hulajiri_t_0047 Jiří Kolář: Slovník metod Český rozhlas 3 – Vltava, 2005 Ohlášení: Jiří Kolář (1914-2002) - básník, překladatel, výtvarník, jedna z nejpodnětnějších osobností českého umění 20. století. Po napsání několika pro českou kulturu zásadních básnických sbírek Jiří Kolář stále více pochybuje o možnostech tradiční poetické formy. Opouští přirozenou poezii, od padesátých let neúnavně experimentuje, především objevuje nové možnosti koláže a asambláže. Základem Kolářova výtvarného díla ale dál zůstává osobní zaujetí, ostré vidění, neobyčejná schopnost soucítění – očité svědectví. Své výtvarné objevy a vynálezy popsal ve Slovníku metod vydaném poprvé v Paříži v roce 1991. Mezi nejznámější metody patří roláž. Jednu nebo více reprodukcí rozřezal Jiří Kolář na tenké proužky, které podle předem daného pravidla posunul nebo prohodil, prostřídal nebo proložil v nový obraz. Kolářovy roláže ozvlášťňují známá umělecká díla či fotografie, metaforicky spojují dvě vzdálené skutečnosti v novou realitu. Literární roláž z Kolářova slovníku a z pamětí Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala připravil Jiří Hůla. Učinkují… Účinkují: Žena První muž Druhý muž Použitá literatura Jiří Kolář: Slovník metod. Gallery, Praha 1999 Josef Hiršal, Bohumila Grögerová: Let let. Rozmluvy, Praha 1993
Hudební předěl Žena: Slovník metod, píše Vladimír Karfík, je projevem Kolářovy systematičnosti, která určila povahu celého jeho básnického díla - slovem i výtvarným znakem. Datace jednotlivých koláží Slovníku metod prozrazuje, že jejich převážná část vznikala v osmdesátých letech… (…) Geneze Slovníku metod však sahá do starších vrstev Kolářova díla. První náznaky formulací technik koláže spadají až do roku 1968. (…) Texty, doprovázející dlouhou sérii metod a technik Kolářových objevů mají básnickou povahu. Jsou založeny na básnickém pojmenování, jímž autor často vyjadřuje motivaci zrodu svých koláží konkrétní metaforikou, která je pro jeho básnické dílo tak charakteristická. (…) Kolářův Slovník není uměleckohistorickou monografií, je záměrně vytvářeným celkem. (…) Slovník metod je unikátním autorským rejstříkem tvůrčích postupů. (…) …je mimořádnou instruktivní knižní
1
publikací plnou překvapení, úchvatu z nevyčerpatelné básnické imaginace. Hudební předěl Žena: Agit-prop Muž 1: Nikdo se neubrání vzteku, nenávisti, touze po odvetě, Pokušení potupit bližního, pohrdání atd. Podobně propadáme nadšení, očarování, oddanosti, zaslepenosti, obdivu a návalům posedlosti. Z tohoto území čerpá propagandistická literatura a umělecké pamflety, které není nutné zcela odmítat, protože stačí je nazvat jejich pravým jménem, aby nás každý viděl takové, jací skutečně jsme. Žena: Amputace Muž 2: Člověk může poctivě žít bez mnoha svých údů. Když jsem zkoušel, bez čeho by se obešla báseň nebo koláž, vznikala mi jakási torza, na nichž jako by nic nechybělo, a bílá nebo prázdná místa jako by je provokovala k životu. Může mi být vyčítáno, že to nebyly hotové básně nebo koláže, když z nich bylo možno cosi odstranit. Ovšem já jsem na nehotová díla v té chvíli ani nemyslel. Tehdy mi šlo o koláže a texty, které se buď stanou něčím jiným, než byly původně, anebo skončí v koši na papír. Nechtěl jsem je přinutit k jinému životu nebo jim dát jiný význam, ale lákalo mě vyzkoušet, zda i za podmínek, které jsem jim svým násilnictvím vnutil, mohou dýchat jako já sám. Žena: Antikoláže a indicie Muž 1: Není života, z něhož cosi neodešlo nebo nebylo ztraceno. Čas vymývá nejen zbytečné, ale i nezbytné. Ano, rány se zacelí, láska vyčichne, nenávist vyprchá. Nebo přijde zloděj, zrádce, lhář. Zloděj, aby ukradl nebo vyměnil vzácné za falešné, zrádce, aby vtiskl polibek a proměnil v prach, lhář, aby podryl a nechal propadnout. Anebo přijde poznání či někdo práskne bičem, a škatule hejhejte se. Ach, marně čekáš na návrat. Je marně přichystaná výbava, je prázdná kolébka a opuštěné lože. Žena: Apollinaria Muž 2: Když někdo dokáže se stejnou nabubřelostí jako všichni hulváti před ním vyprovokovat válku, když tohoto povýšence dokázaly státy bez nejmenšího ostychu vyzbrojit, co lze o naší době říci, nežli přivolat verš: Tím starým světem přec / jsi znaven nakonec... Nebo si nemyslíte, že tento Apollinairův povzdech neplatí také pro naše století se vším všudy, s vědou, objevy, myšlením, uměním? Netvrdilo mnoho umělců a netvrdí dodnes, že jejich dílo je napájeno vesmírem, tím nejhlubším, kam lidský duch dokáže dohlédnout, nehlásali a nepsali své proklamace ve stejném duchu jako ideoví spasitelé jejich let? Nebyli a nejsme dosud pěstiteli duchovních drog? Říkám to s plným vědomím také vlastní prohry, i já patřím k těmto obětem básnických iluzí krásného a velkého času, avšak po krk zadluženému, který nedokázal rozeznat omámení srdce od horečky rozumu. Žena: Autentické básně a koláže, autokoláže, autoportréty Muž 1: Proti svědectvím z koncentračních táborů mi připadala většina literatury blábolením. Když se mně později podařilo očistit některá autentická svědectví, div jsem si nebral rukavice, když jsem měl číst nějakou knihu básní. Měl jsem šťastný nápad, říkat těmto záznamům texty, takže pošklebky kvetly za mými zády. Nemohl jsem za to, že mně víc než to, co jsem znal jako současnou poezii, zajímaly texty všelijakých oznámení, protokolů, záznamů, proseb, žádostí, dotazníků, smluv, výsad, nabídek, záruk, glejtů, výkazů, vyhlášek, kontrol, potvrzení, stížností, dobrozdání, testamentů atd.
2
Dostal jsem se do izolace znovu, jakmile jsem začal mluvit o neznámé planetě poezie. Žena: Cenzurovaná poezie Muž 2: Žijeme v záplavách předsevzetí, které oddech, zjasněná mysl, sprcha událostí samy cenzurují na kapku potu, na kapku slzy, na závan toho, co zůstane nehnuto na dně rozvahy. A pak jsou tu cenzury událostí, skutečností nebo vlastní neschopnosti a zbabělosti a nepředvídaných záludností práce, nebo přímo jiné ruky a pendreku. Žena: Defektní umění Muž 1: Nic nevypovídá o řádění barbarství výmluvněji než poškozené nebo zcela zničené sochy, obrazy a kostely. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když vstupuji do zdánlivě „zachráněné katedrály", ve skutečnosti však zcela zničené. I nejobyčejnější věci poničené lhostejností mi vyrážejí dech a nemohu mluvit bez úzkosti o lidech poznamenaných, ať již od narození, nehodou, kleštěmi osudu, kladivem života, nebo lidským cynismem tak krutě, že si to dokáže představit pouze podobně postižený člověk. Je samozřejmé, že i to patří k území, z něhož umění vyrůstá. Proč bych jinak dnes dával přednost všemu „uraženému a poníženému"? Při psaní těchto řádků si vzpomínám na své dětství, které jsem strávil v jižních Čechách těsně po první světové válce: všude bylo spousta invalidů, lidí s amputovanými končetinami i mužů se smrtelně zraněnou duší, kteří inspirovali naše hry. Představte si, co udělají Bruegelovi Mrzáci nebo jeho Souboj masopustního úterý s maškarami ve fantazii kluka s pokladem provázků v kapse, prakem ukrytým pod košilí, zvědavého na každou rošťárnu a lačného kdejaké nestydatosti. Muž 2: Cožpak nejsme všichni nějakým způsobem poznamenaní, nežije snad většina z nás poznamenaná ztrátami a nemocemi, zjizveným srdcem, postiženi rakovinou závisti, lakomství a strachu se zmrzačenou duší, rozdrceni vyvráceným stromem poznání a nepohybujeme se obtížně na dřevěných nohách, jež nám propůjčují naše sny a úspěchy? Cožpak nežije drtivá většina lidstva v době kamenné, zatímco na opačném konci si nepatrná menšina nemůže stěžovat na nic jiného než na to, že si nemohou najmout sluhu, který by za ně šel na záchod? Nevidím v defektualismu žádnou fabriku na přízraky, sklep na pásovou výrobu provokací nebo akademii na zpracování odpadků. Rovněž to není nic pro pitevní stoly. Pokud chce duch opravdu čerpat ze všeho, co prožil, poznal, objevil a vysnil, pak si musí před záplavou civilizace přiznat, že vše je hotovo, ale nic není uděláno. Muž 1: Umění nám pomáhá přiblížit se k záhadě života. Pokud na toto tvrzení přistoupíme, musíme uznat, že náhoda zůstává náhodou, podobně jako objev je pořád jen objevem, od úvahy či analýzy oddělené nepřekročitelnou propastí. Zejména v našem století, v epoše fotografie, kinematografie, televize, všeobecné povrchnosti a prachobyčejné projekce je víc než kdy jindy nutné umět se dívat, ale i umět naslouchat, protože to, co oko a ucho zachytí, stejně jen přiživuje naši přetíženou paměť, která si i při nejupřímnější snaze tak často libuje v matení obrazů. Muž 2: Umění, které si uchovává výmluvnost i ve zlomcích, které promlouvá dokonce i v kopiích a napodobeninách, může být důstojným výsledkem vědomé práce vnášející do zmatku řád tím spíš, že je v našich možnostech spáchat transmutační násilí na banalizovaných formách, jimiž nás tak štědře zaplavuje civilizace se svou falešnou dokonalostí a svými nesčetnými reprodukčními technikami. Vím, že píši v době, kdy umění, jak řekl Burckhardt, „zakopává o vlastní nohy", že je i výsledkem tohoto zakopávám, ale zároveň si však uvědomuji, že je i výsledkem všech prožitých let a všeho, co jsem za tu dobu udělal. Možná pouze vracím, co jsem si od umělců celého světa vypůjčil. Muž 1: Vezměte jakoukoli reprodukci vašeho oblíbeného díla a lehce ji na nejvýmluvnějším místě poškoďte, nebo ji rovnou roztrhněte a pak obě části přilepte na obyčejný kus tvrdého papíru. Uvidíte, že reprodukce téměř nic neztratila ze svého původního vzhledu, ale obohatila se vaším pohledem a stala se roztržením vaším skutečným majetkem. Avšak pozor! trhat, muchlat, pálit, dělat díry jsou rovněž gesta, jimž se musí člověk učit.
3
Muž 2: Teprve při práci na defektních exemplářích své monografie jsem pochopil, že dokonce ani nejfantastičtější avantgardisté, pro něž nebylo nic dost odvážné, kteří zatracovali vše, co jim předcházelo, a kteří objevovali krásu konkrétní a soukromé špíny, se neodvážili a neodvažují, pokud vím, „pokazit" svá vlastní díla a dotknout se aureoly, jíž se ozdobili. Nezdá se vám, že brzy bude možné vyrábět bez potíží reprodukce, jež budou mít stejnou hodnotu jako originály? Nebudeme nakonec znechuceni touto sériovou dokonalostí? Žena: Dekoláže - oloupané, potrhané, začaté, nedokončené Muž 1: Moje chápání: život na nás nanáší nové a nové vrstvy neviditelného papíru. Pro jednu vrstvu zapomínáme na druhou. A když se nám podaří některou odchlípnout nebo dokonce odtrhnout, jsme překvapeni, co všechno v nás vězí. Co všechno v sobě nosíme, co neodnesl čas. A co je schopno nového probuzení, zmrtvýchvstání. Třeba jenom tady prst, tady chomáč vlasů, tady bradavka, tady nápis, tady nočník, tady kus úsměvu, tady křídlo atd. Tady, co bylo naše, a zde ukradené, zde skutečné a tady sen. Hudební předěl Žena: …dnes konečně jsem ho poznala osobně. Obdivovaného i obávaného Koláře, kladenského avantgardního básníka; - „Emigrovat? To musíš umět hrát karty a vlízt na ženskou!" - udíleče rad - „To seš na děsným omylu. Dělej, jak ti radím!" - draka - „Ženská a kamna maj bejt doma" - „A co ženská! Kotrmelína! Šáhneš jí na zadek a je ztracená, ty tradyjáši!" - A vstoupil nenápadný pán v brýlích, snad úředník, snad účetní. Huhlavě pozdravil „Rukulíbám milostpaní", k tobě prohodil cosi o zajíci a já se stydím za svůj lesklý pracovní plášť - a najednou mi to dojde a já se stydím, že se stydím za takovou pitomost… Dělám, že pročítám text na záložku a zatím před sebou vidím dvě věty z korektury již nevydaných Roků v dnech: „Nic se nevyrovná fantastičnosti skutečnosti, je jen třeba mít odvahu mluvit pravdu. Nenechat se ničím spoutat, ani ctí, ani třídou, ke které patříš, ani národem." Tak tohle že je on? A začínají se mi před ním třást kolena. Později, když už mne bereš sebou do Slavie ke stolu, kam mimo Koláře a tebe chodívá Kamil Lhoták, Emanuel Frynta, Vladimír Fuka, pan Čebiš a Jan Vladislav, si pozvolna začínám zvykat na jeho sopečnatou činnost, zaujatost, vášnivou nesmlouvavost, současně však i na jeho osobitý způsob mluvy a starodávného kavalírství. Táhnou se za ním nejrůznější lidi; jeho přátelé o něm říkají, že pro jeho podnětnost a inspirativnost. Mně se před ním nepřestávají třást kolena Hudební předěl (pink) Žena: Destatická poezie Muž 2: Již v prvních dobách mého zájmu o koláž a později málem soustavně jsem rozesílal své pokusy na neznámé adresy, na jména, která jsem náhodně zahlédl, vypsal z vývěsek nebo seznamů, na inzeráty, stejně tak jsem je úmyslně zapomínal v kavárnách, v tramvajích, na nejrozličnějších místech, odkládal je do odpadových nádob na ulicích či v parcích, úmyslně je ztrácel, strkal do schránek, pod dveře nebo házel do oken. Dělal jsem koláže, které měly být uloženy k nebožtíkům do rakví nebo vhozeny do hrobu, koláže, které měly být spáleny, zničeny, atd. Asi deset jsem jich nacpal do pytle se starým papírem určeným pro sběr a několikrát jsem tak učinil i s objekty. Již jsem potvrzoval autorství mnoha z nich. Čtyři se ocitly v USA. Muž 1: A vždycky při tom všem jsem měl pocit, že dělám něco, co nemám dělat, za co jsem se styděl, co se snad ani neslučuje s životem. A tak jsem se se vším skrýval a nikomu nic neříkal, asi jako když mladý člověk je v moci své osobní neřesti nebo píše první básně. Když jsem si začal všímat víc sám sebe a ukládal jsem na rozličná místa nepatřičné věci nebo je zaměňoval, vyvolával střetnutí, provokoval náhodu, a to všechno nejintenzivněji v době, kdy jsem začínal mít po krk psaní vůbec a kdy mě zajímaly víc návody k upotřebení nežli jakékoliv literární dílo prezentované jako báseň, došel jsem k záznamům návodů vlastních. Muž 2: Proč jsem tyto zápisy nazýval destatickou poezií?
4
Kdysi jsem to otiskl: bylo to především proto, abych ji přesně odlišil od veškeré poezie jiné, klasické či umělé, která mi skutečně připadá beznadějně statická. Za druhé proto, že připouští náhodu, jen jako ji připouští život, že se snaží za každou cenu vyhnout jakémukoliv druhu šokování a exhibicionismu, naopak že dává za pravdu inhibici, která vyžaduje pozornost, čistotu a skepsi, že musí být soukromá, zbavená jakýchkoliv postranních úmyslů, že chce být přístupná a nesymbolická, že se brání narcismu a odmítá modely všeho druhu. Muž 1: Za třetí proto, že programově vychází ze skutečného lidského dění, pokud možno radostného, jako jsou hry dětí, z lidské činnosti naprosto svobodné, a že vše mimo původce básně záleží na čtenáři. On ji musí oplodnit svým osudem a svým životem, tato poezie nemá režiséra, není hereckým výkonem a s aleatorikou jen počítá. Za čtvrté proto, že na obranu své existence, svého bytí a nebytí nemá nic než touhu vyvolat alespoň záchvěv napětí a čisté radosti nebo nezkaleného úsměvu. Jestliže se jí to podaří, dosáhla toho hlavního. Neboť co může dokázat poezie většího v tomto světě běd? Žena: Elementární básně a koláže Muž 2: K tomuto kroku mne přiměli tito tři pánové: Malevič se svým černým čtvercem, Klee se svým Zrozením básně a Fontána s proříznutým plátnem. Měl jsem tehdy pro svůj rozchod s verbální poezií zvolit mezi kaňkou, chuchvalcem, písmem a protrženou stránkou. Kaňkou mohlo vše končit, ale také začínat, stejně tak chuchvalcem písmen, jen protrženou stránkou shora mohlo opravdu všechno zaniknout, jako protržení stránky zdola mohlo navodit formuli zrození, jen vyříznutý otvor ve stránce si ponechával tajemství otevřeného lůna i otevřeného hrobu. Muž 1: Byl jsem rozhodnut. Lůno vydává to, co má pokračovat, hrob přijímá jen slupku. Tedy vdechnutí a vydechnutí. Stačí řádka, stačí čtvereček malby a poznáme autora. Umění se stále víc přibližuje zákonům přírody, nebo chcete-li vesmíru. Žena: Gramobásně, gramoobjekty Muž 2: Až člověk našeho věku si může koupit hudbu. Odnést si v aktovce orchestr domů a donekonečna se opájet. Dokonce může mít doma sta nahrávek stejně jako desítky celých muzeí, katedrál a bůhví čeho ještě. Když chce, může si zpřítomnit vše od výbuchu atomové bomby přes kterékoliv olympijské hry, nebo být účasten vstupu na Měsíc. Stačil hrot jehly, a partitury začaly mluvit. Zajímal mě každý záznam a pod stránkou knihy ležela gramofonová deska. Když jsem se nebál potištěného listu, nemohl jsem nechat ležet ani desku. Slyšel jsem hudbu přerušovanou, rozbitou, slepenou, zmuchlanou, vypálenou, hudbu záplatovanou... dokonce hudbu jakýchsi plastik. Žena: Chiasmáž Muž 1: Přízrak polyfoničnosti mne strašil při každém hnutí, a to nejen po obsahové, ale i po formální stránce. Potížím se nelze vyhnout, provázejí každé slovo, každý útržek papíru. Kdysi jsem napsal, že mne chiasmáž naučila hledět na sebe a na svět z tisíce a jednoho úhlu. Přinutila počítat s tisícem a jednou zkušeností, s tisícem a jedním osudem atd., že při ujasňování sebe sama jako při ozřejmování světa ve všech jeho proměnách jsem schopen si ujasnit, ozřejmit a přijmout jako něco v každém okamžiku přítomného vše, co mne kdy předcházelo a dokonce co mne přesahuje. Muž 2: Chiasmáž svým principem absolutní labyrintnosti mi dala k dispozici celé dějiny moderního umění jako na talíři. Mohl jsem je kdykoli sníst a nikdy se nenasytit. Kdykoli jsem potřeboval, mohl jsem se stát příslušníkem kterékoli školy a vytvořit na objednávku nové -ismy. Mohl jsem předpovědět konec hnutí a konec škol. Od tohoto okamžiku měl mít nebo dokonce má mít každý umělec vlastní -ismus, a ne být opřen,
5
ne sloužit jiné myšlence, i kdyby se cítil jejím sebehlubším spřízněncem: ode dneška bude někým, kdo nebere z druhé ruky. Muž 1: Koláž mi opravdu pomohla uskutečnit tento pohled na svět. Jsem první, kdo si dovolil porušit zákon mezi čtvercem a fantomem, mezi kružnicí a zauzlinou, mezi písmenem a stopou. Celý život mi za zády hrozil smrtí hluboký pohyblivý labyrint nitra každého z nás. Labyrint vyzývající k zabloudění. Nebo jste nikdy neviděli hemžící se mravence? Rojící se včely? Svíjející se červy? Pohybující se dav? Bosch a Bruegel. Nejsou to u jednoho božské a u druhého lidské chiasmáže? A co je město, a co je svět? Žena: Interpretace, růžice Muž 2: Na začátku čtyřicátého devátého roku v prvním opravdovém záchvatu pochyb o smyslu mého psaní mne poprvé napadlo pokusit se sestavit vizuální básně na dané téma. Byla to Halasova báseň Podzim. Mám přesně v paměti, co stálo na místě verše: Žena: Jak peníz tiše položený Muž 2: - detail rukou Vermeerovy Kuplířky přijímající peníze, Žena: Slepci Muž 2: - detail tváře Bruegelova slepce, Žena: jsi tu můj podzime Muž 2: - část podzimního motivu některého Slavíčkova obrazu; Halas si Slavíčka velmi vážil Žena: jak peníz tiše položený slepci Muž 2: - pouliční fotografie podarovávaného žebrajícího slepce Žena: jste tady vy dny mé Muž 2: - rodinný portrét Halasův z doby, kdy báseň psal, a místa, kde ji psal. Atd. Byl jsem si příliš vědom, že takováto interpretace cizí básně je riskantní, a tak jsem se pustil do interpretace svých otištěných textů. Z tohoto zaujetí mi zbyla jen jedna interpretace a tu jsem daroval dr. Lamačovi. Hudební předěl (pink) Žena: Kolorované koláže Muž 1: Patřím ke generaci, která v době dospívání znala pouze černobílé fotografie, monochromní reprodukce a němý film. Naše představivost musela pracovat zcela odlišně než představivost našich následovníků, kteří již byli na barvu zvyklí. Teprve když jsem poprvé spatřil katedrálu v Rouenu, s údivem jsem si uvědomil Monetův hluboký smysl pro
6
barvu, podobně jako úder Goghova štětce mě přinutil zamyslet se nad údernou silou slova, nebo jako mě poučil Matisse o bohatství, jež se může tajit v čisté barvě. Muž 2: Říkám to proto, abych tak trochu zdůvodnil, proč se mi rozbuší srdce i při pohledu na kresbu tužkou nebo jen nepatrně opracovaný kámen, abych vysvětlil důvod, který mě přinutil zříct se všech vymožeností barevné fotografie a barevných reprodukcí a který mě přinutil napsat: čím jsou věci perfektnější a dokonalejší, tím jsou horší. To platí i pro vědecký a technický pokrok. Nechápu, proč se malíři tak urputně snaží přenést obraz co nejvěrněji třeba na litografickou desku, když už Toulouse-Lautrec dávno ukázal, co všechno je v podobné snaze mrtvé. Život proudící v pomalovaných sochách může být bezpochyby pozoruhodný, ale jejich smysl mi uniká. Žena: Městský folklor Muž 1: V mládí jsem vsadil na Melkarta - boha města, na jakýsi metropolismus, a jsem jeho silou ovládán takřka dodnes. Baudelaire měl pravdu! Celých šedesát let se střetáváme s názory, že ty a ty školy nebo hnutí nechtějí dělat umění. Připadá mi to, jako kdyby krejčí nechtěl šít šaty, obuvník dělat boty nebo kuchař vařit. Ale dělat básně k oblékání, obrazy k obouvání a sochy do omáček, to byly možná pěkné miróády, ale tvářit se při tom vážně je hloupost, zvláště když víme, kolik zatracení a nadávek muselo padnout na hlavy předchůdců, aby mohlo něco vzniknout. Já nemohu nadávat na nikoho, jako by ve mně tlouklo tisíc srdcí. Dnes všichni ti buřiči umírají s gloriolou nesmrtelnosti, a já jim to přeji. Muž 2: Ostatně, co jsou manifesty než zábavná beletrie, při které se člověk diví, jak málo stačí vnímavému duchu, aby vytvořil dílo, jak malicherný impuls stačí, aby se zrodilo něco nebývalého. Avšak ať je dílo sebefantastičtější, sebesnovější, sebehlubší a dokonce sebečistší, je vysláno a jde, aby zakotvilo v té nejobyčejnější, večerníkové, šestákové a ušpiněné skutečnosti. A dokud tam nezapustí kořeny, bude si tato skutečnost vytvářet svou přírodu, svoje umění - městský folklór. Jsou to nejen díla periferních umělců, aranžérů, reklamářů, textařů, kutilů, nejen suvenýry a samorosty. Dávejte trochu pozor a najdete folklór sportovní, kancelářský, tovární, kadeřnický, lovecký, zámečnický, cukrářský, filmový, pouliční, politický, volební, ale také umělecký atd. (všichni chtějí být Prokletí, ale něj raděj i se slávou a napěchovanou peněženkou.) Muž 1: Zájem o městský folklór mi odhalil, že jedny z prvních koláží dělal Jaroslav Hašek do Světa zvířat, a také mne naučil vidět mnoho věcí v nezvyklých relacích. Co víc - přinutil mne utrhnout Bretonovu ratolest a vydat se do podsvětí evidentní poezie. Žena: Milesiaka Muž 2: Jak si vysvětlit převládající část nejen současného umění, než jako zhlížení v zrcadle pod zem, nežli ztrátou potřeby lidských vztahů, zatracením všeho, co jen zavání studem, rozechvěním rozumu, vydechnutím srdce, nežli odmítnutím všeho, co se nevyhýbá tomu nejprostšímu projevu okouzlení květenstvím lidského těla, průzračnosti vůbec, copak všechno sloužilo a slouží jen k ponižování, strachu, hrubnutí, duševnímu znechucení, k zvrácenostem? Muž 1: Nebo opravdu jaru páchne z úst, léto má malomocenství a pokroucené srdce, podzim je beznohý a v zimě padá jen nenávist? Jsou noci opravdu bezduché, luna dřevěná, hvězdy z pilin a slunce je sýrová kostra? Žena: Minizásahy Muž 2: Jak málo stačí, aby pominula láska, jak málo stačí k zničení života. Co dokáže úsměv, slovo, gesto, slina, mrknutí (atomový výbuch má sílu zničit část světa, ale nemá sílu rozepnout knoflík).
7
Muž 1: To byla podstata, síla malichernosti, zrnko soli na jazyku, kamínek v botě, záděrka, piha, fald, kaz, pupínek, chlup na bradě, smítko v oku, slza, zalehlé ucho, chybějící knoflík, náplast, opar, tříska pod nehtem, skvrna, zmoknutí, šlápnutí do bláta atd. Žena: Muchláže Muž 2: Muchláže mne přepadly za vlnobití gestuálního umění v době, kdy v Čechách grafik Vladimír Boudník běžel svůj maratón s plnou hlavou náloží explosionalismu a strukturální grafiky. První muchláže jsem dělal jednobarevné, hlavně bílé nebo černé. Dobře provlhčený papír dokáže zmuchlat každý, když to nedokáže, stačí pohodit stránku časopisu za deště na chodník. Déšť a šlápoty chodců nebo pneumatiky aut to udělají za něho. Můžete mi věřit, sám jsem to mnohokrát zkusil a každý mimo zmíněného Boudníka na mne ohrnoval nos. Nedivím se. Málokdo jako on uměl tak číst v kresbách muchlanin, zdí, atd. Muž 1: Když jsem užil k muchláži reprodukci, dokázal jsem už záhyby narovnávat, aby vznikly muchláže reliéfní. Životní analogie s událostmi a výbuchy osudu, které zmuchlají člověka tak náhle a hluboce, že následky takových smrští v sobě nikdy nenarovná nebo nerozžehlí, mne samy přesvědčily, že mé počínání je přece jen k nějakému poznání užitečné. Hudební předěl Žena: …tentokrát to u Medků bylo obzvlášť vzrušující. Rozčilený Mikuláš nám, jen jsme dosedli, ukázal katalog pop-artu, nového výtvarného směru, jehož první díla se prý objevila v Londýně a v New Yorku už v loni. A co tomu říkáme. Vidíme to poprvé a nevycházíme z úžasu. Už ten Santa Claus na obálce! A dál následují obrovské, pestré zákusky z umělé hmoty, nestvůrné obložené chleby, pyramidy konzerv, výrobky s reklamními slogany - Co to je? Kýč vydávaný na umění? A proč pop-art? Mikuláš vysvětluje, že to značí popular art, vlastně jakési lidové, masové, populární umění. Všichni jsou vzrušeni, kroutí nad tím hlavami, krčí rameny, nikomu se to ani málo nelíbí, je to cizí a vzdálené - Pokleslé umění, vpád kýče, vítězství nevkusu, krátkodechý omyl tak všelijak se to vášnivě a rozpačitě charakterizuje. Ale přece jen, nevíme o tom nic, třeba tomu dost nerozumíme. A Kolář přidává: V New Yorku uspořádal nedávno jeden umělec - jmenuje se Allan Kaprow - první tak zvaný happening. - Nikdo si dobře neumí představit, oč vlastně jde, ale dá se tušit, že to nějak s pop-artem souvisí. Nebo je to nějaký opožděný surrealismus? Proti tomu se zuby nehty brání Effenberger - A víte, že cenu letošního benátského biennále získal Mark Tobey? - Kolář zná spoustu novinek. A taky se mluví o Jacksonu Pollockovi, který tutéž cenu dostal loni a brzy nato zemřel. Či spáchal sebevraždu? Nová a nová jména a s nimi nové a nové výtvarné tendence, které se tu jen tuší, ale zpráv zvenčí je tak málo, že se jen tápe a dohaduje. Já mlčím a poslouchám. A pak se nechává slyšet Kolář a na to, co řekl, hned tak nezapomenu: Většina umělců si myslí, že tvoří pro svůj národ, ale je to velkej omyl. Copak obyčejnej Španěl zná Velasqueze nebo Cervantesa? A co ví anglickej dělník nebo francouzskej venkovan o Byronovi, Moliérovi? Umělec je od většiny svejch krajanů na hony daleko, ale rozumí si s umělcem třeba od protinožců a nemusí ani znát jeho jazyk. Já věřím, že pro umělce je nejvyšším pojmem a příkazem světová kultura. Hudební předěl (pink) Žena: Mystifikace Muž 2: Co je většina politiků, novinářů, agentů, glorifikátorů, náhončích atd. než tlupa mystifikátorů? A kdo z nás vědomě či nevědomě nepodlehl nebo nezaplatil daň často velmi nestoudnou právě mystifikacím? Nedalo by se napsat dílo: mystifikace jako krásné umění? Ostatně co jsou vůbec dějiny? A na co vůbec jsou národy tak hrdé? Udělejme pokus: přeházejme titulky třeba novinových článků nebo zaměňme obrázky a titulky nechme být. Možná že nás to rozveselí, možná že ne. K poznání dochází člověk podivnými cestami.
8
Žena: Nepoměry - bezperspektivnost Muž 1: Není narušení nebo vyloučení perspektivy jedním z prvků současného umění? Není vnitřní perspektiva, rozměr světa a věcí jejich osudovým měřítkem? Víme, kdy oblouk ňadra přeční oblouk duhy. A kdy dům se stane slunečnicovým jadérkem, stejně tak, kdy se promění komár ve velblouda a zápalka ve vraždící nástroj. Ale není nám tak samozřejmé, že všude, kde existují vedle sebe třeba jen dvě věci, existuje nesdělitelné napětí, nemluvě o zjevné protihře mezi každým stropem a podlahou nebo mezihrou stěn. Zdá se mi vůbec nemožné dopátrat se vlásečnic, které spojují věci mezi sebou. Kdykoli jsem vstoupil do nějakého cizího prostoru, jako bych se musel prodírat houštím neviditelných pavučin, které protkaly křížem krážem věci mezi sebou, a tak jsem přestal hledat náhodná setkání a snažil se vidět cosi jsoucího, nevšedního pro každý pohled. Najednou jsem musel vyloučit literární náhodu jako stupeň úžasu, jako recept na poznání, na vidění nebo dokonce na nalezení pramene poezie. Náhoda je vzduch. Žena: Osudovost Muž 2: Nechci zde dělat nástin filozofie osudovosti, má své nepostihnutelné zákony a obrací každou meditaci v ironii. Vím jen o slovech, jimiž prochází osud. Byl by to velký seznam: nemocnice, osudy, porodnice, herny, márnice, nádraží, přístavy, letiště, obřadní síně, hřbitovy, stadiony, mobilizace, povodně, katastrofy, obvinění, výhry, zrady, svatby, udání, okupace, přepady, neštěstí, úmrtí, zkoušky, podlosti, zklamání, úspěch, klopýtnutí, vítězství, podlehnutí, souhry, stud, bezmoc, zoufalství, uspokojení, atd. Muž 1: Tady všude číhá osud a vystrkuje rohy. Tady všude je doma. Mohu udělat sesutou koláž, abych nějak parafrázoval sesuv půdy nebo zemětřesení. Mohu shromáždit fotografie válečných polí, třeba před úderem bitvy, po vraždění nebo hluboko v míru. Mohu vedle sebe položit různé tváře požárů, srážek, zabití, pádů, podobizen vrahů, bláznů, fanatiků, stavů zděšení i nesmírného veselí, obrazy žalářů, křižovatek, doličných předmětů, ubíjení dětí, zvířat, podob smrti vůbec, jako každodenních karnevalů osudu, nebo tisíců podob smíchu. A vzniknou básně. Básně lyrické, epické, komické i tragické, moje - tvoje - nikoho - všech. Žena: Pamětní, uličnické i učednické koláže Muž 2: Nikdy jsem nikomu nevyčítal, že takto ocejchoval, co jsem dělal nebo dělám. Sám si s tím dodnes nevím rady. Proč dělat koláže k rozvěšování po stromech, určené k roztrhání, k zahození, k podehtování a k popeření, k probodání, k počmárání, k pošlapání, k pouštění po vodě, proč dělat koláže mucholapky, koláže krmítka, terče, rohožky, podložky, proč jimi nahrazovat prkénka na krájení, proč je nechat sežírat kyselinou, předkládat pro smích počasí, proč je mrzačit v různých strojích, atd., proč hotovou koláž předělat, jen aby neexistovala? Proč lidštit tkaloun, kus provázku, oblázku, tužky, vůbec cokoliv? Proč se zajímat o elementární pohnutky? Opravdu? Příliš dobře bych na to odpovědět neuměl. Tak jsem to paumění přijal. Žena: Proláže Muž 1: Dadaisté a Magritte jen pootevřeli vrata technických možností proláže. Když jsem vyřezával siluety, bylo jen otázkou pracovního postupu položit masku na fotografii nebo reprodukci. Když půjdu někam dál, snadno vyhrabu z paměti krajkované záclony a nejpodivnější vzory před okny plnými květin a ještě krásnějšími nebo nešťastnými výhledy, stejně tak fascinující závoje nebo pomalovaná okna, jak se objevují v českém folklóru, svět odrážející se ve sklech výkladních skříní, oknech vlaků, tramvají, autobusů, ve skleněných fasádách, v reklamních zrcadlech, v hladinách řek, kaluží, nádrží atd.
9
Muž 2: Bylo jen otázkou postupu udělat masku ze všeho, co se k poezii nabízelo. Konečně jsem mohl vystoupit sám ze sebe a učinit se čímkoli a dělat cokoli. Mohl jsem šlapat vzduch, procházet zdí, nechat po sobě jezdit, chodit, být neviditelný a viděn všemi, mohl jsem poskakovat po ostří břitvy, koupat se v lávě, utíkat za parníky, uléhat na mraky. Mohl jsem být čtvrcen, pálen, lisován nebo sloužit jako kámen či plátno, mohl jsem téci, byl jsem jeden a mohl jsem žít vdechován v nitru kohokoli a čehokoli. Mohl jsem být pohřben a znovu se narodit. Mohl jsem se stát živou metaforou. Žena: Prořezávané básně a koláže Muž 1: Když jsem za války dokončil Limb a jiné básně, půjčil jsem kopii rukopisu jednomu dnes už mrtvému příteli. Když mi rukopis vracel, povídá: „Udělal jsem ti tam něco, jak bych rád viděl tvoji knihu vydanou." Když jsem rukopis otevřel, byla každá stránka proříznutá břitvou. Muž 2: Tehdy mne poprvé polil vlahý pot předtuchy, že se jednou nespokojím jen s potištěnou stránkou. Když viděl mé ohromení, dodal: „Neměl jsem sílu to ještě pocákat krví, ale tu jsem tam cítil." Hudební předěl Žena …ve Slavii se objevil malíř Libor Fára a přinesl k prolistování anglický výtvarný sborníček. Jmenuje se Uppercase. Reprodukované obrazy a kresby nás nikterak zvlášť nezaujaly. Běžná západní produkce povětšině neznámých výtvarníků. Koláře však upoutala jedna z experimentálních kreací: fotografický portrét, vertikálně rozstříhaný na půlcentimetrové proužky a znovu sesazený asi s třímilimetrovými rozestupy. Dlouho si zvláštní destrukci mlčky prohlížel. A včera přinesl kreaci svou: na drobné proužky rozstříhaný portrét Hellichovy Boženy Němcové. Proužky však neoddálil, každý sudý pouze posunul o necelý centimetr výš. - Podívej, co to dělá! - A skutečně! Neexistovala už žádná Božena Němcová, žádný Josef Vojtěch Hellich. Koláž změnila reprodukci v téměř abstraktní výtvarnou báseň, v dráždivou konstelaci tvarů a barev. Večer jsme experiment podrobně probírali na návštěvě u Medků. Závěrem Jirka prohlásil: Zkusím to ještě s jinejma věcma. Zkonfrontuju taky dva různý obrazy. Hudební předěl (pink) Muž 1: Když jsem složil do sebe první dvě reprodukce, nevěřil jsem svým očím. Hlava se mi div nerozutekla před variacemi, které se mi množily pod rukama. Od této chvíle jsem byl prostupný a prostupný byl celý svět. Neiluzivní prostor bylo možno vyrobit a na analogie bylo možno ukázat prstem. Skrze každého prosvítalo cosi jiného a věci začaly mluvit jinou řečí. Čas bylo možno na přání sestřihat a kamkoliv vtěsnat nebo zaklesnout. Tato rozpornost se mi nejevila jen jako podmínka každého kroku dál, ale stala se hybnou silou všeho. Muž 2: Nic se nerodí bez rozporu, a nejen vnitřního a vnějšího. Je to pravda? Avšak kdyby nebyla nějaká bytost ve stavu neklidu, žádná síla s ní nepohne. Neklid předpokládá určité ladění, aby jakýkoliv náraz nepředvídatelnosti působil. Na co jsem pohlédl, mohl jsem zmnožit. I smítko v oku ve mně rostlo a zakrývalo obzor. Každé ráno a večer města drkotala zuby stoupajících nebo klesajících rolet. Měl jsem v uších hlas těchto plizovaných zástěn, zdobených malbami mistrů městského folklóru. Když jsem přemýšlel o názvu svých papírových, pomyslně plizovaných koláží, chtěl jsem své práce zjevně odlišit od pokusů Bauhausu i fotoexperimentu Johna McHala, jehož několik reprodukcí přinesl sborník UPERCASE, proto jsem zvolil pojmenování roláže. Žena: Roušky Muž 1: Výsledky živého štětce Yvese Kleina mají snad svůj předobraz ve Veroničině roušce, ale není to nic, co by nešlo namalovat. Obcházet imaginaci je jistě odvážný čin, ale proč to cirkusové předvedení, a před takovou
10
společností! Všiml jsem si zvláštního svědectví, které zanechává opotřebování na starých ručnících, utěrkách, zinkách, na hadrech na nádobí, na podlahu atd. To nejsou jen eposy psané neznámým písmem, ale plátna pomalovaná neznámými malíři. Když jsem později zjistil potřebu krýt pohlaví, tak jak o ní mluví svědectví primitivních národů (je jen symbolicky ukrýváno), a když jsem k tomu přidal vše, co jsem znal o zahalování a odhalování pomníků, přesýpacích hodin, šatů, a toto všechno spojil s rčením: Muž 2: „To musí být odhaleno", a s lidskou zvědavostí: „Co pod tím je?", nestálo mi nic v cestě, abych využil poezie, kterou skrývá každá rouška. Chtěl jsem přinutit diváka alespoň k minimální účasti na díle tím, že propadne nebo nepropadne zvědavosti a odhalí roušku. Fakt jiného plánu i přímého kontaktu s divákem mi cosi nerozluštitelného našeptává dodnes. Žena: Samovolné básně a koláže Muž 1: Každý, kdo kupoval věčnou tužku, ji nezapomněl vyzkoušet. Všimli jste si čmáranic a pokusů nic nenapsat na papíře, který vám prodavačka předložila k vyzkoušení pera? Napřed jsem si vyžádal takový počmáraný papír. Později jsem požádal prodavačku, zda by nenechala kupující čmárat do zakoupeného bloku, nebo do notového sešitu. Za pár týdnů jsem dostal sešit nepředstavitelné prózy a partitury ještě podivnější skladby. Když jsem v sedmdesátém roce onemocněl, musel jsem se i nejjednodušší úkony učit znovu. Když jsem dokázal tahat péro po stránce, sedl jsem k televizi a tahal po čtvrtce papíru, odpovídající rozměrům fotbalového hřiště, kudy se pohyboval míč. Muž 2: Vznikly podivuhodné básně, stejně jako když jsem dělal záznam, k jakým čarám (upozorňuji, že jsem na nic jiného neměl sílu) mě přivedla hudba, text nebo obraz, mimika herců, komentátorů, řečníků, při umlčení zvuku. Měl jsem čas a byl jsem vděčen i za písmo letu mouchy. Potom jsem předkládal přátelům plán Prahy, aby mi vyznačili cestu, kterou museli udělat určitý den. Muž 1: Sám jsem udělal mapu kroků mé ženy po bytě. Lze přijít na stovky nenapsaných básní od pohybu rukou boxera, dirigenta, řemeslníka, atd., nebo nohou tanečníků, sportovců či dětí až k výstřelům pohledů. A to všechno nejen lidí. (Kolik dokonalých radarů bylo sestrojeno pro účely vraždění, a slepcům stále zbývá bílá hůl. Všimli jste si zvláštní morseovky jejich hole?) Muž 2: Jednou jsem zachránil výkřikem snad před velmi ošklivou smrtí mladou ženu. Polilo mne čistší teplo, než jaké jsem kdy pocítil po vykonané práci. Pokuste se rozdávat jen pro radost z podarování! Pokuste se vysledovat, že opravdu - poezie musí být vytvářena všemi, ne jedincem - jak konstatuje Lautréamont, a ne že ji budou dělat všichni! Muž 1: Jestliže nedělám život jen já, tedy ani poezii nedělám sám, nýbrž všichni. Poezie není jen báseň. Žena: Vlasy Muž 2: Dřív než uhranuly mne, pracovala s nimi moje žena. Dostala krásný havraní cop od Anity Hiršalové, první vlasy od doby, kdy jí okudlali hlavu v Osvětimi. Co napsat víc? Žádné počínání není jemnější než odhrnovat vlasy z tváře ženy. Muž 1: Mám se ohánět Baudelairem, nebo Vildracem? Snad mne postrčila láce parukové módy, ale nepoznáváme jeden druhého, nedostáváme se k tajemství života, za barikádu poezie jen vlásek po vlásku? Nevisíme všichni za vlas nad propastí slov? Žena:
11
Začaté a nedokončené básně nebo koláže Muž 2: Všechno, na co jsem v mračnu let pomyslel, mi připadalo neukončitelné, ve všem se mi zobrazovalo Ludolfovo číslo, Brancusiho sloup... Proto mám slabost pro všechno začaté, pro cokoliv nedokončené, ať záměrně, nebo určené samotným dílem, pro všechno, co způsobila ruka boží, osudu, náhoda, vlastní srdce. Umět přestat včas, odejít, oslovit jiný kámen, strom, jinou hvězdu, odpovědět na jiné volání, podběhnout pod jinou duhou, udělat krok jinam, začít znovu! Žena: Zrcadla Muž 1: Zrcadla jsou nejzářivější doklady lidského důmyslu. Svědci bez paměti. Tváře času. Duše indiferentů. Lidé věcí. Ideál tvůrců. Muž 2: Žádná metafora se nevyrovná střepině zrcadla. Tyto střepiny mě zajímaly nejvíc. Jsou jako citáty myšlenek, odštěpky děl, úryvky hudby, odřezky veršů. Muž 1: Stejně přitažlivá jsou pro mě zrcadla porušená stářím nebo klimatem. Muž 2: Také v sobě jsem cítil oloupaná místa, za nimiž trčelo nebo žilo něco cizího, nepatřičného, co mne spalovalo, co pracuje k mé zkáze nebo proměně. Muž 1: Také ve mně trvají a žijí jiné prostory, bez nichž bych nebyl, kdo jsem. Muž 2: Také do mého života vstupuje vraždění bez krve, odvaha bez ohně, láska bez citu. Muž 1: Také mně může někdo roztříštit kamenem, smést na lopatku a vyhodit na smetiště. Hudba do konce
12
