Čtvrtletník posluchačů a příznivců. stanice Český rozhlas Vltava

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l rt ava 15 Čt v las Vlt h z o 4 | 20 r ý e Česk stanic

Michael Rittstein Kola, 2012, akryl, plátno, 180 x 210 cm nakladatelství KANT – Karel Kerlický

02

04

06

08

Americká literatura

Amerika a my

Operní přenosy

Moderní americká hudba

10

11

08 12

08 13

Čtyři kroky do nového světa

Jan Zábrana — Moudrost přísloví

20 let Mozaiky

Theodor Kohn

08 14

08 15

16

14 18

Americana

Jiří Voskovec

Silvestr 2015

Lessing: Emilia Galotti

14 19

14 20

14 22

23

Řecké pašije — Sever na Vltavě

Skladatel Zdeněk Šesták

Rybník

Vzpomínka na Ivana Moravce

Milí členové klubu a posluchači Vltavy,

dostali jsme výsledky výzkumu, který zkoumal Vaše názory na dnešní vysílání Vltavy, a dopadly dobře. Máme radost, že se dopolední pořad Telefonotéka dostal mezi nejúspěšnější pořady, že vám, zdá se, lépe vyhovuje čas odpolední Mozaiky, že jste většinou přijali i nedělní bohoslužbu. Vltava vás chce změnami překvapovat co nejméně, ale některé jsou prostě potřeba. Pražské posluchače ještě jednou srdečně zvu na čtvrteční vysílání Telefonotéky s publikem. Přijďte na setkání s inteligentními, kulturními lidmi. Taková setkání jsou přeci stále vzácnější. Přeji vám kulturně bohaté Vánoce a šťastný Americký rok s Vltavou!

Lukáš Hurník

24

25

26

27

Jan Dismas Zelenka

Pokus o pravdu

Jazzotéka

Jazzofon

14 29

31

32

34

Výročí: Jean Sibelius

Slezská hudební centra

Profil: Michael Rittstein

Americké hudební křižovatky

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

36 37 44 46 47

2

Americký rok

Čtvrtého července 1776 byla Druhým kontinentálním kongresem přijata Deklarace nezávislosti, jíž třináct dosavadních kolonií vyhlásilo nezávislost na Velké Británii. Tímto datem se počíná historie Spojených států amerických jako samostatného státního útvaru na americkém kontinentě. Tímto datem také začínají dějiny americké literatury, byť nikoliv americké kultury. Po zbytek osmnáctého století a celé století devatenácté je americká literatura psána bělochy a anglicky. Od samého počátku se americká literatura od evropské liší, má jiného adresáta, jiná témata, je silně filozoficky ovlivněna náboženstvím i přírodou. Výjimkou je snad jen E. A. Poe, jehož povídky a  romány se většinou odehrávají v  Evropě a  jejich přízračná atmosféra je evropská. O tom, s jakým údivem a zaujetím četl americkou literaturu velký spisovatel ze starého kontinentu, se dozvídáme od Davida Herberta Lawrence. Z jeho Studií o moderní americké literatuře jsme vybrali pět textů, věnovaných E. A. Poeovi, J. F. Cooperovi, Hermanu Melvillovi a Waltu Whitmanovi. Pátý text se týká románu Dva roky pod stěžněm R. H. Dany, knihy, která je v USA slavná a u nás ji téměř neznáme (byť v češtině vyšla).

Allen Ginsberg Foto: Michiel Hendryckx, Wikimedia Commons

AMERICK Á LITER ATUR A NA VLTAVĚ Jack Kerouac: Na cestě, 1. 1.–8. 1. 2016. Jack London: Cesta, 4. 1.–10. 1. Josef Rauvolf: Ro©k v poezii, 4. 1.–4. 3. George Horace Lorrimer: Listy zbohatlého obchodníka synovi, 4. 1.–25. 1. Joseph Heller: Gold za všechny peníze, 14. 1.–28. 1. Josef Štolba: Americké povídky, 20. 1.–25. 1. Edvard Valenta: Žil jsem s miliardářem, 30. 1.–5. 2. Thomas Wolfe: K domovu pohleď, anděle, 4. 2.–13. 2. D. H. Lawrence: Studie o moderní americké literatuře, 15. 2.–19. 2. John Muir: Mé první léto v Sieře Nevadě, 15. 2.–21. 2.

Velké romány V  roce, věnovaném americké literatuře, budeme o  ní nejen hovořit, ale především z  americké literatury číst. Začneme románem Jacka Kerouaca Na cestě, který je obrazem Spojených států amerických po 2. světové válce a  čímsi jako manifestem beatnického hnutí. Je napsán způsobem, jakým se do té doby nepsalo, má rytmus i povahu jazzu s  různými sóly, improvizacemi, živelností. V románu Na cestě máme zachycenou Ameriku jako nekonečnou krajinu, prodchnutou jazzem. K beatnické Americe se dostaneme i v poetické řadě Důvěrná sdělení, kde bude Josef Rauvolf uvádět americké básníky a  jejich zhudebnění. Josef Rauvolf disponuje unikátní fonotékou nahrávek recitací a zpěvu básnických textů. Uslyšíme v  originále slavné „hity“ jako je Ginsbergovo Kvílení nebo Ferlinghettiho Svět je báječné místo k narození, ale i básně Sylvie Plathové, Williama Burrou-

3

nadpis

ghse a  mnoha dalších básníků – včetně zhudebněných klasiků jako Emily Dickinsonové nebo Walta Whitmana. Moderní americký román odráží ve 20. století i etnickou a  náboženskou různost Američanů. Tak román Gold za všechny peníze spisovatele Josepha Hellera reprezentuje židovské americké autory (během roku se k nim ještě budeme vracet). Hrdina Bruce Gold je vysokoškolský profesor, jemuž je nabídnuta kariéra v Bílém domě. Gold je otráven ze své dosavadní existence, v  největší míře ze své rozsáhlé rodiny, je ochoten pro získání postu, který by mu přinesl moc, peníze a vliv, udělat téměř vše: rozejít se s manželkou, odejít z prostředí, kde strávil svůj dosavadní život, odhodit hrdost. Židovskou rodinu, které dominuje tyranský otec, líčí J. Heller s okouzlujícím sarkasmem. Podobně zábavné jsou i Goldovy komentáře k politickému působení Henryho Kissingera (píše o něm knihu), v jeho osobě autor zesměšňuje vysokou americkou politiku. Román akcentuje židovské téma jako výrazně „americké“. Román Thomase Wolfa K domovu se dívej, anděle z  roku 1929 je obrazem nudného provinčního města, jaký předtím nikdo nenapsal. Obsahuje množství autobiografických prvků výrazného představitele moderního románu. Odkrývá pohled do života běžné americké rodiny v prvních desetiletích našeho století, ve které osudy a utváření charakterů jejích členů ovlivňuje matka, chtivá zisku a  bohatství, jež nadřazuje všemu. Povídky všech barev Pro americkou literaturu je profilujícím žánrem povídka – povídky vycházejí v USA ve velkých nákladech, neobejdou se bez nich významné časopisy, umění psát „short stories“ se vyučuje na univerzitách. Píší je nejen světově proslulí spisovatelé, ale ve 20. a v 21. století i původní indiánští obyvatelé Ameriky a  také pochopitelně spisovatelé černošští. Jména indiánských autorů u nás neznáme, ale jsou to spisovatelé vyznamenaní ve Spojených státech řadou cen, mnohdy také výtvarní umělci, terapeuti a vypravěči. Pocházejí například z  kmene Dogribů, Irokézů, Onondagů, Haislů, Čerokíů. Černošská literatura je

Americký rok

u  nás už etablovaná, vedle známých autorů jako James Baldwin, Toni Morrisonová nebo Langston Hughes uvedeme také několik nových jmen těch, kteří se vůči bělošské kultuře vymezují mnohem radikálněji než výše jmenované „černé hvězdy.“ Americké povídky budou mít své místo v řadě Kabinet ve všední dny dopoledne. Jak vydělat peníze a mít úspěch K  Americe, respektive Spojeným státům americkým, vývojově patří i  mnohé sociální jevy, které americkou společnost odlišují od Evropy i  jiných kontinentů. Už Charles Baudelaire ve své eseji o E. A. Poeovi pochyboval o kultuře země, která „nemá aristokracii a je osvětlena plynem“. Výrazným fenoménem amerického života je selfmademanství, schopnost využít šance a zbohatnout. Tato americká podnikavost, založená na principu rovné šance pro všechny, vstoupila do literatury prostřednictvím příruček stylu Jak získávati přátele a působit na lidi. K  takovým patří i  vydání knížky George Horace Lorimera Od píky – Listy zbohatlého obchodníka synovi. V  ní milionář a majitel jatek v Chicagu posílá v dopisech své rady synovi, studujícímu na harvardské univerzitě. Kniha v roce 1917, kdy poprvé vyšla, nebyla míněna jako humoristické čtení, dnes tak ale neodolatelně působí. Ukázkou tohoto „amerikánství“ otevřeme Americký rok na Vltavě v řadě Kabinet. Ve Stránkách na dobrou noc uvedeme Jacka Londona, amerického klasika dobrodružné literatury, jehož život je rovněž jedním z  typicky amerických příběhů: z  chudých poměrů skrze strašlivou dřinu se díky množství zážitků a literárnímu nadání stal slavným spisovatelem, v jehož díle se odráží zlatá horečka i divoká příroda, ale také démon alkohol a nezakotvená existence. Přistěhovalci a cestovatelé Do Ameriky vypluly lodí z  přístavů v  Brémách a  Ham-­ burku tisíce vystěhovalců z Čech, Slovenska i Podkarpatské Rusi. Vydávali se tam také obchodníci a cestovatelé. Josef Štolba, známý především svými komediemi z maloměstského prostředí, se do Ameriky dostal díky inzerá-

tu hraběte Arthura Desfours-Walderode, který si vybral za svého společníka právě budoucího právníka Štolbu. Začínající český spisovatel se prošel po Broadwayi i Central Parku, stále však srovnával New York s Prahou. Ve Filadelfii obdivoval historické památky připomínající americký boj za nezávislost, své čtenáře seznámil s americkým systémem vlády a  popsal nejdůležitější veřejné budovy. V  Chicagu poznal obrovitá jatka a  setkal se s mnohými českými vystěhovalci. Vydal se k Niagarským vodopádům a odtud pak vlakem podél řeky Hudson do New Yorku. Do Evropy se vrátil roku 1873. Novinář Lidových novin Edvard Valenta navštívil Ameriku za finanční podpory a v doprovodu Jana Antonína Bati v roce 1939. Češi v Americe budou po celý rok patřit k  vltavským literárním tématům. Otevřeme ale také cestopis Johna Muira Mé první léto v Sieře Nevadě, v němž popisuje přírodu území tvořícího dnešní Yosemitský národní park, které navštívil v  létě roku 1869. Muir si uvědomuje, jak rychle může přírodní bohatství dosud nedotčené divočiny vzít za své působením postupující průmyslové civilizace – a  je v  tom duchovním vůdcem budoucích ekologů. Nezávislost je v pohybu Americká literatura je tvořena množstvím autorů takového nadání, že jejich dílo „otřáslo světem“. Je ovšem psána také autory, kteří do ní vnášejí jemnější smysl pro soužití přírody a  člověka, okamžik nezávislosti na britských kolonialistech je jen prvním z tisíců bojů za nezávislost a  svobodu ve všech myslitelných ohledech. Donedávna pevná pozice USA ve světě se otřásá pod tlakem klimatické změny, ropných a  náboženských válek, asijských ekonomik i vnitřních rozporů. To vše je velkolepou uměleckou inspirací, k  jejímuž sledování vás s  počínajícím rokem 2016 zveme.

Alena Zemančíková

3

4

Americký rok

AMERIK A, AMERIK A!… A MY

John Updike, Allen Ginsberg… | Foto: Josef Jařab

Spojené státy americké si 4. července znovu připomenou Vyhlášení nezávislosti, jehož přijetím roku 1776 vlastně vstoupily do světových dějin. Brzy se v  nich zabydlely jako jedna z největších mocností. A pro mnohé ve světě se staly jednou z  možností zkusit nový život, ke kterému lákavě zval demokratický „americký sen“. Dnes mají kolem 325 milionů obyvatel, z nichž se miliony narodily někde jinde. Prezident John F. Kennedy měl dojem, že je Američany možné nazvat národem přistěhovalců. Podle posledních sčítání lidu žije v  USA ke dvěma milionům Čechů a  Čechoslováků, většinou plně integrovaných a asimilovaných do americké společnosti. Na počátku 20. století představovalo půldruhého milionu Čechů a  Slováků rozhodující sílu podporující T. G. Masaryka v  jeho úsilí přesvědčit prezidenta Woodrowa Wilsona o  právu a  potřebě ustanovení nového státního celku po poválečném rozpadu rakousko-uherské monarchie. Přátelské pouto amerického prezidenta s prezidentem nově vzniklé Československé republiky určil do budoucích let i vztah mezi oběma zeměmi a národy. T. G. M. nebyl jediný český „Amerikán“, to jest člověk, který osobně poznal Ameriku a věřil na její hodnoty i jejich užitečnost pro nás. Už v druhé polovině 19. století se po návratu z  desetiletého pobytu v  Americe pokusil do Prahy přenést myšlenky zámořského kulturního pokroku i zájem o původní obyvatele Ameriky Vojta Náprstek, organizátor národopisných sbírek z  celého světa. Navíc zakladatel Amerického klubu dam. Knihovník L. J. Živný poučen z  Ameriky modernizoval naše knihovnictví. Také básníci Josef Václav Sládek a  Antonín Klášterský

se rádi podělili o  své poznatky z  amerických pobytů a v překladech české veřejnosti představili tehdejší básníky, včetně nejpopulárnějšího H. W. Longfellowa. Průkopnická a Amerikou inspirovaná byla také úspěšná podnikatelská aktivita Tomáše Bati. Hlavně jeho příklad vedl redakci časopisu National Geographic k tomu, že koncem 30. let na obálce jednoho čísla prezentovala Čechoslováky jako „Američany Evropy“. A  T. G. Masaryk i jako prezident pobízel ke studiu americké kultury a vyzýval k četbě amerických autorů. Ve Světové revoluci (1925) napsal, že v Americe se můžeme a musíme učit nejen strojnictví, nýbrž také lásce ke svobodě a individuální samostatnosti. A věřil tomu, že autoři jako Henry James, Theodore Dreiser, Sherwood Anderson nebo Edgar Lee Masters nabízejí ve svých dílech i  lekce z  demokracie. Sympatickou oslavou české ženy-emigrantky v americké Nebrasce byl pro něj román Willy Catherové Moje Antonie. I  jako hlava státu pomáhá (dokonce dary z  vlastní knihovny) iniciovat vydávání překladů v anglo-americké řadě Standard Library, v  níž například vyšel už v  roce 1936 Faulknerův román Srpnové světlo, tedy dlouho před uznáním kvalit tohoto nobelovského autora v jeho rodné zemi. Výmluvným příkladem ilustrujícím ustavování a  vývoj amerických studií v  našem akademickém světě je životní příběh profesora Otakara Vočadla. Z  jeho amerického pobytu vzešla informovaná a  citlivě pojednaná monografie Současná americká literatura (1934). V  té době pomáhal zakládat anglistiku na Komenského univerzitě v Bratislavě. Od roku 1939 přednášel na Karlově univer-

zitě v Praze, ale během války byl vězněn v nacistických koncentračních táborech. Po válce se vrátil na Karlovu univerzitu, ale v roce 1949 byl stejně jako mnozí další demokraticky smýšlející pedagogové propuštěn. Rehabilitován byl až ke konci života v roce 1968. Pro oba totalitní režimy byla americká tematika podezřelá, ne-li konspirativní, určitě ideologicky nepřátelská. Světová válka i po ní následující válka studená tedy nebyly časy úrodné, pokud jde o naše vztahy s Amerikou. A  přece! Skutečnost, že Plzeň a  okolí osvobodili Pattonovi vojáci, nebyla sice po válce oslavována, ale ani zapomenuta, jak ukázaly nadšené květnové dny po roce 1989. Poválečné bídě jistě trochu ulevila UNRRA, i když pomoc z Marshallova plánu už nám Moskva přijmout nedovolila. V kinech se stačily promítnout i americké filmy a  některá poválečná nakladatelství do komunistického puče ještě zvládla vydat několik zajímavých překladů. A  z  rádia často hřímal jazz. Novela Josefa Škvoreckého Bassaxofon, stejně jako jeho první román Zbabělci, potvrzovaly osvobozující sílu, jakou tato americká hudba měla v prostředí nesvobody. Od poloviny padesátých let pak posluchači v zemích sovětského bloku pravidelně poslouchali pro nás fanoušky přímo legendárního jazzového moderátora Willise Connovera, který svým nádherným barytonem, pomalu a pečlivě vyslovovanou američtinou ohlašoval „jazzovou hodinku“ na Hlasu Ameriky. Z toho, že jeho jméno naši američtí přátelé (ani přátelé jazzu) neznali, jsme pochopili, že tento skvělý muž byl hlavně „náš“. Ostatně, byl to Antonín Dvořák, kdo předpověděl, že zpěvy amerických

5

nadpis

černochů a  Indiánů se mohou stát inspirací k  americké národní hudbě. Tak jsme si ta desetiletí s  Connoverem možná trochu zasloužili. Jazz byl samozřejmě spojen i  s  Osvobozeným divadlem, s  Jaroslavem Ježkem, Voskovcem a  Werichem, E. F. Burianem, který napsal už koncem 20. let monografii právě s  tímto úderným titulem, Jazz. Linie pokračuje po válce k  divadlům malých forem a zejména k Suchému a Šlitrovi. A dokonce po další historické katastrofě, sovětské okupaci Československa v roce 1968, se seskupila odmítavá reakce na tzv. normalizaci opět kolem jazzu, a to do Jazzové sekce. Jako členové této kulturní organizace jsme s přítelem Jaroslavem Kořánem připravovali po léta antologii českých překladů současných amerických básníků, ale rukopis (pro členstvo Sekce necenzurovaný) ještě před vytištěním zabavila a  zničila policie. Naštěstí jsme rukopisy měli v předposlední verzi schované, takže jsme své Dítě na skleníku mohli na počátku roku 1990 přivítat v luxusnější podobě jako produkt nakladatelství Odeon. Vítání knihy už bylo ale méně masové, než by bylo to původní, prostší. Ale to už je obecnější problém.Americká literatura a kultura, stejně jako západní literatura vůbec, byly totiž před rokem 1989 alternativní politikum, což naštěstí už platit nemusí. Navíc se společnost obecně odklání od toho, co jsme chápali jako kulturní hodnoty, k materiálnějšímu a konzumnějšímu vnímání světa a života, což je fenomén spíše globální než ryze národní. Nakladatelství, vydavatelství a  média jsou také nucena se chovat ekonomicky, a  tedy populističtěji (alespoň to tvrdí a zřejmě si to i myslí). Prostě těch překážek od

Americký rok

dobré knihy a  uměleckého díla ke čtenáři a  vnímateli je i  z  hlediska vývoje technologií stále více. Což platí u  nás a  jistě i  v  Americe. Když se hledá léčba tohoto nepříznivého stavu společnosti, obyčejně diskuse končí u pojmů vzdělávání a výchova, a to od výchovy v rodině po univerzitní studia. Ale to je už tematika jiná a  širší. A zřejmě stále otevřená a živá, protože je jak u nás, tak ve Spojených státech stále předmětem debat vlastně nekončících. Doba transformace postkomunistického školství, zejména vysokého, přinesla kromě vzájemných konzultací i konkrétní formy spolupráce s Amerikou. Už po léta pracuje Fulbrightova komise a realizují se výměny pedagogů, vědců i  studentů v  tomto i  v  jiných programech. Olomoucká Univerzita Palackého vyslala za posledních 25 let ke třem stovkám studentů na roční studijní pobyty na amerických univerzitách v projektu, na kterém jsme se dohodli s americkým filantropem Charlesem Merrillem. Řada studentů navštěvuje Spojené státy ze soukromé iniciativy. A tak mohou dnes být americká studia už daleko realističtěji koncipována; mohou se blížit spíše diskusi založené na větší dostupnosti informačních zdrojů a dokonce osobní zkušenosti studentů. Takže situace je s obdobím před rokem 1990 nesrovnatelná. Po onom roce došlo také k  formálnímu založení České a  slovenské asociace amerikanistů, která organizuje i  účast mladých Čechů a  Slováků na odborných bienálních konferencích Evropské asociace amerikanistů. Protože olomoucká Katedra anglických a amerických studií se od roku 1990 ujala řízení oblasti amerických studií u  nás, pořádá se právě tam prakticky každý rok odborná konference, na niž jezdí amerikanisté z celého světa.

Samozřejmě i  ze Spojených států, ale hodně zastoupeni jsou také účastníci ze zemí středoevropských a z postkomunistických. V  otevřených debatách se vyrovnáváme s  dědictvím minulosti, vyměňujeme si poznatky o  současnosti a  spolu přemýšlíme o  budoucích projektech. O tom všem svědčí desítky publikací, mnohé z nich jsou určeny i  širší veřejnosti, která se o  americkou literaturu a  kulturu zajímá. Je možné připomenout alespoň překlad populárních, čtivých, ale i odborně solidních dějin americké literatury Od puritanismu k  modernismu autorů Richarda Rulanda a Malcolma Bradburyho (1997) a třísvazkovou Bibliografii americké literatury v českých překladech v redakci Marcela Arbeita (2000).



Josef Jařab

Český rozhlas Vltava: Osudy, 4.–8. ledna | 11.30–12.00 hod., následující všední den 0.05–0.53 hod.

5

6

Opera

150 metrů dlouhá, 78 metrů široká a 32 metrů vysoká budova s  hledištěm, které pojme čtyři tisíce lidí. Průčelí tvoří pět velkorysých románských prosklených oblouků, obložených travertinem. Vstupní foyer je vyzdoben dvěma 10 x 13 metrů velkými plátny, které navrhl tehdy osmasedmdesátiletý Marc Chagall; nazval je Triumf hudby a Prameny hudby. Osvětlovací tělesa se podobají jiskřícím souhvězdím.

MET | Foto: Jindřich Bálek

OPERNÍ PŘENOSY Z MET

Metropolitní opera je od svého vzniku zvláštní fenomén. Když byla v  roce 1883 otevřena Gounodovým Faustem, byla to především příležitost, jak za velké honoráře představit Americe největší evropské pěvecké hvězdy. A ty se skutečně dařilo zvát, jak o  tom svědčí příběh Gustava Mahlera, Emmy Destinnové i  Enrica Carusa. Postupně se z  ní ale stala renomovaná kulturní instituce, která je meřítkem kvality – a  vedle toho stále dovede získat ty nejlepší síly z  Evropy, dát jim zázemí a  další velký kus světového lesku. Samotná budova Metropolitní opery je součástí mnohem většího komplexu budov Lincoln Center for the Performing Arts, ve kterém sídlí i  Julliard School a  Newyorská filharmonie. Před její budovou se nachází rozlehlá piazzetta s  charakteristickou fontánou. Několik gejzírů

Český rozhlas Vltava: Operní večer, Tannhäuser 23. 1., Maria Stuarda 20. 2., Lulu 27. 2.

vody vedle sebe stříká do různé výšky a za nimi se rýsují vysoké prosklené oblouky budovy MET. V nich je při večerním osvětlení vidět několik pater vstupních foyer. Kdo vstoupí do prosklené haly, může rovnou zamířit po krátkém schodišti do hlediště. Anebo se vydat po schodišti nahoru a  podívat se proskleným portálem na nejbližší budovy v okolí. Všude je červený koberec a minout nemůžete občerstvení ani prosvětlenou restauraci v druhém patře. Velké hlediště je důmyslně obloženo dřevem mnoha druhů, takže akustika zůstává všude velmi dobrá. Architektonicky je řešeno tak, aby působilo mnohem komornějším dojmem. Autorem budovy je Wallace Kirkman Harrison, který stavěl mnoho dalších budov nebo komplexů sloužících veřejným účelům v USA. Harrison na projektu nové budovy Metropolitní opery pracoval deset let, nákladem 45,7 milionů dolarů vznikla

Zákulisí je řešeno tak, aby bylo v  budově všechno pohromadě. Nejen zkušebny pro orchestr a zpěváky. Nejen šatny pro pěvce nedaleko jeviště. Ale také výrobna kulis a kostýmů. Samotné jeviště je pověstné svou velikostí, ale i tím, že stejně velký prostor se nachází vedle něj, takže je možné prakticky okamžitě vyměnit celou scénu. Pod úrovní jeviště jsou dva velké zkušební sály a sklady, kde jsou uloženy veškeré dekorace pro právě probíhající sezonu. V  jižním traktu budovy je ještě koncertní síň pro 150 posluchačů. Nová budova MET byla otevřena 16. září 1966 operou Antonius a  Kleopatra, kterou právě pro tuto příležitost složil Samuel Barber.

Rozhlasové přímé přenosy jsou vlastně odpoledním matiné. Představení začínající v  jednu odpoledne newyorského času se v Evropě ideálně vejde do večerního vysílacího času. A  sobotní rozhlasové přenosy jsou mnoho desítek let doslova součástí kulturního profilu této instituce. Opravdu málokterá operní budova je od počátku tak dobře zařízena pro to, aby se z ní dala opera vysílat do celého světa. Přenosy do kin jsou v posledních letech velkým fenoménem – ale přenosy rozhlasové mají náskok osmi desítek let. Nová budova MET má v patře i dokonale zařízené rozhlasové studio. Zatímco v historických budovách evropských operních domů musí vysílací týmy řešit, kam by se vůbec vešli, počítá se v Metropolitní od počátku s vysíláním pro celý svět. A zaměstnává tým lidí, kteří se podílejí na tom, jakou podobu bude mít přímý přenos. Nikdy se nespokojí jenom s  ohlášením a  odhlá-

7

nadpis

šením – svým rozhlasovým partnerům s naprostou spolehlivostí zašlou předem připravený dialog dvou moderátorů, který v  populární podobě přiblíží děj i  hudební stránku každé opery. Pokud není potřeba někoho omluvit, začíná se vždycky přesně a s dokonalou profesionalitou. A to každý týden. V evropském kontextu si vybíráme z nabídek více operních domů a z nahrávek – ale kdyby to bylo možné, mohli bychom od prosince do června vysílat Metropolitní operu týden co týden. Dramaturgii Metropolitní je občas vytýkána jistá konzervativnost. A až na výjimky tomu tak opravdu je. V dnešním světě je ale taková dramaturgie dosti jednoznačnou oporou. Zaručenou stálicí Metropolitní opery se stal orchestr. Pod vedením Jamese Levina, který je šéfem od počátku 70. let, se z něj stal dokonale profesionální a pohotový orchestr, který je doma ve všech stylových obdobích. James Levine je bytostný operní dirigent. A milují ho zpěváci i publikum. Je vždycky připraven a vždycky ke všem přátelský. Málokterý orchestr dovede dát pěvcům tak bezproblémovou a jednoznačnou oporu. Každý dokáže říct, kdo jsou největší pěvecké hvězdy současnosti. A Metropolitní opera je chce mít všechny pod jednou střechou alespoň v některých představeních. A pokud na to někdo má hlas, hvězda se z něj prostřednictvím MET

Opera

také stává. Tento systém hvězd, těch nejdražších a nejžádanějších, o  které se dělí pět hlavních operních domů, má i svou odvrácenou stránku. Vytváří se dojem, že bez superstar není opera operou. Ale i MET už zná hodnotu stálého souboru. Věhlas dnešních přenosů do kin navazuje na někdejší slávu přenosů rozhlasových. Program Live in HD byl zahájen během první sezony Petera Gelba ve funkci generálního ředitele jako součást jeho úsilí o  reorganizaci. Nápad se objevil poté, co mu tehdejší předsedkyně správní rady Beverly Sills ukázala fotografii z padesátých let, na níž ve školní tělocvičně v malém městečku na americkém středozápadě sedí skupinka lidí kolem rádia a poslouchá proslulé sobotní matiné, přímý přenos z  Metropolitní opery. Byl to právě Peter Gelb, jehož zásluhou se produkce Metropolitní opery přenášejí do kin po celém světě, a proměnil tak Met v operní dům celého světa, napsal nedávno Guardien. Metropolitní opera je největší a nejvýznamnější operní dům na světě a o Peteru Gelbovi se běžně mluví jako o nejvlivnějším muži v operním provozu. Nedávno byla zahájena sezona 2015/16. Pro Petera Gelba je to desátá sezona ve funkci generálního ředitele. Zahajovalo se novou, poměrně umírněnou produkcí opery

Otello, přesto jejímu uvedení předcházela vášnivá veřejná debata o  tom, jestli lotyšský tenorista Aleksandr Antonenko, který zpívá Maura, má mít černé líčení. Neměl. A  vášnivých debat kolem oper zažil předtím víc: kolem Adamsovy opery Smrt Klinghoferova nebo kolem podporovatelů Vladimíra Putina Anny Netrebko a Valerije Gergieva. Málokterý operní dům vyvolává tyto vášně. Velmi originálně a  přitom realisticky odpovídá Peter Gelb na otázku po konzervativnosti nebo progresivnosti Metropolitní opery. „Základní dilema je dané tím, že máme na jedné straně návštěvníky, kteří si myslí, že jsem příliš progresivní, a současně kritiky, kteří tvrdí, že jsem příliš konzervativní. Skutečnost, že jsem ještě pořád tady, svědčí o tom, že se mi podařilo balancovat na hraně. Představení se návštěvníkům celkově líbila, chceme tedy, aby naši práci vidělo co možná nejvíc lidí.“ V  minulé sezoně zhlédlo představení Met 3  200  000 diváků, z toho 2 600 000 prostřednictvím přímých přenosů Live in HD ve 2 000 kinech v 70 zemích po celém světě. V dnešní době vizuálních médií se rozhlas snadno dostane do stínu přenosů do kin. Tradice trvající desítky let je ale nesmazatelná – a navíc umožňuje dostat operu ještě do menších míst a skoro na kterékoliv místo planety. Jeho historie je úctyhodná. Začala v roce 1931 a kolik milionů posluchačů ovlivnila sotva někdo spočítá. Z nabízených přenosů letos počítáme se dvěma vzácně uváděnými tituly belcantového repertoáru. S Donizettiho operami Anna Bolena a Maria Stuarda – obě se Sondrou Radvanovski v titulní roli. Chybět nebude Wagnerův Tannhäuser s prvotřídním obsazením, které tvoří Eva Maria Westbroek, Michelle De Young a  Johann Botha. A  počítáme i s uvedením Bergovy opery Lulu v nastudování Jamese Levina v  souvislosti s  dvojitým výročím Albana Berga v roce 2015. Výhledově počítáme i s dalším vystoupením Adama Plachetky v  MET v  Nápoji lásky Gaetana Donizettiho. 

Jindřich Bálek

7

8

Americký rok

MODERNÍ AMERICK Á HUDBA

John Cage Foto: Wikimedia Commons

Pohled na americkou hudbu je zásadně jiný z  Evropy a z Ameriky. Třebaže Charles Ives položil svou Nezodpovězenou otázku už v  roce 1906, trvalo bezmála ještě sto let, než se v řadách amerických hudebních historiků začalo dařit pojednávat americkou hudbu 20. století z úhlu pohledu místní skladatelské tradice a neopírat se přitom o berle hudebních stylů vzešlých z evropských reálií. Ty fungovaly spolehlivě až do 60. let minulého století, přičemž zakladatelské osobnosti americké hudební moderny jako Charles Ives, Carl Ruggles nebo Henry Cowell byly dlouho ve své vlastní kultuře považovány za exoty a  Evropanům v  podstatě neznámé. Příznačné je, že například na mimořádný zjev Charlese Ivese musel upozornit až v roce 1944 evropský emigrant Arnold Schönberg (Ivesovi bylo v té době sedmdesát let). Svědectvím nekompatibilní hudebně-kulturní sebeidentifikace je i skutečnost, že Edgard Varèse je v Americe vnímán jako americký skladatel, zatímco Evropa na něho stále pohlíží skrze jeho francouzské kořeny. O evropské vlivy se opírala dokonce ještě generace hudebních tvůrců, kteří šířeji adaptovali estetiku atonální hudby jako Roger Sessions, Stefan Wolpe, Milton Babbitt nebo Elliott Carter.

Cestu k nalezení sebe sama ukázala americké hudbě sice opět přistěhovalkyně – japonská klavíristka Yoko Ono – ale byl to rozhodující bod obratu. Jako manželka skladatele Tošiho Ičijanagiho, který byl mimo jiné žákem Johna Cage, se dostala do kontaktu s newyorskou komunitou avantgardních umělců a na začátku 60. let otevřela v manhattanském Downtownu svůj byt různým formám předvádění experimentální hudby. Do té doby se hudba v  New Yorku hrála téměř výlučně v  koncertních síních severního Manhattanu (v Uptownu), ale z pravidelných koncertů v  bytě Yoko Ono, dramaturgicky zaštítěných La Monte Youngem a  Richardem Maxfieldem, se vyvinula tradice uvádění nové hudby neformálně a v nekonvenčních prostorech. Tato „geografická dislokace“ (termín Kylea Ganna) vedla ke zcela novému způsobu tvorby a  provozování hudby, k  takzvané „downtown music“, třebaže v mnoha směrech navazovala na experimentální dědictví po Ivesovi, Cowellovi, Partchovi a Cageovi. Ano, i John Cage se profiloval na vztahu k evropské kultuře, jak je zřejmé z jeho dnes všeobecně známé korespondence s  Pierrem Boulezem. Až v  roce 1979 „downtown music“ – v té době zejména konceptuální a minimalistická – opustila své domovské teritorium a  představila se v těsném sousedství Manhattanu, v newyorském experimentálním prostoru The Kitchen na festivalu New Music New York. Tam spadají začátky mezinárodní působnosti Roberta Ashleye, Alvina Luciera, Dona Cherryho, Steva Reicha, Tonyho Konrada, Petra Kotíka, Laurie Andersonové a  dalších. Od této chvíle se v  americké hudební kultuře hovoří o hudbě, která se hlásí k odkazu Cageova kultovního konceptu 4´33´´, jako o  „new music“ – nové hudbě. (Festival – pod změněným názvem – probíhal pak každoročně, vždy v jiném městě až do roku 1990.)

Americká „nová hudba“ je dnes košatý strom s  mnoha plody počínaje newyorskou školou (John Cage, Morton Feldman, Earle Brown, Christian Wolff, David Tudor), přes postcageovský konceptualismus (Robert Ashley, Pauline Oliverosová, Alvin Lucier, James Tenney, Roger Reynolds), minimalismus (La Monte Young, Terry Riley, Steve Reich, Phillip Glass, Meredith Monková), různé projevy „nové tonality“ (George Crumb, John Adams, Frederic Rzewski, William Duckworth, Daniel Lentz), elektronickou a počítačovou hudbu (Vladimir Ussachevsky, Otto Luening, Charles Dodge, Morton Subotnick, Paul Lansky) či prolínání s rockem a jazzem (Laurie Andersonová, Rhys Chatham, Glenn Branca, Diamanda Galasová, John Zorn) až k takzvanému „totalismu“ jako opozici vůči minimalismu (Mikel Rouse, Michael Gordon, John Luther Adams, Ben Neill, Arthur Jarvinen). Přelom tisíciletí zastihl pak americkou i evropskou soudobou hudbu, zejména díky mediálnímu propojení, už v podobné situaci a obě kultury se i podmínkami, které má hudba ke svému vzniku, šíření a působení, opět sbližují. Lidí, kteří se aktivně věnují hudbě jako své profesi, je dnes více než kdykoliv předtím v historii. V 90. letech probíhal v Americe v tomto směru boom, neboť dorostla generace silných poválečných ročníků, kterou nemotivovala k volbě povolání ekonomická nutnost a z touhy vymezit se vůči konformnímu životnímu stylu se její příslušníci hromadně „dávali na umění“. Americkou hudbu posledních dvou desetiletí už lze stěží vměstnat do stylových škatulek, protože je mnohotvárná a z pozice uvnitř dění může vypadat i chaoticky. Ti, kdo se jí věnují, mají nicméně k  dispozici podobné technologické, ekonomické a sociální podmínky ovlivňující její

9

nadpis

Rhys Chatham Foto: Hreinn Gudlaugsson, Wikimedia Commons

produkci. Na vysokých školách přicházejí běžně do kontaktu s  mimoevropskými hudebními kulturami. Dříve museli hudebníci za poznáváním jiných kultur cestovat po světě nebo bylo takové poznání dílem náhody. Dnes se všichni studenti mají možnost seznámit s  africkými, indonéskými, japonskými nebo indickými hudebními tradicemi prezentovanými bok po boku tradice evropské, nemluvě o zcela běžné výuce jazzu a mnohem větší dostupnosti evropské středověké a renesanční hudby na zvukových nosičích. Záleží na hudebníkovi, jak si tuto nabídku přebere, ale pravděpodobné, ne-li jisté je, že už ve formativním věku přijde na to, že evropská hudba je jen jednou z mnoha a nemá žádné výsadní postavení. Naopak, její prestiž s poklesem návštěvnosti klasických koncertů slábne. Věci nepomáhá ani skutečnost, že na amerických všeobecně vzdělávacích školách dochází k rušení předmětu hudební výchova a žáci a studenti nemají šanci přicházet do kontaktu s jinou hudební kulturou, než jaká se jim nabízí z rádia. Dalším společným aspektem, který hraje důležitou roli při vzniku a  provozování hudby, je ústup notového zápisu jako zprostředkovatele hudby. Je stále obvyklejší, že hudební tvůrci – profesionálové i amatéři – vytvářejí svou hudbu přímo na monitoru počítače, a i když finálním výstupem kompozičního procesu zůstane notový zápis, editace a  revize už nezanechávají papírovou stopu. Samotné hudební vzdělání může mít stále tradiční základy, ale práce na monitoru místo na papíře má významný, byť třeba i  nevědomý vliv na hudební myšlení. K  tomu přistupuje skutečnost, že hudební vydavatelé publikují jen nepatrné množství nové hudby, a to spíše konzervativnějšího střihu. Skladatel na přelomu tisíciletí jen těžko dosahuje toho, aby se partitury jeho skladeb dostaly do

Diamanda Galas Foto: Andy Newcombe, Wikimedia Commons

komerční distribuce. Naproti tomu výrazně zlevnila výroba zvukových nosičů a distribuční síť posílila. Zatímco skladatel v polovině 20. století nabízel svou hudbu v tištěných edicích a měl problém se zvěčněním své hudby na nahrávkách, dnes je tomu přesně naopak. Spoustu nové hudby je dnes možné poznat a posoudit jen podle toho, jak zní, protože notový zápis buď neexistuje nebo je nedostupný. (Do určité míry je tento obrat prospěšný, protože skladatelé v polovině 20. století měli tendenci považovat notový zápis za reálnou hudbu, což vedlo ke ztrátě zájmu o to, jak hudba ve skutečnosti zní.) K  tomu přistupuje všudypřítomnost samplerů vedoucí k  dramatické proměně materiálu hudby. Základní jednotkou hudby je čím dál tím méně tón a čím dál tím více sampl, jakákoliv sonická položka, jíž může být stejně tak dobře nějaký zvukový modul nebo citát jako jednotlivý tón zahraný akustickým hudebním nástrojem. A konečně, téměř univerzální zkušenost představuje pro hudebníky prostředí prostoupené rockovou hudbou, v  němž většina z  nich vyrůstala a  vyrůstá. Skladatelé dnes stále více píší hudbu, v níž přirozeně berou v potaz rytmické, instrumentační nebo interpretační konvence rocku. Pro mnohé z  nich je rock mateřským hudebním jazykem, na němž je nutno stavět, aby hudba komuni-

kovala v rámci širšího publika. Avšak ani s publikem se nedá počítat jako s univerzální veličinou. Hudba – stejně jako jiná umění – funguje v mnoha subkulturách a pohybovat se mezi nimi není snadné. Existuje místní, ale i mezinárodní síť orchestrů, operních domů, improvizační scéna, specifická komunita „nové hudby“, hudebně-divadelní svět, svět akademické hudby – a všechna prostředí se vyvíjejí a vzdalují od sebe navzájem. A skladatelů, kteří se přetahují o objednávky, provedení a pověst v každé z takových subkultur, logicky přibývá. Zamýšlet se nad soudobou americkou hudbou znamená nevyvozovat žádné závěry. Pouze se pídit po dalších a  nových poznatcích a  poslouchat hudbu amerických skladatelů a hudebníků. Třeba v seriálu o americké hudbě, který na stanici Vltava připravujeme pro Hudební fórum Speciál.

Wanda Dobrovská

10 Akademie

FILHARMONICKÉ ČT YŘI KROK Y DO NOVÉHO SVĚTA Už několikátým rokem se s dirigentem Marko Ivanovićem ocitáme v podobné situaci. Co můžeme udělat pro to, aby se několik set žáků a  studentů různého teenagerského věku potkalo s klasickou hudbou? V kulisách Dvořákovy síně Rudolfina a  s  pomocí České studentské filharmonie. A když píšu „potkalo“, myslím tím opravdové setkání. Ne minutí se, ne nezájem, ne lhostejnost. I po letech jsme pořád nervózní, jestli se nám podaří najít ten pravý klíč, který bude pasovat do všech zámků. Takový, s jehož pomocí se nám otevře samotná hudba i mysl a srdce našeho publika. Každý rok se v Rudolfinu se studentským publikem potkáváme čtyřikrát, proto název cyklu Čtyři kroky do nového světa. A protože se koncerty třetím rokem také zaznamenávají, jsme zvědaví, jak je od ledna 2016 přijmou rozhlasoví posluchači. Těšit se mohou na tři čtveřice programů. V  té poslední se budeme věnovat hudbě 20. století: čekají nás rozbory a  provedení Stravinského Svěcení jara, Honeggerova Pacificu, Gershwinovy Rapsodie v modrém, Janáčkovy Sinfonietty, ale třeba i  Andersonova Koncertu pro psací stroj a orchestr. Ve druhé čtveřici se budeme věnovat koncertantním skladbám: Dvořákovu Violoncellovému koncertu h moll (s  Tomášem Jamníkem), Čajkovského Klavírnímu koncertu b moll (s Ivo Kahánkem), Vivaldiho cyklu koncertů Čtvero ročních dob (s Magdalénou Mašlaňovou) a Martinů Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Ale rozhlasové „čtyřkrokové“ Akademie otevřou slavné symfonie: Mozartova Symfonie č. 40 g moll, Mendelssohnova Italská, Čajkovského Patetická a Dvořákova Novosvětská. Nezdá se to, ale nejvíc dokážou zatopit právě ta nejslavnější díla. Když třeba stojíte před přípravou pořadu pro studenty, který má být o  Dvořákově Deváté symfonii, máte širokou škálu možností, o  čem to celé může být. A záhy se začínáte topit. Stohy papíru se popsaly o indiánských a  afroamerických inspiracích té skladby. A  přitom o její bytostné českosti. Ale je to ten pravý klíč? Není

Novosvětská víc o Antonínu Dvořákovi než o Indiánech nebo o Češích? Není víc o jeho tvůrčím napětí po příjezdu do Ameriky, kdy měl skladatel až trýznivou obavu, že mimo domácí prostředí nebude mít hudební nápady? Není víc o  silné víře v  Boha, o  víře, která nakonec pomáhá velká vnitřní pnutí překonat a  dostat se v  závěru Novosvětské až někam k nebi? A jak tohle všechno, když už si tak troufáme, předat studentskému publiku? Anebo Čajkovského Patetická. Skladba plná citu, velkých vášní, krajních prožitků… Je její patos něčím, co bude zajímat dnešní náctileté? A jak tomu pomoct? Třeba tak, že se ukáže jedno místo s  různými hudebními výrazy? Anebo že se budou k  hudbě přiřazovat emotikony, které mnozí používáme v esemeskách, aby se ukázalo, jak málo vystihují proměnlivost a bohatství odstínů v Čajkovského hudbě? Anebo spíš nechat nahlédnout do skladatelské kuchyně a ukázat, že slavná melodie začátku čtvrté věty není svěřená jedné nástrojové skupině, ale společně ji – vždy několika tóny – vytvářejí housle, violy i violoncella? A Mozart? „Ten je těžký,“ říkával Svjatoslav Richter, který skladatelovu hudbu moc nehrál. A je těžký i pro posluchače. Najít bohatství v  hudbě, která plyne vlastně pravidelně, souměrně, bez velkých a patetických zvratů, to není vůbec jednoduchý úkol. I když… možná stačí uvědomit si, jak by ten krásně a přirozeně znějící Mozartův menuet zněl v podání průměrného skladatele jeho doby, a posluchač hned trochu víc tuší, v čem jsou Mozartovy nápady a jaký měl smysl pro humor. Mendelssohnova Italská je jedna z  nejpopulárnějších a nejhranějších symfonií. Ve čtvrté větě je prudké italské saltarello, i v utváření melodií chtěl asi být Mendelssohn hodně italský, proto mají často první notu zdvihovou a důraz (přízvuk) je až na druhé. Ale proč pak Mendelssohn po úspěšné londýnské premiéře sedl a velkou část symfonie přepracoval? Ubíral přesně na té bezprostřednosti, přímosti a v nejlepším slova smyslu jednoduchosti

a průzračnosti, která dělá Italskou Italskou. Taky se upravená verze neuchytila a  dnes se hraje jenom jako rarita. Třeba na čtyřkrokovém koncertě v Rudolfinu, aby si studentské publikum – pro srovnání – mohlo udělat představu jak Mendelssohn jako skladatel přemýšlel. Pořady Akademie, v nichž se s cyklem České filharmonie Čtyři kroky do nového světa vydáme do hlubin velkých děl vážné hudby, vysílá Český rozhlas Vltava každý měsíc od ledna 2016. Začínáme Dvořákovou Novosvětskou ve středu 13. 1. 2016 a pokračujeme 10. 2. 2016. Petr Kadlec

Marco Ivanović | Foto: Archiv ČF, Petra Hajská

11 nadpis

JAN ZÁBR ANA A JEHO PRINC K ARNE VAL Básník, prozaik a  překladatel Jan Zábrana (1931–1984) neměl o  poúnorovém režimu v  Československu žádné iluze: jeho rodiče byli v  procesech po roce 1948 odsouzeni k  dlouholetému vězení, on sám nebyl po maturitě v  r.  1950 z  politických důvodů přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Po zatčení otce (1952) byl vystěhován z  rodinného domu v  Humpolci a  natrvalo přesídlil do Prahy, kde v letech 1952–1954 pracoval jako zámečník a brusič. V roce 1955 byl přijat do Kruhu překladatelů a od té doby se živil jako překladatel.

Posmrtně vydaný obsáhlý výbor ze Zábranových deníků a záznamů Celý život (Torst, 1992), psaných v letech 1948– 1984, byl významnou literární událostí. Z  pozůstalosti bylo publikováno Sedm povídek (1993), které vycházejí z  autorovy životní zkušenosti. Naše četba na pokračování je připravena z  rozsáhlé fragmentární novely s  autobiografickými rysy, která v  pozůstalosti nemá název – pro vydání v časopisu Pandora v roce 2008 zvolili editoři titul Princ karneval, který přejímáme i zde. Novela je z volně koncipovaného cyklu Ze smaltovny. Podle ediční poznámky ve výboru Povídky (Torst 2012) psal Zábrana své prozaické texty v letech 1954–1957 a později se k nim vracel, opravoval je a doplňoval. Novela zachycuje dobu kolem roku 1950, kdy autor, stejně jako jeho kumpán Helmuth, nějaký čas studoval na Bohoslovecké fakultě v  Praze. Mladý vypravěč má značně autobiografické

rysy: „Za rok mi bude dvacet. Vlastně za pár měsíců už budu moct říkat, že je mi dvacet. Už nejsem žádný neopeřený holátko, už jsem chlap. Už jsem toho dost prožil. Už nejsem ten venkovskej kluk, kterej nevěděl, kam jede která tramvaj, když vystoupil v Praze na nádraží z autobusu. Už se vyznám a  vyznám se líp než lidé z  Prahy, mám spoustu známých, umím sem tam vydělat prachy líp a  snadnějc, než umějí lidé, kteří žijí v  tomhle městě třicet let. Už mě to město a ten shon neděsí.“ Pětidílnou četbu na pokračování z  posmrtně vydané novely J.  Zábrany připravil Jiří Vondráček. Petr Turek Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, 16.–20. prosince 2015 | 18.30–19.00 hod.

MOUDROST A PŮVAB LIDOV ÝCH PŘÍSLOVÍ – (PUTOVÁNÍ NEKONEČNĚ BOHAT ÝM SVĚTEM ČESKÉ I SVĚTOVÉ LIDOVÉ MOUDROSTI) Přísloví je zvláštní součástí písemnictví, stojí v  sousedství bajky, epigramu, aforismu, sentence, pořekadla atd., ale na rozdíl od bajky, která má jako svého neanonymního tvůrce třeba starořeckého legendárního Ezopa, francouzského La Fontaina, německého Lessinga, ruského Krylova atd., u  přísloví autory neznáme. Přísloví patří k  lidovému slovesnému bohatství, jsou anonymními výtvory jedinců národa, na jehož půdě vznikla. Jejich znakem je značná hutnost vysloveného výroku, soudu. Někdy mají podobu dvojverší, často rýmovaného, mnohá jsou stručnější, jednovětá. Přísloví je ustálený, stabilizovaný výrok, soud, který obsahuje obecně platné poznatky, zásady či pokyny mravoučné, pedagogické povahy. Je často určeno situacím, kdy se norma správného či zakotveného jednání nebo vztahu

porušuje a  prostřednictvím přísloví se nabádá k  jejímu dodržování. Jeho podstatu pěkně vystihl klasik českého příslovnictví František Ladislav Čelakovský, když do názvu své významné sbírky přísloví vtělil název mudrosloví, tedy výraz, zdůrazňující lidovou moudrost. Přísloví jsou dědictvím zdravého lidového rozumu. Doprovázela vždy myšlení vědecké a filozofické. Jsou známa už ze starověkých literárních památek asyrských a staroindických, pocházejí ovšem z různých historických údobí národů a  rozličných společenských vrstev. Ocitujme krátce z  doprovodného komentáře autora pořadu Miroslava Stuchla: „Obrazný význam přísloví si uvědomujeme spíše racionálně. V  přísloví ,Více rádců, více rady‘ nám snadno vytane na mysli, že na co nepřipadne jeden, přijde druhý. U náročnějšího přísloví obrazné, metaforic-

ké povahy, např. ,Staré chrámy dobré zvony mají‘, se pro jeho významové rozpoznání hodí například Čelakovského vysvětlující poznámka, že ,staří lidé dobře radívají.‘ “ Rozsáhlý komentovaný průřez neobyčejně pestrým světem lidové moudrosti mnoha jazykových oblastí připravil Miroslav Stuchl. Petr Turek Český rozhlas Vltava: Schůzky s literaturou, 27. prosince 2015 | 20.00–21.00 hod.

12 12nadpis Výročí

MOZAIK A – 20 LET VÁŠ PRŮVODCE KULTUROU! Mozaikáři | Foto: Vojtěch Havlík

Druhého ledna 1996 se v ranním vltavském vysílání poprvé objevila Mozaika. V necelé hodině nabídla převážně rozhovory a pozvánky na kulturní akce, zprávy a přehled tisku, to vše doplněné klasickou hudbou. U zrodu pořadu byl tehdejší šéfredaktor Vltavy Oldřich Knitl a šéfka kulturní redakce Eva Králová, kteří správně cítili, že je kulturní zpravodajství na okraji zájmu médií, včetně rozhlasu. Formát to byl úspěšný a díky podpoře i dalších šéfredaktorů Blanky Stárkové a Lukáše Hurníka rozšířila Mozaika postupně svůj vysílací čas. Kromě rána ji můžete poslouchat i  odpoledne. Každý všední den nabízíme více než 200 minut kulturního zpravodajství a publicistiky. To je asi 15 důkladně zpracovaných kulturních témat – rozhovory, reportáže, glosy, recenze, hosté ve studiu. Za uplynulých 20 let se výrazně proměnilo mediální prostředí. Informací přibývá všemi způsoby. O to více je potřeba je ověřovat, vybírat, zasazovat do souvislostí. Stále přemýšlet o tom, jak rozhlasově co nejlépe kulturní dění zprostředkovat. V  Mozaice bez všeobecného trendu ke zkracování příspěvků a uměle vytvářených emocí. Samozřejmostí je originální hudební dramaturgie, o kterou se stará okruh stálých spolupracovníků v čele s Vojtěchem Havlíkem a  Ivanou Radechovskou. Kromě klasiky obsáhne i  jazz, šanson, world music, filmovou a  divadelní hudbu, ukázky z  nových desek i  koncertních projektů. Důležitou podporou vysílání jsou internetové stránky Mozaiky, kde se nám podařilo za dlouhá léta už vybudovat bohatý archiv příspěvků. Samozřejmostí je možnost poslechnout si záznam celých hodin vysílání a  vrátit se tak ke konkrétním příspěvkům nebo poslouchat v době, kdy to zájemcům vyhovuje – třeba večer. Snažíme se být také přímo na místech kulturního dění. Mozaiku jsme

vysílali například z Plzně – hlavního evropského města kultury, z Pražského Quadriennale, z Nové scény při zahájení sezony Národního divadla nebo z  festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Nejužší tým, který Mozaiku v současnosti připravuje, čítá editory Martinu Kolajovou, Antonína Pfeifera a  Ivo Prokopa, moderátory Lenku Novotnou, Kristýnu Frankovou, Petra Gojdu, Karla Kratochvíla, Martina Luhana a Petra Šrámka a produkční Evu Baldovou a  Jitku Zmijovou. Redakce kultury je už druhý rok organizačně v  Centru zpravodajství Českého rozhlasu, což znamená, že redaktoři kromě příspěvků pro Mozaiku zajišťují kulturní zpravodajství i  pro ostatní stanice, zejména Radiožurnál. Kromě toho do Mozaiky přispívají desítky spolupracovníků v  regionech a  v  zahraničí. To vše by se k  vám nedostalo bez týmu vysílacích techniků Vltavy, kteří musí pohotově reagovat na všechny nástrahy živého vysílání, včetně toho, že selže třeba přehrávač CD nebo se přeruší telefonické spojení s hostem. Těší nás respekt, uznání a ochota ke spolupráci ze strany osobností kulturní sféry i desítek kulturních

institucí. Těší nás věrnost a přízeň vás posluchačů. A čím vás chceme překvapit? Leden je příhodný měsíc k tomu se ohlédnout, vzpomínat, bilancovat. Sledujte Mozaiku na Facebooku, kde se snažíme zprostředkovat dění kolem našeho vysílání i obrazem. Ostatně přes internetové stránky Vltavy nabízíme pohled z webové kamery do našeho studia přímo během vysílání.

Antonín Pfeifer

Český rozhlas Vltava: Mozaika, pondělí–pátek 6.30–9.00 hod. a 16.00–17.00 hod.

13 nadpis

Víkendová příloha 13

Sigmund S. Wasservogel: Arcibiskup Theodor Kohn, 1893;

Český rozhlas Vltava: Víkendová příloha, 12. prosince 2015 od 9.15 hod.

se svolením Muzea umění Olomouc – Arcidiecézního muzea Kroměříž | Foto: Markéta Ondrušková

VZESTUP A PÁD OLOMOUCKÉHO ARCIBISKUPA THEODOR A KOHNA KE STÉMU V ÝROČÍ ARCIBISKUPOVA ÚMRTÍ „Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid. To ostatně není nic divného. Arcibiskup Kohn byl také žid a ještě k tomu Macharův kamarád. Polní kurát Otto Katz měl ještě pestřejší minulost než slavný arcibiskup Kohn.“ Napsal Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi. Stát se postavou v  Haškově Švejkovi se s  lehkou nadsázkou dá považovat za úspěch zajišťující nesmrtelnost. Arcibiskup Theodor Kohn (1845–1915) měl židovské předky, jeho dědeček konvertoval ke katolictví. Na kněze byl vysvěcen v roce 1871. Po smrti kardinála Bedřicha z Fürstenberka ho olomoucká kapitula v roce 1892 zvolila jeho nástupcem na arcibiskupském stolci, papež volbu potvrdil. Jeho volba vzbudila velký rozruch — byl to Čech a nešlechtic a měl židovský původ. Vídeňský předseda vlády hrabě Taafe měl ke Kohnově volbě poznamenat: „Snad je aspoň pokřtěnej…“ Theodor Kohn byl dobrým hospodářem a  významným mecenášem umění. Opravil a  upravil Arcibiskupský zámek v  Kroměříži a  Květnou zahradu. Obnovil chudinské fondy farností a podporoval řadu dalších sociálních projektů. Spolufinancoval založení Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Arcibiskup se stal postupem času terčem útoků antiklerikálního tisku i  části katolické veřejnosti, která mu vyčítala přílišnou pýchu a nadřazené chování. Také vídeňský dvůr mu nebyl na-

kloněn. Arcibiskup reagoval podrážděně, dostával se do ostrých sporů se svými kritiky, také s kněžími (zejména s  příznivci katolické moderny, například s  Karlem Dostálem Lutinovem), kteří stáli proti němu. Pobouření vyvolalo vydání publikace Facta loquuntur nekriticky oslavující 10. výročí jeho působení v čele diecéze. Kohn olomouckou arcidiecézi ekonomicky velmi pozvedl, do arcibiskupských továren, ale i do zemědělského nebo lesního hospodaření zaváděl moderní poznatky. Dobré hospodářské výsledky mu nakonec také mnoho nepomohly, spíše naopak, bylo mu vyčítáno, že se měl více věnovat pastorační činnosti. V prosinci 1903 zvláštní komise kardinálů nařídila Theodoru Kohnovi rezignovat a trvale opustit diecézi. Zbytek života prožil v  rakouském Ehrenhausenu, kde zakoupil zámek a  kde se také setkal s  básníkem Macharem. Ve Vídni a v Římě tato návštěva vyvolala zděšení, dvůr i  Vatikán se obávaly, že antiklerikální básník napíše o okolnostech Kohnovy rezignace knihu. Machar slíbil, že o  této návštěvě napíše „leda až jednou pod zorným úhlem historie“, své vzpomínky publikoval po Kohnově smrti ve 20. letech minulého století. Theodora Kohna v  Ehrenhausenu navštívil také kněz a  básník Jakub Deml, který emeritního arcibiskupa přesvědčoval, aby podpořil publikace staroříšského nakladatelství Josefa Floriana.

Do Víkendové přílohy stanice Vltava věnované stému výročí arcibiskupovy smrti (Kohn zemřel 3. 12. 1915) jsme zařadili dokumentární pořad Snad je aspoň pokřtěnej… Pořad je věnovaný Kohnově závratné kariéře, jeho osobnosti, způsobu řízení arcidiecéze, jeho vztahu k  Vídni a  Římu, arcibiskupově pádu, projevech tehdejšího antisemitismu, setkání s Macharem, životu v Ehrenhausenu, osudu Kohnova peněžního daru podporujícího znovu založení univerzity v  Olomouci a  v  neposlední řadě literárním reflexím Kohnova osudu. Židovský spisovatel Norbert Frýd ve své vzpomínkové knize vysvětluje, jak jeho otec získal přezdívku Pan biskup. Malého chlapce se příbuzní zeptali: „Čím budeš, Alfréde? A  on odpovídal, že jedině biskupem. Ale ty jsi přece žid, smáli se. To nevadí, říkal, když může být pan doktor Kohn v Olomouci biskupem, můžu být i já. Tak vznikla přezdívka na dlouhá léta, Pan biskup.“ Dokument byl natáčen v  Praze, Olomouci s  dr. Jitkou Jonovou z  tamní teologické fakulty a  v  Ehrenhausenu s  rakouským historikem Peterem Stauderem. V  tomto zvláštním vydání Víkendové přílohy také navštívíme ve společnosti Martiny Miláčkové z Arcidiecézního muzea kroměřížský arcibiskupský palác. V Kohnových stopách projdeme i arcibiskupský palác v Olomouci. Jiří Kamen

Ilustrace: Petra Komárková

AMERIC ANA RIO PREISNER A Když v  létě roku 2007 zemřel v  americké Pensylvánii Rio Preisner, odešel z  tohoto světa jeden z  posledních skutečných středoevropských vzdělanců. Připomínal vybroušený diamant o mnoha ploškách: pronikavý a polemický esejista, germanista a překladatel, básník, teatrolog, konzervativní myslitel a  vysokoškolský pedagog se v  jeho osobě skládali do pevného, osobnostně integrálního tvaru. A to vše zevnitř budované, v kázni a neobyčejné pracovní píli, navzdory malým i  velkým exilům, válce světové i studené, několikaleté galejnické pétépácké raubírně, politickým oblevám i přituhování. Křesťanskou duchovní orientací a  filozofickým i  teologickým vzděláním se Preisner vymykal konjunktuře komunistického a  liberálně-nacionálního slepence, který od 50. let pěstovaly zdejší instituce. Nakonec i jako oddaný občan Spojených států se nestal konformním profesorem na pensylvánské univerzitě, ale kriticky zkoumal myšlenkový vývoj moderní Evropy a Ameriky. Východiskem jeho úvah bylo přesvědčení o hluboké krizi západní civilizace, jež se v průběhu 19. a 20. století odklonila od svých

židovsko-křesťanských základů. Údivná i  dráždící otázka, zaznívající v jeho první básnické knize Kapiláry – „Jak to, že je stále ještě kam jít/v těch jílových vrstvách pohřebišť?“ – prochází v  rozličných variacích a  obměnách celou Preisnerovou tvorbou. Spisovatel Josef Jedlička kdysi ve stručnosti shrnul Preisnerův paradoxní životaběh do jedné věty: „… povoláním germanista, který nebyl po léta připuštěn ani k práci překladatelské a jehož pravá tvář reflexivního lyrika a především myslitele, jaký se sotvakdy objevil v dějinách českého ducha, byla odhalena teprve po jeho emigraci v roce 1968 do Spojených států.“ Rio Preisner se narodil 13. listopadu 1925 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi v rodině úředníka. V roce 1939 musel rodiště na staré pragovce opustit. Později vzpomínal: „To byl vlastně můj první exil.“ Mnohonárodnostní atmosféra rodného města s výrazným židovským prvkem také reliéfně vstoupila do jeho poezie. Gymnázium Preisner dostudoval v Praze na Smíchově, kde za války učili takové osobnosti jako Josef Kostohryz, J. Š. Kvapil a germanista

Vojtěch Jirát, kteří studenty inspirovali. Preisner tehdy začal překládat německou poezii (Rilke, Hölderlin). Po válce vystudoval germanistiku a filozofii na Karlově univerzitě a  roku 1952 byl odveden k  PTP. Po propuštění vyučoval na jazykové škole a krátký čas působil jako překladatel na volné noze. Jeho rozsáhlé a mnohovrstevnaté dílo zahrnuje monografii o  J. N. Nestroyovi (spolupracoval s  Divadlem za branou), sedm básnických sbírek, řadu politologických, literárních a  filozofických esejů. Překládal a  často komentoval dílo Brochovo, Kafky, Dürrenmatta, Krause, Werfela, Rilka, ale také T. S. Eliota, G. M. Hopkinse, pozornost věnoval české literatuře (Zahradníček, Holan, Diviš), fenoménu exilu atd. Odstup od domova a od vlastních dějin pomohl Preisnerovi k nezkreslenému a nesentimentálnímu pohledu na Čechy v politologicko-filozofické trilogii Kritika totalitarismu, Česká existence a  Až na konec Česka. Úvahy o  smyslu českých dějin, zbavování se „palackismu“, vyhraněné hodnocení masarykovsko-protestantské koncepce i avantgardní moderny přineslo ohlas, nadšený i kritický. Zcela jedinečným autorovým esejistickým dílem je jeho dvoudílná Americana s  podtitulem „zpráva o  velmoci“. Koncentrovaný, nesmírně hutný a  kritický pohled konzervativce Preisnera na americkou historii, kulturu, náboženství a společnost. Sám v předmluvě k prvnímu dílu uvádí: „Nejde o chronologický nárys dějin USA ani o objektivní struktury americké politiky a ideologie. Jde o sestavu navigačních map pro duchovní existenciální odysseu exulantů a  s  nimi spřízněných ztroskotanců, těch duší, které vypluly z bouřlivých vod totalitárních systémů do zrádných tišin západního světa.“ S  Americanou Rio Preisnera se můžete setkat v pěti dílech pravidelného cyklu Psáno kurzívou, které uvádíme v rámci Vltavského projektu Americký rok. Miloš Doležal

15 nadpis

JAKPAK JE DNES U NÁS DOMA

ných detailech, hledá paralely s českým prostředím, mísí stesk se vztekem, ohromení s  ironií, údiv střídá prozíravost (od první chvíle je znát, že Voskovec není žádný jelimánek, nýbrž člověk, který už leccos viděl a  zažil.) V rámci rozhlasového projektu Americký rok se vracíme o  víc jak sedmdesát let nazpět, avšak prostřednictvím slova tak živého, že veškeré události zde líčené můžeme vnímat jako naléhavou přítomnost, jako onen pověstný „teděk“, o němž pánové V & W často rozmlouvali.

Jiří Voskovec | Foto: archiv Jaromíra Farníka

Petr Adámek

Český rozhlas Vltava: Souzvuk, 31 .1. 2016 | 14.00–15.00 hod.

Když v  březnu roku 1948 z  jeviště pražského Divadla V  +  W zazněly písně z  Divotvorného hrnce, autor jejich českých textů, na rozdíl od přistěhovalců pana Maršálka a  jeho dcery, hlavních hrdinů tohoto muzikálu, měl už Ameriku hluboko pod kůží. Okolnosti, za jakých Jiří Voskovec spolu s Janem Werichem emigrovali roku 1939 do Ameriky, jsou všeobecně známy, například prostřednictvím Werichových vzpomínek, avšak už méně známá jsou přímá svědectví pocházející přímo z oněch let. Díky paní Adrieně Borovičkové, neteři Jiřího Voskovce, která uspořádala knihu Voskovec & Wachsmanni – z  rodinné kroniky a dopisů, máme k dispozici cenný soubor dopisů, které její strýc posílal v letech 1939–1941 z prvních let své americké emigrace. Adresáty byli jeho otec Václav, sestra Adriena a bratr Prokop. Není to ještě ta Amerika, v níž se pohybuje George Voskovec coby žádaný a respektovaný herec, „august a králův šašek“, jak se sám označoval, nýbrž skutečně Nový svět, který poznává pětatřicetiletý muž, publiku a lidem z branže dosud zcela neznámý. Co je na Voskovcovi neodolatelné – ona kombinace evropské vzdělanosti a absolutního smyslu pro humor – projevuje se v jeho obzírání neznámé země naplno. Snad právě tady dozrává ten jedinečný epistolograf, jehož dopisy už dávno patří k tomu nejlepšímu, čím se české slovesné umění 20. století může pochlubit. Právě v dopisech, osvobozen od jakékoli konvence, dokázal uplatnit výjimečný cit pro různé odstíny a polohy svého rodného jazyka: od zdobných a  obrozenecky archaizujících obratů až k  jakési parodii na čechoamerický hybrid, k čemuž se druží schopnost dva na první pohled zcela odlišné světy propojovat a vidět ve vtipných souvislostech: „Řekne se Amerika, mrakodrapy, automobily, biograf, gangsteři, zkrátka erotika – exotika, ale co je to platný; jak už jsem jistě psal, on je to konec konců Benešov; sice ve státě Ohio, sice o 1 000 000 obyvatel, ale Benešov, s tím se nedá nic dělat.“ Voskovec svým nejbližším líčí Ameriku v  nesčet-

???

Americký rok 15

16 Silvestr

SILVESTR 2015 NA VLTAVĚ PADOUCH NEBO HRDINA, MY JSME JEDNA RODINA! Monografická silvestrovská celodenní vysílání mají ve vltavském programu víc než desetiletou tradici. Před lety jsme ji zahájili komponovaným vysíláním o  broucích. Překvapilo nás, že jsme s  tímto tématem, které se nám zpočátku zdálo poněkud obskurní, „pokryli“ bezmála čtyřiadvacetihodinové vysílání. V dalších letech jsme na silvestra zkoumali vodní živel, následoval zločin a trest, umělé bytosti, železnice, oheň, vzduch, Anglie, rakousko-uherské časy, gastronomie, Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal a zatím posledním tématem byla hudba. Letos jsme se rozhodli pro navázání na letošní programový projekt Českého rozhlasu Hrdina.cz. Na naší volbě není nic překvapivého, neboť prvotní nápad na tento hrdinský projekt se zrodil ve vltavských útrobách. Sám jsem byl účastníkem porady, na které jsme přemítali o  leitmotivu vltavského vysílání pro rok 2015 a  na níž můj kolega, vltavský slovesný dramaturg Martin Velíšek, poprvé vyjevil svůj nápad na realizaci projektu nazvaného Hrdina.cz. Hrdinu.cz jsme pro silvestrovské potřeby ovšem lehce transformovali v  duchu možná nejinspirativnější myšlenky Limonádového Joea: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina! O nosnosti tohoto nápadu mě před chvilkou (text píšu 28. října) přesvědčila slova úvodního řečníka, pronesená v  přímém televizním přenosu z  oslavy státního svátku, o  obtížích při rozlišování hrdinství a  zbabělosti. Součástí silvestrovské transformace je rozšíření Hrdiny.cz i  na hrdiny zahraniční provenience a  hrdiny takříkajíc světového rozměru. Robin Hood, polárník lord Franklin, silniční lupiči, lapkové, piráti (ukázka) „Admirál Nelson skutečně patří mezi vůbec nejoslavovanější osobnosti britské historie. Zdá se ale, že i nejmilovanější, a  bylo tomu tak dokonce už během jeho života.

Dokázal totiž své muže inspirovat osobní statečností a houževnatostí, a také schopností se k nim lidsky přiblížit – život a práci na moři už od mládí dobře poznal do všech podrobností. O  vztahu, jaký k  němu měli jeho podřízení, svědčí legenda, ve které se vypráví, že na to, aby tělo v bitvě zahynuvšího admirála bylo do Anglie dopraveno v co nejlepším stavu, byl obětován sud rumu, do kterého byly Nelsonovy tělesné pozůstatky naloženy. Je ovšem také pravda, že další legenda hovoří o tom, jak se po vylodění v Anglii ukázalo, že v sudu už žádný rum není. Námořníci během plavby totiž do sudu vyvrtali několik otvorů, a  rum i  s  Nelsonovou krví vypili. Není zřejmé, zdali je k  tomu přivedl poněkud morbidně manifestovaný obdiv k milovanému veliteli, nebo jenom obyčejná pijácká potřeba. Každopádně se v  Anglii od té doby jednomu z receptů na přípravu grogu říká Nelsonova krev. Výčet admirálových bojových zranění tak trochu připomíná českou žertovnou píseň o udatném Jabůrkovi, který u kanónu stál, bez ustání ládoval, a  přitom ho nepřátelské střely zbavovaly jednoho údu za druhým. V bitvě o přístav Santa Cruz na kanárském ostrově Tenerife přišel Nelson o pravou ruku a v důsledku zranění, které utrpěl v jedné z mnoha dalších námořních bitev, oslepl na jedno oko… V textu písně „Bold Nelson’s Praise“, která se zpívá na variantu irské melodie Princess Royal, se to hrdiny jen hemží. Zmíněni jsou Nelsonovi kolegové – admirál Sidney Smith a  Lord Howe, samotný Napoleon Bonaparte a  dokonce i  Alexandr Veliký. Všichni jsou ovšem uvedeni pouze proto, aby bylo jasně konstatováno, že Nelson byl největší.“ Silvestrovské seriály Silvestrovské vysílání prostupují čtyři seriály. Desetidílný cyklus Michala Hromka Robin Hood, polárník lord Franklin, silniční lupiči, lapkové, piráti o kladných i méně

kladných hrdinech-antihrdinech, včetně silničních lupičů, lapků a pirátů v britských lidových písních. Anglický, skotský, irský i  americký folklor se tímto námětem zabývá velice často a oproti lidovým kulturám vnitrozemských národů, jako jsme například my, suchozemští Češi a Moravané, má výhodu v tom, že může čerpat svoje náměty také z prostředí spojeného s mořem a mořeplavbou. Této skutečnosti Hromek patřičně využívá, jak je patrné z výše uvedené ukázky. Při poslechu osmidílného cyklu Elišky Závodné, jehož název parafrázuje podtitul kompletního silvestrovského programu Padouch nebo hrdina?, si posluchač uvědomí, že historie je mnohem živější, než si myslíme. Je živá především proto, že si z času na čas uvědomíme, jak je nutné znovu a  znovu revidovat historické skutečnosti. Zažité pravdy nahlížet jinýma očima. Díky výsledkům stále nových a nových bádání končí někteří historičtí „hrdinové“ jako padouši a  naopak: Odysseus, Caligula, Mesalina, císař Zikmund aj. Loučení se starými – nebo domnělými – pravdami nemusí být zdaleka jenom poučné, může být i zábavné, slibuje autorka cyklu. Autor těchto řádků se zapojí do silvestrovských pořadů rozložených do více částí třídílným Letem poněkud bizarním světem, ve kterém bude například přemítat nad posledním románem Umberta Ecka Nulté číslo nebo nad zápisem o návštěvě císaře Františka Josefa z kroniky obce Podhořany. K  „programovým jistotám“ letošního vltavského Silvestra bude určitě patřit sedmidílná dramatizovaná četba Balonové dobrodružství – z  Prahy k  Baltickému moři. Silvestrovské čtení na pokračování podle cestopisu Josefa Richarda Vilímka jsme v  premiéře vysílali v  roce 2009, kdy se naše silvestrovské programy odehrávaly nad zemí. Můžete se těšit na skvostné herecké výkony Viktora Preisse, Otakara Brouska a Petra Nárožného v režii Ivana Chrze.

17 nadpis

Silvestr 17

Ilustrace: Petra Komárková

K  seriálům můžeme zařadit i  hudební přispění Petra Dorůžky (Zločin a  trest v  textech anglosaských písní nebo o  Hudbě rebelů i  válečníků) a  Aleše Bendy o  heroických i podlých postavách jazzové mytologie. Brouček, Kondelík, Emma Bovaryová, náš přítel Radouš, rozhlas jako literární hrdina a další Z  dalších programů vybírám tři příspěvky Mileny M. Marešové. K  natáčení pořadu s  poněkud nesilvestrovským názvem Aby ho někdy „neflekla“ mrtvička… autorka pozvala historika Jiřího Raka. Půjde o  české hrdiny v  žánrových obrázcích a  karikaturách. Můžeme mluvit o  velké duši skryté v  maloměšťákově obleku. Nakolik rozšafný otec Kondelík či bohorovný Matěj Brouček ilustrují „potlačované“ rysy české povahy? Tak na tuto otázku bude Jiří Rak hledat odpověď. Vždycky, když jsem vyslovila, co nechtěli slyšet, ohnali se po mně, tak zní titul pořadu o  hrdinkách „rozvracečkách“, které usilovaly o svou nezávislost a – všechny ztroskotaly. O  společných rysech svých nejoblíbenějších románových hrdinek, Anny Kareninové, Emmy Bovaryové a Effi Briestové, pohovoří spisovatelka Radka Denemarková. V  dalším pořadu Mileny M. Marešové nazvaném Aby to blesk, jsem dnes melancholický jako kocour se setkáme s  literárními hrdiny Západu na opratích překladu. Na dobrodružnou výpravu za postavami slavných románů od Falstaffa po Řehoře Samsu se vypravíme s literárním kritikem, vysokoškolským pedagogem a překladatelem Ladislavem Nagyem. Plzeňské autorské duo Tamara Salcmanová a Miroslav Buriánek se ve svém silvestrovském příspěvku Náš přítel Radouš vypraví po stopách plzeňské legendy, o níž kronikář poznamenal: „Radouš si za své činy zasloužil pekelná muka. S postupem času začal svých činů litovat a  konal dobré skutky. Proto po smrti nešla jeho duše do pekla, ale zůstala na hradě.“

Do světa Kalevaly – severského světa bohů-hrdinů v pořadu Mráz mi písně našeptával, déšť mi runy v duši dával… nás zavede Vlaďka Bezdíčková s  Michalem Švecem. Životy hrdinných prostitutek se bude zabývat spisovatelka Ladislava Chateau. Připravujeme i  speciální silvestrovské vydání Polní pošty, cyklu komponovaných pořadů z  deníků a  dopisů z  front i  zázemí první světové války. Tradičně se do silvestrovského programu chystá přispět, v roli scenáristky jazzová zpěvačka Jana Koubková. Hospoda pobere všecky – ty co sou bez kecek – i ty co maj kecky, tak nazvala svůj opus sestavený textů Franka Sinatry, Karla Plíhala, J. H. Krchovského, F.S. Fitzgeralda, J. Žáčka, J. Formánka a Jany Koubkové. A z písní Spike Jones, Jany Koubkové, Billy Holliday, Franka Sinatry, A. Dvořáka, Gipsy swing a Toma Waitse. V  pořadu Milana Pokorného Ó, radosti, já Prahu zachytil! se i  rozhlas představí jako literární hrdina. Stane se tak v  dílech zapomenutých průkopníků radiofonického písemnictví i klasiků toho bohulibého tématu. Z těch zapomenutých průkopníků připomenu Věru Plánskou-Klecanskou, klasiky jistě dobře reprezentují Karel Poláček nebo Eduard Bass. „Rozhlasovou“ hudbu vybírá Gabriel Gössel. A  nesmím zapomenout na dominantu večerního vysílání, operetu Jacquesa Offenbacha Bandité v nahrávce Čs. rozhlasu z roku 1953 s legendárním Oldřichem Novým jako vypravěčem a  dalšími vynikajícími českými herci a pěvci té doby. Kdybych chtěl popsat celé letošní silvestrovské vysílání, „spotřeboval“ bych možná celý vltavský čtvrtletník, tak v  nejlepším skončím. Autoři, které jsem nejmenoval, mi to jistě prominou. Shrnutí: Poslouchejte Vltavu i 31. 12. 2015 a v ranních hodinách Nového roku.

Jiří Kamen

18 Rozhlasové jeviště

TRAGÉDIE NEJEN O LIBOVŮLI MOCNÝCH „První evropské politické drama“ anebo „první měšťanská tragédie“, tak bývá označována Emilia Galotti německého osvícenského myslitele, dramaturga a  dramatika Gottholda Ephraima Lessinga. Hra vznikla v roce 1772, a ačkoliv je ústředním tématem milostný trojúhelník, ve své době byla považována za vysoce politický kus. Autor v ní zkoumá procesy mocenských vztahů mezi aristokracií a měšťany, mezi mužem a ženou, a zároveň kritizuje ortodoxní přístup k  víře. Romantizující příběh o  vášni a intrikách v kombinaci se společenskokritickým apelem činí hru dodnes divácky a posluchačsky atraktivní. Tragédie v  pěti dějstvích, vycházející z  tradice literárních adaptací legendy o Římance Verginii, byla Lessingem zasazena do italského regionu Emilia Romagna, kde od 14. až do poloviny 18. století vládla rodina Gonzaga, které mj. patřil kraj Guastalla. (Postava prince Hettore Gonzagy však byla fiktivní). V  časovém rozsahu pouhého dne zde autor líčí následky špatných rozhodnutí, které mají prvopočátek v  konfliktu mezi dvorem a  měšťanstvem. Lehkovážnost touhy po novém milostném dobrodružství, která je prezentována skrze postavu prince, je dávána do kontrastu s  opačným extrémem – urputným lpěním na odosobněných morálních zásadách, jež zosobňuje starý Galotti. Výsledkem dvou nerozumných postojů je oboustranná manipulace s  jednotlivcem – v  tomto případě s mladou ženou. Emilia Galotti je hračkou v rukách obou stran. Pod tímto tlakem nemá šanci rozhodnout o  sobě samé, tudíž se uchýlí k  extrémnímu řešení

Gotthold Ephraim Lessing | Foto: Wikimedia Commons

své situace. Lessingovo drama je fascinující tím, jak začíná v ležérním poklidu banálního štěstí dvorské i měšťanské konverzace, aby se nečekaně proměnilo v  dynamický sled akcí a prudkých emočních zvratů, a skončilo v ovzduší totálního zmaru a zoufalství. Rozhlasová inscenace vznikla úpravou původně divadelní hry, kterou přeložil Václav Cejpek. K dílu poznamenává: „Půvab Emilie Galotti spočívá v mnohovrstevnatosti textu. Téma této tragédie je tvárné a lze ho proto vnímat aktuálně navzdory posunům v čase, prostoru i mentalitě. Zatímco v  době vzniku tragédie bylo jednou ze značně zajímavých (revolučních) okolností to, že Emilia je neurozeného původu a  stává se obětí aristokratické zvůle, dnes je tato skutečnost neaktuální; mnohem víc nás zajímá lidský profil jednotlivých aktérů a mechanismus fungování vztahů mezi nimi.“ A právě spleť vztahů a osobní motivace a zájmy postav jsou stěžejními prvky inscenace. Režisérka Hana Mikolášková se soustředila na precizní práci s  herci a  záměrnou zvukovou antiiluzivnost díla. Ve spolupráci se skladatelem Davidem Rotterem vznikla hudba dynamizující děj, předjímající věci příští a temati-

zující zásadní kroky a rozhodnutí, které vedou ke zkáze těch, kteří je učinili. Ve spolupráci s mistrem zvuku Lukášem Dolejším dohromady vytvořili maximálně sugestivní audiální tvar. Titulní roli ztvárnila Lucie Schneiderová. Hlavními hybateli děje jsou však představitelé dvora v  podání Petra Jeništy a  Luboše Veselého. Dále účinkují Zdeněk Junák, Ivana Plíhalová, Pavel Vacek, Iva Pazderková, Marián Chalány, Vladimír Hauser, Jiří Daniel a Tomáš Sýkora. Gotthold Ephraim Lessing (1729–1781) už během svých studií na univerzitě v Lipsku spolupracoval se slavnou divadelní skupinou Friederike Caroline Neuberové. Proto nebylo nikterak překvapující, když v roce 1767 přijal místo poradce a dramaturga Německého národního divadla v  Hamburku. Na této pozici se snažil přispět k  rozvoji nového měšťanského divadla v  Německu tím, že se distancoval od napodobování francouzských klasicistních zásad trojí jednoty dramatu, stavějících na vzorech Aristotelovy Poetiky. Ve sbírce teoreticko-kritických statí, vydávaných pod názvem Hamburská dramaturgie (1767–69), tak určil cestu německé dramatiky skrze vzor anglický (Shakespearovy hry). V  tomto duchu sám napsal několik dramat, například Židé (1749), Miss Sara Sampson aneb Dvě milenky (1755), Emilia Galotti (1772), Moudrý Nathan (1779) a  první německou měšťanskou komedii Mína z Barnhelmu aneb Vojácké štěstí (1767), která byla na pruských jevištích zakázána kvůli satirickému duchu. Ve své literární tvorbě se vždy snažil o  nezávislost a  dodnes je jedním z  nejvýznačnějších spisovatelů německého osvícenství; pro jeho díla ať kritická, náboženská či teoretická je typická ironie, vtip, polemika, možnost vidět problematiku z více úhlů pohledu, tolerance k náboženstvím a víra v rozum. Hana Hložková Český rozhlas Vltava: premiéra v cyklu Rozhlasové jeviště 6. února 2016 ve 14.00 hod.

19 nadpis

19

ŘECKÉ PAŠIJE NADÁLE AKTUÁLNÍ Tváří v tvář událostem s uprchlíky a migranty, nové situaci, které Evropa – aniž by si příliš věděla rady, rozdělena navíc zcela protichůdnými postoji a názory – začala čelit během roku 2015, jsou v hudebním divadle nejaktuálnější operou Řecké pašije Bohuslava Martinů. Aktuální až neuvěřitelně. Objeví-li se tedy právě toto dílo nyní vzácně ve vysílání, a to v nádherné nahrávce dirigenta Charlese Mackerrase, bude to nejen proto, že na 17. listopad připadly nedožité devadesátiny tohoto výjimečného znalce a přítele české hudby, ale především proto, že jde o dílo, které přináší jasný mravní apel. Lidem v  nouzi mají ti, kdo se mají dobře, pomáhat. Bohuslav Martinů zhudebnil v  padesátých letech předlohu tehdy žijícího řeckého klasika Nikose Kazantzakise, jeho román Kristus znovu ukřižovaný. Knihu syrovou, složitou, ale naléhavou, vyjadřující velmi zřetelné sociální cítění – politicky viděno cítění levicové. Skladateli ze setkání s  tímto tvůrcem a  jeho mistrovským opusem vyšla neméně zásadní opera, moderní, mnohovrstevnatá, kterou však nakonec přepracoval tak, že se z  ní stala opera více méně zcela nová. Hudebně i dramaturgicky oproštěnější, přehlednější, jednoznačnější, s hymnickým závěrem, opera vpravdě duchovní. Právě tato verze, jedna z  posledních skladeb Bohuslava Martinů, verze, která měla premiéru až v roce 1961 v  Curyšské opeře, tedy dva roky po skladatelově smrti, se nakonec uvádí víc. Děj nás vtahuje do bohaté řecké vesnice, do komunity slavící Velikonoce a připravující se už na ty příští výběrem protagonistů pro pašijovou hru. Když však přicházejí zbědovaní uprchlíci, Řekové, jimž Turci vypálili jejich vesnici, a žádají o základní pomoc, nastává nová situace. Reálná. A v ní se ukazují skutečné hodnoty a skutečné charaktery. Kněz pravoslavné církve, jedna z  hlavních autorit, zcela selhává, zato prostý ovčák Manolios s několika přáteli postupně začíná chápat, o čem je Bible. Přidělené divadelní role promítají do svého vlastního života a  jednají podle toho. Soucítí, pomáhají, chrání. Až do nutného vyústění – konfliktu s místní mocí, s boháči a knězem, kteří o žádné uprchlíky nestojí a  určují i  smýšlení zbytku obce. Manolios, mající hrát

Krista, je zavražděn. Na chvíli nastává smíření, ale svět se nezlepší. Uprchlíci jsou stejně nuceni jít jinam, dál… Sociální apel opery, jehož „levicovost“ by neměla být ani u pravicově cítících důvodem k apriornímu odmítnutí, je jasný: kdo má dostatek, má se rozdělit s  těmi, kdo jsou v nouzi. Ale je tu rovněž velký apel křesťanský. Kdo skutečně věří v Krista, má se tím samozřejmě také řídit, má se to na něm poznat. I mimo kostel. Petr Veber

Český rozhlas Vltava: Řecké pašije se budou vysílat na jaře 2016

SEVER NA VLTAVĚ ANEB READ NORDIC V  září 2015 velvyslanectví Dánska, Finska, Norska a Švédska v Praze a kulturní institut Skandinávský dům zahájily literární kampaň #ReadNordic, jejímž cílem je propagovat literaturu zemí evropského Severu. Kampaň vyvrcholí v  květnu 2016, kdy se severské státy stanou čestným hostem veletrhu Svět knihy. V  průběhu roku v  rámci této kampaně Českou republiku navštíví řada severských spisovatelů a čtenáři se tak mohou těšit na besedy a autogramiády, proběhne řada přednášek či komponovaných večerů. Součástí kampaně je také čtenářská výzva, v níž se soutěží o zájezd do Skandinávie. Kampaň probíhá především na sociálních sítích, informace ale zájemci najdou také na www.readnordic.cz. V  době velké čtenářské obliby především skandinávské detektivní literatury se tu otevírá prostor pro poznání i jiných žánrů.

ČRo Vltava se ke kampani přidává severskými pořady, zde je výběr několika z  nich: v  prosinci uvedeme dvě současné povídky: 7. 12. Mare Kandreová: Žár a  bdělost a 29. 12. John Ajvide Lindquist: Papírové stěny. 17. ledna 2016 v rámci Schůzek s literaturou Jan Dlask v hodinovém pořadu představí současnou „finskošvédskou literaturu“. Přestože je více než 100 let stará, český posluchač pravděpodobně má jen matnou představu o její existenci. Jedním z  hlavních představitelů této literatury je Kjell Westö. Píše především švédsky, ale žije ve Finsku. Stanice Vltava vůbec jako první uvede v rámci pořadu rozhovor s autorem (natočený na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, kam spisovatel zavítal loni jako host finské expozice). Princové nesmějí nic – je název Souzvuku (17. ledna), který nabídne k poslechu básně Yahyi Hassana. Hassan se narodil v Dánsku, v rodině palestinských migrantů. Patří tedy ke generaci, která by se jaksi „měla integrovat“ do společnosti, ale které „se nechce“. Svoji zkušenost, svůj náhled na život v muslimských rodinách odhalil mladý Palestinec bez vytáček. Islám ho svazuje, zbožnost svých otců a  bratrů považuje za pokrytectví a prolhanost. „Nás neopustil systém (stát), ve štychu nás nechali naši rodičové… Jakmile byli v  Dánsku, přestali být rodiči. My jsme se jen mohli dívat, jak naši otcové chátrají, sociální podporu a  TV-ovladač v  ruce a  vedle matka, která se neodvažovala ani muknout. A  pak my, my nedokázali ukončit žádnou školu, z  nás se stali kriminálníci a  pobudové… jsme generace bez rodičů.“ http://deutschmann.blog.respekt.cz/vybuchlo-to-jako-bomba/. Pořad připravuje překladatelka Helena Březinová. Pokud si chcete připomenout dílo Karen Blixenové Babetina hostina, nabízíme 19. 2.–22. 2. čtyřdílnou četbu na pokračování z románu (natočenou v 90. letech) v podání Ljuby Skořepové. A na severu můžete také usínat se Stránkami na dobrou noc. 27. 2.–4. 3. uvedeme sedmidílný výběr z  knihy Selmy Lagerlöfové: Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Vladimíra Bezdíčková

20 Výročí

V HARMONII TVORBY A VZDĚLANOSTI Není snad člověka, navštěvujícího kulturní a  umělecké podniky, aby nezahlédl ušlechtilou postavu bělovlasého muže, věčně spěchajícího a netrpělivého, a přitom usměvavého, vyrovnaného a  klidného. Jak příznačné, když PhDr. Zdeněk Šesták, letos devadesátiletý, sdělil před nedávným večerním koncertem v  pražském Sále Bohuslava Martinů v hloučku přátel: Promiňte, nestačil jsem se převléknout, jdu právě z  archivu; studoval jsem tam nějaké materiály… Vídáme ho na mnoha koncertních vystoupeních (nejen, když dávají jeho skladby), úctu mu vzdávají hudebníci všech oborů, kolegové skladatelé a interpreti, vědci, organizátoři a publicisté. Náleží k našemu životu, je jednou z mála jistot, které se tak obtížně hledají, v názorech konzistentní, s  velkými zkušenostmi, znalostmi z mnoha oborů a rovněž s citlivě podávanými vzpomínkami. Skladatel a muzikolog Zdeněk Šesták vás tím více ohromí, čím déle nasloucháte jeho hlasu, obsahu slov a jeho hudby. Vypráví o svém životě přesvědčivě, skromně, s velkým citovým zaujetím. Je i kritický, přitom bez jakékoliv zášti a póz. Pokud ho něco zarmoutilo, pak je na jeho tváři znát smutek, protože bylo lidem ublíženo. V Šestákově osudové cestě, jak známo, se proplétají dva nejdůležitější obory, je to skladatelské umění a  vědecká činnost, spojená dále s  popularizačními a  organizačními aktivitami. Počátek mají oba jediný – je to jeho rodiště Cítoliby, městečko na Lounsku v  Ústeckém kraji. V  tamějším kostele sv. Jakuba hrával jako desetiletý na varhany a všechno začalo, jak už to bývá, obvyklou zápletkou, když se hlavní varhaník opozdil na mši. Zvídavého kluka už nadobro okouzlila hudba, ale nebylo to nic mimořádného. Jeho rodiče byli kantory a znamenitými hudebníky; maminka zpívala, tatínka violoncellistu si dokonce vybral v Praze ke spolupráci dirigent a skladatel Otakar Ostrčil. O nejlepších muzikantech se vědělo daleko široko a hudba patřila vždy ke vzdělanecké i prosté společnosti. Byla nejen zábavou, ale také energií, která povznášela. To je jedna ze zásad dr. Zdeňka Šestáka – „jít i za tu hudbu“, jak říká. Souvisí to ještě s jinou důleži-

tou skutečností: na cítolibském kůru otevřel kdysi velkou starou skříň s notovým materiálem, který byl tištěný i rukopisný… Příběhy člověka samy vyhledají, je-li vnímavý a připravený. Před studiem na pražské konzervatoři se Zdeněk Šesták vzdělával na hudební škole ve Slaném, kde ho učil Pavel Čada, spolužák Miloslava Kabeláče a  Klementa Slavického ze třídy skladatele Karla Boleslava Jiráka, mj. velké osobnosti Československého rozhlasu. Zdeněk Šesták absolvoval rovněž gymnázium v Lounech, právě odtud pochází jeho vynikající znalost latiny, kterou neustále zdokonaloval a tříbil. Rok 1945 pro něho znamenal, tak jako pro celou společnost, zlom, naději a  nové příležitosti. Učiteli hudební teorie a  skladby mu v  Praze na konzervatoři byli Miroslav Krejčí a  Emil Hlobil. Společně s dalšími skladateli a blízkými přáteli, jako byli např. František Kovaříček, Viktor Kalabis a  Jindřich Feld, pociťoval Zdeněk Šesták nutnost dalšího teoretického a historického vzdělání a rozhodl se souběžně studovat hudební vědu u vysokoškolských pedagogů Josefa Huttera a později Jana Němečka. Studium na Univerzitě Karlově obohatilo mladého umělce o nový rozměr, často vzpomíná na nezapomenutelné přednášky z dalších oborů, například filozofie, v  níž mu učaroval Jan Patočka. Filozofická, např. sokratovská témata jsou pak Zdeňku Šestákovi zdrojem inspirací po celý život, stejně jako historie, literatura, výtvarné umění. Poválečná léta byla určující zejména pro mladou generaci, ovlivněnou výrazně masarykovskými ideály. Zdeněk Šesták šel v průvodu těch studentů, kteří se postavili za prezidenta Edvarda Beneše v  únoru roku 1948. Byl pak vyloučen ze studií, v roce 1949 přišly tzv. prověrky. Rigorózní zkoušky mohl vykonat až po dvaačtyřiceti letech! Silné jsou i  vzpomínky Zdeňka Šestáka na srpen roku 1968, je to současně rok jeho nástupu do funkce ústředního dramaturga symfonické, komorní a vokální hudby v Československém rozhlase, kde však jako zaměstnanec

Zdeněk Šesták | Foto: Archiv Zdeňka Šestáka

setrval jen krátce. Připomíná důležitá rozhlasová jména, jako jsou skladatelé Jiří Jaroch, František Vrána, Otmar Mácha, dirigenti Jiří Stárek, Alois Klíma, Josef Hrnčíř, redaktoři a dramaturgové Miloš Nedbal, Jiří Štilec, Olga Jelínková, Václav Břešťák, Jaroslav Stránský, Miroslav Hršel a jiní. S rozhlasem Zdeňka Šestáka pojila a dosud pojí pravidelná spolupráce, zejména v  tématech hudby 18. století a jeho oblíbených cítolibských Mistrů. „To je veliké dobrodružství… Když se přijde na kompozici autora, která za to stojí, neznámá, invenční, člověk se cítí jako objevitel…“ – Šestákova slova o  cítolibské skladatelské škole jsou plná obdivu a zaujetí. Hudebníci a komponisté Jan Janoušek, Jan Adam Gallina, Jan Nepomuk Vent, Jakub Lokaj a význačný Václav Jan Kopřiva s talentovanými syny Karlem Blažejem a Janem Jáchymem působili hlavně ve 2. polovině 18. století na panství rodu Pachtů v Cítolibech na Lounsku. A byl to nejen kůr svatojakubského kostela, ale i lexikon obrozenského vzdělance, duchovního Jana Bohumíra Dlabacze, z  něhož Zdeněk Šesták čerpal podněty. Pátrání v archivech, muzeích, na farách a  kůrech, i  v  zahraničí, bylo jen logickým vyústěním k  další činnosti. Přepisoval partitury, oslovoval dramaturgy, korepetoval a spoluúčinkoval s mnoha uměleckými veličinami. První koncert uspořádal Zdeněk Šesták z dílny českých klasicistních skladatelů už v roce 1949, jejich hudba byla díky němu nahrávána a  stala se součástí koncertní dramaturgie našich a zahraničních interpretů. Dvě gramofonové desky vyšly jako soubor v roce 1968, o téměř dvacet let později to bylo dalších pět, výběr z nich nás okouzluje i  na kompaktních discích… Hudba cítolibských mistrů zněla na mnoha koncertech, rovněž na mezinárodním festivalu Pražské jaro, má je v  repertoáru Česká filharmonie, vysílá Česká televize, Český rozhlas je pravidelně uvádí v rámci koncertů Evropské vysílací unie apod. Skladatelská tvorba Zdeňka Šestáka je rozsáhlá a  myšlenkově hluboká; zahrnuje symfonie, koncerty, díla pro

21 nadpis

Výročí 21

smyčcové a  dechové nástroje, komorní, vokální kompozice a  tzv. církevní skladby, které jsou všechny jakousi jeho vlastní syntézou vývoje hudby 20. století s nosným a  přehledným tvarem. Reaguje často na podněty aktuálního dění (srpen 1968, filosof Jan Patočka), dějinných momentů politických a  společenských. Sahá po námětech ontologických a problémech obecně lidských, jakož i  známých tématech, souvisejících s  dramatem a  poezií, stejně jako s historií, včetně antiky, která je mu v mnoha směrech blízká. Podtituly jeho kompozic dávají pocit očekávání a  něčeho, o čem je třeba přemýšlet, například Symfonické variace „Zpřítomnění okamžiku“, 1. violoncellový koncert „Světlo naděje“, Koncert pro violu „Sokratovské meditace“, Symfonie č. 5 „Chronos“ a č. 6 „Věčný nepokoj srdce“, pátý Smyčcový kvartet „Labyrint duše“ a devátý „Sisyfos“, nebo nazve svou kantátu jen prostě „Hommage á Apollinaire“. Významným počinem Radioservisu je vydávání jeho díla na kompaktních discích. Zdeněk Šesták je člověkem empatickým, rodinným, společenským a  stále diskutujícím o  hudbě, která je naší stálou součástí… Je členem Společnosti českých skladatelů, Přítomnosti, Umělecké besedy a také hudebně vzdělaneckého sdružení Pondělníci. Uznání za přínos filozofii vzdělání mu udělila Nadace Dagmar a  Václava Havlových Vize 97, obdržel rovněž Cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos české kultuře v oboru hudby.

Český rozhlas Vltava: Akademie, 30. prosince 2015 | 20.00–21.45 hod.

Skladateli a muzikologovi PhDr. Zdeňku Šestákovi přejme pevné zdraví, zvedejme číši na jeho počest a radujme se s ním! Ať nás ještě dlouho obdarovává svou vitalitou. A  s  ním si řekněme: „Člověk musí dospět k  určitému věku, aby si vážil každého okamžiku, jenž mu byl dán, aby žil plný a hodnotný život. I když úsilí o zastavení neustálého toku času je marné, nic nám nebrání, abychom si tento moment přiblížili cestou intelektu i cestou srdce, a tím jej alespoň zdánlivě zpřítomnili a intenzivním sebeuvědomováním ho pozastavili…“ Stanislava Střelcová

22 Klub rozhlasové hry

RYBNÍK A TEORIE RELATIVIT Y JEDNÉ SPRAVEDLNOSTI

Český rozhlas Vltava: 26. ledna 2016 ve 21.30 hod. Cítíme se jaksi bezpečněji, už pětadvacet let je možné svobodně podnikat, cestovat, vlastnit. Mít užitek z něčeho, co je naše. Nepopiratelně naše, máme na to dokumenty. Smlouvy. Svědky. Jenže s jakousi škodolibou pravidelností je nám dokazováno, že tomu tak není. Že hodnota vlastnictví není tak pevná, jak by se nám zdálo. Podle jakéhosi podivného vzorce je naše svoboda proměnnou a naše nezcizitelné právo pouhým zlomkem spravedlnosti. Podle tohoto vzorce se odvíjí také příběh pana B. z Olomouce. Hostinského a vášnivého rybáře, který se v roce 1993 rozhodl splnit si sen – koupit si vlastní rybník, vysadit do něj kapry, na jeho břehu postavit malou restauraci pro přátele a kolemjdoucí, zkrátka rybárnu jak se patří.

Je konec roku 2015 a pan B. z rybníka, který tehdy opravdu koupil, dodnes nevytáhl jedinou rybu. Restaurace na jeho břehu nestojí. Proč? Protože podle zmíněného vzorce relativity panu B. jeho rybník vlastně nepatří. Brzy po jeho koupi totiž zjistil, že na rybníku mu hospodaří jedna z rybářských organizací, z těch, které sdružují rybáře v každém kraji. Pan B. vážené rybáře upozornil, že je novým majitelem rybníka a že nájemní smlouvu, kterou mají s předchozím majitelem, chce vypovědět, protože na rybníku hodlá hospodařit sám. Reakcí rybářů byl prý sebejistý výsměch: na chov ryb mají právo oni, nikoli pan B., dát k soudu je může, mají tam známé, a podobně. Výsledek jsme naznačili již v úvodu tohoto odstavce – pan B. se opravdu začal soudit, do dnešních dnů jej snaha dočkat se spravedlnosti stála statisíce korun, ovšem s výsledkem velmi nečekaným: podle jedné ze soudních instancí totiž pan B. jako právoplatný majitel rybníka může užívat bez výhrad jeho hladinu a  vše, co je pode dnem rybníka. Tedy všechno kromě vody. Zvláštní síť zájmů, ve které pan B. s jeho rybníkem uvízli, je, zdá se, upletená z pevných a velmi dlouhých provazů. O  tom, že by tento jeho příběh snadno zapadl do díla Franze Kafky, svědčí také fakt, že podobně nešťastných majitelů rybníků (ale také lesů, polností) je v  této malé zemi nemálo. Čím se však náš „hrdina“ od většiny ostatních liší, je především jeho houževnatost, touha dobrat se spravedlnosti i za cenu osobních obětí. A možná právě tato nepochopitelná tvrdohlavost udělala z příběhu pana B., hostinského a  vášnivého rybáře, příběh dramatický. Jeho zpracování se ujal spisovatel Roman Ludva, kterému se podařilo do hodinové hry vpravit konflikt střetu jednotlivce s dobře organizovanou skupinou, která pro-

růstá do justice i politiky, střet selského rozumu a touhy po spravedlnosti s  právním systémem stojícím v  tomto případě na zákonech komunistického Československa, střet rybáře s rybáři. Natáčení rozhlasové hry Rybník se ujali olomoucký režisér Tomáš Soldán s  dramaturgyní Kristinou Žantovskou. Jejich snahou je nejen převést tento skutečný příběh do podoby rozhlasového dramatu, ale pokusili se to udělat poněkud méně tradiční formou. Ve hře se tak prolínají dvě linie – dramatická (předepsaná Romanem Ludvou), po které se odvíjí výše popsaný příběh pana B. – ale také linie dokumentární, ve které uslyšíme přímo zmiňovaného majitele rybníka, či právníka, který jej při několika soudních líčeních zastupoval. Důvodem, proč chtějí tvůrci hru posluchačům takto „zkomplikovat“, je především síla svědectví skutečných lidí. Moment jakéhosi vytržení, kdy si začneme uvědomovat, že to, co slyšíme, není jen dramatická hříčka, ale skutečný osud člověka, který se v dnešním světě dokáže z posledních sil bít za něco tak mlhavého, jako je spravedlnost. Spravedlnost, jejíž váha se dost možná za posledních pětadvacet let vůbec nezměnila. Do hlavní role režisér obsadil herce a  divadelníka Petra Formana. Jako jeho právník se představí Stanislav Šárský, v  dalších rolích pak brněnští Vladimír Krátký a Cyril Drozda nebo herec Robert Mikluš. Některé scény vyjel režisér s herci, mistrem zvuku Zdeňkem Prchlíkem a technikem Jiřím Vavrdou natáčet ke skutečnému rybníku, kolem kterého se celý příběh točí, či do hospodského sálu pana B.

Tomáš Soldán

23 nadpis

Akademie 23

VZPOMÍNKA NA ŽIVOU PŘÍTOMNOST IVANA MORAVCE

V  šedesátých letech zval Ivan Medek do studia Československého rozhlasu řadu významných hudebníků a vznikly často unikátní rozhovory. Například ten s Karlem Ančerlem je dodnes vzácným archivním materiálem. Do studia několikrát pozval i klavíristu Ivana Moravce, který ale nehovořil o  sobě a  svých názorech na hudbu – společně poslouchali nahrávky. Často volili opakovaný poslech a srovnávali různá provedení. Po více jak třiceti letech se na to podařilo navázat Pavlu Ryjáčkovi v živě vysílaných pořadech Akademie. Vznikla tak série jiných unikátních programů, které měly i své zajímavé zákulisí. Vnějším impulsem bylo velké Chopinovo výročí před pěti lety a pan profesor Moravec tehdy souhlasil s tím, že bude komentovat některé své oblíbené nahrávky a  sám připravil jejich výběr. Způsob, kterým to činil, byl od počátku pro všechny hudební příznivce prostě strhující. Zapojil se tak do Dne s Chopinem a v návaznosti na to se ho podařilo přesvědčit ještě pro několik pořadů Akademie. Ze zásady odmítal pouštět své vlastní nahrávky. Místo toho pouštěl Rachmaninova, Rubinsteina, Lipattiho, Horowitze, Richtera, Polliniho, Zimermana a další velikány klavírní hry. Měl své favority, ale nikdy nikomu nechtěl křivdit. Byla to škola soustředěného poslechu, ale i  škola toho, jak se dá mluvit o hudbě. A jakých nuancí si lze všímat. V  jeho přístupu se vzácně spojovala skromnost, jazyková barvitost, hluboký analytický vhled do každého díla i osobní zaujetí a těžko popsatelné osobní kouzlo starého moudrého mistra. Srovnávání interpretací je samo o sobě jedna z  nejatraktivnějších posluchačských záležitostí. A když se doplnila o moderátorem vedený rozhovor nad připravenými nahrávkami z celé historie klavírní hry, byl to skutečný hudební svátek.

Ivan Moravec | Foto: Pavel Ryjáček

Výsledný tvar působil živě a přirozeně. Zároveň stojí za zmínku, že za ním vždy stály dlouhé hodiny příprav. Ivan Moravec nebyl mužem jednou provždy hotových názorů – zastával naopak přesvědčení, že každý opakovaný poslech je poslechem novým. A nad výběrem nahrávek pro Akademie trávil hodiny zodpovědného a  pro něj svým způsobem trápivého rozhodování, co zvolit, koho upřednostnit, co ukázat. A  často měnil své preference i  v  průběhu příprav. Byl nenapodobitelně živým a  vždy znovu dychtivě soustředěným posluchačem každého klavírního výkonu. Sledovat celou produkci na vysílacím pracovišti i v roli asistenta byl zážitek, který měl v sobě kus napětí živého koncertního vystoupení. A právě tímto zájmem oživoval Moravec všechny zmíněné velké klavíristy. Moderátor Pavel Ryjáček tak měl sice krásný, ale zároveň ne vždy snadný úkol držet pořad v  jakýchsi noblesních, ale zároveň jasně čitelných obrysech. Pan profesor hovořil vždy spatra, ale v přesnosti a originalitě formulací by se vyrovnal mnoha hudebním kritikům. Ivan Moravec letos 27. července ve věku nedožitých 85 let zemřel. Odešel jeden z  významných českých světových umělců, po kterém na domácí scéně zůstalo prázdné místo. Vedle mnoha mezinárodně uznávaných nahrávek Mozarta, Beethovena, Chopina či Debussyho má tedy rozhlas ve svých archivech jedinečnou sérii pořadů „se světovým klavíristou o světových klavíristech“. Žákyně Ivana Moravce Slávka Vernerová pak jednou připravila ještě zvláštní Akademii, kde zařadila do srovnání i  některé nahrávky pana profesora. Vzpomínková Akademie k  nedožitým 85. narozeninám Ivana Moravce 2. prosince pak půjde ve stopách všech starších pořadů. Připomeneme jak zmí-

něné starší Akademie, tak některé jeho stěžejní nahrávky ve srovnávání s  jinými. Uslyšíme znovu jeho autentické komentáře a  přidáme pár dalších. Bude to zase takový zvláštní koncert pro příznivce dobré klavírní hry. Snad nebude příliš nostalgický. Jindřich Bálek

24 Hudební historie

faksimilie skladby Jana Dismase Zelenky | Foto: www.jdzelenka.net/manuscripts.htm

JAN DISMAS ZELENK A ČESK Á HVĚZDA NA E VROPSKÉM NEBI BAROKNÍ HUDBY

Hudební umění v období baroka kulminuje v celé Evropě – včetně českých zemí – v desátých až čtyřicátých letech 18. století. Po Schützovi, Lullym či Charpentierovi, z českých autorů Michnovi a Vejvanovském dosahují ve zmíněném období své vrcholné tvůrčí fáze čelní reprezentanti skladatelské generace pozdně barokní epochy, z  nichž Jana Lukáše (Dismase) Zelenku lze mezi tyto významné osobnosti právoplatně zahrnout, a  to nejen v rámci české hudby, ale i v měřítku celoevropském. Pro jeho kompoziční jazyk je charakteristická monumentální stavba s bohatou polyfonní fakturou, zároveň však niterností, prozářenou pro skladatele příznačnou empatickou melancholií. Zřejmě odsud pramení i jeho pozdější rozhodnutí změnit si své biřmovací jméno evangelisty za jméno lotra, ukřižovaného po pravici Páně na Golgotě, kterému katolická tradice přiřkla jméno svatý Dismas. Byl vlastně prvním křesťanem vůbec, neboť vyznal svůj hřích a dostalo se mu Kristova odpuštění, jak nás o tom jako jediný z  evangelistů spravuje sv. Lukáš. Ten totiž zařadil do svých pašijí zprávu o pozdní, avšak účinné lítosti jednoho z  „lotrů“ bez uvedení jmen. Rozhovor tří umírajících odsouzenců na smrt se týká života a  smrti. „Zachraň sebe i nás!“ Ano, „odsouzeni k smrti“ – vskutku veliké téma filozofie i teologie. Ať už se však v mládí Zelenky přihodil jakýkoli hluboký zážitek, třebaže pramenné svědectví k vysvětlení tohoto tajemství nám zatím chybí, zapůsobil na skladatelovo nitro trvale a měl i dopad na zmíněný citový rozměr jeho celoživotní tvorby. Lze říci, že růst Zelenkovy umělecké individuality i ono vrcholné postavení jeho rozsáhlého tvůrčího odkazu představuje jeden z  nejsvébytnějších a  nejdokonalejších přínosů v dějinách hudby, suverénně srovnatelný s kompozičním odkazem jeho generačních vrstevníků J. S. Bacha, G.  F.  Händela, G. Ph.  Telemanna a  A.  Vivaldiho. Nahlížíme-li na českého skladatele prizmatem doby, můžeme konstatovat, že ve své vlasti byl dlouho zapomenut

a dlouho zdaleka nedoceněn. V saských Drážďanech, kde se stal kontrabasistou dvorní kapely krále Augusta Silného, žil dlouhodobě převážně ve stínu svých kolegů, především pak příznivce italské opery J. A. Hasseho, kterého jmenoval nový saský panovník – navzdory Zelenkovu očekávání – královským kapelníkem. Přestože byl i Zelenka do jisté míry italskou operou ovlivněn (studoval kompozici v  Itálii u  Antonia Lottiho), kompozice jeho nadřízeného, vyznačující se určitou povrchností a manýrou, byla po řemeslné stránce s českým skladatelem nesrovnatelná. Jednu z mála výjimek (vzhledem k významným syntetikům zmíněné epochy ovšem podstatnou) tvoří obdiv hudebních gigantů typu Johanna Sebastiana Bacha nebo Georga Philippa Telemanna. Pro většinu současníků bohužel zůstalo Zelenkovo dílo pro svůj invenční předstih i  dobový přesah do značné míry nepochopeno. Teprve v  několika posledních desetiletích dochází k  pozvolné renesanci jeho (alespoň některých) skladeb, ve kterých byl po řadě staletí znovuobjeven a po zásluze rozpoznán originální mistr s bohatou melodicko-rytmickou invencí, barvitou instrumentací, velkolepý architektonik i dokonalý znalec polyfonie (studoval umění kontrapunktu ve Vídni u význačné osobnosti své doby – samotného císařského dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe), což jsou ostatně ve sledované době nejvíce vzývané a obdivované fenomény. Nezbývá si tedy jen přát, aby hudební znalci odkryli posluchačské veřejnosti co možná nejvíce z  umělecké pokladnice mistrova fascinujícího díla, která bezesporu opět zazáří v hudebním světě jako vzácný diamant.

Radek Menoušek Český rozhlas Vltava: Musica Antiqua, 10.–17. prosince 2015, 21.20.–22.45 hod.

25 nadpis Ivan Trojan, Tereza Dočkalová, Martin Myšička | Foto: Tomáš Vodňanský

Rozhlasové jeviště 25

TANKRED DORST: FERNANDO KR APP MI NAPSAL DOPIS Právě těmito slovy otevírá Julie, hlavní hrdinka hry současného německého dramatika Tankreda Dorsta, dramatický příběh s podtitulem pokus o pravdu. „Jste nejkrásnější žena ve městě. Chci si vás vzít. Tady jsem,“ píše v dopise stručně Fernando Krapp, muž s tajemnou minulostí a obrovským jměním, jenž se teprve nedávno objevil ve městě. Juliinu otci vypomůže z dluhů a odměnou žádá právě Julii. Ovšem nikoli jako pouhý obchod – chce její lásku. A  tahle výjimečná a  poněkud svéhlavá kráska, která je otřesená do hloubi duše a takové jednání považuje za nejhrubší urážku, se do Fernanda Krappa skutečně zamiluje. Cele a hluboce, přesně, jak si to přál. Ale manželství s neproniknutelným a neotřesitelným člověkem, pro něhož je jakékoli sdílení citů jen k smíchu a k pohrdání, se pro oddanou Julii postupně stává peklem. Ponížení vyvrcholí při pobytu na venkově, kdy se Fernando zcela nepokrytě oddává rozkoším s  místní děvečkou. Tehdy mu Julie vmete do tváře, že i ona má milence – citlivého, až přecitlivělého hraběte Bordavelu, který k  nim pravidelně dochází. Je to skutečně tak, nebo se zoufalá Julie pokouší v  ledovém Fernandovi vzbudit alespoň nějaké pohnutí? Kde je ona pravda? Jisté je, že ani tahle skutečnost Fernandem Krappem neotřese – Julii nechá zavřít do blázince a Bordavelu poníží nejhlubším způsobem. Je vůbec něco, co může otřást jeho kamenným srdcem? Ale

ano – smrt. Teprve v okamžiku smrti je schopen otevřeně milovat. Současný rakouský dramatik Tankred Dorst napsal (ve spolupráci se svou ženou Ursulou Ehlerovou) svou hru podle útlé povídky z roku 1920 španělského spisovatele Miguela de Unamuna Celý muž, která mu bezesporu poskytla skvělý dramatický materiál. Kostru děje, základní téma i  postavy převzal dramatik již z Unamunova textu. Ten byl však, jak může napovědět název, více soustředěn na charakter hlavního mužského hrdiny, na okolnosti, ze kterých vyrostl, a základní otázku, již klade – co všechno znamená být celý muž? Naproti tomu Dorstova verze staví do centra pozornosti Julii a  dramatický oblouk, který hrdinka v průběhu svého vztahu s Fernandem Krappem opíše. Specifikem dramatické podoby je také ojedinělý, stylizovaný jazyk, který dává drsnému příběhu zvláštní působivost a poetičnost. Do češtiny hru přeložil Ondřej Černý. Českému publiku byla Dorstova hra představena v roce 1992 (záhy po vídeňské premiéře), kdy ji v Divadle Na zábradlí úspěšně nastudoval režisér Petr Lébl s Jorgou Kotrbovou, Bořivojem Navrátilem a  Martinem Myšičkou. Z repertoáru českých scén pak načas zmizela, ale v současnosti, zažívá ze strany divadelních tvůrců nebývalou vlnu. Inscenoval ji například brněnský Buranteatr, Městské divadlo Zlín či studenti DAMU v pražském DISKu.

Pro Český rozhlas hru v  úpravě Kláry Novotné nastudoval režisér Petr Mančal a  pro realizaci získal šťastné herecké obsazení. Fernanda Krappa, člověka lhostejného i  uhrančivého, ledového i  vroucího, si zahrál Ivan Trojan. V křehké, ale vnitřně nebývale silné Julii objevil režisér pro rozhlas nový krásný hlas – herečku Terezu Dočkalovou, která se náročného úkolu zhostila s  mimořádnou vnímavostí, citlivostí a  vnitřním zaujetím. Hraběte Bordavelu si s  odstupem více než dvaceti let zahrál představitel stejné role v  Léblově české premiéře Martin Myšička. Juliina otce ztvárnil, s  přesvědčivostí, které jsou na malé ploše schopní jen skuteční mistři, Oldřich Kaiser. Komorní drama, směřující až na samou dřeň lidských citů, hudebně a  zvukově zhmotnil Filip Skuhrovec. Rozhlasovou premiéru hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis uvádíme na vltavském Rozhlasovém jevišti v  sobotu 19. prosince u  příležitosti autorových devadesátých narozenin.

Klára Novotná

Český rozhlas Vltava: Rozhlasové jeviště, 19. prosince 2015 ve 14.00 hod.

26 Jazz

JA ZZOTÉK A NAHLÍŽÍ DO SBÍREK ZNÁMÝCH JA ZZMANŮ Jazzotéka, nový pořad stanice ČRo Jazz, má za sebou první půlrok své existence, a  tak neuškodí malé ohlédnutí za dosud odvysílanými díly. Formát digitální stanice ČRo Jazz je poměrně flexibilní ve svém uspořádání, a tak v  rámci možností umožňuje vznik pořadů, na které by na jiných rádiích nebylo příliš mnoho prostoru. Jedním z nich je právě Jazzotéka − měsíčník vysílaný každý třetí pátek v měsíci, který nahradil dosavadní Jazzové vaření a prvním dílem odstartoval v červnu tohoto roku. Myšlenka Jazzotéky je prostá − podobně jako v případě osobních knihoven se u  sbírek hudebních nosičů (diskoték) projevují leckteré názory, vkus či zaměření daného majitele. Pohled na hřbety knih (resp. obaly alb) prozradí leccos o  biografii daného čtenáře či posluchače. Stejně tak každý hudebník si v životě prošel svým osobitým vývojem a vlastními inspiračními cestami. Doložit to lze na sbírkách hudebních nosičů (diskotékách), jimiž jazzmani disponují – zrcadlí se v  nich inspirační zdroje i  měnící se vkus, jenž má mnohdy dopad na samotnou tvorbu či způsob uvažování daných hudebníků. Pořad Jazzotéka vychází právě z  této úvahy: jeho autor Martin Brunner St. (též flétnista a  zakladatel festivalu Jazz Goes to Town) zve do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi výběrem z nahrávek, které oni sami mají za podstatné pro svůj hudební vývoj či směřování: ptá se jich na alba, která je v hudebním životě inspirovala, na která nedají dopustit, která jsou něčím specifická, a proto by nás neměla minout. Již první díl s Milanem Svobodou naznačil, jaký formativní vliv měly na naše hosty jejich oblíbené nahrávky; v  případě známého dirigenta a  skladatele nešlo opomenout Charlese Lloyda, Dona Ellise, Carla Bley Bigband a pochopitelně i orchestr Gila Evanse, s nímž se kdysi Svoboda osobně setkal a měl na něj patrně největší dopad.

Laco Tropp s deskou Jazz Messengers | Foto: Petr Vidomus

Červencový díl s kytaristou Lubošem Andrštem nemohlo nepoznamenat nedávné úmrtí B.B. Kinga, velkého Andrštova vzoru, s  nímž si také dvakrát zahrál na jednom pódiu. Andrštovo hudební zrání ovlivnilo hledání kořenů blues (v pořadu zazněl i Robert Johnson) a jazzrock 70. let (proto přinesl i  desku Mahavishnu Orchestra). Podobně jako jiní hudebníci jeho generace klade na poslech velký důraz: „Tehdy žádné noty nebyly, ale stahování z pásku byl neuvěřitelný trénink,“ poukazoval na výhody metody plynoucí spíše z dobových omezení.

Trio (ale v minulosti i Lucie nebo Arakain) nemohl opomenout nahrávku Traditional Jazz Studia, jejichž zkoušek se účastnil od útlého dětství (otec Pavel Smetáček je známý jazzový klarinetista a  zakladatel TJS). „Vyrůstal jsem v prostředí klasické a jazzové hudby a tátovi se velice dobře dařilo filtrovat ode mě lehčí žánry a populární hudbu, kterou jsem s údivem objevil až mezi vrstevníky na základní škole,“ vysvětloval s úsměvem. V pořadu došlo jak na přímočarý jazz (Buddy Rich, Wynton Marsalis), tak rok a jazzrock (Billy Cobham, Frank Zappa).

Saxofonista a flétnista Jiří Hála (srpnový díl) rád donesl své srdcové nahrávky Blood, Sweat & Tears nebo flétnisty Huberta Lawse. Bytostný vztah má ovšem hlavně k  hudebníkům oblasti New Orleans, kam se často vrací a kde také vzniklo jeho album Make You Wanna Hala (2009).

Při natáčení Jazzotéky jsme poměrně brzy narazili na rozdíly ve vkusu či oblíbenosti různých (nejen) jazzových odrůd či preference určitých instrumentalistů. Jisté generační rozdíly však byly patrné i ve vztahu našich hostů k různým typům hudebních nosičů − zatímco náš dosud nejstarší host Laco Tropp nedal dopustit na sbírku vinylů budovanou pečlivě od pol. 50. let, pro nejmladšího (Jan Fečo) nehrála forma takovou roli a vyzdvihoval spíše obsah (tedy obsah doneseného flash disku s  mp3 soubory). Hudební preference a vzory českých jazzmanů budeme mapovat i  v  dalších dílech Jazzotéky. Všechny dosud odvysílané i  nadcházející pořady zveřejňujeme také v iRádiu Českého rozhlasu.

O poznání mladším hostem Jazzotéky byl v září Štěpán Janoušek, který je nejen výborným trombonistou, ale také zpívá (ansámbl Skety). S sebou přinesl např. nahrávky Louise Armstronga s Ellou Fitgerald, Dukea Ellingtona a také svůj osobní formativní vzor, trombonistu J. J. Johnsona: „Jednu dobu jsem hrál skoro jako on. Tak se mi líbil, že jsem se jeho vlivu těžko zbavoval,“ přiznal ve studiu. Z novějších nahrávek upozornil na nadějné francouzské Uptake, jejichž mladého kapelníka nedávno poznal na trombonistické soutěži ve Valencii. Hudební sbírky mnohdy reflektují i  žánrovou rozkročenost dané osobnosti, což byl i případ Štěpána Smetáčka, který Jazzotéku navštívil v  říjnu. Bubeník kapely NTS

Jazzotéka: hosté připravovaných dílů (vždy 14.00, repr. 22.00 na ČRo Jazz): 20. 11. Tomáš Sýkora, 18. 12. Jan Fečo, 15. 1. Laco Tropp.

Petr Vidomus

27 nadpis

Jazz 27

JA ZZOFON – JA ZZOVÉ STANDARDY – AMERICK Á (POPUL ÁRNÍ) HUDBA

Jazzofon Slůvko „jazzofon“ se mi líbilo už kdysi dávno, snad před padesáti či více roky. Obdivoval jsem – tehdy ještě jen v muzeu – velmi originální tvar tohoto „dvacátoletního“ nástroje, byl mi sympatický i  jeho kraslický původ. Ačkoli nástroj žesťový z  rozvětvené rodiny pistonů, jazzofon měl navodit alespoň optickou iluzi saxofonu, který ač z  plechu, patří mezi nástroje dřevěné. Důležitá byla ona iluze, na tu jsme si my, Češi, vždy velice potrpěli. Hlavně, aby to vypadalo „jako…“ V  případě jazzofonu byla ta podoba opravdu jen velmi vzdálená, o  zvuku ani nemluvím – to už byla zcela čistokrevná trumpeta (eventuálně trombon – to podle velikosti). Možná se teď ptáte, čí mi mohl být takový nástroj sympatický. Tak hlavně – pro mne to nikdy nebyla náhražka saxofonu, ale výstředně postavená trumpeta, která se ale bohužel dosti nepohodlně drží. Navíc mi imponovalo, že ten svérázný instrument vymysleli a  realizovali ve dvacátých létech mistři z  Krušných hor, tedy za časů, kdy tam bylo každému jedno, jestli jste Čech, nebo Němec.

to, co se odehrávalo v Americe, nemělo obdoby. O vzniku nového hudebního cítění byly napsány stovky knih, přesto mám dojem, že se málo zdůrazňuje úloha technických vymožeností začátku dvacátého století – obrovský rozvoj dopravy, záznam zvuku a  jeho reprodukce, brzy nato rozhlas. Také však hustota zalidnění, ty obrovské konglomerace obydlené víceméně svobodnými lidmi! A  k  tomu drtivý tlak na vydělávání peněz. Ta doba se opravdu zbláznila. Tahle nová muzika – začalo se jí říkat „jazz“ – se šířila neuvěřitelnou rychlostí. Když některá z  nesčetných kapel přišla s  přitažlivou (někdy až „vlezlou“) melodií, rázem ji chtěli slyšet a  hrát všichni a všude. Spousta takových skladeb samozřejmě zapadla a za půl roku už o nich nikdo nevěděl, ale mnohé si získaly oblibu trvalou – a tady se dá hovořit o zrodu jazzových standardů. I  o  těchto standardech existuje už pár tlustých knih, jenže muzika se má především hrát, a  proto Jazzofon (jako pořad stanice Vltava) nabízí i stručný přehled jazzových standardů, který obsahuje zhruba veletucet melodií, melodií dodnes živých a hraných.

Přeskočím teď zhruba osmdesát let, kdy se ve světě děly věci převratné, zatímco my jsme si stavěli svět iluzí. Na rozdíl od jazzofonu však ony „iluze” nebývaly právě úsměvné. Ale přišla doba, o které jsem nevěřil, že se jí dožiji – Český (vlastně tehdy ještě Československý) rozhlas otevřel prostor pro jazz! Nevyzpytatelný osud dopustil, že jsem byl při tom, tedy tak trochu. Když pak jsem měl možnost tu „svou“ půlhodinku pojmenovat, neváhal jsem ani na okamžik – byl to samozřejmě Jazzofon.

Americká (populární) hudba Nechci příliš zabíhat do historie jazzu, ale v prvních třech dekádách minulého století se populární hudba a jazz do značné míry prolínaly. Je to výrok sice hodně zjednodušený, ale stačí si poslechnout pár nahrávek z  dvacátých a třicátých let a vše je hned jasnější. Rozhodovat o nějaké hranici, která dělí taneční hudbu (a další žánry) od jazzu, to by bylo skoro nemožné a  navíc zbytečné. Dokladem je řada katalogů nahrávek jazzu, blues a taneční hudby; ve všech najdete spoustu stejných orchestrů, sólistů, skladeb i  jejich autorů. Škatulkování, to bylo vždy zálibou (někdy až posedlostí) Evropanů. Poznal jsem v životě několik velkých osobností amerického jazzu. Tihle hudebníci nikdy nerozlišovali, kam že sahá jejich styl a zda už to náhodou není jiný žánr. Pro ně bylo důležité, aby si s kolegy muzikantsky rozuměli, aby jim spolupráce při-

Jazzové standardy Myslím, že někdy před sto dvaceti, sto třiceti lety by ani ten největší snílek nemohl vymyslet to, co se začalo dít zcela spontánně v jižních územích Spojených států. Abychom si rozuměli – jde o muziku. Svět samozřejmě už zažil mísení hudebních kultur, mísení v malém i velkém, ale

Martin Brunner st. a Jiří Hála | Foto: Petr Vidomus

nášela potěšení. Po těchto zkušenostech věřím, že každý hudbymilovný člověk si v té nesmírně široké paletě určitě dokáže najít „tu svoji“ muziku, která se mu líbí a při které je mu dobře. A  je velké štěstí, že tohle všechno stanice Vltava nabízí. Bob Zajíček

Český rozhlas Vltava: všední dny 9.00–9.30 hod.

28 Výročí

JEAN SIBELIUS – PORTRÉT SKL ADATELE Finské město Hämeenlinna, ležící asi sto kilometrů severně od Helsinek, bylo v polovině devatenáctého století malé, uspěchané městečko s  dřevěnými domy, známým středověkým hradem a  ruskou posádkou. V  něm jako městský a vojenský lékař působil Christian Gustaf Sibelius. Byl známý svým hýřivým životem a rodinu téměř přivedl na mizinu. Tuto náklonnost k radovánkám a životu nad poměry po něm zdědil i jeho syn, pozdější skladatel Jean Sibelius.

V  roce 1862 se Christian Gustav oženil s  o  dvacet let mladší Marií Charlottou Borgovou a o rok později se jim narodila dcera Linda Maria. Osmého prosince 1865 pak přišel na svět syn, kterého pokřtili Johan Julius Christian, ale oslovovali ho Janne. Za tři roky se jeho otec pravděpodobně nakazil od nějakého svého pacienta tyfem, kterému rychle podlehl. Malému chlapci zůstala na otce živá vzpomínka – ve třech letech prosíval matku, aby ho učesala tak, jako se česal Christian Gustav. V do-

Jean Sibelius | Foto: Wikimedia Commons

spělosti si však pamatoval jen to, jak sedával otci na klíně a prohlížel s ním knížku se zvířátky. Ke vzpomínce patřila i vůně cigarety. Po smrti otce musela vdova Maria Charlotta vydražit dům a  odstěhovat se s  dětmi (když otec zemřel, čekala třetí dítě) ke své matce. Kromě nevelké vdovské penze, která nestačila pokrývat náklady na domácnost, měla příjem z pronájmu plachetnice. Kapitánem lodi byl Sibeliův strýc Johan. V dospělosti našel jeho synovec v pozůstalosti svazek navštívenek, na něž si strýc nechal vytisknout své křestní jméno ve francouzské podobě. Toto byla také inspirace pro jeho umělecké jméno Jean, které začal namísto svého na začátku své umělecké kariéry používat. Sibeliův otec rád zpíval a hrál na loutnu, matka zase na klavír. Janne byl tedy od malička v kontaktu s hudbou. V raném dětství se rád schovával pod klavír u své babičky z  otcovy strany, k  níž jezdívali na prázdniny do Loviisy. V  duchu si propojoval určité melodie, které slyšel hrát, s  barevnými pruhy na látkových kobercích. Když mu bylo pět let, začal na klavír vybrnkávat první melodie. V  sedmi letech ho matčina sestra, teta Julia, začala učit hrát na klavír. Malý Janne ale neměl pochopitelně trpělivost s cvičením etud a raději si volně improvizoval podle své fantazie. Jeho velké hudební nadání se začalo výrazně projevovat v  období okolo devíti – desíti let. Vzpomíná, jak tehdy slyšel hrát na koncertě nějakého harfistu a  zpaměti pak doma zahrál části z jeho programu. V roce 1875, tedy ve svých deseti letech, napsal svoji první skladbu – Kapky (Vattendroppar). Tehdy bylo zvykem psát pro housle a klavír, ale Janne zvolil obsazení housle a  violoncello. Školní docházku nejprve absolvoval v  přípravné škole se švédským vyučovacím jazykem. Na podzim roku 1876 ho přijali na lyceum v  Hämeenlinně, které bylo v  kraji vyhlášené a vyučování probíhalo ve finštině. V Sibeliově rodině, jakož i v rodině jeho babičky v Loviise se mluvilo

29 nadpis

Výročí 29

Jean Sibelius | Foto: Wikimedia Commons

švédsky. Navštěvovat lyceum tedy byla příležitost, jak se naučit finštinu. Spřátelil se tam s  Walterem von Konowem, jehož otec byl plukovníkem. Janne se rád toulával v lese, který rodina jeho přítele vlastnila, a zvuky a vůně přírody velmi podněcovaly jeho fantazii. Odjakživa měl pozoruhodnou schopnost přírodu citlivě vnímat. S Walterovým otcem rád v  létě chodíval na procházky okolo jezera Vanajavesi. Při plavbě plachetnicí kolem souostroví na jihozápadním pobřeží Finska stával s houslemi na přídi lodě a „představoval si, že mu moře naslouchá“. V dětství nejraději četl pohádky od Zacharia Topelia, jednoho z významných finských spisovatelů, a také od Hanse Christiana Andersena. Později ho zaujaly Björnsonovy povídky a August Strindberg. Nejsilnější čtenářské zážitky z dětství však měl ze švédské poezie. Jeho oblíbenými autory byli: Johan Ludvig Runeberg, Karl August Tavaststjerna, Viktor Rydberg a další. Z mytologie ho inspiroval především Homér a finský národní epos Kalevala. Pozoruhodná byla jeho povaha. Rád se se spolužáky smál, ale také posmíval. Nebyl ale zlomyslný nebo nezdvořilý. Často se jeho nálady měnily od nespoutané bujarosti až po hlubokou sklíčenost. Při vyučování býval mnohdy zasněný. Ve čtrnácti letech se naučil hrát na housle pod vedením vojenského kapelníka Gustafa Levandera. „Housle si mě dočista podmanily. Od té doby bylo po deset let mým nejvroucnějším přáním, největší ctižádostí stát se houslovým virtuózem.“ Velkou zálibou se mu stala komorní hudba. Se svými sourozenci vytvořil trio – Janne hrál na housle, sestra Linda na klavír a nejmladší bratr Christian na violoncello. Na domácích hudebních večírcích hrávali hudbu vídeňských klasicistů. Janne pro sebe i sourozence skládal komorní skladby. Stylově jsou právě blízké vídeňskému klasicismu, ale postupně se objevují romantické črty. Naneštěstí se tyto kompozice ze školních let ztratily, a ty, které byly nalezeny, mají dataci nejistou. Sibeliovým větším dílem z tohoto období je Sonáta pro housle d moll.

Sibeliův monument | Foto: Wikimedia Commons

Když na jaře roku 1885 odmaturoval, přihlásil se na matematicko-fyzikální fakultu Helsinské univerzity. Ta byla odrazovým můstkem ke studiu lékařství. Potom si to ale rozmyslel a začal v září studovat práva. Zároveň se zapsal na hudební konzervatoř, kterou založil Martin Wegelius a hlavní předmět zvolil hru na housle. Se svým velkým talentem od začátku vzbuzoval ve škole pozornost a díky Wegeliovi se seznamoval s hudební teorií. O rok později zanechal studia práv, ale také se vzdal myšlenky stát se houslovým virtuózem. Příčinou byly jeho ne příliš pevné nervy a veliká tréma při vystupování. Od roku 1887 přibylo do jeho výuky i komponování pod vedením Martina Wegelia. Zpočátku si bral za vzor Griega a Čajkovského. Wegelius byl znám svou vášní pro Wagnera, kterou přenášel i na své žáky. Sibelius hrál na housle ve smyčcovém kvartetu školy, a když jeho mladší bratr Christian přišel do Helsinek studovat medicínu, založili si kvarteto vlastní. Každý týden se scházeli a hráli ve vilce, kterou měla matka Maria Sibeliová pronajatou.

Zpočátku se Sibelius stýkal s  lidmi ze švédsky mluvícího prostředí, ale ke konci studia se dostal do finských kruhů. Spolužák Armas Järnefelt, budoucí skladatel

a výborný dirigent, ho představil své rodině. Jeho sestra Aino se později stala Sibeliovou manželkou. Byla velmi půvabná a  měla také umělecké nadání – překládala do finštiny Maupassantovy novely a  uveřejnila v  novinách několik svých povídek. Sibeliův skladatelský debut v  Helsinkách se odehrál na jaře 1888, kdy byla na konzervatoři provedena s velkým ohlasem jeho kompozice Téma a variace cis moll pro smyčcové trio. O  rok později absolvoval se Smyčcovým kvartetem a moll. Hudební kritika ho reflektovala s  nadšením. Na premiéře byl také přítomen Robert Kajanus – o devět let starší skladatel, který vycítil, že Sibelius od této chvíle zaujal nejvyšší místo mezi finskými skladateli. Důležitou osobností pro mladého Sibelia byl také Ferruccio Busoni. V Helsinkách se ocitl na doporučení Huga Riemanna a ve Wegeliově hudební škole získal místo učitele klavíru a mezi žákem a učitelem se vyvinul přátelský vztah.

30 Výročí

Na radu Martina Wegelia odešel Sibelius na podzim 1899 do Berlína a pokračoval ve studiu kompozice u slavného a přísného pedagoga Alberta Beckera. V Berlíně se také seznámil s Wagnerovými operami. Navštěvoval i koncerty s beethovenovským programem dirigovaným Hansem von Bülow. Když hostoval v Berlíně Robert Kajanus a dirigoval s  Berlínskými filharmoniky svoji symfonii Aino, Sibelia dílo velmi uchvátilo. „Symfonie Aino mi otevřela oči a já jsem si uvědomil, jak překvapující množství témat pro hudební ztvárnění poskytuje Kalevala.“ Sibelius se v Berlíně účastnil bohémského života, stýkal se s  umělci ze severských zemí a  přátelil se dále se spisovatelem Adolfem Paulem, kterého znal už ze studentských let z  Helsinek. V  pozdějších letech života se do Berlína často vracel – ať už dirigovat svá díla nebo na schůzky s nakladateli. Bohémský život znamenal finanční problémy a  Sibeliova rodina dostávala od něj často telegramy s  prosbou o  zaslání peněz. Naštěstí přišel do Berlína Busoni a Sibeliovi pomohl se vzchopit a doporučil mu studium ve Vídni. Společně také podnikli cestu do Lipska a Sibelius složil Klavírní kvinteto g moll. V  létě 1890 Sibelius přicestoval do Ähtäri ve středním Finsku, kde trávila léto rodina Aino Järnefeltové. V září Sibelius Aino, dceru generála, požádal o  ruku a  ona souhlasila. Poté odejel studovat do Vídně a  s  Aino byl v kontaktu po dva roky hlavně korespondenčně. „Piš mi finsky – je to, jako kdybych poslouchal finské melodie, píše jí v dopise z 24. prosince.“ O dva dny později uvádí v dalším psaní: „Usilovně čtu Kalevalu a finsky rozumím už o mnoho lépe. Pasáž o  vzniku kantele (vznikl nástroj ze zármutku!) je velkolepá. Podle mě je Kalevala docela moderní. Je to čistá hudba, téma a  variace na ni. Děj je vždy podřízený náladě; bohové jsou lidé…“ V  mnohých dopisech zaslaných Aino plánoval jejich společnou budoucnost a v roce 1892 pak uzavřeli sňatek v Maxmo. V roce 1904 se usadili natrvalo v Ainole u jezera Tuusula poblíž města Järvenpää. Svůj dům Sibelius nazval podle jména manželky. Měli spolu šest dcer: Evu, Ruth, Kirsti (která zemřela ve dvou letech na břišní tyfus), Katarinu, Margaretu a Heidi. Krajina kolem vily Ainola

byla a je velmi malebná. Dům stojí dodnes uprostřed lesů u  jezera Tuusula a  kolem se prostírá velmi tichá atmosféra. Změna způsobu života byla pro Sibelia důležitá. Zde byl obklopen přírodou a nacházel v ní inspiraci pro svou tvorbu. Ale často musel jet také do Helsinek vyřizovat záležitosti okolo svých dluhů, a  to přinášelo do vztahu s Aino určité napětí. Sibelius byl znám svým hýřivým životem, a tak se stávalo, že chyběly v domácnosti prostředky. Situaci uměla řešit jeho žena Aino, která pocházela z bohatých kruhů. Když se ovšem stalo, že zcela došly finanční prostředky a ona našla na stole lístek se Sibeliovým vzkazem, že odjíždí a věří, že Aino si opět bude vědět rady, došla jí trpělivost. Když se Sibelius po čase vrátil domů, dokázala s ním dlouhé měsíce nemluvit. Sibelius měl velkou zálibu v kouření doutníků. To se mu málem také stalo osudným. V roce 1907 mu byla diagnostikována rakovina hrdla a teprve po mnoha neúspěšných operacích se podařilo nádor odstranit. Vypráví se, že v  dobách jeho velké slávy mu lidé posílali darem ze zahraničí nejrůznější doutníky. Stačilo prý uvést v  adrese jen jeho jméno a zemi a balíček došel. Tvůrčí období po operaci jeho životopisec Erik Tawastrjerna nazývá „chmurné“. Sibelius byl často nemocný, pil jako předtím a  také jeho finanční situace nebyla dobrá. V  roce 1911 dokončil Čtvrtou symfonii, která je svojí náladou ze všech jeho symfonií nejpochmurnější. I  přes toto nepříznivé období se jeho sláva šířila i za hranicemi, a tak často cestoval do ciziny, aby tam dirigoval svá díla. V roce 1914 získal čestný doktorát na Yalské univerzitě. Ke konci života se stáhl do ústraní, ale stále přijímal ve své vile Ainola hosty z uměleckého světa. Zemřel 20.  září  1957 na následky mrtvice. Je pochován poblíž Ainoly, v místě, které se jemu a manželce Aino velmi líbilo. Dochovalo se vyprávění, že dva dny před svou smrtí se procházel s Aino poblíž své vily, když tu náhle spatřil letící jeřáby. Byli to ptáci jeho mládí a tak velmi nadšeně obdivoval jejich let. Letěli nízko a  byl slyšet zvuk jejich křídel. Když přelétali nad nimi, náhle se jeden z jeřábů oddělil od ostatních a opsal nad nimi jeden kruh. Pak se připojil k hejnu a odletěli.

Zastavme se ještě u  Sibeliova pozoruhodného vnímání hudby ve spojení s  barvami – synestézie. Synestézie je sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů. Jde o  způsob vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného. Sibelius měl toto barevné slyšení hudby v durových tóninách. Když se například podíval na svůj zelený kachlový krb v Ainole, slyšel akord F dur. Když zaslechl určitý kus hraný na housle, viděl přitom barvu oblohy při západu slunce v létě apod. Barva byla jednoznačně specifická a vázaná na konkrétní zvuk. Což mělo jistě dopad na jeho hudební zážitek. A zde je, myslím, také možné hledat spojitost se silným emocionálním nábojem – barvitostí jeho skladeb. Sibeliovo dílo je velmi rozsáhlé – složil na 150 skladeb. Známé a hrané jsou jeho symfonie (7), symfonické básně (10), řada suit, legend pro orchestr, velké množství písňových cyklů, sborů a komorních skladeb a také jedna opera. Výjimečné postavení ve své době mu přineslo jeho zaměření se na finské náměty. Významná je tak například symfonie pro sóla, sbor a orchestr zvaná Kullervo (1892), kterou Finové považují za určitý mezník ve vývoji jejich národní hudby. U nás jsou známy především tituly jako suita Karelia či symfonická báseň Finlandia. Ve Finsku je Sibelius dodnes velmi ctěn a  letošní oslavy 150. výročí jeho narození spojené s  nejrůznějšími koncerty, soutěžemi (nejvýznamnější je Sibeliova houslová soutěž) atp. se odehrávají nejen v této zemi, ale po celém světě. Jeho Finlandia Hymn, op. 26 je vnímána Finy jako jakási finská hymna. Je dochována ve verzi v tónině F dur a As dur. V  prosinci si můžete v  pořadu Nedělní koncert (6. 12.) vyslechnout jeho u  nás méně známou tvorbu klavírní v podání Folkeho Gräsbecka na Sibelius Steinway z Ainoly a o týden později v nedělním Rondu (13. 12.) jeho souborné dílo pro smíšený sbor v  podání Estonského filharmonického komorního sboru pod vedením Heikkiho Seppanena. Lucie Hradilová Český rozhlas Vltava: Den s Jeanem Sibeliem | 8. prosince 2015

31 nadpis

Euphonia 31

ZÁMECK Á HUDEBNÍ CENTR A VE SLEZSKU „Když jsem přijel na Jánský vrch, našel jsem hudebníky, pokud mohu ty lidi tak nazvat, v  tak žalostném stavu, že se mi dělalo z té desetičlenné kapely špatně. Co jsem si však měl počít? Musel jsem se s  tím smířit. Stálým cvičením a  opravováním jsem konečně došel tak daleko, že je bylo možné po měsíční práci poslouchat, aniž by se člověku ježily vlasy hrůzou na hlavě.“ Z deníku Karla Ditterse z Dittersdorfu Nejen Jánský vrch (1. díl), ale i Bílá Voda (2. díl), Slezské Rudoltice, Linhartovy, Hošťálkovy, Velké Hoštice (3. díl) a Hradec nad Moravicí (4. díl) se staly v druhé polovině 18. století a částečně i desetiletí toho následujícího významnými hudebními centry západního Slezska Habsburské monarchie a  České koruny, jehož centrem byla Opava. Jednotlivé lokality nebyly izolovány, ale dochází mezi nimi ke stykům osobním i  technickým, což bylo dáno praktickými potřebami provozování hudby a divadla, jak o tom píše v oddílu o Hudebně dramatických centrech v  rakouském Slezsku 18. století hudební teoretik a historik Karel Boženek. Právě on přišel s nápadem přetavit vybraná témata z  knihy Opava hudební –kapitoly z dějin hudební kultury města a slezského regionu do rozhlasového vysílání. Slezsko se neprosadilo v  historické umělé kultuře jako samostatný hudební region ve vlastním slova smyslu, ale vznikaly (i zanikaly) hudební lokality, v nichž se výrazně koncentrovali osobnosti i nejrůznější institucionální zařízení. Navíc vývoj této oblasti byl velmi svérázný, protože se zde po celou dobu střetávaly politické a teritoriální zájmy mezi českým státem, později Rakouskem-Uherskem, a severními sousedy, Pruskem a Polskem. Hlavním centrem Opavského Slezska byla pochopitelně Opava, kde se vedle jezuitů věnovali hudebnímu dramatu piaristé. A právě v Bílé Vodě sídlila jedna z nejvýznamnějších piaristických kolejí, která dala základ k vybudování věhlasné operní scény. Do Bílé Vody později přichází Antonín

Brossmann, který zde přináší modernější směry evropské hudby. Díky jeho působení v regionu vzniká další hudební centrum: Jánský vrch, kde se trvale usadil vratislavský biskup Filip Gothard Schaffgotsch, jehož klíčové setkání s  Karlem Dittersem bylo pro tento region po desetiletí skutečným požehnáním. Pro Slezsko druhé poloviny 18. století je nadále typické přejímání hotových uměleckých útvarů. Nedostatek italských operních společností byl nahrazen ve Slezsku asi o 50 let opožděně oproti Čechám a Moravě existencí zámeckých kapel a i ty se vyznačovaly velkou epizodičností a  kolísavou kvalitou, která byla závislá na kvalitě domorodých hudebníků. Opera domácí se pěstovala jen v Javorníku (díky Dittersovi) a ve Velkých Hošticích (díky Puschmannovi). Jednoznačně převládala opera neapolská a vídeňská (taktéž sepolkra). O  rozmachu jednotlivých zámeckých center ve Slezsku 2. poloviny 18. století, o  klíčové roli zámeckých kapel a  s  nimi spojených osobností se už dozvíme podrobně od Karla Boženka. Oživuje slezské působení Karla Ditterse z  Dittersdorfu, Antonína Mašáta, Jana Antonína Nepomuka Brossmana, Johanna Adolfa Hasseho, Gottfrieda Riegera, Josefa Puschmanna, Antona Johanna Albrechtsbergera, Ludwiga van Beethovena a  Ference Liszta a  uvádí jejich hudbu převážně z  doby jejich pobytů ve Slezsku. Do cyklu Euphonia originálními nahrávkami skladeb přispěla Církevní konzervatoř v  Opavě a  The Czech Ensemble Baroque s  Romanem Válkem za podpory Slezského zemského muzea. Citace z dobových deníků, kritik a korespondence načetl Emanuel Křenek. -

Renáta Spisarová

Javornik – Jánsky vrch kolem 1850, zdroj: převzato z knihy Vladimíra Brycha a Jana Rendeka Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Ottovo nakl., 2008 (ISBN 978–80–7360–673–2)

Český rozhlas Vltava: cyklus Euphonia každou únorovou sobotu 13.00–14.00 hod.015

32 Profil

ZAPL AVU SI, NABERU SÍLU A MŮŽU ZASE DĚL AT – ŽIVOT V UMĚNÍ A SPORTU MALÍŘE MICHAEL A RITTSTEINA Při pročítání monografie Jana Kříže o Michaelovi Rittsteinovi jsem si poznamenal některá jména spisovatelů, malířů, filozofů, filmařů, která se tam často vyskytovala. Hrabal, Hemingway, Corso, Updike, filozof Ladislav Klíma, Kierkegaard a jeho Svůdcův deník, Triumf zla českého celního úředníka a  dandyho Arthura Breiského, Josef Váchal, dramatici absurdního divadla, Fellini, Forman, Godard, Bergman, německý expresionistický film (například Upír Nosferatu), Francis Bacon, Jean Dubuffet, Jörg Immendorf, Pollock, Giacometti, Bosch, surrealisté domácí i zahraniční, Šmidrové, Načeradský, Lamr, Sopko. Při četbě Křížovy monografie jsem si uvědomil, že jsem četl stejné knížky jako Rittstein, chodil na stejné výstavy, navštěvoval stejné filmy. Nebyl jsem samozřejmě sám. V 60. letech hrál svou roli každý rok, jsem mladší o dva roky než Rittstein. Podobné duchovní klima – preferující fantaskno, někdy i fotografický přepis reality jevící se nedosažitelně fantaskní, českou groteskní tradici, osobité koncepce figurální malby, literaturu odehrávající se v jazyce nebo v  pábení, návrat strukturalismu – formovalo řadu umělců. Po příchodu sovětských vojsk přežívala v normalizované zemi 60. léta, ale i to nejlepší z české kultury z předešlých časů, v jakýchsi více či méně tajných výsadcích. Objevovala se i v neuvěřitelně subversivních podnicích: Jan Kříž připomíná i  mága francouzského surrealismu Antonina Artauda, vzývatele Divadla krutosti, jehož texty vydal v  roce 1987 v  překladu Jana Kopeckého Kulturní dům hlavního města Prahy pro amatérské divadelníky! Každý s touto podobou českého duchovního milieu zacházel po svém. Velmi zřetelně ji vnímám v  utváření Rittsteinova stylu, v jeho hlubinných i povrchových projevech.

Rittsteinova metoda vytěsňování trojky z chování Z rozhovoru Petra Volfa s Michaelem Rittsteinem vyplývá, že se dotazovaný vždycky chtěl stát malířem (nevzpomíná si na chvíli, kdy ten nápad takříkajíc prostoupil jeho bytí). Nikdy neuvažoval o  jiné alternativě, neaspiroval na pilota, ani nechtěl být popelářem. Už jako dítě měl obrovskou spotřebu bloků. Celou základní školu „prokreslil“. Před zkouškami na střední výtvarnou školu navštěvoval lidovou školu umění, Petru Volfovi o tom řekl: „… a tam mě přesvědčili, že jsem absolutně bez talentu. Chtěli po mně nějaké nacvičené voloviny, kdežto já jsem byl zvyklý kreslit podle svého. Mně bylo jedno, jestli jsem kreslil jablko, kostelík nebo cokoliv, ale formou, která mi byla blízká.“ Ve škole měl problémy. Vyhýbal se kolektivu, který byl armádně strukturovaný: od generálů k  vojákům bez frček. Snad proto ho nezajímají kolektivní sporty. (K Rittsteinovi sportovci se ještě dostaneme.) Za anarchistu se nepovažuje, spíše se cítí jako individualista. Ze střední školy ho chtěli vyloučit. Nebyl rváč a  nekradl, měl jiný průšvih: nevhodně komentoval a  nepřípadně vtipkoval, což některé pedagogy uráželo. Občas to dotáhl na trojku z chování. „Ale s příchodem na Akademii jako když utne. Problémy přestaly. Začal jsem se vážně zabývat malováním a  obraz člověka dokonale ukázní. Mě teda jo,“ prozradil na sebe malíř v  rozhovoru s  Petrem Volfem. Můžeme říci, že Rittsteina malování i osobnostně formovalo. Luděk Marold a Zdeněk Burian v osidlech moderního umění V  dětství na něj udělalo dojem Maroldovo panoráma. Vrátí se k němu později obrazem, do kterého zamontuje

žebřík a  provazy v  Maroldově stylu. „Konečně, já jsem takzvanou instalaci cítil vždycky spíš maroldovsky než konceptuálně…“, pravil Rittstein. Marolda považuje za předchůdce pop-artu. Podobné výroky nebývají všemi přijímány s nadšením. Obdivoval také Zdeňka Buriana, jeho představu určitého světa. I jeho uctil souborem obrazů nazvaných Pravěk (1987), maroldovské a burianovské souvislosti Rittsteinovy tvorby rozzuřily tehdy Milana Knížáka. Rittstein měl rád Chittussiho, jehož impresionismus ve vztahu k francouzské malbě té doby pro něj představuje modelovou situaci českého umění. „Z  Moneta vznikla americká abstrakce. Z  Chittussiho u  nás nevzniklo nic. Ale zajímají mě obě polohy: francouzská otevřenost a  schopnost velkého gesta a  dojemná loučka Chittussiho, který se nikdy neodvážil dostat k velkorysé formě či myšlence. Já jsem tím naším prostorem a časem taky – jako on – svázán.“

Michael Rittstein

33 nadpis

Profil 33

Michael Rittstein: Lukostřelba, 2012, akryl na plátně, nakladatelství KANT – Karel Kerlický

psychiatry z  celého světa maloval během zahajovacího ceremoniálu obraz o  rozměrech dvakrát tři metry. Dvě stě minut sledovala kamera malířovu práci. Na velkoplošném plátně publikum vidělo každý tah štětcem, i  mimiku Rittsteinovy tváře. Obraz představoval výraz umělcovy psychiky. Nešlo o improvizaci, malíř dopředu věděl, že namaluje skupinu závodících cyklistů. Potlesk na kongresu jako po vyhraném závodě. Odvaha k monumentalitě bez příčiny Rittsteinovy obrazy poznáme podle fantaskní metafory, expresivní struktury, bizarní alegorizace banální reality. Odvahy k práci s kýčem a banalitou, k demytizaci mýtů. Jakési anatomické destrukce, absurdity, hororových překvapení. Za jednoduchými názvy obrazů Koupelna, Rodina po chřipce, Bytové jádro, Sprchový kout, Zabijačka se skrývají v  malströmu tvarů hmoty, podivných manekýnů, loutek a postav s přebytkem krve, masa, kostí, zubů a  agrese, kterou jen tak nevytěsníme. Chaos, o  kterém netušíme, jestli jím něco začíná, anebo všechno končí. Konec světa se vtěsná i do panelákového bytového jádra. Juxtapozice jednoduché scénky, ovšem opracované Rittsteinovým expresivním stylem, jaksi vykloubené z  původních souřadnic do jiného rozměru, ochotného k překvapivým řešením, s velkým formátem obrazu. (Srovnej si s Rittsteinem názvy Kupkových obrazů Amfora – Dvoubarevná fuga, Kosmické jaro, Teplá chromatika, Sólo hnědé čáry, Příběh o pestících a tyčinkách, Tvar oranžové, Promenáda bílé čáry, Bílé rytmy na černé, Ocel pije, Ocel kvete, Synkopovaná sklenice piva. A polož si otázku: Nemění se nějak náš svět?)

K večeru patří Cohen U  svých obrazů se Rittstein směje, tančí, pouští si muziku. Zrod jeho obrazů provází rokenrol. Při malování krajiny si pustí třeba Briana Ena; Motorhead preferuje k  energickým věcem. K  ránu si dává ambientní hudbu, od deseti, po plavání, si dopřeje ZZ Top. Večer přijde na řadu Cohen. O důležitosti vody „Pro mě je voda hodně důležitá. Zaplavu si, naberu sílu a můžu zase dělat. Vysloveně: když se ráno vykoupu, tak mám dobrý den. Když ne, tak je to horší,“ prohlašuje v  rozhovoru s  Petrem Volfem malíř. A  dodává, že když kdysi plaval závodně, bavil ho ten soutěžní prvek závodu. To mu zůstalo do dneška. „Já jsem – když na to přijde – takovej závodivej.“ Vedle plavání si Rittstein oblíbil atletiku, veslování a cyklistiku. Sportovní výzvy V  roce 2007 přijal Michael Rittstein pozvání profesora Cyrila Höschla a zúčastnil se psychiatrického kongresu v Madridu, jehož tématem byl vztah vědy a umění. Před

V květnu 2012 byla ve Veletržním paláci instalována Muchova Slovanská epopej. „Na konci července téhož roku byla v Českém olympijském domě v Islingtonu umístěna jako svého druhu odkaz na legendární Muchův soubor sportovní epopej Michaela Rittsteina. Její rozměry jsou sice mnohem menší, defiluje před námi drama o  sedmadvaceti jednáních, v  nichž se odehrávají další mikropříběhy zobrazující dokonalost v prolnutí života, umění i sportu,“ napsal v knize sestavené z Rittsteinových obrazů dedikovaných londýnské olympiádě Petr Volf. V jedné z únorových Víkendových příloh stanice Vltava budeme vysílat pořad s Michaelem Rittsteinem a Petrem Volfem, o jejich životě se sportem a knihách o sportu a umění. Zjištění v rámci rubriky Profil Rittsteinův obraz Sklizeň hub (1987), jehož součástí je i sběr halucinogenní muchomůrky, tak trochu předjímá houbovou fascinaci komiksového malíře Karla Jerieho, o němž jsme před časem psali v této rubrice.

Jiří Kamen

34 Americký rok

AMERICKÉ HUDEBNÍ KŘIŽOVATK Y

Severní Amerika dala světu tak rozdílné hudební velikány jako Bob Dylan, George Gershwin či Luis Armstrong. Ale známe i  skryté tváře a  čistě lokální styly americké hudby? Vedle černošských umělců dotvářeli její charakter právě tak židovští přistěhovalci z Evropy jako třeba nevidomý individualista Moondog, životním stylem spíše pouliční hudebník nežli skladatel z  univerzity. V Americe byla hudba často platformou rebelů, železničních vandráků i poplašným ventilem subkultury. Zcela unikátní koření jí dodávají hlasy původních obyvatel kontinentu, což jsou nejen Indiáni, ale i Inuité z kanadského Severu. I ty vám představí seriál Americké křižovatky, který připravil Petr Dorůžka. Americký kontinent se ve 20. století stal líhní celé série moderních žánrů – od blues přes jazz až po hip-hop. Spojené státy byly nejen příslovečným tavícím kotlíkem kultur, ale též hudební laboratoří. Střetávaly se tu nástroje z Afriky se salónními tanci z evropských zemí. V lidské historii to nebylo poprvé, kdy interakce rozdílných kultur pomohla vytvářet novotvary – podobná hudební alchymie probíhala podél Hedvábné stezky, starověké trasy karavan, které spojovaly Středozemní moře s  dálným Východem. Americká kulturní syntéza ale přinesla výrazné zdokonalení: poprvé v  historii totiž probíhala s podporou právě se rodících masových médií. Rozhlasové vlny i  drážky gramofonových desek proces dramaticky urychlily – a jeho plody rozesely do těch nejzapadlejších koutů planety.

Tanya Tagaq Foto: www.tanyatagaq.com

Média i letecká doprava působily někdy jako urychlovač, jindy jako výhybka. Dobře to ilustruje interakce mezi americkým jazzem a brazilskými rytmy. Ze samby, která svojí energií napájí karnevalové tance, vznikla před půl stoletím sofistikovanější a  vysoce osobní forma známá jako bossa nova. Roku 1962 ji objevili američtí jazzmani, a  saxofonista Stan Getz tehdy s  brazilským kytaristou Joao Gilbertem nahráli světový hit Dívka z Ipanemy. Historický vliv tohoto brazilsko-amerického novotvaru by byl ještě silnější, kdyby bossa novu z ohniska popularity nevytlačili právě nastupující Beatles.

35 nadpis

Americký rok 35

Vedle světově úspěšných žánrů Amerika nabízí neméně pestré spektrum lokálně diferencovaných stylů. Příkladem je hudba louisianských Cajunů, potomků francouzských osadníků, jižanský pohraniční styl tex-mex, či velmi pestré hudební projevy amerických Indiánů. Je paradoxní, že právě kultura původních obyvatel severní Ameriky představuje dosud málo zmapované téma, spojené s  řadou historických i  společenských otazníků. Tak například, teorii o  tom že Indiáni přišli do Ameriky z  Asie potvrdí každý, kdo navštívil rituál sibiřských šamanů: obě etnika se vyjadřují podobnou hudební řečí. Specifickým příkladem jsou hrdelní zpěvy obyvatel severních oblastí Kanady, které praktikují výhradně ženy. Na tomto hudebním poli platí poněkud záludná úměrnost: čím je hudba originálnější a vzdálenější mainstreamu, tím obtížnější je zařadit ji do rozhlasového vysílání. Potvrzuje to dnes už klasická příhoda inuitské zpěvačky Tanyi Tagaq, která hostovala v BBC v pořadu renomovaného znalce Charlieho Gilletta. I když jeho posluchači byli zvyklí na hodně odvážné kousky, Gillett musel pořad uvést na správnou míru humornou poznámkou: „Cokoli jste si mysleli, že jsme tady dělali, není pravda.“ Velmi elegantním způsobem kombinuje kulturu původních obyvatel a vliv kolonizátorů zpěvačka Lila Downs. Ta zpívá například píseň Malinche o milence dobyvatele Cortéze: „Ona byla první Indiánkou, která konvertovala na katolickou víru a mluvila jazyky tří hlavních indiánských národů. Španělům pomáhala otevřít brány, z  pohledu Indiána byla naopak zrádcem. Byla inteligentní, odvážná a  silná, podle mého názoru se stala první mexickou diplomatkou. Moje matka je Indiánka a vzala si bílého muže. Já v  sobě tedy mám obojí, a  také jsem se vdala za bělocha. Ta píseň je o lásce, o pozitivní stránce obou světů.“

Lila Downs Foto: www.liladowns.com

Petr Dorůžka

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚ TEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

VÁNOČNÍ DEN EURORÁDIA 4. 12. 2015 Přijďte do Studia 1 Českého rozhlasu na pražské Vinohradské ulici č. 12 na další z tradičních koncertů Vánočního dne Eurorádia. Pod vedením dirigenta Vojtěcha Spurného uvede Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Kühnův smíšený sbor Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. www.vltava.rozhlas.cz

ORCHESTR BERG – NUBERG 11. 11. 2015–22. 2. 2016 K ochutnání novinek roku 2015 a k otestování vašich hudebních chutí zve orchestr BERG, který pro svoji 15. narozeninovou sezonu symbolicky objednal 15 nových skladeb. Poslechněte si jejich vzorky prostřednictvím hravé webové stránky. Ty, které vás zaujmou, můžete samozřejmě slyšet i celé, a pokud budete chtít, máte možnost se k nové hudbě také vyjádřit. Výsledky experimentu představí Orchestr BERG na zahajovacím koncertě své nové sezony – v pondělí 7. března 2016. www.nuberg.cz

ART´S BIRTHDAY 17. 1. 2016 Již 12. narozeninová party v produkci Českého rozhlasu a Evropské vysílací unie, která se každoročně odehrává nejen v místech důležitých pro rozkvět české kultury, ale i v nejrůznějších prostorech po celém světě, včetně evropského rozhlasového éteru a internetu, se bude konat ve Veletržním paláci. Tradice celosvětových oslav Narozenin umění vznikla právě 17. ledna v roce 1963. Tehdy jeden z členů uměleckého hnutí Fluxus, Robert Filliou, prohlásil, že umění se zrodilo před 1.000.000 let, když pravěký umělec vhodil suchou houbu do nádoby s vodou. Od té doby organizují umělci celého světa globální „narozeninovou party” připomínající památku tohoto Filliouova performačního gesta i jeho snu o věčném spojení umělců – The Eternal Network. www.ab.rozhlas.cz

AJ WEJ-WEJ: ZVĚROKRUH 5. 2.–31. 8. 2016 Vůbec první a dlouho očekávané uvedení tohoto světoznámého umělce v České republice, které je jedním z doprovodných projektů výstavy Umění obdarovat, pořádané při příležitosti oslav 220. výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, předchůdkyně Národní galerie v Praze. Na prostranství před Veletržním palácem bude vystaveno Dvanáct bronzových hlav zvířat zvěrokruhu, které vznikly jako kopie plastik, jež během opiových válek v roce 1860 zničila zahraniční vojska v Zahradě dokonalého jasu (Jüan-ming-jüan) poblíž Pekingu. Jejich instalace ve

veřejném prostoru jakožto připomínka spletitého vztahu umění, historie a politiky úzce souvisí s reflexí poslání a identity výstavních institucí, které Národní galerie v Praze věnuje jubilejní výstavu. Česká republika bude v celoevropském měřítku jedním z mála míst (vedle Dánska, Německa, Ruska a Španělska), kde bylo či bude dílo vystaveno. www.ngprague.cz

EDUARD OVČÁČEK: GRAFIK A JE DAR do 4. 9. 2016  Galerie výtvarného umění v Ostravě zpřístupnila více než dvě stovky grafických listů Eduarda Ovčáčka, které umělec galerii věnoval. Ovčáček je pro Ostravu nejzásadnější uměleckou osobností, jejíž tvůrčí působení se dotýká malby, sochařství, objektů, performance, grafiky a zejména serigrafie, fotografie, literatury a poezie. Svou tvorbou a působením se již od šedesátých let minulého století do současnosti zasloužil o to, že ostravská výtvarná scéna je vnímána a respektována v celorepublikovém kontextu. Eduard Ovčáček byl za své grafické dílo plné inovativních prvků významným způsobem oceněn jak doma, tak v zahraničí. www.gvuo.cz

NA CO SE TĚŠÍ… Lukáš Hurník, šéfredaktor stanice Vltava Národní divadlo | G. Rossini: Popelka od 21. 1. Rossiniho slavná opera, která se kupodivu u nás nikdy moc nehrála. Doufám ve vtipnou inscenaci a svižnou ruku dirigenta Jana Kučery. www.narodni-divadlo.cz Vojtěch Havlík, hudební redaktor Henry Purcell: Dido a Aeneas | 5. 2. Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem má v letošní sezóně na programu nejslavnější anglickou barokní operu. www.collegium1704.com Antonín Pfeifer, editor pořadu Mozaika Národní divadlo | V. Nezval: Manon Lescaut | od 11. 2. Očekávaná inscenace nového uměleckého šéfa činohry Daniela Špinara. Hlavní role Manon i rytíře Des Grieux ve dvojím obsazení – Jana Pidrmanová a Pavlína Štorková, Patrik Děrgel a Vladimír Polívka. Tedy určitě vidět dvakrát! www.narodni-divadlo.cz Petr Vidomus, hudební publicista Jazzfest Brno | Jazz at Lincoln Center Orchestra | 12. 2. Význačný americký bigband vedený Wyntonem Marsalisem. www.jazzfestbrno.cz

Program 37

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

SPECIÁLNÍ PROJEKT Y 8. 12. | Den s Jeanem Sibeliem Ke 150. výročí narození skladatele 20. 12. | Vánoční den Eurorádia

18. 1. | 19.30 | Milhaud: Vůl na střeše. – Berg: Koncert pro housle a orchestr. – Čajkovskij: Symfonie č. 4. Sólista Jan Mráček. Dirigent Christian Vásquez 8. 2. | 19.30 | Pocta českým autorům. Teml: Koncert pro varhany a orchestr. – Filas: Koncert pro piccolo trubku a orchestr. – Bartoň: Koncert pro altsaxofon, klarinet a orchestr. – Gemrot: Symfonie č. 2. Sólisté Aleš Bárta, Marek Zvolánek, Jiří Hlaváč a Irvin Venyš. Dirigent Marek Šedivý 22. 2. | 19.30 | Dvořák: Requiem. Sólisté: Eva Hornyaková, Terézia Kružliaková, Pavel Černoch a Štefan Kocán, zpívá PFS, sbormistr Lukáš Vasilek. Dirigent Ondrej Lenárd

4. 1. | Den s Českou filharmonií Ke 120. výročí vzniku orchestru Řada Nové horizonty Přímé přenosy z Obecního domu KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 89. koncertní sezona Symfonického orchestru Českého rozhlasu 2015/16 Řada Klasika s noblesou Přímé přenosy z Rudolfina 14. 12. | 19.30 | Dvořák: Rapsodie a moll. – Martinů: Koncert pro klavír č. 3 – Koncert pro 2 klavíry. – Suk: Pohádka. Sólisté Martin Kasík, Daniel Weisner, Miroslav Sekera, dirigent Tomáš Brauner

1. 2. | 19.30 | Adams: Předsedův tanec. – Metheny – Balakrishnan: Jaco. – Elgar: Introdukce a Allegro pro smyčcové kvarteto a orchestr. – Kučera: Suita concertante. Hosté Dan Bárta (zpěv) a Epoque Quartet. Dirigent Jan Kučera

DALŠÍ KONCERT Y 1. 12. | 20.00 | Benda: Symfonie G dur. – Kramář: Koncert pro dva klarinety Es dur. – Hurník: Sturm und Drang pro klasicistní klarinet a orchestr dobových nástrojů. – Vranický: Velká symfonie c moll, Na oslavu míru s Francií. Sólistka Ludmila Peterková, Czech Ensemble Baroque řídí Roman Válek. Záznam z Brna z 29. 9. 2015

6. 12. | 15.00 | Nedělní koncert z díla J. Sibelia 7. 12. | 19.30 | Koncert Českého spolku pro komorní hudbu k 90. narozeninám Z. Šestáka. Přímý přenos z Rudolfina. Mozart: Kouzelná flétna. Předehra. – Šesták: Concertino. – Ligeti: Šest bagatel. – Nielsen: Dechový kvintet. Hraje Nielsenovo dechové kvinteto 8. 12. | 13.00 | Ravel: Pavana za mrtvou infantku. – Sibelius: Symfonie č. 1. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Pietari Inkinen. Záznam z Obecního domu z 8. 10. 2015 9. 12. | 20.00 | Studio live. Přímý přenos ze Studia 1 ČRo v Praze na Vinohradech. Rameau: Pièce de clavecin en concert. – Morel: Chaconne. – Couperin: Premier concert. – Dixseptième ordre. – Hotteterre: Deuxième suitte. Hrají J. Semerádová, H. Fleková a M. Knoblochová 11. 12. | 13.00 | Gluck: Baletní suita č. 2. – Grieg: Koncert pro klavír a orchestr. – Stravinskij: Pták Ohnivák. Sólo Enrica Ciccarelli, Norimberští symfonikové, dirigent Alexander Shelley. Záznam z Obecního domu v Praze ze 17. 11. 2015 13. 12. | 15.00 Novák: Trio d moll. – Martinů: Klavírní trio č. 2. – Hybler: Klavírní trio. – Dvořák: Klavírní trio B dur. Hraje Trio Martinů (Pavel Šafařík – housle, Jaroslav Matějka – violoncello, Petr Jiříkovský – klavír). K 25. výročí souboru.

16. 12. | 19.30 | Předvánoční koncert. Přímý přenos z Rudolfina. Výběr z duchovních a dalších děl klasiků. Bach: Vánoční oratorium. – Mozart: Vesperae solennes de confessore. – Mše C dur Korunovační. – Schubert: Ave Maria. – Mše Es dur. – Mozart: Exsultate, jubilate. – Haydn: Symfonie č. 88. – Missa in Tempore belli. – Gruber: Tichá noc. – Čajkovskij: Louskáček. – Humperdinck: Perníková chaloupka. – Britten: Chvála koled. – Martinů: Hry o Marii. – Stolz: Es blüht eine Rose zur Weihnachtszeit. – Franck: Chléb andělský. – Mascagni: Ave Maria. – Händel: Mesiáš. Zpívají Simona Houda-Šaturová, Nina Maria Edelmann, Peter Berger, Paul Armin Edelmann, Pražský filharmonický sbor a Kantiléna. Hraje Česká filharmonie, dirigent Manfred Honeck. 17. 12. | 13.00 | Mozart Gala. Zpívají Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, hraje SOČR, dirigent Tomáš Brauner. Záznam z 10. 12. 2015 z Kongresového centra 20. 12. | 15.00 | Ryba: Česká mše vánoční. Dirigent Vojtěch Spurný. Záznam ze Studia S1 ze 4. 12. 2015 21. 12. | 20.00 Předvánoční koncert. Výběr z duchovních a dalších děl klasiků. Händel: Joshua. – Vivaldi: Concerto C dur pro dvě flétny. – Bach: Magnificat. – Kantáta Himmelskönig, sei willkommen. – Kantáta Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd! – Kantáta Ich hatte viel Bekümmernis. – Händel: Gloria. – Merula: Spirituale sopra la nanna. – Vivaldi: Concerto g moll. – Laudate pueri. – Bach: Kantáta Mit Fried und

PROGR AM

Změna programu vyhrazena

38 Program

Freud ich fahr dahin. Účinkují Simona Houda-Šaturová a Collegium Marianum. Záznam z kostela sv. Šimona a Judy z 1. 12. 2015 22. 12. | 13.00 | Čajkovskij: Louskáček. – Martinů: Koncertantní symfonie. – Dvořák: Symfonie č. 6. Sólisté Rita Čepurčenko, Miloš Jahoda, Liběna Séquardtová a Luboš Hucek, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Pietari Inkinen. Záznam z Obecního domu ze 17. 12. 2015 23. 12. | 13.00 | Laube: Sinfonia in D. – Reichardt: Koncert pro housle, cembalo a smyčce. – Benda: Sinfonia in G. – Linek: Sinfonia pastoralis in D. – Pastorella pro cembalo a orchestr. – Haydn: Koncert pro housle, cembalo a smyčce F dur. Sólistka Gabriela Demeterová, soubor Ensemble 18+ řídí Vojtěch Spurný. Záznam z kostela sv. Šimona a Judy z 15. 12. 2015 23. 12. | 20.00 | Studio live. Záznam komorního předvánočního koncertu posluchačů hudební fakulty JAMU za účasti publika ve Studiu ČRo Brno 27. 12. | 15.00 | Teml: Studynka róbená. – Šesták: Šla má milá do hájíčka. – Hanuš: O posvícení. – Fišer: Fašank. – Martinů: Koleda z kantáty Kytice. – Špalíček. Výběr hudby z baletu. – Otvírání studánek. Záznam ze Sálu Martinů v Praze z 1. 12. 2015. Zahajovací koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů, věnovaný 70. výročí Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Sbormistři Blanka Kulínská a Lukáš Jindřich, spoluúčinkují Alfred Strejček, Roman Janál, Veronika Ptáčková a Sedláčkovo kvarteto

28. 12. | 20.00 | Salonen: La Variations. – Martinů: Koncert pro housle a orchestr č. 1. – Dvořák: Symfonie č. 9 Z Nového světa. Sólista Pavel Šporcl, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Pietari Inkinen. Záznam z Obecního domu ze 16. 9. 2015 1. 1. | 11.15 | Novoroční koncert. Přímý přenos z Vídně. Hrají Vídeňští filharmonikové, řídí Mariss Jansons 4. 1. | 19.30 | Dvořák: Othello. – Biblické písně. – Symfonie č. 9. Koncert ke 120. výročí České filharmonie. Sólista Jan Martiník, dirigent Jiří Bělohlávek. Přímý přenos z Rudolfina 6. 1. | 20.00 | Přímý přenos Studio live. Přímý přenos ze Studia 1 ČRo v Praze na Vinohradech. Rejcha: Kvintet D dur. – Tomasi: Pět posvátných a světských tanců. – Poulenc: Sextet pro dechové kvinteto a klavír. Hrají Belfiato Quintet a Lukáš Klánský 10. 1. | 15.00 | Rejcha: Sonáta C dur. – Martinů: Klavírní trio C dur č. 3. – Hurník: Cosi fun tutte pro klavírní trio. – Zemlinsky: Klavírní trio d moll op. 3. Hraje Smetanovo trio. Záznam koncertu Českého spolku pro komorní hudbu v Rudolfinu 9. 12. 2015 11. 1. | 20.00 | Fauré: Pelléas a Mélisanda. – Debussy: Ariettes oubliées. – Mahler: Symfonie č. 4. Sólistka Magdalena Kožená, Česká filharmonie, dirigent Robin Ticciati. Záznam z Rudolfina z 20. 11. 2015

19. 1. | 20.00 | Dvořák: Pět moravských dvojzpěvů. – Janáček: Kačena divoká. – Novák: Dvě balady. – Martinů: České madrigaly. – Fiala: Chvalozpěvy mládí. – Martinů: Hymnus k sv. Jakubu. – Řezníček: Dies irae. Komorní kantáta. Sólisté Petr Nouzovský – violoncello, Alfréd Strejček – recitace, Miriam Zuziaková – klavír, Terezie Fialová – klavír, Martin Jakubíček – varhany, Český filharmonický sbor Brno řídí Petr Fiala. Záznam koncertu v Sále Martinů z 5. 12. 2015

9. 1. G. Donizetti: Anna Bolena Přímý přenos z MET 16. 1. G. Verdi: Macbeth 23. 1. R. Wagner: Tannhäuser Přímý přenos z MET 30. 1. W. A. Mozart: Figarova svatba 6. 2. G. Donizetti: Roberto Devereux 13. 2. L. Janáček: Věc Makropulos 20. 2. G. Donizetti: Maria Stuarda Přímý přenos z MET 27. 2. A. Berg: Lulu Přímý přenos z MET

24. 1. | 15.00 | Martinů: Čtyři písně o Marii. – Poulenc: Čtyři moteta pro čas vánoční. – Martinů: Pět českých madrigalů. – Poulenc: Zasněžený večer. – Novák: Invitatio pastorum. Záznam koncertu sboru Martinů Voices z 19. 12. 2015

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45

28. 1. | 19.30 | Beethoven: Houslový koncert. – Stravinskij: Svěcení jara. Česká filharmonie, sólista Josef Špaček, dirigent Valerij Gergijev. Přímý přenos z Rudolfina 29. 2. | 20.00 | Novák: Filharmonické tance. – Martinů: Paraboly. – Prokofjev: Romeo a Julie. Filharmonie Brno, dirigent Petr Altrichter. Záznam koncertu v Janáčkově divadle 28. 1. 2016

OPERNÍ VEČER sobota | 20.00–22.40 5. 12. 12. 12. 19. 12. 26. 12. 2. 1.

G. F. Händel: Julius Caesar J. B. Foerster: Debora Z. Fibich: Šárka A. Dvořák: Jakobín G. Rossini: Lazebník sevillský

2. 12. Vzpomínka na umění Ivana Moravce 9. 12. Studio live koncert staré hudby ve Studiu 1 23. 12. Studio live koncert studentů JAMU v Brně 30. 12. Devadesátiny skladatele Zdeňka Šestáka 6. 1. Studio live koncert souboru Belfiato Quintet ve Studiu 1 13. 1. Čtyři kroky do nového světa. Vzdělávací programy České filharmonie I. 20. 1. Umění českých sbormistrů I. 27. 1. Mozartovy narozeniny 3. 2. Laureáti soutěže Pražského jara 2015 10. 2. Čtyři kroky do nového světa. Vzdělávací programy České filharmonie II. 17. 2. Umění českých sbormistrů II.



Program 39

TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně- a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Pozvání do Telefonotéky v tomto období přijali např. šéfdirigent ČF Jiří Bělohlávek, klavírista a interpret díla Bohuslava Martinů Emil Leichner, violoncellista a člen bývalého Talichova kvarteta Evžen Rattay, sopranistka Kateřina Kněžíková, Trio Martinů, sbormistryně souboru Pueri gaudentes Zdena Součková, mladý dirigent a finalista dirigentské soutěže Salcburského festivalu Jiří Rožeň, herečka a spisovatelka Eva Hudečková ad.

HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 0. a 17. 1. Hudba piaristických 1 skladatelů 7. 1.  J. K. Vaňhal: Dvě mše 21. 1. John Marsh HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek | 23.15–00.55 4. 12. Paralely mezi hudbou a výtvarným uměním.

19. 12. Mezinárodní festival soudobé hudby a Varšavský podzim 2014. 25. 12. Credo v současné hudbě. 8. 1. Symfonie naděje. Projekt pro Haiti postižené zemětřesením. 22. 1. Portrét hudebního skladatele Kryštofa Mařatky.

FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59

V této programové řadě nabízíme v prosinci pořady, v nichž muzikoložka Michaela Freemanová věnuje pozornost skladateli J. D. Zelenkovi, od jehož úmrtí uplyne 270 let. V lednu připomeneme cyklem pěti pořadů, které připravuje Yvetta Koláčková, stodvacáté výročí vzniku České filharmonie. Únor bude patřit kolegům v Ostravě a jejich cyklu o hudbě na severomoravských zámcích. Další hudební pořady

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 Liturgický rok v kantátách J. S. Bacha

• PRELUDIUM

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59

• HUDEBNÍ GALERIE

RONDO neděle | 21.00–22.59

• RANNÍ KONCERT

pondělí–pátek | 4.45–5.35

• PARTITURY

pondělí–neděle | 5.45–6.29 pondělí–pátek | 12.10–14.30

• TRYLEK

JA Z Z, ALTERNATIVA , E TNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA

JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30 pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Jazz Session z Prahy, Brna a Ostravy. čtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

pondělí–pátek | 14.30–15.00

6. 12. Tři instrumentální koncerty Z. Šestáka 13. 12. Jean Sibelius a jeho sborové skladby 27. 12. Arvo Pärt v nahrávkách 3. 1.–31. 1. Osm symfonií Franze Schuberta 7. 2.–28. 2. Z díla císařského dvorního kapelníka J. J. Fuxe

SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30 EUPHONIA sobota | 13.00–13.59

sobota | 7.30–8.00

• HUDEBNÍ GALERIE

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30

sobota–neděle | 12.10–12.59

• CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56 • OPERNÍ MAGAZÍN sobota | 17.00–17.30 (1x měsíčně) • V ÝROČÍ T ÝDNE sobota | 17.30–17.44 • VARHANY neděle | 10.00–10.30 • ZVONY neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí | 0.00–0.05 • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 15.00–16.30

pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a od ledna Přímá linka Rudy Linky. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. čtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný.

40 Program

pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) a od ledna jednou měsíčně Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou. EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů: 18. 12. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Estonska. 29. 1. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Finska. V Helsinkách zahraje UMO Jazz Orchestra s pianistou Frankem Carlbergem. JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava) JAZZ & WORLD LIVE sobota | 1.00–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ODPOLEDNÍ ČA JOVNA pondělí–pátek | 15.30–16.00 Alternativní hudební směry, world music a další mezižánrové fúze. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music. on air radia wave 19.00–20.00 Proud hudby a slova ze sesterské stanice. SVĚT JINÉ HUDBY pondělí a pátek | 22.30–23.00 Alternativní hudbu představuje Petr Slabý, fúze s etnickou hudbou Ivana Radechovská. MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek. OÁZA sobota | 5.00–5.45 Relaxační hudbu vybírá Jiří Mazánek.

LITER ATUR A A ROZHL A SOVÁ HR A vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura Kateřina Rathouská ([email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00 29. 11.–4. 12. | Juan Rulfo: Pedro Páramo (6 částí ) 6. 12.–15. 12. | Romain Gary: Příslib úsvitu (10 částí ) 16. 12.–20. 12. | Jan Zábrana: Princ karneval (5 částí ) 21. 12.–25. 12. | Alexandr Grin: Nachové plachty (5 částí ) 26. 12.–30. 12. | Karel Švestka: Couvání do času (5 částí ) 1. 1.–8. 1. | Jack Kerouac: Na cestě (10 částí ) 9. 1.–13. 1. | Josef Škvorecký: Bassaxofon (5 částí ) 14. 1.–28. 1. | Joseph Heller: Gold za všechny peníze (15 částí ) 29. 1.–3. 2. | Viktor Dyk: Krysař (6 částí ) 4. 2.–13. 2. | Thomas Wolfe: K domovu se dívej, anděle (10 částí ) 14. 2.–18. 2. | Karel Fořt: Z New Yorku do pekla a zpět (5 částí ) 19. 2.–22. 2. | Karen Blixenová: Babetina hostina (4 částí ) 23. 2.–28. 2. | Edvard Valenta: Život samé psaní (6 částí ) 29. 2.–9. 3. | Edith Whartonová: Věk nevinnosti (10 částí )

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den | 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry. 30. 11.–4. 12. | Soňa Červená (5 částí ) 7. 12.–11. 12. | Jindřich Vacek (5 částí ) 14. 12.–25. 12. | Světla Mathauserová: Cesty a křižovatky (10 částí )

28. 12.–30. 12. | Alexandra Myšková (3 části) 4. 1.–8. 1. | Josef Jařab (5 částí ) 11. 1.–22. 1. | Lubomír Martínek (10 částí ) 25. 1.–29. 1. | Jiří S. Kupka: Krvavé jahody (5 částí ) 1. 2.–12. 2. | Jaroslav Mihule (10 částí ) 15. 2.–19. 2. | Zuzana Justman (5 částí ) 22. 2.–4. 3. | Marcel Reich-Ranicki: Můj život (10 částí )

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 7. 12. Mare Kandreová: Žár a bělost 14. 12. Petr Pazdera Payne: Noci, vsi 21. 12. Dino Buzzati: Obluda 28. 12. Franz Kafka: Ortel 4. 1. Ray Bradbury: Příběh lásky 11. 1. Magdalena Platzová: Já, Safun 18. 1. Johan Harstad: 155 25. 1. Francis Scott Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona 1. 2. Jan Beneš: Svoboda nechodí v rudém šatě 8. 2. William Gibson: Svůj k svému 15. 2. Robert Kubánek: Noblesse oblige 22. 2. Klaus Rifbjerg: Věčně mladí nebudeme 29. 2. Bohumil Hrabal: Večerní kurs

POVÍDK A sobota | 11. 30–12.00 5. 12. Florbela Espanca: Zločin v Slepcově borku 12. 12. Rudyard Kipling: Zahradník

Program 41

19. 12. 26. 12. 2. 1. 9. 1. 16. 1. 23. 1. 30. 1. 6.  2. 13. 2. 20. 2. 27.  2.

Josef Karel Šlejhar: Vánoce Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Vánoční stromek a svatba H. Ch. Branner: Isaksen Jaroslav Havlíček: Smrt bibliomanova Stephen Crane: Modrý hotel Jiří Mahen: První chlebíček na světě Alice Dunbar-Nelson: Sestra Josefa Eduard Bass: Fanynka Maria Jotuni: Láska Jan Trefulka: V pět na konečné Henry James: Veselé nároží

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2. 30–3.00 6. 12. Alexandr Ivanovič Gercen: Straka zlodějka 13. 12. Ilja Hurník: Proč pláče Metuzalém 20. 12. Jaroslav Putík: Vídeňské botinky 27. 12. Gabriela Preissová: Kuba handrlák 3. 1. F. X. Šalda: Povídka o perle Žetimě 10. 1. E. T. A. Hoffmann: Zlatý kořenáč 17. 1. Karel Schulz: Rekviem 24. 1. Gustav Meyrink: Moje radosti a strasti na onom světě 31. 1. Věra Stiborová: Z pamětí prodavačky gramofonových desek 7. 2. Arthur Schnitzler: Já 14. 2. Jaroslav Putík: Pozvání k soudu 21. 2. Edith Whartonová: Římská horečka 28. 2. Josef Škvorecký: Dokud nás smrt nerozloučí

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 6. 12. Florbela Espanca: Masky osudu 13. 12. Deníky Anny Mackové 20. 12. Svatý Ivan – světec ve skalách 27. 12. Moudrost a půvab lidových přísloví 3. 1. John Updike: Dvojice 10. 1. Knihy a národ 24. 1. Dean Young: Nic není tak vážného jako žert 31. 1. Kjell Westö: Finskošvédská literatura dnes 7. 2. Neal Cassady 1926–1968 14. 2. Nevysychající imaginace 21. 2. Americká ženská židovská literatura 28. 2. Thomas Mann

SOUZVUK neděle | 14. 00–15.00 6. 12. Konůpek/Dadáková: Korespondence 13. 12. Jaromír Zemina: Zima je dar z nebe 20. 12. Karel Jaromír Erben: Hoj, to jsou moje neozvané hlasy 27. 12. Sergej Jesenin: Pročpak svítí luna 3. 1. Agnes Martin: Myslící stéblo 10. 1. Jaroslav Seifert: Madony 17. 1. Yahia Hassan: Arabští princové nesmějí nic 24. 1. Jaroslav Durych: Zrození paměti 31. 1. Jiří Voskovec: Listy z Ameriky 7. 2. Jmenovali jej Jakube 14. 2. Marina Cvetajevová: Poéma konce

21. 2. Petr Nikl: Lingvistické pohádky 28. 2. Cafe Babar

SVĚT POEZIE sobota 22. 45–23.00 5. 12. 12. 12. 19. 12. 26. 12. 2. 1. 9. 1. 16. 1. 23. 1. 30. 1. 6. 2. 13. 2. 20. 2. 27. 2.

Slavomír Kudláček: Možnosti smutku Jiří Červenka: Čas je stále půlen Knut Schaflinger: Rozcestníky kaštanových listů Josef Topol: Ještě ti do tmy pozdrav mává Sharon Oldsová: Úřad pro nedoručitelnou poštu Vincenc Furch: Květ zapomenutí Galway Kinell: Všechno umírá a zpívá Jiří Janatka: Rukavice vylétly komínem Billy Collins: Z nových básní Shel Silverstein: Jen jestli si nevymýšlíš Pavel Rajchman: Jinak a jinam Julia Haetwig: Zapsáno a jiné básně John Bennet: Survival Song

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10 6. 12. Zdeněk Kalista: V ty bezedné prosincové dny 13.  12. Suzanne Ranaudová: První sníh 20. 12. Gertruda Gruberová Goepfertová: Vánoční přípravy 27. 12. Josef Kroutvor: Vánoční tramvaj 3. 1. Sylvia Plathová: Přezimování 10. 1. Jaroslav Seifert: Verše o růži 17. 1. Osip Mandelštam: Dáno mi tělo 24. 1. Ludvík Kundera: Čaj navíc

31. 1. Marie Noëlová: Když za mnou vešel 7. 2. Jakub Deml: Podobizna 14. 2. Gilbert Keith Chesterton: Víno a voda 21. 2. Vladimír Vokolek: Co znamená 28. 2. Zbigniew Herbert: Knoflíky SNY neděle | 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů. 6. 12. 13. 12. 20. 12. 27. 12. 3. 1. 10. 1. 17. 1. 24. 1. 31. 1. 7. 2. 14. 2. 21. 2. 28. 2.

Jaromír Typlt Vít Obrtel Lukianos Jan Zrzavý Leonard Cohen Lída Divišová Srbská pohádka Ernest Hemingway Wisłava Szymborská Joachim du Bellay Karel Brušák Bertolt Brecht William Saroyan

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55 6. 12. Karmajóga aneb O blaženém životě 13. 12. Karl Jaspers: O vině 20. 12. Gustav Adolf Lindner: O záhadě štěstí 27. 12. Jan Ámos Komenský: Listy chudých 3. 1. Aristotelés: O správě státu 10. 1. Basileios: O užitku z četby 17. 1. Isokratés: Pravidla chování 24. 1. Plútarchos: O lásce

42 Program

31. 1. Kébes z Théb: Obraz života 7. 2. Poselství Upanišad 14. 2. Johann Gottlieb Fichte: O poslání člověka 21. 2. Nový zákon: O lásce 28. 2. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: O dětské slze

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13.10 prosinec: pořady k projektu Hrdina.cz: Hrdinové v poezii; Jan Burian: Moji hrdinové v písních leden–únor: Josef Rauvolf: Ro©k  v poezii – američtí autoři STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz. K ABINET pondělí–čtvrtek | 9.30–9.50 Krátké povídky a čtení próz.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30 1. 12. Zuza Ferencová: Problém 8. 12. Anupama Chandrasekhar: Chyba spojení 15. 12. Jiří Suchý z Tábora: Řečiště 22. 12. Uri Orlev: Ostrov v Ptačí ulici

29. 12. Stefano Massini: Konec šavuotu 5. 1. William Saroyan: Trochu hudby, trochu poezie 12. 1. Edward Albee: Stalo se v zoo 19. 1. Danièle Sallenave: Znásilnění 26. 1. Olga Tokarczuk: Dočasná havárie 2. 2. Roman Ludva: Rybník 9. 2. Esteve Soler: Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. 16. 2. Oldřich Knitl: Ďáblova rodina 23. 2. Eberhard Petschinka: Pepi Knedlik HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 3. 12. Tom Rob Smith: Dítě č. 44 – 1. část 10. 12. Tom Rob Smith: Dítě č. 44 – 2. část 17. 2. Petr Dudek: Člověk s příběhem 7. 1. Bohuš Balajka: Jak táhla mračna 14. 1. Nenad Djapič: Vídeňský hřích 21. 1. Lucile Fletcher: Promiňte, omyl 4. 2. František Pavlíček: Babí léto na modré vodě 11. 2. Robert Barr: Sdružení roztržitých 18. 2. Jan Neruda: Páně Liebeltův špaček

K ABARET V ÉTERU poslední čtvrtek v měsíci | 20.00

K ABINET – HRY pátek | 9.30–9.50

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

4. 12. 11. 12. 18. 12. 25. 12. 31. 12. 1. 1. 29. 1. 19. 2.

6. 12. | Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova (6. část) 13.–27. 12. | Radclyffe Hallová: Studna osamění (1.–3. část) 3. 1.–31. 1. | Patrick Quentin: Stín viny (1.–5. část) 7. 2.–28. 2. | Egon Hostovský: Půlnoční pacient (1.–4. část)

Michael Frayn: Nový Don Quijote Michael Frayn: Číňani Jan Neruda: Ženich z hladu S. Barillet – P. Grédy: Veselé Vánoce Pavel Göbl: Z pekla i nebe Zdeňka Psůtková: Precedens Petr Pýcha: Víc než Paříž Tereza Semotamová: Zdálo se mi o tobě

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 5. 12. Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška 12. 12. Harold Pinter: Pařník 19. 12. Tankred Dorst: Fernando Krapp mi napsal dopis 26. 12. Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu 2. 1. David Auburn: Důkaz 9. 1. Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa 16. 1. Jaroslav Boček: Případ doktora Karpety 23. 1. William Shakespeare: Romeo a Julie 30. 1. John Millington Synge: Studna světců 6. 2. Gotthold Ephraim Lessing: Emilia Galotti 13. 2. Theodor Dreiser: Americká tragédie – 1. část 20. 2. Theodor Dreiser: Americká tragédie – 2. část 27. 2. William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy

HRY A DOKUMENT Y NOVÉ GENERACE poslední neděle v měsíci

ZPR AVODA JST VÍ A PUBLICISTIK A , DOKUMENT Y Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected])

MOZAIK A pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. SLOVO O pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství.

Program 43

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý. NOČNÍ ČAJOVNA sobota a neděle | 23.15–24.00 Alternativní kulturní publicistika. RADIODOKUMENT středa | 21.45 2. 12. | Lisbeth Jessen: Efter Festen/Po oslavě Jaká je skutečnost, která se skrývá za příběhem sexuálního zneužití ve filmu režiséra Thomase Vinterberga Rodinná oslava? 9. 12. | Jan Sedmidubský: Sny Valašského Edisona Po stopách Josefa Sousedíka – továrníka, vynálezce, politika a vlastence. 16. 12. | Jan Hanák: Krajinou bytí Rozmluvy s mnichem a knězem Karlem Satoriou doprovází myšlenky dominikánského filosofa 13./14. století, Mistra Eckharta. 23. 12. | Rikke Houd: The Woman on the Ice/Žena na kraji ledu Příběh Karen Roosové, která v roce 1932 zmizela na pobřeží východního Grónska…

30. 12. | Edita Kudláčová: Popsat nebe. Dopis Davidu Vannovi Okouzlení knihami amerického autora, cesta krajinou za vlastním já. Otázky ohledně tvůrčího procesu odkazují k literární tvorbě jako formě meditace.

10. 2. | Claudia Wolff: Cosima Wagner, rozená Liszt, rozvedená von Büllow. Deníky Cosimy Wagner jsou jedinečným dokumentem jejího vztahu k Richardu Wagnerovi a wagnerovskému kultu, který po jeho smrti aktivně rozvíjela.

6. 1. | Americana Premiérou tematicky laděného dokumentu odstartujeme Americký rok na Vltavě 2016.

17.  2. | Lenka Pitronová: Čechy všem Dokument sleduje strach české veřejnosti z imigrantů a reakce občanů, kteří se rozhodli jít proti přijímání uprchlíků demonstrovat, nebo naopak aktivně vystoupit na jejich podporu.

13. 1. | Martin Becker, Jaroslav Rudiš: Stillstand. Zimní cesta na konec světa. Cesta dvou spisovatelů po stopách meziválečného herce Rudolfa Rittnera do Jeseníků, do německo-české historie a přítomnosti (koprodukce s německým rozhlasem MDR) 20. 1. | Ivan Studený: Signatura BERG Hudební portrét tvůrčího fenoménu nakročené současnosti – patnáct let orchestru Berg. 27. 1. | Sheida Jahanbin, Rikke Houd: Jeg skal fortelle dig noe / Chci Ti něco říct V Íránu se o sexu nemluví. Osmadvacetiletá Sheida podává svědectví o tom, co pro mladou ženu znamená žít v režimu, kde je sexualita tabu. 3. 2. | Pejk Malinovski: Poetry, Texas | Poesie, Texas Dánský básník a dokumentarista se vydává do texaského městečka Poetry pátrat po tom, kde všude se skrývá poezie (dokument k cyklu Americký rok na Vltavě).

24.  2. | Brit Jensen: „Kolik stojí namalovat obraz” Výpověď několika umělců o pochybnostech, bojích, snaze uchovat si ideály a najít pro sebe odpověď po smyslu tvorby.

26. 2. PremEdice – Christina Kubisch, Christopher Williams: Groundwave Rondo

Víte, co v sobě ukrývá vaše televize?

Český rozhlas D-dur klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně

RADIOATELIÉR pátek | 22.00 4. 12. Soundwalk Collective: What We Leave Behind 11. 12. Chantal Dumas: 86400 Seconds – Time Zones 18. 12. PremEdice – Jonáš Gruska: Netopiere 1. 1. Alvin Curran: Un Altro Ferragosto 8. 1. Monty Adkins, Terri Hron: Lépidoptères 15. 1. Nové slovenské vlny 22. 1. Andrew Lewis: Lexicon (2012) Scherzo (1993) 29. 1. PremEdice – Ava´n´Garde: Akce K 5. 2. Litevský éter #1 12. 2. Litevský éter #2 19. 2. Litevský éter #3

Stanice D-dur vysílá pouze digitálně. Naladíte ji prostřednictvím digitální televize (DVB-T), DAB, kabelových televizí a satelitu. Vysílá také živě na internetu a na mobilních telefonech.

K AŽDÝ DEN 0.00 1.00 2.00 4.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream

14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

Jazz na druhou. Grundfunk Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Český jazz Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Grundfunk

PONDĚLÍ DENNÍ PROGRAM STANICE

STŘEDA

Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet.

6.00 Fokus. New York Sound 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Francie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. New York Sound 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45 Mostly Bop

web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

ÚTERÝ

ČESKÝ ROZHLAS JAZZ

Stanice Českého rozhlasu vysílající jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahradila internetové rádio Euro Jazz.

6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.30 Mostly Bop

ČTVRTEK 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream Mostly Bop

6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma Modern Mainstream Album týdne Nová alba

12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

PÁTEK 6.00 Fokus. 'Round Bop 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 10.00 Jazzofon 10.30 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Německo 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 15.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. 'Round Bop 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 23.00 Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

SOBOTA 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

NEDĚLE 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. EVROPSKÁ VLNA Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne. ALBUM TÝDNE Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. NOVÁ ALBA Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. BIGBAND PANORÁMA Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

JAZZOFON Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). JAZZ CLUB – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

JAZZ NA DRUHOU: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. GRUNDFUNK – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

FOKUS

SWING SESSION – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

NEW YORK SOUND – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

JAZZOVÉ NOVINKY – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

ČESKÝ JAZZ – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

ROZHOVOR MĚSÍCE – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

FREE JAZZ – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti.

TAK TO SLYŠÍM JÁ – Hádankový pořad, v němž testujeme sluch známých jazzmanů.

FUTURE SHOCK – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti.

JAZZOTÉKA – Nahlédněte do hudebních sbírek známých jazzmanů s Martinem Brunnerem.

'ROUND BOP – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. JAZZROCK A FUNK – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. POPJAZZ HOUR – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava  a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů,  účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice  Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými  institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete  na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční  členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

P o dě l t e se s  ná m i o r e f le k  své ná t or @ r zor y.  o z h la s .c z

KLUB VLTAVA

SETKÁNÍ KLUB VLTAVA

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. v Galerii Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klub

TELEFONOTÉK A Nově každý čtvrtek živě z Galerie Českého rozhlasu na Vinohradské 12! Stanice Český rozhlas Vltava vám nabízí účast na živém vysílání pořadu Telefonotéka každý čtvrtek od 9.50 do 11.30 v prostorách Galerie Vinohradská 12 v budově Českého rozhlasu. Přijďte se přímo setkat s osobnostmi z oblasti umění i vědy, s hudebníky, kteří na místě také zahrají. Nahlédnete nejen do zákulisí rozhlasového vysílání, ale také do Galerie, která nabízí expozici rozhlasové techniky a aktuální výstavy.

NAL AĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90.4 | BŘECLAV — 96.3 | Č. BUDĚJOVICE — 96.1 | HODONÍN — 100.4 | CHEB — 106.2 | CHOMUTOV — 96.3 | JESENÍK — 98.2 | JIHLAVA — 88.4 | KAPLICE — 105.9 | KARLOVY VARY — 105.7 |

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

KAŠPERSKÉ HORY — 107.2 | KLATOVY — 88.6 | LIBEREC — 103.9 | OSTRAVA — 104.8 | PARDUBICE — 102.7 | PÍSEK — 105.2 | PLZEŇ — 95.6 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | SLAVÍČ — 107.9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104.5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89.9 | VARNSDORF — 88.4 | VSETÍN — 98.3 | ZLÍN — 94.8 | ZNOJMO — 99.2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

47

Aktuální nabídku naleznete na vltava.rozhlas.cz/klub. Sekci partnerů budeme postupně rozšiřovat o partnery Klubu ČRo Dvojka, sledujte proto dvojka.rozhlas.cz/klub.

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PKO – PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz SYMFONICKÝ ORCHESTR ČRO 10% sleva na nákup jednotlivých vstupenek | 20% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Obecní dům, Náměstí Republiky 5, Praha 1 Reprezentační prodejna ČRo, Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350 [email protected], socr.rozhlas.cz

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz ORCHESTR BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel.: 604 205 937 www.berg.cz ČESKÁ KULTURA, O.S. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz COLLEGIUM 1704 O. P. S. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel Barokních podvečerů 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected], www.baroknipodvecery.cz

AEROFILMS S.R.O. Přenosy z londýnského Národního divadla a Royal Shakespeare Company 10% sleva z ceny vstupného (na každé představení max. 2 vstupenky na jednu členskou kartu) tel.: 224 947 566 [email protected], www.divadlovkine.cz

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1 Stavovské divadlo, Železná 24, Praha 1 Státní opera, Wilsonova 4, Praha 1 Nová scéna, Národní 4, Praha 1 Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly. Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC sleva 10% od sezony 2015/16 Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 [email protected], www.moravskedivadlo.cz EXPERIMENTÁLNÍ PROSTOR NOD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249 [email protected], www.nod.roxy.cz

PARTNEŘI

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

48 Partneři

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz

ČLENSKÉ VÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava.

ARS VIVA cesty za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD

OPERA PLUS Informační magazín o opeře, hudbě a tanci [email protected], www.operaplus.cz

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství ČRo. Slevy při nákupu v Reprezentační prodejně ČRo, Vinohradská 12, Praha 2: 15% sleva na tituly Radioservisu 10% sleva na tituly vydavatelství OneHotBook 5% sleva na ostatní sortiment prodejny Sleva při nákupu v e-shopu, objednávky na [email protected], Olšanská 5, 130 00 Praha 3, tel.: 272 096 310: 15% sleva na tituly Radioservisu www.radioservis-as.cz

NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10, tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM 20 % sleva z ceny knih při nákupu na eshop.carpe.cz Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 737 444 221 [email protected], www.carpe.cz

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XX. ročník | číslo 4

Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte prů­ kazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolu-­ práce vyhrazena.

prosinec 2015–únor 2016 | Vychází 4× ročně | Evidenční číslo MK ČR E 14038 Foto obálka: Ella Fitzgerald | foto: s laskavým svolením Fraser MacPherson estate,

LIBRI, SPOL. S. R. O. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], www.labyrint.net

v péči Guye MacPhersona, Wikimedia Commons; John Cage, | foto: WikiArt.org, Wikimedia Commons; Jack Kerouac | foto: Tom Palumbo, Wikimedia Commons; Rockefellerovo centrum | foto: Wikimedia Commons Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Petra Komárková Tisk: Ing. Vladislav Pokorný – Litera Brno | Český rozhlas Vltava Vinohradská 12, 120 99 | Praha 2 | tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

49 nadpis

Staňte se členem/kou Klubu Vltava nebo členství darujte!

Jak se stát členem/kou: • vyplněním on-line formuláře na vltava.rozhlas.cz/klubvltava • telefonicky na čísle: 221 552 686

pro

Členský poplatek: 150 Kč pro jednotlivce 290 Kč pro rodiny

od

Chcete členství darovat? Odstřihněte dárkový poukaz, vyplňte a předejte tomu, komu členství chcete věnovat. Vyplňte on-line přihlášku nebo zavolejte na klubovou linku 221 552 686 a vyplňte potřebné údaje telefonicky. Získáte informace o platbě, obdarovanému zašleme členský průkaz a první číslo magazínu. Další informace: tel: 221 552 686, e-mail: [email protected], www.vltava.rozhlas.cz

vltava.rozhlas.cz/klub

50 nadpis

Staňte se členem/kou Klubu Vltava nebo členství darujte!

Dárkový poukaz Členství v Klubu Vltava pro rok 2016

Klub Vltava je tu pro všechny příznivce kultury a stanice Vltava, kteří se rádi dozvědí více o připravovaném programu, chtějí si být jisti, že jim neuniknou speciální pořady a tematická pásma, mají zájem o společné akce. Výhody členství: • 4x ročně magazín posluchačů a příznivců stanice Vltava do vaší schránky • celoroční slevy u partnerských pořadatelů kulturních událostí • zasílání novinek a upozornění na akce e-mailem • pravidelná setkání členů Klubu

vltava.rozhlas.cz/klub