Čtvrtletník posluchačů a příznivců. stanice Český rozhlas Vltava

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l rt ava 15 Čt v las Vlt h z o 2 | 20 r ý e Česk stanic

Roman Štětina Jazykolam, 2014 super 16mm film / HD přepis, 5'46'' pracovní studie, barevný negativní film

02

05

06

07

Jan Hus

Jan Hus v hudbě

Jiří Hejda

Zdeněk Košler

08

09

10 08

11 08

Božská komedie

Kořeny Leopoldy Vrly

Josef Kostohryz

Motýlek

12 08

14 08

15

16 14

Händlovy opery

Harry Pollak

Hry a dokumenty

Tristan a Isolda

18 14

19 14

20 14

22

Hrdina.cz

Klaunovy názory

Léto s hudbou

Ostravské dny

24

26

28

30

Historie evropského jazzu

Sils Maria

Rozhovor s Matyášem Novákem

Concentus Moraviae

32 14

34 14

Profil: Roman Štětina

Malá z rybárny

Vážení posluchači a členové Klubu Vltava,

v nadcházejících týdnech bude vrcholit náš projekt hrdina.cz, který se stal celorozhlasovým tématem. Mám radost, jak se námět, zrozený v nápadité mysli vltavského dramaturga Martina Velíška, stal nosným pro všechny stanice Českého rozhlasu. Ústřední postavou projektu je Jan Hus, ale neopomeneme ani další hrdiny: Händela, který se rozjel do Itálie komponovat opery právě v okamžiku, kdy je papež zakázal, raněného Tristana, který vydrží čekat na Isoldu až do posledních okamžiků svého života, nebo ostravské kolegy, kteří v době, která hudebnímu umění příliš nepřeje, propagují nejodvážnější směry soudobé tvorby. Doufám, že ani při outdoorových letních aktivitách nezapomenete na Vltavu a vezmete si ji s sebou do sluchátek, naladíte ve svých autech, nebo zůstanete doma a necháte za sebe cestovat ji, svou stanici, například v dopoledních Výletech s Vltavou.



Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

Lukáš Hurník

36 37 44 46 47

2

ilustrace: Kristýna Harantová

Mezi toler ancí a lhostejností K husovskému v ýročí

Jakou váhu bude mít při letošním vzpomínání a hodnocení mistra Jana z  Husi povinná úcta k  našinci a  kolik zaváží hrdost na jeho, na náš přínos evropské reformaci? Hus a husitství proti Němcům a římské církvi, anebo Hus a husitství pro svobodomyslnější křesťanskou Evropu? Slyším, že katolická církev hodlá letos zbavit obraz Jana Husa všech dodatečných přemaleb: kéž by se jí to dařilo! Počítám-li jen ta velká (stoletá) husovská výročí, pak to letošní nás zastihuje v  nové situaci. Hranice s  kacíři už dávno nehoří, ani ty, které kdysi hořely kolem zlomu 19. a 20. století na stránkách českých novin, ale mizí také hranice mezi tolerancí a lhostejností. Když se u  nás na Jana Husa vzpomínalo před sto lety, při posledním velkém výročí, předcházela tomu dlouhá léta trvajících debat, často i  ostrých sporů, především v  souvislosti se Šalounovým sousoším na velkém Staroměstském náměstí. Byly to tenkrát spory nejen o  umístění pomníku, o výtvarné pojetí celého sousoší, ale také o Jana Husa samotného a jeho místo v českých dějinách. Šlo o mnohé: o svár katolictví a protestantství, reformaci a protireformaci, o lid versus cizácká nebo odrodilá aristokracie, o češství a němectví, o stará a nová práva. O to, kdo a jací jsme. Jestlipak letošní výročí přinese nějakou podobně gruntovní rozpravu, nebo alespoň zamyšlení, nejen mezi těmi, kteří to mají v popisu práce jako historici a církevní funkcionáři? Pokládám tu otázku s obavami, protože tuším, že spíše nevyvolá. Pětisté výročí začalo s  velkým předstihem už 28. listopadu 1889. Nečekaně, totiž propuknuvší hádkou na zasedání českého zemského sněmu. Mladočeský poslanec dr. Josef Šíla si postěžoval, že výkonný orgán sněmu opomněl mezi dvaasedmdesát votivních destiček se jmény významných Čechů, které měly na fasádě lemovat budovu Muzea Království českého, dnes Národního Muzea, zařadit destičku se jménem mistra Jana z Husi. Na to reagoval poslanec princ Karel Schwarzenberg slovy: „Nepravím, že jest to vinou Husovou, nýbrž jeho učení, a  to

Výročí

popírati nelze, že husitské učení není nic jiného než komunismus 15. století, tj. věcí více méně známou. Pánové, neváhám říci, že s tím souhlasit nemohu, vy vždy na to poukazujete, že husité jsou pýchou našeho národa, na které bychom v  první řadě pyšnými býti mohli. Mezi husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, však bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů.“

pež Jan Pavel II. tehdy vyjádřil „hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa“, která se stala „zdrojem mnohých konfliktů a rozdělení v myslích i srdcích českého národa“. Označil Husa za „jednoho z nejvýznamnějších mistrů pražské Univerzity Karlovy a reformátora církve“. Ocenil jeho „morální sílu tváří v tvář pronásledování a smrti“, která jej vynesla na „přední místo mezi osobnostmi českého národa“.

Nastala vřava, nejen ve sněmu, ale v celé zemi. A spory neustaly, dokud rozlehlé, divadelně pojaté sousoší, něco jako výjev z  opery, nestálo na hlavním náměstí města. Trvaly ty spory celých šestadvacet let. Přitom původce všeho toho, princ Karel Schwarzenberg, nebyl žádný „Čechožrout“, byl to zemský i  říšský poslanec a  tvůrce programu české konzervativní šlechty; hájil stará práva českého státu. Předsedal společnosti Národního muzea a Národní besedě a České zemědělské radě.

Myslel jsem si tehdy, že jsem přímým svědkem dějin s velkým D. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme vítali usměvavého slovanského papeže v jeho sídle Husovou oblíbenou písní Jezu Kriste, štědrý kněže… , a on, už když vcházel do sálu, zpíval s námi... Nezažil jsem v životě mnoho tak povznášejících chvil, povznášející mé sebevědomí ne jen jako Čecha, ale i jako Evropana. Protože bylo i stranou tehdy ve sporu vítěznou uznáno, že Hus podstatně přispěl k dobrému dílu reformace. A ta byla velkým, jedním z největších evropských podniků: byla dílem Angličana Vikliffa, Čecha Husa, Němce Luthera a  mnoha, mnoha dalších. Bez ní bychom se zmítali v  bratrovražedných bojích jako dnešní miliony věřících v Mohameda. Islámu fatálně chybí právě něco jako reformace.

Jan Hus (Spiezer Chronik) | foto: Wikimedia Commons

Když ale čtete vzrušený dobový tisk, nemůže vás nenapadnout otázka, zda nápad postavit betlémskému kazateli pomník, nevzešel tehdy spíše z politického hněvu než z čisté lásky, z obdivu k mistru Janovi. Z politického hněvu Čechů nad tím, co pokládali za urážku. Ty přicházely obvykle z německé či „habsburské“ strany, v tomto případě z řad domácí aristokratické strany, byť se hlásící k češství. Mohlo by se postavení pomníku vyjádřit slovy: tak, a to máte za to… Za ty lupiče a žháře! Zbožný Jan Hus, poroučející své tělo Pánu Bohu pro svou pravdu o  víře a  o  církvi, nebyl patrně už tenkrát mnoha rozčileným našincům srozumitelný. To jim nemohlo zabránit v tom, aby své češství, někdy ale také jen jako protiněmectví, manifestovali s  Husem v  ústech při každé možné příležitosti. Toto posunutí těžiště sporu původně věroučného na spor dvou nacionalismů pak už jen vyvrcholí v Nejedlého autoritativní kodifikaci husitství jako národního, protiněmeckého a  sociálního hnutí, vlastně jaksi „prekomunistického“. Zdeněk Nejedlý dal tak paradoxně za pravdu Schwarzenbergovi s jeho „komunismem 15. století“. Hle, první i druhá „přemalba“: co tehdy zůstalo z Husa?

Nacionalistickému zploštění, ba vyprázdněnosti husovské otázky dostává se bohužel dvakrát po sobě za pravdu. Poprvé když byl pomník hotov: v  těch časech bylo odhalování pomníků celodenními a celozemskými masovými slavnostmi s nekonečnými projevy a průvody a zpěvy a  deklamacemi. Šalounovo sousoší však slavnostně odhaleno být nemohlo. To se psal rok 1915 a  Rakousko bylo ve válce. Sousoší však po několik dní Pražané pokrývali květinami, až pod nimi prý docela zmizelo. – A  za protektorátu bylo sousoší také neviditelné: bylo zahaleno nacistickými vlajkami. Česko-německé iritace byly u nás po válce vyřešeny drsně a  definitivně. A  sporům evangelíků a  katolíků byly obroušeny mnohé hrany nedávnou změnou postoje v Římě. Katolická církev na samém konci druhého tisíciletí Jana Husa svým způsobem uznala, ocenila. Litovala jeho kruté smrti. Stalo se to na přelomovém husovském mezinárodním sympoziu na papežské Lateránské univerzitě v  Římě v posledních prosincových dnech minulého tisíciletí. Pa-

Čekal jsem tenkrát, před těmi patnácti lety, že se vzápětí po sympoziu husovské otázky u nás znovu otevřou. Takže jsem si představoval nepředstavitelné: jaké by to bylo, kdyby sympozium vstoupilo do společenské atmosféry v  Čechách a  na Moravě v  onom roce vypuknutí sporů o „lupiče a žháře“. Jaké by to bylo tenkrát vzrušení! Byla to doba, kdy profesor Masaryk jezdil od města k městu a o Husovi přednášel. Včera promluvil před naplněným sálem ve Slaném – a už dnes jsou toho plné noviny… Právě tehdy začínal spor o smysl českých dějin: každý, i žurnalistův článek na toto téma byl s  to vyvolat bouřlivý ohlas. Ale na konci druhého tisíciletí žádné velké pozdvižení z  toho všeho už nebylo. Ohlas omluvy, politování Říma, byl zanedbatelný. Spor o naše místo v dějinách Evropy se v jednu dramatickou chvíli, téměř o třicet let později, přenesl znovu na náměstí v srdci hlavního města. Přenesl se tam bohužel ve své hrubé síle. Jedna ze dvou dominant kamenného srdce města, barokní mariánský sloup s anděly, byl tehdy

3

4

Výročí

ilustrace: Kristýna Harantová

K jedné takové velké husovské otázce směřuje provokativní tázání filosofa Emanuela Rádla začátkem dvacátých let: „Neznamenají méně bolestné rány rozdávané v náboženském boji také větší lhostejnost těch, na něž tyto rány mají dopadati? Neznamená odstranění křížů, mučíren, hořících hranic, konfiskací také, že není už mezi námi lidí, kteří by se dali ukřižovati, umučiti, upáliti, statků zbaviti? Toto jest otázka otázek pro civilizaci: neboť měl-li by život utrpěti na vážnosti odstraněním hrůzy ze světa, kdož ví, zdali by jednou lidé neprosili Boha o tuto hrůzu, jen aby život jejich získal smysl?“ Dnes už je na náměstí klid. Kuriózní, do dlažby zasazená a v mosazi vyvedená stopa stínu neexistujícího sloupu ­– takzvaný „pražský poledník“ – mne vede k dalším otázkám: kdo vlastně dnes jsme, odkud a kam jdeme? Záleží nám vůbec na tom?

stržen, aby na poloprázdném náměstí zůstal jen Šalounův Hus s  nabádavě vztyčenými prsty. Spor byl přímočarými, a jak už to bývá zároveň poněkud popletenými chlapíky s  žebříkem a  s  provazy tehdy na náměstí rozhodnut ve chvíli. Rána však mnohé bolela ještě dlouho. Bolí ještě i dnes? Někomu chybějící sloup nevadí, jiným vadí. Podle všeho nevadil Šalounovi, protože on pomník Husův vědomě koncipoval jako dramaticky, do horizontály rozložený kontrapunkt vůči vertikále sloupu. Ten kontrapunkt z  hlavního náměstí země učinil – náměstí polemické. Rozhovor dvou pomníků jsme tedy vydrželi jen tři roky. Sloup byl stržen jako urážka. Jeden pomník postaven jako odpověď na urážku, druhý stržen jako urážlivý. Nejsme my urážliví přespříliš? Nenutíme se tak trochu do toho urážení? Není tomu tak, že ta povinná urážlivost zakrývá, kompenzuje duchovní mělkost, vlastně nezájem? Vadil by sloup Husovi? Jak by bylo dobré zeptat se ho na to, kdyby to bylo možné. Oč šlo tehdy před sto lety, kdy na náměstí byly nějakou dobu pomníky oba? Někomu jistě o  národ, o  jeho svébytnost, o  jeho důstojné místo ve světě, o  jeho osobité dějiny, o  jeho přínos Evropě. Jiným jen o  pochybné satisfakce. Už tehdy jsme přece byli národem nábožensky spíše vlažným. Jde tu ještě vůbec o  husovský problém? O nějaké velké, otevřené otázky? Kéž by byly…

Ještě v horkém létě 1967 mluví Milan Kundera na sjezdu spisovatelů o „nesamozřejmosti národa“. Být, žít v nesamozřejmosti, to vlastně znamená být neustále vystaven otázkám, pochybám, sporům. Jaký to má smysl, že jsme národ, když nás to stojí tolik trápení? Anebo o to právě jde? Tak jsme, vystaveni otázkám a  pochybám nad vlastní existencí, žili, my Češi, Moravané a  Slezané, nejenom posledních sto padesát let, kdy otázky začaly být kladeny explicitně. Mučivé pochyby týraly přece již křehkou duši noblesního Josefa Dobrovského, Huberta Gordona Schauera, T. G. Masaryka. Otázkami nás pak přímo zavaluje Emanuel Rádl, po smyslu českých dějin se nakonec zeptá i  k  velkým schématům skeptický Josef Pekař. V  šedesátém osmém se znepokojeně táže Karel Kosík a úplně naposledy rovněž filosof Jan Patočka se v sedmdesátých letech ptal ze samého dna zoufalství: Co jsou Češi? Ne kdo, ale co jsou ti Češi… Nebyl by smysl naší existence právě v onom tázání? Které s otázkami přináší i nárok? Vyšší nárok na nás samotné? A to i v takovém tázání, na které není hned po ruce odpověď? Masaryk byl vskutku přesvědčen, že naše otázky po smyslu českých dějin se ve skutečnosti ptají po úkolu. Že hle-

dají výzvu, na kterou bychom mohli a  měli odpovědět. Národ v  jeho pojetí není něčím hotovým, vždycky nám již tak či onak daným, ať již krví, půdou, rodem či jazykem, společnou minulostí, na které již nelze nic změnit. Národ chápe jako společný úkol, jako sdílený program. Je to onen každodenní plebiscit, řečeno slovy Ernesta Rennana, plebiscit, ve kterém se vždy znovu a  znovu rozhodujeme, zda a  k  čemu přidáme své síly, svoji důvěru, své usilování. – Jak to, že jsme se poslední dobou přestali ptát na to, na co jsme se ptali po celé moderní české dějiny? Československo, před válkou stát s  nejpočetnějšími národnostními menšinami, je dnes poloviční, je už jen jednobarevným Českem. Jsme dnes v Evropě – prý po Islandu – etnicky nejčistším státem. Spory o Jana Husa a Jana Nepomuckého, o  české baroko, o  národní obrození, o navazování na českobratrství, spory o první republiku, se po rozdělení státu neobnovily. Asi i proto, že jsme tu zůstali sami. Někdo dodá: konečně! Kde tedy dnes stojíme mezi tolerancí a lhostejností? Postrádáme či nepostrádáme otázky, které zároveň s pochybami a problematizacemi dávaly životům našich předků tonus, znepokojivé napětí, inspirující k  náročnosti na sebe i bližní? Husovská konference v Římě před patnácti lety změnila situaci, nebyla však žádným definitivním úklidem v dějinách, žádným jejich projasněním jednou provždy. Spor zůstal sporem, avšak už jen ve smyslu kontrapunktu, nikoli ve smyslu nepřátelství dvou táborů. Měli bychom si i  dnes přát, aby nejen Staroměstské náměstí zůstalo polemickým duchovním prostorem naší země. Abychom chtěli žít „s tonusem“, avšak bez nepřátelství. Bez nepřátelství hořících hranic a bourání soch, avšak nikoli v lhostejnosti. Aby naše dnešní tolerance nebyla jen pokrčením ramen. Taková tolerance, taková lhostejnost by pak byla, ať již věříme či nevěříme v  cokoli, Husovou definitivní prohrou. Petr Pithart

Jan Hus také hudební ilustrace: Kristýna Harantová

Odkaz univerzitního mistra a  kazatele Jana Husa, kněze a  reformního myslitele, před šesti sty lety nařčeného z  kacířství a  popraveného na hranici v  plamenech, tkví především v teologické a mravní rovině. Česká reformace v jeho osobě a díle soustředila už sto let před Lutherem a  Kalvínem některé podněty, otázky a  odpovědi, které pak pomohly v  šestnáctém století posunout Evropu od středověku k novověku, církev od vlády ke službě a křesťanskou víru od zvyků a  pověr do osobnější a  uvědomělejší roviny – od dogmat k přemýšlení nad Biblí a ke svobodě svědomí. Jeho odkaz se dotýká srozumitelnosti Písma a liturgie, odpovědnosti a opravdovosti těch, kteří vedou, rovnosti všech před Bohem, síly osobního svědectví a především nadřazení Písma jakýmkoli jiným tradicím, výkladům i autoritám, samozřejmě včetně papežské. Jistě právě to zazní při bohoslužbě, kterou bude Český rozhlas přenášet 6. července ze Staroměstského náměstí. Odkaz Jana Husa, jedné z  nejvýraznějších postav českých dějin, nicméně souvisí také s kulturou a uměním. Červencové kulaté výročí – vzpomínka na konec jeho života, nelaskavý, protože v  režii totality – to připomene řadou akcí, výstav, projektů, setkání a koncertů. Dva z  nich by neměly ve vysílání Vltavy v  přímém přenosu chybět. Odpoledne toho dne uvedou hosté z  Německa v pražském evangelickém kostele U Salvátora v české premiéře oratorium Jan Hus, které napsal v první polovině

19. století německý skladatel Carl Loewe. Dílo, v  současném koncertním provozu neznámé, připomíná osud českého kněze romantickým způsobem, s  empatií. Námětem jde v evropské hudbě o ojedinělou skladbu. A ani v  Čechách Husova postava takto hudebně zpracována nebyla. Loewe, působící po větší část života jako varhaník a  pedagog v  tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou Augustem Zeunem podává způsobem možná sice idylickým, zato ale bez jakýchkoli pochybností pozitivním. Večerní čas pak patří v Obecním domě novější symfonické hudbě. Zazní tam především kantáta Krédo Mistra Jana od Jaroslava Krčka, premiérovaná jen o několik dní dřív v Litomyšli, napsaná právě pro letošní jubileum. V libretu využil skladatel několik Husových výroků, včetně univerzálně platné úvahy z Výkladu viery z roku 1412: „Mluv pravdu, miluj pravdu a pravdu každému přej. Hledej pravdu, uč se pravdě, braň pravdu až do smrti…“ Do skladby je nicméně vtěleno i další nadčasové poselství – slova o lásce z  Pavlova listu Korintským. Při tomto koncertě budou také proneseny proslovy, bude se zpívat husitský chorál, připomenou se Husovy myšlenky… a zazní i Smetanova symfonická báseň Blaník.

České reformaci v širším dobovém kontextu je na Vltavě věnován více než padesátidílný cyklus pořadů Liturgic­ ký rok v hudbě 15. a 16. století, který o nedělích vysíláme vždy ráno od přelomu loňského listopadu a prosince až do letošního pozdního podzimu, tedy po celý církevní rok. Martin Horyna, muzikolog a  hudebník, se zaměřuje na české prameny a  na hudební život v  církevním prostředí, který byl v  dané době v  českých zemích pestrý a  osobitý. Pořady, do nichž navíc ve studiu se svým souborem natočil řadu dosud nanahraných skladeb a písní, reflektují hudební repertoár patřící jak k  husitství, k  utrakvistické církvi a  k  Jednotě bratrské, tak k  tehdy menšinové církvi katolické. Ale Jana Husa si lze připomenout i  z  hlediska zpěvu v  současných církvích. Pro pořad Duchovní hudba chystáme na 6. července detailní vhled do repertoáru používaného při evangelických bohoslužbách. Muzikoložka Eliška Baťová podrobně studuje prameny a upřesňuje, které duchovní písně skutečně patří k  Husovi a  které jsou mu připisovány jen v  ničím nepodložených legendách.

Petr Veber

6

Souzvuk – Četba na pokračování

V yznávám srdcem čist ým „Povinnou poslušnost, jež osvědčovati se má církvi Ježíše Krista a  nejvyššímu jejímu knězi, vyznávám. Ochoten jsa vždycky každému, kdo toho si žádá, k  uspokojení vydati počet z  té víry, kterou chovám, vyznávám srdcem čistým, že Pán Ježíš Kristus jest pravý Bůh a pravý člověk, a že všecek zákon jeho tak pevnou pravdu obsahuje, že ani jediná literka, ani jediný puntík jeho klamati nemůže, potom že jeho svatá církev tak pevně založena jest na pevné skále, že brány pekelné nemohou jí nijakž přemoci, a poněvadž hotov jsem v naději k její hlavě Pánu Ježíši Kristu raději trest hrozné smrti podstoupiti, nežli všetečně něco jiného mluviti nebo tvrditi, co by bylo na odpor vůli Kristově a  jeho církve, na základě tom věrně, pravdivě a pevně ujišťuji, že od protivníků pravdy nepravě jsem u stolice Apoštolské byl obviněn.“ Tak začíná list Mistra Jana Husa, zaslaný dne 1. září 1411 papeži Janu XXIII.

Málokterá postava českých dějin v  průběhu staletí vyvolává takové emoce, byla tolikrát „přepisována“, využívána, zneužívána i  přivlastňována jako právě Jan Hus, římsko-katolický kněz, teolog, rektor Karlovy univerzity, kazatel. Jak přiléhavě napsal Tomáš Halík: „Různé generace a ideové skupiny si promítaly do Husa své vlastní představy a  ideová východiska, přitesávaly si ho podle vlastního obrazu. A tak tu byl Hus nacionální protiněmecké a protihabsburské polemiky, Hus ‚předchůdce komunistů‘ v boji proti církvi apod. Kdyby byl Husovi dopřán hrob, asi by se v něm po staletí hrůzou obracel, k čemu všemu bylo jeho jméno zneužíváno.“ V rozhlasovém Souzvuku uslyšíte části Listů Jana Husa. Přispívají k  poznání Husových názorů, nepřitesaně dokreslují jeho charakter, pronikavost myšlení i  neústup-

nost. Část jich ale přesahuje hranice osobní korespondence, především ty, které posílal z  vyhnanství a  které mu umožňovaly kontakt s  jeho přívrženci doma. Hus využíval této možnosti až do posledních chvil svého života. V Souzvuku zazní také texty a písně doby husitské, mezi nimi i  ty, jejichž autorství je připisováno právě Mistru Janu Husovi. S  lidmi doby husitské i  my dnes můžeme směle zapět přání přesahující hranice staletí, která nás dělí: Ó předobrý Pane Ježíši, rač uslyšet českú říši, uslyš věrných Čechóv hlasy, rač dáti pokojné časy.

Jana Franková

Jiří Hejda a jeho memoáry Žil jsem zby tečně Český politik a národohospodář, účastník protinacistického odboje, vězeň komunistického režimu, spisovatel a  publicista Jiří Hejda (25. 2. 1895 Praha – 25. 4. 1985 tamtéž) prožil život, kterým procházejí dějiny celého 20. století: bojoval v první světové válce, v roce 1934 vydal knihu reportáží o nacistickém Německu (V zemi hákového kříže: Německo v srpnu 1934), v níž již v počátcích hitlerovského režimu odhalil jeho určující totalitní rysy, po okupaci Československa se zapojil do protinacistického odboje, v roce 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v procesu s Miladou Horákovou byl v červnu 1950 odsouzen na doživotí… Jiří Hejda vystudoval práva (absolvoval 1920). Od roku 1919 pracoval jako národohospodářský redaktor, nejprve v deníku Tribuna, později v olomouckém Čs. deníku. V roce 1926 se vrátil do Prahy, kde pracoval jako redaktor. Z  jeho ekonomických prací uveďme knihy Hospodářská funkce akciové společnosti (1930) a  Problémy světové

hospodářské krize (1933). S manželkou Luisou měl tři děti (Jitku, Šárku a Neklana). V roce 1935 se stal generálním tajemníkem koncernu ČKD. Po okupaci musel toto místo opustit, zapojil se do protinacistického odboje v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD). Po 2. svět. válce se opět věnoval publicistice: psal do Svobodného slova a  do Peroutkova Dnešku. Stal se významným představitelem Československé strany národně socialistické a  napsal její hospodářský program. Poúnorový režim mu nezapomněl spolupráci s  P. Zenklem, P. Drtinou a J. Stránským: byl zatčen Státní bezpečností a v procesu s  Miladou Horákovou odsouzen na doživotí (původně byl odsouzen k  trestu smrti). Poznal řadu věznic: Pankrác, Mírov, Leopoldov, Valdice. Nedotkla se ho ani rozsáhlá amnestie roku 1960 a  podmínečně propuštěn byl až v roce 1962, trest mu byl zrušen až v roce 1968. Až do důchodu pracoval jako figurant v Geodézii. Během svého věznění vytvořil Hejda řadu básní, v nichž

lyrický subjekt uvažuje o ubohosti člověka i o jeho prométheovských touhách (Sonety, 1993 a 2010). Hejdova autobiografie Žil jsem zbytečně: román mého života mohla být vydána až po roce 1989 (Melantrich, Praha 1991. 2. vyd. nakl. Machart, Beroun 2010). Rozhlasové zpracování Hejdových knižních vzpomínek je impozantní: Četba na pokračování má 21 částí! V režii Josefa Melče, který také pořad z rukopisu připravil, účinkují Otakar Brousek st., Magdalena Rychlíková a Hana Mašková. Natočeno na přelomu let 1990–1991. Pořad uvádíme při příležitosti dvojího Hejdova výročí: v roce 2015 uplynulo 120 let od jeho narození a 30 let od jeho úmrtí. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 24. 7. 2015, vždy v 18.30 hod.

Foto: Zdeněk Chrapek

Výročí

vřelost.“ Tento citát je asi jeho nejvýstižnější krédo. S Českou filharmonií, kde byl vždy jen „tím druhým“, provedl či nahrál řadu děl, která obohacují repertoár. Naopak se Slovenskou mu bylo dopřáno natočit například dodnes nedoceněný komplet Dvořákových symfonií a  Mozartovy vrcholné symfonie. Pokaždé dirigoval zpaměti, pokaždé orchestr dokonale připravil. A  lze říct, že byl dokonalým protipólem šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, kterého pracovitostí a  svědomitostí při zkouškách často předčil. Pro ochotu pouštět se do zajímavých projektů měl velmi rád Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.

Pocta Zdeňku Košlerovi

Teprve v  sedmašedesáti letech zemřel 2. července 1995 dirigent, který byl vždycky zárukou precizní umělecké práce, lásky k hudbě i mimořádné pracovitosti a záviděníhodné repertoárové šíře. V  neklidné situaci devadesátých let, ale koneckonců i  dnes by mohl být pevným bodem a  strážcem vysoké umělecké kvality. „Od kariéry zázračného dítěte mne zachránil Václav Talich,“ vzpomínal Zdeněk Košler, narozený 25. 3. 1928, na své muzikantské začátky. Některé jeho schopnosti – tedy hlavně paměť a  sluch – ovšem zázračně působí. Mohl dirigovat zpaměti kterékoli známé i  méně známé dílo, včetně desítek oper. Díky moudrému vedení rodičů – otec byl členem orchestru Národního divadla – získal nejprve všeobecné vzdělání a ne jen humanitní. Maturoval na reálném gymnáziu roku 1947 a teprve odtud přešel na Akademii múzických umění. Do Národního divadla nastoupil v  roce 1948, tedy už během studií na AMU, jako korepetitor, ale první zkušenosti s taktovkou přišly rychle. Nejprve Lazebník sevilský, brzy nato Smetanova Prodaná nevěsta a hned po ní Tajemství. Už v roce 1956 si mohl do deníku pozname-

nat své sté dirigování v Národním divadle, a když odcházel po deseti letech do Olomouce, měl za sebou už víc jak tři stovky představení, koncem 50. let tu dirigoval častěji než kdokoli jiný. V Olomouci střídal roku 1958 Išu Krejčího, který tu rovněž provedl úctyhodný repertoár. V  roce 1959 zvítězil v dirigentské soutěži v Besançonu, která byla repertoárem zaměřena na francouzskou hudbu. A  v  době působení v Ostravě přišlo v roce 1963 ještě slavnější vítězství v dirigentské soutěži Dimitrije Mitropoulose v New Yorku. O  první místo se dělil s  Petrem Ignatiem Calderonem a  Claudiem Abbadem. Na závěrečném koncertě dirigoval Dvořákovu Sedmou symfonii, celkem si ale připravoval – jak u  něj bylo zvykem zpaměti – 12 skladeb. Absolutním sluchem i pamětí porotu doslova ohromil – ale kritika a publikum si všímala víc jeho zralého dirigentského stylu. „K nelibosti některých hráčů někdy říkám: buďme napřed pořádní a  pak teprve Slované. Základem má být hudební gramatika, na níž se teprve staví naše ve světě proslulá slovanská

Roku 1979 byl jmenován šéfdirigentem opery Národního divadla a  jeho oddanost i  pracovní nasazení leckdy připomíná talichovské časy. Nastoupil tam v  dost těžké situaci a sám ji charakterizuje velmi nemilosrdně: „Ze sedmdesáti sólistů se dalo počítat sotva s  dvaceti... Dál tu byly ve stálém angažmá velké osobnosti doby minulé, spolu se starší generací střední kvality a s nimi jsem přebíral i ty sólisty, pro jejichž angažování mluvilo kdysi jen to, že jako komunisté byli kádrovou posilou pro stranickou organizaci... Nebylo lehké přemlouvat k odchodu do důchodu, byť velmi taktně, i ty velké osobnosti, které jsem z divadla znal od dětství a které jsem pro jejich celoživotní oddanost Národnímu divadlu miloval.“ V této čestné, byť mimořádně nevděčné roli se ale dočkal i hvězdných momentů. Dirigoval slavnostní představení Smetanovy Libuše u příležitosti znovuotevření ND v roce 1983 a přivedl orchestr k obdivuhodnému výkonu. V roce posledních koncertů mu bylo teprve sedmašedesát let. Vracel se rád k České i Slovenské filharmonii a na atmosféru jeho posledních koncertů v Praze a Bratislavě se vzpomíná. Osud k němu byl milosrdný alespoň v tom, že stihl dokončit nahrávku Dalibora. Zdeněk Košler zatím není, a možná ani nebude, legendou jako Talich či Kubelík, když se ale zblízka podíváme na jeho životní dráhu a životní práci, nezbývá než smeknout. Zdeňka Košlera připomeneme v  Akademii 1. července. A  na 26. června zařazujeme jeho nahrávku Smetanova Tajemství. Jindřich Bálek

7

8

Výročí

Dante Alighieri: Božská komedie. Peklo, Očistec, Ráj Dante Alighieri, narozený ve znamení blíženců roku 1265 ve Florencii, zemřel v  září roku 1321 v  Ravenně, byl jedním z  nejvýznamnějších italských básníků. Přispěl však také k  vývoji italského jazyka a  politické filozofie. Jeho největším dílem je Božská komedie (původním názvem Commedia) s částmi Peklo, Očistec a Ráj. V roce 2015 si připomínáme 750. výročí Dantova narození, v  němž se ozývá i  význam myšlenkového světa člověka evropského středověku a jeho odkaz ke klasickým antickým kořenům. Mladý Dante v  letech 1285–1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Na tehdejší dobu důkladné filozofické vzdělání získal až jako čtyřicetiletý, kdy jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži a možná i v Padově. Zabýval se studiem antického i  soudobého italského a  provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem. Jeho průvodcem Peklem a Očistcem je mu římský básník Vergilius (do Ráje jako pohan už vstoupit nesmí). Vyzývatelkou, ochránkyní a inspirací je Dantovi Baetrice, ideál ženství a básníkova mladá láska. Dante se angažoval v politickém životě ve Florencii. Podle některých narážek v jeho dílech se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u  Campaldina, ve které byly poraženi ghibellinové (příslušníci šlechtické strany). Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako «bílí» nebo „bílí guelfové“. Bílí byli protivníky strany Donatiů – „černých guelfů“. Roku 1300 se stal priorem městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v  době, kdy se rozhodovalo o  dalším osudu města. V  probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s pa-

pežem Bonifácem VIII., nebo raději zůstat ve městě. Při té příležitosti údajně řekl legendární výrok „Půjdu-li, kdo zůstane, zůstanu-li, kdo půjde?“ Dante se rozhodl zúčastnit poselstva, během jeho nepřítomnosti však koncem roku 1301 černí získali navrch. Dante byl počátkem následujícího roku odsouzen v nepřítomnosti k přehnaně vysoké pokutě (její nezaplacení znamenalo smrt na hranici) a  vyhoštěn na dva roky z  Florencie. Změny poměrů se nedočkal a musel zbytek svého života strávit ve vyhnanství na různých místech Itálie. Poslední léta svého života, kdy dokončoval Božskou komedii, strávil v Ravenně, kde také zemřel a je zde pohřben. Známý Dantův portrét s vavřínovým věncem vytvořil Sandro Boticelli. Dante ve své Božské komedii popisuje peklo jako hlubokou kuželovitou propast, kterou při pádu vytvořil anděl Lucifer, za vzpouru proti Bohu vyvržený z ráje. Zemská půda se ze strachu před ním rozestoupila a vytvořila prohlubeň, která sahá až do středu Země, tedy nejvzdálenějšího místa od Boha. Následkem toho, vytlačením hmoty, vyvstala na opačné polokouli uprostřed oceánu osamělá vysoká hora, která se stala sídlem očistce. Bůh tak jediným gestem vytvořil místo, kde se shromažďuje zlo světa, peklo, a místo, kde má člověk možnost očistit se od hříchu, očistec. Nápis na pekelné bráně: „Kdo vchází mnou, zanech vší naděje!“ předznamenává nekonečnou statickou přítomnost, čekající na hříšníky. Odsouzením do jediného rozměru jsou neustále stravováni svým hříchem a  z  tohoto stavu není úniku. Hříšníci dlí v nekonečné temnotě, ze které je nevysvobodí svítání. V pekle se totiž nestřídají dny a noci jako v očistci, ale vládne zde věčná tma. Peklo zcela vylučuje lásku. Pekelný svět má precizní architektonickou strukturu, plod Dantovy nekonečné fantazie a  vynalézavosti, nad kterou se čtenář může nezřídka usmát. Bůh je zde nepří-

Sandro Boticelli: Dante Alighieri | foto: Wikimedia Commons

tomný, jeho moc se však projevuje v  řádu a  ve spravedlnosti, které celé peklo ovládají. Je rozděleno do devíti kruhů, které se směrem dolů zmenšují. Na samotném kraji přebývají zbabělci, kteří se ze strachu sice nedopustili ničeho zlého, ale ani se nezasloužili o  nic dobrého. Zasluhují jen pohrdání. V prvním kruhu se nachází limbus, někdy označován též jako předpeklí, rovněž místo bez trestu. Shromažďují se tam nepokřtěné děti a lidé dobří, kteří neměli možnost poznat Boha. Proto zde přebývají i takové osobnosti jako Homér, Ovidius, Caesar, Platón či Aristotelés, překvapivá je přítomnost velkých postav ze Starého Zákona, například Mojžíše a Abraháma. Ani ti nemohli být spaseni, protože zemřeli před vzkříšením Ježíše Krista. Do dalších osmi kruhů zasadil Dante hříšníky podle závažnosti jejich provinění. Vycházel přitom z  klasifikace hříchů podle Aristotelovy Etiky a  z  učení největšího představitele scholastické filozofie, Tomáše Akvinského. Božskou komedii, jeden z největších eposů evropské literatury, nově přeložil Vladimír Mikeš. České a italské úryvky z Dantova Pekla, Očistce a Ráje také uvádí a vykládá v souvislostech Dantova života a doby. Alena Zemančíková Český rozhlas Vltava: Důvěrná sdělení, od 6. 7. do 31. 7. 

Četba na pokračování

Kořeny Leopolda Vrly

„Po všech cestách chtěl by se člověk rozběhnout... Po mnoha putoval, ale jenom po jedné se vracel domů. A vrací se i teď, třebaže má domov i  jinde. Ta cesta se klikatí mezi úrodnými poli, vroubena po obou stranách švestkovými stromy. Když jsme chtěli být brzo doma nebo v našem městě, rozdělovali jsme si ji na menší úseky. Sotva jsme opustili poslední domky, první úsek končil u  sochy Panny Marie. Kousek před ní dosud stojí obrázek sv. Jana Nepomuckého. Následoval úsek ukončený hlubokým úvozem, ,hliboká cesta‘... Než se do ní vjelo, muselo se zjistit, zda v ní nejede jiný povoz. Schovala se v tom úvoze fůra s obilím...“ Těmito slovy začíná desetidílná četba na pokračování z  barvité knihy vzpomínek učitele, literárního vědce a  překladatele z  francouzštiny Leopolda Vrly. Druhé, rozšířené vydání vzpomínkové knihy Kořeny vyšlo péčí Drahomíra Šajtara v roce 1999 v nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy (1. vydání 1994). Leopold Vrla (17. 9. 1909 Přílepy u Holešova – 16. 8. 1991 Ostrava) byl široce vzdělaný a  moudrý učitel, dlouhodobě se věnoval překládání svých milovaných francouzských autorů (ještě ve vysokém věku překládal Baudelaira, Verlaina či Claudela). Jako redaktor Jitra, časopisu mladé katolické inteligence, byl trpělivým rádcem mladých básníků. Stručný výčet několika Vrlových knižně vydaných překladů prozrazuje překladatelův vytříbený vkus: J. Maritain – Náboženská kultura (1936), M. Barrès – Zahrada nad Orontem (1945), Alain-Fournier – Portrét (1946), H. Pourrat – Příhody z našeho kraje (1946), C. May­ ranová – Katedrála (1947), J. Lebrau – Kraj, kde se stýská

Leopold Vrla (1956) Foto: Archiv

po stínu (Brno 1948), Luc Estang – Cesta ke svobodě (Praha 1948). V rukopise zůstala řada jeho překladů děl M. Jouhandeaua, F. Mauriaca, A. Rimbauda, M. Jacoba ad., jakož i mnoho statí, studií a článků. Časopisecky publikoval L. Vrla v Akordu, Řádu, Jitru, Vyšehradu, Národní obrodě. Vzpomínková kniha Kořeny líčí život člověka s vysokým mravním kreditem, vědomého si bohaté tradice prastarých hodnot, které přejímal od svých předků. Z malé starodávné vesnice vzešel učitel a překladatel, který po celý život šířil evropské kulturní hodnoty. Životní postoj Leopolda Vrly pěkně vystihl editor knihy Kořeny D. Šajtar v poznámce o autorovi: „Jako mladý muž i jako zralý člověk byl plný tolerance, ale byl nesmiřitelný všude tam, kde byl porušován mravní řád, směřoval k jedinému: aby byl jako strom, jehož kořeny jsou v zemi, ale korunu obrací ke slunci, k modrému vesmíru, a smysl svého bytí visí v darech, jimiž rozmnožuje hodnotu po hodnotě jako dílo vysoké etické kultury a  nejplnějšího vědomí o  poslání člověka, stvořeného k obrazu Božímu“. Desetidílnou četbu na pokračování z  knihy vzpomínek učitele a překladatele připravila Alena Heroutová. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Osudy, od 17. 8. 2015, vždy ve všední den v 11.30 hod.

9

10 Osudy

Osudy Josefa Kostohryze Marie Kostohryzová se narodila v  roce 1931 v  Brně. Po gymnáziu absolvovala Pedagogickou fakultu v Brně a  pak v  Prešově, obor biologie a  zeměpis. Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za básníka, prozaika a překladatele Josefa Kostohryze (1907–1987). Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Kostohryzovi už poněkolikáté zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. Josef Kostohryz byl po celý život neústupně statečným člověkem. 8. října 1938 v  Obnově napsal: „Jsme-li dnes všichni zahaleni smutkem a  tkví-li dnes v  každém srdci trn porážky a  zhroucení, jakého dosud nebylo, máme povinnost a můžeme doufat a v důvěře připravovati nový čas. Konkrétně je to navrácení starých hranic.“ O  Kostohryzově působení za 2. světové války vypráví jeho druhá manželka Marie: „Vím přímo od Josefa, že byl za války zapojený v ilegálním hnutí, ale ani mně neřekl, co a kde podnikal. Říkal mi, že je rád, že jeho prvá manželka neměla tušení o jeho tajné činnosti ani za války, ani později, což prý

bylo její štěstí po jeho zatčení. Skutečně nevěděla nic, naopak podezírala Josefa, že je jí nevěrný, když často chodil neznámo kam. Den před atentátem na Heydricha měl důležité povídání s  panem farářem Petřekem v  hospodě U  Ježíška. Druhý den měl v  bytě hned dvě prohlídky. Ještě trhal a  splachoval kompromitující materiál do záchodu, když zvonili. Říkal, že bylo štěstí, že první prohlídku před důkladným gestapem dělali němečtí vojáci, kteří přehlédli na stole zapomenutý materiál, ten by mu byl osudný.“ Před Vánocemi 1944 však musel Kostohryz zmizet z Prahy a do konce války se skrýval v Ovčíně u Rástor a později v  Křenovicích. Po válce se díky svým jazykovým schopnostem dostal na ministerstvo informací, kde překládal z několika řečí bývalým vězňům. Bylo mu nabídnuto, aby pracoval v  tiskovém oddělení a  stal se vedoucím Přehledu denního tisku. Kostohryz byl také prvním překladatelem úplných textů Jaltské a Teheránské dohody, které v češtině v úplnosti nikdy nevyšly. Marie Kostohryzová uvádí: „Po komunistickém vítězství ve volbách v  roce 1946 a  při přesném povědomí o  tom, jak to vypadá za stalinské éry v  Sovětském svazu, a  tedy jak to může v  krátké době být i  u  nás, začal Josef uvažovat o  svém odchodu na Západ.“ Nakonec však kvůli první manželce a  dceři neodcestoval. Osudným se mu stala další akce: „Josef připravil Memorandum českých spisovatelů s  podrobným rozborem stavu kultury v naší republice po únoru 1948. Psal o cenzuře a nedodržování lidských práv. O neodborných svozech uměleckých předmětů ze zámků, o likvidaci knih v nakladatelstvích, v tiskárnách, v knihkupectvích, v knihovnách.

O  stavu filmu, divadla. O  odstraňování nepohodlných lidí z vedoucích míst v kultuře a dalších omezeních. Promyslel, jak Memorandum dostat na Západ.“ Text tohoto memoranda u nás dodnes nebyl publikován. Hrozbě zatčení a  uvěznění se Kostohryz nejprve pokusil vyhnout fingovaným pobytem na psychiatrické klinice v Kateřinkách, kde ho skryl doktor Svetozar Nevole. Bylo to však marné. Nechat se zbavit svéprávnosti Kostohryz nechtěl. Zatčen byl nad ránem 18. května 1951. Veřejný proces s kruhem moravských katolických spisovatelů začal v červenci 1952 v Brně. Ze skupiny byli vyňati Kostohryz a Renč, už dříve v dubnu souzení v Praze Státním soudem. Kostohryz byl za špionáž a  velezradu odsouzen k trestu smrti, později změněnému na doživotí. Propuštěn byl 21. prosince 1963 z  Jičína. S  podmínkou na sedm roků, kterou mu okresní prokuratura v Jičíně na jeho žádost o zmírnění potvrdila do 21. prosince 1970 – do té doby musel být pod dozorem. Po léta nemocemi těžce zkoušený Kostohryz zemřel 24. května 1987 v Praze. Na natáčení kapitol z  knihy Polární záře nad pastvištěm se v brněnském studiu Českého rozhlasu podíleli režiséři Petr Dufek a Zdeněk Kozák, účinkují Lenka Janíková a Vladimír Krátký. Alena Blažejovská Pětidílné Osudy připravila Alena Blažejovská z knihy Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm (Epocha, 2004).

Důvěrná sdělení 11

Norbert Lichý | Foto: Viktor Kronbauer, source: © AGENTURA SCHOK

Henri Charrièr: Mot ýlek

„Obžalovaný, jelikož porotci odpověděli ,ano‘ na všechny otázky kromě jediné, zda šlo o čin úmyslný, odsuzujete se k trestu nucených prací na doživotí.“ Když před časem v  jednom z  rozhovorů dostal ostravský herec Norbert Lichý otázku, co rozhlasového by rád „udělal“, řekl, že Motýlka. Tedy četbu z proslulé autobiografické knihy Henriho Charrièra. Nebývá to obvyklé, ale v tomto případě se Norbertu Lichému přání vyplnilo. A tak zatímco jeho herečtí kolegové mají prázdniny, Norbert Lichý tráví dny zavřený v  potemnělém studiu, kde na sebe u rozhlasového mikrofonu bere identitu jednoho z nejslavnějších trestanců euroamerické moderní civilizace. Pro jistotu přece jen připomeňme, že Henry Charrièr byl 26. října roku 1931 odsouzen za vraždu k  nuceným pracím na Ďábelských ostrovech Francouzské Guyany, měl tedy zbytek svého žití strávit ve věznici, kde řada galejníků nepřežila ani první rok trestu. Sami vězni říkali tomu místu suchá gilotina. Henry Charrièr se narodil v roce 1906 v Ardèche. Jeho rodiče byli učitelé a Charrièr prožíval až do svých jedenácti let šťastné dětství. Pak ale přišel o milovanou matku a záhy se stal dítětem, jež otec jen obtížně zvládal. Dal proto syna k  námořnictvu. Henry však skončil v  kárné jednotce na Korsice, odkud se vrátil jako skutečný darebák. Armádu musel opustit a od té doby bylo jeho světem pařížské podsvětí. Rozsudek, který jej zanedlouho poslal

na galeje, považoval Charrièr za nespravedlivý a proces za zmanipulovaný. Cítil se nevinným. Pravda je, že i policisté, vyšetřující tehdy případ smrtelného zranění jednoho z členů pařížské galérky, považovali trest za příliš krutý. A  to, co vězně čekalo, se skutečně blížilo peklu. Charrièr se několikrát pokusil uprchnout, ale definitivně se mu to podařilo až v roce 1945. O rok později byly galeje ve Francouzské Guyaně na nátlak veřejnosti zrušeny. Svůj nedobrovolně dobrodružný osud popsal vězeň s vytetovaným motýlem na hrudi v autobiografické knize, jíž dal pařížský vydavatel Robert Laffont název Motýlek. Kniha s dedikací Venezuelskému lidu, jeho prostým rybářům z Parijského zálivu, všem, intelektuálům, vojákům a ostatním, kteří mi umožnili začít nový život, vyšla v roce 1969 v nákladu milión dvě stě tisíc výtisků. Okamžitě se stala literární senzací Francie i Evropy a Henry Charrièr celebritou. Zároveň se však objevily hlasy zpochybňující autentičnost Charrièrova vyprávění. Proto se Robert Laffont rozhodl svolat tiskovou konferenci, kde Henri Charrièr prohlásil, že v  jeho románu je 75% pravdy a  25% smyšlenek. Pravda je, že po jednom ze svých nezdařených útěků byl Charrièr odsouzen ke dvěma letům izolace na ostrově sv. Josefa a  komu se podaří přežít něco podobného, často těžko rozlišuje mezi sněním a realitou. Charrièr s největší pravděpodobností vytvořil obecný portrét galejníka z  Ďábelských ostrovů, což nikterak nesnižuje poutavost jeho vyprávění. Henri Charrièr je vypravěčem velmi emotivním, dokáže atraktivně popsat jak svůj

Český rozhlas Vltava: Důvěrná sděleni, od 10. 9.

vnitřní svět, tolik potřebný k přežití, tak zážitky a situace z reálného prostředí trestanecké kolonie. Ostatně než kniha vůbec vznikla, často a rád o Ďábelských ostrovech vyprávěl, o posluchače neměl nikdy nouzi. Koneckonců byl to přece jen synek z učitelské rodiny. V českém překladu Segeje Machonina vyšel Motýlek už dva roky po francouzském vydání a  Motýlkova často krutá dobrodružství v džungli, na moři či mezi Indiány fascinují českého čtenáře dodnes. Ale Motýlek je v prvé řadě dobrou zprávou o obdivuhodné síle lidského ducha. Je to především Motýlkova nezlomná touha po svobodě a víra v dobrý konec, co v krizových okamžicích stáhne osud správným směrem. V  dějově bohaté knize defilují vrazi, zloději, malomocní, kanibalové, Francouzi, Číňané, Indiáni a  každá postava má svůj kuriózní příběh. Do patnáctidílné četby, kterou připravila Eva Lenarto­ vá, se pochopitelně všechno nevešlo, ale oč je posluchač ochuzen na ději, to nahrazuje charizmatická interpretace Norberta Lichého v  režii Tomáše Soldána. Jen pro zajímavost – Henri Charrièr zemřel v  roce 1973 jen pár týdnů před úspěchem filmu natočeného podle jeho knihy se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmannem v hlavních rolích. Patnáctidílnou četbu pro prázdninové vysílání Českého rozhlasu Vltava vyrobila Tvůrčí skupina Regiony v ostravském a olomouckém studiu. Eva Lenartová

12 Osobnost

Ačkoli je Georg Friedrich Händel německý skladatel, jeho operní dílo je spojeno se dvěma úplně jinými zeměmi a  hudebními kulturami – s  Itálií a  Anglií. Tu první celý život obdivoval a v mládí zde získal první rozhodující tvůrčí impulsy a v té druhé po větší část života působil a  komponoval. Bylo to pro italskou operní společnost, ale pro anglická divadla – a byl to často boj o přežití i boj za operu jako svébytný žánr. Onen rozhodující italský pobyt trval jen tři roky v  letech 1707–1710 a  skladateli narozeném roku 1685 nebylo ani pětadvacet. V roce 1710 přesídlil do Londýna a nabídl mu své první velké operní dílo – operu Rinaldo. Už v ní ale použil mnohé z toho, co předtím zkomponoval v Itálii – a tak to udělal i mnohokrát později. Žádná jeho opera není čistým originálem, do každé převzal něco už hotového, a přesto jako celek jeho dílo originálem je. Především díky síle námětů, melodické invenci a síle emocí. Trvalo dlouho, než bylo znovuobjeveno, než se znovu našli zpěváci, kteří dokázali důstojně nahradit kdysi tak oblíbené kastráty. Händelovská renesance trvala celé uplynulé století a dodnes svým způsobem trvá.

Händelovské v ýročí s jeho oper ami

Georg Friedrich Händel Foto: Archiv MKH

„V  jeho operách se zrcadlí všechny umělecké snahy, jež panovaly v tehde jší Evropě,“ píše spisovatel, muzikolog a velký Händelův obdivovatel Romain Rolland a  některé vlivy vyjmenovává: „v  dílech jeho začátků vzor Keiserův, v  Agrippině vzor benátský, v prvních operách londýnský vzor Scarlattiho a Steffaniho a zanedlouho i vlivy anglické, hlavně v rytmice; – potom je to jeho soupeř Bononcini; – potom velkorysé a  geniální pokusy o  vytvoření nového hudebního dramatu: Giulio Caesare, Tamerlano, Orlando; – později půvabné baletní sbory, ke kterým čerpal podnět z  umění francouzského: Ariodante, Alcina; – pak jsou to opery, v  nichž se již vytuší komická opera a lehký sloh druhé poloviny 18. století: Xerxes, Deidamia... Kdyby byl Händel pokračoval, byl by se pravděpodobně pokusil ještě o jiné druhy a nebyl by si nikdy vybral, jak učinil Gluck, jen jediný z nich za svůj výhradní obor.“ Celé dílo ovšem vznikalo v nových a nových divadelních pokusech, pro nestálé soubory a v duchu odvážného divadelního podnikání, do kterého Händel právě v Londýně vložil své nejlepší síly.

nadpis 13

Rolland stál na pomyslném počátku Händelova znovuobjevování a  už upozorňuje: „Forma jeho árií bývá mnohem rozmanitější, než se obvykle soudí. I když se v jeho dílech objevuje co nejhojnější útvar da capo, neznamená to nikterak, že jiným způsobem nepracoval. (...) Ale jak rozmanitý je i v samotném útvaru da capo! Nejenže že v něm využívá všemožných slohů, jednou nechávaje hlas koncertovat s  nástroji v  áriích, jejichž smyslem je skvělá a čistá virtuozita, jindy se zas věnuje s pozornou zálibou krásnému a přísnému pletivu kontrapunktickému: – on kromě toho hledá i  nové sestavy v  rámci staré formy. (...) I v jednotlivých částech se střídá několikeré tempo.“ Také v jednom z vltavských operních večerů se pomyslně vrátíme na začátek objevování Händela, když zařadíme operu Xerxes na nahrávce Rafaela Kubelíka s  božským Fritzem Wunderlichem v  titulní roli na snímku z  roku 1962. Xerxes poprvé uvedený roku 1738 stojí ovšem skoro na konci Händelovy tvorby. Václav Luks | Foto: Petra Hajská

Staneme ale také na samém počátku jeho operní londýnské slávy a připomeneme znovu Rinalda. Toho, kterého českému publiku nedávno znovuobjevil Václav Luks. Premiéra Rinalda se konala v  Londýně 24. února 1711 v  Haymarket Theatre a  přispěla k  rozhodnutí přesídlit z  pozice hannoverského kapelníka trvale do Londýna. V  roce 1719 tu pak dokonce vznikla Royal Academy of Music a pod záštitou krále se Händel stal jejím uměleckým vedoucím. V roce 1929 však celý velkorysý podnik zkrachoval. Händel sebral všechny peníze a síly, přivezl z Itálie nové zpěváky a založil vlastní operní společnost. Stále komponoval nová díla, ale i tento projekt za pár let skončil. Svůj operní soubor v Londýně Händel definitivně zrušil v roce 1737 – po dlouhých a stále se opakujících bojích, zejména s manýrami operních hvězd, ale i s uměleckou konkurencí všeho druhu. Nejslavnější z nich je už Žebrácká opera z  roku 1728, která odlákala část publika italské vážné opeře. To jsou jen některé z peripetií, které Händelovo komponování provázely. S  komponováním pro divadelní prkna se definitivně rozloučil až v  roce 1741, kdy už jeho tvůrčí síly začalo zaměstnávat především komponování oratorií, z  nichž nejslavnější Mesiáš měl premiéru v roce 1742. Händel dokazuje, že povolání operního skladatele je pro dobrodružné povahy – a celý příběh jeho operního podnikání nekonečně dobrodruž-

ný je. Samo operní dílo přitom zahrnuje přes čtyřicet titulů. Měl zálibu v silných heroických námětech, ale sám je takovou postavou. Jeho skladatelský život na poli opery je napínavější než leckterý román. Kromě Rinalda a Xerxese zazní během tohoto léta také Alcina, dílo z roku 1735, které částečně navazuje na operu francouzskou i na Henryho Purcella a jeho Dido a Aenea. Alcina byla operou výpravnou, s  baletem a  sborem, ve kterém nepřeslechneme francouzský vliv. Na Dido zase navazuje množstvím kouzelnických motivů – a co se objevuje už v Rinaldovi, kde je čarodějka Armida, dospívá v postavě čarodějky Alciny i desítkách kouzelnických výjevů svého vrcholu. V roce 300. výročí Händelova narození uzavřel muzikolog Rudolf Pečman svou dodnes nepřekonanou českou händelovskou monografii vzletnými slovy, se kterými se můžeme po třiceti letech znovu poměřit: „Dnešek i  budoucno stojí před úkolem nového přehodnocení Händelova odkazu. Přiblížíme se mu, budeme-li oddaně odhalovat díla

Georga Friedricha Händela v jejich původních funkčních vazbách, aniž přitom ztratíme měřítka naší současnosti. Nic není horšího, než svévolné zasahování do Händelových partitur, narušování jejich stavebné logiky. Chceme-li pochopit génia, přistupujme k němu s pokorou. Kéž se nám Händel stane božstvem, prorokem, básníkem, knězem i králem. Adorace? Ano. Ale je to adorace plně opodstatněná. Neboť málokterý hudební skladatel dosáhl těch výšin jako Händel. Byl v oblacích, a přece na této zemi. V  jeho době ho současníci v  úhrnu nepochopili důsledně a správně. Nemohli ho ani pochopit, protože byl příliš veliký. Jen málo posuzovatelům a obdivovatelům Händela bylo dovoleno vniknout do jeho skladeb a odhalit jejich pravý význam. V budoucnu bude žít hallský Orfeus životem napořád obnovovaným. Budou na něm stále více účastni ti, kdož budou naslouchat jeho zvěsti s otevřeným srdcem, byť přece jen u vědomí, že krátký je jejich svět, aby plně mohli pochopit velikost Händelova umění a jeho životního boje. Platí tu antické: Ars longa, vita brevis – Umění dlouhé, život krátký.“

Jindřich Bálek

14 Osudy

Muž, který zachránil značku Aston Martin Onen muž – Harry Pollak – se narodil roku 1923 v židovské rodině na statku Semtín u Votic. Velkostatek sestával ze čtyř dvorů, takže otec, podobně jako předtím dědeček, měl na starost asi 600 hektarů polností. Rodičů si Harry jako dítě vzhledem k velkému hospodářství moc neužil, proto ho vychovávaly dvě chůvy, na které s láskou vzpomíná. Po první světové válce otec o  hospodářství přišel, rodina spíš živořila než žila, ale přesto se Harrymu podařilo díky kulturním vztahům obou zemí dostat se během gymnaziálních studií do Francie, do internátní školy v Nîmes, kde střední školu dokončil. Po maturitě, to už začala druhá světová válka, se přihlásil do armády. Na období prožité ve Francii a  také v  Anglii nevzpomíná rád: „Do armády jsem se přihlásil jako idealista, chtěl jsem přispět k porážce nepřítele, ale mou mladickou víru v morálku těch, kteří nás měli připravit na boj, podlomilo chování většiny členů vojenské hierarchie. Bylo to pět promarněných let naplněných pokořením, rezignací, i určitou bezmocí. Byl bych rád, kdyby vzpomínky na to období z mojí paměti zmizely.“ Když se po válce vrátil domů, zjistil, že rodiče byli za německé okupace zavražděni. Z rodiny přežil pouze otcův bratr. V období následujících pěti let se soustředil na studium strojního inženýrství. Chtěl také zajistit statek v Kounicích, kde žili před válkou prarodiče. „Národní výbor v Kounicích mi poslal list, ve kterém mě označil za Němce a kolaboranta. Nemohl jsem tomu uvěřit. Člověk, který tu ani nebyl, který sloužil za války v zahraniční armádě! Ale nedal jsem se. Trvalo mi tři roky, než jsem dosáhl ospravedlnění a majetek nazpět.“ Dědictví ale dostal zpátky s  velkým dluhem. Budovy tedy prodal a  penězi dluh splatil. Zanedlouho ovšem

Harry začal znovu studovat. Přihlásil se na odbornou školu s kurzy zaměřenými na ventilaci a topení. Své první zaměstnání získal u  amerického podnikatele a  zanedlouho už působil jako vedoucí výroby. Poté našel nové zaměstnání ve firmě, která pomáhala podnikům zvýšit efektivnost výroby tzv. analýzou hodnoty. Následně vystřídal několik zaměstnání, v  nichž se zabýval efektivitou firem a jejich ozdravováním, osamostatnil se a stal se úspěšným podnikatelem. Právě sem spadá událost, jež dala název jeho memoárům, tehdy totiž zachránil firmu Aston Martin.

vyšel zákon, že lidé nesmějí vlastnit víc než 50 hektarů půdy. Takže opět – něco prodal, zbytek pronajal. Těsně před ukončením studií v roce 1947 mu ještě odmítli udělit inženýrský diplom. „Na technice vznikl akční výbor, to už tady byli komunisti, a ten usoudil, že mám nepřátelský postoj k lidově-demokratickému režimu. Ano, byl jsem v té době předsedou Klubu lidových akademiků. Sebrali mi diplom, vyloučili mě před promocí ze školy. Byl jsem dobrý student a měl jsem tehdy slíbené místo ve Škodových závodech, ale tam jsem po vyhození ze školy nastoupit nemohl. Zaměstnání mi pomohl nakonec sehnat jeden kamarád, v oboru klimatizace.“ Mezitím se Harry Pollak oženil se svou dlouholetou přítelkyní Jarmilou a v roce 1949 se rozhodli, že utečou ze země. Díky Jarmilinu nejmladšímu bratrovi kontaktovali spojku ve Zdíkově na Šumavě a s převaděčem překonali Boubínský prales i  Vltavu. Dramatická, vysilující cesta skončila úspěšně. Dostali se do Německa, pak do utečeneckého tábora Walka u Norimberka. Asi po třech měsících průtahů a  obtíží s  vízy a  povoleními se manželům podařilo přejet do Londýna, kde zakotvili.

Po odchodu do penze, kdy už s  manželkou žili ve Švýcarsku, se začal věnovat hodnocení své dlouholeté činnosti. „Nakonec jsem vypracoval text pod titulem Symptomatologie, diagnóza a  terapie upadajících podniků, součástí kterého byla metoda, jak hodnotit životaschopnost podniků.“ Po revoluci v roce 1989 v Československu se svou ženou (po 50letém exilu) zavítali do Prahy a Harry Pollak mohl vystoupit se svými poznatky na půdě Vysoké školy ekonomické. Mínění vedoucího katedry podnikové ekonomie profesora Miloslava Synka bylo povzbudivé. „K  mé velké radosti mě s referátem velmi pozitivně přijal. Byl ochoten mě přijmout do studia a podpořit mě v úsilí získat na základě disertace z mého zmíněného referátu doktorát v podnikové ekonomice.“ A  tak Harry Pollak v  roce 2000 ve svých 77 letech studia opravdu doktorátem završil. „Když tak o  tom přemýšlím, musím vlastně komunistům poděkovat, že mě donutili k  emigraci. Kdybych tady mohl nebo musel zůstat, nikdy bych nezažil tak zajímavý život, jaký mám za sebou,“ uzavírá pamětník. Vladimíra Bezdíčková

nadpis 15

Igor Stravinskij | Foto: Archiv

Dva dramatické debut y Stravinskij! a Jedinečné

V cyklu Hry a dokumenty nové generace uvádíme tentokrát dva dramatické debuty studentek z ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na divadelní fakultě JAMU. Iveta Novotná a Tereza Reková jsou dalšími autorkami, které měly možnost představit svou tvorbu v  pořadu zaměřeném na téma miniher. Po Kateřině Malečové Sukové, Haně Roguljič, Tomislavu Čečkovi, Zdeňkovi Kociánovi a  Matěji Randárovi, kteří se představili v podobně komponovaném večeru v minulých letech, i ony stály před jediným zadáním, totiž napsat hru se stopáží cca 15 minut. Obě autorky si tentokrát zvolily stejný žánr – komedii. Ve hříčce Stravinskij! představuje Iveta Novotná slavného skladatele v situaci, která vtipným způsobem nahlíží na fakt, že součástí jeho tvorby byla inspirace u  jiných autorů. V komickém dialogu s úředníkem v nebeské přijímací kanceláři se rozhoduje o tom, kde skladatele navěky „ubytovat“. Dějištěm hry Jedinečné od Terezy Rekové je kurz autorské poezie, na kterém se scházejí mladí lidé, kteří touží být něčím výjimeční. V jednoduché dějové zápletce je prostor pro hru s jazykem. Autorka se obratně pohybuje v  rozpětí řečových vad a  naivního rýmování, které dotváří atmosféru této „bláznivé“ komedie.

Ačkoliv obě autorky ještě studují, obě už mají, díky své pedagožce, rozhlasové redaktorce a  dokumentaristce Aleně Blažejovské, praktické zkušenosti. Iveta Novotná (nar. 1992) pravidelně přispívá fejetony, reportážemi a rozhlásky do literárně-publicistického magazínu Zelný rynk (Mezi divadlem a politickou angažovaností, Shakespearova múza, Boskovice s  třináctkou na konci, Taky se tomu divíte?, Výměna majestátu aj.). Tereza Reková (nar. 1992) několik dílů stejného pořadu kompletně připravila, více se ale zaměřuje na autorský dokument, který točí pro cyklus Dobrá vůle (Tibetský sen, Květina potěší, Krize se nedá naplánovat, Miluščiny múzy aneb Umění může léčit, Radana Parmová: Čači Romni aj.). Dva dramatické debuty jsou dalším příspěvkem do cyklu Hry a dokumenty nové generace, který talentovaným tvůrcům umožňuje vstoupit do éteru a  případně rozvinout další rozhlasovou spolupráci. Kromě autorek bude ve dvou minihrách debutovat také hudební skladatel Tomáš Hubáček a několik studentů a čerstvých absolventů herectví na brněnské JAMU. Režisérem hry Stravinskij! je Jan Hubáček, který zatím točil minutové hry, Jedinečné režíruje generačně spřízněný, i když už v rozhlase zkušený Lukáš Kopecký. Premiéra proběhne 30. 8. 2015 v 19.00 hodin. Hana Hložková

Bohuslav Martinů souborné v ydání díla Bärenreiter vydává Souborné vydání díla Bohuslava Martinů (The Bohuslav Martinů Complete Edition – BMCE), které poprvé zpřístupňuje formou vědecko-kritické edice všechny skladby tohoto klasika české hudby 20. století ve veškerých skladatelem vyhotovených nebo autorizovaných verzích a úpravách. Zahrnuje také nově nalezená nebo nikdy dříve nepublikovaná díla. Každý svazek v plátěné vazbě obsahuje kromě hlavního notového textu i faksimile, českou a anglickou předmluvu a kritickou zprávu, případně též dodatek. www.baerenreiter.cz www.baerenreiter.com

16

Múzou Tristana a Isoldy byla Richardu Wagnerovi (1813– 1883) Mathilda Wesendoncková (1828–1902), ušlechtilá, inteligentní a  krásná choť bohatého obchodníka v  Curychu. Wagnerova choť Mína se s  Wesendonckovými stýkala jen výjimečně, zato Wagner doslova plál. Každé setkání s  paní Mathildou ho okouzlovalo, inspirovalo a zároveň mučilo, protože úroveň její společnosti nepřipouštěla pomyšlení na víc, než na slova a pohledy – na jiskření v poetické křehkosti, v omámení citem, v něžnosti řeči, v jemných pozornostech, v souzvuku myšlenek...

Wagnerův Tristan a jeho múza

Tristan a Isolda | Foto: Wikimedia Commons

V  Mathildě Wesendonckové poznal Wagner ženu, po jaké toužil již od dob kompozice Víl a  Bludného Holanďana. Ona jako první pochopila a  ocenila jeho velikost a umožnila mu skutečný, ničím nerušený rozlet. Přesvědčila svého manžela, aby Wagnera finančně podpořil, a to nemalými částkami (Wagner byl náročný). Otto Wesendonck tak už v roce 1853 zaplatil deficit 9 000 franků za Wagnerův soukromý festival položený k  Mathildiným nohám, koupil pro skladatele dům se zahradou a  pronajal mu obojí téměř za nic, financoval jeho nákladnou a nevýnosnou koncertní cestu do Londýna (1855) a když ani to nestačilo, „odkoupil“ partitury postupně vznikajících prvních dílů operní tetralogie o Prstenu Nibelungově. Ačkoli Mathilda Wesendoncková svůj obdiv k Wagnerovi nijak neskrývala, Otto Wesendonck se choval taktně, velkoryse a  přátelsky. Okolí bylo – pochopitelně – pobouřeno. Wagner prožíval opojení z „nejvyššího“ štěstí, z „nejčistší“ lásky, z „nejkrásnější“ touhy, z přátelství tak povznášejícího a inspirujícího, že pro ně v červnu 1857 přerušil práci na operní tetralogii a „v blažené rozkoši ze souznění duší“ – jako ve snu – začal psát drama o  nezměrné lásce Tristana a  Isoldy. Starou keltskou ságu, dochovanou ve zpracování Chrétiena de Troyes a  Gottfrieda ze Štrasburku (oba žili ve 12. století), přebásnil s nadčasovou platností. Láska Tristana a Isoldy, vznícená zázračným nápojem, je zde tak nezměrná, hluboká a věčná, že může dojít naplnění jen v osvobození od života a světa, jen v naprostém splynutí a věčném, nezrušitelném spojení – ve smrti.

Operní večer 17

Tristan, synovec cornwallského krále Markeho, přiváží na lodi svému strýci nevěstu – irskou šlechtičnu Isoldu. Nesetkávají se poprvé. Tristan před lety zabil v boji Isoldina snoubence a Isolda – i přes zášť – Tristana vyléčila ze smrtelného poranění. Teď však chce sama pro oba připravit pohár jedu. Řízením osudu zamění Isoldina družka Brangäna jed za nápoj lásky a Tristan s Isoldou dorazí ke cornwallským břehům jako omámeni. V milostné noci se rozhodnou společně zemřít. Tristan naběhne na meč jednoho z královských pobočníků a utrpí nové smrtelné zranění. Přítel Kurwenal ho odveze na hrad Kareol. Tristan tu vysílen očekává Isoldu. Ve chvíli jejího příchodu však klesne mrtev. Král Marke oběma nevinným milencům odpustí. Isolda nedokáže žít dál. Umírá láskou.

deň. Jenže po 77 zkouškách ve Dvorní opeře se i tam snahy rozplynuly a dílo znovu obestřela pověst nadlidských nároků. Z bezvýchodnosti a z dluhů Wagnera zachránil až osmnáctiletý bavorský král Ludvík II. Věděl, že Wagnerovy sny nejsou malé, ale to mu imponovalo. Začínaly právě u uvedení Tristana a Isoldy. Král svou autoritou Wagnera zaštítil proti všem, kdo nechápali, nebo nechtěli chápat velikost nového umění.

Richard Wagner | Foto: Archiv

Básnické dílo zrozené z  touhy připsal Wagner 18. září 1857 Mathildě. Partituru, do níž pak vkládal vše, pro co v  té době žil – i  hudební inspiraci z  Mathildiných básní, obohatil o  zcela nové, objevné postupy: napětí rytmu, této prapodstaty hudby, nahradil napětím disonancí a pohyb rytmu jejich uvolňováním; objevoval do té doby neužívané harmonické spoje; zpěvní linku nechápal jako melodii v určité tónině, ani jako hudební předpis pro deklamaci, ale komponoval ji podle obsahu zpívaných vět a  básnických obrazů jako zdánlivě neuzavřený oblouk, jako nepředvídatelnou melodickou klenbu – „nekonečnou melodii“. Záměrně i  bezděčně tak vytvářel hudební obraz podivuhodného splynutí bolesti, štěstí a touhy, která má větší moc, než její naplnění. Z  výšin ho strhla Mína. Nemínila věřit, že by její muž mohl být tak nevinný a platonický milenec. Básně, partitury a inspiraci neuznávala, protože se za ně nedalo žít. Mezi svého chotě a  Mathildu Wesendonckovou vrazila klín pomluv a  svého manžela nakonec přiměla, aby se z Curychu odstěhoval. Po řadě skandálů odjel v půli srpna 1858 do Benátek. Zasažen, ale nezlomen, trpící – a tvořící: od odloučení a pocitu křivdy se odpoutával kompozicí. Vlastní bolest vkládal do bolesti smrtelné rány Tristanovy a  vlastní touhu do mystéria Isoldiny smrti z  lásky. Tristanem a  Isoldou překonal vše, co až do té doby bylo o síle lásky napsáno.

Partituru dokončil 6. srpna 1859 v Lucernu za stálé podpory Otto Wesendoncka, který ho zachránil i po nezdařené umělecké cestě do Belgie a  financoval třetí marný pokus o  dobytí Paříže, kde Tristana a  Isoldu odmítli. Z Karlsruhe – tam konečně došlo i na zkoušky – se začaly šířit zprávy o neproveditelnosti. Zklamal i Štrasburk. Na prahu padesátky se Wagnerovi všechno postupně hroutilo. Ve Vídni, kde Wagner předčítal text Mistrů pěvců norimberských, se vážený kritik Eduard Hanslick poznal v  postavě puntičkářského staromilce Beckmessera a přibrousil si na Wagnerovi své kritické pero. Jako určitá naděje zbývala Praha, kde dirigent Stavovského divadla František Škroup postupně uvedl Tannhäusera (1854), Lohengrina (1856) a  Bludného Holanďana (1856), a  kde po úspěchu Rienziho (1859) se začalo vážně hovořit o operním cyklu s Tristanem a Isoldou. Jenže Škroup byl ze svého postu uvolněn a  Wagner nakonec pozván pouze ke koncertování. Přijel z Vídně, ubytoval se U černého koně a v neděli 8. února 1863 dirigoval na Žofíně koncert ze svých děl. Faustovská předehra a Siegmundův zpěv z Valkýry se musely opakovat a obecenstvo žaslo i tím, že Wagner – prý jako prvý v Praze – dirigoval čelem k orchestru (jedním z jeho violistů byl Antonín Dvořák). O honoráři (1 000 zlatých) prohlásil, že jsou to „první peníze vydělané vlastním výkonem“. Na Tristana a  Isoldu tím už nedošlo. Naději se pokusila vzkřísit Ví-

Provedení Tristana a Isoldy 10. června 1865 tak prosadil teprve vliv panovníka v bavorském sídelním městě Mnichově. Dirigoval Wagnerův oddaný obdivovatel – Lisztův zeť – Hans von Bülow (Wagner stejně oddaně obdivoval Bülowovu choť), titulní postavy ztělesnili šlechtičtí manželé, vynikající pěvci Ludwig a Malvina Schnorrovi z Carolsfeldu. Kdo nechtěl Wagnera chápat, našel snadno řadu výhrad nejen k hudbě, ale i k jeho nárokům a k chování. Když pouhých šest týdnů po premiéře zemřel jediný představitel Tristana Ludwig Schnorr von Carolsfeld a  jeho smrt obestřel dohad o  naprostém vysílení nelidskými požadavky zpěvu, prolomila se lavina odporu. Náklady na premiéru Tristana a Isoldy a Wagnerův „honorář“ v podobě luxusního sídla dostoupily dlužené výše 40 000 zlatých. O tom, že dluh neplatil Wagner, ale král, věděl celý Mnichov: odpůrci výstředního génia snadno zařídili, aby byla suma vyplacena ve stříbře a vezena za bílého dne na otevřeném voze. Teď už nešlo jen o předměstskou divadelní parodii typu Tristanderl und Süssholde. Anonymy a podrážděná opozice donutily krále požádat Wagnera (učinil to velmi zdvořile), aby opustil Mnichov. Wagner přesto prožíval vrchol svého života. Díky scénickému uvedení Tristana a Isoldy bylo konečně zřejmé, že jako tvůrce učinil mnohem zásadnější krok, než kdokoli z  jeho současníků. Předběhl dobu. Viděl hlouběji a  dál, byť se svým předstihem vzdálil okamžitému porozumění. Jan Králík

18 Hrdina.cz

MÁ VLAST VOLÁ O POMOC!

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a  přejímané radiostanicemi v  Paříži a  v  Oslo, vrcholí Pražský hudební máj – mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“. Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření „ochranné ruky“ protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti. Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění. Ovšem ani situace v  samotných kulturních institucích není moc povzbudivá – tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i  nejrůznější nařízení – v  obavách z  proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a  dalších projevů libosti či nelibosti během divadelní i  hudební produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z  čelných pozic v  souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a  umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech. Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Odehrává se v  reálném čase během generální zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři mladí muzikanti hodlají během přímého

Viktor Preiss | Foto: ČRo

Jan Trojan | Foto: ČRo

přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v  přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k  vyslání signálu o  skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu. Jsou ti tři ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obracejí k dirigentskému stupínku, k profesoru Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců a  tak spor roste k  základní otázce: Kdy je třeba mluvit a  kdy mlčet a  hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

Pro Pavla Molka, povoláním vysokoškolského pedagoga, je Má protentokrát obsazená vlast rozhlasovým debutem. Uplatňuje v ní své široké znalosti z oblasti historie i hudby, ale nechává je sloužit výsostně dramatickému tvaru. Rozhlasové realizace Molkova textu se ujal režisér Vít Vencl spolu se zvukovým mistrem Tomášem Mikyškou a  designérem Janem Trojanem. Pro vytvoření zvukově věrohodného prostoru Národního divadla zvolili nakonec technicky náročné natáčení v největším rozhlasovém studiu S1. Ke spolupráci byl přizván také SOČR, který nejen nahrál hudební pasáže hry, ale vypomohl i hereckými výkony od veškerého pohybu v  sále, přes projevy úžasu či nesouhlasu až po hromadnou rvačku. Natáčení s muzikanty probíhalo rovněž netradičně za přítomnosti hned dvou dirigentů – Petra Louženského, který vedl hudební nastudování, a  Viktora Preisse, představitele Václava Talicha, jenž řídil hudebníky slovem. Hereckými partnery mu pak v  inscenaci jsou, vedle dalších, Pavel Batěk, Petr Lněnička a Martin Finger.

Není asi na místě prozrazovat předem vyústění této dramatické situace, podstatné ovšem je, že alespoň v premiérovém uvedení bude součástí vysílání hry také skutečná historická nahrávka právě z  onoho koncertu. Unikátní záznam, objevený teprve před několika lety v  Norském rozhlase, podává skrze svou hudební působivost a zachycením neopakovatelné atmosféry v Národním divadle výjimečný obraz doby, ale také osobnosti Václava Talicha. Člověka velkých uměleckých i lidských kvalit, vystaveného za války těžkým morálním zkouškám a bezprostředně po válce pronásledovaného později neprokázanými obviněními z kolaborace. Jeho provedení Mé vlasti není jen špičkovým uměleckým výkonem, ale také hlubokou emoční výpovědí.

Hru Má protentokrát obsazená vlast spolu s historickou nahrávkou Smetanova symfonického cyklu vysílá Český rozhlas Vltava symbolicky v den výročí slavnostního koncertu 5. června od 20 hodin v rámci Pátečního večera. Tématu bude věnována i následující sobotní Víkendová příloha. Inscenace je zároveň příspěvkem k letošnímu rozhlasovému cyklu Hrdina.cz.

Klára Novotná

nadpis 19

Klaunov y názory

Hans Schnier, 27 let, svobodný, bezdětný, „žádné církvi nepoplatný“, má problém. Přesněji: problémy. A  to jak existenčního, tak existenciálního druhu. Jeho umělecká kariéra klauna je ve vážné krizi, zbývá mu všehovšudy poslední marka – a přišel o Marii, jedinou ženu, kterou je schopen milovat. Marie od něj odešla, podle Schniera mu byla spíše odlouděna, ba téměř unesena svými katolickými přáteli, aby začala jiný, méně hříšný vztah, vtah „s  perspektivou“. A  zoufalý (a  rozlobený) klaun se o  ni rozhodne bojovat. Telefonicky: se všemi, kteří mu jeho lásku odloudili. Že u stejných lidí současně žebrá o peníze, on, synek z bohaté uhlobaronské rodiny, aby si nakonec protestní kariéru žebráka skutečně zvolil, je jedním ze smutných paradoxů tohoto slavného románu. „Dávno jsem už přestal s  kýmkoli mluvit o  penězích nebo o  umění. Kde se ty dvě věci setkají, tam něco nehraje: umění bývá bud přepláceno, nebo nezaplaceno. Jednou jsem viděl v jednom anglickém putovním cirkuse klauna, který uměl řemeslně dvacetkrát a umělecky desetkrát tolik co já, a nevydělával za večer ani deset marek: jmenoval se James Ellis, byl už k padesáti, a když jsem ho pozval na večeři – měli jsme omeletu se šunkou, salát a jablečnou paštiku – udělalo se mu zle: deset let toho už tolik najednou nesnědl. Od té doby, co jsem poznal Jamese, nemluvím už o penězích a o umění. Beru to, jak to leží a běží, a počítám se stokou.“ Heinrich Böll vydal Klaunovy názory v roce 1963, v době německého hospodářského zázraku, jenž klaun Schier podrobuje nelítostné, i když občas i trochu sebelítostivé kritice. Jejím hlavním terčem je pokrytectví katolických intelektuálů, kteří odsuzují, ba přímo trestají klaunův svobodomyslný život – a přitom svatouškovsky přehlížejí vážné neuralgické body tehdejší německé společnosti. Že jde převážně o  válečná rezidua, na to už byli čtenáři u  Bölla zvyklí: autor prožil druhou světovou válku na frontě a v ruském zajetí, většina předchozích knih je

Heinrich Böll | Foto: Wikimedia Commons

těmito zkušenostmi ovlivněna; nejvíce snad rozsáhlý román „Biliár o půl desáté“, který – spolu s „Klaunovými názory“ – je Böllovou nejznámější knihou a jedním z důvodů, díky nimž autor získal v roce 1972 Nobelovu cenu za literaturu. „Já sám nejsem nábožensky založený člověk ani přítel církve a užívám liturgických textů a melodií z terapeutických důvodu: nejlépe mi pomáhají od obou útrap, jimiž jsem od přírody zatížen: od melancholie a bolení hlavy. Od té doby, co Marie přeběhla ke katolíkům (ačkoli je Marie sama katolička, zdá se mi toto označení na místě), vystupňovaly se obě ty útrapy, a ani Tantum Ergo a Loretánská litanie, moji dosavadní favorité v potírání bolesti, skoro nepomáhají. Existuje přechodně účinný prostředek: alkohol –, bylo by trvalé vyléčení: Marie; Marie mě opustila. Klaun, který se dá na chlast, klesá rychleji, než opilý pokrývač spadne se střechy.“ Třebaže v  žádném Böllově románu – na rozdíl od publicistiky – nenajdeme české reálie, propojenost autora s českým prostředím byla výrazná. Než se u nás stal zakázaným autorem, vyšla tu většina jeho knih; a  konec Pražského jara zažil Böll dokonce osobně: 20. srpna 1968

byl zrovna v Praze a po třiadvaceti letech opět viděl ruské tanky. Tentokrát už proti nim bojoval na své straně fronty: až do své smrti roku 1985 mimořádně aktivně podporoval jak české exilové umělce, tak především český disent kolem Charty 77. Čímž se obloukem vracíme i  ke Klaunovým názorům: jejich filmovou adaptaci natočil roku 1975 exilový český režisér Vojtěch Jasný, který na scénáři spolupracoval přímo s Böllem – a o Böllových posledních dnech natočil dokonce dokumentární film Můj přítel Heinrich Böll. Böll byl i výrazným rozhlasovým tvůrcem, napsal na deset rozhlasových her. Ovšem Klaunovy názory, odehrávající se v  jediném dni v  jediném bonnském bytě, nejsou zrovna snadné pro rozhlasovou adaptaci. V  brněnském studiu se o  ni pokusili Ludvík Němec, autor scénáře desetidílné Četby na pokračování, a režisér Lukáš Kopecký. Vysíláme u příležitosti 30. výročí Böllova úmrtí. Ludvík Němec Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, Srpen 2015, vždy v 18.30 hod.

20 Festivaly

Léto s hudbou

Maïlys de Villoutreys | Fotografie: Archiv LSSH

Červen, červenec, srpen… Hudební léto začíná na Vltavě o  něco dřív než astronomické a  kalendářní a  končí jaksi s koncem prázdnin – festival Dvořákova Praha už tak nějak patří potom podzimu, začínající sezoně. Hudební léto se záznamy a přenosy z tuzemských i zahraničních festivalů prostě začíná v polovině šestého měsíce na Sme­ tanově Litomyšli. A nejinak je tomu letos. Přehlídku otvírá v přímém přenosu ze zámeckého nádvoří 11. června Česká filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Program zahajovacího koncertu začíná Smetanovou shakes­pearovskou skicou Macbeth a čarodějnice, původně jen klavírní, a končí Čtvrtou symfonií Bohuslava Martinů ze závěru druhé světové války, jde tedy o dílo přesně sedmdesát let staré. Ale figuruje tu také hudba Antonína Dvořáka a s ní jméno velmi zajímavého mladého pianisty Jana Bartoše. Účinkovat při této příležitosti v Klavírním koncertu g moll je významný úkol, opravdu pěkná příležitost, na kterou se lze z posluchačského hlediska skutečně jen a  jen těšit. Rozhlasové mikrofony by pak měly být v  Litomyšli přistaveny ještě dvakrát. Nejprve u  varhanního recitálu Kateřiny Chrobokové, na němž se podílí Komorní filharmonie Pardubice a  který by se měl ze

Luanda Siqueira

Quatio Gato

záznamu objevit ve vysílání na konci června. Zde stojí za pozornost nejen Bachova hudba a  první provedení skladby Veni Sancte Spiritus z  pera samotné interpretky, ale také Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce od Jana Hanuše. Květnové sté jubileum narození tohoto skladatele připomnělo nejen jeho uměleckou tvorbu, ale také organizační zásluhy o  českou hudební kulturu i nemalou morální autoritu, s níž jako skutečný nestor pomáhal na hudební scéně překlenout na samém počátku devadesátých let přechod z doby nesvobody do nových demokratických poměrů... Od přímého přenosu galakoncertu, který je po loňské festivalové „návštěvě v  milánské Scale“ koncipován letos jako vizitka Metropolitní opery, si pak lze slibovat kontakt s nejlepším pěveckým uměním. Protagonistkou koncertu, sestaveného z árií, písní a dvojzpěvů z oper a muzikálů, je 4. července sopranistka Deborah Voigt, s  ní pak tenorista Garrett Sorenson, orchestr PKF – Prague Philharmonia a dirigent J. David Jackson. Smetanova Litomyšl je festivalem, který těží z genia loci tradičně kulturního města a který současně městu a jeho kouzlu hodně vrací.

Calisto | Foto: Jiří Sláma

Hvězdný operní koncert nabízí svému publiku a rozhlasovým posluchačům také festival Prague Proms, který vznikl v  zázemí Českého národního symfonického or­ chestru a  letos se koná pojedenácté. Typické jsou pro tuto letní přehlídku vedle populárních symfonických děl jazzové programy, filmová hudba a  další přesahy ze světa klasiky k odlehčeným žánrům, tentokrát například i do oblasti hudby k počítačovým hrám. A typická je rovněž účast některé pěvecké hvězdy. V  plánu máme proto tentokrát přímý přenos recitálu, který chystá na 7. července sopranistka Maria Luigia Borsi, Italka na vrcholu kariéry. Na programu je Puccini se svými operami Gianni Schicchi, Madama Butterfly, Tosca… ale také autoři písní jako Francesco Paolo Tosti, Alfredo Catalani nebo Ernesto De Curtis. Prague Proms expandují také mimo metropoli, a tak hodláme pořídit v Kutné Hoře záznam koncertu amerického pěveckého sboru, který přiveze gospely a spirituály i klasický repertoár. Neopakovatelnou jihomoravskou atmosféru, včetně důrazu na víno, má letní festival ve Znojmě. Bude už jedenáctým rokem rozkročen mezi žánry a  mezi znojemské

Festivaly 21

Tiburtina Ensemble

památkové objekty. A  protože jeho uměleckým ředitelem je dirigent Roman Válek, bývají mezi referenčními projekty festivalu ty, které se nějak dotýkají barokní hudby – opery či oratorií. Letos vltavskou dramaturgii v  programu zaujalo Telemannovo starozákonní oratorium Daniel v jámě lvové, příběh o správci království, který je kvůli své víře uvržen mezi lvy, ale díky zásahu anděla přežije a je osvobozen; na pospas šelmám jsou nakonec dáni spiklenci, kteří na něj předtím nastražili lest. Chystá se ojedinělé provedení, na němž se podílejí barokní orchestr Czech Baroque Ensemble, polský kontratenorista Piotr Olech a jako režisérská specialistka na barokní gestiku a herectví Helena Kazárová. Vltava by ráda byla při tom, stejně jako při koncertě nazvaném Pocta českým symfonikům, obsahujícím nejen kompozice Jiřího Antonína Bendy, Františka Vincence Kramáře a  Pavla Vranického, ale také premiéru soudobého díla pro tuto příležitost (a  jmenovitě pro klarinetistku Ludmilou Pe­ terkovou) přímo napsaného. Letní slavnosti staré hudby mají roční dobu přímo v názvu. Odehrávají se v  Praze, ale jsou rozhodně mnohem

Silfver

Lucila Boulanger | Foto: Olivier Hoffschir

víc než jen sérií programů pro turisty. Ve vysílání by se postupně měly objevit záznamy z  několika festivalových koncertů, z  vystoupení vynikajících zahraničních souborů. Tématem 16. ročníku, který začíná v polovině července, jsou pod názvem „Femina Aeterna“ nejrůznější podoby ženské hudebnosti. Budou to například díla první známé skladatelky, středověké křesťanské mystičky, lékařky a spisovatelky, benediktinky Hildegardy von Bingen, nebo kompozice barokních umělkyň Barbary Strozzi a  Chiary Margarity Cozzolani, skladby inspirované osudy významných hrdinek křesťanské tradice – svaté Cecílie či Máří Magdalény – a  příběhy ženských mytologických postav, jako jsou bohyně Kallistó a  Terpsichoré. Na 3. srpna je naplánován přímý přenos koncertu, který bude mít na slavnostech soubor Cappella Mariana. Koncert nese název Maria a v podání několika mužských hlasů nabídne v kostele Panny Marie Sněžné pod uměleckým vedením Vojtěcha Semeráda autory, jako jsou Nicolas Gombert, Jacob Clemens non Papa, Orlando di Lasso, Tomás Luis de Victoria či Palestrina. Natáčet se bude v létě také v Českém Krumlově, na festivalech Concentus Moraviae a Uprostřed Evropy/Mitte

Czech Baroque Ensemble

Europa, na Třeboňských nokturnech, u  sv. Jakuba na varhanním festivalu Audite organum a  na dalších místech. A  samozřejmě se ve vysílání Vltavy objeví záznamy ze zahraničních letních hudebních festivalů – z londýnské megapřehlídky BBC Proms, ze Salcburských letních slavností i  odjinud. Ale to už je další kapitola. Vybírat budeme v  těchto případech z  nabídky mezinárodní hudební výměny Eurorádia. Český rozhlas do ní na oplátku přispěje některými již zmíněnými snímky z našich festivalů.

Petr Veber

22 Festival

OSTRAVA!!! A JEJÍ NOVÉ DNY

Trojhalí Karolina | Foto: Boris Renner

Ostravský Darmstadt Všechno to začalo příjezdem skladatele a dirigenta Petra Kotíka z New Yorku do Ostravy. Koncem 90. let poprvé spolupracoval s ostravskou Janáčkovou filharmonií a navštívil tak město, které na první pohled skýtalo skvělé podmínky pro soustředěnou práci (bez turistického ruchu) i výborné zázemí institucí, jakými byla a zůstává Janáčkova konzervatoř v Ostravě, variabilní koncertní sál Domu kultury města Ostravy a posléze také obě budovy Národního divadla moravskoslezského, včetně, jak se na bývalé hornické a  dosud ocelářské město sluší a  patří, unikátních industriálních prostor. Letos k  nim přibude kryté náměstí – Trojhalí Karolina, nově otevřený Provoz Hlubina a městská galerie PLATO v Dolní oblasti Vítkovic. Nebude chybět kostel sv. Václava nebo multižánrové centrum Cooltour na Černé louce či Galerie výtvarného umění v Ostravě. Všechny lokality jsou od sebe vzdáleny v rozmezí patnácti minut chůze. Kotíkův nápad vytvořit z  Ostravy jedinečné centrum nové hudby v  České republice, jakýsi ostravský Darmstadt, se tak od roku 2001 stal skutečností. Ostravské dny

se konají od té doby co dva roky, letos tedy po osmé a od roku 2012,  vždy v  sudém roce, k  nim přibyly Dny nové opery Ostrava. Město se letos otevře nové hudbě už 10. srpna, kdy přijede předvoj hudebníků – třicet pět studentů a  absolventů oboru kompozice z  předních univerzit z celého světa, rezidentů Institutu Ostravských dní, kteří budou pracovat s významnými skladateli v roli lektorů. Právě skladby nejmladší skladatelské generace budou součástí široké nabídky programu hudby od druhé poloviny 20. století až do žhavé současnosti. Devítidenní festivalový maraton Ostravské dny 2015 (21.–29. 8.) nabídnou několik koncertů denně, celkem dvacet programů (někdy až hluboko do noci), na kterých se podílí dvě stovky hudebníků. Festival nové hudby – to jsou kompozice pro tři orchestry, světové premiéry soudobé klasické hudby, současná opera, maraton elektronické hudby, noční sóla a  experimentální performance, díla nejmladší skladatelské generace i  návraty k  začátkům avantgardy, účast renomovaných skladatelů, špičkoví sólisté, ansámbly i  rezi-

denční orchestry Ostravská banda a  Janáčkova filharmonie Ostrava, umělci a muzikologové z různých koutů světa a  hlavně zvědavé publikum místní, přespolní i  cizojazyčné. Skladatelské ikony osobně Do Ostravy se dostaví poslední žijící skladatel „newyorské školy“ Christian Wolff (Hanover, NH), který úzce spolupracoval např. s Johnem Cagem. Přijede legendární experimentátor a mistr zvukových instalací Alvin Lucier (Middletown, CT), zakladatel avantgardní hudby v New Yorku i  belgickém Gentu Phill Niblock. Poprvé přijede do Ostravy afroamerický skladatel, profesor Kolumbijské univerzity George Lewis (New York), německý skladatel střední generace Helmut Oehring (Berlín) a  irská skladatelka a vokalistka Jennifer Walshe (Dublin) a nově v  roli lektora (dříve student) oceňovaný americký skladatel a saxofonista Alex Mincek (New York). Ostravské dny opět přivítají britského skladatele a žáka Louise Andriessena Richarda Ayrese (Amsterdam), rakouské skladatele Petera Ablingera, Bernharda Langa a  Johannese

Festival 23

Trojhalí interier Foto: Lukáš Kabon

Kalitzkeho (Vídeň) i  Němce Rolfa Riehma (Frankfurt). Svou práci bude prezentovat i umělecký ředitel festivalu Petr Kotík. Z  českých skladatelů se budou na nastudování svých skladeb podílet Petr Bakla, Petr Cígler, Peter a Michal Rataj. Vše se zkouší v Ostravě Páteří festivalu je opět Janáčkova filharmonie Ostrava, mezinárodní komorní orchestr Ostravská banda (letos slaví deset let své existence) a Canticum Ostrava se sbormistrem Jurijem Galatenkem. Přijede Elole Trio (Drážďany), duo String Noise (New York) a FAMA Quartet (Praha) a  dirigenti Rolf Gupta (Oslo), Johannes Kali­ tzke (Vídeň), Roland Kluttig (Berlín), Petr Kotík (New York/Ostrava) a Ondřej Vrabec (Praha). Mezi hvězdné sólisty patří letos nově trumpetista Rein­ hold Friedrich (Karlsruhe), mezzosopranistka Anette Schönmüller (Frankfurt), barytonista David Moss (Ant­ werpy / New York). Uslyšíme houslistku Hanu Kotko­ vou (Lugano), klavíristu Daana Vandewalleho (Gent), houslistu Conrada Harrise (New York) a Charlese Cur­ tise (San Diego). Z  českých sólistů to budou hobojista Vilém Veverka, flétnista Daniel Havel, hobojista Jan Souček, trumpetista Ladislav Kozderka, cimbalista Jan Mikušek (Praha) nebo klarinetista Pavel Zlámal (Brno). Zvláštní skupinu hostů – sólistů – tvoří sedm pěvců z  New Yorku a  Chicaga, kteří provedou opery Georga Lewise a  Petra Kotíka. Ostravské dny jsou známé tím, že téměř všechny kompozice festivalu jsou nastudovány na místě, tedy před a během festivalu v srpnové Ostravě.

Petr Kotík a Janáčkova filharmonie Ostrava | Foto: Archiv

Co byste měli slyšet Rozhodně zahajovací koncert pro tři orchestry v  Trojhalí Karolina a provedení velkolepé kompozice Gruppen Karlheinze Stockhausena (do Ostravy se vrací po 15 letech!), skladeb Johna Cage, Philla Niblocka i Petra Kotíka pro tři dirigenty a tři orchestrální skupiny (23. 8.) Dva profilové koncerty mezinárodního orchestru špičkových interpretů soudobé hudby Ostravská banda. Letos desetiletý orchestr, pro který neexistují nehratelné partitury, provede mj. Houslový koncert Salvatora Sciarrina s  Hanou Kotkovou nebo světovou premiéru skladby Alvina Luciera Orpheus s  violoncellistou Charlesem Curtisem (24. a  25.8.). Operní večer v  obou budovách Národního divadla moravskoslezského (a díky jeho úzké spolupráci) uvede „černošskou operu“ Georga Lewisev Afterwor a  nově revidovanou operu Petra Kotíka Master Pieces (Mistrovská díla). Uvedení světoznámé jazzové skladby Aloise Zimmermanna Nobody Knows the Trouble I  see s  famózním německým trumpetistou Reinholdem Friedrichem nebo Dvojkoncert Albana Berga s  Hanou Kotkovou a Daanem Vandewallem či návrat k Ligetimu Dvojkoncertem pro flétnu a hoboj, ve kterém si sólové party zahraje Daniel Havel a Jan Souček. Tento závěrečný koncert festivalu vysílá Český rozhlas Vltava v  pondělí 31. 8. Minimaraton elektronické hudby (22. 8.), jehož program připravili kurátoři Martin Klimeš, Petr Studený, Michal Rataj, Ladislav Železný a  Radio Ars Acustica, postaví Ostravu do pomyslného geografického centra, k němuž jsou jaksi přirozeně přitahováni umělci ze všech světových stran. V programu zazní sety hudebníků

z  USA, Velké Británie, Polska, Čech, Slezska i  Slovenské republiky. Minimaraton je připraven v  koprodukci s Českým rozhlasem. Program od 19.00–20.00 bude živě přenášen ve vysílání Čajovny Českého rozhlasu Vltava. Koncert v kostele sv. Václava, který patří hlavně vokální hudbě, ale také kompozicím s duchovní tematikou. Hodinový recitál Daana Vandewalleho s  klavírní skladbou Christiana Wolffa, provedení virtuózní skladby Horatia Radulescu newyorským houslistou Conradem Harrisem nebo světové premiéry českých skladatelů v podání Elole Tria z Drážďan. Orchestrální skladbu legendy americké hudby 20. století Mortona Feldmana a  jeho Hobojový koncert se sólistou Vilémem Veverkou a  mnoho dalších originálních počinů. Raritou bude noční vystoupení cimbálové muziky, kterou mimořádně pro Ostravské dny sestavuje klarinetista Irvin Venyš (27. 8.). Mezi doprovodné akce festivalu patří díky participaci galerie PLATO zvuková instalace Alvina Luciera Music on a Long Thin Wire nebo projekce dokumentárních filmů Virginie Dwan (John Cage, Carl Andre a Robert Smithon). Hlavním pořadatelem Ostravských dnů je Ostravské centrum nové hudby se sídlem v Ostravě i New Yorku. O všem podrobně informuje na: www.newmusicostrava.cz.

Renáta Spisarová

24 Jazz

Historie evropského jazzu

Euroradio Jazz Orchestra je unikátní mezinárodní hudební těleso s dlouhou tradicí, do jehož novodobé historie promluvil klíčovým způsobem Český rozhlas. U zrodu orchestru stojí spolek rozhlasových a  televizních stanic známý pod názvem Evropská vysílací unie (EBU) a  díky jeho podpoře mohou již od roku 1950 spolupracovat redaktoři a dramaturgové nejrůznějšího zaměření napříč národy. Vedle hlavní aktivity EBU, kterou je mezirozhlasová výměna rozličných nahrávek, počínaje záznamy koncertů přes interview se zajímavými osobnostmi a  konče celými pořady, přinášel narůstající počet členů EBU nové nápady a aktivity. V roce 1965 EBU zformovala v rámci svých přidružených činností EBU Big Band, do kterého veřejnoprávní média z tehdejšího svobodného světa nominovala v  různých letech vždy nové vynikající jazzové umělce. Mezinárodní orchestr si postupně získal zásadní renomé a těleso se dále vyvíjelo. V roce 2005 se již trochu stárnoucí projekt dočkal velké obnovy, když za jeho fungování převzala odpovědnost dánská nezávislá organizace Swinging Europe. Přinesla myšlenku mladých hudebníků a  EBU Big Band se přejmenoval na European Youth Jazz Orchestra. Mimořádná umělecká úroveň a  jedno z  nejlepších organizačních zázemí pro fungování jazzového orchestru, to vše dále vystupňovalo kvalitu a prestiž uskupení. Jako podtržení umělecké vyzrálosti kapela v  roce 2008 odebrala ze svého názvu slovíčko „Youth“, přestože zde stále působili výhradně mladí muzikanti pod 30 let věku, přejmenovala se na European Jazz Orchestra a v dalších letech absolvovala monstrózní turné po celém světě. Poměry v  Evropě se však změnily a  od roku 2014 začal orchestr fungovat opět novým způsobem. O  těleso se nyní stará vždy jeden z evropských rozhlasů, který svo-

Koncert Euroradio Jazz Orchestra v pražském Studiu A ČRo 16. 10. 2014 | Foto: Archiv ČRo

ji péči po roce předá dalšímu rádiu atd. Jako historicky první v řadě převzal v roce 2014 zodpovědnost za fungování orchestru Český rozhlas ve spolupráci s organizátory festivalu JazzFest Brno. Orchestr, nově založený jen na podpoře mediálních společností sdružených v  EBU, se přejmenoval na Euroradio Jazz Orchestra. V  letech 2013 a  2014 se tak shodou několika okolností v  Českém rozhlasu odehrála doslova akce na záchranu evropského orchestru, který náhle ztratil většinu dosavadní finanční podpory a  také svého dánského koordinátora. Spočítalo se, že těleso si může nově dovolit jen zpáteční letenky pro zahraniční hudebníky, dále má na několik dnů pobytu v jednom městě za účelem zkoušení a na jeden, nejvíce dva koncerty. Celou organizaci bylo nutné vymyslet od nuly a nové zkušenosti Českého rozhlasu by se nyní měly stát základem další tradice. Muzikanti se v  novém orchestru poprvé sešli v  pondělí 13. října 2014. O  několik dnů později, ve čtvrtek 16., v naší metropoli vystoupili a v pátek 17. zahráli v Hradci Králové na festivalu Jazz Goes to Town. Řízení tělesa se ujal Jan Jirucha ml. a kapela provedla skladby Jiruchovy, Štěpánky Balcarové a jednu speciální kompozici rumunského autora, operativně zařazenou pro rumunskou vokální sólistku Elenu Mindru. Jako další český člen mezinárodního orchestru se vedle jmenovaných Čechů představil také trombonista Štěpán Janoušek. Za zmín-

ku pak stojí třeba účinkování mladičké britské trumpetistky Laury Jurd, jejíž hudba aktuálně nesmí chybět v žádném londýnském obchodě s jazzovými kompakty. Historicky první album nově fungujícího souboru Euroradio Jazz Orchestra má vyjít v průběhu tohoto léta. Ponese název In Prague a uslyšíme na něm hudbu virtuózní, mladou, výrazně invenční a klenoucí se převážně ve velkých kompozičních celcích. V úvodu je to Jiruchova čtyřdílná suita Charles Mingus věnovaná slavnému jazzmanovi, využívající jak Mingusovu orchestrální sazbu, tak Jiruchovy typické takřka symfonické hudební postupy. Následuje krátká rumunská vokální exhibice Jocul Tambalelor a závěr tvoří čtyřdílný cyklus Štěpánky Balcarové nazvaný Jan Zrzavý, který byl věnován, jak název napovídá, jednomu z  našich slavných malířů. Pro Štěpánku Balcarovou je příznačná americká kompoziční škola Eda Partyky, od které se čím dál častěji odklání k vlastnímu osobitému skladatelskému výrazu. Nejdříve se zdálo, že skvělý a  náročný Euroradio Jazz Orchestra zakotví na delší čas v  Praze, nyní se však situace zlepšila a pero k napsání další kapitoly historie evropského orchestrálního jazzu předává Česká republika Švýcarsku, které již teď ví, že v roce 2016 orchestr poputuje do Maďarska. Václav Vraný

Vysílací schéma ČRo Vltava od 1. ledna 2015 Čas 0.00

Pondělí

Úterý

Středa

Čtvrtek

Pátek

Osudy

Čas

Sobota

Neděle

0.00

Hudební fórum– speciál

1.00

Jazzová noc

Jazzová noc

Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

Noční bibliotéka 2.30 Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

Noční bibliotéka 1.00

Noc s klasikou a stanicí ČRo D-dur

2.00

2.00 Klasická hudba 

3.00



Kulturní informace a publicistika  

Slovesné umění (drama, próza, poezie)  

4.00 Preludium



3.00 4.00

Jazz, etno a další hudební žánry 

5.00

5.00

Informace

Partitury 6.00 7.00 8.00 9.00

Oáza Partitury 5.45

Partitury 5.45

Opožděné rozhovory

Etická knihovna

7.00

Ranní koncert

Duchovní hudba a slovo

8.00

Víkendová příloha kulturně-publicistický týdeník o životním stylu

6.00 Mozaika zpravodajství z kultury, soutěže o vstupenky na prestižní kulturní akce

Jazzofon

9.00

Bohoslužba

Setkávání

Kabinet 10.00 11.00

Zprávy, kulturní servis

13.00

Hudební galerie 12.10 odpolední koncert s literární přestávkou

15.00

Seriál

11.00 12.00

Povídka

Fonogramy

Zprávy, kulturní servis

Polední zvony a verše

Hudební galerie 12.10

Trylek 14.30 Psáno kurzívou Hrdina.cz 15.20 |

Varhanní koncert

10.00

Osudy 12.00

14.00 Poučení

Telefonotéka 9.50 živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s hosty a nahrávkami především klasické hudby, se soutěží a dotazy posluchačů

13.00

Euphonia

Krásné hlasy

14.00

Rozhlasové jeviště a Concerto & Concertino

Souzvuk Nedělní koncert

15.00 Odpolední Čajovna 15.30

16.00

Mozaika – zpravodajství z kultury

17.00

Slovo o literatuře

16.00

Fortissimo

17.00

Slovo o divadle

Magazín o programu 16.30 Ad libitum 16.45

Slovo o hudbě

Slovo o filmu

Slovo o výtv. umění

Slovo o historii

Zprávy, kulturní servis 18.00

Výročí týdne

Jazzový podvečer 17.45

18.00

Umění

Četba na pokračování 19.00

On Air Radia Wave

20.00

Koncertní sezóna

Četba na pokračování

Akademie

Hra pro tento večer

Páteční večer

21.00 22.00

Klub rozhlasové hry 21.30

Svět jiné hudby 23.00

19.00

On Air Radia Wave

20.00

Operní večer to nejlepší z MET, La Scaly a dalších operních domů

21.00 Moderní povídka

Jazzový podvečer 17.45

Radiodokument 21.45

Musica antiqua 21.20

Radioateliér

Stránky na dobrou noc Hudební fórum (HF) – soudobá hudba 23.15

22.00

Svět jiné hudby 23.00 HF – speciál

Stránky na dobrou noc Noční Čajovna 23.15

Schůzky s literaturou Rondo svět nahrávek klasické hudby

26

Finsko s Itálií v Sils Maria V  Engadinu si Nietzsche připadal „jako v  zaslíbené zemi“. Způsob, jakým chápal zdejší krajinu, vypovídá o jeho oblibě prolínání několika kultur. Na břehu jezera ve výšce přes osmnáct set metrů nad mořem rostou jehličnany. Nad nimi se k obzoru zvedají zasněžené vrcholky alpských velikánů. Filozof napsal, že se zde setkává Finsko s Itálií.

Sils Maria, hotel Waldhaus, sl avný filozof a filmaři

Sedal jsem tu, čekal a čekal – na nic snad, mimo dobro i zlo, svitu se napořád kladl hned v patách stín, vše hra jen chvil, vše jezero o polednách, čas mimo všechen cíl. Když náhle, přítelkyně má, zdvojil se tajemně – – to Zarathustra přešel kolem mě. Friedrich Nietzsche o Sils Maria „Byl tu ještě jeden zážitek, pohled, který mi je od té doby vždy znovu drahý a  je pro mě důležitý a  pokaždé mi hne srdcem: Poněkud pochmurný dům přitisknutý až těsně ke skalnímu srázu, Nietzscheho obydlí při jeho pobytu v Engadinu. Uprostřed hlučného a pestrého světa sportu a turistů a velkých hotelů tam dnes vzpurně a poněkud rozmrzele, jakoby zhnuseně, budí úctu a soucit a naléhavě upomíná na ideál člověka, jaký ten poustevník vztyčoval ještě i ve svých bludech.“ Hermann Hesse: Zážitky z Engadinu

Mexiko a Graubünden V  létě roku 1881 Friedrich Nietzsche náhodou objevil v  údolí Innu, poblíž dvou jezer, obec Sils Maria, nejkrásnější místo v jednom z nejkrásnějších horských údolí světa, kde se „jižní světlo lomí o slavnostní vážnost hor“. Nietzsche se už předtím do Horního Engadinu několikrát vypravil. Pobýval například v Marienbadu, navštívil Chur, Bad Ragaz. „Není to ani Švýcarsko, ani Recoaro,“ píše hudebníku Petru Gastovi, „něco zcela jiného, rozhodně o moc jižanštějšího – musel bych se pídit ve vysokohorských planinách Mexika u Tichého oceánu, abych našel něco podobného (např. Oaxaca), a zde ovšem s tropickou vegetací. Sils Maria se vynasnažím si udržet.“ Mexicko-graubündenské souvislosti se objevují i v románu Maxe Frische Stiller: „Davos… hory kolem, ačkoli velmi malé, připomínají Popokatepetl, Cortezův průsmyk…“

„Ještě nikdy neexistoval člověk,“ napsal Nietzsche v dalším dopise, „k němuž by se méně hodilo slovo ‚sklíčený‘ … ostatně vypadám báječně, svaly, protože v jednom kuse chodím, jako u vojáka, žaludek a břicho v pořádku. Nervový systém s ohledem na ohromnou činnost, kterou jsou mé výkony, skvělý…“ „V  Silsu je šťasten dosud nepoznaným způsobem,“ uvádí Ivo Frenzel ve své monografii Friedrich Nietzsche, „objevuje Spinozu a  připadne prvního zdejšího léta na myšlenku, která jej samotného vrcholně povznáší – věčný návrat stejného, klíč k Zarathustrovi, Nietzsche ho označil za páté evangelium.“ Jako by zde filozof nalézal nový dionýský životní pocit. I  krajina Horního Engadinu, filozofova vysokohorská samota, je vtažena do kontextu Zarathustry. Na břehu Silvaplanského jezera, na poloostrově Chasté, se nalézá mohutný žulový kámen pyramidovitého tvaru. Tady prý Nietzscheho napadla myšlenka o  věčném návratu. Na počest tohoto nápadu byl tento kámen nazván Zarathustrovým kamenem. Domek za jeden frank Nietzsche opustil ze zdravotních důvodů basilejskou univerzitu s penzí tři tisíce švýcarských franků ročně. Dům, v němž míval najatý pokoj, stojí trochu stranou od vesnice, ve stínu pod tmavým srázem. „Byla to prostá světnice venkovského domu, který ležel tři minuty od silnice: Nietzsche si ji v sezoně pronajímal za frank denně,“ vzpomíná na svou návštěvu v Sils Maria v roce 1887 Paul Deussen. „Zařízení bylo co nejjednodušší. Na jedné straně byly seřazeny jeho knihy, potom tu byl selský stůl s hrnečkem na kávu, skořápky od vajec, rukopisy, toaletní potřeby, páté přes deváté, a tento nepořádek pokračoval dál přes zouvák s botou až k neustlané posteli. Všechno ukazovalo na nedbalou posluhu a trpělivého, se vším smířeného pána.“

Víkendová příloha 27

Friedrich Nietzsche

Albert Einstein

Na oběd si Nietzsche obvykle vyrazí do hotelu Alpská růže. Nejčastěji si objedná vepřovou kotletu. Čte Stifterovo Pozdní léto. Je léto, ale přesto filozof píše ze Sils Maria dopis své matce, ve kterém ji žádá o zaslání teplých ponožek. Na túry do hor se nevydává. Filozof T. W. Adorno, který v 60. letech při návštěvě Sils Maria bydlel v luxusním hotelu Waldhaus, prohlásil: „Je vidět, s jakou důstojností mohl být člověk před osmdesáti lety chudý. Dnes, pokud by žil za podobných materiálních podmínek, byl by společensky znemožněn.“ V Nietzscheho domě v roce 2004 vystavovala své objekty Erica Pedretti, výtvarnice a  spisovatelka, která se narodila na severní Moravě a nyní žije ve Švýcarsku. Některé její prózy vyšly i v českém překladu. Hotel překypující nostalgií a slávou Vysokohorská vesnice Sils Maria se dnes proměnila v hojně navštěvované alpské středisko. Tuto slávu nemá na svědomí jen úchvatné údolí, ve kterém se nalézá, ale samozřejmě i  Nietzscheho dům. Vesnice se naštěstí nezměnila v  turistický kýč, podařilo se jí udržet svou atmosféru. Díky obrovskému podzemnímu parkovišti není zavalena automobily. Mezi návštěvníky se objevil i  německý výtvarník Joseph Beuys a John Fitzgerald Kennedy v době, kdy ještě nebyl prezidentem. Na návrší nad vesnicí Sils Maria byl v  prvním desetiletí 20. století postaven už zmíněný hotel Waldhaus. Jeho autorem je architekt Karl Koller, autor slavného hotelu Kulm ve Svatém Mořici. Éru hotelů v  „hradním“ stylu (můj hotel, můj hrad!) s  cimbuřími a  věžemi ve Švýcarsku zahájila stavba hotelu Gütsch (1883) v Lucernu, který tak trochu připomíná bavorský zámek Neuschwanstein. Stavitel hotelu Waldhaus přidal ještě další konotace, ne-

Hermann Hesse

boť hotel nepřipomíná jen hrad, ale i zaoceánský parník a luxusní sanatorium, a to vše zároveň. Výčet slavných hostů je úctyhodný: Albert Einstein, C. G. Jung, Hermann Hesse, Otto Klemperer, Thomas Bernhard. Dvě rodiny, jedna ze Švýcarska a druhá z Německa, do hotelu jezdí nepřetržitě od roku 1920, každá následující generace dodržuje tradici. Rakouský diplomat Maximilian Maria Joseph von Löwenthal-Chlumecký si Sils Maria a hotel tak zamiloval, že v něm v letech 1970–80 strávil, když dohromady sečteme všechny jeho pobyty, šest let. Nostalgickou slávu těchto hotelů, ve kterých se dveře od pokojů ještě otevírají klíči a  ne čipovými kartami a ve veřejných prostorech se nesmí telefonovat mobilem, nedávno posílil film Grand Hotel Budapešť režiséra Wese Andersona o fiktivním hotelu, který obsahuje i stopy skutečného Waldhausu. Hotel jako kulturní instituce V roce 1998 vyšla k devadesátinám hotelu Waldhaus kniha s příspěvky významných umělců, kteří využili služeb tohoto ubytovacího zařízení, Luka Bondyho, Clauda Chabrola, Alexandra Klugeho. K  stému výročí hotelu připravil originální divadelní představení proslulý švýcarský režisér Christoph Marthaler. Herci představující skutečné hosty seděli v křeslech v jídelním salonu. Herci-hosté recitovali verše a občas usnuli. Střídání recitace a  spánku nebylo samoúčelné, mělo svůj „marthalerovský“ rytmus. Některé švýcarské hotely, mezi něž patří i  hotel Waldhaus v  Sils Maria, se staly svým způsobem kulturními institucemi.

Joseph Beuys | Fotografie: Wikimedia Commons

Kde utratit uloupené miliony? A kde se z nebe spouští had? V Sils Maria! V roce 1997 tady natáčel Claude Chabrol detektivní film Rien ne va plus s Isabelle Ypertovou. Hrdinové filmu se ze sedaček  lanovky kochají pohledem na zimní hory a  zamrzlou hladinu jezera. Baví se o  švýcarských francích, které jim nikdy nesmrdí, a o Švýcarsku jako kosmopolitní zemi. Nakonec se s ukradenými penězi v krásné chalupě na břehu Silvaplanského jezera natrvalo usadí. Když máte štěstí, tak můžete z  okna hotelu Waldhaus uvidět Malojského hada, což je zvláštní meteorologický úkaz: mohutný se sune, „plazí“ nedalekým malojským prusmykem. Efektu Malojský had hojně užívá ve filmu Mraky nad Sils Maria (2014) jeho režisér Olivier Assayas. Film s  Juliette Binochovou a  Kristen Stewartovou byl letos uveden i do našich kin. Zámek a podzámčí S  potěšením mohu konstatovat, že v  Sils Maria tamní zámek, hotel Waldhaus, komunikuje s podzámčím, které v tomto případě představuje domek, kde pobýval chudý filozof Friedrich Nietzsche. Celá tři desetiletí se každoročně vždy v září koná v hotelu Waldhaus vědecká konference o  filozofově odkazu. Loni v  létě jsme s  Eliškou Závodnou v Sils Maria na všech místech připomenutých v  článku natáčeli reportáže, jež si můžete poslechnout 13. a 27. 6. ve dvou Víkendových přílohách.

Jiří Kamen (v článku byly použity překlady Jana Mareše a Vratislava Slezáka)

28

Vltava již tradičně nabídne koncerty laureátů soutěže Concertino Praga. Vítězové soutěže Concertino Praga budou své výkony obhajovat před publikem a rozhlasovými mikrofony. Tento rok se koncertní vystoupení uskuteční 19. června v Dvořákově síni Rudolfina. Následovat bude tradiční koncertní turné po jižních Čechách, na které mohou návštěvníci zavítat v těchto termínech: 22. 6. Český Krumlov, 23. 6. Bechyně, 24. 6. Třeboň, 25. 6. České Budějovice, 26. 6. Jindřichův Hradec. Koncert z Rudolfina a Jindřichova Hradce uslyší posluchači stanice Vltava v přímém přenosu. Ostatní koncerty z turné po jižních Čechách odvysílá Český rozhlas ze záznamu. Informace o soutěži, letošních laureátech a složení poroty naleznete na webových stránkách soutěže: rozhlas.cz/concertino

Mat yáš Novák: Nijak mimoř ádný si nepřipadám

Matyáš Novák | Foto: Khalil Baalbaki

Matyáš Novák zvítězil společně v  duu s  Larisou Pa­ lochovou v  letošní mezinárodní rozhlasové soutě­ ži Concertino Praga. Uspěl i  v  řadě dalších národ­ ních i  mezinárodních soutěží. Jako sólista vystoupil s Filharmonií Brno, Komorní filharmonií Pardubice, komorním orchestrem Quattro a opakovaně s Filhar­ monií Hradec Králové. Byl vybrán mezi osm nejlep­ ších klavíristů, kteří se účastní klavírního soustředě­ ní v italském Eppanu. Je znalcem a milovníkem želez­ niční dopravy, založil chovatelskou stanici s  více než sto kusy drůbeže.

Pocházíte z hudební rodiny? Kde se vzalo rozhodnutí, že budete hrát na klavír? Moji rodiče nemají s hudbou nic společného, pokud tedy nepočítám fakt, že tatínek, obdivovatel Hany Zagorové, si stále prozpěvuje úryvky jejích písní. Vždycky si říkám, že je štěstí, že to neslyší paní Zagorová, a celkově to chápu jako možnost, jak se psychicky zocelit. Oba rodiče hráli v dětství na klavír. Moc jim to nešlo, tudíž je to nebavilo a příliš necvičili. Díky tomu se nám zachovala dvě pianina ve slušném stavu. Na ta jsem si zhruba ve třech letech začal podle sluchu vyťukávat písničky a  vyjádřil jsem přání, že bych se chtěl „učit na piáno“. Rodiče namítli, že to oni chtěli taky a jak to dopadlo, ale nakonec mě na naléhání dědy a babičky přihlásili do ZUŠ.

Změnili časem názor? Rodiče sice hudbu aktivně neprovozují, ale mají ji rádi, a  pokud jde o  teoretické hudební znalosti, jsou na tom velmi dobře. Když se někdo z  rodiny věnuje intenzivně nějaké činnosti, ostatní členy to chtě nechtě ovlivní. Maminka ještě nedávno rozlišovala drůbež na mraženou a chlazenou, dnes je na tom s odbornými znalostmi mnohem lépe. Myslím, že rodiče nemusejí být odborníky v oboru, kterému se věnují jejich děti, ale je důležité, aby je ve zvolené činnosti podporovali. V  tom mám velkou výhodu. Pomáhají mi nejen rodiče, ale hlavně mí prarodiče, bez kterých si to nedovedu představit.

Concertino Praga 29

Čeho si myslíte, že si vaše okolí na vás nejvíc cení? Vím, že rodina na mně nejvíc oceňuje pracovitost a spolehlivost. Tvrdí, že pokud má člověk tyhle vlastnosti, je jedno, čemu se bude věnovat. Je to univerzální výhoda.

šení. Naposledy se mi to stalo v Německu a ve Španělsku s  Koncertní etudou gis moll Na břehu mořském Bedřicha Smetany. Noty k této skladbě jsem pak vezl jednomu německému profesorovi jako dárek.

Máte mnoho zájmů. Kde se ale cítíte doslova jako ryba ve vodě? Na pódiu? Doma, nebo při péči o  drůbež, nebo někde úplně jinde? Všechno, co dělám, mě baví, jinak bych to nedělal. Studuju na gymnáziu, na konzervatoři a na klavírní akademii v Itálii, kam jezdím jednou měsíčně. Ve svém chovatelském zařízení se starám asi o sto slepic sedmi plemen – Drážďanky, Štýřanky, Lakenfeldky, Maransky, Leghornky, Araukany, Rousné zakrslé. Pravidelně koncertuji, doma i v zahraničí. Mým velkým koníčkem je železniční doprava.

Dosáhl jste řady úspěchů v  soutěžích, podílel se na mnoha zajímavých projektech. Na které z  nich nejra­ ději vzpomínáte? Každou příležitost beru jako zkušenost. Pokud jde o soutěže, úspěch chápu jako bonus navíc. Skvělých interpretů je v mezinárodním měřítku obrovské množství. Hodnotit takovou disciplínu, jako je hra na klavír, je samozřejmě obtížné. Jak moc je to těžké, budu mít možnost sám posoudit. V září bych měl být členem poroty mezinárodní soutěže ve Španělsku. A pokud jde o příležitosti, na které mám hezké vzpomínky, moc rád vzpomínám na konzultaci u dirigentské a klavírní legendy Vladimira Ashkenazyho v jeho domě ve Švýcarsku, na recitály ve Vídni, Berlíně, Grazu a v letovisku Sóller ve Španělsku. Také jsem vděčný za možnost vystoupit s  Českou filharmonií v  rámci projektu Tučňáci v Rudolfinu či za účinkování v televizním seriálu Sanitka a mnoho dalších akcí.

To je hodně široký záběr. Jak se vám daří vše zorgani­ zovat? Mí rodiče razí dvě zásady: „čas má člověk na to, na co si ho udělá.“ a  „čím víc toho děláš, tím víc toho stihneš“. Myslím, že k tomu, aby člověk zvládl hodně věcí najednou, musí být splněno několik podmínek. Musíte chtít, musí vás to bavit a musíte mít okolo sebe lidi, kteří vám pomůžou, když je třeba. Také musíte brzy vstávat a nesmíte mít Facebook. Jací jsou vaši oblíbení autoři? Když jsem byl menší, hrál jsem nejraději hudbu z období klasicismu, momentálně je mou srdeční záležitostí hudba Liszta, Brahmse a  Schumanna, tedy autorů období romantismu. U  Liszta mi vyhovuje virtuózní charakter jeho kompozic, u Brahmse mám rád prokomponovanost, Schumannovy skladby mají úžasnou energii. Jaké české skladby máte v repertoáru? Z českých autorů mám v repertoáru skladby J. L. Dusíka, J. V. H. Voříška, A. Dvořáka, B. Smetany, L. Janáčka, B. Martinů, V. Nováka, J. Ježka, J. Suka, K. Slavického, V. Kalabise, jehož Klavírní koncert č. 1 bych si moc rád někde zahrál. Řada českých skladeb je v zahraničí prakticky neznámá. Vždycky mám obrovskou radost, když v cizině zahraju skladbu českého autora a vyvolám vlnu nad-

Co pro vás znamená nedávné vítězství v  soutěži Con­ certino Praga? Concertino Praga není obvyklá soutěž, je to vlastně hudební projekt v  tom nejlepším slova smyslu. Většina soutěží končí koncertem vítězů. Concertino nabízí laureátům po zmíněném koncertu účast na Jihočeském festivalu. Jednotlivá vystoupení navíc vysílá Český rozhlas. Je to tedy výborná příležitost, ze které máme já i moje kamarádka – houslistka Larisa Palochová, se kterou jsem v duu soutěžil, velkou radost. Jak jste se s Larisou poznali? S Larisou jsme se seznámili na houslových kurzech v Nových Hradech. Hrát jsme spolu začali v roce 2012 nejdřív jako houslové DUO – deset let jsem hrál na housle. Později jsme utvořili klavírní trio s cellistkou Lucií Žurmanovou a  v  současné době pokračujeme jako DUO klavír – housle. Příští rok bychom rádi vyrazili na soutěž do Španělska a jako DUO plánujeme také nějaké koncerty v ČR.

Co očekáváte od účasti v  prestižní klavírní akademii v Eppanu? Moc se tam těším. Když jsem tam posílal přihlášku, vůbec jsem nepočítal s  tím, že mě vyberou. Klavírní akademie Eppan navazuje na tradici mistrovských kurzů, které v Eppanu vedl v 50. letech minulého století slavný klavírista Arturo Benedetti Michelangeli. V  té době vyučoval na konzervatoři v  Bolzanu, ale bydlel na zámku Paschbachin, kde se dochovalo jeho koncertní křídlo, na které budeme mít možnost zahrát si. Tradici kurzů obnovil významný italský klavírista a dirigent Andrea Bonatta, který každoročně vybírá z nabídek došlých z celého světa účastníky akademie. Letos to bude sedm klavíristů z USA, Číny, Japonska, Itálie, Srbska, Chorvatska a ČR. Připadá mi úžasné, jak je všechno propojené. Bydlím v Hradci Králové, ve městě, kde se vyrábějí klavíry PETROF. O Arturu Benedetti Michelangelim se traduje, že jistou dobu hrál právě na PETROF. Navíc profesor Ashkenazy, u  kterého studuji na klavírní akademii v  Itálii, bydlí ve vile, která v  minulosti patřila právě Michelangelimu. No a teď si zahraju v Eppanu na Michelangeliho klavír. Lucie Ryss

30

Blidman | Foto © Guy Kokken

Accordone | Foto: Archiv CM

Raquel Anduezza | Foto: Archiv CM

Pojďme sl avit! Máme důvody k oslavě, protože v roce 2015 může Con­ centus Moraviae na svém narozeninovém dortu sfouknout dvacet svíček. Tento pozoruhodný festival velebící krásu dlouhé řady měst se rozšíří po jižní Moravě i  Vysočině a  celý region naplní neobyčejnými hudebními událostmi. Hudební narozeninová párty vzdá hold nejen festivalu, ale také nádheře koncertních dějišť. Festival se koná na zámcích i v kostelích, a proto bude mít také naše slavnost rozměr efektní i duchovní. Slovo slavnost je odvozeno z latinského celebrare, tedy připomenout obřadným způsobem, a  řada fascinujících klášterů, kostelů a  kaplí regionu se nabízí jako ideální prostředí pro konání duchovní části festivalu. Oslavy v roce 2015 se přirozeně zúčastní řada hudebních hrdinů minulých festivalových ročníků, další pozoruhodní hudebníci a soubory se v České republice představí poprvé. Někteří účinkující nám připomenou témata minulých ročníků. Na Vlámské bouři v  roce 2005 se podílel například Jos van Immerseel, živoucí legenda mezi evropskými hudebníky zabývajícími se starou hudbou. Během svého návratu v  letošním roce rozezní unikátní varhany v kostele Povýšení svatého Kříže v Doubravní-

ku, ale setká se také u  cembala a  kladívkového klavíru s  Barbarou Mariou Willi na společném koncertě na zámku v  Boskovicích. Na Moravu opět zavítá i  soubor Bl!ndman, jehož saxofony vdechnou varhanní hudbě Johanna Sebastiana Bacha novou majestátnost. Věřím, že posluchači vzpomínají také na ročník věnovaný Italskému slunci. Tentokrát jeho zářivou energii zprostředkují rezidenční hudebníci festivalu, zpěvák Marco Beasley a soubor Accordone pod vedením Guida Moriniho. Temperamentní Italové stráví na Moravě celý týden a  programová škála jejich vystoupení bude mimořádně široká. Marco Beasley a  Serge Goubioud přednesou duchovní moteta pro dva tenory skladatelů z  počátku 17. století, Marco Beasley ale posluchače jistě zvedne ze židlí také přednesem frottol, tarantel a  milostných příběhů jižní Itálie, které přetékají vášněmi a emocemi. Dalším u festivalového publika oblíbeným zpěvákem je francouzský kontratenor Dominique Visse, který programem Bakchus a  Amor s  Ensemble Clément Janequin oslavuje život plnými doušky. Tentokrát navíc se svým triem překvapí koncertem Hudba jen chvíli zní, ve kterém s  pomocí ozvučené theorby a  basové kytary zkoumá nadčasovou sílu hudby.

Zajímavá a  rozmanitá hudební česká scéna samozřejmě vyšle řadu svých zásadních souborů. 20. ročník festivalu Concentus Moraviae zahájí 30. května v  bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně poslední mše Jana Dismase Zelenky v podání Collegia Vocale 1704 a Colle­ gia 1704. Zelenkovu hudbu mají hudebníci pod vedením Václava Lukse v krvi a Mši k svátku Všech svatých prezentují v její skutečné nádheře, jako pravou hudební oslavu víry. Úvodní koncert festivalu bude součástí brněnského Roku smíření. Ale bude toho mnohem více. Vystoupeními kytaristy Pavla Steidla, flétnistky Jany Semerádo­ vé, vokálních souborů Cappella Mariana nebo Schola Gregoriana Pragensis i chlapců ze sboru Boni pueri se z jednotlivých festivalových perel stane drahocenný náhrdelník. Řada pozoruhodných evropských hudebníků se festivalovému publiku představí poprvé: premiéra čeká ženský vokální soubor VocaMe s  hudbou Hildegardy z Bingenu nebo sopranistku Raquel Anduezu za doprovodu barokní kytary Pierra Pitzla. Chrámové varhany v  Hustopečích a  Bystřici nad Pernštejnem rozezní dva vynikající varhaníci Olivier Vernet a Gunnar Idenstam.

31

Lisa Rydberg a Gunnar Idenstam | Foto: Archiv CM

VocaMe 1806 | Foto: Severin Schweiger

V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou se ke Gunnarovi Idenstamovi připojí houslistka Lisa Rydberg, aby v unikátním programu Bach po švédsku společně načrtnuli svou vizi o hudebním propojení mezi švédskou lidovou hudbou a tvorbou německého génia. Goeyvaerts String Trio získalo v roce 2014 cenu rádia Klara a prestižní ocenění Edison Award v  kategorii komorní hudba za CD Stabat Mater, na kterém zní slavná kompozice Arvo Pärta a novinka Simeron Ivana Moodyho. V opevněném kostele sv. Jana Křtitele v Kurdějově uvedou belgičtí hudebníci ve spolupráci s vokalisty právě kompozice, za které byli oceněni.

zámku Slavkov-Austerlitz mezi 12. a  14. červnem bude skutečnou oslavou 20 let festivalu Concentus Moraviae. Ozdobí ji výstava historických květinových vazeb a přirozeně se bude tančit. K souboru Collegium Marianum se proto v  programu Forlana, benátská fiesta à la française v  sobotu 13. června připojí tanečnice a  choreografka Gudrun Skamletz. Večer ozdobí také ohňové obrazy Vivat Concentus Moraviae v  zámeckém parku a  ztišení nabídne svým intimním půlnočním vyprávěním Marco Beasley. V neděli 14. 6. pak Marca Beasleyho mohou potkat zájemci o italský repertoár 16. a začátku 17. století ve workshopu pro zpěváky Recitar Cantando.

Jubilejní ročník festivalu ale nebude pouhým ohlédnutím za úspěchy let minulých či přehlídkou nejlepších českých a evropských hudebníků soustředěných na starou hudbu, bude také hledáním nových formátů, netradičních možností pro budoucnost.

Zámek ve Žďáru nad Sázavou bude mezi 18. a 20. červnem zaplaven harfami. Během Harfových dnů pod patronací české harfové virtuosky Jany Bouškové nám řada andělských i  ďábelských kouzelníků a  kouzelnic ovládajících struny harf ukáže různé podoby svého nástroje a  vedle koncertů je pro milovníky královského nástroje připravena řada mistrovských kurzů a  workshopů, dětská třída, expozice nástrojů i diskuse.

Žádný hudbymilovný cyklista by si neměl nechat ujít akci Hudba na kole v  Lednicko-valtickém areále chráněném UNESCO, díky které může v  sobotu 6. června zkombinovat projížďku nádhernou krajinou s  hudebními zastaveními na půvabných odpočívadlech. Festa teatrale na

20. ročník festivalu Concentus Moraviae skončí 25. června velkým třeskem: oslavovaná francouzská dirigentka

Emmanuelle Haïm přiveze svůj soubor Le Concert d’As­ trée do čerstvě zrekonstruované jízdárny zámku Valtice. Nikdo jiný by s nimi tento jedinečný prostor nedokázal rozeznít lépe než Magdalena Kožená. Od Rameaua po Leclaira, od milostných písní k hudbě pro potěchu králů. Festivalový závěr bude svátkem pro všechny smysly. Festival se ale nebude zabývat pouze oslavami, bude se věnovat také nám, lidským bytostem coby homines ludentes, tvorům, kteří si rádi hrají. Budeme v  něm sdílet lásku k  hudbě, půjde o  hru, o  radost ze života. Máme možnost užít si života, máme možnost slavit. Slovy Nahuma Tata, která zhudebnil Henry Purcell: „Oslavte tento festival. Naslouchejte, Múzy a  Grácie volají.“ Ano, pojďme slavit! Jelle Dierickx

Mezinárodní hudební festival 13 měst Concentus Moraviae, 30. 5.–25. 6. 2015, téma „Pojďme slavit!“ | www.pojdmeslavit.cz

Roman Štětina | Foto: Jan Handrejch

Roman Štětina (1986, Kadaň) studoval na Ústavu umění a  designu v  Plzni (dnes Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara) u Dušana Zahoranského, Michala Pěchoučka a  Adély Matasové. Ve studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění v  Praze v  ateliéru Tomáše Vaňka a Jiřího Skály, studoval i na prestižní Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem. Vystavuje v Čechách, Německu, Anglii, Rakousku, Rusku a New Yorku. V listopadu 2014 se Štětina stal 25. laureátem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Aktualizuji odk a z r ádia…“ Roman ŠtětinA, t vůrce akustick ých a vizuálně auditivních artefaktů www.romanstetina.com

„Vždy jsem ale cítil potřebu být umění nějak nablízku. To byl důvod, proč jsem se rozhodl studovat humanitní obor se zaměřením na estetiku. V té době mi byl vzorem například Jiří Kolář, právě proto, že sám neprošel žádným výtvarným vzděláním. Byly doby, kdy jsem tento svůj obdiv ke Kolářovi přehodnocoval a nechlubil se jím. Nyní si k němu ale znovu nacházím cestu. Po dlouhé době se mi do ruky dostal jeho Slovník metod a objevuji v něm věci, které mi v jisté době zůstávaly utajeny.“

Štětinova cesta k umění „Po gymplu jsem nevěděl, co se sebou, tak jsem si to prodloužil na plzeňské humanistice. Než jsem nastoupil na Ústav umění a designu, vůbec jsem si nedovedl představit, že můžu být umělec. Měl jsem k umění blízko, ale protože neumím kreslit, myslel jsem si, že je mi tento svět uzavřený. Díky bohu se ukázalo, že ne. Moji rodiče dodneška nedokážou pochopit, kde se to ve mně vzalo, a já asi taky ne. V ročníku nás bylo dvě stě, takže to navíc bylo dost neosobní prostředí. Když jsem pak začal dělat v ateliéru, kde nás bylo asi deset, tenhle pocit naprosto zmizel. Byl to pro mě objev nového světa, který je otevřený a svobodný. Zachránilo mě to. Teď mi dochází, že jsem tohle vlastně ještě nikde neřekl, přestože je to pro mě tak důležité. Umění se pro mě stalo nástrojem poznávání sebe sama i světa kolem.“ V  době svých plzeňských studií natočil Štětina v  ČRo Plzeň několik svých menších vizuálních opusů, včetně portrétu autora tohoto článku. Tvorba Romana Štětiny, výrazného umělce nastupující generace, je tematizována zvukem. K vizuálnímu umění se dostává přes rozhlas. Prostředky klasického výtvarného umění, jako je malba, jsou mu naprosto vzdálené. Rádio (historie rozhlasového vysílání, architektura interiérů rozhlasových studií) se stalo Štětinovým hlavním inspirativním zdrojem. Pro vysílání ČRo natočil řadu pořadů včetně rozhlasové hry a dokumentu. V rámci projektu Ra­ diogalerie na ČRo Vltava vytvořil pozoruhodnou sérii rozhovorů se současnými českými a slovenskými umělci. Téma zvuku zpracovává prostřednictvím videa, instalací, audiovizuálních intervencí a dalších médií. Jeho tvorba je charakterizována vztahem k  archivnímu materiálu, kte-

rý aktualizuje a  přetváří do osobitých, stylově i  obsahově výrazných realizací. Na začátku své umělecké dráhy Štětina vystavoval audioinstalace. Brzy si uvědomil, že galerie není ideálním prostorem na vnímání zvuku. Návštěvník galerie, divák, musí nutně někam fixovat (upřít) pohled. Umělec rezignoval na čistě auditivní formu artefaktů a začal se více orientovat na vizuální stránku. Auditivní forma ustupuje vizuálnímu vyjadřování. Štětina začal zvuk vizualizovat. Začal vystavovat (instalovat) zvuk, který vyjadřuje videem nebo fotografií. Ve svých instalacích pomocí videa, předmětů a  zvuku ukazuje i  to, jak smyslová zkušenost může zmást dojem z toho, co člověk skutečně vidí. Svoje audio-kompozice vrací do reálných situací, například intervence do rozhlasových talkshow, kde prostřednictvím telefonátů oživuje hlasy vystřižené z  rozhlasových her. Štětinovo Nokturno (2008–2009), jak intervence do rozhlasových vysílání pojmenoval, je rafinovaným vyjadřením povrchně moderovaných živě vysílaných rozhlasových pořadů, v  nichž aktéři nejsou schopni rozeznat, mluví-li s autentickým či fiktivním posluchačem. Prostřednictvím před-režírovaných telefonátů do moderovaných talkshow Štětina navrací hlasům herců z rozhlasových her autenticitu živých bytostí. Štětina svět poznává díky umění a aktualizací starých odkazů komentuje přítomnost. Štětinovo umělecké krédo „Nejsem výtvarný umělec, protože s  klasickými disciplínami nepracuji. Konceptuální umělec taky nejsem, to je pro mě etapa, která proběhla v historii a už téměř neexistuje. Přiléhavější je ale termín postkonceptuální umělec, který na mě paradoxně sedí asi nejvíc. Je ale příliš matoucí a člověk se při jeho zaslechnutí neubrání úsměvu. Už jsem se rádia a zvuku jako tématu chtěl zbavit, mluvené slovo ale rozvíjí imaginaci a abstraktní myšlení. Nepustí mě to, ani kdybych chtěl. Pořád mě přitahuje ta původní futuristická idea, že rádio nahradí divadlo, knihy, film a že nově definuje naši představu o umění. Trochu v tom spatřuju analogii k  internetu v  dnešní době. Tím, že aktualizuji odkaz rádia, se snažím komentovat současnou situaci. Poslední dobou se mi zdálo, že je zajímavější stát se svědkem, než přijít s myšlenkovým konstruktem. Je to cesta, jak upozadit sám sebe, svoje ego a nechat situaci mluvit za sebe.“

33

Ukázky z díla Romana Štětiny

Foto: Hynek Alt

Zatím ve výtvarném umění platí, že pokud někdo zaznamená úspěch, je to především v médiu malby (závěsného, nástěnného obrazu). Na druhou stranu je nutno přiznat, že díky úspěšnému umístění v Essl Art Award 2011 a ga­ lerii Polansky se Romanu Štětinovi podařilo navázat kontakt se sběrateli, kteří projevili zájem o  koupi jeho artefaktů. Prodávat videa ve světě není nic neobvyklého. Štětina věří, že se tímto směrem vydá i české prostředí. Záleží na mentálním nastavení sběratelů a institucí. V  mezinárodní výtvarné soutěži Essl Art Award 2011 práce Romana Štětiny, tehdy ještě studenta AVU, zvítězila. Obsah Štětinova vítězného videa: V  rozhlasovém studiu stojí rozhlasový technik a nahrává zvukové efekty. Když zavřete oči, je slyšet střelbu. Když je otevřete, tak vidíte muže s dřevěným klepátkem, které ty rány vydává. Obrazu vládne zvláštní atmosféra velkého činoherní­ ho studia (S 3) plzeňského rozhlasu, která upomíná na časy, které se už nevrátí. Celek díla je výpovědí o spojení aktuálního média (video) s minulostí. Poprvé Roman Štětina navštívil plzeňské rozhlasové studio v roce 2006. V té době jako zdejší stážista ještě netušil, že se toto rozhlasové studio později stane, jak sám říká, „středobodem“ jednoho jeho tvůrčího období. „Je to tak nabité prostředí, že nejprve muselo zákonitě vzniknout video, které jsem později nazval Studio č. 1 (demonstrace). V  něm se jedná skutečně o  předvedení specifických architektonických prvků, které po různých peripetiích, kterými studio prošlo, zůstaly v místě zachovány. Studio č. 2 (klapka) je pak logickým pokračováním – studií člověka, který se v architektuře studia pohybuje.“

Návrh plakátu: Zdeněk Ziegler

Roman Štětina své vizuální projekty obsazuje neherci. Jazykolam je video konstrukt. Autor vyhledal paní Jitku Borkovcovou, renomovanou zvukařku, která dokonale ovládá starou technologii zpracování zvuku na magnetofonových pásech a bravurně stříhá zvukovou nahrávku Jazykolamu. Jitka Borkovcová nezpracovává autentickou rozhlasovou nahrávku, která půjde do vysílání, ale bezúčelně stříhá přeřeky v jazykolamu, který pro tyto účely nahrál Tomáš Černý. Kamera snímá jak se na pravý pás navíjí vyčištěný sestřih, ale divák už nemá možnost si ho znovu poslechnout. V obdobném Štětinově počinu s názvem Přednáška vystupuje hlasatelka Šárka Skaláková. Divák vidí přípravu hlasatelky a  slyší plno přeřeknutí a omylů. „Zajímá mě profesionalita jako fenomén. Zachytit nějakou dovednost, které není schopen každý.“ Takové lidi Štětina vyhledal v Českém rozhlase. Roman Štětina se stal v  roce 2014 laureátem 25. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Soutěž vyhrál filmem Ztracený případ, v  němž sestříhal všech devětašedesát dílů slavného amerického seriálu s  poručíkem Columbem do „úplně“ nové epizody. Z populárního seriálu vybral záběry ze všech dílů od roku 1968 až po ten poslední natočený po 35 letech. V hlavní roli se stále stejným hercem Peterem Falkem. Štětina tímto způsobem poukázal na snahu filmového průmyslu udržet úspěšnou postavu ve hře co nejdéle. V  souvislosti s  prezentací vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého připravuje Roman Štětina s  autorem tohoto článku audiovizuální projekt o  natáčení textů Jiřího Koláře z knihy Návod k upotřebení. Projekt bude obsazen herci ochotníky z  kláštereckého sdružení KLAS. O  no-

vém počinu je možno udělat si představu z nesouvislých těchto mých výhrků k  realizaci: „Křivá křeč mokvavě kostrbaté řeči. Blinky dechu, hlen zámotků zaníceně chrčivého šlemu výtoku vědomí. Křídu vezmu a vymezím, vyznačím čáry stereo báze, jak jsme si řekli. Křída a čáry a klikiháky na stěnách velké činohry S-3 plzeňského rozhlasového studia. Čmárat a  bušit do paravánů, šoupat, haptický randál prostoru, hlomozivé hleny ploch S-3. Vhrouženi v  tichu bubliny plenéru. V ​ šude mikrofony rujně nastavené splaškám nicoty. Těkavě vtírat se a lnout k podlaze, stěnám a stropu. Svíjet se a dusit, chroptět a  lkát, lítě běsnit, trhat, lomcovat, drásavě drápat a tiše trnout...“ Resumé Romana Štětiny „Myslím, že u většiny mých děl si divák může říct onu obávanou větu: ,Tohle bych zvládnul také´. A  to je něco, co mě ve skutečnosti těší. Je to pro mě ujištění, že pracuji s něčím, co je přístupné a snad i všeobecně sdílené. Snažím se pracovat s tím, co se dotýká mě, ale co má také potenciál mluvit k širšímu publiku. A vzhledem k tomu, že jsem neprošel klasickou průpravou výtvarníka, tedy neovládám žádnou z tzv. klasických technik, pracuji s tím, co je mi blízké. Většinou jsou to tedy videa, fotografie, jednoduché objekty nebo díla, která si nechám vyrobit od ostatních. Málokdy vznikne nějaká má práce bez přičinění někoho druhého. To je ale, myslím, pro současné umění a společnost typické.“ Roman Štětina mě svým dílem přivedl k tomu, že člověk nevystačí s dovedností rozhlasovou, ale musí, chce-li obstát v  konkurenci světa, rozšířit svoji profesionální bytnost (um) o dovednost multimediální. Miroslav Buriánek

34

smála, mračila, nebo příslušně modulovala svůj hlasový projev. Znalce i diváky tehdy okouzlilo, že kreslené postavičky nemusejí třeba vůbec mluvit ani hýbat rty, když jim je vidět do tváře, a že stačí náznak, obrazová metafora či hudební motiv, aby se dozvěděli a pochopili vše potřebné. To platilo dvojnásob, pokud jde o loutkový film. Na každém pohybu a gestu Trnkových malých hrdinů je vidět, co všechno se naučil od svých předchůdců loutkářů. To on se odvážil ponechat loutce na tváři třeba i jeden jediný výraz a její pocity vyjádřit jinými prostředky. Nikoli slovem, uměl totiž významuplně rozehrát mluvu pantomimickou, a  dále, využít filmového média skutečně filmově, to znamená vyprávět prostřednictvím střihu, pohybu kamery, proměnlivého osvětlení i zvukovou hudební složkou. Trnkovo pojetí loutkového filmu se stalo pojmem ve světě animace. Tato tvorba prostoupená inovačními postupy a  zcela jinou imaginací i  poetikou, než na jaké byl svět zvyklý, dala vzniknout mezinárodně respektovanému pojmu „česká škola animace“.

Foto: Miracle Film

Animovaný film má v  sobě cosi velmi čistého, prostého a  zároveň majestátního. Pookénková animace neboli stop-motion nepřestává fascinovat diváky i  přes to, že se od doby jejích prvopočátků dospělo dnes k takovým technologiím, které uvádějí v úžas i tvůrce počítačových triků v hraných filmech. Kouzlo loutky, jakési miniaturizované podoby člověka, je pro nás určitým logickým pokračováním loutkového divadla, které má nejen u nás v Čechách, ale i po celém světě velkou tradici. Trnka, jedna z  největších postav loutkového filmu, vzpomínal na pimprlová představení jako na nejsilnější zážitky z dětství a označoval je za nejmocnější zdroje inspirace pro své dílo. Například Jan Švankmajer, mistr o  generaci mladší, cítí jejich poetiku a duchovní náboj stejně naléhavě.

Jiří Trnka, který v roce 1946 získal v Cannes první cenu za svůj kreslený debut Zvířátka a  petrovští, již v  té době vedl rok v Praze studio Bratři v triku. Zde se sešla řada mladých výtvarníků a animátorů, z nichž během krátké doby vyrostly originální a výrazné, světově respektované osobnosti: Břetislav Pojar, Václav Bedřich, Jiří Brdečka a  řada dalších, ze Zlína se k  nim přidali Zdeněk Miler a Josef Kábrt. Novátorsky působili ti, kteří se orientovali na kresbu, i  ti, kteří se věnovali loutce. Kreslený film odvrhl model disneyovské grotesky, jeho autoři přestali studovat a dokonale napodobovat reálný pohyb a uplatňovat jediný výtvarný vzorec. Nešlo již o překotné tempo a vršení vtipných point, vyplývajících z pohybového gagu jako v honičkové grotesce s myšákem Mickeym. České filmy se pokoušely vyjádřit náladu prostředí i okamžiku, zprostředkovat rozpoložení postavy, aniž by se

Malá z rybárny kráčí ve šlépějích toho nejlepšího z tradice české loutkové animace a dále rozvíjí a včleňuje nové postupy, aniž by subtilní, až intimní loutku „převálcovala“ přehršlí počítačových efektů a poněkud uniformním nádechem 3D filmů. Není to však zdaleka jenom lpění na tradici, že v Čechách má stále rozhodující slovo ruční animace. Ta počítačová není rozhodně snazší, „udělaná strojem“, jak si často představuje laická veřejnost, rovněž vyžaduje od tvůrce perfektní rukopis, znalost techniky, talent a představivost. Na druhé straně 3D filmy možná trošku stírají autorský rukopis, jsou přespříliš dokonalé na to, aby zachytili ono jiskření mezi tvůrcem a materiálem a dokázaly vyjádřit hloubku i emotivnost režisérova záměru. Přesně toto je v Malé z rybárny tak hmatatelné. Janu Balejovi se podařilo do filmu přenést doslova taktilnost použitých textur a jemné nuance emocí loutkových hrdinů. Animovaná (loutková) tvorba však dnes není jen pouhým ostrovem v  říši moderní animace, raritou, jež přes nostalgické kouzlo působí poněkud zastarale. Právě na-

nadpis 35

opak. Pokud můžeme soudit podle animované produkce posledních zhruba tří let, z toho, co je možno vidět v Lyonu či Annecy, na filmových festivalech až po oscarová klání, a dle jistého zeitgeistu ve světě animace, loutková stop-motion hlásí svůj velký celosvětový comeback. Malá z rybárny je jeho důstojnou součástí. Výtvarná stránka nového filmu Malá z  rybárny je natolik jedinečná a  inspirativní, že se producenti rozhodli, podpořeni nebývalou odezvou z  četných prezentací na zahraničních a domácích fórech, uspořádat k filmu výstavu. A proto, dříve než se Malá z rybárny představí od 28. května v  kinech, mají diváci možnost nahlédnout do zákulisí magického světa animovaného filmu pro­ střednictvím originální výstavy, která je koncipována pro návštěvníky všech generací s  velkým důrazem na rodinu a  děti. Velká interaktivní výstava v  Malostranské besedě v Praze byla zahájena 2. dubna, právě v den 210. výročí narození slavného dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, jehož příběh o  Malé mořské víle volně inspiroval tvůrce k  natočení Malá z  rybárny. (Ukončena bude 28. 6. 2015.)

Výstava je instalovaná v historických prostorách galerie Malostranské besedy s unikátním výhledem na Pražský hrad a  věže chrámu sv. Mikuláše – na ploše přes 400 m 2.Návštěvníci obdivují více než 70 originálních loutek fotografie a  ukázky ze storyboardu, kompletní filmové dekorace s  interaktivními prvky a  velké živé akvárium. Poprvé jsou k vidění ukázky z filmu a zní hudba z filmu mladého francouzského multiinstrumentalisty Chapeliera Fou a amerického skladatele filmové hudby Vladimira Podgoretskeho. Malé i  velké diváky okouzluje videomapping s motivem mořského přístavu a velké pozornosti se těší ukázky tisku na 3D tiskárně. Výstava seznamuje návštěvníky s  konstrukcí klasické loutky i  s  digitálními efekty, nabízí jim dotykové obrazovky s  edukativním obsahem, audiopohádky, hudební hru (harfa), výtvarné a  animační dílny a  soutěže (například vyzkoušení stop-motion animace „natočte si svůj minifilm“). Speciálním hostem a patronem výstavy je polské filmové studio SE-MA-FOR. Koproducentem filmu Malá z rybárny je Česká televize, partnery filmu, jsou například Český rozhlas, Malostranská beseda, TV Magazín, Screen Net, Neoluxor, Media Channel, Muzeum Karla Zemana, Canon, sms a další. Vivian Al-Samarrai

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Tanec Praha 2015 25. 5.–25. 6.  2015 27. Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla, který se kromě Prahy koná i v dalších 15 městech ČR, na červen opět připravil pořádnou dávku tanečních zážitků. Mezi ty největší v Praze bude patřit představení Impromptus věhlasného německého souboru Sasha Waltz & Guests, které 3. června v Hudebním divadle Karlín zahájí hlavní část festivalového programu. O slavnostní zakončení se tamtéž postará 24. a 25. června jeden z největších světových choreografů Ohad Naharin, který do Čech poprvé přiveze hlavní izraelský taneční soubor Batsheva Dance Company. Praha, jako teprve třetí město na světě, přivítá jeho nejnovější dílo symbolicky nazvané „Last work“. Festivalu opět předchází od 25. do 29. května prolog TANEC PRAHA DĚTEM. www.tanecpraha.cz

Festival zak ázané hudby Terezín 7. 6. a 21. 6. 2015 8. ročník mezinárodního hudebního festivalu zahájí v neděli 7. června 2015 od  19 hodin koncert v Kostele Vzkříšení Páně v Terezíně. Následovat bude 21. června od 19 hodin koncert v Kulturním domě Terezín. Festival zajišťuje pro návštěvníky zahajovacího koncertu zdarma dopravu z Prahy. Autobus bude odjíždět 7. 6. 2015 od budovy Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, v 16.30 hodin. Po koncertě odveze návštěvníky zpět do Prahy. Místa v autobuse je možné rezervovat na adrese: [email protected], nebo na tel.: 777 616 888. www.ceske-kulturni-slavnosti.cz

tu pro violoncello a orchestr. 18. 6. pak v podání 20letého violoncellisty Jonaha Ellswortha zazní Straussův Don Quijot. 23. 6. zakončí americkou sérii Orange County School of the Arts Symphony Orchestra. Zajímavostí v programu bude evropská premiéra skladby teprve 17leté skladatelky Katyi Richardson. 14. 8. poprvé přijede do České republiky Turecká národní filharmonie mládeže. Bonusem koncertního cyklu Musica Orbis bude norský, tentokráte profesionální orchestr, Ústřední hudba norských vojenských sil, ktery v České republice vystoupí 27. 8. v premiéře. Koncerty se konají v Obecním domě a Rudolfinu. Pořadatelé koncertní řady Musica Orbis nabízejí členům Klubu Vltava 30 vstupenek na každý koncert zdarma. Pokud máte o volné vstupenky zájem, volejte na 221 552 686 nebo pište na mail [email protected]. www.musicaorbis.cz

Musica Orbis 2015 10. 6.–27. 8. 2015 Koncertní cyklus Musica Orbis představí na 6 koncertech prestižní mládežnické soubory z USA, Turecka a profesionální soubor z Norska. První 4 koncerty patří americké hudební scéně. Cyklus zahájí 10. 6. aljašský sbor Anchorade Concert Chorus, který v závěrečném díle koncertu, Duruflého Requiem, doprovodí mezinárodní Prague Summer Nights Festival Orchestra. Dva večery, 16. 6. a 18. 6., pak budou patřit špičkovému Boston Philharmonic Youth Orchestra pod taktovkou charismatického Benjamina Zandera. 16. 6. přizval ke spolupráci legendu violoncellové hry Natalii Gutman, kterou uslyšíme ve slavném Dvořákově Koncer-

Pražské Quadriennale 2015 18.–28. 6. 2015 Nejvýznamnější mezinárodní přehlídka v oblasti divadla a scénografie na světě s tradicí od roku 1967 se opět po čtyřech letech vrací do Prahy. 13. ročník Pražského Quadriennale se ponese v duchu živé výstavy, která během 11 dní nabídne prezentaci děl a umělců z rekordního počtu 78 zemí světa. Hlavní programovou částí Pražského Quadriennale 2015 je Sekce zemí a regionů, která návštěvníkům nabídne scénografické výstavy 68 zemí světa. Sám divák se mnohdy stane součástí interaktivních expozic a bude tak ovliv-

ňovat podobu desítek výstav, které se inspirovaly letošním tématem PQ Sdílený Prostor: Hudba Počasí Politika. PQ připravuje i speciální program pro děti. Slavnostní zahájení 13. ročníku se uskuteční ve středu 17. června od  18 hodin na Staroměstském náměstí. www.pq.cz

Bohemia JazzFest 9.–19. 7. 2015 Letos již po 10. rozezní historická náměstí osmi měst České republiky mezinárodní hudební festival Bohemia JazzFest. 9. 7. zahájí koncert americké legendy YellowJackets v Plzni sérii koncertů, která vás zavede do Domažlic (10. 7.), Tábora (11. 7.), Prahy (13.–15. 7.), Liberce (16. 7), Brna (17. 7.), Písku (18. 7.) a Prachatic (19. 7.). Jak říká zakladatel a ředitel festivalu, Rudy Linka, dobrá hudba dává energii a radost do života a to je důvod, proč na festival chodí každý rok více a více diváků. Letošní jubilejní 10. ročník představí kapely z USA, Norska, Španělska, Polska, Německa, Rakouska, Itálie, Slovenska a České republiky. Zazní jazz, flamenco, blues, funk a 14. 7. na Staroměstském náměstí bude největší „street party” v Evropě, když nás Earth, Wind and Fire Experience featuring Al McKay bude učit tancovat. Všechny koncerty jsou od 17.00 hodin a zcela zdarma. www.bohemiajazzfest.cz

Program 37

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 29. 8.  | Silvestr s českou hudbou Repríza celodenního projektu z 31. 12.  2014 a 1. 1.  2015. Během dne a noci zařadíme mimo jiné záznam koncertu České filharmonie, Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové, Rossiniho operu Lazebník sevillský v českém překladu, hru Hospoda na mýtince Divadla Járy Cimrmana, operetu Polská krev Oskara Nedbala, Kabaret v éteru s písněmi skupiny Jananas a hru se zpěvy Jonáš a tingl-tangl od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 1. 6. | 20.00 | Hraje Česká filharmonie Penderecki: Žalozpěv nad oběťmi Hirošimy. – Dvořák: Koncert pro violoncello. Sólistka S. Gabeta. – Šostakovič: Symfonie č. 5. Záznam z Rudolfina z 16. 1. 2013. Dirigent K. Urbanski. – Schönberg: Ten, který přežil Varšavu. Dirigent V. Neumann. – Martinů: Památník Lidicím. Dirigent K. Ančerl.

2. 6. | 13.00 | Zespól Instrumentów Dawnych. Záznam koncertu staré hudby z 26. 5. z Opavy 7. 6. | 15.00 | Soutěž Nadace B. Martinů Záznam koncertu vítězů z 25. 2. 2015 ze Sukovy síně. Hrají F. Kopsová a O. Šroubková (housle) 8. 6. | 20.00 | Janáčkova filharmonie Ostrava. Janáček: Z mrtvého domu. – Kilar: Krzesany. – Bruckner: Symfonie č. 6., dirigent A. Wit. Záznam z ledna 2015 z Domu kultury města Ostravy 11. 6. | 20.00 | Přímý přenos Smetanova Litomyšl – zahajovací koncertu festivalu. Smetana: Macbeth a čarodějnice. – Dvořák: Koncert pro klavír. – Martinů: Symfonie č. 4. Česká filharmonie, sólista J. Bartoš, dirigent J. Bělohlávek 14. 6. | 15.00 | Hraje Pražákovo kvarteto Mozart: Smyčcový kvartet. – Ravel: Smyčcový kvartet. – Dupont: Klavírní kvintet. Spoluúčinkuje J. Klepáč. Záznam z 15. 4. z Rudolfina 14. 6. | 19.30 | Přímý přenos PKF-Prague – koncert z Rudolfina. Hraje Philharmonia. Haydn: Koncertantní symfonie. – Dvořák: Příroda, život a láska. Dirigent J. Hrůša 15. 6. | 20.00 | Hraje Filharmonie Brno Kaprálová: Suita rustica, Partita pro klavír a smyčce, Concertino pro housle, klarinet a orchestr, Klavírní koncert, Vojenská symfonieta. Řídí Olga Machoňová Pavlů. Záznam koncertu v Janáčkově divadle z 19. 2.

16. 6. | 20.00 | Pražské jaro 2015 Árie a ansámbly z oper (Mozart, Cimarosa, Donizetti, Rossini, Bellini). Zpívají A. Plachetka, M. Kušteková, S. Mrázová, P. Nekoranec, R. Hoza. Hraje SOČR, dirigent Tomáš Brauner. Záznam z Rudolfina z 23. 5. 19. 6. | 19.00 | Přímý přenos Concertino Praga – koncert z Rudolfina. Koncert laureátů mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků 21. 6. | 15.00 | Mezinárodní Schubertova soutěž pro klavírní dua. Záznam koncertu laureátů z 18. 4. v Jeseníku 21. 6. | 19.30 | Přímý přenos Česká filharmonie hraje se studenty – koncert z Rudolfina. Smetana: Šárka. – Dvořák: Symfonie č. 8 Anglická. Dirigenti J. Bělohlávek a L. Cigler 22. 6. | 20.00 | Hraje PKF-Prague Philharmonia. Stravinskij: Dumbarton Oaks. – Schumann: Koncert pro housle. – Brahms: Serenáda č. Sólistka I. Faust, dirigent Ph. von Steinaecker. Záznam z 25. 4. z Rudolfina 23. 6. | 13.00 | Pražské jaro 2015 Beethoven: Klavírní kvartet č. 2. – Suk: Klavírní kvintet. Hrají Petrohradští komorní sólisté. Záznam z 22. 5. z Rudolfina 23. 6. | 23.15 Pražské jaro 2015 Alfred Schnittke: Klavírní kvintet. Hrají Petrohradští komorní sólisté. Záznam z 22. 5. z Rudolfina

24. 6. | 19.30 | Přímý přenos z Obecního domu. Hraje Symfonický orchestr FOK. Schubert: Symfonie C dur Velká. – Wagner: Scény z oper Mistři pěvci norimberští a Tannhäuser. Zpívá A. Plachetka, dirigent J. van Steen. 25. 6. | 13.00 | Pražské jaro 2015 Telemann: Sonáty. Hrají J. Hudeček (fagot) a V. Spurný (cembalo). Záznam koncertu z 23. 5. v Anežském klášteře 25. 6. | 17.00 | Přímý přenos Hraje SOČR. Koncert z Valdštejnské zahrady. Zelenka: Ouverture. – Bach: Koncert pro housle a moll. – Marcello: Koncert pro hoboj. – Bach: Dvojkoncert pro hoboj a housle. Sólistka J. Svěcená, dirigent L. Hurník. Na závěr semináře v Senátu na téma Umění a kultura v médiích veřejné služby 25. 6. | 23.15 | Pražské jaro 2015 Berio: Sequenza. – Yun: Monolog. Hraje J. Hudeček (fagot). Záznam koncertu z 23. 5. v Anežském klášteře 26. 6. | 13.00 | Pražské jaro 2015 Mozart: Kouzelná flétna, předehra. – Klavírní koncert Es dur. – Brahms: Symfonie č. 1. Budapešťský festivalový orchestr, M. J. Pires (klavír), dirigent I. Fischer. Záznam z 29. 5. z Obecního domu 26. 6. | 19.00 | Přímý přenos Jihočeský festival Concertino Praga – koncert z Jindřichova Hradce. Koncert laureátů mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků

PROGRAM

Změna programu vyhrazena

38 Program

28. 6. | 15.00 | Smetanova Litomyšl Varhanní recitál Kateřiny Chrobokové. Záznam z kostela Povýšení sv. Kříže z 20. 6.

7. 7. | 19.00 | Přímý přenos Festival Prague Proms – koncert z Obecního domu. Operní recitál M. L. Borsi (soprán). Spoluúčinkuje Český národní symfonický orchestr, dirigent M. Rota

29. 6. | 20.00 | Hraje Filharmonie Brno Jusupov: Koncert pro violu. – Brahms/ Schönberg: Klavírní kvartet. Sólista M. Rysanov, dirigent A. Joel. Záznam koncertu v Brně z 23. 4.

12. 7. | 15.00 | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže mladých hudebníků z 22. 6. v Č. Krumlově

30. 6. | 20.00 | Hraje Česká filharmonie Havelka: List o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy. Oratorium. Záznam koncertu z roku 1987

15. 7. | 13.00 | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže mladých hudebníků z 24. 6. v Třeboni

4. 7. | 20.30 | Přímý přenos Smetanova Litomyšl. Operní galakoncert. Zpívají D. Voigt a G. Sorenson, hraje PKF-Prague Philharmonia, dirigent D. Jackson

15. 7. | 20.00 | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže mladých hudebníků z 23. 6. v Bechyni

5. 7. | 15.00 | Magdalena Kožená na festivalu Concentus Moraviae Hudba na dvoře Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Spoluúčinkuje Concert d’Astrée, řídí E. Haïm. Záznam závěrečného koncertu z 25. 6. ze zámecké jízdárny ve Valticích 6. 7. | 15.00 | Přímý přenos koncertu v kostele U Salvátora v Praze. Loewe: Jan Hus. Oratorium. 6. 7. | 19.30 | Přímý přenos z Obecního domu. J. Krček: Credo mistra Jana. Kantáta. Účinkují R. Janál (baryton), Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, A. Strejček, Kühnův smíšený sbor, dirigent D. Švec. Na programu také B. Smetana ad.

17. 7. | 13.00 | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže mladých hudebníků z 25. 6. v Č. Budějovicích 19. 7. | 15.00 | Přímý přenos z Kašperských Hor. Hrají Musica Lucis Praga a V. Hudeček 26. 7. | 15.00 | Pražské jaro 2015 Bach: Koncert pro dvoje housle. – Mein Herze schwimmt im Blut. Kantáta. – Koncert pro hoboj, housle, smyčce a basso continuo c moll. – Jauchzet Gott in allen Landen. Kantáta. Účinkují H. Blažíková (soprán) a Bach Collegium Japan, řídí M. Suzuki. Záznam ze 17. 5. z Rudolfina

29. 7. | 20.00 | Festival Znojmo 2015 J. A. Benda: Symfonie G dur. – F. V. Kramář: Koncert pro dva klarinety. – L. Hurník: Sturm und Drang. – ​P. Vranický: Velká symfonie c moll, „Na oslavu míru s Francií“. Hrají Czech Ensemble Baroque a L. Peterková, řídí R. Válek. Záznam z 11. 7. 3. 8. | 20.05 | Přímý přenos Letní slavnosti staré hudby – koncert z kostela P. Marie Sněžné. Účinkuje Cappella Mariana. 5. 8. | 20.00 | Záznam z festivalu BBC Proms (Nielsen, Sibelius, Walton) 10. 8. | 20.00 | Záznam ze Salcburského festivalu (Mozart, Schubert) 17. 8. | 20.00 | Záznam z festivalu BBC Proms (Boulez, Ravel, Stravinskij) 24. 8. | 20.00 | Záznam ze Salcburského festivalu (Martinů, Bruckner) 30. 8. | 15.00 | Festival Prague Proms Spirituály a gospely. Sbor Jeremy Winston Chorale. Záznam z 5. 7. z Kutné Hory

OPERNÍ VEČER sobota ve 20.00



6. 6. Wagner: Zlato Rýna 13. 6. Bellini: Montekové a Kapuleti 20. 6. Nielsen: Saul a David 27. 6. Smetana: Tajemství 11. 7. Čajkovskij: Panna orleánská 18. 7. Verdi: Jana z Arku 25. 7. Wagner: Tristan a Isolda (19.00) 1. 8. Händel: Rinaldo

8. 8. Händel: Xerxes 15. 8. Händel: Alcina 22. 8. Janáček: Výlety pana Broučka

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 3. 6. 10. 6. 17. 6. 1. 7. 8. 7. 22. 7.

Soutěž pro klavírní dua Jeseník 2015 Janáčkův komorní orchestr Dětský sbor ČRo – live Dirigent Zdeněk Košler. K 20. výročí úmrtí Pavel Jurkovič o skladateli Carlu Orffovi České Budějovice a jejich hudební život v minulosti. K 750 letům města

TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně- a kulturněpublicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností ze sféry vědy, historie, architektury či medicíny. Občas zveme posluchače do Studia 2 v budově rozhlasu na Vinohradské 12, kde se mohou přímo setkat s našimi hosty a vyslechnout si i živé hudební produkce – v letním období pozveme zájemce na setkání s klavíristou Karlem Košárkem 16. června. Pozvání do Telefonotéky v tomto období jinak přijali např. klavírista a ředitel SOČR Jan Simon, houslista Ivan Ženatý, violoncel-

Program 39

lista Jiří Bárta, malíř Miroslav Kaufman, dirigenti Tomáš Netopil a Robert Jindra, ředitelka organizace Switzerland Touri­ smus Alena Koukalová, sbormistryně Blanka Kulínská, fotograf Pavel Vácha, ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt, zakladatelka Nadačního fondu Harmonie Milada Cholujová nebo varhaník Jaroslav Tůma a mnozí další.

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 4. 6. 6. 8. 20. 8. 27. 8.

Henry Purcell: Dido a Aeneas Goethe v písních Václava Jana Tomáška La Muse – Záznam koncertu z festivalu Letní slavnosti staré hudby La Luna – Záznam koncertu z festivalu Letní slavnosti staré hudby

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek | 23.15–00.55 Pořady o hudbě 20. a 21. století 5. 6. 26. 6. 10. 7.

Skladby inspirované městem Festival soudobé hudby Donaueschingen 2014 Záznam koncertu souboru Musiques Nouvelles, který vystoupil v Plzni jako reprezentant belgického Mons, jejího partnerského Evropského hlavního města kultury 2015 srpen Třicet let souboru Agon

FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59 Skladby, které „zatřásly světem“, vysíláme s komentářem a na snímcích rozhlasových symfoniků

SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30 Zařazujeme reprízy pořadů Da Capo Lukáše Hurníka i rozhovory na aktuální témata.

• CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56

• OPERNÍ MAGAZÍN

sobota | 17.00–17.30 (1x měsíčně)

• V ÝROČÍ TÝDNE

sobota | 17.30–17.44

• VARHANY LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 Liturgický rok v hudbě 15. a 16. století – celoroční cyklus pořadů o hudbě v době české reformace patřící během církevního roku k liturgii nekatolických církví i k liturgii církve katolické

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59 červen: cyklus Nejsvětější Trojice v proměnách hudebních časů 6.  7. Mistr Jan Hus a písně jeho doby srpen: cyklus Budiž vděčně velebena s podtitulem Mariánská úcta a hudební tradice

EUPHONIA sobota | 13.00–13.59 V této programové řadě nabídneme v červnu roku 2015 nový rozhlasový cyklus, který připravil Ladislav Ščerbanič. Věnoval ho osobnosti a dílu Karola Szymanowského, polského skladatele, který byl svého času v úzkém spojení s Prahu a jeho díla se tu uváděla např. hned po Paříži a leckdy dřív než v samotném Polsku. V červenci uvedeme v repríze pětidílný cyklus, věnovaný skladateli a klavíristovi Robertu Schumannovi, srpen bude patřit Čtyřem pohledům na Jeana Sibelia, významného skladatele, tvůrce finské národní hudby, od jehož narození na podzim uplyne 150 let.

Další hudební pořady RONDO neděle | 21.00–22.59

• PRELUDIUM pondělí–pátek | 4.45–5.35

7. 6. Eric Whitacre – portrét amerického skladatele a dirigenta 28. 6. a 5., 12. a 19. 7. Klavíristka Jitka Čechová hraje Smetanu 1-4 26. 7. a 2., 9., 16., 23. a 30. 8. Nahrávky dirigentů Rafaela Kubelíka a Ference Fricsaye 1-6

• PARTITURY

pondělí–neděle | 5.45–6.29

• HUDEBNÍ GALERIE

pondělí–pátek | 12.10–14.30

• TRYLEK

pondělí–pátek | 14.30–15.00

• RANNÍ KONCERT

sobota | 7.00–7.59

• HUDEBNÍ GALERIE sobota–neděle | 12.10–12.59

neděle | 10.00–10.30

• ZVONY

neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí | 0.00–0.05 • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 15.00–16.30

JAZZ, ALTERNATIVA , ETNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Swing z Brna a Ostravy. Jazz Fresh Petra Kalfuse a Big Band Story Jakuba Doležala. čtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

40 Program

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. čtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů: 27.  3. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Bulharska. 24. 4. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Plzně. 29.  5. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie ze Slovinska.

JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek.

OSUDY všední dny | 11.30-12.00 repríza následující všední den | 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry.

NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava)

OÁZA sobota | 5.00–5.45 Relaxační hudbu vybírá Jiří Mazánek.

JAZZ & WORLD LIVE sobota | 1.00–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY

Vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura Kateřina Rathouská ([email protected])

1. 6.–16. 6. | Richard Glazar: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (12 částí ) 17. 6.–19. 6. | Harry Pollak: Můj život (3 části) 22.6.–26. 6. | Svatopluk Malý (5 částí ) 29.6.–3. 7. | František Šmahel: Jan Hus (5 částí ) 6. 7.–10. 7. | Marie Kostohryzová: Polární záře nad pastvištěm (5 částí ) 13. 7.–17. 7. | Jan Císař (5 částí ) 20. 7.–24. 7. | Antonín Líman (5 částí ) 27. 7.–31. 7. | Jana Orlíková-Brabcová (5 částí ) 3. 8.–7. 8. | Stanislav Krátký (5 částí ) 10. 8.–14. 8. | Helena TlaskalováLogenová (5 částí ) 17. 8.–28. 8. | Leopold Vrla: Kořeny (10 částí ) 31. 8.–4. 9. | Jan Borna (5 částí )

ODPOLEDNÍ ČAJOVNA pondělí–pátek | 15.30–16.00 Alternativní hudební směry, world music a další mezižánrové fúze. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music. on air radia wave 19.00–20.00 Proud hudby a slova ze sesterské stanice. noční ča jovna sobota a neděle | 23.15–24.00 SVĚT JINÉ HUDBY pondělí a pátek | 22.30–23.00 Alternativní hudbu představuje Petr Slabý, fúze s etnickou hudbou Ivana Radechovská.

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 6.6.–15. 6. | Stanislav Vávra: Perpetuum mobile (10 částí ) 16.6.–25. 6. | Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti (10 částí ) 26. 6.–5. 7. | Ivan Klíma: Soudce z milosti (10 částí ) 6. 7.–13. 7. | Joseph Bédier: Román o Tristanovi a Isoldě (8 částí ) 14. 7.–23. 7. | Heinrich Böll: Klaunovy názory (10 částí ) 24.7.–13. 8. | Jiří Hejda: Žil jsem zbytečně (21 částí ) 14. 8.–25. 8. | Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo (12 částí ) 26. 8.–9. 9. | Adalbert Stifter: Vítek (15 částí ) 

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek | 20.00–22.00 10. 7. Alphonse Allais: Kapitán Kap 17. 7. Jerome Klapka Jerome: Na jevišti a mimo ně aneb Krátká kariéra jednoho rádobyherce 24. 7. Jan Zábrana: Psovod Gerža 31. 7. Kjóka Izumi: Mnich z hory Kója 7. 8. T.S. Eliot: Praktická příručka o kočkách 14. 8. Jiří Guth-Jarkovský: Z cestopisů 21. 8. Vladimir Vojnovič: Odvodní ročník 28. 8. Magriet de Moorová: Kreutzerova sonáta

Program 41

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 1. 6. Dora Čechová: Náš příběh 8. 6. Kjell Askildsen: Širá pustá krajina 15. 6. Petr Šabach: Zlatá svatba 22. 6. Ernst Orvil: Labyrint odplaty 29. 6 Stanislav Beran: Dělej andělíčky 6. 7. Milan Uhde: Traktát bez počátku a konce (Apokryf o odsouzení Mistra Jana Husa) 13. 7. Miranda July: Milování v roce 2003 20. 7. Tomáš Mazal: S maskou psa 27. 7. Robert Graves: Důkaz blahobytu 3. 8. Petr Pazdera Payne: Hotel Terminál 10. 8. Torgny Lindgren: Mérabina krása 17. 8. Viktor Šlajchrt: Tatínkovy povídky 24. 8. Markéta Pilátová: Máma ze sna 31. 8. Bjarte Breiteig: Mlha. Rekviem

POVÍDK A sobota | 11.30–12.00 6. 6. Edvard Valenta: Na dně bazénu je sedlina 13. 6. Isaak Babel: Karel – Jankel 20. 6. Karel Hynek Mácha: Pouť krkonošská 27. 6. Isaac Bashevis Singer: Pod mořem 4. 7. Fráňa Šrámek: Rorejsova vojna 11. 7. Petr Šabach: Opilé banány 18. 7. Heinrich Böll: Setkání v aleji 25. 7. Josef Knap: Cesty vybitých koní 1. 8. Robert Louis Stevenson: Markheim

8. 8. Zdeněk Matěj Kuděj: Návrat skláře Habáska 15. 8. Alphonse Allais: Shocking comfort aneb Anglický přízvuk 22. 8. Karel Hynek Mácha: Deník na cestě do Itálie 29. 8. Josef Škvorecký: Jak je lízli

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2.30–3.00

7. 6. Alphonse Daudet: Maják na ostrovech Sanguinnaires. Zánik Sémillanty 14. 6. Jiří Stránský: Citron 21. 6. Giacomo Casanova: Mé dobrodružství v Paseanu s Lucií 28. 6. Josef Věromír Pleva: Eskorta 5. 7. Josef Kopta: Milostný kruh 12. 7. Selma Lagerlöfová: Člověk nemá nikdy myslit 19. 7. Jiří Haussmann: Metafyzický průmysl 26. 7. Jerome Klapka Jerome: Překvapení pana Milberryho 2. 8. Bernard Horst: Tma 9. 8. Guy de Maupassant: Maska 16. 8. Milena Štráfeldová: Zkrat 23. 8. Gustavo Adolfo Bécquer: Zlatý náramek 30. 8. Sylva Fischerová: Knihovna

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00

7. 6. Tomas Venclova: Spatřili jsme se skrze slova jiných 14. 6. Srdce (Josef Kocourek) 21. 6. Literární Sardinie

28. 6. Amelie Posse-Brázdová: Život spjatý s Československem 5. 7. A připadaly nám nesnáze jako růže... (Čeští misionáři 17. a 18. stol.) 12. 7. Očima oslněnýma tmou… (básník Petr Kabeš) 19. 7. A já cestoval do Paříže v bídných botách... (Karel Toman) 26. 7. Achim von Arnim: Kníže Skorobůh a zpěvák Polobůh 2. 8. Přítel je kdesi tam (Ivan Blatný a Jiří Orten) 9. 8. Jean-Paul Dubois a jeho Život po francouzsku 16. 8. Pořádání míst aneb Sylvie Richterová 23. 8. Z Písku, z Paříže, ze sna (Richard Weiner) 30. 8. Jan Moštěk: Detektiv Tom Šark

SOUZVUK neděle | 14.00–15.00 7. 6. Charles Baudelaire: Malé básně v próze 14. 6. Georges Rodenbach: Bruggy 21. 6. Gertruda Gruberová -Goepfertová: Do Kutné Hory 28. 6. Jiří Hejda: Sonety vězeňské 5. 7. Heřman Josef Tyl: Buď ryba nebo rak 12. 7. Camille Pissarro: Doma ani sou 19. 7. Ladislav Fikar: Faustina 26. 7. Kobajaši Issa: Sakury rozkvetly i na onom břehu 2. 8. Alberto Giacometti: Co říci? Co? Nic!

9. 8. 16. 8. 23. 8. 30. 8.

Johannes Bobrowski: Vlast malíře Chagalla Jiří Kuběna: Ráno Na Olympu Stanislav Vodička: Čas šumí Wojciech Kass: Písně

SVĚT POEZIE sobota 22.45–23.00 6. 6. Janele z Liků 13. 6. Lída Semecká: Co mě napadlo 20. 6. Václav Vomáčka: Vrchlický v Bystrém 27. 6. Ladislav Fikar: K rozžatým přístavům hvězd 4. 7. Miloslav Topinka: Utopír 11. 7. Petr Kabeš: Odklad krajiny 18. 7. Seamus Heaney: Přezimování pod širým nebem 25. 7. Ivan Wernisch: Chodit po provaze je snadné 1. 8. José Ángel Valente: V meandrech světla 8. 8. Zdeněk Matěj Kuděj: Přepad mě velký smutek 15. 8. Gilbert Keith Chesterton: Vína lok! 22. 8. Josef Kostohryz: Verše osudu

NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 7. 6. Adolf Heyduk: Zvon 14. 6. Jaime Gil de Biedma: Dětství a vyznání 21. 6. Josef Hora: Umění 28. 6. Ladislav Fikar: Samotín 5. 7. Jan Zahradníček: Svatý Cyril a Metoděj 12. 7. Antonín Sova: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy

42 Program

19. 7. Milada Součková: Prázdniny 26. 7. Paul Claudel: Zdenka Braunerová 2. 8. Karel Toman: Srpen 9. 8. Christian Morgernstern: Koleno 16. 8. Vladimíra Čerepková: Nedělní poledne 23. 8. Fernando Pessoa: Hedvábná růže 30. 8. Jaroslav Kabíček: Miskov

SNY neděle | 0.00-0.05 Slova ze sna a do snů. 7. 6. Marie Prušáková 14. 6. William S. Burroughs 21. 6. Hector Berlioz a Richard Wagner 28. 6. Moravská pohádka ze sbírky B. M. Kuldy 5. 7. Jan Zábrana 12. 7. William Saroyan 19. 7. Julie Svobodová 26. 7. Guillaume Apollinaire 2. 8. William Butler Yeats 9. 8. Zenbuddhistická legenda z Indie 16. 8. Sylva Daníčková 23. 8. Rudolf Těsnohlídek

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6.35–6. 55 7. 6. Rabíndranát Thákur: Naplnění života 14. 6. Josef Čapek: O srdci člověka 21. 6. Josef Heyduk: Fragmenty o životě 28. 6. Antoine de Saint-Exupéry: O solidaritě, odpovědnosti a odvaze

5. 7. Starý zákon: O moudrosti života 12. 7. Myšlenky antických filozofů o lásce 19. 7. Platón: O výchově v rodině 26. 7. Aristotelés: O normách mravních hodnot 2. 8. Seneca: O shovívavém životě 9. 8. Henry David Thoreau: Walden čili Život v lesích 16. 8. Arthur Schopenhauer: O štěstí 23. 8. Suzuki: O etickém smyslu čajového obřadu 30. 8. Josef Čapek: Moudrost poutníka

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13. 10 pořady k projektu Hrdina.cz: Jan Burian: Moji hrdinové v písních; Hrdinové v poezii STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz. K ABINET pondělí–čtvrtek | 9.30–9. 50 Krátké povídky a čtení z próz.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 2. 6. Eberhard Petschinka: Circus Maximus 9. 6. Anna Saavedra: Dům u sedmi švábů 16. 6. Jiří Kratochvil: Slepecké cvičení 23. 6. Zdeňka Psůtková: Ulrika 30. 6. Arnošt Goldflam: Budou vyvoláni jménem 7. 7. Přemysl Rut: Takový beznadějný případ 14. 7. Miloš Urban: Nože a růže 21. 7. C. D. Hogg: Sbohem 28. 7. Tomáš Syrovátka: Sen divadelního ředitele 4. 8. Silvester Lavrik: Sota 11. 8. Magdalena Frydrych -Gregorová: Sedm životů 18. 8. Vladislava Fekete: Krátké spojení 25. 8. Šárka Kosková: Poražený vítěz

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 4. 6. František Pavlíček: Zvláštní kurýr pana Horáčka 11. 6. Jiří Horák: Očitý svědek 18. 6. Zdeňka Psůtková: Noc v Čechách 2. 7. I. S. Turgeněv: Snídaně u okresního maršálka 9. 7. Sheridan Le Fanu: Ten, který tě nespouští z očí 16. 7. Michal Lázňovský: Golem 23. 7. Tom Peuckert: Sladký jed 6. 8. N. A. Někrasov: Petrohradský lichvář 13. 8. Karel Čapek: Továrna na absolutno – 1. část

20. 8. 27. 8.

Karel Čapek: Továrna na absolutno – 2. část Květa Legátová: Pro každého nebe

K ABARET V ÉTERU poslední čtvrtek v měsíci | 20.00

K ABINET – HRY pátek | 9.30–9. 50 5. 6. Ivan Mándy: Číšníkova noc 12. 6. Jiří Just: Zpoždění 19. 6. Stefano Beni: Onehand Jack 26. 6. Petr Hudský: Pomsta 3. 7. Ladislav Smoček: Bitva na kopci 10. 7. Rudolf Ráž: Nepodplatitelný Max 17. 7. Ilja Hurník: Příliš mnoho života 24. 7. Jan Weiss: Dáma se dvěma hlavami 31. 7. Arthur Conan Doyle: Umírající detektiv 7. 8. Miloš Čermák: Zn. Jsme normální 14. 8. Luigi Pirandello: Diplom 21. 8. Hana a Miloň Čepelkovi: Šikovatel Lemaninský 28. 8. Arthur Schnitzler: Bakchova slavnost

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 6. 6. Bratři Mrštíkové: Maryša 13. 6. Carlo Goldoni: Pan Todero Brumla 20. 6. Gustav Flaubert: Paní Bovaryová 27. 6. František Hrubín: Křišťálová noc

Program 43

4. 7. Alois Jirásek: Jan Hus 11. 7. Aristofanes: Lysistrate 18. 7. Honoré de Balzac: Evženie Grandetová 25. 7. Vítězslav Nezval: Manon Lescaut 1. 8. F. Ch. Hebbel: Gygův prsten 8. 8. Vladislav Vančura: Nemocná dívka 15. 8. George Farquhar: Galantní lest – 1. část 22. 8. George Farquhar: Galantní lest – 2. část 29. 8. Lope de Vega: Zahradníkův pes

Zpr avoda jst ví a publicistik a , dokument y

RADIODOKUMENT středa | 21.45

RADIOATELIÉR pátek | 22.00

Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected])



ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30

Slovo o pondělí–sobota | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství.

5. 6. Eva Siden, Jens Hedman: Metal 12. 6. Helene Hedsund: Under Eiffeltornet 9/12/ 2013. Klinga. 19. 6. Lukatoyboy: Walk The Sound 26. 6. PremEdice – Martin Vajgl: Souvislosti 3. 7. Acustica Helénica #1 10. 7. Acustica Helénica #2 17. 7. Acustica Helénica #3 24. 7. Acustica Helénica #4 31. 7. PremEdice – Matouš Hejl, Ian Mikyska: Havel – hudební esej 7. 8. Radioart a elektroakustická hudba z Irska #1 14. 8. Radioart a elektroakustická hudba z Irska #2 21. 8. Radioart a elektroakustická hudba z Irska #3 28. 8. PremEdice – KOLEKTIV

7.–28. 6. | Josef Karel Beneš: loupený život (2.–5. část) U 5. 7.–2. 8. | Patrick Quentin: Stín viny (1.–5. část) 9.–30. 8. | Vladimír Vondruška: Plzeňské mordy (1.–4. část)

HRY A DOKUMENTY NOVÉ GENERACE poslední neděle v měsíci | 19.00

Mozaik a pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

Víkendová příloha stanice Vltava sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý. NOČNÍ ČAJOVNA sobota a neděle | 22.45–23.00 Alternativní kulturní publicistika.

3. 6. Etnografie a dokument Debata s účastníky workshopu etnografického audiodokumentu, který se uskutečnil v únoru 2015 na katedře antropologie plzeňské univerzity. 10. 6. Martina Vodičková: Váša Příhoda – opomíjený houslista století 17. 6. Jan Trojan, Eva Nachmilnerová: Výsypka: akustické rezonance 24. 6. Allan Hall: Under Jacques Demy's Umbrella Léto s Ivanem Vyskočilem Setkání u kulatého stolku: V rámci letního schématu vysíláme na stanici Vltava výběr deseti pořadů ze série „Setkání u kulatého stolku“, která vznikala v letech 1994 až 2003. 1. 7. Tentokrát Ivan Vyskočil, Jan Klusák, Jiří Just, Přemysl Rut a Michal Lázňovský vedou řeč na téma „Trpělivost“. (1/10) 8. 7. „Dospělost“ (2/10) 15. 7. „Jaro“ (3/10) 22. 7. „Být neviditelný“ (4/10) 29. 7. „Propadání“ (5/10) 5. 7. „Konstanty“ (6/10) 12. 7. „Setkat se se sebou“ (7/10) 19. 7. „Zvířata a my“ (8/10) 26. 7. „Spaní a snění“ (9/10)

K aždý den 0.00 1.00 2.00 4.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream

14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

Jazz na druhou. Grundfunk Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Český jazz Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Grundfunk

Pondělí DENNÍ PROGRAM STANICE ČESK Ý ROZHLAS JAZZ

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz. Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

Středa 6.00 Fokus. New York Sound 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Francie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. New York Sound 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45 Mostly Bop

6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.30 Mostly Bop

Úterý Čt vrtek 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream Mostly Bop

6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma Modern Mainstream Album týdne Nová alba

12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

Pátek 6.00 Fokus. Round Bop 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 10.00 Jazzofon 10.30 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Německo 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 15.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. ‚Round Bop 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 23.00 Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

Sobota 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

Neděle 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

Modern Mainstream Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. Experimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Evropsk á vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne. Album t ýdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. Nová alba Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. Bigband Panoráma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

Jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). Jazz Club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

Jazz na druhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. Grundfunk – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

Fokus

Swing Session – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

New York Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

Jazzové novink y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

Česk ý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

Rozhovor měsíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

Free Jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Jazzrock a funk – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Popjazz hour – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s  ná m i o r e f le k  své ná t or @ r zor y.  o z h la s .c z

Klub Vltava

Setk ání klubu Vltava

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Poslední předprázdninové setkání se koná ve čtvrtek 4. 6. od 19.00 hod. v Galerii Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2. Další setkání proběhne až v říjnu.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klub

NALAĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV – KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

Připojit se k nám můžete také na Facebooku: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

47

Aktuální nabídku naleznete na vltava.rozhlas.cz/klub. Sekci partnerů budeme postupně rozšiřovat o partnery Klubu ČRo Dvojka, sledujte proto dvojka.rozhlas.cz/klub.

HUDBA Česk á filharmonie 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PKO – Pražsk ý komorní orchestr 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 [email protected] , www.pko.cz Symfonick ý orchestr ČRo 10% sleva na nákup jednotlivých vstupenek | 20% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Obecní dům, Náměstí Republiky 5, Praha 1 Reprezentační prodejna ČRo, Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350 [email protected], socr.rozhlas.cz

Symfonick ý orchestr hl. m. Prahy FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz Orchestr BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel.: 604 205 937 www.berg.cz Česk á kultura, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz Collegium 1704 o. p. s. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com Collegium Marianum Pořadatel MHF Letní slavnosti staré hudby | 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected] www.letnislavnosti.cz

Aerofilms s.r.o. Přenosy z londýnského Národního divadla a Royal Shakespeare Company 10% sleva z ceny vstupného (na každé představení max. 2 vstupenky na jednu členskou kartu) tel.: 224 947 566 [email protected] | www.divadlovkine.cz

DIVADLA Národní divadlo Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1 Stavovské divadlo, Železná 24, Praha 1 Státní opera, Wilsonova 4, Praha 1 Nová scéna, Národní 4, Praha 1 Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly.: 7.6. | Stavovské divadlo F. F. Šamberk, D. Drábek: Jedenácté přikázání 20. 6. | Stavovské divadlo A. P. Čechov: Strýček Váňa 24. 6. | Stavovské divadlo Molière: Pán z Prasečkova Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz

Národní divadlo Brno 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz Divadlo Viola až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz Divadlo Ponec 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz Moravské divadlo Olomouc sleva 10% od sezony 2015/16 Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 [email protected], www.moravskedivadlo.cz Experimentální prostor NoD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. [email protected] a nod.roxy.cz

Partneři

Partneři Klubu Vltava

48 Partneři

V ÝT VARNÉ UMĚNÍ Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz

ARS VIVA cest y za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz KNIHY, ČASOPISY, CD

Galerie hlavního města Prahy 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz Topičův salon 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz

Členské v ýhody

Společnost Franze K afk y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz Radioservis, a. s. Hudební a knižní vydavatelství ČRo. Slevy při nákupu v Reprezentační prodejně ČRo, Vinohradská 12, Praha 2: 15% sleva na tituly Radioservisu 10% sleva na tituly vydavatelství OneHotBook 5% sleva na ostatní sortiment prodejny Sleva při nákupu v e-shopu, objednávky na [email protected], Olšanská 5, 130 00 Praha 3, tel.: 272 096 310: 15% sleva na tituly Radioservisu www.radioservis-as.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz

Libri, spol. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz

Opera PLUS Informační magazín o opeře, hudbě a tanci [email protected] www.operaplus.cz

Žaket – k artografické v ydavatelst ví 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz

Nakladatelství Romeo 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com Nakladatelství LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz Nakladatelst ví Carpe diem 20 % sleva z ceny knih při nákupu na eshop.carpe.cz Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 737 444 221mailto:[email protected], [email protected], www.carpe.cz

Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte prů­ kazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolu-­ práce vyhrazena.

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XX. ročník | číslo 2 | červen–srpen 2015 | Vychází 4× ročně | použité ilustrace: Jan Hus, Kristýna Harantová;

Nakl adatelst ví ATLANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz Nakladatelství BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz Nakladatelství LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], http://labyrint.net

William Blake – Antaeus Setting Down Dante and Vergil 1826, Wikimedia Commons Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová Tisk: Ing. Vladislav Pokorný – Litera Brno | Český rozhlas Vltava šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

Nakladatelství TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

První jazzové rádio v českém éteru!

Přijďte si s námi užít UNITED ISLANDS OF PRAGUE

Naladíte v každé televizi a na webu

Navštivte Český rozhlas Jazz stage a Český rozhlas Wave stage na Střeleckém ostrově unitedislands.cz Hlavní partneři

Generální mediální partner

poslouchejte jazz právě teď Mediální partneři

jazz.rozhlas.cz

————— 18—28 červen

1000 umělců 70 zemí 500 živých akcí během 11 dní ————— 18—28 červen

1000 umělců 70 zemí 500 živých akcí během 11 dní

Výstavy Představení Workshopy Přednášky Umělecké instalace

www.pq.cz

Marek Walter account manager posluchač Vltavy

Povídky, hry, romány… posaďte se, vyprávíme…

Bianca Casady / CocoRosie Boris Kudlička, Dmitry Krymov Jan Nebeský, Jerzy Gurawski Handa Gote, Julie Taymor Kamila Polívková, Kirsten Dehlholm Numen / For Use, Philippe Quesne Robert Lepage, Robert Wilson Sean Patten / Gob Squad Stefan Kaegi / Rimini Protokoll Tygr v tísni, Vosto5 a mnoho dalších

Tento projekt je součástí projektu SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika 2013–2016.

Pražské Quadriennale pořádá Ministerstvo kultury ČR

Realizuje Institut umění — Divadelní ústav

Projekt byl podpořen z programu Kultura Evropské unie

Paláce, galerie, náměstí, nádvoří a další lokace v historickém centru Prahy

vltava.rozhlas.cz

PQ je součástí projektu

www.pq.cz

Pořadatel

Organizátor

Projekt byl podpořen z programu Kultura Evropské Unie