12 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA

1/12

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

1/12

Od 23. 4. Skleněné dny Od 12. 5. Pražské jaro květen 2012 August Strindberg – 100. výročí

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

VILA TUGENDHAT Foto: David Židlický, www.atelierzidlicky.eu

obsah

strana 1

02

06

04

PRAŽSKÉ JARO

DARWINŮV CESTOPIS

HEYDRICHIÁDA

12

GRAHAM GREENE – DRAMATIK

VÝPRAVA ZA ANDERSENEM

13

19

DURYCHOVA LEGENDA

17

FILMOVÝ GÉNIUS ZDENĚK LIŠKA

OSUDY JUBILANTŮ

20 DRAMATIK JON FOSSE

14

MARX

11

16

08

KÜHŇATA

METAMORFÓZY OHNĚM

10

MILÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

21

GABRIELA PREISSOVÁ

18

jaro přináší po únavné zimě – nebo by aspoň mělo přinášet – inspiraci a životní energii. V hudební sféře bude Vltavě dominovat náš nejslavnější festival Pražské jaro. V těchto dnech vyjednáváme s umělci souhlasy s vysíláním. Doufáme, že Vám opět budeme moci nabídnout alespoň patnáct koncertů z Pražského jara plus aktuální reportáže, rozhovory atd. Na konci dubna se pak všechny redakce propojí v projektu Skleněné dny. Chceme připomenout tradici českých uměleckých sklářů, ale i literaturu, hudbu, v níž v nějaké roli figuruje sklo. Vším se bude prolínat Severský rok, na nějž máme od Vás skvělé ohlasy. Rád bych Vás, milí posluchači, chtěl s předstihem připravit na to, že se někdy v průběhu jara trochu promění naše znělky, předěly, čili takzvaná hudební grafika stanice. Nebudeme sahat na její hudební obsah, motiv vypreparovaný z vnitřní části melodie Smetanovy Vltavy samozřejmě zůstane ústředním logem stanice, ale po deseti letech trochu prosvětlíme její zvukové barvy. Budou to takové miniaturní radiofonické kompozice, využívající nejmodernější zvukové možnosti, které uvedou pravidelné programové řady. Věřím, že se Vám nové znělky zalíbí, jakožto i jarní vysílání Vltavy, D-dur i Euro Jazzu. — LUKÁŠ HURNÍK —

KONEC STARÝCH ČASŮ

24

22

23

ZÁPAS O POZNÁNÍ

SIGRID UNDSETOVÁ

STRINDBERGOVI VĚŘITELÉ

ESEJE

28

29

FRANTIŠEK JANOUCH

ČAJOVNA

JAZZ

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 38 PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA KLUB VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32

30 strana 39 strana 46 strana 47

25

EUPHONIA

MILAN SLAVICKÝ

KLUB ROZHLASOVÉ HRY

VIZITKA

31

26

35 KLASIKA NA WEBU

36 PROFIL – MIES VAN DER ROHE

festival

strana 2

PRAŽSKÉ ARO 2012 M Magie výjimečnosti festivalu Pražské jaro je až překvapivě obrovská i  víc než dvacet let poté, co přestalo být zde za  železnou oponou ojedinělou spojnicí s mezinárodním uměleckým snažením a zařadilo se do svobodné kulturní výměny. Znovu a  znovu to dosvědčuje třeba zájem významných lidí o vstupenky na úvodní koncert, každoročně několikanásobně převyšující kapacitu sálu. Pouhá hudební síla Smetanovy Mé vlasti v tom nebude.

Bělohlávkem, Accademia Bizantina s Ottaviem Dantonem, pianisté Ivan Moravec, Leif Ove Andsnes a  Rafał Blechacz, tenorista Ian Bostridge a  vedle mnoha dalších z  ciziny také řada tuzemských umělců. Lze se těšit na  koncertní provedení Fidelia, na  Ondřeje Havelku a  jazzmana Juraje Bartoše, na premiéru Dona Giovanniho a na opery od Stravinského a  Brittena i  na  koncert moderní hudby v  Národním technickém muzeu. Hudba od velmi staré po současnou, interpretační soutěž a  zhruba pětačtyřicet koncertů, to je nabídka, ze které chce čerpat pro své přenosy a  záznamy na  stanici Vltava i  Český rozhlas.  Petr Veber

FOTO — FELIX BROEDE / DG

Kultovní první večer je letos po  pětileté pauze svěřen opět České filharmonii a  s  ní Vasiliji Petrenkovi, při této příležitosti v  pořadí osmému zahraničnímu umělci. Pětatřicetiletý Rus je šéfdirigentem Královské liverpoolské filharmonie a  v  Praze nebude poprvé. Sedmašedesátý ročník hudebního festivalu budí jinak pozornost několika slavnými jmény, jako jsou například Edita Gruberová, Daniel Barenboim, Magdalena Kožená, Julia Fischer, Vídeňská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Mahlerův komorní orchestr či Orchestra of the Age of Enlightenment. Koncertů, které slibují nevšední hudební okamžiky, je však mnohem víc – v programu figuruje londýnský orchestr BBC s Jiřím

Magdaléna Kožená

festival

strana 3

Daniel Barenboim

Ovšem jestli bude vyjednávání o vysílání vybraných koncertů úspěšné, to se ukáže až hluboko po  uzávěrce tohoto čísla Magazínu Klubu Vltava. Napětí kolem toho bývá někdy velké, zato jindy není vůbec. Stálicí v  nahrávacích plánech Českého rozhlasu  3 – Vltava je Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara – točí se už léta a  bez problémů, od  loňského roku se natáčí nejen finálová, ale i semifinálová kola. Letos se soutěží v  oborech cembalo a  violoncello. V  podstatě „jasnou věcí“ je také záznam autorského večera Marka Kopelenta, který Pražské jaro organizuje při příležitosti skladatelových

PROČ BYCHOM TO (BYLI) NETOČILI?

osmdesátin. V  plánu je také přímý přenos večera Komorní filharmonie Pardubice, na  kterém v  podání Romana Novotného zazní světová premiéra Koncertu pro flétnu a  komorní orchestr „Dopis otci“ Lukáše Sommera (na  objednávku Pražského jara). Pozoruhodným projektem je plánovaná Pocta Johnu Cageovi v netradičních prostorách; hudba Cageova a Cagem inspirovaná či k jeho letošním 100. narozeninám napsaná bude znít v Národním technickém muzeu. Zálusk má Vltava také na  koncertní provedení Beethovenova Fidelia. Vždy trochu nevyzpytatelný, anebo do poslední chvíle nejistý bývá svět velkých hvězd, ať už operních nebo koncertních pódií. S  napětím budeme sledovat, jestli se podaří přenášet exkluzivní koncert Vídeňských filharmoniků, na kterém pod taktovkou Daniela Barenboima zazní tři poslední Mozartovy symfonie. Stejně tak ve  hvězdách ještě nějaký čas zůstane rozhlasový osud recitálu mezzosopranistky Magdaleny Kožené, kterou doprovodí klavíristka Mitsuko Uchida. Stejně jako přímý přenos mimořádného večera, na  němž za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu vystoupí legenda mezi světovými sopranistkami – Edita Gruberová. A  pevně věříme, že bude možné zaznamenat vystoupení české a světové klavírní legendy – profesora Ivana Moravce.  Petr Kadlec

Byl to zvláštní pocit. V šest zazvonil budík a, zatímco jindy patří první myšlenky ranním rituálům, mezi 12. květnem a 3. červnem 2011 jsem vstávaje lehaje myslel jen na svých odpoledních deset minut. Co já budu, probůh, v půl páté vysílat o Pražském jaru? Běžnou agendu zajišťují kolegové z Mozaiky, potažmo z Redakce vážné hudby. Mé pole působnosti jsou reportáže nebo zvukové miniatury dokumentující tak řečené zákulisí. Jak že to Karel Čapek napsal o autorovi, který pln nervozity sleduje realizaci svého záměru? Dobře mu tak, nemusel to dělat. Posluchači Vltavy měli však díky tomu možnost tísnit se se studenty konzervatoře u dveří na pódium Obecního domu ve chvíli, kdy se schylovalo k zahajovacímu koncertu. Stáli jsme vedle Jiřího Bělohlávka i v okamžiku, kdy končila přestávka, hlediště bylo usazeno, orchestr připraven, prezident nedočkavě pohazoval hlavou, ale předtočená televizní „přestávka“ ještě nebyla celá odvysílána, takže se nemohlo začínat. Dirigent světového renomé nesl úlohu rukojmí vcelku nelibě, avšak s noblesou korunoval situaci decentní ironickou zmínkou o maličké místnosti, jejíž návštěvě dost možná publikum připisuje jeho absenci. K intenzivním zážitkům Pražského jara 2011 patří rozhodně pietní návštěva rodiště skladatele Josefa Suka, Křečovic. Bohužel naposledy jsme se tu potkali s mistrem Josefem Sukem, který letos na pravidelné setkání už nepřijede. Michael Tilson Thomas, znalec a propagátor Mahlerovy hudby, předsta-

FOTO — DAVID THOMPSON

FOTO — DECCA / MARCO BORGGREVE

PRAŽSKÉ JARO NA VLTAVĚ

Jiří Bělohlávek

vil loni v Praze svůj nový dokumentární film a my jsme pro rozhlasový archiv získali nahrávku hudebníkova vyprávění o dávném dětském setkání s Almou Mahlerovou. Nelze ale zapomenout ani na to, jak jsem s těžkým reportážním magnetofonem přes rameno propotil košili, abych zastihl alespoň poslední autobus odvážející na letiště členy Newyorské filharmonie a zjistil, jak se jim u nás líbilo. Ze svého vlastního zákulisí vám mohu prozradit, že pro nadcházející ročník Pražského jara už mám košile nakoupené raději předem.  Tomáš Černý

skleněné dny

strana 4

META ÓZYOHNĚM

MORF S

Snad každá muzejní expozice, ať už je umístěna v  městské zástavbě, nebo je součástí hradu či zámku, nabízí návštěvníkovi k vidění sklo. Různé druhy skla. A také různého původu, různého stáří a různého určení. Dalo by se zjednodušeně říct, že je to metamorfóza jednoho materiálu do  různých podob. Tím materiálem je sklářský písek, vápenec, soda, potaš a také už sklo použité a užíváním poškozené, tedy skleněné střepy. A  ještě jedna věc je pro proměny těchto položek v  třpytivý zázrak nezbytně nutná – totiž oheň. Jako by stvoření skla bylo variantou stvoření jako takového. Vám, kteří putujete šumavským hvozdem po  stopách dávných poutníků v  blízkosti dávno zapomenutých středověkých sklářských hutí, se poměrně snadno může přihodit, že na  pěšině po  dešti vám zazáří vstříc skleněná hrudka

– pateřík ji říkají. Je to vzpomínka na časy, kdy ze Šumavy až na  konec světa putovaly korálky určené pro výrobu růženců, a to jak v zemích křesťanských, tak v zemích, které vyznávaly jediného boha Alláha a proroka Mohameda. Ale také ti, kdo nevyznávali ani jedno ze zmíněných náboženství, používali korálky na ozdobu, protože sklo ozářené slunečním svitem nebo září ohně vyvolávalo iluzi drahých kamenů. Ale není to jenom pateřík, který vám může vstoupit do  cesty, pokud minete v  Rejštejně vilu majitelů tehdy slavné secesní sklárny – dodnes se pyšní nádhernou skleněnou mozaikou s pávem – a vydáte se přes pozemky na břeh Křemelné, velice rychle zjistíte, že vám řeka nabídne nepřeberné množství různobarevných střepů, protože na  její břeh se vyvážel po dlouhou dobu sklářský odpad.

skleněné dny

FOTO — KAMIL TILL

Ovšem stopy skla najdete v  archeologických nálezech z doby Keltů, Velké Moravy, germánských kmenů, Římanů, což dokladuje skutečnost, že sklo lidské bytosti uhranulo. Že si už od dávných časů byli vědomi vychladlého ohně, který uvíznul ve sklovině. Sklo je stopou zázraku. Sklo je pokušením výtvarné fantazie, ale také pokušením pro chemiky, kteří už dokážou přestavbou jeho molekulární skladby vytvořit sklovinu pevnější než ocel. V každém případě se při vyslovení slova sklo vám nemusí vybavit jenom slavné benátské sklo z Murána, ale také sklo místního – tedy českého – původu, protože je neodmyslitelnou součástí naší kulturní historie a  až do  nedávné doby bylo také mimořádným obchodním artiklem, protože zručnost a  nápaditost českých sklářů měla světovou pověst. Připomeňme si Harrachovské sklárny, karlovarského Mosera, sklárnu v Aníně, ve Vimperku, Turnově, Železném Brodu, sklárnu ve  Stráni na moravskoslovenském pomezí a mohl bych jmenovat další a další. V historickém kontextu by bez skla k  našim smyslům nemohla promlouvat barevná okna katedrál, v oknech našich domovů by byly mastné pergameny či vydělaná kůže, a  pokud bychom zatoužili po  kapkách slunce, přebývajících ve  vinné révě, museli bychom se smířit s  keramickými nebo cínovými poháry. Sklo proměněné v  tradiční bižuterii dodává ženské kráse magický akcent, sklo je také produktem určeným pro stavby a  nedokážeme si bez jeho přítomnosti představit mrakodrapy šplhající se k nebesům. Pokud se ptáte, proč se tak dlouze rozepisuji o něčem, co snad každý ví, musím říct: mám k tomu důvod. Důvod vážný. Jistě jste si všichni v chaotické transformaci českého hospodářství posledních dvaceti let uvědomili, jak drastickým způsobem zanikají tradiční české průmyslové obory, textilní výroba, různé produkce strojírenského průmyslu, potravinářský průmysl, sklářské provozy, až se z České republiky proslavené už od  dob monarchie širokým spektrem průmyslové výroby stal největší skladový areál ve  střední Evropě, obří montovna automobilů, „grandiózní“ solární park atd., atd. To, že z  nabídky profesí mizejí tak sofistikovaná řemesla, jako je sklář, je nabíledni. Ohroženo bylo i střední průmyslové školství

strana 5

v Kamenickém Šenově a Novém Boru, které do zbývajících hutí dodávalo odborníky schopné tvořivě navázat na zručnost a  slávu minulých generací sklářů. A  tak se postupnému odumírání sklářství v  Čechách dostalo takové negativní popularity, že se na 6. ročníku tradičního pražského Design bloku v roce 2006 objevil slogan Sklo exit. SKLO EXIT. Navzdory tomu, že umělecké školy rok co rok produkují sklářské designéry, jež mohou navazovat na světovou slávu profesora Stanislava Libenského, profesora René Roubíčka, profesora Vladimíra Kopeckého a jejich žáků, kteří české sklářské umění, vytříbený design, volnou tvorbu vyučovali a dodnes vyučují na světových univerzitách. Přesto píšu SKLO EXIT. Možná máte pocit, že jde o  přehnanou emoci. Doufám, že ano, protože během let, kdy jsme na Vltavě vysílali magazín Pohyblivý svátek, byly jeho nedílnou součástí události ve sklářské branži. To slovo možná zní trošku ošklivě, protože sklo je o  kráse, o jedinečnosti, o uhranutí. Měli jste možnost – prostřednictvím naší stanice – slyšet vyznání předních mistrů skla, jejich portréty, informace o  výstavách volné tvorby a úspěšné účasti našich tvůrců na světových přehlídkách skla v Americe. Mezi tím se přičiněním soukromých galeristů začal v Praze pořádat Pražský festival skla, zaměřený na prezentaci volné tvorby především mladých tvůrců, festival, který byl v posledních letech ozvláštněný o Cenu Ludvika Mosera. Letos se uskuteční jeho čtvrtý ročník. Snaha probudit v  co nejširší veřejnosti zájem o  české sklo, jeho kvalitu, ale také jeho existenciální problémy, byla u  zrodu myšlenky připojit se ke snaze pražských galeristů rozhlasovým projektem. A  tak spatřily světlo světa tzv. „skleněné dny“, ve  kterých vám na  stanici Český rozhlas 3 – Vltava v týdnu od 23.  dubna nabídneme sklo jako inspiraci různých rozhlasových žánrů, tedy nejenom sklo v dokumentární tvorbě, ale také sklo vnímané a interpretované krásnou literaturou a hudbou. Pokusíme se k vám vyslat metamorfózy ohněm v poněkud jiné podobě, než jaká k vám promlouvá z vitrín muzejních expozic. 

Karafa, J. Schreiber & Neffen (?), kolem 1875, Vlastivědné muzeum v Olomouci

Jan Tůma

výročí

strana 6

K

Kühnův dětský sbor už letos stihl zpívat a natáčet mnohde, při zájezdu do Slovinska dokonce na jezeře a v jeskyni. Koresponduje to se známou skutečností, že už celé generace dětí v něm za dlouhé roky jeho existence zažily mnoho krásného a zajímavého, vystoupily na tisícovkách koncertů a procestovaly celý svět. Těleso slaví letos osmdesát let a  bude při té příležitosti opětovně přítomno také v  rozhlasovém vysílání – jubilejní koncert, na němž by stanice Vltava ráda měla mikrofony, je ohlášen na 14. duben; do méně exotického, o to víc však důvěrně známého prostoru – do  Dvořákovy síně pražského Rudolfina. „Sborový zpěv není jen hudební fenomén. Jde o něco mnohem širšího – o rozvíjení osobnosti člověka, o to, aby se učil vytrvalosti, aby se zkáznil. A  nabízí především možnost těžit z  toho, že při spolupráci na  významných koncertních a  operních projektech přicházíte do kontaktu s velkými osobnostmi hudebního světa,“ říká profesor Jiří Chvála, sbormistr, který je jen o  rok mladší než jeho sbor a který ho vede neuvěřitelných pětačtyřicet let, tedy více než polovinu existence tělesa. Kühnův dětský sbor byl v  případě těch nejnadanějších líhní významných umělců a  umělkyň. Ještě podstatnější však je, že během své dlouhé

FOTO — ARCHIV KDS

JUBILUJÍCÍ

Městská knihovna 16. 12. 2011

a nepřerušené existence už ovlivnil a vychoval tisíce dětí a přivedl je k lásce k hudbě a umění, k potřebě věnovat takovým hodnotám v životě prostor větší než malý. Svůj dětský sbor založil sbormistr a  někdejší pěvec Jan Kühn v  roce 1932 při Československém rozhlase. „Byla to nesmírně charismatická osobnost,“ vzpomíná na svého předchůdce a učitele profesor Chvála. „Jako zpěvák se houževnatostí vypracoval až na  místo sólisty, ale zároveň se pokoušel režírovat. A  začátkem třicátých let,

po  hlasové a  pěvecké krizi, se stal redaktorem a  vytvořil skupinu dětí, aby na  ní demonstroval, jak se má správně zpívat.“ Jan Kühn v té době začal budovat také sbor dospělých, který se ve velmi krátké době dokázal uplatňovat po  boku České filharmonie a  na  dalších prestižních místech. S  dětmi se Kühn nejprve věnoval především lidové písni. Ale šel také dál – a dětský sbor už v sezoně 1935–1936 vystupoval v Národním divadle, ve  Dvořákově Jakobínovi. „Další sbormistři, současníci Jana Kühna, měli určité manko, protože hlasu tak jako on nerozuměli. On měl v tomto naopak přirozenou autoritu. A  měl výhodu – mohl vše předzpívat,“ vyprávěl v jednom rozhlasovém pořadu Jiří Chvála. Své setkání s Janem Kühnem považuje za osudové. „Nikdy jsem vlastně nezpíval, ale když jsem přišel k Janu Kühnovi na hlasovou výchovu a sbormistrovství, věnoval se mně, začal mi zpívat a hlas ve  mně objevil. Sbormistr by zpěvu měl rozumět…,“ říká. Kühn studentovi a později mladému kolegovi věřil a zval ho i ke konkrétní a praktické práci jak v Českém pěveckém sboru, tak ve sboru dětském. „Neměl jsem zpočátku žádné zkušenosti, přicházel jsem k nim krůček po krůčku,“ přiznává Jiří Chvála.

výročí

3× FOTO — ARCHIV KDS

Janu Kühnovi byla velkou oporou manželka Markéta, sbormistryně a dobrá klavíristka. Po léta stála nenápadně v pozadí, ale po manželově smrti převzala na čas vedení Českého pěveckého sboru a deset let vedla dětský sbor. Když patřila obě tělesa pod Českou filharmonii, Jiří Chvála spolupracoval s oběma. S dospělými měl i velké úkoly. Až byl v roce 1967 sbormistrem Josefem Veselkou požádán, aby převzal vedení dětského sboru. „Přebíral jsem sbor za  pochodu. Přes prázdniny jsem musel připravit program na  festival do  Perugie. V květnu dalšího roku následovala soutěž v Neerpeltu… Byl jsem si vědom, že sbor musí růst…,“ vzpomíná Jiří Chvála na  mimořádně náročné období. Dnes se může ohlížet nejen za prací se sborem, ale i za dlouholetou pedagogickou aktivitou na hudební fakultě AMU. Má na svém kontě přes třicet gramofonových nahrávek a  těžko vyčíslitelný počet rozhlasových snímků. Jan Kühn profil obou těles budoval na závažné literatuře. Zejména výsledky jeho práce s  dětmi zaujaly nejen širokou veřejnost a  pedagogy, ale brzy i  skladatele. „Od  té doby vzniká nová éra současné tvorby pro dětský sbor,“ připomíná Jiří Chvála desítky a desítky kompozic, které pro Kühňata vznikly. Sahají od  drobnějších koncertních cyklů pro nejmenší až po  původní dětské opery, které sbor čas od času s velkým ohlasem uvádí scénicky. „Myslím, že jsem pochopil, o  co šlo Janu Kühnovi při hledání kvality tónu – zpívat zdravě, přirozeně, volně, netlačit. Nevnášet do zpěvu nic umělého,“ vypočítává sbormistr předpoklady úspěchu. Z původní skupinky dvaceti dětí z roku 1932 se sbor rozrostl k dnešním počtům kolem 350 zpěváčků. Spektrum sborových oddělení sahá od přípravných s  těmi nejmenšími dětmi až po  interprety, kteří vystupují v  pražských operních divadlech a  jezdí v  koncertním oddělení do  ciziny na  velké hudební festivaly a  prestižní koncertní turné. Kühnův dětský sbor je například nositelem European Grand Prix z roku 1998. V posledních letech účinkoval v newyorské Carnegie Hall, na festivalu Bregenzer Festspiele ve  scénickém provedení Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, v  Čajkovského sále Moskevské konzervatoře,

strana 7

Jiří Chvála

Malá Rybovka, KD Mlejn 6. 12. 2011

Rudolfinum 9. 12. 2011

v dubnu 2005 vystoupil na jedenácti pódiích Mexika, v roce 2007 byl mimo jiné v Japonsku a Koreji, na  mezinárodní sborové soutěži ve  Wuppertalu získal první cenu a  první místo obhájil i  v  prestižní mezinárodní sborové soutěži v  baskické Tolose v roce 2008. V roce 2009 Kühňata rozezněla svými hlasy pět katedrál ve francouzském regionu Provence v  rámci Festivalu laureátů… A tak dále. Naše nejstarší stále pracující dětské sborové těleso, v  němž asi vždy převažovala děvčata, je dnes obecně prospěšnou společností, existuje z  příspěvků, malých honorářů a  grantů, samozřejmě bez stálého a  nárokového státního příspěvku. Změnilo se něco? V  době konkurzů stávaly před lety před dveřmi dlouhé fronty zájemců. Dnes se fronty netvoří. To se ale týká všech dětských sborů. Zájmy se prostě ubírají jinam, přišel jiný životní styl. Kdo chce zpívat v dětském sboru, měl by mít k tomu chuť a základní předpoklady: zdravý hlas, sluch a  hudební paměť. Mezi Kühňata a  Kühňátka se dostávají i  děti tříleté, ty pochopitelně přicházejí do světa hudby hlavně hrou, pohybem, postupně i  zpěvem… Kdo se pak na  vrcholu své „kariéry“ dostane do  koncertního sboru, chodí třikrát týdně. „Je to hodně, ale je to podobné jako ve  sportu,“ krčí rameny sbormistr. Patří k  tomu vědomí přináležitosti k  těm nejlepším na  světě, upozorňuje. Bez soustavné přípravy se nedá dosáhnout pořádného výsledku. Avšak pro sborové zpívání je třeba ještě něčeho – zájmu a náruživosti. Když sbor slavil výročí před deseti lety, vystřídalo se na pódiu mnoho zpěváků, děti a mládež od tří let do věku vysokoškoláků. V poslední části večera se k  nim přidali i  bývalí členové sboru – jak nynější profesionální zpěváci, tak amatéři. Účinkujících tak bylo na pódiu nakonec pohromadě několik set. Po  české vokální hudbě, vesměs z 20. století, vyvrcholil večer směsicí lidových písní, rozdáváním květin a radostnou oslavnou vřavou. „Je nám spolu dobře, baví nás to,“ prohlásil tehdy Jiří Chvála. Zdá se, že to ještě stále platí.  Petr Veber

dokument

strana 8

POMSTA

NA REINHARDU HEYDRICHOVI O některých rozhlasových pořadech k 70. výročí heydrichiády

P

Píše se září 1941. Říšským protektorem v Čechách a na Moravě je Konstantin von Neurath, jehož koncepce okupačního režimu již neodpovídá novým poměrům. Nacisté potřebují zbraně, suroviny, potraviny a  zručné dělníky, a  nikoli protektorát, ve kterém se sabotuje a oslabuje německé válečné úsilí. A  v  této chvíli na scénu vstupuje Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Tedy přesněji – vstupuje na  českou půdu. Adolf Hitler odvolává Neuratha na  zdravotní dovolenou a  zastupujícím říšským protektorem jmenuje Heydricha: vysoký plavovlasý Sas, ambiciózní kariérista, architekt konečného řešení židovské otázky i hybná síla bezpečnosti říše. Sám svoji práci na  českém území definoval katovsky pádně: „Tento prostor musí být německý a Čech v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat.“

VRAŽDÍ NEJLEPŠÍ Z NEJLEPŠÍCH Heydrich řídí brutální úder proti domácím elitám a odboji – od 28. září 1941 do 19. ledna 1942 bylo odsouzeno k smrti a popraveno 404 osob (počet zatčených kolem 5000). K  trestu smrti byl odsouzen předseda protektorátní vlády gen. Alois Eliáš a další významní generálové a představitelé odbojové organizace Obrana národa.

Začátkem října 1941 prohlásí v Londýně jako reakci na  situaci v  okupované vlasti plukovník František Moravec, přednosta II.  odboru vojenského zpravodajského oddělení, ke dvojici československých parašutistů ze skupiny Antropoid: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války, tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali a  jsou nyní v  situaci, ve  které jsou jejich možnosti omezené.  Řada je na  nás zvenčí, abychom pomohli. /.../ Tak, jak známe situaci u nás, dostane se vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte. Ovšem z vaší strany je třeba důsledné opatrnosti a  rozvahy.  Nemusím opakovat, že úkol je historicky vážný, riziko veliké. Záleží od toho, jaké předpoklady si stvoříte, na vaší chytrosti atd. Tedy srdce na pravém místě!“ Za  sedm měsíců, 27.  května 1942, historicky i  lidsky vážný a nebezpečný úkol českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík splnili – vynesli ortel smrti nad Heydrichem. Právě před sedmdesáti lety jejich akce vstoupila do  evropské historie, literatury i  filmu. U  nás i  v  zahraničí si po  celý tento výroční rok budeme připomínat nejen samotný útok v  oné osudné zatáčce mezi

Holešovicemi a Libní, ale pochopitelně také události, děje, místa a lidi spojené s domácím odbojem a obdobím tzv. heydrichiády. Také Český rozhlas 3 – Vltava si toto výročí bude připomínat řadou dokumentárních i  literárních pořadů. Chtěl bych zde upozornit na tři z nich.

HRDINSTVÍ DOMÁCÍCH VLASTENCŮ Především je to repríza dokumentární zvukové fresky (rozdělené do  desetidílného seriálu) Atentát na  Reinharda Heydricha, která podrobně a  v  hlubších souvislostech vypráví velký dramatický protektorátní příběh, do jehož uzlů jsou vpleteny stovky lidských osudů, odvaha, sebeobětování, ale i zrada a krvavá msta. Celý rozhlasový seriál se opírá o rozsáhlý zvukový materiál, souvisle „sbíraný“ po čtyři roky. Autoru těchto řádků a jeho spolupracovníkům (především M.  Šimkovi, odbornými konzultanty celého projektu byli J. Čvančara a V. Šustek) se podařilo v Čechách, na Moravě a na Slovensku natočit na čtyřicet rozhovorů, výpovědí a  svědectví přeživších příslušníků domácího i zahraničního odboje, válečných parašutistů, vojenských instruktorů, svědků atentátu, lékaře účastnícího se operace Heydricha, členů wehrmachtu, příslušníků rodin Jana Kubiše a  Josefa Gabčíka, jejich přátel z dětství, lidických žen, potomků zavražděných v heydrichiádě atd. Jedná se o mnohdy unikátní a jedinečná svědectví (většina ze zaznamenaných a  důležitých pamětníků dnes již nežije). Vyprávění aktérů a svědků je kombinováno se zvukovými záběry, které pocházejí z  archivu rozhlasu (například záznam Heydrichovy i  Frankovy řeči, hlášení o  popravách, reportáž z  Heydrichova pohřbu) i  ze soukromých archivů (vzpomínky Benešova tajemníka V.  Táborského, parašutisty J. Zemka, odbojáře V. Krupky). To vše doplňují komentáře českých, německých a  anglických historiků (V.  Šustek, J.  Uhlíř, M.  Vostatek, M.  Brown, D.  Brandes, D.  Tomášek, E.  Stehlík) a především průvodcovské „vstupy“ badatele a publicisty Jaroslava Čvančary (mimo jiné autora knihy Heydrich). Úvodní díl seriálu je věnován odvážným krokům domácího odboje, který ještě před vysláním parašutistů z  Anglie zajišťoval přenos

dokument

strana 9

FOTO — ARCHIV JAROSLAVA ČVANČARY

zpravodajských informací z Prahy prostřednictvím vysílačky Sparta. V dalších dílech je podrobně zachycena činnost parašutistů ze skupin Anthropoid (Kubiš a  Gabčík) a  Silver A  (Bartoš, Valčík a  Potůček), jejich výcvik a  život v  Anglii, vzpomínky přátel a druhů a také průběh vysazení do protektorátní „jámy lvové“. Paralelně je představován protektor R. Heydrich, jeho politika i lidský profil. Pátý, ústřední díl zachycuje po  70  letech průběh 27.  května 1942. Další díly mapují lidickou tragédii, konec paravýsadku Silver A na Pardubicku či stanný soud s představiteli pravoslavné církve. Závěrečný díl je prostorem pro zamyšlení pamětníků, odbojářů a  svědků nad smyslem odboje, obětí a lidské cti.

ČEŠI SE NEVZDÁVAJÍ Dva další rozhlasové dokumenty se do  detailů věnují samotným bojovým „akcím“: Jak napovídá název, hodinová „Akce atentát“ je pokusem rekonstruovat děje kolem samotného útoku na  říšského protektora a  „Resslovka aneb Češi se nevzdávají“ boji sedmi čs. parašutistů v pravoslavném chrámu. V Akci atentát se s pomocí svědků a pamětníků podařilo zvukově zdokumentovat takřka po  minutách celé inkriminované dopoledne 27.  května 1942: od  ranního výjezdu Heydricha z jeho sídla v Panenských Břežanech až po jeho operaci na Bulovce (hovoří pracovnice břežanského zahradnictví H. Vovsová, přímí svědkové atentátu i následné honičky Gabčíka s  německým řidičem Kleinem či MUDr. A. Honěk, narkotizér při operaci). Naproti tomu dokument Resslovka aneb Češi se nevzdávají se pokouší postupně rozkrývat poslední dny a  hodiny sedmi parašutistů, ukrývajících se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v  Resslově ulici – od  jejich příchodu a  způsobu „ubytování“ přes zradu Čurdy až po samotný boj, který trval od ranních 4.15 hodin do poledne. Proti parašutistům stálo 760 ozbrojených Němců, z nichž většina měla za sebou frontové zkušenosti. První fáze boje nastala o  prostor kostelní lodi a schodiště na kůr, na kterém do poslední síly bojovali tři parašutisté. Ostatní čtyři se zatím skrývali v  podzemním prostoru krypty s  hrobovými tumbami, kam vedlo malé okénko z ulice a větrací

Resslovka

šachta z lodi, kterou po žebříku sestupovali parašutisté a kněží, kteří se o ně starali.

ČTYŘI VÝSTŘELY Snaha spustit se větrací šachtou a  vrhat na  muže v  kryptě granáty přinesla pouze průstřely nohou dobrovolníka z řad Waffen-SS. Němci proto začali házet šachtou i okénkem z ulice do krypty granáty a dýmovnice se slzným plynem. Nepodařilo se jim však nikoho z parašutistů zasáhnout a také dýmovnice se slzným plynem dokázali parašutisté vyházet ven. Po více než hodině boje se němečtí velitelé rozhodli povolat na pomoc pražské hasiče s tím, že muže v kryptě jednoduše utopí. Parašutisté ovšem vzdor soustředěné střelbě a výbuchům granátů soustavně vystrkovali hydrantové hadice na  ulici pomocí dlouhého žebříku. Potom velitel hasičů, Němec Kloutschek, nařídil, aby jim byl žebřík vytržen hasičským hákem, což se bohužel podařilo. A navíc Němci objevili kamennou desku, která uzavírala vchod na vstupní schodiště do krypty. Patnáct mužů Waffen-SS se pak vrhlo po schodech do krypty. Jak později ve  své zprávě uvede Pannwitz: „V  podzemí se divoce střílelo, explodovaly tam nepřetržitě granáty.“ Po  lítém dlouhotrvajícím boji se ozvaly

čtyři výstřely. Parašutisté obrátili zbraň proti sobě a ukončili tak svoji bitvu s německou přesilou. Rozhlasový dokument (autora článku a Vojtěcha Šustka) konfrontuje nově nalezené archivní materiály s výpověďmi dosud žijících pamětníků, kteří v inkriminované době bydleli či se pohybovali v blízkosti dobývaného chrámu. Své svědectví poskytli prof. Radim Palouš, PhDr. Vladimír Justl, prof. Karel Vrána, Miroslav Česák, Věra Vašutová, Miroslava Richterová, hasiči Václav Hladík a František Jůna, typograf Jiří Blažek, Josefína Napravilová, Olga Rožnovská-Čiklová a další. Heydrichiáda, oběti stovek popravených a  mučených, boj vycvičených československých vojáků a  aktivní účast příslušníků domácího odboje (například celých rodin) patří k  nejheroičtějším kapitolám naší novodobé historie. Jinými slovy to ve svých vzpomínkách reflektuje Prokop Drtina: „Hrdinství nejen parašutistů, nýbrž desítek dalších českých vlastenců, mužů i  žen, kteří útočníkům na  Heydricha poskytli všechnu možnou pomoc, přes nebezpečí, jež jim hrozilo, mělo ve  světě takovou odezvu, jako jen největší události války.“  Miloš Doležal

stránky na dobrou noc

CHARLES

DARWIN a jeho cesta kolem světa na lodi Beagle

M

Mezi nejslavnějšími vědeckými výpravami 19.  století zaujímá cesta kolem světa, kterou podnikla malá anglická briga Beagle pod vedením kapitána Roberta Fitz Roye, jedno z  nejpřednějších míst. Veliký význam měly topografické práce kartografů Beaglu pro zakreslení přesného obrysu pobřeží jižní části Jižní Ameriky a  toku řeky Santa Cruz. Ale to, co je na výpravě ještě zajímavější, je fakt, že se jí zúčastnil jeden z největších vědců 19.  století Charles Darwin. Když nastupoval na  loď, bylo mu 23 let. Říká se, že Darwin učinil pro poznání přírody na  jižní polovině Jižní Ameriky totéž, co Alexander Humboldt na  její polovině severní. Výsledkem výpravy na Beaglu je ovšem zejména to, že Darwinova pozorování položila základ jeho vývojové teorie.

Text cestopisu Cesta přírodovědcova na  lodi Beagle je výsledkem Darwinova literárního zpracování zápisníků a cestovního deníku, které si během plavby pečlivě vedl a do nichž zapisoval svá pozorování, dojmy a  myšlenky. Tyto Darwinovy Zápisky, které vydala jeho vnučka Nora Barlowová, jsou v mnohém autentičtějším svědectvím o jeho názorech na dogma o neměnnosti druhů, na  otroctví, vyhlazování indiánů a  vůbec na  politiku tehdejších koloniálních mocností s  Velkou Británií v  čele než literárně zpracovaný cestopis, ten se ovšem čte jedním dechem. Darwin neměl soustavné přírodovědecké vzdělání, na  univerzitě v  Edinburgu studoval dva roky (nepříliš horlivě) lékařství a  v  Cambridgi tři roky teologii. V Cambridgi se také seznámil s  vynikajícím

botanikem, profesorem Henslowem, který mu také učinil nabídku, aby se zúčastnil výpravy na lodi Beagle. Na lodi prožil Darwin téměř pět let, po  která probíhala detailní zaměřování pobřežní linie Jižní Ameriky až k mysu Horn. Loď byla zmítána vlnami a  panovaly na  ní velmi stísněné poměry. Velitel lodi, kapitán Fitz Roy, byl nevšední osobnost, zarytý konzervativec a  zastánce otroctví, ale také vynikající hydrograf a  meteorolog. Výpravu i  částečně spolufinancoval. Darwin shromažďoval své sbírky a  studoval přírodu neobyčejně metodicky. Ve  svém Deníku si zapsal: „Nesvěřujte nic své paměti, protože paměť je nespolehlivým opatrovníkem všude tam, kde za  jedním zajímavým předmětem následuje druhý, ještě zajímavější.“ Na  cokoli se Darwin zadíval, ať už to byl geologický řez Patagonskou rovinou, kroužení kondora vysoko nad pampami, obrovská chaluha Macrocystis se svým překvapujícím společenstvem organismů, hlodavec Ctenomys, žijící v  norách pod zemí a rodící mláďata, která docela dobře vidí a  teprve později slepnou, gaučové a indiáni se svými způsoby lovu stepní zvěře, chilští horníci se svými hroznými pracovními podmínkami atd., všude si všímal takových podrobností a zvláštností každého jevu, které mu umožňují přednést nám tento jev v  celé jeho plnosti, plasticky, hmatatelně. Jak se ukázalo, Darwinův „příspěvek“ k  přírodním vědám byl tak značný, že se dnes celé dějiny biologie dělí na období předdarwinovské a podarwinovské. Co do  politických názorů sympatizoval Darwin se stranou whigů. Byl zděšen otroctvím, urputností,

FOTO — WIKIMEDIA

strana 1 0

Charles Darwin

s jakou se hájí, i tím, že černé otroky „civilizovaní barbaři“ v  Anglii nepovažují za  své bližní. Nešlo mu to dohromady s americkými proklamacemi o  svobodě a  kritizoval to neustále. Na  druhé straně byl ovšem pyšný na  hospodářskou prosperitu své země, na rozvoj jejího průmyslu i  obchodu. S  tímto velkolepým rozvojem spojoval nutnost mít kolonie. „Jak se zdá, stačí vztyčit anglickou vlajku a  už za  ní jde bohatství, rozkvět a civilizace.“ Stránky na  dobrou noc nás ve  dvanácti pokračováních seznámí s  nejdramatičtějšími zážitky a  myšlenkami slavného přírodovědce, od  jehož smrti uplyne 19.  dubna 130 let.  Alena Zemančíková

 Český rozhlas 3 – Vltava: Stránky na dobrou noc, 10.–21. 4. 2012 od 23:00 hod.

rozhlasová hra

strana 1 1

HROU SKLENÍK SE PŘEDSTAVÍ

GRAHAM GREENE

JAKO DRAMATIK

V

Vedle svých 24 románů napsal anglický prozaik Graham Greene také osm divadelních her. Oproti celoživotně pěstované próze představují dramata jen příležitostnou část Greenovy literární tvorby, i  v  nich však zajímavým způsobem rozvíjí svá konstantní témata. V  divadelní hře Skleník podal obraz člověka, který je na  útěku před sebou samým, dokud ve  svém životním příběhu nenajde vyšší smysl, ne-li rovnou Boží plán. Jak Greene přiznal v  memoárové knize Kus života (1971), snad do  všeho, co napsal, přetavil svoje vzpomínky na  dětství, ty dobré i  ty zlé. Pro Skleník to platí dvojnásob, rodinné zázemí (a z něj plynoucí psychické obtíže) hlavní postavy hry se s  Greenovými autobiografickými údaji shodují téměř absolutně.

Graham Greene se narodil v roce 1904 do rodiny ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Od útlého věku trpěl citovou odtažitostí obou rodičů. Jak později popsala jeho žena Vivien: „Greenovi jsou velmi studená rodina. Nikdy jsem si u nich nevšimla nějakého vřelejšího citového projevu. Nedovedu si představit, že Graham seděl někdy matce na klíně a že mu vyprávěla pohádky. ...“ Jako dítě byl Graham Greene velmi nesmělý a  samotářský, v širším kruhu rodiny přilnul pouze k  jednomu ze svých strýců. V  příslušném věku nastoupil do  internátní školy, kterou řídil jeho otec, jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za  zrádce, čímž velmi trpěl. Nesnesitelnou situaci řešil záškoláctvím,

když se na  jeho chování přišlo, pokusil se několikrát demonstrativně o  sebevraždu. Na  radu staršího bratra Raymonda poslala rodina chlapce na  psychiatrické léčení do  Londýna. Léčba sestávala z  psychoanalytických sezení, pacient dostal za  úkol, aby si vedl snový deník. Při té příležitosti objevil psychoterapeut chlapcův literární talent. V osmnácti letech odešel studovat do  Oxfordu na  Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin, psal poezii, články a  recenze. V  té době zastával radikální ateismus, pocit duševní prázdnoty a nudy se snažil přehlušit večírky, alkoholem a  „ruskou ruletou“, při které si zahrával se sebevraždou. Výrazný zlom v Greenově životě přineslo seznámení s budoucí manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou, v  roce 1925. Pod jejím vlivem konvertoval ke  katolicismu, což se ukázalo jako zásadní okolnost pro jeho další osobní i  literární budoucnost. O  paradoxech katolické víry pojednávají také obě první Greenovy divadelní hry Obývací pokoj (1953) a  Skleník (1958), i  když protikladným způsobem. Zatímco v Obývacím pokoji je bigotní katolická víra nemilosrdnou naukou lhostejnou ke  konkrétnímu člověku, ve  Skleníku se stejně ničivým způsobem projevuje fanatický ateismus. Skleník začíná v  úmrtní den agnostického myslitele a  volnomyšlenkáře Henryho Callifera. Oddaná manželka Mary shromáždí kolem úmrtního lože celou rodinu, s výjimkou mladšího syna Jamese. Zdá se, že pouhá jeho přítomnost by mohla umírajícího nežádoucím způsobem rozrušit. Přesto se James v  rodičovském domě objeví, pozvala ho totiž

jeho třináctiletá neteř Anne, která chce přijít záhadě kolem svého oblíbeného strýčka na kloub. James, stejně jako kdysi Greene, je redaktorem v Nottinghamu. S manželkou Sárou se rozešel, protože není schopen nikoho milovat; trpí prázdnotou, depresemi a nechce se mu žít. Léčí se bezvýsledně u  nottinghamského psychiatra a  má sebevražedné myšlenky. Z  náznaků, jež během děje houstnou, vyplývá, že příčinou Jamesových potíží je jakási událost z  dětství, která souvisí se skleníkem v zahradě Calliferových a kterou mu matka tvrdošíjně zatajuje. Záhada se začne vyjasňovat zásluhou detektivního pátrání všudypřítomné Anne. Najde dva svědky Jamesova mládí – manželku tehdejšího zahradníka a  pak především Jamesova strýce Williama Callifera, katolického kněze, který měl na mladého Jamese kdysi velký vliv. Jejich výpovědi konečně odhalí dávné tajemství, jehož jádrem je nevysvětlitelná, nadpřirozená událost, pro kterou ateistická rodina nenašla uspokojivé vysvětlení, a proto Jamese vyvrhla ze svého kruhu. Agnosticismus, který měl člověka osvobodit od  náboženské pověry, tedy v Greenově hře paradoxně vede k celoživotní lži. Greenův Skleník je vlastně napínavá detektivka s  existenciálním přesahem, její rozhlasovou podobu chystá režisérka Markéta Jahodová s  Vladimírem Javorským v  hlavní roli. Premiéru si poslechněte v  sobotu 26. května 2012 ve 14:00 na Českém rozhlase 3 – Vltava. 

Renata Venclová

schůzky s literaturou

strana 1 2

NEBYL

K

K  zlatému fondu klasické filmové grotesky patří Charlie Chaplin, Laurel a  Hardy, Buster Keaton, Harold Lloyd a... Bratři Marxové. Ve  Schůzkách s literaturou si představíme skupinu komiků, která v českém kulturním prostředí není tak známá jako výše jmenovaní mistři filmového humoru. V  pořadu překladatelky a  redaktorky Alice Marxové (sic!) Marx nebyl jenom Karel k tomu poslouží komentované úryvky z  knižních pamětí amerického komika Harpo Marxe, které vyšly roku 1961 pod názvem Harpo mluví! Bratři Chico (vl. jm. Leonard, 1887–1961), Harpo (Adolph, 1888–1964), Groucho (Julius Henry, 1890–1977), Gummo (Milton, 1892–1977) a Zeppo (Herbert, 1901–1979) Marxovi tvořili skupinu varietních a  později filmových umělců, jejichž třináct filmů z let 1929–1949 představuje jeden z vrcholů filmové komiky 20. století. Začátky sourozenecké skupiny spadají do  počátku 20.  století: „První seskupení, které matka Minnie ze synů vytvořila, se jmenovalo Čtyři slavíci. V letech 1907 až 1910 s ním vyrazili na turné

FOTO — RALPH F. STITT

JENOM po  Americe. Groucho vzpomínal, že aby ušetřili na  jízdném, Minnie občas prohlašovala, že jejím dětem je teprve třináct, a tedy nemusí platit plnou cenu. ,Jedno vaše dítě jsem viděl v jídelním voze, jak kouří doutník,‘ opáčil průvodčí. ,A  druhé se holí v  umývárně.‘ Minnie se prý smutně usmála: ,Oni mi tak rychle rostou...‘ “ Bratři ve svých vystoupeních, skečích a filmových scénkách nabourávali pravidla konvenční logiky a  bořili tabu moderního světa, s  nespoutaným a  delirantním humorem vytvářeli naprosto ojedinělá spojení. Přenesli do  filmu ztřeštěnost a  absurdní humor starých němých grotesek. Série klaunských výstupů byly plné neuvěřitelných slovních gagů a hříček. Filmové počátky byly chaotické. Harpo po letech vzpomínal: „Náš první film Kokosáci se natáčel na jaře roku 1929 v New Yorku. ,Se natáčel‘ je velmi výstižné, protože všechno, co se dělo, bylo, že na  nás namířili kameru a  my předváděli naši starou jevištní verzi Kokosáků. Ale tak úplně jednoduché to zas nebylo. Hlavně pro producenta

povídka

strana 1 3

Petr Turek

 Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 11. 3. 2012 ve 20:00 hod.

JAROSLAV DURYCH: LEGENDA Dne 7. dubna tohoto roku si připomínáme 50. výročí úmrtí českého prozaika, básníka, esejisty a dramatika Jaroslava Durycha, autora díla mimořádného žánrového rozsahu. Psal lyrické verše, epické balady, básně v próze, eseje, cestopisné zápisky, krátké prózy, povídky, novely, romány, memoáry, divadelní hry, odborné literární studie či články publicistické. Z jeho bohaté povídkové tvorby uvádíme příběh, jehož děj se podobně jako v rozsáhlé románové trilogii Bloudění odehrává v době třicetileté války: „Nejhůře bylo v klášteře panen rapašských. Dva roky nebylo na jejich polích seto, jen mrtvoly a zdechliny čouhaly z mělkých a nedbale zaházených jam. V kraji byl hlad a zoufalství, poněvadž již pět let byl místem bláznivých a neuvěřitelných bitev, štvanic, přepadů i drancování. V klášteře i pod klášterem několikráte byl celé měsíce hlavní kvartýr toho, jenž právě byl vítězem, a panny žily v bídě a ze soucitu kavalírů, kteří jim někdy ze zbožnosti, ale častěji pro smích dávali něco z přebytků nahodilé větší kořisti. Ocitl-li se klášter na čas v ruce nepřátel, vedlo se pannám nedobře, ale poněvadž nepřítel nedůvěřoval příliš stálosti dobré náhody, ušetřil je aspoň nejhorších věcí. Nyní však změna válečného štěstí byla mocná, nadpřirozená, nikdo, ani nepřítel sám by se byl nenadal, že nastane takový obrat. Nebylo již třeba šetrnosti, ohledů, ba naopak bylo třeba dobyté kraje udržovati v děsu a třesení, neboť vítězná armáda byla počtem nepatrná a dobytý kraj byl ohromný.“ Jaroslav Durych se narodil 2. prosince 1886 v Hradci Králové v rodině regionálního spisovatele Václava Durycha. Maturoval v Příbrami. Studoval v semináři, byl však vyloučen za četbu zakázané literatury. Vystudoval na vojenské stipendium lékařskou fakultu v Praze (dokto-

FOTO — WIKIMEDIA

Wangera a režiséry Santleyho a Floreyho. Při natáčení nastávala spousta dlouhých přestávek, způsobených většinou tím, že se Chico bez omluvy vytratil ze scény. Nikdo si nekoupil lístek, aby ho sledoval, takže Chico si to vyložil tak, že nikomu nebude vadit, když na  chvíli odejde, aby promluvil se svým bookmakerem nebo si zahrál pár partiček binoklu. Problém byl v tom, že když šla Chicovi karta, zapomínal, že se má vrátit. Pak jsme se s Grouchem a Zeppem museli vydat za ním. Někdy se Chico vrátil, když jsme ho hledali – a  prohlásil, ať jdeme do  háje, že když jsme takoví, on si bere taky na zbytek dne volno.“ Filmy jako Omlazovací prostředek (1931) a  Kachní polévka (1933) podnítily znovuzrození diváckého zájmu o čistý nonsensový humor, který se s  nimi na  plátně poprvé ukázal jako svrchovaně vtipný. Teprve zvukový film dal průchod komice založené na  nečekaných asociacích mezi obrazem a  slovy. Jejich filmy nezle vyprávět, neboť většinou postrádají souvislou linii. Podstatný na  nich je pouze gag, ale ten je mistrný. Své vzpomínky napsal Harpo Marx spolu s  novinářem R.  Barberem, nazval je Harpo speaks! (Harpo mluví!) a vydal je poprvé v  New Yorku roku 1961. Z  nich bude čerpat náš pořad, životopisné detaily se inspirují výňatkem z  knihy francouzského publicisty R.  Benayouna Les Fr res Marx (1979) v  překladu Heleny Beguivinové (Židovská ročenka 1995–1996). Komentovaný výběr ze vzpomínek amerického komika Harpo Marxe na  počátky skupiny mistrů grotesky z  vlastního překladu připravila Alice Marxová. V  režii Aleše Vrzáka účinkují Apolena Veldová a Jiří Lábus. 

rát 1913). Jako vojenský lékař sloužil na různých místech, během první světové války na italské a haličské frontě. Po válce provozoval krátce soukromou praxi v Přerově, pak se vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě, Praze, Olomouci a opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka československé armády. Durych byl autorem konzervativní, katolické orientace. Východiskem jeho tvorby bylo křesťanské náboženské nahlížení reality jako součásti božího řádu, v němž lidská vůle hraje pramalou roli. Tak jako v jiných prózách, i v Legendě se prolíná naturalisticky drsné líčení válečného utrpení s vizionářsky vznícenou oslavou duchovních hodnot. Klášter, obléhané město, vojsko, hříšná láska, vyústění tragického děje na Velký pátek povyšují příběh do roviny mystiky, zázračnosti, pohádky. Autor zde navazuje na barokní literární tradici nejen myšlenkovým vyzněním, ale rovněž osobitou stylizací jazykového vyjádření.  jv

páteční večer

strana 1 4

(NE)POHÁDKA MÉHO ŽIVOTA

aneb Výprava po stopách nejznámějšího vypravěče Severu

ZASTAVENÍ PRVNÍ: DÁNSKO, FYN, ODENSE „Zemička je to světlezelená, jak se na  mapách malují nížiny, zelené louky a  zelené pastviny – rovina, jak by ji pravítkem nakreslil. Prý tady dokonce mají horu, kterou nazvali Himmelbjerg – nebeská hora. Jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet – i řekli mu, že ji právě několikrát přejel. Je tu rovina, ale zato tu člověk vidí hodně do šíře, kdyby se kdekoliv postavil na špičky, viděl by třeba i moře. Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech svých pět set ostrovů; je to malý krajíc – ale zato tlustě pomazaný máslem…“ Karel Čapek má pravdu – i když dnes bychom měli doplnit, že Dánsko je sice zemí ostrovů, ale v současné době začíná být také zemí mostů. A  ty mosty nespojují jenom jednotlivé kraje mezi sebou, spojují i země.

Za  všechny můžeme jmenovat most mezi Kodaní a Malmö. Jmenuje se Öresundský a  jeho provoz byl zahájen 1. července roku 2000. Je to vlastně jakýsi mostotunel. Skládá se ze dvou poschodí: vrchní patro je dálnicí pro automobilovou dopravu, spodní patro patří dopravě železniční. Propojením tak vznikl na severu Evropy nový ekonomický region se třemi miliony obyvatel. Na obou březích sousedních zemí je kromě toho soustředěno 11 univerzit se 120 tisíci studenty a  desítkou tisíc vědců. Jednou z  nejstarších je univerzita v LUNDU. Její odborníci prý teď dokonce sledují vývoj Öresundu v době „před mostem“ a proměnu kraje v době dnešní – „v době mostu“. Poloostrov Sjaelland se tak spojuje se švédským krajem Skane, Dánsko se Švédskem – ale také střední Evropa se Skandinávským poloostrovem. Cesta na Sever se proměňuje. Vzdálenosti se zmenšily. Romantici trpí, ti, kdo pospíchají, se radují.

páteční večer

ZASTAVENÍ DRUHÉ: ODENSE, MUZEUM HANSE CHRISTIANA ANDERSENA „A  vypadá to tu vlastně, jako by to bylo vyňato z  obrovské krabice hraček a  pěkně rozloženo po hladké rovině: tu máte, děti, a hrajte si!...Vždyť to je Odense, městečko Andersenovo; proto jsou ty hračky oživeny, figurky lidí se pohnou z místa na místo, třebas jen mírně bez hluku… jako z pohádky.“ Píše o Fynu a Odense Karel Čapek. Jako by psal o dnešním Andersenově muzeu v jeho rodišti. Celé muzeum v  Odense bylo v  nedávných letech přestavěno a zrekonstruováno. Cestu po stopách velkého pohádkáře je možné začít tak, že se alespoň ve fantazii a za pomoci vystavených objektů přeneseme do  doby, ve  které Andersen vyrůstal a žil. Narodil se 2. dubna 1802 v  chudé ševcovské rodině. Odense mělo tehdy šest tisíc obyvatel, ale i  tak bylo po  Kodani druhým největším městem v Dánsku. Andersen zažil během svého života vládu pěti králů a celou řadu válek. A  také proměnu Dánska. Když se narodil, bylo Dánsko velkým státem. Jeho hranice sahaly od Hamburku přes Šlesvicko-Holštýnsko až k polárnímu kruhu v  Norsku. Když Andersen v  roce 1875 umíral, bylo Dánsko malým státem – kromě jižního Švédska už téměř kopírovalo dnešní hranice. Proto je nezbytnou rekvizitou v andersenovské expozici i dobová mapa Evropy a Dánska. V dalších prostorách muzea nechybějí ani informace o  Andersenovi jako člověku. Objevíme tam doklady o tom, jak se oblékal, jak žil svůj soukromý život, ale taky čím se bavil a jak psal. Nechybí ani popis jeho vzhledu – jak ho viděli, jak ho vnímali jeho současníci. Andersen byl totiž nepřehlédnutelný – už jenom kvůli své výšce (185 cm). O  dvacet až pětadvacet centimetrů převyšoval průměrnou výšku mužů ve  své době. A  jako marnivý člověk, jak uvádějí pamětníci, si potrpěl na dobré oblečení i vzhled. Andersen také miloval technické objevy své doby, především vlaky a fotografování. Byl prý prvním Dánem, který jel vlakem. A jedním z prvních Dánů, který vlastnil kolekci svých portrétů – pořízených tehdy módním technickým vynálezem. Na všech fotografiích můžeme vidět Andersena jenom z profilu. Prý na jeho

strana 1 5

přání. Z  profilu si připadal hezčí. Nebo víc sám sebou. Kdoví… Malý domek, ve kterém se narodil, je v muzeu zařízen tak, jak mohl vypadat v době jeho narození. Ale jak to v  jejich domácnosti přesně vypadalo, se neví. Neexistuje nic, co by se zachovalo z jeho dětství. Ví se ale, co všechno vlastnila jeho matka, když zemřela, a  podle tohoto soupisu se kurátoři v muzeu pokusili zařídit i domek. Dobové zařízení z  Andersenova majetku je k  vidění až v  expozici z jeho dospělého života. Z kodaňských let.

ZASTAVENÍ TŘETÍ: ANDERSEN NA CESTÁCH I DOMA „Vjel jsem do Čech jakýmsi školometem, ale ty můj Bože na nebi, to byla zcela nová země! Lidé vůbec nemluvili německy, ne, mluvili českým jazykem, jenž se od německého liší zcela a ve všem…v Praze jsem chtěl pobýt dva dny, ale kdež. Zůstal jsem pět. To bylo zajímavé město.“ Zapsal si Andersen o Praze v roce 1834. Při druhé a  předposlední návštěvě Prahy v  roce 1841 si připomíná všechno, co ho poprvé okouzlilo: „Pestré, mně již známé obrazy, příroda je letně krásná, oblé tváře kolem jsou přívětivé, zvuky mluvy znějí krásně. Hodiny míjejí a míjejí a sotva jsem se nadál, jsem skutečně již cestou na  sever. Dosud však vidím z dálky Hradčany ozářené sluncem, tam vysoko nad poli, jež jsou zahaleny v květy, a nad krásným stromovím.“ Devět let života Hans Christian Andersen procestoval – nebo strávil na cestách. Z cest psal dopisy přátelům, ale také kupoval umělecké památky z cest – především v  Itálii. To byla jeho oblíbená země. A  dojmy z  cest vlastně můžeme objevovat i v jeho vystřihovánkách, které zhotovoval během svých vyprávění. I  jeho cesty se staly nevyčerpatelnou inspirací pro jeho vyprávění a psaní. A jeho pohádky pak zase putovaly zpět do světa. Proto v Andersenově muzeu v Odense nemůže chybět ani knihovna s  překlady jeho pohádek. Andersen je totiž jeden z  nejpřekládanějších autorů na světě. V muzejní knihovně v Odense mají asi deset tisíc výtisků jeho pohádek v  nejrůznějších překladech – zatím prý byl přeložen do  123 jazyků. Samozřejmě nechybí ani překlady české.

Včetně těch nejstarších z roku 1874. Tak dlouho už totiž můžeme číst Andersena v češtině.

ZASTAVENÍ ČTVRTÉ: VYPRAVĚČ PŘÍBĚHŮ, I(i)MPROVIZÁTOR „Veký Goethe končí svého Fausta slovy, že hra ‚může pokračovat‘. Také naše pouť po hřbitově by mohla pokračovat. Často sem chodívám! Když už mám dost některého ze svých přátel nebo ne zrovna přátel, zajdu si sem, najdu si tady drnové místečko a zasvětím je tomu nebo oné, koho bych nejradši pochoval. A hned je tam pochovám… jejich život a jeho běh si zapíši, jak ho vidím já, do Hřbitovní knihy. Takhle by to měli dělat všichni lidé. Neměli by se zlobit, když jim někdo ublíží, ale hned ho pochovat, udržovat si svoji dobrou náladu… Až nadejde doba, že i mne s příběhem mého života uloží do hrobu, ať tam je nápis: ‚Dobrá nálada! To je můj příběh.‘ “ (z pohádky Dobrá nálada, překlad J. Rak) Andersen žánr pohádky definoval nanovo. Jako jeden z prvních začal do svých pohádek obsazovat obyčejné neživé věci. V  jeho pohádkách najdeme vždycky lehkou melancholickou notu, ale také ironii v pohledu na reálný běh světa. Vycházel z příběhů, které slyšel nebo četl, a dokázal je převyprávět jednoduše a  živě. Připomínáme si ho jako vypravěče příběhů, který dovedl i za obyčejnými věcmi objevovat zázraky. Pokusme se jít v jeho stopách a objevovat a hledat „to něco“, co způsobuje, že Dánsko je zemí vypravěčů. Proč si Hans Christian Andersen tak podivuhodně hraje s  obyčejnými motivy i  nepohádkovými postavami? Čím nás okouzluje ten tajuplný Sever? Jak navazují současní „vypravěči“ na  andersenovské inspirace? Co spojuje dnešní Dány s Andersenem? Je pro ně víc než jenom „pomníkem“? Nebo je výhodným vývozním artiklem, dobrou značkou? Odpovědi na  všechny tyto otázky budeme hledat v  Pátečním večeru. Poslouchejte s  námi – vždyť přece příběh je to, co si pamatujeme…  Eliška Závodná

 Český rozhlas 3 – Vltava: Páteční večer, 20. dubna 2012, 20:00–22:00

výročí

strana 1 6

DOBŘE UTAJENÝ GÉNIUS FOTO — ARCHIV DANY LIŠKOVÉ

ZDENĚK LIŠKA

Č

Česká kultura v sobě umně ukrývá světového skladatele – jmenuje se Zdeněk Liška (1922–1983), označovaný nejen teoretiky za  génia filmové hudby. Od  27.  října 2011 je sice laureátem Ceny Ministerstva kultury „za  výjimečný tvůrčí přínos v  oblasti filmové hudby“, stále ovšem zůstává dobře utajen. A to z několika důvodů: nesnášel publicitu – existuje doslova jen pár fotek a jediný rozhovor a celý svůj život strávil komponováním bez výrazných životních zvratů a věnoval se výhradně filmu. Sám říkal: „Píšu jen pod obrázky!“ Jak tedy uctít výročí tohoto nekorunovaného krále ze Smečna jinak než prožíváním starých filmů, tedy v koncertním sále? Samozřejmě skrze suity, viz naposled skvělá koláž Jana Duška, kterou uvedl 16. ledna 2012 SOČR s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Ovšem koláže a  suity jsou vždy rybou vyňatou z  vody. Liška totiž filmu rozuměl výsostně, jeho hudba je vždy s obrazem tolik svázána; drží jeho rytmus či jej sama utváří, tvoří nerozdělný amalgám. A navíc častou součástí audio stopy jsou i různé elektronické příměsi, v čemž byl v rámci československého filmu Liška skutečným pionýrem! Je však třeba také říci, že naše starosti, tedy jistá skrytost jeho tvorby širšímu posluchačstvu, by byly Liškovi dosti vzdálené. Byl úspěšný a  velmi oceňovaný, svými spolupracovníky obdivovaný. Miloval hudbu, miloval filmy, miloval život. Komponoval prakticky nepřetržitě, často několik „filmů“ najednou – očití svědci vzpomínají, že během natáčení hudby, například ve Fisyu

Zdeněk Liška

(studio Filmového symfonického orchestru), tvořil již hudbu k  jinému snímku – a  jiné věci vezdejší ho příliš nezajímaly. Přesto je však záhodno si jeho osobnost připomínat a uvědomovat si, jak nepřeberné množství krásné hudby za sebou Liška zanechal a hlavně ji poslouchat. Ovšem existují i studnice relativně dobře čerpatelné koncertním pódiem, totiž hudba, kterou Liška skládal pro Persii, pro šáha Rezu Pahlavího a  císařovnu Farah v  letech 1970–1978. Tuto

exkluzivní zakázku získala československá organizace Art Centrum v  čele s  ředitelem Hubertem S.  Matějčkem. Myšlenka se zrodila při reciproční návštěvě Ludvíka Svobody v  Íránu v  listopadu 1969, při níž šáh Reza prezidentovi svěřil, že byl okouzlen československým pavilonem na  světové výstavě EXPO ’67 v Montrealu, a požádal, zda by se nemohli jeho autoři ujmout výstavy k  chystaným oslavám 2500 let perské monarchie. Vzniklý první projekt se jmenoval Heritage of Ages – Dědictví věků. Klíčovými postavami následné dlouhotrvající a intenzivní spolupráce se stali režisér Jaroslav Frič a právě Zdeněk Liška; Frič byl dokonce časem šáhem považován za člena královské rodiny. Hudba, která vznikla k  různým audiovizuálním instalacím realizovaným v  Teheránu či pro íránské pavilony všude po světě, má tu velkou výhodu, že byla skládána pro relativně statické expozice. Jde díky tomu o rozsáhlejší a uzavřené formy, jaké jinak v Liškově tvorbě nemají obdobu. Navíc jsou vhodně určeny pro velké symfonické těleso, včetně klavíru, cembala, dvou harf, mnoha bicích a zesílené skupiny žesťových nástrojů. Nechybí samozřejmě ani smíšený sbor, pro Liškovu barvu tolik typický. A  právě z  této oblasti Liškovy tvorby vznikla suita, pojmenovaná Hudba pro perského šáha, která v  sobě zahrnuje kromě symfonických kusů také koncertantní věty pro trubku, pro klavír a pro soprán, přičemž žádná se skladeb v  Praze dosud nikdy nezazněla. Tedy když si odmyslíme, že se tu před zhruba 40 lety natáčely, na čemž se podílela i Česká filharmonie s legendárním dirigentem Františkem Belfínem a  Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Pavlem Kühnem. Premiérového provedení Hudby se ujme Symfonický orchestr hl.  m.  Prahy FOK s  dirigentem Jaromírem M.  Krygelem. Zpívá Alena Hellerová a Kühnův smíšený sbor, na klavír hraje Ivo Kahánek, na trubku Marek Vajo. Stane se tak 18. března 2012 v 16 hod. ve Smetanově síni Obecního domu a  Český rozhlas událost přenáší v  přímém přenosu. Nepřenese však všechno, na plátně se totiž bude promítat původní obrazový materiál.  Martin Rudovský

osudy

strana 1 7

FOTO — EVA BYSTRIANSKÁ

JADRNOST A ŘÁD

Spisovatelé ve  stínu (1995 a  2004), Od  skepse k  naději (2006) a  naposledy vysoce ceněnou knihu Literární život ve stínu Mnichova (2010).

OSUDY JANA KOBLASY

FOTO — ARCHIV

Dva letošní jubilanti – osmdesátníci. Jeden literární historik a druhý sochař a malíř. Dvě různorodé životní i tvůrčí cesty, obě však ve službě umění, vedené se zarputilou jadrností i v úctě před tajemným řádem světa. První pochází z Havlíčkova Brodu, druhý z Tábora. Oba budou vyprávět o své minulosti / přítomnosti v jarních rozhlasových Osudech.

Jaroslav Med

OSUDY JAROSLAVA MEDA V  pětidílném cyklu budeme procházet životní cestou s  literárním historikem a  kritikem Jaroslavem Medem (nar. 19.  4.  1932). Tento nastávajícími bohemisty i  bohoslovci uctívaný vysokoškolský pedagog patří mezi výtečné a  přímo sugestivní vypravěče a ve svém líčení se dotýká svých základních „životních kapitol“: pestré havlíčkobrodské dětství, pražská studia, osudové přátelství

s  Bohuslavem Reynkem, pedagogická i  literární práce a  blíženectví s českými literáty a malíři (V. Mertl, V.  Renč, Z.  Rotrekl, J.  Suchý, I.  Slavík, B. Fučík, F. D. Merth, L. Dvořák, J. Kameník, J. Kolář, I. Diviš, A. Stich, J.  Šerých, J.  Istler a  další). Jaroslav Med vystudoval FF UK obor čeština a  knihovnictví. V  letech 1966–1971 byl nejprve externím vědeckým aspirantem a posléze od roku 1980 vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Teprve v roce 1991 mohl obhájit kandidátskou práci a získat tituly CSc. a PhDr. Přispívá do  řady odborných periodik i  sborníků. Je spoluautorem Slovníku české literatury (1970–1981), Lexikonu české literatury, Slovníku českých spisovatelů od  roku 1945, Slovníku básnických knih (1990). Samostatně vydal prozaickou knihu Hory a mračna (1959) a zejména řadu vědeckých prací: Bedřich Václavek a Vysočina (1962), Viktor Dyk (1988),

Sochař, malíř a  grafik Jan Koblasa (nar.  5.  10.  1932), jehož životní bilance je od 12. dubna k vidění na retrospektivní výstavě v Jízdárně Pražského hradu, patří k výrazným osobnostem nejen českého, ale od  konce 60. let také evropského umění druhé poloviny 20.  století. V  padesátých letech studoval na  AVU, na  níž získal sochařskou průpravu v ateliérech Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného. Na  tehdejší nepříznivou atmosféru totalitního režimu reagoval provokujícími neodadaistickými akcemi, které vyústily v založení recesistické skupiny Šmidrů. Po  celá šedesátá léta se Jan Koblasa aktivně účastnil domácího výtvarného dění, organizoval a vytvářel svobodný prostor pro neoficiální tvorbu mladé umělecké generace. V roce 1960 inicioval dvě neveřejné výstavy příznačně nazvané Konfrontace. Tehdy ho hluboce ovlivnilo přátelství s Mikulášem Medkem a  Vladimírem Boudníkem a  také spolupráce s  Divadlem za branou. Významným a v té době průlomovým počinem byla vynikající sakrální realizace (společně s  M.  Medkem) v  jedovnickém kostele. Srpnová okupace Československa v roce 1968 zastihla Jana Koblasu v  Itálii. O  rok později získal politický azyl v  Německu a  začal působit v Kielu na Muthesius Kunsthochschule jako vedoucí pedagog sochařského ateliéru. Od  roku 1982 žije a tvoří v Hamburku. V  průběhu obdivuhodného půl století tvůrčích aktivit Jan Koblasa

Jan Koblasa

podnikl mnoho studijních cest a pracovních pobytů po  celém světě, při nichž se mu dostalo četných uznání a  ocenění. Jeho dílo sahá od  informelních obrazů šedesátých let a  sochařských cyklů dřevěných mýtických a biblických postav až po bronzové plastiky ze sedmdesátých let, které charakterizuje autorovo dobové existencionalistické uvažování a monumentální tvorbu v kameni let osmdesátých, která byla povětšinou realizována v  městském veřejném prostoru či v  otevřené krajině např. Německa, Švédska a  Izraele. Jedním z  vrcholů jeho tvorby ve  veřejném prostoru je jihlavská socha Gustava Mahlera a  přilehlý park, za  jehož uskutečněním stojí iniciativní aktivita manželů Poukarových. Jan Koblasa ke „svému“ Mahlerovi v Jihlavě poznamenal: „No já jsem figurativní nefiguralista, který se vždycky zabýval figurou a lidmi. Takže se objevila velká otázka, jak pojmout pomník, protože neznám žádné dobré pomníky od druhé půlky minulého století. Chtěl jsem Mahlera udělat v mladém věku, na začátku kariéry, protože on byl potom dost sebrán chorobami a  uštván světem. Celá ta figurace je v jakémsi natočení, torzování.“  Miloš Doležal

četba na pokračování

strana 1 8

STARÝCH ČASŮ Četba na pokračování k 70. výročí tragické smrti spisovatele Vladislava Vančury

P

„Před půlnocí prvního června u  nás zazvonil telefon“ – vzpomíná v  memoárech Dvacet šest krásných let paní Ludmila Vančurová. „Byl dole na  chodbě, těsně u  dveří do  bytu. Rozběhla jsem se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát. Naše stará hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila. Teprve po dlouhé chvíli řekla: Ano. Ano. Řeknu. Zavěsila a obrátila se ke mně. Dlouho ze sebe nemohla vypravit slovo. Klepala se jí brada. Já vám to nemůžu říct. Já vám to nedokážu povědět… A  pak: Pana doktora zastřelili…“ A  ještě jedna vzpomínka z  temné doby před sedmdesáti lety. Jaroslav Seifert podává svědectví ve  Všech krásách světa. „Čtvrtý den po  atentátu, na  počátku měsíce června zastavil se u  nás Svata Kadlec se svou ženou. Až příliš dobře vzpomínám si na  ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a  týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u  rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o  nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura!

V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v  něm osud nás všech. V  tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“ Ve zbraslavské ordinaci doktorky se od poloviny třicátých let objevovali také političtí emigranti z Německa; manželé Vančurovi si už tehdy jasně uvědomovali jak blížící se nebezpečí, tak i všechnu bídu a trpkost emigrace a věděli, že by ji nikdy nechtěli podstoupit. Ale nejen pro ztrátu domova; Vladislav Vančura zcela samozřejmě cítil povinnost zůstat v těžkých časech se svým národem, postavit se proti násilí a – slovy Bedřicha Fučíka – „vzít na sebe břímě i riziko boje s otevřeným hledím.“ V  letech 1939 a  1940 napsal Vančura první dva díly Obrazů z  dějin národa českého. Nápad vznikl na  půdě nakladatelství Družstevní práce, v  jehož redakční radě Vančura působil (mimo jiné spolu s Jaroslavem Seifertem nebo Jaromírem Johnem). Podle svědectví Seifertova stalo se tak přímo na popud čtenářů, kteří si v době okupace přáli návrat k  historii a  národním tématům. Moderní beletristické zpracování českých dějin mělo být společným dílem několika autorů za odborné spolupráce historiků. Vladislav Vančura, který

se chystal na  nový román, přislíbil napsat úvod a  redigovat pak celou práci. Když však – velmi brzy, snad po pouhých dvou týdnech – na schůzi rady úvodní kapitolu přečetl „svým měkce drsným, trochu zastřeným a  melodickým hlasem“, bylo rozhodnuto: jedině on musí celé dílo dokončit. A  autor, zjevně už zaujatý, tentokrát souhlasil a první dva svazky napsal velice rychle. Třetí díl zůstal rozepsaný v polovině věty; v osudném časném ránu 12. května 1942, kdy do zbraslavské vily s  řevem a  kopáním do  dveří vtrhlo gestapo, Ludmila Vančurová rukopis v  poslední chvíli zachránila. Od  počátku okupace působil Vančura v  Národním revolučním výboru inteligence a  nebezpečí, které mu hrozí, si byl dobře vědom. Když byl koncem dubna 1942 zatčen jeho nejbližší spolupracovník z  ilegální organizace, mladý kunsthistorik Pavel Kropáček (zemřel v  Osvětimi v  roce 1943), očekával Vančura nejhorší. Ještě v krásném jarním večeru 11. května, pár hodin před vpádem gestapa, mluvil o situaci se svou ženou. „Říkal mi, že musím být připravena na  to, že bude zatčen. Kladl mi na  srdce – dojde-li k  tomu –, že se nesmím ani pokusit někde intervenovat, a  nejméně už u lidí, o kterých víme, že mají styky s Němci. Říkal, že něco takového by pro něho bylo nepřijatelné. Za  žádnou cenu; a  abych věřila, že by to stejně nepomohlo.“ Po několikatýdenním věznění a výsleších byl Vladislav Vančura 1. června 1942 zastřelen v Praze na Kobyliské střelnici. Bylo mu jedenapadesát let. „Nevěřím na  nemastná a  neslaná vypravování. Na  rozdíl od  licoměrníků a  lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev“, praví v úvodu románu Konec starých časů knihovník Bernard Spera – a v jeho slovech poznáváme i vyznání samotného autora. Patnáctidílnou četbu z tohoto barvitého románu uvedeme v  premiéře k  sedmdesátému výročí Vančurovy smrti (od 24. 5. 2012 vždy v 18:30).  Jarmila Konrádová

páteční večer

strana 1 9

Výročí

GABRIELY PREISSOVÉ Páteční večer 23. března 2012 na Vltavě bude věnován osobnosti a dílu české spisovatelky a dramatičky Gabriely Preissové (1862–1946). Právě 23. března totiž oslavíme 150. výročí jejího narození.

S

Se jménem Preissové spojujeme především dvě velké tragédie, zachycující ženské osudy v řádu slovácké vesnice: Gazdina roba a Její pastorkyňa. Zdá se neuvěřitelné, že tato vrcholná díla vznikla jako dramatické prvotiny sedmadvacetileté autorky. Obě uvedlo Národní divadlo krátce po sobě, v letech 1889 a  1890. Přestože se okolo jejich premiéry rozpoutaly vášnivé spory, staly se obě hry nepochybnou součástí kánonu české dramatiky a neustále znovu se na jeviště vracejí. Jisté otázky a pochybnosti je však provázejí od jejich vzniku podnes. Nejsou pro inscenátory jen přitažlivé, ale také znepokojivé, jak praví režisér Zdeněk Kaloč, který obě hry inscenoval v  různých divadlech mnohokrát. Připravovaný pořad ČRo3 – Vltavy se pokusí zachytit podobu mimořádně talentované dramatičky, připomene pohnutou historii prvního uvedení jejích dramat a  porovná ji s  pohledem

dnešních divadelníků na  tuto českou realistickou klasiku. Jaké jsou skutečné scénické kvality her Preissové? Co z nich dělá velké tragédie? Lze je dnes inscenovat v  jejich původní podobě? O co se snaží současné úpravy? Jak zacházejí s  folklórem a historicko-sociálním pozadím obou her? Odpovědi na  tyto otázky jsou možná podobně rozporuplné, jako byly kdysi první reakce na  premiéry dramat Gabriely Preissové. Roku 1888 se mladičká úspěšná prozaička Gabriela Preissová seznámila s ambiciózním dramatikem a ředitelem Národního divadla F. A. Šubertem (1849–1915). Preissová byla v té době již osm let vdaná. Pro oba to bylo významné setkání, plné vzájemného okouzlení a  obdivu, které přerostlo v  mnohaleté přátelství. Jejich vztah také zásadně přispěl k tomu, že se autorka povídek ze Slovácka stala dramatičkou. V  lednu roku 1889

vyjde její povídka Gazdina roba. Šubert si povídku přečte a  přesvědčí Preissovou, aby ji přepsala do  dramatického tvaru. V jejich dalším dialogu vzniká mimořádné dílo: osobitý dramatický talent mladé autorky neústupně trvá na  svých odvážných představách a  současně učenlivě přijímá moudrost tradičních forem od zkušeného divadelníka Šuberta. Koncem září 1889 začíná soubor činohry Národního divadla novou hru studovat. Hru režíruje Josef Šmaha inscenačními postupy realismu: snaží se o maximální přesnost v zobrazení prostředí slovácké vesnice. (Již roku 1887 inscenoval v  ND první českou realistickou hru, Stroupežnického Naše furianty.) Premiéra Gazdiny roby se uskuteční 7. 11. 1889. Sklidí obrovský úspěch u  diváků a  v  divadelních referátech vyvolá ostré spory mezi zastánci nastupujícího realismu a  okázalého pozdně romantického „divadla velkého stylu“. Realistický kritik J.  Ladecký píše v  České Thalii, že hra měla „velký – sensační úspěch u  širšího a  nejširšího obecenstva [...] Že nemalý vliv na  tento účinek měly malebné kroje slovenského lidu a  jeho libozvučná řeč, což bylo pro naše obecenstvo něčím docela novým, kdož by o tom pochyboval? Ovšem pak ono lichotivé přijetí spíše spadá na  účet formální kuriosity, nežli na  samotné jádro hry [...] Obzvláště je překvapující technická dovednosť paní spisovatelky, kterou byste nikdy netušili u dámy, žijící mimo střed divadelních požitků.“ Jaroslav Vrchlický píše v  Hlasu národa: „Jak vidíte, látka nového dramatu není právě nová. Historie manželské nevěry, známá z  tolikerých francouzských i  domácích dramat. [...] tu otázku předložil si asi

nejeden objektivní divák: Jak by vypadalo toto drama vysvlečené z  originálních kostýmů, z pikantního prostředí, z celé té scenérie, jejíž novost byla právě – jako druhdy u  her ruských – největším půvabem celku?“ Kritik pod pseudonymem Aliquis v  Lumíru napadá Preissovou asi nejostřeji: „To má býti jako dialekt, ale sami Slováci se před tím křižovali. [...] Národní divadlo je přece vystaveno pro české hry, o  krok dále a  promění se v  chameleona hrajícího všemi barvami. [...] Vidíte, že kus psaný veskrze dialektem jest monstrum, nanejvýš zajímavé (ale ještě ne pro každého), kuriozita. Ovšem u nás jako vždy rozhodují otázky jiné než umělecké.“ Dnes již není pochyb, že se útočníci hluboce mýlili, když zájem Šuberta a  Stroupežnického snižovali na  pouhý zájem o  půvabnou sedmadvacetiletou dámu. Ředitel i  dramaturg Národního divadla měli velké ambice vybudovat české realistické divadlo a  v  Preissové vytušili svou naději. Začínající autorka se tak nechtěně ocitla v centru zápasů o realismus. Přátelé ji povzbuzovali k další dramatické tvorbě. Preissová se odhodlá k dalšímu pokusu. Rok po premiéře Gazdiny roby se na jevišti Národního divadla objeví Její pastorkyňa. Toto dílo již překročí i  zájmy obhájců realismu, dramatička je nařčena z hrubého naturalismu a z urážlivého hanobení vesnického lidu. Na její hlavu se sesype o mnoho větší vlna útoků kritiky, tak strašlivá, že se Preissová další tragédie již „nedopustí“. Její další tvorba sice stále svědčí o velkém talentu, postrádá již ale přímočarou odvahu a  úzkostlivě se drží „dobrého“ obecného vkusu.  Lenka Chválová

rozhlasová hra

strana 2 0

V OSTRAVĚ SE NATÁČÍ HRA

JONA FOSSEHO NOC ZPÍVÁ SVÉ ZPĚVY FOTO — HELGE HANSEN

P

Při zmínce o norském dramatu či norském divadle se asi každému vybaví jméno Henrik Ibsen. Ibsen skutečně dlouho osamoceně kraloval norskému dramatu, bezpochyby až do  80.  let 20.  století. Tehdy se objevila první literární díla Jona Fosseho, který je dnes považován za největšího současného norského dramatika (a  po  Ibsenovi za  největšího norského dramatika vůbec). Dosavadního „krále“ Ibsena dohání – a zřejmě už i dohnal a předehnal – jak množstvím napsaných her, tak i  počtem jejich divadelních provedení. V roce 2003 dokonce získal čestnou cenu norské Kulturní rady za to, že opět umístil Norsko na divadelní mapu světa. Jon Fosse se narodil v roce 1959 v přístavním městě Haugesundu na severozápadě Norska; v současné době žije v Bergenu. Je nositelem mnoha literárních cen, jak norských, tak i  zahraničních. V roce 2005 byl vyznamenán Norským královským řádem svatého Olava a v loňském roce mu norský král přidělil čestnou rezidenci Grotten v  parku královského zámku v  Oslu, určenou nejdůležitějším norským kulturním osobnostem. Jon Fosse ale není jen dramatikem. Vedle divadelních her se věnuje próze (romány, povídky) i  poezii, píše knížky pro děti, eseje. Vše píše jazykem nynorsk, což je jedna ze dvou oficiálních variant norského spisovného jazyka, používaná necelou pětinou obyvatel Norska. Jeho díla jsou překládána do nespočtu světových jazyků a jeho hry jsou uváděny v divadlech po celém světě. I na českých jevištích se s nimi diváci mohli setkat. Poprvé to bylo v Národním divadle Brno – na  Malé scéně Mahenova divadla, kde v  roce 2001 připravil režisér Tomáš

Jon Fosse

Svoboda hru Někdo přijde a hned si vysloužil nominaci na inscenaci roku a Cenu Alfréda Radoka. O dva roky později uvedl pražský Činoherní klub v režii Martina Čičváka Fosseho hry Jméno / Noc a  za  další dva roky zinscenoval v  ostravském Divadle Petra Bezruče režisér J. A. Pitínský hry Syn a Zima. A  byl to opět režisér Pitínský, kdo představil Jona Fosseho i  rozhlasovým posluchačům. Už v roce 2004 natočil jeho hru Syn v brněnském studiu Českého rozhlasu. V  době nedávné mohli posluchači blíže poznat i další norské dramatiky: v  listopadu 2010 uvedla Vltava rozhlasovou hru norského spisovatele Stiga Amdama Myšičko myš, pojď ke  mně blíž, v  dubnu 2011 pak hru Blizkabytost.com norské dramatičky Inger Johanne Str mové. Na  jaře se bude vysílat hra Pettera

S.  Roselunda Nemožnej kluk, na  podzim budou mít premiéru Muž činu Jespera Halleho a komedie Najednou zkušeného norského dramatika a scénáristy Pera Schreinera. Drtivou většinu výše zmíněných norských her přeložila Karolína Stehlíková, teatroložka a  nordistka. Právě díky ní se mohou v Česku inscenovat hry Jona Fosseho, a to jak na jevištích divadelních, tak nyní znovu i na „jevišti“ rozhlasovém. Fosseho tvorbu lze velmi obecně rozdělit na rané období, v němž se zabýval především problematickými mezilidskými vztahy, a  na  tvorbu novější, v  níž postupně přechází k  tématům obecně lidským a existenciálním. Pro Fosseho hry je příznačná jakási všeobecná askeze – jeho jazyk formálně připomíná verš (zde je nápadná podobnost s  hrami rakouského spisovatele Thomase Bernharda), je velmi jednoduchý, sdělení strohá, hlavní témata se rytmicky opakují, interpunkce chybí, respektive není potřeba. Děj hry většinou obsáhne několik málo hodin. Stejně tak náměty her jsou v podstatě velmi prosté, takřka každodenní. Z  jednoduché výchozí situace (syn po delší době přijíždí do domu rodičů, mladý pár se stěhuje do vysněného domu, těhotná dívka představuje rodině svého partnera...) se začíná odvíjet děj, v  němž se odhalují vztahy mezi jednotlivými postavami, které, jak se dá předpokládat, nefungují zrovna ideálně. Lidé spolu nedokážou komunikovat, vzájemně se pochopit, respektovat potřeby druhých. Nedokážou se plně milovat ani nenávidět. Ostravské studio Českého rozhlasu chystá inscenaci Fosseho hry Noc zpívá své zpěvy, napsanou v roce 1997. Patří tedy mezi autorova ranější díla. Spolu s režisérem Tomášem Jirmanem a pěti ostravskými herci vás zveme na návštěvu do bytu dvou mladých lidí, kterým se nedávno narodil syn. Banální neshody a  vyřčené i  nevyřčené výčitky, nenaplněnost vztahu, neuspokojené potřeby a touhy... Mají postavy, nazvané pouze Mladý muž a Mladá žena, ještě naději na šťastný společný život? Dozvíte se to v červnu při poslechu Českého rozhlasu 3 – Vltava.  Daniela Jirmanová

schůzky s literaturou

strana 2 1

Z MISTROVSKÝCH ESEJŮ Jiří Pistorius:

Claude Lévi-Strauss:

F. X. Šalda, bojovník a učitel svobody (1/2)

Západ slunce (1/2)

Statí z  roku 1947 si připomeneme 90.  narozeniny českého bohemisty, komparatisty, literárního kritika a  editora. Jiří Pistorius (nar. 19.  3. 1922 v  Praze) vystudoval v  letech 1945–1948 Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, od roku 1945 uveřejňoval kritické články a  studie zejména v  Kritickém měsíčníku. Ediční práci zahájil vydáním povídky F. X. Šaldy Analysa (1946) a  výboru z  jeho dopisů Josefu Horovi (1947), podílel se na  vydávání Souboru díla F.  X.  Šaldy. V  roce 1948 vyšla jeho cenná Bibliografie díla F. X. Šaldy. V červenci 1948 Pistorius odešel do  Francie, kde studoval komparatistiku a  slovanskou filologii. Působil v  české sekci francouzského rozhlasu, spolupracoval též se stanicí Rádio Svobodná Evropa. V roce 1957 vydal francouzsky knihu, která se na  základě rozsáhlých rešerší dobového tisku zabývá přijetím a prezentací francouzské kultury v  komunistickém Československu. Roku 1958 odešel Pistorius do USA, kde nejprve působil na Lafayette College v Pennsylvánii. V  letech 1971–1982 vedl katedru románských studií na  Williams College ve  státě Massachusetts.

Je autorem řady monograficky zaměřených studií z francouzské literatury (Baudelaire, Stendhal, Valéry, Camus, Sartre), psal o problematice francouzsko-německých literárních styků. Stať s  názvem F.  X.  Šalda, bojovník a  učitel svobody s  podtitulem Náčrt k  položení jednoho z  problémů šaldovských vybíráme z rozsáhlého výboru Doba a slovesnost (2007). Jiří Pistorius ve  stati z  roku 1947 představuje největšího českého literárního kritika jako velkou osobnost, jejíž postoj k  životu a  tvorbě je založen na  tíhnutí ke  svobodě a  na  pevném mravním postoji: „Šaldova svoboda, chce-li být opravdová, ,musí vytvořit ze sebe zákon, musí se sama tím zákonem obmezit, jinak se rozplyne v písku a zvrhá se v anarchii‘ “. Esej českého literárního vědce z  roku 1947 připravil Petr Turek.  Petr Turek

 Český rozhlas 3 – Vltava: Psáno kurzívou, 19. a 20. 3. 2012 v 10:00 hod.

„Cestovatelství a  cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o  svých vlastních výpravách. Ale jak dlouho to také trvalo, než jsem se k  tomu odhodlal!“ Těmito slovy začíná kniha Smutné tropy, průkopnická vědecká práce mimořádného teoretického významu i  skvělé literární dílo. Antropolog, etnolog, lingvista a  filozof Claude Lévi-Strauss (28.  11. 1908 – 30.  10. 2009) patří mezi vědce, kteří zásadním způsobem ovlivnili poválečné západní myšlení. Je jedním z  otců strukturální antropologie, jež změnila pohled západní civilizace na život přírodních národů. Smutné tropy (1955) umně kombinují autobiografické a  cestopisné vyprávění s  filozofickými úvahami a analýzami života indiánských kmenů v  Jižní Americe. Autor líčí svou cestu k  etnologii, zabývá se otázkami antropologie jako disciplíny, seznamuje nás se svými poznatky o  kultuře četných indiánských kmenů a  rozvíjí teoretické základy svého strukturalistického přístupu. Z  knihy uvádíme dvoudílný fragment s  názvem Západ slunce,

kde se esejisticky laděný text mění v báseň v próze. Lévi-Straussovo líčení scenérie západu slunce nad mořem je důkazem evokační síly slova, autor mísí zvukové a optické vjemy, je jakýmsi malířem slova, malířem bez palety a štětce: „Jak se nebe postupně vyčisťovalo, vynořovaly se na  tomto oblačném pozadí, podobajícím se pobřežní krajině, laguny a  spousty ostrůvků zaplavovaných netečným nebeským oceánem, který rozhlodával rozpadající se plošinu fjordy a vnitřními jezírky. A protože nebe vroubící tyto oblačné výspy napodobovalo oceán, a protože moře obvykle obráží barvu oblohy, tento nebeský obraz vyvolával představu jakési vzdálené krajiny, kde znovu zapadá slunce.“ Fragment z  knihy Smutné tropy francouzského etnografa a antropologa z překladu Jiřího Pechara připravil Petr Turek. Režie Aleš Vrzák.  Petr Turek

 Český rozhlas 3 – Vltava: Psáno kurzívou, 21. a 22. 3. 2012, v 10:00 hod.

četba na pokračování

strana 2 2

Pär Lagerkvist:

Barabáš

P

Pär Lagerkvist (1891–1974) patří mezi ústřední autory poválečné švédské literatury. Jeho rané dílo vneslo do švédské literatury nové myšlenky a  způsoby literárního ztvárnění. O  novátorských uměleckých postupech psal i teoretické práce. Když se v roce 1913 seznámil v Paříži se soudobým vývojem v umění, vydal esej Slovesné a  výtvarné umění, v  němž obhajuje zejména kubismus. Text je považován za  první modernistický manifest ve  Švédsku. Nebyl ovšem velký experimentátor formální, jeho modernismus spočívá ve  výrazně metaforickém a symbolickém jazyce. Lagerkvist pocházel z  nábožensky velmi přísné rodiny a  výchova v něm zanechala patrné stopy. I když se s náboženstvím poměrně brzy rozešel, po  celý život ho svým způsobem přitahovalo – nikdy ho nepřestaly zajímat metafyzické otázky a  také převážná část jeho tvorby se věnuje hledání nadčasových duchovních hodnot. Ve  čtyřicátých letech píše (po  jistém období didakticky a tendenčně vyznívajících prací) román Trpaslík z  prostředí italského renesančního dvora. Titulní postavou je muž malého vzrůstu, kvůli čemuž zažil v  životě mnohé ústrky a  zesměšňování, a  proto žije nenávistí. U dvora má výlučné postavení

a  toho využívá k  získáváním moci nad lidmi, k ničení jejich životů. Trpaslík je tu ztělesněním zla a nihilismu (samozřejmě i alegorií na zlo hitlerovské, román vyšel roku 1944), ale nutno dodat, že spisovatel v  tomto textu (podobně jako v dalším románu Kat) považuje zlo za  součást každé bytosti. Trpaslík je pouze extrémním případem, kdy zlo získalo vrch, ale člověk je zčásti dobrý a zčásti zlý a jde jen o to, která z poloh převáží. Světového věhlasu získal Lagerkvist zejména svým románem Barabáš (Barabas 1950, česky 1970). Jeho stejnojmenná hlavní postava je na  jedné straně symbolická a na druhé realistická – lupič a vrah, odsouzený římským prokonzulem k ukřižování a v poslední chvíli propuštěný namísto Ježíše Krista. Je to bezvěrec, osoba plná nenávisti, sobeckosti k  ostatním lidem, živelná postava, ovšem poznenáhlu bez vlastní vůle a  vědomí naplňovaná poznáváním lásky a odpuštění. Jak je možné chtít trpět, když nemusíš a  nikdo tě k  tomu nenutí? Něco takového je přece nepochopitelné a pouhé pomyšlení na to je odporné... Ne, Barabáš neměl rád nikoho, kdo takto vyhledává utrpení a  kdo se sám věší na  kříž. Ale oni uctívají svého ukřižovaného a  jeho

utrpení, jeho žalostnou smrt, která pro ně jistě není dost žalostná. Uctívají samu smrt. To právě bylo odporné, to naplňovalo Barabáše ošklivostí. Odpuzovalo jej to od  nich, od jejich učení i od toho, o němž tvrdili, že v něj věří. Ne, barabáš neměl rád smrt. Nenáviděl ji a  byl by nejraději, kdyby vůbec nemusel zemřít. Snad proto, že jí byl ušetřen? Protože snad byl vyvolen k tomu, aby nemusil zemřít?... V Barabášově nitru se odehrávají velké duševní zvraty, sám neví, proč je najednou schopen citu nebo dokonce milosrdného činu. To v  situaci, kdy odnáší k hrobu ukamenovanou ženu. O  několik okamžiků později se ovšem dozvíme, že se chápe nože a  bez okolků pomstí smrt oné ženy, kterou nikdy nemiloval, ale jejíhož neštěstí je vlastně původcem. Co z  toho měla, že se vydala do  Jeruzaléma? Že následovala ty pošetilé snílky z  pouště, kteří blouznili, že přišel velký Spasitel a  že všichni mají putovat do  města Páně?... Ale ona ty blázny uposlechla. Teď tu leží kvůli němu rozdrcena a  mrtva...Ten pravý?! Proč dopustil, aby ji kvůli němu ukamenovali! Je-li on vskutku Spasitel, tak proč ji nespasil!... On aspoň zapíchl toho, kdo první hodil kamenem... Barabáš si pohladil zkřivená ústa a opovržlivě se ušklíbl do vousů. Barabáše zastihujeme v  různých údobích jeho života. Života, na  kterém nijak zvlášť nelpí, ale po  celou dobu hledá jeho smysl a  cíl. Například jako otrok v dolech, bez jakýchkoli práv, vystavený tvrdým životním podmínkám, je přikován k muži, který naopak svůj život zasvětil víře v  „něho“. Po  nějakém čase svěřil Barabáš Sahakovi, že byl svědkem

Mistrova zmrtvýchvstání. Ne, neviděl ho přímo vstát z mrtvých, to neviděl nikdo. Ale viděl, jak přilétl s nebe anděl s paží napřaženou jako oštěp, a jak plášť za ním vlál jako plamen... Sahak naslouchal úplně u  vytržení a  upíral své velké důvěřivé oči na  druha. Je to možné? Je opravdu možné, že tento špinavý otrok byl přítomen, když se udál největší ze všech zázraků? Kdo to vůbec je? Setkání mužů mění je oba, je den druhému jsou oporou, darem; zatímco Barabáš nastavuje svá záda biči dozorců, Sahak svému příteli pomáhá dostat se z  dolu ven, získat práci vně temnoty. Sahak ovšem pro svou víru následně ukřižován umírá, protože nemůže zapřít svého Boha, kdežto Barabáš znovu kříži uniká, protože nevěří a přitom by rád věřil. A  když se konečně domnívá, že nalezl smysl svého bytí, pochopí své určení tak scestně, že neúmyslně škodí tomu, čemu chtěl prospět. Barabášův zápas o  konečné poznání probíhá v  každém věku a  situaci, když jej obklopuje dav, i  když je ponechán samotě a  do  poslední chvíle si nejsme jisti výsledkem. I závěr románu zůstává otevřený, nevíme, jestli Barabáš nakonec svou duši poroučí Bohu nebo nicotě. V roce 1951 právě tento román dovedl jeho autora k Nobelově ceně za literaturu, jakkoli to bylo uznání za mnohostranné a bohaté literární dílo.  Vladimíra Bezdíčková

 Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování, Pär Lagerkvist: Barabáš. Režie: Tomáš Vondrovic, účinkuje: Ivan Trojan. Od 3. 4. 2012 vždy v 18:30 hod.

severský rok

strana 2 3

FOTO — ARCHIV

„Já žila v této zemi po tisíc let“, tak vyjádřila Sigrid Undsetová (1882–1949) svůj bytostný vztah k dějinám své norské vlasti. Po čtyři desetiletí vydávala romány, povídky a eseje, v nichž převažovalo téma života ženy v současnosti i historii. Především pod vlivem civilizační krize po první světové válce se spisovatelka obracela k etickým hodnotám. A oslovila čtenáře v  Norsku, v  Evropě i  za  oceánem svými obrazy z  norského středověku. Nikoli vikinské výpravy, ale pozapomenutá doba přelomu 13.  a  14.  stol. jsou rámcem její trilogie Kristina Vavřincová a  tetralogie Olav Audunss n, za  něž obdržela roku 1928 Nobelovu cenu za literaturu. Život Undsetové byl poznamenán konfrontací s peripetiemi doby. Pro matku a dvě sestry vydělávala na živobytí nenáviděnou prací v kanceláři, po  svém literárním debutu obdržela cestovní stipendium, které se jí stalo osudným: V  Římě se seznámila s  významným norským malířem. Následovala tajná svatba, pobyty v  Londýně a  Paříži. Jejich manželství se po  deseti letech rozpadlo; měli tři děti, o postiženou dceru se Undsetová starala do její smrti v devatenácti letech, nejstarší syn padl v bojích za německé okupace. Právě válečné události poznamenaly spisovatelčin životní úděl – pro svůj neohrožený občanský postoj musela odejít do  emigrace, její cesta za  svobodou byla však skutečně klikatá: vedla přes Stockholm, Moskvu a Vladivostok do San Franciska, žila pak

FOTO — ARCHIV

CESTAMI

Bjerkebek

Hrob Sigrid Undsetové

především v New Yorku, přednášela o norské kultuře, v  rozhlasových vystoupeních poukazovala na demokratické tradice svého národa. Do Norska se vrátila jako zlomená a  vyčerpaná žena, která již neměla sílu navázat na  dřívější úspěchy. Jako sedmašedesátiletá zemřela v  milovaném Lillehammeru. Dnes je její dům na Bjerkebeku, stojící přímo pod skokanskými můstky ze zimních olympijských her 1994, restaurován a zpřístupněn jako muzeum a živé kulturní centrum. Čeští čtenáři se mohli s  dílem Sigrid Undsetové seznámit zásluhou Kuncířova nakladatelství

a  překladatele Karla V.  Rypáčka (od  roku 1929). Za  okupace byla její díla na  indexu i  u  nás, její knihy se nesměly vydávat ani půjčovat. Česká recepce znovu vyšlehla mezi lety 1945–1948, pak byla překryta vlnou oficiálního zapomnění. Legendární trilogie Kristina Vavřincová přesto u nás vyšla celkem pětkrát. Vypravěčské, dramatické i psychologické umění Sigrid Undsetové vyznává plnost života právě nezamlčením temných, bolestných a tragických stránek. Jistě i proto, že je prožila na své vlastní životní pouti.  Miluše Juříčková

rozhlasová hra

strana 2 4

AUGUSTA STRIND BERGA

L

Letošní kulaté strindbergovské výročí se shodou šťastných náhod sešlo se Severským rokem, ve  kterém se Český rozhlas 3 – Vltava cíleně zaměřuje na  kulturu severských zemí. Strindbergovu početnému dramatickému dílu se věnujeme už od ledna: v cyklu Tanec života a smrti představuje hry švédského dramatika překladatel Zbyněk Černík. Na květen chystáme premiéru rozhlasové inscenace Strindbergovy komorní jednoaktovky Věřitelé. Věřitelé spadají do počátku Strindbergova naturalistického období, od  slavné Slečny Julie dělí hru jen několik měsíců. Podobně jako ve Slečně Julii v nich snadno rozpoznáme zásady naturalistické divadelní reformy, které dramatik krátce předtím formuloval. Inovace byly vedeny snahou přivést na  jeviště „moderního člověka“, kterého Strindberg viděl jako komplikovanou a nesourodou směsici různých názorů, postojů, motivací, anachronismů a  determinací. Postavy, které chtěl Strindberg ve  svých hrách zachytit, napříště nebude možné redukovat na  jeden převládající rys, nebudou mít neproměnný charakter. „Jako moderní charaktery, žijící v přechodné době, přinejmenším uspěchanější a  hysteričtější než ta předešlá, jsem

FOTO — RENATA VENCLOVÁ

Věřitelé ke 100. výročí úmrtí

Ivan Trojan

své postavy vylíčil coby rozkolísanější a  rozpolcenější, utvářené ze starého a  nového ... Mé duše (charaktery) jsou konglomeráty kulturně vývojových stupňů minulých i  současných, útržků z knih, časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných ze svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně tak, jak je poskládaná i lidská duše.“ Nic by však nebylo vzdálenější skutečnosti než představa Strindberga, jak s chladnou hlavou píše svou hru jako nějaké formální naplnění předem stanovených postulátů. Literární tvorbou se Strindberg vždycky vypisoval z  momentální životní situace, do Věřitelů se promítá hluboká krize, v níž vyústilo jeho první manželství se Siri von Essen. Hru Strindberg ženě adresoval jako tzv. čtvrté varování; po  Manželce pana Bengta, Otci a  Slečně Julii měli být Věřitelé dalším příkladem špatných konců, které Siri čekají, pokud ho opustí. V  přímořském lázeňském hotelu se zdánlivě náhodou setkávají učitel Gustav a  mladý malíř Adolf, který se v hotelu zotavuje z fyzického i psychického zhroucení. Starší Gustav se mladšímu příteli snaží (jak se alespoň na  počátku zdá) pomoci znovu získat psychickou rovnováhu. Vysvětluje mu, že do  stavu absolutního vyčerpání ho přivedla jeho manželka Tekla, která z  něj vysála všechnu mužskou i tvůrčí sílu. Adolf se zpočátku podobné představě brání, ale pod tíhou Gustavových sugestivních argumentů začne sám

v dosavadním manželském soužití nacházet další a  další momenty, které příteli dávají za  pravdu. Když Gustav Adolfa donutí, aby uviděl Teklu novýma (přesněji řečeno Gustavovýma) očima, zaseje do  mladého muže pochybnost o  ženině věrnosti. Zoufalý manžel požaduje důkaz a  Gustav nabídne, že ho opatří – stačí, když bude Adolf z  vedlejšího pokoje přihlížet výstupu, který jeho přítel sehraje s Teklou. Tak pozná pravou povahu své ženy i hloubku citu, který k němu chová. Gustav se pokusí Teklu svést a  téměř uspěje, přitom také vyjde najevo, jakou hru domnělý přítel s  Adolfem sehrál. Ve  skutečnosti je Gustav Tekliným prvním mužem, kterého kdysi opustila kvůli Adolfovi. Dnes přichází, aby se oběma pomstil a  vybral si „dluh“, který vůči němu Tekla zanechala. Věřitelé jsou další Strindbergovou hrou, ve které je manželské soužití vykresleno jako skutečné peklo. Muž a  žena vedou souboj na  život a na smrt a všechny prostředky jsou v tomto mocenském zápase dovoleny. Není tu místo na  odpuštění, kompromis, shovívavost k lidským nedostatkům, Strindbergovým postavám není dovoleno získat osvobozující odstup dokonce ani po letech. Podobně jako dramatik, i  hrdinové jeho her trpí vypjatým subjektivismem, s  nímž prosazují svá práva i  za  cenu vlastního sebezničení. Nedostatek autorské objektivity, kterou Strindbergovi soudobí kritici vyčítali, můžeme dnes chápat naopak jako velkou přednost jeho her, jak napsal Gunnar Ollén, přední švédský znalec Strindbergova díla: „... hnán právě svou podezíravostí a  pomstychtivostí, s  bystrostí geniálnější něž kterýkoliv jiný světový dramatik Strindberg odhalil a ve zvětšení poetické vize ztvárnil destruktivitu a  ustrnulost zvířete jménem člověk.“ Rozhlasovou inscenaci Věřitelů v  překladu Františka Fröhlicha připravuje režisérka Kateřina Dušková, která v  roce 2010 natočila pozoruhodnou adaptaci Strindbergovy symbolistické Hry snů. Postavy manželského trojúhelníku svěřila Ivanu Trojanovi (Gustav), Janu Medunovi (Adolf) a Daně Černé (Tekla) – 12. 5. 2012 od 14:00 hod.  Renata Venclová

severský rok

strana 2 5

Petter Rosenlund

Původně divadelní hra Nemožnej kluk, dramatická prvotina Pettera S. Rosenlunda, obdržela v roce 1998 prestižní Ibsenovu cenu. V rozhlasové podobě bude uvedena poprvé díky Severskému roku na vlnách Českého rozhlasu 3 – Vltava. Norský dramatik Petter S. Roselund vystudoval divadelní a literární vědu a historii na univerzitách v Bergenu a v Kalifornii. Všechna jeho zaměstnání jsou spojena s televizí NRK, kde pracoval jako dokumentarista a producent pořadů pro mládež. Nyní se věnuje převážně scenáristice. Známý je díky románu Thomas P., vyprávějícím příběh kluka, jenž přišel při autohavárii o rodiče. Je podepsán pod úspěšnými seriály Doba před Timem, Thomas P. a Detektiv Varg Veum. Mimoto příležitostně překládá současné americké a britské dramatiky, např. Tracyho Lettse a Tima Firtha. Pro divadlo napsal hry Nemožnej kluk, Sára spí a Velké stavení k ničemu. no, které vzniklo v rámci oslav stoleté-

ho výročí existence Národního divadla v Oslu. Rosenlund zacílil hru Nemožnej kluk na vzpouru dítěte proti manipulačním praktikám dospělých, ale také na boj se zlem, pramenící z emoční prázdnoty. Problematiku komplikovaných milostných vztahů i utajovaného domácího násilí zakomponoval do textu pohybujícího se na pomezí grotesky a psychologického thrilleru. Hru o nezdravé společnosti – symbolicky umístěnou do nemocnice – nahlíží z pohledu kluka, který vlivem rodiny přestal být dítětem a rozhodne se vykonat překvapivou morální očistu. „I přes tragiku jednotlivých osudů je Nemožnej kluk také ironickou komedií, odehrávající se ve stále se zrychlujícím tempu. Zdrojem humoru je především autorův jazyk, který si pohrává s vyprázdněnými frázemi obsaženými v denním hovoru, s klišé obraty, které postaveny do kontrastu působí absurdně, a se sentimentálními výlevy ve stylu červené knihovny, jejíž plochý jazyk často užíváme, aniž bychom si to uvědomovali,“ doplňuje překladatelka hry Karolína Stehlíková. Inscenace režisérky Alexandry Bauerové vznikla ve spolupráci s hudebním skladatelem Mariem Buzzi a mistrem zvuku Lukášem Dolejším ve stylizované zvukové atmosféře, záměrně překračující hranice dramatu a černé komedie. Podobným způsobem byli vedeni i herci Eva Novotná, Vladimír Hauser, Martin Sláma, Zuzana Ščerbová, Jana Glocová a představitel titulní role Tomáš Kobr. Premiéra se vysílá 17. 4. 2012 ve 21.30 hod.  Hana Hložková

ASTRID SAALBACHOVÁ: PIETA FOTO — ARCHIV

FOTO — JOHN CHR. ROSENLUND

PREMIÉRA Z BRNA: NEMOŽNEJ KLUK

Astrid Saalbachová

Dánská dramatička a prozaička Astrid Saalbachová (nar. 1955) je považována za jednu z nejvýraznějších osobností dramatické literatury své generace. Její hry byly přeloženy do více než deseti jazyků a patří v cizině k vůbec nejhranějším dánským dílům. V roce 1981 autorsky debutovala rozhlasovou hrou Spor i sandet (Stopy v písku), za kterou obdržela Severskou cenu za rozhlasové drama. V tvorbě pro divadlo na sebe výrazně upozornila trilogií Morgen og aften (Ráno a večer, 1993), Det velsignede barn (Požehnané dítě, 1996) a Aske til aske, støv til støv (Popel k popelu, prach k prachu, 1998) či u nás rovněž opakovaně inscenovanou hrou Dansetimen (Taneční hodina, 1986 – uvedeno také pod názvem Baletky). Za hru Verdens ende (Konec světa, 2003 – česky inscenováno s titulem Transit) získala v roce 2004 prestižní Cenu severských dramatiků. Zatím nejnovějším

dramatickým titulem je Rødt og Grønt (Červená a zelená, 2010). Astrid Saalbachová je rovněž autorkou úspěšných próz. Naposledy, v roce 2011, vydala román Fordrivelsen (Vyhnání). V rámci probíhajícího Severského roku budou mít posluchači Vltavy možnost seznámit se s tvorbou Astrid Saalbachové prostřednictvím u nás dosud neuvedeného monodramatu Pietà (Pieta, 2006). Jeho hrdinkou je Rie, žena středního věku, které se život poněkud vymkl z rukou. Pije, a proto postupně ztratila všechno, na čem jí záleželo – manžela, dceru, zaměstnání. Řítí se po šikmé ploše a v rámci své střemhlavé jízdy se jednoho rána probouzí v hotelovém pokoji vedle mladého neznámého muže. Nevzpomíná si vůbec na nic a její společník nevypadá, že by jí dovedl pomoci… Pieta je náročným úkolem, ale zároveň vynikající příležitostí pro herečku mimořádných řemeslných kvalit, schopnou zvládnout všechny rozpory, které s sebou postava Rie nese – drsnost se u ní mísí s cituplností, tragiku vyvažuje smysl pro humor a sebeironie. A ničím z toho, co vypráví, si nemůžeme být úplně jistí. Obsazení Vilmy Cibulkové je příslibem velkého posluchačského zážitku.  Klára Novotná

 Český rozhlas 3 – Vltava: Astrid Saalbachová – Pieta, překlad: František Frőhlich, režie: Lída Engelová. Klub rozhlasové hry, 20. března 2012, 21:30 hod.

výročí

strana 2 6

V

ODJAKŽIVA JSEM SE CÍTIL SPÍŠ

V  květnovém vysílání stanice Český rozhlas 3 – Vltava vzpomeneme několika pořady nedožitých 65.  narozenin Milana Slavického. Jeho hudbu a  vzpomínky jeho žáků přinese v  týdnu od  30.  dubna do  4.  května pořad Hudební fórum, uslyšíme několik Slavického pořadů z  cyklu Duchovní hudba a středeční Akademie 2. května přinese jeho autoportrét, sestavený z nedokončených Pamětí… V torzu rukopisu se dočítáme o rodinné historii rodů Slavických a Voborských, o létech dětství a  dospívání Milana Slavického, částečně také o jeho angažmá režisérském, pedagogickém, o epizodách spojených v 90. letech 20. století s vedením České filharmonie. Několik pasáží vybíráme.

EVROPANEM NEŽ ČECHEM

NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKY

FOTO — ARCHIV

Skladatel, muzikolog a pedagog Milan Slavický by se v květnu 2012 dožil 65 let

Milan Slavický

Občas jsme poslouchali zprávy, a  že mezi nimi byly takové, které rodiče sledovali se zaujetím – smrt Stalina a  Gottwalda, „volba“ Zápotockého, pak Novotného a  podobné události. A  úvahy, co to bude asi znamenat. A občasné žerty – po ohlášení „Zprávy ze světa“ tatínek už napovídal: „Albánie“. A  zřídka se mýlil, to byl jeden z  pupků světa, do kterého nám tehdy bylo patřit a odkud se nám sdělovalo, jak to vidí soudruzi Enver Hodža a Mehmet Šehu, eventuálně poté, co o tom soudí soudruh Cedenbal z  Ulan-Bátaru či Kim Ir-sen v Pchjongjangu. A ovšem soudruzi v Kremlu. Zato se určitě přesně pamatuju na otcovo komponování – vybavuju si slunečný den, kdy jsem si doma hrál na  červeném koberci, na  který padaly pruhy slunečních paprsků prosklenými dveřmi z  obývacího pokoje, a  z  toho pokoje, kde tatínek pracoval, ke  mně doléhaly zvuky klavíru a  zpěv melodické linie. Byla to bohatě harmonická a plně znějící hudba (bohatá harmonická invence byla vždy podstatnou složkou otcovy hudební fantazie), která mne fascinovala. Otec pracoval tak, že opakovaně přehrával a předzpěvoval kratší úryvky, které postupně dobrušoval a  zapisoval, takže jsem je slyšel mnohokrát za sebou. Když jsem pak na  koncertě slyšel novou tatínkovu skladbu (Rapsodické variace, Ej, srdénko moje, hobojovou Svitu a řadu dalších), zjistil jsem ke svému překvapení, že tyto známé útržky plynou najednou bez přerušování a že jsou propojené do jednotného proudu

a logického tvaru. Tento vznik propojené struktury ze známých fragmentů byl pro mne velkým objevem – asi to byl základ mého skladatelského strukturálního cítění a  zájmu o  vztahy, které z  dílčích prvků vytvoří skutečnou vnitřně propojenou kompozici. Rozhodně to byly pro mne silné zážitky. (…) I  fízlovský charakter režimu jsem měl tu čest poznat ještě v  předškolním věku. S  tatínkem, který měl tehdy poměrně dost času, jsme chodili po  obědě na  procházku do  Riegrových sadů a  on mi při jedné takové procházce, dnešní terminologií řečeno, poskytl první školení v otázce lidských práv a jejich dodržování a nedodržování. Myslím, že při tom padlo i Stalinovo jméno (bylo to v zimě, asi právě kolem jeho smrti). Netušili jsme, že se za námi plíží babka-fízl, která nás pečlivě poslouchá a která se poté, co otec zašel na rohu Ondříčkovy a  Slavíkovy ulice do  krámu a  já zůstal stát venku, ke  mně přitočila a  na  ulici ze mne páčila tatínkovo jméno a  adresu. Mně bylo necelých šest, ještě jsem nechodil do školy, byl jsem veden k úctě ke starším lidem, ale zároveň jsem už z rodinné atmosféry tušil, že kdybych jí odpověděl, uvedl bych tatínka do pěkného maléru, a tak jsem se z bezmoci nad tou konfliktní situací rozplakal. To upozornilo na  situaci další lidi na  ulici, kteří pochopili, oč jde, a bábu zahnali, takže se nic nedozvěděla a dál už za námi asi nešla. Ale byla to zkušenost. Pro nás pro oba.

OTCOVI PŘÁTELÉ Miloslav Kabeláč (pro kamarády Milda) byl strohý, přesný, racionální, s  výrazným sklonem k  přirozené vůdcovské roli, do  které se dostal již jako mladý v  rozhlase a  jejíž další rozvoj mu pak komunistický režim už nikdy nepřiznal – cítil v něm právem silného nepřítele zcela odlišné orientace, za kterým lidé jdou jako za přirozenou autoritou. Kabeláč měl i  smysl pro humor, ale z  jeho osoby vyzařovala především cílená důslednost, byla to zkrátka autorita se vším všudy i pro toho, kdo jej viděl poprvé. I  pro své pozdější žáky byl autoritou, o  které se nediskutuje, někdy sice skřípali zuby nad úkoly, které na ně nakládal, ale „Kaby“ byl zkrátka mimo vší pochybnost. Kabeláč byl pro

euroradio

strana 2 7

otce, který naopak společnost přátel opřenou o autority celoživotně bytostně potřeboval, jakýmsi alter ego; za studií jim říkali „dvojčata“, jak byli k vidění stále spolu včetně večerních koncertů. (…) Václav Trojan byl nátura myslitelně odlišná – rozevlátý bohém, veselý a  srdečný extrovertní člověk, kterého bylo všude plno a který si naopak s  racionální stránkou nebo stylovou originalitou svého komponování velké starosti nedělal. Pro Trojanovy konzervatorní spolužáky byl jeho vývoj a  pak celoživotní orientace trochu překvapením, vídali jej totiž v začátcích jeho studia skladby zahloubaného do  partitury Schönbergova dechového kvintetu a  předpokládali, že z  něj bude odhodlaný stoupenec modernistických trendů. Trojanův spontánní muzikantský základ jej však brzy přivedl na  zcela opačný pól hudebního myšlení,

ŽIDOVSKÉ INSPIRACE V KONCERTNÍ SEZONĚ EURORADIA

k folklóru a k výrazně tonálnímu jazyku – pamatuji se na debaty z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy zcela zásadně odmítal další vývoj od druhé vídeňské školy včetně.

ORCHESTRY, SE KTERÝMI JSEM TOČIL CCA 75–90 ČF prodělala v normalizačním dvacetiletí kvalitativní vlny – po Ančerlově éře byla velmi disciplinovaná a vydrezírovaná, s Neumannem nastoupila ležérní atmosféra a šlo to v první půli 70. let dost dolů. Nejhlubší úvrať cca 74–76, kdy i špatné kritiky ze zahr. (Salcburk!) a nejhorší komplet Dvořákových symfonií (asi kolem 75). Tou dobou i nejhorší vztahy se Supraphonem – odmítali nakonec točit s „jedničkovou“ dvojicí Herzog-Kulhan a tak jsme kolem 76 postupně nastoupili s „ptačím tandemem“ Slavický-Sýkora (bylo nám cca 29, resp.

Po mimořádném zájmu, který vzbudily v loňské Koncertní sezoně Euroradia tematické řady věnované latinskoamerickým a orientálním reflexím v klasické hudbě, nabízí letošní sezona cyklus koncertů s díly, která mají slyšitelné vazby na židovské hudební tradice. Čtyři večery vyplní programy z Jeruzaléma, Tallinu, Kodaně a Prahy s poměrně různorodým dramaturgickým zaměřením. Pražský koncert budou spolupořádat 26. března v unikátním prostoru Španělské synagogy Židovské muzeum a Český rozhlas. V programu s názvem „Sny a modlitby“ vystoupí orchestr Berg s dirigentem Peterem Vrábelem, jako sólisté se představí klarinetista Irvin Venyš, violoncellistka Dominika Hošková a izraelská sopranistka Gal James. Z tvorby úspěšné současné americké skladatelky Sheily Silver zazní skladba Shirat Sara (Píseň Sáry), která je vlastně symfonií pro smyčcový orchestr a byla inspirována skladatelčiným pobytem v Jeruzalémě v létě 1984. Česká hudba bude zastoupena zajímavou kompozicí

35 let) a tuto roli převzali. Pak to šlo se spoluprací a  hlavně se stavem ČF postupně nahoru; velké komplety (…) a  kvalitativní vzestup. Náš podíl snad na uklidnění vztahů a klidnější atmosféře při nahrávání, ale hlavně Neumann pod tlakem zvenčí poněkud přidal. (…) S generační výměnou postupná změna klimatu (která ovšem koresponduje s  celosvětovým vývojem). V  druhé půli 90.  let mi ji perfektně charakterizoval jeden tehdejší skorošedesátník – pozounista během jízdy mezi dvěma stanicemi metra: „Když jsem přišel jako mladý kluk do  orchestru, seděli kolem mě samí hulváti a bolševici, ale když lezli po  koncertě z  pódia, tak měli slzy v  očích. Dnešní kluci jsou milí a technicky lepší, ale když jdou z pódia, tak se baví o cenách horských kol.“ Líp to asi nelze charakterizovat. 

Jana Duška Chalomot jehudi’im (Židovské sny), která vznikla v roce 2008. Mladého skladatele inspirovaly texty izraelského básníka Jehudy Amichaie. Zajímavé bude bezpochyby setkání s hudbou Osvaldo Golijova – letos dvaapadesátiletý skladatel vyrůstal v židovské rodině v Argentině obklopen židovskou liturgickou hudbou a také hudbou Astora Piazolly. Pobýval v Izraeli a později v USA, kde byl žákem proslulého George Crumba. Podnětem ke vzniku skladby Sny a modlitby Izáka Slepého byla historie judaismu. Estonský rozhlas uvede záznam koncertu s názvem „Hudba v Jeruzalémě“, ve kterém by měla vedle gregoriánského chorálu zaznít především židovská a arabská tradiční hudba. Interprety budou soubory Vox Clamantis a Al Ol Ensemble s dirigentem Jaan-Eik Tulvem, příslibem je určitě spoluúčast sólisty – etnického hudebníka a skladatele Yair Dalala. Dánský rozhlas přispěje do společného projektu záznamem koncertu z Krá-

Petr Kadlec

lovského divadla v Kodani s podtitulem „Mahler na Středním východě“, jehož program slibuje originální aranžmá kompozic skladatelů židovského původu, ale i autentickou židovskou hudbu v podání populárního kodaňského souboru nazývaného „Mírový orchestr Středního východu“ s uměleckým vedoucím Henrikem Goldschmidtem. Koncerty poskytované do mezinárodní sítě EBU Izraelským rozhlasem se objevují velice výjimečně, mimořádnou příležitostí proto bude koncert Jeruzalémského symfonického orchestru v rámci projektu věnovaného židovské hudbě. V programu večera zazní jak díla soudobých tvůrců – skladatelky Betty Olivero a skladatele Odeda Zehavi, tak i díla autorů starších generací Norberta Glanzberga a Ferdinanda Davida. Sólisty budou vokalistka Gila Beshari a houslista Hagai Shaham, dirigentem koncertu je Frédéric Chaslin.  dh

výročí

strana 2 8

MYSLÍM ZELENĚ, PROTO VOLÍM FOTO — ARCHIV FRANTIŠKA JANOUCHA

JÁDRO

František Janouch

K

Když před 80 lety, 22. září 1931 v Lysé nad Labem, poprvé spatřil světlo světa František Janouch, jeho sudičky musely velmi silně popustit uzdu fantazii, aby mu daly do vínku tak přepestrý osud. Dráhu vědce – jaderného fyzika, jehož studia a  zaměstnání zavedlo do  Sovětského svazu, který se však později znelíbil komunistickému režimu a na dlouhá léta opustil svou vlast, aby našel druhý domov ve Skandinávii. I proto chceme vylíčit jeho životní peripetie, úspěchy i složitá období v rámci Severského roku, a to v pořadu Osudy. František Janouch se nám představí za  dob svých studií, kdy se po  výbuchu atomových bomb v  Hirošimě a Nagasaki začal hluboce zajímat o jejich fyzikální podstatu a  o  fyziku obecně – a  rozhodl se tento obor studovat. Jelikož se jím vyvolená jaderná fyzika tehdy na Karlově univerzitě

prakticky neučila, šel za jejím studiem do Leningradu, pak pokračoval do  Moskvy. Po  studiích se zapojil do nového jaderného výzkumu doma. Pracoval v  Ústavu jaderného výzkumu ČSAV, kde začal budovat a vedl oddělení teoretické jaderné fyziky, byl docentem na  Univerzitě Karlově. Současně se však zajímal o politiku a  aktivně se angažoval koncem 60.  let v  procesu Pražského jara i  v  protestech proti okupaci Československa v  srpnu 1968. V  důsledku toho byl roce 1970 vyhozen ze zaměstnání, nesměl přednášet na Univerzitě Karlově, s manželkou se živili tlumočením. Mezitím se však již stal známým mezi evropskými fyziky, angažoval se při zakládání Evropské fyzikální společnosti, zasazoval se o to, aby se Československo stalo jejím zakládajícím členem – a tato společnost posléze v jeho dalším životě sehrála významnou úlohu. František Janouch se nakonec – i  díky podpoře zahraničních vědců – rozhodl na  Vánoce 1973 opustit Československo. První rok strávil s rodinou v Ústavu Nielse Bohra v  Kodani, pak našel na  řadu let druhý domov ve Švédsku. Působil jako hostující profesor Švédské královské akademie věd, jako vědecký pracovník ve  Stockholmu, přednášel v řadě zemí světa. Ve Švédsku také v roce 1978 založil Nadaci Charty 77, která pomáhala rodinám lidí pronásledovaných za komunistického režimu v  Československu. Po  pádu komunistického režimu mu bylo znovu navráceno československé občanství a začal se silně angažovat přímo v  Československu, později Česku. Podle svých vlastních slov je stále pevně zakotven v politice: dodnes je předsedou Charty 77, byl velvyslancem, poradcem prezidenta Havla, členem vládních komisí, komentuje veřejné dění, ale také popularizuje vědu a zejména jadernou energetiku. Je autorem mnoha vědeckých prací i knih. Jednu z nejnovějších nazval Myslím zeleně, proto volím jádro.  Jana Olivová

 Český rozhlas 3 – Vltava: Osudy, od 28. 5. 2012 v 11:30 hod.

JANOVY PAŠIJE NA VELKÝ PÁTEK „Pane, náš vládče, jehož sláva se skví ve všech zemích! Ukaž nám skrze své utrpení, že Ty, jakožto pravý Syn boží, jsi oslavován i v okamžicích největšího svého ponížení!” Těmito slovy a strhující hudbou začíná úvodní sbor Janových pašijí BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha, které složil u příležitosti Velkého pátku roku 1724. Vedle Matoušových pašijí patří mezi centrální díla Bachovy tvorby a obě velkolepé skladby má na repertoáru Collegium 1704 a Collegium vocale 1704. Stalo se už tradicí, že oba soubory přijíždějí na Moravu a do Slezska na pozvání Igora Františáka, dramaturga Svatováclavského hudebního festivalu. Ten s šéfem obou souborů Václavem Luksem připravuje pro festivalové publikum vždy výjimečné večery (za všechny vzpomeňme provedení Händelova oratoria Mesiáš, které jsme díky rozhlasovému záznamu mohli poslouchat o Velikonocích vloni). Není tak divu, že pseudobarokní kostel sv. Vojtěcha v Opavě byl 5. října loňského roku obsazen posluchači do posledního místa. Dirigent a umělecký šéf Václav Luks a obě Collegia si vedli suverénně. Duchovní i umělecký zážitek, jaký nabízí provedení Janových pašijí, byl povýšen hostováním Evangelisty Markuse Brutschera, fenomenálního tenoristy, který je vyhledáván pro interpretaci převážně barokní hudby prestižními evropskými operními domy a který s Collegiem 1704 spolupracoval poprvé v roce 2011 na zahajovacím koncertě Händel Musikfestspiele v Halle (oratorium Mesiáš). Novou společnou operní produkcí bude Olimpiade Josefa Myslivečka v koprodukci operních domů v Praze, Caen, Dijonu, Rennes, Massy, Lucemburku a Bruselu. Také naši pěvci si vedli výtečně a s plným nasazením provedli své árie sopranistky Alena Hellerová a Barbora Sojková či barytonista Tomáš Král (Ježíš) a basista Marián Krejčík (Pilát). Ti navíc byli součástí třináctičlenného sboru. Orchestr čítal 18 hráčů, kteří hráli na dobové nástroje nebo jejich repliky. Přes zjevnou „komornost“ celého provedení, která je ostatně pro dirigenta Václava Lukse příznačná, jsme slyšeli Janovy pašije v plné kráse - silně věřící a stylově poučené. Doufám, že díky rozhlasovým mikrofonům a práci mistra zvuku Lubomíra Výrka se k vám toto dílo dostane na Velký pátek v celém svém aktuálním poselství.  Renáta Spisarová

čajovna

strana 2 9

S VLTAVOU NA VLTAVĚ aneb Prodá Nebřenský kytaru? „Prodám kytaru a co má být? Já žádnou kytaru už nikdy nechci mít!“ zpívá Robert Nebřenský v  písničce Prodává se kytara, ale kdo zná aspoň trochu pražskou kapelu Vltava, nevěří mu to. A  dobře dělá. Nebřenský totiž na  kytaru vždycky hrál s inspirujícím zaujetím a zábavnou poutavostí. Ať už jako zakládající člen Krásných nových strojů Stanislava Diviše (od  roku 1982), nebo ve vlastní kapele (od 1986), která má stejný název jako bulletin, který právě čtete, a  rozhlasová stanice, kterou (doufáme) rádi posloucháte. V roce 2003 nastala v kapele odmlka. Vypadalo to, že Nebřenský už zůstane veřejnosti znám jen jako herec filmový i  divadelní (Sklep) nebo jako tvář některých vtipných reklam. Ale chyba lávky! Nebřenský na  kytaru opět hraje – a  kde jinde než v  obnovené Vltavě? Bližší svědectví o  tom, jak se „kytara“ nakonec opravdu „neprodala“, podává Čajovna s podtitulem Vltava na Vltavě. Z rozhovoru vybíráme: „Viděl jsem ho v  klubu Highlander“, vzpomíná Robert Nebřenský na  setkání s  Peterem Binderem na počátku 90. let, „a myslel jsem, že

vylítnu z  kůže. Já jsem byl ohromně zasažen jeho hrou. Vlastně od  té doby jsem znovu zatoužil být kytaristou. Nebo když to úplně zjednoduším, chtěl jsem hrát tak jako on. Takhle jsem chtěl hrát. Něco tak svobodného, energetického, uvolněného jsem předtím neviděl.“ Své glosy samozřejmě připojí i Peter Binder: „Já Roberta znám, my o sobě víme už od 90. let. Nejdřív mě zavolal na natáčení spíš symbolicky – na dvou deskách hraju vždycky jedno sólo. A potom po rozpadu Vltavy jednoho dne zavolal, že by chtěl dělat na nových písničkách. To bylo mimo nějakou kapelu. Devadesátý pátý, šestý. Udělali jsme dvě věci, pak nás to odválo každého na jeho stranu, až jsme nakonec dali dohromady ten repertoár, který je na desce.“ Deska se jmenuje Komedianti se vracejí domů, vyšla vloni a  poznáte ji podle obalu s  dětskými kresbičkami z  cirkusového prostředí. Nebřenský vysvětluje: „Já jsem využil pro design toho alba svoje kresby z  roku 1970. To mě bylo šest. A  asi jsem předtím musel absolvovat nějaké divadelní nebo cirkusové představení. K  tomu komediantství se

to váže přímo, ale také je to titulní skladba desky.“ Nebřenský s Binderem v pořadu naznačují, jak nové písně vznikaly. Nebřenský uvádí: „Začali jsme se pomaličku scházet, střádat písně a  motivy, ale ta naše setkání byla zřídkavá. My jsme třeba rok nebo dva měli pauzu, neudělali jsme nic, jenom jsme spolu vypili hodně kafí. No ale střádali jsme materiál na nějakou naší pozdější realizaci a  netušili jsme vůbec, že se bude jednat o  Vltavu! O  to jsme byli možná svobodnější.“ A  Binder k  tomu dodává: „Je to krásná činnost, pokud si lidé vzájemně sednou. Síla každého z  nás je v  něčem jiném. Robertova je v  té poetice, v  té typické ‚vltavovské‘ melodičnosti a  vlastně to gró, ta linka je většinou od něho. A já jsem to potom dotvořil, tu a tam jsem třeba vymyslel celý refrén a potom samozřejmě ty drobné věci, mezihry, dohry, které se podílejí na aranžmá. Byla to činnost dlouhá, ale člověk zapomíná na čas, když to dělá. S Robertem to byla krásná činnost a vlastně jsme se na to vždycky těšili. Protože jsme si rozuměli a doplňovali se.“

A  Nebřenský s  úsměvem dovysvětluje: „Náš tandem pracuje systémem John Lennon – Paul McCartney. Máme spolu nějakou velkorysou džentlmenskou dohodu, neřešíme, kdo kolik tónů a  který akord vymyslel. Podepisujeme se společně. Ale tak, že autorem textů jsem já a hudbu vytváříme společně. Zatímco dříve jsem se snažil donést do  zkušebny co nejhotovější, nejdokončenější tvar, nyní se nestydím přinést věci ve  stavu polotovaru. Takže donesu nějaké trosky a  společně je dotváříme. Nebo přinesu písničku, která je takřka hotová, ale pozměníme ji a často velmi významně. Peter je vynikající oponent a ten jeho názor mojí představu třeba někdy úplně zvrátí, což není tak lehké přijmout, ale já vím, že to je zdravá spolupráce. Musí být důvěra v týmu.“ Přínos ostatních členů kapely, kteří v  pořadu rovněž hovoří, hodnotí Nebřenský slovy: „Naše skupina není studiový projekt, ale živé společenství osobností. Na  tom já jsem si vždycky zakládal, aby ve  skupině byli lidé, kteří jsou vlastně lepší než já. Když se bavíme čistě o hudbě, tak ten jejich přínos je aranžérský. Není to jen muzikant, který zahraje nějaké noty, ale vytvoří něco. Přinese, obohatí tu či onu věc. A  společná oponentura. To, jak ta skupina zní, to je názor kolektivu. Takhle nám to funguje a  držte nám palce ještě aspoň dalších padesát let!“ Premiéru Čajovny Vltava na  Vltavě z 28. 1. najdete na http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2544117, anebo si poslechněte reprízu, kterou vysíláme v pátek 23. března. 

Aleš Opekar

jazz

strana 3 0

NA ZAKÁZKU

Č

Český rozhlas se tradičně snaží iniciovat a podporovat vznik nových uměleckých děl. V  loňském roce tak stál mimo jiné za  vytvořením cyklu moderních orchestrálních skladeb, který jeho tvůrci souhrnně nazvali Six Movements of Sonification. Zkomponování tohoto velkého elektro-akustického díla pro jazzový orchestr si rozhlas objednal u trojice umělců: Kontrabasisty Aloise Kotta a  hráče na  bicí nástroje Petera Eisolda, členů renomovaného německého souboru nuBox, kteří dále přizvali amerického aranžéra a dirigenta Eda Partyku. Ti na sebe nedávno upozornili svou spoluprací na  hudebním projektu Bigbandtronics (2008), když s  Frankfurtským rozhlasovým big bandem vydali CD Limbic System Files. My máme to štěstí, že nyní natáčeli v Praze s československou sestavou jinak vícenárodnostního souboru Concept Art Orchestra, jehož duchovním otcem je právě Ed Partyka. Kulturním záměrem tohoto rozhlasového projektu byla návaznost na  tradici českého progresivního orchestrálního jazzu, za jehož legendární představitele u  nás považujeme Karla Krautgartnera, Gustava Broma, Kamila Hálu a  dnes stále činného Milana Svobodu. Jako jejich možný nástupce se čím dál výrazněji prosazuje mladý trombonista Jan Jirucha, jenž byl mimochodem žákem Eda Partyky na hudební akademii v polských Katowicích. Jirucha se přes své mládí těší důvěře současné české jazzové špičky. Proto, když byl požádán o  spolupráci na projektu Bigbandtronics, zajistil souboru Concept Art Orchestra velmi přesvědčivou sestavu.

Figurovali zde čtyři další Partykovi žáci (Štěpánka Balcarová – trubka, Oskar Török – trubka, Luboš Soukup – saxofony, Petr Kalfus – saxofony, alt klarinet) a  s  některými zbývajícími členy sestavy se americký dirigent a  aranžér seznámil nepřímo prostřednictvím hudebních nahrávek (více v kompletní sestavě níže). Objevila se zde proto až nečekaná důvěra, když si Ed dovolil vložit do partitur místy až extrémně náročnou instrumentální sazbu dotýkající se samotných hranic hratelnosti. Mimochodem, taková komplikovanost se neobjevuje ani na  nahrávkách jeho vlastního orchestru. Sám k  této náročnosti poznamenal pouze to, že muzikantům důvěřuje. Jan Jirucha Partykovy nároky na  orchestr přičítá relativně nízkému věkovému průměru hráčů a  jejich nemalým zkušenostem. K muzikantům tak mohl Partyka přistoupit ve své možná nejpřirozenější roli, tedy jako učitel, jenž provází žáka poza jeho hranice. Chtěl tak možná do důsledku využít svého umu nabytého dlouholetou pedagogickou praxí v  orchestrech hudebních akademií po  celé Evropě. Respekt u  hudebníků si samozřejmě nepřímo zjednává i  pouhým faktem, že byl členem slavného a žel již neexistujícího Vienna Art Orchestra. Konkrétním uměleckým cílem autorů hudby byla návaznost na  projekt Bigbandtronics z  roku 2008. Zde se členové jazzového kvarteta nuBox zabývali využitím prvků elektronické taneční hudby v  kompozicích určených primárně k  poslechu. Nešlo však o  experimentální krok do  neznáma. Tento umělecký směr soubor nastolil již na  počátku 80. let minulého století. Tehdy působil jako

trio pod názvem Blue Box a  vešel v  mezinárodní známost díky své desce Sweet Machine, jež získala první cenu na  Berlin Jazz Festivalu v  roce 1985. Již tehdy soubor tvořili stávající členové nuBoxu Alois Kott, Peter Eisold a trumpetista Reiner Winterschladen. Ten se Pražského projektu nemohl zúčastnit stejně jako osobnost rozšiřující trio Blue Box na  kvartet nuBox, letos dvaatřicetiletý DJ Ilvibe (syn průkopníka německého free jazzu, Alexandera von Schlippenbacha). Projektu se účastnili: Ed Partyka – dirigent, aranžér, David Fárek – 1.  saxofon, Petr Kalfus – 2. saxofon, altklarinet, Luboš Soukup – 3. saxofon, Ondřej Štveráček – 4.  saxofon, Robert Mitrega – baritonsaxofon, Stanislav Zeman – 1. trubka, Petr Harmáček – 2.  trubka, Oskar Török – 3.  trubka, Štěpánka Balcarová – 4.  trubka, Filip Jelínek – 1. trombón, hudební postprodukce, Jan „JJ“ Jirucha – 2. trombón, Štěpán Janoušek – 3. trombón, Zdeněk Němec – bastrombón, Alois Kott – 1. kontrabas, autor hudby, Vladimír Micenko – 2.  kontrabas, Vít Křišťan – klavír, Jiří Šimek – kytara, Peter Eisold – bicí nástroje, elektronika, autor hudby. Projekt Bigbandtronics – Prague Edition byl veřejnosti poprvé představen v rámci koncertního vystoupení 29. července 2011 a Český rozhlas pořídil jeho nahrávku, k jejímuž vydání na CD z jara tohoto roku připravuje stanice ČRo 3 – Vltava několik speciálních pořadů ve  stejném období. Jedním z nich bude Electric Jazz vysílaný 9. 5. 2012 od 17:45.  Václav Vraný

euphonia

strana 3 1

VÝZVY

P

V EUPHONII

„Přísně geograficky vzato je Skandinávie poloostrovem na  severu evropského kontinentu; ovšem poloostrovem tak mohutným, že na jihu se protáhlý tvar tohoto subkontinentu nachází v  mírném evropském pásmu a  na  severu, v  polárních zeměpisných šířkách, přechází v  Arktidu. Jeho skutečná velikost je pohledem ze střední Evropy jen těžko zjistitelná; tak velmi je ten pohled zkreslený. A  nejinak je to se skandinávskou hudbou. To, co o  ní víme, co dnes můžeme běžně slyšet, je jen nepatrný zlomek pestré a zajímavé hudební produkce, pověstný vrchol ledovce, – abychom použili příměr pro naši severskou cestu typický. Tou vyčnívající špičkou jsou v hudbě povětšinou jen dvě jména, Sibelius a  Grieg. Na  své severní výpravě se s  nimi nepochybně potkáme, ale také s  řadou dalších, méně proslulých nebo již téměř neznámých hudebníků, neboť není nezajímavé sledovat prolnutí specifické severské krajiny s kulturou a mentalitou a tvorbou jejího lidu. Naše cesta na Sever si klade za cíl navštívit krásná místa a potkat se tu s hudbou, kterou formovaly hory a jezera,

runové kameny, nekonečné dálky a polární záře...“ Tato slova zazněla ve vysílání Vltavy už 11. února, v první části cyklu Cesta na sever, který do programové řady Euphonia připravil Ladislav Ščerbanič. Cesta začínala v dánské Kodani, pokračovala přes jižní Švédsko až na sever země a odsud do Finska. A v březnu pokračuje přes Norsko až na samotný Island. Jakýsi hudební zeměpis přináší tedy v několika zastaveních krajinné a hudební pohlednice, v  nichž nás ještě čekají letmé podobenky autorů, jako jsou třeba Fartein Valen, Griegův současník Severin Svendsen, Johan Halvorsen či Islanďané Leifur Thórarinsson, Atli Heimir Sveinsson a Jón Leifs, jehož symfonická báseň Hekla, inspirovaná bájnou sopkou, je přímo kultovní skladbou islandské hudby. Naše cesta skončí v  místě, kde se sever Evropy jakoby potkává s Arktidou. U jezera Jökullsárlón na jižním pobřeží Islandu. Říká se mu „malé Grónsko“. Po  ledovcovém jezeře plují kry a ledové bloky staré přes tisíc let. Samozřejmě, že v jednotlivých zastaveních nechybí hudba už zmíněného Jeana Sibelia a  Edvarda Griega. A  oběma

těmto významným autorům budou věnovány v Euphonii letos samostatné cykly pořadů. „1.  září 1907 bylo jako obvykle touto dobou v Norsku větrno a teplota nenechávala nikoho na pochybách, že zima se brzy ujme své vlády. V domě manželů Griegových na  Troldhaugenu však bylo vytopeno a útulno. Manželka Nina se pečlivě starala o svého muže, skladatele Edvarda Griega, který se ve svých 64 letech chystal na další koncertní cestu a jehož pevná vůle bojovala s  křehkým tělem. Ona sama nejlépe věděla, jak blízko může být konec tohoto boje. Ve  skutečnosti mu v  této chvíli zbývaly už jen čtyři dny života...“ Tak uvádí svůj čtyřdílný cyklus, věnovaný slavnému skladateli, osvědčený rozhlasový autor, jinak vynikající klavírista Martin Vojtíšek. Z rozhovoru Niny s manželem se dovíme o  Griegově životě a  díle téměř vše. Cyklus chystáme na červen: 15. června 1843 se autor početné klavírní, komorní i  orchestrální tvorby (včetně proslulé Solvejžiny písně) v Bergenu narodil. Před 105  lety, 4.  září 1907, pak tamtéž zemřel. Grieg není jediný, komu Martin Vojtíšek věnuje v tomto roce pozornost: milovníci impresionismu se mohou těšit na cyklus, věnovaný Claude Debussymu, který chystáme v Euphonii na září – 22. srpna to bude totiž přesně 150 let, co se tvůrce Dívky s vlasy jako len narodil. Ale zpět na sever: 300 let dánské hudby připomene cyklus Vojtěcha Spurného, plný krásných autentických nahrávek dánské hudby od renesance až po 20. století – ve vysílání se s ním posluchači setkají od 17. března. Následovat bude cyklus s názvem Čtyři portréty Jeana Sibelia, který připravil znalec severu a severské hudby Ladislav Ščerbanič. Ten chystá na  podzim i  Píseň severu, několikadílný průřez přebohatou písňovou tvorbou severských autorů. A operní a pěvecká specialistka Jitka Slavíková připravuje pro Euphonii cyklus o legendárních pěvcích severu minulosti i současnosti. Nejen v  operních domech severských metropolí se setkáme s hlasy takových hvězd, jako jsou Soile Isokoski, Karita Mattila, Nina Stemme či Tom Krause, a  nebo byli například Kim Borg, Martti Talvela či Elisabeth Söderström a Birgit Nilson. To vše v průběhu května.  Jana Vašatová

vizitka

strana 3 2

REDAKCE DOKUMENTU A SPECIÁLNÍCH PROJEKTŮ SE PŘEDSTAVUJE

N

Naše redakce vznikala pozvolna. Za její zrod lze považovat rozhovor Blanky Stárkové (tenkrát literární redakce) a  Jiřího Kamena (tehdy Kulturní revue, která se posléze transformovala do redakce zpravodajství a  kulturní publicistiky) v  zimě roku 1995, kdy výše jmenovaná navrhla, že bychom mohli připravit čtyřhodinový blok na  způsob novinové víkendové přílohy, ovšem v  rozhlasovém provedení: rozhovory, debaty, komentovaná čtení z knih, literární cestopisy, pásma, menší dokumentární pořady na  rozdílná témata, někdy naopak jedno téma zpracované z různých pohledů a různými formami. Vše s lehkou nadsázkou a odstupem, pokud možno. První pořad byl vysílán na  svatého Jana v roce 1995 o různých obyčejích a zvycích a od té doby se stal pravidelnou součástí vltavského vysílání. Kulturně-publicistický týdeník, Víkendovou přílohu stanice Vltava, jsem redakčně i  autorsky většinou připravoval sám (pořad mám ostatně v redakčním úvazku), nejčastěji se na pořadu podílela

Blanka Stárková, spolupracoval i Tomáš Sedláček z Brna, překladatel Libor Dvořák a další. Na rozdíl od jiných redakcí stanice Vltava, Víkendovou přílohu její autoři od  začátku do  konce připravovali sami a dodnes se tak děje. Všechny pořady – včetně natočení ve  studiu s  herci – jsou v  našich rukou. Vzpomínám si, že jsem po  prvním pořadu potkal velmi zkušeného a zdatného rozhlasáka Otu Nutze, který mi řekl, že se mu Příloha líbí, ale „když budete každý týden sám připravovat takhle náročný pořad, zblázníte se.“ Nezbláznil jsem se, ale byl jsem tenkrát mladší než teď. Dokonce jsem své pole působnosti rozšířil a s Blankou Stárkovou připravil celodenní vysílání Den v  pařížské kultuře (1995), Den ve  vídeňské kultuře (1996). Samotná redakce však stále neexistovala, vše se odehrávalo pod egidou redakce kulturní publicistiky, kam jsem víceméně formálně patřil. V roce 1998 se odehrál druhý krok směřující k založení samotné redakce, přišla produkční Monika Jiřelová. Dva lidé už na založení

redakce stačili. Stal jsem se Moničiným vedoucím. Ze začátku se naše seskupení jmenovalo Redakce speciálních projektů. Hned v  tom roce, kdy produkční přišla, jsme připravili dva celodenní projekty: Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko – malá země s velkými příběhy (1998). Redakce se začala rozrůstat, přišel Jan Tůma a pak Blanka Stárková. Přibývaly pořady, například Kritický klub a Historický klub. Dělali jsme speciální vysílání ze Španělska, Berlína a  JAR. Do  důchodu se vzdálil Jan Tůma, přišla Eliška Závodná, která si „vymyslela“ týdeník Vltavský poledník. Z  literárně-dramatické redakce k nám doputoval Michal Lázňovský s Radiodokumentem a naše rozšířená redakce se přejmenovala na Redakci dokumentu a speciálních projektů. Přibyl pořad, který pro nás připravují Jan Tůma a Jaroslava Haladová: Prostor-architektura-design; Řeč věcí. K  velké proměně osazenstva redakce došlo na  přelomu loňského a  letošního

vizitka

strana 3 3

Eliška Závodná

Eva Nachmilnerová

Tomáš Černý

roku: do  důchodu odešli Blanka Stárková a  Michal Lázňovský a na jejich místa nastoupili Tomáš Černý a Eva Nachmilnerová. Současní členové redakce se sami představí, jejich elaboráty jsem jen mírně redigoval, občas více krátil.

jazyk, kuchyni, styl, parfémy a  také pro rychlost jejich slovního projevu. Cítí se tam zkrátka jako doma, možná i  proto, že Francouzi mají odvahu experimentovat a neuspět a potom se znovu pustit do experimentování. Ve Francii i doma miluje francouzskou „dochvilnost“ a  také francouzskou „posedlost“. Když člověk nemá aspoň jednu posedlost (divadlo, knihy, moře nebo správné zahušťování omáčky), je jeho život plytký, říkají Francouzi, a mají pravdu, tvrdí.

Vystudovala housle na  Pražské konzervatoři u  profesorky Dagmar Zárubové a  hudební vědu na FFUK v Praze. Jako členka Kvarteta Edeon vystupovala na mnoha hudebních festivalech. Účastnila se řady houslových kurzů barokní i soudobé hudby. Vystupuje s různými soubory, specializujícími se na historicky poučenou interpretaci. Od roku 2007 spolupracovala s Michalem Lázňovským, vytvořila tři hodinové Radiodokumenty, například Božský rošťák Jan Novák. V  prosinci 2009 byla na  základě mezinárodního konkurzu vybrána do prestižního kurzu Master School On Radio Features pro mladé rozhlasové talenty. Záliby: Jazzdance, pilates, běžky, chození po  horách, undergroundové koncerty, barokní housle, ticho, plachtění (na  lodi), jazyky, knížky, kino, kreslení, cestování a poznávání – krajů a lidí, radši do hloubky než povrchně.

ELIŠKA ZÁVODNÁ V Českém rozhlase 3 – Vltava se podílí na tvorbě a  přípravě pořadů Vltavský poledník, Historický klub, Kritický klub a také některých programových řad „speciál“. Spolupracuje i na přípravě speciálních vydání Víkendové přílohy (Klauniády na Vltavě, Fenomén Heidi, Adolf Loos atd.) Studovala romanistiku a  teorii divadla (Česko, Francie). Přeložila sice pár knih a  divadelních her, ale když ji náhoda přivedla do  rozhlasu, uvízla tam dodneška. Práce v  rozhlasu ji nepřestává fascinovat, stejně jako Francie a  její obyvatelé (Bretaň především). Miluje je pro jejich

EVA NACHMILNEROVÁ Jako dramaturg připravuje programovou řadu Radiodokument. Muzikoložka, houslistka a  rozhlasová dokumentaristka, doktorandka Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty UK. Zabývá se instrumentální hudbou 20. století, dílem Bohuslava Martinů a skladatele Jana Nováka.

vizitka

TOMÁŠ ČERNÝ Připravuje od začátku letošníku roku Víkendovou přílohu, jako moderátor a autor je podepsaný pod řadou dalších programů, které připravují jiné vltavské redakce, například Fonogramy. Své představení pojal jako jakousi životopisnou etudu, ze které je patrné, že jeho život od  raných začátků směřoval do rozhlasu. Vybírám z ní několik pasáží: „Když se onoho letního podvečera ozvala z rádia znělka Rozhlasových novin ‚Kupředu levá‘, bylo mi zhruba 60 minut. Nelze se proto divit, že jsem si její imperativ vysvětlil prakticky – jako ‚kupředu levák‘… Ve školce o mě prý jednou pravili, že budu buďto herec, a  nebo novinář. Chvilku to vypadalo taky na výtvarníka. To když jsem v roce 1984 vyhrál celostátní soutěž ‚Děti hutníkům – hutníci dětem‘. Můj akvarel ‚nádraží s  kolejemi

strana 3 4

naštorc‘ by se v archivu Albatrosu, kde byl obrázek vystaven, možná dal ještě najít… Nezapomenutelnou položkou mého středního vzdělání je fakt, kterým mi češtinář (a  náš třídní!) před maturitní komisí cíleně sestřelil ‚výbornou‘. Po  mém předpisově dvacetiminutovém monologu o předchůdcích Jana Husa a Jednotě bratrské jsem konsternoval zkoušející profesorku odpovědí na dotaz, jestli prý jsou ještě někde následovníci Jednoty bratrské. S jistotou člověka, který ví, že propadnout už nemůže, jsem odvětil, že to vážně netuším. Do smrti si díky tomu budu pamatovat, že prý v Kanadě působí Moravští bratři. No nekupte to za  sníženou známku na maturitním vysvědčení. Přebolelo to rychle. Tou dobou už totiž veškerý můj zájem přitahoval rozhlas. A já doufám, že s tím nepřestane.“

MONIKA JIŘELOVÁ Produkční. Nastoupila do  Československého rozhlasu v  roce 1982, na  stanici Vltava pracuje od roku 1998 jako produkční redakce. Z jejích produkčních počinů vybírám tříhodinové předčítání jmen obětí holocaustu Každý člověk má své jméno v Pinkasově synagoze v Praze 16. 9. 1999; cyklus Pátečních večerů Synagogy Čech, Moravy a  Slezska; dvoudenního projektu Barokní Klatovy 1998. Stará se o všechny naše speciální podniky, jakými jsou celodenní vysílání z  evropských kulturních metropolí i odjinud, nebo o čtyřiadvacetihodinové vltavské silvestry. Bylo jich už deset! Záliby: ráda čte, cestuje po  všech kontinentech, chodí na  koncerty všech žánrů, výstavy, do divadel i po horách, cvičí, setkává se s přáteli a jako typický Blíženec miluje a vítá vše nové.

JIŘÍ KAMEN

Monika Jiřelová

Vedoucí redaktor, editor Víkendové přílohy, Kritického klubu. Rozhlasový kulturní publicista, autor rozhlasových her (letos bude premiéra jeho dramatického seriálu podle románu Johna Knittela Via Mala) a  dokumentů, spisovatel (poslední knížka: román Kinžál z konce roku 2011). Studoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v  Olomouci, obor uměnověda, titul PhDr.  V  rozhlase pracuje od  roku 1975. Od  roku 1989 šéfredaktor hlavní

Jiří Kamen

redakce literárně-dramatického vysílání. Šéfredaktorem stanice Vltava byl v letech 1991–1993. Letos se těší na vltavské Skleněné dny na konci dubna, Norský den a  jedenáctý vltavský silvestr, jehož téma zatím jen tuší. Záliby: psaní, jih, pouště (Sahara i  severní pláně), jízda švýcarským vlakem se švýcarskou krajinou za oknem, houby; další záliby vyvolávají u některých mých kolegů údiv: ping-pong, fotbal, lyžování. 

Jiří Kamen, foto Tomáš Vodňanský

web

strana 3 5

KLASIKA NA WEBU Dramatický rozvoj webového prostředí během posledních dvou desetiletí ovlivnil zásadním způsobem také mediální prostředí včetně rozhlasů veřejné služby. Weby se staly velice rychle novou součástí jejich působnosti, simultánní vysílání jednotlivých stanic na internetu se stalo samozřejmostí stejně jako archivy odvysílaných pořadů poskytovaných tímto způsobem k  následnému poslechu. Silně konkurenční prostředí internetu je pro rozhlasy velkou výzvou – webové stránky stanic denně plní množství anoncí a doplňujících informací, fotografií i videoklipů.

V  hudební oblasti směřuje řada evropských rozhlasů k  rozšiřování nabídky internetovým směrem a k vytváření speciálních hudebních portálů – někdy s převahou nabídky záznamů koncertů, jindy s  prezentací nejmladší generace interpretů, nebo s  poskytováním jednotlivých skladeb či jejich kolekcí ke stažení umístěním na webu trvale, nebo jen na omezené období, což bývá provázeno vydatnou reklamní kampaní. Je to mimo jiné i reakce na poměrně spontánní proměnu ve  způsobu hudební recepce, kdy přibyla oblast internetu jako velice výrazná sféra,

využívaná spontánně zejména příslušníky nejmladší generace narozené už v „internetové době“. Výrazem zpřístupnění klasické hudby a  dalších informací zájemcům prostřednictvím internetu je nový hudební web Českého rozhlasu KLASIKA, který byl počátkem roku nabídnut veřejnosti a má ambice stát se jakousi internetovou encyklopedií zejména české hudby, a to také v její znějící podobě. Uživatelům poskytne k  bezplatnému stažení vybrané nahrávky ze studiové hudební produkce Českého rozhlasu – minulé i  té nejnovější. Základ repertoáru budou tvořit nahrávky Symfonického orchestru Českého rozhlasu, ale i  jiných těles, komorních souborů a  sólistů. Už v  současnosti je k  dispozici například komplet symfonií Antonína Dvořáka, symfonická díla Bedřicha Smetany, komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského. Snahou bude repertoár rychle doplňovat, rozhlasové archivy poskytují množství zajímavých nahrávek. Další určitě vítanou položkou webu Klasika budou záznamy koncertů určené k  poslechu. Postupně se objeví vybrané záznamy

symfonických i komorních koncertů, recitálů nebo koncertů staré hudby. Počítá se také s  příležitostným zařazením koncertů v  audiovizuálním formátu. Jako doplňující informační servis jsou postupně publikovány biografické profily zejména českých hudebních skladatelů, vesměs zpracované našimi předními muzikology, a  také profily interpretů a  uměleckých těles. Samostatnou položkou budou rovněž záznamy rozhovorů s  interprety a  skladateli nebo aktuality Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Součástí webu Klasika jsou informace o aktuálních hudebních pořadech Českého rozhlasu 3 – Vltava s  pozvánkami k  jejich poslechu a  o  hudebním zpravodajství v rámci pravidelného ranního bloku Mozaika. Vzhledem k  teritoriálně neomezené dostupnosti internetu, a tím otevřené možnosti prezentace naší hudební kultury a aktivit Českého rozhlasu co nejširšímu spektru zájemců včetně zahraničních, bude podstatná část webu dostupná také v  anglické verzi (klasika.rozhlas.cz).  dh

profil

strana 3 6

LUDWIG

MIES

VAN

a jeho skleněný svět „Chci vytvořit váš vlastní svět. Pracovat na něm od základů až po interiér, okna, dveře, nábytek. Vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. Navrhnout váš život. Ne pouze dům, v němž budete bydlet, ale životní styl… Vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout.“ (Simon Mawer: Skleněný pokoj)

Pavilon Barcelona, křeslo Barcelona, vila Tugendhat a židle Brno jsou tím největším vkladem, který lidstvu Mies van der Rohe přinesl. Od doby svého vzniku nezestárly ani o vteřinu. (Jan Sapák v předmluvě k Rozhovorům s Miesem van der Rohe)

L

DER

Ludwig Mies van der Rohe (†1886), jeden z  nejvýznamnějších představitelů funkcionalismu, architekt, který se držel hesla „kost a  kůže“ a  kterého zajímal subtilní skelet stavby a  průhledný skleněný obal, skrz který je vidět konstrukci, pocházel ze starého kamenického rodu v  Cáchách, na trojmezí Německa, Belgie a Nizozemí. Od patnácti let manuálně pracoval, pomáhal otci s výrobou kamenných pomníků. Také otec Adolfa Loose byl kameník! Na rozdíl od Loose, který je autorem proslulého eseje Ornament jako zločin a  dalších významných textů, Mies nikdy nenapsal žádnou knihu, traktát, studii, esej ani fejeton. Shodou okolností dva skvosty světové architektury Loose a Miese se nalézají na území České republiky, v Praze a Brně. Po  absolutoriu průmyslové školy navrhoval Mies van der Rohe štukové ornamenty pro továrnu na  interiérové dekorace. Architektonické

profil

FOTO — © MUZEUM MĚSTA BRNA

strana 3 7

Hlavní obytný prostor Vily Tugendhat

zkušenosti získával v  ateliérech předních architektů. Nejdříve pracoval u návrháře nábytku Bruna Paula, později stejně jako Le Corbusier u  Petera Behrense. Stal se ředitelem Bauhausu. Společně s  jeho dalšími členy Mies hlásal funkcionalismus, upřednostňoval jednoduché geometrické formy a  maximální čistotu designu. Forma podle něj měla následovat funkci, budovy tedy měly být funkční a  bez výrazných příkras a  čistě estetických dekorativních prvků. Účelnost, úspornost, jasnost konstrukce a funkce byly pro něj nejdůležitější priority. Jeho stavby získaly světový ohlas. V roce 1938 odešel na USA. A také v New Yorku, Chicagu a  na  americkém venkově vytvořil díla patřící do  zlatého fondu světové architektury.

V šedesátých letech navrhl budovu Nové Národní galerie v Berlíně. Zemřel v roce 1969. Už na přelomu 20. a 30. let 20. století Mies vytvořil převratná díla: expozici skla, Německý pavilon na  Mezinárodní výstavě v  Barceloně a  vilu Tugendhat pro manžele Tugendhatovi v Brně. „Mies van der Rohe tu uplatnil princip volně plynoucího prostoru,“ řekla v  jednom rozhovoru architektka Iveta Černá, současná vedoucí vily Tugendhat. „Když architekt ukazoval manželům Tugendhatovým první projekt domu, podivovali se, co znamenají ony malé křížky na půdorysu. Byly to později proslavené svazkové sloupy, které jsou ze čtyř pronýtovaných ‚L‘ profilů. Díky tomuto volnému půdorysu mohl architekt otevřít dvě plně prosklené zahradní fasády hlavního obytného

podlaží včetně zimní zahrady. Křížové profily použil Mies i v barcelonském pavilonu. Samotný dům je dnes nejen neobyčejně cennou památkou architektonickou, ale i  technickou. Je to ‚ocelový‘ dům. Má ocelový skelet, ocelové rámy oken. Na svou dobu byl neobyčejně pokrokově vybaven – najdeme tu elektrické spouštění oken, klimatizaci, fotobuňku při vstupu.“ V  případě vily Tugendhat můžeme mluvit o  Gesamtkunstwerku. Mies van der Rohe byl nejen autorem projektu vily a konceptu zahrady, ale navrhl nábytek a další designérské prvky v domě. Jeho architektura měla vytvořit spirituální prostor založený na strukturální celistvosti a na kvalitě materiálu. Mies byl posedlý sklem nejen v případě svých evropských staveb. Ve  Spojených státech navrhl mrakodrapy z oceli a skla, například dvojici výškových obytných domů na  Lake Shore Drive v  Chicagu. Jeho oblíbeným materiálem bylo barevné sklo. Reflexe skleněných ploch byla pro něj v případě skleněných budov důležitější hra světla a stínu. V roce 1930 se v Brně manželům Tugendhatovým narodil syn Ernst. Jeho rodina před nacisty emigrovala nejdříve do  Švýcarska a  pak do  Jižní Ameriky. Ernst se stal významným filozofem, jeho dílo i život jsou spjaty s německou kulturou, i  přes neblahou zkušenost jeho židovské rodiny s nacisty. Tugendhatovo uvažování i styl, přísnost hledání v  jeho úvahách o  fundamentálních otázkách etiky a  filozofie výrazně ovlivnila úsporná vizuální zkratka funkcionalistické architektury, úchvatného domu, ve kterém prožil své dětství. „Nepracuji na  architektuře, pracuji na  architektuře coby na jazyku a myslím si, že aby existoval jazyk, musí nejdřív existovat jeho gramatika. Pro mne je konstrukce něco jako logika“, pravil v rozhovoru Mies van der Rohe.  Jiří Kamen

K monotematickému vydání Víkendové přílohy stanice Vltava: Mies van der Rohe a jeho skleněný svět, sobota 28. dubna 2012 dopoledne.

průvodce

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).

strana 3 8

HUDEBNÍ MOST PRAHA – DRÁŽĎANY

Löffler se uskuteční v Břevnovském klášteře 20. května od 19.30.

www.collegium1704.com

Jarní část sezony 2012 pokračuje! Collegium 1704, pražský barokní orchestr a vokální soubor, pořádá již popáté pravidelný cyklus Hudební most Praha – Drážďany. Jarní část sezony otevřel 13. února 2012 koncert věnovaný římskému oratoriu, dále bude uvedena novodobá premiéra oratoria La passione di Gèsu Cristo Josepha Schustera, na Velikonoce jsou připraveny Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha a v květnu první polovina cyklu vyvrcholí Virtuózními koncerty z pera A. Reichenauera, A. Vivaldiho a J. D. Zelenky. Premiéra oratoria Josepha Schustera La passione di Gèsu Cristo, na text vídeňského dvorního básníka Pietra Metastasia, se uskuteční v Českém muzeu hudby 10. března v 19.30. Schuster ve své hudební řeči spojuje smysl pro zvukomalbu s jedinečnou melodickou invencí. Tento v minulosti téměř zapomenutý skladatel, jenž na drážďanském dvoře kompozičně navázal na slavného J. D. Zelenku, se především díky svým hudebně-dramatickým dílům dostává v posledních letech opět do popředí zájmu interpretů i návštěvníků koncertů. Jedním z vrcholů sezóny bude uvedení Janových pašijí Johanna Sebastiana Bacha 5. dubna v 19.30 v kostele sv. Šimona a Judy. Janovy pašije představují svojí hudebně-dramatickou koncepcí, ztvárněním vypjatých emocí a dramatičností dílo, kterým se Bach nejvíce přiblížil světu opery svých současníků, a bezpochyby patří k vrcholům v pašijové literatuře. Jarní část sezóny zakončí Virtuózní koncerty Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky a Antonína Reichenauera, který působil ve službách hraběte Václava Morzina, jehož „Maestro di Musica in Italia” nebyl nikdo jiný než Vivaldi. Tento koncert v podání vynikajících sólistů italského fagotisty Sergia Azzoliniho a německé hobojistky Xenie

BAROKNÍ PODVEČERY od 5. 3. 2012 12. ročník cyklu koncertů staré hudby Barokní podvečery se zaměří na oslavu výročí narození Fridricha II. Velikého (1712– 1768), pruského krále a braniborského kurfiřta, největšího vojevůdce 18. století, milovníka hudby, skladatele a nejlepšího flétnisty mezi králi. Na koncertech jarní řady zazní kromě královských flétnových koncertů také výběr ve své době nejmodernějších i nejmódnějších hudebních kompozic, pohrávajících si s nově objevenou „procítěností“ stejně jako s galantní melodickou virtuozitou.

www.baroknipodvecery.cz

PERSKÝ NOVÝ ROK 20. 3. 2012 Praha a České Budějovice se letos stanou dějištěm oslav svátku Nowruz (čti: Noruz, v překladu z perštiny Nový den, íránská novoroční oslava), který po celém světě slaví více než 300 milionů lidí. Hlavní část oslav se za účasti mezinárodních hvězd uskuteční 20. března v 19.00 v pražském Divadle Hybernia. Oslavy svátku Nowruz se v Česku konají již potřetí. Organizátorem je Shahab Tolouie – perský kytarista a zpěvák žijící v Praze, který se svým Quartetem a pozvanými hosty představuje perskou hudbu a kulturu. Na rozdíl od předešlých ročníků, kterých se zúčastnili především české osobnosti jako např. Radim Hladík, David Koller, Jiří Srnec a Pavel Ryba, přivítá ten letošní hosty zahraniční. Mezi nejvzácnější patří indický perkusista Trilog Gurtu. Trilog spolupracoval s jazzovými hvězdami, jako jsou Oregon, John McLaughlin, Joe Zawinul, Pat Metheny

nebo Jan Garbarek. Dalšími hosty jsou vášnivý perský tanečník Shahrokh Moshkin Ghalam a temperamentní Španělka Marina Albero – hráčka na perský santur, která spolupracuje se španělským jazzovým pianistou Chano Domínguezem.

www.shahab.cz

JANÁČKŮV MÁJ 17. 5.–8. 6. 2012 Letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj je pestrou, leč kvalitní, přehlídkou vynikajících uměleckých osobností a citlivým výběrem děl skladatelů, kteří se zapsali do světových dějin hudby. V roce 2012 je časové rozmezí tohoto výběru dáno na straně jedné gregoriánským chorálem a na straně druhé novými díly mladých skladatelů do třiceti let, jimž je vyhrazena soutěž GENERACE, poprvé vyhlášena a organizována jako mezinárodní. Festival nabízí stylově čisté a vyhraněné programy, jakými jsou například večer Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka, koncert představitelů II. vídeňské školy či varhanní recitál vystavěný výlučně ze skladeb moravských autorů. Nabízí rovněž mimořádná díla, která se v koncertních sezónách běžně nevyskytují. Tím bezesporu je také „Mojžíš“, oratorium Sylvie Bodorové na texty Starého zákona. Návštěvníci Janáčkova máje právem očekávají hostování známých a významných zahraničních hostů. Letošní máj ozdobí pěvec Ferruccio Furlanetto, klavírista Rudolf Buchbinder, dirigent Alan Buribajev, houslistka Sophia Jaffé a další. V jejich stínu určitě nezůstanou Jiří Bárta, Karel Košárek, Jakub Hrůša.

www.janackuvmaj.cz

DÁLE DOPORUČUJEME České kulturní slavnosti www.ceske-kulturni-slavnosti.cz

program

PRO– GRAM

strana 3 9

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 85. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

13. 3.   20.00 (záznam z 5. 3.) Massenet: Máří Magdalena. Sólisté: Eva Dřízgová (soprán), Barbora Polášková (mezzosoprán), Josef Zedník (tenor), Zdeněk Plech (bas). Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Dirigent Vladimír Válek 27. 3.   20.00 (záznam z 19. 3.) Martinů: Symfonie č. 4. — Skrjabin: Koncert pro klavír a orchestr fis moll op. 20. — Symfonie č. 4 Le poème de l’extase. Sólista Ratimir Martinowicz. Dirigent Aleksandar Marković. 24. 4.   20.00 (záznam ze 17. 4.) Respighi: Římské fontány. — Paganini: Koncert pro housle a orchestr č. 2 h moll. — Franck: Symfonie d moll. Sólista Ivan Ženatý. Dirigent Ondrej Lenárd. 8. 5.   20.00 (záznam z 30. 4.) Kukal: Píseň vojína šílence na text Jakuba Demla, op. 19. — Suk: Zrání, symfonická báseň. Sólista: Roman Janál (baryton). Ženský sbor Kühnova smíšeného sboru, sbormistr Marek Vorlíček. Dirigent Tomáš Hanus.

SPECIÁLNÍ PROJEKTY ŽIDOVSKÉ INSPIRACE V HUDBĚ – SPOLEČNÝ PROJEKT EBU 26. 3.   20.05 (přímý přenos ze Španělské synagogy v Praze) „Sny a modlitby“. Příspěvek Českého rozhlasu. S. Silver: Píseň Sáry — J. Dušek: Židovské sny — O. Golijov: Sny a modlitby Izáka Slepého. Sólisté: Irena Troupová

(soprán). Irvin Venyš (klarinet) a Dominika Hošková (violoncello). Orchestr Berg. Dirigent Peter Vrábel. 31. 3.   16.30 (záznam koncertu z Tallinnu z 19. 3. 2012) „Hudba v Jeruzalémě“. Příspěvek Estonského rozhlasu. Gregoriánský chorál a židovská a arabská tradiční hudba. Sólista Yair Dalal (oud, zpěv), soubory Vox Clamantis a Al Ol Ensemble, dirigent JaanEik Tulve. 2. 4.   20.00 (záznam koncertu v Královském divadle v Kodani z 12. 3. 2012) „Mahler na Středním východě“. Příspěvek Dánského rozhlasu. Aranžmá skladeb G. Mahlera, F. Mendelssohna-Bartholdyho, L. Bernsteina i autentická židovská hudba. Middle East Peace Orchestra, umělecký vedoucí Henrik Goldschmidt. 9. 4.   20.00 (záznam koncertu v Henry Crown Auditorium, Jerusalem Theatre z 5. 3. 2012) Příspěvek Izraelského rozhlasu.B. Olivero: Chariots. — O. Zehavi: Adama. — N. Glanzberg/F. Chaslin: Chagall Suite. — F. David: Houslový koncert č. 5. — J. Offenbach/M. Rosenthal: Gaîté parisienne. Sólisté Gila Bashari (zpěv), Hagai Shaham (housle), Jeruzalémský symfonický orchestr, dirigent Frédéric Chaslin.

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 10. 3.   16.30 (záznam z Berwaldhallen ve Stockholmu z 27. 1. 2012) Dvořák: Koncert h moll. — Rachmaninov: Symfonické tance. Sólista Truls Mørk, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, dirigentka Susanna Mälkki. 12. 3.   20.00 (záznam z Barbican Hall v Londýně z 10. 11. 2011). Kadeřábek: „C“. — Dvořák: Zlatý kolovrat. — Martinů: Rapsodie - koncert. — Janáček: Taras Bulba. Sólista Maxim Rysanov, BBC Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bĕlohlávek. 15. 3.   19:00 (přímý přenos z Kongresového centra ve Zlíně).

Smetana: Hakon Jarl, symfonická báseň op. 16. — Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 16. — Sibelius: Symfonie č. 2 D dur op. 43. Filharmonie B. Martinů Zlín. Sólista Ivo Kahánek. Dirigent Stanislav Vavřínek. 18. 3.   16.00 (přímý přenos z Obecního domu v Praze). Liška: Hudba pro perského šáha. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Kühnův smíšený sbor, dirigent Jaromír M. Krytek. 21. 3.   13.40 (záznam koncertu v kostele sv. Jakuba v Ostravě-Plesné z 11. 10. 2011) Bach: Goldbergovské variace. Roman Patočka (housle), Jakub Fišer (viola) a Jiří Bárta (violoncello). V rámci projektu Den s Bachem. 25. 3.   14.15 (záznam koncertu v kostele svatých Šimona a Judy z 20. 12. 2011) Geminiani: Concerto grosso d moll „Follia“. — Purcell: výběr z opery Dido a Aeneas. — Spurný: Concerto „Ad Honorem B+B+B“. — Haydn: Ariadna na Naxu. — Koncert pro cembalo a smyčce F dur. Sólistka Dagmar Pecková (mezzosoprán), Ensemble 18+, dirigent Vojtěch Spurný. 4. 4.   19.30 (přímý přenos z pražského Rudolfina) Mozart: Adagio a fuga pro smyčce c moll. — Brahms: Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll. — Kadeřábek: Adagio a fuga pro dechy. — Mozart: Symfonie č. 31 D dur Pařížská. Jan Fišer (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Pražská komorní filharmonie, dirigent Jakub Hrůša. 6. 4.   20.00 (záznam koncertu v kostele Krista Krále v Ostravě-Svinově ze 4. 10. 2011) Bach: Janovy pašije. Markus Brutscher (Evangelista) a další sólisté, Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. 12. 4.   21.20 (záznam koncertu v kostele sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi z 25. 10. 2011) Komm, süsses Kreuz. Sólista Tomáš Král (baryton), Ensemble Tourbillon, umělecký vedoucí Petr Wagner (viola da gamba). 14. 4.   19.30 (přímý přenos z pražského Rudolfina)

program

Koncert k 80. výročí Kühnova dětského sboru. Sbormistr Jiří Chvála. 23. 4.   20.00 (záznam koncertu ve stockholmské síni Berwaldhallen z 21. 10. 2011) Stenhammar: Serenada F dur. — Mahler: Píseň o zemi. Sólisté Anne Sofie von Otter a Michael König (zpěv), Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, dirigent Daniel Harding. 30. 4.   20.00 (záznam koncertu v Domě kultury města Ostravy z 19. 1. 2012) Weber: Euryanthe. Předehra. — Bruch: Houslový koncert g moll. — Mahler: Symfonie č. 1. Sólistka Martina Bačová, Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christian Arming. 12. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu) Smetana: Má vlast. Zahajovací koncert festivalu Pražské jaro. Česká filharmonie, dirigent: Vasilij Petrenko. 15. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Mozart: Symfonie č. 39, 40 a 41. Vídeňští filharmonikové, dirigent Daniel Barenboim. 16. 5.   20.00 (přímý přenos z Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Mahler, Debussy, Messiaen. Magdalena Kožená (zpěv), Mitsuko Uchida (klavír). 17. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Rossini: Lazebník sevillský. Předehra. — F. Mendelssohn-Bartholdy: Houslový koncert e moll. — A. Dvořák: Novosvětská symfonie. Sólistka Julia Fischer, Petrohradská filharmonie, dirigent Jurij Těmirkanov. 19. 5.   20.00 (přímý přenos z Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Thomas, Saint-Saëns, Gounod, Rossini, Donizetti, Ponchielli, Bellini. Sólistka Edita Gruberová (soprán), Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Andrej Jurkevič. 20. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Tippett: Koncert pro dva smyčcové orchestry. — Josef Suk: Zrání. BBC Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bělohlávek. 21. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Brahms: Koncert pro housle D dur. —

strana 4 0

Martinů: Symfonie č. 4. BBC Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bělohlávek. 22. 5.   20.00 (přímý přenos z Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Stravinskij: Apollon musagete. — Beethoven: Klavírní koncert č. 1. a 3. Sólista Leif Ove Andsnes, Mahler Chamber Orchestra. 25. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Dvořák: Zlatý kolovrat. — Beethoven: Klavírní koncert č. 4. — Lutoslawski: Koncert pro orchestr. Varšavská filharmonie, sólista Rafal Blechacz, dirigent Antoni Wit. 26. 5.   20.00 (přímý přenos z Obecního domu z festivalu Pražské jaro) Hudba J. S. Bacha. Sólista Ian Bostridge (tenor), Orchestra of the Age of Enlightenment. 28. 5.   20.00 (přímý přenos z Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Beethoven: Symfonie č. 10 (fragment). — L. Sommer: Dopis otci. Koncert pro flétnu a komorní orchestr. — I. Hurník: Leporelo. — Beethoven: Symfonie č. 1. Sólista Roman Novotný, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Marko Ivanović. 29. 5.   20.00 (přímý přenos Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Mozart, Debussy, Ravel, Chopin. Ivan Moravec (klavír). 30. 5.   20.00 (přímý přenos z Rudolfina z festivalu Pražské jaro) Beethoven: Fidelio. Koncertní uvedení opery. Sólisté, Pražská komorní filharmonie, dirigent Jakub Hrůša.

OPERNÍ VEČER sobota

3. 3.  19.00 Verdi: Aida. Přímý přenos z Metropolitní opery. 10. 3.  20.00 Rameau: Anacréon, Pygmalion. Operní sezóna EBU. 17. 3.  17.00 Musorgskij: Chovanština Přímý přenos z Metropolitní opery. 24. 3.  18.00 Verdi: Macbeth. Přímý přenos z Metropolitní opery. 31. 3.  19.30 Ponchielli: Gioconda. Operní sezóna EBU. 7. 4.  19.00 Wagner: Parsifal 21. 4.  19.30 Hasse: Romolo et Ersilia

5. 5.  19.00 Janáček: Věc Makropulos. Přímý přenos z Metropolitní opery.

AKADEMIE & STUDIO LIVE středa 20.00–21.45

7. 3.   Lipský chlapecký sbor Thomanerchor 14. 3.   Skladatel filmové hudby Zdeněk Liška 21. 3.   20.00 (Studio live – přímý přenos) Z díla J. S. Bacha. Jiřina Dvořáková (varhany), Jana Jedličková (soprán), Lukáš Vytlačil (flétna). V rámci projektu Den s Bachem. 11. 4.   Oskar Nedbal 18. 4.   Letní orchestr mladých 25. 4.  20.00 Studio live (přímý přenos) Haydn, Dvořák, Mahler. Lucie Hilscherová (mezzosoprán). 2. 5.   Milan Slavický. K nedožitým 65. narozeninám skladatele a muzikologa. 9. 5.   Ohlédnutí za Pražským jarem 2011

9. 3.   R. Vaughan Williams: Dona nobis pacem 13. 3.   Berliozův Benvenuto Cellini přímo z Paříže 20. 3.   Nezapomenutelné cembalo Zuzany Růžičkové 27. 3.   Czifra hraje Liszta Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru!

MATINÉ úterý až pátek, 10.15 – 11.30

Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 – Vltava i některé známé hudební osobnosti, včetně spolupracovníků z Brna a Ostravy.

HUDEBNÍ FÓRUM S…

CD LASER

pondělí až pátek 23.15–24.00

neděle 21.00–23.00

Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky. 19. 3.–23. 3.   Hudební fórum s Josefem Třeštíkem. Ohlédnutí za loňským ročníkem festivalu soudobé hudby Contempuls. (V pořadech zazní skladby Pavla ZemkaNováka, Miroslava Srnky a dalších skladatelů.)

Severský bard Sibelius. Hrají Göteborští symfonikové, řídí Neeme Järvi, a Sinfonia Lahti, řídí Osmo Vänskä. 4. 3.   Čtyři legendy z Kalevaly op. 22 (Lemminkäinen Suite). — Symfonie č. 1 e moll op. 39. 11. 3.   Finlandia op. 26. — Koncert pro housle a orchestr op. 47. — Symfonie č. 2 op. 43. 18. 3.   Karela. — Dcera Pohjoly. — Noční jízda a východ slunce op. 55. — Symfonie č. 3 op. 52. 25. 3.   Symfonie č. 4 a moll op. 63; Oceánidy op. 73. — Symfonie č. 5 Es dur 1. 4.   Kuklena. Suita z jevištní hudby opp. 44 a 62. — Symfonie č. 6 op. 104. — Tapiola op. 112. — Symfonie č. 7 op. 105

RONDO pondělí až pátek 9.00–9.30

Kritické sondy do světa kompaktních disků aneb Jak to slyší hudební kritici. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby. 1. 3.   Ptáci. Na pikolu hraje Peter Verhoyen. 6. 3.   Kompletní Čajkovskij s Riccardem Mutim 7. 3.   Rafal Blechacz — Debussy, Szymanowski

Dirigent a klavírista Daniel Barenboim. 15. 4.   Cimarosa: Tajné manželství. English Chamber Orchestra. — Chopin: Preludia. — Beethoven: Koncert pro klavír č. 1. New Philharmonia Orchestra, dirigent O. Klemperer.

program

22. 4.   Beethoven: Sonáta pro klavír č. 15 D dur op. 28 Pastorální. — Bruckner: Symfonie č. 7 E dur. Chicago Symphony Orchestra. 29. 4.   Debussy: Faunovo odpoledne. Orchestre de Paris. — Čajkovskij: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll. Münchner Philharmoniker, dirigent S. Celibidache. — Wagner: Předehry a orchestrální hudba z oper. Orchestre de Paris. 6. 5.   Schubert: 6 Moments Musicaux. — Mozart: Koncert pro klavír č. 24 c moll. Berliner Philharmoniker. — Beethoven: Symfonie č. 5. West-Eastern Divan Orchestra.

DUCHOVNÍ HUDBA neděle 08.00–09.00

4. 3.   Tradice zpívaných pašijí a jejich zhudebnění v českém jazyce 11. 3.   Purim, Pesach, Jom Jerušalajim, Jom Haacmaut (Svátek losů, Svátek vysvobození z egyptského otroctví, Den Jeruzaléma, Den nezávislosti). Připravil Leo Pavlát. 18. 3.   Hudební slavnost ke cti svatého Josefa s hudbou J. D. Zelenky a H. I. F. von Bibera 25. 3.   Postní hudba habsburské monarchie v 18. století I. 1. 4.   Postní hudba habsburské monarchie v 18. století II. 8. 4.   Hudba pro Velikonoční neděli 15. 4.   Johannes Touront. Vlámský skladatel na dvoře císaře Friedricha III. 22. 4.   Duchovní hudba Arvo Pärta (1/4) Cantate Domino, Blahoslavenství a Te Deum 29. 4.   Duchovní hudba Arvo Pärta (2/4) Sedm antifon Magnificat a Berliner Messe 6. 5.   Duchovní hudba Arvo Pärta (3/4) Magnificat, Trisagion a Litanie 13. 5.   Duchovní hudba Arvo Pärta (4/4) Silouans Song, sbor Farizeové, Credo, Psalom a Missa Sillabica 20. 5.   Duchovní hudba a svět Milana Slavického 27. 5.   Šavuot (Svátek týdnů – Svátek darování Tóry) — Tiša be-av (Smuteční den). Připravil Leo Pavlát.

LITURGICKÝ ROK neděle 7.00–7.35 | repríza sobota 1.05–1.40

strana 4 1

Liturgický rok v hudbě protestantismu se skladbami zejména německých a nizozemských autorů. Připravuje M. Novenko. Cyklus rozvržený na dobu od listopadu 2011 do listopadu 2012.

MUSICA ANTIQUA čtvrtek, 21.20 – 22.45

Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu. 15. 3.   Jan Ignác František Vojta 22. 3. a 29. 3.   Zobcová flétna v dílech Georga Philippa Telemanna. 5. 4.   J. D. Zelenka a jeho Missa Sancti Josephi. 12. 4.   William Byrd a jeho „consort music“ v podání souboru Phantasm.

dr. Michaela Freemanová výročí J. L. Dusíka a okolo Velikonoc do této řady vstoupí Vladimíra Lukařová se svými pořady věnovanými hudbě velikonoční doby. 27. 3.–24. 4.   Bachovy kantáty a jejich interpreti – 2. řada (5 pořadů). Postní období, Slavnost Zvěstování Páně, Květná neděle, Pašijový týden, Velikonoce, 5 nedělí po Velikonocích. V pořadech zazní nahrávky dirigentů Helmutha Rillinga, Marka Štryncla, Philippa Herrewegheho, Nevilla Marrinera, Johna Eliota Gardinera, Rogera Norringtona, hobojisty Han de Vriese, flétnisty Milana Munclingera, trumpetisty Franka Kaderabka a vzácné gramofonové snímky dirigentů Karla Richtera a Hanse-Joachima Rotzsche. Připravili a uvádějí Vladimíra Lukařová a Lukáš Hurník. SLOVO O HUDBĚ

Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru!

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA SLOVO O HUDBĚ – VARHANY pondělí 17.00–17.30

Varhaník a skladatel Radek Rejšek přibližuje zajímavé nástroje v tuzemsku i v zahraničí a nechává na nich zaznít repertoár charakteristický pro jejich dispozice.

středa 17.00–17.30

Hudebně-publicistická půlhodinka věnovaná aktuálním událostem našeho i zahraničního hudebního života přiblíží například hudební festival Smetanovy dny v Plzni, zprostředkuje návštěvu rodiště Vítězslava Nováka – Kamenici nad Lipou, s pracovníky Hudebního nakladatelství Českého rozhlasu se ohlédne za deseti lety jejich práce, hosty budou i členové Prague Cello Quartet atd.

V této programové řadě se zaměříme na severskou kulturu, které je letos věnována na stanici Vltava velká pozornost. Pokračuje nový cyklus Ladislava Ščerbaniče Cesta na sever – jakýsi hudební cestopis, v němž nás autor provádí po hudebních lokalitách od severního Dánska až po Norsko a Island. Připraven je také cyklus pořadů o Jeanu Sibeliovi atd. TELEFONOTÉKA neděle 16.30–17.45

Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. houslista Pavel Šporcl, šéfdirigent SOČR Ondrej Lenárd, houslista Jaroslav Šonský žijící a umělecky působící ve Švédsku či specialistka na interpretaci staré hudby Irena Troupová aj.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek 13.00–13.30

HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek 13.40–15.00

PASTICCIO pondělí až sobota 12.10–12.50

PAUZA SLOVO O HUDBĚ + POSLUCHÁRNA + DA CAPO úterý 17.00–17.30 | repríza ve středu 00.35–01.05

V tomto vysílacím čase dává Český rozhlas 3 – Vltava prostor jednak pořadům Lukáše Hurníka, jednak do něho vstupuje několik našich mladých hudebníků. V cyklech podobných dlouholetému projektu Posluchárna Ivana Štrause se tu budou střídat pořady věnované skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou uvádět, sami blízko. Jsou mezi nimi mj. muzikolog Pavel Petráněk a cembalistka Alena Hönigová a další. Zároveň se zde bude nadále pravidelně objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli. 20. března připomene

SLOVO O HUDBĚ – STUDIO D

pondělí až čtvrtek 16.30–17.00

čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu 0.35–1.05

PAUZA S CONCERTINEM PRAGA

Studio D. Dialog – diskuse – debata. Pravidelné živě moderované diskuse s hosty ve studiu o aktuálních hudebních tématech a problémech.

pátek 16.30–17.00

SLOVO O HUDBĚ – STUDIO M

SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek 01.05–02.00

PARTITURY pondělí až pátek 5.45–6.30 | sobota a neděle 6.05–6.55 | repríza druhý den 4.00–4.45

pátek 17.00–17.30 | repríza v úterý 0.35–1.05

SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY

V jarních vydáních Magazínu mladých muzikantů přivítáme například harfistku Dominiku Ťukovou a hudební skladatele Lukáše Sommera a Jiřího Kabáta a vypravíme se na Violoncellovou soutěž Jana Vychytila.

pondělí až pátek 4.45–5.35

DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí 22.00–22.45

KOMORNÍ HUDBA pátek 22.00–22.45

HLASY A HLÁSKY sobota 06.55–07.15

EUPHONIA

SÓLO PRO

sobota 13.00–14.00

sobota 07.15–08.00

program

PROMENÁDNÍ KONCERT sobota 11.00–11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT sobota 16.30–17.45

ZVONY neděle 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle 12.10–12.50

KRÁSNÉ HLASY neděle 13.05–14.00

VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00

VARHANY neděle 10.00–10.30

KOMORNÍ KONCERT neděle 14.15–15.45

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny 9.30–10.00

PONDĚLÍ   Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. ÚTERÝ  střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. STŘEDA  střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy. ČTVRTEK  střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. PÁTEK   klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

strana 4 2

JAZZOVÝ PODVEČER

NOČNÍ VLNA JAZZU

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

17.45–18.30

každou noc 2.00–3.00

denně 18.30–19.00

PONDĚLÍ  střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. ÚTERÝ  střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. STŘEDA  střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou. ČTVRTEK   Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka. PÁTEK  střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. SOBOTA   Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). NEDĚLE   Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

EURORADIO JAZZ SEASON pátek 22.30–24.00

satelitní přenosy jazzových koncertů: 30. 3.   Záznam jazzového koncertu kvinteta Kevina Deana z Montrealu (Kanada). 27. 4.   Záznam jazzového koncertu Bucinatores Orchestra z pražského Studia A Českého rozhlasu. 25. 5.   Koncert jazzového kvinteta Roye Hargrova z festivalu v St. Ingbert (Německo).

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00

Hudba a styl nové generace.

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 sobota – střídavě

Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. Etnohrátky. Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. neděle

Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění.

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00–4.00

Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová.

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek 15.00–16.00

Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová a Adam Radech.

2. 3.–13. 3.   Sofi Oksanenová: Očista (12 částí) 14. 3.–18. 3.   Elie Wiesel: Svítání (5 částí) 19. 3.–25. 3.   Jan Kjaerstad: Znamení k lásce (7 částí) 26. 3.–2. 4.   Josef Hiršal: Vínek vzpomínek (8 částí) 3. 4.–9. 4.   Pär Lagerkvist: Barabáš (7 částí) 10. 4.–21. 4.   Primo Levi: Kdy, když ne teď? (12 částí) 22. 4.–1. 5.   Jiří Stránský: Tóny (10 částí) 2. 5.–16. 5.   Charles Dickens: Oliver Twist (15 částí) 17. 5.–23. 5.   August Strindberg: Inferno (7 částí) 24. 5.–7. 6.   Vladislav Vančura: Konec starých časů

OSUDY všední dny 11.30–12.00 | repríza následující všední den 0.05–0.35

Rozhlasové memoáry. 27. 2.–9. 3.   Michael Konůpek (10 částí) 12. 3.–16. 3.   Marta Kučírková (5 částí) 19. 3.–23. 3.   Jiří Jirmal (5 částí) 26. 3.–6. 4.   Heda Kaufmannová: Válečné vzpomínky (10 částí) 9. 4.– 20. 4.   Jan Koblasa (10 částí) 23. 4.–27. 4.   Jaroslav Med (5 částí) 30. 4.–4. 5.   Miluše Juříčková: Cestami Sigrid Undsetové (5 částí) 7. 5.–18. 5.   Miroslav Matouš (10 částí) 21. 5.–25. 5.   Andrej Krob (5 částí) 28. 5.–8. 6.   František Janouch (10 částí)

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00–16.30

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45–5.55

střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05–1.30

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek (hynek.peká[email protected])

1. 3.   Markéta Pilátová: Vanilková zmrzlina 8. 3.   J. Seppälä: Třešňové květy 15. 3.   Zachar Prilepin: Žilka 22. 3.   Martin Němec: Kojná 29. 3.   Miloš Doležal: Moskal vjel do stáje 5. 4.   V. Sorensen: Dvojčata 12. 4.   Pavel Juráček: Konec srpna v hotelu Ozon 19. 4.   Paolo Bacigalupi: Čerpadlo

program

26. 4.   Bohumil Hrabal: Fádní stanice, Setkání 3. 5.   L. S. Christensen: Výtah Oscara Wilda 10. 5.   Eugène Ionesco: Fotografie plukovníka 17. 5.   Anton Sančenko: Černomořská povídka 24. 5.   László Darvasi: Manžel Koller 31. 5.   Carlos Victoria: Tanec svatého Víta

POVÍDKA neděle 11.30–12.00

4. 3.   Marcel Jouhandeau: Malvína aneb To je vata 11. 3.   Stig Dagerman: Naše noční lázně 18. 3.   Karel Poláček: Polepšení Ferdiše Piskory 25. 3.   Gabriela Preissová: Peterka 1. 4.   Tarjei Vesaas: Kotrč 8. 4.   Jaroslav Durych: Legenda 15. 4.   Isaak Babel: U babičky 22. 4.   Fred Chapell: Vypravěči 29. 4.   Zdeněk Matěj Kuděj: Mariánská huť 6. 5.   Anton Pavlovič Čechov: Angrešt 13. 5.   Jakobína Sigurdadóttir: Stella 20. 5.   Josef Škvorecký: Píseň zapomenutých let 27. 5.   Valburga

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30–2.00

4. 3.   Alena Wagnerová: Alsaské stopy 11. 3.   Přátelství až za hrob 18. 3.   Eda Kriseová: Andělé 25. 3.   Luigi Pirandello: Ve víru 1. 4.   Aphonse Allais: Shocking Comfort 8. 4.   Alexandr Kliment: Imprimatur 15. 4.   Bram Stocker: Soudcův dům 22. 4.   Karel Michal: Jak Pupenec k štěstí přišel 29. 4.   Honoré de Balzac: Krásná Imperia 6. 5.   Jaroslav Havlíček: Jasnovidka 13. 5.   Gilbert Keith Chesterton: Tři apokalyptičtí jezdci 20. 5.   Julien Green: Christine 27. 5.   Bernard Horst: Tma

strana 4 3

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00–21.00

4. 3.   Divoká bolest Viléma Mrštíka 11. 3.   Marx nebyl jenom Karel (Bratři Marxové) 18. 3.   Sylva Fischerová: Jak dýchat, natož vyprávět? 25. 3.   Severní vítr 1. 4.   Jürgen Amann: Průlom kruhových hradeb 8. 4.   Jakub Deml: Hlas mluví ke slovu 15. 4.   Hugo Kosterka 22. 4.   Noční můra Josefa Šafaříka 29. 4.   Lou Andreas Salomé 6. 5.   Podivuhodný svět Henriho Pourrata 13. 5.   Jiří Gruša 20. 5.   Asko Sahlberg 27. 5.   Jiří Weiss

SOUZVUK neděle 9.00–10.00

4. 3.   Bouřky. Příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy 11. 3.   Kalevala 18. 3.   Josef Bartuška: Vitorazsko 25. 3.   František Bílek: Milostné listy 1. 4.   Josef Kroutvor: Zlatý pruh 8. 4.   Jaroslav Durych: Z ráje i očistce 15. 4.   Na břehu ostrova Krku aneb Čeští básníci na Jadranu 22. 4.   Antonio Gamoneda: Tohle světlo 29. 4.   Jorgos Seferis: Všichni jsme vylodění námořníci 6. 5.   Oldřich Mikulášek: Čas vína 13. 5.   Josef Kostohryz: O krátkosti lidského života 20. 5.   Alžběta Johanna Westonová: Proměny osudu 27. 5.   Fráňa Šrámek: Můj drahý jelimánku...

SVĚT POEZIE sobota 22.45–23.00

3. 3.   Irena Šindlářová: Jsem voda 10. 3.   Viola Fischerová: Hrana 17. 3.   Prokletí na básníky 24. 3.   Roi Patursson: Návrat domů 31. 3.   Josef Kroutvor: Trhací kalendář 7. 4.   Jaromír Zelenka: Roztočená věž budišovská

14. 4.   Jan Spáčil Žeranovský: Proč jsi mne opustila? 21. 4.   Paavo Maavikko: Pár bílých kamenů 28. 4.   Petr Král: Den 5. 5.   Václav Renč: Ve spleti větví čtu tvá ramena 12. 5.   Johana Venhoová: Bez mapy 19. 5.   Milan Coufal: Jazýčky plné ohně 26. 5.   Kjell Espmark: Kroky ve štěrku

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

4. 3.   Henry Vaughan: Návrat 11. 3.   Čchi Paj-š´: Vzpomínka na otce 18. 3.   Josef Svatopluk Machar: Po roce 25. 3.   Karel Toman: I dechlo jaro v srdce mé 1. 4.   Francis Jammes: O Květné neděli 8. 4.   Bohuslav Reynek: Ozářený kámen 15. 4.   František Daniel Merth: Duben 22. 4.   Johannes Urzidil: Všechny věci tři jména mají 29. 4.   Oldřich Mikulášek: Brno 29. dubna 1945 6. 5.   Jaroslav Seifert: Mozart v Praze 13. 5.   Boris Pasternak: Tikali ptáci 20. 5.   Wallace Stevens: Třináct různých pohledů na kosa 27. 5.   František Halas: Padlým

SNY

3. 3.   Themistios: Jak získat a udržet přátelství 10. 3.   Plútarchos: Rady manželské 17. 3.   Gustav Adolf Lindner: O záhadě štěstí 24. 3.   Henri Bergson: O dvojí mravnosti 31. 3.   Antoine de Saint-Exupéry: O solidaritě, odpovědnosti a odvaze 7. 4.   Seneca: O hněvu 14. 4.   Xenofón: Rady hospodářům 21. 4.   Poselství Upanišad 28. 4.   Isokratés: Pravidla chování 5. 5.   Dhammapadam čili Cesta pravdy 12. 5.   Plútarchos: O lásce 19. 5.   Aurobinda Ghóš: Život a ideál 26. 5.   Konfucius: O cestě urozeného člověka

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00–10.15

Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45–18.30

Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny 13.30–13.40

Na Sever! S Janem Burianem za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie.

neděle 0.00–0.05

Slova ze sna a do snů. 4. 3.   George Orwell 11. 3.   Antonín Brousek 18. 3.   Rainer Maria Rilke 25. 3.   Bohumila Grögerová 1. 4.   Starobabylónský Epos o Gilgamešovi 8. 4.   Jan Vladislav II. 15. 4.   Marcel Schwob 22. 4.   Vítězslav Nezval 29. 4.   Herbert Slouka 6. 5.   Jan Čep 13. 5.   Olga Tokarczuková 20. 5.   Antonín Kubálek 27. 5.   Carl Gustav Jung I.

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40–2.00

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně 23.00–23.15

Krátké prózy a výňatky z próz.

FONOGRAMY pátek 16.00–16.30

Návraty po stopách zvuku.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30

28. 2.   Max Brod: Nevěsta Karla Sabiny 6. 3.   Karol Sidon: Sen o mně 13. 3.   Federico Fellini: Mimořádný program, Milostné dopisy 20. 3.   Astrid Saalbachová: Pieta 27. 3.   Anders Bodelsen: Perný den 3. 4.   Jon Fosse: Syn 10. 4.   Odd Selmer: Běh do ráje

program

17. 4.   Petter S. Rosennlund: Nemožnej kluk 24. 4.   Per Schreiner: Zpátky na Luční vrch 1. 5.   Stig Amdam: Myšičko, myš 8. 5.   Christian Lollike: Zázrak 15. 5.   Marit Tusvik: Plíseň 22. 5.   Martin Röhlcke Montelius: Hökarängen 29. 5.   Jasper Halle: Muž činu

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek 20.00

1. 3.   Carey Harrison: To by se psychiatrovi stát nemělo 8. 3.   Rolf Defrank: Vaše jméno je uvedeno v protokolu 15. 3.   Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj 22. 3.   Karel Poláček: U Zlatého havrana 29. 3.   Jiří Vilímek: Neodvratný skon maratónského běžce 5. 4.   Ödön von Horváth: Století ryb 12. 4.   Alena Vostrá: Prosím, jen vážně 19. 4.   Georges Simenon: Maigret a případ Cecilie 26. 4.   Miloš Rejnuš: Urhamlet 3. 5.   Miroslav Anton: Prokletí 10. 5.   Gilbert Keith Chesterton: Tajemný pan Hope 17. 5.   Maj Sjöwallová-Per Wahlöö: Omyl je vyloučen 24. 5.   Jan Žáček: Kočky 31. 5.   Zdeněk Mahler: Erbovní znamení

strana 4 4

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

4. 3.–11. 3.   Umberto Eco: Jméno růže (8.–9. část) 18. 3.–15. 4.   John Castle – Arthur Hailey: Let do nebezpečí (1.–5. část) 22. 4.–6. 5.   Eyvind Johnson: Břehy a příboj (1.–3. část) 13. 5.–3. 6.   John Knittel: Via Mala (1.–4. část)

Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

28. 3.   Via Lucis – Tři pohledy na Komenského Gabriela Albrechtová – Hana Malaníková: Hra školou Andrea Hanáčková: Škola pro hlavu, ruce a srdce Eva Nachmilnerová: Orbis pictus aneb Ozvěny paměti Petra Nikla 4. 4.   Blanka Stárková: Cesta na Karlštejn 11. 4.   Jiří Kamen: Kladenské dvorky 18. 4.   Kari Hesthamar: So long, Marianne / Tak ahoj, Marianne 25. 4.   Karel Oujezdský: „Ze skla sedřu kůži až na krev... “ 2. 5.   Miloslav Machoň – Zbyněk Šimůnek: Čihák? Kašpar? Šimůnek! 9. 5.   Dora Kaprálová: Bublina přibližnosti 16. 5.   Kari Hesthamar: If It Be Your Will / Pokud je to Tvá vůle 23. 5.   Jan Herget: Soňa Červená: Vše dobré i zlé se vám vrátí 30. 5.   Miloš Doležal: Josefína hledá Vašíka

HISTORICKÝ KLUB

RADIOATELIÉR

středa 16.00–16.30

sobota 00.05

Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

3. 3.   Paraneuro: 11/10/2004 10. 3.   Sonda do dějin rumunské elektroakustické hudby #1 17. 3.   Sonda do dějin rumunské elektroakustické hudby #2 24. 3.   Antonín Dvořák REMIXED 31. 3.   PremEdice – Lukáš Jiřička, Martin Ježek: Ladislav Klíma – Mea 7. 4.   Ambut ponori 14. 4.   The Camac MIDI Harp 21. 4.   Jiří Suchánek: PEC 28. 4.   PremEdice – Dan Hanzlík & Pavel Mrkus 5. 5.   EBU Ars Acustica projekt u příležitosti dvojitého výročí Johna Cage 12. 5.   Nové kompozice z evropského projektu skupiny Ars Acustica u příležitosti výročí Johna Cage #1 19. 5.   Nové kompozice z evropského projektu skupiny Ars Acustica u příležitosti výročí Johna Cage #2 26. 5.   PremEdice – Hana Železná

sobota 8.00–11.00

Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří Kamen a Tomáš Černý.

KRITICKÝ KLUB pondělí 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05

TANEC ŽIVOTA A SMRTI – DIVADLO AUGUSTA STRINDBERGA sobota 16.00 | repríza pátek 00.35

Cyklus v rámci Severského roku.

ČAJOVNA

Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

poslední neděle v měsíci

Hry a dokumenty nové generace.

FILMOVÝ TÝDENÍK úterý 16.00–16.30 | repríza pondělí 0.35–1.05

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]). Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY

sobota 14.00

všední dny v 6.30, 7.00, 7.30, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19.00 hodin.

3. 3.   Bratři Mrštíkové: Maryša 10. 3.   Berta Laufrová: Kamenná fantazie 17. 3.   Stendhal: Věznice parmská – 1. část 24. 3.   Stendhal: Věznice parmská – 2. část 31. 3.   Jan Ámos Komenský: Diogenes znovu na živu 7. 4.   August Strindberg: Slečna Julie 14. 4.   August Strindberg: Tanec smrti 21. 4.   August Strindberg: Hra s ohněm 28. 4.   August Strindberg: Bouřka 5. 5.   August Strindberg: Hra snů 12. 5.   August Strindberg: Věřitelé 19. 5.   Arthur Schnitzler: Dokolečka, dokola 26. 5.   Graham Greene: Skleník

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA

MOZAIKA

VLTAVSKÝ POLEDNÍK sobota 11.30–12.00

Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN – ŘEČ VĚCÍ každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30

Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

pondělí až pátek 6.30–9.00, 15.00–16.00.

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

RADIODOKUMENT středa 21.45

7. 3.   Eliška Závodná: Vídeň ve tříčtvrtečním taktu 14. 3.   David Hertl: Nejlepší z nejlepších 21. 3.   Martin Groman: Buňa aneb Stanislav Budín, novinář a komunista bez legitimace

program

EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz

strana 4 5

PONDĚLÍ

ČTVRTEK

0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–8.00   Modern Mainstream 8.00–9.00   Mostly Bop 9.00–13.00   Modern Mainstream 13.00–14.00   Mostly Bop 14.00–15.00   Modern Mainstream 15.00–17.00   Modern and Experimental 17.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Hodina evropského jazzu 19.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23.00–24.00   Modern Mainstream

0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–8.00   Modern Mainstream 8.00–9.00   Mostly Bop 9.00–13.00   Modern Mainstream 13.00–14.00   Mostly Bop 14.00–15.00   Modern Mainstream 15.00–17.00   Modern and Experimental 17.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Future Shock 19.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23:00 – 24:00   Modern Mainstream

ÚTERÝ

PÁTEK

0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–8.00   Modern Mainstream 8.00–9.00   Mostly Bop 9.00–13.00   Modern Mainstream 13.00–14.00   Mostly Bop 14.00–15.00   Modern Mainstream 15.00–17.00   Modern and Experimental 17.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Hodina českého jazzu 19.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23.00–24.00   Modern Mainstream

0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–8.00   Modern Mainstream 8.00–9.00   Mostly Bop 9.00–13.00   Modern Mainstream 13.00–14.00   Mostly Bop 14.00–15.00   Modern Mainstream 15.00–17.00   Modern and Experimental 17.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Round Bop 19.00–24.00   Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–8.00   Modern Mainstream 8.00–9.00   Mostly Bop 9.00–13.00   Modern Mainstream 13.00–14.00   Mostly Bop 14.00–15.00   Modern Mainstream 15.00–16.00   Modern and Experimental 16.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23.00–24.00   Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental 3.00–9.00   Modern Mainstream 9.00–10.00   Mostly Bop 10.00–14.00   Modern Mainstream 14.00–15.00   Round Bop 15.00–18.00   Modern Mainstream 18.00–19.00   Hodina jazzrocku a funku 19.00–20.00   Modern Mainstream 20.00–201.00   Jazz Club 201.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23.00–24.00   Modern Mainstream

NEDĚLE 0.00–01.00   Modern Mainstream 01.00–2.00   Modern and Experimental 2.00–3.00   Experimental

3.00–9.00   Modern Mainstream 9.00–10.00   Mostly Bop 10.00–14.00   Modern Mainstream 14.00–15.00   Odpolední swing 15.00–16.00   Modern Mainstream 16.00–17.00   Modern and Experimental 17.00–18.00   Experimental 18.00–19.00   Popjazz hour 19.00–22.00   Modern Mainstream 22.00–23.00   Mostly Bop 23.00–24.00   Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM   Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL   Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL   Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP   Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU  Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU  Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY   Pouze free jazz a související

žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK   Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chcete, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'ROUND BOP   Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU   Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB   Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING   Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR   Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

klub

strana 4 6

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA TAKÉ NA FACEBOOKU

chcete být pravidelně informováni o hlavních programových tipech týdne a dalších novinkách z vysílání naší stanice? Rádi Vám budeme každý týden zasílat newsletter v podobě stručných odkazů na zajímavé vltavské pořady a připravované projekty. Pro odběr novinek e-mailem se zaregistrujte zde: http://www.rozhlas.cz/vltava/newsletter Vaše Vltava

NA DVOJKU DO ÁČKA Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8. Omluva: Petr Turek je autorem článku Italská cesta o J. W. Goethovi v č. 4/2011, s. 18-19.

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

 

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.

 

 

 

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36

ještě intenzivnějši kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.

 

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut klubu, naleznete na www strankách klubu.

 

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).

  Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol. Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686 nebo +420 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

partneři

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

strana 4 7

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie. Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1, tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20 % sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty. Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30 % sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50  Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], socr.rozhlas.cz SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK. Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz ČESKÁ KULTURA, O.S. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností. Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení GSM: +420 838 016 [email protected] www.ceskakultura-os.cz COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery. 10% sleva z ceny vstupného.

Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: 224 229 462, 731 448 346 [email protected] www.collegiummarianum.cz COLLEGIUM 1704 Pořadatel cyklu Hudební most Praha – Drážďany. Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky zařadíme do vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava.

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO OPERA NÁRODNÍHO DIVADLA Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA Nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: –W  . Shakespeare: KRÁL LEAR, 10. 4. a 24. 4. 2012 v 19 hod., Národní divadlo –L  . Prebble: ENRON, 14. 5. a 31. 5. 2012 v 19 hod., Stavovské divadlo –K  . Steigerwald: MÁ VZDÁLENÁ VLAST, 6. 3. a 21. 3. 2012 v 19 hod., Nová scéna –W  . Nicholson: NA ÚSTUPU, 4. 5. a 31. 5. 2012 v 19 hod., Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1, tel.: 224 901 419 [email protected] www.narodni-divadlo.cz NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10 % sleva z ceny vstupného na vybraná

představení pořádaná divadlem. Dvořákova 11, 657 70 Brno, tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz DIVADLO KOMEDIE 20 % sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem. Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: 224 222 734 [email protected], www.prakomdiv.cz DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti. Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844, www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30 % sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected] www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50 % sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) [email protected] www.moravskedivadlo.cz

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected] www.galerierudolfinum.cz Aktuální výstava Bernd a Hilla Becherovi: Doly. Hutě. (22. 3. 2012 až 3. 6. 2012). Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky zařadíme do vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava.

partneři

GASK / GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE 50 % sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy. Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora, tel.: 725 607 388 (sekretariát), 725 377 433 (pokladna) [email protected], www.gask.cz GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20 % sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného. Národní 9, 110 00 Praha 1, tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro), 160 00 Praha 6, tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30 % sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1, tel.: 224 227 452, [email protected] www.franzkafka-soc.cz

strana 4 8

RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10 % sleva na celý sortiment ve firemní prodejně. Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 349, 221 551 350 Na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Vltava vyšla další kniha, tentokrát s názvem Tři inkarnace. Za svým životem se v ní ohlíží významný arktický ekolog a profesor torontské univerzity. Znáte jeho jméno? Autoři prvních třech správných odpovědí získají zmíněnou knihu. A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2, tel.: 222 510 227, www.tydenikA2.cz SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. [email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine [email protected], www.operaplus.cz NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30 % sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25 % sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166, [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20 % sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz LIBRI, SPOL. S. R. O. 15 % sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz V jakém roce se stalo Polsko členem Evropské unie? Autor první správné odpovědi získá knihu Dějiny Polska v datech. ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30 % sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20 % sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELSTVÍ BASET až 15 % procent sleva na vybrané publikace

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 –  Vltava – XVII. ročník, číslo 1, březen–květen 2012 Vychází 4× ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Chapiteau, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 –  Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2 Nové Město, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz MLADÁ FRONTA A.S. 20 % sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600  Kč balné a poštovné zdarma. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany Objednávky: [email protected] tel.: 225 347 313 www.kniha.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20 % sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2, tel. a fax: 224 922 422 [email protected], http://labyrint.net NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

ČLENSKÉ VÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

14. 4.

27. 4. Záznam jazzového koncertu z 6. 4. z pražského Studia A Českého rozhlasu, který je letošním českým příspěvkem do Euroradio Jazz Season.

22.30 hodin BUCINATORES ORCHESTRA

Přímý přenos z pražského Rudolfina.

19.30 hodin KONCERT K 80. VÝROČÍ KÜHNOVA DĚTSKÉHO SBORU

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA

24. 3. 18.00 hodin MACBETH Z METROPOLITNÍ OPERY

18. 3. 16.00 hodin HUDBA PRO PERSKÉHO ŠÁHA Přímý přenos slavné opery Giuseppe Verdiho.

26. 3. Přímý přenos koncertu orchestru Berg ve Španělské synagoze pro Vltavu i EBU.

20.00 hodin ŽIDOVSKÁ HUDBA

Přímý přenos hudby Zdeňka Lišky, od jehož narození uplyne 90 let.

od 20.3. 21.30 hodin / úterý SEVERSKÉ JARO Premiéry severských dramatiků.

23. 3. 19.00 hodin S VLTAVOU NA VLTAVĚ Čajovna. O znovuobnovení legendární skupiny Vltava.

30. 4.–6. 5. MILAN SLAVICKÝ Pořady k nedožitým 65. narozeninám hudebního skladatele a muzikologa.

od 2. 5. 18.30 hodin CHARLES DICKENS: OLIVER TWIST Četba na pokračování.