Čtvrtletník posluchačů a příznivců. stanice Český rozhlas Vltava

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l rt ava 14 Čt v las Vlt h z o 4 | 20 r ý e Česk stanic

Karel Štědrý Transformer č.1, 2013, akryl, plátno, 190 x 250 cm

Opera

K. Bendl, A.Dvořák, J. B. Foerster, J. Kàan z Albestů, K. Kovařovic, Z. Fibich

Mezi dokončením Šárky a začátkem komponování Pádu Arkuna leží poměrně dlouhý časový úsek. Na konci roku 1897 se Fibich zabydloval na  nové adrese, provedl radikální revizi děl a na počátku roku 1898 ho zaměstnávala práce na  Dojmech z  venkova. V  té době však vážně onemocněl spálou, kvůli čemuž musel zrušit i  plánovaný autorský koncert s  Českou filharmonií v  březnu 1898. Fibich nepodcenil svoji rekonvalescenci a  jarní měsíce strávil v  Polabí, daleko od  shonu a  napětí pražského kulturního života. Zde dokončil Dojmy z  venkova i  Třetí symfonii. V  červnu podnikli Fibich a  Schulzová výlet na severoněmecký ostrov Rujana s pozůstatky staré slovanské svatyně boha Svantovíta, kde se odehrává děj Pádu Arkuna. Slovanskému námětu však předcházelo několik jiných návrhů, které byly mimo jiné bedlivě sledovány tiskem. Do časopisů pronikaly nejrůznější informace a například Národní listy hlásily již 17. 9. 1896, že po Šárce Fibich začne pracovat na opeře Vodník. Dne 5. 2. 1897 zase oznamovaly, že Fibich chystá operu Ledový květ, „jejíž látka čerpána jest z pohádkového pokladu našeho lidu a zpracována A. Schulzovou“. Časopis Dalibor z 26. 3. 1898 informoval o Fibichově uzdravení a přál zdar pro komponování oper Pohanka a Oldřich a Božena. O českém mýtickém námětu skladatel uvažoval již s estetikem a  autorem libreta k  Fibichově Nevěstě Messinské Otakarem Hostinským a úspěch „české“ Šárky toto rozhodování jistě uspíšil. Z plánů zbyla jen předehra Oldřich a Božena komponovaná na jaře 1898, opery Pohanka ani Ledový květ se česká veřejnost nedočkala.

„Slovutný pane! Užívajíc laskavého dovolení Vašnostina, dovoluji si vzácnému posouzení Vašemu předkládati nástin nového textu našeho, ,Pádu Arkony‘. Byla jsem po  delší dobu zdržena neuralgickou bolestí v hlavě, tak že teprv nyní možno nám přistoupiti k práci. Slovutný pane, posílám náčrtek děje a rozdělení jeho na jednání. Úplně přesný a podrobný scénář předem stanoviti mi není lze, poněvadž závisí od  průvodu hudebního a s ním současně teprv bude se vyvinovat. Ale děj v  hlavních rysech jest naznačen. Stran předehry dovolím si dáti malé objasnění. Poněvadž hlavní pákou jaksi pádu Rujany jeví se Absalon, a poněvadž, jakožto biskupu později bylo by, neli nemožno, tak aspoň nesnadno, dáti mu nějakou lidskou pohnutku jeho jednání, zdá se mi, že prohloubilo by celý děj, kdyby oba hlavní představitelé živlů proti sobě stojících, velekněz a biskup, utkali se již dříve v proudu života a v tom momentu aby pak kotvily všechny další důsledky…“ Tak informovala Anežka Schulzová o průběhu práce na opeře tehdejšího ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, na jehož popud se Schulzová s Fibichem začali o  námět Arkuna zajímat. Základem celé historie, která Šuberta upoutala, byly křížové výpravy vedené ve  12. století dánským králem Valdemarem I. Velikým. Střet křesťanského a  pohanského světa zosobněného postavami Darguna a Absalona Schulzová obohatila o prvek, bez kterého se operní libreto neobejde. Onou lidskou pohnutkou jednání, o  které Schulzová píše, byla pochopitelně láska k ženě.

Anežka Schulzová

Opera o dvou částech a čtyřech dějstvích měla svou premiéru v pražském Národním divadle 9. 11. 1900, patřila k nejsledovanějším novinkám a její ohlas byl srovnatelný s Borodinovým Knížetem Igorem nebo s Dvořákovou pohádkovou operou Čert a Káča. Do okolností prvního provedení nepříjemně zasáhlo hašteření o  volné vstupenky do Národního divadla pro žurnalisty, ale především Fibichovo úmrtí. Nová správa Národního divadla si nicméně nechala na svém debutu záležet, vždyť se v zasvěcených kruzích vědělo, „že je to dílo na širokých základech zbudované a ke grandiosním výškám se vypínající, v němž zajisté vrcholiti budou dosavadní umělecké snahy a technické zkušenosti skladatelovy na poli dramatickém“. Hlasy Fibichových odpůrců však zaznívaly s  velkou intenzitou, což další osudy Pádu Arkuna nepochybně ovlivnilo (oprávněně napsal německý dramatik Frank Wedekind, že kritik a  autor jsou spoluautory stejného díla). Společenská averze vůči Fibichovi zplodila dokonce mýtus, bránící studování Fibichových oper: „Divadelní pranostika s každým novým nastudováním některé z oper Fibichových slučuje již nezbytný následek: smrt některého z účinkujících neb bývalých členů Národního divadla aneb osob divadlu blízkých. V tom utvrzena byla před 5 lety, když právě při zkouškách na operu Pád Arkuna zemřel mistr sám,“ psalo se roku 1905 v Daliboru. Nad touto fámou se nelze než pousmát, nicméně osudy této opery vskutku nejsou šťastné. Po premiéře se dočkala pouhých šesti repríz, stejně jako v roce 1902. O návrat Pádu Arkuna do Národního divadla se v  roce 1925 zasloužil Otakar Ostrčil a  po  něm si Fibichovy poslední opery předlouhá léta nikdo nevšiml. Dalšího uvedení kompletní scénické verze se dočkala až v roce 2014 a nezbývá než věřit, že osudnou hranici šesti repríz překoná. Michaela Vostřelová Článek vznikl podle knihy Jiřího Kopeckého Opery Zdeňka Fibicha z devadesátých let 19. století s laskavým svolením autora.

Český rozhlas Vltava: Pád Arkuna, připravujeme pro vysílání v roce 2015

3

4

Hrdina

H

Když jsme se na Vltavě zamýšleli nad programovými dominantami pro příští rok, nemohli jsme opomenout dvě výročí, která nás v roce 2015 čekají – šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa a  sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Dá se najít nějaký společný jmenovatel pro tyto dvě události? Jan Hus je jedna z mála českých osobností, které nám vytanou na mysli, pokud se řekne slovo hrdina. Stejně tak válka svými tragickými okolnostmi hrdiny vytváří. V obou případech každého jistě napadají otázky o  okolnostech vzniku, autentičnosti, důvodech a  především smyslu hrdinství. Hrdina představuje archetyp důležitých postav v mytologii a folklóru, ale i současném společenském povědomí. Hrdinové ztělesňují klíčové rysy dané  kultury, každého národa, každé sociální skupiny. Zároveň je hrdina důležitý fenomén i pro vnitřní integritu, nebo, chcete-li, identitu každého člověka. Ať už se vás u jakéhokoliv hrdinství zmocňují pochyby nebo úcta a obdiv, je to věc, se kterou se každý z nás, a to již od dětství, musí vyrovnat. Rozhodli jsme se proto ptát, jaký je český hrdina. Kdo je to? Jaký byl v historii a jaký je dnes? V prvé řadě se pokusíme o jakousi sumarizaci a pojmenování hrdinů v české historii. Chceme na časové ose najít osobnosti, které by kategorii hrdina v české historii mohly pomoci vymezit. Vrátíme se k tradičním „národním hrdinům“, jako byli Cyril a Metoděj, sv. Václav, Karel IV., Jan Hus, Jan Nepomucký, J. A. Komenský. Budou nás zajímat hrdinové české společnosti devatenáctého století

.c a n i rd

z

– Karel Havlíček Borovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová. Zabývat se budeme protagonisty prvního, druhého i třetího odboje. Nezapomeneme ani na hrdiny socialistické práce. Dále budeme zkoumat celý okruh okolností s tímto tématem spojených. Jaké je a bylo ideologické využití, nebo častěji zneužití tohoto fenoménu? Jaký je rozdíl mezi hrdinou a  idolem, je možné hrdinu uměle vytvořit a udržet při životě – respektive ve vědomí lidí? Jaké stopy v nás zanechali hrdinové dětské literatury a filmů a co si v tomto smyslu odnesou do života dnešní děti? Dá se na hrdinství vydělat? Existuje nějaká biologická, etnologická, sociologická podmíněnost hrdinského chování a  není nejmarkantnější forma hrdinství – schopnost sebeobětování – jednou z  vlastností, která nás odlišuje od zvířat? To jsou otázky které si budeme klást. Budeme odkrývat i odvrácenou tvář hrdinství – zbabělost často korunovanou zradou. I  pro tyto jevy najdeme jistě dost příkladů a věříme, že nás čekají i nějaká překvapení. Téma hrdiny se odrazí jak v publicistických řadách, jako jsou Páteční večery, dokumenty, cyklus o hrdinech v české dramatice a samozřejmě pravidelné desetiminutovky, ale prolne se i do uměleckých pořadů, kde budeme hledat podoby hrdinství v literatuře i hrách. Snad se tak dozvíme odpověď na  otázku, zda jsou Švejk a  zeměměřič K jedinými hrdiny, které dala literatura vzniklá ve stínu Řípu světu.



Martin Velíšek

5

Hrdinové v poezii a v písních

V cyklu Důvěrná sdělení, který kolem 13. hodiny odpolední přerušuje programový blok Hudební galerie a připomíná, že lidstvo se, co svět světem stojí, vyjadřuje verši, budeme v roce 2015 nahlas přemýšlet o roli hrdinů v  básních. S  kruhem spolupracovníků z  literárních a  lingvistických, ale i  uměnovědných oborů se probereme básněmi od  nejstarších dob až po  současnost a roli i pozici hrdiny posoudíme z nejrůznějších úhlů pohledu. Jak se například cítí hrdina v přestrojení, který bývá cílem obdivných pohledů, i  jeho nepřátelé na  něj upírají zrak. Cyklus bude hledat odpověď na  otázku, co se děje, když se hrdinové naopak před světem skrývají a jaké pohnutky je k tomu vedou. Zvláštní pozornost věnujeme převlekům muže za  ženu a  ženy za  muže, neboť již samo překročení hranice mezi pohlavími mívá ve  starších textech příchuť hrdinského činu. Připomeneme si autora komedií Aristofana a nebezpečný hrdinův exil v ptačí říši. Žena ukrytá za  loutnou je Nicoletta ve  středověké básni Aucassin a Nicoletta. Odhalíme muže v roli ženy na cestě za rozkoší i ženu v mužské zbroji.

Hildegard von Bingen Foto: Wikimedia commons

Nejen v pohádce Kráska a zvíře, ale i v jiných textech je hrdina monstrum. Důraz zde spočívá na  jinakosti hrdiny, jenž se natolik vymyká běžnému vkusu a mravu, že až působí znechucení. Nezáleží příliš na  tom, zda si básníci jako pozadí, proti kterému poměřují výjimečnost postav, stanoví svatební veselí anebo krajinu po  bitvě. Dále tu chceme ukázat situace, ve  kterých hrdina odpuzuje – pohledy, lidi i  smrt. Terčem zlého výsměchu je Starozákonní Job. Oréstés a  Héraklés jsou u  Euripida šílející hrdinové. Hrdina odporně páchnoucí je Tristan, zraněný a  malomocný. Hrdina umírá a  znovu vstává u  Bertolda Brechta v  Baladě o  mrtvém vojákovi. Měli bychom se věnovat i  jednotlivým lidským činnostem a  jejich heroickým rozměrům. Především lov a  ještě spíše lov ryb představuje velmi vděčné pole k průzkumu. Rybář bojuje o  úlovek, zápasí s  vahou sítě na  hladině moře, jehož dno pokrývají vraky cizích bárek. Známé biblické paralely plodnost tohoto tématu dále posilují. Král rybář přebývá v  Bibli i  u  středověkého Chrétiena de Troyes. Že jsme všichni rybáři, připomíná La Fontainova bajka o rybářovi a rybce a texty jí podobné. Rybář je osamělý a  také musí rybu zabít. Proti tomu se staví anglický modernista D. H. Lawrence. Rybáři bojují se smrtí hrozící od bouřícího moře nebo nastuzených nohou. Co když ale nebezpečí přichází zevnitř a  pokradmu? Hrdina musí zemřít, aby mohl být nesmrtelný – co když se však nedostaví opěvovaná smrt v boji? Zde ukazujeme, že stáří může být heroické, moudré, ale také slabé a pošetilé. A hrdinové o stáří přemýšlejí a často se jej bojí ještě předtím, než jim zešednou vlasy. Karel Veliký v chansons de geste ukazuje velikost stáří. Stařec Michelangelo ve  svých sonetech je obrazem stáří člověka, který zasvětil život umění. Ke stáří patří čas a s tím uměl zacházet Shakespeare. Starý dělník je tématem Victora Jary.

Jana z Arku | Foto: Wikimedia commons

Stroj jako hrdina a hrdina práce jsou tématem futuristů a socialistů – Jiřího Wolkera i anarchisty S. K. Neumanna. Nesmíme zapomenout ani na hrdinky – svaté, vědmy, kněžky, léčitelky, Hildegardu von Bingen, Johanku z  Arcu, na  opuštěné a  opouštějící, na  královny v  sonetech anglických alžbětinců a  pomatené dívky, jako je Pastýřka putující k  dubnu Robinsona Jefferse. Připomeneme si básně, které vyšly z  módy, propadly se časem, ale i autory věčné a současné, necháme zaznít originálním jazykům a  zejména objevným pohledům na hrdinství. Cyklus Hrdinové v poezii bude prostřídán autorským cyklem Jana Buriana nazvaným Moji hrdinové v  písních, jehož název není třeba vysvětlovat a kde se vedle nesporných hrdinů, jako je třeba švarný dragoun v lidové písničce, objeví i hrdinové bizarní jako Babička Mary Voskovce, Wericha a Ježka, zdvořilý pasák krav Woody Jiřího Suchého, major Gagarin a  pohříchu i  takoví antihrdinové, jako byl kapitán Minařík, nasazený jako špión do redakce Svobodné Evropy. Ano, píseň jako lidu nejpřístupnější forma poezie zachycuje hrdiny tak, jak si to doba přeje, a zanechává svědectví nejen o velikosti, důmyslu i odvaze lidstva, ale též o jeho strachu, zbabělosti a směšnosti. 

Alena Zemančíková

Český rozhlas Vltava: Důvěrná sdělení, vysílání každý všední den s pohyblivým začátkem kolem 13.00 hod.

6

Četba na pokračování

Karel Čapek | Foto: Wikimedia commons

Prozaická suita o třech větách

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, 8.–17. 1. 2015 | 18.30–19.00 hod.

„…tak právě jsem načal stránku 129 a  mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu. Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se  Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na  mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hle-

diska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z  Ameriky ke  své ženě a  dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a  nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení. Tato kompozice vedla kritika Franka Tetauera k  tomu, že román charakterizoval jako „prozaickou suitu“ o  třech větách, kdy větu první označil jako „baladické pastorále“, druhou jako „detektivní scherzo“ a o větě třetí hovořil jako o „satirickém finále,“ jehož médium tvoří justiční mašinerie a veřejné mínění. Dobový kritický ohlas na vydání Hordubala byl až příliš zdrženlivý. Tetauerův hodnotící soud, označující Hordubala za „dílko básnického ponoření se do lidské duše, napsané umělcem složité kultury se vzácnou slovesnou ne-

otřelostí,“ byl ve srovnání s přijetím jiných kritiků velmi shovívavý. Proti němu stál například názor, že první část Hordubala představuje „český populismus v nejčistší formě“ a část druhá a třetí „nevybočují z norem kriminální povídky chestertonovského tónu“. Karel Čapek byl nepochopením kritiků zřejmě rozčarován, a  proto se román pokusil svým čtenářům přiblížit nejen v  Doslovu k  trilogii, ale i  ve  svých Poznámkách k tvorbě, kde čteme: „V Hordubalovi jsem udělal pokus demonstrovat, jak různě se může jevit osud člověka i tváře lidí, jsou-li viděny a hodnoceny z různých stran; jaká křivost a násilná konstrukce bývá obsažena v našich perspektivních hlediscích.“ Čapkova slova zůstávají i po sto pětadvaceti letech od jeho narození krutě aktuální. 

Ivan Němec

Četba | Osudy

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, 12.–26. 2. 2015 | 18.30–19.00 hod.

Příběh Josefa Toufara Zasněžená mrazivá Vysočina roku 1949, třetí neděle adventní, půl desátá dopoledne. V  malém kostelíku v  Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého kněze Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a  zůstal zkroucen a vychýlen mimo své těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet přítomných. Kněz neviděl nic, neboť se to stalo za jeho zády. Tajemná událost vzbudila pozornost nejen na  Vysočině, do  případu se po  čase vložila Státní bezpečnost a 28. ledna 1950 unesla Josefa Toufara z fary. O další měsíc později: zasněžená Praha, 25. února 1950, 2. výročí komunistického puče, po celé republice probíhají slavnostní schůze. Den předtím prezident Gottwald hřímá do mikrofonu: „Soudruzi, cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje... a heslo ‚republiku si rozvracet nedáme‘ dovedeme provádět!“ Zimní mlžnou krajinou uhání z  Valdic do  Prahy sanitní vůz, v  němž dva příslušníci Státní bezpečnosti střeží ležícího, nemohoucího pacienta v kritickém stavu, který se třese zimou, nahlas vzdychá a chytá se křečovitě za břicho. Tvář má oteklou, plnou boulí a  s  rozpraskanými rty, tělo žlutavě nateklé, poseté tmavě fialovými hematomy. Nemůže

Život surrealistův Rozsáhlý konvolut pamětí Pavla Řezníčka Vrstva chleba, vrstva vápna, královna má jistě surrealistický nejen název. Ačkoli začíná poměrně lineárně vedenými vzpomínkovými pasážemi, přece se čtenář brzy dočká četných „přeskoků“ v čase i prostoru, leckdy velmi obsáhlých digresí vyvolaných okamžitou asociací (či snad nadrealistickým automatismem?); vzpomínky i myšlenky přeskakují a těkají, a  přece se nakonec slévají v  poměrně koherentní tvar, v němž se rozhodně neztrácí základní „dějová linie“ – autorův život osobní, literární i  pracovní. (Řezníček působil v mnoha dělnických profesích, až nakonec se stal – jak je nejvíce známo – poštovním úředníkem.)

chodit. Josef Toufar, venkovský kněz z  Číhoště, dobitý a umírající po bezmála měsíčním brutálním vyšetřování, má být za několik dní k „dispozici“ pro připravované divadlo – vykonstruovaný monstrproces. Chystají se ho veřejně a lživě obvinit z toho, že sestrojil mechanismus, kterým „rozhýbal oltářní křížek a  podvedl tím prostý pracující lid“. Má být „odhalen“ jako podloudný agent Vatikánu a za to jej čeká odsouzení ve veřejném politickém procesu. K tomu však nedošlo, neboť sadistické metody estébáků Máchy, Zikmunda, Němce a Řezníčka i příkazy ministra Čepičky a požadavky prezidenta Gottwalda přivedly Josefa Toufara na pokraj života a smrti. Umírající byl ještě narychlo dovezen do  pražského státního sanatoria, kde krátce po operaci umírá. Jeho mrtvé tělo, přehozené režným pytlem, pak bylo v noci na korbě náklaďáku převezeno z Legerovy ulice na Albertov do Ústavu soudního lékařství a následně zahrabáno do hromadného hrobu v pražských Ďáblicích.

mřít měli, ze které je sestavena patnáctidílná vltavská četba na pokračování. Vysíláme ji v čase, kdy si budeme připomínat šedesát pět let od Toufarovy násilné smrti a současně také v  rámci rozhlasového projektu hrdina.cz.

To je pohnuté a krvavé finále života Josefa Toufara, o kterém vypráví knížka Miloše Doležala Jako bychom dnes ze-



Český rozhlas Vltava: Osudy, 5.–16. 1. 2015 | 11.30–12.00 hod.

Dětské vzpomínky z válečného i těsně poválečného rodného Blanska, vášnivá četba foglarovek, založení klubu, studium na měšťance a tehdejší jedenáctiletce, vojna, odchod do Prahy… literární počátky, setkávání (již na vojně například s  Petrem Králem, od  něhož si Řezníček vypůjčil dějiny surrealismu), cesty do zahraničí, Paříž… samizdatové publikace – především sborník Doutník, sur­ realistické večery ve Viole i jinde, posléze knižní publikace v nakladatelstvích domácích i zahraničních… a pravidelné návštěvy hostince U  Tygra. Řezníček byl stálým členem stolní společnosti Bohumila Hrabala, jehož v šedesátých letech zaujal svým surrealistickým manifestem; scházeli

Základní pohnutkou k sepsání této knihy byla naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Autor nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Ne náhodou prohlásil básník a  historik Zbyněk Hejda, že Doležal Vysočině vrací její paměť. Jana Franková

se pak občas i mimo hostinec. Vzpomínky plynou, volně řazeny k sobě, prokládány citacemi z autorových deníků – nejrůznější pozoruhodná setkání se uskutečňují… Autor sám o svém způsobu psaní v úvodní kapitole praví: „Často přeskakuji od tématu k tématu. Někdy mé vyprávění nesedí ani chronologicky. Surrealistickým způsobem stavím dvě reality proti sobě, aby z jejich střetu vznikla nová skutečnost.“ S  volnou kompozicí knihy souvisí i  fakt, že autor své vzpomínky nedovádí k žádnému „vrcholu“, vypointovanému závěru, k žádné závěrečné „moudrosti“ ani bilančnímu ohlédnutí. Zcela v duchu svého výroku: „Rozhodně vám neprozradím, co je smyslem života. Z  jediného důvodu: sám to nevím.“ Blanka Kostřicová

7

8

Opera

Proměny operních hrdinů

Zajímavého rozšíření se téma dočká, pokud se zaměříme na  ženské operní hrdinky. Od  antické Ifigenie až po  Wagnerova zpracování středověkých legend je zde velké téma sebeobětování. Pak tu jsou samozřejmě hrdinky svůdné a milované – ale proti nim hrdinky ctností a  odvážných činů. A  postupně i  hrdinky typické jistou emancipovaností a  samostatností. Čím například svět ženských hrdinek obohatil Bedřich Smetana?

Ludwig a Malvina Schnorrovi ( Tristan a Isolda, 1865) Foto: Wikimedia commons

Jestliže je celoročním tématem vltavského vysílání v roce 2015 hrdina, pak opera nemůže chybět. Na dějinách opery se totiž dá ukázat velmi výrazně, jak se představa o hrdinech v průběhu několika staletí proměňovala. Barokní hrdina je zcela jiný, než hrdina Mozartových oper, nejvýraznějším typem je samozřejmě hrdina romantický – a 20. století přináší ještě mnohem větší diferenciaci hrdinů i antihrdinů. A nemusíme se omezovat jenom na těch několik století, kdy opera existuje – svými náměty totiž obsáhla jak starozákonní svět biblický, tak samozřejmě látky antické, středověké legendy a  postupně stále víc také témata ze současnosti. Slovo „hrdina“ má dva významy – ten konkrétní, kdy někdo vykoná hrdinský čin. A pak obecnější, který nespojujeme s heroičností, ale s jinými vlastnostmi, které mají poutat naši pozornost. Řada velkých operních hrdinů se svými velkými operními city se v pravém slova smyslu hrdinsky nechová. A přesto je na jevišti tak vnímáme. A tak si prakticky nad každou operou můžeme položit otázku, jak se staví k tématu „hrdina“. Za pozornost pak stojí i to, jak zpracovávali stejnou látku autoři různých stylových období.

Řada dnešních filosofů uvažuje o  současnosti jako o  době post-heroické. A  při inscenaci oper s  výraznými hrdiny dělají režiséři všechno proto, aby hlavní postavy zesměšnili a udělali z nich všechno jiné než výrazné hrdiny. Rozhlas naštěstí soudobé režijní postupy, ani arogantní pološílenství konkrétních režisérů řešit nemusí – a hudební vzkaz od skladatelů minulých epoch je stále jasně čitelný. Opera byla vždy velkou stylizací. A tak působí a vždy trochu působila jako z jiného světa. Ale právě to je pro uvažování o hrdinech velká výhoda. Právě onen operní ne-realismus umožňuje vidět zřetelněji, jaké postavy autor stvořil a proč. Hledisko různé interpretace oper se ale vztahuje i na nahrávky různých dob. Kolik má například dnešní operní svět skutečných hrdinných tenorů? Zachrání všechny Jonas Kaufmann? A i konfrontace se staršími nahrávkami vrhne jiné světlo na  dnešní přístup k  hrdinům. Všichni dnes více psychologizujeme a  tradiční hrdina, ke  kterému se vzhlíží, stojí před námi jako vzor a staví se mu pomníky, kamsi vymizel. Opery nám ho ale někdy mohou připomenout. Třeba i s historických snímků. O  tématu se dá samozřejmě přemýšlet i  tak, že každá doba a  každá skladatelská osobnost uměla stvořit svůj okruh postav a svůj typ hrdiny. Antika je v tom samozřejmě nejvýraznější. Stejně bohatý by pak byl shakespearovský svět. Jiným vladařem je Mozartův velkodušný Titus

David Daniels a Natalie Dessay (Julius Caesar, Cleopatra) v Händlové opeře Giulio Cesare | Foto: Marty Sohl, MET Opera

a zcela jiným panovníkem Händelův Julius Caesar. A pak je tu hamletovský hrdina Don Carlos a zcela jinak pojatý osamělý mocný král Filip. Opera nám jedinečným způsobem zakonzervovala velikou banku příběhů, na kterých si lidé po staletí uvědomovali sami sebe. Některé ty příběhy jsou už možná trochu schematické, jiné jsou dodnes jedinečným zrcadlem. I  tento aspekt je důležitý – není totiž hrdiny bez příběhu a příběhu bez hrdiny. Číst literární zpracování starých příběhů je samozřejmě možné, je také možné je připomínat přes plátna starých mistrů. Ale opera je nakonec relativně nejpřístupnější médium, přes které si můžeme v Berliozových Trójanech vzpomenout na Vergilia, v Armidě na Torquata Tassa, v Nabuccovi a  Samsonovi na  Starý zákon a  ve  Wertherovi na  Goetha. A tak by mohl výčet pokračovat. Bez výrazného hrdiny se totiž opera většinou napsat nedala. Je stejně důležitý jako první tenor, i když často také stejně křehký a vrtkavý. Vedle hrdinských symfonických skladeb je tedy rok hrdiny na Vltavě z hudebního hlediska především rokem opery. Jindřich Bálek

Dvě vánoční premiéry

J. M. Synge (vlevo) a Alfred de Musset (autor kresby: Charles Landalle) | Foto: Wikimedia commons

J. M. Synge: Studna světců. Nejznámější a nejuváděnější hrou irského dramatika J. M. Synga je bezpochyby Hrdina západu. Ale vedle této komedie, jejíž premiéra vyvolala největší skandál v dějinách irského divadla, napsal autor řadu dalších pozoruhodných her – aktovky Stín doliny, Jezdci k moři, Drátenická svatba, tragédii Deirdre, královna smutků a také komediálně laděnou moralitu Studna světců. Poprvé ji uvedlo irské národní divadlo Abbey Theatre v  únoru 1905. Jako zdroj Synge ve  hře použil vyprávění o zázračné studni, které slyšel na ostrově Inishmoru, jednom ze tří  Aranských ostrovů. Ty se na  začátku minulého století vyznačovaly velmi svéráznými obyvateli se specifickými zvyky a legendami. Na Aranské ostrovy se Synge ze studijních důvodů opakovaně vracel a přivezl si odtud náměty k několika svým hrám. Pravidelná setkání s lidmi obývajícími nejzápadnější výspu Irska, do jejichž světa ještě nestačila proniknout nastupující moderní civilizace, se pak odrazila především v  jazyce Syngových her. Jak sám napsal: „Kdo se dostal skutečně důvěrně do styku s irským vesnickým lidem, ví, že ta nejdivočejší rčení a obraty mého dialogu jsou velice krotké ve srovnání s nápady a úslovími, jež můžete vyslechnout v  každé malé chaloupce na  úbočí kopců v Geesale, Carraroe nebo Dingle Bay.“ Dalším výrazným inspiračním zdrojem byla francouzská Moralita o slepci a mrzáku André de la Vigneho z 15. století. Děj samotné hry je prostý: Mary a Martin Doulovi jsou dva staří slepí žebráci, kteří žijí z milosti svých sousedů na drsném irském venkově. Jednoho dne jim potulný světec zázračnou vodou z posvátné studny vrátí zrak. Martin a Mary znovu vidí okolní svět, svoje bližní i sami

sebe. Oproti představám, které o světě i o sobě navzájem měli, jim skutečnost připadá ošklivá a krutá, jejich bližní prolhaní a  bezcitní. Po  čase přestane zázrak působit a Doulovi oslepnou znovu, odmítnou nechat se ještě jednou uzdravit a vesničané je vykážou ze svého středu. Se souhlasem světce vyženou slepé manžele do močálu. Alfred de Musset: Na  nic nepřísahat. Po  nezdaru divadelní prvotiny Benátská noc, kterou francouzské publikum vypískalo v  prosinci 1830, se zdálo, že Alfred de Musset na  divadlo zanevřel. Naštěstí se jako dramatik neodmlčel úplně, jen začal psát hry určené ke čtení, krátké komedie či proverby, výjimku tvoří pětiaktové drama Lorenzaccio s  námětem z  italských renesančních kronik. Zadostiučinění se Musset dočkal sedmnáct let po  premiéře Benátské noci, roku 1847 vystoupila v  Comédie Française v  proverbu Rozmar herečka Allanová-Despréauxová a byl to triumf. Skutečnost, že se Musset prosadil na  jevišti poměrně pozdě, měla svou kladnou stránku. Uchoval si tak jistou nezávislost na konvencích romantického dramatu a našel svou osobitost. Mussetovo dramatické dílo zahrnuje patnáct her a s výjimkou Lorenzaccia je spojuje jeden základní motiv – láska. Po této stránce navazuje Musset na tradici, kterou založil Marivaux, i  on ve  svých komediích rád sledoval vývoj milostných citů od  prvních záchvěvů až po  konečné vyznání lásky. „Kdyby podivným řízením zůstal před některým z  lidí utajen cit lásky, stačilo by takovému tvoru v  člověčí podobě, aby si pročetl pár nevelkých svazků Mussetova díla: zvěděl by asi tak všechno, co tato vášeň chová v sobě

sladkého i  jakou trýzeň působí svým vyvoleným. …“, napsal dramaturg Karel Kraus, překladatel několika Mussetových her. Komedie Na nic nepřísahat (Il ne faut jurer de rien, 1836) zpracovává oblíbený motiv polepšeného svůdce, který se chytí do vlastní pasti. Valentin je mladý pařížský hejsek, který si žije nad poměry a hřeší na laskavost svého strýce a opatrovníka Van Bucka. Jednoho dne však strýci dojde trpělivost a postaví synovce před jasnou volbu – buď se ožení a povede spořádanější život, nebo musí přestat počítat s  dosavadní finanční podporou. Valentinovi se vyhlídka na sňatek nijak nelíbí, tvrdí strýci, že každá žena začne dřív nebo později svého muže podvádět. Uzavřou tedy sázku, pokud se Valentinovi podaří nevěstu do týdne svést, může zůstat svobodný. Rafinovaná partie začíná a kupodivu nejlíp si v ní vede hráčka nejméně zkušená, nevinná Cecílie, která má na  rozdíl od  Valentina ve svých citech od začátku jasno … Renata Venclová

Český rozhlas Vltava: J. M. Synge: Studna světců, 24. prosince 2014 v 21.00 hod. | A. de Musset: Na nic nepřísahat, 25. prosince 2014 v 20.00 hod.

10 Výročí

Vítězsl ava K apr álová 1915–1940

Vítězslava Kaprálová (1936)

Český rozhlas Vltava: Akademie, 21. ledna 2015 | 20.00–21.45 hod., Den s V. Kaprálovou 24. ledna 2015

25 skladebných opusů, 25 let života. Ten její se odehrál mezi dvěma světovými válkami dvacátého století. Narodila se do  hudební rodiny v  Brně. Otec Václav Kaprál, hudební skladatel, žák Leoše Janáčka, později významný člen tehdejší české skladatelské obce, její matka koncertní pěvkyně. Vitulka, jak jí říkali, byla ve  styku s hudbou od počátku. V patnácti letech se rozhodla pro studium na brněnské konzervatoři, ačkoliv otec byl proti. U zkoušky byla sama mezi deseti chlapci. Píše se rok 1930, kdy začíná studovat ve  skladatelské třídě Viléma Petrželky a také dirigování u Zdeňka Chalabaly. Na koncertech konzervatoře má většina jejích skladeb hned svoji premiéru. Sonáta appassionáta op. 6 pro klavír, kterou interpretoval v premiéře její spolužák, klavírista a dirigent František Jílek. A  také absolventská skladba, Klavírní koncert d moll, op. 7. Sólový klavírní part hrál 17. června 1935 Ludvík Kundera, orchestr řídila sama autorka. Byl to významný večer nejen pro velkou návštěvnost, která svědčila o  oblibě mladé nadané skladatelky u  brněnské veřejnosti, ale bylo to nadějné otevření další cesty ke studiu skladby u  Vítězslava Nováka v  Praze. V  jeho třídě vytvořila například klavírní Groteskní passacaglii. Je to zdařilý hudební žertík, jenž byl tehdy v soutěži hudebního časopisu Tempo poctěn cenou. Hodně četla básně. Cenila si plejády tehdejších básníků, kteří byli na  vrcholu, například Nezval, Seifert, Hora a další. Její početné písňové dílo je toho důkazem. Známá Dubnová preludia pro klavír z roku 1937 jsou věnována českému pianistovi Rudolfu Firkušnému. Ten je hrál až v  Paříži v  době války. K  jejich napsání Kaprálovou inspiroval druhý klavírní koncert Bohuslava Martinů. Vzpomínky Jiřího Muchy, spisovatele, manžela Vítězslavy Kaprálové, zachytil také rozhlasový mikrofon: „Ona měla komický vztah ke klavíristům. Klavíristi, to nebyli lidi. To byl člověk, který nemá s hudbou co dělat, poslední kontrabasista v orchestru má víc vztahu k té hudbě než klavírista. Když se Firkušný nakonec rozhodl, že bude hrát Dubnová preludia, ona, než přišel, řekla: To je hrozný, on to bude hrát… Ale pak to hrál opravdu krásně, byla spokojená a uznala, že Firkušný přesto, že je klavírista, je i člověk a všechno se to uhladilo.“

Výročí 11

Přichází červen roku 1937, Kaprálová zakončuje pražská studia a s milovaným městem Prahou, kde jí osud dopřál nejplodnější čas tak krátkého života, se musí rozloučit. Z  pražské konzervatoře odchází s  výborným posudkem a  doporučením od  nejvýznamnějších hudebních osobností. Jiří Mucha poznamenává: „Věděla, že nemá před sebou konkurenci domácí, ale má konkurenci opravdu těch špiček světových. To je něco, co jí najednou změnilo celý charakter. Poněvadž byla drzá a úžasně sebevědomá, řekla si: No jakpak ne. Teď teprve ukáži, co dovedu, do teďka to nebylo nic!“ První setkání s Bohuslavem Martinů proběhlo v dubnu 1937. Tehdy přijel do  Prahy a  když poznal mladou Vitku a její uměleckou tvorbu, pozval ji do Paříže k dalšímu studiu. Jiří Mucha jejich profesní vztah přesně charakterizoval: „Ten její hlavní učitel, to byl Martinů. To nebyly přednášky, nýbrž to byly dohady dvou skladatelů. To nebyl poměr žák a učitel. Ona uznávala, jako že má větší zkušenosti, ona uznávala, že prostě má za  sebou už velkou kariéru jako skladatel, no ale neuznávala, že by uměla o  něco míň! Ta se s ním hádala, říkala, ty tomu nerozumíš, si to přehrej, tak si to poslechni ještě jednou! Když jí ukázal chybu, jakožto profesionál věděla, kde ten ještě větší profesionál má pravdu. Ale na druhé straně působivost uměleckého výrazu, to si nenechala vzít, do toho si prostě nedala mluvit!“ Avšak jejich přátelství přerostlo již na  samém počátku v lásku. Martinů se do Kaprálové zamiloval. Jejich vztah byl o  to silnější, že nacházeli v  sobě navzájem inspiraci pro své kompozice. Kaprálová bez klavíru nemohla skládat, pracovala velmi intenzivně a také rychle. Například Vánoční suitu na objednávku z francouzského rozhlasu napsala za jeden den i v partituře. Pracovala tak dlouho, jak fyzicky vydržela. Třívětá Partita pro smyčcový orchestr a  klavír, op. 20, dostala svůj definitivní tvar za podstatného přispění Bohuslava Martinů, který zasáhl do formy i do instrumentace v Paříži, na jaře 1939. Provedenou skladbu však Kaprálová nikdy neslyšela. Její premiéra se uskutečnila až po její smrti v roce 1941 v Brně.

V. Kaprálová s B. Martinů Foto: Oldřich Duchoslav, © The Kapralova Society

viděli malou holčičku, no vůbec ji nebrali v  úvahu. Během čtyř taktů byli absolutně všichni pod její mocí! To byl střízlík, který si tady chtěl dupnout a on si dupnul tak, že ten orchestr okamžitě podlehl.“ Zájezd do Londýna byl vyvrcholením jejího studia v Paříži. Tam také diriguje svoji Symfonietu pro velký orchestr. V  roce 1937 ji věnovala prezidentu Edvardu Benešovi. Skladba byla poprvé provedena Českou filharmonií na koncertě v pražské Lucerně. V Londýně zazněla s orchestrem BBC v rozhlasovém přenosu. Psal se rok 1939. Vitulka Kaprálová se naposledy vrací na léto domů. Na Tři studně na Českomoravské vrchovině. Je to klid před bouří, která se ohlašuje mnichovskou katastrofou. Nakonec odjíždí, tuší však, že se s domovem zřejmě loučí navždy. Životy Vítězslavy Kaprálové a  Jiřího Muchy se spojily svatbou na pařížské radnici 23. dubna 1940. Hned nato, v květnu, je Vitka v důsledku nezjištěných silných bolestí dohnána k hospitalizaci. Zůstává sama v malé ubohé nemocnici v jihofrancouzském Montpellier, kde 16. června 1940 umírá na tuberkulosu miliaris. Poslední skladbou, kterou ve svém pětadvacetiletém životě stvořila, je píseň s názvem Dopis, na slova Petra Křičky. „Ona nebyla kráska, ale u  lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ.“ Jiří Mucha. Kapralová s B. Martinů, bratry Křičkovými a dalšimi přáteli na Třech studních Foto: Oldřich Duchoslav, © The Kapralova Society

Lidsky charakterizoval Kaprálovou Jiří Mucha mimo jiné takto: „Byla opravdu taková zdánlivě hravá a veselá, ale taky ohromě vážná a ohromě citlivá, tím pádem smutná. Nikdy nepřipustila, že by nebyla dobrá! Ona jenom byla dobrá a potom někdy méně dobrá a někdy velmi dobrá, ale že by pochybovala o sobě, to nikdy. Ohromný bylo vidět ji, když přišla před orchestr, když dirigovala. Třeba v  Paříži jsem to viděl. Tam přišla a  ti mazáci z  toho rozhlasového orchestru prostě

Na půdě Českého rozhlasu se podařilo do dnešních dnů v  nahrávkách zkompletovat celé dílo Vítězslavy Kaprálové, v  některých případech v  obnovené premiéře, více než 70 let od  prvního uvedení skladeb. Česká hudba je tak obohacena o  zapomenutou, překvapivě cennou literaturu. Jan Hlaváč, hudební dramaturg

Legenda z vaná Agon

Soubor, který vznikl na začátku 80. let nejprve jako „ensemble“, později „orchestra“, znalo v prvních letech jeho existence jen pár zasvěcenců. Období, kdy byl na jedné straně adorován – jako ti, kteří si jdou za svými ideály navzdory tehdejšímu kulturnímu establishmentu, a na druhé straně haněn – jako ti neposlušní, jejichž autenticita není ničím jiným nežli snahou špatně hrát špatnou hudbu, vystřídal čas obdivu mladších generací (neboť zakladatelé Agonu mezitím pílili ke „kmetskému“ věku) a dnes se o  Agonu dá vskutku mluvit jako o  legendě, protože stačí vymyslet projekt, ad hoc sehnat hudebníky, postavit na dirigentský pult Petra Kofroně a jméno Agon v titulu projektu je zárukou kvality pro donátory grantů a  spolehlivě přitahuje davy posluchačů a diváků. U zrodu souboru stáli mladí hudební skladatelé a muzikanti, kterým se nechtělo plout s proudem a stáli o vlastní platformu pro prezentaci svých uměleckých názorů, experimentů, skladeb. V podstatě nesměřovali k ničemu jinému, než co bylo na západ od nás čím dál tím více běžné – k vytvoření souboru, jehož parametry by vyhovovaly provozování soudobé hudby pružněji, nežli to připouštěla pravidla fungování souborů tradičních. Koncerty soubor pořádal už od roku 1983, pod názvem Agon se poprvé představil až 24. ledna 1985 ve  Velkém sále Městské knihovny v  Praze. Brzy po  listopadu 1989 nastala Agonu zlatá éra. Vydal svůj první kompaktní disk (1991), pod hlavičkou Společnosti pro novou hudbu pořádal dramaturgicky nevídaně nápadité a objevné koncertní cykly, stal se protagonistou nově založeného festivalu Maraton nové hudby. K  jeho vrcholným pro-

Z koncertu na Pražském jaru 2012 | Foto: Pražské jaro | Ivan Malý

jektům patří realizace grafických partitur studiová – vydaná jako kniha s  doprovodným cédéčkem (Grafické partitury a  koncepty), i  koncertní – například památné baletní představení v Divadle na Vinohradech, na němž Agon uvedl Odysseiu/Ithaku Anestise Logothetise. A rovněž operní projekty jako opery Philipa Glasse, z  nichž Pád domu Usherů byl označen za událost roku, nebo účast v unikátní Víchově a Duškově Opeře La Serra. Repertoárový záběr si Agon Orchestra stále rozšiřoval, takže vedle modernistické klasiky a  hudební avantgardy 60. let obsáhl i  minimal a  takzvanou novou jednoduchost, až postupně přijal za  svou bezbřehou estetiku postmodernismu a zařazoval do svých programů hudbu Briana Ena, Johna Zorna nebo Franka Zappy a  bylo se s ním možno potkat na společných koncertech s Mikulášem Chadimou a Oldřichem Janotou, Ivanem Acherem, Filipem Topolem a skupinou Psí vojáci a zejména s Plastic People of the Universe. Jako reprezentant české soudobohudební scény byl orchestr často zván na zahranič-

ní festivaly po celé Evropě, do Spojených států a Kanady. Dnes už Agon Orchestra zdaleka není jediným souborem svého druhu u  nás, podle jeho vzoru vznikala – a  často zase zanikala – další tělesa zaměřená na provozování soudobé hudby, která nejednou zakládali jeho bývalí členové. K jeho novějším projektům patří zhudebnění poezie Ivana Martina Jirouse (2008) a  realizace vizuálních partitur Milana Adamčiaka pod souhrnným názvem Typornamento (2012). V  šesti dílech Hudebního fóra speciál připravovaných k  30 letům Agonu hovoří o  historii souboru, jeho projektech, zajímavých setkáních a  samozřejmě hudbě. Osobnosti naší kulturní scény, jejichž cesty se s cestami souboru proťaly. Po Vojtěchu Havlovi a Janu Klusákovi to v prosinci bude výtvarník Milan Grygar a v lednu Jaromír Typlt.

Wanda Dobrovská

14 Liturgický rok

naše země vstupovaly do kontextu dobového evropského hudebního života v církevním prostředí, a ten byl, jak si dále ukážeme, mimořádně pestrý a naše země se na něm podílely poměrně osobitým způsobem. Časové vymezení zhruba odpovídá epoše, ve které se zrodila a zanikla česká reformace. Hudební epochy ale nezačínají ani nekončí určitými daty, a tak mnoho z toho, co je typické pro hudbu českých utrakvistů v 15. a 16. století, mělo své kořeny v hudbě 14. století, naopak s Bílou Horou se nevyměnil automaticky kostelní repertoár a část tvorby si udržela životnost do konce 17. století. Z toho plynou i určité časové přesahy nezbytné k vysvětlení některých jevů.

Literátské bratrstvo z Prachatic (1604)

Liturgick ý rok v hudbě 15. a 16. století Cyklus pořadů věnovaných liturgickému roku v  hudbě různých epoch a  stylů vysílá stanice Vltava od  roku 1992. Z větší části se tvůrci jednotlivých ročníků spolehli na existující nahrávky, které doprovodili více či méně odborným komentářem. Asi největší odezvu u posluchačů nalezl seriál věnovaný duchovním kantátám a  další chrámové hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Že mohla Bachova duchovní hudba vyplnit několik ročníků liturgického roku, je dáno samozřejmě tím, že existuje kompletně ve stále nových nahrávkách a stále znovu se o ní píše. Když začal David Eben připravovat Liturgický rok v gregoriánském chorálu, těžko se mohl na něco podobného spolehnout. Tolik použitelných nahrávek chorálu, aby pokryly celý rok, tehdy nebylo, byť která jiná hudba než právě gregoriánský chorál je více spjata právě s liturgic-

kým rokem. A tak Schola Gregoriana Pragensis intenzivně nahrávala a k chorálu podle oficiální vatikánské edice a podle nových interpretačních paradigmat gregoriánské sémiologie postupně přibývaly i nahrávky nejen chorálu, ale také středověké polyfonie z  českých pramenů. Tuto skutečnost zdůrazňuji i  kvůli novému ročníku liturgického roku, protože pro ten znamenají vydané nahrávky Scholy, ale i dalších našich a zahraničních souborů určitý základ, bez kterého by se nedalo začít, který ale cíl projektu nenaplní. Nový ročník rozhlasového seriálu dostal název Liturgický rok v hudbě 15. a 16. století. Obecný titul byl zvolen úmyslně. I když hlavní náplní bude hudba z českých pramenů, nelze hovořit jen o „české hudbě“, ale spíš o tom, jak

Padla zmínka o  české reformaci. V  tuto chvíli nechme stranou, zda je to správné označení pro specificky českou cestu k  vlastní nekatolické konfesi. Upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415 na koncilu v Kostnici vyvolalo v  Čechách a  na  Moravě reakci, kterou asi koncilní představitelé církevního ani světského ramene nemohli dohlédnout. Pro ně to byla epizoda, kterou museli vyřešit, aby se mohli věnovat většímu problému, a  tím bylo papežské schisma. Husovské téma rozdělilo českou společnost a  je s  podivem, kdo všechno a  v  jakém kontextu se ho chápe i  dnes jako zbraně. Pravděpodobně tomu nebude jinak ani během Husova roku 2015. Předem upozorňuji, že v  tomto seriálu bude snaha dívat se na  téma z  nadkonfesijního hlediska. Téma husitství, utrakvismu a  reformace bude procházet celým seriálem spolu s  tématem katolictví. Nakonec, České království bylo od přijetí Kompaktát v roce 1436 královstvím dvojího lidu a každý měl právo na svobodnou volbu ze dvou tehdy tolerovaných vyznání. Osobnosti M. J. Husa bude věnováno několik pořadů právě v  období kolem výročí jeho tragické smrti a pokusíme se rekonstruovat jak jeho osobní vztah k hudbě, tak bohoslužebnou hudbu, která vznikala v reformační době k jeho poctě. Pro utrakvisty se stal mučedníkem a světcem a tomu odpovídá i množství dochovaných chorálních zpěvů, písní a  vícehlasých skladeb. Tato tvorba začala celkem spontánně vznikat brzy po jeho smrti a její souvislá tradice pokračovala až do začátku 17. století. Některé ze skladeb v seriálu zazní v novodobých premiérách.

Liturgický rok 15

Cyklus bude zahrnovat celkem 56 pořadů a  základní členění bude odpovídat liturgickému roku. Schéma liturgického roku se poněkud proměnilo teprve nedávno po  II. vatikánském koncilu. Hudba bude samozřejmě zařazována do  dobového kontextu, nikoli do  kontextu svátků nebo období (liturgické mezidobí), která ještě neexistovala. Historický liturgický kalendář má svou logiku a  jeho odchylky od  dnešních zvyklostí lze právě na  hudebním repertoáru dobře vysvětlit. Pokud by byl seriál postaven jen na  chorálu, dal by se jím rovnoměrně vyplnit celý rok. U  dalšího repertoáru, zejména u  písní a  polyfonie, už vazba na konkrétní dny a svátky není vždy tak bezprostřední. Polyfonní repertoár se spíš kumuluje do  některých období církevního roku, eventuálně jej lze použít ad hoc na  základě nějakého mimořádného kontextu, který nevyplývá z církevního roku. Z důvodu této nerovnoměrnosti bude seriál střídavě akcentovat různá hlediska výběru hudby. V adventu (4 pořady) se budeme věnovat různým podobám rorátů. Vánoční období (9 pořadů) je od středověku velmi bohaté na  polyfonní tvorbu. Předpostní a  postní období (8 pořadů) bude zčásti ve znamení hudby na kající náměty, do několika posledních neděl už bude třeba rozložit obsáhlý repertoár Svatého týdne (lamentace, pašije), který by se do jednoho pořadu nevešel. Podobně různé podoby hudby Božího hodu velikonočního vyplní několik pořadů (od  Velikonoc do  Božího Těla bude 10 pořadů) a  hudba k  liturgii svátků Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha svatého, Nejsvětější Trojice a Krve a Těla Páně uzavře tuto část církevního roku. To už se budeme blížit ke zmíněnému výročí M. J. Husa. Několik pořadů bude věnováno hudbě v  Čechách v  Husově době, husovským hudebním památkám, Jistebnickému kancionálu, specifickým rysům hudby české reformace a vztahům českých nekatolíků k evropské reformaci (celkem 9 pořadů). Zbývajících 16 pořadů se bude zabývat různými volnými tématy (neděle v liturgii, čeští králové a hudba, žalmy v liturgii, posvěcení chrámu, křest, svatba, pohřeb, zádušní bohoslužby…) nebo svátky v tomto období (mariánské svátky, sv. Václav, svátek Všech svatých). Poslední pořad (22. listopadu 2015) připadá cel-

kem přiléhavě na svátek sv. Cecilie. I k němu se v hudbě 16. století našlo dost hudby, aby vyplnila celý pořad. Ze zastoupených hudebních druhů bude tvořit jakýsi základ gregoriánský chorál, a  to pokud možno v  tom znění, v  jakém se ustálil v  pražské diecézi ve  14. století. Ve středověku nebyl chorál zdaleka tak jednotný jako v potridentské medicejské edici nebo ve vatikánské edici přelomu 19. a 20. století a existoval v řadě lokálních redakcí. Z  podoby předhusitského diecézního chorálního repertoáru vychází jak domácí latinské chorální rukopisy námi sledovaného období, tak česky textované chorální zpěvy. Nejstarší známe z  Jistebnického kancionálu z 1. poloviny 15. století, další se dochovaly v řadě českých graduálů 16. století a  dokonce v  některých kancionálových tiscích, kde jsou promíchány s písňovým repertoárem. Český chorál představuje v mezinárodním kontextu naprostou raritu. Duchovní píseň představuje co do  kvantity asi nejběžnější druh duchovní hudby v  nekatolickém prostředí. Je svědectvím toho, že zpěv v kostele přestává být výsadou privilegovaných zpěváků, ale jeho prostřednictvím se stávají aktivními účastníky bohoslužby všichni, kdo jsou zpěvu schopni. Duchovní píseň má v  Čechách pozoruhodnou historii. Nejstarší české písně jsou zároveň nejstaršími památkami použití češtiny jako literárního jazyka (Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave). Blahobytná doba, kterou prožívaly početné komunity kleriků díky štědré ruce Karla IV., dala vzniknout velkému množství latinské duchovní lyriky (tzv. cantiones). Většinou se jednalo o strofické písně v tehdy nové menzurální rytmice, které se staly nápěvným základem českého písňového repertoáru následující epochy. Význam písní pro husitské období a pro produkci tištěných kancionálů, která začala už v  roce 1501, nelze vlastně ani docenit. V  oblasti duchovní písně se v seriálu budeme setkávat s doklady kontinuity domácí hudební a  slovesné tvořivosti, která trvá od pozdního středověku do současnosti. Vícehlasá hudba stojí z  dnešního pohledu na  nejvyšším stupni v  hierarchii dobového hudebního repertoáru, i v době svého vzniku byla určena pro doprovod největ-

ších slavností a  svátků. Zvláštním rysem české hudební kultury 15. a 16. století je, že se v rámci chrámového repertoáru udržovaly velmi starobylé útvary polyfonie a  některé kruhy chrámových zpěváků poměrně dlouho odmítaly modernější hudbu nizozemského stylu. Ta se sice postupně prosadila, ale dlouhá koexistence starého a nového se podepsala na velmi konzervativním charakteru většiny české polyfonie 16. století. Nicméně sílící import zahraničních tisků, působení vynikajících skladatelů v  rudolfínské Praze a  jejich publikační činnost přispívaly ke  kultivaci místního prostředí a  k  postupnému otupování stylových rozdílů.

16 Liturgický rok

Většina hudebních projevů, tak jak je dokládají dochované zpěvníky, je spjata s městským prostředím. I když se v  rámci nekatolických bohoslužeb postupně prosazoval také společný jednohlasý zpěv celé shromážděné obce věřících, stále převažovaly formy zpěvu, které mohly zvládnout jen sbory školených interpretů. Při každém farním kostele zajišťovala tuto část hudebního provozu především škola. Zpívat se učili všichni žáci, ale pro pravidelný zpěv v kostele měl kantor k dispozici zvláštní soubor sestavený z chudých žáků, kterým schopnost zpěvu dopomohla k  získání vzdělání. Od  konce 15. století začala ve městech vznikat měšťanská literátská bratrstva, která na  sebe určitou část provozu vzala. Množství dochovaných luxusních literátských zpěvníků oklamalo několik generací hudebních historiků, kteří v nich automaticky viděli jediné interprety chrámové hudby v předbělohorské době.

jde především o  nahrávky souboru Schola Gregoriana Pragensis, které v oblasti gregoriánského chorálu a středověké polyfonie představují určitou normu současného interpretačního pojetí a  pokrývají poměrně bohaté spektrum hudebních žánrů a  liturgických funkcí. Dále lze využít například nahrávky těchto souborů více nebo méně zaměřených na starou hudbu: Duodena cantitans, Ars cameralis, Fraternitas Litteratorum, Gontrassek, Tiburtina Ensemble, Pražští madrigalisté, Gutta musicae, Symposium musicum, Čeští madrigalisté, Kühnovi komorní sólisté, Kühnův dětský sbor, Český filharmonický sbor Brno, Camerata Bratislava a některé další. V podání těchto souborů většinou zazní hudba, u  které lze doložit nebo předpokládat domácí původ. Něco z  hudby tohoto okruhu se podařilo nahrát také s významnými zahraničními interprety, například Hilliard Ensemble: Codex Speciálník.

Královský dvůr po většinu tohoto období v Praze nesídlil a s výjimkou doby Rudolfa II. nemohl být úrovní svého hudebního života vzorem pro ostatní instituce. Některé z  nejbohatších šlechtických rodů zaměstnávaly profesionální hudebníky, zpravidla se ale jednalo o instrumentalisty, pokud šlechtici potřebovali zpěv k  doprovodu bohoslužeb, spíše se spoléhali na  školní zpěváky z  řad svých poddaných.

Dochované sbírky a  dobové inventáře však svědčí také o tom, že některé tehdejší kůry byly dobře zásobeny produkcí věhlasných evropských skladatelů. Dostávala se k nám jak importem opisů, tak nákupem tisků a v případě rudolfínských autorů vznikala přímo na našem území. Leccos z  tohoto repertoáru lze dnes nalézt na  nahrávkách předních světových souborů, které se této hudbě věnují. V rámci našeho seriálu to bude vítaná konfrontace, na základě které si posluchači ověří, jaké druhy a úrovně hudby se u nás ve sledovaném období vyskytovaly, a jak si na tom stojí naši interpreti vedle těch světových.

V rámci 56 pořadů zazní celkem asi 24 hodin hudby. Už při koncipování seriálu se ukázalo jako jisté, že tolik nahrávek hudby z  českých pramenů, které by pokryly šíři problematiky a daly se pustit posluchačům v éře digitálního záznamu zvuku, jednoduše neexistuje. V  případě starších nahrávek se nejedná ani tak o technickou kvalitu nahrávek vydaných na gramofonových deskách, jako spíše o vědomí výrazné změny vkusu v interpretaci staré hudby. Dorazila k nám ze Západu přibližně v 80. letech 20. století a  rychle antikvovala téměř vše, co se u  nás do té doby z hudby do začátku 17. století nahrálo. Připustíme-li, že z  takto starých nahrávek lze něco použít jen výjimečně jako ukázku dobově podmíněné interpretace, nikoli jako příklad toho, co chce autor seriálu posluchačům o  hudbě určitého období sdělit, máme k  dispozici tyto zdroje: V oblasti domácích publikovaných nahrávek

Asi jednu čtvrtinu potřebné hudby bylo nutné nahrát, v řadě případů i edičně připravit. Za prvé se jedná o interpretačně téměř nedotčené oblasti českého chorálu, husitské a reformační písně. Koncertní i bohoslužebná využitelnost této hudby je prakticky nulová, navíc je těžké ji zbavit určité tendenčnosti. Za  druhé je to široké pole české chrámové polyfonie 16. století. Jako autor řady publikovaných i  nepublikovaných edic celých rozsáhlých sbírek této hudby a nakonec i dlouholetý interpret jsem Českému rozhlasu nabídl, že tuto hudbu nahraji se souborem Dyškanti ve spolupráci s naším zakládajícím členem a pravidelným hostem našich koncertů Stanislavem Předotou. Rozhlas tuto nabídku laskavě přijal a nahrá-

vání se ujal, v  současnosti je jeho plánovaný objem asi ze dvou třetin za námi a tak i my vstoupíme do nepříliš jednoduché konfrontace se současnou interpretací staré hudby ve světě. Práce tedy běží a  při té příležitosti bych rád poděkoval alespoň několika důležitým osobám, které se na výsledném tvaru pořadu podílejí a  které znám jménem. Jsou to Vladimíra Lukařová (dramaturgie), Iva Stanglová (produkce výroby), Igor Tausinger (zvuková režie), Jakub Hadraba (zvukový mistr), Petr Bajer (redakce, režie pořadu) a Vojtěch Babka, který propůjčil komentáři svůj hlas. Martin Horyna, autor pořadu Autor je muzikolog a dlouhodobě se věnuje výzkumu české hudební kultury od 14. do 17. století, publikoval řadu monografických edic české hudby a  hudební teorie tohoto období. Odborné články dosud publikoval jak v domácím tisku (Hudební věda), tak i  v  prestižním zahraničním časopise Early Music. Věnuje se také interpretaci staré hudby s  vlastním souborem Dyškanti (od  1982), jako sbormistr a  varhaník se podílel též na nahrávání souboru Fraternitas Litteratorum. Soubor Dyškanti nahrával pro různá pracoviště Českého rozhlasu i v minulosti. 

Český rozhlas Vltava: Liturgický rok, neděle | 8.00–8.59 hod. (začíná 30. 11. 2014)

Výročí 17

130 let stálého českého divadla v Brně operního světa, je nositelem ceny Thálie, hostoval v  zahraničí, například v  Buenos Aires, a  dodnes přichází před publikum v  koncertních programech! Tito umělci navštíví v lednu pořad Telefonotéka.

Mahenovo divadlo (1890)

Naplnit touhu Čechů po  vlastním divadle v  moravské metropoli Brně se podařilo 6. prosince 1884 otevřením budovy tak zvaného Prozatímního Národního divadla, které stálo na  ulici Veveří. Provoz tohoto divadelního stánku trval déle, než se na počátku předpokládalo. Scéna zažila nespočet legendárních premiér operních děl, například 21. ledna 1904 zde zazněla poprvé Janáčkova Její Pastorkyňa v  původní verzi. Stejné výročí slaví také budova někdejšího Německého divadla, později divadla Na hradbách, následně Janáčkova, nyní Mahenova divadla. Zde má zase své zázemí činoherní soubor ND v Brně. Dnešní operní provoz se odehrává v nové budově Janáčkova divadla otevřené v roce 1965. Divadlo v  Brně překročilo svůj regionální význam nejen špičkovou garniturou autorských osobností, ale také úrovní uměleckých souborů činohry a  opery. V  nich působila celá řada herců, pěvců, kteří se uplatnili nejen v Brně a Praze, ale také na scénách světových. Z činohry vzpomeňme například na  Ladislava Peška, Hugo Haase, Karla Högera, Vlastu Fialovou, Ladislava Lakomého nebo Josefa Karlíka a mnoho dalších. Operní slávu šířili nejen u  nás pěvci typu Viléma Přibyla, Václava Halíře, Hany Janků, Soni Červené, Ma-

rie Podvalové, Libuše Domanínské, Marie Steinerové, Anny Baarové, Zdenky Kareninové a  jiných. V  tomto oboru je nutno vzpomenout na jména dirigentů, kteří posunuli interpretační i dramaturgický operní vývoj ve 20. století, Jaroslav Vogel, Břetislav Bakala, František Jílek a také Václav Nosek. Současnému dění opery Národního divadla v  Brně dominuje Mezinárodní festival Janáček Brno 2014, který reflektuje především operní tvorbu Leoše Janáčka v nejlepších inscenacích domácích i  zahraničních souborů. Z  bohaté programové nabídky Český rozhlas zaznamenal nové nastudování opery Leoše Janáčka Věc Makropulos podle komedie Karla Čapka v  režii Davida Radoka, se sólisty ND Brno a  dirigentem Marko Ivanovićem. V  hlavní roli se představí hostující švédská sopranistka Gitta-Maria Sjöberg. Toto dílo mělo svoji premiéru v Brně v prosinci roku 1926. Na  prknech ND Brno slaví letos také své jubileum 50 let umělecké činnosti dvě nezapomenutelné osobnosti. Operní režisér Václav Věžník, jehož inscenace reprezentovaly nejenom Brno, ale i celou českou kulturu na předních světových operních scénách a  pěvec Richard Novák, který se zařadil mezi nejpřednější osobnosti našeho

V  rozhlasovém  sobotním Operním večeru 6. prosince 2014 zároveň připomeneme trojí výročí. K  příležitosti historického výročí otevření brněnské operní scény, životního jubilea pěvkyně Libuše Domanínské (90), která v  Brně vystudovala i  začínala divadelní dráhu, a  90 let zahájení vysílání brněnského rozhlasového studia. Nahlédneme do archivu a znovu si poslechneme legendární rozhlasovou nahrávku z roku 1953 opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová podle Ostrovského Bouře, premiérovanou v Brně v roce 1921. V nastudování Janáčkova žáka, dirigenta Břetislava Bakaly, roli Káťi zpívá Libuše Domanínská a  účinkují další přední pěvci tehdejšího souboru ND v Brně – Rudolf Asmus, Antonín Jurečka, Jaroslav Ulrych, Cecilie Strádalová a další. Jan Hlaváč, hudební dramaturg Janáček: Káťa Kabanová (J. Domanínská, J. Jaroš, NDB 1953) Foto: Archiv Národní divadlo Brno

18 Četba na pokračování

Oksana Zabužko v Praze

Oksana Zabužko: Muzeum opuštěných tajemství

Muzeum opuštěných tajemství – film Scénář Daryna Hoščynská Obraz 1. Dvůr. Večer. Na dvorku městského činžáku, na dětském hřišti sedí dívenka. Hřiště je prázdné: stmívá se, děti odešly domů. V domě se rozsvěcují okna a děvče sotva vidí to, co je před ní: ve vykopané jamce v zemi, ve slabě bílém rámečku z jabloňových květů probleskuje podestlaný staniol. Máma to dělala nějak takhle, když byla ještě malá. Kdesi nahoře se otevře okno: zvuk, před nímž uletí pár havranů. „Káťó! Kačenkó!“ rozléhá se dvorem ženský hlas. Děvče sebou trhne a zakryje vykopanou jamku. „Už jdu, babi.“ Zakryje to střepem. A zasypat a urovnat a pěkně uplácat lopatkou, aby nezůstala ani stopa: nikdo nemusí vědět, co tady dělala, nedej bože, aby se to někdo dozvěděl… Ani za nic na světě. Dívenka vstává a oklepává si hlínu z kolen. Děj románu Oksany Zabužko běží po dvou liniích. Jedna je linie boje posledních obránců samostatné Ukrajiny, kteří, zdecimováni už nacistickou okupací, z posledních sil se brání té sovětské. V této linii jde o lásku i o zradu, příběh se vynořuje ze sna a z několika málo zachovaných

předmětů a  totálně zatemněných vzpomínek. Z  jednoho pohledu na  černobílou válečnou fotografii rozplétá Oksana Zabužko svůj složitý a  velmi rozsáhlý příběh o ukrajinské povstalecké armádě (UPA), Rusech, Židech a současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se nedaří dějinám uniknout. Ukrajinu líčí jako vytunelovanou zemi plnou lidí se špatným svědomím – šéf televizního programu ruší řadu televizních dokumentů a v uvolněném čase za  špinavé peníze organizuje nechutný sexuální byznys pod hlavičkou zábavy, poslanec zase kryje a  sám uskutečňuje obrovské zlodějiny a  výtvarný kritik je bývalý agent KGB. Zabužko pomalu a se spoustou detailů, dialogů a reálií, přesně odpozorovaných ze života, odhaluje spletité cesty rodin hlavních postav, reportérky Daryny Hoščynské a jejího přítele a partnera Adriana. Tragický příběh ilegální povstalecké buňky se proplétá se současným dějem, oba vypravěči v současnících poznávají potomky někdejších účastníků děje a  všechno je přikryto všudypřítomným udavačstvím, rozkrádáním a  mediální manipulací, jež je synonymem pro univerzální lež. Se zvláštním odporem pohlíží autorka na dvacetileté ukrajinské „novinářky“, které mají dlouhé nohy, krátké sukně a  na  všechno dokonale nacvičené odpovědi, ale jakoby neměly vlastní duši. Neumějí ani rozlišit pojmy dobrý novinář a  úspěšný novinář... Sekretářky nadnárodních firem jsou ve  skutečnosti luxusními prostitutkami, univerzitní profesoři prodávají na  trhu veteš ukradenou v ústavu a soukromníci obchodují s výtvarným uměním, které jim nepatří a nikdy nepatřilo. Název Muzeum opuštěných tajemství nese román podle výstavy světově významné ukrajinské výtvarnice, která svými obrazy a  kolážemi vypovídá o  Ukrajině. Vlada Matusevyč, s níž se vypravěčka spřátelila při televizním

interview, nešťastně zahyne při autonehodě v  zatáčce, která se vine kolem pole, kde jsou pohřbeny stovky obětí hladomoru. A  nikdo neví, zda její autonehoda byla neštěstí, nebo vražda. Její pozůstalý milenec politik možná ví, ale nechce na to myslet, místo toho agituje populární novinářku s  morálním kreditem pro svou volební kampaň. A nakonec se ukáže, že podlý rodinný udavač Daryniných rodičů je člověkem s tak katastrofálním osudem, že si ho normální člověk ani nedovede představit. Autorka v  románu střídá perspektivy, používá vyprávění v mužském i ženském rodě. Oč je emotivnější v líčení dávných bojových a současných milostných událostí, o to sžíravější jsou její charakteristiky současného ukrajinského životního provozu a vládnoucích vrstev. Současná Ukrajina jako by ztratila paměť, část ji vymazala sovětská totalita, ale ani současná ukrajinská politika a byznys jako by o ni nestál. Jen krajina a domy se brání zneuctění, jako například vězení na Lonckém, na pohled obyčejný činžák ve  Lvově, v  jehož zdech se odbývalo mučení a vraždy. Oksana Zabužko je vzdělaná ve filozofii a patří mezi současné evropské intelektuály, kteří se vyjadřují k  politickým poměrům. Vypráví o Ukrajině, ale nastavuje zrcadlo i  euroatlantickému západu a  jeho až příliš konzumním starostem. Zastává feministické postoje, které se ovšem opírají o tvrdou emancipaci žen za socialismu: v tom se její zkušenost podobá zkušenosti jejích českých čtenářek. Zvláštní ustrnutí v  sovětském socialismu spojené s  nástupem dravého globálního kapitalismu dodává románu humor i  hloubku, která umožňuje vcítit se do  složitosti ukrajinské reality. Za knihu Muzeum opuštěných tajemství dostala středoevropskou literární cenu Angelus, pojme-

Četba na pokračování 19

novanou po slezském barokním básníku Angelu Silesiovi a  udělovanou ve  Wroclawi. Německý překlad její knihy se dočkal už několika vydání (kniha vyšla ukrajinsky v  roce 2008), u  nás ji vydalo nakladatelství Kniha Zlín v  překladu Rity Kindlerové, která z  ní pro Český rozhlas připravila četbu na pokračování. Oksana Stefanivna Zabužko, nar. 1960 v  Lucku, je přední současná ukrajinská básnířka, spisovatelka, esejistka; zabývá se rovněž kulturologií, filologií a filozofií. Patří mezi nejvýznamnější a  nejpřekládanější ukrajinské autory. Její jméno je spojeno s fenoménem generace tzv. osmdesátníků. Podobně jako řada dalších literátů její generace, mohla si v  období „glasnosti“ dovolit větší míru svobody projevu a svobody tvorby po dlouhých létech politického útlaku, který zatížil Ukrajinu sociálně, ekologicky i  ekonomicky. V  roce 1982 Zabužko absolvovala Filozofickou fakultu Ševčenkovy univerzity v  Kyjevě. Od  roku 1992 přednášela na  katedře ukrajinistiky na univerzitě Penn State. V roce 1994 dostala stipendium Foolbrightovy nadace; přednášela na Harvardě a na Pittsburské univerzitě v USA. Od roku 1989 je pracovnicí Filologického institutu Akademie věd Ukrajiny. Žije v Kyjevě. Na  literární scénu se Zabužko zpočátku uvedla jako básnířka (sbírkou Květinová jinovatka, 1985) a  esejistka. Ve  své vědecké tvorbě se zaměřuje na  významné osobnosti ukrajinské klasické literatury: napsala celkem tři monografie o nejvýznamnějších postavách ukrajinské literatury – o Tarasu Ševčenkovi, Ivanu Frankovi a Lesje Ukrajince. Jako prozaička se proslavila hlavně díky provokativně pojmenovanému románu Polní výzkum ukrajinského sexu, který se na Ukrajině dočkal osmi vydání a byl přeložen do řady evropských jazyků. V Polsku se stal námětem pro divadelní inscenaci Polský výzkum ukrajinského sexu od Małgorzaty Szumowské. Alena Zemančíková

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, 18. 1. –1. 2. 2015 | 18.30–19.00 hod.

Lidia Ostałowska

Temné barv y Těsně před vánočními svátky roku 1943 namalovala dvacetiletá Dina Gottliebová Sněhurku a  sedm trpaslíků – podle Disneyho filmu, který v  rodném Brně viděla před válkou pětkrát. Namalovala ten veselý obraz na  stěnu dětského baráku v  koncentračním táboře Birkenau, protože si to přály terezínské děti, jdoucí na  smrt. Dina svou téměř jistou smrt přežila právě díky svému malířskému nadání: pod přímým dohledem Josefa Mengeleho malovala v  Osvětimi portréty romských vězňů – než je Mengele při svých pokusech usmrtil. A po válce si ve Spojených státech vzala za  manžela Arta Babbitta, proslulého amerického výtvarníka, který pro Walta Disneyho nakreslil filmovou Sněhurku… Toto není fabule hollywoodského filmu, ale skutečný příběh Diny Gottliebové – jak jej ve  svém reportážním románu Vodové barvy podrobně zachytila polská spisovatelka a  novinářka Lidia Ostałowska. Američtí filmaři a  kreslíři v  něm ale sehráli ještě jednu roli – a  to když koncem století masivně podpořili Dinu Gottliebovou v jejím dlouholetém sporu s Polskou re-

publikou o navrácení jejích akvarelů z muzea Auschwitz-Birkenau; tehdy se dokonce i Dina, malující v Osvětimi Sněhurku, sama stala komiksovou postavou. Osvětim je v  této knize totiž místem, kde hrůza nikdy neskončila: ani pro Dinu, ani pro bývalé romské vězně a  jejich příbuzné. Má na obrazy právo jejich autorka, nebo zobrazené oběti, pro něž je jedinou připomínkou zapomenutého romského holocaustu? Lidia Ostałowská zachycuje Dinin celoživotní příběh se zasvěcenými a občas i překvapivými přesahy do dění celého 20. století. Kniha Vodové barvy vyšla v  Polsku roku 2011, u  nás právě nyní. Do desetidílné četby na pokračování ji adaptovala její překladatelka do  češtiny Lucie Zakopalová, v  brněnském rozhlasovém studiu natočil režisér Radim Nejedlý. Ludvík Němec, slovesný dramaturg Tvůrčí skupiny Regiony.

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, 8. – 17. prosince 2014, 18.30–19.00 hod.

20 Výročí

T ylova Fidlovačk a jako obr á zek Pr ahy před 180 let y Český rozhlas Vltava: Operní večer, 20. 12. 2014

na 1835 a pak z repertoáru nadlouho zmizela. Rok jejího vzniku a  premiéry se však z  kulturního dějepisu nevytratil. Onoho 21. prosince 1834 totiž zazněla v provedení zpěváka Karla Strakatého poprvé Františkem Škroupem zhudebněná Tylova slova k písni Kde domov můj. Strakatý a po něm mnozí další píseň zpívali na koncertech, šířila se, vznikaly k ní další anonymní strofy, objevovaly se parafráze i parodie, až se stala obecným majetkem, zatímco hra sama se na profesionálním jevišti neobjevila víc než osmdesát let. Pokud se někde – v  rámci ochotnických představení – přece jen uváděla, už to nikdy nebylo v původním znění, jaké známe jen z Tylova rukopisu.

Josef Kajetán Tyl

V  neděli 21. prosince 1834 se ve  Stavovském divadle uskutečnila premiéra s nadějemi očekávané první původní české frašky – Fidlovačky Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa. Tylův aktuální obrázek ze života dvojjazyčné Prahy však kupodivu prošel téměř bez povšimnutí. Dva dny po premiéře vyšly kritiky od Antona Müllera v německém listu Bohemia a od Josefa Krasoslava Chmelenského v České včele. Neúspěch kusu později padl na  hlavu Antona Müllera, který Tylovi vytkl, že své postavy předvádí pouze z  negativní stránky, zatímco skutečný život vypadá jinak; úkolem divadla je navíc povznášet, nikoli karikovat. Ani Chmelenského kritika však nevyzněla pozitivně. Tylův přítel se raději zaštítil dramatikovým výrokem, že své dílo nepovažuje za hotové a hodlá na něm dále pracovat, a soustředil se na Škroupovu hudbu. Fidlovačka se hrála (zkrácená) ještě 11. led-

Fidlovačku uvedlo nově teprve 9. června 1917, ve třetím roce první světové války, v úpravě Adolfa Weniga Městské divadlo Královských Vinohradů a ještě téhož roku se objevila na  dalších českých scénách. Rok na  to se stala píseň, už řadu let vnímaná jako národní hymna Čechů, také součástí státní hymny nového československého státu. V dějinách divadla a ve školních učebnicích se pak Fidlovačka charakterizovala jako dílo národního obrození a satira na němčící Prahu; tento výklad podtrhly zejména oslavy 100. výročí premiéry roku 1934, kdy se pod hrozbou rozpínajícího nacionálního socialismu na  národní myšlenku kladl obzvláštní důraz. Původní Fidlovačka však nezesměšňovala pouze Němce a poněmčené Čechy, s výjimkou ústřední milenecké dvojice Jeníka a Lidunky nevykreslil Tyl ani zástupce českého živlu vždy jednoznačně pozitivně, naopak některé postavy německého jazyka v jeho hře vzbuzují sympatie. Národní slavnosti v Praze Tylovým impulsem k napsání Fidlovačky byla snaha dát českému divadlu samostatně vytvořené dílo komického žánru, které by čerpalo z  domácích zdrojů. Dosavadní

František Škroup

repertoár měl k  dispozici překlady nebo lokalizovaná přepracování především berlínských, vídeňských nebo francouzských předloh. Tyl pracoval tak trochu jako etnograf. Pozoroval a  sbíral podněty, kterým dal nejprve literární podobu v  textu nadepsaném Národní slavnosti v  Praze, uveřejněném na  pokračování v  časopise Jindy a  nyní, který redigoval. Věnoval ho dvěma tradičním řemeslnickým slavnostem, spojeným s  místními názvy, které se v  Praze dodnes zachovaly. První část psanou v próze připsal Tyl zábavnímu místu Štrozok (Slamník) v  Bubenči, spojenému s  krejčovskými slavnostmi. Ševcovské Fidlovačce pak určil veršovaný text, uveřejněný po delší pauze. V této „Prafidlovačce“, určené ke čtení, už se objevují některé z postav, které se dostaly i do samotné hry, a  také zde se už pochopitelně setkáme se zástupci obou pražských jazykových vrstev.

Výročí 21

Pro Tyla nebylo snadné vytvořit z této skici tvar, vhodný pro jeviště. Jako bezprostřední vzor se obvykle uvádí vídeňská fraška Adolfa Bäuerleho Svátek sv. Leopolda, založená na kontrastu velkoměstského prostředí a jeho mentality (Vídeň) a  venkova, reprezentovaného obcí Klosterneuburg. Na  typologii postav však měla zřejmě větší vliv fraška německého autora Louise Angelyho Slavnost řemeslníků; řemeslnické profese se ostatně ve fraškách objevovaly velmi často. Obě zmíněné frašky se v Praze hrály, krátce před premiérou Fidlovačky dokonce v jednom představení. Sociologická studie Fidlovačka jako dobový pražský obrázek obsahovala satirické narážky na  němčení českých Pražanů, na  (často marnou) snahu pražských Němců o bezchybné zvládnutí češtiny, ale i na domýšlivé chování některých Čechů, kteří nakonec ve snaze se vyvýšit nevědí, kam vlastně patří. Jazykové nuance se objevují jako charakteristiky řemeslníků, živnostníků, postav pohybujících se v divadelních kruzích, příchozích z  venkova, strážců zákona, služtiček, rozpustilých kluků a mnoha dalších. Prostý příběh je vybaven postavami podle zažitého schematu; je zde ústřední milenecká dvojice, starokomický pár, komický milovník, postava „intrikána“ a další ustálené typy. Lásce Lidunky a Jeníka nepřeje jak Lidunčina němčící teta, tak Jeníkův otec, pravověrný Čech. Kolem tohoto konfliktu se vyskytuje množství postaviček, které se stanou náhodnými svědky příběhu provázeného řadou epizod a  vedoucího k  happyendu, děj v  „druhém plánu“ představuje dvojice obstarožních milenců, kteří si konečně vyjasní své vztahy. Poměr jazyků, jimiž postavy jeviště oživují, byl v původní verzi vyvážený. Tyl počítal s dvojjazyčným publikem, které rozumí česky i německy, a to nejen ve spisovné podobě; objeví se i šroubovaná němčina odposlouchaná v divadelních představeních, vídeňský dialekt, němčina s  prvky jidiš (židovské postavy patřily k obligátní výbavě dobových veseloher), a rovněž čeština má několik podob, nemluvě o jazykových směsích, okořeněných francouzštinou či italštinou. Do  hry je také zakomponována celá řada citátů a  narážek – a zde možná spočíval Tylův největší omyl. Podob-

Cedule premiéry

CD Fidlovačka je novinkou vydavatelství Radioservis z prosince roku 2014

ná místa mohou na  diváka zapůsobit pouze tehdy, pokud je dokáže identifikovat, pokud podle útržku pozná verš z  árie Rossiniho opery nebo ze Schillerova dramatu, a navíc má také smysl pro zcizující postup, takovým případům vlastní. Zde zřejmě Tyl svého diváka přecenil. Ovšem podobně by na tom byl asi i dnešní divák. Nejen že už řadu děl tehdy uváděného repertoáru nezná, ale až na výjimky by ani neporozuměl německým pasážím hry, a ty, jimž by porozuměl, by nevnímal jako satiru, neboť řadu pojmů čeština přejala a dnes je už jako provokující germanismy nevnímáme. Originál Fidlovačky zůstal dobovým dokumentem, jako sociologická studie Tylovy a  Škroupovy Prahy. Každá sociologická studie je pochopitelně závislá na výběru vyhodnocovaného vzorku, a Tyl navíc vybíral pro potřeby divadelní stylizace. Opovržení, kterého se z české strany dočkal kritik Anton Müller jako viník neúspěchu hry,

bylo nezasloužené, neboť jeho rada Tylovi byla pravdivá – a jak víme z další Tylovy tvorby – užitečná: „Z různých zdařilých pokusů je patrné, že talent pro poezii pan Tyl má. To je také důvod, proč jej chceme varovat před dvěma chybami – a  to před příliš velkou sebedůvěrou, a  před kvapnou prací. Obrázek lidového života, má-li ve svém celku zůstat rozmanitý a důvěryhodný, je to nejtěžší, čeho se mladý básník může odvážit.“ Z  Fidlovačky zůstala milovaná píseň (přestože i  o  její kvalitě se v průběhu dějin vícekrát pochybovalo), ale hra je ve svém původním tvaru dnes už neživotná. Nic však nebrání, abychom se z ní nepotěšili v upravené podobě, v  rozhlasové nahrávce z  roku 1951. I  kdyby to bylo jen pro herecké výkony legendární staré gardy Národního divadla v Praze a pro jímavý přednes písně „Kde domov můj“ v podání Františka Smolíka. Vlasta Reittererová

22 Četba na pokračování

Putování za Svat ým Grálem Naše četba na  pokračování Putování za  Svatým Grálem vznikla ze čtvrté části cyklu, kterou v roce 2006 vydalo v překladu Jiřího Pelána nakladatelství Triáda. Rukopis vznikl někdy v letech 1225–1230, přičemž autor zůstává dodnes neznámý: Mistr Gautier Map, figurující v samém závěru vyprávění jako ten, kdo příběh Svatého Grálu přeložil z latiny do francouzštiny, autorem není. Literární historikové vyslovili domněnku, že autorem vyprávění byl patrně někdo, kdo měl blízko k cisterciáckému řádu a  kdo v  psychologicky jemně popsaném putování Galádově zachytil obraz asketického a mystického ideálu.

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 23. 12. 2014, vždy v 18.30–19.00 hod.

Tematika Svatého Grálu je v  románské středověké literatuře zachycena především v  rozsáhlém cyklu prozaických románů, vzniklých v  letech 1215–1235 a  dochovaných v  řadě velmi rozdílných rukopisných verzí. Existujících devět úplných rukopisů lze seskupit do  pěti základních okruhů: 1) Příběh sv. Grálu, v němž se vypráví, jak byl Grál přenesen z Orientu na hrad Králů Rybářů. 2) Příběh Merlinův, který začíná narozením Merlinovým, vypráví o Artušově intronizaci a končí narozením Lancelotovým. 3) Lancelot z  Jezera, nejrozsáhlejší část, která představuje polovinu celého cyklu a končí početím Galáda, syna Lancelota a dcery krále Pelese. 4) Putování za Svatým Grálem, které končí smrtí Galádovou a zmizením Grálu, který je vynesen tajemnou rukou do nebe. 5) Smrt král Artuše, v níž artušovská říše podléhá zkáze.

Putování za  Svatým Grálem je mimořádným dílem nejen v  kontextu celého pětidílného cyklu, ale i  v  kontextu celého francouzského písemnictví 13. století. Dokonale zvládnutý mýtus hledání grálu se stává velkolepou meta­forou cesty k  osobnímu zdokonalení a  k  nadosobnímu řádu. V  mistrovsky stavěném vyprávění se prolínají a prostupují reminiscence novozákonní s mýtickými prvky (nebezpečný stolec, zkouška s mečem) a je patrné, že autor dokonale ovládal látku biblickou i příběhy artušovských legend. Linearita vyprávění o putování postav je neustále prostupována rozhovory s poustevníky, kteří postavám příběhu osvětlují význam jejich dobrodružství a  zasazují je do  rámce historického (biblického i  pseudobiblického) či eschatologického. Pohyb v  Putování za Svatým Grálem je de facto více cyklický než lineární: Svatý Grál se vrací na své původní místo do města Sarrazu, který představuje nebeský Jeruzalém, a Galád se vrací do země svých předků Davida a Josefa Arimathejského. Jedině Bohort vykoná tradiční, byť rovněž cyklickou cestu: vrací se na  dvůr krále Artuše, aby zde vyprávěl o dobrodružstvích Svatého Grálu. Básník Yves Bonnefoy, spoluautor překladu do moderní francouzštiny, upozorňuje na to, že celou hloubku skrytou v mýtickém příběhu Svatého Grálu se možná nikdy nedozvíme: „Kdo ví? Je možné, že smysl oněch vyprávění, který nám uniká, nebyl třeba ničím jiným než přelu-

dem, křížením vlivů dávných keltských příběhů, dvorské erotiky a křesťanských prvků.“ Patnáctidílnou četbu na pokračování z anonymního středověkého románu v  překladu Jiřího Pelána připravila Barbora Bukovinská. V režii Ivana Chrze účinkuje Jan Hartl. Petr Turek

Jsem osloven a zpětně oslovuji František Lízna (ročník 1941) je dnes znám především jako jezuita, kněz, vězeň komunistického režimu, jako vězeňský kaplan působící především v žaláři na Mírově a  v  neposlední řadě jako poutník. Do  jezuitského řádu vstoupil Lízna v roce 1968, ovšem až do roku 1989 nedostal státní souhlas k vykonávání kněžské činnosti. V kriminále to stejně nebylo třeba, neboť byl v normalizačním socialistickém Československu vězněn pětkrát. V průběhu posledních dvaceti let vykonal několik individuálních pěších poutí: za  svatým Jakubem do  Santiaga de Compostela, za  Pannou Marií do  Fatimy, pak do  Chersones na břehu Černého moře za Konstantinem a Metodějem,

Polský rok 23

do Sieny a Říma za svatou Kateřinou Sienskou a konečně za svatou Brigitou Švédskou do Vadsteny. Během všech poutí si pořizoval zápisky, jež byly knižně publikovány v  podobě poutních deníků. V  posledních deseti letech však František Lízna psal i drobné poetické texty. O Líznových básnických textech jsem věděl již dříve, ale kdykoli jsem se na ně autora zeptal, řeč stočil jinam. Teprve někdy v polovině roku 2011 jsem ve Velkých Losinách mohl pročítat a přepisovat jakýsi vzorek jeho básnického díla. Tehdy jsem si uvědomil, že Líznovo literární snažení není dílem náhody, ale přes všechnu specifičnost vykazuje úsilí o systematické zpracování látky. K dispozici jsem měl zhruba čtyřicet kartiček pohlednicového formátu oboustranně popsaných rukou. Na každé straně byly jeden nebo i dva krátké záznamy. Nakonec jsem přepsal odhadem asi 800 krátkých textů psaných „in continuo“. František Lízna tvořil z potřeby lásky, z potřeby oslovovat a  být osloven. Z  nutnosti vytvářel podstatné, okamžitou inspirací iniciované záznamy. Jeho poetické texty patří k  těm uměleckým projevům, které se vyznačují formální strohostí a  jednoduchostí ve  způsobu vyjádření sugestivně působícího prožitku, jímž může být člověk osloven, potěšen. Z hlediska poetiky lze takové projevy viděného a přijatého oslovení určit jako apostrofy. Jsem osloven a zpětně oslovuji, chtělo by se říct. Líznův tematický záběr je široký: živá i neživá příroda, zvířata, ptáci, rostliny, řeka, kameny, obloha; okolní svět vytvořený přičiněním předchozích pokolení, pole, louky, lesy, cesty, domy, boží muka, kříže, kapličky, zkrátka vše, co souvisí se sakralizací krajiny; a  lidé, ať už jsou to anonymní chudí, bezbranní, ponížení, bezdomovci, Romové, děti i rodiče, nebo konkrétní osoby, přátelé, blízcí; konečně pak žena. Autorův vztah k  ženě je příkladem upřímného sebevydání v lásce. Láska k ženě je mu vlastní a skrze tuto lásku, již nelze bezezbytku naplnit, objímá celý svět. Igor Fic

Český rozhlas Vltava: 26. 12. 2014 | 21.00 hod.

Polské Vánoce aneb Bobří ocas je ryba

Dobře si pamatuji to dětské přemítání v čase vánočních svátků: jak se asi Ježíšek musí naběhat, aby nadělil radost celému světu, a  že není nic divného, že kapr se jí jen o  Vánocích, kde by se jich taky tolik vzalo... S každým dalším prožitým Štědrým dnem se z této záhady ukrajovalo, až ji vystřídal údiv nad rozmanitostí oslav Božího narození. V Polsku, Litvě a na Slovensku se duchem a tradicemi Vánoce nejvíce blíží těm našim, a přesto dávají uklidňující odpovědi na dětské rozrušení. Ježíšek se tolik nenaběhá, polským ratolestem totiž pod stromek přináší dárky Hvězdička nebo Svatý Mikuláš nebo Andílci nebo Děťátko a někde i Pan Hvězda. Každá oblast má svého vyvoleného. Bílý ubrus a pod ním seno, prostřeno pro sudý počet hodovníků a jedno prostírání navíc pro neočekávaného hosta, který vždy bude přizván, zaklepe-li na dveře v  předvečer Hodu božího. Na  mísách a  talířích dvanáct různých druhů postního jídla: nejčastěji polévka z červené řepy, pirožky se zelím a houbami, vůbec houby a zelí na různé způsoby, nápoj ze sušeného ovoce a ovšem ryby, ale nejen kapr, ale i štika, sleď, slaneček, lín, a  to v  rosolu, pečené, se smetanovým přelivem, marinované; a na závěr makovky či tvarožník jako zástupci sladkých pochutin. Rozhodně nemůže chybět ozdobený talíř s nekvašeným chlebem. Tak vypadá sváteční štědrovečerní tabule v polských domácnostech. Tedy ani kapři nemají tu jistotu, že budou vyloveni až v prosinci. V roce 2003 papež Jan Pavel II. nově stanovil postní dny během roku. Od té doby je 24. prosinec od půstu oproštěn. Ostatně v  celé křesťanské Evropě byl v  té

Český rozhlas Vltava: Polský rok, 26.  12. 2014 | 8.00 hod.

době půst dodržován jen v  Polsku a  poněkud paradoxně také v  Čechách. Zatímco u  nás je základní motivací ke  zdrženlivosti v  jídle „zlaté prasátko“ – o  smyslu půstu tady nikdo příliš nepřemýšlí. A  rybí polévka a kapr? To je prostě tradice. V Polsku se lidé postí, protože tak uctívají narození Syna božího. Vědí a mluví o tom takto dokonce i ti, kteří o půlnoci na mši nepůjdou. Polský Štědrý den se nazývá Vigilie, což je latinské označení pro večery naplněné očekáváním, rozjímáním a  přípravou na  následující sváteční den. I tady tradice vítězí. Přes nedávné svolení na polských stolech i nadále převažuje postní strava. Ovšem i  minulost má několik příkladů, jak půst obejít. Polská šlechta si našla odůvodnění k bohatému hodování díky umění interpretace. Dvanáct různých chodů, bylo pro ni málo, a tak všechna jídla z ryb se počítala jako jedno. Nedokázala si upřít ani delikatesu: bobr svůj ocas přece stále máčí ve vodě, takže je to vlastně ryba. A tak nic nestálo v cestě, aby se i tahle pochoutka objevila na štědrovečerní tabuli. Zdá se, že v  současném Polsku, bez rozlišení na  velkoměsta či vísky, se ve velké míře udržuje stará lidová tradice jak trávit nejoslavovanější dny v roce. Zdá se, že to co je doposud u našich sousedů živé, platilo kdysi i pro naše končiny. Můžeme se tak dozvědět, jak to asi vypadalo na  Štědrý den u  našich praprababiček: zvířata promlouvající lidským hlasem a  rozkvétající stromy v sadu o půlnoci, staroslovanská jídla jako tzv. močka připravená z nabobtnalých konopných semen a podobně. Zveme k poslechu pořadu v rámci končícího se Polského roku na  Vltavě: Pierogi aneb Polské Vánoce. Přejeme šťastné a veselé! Eva Rysová

24 Bochořák | Pinter

Za básníkem Bochořákem Vytáhlá postava s pichlavýma očima. Věčně těkající, rozevlátý, přitom kamsi do hloubky běžícího života ponořený. Takový byl na první pohled na básníka Klementa Bochořáka. Výrazná postava, díky které František Halas přišel do Kunštátu. Na oplátku zase Halas uvedl Bochořáka do  literatury. V  roce 1935 Bochořákovi vyšla sbírka Mladý žebrák, zároveň obdržel první cenu v  literární soutěži. Název sbírky již tehdy celkem vystihoval životní situaci Bochořákovu. Po nedokončených studiích brněnské obchodní akademie se pokoušel živit částečně jako soudní praktikant, později s  příchodem války jako pomocník kunštátských hrnčířů. O co byl méně praktický manuálně, o to víc se soustředil na poměřování všedního života na zemi s prožitkem silně věřícího, duchovně založeného člověka. Prožitek víry a  prožitek nejprostších

lidských potřeb a  radostí existují u  Bochořáka v  těsné blízkosti vedle sebe a  nabývají smyslové, či až smyslné podoby. Je to znát především v  jeho poezii, ale také ve  vzpomínkách těch, kteří se s  Bochořákovou lehkou výstředností setkávali – nejprve v Kunštátě, poté v Brně. Málokdo si uměl – nejen během války, kdy jí byl opravdový nedostatek – tak vychutnat kávu jako on. Málokdo také dokázal citlivě, přitom s  jistou dávkou fantazie zachytit všechny barvy a  odstíny Kunštátu na  Moravě, dnes především Kunštátu Halasova (tedy Františkova a Janova).

Harold Pinter Pařník

Pařník patří k  Pinterovým raným hrám, označovaným také jako „komedie hororu“. Příběh v  nich vychází ze zdánlivě nevinné situace, která se v  důsledku hrozivého a  pro diváka zdánlivě absurdního chování určitých postav zvrhne v katastrofu. V případě Pařníku se jedná o komickou, ale ve své podstatě nemilosrdnou obžalobu byrokracie a nesmyslných mocenských struktur, o obraz absurdity vytvořené zbytečnou, směšnou institucionalizací všedních a přízemních potřeb.

„Pařník jsem napsal v zimě roku 1958. Odložil jsem ho s tím, že se k němu vrátím, a ani jsem se nepokusil zadat ho k inscenaci. Pak jsem dopsal Správce. Roku 1979 jsem si hru přečetl znovu a řekl jsem si, že stojí za uvedení. Během zkoušek jsem provedl pár změn, zvláště škrtů,“ píše v  poznámce ke  hře Pařník její autor Harold Pinter, anglický dramatik, spisovatel, básník, herec a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005. Velkou část Pinterova díla lze řadit do oblasti absurdního dramatu, tedy žánru, který zobrazuje lidskou skutečnost jako nesmyslnou či alespoň pokřivenou, nejčastěji právě skrze nástroje a mechanismy moderní civilizace – slovo tu neslouží k dorozumění, pohyb k jednání, vnitřní svět nahrazují fráze.

Ovšem je spravedlivé a  nutné jedním dechem dodat, že Halasův Kunštát je stejnou měrou Kunštátem Bochořákovým (od  roku 2012 se i  během Literární soutěže Fran-

Ocitáme se v instituci, o jejíž podstatě se, přesně v souladu s  naznačeným tématem, můžeme jen dohadovat – snad je to jakýsi „dům odpočinku“, zotavovna nebo sanatorium, kde jsou pacienti označováni anonymně čísly, nikoli jmény. Ničím nerušený běh tohoto poněkud obskurního podniku naruší ale nečekané události. Na stůl povinnostmi i  životem znaveného ředitele Rooteho se dostává zpráva o smrti jednoho z pacientů a o těhotenství a  porodu jedné z  pacientek. Ambiciózní asistent Gibbs dostane za  úkol vypátrat pachatele. Že by měl

tiška Halase uděluje zvláštní cena Klementa Bochořáka). Jistě, a Kunderovým. A pochopitelně také Tomešovým... Čtenář jistě rozumí, kam tím mířím. Zkrátka Kunštát je místem, pod kterým se stýkají a na sebe narážejí litosferické desky moravské poezie a  Klement Bochořák, byť dnes opomíjený, je jednou z vrás, které tento střet zapříčinil. Jeho poměrně bohaté dílo zahrnuje nejen na  dvě desítky sbírek poezie (za všechny doporučuji k přečtení alespoň tu poslední, vydanou posmrtně pod názvem Co zbývá v  roce 2011), ale také sebrané pověsti a  balady z  Kunštátska i  Brněnska a  několik knížek pro děti. 18. ledna 2015 uplyne sto pět let od chvíle, kdy se tento citlivý, tichý, avšak bouřící se básník narodil. Tomáš Soldán

v  případu prsty podlézavý Lush, ubohý naivní Lamb nebo svůdná slečna Cuttsová? Nebo… že by to byl sám šéf? Hra je zasazená do  období Vánoc, ale vřelost a  důstojnost sváteční chvíle tu nahrazuje černý humor, grotesknost pramenící z  neschopnosti postav vzájemně si naslouchat a porozumět i krutá ironie, s níž autor nahlíží a komentuje jejich sebestřednou důležitost, nedůstojnou užvaněnost, všechna myšlenková, slovní i situační klišé. Inscenaci této výjimečné, u nás dosud neuvedené, Pinterovy hry v  kongeniálním překladu Milana Lukeše připravuje pro rozhlas režisérka Natália Deáková. Klára Novotná

Český rozhlas Vltava: Rozhlasové jeviště, premiéra 3. ledna 2015 | 14.00 hod.

Kubin, Váchal | Sahlberg 25

KRESLÍŘ A DŘEVORYTEC Alfred Kubin a  Josef Váchal se nikdy nesetkali, věděli však o sobě: v roce 1928 navštívil Váchal Kubinovu pražskou výstavu, kterou ve svém deníku ohodnotil následujícími slovy: „Fantastické kresby, krásné!“ O šestnáct let později obdržel Kubin od  výtvarného kritika Františka Holešovského cyklus Váchalových dřevorytů ilustrujících sbírku Ruce Otokara Březiny, jimiž byl nadšen a  – jak píše v děkovném dopisu – posílen ve vlastních vizích. O  něco starší Kubin se narodil roku 1877 v  Litoměřicích a ačkoliv žil a zemřel (1959) v Rakousku, zachoval si ke  své vlasti trvalé pouto: „Co vím o  Čechách, to nade všecko miluji. Jsou to takové nejasné, mlhavé pocity plné sladkého stesku, tryskající z  tušení jakési pravlasti. Moji předkové z matčiny strany se v posledním spánku proměnili v prach v Neslovicích u Brna. Ale i to je popředí, a hlubší pochopení se vymyká našemu rozumu.“

Alfred Kubin proslul již za svého života jako kreslíř, grafik a  vyhledávaný ilustrátor, jemuž během života byla uspořádána celá řada úspěšných výstav a vydáno několik monografií a který se také zapsal do dějin moderní literatury svým románem Die Andere Seite (česky Země snivců). Naproti tomu dřevorytec, malíř, knihař, řezbář a  spisovatel Josef Váchal, narozený roku 1884 v  Milavčích u Domažlic, začal být početnějším publikem objevován teprve nedlouho před svou smrtí v roce 1969. Váchalovo nebývale rozsáhlé dílo, za jeho života kritikou opomíjené či marginalizované, představuje svou původností jednu z největších hodnot českého výtvarného umění, ale i písemnictví.

Alfred Kubin a Josef Váchal | Foto: Wikimedia commons

Kubina spojuje s Váchalem mnohé: vedle záliby v tajemných, mystických či groteskních námětech je to především okouzlení Šumavou, které se významně promítlo do  jejich práce. Kubin se v  několika grafických cyklech nechal inspirovat šumavským bájeslovím a Váchal tomuto kraji vzdal poctu svou velkolepou knihou Šumava umírající a romantická. V  našem pořadu z  cyklu Souzvuk se alespoň na  chvíli tito dva velcí evropští umělci setkají, a  to prostřednictvím svých vzpomínek a úvah, v nichž se představí jako dva skvělí vypravěči. Petr Adámek

Český rozhlas Vltava: Souzvuk, 15. 2. 2015 | 16.00–17.00 hod.

Asko Sahlberg – St yk Finský spisovatel Asko Sahlberg se narodil roku 1964 v  Heinole, ale k  rodnému městečku asi nijak nepřilnul, rodina se často stěhovala. Po maturitě na gymnáziu postupně vyzkoušel práci novináře, reklamního textaře, redaktora a  vydavatele časopisu. Světem médií byl ale znechucen, takže od  počátku devadesátých let se několik let toulal po Finsku. Žil v zapadlých koutech a dělal, co se namanulo, například ošetřovatele v  psychiatrické léčebně nebo v  pečovatelském domě pro lidi s  handicapem. Na podzim roku 1996 odjel do Švédska, znovu žil z  příležitostných prací a  teprve tam začal uskutečňovat svůj dávný dětský sen stát se spisovatelem. Jeho prvotina, román Hlas tmy (2000), překvapila čtenáře i kritiky svou vyzrálostí. Zachytil problém člověka, který se ocitá v  cizí zemi a  obklopen cizí kulturou i  jazykem ztrácí pojítka k vlastní minulosti. Ani ne rok poté vydal víc než třísetstránkový román Zbloudilí, plný násilí, zločinu a beznaděje. Prostřednictvím ústřední dvojice z okra-

je společnosti rozebírá podstatu morálky, jakož i příčiny a  důsledky správné či nesprávné volby. Téma člověka na okraji je ostatně důležité v celé autorově tvorbě. V roce 2002 na sebe upozornil novelou Pírko o bezbranném člověku vydaném ostatním na  milost. Odvážně tu experimentuje s jazykem, jen aby čtenáři umožnil nahlédnout na  svět očima mentálně postiženého člověka. V  roce 2004 vydal svůj doposud nejrozsáhlejší román Doubrava. Představuje v něm vlastní pohled na finskou občanskou válku. Tématu války se Asko Sahlberg věnoval i v následujících letech, v novele Styk, která se odehrává za druhé světové války, a později v novele o zášti a zradě s názvem Oni, příběhu dvou bratrů, kteří jsou za finské války počátkem 19. století postaveni proti sobě. Novela Styk nabízí komorní psychologické drama o touze po  lidském sblížení i  v  nadmíru vypjaté situaci. Zároveň se pokouší nalézt odpověď na  otázku, kudy vede hranice mezi tím, co je a co už není morální, a nakolik se

tato hranice posouvá v závislosti na daných okolnostech. Odehrává se v  Helsinkách, za  mrazivého února 1944. Náhodné setkání přivede muže a ženu do mužova bytu v  centru, a  přestože je vyhlášen letecký poplach a  nad město se dunivě blíží sovětské bombardéry, dvojice setrvá vzdor smrtelné hrozbě v  ložnici v  nejvyšším patře honosného domu. Oba mají své důvody, proč pohrdat vlastním osudem. Oba hodně ztratili. Oba mají svá tajemství a oba prostřednictvím nesmělých dotyků hledají především sebe sama, své já ztracené ve vřavě válečných let a hledají únik ze své osamělosti. (Na základě rozhlasového pořadu Ze tmy ke  světlu překladatele Vladimíra Piskoře.) Vladimíra Bezdíčková

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 28. 2. 2015

26 Kabinet

Z Deníku pana Nuly

S  románem anglického komika, spisovatele, skladatele, herce a zpěváka George Grossmithe jsem se prvně setkal před rokem, kdy nakladatelství Leda vydalo jeho Deník pana Nuly. Přeložil ho (a nutno konstatovat, že mistrně) Antonín Přidal. A to už před lety, kdy dílko vyšlo v odeonské edici Čtení na dovolenou. „Grossmith mi byl tehdy nabídnut na zapřenou. Bylo to za normalizace, kdy jsem neměl nic. Deník proto vyšel na cizí jméno,“ říká k tomu Antonín Přidal. „V Anglii se tento opus řadí k humoristické klasice, vycházel nejdřív na pokračování v Punchi a vydává se dodnes. Dokonce byl zdramatizován.“ George Grossmith (1847–1912) se narodil v  Londýně v  rodině hlavního reportéra Timesů, lektora a  baviče George (1820–1880) a  Luisy Grossmithové rozené Weedonové. Roku 1855 nastupuje George junior do internátní školy Massingham House v Hampsteadu. Tam se učí hře na  klavír a  začíná s  pantomimou. Po  přestěhování rodiny do  Camdenu studuje na  North London Collegiate School. Otec z  něho chce mít advokáta, George junior ale směřuje po  dráze komika, baviče a  humoristy. Ve dvaceti letech už naplno přispívá svými fejetony a glosami do londýnských novin, komponuje komické opery, hudební skici, písně pro klavír. V  šestadvaceti letech se žení, vystupuje na turné, hraje amatérské divadlo. Všechny tyto zkušenosti v Deníku pana Nuly, prvně vydaném roku 1892, zúročil. Již týden jest tomu, co s drahou mou chotí Karličkou zůstáváme v našem novém domě zvaném U vavřínu v ulici Na Brick­ fieldce v Londýně-Hollowayi. Pěkný to příbytek o šesti místnostech, nepočítaje suterén a  salonek s  vyhlídkou do  ulice. Před domem máme malou zahrádku a  schodiště o  deseti schodech vedoucí k hlavnímu vchodu, jenž mimochodem řečeno zůstává trvale uzamknut a  zajištěn řetězem. Hopkins, Hobson a  jiní naši dobří přátelé chodí vždy menším vchodem postranním, čímž šetří služebné cestu k hlavnímu vchodu, neodvádějíce ji

Ladislav Frej Foto: Michal Bureš

takto od  práce. I  za  domem máme pěknou malou zahrádku, svažující se ku dráze. Zprvu jsme se obávali, že vlaky příliš lomozí, avšak p. domácí nám sdělil, že zakrátko si toho přestaneme všímat, a slevil nám 2 libry z činže. Dali jsme mu za pravdu a krom pukliny v zadní zahradní zdi jsme nepřišli k žádné úhoně. Jsem zaměstnán až v centru Londýna, a přijda domů z kanceláře, jsem nejraději doma. Kdyby člověk nebyl nikdy doma, nač by svůj domov měl? „Domove, sladký domove,“ toť heslo mé. Večer jsem vždy doma. Někdy se beze vší obřadnosti zastaví náš starý přítel Hobson. Též Hopkins, jenž bydlí naproti. Drahá má choť Karolina a já je rádi vidíme. Chtějí-li se zastaviti, nechť se zastaví. Avšak Karlička a já se večer umíme obejít i bez přátel. O práci není nikdy nouze. Tu jest něco zatlouci, tam opraviti žaluzii, tu připevniti stínidlo, tam přiklepnouti tepich – vše toto svedu s  dýmkou v  ústech. Karlička mezitím nelení, přišívajíc knoflík na košili, opravujíc povlak či hrajíc gavotu „Pro Sylvii“ na naše nové pianino (splatné do tří let), vyrobené firmou W. Bilkinson. Též se radujeme z toho, že náš syn Willie se tak dobře činí, jsa zaměstnancem jednoho bankovního domu v  Oldhamu. Jen kdybychom ho vídali častěji. Nyní k mému deníku… Touto předmluvou začínají bezmála dvě stovky stran vyprávění o spokojené a šťastné rodině Porterových, ne-

postrádajícího množství gagů i slovního humoru. Obojí skvěle sladěné nese třaskavé pointy nutící k  dávivému smíchu. Napadá mě spojitost s jiným Přidalovým překladem, který rovněž převedl do  podoby rozhlasové série, Pan Kaplan má stále třídu rád. Překladatel k  tomu říká: „Deník pana Nuly jsem překládal dávno před Kaplanem, přímá souvislost tedy žádná není. Bavila mě lehká parodie na  rádoby vysoký sloh ve  spojení s  banalitami. Práce zábavná, ale nijak snadná, protože bylo třeba uhlídat přesné načasování slovných vtipů a  vážit je tak, aby se nic nepřeťáplo a nešlo do křeče.“ Totéž platí i o natáčení osmidílné rozhlasové úpravy, které se herecky ujal Ladislav Frej. Grossmithův text není jen zábavnou férií, nese v sobě i cosi z kolektivní zkušenosti nás všech – že komický hrdina není hloupý hrdina a že komický neznamená odsouzený k posměchu. Jako každým rokem i letos nás pozvala Karliččina máti, abychom strávili vánoční svátky u  ní. Na  toto tradiční rodinné setkání se vždy velmi těším. Lupin však odmítl. Zcela ohromen, vyjádřil jsem svůj údiv a  nevoli. Nato nás synáček obšťastnil tímto pokrokářským proslovem: „Rodinných setkání o  vánocích mám plné zuby. Jaký mají smysl? Někdo řekne: ,Ach, jaká škoda, že mezi námi není již strýčka Jamese, kterého zde ještě loni bylo.‘ A  všichni začneme posmrkovat. Pak řekne někdo jiný: ,Už dva roky tetinka Líza nesedá támhle v koutě.‘ A znovu posmrkujeme. A nějaký zdrblý příbuzný řekne: ,Achjo, kdopak je na řadě teď?‘ A znovu všichni posmrkujeme a přejídáme se a  přepíjíme, a  teprve když se zvednu, přijde se na  to, že nás bylo u stolu třináct.“ Michal Bureš

Český rozhlas Vltava: Kabinet, od 16. do 26. února 2015 v 9.30 hod.

Silvestr 27

Hudební Silvestr Jak jinak se na  Vltavě rozloučit s  Rokem české hudby 2014, než že posledních zhruba dvacet hodin na jeho samém konci je převážně hudebních? Silvestrovské vysílání na  kulturní stanici nikdy nejde za  určité hranice, a  tak ani v tomto výjimečně zaměřeném případě legrace určitě nemá v úmyslu někam vědomě sklouznout. Hudebního humoru a  humoru v  hudbě zůstává i  při střídmosti k dispozici dost a dost – a to asi ani nedojde na proslulé vtipy o violistech a o viole, které bývají někdy podobné těm o blondýnkách. Stačí dostatek dobré hudby, úsměv a  uvolněná pohoda – závěrečným dnem roku není nezbytně nutné se přímo prochechtat… V přímém přenosu dopolední Silvestrovský koncert České filharmonie, odpoled­ ne Rossiniho komedie Lazebník sevillský v  češtině v  záznamu dávné pražské inscenace, k  tomu později Jonáš a Tingl-tangl Suchého a  Šlitra, operetní vzpomínky, Mozart v jazzovém rouchu, četba a vltavský Kabaret s tématem hudby, pár původních speciálních nevážných pořadů o  vážné hudbě, trocha zábavy, nějaké překvapení… Čajovna… A v hlavním večerním vysílacím čase Nedbalova opereta. Která? – To není jen recese: logicky se přece nabízí Polská krev. Vždyť na Vltavě byl rok 2014 také rokem polské kultury a polského jazyka. Petr Veber

Nalaďte si Hudební silvestr na Vltavě 31. 12. 2014 Vybíráme pro vás to nejzajímavější z programu: 08.30 Ondřej Havelka a Melody Makers 11.00 Přímý přenos koncertu

České filharmonie

13.30 Rossiniho Lazebník sevillský

Jana Infeldová, skupina Jananas Foto: Tomáš Vodňanský

16.20 Cimrmanova Hospoda na mýtince 19.00 Silvestrovská Čajovna 20.00 Polská krev Oskara Nedbala



22.00 Operetní vzestupy a pády Oskara Nedbala 22.45 Kabaret v éteru: Skupina Jananas 00.30 Suchý a Šlitr: Jonáš a Tingl-tangl

Ondřej Havelka v rámci Českých Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák

snů 2014 ve švýcarském Bielu Foto: České sny | Concentus Moraviae

Oskar Nedbal

Foto: Supraphon

Český rozhlas Vltava ve spolupráci s ČVUT vás zvou na

Adventní koncert pro Vánoční den Euroradia neděle 7. prosince 2014 | 17.00 hodin Betlémská kaple | Betlémské náměstí 4 | Praha 1 Účinkují: Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů

V programu zazní pastorely Jakuba Jana Ryby, úpravy tradičních českých koled a Missa pastoralis in C boemica – pastýřská mše.

Vstup na koncert je volný do vyčerpání kapacity míst v sále.

nadpis 29

Synagogy Čech, Morav y a Slezska – 10. díl

Cyklus Synagogy Čech, Moravy a Slezska dospěje v lednu 2015 ke  svému 10. dílu. Tentokrát jsme s  ředitelem Židovského muzea Leo Pavlátem vyjeli do  Pošumaví. Naším cílem jsou Kdyně, Klatovy, Dobrá Voda, Hartmanice a Sušice. Nápis SYNAGOGA je ve Kdyni vidět zdaleka. Budova po zdařilé rekonstrukci slouží jako kulturní centrum města. Průčelí synagogy člení jemná štukatura a  řada zdobných architektonických prvků. Pan starosta Jan Löffelmann nás vede do čtvercové hlavní lodi. Tmavý „tizian“ dlaždic na podlaze střídá béžová, boční stěny s barevnou výmalbou jsou prosvětleny vysokými půlkruhovými okny. Strop zdobí barevné šestiúhelníky v šedo-hnědo-krémové barvě s  modrým obvodovým lemem, ženská galerie je laděna hnědo-světlezeleně. V  podzemí se zachovala rituální očistná lázeň mikve. Při odchodu ze synagogy jsme potkali řadu dětí s hudebními nástroji, za  chvíli zde začínal koncert Základní umělecké školy. Synagoga v Hartmanicích

Cesta k  židovskému hřbitovu s  pohřebním vozem taženým koňmi musela být kdysi velmi svízelná. Hřbitov se nalézá u  Loučimi nedaleko Kdyně vysoko v  kopcích uprostřed lesa. Po  útoku vandalů byl v  rámci možností opraven, vyhlíží nyní velmi malebně. Ženská galerie synagogy v  Klatovech se proměnila ve fitness centrum U Tonyho. Všude přístroje na posilování, cvičení doprovází hlasitá hudba. Scházíme odtud do  skladiště v  hlavní lodi. Poněkud rozpačitý majitel fitness centra vysvětluje, že budovu už velmi zničenou odkoupil poté, co ji opustil archiv. Nepochopitelné. Devastace po  archivech je srovnatelná se spouští, kterou po  sobě v  synagogách zanechala armáda.... Židovský hřbitov za městem vypadá zcela opuštěně, zrezivělá brána nás nechce pustit dovnitř. I  v  Klatovech však kupodivu nalézáme náhrobek poměrně nedávného pohřbu, stejně jako v Loučimi. Muzeum každodenního života židovské rodiny skrývá interiér výstavného statku v  Dobré Vodě: světnice a  její zařízení, oblečení, nádobí, ozdoby. Muzeum připomíná rodiště rabína Dr. Šimona Adlera, který v roce 1944 zahynul v Osvětimi. Horská synagoga v  Hartmanicích je nejvýše položenou synagogou u nás. Její ruinu koupil v roce 2002 pan Michal Klíma a  zachránil tak synagogu těsně před jejím zřícením. Vystoupali jsme až pod krov, kde jsou k  vidění původní prvky, které posloužily jako vodítko při kompletní obnově budovy. Stejně jako ve Kdyni jsme se i v synagoze v Hartmanicích setkali s dětmi. Podle ředitele Památníku Hartmanice, pana Václava Diviše, se velmi zajímaly o židovskou historii. Dozvěděly se také o pochodu smrti, který těsně před koncem války procházel Hartmanicemi. V  noci z  28. na  29. dubna 1945 při něm zemřelo 12 židovských žen vysílením a hladem. Byly pochovány do hromadného hrobu na místě bývalého židov-

Sušice – Leo Pavlát na Novém židovském hřbitově

ského hřbitova v lesíku asi kilometr za obcí. Zarostly ho už dávno stromy a keře, náhrobky byly použity na stavbu silnice v  Kundraticích, další náhrobek stál jako patník za kundratickým zámkem. Jediný zachovalý hartmanický náhrobek dnes stojí před vchodem do synagogy. Poslední zastávkou naší cesty do Pošumaví je Sušice. Synagogu ani zbytky ghetta už nenajdeme. Jen dva hřbitovy. Starý židovský hřbitov uvnitř městského opevnění obtéká za jednou zdí řeka Otava, za druhou tepe rušná ulice. Hradby však tlumí okolní hluk, na chvíli vstupujeme do jiného světa i času. Kvůli nedostatku místa se zde pohřbívalo v několika vrstvách, některé náhrobky se krčí ve výklenku masivní fortifikace. Starý hřbitov brzy nestačil, a tak Židovská obec žádala o jeho rozšíření. Nakonec jí byl přidělen pozemek ve stráni za městem. Dnes hledí nový židovský hřbitov na okolní vily a zahrady. Stoupáme po  příkrých schodech, které lemují řady náhrobků. Židovská obec se vždy znovu vzmohla, překonala nejrůznější ústrky, vzpamatovala se i z pogromu v roce 1866. Ze šoa však už nikoli. Nový židovský hřbitov v Sušici je toho tichým důkazem. Zdá se totiž nepřiměřeně velký. Levá strana podél schodiště je zaplněna takřka celá. Strana napravo od  schodů je naopak téměř prázdná. Po  válce už není koho pohřbívat. Sušická Židovská obec zanikla... Jako už podesáté i tento díl cyklu Synagogy Čech, Moravy a Slezska vysíláme na Vltavě k příležitosti Dne památky obětí holocaustu. Tentokrát v pátek 23. ledna od 20 hodin. Vladimíra Lukařová

30 Čajovna

vala šest hudebních nadějí české scény, které podle nich mají šanci prorazit v zahraničí. V roce 2013 pomohl Czeching (Přestřelka Speciál) v hudební cestě za hranice dívčímu projektu Never Sol. Tato vítězná kapela natočila čtyři skladby v  nahrávacím studiu Českého rozhlasu, které byly vzápětí rozeslány do  evropských rozhlasů sdružených v  síti EBU. Nahrávka zaujala rozhlasy na Slovensku, v Rakousku, Dánsku, Německu, ve Francii a Švédsku.

Czeching 2014 jde do finále do Evropy mají letos nakročeno pražští Wild Tides!

Wild Tides | Foto: Ondřej Tylčer

Je Česká republika na  hudební talenty chudá? Proč se o  Češích na  současné zahraniční hudební scéně moc neví? O  téma českého hudebního exportu zakopávali tvůrci vltavské Čajovny Iva Jonášová (Ajva) a  Stanislav Zima (Stano) tak dlouho, až se rozhodli, že se na danou problematiku podívají zblízka a  třeba se i  pokusí tuhle zarezlou drezínu roztlačit. Nový pořad Czeching odstartoval na Vltavě v dubnu 2013, tehdy ještě pod pracovním názvem Přestřelka Speciál (Shoot-Out-Special Edition). Autoři v něm nejprve pozvali k  diskusi u  kulatého stolu šestici zkušených hudebních

odborníků, se kterými probrali šance domácích hudebních tvůrců uspět v  zahraničí i  bariéry, které jim v  tom brání. Jeden z účastníků debaty, Michal Máka z vydavatelství Supraphon, téměř neexistující podporu domácích hudebních talentů ze strany státních institucí glosoval bez obalu: „Populární hudba téměř nikoho nezajímá. Podporu má primárně film, výtvarné umění, divadlo – jsou na to fondy, granty. Pop music jako taková je nula. To je prostě něco, co si má na sebe vydělat, nebo je to póvl. Takhle to politici vnímají. Dlouhodobě. Navíc DPH je u hudebních nosičů výrazně vyšší než u knih. A z toho to vychází. Politicky není populární hudba atraktivní.“ Následně stejná šestice hostů nomino-

I letos se tedy Ajva a Stano snaží na veřejnoprávních vlnách umést cestu jedné české kapele do zahraničí a pomoci tak vzbudit u evropských posluchačů zájem o současnou českou hudební scénu. V hledáčku jsou skladby, které v  zahraničí dosud nezaznamenaly zásadní ohlasy. Co se oproti loňsku změnilo? Kromě samotného názvu Czeching, který lépe vystihuje zacílení projektu a lépe jej i reprezentuje v zahraničí, došlo k obměně odborné poroty a specifikovalo se i zaměření letošního ročníku – pro tento rok mohly být nominovány pouze skladby kapel, jež mohly plně využít potenciál nahrávacího hudebního studia Českého rozhlasu. Průběh letošního ročníku projektu zachycují čtyři hodinové pořady, které si od září do prosince můžete poslechnout vždy první středu v měsíci ve vysílání Čajovny. Czeching 2014 odstartovala opět debata s  šesti experty z  hudební branže, která se točila jak jinak než kolem českého hudebního exportu. Pozvání přijali Jana ´Apačka´ Grygarová z  magazínu Full Moon, Bára Šubrtová za festival United Islands, Pavel Kučera, reprezentující hudební ceny Apollo, Libor Lisý z EMI Music, redaktor týdeníku Respekt Pavel Turek a dramaturg klubu Cross Tomáš ´Lorenzo´ Zdeněk. Bára Šubrtová srovnává české reálie se situací v některých evropských zemích takto: „Jednou z velkých nevýhod pro české kapely je absence instituce typu music export office, které jsou velmi aktivní i ve srovnatelně velkých zemích, jakými jsou třeba Estonsko nebo Litva. Nepodporují jenom mainstream, ale i  alternativní hudební žánry tím, že přispívají kapelám na cestu nebo jsou v permanentním kontaktu s pořadateli koncertů i zahraničních festivalů. ‚Své‘ kapely aktivně nabízejí. V tom jsme za jinými zeměmi dost pozadu.“

Čajovna 31

Ve  druhém, říjnovém dílu hosté přesedlali z  role diskutujících do role porotců a nominovali šest hudebních aspirantů na pomyslný titul vyslanec Czechingu do evropského éteru za rok 2014. Apačka věřila bokovce členů Vložte kočku Kaplan Bros., Bára Šubrtová vybrala rakovnické shoegazery Manon Meurt, Pavel Kučera se postavil za  vokalistu The Prostitutes Adriana T. Bella, Libor Lisý si sliboval úspěch od  Klary., tedy zpěvačky Kláry Vytiskové, Pavel Turek se vytasil s  pražským triem Wild Tides a  Lorenzo nasadil angažované punkery Worldhood. Porotu nejvíc zaujali Wild Tides a  otevřela tak přidrzlé trojici dveře do karlínského nahrávacího studia Českého rozhlasu a  následně i  foukla do  plachet na její cestě do evropského éteru. Pavel Turek je přesvědčen, že kapela má všechny předpoklady k úspěchu: „Když Wild Tides přijedou do klubu, tak s nimi dorazí celá kultura určité rokenrolové drzosti. Vyzařuje z nich obrovské charisma a  ten správný smrad. Zároveň si dávají záležet na  tom, aby jejich hudba byla pořádně našláplá. Oni sami jsou patřičně drzí, takže průpovídky mezi skladbami jsou hodně peprné a  zvládli by to určitě i  v  angličtině. Nepodceňují ani komunikaci na facebooku, péči o merchandise a promýšlení klipů. Důkazem toho, že to funguje, je i fakt, že už odjeli pár koncertů po Německu a Holandsku. Kapela si vybírá vlivy z vývoje rocku od padesátých let až po punkové sedmdesátky.“ Samotní Wild Tides i Pavel Turek byli hosty třetího, listopadového dílu Czechingu 2014, v němž jsme se mimo jiné dozvěděli, jak se kapela dala dohromady, že je ochotná zahrát kdekoli klidně i  jenom za  náklady na  cestu a proč prakticky vůbec nezkouší. „Jsme kapela, která moc existenci neřeší. Sami se nehlásíme do  žádných soutěží. My spíš sedíme na zadku do chvíle, než se někdo ozve, že nás chce, a když máme čas, tak tam přijedeme. A je celkem jedno, kolik za  ten koncert dostaneme, protože máme to štěstí, že zkrátka rádi hrajeme,“ vystihuje filozofii Wild Tides zpěvák a kytarista Jakub Kaifosz. Czeching 2014 jde pomalu do finále. Ve středu 3. prosince od 19 hodin uslyšíte, jak dopadlo nahrávání EP v karlínském studiu Českého rozhlasu, a  ke  slovu se dostanou i ti, kteří nahrávce ušili profi kabát – tedy hudební režisér Jirka Šimek, zvukový mistr Karel Fisl a  producent

Wild Tides | Foto: Archiv kapely Wild Tides

Martin Přikryl. Autoři Czechingu samozřejmě stopují zahraniční ohlasy ze sítě European Broadcasting Union a v prosincovém vysílání si budete moci poslechnout, jak hodnotí nahrávku Wild Tides a jejich možný úspěch v  zahraničí hudební odborníci z  vybraných evropských rádií. Rekapitulaci letošního ročníku obstará únorový dvouhodinový sestřih všech čtyř dílů Czeching 2014 Speciál, který zazní v rámci Pátečního večera na Vltavě. Tématu hudebního exportu se bude věnovat i  lednový pořad El Duo, do kterého přijali pozvání zástupci proexportních aktivit Czech Music Crossroads a Nouvelle Prague. Plány pro příští rok celý projekt posouvají do  dalšího stádia. Příležitost ovlivnit soutěžní klání dostanou domácí i  zahraniční posluchači díky hlasovací aplikaci na  nových webových stránkách Czechingu. Pořadím možná zamíchají i názory odborné poroty ze zahraničí. Czeching 2015 za podpory Edity Kudláčové a Martina Vejvody z  Mezinárodního oddělení Českého rozhlasu přihodí vítězné kapele k  šanci prolétnout evropskými rádii i možnost představit se na některém evropském fes-

tivalu. „Projekt Czeching vnímáme jako dlouhodobější snahu o  podporu současné české nemainstreamové hudby. Vytváříme platformu pro debatu nejen o českém hudebním průmyslu a jeho možnostech v zahraničí, ale chceme přidat také pohled zvenčí. Nejde nám tedy jen o  výběr kapely a  její ’vypuštění ’ za  hraniční pásmo, ale rovněž o  získání zpětné vazby, která může být impulsem i pro další muzikanty. Snažíme se vytvořit formát, který nebude jen k poslechu, ale zároveň vzbudí akci,” říká vedoucí projektu a  dramaturgyně nových formátů Iva Jonášová. Stanislav Zima, Iva Jonášová

Český rozhlas Vltava: Czeching s exkluzivní nahrávkou vítězné kapely Wild Tides, 3. prosince 2014 od 19 hodin. El Duo o prvních showcasových festivalech v ČR Czech Music Crossroads a Nouvelle Prague, 7. ledna 2015 od 19 hodin. Páteční večer – dvouhodinový sestřih Czechingu 2014, únor 2015.

32 Jazz

Grzegorz Karnas | Foto: Kazimierz Krakowski

Česk ý rozhlas Jazz Fest představí polsk ý jazz

Stanice Český rozhlas Jazz a  Vltava pořádají již třetí ročník vlastního festivalu. Po  předešlém úspěchu estonského a  norského programu zavítají do  pražského klubu Jazz Dock špičky polského jazzu. V rámci večera k zakončení Polského roku na Vltavě vystoupí 2. prosince tři polské jazzové skupiny. Český rozhlas Jazz  je nová stanice, vysílající jazz 24 hodin denně. Už v  roce 2011 iniciovala vznik festivalu, v jehož rámci se představují originální osobnosti evropské scény. „Letos jsme spojili síly s partnerskou stanicí Vltava a především s Polským institutem. Tentokrát jsme se zaměřili na polský jazz, který je v evropském kontextu nepochybně velmi významný a  sklízí úspěch i  daleko za  hranicemi Polska,“ říká dramaturg festivalu Petr Vidomus.  Polský jazz bývá spojován s  osobnostmi jako Tomasz Stańko, Krzysztof Komeda nebo Leszek Możdżer. „Často o  něm máme představu, že vyniká instrumentálně zdatnými hráči bopového střihu, tedy silným zázemím jazzového

mainstreamu. Není to však pravidlem: polský jazz má i silnou volně improvizační tradici, vyniká přesahy k elektronice a vůbec dokáže být rozmanitější, než se při pohledu z venku může zdát,“ vysvětluje Vidomus.  Dramaturgie festivalu se zaměřila na  mladší a  střední generaci polských jazzových hudebníků. Vystoupí zde v jednom večeru skupiny Dominik Wania Trio, Grzegorz Karnas Trio a  Wojtek Mazolewski Quintet. „Myslím, že tato jména zaručují žánrový rozptyl, vystihující široké spektrum polské jazzové scény,“ dodává dramaturg.  Pianista Dominik Wania patří k vycházejícím hvězdám polského jazzu. V  Polsku sklízí úspěchy zejména díky svému debutovému albu Ravel, které vyšlo v  roce 2013 a Waniovi vyneslo cenu polského Fryderyka (obdoba českých Andělů) ve  dvou kategoriích: jazzové Album roku a Debut roku. Nahrávka je osobitým uchopením klavírní suity Zrcadla od Maurice Ravela. Wania zaranžoval všech pět částí této suity a  nahrál je spolu se svým triem. To

tvoří spolu s ním výrazní představitelé mladého polského jazzu: basista Max Mucha, který je u nás známý díky působení v  česko-polské kapele  Inner Spaces, a  bubeník Dawid Fortuna, který v Česku koncertoval například s pianistou Pawlem Kaczmarczykem. Velmi dobře znám je v Česku zpěvák Grzegorz Karnas, který v Jazz Docku vystoupí neobvykle v triu bez harmonického nástroje (pouze s  kontrabasem a  bicími). V  jeho tvorbě se mísí tradice s  experimentem, rád rozbíjí hudební tabu a  hledá inspiraci v  rockové, punkové i  popové hudbě. „Karnas je samorost, který se nebojí experimentovat. Jeho hudba nepostrádá hravost, lehkost a neotřelost, které jí dodává nejen originální pěvecký projev, ale také vynikající instrumentalisté tvořící jeho kapelu,“ říká Vidomus. Karnas se svým kvartetem či kvintetem v Česku občas vystupuje, na pražský koncert ale tentokrát zavítá v  triu s  basistou Michałem Jarosem a bubeníkem Sebastianem Frankiewiczem. „Jde o sestavu, kterou jsme mohli slyšet i na Karnasově vynikajícím letošním albu Vanga. Je neuvěřitelné, jak dokáže komunikovat s kapelou v tak kompaktním obsazení,“ dodává Vidomus. Večer v  pražském Jazz Docku zakončí kvinteto basisty Wojteka Mazolewského. Tato svérázná postava polského jazzu začínala sice v punkových kapelách na základní škole, ale vzhledem k svému původu a roku narození (Gdaňsk, 1976) se nemohla vyhnout polské „yassové“ revoluci. Mazolewski je znám především coby zakladatel Pink Freud, ovšem v posledních letech získalo na významu i kvinteto pod jeho vlastním jménem, v němž účinkuje také trumpetista Oskar Török, známý z českého Vertiga. Wojtek Mazolewski Quintet v  Praze představí svou nejnovější desku Polka. Český rozhlas Jazz Fest věnovaný polskému jazzu budou moci navštívit posluchači Vltavy nejen osobně, ale také prostřednictvím přímého rozhlasového přenosu. Václav Vraný

Český rozhlas Jazz Fest: zakončení Polského roku na Vltavě – Klub Jazz Dock, Praha, 2. 12. 2014 od 19.00 hod. (Dominik Wania Trio, Grzegorz Karnas Trio, Wojtek Mazolewski Quintet).

nadpis 33

Narozeniny umění 2014 | Foto: Tomáš Vodňanský

Artista David Dimitri | Foto: Plzeň 2015

Zvuková procházka Plzní, Händelova kantáta i explozivní performance

Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015

Rozhlasová oslava 1 000 052. Narozenin umění* Stanice Český rozhlas Vltava ve  spolupráci s  Euroradio Ars Acustica Group se již po jedenácté ve svém vysílání připojí 16. ledna 2015 k  celosvětovým oslavám Narozenin umění. Posluchači veřejnoprávních rozhlasů Evropské vysílací unie (EBU) si tak mohou jako každoročně vyslechnout čtyři hodiny rozmanitých programů z  více než dvaceti různých destinací. Na vlnách stanice Vltava a v živém internetovém vysílání to budou dvě hodiny přímých přenosů nejen z Evropy, ale i přímo z místa konání letošních rozhlasových oslav – z Galerie Vestředu a z Papírny v Plzni. Oslavy jsou také součástí projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Konceptuální svátek zahájí v 18 hodin v plzeňské Galerii Vestředu explozivní happening čerstvého absolventa pražské UMPRUM Adama Železného a  vernisáž zvukové instalace portugalské autorky žijící v  Praze, Sáry Pinheiro. Neopakovatelným zážitkem bude zvuková procházka (Soundwalk) – prostorová kompozice akustických zastavení na  cestě mezi galerií Vestředu a  plzeňskou Papírnou, vedená po  speciální trase, navržené ve spolupráci se studenty FDU (Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara). Ve 20 hodin rozezní postupně Papírnu série několika koncertů propojující hudební oblasti, které se běžně neprolínají – barokní Händelova kantáta Ero e Leandro s českým libretem Ladislava Čumby Nebojte se stárnutí, či vystoupení mezinárodního tria ve  složení:

Petr Vrba, Thomas Lehn a Tiziana Bertoncini, které přinese program oscilující mezi nekonvenční elektroakustickou hudbou a  improvizací. Melancholická abstraktní krajina zvukové paměti v podání mexické autorky Laury Luny Castillo zazní vedle pokladů folklórních písní jižní Moravy v podání Petra Mičky. Vše zcela metaforicky zarámuje moderace předních sportovních komentátorů Českého rozhlasu v čele s Michalem Jurmanem. I vy se s  námi experimentálně nalaďte na  narozeninové party ve vltavském vysílání, v Galerii Vestředu a Papírně v Plzni a na: ab.rozhlas.cz Ladislav Železný

*Tradice celosvětového slavení Narozenin umění vznikla 17. ledna v roce 1963. Tehdy jeden z členů uměleckého hnutí Fluxus, Robert Filliou, prohlásil, že umění se zrodilo před 1 000 000 let, když pravěký umělec vhodil suchou houbu do nádoby s vodou. Od té doby organizují umělci celého světa globální „narozeninovou party“ připomínající památku tohoto Filliouova performačního gesta i jeho snu o věčném spojení umělců – The Eternal Network.

17. 1.–12. 12. 2015

Několik set akcí nejrůznějších žánrů od  nového cirkusu, přes výstavy, koncerty, divadlo, tanec, až po  vzdělávací projekty a  velké akce ve  veřejném prostoru nabídne od 17. ledna 2015 po celý rok Plzeň v rámci projektu Evropské hlavní město kultury. Témata se budou dotýkat osobností či příběhů spojených se západočeskou metropolí. Celkem se chystá osm programových “vlajkových lodí”: sezona nového cirkusu, oživování veřejného prostoru, výstavy Jiřího Trnky a  Gottfrieda Lindauera, otevření bývalých průmyslových hal pro umění, západočeské baroko, Skryté město a  festivaly připravované ve  spolupráci s  dalšími partnery (Smetanovské dny, Živá ulice, Finále, Divadlo a další ). www.plzen2015.cz

34 Profil

Rád si své obrazy užívám medailon v ý tvarníka Karla Štědrého

… Štědrému jde o  mnohem hlubší a  komplikovanější vztah, totiž o  samotnou estetickou hodnotu a  krásu geometrie jako takové. Jeho pohled se blíží spisovateli Robertu Musilovi, pro něhož matematika rovněž nebyla pouze luxusem čistého ratia a ekonomií či účelností, nýbrž současně i vášní a intelektuální fantazií, která není předem programovatelná jako nějaký stroj. Geometrie potom není jen zobrazením matematického myšlení, ale současně i estetickým projevem otevírajícím brány filozofického poznání, v  němž rozum a  uměřenost splývají s  krásou a  fantazií. A  Štědrý si velmi dobře uvědomuje, že právě v  tomto spojení se rodí zcela zvláštní estetické myšlení, ve  kterém jedinečný a  originální výraz je zároveň nositelem obecně reprodukovatelných názorů a  idejí. Pro jeho obrazy je tak nejdůležitější otázka, jak lze logicky konstruovat obraz a výtvarný projev uspořádat do obecného systému. Jiří Přibáň

z hudby. Mám také rád hudbu, vášeň pro hudbu jsem podědil po  otci, který byl milovníkem jazzu, swingu. Uvažoval jsem, jakým způsobem hudbu do  svých věcí prolnout. Když jsem si pročítal texty týkající se Kandinského, tak jsem na  to přišel. Kandinskij předurčil moji estetiku, moje kompoziční plány. Zajímal jsem se i  o  metafyzický rozměr jeho kompozic, o  jeho cestu od  reálných věcí k  metafyzickým přesahům. Například Mondrian nebo Kupka redukoval realitu a  přes realitu se dostali až k abstrahovaným tvarům a kompozicím. Hudba je umění či matematika probíhající v čase, obraz je zase naopak zastavený čas. Kandinskij dělal jakoby to okýnko, stopu – inspirován symfoniemi, jako kdyby najednou zastavil to, a pak namaloval, co slyšel a  viděl. Bavil jsem se tím. A  říkal jsem, jak bych mohl využít tuto zkušenost a  převést ji do  své doby a práce, pokaždé přemýšlím, jakým způsobem člověk vypovídá o prostoru a čase, ve kterém žije…“ Karel Štědrý studoval v  malířském ateliéru Stanislava Diviše na  Vysoké škole uměleckoprůmyslové v  Praze (2004–2010). Před tím absolvoval obor propagačního výtvarnictví na  Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze na Vinohradech. Štědrého osobnost dotváří čas, ve kterém žije: do nedávna aktivně tancoval breakdance, který v současné době nahradil box.

Transformer č. 6, 2014, akryl, plátno, 230 x 140 cm

Od swingu ke Kandinskému a nazpět Karel Štědrý (1985) patří k  nejvýraznějším postavám naší současné mladé malířské scény. Je synem známého zpěváka Karla Štědrého. A hudba patří takříkajíc i ke genetické výbavě zpěvákova syna. S  Karlem Štědrým mladším jsem letos v  říjnu navštívil v  letohrádku Hvězda výstavu Rozpravy s  geometrií, kterou tvořila díla čtyř umělců, Stanislava Kolíbala, Stanislava Diviše, Petra Písaříka a Karla Štědrého, propojených na geometrické platformě. U  Transformers, série svých obrazů vystavených ve Hvězdě, výtvarník Karel Štědrý pravil:

Vizualita podle Štědrého Už v čase svých studií často vystavoval. Výtvarnou kritiku i veřejnost zaujal razantním a suverénním způsobem „instalace“ své vizuality, jejíž možná nejtypičtější rysy představují: široká škála barev, reliéfnost jeho děl docilovaná použitím plastelíny a otevřenost, až gargantuovská nenasytnost prahnoucí po  reinterpretacích, dekonstrukcích a konstrukcích nejvíce nefigurativních mistrů. Jejich díla i životy tak vtahuje do svých děl i života. Štědrý patří k umělcům, kteří jsou schopni s racionálním odstupem nad svými obrazy popsat svá díla i své tvůrčí postupy.

„Na obrazech jsem chtěl zachytit pohyb. Inspiroval mě Vasilij Kandinskij, který trpěl takovou speciální vadou (nebo předností?) stejně jako van Gogh nebo Beethoven, totiž synestézií. Kandinskému se slévaly zvuky s barvou. Když slyšel nějaký tón, tak se mu rovnou vybavila určitá barva. Na jeho obrazech dochází k takovým zvláštním seskupením tvarů, které vycházejí

Štědrého umělecký vývoj bez nadsázky soustavně sleduje výtvarný kritik Martin Dostál: „Přes názorovou blízkost ke svému školiteli dokázal Štědrý od začátku své malířské tvorby zaujímat vlastní postoj, nacházet blízká témata a vystavět si osobitý a  výrazný malířský styl. Ten mixuje jednak osobní zkušenost života ve  velkoměstském vizuálním prostoru s  jeho

graffitistickými excesy a hiphopovou subkulturou a reklamou, ale také sugestivnost světové i domácí výtvarné tradice na čele s Josefem Ladou, modernistickou generací šedesátých let, prezentované jmény Zdeněk Sýkora a Stanislav Kolíbal, a zároveň postmoderní dekádou, kde je bezesporu důležitou figurou právě Stanislav Diviš. Z těchto zdrojů pramení Štědrého schopnost vrstvit rozličné plány na obraze, pracovat s objemovou iluzivností, odkazovat ke geometrii, využívat kresebnost linií, excelovat barvou, bravurně si pohrávat s americkou retuší, reinterpretovat, dekonstruovat a rekonstruovat, pohrávat si s figurou a abstrakcí a tvořit tak s výlučným důrazem na soudobou estetiku krásné obrazy, které můžeme a nemusíme dekódovat, aby nám byly příjemné.“

Profil 35

Progumování, proboxování a protančení do svého vesmíru „Vyrostl jsem na  komiksech Transformers a  na  kreslených pohádkách od  Disneye“, vyprávěl mi Karel Štědrý na  výstavě v  letohrádku Hvězda. „To bylo pro mě dobré spojení. Transformers se proměňují z jedné podoby do druhé, zaznamenávají ten proces, rozkládání a zase skládání, a to je vlastní nejen hudbě, ale i výtvarnému umění dneška. Hodně pracuji s počítačem a s grafickými programy, dělám jakousi postprodukci svým věcem. Nejdřív si vymodeluji reliéfy, ještě během studia jsem začal pracovat s modelínou. Reliéfy si pak fotím a podle fotky maluji obraz. Dá se to označit za konceptuální přístup, interpretací různých forem nebo médií se výsledná podoba obrazu posouvá někam jinam. Na obrazech musím řešit plasticitu, modelínové reliéfy na fotografiích vrhají stíny. V práci na počítači se zabývám prostorem, který naznačuji vrstvením, a  tak mě napadlo, že do  přípravy podkladů mohu zasahovat i prvky, které nebyly na fotografii, například že do procesu práce plynule prolnu vektorovou grafiku. Vrstvím na  sebe různé plány, jeden obraz má deset až patnáct vrstev, ty pak různě progumovávám, promazávám a  prolínám mezi sebou. Mám pocit, že se tak určitým způsobem dostávám do svého vesmíru. Myslím, že počítačová technologie dnes představuje pro tvorbu úplný standard. Rád pracuju s odkazy, stejně tak jako hudebník dělám cover verze nebo remaky, abych tak přišel na nové věci. Mám rád třeba Mondriana nebo ruskou avantgardu – konkrétněji Maleviče, Kliuna, Popovou. O každém autorovi, který mě něčím zaujme či inspiruje, se pokouším zjistit, co se dá, baví mě hledání vazeb s jinými tvůrci. Beru si různé prvky od autorů, kteří se nemohli nikdy potkat, nebo zastávali protichůdná stanoviska… Dělám si takovou mixáž, rád věci propojuju mezi sebou a  vytvářím tak různé, mnohdy paradoxní souvislosti, proto mám rád internet. Ve  virtuálním prostoru internetu se dá porovnávat v reálně krátkém čase spousta věcí napříč kulturami, časem i významem. Dřív to nešlo tak snadno, nejblíž internetovým setkáním byly asi koláže – někdo vzal nějakou věc a  dal ji do  jiného kontextu, otočil ho, dal tomu jiný význam. Hraji si s  různými formami, skládám, vrstvím na sebe různé plány, gumováním vytvářím meziprostory, odkazuji, bavím se. Svoje obrazy si užívám, nesnáším moralistní přesahy…“ Zvoní mobil. Karel Štědrý odbíhá telefonovat do prostoru, kde vystavuje svou geometrii Stanislav Kolíbal. Stojím před obrazem Karla Štědrého. V malströmu

Transformer č. 9, 2014,

jednoho vesmíru vidím jako v kukátku, jak se tam vznášejí stříhánky Pieta Mondriana, street artové šroubovice poháněné energií boxerského šampiona v rytmu flitbookové produkce. Jiří Kamen

akryl plátno, 210 x 190 cm

36 Průvodce

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Jiří Sozansk ý: 1984 – Rok Orwella 22.10. 2014–8. 2. 2015 Výstava v pražském Veletržním paláci zahrnuje právě tuto budovu jako možného nositele celé řady významů, které se v Sozanského tvorbě objevují průběžně – v roce 1984 je torzo domu, které se právě začalo opravovat, podkladem pro sérii Rok Orwela, v 90. letech skrze něj reaguje na porevoluční situaci. Celá instalace, která je zároveň připomínkou 25. výročí sametové revoluce, představí velkoformátové malby, plastiky, videa, interpretované fotografie a podobně. Tato výstava, tedy interpretace Veletržního paláce (či jeho torza), představuje jakési výtvarné završení celého projektu věnované 40. výročí požáru Veletržního paláce. www.ngprague.cz

Opera, balet i činohra v kinech po celé ČR 9. 12.–5. 5. 2014 Zima se hodí k návštěvě kina a bude bohatá na nejrůznější divadelně-hudební přenosy. 20. prosince od 14.45 hodin uvede téměř 40 kin živý přenos Rybovy České mše vánoční v podání České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem. Cyklus NT Live – Divadlo v kině nabídne 9. prosince pohybově-taneční představení legen-

dárního souboru DV8 nazvané JOHN, otevřeně pojednávající o lásce a sexu. Rodiny s dětmi se mohou těšit 22. ledna na inscenaci Ostrova pokladů podle klasické Stevensonovy předlohy, anebo už 16. prosince na přímý přenos Alenky v říši divů Christophera Wheeldona z Královského baletu. Od ledna budou vybraná kina uvádět také záznam Romea a Julie v choreografii Kennetha MacMillana. Metropolitní opera uvede do 2000 kin po celém světě včetně 28 českých Mistry pěvce norimberské (13. prosince), v lednu Veselou vdovu s Renée Fleming a Hoffmannovy povídky a v únoru vzácný dvojprogram Čajkovského Jolanty a Bartókova Modrovousova hradu. www.vicnezfilm.cz.

Radio Wave Live Session v Olomouci 11. 12.2014 Ve čtvrtek 11. prosince zavítá projekt Radio Wave Live Session do Olomouce. Do místního klubu S-cube přiveze zřejmě nejslavnější severočesku kapelu Houpací koně. Ta patří mezi stálice ústeckého rock popu a vznikla už v roce 1991. Vstup zdarma. www.wave.cz

Studio Live v Českém rozhlase 17. 12. a 7. 1. 2014 Český rozhlas Vltava uvádí další koncert ze série pořadů Studio Live. Ve středu 17. prosince můžete navštívit Studio 1 na Vinohradské 12, Praha 2 a zaposlouchat se do skladeb J. S. Bacha, A. Coplanda, D. Scarlattiho a dalších

v podání dvojice Duo du Rêve. To tvoří flétnistka Jana Jarkovská a klavírista Bohumír Stehlík. 7. ledna se můžete těšit na EBEN TRIO, které uvede skladby A. Piazolly, T. Takemitsa nebo P. Vaskse. Koncerty začínají ve 20 hodin, vstup je volný. www.vltava.rozhlas.cz

líbí. Vítězné skladby si můžete vychutnat naživo na zahajovacím koncertě 15. narozeninové sezony Orchestru BERG v pondělí 9. března 2015. www.nuberg.cz

Fotografie Dagmar Hochové v Brně 19. 12. 2014 – 29. 3. 2015

Stanice Český rozhlas Vltava ve spolupráci s Eurorádio Ars Acustica Group se již po jedenácté ve svém vysílání připojí 16. ledna 2015 k celosvětovým oslavám Narozenin umění. Přijďte na  happening do plzeňské Galerie Ve středu nebo na zvukovou procházku mezi galerií a plzeňskou Papírnou. Následovat bude několik koncertů propojujících barokní, nekonvenční elektroakustickou i folklórní hudbu. Na narozeninovou párty se můžete naladit ve vysílání stanice Vltava nebo přímo v Galerii Ve středu a Papírně v Plzni. Více na str. 33 nebo na  www.ab.rozhlas.cz

Moravská galerie v Brně představí fotografie Dagmar Hochové, jejíž archiv získala v roce 2013 do svého vlastnictví. Její kariéra byla hlavně v 50. a 60. letech profesně spojena s obrazovými žurnály orientovanými na tzv. humanitní fotografii. Právě to je zřejmě důvod, proč je dnes vnímána jako fotografka dětí. Výstava se však snaží ukázat, že je takový obraz zkreslený a představit snímky zaměřené na události kulturně politického rázu, umělecké elity, tématiku spjatou s národní identitou nebo na zlomové okamžiky naší historie. www.moravska-galerie.cz

Orchestr BERG - NUBERG 12. 1.–22. 2. 2015 Do nového roku s novou hudbou! Poslechněte si novinky, které Orchestr BERG objednal a ve světové premiéře uvedl na svých koncertech v průběhu roku 2014. Celkem 6 nových skladeb najdete online na www.nuberg.cz nebo na speciálním CD. A pokud chcete výsledek soutěže ovlivnit, zahlasujte na soutěžním webu pro ty kousky, které se vám

Narozeniny umění v Plzni 16. 1. 2015

9. narozeniny Radia Wave 17. 1. 2015 Při příležitosti oslav devíti let vysílání zve Radio Wave své posluchače a příznivce do pražské MeetFactory, kde se uskuteční velkolepá party se zahraničními hosty. Pro upřesnění programu sledujte stránky rádia Wave. www.wave.cz

Program 37

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 88. koncertní sezona Symfonického orchestru Českého rozhlasu

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

SPECIÁLNÍ PROJEKTY

21. 12. | Vánoční den Eurorádia: 12.10 | Záznam koncertu v sále Moskevské konzervatoře 13.00 | Přímý přenos koncertu Slovinského rozhlasu 14.05 | Přímý přenos z Helsinek – Soile Isokoski, Laponský komorní orchestr 17.00 | Záznam koncertu Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu a BROLNu 21.00 | Záznam koncertu Polského rozhlasu v Gdańsku 22.00 | Záznam koncertu v New Yorku – Anonymous 4 31. 12. | Hudební Silvestr na Vltavě Program od ranních hodin posledního dne roku 2014 až do ranních hodin prvního dne roku 2015 11.00 | Přímý přenos koncertu České filharmonie 13.30 | G. Rossini: Lazebník sevillský, 20.00 | O. Nedbal: Polská krev aj. 22.45 | Kabaret 00.30 | Jonáš a Tingl-tangl

1. 12. | 19.30 | Gade: Ozvuky z Ossiana. – Elgar: Koncert pro violoncello. – Dvořák: Symfonie č. 8. Sólista: Michal Kaňka. Dirigent: Libor Pešek 22. 12. | 19.30 | Suk: Serenáda Es dur. – Mozart: Koncert pro flétnu, harfu a orchestr. – Pavlica: Missa brevis. Sólisté: Jaeah Ioo (flétna), Marie-Pierre Langlamet (harfa), Markéta Halířová (soprán), Roman Janál (baryton). Český filharmonický sbor Brno. Dirigent: Vladimír Válek 12. 1. | 12.10 | Záznam mimořádného koncertu SOČR z 9. 12. (Bizet) 12. 1. | 19.30 | Musorgskij: Svítání na řece Moskvě. – Glier: Koncert pro lesní roh a orchestr. – Šostakovič: Symfonie č. 10. Sólistka: Kateřina Javůrková. Dirigent: Petr Altrichter

Další koncert y 4. 12. | 21.20 | Dvořákova Praha Concerto Köln, Andreas Staier – kladívkový klavír. Záznam z festivalu

8. 12. | 20.00 | Záznam z 28. 11. Smetana: Hakon Jarl. – Borodin: Symfonie č. 2 Bohatýrská. – Kaprálová: Concertino pro housle, klarinet a orchestr. – Bartók: Podivuhodný mandarín. Česká filharmonie, I. Herajnová (housle), L. Dittrich (klarinet). Dirigent: Jakub Hrůša

25. 12. | 14.00 | Záznam koncertu laureátů mezinárodní soutěže Pražské jaro 2013. Kateřina Javůrková (lesní roh) a Pavel Svoboda (varhany)

10. 12. | 19.30 | Přímý přenos z Rudolfina. Martinů: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1. – Klusák: Hořkosti. Cyklus písní. – Dvořák: Symfonie č. 7. Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, sólisté Roman Janál a Tomáš Jamník. Dirigent: Tomáš Brauner

26. 12. | 14.00 | Záznam koncertu Pražského komorního orchestru. Sólisté Jiří Bárta (violoncello) a Petr Jiříkovský (klavír). Na programu Mozart: Koncert pro klavír A dur. – Schumann: Koncert pro violoncello a moll. – Schubert: Symfonie č. 4 c moll

15. 12. | 20.00 | Záznam koncertů z 19. mezinárodního varhanního festivalu Svatojakubské Audite organum Hrají Josef Rafaja, Josef Popelka a Irena Chřibková (Listz, Bach, Franck, Eben). J. Reinberger: Čtyři žalmy na slova Bible kralické. – Koncert č. 3 pro varhany a smyčcový orchestr. Spoluúčinkují Tomáš Černý (tenor), orchestr Praga Sinfonietta, dirigentka M. Němcová

28. 12. | 14.00 | Záznam koncertu Talichova kvarteta z 8. 12.

17. 12. | 20.00 | Přímý přenos ze Studia 1 v Praze na Vinohradech Studio live. Účinkují Jana Jarkovská (flétna) a Bohumír Stehlík (klavír). Na programu Bach: Sonáta h moll. – Copland: Duo pro flétnu a klavír. – Scarlatti: 2 sonáty. – Tailleferre: Pastorale. – Poulenc: Sonáta pro flétnu a klavír 23. 12. | 20.00 | Záznam koncertu souboru Societas Incognitorum ve Frýdku-Místku (Adventní a vánoční hudba A. Michny a dalších skladatelů)

24. 12. | 14.00 | Záznam předvánočního koncertu Pražského kytarového kvarteta v síni Atrium v Praze

29. 12. | 20.00 | Záznam koncertu Berlínských filharmoniků v Berlíně z 24. 5. Smetana: Vltava. – Šárka. – Martinů: Koncert pro violoncello č. 1. – Dvořák: Symfonie č. 7. Sólistka: Sol Gabetta. Dirigent: Krzysztof Urbański 1. 1. | 20.00 | Přímý přenos z Brna Korsakov: Španělské capriccio. – Čajkovskij: Klavírní koncert b moll. – F. Th. Reizenstein: Concerto popolare. – Falla: Třírohý klobouk. Filharmonie Brno, sólista Ivo Kahánek. Dirigent: Jakub Hrůša 4. 1. | 14.00 | Záznam z festivalu Heroldův Rakovník. Jitka Hosprová – viola, Jitka Čechová – klavír 5. 1. | 20.00 | Záznam koncertu souboru Collegium musicum Ostschweiz. Carl Loewe: Jan Hus. Oratorium

PROGRAM

Změna programu vyhrazena

38 Program

7. 1. | 20.00 | Přímý přenos ze Studia 1 v Praze na Vinohradech. Studio live. Účinkuje Eben Trio 26. 1. | Záznam z Karlových Varů Koncert vítězů pěvecké souteže A. Dvořáka OPERNÍ VEČER sobota 6. 12. Leoš Janáček: Káťa Kabanová 13. 12. Zdeněk Fibich: Pád Arkuna (Národní divadlo, záznam z prosince 2014) 20. 12. Josef Kajetán Tyl / František Škroup: Fidlovačka 27. 12. Giuseppe Verdi: Nabucco. Záznam EBU z Vídně 3. 1. Antonín Dvořák: Alfred (záznam koncertního uvedení na festivalu Dvořákova Praha) 10. 1. Richard Wagner: Bludný Holanďan. Záznam EBU z Vídně 17. 1. Giuseppe Verdi: Don Carlos (v nahrávce C. Abbada) 24. 1. Bohuslav Martinů: Julietta (ke 100. výročí narození V. Kaprálové) 31. 1. Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte. Záznam EBU z milánské Scaly 7. 2. Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Záznam EBU z Helsinek 14. 2. Čajkovskij: Jolanta. Přímý přenos z Metropolitní opery 21. 2. Donizetti: Anna Bolena. Záznam EBU z Vídně 28. 2. Bedřich Smetana: Dvě vdovy

AKADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 3. 12. S Radoslavem Kvapilem k Roku české hudby 14. 1. Čeští laureáti soutěže Pražského jara v roce 2014 21. 1. Sto let Vítězslavy Kaprálové 28. 1. Mozartova Symfonie g moll 4. 2. 130 let Rudolfina 18. 2. Beethovenova Eroica v proměnách času

TELEFONOTÉKA pondělí –pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Každou středu zveme posluchače do Galerie Vinohradská 12, odkud Telefonotéku vysíláme a kde se mohou přímo setkat s našimi hosty a vyslechnout si často i živé hudební produkce. V prosinci přijali naše pozvání např. soubor Trio Bergerettes, skladatelJuraj Filas, sopranistka Kateřina Kněžíková, harfistka Kateřina Englichová nebo Jiří Pavlica. HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00 MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45

29. 1. | Biber: Missa Salisburgensis na nahrávce souborů Gabrieli Consort & Players a Musica Antiqua Köln. Řídí Paul McCreesh a Reinhard Goebel 12. 2. | Rozličné podoby hudby na dvoře Ludvíka XIV. Dva skladatelé z nejoblíbenějších – aneb hudba ke královským zábavám. Hudba Lullyho a Charpentiera na nahrávkách souborů Capriccio Sravagante, Les Musiciens du Louvre a Les Arts Florissants 26. 2. | Rozličné podoby hudby na dvoře Ludvíka XIV. Duchovní hudba na dvoře krále Slunce. Hudba Lullyho a F. Couperina na nahrávkách souboru Musica Florea

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek–sobota | 23.15–00.55 FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59 Skladby, které zatřásly hudebním světem, na snímcích SOČR LITURGICKÝ ROK neděle | 7.00–7.35 Liturgický rok v hudbě 15. a 16. století – celoroční cyklus od 30. 11. 2014

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59 7.  12. | O varhanní improvizaci V. České roráty – adventní varhanní improvizace (2/2) 14.–28.12. | Hudba Adventu a Vánoc. Šestidílný cyklus 4. 1. | Varhanní hudba inspirovaná Vánocemi.

11. 1. | České Vánoce s hudbou Jakuba Jana Ryby 18.1.–8.2. | Schubertova a Mozartova duchovní hudba. Čtyřdílný cyklus 15.2. | Postní duchovní moteta Jeana-Baptista Lullyho, dvorního skladatele krále Slunce RONDO neděle | 21.00–22.59 SLOVO O HUDBĚ úterý, 17.00–17.30 EUPHONIA sobota | 13.00–13.59 V této programové řadě se v roce 2014 zaměřujeme především na Rok české hudby a na některá významná výročí, která přináší. Na prosinec pro Vltavu připravuje nový cyklus David Beveridge, americký badatel žijící v České republice, který zasvětil svou muzikologickou práci Antonínu Dvořákovi. Nedávno totiž vydal obsáhlou studii, věnovanou přátelským vztahům rodiny Dvořákovy s rodinou mecenáše Josefa Hlávky. A na základě této práce vznikají i dvě kapitoly pro rozhlas. Rok 2015 je mimo jiné rokem Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela – jim rovněž věnujeme nový cyklus.

Program 39

Další hudební pořady • PRELUDIUM ponděl–pátek | 4.45 –5.35 • PARTITURY pondělí–neděle | 5.40–6.29 • HUDEBNÍ GALERIE pondělí–pátek | 12.10–15.00 • TRYLEK pondělí–pátek | 15.20–15.49 • RANNÍ KONCERT sobota | 7.00–7.59 • HUDEBNÍ GALERIE sobota–neděle | 12.10–12.59 • CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56 • OPERNÍ MAGAZÍN sobota | 17.00–17.30 | (měsíčně) • VÝROČÍ TÝDNE sobota | 17.30–17.44 • VARHANY neděle | 10.00–10. 30 • ZVONY neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí | 0.00–0.05 • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 14.00–15.59

JAZZ, ALTERNATIVA , ETNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA

JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30

EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00

pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Jazz Session z Prahy, Brna a Ostravy. ćtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

Satelitní přenosy jazzových koncertů: 19. 12. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Norska. 30. 1. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Finska. 27. 2. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Chorvatska.

JAZZOVÝ PODVEČER 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. ćtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava) JAZZ & WORLD LI VE sobota | 00.55–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNvRY ČA JOVNA denně | 19.00–20.00 Pořady o současné kreativitě a mladém životním stylu. Od divadla k designu, od world music přes rock až po elektronickou alternativní hudbu. Informace z aktuálního kulturního dění. Zajímaví hosté ve studiu, reportáže z důležitých akcí.

ALBUM TÝDNE pondělí a pátek | 22.30–22.55 Aktuální desku s alternativní hudbou představí na dvakrát Aleš Opekar

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 sobota | střídavě Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. Etnohrátky. Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro meditaci a rozjímání.

MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek.

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová.

40 Program

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Tvůrčí skupiny Drama Hynek Pekárek (hynek.peká[email protected])

2. – 13. 2. | Stanislav Kolíbal (10 částí ) 16. – 20. 2. | Eva Kondrysová (5 částí ) 23.– 27. 2. | Luboš Zajíček (5 částí )

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00

MODERNÍ POVÍDKA pondělí | 22.00–22.30

8.–17. 12. | Lidie Ostalowska: Sněhurka a Mengele (10 částí ) 18.–22. 12. | Milena Slavická: Povídky jamrtálské (5 částí ) 23. 12.–7. 1. | Putování za Svatým Grálem (15 částí ) 8.–17. 1. | Karel Čapek: Hordubal (10 částí ) 18. 1.–1. 2. | Oksana Zabužko: Muzeum opuštěných tajemství (15 částí ) 2.–11. 2. | Zdeněk Němeček: Ďábel mluví španělsky (10 částí ) 12.–26. 2. | Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli (15 částí ) 27. 2.–5. 3. | Asko Sahlberg: Styk (7 částí )

1. 12. Pavol Rankov: Spisovateľské skúsenosti 8. 12. Jiří Hájíček: Driving home for Christmas 15. 12. Gertruda Goepfertová: Cizí jazyky čili Příběh chovanky Elišky 22. 12. Marek Sieprawski: Hole Lung ze severu 29. 12. Petr Placák: Campo imperiale 5. 1. William Trevor: Tančírna U dvou srdcí 12. 1. Markéta Pilátová: Láska pro orangutana 19. 1. Jette Kjarboeová: Skleněná mísa 26. 1. Ladislav Fuks: Kchonyho cesta do světa 2. 2. Ludmila Ulická: Ženské oči 9. 2. Marek Šindelka: Mapa Anny 16. 2. Peter Kihlgard: Diorama 23. 2. Bohumil Hrabal: Jeden všední den

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den | 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry 1.–5. 12. | Jacek Baluch (5 částí ) 8.–12. 12. | Milena Jelinek (5 částí ) 15.–19. 12. | Karel Janovický (5 částí ) 22.–26. 12. | Karel Valter: Z náčrtníku vzpomínek (5 částí ) 29.12.–2. 1. | Jan Hora (3 části) 5.–16. 1. | Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna… (10 částí ) 19.–23. 1. | Helena Štáchová (5 částí ) 26.– 30. 1. | Bedřich Löwenstein (5 částí )

POVÍDKA sobota | 11.30–12.00 6. 12. 13. 12. 20. 12. 27. 12. 3. 1. 10. 1.

Ottokar Stauf von der March: Zázračný doktor z Chytromyšek Božena Němcová: Zlatý lupínek Alphonse Daudet: Tři tiché mše Jaroslav Durych: Legenda Julien Green: Christine Jaroslav Havlíček: Jasnovidka

17. 1. Tom Kristensen: Zmizelé obličeje 24. 1. Jan Beneš: Deštivá noc 31. 1. Guy de Maupassant: Vyléčení pantáty Belhomma 7. 2. Božena Němcová: Cestou z pouti 14. 2. Anton Pavlovič Čechov: Dům s mansardou 21. 2. Jaroslav Hašek: Povídka o černém býkovci 28. 2. Tage Aurell: Stará silnice

4. 1. 11. 1. 18. 1. 25. 1. 1. 2. 8. 2. 15. 2. 22. 2.

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle | 2.30–3.00

SOUZVUK neděle | 16. 00–17.00

7. 12. 14. 12. 21. 12. 28. 12. 4. 1. 11. 1. 18. 1. 25. 1. 1. 2. 8. 2. 15. 2. 22. 2.

7. 12. Dežo Ursiny: Moja milá paní 14. 12. Josef Suchý: Slzy věcí 21. 12. Jaromír Zemina: Zima je dar z nebe 28. 12. Dylan Thomas: Vánoce jednoho kluka z Walesu 4. 1. V Homérově síti 11. 1. Rabíndranáth Thákur: Zahradník 18. 1. Jan Zahradníček: Deníky 25. 1. Jakub Deml: Provalují se hráze světla 1. 2. Pavel Švanda: Námořník a oliheň 8. 2. Daniel Hradecký: 64 15. 2. A. Kubin + J. Váchal: Kreslíř a dřevorytec 22. 2. Georges Rodenbach: Bruggy

Arthur Schnitzler: Mrtvý Gabriel Ladislav Grosman: Rendez-vous strýce Davida Nikolaj Vasiljevič Gogol: Kočár Viktor Fischl: Gentila Anatole France: Červené vejce Věroslav Mertl: Dveře Napoleon Bonaparte: Uprchlíci na ostrově Gorgona Blanka Kubešová: Marienka Guillaume Apollinaire: Pražský chodec Zdeněk Matěj Kuděj: Samotář Sheridan Le Fanu: Zlolajný kapitán Walshaw Jiří Hájíček: Pinky a já

Noční bubínek (Jiří Kratochvil) Igor Cholin Ostravská briketa Tomas Espedal: Jít Josef Palivec Ve stínu Orfea (korespondence M. Kalašové a J. Zeyera) Josef Hrdlička: Ve vnitřních komnatách Barokní Československo

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 7. 12. Keď je myšlienka nezdeliteľná (Leopold Lahola) 14. 12. Leopold Staff 21. 12. Emmanuel Swedenborg: Zrození mystika 28. 12. Lem – Mrožek: Korespondence

SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 6. 12. Jan Horváth: Tumenga – Vám 13. 12. Jelena Švarcová: Polární hvězda v domě

Program 41

20. 12. Adam Zagajewski: Jet do Lvova 27. 12. Wojciech Bonowicz: Bajki Misia Fisia 3. 1. Maxim Bahdanovič: Modré hvězdy brzy vyhlídnou 10. 1. Zdeněk Lorenc: Kontinent nikoho 17. 1. Zeno Kaprál: Uvnitř vně 24. 1. Jakub Chrobák: Jako prazdné kolo, po ráfku 31. 1. Bohdan Chlíbec: Zimní dvůr 7. 2. Ondřej Fibich: Okřesáno tmou 14. 2. Marie Iljašenková: Atlas nejistých míst 21. 2. Jiří Pechar: Slovo o samotě 28. 2. Pavel Kolmačka: Ostrov osvětlený slovy

SNY neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů.

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony.

7. 12. Jiří Špála 14. 12. František Hrubín 21. 12. Wislawa Szymborská 28. 12. Kazašská pohádka o nejkrásnějším snu 4. 1. Věštecký sen krále Nabúkadnesara 11. 1. René Descartes 18. 1. Graham Greene 25. 1. Quido Maria Vyskočil 1. 2. Evald Murrer 8. 2. Ivan Sergejevič Turgeněv II. 15. 2. Antonín Sova 22. 2. Gertruda Gruberová-Goepfertová

SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 7. 12. Jiří Rulf: Prager Jesuskind 14. 12. Karol Wojtyla: Legenda zraněného stromu 21. 12. Jakub Deml: V této chvíli provalují se hráze světla 28. 12. Czeslaw Milosz: Legenda 4. 1. Thomas Stearns Eliot: Cesta tří králů 11. 1. Jan Zahradníček: Na druhou neděli v roce 18. 1. Bořivoj Kopic: Jsi, Vysočino 25. 1. Christian Morgenstern: Koleno 1. 2. Milada Součková: Rodokmen 8. 2. Hermann Hesse: Pomíjejícnost 15. 2. Fráňa Šrámek: Maminčin pohřeb 22. 2. William Blake: Láska

ETICKÁ KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55 7. 12. Bertrand Russell: Manželství a mravnost 14. 12. Albert Einstein: Jak se dívám na svět 21. 12. George Santayana: O lásce 28. 12. Erich Fromm: Láska jako odpověď 4. 1. Plotínos: O dobru, kráse a štěstí 11. 1. Aristotelés: O přátelství 18. 1. Marcus Tullius Cicero: O pravé statečnosti 25. 1. Platón: O síle slova a mravnosti 1. 2. Xenofón: O nejlepší ústavě 8. 2. Marcus Fabius Quintilianus: O výchově 15. 2. Marcus Aurelius Antoninus: O správné cestě rozumu 22. 2. Marcus Tullius Cicero: O povinnostech

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13.10 Místa a jména – cyklus básnických putování (prosinec), pořady k projektu Hrdina.cz (leden-únor). STRÁNKY NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz. KABINET pondělí–čtvrtek | 9.30–9.50 Krátké povídky.

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 4. 12. Václav Pankovčín: Bude to pěkný pohreb (DSK) 11. 12. Vlasta Dvořáčková: Ctnost české šlechtičny 18. 12. A. Radok – M. Tesařová: Stalo se v dešti 25. 12. Alfred de Musset: Na nic nepřísahat 1. 1. Jiří Suchý: Případ Eleonora 8. 1. Helena Longinová: Hervé, ty šílíš 15. 1. Katarína Slobodová: Láska pro čtyři hlasy 22. 1. Olga Srbová: Dům stáří 5. 2. Jana Knitlová: Záhada zahrad 12. 2. Eduard Fiker: Čichač 19. 2. Oto Schmidt: Rekviem za Almu

KABARET V ÉTERU čtvrtek | 20.00 KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 2. 12. Gustáv Reuss: Krutohlav (DSK) 9. 12. De Sade – M. Štědroň: Justýna 16. 12. Ludvík Kundera: Dva ve vánici 23. 12. Ludvík Aškenazy: Piškot 30. 12. Tomáš Zmeškal: Obecní muzeum 6. 1. Martin Františák: Průtrž 13. 1. Petr Pýcha: Benzina Dehtov 20. 1. Roman Ludva: Sad 27. 1. Sjón: Tvé oči mě viděly 3. 2. Alfred Döblin: Příběh Franze Biberkopfa 10. 2. Kateřina Malačová-Suková: Ve svém živlu 17. 2. Paul Plamper: Tacet 24. 2. Magdalena Frydrychová: Na věky

31. 12. Jananas 29. 1. Kabaret Vizita 26. 2. Kabaret Ořechovka

KABINET – HRY pátek | 9.30–9.50 5. 12. Petr Hudský: Kriminál 12. 12. Dario Fo: Moralita o starém a kulhavém 19. 12. Dario Fo: Svatba v Káni 2. 1. Daniela Fischerová: Dívka se zázračnou pamětí 9. 1. Lawrence Block: Právnická metoda 16. 1. Miloš Holub: Géniem přes noc 23. 1. Ivan Mándy: Číšníkova noc

42 Program

30. 1. H. H. Munro-Saki: Tajný hřích Septima Bropa 6. 2. Eduard Bass: Lili 13. 2. Stefano Benni: Onehand Jack 20. 2. H. H.Munro-Saki: Vůl, který měl stání 27. 2. Jaroslav Dušek: Modlitbička

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 6. 12. 13. 12. 20. 12. 27. 12. 3. 1. 10. 1. 17. 1. 24. 1. 31. 1. 7. 2. 14. 2. 21. 2. 28. 2.

Daniel Charms: Monster proces (DSK) Sofoklés: Král Oidipus Cervantes-Fischer: Lišák Pedro Molière: Zdravý nemocný Harold Pinter: Pařník bratři Mrštíkové: Rok na vsi William Shakespeare: Othello Hana Roguljič: Vítězslava Lars Saabye Christensen: Chat tady nezahraje D. C. Jackson: Můj romantický příběh Donald Harwood: Kvartet A. S. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského Václav Havel: Vyrozumění

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 7.12.–11.1. | Franz Werfel: 40 dnů (4.–9. část) 18.1.–1.3. John Knittel: Via Mala (1.–7. část)

ČA JOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

Zpr avoda jst ví a publicistik a , dokument y

Radiodokument středa | 21.45

Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected])

3. 12. Radka Lokajová: Až tam, kde Jánošík aneb Kterak Veronika z Varů přes hory a hoře až do drevenice přišla, aby tam svoji duši nalezla (Slovenský týden na Vltavě). 10. 12. Brit Jensen: Dnes jsem byl na Majdanu. Dokument nahlíží do zákulisí bojů v Kyjevě na Náměstí Nezávislosti, které se v prosinci loňského roku stalo symbolem protivládních nepokojů na Ukrajině. 17. 12. David Vaughan: Já nejsem ztracen, vždy nalezen. První ze série putování po evropských metropolích na téma: Jak se město odráží v naší fantazii? 7. 1. David Vaughan: Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem. První ze série putování po evropských metropolích na téma: Jak se město odráží v naší fantazii? 14. 1. Radim Nejedlý: Kořeny v kamenité půdě. O různých podobách a proměnách Valašska a jeho kultury, jedné z nejrázovitějších částí České republiky.

Mozaik a pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. Slovo o pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství. Víkendová příloha stanice Vltava sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý.

21. 1. Jaroslav Rudiš, Martin Becker: Stillstand – Altvatergebirge. Cesta spisovatelů J. Rudiše a M. Beckera do Jeseníků, do oblasti bývalých Sudet, do německo-české historie a přítomnosti, po stopách meziválečného herce Rudolfa Rittnera. 28. 1. Adam Drda: Rodinný tábor Birkenau. Terezínský rodinný tábor v Osvětimi- Birkenau. Dokument z cyklu Příběhy dvacátého století. 4. 2. Rikke Houd: Žena na ledě. Příběh Karen Roosové, dánské sestry, která v roce 1932 přichází do Grónska a zmizí o devět měsíců později. 11. 2. Gabriela Albrechtová: Muž a fujary. Portrét svérázného hudebníka z Českého středohoří 18. 2. To nejlepší z Čajovny výběr dokumentů z cyklu Dokumenty nové generace pořadu Čajovna 25. 2. Hugo Lavett: Smrt u jezera. Na pobřeží jezera blízko švédského Loftahammeru je nalezeno tělo ženy, nesoucí známky násilí. Hlavním podezřelým z vraždy je její muž. Skutečný příběh toho, co následuje poté, vznikl s použitím výpovědí obviněného muže a policejních nahrávek.

RADIOATELIÉR pátek | 22.00 5., 12. a 19. 12. | Sonické vlny   Montrealu #1–3 26. 12. PremEdice – Veronika Mayer, Petr Vrba: Air Pressure 2. 1. Ozvěny Electronic Music Festival New York 2013 9. 1. Gerald Fiebig: Cross Talk 16. 1. Zaostřeno… Zbyněk Vostřák 23. 1. Cicada Dream Band 30. 1. PremEdice – Katharina Schmitt: V kožichu 6. 2. Peter Ablinger: Regenstücke 13. 2. Rdeča Raketa: Wir Werden 20. 2. Slobodan Kajkut, Francisco López: Dva  minimalizující světy současnosti. 27. 2. PremEdice – Alessandro Bosetti: The Notebooks

www.radioteka.cz mluvené slovo | vážná hudba | populární hudba

V případě, že máte zájem o nákup za

25 % slevu

pro členy Klubu Vltava, využijte prosím dočasně eShop na stránkách www.radioservis-as.cz. V budoucnu bude možné nakupovat za klubové ceny také na Radioteka.cz.

K aždý den

DENNÍ PROGRAM STANICE ČESKÝ ROZHLAS JAZZ

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz. Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experimental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream

Pondělí 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.45 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.45

Fokus. New York Sound Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Francie Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. New York Sound Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Úterý 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream

13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Grundfunk 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Český jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Grundfunk

Středa 6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Swing Session 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Swing Session 22.30 Mostly Bop

Čt vrtek 6.00 7.00 8.00 9.00 10.00

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma

10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

Pátek 6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 15.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 23.00

Fokus. 'Round Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Jazzofon Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Německo Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. 'Round Bop Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

Sobota

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

Neděle

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

Modern Mainstream Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. Experimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Evropsk á vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne. Album t ýdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. Nová alba Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. Bigband Panoráma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

Jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). Jazz Club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

Jazz na druhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. Grundfunk – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

Fokus

Swing Session – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

New York Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

Jazzové novink y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

Česk ý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

Rozhovor měsíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

Free Jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Jazzrock a funk – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Popjazz hour – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s  ná m i o r e f le k  své ná t or @ r zor y.  o z h la s .c z

Klub Vltava

NA DVOJKU DO ÁČKA

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. v Galerii Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

NALAĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV – KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

Připojit se k nám můžete také na Facebooku: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

47

Aktuální nabídku partnerů, u kterých mohou členové Klubu Vltava uplatnit slevy, sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

Členské v ýhody Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, předložte při nákupu členský průkaz s platným kuponem pro daný kalendářní rok. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

HUDBA

Symfonick ý orchestr hl. m. Prahy FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz

PKO – Pražsk ý komorní orchestr 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 [email protected] www.pko.cz

Orchestr BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel. 604 205 937, www.berg.cz

DIVADLA

Česk á kultura, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz

Česk á filharmonie 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

Collegium 1704 o.s. Pořadatel cyklu Collegium 1704 a Hudební most Praha – Drážďany Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 234 697 959 [email protected], www.collegium1704.com

Symfonick ý orchestr Českého rozhlasu 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], www.socr.rozhlas.cz

Collegium Marianum Pořadatel Barokních podvečerů 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected] www.baroknipodvecery.cz

Národní divadlo Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly. Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz Národní divadlo Brno 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz

Divadlo Viola až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz Divadlo Ponec 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz Moravské divadlo Olomouc až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) [email protected], www.moravskedivadlo.cz Experimentální prostor NoD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. [email protected]. www.nod.roxy.cz

Partneři

Partneři Klubu Vltava

48 Partneři

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

KNIHY, ČASOPISY, CD

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz

Společnost Franze K afk y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz

Galerie hlavního města Prahy 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz Topičův salon 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz

Radioservis, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350

ARS VIVA cest y za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099 [email protected], www.arsviva.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz Opera PLUS internetový portál o opeře, hudbě a tanci [email protected], www.operaplus.cz Jiří Josek – Nakladatelst ví Romeo 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com Nakladatelst ví LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz Nakladatelst ví Carpe diem Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz

Libri, spol. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz Žaket – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz Nakl adatelst ví ATLANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz Nakladatelst ví BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz Nakladatelst ví LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], www.labyrint.net

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Šéfredaktor: Luboš Stehlík Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava

Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková

XIX. ročník | číslo 4 | prosinec 2014–únor 2015 | Vychází 4×ročně

Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová

Foto obálka:

Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o.

Zdeněk Fibich | Foto: Muzeum Bedřicha Smetany – České muzeum hudby,

Český rozhlas Vltava | šéfredaktor stanice Lukáš Hurník

Vítězslava Kaprálová | Foto: © The Kapralova Society

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2

Evidenční číslo MK ČR E 14038

tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

Nakladatelst ví TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

Staňte se členem/kou Klubu Vltava nebo členství darujte!

Jak se stát členem/kou: • vyplněním on-line formuláře na vltava.rozhlas.cz/klubvltava • telefonicky na čísle: 221 552 686

pro

Členský poplatek: 150 Kč pro jednotlivce 290 Kč pro rodiny

od

Chcete členství darovat? Odstřihněte dárkový poukaz, vyplňte a předejte tomu, komu členství chcete věnovat. Vyplňte on-line přihlášku nebo zavolejte

umění slyšet

na klubovou linku 221 552 686 a vyplňte potřebné údaje telefonicky. Získáte informace

Marek Walter account manager posluchač Vltavy

o platbě, obdarovanému zašleme členský průkaz a první číslo magazínu. Další informace:

„Žijeme strašně rychle – a Vltava mi umožňuje zpomalit.“

tel: 221 552 686, e-mail: [email protected], www.vltava.rozhlas.cz

Vltava, to je hudba, rozhlasové hry, koncerty, informace. Na stejné vlně najdete umění prověřené staletími i otisk dnešního světa. Setkejte se s lidmi, kteří mají co říct, otevřete (d)uši kultuře, která stojí za to.

vltava.rozhlas.cz

Nalaďte si nás na FM vlnách, v televizi, na internetu i v mobilu.

vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Staňte se členem/kou Klubu Vltava nebo členství darujte!

Dárkový poukaz Členství v Klubu Vltava pro rok 2015

Klub Vltava je tu pro všechny příznivce kultury a stanice Vltava, kteří se rádi dozvědí více o připravovaném programu, chtějí si být jisti, že jim neuniknou speciální pořady a tematická pásma, mají zájem o společné akce. Výhody členství: • 4x ročně magazín posluchačů a příznivců stanice Vltava do vaší schránky • celoroční slevy u partnerských pořadatelů kulturních událostí • zasílání novinek a upozornění na akce e-mailem • pravidelná setkání členů Klubu

vltava.rozhlas.cz/klubvltava