Roman Cílek DENÍK MRTVÉHO VRAHA. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno,

Roman Cílek DENÍK MRTVÉHO VRAHA Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Roman Cílek, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6403-2

Vzpoura pokořených andělů První dějství se odbylo přesně podle scénáře. Odehrálo se uprostřed škaredého únorového dne a natolik obyčejně, že by se u toho uzíval nudou i kdekterý poskok z bulváru. Soudní úřednici Miladu Hrachovou, osobu vzhledu rovněž zcela nevýrazného, jíž jen dva tři roky chyběly k nároku na penzi, zadrželo nepočetné policejní komando ve 12 hodin a 11 minut. A nikoli tak akčně, jako tomu bývá jindy, ale tiše, poklidně, a dokonce bez přítomnosti obvyklých služebních kamer. Škoda, že si zásah nenatočili. Byla to natolik decentní akce, že by ji mohli promítat i na výročních schůzích spolků přecitlivělých ochránců lidských práv. Ostatně tomu přesně takhle být mělo, neboť v příkazu k uskutečnění zákroku se zdůrazněně uvádělo, že je třeba přihlédnout nejen k zdravotnímu stavu zadržované, která před několika měsíci prodělala operaci páteře, ale že je třeba vzít na vědomí také skutečnost, že se zadržení uskuteční v areálu justičního paláce. Jak bylo nařízeno, tak se i událo. Policisté nechtěli vstupovat do kanceláře, takže počkali na okamžik, kdy tělesné nutkání donutí paní Hrachovou k odskočení si na zaměstnancům vyhrazenou toaletu, nacházející se v jedné z bočních chodbiček, a nechali ji tam v klidu vykonat potřebný úkon. Teprve poté, co místnůstku úlevy opustila, k ní rychle přistoupili, dva z vazounů ji jemně přitlačili ke zdi, třetí nacvičeným grifem nasadil pouta. Hotovo!! Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Ostatně i prvotní reakce zadržené ženy byla nesouměřitelně odlišná od toho, co se v podobných situacích dost často odehrává. Žádné vykřikování o nevině a policejní zvůli, ale jen odevzdané povzdychnutí, shodou náhod místopisně souznějící s blízkostí místa, kde bylo vysloveno: „Obávám se, pánové, že je všechno v hajzlu.“

4/44

Znělo to skoro jako otázka. Mohli by k tomu možná i přikývnout. Konverzaci se zadržovanými, byť třeba i jen náznakovou, neměli však v popisu práce. Velitel akce si tudíž jen tak sám pro sebe pomyslel, že jeden z jeho nadšéfů asi moc dobře věděl, co říká, když ho v náznaku zasvětil: „Pokud jí nevykloubíte ruce, což by ji mohlo naštvat, dá se čekat, že ta dáma s námi bude spolupracovat.“ Takže jí nic nevykloubili. Ani na její statný krček neklekali při nasazování pout. A dokonce ani neřvali. Prostě ji jenom krátce po její předpolední návštěvě záchodu docela nenápadně sebrali. V policejní budově nabídli zadržené běžný erární oběd. Místo moučníku s ní sepsali nutné identifikační náležitosti. Hned poté, tedy ještě začerstva, začal výslech. „Jste připravena vypovídat, paní Hrachová?“ zeptal se šestapadesátiletý, plešatý, mírně obtloustlý, a tudíž svým vzhledem trochu strejdovsky a tím také důvěryhodněji působící major Karel Urbanec, který případ s plnou mírou osobní odpovědnosti převzal. „Mám snad jinou možnost?“ ušklíbla se vyslýchaná, protože v průběhu značné části svého aktivního života se živila jako zaměstnankyně soudu a bylo jí jasné, že za určitých okolností je ztrátou času hrát si na schovávanou. „Znamená to tedy, že slibujete pravdivé a plné doznání?“ „Ano, klidně si to tam takhle napište. Ale neočekávejte ode mne žádné zázraky. Mohu vám říct jen to, co je mi známo. A toho není zase až tak mnoho.“ Majora její odevzdaný přístup donutil k neslužebnímu povzdechu: „Copak vám, paní Hrachová, nebylo jasné, že dříve nebo později se to, co děláte, musí provalit?“ „Bylo mi to jasné skoro od počátku.“ „A přesto…?“

5/44

„A přesto. Při vší úctě, pane majore, vy sám velmi dobře víte, že kladete otázky, na něž byste si sám dokázal odpovědět. Předpokládám, že jste mě už nějaký čas sledovali. Tudíž také víte, že mě ti lidé od mého prvního… no, řekněme nerozumného, spíš tedy pitomého klopýtnutí… drželi prostě v šachu.“ „Vím, co vím. A vy zase víte, že se takhle už kvůli protokolu ptát musím.“ „Poslužte si.“ „Jak jste s těmi lidmi, jak své komplice nazýváte, přišla do styku?“ „Prostřednictvím synovce.“ „Máte na mysli za opakované krádeže pravomocně odsouzeného Roberta Berounského, který je nyní ve výkonu trestu?“ „Jistě. Jiného synovce ostatně ani nemám. A když moje sestra Alžběta před dvěma roky ležela v nemocnici a žádný z doktorů jí nedával naději, protože byla tou hnusnou rakovinou totálně prolezlá, slíbila jsem jí, že na Roberta dle možností dohlédnu.“ „Dohlédnete…?“ podivil se major Urbanec. „Hovoříte o něm, jako kdyby se jednalo o dítě. Pan Berounský byl však v té době již dospělým mužem.“ Pokrčila rameny. „Co naděláte?! On se Robert jako dítě skoro pořád opravdu choval. Nic nevystudoval, ničím se nevyučil, neobstaral si žádné kloudné povolání. A neuměl si sehnat ani nějakou, třeba i docela obyčejnou ženskou, o kterou by se mohl opřít, když on sám oporou nikdy a nikomu nebyl. Ani té své umírající mámě. Té vlastně ze všech nejmíň, spíš ji starosti o něho dorazily. A tak jsem Bětce u té nemocniční postele slíbila… no, prostě jsem to tak nějak… myslela dobře, opravdu myslela, věřte mi to,“ zadrhla se v řeči a v očích se jí objevily slzy. „Slíbila jste tedy, že na něho dohlédnete?“ zopakoval po ní major. „Ano.“ Major si odkašlal. „Nechci být zlomyslný, paní Hrachová, ale myslíte si, že se vám slib, který jste sestře dala, podařilo naplnit?“ „Nepodařilo, podělala jsem to – a dalo by se to vyjádřit i hůř,“ zhodnotila žena svůj charitativní zákrok. „A jestli se Bětka na mě kouká támhle někde odshora,“ ukázala rukou, „tak mi to určitě zazlívá. Jenže… kdo mohl

6/44

tušit, jak se všechno vyvrbí?! Chtěla jsem Robertovi prostě pomoci. Zejména pak v době, když se nedlouho po mámině smrti naboural na motorce a po srážce s autobusem přišel o kus nohy. Prvně si vzal ode mne nějaké peníze, ne moc, jen pár tisíc, jako vdova a mizerně placená úřednice mizerně hospodařícího státu nemám zrovna na rozdávání. Pak ale přišel s tím, že bych mu mohla pomoci jinak.“ „Jak jinak? Pojmenujte to, prosím!“ „Požádal mě prostě o obstarání nějakých papírů ze soudních spisů…“ Major Karel Urbanec se nespokojeně nadechl a do hlasu se mu vkradla ráznost. „Paní Hrachová! Slíbila jste, že budete pravdivě vypovídat – a ne kličkovat. Nějakých papírů! Co je to za vyjádření?! Snažte se být trochu přesnější.“ „Dobrá,“ přikývla apaticky. „Robert mě požádal o zkopírování a dodání důvěrných písemností ze soudních spisů. A uvedl konkrétně, o které případy se mu jedná.“ „Jaký druh případů to byl?“ „Kauzy týkající se tak či onak hospodářských deliktů. Daňové úniky, vytváření fiktivních firem, problematické majetkové přesuny.“ „Písemnosti, o které jste byla panem Berounským požádána, se osobně týkaly aktérů těchto případů?“ „Ano.“ „Shodneme se na tom, že vesměs šlo o osobnosti zámožné a vlivné?“ „To ano.“ „K jakému účelu váš synovec tenhle citlivý a snadno zneužitelný listinný materiál potřeboval?“ „On…?“ podivila se. „On sám určitě k ničemu. Využití těch listin bylo nad Robertovy… no, prostě nad jeho schopnosti. Obstarával je pro lidi, kteří si ho k tomu najali.“ „Bylo vám jasné, k čemu měly či alespoň potenciálně mohly ty papíry posloužit? Žádám od vás jasné vyjádření! A může být… zatím… třeba i velmi stručné.“ Zaváhala: „No…“ „Čekám,“ řekl Urbanec. „A mohu čekat dost dlouho, dovolím-li si použít tuhle pitomou větu z televizních detektivek.“

7/44

Příliš dlouho však čekat nemusel. Paní Milada Hrachová své vyjádření vyslovila, jako kdyby se ho náhle štítila: skoro se dá říci, že je z úst rovnou vyplivla: „Myslím, že obsah těch dokumentů sloužil k vydírání dotyčných osob.“ „Děkuji,“ řekl Urbanec, ač něco takového vlastně ani říkat nemusel. A hned poté se zeptal: „Nechcete si na chvíli odpočinout?“ „Ne. Ono už toho k povídání mnoho není.“ V tom směru ji musel zklamat: „Mýlíte se. Ještě si o všem budeme povídat znovu a znovu. Nyní mě přednostně zajímá ta další etapa vašich kontaktů s vyděrači.“ „Kapitola? Nechápu, jak to myslíte.“ „Ale chápete, paní Hrachová, musíte chápat. Váš synovec Robert Berounský byl přece pro trestné činy, které s tímhle, o čem mluvíme, zřejmě nesouvisejí, zadržen a posléze i odsouzen. Ale vaše dodavatelská služba se přesto provozovala dál.“ „Oslovili mě,“ špitla. „A vyhrožováním mě… donutili…“ „Kdo a jak?“ „Na ulici poblíž mého bydliště ke mně asi před dvěma měsíci přistoupil nějaký chlap, oslovil mě jménem a zeptal se, jestli se mnou může chvíli hovořit. Posadili jsme se na lavičku v parku – a tam to na mě vybalil. Měl v mobilu zvukovou nahrávku mého synovce, v níž mne Robert jmenoval a navrhoval, aby se na mne obrátili. Pak mi ten člověk nabídl peníze a přinesl také seznam lidí, o jejichž kompromitující materiály se zajímají. Utkvělo mi v paměti, že těm lidem tak nějak souhrnně říkal andělé.“ „Andělé? Co tím mysleli?“ „Nemám tušení. Zřejmě to bylo míněno ironicky, protože ti, o něž se zajímali, většinou šlo o podnikatele a lidi, co se motali kolem peněz, také nebyli tak nějak… neposkvrnění. Ale to je jen můj soukromý odhad.“ „Dobrá, tak tedy andělé. Poznala byste člověka, který s vámi jednal?“ „Jo, asi jo. Nápadně hezký mužský kolem třicítky, nebo možná i o trochu mladší. Černovlasý, vysoký, dobře oblečený. Však se také v řeči chlubivě zmínil, že mu kamarádi přiřkli přezdívku Frajer.“ „Frajer,“ zopakoval po ní major. „Jak pokračoval váš rozhovor na lavičce v parku?“

8/44

„Můžete mi to věřit i nemusíte, ale cukala jsem se, hodně jsem se cukala, ale odmítl se o mých pochybnostech vůbec bavit. Pouze s takovým divným úsměvem naznačil, že jakéhokoliv odmítání spolupráce bych hořce litovala. Stejně jako toho, kdybych o tom, co dělám, někomu řekla. Naznačil dokonce, že… že si umějí sehnat nájemné zabijáky, kteří mi za dvacet euro přelámou nohy, případně mě rovnou uškrtí. Pochopila jsem, že mi jde o holý život a v takové situaci…“ „Copak?“ „V takové situaci se skoro každý člověk zachová jako srab. Nebo snad ne?“ „Takže jste přikývla?“ Ušklíbla se. „Ukažte mi někoho, kdo by jednal jinak! Copak jsem nějaká Brutální Nikita, jak její zázračné kousky ukazují v seriálu?! Pochopila jsem, že už jsem se do šlamastiky příliš zapletla, než abych mohla úplně couvnout. A také jsem pochopila, že mám co do činění s nemilosrdně jednající organizovanou skupinou, v níž je tenhle chlapík… stejně jako předtím jím byl synovec Robert… jen obyčejným poskokem. A taky mi došlo, že se ti lidé nezastaví před ničím. A že já jsem pro ně jen figurkou na šachovnici. A že kohokoli mohou moc ošklivě a bolestivě sejmout. Věříte mi to, co říkám, pane majore?“ „Snažím se.“ „Měla jsem prostě strach. A mám strach pořád – i nyní, když tu s vámi nikoli dobrovolně sedím a přiznávám to, co přiznávám. Mám strach, že si mě tak jako tak najdou. Mají svoje pomocníky všude. V justici, v kriminále, a promiňte – třeba i tady někde… tady někde mezi vámi.“ Nadechla se a v tom okamžiku z ní, bůhvíproč právě nyní, spadly mimikry té vyrovnané ženské, která ví, že se dopouštěla vážných trestných činů a je připravena nést za to následky. „Mám strach,“ špitla opakovaně. Major si odpustil obvyklou průpovídku, že na to měla myslet dříve. Ale i tak už na stavu paní Hrachové nic nevylepšil. Strach. Slovo, které – vyřčeno nahlas a s důrazem – samo o sobě, a to dokonce i svým drnčivým zněním, navozuje pocit hrozby. Strach! Paní Miladu Hrachovou, nacházející se v těch okamžicích v nepříliš vyrovnané

9/44

psychické kondici, najednou jako kdyby to slovo doslova podťalo. Pohled se jí stočil kamsi do prázdna, čelo jí zvlhlo potem, zapotácela se na židli, jíž se na poslední chvíli snažila přidržet, a poté se i s židlí skácela na zem. „Do pytle!“ ulevil si major Urbanec, odstrčil se od stolu, přiskočil ke dveřím, pootevřel je a zařval: „Služba! Pošlete sem doktora – a fofrem!“ Rozhodnutí padlo ještě téhož dne večer. Přesněji řečeno to byl spíš rozsudek. Nadmíru jednoduché může být za určitých okolností hrdelní řízení! Závidět tu přímočarou prostotu by mohl i kterýkoli revoluční tribunál. Nikomu nechyběla soudní síň se státním znakem na stěně. Nadbytečným by zde byl i nějaký urválkovsky uřvaný prokurátor, role obhájce se scvrkla v nicotnost, možnost odvolání byla nulová. Vše se zmáklo, jako když sfoukneš z dlaně smítko. Na parkoviště u oblíbeného, a tedy v každou denní i noční hodinu četně navštěvovaného motorestu, nacházejícího se několik kilometrů bokem od dálnice, se v párminutovém časovém rozmezí sjelo několik aut. Skoro jako náhodou. Pánové z těch vozů vstoupili dovnitř, žádným objímání či okázalými pozdravy nedávali najevo, že se znají a nepřijíždějí sem náhodou, ale tak jako tak se nakonec sešli u jednoho stolu, odděleného od ostatních prostor restaurace květinovou rampou. Taky skoro jako náhodou. Prvně při jídle jen obyčejně pokecali. Co burza? Co fotbal, tenis či golf? Co ženské? Až pak stručněji, než tomu bylo u předchozích námětů, přešli k věci. „Kdo s tou maminou od soudu, co ji dnes policajti sebrali, přicházel do styku?“ zeptal se ten z nich, který seděl v čele stolu, neříkali mu sice šéfe, ale zřejmě ho tak se vším všudy vnímali. „Jen Robert Berounský, ten její synovec,“ odpověděl jeden z přítomných. „A když ho pak sebrali a odsoudili za nějaké idiotské prkotiny, do nichž se pustil na vlastní triko, nahradil ho Frajer, který předtím dělal spojku mezi námi a Berounským.“

10/44

„Co o nás Berounský ví?“ „Ne moc. Nikoho z nás nezná. Ale přece jen by si mohl leccos domýšlet.“ „Víme, kde sedí?“ obrátil se muž, jemuž patřilo právo otázek, na chlapíka po své levici. „Zjistím to,“ odpověděl oslovený, pod kterého zřejmě v rámci téhle sešlosti spadala oblast vězeňství. „Zjisti. A postarej se, aby dostal výstrahu.“ Přikývnutím odškrtnuto. „A co Frajer?“ nadhodil nepojmenovávaný šéf další z nabízejících se otázek. Po chvíli ticha se ozval až dosud zachmuřeně mlčící člověk z opačného kouta stolu: „Asi vás svým názorem příliš nepotěším, ale já osobně Frajera čím dál víc vnímám jako problém. Dost velký problém. Leccos ví, je ukecaný a… no, nechci panikařit, ale už nějaký čas ve mně sílí podezření, že Frajer při své hamižnosti a touze po přepychu nedělá pouze pro nás.“ „Myslíš, že donáší policii?“ „Ne, to asi ne. Spíš těm druhým.“ „Andělům?“ „Jo, andělům.“ „Máš pro to nějaké důkazy?“ „Nemám. Jsou tu jen různé náznaky. Nechal jsem si ho proťuknout a Frajer si opravdu žije nad poměry. Musí mít ještě nějaké jiné zdroje příjmů.“ „Co tedy navrhuješ? Očistné opatření?“ „O tom musíme rozhodnout jako celek.“ „Rozhodneme. Ale je třeba si to shrnout. Domníváš se, že Frajer se pro nás za dané situace, kdy se policie rozhoupala k činnosti, stává nebezpečím?“ „Ano.“ „Natolik akutním nebezpečím, že sebezáchovnou očistu nelze odkládat?“ „Myslím si, že tomu tak je.“

11/44

Muž v čele stolu se zhluboka nadechl a tvrdě oznámil: „Pak asi nemůžeme váhat. Všechno potřebné co nejopatrněji obstará támhle Milda,“ ukázal na vyvoleného hlavou. „Ale ještě před tím, než mu to uložíme, chci od vás souhlas. Od všech! Nebudeme tu hlasovat jako ti pitomci v parlamentu, ale kdo je proti, ať položí dlaň na stůl.“ Všechny dlaně zůstaly mimo. Vyřízeno: bez zápisu a kulatých razítek. Mohli se tudíž vrátit nazpět k příjemnějším záležitostem. Co burza? Co fotbal, tenis a golf? Co ženské? Na přepych milujícího Frajera si už nikdo z nich nevzpomněl, a pokud náhodou ano, tak se o tom ani slovem nezmínil. Není nad to, když někdo svou noblesu dotáhne až do konce. Až do úplného konce Z hrudi muže oblečeného do hedvábného županu a ležícího na podlaze stylově zařízeného obývacího pokoje netrčela tudíž nějaká obyčejná kudla ze slevového výprodeje, sloužící až dosud k všednodennímu porcování masa. Byl to naopak perfektní kousek ze sady kuchyňských nožů vyhlášené německé značky Zwilling, charakterizované třemi ozdobnými nýty na rukojeti nástroje. „Paráda,“ ocenila kvalitu psycholožka PhDr. Judita Svárová, která se od zdravotního kolapsu zadržené paní Milady Hrachové na vyzvání připojila k vyšetřovací skupině majora Urbance, s níž už předtím několikrát a nikoli neúspěšně spolupracovala. Pak Judita ještě dodala: „Majore, zaslechla jsem tady někde za svými zády zmínku o tom, že by to mohla být třeba i sebevražda. Nechci machrovat, konečné slovo musí mít doktoři na patologii, mně se to však nezdá. Vyloučit předem se nedá nic, ale bodnutí do vlastního srdce… tedy do míst, kde člověk ne vždy zcela správně tuší, že má srdce… není až tak běžný jev. Ale když se k tomu dotyčný zoufalec odhodlá, musí mít dostatek silné vůle a jde většinou o zásah vedený se značnou intenzitou.“ „Proč?“ „Podvědomý lidský strach z bolesti.“ „No jasně.“

12/44

O sebevraždě jako snadno dostupnému, a tedy se vnucujícímu řešení případu možná někdo cosi utrousil, ale od počátku se jim ta záležitost jevila jako vražda. Rychlá, nečekaná, žádný úporný zápas o život. Jen to jedno bodnutí nožem. Prudký pohyb a hotovo. Všechno, co bylo a případně mělo ještě být, se stalo minulostí. Takže vražda. Již takhle na první pohled profesionálně zvládnutá. Dumali nad mrtvým tělem pěkného mladého chlapa a věděli už, čí je to tělo. Frajer. Skutečné jméno tolik okázale neznělo. Lubomír Čtvrtník. Osmadvacet let. Svobodný a bezdětný. Původním povoláním číšník, nyní majitel živnostenského listu s protekčně neurčitým vymezením podnikatelské oblasti: zprostředkovatelské aktivity. Znít to mohlo neurčitě, ale co do hmotných výsledků si zřejmě pan Čtvrtník nevedl zase až tak špatně. Rád se obklopoval krásnými předměty, a v jejich obklopení ostatně také zemřel. Třípokojový byt v atraktivní části města, výhled do parku, televizor přes polovinu stěny a všechny další technické vymoženosti ve špičkové kvalitě. Bylo toho tu dost: pro radost a i k případnému odcizení. Proto také měly dveře z chodby zmnohonásobené zajištění. Dvojí zámek, mechanická závora a bůhvíco ještě. Zbytečně by se s tím koumesové ze specializované firmy montovali. Dveře totiž po odchodu toho, kdo přišel Lubomíra Čtvrtníka svérázným způsobem navštívit a byl jím zřejmě do bytu vpuštěn, zůstaly pootevřené. „Předběhli nás,“ konstatoval major Urbanec. „Zjevně se dozvěděli o zadržení Hrachové a nechtěli čekat, až se přes její doznání k Frajerovi dostaneme.“ „Může být, ale říkal jste, majore, že jste tu paní Hrachovou sebrali v soudní budově co nejnenápadněji,“ podotkla Judita Svárová. „Snažili jsme se.“ „A oni během pár desítek hodin takhle zaúřadovali. Což by mohlo znamenat, že tam mají ještě nějakého dalšího spolupracovníka.“ „Anebo si Hrachovou průběžně hlídali.“ „U soudu?“

13/44

„Třeba i tam, ani to se nedá vyloučit. Anebo vartovali naopak u jejího bydliště. Zjistili, že nedorazila domů, oklepli si okolnosti… A pro Frajera, který byl sice, jak se vyjádřila sama Hrachová, jen jakýmsi lepším poskokem, ale zřejmě o té vyděračské bandě přece jen leccos věděl, to byla konečná.“ „Ano,“ kývla, „s pomocí nožíčku značky Zwilling.“ „Třeba se mu o to snadněji umíralo,“ odfrkl si Urbanec. „Ale no tak, majore, začínáte být trochu morbidní,“ s neveselým úsměvem ho okřikla PhDr. Svárová. „Vnímám to jako počáteční náznak syndromu profesní deformace.“ „Jistě si s mým duševním stavem poradíte, Judito.“ „Poradím. Mileráda. Ale prvně si musíte se vším všudy poradit vy tady s tímhle,“ pohodila hlavou k nehybnému tělu chlapíka, který už nikomu nemohl posloužit ani jako dobře placený poskok. Ale aspoň ho nyní už nic nebolelo. Což byl v téže době opak pocitů druhého z mužů, jimž paní Hrachová přiřkla shodné označení poskokové. Její synovec Robert Berounský, který ji do všech těch osudových hrátek zatáhl, měl nyní potlučenou hlavu a zhmožděnou pravou rukou a stěží by dokázal zamíchat kávu v šálku. Ostatně mu žádnou kávu nikdo nenabídl. Dokonce ani židli k posazení. Stál před rozměrným stolem ředitele věznice, vnímal jeho zachmuřený výraz, ale věděl, že tak jako tak mu nemůže říci nic jiného, než dosud tvrdil. „Podívejte se, Berounský,“ řečnil direktor, o němž bylo známo, že se rád poslouchá, „já se umím s každým z vás domluvit. Po dobrém, nebo třeba – dojde-li na lámání chleba – i jinak. Ale nějaký Sing Sing si tu z toho dělat nenechám. Takže opakuji svou otázku: kdo vám způsobil vaše zranění?“ „Nikdo, pane řediteli. Skutečně nikdo. Prostě jsem jen uklouzl na schodech.“ „Uklouzl, jo?“ „Ano.“ „A nikdo u toho shodou okolností nebyl, že?“

14/44

„Nebyl. Až potom, co jsem se dokutálel dolů, mi někteří ze spoluvězňů přispěchali na pomoc.“ „Přispěchali! Pěkně jste to řekl. Moc hodné chlapce tu máme, že ano?“ „Lidé jsou tu samozřejmě různí. Ale já se dle možností snažím vycházet s každým.“ „Ale no tak! Snažíte se mne rozplakat, Berounský? Anebo si, to spíš, ze mě děláte srandu?“ „Ne, prosím. To bych si nedovolil.“ Rozhovor sklouzával do téměř již cimrmanovské podoby. I šéf zařízení, z něhož by dle představ naivních legislativců měli odcházet výkonem trestu polepšení lidé, si to už zřejmě začal uvědomovat. Mávl rukou a přitáhl k sobě složku papírů, kterou měl rozloženou na stole. „Takže poslední slovo, Berounský,“ řekl, „co mám napsat do hlášení o dnešní mimořádné události?“ „Spadl jsem ze schodů.“ „Vlastní neopatrností a bez sebemenšího cizího zavinění?“ „Ano. Taková je pravda.“ „Ve středověku by vás za takovou pravdu upálili,“ uchechtl se ředitel, ale pak mu došlo, že se do té historizující poznámky nějak zamotal, ale už se mu tím nechtělo zabývat. „Odchod!“ zavelel. Robert Berounský vypochodoval z kanceláře. A i když ho po varovné lekci, která mu byla před hodinou uštědřena, bolel celý člověk, převládal v něm pocit sebepochvalného uspokojení nad tím, že audienci u direktora zvládl obstojně. Zcela v duchu toho, co mu bylo od těch, kteří ho mlátili, špitnuto do ouška: „Venku se kolem tebe asi něco děje, my o tom sice hovno víme, ale vyřizujeme vzkaz: Držet hubu! Držet hubu! Je to jasné?!“ No ano, bylo to nadmíru jasné. Takže hubu držel. A protože, jak už o tom byla řeč, je strach mocným hybatelem lidských činů a postojů, byl připraven ji držet i nadále. A to navzdory tomu, že oddělen od světa mřížemi vlastně ani nevěděl, koho se má bát. Přesněji: koho více a koho méně. Zda těch, jimž využitím tety Hrachové pomáhal s vydíráním. Či těch druhých, co byli pokořujícím způsobem vydíráni. Tedy andělů, jak se jim naučil říkat.

15/44

Třeba… třeba, uvažoval Berounský cestou od kanceláře na svůj vězeňský blok, se prostě andělé vzbouřili a postavili se na odpor. A ani sám netušil, jak zblízka se v té chvíli dotkl pravdy. Situace, podobající se repríze toho, co už tu jednou bylo. Změnilo se pouze personální obsazení. Auta sjíždějící se způsobem nijak nápadným na parkoviště. Tentokrát to však nebyla odstavná plocha u motorestu poblíž dálnice, ale uzavřený dvůr za zadní stěnou venkovského hotýlku, jehož kulinářskou slávu pomohl dotvořit cyklus televizních pořadů o jídle a vaření. I v tomto případě to mělo působit, a také působilo, jako víceméně běžné setkání úspěšných jedinců, pro které není nic nedostupné a jejichž uvažování se odbývá v řádu velkých čísel. Také tihle lidé si prvně vybrali z jídelního lístku, šokujícího především cenami, pojedli, pokecali. Možná zrovna v tom samém pořadí, jako ti druzí před nimi: Co burza? Co fotbal, tenis či golf? Co ženské? Až potom se právem svého věku podíval na hodinky a ujal slova nejstarší z nich, investiční a stavební podnikatel Miroslav Rozhoň, jehož stále se rozšiřující developerské království připomínalo svým tvarem i konáním nenasytnou chobotnici. Rozhoň, kterému už táhlo na šedesátku, měl za sebou tři rozvody, ale stále – jak se ve společnosti šuškalo, nezůstával chladný vůči půvabům opačného pohlaví – se také uměl pořádně rozpálit. Jako zrovna nyní: „No, tak se do toho chtě nechtě pustíme, když už jsme tohle sezení takhle nafofr svolali, ne? Scházíme se tu jako spolek postižených. Je to trochu smutné, hodně nedůstojné, ale jelikož zde nejsou dámy, mohu si dovolit říci, že je to především k nasrání. A já sám za sebe říkám, že už toho mám plný zuby a jsem připraven k odvetnému jednání! Bylo mi naznačeno, že se kolem těch hnusných štěnic, co nás organizovaně ždímají, něco děje. Povídejte! Shrneme si to a pak rozhodneme. Musíme rozhodnout!“ Povídali.

16/44

„Zabili Frajera,“ oznámil jeden z oslovených. „To je ten hajzlík, co jsme od něho za velký peníz kupovali informace?“ „Ano.“ „Plakat na pohřeb mu s věncem v rukou zcela určitě nepůjdu,“ ušklíbl se Rozhoň. „A dál? Ještě nějaká mrtvola?“ „Zatím žádná. Ale něco přece jen… policajti zabásli postarší ženskou, která Frajerovi a ještě předtím nějakému jinému chlapíkovi, co byl snad dokonce její příbuzný, dodávala kompromitační materiály od soudu.“ „Takže ona byla hlavním zdrojem toho, čím nás při vydírání tlačili ke zdi?“ „Je to tak.“ „Doufám, že shnije v base.“ „Moje řeč,“ přidal se do hovoru další z mužů, jehož slovo mělo mezi ostatními svou váhu. „Ale o nějaký monstrproces s těmihle grázly zase až tak nestojíme. Leccos by se tam probíralo, přišli by šťouraví novináři a nikdo neví, co by se z toho mohlo…“ Větu ani nemusel dokončovat. Každý z nich pochopil, co měl na mysli. „V tomhle směru se asi shodneme,“ řekl Rozhoň po krátké pauze, kdy se všem hnaly hlavou různorodé myšlenky. „Asi je tedy řada na nás, ne? Už příliš dlouho jsme si nechali kydat na hlavu. Andělé – tak nám prý říkali. Jenomže každé pokořování má svou hranici, za kterou už za žádnou cenu nelze zajít, a my nejsme nějaké hadry, se kterými by mohli tihle nýmandové vytírat podlahu. Souhlasíte se mnou?“ Souhlasili. „Takže co dál?“ rázně hnal Rozhoň debatu kupředu, protože už to, k čemu měli a zřejmě i musejí dospět, chtěl mít co nejrychleji za sebou. „Frajer nám tedy už nic nepoví. Ale pověděl před tím, než zdechnul, dost na to, abychom si o té bandě, která nás otravuje, pokořuje a okrádá, udělali souhrnnou představu?“ „Dá se říci, že ano,“ odpověděl Petr Adam, někdejší policejní vyšetřovatel, nyní majitel agentury, která z domova i ze zahraničí dodávala pracháčům bodygardy, a když bylo potřeba, jako třeba nyní, dokázal posloužit i jinak.

17/44

„Podařilo se ti, Petře, zjistit, kdo je tam u nich rozhodující hlavou?“ „Ano.“ „Na sto procent?“ „Pokud postačí devětadevadesátiprocentní pravděpodobnost…“ „Musí postačit,“ přerušil ho Rozhoň, „není čas na dlouhé ověřování. A ještě něco – mají mezi sebou nějakého výkonného ranaře, tedy někoho, kdo je pověřován realizací konkrétních operací?“ „Mají takového šikulu. Je to…“ „Dost, nechci slyšet žádná jména!“ znovu mu uťal řeč Rozhoň. „Spíš nám, Petře, zodpověz dvě jasné otázky. Otázka první: nadešla podle tvého názoru vhodná chvíle k protiúderu? A otázka druhá: Pokud se postaráme, tedy ty se nějak nepřímo a s krajní opatrností postaráš o tyhle dva, znesnadní to celé té bandě další aktivity?“ „Myslím si, že na obě otázky mohu říci ano.“ „Když ztratí vedení, ti ostatní zřejmě dostanou strach, je to tak?“ „Určitě.“ Rozhoň si odfrkl a rozhlédl se po lidech kolem stolu: „Máme, pánové, nějakou jinou možnost, než uplatnit prastarou zásadu, že za oko se platí okem, za zub zubem, případně rovnou dvěma zuby? Myslím, že ne. A ještě mám jednu otázku: jsme ochotni přispět každý sám za sebe na to, abychom už měli trochu klidu?“ Nikdo nevznesl námitku. O vzpouře pokořených andělů bylo rozhodnuto. Už zbývala jen Rozhoňova víceméně technická poznámka: „Petře, pospěš si, ale na výběru lidí pro přímou akci, která by se měla u obou těch hajzlů odehrát v těsné časové návaznosti, nijak nešetři. Je v našem zájmu, aby to byli skuteční profíci. A měli by hned poté, co splní úkol, zmizet ze země. To je všechno. Nezapomněl jsem na něco?“ Dali mu najevo, že snad nezapomněl. „Tak se zvedneme,“ rozhodl Rozhoň na závěr. „Nemá cenu tady společně vysedávat. A nejenom to: vzájemné styky jakékoliv podoby, tedy i pracovní, pro nejbližší dobu omezíme na minimum. Až bude po všem, tak si to i s úroky vynahradíme. Dostal jsem pozvání na moc pěkný golfový

18/44

turnaj v Kapském Městě, takže… No, nebudu předbíhat, uvidíme, jak se věci semelou.“ Věci se semlely tak, jak bylo objednáno, aby se semlely. Vzpoura pokořených andělů doběhla do svého finále. A pomineme-li něco tak nenahmatatelného a vlastně i staromilského, čímž je myšlena třeba úcta k lidskému života, jakémukoliv lidskému životu, pak se vše odehrálo stejně obyčejně a s ostychem se nabízí říci, že i decentně, jako tomu bylo na počátku tohoto příběhu. Uprostřed škaredého únorového dne sebrali policisté soudní úřednici Miladu Hrachovou. A v průběhu následujícího týdne, pořád byl ještě ten škaredý únor, třeskly na dvou místech města dva přesně mířené výstřely. Dva zásahy. Dva konce ne zrovna příkladných lidských životů. „Opravdu špičkový střelec se pozná podle toho, že umí šetřit náboji a nezdržuje se zbytečnostmi,“ říkají mezi sebou školení ostřelovači. Tihle, kteří byli za nadprůměrnou sumu v problematické sice, ale stále ještě platící evropské měně najati k totálnímu vyřešení jedné nepříjemné lapálie, byli vskutku šetrní. A jakýmikoliv zbytečnostmi se opravdu nemohli zdržovat: termín jejich odletu z ruzyňského letiště byl naplánován s nicotnou časovou rezervou. Stihli to. Odlétali s pocitem solidně vykonané práce. A protože byli jen úzce zasvěceni do toho, co bylo jejich rolí, nic netušili o propletenci lidských osudů, který obrazně zůstával za jejich zády – a v němž se jako v okénkách absurdního orloje proplétali mrtví se živými a vyděračští zloduši s neandělsky se chovajícími anděly. „No nazdar,“ špitl si sám pro sebe major Karel Urbanec, když mu na pracovní stůl služební cestou doputovalo urgentní sdělení o profesionálně provedeném usmrcení dvou mužů ze světa na pomezí podnikání a zločinu, kteří se už nějakou dobu nacházeli v centru jejich pozornosti. A protože Urbanec právě v tom okamžiku hovořil s blízce s ním

19/44

spolupracující psycholožkou PhDr. Juditou Svárovou, začerstva jí tuto informaci sdělil. „A jéje!“ zareagovala Judita ve stejném stylu. „Že by nám tu zaváděli model Chicago na konci dvacátých let?! Co do měsíce by to odpovídalo. K té legendární hromadné vraždě v tamních garážích došlo na Den svatého Valentýna.“ „Vaše znalosti mě ohromují, Judito. Jedno je však i bez nich jisté: začali se pobíjet mezi sebou. Smím se z toho radovat, doktorko?“ „Fuj, to zní hrozně, ale docela vás chápu. Smíte leccos, majore, ale nevím, jak by se hlasité radování líbilo vašim nadřízeným. Většina z nich na mne působí jako předčasně zestárlí suchaři.“ „Budu se tedy radovat jen soukromě.“ „S tím mohu souhlasit. Berte to ode mne jako léčebné doporučení. A nyní už hovor raději ukončíme. Budete asi muset trochu pracovat.“ „Trochu jo,“ připustil a v duchu si již řadil své povinnosti: čím začít a jak pokračovat.

Druhý po Bohu „Zdravím vás a přeji krásný den. Chci si s vámi pohovořit,“ zavrtal se do vědomí jen napůl probuzeného Zikmunda Bednáře dálkově zprostředkovaný hlas jeho nadřízeného. Znělo i neznělo to jako příkaz: znělo proto, že se podobný přístup k tomu, co tento muž vysloví, téměř zvykově předpokládal, a neznělo proto, že se tón jeho hlasu v tom časném, dokonce velmi časném předletním ránu podobal tentokrát spíš starostlivě vlídnému lákání sirén než dunivému staccatu povelů. „Pohovořit – myslíte osobně, nebo jen takhle na dálku?“ zeptal se Bednář. „Osobně.“ „Rozumím. Spěchá to?“ „Jako byste mne neznal. Už jsem vám někdy řekl, že máme na něco nadbytek času? A už jsem vás někdy zbůhdarma takhle brzy ráno burcoval?“ „Nevzpomínám si,“ řekl Bednář a myslel to upřímně. „Že vás nyní, Zikmunde, navzdory té divné denní hodině napadlo cosi k citování?“ připomněl jeho nadřízený jejich oblíbenou slovní hru. „Ovšem: ‚Je krásné a zázračné, když vás někdo vzbudí třeba uprostřed noci a řekne – Potřebuji tě.‘“ „Výstižné! Kdo to napsal?“ „Antoine de Saint-Exupéry. Ale to jsem odbočil, omlouvám se. Kam a kdy mám přijet?“ „No…“ zaváhal Bednářův nadřízený a citlivý přístroj zaznamenal, že listuje papíry, „mám zrovna dost napilno, takže… Kde se zrovna nacházíte?“ Major Zikmund Bednář, původně historik, později pracovník specializované sekce české policie, odbývající si nyní dlouhodobou stáž v nadnárodní protizločinecké organizaci, vstal z postele, v pyžamu, bos

21/44

a s mobilním telefonem v ruce přešel hotelovým pokojem k oknu a vyhlédl na dosud ještě předranně poklidný a nočním deštěm opláchnutý bulvár, jako kdyby si při toulavém způsobu svého žití musel zpřítomněle ověřit hodnověrnost odpovědi. „V Bruselu,“ řekl, „je tu ta věc s ověřením dokumentu ze Seychel…“ „To počká,“ přerušil ho hlas. „Ať vás tam, Zikmunde, někdo nahradí, pověření vyřídím dodatečně. Potřebuji vás aspoň… řekněme na týden, ale ručit za to nemohu. A v téhle záležitosti vás nikdo nemůže zastoupit. Týká se totiž přímo i nepřímo vaší rodné země.“ „Aha. Víc mi předem neřeknete? Abych si o tom mohl cestou přemýšlet.“ „Jedno jméno vám povím… tedy bývalé jméno. Zdeněk Hořejš. Připomíná vám něco?“ „Hořejš? Ovšem. Čekal jsem, že se ten lump dříve nebo později vynoří a přidělá nám starosti. Pokud vím, tak působil v poslední době v Bavorsku. Ale ještě předtím mi v Římě řekl, že je mužem jménem NULA.“ „Už není. Ponořil se a nyní zase vynořil. Zajímá vás to?“ „Aby ne! Leccos mezi námi je nedořečeno. Měl bych si k němu vytáhnout z archivu aktuální dokumentaci?“ „Už jsem tak před hodinou nechal učinit, Zikmunde. Vy se hlavně vydejte na cestu.“ „Kam? Nějak jsme to zamluvili.“ „Je úterý… jsem ve Francii, dole na Azurovém pobřeží, za chvíli mi v hotelu Nebresco v Nice začne krátké jednání, ale hned po něm odtud odjedu do Itálie. Stihl byste ještě dnes dorazit k Lago di Garda? Na Olivové riviéře u východního břehu jezera je malý penzion, který patří… počkejte, myslím, že jsme se tam spolu už jednou setkali.“ „Ano, vzpomínám si,“ přikývl Bednář na dálku. „Musím si tu ještě leccos zařídit, ale budete mne tam mít k večeři.“ Šéfa jeho prohlášení pobavilo: „Čekal jsem, že mi něco v tomto duchu navrhnete, Zikmunde. V tom případě ale nemusíte zase tolik šlapat na plyn, protože jsem zvyklý večeřet dost pozdě.“ Není nad techniku, na níž je spolehnutí.

22/44

Chytrá počítačová mašinka v nenápadném, ale v mnoha směrech vylepšeném služebním voze mu vybrala optimální trasu s přihlédnutím k případným objížďkám a hustotě provozu. Výchozí místo: Brusel. Průjezdní body: Štrasburg, Basilej, Monza, Brescia. Cílem byla krajina u předalpského jezera Lago di Garda, o níž si Johann Wolfgang Goethe v roce 1786 okouzleně zapsal do deníku: „Z celého srdce si přeji, aby byli všichni moji přátelé na tomto místě se mnou a mohli vychutnat skvostný pohled, který se přede mnou otevírá.“ O básníkův výrok se ovšem nepostaral počítač, na literární reminiscence nebyl ještě vyškolen, vzpomínka na tato slova zabloudila Bednářovi do myšlenek ze zcela jiných zdrojů, spojených s tím, co hezkého v oněch končinách kdysi prožil. A nebyl u toho hezkého sám, nebyl tam ani jeho všemocný nadřízený, byla tam přítomna… ale ne, nyní, prosím, ne, zarazil proud příjemných návratů. Nasměroval mysl k jiným, méně příjemným ohlédnutím. Zdeněk Hořejš. Divoká směsice, týkající se loňského roku a kromě všech jiných aktérů, živých i mrtvých, také mužského, který si zkomplikoval vlastní život, a to tak, že velmi důkladně. Zkušený pražský kriminalista Zdeněk Hořejš se pod tlakem rozvratu manželství a z toho vyplývající finanční potřeby zapletl se zločineckým gangem. Pravděpodobně jim nejdříve nabídl jen prstík v podobě informací vynesených z pracoviště, pak ovšem – jak to bývá – žádali ti lidé další prstík, poté celou ruku… a tak to šlo pořád dál a hlouběji. Hořejš si tím odřízl cestu k návratu, ale také se asi děsil, když v té kauze přibývalo mrtvol, a tak se i on, tlačen čím dál bezohledněji ke zdi, začal bát sám o sebe. Rozhodl se zmizet. A protože ze zkušenosti věděl, že před lecčíms se tak snadno, jen s pomyslným ranečkem přes rameno, utéci nedá, pojal svůj úprk od odpovědnosti a za záchranou jaksi dvousečně, spíš tedy – dá-li se to tak vyjádřit – mnohosečně. Prvořadě učinil ovšem něco, co bylo z jeho osobního hlediska horší než to, co činil předtím: využil k útěku služeb snad ještě horších gaunerů. Odtančil ze světa bezohledných amatérů, vykolejených vidinou zisků, k racionálně uvažujícím profesionálům. Pak začal jednat.

23/44

Na jedné straně mu šlo o to, aby oslabil mstivou sílu těch, se kterými se zapletl, na straně druhé věděl, že jeho kolegové-kriminalisté by asi pro jeho kajícný návrat do vlastních řad neměli příliš pochopení. A tak se součástí Hořejšova plánu musel stát i kdosi zvenčí. Výběr padl právě na něho, na Zikmunda Bednáře, o jehož působení v nadnárodní organizaci Hořejš leccos věděl – mimo jiné i proto, že jedním z jeho nadřízených byl Bednářův strýc, podplukovník Miroslav Jouza. Hořejš si telefonem dohodl tajnou schůzku v Římě, dovezl Bednářovi kompromitující materiály proti těm, jimž při jejich zločinech pomáhal, prohlásil sám sebe za muže jménem NULA – a vzápětí se pokusil ztratit z dohledu. Jen pokusil. Bednář se samozřejmě proti této variantě zajistil a zařídil jeho sledování. Dohra té domácí záležitosti se potom odehrála v kvapíkovém tempu. Zikmund Bednář se se souhlasem vedení agentury vydal do Prahy a tím, co dovezl od Hořejše, napomohl při finále, během něhož se část bandy navzájem povraždila, část skončila za mřížemi. Když pak už bylo po všem a loučili se, Bednářův strýc, podplukovník Jouza, položil otázku, kterou nemohl nepoložit: „A co ten, s nímž máme jako s bývalým kolegou, který nás zradil, nevyrovnané účty – co Hořejš? Jak je to s ním, Zikmunde?“ „No…“ zaváhal Bednář. Podplukovník unaveně mávl rukou: „Vím, že mi všechno říci nemůžeš, ale přece jen… My budeme samozřejmě postupovat standardním způsobem, trestním stíháním, hláškou Interpolu a podobně, ale říkal jsi, že jste se mu od Říma pověsili na paty.“ „Pověsili. A je to tak, jak se dalo čekat: pan Hořejš se propadá do bahna čím dál hlouběji. Ti, kteří mu obstarali falešný pas a možná ho i všelijak jinak vybavili, když odtud prchal, s ním zřejmě mají další úmysly. Málokdy udělají něco jen tak z dobré vůle. Takže Hořejš putoval z Říma do Paříže, kde se setkal s pár lidmi, o kterých my přinejmenším tušíme své. Vyfasoval auto a zamířil do Bavorska. Jel najisto a měl zřejmě přesně určený cíl. Usadil se v městečku mezi Mnichovem a našimi hranicemi, čekal tam na něho rezervovaný pokojík v penzionu plném kytek. Mám tušení, že se jeho příští úkoly budou tak či onak týkat České republiky, byli by idioty, kdyby nevyužili jeho zkušeností a vztahů.“

24/44

„Ano, to je pravděpodobné. Má jiné jméno?“ „Nosí u sebe téměř bezchybný český pas… buďto tedy falešný, nebo nějak jinak získaný, ukradený či koupený, a co do křestního jména je nyní, představ si, Františkem – v Bavorech mu tedy budou moci říkat Franz. Ale jeho nové příjmení… to ti, strýčku, zatím říci nemohu, tady prostě hranice možné spolupráce končí. Jeho sledování naši organizaci stálo a stojí dál mnoho úsilí, jsou s tím spojeny náklady, takže… Nezlob se, ale v dané chvíli nám víc záleží na tom, abychom se dozvěděli, co s ním jeho noví zaměstnavatelé zamýšlejí a do jaké sítě ho zapojí, než abychom ho chtěli dostat sem před soud a pak do vězeňské cely, i když tam samozřejmě patří. Taková jsou naše pravidla hry, strýčku, koncepční a analytická prevence má jednoznačnou přednost před okamžitou represí – řeknu-li to velmi zjednodušeně, a já jsem povinen ta pravidla navzdory osobním pocitům respektovat. Chápeš mne?“ Jouza se ušklíbl: „Třeba bych i chápal, kdybych chtěl, ale nijak o to nestojím. Jsem jen obyčejný český kriminalista, takže mé uvažování…“ „Nechme toho! Však ono i na Hořejše dojde. Nyní ho, jak je zvykem, nechají trochu uležet, my tomu říkáme, že se ponoří, teprve pak ho pořádně zapojí do hry. Určitě se s ním ještě setkáme. My i vy. Potom ruku v ruce srovnáme všechny účty. Věř mi, prosím.“ „Zbývá mi snad něco jiného?“ zasmál se Jouza. Takhle si to tehdy řekli, tehdy v loňském roce. A to, co předpokládali, se skutečně stalo. Muž, který se v době, kdy žil doma, jmenoval Zdeněk Hořejš, se po nutném, tak trochu prověrkovém čase ponoření zase vynořil, jak toho dne časně ráno naznačil v telefonu Bednářův nadřízený. A zřejmě ne jen tak obyčejně, když ho kvůli tomu žene přes půl Evropy. Přehrabování se v minulosti jako by mu zkracovalo cestu. Už měl Zikmund Bednář za zády Belgii, Francii, Švýcarsko a značný kus Itálie, když na složité křižovatce u Brescia mohl jeho vůz konečně opustit nudně jednotvárnou dálnici, zvolnit tempo a po silnicích nižší třídy, odkud bylo však blíže k okolnímu světu, zamířit k jezeru. Poznával místa, kudy projížděl, a brzy dorazil k cíli. Penzion, rozkládající se přímo

25/44

u jezerního břehu, se podobal mnoha jiným kolem. Bednář zacouval z úzké vozovky na soukromé parkoviště, vypnul motor a podíval se na hodinky. Čtvrt na deset: slušný čas. Vystoupil z auta, zamkl je, protáhl se a zamířil ke kamennému schodišti, vystoupal jím na terasu, kde byla i venkovní restaurace – a již zdálky tam u jednoho ze stolů rozpoznal povědomá záda, zátylek a prošedivělou hlavu muže, který seděl sám a cosi si četl. Goethem opěvované jezero Lago di Garda, „neslané moře“ ve středu Evropy, jehož hladina se rozkládala jako by na dotek odtud, bylo i v téhle už skoro nedenní chvíli krásné, vzduch skoro až opojně prosycen vlhkem, odkudsi z vnitřku penzionu se ozýval dívčí smích a dvojice dobře oblečených lidí ve středním věku, která ho míjela na schodišti, působila zklidněně, blahobytně a čišela z ní nepřítomnost jakýchkoli starostí. Idyla. Na pohled. Zvnějšku. A přesto, vlastně spíš navzdory tomu všemu, si Zikmund Bednář uvědomoval, že až na terase přistoupí ke stolu s osamoceným mužem, až se s ním pozdraví, na úvod si nezávazně popovídají a nerušeně pojedí a až se následně dostanou k tomu, kvůli čemu se z vůle jednoho z nich, toho nadřízeného, scházejí, nepůjde zcela jistě o něco, co by třeba jen zdálky zavánělo idylou a bezstarostností. Neboť nic takového neměl ani jeden z nich v popisu práce. Elitním a speciálně k tomu vyškoleným pracovníkům nadnárodní protizločinecké agentury lze nesporně leccos závidět, třeba možnost létat z místa na místo, spát v dobrých hotelech a řídit ještě lepší auta, pobírat slušné peníze, používat konta na průběžné výlohy, to ano, to vše tu bylo a je, jedno je jim však víceméně ve všech okamžicích jejich konání odepřeno: nemohou se s pocitem hrdosti na lidský rod zabývat oslnivými okolnostmi civilizovaného člověčího bytí. Jejich údělem byla a každodenně zůstává starost o zatraceně nevzhledný rub téhle našlechtěné mince. Zikmund Bednář by mohl vsadit českou korunu proti milionu eur, že ani dnes tomu nebude jinak. A nebylo. „Jsem připraven vám naslouchat,“ oznámil Bednář, když dojedli a číšník jim dolil červené víno. Nikoli už mladý muž na židli proti němu přikývl.

26/44

Bednář se mu zadíval do očí, z nichž se však dalo pramálo vyčíst. Soustředěný, znalý, nejen cílevědomého zanícení, ba i tvrdosti, ale také nadhledu schopný pohled. Znali se už několik let, a stejně dlouho byl ten člověk Zikmundovým nadřízeným, přičemž v této vazbě nebylo v zájmu utajení jiných velitelských mezičlánků, jejich vztah byl otevřený, uměli spolu konverzovat, žertovat, vzájemně se ctili, v běžném prostředí by se snad dalo říci, že jsou i přáteli, ale kdyby měl Bednář shrnout vše, co o společníkovi u stolu věděl, trčela by do prostoru velikánská nula. Viděl už v jeho rukou mnoho různých pasů, různé vizitky, slyšel ho představovat se různými jmény, ale ve skutečnosti neznal, a stejně na tom byli i ostatní pracovníci agentury, jeho pravé jméno, to opravdové, to od rodičů. Dalo se poznat, že je ten muž všestranně vzdělaný, ale nikdo netušil, na které z univerzit své vědomosti získal. Ovládal několik jazyků, ale nedalo se poznat, ve kterém z nich šišlavě vyslovoval první dětská slůvka. Jeho původ, jeho soukromý život, jeho případná rodina, jeho zázemí – to vše mizelo v uměle živené mlze. Již proto bylo pro všechny, s nimiž spolupracoval, nejjednodušší oslovovat ho vševystihujícím slůvkem Šéf. Třeba zrovna nyní: „Do telefonu jste se, Šéfe, zmínil o muži jménem Hořejš. Zřejmě se kolem něho děje něco, o čem bych měl vědět. O co jde?“ Usmál se. „O globalizaci, abych se vyjádřil módním slovem. Nadnárodní koncerny a banky propojují finanční toky, oslovuje nás informační dálnice, která ruší hranice, kódují se záznamy o každém člověku, aniž by se úřady ptaly, zda o to onen člověk stojí, a osamocený jedinec, kterého by se nic z toho nedotklo, už je jen raritou vhodnou do skanzenu.“ Prošedivělý muž se nadechl a napil vína. Trochu dlouhý a nic nového říkající úvod od člověka, který má rád střídmou věcnost, napadlo Bednáře. „Omlouvám se, Zikmunde, rychle přejdu k věci,“ řekl Šéf, jako kdyby byl nadán také schopností číst myšlenky. „Globalizují se přirozeně i ti, s nimiž máme co do činění. Už delší čas, ale nyní ta proměna nabývá jasnějších forem. Získal jsem informace, že před časem vznikl další přinejmenším celoevropsky působící syndikát, který se promyšleně věnuje různým násilnickým akcím, především však zabíjení překážejících osob, a to jaksi na objednávku.“

27/44

„Nájemné vraždy?“ „Jistě – v podstatě samozřejmě nic nového pod sluncem, nájemní vrahové byli, jsou a budou, ale tady jde nyní o činnost, které je dovedena téměř k firemní podobě. Nabídky, objednávky, řešení všech organizačních problémů i finančních náležitostí pomocí internetových sítí a nadstandardních služeb mobilních telefonů, dokonalé spojovací prostředky, neosobní kontakty, nikdo nikoho nezná, centrální štáb, v němž dochází k časté rotaci osob a navíc se neustále přesouvá z místa z místo, dílčí realizační filiálky, které bezkontaktním způsobem využívají k akcím jednak smluvně zavázané profesionály z různých zemí, jednak grázlíky k jednorázovému použití. Každý, komu někdo překáží, může prostě požádat o vyřešení svého problému, ale nijak se už nestará o podrobnosti realizace. Terénní pracovníci přímo na místě zhodnotí situaci, navrhnou postup, plán na dálku posoudí ústředí, v kladném případě pak předá realizační filiálce – a do daného prostoru se vypraví lidé, kteří o ničem nic nevědí, jen mají podle přesných instrukcí udělat tohle či tohle a poté hned zmizet. Riziko dopadení vcelku minimální, a i kdyby to náhodou někdy nevyšlo, tihle námezdní dělníci nemají co vyzradit. Co tomu říkáte?“ Bednář pokrčil rameny. „Opět nejde o něco zcela nového. Už jsme přece pár podobných organizací zažili v době, kdy se o globalizaci ještě tolik nemluvilo. Tihle se zřejmě poučili z pokusů svých předchůdců a leccos dovedli na vyšší úroveň. Jak jste to souhrnně definoval, jde z toho už na poslech strach. Fabrika na vraždění. Možná je to ode mne neprofesionální, ale pokaždé mám pocit, že něco takového dokáží vymyslet jen paranoidní šílenci.“ „Možná. On sám se však za šílence určitě nepovažuje.“ „On…? Jde tedy o dílo jedince?“ „Zřejmě ano. Má kolem sebe nějaké poradce, ale konečný tvar vydává za svůj. A také celému syndikátu neomezeně velí. Führerský princip v absolutním provedení.“ „Víme, o koho jde? Aspoň náznaky, tušení…?“ „Nic, čeho bychom se mohli chytit. Už dvakrát jsem si myslel, že se nám podaří jeho identitu objasnit, ale pokaždé to byla mylná stopa. Asi

28/44

jsme na nikam nevedoucí cesty cíleně směrováni a ten darebák se tím baví.“ „Co o něm tedy víme?“ „Útržky. Muž středních let. Běloch. Vzhledově trochu taliánský typ. Je schopen krutě potrestat každého, kdo nesplní jeho úkol, ale ty, kdo mu slouží, odměňuje s královskou velkorysostí. Prastará metoda biče a cukru. Extrémní sebevědomí. ‚Jen Bůh a já,‘ to je prý jeho oblíbené rčení. Dbá o to, aby nikdo nevěděl, co má za sebou, jak se jmenuje, odkud přišel, kde získal nejen zkušenosti, ale i výchozí kapitál na budování organizace.“ Kdyby Bednář neuměl svůj obličej ovládat, ušklíbl by se. Žádná minulost, žádný původ, žádné jméno… skoro shodnými slovy uvažoval před chvílí o svém nadřízeném. V tom si byli ti dva podobní. Tenhle ctěný muž u stolu na hotelové terase – a tamten nectěný, ale o to obávanější kdesi v neznámu. Jen životní osudy a jakési neviditelné kormidlo uvnitř člověka, nazývané morálkou, genetickým vlivem, etikou, svědomím či bůhvíjak jinak přivedlo každého z nich na opačnou stranu pomyslné barikády. „O čem dumáte, Zikmunde?“ Musel zalhat, aspoň částečně zalhat. „O něm. O tom… Poslyšte, neměli bychom si ho aspoň sami pro sebe pojmenovat?“ „No,“ zasmál se Šéf, „když o něm přemýšlím, vycházím z toho, co o sobě rouhavě prohlašuje.“ „Jen Bůh a já?“ „Ano. Říkám mu Druhý po Bohu.“ „Skvělé,“ přikývl Bednář. „A když popojedeme o kousek dál, smím vědět, jak s Druhým po Bohu souvisí křivácký dezertér od pražské kriminálky Zdeněk Hořejš, ať už si dnes říká jakkoli? To je přece chlapík z jiné cenové kategorie.“ „Ti, o nichž se bavíme, Hořejše párkrát účelově použili.“ „K zabíjení?! To mi k němu nesedí.“ „Lidé se, jak víte, pod tvrdým tlakem okolností mění. Nemyslím si ale, že z něho hodlají udělat profesionálního zabijáka, na to mají adeptů dost. Je tu však pár signálů, že ho chtějí nasadit do akce specifickým způsobem… no, já tomu říkám chlap na jedno použití. Zatím jim slouží jinak.

29/44

Konzultace. Průzkum situace. Příprava. Spojovací úkony v prostoru, kde lze využít jeho předchozí policejní zkušenosti.“ „To myslíte v Čechách?“ „Ano, operují také v Čechách.“ „Že by Hořejš…“ „To ne. Do rodné vlasti se zatím asi nevydal, tak odvážný není. Ale leccos lze ověřit i na dálku.“ Bednář se neklidně pohnul na židli. „Šéfe, vím, že mi řeknete jen to, co mi chcete říct, ale smím aspoň něco vědět o zdroji, z něhož čerpáte to, co víte? Třeba o napojení Hořejše…?“ „Musel jste se takhle zeptat. A já musím odpovědět, jestliže od vás v té věci něco chci. Do jedné z filiálek toho zabijáckého syndikátu se mi podařilo nasadit našeho člověka.“ „Znám ho – toho člověka?“ „Ne, pochází z utajené zálohy, s níž skoro nikdo nepřijde do styku. A není to muž.“ Bednář kývl a dopil víno, protože cítil, že audience se blíží ke konci. „Budu moci tu dámu nějak kontaktovat?“ „Sebemenší chyba by ji ohrozila na životě, proto se s vámi spojí raději sama. Ale brzy, možná už dnes v noci či zítra, neboť je tu riziko z prodlení.“ „Kde bych se v té době měl nacházet?“ „Kde jinde než zhruba tam, kam nyní míří i ona. V Čechách.“ „Rozumím.“ „Copak? Máte námitky proti výletu domů.“ „Nikoli.“ Šéf si k sobě ze sousední židle přitáhl aktovku, vyňal z ní kožené pouzdro a podal je Zikmundovi. „Včera došlo v Praze k dvojnásobné vraždě podnikatelů ve stavebnictví, o níž si myslím, že je dílem syndikátu,“ sdělil k tomu. „Navíc se obávám, že další akce se v daném prostoru chystá. Tady uvnitř,“ ukázal na pouzdro, „máte přehled toho, co víme, a pár instrukcí k tomu, co je třeba udělat první řadě a co následně. Držte se, prosím, toho, co jsem tam uvedl – a to včetně hranice mezi potřebnou a nežádoucí mírou vašich kontaktů s pražskou kriminálkou, k níž máte, jak

30/44

vím, osobní, ba přímo rodinný vztah. V pouzdru je i jednosměrný mobilní telefon, jímž vás bude kontaktovat žena, o níž jsme před chvílí mluvili. Kdyby to bylo nutné, i ten přístroj je třeba po použití zničit. A abych nezapomněl, říkám jí v papírech Ona.“ „Druhý po Bohu a Ona. Nádhera!“ „Díky. Mám však připomínku. Ani jedinkrát jste mne neoblažil nějakým příhodným citátem, jak jindy míváte ve zvyku.“ „Rychle to napravím. Slyšte tedy: ‚Úkol, který je třeba splnit, nabývá na důležitosti a složitosti úměrně s časem, který je na něj k dispozici.‘“ „Panebože! Ten člověk by mohl být mým mluvčím.“ „Obávám se, že o tu čest přijde. Sir Cyril Parkinson se narodil kolem roku 1910.“ „Škoda,“ řekl Šéf a přisunul k Bednářovi klíč s ozdobným přívěskem. „Pokoj s výhledem na jezero máte rezervovaný, ale je na vás, zda ho využijete na celou noc.“ „Ne, dám si jen sprchu a kávu. Pak vyrazím.“ „Jak myslíte,“ přikývl Bednářův nadřízený, měl však ještě cosi na jazyku a viditelně se mu do toho nechtělo. „Průpovídky o míře rizik naší práce už máme dávno za sebou. Ti, jimž šlapeme na paty,“ pohodil rukou kamsi do neurčitelna, „mají dost důvodů, aby nás neměli rádi, s tím jsme se naučili žít. Ale dnes… dnes mám takový divný pocit. Při jízdě z jihu Francie se mi opakovaně zdálo, že jsem sledován. Samozřejmě jsem udělal všechno, abych je setřásl, kličkoval jsem jako zajíc, ale sám víte, že když se nasadí dostatek lidí a aut, nikdy nemáte jistotu, že jste jim zcela unikl.“ „Rozumím.“ „Takže jistě chápete i to, co z toho vyplývá. Že pokud se mne dokázali držet, přivedl jsem je až sem. Tedy k vám, Zikmunde. Dokonce jsem v podvečer pociťoval nutkání se s vámi spojit a naši schůzku zrušit. Jenomže ta záležitost v Čechách je už natolik rozběhlá, že…“ „Že zastavit nejde.“ „Ano.“ „Tím je řečeno vše,“ zvedl se Bednář od stolu. „Slibuji, že budu opatrný. A nyní mi dovolte, abych se vydal pod tu sprchu. Mé tělo se na ni už těší.“ Stiskli si dlaně.

31/44

„Volejte o posily,“ poznamenal ještě Šéf, „dostanete-li se do ohrožení vy osobně nebo třeba Ona. Ale v tom, jak budete postupovat, vám ponechávám volnou ruku.“ Ostatně jako vždy, pomyslel si Zikmund Bednář. „Ostatně jako vždy,“ řekl jeho nadřízený na terase penzionu u nočně ztichlé hladiny Lago di Garda, o níž netušil, že mu jako vjemový pocit povznášejícího krásna bude přináležet již jen pár desítek minut. Jednosměrně upravený mobil, předaný mu Šéfem, se v Bednářově aktovce rozeřval ječivým tónem připomínajícím kasárenský budíček. Zikmund hovor přijal, aniž by sebeméně tušil, kdo se z přístroje ozve. Ozval se ženský hlas a kupodivu promluvil česky. Pochopil: je to Ona. Nicméně mu nebylo dopřáno si radost z této krajanské sounáležitosti vychutnat, protože dáma vzrušeně vydechla: „Vraťte se nazpět! Rychle!“ I profesionál občas položí hloupou otázku. „Proč?“ zeptal se profesionál Zikmund Bednář. Žena místo odpovědi vzlykla: „Šéfa v tom penzionu, kde jste spolu jednali, před chvílí zastřelili a vás… vás chtěli asi také… Musela jsem zasáhnout. Čekám tu na vás.“ Konečně se zmohl na kloudnou reakci: „Kde?“ „Asi sedm kilometrů před penzionem ve směru, jímž se budete vracet. Opuštěné odpočívadlo u rozestavěného hotelu. Mám červeného nissana a jsem… jsem blondýna.“ Vyslovila to, jako kdyby se za ten sebepopis skoro styděla. „Jedu!“ křikl a zrušil spojení. Scéna jak z béčkového filmu. Opravdu červený nissan s italskou poznávací značkou, trochu nabouraný, ale snad pojízdný, opravdu blondýna, zhruba třicetiletá. A opravdové slzy ze šoku a chvějící se prst, který ukazoval pod příkrý svah, kde se mezi hromady stavebního materiálu zapasoval poničený auťák.

32/44

„Musela jsem ho zastavit.“ vysvětlovala blondýna, která zřejmě podobnou situaci v reálu zažívala poprvé v životě. „Najela jsem mu do cesty a také jsem… střílela.“ „Vyskytli se u toho nějací svědci?“ „Ne, byli jsme tady na té silnici úplně sami.“ „Víte, kdo je v tom voze?“ „Myslím, že jediný muž.“ Zikmund Bednář vylovil z kufru svítilnu a začal slézat dolů. Pokoušel se potlačit v sobě zárodek jakéhosi tušení, ale tak jako tak ho ta podprahová myšlenka dostihla. Kusem železa, které se tu povalovalo, rozevřel zkroucené dveře vozu a poslal dovnitř kužel světla. Stačil jen okamžik, víc toho viděl nemusel. Muž za volantem byl nesporně mrtvý a pramálo nyní záleželo na tom, zda ho zasáhla kulka či zabil pád vozu ze svahu. A také pramálo záleželo na tom, jaké jméno měl ten člověk zapsané někde v pasu. Kdysi se jmenoval Zdeněk Hořejš a dezertoval od české kriminálky do světa zločinu. A nyní… nyní byl zřejmě tím, za koho ho před několika hodinami jasnozřivě označil již nežijící Šéf: chlapem na jedno použití. „Vy… vy ho znáte?“ křikla ze silnice blondýna. „Trochu,“ odpověděl, a vlastně to byla čistá pravda.

Při koridě fandím býkovi Parádní to byl začátek. Nevelký, neurostlý, ale sebevědomí nepostrádající chlapík, na kterého Tomáš Záluský čekal, a to již o celou čtvrthodinu déle, než bylo dohodnuto, se konečně dostavil. Vešel do hospody těžko zařaditelné cenové kategorie, rozhlédl se dýmovým oparem jako rváč, který pátrá po protivníkovi, a pak zamířil rovnou k Záluskému, protože ten byl zřejmě jediným z přítomných, kdo nepatřil do výběrového společenství zdejších štamgastů. „Co chcete?“ řekl a jen tak na půl zadku si přisedl na volnou židli. „Zdravíčko,“ pozdravil ho Tomáš místo odpovědi. „Na vaše zdravíčko vám kašlu,“ sykl mu František Stolařík do obličeje a nabídl tím k posouzení i vzorek toho, co jedl a pil za posledních čtyřiadvacet hodin. „Nemám rád,“ dodal k tomu na vysvětlenou, „když se kolem mě někdo ochomejtá. S chutí bych vám nakopal zadek.“ Záluský usoudil, že je třeba aspoň slovně se vzmužit. „Je to na vás vidět,“ odpověděl ve stylu Phila Marlowa či jemu podobných ostrých hochů odkudsi z Kalifornie, „ale v tom případě se podívejte po kapsách, jestli schrastíte drobné na někoho, kdo by vám pomohl.“ Kupodivu to zabralo. Majitel vrakoviště a autobazaru nevalné pověsti toho možná příliš mnoho nepřečetl, ale instinktem člověka, který se od rána do večera pohybuje na pomezí džungle, vycítil, že narazil na někoho, koho nelze tak snadno vylekat. Dokonce se tedy pousmál, objednal si pivo, zhluboka se napil a pouze zopakoval svou otázku: „Co chcete?“ „Mám pro vás kšeft, pane Stolaříku. A nejde mi o koupi auta. Je to takový zvláštní kšeft.“ Dopil půllitr a zavrtěl hlavou: „Smůla. Neberu žádné zvláštní kšefty od lidí, které neznám. A vůbec – můžu vědět, kdo vás za mnou poslal?“ Co na to říct?

34/44

Slova o pravdě máme sice na prezidentské standartě, ale jsou chvíle, kdy tu vznešenou poučku nelze brát doslova. Těžko mohl majitel ne zrovna prosperující pátrací agentury, který bez velkého nadšení plnil diskrétní úkol, dohozený mu právníkem, jehož lidských kvalit si ani trochu nevážil, naservírovat tady panu Stolaříkovi, že ho na něho po Záluského příslibu opatrného postupu nasměroval policejní důstojník, tedy jeho někdejší kolega. „Člověk se na leckoho doptá, když se doptat chce,“ odpověděl tedy Stolaříkovi obezličkou, z níž její prázdnota duněla jako z vyčepovaného sudu. Ale připojil k tomu bonbónek: „Ale byl by to parádní kšeft, rozhodně snadnější a o hodně líp zaplacený než ty, které vám tady přicházejí pod ruku.“ Bazaristovo přichycení drápkem zaujetí se projevilo tím, že se pohodlněji, tedy celým zadkem, usadil na židli a křikl na pingla, aby si pospíšil s dalším pivem. Přidal sice ještě poznámku, že jeho kšefty nemůže hodnotit někdo, kdo tomu prdlajs rozumí, ale už to nemělo tu pravou razanci. „Poslouchám,“ řekl potom. Nebylo však co poslouchat, Tomáš Záluský pouze sáhl do kapsy a položil na stůl barevnou fotografii auťáku, o jakém se chlapům zdává, když už jim dojde znepotřebnělý reportoár snů o pozoruhodnostech ženských těl. „No…! Paráda,“ ohodnotil snímek Stolařík, ale při pozornějším pohledu se dalo poznat, že také trochu znejistěl. Pokoušel se však udržet fazónu: „A co… co já s tím? V životě jsem podobnýmu bouráku za volantem neseděl.“ „To já taky ne,“ popravdě přiznal Záluský, nadechl se a přidal na důrazu. „Pane Stolaříku, oba už nejsme žádní kluci, takže si nehrajme na schovávanou. Není důležité, v čem jste kde seděl za volantem, ale mám spoustu důvodů se domnívat, že tenhle vůz nevidíte poprvé až tady na té fotce. Můžete to samozřejmě popřít, ale přinese vám to jen potíže a především žádný zisk.“ „Vy jste policajt?“ zeptal se Stolařík. „Ne.“ „Opravdu ne?“

35/44

„Co blbnete, chlape?! Kdybych byl policajt a měl nějaké podezření, bavil bych se váma jinak, ne?“ Logiku tohoto vysvětlení musel uznat i Stolařík. „Tak o co jde?“ „Konečně trochu rozumná otázka,“ ocenil ho Záluský. „Budu mluvit otevřeně a je i ve vašem zájmu, abyste si to, co povím, nechal pro sebe. Zastupuji – no, nepřímo tedy zastupuji zájmy majitele tady toho auťáku,“ ťukl prstem na fotografii a pak ji schoval zpět do kapsy. „Vůz mu byl před pěti dny v centru města odcizen a…“ „Tak to ne! S nějakou krádeží nemám nic společného!“ rozhorlil se Stolařík. „Copak něco takového tvrdím?! Ale – ten váš bazar a hned vedle vrakoviště s demontážní dílnou, leccos tudy přece jen projde, co si budeme namlouvat. Každý se holt nějak živíme.“ Uhodil dlaní do stolu. „Sakra, vyslechněte mě a teprve pak si všechno přeberte v hlavě. Ono totiž o ten snobácký automobil vlastně ani tolik nejde. Člověka, o kterém mluvíme, poškodí jeho ztráta asi tak, jako kdyby vám nebo mně šlohli ojetou škodovku. Spíš ho zajímá cosi, co v tom voze leželo na zadním sedadle. Taková na pohled nenápadná věcička. Pro kdekoho v podstatě bez ceny…“ „Jaká – věcička?“ znovu ho přerušil Stolařík a Záluský pochopil, že se do tohohle zaplivaného pajzlu na periferii, kde bujelo veselé podnikání, o němž ouřadové na ministerstvech a tvůrci daňových systémů nemají ani ponětí, nevypravil zbytečně. Rozhodl se, že si okamžik úspěchu vychutná. „No…“ protáhl, „když ale říkáte, že o ničem nevíte, tak snad ani nemá smysl, abychom pokračovali v hovoru.“ Stolařík se ušklíbl. „Tady všude kolem se tak či onak dělá do auťáků. Mám tu spoustu známých. Mohl bych se poptat,“ navrhl a podobal se zpupnému býkovi, kterému se v aréně přestalo líbit a couvá zpátky do ohrady. „To jo, trochu poptat byste se mohl,“ ukončil Záluský pohrávání si se slovíčky. „V tom případě vám mohu důvěrně naznačit, že ta nicotná věcička má podobu uzavíratelného koženého pouzdra na spisy s ozdobnou přezkou a zámečkem. Je to takový suvenýr pro lidi, co si potrpí na parádu. Uvnitř jsou nějaké papíry.“

36/44

„Papíry? Jaký papíry?“ zbystřil Stolařík a Záluský pochopil, že to není hlupák, kterému by bylo možno nakukat blbosti o touze po ztraceném suvenýru. „Nevím, prostě jen nějaká lejstra, to není moje starost,“ pokusil se Tomáš zahnat navozené téma do autu, ale nebyl si jist výsledkem. Obrátil tedy list: „Jak dlouho by vám mohlo trvat to vaše poptávání?“ „Když je potřeba, umím dost fofrovat.“ „Je potřeba.“ „Beru na vědomí. Dáte mi na sebe spojení?“ „Ne. Ale zítra navečer vám zavolám.“ „Dobrá,“ kývl Stolařík a pak přece jen neodolal: „Zmínil jste se na začátku, že mi… no, prostě nabízíte velký kšeft. Nedalo by se to upřesnit? Člověk se víc snaží, když ví, co mu z toho kápne. Vy snad tohle, o co se tu snažíte, děláte zadarmo? Nějaká potrhlá charita pro zazobance, co si vozí prdel v žihadle, jaký máte na tom obrázku? Znáte někoho, kdo si na takovýhle auto vydělal poctivou dřinou od nevidím do nevidím?“ Záluský se chtě nechtě zasmál. Ještě chvíli, pomyslel si, a zatoužím se s panem Stolaříkem, který umí složité věci pojmenovat jednoduchou větou, skamarádit. Být ministrem přes sociálno, vzal bych si ho za poradce. Leč nebyl a nechtěl být ministrem přes nic, takže se musel držet role. „Pokud tu věc v neporušeném stavu,“ řekl, „seženete do zítřka, jsem oprávněn nabídnout vám sto tisíc korun. Výměna z ruky do ruky. Žádné daně, žádné kecy.“ „Dvě stě tisíc,“ kontroval Stolařík. „A chci mít záruku, že nebudu spojován s krádeží toho auta, protože v tom opravdu nejedu. Jen si prostě, pokud potřebuji, umím zjistit, co se kde šustlo.“ Tomáš Záluský pokrčil rameny. „O vyšší částce se možná lze dohodnout. Záruky ale rozdávat nemohu. Jen slíbit, že o téhle naší transakci se ode mne nikdo nezúčastněný nedozví ani slovo. Musí vám to stačit.“ „Když musí, tak musí,“ uzavřel debatu Stolařík – a dál už nebylo o čem klábosit. Dopili své nápoje, v jejichž výběru chyběla rovnost práv, a rozloučili se. Dokonce podáním ruky, což přihlížející od ostatních stolů poněkud překvapilo.

37/44

K překvapení řádově jiného druhu došlo o den později. Dle daného slibu Tomáš Záluský zavolal Stolaříkovi a pro jistotu zvolil k tomu účelu mobil, který příjemci hovoru nesděloval číslo volajícího. Hned poté se ukázalo, že opatrnost měla své oprávnění. Stolaříkovo vyjádření se totiž podobalo ultimátu. „Dostanu milion,“ řekl a čekal, co na to ten druhý. Ten druhý chvíli mlčel, protože vytušil, že se ruku v ruce s panem Stolaříkem ocitli na prahu nedohledné řady těžkostí. „A co že jste najednou tak přitvrdil?“ zeptal se a sám cítil, jak hloupá je to otázka. „Přitvrdil?!“ uchechtl se František Stolařík. „Podívejte, pane, já proti vám osobně nic nemám, jste docela sympaťák – ale nedělejte ze mě vola. Vy přece musíte vědět, že s lejstry v tom nóbl pouzdru by se dalo kšeftovat na úplně jiný úrovni. I pro člověka, jako jsem já, je to náramně pěkný počteníčko o tom, jak se vydělávají těžký prachy. A kdybych třeba požádal nějakého skutečného machra o odborné posouzení, anebo se obrátil na vhodně vybraný noviny… to by teprve bylo to pravý rito. Jenže já na to kašlu, mám svoji živnost a nebudu se s něčím takovým špinit. Haló, souhlasíte se mnou?“ „Nyní, až nyní se ptáte na můj souhlas?“ podivil se Záluský. „A co takhle předtím? Podle mých informací bylo to kožené pouzdro zamčené.“ „No a co? Každý kluk má mít v kapse kudličku, ne? To už dnes neplatí?“ „Vy jste tu přezku… Do hajzlu!“ vykřikl. „Pane Stolaříku, nemáte ani ponětí, s čím si v téhle chvíli zahráváte. Tohle není vaše liga, a moje ostatně taky ne, proto se chovám rozumně, vydělávám si mezi těmi lidmi na chleba, aspoň tedy čas od času, a když mi nic jiného nezbývá, ale necpu se tam, kde platí úplně jiná pravidla hry.“ „Možná máte pravdu,“ přiznal mu Stolařík, „ale to se nějakých šašků v tmavých hadrech a s bílými límečky košilí mám bát? Zrovna jich – když jsem se předtím nebál nikoho jinýho?! Podívejte se, vážený, já vyrostl za komoušů na ulici a v děcáku, takže o životě něco vím.“ Houby víš, tykl mu Záluský v duchu, já sám taky nepoznával svět na parketách salonů a pod dohledem francouzsky hovořící bony, ale lecčíms jsem od té doby prošel a poučil se, takže si umím spočítat jedna

38/44

a jedna. V tvém světě, Františku, se obchodní problémy řeší fackami, pěstí a v krajním případě holí, kterou tě někdo přetáhne, ale tihle lidé – ti s bílými límečky, jak jsi je trefně nazval… „Jste tam?“ křikl na něho z mobilu Stolařík. „Jo.“ „Já že jste se nějak odmlčel. Aby to s váma nešlehlo. Můžete zůstat v klidu, už na vás moc práce nezbylo, všechno je řádně dohodnutý. Přivezete jeho milionek, žádný šeky, chci ty prachy keš, já vám dám to pitomý pouzdro i se vším, co bylo uvnitř, a možná ode mne, když si pospíšíte a zmákneme to během zítřka, dostanete i nějakou kačku od cesty…“ „Počkejte, počkejte! S kým že je tohle dohodnutý?“ Stolařík se uchechtl: „S kým asi?! Hergot, chlape, vy dnes nejste ve formě, nepotřebujete dovolenou? Je to přece jasný. Ten páprda velkopodnikatelskej, co sedí asi v deseti správních radách, takže z toho musí mít chudák dočista otlačenou prdel, měl mezi všemi těmi moc zajímavými lejstry i svůj životopis a soukromou vizitku. Takže jsem mu prostě brnknul a vybalil svou představu o tom, jak dát pošpatnělý věci do pořádku.“ „A co on?“ hlesl Záluský. „Co by?“ „Pozval vás snad na kafe?“ „To ne, a já taky o nějaký jeho kafe zase tak moc nestojím. Ale jinak… fajn jsme si popovídali, dokonce jsem se donutil k tomu, abych z řeči vynechal sprostá slova. Nahlásil jsem mu, že ten požadovaný milion, který beru jako nálezné za lejstra, co mají ve skutečně mnohem vyšší cenu, nechci utratit někde s děvkama nebo na Riviéře, ale poctivě investovat do úprav a rozšíření svého autobazaru. Zaujalo ho to a řekl, že u mě občas něco koupí pro své zaměstnance.“ „Takže jste mu nadiktoval adresu, ne?“ „Jasná věc.“ Čím další lepší! uvědomil si Záluský a zeptal se: „Smím vědět, jak zareagoval na vaše sdělení, že jste to pouzdro násilně odříznul a seznámil se s obsahem?“ „K tomu… k tomu neříkal, pokud si vzpomínám, vůbec nic. Vzal to prostě na vědomí.“

39/44

„Aha. A vaši skromnou žádost o nálezné přijal určitě bez námitek.“ „No, to zase ne, zpočátku se malinko cukal, ale když jsem mu naservíroval, že mám v tom svém kvelbu i kopírku a mohl bych… no, nebudu rozebírat podrobnosti, však mi rozumíte. Důležité je, jak celé to smlouvání dopadlo. On bude cálovat a já mu dám to, co potřebuje dostat nazpátek. Všechno je oukej, jak říkají naši noví bratři ve zbrani.“ Tomáše Záluského se zmocňoval pocit beznaděje a dal to najevo neskrývaným povzdechem. „Ale no tak! Hlavu vzhůru, kamaráde,“ povýšil ho bohorovně naladěný Stolařík do vyššího patra vztahů. „Můj táta vždycky říkával, že toho, kdo roste pro šibenici, nelze utopit. Tak se podle toho řídím. Myslíte si snad, že mě ten zbohatlouš přijde uškrtit?“ On ne, napadlo Záluského, on určitě ne. Ale současně pochopil, že majitele ušmudlaného autobazaru a vrakoviště Františka Stolaříka, který se s úporností lidí, co se museli životem všelijak protloukat, nemíní vzdát nabídnuté šance, je zbytečné přesvědčovat o naléhavosti nějaké hrozby, jež se nad ním vznáší. A že tudíž jemu, tedy Tomáši Záluskému, který kdysi jako kriminalista přísahal věrnost státu a nyní bez velkých slov přísahává obvykle jen věrnost sám sobě a svým zásadám, zbývá pouze dvojí možnost. Buďto se na všechno vykašlat, pilátovsky si umýt ruce a odjet třeba někam na dovolenou, jak o tom před chvílí padla zmínka, anebo se pokusit pro pana Františka Stolaříka, který ho před chvílí v nadsázce nazval kamarádem, cosi učinit. A to tak, že ihned, pod tlakem času a plně ve vlastní režii. A tím pádem samozřejmě i se všemi riziky, které s tím byly tak či onak spojeny. „Sakra, to je vůl,“ neadvokátsky lál na Stolaříkovu adresu advokát Martin Oujezdský, když ho Záluský mobilem vyrušil z pohody jakési obchodní večeře, donutil odejít stranou od prostřeného stolu a vyložil mu – jako zadavateli tohoto úkolu – danou situaci. „Ty mi dáváš kapky! Z toho se ten vzteklý tajnůstkář Werner posere.“ „Kéž by jen to,“ řekl Záluský, kterému ze všeho nejmíň ležely na srdci střevní potíže Oujezdského vysoce ceněného klienta, jehož ukradené auto

40/44

se zřejmě explozivním obsahem koženého pouzdra na zadním sedadle zapříčinilo vše další. „Co s tím uděláme, Tomáši?“ „Nevím.“ „Tak hele,“ zvolil šéfovský tón advokát, který v době, kdy začínal s docela obyčejnou klientelou, býval Záluského přítelem, ale nyní už neměly jejich vztahy nefalšovaně pravý kamarádský punc. I nyní Oujezdský rozdílnost jejich postavení dal najevo: „Platím tě možná mizerně, ale pořád líp než jiní. Ale rozhodně tě neplatím za to, abys mi říkal, že nevíš, jak se vyhrabat z průseru. Tak navrhuj!“ V Záluském se zvedal odpor vůči Oujezdského manýrám, umiňoval si, že s ním nadobro skončí, ale nyní nebyla vhodná chvíle k tomu, aby se tím zabýval. „Bylo by tu jedno takové nouzové řešení, Martine,“ řekl. „Ale třeba se ti nebude líbit.“ „Povídej!“ „Počkej ještě. Asi se nemýlím, když řeknu, že ze všeho nejvíc si nepřeješ ztratit inženýra Zikmunda Wernera jako výhradního klienta.“ „Jasně!“ vyhrkl Oujezdský. „Je to přece…“ Záluský ho se vztekem v hlase přerušil: „Já vím, kdo to je, už jednou jsi mě k němu poslal něco vyřídit. V jeho loveckém zámečku, který si nechal postavit v chráněném krajinném území, bych bez lokaje zabloudil. A představ si, že já zrovna nyní, kdy už se možná leccos dává do pohybu, myslím hlavně na toho ušmudlaného bazaristu Stolaříka, který se možná přiživuje na krádežích aut a taky mu dost nesnesitelně smrdí z huby. Pitomost, že jo?“ Naštval se ovšem i Oujezdský. „Ušetři mě těch křesťanských keců, Tomáši, už jich mám plný zuby a na stole mi stydne večeře. Na Ježíše si hraj někde jinde – a hlavně ne za moje prachy. Třeba u Armády spásy tě přivítají s otevřenou náručí. Ale ještě než tam nastoupíš, tak se laskavě vyjádři k tomu nouzovému řešení, jak jsi to nazval, abych se mohl rozhodnout…“ Rámcová situace už však byla zcela jiná. „Ne, nemusíš,“ oznámil mu Záluský. „Co tím myslíš?“

41/44

„Nic víc než to, že po téhle výměně názorů už se tě nebudu na nic ptát. Ber to třeba jako vzpouru svého otroka – ale já prostě bez ohledu na tebe i Wernera udělám to, co udělat chci.“ „A to je – co?“ „Využiji svých kontaktů na policii a nechám Stolaříka fofrem sebrat. Ještě dnes. Zcela určitě se mu dá z působení toho jeho autobazaru něco přišít. Asi mi za to nebude zrovna vděčný, ale možná mu tím zachráním život.“ JUDr. Oujezdský slyšitelně zalapal po dechu. „Zbláznil ses, Tomáši?!“ „Možné to je. Poradím se s psychiatrem.“ „Uvědomuješ si, že tím pádem by se mohly policii dostat do rukou…“ „Já vím, ty Wernerovy ošidné papíry. Tuhle možnost je třeba risknout.“ „Risknout…?! A to jen kvůli chlapovi, kterému, jak ses sám vyjádřil, smrdí z huby.“ „Jo.“ „Jsi šílenec!“ „Neopakuj se, můj zdravotní stav jsme si již odškrtli. Ženské, která u mě donedávna bydlela, jsem jednou řekl, že při koridě fandím býkovi, i když… i když mu asi taky smrdí z huby. Jsem holt takový, jaký jsem. Však mě ta dáma taky brzy opustila. Asi jí byli bližší našlechtění a bohatí toreadoři. Stejně jako tobě – vezmeme-li to obrazně.“ „Proboha, už dost!“ vykřikl Oujezdský. „Nechci nic slyšet o býcích či toreadorech. Chci ti jen říci, že něco takového, co jsi před chvílí navrhl, prostě nedovolím.“ „Nedovolíš?“ „Nedovolím!“ Záluský se osvobozeně zasmál. „Martine, jako právník jistě chápeš, že k tomu, aby někdo někomu rozkazoval či zakazoval, musejí být dva. Ten jeden, co pokyny vydává, a ten druhý, co je přijímá. A tahle rovnice právě přestala platit. Takže uháněj dojíst tu večeři. Ale nepřecpávej se, není to zdravé. Anebo jo, klidně se přecpi, už je mi to fuk, já s tebou totiž končím! Zálohu na tuhle akci ti přepošlu na účet. Čau!“ „Tomáši…!“ ozvalo se z mobilu.

42/44

Jen trochu až zoufalé oslovení to bylo, spíš takový výkřik, víc už nic, protože Záluský spojení přerušil. Přístroj muže, se kterým až do této chvíle mluvil a jemuž dosud stydla a ještě notnou chvíli bude stydnout ona několikrát již zmiňovaná večeře, však takhle na dálku vypnout neuměl. Pročež hladovějícímu JUDr. Oujezdskému nic nemohlo zabránit v tom, aby vylovil z adresáře zcela jiné číslo a tlačítkem se domohl spojení. „Pane inženýre,“ vyhrkl potom, „máme malér, velký malér.“ „Já vím,“ zazněla nevzrušená odpověď. „Ale zůstaňte v klidu, ono se to nějak vyřeší.“ Přecpané ulice městského centra se podobaly barikádám. Zdolávat je se nedařilo ani tak zkušenému řidiči, jakým byl Tomáš Záluský. Kličkoval, vztekal se, hledal objízdné trasy, ale i tak se k vyvolenému cíli na periférii propracovával jen kousek po kousku. A pak… pak se prostě dozvěděl, že už žádný cíl nemá. „Jsi pomalý, šerloku,“ ozval se z telefonu na palubní desce hlas majora Leoše Hubálka. „V době, kdy jsme oba makali na krajské kriminálce, ti to šlo líp. No, ne pokaždé se zadaří. Uvěřil jsem před hodinou té tvé historce, zvedl jsem své lidi a vyrazili jsme.“ „A co?“ „A nic. Hasiči tam byli pár minut před námi, ale stejně toho moc nezmohli. Však si to umíš představit. Dřevěná bouda, kolem samý auťáky, pohonné hmoty, oleje, bordel. Jednou před lety jsme spolu řešili něco podobného…“ „Takže pan Stolařík…?“ Major Hubálek si odfrkl. „Nechci si hrát na cynika, Tomáši, ale ten člověk neměl šanci. Tělo… tedy spíš to, co z něho zbylo… už chystají k odvozu. Identifikoval ho podle prstenu a řetízku na krku chlapík z vedlejšího skladu. A taky tě asi bude zajímat, co mi jen tak nanečisto říkal šéf hasičů. Prý tam poblíž vchodu do té boudy našli železnou tyč, možná ji někdo použil k zašprajcování dveří, ale to je jen odhad, šetření teprve začíná.“ Záluský stočil vůz na volné místo v odstavném pruhu.

43/44

Zastavil a otřel si obličej kapesníkem. Zase taková korida, pomyslel si. Nesrovnatelně většími šancemi vybavený a jásajícím davem povzbuzovaný toreador opět, jako již mnohokrát, zvítězil na býkem, jemuž… jemuž prostě jen smrdí z huby. „Leoši,“ ozval se do telefonu, „pojedeš do kanceláře?“ „Ne, mám po šichtě a musím kvačit domů: dcera má narozeniny.“ „A zítra?“ „Sloužím. Ty chceš…?“ „Jo. Přijdu a podám trestní oznámení.“ „Fajn. Čekal jsem, že mi cosi takového navrhneš. Ale…“ zaváhal major Hubálek, „myslím, že ti nemusím radit, ale vyčítal bych si, kdybych to přece jen neřekl. Pokud víš něco, co bys vědět neměl, a to asi víš, dávej na sebe bacha, Tomáši. Postel ve vlastním bytě bys dnes měl raději oželet.“ „Oželím,“ slíbil Záluský – a uvědomil si, že je to ta nejmenší změna ze všech, které se odhodlal ve dnech příštích vykonat.

@Created by PDF to ePub