Barbora Bukovinská.

Petr Turek

Mám nyní právo, abych svou popálenou rukou napsal několik vět o podstatě ohně Francouzský spisovatel Gustave Flaubert

Český rozhlas 3 – Vltava: Souzvuk, 16. 12. 2012 v 9.00 hod.

Foto: Wikimedia Commons | Tucker Collection (New York Public Library) Archives

16 Severský rok

Per Olov Enquist | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Bengt Nyman

existenciálních témat příznačných pro lidské soužití v  rámci rodinného kruhu se vyznačují zvláštní naléhavostí a  místy až horečnatým tempem. Všechny tři autory spojuje snaha o formální novátorství v rámci daného žánru.

NOVÉ T VÁŘE SE VERSKÉHO DIVADL A Severská dramatika nejsou jen notoricky známá jména Henrik Ibsen či August Strindberg. Podobně jako kdekoli jinde se ve Skandinávii píše drama i dnes. Posluchači stanice Vltava měli už v rámci Severského roku možnost vyslechnout si hry řady současných dramatiků z  Dánska, Norska, Švédska a  Finska. Série deseti desetiminutovek Do ticha, do snu, do konce představí blíže ty nejzajímavějších z nich. Do  názvu pořadu pronikly části titulů tří generačních souputníků – Larse Noréna, Jona Fosseho a  Astrid Saalbachové. Všichni tři se narodili kolem poloviny minulého století a  jsou už dávno etablovanými dramatiky. Lars Norén je považován za  nejvýznamnějšího švédského dramatika po Augustu Strindbergovi. Jon Fosse je pak častován přídomkem „nový Ibsen“. Média i odborná veřejnost se pomocí těchto srovnání snaží v obou případech pojmenovat především roli, jakou dílo obou dramatiků hraje nejen v kontextu národním, ale i v kontextu světovém. Astrid Saalbachovou, která je z  této trojice nejméně známá, zajímají podobně jako Noréna především drásavá témata, jež přináší dnešní zrychlená a  globalizovaná doba. Odcizení fyzické i  duševní jsou klíčová slova v souvislosti s tvorbou těchto dvou autorů. Komorní dramata Jona Fosseho kroužící kolem běžných

Na  skandinávských scénách se pochopitelně můžeme setkat i  s mladšími kolegy výše jmenovaných autorů. V pořadu Do ticha, do snu, do konce se proto posluchači seznámí i s díly dnešních čtyřicátníků nebo – v případě Christiana Lollikeho – s  tvorbou dramatika, jemuž se čtyřicítka teprve blíží. V  devíti dílech se tak představí po třech autorech ze Švédska, Norska a Dánska. Kritérium výběru ovlivnila skutečnost, zda je autor známý také u nás, jestli byla některá z jeho her přeložená do češtiny, případně u  nás uvedená v  divadle nebo v  rozhlase. Až na  dílo švédského dramatika Mattiase Anderssona budou proto blíže představeni autoři, s  nimiž už český divák má určitou zkušenost. Rozhlasové inscenace Zpátky na luční vrch a Najednou norského autora Pera Schreinera o  mužích, které zvláštní náhody postaví mimo prostor a čas, vznikly na Vltavě v roce 2010, respektive 2012. Černou komedii Řemeslníci Dánky Line Knutzonové znají zase diváci Švandova divadla na Smíchově, kde je tato hra o partě nezvedených pracantů v současné době na repertoáru. Ve Skandinávii je pochopitelně mnoho dalších zajímavých dramatiků, kteří by si zasloužili pozornost. (Připomeňme alespoň Nora Arneho Lygreho, jehož dystopická hra o nesmrtelném lidstvu Náhle věční byla uvedena jako scénické čtení v Městském divadle Zlín, nebo dánskou autorku Nikoline Werdelinovou, jejíž komedie o krizi „dobře živených“ třicátníků se s úspěchem hrála ve Švandově divadle na Smíchově.) V souvislosti s 90. lety minulého století můžeme v Dánsku a Norsku mluvit přímo o boomu nové dramatiky. V Norsku tento fenomén souvisí především s dílnou současného dramatu, kterou jedno desetiletí (mezi lety 1986 a 1996) vedl umělecký šéf Národní scény v  Bergenu Tom Remlov. Dá se říct, že spolu se svými spolupracovníky Remlov doslova vydupal ze země ikony současné norské dramatiky Jona Fosseho a Cecilii Løveidovou. Podobně v Dánsku debutovalo několik zajímavých mladých autorů

v  poslední dekádě 20. století. Dánský rozkvět souvisí především s nástupem nezávislých malých scén, které se na nové drama cíleně zaměřily a své dramatiky si vychovávaly přímo v provozu. V Dánsku i ve Švédsku se navíc stalo určitým trendem psaní dramatu studovat, podobně jako se u  nás v  posledních dvaceti letech rozmohlo studium na  literárních akademiích. Švédská situace se nicméně od  dánské a  norské poněkud liší. Tato země si na  rozdíl od  svých sousedů udržuje divadelní kontinuitu už od konce 18. století, kdy bylo za vlády divadla milovného krále Gustava III. založeno Královské dramatické divadlo (Kungliga dramatiska teater). Od  dob Strindbergových pak tato země bez větších bolestí rodí dramatiky evropského formátu. Z  těch nejzajímavějších představíme v našem pořadu Pera Olova Enquista a už zmíněného Larse Noréna. Závěrečný díl série se zastaví u současného trendu divadelních adaptací scénářů severských filmů. Zde se mimo jiné dotkneme i  fenoménu Ingmar Bergman. Texty tohoto filmového a  divadelního režiséra jsou pro divadlo adaptovány vůbec nejčastěji. Karolína Stehlíková

Jon Fosse | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Jarle Vines

Český rozhlas 3 – Vltava: Do ticha, do snu, do konce, od 10. 12. vždy ve 12.50 hod.

Světová literatura 17

C AESARIUS Z HEISTERBACHU: V YPR ÁVĚNÍ O ZÁ ZR ACÍCH Cisterciácký mnich Caesarius z Heisterbachu (* asi 1180 – † někdy po  r. 1240) shromáždil na  počátku 13. století rozsáhlou sbírku exempel – vyprávění, jež kazatelé ve  středověku vkládali do  kázání pro větší živost a  navázání kontaktu s posluchači. Jeho Vyprávění o zázracích (Dialogus miraculorum) obsahuje velké množství jednotlivých vyprávění vybraných z  vlastních kázání a  Caesarius bývá považován za jednoho ze zakladatelů exempla jako samostatného žánru. Svou nejproslulejší práci uspořádal Caesarius ve dvanácti oddílech, jejichž sled odráží průběh mnišského života: od vstupu do řádu, pokání a vyznání vin, přes neustálý boj s  pokušením a  svody a  úklady ďábla až po  umírání a  smrt. Významné místo náleží posilám, jichž se mnichu (a  vlastně člověku vůbec) dostává na  obtížné cestě životem, především Panně Marii, ochránkyni věřících a  ve  zvláštní míře cisterciáckého řádu. Velký prostor zaujímají různá vidění, spojená s  všudypřítomným průvodcem středověkých lidí – ďáblem. Autor v sobě nezapře zvídavého a bystrého pozorovatele světa kolem sebe, především světa lidí a jejich radostí, trampot a úzkostí, jimž dokázal vnímavě naslouchat. Caesariova sbírka (sepisovaná asi v  letech 1219–1223) je rozsáhlým zdrojem poznatků o  každodenním životě, mentalitě a  sociálních vztazích středověkých lidí. Význam jeho Vyprávění o zázracích oceňovali a oceňují medievalisté a všichni, kdo se zabývají dějinami a kulturou středověku. Francouzský historik Jacques Le Goff čerpal

mimo jiné z kapitol věnovaných očistci, různým viděním a  lichvě, z  Caesaria čerpali dále historikové Georges Duby a Jean-Claude Schmitt či Aron Gurevič. Caesariův soubor exempel byl znám již ve  středověku i v českém prostředí – několik jeho vyprávění přepracoval ke konci 14. století tvůrce sbírky Olomouckých povídek. Výbor překladatelky Jany Nechutové (nakl. Vyšehrad 2009) nepřebírá z  původní sbírky jen samotné příběhy, ale citlivě je ponechává v  jejich původním komplexu. Svět Caesariových středověkých exempel je podivuhodný a poutavý. Soubor se zachoval ve více než šedesáti rukopisech, což svědčí o jeho značném rozšíření ještě dávno před rozšířením knihtisku. Petr Turek

Český rozhlas 3 – Vltava: Stránky na dobrou noc, od 2. 12 2012 vždy ve 23.00 hod.

DLOUHÉ ODYSSEOVO PUTOVÁNÍ Homérova Odysseia (doslova Báseň o  Odysseovi) vznikla stejně jako Iliada patrně v 8., možná i v 9. stol. před Kristem. Je otázka, kdo byl vlastně autorem těchto vpravdě nesmrtelných eposů, zda to byl jediný tvůrce, nebo dva, popřípadě zda oba eposy nejsou poskládány z textů více tvůrců, vzniklých dokonce v  různých dobách – spolehlivá odpověď na  tyto otázky sice neexistuje, ale oba eposy zůstávají živou součástí světové kultury, jedním z  jejích základních pilířů a  kořenů. Odysseia, vrcholné dílo řecké literatury archaického období, zpracovává osudy jednoho z  hrdinů skončené trojské války. Do příběhu o vracejícím se hrdinovi je vklíněno hrdinovo vyprávění (sled epizod v ich-formě) o putování exotickými kraji (v podstatě pohádkovými, třebaže formálně jsou

začleněny do  mytologického systému). Hrdinova pevná víra v  bohy sice neslábne, ale fakticky bohové ustupují do  pozadí a  místo nich ovládá hrdinovy osudy nutnost čelit dalším a dalším novým situacím. V porovnání s herojskou, víceméně dějepravnou Iliadou působí exotičtější Odysseia zábavněji, svou výstavbou rafinovaněji a  soustředěním na jednoho hrdinu komorněji. Ve  dvacátém století vznikly dva překlady těchto eposů: první od  klasického filologa Otmara Vaňorného (1921), který důsledně zachovává hexametr, někdy až na hranici srozumitelnosti. Druhý překlad vznikl na jiném principu, který zvolil Vladimír Šrámek. Ten použil volný verš, respektive hexametr rozvolnil, a tím umocnil dramatičnost a  srozumitelnost eposu. Na  rozdíl od  Vaňorného nepoužíval Šrámek homérovská kompozita (volooká Héra, mužohubný Ares) a nahradil je přirozenými obraty soudobé češtiny. Šrámkova smělá koncepce naráz proměnila dosud povinnou četbu v integrální součást krásné literatury. Šrámkův překlad Odysseie vyšel poprvé v roce 1940, poté 1945 a  1987. Překladatel Vladimír Šrámek (1893–1969) vystudoval práva, ale více ho zajímalo divadlo a  literatura. Celý svůj život působil v  občanských povoláních, ale soustavně spolupracoval s Národním divadlem a Divadlem Na  Vinohradech – jako herec, jako překladatel divadelních her a dramaturg. Překládal hry F. Schillera, J. W. Goetha, H. Ibsena, mimořádným počinem bylo přeložení Starého zákona (1947–1951). S největším ohlasem se setkaly jeho překlady klasické literatury řecké a římské (Aischylos, Sofokles, Plautus, Aristofanes, Homér). Rozhlasové pásmo z  Homérova eposu Odysseia z  překladu Vladimíra Šrámka připravil a  režijně realizoval Petr Adler. Petr Turek

Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 16. 12. 2012 ve 20.00 hod.

18 Firkušný

RUDOLF FIRKUŠNÝ A JEHO ŽÁCI

Rudolf Firkušný| Foto: International Piano Archives Maryland

Na  jaře roku 2012 se na  brněnské JAMU konala konference k 100. výročí narození fenomenálního českého pianisty Rudolfa Firkušného. V  rámci ní přijelo do  Brna několik jeho někdejších studentů z Julliard School. Hosté, kteří se jí zúčastnili, jsou dnes již mezinárodně etablovaní pianisté, často sami působící na prestižních hudebních akademiích v pozicích pedagogů. To, že si nad rámec svých povinností udělali čas a  přiletěli do  Brna, ať už zahrát koncert či přispět ke  konferenci vlastním odborným textem, svědčí o  pověstné síle Firkušného osobnosti, kterou na  své okolí působil. Přinášíme krátké portréty a výňatky z rozhovorů se šesti z Firkušného někdejších studentů. Rozhovory samotné a  záznamy z  koncertů konaných u  příležitosti Firkušného konference můžete slyšet v rámci pořadu Akademie. Mezi prvními hosty konference jsme oslovili paní Doru Novák-Wilmington. Volba byla snadná, dcera proslulého českého skladatele Jana Nováka je hluboce spjata s  českým prostředím. U  Firkušného studovala v  letech 1981–83. V  jejích vzpomínkách na  otce se Firkušný objevuje už ve  čtyřicátých letech 20. století, kdy byl Jan Novák jako stipendista Ježkovy nadace vyslán do  New Yorku, kde se setkal s  Bohuslavem Martinů a  právě s Rudolfem Firkušným. Paní Novák-Wilmington působí dnes na Hochschule für Musik und eater v Mnichově, nahrává a  koncertuje, často se svou sestrou, vynikající flétnistkou Clarou Novákovou. „Jako první se mi při vzpomínkách na Rudolfa Firkušného vybaví jeho veselí. Byl to člověk s  nesmírnými schopnostmi, ale nikdy nedával najevo, že toho ví nebo slyší mnohem víc než jiní hudebníci nebo studenti… Já jsem s ním mívala hodinu v devět ráno, čili krutě brzo, ale už od osmé hodiny jsem se někde rozehrávala, připravovala; on přišel k  deváté a zeptal se mě, jestli jsem už kdy hrála v rukavicích – já jsem samozřejmě nikdy nehrála v rukavicích – a protože byla zima, on měl zrovna kožené, tlusté rukavice, sedl ke klavíru a řekl: ‚já vám to ukážu‘ a hrál Mozarta. A hrál to úžasně transparentně s  perfektním trylkem. To byl jeho způsob humoru. On se nesnažil o nějaké teoretické suché výklady, nýbrž třeba ze stoje vedle mě sáhl do klavíru a uhodil ten akord tak, aby bylo jasné, kde je rozdíl.“

Rudolf Firkušný a jeho žáci 19

Alan Weiss (*1950) je opakovaně vyzdvihován jako jeden z  nejvýraznějších talentů své generace – tak jej ostatně označil přímo Rudolf Firkušný. Tento rodilý Američan absolvoval u  Firkušného doktorské studium. Jeho hudební kariéra začala hrou na  kytaru, v  níž jej povzbuzoval světoznámý španělský kytarista Andrés Segovia. Weiss dodnes jako ctitel drnkacích nástrojů sám transkribuje pro klavír například díla Downlandova nebo Tárregova. Působí rovněž jako profesor na Lemmensově konzervatoři v Leuvenu v Belgii a na konzervatoři v Utrechtu. Weiss se opakovaně vrací k propagaci díla Chopinova současníka Charlese-Valentina Alkana, jemuž již věnoval dvě sólová CD. O  Firkušném nám v  rozhovoru mimo jiné řekl: „Občas se hovoří o jistých podobnostech interpretace Firkušného a  Kempfa. Souhlasím s  tím – našly by se… Ale i  tak – já jej vidím jako jedinečného: v  té rovnováze mezi smyslem pro vnitřní, klasicky čisté proporce hudby a mezi melosem jeho vlastní hudebnosti, kterou bych neváhal označit až za  idiosynkratickou, naprosto charakteristickou pouze pro něj. Byla to hra, kterou když jste jednou slyšel, nikdy už jste si ji nemohl splést s  žádnou jinou. Ten paradox, že v  sobě spojoval vlastně protichůdné tendence klasické vyváženosti a zcela osobní tváře tvořil nezaměnitelné kouzlo jeho hry.“ Další z  Firkušného studentů, Richard Cionco, vzpomínal na Firkušného techniku z jiného úhlu pohledu: „Smávali jsme se spolu tomu, jak zvláštní měl ruce, neobvykle široké, s docela krátkými prsty. A ty prsty byly všechny úplně stejně dlouhé. A já si dnes myslím, že to byl také důvod toho, jak měl svou hru pod kontrolou.“ Richard Cionco není v  Česku neznámý. Je laureátem Soutěže Pražského jara a  spolupracoval s  mnoha českými orchestry. Křehce působící muž má na  svém repertoáru fyzicky nejnáročnější klavírní kompozice jako například Rachmaninovův Třetí klavírní koncert anebo Lisztovy Transcendentální etudy. Kromě koncertování působí od  roku 1993 na  California State University. Pan Cionco byl díky Firkušnému dobře obeznámen s  českou pianistickou školou a v našem rozhovoru nadšeně hovořil o umění Jana Panenky.

Podobný zájem o  českou hudbu vzbudila Firkušného osobnost u  kanadské pianistky Sary Davis Buechner. Paní Buechner vzpomínala na  své první setkání s  Firkušným, na způsob jeho výuky i jeho sebepojetí coby pedagoga. Na  koncertě v  rámci konference provedla paní Buechner Fantazii a  toccatu Bohuslava Martinů, skladbu, která byla pro Firkušného přímo psána: „Martinů Fantazie a  toccata, která je podle mého názoru nejlepší Martinů skladbou pro klavír a  kterou napsal a  věnoval Firkušnému v  roce 1940, v  tak strašné době v  jejich životě, kdy oba prchali před nacismem napříč Evropou, má v  tištěné partituře pár chyb. Jednou Firkušnému říkám: ‚…proč je tohle takhle a  v  repríze jinak? A  co znamená tahle fráze psaná takhle?‘ …a  on si pohladil bradu a říká: ‚…podívám se na to.‘ A příští týden přišel svým specifickým krokem, jak kdyby něco táhnul, díval se vždycky stranou a často si pískal nějakého Janáčka – Příhody lišky Bystroušky nebo Věc Makropulos… A říká: ‚… podíváme se na to.‘ …a vytáhl rukopis Martinů skladby. Přinesl ho do hodiny. A to nebylo jedinkrát, kdy se stalo něco tak výjimečného – on sám se zajímal o to, zda jsou věci správně tištěné. Ostatně – nemyslím si, že by kdy použil tištěnou verzi téhle Martinů skladby. Hrál ji navíc zpaměti. Ale vysvítá z toho jeden podstatný rys jeho přístupu k  hudbě: vždy opakoval, že na  prvním místě je skladatel a on se snažil zprostředkovat jeho hlas s co největší možnou mírou autenticity.“ Americký pianista Douglas Buys byl na  Firkušného napojený ještě o  něco více osobně: jako chlapec bydlel ve  stejném městečku, ve  kterém měl Firkušný svůj letní byt. Vzpomínal, jak Firkušný hrával občas v  místním kulturním centru, takže jej slyšel koncertovat už jako desetiletý. Také se podělil o zážitek s koncertování s  Firkušným: „Hráli jsme čtyřruční skladby od  Debussyho. A on byl tak trpělivý a milý, jemný, distingovaný. A  pak, když jsme spolu vyšli na  jeviště, najednou byl v jednom ohni. Předtím tak tichý a na jevišti se najednou otevřel neuvěřitelným způsobem. A  já byl s  ním a  nesl se na  té vlně. A  víte, En blanc et Noir, které jsme hráli, tam je na začátku část nazvaná Odváté větrem, nebo tak nějak, a on to opravdu tak zahrál a bylo to úžasné. A pak na cestě z jeviště mě nenápadně objal a řekl mi do ucha:

‚teď jsme kolegové‘. To byl můj absolventský dárek a dodnes mě to velmi dojímá a přijde mi to moc krásné!“ Buys studoval u Firkušného bakalářský a magisterský stupeň. Strávil tedy vedle českého mistra konstitutivní léta pro zrání své umělecké osobnosti. Dnes působí na New England Conservatory v Bostonu – Massachusetts. Carlo Grante hovořil mimo jiné o prvním svém setkání s  Firkušného hrou. Ve  svém rodném L´aquille navštívil jako dítě Firkušného koncert a  omylem pohnul židlí. Firkušný se na  něj z  pódia zadíval a  Grante tento moment označil za iniciační pro celý svůj hudebnický život. Grante je vyzdvihován zejména pro kompletní nahrávku Sonát Domenica Scarlattiho na 40 CD nebo komplet Chopinových Etud v transkripci Leopolda Godowského. Grante vzpomíná: „Rudolf Firkušný byl zároveň velmi rezervovaný a  zároveň vstřícný. Jeho způsob výuky byl založen na  tom pomoci studentům vybudovat cestu, kterou sám považoval za  správnou – bez vnucování se. A  já dnes můžu říct, že pro hudebníka dneška je ta správná cesta být zcela absorbován hudbou a  zároveň nebýt v  ní zcela zapletený ve  smyslu výdělku a  kariéry. A v tomto dával Firkušný mimořádný příklad svým charakterem i emocionalitou. Jeho jemná přítomnost při hře byla vždy nakonec tak silná, pozitivní, povzbuzující.“

Vojtěch Dlask, spolupracovník hudební redakce Český rozhlas Brno

Český rozhlas 3 – Vltava: Akademie, 9. 1. 2013, 20.00–21.45 hod.

20 Radiodokument

Penny Wilmot | Foto: Archiv

NEJSEM SAMA Poprvé v životě jsem si byla schopna skutečně dovolit tu bolest a  ten žal. Kdykoliv předtím jsem musela být pro někoho statečná. Ať už to byla moje rodina, to když zemřel můj 18 měsíční syn Ben, moje máma nebo můj táta. Musela jsem být statečná a nemohla jsem si dovolit vyjádřit tu bolest, kterou jsem cítila. A teď jsem ji mohla konečně projevit a byla v tom pro mě obrovská svoboda.“ To říká v  připravovaném radiodokumentu Penny Wilmot, žena, která prožila velkou ztrátu. Dejme ji v tomto článku slovo. Hovoří o  svém synovi: „V  roce 2007 šel Šimon do vězení a strávil tam šest měsíců. Odsoudili ho za to, že u sebe měl drogy. Jak se s tím mám vyrovnat? Co s  tím můžu dělat? Pro svou vlastní příčetnost a  i  pro zbytek rodiny jsme si museli Šimona velmi často držet od těla. Šimon nikdy skutečně nezapadal do tohoto světa. Svět mu nikdy nedával smysl. Zjistil, že do tohoto naruby obráceného světa, ve  kterém žije, nikdy nemůže zapadnout. A my jsme se celou dobu snažili, aby tam zapadl. Nás do něj napasovali a mysleli jsme si, že my do něj zapadáme, a snažili jsme se ho do něj nacpat také – do toho konvenčního boxu světa. Šimon se vždycky řídil jen podle sebe. A  byly doby, kdy nás svým chováním od  sebe odrazoval. Několik let jsem se s  ním vůbec nestýkala, bylo to riskantní. Pořád chtěl peníze, nebo měl nějaký problém, protože byl zapletený v drogách. Někdy se tak člověk prostě musí rozhodnout. Nemůžete s  tím nic dělat… Tak Šimon skončil ve vězení. A myslím, že pobyt ve vězení mu dal pravidla – režim. Musel se vejít do předpisů, proti kterým se vždycky vzpouzel. Přesto však – nějakým způsobem – našel v rámci vězeňského systému svou roli. Velmi rychle ho pak propustili za dobré chování. To bylo ale nešťastné, protože v reálném světě byl znovu okamžitě ztracen. Byl propuštěn na  podmínku. Cokoliv dělal, vždycky se vyskytla nějaká překážka. Třeba chtěl začít chodit do práce, ale potřeboval odjet do práce už v 5 ho-

din ráno, přitom byl až do  8 hodin do  rána stále v domácím vězení. Prostě překážky byly všude. Všechno pro něj bylo velmi obtížné, protože přišla krize a on pracoval ve  stavebnictví. Pořád si udržoval víru v  Boha a  věřil, že Bůh je na  jeho straně, i  když musel bojovat. A  se vším hodně zápasil. Víra v  Boha ho utěšovala. Poslední záznam, který napsal na Facebook byl: „Šimon si myslí, vzbuď mě z tohoto snu, abych mohl znovu tančit s  anděli ve  spojenectví se svým Otcem. Amen.“ Pro mě z toho zní taková útěcha. Protože jsem si uvědomila, že viděl jasně, i když se cítil zoufalý a byl v depresi. A myslím, že opravdu trpěl depresí, protože mi řekl, „Víš mami, hodně lidí říká: Bože, já mám takovou depresi, ale vůbec netuší, co deprese je.“ Takže na nějaké úrovni v této fyzické podobě hrozně trpěl. A  jak se může člověk přít s  někým, kdo v  tak zoufalé situaci, ve  které se nachází, vidí tak jasně? A kdo jsem já, že můžu rozhodovat o tom, jestli tu má zůstat?

„Musíte mít někoho u sebe. Musí tam být někdo s Vámi.“ A já říkám: „Nikdo tu se mnou není.“ A ona na to: „Musí tam být. Nemůžete být teď sama, musíte mít někoho u  sebe.“ A  v  té chvíli jsem si uvědomila, že tam vlastně nejsem sama. Protože je se mnou Bůh. A říkám jí: „Už je to v pořádku, je tu někdo se mnou.“ A byla to ta víra v to, a ten pocit, že nejsem sama.

Odjela jsem v polovině října do Turecka. A byla jsem tam úplně sama, jen se psem, a  hlídala jsem tam dům. Neuvědomovala jsem si, jak špatně na  tom Šimon je. Došel mi od  něj email a  podařilo se mi s  ním mluvit. A měli jsme spolu ty nejúžasnější rozhovory a on mi řekl: „Vím, že nejsem dost silný na to pokračovat.“ Ale nevěděl, že ho najde jeho bývalá přítelkyně, se kterou byli stále v  kontaktu a  která ho pořád milovala. Byla jsem s  ní na telefonu, když se jí podařilo se dostat do domu. A poslední slovo, které jsem slyšela před tím, než se jí vybil telefon, bylo: „Nikdo tu není.“ Ale já jsem věděla, že tam Šimon je, že ho jen nevidí. A  pak se telefon odmlčel. Naštěstí měla u  sebe druhý telefon. Volala jsem jí zpět a to už jsem mluvila s policií. Byla to bizarní situace. Já jsem v Turecku, v domě, který hlídám, se psem. Nikoho jsem tam neznala. A pak ta policistka, to je celé, co si pamatuji, protože jsem si v hrůze uvědomila, co se vlastně stalo. Jediné, co si pamatuji, bylo, jak ta policistka říká:

Radiodokument Nejsem sama je příběh ženy, která přišla o dva syny, a o její vnitřní síle se s tím vyrovnat. Její první syn umřel v 18 měsících, její druhý syn si vzal život, když mu bylo 38. Penny je obyčejná žena, jedna z mnoha, ale způsob, jakým se vyrovnala se ztrátou svého druhého syna, je pozoruhodný. Vnitřní síla, která jí umožňuje o  své zkušenosti otevřeně mluvit, je následováníhodná. Penny Wilmot v sobě našla způsob, jak se s tím vyrovnat a  navázat tak na  přirozený (tradiční) způsob truchlení a následné smíření – vyrovnání se se skutečností, kterou si většina lidí nedovede představit, natož takovou situaci zažít. V radiodokumentu se bude prolínat záznam hlasu Penny Wilmotové s četbou z jejího deníku, který si psala během šesti dní truchlení po svém zemřelém synovi.

V  okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že je Šimon pryč, vrátilo mě to do doby, kdy jsme přišli o Bena. A ta bolest z té ztráty, ta hrůza a ta osamělost mě zasáhly jako střela. A v té chvíli jsem si řekla, že přes to znovu jít nemohu, nemohu zažívat tu stejnou bolest a ztrátu, prostě nemohu. A  nemohu říct, že se mi líbí jeho životní lekce, ale v těch šesti dnech, kdy jsem byla sama v Turecku, jsem se přes tu bolest a ztrátu byla schopna přenést. Byly chvíle, kdy jsem zapomněla, že v tom nejsem sama. Bolest, která nastala, byla nesnesitelná.“

Dominika Švecová

21

PSÁNO PRO ROZHL AS A ČESK Á PRÓZA DVA PROJEK T Y K 90. V ÝROČÍ Z AHÁ JENÍ V YSÍL ÁNÍ ČESKOSLOVENSKÉHO ROZHL A SU Rozhlasový stan v Praze – Kbelích, 1923 | Foto: Archiv Českého rozhlasu

Tvůrčí skupina literatury a  dramatu, dříve literární redakce, dlouhodobě spolupracuje s  autory, kteří pro vysílání píší původní práce. Někteří významní současní spisovatelé však povídky běžně nepíší nebo jen příležitostně. Proto jsme na  rok 2013, kdy si budeme připomínat 90 let od zahájení vysílání Československého rozhlasu, začali připravovat projekt řady původních a dosud nikdy nepublikovaných povídek současných českých autorů psaných pro Český rozhlas. Záměrem je obohatit slovesné vysílání o  originální a  kvalitní prozaická díla a zároveň navázat nebo prohloubit dlouhodobou tvůrčí spolupráci s vynikajícími autory všech generací. Celkově se předpokládá uvedení 12 povídek v  české premiéře. V  prvních dvou čtvrtletích jubilejního roku uvedeme na stanici Český rozhlas – 3 Vltava povídky Anny Zonové, Jiřího Červenky, Emila Hakla, Petry Hůlové, Petra Payna a Dory Čechové. Dramaturgie Českého rozhlasu 3 – Vltava v uplynulých letech – v rámci co nejširší programové nabídky – kladla důraz vždy po  dobu jednoho roku na  některou národní kulturu. V  roce oslav 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání v  Čechách se tento akcent logicky obrací ke  kultuře a  literatuře české. Tvůrčí skupina literatury a  dramatu připravuje k  tomuto jubileu projekt nazvaný Česká próza, který se bude realizovat v programovém cyklu četba na  pokračování. V  tomto projektu se budou střídat vždy po třech měsících dvě řady – první z nich nese označení 3 x z let šedesátých a druhá 3 x ze současnosti.

Literární redakce připravila pro vysílání v  polistopadovém více než dvacetiletém období mnoho děl českých autorů z  nejrůznějších dob historického vývoje. S  velkou pozorností jsme se zaměřovali i  na  kvalitní tvorbu z  60.  let, z  doby, kdy se stále více prozaiků i  básníků při psaní uvolňovalo z  tuhé ideologické reglementace a literatura dosahovala – vedle jiných oblastí kultury – divadla, filmu, výtvarného umění – mimořádně vysoké úrovně. Z  próz spisovatelů Karla Michala, Bohumila Hrabala, Jaroslava Putíka, Ladislava Fukse či Karola Sidona a  Zdeny Salivarové jsme většinu nebo některé v četbách na pokračování uvedli. Naštěstí přes naše úsilí zůstává ještě bohatství děl dosud nerealizovaných a nezmapovaných, z  nichž při této příležitosti sestavujeme dramaturgii dvou řad nazvaných 3 x z let šedesátých.

a  uvádět kvalitní novinky, které v  literárním prostředí vznikají a vycházejí. Z nich pro vysílání v jubilejním roce 2013 sestavujeme dvě řady nazvané 3 x ze současnosti. Ve  druhém čtvrtletí to jsou: Vladimír Binar: Číňanova pěna, Eliška Vlasáková: Byla jsem s  našima na  procházce, Jiří Hájíček: Rybí krev. Výběr současných próz pro poslední čtvrtletí roku 2013 není ještě definitivní. Měly by to být tři četby na pokračování z  próz Jany Šrámkové, Jakuby Katalpy, či některé z  připravovaných románů Magdalény Platzové, Markéty Pilátové nebo Anny Zonové.

Jiří Vondráček V  prvním čtvrtletí to jsou: Karel Michal: Krok stranou, Karol Sidon: Sen o mém otci, Bohumil Hrabal: Jarmilka. Ve  třetím čtvrtletí: Jaroslav Putík: Zeď, Ladislav Fuks: Příběh kriminálního rady, Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Základem výběru české prózy pro vysílání je vždy současná tvorba. V  dnešní době vzniká záplava literárních děl, jak kvalitních, tak méně kvalitních. Vzhledem k  principům plánování a  k  délce přípravy literárních pořadů se nesoustřeďujeme na  aktualitu, která je záležitostí publicistiky, nicméně naším záměrem je získávat

22

Albert Camus v r. 1957 | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Robert Edwards

ALBERT C AMUS MOR Na  konci srpna 1942 si Albert Camus napsal do  svého deníku: Mor. Nemůžu se z toho dostat. Příliš mnoho „náhod“ při psaní. Je třeba se striktně držet myšlenky. Cizinec zpodobuje obnaženost člověka tváří v  tvář absurditě. Mor hlubinnou rovnocennost individuálních hledisek tváří v  tvář téže absurditě. Je to pokrok, který bude zpřesněn v dalších dílech. Mor však mimo to dokazuje, že absurdita ničemu neučí. To je definitivní pokrok. Zdá se, že několik útržkovitých poznámek může být klíčem ke  čtení románu, který Camus vydal až pět let poté, v  roce 1947. Jeho děj zasadil do  alžírského města Oran. Znal ho důvěrně ze svých pobytů a byla mu známá i  historie zdejší cholerové epidemie. Ta zabila krátce po francouzské kolonizace v roce 1849 většinu obyvatel města. Camus přesadil děj do  roku 1940, i  to možná přispělo k  tomu, že román byl často vykládán jako zpodobnění vichistického kolaborantského režimu, či přímo fašismu a rezistence proti němu. Při podrobnějším studiu Camusova díla, zvláště filosofických pojednání Mýtus o Sysifovi a Člověk revoltující, však nutně vystane pochybnost, neníli tento výklad příliš zjednodušující a hodící se spíš jako zkratkovitý slogan na záložky knižního obalu. Styl, jímž děj Moru vypráví, připomíná dílem kroniku a strohost jazyka, nejednoznačnost významů vět upomíná zase na Kaův Proces. Spolu s lékařem Bernardem Rieux, který při líčení historie morové epidemie využívá zápisky intelektuála Tarraoua, sledujeme počátky epidemie, jíž nikdo nevěnuje patřičnou pozornost. Teprve když mor propukne v  plné síle, uvěří městská rada varování doktora Rieuxe a město hermeticky uzavře. Od této chvíle se Oran stává územím karantény, nikdo nesmí ven a nikdo nesmí dovnitř. Doktor Rieux a  skupina jemu blízkých, velmi rozmanitých lidí začíná svůj boj proti moru. Epi-

demie zatím mění celou společnost, tváří tvář smrti padají masky, jedni boha zatracují, druzí ho nacházejí, jedni rabují, další pomáhají. Strohý, téměř reportážní autorův styl líčí jakoby bez emocí událost za událostí. V nehrdinských hrdinech Camusových a jejich neokázalých postojích lze spatřit podoby onoho člověka revoltujícího, který teprve tváří v  tvář smrti, na  prahu katastrofy, utvrzuje smysl života.

autorovou římskou tragédií a tiskem vyšla v takzvaném prvním foliu v  roce 1623, tedy sedm let po  jeho smrti. Stejně jako u ostatních antických her Shakespeare čerpal námět z dobových pramenů, konkrétně z Plutarchových Životopisů, a  vojenskou a  politickou dráhu svého hrdiny vylíčil věrně podle historické předlohy. Zároveň v hrdém římském generálovi a politikovi vytvořil jednu ze svých nejrozporuplnějších postav.

V roce 1943 v Paříži si Camus poznamenává do deníku: Pro člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze smrti. Ne však sebevraždou. Kvůli jeho překonání se nesmí vzdát sebe.

Coriolanus je muž, jehož pyšná a neústupná povaha žene do neštěstí. Svoje klady dokáže rychle převrátit v zápory. Není mužem kompromisu a  byť má často pravdu, prosazuje ji bez ohledu na to, jaké budou její důsledky. Na  svoji přímou povahu doplatí. Vše, co kdysi sloužilo k jeho prospěchu, se mu nakonec postaví do cesty a zničí ho. Poprvé se s  ním setkáváme na  římské ulici, kde mu spílá vyhladovělý dav městské chudiny a  viní ho za  to, že neotevřel lidu sýpky. Roztržku přeruší zpráva, že na  Řím táhne armáda nepřátelských Volsků. Jediný, kdo je schopen se jim postavit, je Marcius. V kruté bitvě u Coriol Volsky porazí. Řím ho velebí jako vítěze. Na  paměť vojenského triumfu přijímá Marcius jméno Coriolanus a  přes počáteční nechuť se stává konzulem. „V  politice“ však dlouho nevydrží. Když proti němu intrikánští tribunové zosnují vzpouru, pohaněný lid žádá jeho hlavu, ale pak se spokojí s  vyhnanstvím. Zhrzený Coriolanus se spojí s  nepřáteli Říma Volsky a  oblehne Řím. Věčné město zachrání před jeho pomstou jeho žena a  matka. Coriolanus rezignuje a vyjedná s Volsky pro Řím mír. Pro obě strany je však zrádce, a proto ho zabijí. Coriolanus je postavou, která budí odpor i sympatie zároveň. Jeho poznámky na úplatnost lidu a fungování demokratických institucí jsou však natolik trefné, že platí i dneska.

Možná další klíč ke  čtení. Každopádně je fascinující pomyšlení, že Camus vydal své dílo v poválečné atmosféře sympatií francouzské levice ke  komunismu, v  době literatury plné patetického hrdinství. Boj s  morem není dobojován, protože ho nosíme stále v sobě, poznamenal autor na  závěr knihy. A  co je to mor, to ať si rozhodne sám čtenář. Nebo posluchač dvoudílné dramatizace Jana Vedrala, jejíž premiéru ne náhodou uvádíme v památný den smrti Jana Palacha. Hynek Pekárek Český rozhlas 3 – Vltava: 19. 1. 2013 od 14.00 hod.

WILLIAM SHAKESPEARE CORIOL ANUS Kdy přesně napsal Shakespeare tragédii Coriolanus nelze s  jistotou určit, literární vědci se shodují, že to bylo někdy v  rozmezí let 1605 až 1610. Hra je poslední

V Českém rozhlase bude Coriolanus nastudován poprvé v překladu Jiřího Joska. Režie se ujala Hana Kofránková, která do titulní role obsadila Martina Stránského. Premiéru vysíláme v den, kdy by si Češi měli poprvé v historii zvolit v plebiscitu svého prezidenta. Hynek Pekárek

Český rozhlas 3 – Vltava: 12. 1. 2013 od 14.00 hod.

Četba na pokračování 23

K AREL MICHAL:

KROK STRANOU Jako první z projektu Česká próza – 3 x z let šedesátých uvedeme četbu na pokračování z knihy mimořádně talentovaného autora Karla Michala. Spisovatel Karel Michal (vlastním jménem Pavel Buksa) se narodil v  roce 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu nesměl studovat na vysoké škole a vystřídal řadu různých zaměstnání. Později přece jen začal studovat na  lékařské fakultě Univerzity Karlovy, studia však po sedmi semestrech opustil. Prošel opět mnoha profesemi – byl asistentem režie, správcem jízdárny, dlaždičem, hlídačem v přístavu apod. Z těchto zkušeností dovedl hojně těžit ve své literární tvorbě. Debutoval v roce 1960 v časopisu Plamen. V roce 1961 mu vyšla sbírka povídek Bubáci pro všední den a  ve  stejném roce detektivní novela Krok stranou. Pracoval jako lektor v  nakladatelství, filmový dramaturg, jako redaktor Literárních novin, stal se spisovatelem z  povolání. V  roce 1966 vydal historickou novelu Čest a  sláva, v  roce 1967 prózu Gypsová dáma. Karel Michal psal kromě toho rozhlasové hry, filmové a  televizní scénáře (podle povídky Plivník dlaždiče Housky napsal scénář ke stejnojmennému loutkovému televiznímu filmu, na  základě jiné povídky z  Bubáků pro všední den vznikl scénář k  filmu Bílá paní, film Čest a sláva opět podle jeho scénáře sklízel ceny na  četných filmových festivalech). Je rovněž autorem dvou divadelních her (Tak to na tom světě chodí, 1967, a My občané mélští, 1980). V  roce 1968 odešel do  exilu. Usadil se ve  Švýcarsku, kde po  počátečních příležitostných zaměstnáních vyučoval na  gymnáziu v  Basileji historii a klasickou filologii. Zde také 30. června 1984 zemřel.

Detektivní novela Krok stranou vyšla v  roce 1961 v  nakladatelství Naše vojsko, pro které, jak už bylo řečeno, psal Michal lektorské posudky. Pravděpodobně na  objednávku napsaná detektivka vypráví pohledem mladého horlivého příslušníka Veřejné bezpečnosti o  případu s  pašovanými hodinkami a  obrazy starých mistrů. Je psána do té doby nevídaně neotřelým jazykem a je plná ironických narážek. Podle dobové kritiky v ní autor zcela narušil a překročil konvenci daného žánru tím, že se v  próze zabývá i  etickými principy, a  bývá označována také jako detektivní moralita. Autorova pozdější žena, básnířka Viola Fischerová, vyprávěla historku o  tom, jak ředitel Našeho vojska, nejspíš v obavách z nezvyklého podání postav a prostředí současných socialistických detektivů, předložil text k posouzení hlavní správě SNB. Soudruzi tehdy usoudili, že o  práci Veřejné bezpečnosti nelze psát takovýmto satirickým, parodujícím způsobem a  že především postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty. Michal musel knihu přepracovat a uvést ji vysvětlením, které však udivovalo rovněž svou ironií a  humorem: „V  knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes běžně užívá, a  problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu […].“ V dalších vydáních Karel Michal naštěstí cenzurní zásahy prvního vydání zrevidoval, takže můžeme vycházet z  téměř původního znění. Jiří Vondráček

Četbu na pokračování z knihy Karla Michala vysílá Český rozhlas 3 – Vltava od 9. ledna 2013, vždy v 18.30 hod.

24 Výročí

OSOBNOST

K. B. Karel Boleslav Jirák (1891–1972) se jevil lidem jako složitá osobnost. Jedni se mu obdivovali, druzí jakoby se báli jeho bystrého intelektu. Byl osobností všestrannou, zosobněním několika lidských profilů. Jako skladatel vytvořil 94 opusů – od  písní, instrumentálních skladeb až po operu a symfonie. Byl výtečným pedagogem i dirigentem nesporných kvalit. Psal knihy o  hudbě, byl hudebním kritikem a  organizátorem hudebního života. Působil vždy dojmem pečlivého profesora a  vědecky založeného intelektuála.

K. B. Jirák kolem roku 1970 | Foto: HIS

K. B. Jirák neprošel profesionální kompoziční výukou. Několik soukromých lekcí mu sice dal Vítězslav Novák a Josef Bohuslav Foerster, ale nic soustavného v tom nebylo. Zůstal autodidaktem. Přesto už před první světovou válkou naznačil, že mu není cizí avantgardní úsilí při formování vlastního hudebního výrazu. Vzorem mu byl O. Ostrčil a G. Mahler. Několik válečných let strávil jako korepetitor a  příležitostný dirigent u  Městské opery v  Hamburku. Pozoruhodnými pracemi z  raného období jsou opera Apollonius z Tyany, uváděná pod názvem Žena a Bůh, I. smyčcový kvartet, hraný Českým kvartetem, písňový cyklus Lyrické intermezzo, komponovaný pro Karla Buriana, veřejnost zaujala i  jeho I. symfonie, když se jí ujal Václav Talich. Jirák však dlouho nepřekračoval pozdně romantické východisko. Teprve v klavírním cyklu Na rozhraní z roku 1923 vyřešil problém své stylové orientace. Šel ale vlastní cestou: jeho hudební řeč vycházela z principů polytonality, bitonality, složité rytmiky a moderní polyfonie. Někteří hudební kritici v něm spatřovali protiklad k  Hábovu mikrointervalovému systému, jiní v  něm shledávali paralelu s  II. vídeňskou školou. Dnes vše vidíme střízlivěji. Jirák nesměřoval k  jednoznačné atonalitě, jen tonální vztahy své hudební řeči uvolnil,

podobně jeho souzvuky dosáhly nové (například kvartové) kvality. Po  krátkém dirigentském působení v  Brně a  Ostravě se Jirák stal učitelem skladby na  Pražské konzervatoři. Svým rozhledem, soustavností a mimořádnou inteligencí byl pro pedagogickou dráhu přímo předurčený. Každému žáku ponechával volnost ve  vyjadřování hudebních představ, učil je však kriticismu ve  výběru prostředků. Během dvacátých let vychoval řadu skladatelů jako M.  Kabeláče, J.  Ježka, I.  Krejčího, K.  Slavického, J. Řídkého, kompozičně vzdělával i cizí žáky z různých zemí Evropy, později i Ameriky. V roce 1930 byl povolán do Radiojournalu, aby ve vůdčí funkci organizoval hudební vysílání. To byla práce budovatelská, neboť rozhlas byl teprve v  počátcích; Jirák se mu cele obětoval, kvůli této činnosti dokonce přestal na několik let komponovat. Ke zvyšování hudební vzdělanosti nejširších vrstev využíval různých forem pořadů. Ke  komponování se vrátil až roku 1937, kdy dokončil III. symfonii, vytvořil Filharmonické variace a řadu dalších děl. K. B. Jirák byl po  dlouhá léta též hostujícím dirigentem České filharmonie, s níž v letech 1920–1945 uskutečnil na  120 koncertů. Kdykoli tomuto tělesu hrozil finanční kolaps, snažil se mu pomoci rozhlasovými ateliérovými i mimořádnými koncerty. Řídil i cizí orchestry v mnoha evropských metropolích. Ač v období mezi dvěma světovými válkami i v době nacistické okupace patřil K. B. Jirák k  nejhranějším soudobým tvůrcům u nás, přesto u něho dochází ke zlomu. Jako vůdčí osobnost Čs. rozhlasu byl v roce 1945 nařčen skupinou rozhlasových pracovníků z  „nečeského a  asociálního jednání“. K jejich prohlášení se z falešné solida-

JIRÁK A rity přidali i hudebníci z České filharmonie, Národního divadla a  Ondříčkova kvarteta, aniž by doložili, čím se za  okupace provinil. Stačilo podezření či překroucený výrok, čímž docílili, že byl suspendován a  jeho případ předán soudu. Ten se vlekl dva roky, než byl vyšetřen a Jirák rehabilitován. Na jaře roku 1947 se Jirákovi dostalo nabídky zúčastnit se letních hudebních kurzů v  Chicagu. Telegrafické pozvání přišlo znenadání, zprostředkoval mu ho jeho bývalý žák Manoah Leide–Telesco. Jirák neváhal, v  Praze neměl zaměstnání ani závazné povinnosti. Do USA odletěl s vědomím, že se jedná o přechodnou dobu. Běh věcí byl však jiný. Důvodem pozvání bylo, že Rooseveltova univerzita v Chicagu potřebovala pro své kurzy osobnost zvučného jména, a tou K. B. Jirák byl. Mohl vyučovat hudební teorii v plném rozsahu až po hudební skladbu, ale také dirigování. Sotva vstoupil na  americkou půdu, hrnula se mu soukromá i oficiální pozvání na recepce a setkání ze všech stran. Setkat se s ním si považovali za čest nejen děkan a profesoři univerzity, ale i představitelé krajanských spolků. To všechno byl velký kontrast k tomu, jak se k němu chovala vlast. Doma byl bez práce, v USA byl vítán jako vzácný host a vynikající umělec. Jeho výuka na  letním kurzu Roosevelt College slavila úspěch. Když děkan fakulty při závěrečných zkouškách viděl, jaký úspěch mají jeho žáci, nabídl Jirákovi stálé místo v  hodnosti řádného univerzitního profesora. Jirákovo vízum pro pobyt v  USA však mělo jen omezenou platnost, získat jeho prodloužení byl problém. Pomohl mu komunistický převrat u nás. Že nakonec náš skladatel v  Americe zůstal, způsobil dekret Akčního výboru Syndikátu českých skladatelů, na jehož základě byl Jirák

Výročí 25

na jaře 1948 vyloučen z této stavovské instituce a vyzván, aby zanechal jakékoli veřejné činnosti. Nesměl vyučovat, jeho skladby se nesměly hrát ani vydávat. Příčinou tohoto vyloučení z kulturního života bylo mimo jiné i to, že byl členem Kulturní rady Čs. strany národně socialistické. Politicky tedy patřil k třídnímu nepříteli, nepřijatelnému pro spolupráci s komunisty.

Filharmonické variace, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu uspořádal slavnostní koncert s  podtitulem „Jirák a  jeho škola“, Česká filharmonie uvedla ve  světové premiéře jeho I. klavírní koncert, Pěvecké sdružení moravských učitelů nastudovalo několik jeho sborů. K  provedení se připravovaly i skladby, vytvořené v USA – Rekviem a VI. symfonie, jež měly v Praze zaznít ve světové premiéře.

Co měl náš skladatel dělat, když se ho domov zřekl? Ač to vše bylo kruté, rozhodnutí syndikátu Jirákovi naopak usnadnilo řešení jeho emigračního problému. Když se s dekretem v ruce dostavil na americký imigrační úřad, jeho případ byl okamžitě pojatý jako případ politický a od té chvíle mu už nikdo nebránil, aby v Americe zůstal.

Po triumfálním přijetí na podzim roku 1968 přišlo postupné rozčarování. „Vítr se opět obrací proti mně…“, psal skladatel z Ameriky do Prahy. Všechny sliby o provedení a  vydání jeho děl byly zapomenuty, náhle se k  nim nikdo nehlásil. Husákův normalizační režim přivedl Jiráka opět mezi autory, kteří doma byli nežádoucí. Tím jeho tvorba ztratila šanci, že se probije krunýřem zapomnění. Ač se stal americkým občanem, vždy se cítil být českým umělcem. Své vyznání k  zemi, kterou miloval, vyjádřil v Chicagu v jednom krajanském časopise:

Přednostou teoretického oddělení se K. B. Jirák stal v roce 1950. V této funkci setrval dvanáct let, z univerzity odcházel, až když mu bylo 76 let. Dostalo se mu i další pocty: v roce 1964 ho sami studenti ocenili titulem „outstanding professor“, vynikajícím profesorem, a  zavěsili plaketu s jeho jménem na čestné místo na univerzitě. Poté, co Jirák zůstal v USA, byl mu doma zabaven veškerý majetek. Oficiálně se dopustil zrady na čs. státu, proto mu byly znárodněny i autorské výnosy z jeho skladeb, ať byly hrány kdekoli na světě. Bylo to sice protiprávní, ale komunistický režim na  to nedbal. Teprve pražské jaro 1968, při němž došlo k uvolnění politických poměrů, přivodilo zvrat i ve věci Jirákově. Zejména jeho žáci se za něho veřejně postavili a  prosadili, že mu ve  Svazu československých skladatelů bylo uděleno čestné členství. Současně s  rehabilitací občanskou byla tak dovršena i  Jirákova rehabilitace umělecká. Na koncertech se znovu objevily jeho skladby - Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvedl

„Nemohu nikdy přestat být českým skladatelem, i když se moje skladby hrají v  Americe. Každý úspěch, kterého dosáhnu, je přičítán k  dobru kultuře české, i  když se o  tom u  nás doma neví nebo nesmí vědět. Všichni doufáme, že se jednou vrátíme, a pak bude naše práce přičtena k naší domácí kultuře. Provždy platí: nikdy nezapírat svoje češství nebo slovenství, ale hrdě se k němu hlásit.“ Milan Kuna

Český rozhlas 3 – Vltava: 5. 1., 12. 1., 19. 1., 26. 1. a 2. 2. 2013 od 13.00 hod.

26 Rozhovor

Foto: Wikimedia Commons

ALMA Básnířka, překladatelka, scenáristka Renata Putzlacher-Buchtová pochází z  Těšínska, ale žije v  Brně, kde učí na  Masarykově univerzitě polskou literaturu a  teorii a  praxi překladu. Je autorkou divadelních her Most nad Lučinou (podle W. A. Bergera, 2002), Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe (s písněmi J. Nohavici, 2004, spoluautor Radovan Lipus), Ondraszek – Pan Łysej Góry (s  písněmi T. Kočka, 2004), W stronę Czarnolasu (podle J. Kochanovského, 2007), Słodkie rodzynki, gorzkie migdały (podle A. Osiecké, 2010), Denní dům, noční dům (podle O. Tokarczukové, 2011) a literárně-dramatických pásem Prostý příběh: V Těšíně žil Kohn (1998), Genius loci Slezska (spolu s B. Trojakem, 2001), Na kresách a pohraničích (2002). Pro nakladatelství Host a  Weles připravila spolu s  B. Trojakem výbor současné polské poezie Bílé propasti (1997; překlad 44 básní). Pro divadlo přeložila kolem dvaceti her, mimo jiné Pravěk a  jiné časy (divadelní úprava románu Olgy Tokarczukové) a  do  polštiny hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. Česká televize o ní natočila dokument Těšínská jablíčka Renaty Putzlacher (režie Milan Cieslar, 1998). Vydala sbírky poezie v polštině a v českých překladech: Próba identyfikacji (Pokus o identifikaci, Profil, Ostrava 1990), Kompleks Ewy (Evin komplex, Miniatura, Krakov 1992), Oczekiwanie (Očekávání, GL’63, Třinec 1992), Ziemia albo-albo (Země buď-anebo, Olza, Český Těšín 1993), Małgorzata poszukuje Mistrza / Markétka hledá Mistra (polsko-česká sbírka, edice AVION, Český Těšín 1996), Pomiędzy (Mezi, Biblioteka Slaska, Katovice 2001), česky sbírku Mezi řádky (Host, Brno 2003; překlady Vlasty Dvořáčkové, Libora Martinka, Ericha Sojky a Jindřicha Zogaty) a  polsko-českou sbírku Angelus (edice AVION, Český Těšín 2006).

RENATA PUTZL ACHER

Renato, co bylo bezprostředním popudem k  napsání rozhlasové hry? Setkání ve  studiu Českého rozhlasu Ostrava s  mojí dobrou kamarádkou a výbornou herečkou Alenou Sasínovou-Polarczyk. Povídaly jsme si o  neobyčejných ženách a  obě jsme řekly jméno Alma Mahlerová. Zjistily jsme, že o ní obě hodně víme a Alena si povzdechla, že by si ji jednou ráda zahrála. Mě hned došlo, že mám před sebou vysněnou interpretku. K Almě je ovšem potřeba mít taky Gustava… Jsem ráda, že se té role zhostil Norbert Lichý, laureát Ceny álie, ostatně i Alena se letos ucházela o tuto cenu podruhé a dostala se do nejužší trojice. Říká se, že na ostravské herce je z  Prahy méně vidět a  já pevně doufám, že je díky této inscenaci (a  týká se to pochopitelně celého obsazení) posluchači uslyší a  pochopí, že Ostrava má opravdu co nabídnout i  těm největším divadelním fajnšmekrům. Asi nestačí přečíst si jednu knihu a poslechnout nějaké CD, nebo ano? Vím, že jsi se dokonce vydala po  Alminých stopách….. Četla jsem biografie a dopisy Almy a Gustava, něco vyšlo v  češtině, něco v  polštině. Pak jsem se vydala po  jejich stopách, chodila jsem mimo jiné po Vídni, zašla jsem si na místa, kde žili, kde Mahler pracoval a celá tato pouť skončila na hřbitově u jejich hrobů. Nutno podotknout, že manželé neleží vedle sebe, což je vlastně příznačné, Alma určitě nepřipomínala hrdinskou Kláru Schumannovou, ona byla prostě femme fatale se vším všudy. Také jsem viděla kontroverzní film Kena Russella Mahler z  roku 1974, v němž režisér originálním způsobem představuje

Rozhovor 27

A GUSTAV

Klára Schumannová taky na  fotografi ích připomíná svou generační souputnici Boženu Němcovou, zatímco Alma často působí spíš jako žena vamp. Jak důležitý byl pro tvou inspiraci obrazový materiál? Ten je důležitý vždy, nejenom když to má být uvedeno v divadle nebo v televizi. Byli to lidé z masa a kostí, a abych je lépe poznala, musela jsem vidět jejich fotografie z  různých období, i  z  dětství. O  Almě se říkalo, že byla nejkrásnější dívkou Vídně, oslnila Gustava Klimta, pro malíře Oskara Kokoschku se stala nejen milenkou, ale i velkou inspirací a modelkou. Takže jsem si ještě jednou nejenom poslechla, ale i shlédla to, co její neobyčejní muži tvořili. Prozraď, prosím, jak text vznikal a  jestli jsi skutečně napsala, cos napsat chtěla. Na  základě toho, co jsem četla a  viděla, jsem si udělala přesné kalendárium života obou manželů a  Mahlerovy tvorby. Pak jsem začala poslouchat jeho hudbu, která vznikala v konkrétních obdobích a najednou se mi začaly vybavovat jejich společné radostné i tragické okamžiky, je tam slyšet smích jejich dcer i  velkou bolest po  ztrátě jedné z  nich. Také příroda byla pro Mahlera jedním z nejsilnějších inspiračních zdrojů. Je to materiál na celý rozhlasový seriál, jenže já jsem se musela krotit a vybrat to nejpodstatnější.

Jak velká je v  tomto případě míra autorské licence, dodržuješ přísně historická fakta? Mahler jednou řekl: „Diriguji, abych žil. Žiji, abych komponoval.“ Jsem žena a  nějak mi v  rámci té hlavní (a bezpochyby záslužné) životní náplně chybí milovaná manželka a  rodina. Jako by to byly jenom doplňky. Ostatně zkušený a podstatně starší Gustav Mahler vylíčil své mladičké snoubence před svatbou, co všechno bude muset obětovat, když se stane ženou hudebního skladatele. Takže jsem přísně dodržovala historická fakta, ale některé rozhovory tohoto zvláštního páru nebo Almy a její maminky, jsem „uslyšela“. Věřím, že tak mohly znít a  určitě to není žádná selanka. Je v  tom hodně bolesti, a  když člověk zná jejich životní peripetie, lépe rozumí i Mahlerově hudbě. Máš velkou zkušenost s  divadlem, pro které pracuješ vlastně kontinuálně, ale Alma a  Gustav je tvou první rozhlasovou hrou. Proč jsi změnila žánr? Dá se říct, že žánr si mě našel, byla to krásná nabídka, která se neodmítá. A předzvěstí této spolupráce byla pro mě příprava dvouhodinového literárně-hudebního pásma s názvem AVION – kavárna, která byla, není a zase bude, jež jsme natočily s  redaktorkou Marinou Feltlovou také pro Český rozhlas v roce 2009. Jak bys charakterizovala formu, kterou jsi zvolila? Chtěla jsem, aby to byla rozhlasová hra, v  níž bude spousta Mahlerovy hudby, a  také všechno, co skladatel slyšel, co ho inspirovalo a často také rušilo. Dost komické je mimochodem třeba to, že v rámci letních pobytů na  venkově se Alma z  příkazu svého chotě snažila odstraňovat veškeré rušivé zvuky z jeho okolí – vadilo mu

Foto: MKH

Mahlerovy obsese a  traumata. Almu jsem v  tom filmu málem nepoznala a  určitě jsem si ji představovala jinak. Ve filmu pochopitelně zní skladatelova hudba a pro každou scénu Russell vždy vybral takovou pasáž, která koresponduje s  vizuálním vjemem. Tehdy mi došlo, že rozhlasová hra o Mahlerových je zajímavou výzvou.

28 Alma

Rakušan mezi Němci, jako Žid na  celém světě, všude vetřelec, nikde vítán.“ Jako Polka žijící od  narození na  českém území chápu jeho pocity, jako žena, která během cest jde místo do parfumerie raději do knihovny, jsem se občas zlobila na  Almu za  její přehnané nářky a hádky kvůli malichernostem. Takže jsem si musela to všechno vyposlechnout a pak každému z nich dát prostor – já nejsem jejich soudce, ať si posluchači sami vytvoří svůj názor na ně.

Alma Mahler | Foto: Wikimedia Commons

cinkání kravských zvonců, zvonů na věži kostela nebo vyhrávání lidových muzikantů. Jenže úkol zněl: hra, která bude mít hodinu. Takže jsem se musela krotit a především rezignovat na dlouhé hudební pasáže. Někteří autoři tvrdí, že se v určitém bodě tvorby hrdinové vyprávění začnou vzpírat jejich vedení a chovají se samostatně. Co já vím, tak jedině spisovatelka Markéta Pilátová říká, že něco podobného by nikdy nedopustila. Jaká je tvá pozice ve vztahu autor-postava? „Moji“ hrdinové se chovali samostatně už proto, že se jedná o  velmi silné osobnosti, které mi vstoupily do  života, a  když už jsem o  nich psala, nešlo je zavřít někde do šuplíku a zapomenout na ně kvůli jiným věcem. Takže se mi o nich zdálo, byly to velmi živé, sugestivní sny plné hudby a pochopitelně mi došlo, že mě více oslovuje Gustav Mahler. Neměl to v  životě jednoduché; zatímco rozmazlená Alma řešila dilemata, co si oblékne nebo s kým bude flirtovat, její muž se necítil u sebe ani doma – všichni známe jeho slavnou větu: „Jsem na světě trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako

S  Radovanem Lipusem se dobře znáte jak lidsky, tak profesně. Co jste si řekli nad textem před začátkem natáčení? Především jsem měla velkou radost, že to bude režírovat právě Radovan. Jsme oba kavárenští povaleči, ctíme tradice, milujeme secesní i moderní Vídeň, takže jsme si nic nemuseli vysvětlovat. Snad jen to, že já jsem upovídaná, chtěla jsem v  té hře mít opravdu všechno, a  Radovan věděl, že to musí být vyprávěno metodou ostrých střihů, introspekcí, krátkých dialogů. Když jsem pak slyšela hotovou nahrávku, zjistila jsem, že je tam vše podstatné a že všichni odvedli velmi profesionální práci. Částečně jsi byla také natáčení v  ostravském studiu přítomna. Jsou to pro autora muka, nebo radost? Já určitě nejsem autorka, která se hroutí, když jí dramaturg nebo režisér škrtne jednu větu. Nemám pocit, že jsou to samé perly, občas ty dialogy šustí papírem a  je třeba zkracovat, ale u  samotné operace se skalpelem v  ruce jsem být nemusela. Jsem divadelní duše, takže jsem si s  chutí poslechla hlasy postav, které mi dosud zněly v hlavě, a občas mě opravdu mrazilo, v té intimitě studia jsem měla pocit, že Alma a Gustav jsou tady mezi námi. A pak musím vyzdvihnout práci zkušené zvukařky Hany Plecháčkové, která natočené slovo halila do zvukových efektů a Mahlerovy hudby. Zdá se mi, že Almu Mahlerovou dobře znáš. Víš o  ní něco, čeho si ostatní při „letmém“ setkání nemají šanci všimnout? Alma byla nepřehlédnutelnou osobností, pravou femme fatale secesní Vídně. Žila v období, ve kterém tvořili významní umělci a ovlivnila životy mnohých neobyčejných

mužů. Přes různé rány osudu byla neustále živá, krásná a tu auru pěstovala. Trošku komické a neskromné to začalo být v období, kdy zestárla a okruh ctitelů se dramaticky zmenšil. Tak se aspoň chlubila těmi svými trofejemi, měla ve  svém newyorském bytě něco na  způsob expozice: Mahlerovy partitury s  osobními věnováními, Gropiovy dopisy, Werfelovy rukopisy, Kokoschkův obraz. Dovedu si představit, kým by byl Gustav Mahler bez své manželky Almy. Ale vzpomněl by si někdo dnes na  Almu Mahlerovou-Gropiusovou-Werfelovou, nebýt všech těch jejích významných manželů a milenců? Rozhovor vedla a zaznamenala Eva Lenartová

Renata Putzlacher | Foto: Janusz Stolinski

Renata Putzlacher: Alma a Gustav. Režie: Radovan Lipus. Dramaturgie: Eva Lenartová. Zvuk: Hana Plecháčková. Účinkují: Alena Sasínová -Polarczyk, Norbert Lichý, David Viktora, Veronika Forejtová, František Strnad, Anna Cónová, Miroslav Rataj.

Český rozhlas Ostrava, 26. prosince 2012 v 17.45 hod.

29

ĎÁBELSK Á HISTORIE V PŘÍMÉM PŘENOSU Z COVENT GARDEN

Robert ďábel, řečeno se Smetanou, „utvořil opravdu novou epochu v operní literatuře“. Jeho autor, Giacomo Meyerbeer, rodák z Berlína, si od začátku své skladatelské dráhy vytkl za svůj cíl dobýt umělecky Paříž. To se mu po létech průpravy v Itálii podařilo hned prvním dílem napsaným pro Paříž, a tím právě byl Robert ďábel. S ním vstoupil romantismus také na  pařížskou operní scénu a  Robert zároveň dovršil proměnu žánru francouzské vážné opery na takzvanou velkou operu (grand opéra). Meyerbeer zde navázal spolupráci s předním libretistou Eugènem Scribem, s  nímž vytvořil i  svá pozdější vrcholná díla toho žánru. V  operním libretu Roberta ďábla doznala mytologická látka známá ve Francii od 13. století o proměně člověka od  bezbožnosti a  zločinů k  pokání a  usmíření s Bohem zásadního přetvoření. Principy dobra a zla bojující o Robertovu duši byly převedeny do jednajících postav. Robertovým zlým duchem je Bertram, jeho andělem strážným Alice. Princezna, v pověsti jen dovršující Robertovu pozemskou odměnu, je přítomna v ději od počátku a Robertova láska k ní tvoří osu děje. Opera je založena na zásadách Hugovy estetiky protikladů – „ošklivé existuje vedle krásného, zlo s  dobrem, stín se světlem“. Pro všechny tyto protiklady nachází Meyerbeer přiléhavý hudební výraz. Promyšlená práce se střídáním charakteristických odstínů, barev různých prostředí, dějových oblastí démonické a nebeské, rytířské, dvorské a milostné, s kontrastem světla a temnoty, vážného a komického, dramatického a zábavného vytváří v úhrnu pěti aktů specifickou dramatičnost této opery. Základní dramaturgický princip Meyerbeerovy velké opery, založený na interakci sólistů a sboru a označovaný jako tableau, se uskutečňuje stavbou rozlehlých a  členitých komplexů, jež zaujímají

téměř celé jednání. Velká operní forma, vyznačující se snahou o co největší kontrast při nejsnadnější orientaci, je tím nejdůležitějším znakem, jímž se Meyerbeer odlišuje od  svých současníků. Při všem důrazu na  detail teprve jeho začlenění do důmyslné stavby mu dává smysl v celku, a proto teprve v souhrnu všech dojmů plynoucích ze čtyřhodinového díla vyplyne zamýšlené působení jednotlivostí. Robert ďábel byl patrně největší operní úspěch prvních desítiletí 19. století. Do tří let od premiéry (1831) se hrál na 77 jevištích 11 zemí světa. Nebývalá popularita opery přinesla záplavu různých aranžmá jejích melodií, mezi jejichž autory najdeme také Fryderyka Chopina a  Franze Liszta. Různé vrstvy díla výrazně působily na operní tvorbu celého 19. století, nevyjímaje Verdiho, Wagnera či Smetanu. Taneční scéna jeptišek ve zříceninách kláštera dala vzniknout romantickému baletu. Oblibu opery neklamně dosvědčují i  četné divadelní parodie včetně Jacquesa Offenbacha. Ve 20. století však postupně upadl celý žánr francouzské velké opery téměř úplně do  zapomenutí. Znovuoživení Meyerbeera na jevišti v posledních letech bylo podstatně umožněno díky muzikologickému bádání, které se po  průkopnické práci Heinze Beckera ve  vydávání skladatelovy korespondence zaměřilo také na  nové vydání hlavních Meyerbeerových oper v  historicko-kritických edicích. Jeden z  hlavních autorů edice Roberta ďábla, která vznikla v  posledním desítiletí 20. století na univerzitě v Paderbornu, Wolfgang Kühnhold, nám poskytl následující rozhovor.

Publikum se zajímá o provedení opery, ne o  noty, z  nichž se hraje. Je nějaký důvod, proč se má opera Giacoma Meyerbeera hrát z kritického vydání? Ano, důvodů je dokonce víc. Od prvního vydání už uplynulo 180 let a první tisky nejsou příliš spolehlivé. Krátce před premiérou se v  partituře škrtalo a  přesouvalo, což se už do  tisku nedostalo. Zato se v  pozdějších vydáních pod tlakem momentálních okolností dělaly škrty a různé změny, které dílu neprospívaly. Nadto Meyerbeer na  skladbě dále pracoval a  tyto výsledky nikdy nebyly zveřejněny. Pak je třeba mít na zřeteli, že hudebníci tehdy zacházeli s notami jinak, než je zvykem dnes. Například bylo samozřejmé, že zpěváci prováděli na  určitých místech ozdoby, které v partituře nebyly zaznamenány, jež však existují v  zápisech dobových představitelů a  které kritická edice dává dnešním interpretům k  dispozici. Mohl bych uvést ještě další důvody, stačí zmínit jen zjevné tiskové chyby a zčásti i vážné deformace, které se opakovaly od vydání k vydání. Je jich víc než 1000 a mohly být opraveny teprve na základě autografů a skic. Staví kritická edice Meyerbeera před editory nějaké zvláštní problémy? Také zde je problémů víc. V Meyerbeerově době byl pojem „kritická“ nebo „historicko-kritická“ neznámý. Díla byla určena k provozování na divadle a výkonní umělci uměli s  předloženým materiálem zacházet. Dnes musíme prozkoumat všechny dostupné prameny, abychom dokázali partituru připravit. Pro dnešní umělce musíme zvolit jednoznačné výpovědi a přitom zvažovat prameny rozdílné povahy, které jsou široce rozptýlené.

30 Operní večer

Robert ďábel v Paris Opéra (Salle Le Peletier), 1832 Foto: Wikimedia Commons Meyerbeer: Robert ďábel Lepaulle – l´Histoire par l´image | Foto: Wikimedia Commons

Podařil se vám při pramenném výzkumu nějaký objev? Bylo jich několik. Partitury předehry a prvního jednání byly považovány za ztracené, našli jsme je náhodou. Totéž platí pro árii Roberta, kterou Meyerbeer složil pro debut tenoristy Maria – to je skvost! Nebo velká basová árie v 5. jednání, která kupodivu nikdy nebyla uveřejněna, ačkoli se podle poznámek v klavírním výtahu jednoho zpěváka přinejmenším jednou dávala. Nebo taneční partitura se zápisy choreografa Taglioniho a  také finále 2. jednání, jak ho Meyerbeer původně zamýšlel: je to jen několik taktů, které však teprve přivádějí jednání k působivému závěru. A pak jsme mohli dát dohromady vlastně druhou operu. Je to verze z roku 1830, která byla dokončena, ale kvůli Červencové revoluci se neuskutečnilo její provedení. Nejdůležitější rozdíl je ten, že velký taneční výjev jeptišek ve 3. jednání ještě chyběl a zastupovala jej velice zajímavá scéna v podsvětí. Snad se jednou podaří to uslyšet, jestli se případná nahrávka ujme těchto raných alternativ. Otevírá vaše verze nějaké nové aspekty díla? Dílo tu stojí jednoznačně. Je to nejúspěšnější opera 19. století, potud nic nového. Ale v  detailech se dá leccos najít. Poukázal jsem již na  baletní scény, které se pomocí poznámek dají ztvárnit určitěji, pokud si to ovšem choreograf přeje! Velkou árií 5. jednání dostává Bertram zvláštní akcent jako „milující“ otec, jako „milující“ ďábel!, dříve než závěrečný tercet navodí zakončení. Jistě je to pro zpěváka výzva, ale zároveň skvělé číslo, které snad nepadne za oběť škrtu.

Jako autoři kritické edice jste jakýmisi současnými zástupci skladatele. S notovým textem opery se někdy zachází svévolně. Zejména dílo, které není důvěrně známé, může takové provedení poškodit. Máte potřebu a možnost hájit jeho integritu nyní v Covent Garden? Bohužel jsme se v Londýně nedostali ke slovu, na rozdíl od prvního uvedení ve Státní opeře v Berlíně. Nicméně je potěšující, jestliže režisér zasazuje dílo do středověké Francie. Na  druhé straně začíná už u  názvu lhostejnost k  materiálu. Původní titul je Robert le Diable, jednoznačně s  velkým písmenem. Robert přece není ďábel, nýbrž má jen to jméno, o čemž vypovídá právě velké písmeno. Ale snad to jsou jen podružnosti.

Kde se opera podle vaší edice již hrála a s jakým výsledkem? Především je zde třeba zmínit produkci berlínské Státní opery. Marc Minkowski za  ni sklidil nejvyšší chválu a pro mě byl skutečně zázrak, moci s ním spolupracovat. Mimo to škrtl jen pár taktů, takže opera se po hudební stránce blížila ideálu.

Co považujete za  nutné předpoklady úspěchu provedení Meyerbeerových velkých oper a  co naopak za nebezpečí? Největší problém se jeví v  tom, najít vhodné zpěváky. Tady spoléhám na generaci, která byla vyškolena na takzvané „staré hudbě“ a  zvláště na  Rossinim. Například co se týká tenora: Nourrit, první představitel Roberta, vytvořil také Rossiniho Le Comte Ory, což znamená, že se od  tenoristy vyžaduje ovládání hlavového rejstříku a  voix mixte, jinak se nedají ta přečetná vysoká C zvládnout. Velké nebezpečí pak spočívá v  obvyklé praxi dílo pomocí škrtů „krátit“. Opera je zkomponována tak geniálně, že logicky následuje takt za  taktem. Jakýkoli škrt nezkracuje, ale ničí napětí, vyvolává dlouhou chvíli a pro divadlo není nic horšího než nuda.

Bude tato inscenace dostupná operním fanouškům třeba na DVD? O  tom ještě nevím. Bylo by to žádoucí, pokud scéna bude odpovídat ideálním požadavkům. Ale také zvukový záznam na  CD, snad dokonce s  alternativami, jak je vydává série Opera Rara, by byla neobyčejně významný čin, neboť dosud neexistuje žádná „správná“ nahrávka této opery, tedy nahrávka podle nové partitury, ve vysoké kvalitě nahrávací techniky a samozřejmě se vzorovými umělci.

Co očekáváte od  provedení Roberta ďábla v  Covent Garden pro další osudy díla a vůbec pro budoucí recepci Meyerbeera ve světě? Doufám, že Meyerbeerovy divadelní a  hudební kvality budou konečně vzaty na vědomí.

Milan Pospíšil

Český rozhlas 3 – Vltava: Operní večer, 15. 12. 2012, od 19.00 hod.

Klub rozhlasové hry 31

Zatímco ve své první rozhlasové hře Štít líčil Tomáš Syrovátka epizodu ze života kontroverzní spisovatelky, následující monodrama Sen divadelního ředitele se neslo spíše v  humoristickém duchu. V  Klubu rozhlasové hry proběhne nyní jeho třetí premiéra. Tragédie nazvaná Heinrich a Henrietta vychází z principů romantismu. Tomáš Syrovátka Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity absolvoval obor Teorie a dějiny divadla. Už v průběhu studia působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v  Liberci, pro které napsal mj. dramatizaci Tři muži ve člunu, poté krátce působil ve  Středočeském divadle Kladno. V  angažmá Východočeského divadla Pardubice byl autorem námětu a  textu k  titulu Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní steeplechase nebo spoluautorem dramatizace Liška v kurníku aneb Pan ministr v Kmínovicích. Roku 2012 se opět navrátil do Divadla F. X. Šaldy. Mimo to zdramatizoval pro Naivní divadlo Liberec Pohádku o Raškovi, dramaturgicky spolupracoval s několika divadly a píše odborné teatrologické články.

PŮVODNÍ ROZHL ASOVÉ DR AMA

HEINRICH A HENRIETTA V brněnském studiu Českého rozhlasu v režii Petra Štindla účinkovali Petr Jeništa a Gabriela Pyšná. Hudbu složil Zdeněk Král, mistrem zvuku byl Josef Daněk. Premiéra se vysílá 12. 2. 2013 ve 21.30 hod.

Heinrich von Kleist (Anton Graff ) Foto: Wikimedia Commons

Heinrich a Henrietta Příběh o  německém romantickém dramatikovi Heinrichu von Kleistovi je koncentrován do posledních hodin před tím, než dobrovolně ukončí svůj život. Syrovátka vychází z faktů, avšak vytváří fiktivní příběh „24 hodin jedné lásky“, jak zní podtitul hry. Co se mohlo odehrát před tím, než jednoho listopadového podvečera 1811 padly osudné výstřely? Na  odlehlém místě u  wannského jezera dělala tenkrát rozervanému umělci společnost Henrietta Vogelová, která by mohla mnohé objasnit. Kdyby ovšem dobrovolně neodešla ze světa spolu s ním. Syrovátka ve  své hře umožnil posluchači nejen stát se přímým svědkem napínavého dramatu a  zažít poslední den slavného muže, ale především nahlédnout do  komplikované povahy talentovaného tvůrce. Hana Hložková

32 Vizitka

LITER ATUR A A HUDBA V SRDCI MOR AV Y

Mic h

reš al Bu

| Fo

t o:

L ib

o

h eic rT

ma

nn

Vizitka 33

V  tomto čísle pokračujeme v  představování jednotlivých regionálních redakcí, jejichž pořady můžete ve  vysílání Vltavy pravidelně slýchat. Dnes zamíříme do  středu Moravy, do  samého centra její metropole, kde v  prvním patře domu, jehož kořeny sahají až do středověku, sídlí Český rozhlas Olomouc. Poprvé jsem sem vstoupil roku 1994, bylo mi sedmnáct a  do  té doby jsem o  průchodu a  schodišti do  prvního patra neměl ani ponětí. Není divu, historie olomouckého rozhlasu věrně kopíruje dějiny města a  kraje, který vyrůstal z české, německé a židovské kultury. Židé odešli za  války, Němci po  válce. Poválečné uspořádání slibovalo kraji novou naději, zbyl z  ní však jen hořký pocit ponížení a  zklamání. Olomoucký rozhlas začal vysílat v lednu 1949 za vydatné pomoci zkušenějších brněnských kolegů. Krom zpravodajství vznikla v domě na Horním náměstí, ke kterému bylo přistavěno velké nahrávací studio a potřebné technické zázemí, slovesná a hudební redakce. Šéfem slovesných redaktorů byl profesor Jaroslav Kanyza, šéfem hudebníků se stal dirigent a  umělecký šéf Moravské filharmonie Miloš Konvalinka. Začalo se s  pořizováním snímků vážné, zábavní i  lidové hudby. Ve  fonotéce najdeme z  té doby snímky olomouckých filharmoniků řízených mladým Zdeňkem Mácalem. Zaznamenávala se divadelní představení, ve  kterých účinkovali Josef Bek, Slávka Budínová, František Řehák, Oldřich Velen, František Šec, natáčela se pásma poezie a  přednášky profesorů Univerzity Palackého. Rok 1960 a reforma krajů přinesly změnu. Po sloučení Olomouckého a Ostravského kraje v jediný kraj Severomoravský se olomoucký rozhlas stal pobočkou ostravské stanice. Nastalo rozdělení kompetencí: Ostrava připravovala ideověosvětové pořady, Olomouc se věnovala zemědělství a  kultuře. Tato symbióza přetrvala až do  srpnové okupace roku 1968, během níž olomoucký rozhlas vysílal svobodné vysílání Císař-Dubček ABX. Všichni zúčastnění na to doplatili vyhazovem. Čistek zůstal ušetřen vrátný, údržbář a pokořený vedoucí studia. Z olomoucké Reduty bylo zásluhou Antonína Schindlera st. počátkem 70. let vybudováno specializované hudební nahrávací studio a  z  noclehárny, v  níž se proháněli švábi a  průvan, moderní nahrávací režie. Započalo se s nahráváním soudobé

hudby československých skladatelů. Mluvené slovo se natáčelo jen sporadicky, nebyl, kdo by natáčel. Olomouc byla pokořeným okresním městem – nevábnou štací, kam se jezdilo za trest. Ke zlomu došlo až v lednu roku 1994, kdy Český rozhlas Olomouc začal znovu samostatně existovat. Společně s tím byly po dlouhých letech znovu ustaveny slovesná a hudební redakce. Proč onen historický exkurz? Aby bylo jasné, že Olomoučtí nikdy osobně nepřičichli ke  geniu skácelovskému, mikuláškovskému či kratochvilovskému, že zdejší fonotéka unikátními slovesnými počiny nepřekypovala. Skýtala necelé čtyři tucty archivních pásů z  dřívějších let. V  roce 1994 se tudíž začínalo bez hlubší odbornosti a  praktické zkušenosti, zato s  nadšením. Že samo o sobě nestačí, se ukázalo záhy: zvukaři neuměli sejmout kvalitně zvuk, redaktoři fundovaně připravit text, herci si za léta odvykli práci před mikrofonem a režisér Vladimír Týřl, jediná živoucí spojnice s  dávnými časy, nad vším jen nevěřícně kroutil hlavou. Když roku 1997 zemřel, jeho štafetu jsem převzal. Měl jsem za  sebou tříletou redaktorskou a  moderátorskou průpravu a  teorii jsem studoval na  brněnské JAMU v  ateliéru prof.  Antonína Přidala, který má s  rozhlasovou prací velkou zkušenost a mnohému mě naučil. Stejně jako mí profesní souputníci – dramaturg Jan Sulovský a  hudební redaktor Antonín Schindler ml.

Jan Sulovský Absolvoval pražskou DAMU a z místa dramaturga olomouckého divadla přešel v roce 1994 do rozhlasu. Sžívání s  ryze akustickým médiem mu v  počátcích činilo potíž.

Prohlašoval, že je neobvyklé, když se má něco vyjádřit toliko slovy a obraz chybí. Vladimír Týřl mu vždy oponoval tvrzením, že mnohdy je lepší jen slyšet, než vidět na vlastní oči. Vladimír se totiž, donucen životními okolnostmi, v  době normalizace živil coby dekoratér výloh obchodů. Umisťoval do  nich monstrózní Dědy Mráze a  další symboly československo-sovětského přátelství a lepil na skla hesla o míru na věčné časy, srpem a kladivem stvrzená … Dramaturgická práce se v olomouckém rozhlase zprvu omezovala na  přípravu krátkých čtení, magazínů věnovaných výročí osobností a  místopisných pořadů. Později k ní přibyly četby na pokračování, dramatizace a rozhlasové hry. U příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. na Moravě jsme roku 1995 připravili úpravu jeho hry Před zlatnickým krámem. Byl to po dlouhé době první dramatický titul z olomoucké produkce, pražskými kolegy shovívavě přijatý. Následovaly historické seriály a  hry Oldřicha Daňka, Davida Drábka, Jana Balabána, Lenky Procházkové… Pod všemi je Jan Sulovský coby dramaturg podepsán. Krom toho napsal několik divadelních her svázaných s  dějinami Moravy: Hrdina dvou světadílů – Generál Lafayette (1997), Václav III. – O  historii jedné královraždy (2006), Začalo to v Olomouci – O životě a vládě Františka Josefa I. (2008), Muzikant z Jánského vrchu – Karl Ditters z Dittersdorfu (2009), Causa Karel Sabina (2011). Tyto hry jsou uváděny v autentických historických kulisách města Olomouce, Moravy a Slezska. Jan Sulovský za ně získal roku 2010 Cenu Olomouckého kraje.

Antonín Schindler ml. Pochází z rodiny se silnou hudební tradicí. Na kroměřížské konzervatoři absolvoval obor klasická kytara. Deset let byl členem operního souboru Moravského divadla,

34 Vizitka

založil komorní duo Figellatores Olomucenses, s  nímž koncertoval nejen v  České republice, ale také v  Polsku, Německu, Rakousku, Maďarsku a ve Švýcarsku. V letech 1993–97 spolupracoval jako hudební režisér a rovněž jako interpret se studiem Karla Plíhala. Výsledkem této spolupráce byla CD bří Ebenů, nahrávka muzikálu Jesus Christ Superstar ad. Krom hudební režie se v olomouckém rozhlase věnuje také redaktorské práci, připravuje hudbu pro vysílání, koordinuje výrobu hudebních pořadů a vybírá po dohodě se slovesnými režiséry hudbu do literárních a dramatických pořadů.

Tomáš Hanzlík Vystudoval hudební výchovu a muzikologii na Univerzitě Palackého, kde rovněž vyučuje. V Českém rozhlase Olomouc byl v  letech 1996–98 zaměstnán, dnes s  ním úzce spolupracuje. Má na starost redakční přípravu a natáčení koncertů, které vltavští posluchači znají pod názvy Partitury, Pasticcio nebo Soudobá hudba. Věnuje se také práci na  dalších vltavských cyklech, zpracovává záznamy koncertů z  Mezinárodního varhanního festivalu, Dvořákovy Olomouce, Svátků písní nebo z  festivalu Baroko, za  jehož pořádání obdržel roku 2009 cenu Olomouckého kraje. V  roce 2004 premiéroval v  projektu pražského Národního divadla Bušení do  železné opony vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta). Po  jejím úspěchu získal pozvání k  dalšímu vystoupení a  objednávku opery Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého). V  loňském roce premiéroval v  Národním divadle v Brně společně s Vítem Zouharem komponovanou operu La Dafne. Hanzlíkovou zatím poslední premiérou byla 2. 9. 2012 opera Voda a vzduch inspirovaná životem a dílem sochaře Jakuba Obrovského.

Miroslav Kobza Jeho děd byl řídicím učitelem, který vyučoval v horských vískách nad Zábřehem na  Moravě. Mirek vystudoval elektroprůmyslovku, ale brzy se dal na  novinářskou dráhu. Jeho velkým koněm byl místopis a poznávání kraje, odkud jeho rod pochází. Záhy zjistil, že je to místo s bolavou historií, kterou lze dodnes v chování zdejších lidí vycítit. S  rozhlasem začal spolupracovat díky Janu Sulovskému, který s  ním natáčel vlastivědné potulky po jesenických horách. Od roku 2002 je Miroslav Kobza vedoucím slovesné redakce. Řídí její chod, plánuje služby moderátorů vysílání, kteří pod redakci rovněž spadají, natáčí rozhlasové pohlednice Od  Pradědu na  Hanou, jichž po  rozhlasových vlnách rozeslal pěkných pár stovek. Připravil mnoho úspěšných poznávacích cyklů, ve  kterých představil studánky, řeky a  říčky Moravy a  Slezska, technické památky, zaniklá řemesla, pábitele a  nadšence velerozmanité. Vltavští posluchači ho znají z prázdninových Výletů s Vltavou. V autorské činnosti se nejčastěji zaobírá česko-německými vztahy a psaním legend a zkazek z horských samot. Rád tam ostatně jezdí a často i delší čas pobývá.

Tomáš Soldán Je v olomouckém rozhlase novým režisérem. Vystudoval pražskou konzervatoř a  rozhlasovou a  televizní specializaci na  brněnské JAMU. Tam jsem ho coby pedagog poznal a  přitáhl blíž k  rozhlasové práci. Nebránil se.

Má za  sebou novinářskou práci i  četné divadelní počiny. Za  spolupráce Českého centra v  Madridu napsal s  herečkou a  dokumentaristkou Janou Kovalčíkovou divadelní hru Las Metamorfosis (Proměny), s  níž krom Španělska navštívili Lisabon, Rigu, Prahu, Bratislavu… V  současné době spolupracuje především s  maďarským divadelním studiem Kompánia a  brněnským Divadlem D’Epog. Do  Českého rozhlasu Olomouc nastoupil v  roce 2012 a  má na  starosti natáčení četeb, povídek, rozhlasových her, pásem poezie i  spolupráci s  mladými začínajícími autory. V  poezii, v  rozhlase a  na  divadle vyžaduje méně slov, která však plně a do hloubky znějí. Fascinují ho hranice a  jejich překračování. Jeho krátký život doposud zásadně ovlivnila návštěva tří míst – Madridu, Izraele a Kunštátu na Moravě. Tomáši Soldánovi předávám po patnácti letech pomyslnou štafetu já, který jsem se v sedmnácti poprvé na vlastní kůži ocitl ve světě zvaném rozhlas. Nikdy jsem jej od  té doby neopustil, i když jsem nikdy nebyl jeho stálým zaměstnancem. Olomoucká slovesná fonotéka se počtem snímků i  kvalitou konečně vyrovná té hudební. Už i  v  ní nalezneme poklady, hvězdně přednesené opusy, mající obecný přesah a  nemalou hodnotu. Je to znát i  na  posluchačských ohlasech. Olomouc přestala být pro tvůrce a  interprety nevábnou štací. Je místem, o  kterém prohlašují, že se tady rozhlas dělá s  chutí, odevzdáním, profesionalitou a nezpochybnitelně.

P.S.: A  na  závěr ještě něco pro oko. Foto naší milé produkční Jindřišky Zornové, jejíž úsměv a dobrá nálada dokážou nakazit i toho nejskalnějšího pesimistu. Michal Bureš

Markus Brutscher | Topi Lehtipuu, Foto: Seilo Ristimaki Sonja Prina, Foto: Ribaltaluce Studio Veronique Gens, Foto: Alexandre Weinberger – Virgin Classics

35

HVĚZDY V RUDOLFINU Prosinec 2012

Leden 2013

Únor 2013

Dirigent, cembalista, hráč na lesní roh, hudební pedagog a dramaturg Václav Luks a jeho pražský orchestr Collegium 1704 realizují od října 2012 do května 2013 v Dvořákově síni Rudolfi na skvělou myšlenku – cyklus koncertů s názvem Hvězdy barokní opery. Od  října dochází k  významnému zlomu v  prezentaci barokní hudby v Praze. Ve spolupráci s Českou fi lharmonií nabízíte cyklus Hvězdy barokní opery. Proč vás napadla právě tato idea a proč Rudolfi num? Náš nový cyklus nabídne jiný typ koncertů než pěvecké galashow, při nichž je hlavním lákadlem samotné jméno sólisty, méně pak výběr repertoáru. Cílem je, aby každý z  programů cyklu Hvězdy barokní opery byl pečlivě vybroušeným briliantem, stvořeným speciálně pro Rudolfinum a  pražské publikum. Samostatnou kapitolou jsou pak vánoční a  velikonoční koncerty, zaměřené na oratorní repertoár, vztahující se k významným svátkům, v  jejichž blízkosti se tyto koncerty konají… To, že se celý projekt daří realizovat, je samozřejmě podmíněno mimořádnou otevřeností České filharmonie a jejího ředitele Davida Marečka, do jehož vize Rudolfina jako stánku otevřeného veškerému kvalitnímu umění náš projekt, zdá se, dobře zapadá. Advent bude ve znamení Bacha a jedné z nejgeniálnějších partitur historie hudby – Mše h moll. Proč právě toto dílo? Pro nás má provedení tohoto veledíla v Rudolfinu zvláštní symbolický význam. V  roce 2005, kdy při příležitosti projektu Bach – Praha – 2005 vznikl pod hlavičkou Collegia 1704 orchestr a vokální soubor, jsme měli příležitost provést toto dílo právě v  Rudolfinu v  rámci festivalu Pražské jaro. To byl pro mě, a  věřím, že i  pro všechny zúčastněné, nesmírně důležitý a  povzbudivý okamžik, na který se nezapomíná.

Květen 2013

Lednovému koncertu jste dali přídomek Benátský karneval. Hostem bude excelentní, u  nás kupodivu málo známý tenorista Topi Lehtipuu. Je podtitul dán jenom efektní hudbou Antonia Vivaldiho, nebo bude karnevalové veselí přítomno explicitněji? Masky a gondoly sice nechystáme, ale po diskusi se sólistou jsme dramaturgii koncertu rozšířili o výlet do světa Vivaldiho benátských předchůdců. První polovina programu bude tedy zasvěcena skladatelům, jako je Claudio Monteverdi nebo Francesco Cavalli, a  teprve v  druhé polovině nám Topi Lehtipuu představí operní hudbu Antonia Vivaldiho v podobě, v jaké ji publikum obvykle nezná. Nechci ale prozrazovat příliš… Topi je nejen fantastický zpěvák, ale i velmi akční a aktivní umělec v pravém slova smyslu. Žije sice v Paříži, ale sám je uměleckým ředitelem festivalu v  Turku, zpívá hudbu od  Monteverdiho po  soudobou hudbu, věnuje se opeře stejně jako písňovému repertoáru. Je to velmi sympatický a  přímý člověk bez jakéhokoliv náznaku hvězdných manýr.

Květnový koncert bude možná vrcholem pro účast slavné sopranistky Véronique Gens. S  Véronique Gens se setkáme poprvé a  její koncert se poněkud odlišuje od  těch předcházejících. Dramaturgicky je program ukotven v  druhé polovině 18. století a titul „Revoluce v opeře“ prozrazuje, že tématem bude operní reforma Gluckovy doby. Kromě Glucka chceme vedle sebe postavit Mozarta a Myslivečka. Posledně jmenovanému skladateli se budeme na  jaře věnovat velmi intenzivně. Bezprostředně před koncertem s  Véronique Gens uvedeme na scéně Stavovského divadla jeho operu L´Olimpiade a na konci května pak oratorium La Passione. V obecném povědomí bývá Mysliveček často řazen mezi „kleinmeistery“ a  takzvané „Mozartovy předchůdce“, a pokud někdo jeho hudbu zná, pak především jeho instrumentální skladby. Mysliveček byl však především operním skladatelem, a  sice jedním z  nejúspěšnějších tvůrců žánru pozdní opery seria. Jeho operní hudba je zářivá, virtuózní a velmi krásná.

Únorový koncert s  mottem Mezi nebem a  zemí bude prezentovat další výraznou zpěvačku… V posledních letech začali milovníci opery s údivem objevovat fascinující svět kastrátů doby baroka… Sonia Prina je jednou z mála altistek, které zpívají virtuózní kastrátský repertoár.

Koncepčně připravovaná „stará“ hudba by měla zůstat trvalou součástí života Rudolfi na. Co připravujete dál? Plánujeme pokračování cyklu a  jeho rozšíření i  mimo žánr opery. Vokální hudba však zůstane i nadále významnou součástí našeho cyklu a pro další ročníky chystáme koncerty se sólisty, jako jsou Bejun Mehta, Vivica Genaux nebo Martina Janková.

Březen bude komunikovat s  prosincem – Bachovy Janovy pašije. Každé provedení ať Janových nebo Matoušových pašijí je pro mě nové. U těchto děl nehrozí rutina, nebo že by nám jejich provedení zevšedněla. Navíc s  Janovými pašijemi jsme podobně propojeni jako se Mší h moll.

Luboš Stehlík

36 Profil

MEDAILON KER AMIČK Y KL ÁRY ADAMOVÉ

Klára Adamová | Foto: Irena Armutidisová

„Většinou se snažím, aby každá věc měla vtip“

Karetní král | Foto: Jiří Kamen

„Roztržitost je jedna z  esencí její keramické tvorby. Roztržitost jako hra. Jako by umělkyně, zasněně myslící na  něco jiného, než by právě měla, procházela ve  svém ateliéru mezi pohozenými hliněnými součástkami, nepřítomně je brala do usmolené ručky a tam něco přilípla, tam něco připlácla, bez ohledu na  to, že by to patřilo někam úplně jinam. Tak se stává, že její tajemné hrady nestojí na kuřecích nožkách, ale na lidských končetinách. A  její čajové konvice jak by smet. Ke  všemu jsou to končetiny bosé, protože jejich boty přišmrcla bůhvíkam jinam. Tak vznikají šálky, které místo ucha mají lidskou ruku, a zvonky, do kterých namísto srdce transplantovala nohy. Tak se nádoby a nádobky posázené krejčovskými knoflíky nebo proměněné ve svinutou manžetu, případně talíře s  ozubenými koly…“ Z  úvodního proslovu Antonína Přidala na výstavě keramiky Kláry Adamové v Předklášteří 28. 6. 2005. Pochází z  umělecké rodiny. „Maminka Olga Babrajová byla malířka, sochařka a keramička. Její povaha byla spíš melancholická,“ řekla v  jednom rozhovoru. „Otec Konrád Babraj – sochař, byl člověk nadaný velkým humorem… Mám po něm doma pěkné portréty matky, babičky a  mne, ale větší radost mi dělá malá soška – František z Assisi čte z bible na poušti mravencům.“ Dělala pantomimu, byla manekýnkou, hrála jednu z  titulních rolí ve  filmu První den mého syna s  Vladimírem Pucholtem, vystudovala architekturu, vdala se za architekta Jiřího Adama, autora třeba budovy VZP naproti starému autobusovému nádraží v  Brně, keramiku se naučila dělat v ateliéru u své matky, její první prováděcí projekt byla klasická hospoda, do které navrhla také výzdobu: keramické karty na  stěnu inspirované klasickými dvouhlavými hracími kartami Piatnik, má ráda humor kreslířů Saula Steinberga, Borna, Mikulky a Šlitra. Svět její keramiky, jejích hrníčků, květináčů, džbánků, konvic, váz, šachových figurek a šperků je groteskní. Ráda porušuje hranice žánru. Její keramické předměty mají blízko k plastice. „Já mám hrozně ráda lidi, lidské ručičky a  nožičky, připadají mně roztomilejší, když jsou malé.“

Vaječné šachy | Foto: Jiří Kamen

Nemyslím si jako Antonín Přidal, že nožičky, ručičky, kníraté obličeje se objevují na konvicích nebo vázičkách Kláry Adamové díky autorčině roztržitosti, ne, ona si své nádobí bez antropomorfních tvarů neumí ani představit. Někdy ovšem, protože autorka nesnáší stereotyp, „idylu“ polidštěného nádobí naruší vpád konvic s  kůží pravěkých ještěrů nebo v podobě uzrálých dýní a divák znalý keramiččina díla se lekne a ptá se, kam se poděly ty drobné ručičky a obličejíky. Ano, ne všechny keramické výtvory Kláry Adamové vás obestřou poetickým humorem, její šachové figurky-slepičí vajíčka se skořápkami, ze kterých vystupují lidské obličeje, ve  vás vyvolají obavu: co když se po nějakém tahu z figurek-vajíček vyklubají nějaké podivné bytosti? „Divácky“ nejúspěšnější jsou její květináče – keramické domečky. Domečky-květináče existují v mnoha variacích, daří se v nich drobnolistým pokojovým keříkům a spojuje je tajemství, které tyto drobné stavby, v jejichž interiérech koření rostliny, evokují. Tak trochu mi ty tajemné keramické domečky připomínají stavení v noci na Magrittových obrazech. Obrazy jiného malíře, Gustava Klimta, Adamová „převede“ do keramické podoby, tu rozbije a z keramických střepů pak skládá své vázy „klimtovky“. „Klimtovky“ ovšem neaspirují na virtuozitu vídeňského malíře. Kláře Adamové se líbí deformace a  pokřivení. Připadá jí, že když je něco dokonalé, tak to nemá ten správný výraz. Klára Adamová žije v  Omicích u  Brna v  domě, který navrhl její manžel. Kuchyň a krb obložila vlastními keramickými kachlemi, každá z nich je originálem, na kterém při bližším ohledání objevíte drobnou nedokonalost. Jiří Kamen

Průvodce světem kultury 37

PRŮVODCE S VĚ TEM KULTURY Sledujte také nabídku na vltava.rozhlas. cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

ART’S BIRTHDAY 17. 1. 2013 Český rozhlas ve spolupráci s kavárnou Nová syntéza a galerií Laboratorio pořádají 1.000.050 globální oslavu narozenin umění, během které budou v prodloužené otevírací době široké veřejnosti zdarma zpřístupněny vybrané galerie na Praze 7. Experimentální kavárna Nová syntéza ve Veletržním paláci NG bude hostit čtyři bloky koncertů a zvukových performance, které se živě rozletí jak do vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a Radia Wave, tak do živého satelitního vysílání Evropské vysílací unie. Během večera se představí projekty Baromantika, Boca Loca Lab, All e Lonely Bitches a oΞΣ arts. K závěru večera pokřtíme časopis Rajón a společně sfoukneme narozeninový dort. www.ab.rozhlas.cz

HVĚZDY BAROKNÍ OPERY 18. 12. 2012 | 29. 1. a 26. 2. 2013 Nový koncertní cyklus Collegia 1704 pořádaný ve spolupráci s Českou filharmonií v Rudolfinu pokračuje vánočním koncertem 18. prosince, na němž zazní jedno z největších děl světové hudební literatury – Mše h moll J. S. Bacha. V roli sólistů se představí Hana Blažíková, Sophie Harmsen, Markus Brutscher, Tobias Berndt a Tomáš Král.

Druhou část sezony zahájí 29. ledna 2013 jeden z nejvýznamnějších představitelů mladé pěvecké generace, finský tenorista Topi Lehtipuu. Název koncertu Benátský karneval odkazuje na operní dílo Antonia Vivaldiho. V únoru zazní virtuózní árie určené kastrátům. Sonia Prina je jednou z mála pěvkyň, která se dokáže vyrovnat s nesmírnými nároky tohoto repertoáru. Koncert nazvaný „Mezi nebem a zemí“ se odehraje 26. února 2013. www.collegium1704.com

PRAŽSK Á KOMORNÍ FILHARMONIE sezona 2012/2013 Pražská komorní filharmonie připravila na již devatenáctou sezonu řadu novinek, které se ponesou v duchu experimentů a netradičních kombinací. Ke spolupráci přizvala např. Petra Kofroně, který převzal uměleckou záštitu nad cyklem Krása dneška. V jeho vizi monotematických večerů je propojena hudba a společenské i exaktní vědy skrze interakci hudebníků, přizvaných hostů i publika, a to v jakési happeningové atmosféře multifunkčního experimentálního prostoru NoD. Změnu dozná také rodinně laděný komorní cyklus, kde interpretačními hostiteli budou hráči PKF, a který bude pořádán v charismatickém prostředí Českého muzea hudby. PKF připravila také další díly hudebního projektu pro děti Notička. www.pkf.cz

NUBERG – HLASOVACÍ SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ NOVINKU MLADÝCH ČESK ÝCH SKLADATELŮ 11. 01.–11. 02. 2013 NUBERG je nekomerčním projektem Orchestru BERG, který vtahuje širokou veřejnost do světa nové hudby zajímavou a interaktivní formou hlasovací soutěže. Do hlasování o nejlepší novinku mladých českých skladatelů se může zapojit opravdu každý, poslouchat a hlasovat je totiž možné jednoduše a pohodlně – na internetu! Sedm soutěžních skladeb, které BERG objednal a premiéroval v rámci sezóny 2012, je možné od  11. ledna najít na speciálním webu (www.nuberg.cz) a také na nekomerčním CD, které vyjde 17. ledna jako příloha Literárních novin pro předplatitele. Soutěž probíhá v termínu od 11. ledna do 11. února 2013. Součástí projektu je také sekce NUBERG do škol, kdy se prostřednictvím soutěže otevírá dětem a studentům z celé republiky svět soudobé hudby. A mnohdy se díky NUBERGu s tímto žánrem setkávají děti vůbec poprvé. V rámci letošního ročníku soutěže nebudou chybět ani doprovodné akce – sekce NUBERG do škol, putovní poslechová výstava, setkání se skladateli pro veřejnost a například také speciální hudební noc v galerii Prádelna v Bohnicích. Zapojte se i Vy a pošlete svůj hlas hudbě mladých skladatelů! www.nuberg.cz

PŘÍMÉ PŘENOSY OPERY, BALETU A ČINOHRY V ČESK ÝCH KINECH 8. 12. 2012–16. 2. 2013 Projekt MET: Live in HD se bude na přelomu roku věnovat především dvoustému výročí narození Giuseppe Verdiho. V sobotu 8. 12. nabídne z Metropolitní opery v New Yorku operu Un ballo in maschera (Maškarní ples), 15. 12., pak slavnou Aidu. Poslední Verdi letošní sezony, opera Rigoletto, bude uvedena v sobotu 16. 2. 2013 a to v kinech ve 22 městech České republiky. www.metinhd.cz Balet v kině uvede 16. 12. již tradičně předvánoční představení Čajkovského Louskáčka, po Novém roce pak dva Minkusovy balety, Bajadéra a Don Quijote. Vše v nastudování slavného ruského Bolšoj baletu. 20. 12. a 7. 2. budou mít diváci možnost zhlédnout světovou špičku současného baletu, soubor Nederlands Dans eater Jiřího Kyliána. Prostřednictvím přímého přenosu zavítá nejen do pražského kina Aero, ale také do kinosálů Ostravy, Jablonce nad Nisou, Kroměříže a Náchoda. www.baletvkine.cz Cyklus NT Live – přímé přenosy z Národního divadla v Londýně – uvede ve čtvrtek 17. 1. klasickou britskou komedii Soudce. www.ntlive.cz

PROGR AM

38 Program

Změna programu vyhrazena

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected]) POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

86. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU Vysílání přímých přenosů a záznamů vystoupení v abonentním cyklu ve Dvořákově síni Rudolfina 3. 12. | 19.30 | Přímý přenos Martin: Malá koncertantní symfonie pro harfu, cembalo, klavír a smyčce. — Bruch: Kol Nidrei. – Canzone. — Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 Skotská. Sólisté: Friedrich Kleinhapl, violoncello, Lydie Härtelová, harfa, Monika Knoblochová, cembalo, Marcel Javorček, klavír. Dirigent: Ondrej Lenárd 17. 12. | 19.30 | Přímý přenos Haydn: Koncert pro trubku Es dur. — Mozart: Koncert pro housle G dur. — Vaňhal: Missa pastoralis. Sólisté: Tine Tjing Helseth, trubka, Jan Kalfus, varhany, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Jakub Zicha. Dirigent: Charles Olivieri-Munroe 21. 1. | 19.30 | Přímý přenos Mahler: Symfonie č. 6. Dirigent: Ronald Zollman

28. 1. | 19.30 | Přímý přenos Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 1 fis moll. — Liszt: Faustovská symfonie. Sólisté: Jan Mráček, housle, Tomáš Černý, tenor, Pražský filharmonický sbor. Dirigent: Ondrej Lenárd

16. 12. | Vánoční den Euroradia Mezinárodně sdílené koncertní programy rozhlasů z Bulharska, Španělska, Gruzie a Lotyšska a v 17.00 př. přenos pražského koncertu Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu KONCERTNÍ SEZONA

4. 2. | 19.30 | Přímý přenos Franck: Prokletý lovec. — Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll. — Kabeláč: Symfonie č. 5 pro soprán a velký orchestr. Sólistka: Shiran Wang, klavír. Dirigent: Marko Ivanović 11. 2. | 19.30 | Přímý přenos Ježková: Oko. Symfonická fantazie na biblické texty. — Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1. — Dvořák: Symfonie č. 7. Sólisté: Jiří Kukal, kontratenor, Wolfgang Emanuel Schmidt, violoncello. Dirigent: Shinik Hahm

Nabídka z výměnné sítě Euroradia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů

26. 12. | 17.30 | Záznam koncertu z kostela sv. Anny v Havířově z 24. 10. 2012 Monteverdiho madrigaly a jeho souputník Sigismondo d'India. Účinkuje Cappella Mariana

8. 12. | 16.30 | Záznam pražského koncertu vítězů Soutěže B. Martinů 2011

1. 1. | 10.15 | Přímý přenos Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků Wagner, Lanner, rodina Straussů ad. Dirigent: Franz Welser-Möst

12. 12. | 20.00 | Přímý přenos Bavorského rozhlasu z Mnichova Kristaps Pētersons, Matej Bonin, František Chaloupka a Judit Varga. Hraje Ensemble Modern. Dirigent: Peter Eötvös

SPECIÁLNÍ PROJEKT Y

18. 12. | 20.00 | Záznam Dánského rozhlasu z Kodaně z 1. 3. 2012 Elgar: Na jihu. Předehra. — Dohnányi: Variace na dětskou písničku.— Rachmaninov: Zvony. Symfonie pro sóla, sbor a orchestr. Hrají Boris Giltburg (klavír) a Dánský národní symfonický orchestr. Dirigent: Vasilij Petrenko

10. 12. | Operetní večer C. M. Ziehrer: Tři přání

24., 25. a 26. 12. | 10.30 | Záznam z Vánočního dne Euroradia Koncertní programy rozhlasů z Řecka, Dánska a Švédska

4. 12. | 20.00 | Záznam z festivalu v Lucernu v létě 2012 Beethoven: Egmont. Scénická hudba. — Mozart: Requiem. Sólisté a sbory Bavorského a Švédského rozhlasu, hraje Lucernský festivalový orchestr. Dirigent: Claudio Abbado.

25. 2. | 19.30 | Přímý přenos Wagner: Tristan a Isolda. Předehra. — Čajkovskij: Romeo a Julie. — Fauré: Pelléas a Mélisanda. — Mahler: Adagio ze Symfonie č. 10 Fis dur. Dirigent: Ondrej Lenárd

1. 12. | Den s císařovnou Alžbětou zvanou Sissi

22. 12. | 16.30 | Záznam koncertu P. Černého z chrámu v Ludgeřovicích 25. 5. 2012 Janáček: Varhanní sólo z Glagolské mše.— Tregler: Adagio ze Sonáty c moll. — Wiedermann: Impetuoso. — Klička: Legenda h moll. Koncert pro varhany a orchestr

1. 1. | 20.00 | Přímý přenos Novoročního koncertu České filharmonie Vejvanovský, Smetana, Fibich, Dvořák, Suk, Rossini, R. Strauss, Berlioz, Adams, Fučík. Sólisté: Josef Špaček, housle, Jan Vobořil, lesní roh. Dirigent: Jiří Bělohlávek 7. 1. | 20.00 | Záznam koncertu ve Stockholmu ze 14. 12. 2012 Berlioz: Dětství Ježíšovo Symfonický orchestr Švédského rozhlasu. Dirigent: Robin Ticciati

Program 39

14. 1. | 20.00 | Záznam koncertu z mezinárodního festivalu v Santanderu z 1. 8. 2012 Beethoven: Symfonie č. 8. — Rimskij-Korsakov: Španělské capriccio.— Dvořák: Symfonie č. 9. Izraelská filharmonie. Dirigent: Zubin Mehta

12. 2. | 20.00 | Záznam koncertu na festivalu ve Verbier 2. 8. 2012 Wagner: Tannhäuser. Předehra a scény z opery. — Valkýra. Scény z opery. — Bruckner: Symfonie č. 7. Hraje Verbierský festivalový orchestr. Dirigent: Manfred Honeck

29. 12. | 19.30 | Verdi: Sicilské nešpory Záznam z Vídeňské státní opery

16. 1. | 19.30 | Přímý přenos koncertu České filharmonie Penderecki: Žalozpěv nad oběťmi Hirošimy. — Dvořák: Koncert h moll. Šostakovič: Symfonie č. 5. — Sólista: Sol Gabetta, violoncello. Dirigent: Krzysztof Urbański

13. 2. | 20.00 | Záznam koncertu z Dvořákovy pěvecké soutěže v Karlových Varech z listopadu 2012

19. 1. | 20.00 | Operní sezona EBU, Kodaň Bizet: Lovci perel

22. 1. | 20.00 | Záznam koncertu Salcburského festivalu z 5. 8. 2012 Mozart: Symfonie č. 35 Haff nerova. — Koncert pro housle č 5. – Symfonie č. 38 Pražská . — Sólista: Benjamin Schmid, housle. Orchestr salcburského Mozartea. Dirigent: Adám Fischer 29. 1. | 19.30 | Přímý přenos koncertu souboru Collegium 1704 Na programu Vivaldi. Sólista: Topi Lehtipuu, tenor. Dirigent: Václav Luks 5. 2. | 20.00 | Záznam koncertu na festivalu ve Verbier z 5. 8. 2012 Strauss: Netopýr. Předehra. — Korngold: Koncert pro housle. — Brahms: Symfonie č. 4. Hraje Verbierský festivalový orchestr. Dirigent: Manfred Honeck 7. 2. | 19.30 | Přímý přenos koncertu Filharmonie Brno Ištvan: Hry. – Janáček: Lašské tance. — Martinů: Kytice pro sóla, sbory a orchestr. Dirigent: Aleksandar Marković

18. 2. | 20.00 | Záznam koncertu na festivalu BBC Proms 3. 8. 2012 Wagner: Siegfriedova idyla. — Bruckner: Symfonie č. 8. Hraje Skotský symfonický orchestr BBC. Dirigent: Donald Runnicles

5. 1. | 20.00 | Verdi: Jana z Arku 12. 1. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní opery Verdi: Trubadúr

26. 1. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní opery Puccini: Vlaštovka (La Rondine) 2. 2. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní opery Rossini: Hrabě Ory

26. 2. | 20.00 | Záznam koncertu z festivalu BBC Proms 11. 8. 2012 Berlioz: Rekviem. Sólista: Toby Spence, tenor, zpívají britské sbory. Hraje Velšský národní symfonický orchestr BBC. Dirigent: ierry Fischer

9. 2. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní opery Donizetti: Nápoj lásky

OPERNÍ VEČER sobota

23. 2. | 19.00 | Operní sezona EBU, Teatro Liceo, Barcelona Verdi: Síla osudu

1. 12. | 20.00 | Weber: Oberon 8. 12. | 19.30 | Čajkovskij: Piková dáma 15. 12. | 19.00 | Přímý přenos z Covent Garden v Londýně Meyerbeer: Robert ďábel 22. 12. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní opery Rossini: Lazebník sevillský

16. 2. | 19.00 | Přímý přenos z Covent Garden, Londýn Čajkovskij: Evžen Oněgin

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 | 5. 12. Přehlídka varhaníků českých, moravských a slezských konzervatoří 19. 12. Ivan Moravec pohledem žáků 2. 1. Rozhovor s americkým skladatelem Philipem Glassem

9. 1. Žáci Rudolfa Firkušného 23. 1. Váša Příhoda. Studio live z Č. Budějovic 30. 1. Mozartovy fragmenty 6. 2. Mladý klavír Pražské konzervatoře 2012 20. 2. Talich ve Švédsku 27. 2. Viktor Kalabis. K nedožitým 90. narozeninám skladatele HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek | 23.15–24.00 | Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky. RONDO pondělí až pátek | 9.00–9.30 | Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby. Výběr z pořadů: 3. 12. 4. 12. 5. 12. 6. 12. 11. 12. 12. 12.

18. 12. 8. 1.

Beno Blachut zpívá Smetanu Kaňka hraje Krajta Pražský filharmonický sbor Dvořákovy Poetické nálady v podání Claudie Schellenberger Vánoce Jana Dismase Zelenky Romantická klavírní hudba pro čtyři ruce v nahrávkách Dua Tal & Groethuysen Dětské skladby z Mozartovy rodiny Zelenkův svatováclavský monument

40 Program

15. 1. Znovu s Liborem Peškem do Liverpoolu za Josefem Sukem 22. 1. Tria Leopolda Koželuha 29. 1. Igor Stravinskij s Pierrem Boulezem Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru. MATINÉ úterý až pátek | 10.15–11.30 | Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 – Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů: 3.–7. 12. 10.–14. 12. 17.–21. 12. 27.–28. 12. 2.–4. 1. 7.–11. 1. 14.–18. 1. 21.–25. 1. 28.1.–1. 2. 4.–8. 2. 25. 2.–1. 3.

…z Brna …z Ostravy …s V. Babkou …s W. Dobrovskou …s P. Veberem …z Brna …s J. Bouškovou …s J. Prokopem …z Plzně …z Brna …z Ostravy

CD LASER neděle | 21.00–23.00 | Reprezentativní přehlídka špičkových hudebních výkonů z celého světa, jak byly zachyceny na stříbrných kotoučích

2. 12. Duchovní tvorba Petra Ebena 9.12. Stanford: Magnificat. - Biblické písně. - Britten : Chvála koled. Rejoice in the Lamb - Vaughan Williams: Dona nobis pacem 23. 12. Britten: Missa brevis. Vaughan-Williams: Hodie. Fantazie na vánoční písně. 30. 12. Vokální hudba Jeana Sibelia a Edvarda Griega

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 | repríza sobota | 1.05–1.40 | Liturgický rok na pražském svatojakubském kůru ve vzpomínkách a dokumentech

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 | Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu 3. 1. | Petrarkova poezie v dílech autorů 15. a 16. století 10. 1. | Světská hudba na dvoře posledních Rožmberků 24. 1. | Cantus Gregorianus et Organum v italské barokní hudbě 31. 1. | Hudba u dvora Bedřicha II. Velikého 14. 2. | Záznam koncertu souboru Ensemble Cinquecento 21. a 28. 2. | Hudba v olomoucké katedrále (1–2/6)

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–9.00 | 2. 2. | Adventní zpěvy pozdního středověku 9. 12. | Adventní mariánské rozjímání v renesanční hudbě 16. 12. | Magnificat v evropské hudbě 14. a 15. století 23. 12.| Mše pro čtvrtou neděli adventní v renesanční hudbě 25. a 30. 12. a 6. 1. | Průvodce barokním vánočním kancionálem (1–3) 13. 1. | Jihočeský kantor Jan Evangelista Kypta a jeho Česká mše pastorální 20. 1. | Hudba v kostele sv. Víta v Č.Krumlově 27. 1.a 3. a 10. 2. | Duchovní hudba Franze Schuberta (1–3) 17. a 24. 2. | Varhanní improvizace v postním období (1–2)

HUDEBNÍ PUBLICISTIK A pondělí | 17.00–17.30 | repríza v sobotu | 0.35–1.05 | Pořady o varhanách. Připravuje Radek Rejšek SLOVO O HUDBĚ — POSLUCHÁRNA + DA CAPO úterý | 17.00–17.30 | repríza ve středu | 00.35–01.05 | V tomto čase se na stanici Český rozhlas 3 – Vltava setkává v pořadu Slovo o hudbě vysílání, které patří jednak Lukáši Hurníkovi, jednak do něho vstoupí několik našich mladých hudebníků. V cyklech se střídají pořady věnované skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog Pavel Petráněk, cembalistka Alena

Hönigová nebo kytarista Lubomír Brabec, který velký cyklus pořadů věnuje kytarovým koncertům. V repríze připomeneme i oblíbené pořady Ivana Štrause. Zároveň se zde bude nadále pravidelně objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje „to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli“. 11. 12. 18. 12.

Nad pojmem Hemiola rozjímá... O andělích v hudbě

SLOVO O HUDBĚ středa | 17.00–17.30 | Hudebně-publicistická půlhodinka věnovaná otázkám a událostem našeho i zahraničního hudebního života, přinese např. ohlédnutí za festivalem v Lomnici nad Popelkou a přiblíží práci souboru Capella Mariana, který vede Vojtěch Semerád a věnuje se s ním staré hudbě, či práci na souboru orchestrálního díla Zdeňka Fibicha, který natáčí dirigent Marek Štilec. Chybět nebude jednou měsíčně Operní magazín. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO D čtvrtek | 17.00–17.30 | Studio D. Dialog — diskuse — debata. Živě vysílané rozhovory s hosty o aktuálních hudebních tématech současnosti. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO M pátek | 17.00–17.30 | repríza v úterý | 0.35–1.05 | Hudebně-publicistická půlhodina, která patří mladým a nadaným umělcům. Zveme vítěze mezinárodních soutěží, absolventy zajímavých zahraničních kurzů nebo prestižních škol. Prostor věnujeme i festivalům mladých hudebníků.

Program 41

EUPHONIA sobota | 13.00–14.00 | V prosinci se zaměříme ještě na severskou kulturu, které je letos věnována na stanici Vltava velká pozornost. Ladislav Ščerbanič v cyklu Píseň severu mapuje písňovou tvorbu známých i méně známých autorů. V sobotu 1. prosince do vysílání vstoupí v rámci speciálního dne i pořad věnovaný rakouské císařovně Sissi. Na rok 2013 je připraven rozhlasový cyklus, který jeho autor Milan Kuna věnoval jedné z velkých osobností hudební kultury 20. století, navíc spojené s rozhlasem: dirigentu a skladateli Karlu Boleslavu Jirákovi. TELEFONOTÉK A neděle | 16.30–17.45 | Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. historička umění Milena Bartlová, koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, herečka a zpěvačka Hana Frejková či zpěvák a skladatel Petr Hanzlík.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek | 13.00–13.30 | HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek | 13.40–15.00 | PASTICCIO pondělí až sobota | 12.10–12.50 | PAUZA pondělí až čtvrtek | 16.30–17.00 | PAUZA S CONCERTINEM PRAGA pátek | 16.30–17.00 |

SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek | 01.05–2.00 | PARTITURY pondělí až pátek | 5.45–6.30 | sobota a neděle | 6.05–6.55 | repríza druhý den | 4.00–4.45 | SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY pondělí až pátek | 4.45–5.35 | DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí | 22.00–22.45 | KOMORNÍ HUDBA pátek | 22.00–22.45 | HLASY A HLÁSK Y sobota | 6.55–7.15 | SÓLO PRO… sobota | 7.15–8.00 | PROMENÁDNÍ KONCERT sobota | 11.00–11.30 | ODPOLEDNÍ KONCERT sobota | 16.30–17.45 | ZVONY neděle | 2.00–12.05 | repríza v pondělí | 0.00–0.05 | KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle | 12.10–12.50 | KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.05–14.00 | V ÝROČÍ T ÝDNE neděle | 15.15–15.30 | 15.45–16.00 | VARHANY neděle | 10.00–10.30 | KOMORNÍ KONCERT neděle | 14.15–15.45 |

JA ZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.30–10.00 | pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy čtvrtek | střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček JAZZOV Ý PODVEČER denně | 17.45–18.30 | pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem středa | střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Jazz Forum Jiřího Starého a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou čtvrtek | Jazz notes — týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Václav Vraný, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz)

neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 | Satelitní přenosy jazzových koncertů: 14. 12. Záznam jazzového koncertu ze Švédska. 25. 1. Záznam jazzového koncertu z Bulharska. 22. 2. Záznam jazzového koncertu ze Švýcarska. JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend | 4.45–5.55 | Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy. JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 | K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU každou noc | 2.00–3.00 | OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA denně | 19.00–20.00 | Hudba a styl nové generace. HUDEBNÍ FÓRUM víkend | 23.15–24.00 | sobota | střídavě Svět jiné hudby (alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý), Etnohrátky (tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská)

42 Program

neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění MEZI DRAKEM A HADEM denně | 3.00–4.00 | Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí až pátek | 15.00–16.00 | Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová a Eliška Svobodová

LITER ATUR A A ROZHL A SOVÁ HR A Vedoucí Tvůrčí skupiny literárnědramatické tvorby Hynek Pekárek ([email protected]) ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 | 12. 11.–1. 12. | Sigrid Undsetová: Kristina Vavřincova (20 částí ) 2. 12.–9. 12. | Jiří Mahen: Nejlepší dobrodružství (8 částí ) 10. 12.–16. 12. | Jan Neruda: Povídky malostranské (7 částí ) 17. 12.–26. 12. | Jan Čep: Sestra úzkost (10 částí )

27. 12.–8. 1. | četba na přání posluchačů 9. 1.–20. 1. | Karel Michal: Krok stranou (12 částí ) 21. 1.–1. 2. | Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta (12 částí ) 2. 2.–11. 2. | Karol Sidon: Sen o mém otci (10 částí ) 12. 2.–23. 2. | Emma Braslavsky: Bez paměti (12 částí ) 24. 2.–28. 2. | Georg von Ohm Januschowsky: Růže olomoucká (5 částí ) OSUDY všední dny | 11.30–12.00 | repríza následující všední den | 0.05-0.35 | Rozhlasové memoáry. 3. 12.–7. 12. | Petr Kolář (5 částí ) 10. 12.–14. 12. | Oleg Malevič (5 částí ) 17. 12.–28.12. | Andrej Krob (10 částí ) 2. 1.–4. 1. | Ladislav Hejdánek (3 části) 7. 1.–11. 1. | Vilém Prečan (5 částí ) 14. 1.–18. 1. | Bohumír Koubek (5 částí ) 21. 1.–1. 2. | Anna Matičková-einová: Jako zlatá zrnka v písku (10 částí ) 4. 2.–8. 2. | Petr Adler (5 částí ) 11. 2.–22. 2. | Ivan Vyskočil (10 částí ) 25. 2.–1. 3. | Irena Veselá (5 částí ) MODERNÍ POVÍDK A čtvrtek | 16.00–16.30 | 6. 12. 13. 12. 2 0. 12. 27. 12. 3. 1. 10. 1. 17. 1. 24. 1.

Jostein Gaarder: Záludný kašel Alena Wagnerová: Paní z ostrova Petr Šabach: Vánoční pohádka Viktor Šlajchrt: Tatínkovy povídky Karel Hynek: Klub šprýmařů Golí Taraqquí: Domov v oblacích Daniel Katz: Taneční umělkyně Milada Součková: Historická povídka (Infanterie 1866)

31. 1. 7. 2. 14. 2. 21. 2. 28. 2.

Marek Šindelka: Zůstaňte s námi Masudži Ibuse: Kosatec Vladimir Nabokov: Ošklivý den Miranda July: Milovaní v roce 2003 Petr Pazdera Payne: Margareta – čekání na odliv

POVÍDK A neděle | 11.30–12.00 | 2. 12. Alexander Kielland: Pravá láska 9. 12. Robert Hugh Benson: Vyprávění otce Filipa 16. 12. Josef Kostohryz: Smutný žebrák 23. 12. Herman Bang: Štědrý večer v cizině 30. 12. Jan Čep: Letnice 6. 1. John Steinbeck: Nebeské pastviny 13. 1. Joe Hloucha: Bonzova hlava 20. 1. Leopold Wolfgang Rochowanski: Stěny 27. 1. Anna Zonová: Obraz a Marius 3. 2. Zikmund Winter: Student pražské univerzity v 16. věku 10. 2. Daniela Fischerová: Jednooká, jednoruká a já 17. 2. Stendhal: Vanina Vanini 24. 2. Jiří Červenka NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 1.30–2.00 | 2. 12. Bohumil Hrabal: Legenda o Lamertzových jehlách 9. 12. Sheridan le Fanu: Zlolajný kapitán Walshaw 16. 12. Josef Lada: Zima v Hrusicích 23. 12. Jan Hanč: Události 30. 12. Alphonse Allais: Černá hodinka 6. 1. omas Hardy: Tradice z roku 1804

13. 1. Vítězslav Hálek: Z Amorova deníku 20. 1. Jules Verne: Deset hodin na lovu 27. 1. Karel Klostermann: Z červánků mého mládí 3. 2. Stendhal: San Francesco a Ripa 10. 2. František X. Svoboda: Kolísání nitra 17. 2. Luigi Pirandello: Skutečnost snu 24. 2. Věroslav Mertl: Tikot vesmíru SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 | 2. 12. Jaroslav Žák: Vyvrhel 9. 12. Stig Dagerman: Potřeba lidské útěchy 16. 12. Dlouhé Odysseovo putování 23. 12. Josef Kostohryz: Strmá nenaděj 30. 12. Jan Čep: Uštknut záhadností života 6. 1. Elena Lacková: Život pod šťastnou hvězdou 13. 1. Boleslav Jablonský: Mocným proudem jest duch času 20. 1. Apollinaire: Předmluva k dílu markýze de Sade 27. 1. Jazyk románu a jazyk překladu v díle Radky Denemarkové 3. 2. Muži v exilu (Hugo Haas – Friedrich Torberg) 10. 2. Arendtová – Heidegger: Bytí a čas 17. 2. Johanna Alžběta Westonová 24. 2. Jaroslav Švestka: Deník dřevorubce SOUZVUK neděle | 9.00–10.00 | 2. 12. Stanislav Vodička: Čas šumí 9. 12. Jiří Mahen: Čáslavská věž je obří prst

Program 43

16. 12. Gustave Flaubert: Mám nyní právo, abych svou popálenou rukou napsal několik vět o podstatě ohně 23. 12. Josef Kostohryz: Všechno je jen předmluva nebo předzpěv 30. 12. Märta Tikkanen: Příběh lásky století 6. 1. Vladimír Vokolek: Obrazy, které vstanou z mrtvých 13. 1. Milostný hlas 20. 1. Sergej Jesenin: Koně moje, saně! 27. 1. Milada Součková: Zkouška na báseň 3. 2. Jako když dvoranou proletí pták 10. 2. Bohumila Grögerová: Dva zelené tóny 17. 2. René Char: Zápisky Hypnovy 24. 2. Folgore de San Gimignano: Sonety měsíců SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 | 1. 12. Heinrich Heine: Ach, ta láska 8. 12. Jiří Pištora: Básně a brundibásně 15. 12. Miroslav Olšovský: Jazyk, kterým lze vidět 22. 12. František Listopad: Curricula 29. 12. Sirkka Turkková: Kyselý déšť 5. 1. Hans Werner Kolben: Všechna tíže mizí 12. 1. Jan Vladislav: Příběhy 19. 1. Věra Rosí: Dlouhé nůžky noci 26. 1. Petr Mikeš: Benátské iluminace 2. 2. Dariusz Sośnicki: Manželé P. 9. 2. Petr Švácha: Horké flétny 16. 2. Yveta Schanfeldová: Nahmatávání dna 23. 2. Jan Frolík: Útěcha z ornitologie

NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 | 2. 12. Kathleen Raineová: Poselství z domova 9. 12. Viola Fischerová: Pane ty víš 23. 12. Karel Toman: Prosinec 30. 12. Kamil Bednář: Z měsíčních kamenů 6. 1. Emanuel Frynta: Samí známí 13. 1. Rudolf Těsnohlídek: Hymnus těla 20. 1. Jan Vladislav: Ke konci života 27. 1. Pierre Seghers: Bílý čtverec 3. 2. Milada Součková: Rodokmen 10. 2. Karel Toman: Únor 17. 2. Jaroslav Vrchlický: Balada o zimě 24. 2. Arthur Rimbaud: První večírek SNY neděle | 0.00–0.05 | Slova ze sna a do snů. 2. 12. 9. 12. 16. 12. 23. 12. 30. 12. 6. 1. 13. 1. 20. 1. 27. 1. 3. 2. 10. 2. 17. 2. 24. 2.

Milan Andrenik Balthus Milena Wiesnerová Pohádka anatolských nomádů Text lidové balady Vlasta Dvořáčková Ernest Hemingway Gustav Janouch Joseph Conrad Honoré de Balzac Stanislav Zedníček Snář 1. Snář 2.

ETICK Á KNIHOVNA sobota | 1.40–2.00 | 1. 12. Bertrand Russell: Manželství a mravnost

8. 12. Albert Einstein: Jak se dívám na svět 15. 12. George Santayana: O lásce 22. 12. Erich Fromm: Láska jako odpověď 29. 12. Hippokratés: O vznešenosti lékařství 5. 1. Myšlenky antických filozofů o smyslu života 12. 1. Protagoras: O výchově k občanské zdatnosti 19. 1. Dión z Prúsy: O významu filozofie pro praktický život 26. 1. Plotínos: O dobru, kráse a štěstí 2. 2. Seneca: Listy o štěstí a mravnosti 9. 2. Kébés z éb: Obraz života 16. 2. Aristotelés: O přátelství 23. 2. Epiktétos: Myšlenky PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 10.00–10.15 | Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 | Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.30–13.40 | prosinec: Na Sever! S Janem Burianem za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie. leden–únor: Josef Rauvolf: Ro(c)k v poezii STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 | Krátké prózy a výňatky z próz. FONOGRAMY pátek | 16.00–16.30 | Návraty po stopách zvuku.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 | 4. 12. Hana Slavíková: Cesta do Lo Ignoto 11. 12. Per Olov Enquist: V hodině rysa 18. 12. Anders Bodelsen: Dárek 8. 1. Samuel Beckett: Krappova poslední nahrávka 15. 1. Miloš Rejnuš: Ovidiův návrat 22. 1. Miloslav Stehlík: Linka důvěry 29. 1. Claus Hubalek: Hodina Antigony 5. 2. Noelle Renaudová: Turistická trilogie 12. 2. Tomáš Syrovátka: Heinrich a Heinrietta 19. 2. Ester Krumbachová: Kolčí štít s otvorem vpravo pro založení dřevce 26. 2. Sandro Cappelletto: Němý Mesiáš — Ilja Hurník: Stradivariana HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 | 6. 12. Michel Haymann: Jediný tón 13. 12. Antonín Přidal: Prodám ucho, prodám hrob 20. 12. Grigorij Gorin: Zapomeňte na Hérostrata 27. 12. Don Haworth: Stejně nás to nemine 3. 1. Eric Emmanuel Schmitt: Tektonika citů 10. 1. František Pavlíček: Svatojánské vřesy 17. 1. Ödön von Horváth: Neznámá ze Seiny 24. 1. Malgorzata Sikorska-Miszczuk: Kufr 31. 1. Josef Bouček: Requiem 7. 2. Michail Bulgakov: Poslední dny

44 Program

14. 2. Daniela Fischerová: Neděle 21. 2. Taro Yamomoto: Černý proud 28.2. Adolf Muschg: Proces s kontryhelem ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 | 8. 12. Lope de Vega: Dívka se džbánem 15. 12. Samuel Königgratz: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou 22. 12. Charles Dickens: Cvrček u krbu 29. 12. Neil Simon: Vstupte... 5. 1. Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda 12. 1. William Shakespeare: Coriolanus 19. 1. Albert Camus: Mor 26. 1. Jean Giradoux: Ondina 2. 2. Franz Hiesel: Blahé následky neblahého obléhání 9. 2. František Kožík: Cristobal Colón 16. 2. Molière: Lakomec 23. 2. Alfred de Musset: Lorenzaccio 2. 3. František Langer: Periférie ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 | 9. 12.–16. 12. | Graham Greene: Lidský faktor (7.–8. část) 23. 12.–20. 1. | O´Henry: Pět šípů Amorových (1.–5. část) 27. 1.–24. 2. | Jane Austenová: Rozum a cit (1.–6. část) prosinec: Listování Ibsenem (6.–10. část) sobota | 16.00 | repríza pátek | 00.35 | Cyklus v rámci Severského roku. ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

ZPR AVODA JST VÍ A PUBLICISTIK A , DOKUMENT Y Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ( [email protected]) ZPRAVODAJST VÍ VLTAV Y všední dny v 6.30 | 7.00 | 7.30 | 8.00 | 12.00 | 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15 | 13.30 | 16.30 a 19.00 | MOZAIK A pondělí až pátek | 6.30–9.00 | 15.00–16.00 | Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.00 | Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří Kamen a Tomáš Černý. KRITICK Ý KLUB pondělí | 16.00–16.30 | repríza čtvrtek | 0.35–1.05 | Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři. Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Anežka Charvátová, Blanka Stárková, Eliška Závodná, Anna Housková a další.

FILMOV Ý T ÝDENÍK úterý | 15.00–16.30 | repríza pondělí | 0.35–1.05 | Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka. HISTORICK Ý KLUB středa | 16.00–16.30 | Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná. VLTAVSK Ý POLEDNÍK sobota | 11.30–12.00 | Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná. ŘEČ VĚCÍ PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN každá druhá sobota v měsíci | 6.00–16.30 | Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma RADIODOKUMENT středa | 21.45 | 5. 12. Miroslav Buriánek: Cesta vody odpadní 12. 12. Amanda Glans: I Call You Sometimes / Občas ti volám 19. 12. Lenka Svobodová: O Madle z Čech 26. 12. Kari Hesthamar: So long, Mari anne / Na shledanou, Marianne 2. 1. Jan Sedmidubský: Dvacet let po rozvodu 9. 1. Gabriela Albrechtová: Horolezci 16. 1. Daniel Moravec: Jan Palach 1969 – proměny chápání a prezentace činu Jana Palacha Michaela Krčmová: Do Říma za Janem Palachem

23. 1. Marie Hammerich-Maier: Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi 30. 1. Současný evropský radiodokument I 6. 2. Ondřej Vaculík: Pohled z nádraží Praha-jatky aneb Proměna Holešovic očima básníka, historičky a matky 13. 2. Eva Blechová: A to je ta česká země – Trinksaifen/Rudné 1922–2005 20. 2. Radioarchiv – pořad z archivu Českého rozhlasu k 90. výročí rozhlasového vysílání 27. 2. Karolina Koubová: Únor 1948 a rodiny, které „vítězství lidu“ nevnímaly jako vítězství RADIOATELIÉR sobota | 00.05 | 1. 12. Ladislav Železný: Before During After 8. 12. Babel Prague 2012 #1 15. 12. Babel Prague 2012 #2 22. 12. Tomáš Pálka: MOIJECROISQUE 29. 12. PremEdice – Lucie Vítková: Paměť a vnímání 5. 1. Miguel Azguime: Mezi slovem a hudbou 12. 1. Hörspiel avec ... Madame De Shanghai 19. 1. Arturas Bumšteinas: Sleep (an attempt at trying) 26. 1. PremEdice – Pavel Novotný: Havarijní řád 2. 2. Ozvěny polské scény akustických umění #1 9. 2. Ozvěny polské scény akustických umění #2 16. 2. Ozvěny polské scény akustických umění #3 23. 2. PremEdice – Ivan Boreš / Jan Trojan

Program Euro Jazz 45

DENNÍ PROGR AM jazz.rozhlas.cz PONDĚLÍ 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Hodina evropského jazzu Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

ÚTERÝ 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Hodina českého jazzu Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream

8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–16.00 16.00–18.00 18.00–19.00

Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimentall Modern Mainstream Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream ČT VRTEK 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimentall Modern Mainstream Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

PÁTEK 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream 'Round Bop Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–9.00 9.00–10.00 10.00–14.00 14.00–15.00 15.00–18.00 18.00–19.00 19.00–20.00 20.00–21.00 21.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream 'Round Bop Modern Mainstream Hodina jazzrocku a funku Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

Experimental — Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop — Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Hodina evropského jazzu — Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. Hodina českého jazzu — Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

NEDĚLE 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–9.00 9.00–10.00 10.00–14.00 14.00–15.00 15.00–16.00 16.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Odpolední swing Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Popjazz hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ Modern Mainstream — Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental — Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby.

Hodina free jazzu a experimentální hudby — Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock — Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chcete ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop — Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Hodina jazzrocku a funku — Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Jazz Club — Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. Odpolední swing — Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. Popjazz hour — Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46

R E F L E K T OR

KLUB VLTAVA Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o děl t e se s námi o r e f le k s v é ná t or @ r zor y. o z h la s .c z

KLUB VLTAVA

NA DVOJKU DO ÁČK A

Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A Českého rozhlasu, Hybešova 10, Praha 8.

NAL AĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

Partneři Klubu Vltava 47

Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

ORCHESTR BERG 20% sleva na představení M is for… film a tanec | Orchestr BERG & 420PEOPLE 11. a 12. 12. 2012 (premiéra) a 19. 2. 2013 ve 20 hod. | Nová scéna ND tel.: 604 205 937 [email protected], www.berg.cz Ve kterém roce vznikl film Petera Greenawaye M is for Man, Music, Mozart? Autoři prvních dvou správných odpovědí

HUDBA

ČESK Á KULTURA, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení GSM: +420 838 016 [email protected], www.ceskakultura-os.cz

PRAŽSK Ý KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA s. r. o. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz

Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých

SYMFONICK Ý ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz

NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6).

získávají po 2 vstupenkách na premiérová představení.

ČESK Á FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

SYMFONICK Ý ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], socr.rozhlas.cz

DIVADLA

kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání.

COLLEGIUM 1704 o.s. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com Soutěž o čestné vstupenky na vybrané koncerty zařadíme do vltavského vysílání.

COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu Barokní podvečery 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1 Pokladna otevřena od 13. 2. 2012 každé pondělí 10–18 hod. tel.: 224 229 462, 731 448 346 [email protected], www.baroknipodvecery.cz

Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na následující tituly: W. Shakespeare: TROILUS A KRESSIDA, 25. 12. ve 14 a 19 hod. | Národní divadlo P.-A. Caron de Beaumarchais: BLÁZNIVÝ DEN aneb FIGAROVA SVATBA 14. 1. v 19 hod. | Stavovské divadlo K. Steigerwald: MÁ VZDÁLENÁ VLAST, 16. 2. v 19 hod. | Nová scéna D. Harrower: BLACKBIRD, 24. 1. v 19 hod. | Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz

DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) offi[email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) [email protected], www.moravskedivadlo.cz

V Ý T VARNÉ UMĚNÍ Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) galerie@rudolfinum.org, www.galerierudolfinum.cz Připravuje se výstava Motýlí efekt? Obraz jako různosměrná dekonstrukce celku (18. 1. až 10. 3. 2013). Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky zařadíme do vltavského vysílání.

PARTNEŘI

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

48 Partneři Klubu Vltava

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz ARS VIVA CEST Y ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE K AFK Y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 mail@franzkaa-soc.cz, www.franzkaa-soc.cz RADIOSERVIS, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 349, 221 551 350 A2 KULTURNÍ T ÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz

ČLENSKÉ V ÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava.

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine [email protected], www.operaplus.cz NAKLADATELST VÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com NAKLADATELST VÍ LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz NAKLADATELST VÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz

MAGA ZÍN KLUBU VLTAVA Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava | XVII. ročník | číslo 4

LIBRI, SPOL. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz ŽAKET – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKL ADATELST VÍ ATL ANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELST VÍ BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz NAKLADATELST VÍ LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], http://labyrint.net

prosinec 2012–únor 2013 | Použitá fotografie Philipa Glasse na obálce: Pomegranate Arts | Vychází 4× ročně Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český Rozhlas, Adéla Knajzlová, Jakub Šolín Tisk: TNM PRINT s.r.o. | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. | Český rozhlas 3 – Vltava šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

NAKLADATELST VÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

minutovehry.cz Co trvá minutu nebo dvě? Třeba rozhlasová hra…

31. 12. | 7.00 | až 1.1. | 6.00 | Gastronomický silvestr aneb Polární záře v kuchyni 1. 1. | 10.15 | Přímý přenos Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků 1. 1. | 19.00 | Živě Soutěžní Čajovna Kolotoč otázek a odpovědí s desítkami cen 1. 1. | 20.00 | Přímý přenos Novoroční koncert České filharmonie

VÁNOČNÍ DEN EUROR ADIA 2012

SILVESTR NA VLTAVĚ

neděle 16. prosince 2012 začátek 17.00 hod

Sál Kina Vzlet Holandská 1 Praha 10 - Vršovice

DĚTSK Ý PĚVECK Ý SBOR ČESKÉHO ROZHLASU SE SBORMISTRYNÍ BLANKOU KULÍNSKOU a

BRNĚNSK Ý ROZHLASOV Ý ORCHESTR LIDOV ÝCH NÁSTROJŮ S PRIMÁŠEM A UMĚLECK ÝM VEDOUCÍM FRANTIŠKEM ČERNÝM sólisté

Klára Obručová, Jan Zaviačič, Lukáš Weiss, Michal Marhold program

evropské vánoční písně české, moravské a slovenské koledy vstup na koncert volný

Přímý přenos Český rozhlas 3 – Vltava Videopřenos klasika.rozhlas.cz