Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra dějin práva a státu
Diplomová práce
Dědické právo v občanském zákoníku z roku 1950 Law of Succession in Czech Civil code 1950 Antonín Krtička
Akademický rok 2015/2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dědické právo v občanském zákoníku z roku 1950 zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
V Brně dne 24. března 2016 ……………………………….............. Antonín Krtička
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Pavlu Salákovi, Ph. D. za jeho cenné rady a odborné vedení, lidský přístup a velkou dávku trpělivosti při psaní této práce.
Abstrakt Diplomová práce pojednává o dědickém právu upraveném v občanském zákoníku z roku 1950. Obsahuje obecný úvod do problematiky dědického práva a definice základních pojmů. Provádí shrnutí historického vývoje právní úpravy dědického práva od nejstarších dob, v římském právu, středověku, období feudálního absolutismu až do vydání ABGB roku 1811. Práce obsahuje charakteristiku právní úpravy v občanském zákoníku z roku 1950 a rozbor úpravy dědického práva. Tato úprava je srovnána s aktuálně účinnou úpravou dědického práva obsaženou v občanském zákoníku.
Klíčová slova Dědické právo, občanský zákoník 1950, OZ 2012, OZ 1950, dědictví, dědění ze zákona, dědění ze závěti, intestátní posloupnost, testamentární posloupnost, dědické tituly, střední kodex
Abstract This thesis is about law of sucssecion in czech civil code 1950. The thesis contains general intrudoctin into law of sucssecion and definitons of basic terms. The thesis summarizes historic evolution of law of sucssecion from the oldest times, roman law, midle age, feudal and ABGB from 1811. The thesis contains characteristics of legislation in czech civil code 1950 and analysis of law of sucssecion in czech civil code 1950. The law of sucssecion is compare with actual law of sucssecion in civil code.
Keywords Law of sucssecion, civil code 1950, OZ 2012, OZ 1950, inheritance, inheritance of the law, wills, midle code, inheritance titles
Obsah Seznam použitých zkratek .................................................................................... 7 Úvod ..................................................................................................................... 8 1
Dědické právo ...............................................................................................11 1.1
Pojem dědického práva ..........................................................................11
1.2
Podmínky dědění ...................................................................................11
1.2.1 Smrt fyzické osoby .......................................................................... 12 1.2.2 Dědictví............................................................................................ 12 1.3
Dědické tituly ........................................................................................ 13
1.3.1 Dědění ze zákona ............................................................................. 13 1.3.2 Dědění ze závěti ............................................................................... 13 1.3.3 Dědická smlouva ............................................................................. 14 1.3.4 Odúmrť ............................................................................................ 14 2
3
Historický exkurz ......................................................................................... 15 2.1
Římské právo ........................................................................................ 15
2.2
Středověké právo dědické ..................................................................... 19
2.3
Vývoj práva v období feudálního absolutismu ..................................... 24
2.4
Obecný občanský zákoník .................................................................... 25
Dědické právo ve středním občanském zákoníku ........................................ 29 3.1
Střední občanský zákoník ..................................................................... 29
3.1.1 Charakteristika obsažené právní úpravy .......................................... 30 3.2
Dědictví ................................................................................................. 35
3.2.1 Nabytí dědictví................................................................................. 37 3.2.2 Dědická nezpůsobilost ..................................................................... 39 3.2.3 Zřeknutí se dědictví ......................................................................... 40 3.2.4 Odmítnutí dědictví ........................................................................... 41 3.3
Dědění ze zákona .................................................................................. 43
3.3.1 První dědická skupina § 526 a 527 OZ 1950 ................................... 44 3.3.2 Druhá dědická skupina § 528 – 530 OZ 1950 ................................. 45 3.3.3 Započtení na zákonný dědický podíl ............................................... 46 3.4
Dědění ze závěti .................................................................................... 46
3.4.1 Nepominutelní dědicové .................................................................. 52 3.4.2 Obecná substituce ............................................................................ 53 3.4.3 Vydědění .......................................................................................... 53 3.4.4 Odkaz ............................................................................................... 54 3.4.5 Zrušení závěti a vydědění ................................................................ 56 3.5
Zajištění dědictví, ochrana dědiců a potvrzení dědictví........................ 57
4
Občanský zákoník z roku 1964 .................................................................... 58
5
Současná právní úprava dědictví .................................................................. 60 5.1
Soupis dědictví ...................................................................................... 61
5.2
Dědická smlouva................................................................................... 62
5.3
Závěť ..................................................................................................... 62
5.4
Intestátní posloupnost ........................................................................... 63
5.4.1 Odúmrť ............................................................................................ 64 5.5
Substituce .............................................................................................. 64
Závěr ................................................................................................................... 65 Seznam použitých zdrojů a literatury ................................................................. 69
Seznam použitých zkratek ABGB
Císařský patent číslo 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník
OZ 1950
Zákon číslo 141/1950 Sb., Občanský zákoník
OZ 1964
Zákon číslo 40/1964 Sb., Občanský zákoník
OZ 2012
Zákon číslo 89/2012 Sb., Občanský zákoník
7
Úvod Dne 25. února 1948 prezident Beneš přijal demise ministrů tří stran a podpořil návrh Klementa Gottwalda na doplnění vlády. Tímto byl dovršen komunistický puč a naše země byla na 41 let řízena vládou jedné strany.1 V tomto temném období bylo právo zneužíváno jako nástroj politické moci sloužící k útlaku nepohodlných občanů. Dědické právo upravené v občanském zákoníku z roku 1950 je příkladem zneužití politické moci k deformaci práva a odklonu od kontinentálních právních tradic. Jelikož se dědické právo s velkou pravděpodobností dotkne každého z nás, ať již za života, kdy se stane dědicem nebo po smrti, kdy bude v rámci dědického řízení vypořádán jeho majetek, procházelo vývojem ve všech historických etapách. Od dob primitivních kmenů, v období římské právní kultury, středověku, feudálního absolutismu až po moderní společnosti. Odkazem tohoto vývoje byl poměrně stabilní systém, který na našem území fungoval 139 let. Na tento vývoj našeho občanského práva navazuje aktuálně účinný občanský zákoník, který se tak vrací kontinentální právní tradici.2 Cílem této práce je provést rozbor dědického práva vytvořeného v době nesvobody, charakterizovat jeho účel a odhalit důvod diskontinuity vývoje právní úpravy. Na základě rozboru úpravy obsažené v OZ 1950 bude provedeno její srovnání se současnou právní úpravou dědictví. Smyslem takového srovnání je nutnost zachování povědomí o tom, jak fungovala naše společnost v období totalitního režimu, a poukázání na velmi nízký standard právní ochrany zájmů jednotlivce. Práce samotná bude rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole bude obsažen stručný obecný výklad pojmů dědického práva, podmínek dědění, TOTEV J. Únor 1948, středa 25. února. Totalita.cz[online] Tomáš Vlček 1999-2016 Dostupné z: http://www.totalita.cz/1948/1948_0225.php [cit. 25. 2. 2016]. 2 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 2. 2016]. 1
8
dědických titulů a jejich charakteristiky. Druhá kapitola provede historický exkurz od počátku dědického práva, přes právo římské, středověké, absolutistické až po první moderní kodifikaci obecného občanského zákoníku z roku 1811. Osnova z roku 1937 nebude v práci rozebrána, protože se z historických důvodů nikdy nestala účinnou právní úpravou. Její okrajový vliv na OZ 1950 bude zmíněn v příslušné kapitole. Tento historický exkurz považuji za nutný pro správné pochopení kontinuálního vývoje dědického práva v našem státě a jeho násilného přerušení komunistickým zákonodárstvím. Na druhou kapitolu naváže ústřední kapitola, která se bude věnovat nejprve okolnostem vzniku OZ 1950, základní charakteristice obsažené právní úpravy a podrobné analýze dědického práva. V rámci analýzy dědického práva budou rozebrány jednotlivé právní instituty. Kapitola čtvrtá stručně pojedná o dědickém právu v občanském zákoníku z roku 1964. Poslední kapitola bude obsahovat charakteristiku dědického práva obsaženého v současném občanském zákoníku, jeho vztah k totalitním občanským kodexům a historickým právním tradicím. Jednotlivé instituty budou porovnány s úpravou obsaženou v OZ 1950. Porovnání úprav dědického práva v OZ 1950 a účinné právní úpravy není zpracováno v žádné monografii ani jako součást jiné knižní publikace. Zpracování této práce bude vycházet z několika stěžejních publikací. Pro vymezení obecných pojmů bude použit právnický slovník profesora Hendrycha. K popsání historického vývoje bude použito vícero publikací. Publikace napsaná profesorem rakouského soukromého práva a českým právníkem Tilschem 3 bude zdrojem informací pro nejstarší období a rakouský obecný občanský zákoník. Středověké dědické právo bude popsáno na základě prací profesora Vojáčka 4 a profesora Malého5. Práce profesora Malého bude dále využita i pro popis období feudálního
TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy práv-ní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. 4 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 684 s. 5 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 138 s. 3
9
absolutismu. Literaturou využitou k podkapitole obsahující obecný občanský zákoník bude samotný zákon, výše zmíněná publikace profesora Tilsche, Krčmářova učebnice6 a Roučkův komentář.7 Úprava dědického práva v OZ 1950 je velmi stručná, proto bude čerpáno přímo ze zákona, z učebnice profesora Knappa 8 , z důvodové zprávy opatřené rejstříkem a poznámkami dr. Čapka 9 a komentáře dr. Holuba 10 . K charakteristice úpravy v OZ 1950 a OZ 1964 bude využita publikace o komunistickém právu v Československu.11 Úprava dědického práva OZ 2012 bude zpracována na základě důvodové zprávy, textu zákona a učebnice profesora Hurdíka12. V případech, kdy to bude možné, budou informace načerpané z výše zmíněných publikací doplněny články z odborné časopisecké literatury a judikaturou.
KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937. 158 s. 7 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 680 8 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 187 9 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950. 324 s. 10 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957. 383 s. 11 BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 436-437. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 12 HURDÍK J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2., aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. 311 s. 6
10
1 Dědické právo 1.1 Pojem dědického práva Dědické právo upravuje právní a majetkové poměry v případech smrti subjektu těchto poměrů – fyzické osoby. Základní myšlenkou dědického práva je zachování hodnot pro budoucí generace.
13
Ustanovení dědického práva
zabezpečují právní nástupnictví - dědění po zemřelém v těch právních vztazích, které jeho smrtí nezanikly. Smrtí zanikají právní vztahy vázané konkrétně na osobu zemřelého. Normy dědického práva nadále určují, kdo nahradí zemřelého v jeho právních vztazích. 14 Děděním na dědice přecházejí včetně práv zemřelé osoby i její závazky. 15 Zemřelá osoba, jejíž práva a závazky jsou předmětem dědění, se nazývá zůstavitel. 16 Na základě výše uvedeného je možné dědické právo rozdělit na objektivní a subjektivní. Objektivním dědickým právem jsou normy, které stanoví pravidla přechodu práva a povinností zůstavitele na jiné subjekty a upravují vztahy, jež přitom vznikají. Subjektivním dědickým právem je soubor práv, jež svědčí konkrétnímu subjektu, který tato práva nabyl na základě objektivních norem dědického práva v důsledku smrti zůstavitele. V českém právním prostředí, které je založeno na dualistické koncepci soukromého a veřejného práva, je dědické právo tradičně zařazeno do práva soukromého jako pododvětví práva občanského.
1.2 Podmínky dědění Dědění může nastat pouze na základě objektivních skutečností, které jsou podmíněny dvěma následujícími skutečnostmi.17 Těmito skutečnostmi jsou smrt fyzické osoby a existence majetku, práv a povinností zůstavitele, které jeho smrtí TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. s. 9 14 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 7 15 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 113 16 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 1293 17 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 8 13
11
nezanikly - dědictví. 1.2.1
Smrt fyzické osoby Je to významná objektivní právní skutečnost. Smrt je obecně prokazována
úředním úmrtním listem. Úmrtní list může být nahrazen soudním rozhodnutím o prohlášení osoby za mrtvou. Důsledkem smrti fyzické osoby je zánik její právní osobnosti a způsobilosti k právnímu jednání. To má přímý vliv na subjektivní práva a povinnosti zemřelé osoby. Práva a povinnosti, které jsou nerozlučně spjaty s fyzickou osobou, její smrtí zanikají.18 Příkladem takto zaniklých práv jsou práva na ochranu života a důstojnosti člověka, jeho zdraví a práva žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnosti, cti, soukromí a jeho projevů osobní povahy v § 81 odst. 2 zákona č. 89/2012 sb. občanského zákoníku. 19 Stejně tak zanikají majetková práva a povinnosti, jejichž plnění se zůstavitelovou smrtí stává nemožným, bylo omezeno na osobu zemřelého nebo jeho splnění mělo být provedeno osobně zemřelým. Ostatní práva a povinnosti zemřelé osoby jsou předmětem dědění.20 1.2.2
Dědictví Dědictví je soubor veškerých práv a povinností zemřelé osoby, které
nezanikly její smrtí, nebo jejich přechod na právního nástupce zůstavitele není regulován zvláštními právními předpisy. Dědictví tvoří aktiva i pasiva zemřelého. Poměr mezi aktivy i pasivy není stanoven. O dědictví se nejedná, pokud zůstavitelův majetek neobsahuje žádná aktiva nebo aktiva pouze nepatrné hodnoty. Do dědictví je zahrnuto vlastnictví k movitým i nemovitým věcem, k věcem hmotným i nehmotným.21
HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 924 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 20 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 924 21 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 8 - 10 18 19
12
1.3 Dědické tituly Právní důvody dědění jsou dědické tituly.22 Nabýt dědictví může dědic jen na základě některého dědického titulu. Současná účinná právní úprava obsahuje tři dědické tituly obsažené v § 1476 OZ 2012: „Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.“23 Dědic, kterému svědčí dědický titul, nesmí zemřít dříve nebo současně se zůstavitelem. Dědic musí být pro nabytí způsobilý, mít práva a povinnosti. Současná právní úprava přiznává dědickou způsobilost fyzickým osobám (včetně počatého, ještě nenarozeného dítěte), právnickým osobám (i těm, které mají teprve vzniknout, když vzniknou do jednoho roku ode dne smrti zůstavitele dle § 1478 OZ 2012). 1.3.1
Dědění ze zákona K dědění ze zákona (intestátní posloupnosti) dochází, pokud zůstavitel
nezanechal závěť, dědickou smlouvu nebo nepořídil o celém svém majetku. K dědění ze zákona dochází také, když nikdo ze závětních dědiců nedědí. Zákon rozděluje jednotlivé dědice do dědických tříd. Tyto skupiny dědiců se v jednotlivých právních úpravách dědického práva lišily. Současný občanský zákoník rozděluje dědice v paragrafech 1633 až 1640 do šesti dědických tříd.24 Intestátní posloupnost je založena na rodinných vztazích a nijak nereflektuje vůli zůstavitele. 1.3.2
Dědění ze závěti Testamentární posloupnost umožňuje zůstaviteli odchýlit se od intestátní
posloupnosti předvídané zákonodárcem a za dědice povolat fyzické nebo právnické osoby (včetně státu, obcí apod.) dle své svobodné vůle. Tímto projevem
HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 117 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 24 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.2.2016] 22 23
13
vůle zůstavitel realizuje své vlastnické právo.25 Tato volnost bývá různě omezena. K omezení pořizovací volnosti vede institut nepominutelných dědiců, kterým ze zákona náleží povinný díl ze zůstavitelova majetku. Součástí závěti může být institut odkazu, kterým zůstavitel odkazuje odkazovníkovi konkrétní věc nebo právo.26 1.3.3
Dědická smlouva Dědická smlouva je písemná dohoda, kterou uzavírá zůstavitel s druhou
smluvní stranou. Touto dohodou je druhá strana ustanovena za dědice. Tento institut se v našem právním řádu historicky nacházel do roku 1950, než byl zrušen středním kodexem. Obnoven byl účinností současné právní úpravy. 27 Tento institut se nachází i v právních řádech dalších evropských zemí - například Francie a Švýcarska.28 1.3.4
Odúmrť Odúmrť je zvláštním případem, kdy dědictví nabývá stát. K odúmrti
dochází, když nedědí žádný z potencionálních dědiců. 29 Veškeré pojmy vymezené v této kapitole jsou definovány pro dědické právo obecně. Jejich definice se ale stejně jako dědické právo vyvíjí na základě aktuální společenské a politické situace. V různých historických etapách byly některé dědické tituly opuštěny nebo naopak upřednostňovány na úkor ostatních.
HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 114 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 115 27 Zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 28 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting 29 HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 536 25 26
14
2 Historický exkurz V dobách prvních společností se fyzická osoba mohla stát vlastníkem pouze movitých věcí. Nemovité věci se staly předmětem vlastnictví až postupným vývojem. Po smrti člověka vyvstala otázka, co se má stát s jeho majetkem (movitými věcmi jako jsou zbraně, nástroje, šperky). Na počátečních stupních vývoje lidské kultury byly věci zemřelého i nadále považovány za jeho majetek. Z důvodu obav z pomsty zemřelého těm, kdo by si jeho věci přivlastnili, byl majetek zemřelého nejčastěji pochován nebo spálen společně s ním. Věci, které byly zachovány, se stávaly kultovními předměty spojenými s duchem zemřelého. Takové jednání postrádalo základní myšlenku dědického práva, a to zachování hodnot pro příští generaci. Postupným vývojem došlo k prosazení myšlenky: „Svět patří živým.“. Společně s prosazením této myšlenky vyvstala nová otázka, a to komu věci zemřelého patří. U několika primitivních kmenů se majetek zemřelého stal „res nullius“ a byl volně přístupný k okupaci. Hlavní vývoj směřoval ke dvěma konkurenčním pojetím dědického práva, kolektivnímu, kdy zůstavitelův majetek připadl obci či státu, nebo individuálnímu, kdy zůstavitelův majetek přešel na konkrétní jedince na základě dědického titulu.30
2.1 Římské právo Římské právo, jež bylo původně pouze právem malé obce, která se rozrostla na světovou velmoc své doby, se diametrálně odlišovalo od práv ostatních starověkých státních útvarů. Bylo právem pokrokovým a právem vyššího kvalitativního stupně. Římské právo bývá považováno za jeden z vrcholů lidské kultury.31 Římské dědické právo se vyvíjelo už v období obyčejového práva. Na rozdíl od dědického práva jiných starověkých států bylo římské právo dědické TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905. s. 9 31 BARTOŠEK M. Dějiny římského práva, ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988 s. 15 30
15
značně rozvinuté.32 Z tohoto období se nedochovaly žádné právní památky. Zákon dvanácti desek znal už oba delační důvody plně rozvinuté. Důležitost dědického práva je patrná už z toho, že je obsaženo v Zákonu dvanácti desek, což byla první kodifikace římského práva. Dědické právo bylo upraveno na desce páté.33 Poměr dědických titulů byl podle Gaia nastaven ve prospěch posloupnosti testamentární. Základním pravidlem tedy bylo, že vůle zůstavitele má vždy přednost. Současně platilo, že dědění bylo možné pouze z jednoho delačního důvodu. Pokud zůstavitel nezanechal platnou závěť, nastala intestátní posloupnost. 34 Stejně tak zůstavitel mohl povolat dědice pouze na základě jednoho delačního důvodu. 35
Vývoj posloupností ovlivnila praetorská právotvorba. Vznikla dvoukolejnost
posloupnosti civilní a praetorské. Obě posloupnosti obsahovaly posloupnost testamentární a zákonnou. Praetorská posloupnost byla původně pouze doplňkem k posloupnosti civilní, ale postupným rozvojem se osamostatnila. Měla čistě majetkový ráz, zatímco posloupnost civilní měla i prvky náboženské. 36 Zákonná posloupnost za dědice povolávala zpočátku agnátské příbuzné (umělé příbuzenství), až později mezi dědici začali převažovat dědici kognátští (pokrevní příbuzenství). V roce 543 našeho letopočtu byla Justiniánovou novelizací zakotvena intestátní posloupnost kognátská, kdy byli dědicové rozděleni do tří dědických skupin.37 Původním historickým účelem římského testamentu zřejmě byla potřeba zůstavitele opatřit si dědice, protože vlastní neměl. Šlo o „adopci pro případ smrti“. Testament se vyvinul v projev poslední vůle zůstavitele, který byl velmi striktně dodržován. Samotné zřízení testamentu bylo považováno za přední DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 37 33 KINCL J. Texty ke studiu obecných dějin státu a práva I. Starověk část 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha 1977 s. 60 34 SALÁK P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228-234 35 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 47 - 50 36 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 266 - 267 37 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 269 - 275 32
16
mravní povinnost dobrého Římana. 38 Forma pro pořízení testamentu byla jasně stanovena a musela být přesně dodržována. Římský testament spočíval na dvou hlavních zásadách, a to svobodě disponovat majetkem pro případ smrti a ochraně vůle zemřelého. Se svobodou disponovat majetkem pro případ smrti (testovací volností) souvisí už ustanovení Zákona dvanácti desek: „jak rozhodl se naložit se svým majetkem a ohledně opatrovnictví nad svými věcmi, to ať je podle práva.“ Testovací volnost v průběhu vývoje zůstala zachována jako konstrukční zásada, ale její rozsah se měnil. 39 Samotný akt posledního pořízení byl jednostranný projev vůle zůstavitele pro případ smrti, který mohl zůstavitel do posledního okamžiku svého života změnit. Možnost změny mohla být znemožněna nemocnému člověku vzhledem k formálním nárokům poslední vůle. Poslední pořízení bylo možné učinit pomocí testamentu nebo kodicilu. Kodicil (dovětek) byl původně neformální dopis, který mohl být součástí testamentu (testamentární kodicil), v případě zákonné posloupnosti mohl být samostatný (intestátní kodicil). Kodicil byl nástrojem pro zřízení opatření pro případ smrti odlišného od stanovení dědiců (např.: zřízení odkazu). 40 Dědické smlouvy římské právo považovalo za porušení dobrých mravů, protože nebyly jednostranně odvolatelné a mohly sloužit k přivlastnění si cizího celoživotního díla nekalým způsobem.41 Součástí závěti mohla být substituce. Obecná substituce sloužila k určení náhradního dědice pro případ, kdy se původní dědic nestal dědicem. Zůstavitel byl oprávněn pupilární substitucí stanovit dědice pro svého syna, kdyby ten zemřel
BARTOŠEK M. Dějiny římského práva, ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988 s. 182 39 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 51 - 56 40 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 307 41 29. SALÁK P. Dědické právo 1948 – 1989 optikou práva římského. Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN978-80-210-5917-7 Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings 38
17
před dosažením dospělosti. Substitucí fideikomisární zůstavitel stanovil dědice svému dědici.42 Výjimku tvořily privilegované testamenty, jež měly umožnit pořízení testamentu za mimořádných podmínek, kdy splnění formálních náležitostí nebylo možné. Privilegovanými testamenty byly testament pořízený na venkově a testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí. Speciálním druhem privilegovaných testamentů byly privilegované testamenty vojenské. Omezení
svobodné
vůle
pořizovatele
představoval
povinný
díl
neopominutelných dědiců – synů zůstavitele. Opomenutím neopominutelných dědiců v závěti došlo k neplatnosti závěti. Zůstavitel mohl neopominutelné dědice v závěti vydědit. Závěť často obsahovala doložku: „kdokoliv se narodí mým synem, nechť je vyděděn.“, protože neopominutelným dědicem byli i mužští pohrobci zůstavitele.43 Pojem dědictví (hereditas) měl v římském právu širší význam než dnes. Nepředstavoval pouze majetkovou podstatu, ale další rozměry. Dědictví původně sloužilo k ustanovení nástupce v rodině. Tím na dědice přecházely i náboženské povinnosti, např. vykonávání příslušných obřadů. 44 Dědictví nabýval dědic na základě univerzální sukcese, kdy nastoupil namísto zůstavitele do jeho práv i povinností, kromě práv a povinností výhradně svázaných s osobou zůstavitele. Závazky, do kterých dědic takto vstoupil, musel splnit v plné výši. 45 Dědictví nabylo i ještě nenarozené dítě, pokud se narodilo živé na základě zásady: „počaté dítě se považuje za již narozené, pokud se jedná o
DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 102 - 107 43 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 107 44 SALÁK P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228-234 45 KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 s. 267 42
18
jeho prospěch. 46 Ten, kdo dědictví jednou nabyl, již se dědictví nemohl vzdát („semel heres, semper heres“). Tato zásada úzce souvisela s náboženskou podstatou dědictví. Dědic, jenž dědictví nabyl, získal dle římského práva zvláštní vlastnost, která ho spojovala se zůstavitelem. Dědictví nemohl ani přenést na jinou osobu, aby byla dodržena vůle zůstavitele. Odkaz (legát) byl institut, který sloužil k zanechání majetkového prospěchu
osobám
blízkým
zůstaviteli,
jež
nebyly
dědici.
Vlastnictví
k odkázanému majetku přecházelo singulární sukcesí. Pro zřízení odkazu bylo nutné splnění formálních náležitostí. Obdobný institutem byl fideikomis, který byl zcela neformální. 47 Darováním pro případ smrti zůstavitel (dárce) daroval obdarovanému věc, kterou obdarovaný získal, jestliže přežil zůstavitele (dárce). Bohatá úprava dědického práva, jež se v římském právu začala rozvíjet velmi brzy, ukazuje na vysokou kvalitu římského práva, které významně ovlivnilo budoucí právní vývoj. Toto tvrzení podporuje fakt, že i autoři našeho současného občanského zákoníku se hlásí v důvodové zprávě k římskoprávním tradicím. Římské právo tvořilo vedle ABGB a osnovy z roku 1937 významný inspirační zdroj.
2.2 Středověké právo dědické Středověké právo nebylo jednotným právním řádem, bylo založeno na právním partikularismu. Projevem partikularismu byla personalita práva vycházející z rozdělení obyvatelstva podle příslušnosti k společenským nebo stavovským třídám s vlastní právní úpravou. Jednotlivé právní řády se vzájemně v určité míře ovlivňovaly, ale v dlouhodobém měřítku byly ve své podstatě DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 60 47 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s. 108 - 117 46
19
autonomní. Nejdůležitějšími právními řády bylo právo zemské a právo městské. Městské právo bylo autonomní právo každého města. Jednotícím prvkem městského práva bylo udělování práv novým městm těmi současnými.48 Zemské právo bylo právem obyčejovým platným pro šlechtu a svobodné lidi. Dědické právo bylo celkem častým tématem, nejvíce se mu věnovalo právo zemské.
49
Dědické právo ve středověku na rozdíl o práva římského
sledovalo pouze vypořádání majetkových vztahů.
Dědic odpovídal jen za
majetkové dluhy zůstavitele. Postupným vývojem odpovídal dědic jen do výše dědictví. V době před husitskými válkami byl vývoj dědického práva omezen. Hlavní příčinou bylo právo odúmrti panovníka, které se vztahovalo i na majetek zůstavitelů, kteří měli potomky, ale ti nebyli uznáni jako dědicové. Intestátní posloupnost byla v zemském právu založena na rodinném nedílu. Byl to institut společného vlastnictví k rodovému majetku, ke kterému měli členové rodu vlastnické právo, ale nemohli s ním volně disponovat. Nedíl nepodléhal odúmrti panovníka, dokud nezemřel poslední člen rodu. Tím byl chráněn rodový majetek shromažďovaný po několik generací. 50 V zemském dědickém právu byli za potomky zůstavitele považováni synové. Z dědictví byly vyloučeny dcery zůstavitele.51 Panovníkovo právo odúmrti omezovala Konrádova statuta z roku 1189. Tento dokument upravoval intestátní posloupnost v zemském právu. Nově se KNOLL V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 235 - 244 49 Tamtéž. 50 SÝKORA A. K dějinám staršího českého zemského dědického práva. Aplikované právo. Praha. Vysoká škola aplikovaného práva, 2008 č. 1 s. 31 - 38 51 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138 48
20
dědicem mohly stát dcery zůstavitele, když nebylo jeho synů. Dcery zůstavitele mohly dědit jen, když nebyly provdané nebo oddělené (např. ženy, které vstoupily do kláštera).52 V případě, že nebylo zůstavitelových potomků, dědili jeho nejbližší příbuzní. 53 Intestátní posloupnost byla rozšířena inauguračními diplomy Jana Lucemburského vydanými mezi lety 1310 a 1311. Dědici se mohli stát zůstavitelovi příbuzní až do čtvrtého stupně příbuzenství v případě, kdy zůstavitel nezanechal žádné potomky. Roku 1497 se Vladislav II. vzdal práva odúmrti za sebe i své potomky pro Čechy.
K odúmrti došlo až v případě, kdy nebylo
intestátních dědiců a zůstavitel nepořídil pro případ smrti. K úplnému zrušení práva odúmrti došlo roku 1587, kdy se ho Rudolf II. vzdal i pro Moravu a současně umožnil zůstavitelovi provést svobodné pořízení pro případ smrti.54 Do roku 1587 byly možnosti zůstavitelova naložení s majetkem značně omezeny panovníkovým právem odúmrti, rodinným nedílem a nemožností opomenout pokrevní příbuzné na základě intestátní posloupnosti.
55
Intestátní posloupnost
měla přednost před posloupností testamentární. Církev, která se inspirovala římským právem, byla zastáncem volného nakládání s majetkem. Prvními pořízeními pro případ smrti, které dnes nejsou považovány za předstupeň závěti, byl odkaz, darování pro případ smrti a darování pro případ smrti s výhradou užívacího práva. Velmi často bylo využíváno darování pro případ smrti (donatio mortis causa). Byl to dvoustranný právní akt, na jehož základě zůstavitel přislíbil církevním institucím dary představované nemovitostmi nebo platy z nich plynoucí. Duchovní jako protislužbu prováděli liturgické úkony. Zůstavitel si darováním měl zajistit spásu duše své, svých KNOLL V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 235 - 244 53 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 155 – 156. 54 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 55 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 155 – 156. 52
21
příbuzných, svých ascendentů a manželky, také mu měly být odpuštěny jeho hříchy. Takové právní jednání bylo neodvolatelné. Do církevního práva na konci 12. století pronikala římskoprávní terminologie. Jedním z nově zavedených pojmů bylo testamentum. Tyto testamenty měly určenou přesnou formu a byly odvolatelné.56 Testamenty pořizované podle zemského práva se inspirovaly u testamentů kanonických formou a možností testament odvolat. Zároveň do těchto posledních pořízení pronikaly klauze z římského práva.57 První šlechtické testamenty se objevovaly koncem 13. století a byly spíše vybočením oproti běžně zavedené praxi. Zpravidla byly pořízeny ústně. Listině byla většinou sepsána pouze potvrzení poslední vůle zůstavitele pro dědice. Tato stvrzení byla často vyhotovena až po smrti zůstavitele. Šlechta mohla svobodě provést pořízení pro případ smrti dle zemského práva od 15. století, ale pořízení ohledně nemovitého majetku musel povolit panovník mocným listem. Tento panovníkův úkon byl zpoplatněný a panovník v něm mohl určit okruh přípustných dědiců. Požadavek na panovníkův souhlas byl zrušen až roku 1627 v Obnoveném zřízení zemském. Závěť navíc mohl pořídit pouze ten, kdo nebyl členem rodinného nedílu. 58 Důsledkem umožnění svobodného pořízení pro případ smrti bylo opuštění zápisů s místem a zápisů bez místa.
Jednalo se o fiktivní zápisy závazků
zůstavitele vůči věřitelům do zemských desek. Tito věřitelé se po zůstavitelově smrti přihlásili z titulu dluhu, a tak mohli získat své dědictví. Zápis s místem měl
ŠTACHOVÁ N. Šlechtické testamenty v listinné praxi do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245 - 256 57 Tamtéž. 58 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 56
22
zajistit řádné splacení „dluhu“. Místo představovalo prostor v zápisu pro uvedení jména důvěryhodné osoby, která na splacení dohlédla.59 Městské právo, které bylo ovlivněno římským právem, umožnilo svobodné pořízení pro případ smrti dříve než právo zemské. Privilegium svobodného pořízení o majetku udělil městům Karel IV. roku 1372. Konkrétní možnosti se v jednotlivých městech lišily v závislosti na místní úpravě. Obecně platila testovací svoboda. Své děti mohl zůstavitel vydědit dle Koldína na základě 14 důvodů (např.: zlé zacházení s rodiči, spáchání trestného činu, cizoložství s macechou atd.). Závěť (kšaft) mohla mít jak písemnou, tak ústní formu. Ústní formou mohla být závěť pořízena před soudem nebo důvěryhodnými svědky, kteří ji pod svými pečetěmi sepsali nebo ústně přednesli soudu. Písemná forma musela být provedena před určeným počtem osob.60 Zemřel-li zůstavitel bez kšaftu, byli povoláni dědicové dle intestátní posloupnosti dle pravidel městského práva. Tato podoba městského dědického práva byla prakticky zachována až do přijetí obecného občanského zákoníku v roce 1811.61 Tato poslední pořízení sice byla ovlivněna římským právem, ale nebyla totožná s římským testamentem. Dědictví bylo chápáno pouze jako majetek zůstavitele bez osobní složky. Testamenty byly odkazové a navíc založené na singulární sukcesi.62Testamenty rovněž nebyly, na rozdíl od římských, pořizovány podle přesných náležitostí.63
MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139 60 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 156 – 157 61 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 138-139. 62 ŠTACHOVÁ N. Šlechtické testamenty v listinné praxi do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245 - 256 63 ŠTACHOVÁ N. K povaze testamentů šlechtické obce v 12. a 13. století. In Vojáček, L., Tauchen, J., Schelle, K.. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 36-44 59
23
2.3 Vývoj práva v období feudálního absolutismu Základním znakem práva v období feudálního absolutismu byla snaha o upevnění vlády šlechty a panovníka. Na druhé straně ale byly patrné společenskoekonomické změny, které vedly k formování prvních kapitalistických ekonomických vztahů. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 (šlechtické právo) a zákoník Práva městská království českého z roku 1579 určovaly ranou podobu českého právního absolutismu.64 V průběhu 17. století docházelo ke změnám šlechtického práva a v 18. století vznikal nový právní řád česko-rakouský, který platil ve všech zemích habsburské monarchie kromě Uher. Změnila se i podoba práva, kdy původně obyčejové nepsané právo bylo postupně nahrazováno právem psaným. V souladu s tímto trendem započaly v roce 1753 kodifikační práce. Cílem těchto prací bylo vytvoření nového zákoníku na základech platného práva. Případné mezery měly být doplněny „obecným přirozeným právem“. Návrh zákoníku profesora Azonniho byl rozdělen dle Justiniánových institucí. Toto rozdělení bylo zachováno i pro pozdější ABGB. 65 Roku 1766 byl císařovně Marii Terezii předložen návrh zákoníku „Maria Therezia Codex, worin für dero Königlichen bömische und oesterreichische Erblande ein ius privatum et universale statuires wird“ (Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země). Návrh neobsahoval právní formulace a byl spíše učebnicí práva než zákonem, a proto nebyl přijat. Další kodifikační práce probíhaly až za vlády Josefa II. Výsledkem byla první část ABGB, která vyšla
MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 187. 65 MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 201. 64
24
1. listopadu 1786. Kodifikační práce pokračovaly do roku 1797, kdy byl jejich výsledek na zkoušku zaveden v Západní Haliči.66
2.4 Obecný občanský zákoník Obecný občanský zákoník (ABGB - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) byl vyhlášen patentem císaře Františka I. dne 1. června roku 1811 a byl platný pro všechny země tehdejší rakouské monarchie. Jedinou výjimkou byly Země koruny uherské. Zákoník vycházel z římskoprávních tradic. 67 V platnosti zůstal až do rozpadu monarchie v roce 1918. Československá republika jako nástupnický stát Rakouska-Uherska recipovala právní řád monarchie článkem 2 zákona o zřízení samostatného československého státu: „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;“.68 Zákoník byl zachován v platnosti na českém území v celém rozsahu do roku 1950 a jeho část, která upravovala pracovní právo, platila až do roku 1965, kdy byl vydán nový zákoník práce. Na Slovensku platilo až do vydání středního kodexu uherské zvykové právo. Obecný občanský zákoník upravoval dědické právo v hlavách 8 – 16. Obecná úprava dědického práva a úprava dědických titulů byly obsaženy v osmé hlavě. Tato úprava byla velmi podrobná. Pro uplatnění dědického práva bylo nutné naplnění generální skutkové podstaty, kterou tvořily smrt zůstavitele a existence jeho pozůstalostního jmění. Součástí pozůstalostního jmění byly aktiva i pasiva zůstavitele a dluhy pozůstalosti (např.: pohřební náklady, povinné díly, odkazy). Vedle této generální podstaty musela být splněna ještě speciální skutková podstata. Tou byl subjekt způsobilý dědictví nabýt a také způsob nabytí dědictví. Subjekt (dědic) byl způsobilý, pokud byl naživu (včetně nascitura) v době MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 s. 201 – 202. 67 SCHELLE K. ABGB a dědické právo. In: Dny práva – 2010 – Days of Law, 1. ed. Brno: Masaryk university, 2010. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010 /files/prispevky/08_promeny/Schelle_Karel_%284371%29.pdf [cit. 10. 2. 2015] 68 Zákon č. 11/1918 Sb., zákon o zřízení samostatného československého státu. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2015] 66
25
zůstavitelovy smrti a zároveň zde nebyl jiný důvod pro jeho nezpůsobilost (dědictví odmítl § 538 ABGB, vůči zůstaviteli se dopustil trestného činu a zůstavitel mu zjevně neodpustil § 540 ABGB). Způsobilému subjektu musel svědčit některý z dědických titulů. Právními důvody pro nabytí dědictví byly dle § 533 ABGB: testamentární posloupnost, dědická smlouva a intestátní posloupnost. Jednotlivé tituly si mohly vzájemně konkurovat. Jeden dědic mohl dědit různé díly pozůstalosti z rozdílných dědických titulů. Za nejsilnější dědický titul byla považována dědická smlouva, poté testament a nakonec dědění ze zákona. Intestátní posloupnost byla použita jen v případě, kdy dědická smlouva nebo závěť neobsáhly celou pozůstalost, nebo jich vůbec nebylo. 69 Dědic, který dědictví přijal, nabyl svého podílu až ve chvíli potvrzení jeho práva na dědictví soudem. V době platnosti ABGB mohl zůstavitel sepsat poslední vůli, kterou odvolatelně zůstavil svoje jmění nebo jeho část jedné nebo několika osobám. Jako součást tohoto posledního pořízení mohl zůstavitel odkazem odkázat osobě jednotlivou věc, soubor věcí stejného druhu, peněžitou částku nebo právo. I když odkaz pokrýval převážnou část pozůstalosti, stále se jednalo o odkaz. V případě pochybnosti o některých ustanoveních byla tato vykládána v souladu s vůlí zůstavitele.70 Poslední pořízení mohlo být provedeno ve formě písemné či ústní. Závěť bylo možné provést před soudem v písemné a ústní formě. Pro poslední pořízení byl příslušný i notář. Před notářem bylo možné pořídit pomocí notářského aktu nebo formou podobnou soudnímu testamentu, poslední pořízení mohlo být v písemné nebo ústní formě. Všechny druhy pořízení musely splňovat formální náležitosti stanovené zákonem. Výjimkou byla privilegovaná pořízení. Tato pořízení reflektovala naléhavou situaci zůstavitele, která byla odůvodněním pro snížení nároků na naplnění formálních náležitostí posledních pořízení dle ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 40 - 43 70 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937 s. 15 - 25 69
26
§ 598 ABGB. Byla to pořízení zřízená během námořní plavby, v místech epidemie choroby (hodnoceno dle stupně paniky veřejnosti) a do roku 1922 poslední pořízení vojenská. Důvodem zrušení vojenských posledních pořízení byl nový služební řád, který vstoupil v platnost dne 1. října 1922 a neobsahoval ustanovení o privilegovaných pořízeních předpokládané v § 600 ABGB: „Kterých svobod dopřáno posledním pořízením, jež činí osoby vojenské, ustanovují zákony vojenské.“. Vojenské osoby mohly provést pouze pořízení upravená v ABGB. 71 Manželé nebo snoubenci si mohli zřídit společné poslední pořízení. V případě snoubenců bylo takové pořízení platné jen v případě, že uzavřeli platné manželství. Zůstavitel mohl vázat vznik dědického práva na suspenzivní podmínku a zánik na resolutivní podmínku. Na podmínky nesrozumitelné se hledělo jako by nebyly připojeny. Suspenzivní podmínky nemožné a nedovolené způsobovaly neplatnost ustanovení v pořízení. Resolutivním podmínkám nemožným a nedovoleným nebyly přikládány účinky. Neplatné bylo poslední pořízení zcela nebo zčásti, pokud nesplňovalo úplně nebo částečně zákonné náležitosti. Zůstavitel mohl pořízení zrušit výslovným odvoláním, odvoláním učiněným mlčky (zničením nebo porušením listiny), zřízením novějšího pořízení. Obecný občanský zákoník obsahoval úpravu obecné a svěřenecké substituce. Obecným nástupnictvím mohl zůstavitel určit náhradního dědice pro případy,
kdy
původně
povolaný
dědic
nedědil
z jakéhokoliv
důvodu.
Svěřeneckým nástupnictvím mohl zůstavitel určit skutečnosti, za kterých přešla pozůstalost z dědice na náhradního dědice. 72 Zavedením institutu svěřeneckého
KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937 s. 25 - 34 72 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937 s. 47 - 52 71
27
nástupnictví došlo k opuštění římské právní zásady „semel heres, semper heres“.73 Dědickou smlouvu o celé pozůstalosti nebo její části bylo možné platně uzavřít pouze mezi manžely a snoubenci. 74 Aby byla smlouva uzavřená mezi snoubenci platná, museli uzavřít platné manželství. Náležitosti této smlouvy byly upraveny jako součást úpravy svatebních smluv v § 1249 ABGB. Dědická smlouva měla obligatorně písemnou formu. Byl to dvoustranný akt, kterým jeden manžel celou budoucí pozůstalost nebo její část slíbil druhému z manželů a ten slib přijal. 75 Dědická smlouva byla zrušena vzájemnou dohodou nebo zánikem manželství76 . Intestátní posloupnost nastala, jak bylo řečeno výše, pouze v případech, kdy nenastala testamentární posloupnost aspoň z části, nebyla tu dědická smlouva nebo žádný z povolaných dědiců dědit nechtěl či nemohl. Zákonní dědicové byli rozděleni do čtyř dědických tříd.77 V kontextu vývoje dědického práva je zřejmé, že směr jeho vývoje byl zacílený na respektování vůle zůstavitele. V souladu s tímto dědické právo poskytovalo zůstaviteli právní nástroje pro uplatnění jeho vůle. Tím byl umožněn komplexní výkon vlastnického práva zůstavitele.
ČERNOCH, Radek. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského právem římským. In Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen (Eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 215–217 74 Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský§ 602. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 75 Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 76 KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937 s. 54 77 ROUČEK F, Sedláček. Komentář k československému obecnému občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 s. 40 - 43 73
28
3 3.1
Dědické právo ve středním občanském zákoníku Střední občanský zákoník Občanský zákoník číslo 141/1950 Sb., který je také označován jako střední
kodex nebo střední občanský zákoník, byl vydán 25. října 1950. Účinným se stal 1. ledna 1951. Zákon je rozdělen na šest částí: úvodní ustanovení, obecná ustanovení, práva věcná, právo závazkové, právo dědické, ustanovení přechodná a závěrečná. Jednotlivé části jsou rozděleny celkem do třiceti sedmi hlav.78 Ke vzniku středního kodexu vedla politická a mocenská situace, která se výrazně změnila po komunistickém únorovém puči v roce 1948. V rámci budování nového společenského uspořádání bylo nutné nahrazení staré právní úpravy úpravou novou. Předpisem, jenž celý proces obměny právního řádu nastartoval, byl ústavní zákon číslo 150/1948 Sb. Ústava Československé republiky publikovaná 9. května 1948.
79
Nahrazení staré úpravy proběhlo
tzv. právnickou dvouletkou. Název právnická dvouletka měl symbolizovat provázanost s novým jednotným hospodářským plánem. Cílem byla unifikace právního řádu v souladu s novými sociálními a hospodářskými poměry. Plánované kodifikace měly odstranit zbytečný formalismus a byrokratismus. Nový právní řád se měl ideologicky přiblížit sovětské právní úpravě.80 Ke změnám právní úpravy se zavázali i nejvyšší představitelé země. V červnu roku 1948 Klement Gottwald, který kritizoval současný nevyhovující stav právního řádu, proklamoval nutnost upevnění výsledků politického vítězství změnou patřičných zákonů. Jedním z bodů programu vlády z 1. června 1948 bylo vytvoření organizačního a právního rámce výstavby společnosti, uzpůsobeného společenským a ekonomickým poměrům. 81 Kodifikační práce začlenil do svého ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 323 Zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.12.2015]. 80 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 12 - 14 81 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a 78 79
29
programu předseda vlády Antonín Zápotocký a do vládního programu ze 17. července 1948 zařadil: „ přetvoření celého systému občanského práva, které až doposud spočívá na obecném občanském zákoníku z roku 1811“.82 Výstupem právnické dvouletky byly nové kodifikace inspirované sovětským právem. Kromě občanského zákoníku to byly například zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, zákon č. 86/1950 Sb. trestního zákona, zákon č. 87/1950 Sb. trestního řádu, zákon č. 88/1950 trestního zákona správního, zákon č. 89/1950 Sb. zákona o trestním řízení správním a zákon č. 142/1950 Sb. občanského soudního řádu. 83 Příprava občanského kodexu byla zajišťována čtyřmi odbornými komisemi a komisí politickou vytvořenou v rámci kodifikačního odboru pro přípravu nových právních předpisů právnické dvouletky. Občanským zákoníkem se zabývala komise pro občanské právo hmotné. Tato komise byla nejprve rozdělena do sedmi subkomisí, které zpracovaly jednotlivé zásady budoucí úpravy. V roce 1949 byly vytvořené zásady postupně zabudovány do jednotné podoby osnovy. Ta byla nadále rozpracována až do finální podoby.84 Vzorem pro tvorbu nového občanského kodexu byl sovětský zákoník z roku 1922 a principy obsažené v sovětské ústavě z roku 1936. Z důvodu malé časové dotace pro tvorbu nové kodifikace byli zákonodárci nuceni vycházet z předválečné osnovy občanského zákoníku.85 3.1.1
Charakteristika obsažené právní úpravy Střední občanský zákoník sjednotil úpravy občanského práva v Čechách a
na Slovensku. Rozdílnost úprav zde vznikla po recepci rakousko-uherského nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 553 – 559. 82 DRESSLER A. K ideovým zásadám nového občanského práva. Právník. 1949, roč. 88 s. 8 83 VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 559. 84 Tamtéž 85 BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 425-462. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz
30
právního řádu v roce 1918 zákonem č. 11/1918 Sb. V Čechách byl účinný obecný občanský zákoník a na Slovensku uherské zvykové právo. Oproti předchozí úpravě neobsahoval střední kodex tradiční instituty ve smyslu ius civile, ale byl cíleně omezen pouze na majetkoprávní úpravu. Ostatní odvětví jako rodinné a pracovní právo byla od občanského práva izolována. Rodinné právo bylo samostatně kodifikováno ještě před vydáním středního kodexu. Samostatná kodifikace rodinného práva měla být důležitým mezníkem mezi právem buržoazním a socialistickým. Pracovněprávní vztahy nebyly samostatně kodifikovány. Jejich úprava obsažená v ABGB byla ponechána v platnosti až do roku 1965.86 Zpráva ústavně-právního výboru (tisk 509) o vládním návrhu občanského zákoníku (tisk 519) byla projednána na 49. schůzi Národního shromáždění dne 25. října 1950. Projednání zahájil zpravodaj poslanec dr. Bartuška. Ve svém projevu označil schválení nového zákoníku za velký krok k odstranění právního dualismu v budování socialismu. Pro budování socialismu spatřuje za nutné schválení nového kodexu. Všeobecný občanský zákoník měl sloužit české buržoazii. Toto své tvrzení opíral o fakt, že všeobecný zákoník z roku 1811 byl vytvářen již za doby vlády Marie Terezie a měl být nástrojem moci feudálů a po jeho recepci do právního řádu první republiky měl být nástrojem útlaku buržoazie vůči pracujícímu lidu. Schvalovaný kodex představoval odstranění nerovností mezi mužem a ženou, nerovností mezi lidmi vůbec. Také měl odstranit uctívání vlastníků továren, kapitalistů a vykořisťovatelů žijících z práce druhých. Tito měli být vyňati z ochrany občanského zákoníku. Výše zmíněné mělo tvořit základní zásady nového pojetí občanských práv.87
BĚLOVSKÝ, P. Rodinné právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 463-477. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 86
Stenoprotokol z jednání ze dne středa 25. října 1950, stenoprotokoly. Digitální parlamentní knihovna [online]. Poslanecká sněmovna České republiky, © 2015 [cit. 20. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/049schuz/s049002.htm 87
31
V dobové časopisecké literatuře byl střední kodex charakterizován takto: „Význam nového občanského zákona není však pouze v tom, že dává správný právní výraz daným poměrům, úspěchům, kterým již bylo dosaženo. Tento zákon bude mocně působit na vědomí lidí, bude pomáhat v boji s přežitky kapitalismu, bude vychovávat k novému poměru k společenskému vlastnictví, k novému poměru člověka k člověku.“.88 Celá
úprava
odrážela
současnou
politickou
situaci.
V úvodních
ustanoveních v § 1 bylo zakotveno lidově demokratické zřízení a socialistická výstavba společnosti. V souladu s § 1 a Prohlášením: „Chceme, aby to byl stát, v němž všechno hospodářství slouží lidu a je vedeno tak, aby vzrůstal obecný blahobyt, aby nebylo hospodářských krisí a aby byl národní důchod spravedlivě rozdělován. Po této cestě chceme dojíti k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem - k socialismu.“ a článkem XII Ústavy 9. května: „(1) Hospodářská soustava Československé republiky je založena: na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví; na vlastnictví půdy podle zásady "půda patří tomu, kdo na ní pracuje"; na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku.“ došlo k nové úpravě institutu vlastnictví.89 Střední kodex obsahoval legální definici věci v § 23. Věci byly definovány jako ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě. Věci byly rozděleny na movité a nemovité. Nemovité věci byly pozemky a stavby s výjimkou staveb dočasných. Podstatné bylo zrušení zásady superficies solo cedit ustanovením § 25. Vlastnictví bylo upraveno jako součást věcných práv a rozděleno podle druhů na socialistické vlastnictví, osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví.
RAIS Š. Tvůrčí úloha nového občanského zákona. Právník. 1951, roč. 90 s. 2 Zákon č. 265/1949 Sb., zákon o rodině. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 12. 2015]. 88 89
32
Socialistické vlastnictví mělo dvě formy, vlastnictví státní a vlastnictví družstevní. -
Státní vlastnictví vymezovaly § 102 a § 103 odst. 1 jako národní majetek, jehož některé části stát svěřuje národním a komunálním podnikům nebo jiným socialistickým právnickým osobám k plnění jednotného hospodářského plánu.
90
Pojem národní majetek byl
vymezen v § 147 – 148 Ústavy 9. května jako jakýkoliv veřejný statek sloužící obecnému prospěchu, výrobní prostředky, znárodněné hospodářské hodnoty, nerostné bohatství, doly a hutě, přírodní léčivé zdroje, podniky čítající aspoň 50 zaměstnanců nebo osob v nich činných, nejde-li o podniky lidových družstev, banky a pojišťovny, veřejná doprava železniční a pravidelná doprava silniční a letecká, pošta, veřejný telegraf a telefon, televize a film. Tento výčet je pouze demonstrativní.91 -
Družstevní vlastnictví není v zákoníku podrobněji upraveno, zákon pouze v § 103 odst. 2 umožňuje odevzdat části národního majetku družstvům do trvalého užívání.
-
Osobní vlastnictví upravoval § 105 jako vlastnictví k předmětům domácí a osobní potřeby, rodinným domům a úsporám. Tyto předměty tvořily osobní majetek, který člověk nabyl prací. Osobní majetek byl označen za nedotknutelný. Jakmile se věc určená k osobní potřebě stala způsobem použití prostředkem výrobním nebo zbožím, změnil se i typ vlastnictví. Věc přestala být majetkem osobním a stala se předmětem soukromého vlastnictví. 92
-
Soukromé vlastnictví bylo velmi stručně upraveno v § 106. Jednalo se o vlastnictví výrobních prostředků, které nespadaly do osobního ani
ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 323 Zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.12.2015]. 92 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 237 90 91
33
socialistického vlastnictví. Soukromým vlastníkem mohla být i nesocialistická právnická osoba. Tímto ustanovením nebylo dotčeno ustanovení § 110, kde se nacházela zásada, že půda patří těm, kdo na ní pracují.93 Nová úprava vlastnického práva k stavbě a práva stavby úzce souvisela s opuštěním superficiální zásady, kdy § 155 stanoví, že vlastníkem stavby může být osoba odlišná od vlastníka pozemku. Při srovnání s § 158 umožňoval § 155 zřídit socialistické osobě stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání, z čehož vyplívá, že opuštění výše zmíněné zásady bylo velmi výhodné, protože stavby budované na cizích pozemcích se nestávaly vlastnictvím majitelů pozemků, ale byly majetkem socialistických osob (např. zemědělských družstev). Součástí právní úpravy vlastnictví byly i úpravy držby. Obecný občanský zákoník upravoval držbu pořádnou, nepořádnou, poctivou a nepoctivou v § 309 - 352. 94 Střední kodex pojednával pouze o držbě oprávněné a neoprávněné v § 143 - 154. Střední kodex také sjednotil úpravu věcných břemen a služebností pod institutem věcná břemena v § 166 - 187. Střední zákoník byl vydán po zrušení obchodního zákoníku. Svým projevem na 49. schůzi Národního shromáždění dr. Antonín Prokeš demonstroval nadbytečnost obchodního zákoníku a dalších zákonů upravujících závazkové vztahy. Tyto měly sloužit k tomu, aby vlastníci továren, velkostatků apod. získali mocenskou převahu a pomocí tzv. volného trhu mezi sebou bojovali o co největší podíl na zisku a za pomocí kartelů likvidovali konkurenci. Na rozdíl od toho plánované hospodářství sloužilo ke sladění výrobního plánu s plánem spotřeby. Proto namísto smluvní svobody nastoupily hospodářské smlouvy, které měly plně vyhovovat potřebám plánovaného hospodářství.
ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 323 Zákon č. 946/1811 Sb. z.s., Obecný občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.12.2015]. 93 94
34
Z výše uvedených faktů je možné charakterizovat střední občanský zákoník jako účelový předpis, který měl společně s ostatními předpisy z právnické dvouletky legalizovat zásahy do dříve zaručených práv fyzických a právnických osob.
Toto
představovalo
diskontinuitu
právního
vývoje
a
opuštění
římskoprávních tradic. Recepce římského práva a přirozeně právní teorie byly odsouzeny jako nástroj kapitalistů pro uplatnění jejich třídních zájmů již během přípravy nových kodexů. Silný vliv marxisticko-leninské ideologie na tradiční instituty způsobil jejich silnou deformaci za účelem transformace společnosti při tvorbě lidově demokratického státu. Právo bylo vnímáno spíše jako politický nástroj.95 Konkrétní projevem výše zmíněného je ve středním kodexu upuštění od ochrany práv jednotlivce, jakožto nástroje buržoazního vykořisťování, na úkor ochrany práv společnosti ve jménu nového řádu diktatury proletariátu ve vzoru dle sovětského práva.96 Výslednou podobu občanského práva ovlivnila jeho konečná aplikace. Střední občanský zákoník se měl stát pod dohledem lidových orgánů, převážně soudů, bojovníkem za vyšší spravedlnost a socialistickou společnost při budování socialismu.97
3.2 Dědictví Střední občanský zákoník upravoval dědické právo v páté části, hlavách 34 až 37. Jednalo se o zvláštní část zákona. Z toho důvodu zde byl předpoklad, že při
95
BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické
právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 425-462. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz
PETRĚLKA K. K novým kodifikačním úkolům. Právník. 1950, roč. 89 s. 137 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 86 - 87 96 97
35
interpretaci a aplikaci ustanovení dědického práva byla použita pravidla upravená v obecných částech zákona.98 Příprava nové úpravy dědického práva proběhla v rámci přípravy středního občanského zákoníku. Přípravná komise byla velmi pečlivá a dbala na srozumitelnost a pochopitelnost tetu pro pracující lid. Většina navrhovaných ustanovení byla bez větších diskuzí schválena.99 Nové socialistické dědické právo mělo sloužit k posilování a upevňování rodinných vztahů. Úprava dědického práva byla významně zestručněna a zjednodušena oproti úpravě obsažené v ABGB. Do popředí se dostala zákonná dědická posloupnost. Stát neměl zájem na tom, aby dědictvím přecházely rozsáhlé soubory majetku. Majetek nabytý dědictvím nebyl v souladu se státní ideologií, protože nebyl získán na základě pracovního výkonu. Do úpravy dědického práva se nutně promítala i úprava vlastnického práva, a proto byl předmětem dědictví především osobní majetek zůstavitele. 100 Občanský zákoník dědění předmětů soukromého vlastnictví nevylučoval, ale v důsledku kolektivizace výrobních prostředků přestalo být soukromé vlastnictví předmětem dědictví, aby se předešlo dalšímu vykořisťování pracujícího lidu a základní výrobní prostředky sloužily k rozvoji blahobytu celé společnosti. Výjimku tvořilo soukromé vlastnictví půdy. Speciálnímu režimu podléhalo dědictví zemědělských podniků a zemědělské půdy. Dědění zemědělských podniků a zemědělské půdy upravoval zákon č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy. Podstatou bylo, aby prostředky zemědělské výroby zdědil ten, kdo se bude skutečně zemědělství věnovat.101 Inspirací byla sovětská Stalinská ústava, která v článku 10 stanovila: „Osobní vlastnické právo občanů na
HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 15 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 92 - 93 100 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 100 - 107 101 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 101 98 99
36
jejich pracovní důchody a úspory, na obytný dům a vedlejší domácí hospodářství, na předměty domácího hospodářství a domácí potřeby, na předměty osobní potřeby a osobního pohodlí, stejně jako dědické právo na osobní vlastnictví občanů je chráněno zákonem.“. 102 Do nabytí účinnosti občanského zákoníku bylo platné československé dědické právo dualistické. V českých zemích bylo upraveno ve všeobecném občanském zákoníku z roku 1811. Na Slovensku nebylo občanské právo kodifikováno, stejně tak právo dědické. Obsaženo bylo ve Verböczyho Tripartitu z roku 1514, v dočasných soudních pravidlech z roku 1861 a jednotlivých zákonech.103
3.2.1
Nabytí dědictví K nabytí dědictví docházelo smrtí zůstavitele. Stalo se tak bez dalšího
jednání dědice, pokud byl k dědictví způsobilý a neodmítl jej. 104 Dědictví bylo souborem práv a závazků zůstavitele, které jeho smrtí nezanikly. V souladu s Ústavou 9. května šlo především o zůstavitelův osobní majetek. Příkladem práv, jež přecházela ze zůstavitele na dědice, byla autorská práva podle §§ 15 a 16 zákona č. 218/1926 Sb. zákona o právu původském105 a od 1. ledna 1953 § 98 zákona č. 115/1953 Sb. zákona o právu autorském.106 Neděditelnými právy byla práva odpovídající věcnému břemenu, která svědčila zůstavitelovi dle § 187 OZ 1950, dále pak práva, která byla vázána na zůstavitelovu osobu, právo předkupní, neděditelné závazky – závazky, které měly být provedeny osobně zůstavitelem (§ 335 OZ 1950). BRATUS S. N. Sovětské občanské právo, díl druhý. Praha: Orbis 1953 s. 477 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 7-10 104 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 54 105 Zákon č. 218/1926 Sb. zákona o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském). In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2016]. 106 Zákon č. 115/1953 Sb. zákona o právu autorském (autorský zákon). In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3.1.2016]. 102 103
37
Nabytím dědictví v okamžiku smrti zůstavitele byl opuštěn institut hereditas iacens (ležící pozůstalosti), podle kterého byla pozůstalost nabídnuta dědici k přijetí. Když dědic pozůstalost přijal, došlo k nabytí pozůstalosti odevzdáním pozůstalosti dědici rozhodnutím soudu. Soudním rozhodnutím docházelo k nabytí pozůstalosti pouze v případech prohlášení zůstavitele za mrtvého nebo provedením důkazu smrti. Den uvedený v rozhodnutí jako den smrti byl dnem nabytí dědictví. Soudní rozhodnutí mělo účinek ex tunc. Dědicem se mohla stát fyzická i právnická osoba. Tyto osoby musí v okamžiku zůstavitelovy smrti již nebo taky ještě existovat (s výjimkou nascitura dle § 8). Aby osoby mohly nabýt dědictví, musel jim svědčit jeden z dědických titulů, případně oba. Dědickými tituly bylo dědění ze zákona nebo dědění ze závěti. V předcházející úpravě byla jako dědický titul upravena ještě dědická smlouva. Z OZ 1950 byla vypuštěna, protože omezovala zůstavitelovu svobodu posledního pořízení, protože to byl dvoustranný úkon, který nebylo možné zrušit jednostranným aktem.107 Přestože OZ 1950 proklamoval odklon od římskoprávních tradic, vypuštěním dědické smlouvy z uvedených důvodů navázal na římskoprávní úpravu. Když nedědil dědic ze závěti, byli na jeho místo povoláni zákonní dědicové. Nenabyl-li dědictví nebo jeho části žádný dědic, připadlo jako odúmrť státu. Dědictví náleželo státu také v případech, kdy zůstavitel bez zákonných dědiců zanechal závěť, ale ta neměla veškeré zákonem stanovené náležitosti a byla neplatná, nebo také pokud zůstavitel zanechal závěť, ale neměl způsobilost k jejímu pořízení. Na stát přešel majetek, když dědicové uvedení v závěti své dědictví řádně odmítli dle § 517 OZ 1950 za předpokladu, že neměli žádné potomky, kteří by nastoupili na místo dědiců, kteří dědictví odmítli. Stejně tak v případě zákonných dědiců, jestliže se všichni za života zůstavitele dědictví zřekli, nebo ho řádně odmítli za předpokladu, že neměli žádné potomky, kteří by nastoupili k dědění na jejich místo. Dědictví mohlo státu připadnout i částečně, 107
HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 135
38
když zůstavitel neměl žádné zákonné dědice a v závěti vypořádal své majetkové poměry pouze částečně, nebo byl jediným dědicem polorodý sourozenec, který dědil pouze polovinu majetku za společného rodiče.108 Stát odpovídal za závazky stejně, jako by byl dědicem. Mimo princip univerzální sukcese byl nově zakotven institut heres ex re certa. To umožnilo rozdělit dědictví mezi spoludědice i podle jednotlivých věcí, nejen podle poměrných podílů (§ 511). Účelem zavedení singulární sukcese mělo být zaručeno, že i dědic, který měl z dědictví obdržet jednotlivou věc nebo právo, bude participovat na zůstavitelových dluzích a úhradě jeho pohřbu do výše hodnoty nabytého dědictví (§ 514)109. Pro úhradu zůstavitelových závazků by dědic mohl dle § 514 OZ 1950 podat soudní výzvu věřitelům k oznámení svých nároků. Pokud věřitelé své nároky neoznámili, dědic za ně neodpovídal v případě, kdy hodnota jeho dědictví již byla vyčerpána nároky věřitelů, kteří své závazky vůči zůstaviteli oznámili. Předpokladem nabytí dědictví dědicem je absence důvodů, které dědictví vylučují, a to dědická nezpůsobilost, zřeknutí se dědictví a vydědění.110 3.2.2
Dědická nezpůsobilost Dědickou způsobilost ztratil dědic, pokud se dopustil úmyslného trestného
činu proti zůstavitelovi, jeho manželovi (manželce), dětem nebo rodičům. Musel to být trestný čin úmyslný podle trestního zákoníku. Pro určení, zda se jednalo o úmyslný trestný čin, bylo možné položit předběžnou otázku v rámci občanskoprávního sporu. Pokud o trestnosti existovalo pravomocné rozhodnutí trestního soudu, byl jím civilní soud vázán. Trestný čin musel být spáchán za života zůstavitele. Za děti i rodiče byli také považováni osvojenci a osvojitelé
PLANK K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. PLANK K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. Právny obzor 1953, roč. 35 s. 917 1953 109 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 297 110 Zákon č. 141/1950 Sb. Občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2016]. 108
39
zůstavitele na základě § 63: „Osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi.“.111 Nezpůsobilým dědicem se stal také ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy vůle. Tento institut měl zajistit, aby se ten, kdo se pokusil ovlivnit dědickou posloupnost proti vůli zůstavitele donucením nebo podvodem (zfalšováním závěti, potlačením závěti, psychickým nátlakem apod.), nemohl dědit. A to jak za života, tak i po smrti zůstavitele.112 Právní účinek dědické nezpůsobilosti obsahoval § 525 OZ 1950. Na nezpůsobilého dědice se hledělo, jako by se nedožil smrti zůstavitele. Z toho vyplývá, že nezpůsobilý dědic není oprávněn k dědění ze závěti ani k dědění ze zákona. Zároveň § 525 zajišťoval ochranu práv ostatních dědiců, kdyby dědická nezpůsobilost vyšla najevo až po nabytí dědictví nezpůsobilým dědicem. Způsobilí dědicové tak mohli požadovat vydání dědictví nebo náhradu škody po dědici nezpůsobilém. Zůstavitel mohl za svého života čin nezpůsobilému dědici prominout, a to výslovně i konkludentně. 113 Zákon pro prominutí zůstavitele nestanovil žádnou formu. Samotný akt prominutí nemusel směřovat přímo vůči dědici.114 3.2.3
Zřeknutí se dědictví Institut zřeknutí se dědictví obsažený v § 516 reprezentoval výkon smluvní
svobody v dědickém právu. Potencionální dědic a zůstavitel mohli uzavřít písemnou smlouvu o zřeknutí se dědictví. Písemná forma smlouvy byla obligatorní především z důvodu, že nabyde účinnosti až ve chvíli, kdy nebude možné vyvrátit námitky proti její správnosti výslechem druhého účastníka. Kdo se mohl zříci dědictví, mohl tak jednat i za své potomky. Uzavřená smlouva nesměla Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2016]. 112 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 20 113 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 20 114 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 85 111
40
odporovat ustanovení § 36 OZ 1950: „(1) Neplatný je právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu. (2) je-li právní úkon neplatný, protože se příčí zákonu nebo důležitému zájmu obecnému, může soud na návrh prokurátora vyslovit, že to, co bylo plněno straně, která o neplatnosti věděla, propadá ve prospěch státu.“115 Institut se vztahuje i na osvojitele a osvojence dle § 63 zákona o rodině viz výše. Na dědice, který se uzavřením smlouvy zřekl dědictví, se hledí, jakoby se smrti zůstavitele nedožil. V rámci ochrany vůle zůstavitele bylo možné, aby zůstavitel dědice povolal k dědění i přesto, že se dědic svého dědictví zřekl.116 Smlouvu o zřeknutí dědictví bylo možné zrušit písemnou dohodou uzavřenou mezi zůstavitelem a osobou, která se dědictví zřekla. Zrušením zřeknutí se dědictví se na osobu, která se dědictví zřekla opět hledí jako na dědice.117
3.2.4
Odmítnutí dědictví Možnost
odmítnutí
dědictví
byl
projev
svobodné
vůle
dědice.
Předpokladem pro platné odmítnutí dědictví bylo učinění výslovného prohlášení dědice adresovaného soudu učiněného písemně anebo ústně do soudního protokolu ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy mu bylo jeho dědictví úředně oznámeno, aby nebylo majetkové vypořádání po smrti zůstavitele neúčelně protahováno. Tato lhůta mohla být soudem přiměřeně prodloužena, pokud to bylo nutné vzhledem ke zvláštním okolnostem. Odmítnutí dědictví muselo být učiněno osobně. Dědictví mohl za dědice odmítnout zmocněnec pouze na základě zvláštní plné moci určené pro tento právní úkon. Prohlášení muselo být učiněno bez jakýchkoliv podmínek a výhrad jinak bylo neplatné. Odmítnout dědictví nemohl ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 297 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 19 117 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 90 115 116
41
dědic, který se začal jako dědic chovat, nebo začal nakládat se zůstavitelovým majetkem jako s majetkem vlastním. Dědic mohl dědictví odmítnout jen za sebe.118 Za nezletilé mladší patnácti let, osoby zcela zbavené svéprávnosti a osoby, které pro svou duševní poruchu nebyly schopny vůbec obstarat si své záležitosti, učinil prohlášení o odmítnutí dědictví jejich zákonný zástupce. Nezletilí starší patnácti let, osoby zbavené svéprávnosti jen částečně a osoby, které nebyly schopny si v důsledku své duševní poruchy své záležitosti obstarat náležitě, mohli dědictví odmítnout jen se svolením svých zákonných zástupců. Opatrovník ustanovený dědici soudem k ochraně jeho práv nemohl dědictví za dědice odmítnout. Opatrovník měl po nepřítomných nebo neznámých dědicích pátrat a výsledek svého šetření sdělit soudu. V případě negativního výsledku, kdy neznámí nebo nepřítomní dědicové nemohli ve lhůtě učinit prohlášení, zda odmítají nebo přijímají dědictví, hledí se na ně jako by zůstavitel takové dědice neměl. Odmítnutí dědictví muselo být odmítnuto jako celek. Dědic nemohl odmítnout pouze část svého podílu a to ani, když dědil ze zákona i ze závěti zároveň.
Dědic nesměl k prohlášení o odmítnutí dědictví připojovat žádné
podmínky nebo výhrady. Odmítnutí, které se netýkalo celého dědického podílu, nebo obsahovalo výhradu či podmínku, bylo neplatné. V praxi nebyla restriktivně vykládána pouze doložka, kdy dědic uvedl, že dědictví odmítá ve prospěch osoby, které by dědila na jeho místě dle zákonné posloupnosti. Bylo to výjimka jen pro tuto konkrétní situaci, když byla v doložce označena jiná osoba, bylo odmítnutí neplatné.119
118 119
HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 67 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 78
42
Po odmítnutí dědictví se na dědice, který dědictví odmítl, hledí, jakoby se zůstavitelovy smrti nedožil.120
3.3 Dědění ze zákona V případě kdy zůstavitel nezanechal platnou závěť nebo dědicové dědit nemohli či nechtěli a nebyl v závěti ustanoven dědic náhradní, nastalo dědění ze zákona. Dědění ze zákona i ze závěti mohlo být souběžné. Když byla závěť neplatná jen z části, závěť nevypořádala veškerý zůstavitelův majetek, některý ze spoludědiců dědit nemohl nebo nechtěl. Okruh osob, které dědily ze zákona, byl ve středním kodexu výrazně zúžen. Smyslem bylo posílení rodinných a manželský vazeb a citových vztahů k osobám blízkým. Zákonní dědicové byli rozděleni do dvou dědických tříd oproti dřívějším čtyřem. Na Slovensku mohl dědit každý, kdo dokázal své příbuzenství k zůstavitelovi. Takto široký okruh potencionálních dědiců byl hodnocen jako nástroj k bezpracnému a hospodářsky neodůvodněnému obohacení jednotlivce. Zúžením okruhu dědiců byl posílen institut odúmrti upravený v § 513 OZ 1950. Úmyslem zákonodárce bylo zabránění dalšího individualizovaného hromadění kapitálu a zajištění přechodu na společnost jako celek.121 Do obou dědických tříd byl zahrnut pozůstalý manžel. Pozůstalý manžel měl nárok mimo dědictví určené podle třídy na polovinu zákonného majetkového společenství ve smyslu § 22 zákona o rodinném právu: „(1) Jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů v době trvání manželství - vyjma to, čeho nabude dědictvím nebo darem, a to, co slouží jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání -, tvoří jeho získaný majetek. (2) Získané majetky obou manželů jsou majetkem jim společným (zákonné společenství majetkové)“. Na zbylé části majetkového společenství participoval pozůstalý manžel jako zákonný dědic. Dále má nárok, jestliže žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 19 121 PLANK K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. Právny obzor 1953, roč. 35 s. 917 120
43
domácnosti, kromě svého zákonného podílu na obvyklé zařízení domácnosti a zůstavitelovu nevyplacenou odměnu za práci a další nevyplacené pravidelné důchody až do výše jednoho měsíčního příjmu dle § 531 OZ 1950. Toto ustanovení nebylo možné aplikovat na důchody z národního pojištění. Jejich dědění upravoval § 225 zákona č. 99/1948 Sb.: „Zemře-li osoba, která má nárok na dávku, po uplatnění nároku, vstupují do dalšího řízení a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manžel, manželka, děti, otec, matka, družka a sourozenci, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti ve společné domácnosti. Podmínka společné domácnosti nemusí býti splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod.“ Pojem obvyklé vybavení domácnosti v § 531 OZ 1950 byl vykládán objektivně. 3.3.1
První dědická skupina § 526 a 527 OZ 1950 V první skupině dědili rovným dílem pozůstalý manžel a děti zůstavitele.
Jako děti zůstavitele byly počítány děti narozené mimo manželství, děti narozené po dobu trvání manželství i děti osvojené.122 Osvojenec nedědil ve své původní rodině. Aby osvojenec mohl dědit podle původního vztahu, muselo dojít ke zrušení osvojeneckého poměru. Toto zrušení předpokládal § 532 OZ 1950. Výjimkou byla situace, kdy osvojitelem byl manžel matky (otce) osvojence. Na děti, které se narodily v manželství i mimo něj se pohlíželo stejně.123 V této skupině bylo zahrnuto v § 527 representační právo. Jestliže nedědilo zůstavitelovo dítě (zemřelo dříve než zůstavitel, zřeklo se jen za sebe dědictví, odmítlo dědictví nebo bylo vyděděno), na jeho místo byli k dědění povoláni jeho potomci, kteří dědili rovnými díly (eventuálně jejich potomci). 124
Pokud odmítli i tito, byli povoláni dědici podle druhé dědické skupiny.125
KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 29 123 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 103 124 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 301 125 PLANK K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. Právny obzor 1953, roč. 35 s. 917 122
44
3.3.2
Druhá dědická skupina § 528 – 530 OZ 1950 Tato skupina dědiců dědila, když zůstavitel nezanechal žádné potomky.
Společně dědil pozůstalý manžel, zůstavitelovi rodiče a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti jako členové rodiny nejméně po dobu jednoho roku před zůstavitelovou smrtí. Pozůstalý manžel dědil vždy nejméně polovinu. Toto ustanovení v § 529 OZ 1950 se nevztahovalo na družku zůstavitele dle rozhodnutí krajského soudu v Ostravě: „Zůstavitelova družka jako zákonná dědička (§ 528 o. z.) nedědí nejméně polovinu zůstavitelova majetku jako manželka, nýbrž dědí s ostatními dědici rovným dílem (§ 529 o. z.)“.126 Stejně jako rodiče zůstavitele mohli dědit osvojitelé zůstavitele na místo rodičů. Namísto zemřelých rodičů zůstavitele dědili sourozenci zůstavitele. Plnorodí sourozenci dědili rovným dílem, polorodí dědili pouze polovinu dílu rodičů (za matku nebo otce). Pokud byl jediným zákonným dědicem polorodý sourozenec připadla mu polovina pozůstalosti po společném rodiči. Druhá polovina jako odúmrť připadla do vlastnictví státu. Jestliže se zůstavitelovy smrti zůstavitelovi rodiče, sourozenci, osvojitelé nedožili nebo z nějakého důvodu nedědili, nabyli jejich podílu zůstavitelovi prarodiče. Vzdálenější příbuzní se mohli stát dědici tehdy, když žili se zůstavitelem ve společné domácnosti jako členové rodiny nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a pečovali z toho důvodu o společnou domácnost nebo byli výživou na zůstavitele odkázáni. Pro rozhodnutí o nároku na dědictví osob, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti, bylo nutné splnění podmínek v § 528 OZ 1950. K přerušení doby trvání společné domácnosti se vyjádřil krajský soud v Praze takto: „Tím, že zůstavitel strávil několik měsíců před smrtí v nemocnici, nepozbyly osoby, které s ním žily ve společné domácnosti jako členové rodiny a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost, dědického nároku podle § 528 o. Rozhodnutí č. 55/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 1. 2016]. 126
45
z., jestliže pobytem zůstavitele v nemocnici nedošlo ke zrušení společné domácnosti a osoby ty žily v této domácnosti aspoň rok před zůstavitelovou smrtí.“127 3.3.3
Započtení na zákonný dědický podíl V rámci naplnění funkce rozvoje a posílení rodinných vztahů byl do
středního kodexu začleněn institut započtení na zákonný dědický podíl. Tento institut obsažený v § 533 OZ 1950 měl zajistit spravedlivé rozdělení dědictví mezi nejbližší příbuzné. Nejbližšími příbuznými pro účel započtení byli zůstavitelovi potomci, rodiče a prarodiče. Pro správné stanovení podílů dědictví, na které mělo být započteno, byly z čistého dědictví vyloučeny podíly osob, které nepodléhaly započtení (např.: podíl pozůstalého manžela, družky). K takto získaným podílům bylo připočteno vše, co jednotliví dědicové od zůstavitele obdrželi bezplatně ještě za jeho života. Nebylo započítáno darování obvyklé majetkovým poměrům zůstavitele, prostředky na výchovu potomků a plnění zákonné vyživovací povinnosti dle § 533 odst. 2 OZ 1950. Výsledný součet byl základem pro určení jednotlivých dědických podílů. Od takto stanoveného podílu se každému z dědiců odečetlo vše, co od zůstavitele obdržel bezplatně ještě za jeho života. Hodnota obdržených věcí byla určena jako cena obecná v době, kdy je dědic obdržel. V případě, kdy započtená částka byla stejná nebo větší než stanovený podíl, neobdržel dědic už nic, ale nemusel ani nic vracet.
3.4 Dědění ze závěti Zákonná definice závěti byla obsažena v § 534 OZ 1950: „Závěť je jednostranný projev zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízení o svém majetku.“. Z definice vyplývá, že se jednalo o čistě osobní projev zůstavitelovy vůle, který byl učiněn jednostranně a mohl být zůstavitelem kdykoliv změněn, zrušen nebo odvolán. Rovněž byla vypuštěna dědická smlouva, která podle zákonodárce ohrožovala pozdější svobodný projev vůle zůstavitele. Rozhodnutí č. 86/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 1. 2016]. 127
46
Přestože se OZ 1950 měl oprostit od římského práva, zrušení dědických smluv bylo krokem směrem k římskému právu.
128
Zrušen byl i kodicil. Zrušení
společných závětí stanovil § 535 OZ 1950: „Jednou závětí mohl učinit pořízení jediný zůstavitel.“, zde došlo opět k návratu k římskoprávním zvyklostem, protože ani římské právo neznalo společné závěti.129 V závěti zůstavitel mohl učinit pořízení pro celý svůj majetek nebo jeho podíl, konkrétní věc nebo právo. Takové pořízení mohl provést pro jednoho nebo více dědiců. Jestliže závěť nepokrývala celý zůstavitelův majetek, jeho zbytek podléhal dědění podle zákonné posloupnosti na základě zásady přednosti zákonných dědiců.130 Střední kodex obsahoval výkladové pravidlo zůstavitelovy vůle obsažené v § 538 OZ 1950: „Při výkladu závěti budiž dbáno, aby byla splněna skutečná vůle pořizovatelova.“, které mělo pouze doplňující charakter k základnímu výkladovému ustanovení obsaženému v § 31 OZ 1950: „(1) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.(2) Jde-li o právní úkon, který má význam pro plnění jednotného hospodářského plánu, je třeba projev vůle vyložit v souladu s úkoly plánem uloženými.“. Tento projev vůle, ale musel být svobodný, srozumitelný a vážný. Zůstavitel musel svému projevu přikládat budoucí právní účinky, proto závěť pořízená třeba při divadelním vystoupením platná nebyla.131 Na základě § 540 OZ 1950 mohl závěť sepsat každý, kdo byl plně svéprávný, a také nezletilé dítě, které bylo starší patnácti let, o tom, čeho nabylo svou vlastní prací. Nemožnost pořízení závěti osobou, která byla zbavena svéprávnosti jen částečně, byl nástroj k posílení institutu dědění ze zákona.132 Za účelem platnosti musela závěť splňovat tyto náležitosti. Závěť musela být písemná. Mohlo se jednat o závěť vlastnoruční, kterou vlastní rukou sepsal a ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 302 DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense s.51 130 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 302 131 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 na s. 136 132 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 303 128 129
47
podepsal zůstavitel. Poslední vůle, kterou vlastní rukou zůstavitel nenapsal, musel dle § 543 OZ 1950 vlastnoručně podepsat před dvěma svědky a prohlásit, že se jedná o projev jeho poslední vůle. Svědci na závěť museli připojit své podpisy, ačkoli nemuseli znát obsah závěti.
133
Nutnost vlastnoručního podpisu
nezakazovala provést nemechanický podpis osobě bezruké obvyklým způsobem, který jí podpis umožňoval.134 Zůstavitel, který nemohl číst nebo psát musel svou poslední vůli na základě § 547 OZ 1950 prohlásit před třemi svědky do zápisu. Zapsaná závěť mu byla přečtena a on musel potvrdit, že je to skutečně jeho vůle. Jeden svědek prováděl zápis sdělené vůle, byl tzv. pisatelem, a jiný svědek, který vyhotovenou závěť přečetl zůstaviteli, byl tzv. předčitatelem. V závěti muselo být uvedeno, že pořizovatel nemohl číst nebo psát, dále také kdo provedl zápis, kdo předčítal a způsob sdělení pořizovatele, že zápis odpovídá jeho poslední vůli. Zápis závěti museli svědci podepsat. Podpis pořizovatele nebyl vyžadován ani v případě, kdy se uměl podepsat.135 Svědci závěti museli být svéprávní, nesměli být slepí, hluší, němí. Zvláštní skupinou nezpůsobilých osob byli duchovní a řeholníci. Tito byli podle komentáře k OZ 1950 vyloučeni. Protože údajně mohli ovlivnit vůli zůstavitele ve prospěch církví, nebo ve prospěch vlastní. Pod pojem duchovní spadaly všechny civilní i vojenské osoby, které se podílely (toto se vztahovalo i na osoby, které byly v důchodu nebo mimo službu) na bohoslužbách, svátostných, správních a učitelských funkcích náboženských společností. Řeholníky byli muži i ženy, kteří byli příslušníci duchovních řádů. 136 Takové omezení bylo v souladu s celostátní politikou diskreditace církve. Přestože Ústava 9. května zaručovala svobodu vyznání, byly církve, především církev katolická, nežádoucím prvkem v novém společenském řádu. Hlavním důvodem byl značný vliv církví. Za věřící se ještě
KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 41 134 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 304 135 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 42 136 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 167 133
48
v roce 1950 považovalo 93% obyvatelstva. Církve také disponovaly rozsáhlým majetkem. Dalším důvodem bylo, že biskupové katolické církve odmítli uznat legalitu nového režimu 4. března 1948 v pastýřském listu. Dne 12. června 1948 byli suspendováni kněží, kteří se nevzdali svých politických funkcí. Katolická církev byla navíc napojena na mezinárodní církevní struktury. 137 Represe, které komunistický režim uplatňoval vůči církvím, byly velmi závažné. Jako příklad lze uvést umučení faráře Josefa Toufar, k němuž došlu na konci února roku 1950 ve Valdické věznici. 138 Zákaz být svědkem u závěti byl jen špičkou ledovce boje státní moci s duchovenstvem. Svědci museli znát řeč, ve které byla závěť sepsána. Svědkem, pisatelem, předčitatelem, úřední osobou nebo tlumočníkem nemohl být závětí povolaný dědic nebo osoby mu blízké ve smyslu § 17 odst. 2 OZ 1950139. Pisatelem závěti nemohl být dědic pouze v případě dle § 547 OZ 1950, kde byla vyžadována jeho přímá součinnost.140 Tyto náležitosti byly velmi stručné, aby přiměřeně odpovídaly kulturní a sociální úrovni občanů.141 Tím bylo umožněno pořídit závěť pomocí široké škály slovních obratů například: ustanovuji dědicem, za dědice povolávám, svůj majetek odkazuji, mé auto obdrží apod. Stejně tak i na určení dědice nebyly kladeny zvláštní nároky, a proto nemusel být výslovně pojmenován (své manželce, svému synovi, předsedovi ÚVKSČ), ale z jeho určení muselo jasně vyplývat, kdo je zamýšlenou osobou. 142
BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 769773. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 138 Smrt. In joseftoufar.cz dostupné z: http://joseftoufar.cz/#smrt 139 Zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 2. 2016]. 140 Rozhodnutí č. 3/1957 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 2. 2016]. 141 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 304 142 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 137 137
49
Závěť bylo možné platně pořídit i ve formě dopisu jestliže měla ostatní předepsané náležitosti a pokud bylo možné bez veškerých pochybností určit adresáta (dědice).143 Takto pořízené závěti musely být datované. Závěť musela obsahovat datum již v době jejího zřízení. Ze závěti muselo být zřejmé, který den, měsíc a rok byla sepsána. K určení data mohl posloužit název dne, který je v roce jediný například: Závěť byla sepsána na mezinárodní den žen roku 1953. Závěti, které určení neobsahovaly, nebo byla datace nesprávná, byly neplatné. Nesprávné určení data sepsání závěti bylo datum, které ještě nenastalo, den, který neexistuje (31. duben), nebo určení nepřesné (v únoru 1954 apod.). Přesným určením byla i ohraničená doba při sepsání rozsáhlejší závěti například: K pořízení závěti došlo ve dnech 27. až 28. února 1952. Datum mohlo být umístěno kdekoliv v textu závěti, na začátku i na konci, ale muselo být součástí listiny.
K těmto chybějící
nebo nedostatečné dataci bylo přihlíženo z úřední povinnosti. Dědicové nemohli neplatnost nedatované závěti zhojit jejím uznáním za pravou. 144 Mimo výše uvedené způsoby pořízení poslední vůle měl každý možnost svou poslední vůli provést úředním zápisem před soudem nebo státním notářem. Tento institut posiloval právní jistotu pořizovatele poslední vůle, že jeho závěť byla vyjádřením jeho skutečné vůle a byla ochráněna před zničením, ztrátou nebo jejím zamlčením. Forma závěti provedená úředním zápisem byla dle § 540 odst. 2 OZ 1950 obligatorní pro osoby, které bylo nutné zvláště ochraňovat. Poslední vůli úředním zápisem museli pořídit nezletilci, kteří dovršili patnáctý rok, jakož i slepí, hluší, kteří nemohou číst, a němí, kteří nemohou psát. Pro pořizovatele hluché a němé musel být přítomen tlumočník schopný se s nimi dorozumět se způsobilostí
143 144
HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 137 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 151 - 152
50
být svědkem závěti. 145 Zmíněné ustanovení se nevztahovalo na osobu částečně zbavenou svéprávnosti. Ta nemohla vůbec pořídit platnou závěť.146 Pro platnost závěti byl rozhodující srozumitelný projev vůle. Projev vůle obsažený v závěti musel být srozumitelný alespoň tak, aby bylo možné jeho obsah zjistit pomocí výkladu. Jestliže se nepodařilo pomocí výkladu zjistit skutečnou vůli zůstavitele, byla závěť neplatná a nastalo dědění ze zákona. Pokud se podařilo zjistit vůli zůstavitele a pouze některé části závěti byly nesrozumitelné, jsou neplatné pouze nesrozumitelné části závěti. Neplatná byla také ustanovení, která byla ve vzájemném rozporu, příčila se zákonu nebo obecnému zájmu, dle § 548 OZ 1950. Zůstavitel nemohl v závěti provést pořízení pro věc, která nebyla součástí jeho majetku, kromě peněžité částky, prostředků na výchovu, výživu nebo zaopatření. K získání prostředků docházelo prodejem jiných zůstavených věcí. Dědicové se měli dohodnout na splnění závěti a pokud k tomu nedošlo, upravil spravedlivě splnění soud. Majetek nemusel být v závěti konkrétně určený, pokud se nejednalo o určité části majetku pro určité osoby.147 Dědic nesměl být omezen podmínkami stanovenými v závěti ve volném nakládání s nabytým dědictvím z důvodu možného ztížení účelného hospodaření a využití zděděného majetku. Neplatnou byla i podmínka, kterou zůstavitel omezil povolání někoho za dědice nebo určil čas nabytí dědictví. Neplatností byl stižen i jakýkoliv příkaz ohledně dědicova nakládání s dědictvím.148
ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 s. 305 Rozhodnutí č. 20/1954 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 2. 2016]. 147 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 na s. 138 148 KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 44 145 146
51
3.4.1
Nepominutelní dědicové Pořizovateli vůle byla zákonem v § 551 uložena povinnost odkázat
v závěti svým nezletilým potomkům majetek ve výši ceny jejich zákonného podílu. Dalšími nepominutelnými dědici byli zůstavitelovi zletilí potomci a rodiče nebo prarodiče, kteří v době zůstavitelovy smrti byli v nouzi a neschopni práce. Tito dědicové měli obdržet nejméně tolik, kolik činila cena ¾ podílu, na který by měli nárok podle zákonné dědické posloupnosti. O zbytku majetku mohl zůstavitel provést pořízení dle své svobodné vůle. Závěť byla neplatná, když došlo k opomenutí zákonných podílů. Mělo se jednat o ochranu nové funkce dědického práva, která měla posilovat rodinné vztahy. Mezi nepominutelné dědice nebyl zařazen pozůstalý manžel, protože mimo dědictví ze zákona nebo závěti obdržel polovinu zákonného majetkového společenství, obvyklé zařízení společné domácnosti a nevyplacenou mzdu a důchody až do výše jednoho měsíčního příjmu zůstavitele viz výše. Pro určení výše podílů neopominutelných dědiců bylo nutné zohlednit § 533 OZ 1950 a započítat veškeré věci, které obdržely od zůstavitele bezplatně za jeho života. 149 K hodnotě podílu neopominutelného dědice se nepřičítal podíl, který spoludědic ze zákona odmítl.150 Neplatnost závěti na základě § 551 byla neplatností relativní.151 Zákonné ustanovení nepominutelných dědiců významně omezovalo zůstavitelovu pořizovací svobodu. Tato ustanovení jsou oproti dřívější úpravě nebývale tvrdá, protože jejich porušení stíhá zákon relativní neplatností závěti. V ABGB byli nepominutelní dědicové měli pouze nárok na vyplacení hodnoty jejich zákonného podílu v penězích. 152
Rozhodnutí č. 20/1961 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 150 Rozhodnutí č. 139/1954 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 151 Tamtéž. 152 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 na s. 20 - 21 149
52
3.4.2
Obecná substituce Pro případ, kdy by dědic povolaný zůstavitelem v závěti nedědil, mohl
zůstavitel dle § 539 OZ 1950 stanovit náhradního dědice.
153
Svěřenecké
nástupnictví nebylo v OZ 1950 umožněno dle § 550 OZ 1950: „Neplatná je podmínka, kterou zůstavitel omezil povolání někoho za dědice. Neplatné je i ustanovení závěti, že toho, co se zůstavuje, má dědic nabýt jen na určitou dobu nebo později než dnem zůstavitelovy smrti, jakož i ustanovení závěti o tom, na koho má dědictví přejít po smrti dědicově. Neplatný je také zůstavitelův příkaz, aby dědic použil dědictví nebo jeho části určitým způsobem nebo aby něco vykonal.“ Svěřenecké nástupnictví sepsané před 31. prosincem 1950 bylo platné i nadále. Takové svěřenecké nástupnictví bylo projednáno podle staré právní úpravy (ABGB).154 Zrušením svěřeneckého nástupnictví došlo k obnovení římskoprávní zásady „semel heres, semper heres“.155 3.4.3
Vydědění Zůstavitel mohl omezit právo neopominutelných dědiců na jejich zákonný
podíl pomocí institutu vydědění v § 552 OZ 1950. Zkrácení povinného podílu bylo závětí možné jen o ¼ jeho ceny kromě podílu nezletilých potomků zůstavitele. Zůstavitel mohl platně vydědit neopominutelné dědice na základě taxativních důvodů. Vydědit bylo možné ty neopominutelné dědice, kteří zůstavitele opustili v nouzi (nesplnili zákonem stanovenou vyživovací povinnost), kteří byli pravomocně odsouzeni pro úmyslný trestný čin včetně činů uvedených v § 522 OZ 1950, kteří trvale odmítají pracovat.
Zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 154 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 na s. 177 155 ČERNOCH, Radek. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského právem římským. In Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen (Eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 215–217 153
53
Pro platnost vydědění bylo nutné učinit stejné náležitosti jako při pořízení závěti.156 3.4.4
Odkaz Institut odkazu byl upraven v jediném § 537 OZ 1950. Smyslem tohoto
právního nástroje bylo umožnit zůstavitelovi přenechat osobě, ke které měl zvláště dobrý poměr, jednotlivé věci menší ceny na památku, nebo jako odměnu za to, že se o zůstavitele v nemoci nebo ve stáří starala. Z toho vyplývá, že odkaz mohl být peněžitý nebo movitý (na věc movitou). Kromě nemovitostí nemohly být předmětem odkazu ani práva nebo pohledávky. Odkaz se nově posuzoval obdobně jako dědictví. Odkazovník ručil za závazky zůstavitele do výše hodnoty odkazu. K odpovědnosti za pořizovatelovy závazky neodpovídal jen v případech, kdy byly kumulativně splněny tyto podmínky: -
Předmětem odkazu byla konkrétní peněžitá částka nebo movitá věc dle § 23 OZ 1950: „Věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě.“
-
Hodnota odkazu byla nepatrná k celkové hodnotě pozůstalosti. Nepatrnost bylo nutné posuzovat v každém případě zvlášť. Zákon neobsahoval nástroj pro přesné určení.
-
Souhrn všech odkazů nesměl přesahovat ¼ na pozůstalosti.157
Zůstavitel mohl provést vícero odkazů, ale jejich součet nesměl přesahovat zákonný limit ¼ zůstavitelova majetku. Jednalo se o ochranu práv zůstavitelových věřitelů pro případ, kdy by zůstavitel celý svůj majetek nebo jeho převážnou část rozdělil pro odkazovníky, a ochranu práv dědiců, aby nedošlo ke zkrácení jejich dědických práv. Odkaz se stejně jako dědictví nabýval zůstavitelovou smrtí. Tento limit byl obrácením falcidiánské kvarty obsažené v římském právu. Římské KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 s. 23 157 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 na s. 141 143 156
54
dědické právo především respektovalo vůli zůstavitele. Jedním z institutů, který to umožňoval, byl právě odkaz (legata fideicommissa). Falcidiánská kvarta představovala ¼ majetku, kterou si dědic mohl ponechat a odkazy takto zkrátit, jestliže zůstavitel zřídil odkazy k celé pozůstalosti. V OZ 1950 bylo možné učinit odkazy pouze o ¼ pozůstalosti. Bylo možné hovořit o falcidiánské tří čtvrtině. Když došlo k překročení limitu, hledělo se na odkazovníka jako na dědice. Stanovením takového omezení sledoval zákonodárce potlačení vůle zůstavitele, které bylo v souladu s upřednostňováním intestátní posloupnosti. Ze stejného důvodu bylo možné odkaz pořídit pouze o movitých věcech nebo peněžní částce.158 Odkaz byl součástí závěti. Závěť mohla obsahovat pouze odkaz, ale i v takovém případě musela splňovat povinné náležitosti dle § 541 OZ 1950.159 Na odkaz se přiměřeně použila ustanovení o závěti. Předmětem odkazu nemohla být věc, která v době zůstavitelovy smrti nebyla součástí jeho majetku, ledaže by se jednalo o odkaz peněžité částky. Nedostatek hotovosti zanechané zůstavitelem nebyl překážkou. Hotovost bylo možné opatřit zcizením jiných zanechaných věcí. Jednalo se o zohlednění velké fluktuace peněz jako majetku krátkodobého užívání, u kterého se předpokládalo, že do doby zůstavitelovy smrti dojde pravděpodobně ke změnám v objemu peněz, na rozdíl třeba od domu zůstavitele. Stejně jako u závěti byla nutná dohoda dědiců na prodeji věcí k získání prostředků. Pokud se dědicové nedohodli, rozhodl o splnění spravedlivě soud. Odkazovník měl v této situaci vůči dědicům právo obligační povahy, které vzniklo a stalo se splatným v okamžik zůstavitelovy smrti. Odkazovník mohl odkaz odmítnout, když s odkázanou věcí nezačal nakládat jako s věcí vlastní nebo neprojevil svůj úmysl své právo uskutečnit v souladu s ustanovením § 517 OZ 1950. Lhůty a další náležitosti byly stejné jako pro odmítnutí dědictví. ČERNOCH, Radek. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského právem římským. In Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen (Eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 215–217 159 Rozhodnutí č. 78/1957 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8 .2 .2016]. 158
55
Dědic nezpůsobilý k dědění podle § 522 OZ 1950 nemohl jako odkazovník nabýt odkazu (viz podkapitola 3.2.2. Dědická nezpůsobilost). Odkaz nesměl obsahovat žádný příkaz, omezení nebo podmínku. Veškerá omezení odkazovníka byla neplatná, ale samotný odkaz nebyl neplatností postižen. Hledělo se na něj jako na odkaz bezpodmínečný.160 Věc nebo peněžitá částka, které odkazovník nenabyl z jakéhokoliv důvodu, se stala součástí dědických podílů zákonných dědiců. Jestliže zákonní dědicové nebyli, stal se odkaz odúmrtí a připadl státu. 161 Při pracích na kodifikaci byl přednesen návrh na úplné zrušení odkazu. Tento institut nabízel dle názoru Dr. Kaldy nechtěnou volnost, která byla v rozporu se zásadou omezení dispozic s majetkem.162 3.4.5
Zrušení závěti a vydědění Zrušení závěti a vydědění upravoval § 553 OZ 1950. Pro oba instituty
platila stejná pravidla zrušení. Zůstavitelův projev svobodné vůle odpovídal jak pořízení závěti, tak i jejímu zrušení. Ke zrušení mohlo dojít zřízením pozdější platné závěti, když nová závěť tu původní zrušila nebo ta původní vedle nové nemohla obstát. V situaci kdy vedle nové závěti neobstála jen některá ustanovení, byla zrušena starší závěť jen v těchto bodech. Nová závěť musela splňovat zákonem stanovené náležitosti. Závěť bylo možné jednostranným úkonem odvolat. Po odvolání nastalo dědění ze zákona, jestliže současně s odvoláním nebo později zůstavitel nepořídil novou závěť. Pro nezletilé starší patnácti let, slepé, hluché, kteří nemohli číst a němé, kteří nemohli psát, platila povinnost provést odvolání závěti dle § 545 OZ 1950 před soudem nebo státním notářem.
BLAŽKE J. Odkaz v novém právu dědickém. Právník. 1951, roč. 90 s. 232 BLAŽKE J. Odkaz v novém právu dědickém. Právník. 1951, roč. 90 s. 232 162 BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 s. 93 160 161
56
Zůstavitel, který byl způsobilý k sepsání závěti, úmyslným zničením závěť zrušil. Ke zrušení došlo zničením listiny nebo znehodnocením jejího obsahu. Při přeškrtnutí jen některých ustanovení došlo ke zrušení pouze přeškrtnuté části. Tím byla respektována vůle pořizovatele dle § 538 OZ 1950. Ke zrušení závěti vyhotovené ve více provedeních bylo nutné zničit její veškeré výtisky. Zničení závěti muselo být úmyslné.163
3.5 Zajištění dědictví, ochrana dědiců a potvrzení dědictví Dokud nabytí dědictví pravomocně nepotvrdil soud, byl jako ochrana majetkových a právních zájmů dědiců, státu a zůstavitelových věřitelů proveden úřední soupis majetku zanechaného zůstavitelem. Sepsaný majetek byl úředně zajištěn a tím byla z důvodu zmíněné ochrany omezena i dispoziční volnost dědiců se zanechaným majetkem. Do doby něž bylo dědici dědictví úředně potvrzeno, mohl s ním nakládat jen s přivolením soudu dle § 556 OZ 1950. 164 Pro ochranu pravých dědiců, kteří nebyli známi v době potvrzení dědictví, sloužila tříletá promlčecí doba, která běžela ode dne zůstavitelovy smrti nebo ode dne, kdy byl zůstavitel pravomocně prohlášen za mrtvého.165 Během této lhůty se mohl pravý dědic domáhat svého nároku dědickou žalobou.166 Po skončení řízení o projednání dědictví bylo dědici vydáno soudem úřední potvrzení o nabytí dědictví. Toto potvrzení mělo v souladu s § 509 OZ 1950 pouze deklaratorní charakter. Jeho vydáním došlo ke zrušení omezení dispozic s dědictvím. Potvrzení bylo podkladem pro zápis do pozemkových knih. Zajištění dědictví bylo překážkou vydání potvrzení, jen pokud netrvalo déle než jeden rok od formálního ukončení projednání dědictví.167
KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 na s. 46-47 164 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 306 165 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 306 166 Rozhodnutí č. 149/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 167 ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 na s. 307 163
57
4 Občanský zákoník z roku 1964 Střední občanský zákoník byl nahrazen zákonem č. 40/1964 sb., který byl rovněž produktem socialistického zákonodárství. Obsažená úprava byla kontinuálně postavena na jednotě zájmů společnosti a jednotlivce. Z toho vyplývá, že zájem jednotlivce byl podřazen zájmu společnosti (státu).
168
Budování
komunistické společnosti již nemělo být zpomalováno zastaralou právní úpravou v OZ 1950, a proto byly v tomto kodexu vypuštěny nebo výrazně omezeny zbývající tradiční instituty kontinentálního práva.169 Tento experiment radikálního zákonodárství se nezdařil, protože ještě za totalitní vlády došlo k novelizaci OZ 1964 zákonem č. 131/1982 Sb. Na tuto novelizaci navázala rozsáhlá porevoluční novela obsažená v zákoně č. 509/1991 Sb. Novelizace z roku 1982 sice do zákoníku vrátila některé tradiční instituty (např.: držba), ale i nadále v deformované podobě s očividnou snahou o potlačení významu vlastnického práva.170 Dědické právo upravovala část sedmá OZ 1964. Byla zachována stručnost úpravy i delační důvody. Vypuštěna byla úprava obecného náhradnictví a v § 478 byly vyloučeny veškeré podmínky připojené k závěti. Nicméně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecné náhradnictví připouštěla jako v rozsudku 21 Cdo 2214/2012: „Podmínkou připojenou k závěti ve smyslu tohoto ustanovení není příkaz k započtení toho, co dědic nebo jeho předek za života pořizovatele od pořizovatele bezplatně nabyl nad rámec obvyklých darování, na jeho dědický podíl (§ 484 věta třetí obč. zák.), ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se osoba pořizovatelem povolaná k dědění nestala
Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 18.2.2016]. 169 BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 436-437. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 170 BĚLOVSKÝ, P. Občanské právo. In BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 439. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz 168
58
dědicem, a zřízení věcného břemene v závěti, kterým bude omezen dědic nemovitosti (§ 151o obč. zák.).“171 Došlo k rozšíření dědických tříd pro intestátní posloupnost. OZ 1964 nově obsahoval tři dědické skupiny a po novelizacích čtyři. Zcela vypuštěn byl institut odkazu. Ve třetí dědické skupině dědili zůstavitelovi sourozenci a osoby, které se zůstavitelem žily alespoň jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu se staraly o společnou domácnost, nebo byly na zůstavitele odkázáni kvůli výživě. Tito dědili stejným dílem. Od 1. 1. 1992 dědily děti zůstavitelových sourozenců, a to v případě, kdy zůstavitelovi sourozenci zemřeli před zůstavitelem. 172 Čtvrtá dědická skupina byla zavedena od 1. 1. 1992. Ve čtvrté skupině dědili stejným dílem prarodiče zůstavitele, když nebylo prarodičů zůstavitele, dědily jejich děti.173
Rozhodnutí č. 21 Cdo 2214/2012 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15.3.2016] 172 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník § 475. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15.3.2016]. 173 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník § 475a. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15.3.2016]. 171
59
5 Současná právní úprava dědictví Dědické právo je upraveno ve třetí části občanského zákoníku o majetkových právech absolutních. Současný občanský zákoník je účinný od 1. ledna 2014, kdy nahradil občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 SB.). Tento nový kodex občanského práva představuje odklon od marxistickoleninského pojetí práva. Občanský zákoník navazuje na české právní tradice, které byly přerušeny vydáním středního kodexu. Inspiračními zdroji při jeho tvorbě byl vládní návrh československého zákoníku z roku 1937 a ABGB v přímém srovnání s dalšími evropskými zákoníky, především zákoníkem švýcarským a německým. Součástí zákoníku se opět stalo rodinné a obchodní právo. Návrh občanského zákoníku byl připravován od roku 2000. 174 Nové dědické právo je částí občanského zákoníku, která byla velmi výrazně změněna a rozšířena. Při srovnání s úpravou obsaženou v OZ 1950 je rozsah současné úpravy více než čtyřnásobný. Občanský zákoník označuje dědické právo jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Zároveň vymezuje pojem pozůstalost jako celé jmění zůstavitele včetně práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, pokud byly uznány jako dluh nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Dědictvím jsou jednotlivé poměrné podíly z pozůstalosti, které nabývají jednotliví dědicové. Dědicem může být fyzická i právnická osoba. Fyzická osoba nesmí zemřít dříve nebo současně jako zůstavitel. V takovém případě fyzická osoba nedědí. Dědit může i právnická osoba, která má teprve vzniknout. Důvody dědické nezpůsobilosti obsažené v OZ 1950 i OZ 1964 jsou i nadále zachovány. Ke stávajícím důvodům přibyly důvody nové. Těmito důvody
Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8.2.2016]. 174
60
jsou případy domácího násilí mezi manžely a zanedbání či zneužití rodičovské odpovědnosti.175 Delační důvody obsažené v § 1476 OZ 2012 jsou seřazeny dle právní síly: „Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.“. 176 Dědické důvody jsou doplněny dědickou smlouvou, kterou obsahovalo již ABGB a vypuštěna byla v OZ 1950 i OZ 1964. Z toho vyplívá, že dnes je kladen důraz především na vůli zůstavitele a tím byla opuštěna zásada přednosti intestátní posloupnosti z OZ 1950.177 K nabytí dědictví dědicem dochází stejně jako v OZ 1950 smrtí zůstavitele.
Stejně
tak
nabytí
dědictví
musí
být
potvrzeno
soudním
rozhodnutím.178
5.1 Soupis dědictví Podle úpravy v OZ 1950 dědicové odpovídali za dluhy zůstavitele pouze do výše cen svého dědického podílu. Toto pravidlo zůstalo zachováno i za účinnosti OZ 1964. K obratu došlo až v aktuální úpravě, kdy dluhy přecházejí na dědice v plné výši. Dědicové za zůstavitelovy závazky ručí společně a nerozdílně. K této koncepční změně vedla nutnost ochrany věřitelů před zatajováním movitého majetku zůstavitele. K ochraně dědiců byl ustanoven nový institut výhrady soupisu pozůstalosti. Dědic, který výslovně před soudem nebo písemně provede výhradu soupisu pozůstalosti, odpovídá za dluhy zůstavitele jen do výše jeho dědického podílu obdobně jako za účinnosti OZ 1950. V případě, kdy dědic
HAVEL, Holásek & Partners. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 6. 6. 2013 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dedicke-pravo-po-rekodifikaci-soukromeho-prava-91499.html 176 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8.2.2016]. 177 HAVEL, Holásek & Partners. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 6. 6. 2013 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dedicke-pravo-po-rekodifikaci-soukromeho-prava-91499.html 178 HURDÍK J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2., aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014 s. 300 175
61
zatajil majetek při soupisu je výhrada soupisu neplatná a dědic odpovídá za závazky zůstavitele v plné výši.179
5.2 Dědická smlouva Obnovený institut, který byl obsažen již v ABGB. V OZ 1950 byla dědická smlouva jako dědický titul zrušena jako nadbytečná. Dědické smlouvy platně uzavřené zanikly účinností OZ 1950.180 Současná podoba dědických smluv je oproti ABGB dosti odlišná. Nyní může zůstavitel uzavřít dědickou smlouvu nanejvýš o ¾ svého majetku úplatně i bezúplatně s právnickou i fyzickou osobou. Dědická smlouva může nově sloužit i ke zřeknutí se dědického práva. Smlouva je uzavřena mezi zůstavitelem a potencionálním dědicem, který prohlašuje, že se zříká svého budoucího nároku na dědictví. Toto zřeknutí se týká i potomků dědice, jestliže to nebylo ve smlouvě vyloučeno. Možnost zřeknutí se dědictví pomocí smlouvy byla upravena v OZ 1950. Smlouva může být uzavřena pouze jako veřejná listina. Dědická smlouva může být zrušena pouze dohodou obou stran.181
5.3 Závěť Současné formální náležitosti poslední vůle jsou velmi podobné těm obsažených v OZ 1950. Podstatnou změnou je obnovení privilegovaných testamentů, které OZ 1950 zrušil. Jsou to instituty, které umožňují v určitých mimořádných případech zřídit závěť s nižšími formálními nároky. Konkrétní situace jsou vymezeny v zákoně. Další významnou změnou oproti předchozí úpravě je možnost uložit dědicům v závěti podmínku, doložku času a příkaz. Podmínka musí být splněna až po smrti zůstavitele, pokud zůstavitel nestanovil něco jiného. Doložka času se váže k určité situaci, která v budoucnu musí nastat. NEVRKLA L. Výhrada soupisu pozůstalosti. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 30. 9. 2014 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ vyhrada-soupisu-pozustalosti-95527.html 180 HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 s. 181 DOBEŠOVÁ L. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 292 - 298 179
62
Příkazem může zůstavitel dědici uložit, aby provedl určitý úkon nebo se konkrétního konání zdržel. Pro ukládání takových omezení dědice stanoví OZ 2012 pravidla. Ze zákona se nepřihlíží k doložkám, které zjevně obtěžují dědice, jsou v rozporu s veřejným pořádkem nebo přikazují či zakazují uzavřít manželství.182 Opět zde dochází k obnově institutu, který obsahovalo ABGB a OZ 1950 ho zrušil. Podmínky či příkazy připojené k závěti uzavřené v době účinnosti OZ 1950 byly neplatné. V OZ 2012 je zachován institut nepominutelného dědice. Okruh nepominutelných dědiců je oproti OZ 1950 užší, dnes jsou za nepominutelné dědice označení pouze potomci zůstavitele. V případě, kdy potomci zůstavitele nedědí, dědí jejich potomci. Nezletilí potomci zůstavitele mají nárok nejméně na ¾ svého dědického podílu a zletilí musí obdržet aspoň ¼ svého dědického podílu. V OZ 1950 museli nezletilí potomci zůstavitele obdržet tolik, kolik činila cena jejich zákonného podílu. 183 Součástí závěti a dědické smlouvy je možné učinit odkaz konkrétní věci nebo více věcí stejného druhu. Na rozdíl od úpravy obsažené v OZ 1950 zde není kvantitativní omezení podílu odkazů na pozůstalosti.184
5.4 Intestátní posloupnost Dědění ze zákona nastává stejně jako za účinnosti OZ 1950. Změnou je významné rozšíření dědických skupin. Střední kodex obsahoval pouze dvě dědické skupiny. Aktuální právní úprava rozlišuje šest dědických tříd. Dědicové z jednotlivých tříd jsou postupně povoláváni. HAVEL, Holásek & Partners. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. epravo.cz [online]. epravo.cz, a. s., publikováno 6. 6. 2013 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dedicke-pravo-po-rekodifikaci-soukromeho-prava-91499.html 183 HURDÍK J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2., aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014 s. 296 184 HAVEL, Holásek & Partners. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 6. 6. 2013 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dedicke-pravo-po-rekodifikaci-soukromeho-prava-91499.html 182
63
5.4.1
Odúmrť V případě, kdy nedědí žádný z dědiců, připadne veškerý zůstavitelův
majetek státu jako odúmrť. Na stát se nově hledí jako na zákonného dědice, ale stát nemá právo dědictví odmítnout ani mu nesvědčí právo odkazu. Stát má právo výhrady soupisu.185
5.5 Substituce Občanský zákoník vrací právo zůstavitele obecného náhradnictví. Obecné náhradnictví výslovně upravoval OZ 1950, v OZ 1964 bylo výslovné umožnění obecného náhradnictví vypuštěno. Zůstavitel je oprávněn určit náhradníka pro případ, kdy závětní dědic nedědí a nově také dalšího náhradníka pro případ, kdy by se ani první náhradník nestal dědicem. Do právní úpravy je navrácena i možnost svěřeneckého náhradnictví, kterou zrušil OZ 1950. Svěřeneckým nástupnictvím zůstavitel určuje, kdo má být dědicem dědice určeného závětí.186
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník § 1634. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10.3.2016] 186 Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8.3.2016]. 185
64
Závěr Vyspělá úprava dědického práva v římském právu určila základní zásady dědického práva. Některé z těchto zásad se v modifikovaných podobách a různém rozsahu objevily v právních úpravách následujících historických epoch a jsou i nadále obsaženy v moderních právních řádech kontinentální Evropy včetně našeho občanského zákoníku. Příkladem těchto zásad jsou respektování autonomie vůle zůstavitele a s tím související přednost testamentární posloupnosti před intestátní, zásada „semel heres, semper heres“, tedy nemožnost opomenout některé dědice. Na našem území kulminoval vliv římskoprávních tradic na dědické právo v době účinnosti ABGB mezi lety 1811 a 1950. Byla to první kodifikace občanského práva na našem území, která byla velmi kvalitní. Dědické právo v ABGB bylo upraveno podrobně v osmi hlavách. Dědickými tituly byly dědická smlouva, závěť a zákon. Jednotlivé tituly mohly stát vedle sebe a jeden dědic tak mohl dědit na základě dědické smlouvy, závěti i zákona. K dědění ze zákona docházelo pouze v případech, kdy neexistovala dědická smlouva nebo závěť, a v případě, kdy ostatní delační důvody neobsáhly celou pozůstalost. Intestátní dědicové byly povoláváni ve čtyřech dědických třídách. Na tuto kodifikaci měl navázat nový československý občanský zákoník. Nutnost přípravy nového občanského kodexu spočívala v právním dualismu, kdy jiné právo platilo v českých zemích a na Slovensko. Dalším problémem byl původ ABGB, jež bylo originálně vydáno v německém jazyce a pocházelo z dob Rakouska – Uherska. Kodifikační práce byly zahájeny v roce 1920. Připravený vládní návrh osnovy z roku 1937 nebyl přijat kvůli vývoji politické situace. Po druhé světové válce u nás i nadále platilo recipované ABGB. Únorový puč v roce 1948 přinesl zásadní obrat v politickém a společenském směřování země, kdy bylo demokratické zřízení nahrazeno totalitní vládou jedné strany. Nové předpisy připravené v rámci právnické dvouletky jsou důkazem tohoto tvrzení. Úprava dědického práva obsažená ve středním
65
občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.) nebyla výjimkou. Samotný střední občanský zákoník, který nahradil ABGB, byl pouze torzem občanskoprávního kodexu omezujícího se pouze na úpravu majetkových poměrů. Úprava rodinného práva byla vyčleněna do samotného zákona a v oblasti pracovního práva bylo v účinnosti ponecháno ABGB. Komunistická doktrína považovala římské právo za buržoazní, a proto nové dědické právo mělo opustit římskoprávní principy. Tento kodifikační cíl ale nebyl zcela naplněn. Střední kodex totiž obnovil římskoprávní zásadu „semel heres, semper heres“. K obnovení této zásady došlo zrušením institutu svěřeneckého náhradnictví, který považoval budoucího dědice za nového dědice původního zůstavitele a zrušením veškerých podmínek připojených k závěti. Možnosti připojení rezolutivních podmínek a svěřeneckého náhradnictví, které byly v ABGB se této římskoprávní zásadě příčily. Dědická smlouva byla jako delační důvod zrušena, protože měla omezovat svobodnou vůli zůstavitele tím, že nebyla jednostranně odvolatelná a zůstavitel ji nemohl do posledního okamžiku života změnit nebo zrušit. Ze stejného důvodu byla v římském právu považována za nemravnou a jako dědický titul nebyla uznávána. Dědické právo ve středním kodexu bylo ve srovnání s obecným občanským zákoníkem významně omezeno a zestručněno. Byly vypuštěny například instituty dědické smlouvy, kodicilu, svěřeneckého nástupnictví privilegovaných testamentů a společných závětí. Občanské právo v OZ 1950 přestalo sledovat ochranu zájmů jednotlivce, ale jeho úkolem bylo nově chránit především zájmy nové společnosti řízené lidem – státu. V dědickém právu byl konkrétním projevem této změny odklon od respektování vůle zůstavitele a upřednostňování intestátní posloupnosti před tou testamentární (obdobně jako ve středověkém zemském právu). Toho bylo dosaženo zákazem veškerých podmínek a příkazů připojených k závěti, zrušením svěřeneckého náhradnictví, navýšením povinného dílu nepominutelných dědiců u nezletilých potomků na celý díl a u ostatních nepominutelných dědiců na ¾
66
hodnoty jejich zákonného podílu na pozůstalosti. Dalším projevem omezení autonomie vůle zůstavitele a výkonu jeho vlastnického práva byla limitace institutu odkazu pomocí převráceného římskoprávního institutu falcidiánské čtvrtiny. Falcidiánská čtvrtina byl limit ¾ majetku zůstavitele, o kterých mohl zůstavitel pořídit pomocí odkazu. V OZ 1950 se jednalo o falcidiánskou třičtvrtinu, protože zůstavitel mohl odkazem pořídit pouze o ¼ svého majetku. Střední kodex rozlišoval čtyři druhy vlastnictví, a to: státní, družstevní, osobní a soukromé. Dědictví bylo v podstatě omezeno jen na osobní majetek zůstavitele. Dědění soukromého majetku OZ 1950 sice nevylučoval, ale kvůli velké míře zestátnění většiny výrobních prostředků nemohlo být předmětem dědictví. Dědic mohl stejně jako v dřívější úpravě dědictví odmítnout. Novým institutem bylo zřeknutí se dědictví. Jednalo se o dvoustranný právní akt, který obsahoval dohodu budoucího zůstavitele a potencionálního dědice o tom, že se dědic zříká svého nároku na dědictví.
Zájem státu bylo možné pozorovat i na zúžení okruhu
intestátních dědiců do dvou dědických tříd. Občanský zákoník z roku 1964, který OZ 1950 nahradil, navázal na nastolený trend. Po Sametové revoluci prošel několika novelizacemi a byl účinný do 31. prosince roku 2013. Obsažená úprava dědického práva nebyla významně odlišná od té v OZ 1950, novinkou bylo úplné zrušení institutu odkazu. V OZ 1964 došlo také k nárůstu počtu dědických tříd. S účinností OZ 1964 přibyla třetí dědická třída, ve které dědili zůstavitelovi sourozenci a osoby, které se zůstavitelem žili alespoň rok před jeho smrtí ve společné domácnosti. Čtvrtá třída přibyla 1. 1. 1992 a dědili v ní prarodiče zůstavitele, pokud jich nebylo, dědily jejich děti. Ze srovnání dědického práva obsaženého ve středním občanském zákoníku a současném občanském zákoníku bylo zjištěno, že současný občanský zákoník se snaží navázat na původní právní tradice, které byly na našem území zakotveny před účinností OZ 1950. Zachován zůstal způsob nabytí dědictví smrtí zůstavitele. Rozšíření institutů dědického práva umožňuje zůstaviteli plný výkon jeho
67
vlastnického práva. Mezi dědické tituly je navrácena dědická smlouva. Součástí úpravy dědických smluv je i institut zřeknutí se dědictví, který původně zavedl OZ 1950.
Dědická smlouva má jako delační důvod přednost před závětí a
zákonem. To je jasně patrný odklon od zásady přednosti intestátní posloupnosti v OZ 1950. Současný občanský zákoník v rámci návratu k respektování autonomie vůle zůstavitele obnovuje opuštěné instituty a ruší omezení, která byla zavedena. K závěti je nyní opět možné při dodržení zákonem stanovených pravidel připojit podmínku nebo příkaz. Institut odkazu není omezen žádným limitem. Obecné (OZ 1964 ho neupravovalo, ale v praxi bylo tolerováno), svěřenecké náhradnictví (zrušeno OZ 1950) a privilegované testamenty jsou obnoveny. Naopak došlo k omezení institutu odúmrti tím, že byl navýšen počet dědických tříd na šest. V intestátní posloupnosti zůstalo zachováno právo na dědictví osob, žijících se zůstavitelem ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí, které bylo zavedeno už v OZ 1950. Stát je povolán jako zákonný dědic, ale bez možnosti přijmout odkaz nebo dědictví odmítnout. Jsem toho názoru, že dědické právo obsažené ve středním občanském zákoníku bylo protipólem úpravy obsažené v obecném občanském zákoníku. Byl to počátek éry, která trvá až do dnešních dnů, kdy většina dědění v praxi nastává na základě intestátní posloupnosti. Nová úprava účinná od 1. ledna 2014 vrací do popředí testamentární posloupnost, a proto současný občanský zákoník nabízí široké možnosti ovlivnění osudu majetku po smrti fyzické osoby a její vůli respektuje. Tím umožňuje změnu současného stavu a posunout poměr dědictví ve prospěch testamentární posloupnosti a dědické smlouvy. Na druhou stranu je nová právní úprava dědictví velmi složitá a zavádí nové pojmosloví, a proto předpokládám, že potrvá poměrně dlouhou dobu, než nové dědické právo pronikne i mezi osoby bez právnického vzdělání zřejmě i z toho důvodu, že si lidé odvykli pořizovat závěti už od účinnosti OZ 1950.
68
Seznam použitých zdrojů a literatury
KNIŽNÍ PUBLIKACE 1. BARTOŠEK M. Dějiny římského práva, ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988 304 s. ISBN 21-045-88 2. BLÁHOVÁ J. Blažek L. Kuklík J. Souša J. a kol. Právnická dvouletka: Rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014 416 s. ISBN 978-80-87284-52-0 3. BRATUS S. N. Sovětské občanské právo, díl druhý. Praha: Orbis 1953 477 s. 4. ČAPEK K. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950 324 s. 5. DAJCZAK W. Giaro T. Lonchamps de Bérier F. Právo římské, Základy soukromého práva, I. Vydání (české), překlad Dostalík P. Olomouc 2013: Iuridicum Olomoucense 424 s. ISBN 978-80-87382-41-7 6. HENDRYCH D. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 1320 s. ISBN 80-7179-740-5 7. HOLUB R. Komentář k občanskému zákoníku, právo dědické. Praha: Orbis. 1957 383 s. 8. HURDÍK J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva, 2., aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014 311 s. ISBN 978-80-7380-495-4 9. KINCL J. Texty ke studiu obecných dějin státu a práva I. Starověk část 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha 1977 s. 200 10. KINCL J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1995 386 s. ISBN 80-7179-031-1
69
11. KNAPP V. Učebnice občanského a rodinného práva, díl čtvrtý: právo dědické. Praha: Orbis 1954 187 s. 12. KRČMÁŘ J. Právo občanské V. Právo dědické, III. Doplněné vydání, Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1937 158 s. 13. MALÝ K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s. 2003 138 s. 14. ROUČEK
F, Sedláček.
Komentář
k československému
obecnému
občanskému zákoníku, díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936 680 s. 15. TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), 1905 9 s. 16. VOJÁČEK, L., Schelle, K., Knoll, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 684 s. ISN 978-80-7380127-4
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE 17. BOBEK, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 1008. Dostupné na: http://www.komunistickepravo.cz 18. Nový občanský zákoník - Důvodová zpráva - konsolidovaná verze k 1. 3. 2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting 19. Stenoprotokol z jednání ze dne středa 25. října 1950, stenoprotokoly. Digitální parlamentní knihovna [online]. Poslanecká sněmovna České
70
republiky,
©
2015
Dostupné
z:
http://www.psp.cz/eknih/1948ns/
stenprot/049schuz/s049002.htm
ODBORNÉ ČLÁNKY 20. BLAŽKE J. Odkaz v novém právu dědickém. Právník. 1951, roč. 90 s. 232, ISSN 0231-6625 ISSN 0324-7007 21. ČERNOCH, Radek. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského právem římským. In Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen (Eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 215–217, 3 s. ISBN 978-80-7418-144-3. 22. DOBEŠOVÁ L. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 292 – 298, ISSN 1210-9126 23. DRESSLER A. K ideovým zásadám nového občanského práva. Právník. 1949, roč. 88 s. 8, ISSN 0231-6625 ISSN 0324-7007 24. HAVEL, Holásek & Partners. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 6. 6. 2013 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/ clanky/dedicke-pravo-po-rekodifikaci-soukromeho-prava-91499.html 25. KNOLL V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 235 – 244, ISSN 1210-9126 26. NEVRKLA L. Výhrada soupisu pozůstalosti. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., publikováno 30. 9. 2014 [cit. 20.2.2016]. ISSN 1213189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vyhrada-soupisupozustalosti-95527.html
71
27. PETRŽELKA K. K novým kodifikačním úkolům. Právník. 1950, roč. 89 s. 137, ISSN 0231-6625 ISSN 0324-7007 28. PLANK K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. Plank K., Inštitúcia odúmrte v našom dedičskom práve. Právny obzor 1953, roč. 35 s. 917 1953 29. RAIS Š. Tvůrčí úloha nového občanského zákona. Právník. 1951, roč. 90 30. SALÁK P. Dědické právo 1948 – 1989 optikou práva římského. Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN978-80-210-5917-7 Dostupné z:http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/ 31. SALÁK P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228-234. ISSN 1210-9126 32. SCHELLE K. ABGB a dědické právo. In: Dny práva – 2010 – Days of Law, 1. ed. Brno: Masaryk university, 2010. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/08_pro meny/Schelle_Karel_%284371%29.pdf 33. ŠTACHOVÁ N. K povaze testamentů šlechtické obce v 12. a 13. století. In Vojáček, L., Tauchen, J., Schelle, K.. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 36-44, 9 s. ISBN 978-80-210-5613-8. 34. ŠTACHOVÁ N. Šlechtické testamenty v listinné praxi do roku 1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245 – 256, ISSN 1210-9126
72
35. SÝKORA A. K dějinám staršího českého zemského dědického práva. Aplikované právo. Praha. Vysoká škola aplikovaného práva, 2008 č. 1 s. 31 - 38
PRÁVNÍ PŘEDPISY 36. Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 37. Zákon č. 11/1918 Sb., zákon o zřízení samostatného československého státu. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016]. 38. Zákon č. 218/1926 Sb., zákona o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském). In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2016]. 39. Zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 12. 2015]. 40. Zákon č. 265/1949 Sb., zákon o rodině. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 12. 2015]. 41. Zákon č. 115/1953 Sb., zákona o právu autorském (autorský zákon). In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2016]. 42. Zákon č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016].
73
43. Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů Občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 3. 2016] 44. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 2. 2016].
SOUDNÍ ROZHODNUTÍ
45. Rozhodnutí č. 55/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 1. 2016]. 46. Rozhodnutí č. 86/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 1. 2016]. 47. Rozhodnutí č. 149/1952 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 48. Rozhodnutí č. 20/1954 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 2. 2016]. 49. Rozhodnutí č. 139/1954 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016]. 50. Rozhodnutí č. 3/1957 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 2. 2016]. 51. Rozhodnutí č. 78/1957 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8 .2 .2016]. 52. Rozhodnutí č. 20/1961 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 2. 2016].
74
53. Rozhodnutí č. 21 Cdo 2214/2012 Sb. Rozh Obč. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 3. 2016].
75
