Čtvrtletník posluchačů a přiznivců. stanice Český rozhlas 3 Vltava

ivc a př izn ů č a h luc í k pos n va t e l t r — V lta Čt v 3 2 s 1 a l 0 3 |  2 rozh Česk ý e c i n s ta

ů

Helena Wernischová: Pro Leonarda Cohena a Jacquese Brela Olej na plátně, 80 x 100 cm, 1989–2000 (reprodukce obrazu, foto Petr Šolar)

Obsah











Po a Jaroslavu Vrchlickému

Jaroslav Vrchlický dramatik

Úsvit české zpěvohry

Jack Kerouac

Osudy Mirka Kováříka



 

 

 

 

Jiří Bělohlávek končí v Londýně a začíná v Praze

Sigrid Undsetová: Kri ina Vavřincova

Ibsen a Bergman

Rozhovor s Lenkou Dusilovou

Šeherezáda z Dánska



 

 

 

 

Naděje české hudby

Případ Martina Guerra

Paměti ze záhrobí

EBU Maer School

Jacqueline du Pré











Elfriede Jelinek

Fe ival francouzského filmu

Setkání po třech tisíciletích

Džentlmen na ceách

Chri iania podle Brit Jensen

Jubileum Václava Hudečka

Milí posluchači a členové Klubu Vltava, náš časopis trochu změnil podobu. Ta minulá měla velký úěch na odborných fórech a byla několikrát označena za vzorovou ukázku designu kulturní tiskoviny. Do hry ale voupily zákony o veřejných zakázkách, kvůli nimž už jsme nemohli pokračovat ve olupráci s dosavadním grafickým udiem, kterému ovšem patří velké poděkování a obdiv k jeho nápadité práci. Věřím ale, že se vám, milí posluchači, bude i pozměněná podoba magazínu líbit. Připravují ji grafici přímo z Českého rozhlasu, takže budeme moci reagovat i na vaše případné připomínky. Také naše plány s minutovými hrami doznaly změn. Budeme je vysílat až od října. Přejímat je totiž budou všechny anice Českého rozhlasu. Nový formát tak – doufejme – osloví i publikum, které se dosud o rozhlasovou dramatickou tvorbu nezajímalo. Přeji vám barevné podzimní zážitky u pořadů  ále vpřed plynoucí Vltavy.

Lukáš Hurník



Aljaška Jana Nováka

 Minutové hry

  let Dona Giovanniho

Ariokratický iklenec Eugen Brikcius

 Rozhlasový doyen Vladimír Truc

 Profil Heleny Wernischové

 Hudební fórum Hradec Králové

 Dvořákova Praha na rozhlasových vlnách

 Hudba Hanse Abrahamsena

Průvodce světem kultury Program anice ČRo 3 – Vltava Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

37 38 46 47

1

Ladění s

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU

POCTA

2

KE 100. VÝROČÍ ÚMRTÍ BÁSNÍKA, DRAMATIKA A SPISOVATELE 9. 9. 1912

Neznámí známí Hudební skladatel Zdeněk Fibich (1850–1900) a básník, spisovatel a dramatik Jaroslav Vrchlický (1853–1912) – dva umělci, kteří na sklonku 19. století náleželi k významným osobnostem pražského kulturního života a kteří se nesmazatelně vepsali do českých dějin hudby a literatury této doby. A přesto se poměrně záhy a neprávem jejich jména a díla stala více součástí slovníkových hesel a odstavců v učebnicích nežli trvalou součástí českého hudebně-dramatického umění na jevišti. Oba umělce spojoval jejich zájem o historii, o antiku, která se v 19. století rozvojem vědeckých disciplín a bádání začala opětně dostávat do hlubšího zájmu společnosti. Jejich společné dílo, trilogii scénických melodramů Hippodamie, lze pak považovat za vrchol hudebně-dramatického umění inspirovaného antickým příběhem a vzniklého v českém prostředí konce 19. století. Jaroslav Vrchlický začal psát Hippodamii v letech 1883–91 a je zajímavé, že trilogie vznikala jaksi na přeskáčku: nejprve byla napsána Smrt Hippodamie, ale látka Vrchlického natolik zaujala, že se z ní rozhodl vytvořit celý cyklus. Roku 1887 následovaly Námluvy

Pelopovy a Smír Tantalův, které psal Vrchlický již s plným vědomím, že jeho text bude zhudebněn. Přibližně ve stejné době, na začátku 80. let 19. století, hledal antikou okouzlený Zdeněk Fibich námět pro svoji novou operu, v níž by se protínal „svět skladatelova romantického cítění se světem apollinsky helénského rozumu, antické prostoty a velikosti lidských vášní“. Takovou látku nalezl ve Vrchlického trilogii Hippodamie, vyprávějící dramatický příběh o lásce, zradě a nenávisti Pelopa, syna krále v Argu Tantala, a krásné barbarky Hippodamie, dcery vládce v Pisách Oinomaa. Nevznikla z ní však trilogie operní, nýbrž melodramatická. To bylo od samého počátku dáno Vrchlického výpravnou, mluvně náročnou, ale ve svém významu mimořádně barvitou a poutavou dramaticko-básnickou řečí. A tak Fibich na počátku 90. let po své vrcholné opeře Nevěsta messinská, v níž „došel důsledně hudebně-deklamační technikou až po samu mez dramatické emancipace slova v rámci operního útvaru“, přistoupil ke kompozici scénického melodramu, žánru, který umožňoval „volné plynutí a splývání obou rovnocenných pásem – hudby i slova“. Fibichova a Vrchlického Hippodamie představuje naprosto mimořádný tvůrčí počin českého hudebně-dramatického umění v samém závěru

Jan Vilímek –

Zdeněk Fibich

19. století, který je zpětně co do významu srovnatelný s hledačským úsilím a díly například Richarda Wagnera, Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. Fibichovo hudební pojetí (zhudebnění) melodramu tu dosahuje naprostých tvůrčích vrcholů, hlásících se na straně jedné k estetickým principům prokomponovaného hudebního dramatu wagnerovského typu a na straně druhé zcela pevně a slyšitelně vyrůstajících z českého hudebního prostředí. Hippodamie byla uváděna v Národním divadle v Praze postupně: v únoru 1890 byly provedeny Námluvy Pelopovy, v červnu a listopadu 1891 pak Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Celá trilogie byla inscenována o dva roky později, ve třech únorových dnech roku 1893, jako pocta a oslava 40. narozenin Jaroslava Vrchlického. Ačkoliv dílo mělo skvělý úspěch, nestala se tato neotřelá hudebně-dramatická forma – potažmo Fibichova a Vrchlického trilogie – ukazatelem nového směru, který by byl v budoucnu tak výrazně následován a rozvíjen, jako kdysi byla rozvíjena opera. (lid)

Rozhlasové jeviště

Historie melodramu Melodram ovšem nebyl Fibichovým „vynálezem“. Jeho počátky bychom museli hledat ve  starověkém Řecku, nejspíš v antickém dramatu a divadle, kde se představení odehrávala formou vzrušené deklamace za  doprovodu hudby, o  čemž nás mohou vyrozumět vyobrazení na vázách či dekorativních reliéfech zdobících starobylé amfiteátry. Důkazem může být též starořecká mytologie, zejména báje pojednávající o  původu některých hudebních nástrojů (Panovy píšťaly apod.). Otcem novodobého melodramu byl francouzský myslitel 18. století Jean Jacques Rousseau. Už v  roce 1762 napsal lyrickou scénu Pygmalion, k  níž zkomponoval hudební mezihry Horace Coignet (předehru údajně vytvořil Rousseau sám), a  ta byla provedena o  osm let později v  Lyonu. Šlo o  první historicky doložitelný melodram, ve  kterém mluvené věty byly ohlašovány – či lépe řečeno připravovány – hudebními frázemi. Rousseau byl však spíše jen ideovým otcem tohoto žánru než jeho skutečným uměleckým původcem. Tím se mohl stát teprve rozený hudebník, jímž byl Jiří Antonín Benda, autor Ariadny na  Naxu a  Medey. Bendovy melodramy měly pak své četné následovníky (Praupner: Kirké, Škroup: Bratrovrah) a získaly si uznání i  u  mladého Mozarta, který pod jejich dojmem psal mluvené části provázené hudbou v nedokončeném singspielu Zaïda. Bendovského typu melodramu také využil na začátku čtvrtého dějství scénické hudby ke Geblerově hře amos, král v Egyptě. Forma Bendova melodramu však vzbuzovala oprávněné estetické námitky svým neorganickým střídáním a  přerušováním proudu hudby a  slova. Zdálo se tudíž, že schůdnějším východiskem bude v  tomto ohledu přímo dramatické slovo – činohra, jak ukázal podnětný příklad Beethovenova zhudebnění Goethova dramatu Egmont. Melodramatické techniky využívá i  ve  své jediné opeře Fidelio (scéna Rocca a  Leonory v  žaláři ve  druhém dějství). Na  tento způsob výrazového zpracování pak navázali Auber v  Němé z  Portici, Marschner v  Hansi Heilingovi a  dokonce Bedřich Smetana při předčítání dopisu ve Dvou vdovách. Ve Francii a viktoriánské Anglii

Hippodamie na Vltavě se však později právě tento způsob zpracování, kdy jde vlastně o podbarvení textu scénickou hudbou, nesmírně zdiskreditoval a  jevil se jako plochý a  sentimentální činoherní krvák. Dokonce v  některých národních hudebních kulturách dodnes slouží název melodram téměř jako synonymum hudebního i dramatického nevkusu. V  první polovině 19. století se úkolu rehabilitovat tento hudebně-literární útvar ujali romantikové. Vzpomeňme na  Weberovu Preciosu a  zejména Čarostřelce se slavnou scénou ve  Vlčí rokli, kde kombinuje Kašparův zpěv se Samielovým mluvním projevem. Tím dociluje efektního kontrastu mezi lidským a nadpřirozeným světem. V této řadě pak pokračovali svými melodramy Felix Mendelssohn-Bartholdy (ve scénické hudbě k Antigoně a Oidipovi na Kolónu), Hector Berlioz (Lelio) a Robert Schumann, který přenesením melodramu z  orchestru do  klavíru (Der Haideknabe a  Schön Hedwig na  Hebbelovy balady) zjednodušil složité estetické problémy tohoto žánru a  s  cílevědomostí se soustředil na  klíčovou otázku vyřešení vzájemného vztahu hudby a slova. Ve své baladě Manfred podle Byrona pak vytvořil nejvýznamnější dílo tohoto oboru i  orchestrální, které silně zapůsobilo na Zdeňka Fibicha. Neměli bychom též zapomínat na reformátorské snahy Ference Liszta, který rozsáhlou řadu svých písní rozšířil o hudbou doprovázené recitace. Jsou to především Lenora podle proslulé Bürgerovy balady, která připomíná Erbenovy Svatební košile, dále Smutný mnich (Der traurige Mönch), Láska mrtvého básníka (Des toten Dichters Liebe) a  Slepý zpěvák (Der blinde Sänger). V  jejich šlépějích jistě šli svatovítský kapelník Jan August Vitásek svým melodramatickým zpracováním biblického Davida a  Palackého tchán Leopold Eugen Měchura, který jako koncertní melodram zpracoval Pěvcovu kletbu podle básně Ludwiga Uhlanda. (irl)

V září letošního roku ( 8. | 15. a 22. 9. | vždy od 13 hodin ), u příležitosti 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického ( 9. 9. 1912 ), nabídne Český rozhlas 3 – Vltava (Redakce vážné hudby) v cyklu Rozhlasové jeviště svým posluchačům možnost setkání s trilogií Zdeňka Fibicha Jaroslava Vrchlického Hippodamie. Bude to nahrávka vzniklá v letech 1980–84, pod níž jsou podepsáni režisér Lubomír Poživil a dirigenti Jaroslav Krombholc a František Jílek, kteří si k realizaci díla přizvali skutečné herecké špičky své doby: Eduarda Cupáka (Pelops), Rudolfa Hrušínského (Oinomaios), Janu Preissovou (Airopa), Jiřího Štěpničku a Františka Němce (Atreus a yestes), Josefa Vinkláře (Myrtillos) a mnohé další. Protagonistkou tragédie – Hippodamií – tu byla legendární a nedávno zesnulá významná česká herečka Jaroslava Adamová ( 2012). Průvodcem celého melodramatického cyklu Zdeňka Fibicha a Jaroslava Vrchlického bude hudební redaktor a publicista Bohuslav Vítek. Součástí této „rozhlasové trilogie“ bude i beseda hudebního redaktora Ivana Rumla, věnovaná melodramu, o němž bude hovořit s režisérem Lubomírem Poživilem, divadelní kritičkou Radmilou Hrdinovou, muzikoložkou Věrou Šustíkovou, hercem Alfredem Strejčkem a hudebním skladatelem a autorem koncertních melodramů Josefem Markem (8. 9. po odvysílání 1. části Námluvy Pelopovy). V besedě, v níž se připomene vznik prezentované nahrávky, zazní různé názory na problematiku realizace melodramů v současnosti. Budou uvedeny unikátní ukázky z Fibichovy Hippodamie z nahrávek pořízených v letech 1911–84 v podání hereček Marie Hořicové-Laudové, Marie Glázrové, Jaroslavy Adamové a dalších a bude tak možnost srovnání způsobů vývoje deklamace a hereckých projevů. (lid) Ivan Ruml / Libor Dřevikovský s použitím textů Bohuslava Vítka a Jaroslava Jiránka

3

Rozhlasové jeviště

JAROSLAV VRCHLICKÝ

DRAMATIK

4

„Za deset let napsal jsem dvacet her, osmnáct se jich provozovalo, dvě jsou v  rukopise a  z  těch osmnácti žije jediná Noc na  Karlštejně a  živoří dvě neb tři. Ostatní je všecko skoro mrtvé a pro jeviště ztracené…“, povzdechl si Jaroslav Vrchlický v  roce 1892. Přitom bylo krátce po premiérách jednotlivých dílů jeho trilogie Hippodamie v Národním divadle a o rok před souborným uvedením všech tří dílů, kterým se Národní připojilo k  oslavám básníkových čtyřicátin. Dramatem se Jaroslav Vrchlický začal zabývat po  svém italském pobytu a pod silným vlivem Viktora Huga. Najdeme tu tatáž témata, která Vrchlického lákala i v jeho ostatní tvorbě. „Tento smyslově rozkochaný epikurejec, opojený životem ve všech jeho formách, byl svou pravou povahou komediograf“, napsal o  něm Fr. Götz. Podle J. Mukařovského byla na  vině neúspěchu jeho tragédií i překotnost tvorby a básníkův odpor k přesnému výrazu.

Jan Vilímek – Jaroslav Vrchlický

Trilogie Hippodamie, vedle České trilogie a  tragédií Marie Calderonová a  Julian Apostata nejambicióznější Vrchlického dramatický opus, však tvoří v  jeho díle výjimku. Autor se držel antických vzorů, zejména Aischyla. Mýtus o  Pelopovi a  Hippodamii Vrchlického zajímal již delší dobu. Zpracoval ho dvakrát také básnicky – téma najdeme ve  sbírkách Zlomky epopeje (1886) a  Perspektivy (1884). První pokus o  dramatické zpracování spadá do  roku 1883, kdy napsal tragédii Hippodameia, která několik let marně čekala na uplatnění. Na  konci 80. let ji nabídl Fibichovi pro

melodramatické zpracování a  tato první verze se stala pod názvem Smrt Hippodamie základem třetího dílu trilogie. Tu pak uvedlo Národní divadlo následovně: 21. 02. 1890 Námluvy Pelopovy (režie: J. Šmaha, Oinomaos: J. Šmaha, Hippodamie: M. Bittnerová, Myrtilos: J. Bittner, Pelops: J. Seifert), 2. 06. 1891 Smír Tantalův (režie: J. Seifert, Tantalos: J. Šmaha, Pelops: J. Seifert, Hippodamie: L. Danzerová, Axiocha: H. Kubešová), 8. 11. 1891 Smrt Hippodamie (režie: J. Seifert, Pelops: K. Šimanovský, Hippodamie: O. Sklenářová, Atreus: J. Vojta Slukov, yestes: J. Bittner, Chrysippos: J. Seifert, Myrtilos: J. Šmaha). V  roce 1892 se Námluvy Pelopovy v  režii J. Šmahy hrály úspěšně ve  Vídni a  do  němčiny byla přeložena celá trilogie. Její další jevištní život však i  díky náročnosti a  rozsáhlosti příliš úspěšný nebyl. Pravidelně se k  ní, nebo alespoň k  jejím částem, vrací Národní divadlo. Z  novodobých Hippodamií tak jmenujme alespoň D. Medřickou, J. Hlaváčovou a H. Maciuchovou. Pelopa si zahrál například A. Švehlík, Myrtila B. Navrátil a  R. Lukavský, Oinomacha E. Kohout a R. Hrušínský, Tantala V. Vydra st., L. Boháč a E. Kohout. Poslední a navíc úspěšnou inscenaci Smrti Hyppodamie připravil J. A. Pitínský ve zlínském divadle. Stěžoval-li si Vrchlický, že na  jevištích přežívá jen komedie Noc na Karlštejně, upřel by si jedno dílo, které dal českému jevišti – svůj kongeniální překlad Rostandova Cyrana. Martin Velíšek

Opera

Ř A D VO První česká zpěvohra v Prozatímním divadle V  době, kdy rostla nespokojenost s  područím českých her ve Stavovském divadle a kdy se zároveň nad očekávání protahovaly přípravy k postavení Národního divadla v  Praze, bylo 18. listopadu 1862 otevřeno Hálkovým Králem Vukašínem Prozatímní divadlo na  vltavském nábřeží. Prvním operním představením byl o dva dny později Cherubiniho Vodař, který se však při světové premiéře v  roce 1800 jmenoval Les deux journées a  s  vodařem, natož s Vodnářem neměl nic společného.

ÚSVIT ČESKÉ ZPĚ VOHRY

Novoměstské divadlo. V den kladení základního kamene k  naší Zlaté kapličce se tu v  roce 1868 konala premiéra Smetanova Dalibora.

Víme však, co toto slovo znamená? Ve zmíněné Cherubiniho opeře to byl Savojan (Savoyard), který nosil v sudech pitnou vodu a prodával ji v měšťanských domácnostech. Tehdy totiž neexistoval doma kohoutek, jímž stačilo otočit jako dnes a  naplnila se vana nebo načepovala sklenice k  uhašení žízně. Nanejvýš tu fungovaly městské kašny, do  nichž přitékala nepříliš čistá voda, takže se ve  velkých měšťanských domech vařilo pivo, v  případě Francie se většinou pilo víno.

Vodař není Vodnář, ale nosič vody Comédie lyrique o  třech dějstvích Les deux journées ou Le porteur d´eau (Dva dny aneb Vodař) italsko-francouzského skladatele Luigiho Cherubiniho na libreto JeanaNicolase Bouilly (1763–1842), který byl mimo jiné autorem francouzské předlohy Beethovenova Fidelia, měla světovou premiéru 16. ledna 1800 v  pařížském éâtre Feydeau. Bouilly tvrdil, že založil svůj operní příběh na skutečné historické události, která se odehrála během Francouzské revoluce v období vlády jakobínského teroru. V  té době byla ještě čerstvě v  paměti lidí, nicméně tehdy vládla přísná cenzura. Libretista tedy posunul děj do roku 1647 za šlechtického povstání Frondy proti neomezené královské moci, což byla kapitola francouzských dějin dost podobná jakobínské revoluční době.

Kde se v Praze hrály české opery Ale vraťme se k  budově Prozatímního divadla, jejímž architektem byl Vojtěch Ignác Ullman, autor blízkého Lažanského paláce s  kavárnou Slávie i  velkolepé budovy Akademie věd. Přesto málo Čechů dnes ví, že stálo v  místech současného Národního divadla a  je vlastně jeho vestavěnou součastí, někde v prostoru zadního jeviště. Zvláštní je, že i když zabíralo zhruba třetinu plochy, vešel se do něj stejný počet diváků, asi kolem tisíce osob. Zřejmě tehdy ještě nepanovaly takové nároky na pohodlí jako dnes. Opery se však v Praze hrály i jinde. V druhé polovině 19. století tu stálo Nové České divadlo u bývalé Žitné brány a  pod bývalou Koňskou branou, zhruba v  místech dnešní Státní opery Praha, se rozprostíralo

Hra začíná v domě savojského nosiče vody, tedy vodaře, Mikéliho (baryton), který skrývá stoupence parlamentu Armanda (tenor) a  jeho manželku Constanci (soprán). Ukrývaný muž je pronásledován nedávným ediktem kardinála Mazarina. Ve strofické árii „Guide mes pas“ (Veď mé kroky) Mikéli žádá o  boží pomoc při plnění svého nebezpečného úkolu. Je to pravděpodobně nejpopulárnější hudební číslo v této opeře. Její melodický tvar silně připomíná starý francouzský tanec z  počátku 16. století zvaný Tourdion v  šestiosminovém taktu. Konstance a Armand vstupují do jeho domu v přestrojení za armádní důstojníky, ale rychle přijímají role členů Mikéliho rodiny, aby se vyhnuli odhalení. Vojáci přicházejí prohledat dům, avšak odejdou s  nepořízenou. Další děj se

pak odehrává před branami Paříže. Mikéli, který přichází se sudem vody, pošle vojáky při pátrání po uprchlém Armandovi špatným směrem. Postaví svůj sud s  vodou proti bráně, takže Armand nepozorován může vyskočit z úkrytu a utéci do lesa. Nakonec se dostáváme do města Gonesse, kde obyvatelé slaví svatbu vodařova syna Antonia s  místní dívkou. Hostina je přerušena vojáky. Mikély schová Armanda v  kmeni obrovského stromu, zatímco Constance vystupuje jako Antoniova sestra. Když se ji vojáci pokusí svést, Armand vyskočí ze své skrýše ve  stromě. V  okamžiku, kdy je zatčen, přiběhne Mikéli a oznamuje, že královna a kardinál, zastrašeni lidem, odvolali Armandovo pronásledování. Opera končí oslavou ctností lidského ducha. Vodaře miloval Beethoven S touto operou zaznamenal Cherubini obrovský úspěch, který se pak už v jeho životě nikdy v takové míře neopakoval. Bylo to zčásti díky libretu, oceňovaném Beethovenem a  Goethem jako jedno z  nejlepších ve  své době. Beethoven považoval Cherubiniho za největšího žijícího operního skladatele na  základě jeho zpěvohry Vodař a  Mendelssohn si poznamenal, že první tři takty její předehry mají větší cenu, než celý berlínský operní repertoár. Příběh je příkladem záchranné operní zápletky (Rettungsoper) s některými typickými dobovými znaky, jako jsou hrdinství, bratrství a rovnost. To vše bylo velmi dobře stravitelné pro obecenstvo porevoluční doby a  jistě nalezlo svůj protirakouský ohlas v  době českého národního obrození.

Ivan Ruml

5

6

Četba na pokračování

JACK

KEROUAC

Zdroj: ČTK/AP

Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování od 10. 10. 2012

Vize Codyho vznikaly na  počátku padesátých let 20. století, ovšem v  úplnosti byly publikovány až v  roce 1975. Stejně jako ve  většině Kerouacových knih se tu evokují skutečné události a  předobrazem postav knihy jsou skutečné osoby. Vize Codyho jsou pochopitelně nejvíce zaměřeny na  Kerouacova přítele a  souputníka Neala Casadyho (Deana Moriartyho z románu Na cestě), vystupují tu také Allen Ginsberg, William S. Burroughs a  další identifikovatelné osoby. Zároveň jsou Vize Codyho literární laboratoří – Kerouac střídá vypravěčské postupy ve  snaze naplnit svou představu spontánního psaní, jež pravdivě zachytí skutečnost. Nejdále v  této snaze zachází v  pasáži, která je doslovným přepisem rozhovorů s  Codym, které vedli během několika večerů provoněných marihuanou. Jinde Kerouac prostřednictvím „náčrtů“ zachycuje detaily drobného výseku skutečnosti, a opět jinde používá techniku proudu vědomí, kdy postup vyprávění ovlivňují bezprostřední asociace. Celek působí mohutným dojmem (nejen proto, že čítá v českém překladu 600 stran) a patří k nejvýznamnějším Kerouacovým knihám.

Co zbývá dodat? Jack Kerouac je jedním z  nejvýznamnějších představitelů tzv. beat generation. Napsal řadu románů, z  nichž nejslavanější je Na  cestě (psáno 1947–1951, vydáno 1957), Dharmoví tuláci (1958), Podzemníci (1953, vyd. 1958), Satori v  Paříži (1965) či Mag (psáno 1951 a 1969, vydáno 1971). Vize Codyho, knížka o „vizionářském“ experimentu, se šířila mezi spřízněnými americkými čtenáři a  kniha se stala kultovní. Česky ji máme k dispozici v překladu Josefa Rauvolfa.

Předmluvu k  ní napsal Allen Ginsberg, nazval ji Velký pamatovák, a píše v ní: Jack Kerouac nenapsal tuhle knihu pro peníze, napsal ji z lásky a daroval ji světu, dokonce ani ne kvůli slávě, ale jako vysvětlení a modlitbu svým smrtelným bližním a bohům – s nic neskrývající pohnutkou a  pokorným Hledáním zbožnosti – a  právě to dělá z  Vizí Codyho dílo primitivního génia, které stojí vedle vidin Celníka Rousseaua a v dobrých knihovnách leží vedle románu O času a řece omase Wolfa & díky svým modlitbám leží vedle Tolstého. Ó La La Hó!

Kerouac byl extrémně vnímavý a  citlivý člověk. Jeho pochybnosti o  sobě pramenily mimo jiné i  z  faktu, že jeho novátorská tvorba nebyla dlouho považována za způsobilou k vydání. Zažíval období těžkých depresí a  pocitů osamění, zničujícím způsobem pil alkohol a  z  těchto stavů se zase dostával pomocí buddhismu. Domníval se, že zemře o samotě jako jeho oblíbení spisovatelé Emily Dickinsonová a  Henry David oreau a sám o sobě psal v dopisech jako o zuboženém papírovém žebrákovi.

… A  k  čemu tenhle paján Na  Neala? Je to konzistentní chvalozpěv na heroismus mysli, Amerického Člověka, kterého Whitman hledal, aby jej mohl uctívat. A teď je „svaté Pobřeží vyřízené, svatá cesta skončila“. Jack si myslel, že se Cody vrátil ke Kalifornskému Manželství, že se usadí, bude nemluvný & zemře stářím – Vůbec netušil, že Psychedelický Autobus, jako kdyby byl román Na  cestě přenesen do  Nebe, bude opět jezdit, jezdit Amerikou, Úžasné Vozidlo, natřené jako duha, barevné jako iluze Máhájany se svými tantrickými Tripovými & Nebeskými pasažéry hrajícími své Rozverné Šprýmy „dá-

Jack Kerouac by se v letošním roce dožil 90 let. Narodil se 12. března 1922 ve státě Massachusetts, zemřel 21. října 1969 na Floridě.

lejc“ po celé zemi. … Tahle kniha byla žalozpěvem za Ameriku, a  také za  smrt jejích hrdinů, kdo však mohl, jedině snad v  nevědomí, tehdy vědět – Rekviem za  Americkou Naději, již Jack (& jeho hrdina Neal) po  Whitmanovi tak statečně roznášeli po  celé zemi – Ameriku průkopníků a  velkorysosti – a  sobeckých beznadějí & vykořisťování, implicitních již ve  vstupu pionýrů na  území Cizokrajných Indiánů & Losů – nezapomenutelná zrada této mužné Ameriky byla vykonána pseudo-hrdinskými a  pseudo-zodpovědnými osobami mužského pohlaví v Armádě a Průmyslu a Reklamě a Výstavbě a Dopravě a záchodech a Válkách. …“

Alena Zemančíková

Foto: Tomáš Vodňanský

OSUDY MIRK A KOVÁŘÍKA

Osudy

„Jsem Pražák Vltavou křtěný“, začíná vyprávět o svém životě, osudově spjatém s poezií, Mirek Kovářík, recitátor, performer, moderátor, literární publicista. „Doba čítající zhruba dvě desetiletí včetně ‚zlatých šedesátých‘ v severních Čechách, v Litvínově, Mostě a Ústí nad Labem, byla sice asi nejproduktivněji prožívanou dobou mého životaběhu, ale z Prahy jsem vlastně nikdy neodešel… Vždycky, když na představeních otvírám prózu Václava Hraběte Horečka, jejíž pražské kulisy pomezí 50. a 60. let jsou mně tak důvěrně známé, uvědomuju si, že město se může zahnízdit v člověku natrvalo jen ve spojení s nějakou intenzívně prožívanou životní epochou… Tak se mi v té próze Václava Hraběte otvírá kdesi uvnitř veliké dějiště, na němž se mohou potkat Jiří Orten s Vladimírem Holanem a třeba i Jiří Karásek ze Lvovic s Ginsbergem. Kde? Na křižovatkách mých osudových setkání, a nemusela to být vždy osobní, kdy se tiskne ruka a dívá do očí .“ Je jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let. Jeho Docela malé divadlo (1962–1969) stačilo během sedmileté existence inscenovat kolem dvaceti titulů a vytvořilo i zvláštní interpretační styl. Kromě pořadů americké beatnické poezie byli první, kdo po létech uvedli na scéně básně Jiřího Ortena (Na pomoc slova!), Jana Zábrany (Mlčet je horší), Jiřího Koláře (Učte se čarovat), Ivana Blatného (Miluji tě, krásná Te…), Ivana Diviše (Povíme si to!) a Ivana Slavíka (Snímání s kříže). Mirek Kovářík byl vůbec první, kdo scénicky představil poezii Václava Hraběte (Stoptime, 1966) a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Po rozpuštění Docela malého divadla na prahu normalizace působil jako konferenciér folkových pořadů a festivalu Porta (1968–1992), přičemž se mu podařilo „nakazit“ poezií tisíce lidí, kteří by ji v pouhé tištěné podobě asi nikdy nečetli. Mirka Kováříka poznáte podle jeho charakteristického přednesu básní „ve stavu zrodu“, při němž poezie prostupuje celým tělem. Vedle toho ovlivnil opět celé generace tvůrců divadla poezie svým působením v porotách a lektorských sborech festivalů poezie, zejména Wolkrova Prostějova. Po roce 1990 se Mirek Kovářík vrátil do rozhlasu (předtím působil na přelomu 60. a 70. let v Ústí nad Labem

a u rozhlasového mikrofonu zažil vpád sovětských tanků). Osobně se setkal s beatnickými básníky A. Ginsbergem a L. Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy, byl mezi adresáty rukopisných básní Jana Zábrany a Ivana Diviše. Je zakladatelskou osobností literárního hnutí, které pojmenoval Zelené peří. To započalo v poetických klubech v Praze, Brně a Českých Budějovicích a pokračovalo v Československém a pak Českém rozhlase až do roku 2010. Poprvé v něm byli uvedeni autoři veršů i próz dříve, než se jejich texty dočkaly knižních vydání. Zeleným peřím prošly tři generace autorů, nejstarší, dnes šedesátníci, k níž patří Alexandra Berková nebo Miroslav Huptych, jsou dávno uznávanými autory, jiní, jako Svatava Antošová nebo Lubor Kasal, dodnes provokují stylem svého psaní a tématy mainstreamovou literární komunitu. nejmladší se postupně a naštěstí už volně prosazují. V pěti pokračováních vypráví Mirek Kovářík bez okázalosti příběh o působení intelektuálů, úředně přidělených do Severních Čech, kde vytvořili svého druhu kulturní zázrak, v němž se dařilo časopisům, výtvarnému umění, literatuře, teorii umění, k čemuž Docela malé divadlo Litvínov mocně přispělo. Vypráví také o přátelstvích a nekonformitě trampských a folkových festivalů, o literárních setkáních autorů, kteří za normalizace neměli naději na publikace, současně ale nepatřili do okruhu disidentských samizdatů, a také o některých zážitcích z cest, na nichž zazněla česká poezie v nečekaných souvislostech a okamžicích. Mirek Kovářík dodnes vystupuje v literárních kavárnách a klubech, svými studiemi přispívá do literárního čtrnáctideníku Tvar a dalších periodik, stále uvádí mladé nezavedené písničkáře, kteří šíří poezii svými texty. Jeho Osudy jsou příběhem o tom, že básnická duše, přátelství a otevřená mysl prostá předsudků jsou hodnotami a silou, která člověka dokáže přenést přes úskalí zákazů, šikan a absurdních omezení do přístavu společně sdíleného slova.

Alena Zemančíková

7

Osobnost

MEZI LONDÝNEM

Loučení v britské metropoli, připadající na 8. září, je velkolepé, i když samozřejmě pozornost nemá poutat zdaleka jen on sám. Last Night of the Proms, poslední večer mezinárodního hudebního festivalu BBC Proms, to je kultovní program, něco zcela výjimečného. Konvence, v obrovitém sále už tak během předchozích programů vcelku nedůležité, jdou definitivně zcela stranou. Koncert na závěr několikatýdenního festivalu se v téměř „silvestrovské“ atmosféře už po léta vždy stává obrovitou hudební party, špičkovou událostí s hvězdnými interprety a současně zábavnou show a také národní manifestací. Je plný vlajek, křiku, pískání, troubení, skandování, ale i velkých emocí – a v závěru společného zpěvu.

JI ŘÍ BĚ LO HLÁ VEK

Na koncerty Proms, kterých je během léta každoročně na sedmdesát (a všechny jsou hned vysílány v Britském rozhlase), můžete přijít, jak jste. Ale při posledním večeru, beznadějně dávno předem vyprodaném, nejsou výjimkou ani výstřednosti, třeba lidé oblečení do britské vlajky. Jde o specifickou událost, která je koncertem, ale současně i oslavou pospolitosti, události, která je umělecky na výši, ale současně je nesena neformální atmosférou a doprovázena hlučnými projevy, které byste čekali spíš někde na fotbalovém stadionu.

A PRAHOU Foto: Ivan Malý | Pražské jaro

8

Stěhování věcí z Londýna do Prahy by nemělo být nic dramatického, popisoval na počátku léta Jiří Bělohlávek soukromou stránku přestupu ze Symfonického orchestru BBC do České filharmonie. Podrobnosti ať případně zachytí bulvární tisk. Pro posluchače stanice Vltava je podstatnější, že období mezi opuštěním zázemí v Londýně a návratem domů do Prahy rámují v rozhlasovém vysílání symbolicky dva přímé přenosy, dva koncerty.

Co vlastně Britové dělají na Silvestra, když už na konci léta při posledním koncertu festivalu Proms takhle řádí…? Otázka, která vás jistě také napadne, je zcela legitimní. Zároveň však vězte, že ten den jde ještě o něco víc. Přítomno bývá v Royal Albert Hall až sedm tisíc posluchačů. Další tisíce lidí jsou u obřích obrazovek na náměstích britských měst, včetně místa v nedalekém velkém parku, a nepočítaně jich je u přímých přenosů v rozhlase a televizi. Mnozí si koncert, na který se dostat není vůbec jednoduché, užívají podobně jako úplně někde jinde jim příbuzní fanoušci rockových, popových a sportovních hvězd. Protagonistou posledního večera totiž zdaleka není jen orchestr, sbor, dirigent a sólisté, ale tradičně i samo publikum. Rok 2012 je pro Jiřího Bělohlávka už třetí příležitostí být centrální postavou této show v kruhové síni na okraji Hyde Parku. V roce 2007 byl v této roli mimochodem

Osobnost

v historii Proms vůbec prvním dirigentem, jehož mateřským jazykem není angličtina a jemuž přesto bylo řízení tohoto bezprecedentního strhujícího završení série letních promenádních programů svěřeno. Tříhodinový program začíná seriózně, ale čím dál víc získává na neformálnosti, bujarosti a nevázanosti, to vše samozřejmě v rámci, k němuž se ještě stále hodí klasická hudba. I když to občas vypadá, skoro jako když lidé vítají hokejisty po návratu ze šampionátu… Časté jsou vlajky na žerdích, transparenty, balonky. A v tomto barevném hemžení jsou také lidé s houkačkami, píšťalkami a jinou zvukovou výzbrojí… Sál chvílemi jen hučí jako úl a jindy je plný troubení a nejrůznějších zvuků a pazvuků. K poslední čtvrtině programu patří proslov dirigenta a pak téměř povinně některé skladby. Jako třeba britská vlastenecká píseň z 18. století Rule, Britannia!, dále zpívaná skladba Jerusalem od Huberta Parryho v Elgarově aranžmá a potom Land of Hope and Glory (Země naděje a slávy) – první ze série Slavnostních a příležitostných pochodů Edwarda Elgara, slavného anglického skladatele přelomu 19. a 20. století. Tehdy se k Symfonickému orchestru BBC v monumentálním aranžmá přidává jeho sbor a ke sboru také tleskající auditorium… Potlesk, volání, troubení, pískání, mávaní vlajkami, to vše je reakce na emoce, které tato hudba vyvolává. Kdosi nazval Last Night of the Proms projevem hudebního nacionalismu. Ano, program, který se stal v Británii proslulou legendou a milovanou tradicí, má i své odpůrce. Ale nikdo mu nemůže odepřít mimořádnou a jedinečnou atmosféru. Večer, který se mění v rituál, vrcholí, na řadu přicházejí dvě sloky z britské hymny. Sál stojí a zpívá. A úplně závěrem zní síní tradicionál Auld Lang Syne – píseň napsaná skotským básníkem Robertem Burnsem, jejíž melodii jako „píseň na rozloučenou“ zná celý svět. BBC Proms jsou považovány za největší festival klasické hudby na světě. Během letních měsíců se na nich každoročně odehraje sedm až osm desítek špičkových koncertů. Vltava některé z nich vysílá. Londýnské Promenádní koncerty, zkráceně Proms, zahájil dirigent Henry Wood v roce 1895. Už další rok i na nich mimochodem zazněla

hudba Antonína Dvořáka – a je tomu tak i letos 8. září. Od dvacátých let je na Proms přítomen rozhlas, od poválečných let pak i televize. I letos rozhlasová stanice BBC 3 zprostředkovala přímé přenosy všech hlavních koncertů – tedy po dva měsíce denně. Proms jsou pojmem. Od počátku se o nich hovoří jako o velmi demokratickém festivalu. V den konání koncertu lze aktuálně koupit stovky levných lístků k stání. Dramaturgie je kombinací přístupné klasiky v nejvyšší interpretační kvalitě, méně známých věcí i nové hudby. S postupem let je v programech čím dál víc zahraničních umělců a nabídka různých žánrů; čím dál víc se objevují také zábavnější projekty, multimediální, směřující k rodinám s dětmi – v sálech, v Hyde Parku i na webu. Co vše se může 8. září honit hlavou Jiřímu Bělohlávkovi, který se s britským prostředím jistě hodně sžil, bude těžké vyjádřit. Zároveň však směřuje do Prahy k úkolům, jejichž jedinečnost může vést až k pohnutí. Stát v čele orchestru, který býval a mohl by po dvou desetiletích příliš častého střídání šéfů a ředitelů nyní snad opět brzy být prvořadou národní uměleckou institucí i důležitým hráčem na mezinárodní kulturní scéně, je velká věc – výzva i naplnění. S Českou filharmonií Jiří Bělohlávek spolupracuje po léta. V 70. letech, kdy zvítězil v dirigentské soutěži Herberta von Karajana, byl jejím dirigentem – asistentem. Další roky však spojil se Státní filharmonií Brno a významným způsobem se zapsal do české hudební historie svou prací s Pražskými symfoniky. U filharmonie se nicméně vedle toho stal v roce 1981 vedle Václava Neumanna jejím dalším dirigentem a v letech 1990 až 1992 byl pak šéfdirigentem. Předčasný odchod z filharmonie, která si vybrala Gerda Albrechta, přinesl ovšem české hudbě brzy skvělou protihodnotu této ztráty – totiž Bělohlávkem založenou a po dlouhá léta vedenou Pražskou komorní filharmonii. A tehdy také současně nastává jeho spolupráce se Symfonickým orchestrem BBC – v letech 1995 až 2000 byl jeho hlavním hostujícím dirigentem a od roku 2006 – jako vůbec první z hostujících dirigentů – byl jmenován jeho šéfdirigentem.

Během těchto let přinesl do Londýna řadu děl české hudby, včetně koncertně uváděných oper, dirigoval klasický evropský repertoár i britskou hudbu. Jeho působení mělo velmi příznivý ohlas jak pro svou dramaturgickou podnětnost a nevšednost, tak pro výsledky – uměleckou profesionalitu, muzikalitu, detailní přípravu partitur, inspirovanost, poctivost a náročnost. Ve funkci nahradí Jiřího Bělohlávka příští rok Fin Sakari Oramo, kontakty s Londýnem se však úplně nepřeruší, to už je teď jasné – a v plánech českého umělce je pokračovat při občasných návštěvách v dosavadních hudebních podnětech. Jiří Bělohlávek se od 90. let také opakovaně objevoval v pražském Národním divadle. A především rozšiřoval své zahraniční závazky. Hostuje v Metropolitní opeře, na operním festivalu v Glyndebourne, v Pařížské opeře a v dalších divadlech i u mnoha světových orchestrů od Toronta po Berlín. Je nejen symfonickým, ale také respektovaným operním dirigentem. V nové reklamě zvoucí do Rudolfina a sdělující, že filharmonici mají a budou mít svou práci rádi, dává Jiří Bělohlávek najevo, že jde na post hudebního ředitele naplno jako cílevědomý, opravdový, vyrovnaný a zralý umělec. Směřuje k možnému završení své pozoruhodně poctivé a zdařilé dráhy prací s tělesem, které by mohlo být jedním z nejzajímavějších v Evropě. Jeho pražský inaugurační koncert, vstupní večer 117. sezony České filharmonie, zprostředkuje stanice Vltava, stejně jako v září z Londýna Last Night of the Proms, v přímém přenosu. Ve čtvrtek 4. října tak z Rudolfina na rozhlasových vlnách zazní symfonická věta pro tři trubky a orchestr Vox clamantis od Petra Ebena, Beethovenova Osudová, výběr z Mahlerových písní na texty z Chlapcova kouzelného rohu v podání britského barytonisty Geralda Finleyho a pak ještě Janáčkova Sinfonietta. Rádi budeme pro posluchače Vltavy při tom, a to v přesvědčení, že Jiří Bělohlávek se postupně stal jedním z největších žijících českých umělců a že jeho návrat k České filharmonii je dobrým, v současnosti jediným možným a nadějným krokem.

Petr Veber

9

10 Četba na pokračování

ZPRÁVA O HLEDÁNÍ SPÁSY LIDSKÉ DUŠE

přenést z  údolí Gudbransdalen, a  v  něm se našlo místo i na vlastní pracovnu, kde mohla konečně klidněji psát, nacházet cestu z  tehdy už nevydařeného manželství a zároveň hledat sebe nábožensky. Pro bohatou literární činnost Sigrid Undsetové jsou příznačné dva tematické okruhy: norská historie období středověku a  životní osudy žen nejrůznějšího původu i postavení.

„Porozumět Sigrid Undsetové není snadné. Byla to velmi silná a  samostatná žena. Dokázala stát na  vlastních nohou, slušně vydělávala, byla výrazná, vystupovala v novinách, chtěla, aby ženy nebyly slabé a nesamostatné, ale zároveň při každé příležitosti připomínala, že hlavním posláním ženy je mateřství. Pokud se žena nestala dobrou matkou, nesplnila úkol, který jí byl v  životě přisouzen,“ říká Kjersti Braanaas Moen, průvodkyně domem slavné spisovatelky v rozhlasovém pořadu Brit Jensenové Vítá vás Lillehammer. Dnes je spisovatelčin dům na Bjerkebeku, stojící pod skokanskými můstky z olympijských her roku 1994, zpřístupněn veřejnosti jako muzeum. Sem se Sigrid Undsetová přestěhovala v roce 1919. To už byla vdaná, se dvěma dětmi a v očekávání třetího. Narodila se ale v  Dánsku, roku 1882. Její matka byla Dánka a  otec norský archeolog Ingvald Undset. Právě on probudil v Sigrid zájem o norskou historii a o četbu staroseverské literatury, ale poměrně brzy zemřel. Matka pak zůstala sama s dětmi a s existenčními starostmi. I proto se Sigrid rozhodla vystudovat obchodní akademii a po ukončení studia pracovala několik let jako úřednice. Ovšem za  svůj literární debut v  roce 1907, novelu Paní Marta Oulie, obdržela cestovní stipendium do Říma, kde se seznámila s norským malířem Andersem Svarstadem. Následovala tajná svatba, pobyty v  Londýně a  Paříži. Měli tři děti, o  postiženou dceru se Undsetová starala do její smrti v devatenácti letech. V malém domě na Bjerkebeku neměla autorka příliš prostoru na  práci, proto nechala v  roce 1924 postavit další dřevěný dům, respektive nechala ho podle tehdejší módy

Vrcholnou kombinací historické látky a  výrazné ženské postavy je trilogie Kristina Vavřincová, která spolu s  románem Olaf Audunssøn zajistila v  roce 1928 autorce Nobelovu cenu za  literaturu. Dílo, od  jehož napsání uplynulo více než osmdesát let (sága vznikala v  letech 1920–1922), bylo mnohokrát vydáno, přeloženo do řady jazyků, přetaveno do  jiných podob. Z  poslední doby se lze zmínit o filmovém zpracování Liv Ulmannové z roku 1995 nebo o dramatizaci, v níž vybrané scény v roce 1999 představila norská dramatická umělkyně Juni Dahrová v  režii Finky Kristiny Olsoniové v  Praze v  rámci Dnů norského středověku. Kristina Vavřincová je příběhem velké tragické lásky a  duchovní pouti. Autorka zpočátku sleduje život zemanské dcerky z norských hor od dívčích let do sňatku s okouzlujícím, ale neukázněným rytířem Erlendem. Pro tuto lásku se Kristina odváží vzepřít i otci, což byla v tehdejší patriarchální, feudální a  náboženské společnosti opovážlivost pro současníka téměř nepředstavitelná. Děj se odehrává v Norsku 14. století, kde rodinné vztahy a křesťanská morálka jsou základními hodnotami. S mužem se pak Kristina stává paní na panském dvorci uprostřed otevřeného kraje při Nidarosu (dnes Trondheimu), středu tehdejšího duchovního i  mocenského života. Přesto ale není šťastná. Třebaže svou pílí změní zanedbané Husaby v  kvetoucí hospodářství a  vrátí Erlendovu sídlu někdejší čest, třebaže porodí sedm synů a třebaže si získává úctu a přízeň – a nakonec i  odpuštění rodičů, nedovede Erlendovi zapomenout příkoří, které jí kdysi připravil. Stále se v ní sváří láska k manželovi a víra v Boha, je přesvědčená, že od ní Bůh

čekal něco jiného, zpočátku však neví přesně „co“ a trýzní se výčitkami, jak hanebně se zachovala při svém zápasu o Erlenda k těm, kdo ji nejvíce milují. Kristina, která vyrůstala v  bezpečí své rodiny, dospěje v sebevědomou osobnost schopnou svobodných rozhodnutí, ale její láska je vzpurná, hrdá a  vlastně sobecká a  cesta k  tomu, aby se přetavila v  lásku smírnou a  pokornou, je velice dlouhá a nevyzpytatelná. V  románu nechybí pohled do  hierarchie tehdejší společnosti ani historicky přesné popisy, jsme „svědky“ sněmů, náboženských poutí i  pohanských „rituálů“, stojíme blízko trestu smrti, vnímáme sílu přátelství a rytířského slova. A právě v tomto díle se také projevují známky procesu autorčina vlastního vnitřního vývoje, který skončil její konverzí ke katolictví. To byl pravděpodobně i  jeden z  důvodů, proč byla po  roce 1948 „z  oficiálních míst viděna jako autorka náležející do  jiné, nepřátelské doby“ (M. Juříčková). Nejintenzivněji bylo dílo Undsetové přijímáno u  nás ve 30. letech 20. století. Po nástupu fašismu se okamžitě postavila na  stranu demokracie. V  Německu byla proto zakázanou autorkou a po německé okupaci Norska roku 1940 musela urychleně emigrovat. Přes Stockholm, Moskvu a  Vladivostok se dostala do  San Franciska, pak žila především v  New Yorku, přednášela o  norské kultuře a  v  rozhlasových vystoupeních poukazovala na  demokratické tradice svého národa. V  roce 1940 také ztratila svého nejstaršího syna. Padl v  boji proti německým okupantům. Do  Norska se Sigrid Undsetová po  válce vrátila, ale jako zlomená a  vyčerpaná žena, která již neměla sílu navázat na  dřívější úspěchy. Zemřela roku 1949 v  Lillehammeru. Je pohřbena stejně jako její děti kousek za  městem na  malém hřbitově. Na  železném kříži, který patří Sigrid Undsetové, stojí psáno: „Jsem služebnicí Páně.“ Vladimíra Bezdíčková Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování: Sigrid Undsetová – Kristina Vavřincová, 20 dílů

Severský rok 11

PO PODZIMNÍ ODZIM DRAMATICKÉ PREMIÉRY SE V ERS SEVERSKÉHO ROKU Závěr Severského roku na Vltavě obohatí dvě nové rozhlasové inscenace děl, jejichž autoři zaujímají mezi skandinávskými tvůrci čestná místa. Přízraky Henrika Ibsena i Něvěru Ingmara Bergmana připravuje režisérka Hana Kofránková. Henrik Ibsen – Přízraky Rodinné drama, které norský dramatik Henrik Ibsen dokončil na podzim roku 1881, bývá někdy označováno právě za ono „přelomové dílo“ v cestě moderního dramatu – má rozměr tragédie, je ale psáno všední prózou a pro vyklenutí dramatického oblouku postačí autorovi pouhých pět postav. V době svého vzniku však byly Přízraky prohlášeny za „otevřenou stoku“ a skandál, který vydání hry způsobilo, předstihl Ibsenovo očekávání. Podobně jako v předchozích Oporách společnosti (1877) a Domečku pro panenky (1879) i v následujícím Nepříteli lidu (1882) odráží se také v Přízracích Ibsenův kritický postoj k tehdejším společenským poměrům i jeho neúnavné volání po pravdivosti a svobodě. V tomto případě pak autor mířil přímo na pilíře podpírající měšťáckou společnost – instituci manželství a církev s jejím pokřiveným výkladem křesťanských hodnot – a míru pobouření dovršilo zvěřejnění doposud tabuizovaných motivů incestu, pohlavní choroby či eutanázie. Drama Heleny Alvingové, před kterou se s návratem syna Osvalda znovu otevírají zdánlivě uzavřené kapitoly života, přináší ale především obraz duševního, nikoli tělesného úpadku. A skrze něj vypovídá právě o potřebě vyrovnat se s minulostí, o hledání cesty k osobní svobodě i o nebezpečí, které hrozí, vzdáme-li se lásky ve jménu povinnosti. Ibsenův text zazní v překladu Františka Frőhlicha a pro realizaci získala režisérka Hana Kofránková exkluzivní herecké obsazení. V rolích paní Alvingové a jejího syna

Osvalda se představí Daniela Kolářová a Jan Dolanský, pastor Manders ožívá v podání Viktora Preisse, Jakuba Engstranda si zahrál Oldřich Vlach a jeho dceru Reginu Tatiana Vilhelmová. Klára Novotná

Premiéra Přízraků uzavře v sobotu 27. října podzimní cyklus inscenací Ibsenových her, který po pět týdnů, vždy v sobotu od 14 hodin, bude plnit vltavské Rozhlasové jeviště.

Ingmar Bergman – Nevěra Od začátku své tvůrčí dráhy se Ingmar Bergman pohyboval mezi literaturou, divadlem a filmem. V mládí ho okouzlilo divadlo, o první režii se pokusil během vysokoškolských studií a brzy začal psát vlastní divadelní hry. Od her se dostal k psaní filmových scénářů a posléze k filmové režii, a přestože je dnes vnímán především jako jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců 20. století, divadlo ani psaní nikdy neopustil. Jak Bergman později líčí ve svých beletrizovaných vzpomínkách Laterna magica, zásadní vliv na jeho uměleckou kariéru mělo dětství a dospívání. Vyrostl pod přísným dohledem otce (luteránského kněze), jehož tvrdou výchovu mírnila laskavá matka. S traumatizujícími zážitky z dětství se vyrovnal podobně jako jeho milovaný a obdivovaný August Strindberg – učinil z nich nevyčerpatelný zdroj pro svou uměleckou tvorbu. Kromě ochoty obnažit svoje vlastní ego, spojuje Bergmana se Strindbergem také fascinace ambivalentností partnerských vztahů, sexualitou a smrtí. A bytostná potřeba tvořit, která byla doslova hnacím motorem jeho života.

Když v roce 1982 natočil film Fanny a Alexandr, který měl být jeho rozloučením s filmovou režií, naprosto se nechystal definitivně se odmlčet. Ten, kdo se tolik let cítil jako „pán sedmi světů“ nemůže ze dne na den „vyklidit dobyté území“, abychom použili Bergmanova vlastní slova. Uprázdněný prostor, který se Bergmanovi s koncem filmování otevřel, vyplnil především psaním. Tak vzniklo mimo jiné i několik filmových scénářů, s jejichž realizací už sám nepočítal. Patří k nim také partitura pro obrazové médium Nevěra, volně inspirovaná epizodou z Bergmanova soukromí. Herečka Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabellu. Markusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabellu a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemnou epizodu, která po sobě nezanechá žádné následky. Renata Venclová

Premiéru rozhlasové inscenace Bergmanovy Nevěry připravuje režisérka Hana Kofránková na 27. listopad 2012.

LA DĚ NÍ S

Foto: Bet Orten | (Outfi t: Gabina Paralova)

12 Ladění s

Jak vypadá chvíle, kdy Lenka Dusilová najde klid k tvoření a rozvíjení nápadů? Těch způsobů je asi hodně, ale nejčastěji sedím doma s kytarou a začnu cvičit a hrát si. Hýbu strunami, přelaďuju, podlaďuju, najdu si nějaké zajímavé ladění. Proč přelaďuješ struny? Protože mě nikdy moc nebavily obyčejné akordy. Líbí se mi souzvuky hrané na prázdné struny. Nejsem vzdělaný muzikant, ale tím, že mám tu kytaru přeladěnou, vznikají zvláštní věci. Vymyslím si nějakou etudu a pak si do ní vymýšlím melodii. Buď se mi to podaří dotáhnout do tvaru hotové skladby hned, nebo s tím pracuju dál až po nějakém čase. Snažím se k té etudě najít další část. Když se třeba tyhle fragmenty líbí mé kolegyni Beatce Hlavenkové, ujme se jich. Už se jí párkrát podařilo je dopointovat. Co děláš, abys to nově nalezené ladění nezapomněla? Já si na to už dávám pozor, protože jsem párkrát svoje ladění „ztratila“. Ale většinou to po čase zase objevím. Ono se toho s tou kytarou zas až tak moc dělat nedá. Můžeš kombinovat tvrdost strun nebo něco podobného. Vím, že mi utekla mezi prsty spousta nápadů jenom z lenosti, že jsem nebyla schopná si něco nahrát. Neumím zapisovat noty, takže si nemůžu dělat poznámky tímhle způsobem. Všechno si teď nahrávám.

Kdyby chtěl klasicky školený kytarista napodobit tvoje kytarové figury, asi by díky ladění dost tápal…

Asi jo. Tuhle jsem to s někým řešila, že se snažil rozklíčovat brnkání v jedné písničce. Vlastně to je ode mě podvod, to přelaďování… Je to možná obcházení pravidel, nikdy jsem nebyla moc důsledný student. Já si tak studuju, hraju sama. Někam mě to vede. Nepochybně mě hodně tahají mí muzikanti, se kterými hraju. Dávají mi docela školu. Občas se musím trápit. S jakou kytarou je ti nejmilejší vystupovat? V poslední době tě mám nejvíc spojenou s tou krásnou červenou, kterou vidím támhle opřenou o židli… Taylorka je asi nejzásadnější kytara, kterou mám. Nejspolehlivější, má úplně nejlepší barvu a nazvučení, takže zatím je svým způsobem nepřekonatelná. Vedle ní je ještě jedna kytara L`arrive, vyrobená na míru. Můžu jí hodně podlaďovat do basových tónů. Ta má taky skvělé ozvučení, trošičku komplikovanější. Každá kytara má svůj charakter, každá mě někam hází. K těmto dvěma jsem přišla díky svému příteli, jsou to vlastně první, velmi kvalitní nástroje v mém životě. Kolik kytar sebou vozíš na koncerty? A které? Když hraju sama, tak vozím dvě kytary. Většinou si beru Taylorku a pak buďto L`arrive – tu krásnou kanadskou, anebo staré jumbo Martin, které jsem si pořídila už

Rozhovor 13

dřív v Americe jako svojí první pořádnou kytaru. Ještě mám miláčka, menší kytaru BSG od českého výrobce Honzy Šťovíčka. Když jezdím s Baromantikou, tak vozím čtyři kytary. Což je trošku na palici, ale nechci zdržovat mezi písničkami přelaďováním. Během koncertu používám čtyři základní ladění a v nich ještě třeba přelaďuju dvě struny nebo tak. Takže s jednou kytarou by se koncert protáhnul o půl hodiny. Mám na to technika, který přesně ví, kterou kdy potřebuju. Ale je to opruz na tahání. Trošku mě od toho bolí záda, když to musí všechno člověk tahat. Většinou si u tebe veřejnost i novináři všímají zpěvu, ale podle mého názoru jsi se v posledních dvou, třech letech nejvíc zlepšila právě ve hře na kytaru… Myslím, že jo. Nikdy nebyla moc důsledná. Vždycky jsem měla spoustu jiného rozptýlení než si sednout a vzít si kytaru. Ale před čtyřmi pěti lety jsem začala koketovat s myšlenkou vystupovat samostatně. Bylo to i díky Honzovi Burianovi, který dělá přehlídky písničkářů, ale i díky vytíženosti muzikantů, se kterými jsem hrála. Začala jsem ty svoje písničky zkoušet a musela jsem nad nimi přemýšlet, aby to drželo pohromadě. Ze začátku jsem byla schopná hrát půl hodiny sama, dneska v prostředí, které je k tomu vhodné, utáhnu třeba už i 70–75 minut. Člověk musí přemýšlet, aby každá písnička byla něčím zvláštní. Může to být jeden zvuk nebo cokoli. Opravdu jsi na kytaru nikdy neměla žádného učitele? Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě inspirovali. Když mi bylo osm nebo devět, tak jsem chodila dva roky na klasiku. Měla jsem skvělého profesora. Hodně jsem pak taky jezdila na vandry, kde se stále hrálo na kytary, kotlíkárna. Brácha hrál taky na kytaru. Ten mě hodně inspiroval k otevřeným laděním. Stále navazuju na základy z dětství, kdy jsem si v hudbě našla únik z reality, z takové té šedi, nátlaku ve škole a řežby mezi dětmi, která není moc přátelská. Hudba mi vždycky poskytovala úkryt. I poslech. Máma chodila hodně do práce. Měli jsme doma desky. Neměli jsme televizi. Brácha měl kotoučák, měli jsme spolu pokojíček. Stále se poslouchala nějaká hudba.

Jak vnímáš rozdíl mezi elektrickou a akustickou kytarou? Já jsem hraní na elektrickou kytaru opustila tak před pěti, šesti lety. Může to být i tím, že nemám zas až tak kvalitní elektrickou kytaru. Vždycky jsem měla pocit, že ten zvuk, který si vytvořím, je podobný. Očekávala jsem mnohem víc, ale asi bych si musela pořídit jinou výbavu. Mě vlastně moc nebaví hledání zvuku přes krabičky. Možná je to spíš „chlapská“ záležitost. Akustická kytara mě baví sama o sobě. Když máš dobrou kytaru, máš sofistikovaný vyrovnaný zvuk, akustický svět je hodně inspirativní. Strašně mě baví prohlížet si v Americe časopisy, zaměřené na tyhle věci. Je to takové porno pro akustické hráče. Nad těmi časopisy člověk hodně slintá. Mnoho melodií alba Baromantika má až folkovou křehkost, nicméně výsledná aranž je hodně elektronická. Čí je to práce? Hodně těch „nejpodivnějších“ aranží vytvořil Viliam Béreš, který má svůj zajímavý svět. U řady aranží jsem byla a rozebírali jsme to. Patrick Karpentski naopak nejraději pracuje v soukromí, aby tam nikdo moc nelezl, a přichází s velmi odvážným a jasným konceptem. A Beatka, ta do toho nevnášela základně elektroničtější zvuky, ale už její aranžerský rukopis je velmi neotřelý a chytrý, ale taky zásadně ženský, citový. Oceňuju setkávání rozdílných osobností, protože mě to vždycky někam posune. Je pravda, že Baromantika vznikala z nějakých kytarových etudek a od té původní jedno– dušší myšlenky na akustickou desku s dotekem ambientu se dostala do docela velké velkoprodukce. Hodně mě to vzrušovalo, kam se to celé odvíjí. A co z toho nakonec může být. To jsem ani nečekala… . Texty ale zůstávají folkově neveselé, niterné, drásavé. Wspomnienie zpíváš polsky. Tu skladbu jsem nechtěla mít ani za nic v češtině. Chtěla jsem ji napsat v ruštině nebo v ukrajinštině, protože kořeny mám na Ukrajině. Přemýšlím o příběhu mojí babičky a dědečka, které jsem nepoznala, kteří se potkali někde ve válce. Děda byl ruský kapitán a babička umřela, když jí bylo čtyřiadvacet, mámě byly dva roky. A vlastně se po válce nikdy nepotkali. Mě vždycky fascinovalo, jak ty zásadní historické události pohybují osudy lidí, aniž by na

to sami měli vliv. Není jim dáno se pak nějak potkat, dozvědět se o tom druhém. Nakonec jsem od myšlenky zpívat v ruštině nebo ukrajinštině upustila, protože to je strašná troufalost. Říkala jsem si, že Dorota Barová má právě takový melancholický závan ve své tvorbě, který je mi hrozně blízký. Dorka na to napsala během týdne krásný text. Na Baromantice máš jen několik vlastních textů… Vždycky jsem se s texty trápila, ty jsou strašně těžká věc. Občas se pokouším, abych nemusela psát slova do hudby. Tak jsem si řekla, že bych mohla zhudebnit nějaké své zaznamenané věty, které dávají hlavu a patu. Pamatuju si, jak vznikla písnička „Smiluje“. Přijela jsem z nějakého koncertu, v půl druhé ráno. Můj přítel Martin spal. Vzala jsem si sluchátka, elektrickou kytaru, loopera a začala jsem ta slova zhudebňovat. To byl takový ten moment, kdy je písnička hotová za pět minut. Jinak se s tím psaním skladeb samozřejmě trápím víc. Je to dlouhodobější hledání. Možná, že by to bylo kratší, kdybych byla důslednější, měla pevnější vůli a koncentraci. Na koncentraci je dobrá Aljaška! Jezdím tam v zimě a mám tam strašně moc času. Sednu si a hraju několik hodin. Dělám ty věci, které by člověk jako muzikant měl správně dělat stále. Tohle je stejně vždycky jen to zasetí semínka. Než hotovou písničku nahraješ, následuje docela „hustej“ proces. Aleš Opekar

Rozhovor je výňatkem z delšího povídání, které olečně s písněmi alba Baromantika uvede Čajovna „Ladění s Lenkou Dusilovou“ v sobotu . . od . do .. Citace textů s vybranými písněmi též obsahují „baromantické“ Půlnoci od úterý . . | . | do soboty . . | .

14 Severský rok

ŠEHEREZÁDA Z DÁNSK A

KA R E N BLI X ENO VÁ

Spletitý běh života Karen Blixenové v mnohém připomíná podivuhodné příběhy z jejích povídek; a ona sama by velmi dobře mohla být jednou z oněch poněkud záhadných postav, o kterých píše: postav tápajících a hledajících, ale vždy usilovně a vášnivě prožívajících a naplňujících svůj úděl. Jsou to vždy lidé s tajemstvím, často zdánlivě křehcí, ale s velkou vnitřní silou, jakou ve svém životě prokázala i Blixenová. Její cesta k literatuře vedla oklikou přes šlechtický titul, africkou farmu, úpadek, nezdařené manželství a šťastnou lásku s nešťastným koncem. A aby toho nebylo málo, doprovázely proměny jejích životních rolí také převleky, s nimiž si také ráda pohrávala ve svých prózách; psala dánsky i anglicky, občas vystupovala pod mužským pseudonymem. A přece to všechno má pevné obrysy a směřuje k jednomu cíli. Možná se její život měl utvářet právě tak, aby se nakonec ze všech rozmanitých zážitků, z dojmů z cest, z prožitých událostí i z útržků zahlédnutých osudů zrodila velká vypravěčka, severská Šeherezáda dvacátého století. Karen Blixenová vstoupila do literatury ve zralém věku – a hned také velmi zralým, osobitým dílem. První knihu vydala až v roce 1934 – tedy rok před dovršením padesátky, v době, kdy mnozí autoři už sčítají literární ceny a začínají chystat sebrané spisy. A nedosti na tom – své první knižní dílo Sedm fantastických příběhů napsala nejprve anglicky a teprve po ohromném úspěchu ve Spojených státech je přeložila do rodného jazyka a vydala v Dánsku. Ale co všechno tomuto novému šťastnému začátku předcházelo!

Foto: Cecil Beaton | Zdroj: ČTK, POLFOTO

Karen Dinesenová, vzdělaná mladá dáma ze zámožné dánské rodiny, se v roce 1912 zasnoubila se svým bratrancem baronem Blixenem a dva roky poté s ním odjela do východní Afriky. „Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngonských vrchů. Pětadvacet mil na sever protínal vysočinu rovník, moje farma však ležela ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem,“ tak začíná její dnes – díky filmu Vzpomínky na Afriku – zřejmě nejslavnější kniha Africká farma. Manželé doufali, že pěstování kávy jim vynese značné jmění, ale ani sny o bohatství, ani sny o šťastném manželství se nesplnily. Všechno bylo špatně. Blixenovi se k sobě nehodili a farma se nehodila pro pěstování kávy: byla příliš vysoko, výhonky kávovníku často zmrzly, pak následovalo několik suchých let a k tomu ještě cena kávy klesla. V roce 1922 se manželé rozvedli, ale Blixenová se ještě několik let pokoušela vést zadluženou farmu sama. Marně. Poslední ránu zasadily jejímu hospodářství kobylky, po jejichž ničivém nájezdu musela farmu prodat. Krátce potom ji postihlo další – daleko horší – neštěstí. Její životní láska, lovec a pilot Denys Finch-Hatton, se zabil v letadle. Zlomená Blixenová se vrátila do Dánska. Všechno, čím doposud žila, bylo v troskách; pokusila se dokonce o sebevraždu. „Zdálo se mi, že jsem se nějakým způsobem vychýlila z běžného toku lidského života do víru, kam jsem se nikdy neměla dostat. Ať jsem šla kamkoli, země mi uhýbala pod nohama a hvězdy padaly z nebe.“

Ale přece tu ještě něco bylo: vyprávění příběhů. Psaní. V mládí, ještě před svatbou, časopisecky publikovala několik povídek a vypravěčské umění jí odjakživa bylo vlastní. V Africké farmě píše: „Vždycky jsem si o sobě myslela, že bych se uplatnila ve Florencii v době moru, ale dobový vkus se změnil a schopnost naslouchat příběhům se z Evropy vytratila. … Denys, který byl velice vnímavý a tuto vlastnost si ještě vytříbil na loveckých výpravách, příběhy raději poslouchal, než četl. Za jeho nepřítomnosti jsem vymýšlela rozličné pohádky a příběhy, a když přijel, zeptal se mě, zda mu budu vyprávět něco nového. Večer se pohodlně uvelebil na podlaze před krbem a obložil se všemi polštáři, co jich v domě našel, já jsem se usadila vedle něho s překříženýma nohama jako sama Šeherezáda, a on od začátku do konce pozorně vyslechl celé dlouhé vyprávění.“ A protože moderní Evropa neumí naslouchat, začíná Blixenová své příběhy psát. Výsledkem je nejprve Sedm fantastických příběhů, následuje vzpomínková próza Africká farma a další povídkové sbírky s fantastickými a romantickými náměty, jimiž ovšem vždy prolíná ironie, nadhled a jemný humor. Zimní pohádky (1942), Poslední příběhy (1957) a Anekdoty osudu (1958). Z této poslední knihy je i povídka Eherengarda, kterou uvádíme jednak jako součást našeho Severského roku (bez Blixenové by nebyl úplný) a jednak k zářijovému padesátému výročí spisovatelčina úmrtí.

Jarmila Konrádová

15 1989

AK ADEMIE MÚZICK ÝCH UMĚNÍ V PRAZE SE PŘEDSTAVUJE

17. listopadu si připomínáme nejen události, které zahájily v roce 1989 Sametovou revoluci, ale také Mezinárodní den studentstva. Byl vyhlášen Mezinárodní studentskou radou v  roce 1941 v  Londýně při příležitosti druhého výročí tragických událostí, k  nimž došlo v  tehdejším Protektorátu Čechy a  Morava v  souvislosti s  tichou demonstrací k  výročí 21 let od  vzniku samostatného Československa. Shromáždění studentů na Václavském náměstí bylo potlačeno pořádkovou policií a jednotkami SS. Během toho byl postřelen student medicíny Jan Opletal, který později následkům zranění podlehl. Po jeho pohřbu dne 15. listopadu se uskutečnila demonstrace proti okupaci, která byla brutálně rozehnána. Následujícího dne se v  Berlíně konala porada za  účasti Adolfa Hitlera, kde bylo rozhodnuto o  uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a  internace stovek studentů v  koncentračních táborech. K  rozsáhlému zatýkání došlo v noci z 16. na 17. listopadu 1939. Na 17. listopad připravujeme přímý přenos koncertu ze Sálu Martinů na  Akademii múzických umění v  Praze, která byla založena 27. října 1945. Do  té doby v  Praze působila pouze na  úrovni střední odborné umělecké školy konzervatoř, která ale měla pro určité obory zřízenou tzv. mistrovskou školu, jež odpovídala vysokoškolské úrovni studia. Nová Akademie múzických umění měla tři fakulty: hudební, divadelní a  filmovou. Vznik hudební fakulty už v  letech nacistické okupace 1939–1945 připravovali pedagogové Pražské konzervatoře Václav Holzknecht, Emil Hradecký a  Karel

1993

1939

1941 1945

Janeček. Počet oborů byl postupně rozšiřován, dnes má Hudební a  taneční fakulta jedenáct kateder. Původní Hudební fakulta sídlila nejprve v  budově Rudolfina, později v  prostorách na  Korunní třídě. Odtud se přestěhovala v  roce 1993 do  Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí v Praze. V současné době zde lze studovat v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu. Kromě hudebních oborů včetně jazzové hudby fakulta nabízí studium hudební režie, hudebního managementu, zvukové tvorby a hudební historie a teorie. V čele školy stojí v současnosti rektor doc. Ivo Mathé, pozici děkana Hudební a  taneční fakulty zastává prof.  Vlastimil Mareš. Součástí AMU je mimo jiné i  nakladatelství, které vydává studijní texty, sborníky, publikace a  monografie z oblasti divadla, filmu, televize, hudby a tance. Zveřejňuje některé studentské práce a  profesorské přednášky. Na  koncertu se představí nejlepší studenti Hudební a  taneční fakulty Akademie múzických umění v  Praze. Vystoupí klarinetové kvarteto Cantarina clarinete (Hana Tauchmanová, Jana Černohouzová, Veronika Liebigová, Věra Kestřánková). Společně s  klavíristou Lukášem Klánským zahraje violoncellista Ivan Vokáč. Oba se v  minulosti úspěšně účastnili soutěže Concertino Praga a  později dosáhli četných vítězství na poli mezinárodních soutěží v  zahraničí. Hru na dva klavíry předvedou Marie Erlebachová a Anna Trauškeová. Marie Erlebachová získala řadu ocenění za umění korepetice. Zazní i  tvorba studentů skladby. Trans-organum pro

2006 2012

varhany a  bicí nástroje přednesou varhanice Markéta Schley Reindlová a  autor díla a  zároveň hráč na  bicí nástroje Tomáš Reindl. Studenty katedry zpěvu zastoupí basista Pavel Švingr z třídy Ivana Kusnjera, který v  současnosti vystupuje v  představeních v  Národním divadle (Čarokraj) a v Českém Krumlově (Rigoletto), a sopranistka Lenka Kotrbová ze třídy Vladimíra Doležala. Mladá umělkyně se v  loňském roce úspěšně účastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Závěr koncertu bude patřit vystoupení Sedláčkova kvarteta, které bylo založeno v  roce 2006. Komorní hru vystudovali ve  třídě Jiřího Panochy. Zúčastnilo se řady mistrovských kursů, v současné době připravuje nahrávku nového CD s českými autory. Koncert studentů Hudební a  taneční fakulty Akademie múzických umění v  Praze tak představí mladé umělce stojící na  počátku své umělecké kariéry, i  když někteří z  nich si už své místo ve  světě profesionálního umění vydobyli. Navazují tak na  své předchůdce, kteří rovněž studovali na  této škole a  dnes jsou uznávanými osobnostmi jak na  poli interpretačního umění, tak v  oblasti hudební pedagogiky. Jmenujme například houslisty Josefa Suka a  Václava Hudečka, cembalistku Zuzanu Růžičkovou, klavíristy Josefa Hálu a  Ivana Klánského, dirigenta Jiřího Bělohlávka, varhaníka Jaroslava Tůmu, trumpetistu Miroslava Kejmara nebo skladatele Petra Ebena, Viktora Kalabise a Luboše Fišera.

Alena Michálková

16 Seriál

PŘÍPAD MARTINA GUERRA STŘEDOVĚK Ý KRIMINÁLNÍ PŘÍPAD A JEHO SOUČASNÁ ROZHL ASOVÁ PODOBA

ý vsk zňo al Lá Mich

Případ Martina Guerra se skutečně odehrál v  polovině 16. století v jižní Francii. Místo a čas události mě zajímaly už od doby, kdy jsem pracoval na rozhlasové adaptaci Dumasovy Královny Margot a poprvé se ponořil do bouřlivého francouzského 16. století. Rozsudek v  soudním případu Martin Guerre byl totiž vynesen v  roce 1560, tedy pouhých 12 let před Bartolomějskou nocí, při které byl umučen jeden z protagonistů našeho příběhu a přívrženec hugenotů, soudce Jean de Coras. Ale co mě na tomto neobvyklém kriminálním případu zajímalo nejvíc, je jeho hlavní téma – a  tím je boj o  lidskou identitu. Kdo jsem, co ze mě dělá jedinečnou lidskou bytost, v čem jsem zaměnitelný a v čem ne? Mohu se zbavit své minulosti? Mám právo na „druhý život“? Začít znovu? Tahle témata musí dřív nebo později řešit každý z nás.

Seriál 17

Není jistě náhodou, že v roce 1982 vzniklo ve Francii filmové zpracování příběhu pod názvem Návrat Martina Guerra a v roce 1993 jeho americký remake s Richardem Gerem a  Jodie Fosterovou (pod názvem Sommersby, česky pak Návrat pravého Sommersbyho). Myslím si, že historický soudní případ Martina Guerra vybízí k filmovému či rozhlasovému zpracování jednak díky své neobvyklosti, jednak díky svým pozoruhodným protagonistům. Když se do  té podivuhodné historie ponoříte, jako by před vámi vystupovaly samé jedinečné osobnosti, téměř hotové dramatické postavy. Ostatně jde svým způsobem o archetyp dalších případů, které se v různých obměnách v dějinách objevují znovu a znovu. A abych pravdu řekl, historický rámec mi vyhovoval z  celé řady důvodů. Už i  proto, že postavy ze 16. století mají proti našim současníkům jednu nespornou výhodu: nemají k  dispozici žádnou vyspělou techniku, nemohou si posílat esemesky, nejsou registrovány u  žádných státních či soukromých organizací, nemají k  dispozici žádné laboratoře ani testy. A tak v sobě nesou mnohá tajemství, o která jsme my přišli. Jejich lidskost je daleko obnaženější. A  když pak někdo v takovém světě zmizí na 8 let jako by se do země propadl, je vzrušující sledovat reakce lidí kolem něj. Kam šel, proč, žije vůbec, nebo zemřel v nějaké válce? Zmizel, a přitom je stále přítomný. Jeho místo v malé vesnické komunitě zůstalo prázdné. Ale nejen to. V případu Martina Guerra je zpochybněna sama lidská identita a  k  jejímu potvrzení není k  dispozici nic než vzpomínky, názory, city a  pocity lidí kolem něj. Znali ho vůbec? Jak ho viděli? Ublížili mu? Rozuměli mu? Rozhodující roli hraje lidská víra či nevíra, pochybnost, láska, závist, rozum, to, z čeho jsme ustrojeni jako bytosti společenské. Jednání silných osobností, jakými jsou všichni protagonisté našeho dramatu, spřádá psychologicky složitý příběh na barvitém pozadí jihofrancouzské krajiny a v působivém goticko-renesančním historickém rámci. Nechybí tu ani neustálá hrozba inkvizice, protože Toulouse bylo mimo jiné sídlem velkého inkvizičního tribunálu, který v  té době připravoval rozsáhlé procesy proti čarodějnicím a heretikům v oblasti Pyrenejí, zřejmě ve vzpomínce na víru katarů, krutě potlačenou o tři století dříve. A pochopitelně je tu přítomen i  motiv náboženských válek,

kdy protestantismus začal ohrožovat hegemonii katolíků ve Francii. Nejpozoruhodnější jsou ale na celém příběhu lidé, osobnosti, které si bezesporu zasluhují, aby se staly vzorem pro literární postavy. Na prvním místě Bertranda Rolsová a její manžel Martin Guerre (pravý, nebo falešný?), ale také soudce Jean de Coras, který o případu podal literární svědectví ve svém spise Arrest Memorable du Parlement de olose. Ten vyšel necelého půl roku po vynesení rozsudku a stal se ve své době bestsellerem s mnoha reedicemi. Kdo je tedy Martin Guerre? Mladý sedlák z bezvýznamné pyrenejské vesnice Artigatu, který se jednoho dne rozhodne opustit rodný dům, i  když má krásnou ženu a  malé dítě. Lákají ho vzdálené obzory, války v  cizích krajích, snad dokonce Mexiko. Martin je původem Bask a  Baskové byli velrybáři, kteří zřejmě znali břehy Ameriky dávno před Kolumbem. Jeho obzor je širší, než mu nabízí pohorská vesnice. Ale nejen to, Martin je postava komplexní, nesporně zajímavá i pro dr. Freuda. Nese si totiž v  sobě trauma z  předčasného sňatku. Oženili ho, když mu bylo 13 let a na manželství nebyl zdaleka zralý. Dohoda rodin, při níž zřejmě šlo o  vzájemně výhodný obchod či o propojení majetků, se na něm podepsala tak, že byl označen za impotentního a stal se obětí veřejného posměchu. Paradoxně jediný, kdo zůstal věrně po  jeho boku, byla jeho ještě o dva nebo tři roky mladší manželka Bertranda, která sice měla právo požádat o  rozluku z  důvodu nenaplnění manželského svazku, ale odmítla to. Martinovi zůstala věrná a po osmi letech manželství se jim skutečně narodil syn Sanxi. Ale ani tyto šťastné okolnosti Martina neudržely ve vesnici. Zřejmě mu nevonělo ani hospodaření, a když ho jeho vlastní otec obvinil, že mu ukradl zrno na setbu, Martin zmizel. Beze stopy, bez rozloučení, bez jediné zprávy. A Bertranda? Celých osm let čekala na  svého manžela jako věrná Penelopa. Pozoruhodné je i to, že ji nikdy nikdo neobvinil z nevěry, nenašla se ani jedna závistivá žena, která by ji pošpinila pomluvou, ačkoli se za ní jistě otáčel nejeden muž. A stalo se neuvěřitelné. Po osmi letech se Martin objevil. Jako proměněný. Dozrál, zmužněl, naučil se číst a psát, vyprávěl poutavé příběhy z vojny ve Flandrech, dovedl se usmívat, hrát si s dětmi, byl laskavý a velkorysý, objevil

a ctil půvaby své neobyčejné ženy. Narodila se jim dcerka Bernarda. A pak se stalo něco, co z jejich života udělalo proslulý případ. Po  téměř třech letech šťastného soužití Bertranda obvinila svého muže, že není tím, za koho se vydává. Že tento Martin není pravý Martin, ale podvodník, který se za Martina vydává. Před okresním soudem se sice Martin hájil tím, že se jedná o  intriky a  nátlak strýce Pierra, který se tak chce zmocnit jeho majetku, ale soud dospěl k názoru, že Martin skutečně není Martin, že jde o  podvodníka, který se vloudil do  lože osamělé ženy. To znamenalo obžalobu z  krádeže identity a  tím pádem i  majetku jiného muže. Na  to byl provaz. A  tak byl „falešný Martin“ odsouzen k trestu smrti – pochopitelně s právem odvolat se k vrchnímu soudu, který sídlil ve městě Toulouse. Což pochopitelně udělal. A v tu chvíli vstupuje na  scénu další pozoruhodná postava. Soudce Jean de Coras, mezinárodně uznávaná autorita v  otázkách práva, muž, který měl úzké spojení na  renesanční Itálii a byl i rádcem francouzského krále. Procesu se ujal s plným nasazením. A nejen že ho dovedl ke strhujícímu a překvapivému konci, ale dokonce o něm vzápětí napsal knihu, která je dnes pro nás hlavním zdrojem informací. A nejde tu o žádné suchopárné líčení soudního procesu, nýbrž o  pokus pochopit smysl jednání aktérů případu nikoli z právního, ale z lidského hlediska. Jde tedy o jakousi soudní dokumentaristiku v nejlepším slova smyslu. Soudce Jean de Coras je postava, která mě definitivně přesvědčila o  tom, že má cenu pokusit se o  rozhlasové ztvárnění tohoto příběhu. A  tak jsem se po  Královně Margot zase jednou ponořil do francouzského 16. století, abych sledoval pátrání doktora práv Jeana de Coras a jeho pomocníka Guillauma le Sueur po pravdě o případu krásné Bertrandy Rolsové a jejího pravého či domnělého manžela Martina Guerra. Michal Lázňovský

Český rozhlas 3 – Vltava: neděle 16. 9.–30. 9. od 10.30 hod.

18 Četba na pokračování

Foto: Anne-Louis Girodet de Roussy-Trioson

Francouzský prozaik, esejista, historik a politik FrançoisAuguste-René vikomt de Chateaubriand (4. 9. 1768 Saint-Malo – 4. 7. 1848 Paříž) pocházel ze staré rodové šlechty, dětství strávil v  rodném bretaňském městě a  na  chmurném zámku Combourg. Jeho život byl plný zvratů. Stal se důstojníkem pěchoty, navazoval literární kontakty v  Paříži, roku 1791 cestoval po  Severní Americe. Po  zatčení francouzského krále za  revoluce se vrátil do  vlasti, jako royalista bojuje v  armádě emigrantů, po zranění odjede do Anglie. V roce 1798 po matčině smrti konvertuje, stane se obhájcem křesťanství.

Chateaubriand za  restaurace Bourbonů politicky činný, je stoupencem ústavnosti, stává se vyslancem v  Berlíně (1821), v  Londýně (1822). Roku 1824 upadá v  nemilost a přechází k liberální opozici. V roce 1833 navštíví dvakrát krále Karla X. v exilu v Praze, pak žije v ústraní, píše paměti, umírá v červenci 1848 a je pochován tváří v  tvář Atlantickému oceánu na  bretaňském ostrůvku v hrobce, kterou dal sám postavit. Chateaubriand patří mezi největší francouzské moderní prozaiky, je významným preromantikem, předjímá řadu rysů typických pro pozdější francouzský romantismus. V mládí sní o člověku nezkaženém civilizací, píše románovou epopej přírodního člověka Načezové (1826), povídku Atala, tragickou idylu lásky dvou přírodních lidí v  lyricky vylíčeném rámci exotické severoamerické přírody. V Reném (1802) uvádí na scénu jednoho z prvních rozervanců stižených „nemocí století“ a vybaveného autobiografickými rysy. Ve  spisu Duch křesťanství (1802) rehabilituje křesťanství po stránce hodnot citových, uměleckých i mravních. Jeho ohlas a vliv byl nesmírný, jeho jméno patří k nezapomenutelným hodnotám francouzské a evropské kultury.

Proslavil se jako autor povídky Atala (1801, do  češtiny již roku 1805 přeložil J. Jungmann). Roku 1803 jej Napoleon pověřuje diplomatickou funkcí, ale po popravě vévody d´Engien jde Chateaubriand s legitimisty do opozice. Napoleon ho toleruje. Chateaubriand cestuje (1806– 1807, Řecko, Blízký východ). Po  Napoleonově pádu je

Autobiografické Paměti ze záhrobí (1848–1850) jsou posledním Chateaubriandovým dílem. Začal je psát roku 1803, takže rozsáhlé dílo (přes 4 000 rukopisných stran) zahrnuje podstatnou část jeho života. Kniha je napůl autobiografie, napůl historické memoáry. Během psaní se text čím dál více měnil v jakýsi esej o autorovi samém, inspirace Montaignem je nepopiratelná. Paměti zahrnují všechny významné etapy autorova života: roky 1769–1800 (cestovatelské období), 1800–1814 (literátské období), 1814–1830 (státnické období), po  roce 1831 (v  ústraní). Autor jde po  stopách vlastního prožitého času, snaží se postihnout vše, ale nezastírá, že s  uplývajícím časem o  všechno postupně přichází. Jde vlastně o  neustálý a nevyrovnaný soubojem s Časem… Je posedlý představou konečné nicoty, ztráty, smrti. Historie se mu stává přehlídkou všech lidí, které ztratil.

Chateaubriandův vztah k okolnímu světu je nesouhlasný, polemický, je obezřetný především ve vztahu k mocným panovníkům, je obhájcem svobody tisku. I  po  dlouhých letech má smysl jeho Paměti číst: čteme vzpomínky člověka, který dlouho žil a byl přímým účastníkem vzrušeného dobového dění (jako literát, jako politik a diplomat), byl svědkem zániku jednoho a vznikání nového světa. Jeho paměti čteme po letech i kvůli jejich vysoké literární kvalitě: mnohé stránky této rozsáhlé knihy patří nejen do historické, ale i krásné literatury. Autor dokázal skvěle postihnout psychologii postav, atmosféru dramatických chvil, každodenní život i náladu krajiny. Pro českého posluchače a čtenáře je velmi zajímavá i rozsáhlá část, kde Chateaubriand líčí své pobyty v  Praze, Karlových Varech a v Buštěhradu: „Buštěhrad je sídlo velkovévody toskánského, vzdálené přibližně šest mil od  Prahy, na  silnici do  Karlových Varů. Do  Buštěhradu se přijíždí trojitou jabloňovou alejí. Zámek nemá žádnou tvář, spolu s  hospodářskými stavbami se podobá pěknému dvorci, usedlosti s věží uprostřed holé pláně mezi zelenými stromy. Interiéry představují italský nesmysl na  50. stupni severní šířky, jsou to velké salony bez kamen. Když jsem dvacátého šestého v  osm hodin večer dorazil do Buštěhradu, ležel král v horečkách na lůžku. Pan de Blacas mne uvedl do ložnice, jak jsem to už popsal vévodkyni z Berry. Karel X. mne dojímá jako člověk, ale jako panovník mne zraňuje. Nechávám se unášet tímto dvojím citem v jeho rozporuplnosti, nepokouším se jej sjednotit.“ Dvanáctidílnou četbu na pokračování z pamětí francouzského spisovatele a diplomata z překladu Aleše Pohorského připravil Jaroslav Havel. V režii Ivana Chrze účinkuje Alfred Strejček. Petr Turek

Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračovaní, od 26. 9. 2012, vždy v 18.30 hod.

Účastníci a lektoři EBU Master School on Radio Features 2012 | Foto: Monika Malec

EBU 19

JAK V Y VOL AT „DRIVEWAY EFFECT“?

„Viděli jste film Rodinná oslava?,“ ptá se Lisbeth Jessen, dánská rozhlasová a  televizní dokumentaristka, vedoucí kursu EBU Master School on Radio Features. Třináct hlav přitaká, drama omase Vinterbergra bodovalo napříč Evropou. Kdo by si nevzpomněl minimálně na úvodní scénu, kde syn obviní před desítkami příbuzných otce ze znásilnění. „Před lety se v Dánsku vysílala rozhlasová talk-show a v ní jistý Alan vyprávěl svůj příběh. Vinterberg pořad slyšel a právě podle výpovědi Alana o pár let později natočil film. Mělo se za to, že základem scénáře je pravdivá rodinná historie. Alan zmizel, říkalo se, že se ufetoval. A  já jsem dostala nápad ho najít“, pokračuje Lisbeth a  místo dalšího vysvětlování pouští svůj rozhlasový dokument (aneb, jak se na  mezinárodním poli říká, feature) nazvaný E er festen, Po oslavě. Posloucháme a minutu po minutě se před námi postupně odvíjí detektivka. Ukáže se, že Alan žije. Indicie postupně vyplouvají na  povrch, zhruba v  půlce hodinového dokumentu silně tušíme, že něco neklape. A  když dozní závěrečná slova, jsme překvapeni asi stejně jako Lisbeth i samotný Vinterberg – Alan si celou svou tragickou rodinnou historii vymyslel. Detektivka, lovestory, investigativní sonda nebo poetická koláž, to všechno může být feature, žánr, kterému se v současnosti například v Německu či Irsku věnuje stejná péče jako rozhlasovým hrám a který, jak dokazuje úspěch zmiňovaného Eer festen (nebo možná ještě lépe americké série is American Life, jejíž pořady v  USA ladí a  stahuje 1,8 milionů lidí), umí přitáhnout davy. O  to, aby tradice pokračovala a žánr se rozvíjel v celé Evropě, se snaží EBU Master School on Radio Features, takřka roční kurs pořádaný letos už pošesté Evropskou vysílací

Když všechno vyjde tak, jak má, budou výsledkem kursu tematicky i  zvukově zajímavé kusy, pořady vyvolávající tzv. driveway effect, stav, kdy posluchač sedí přikovaný v autě dávno poté, co zaparkoval před domem, protože prostě musí slyšet, jak to dopadne. „Dobrý feature funguje stejně jako drama,“ říká Lisbeth, „musí obsahovat napětí, konflikt, tajemství.“ Základem je silný příběh. Ten může číhat kdekoliv.

ti tancem podporovaly polský národní fotbalový tým? Odpověď hledá s mikrofonem Monika z polského rozhlasu. Anna-Katharina se vydává pěšky z  Vídně, kde žije, do rodného Gratzu a točí s lidmi, které cestou potkává. A-nil se zajímá o své indické kořeny, a tak v pořadu prolíná záznamy z výuky hry na tradiční bubny tabla s vyprávěním v Paříži usazených imigrantů. Kolegyně Lenka točí o moravských zabijačkách a mým hlavním hrdinou je profesionální hráč pokeru. Co autor, to nápad, jiný přístup a styl. Poté, co vyslechneme připomínky ostatních, se zavíráme do učeben se svými lektory. Ladíme další postup, plánujeme, co ještě dotočit, jak pořad poskládat, kde by měl příběh začít a kde skončit. Čekají nás čtyři měsíce, během kterých musíme dát materiálu finální tvar. Až bude vše hotovo, ukáže se, jestli se i  z  letošního vrhu zrodí další hvězda typu Jense Jarishe. Tento mladý německý dokumentarista absolvoval EBU Master School před několika lety. Ve  svém dokumentu sledoval cestu jednoho páru bot, tenisek, které na  německý pult dorazily z  vietnamské továrny. Jistě i zkušenosti z kursu pomohly k tomu, že se výsledkem jeho práce stal napínavý, barvitý, investigativní kus Lifestyle, oceněný jako nejlepší evropský dokument roku 2006 na prestižní přehlídce Prix Europa.

Jak se žije obyvatelům kvetoucích, poklidných jihoněmeckých městeček, za jejichž okny se v továrnách vyrábějí zbraně vyvážené do  celého světa? Tak se ptá kolega Johannes, který v  ukázce ze svého featuru absolvuje okružní jízdu po jednom takovém klidném maloměšťáckém hnízdě s  místním farářem-pacifistou po  boku. Co přiměje dámy po padesátce, aby se převlékly do krátkých sukýnek, na ruce navlékly chomáče třásní a na veřejnos-

Jaroslava Haladová redaktorka Českého rozhlasu 3 – Vltava, účastnice kursu EBU Master School on Radio Features 2012

unií. Přihlásit se může kdokoliv mladší 35 let se zájmem o věc a základními zkušenostmi z rádia, výslednou sestavu vybírá porota podle krátké autorské audioprezentace a  návrhů témat budoucích dokumentů. Do  letošního ročníku nás prošlo 13, „východ“ zastupuje ještě Lenka Papřoková z Ostravy a jedna kolegyně z Polska, zbytek účastníků pochází ze západní Evropy. Všichni máme stejný cíl, do konce října natočit a smíchat jeden třicetiminutový rozhlasový dokument. Poprvé jsme se sešli v únoru na  čtyři dny v  Berlíně, kde zazněly úvodní informace, proběhly první lekce a  každý z  nás pohovořil se svým koučem, zkušeným dokumentaristou nebo producentem. Druhý seminář se konal v červnu. Tam už každý představil před zbytkem účastníků svůj rozpracovaný dokument a pustil ukázky, následovala diskuse, názory, rady.

20

HOŘKOSLADK Ý ŽIVOT

JACQUELINE DU PRÉ

Když se zeptáte alespoň trochu poučeného znalce hudby v Evropě a v Americe, jakou zná violoncellistku, tak nejčastěji uslyšíte jméno Jacqueline du Pré. Přestože stále ještě hraje například Natalie Gutmanová a svět má novou cellovou hvězdu jménem Alisa Weilerstein, tak legendární Angličanka je bezkonkurenčně nejznámější a díky firmě EMI i nejvydávanější cellistkou. Kromě jejího výjimečného umění k tomu přispěly její životní osudy a biografický filmový bestseller Hilary and Jackie z roku 1998, který sice kontroverzně a sentimentálně přiblížil hlavně vztah obou sester, ale hodně ji proslavil i  mezi lidmi, kteří se jinak o  klasickou hudbou nijak hluboce nezajímají. I díky filmu se stalo hlavní téma Cellového koncertu Edwarda Elgara celosvětovým hitem a Jacquliene Mary du Pré byla s  tímto koncertem identifikována. Mezi 26. lednem 1945, kdy se v  Oxfordu narodila, a  19. říjnem 1987, kdy v Londýně zemřela, se odehrál bouřlivý, intenzivní život. První lekce (od matky) hry na violoncello se jí dostalo ve čtyřech letech, v pěti bere lekce na London Violoncello School, mezi lety 1955–61 studuje soukromě u  „cellového tatínka“ Williama Pleetha na  Guidhall School of Music and Drama, ve  14 letech hraje poprvé veřejně Elgarův koncert, v roce 1960 absolvuje letní mistrovský kurs u Pabla Casalse, další rok má formální debut ve Wigmore Hall, v roce 1962 hraje Elgara na BBC Proms a  studuje u  Paula Torteliera v  Paříži, v  19 letech získává nástroj Antonia Stradivariho Davydov, ve dvaceti Elgara natáčí, v roce 1966 jede do Ruska, aby mohla nasávat zkušenosti od Mstislava Rostropoviče, o Vánocích téhož roku se seznámí na párty s Danielem Barenboimem a 15. 6. 1967 mají v Jerusalému svatbu (rodinným přítelem se stává houslista Pinchas Zukerman), v letech 1967 a 1969 vznikají známé dokumenty Christophera Nupena o nahrávání a provádění Elgara a Schubertova Pstruha, v únoru roku 1973 se uskuteční v New Yorku její poslední veřejné vystoupení – Brahmsův Dvojkoncert s  Zukermanem, Leonardem Bernsteinem a New York Philharmonic, v  říjnu 1973 Jacqueline du Pré diagnostikují roztroušenou sklerózu a dalších 14 let je obdobím, kdy při její cestě údolím bolesti a bezmoci probleskují okamžiky radosti.

Foto: EMI Classics | Mac Domnic

Milovala hlavně hudbu romantismu, k čemuž byla předurčena jak citově, tak i technicky a svými názory na hudbu. Jedním z jejích oblíbenců byl i Antonín Dvořák. V roce 1970 vznikly kouzelné nahrávky Violoncellového koncertu h moll a  Klidu lesa, kde báječný doprovod obstarali Daniel Barenboim a Chicagský symfonický orchestr. Její hra, sytý tón a širokodeché frázování, měla tisíce obdivovatelů. Není vždy čistě stylová nebo technicky dokonalá, ale je vždy osobitá. Vtáhne vás do  hudby jako centrifuga a vy musíte poslouchat. Muzikalita Jacqueline du Pré jakoby neměla hranic. Příhodnou ukázkou její osobnosti je snímek Čajkovského Klavírního tria a  moll. Kompoziční kolos, o  kterém mnozí tvrdí, že je jedním z vrcholů komorní hudby. Trio Barenboim – Zukerman – Du Pré jej nahrálo v roce 1972 v sále Fredericka Manna Izraelského rozhlasu v Tel Avivu. Ve stejném obsazení nahrála pro EMI dodnes ceněné záznamy Beethovenových klavírních trií a s Gervaisem de Peyerem trio klarinetové. I tyto snímky obsahuje 17dílný box který k 25. výročí jejího odchodu letos vydala společnost EMI. Je zde i skvělá nahrávka Chopinovy Sonáty g moll a Franckova Sonáta in A z  roku 1971 s  Barenboimem. Jedinečný je live záznam Izraelského rozhlasu Čajkovského Klavírního tria a  moll z roku 1972 (Barenboim, Zukerman), který má fantastickou atmosféru. Na jaře roku 1968 bylo zaznamenáno dodnes sugestivní provedení variací Don Quixote Richarda Strausse (Adrian Boult, New Philharmonia Orchestra). Trochu stranou stojí její nahrávky Bacha, Haydna, Händla, Monna nebo Couperina. Výjimkou je dle mého mínění nahrávka Boccheriniho Koncertu B dur. Když čtete o  jejím životě a  vidíte filmové dokumenty z natáčení, kde září energií, nadšením a radostí, tak vám přijde nespravedlivé, že odešla z  tohoto světa v  bolesti a utrpení, pravděpodobně kvůli zdravotním důsledkům roztroušené sklerózy. Naštěstí zůstaly po  ní právě ony dodnes inspirativní dokumenty a  nahrávky. Jsem přesvědčen o  tom, že její jméno nikdy nebude pouhým suchým slovníkovým heslem.

Luboš Stehlík

21

KDY Ž SLUNCE Z APADÁ...

ROZHLASOVÁ HRA ELFRIEDE JELINEK Ačkoliv je dílo nositelky Nobelovy ceny za  literaturu obecně známé, o  tom, že své dramatické úspěchy slavila nejprve rozhlasovými hrami se příliš nehovoří. tul Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! byl úspěšným průlomem v tvorbě autorky, která je dnes spojovaná především s divadelním jevištěm a romanopisectvím. Před české posluchače se tak rozhlasové drama Elfriede Jelinek dostane vůbec poprvé. Elfriede Jelinek Rakouská dramatička se v německém jazykovém literárním prostředí naplno prosadila v polovině sedmdesátých let románem Milovnice. Nekonvenčnost a štiplavá ironie jsou od té doby jedním z těžišť její tvorby, ostře zaměřené nejprve proti maloměšťáctví a nacionalismu, později také proti nevybíravým politickým machinacím západních vlád. Kritický osten autorky je zabodnut do pokryteckých praktik společnosti – ať už se jedná o jednotlivce, nebo o celek. Kromě toho je obrácen také proti jazyku a jeho deformacím, plynoucím z  manipulativního tlaku médií a  politiků. Dosud podstatným tématem je pro Jelinek nerovné postavení ženy v současné společnosti.

Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! Výsměšný podtext rané rozhlasové hry odkazuje k trendu výkonnosti, který podprahově prosazuje konzumní diktát. Z médií znějící sugestivní hesla a rady na to, jak vést materiálně šťastný život, inspirovaly autorku k  napsání této tragikomedie už v roce 1972. Že je pro české prostředí nebývale aktuální i čtyřicet let poté, nelze chápat jenom jako trpký odraz soudobé společenské zkušenosti. Autorce se totiž právě v této hře podařilo ironizovat jev, který přetrvává obecně. Touhu po zhmotnění sentimentálních maloměšťáckých představ. Jak jinak bychom mohli vnímat sugestivní „lovestory“ nezkušené prodavačky a zralého zajištěného muže? Romantický příběh o dívce, která prožila osudovou lásku a navíc se na ni usmálo štěstí v podobě nečekaného sociálního vzestupu, vystihuje Jelinek v  závěru více než sarkastickým výkřikem: „Co všechno si teď můžu koupit!“ Humor Elfriede Jelinek je, na rozdíl od jejích pozdějších děl, velmi zřetelný a čitelný. Nelze si nevšimnout jazykových klišé, která jsou rytmicky opakována, nelze nezaznamenat doslovná zobrazování triviálních mýtů, nelze si zkrátka nevšimnout, čemu všemu se autorka směje. Pro Český rozhlas hru přeložila germanistka a teatroložka Barbora Schnelle. Brněnská inscenace zvukově a hudebně pracuje se stylizací, odkazující na  metody uměle vyvolávající emoce. Režisérka Martina Schlegelová, ve  spolupráci s  hudebním skladatelem Jiřím Kučerovským a  mistrem zvuku Lukášem Dolejším, takto záměrně ironizovala audiální konvence nejen daných žánrů. Dramaturgii měla Hana Hložková, hlavní postavy ztvárnili Natálie Řehořová a  Jan Kolařík, dále účinkují Anežka Kubátová, Jana Glocová, Robert Mikluš, Vladimír Hauser, Roman Blumaier, Pavel Vacek a Alžběta Kynclová. Hana Hložková

Český rozhlas 3 – Vltava: Klub rozhlasové hry: premiéra se vysílá 2. 10. 2012 ve 21.30 hod.

VELK Ý ROK

VÁCL AVA HUDEČK A Co se vám vybaví se jménem houslisty Václava Hudečka? Zázračný mladík, který v  15 letech oslnil v Londýně návštěvníky koncertu Royal Philharmonic Orchestra, tříleté pedagogické kontakty s  Davidem Oistrachem, šťavnatý, specifický tón, usměvavá tvář, sympatické, kontaktní vystupování, několik pozoruhodných nahrávek pro Panton a  Supraphon, spiritus agens houslových kursů v Luhačovicích, manžel kdysi herečky, dnes známé spisovatelky Evy Hudečkové… Letos 7. června oslavil šedesátiny a  jubileum slaví vlastně celý rok řadou koncertů. Mimo jiné v červenci měl triumfální večer na  Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově a 6. (7.) září otevře milovaným Dvořákovým koncertem 59. sezonu Janáčkovy filharmonie Ostrava. V říjnu začne festival Svátky hudby v Praze, který před dvaceti lety založil a jenž nese název Václav Hudeček a jeho hosté. Ansámbl hostů bude hodně reprezentativní: Collegium 1704, Radek Baborák, Jiří Bárta, Jana Boušková, Kateřina Englichová, Jaroslava Pěchočová, Michaela Fukačová a  dva známí bývalí frekventanti kursů z  Luhačovic – Josef Špaček a  Jan Mráček. Je však možné, že do  Prahy za  ním přijede i  několik zahraničních hvězd. Mluví se o  Heinrichu Schiffovi, Martině Jankové… Václav Hudeček pro své věrné posluchače jistě připraví v  dalších letech ještě hodně příjemných překvapení.

Luboš Stehlík

22 Festival

Festival francouzského fi lmu uvádí mnoho filmů v předpremiéře, během loňského roku uvedl například velmi očekávaný a oceňovaný film Nevěstinec režiséra Bertranda Bonella, který osobně uvedl film v Praze.

FRANCOUZSK Ý FILM A ČESKO Češi mají francouzské filmy rádi. Téměř od nepaměti. Tradice zakotvení francouzské kultury na české kulturní scéně sahají daleko do minulosti, není tedy divu, že na ně logicky navázala už před druhou světovou válkou i obliba francouzského filmu. S tím českým měl totiž mnoho styčných bodů, především galantnost, sociální ladění, poezii a skvělou atmosféru korespondující s tématem snímku, napětí a především typický humor. Byť je ten francouzský trochu jiný než český, Češi ho vždy uměli ocenit. A nutno říci, že Francouzi měli vždycky herce, kteří ho podávali zcela neopakovatelně. Připomeňme třeba Maxe Lindera, Andrého Deeda, Onésima, Rigadina, Fernandela, Bourvila, Jeana Paula Belmonda, Louise de Funése, Gerarda Depardieua, Pierra Richarda. Vedle těchto umělců, hodně spjatých s veselohrami, tu ovšem byli i „drsňáci“ typu Jeana Maraise či Jeana Gabina. A česká dívčí srdce lámali svého času Gérard Philipe (mimochodem v roce 1955 navštívil tenhle „srdcerváč“, kterému bylo vy měřeno pouhých pětatřicet let života, Československo) či Alain Delon. Na své si ovšem – díky francouzskému filmu – přicházeli a stále přicházejí i muži. Výčet vynikajících a půvabných francouzských hereček by zabral několik stran, zmiňme jen ty nejhvězdnější: Annie Girardot, Audrey Tautou, Josephine Bakerová, Brigitte Bardotová, Juliette Binocheová, Catherine Deneuveová, Isabelle Huppertová, Miou-Miou,

Sylvie Testudová, Jeanne Moreauová. Některé z nich jsme mohli uvítat i u nás doma. Vždycky to bylo potěšení. Navíc v komunistické éře, zejména v 50. letech minulého století, patřily francouzské filmy společně s italskými k jedněm z mála ze „západní“ provenience, které jsme mohli v našich kinech vidět. Šlo především o komedie, ale také třeba o pověstné francouzské detektivky. Na přelomu 50. a 60. let se k nám pak dostávaly snímky francouzské nové vlny. Snímky Jeana-Luca Goddarda, Francoise Truffauta, Jacquese Rivetta, Agnés Vardové, Clauda Chabrola, Érica Rommera či Alaina Resnairse byly přijímány s nadšením a dozajista se staly velkou inspirací tehdejším mladým československým filmařům, kteří se tím ostatně nikdy netajili. Zajímavé je i další česko-francouzské filmové propojení. Někteří francouzští herci jsou dodnes neodmyslitelně spojováni s hlasy jejich českých dabérů. Louis de Funés s Františkem Filipovským, Jean Gabin s Rudolfem Hrušínským, Jean-Paul Belmondo s Jiřím Krampolem, Yves Rénier s Miroslavem Moravcem, Annie Girardot s Věrou Galatíkovou, Pierre Richard s Petrem Olivou. Vraťme se ale ještě na chvíli trochu hlouběji do filmové historie. Jak známo, Francouzi, konkrétně bratři Lumiérové, jsou považováni za nejpionýrštější zakladatele kinematografie. A pokud

Foto © Festival francouzského filmu

jsme mluvili o humoru, už oni ho v sobě nezapřeli: jeden z jejich prvních snímečků se jmenuje Pokropený kropič. Tato groteska je v dějinách kinematografie pokládána za první hraný film. Mimochodem česko-francouzské filmové styky sahají už do konce 19. století, kdy oživlými fotografiemi okouzlený Jan Kříženecký od bratří Lumiérů zakoupil kinematograf a stal se průkopníkem nového uměleckého a zábavního odvětví v českých zemích. Před první světovou válkou v našich kinech pak převládaly francouzské filmy. A hned po válce, v roce 1919, byla v Praze založena první francouzsko-česká filmová společnost La Tricolore. Opravdu se nelze divit, že jsou Češi fandy francouzské kinematografie. Už těsně po druhé světové válce jsme obdivovali (a zůstalo nám to dodnes) například poezii Červeného balonku (Albert Lamorisse, 1956) či filmů Jacquese Tatiho, sociální notu kriminálních příběhů, neohroženost mužů zákona, například komisařů Maigreta (Jean Gabin) či televizního Moulina (Yves Rénier), vynalézavost a galantnost lupičů (za všechny připomeňme ve filmu mnohokrát ztvárněného zločince – gentlemana Arséna Lupina) a naopak popletenost policistů (četník Cruchet v nezapomenutelném podání Louise de Funése), ale také půvaby francouzských hereček, šarm Gérarda Philipa ve Fanfánu Tulipánovi, ale i erotický nádech filmové série o nezkrotné Angelice. Kolika

českým mladým mužům, kteří si odkrucovali základní vojenskou službu, Angelika rozsvěcovala temné dny vojny! Nejen oním náznakem (v zásadě cudné) erotiky, ale také barevnými exotickými dálkami, ve kterých Angelika prožívala svá dobrodružství. A tohle okouzlení ženskou krásou a vůněmi dálav se samozřejmě zdaleka netýkalo jenom vojáčků. Linie pozitivního přijímání francouzské kinematografie u nás nebyla nikdy přerušena, měla snad jen období přílivů a drobných odlivů v závislosti na kvalitě snímků, které přicházely do českých kin. Nepřekvapí proto ani obliba různých „francouzských“ festivalů u nás a hojná návštěvnost francouzských snímků na festivalech dalších. Festival francouzského fi lmu už pevně zakotvil v kulturním kalendáři nejen v Praze, ale díky ozvěnám i v dalších českých a moravských městech. Letos na podzim se bude konat už popatnácté. Vedle připomínek velkých osobností francouzského filmu a slavných titulů historie si akce po celou dobu své existence zakládá i na tom, že představuje aktuální trendy a počiny ve francouzské kinematografii – od hraného přes dokumentární po animovaný film. A dováží snímky vzniklé nejen ve Francii, ale i francouzsky mluvená díla ze světa, od Belgie přes Afriku až po Kanadu. K většině z nich pak do Prahy přijíždějí i tvůrci, zajímavá setkání s nimi pak dále

23

Catherine Deneuve a režisér Francois Ozon při práci na filmu Profesionální manželka (2010) Foto © Festival francouzského filmu

přibližují situaci v kinematografii země galského kohouta. A díky Festivalu francouzského filmu přijíždějí i hvězdy – nedávno například pražské publikum okouzlila stále šarmantní Fanny Ardantová, mimo jiné herečka a partnerka Francoise Truffauta. Francouzské snímky tradičně uvádějí i další české festivaly – v Karlových Varech, ve Zlíně, Letní filmová škola v Uherském Hradišti, dokumenty jsou k vidění na specializovaném festivalu v Jihlavě. A francouzské snímky tu pravidelně bodují. Letošní hlavní soutěž v Karlových Varech překvapivě francouzského zástupce neměla. Prý se neurodilo. Nicméně jednu z hlavních cen našeho nejvýznamnějšího filmového festivalu, ocenění za režii, si odnesl kanadský, francouzsky mluvený snímek Kamion. Příběh stmelení zbytku jedné obyčejné rodiny, příběh nenápadné, ale účinné pomoci, kterou poskytnou dva dospělí bratři svému otci. K významným okamžikům česko-francouzského filmového souznění lze zařadit i karlovarské vítězství snímku Amélie z Montmartru v roce 2001 a následně i zisk Českého lva za nejlepší zahraniční film. Audrey Tautou v hlavní roli tohoto půvabného dílka okouzlila Čechy a po nich i celý svět – po tom karlovarském získal snímek desítky dalších ocenění.

Francouzské filmy pravidelně uvádí i zlínský Filmfest. Vloni tu francouzská kinematografie slavila obrovské úspěchy. Film Pokradmu si odnesl Cenu dětské kritiky, výtečná Klukanda (s obrovským citem zpracovávající téma homosexuality) Cenu Miloše Macourka, Mám vás rád úplně nejvíc divácké Zlaté jablko, Láska jako jed Cenu ministra kultury České republiky. I ve Zlíně bývají k vidění nejen snímky, které spatřily světlo světa ve Francii, ale také opusy vzniklé na francouzsky mluvených teritoriích po celé zeměkouli. A i tady defilují snímky všech filmových žánrů. Mimochodem v animované tvorbě je dnes Francie mezi velmocemi. Letos zaujal ve Zlíně například film Giganti (rež. Bouli Lannerse), zajímavě souznící s hlavním tématem soutěže – vztahem dětí a rodičů. Dále tu byly uvedeny hrané filmy Horká vlna (rež. J. J. Jauffret), Země zapomnění (francouzsko-izraelské režisérky Michale Boganimové) a řada snímků animovaných – Fuga, Hlídač přejezdu, Návrat, Odstín modré, Pomluvy. Nutno říci, že Francouzi jsou vůči českému filmu a obecně české kultuře naladěni velice příznivě. I díky takovým osobnostem, jakými jsou třeba Milan Kundera nebo A. J. Liehm. To by ale už bylo na jiné povídání.

Tomáš Pilát

POCTA GRAMOFONOVÉ DESCE ANEB VINYLOV Ý VÍKEND 14.–16. září 2012 Máte taky doma zajímavou desku? Čím to, že mnozí posluchači stále vyhledávají a kupují vinylové desky? Je lepší digitální zvuk v CD kvalitě, zkomprimovaná mp trojka, anebo praskající, ale výškami i basy přirozeně nasycený „hlas“ linoucí se z gramofonu? Jaká je historie gramofonových desek, a to nejen vinylových, ale i šelakových, válečkových, vyrytých do rentgenových snímků a kdoví do čeho ještě? Jak souvisel design gramofonů a obalů desek s výtvarným kontextem své doby, jaké nahrávky jsou na těchto nosičích dosud ojedinělé? Tyto a další otázky si budeme klást a odpovědi hledat během Vinylového víkendu na Vltavě. Zapojí se všechny složky stanice. Od vážné hudby přes jazz a Čajovnu až po publicistické a literárně-dramatické žánry. Už od pondělka do pátku odvysíláme Matiné s podtitulem Račte si natáhnout gramofon. V Jazzových podvečerech zazní koncerty, dostupné z vinylových desek nebo unikátní nahrávky jazz & poetry z raných 60. let. Čajovny přispěchají s tématy současných DJ´s, někdejších licenčních gramodesek či nelegálních burz za dob komunismu. Sobotní víkendová příloha přinese reportáž z naší nejznámější výrobny gramofonových desek v Loděnicích u Prahy i ze specializovaných vinylových prodejen. Pohovoříme se zvukovými mistry i s fanatickými sběrateli. Z desek zazní Fibichův a Vrchlického melodram Smír Tantalův, supraphonské pásmo poezie Jacquese Préverta Jak udělat podobiznu ptáka nebo opera o Josefu Myslivečkovi Il Divino Boemo. V neděli odpoledne Vinylový víkend vyvrcholí prostorem pro improvizované vstupy hostů. Kdo má doma zajímavou gramodesku, může se přihlásit. I vy máte příležitost! Pozveme vás do studia, odvysíláme nahrávku, popovídáme o ní. Navzdory výhodám, které v oblasti výroby, šíření, distribuce a archivace hudby nesporně přináší digitální éra, zůstávají gramofonové desky milým a opečovávaným uměleckým artefaktem i v dnešní době. Pořady připravují Tomáš Černý, Petr Vidomus, Vojtěch Babka, Aleš Opekar a řada dalších redaktorů a spolupracovníků stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Aleš Opekar

24 Schůzky s literaturo literaturou

HOMÉR A SCHLIEMANN ANEB SETK ÁNÍ PO TŘECH TISÍCILETÍCH Homérova Iliada vznikla stejně jako Odysseia patrně v 8., možná i v 9. stol. před Kristem. Je otázka, kdo byl vlastně autorem těchto vpravdě nesmrtelných eposů, zda to byl jediný tvůrce, nebo dva, popřípadě zda oba eposy nejsou poskládány z textů více tvůrců, vzniklých dokonce v různých dobách – spolehlivá odpověď na tyto otázky sice neexistuje, ale oba eposy zůstávají živou součástí světové kultury, jedním z  jejích základních pilířů a  kořenů. Ilias, dramatická epizoda z  dlouhého obléhání Troje, přináší střet vyhraněných individualit, jakými byli Achilleus, Agamemnon, Hektor a další hrdinové. Ve dvacátém století vznikly dva české překlady těchto eposů: první od klasického filologa Otmara Vaňorného (1921), později přepracovaný Ferdinandem Stiebitzem a Rudolfem Mertlíkem, který důsledně zachovává hexametr, někdy až na hranici srozumitelnosti. Druhý překlad vznikl na jiném principu, který zvolil Vladimír Šrámek. Ten místo hexametru použil volný verš, respektive hexametr rozvolnil, a  tím umocnil dramatičnost a  srozumitelnost eposu. Na  rozdíl od Vaňorného nepoužíval Šrámek homérovská kompozita (volooká Héra, mužohubný Ares) a  nahradil je přirozenými obrat soudobé češtiny. Někteří klasičtí filologové jeho pojetí kritizovali, ale zároveň ocenili zpěvnost Šrámkova překladu. Šrámkův překlad Odysseie vyšel poprvé v  roce 1940, poté 1945 a 1987. Jeho překlad Iliady, vytvořený v době okupace, takové štěstí neměl: byl připravován k vydání, ale v  důsledku různých okolností z  realizace několikrát sešlo, text se ztratil. Kompletní text překladu byl nalezen až roku 2001. Vyšel poprvé až v roce 2010 v nakladatelství Academia.

Překladatel Vladimír Šrámek (1893–1969) vystudoval práva, ale více ho zajímalo divadlo a literatura. Celý svůj život působil v  občanských povoláních, ale soustavně spolupracoval s Národním divadlem a Divadlem Na Vinohradech – jako herec, jako překladatel divadelních her a dramaturg. Překládal hry F. Schillera, J. W. Goetha, H. Ibsena, mimořádným počinem bylo přeložení Starého zákona (1947–1951). S  největším ohlasem se setkaly Šrámkovy překlady klasické literatury řecké a  římské (Aischylos, Sofokles, Plautus, Aristofanes, Homér). Šrámkův Homér v sobě nemá místo pro klasizující patinu, zato však překvapivě otevřel dílo mladším generacím. Pátrání po téměř tři tisíce let starých památkách probíhalo téměř detektivním způsobem: „ ‚Přiznávám, že jsem stěží mohl přemoci dojetí, když jsem před sebou uviděl nesmírnou trojskou pláň, jejíž obraz se vznášel přede mnou už ve  snech mého raného dětství,‘ cituje Schliemanna Ceram. A Ceram pokračuje: Už tento první pohled mu však napověděl, že na  tomto místě, vzdáleném tři hodiny od  pobřeží, u  vesničky Bunarbaši (kde podle většiny tehdejších vědců by byla měla Troja stát), že zde stát nemohla, protože Homérovi hrdinové několikrát za den dokázali doběhnout od svých lodí k trojskému hradu. A na tomto kopečku že by mohl stát Priamův hrad s dvaašedesáti místnostmi a s kyklopskými hradbami? Schliemann otevřel Iliadu a četl si verše o strašném boji Achillea s Hektorem; četl, jak ‚statný jezdec‘ Hektór prchal před Achilleem, takže … rychlým během kol hradeb Priama vládce třikrát oběhli kolem – a bozi se dívali všichni.

Schliemann se vydal na  popsanou cestu. Našel svah, a  to tak strmý, že jej musel zlézat po  čtyřech. To ho posílilo v  přesvědčení, že Homéra, jehož popis krajiny měl za  vojenskou topografii, rozhodně ani nenapadlo, aby nechal své hrdiny třikrát za sebou šplhat do tohoto svahu ,rychlým během‘. A  zjistil, že kdyby Trója ležela na  Bunarbaši, museli by Achajové během devíti hodin boje proběhnout neméně než 84 kilometrů. Oprávněnost jeho pochyb o tom, že zde ležela Trója, potvrzovalo i  to, že tu nenašel nejmenší stopy po  ruinách, ba ani po střepech, kterých bývá na podobných místech množství, kyklopské hradby nemizejí beze stopy, a přece tu nezbylo po  nich ani památky. Byly však jinde. Ukazovaly se i oku povrchního pozorovatele ve zříceninách Nového Ília, zvaného nyní Hisarlik, což znamená tolik jako ‚palác‘, vzdáleného dvě a  půl hodiny na  sever od Bunarbaši a pouhou hodinu od pobřeží…“ Rozhlasové putování po stopách Trojské války, Homérova eposu Ilias a  jednoho šťastného badatele z  překladu Vladimíra Šrámka připravil a  režii má Petr Adler. Účinkují: Stanislav Oubram, Hana Kofránková, Lukáš Hlavica a Jolana Nováková.

Petr Turek

Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 2. 9. 2012 ve 20.00 hod.

Histo Historický klub 25

JIŘÍ GUTH-JARKOVSK Ý DŽENTLMEN NA CESTÁCH — NEJENOM PO SE VERU

„Siréna lodní zahučí, scházíme bez hluku a volání na loď a tiše odjíždíme… do Stockholmu. Víc než které jiné město připomínal mi Stockholm naši Prahu, jak kontrastem, tak podobností. Prvého je trochu víc, ba mnohem víc, počínaje od toho sic jednotvárně úhledného, ale oživeného zámku královského, až po to velké množství vod, – druhého zase je dost málo, a redukuje se ta podobnost jenom na veliké činžáky, které stejně nevlídně a strnule trčí do vzduchu jako u nás“, tak začíná svou Pohlednici ze Stockholmu (z cestopisu Skizzy ze Švédska a Finska, 1903) učitel, novinář, „katecheta“ bontónu, propagátor sportu, generální tajemník mezinárodního olympijského výboru, předseda Českého klubu turistů, redaktor časopisu Turista a v neposlední řadě také ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka. Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci, vystudoval filozofii v Praze, dokonce se stal prvním držitelem doktorátu na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Pak působil jako vychovatel v rodině Schaumburg-Lippe v Ratibořicích. Právě s knížecí rodinou podnikal první zahraniční cesty a z nich začal posílat své „pohlednice“ do časopisu Květy. Traduje se, že prý v dětství maličko zadrhával v řeči, takže se o to náruživěji snažil věnovat psaní. Už v roce 1870 (to mu bylo 9 let!) si začal psát Deník s podtitulkem Krátká vypravování mého věku v cizině. První zápis tohoto Deníku patří cestě tří bratří Guthových do „nepatrné vsi jménem Librantice“, kde stával větrný mlýn a kde všichni tři „posilnivše se“ šli dál… Tehdy ta jejich „cizina“ začínala skoro za humny.

S knížecí rodinou procestoval Jiří Guth později Evropu, Afriku, Asii i Severní Ameriku. Na evropský sever zamířil poprvé pravděpodobně v roce 1889, společně s bratrem Karlem. K cestě ho, jak podotýká historik Zdeněk Hojda, inspiroval jeho norský přítel Helvin, s nímž se seznámil v Ženevě. Svou první cestu do Skandinávie popsal v knize Za sluncem půlnočním. Cesta z Christianie na Mys Severní a zpět. Guthův zájem se neomezoval pouze na cesty do Skandinávie, kromě vlastních překladů z francouzštiny a němčiny redigoval také české překlady cestopisů Nansenových, Sverdrupových, Nordenskjöldových a Hedinových. „Turistika jest cestování pro fyzické a duševní osvěžení v přírodě a v neposlední řadě seznání přírodních krás a historických památek. Od cestovatelství se liší tím, že je omezena na kratší dobu a bližší kraje. Nemá za účel zkoumání krajů neznámých.“ Tak charakterizuje pojem turistika Masarykův slovník naučný. V prvním vydání Ottova slovníku naučného z konce devadesátých let 19. století ještě tento termín nenajdete. První průkopníky turistiky – byť v živelné podobě – však u nás najdeme mnohem dřív. Od poloviny 19. století ji provozují známí i neznámí „turisté“. Jiří Guth mezi ně patří také. Cestoval jako turista i „služebně“ – jako člen mezinárodního olympijského výboru. Pro sebe a své čtenáře objevuje malebné kouty navštěvovaných zemí, umí ale také napsat zaujatou reportáž o posledních technických vynálezech – například o telefonu ve Švédsku. Ve Stockholmu.

„S chloubou oprávněnou nazývají Stockholmští svoje město městem telefonu. Ať z kterékoliv strany blížíme se Stockholmu – nejraději ovšem ze strany mořské – vždycky upoutá naši pozornost vysoká, železná, hranolovitá věž. Stavba docela neobvyklá, průhledná jako krajkoví, z níž sta, ne-li tisíce drátů vybíhá do všech čtyř úhlů světa. Telegrafická věž Allmäna. Telefonicky jsou ve městě spojeny všechny hotely, restauranty, kavárny, obchody, většina obydlí soukromých, ba dokonce i malé kiosky… v každém z nich můžeš levně zapřísti telefonický hovor.“ Jako muž propagující zdravého ducha ve zdravém těle nezapomíná Guth ani na své „sportovní“ poslání. Ostatně právě na pozvání Axela Lindhala, kolegy z mezinárodního olympijského výboru, se vypravil v roce 1902 do Švédska a Finska. Sportu v těchto zemích věnuje ve svých cestovních skicách celou jednu kapitolu, v níž si nemůže vynachválit severského sportovního ducha: „Ze všech vodních sportů je ve Švédsku nejrozšířenější – poněvadž nejpřístupnější – plování. Koupel s plováním spojená jest kde komu, mladým i starým obého pohlaví, nejmilejší zábavou, a proto také je lepých a svižných postav ve Švédsku mnohem více než kdekoliv jinde…“ A to nejsou jediné objevy a postřehy, které pro nás Jiří Guth sesbíral. V Historických klubech (říjen–listopad) si jich můžete vyslechnout mnohem víc, včetně komentářů historika Zdeňka Hojdy. Eliška Závodná

26 Ladění s

Brit Jensen vystudovala v Dánsku rétoriku. Díky studijnímu pobytu v  Praze má dnes českého manžela Jiřího Plieštika, dceru nke a  syna Tadeáše. Část roku žijí v Čechách a část v Dánsku. Na  jaře uvedla stanice Vltava v  rámci Severského roku cyklus jejích reportáží z norského města Lillehammer. V listopadu bude stanice vysílat Britin dokument o čtvrti Christianii v Kodani.

Čím vás ta čtvrť inspirovala? Je to taková ,,free“ čtvrť, ve které dřív byla kasárna. Už v  70. letech minulého století se sem nastěhovali především squateři. Celá čtvrť Christiania je jiná než zbytek Kodaně. Jsou zde hodně různorodé a  zajímavé domy, které stavěli architekti i  z  jiných zemí, například z  Německa. Žijí zde nejrůznější lidé, kteří chtějí žít jinak. Vládne zde tedy levicové uvažování, například se platí do  společné kasy, místo aby se platilo nájemné. Předchozí pravicová vláda, které se uspořádání v této čtvrti nelíbilo, udělala zákon, že fond bude vlastnit ta území, která byla dosud majetkem státu, ale okupovaná obyvateli Christianie. Co tyhle změny budou pro čtvrť znamenat, také zkoumám v dokumentu. Někdo se bojí, že to znamená konec svobody vlastnictví. Někdo doufá, že duch Christianie se ještě může zachránit. Téma mě lákalo už dlouho, ale stále jsem nevěděla, jak pořad udělat. Hledala jsem klíč. Až jsem našla pána, který je Dán a  spisovatel. Bydlel v  Christianii pár roků na přelomu 70. a 80. let. Jeho otec byl Čechoslovák, a proto také má napůl české jméno: Per Smidl. Spisovatel Smidl bydlel i v Česku a mluví trochu česky, což je v dokumentu také slyšet. Vlastně on uprchl z Dánska do Česka. To je dost neobvyklý a skoro neuvěřitelný příběh, ale tady byl v roce 1993 uznán z humanitárních důvodů jako uprchlík. Pan Smidl bydlel v  Praze 12 let

a se svou dánskou ženou zde založil rodinu. Pak se zase vrátili do Dánska a minulý rok vydal román, který se odehrává v Christianii. Dokument je vlastně procházka s  panem Smidlem současnou Christianií. Ukazuje důležitá místa, posloucháme útržky z jeho románu a také se setkáme s dějinami Christianie a posledním vývojem této čtvrti. V květnu 2011 stanice Vltava odvysílala váš dokument o lidech, kteří prodávají časopis Nový prostor. Jak jste se k tématu bezdomovců dostala? Když jsem chodila kolem prodejců Nového prostoru, říkala jsem si, že určitě mají zajímavé životní příběhy a neobvyklé zážitky. Při osobních setkáváních a  rozhovorech mě zaujalo, že za sebe berou zodpovědnost. Nemají pocit, že společnost nebo jiní lidé můžou za to, v jaké jsou situaci. A sami se ji snaží řešit. Myslím, že nejhorší je, že bezdomovec ztratí svoji sociální síť, své dosavadní vazby. Není pak vlastně nikdo, kdo by mu pomohl z obtížné situace se dostat. To mě asi trápilo nejvíc. Nikdo přece nechce zůstat sám, bez pomoci. Dělala jsem rozhovory v Brně i v Praze. Vznikl padesátiminutový dokument a  jedenáct reportáží pro Nový prostor. Navíc manžel nafotil portréty těch „mých bezdomovců“ a  vznikla z  toho internetová expozice, která se jmenuje „Rádio NP“. (Pořady jsou dostupné na: www.novyprostor.cz.) Co mě překvapilo, byl fakt, že tenhle cyklus zaujal řadu lidí, ba víc, než jsem si myslela. Dokonce jsme uspořádali v Brně v kavárně Cafe 99 besedu, kde jsme pouštěli některé reportáže a debatovali jsme s návštěvníky i s prodejci Nového prostoru o bezdomovectví. Které z příběhů se vám nejvíc vryly do paměti? Především mě zajímalo, co to je být bezdomovec. Úplně to základní: Jak se člověk ocitne bez domova, jak pak žije a jak se cítí? Ty příběhy byly opravdu různorodé. Například jeden pán se zabýval výrobou mýdla, původně pracoval v továrně jako technik. Další třicátník z Prahy začal hrát na automatech. Všechno prohrál a ztratil. Nebo paní, která se přistěhovala ze Slovenska. Přijela prostě do Brna, aby tu našla svobodu. Nechala za sebou rodinu,

celý dosavadní život. Další dva lidé se léta starali o pumy, lamy a všelijaká zvířata u cirkusu. A když z tohoto způsobu života začali být unavení, skončili s ním. Stali se taky brněnskými bezdomovci. Po čase si postavili zemljanku na okraji Brna. Ale hlavně je zajímavé, že tito lidé většinou hluboce reflektují svůj život. Často mnohem víc než my, kteří žijeme jen nějaký ten „normální“ život. Z jaké jste rodiny, že vás zajímají témata anarchistů a bezdomovců? Zajímají mě lidi, kteří vyprávějí o svém životě. Ať už žijí jinak než většinová společnost, nebo ne. Jak vyprávějí o sobě. Jaká používají slova, metafory atd… Doufám i věřím, že dokumenty o  tom, jak žijí a  myslí, nám mohou pomoci, abychom si navzájem víc rozuměli, i když jsme rozdílní. Každý člověk má spousty zajímavých příběhů, každá rodina je jich plná. Jaká je moje rodina? Oba moji dědečkové byli farmáři z  venkova. Jeden byl chudý a  pracovitý. Druhý se na tu práci vůbec nehodil – byl v podstatě špatný farmář, ale z bohatších poměrů. Na statku bohatšího z nich, čtyřicet kilometrů od Kodaně, jsem vyrostla. Teď tam v bytě, vybudovaném ze stájí, s rodinou bydlíme. Do dánského rádia jste dělala pořad o ženách, které porodily děti doma. Je to i váš příběh? Taky jsem rodila doma – dceru i  syna. Byl to pro nás s mužem životní zážitek. V Dánsku to není tak neobvyklé jako tady. V kraji, kde bydlíme, jsou porodní asistentky, které jsou specializované na  domácí porody. Spolupracují s  nemocnicí a  domácí porod je normálně hrazený zdravotní pojišťovnou. Když se podíváte na  statistiku, moderní, domácí porod není žádné riskování – je naprosto stejně bezpečný jako porod v  nemocnici. Ale porod obecně vždycky znamená určité riziko. Jaký je váš poslední dokument? Dělala jsem dokument s tátou mého manžela, který je ze Slovenska, a  s  mým dědečkem z  Dánska. Oba jsou přibližně stejně staří. Jsou si v  něčem velmi podobní, oba jsou obyčejní a  rádi o  svém životě vyprávějí. Oba jsou také z chudých poměrů a z venkova.

Rozhovor 27

V dokumentu se v jejich výpovědích střetávají stejná témata jako II. světová válka, kterou prožili jako děti. Jeden se pak vyučil jako farmář a  druhý jako elektrikář. Oba šli do  vojenské služby v  období studené války, jeden byl v kasárnách spojenců v Německu, druhý v Plzni na letišti, kde hlídali, aby letadla spojenců nelétala přes hranici. I když tihle dva muži nejsou nijak mimořádní, tak jsou na sebe hrdí, co v životě dokázali, že to všechno zvládli. I jako důchodci vedou spokojený život. To se mi zdá zajímavé. Dnes si každý myslí, že se musí stát hvězdou. Podle mě je to hloupost, škoda, protože spousta lidí si tak svou nespokojeností, očekáváním a honbou za bůhvíčím ničí život. Uslyšíme jejich příběh i na Vltavě? Zatím o tom nic nevím… Ale teď se ukázalo, že ho možná bude vysílat Australské rádio. Tak jsem hodně zvědavá.

JAN NOVÁK: ALJAŠK A ANEB PŘÍBĚH PŘÍBĚHU Příběhem z  podtitulu Novákovy prózy je vyprávění o problémech, s nimiž se potýkal sám autor při hledání námětu pro svou tvorbu. Původně filmový scénář, později divadelní hru a naposled právě tuto prózu. Děj začíná na počátku 80. let minulého století, v Chicagu, kde začínající spisovatel svůj „tip“ na  zaručeně úspěšný příběh, ulovil v černé kronice při listování jedněmi místními novinami. Spisovatel, fi lmový scénárista a  dramatik Jan Novák se narodil 4. 4. 1953 v  Kolíně. Navštěvoval první ročník kolínského gymnázia. O prázdninách v roce 1969 odešel s rodiči do Rakouska a odtud po ročním pobytu v uprch-

Zůstala jste tady šest let…. Studovala jsem dohromady asi dva roky na Karlově univerzitě. Potom jsem byla na  mateřské dovolené. A pak zase psala magisterskou práci – zkoumala jsem veřejné proslovy Gustava Husáka. Novoroční proslovy, prvomájové, volební atd. Přečetla jsem jich kolem padesáti a psala pak rétorickou analýzu. Velice mě to zajímalo, ale Češi většinou jen kroutili hlavami, že se tím chci zabývat. A když jsem studium skončila, pracovala jsem pro mezinárodní firmu, které jsem radila z Prahy do Skandinávie ohledně lidských zdrojů. Třeba jak vytvořit kontrakt, anebo jak dát někomu výpověď. Firma bohužel nechtěla nic dobrého pro zaměstnance a pro mě to tím pádem byla nesnesitelná práce. Hlavně jsem chtěla spolupracovat s rádiem. Pak jsem začala pracovat jako rozhlasová žurnalistka pro Nový prostor, na audio projektu, který jsem sama vytvořila a uskutečnila na základě grantu od Nadace Rok jinak.

Vraťme se do současnosti. Pracujete jako „freelance radio journalist“ i pro dánské rádio… V  září budu dělat dokument o  kraji, ze kterého pocházím. To je na ostrově Sjaelland, ale i když je to jen 35 km od Kodaně, působí to jako hluboký venkov. Tam se kdysi odehrával boj mezi dvěma polomafiánskými skupinami. Žije tam také skupina tvrdších protestantů. Zkusím dát dohromady tyhle fenomény a  události, abych vytvořila obraz kraje. Vedle toho máme s  manželem společný projekt, připravujeme v Dánsku výstavu 12 výborných českých umělců. Vernisáž bude 7. 9., tak už se to rychle blíží, máme už hotové i webové stránky (www.britandjurasflyinggallery.net).

lickém táboře Traiskirchen do USA. Studoval na Shimer College ve státě Illinois a na Chicagské univerzitě. Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, deset let pracoval v computerovém oddělení telefonní společnosti, koncem devadesátých let byl několik let zaměstnán u bezpečnostní agentury jako strážce při převozu peněz. Od studentských let se věnuje literární činnosti. Zprvu psal verše, které publikoval časopisecky. Knižně debutoval česky psaným souborem povídek Striptease Chicago, které vyšly v  nakladatelství 68 manželů Škvoreckých v  Torontu (1983). Je autorem próz Miliónový jeep (1985), Perfektní život (1987), Samet a pára (1992), Co já vím? (vzpomínková kniha Miloše Formana, 1994), Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a  básníci (1995), Zatím dobrý (2004 a  2011 druhé, rozšířené vydání), Děda (2006), Za  vodou (kniha rozhovorů, 2009), Aljaška (2011), Hic a  kosa v  Chicagu (2011); divadelních her Čížci (1979), České nebe (1980), Strýček Josef (1991), Aljaška (1989), Vražda sekerou ve sv. Petěrburgu (2000), Tolstoj a  peníze (2009) a  několika filmových scénářů (nejvýznamnější je jeho scénáristická spolupráce s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Maxmiliánem Schellem, s Jurajem Jakubiskem a Davidem Ondříčkem).

Hlavní postavou scénáře inspirovaného zprávou z novin je nenápadný, zakřiknutý a  nešťastně zamilovaný řidič chicagské pekárny, který se po vyhození z práce nesmíří se situací a rozhodne se pomstít svému šéfovi. Tato dějová linie se mísí s osobními vzpomínkami samotného Jana Nováka a fikce se mísí s popisovanou realitou natolik, že nelze rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé. Spisovatel si přisvojuje cizí látku, ale nakonec vypráví pod touto záminkou vždycky o sobě.

Jolana Matějková

Četbu na pokračování ze své prózy připravil autor. V režii Markéty Jahodové účinkuje Otakar Brousek ml.

Jiří Vondráček

Český rozhlas 3 – Vltava: od 18. 9. 2012, vždy v 18.30 hod.

„Uvažoval jsem, zda by nebylo možno uspokojit je všechny tři a  napsat tři opery zároveň najednou. Salieri ode mne nežádal původně drama. Napsal v  Paříži hudbu k  opeře Tarar, chtěl ji nyní změnit v  drama s  italským textem, a žádal tedy volný překlad. Mozart a Martini mi nechávali ve  výběru volnou ruku. Zvolil jsem tedy pro Mozarta Dona Giovanniho, námět, který se mu nesmírně líbil. A pro Martiniho L´arbore di Diana (Dianin strom), protože jemu jsem chtěl poskytnout milý námět, vhodný pro jeho líbezné melodie, které mluví k duši a jež málokdo dovede napodobit.

29. října 2012 uplynou přesně dvě a čtvrt století od světové premiéry „opery oper“, která se konala v  pražském Stavovském divadle (v nastudování Guardassoniho italské operní společnosti). Ve vltavském vysílání připomeneme toto významné výročí o víkendu 27.–28. října hudebními i slovesnými pořady. Zajímavým úhlem pohledu na Mozartovo operní veledílo jsou Paměti Lorenza da Ponte, který dostal nabídku psát libreto nejen od Mozarta, ale také od Antonia Salieriho a Vincenza Martiniho…

Když jsem tedy měl ty tři náměty, šel jsem k  císaři, vyložil jsem mu svou myšlenku a pověděl jsem mu o svém úmyslu napsat tři opery zároveň. – To nedokážete! – odpověděl mi. – Třeba ne, řekl jsem na to – ale pokusím se. – V noci budu psát pro Mozarta a budu si přitom myslit, že čtu Dantovo Peklo. Dopoledne budu psát pro Martiniho a budu si představovat, že studuji Petrarku. Kvečeru budu psát pro Salieriho a to bude můj Tasso. – Moje přirovnání se mu velmi líbilo; a sotva jsem se vrátil domů, dal jsem se do práce. Sedl jsem si ke stolku a vytrval jsem u něho dvanáct hodin bez přerušení. Láhev tokajského vpravo, kalamář uprostřed a  krabičku sevilského tabáku vlevo. V  domě byla s matkou, která se starala o domácnost, krásná šestnáctiletá dívenka (rád bych ji byl miloval jenom jako dcerušku, ale…) a ta na zazvonění kdykoli přiběhla do mého pokoje; a přiznám se, že jsem zvonil velmi často, zvláště když se mi zdálo, že mé vzněty chladnou: přinášela mi zákusek nebo šálek černé kávy nebo také jen svou milou tvářičku, vždycky veselou a  úsměvnou, jako stvořenou k tomu, aby probouzela básnický vzlet a duchaplné myšlenky. A  tak jsem pracoval dvanáct hodin každého dne, s krátkými přestávkami, po celé dva měsíce, a ona po celou tu dobu pobývala v sousedním pokoji s knížkou v  ruce nebo s  jehlou a  vyšíváním, vždycky ochotná přiběhnout na  zazvonění. Sedávala někdy blizoučko vedle mne, bez hnutí a beze slova, dívala se na mne a blaženě se usmívala, vzdychala a někdy vypadala, jako by jí bylo do  pláče. Zkrátka, ta dívka byla mou Kalliopé pro tyto tři opery a byla jí potom pro všechny mé verše, které jsem napsal během dalších šesti let. Zpočátku jsem jí dovo-

loval návštěvy dost často; později jsem je musel omezit, abych neztrácel příliš mnoho času v milostných něžnostech, v nichž ona byla dokonalá. Toho prvního dne, mezi tokajským vínem, sevilským tabákem, kávou, zvonkem a  mladou Múzou, jsem napsal dvě první scény z  Dona Giovanniho, dvě scény z  L´Arbore di Diana (Dianina stromu) a víc než polovinu prvního jednání z Tararu, jehož titul jsem změnil na Assur. Ráno jsem donesl ty scény svým třem skladatelům, kteří ani nemohli uvěřit, že je možné to, co na vlastní oči četli; a  za  šedesát tři dny obě první opery byly úplně hotovy a z té poslední více než dvě třetiny.“ Don Giovanni v Praze a ve Vídni „Neviděl jsem v Praze představení Dona Giovanniho, ale Mozart mi ihned psal o svém zázračném úspěchu a Guardassoni mi napsal tato slova: – Ať žije da Ponte, ať žije Mozart! Všichni impresáriové a  všichni virtuózové jim musí blahořečit. Dokud oni budou na  světě, nebude nikdy divadelní bída. – Císař mě dal zavolat, zahrnul mě vlídnou chválou, daroval mi opět sto tolarů a řekl, že velice touží vidět Dona Giovanniho. Mozart se vrátil, dal hned partituru kopistovi, který si pospíšil rozepsat party, protože Josef II. měl odjet. Don Giovanni přišel na jeviště – a mám to říci? Nelíbil se! Všem kromě Mozarta se zdálo, že tam něco chybí. A tak se psaly přídavky, měnily se árie a hrálo se znovu: a  Don Giovanni se nelíbil. A  co tomu říkal císař? – Ta opera je božská, je snad ještě krásnější než Figaro, ale není to sousto pro mé Vídeňany. – Pověděl jsem to Mozartovi a ten se ani nerozmrzel a řekl: – Nechme jim čas, aby to strávili. – Neklamal se. Staral jsem se, podle jeho přání, aby se opera často dávala; a s každým představením potlesk sílil a  ponenáhlu i  ti Vídeňáci se špatnými zuby jí přišli na chuť, pochopili její krásu a zařadili Dona Giovanniho mezi nejkrásnější opery, které se v operním divadle dávaly.“ Připravil Petr Kadlec

Český rozhlas 3 – Vltava: Operní večer, od 27. 10. 2012, od 19.30 hod.

Foto: Archiv

Osobnost Českého rozhlasu 29

DVOJITÉ JUBILEUM VL ADIMÍR A TRUCE (* 9. 6. 1932, PR AHA)

Osmdesátiny oslavil dlouholetý redaktor jazzové a populární hudby Českého rozhlasu, klavírista, skladatel a hudební dramaturg Vladimír Truc, letos v červnu. Prvního srpna pak uplynulo 50 let od  okamžiku, kdy nastoupil do  tehdejšího Československého rozhlasu na  stálé pracovní místo. Od počátku byl u mnoha zajímavých projektů. V rozhlase se tehdy rozvíjel nový taneční a jazzový orchestr, vysílání procházelo modernizací a začaly vznikat nové programové řady. S Jiřím Štuchalem spoluvytvářel cykly jako Šťastná cesta, podílel se na  mnoha rozhlasových silvestrovských programech a  cyklech, jako jsou Melodie z mládí nebo Rozhlasový orchestrion a řada dalších. Než nastoupil do rozhlasu, uplatňoval se především jako klavírista. Tato profese mu byla dobrým pomocníkem i při rozhlasové práci. Pohotově mohl improvizovat k přednášeným básním, četbám i k delším komponovaným pořadům. Psal také scénickou hudbu a aranžoval pro menší i  větší tělesa. Úzce spolupracoval s  velikány rozhlasové tvorby, k  jakým patřil režisér Jiří Horčička. Komponoval hudbu mimo jiné pro rozhlasovou kompozici Vojna a mír a pro rozhlasové provedení hry Ze života hmyzu. Hře na klavír i skladbě se učil soukromě, svůj přesvědčivý, moderně orientovaný přednes vytříbil poslechem jazzových a dalších nahrávek. Jeho doménou byly šansony, taneční skladby a kabaretní písně. Po maturitě na gymnáziu si prohluboval znalosti studiem hudební vědy a estetiky na Universitě Karlově (1950–55). K jeho učitelům patřili Mirko Očadlík, Antonín Sychra i  Jan Mukařov-

ský, ale student stále více tíhl k aktivnímu hraní a účinkování na pódiu. Ještě před koncem studia s chutí přijal nabídku na místo pianisty do estrádní skupiny, která odjížděla na tříměsíční zájezd do Číny. Zájezd strávil v kupé s akordeonistou Milanem Bláhou, který na zájezdu proslul vlastními adaptacemi čínských národních melodií. Na  tuzemských pódiích se pak stal dlouholetým klavírním partnerem například Ljuby Hermanové, Laďky Kozderkové nebo Josefa Beka. Před nástupem do  rozhlasu, v letech 1955–1962, Vladimír Truc pracoval jako dramaturg Pražského kulturního střediska (dříve Městský dům osvěty). Později dlouhodobě spolupracoval i s Československou televizí, kde přispíval do cyklů jako V Praze je blaze a dalších zábavných pořadů. Dlouholetý vedoucí Redakce malých hudebních žánrů ukončil aktivní zaměstnanecký poměr v Českém rozhlase v roce 1999, ale i poté do rozhlasu dochází takřka denně. „Přiznávám se, že tu práci dělám velice rád…“, komentuje se skromným úsměvem svou aktivitu Vladimír Truc. Nenápadný, tichý, ale velmi spolehlivý autor pracoval externě na různých projektech stanice Český rozhlas 2 – Praha a pro stanici Český rozhlas 3 – Vltava dosud zpracovává například nahrávky z Festivalu jazzového piana, z nichž připravuje pořady do cyklu Jazz live. A soustavně též vybírá jazzové snímky z bohaté nabídky Evropské vysílací unie a zařazuje je do svých Nočních vln jazzu.

Jako klavírista již pochopitelně necestuje tolik jako dřív, nicméně zhruba dvakrát do měsíce se stále objevuje na pódiu – ve hře Edith a Marlene v Divadle pod Palmovkou. Ve smyšleném příběhu Edith Piaf a Marlene Dietrich hraje šansony a v hledišti je stále plno. Hudba je pro Vladimíra Truce koníčkem i  prací. Ptám se, co asi dělá, když si potřebuje odpočinout, a v duchu si představuji poklidné slunné odpoledne na chatě v Černošicích, zahrádku se záhonky a stromky a posezení u kávy v  zahradním křesle. „Četba. Hlavně četba. Historické knížky, i  životopisné, včetně literatury z  uměleckého oboru. Na zahrádce toho moc nevykonám. Má žena mě proklíná…“, dodává s  úsměvem letošní dvojnásobný jubilant. Aleš Opekar

30 Festival

HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ 2012 Foto: Bronius Kutavičius (© Arūnas Baltėnas) Erkki-Sven Tüür (© Taavi Kull) Alfred Schnittke (© Yngvild Sørbye)

Festival Hudební fórum Hradec Králové (www.hk.cz), pořádaný hradeckou Filharmonií ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava, vstoupí letos do svého osmého ročníku. Ten se uskuteční ve dnech 30. října – 7. listopadu 2012 a  jeho koncerty si budou moci tradičně vychutnat nejen návštěvníci přímo v  místě jeho konání, ale i  posluchači stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Zahajovací koncert (30. října) naváže na úspěšná provedení skladeb Alfreda Schnittkeho na  minulých ročnících festivalu, domácí Filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće tentokrát představí v české premiéře jeho monumentální celovečerní Symfonii č. 1 z  let 1969–1972. Nepříliš často hrané dílo vyžadující velký provozovací aparát znamenalo mezník ve  Schnittkeho tvorbě a  stalo se jedním z manifestů hudební polystylovosti, příznačné pro tohoto autora. Schnittke na více než hodinové ploše rozehrál drama boje mezi Dobrem a Zlem, harmonií a chaosem, to vše při využití velkého množství jak pseudocitátů hudby od středověku po dvacáté století, tak i skutečných citátů (marše, foxtrot, barokní figurace, úryvky z Beethovenovy Osudové, Straussova valčíku Povídky z Vídeňského lesa, Chopinova Smutečního pochodu, Griegova Peera Gynta, Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll, Haydnovy Symfonie č. 45 „Na odchodnou“, sekvence Dies irae atd.). Už v předvečer tohoto koncertu si diváci budou moci připomenout na filmovém plátně památné provedení Schnittkeho „faustovské“ kantáty Seid nüchtern und wachet… na  HFHK 2008 (mj. s  Ivou Bittovou coby Mefistem). Letošní Hudební fórum ozdobí přislíbená osobní účast tří světoznámých pobaltských skladatelů, kterým budou

věnovány následující autorské večery. Do Hradce Králové zavítá Erkki-Sven Tüür, po Arvo Pärtovi nejvýznamnější současný estonský skladatel a původně rockový hudebník. Program koncertu (1. listopadu) nabídne průřez Tüürovou tvorbou pro komornější obsazení z  posledních dvaceti let (počínaje skladbou Architectonics IV „Per Cadenza Ad Metasiplicity“ pro housle, fagot, barytonsaxofon a syntezátor z roku 1990 a konče loňskou novinkou Flamma pro smyčcový orchestr), a to v nastudování nedávno vzniklého brněnského souboru BCO – Brno Contemporary Orchestra, který založil a vede dirigent Pavel Šnajdr. V rámci festivalu bude uveden též dokumentární snímek 7 etud v  obraze, který divákům přiblíží Tüürovu tvorbu a osobnost. Provedení svých skladeb bude přítomen i  žijící klasik současné litevské hudby Bronius Kutavičius, který letos v září oslaví své osmdesáté narozeniny. Kutavičius, jehož převážná část tvorby bývá řazena k  minimalismu (ten má však v jeho případě kořeny v litevské lidové hudbě), proslul zejména svými oratorii ze 70. a 80. let, pojatými jako svérázné „rekonstrukce“ rituálů pohanské Litvy. Tři z  nich – Poslední pohanské obřady, Z  kamene Jatvěhů a Magický kruh sanskrtu – zazní i v hradeckém Sboru sv. Ambrože (5. listopadu), kde je uvede litevský sbor Aidija za přispění domácího dětského sboru Jitro. Sál pořádající Filharmonie Hradec Králové se stane vedle schnittkovského a tüürovského večera i dějištěm závěrečného koncertu (7. listopadu), na  němž budou prezentována díla „vlajkové lodi“ současné lotyšské hudby

– Pēterise Vaskse. Z  jeho tvorby zazní skladba Canto di forza napsaná pro dvanáct violoncell, Violoncellový koncert a Symfonie č. 2. Hrát bude Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený Andreasem Sebastianem Weiserem, v roli sólisty vystoupí Jiří Bárta. Čtyři koncertní pilíře letošního Hudebního fóra doplní dva neobvyklé recitály. Klavíristé Martin Levický a Stanislav Gallin uvedou na prknech tzv. Blackboxu Divadla Drak Korespondenci Georgse Pelēcise a Vladimira Martynova pro dva klavíry, minimalistickou kompozici, která se rodila v  letech 1984–2002 na  základě „notovaných dopisů“ zmíněných autorů – lotyšského skladatele respektive jeho ruského kolegy a  blízkého přítele. Mladý hradecký violoncellista Jan Žďánský pak v sakrálním prostoru přednese duchovní kompozice petrohradského autora Alexandra Knajfla Lamento a Žalm 50 (51), z nichž druhá byla vytvořena pro Mstislava Rostropoviče jako „překlad“ textu uvedeného žalmu do  hudebního jazyka na základě sylabické záměny slabiky za tón v předlouhé jednohlasé melodii. Výtvarné řešení koncertů festivalu je nově připravováno ve  spolupráci se studenty Katedry výtvarné kultury a  textilní tvorby Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové pod vedením renomované české výtvarnice Jaroslavy Severové.

Vítězslav Mikeš

31

SNÍH, LES A NOC — HUDBA HANSE ABR AHAMSENA

Byla to právě kompozice pro komorní soubor nazvaná Winternacht, Zimní noc, která koncem 70. let minulého století zviditelnila tehdy mladého dánského autora na mezinárodní scéně. Její název si Abrahamsen vypůjčil od rakouského básníka Georga Trakla, kterému věnoval jednu z  částí skladby. Zbylé dvě dedikoval Igoru Stravinskému a  nizozemskému grafikovi M. C. Escherovi. Jako by touto volbou demonstroval, v  jakém duchu se hudba ponese. Traklova nalomená expresionistická poetika se setkává se symetrickými, precizně vyhotovenými Escherovými labyrinty optických klamů a  klasicky transparentním zacházením s hudebním materiálem Igora Stravinského. Z  dnešního pohledu je patrné, že Abrahamsen byl jedním z mnoha skladatelů, kteří se tehdy rozešli s  poválečnou modernou a  hledali pro sebe nové cesty. Jenže u  něj nešlo o  návraty k  historickým stylům ani o  pouhou intelektuální hru s  odkazy na  hudbu minulosti. Když slyšíte Abrahamsena mluvit, hned je vám jasné, že ho k hudbě váže silný citový a téměř i fyzický vztah. Jednoznačně stylově zařadit jeho tvorbu je proto značně obtížné. Někdy bývá označován jako představitel tzv. Nové jednoduchosti. Tuto nálepku si zaslouží coby autor dechového kvinteta nazvaného Walden, další skladby z konce 70. let. I zde se inspiroval literaturou, tentokrát slavnou knihou amerického filozofa Henryho Davida

oreaua, který se rozhodl odejít z  lidské společnosti a napsal knihu o svém životě v lesích. „Tady zkoušel žít dva roky, aby byl blíže přírodě a  zjistil, jestli by bylo možné žít prostě, bez zbytečných potřeb vytvořených společností,“ píše o něm Abrahamsen. „Kniha je plná poezie, ale současně je jedovatá a kritická vůči společnosti. Ve své skladbě Walden jsem se pokusil dosáhnout prostoty prací s nejjednodušším hudebním materiálem, aniž by se vytratila poezie.“ Skladba je opravdu oproštěná od  jakýchkoliv efektů a „zbytečných“ not, a že není tak docela naivní, se může vyjevit až po opakovaném poslechu. Mohlo by se zdát, že cesta k jednoduchosti dovedla Abrahamsena na scestí – když začátkem 80. let pracoval na cyklu malých klavírních Studií, zasekl se a  nemohl práci dokončit. Následovala dlouhá řada let, během nichž neskládal, ale „pouze“ osobitým způsobem upravoval hudbu jiných skladatelů. Jak sám říká, už přestával věřit, že ještě bude psát. Jenže komponovat zase začal a vytvořil řadu pozoruhodných děl, ve  kterých se nijak neodřízl od  své minulosti, ale podíval se na  ni novou optikou. Příkladem toho je kompozice pro velký ansámbl z roku 2009 nazvaná Wald, tedy Les, která představuje variace na  úvodní motiv lesního rohu kvinteta Walden. Souvislost je zřejmá, ale hudba, ačkoliv jsou za ní stále poměrně jednoduché myšlenky, je o  poznání komplikovanější a neklidnější. Na začátku další skladby stála nevinná hra s  jedním tématem Johanna Sebastiana Bacha. Nakonec z  ní vznikla zatím největší Abrahamsenova kompozice, hodinový cyklus deseti kánonů pro devět nástrojů nazvaný Schnee, Sníh. Jak Abrahamsenova hudba zní, se budete moci přesvědčit 5. září v  rámci Dne soudobé hudby. Jeho tvorbě totiž bude patřit pravidelná Akademie, ve  které krom jiného uslyšíte rozsáhlý rozhovor se samotným skladatelem. Josef Třeštík

Foto: Tine Harden

Tvorba Hanse Abrahamsena se v poslední době těší velké pozornosti – mj. se od ní odvíjela dramaturgie letošního ročníku prestižního německého festivalu Wittener Tage für neue Kammermusik a byla vysílána jako součást projektu Hear and Now Fi y, zvláštního vydání pravidelných pořadů rozhlasové stanice BBC Radio 3, ve kterých přední osobnosti vybírají a  komentují zásadní hudební díla vzniklá během uplynulých padesáti let. Když si Abrahamsenovu kompozici Winternacht vybral známý kritik a libretista Paul Griffiths, skladatel se ocitl v sousedství jmen jako John Cage, Iannis Xenakis, Gÿorgy Ligeti, Luigi Nono, George Crumb nebo třeba Steve Reich.

32 Minutové hry

CO TRVÁ MINUTU NEBO DVĚ? TŘEBA ROZHLASOVÁ HRA… Foto: Tomáš Vodňanský

Miloš Urban: V přírodě

Zpěv ptáků, šumění stromů, zvuk okopávající motyky, udýchaný turista…

Minutové hry jsou krátké zvukové dramatické útvary v nejširším slova smyslu. Český rozhlas je začal pravidelně natáčet v únoru 2012 a vysílat je bude od října stejného roku. Formát mini her není nový, například na půdě Deutschlandradia Kultur vznikají řadu let. V Česku je pod startem projektu podepsána dramaturgyně Kateřina Rathouská, která se přípravě hříček věnuje kontinuálně ve spolupráci s mnoha autory, režiséry, herci, zvukaři, hudebníky, zvukovými designéry a dalšími.

Muž: Dobrý den. Nevíte, kudy se jde ke staré věži? Stará žena: přestane okopávat záhon To musíte zpátky. Muž: Zpátky? Ale odtamtud přece jdu. Tam je nádraží. Stará žena: Tak se vraťte. Muž: Jenže na mapě – zašustí tady jsme, že – by to mělo být právě tudy, podívejte. Stará žena: Špatná mapa. Muž: balí mapu No jo, děkuju, ale přece jen půjdu dál. Stará žena: To bych vám neradila. Copak vy nevíte, že tam bydlí čarodějnice, co dělá z domácích koček divoký, a ty divoký kočky pak žerou turisty? Muž: Ha ha ha. Tak já jdu, paní. Mějte se. Díky za radu. Na shledanou. Stará žena: Nashle. Vzdalující se kroky na štěrku. Vzdálené zamňoukání. Silnější mňoukání. Řev koček. Řev toho, co tam šel. Stará žena: okopává, stromy šumí, bába si odfrkne Šikovný zvířátka…

Jindřich Šídlo: Motivační pohovor

Kateřina Rathouská: Láska na skládce

Zatímco dcera (11) odpovídá po celou dobu vcelku nevzrušeně, ale ještě ne pubertálně otráveně, na otci (40) je vidět/slyšet zrůstající neklid.

Mrkací panna: Jsem mrkací panenka. Když si lehnu na záda, jedno oko se nezavírá, ale aspoň pořád vím, co se kolem děje. Nemám nohu. Pravou nohu. Odešla mezi odpadky a už se nevrátila. Plyšový medvěd: Jsem vypelichaný medvěd bez čumáku. Měl jsem tam knoflík, ale nějaký harant ho urval. Od té doby nedýchám. Má to i své výhody, aspoň necítím všechen ten smrad kolem. Včera vedle mě vykydli shnilé bramborové šlupky a bobky od morčete, ale se mnou to ani nehlo. Mrkací panna: Pane medvěde… Plyšový medvěd: Jé… Mrkací panna: Neviděl jste moji nohu? Pravou nohu, levá zatím drží. Nedávno tu ještě byla… Blížící se zvuk nákladního auta. Plyšový medvěd: Nevím, kde máte nohu, ale i bez ní jste krásná. Miluju vás. Vezměme se, dokud je čas. Auto je blíž. Mrkací panna: Ano. Máte pravdu. Budu s vámi navěky a nic nás nikdy nerozdělí. Podejte mi pac… Na obě hračky prudce spadne obrovská hromada odpadků z korby.

Otec: Co děláš, Majdo? Dcera: Učím se, tati. Na přijímačky. Otec: A jak ti to jde? Hlavně ta matika, viď… Dcera: Snad to pude. Otec: Hele, Majdo, já vim, že jsi asi nervózní, protože je strašně důležitý, jestli se na ten gympl teď dostaneš, nebo ne, ale víš co – nebuď. Nikdo se nebude zlobit, když tě nevezmou. Dcera: Já vim, tati. Otec: Ono by tě to teda asi hrozně mrzelo, kdyby to nevyšlo, ale to se prostě nedá nic dělat. Dcera: Já vim. Otec: Ona to taky není žádná legrace, že jo, protože když se nedostaneš, zůstaneš ve škole s hloupějšíma dětma, který tě budou zdržovat. Dcera: Hm. Otec:Nechápu, proč se tváříš, jako kdyby ti to bylo jedno. Je to prostě důležitý. Dcera: Já vim. Otec: No zjevně nevíš. Protože to by ses netvářila takhle otráveně, úplně bez zájmu a něco bys pro to dělala, třeba se učila. Dcera: Já se učim, tati. Otec: Hlavně se nenech znervóznit, to bys mohla dělat chyby. Víš, že máš jen jeden pokus. Dcera: Já vim, tati. Otec: Tak jo. Hlavně nebuď nervózní.

Vzpomínky 33

Robert Sedláček: Násilí Noc. On a ona jsou v posteli, dívají se na televizi. Mají otevřené okno. Slyšíme šumět ulici někdy ve dvě hodiny ráno. Město spí, ale někdo za oknem mlátí druhého člověka. Ženský hlas z ulice: Nech mě. Nech mě! Nech mě!!! Ona: To je rvačka. Tam někdo někoho bije… Sunou se z postele, šustí peřiny, jdou k oknu. Ženský hlas z ulice: Já jsem tak blbá, že jsem se k tobě vrátila… Tupý úder pěstí. Ona: Ty vole, on ji praštil. On: No… Ženský hlas z ulice: Ty hajzle… Ona: Nezakřičíš na něho? On: Já nevim. A čemu to pomůže? Dyť nevíme, jestli si to nezaslouží… Zvuky násilí, vzlyky ženy, která se zvedá ze země. Ona: Dyť do ní kopl zase. Co je to za hajzla? On: Oba jsou socky. Já bych se do toho nezapojoval. Ona: Mně je z toho zle. On: Pojďme do postele. Zavřu okno. Zavírá okno, přestáváme slyšet děj z ulice.

Kateřina Rathouská

Český rozhlas 3 – Vltava: od 1. řijna vice na minutovehry.cz

ARISTOKR ATICK Ý SPIKLENEC S VÁŠNÍ V OKU

Pravidelně ručkuje po  tenkém provaze mezi Vídní a  Prahou. Postavou vysoký, nepřehlédnutelný, těžko definovatelný. Básník, výtvarník, mystifikátor, esejista, performer, průkopník happeningu, navraceč latinských veršů do  české literatury, potomek zvonaře Brikcího z Cimperka, člen Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, chartista, vězeň, čerpač i básnický opěvovatel fotbalisty Antonína Panenky. Ano, Eugen Brikcius, který se 30. srpna dožívá sedmdesáti let. Sergej Machonin o  něm kdysi přiléhavě napsal: „Evžen Brikcius, posedlec podivnostmi a  vynálezce výtvarných událostí v plenéru, byl ve své kůži, když je strojil za bukem a v nemilosti, jako aristokratický spiklenec proti jakobínské diktatuře. S vášní v oku a se zkrvavenou šerpou.“ Jakoby básníkův výuční list z  Křížovnické školy, pověstná ironie a  sarkastický šleh, přítomný v  řadě jeho sbírek, byl obranným bičem proti všemožným zupákům a  diktaturám. Vždyť už datum jeho narození, heydrichiádou zakrvavený rok 1942, musel podvědomě působit. Brikcius vyrůstal v Praze, prošel řadou dělnických profesí, filozofickou fakultu studoval v letech 1966 – 1968 a samotnou filozofii na londýnské univerzitě do roku 1970 (a pak ještě jednou o deset let později). V  šedesátých letech pořádal v  Praze slavné výtvarné akce, na  než navázal v  90. letech konceptuálními „cvičeními“. Dodnes pořádá se svojí ženou Zuzanou různé pouliční sešlosti i literární výlety, při nichž se za  „hlasu“ poezie navštěvují různá známá i  méně známá místa. Za  slavný hospodský sborový zpěv byl spolu s  Jiřím Daníčkem, Ivanem Jirousem a  Jaroslavem Kořánem v roce 1973 odsouzen k  osmi

měsícům vězení, jež si tvrdě odseděl. Sám na  celou „akci“ vzpomíná: „Sešli jsme se tehdy k normální stolové seanci v hostinci V hotýlku na Vinohradech. Jarda Kořán zrovna dostal zálohu na Slovník nespisovných slov, kde se mu podařilo mimo jiné shromáždit 150 synonym pro penis, počínaje radovanem a konče nevím čím. Stále poroučel nové a nové rundy fernetu. Když jsme se radovali nejvíc, personál přivolal policii. Odvezli nás na stanici naproti botanické zahradě. Kořán s Magorem měli pocit, že mohou situaci ještě zachránit, a tvrdili, že jedeme za SSM na nějakou konferenci do  východního Německa. Přesvědčivost účelové mystifikace policajty zmátla natolik, že nás propustili. Hned na  to jsme se přesunuli do  hostince v  Trojické ulici. Tam začali Jarda a Magor zpívat, protože Jirka usnul a  já tu píseň neznal. Šlo o  známou sokolskou Píseň 6. července, v níž je máť Čechie žádána, aby vyhnala Prusy vrahy z  Prahy do  pekel, kam patří. Oni ovšem zpívali ´vyžeň Rusy´ a leckdo z té hospody se k nám přidával. Proti tomu protestoval bývalý estébák, který přivolal policii. Jarda si před ním poklekl, řka: ´Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.´Pak přišli příslušníci, jak se tehdy policajtům komicky říkalo, ti samí, co předtím. Pravili: ´Tentokrát už vám žádná konference nepomůže.´ A sebrali nás.“ Své desetidílné rozhlasové vzpomínkové vyprávění, prostoupené řadou historek, kumpánských i  milostných příhod, miniportrétů přátel, reflexí i citovaných básní, Eugen Brikcius nazval Můj nejlepší z  možných životů.

Miloš Doležal

34 Profil

ROMANTIČK A SE SMYSLEM PRO GROTESKU A ABSURDITU

„Wernischová kreslí tak, jako člověk dýchá. Stopa jejího pera vibruje na bílé ploše papíru sty drobných záchvěvů. Zde vyznačí jistou souvislou vlasově tenkou čarou tvar, o  kus dál se zadrhává v nervózní chuchvalce pavučinových čar, aby vzápětí vystřelila v  napjaté lince, která se na  konci rozplyne a  zmizí ve staccatu několika vytečkovaných bodů.” (Jiří Padrta)

Na sklonku minulého roku vydala Helena Wernischová knihu, v  jejímž názvu Rozespalý poštmistr čas parafrázovala jeden svůj sen, o  kterém psala básníkovi Ivanu Divišovi. Knihu, která může nejspíš připomínat jakýsi retrospektivní deník, do jehož „toku“ autorka přivádí nejen svůj příběh, ale i jakési básnické obrysy osudů svých blízkých (i těch, kteří se později vzdálili: Ivan Wernisch například), portrétů přátel, básníků Josefa Palivce, Ivana Jelínka, Zbyňka Hejdy, Ivana Diviše, lehce naznačených třeba jen v  citacích z  korespondence. „Dobové pasáže“ Wernischová zaznamenává na hraně poezie a dokumentu. „Právě normalizačními roky ohraničená situace matky, výtvarnice a socialistické samoživitelky je místy podaná s tak mrazivou groteskností, že si čtenář okamžitě navodí vykloubenou dobu sedmdesátých a osmdesátých let… Z tohoto úhlu jde o  příkladnou dokumentární literaturu,“ napsala ve  své recenzi Dora Kaprálová.

Nedílnou součástí textu jsou autorčina výtvarná díla. Fragment z dopisu Milana Uhdeho autorce, který reaguje na knihu Rozespalý poštmistr čas, naznačuje výtvarný rozměr textu: „…nádherné texty, křehké a  pozorné vůči každému detailu, řekl bych přímo voňavé a výtvarné. Ale Vy nehledě na to raději citujete, a tím vytváříte sugestivní obraz jakoby na Vás téměř nezávislý. Celek je podle mě kouzelný. Objevila jste mi svět, který jsem neznal, svět mladičkých adeptů umění, kteří se z lásky brzy vzali a měli děti.“ Helena Wernischová se narodila v roce 1942 v Praze, vystudovala střední průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech. Maturovala na začátku šedesátých let, kdy se také provdala za básníka Ivana Wernische. Ilustrovala asi 80 knižních titulů, včetně Kašpara noci Aloysia Bertranda.

„Abychom si přiblížili oblast, která je Wernischové nejbližší, vyjmenujeme několik jejích oblíbených autorů: Bertrand, d´Aurevilly, Alain-Fournier, Meyrink, Borges, Marques či Mandiargues. Je zřejmé už v  tomto krátkém výčtu, že Wernischová se svým naturelem a inspirací začleňuje do řady romantiků, pro něž je poezie všemocnou aktivitou neznající žádných hranic. Romantici vždy pěstovali vzájemnou souvstažnost mezi literaturou a  výtvarným uměním. Jejich kresby měly deníkový ráz stejně jako psané útvary. Také Wernischová podobným způsobem komentuje svá témata. Kresba průběžně doprovází život a  zaznamenává události vnitřní a vnější.” (Josef Kroutvor) Jiří Kamen

(„Mám vydání z  roku 1947, které pro edici Atlantis ilustroval Václav Zykmund… Jsem přesvědčen, že jste Bertrandovi věnovala mnohem víc tvůrčího úsilí, promýšlela jste jeho texty, a zdaleka hlubší invencí jste pronikla k podstatě jeho básnictví.” Z dopisu profesora Františka Dvořáka.) Poprvé vystavovala v srpnu 1969 v Československém spisovateli. O výstavě se pochvalně vyjadřoval i proslulý nakladatel Otakar Štorch-Marien. Kritikové v  souvislosti s  kreslířkou a  malířkou Wernischovou píší o její lyrice a fantaskním pohledu na svět, o smyslu pro grotesku a absurditu. Upozorňují na vlivy surrealismu, Hieronyma Bosche a třeba Alfreda Kubina. Oceňují jemné předivo černých skrumáží, tajemných ochmýření s vystřelujícími tenkými linkami, nasněžených černých bodů jejích černobílých pérovek. Od poloviny sedmdesátých let vytvářela Wernischová v jediném exempláři samizdatové periodikum Melancholie, její múzou byla slavná Dürerova rytina. Wernischová své periodikum charakterizuje jako svobodný prostor, hru, „šuplík” na marginální nápady a deník. S odstupem času se Melancholie staly originálním „časosběrným dokumentem”. Kresby a  kopie jejích obrazů získávaly v  sousedství textů domácích a světových autorů další rozměr.

Helena Wernischová: Zasněžené město s Loplopem Olej naplátně ,100 x 100 cm, 1980–1995–2005 (reprodukce obrazu, foto Petr Šolar) Obraz z cyklu Praga magica vznikl jako pocta A. M. Ripellinovi, Maxi Ernstovi a René Magrittovi. Zdroj: Archiv H. Wernischové

Festival 35

DVOŘ ÁKOVA PR AHA V ROZHL ASOVÉM V YSÍL ÁNÍ

V roce 2008 se Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha etabloval jako ambiciózní hudební festival, jehož organizátoři využili volný časový prostor pražské hudební scény v období před zahájením pravidelných koncertních sezon. Festival, který poměrně výrazně obohacuje hudební a společenský život naší metropole, je zahajován v den Dvořákova výročí – 8. září. Ačkoli proklamuje dramaturgickou orientaci na  dílo našeho národního klasika, není tomu tak v  případě všech koncertů. Nicméně Dvořákovy skladby jsou stálou součástí většiny dramaturgie s jinak běžnými repertoárovými programy. Za  jeden z  bonusů festivalu je nutné považovat prostor, který je ochoten poskytovat mladým interpretům, a vstřícnost k mladému publiku v podobě festivalového klubu, poskytujícího svým členům možnost návštěvy koncertů za  symbolické vstupné. Chytře koncipovaná strategie cílená k  mladé generaci zajímající se o  klasickou hudbu přivádí na  festivalové koncerty každoročně poměrně široký okruh stálých zájemců, který se potěšitelně rozšiřuje. Leošní ročník nabízí v období 8. – 22. září celkem dvacet koncertů, z nichž byly zvoleny pro rozhlasové přímé přenosy tři.

koncertu šestadvacetiletá norská houslistka Vilde Frang, která patří k  výrazným evropským talentům. Má za sebou několik ceněných nahrávek pro EMI Classics a vystoupení s předními orchestry a  dirigenty. Se zájmem je očekáváno vystoupení dirigenta – teprve pětadvacetiletého Sergeje Smbatjana pocházejícího z  Jerevanu. Je zakladatelem Arménského národního orchestru mládeže, se kterým vystoupil na  řadě významných zahraničních festivalů,  ačkoli je v  současné době ještě studentem Královské akademie v  Londýně, dostal už několikrát příležitost k  vystoupení s  renomovanými orchestry. I  tento koncert nabídne Vltava svým posluchačům v přímém přenosu; jako součást Koncertní sezony Euroradia jej budou vysílat o necelý týden později rozhlasy sítě Evropské vysílací unie. Dagmar Henžlíková

První z  nich je reflexí letošního 150. výročí narození skladatele Clauda Debussyho. Vynikající francouzský klavírista Jean-Yves iboudet vystoupí 11. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina s  recitálovým programem věnovaným výhradně jubilantovi – zazní Druhá kniha preludií, Bergamská suita a cyklus Rytiny. ibaudet je charismatická osobnost obdařená příslovečným francouzským šarmem, jeho pianistická vystoupení zaujímají značnou výrazovou škálou, která vychází z  ojedinělých technických dispozic interpreta. Hned následující den nabídne Český rozhlas 3 – Vltava přímý přenos společného recitálu, na  kterém vystoupí Doric String Quartet společně s naším Bennewitzovým kvartetem. V první části koncertu přednese Doric String Quartet Smyčcový kvartet D dur op. 20 Josepha Haydna, český soubor zvolil z  díla Antonína Dvořáka Smyčcový kvartet As dur op. 105. Oba přímé přenosy jsou součástí Letních festivalů Euroradia, vysílání Českého rozhlasu přejímá řada národních rozhlasů v Evropě i zámoří. Jean Yves ibaudet

Téměř v  závěru festivalu – 18. září – vystoupí na Dvořákově Praze Symfonický orchestr Českého rozhlasu „Římské inspirace“ v programu (Berlioz, Respighi) připomínají původně avizované vystoupení Národního symfonického orchestru RAI z  Torina. S  našimi rozhlasovými symfoniky vystoupí v  Čajkovského Houslovém

Foto: Decca | James Cheadle

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU

pondělí 1. října 2012 Mendelssohn-Bartholdy – Berlioz dirigent Ronald Zollman sólista Raphael Oleg sobota 13. října 2012 Strauss dirigent Ondrej Lenárd sólista Lukáš Pavlíček sobota 20. října 2012 Beethoven – Hurník – Brahms dirigent Vladimír Válek sólista Roman Patočka pondělí 26. listopadu 2012 Martinů – Ravel dirigent Ronald Zollman sólista Frank Braley pondělí 3. prosince 2012 Martin – Bruch – Mendelssohn-Bartholdy dirigent Ondrej Lenárd sólisté Friedrich Kleinhapl, Lydie Härtelová, Monika Knoblochová, Marcel Javorček BONUSOVÝ VÁNOČNÍ KONCERT pondělí 17. prosince 2012 Haydn – Mozart – Vaňhal dirigent Charles Olivieri-Munroe sólisté Tine Thing Helseth, Jan Kalfus, Seyoung Lee Pražský filharmonický sbor

pondělí 21. ledna 2013 Mahler dirigent Ronald Zollman pondělí 28. ledna 2013 Wieniawski – Liszt dirigent Ondrej Lenárd sólisté Jan Mráček, Tomáš Černý Mužský sbor Pražského filharmonického sboru pondělí 4. února 2013 Franck – Schumann – Kabeláč dirigent Marko Ivanović sólistka Shiran Wang pondělí 11. února 2013 Ježková – Šostakovič – Dvořák dirigent Shinik Hahm sólisté Jiří Kukal, Wolfgang Emanuel Schmidt pondělí 25. února 2013 Wagner – Čajkovskij – Fauré – Mahler dirigent Ondrej Lenárd

úterý 19. března 2013 Mozart – Bruckner dirigent Ondrej Lenárd sólisté Marco Schiavo, Sergio Marchegiani pondělí 8. dubna 2013 Čajkovskij – Dvořák – Prokofjev dirigent Daniel Raiskin sólistka Sofia Jaffé pondělí 22. dubna 2013 Brahms – Bruch – Korngold dirigent Jan Kučera sólisté Kateřina Váchová, Jan Pěruška pondělí 6. května 2013 Verdi dirigent Ondrej Lenárd sólisté Eva Hornyáková, Terézia Kružliaková, Tomáš Juhás, Jozef Benci Český filharmonický sbor Brno

pondělí 4. března 2013 Dvořák – Prokofjev dirigent Vladimír Válek sólisté Václav Hudeček, Jana Wallingerová Pražský filharmonický sbor

VEŘEJNÉ GENERÁLNÍ ZKOUŠKY proběhnou ve dnech 1., 13. a 20. října, 3. prosince 2012, 21. a 28. ledna, 4. února, 4. března, 8. dubna 2013 VŽDY V 9.30 HODIN.

bližší informace: socr.rozhlas.cz

ABONENTNÍ KONCERTY, 86. SEZONA 2012 | 2013 DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, 19.30 hodin

Průvodce světem kultury 37

HVĚZDY BAROKNÍ OPERY 30. 10. 2012–7. 5. 2013

Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Hvězdy barokní opery je název nového koncertního cyklu pořádaného pražským barokním orchestrem Collegium 1704 ve spolupráci s Českou filharmonií. V rámci sedmi koncertů se v Rudolfinu představí pěvci, kteří se proslavili především interpretací hudby 17. a 18. století a patří v tomto oboru ke světové špičce: Véronique Gens, Topi Lehtipuu, Sara Mingardo, Roberta Invernizzi, Sonia Prina ad. Partnerem bude těmto sólistům dirigent Václav Luks a Collegium 1704 – orchestr, který za dobu své existence získal úctyhodné mezinárodní renomé a patří ke špičkám evropské scény staré hudby. Protože kolébkou opery je Itálie, bude i první ročník nového cyklu zaměřen především na italskou operu a skladatele, kteří se zapsali nesmazatelným písmem do dějin tohoto žánru. www.collegium1704.com

MFDF JIHLAVA 23.–28. 10. 2012 16. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava je největší slavností autorského dokumentárního filmu ve střední a východní Evropě. Letos bude program již podruhé doplněn přehlídkou Radiodokument, kterou ve spolupráci s jihlavským festivalem připravuje Český rozhlas. V kině Dukla uslyšíte zdařilé počiny ve formátu rozhlasového dokumentu z celého světa a s tvůrci budete mít možnost nahlédnout do jejich zvukové dílny. Nový rozhlasový projekt Minutové hry nabídne svá poslechová místa ve festivalovém areálu a na pozvání stanic Český rozhlas 3 – Vltava a Radio Wave vystoupí v rámci doprovodného programu zpěvačka Vladivojna La Chia. www.dokument-festival.cz

ČESK Ý ROZHLAS 3 – VLTAVA NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

SVÁTK Y HUDBY V PRAZE 16. 10. 2012–14. 5. 2013 Hudební nabídku pražské metropole v období mezi velkými festivaly obohatí v letošním roce již po jednadvacáté cyklus Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté, pod jehož hlavičkou se uskuteční devět komorních koncertů. I v letošní sezoně zůstává hlavním záměrem podpora nastupující generace českých hudebníků, kterou umocní i spolupráce s Pražskou konzervatoří. Další novinkou je spojení s Českým rozhlasem, který se nově stává spolupořadatelem. Cyklus bude

slavnostně zahájen 16. října letošního roku koncertem, nad nímž svou záštitu převzali J. E. Pasquale d’Avina, velvyslanec Italské republiky. Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupí sám Václav Hudeček za doprovodu italského komorního souboru Interpreti Veneziani. Nebude chybět ani tradiční vánoční koncert či osvěžení v podobě setkání s hudbou z filmových pohádek nebo kapelou Čechomor. www.svatkyhudbyvpraze.cz

FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU 22.–28. 11. 2012 15. ročník Festivalu francouzského filmu uvede v předpremiéře nejnovější filmy z Francie. Ozdobou programu je Zlatou palmou oceněné drama Michaela Hanekeho Láska, ve kterém excelují herci znamí z doby francouzské Nové vlny Emmanuelle Riva a Jean-Louis Trintignant. Festival vzdá poctu devadesátiletému režisérovi Alainu Resnaisovi desítkou filmů, které mapují jeho tvorbu od doby Nové vlny až po současnost. V předpremiéře festival nabídne historický film Sbohem Královno a politický snímek Ministr. Plejáda hereckých osobností starší generace jako jsou Guy Bedos, Pierre Richard, Géraldina Chaplin, Jane Fonda se představí ve filmu Co kdybychom žili společně? Režisérka animovaného snímku Persepolis, Marjane Satrapi, natočila nový hraný film podle stejnojmenné předlohy Kuře na švestkách. Na programu nebudou chybět soutěžní filmy vybrané českými kritiky či Večer krátkých filmů tentokrát připravený ve spolupráci s FAMU. www.festivalff.cz

SVATOVÁCLAVSKÉ SLAVNOSTI 1. 9.–7. 10. 2012 Po dvacáté prvé se letos rozezní pražské (a nejen pražské) sakrální prostory tóny mezinárodního festivalu duchovního umění Svatováclavské slavnosti. Festival opět zprostředkovává inspirativní setkání s uměním, které reprezentuje živé duchovní kultury Evropy i vzdálenějších oblastí - umění zdánlivě nenápadné svojí velikostí, které ale nabízí dostatek prostoru pro zamyšlení, odpočinek či meditaci. Kromě známých českých umělců zejména z oblasti staré hudby představí festival zajímavé zahraniční hosty z Izraele, Maďarska a Itálie. Také žánrově zůstává festival rozmanitý – kromě hudby staré a klasické se mohou posluchači těšit například na poezii s doprovodem harfy, sefardské písně z různých koutů světa či program sestavený z šansonů, blues a gospelů. www.svatovaclavske.cz

DÁLE DOPORUČUJEME Struny podzimu www.strunypodzimu.cz Pražský festival soudobé hudby Contempuls www.contempuls.cz

PRŮVODCE

PRŮVODCE S VĚ TEM KULTURY

PROGR AM

38 Program

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

85. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU Vysílání přímých přenosů a záznamů vystoupení v abonentním cyklu ve Dvořákově síni Rudolfina 1. 10. | 19.30 | přímý přenos | Mendelssohn–Bartholdy: Ruy Blas. Koncert pro housle a orchestr. — Berlioz: Harold v Itálii. Sólista: Raphael Oleg, housle, viola. Dirigent: Ronald Zollman.

26. 11. | 19.30 | přímý přenos Martinů: Památník Lidicím. — Ravel: Koncert pro klavír levou rukou. — Martinů: Symfonické fantazie (Symfonie č. 6). — Ravel: La Valse | Sólista: Frank Braley, klavír. Dirigent: Ronald Zollman SPECIÁLNÍ PROJEKT Y 3. 9. | 20.00 | Operetní večer Jacques Off enbach: Krásná Helena Rozhlasová nahrávka z roku 1954.

23. 10. | 20.00 | záznam z 20. 10. | Beethoven: Zasvěcení domu. — L. Hurník: Trigon. Koncert pro housle, dva smyčcové orchestry, dechy a bicí. — Brahms: Symfonie č. 3 F dur Sólista: Roman Patočka, housle. Dirigent: Vladimír Válek

11. 9. | 20.00 | Dvořákova Praha Přímý přenos recitálu, na němž Jean-Yves ibaudet hraje Debussyho

5. 9. | Den se soudobou hudbou Ke 100. výročí Johna Cage

12. 9. | 20.00 | Dvořákova Praha Přímý přenos koncertu Bennewitzova kvarteta a souboru Doric Quartet Haydn, Dvořák: Smyčcové kvartety. — Mendelssohn—Bartholdy: Oktet Es dur

8., 15. a 22. 9. | vždy 13.00–16.00 | Pocta J. Vrchlickému Zd. Fibich / J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie. Uvedení kompletních melodramů

17. 8. | 20.00 | Hrají Karel Košárek a Tomáš Jamník Britten: Klavírní koncert. – Křička: Severní noci. Zpívá R. Novák. — Schumann: Koncert pro violoncello. – Hořínka: Agapás mé?

14.–16. 9. | Vinylový víkend Nahrávky z černých desek

18. 9. | 20.00 | Dvořákova Praha Přímý přenos koncertu SOČR Vilde Frang (housle), dirigent Sergey Smbatyan Berlioz: Římský karneval. — Čajkovskij: Houslový koncert . — Respighi: Římské fontány. — Ravel: La Valse

KONCERTNÍ SEZONA 16. 10. | 20.00 | záznam z 13. 10. | Koncert k životnímu jubileu šéfdirigenta Ondreje Lenárda Strauss: Koncert pro hoboj. Alpská symfonie. Sólista: Lukáš Pavlíček, hoboj. Dirigent: Ondrej Lenárd

10. 9. | 20.00 | Dvořákův Jakobín v Londýně Záznam koncertního provedení opery v sále Barbican 4. 2. 2012 Symfonický orchestr BBC. Dirigent: Jiří Bělohlávek

Nabídka z výměnné sítě Euroradia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 8. 9. | 20.30 | přímy přenos z Londýna | Last Night of the Proms Suk, Dvořák, Elgar, Parry, Delius, Verdi, Massenet, Bruch, Puccini, Williams, Šostakovič ad. Nicola Benedetti (housle), Joseph Calleja (tenor), Symfonický orchestr a sbor BBC. Dirigent: Jiří Bělohlávek

19. 9. | 20.05 | Zámecký koncert Společný přímý přenos Českého, Slovenského a Rakouského rozhlasu z Bratislavy 24. 9. | 20.00 | Jan Dismas Zelenka: Il Diamante Koncertní záznam z Holešova z 26. 4. 2012 Zpívají Dorothee Mields, Carlos Mena, Hana Blažíková, Gabriela Eibenová

a Marie Fajtová, hraje Ensemble Inégal, řídí Adam Viktora 28. 9. | 18.00 | Svatováclavský festival Přímý přenos z Ostravy Zpívá Martina Janková, hraje Collegium 1704, řídí Václav Luks Světské a duchovní kantáty J. S. Bacha 2. 10. | 20.00 | Smetanova Litomyšl Záznam koncertu ze 4. 7. 2012 S. Bodorová: Lingua angelorum. Zpívá omas Hampson 3. 10. | 20.00 | Studio live Přímý přenos komorního koncertu 4. 10. | 19.30 | Zahájení sezony České filharmonie Inaugurační koncert šéfdirigenta J. Bělohlávka Eben: Vox clamantis. — Beethoven: Symfonie č. 5 Osudová. — Mahler: Chlapcův kouzelný roh. Zpívá G. Finley. – Janáček: Sinfonietta 8. 10. | 20.00 | New Talent Přímý přenos finálového koncertu mezinárodní soutěže z Bratislavy 15. 10. | 20.05 | J. D. Zelenka: Missa Omnium Sanctorum Přímý přenos koncertu souboru Collegium 1704 a Václava Lukse 22. 10. | 20.00 | Varhanní koncert Přímý přenos recitálu italského varhaníka L. F. Tagliaviniho

Program 39

29. 10. | 20.00 | Koncert Berlínských filharmoniků Záznam z Berlína z 24. 8. 2012 Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 B dur. — Lutoslawski: Symfonie č. 3 Hudební fórum Hradec Králové Přímé přenosy festivalových koncertů ve 20.00: 30. 10. | Schnittke: Symfonie č. 1 Hraje Filharmonie Hradec Králové, řídí Marko Ivanović 1. 11. | Tüür: Architectonics IV. Passion. Flamma. Architectonics VI. Oxymóron Hraje Brno Contemporary Orchestra, řídí Pavel Šnajdr

22. 9. | 19.30 | Rossini: Popelka (La Cenerentola) Palais Garnier, Paříž 29. 9. | 20.00 | Bendl – Šebor – Rozkošný: Starý ženich. Templáři na Moravě. Svatojánské proudy Smetanovi operní současníci 6. 10. | 20.00 | Off enbach: Velkovévodkyně z Gerolsteinu Operní sezona EBU, Lausanne Salle Métropole 13. 10. | 20.00 | Haydn: La vera costanza (Pravá věrnost) Operní sezona EBU, Lutych 20. 10. | 20.00 | Verdi: Rigoletto Operní sezona EBU, Teatro Regio Turín

5. 11. | Kutavičius: Magický kruh sanskrtu. Z kamene Jatvěhů. Poslední pohanské obřady Účinkují Královéhradecký dětský sbor Jitro a Komorní sbor Aidija

27. 10. | 19.30 | Mozart: Don Giovanni Ke 125. výročí světové premiéry

7. 11. | Vasks: Canto di forza pro 12 violoncell. Violoncellový koncert. Symfonie č. 2 Hrají Jiří Bárta a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řídí Andreas Sebastian Weiser

10. 11. | 20.00 | Weinberger: Švanda dudák Operní sezona EBU, Semperoper, Drážďany

OPERNÍ VEČER sobota 1. 9. | 19.00 | Strauss: Netopýr Repríza Silvestra 2011 15. 9. | 20.00 | Suda: Il divino Boemo. — Mysliveček: Tamerlán Veliký V rámci Vinylového víkendu

3. 11. | 20.00 | Rameau: Platée Nahrávka M. Minkowského

17. 11. | 20.00 | Cherubini: Dva dny aneb Vodař Výročí Prozatímního divadla 18. 11. 1862 24. 11. | 20.05 | Dvořák: Armida Záznam představení z Ostravy (EBU)

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 | 5. 9. Sníh a les – portrét dánského skladatele Hanse Abrahamsena 26. 9. Co znamená umět dobře hrát na housle? Bohuslav Matoušek srovnává a komentuje nahrávky houslistů 10. 10. Kde žili Edvard Grieg a Jean Sibelius. Za hudbou na Severu s Petrem Veberem 17. 10. Ferdinand Pruský a hudba 24. 10. Co znamená umět dobře hrát na klavír? Ivan Moravec srovnává a komentuje nahrávky klavíristů 14. 11. Mladí varhaníci u Mořice. Ohlédnutí za varhanní přehlídkou v Olomouci 21. 11. Ostrava v době působení Jaroslava Vogela 28. 11. Svátek písní. Ohlédnutí za pěveckým festivalem v Olomouci HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek | 23.15–24.00 | Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce i interprety a uvádějí novinky. 3.–7. 9. | Hudební fórum s Wandou Dobrovskou Hudba skladatelek z pobaltských a skandinávských zemí

10.–14. 9. | Hudební fórum z Ostravy 24.–27. 9. | Hudební fórum s Jiřím Temlem Čeští skladatelé 20. století 1.–5. 10. | Hudební fórum s Josefem Prokopem a Eduardem Doušou Skladatelské spolky 8.–12. 10. | Hudební fórum z Olomouce 15.–19. 10. | Hudební fórum s Vítězslavem Mikešem Bronius Kutavičius a litevská hudba 22.–25. 10. | Hudební fórum z Brna RONDO pondělí až pátek | 9.00–9.30 | Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby. Výběr z pořadů 4. 9. Velký český dirigent – Karel Šejna 5. 9. Stamicovo kvarteto a jeho komplet smyčcových kvartetů Sofie Gubajduliny 6. 9. Pěvecké umění Drahomíry Tikalové 11. 9. Jiří Bělohlávek v čele BBC s díly Josefa Suka a Benjamina Brittena 18.9. Ivan Ženatý hraje Františka Bendu 25. 9. To byl Aram Chačaturjan 2. 10. Ivan Moravec hraje Chopinova Nokturna 9. 10. „Cosi fan tutte“ a vzpomínka na nestárnoucího seniora Soltiho 16. 10. Zuzana Růžičková – cembalo ve Francii 17. 10. Jacqueline du Pré – komplet CD k 25. výročí úmrtí violoncellistky 23. 10. Ruslan a Ludmila z Mariinského divadla

40 Program

30. 10. Duchovní hudba s Tomášem Židkem Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru. MATINÉ úterý až pátek | 10.15–11.30 | Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 – Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů: 3.–7. 9. | … z Brna 10.–14. 9. | … s Vojtěchem Babkou před Vinylovým víkendem 17.–21. 9. | … se Zuzanou Zatloukalovou: Haydnovy slavnosti 24.–28. 9. | … s Českou filharmonií 15.–19. 10. | … z Ostravy 22.–26. 10. | … s Wandou Dobrovskou CD LASER neděle | 21.00–23.00 | Reprezentativní přehlídka špičkových hudebních výkonů z celého světa, jak byly zachyceny na stříbrných kotoučích 2. 9. | B. Martinů Komplety houslisty B. Matouška 9. 9. | Skladatel Vladimír Sommer 16. a 23. 9. | Pablo Casals Profil legendárního violoncellisty

Uvedeno v rámci Severského roku: Skandinávské orchestry 7. 10. | Symfonický orchestr Dánského národního rozhlasu (Gade, Sibelius, Janáček) 14. 10. | Filharmonický orchestr Oslo (Svendsen, Prokoev, Dvořák) 21. 10. | Göteborští symfonikové (Grieg, Šostakovič) Připravil a uvádí Bohuslav Vítek.

6. 9. | Skladatelé u dvora Rudolfa II. Připravil Radek Menoušek. 13. 9. | Dufay, Josquin a mše super L’homme armé. Připravil Vojtěch Havlík. 20. a 27. 9. | 11., 18. a 25. 10. | Záznamy z koncertů pražského festivalu Letní slavnosti staré hudby 2012. 15. a 22. 11. | Ohlédnutá za festivalem v Postupimi HUDEBNÍ PUBLICISTIK A

Symfonie a koncerty Carla Nielsena 4. a 18. 11. | Orchestrální skladby dánského národního skladatele Připravil a uvádí Tomáš Kráčmar LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 | repríza v sobotu | 1.05–1.40 | Liturgický rok v hudbě protestantismu

SLOVO O HUDBĚ pondělí | 17.00–17.30 | repríza v sobotu | 0.35–1.05 | Pořady o varhanách. Připravuje Radek Rejšek

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 |

SLOVO O HUDBĚ — POSLUCHÁRNA + DA CAPO úterý | 17.00–17.30 | repríza ve středu | 00.35–01.05 | V tomto vysílacím čase dává stanice Vltava prostor jednak Lukáši Hurníkovi, jednak do něho vstupuje několik našich mladých hudebníků. V cyklech se střídají pořady Posluchárna věnované skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog Pavel Petráněk, cembalistka Alena Hönigová nebo virtuos ve hře na kytaru Lubomír Brabec, který velký cyklus pořadů věnuje kytarovým koncertům. Zároveň se zde nadále pravidelně objevuje oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, váš fitness pro uši, který se bude mimo jiné zabývat takovými hudebními jevy, jako jsou taneční rytmy, chorály a klamné závěry.

Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

SLOVO O HUDBĚ středa | 17.00–17.30 | Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná událostem našeho

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–9.00 | 2. a 9. 9. | Židovský rok v bohoslužebných zpěvech 23. 9. | Duchovní hudba Jana Václava Hugo Voříška 28. 9. | Hudební slavnost ke cti hlavního patrona České země sv. Václava s hudbou A. V. Michny z Otradovic 30. 9. | Františkánské hudební inspirace 28. a 4. 11. | Významná současná evropská střediska chrámové hudby – Kolín nad Rýnem

i zahraničního hudebního života, přiblíží například Haydnovy hudební slavnosti v jihozápadních Čechách, České komorní slavnosti či začínající koncertní sezony našich těles. Přinese rovněž ohlédnutí za Setkáním přátel komorní hudby v Litomyšli a 5. 9. profil skladatele Johna Cage. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO D čtvrtek | 17.00–17.30 | Studio D. Dialog – diskuse – debata. Živě vysílaný diskusní pořad o aktuálních hudebních tématech současnosti. SLOVO O HUDBĚ — STUDIO M pátek | 17.00–17.30 | repríza v úterý | 0.35–1.05 | Hudebně-publicistická půlhodina, která patří mladým a nadaným umělcům. Zveme vítěze mezinárodních soutěží, absolventy zajímavých zahraničních hudebních kursů nebo prestižních škol. Prostor věnujeme i festivalům mladých hudebníků. Pozdně letní a podzimní Studia M nas zavedou na ústřední kola soutěží ZUŠ ve zpěvu, ve hře na dechové a bicí nástroje, v orchestrální hře a ve hře na lidové nástroje. Představíme také absolutního vítěze soutěže Concerto Bohemia a vypravíme se na Národní festival neprofesionálních komorních a symfonických těles, který se konal mimo jiné v Hradci Králové, Bučovicích nebo Blansku. EUPHONIA sobota | 13.00–14.00 | V této programové řadě se zaměříme na severskou kulturu, které je letos věnována na stanici Český rozhlas 3 – Vltava velká pozornost. Ladislav Ščerbanič připravuje velký cyklus s názvem Píseň severu, ve kterém zmapuje písňovou tvorbu známých i méně známých severských autorů. Připraven je také cyklus o Claudu Debussym,

Program 41

který se narodil 22. srpna před 150 lety. Pořady o tomto skvělém klavíristovi a skladateli napsal pianista Martin Vojtíšek TELEFONOTÉK A neděle | 16.30–17.45 | Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali například zpěvačka a skladatelka Zuzana Lapčíková, předseda AV ČR prof. Jiří Drahoš, operní sólista Adam Plachetka, pedagog, sbormistr a odborník na sborový zpěv prof. Jiří Kolář či dirigent Jakub Hrůša DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek | 13.00–13.30 | HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek | 13.40–15.00 | PASTICCIO pondělí až sobota | 12.10–12.50 | PAUZA pondělí až čtvrtek | 16.30–17.00 | PAUZA S CONCERTINEM PRAGA pátek | 16.30–17.00 | SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek | 01.05–2.00 | PARTITURY pondělí až pátek | 5.45–6.30 | sobota a neděle | 6.05–6.55 | repríza druhý den | 4.00–4.45 | SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY pondělí až pátek | 4.45–5.35 | DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí | 22.00–22.45 | KOMORNÍ HUDBA pátek | 22.00–22.45 |

HLASY A HLÁSK Y sobota | 6.55–7.15 | SÓLO PRO… sobota | 7.15–8.00 | PROMENÁDNÍ KONCERT sobota | 11.00–11.30 | ODPOLEDNÍ KONCERT sobota | 16.30–17.45 | ZVONY neděle | 2.00–12.05 | repríza v pondělí | 0.00–0.05 | KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle | 12.10–12.50 | KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.05–14.00 | V ÝROČÍ T ÝDNE neděle | 15.15–15.30 | 15.45–16.00 | VARHANY neděle | 10.00–10.30 | KOMORNÍ KONCERT neděle | 14.15–15.45 |

JA ZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.30–10.00 | pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou

středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy čtvrtek | střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček JAZZOV Ý PODVEČER denně | 17.45–18.30 | pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou čtvrtek | Jazz notes — týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 | Satelitní přenosy jazzových koncertů: 28. 9. | Jazzový koncert z Ukrajiny 26. 10. | Jazzový koncert ze Slovinska 30.11. | Jazzový koncert z Dánska

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend | 4.45–5.55 | Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy. JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 | K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU každou noc | 2.00–3.00 |

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA denně | 19.00–20.00 | Hudba a styl nové generace. HUDEBNÍ FÓRUM víkend | 23.15–24.00 | sobota | střídavě Svět jiné hudby (alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý), Etnohrátky (tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská ) neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění MEZI DRAKEM A HADEM denně | 3.00–4.00 | Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová.

42 Program

ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí až pátek | 15.00–16.00 | Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová a Eliška Svobodová

LITER ATUR A A ROZHL A SOVÁ HR A Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek ([email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 | 3. 9.–12. 9. | Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně (10 částí ) 13. 9.–17. 9. | Karen Blixenová: Ehrengarda (5 částí ) 18. 9.–25. 9. | Jan Novák: Aljaška (8 částí ) 26. 9.–7. 10. | Francois René de Chateaubriand: Paměti ze záhrobí (12 částí ) 8. 10.–22. 10. | Jack Kerouac: Vize Codyho (15 částí ) 23. 10.–27. 10. | František Straka: Útěk před gestapem (5 částí ) 28. 10.–11. 11. | Joseph Roth: Příběh tisící druhé noci (15 částí ) 12. 11.–1. 12. | Sigrid Undsetová: Kristina Vavřincová (20 částí )

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 | repríza následující všední den | 0.05-0.35 | Rozhlasové memoáry. 10. 9.–14. 9. | Sven Nykvist: Úcta ke světlu (5 částí ) 17. 9.–28. 9. | Vladimír Beneš (10 částí ) 1. 10.–5. 10. | Miroslav Kovářík (5 částí ) 8. 10.–12. 10. | Veronika a Igor Firkušní (5 částí ) 15. 10.–26. 10. | František X. Halas (10 částí ) 29. 10.–2. 11. | Petr Matásek (5 částí ) 5. 11.–9. 11. | J. L. Fischer (5 částí ) 12. 11.–16. 11. | Ladislav Chudík (5 částí ) 19. 11.–27. 11. | František Fröhlich (7 částí ) 28. 11.–30. 11. | Johann Pál Arnason (3 části) MODERNÍ POVÍDK A čtvrtek | 16.00–16.30 | 6. 9. 13. 9. 20. 9. 27. 9. 4. 10. 11. 10. 18. 10. 25. 10. 1. 11. 8. 11. 15. 11. 22. 11. 29. 11.

Galina Voronská: Serpantinka Dora Čechová: Jeřabiny Johan Harstad: 155 Jiří Kratochvil: Já Lošaď Astrid Saalbachová: Noční cesty Petr Pazdera Payne: Margareta – Čekání na odliv Jasunari Kawabata: Odraz měsíce na vodě Daniel Krhut: Pašerák snů Peter Kihlgard: Večerní rosa Jan Zábrana: Mobilizace Lucia Piussi: Nesmrtelný kocúr Julian Ciocan: Než zemřel Brežněv Alena Wagnerová: Paní Stull

POVÍDK A neděle | 11.30–12.00 | 2. 9. 9. 9. 16. 9. 23. 9. 30. 9. 7. 10. 14. 10. 21. 10. 28. 10. 4. 11. 11. 11. 18. 11. 25. 11.

Hans Christian Branner: Isaksen Jaroslav Vrchlický: Fixní idea Andrej Blatnik: Billie Holidayová Viktor Jerofejev: Encyklopedie ruské duše Jaroslav Durych: Sonáta (minuetto) Veijo Meri: Stříbrné křídlo Vladimír Raff el: Událost doktora Rolanda Eugène Sue: Bitva u Navarina František Langer: Železný vlk Siegfried Kapper: Talas – Vládce moří Ivan Kříž: Bazén Ján Rozner: Noc po fronte Daniel Katz: Rantanenův spánek

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 1.30–2.00 | 9. 9. Miloš Václav Kratochvíl: Benátská serenáda 16. 9. Josef Lada: Drezúra předmětů 23. 9. Alphonse Allais: Dosti bylo holubů aneb Sám sobě balónem 30. 9. Karel Pecka: Doktor Faust na Malé Straně 7. 10. Giacomo Casanova: Mé dobrodružství v Paseanu 14. 10. Karel Václav Rais: Ves 21. 10. Eliška Krásnohorská: Z mého mládí 28. 10. Joseph Conrad: Laguna 4. 11. Josef Škvorecký: Jak je lízli 11. 11. Guy de Maupassant: Přízrak 18. 11. Jaroslav Putík: Degustace 25. 11. Gustavo Adolfo Bécquer: Zlatý náramek

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 | 2. 9. 9. 9. 16. 9. 23. 9. 30. 9. 7. 10. 14. 10. 21. 10. 28. 10. 4. 11. 11. 11. 18. 11. 25. 11.

Homér a Schliemann Jaroslav Vrchlický intimní Také já se cítím být Švédem Hana Androniková Vladimír Binar: Jakub Deml – Hlas mluví k slovu Torsten Pettersson a John Alvid Lindquist Prostějov Edvarda Valenty Současné norské spisovatelky Mezery v paměti (Pardubičtí básníci) B. K. S. uvádí Dr. Glas Choditi s koulí na noze je sotva vtipný nápad Kdo na moje místo Aneb existuje ostravská literární scéna?

SOUZVUK neděle | 9.00–10.00 | 2. 9. Bohumil Pavlok: Hukvaldská preludia 9. 9. Jaroslav Vrchlický: Okna v bouři 16. 9. Jacques Prévert: Jak dělat podobiznu ptáka 23. 9. Bohuslav Reynek: Vlaštovek modř teď bolí 30. 9. Píseň o snu Olava Aastesona 7. 10. Prošlapal jsem mnoho stezek (Antonio Machado) 14. 10. Josef Palivec: Drobečky mírné radosti 21. 10. Jiří Orten: Juvenilie 28. 10. Pavel Khon: Kolikrát přešel mrak 4. 11. Jean de Sponde: O smrti 11. 11. Ivan Martin Jirous: Hlohy ze dvora v Kartouzích

Program 43

18. 11. Jaroslav Durych: Zrození paměti 25. 11. Eugéne Ionesco: Z deníků SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 | 8. 9. Hans Borli: Dřevorubec a básník 18. 9. Ivan Malinowski: Otevřené básně 22. 9. Martin Stöhr: Smích ze snu 29. 9. Richard Pietras: Z lemu snu 6. 10. Štěpán Nosek: Na svobodě 13. 10. Zdeněk Kožmín: Dráhy světla 20. 10. Harald Sverdrup: Hvězdná chvíle 27. 10. Petr Hruška: Darmata 3. 11. Erben parodický 10. 11. Dariusz Sośnicki: Manželé P. 17. 11. Wanda Heinrichová: O tepnách vím málo 24. 11. Rudolf Závodný NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 | 2. 9. 9. 9. 16. 9. 23. 9. 30. 9. 7. 10. 14. 10. 21. 10. 28. 10. 4. 11. 11. 11. 18. 11. 25. 11.

Karel Toman: Září Jaroslav Vrchlický: Strom života Jim Barnes: Házení žabek Jakub Deml: Co na tom Jaromír Zelenka: Poslední báseň Marina Cvetajevová: Babičce Georges Rodenbach: Neděle Ladislav Fikar: Samotín Viktor Dyk: Makové pole Fráňa Šrámek: Maminčin pohřeb Ivan Alexejevič Bunin: Tišina Ignatius Dunnachie Campbell: Sestry Vilém Závada: Než

SNY neděle | 0.00–0.05 | Slova ze sna a do snů. 9. 9. 16. 9. 23. 9. 30. 9. 7. 10. 14. 10. 21. 10. 28. 10. 4. 11. 11. 11. 18. 11. 25. 11.

Arthur Geuss Vladimíra Čerepková Jaroslav Vrchlický George Gordon Byron Marcel Proust Marina Cvetajevová Jarmila Kristenová Božena Němcová Miroslav Huptych William S. Burroughs (II.) Ivan M. Havel Bohumila Grögerová

ETICK Á KNIHOVNA sobota | 1.40–2.00 | 8. 9. Platón: O Atlantidě 15. 9. Z dopisů Senekových 22. 9. Immanuel Kant. O mravním zákonu 29. 9. Johann Wolfgang Goethe: Životní moudrost 6. 10. Rámakrišna: Vesmírné evangelium 13. 10. Basileios: O užitku z četby 20. 10. Aristoteles: O správě státu 27. 10. Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě samému 3. 11. Cicero: O přátelství 10. 11. Petr Chelčický: O spravedlnosti 17. 11. Anatole France: Epikúrova zahrada 24. 11. Tomáš Garrigue Masaryk: Zásady humanitní etiky PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 10.00–10.15 | Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 | Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.30–13.40 | Na Sever! S Janem Burianem za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie. STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 | Krátké prózy a výňatky z próz. FONOGRAMY pátek | 16.00–16.30 | Návraty po stopách zvuku. KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 | 4. 9. Lenka Lagronová: Vstaň, prosím tě 11. 9. T. Dorst-U. Ehlerová: Akrobati 18. 9. Igor Bauersima: Norway, Today 25. 9. Roland Schimmelpfennig: Nabídka a poptávka 2. 10. Elfriede Jelinek: Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! 9. 10. Miloš Rejnuš: Ovidiův návrat 16. 10. Jelena Mašínová: Ádaeda 23. 10. Andrzej Mularczyk: Happening 30. 10. Luboš Balák a kol.: Komediograf v éteru 6. 11. Ingmar Bergman: Malba na dřevě 13. 11. Ingmar Bergman: Po zkoušce 20. 11. Ingmar Bergman: Záležitost duše 27. 11. Ingmar Bergman: Nevěra

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 | 6. 9. Jaroslav Vrchlický: Midasovy uši 13. 9. Agatha Christie: Krysy 20. 9. Renata Putzlacher: Alma a Gustav 27. 9. S. W. Maugham: Nádoba hříchu 4. 10. Viktorie Hradská: Noc Jakuba Arbesa 1 1. 10. Heikki Peltonen: Anelli 18. 10. Georges Simenon: Maigret a mrtvá dívka 25. 10. Kari Hotakainen: Oštěpař 1. 11. Sigurd Christiansen: Přepadení – 1. část 8. 11. Sigurd Christiansen: Přepadení – 2. část 15. 11. Týden slovenské kultury 22. 11. Alex Koenigsmark: Bílá jako káva 29. 11. Jiří Žák – T. Benjamin: Robie Lantern střílí... ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 | 8. 9. Jaroslav Vrchlický: Námluvy Pelopovy 15. 9. Jaroslav Vrchlický: Smír Tantalův 22. 9. Jaroslav Vrchlický: Smrt Hippodamie 29. 9. Henrik Ibsen: Divoká kachna 6. 10. Henrik Ibsen: Paní z moře 13. 10. Henrik Ibsen: Heda Gablerová 20. 10. Henrik Ibsen: Když my mrtví procitneme 27. 10. Henrik Ibsen: Přízraky 3. 11. Haefs Ambjornsen-Even Ingvar: Chvála bláznovství 10. 11. Janusz Glowacki: Čtvrtá sestra 17. 11. Týden slovenské kultury

44 Program

24. 11. Eugène Ionesco: Lekce 1. 12. Alfréd Döblin: Berlin, Alexandrplatz ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 9. 9. | Alexandre Dumas: Tři mušketýři (10. část) 16. 9.–30. 9. | Michal Lázňovský: Případ Martina Guerra (1.–3. část) 7. 10. –21. 10. | A. Stocker – J. Škápíková: Hrabě Drákula (1.– 3. část) 28. 10. – 2. 12. | Graham Greene: Lidský faktor (1.–6. část) TANEC ŽIVOTA A SMRTI – divadlo Augusta Strindberga sobota 16.00 | repríza pátek 00.35 | Cyklus v rámci Severského roku. ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

ZPRAVODAJST VÍ VLTAV Y všední dny v 6.30 | 7.00 | 7.30 | 8.00 | 12.00 | 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15 | 13.30 | 16.30 a 19.00 |

Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

MOZAIK A pondělí až pátek | 6.30–9.00 | 15.00–16.00 |

Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

VLTAVSK Ý POLEDNÍK sobota | 11.30–12.00 |

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.00 | Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří Kamen a Tomáš Černý.

ZPR AVODA JST VÍ A PUBLICISTIK A , DOKUMENT Y

KRITICK Ý KLUB pondělí | 16.00–16.30 | repríza čtvrtek | 0.35–1.05 |

Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ( [email protected])

Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři. Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Anežka Charvátová, Blanka Stárková, Eliška Závodná, Anna Housková a další. FILMOV Ý T ÝDENÍK úterý | 15.00–16.30 | repríza pondělí | 0.35–1.05 |

HISTORICK Ý KLUB středa | 16.00–16.30 |

Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná. ŘEČ VĚCÍ PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN každá druhá sobota v měsíci | 6.00–16.30 | Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová. RADIODOKUMENT středa | 21.45 | 5. 9. Setkání u kulatého stolku (10/10) 12. 9. Lenka Svobodová: Zákon nestačí 19. 9. Borgerdur E Sigurdardóttir: Still swimming 26. 9. Jana Davidová-Kracíková: Meda Mládková 3. 10. Dominika Švecová: Každý košík má svůj příběh 10. 10. Martina Vodičková: Váša Příhoda 17. 10. Jan Sedmidubský: Pohádka o soše a mumii

24. 10. Mikuláš Kroupa – Adam Drda. Příběhy XX. století 31. 10. Brit Jensen: Indiáni v Kodani 7. 11. Jaroslava Haladová: Poker Face 14. 11. Stanislav Kaclík: Prípad P 21. 11. Martha Stellmacher: Jadu Kolija – Zapomenuté písně Indie 28. 11. Gabriela Albrechtová: V předpokoji ráje RADIOATELIÉR sobota | 00.05 | 8. 9. Franz Hautzinger, Isabelle Duthoit, Matija Schellander, Petr Vrba: Precise Party 15. 9. Ohlédnutí za Art’s Birthday v Česku 22. 9 Ohlédnutí za Art’s Birthday ve Švédsku 29. 9. PremEdice – Tomáš Sýkora: Značka 6. 10. Alessandro Bosetti: Life Expectations, Dead Man 13. 10. Roman Štětina: Kdo to udělal 20. 10. Novinky z EBU 27. 10. PremEdice – Jan Burian ml. 3. 11. Petr Machajdík: e Healing Heating 10. 11. Novinky z EBU 17. 11. Nové vlny z Visegradu 24. 11. PremEdice – Alex Švamberk: Projekt L.

45

jazz.rozhlas.cz PONDĚLÍ 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Hodina evropského jazzu Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

ÚTERÝ 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Hodina českého jazzu Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream

8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–16.00 16.00–18.00 18.00–19.00

Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimentall Modern Mainstream Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream ČT VRTEK 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimentall Modern Mainstream Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

PÁTEK 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–8.00 8.00–9.00 9.00–13.00 13.00–14.00 14.00–15.00 15.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream 'Round Bop Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–9.00 9.00–10.00 10.00–14.00 14.00–15.00 15.00–18.00 18.00–19.00 19.00–20.00 20.00–21.00 21.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream 'Round Bop Modern Mainstream Hodina jazzrocku a funku Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

Experimental — Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop — Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Hodina evropského jazzu — Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. Hodina českého jazzu — Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

NEDĚLE 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–9.00 9.00–10.00 10.00–14.00 14.00–15.00 15.00–16.00 16.00–17.00 17.00–18.00 18.00–19.00 19.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Odpolední swing Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Popjazz hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ Modern Mainstream — Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental — Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby.

Hodina free jazzu a experimentální hudby — Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock — Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chcete ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop — Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Hodina jazzrocku a funku — Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Jazz Club — Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. Odpolední swing — Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. Popjazz hour — Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

EURO JA ZZ

DENNÍ PROGR AM

46

R E F L E K T OR

KLUB VLTAVA

P o děl t e se s námi o r e f le k s v é ná t or @ r zor y. o z h la s .c z

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.

KLUB VLTAVA

NA DVOJKU DO ÁČK A

Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A Českého rozhlasu, Hybešova 10, Praha 8.

NAL AĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 |

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu.

HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 |

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 |

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

Partneři Klubu Vltava 47

Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava.

ORCHESTR BERG Cyklus koncertů 8xBERG2012 Vstupenky za 200 Kč / 100 Kč (studenti, senioři) tel.: 604 205 937 [email protected], www.berg.cz

Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava. HUDBA ČESK Á FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSK Ý KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA s. r. o. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 [email protected], www.pko.cz SYMFONICK Ý ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], socr.rozhlas.cz SYMFONICK Ý ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz

ČESK Á KULTURA, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení GSM: +420 838 016 [email protected], www.ceskakultura-os.cz Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání. COLLEGIUM 1704 o.s. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 [email protected], www.collegium1704.com Soutěž o čestné vstupenky na vybrané koncerty zařadíme do vltavského vysílání. COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu Barokní podvečery 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1 Pokladna otevřena od 13. 2. 2012 každé pondělí 10–18 hod. tel.: 224 229 462, 731 448 346 [email protected], www.baroknipodvecery.cz

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na následující tituly: E. Rostand: CYRANO Z BERGERACU, 11. 9. a 16. 11. v 19 hod. | Národní divadlo H. Galron: MIKVE, 7. 10. v 19 hod. | Stavovské divadlo P. Zelenka: OHROŽENÉ DRUHY, 16. 9. a 1. 10. v 19 hod. | Nová scéna M. Františák: KARLA, 20. a 26. 9. v 19 hod. | Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz

DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) offi[email protected], www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) [email protected], www.moravskedivadlo.cz

V Ý T VARNÉ UMĚNÍ Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) galerie@rudolfinum.org, www.galerierudolfinum.cz Aktuální výstava Beyond Reality. British Painting Today (4. 10. až 30. 12. ) Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky zařadíme do vltavského vysílání.

PARTNEŘI

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

48 Partneři Klubu Vltava

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz ARS VIVA CEST Y ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 [email protected], www.arsviva.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE K AFK Y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 mail@franzka#a-soc.cz, www.franzka#a-soc.cz RADIOSERVIS, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 349, 221 551 350 A2 KULTURNÍ T ÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz

ČLENSKÉ V ÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava.

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine [email protected], www.operaplus.cz NAKLADATELST VÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com NAKLADATELST VÍ LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz NAKLADATELST VÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz

MAGA ZÍN KLUBU VLTAVA Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava | XVII. ročník | číslo 3 | září–listopad 2012

LIBRI, SPOL. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz ŽAKET – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz NAKL ADATELST VÍ ATL ANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz NAKLADATELST VÍ BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz NAKLADATELST VÍ LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], http://labyrint.net

použité foto Lenky Dusilové na obálce: Bet Orten | (Outfi t: Gabina Paralova) | Vychází 4× ročně Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český Rozhlas, Adéla Knajzlová, Jakub Šolín Tisk: Tiskárna Macík, s.r.o. | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. | Český rozhlas 3 – Vltava šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

NAKLADATELST VÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ A ČESKÝ ROZHLAS 3 - VLTAVA

30/10/12 1/11/12

A

S

LFRED CHNITTKE Symfonie č. 1 (1969–1972) Filharmonie Hradec Králové, Marko Ivanović dirigent SÁL FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ

ERKKI-SVEN TÜÜR

Architectonics IV „Per Cadenza Ad Metasiplicity“ (1990), ,,Passion“ (1993), Flamma (2011), Architectonics VI (1992), Oxymoron (Music for Tirol) (2001) BCO – Brno Contemporary Orchestra, Pavel Šnajdr dirigent SÁL FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ

5/11/12

7/11/12

BRONIUS KUTAVIČIUS

Magický kruh sanskrtu (1990), Z kamene Jatvěhů (1983), Poslední pohanské obřady (1978) Královéhradecký dětský sbor Jitro, Jiří Skopal sbormistr Komorní sbor Aidija, Romualdas Gražinis sbormistr a dirigent SBOR KNĚZE AMBROŽE, AMBROŽOVA UL. 729, HK

PĒTERIS VASKS

Canto di forza pro 12 violoncell (2005), Violoncellový koncert (1994), Symfonie č. 2 (1999) Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Jiří Bárta violoncello Andreas Sebastian Weiser dirigent SÁL FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ

:: :: :: :: ::

DOPROVODNÝ PROGRAM FESTIVALU NAJDETE NA WWW.HFHK.CZ :: PŘÍMÉ PŘENOSY NA ČRO 3 – VLTAVA :: KONCERTY SE SVĚTELNÝM A VÝTVARNÝM DESIGNEM :: ZAČÁTKY KONCERTŮ VE 20:00 HOD :: VSTUPENKY: TEL. 495 211 375, WWW.HKPOINT.CZ ::

Nové internertové rádio Českého rozhlasu

POSLOUCHEJTE JAZZ 24 HODIN DENNĚ!