Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva
Diplomová práce Protektorát Čechy a Morava Klára Hrůzová Akademický rok 2009/2010
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Protektorát Čechy a Morava zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ 30. 3. 2010
Klára Hrůzová ...............................................
2
Touto
cestou
velmi
děkuji
vedoucímu
mé
diplomové
práce,
doc. JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc. za odborné vedení, věcné připomínky a laskavý přístup.
3
OBSAH OBSAH
4
Úvod
5
1 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava 1. 1 Protektorát státem? 1. 2 Česká politická organizace v Protektorátu
7 7 8
2 Organizace veřejné moci v protektorátu
12
3 Působnost a činnost orgánů věřejné moci 3. 1 Civilní okupační aparát 3. 2 „Autonomní“ orgány protektorátu do nástupu Heydricha 3. 3 Reforma organizace veřejné moci v letech 1942-1943
17 17 27 32
4 Konkurence německého a protektorátního práva 4. 1 Obecně 4. 2 Trestní právo 4. 3 Občanské právo
41 41 41 43
5 Zánik Protektorátu Čechy a Morava
46
6 Překonání následků nacistické okupace ve státoprávní oblasti 6. 1 Mezinárodní obnova Československa 6. 2 Faktická obnova republiky a právní kontinuita
48 48 50
7 Závěr
53
8 Resumé
55
Seznam použitých zdrojů
58
Právní předpisy a soudní rozhodnutí
60
Přílohy
62
4
Úvod Protektorát Čechy a Morava je jedním z nejdůleţitějších milníků našich dějin první poloviny 20. století. Jedná se bezesporu o velmi širokou oblast, kterou se dodnes zabývá řada historiků i právníků, ačkoliv jeho samotná existence trvala pouhých 6 let. Mým úkolem je zpracování určité výseče z poměrně obsáhlé materie, cílem mé práce je poskytnutí pohledu na právní povahu protektorátu, státoprávní a politické aspekty, konkurenci obou linií správy v protektorátu. Na našem území v období šestileté okupace existovaly dvě soustavy orgánů, první byly označovány jako „autonomní“ protektorátní orgány a druhé jako říšské. Ve skutečnosti zde, ale ţádná autonomie neexistovala, ačkoliv byla proklamována v Hitlerově výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Práce se člení do následujících kapital. První kapitola se zabývá zřízením Protektorátu Čechy a Morava, tedy otázkou toho, zda tato forma státního zřízení byla státem či nikoliv a obecně otázkou politické organizace po začátku okupace. Druhá kapitola je věnována organizaci veřejné moci, coţ zahrnuje úpravu postavení protektorátního prezidenta, vlády a říšského protektora. Následující část obsahuje strukturu orgánů moci veřejné, které rozděluji na dobu trvání civilního okupačního aparátu, který přinesl řadu změn jak v soustavě bezpečnostní, tak i v oblasti justice, kde došlo k aplikaci říšských právních předpisů i na obyvatele Čech a Moravy a zřízení soustavy říšských soudů. V této části je obsaţeno i vylíčení postavení tzv. autonomních orgánů a to do doby neţ do protektorátu přišel Reinhard Heydrich spolu se svými správními reformami. Změny pokračovaly i v letech následujících po smrti zastupujícího říšského protektora Heydricha, čemuţ věnuji podkapitolu uvedné části. Vzhledem ke studijnímu zaměření jsem čtvrtou kapitolu zaměřila na konkurenci německého a protektorátního práva v oblasti práva trestního a občanského. Na závěr své práce jsem se pokusila o zachycení zániku protektorátu a následné vyrovnávání se s následky šestileté okupace našeho území, jeţ obsahuje i otázku právní kontinuity. Není zde opomenuta ani problematika do dnes diskutovaných dekretů prezidenta Beneše. Odborné literatatury s tématikou zabývající se Protektorátem Čechy a Morava bylo vydáno značné mnoţství, ale ne všechny mají právní charakter. Soustředila jsem se na literaturu zabývající se právní problemtikou této doby. Za
5
významný zdroj povaţuji výnos říšského protektora, který jsem se rozhodla uvést v příloze této práce.
6
1 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava Právním základem Protektorátu Čechy a Morava se stal Výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16.3.1939 (Erlass des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren). Ke zveřejnění tohoto výnosu došlo dne 17. března roku 1939 ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 75, tedy dva dny po vstupu německých vojsk na území republiky, kdy v časných ranních hodinách 15. března rozhlas oznámil následující sdělení: „V šest hodin ráno začne německá pěchota a letectvo okupaci ČeskoSlovenské republiky. Sebemenší pokus o odpor bude mít nepředvídatelné následky a povede k naprosto brutální intervenci. Všichni velitelé musí plnit rozkazy okupační armády. Jednotky československé armády jsou odzbrojovány. Ţádná vojenská ani civilní letadla nesmí opustit svá letiště. Praha bude okupována v 6.30.“1 Jak vyplývá ze samotného názvu práce, Protektorát se členil na dvě zeměČechy a Moravu (Böhmen und Mähren). Vůdcův výnos měl povahu ústavní a znamenal zánik dříve platných zákonů a nařízení za předpokladu, ţe odporovaly smyslu ochrany Německé říše. 1. 1 Protektorát státem? Výnos ze dne 16. března 1939 je úpravou, u které lze předpokládat, ţe byla nejspíš dlouho dopředu vypracovávaná. Pochází z pera státního sekretáře doktora Wilhelma Stuckarta, který ji připravoval na říšském ministerstvu vnitra. Tento výnos byl tvořen úvodní preambulí a 13 články, které obsahovaly 27 bodů.2 Tímto dokumentem došlo k začlenění Čech a Moravy do Velkoněmecké říše. Označení „protektorát“ mělo pravděpodobně vyvolat dojem, ţe nedošlo k odnětí státnosti. Na základě výnosu se z Čechů rázem staly občané Protektorátu Čechy a Morava a z Němců pak Říšští občané. Vzorem pro tento výnos byly koloniální smlouvy mezi Francií a Tuniskem, které spadly do roku 1881. Mnohá jejich ustanovení se stala vzorem výnosu. Sám
doktor Stuckart v knize
„Neues Staatsrecht“ (vydané 13. dubna
1939), právě tak jako v článku v „Deutsche Verwaltung“ ( z roku 1939) velmi 1
MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939- 1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 19. 2 č. 75/1939 Sb. z. a. n. 7
rychle prohlásil, ţe Protektorát Čechy a Morava „nespadá pod žádný obvyklý státoprávní pojem“, ţe je to útvar „sui generis“ a ţe nemá nijakou mezinárodně právní existenci.3 Na základě výnosu o zřízení protektorátu se staly Čechy a Morava součástí Velkoněmecké říše, s tím předpokladem, ţe měla být českým zemím ponechána autonomie, avšak sami Němci povaţovali protektorát pouze za dočasnou úpravu. Jejich cílem bylo v následujících dvaceti letech vystěhování Čecha a Moravy směrem na východ, do ruskojazyčných zemí.
Prohlašovaná
autonomie měla slouţit pouze k uklidnění zahraničí, které bylo znepokojeno přísupem německé strany k Mnichovské dohodě. Je moţné konstatovat, ţe na protektorát nebylo nahlíţeno jako na stát. Prezident Hácha v Berlíně sice podepsal dohodu, ale Adolf Hitler mu grantoval, ţe Čechům bude ponechán prostor pro autonomní vývoj, coţ bylo následně popřeno tím, ţe po obsazení německou brannou mocí byl vydán jazykový výnos, jeţ upřednostil jazyk německý před českým. Došlo také k zákazu pouţívání národních symbolů a vyvěšování vlajek. Řada autorů, například doktor Emil Sobota nebo Pavel Maršálek ve svých publikacích, ze kterých jsem čerpala některé z informací, shledala, ţe protektorát nikdy nebyl protektorátem v jeho klasickém pojetí. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava došlo ke zřízení úřadu tzv. vyslance Protektorátu u říšské vlády na základě článku 6 odstavce 2 Výnosu. V tomto dokumentu se hovoří o vyslanci jako o zástupci u říšské vlády. S tím jak plynul čas se začalo ukazovat, ţe se nejedná o ţádného zástupce, neboť nejenţe v Berlíně nebyl členem diplomatického sboru, ale nebylo mu umoţněno obracet se s záleţitostmi protektorátu na ústřední říšské úřady. 1. 2 Česká politická organizace v Protektorátu V době existence Protektorátu nedošlo k ustavení zastupitelského sboru. Mocí zákonodárnou disponovala vláda, avšak pouze formálně, realita byla poněkud jiná, neboť ji vykonávala přes vládu Velkoněmecké říše. Zřízení protektorátu znamenalo změnu politické organizace, která byla započata jiţ v období tzv. druhé republiky. Protektorát znamenal ukončení činnosti Národního shromáţdění, nová situace znamenala zánik některých politických stran,
3
SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 31-32. 8
jednalo např. o Stranu národní jednoty. Značná část dřívějších stran měla pod svým dohledem různé svazy a nakladatelství. Jako příklad je moţné uvést Národněsocialistickou stranu, která byla soustředěna kolem nakladatelství Melantrich. Za nejpřipravenější politickou stranu co do organizace byla povaţována Národní strana práce, jejíţ střed tvořila bývalá sociální demokracie. Dále na politické scéně působila Vlajka, který byla hnutím tvořícím opozici vůči vládě a Národnímu souručenství. Organizace dosáhla počtu 13 500 členů.4 Mezi další organizace lze zařadit Akci národní obrody a Národní obec fašistickou. Demokraté byli soustředeni do svazu průmyslníků. Prezident Emil Hácha po návratu z Berlína ve svém rozhlasovém projevu k národu projevil své úsilí, jeţ mělo vést ke vzniku jednotného hnutí, které by bylo vytvořeno oficiálně. Na základě jednání, která proběhla po 15. březnu mezi Vlajkou, Národní obcí fašistickou, Akcí národní obrody a zástupci ze stran dělnictva, zemědělců atd. došlo ke vzniku Českého národního výboru. Ovšem 21. března 1939 byly připraveny podmínky pro vznik Národního souručenství (NS), které jakoţto politická organizace vzniklo na základě jednání prezidenta doktora Háchy s Českým národním výborem a Národní jednotou. Národní souručenství se tedy v dubnu téhoţ roku stává jedinou českou politickou stranou v protektorátu. Jeho odznakem se stal emblém v národních barvách s iniciálami „NS“, coţ bylo moţné číst i obráceně jako smrt Němcům.5 Navenek se sice NS chovalo jako organizace ochotná ke spolupráci s okupanty, ale jeho hlavním úkolem bylo převnést národ do doby, kdy se okolní svět vrátí alespoň částečně do dřívějších kolejí. Prostřednictvím Národního souručenství byly vykonávány ilegální aktivity. Právně v důsledku odbojových aktivit bylo v roce 1940 zatčeno německou tajnou policií (Gestapem) několik členů Výboru NS, tři
4
FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939-1945. 1. vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEX, 1999. s. 28. 5 MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939- 1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 38. 9
krajští vedoucí a řada vedoucích tajemníků, došlo to aţ tak daleko, ţe byl uzavřen celý olomoucký kraj NS.6 Řídícím orgánem Národního souručenství byl Výbor NS, v jehoţ čele stál Adolf Hrubý, jeho členové byli do funkcí jmenování státním prezidentem doktorem Háchou, počet osob ve Výboru dával dohromady číslo 50.7 Jiţ téměř od počátku vzniku NS v jeho Výboru působily i dva šlechtické rody (Lobkovicové a Schwarzenbergové), podařilo se jim mimo jiné prosadit zrušení zákona o zákazu uţívání šlechtických titulů, k jejichţ zániku došlo na počátku první republiky. Předseda výboru Adolf Hrubý byl do funkce jmenován na základě návrhu Rudolfa Berana. Hrubý byl bývalým předsedou českého odboru Zemědělské rady a člen agrární strany. Výbor Národního souručenství měl za své sídlo budovu dřívějšího parlamentu. Výbor NS měl v určitém smyslu plnit úlohu Národního shromáţdění, které bylo rozpuštěno, ale nenahrazoval Národní shromáţdění! Jedním z prvních kroků Národního souručenství bylo zaloţení dvou komisí, z nichţ jedna měla jako cíl stanoveno vymýcení korupce, druhá komise pak vyšetřit, kdo z politických zástupců lidu se v období tzv. první republiky na základě své funkce nějakým způsobem obohatil. NS v další fázi svého vzniku přistoupilo k náboru nových členů, a to tím způsobem, ţe vytiskli tři miliony letáků a několik set plakátů. Členství bylo moţné při splnění několika následujících podmínek: muselo se jednat o bezúhonného občana, muţského pohlaví, který byl plnoletý (v roce 1939 byla plnoletost spjata s dovršením 21 let) a musel mít českou národnost aríjského původu. Nábor byl prováděn vyplňováním otevřených přihlášek za součinnosti domovních důvěrníků. Výsledkem náboru bylo to, ţe do Národního souručenství vstoupilo 99, 8% muţů.8 Dá se říci, ţe toto číslo do určité míry vyjadřovalo postoj muţské části populace k událostem 15. března roku 1939. Národní souručenství bylo ze strany českých představitelů sice označeno za jediné a výhradní politické sdruţení Čechů na území Protektorátu Čechy a Morava, ale říšský protektor nikdy neudělil svůj souhlas 6
BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 54. 7 GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 27. 8 UHLÍŘ, J.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže. 1.vyd. Praha: Nakladatelství OTTOVO NAKLADATELSTVÍ s. r. o., 2005. s. 34. 10
s tím, aby se NS stalo korporací veřejného práva. V době, kdy v čele úřadu říšského protektora stál K. von Neurath, se dalo i přesto hovořit o existenci Národního souručenství, ale jeho odchod z úřadu měl za následek to, ţe se NS stává téměř mrtvým, jistou roli v tom sehrála i skutečnost, ţe Češi s postupující válkou přestávali mít zájem o politickou organizaci. Je nutné zmínit, ţe i za Neurathova působení ve funkci říšského protektora docházelo z jeho strany k jisté míře ignorace NS, nepovaţoval jej za nástupce dřívějšího parlamentu. K. von Neurath zastával názor, ţe souručenství je podřízeno jen státnímu prezidentovi a odmítal s ním jakkoliv spolupracovat či komunikovat. Za své „partnery“ povaţoval pouze státního prezidenta a vládu.
11
2 Organizace veřejné moci v protektorátu Počátek okupace, tedy období od 15. 3. do 15. 4. 1939, proţívaly Čechy a Morava pod vojenskou správou. Exekutiva byla v rukou německého vojenského velení. V jejím čele stál v Praze generál Johannes A. Blaskowitz, šéfem civilní správy byl Konrad Henlein. V prvním měsíci okupace byl výkonem veřejné moci na Moravě pověřen generál Wilhelm List, jako šéf civilní správy zde působil Josef Bürckel, který zároveň zastával funkci komisaře pro sjednocení Rakouska s Říší a rovněţ byl ţupním vedoucím Vídně. V jednotlivých městech, ať uţ se jednalo o Brno, Olomouc a mnohá další, postupně docházelo k sesazování českých starostů a dalších představitelů měst, na jejich „uvolněné“ pozice nastupovali němečtí komisaři, vše se dělo bez ohledu na platné právo. Vláda nemohla bez předem schváleného povolení vojenské správy svolat ministerskou radu nebo sestavit program své schůze. Tato správa ale z dnešního pohledu určitě nebyla tím nejhorším, co protektorát čekalo. V čele protektorátu stál i nadále doktor Emil Hácha, který zastával funkci „státního prezidenta“. JUDr. Emil Hácha byl původní profesí soudce Nejvyššího správního soudu. Prezidentem se stal dne 30. listopadu 1938 na základě zvolení Národním shromáţděním, tehdy byl ještě prezidentem Česko - Slovenské republiky.9 Udrţela se i vláda, v jejímţ čele stanul jako první protektorátní předseda generál Alos Eliáš, který v této funkci působil aţ do září roku 1941, kdy byl jako spolupracovník exilové vlády v Londýně a člen domácího odboje zatčen a odsouzen k smrti. Podmínky fungování a atmosféru Eliášovy vlády zhodnotil ve své knize Ladislav Karel Feierabend, který v ní tehdy zastával pozici ministra následujícím způsobem: „Bylo to pracovní společenství, v němž jsme jeden druhému neomezeně důvěřovali, poněvadž jsme věděli, že každý bude hájit to, co bude pokládat v dané situaci pro český národ za nejvýhodnější.“10 Jednotliví členové vlády byli do svých pozic jmenováni státním prezidentem, ale bylo vyţadováno i potvrzení říšského protektora v Čechách a na Moravě. První protektorátní vláda byla tvořena 9 členy. Předsedou byl jiţ zmiňovaný generál PASÁK, T. JUDr. Emil Hácha, (1938- 1945). 1. vyd. Praha: Nakladatelství HORIZONT, 1997. s. 29. 10 FEIERABEND, L. et al. Politické vzpomínky I. 2. vyd. Brno: Nakladatelství ATLANTIS, 1994. s. 184. 9
12
Eliáš, místopředsedou Jiří Havelka. Do 1. července 1939 vedl Eliáš ministerstvo vnitra. Post ministra financí byl obsazen Josefem Kalfusem, ministrem školství byl Jan Kapras, ministrem spravedlnosti Jaroslav Krejčí, ministrem obchodu Vlastimil Šádek, ministrem veřejných prací Dominik Čipera, ministrem zemědělství Ladislav Feierabend a ministrem sociální a zdravotní správy Vladislav Klumpar, Jiří Havelka se stal ministrem dopravy.11 Normotvorba náleţela vládě, ale reálně ji vykonávali sami Němci a to prostřednictvím Úřadu říšského protektora. Klíčovou roli v protektorátu měla osoba říšského protektora. Ten měl na území Čech a Moravy chránit zájmy Říše. Počátkem dubna roku 1939 do Prahy dorazil Konstantin von Neurath, který byl Adolfem Hitlerem jmenován na pozici říšského protektora. Jednalo se o funkci zástupce říšského kancléře a zmocněnce německé vlády v Protektorátu Čechy a Morava. K. von Neurath byl osobou, jeţ vzbuzovala zdánlivý dojem shovívavosti. Šlo o diplomata, který svůj nový úřad zastával do značné míry pasivně, ale i přesto samozřejmě přesně plnil úkoly, které mu Berlín ukládal. Neurath byl bývalým velvyslancem v Londýně, tedy pro západní svět nešlo o neznámou osobu. Po svém nástupu do funkce řekl tisku, ţe „ hodlá ukázati světu, jak německý národ dovede podporovati lid sobě svěřený, ctíti jeho přirozená práva, aniž se dotknul jeho cti a vážnosti.“12 Později se však tento postoj ukázal pro německé představitele jako zcela neţádoucí. Jako zástupce říšského protektora působil Karl Hermann Frank, který byl v tuzemsku osobou známou z období první republiky, kdy zastával funkci poslance parlamentu a také byl jedním z hlavních organizátorů sudetských protestů. Jiţ výše zmiňovaná vláda generála Eliáše měla nepolitické rysy, nahradila dosavadní vládu Rudolfa Berana, která podala demisi. V souvislosti s ní prohlásil protektorátní prezident Emil Hácha následující slova: „Jestliže jsme se ve dnech zářijových ocitli na pokraji propasti, sestoupili jsme v této propasti za posledních pět měsíců ještě níže, a řekl bych, že
11
BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 52. 12 SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 72. 13
jsme se zachytili na jakémsi stupni. Naší snahou musí být, abychom se na tomto stupni udrželi a abychom neklesli ještě níže.“13 Říšský protektor postupem času zasahoval prostřednictvím rozsáhlé organizace úředníků skoro do všech oblastí ţivota lidí v protektorátu. Úředníky, kteří tvořili jakousi „prodlouţenou ruku říšského protektora“, byli zpravidla Němci, jeţ zde ţili jiţ před okupací a v období první republiky zastávali pracovní prozice v oblasti hospodářství a státní správy. Jiţ v roce 1939 došlo ke vzniku sítě oberlandrátů (zemských úřadů), které tvořili neopomenutelný článek okupační správy. Tyto úřady měly za hlavní cíl dohled nad činností protektorátních úřadů, jeţ se nacházely v jejich obvodu. Oberlandráty měly pokaţdé dozor nad několika okresnímy úřady. V červnu roku 1939 byl vydán první právní předpis říšského protektora, ten ovšem patři do oblasti „samosprávného“ zákonodárstství - šlo o nařízení Reichsprotektora im Böhmen und Mähren o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939.14 Nařízení ukládalo Ţidům, ţidovským sdruţením a podnikům povinnost nákladat s nemovitostmi, pozemky a cennými papíry jen na základě písemného schválení, které uděloval říšský protektor, jeţ mohl výkonem schvalovacího procesu pověřit i jiné úřady. Ţidé měli dále zakázáno nabývat nemovitosti, pozemky či cenné papíry. Zároveň jim toto nařízení ukládalo povinnost přihlásit u Národní banky věci z drahých kovů př. zlato, platinu, ale i drahokamy, ke kterým měli vlastnické či spoluvlastnické právo. S výše uvedenými předměty neměli moţnost nakládat jiným způsobem, tedy bylo jim zakázano je prodat či naopak koupit. Zákonodárná moc říšského protektora byla upravena vůdcovým nařízením ze dne 7. 6. 1939 o právu vydávat předpisy v protektorátu.15 Dalším předpisem bylo nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policie v Protektorátě
13
SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 73-74. 14 Věstn. R. Prot.= Věstník nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren, později Věstník říšského protektora v Čechách a na Moravě, a od roku 1942 jen v jazyce německém, Věstn. R. Prot. s. 15. Všechny informace lze nalézt v jednotlivých Věstnících na mnou uvedených příslušných stranách. Já jsem vycházela z publikace Říšské právo v Čechách a na Moravě, kde je uvedena i strana, na které je možné předpis nalézt ve Věstníku. 15 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 93. Věstn. R. Prot. s. 37. 14
Böhmen und Mähren ze dne 1. září 1939.16 Toto nařízení završilo výstavbu úřadu říšského protektora (Amt des Reichsprotektors). Byl to počátek pravomoci říšského protektora umoţňující mu libovolnou změnu autonomních právních předpisů. Právní přepisy vydáné ať uţ ze strany říšského protektora nebo jiných orgánů nesměly
být
podrobeny
přezkumu
protektorátních
soudů
a
ani
jiných
protektorátních úřadů. Fakticky i právně tak došlo ke zboření hranice mezi autonomním a říšským zákonodárstvím. Prezident a vláda byli nositeli pravomoci k vydávání zákonných předpisů na základě zmocňovacího zákona, od roku 1941 byly vydávány právní předpisy na základě zmocnění daného říšským protektorem. Vláda jako kolegiální orgán vydávala opatření, ministři však byli ze své funkce odpovědni nejen státnímu prezidentu Emilu Háchovi, ale i říšskému protektorovi. Vše fungovala aţ do roku 1941, kdy do Prahy přijel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který si kladl za cíl udělat v Protektorátu Čechy a Morava „politický pořádek“. Výsledkem toho bylo zrušení předsednictva ministerské rady, ministerstva veřejných prací, ministerstva sociální a zdravotní správy, ale podstatné bylo především zrušení vlády jakoţto sborového orgánu. Příslušní ministři tedy pod vlivem těchto změn disponovali pravomocí v jednotlivých oblastech. Kaţdý ministr měl na svém ministerstvu generálního zástupce, to byla osoba německého úředníka, která i bez vědomí ministra vydávala správní a normativní akty. S postupujícím časem byli Češi odstraňováni z vedoucích míst ve státní správě a na jejich místa byli
dosazováni
Němci. Tato
skutečnost byla
zdůvodňována
politickou
nespolehlivostí nebo tím, ţe dotyčný úředník má ţidovského příbuzného. Jelikoţ byla správa obsazena Němci muselo logicky dojít k zavedení němčiny jako úředního jazyka. Dne 23. května 1942 vydal říšský protektor nařízení, na jehoţ podkladě se svěřovaly úkoly oberlandrátů okresním hejtmanstvím a policejním úřadům. Normotvorná činnost v Protektorátu Čechy a Morava náleţela jednak vládě, říšskému protektorovi, ale docházelo také k vydávání právních předpisů z pera centrálních úřadů v Berlíně, které taktéţ platily pro okupované území Čech a Moravy. Předpisy byly publikovány s ohledem na to, kdo byl jejich tvůrcem ve Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, ve Věstníku říšského
16
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 144.Věstn. R. Prot. s. 126. 15
protekora nebo pokud byly vydány centrálními úřady v Berlíně, tak jejich následná publikace proběhla v Reichsgesetzblattu. Na základě vůdcova výnosu ze dne 20. srpna 1943 došlo ke vzniku úřadu německého státního ministra pro Čechy a Moravu, tento úřad existoval vedle stávajícího úřadu říšského protektora, jeho sídlem byla Praha. Pracovní náplní státního ministra bylo vedení záleţitostí vlády ovšem na vlastní odpovědnost - ochrana zájmů říše.
16
3 Působnost a činnost orgánů věřejné moci V následujících podkapitolách se budu snaţit přiblíţit působnost a činnost orgánů veřejné moci a to jak v oblasti civilního okupačního aparátu, tak následné změny autonomních orgánů, které nastaly před nástupem Reinharda Heydricha na pozici zastupujícího říšského protektora a vlastní reformu veřejné moci v časovém horizintu let 1942-1943. Na základě výnosu o zřízení protekotátu měl Protektorát Čechy a Morava autonomní postavení, svá práva si vykonával sám pomocí vlastních orgánů a úřadů s ohledem na zájmy Říše. Výnos poloţil základy pro vznik dvojkolejného systému veřejné správy, kdy vedle sebe působila protektorátní „autonomní“ správa a správa říšská. Autonomní správa v Protektorátu Čechy a Morava se členila na správu protektorátní a samosprávu. Protektorátní správa byla tvořena státním prezidentem, kterým byl po celou dobu existence protektorátu dr. Hácha, dále vládou, ministerstvy a protektorátními úřady. Do protektorátní správy spadala i správa politická, odborná a nesmím zapomenout na soudnictví. Samospráva se dělila na územní a zájmovou. Hlavou říšské správy byl říšský protektor. 3. 1 Civilní okupační aparát K ukončení vojenské okupační správy došlo ke dni 15. 4. 1939, od následujícího dne tedy 16. dubna stanul v čele protektorátu Konstantin von Neurath, který byl Hitlerem do této funkce jmenován dne 18. března téhoţ roku. Úkolem protektora bylo začlenit Čechy a Moravu do Velkoněmecké říše. Říšský protektor byl jednak zástupcem Hitlera na území protektorátu a dále byl zmocněncem říšské vlády, to mu prakticky zaručovalo postavení neomezeného pána nad Čechami a Moravou. Jeho pozice mu zajišťovala právo na informace o autonomních vládních opatřeních a také disponoval pravomocí vznášet námitky proti těmto opatřením. Protektorovi byla dána moţnost vydávat vlastní nařízeníhrozilo-li nebezpeční z prodlení. V této souvisloti je nutné zmínit nařízení o právu vydávati právní předpisy v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. 6. 1939,17 jímţ Adolf Hitler udělil protektorovi oprávnění k vydávání vlastních právních předpisů a současně mohl rušit či měnit autonomní právní předpisy. Protektorova normotvorná
17
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 93. Věstn. R. Prot. s. 37. 17
činnost byla uveřejňována ve Věstníku nařízení říšského protektora. Jiţ předtím došlo k posílení jeho postavení vydáním nařízení k výnosu Vůdce a Říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava
ze dne 22. 3. 1939,18 jeţ slouţilo
k provedení protektorátního statutu, a dále šlo o nařízení z 1. 9. 1939 o vybudování správy a německé bezpečnostní policie (tzv. Aufbauverordnung)19. Neurath tedy podléhal pouze Adolfu Hitlerovi jako říšskému kancléři. Nejvyšší říšské úřady měly povinnost při vydávání právních předpisů, které upravovaly organizační záleţitosti protektorátu, dohodnout se s úřadem zřízeném při říšském ministerstvu vnitra na provedení výnosu. K vydávání nařízení ze strany jednotlivých říšských ministrů, jeţ nějakým způsobem souvisely s Protektorátem Čechy a Morava byl nutný souhlas říšského protektora. Z nařízení o vybudování správy a bezpečnostní policie ze září roku 1939 vyplývalo, ţe veškeré úřady, orgány říše a sluţební místa spadají pod protektora. U říšského protektora byl zaloţen úřad říšského protektora. Úřad byl členěn na jednotlivá oddělení, která měla za úkol kontrolovat příslušného ministra. Postavení úřadu K.von Neuratha byla chápáno jako regionální ministerstvo. Roku 1940 byl úřad říšského protektora rozčleněn do čtyř oddělení. Oddělení I. zahrnovalo správu, soudnictví a výuku, bylo to vlastně oddělení politické. Oddělení II. se zabývalo hospodářstvím a financemi, oddělení III. dopravou, oddělení IV. kulturní politikou.20 Oddělení se ještě dále dělila na skupiny a referáty. Na jednotlivých odděleních byli zaměstáváni zpravidla státoříšští úředníci, sudetští Němci. V hierarchii říšských úřadů na území Čech a Moravy existovaly ještě dvě instituce, jeţ byly pozůstatkem civilní správy a to Skupina Čechy (Gruppe Böhmen) a Skupina Morava (Gruppe Mähren). Ke zrušení Skupiny Čechy bylo přistoupeno jiţ v létě roku 1939, její úkoly převzal úřad říšského protektora. Skupina Morava ve svém působení pokračovala i nadále, plnila dřívější agendu civilní správy v městě Brně, jedním z jejích hlavních úkolů byl dozor nad českým zemským úřadem v Brně, ten měl povinnost předkládat k posudku veškeré právní předpisy, které chtěl vydat právě Skupině Morava. Skupina Morava byla 18
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 94. Věstn. R. Prot. s. 32. 19 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 96. Věstn. R. Prot. s. 126. 20 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 39. 18
označovaná jako tzv. expozitura, která byla zaloţena dne 16. dubna 1939 a měla nastarosti dozor nad protektorátní zemskou správou na Moravě, její zánik nastal ke dni 15. prosinci 1941.21 Postavení úřadu K.von Neuratha byla chápáno jako regionální ministerstvo. Kompletní soustava říššských orgánů na území Protektorátu Čechy a Morava spadala pod říšského protektora, státního sekretáře (Staatsekretär) a státního podtajemníka (Untersekretär). Systém byl tvořen jednak Úřadem říšského protektora (Amt des Reichprotektors), který plnil svou úlohu aţ do prosince roku 1941, kdy bylo přistoupeno k jeho zrušení, tento úřad měl svou pobočku v Brně a dále se soustava skládala z oberlandrátů, které měly na starosti říšskou všeobecnou vnitřní správu. Na území Čech a Moravy bylo v době protektorátu 19 oberlandrátů, které zahrnovaly vţdy 3 aţ 5 okresních hejtmanství, v čele kaţdého pak stál vrchní zemský rada.22 Dále je třeba uvést bezpečnostní a policejní aparát, soustavu protektorátních soudů a v neposlední řadě i říšskou finanční správu. Policejní a bezpečnostní aparát se skládal z pořádkové policie, která se členila na policejní sbor, uniformovanou sluţbu (četnictvo). Vedle pořádkové policie zde ještě existovala bezpečnostní policie tvořená tajnou a kriminální policíí a nakonec i bezpečnostní sluţba. Hlavou tohoto policejního a bezpečnostního aparátu byl velitel pořádkové, bezpečnostní policie a SD (Sicherheitsdienst) při úřadu protektora. Tento velitel, ale nebyl podřízen říšskému protektorovi, ale státnímu tajemníkovi, kterým byl Karl Hermann Frank a samozřejmě i Berlínu jmenovitě Hlavnímu úřadu pořádkové policie a Hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše. Vedle těchto institucí zde mělo své místo i mnoho zvláštních úřadů jako byla říšská pracovní sluţba, praţský letecký úřad, německá sluţební pošta a tři německé vysoké školy. Celou soustavu dotvářely stavovské úřady ovšem pouze německé (zdravotní a advokátní komora). Vyšším správním úřadem byl úřad protektora a niţší správní úřad tvořily oberlandráty. Obě větve měly společné to, ţe byly zaloţeny na zásadě správní jednoty.
21
HLEDÍKOVÁ, Z.- JANÁK, J.- DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. 2. vyd. Praha: Nakladatelství LIDOVÉ NOVINY, 2002. s. 407. 22 SCHELLE,K. Kapitoly z dějin státní správy. 1.vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1992. s. 159. 19
Za trvání vojenské správy na území Čech a Moravy vykonávaly soudní moc vojenské soudy a čtyři zvláštní soudy. Dnem 16. dubna 1939 byla zrušena všeobecná trestní pravomoc vojenského soudnictví na okupovaném území Čech a Moravy.23 Vojenské trestní soudnictví bylo upraveno nařízením říšského ministra vnitra a ministra spravedlnosti ze dne 8. května 1939 o výkonu vojenského soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava.24 Německé válečné soudnictví bylo tvořeno trojinstančí soustavou do níţ patřily: válečné soudy, vrchní válečné soudy a Říšský válečný soud. První instancí byly válečné soudy (Kriegsgerichte) pod něţ spadali obyvatelé Čech a Moravy, kteří nebyly nostiteli německé státní příslušnosti, v případě, kdy se dopustili trestného činu zemězrady. Pod tento pojem spadalo například porušování válečných dodávkových smluv, nepravdivé udání jména nebo nedovolené fotografování. Odvolacím soudem byly vrchní válečné soudy (Oberkriegsgerichte). Válečné soudy a vrchní válečné soudy nebyly soudy stálé, ale byly svolávány příslušným velitelem. Třetí instancí byl Říšský válečný soud (Reichskriegsgericht), který měl jako náplň práce stanoveno rozhodování o nejtěţších trestných činech, kterých se dopustil občan protektorátu nemající německou státní příslušnost. Jednalo se o skutkovou podstatu trestného činu zrady státního tajemství, vyzvídání dřívějšího státního tajemství, dále před tento soud patřila i zemězrada v podobě ozbrojené pomoci nepříteli či podporování nepřítele. První instance- válečné soudy vydávaly rozhodnutí v tříčlenných nebo pětičlenných senátech. Byly oprávněny uloţit trest smrti (vykonán zastřelením), doţivotí či nepodmíněný trest do 15 let. Tříčlenný senát válečného soudu byl sloţen z řidiče přelíčení (Verhandlungsleiter) a dvou přísedících. Pětičlenný senát byl obsazen dvěma rady válečného soudu a třemi přísedícími. U vrchního válečného soudu zasedaly pětičlenné senáty, opět stejně jako u válečného soudu tvořené dvěma rady válečného soudu a třemi přísedícími. Říšský válečný soud vydával rozhodnutí také v senátu sloţeném z 5 lidí- senátní prezident, dva radové říšského válečného soudu a dva důstojníci.25 V protektorátu nepůsobilo při válečných
23
MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 35. 24 VESELÁ, J.- LEPŠÍK, J. Německé vojenské trestní řízení. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČESKOMORAVSKÝ KOMPAS, 1939. s. 76. 25 LEPŠÍK, J. Německé vojenské trestní řízení. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČESKOMORAVSKÝ KOMPAS, 1939. s. 79. 20
soudech státní zastupitelství, ale jeho roli u válečných soudů zastával vojenský soudce soudu prvého stupně, u vrchního soudu pak zmocněnec německé branné moci při říšském protektorátu. Na základě nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. dubna 193926 byla vytvořena trojinstanční soudní soustava, jeţ slouţila německým státním příslušníkům. Ve vymezeném rozsahu těmto soudům podléhali i obyvatelé protektorátu. Obě linie- protektorátní a německé soudy měly stejnou oblast místní příslušnosti protektorát, jednalo se tedy o tuzemské soudy. Dle názoru Františka Štejgra publikovaném v časopise Právník: „Osoby, které podléhají pravomoci
německých
soudů
v protektorátu,
nelze
v jejich
poměru
k protektorátním soudům kvalifikovat jako osoby poţívající exteritoriality.“27 Soudní soustavu tvořilo 15 soudů, jednalo se o 12 úředních soudů (Amtsgericht), 2 zemské soudy (Deutsche Landesgerichte) a vrchní zemský soud (Deutsches Oberlandesgericht), jehoţ sídlem byla Praha.28 Existoval ještě říšský soud (Reichsgerichtshof) a lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof), tyto soudy taktéţ vykonávaly soudní moc na území protektorátu. Při kaţdém ze soudů bylo vybudováno státní zastupitelství. Odděleně od protektorátních orgánů byl také vytvořen německý notariát a advokátní komora. Nejniţší místo v systému německé justice na území Protektorátu Čechy a Morava zaujímaly úřední soudy (Amtsgerichte). Tito soudy se nacházely v Českých Budějovicích, Brně, Německém Brodě, Jičíně, Hodoníně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci, Pardubicích, Plzni, Praze a Strakonicích.29 Činnost těchto soudů byla rozdělena do tří oddělení: první měla nastarosti správní činnost, řešení kompetenčních sporů, doţádání atd., úkolem druhého oddělení bylo rozhodování o trestních, exekučních a konkurzních záleţitostech. Poslední třetí oddělení řešilo nesporné, pozůstalostní a poručenské věci.30 V řízeních před úředními soudy
26
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 111. Věstn. R. Prot. s. 231. 27 ŠTAJGR, F. Protektorátní a německé civilní soudy Protektorátu. Právník. 1940, č. 4, s. 170. 28 MALÝ, K. a kol. Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE A.S., 2005. s. 475. 29 MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 3. 30 tamtéţ. s. 7. 21
rozhodovala osoba samosoudce a to jednak o přestupcích a přečinech na základě podáné soukromé ţaloby, kde hrozila sankce niţší neţ 6 měsíců nepodmíněně. Dále byl soud pravomocný vydávat rozhodnutí na podkladu obţaloby vznesené německým státním zástupcem týkající se přečinů, za něţ bylo moţné uloţit trest přesahující 1 rok nepodmíněně. Soudům náleţela taktéţ rozhodovací pravomoc ve věcech mládeţe, byly tedy i soudem mládeţe. U úředních soudů existovaly tři typy řízení. Jednak tzv. zkrácené řízení, které bylo moţné vést v případě, ţe se jedná o skutkově jednoduchý případ a došlo k dopadnutí pachatele přímo při činu, druhá varianta počítala s řádným řízením a třetí moţností bylo mimořádné řízení (ausserordentliche Verfahren). K tomuto typu řízení tzn. mimořádnému se přistupovalo v případech zemězrádného jednání- podezření z útěku nebo ohroţení nedostatečným zatměním. Toto řízení opět probíhalo před samosoudcem, ale bylo tajné, docházelo k separování osoby drţené ve vazbě od ostatních spoluvěznů. Celý spis byl po rozhodnutí ve věci posílán do Berlína, Lidovému soudnímu dvoru. Rok 1940 znamenal změnu v činnosti německých úředních soudů, protoţe začal rozhodovat i o osobách, které nebyly nositeli německé státní příslušnosti, jednalo se o případy uráţky vůdce, šíření protistátních letáků, komplexně se dají tyto činy označit jako politické. S tímto soudem byly do jisté míry spjaty i jiné instituce. Na prvém místě je moţno uvést soudní platebnu, dále pak soudní věznice, dědický soud a také soudy pro čistotu rasy a pracovní soudy, u kterých se rozhodovaly spory z pracovních poměrů. Zajímavé byly jiţ zmiňované dědické soudy, které měly za úkol ochranu selských dvorů před zadluţením či rozdělením v dědickém řízení na základě dědické posloupnosti. Vlastníkem takových dvorů mohl být pouze německý státní příslušník nemající ţidovské předky. Dědický dvůr náleţel do zvláštní části dědictví, která přecházela pouze na jednoho dědice, zbylé dědictví se řídilo občanským řádem. Německé zemské soudy (Deutsche Landesgerichte) byly další ze soustavy německých soudů fungujících na území Čech a Moravy, konkrétně pak v Brně a v Praze. Tyto soudy byly jednak soudem vyšetřovacím a také se zde nacházely trestní komory. Úlohou vyšetřovacího soudu bylo provádění přípravného řízení, které se dělo na základě návrhu vzneseného ze strany státního zástupce působícího u daného soudu. Věc měl nastarosti vyšetřující soudce, jeţ byl do funkce jmenován prezidentem Německého vrchního zemského soudu v Praze. Vyšetřující soudce mohl při výkonu své funkce ţádat od bezpečnostních sloţek působících 22
v protektorátě zprávy nebo jim ukládat úkoly. Výsledkem práce vyšetřujícího soudce mohlo být zahájení hlavního líčení, jeho nezahájení- zastavení celé věci. Trestní komory zřízené u německých zemských soudů byly celkem tři. První rozhodovala od roku 1940 ve věcech dříve příslušných zvláštním soudům, druhá komora označovaná jako „malá“ působila jako odvolací orgán proti rozhodnutím samosoudce německých úředních soudů. Třetí komora zvaná „velká“ řešila odvolání podaná vůči rozhodnutím německého úřadního soudu a soudila také zločiny, které nepatřily do příslušnosti Lidového soudního dvoru v Berlíně. Německý vrchní zemský soud (Deutsche Oberlandesgericht) sídlil v Praze, jednalo se o nejvyšší soudní orgán nacházející se na území Čech a Moravy patřící do soustavy německých soudů. Náplní tohoto soudu bylo rozhodnovat o skutkové podstatě trestného činu velezrady či zemězrádných přečinech. Zároveň tento soud plnil funkci opravnou, prováděl revizi rozsudků německých úřadních soudů, které nebylo moţné přezkoumat u zemského soudu v Praze či Brně. Měl také roli interpretační, kdy prováděl výklad norem, jeţ byly přeneseny z říšského práva na území protektorátu. Další dva soudy, o kterých budu psát v následujících řádcích, se nenachalézely na území Protektorátu Čechy a Morava, ale sídlily v Říši, byl to Říšský soud v Lipsku a Lidový soudní dvůr v Berlíně. Říšský soud v Lipsku (Reichsgericht in Leipzig). Tento soud byl nejvyšší instancí v oblasti soudnictví ve Velkoněmecké říši. Činnost tohoto soudu spočívala v rozhodování o návrhu na obnovu řízení, ale také vydával rozhodnutí v případech, kdy mělo v judikátu soudu dojít k odchýlení se od dosavadního právního hodnocení ze strany jiného soudního tribunálu. Lidový soudní dvůr v Berlíně vznik ve třicátých letech a měl za úkol rozhodovat o velezradě, útoku na říšského kancléře atd. V roce 1940 došlo ke změně v oblasti rozhodnování soudu o velezradě a zemězradě, kdy do této doby měl pravomoc rozhodovat vrchní zemský soud, ale nyní tuto problematiku posuzoval vrchní zemský soud ve Wroclavy, u něhoţ se nacházel i senát Lidového soudního dvora. Před tímto soudem končily osoby, které se účastnily odboje proti nacistickému Německu. Počínaje květnem 1939 začaly na území Protektorátu Čechy a Morava vykonávat svou pravomoc dva soudy branné moci.
23
Od roku 1940 bylo navíc zaloţeno 5 zvláštních soudů (Sondergerichte), které vznikly při německém zemském soudu v Brně a v Praze, měly za úkol trestat delikty zaměřené proti Říši, jednalo se o mimořádné trestní soudy. Samotné řízení před zvláštním soudem čerpalo z činnosti, kterou vykonala bezpečnostní a pořádková policie, tyto sloţky vedly vyhledávací řízení a zatýkaly podezřelé. Řízení se zahajovalo na základě obţaloby podané státním zástupcem a to jak ve formě písemné tak i ústní v některých případech. Celá kauza byla svěřena dle skutku příslušné trestní komoře zvláštního soudu. V Praze v roce 1943 pracovalo 6 trestních komor - I. komora projednávala všechny případy nedovoleného drţení zbraní, poslech zakázaných rozhlasových stanic a rozsáhlejší hospodářské případy, II. komora rozhodovala o krimnálních případech z oblasti veřejného pořádku, III. komora se zabývala například deliktem spočívajícím v rozšiřování protiněmeckých tiskovin. IV. komora posuzovala případy sabotování válečného hospodářství při více obţalovaných, V. komora (označovaná jako „zvláštní“) měla výhradně projednávat politické vraţdy, přepady německé branné moci a jejich příslušníků a civilních německých funkcionářů, poslední VI. komora označovaná jako „rychlá“ soudila výhradně politické akce proti říši, ilegální činnost, partyzánskou činnost a její podporu.31 Obţalovaný byl zastoupen právním zástupcem, ale jednalo se o říšského státního příslušníka, člena NSDAP, tedy nacistu. Řízení bylo zjednodušené a zkrácené, neboť činy spáchané proti Říši byly souzeny takřka okamţitě a rozsudek spočíval v uloţení trestu smrti a býval vykonán v některých případech i do 24 hodin, v případech, kdy rozhodovala rychlá komora. Obecně platilo, ţe musí uplynout 100 denní lhůta mezi vynesením rozsudku odsuzujícího k trestu smrti a jeho následným vykonáním. Ráda bych uvedla některé trestné činy o nichţ rozhodovaly zvláštní soudy. Jednalo se například o trestání poslouchání zpráv zakázaných rozhlasových stanic, při rozhodování o uloţení trestu bral soudce v úvahu jednak dobu a místo spáchání trestného činu, počet odposluchaných rozhlasových relací, obsah těchto zpráva a počet lidí účastnících se poslechu. Do doby neţ došlo k vyhlášení prvního stanného práva se za poslouchání zakázaných stanic ukládal nepodmíněný trest v rozmezí od 18 měsíců do 3 let. Po prvním stanném právu se odsuzovalo aţ na dobu 10 let a druhé stanné právo znamenalo
31
MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 17-18. 24
uloţení nejtěţšího trestu - trestu smrti. Jako příklad bych uvedla rozhodnutí výjezdní komory v Olomouci, která působila u zvláštního soudu v Brně, která odsoudila dne 26. září 1944 k absolutním trestům V. Valvodu, J. Kolpka, J. Kafku, A. Petráka, J. Hálu, V. Dubského a další 4 osoby z Písku- příslušníky protektorátní policie- za poslech zahraničního vysílání rozhlasovým přijímačem ve sluţební místnosti v Písku, jedná se o rozhodnutí spisové značky 5 KLs 255/44-VI1726/44.32 Rok 1941 je spjat se vznikem dalšího soudu a to soudu SS (Ochranné oddíly) a policie pro Čechy a Moravu, který pracoval v Praze. Roku 1942 byly zaloţeny stanné soudy (Stangerichte), které působily v době stanného práva. Stanné právo souvisí s oblastí civilního výjmečného stavu a je spjato s nechvalně proslulou osobou zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stanné právo bylo na území protektorátu vyhlášeno celkem dvakrát. Poprvé tak bylo učiněno na podzim roku 1941, tedy po nástupu Heydricha do funkce, druhá situace nastala po provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora. Civilní výjmečný stav nechal Heydrich upravit v nařízení ze dne 27. 9. 1941 o civilním výjmečném stavu, s tímto výnosem souviselo i stanné právo.33 Zrušení civilního výjmečného stavu a tedy i stanného práva proběhlo v několika etapách nejprve v okresech některých zemských radů (oberlandrátů) a politických okresech ke dni 1. 12. 1941, v Praze a Brně byl zrušen aţ ke dni 20. lednu 1942. Civilní výjmečný stav prostihoval veškeré činy, které porušovaly veřejný pořádek, bezpečnost, spočívající v záměrném a nedovoleném přechovávání zbraní, střeliva, dále bylo trestáno srocování, shlukování či shromaţďování v uzavřených místnostech nebo pod širým nebem, na veřejných ulicích a náměstích. Před stanné soudy bylo v době trvání prvního civilního výjmečného stavu posláno 1518 osob, z nich bylo 1122 (73, 9%) odkázano tajné státní policii, 28 (1, 9%) zproštěno obvinění a 368 osob (24, 2%) odsouzeno k trestu smrti.34 Trest smrti se ukládal za přípravu k velezradě, hospodářskou sabotáţ nebo poslouchání cizího
32
MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 21. 33 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 155 c. Věstn. R. Prot. s. 259. 34 LEPŠÍK, J. Stanné právo: jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KNIHOVNY SBORNÍKU VĚD PRÁVNÍCH A STÁTNÍCH, 1945. s. 82. 25
rozhlasu. Nařízení umoţňovalo říšskému protektorovi vyhlášení civilního výjmečného stavu nad celým územím protektorátu nebo jen nad jeho částí. Vyhlášení civilního výjmečného stavu umoţňovalo odklon od platného práva a platnost stanného práva. Rozsudky těchto soudů spočívaly jednak v uloţení trestu smrti, předání do rukou tajné policie (gestapa), které takovéto odsouzené likvidovalo či posílalo do koncentračních táborů a třetí moţností zcela nepravděpodobnou bylo osvobození. Ve zvláštním případě bylo moţné, aby říšský protektor navrhl odsouzení lidovým soudním dvorem (Volksgerichtshof). Nálezem mohl být uloţen trest propadnutí majetku nebo jeho části. Odsouzení k trestu smrti bylo vykonáno oběšením nebo zastřelením dle § 4 výnosu o civilním výjmečném stavu. Druhý civilní výjmečný stav byl vyhlášen po atentátu na zastupujícího říšského protektora a to výnosem K. H. Franka ze dne 27. května 1942.35 Ke zrušení došlo opět na základě výnosu ze dne 3. července 1942, ovšem stanné soudy i nadále vykonávaly svou činnost, neboť pokračovaly v souzení pachatelů spojených s atentátem. Během druhého stanného práva docházelo pouze k uveřejňování zpráv o jménech nebo počtu odsouzených. Za druhého civilního výjmečného stavu se odsuzovalo za schvalování atentátu, podporu pachatelů atentátu, poslech nepřátelského rozhlasu a rozšiřování jeho zpráv atd. U těchto řízení nebyla účast obhájců, nedošlo ke stanovení formy řízení a dokonce nedocházelo k výslechům svědků a obviněných. Ani v tomto případě nebyla odsouzenému dána moţnost podat odvolání, neboť i zde byl rozsudek ihned vykonán. Občané protektorátu mohli být souzeni také Říšským soudem (Reichsgericht)
nebo
lidovými
soudy
(Volksgerichtshof),
které
zpravidla
rozhodovaly o velezradě. Říšský protektor měl v oblasti justice pravomoc k udělování pokynů justičním orgánům, a to v mezích daných zákonem a nařízením říšských úřadů. Další etapa soudnictví znamenala v průběhu války úpravu soudních obvodů a také docházelo ke kompetenčním změnám, ale také se rozrůstala působnost německých soudů na české obyvatele. V podstatě je moţné konstatovat, ţe nacistická organizace v justiční oblasti se výrazně nelišila od uspořádání soudů v Říši.
35
Věstn. R. Prot. s. 123. 26
3. 2 „Autonomní“ orgány protektorátu do nástupu Heydricha Hitlerův výnos o zřízení protektorátu znamenal to, ţe na území Čech a Moravy pracovaly dva druhy orgánů. Za prvé se jednalo o orgány autonomní a za druhé říšské, jeţ byly nadřazeny autonomním orgánům. Pouze říšské předpisy specifikovaly pozici autonomních orgánů, jejich samotná činnost byla upravena velkým mnoţstvím právních norem a také příkazy z německé strany. V činnosti autonomních orgánů nebylo ze strany Němců činěno rozdílu mezi oblastní autonomní a samosprávnou. Čl. 12 výnosu o zřízení protektorátu znamenal recepci dosavadního práva, nedošlo tedy k přijetí nové ústavy, vše navazaovalo na stávající systém zavedený v období druhé republiky. Nádále byla v platnosti Ústava pocházející z roku 1920. Za hlavu autonomní správy byl povaţován doktor Emil Hácha, který jakoţto prezident dle čl. 4 výnosu o zřízení protektorátu sice měl „čestná práva hlavy státu“, ale jeho postavení bylo zaloţeno na důvěře vůdce a říšského kancléře. Hácha však nebyl nikdy výslovně pověřen výkonem funkce prezidenta. Prezidentovi pravomoci nebyly upraveny, jelikoţ došlo k recepci dosavadního práva můţeme z toho vyvodit, ţe bylo moţné vycházet z úpravy jeho postavení v Ústavě z roku 1920, ovšem nesmělo to odporovat „smyslu převzetí ochrany Německou říší“. Říšský protektor však prezidentu Háchovi uděloval souhlas ke všemu, co mělo nějaký větší význam v oblasti správní či politické. Hácha tedy neměl při svém rozhodování „volnou ruku“. Vedení politických záleţitostí předal prezident vládě. Oběma zástupcům autonomní správy chyběla politická reprezentativnost. Protektorátní vláda za své existence, tedy během 6 let měla 4 předsedy- čtyři vládní kabinety. První protektorátní vláda v jejímţ čele stál jako předseda Rudolf Beran, byla pokračováním vlády pomnichovské, Beran funkci předsedy zastával od konce roku 1938. Ovšem vláda po březnovém vpádu německých vojsk na naše území podala demisi, ale na podkladě prosby prezidenta plnila svou roli aţ do konce dubna roku 1939, kdy ji nahradila nová vláda v čele s předsedou Aloisem Eliášem, který v ní jak jsem jiţ uvedla dříve, působil do roku 1941, kdy ho ve funkci předsedy nahradil Jaroslav Krejčí. Ten se pak následovně stal předsedou své vlastní třetí protektorátní vlády, která fungovala do začátku roku 1945. Poslední (čtvrtou) vládou byla vláda Rudolfa Bienerta, její existence trvala pouhé čtyři měsíce. Asi nejznámější osobou, která zastávala ministerskou pozici byl Emanuel 27
Moravec. Moravec zastával funkci ministra školství a lidové osvěty, do funkce ministra byl jmenován dne 19. ledna 1942.36 Vláda byla kolektivním orgánem, jednotlivý členové byli jejím rozhodnutím vázáni. Odpovědnost vlády měla dvě roviny, jednak byla z výkonu své funkce odpovědná státnímu prezidentu Háchovy a také říšskému protektorovi. Tomu byla povinna předkládat protokoly z jednání. V souvislosti s podřízeným postavením Čech a Moravy vůči Velkoněmecké říši došlo ke zrušení ministerstva obrany a zahraničních věcí. Změny nastaly aţ s nástupem Reinharda Heydricha, který provedl správní reformu centrálních orgánů a systém protektorátních ministrstev se pak podobal německé soustavě. Němci zcela pochopitelně nejevili ţádný zájem na existenci našich zastupitelských úřadů. Důvodem bylo to, ţe se protektorát neměl stát subjektem mezinárodního práva. Německo se pasovala do postavení univerzálního sukscesora zaniklé republiky tzn. stalo se právním nástupcem práv a povinností. Mezinárodní smlouvy, které pak v budoucnosti Říše uzavřela, měly platit i pro Protektorát Čechy a Morava bez ohledu na to, zda v nich byl zmíněn. Nebylo třeba ani ratifikačního procesu ze strany naší vlády. Termín „vnitrozemí“ aplikovaný v právních předpisech Říše měl zahrnovat i protektorát. Zastupitleské úřady byly předány do rukou Němců, v případě odporu měla česká strana zavést sankce. To však patrně úřady neodrazovala, neboť i přesto nedošlo k předání jedné čtvrtiny úřadů do rukou Němců. Omezená mezinárodněprávní subjektivita byla protektorátu ponechána v souvislosti s československým státním dluhem. Protektorát ztratil i vlastní armádu, neboť vojenskou ochranu mu garantovala německá strana. Na základě vládního nařízení ze dne 21. prosince 1939 č. 317 Sb. o rozpuštění bývalé česko- slovenské branné moci došlo z rozpuštění armády, její výzbroj získali Němci, s tím souvisel i zánik odvodní povinnosti, jeţ zanikla ke dni 17. březnu 1939. Nově pak došlo k zaloţení „vládního vojska“ dle vládního nařízení ze dne 25. července 1939 č. 216 Sb., jehoţ úkolem bylo zachovávání bezpečnosti a pořádku v protektorátu. Velitelem vládního vojska se stal státní prezident. Správní věci spadaly do činnosti předsedy vlády.
36
UHLÍŘ, J. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. 1.vyd. Praha: Nakladatelství OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2008. s. 496. 28
Důleţitou oblastí, o které je třeba se zmínit je právní postavení obyvatel Čech a Moravy. V protektorátě došlo k rozdělení obyvatel do dvou skupin. První byla tvořena německými říšskými občany a do druhé patřili příslušníci protektorátu. Druhá skupina co do mnoţství jistě větší- protektorátní státní příslušníci spadali pod autonomní úřady a soudy. Říšští Němci spadali pod jurisdikci německých soudů, jejich záleţitosti zajišťovaly oberlandráty a ve druhém stupni protektorův úřad. Dle nařízení ze dne 20. 7. 1939 se na německé státní příslušníky vztahovalo právo platící na území z něhoţ dotyčná osoba pocházela, mohlo se tedy jednat o rakouské, sudetské či německé právní předpisy. Není moţné opomenout třetí skupinu, na kterou se vztahovaly rasové zákony- Norimberské právní předpisy. Státní příslušnost se posuzovala dle toho, kde měl občan ke dni 16. 3. 1939 bydliště, domovské právo či nárok na udělení domovského práva. V celém systému správy nelze vynechat důleţitou sloţku a to bezpečnostní orgány, jeţ působily na území protektorátu. V návaznosti na jednotkách Wehrmachtu v březnu 1939 vstoupily na naše území také jednotky německých bezpečnostních sloţek (Einsatzgruppen). Do protektorátu dorazily i zvláštní oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby. Bezpečnostní sluţebny (SD) se shodovaly se sídly oberlandrátů, těmto sluţebnám byly podřízeny venkovské sluţebny a těmto dále blokové pobočky. Na vrcholu stála vedoucí úřadovna tzv. SD-Leitabschnitt, která měla své sídlo v Praze. Gestapo (Staatspolizeileitstelle) sídlilo jak v Praze, tak i v Brně. V roce 1939 bylo jak v říši tak i v protektorátu přistoupeno ke sloučení základních bezpečnostních sloţek, velitelem nově vzniklého subjektu označovaného zkratkou RSHA (Reichssicherheitshauptamt) se stal K. H. Frank, měl funkci nejvyššího velitele bezpečnostních sil, sídlo úřadu bylo opět v Praze. Jednalo se o nejvyšší policejní úřad na území Čech a Moravy a jeho nadřízený orgán měl svou centrálu aţ v Berlíně. Tento úřad by rozdělen na referáty A - F. Do referátu označovaného písmenem A patřily osobní a správní záleţitosti, do B politické záleţitosti, C zahrnovalo oblast hospodářskou, referát D měl nastarosti obranu a cizinu, E mělo kompetence v záleţitostech týkajících se propagandy, kultury, tisku, cenzuru a konečně poslední F slouţilo v mimořádných událostech.37 Frank se stal vyšším vedoucím jednotek SS a policie, s tím souviselo
37
MORAVČÍK, C. Organizace bezpečnostního aparátu v Protektorátu Čechy a Morava. 1.vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVY UNIVERZITY, 1993. s. 13. 29
jeho oprávnění udělovat příkazy a příjímat informace od svých podřízených velitelů. Frank měl nastarosti i ústřednu pro ţidovské vystěhovalectví a vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Bezpečností aparát hrál zároveň roli orgánu činného v trestním řízení, měl být naplněn stupeň nebezpečnosti pro společnost tzv. národní společenství, ale to v konečné faázi nemělo na celou věc vliv, protoţe dotyčná osoba zpravidla byla poslána do koncentračního tábora. Protektorátní úřady měly při výkonu činnosti k ruce uniformovanou a neuniformovanou policii. Pod uniformovanou policii spadalo jednak četnictvo, vládní, obecní a také poţární policie. Četnictvo se skládalo ze dvou zemských velitelství, 13 velitelství četnických oddílů (například v Chrudimi, Jičíně, Hradci Králové), 44 okresních četnických velitelství a 875 četnických stanic. Velitelství uniformované vládní policie v Praze podléhalo 6 poboček, 46 revírů a 1 policejní setnina. Obecní policie měla v Čechách velitelství v 27 městech a poţární policie v 6 městech.38 Mezi neuniformované sloţky policie patřila vládní a obecní kriminální policie, ovšem nejvyšší místa u těchto sloţek policie obsadili Němci. Vládní kriminální policie měl dvě střediska jedno v Praze a druhé na Moravě v Brně. Vnitřní správa nadále pokračovala v provádění svěřených úkolů jednak šlo o ministerstvo vnitra, jeţ však mělo do značné míry okleštěnou agendu, protoţe Říše spravovala oblast pořádkové, kriminální a tajné policie. To dávalo Němcům moţnost kontrolovat důleţitou oblast - hospodářství. Pro celý systém správy je charakteristické nahrazování českých pracovníků Němci (do vedoucích pozic) a s tím souvisí i vedoucí role němčiny jako úřadního jazyka. Ačkoliv byla zavedena dvojjazyčnost, na úřadech se pouţíval německý jazyk. Čeští úředníci museli skládat zkoušku z němčiny. Oblast školství a kultury se dělila jak na autonomní tak i říšské orgány. V roce 1939 přistoupili Němci k uzavření českých vysokých škol, coţ však neznamenalo, ţe by českým studentům bylo bráněno v získání dalšího vzdělání. Měli moţnost studovat na německých vysokých školách, podmínkou studia nebyl odchod do Říše, ale vysoké školy se nalézaly jak v Praze tak i v Brně. Čeští studenti tuto variantu ve valné většině bojkotovali. Uzavření českých vysokých škol
38
FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939-1945. 1. vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEX, 1999. s. 21. 30
bylo reakcí na protesty proti okupaci. O jejich uzavření rozhodl říšský kancléř, který vyjádřil svou lítost nad protektorátu poskytnutou autonomií. Protektorátní vláda jako reakci na uzavření škol uvaţovala o rezignaci, coţ nakonec neučinila. V srpnu 1939 došlo k převzení správy německých vysokých škol Říší. Do správy protektorátního ministerstva školství náleţela rozsrůstající se oblast ostatních německých škol. Probíhající změny se nevyhnuli ani autonomním soudům. Ústavní soud svou činnost během protektorátu nevykonával. Nejvyšší správní soud sídlil na rozdíl od dneška v Praze. Jeho úkolem bylo přezkoumávání věcí, které byly řešeny před zemským úřadem či určitým ministerstvem a nebo před finančním úřadem. Jednalo se o případy, kdy se dotyčný domáhal toho, ţe byl dřívějším rozhodnutím správního orgánu poškozen na svých právech a to nezákonným rozhodnutím správního úřadu. Nejvyšší správní soud pokračoval ve svých úkolech, především se mu podařilo během šesti let uzavřít otevřené spisy. Na straně druhé byla role tohoto soudu v období protektorátu i negativní. Důvodem byla jeho rozhodovací činnosti vyplývající z protiţidovských právních předpisů. Neustále proměny dopadly i na řádné soudy, u nichţ docházelo ke změnám sídel a soudních obvodů. Autonomní soudnictví na území Čech a Moravy se dělilo na civilní a trestní. Civilní soudy řešily sporné a nesporné věci. V civilním sporném soudnictví se rozhodovalo např. o majetkovém sporu, náhradě škody. Řízení se zahajovalo na základě ţaloby podané jednou ze stran. V nesporném řízení šlo často o ověřování listin. Soudy se členily na okresní, krajské, vrchní soud a Nejvyšší soud v Brně. Okresní soudy rozhodovaly spory jejichţ hodnota byla niţší neţ 5 000 korun, záleţitosti související s nájmem, pachty, pracovní věci, soukromoprávní smlouvy či ţaloby na uznání otcovství. U okresních soudů rozhodovaly samosoudci, kteří byly soudci z povolání.39 Na druhém místě v soustavě soudů stál krajský soud, kde se rozhodovalo ve sboru nebo byl rozhodovací činnost vykonávána samosoudcem. U záleţitostí nepřesahujících 20 000 korun rozhodoval tedy krajský soud. Samosoudce řěšil záleţitosti, kde hodnota předmětu sporu přesahovala hranici 5 000 korun, záleţitosti vycházející z nekalé soutěţe a záleţitosti konkurzu a vyrovnání. V Praze působící krajský obchodní soud rozhodoval v senátu majícím
39
ČECH, A. Organizace veřejné správy, soudů a řízení před nimi. 1. vyd. Brno: Nakladatelství TYPOS, 1943. s. 28. 31
tři členy (předseda senátu, soudce z povolání a laik). Rozhodoval obchodněprávní spory. Vrchní soudy existovaly v době protektorátu dva v Praze a v Brně. Zpravidla byla vydávána rozhodnutí z pozice odvolacího soudu proti rozhodnutím sborových soudů- krajských soudů. Výjmečně mohl vrchní soud rozhodovat v prvním stupni. Nejvyšší soud se sídlem v městě Brně vydával svá rozhodnutí jako třetí instance. Rozhodoval jako pětičlenný sborový soud. Rozšířený senát Nejvyššího soud byl sloţen z 21 soudců.40 Niţší sloţky správy zpočátku nebyly postiţeny probíhajícími proměnami v jiných správních oblastech. Němci měli za cíl zánik zastupitelských sborů, coţ se jim dařilo, neboť tyto sbory byly na většině míst rozpuštěny. Jakási forma oddělenosti autonomní a německé správy zanikla s nástupem zastupujícího říšského protektora Heydricha a jeho správními reformami. 3. 3 Reforma organizace veřejné moci v letech 1942-1943 V letech 1942 a 1943 došlo ke změnám v dosavadní organizaci veřejné moci v Protektorátu Čechy a Morava. Doposud zde existoval dvoukolejný systém, který tvořili autonomní a říšské orgány. Organizace autonomních orgánů zůstala do této doby v podobném sloţení jako v době před vznikem protektorátu. Němci zpočátku neprojevovali výraznější snahu o reorganizaci veřejné správy. Jistý vliv na to měla asi i jejich představa o rychlém ukončení války, která se v prvních letech jevila jako reálná. Ovšem se zahájením války na východní frontě se ukázalo, ţe nic nepůjde tak snadno. Válka na východě si během několika měsíců vynutila značné materiální a personální nasazení. Následnou reakcí z německé strany se stalo přepracování organizace veřejné moci na území Čech a Moravy. Jiţ na podzim roku 1941 usoudil říšský kancléř Adolf Hitler, ţe by v protektorátu mělo dojít k omezení pravomoci protektorátních úřadů. Stávající říšský protektor Konstantin von Neurath byl ze své funkce odvolán, toto Hitlerovo rozhodnutí bylo odůvodněno zdravotními důvody a bylo označeno za dočasné. Neurath se na svou pozici jiţ nikdy nevrátil. Na jeho místo nastoupil šéf Hlavního bezpečnostního úřadu, Obergruppenführer Reinhard Heydrich, jeţ ovšem nebyl říšským protektorem, ale byl titulován jen zastupujícím říšským protektorem. Své
40
tamtéţ, s. 30. 32
role se ujal dne 27. září 1941.41 S Heydrichovým nástupem do úřadu byly zahájeny reformy veřejné moci, jak v oblasti správní tak i v oblasti exekutivy. Jedním z prvních kroků bylo zatčení generále Aloise Eliáše a jeho následná poprava. Ke změnám došlo jak ve vládě tak i na ministerstvech, cílovým bodem bylo přiblíţení se německé úpravě. Mělo dojít ke sloučení autonomní a říšské správy. Zamýšlený záměr byl upraven vládními nařízeními č. 14/1942 Sb. ze dne 15. ledna 1942 o nové organizaci některých ústředních úřadů a dále vládním nařízením č. 80/1942 Sb. o správní působnosti vlády a zastupování jejích členů ze dne 4. března 1942.42 Zaniklo prezidium ministerské rady, neboť Heydrich chtěl umoţnit jednodušší styky říšského protektora a ministrů, tím pádem mohlo dojít k rychlejšímu a efektivnějšímu plnění příkazů uloţených německou stranou. Zachován zůstal pouze sekretariát předsedy vlády, náplní jeho činnosti bylo vyřizování administativy. Přestala existovat vláda jako kolegiální orgán. Jednotlivý ministři byli podřízeni přímo říšskému protektorovi. Změny se dotkly i počtu ministerstev, ta byla zkrácena o veřejné práce a sociální a zdravotní správu, ostatní ministrstva byla pouze přejmenována, reorganizace se týkaly do značné míry i kompetencí svěřených jednotlivým ministrům. Vládním nařízením č. 14 z 15. ledna 1942 o nové organizaci některých ústředních úřadů (Regierungsverordnung über die Neuorganisation einiger Zentralbehörden) došlo k zániku ministerské rady, ministerstva veřejných prací a také ministerstva sociální a zdravotní správy. Ministersvo dopravy bylo přejmenováno na ministrstvo dopravy a techniky, ke změnám názvů došlo i u ministerstva průmyslu, které se označovalo jako ministerstvo hospodářství a práce, poslední z ministerstev měnících svůj název bylo ministersvo zemědělství na ministerstvo zemědělství a lesnictví. Dle § 3 tohoto vládního nařízení došlo ke vzniku úřadu lidové osvěty, který měl jako náplň práce stanoveno obstarávání kulturněpoliticých záleţitostí. Úřad lidové ostvěty byl organizačně zařazen k předsedovi vlády. Na nově zřízený úřad přešly tiskové záleţitosti původně patřící předsednictvu ministerské rady, dále záleţitosti divadla, umění, hudby, zpěvu a tance náleţející dříve pod ministerstvo školství. Pod úřad lidové osvěty nově 41
EMMERT, F. Druhá světová válka: Češi a Slováci. 1.vyd. Brno: Nakladatelství COMPUTER PRESS, 2007. s. 30. 42 SCHELLE, K. Kapitoly z dějin státní správy. 1.vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1992. s. 162. 33
spadaly záleţitosti kinematografických licencí a filmu obecně. Další ustanovení tohoto nařízení se týkaly přenesu působnosti z jednoho ministerstva na jiné jako např. z působnosti ministerstva veřejných prací přešly na ministerstvo vnitra věci stavební policie, výstavby měst a plánování. Dalším právním předpisem ovlivňujícím správu bylo vládní nařízení ze dne 4. března 1942 o správní působnosti vlády Protektorátu Čechy a Morava a o zastupování členů vlády (Regierungsverordnung über die Verwaltungsbefugnisse Protektorates
Böhmen
und
Mähren
und
über
der Regierung des die
Vertretung
der
Regierungsmitglieder) publikované ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 80. Na podkladu § 1 tohoto nařízení přešla správní působnost vlády protektorátu na věcně příslušné ministry a vykonávala se na základě souhlasu daného předsedou vlády. V případech zaneprázněnosti měl ministr moţnost jmenovat svého zástupce z pozice vyššího úředníka. Přejmenované ministerstvo hospodářství a práce mělo nastarosti záleţitosti dřívějšího ministerstva průmyslu a také ministerstva sociální a zdravotní správy. Nově docházelo ke vzniku svazů, jejichţ hlavním úkolem byla podpora válečného hospodářství. Je moţné jmenovat např. Ústřední svaz průmyslu pro Čechy a Moravu, Ústřední svaz obchodu, Ústřední svaz pro cizinecký ruch, Ústřední svaz řemesla, Ústřední svaz dopravy atd.43 Ministerstvo dopravy a techniky dostalo přiděleno kompetence jednak dřívějšího ministersva dopravy a dále i ministerstva veřejných prací. V praxi to znamenalo, ţe tomuto ministerstvu náleţela správa v oblasti dopravy (silniční, vodní), ale i stavební činnosti vznikající v souvislosti s vodními díly. I při tomto ministerstvu byly vytvořeny další instituce a jmenovitě se jednalo o Dráhy protektorátu Čechy a Morava, Pošta protektorátu Čechy a Morava, v čele stál vţdy generální ředitel. V souvislosti se správou v oblasti financí je nutné zmínit zrušení celní hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a Říší, která se datuje k 1. říjnu 1940.44 Následkem toho vznikl vrchní finanční okres Čech a Moravy. V Praze byl zaloţen Úřad vrchního finančního prezidenta, který ovšem nebyl autonomním, ale říšským 43
HLEDÍKOVÁ, Z.- JANÁK, J.- DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. 2. vyd. Praha: Nakladatelství LIDOVÉ NOVINY, 2002. s. 412. 44 tamtéţ s. 413. 34
správním orgánem. Celní správa a spotřební daně byl rozčleněny mezi říšské a protektorátní autonomní úřady. Říšské orgány měly za úkol spravovat záleţitosti v této oblasti vůči Slovensku a to na hraničním území Moravy. Hlavou říšského úřadu byl vrchní finanční ředitel. Autonomní úřady (protektorátní finanční úřady) měly nastarosti finanční správu ve vnitrozemí a podláhaly vrchnímu finančnímu prezidentovi a také ministru financí. Úřady celní správy se dělily na hlavní celní úřady, dále celními úřady, které byly pomocné a měly za úkol výběr a výmět spotřebních daní a cel. V soustavě působila i další pomocná sloţka zastoupená tzv. okresními celními komisaři, ti prováděli kontrolu v obvodů svých celních dozorčích sluţeben.45 Prezident Emil Hácha jmenoval v lednu roku 1942 novou vládu v jejímţ čele stál v pozici předsedy Jaroslav Krejčí, členové vlády byly jmenováni dle seznamu vytvořeného Reinhardem Heydrichem a předem schváleného z centra Třetí říše, Berlína. O osobě JUDr. Krejčího se Heydrich vyjádřil takto: „Krejčího bych charakterizoval jako člověka, který vždy přikývne tomu, u koho byl naposled, když je na něj v tom okamžiku vyvíjen tlak, jde cestou nejmenšího odporu.“
46
Vládní
křesla byla obsazena Josefem Kalfusem (ministerstvo financí), Emanuelem Moravcem (ministerstvo školství a národní osvěty, od června 1942 i ministerstvo lidové osvěty), Richardem Bienertem (ministerstvo vnitra, od 12. března roku 1942 byl i ministrem veřejných prací), Adolfem Hrubým (ministerstvo zemědělství) a Jindřichem Kamenickým, který stál v čele ministerstva dopravy a techniky. Předseda této vlády doktor Krejčí byl zároveň ministrem spravedlnosti. Posledním členem vládního kabinetu byl doktor Walter Bertsch, který zastával funkci ministra hospodářství a práce.47 Bertsch měl za cíl germanizaci hospodářství v Čechách a na Moravě. Před jeho nástupem na ministerstvo došlo v oblasti hospodářství k nasazování německých správců do průmyslových závodů. Tito správci (Treuhändler) měli
dohlíţet na chod podniku. Vláda se měla v souvislosti
s reorganizací stát „prodlouţenou rukou říšského protektora“. Skládala se 45
HLEDÍKOVÁ, Z.- JANÁK, J.- DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. 2. vyd. Praha: Nakladatelství LIDOVÉ NOVINY, 2002. s. 413. 46 GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 213. 47 JANÁK, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu. 2. vyd. Praha: Nakladatelství STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, 1971. s. 231. 35
z ministrů, kteří buďto byli kolaboranty, či byly zavázani Němcům nebo se jednalo o odborníky, ale tito odborníci museli být z německého pohledu neškodní. Kaţdý ministr měl na svém úřadě generálního zástupce, který měl měl za úkol zastupovat ministra v případě jeho zaneprázdnění, nakonec však celá situace došla tak daleko, ţe tento „zástupce“ vyřizoval věci i bez vědomí svého nadřízeného a to i v momentech, kdy byl jeho „šéf“ v úřadě. Podkladem pro znovuzaloţení Pozemkového úřadu se stalo vládní nařízení ze dne
24. dubna 1942 o pozemkovém úřadu pro Čechy a Moravu
(Regierungsverordnung über das Bodenamt für Böhmen und Mähren) č. 241 Sb. ve znění č. 255/1942 Sb. Za sídlo úřadu byla stanovena Praha, přešla na něj částečně působnost ministerstva zemědělství a lesnictví. Pozemkový úřad byl podřízen osobě předsedy vlády. Dalším nově vzniklou institucí bylo Kuratorium pro výchovu mládeţe. U zrodu Kuratoria v jarních měsících roku 1942 stál ještě Reinhard Heydrich, který zastával názor, ţe „jedním z nejdůležitějších úkolů je podchycení a výchova české mládeže“.48 Ve vedení stanul Emanuel Moravec, zastával post předsedy Kuratoria a do funkce byl jmenován prezidentem Háchou, ostatní posty byly obsazeny nacisty. Kuratoruim vzniklo na základě vládního nařízení o povinné sluţbě mládeţe (Regierungsverordnung über die Jugenddienstpflicht) ze dne 28. května 1942 č. 187 Sb. Mělo za úkol pečovat o záleţitosti výchovy dorostu, ne však o rodinu a školu, tyto věci si spravovala sama Říše. Povinná sluţba se vztahovala na mládeţ od 10 do 18 let, odmítnutí mělo za následek uloţení trestu nebo policejní donucení. Kuratorium pro výchovu mládeţe bylo německým úřadem coţ znamenalo zavedení němčiny jako úředního jazyka. Členství v Kuratoriu nebylo po zániku Protektorátu Čechy a Morava povaţováno za kolaboraci, za tu byly souzeni pouze vedoucí pracovníci úřadu. Oblast místní správy byla reformována na základě dvou nařízení ze dne 23. května 1942, které měly stanoveny za cíl posílit vliv Němců na veřejnou správu. Jednak šlo o nařízení o správě z říšského příkazu a dále byly nařízením upraveny obvody a sídla oberlandrátů. Dřívější úkoly oberlandrátu a úřadu říšského protektora přešly do rukou okresních hejtmanství, policejních a zemských úřadů a
48
GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 227. 36
umoţňovaly výkon veřejné správy z příkazu Říše. Účinnost nabytí výše uvedených předpisů byla stanovena ke dni 15. 6. 1942,49 ovšem Reinhard Heydrich se toho jiţ nedoţil, jelikoţ podlehl začátkem měsíce června následkům atentátu. Na jeho místo nastoupil Kurt Daluege, ten dříve působil jako šéf pořadkové policie v Německu. Reorganizaci tedy realizoval K. Daluege ve spolupráci s K. H. Frankem. Výsledkem přeměn bylo přenesení pracovní náplně úřadu protektora na zemské úřady v Brně a v Praze a to v rozsahu činnosti, kterou na zbytku území vykonávaly vyšší správní úřady. Jednalo se o činnost v oboru správy majektu nepřátel, rodinné výţivy německých obyvatel a říšských plnění. Činnost oberlandrátů v oblasti občanů s německou státní příslušností přešla na zemské úřady, jejichţ vrcholný představitel byl označovan jako „zemský prezident“. V případě, ţe se jednalo o působnost jinde svěřenou niţším říšským úřadům došlo k přenesení pravomoci na nově vytvořenou instituci vedoucích okresních hejtmanů (geschäftsführende Bezirkshaupmänner), kteří byli ustaveni v sídlech oberlandrátů před reformou (agenda vyţivovací, německého zdravotnoctví atd.) či na okresní hejtmany (resp. správce měst s vlastním statutem). Autonomní úřady, na něţ byla přenesena agenda říšských orgánů, musely ke svému úřednímu označení připojit dovětek „správa z říšského příkazu“ a při jejím vyřizování pouţívat malou říšskou pečeť. Reorganizace oberlandrátů si vynutila změny v územním uspořádání autonomních politických úřadů. Především bylo podle německých poţadavků přistoupeno k podstatné redukci počtu okresních úřadů a z toho pak vyplynula i následná úprava zbylých obvodů. Vznikly samostatné lesní dohlédací úřady, které byly zapojeny do organizace politické správy pouze prostřednictvím úřadů zemských.50 Úřad říšského protektora (Amt des Reichsprotektors) měl po provedené reformě roku 1942 tato oddělení: I. ústřední a vnitřní správu, II. soudnictví, III. školství, IV. hospodářství a pracovní síly, V. zemědělství, VI.
49
MARŠÁLEK, P. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KAROLINUM, 2002. s. 69. 50 MARŠÁLEK, P. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KAROLINUM, 2002. s. 70. 37
finance, VII. dopravu a techniku a posledním osmým oddělením byly spoje a pošty.51 Mnou výše nastíněné změny měly za následek zánik zavedeného dvojkolejného systému veřejné správy. Také autonomie Protektorátu Čechy a Morava definitivně skončila. Veškerá reorganizace nezabránila nebo spíše nevyřešila tehdejší dualismus mezi osobou říšského protektora K. Daluegeho (později W. Fricka) a státního tajemníka, kterým byl K. H. Franka. Nejvyšší postavení v protektorátu patřilo říšskému protektorovi, druhou důleţitou osobou byl státní tajemník, jeţ zastával pozici všeobecného zástupce protektora a také jeho poradce. Problémy se začaly objevovat v rámci denních činností, kdy docházelo k upozaďování říšského protektora. Frank si prostřednictvím svých vlastních návrhů dokázal prosadit, aby protektor plnit úkoly reprezentačního charakteru, potvrzoval členy vlády v protektorátu, jmenovat německé úředníky do jejich funkcí atd. Státní ministr se chopil většiny úkolů, které naleţeli do dřívější pravomoci protektora. Dokonce vše došlo aţ tak daleko, ţe bylo přistoupeno k zaloţení rozsáhlého úřadu - Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu (Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren). Hlavou úřadu se stal státní ministr. Tato nově vzniklá instituce se stala nástupcem úřadu říšského protektora. Protektorovi od nynějška náleţela místo úřadu pouhá „kancelář“ (Büro des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren). Státní ministerstvo ukončilo centralizační proces započátý Reinhardem Heydrichem. Německým státním ministrem byl Adolfem Hitlerem dne 20. srpna 1943 jmenován Karl Hermann Frank. Hitlerův výnos zněl: „Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě ponese napříště úřední označení, Německý státní ministr pro Čechy a Moravu“.52
Frank si tak splnil svůj velký sen a stal se takřka neomezeným
vládcem Čech a Moravy. Německý státní ministr měl právo vydávat na území Čech a Moravy nařízení a vyhlášky. Naproti tomu říšský protektor měl novou pravomoc udělovat milost, coţ se týkalo všech rozhodnutí v trestních věcech v pravomoci
51
FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939-1945. 1.vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEX, 1993. s. 12. 52 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 324. 38
německých trestních soudů, v případě rozhodnutí lidového soudního dvora byla nutná spolupráce říšského ministra spravedlnosti a říšského protektora, neboť lidový soudní dvůr nesídlil na území Protektorátu Čechy a Morava. Frank si stanovil za úkol naplnit vize Reinhadra Heydricha v otázce tzv. konečného řešení. Státní ministr neměl svou cestu při plnění stanovených cílů - především omezení moci říšského protektora bez problémů, neboť s jeho návrhy mnohdy nesouhlasili vedoucí členové bezpečnostího aparátu v Praze. K. H. Frank zpracoval návrh nového protektorátního statutu, který předloţil Berlínu, v tomto statutu upravená pravomoc říšského protektora byla poměrně omezená. Frank počítal s tím, ţe by protektor pouze jmenoval a odvolával členy vlády, coţ by se dělo na základě jeho dřívějšího schválení. Po řadě nátlaků se mu podařilo „zbavit se“ Daluegeho, který byl od smrti Heydricha zastupujícím říšským protektorem. Při Daluegeho oficiálním odchodu z funkce pronesl předseda vlády Krejčí následující děkovný projev: „Zastupující říššský protektor (Daluege) přišel do Prahy v době pro český národ velmi těžké a kritické, vždyť Čechům pomáhal v jejich práci, jejímž konečným cílem bylo a vždy bude vítězství Velkoněmecké říše, která je také jejich velkou a věcnou vlastí.“53 Zároveň došlo k definitivnímu zproštění Konstantina von Neuratha z postu říšského protektora. Nově vzniklou Kancelář říšského protektora od 20. srpna roku 1943 obsadil Wilhelm Frick.54 Ten musel zase v Berlíně pro Himmlera uvolnit své křeslo ministra vnitra. Frick se sice oficiálně ujal svého úřadu, ale v praxi vše řídil Frank, neboť ten měl v rukou skutečnou moc, protektorův úřad byl pouhým reprezentačním orgánem a Frick v Praze nepobýval, většinu času trávil v Německu. V dubnu 1944 státní ministr Frank pronesl: „Výnosem vůdce z 20. srpna 1943 se též vyjasnilo vedoucí německé postavení v protektorátu a odstranil se dosud často škodlivý dualismus mezi říšským protektorem a státním tajemníkem.“55 Na nové pozici se Karl Hermann Frank udrţel aţ do jarních měsíců roku 1945, kdy se spolu s celou svou rodinou pokusil uprchnout z Československa, ale byl zadrţen a předán
53
GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 265. 54 FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939-1945. 1.vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEX, 1993. s. 13. 55 GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 266. 39
našim orgánům, jeho osud se naplnil v roce 1946, kdy došlo k jeho odsouzení československým soudem za válečné zločiny a vyhlazení Lidic a Leţáků. Frank byl oběšen na Pankráci dne 22. května 1946.56
56
MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939- 1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 202. 40
4 Konkurence německého a protektorátního práva 4. 1 Obecně Vznik Protektorátu Čechy a Morava se ihned od počátku dotýkal také oblasti práva. Na základě nařízení říšského ministra vnitra ze dne 3. 4. 1939 č. 5 Sbírky nařízení pro Čechy a Moravu nabývají právní předpisy Říše platné pro území protektorátu na tomto území účinnost, pokud se u nich nestanoví něco jiného.57 Cílem práva by dle mého názoru mělo být dosaţení spravedlnosti, to znamená, ţe v trestním právu by měl být dopadan pachatel a také náleţitě potrestán dle platných právních přepisů. V civilních sporech by mělo být právo přisouzeno straně, která byla na svých právech poškozena nebo zkrácena. V souvislosti s trestním právem je nutné říci, ţe Němci povaţovali za bezpráví to, co německému národu škodí. V nacistickém trestním právu tedy docházelo k odpoutání se od práva psaného a směřování stanovení skutkových podstat trestných činů dle právního citu.58 Trestný čin byl tím těţší, čím více škodil národnímu společenství. Netrestá se tedy skutek, ale pachatel.59 Jako příklad tehdejšího posuzování jednání bych ráda uvedla následující: Provokativnímu chování německého občana na veřejnosti v německém městě, pokud by k němu došlo, by německý soudce bez rozmýšlení odsoudil, došlo-li k němu v městě českém, nebyl by odsouzen tento Němec, nýbrţ bránící se Čech, a to k smrti, neboť toho vyţadovalo soudcovo národní cítění.60 4. 2 Trestní právo Dne 15. března 1939 bylo vydáno vrchním velitelem německé branné moci na území Čech a Moravy nařízení, ve kterém bylo upraveno, ţe některé druhy trestných činů jako např. trestné činy směřující proti německé branné moci nebo německé říši, k jejichţ spáchání došlo v protektorátě avšak byly spáchany osobou 57
MIŘIČKA, A.- SOLNAŘ, V. Nová úprava trestního soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH a.s., 1939. s. 2. 58 KNAPP, V. Problém nacistické právní filozofie. Reprint pův. vyd. z r. 1947 Dobrá Voda: Nakladatelství ALEŠ ČENĚK, 2002. s. 205. 59 tamtéţ s. 206. 60 SOBOTA, E. Glossy 1939- 1944. 1.vyd. Praha: Nakladatelství JAN LAICHTER, 1946. s. 133. 41
nemající říšské občanství, budou trestány dle německého práva a trestní řízení se bude konat před německým trestním soudem. V souvislosti s vydávanými nařízeními v oblasti trestního práva je nutné zmínit i dvě nařízení z 14. dubna 1939. Prvním je nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava61 a druhým nařízení o výkonu soudní pravomoci trestní v Protektrátu Čechy a Morava,62 který bylo vydáno tamtéţ jako první nařízení. Nařízení o německém soudnictví upravovalo zaloţení německých soudů, které měly na území Čech a Moravy pravomoc v trestních věcech, dále nařízení obsahovalo ustanovení zabývající se organizací a správou trestních soudů, ale například i otázku toho, kdo můţe před soud předstoupit jako právní zástupce. Ve druhém nařízení o výkonu trestního soudnictví bylo upraveno, jaké trestní předpisy Říše se vztahují na trestné činy spáchané německým státním příslušníkem na území protektorátu. Toto nařízení obsahovalo výčet trestných činů, které ačkoliv byly spáchány osobou, která neměla německou státní příslušnost, tak i přesto se na ni vztahovaly říšské trestní předpisy a byla souzena před německým soudem. Dle § 1 nařízení o německém soudnictví došlo v Čechách a na Moravě v oblasti trestního práva ke zřízení německého vrchního zemského soudu v Praze, německého zemského soudu v Brně a v Praze, německých úředních soudů v Českých Budějovicích, Brně, Německém Brodě, Jičíně, Hodoníně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci, Pardubicích, Plzni, Praze a Strakonicích. Dále vykonával soudní pravomoc říšský soud a lidový soudní dvůr. Jak jsem jiţ uvedla dřívě německým trestním soudům v protektorátě podléhali němečtí státní příslušníci, ale i neněmečtí státní příslušníci např. u trestných činů dle § 31 aţ 34 zákona o letecké dopravě ze dne 21. srpna 1936, jeţ platil pro protektorát dle nařízení o zavedení německého leteckého práva v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 26. dubna 1939.63 Německé soudy měly ve vztahu k protektorátním výlučné postavení, coţ znamenalo, ţe existovala-li nějaká spojitost v osobách nebo předmětu, celá věc se zpravidla posuzovala před německým soudem. Ty aplikovaly říšské právní předpisy, trestní řízení se řídilo trestním řádem platným pro Říši. Byl-li uloţen 61
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 111. Věstn. R. Prot. s. 231. 62 tamtéţ s. 112. Věstn. R. Prot. s. 235. 63 tamtéţ s. 38. Věstn. R. Prot. s. 32. 42
německým soudem v Čechách nebo na Moravě peněţitý trest stával se příjmem Říše. U protektorátních soudů se vyuţívalo trestního práva hmotného jen v případě, ţe neodporoval smyslu převzetí ochrany Německou říší, tento princip byl zakotven v čl. 12 výnosu ze dne 16. března 1939. Naplnil-li pachatel svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu jak dle německého tak i protektorátního práva aplikoval se takový zákon, jeţ ukládal nejtěţší trest. Dopustil-li se pachatel trestného činu, jeţ měl být posouzen dle německého práva a zároveň jiného trestného činu dle protektorátního práva ukládal se úhrnný trest podle říšského práva. Obecně platilo, ţe trestné činy neněmeckých státních příslušníků, tedy obyčejných lidí ţijících na Moravě a v Čechách, se řídily trestním právem protektorátu, byly souzeny před soudy protektorátu za vyuţití trestního práva procesního. Ovšem došlo-li ke spáchání trestného činu velezrady, útoku na říšského kancléře nebo nepřátelskému jednání proti spřáteleným státům např. Itálii, uráţce Říše či vyzývání k neuposlechnutí zákonů, pouţil se i na protektorátní občany trestní zákoník Říše. 4. 3 Občanské právo Změny v oblasti práva soukromého, kam řadíme i občanské právo, nastaly jednak v oblasti státní příslušnosti, kdy na území Protektorátu Čechy a Morava ţily tři skupiny obyvatel. Do první skupiny řadíme říšské státní příslušníky, druhou tvořili protektorátní občané a do třetí náleţeli lidé „rasově diskrimonovaní“ - Ţidé a Romové. Dne 14. dubna 1939 vstoupilo v platnost nařízení říšského ministra spravedlnosti a vnitra o výkonu soudní pravomoci občanské v Protektorátu Čechy a Morava.64 Opět stejně jako v oblasti trestního soudnictví, tak i zde existovaly dva systémy, protektorátní a říšské civilní soudy. Pro obě linie platily v oblasti občanského práva procesního bývalé československé právní předpisy. V souvislosti s občanským právem bych ráda zmínila i rodinné právo, které s občanským velmi těsně souvisí. V oblasti rodinného práva došlo k řadě změn jednou z nich bylo zavedení vládního nařízení na ochranu německé krve ze dne 4. července 1940, č. 136 Sb., toto vládní nařízení vycházelo z Norimberského
64
VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. s. 114. Věstn. R. Prot. s. 245. 43
zákona a upravovalo na koho se tento právní předpis vztahuje a také omezovalo ţidovské obyvatele protektorátu ve veřejném ţivotě. Ráda bych zmínila, také vládní nařízení ze dne 7. března 1942, č. 85 Sb., kterým se
vydávají
další
předpisy
o ţidech
a
ţidovských
míšencích
(Regierungsverordnung womit weitere Vorschriften über die Juden und jüdische Mischlinge erlassen werden), týkající se úpravy rasové otázky. V prvním paragrafu tohoto vl. nařízení bylo vymezeno, kdo je povaţovaán za Ţida. Jednak byla za Ţida povaţována osoba, jeţ měla nejméně tři úplné ţidovské prarodiče a také ţidovský míšenec mající protektorátní příslušnost, který měl dva ţidovské prarodiče a další podmínkou bylo, aby patřil k ţidovské náboţenské společnosti, uzavřel manţelství se ţidem, měl ţidovského rodiče nebo se jednalo o osobu, která se narodila jako nemanţelský potomek ţida rozhodující bylo datum 16. 9. 1935 od tohoto data se výše uvedené záleţitosti posuzovaly. Toto vládní nařízení zakazovalo uzavření manţelského svazku mezi ţidem a příslušníkem protektorátu, jeţ není ţidem a ani ţidovským míšencem s dvěma úplnými ţidovskými prarodiči. Uzavření manţelství mezi příslušníkem protektorátu, který není ţid a ani ţidovský míšenec s dvěma úplnými ţidovskými prarodiči a protektorátního příslušníka, jeţ naopak je ţidovský míšenec s ţidovskými prarodiči bylo třeba souhlasu (povolení) ze strany ministerstva vnitra. Pokud přeci jen došlo k uzavření manţelství bylo povaţováno za neplatné! Před uzavřením manţelství měli snoubenci povinnost předat před sňatkový úřad prohlášení, ţe zde nejsou výše uvedené překáţky k uzavření manţelství, prohlášení bylo činěno písemnou formou. Dle § 5 byl zakázán mimomanţelský pohlavní styk mezi Ţidem (Ţidovkou) a protektorátním státním příslušníkem, který není Ţid nebo ţidovský míšence s dvěma ţidovskými prarodiči. Dle názoru dr. Eduarda Eysselta pod tento paragraf nespadá mimomanţelský pohlavní styk arijců nebo míšenců druhého stupně s míšenci prvního stupně nebo mimomanţelský pohlavní styk míšenců prvního stupně se Ţidy.65 Dále uvádí, ţe pod tento předpis nespadají ani cizinci nebo osoby bez státní příslušnosti neboť nejsou příslušníky protektorátu. Trest hrozící za porušení zákazu § 5 spočíval pro muţe v potrestání za přečin tuhým vězením do 5 let nebo nebo ţalářem dle okolností od 1 do 15 let. Zúčastněná ţena byla vyňata z potrestání. Nařízení se
65
EYSSELT, E. Trestní předpisy v úpravě rasové otázky. Časopis Právník. 1942, č. 6, s. 165. 44
zabývalo i problematikou zaměstnávání ţen v ţidovské domácnosti. Bylo zakázáno, aby v domácnosti, kde byl hlavou rodiny ţid, pracovala ţena mladší 45 let mající protekotrátní příslušnost, jeţ nebyla ţidovkou či ţidovskou míšenkou. V ţidovské domácnosti mohla nadále pracovat příslušnice protektorátu, neţidovka a neţidovská míšenka, za podmínky, ţe dovršila 35 let a před nabytím účinnosti tohoto právního předpisu byla v pracovním poměru k této domácnosti. Ţidé měli zakázáno stýkat se s ostatním obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava. Bylo to zdůvodněno ochranou veřejného pořádku, klidu, veřejné mravnosti a bezpečnosti. Dozor nad dodrţováním tohoto zákazu mělo ministerstvo vnitra a jemu podřízné politické úřady, disponovaly pravomocí vydávat zákazy a omezení styku ţidů a ostatního obyvatelstva. Oblast uzavírání manţelství byla regulována např. vládním nařízením o příslušnosti biskupů římskokatolické církve při oddavkách (Regierungsverordnung betreffend die Zuständigkeit der Bischöfe der römisch-katolischen Kirche bei der Trauung) ze dne 26. června 1941, č. 292 Sb. Oddavky mohl na základě tohoto vládního nařízení provádět i biskup v hranicích své diecéze, dříve je prováděl farář římskokatolické
církve.
Takto
uzavřené
sňatky
(před
osobou
biskupa
římskokatolisćké církce) se zapisovaly do knihy sňatků farního úřadu dle příslušnosti bydliště snoubenců. Změnu v manţelském zákoně přineslo prováděcí nařízení k německému manţelskému zákonu vydaného dne 25. října 1941. Tento předpis přinesl značné změny do oblasti manţelského práva platícího v Čechách a na Moravě. V první části byla popsána neplatnost manţelského svazku způsobená porušením právního předpisu, ve druhé části byla upravena změna rozvodu na rozluku. Ve třetí části nařízení bylo obsaţeno mezinárodní rodinné právo, čtvrtá část zahrnovala procesní stránku rodinného práva a v páté se vztahovala na uznávání cizích rozhodnutí ve věcech manţelských.66
KADLECOVÁ, M.- SCHELLE, K.- VESELÁ, R.- et al. Dějiny českého soukromého práva. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství ALEŠ ČENĚK, 2007. s. 150. 66
45
5 Zánik Protektorátu Čechy a Morava Dne 26. dubna 1945 došlo k převzetí moci nad územím Protektorátu Čechy a Morava německou armádou. Ovšem území jiţ nemělo podobu předchozích 6 okupačních let, ale bylo ovlivněno postupem spojeneckých vojsk. Poté co Adolf Hitler spáchal koncem dubna roku 1945 sebevraţdu, stal se hlavou Velkoněmecké říše admirál Karl Dönitz. Frank se za ním vypravil, aby ho informoval o situaci v protektorátě. Na základě toho oba pánové dospěli ke stanovisku, ţe jeho zánik je otázkou dnů. Frank se tedy rozhodl nastalou situaci řešit. Vypracoval plán, který počítal s převzetím území západními armádami nebo v druhé Frankově variantě měla být moc předána do rukou české vlády. Státní ministr K. H. Frank měl opět několik variant vlád. Jedna spočívala v zachování dosavadní Bienertovy vlády, ve které by dále nepůsobili
někteří ministři, kteří z pohledu českého národa
vystupovali jako sympatizanti s nacistickým Německem např. Emanuel Moravec. Druhá Frankova varianta počítala s vládou tvořenou z dosavadních vězněných politických prominentů. Podobným směrem se ubíraly představy předsedy vlády Richarda Bienerta, které je formuloval v memorandu, jeţ bylo zveřejněno 4. května. Státní správa měla být vykonávána autonomními orgány, přičemţ Němci se v této oblasti nesměli dále angaţovat, neměli útočit na české obyvatele a v neposlední řadě mělo dojít k propuštění českých zajatců. Plánované jednání státního ministra Franka a předsedy vlády Bienerta mělo proběhnout 5. května, coţ jak dnes víme, je den začátku praţského povstání. Den 5. 5. 1945 byl koncem 4 protektorátního vládního kabinetu. Nastalo tedy bezvládí a bylo nutné tuto situaci nějakým způsobem vyřešit. Koncem měsíce dubna se na scéně objevila Česká národní rada (dále jen ČNR), která vycházela z programu košické vlády.67 ČNR byla tvořena domácím odbojem, povaţovala se za zástupce vlády na území Čech a Moravy. Chtěla převzít moc nad územím nenásilnou formou a vše se
67
Košická vláda byla sestavena v dubnu 1945 jako vláda Národní fronty Čechů a Slováků. Byly v ní zastoupeny všechny politické strany, tedy i komunistická s tím, že každá ze stran zde měla tři ministry. Na post předsedy vlády byl jmenován Zdeněk Fierlinger, jež byl členem sociálně demokratické strany. Fierlinger působil před válkou v Moskvě jako československý velvyslanec, v Rusku strávil i následujících šest let války. Místopředsednickou funkci obsadil Klement Gottwald, do dalších ministerských křesel byl dosazen například Jan Masaryk, Ludvík Svoboda a Zdeněk Nejedlý. 46
mělo odehrát v Praze v Obecním domě. ČNR přednesla v rozhlase národu prohlášení o zániku protektorátu. Celou sitaci komplikovalo vojenské velitelství Prahy a četníci, kteří se chystali na povstání. To také vypuklo, do jeho čela se postavila ČNR.68 Frank ještě projevil snahu o jednání s ČNR, ale neúspěšně. Vše se vyřešilo 8. května kolem čtvrté hodiny odpoledne, kdy došlo k podepsání tzv. Protokolu o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze, jeţ obsahovalo 9 bodů. Bylo to ujednání, ve kterém bylo upraveno provedení odchodu německých branných sil a to včetně letectva, policie, jednotek SS a celkově všech německých jednotek z Prahy a jejího nejbliţšího okolí. Staţení jednotek začalo v šest hodin večer téhoţ dne. Civilisté (ţeny a děti) měly moţnost odejít spolu s vojskem, v případě, ţe tak neučinily, byly pod ochranou Mezinárodního červeného kříţe. Němci museli zanechat zbraně na okraji hlavního města, ty následně přešly do rukou československého vojska. Totéţ platilo o letadlech, jeţ byla ponechána německou brannou silou na praţských letištích v Ruzyni a Kbelích. Němci měli stanoven zákaz jakéhokoliv úmyslného ničení zbraní, naoplátku měli právo vzít si s sebou nezbytné potraviny. Češi se protokolem zavázali k zajištění klidného odchodu německé armády. Protokol byl z české strany podepsán představiteli ČNR, za německou stranu signoval generál Rudolf Toussaint, který zastával ještě za trvání Protektorátu Čechy a Morava funkci zmocněnce říššské branné moci při úřadu říšského protektora. Německým jednotkám i civilistům byl na základě protokolu umoţněn volný průchod Prahou.69
68
EMMERT, F. Druhá světová válka: Češi a Slováci. 1. vyd. Brno: Nakladatelství COMPUTER PRESS, a.s., 2007. s. 58. 69 EMMERT, F. Druhá světová válka: Češi a Slováci. 1. vyd. Brno: Nakladatelství COMPUTER PRESS, a.s., 2007. s. 58-59. 47
6 Překonání následků nacistické okupace ve státoprávní oblasti Okupace Čech a Moravy znamenala zásah do oblasti státní správy. Z výše nastíněné úpravy dvojkolejného systému správy vyplývá, ţe vedle sebe existovali dva právní systémy-
protektorátní a říšský, coţ se promítlo i do organizace
soudnictví. Konec protektorátu tedy znamenal nutnost vyrovnat se jednak s faktickými následky všeho co se stalo v uplynulých šesti letech, ale zjevně nezbytné bylo i obnovení Československa z hlediska mezinárodního. 6. 1 Mezinárodní obnova Československa Datum 15. březen 1939 se do našich českých dějin zapsalo jako jeden ze zlomových okamţiků první poloviny 20. století. Odborníci nastalou situaci, kterou přinesla zejména Mnichovská dohoda, označují za stav ústavní nouze, důvodem tohoto označení je porušování norem československého ústavního práva. Změna nastala jednak v souvislosti se vznikem Protektorátu Čechy a Morava,
jehoţ
podkladem byl výnos vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu, ale došlo také k odtrţení Slovenska a vzniku samostatného Slovenského štátu na základě zákona číslo 1/1939 Slovenského zákoníku o vzniku Slovenské republiky. Ke změnám nedocházelo jen v oblasti státoprávní, ale i sociální, hospodářské a politické jak jsem se jiţ pokusila nastínit v předcházejích kapitolách. Nově vzniklý útvar - protektorát nebyl zpočátku uznán jak ze strany USA, které zastávalo názor odsuzijící chování Německa, podobné stanovisko zaujímala i Francie, SSSR a také Velká Británie. Ovšem změny nastaly během následujících pár měsíců, kdy došlo k uznání Slovenské republiky a to Francií a Velkou Británií, toto uznání bylo pouze de facto, ale našly se i státy, které Slovensko uznaly i de iure mezi nimi bylo například Německo. Edvard Beneš a další jeho kolegové působící v emigraci byli toho názoru, ţe Československá republika právně nezanikla a to ani odtrţením Slovenska. Beneš zastával názor v budoucnu obnovit Československo v územní podobě první republiky. V souvislosti s tím formuloval „teorii právní a politické kontinuity“ republiky. K Mnichovské dohodě, tedy její neplatnosti se Beneš vyjádřil následovně: „Nejsme Mnichovskou dohodou vázáni, jednak proto, že ústavně nikdy přijata nebyla, jednak proto, že byla nacistickým diktátorským Německem násilně a svévolně zrušena provedením tzv. protektorátu. Pro nás tudíž
48
dnes vzhledem k Německu neexistuje.“70 Svůj postoj musel Edvard Beneš prosazovat jednak mezi emigrací, na Slovensku, ale především ho čekala dlouhá cesta na poli mezinárodním, která byla zpočátku neúspěšná, změna v této oblasti nastala se vstupem jednotlivých států do války. V roce 1939 byl ve Francii zaloţen Československý národní výbor, který měl za úkol zahraniční reprezentaci a organizaci československé armády ve Francii. Národní výbor byl uznán z hlediska mezinárodního nejprve Francií a následně i Velkou Británií. Zásadní změna nastala v červenci roku 1940, kdy Velká Británie uznala prozatimní československé státní zřízení. Prakticky šlo pouze o uznání de facto, de iure byla vláda uznána aţ později. Prozatimní státní zřízení bylo tvořeno prezidentem republiky, jímţ byl Edvard Beneš, vládou a Státní radou. Diskutabilní je otázka Beneše jako prezidenta z hlediska kontinuity, tedy zda jeho abdikace byla platná. Kaţdopádně Beneš byl v průběhu války uznán za hlavu státu ze strany Velké Británie, USA, SSSR. S osobou prezidenta Beneše a londýnskou exilovou vládou souvisí i otázka tzv. Benešových dekretů, které byly vydávány v rozmezí let 1940-1945. Ve skutečnosti šlo o dekrety prezidenta republiky, jeţ byly právním předpisem rovným zákonu. Existovaly dva druhy dekretů: ústavní a beţné dekrety. Ústavní dekrety slouţily k úpravě otázek majících za následek změnu či doplnění Ústavy, kdeţto běţné dekrety zahrnovaly běţné otázky. Po návratu do Československa mělo dojít k dodatečnému schválení dekretů. Publikace dekretů probíhala v Úředním věstníku československém. Právní normy vycházely v českém nebo slovenském znění, účinnou se norma stával po uplynutí 30 dnů od vyhlášení v úředním věstníku. Návrhy dekretů byly v rukou jednotlivých ministerstev. Dále byl návrh předkádán exilové vládě. Dekrety tedy, jak si moţná myslí někteří laici, nevydával prezident Beneš, ale pouze je podepisoval, v některých případech byl i iniciátorem vzniku a nebo spoluautorem. Dekrety lze dělit dle období vzniku na dektety z let 1940 aţ 1943, které se týkaly vzniku a budování prozatimního státního zřízení a vojenských jednotek, druhá fáze byly dekrety z let 1944-1945 obsahující úpravu příprav na obnovu Československa. K vydávání dekretů docházelo i po skončení války na osvobozeném území, ty se zabývaly například německou a maďarskou menšinou, jednalo se o dektery upravující ztrátu státního občanství (Němců, Maďarů), ale i dekrety upravující
70
KUKLÍK, J. Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů: dekrety prezidenta republiky, 1940- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE, 2002. s. 23. 49
způsob nakládání s majetkem těchto osob - konfiskace nepřátelského majetku dle úpravy v dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.71 Konfiskoval se movitý i nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví jak německých tak i maďarských organizací, podniků a stran - právnických osob, ale i majetek fyzických osob německé či maďarské národnosti nebo kolaborantů. Z těchto pravidel existovyl i výjimky. Příkladem lze uvést majetek, který slouţil k uspokojování základních ţivotních potřeb, ale i zaměstnání (prádlo, nářadí, jídlo). Správou konfiskátů byly pověřeny Fondy národní obnovy. Součástí dekretu byla i úprava postupu při rozdělování konfiskovaného movitého a nemovitého majetku. 6. 2 Faktická obnova republiky a právní kontinuita Konec války datující se k 9. květnu 1945 znamenal pro zničenou Evropu dobu faktické obnovy a to i pro území bývalého Protektorátu Čechy a Morava. Několik dní po osvoboznení do Prahy přicestoval Edvard Beneš spolu s vládou Národní fronty. Ačkoliv mnozí občané doufali, ţe se vše vrátí do „starých“ kolejí, tedy, ţe se naváţe na období první republiky, realita byla poněkud jiná. Československo se začalo ubírat jiným směrem, který v takovéto podobě nekorespondoval s idejemi prezidenta Beneše. Došlo k proměně jak v oblasti národní tak i sociální. Na Slovensku se do čela postavila Slovenská národní rada, jeţ ponechala platné právní předpisy z období Slovenského štátu a to za splnění podmínky, ţe nebyly v rozporu s demokratickými principy. Území Československé republiky bylo jiţ navţdy zmenšeno o Podkarpatskou Rus, která připadla SSSR. Došlo ke zrušení protektorátní samosprávy, která byla nahrazena národními výbory. V nové vládě byly zastoupeny pouze politické strany, které za války působily v odboji. V roce 1945 bylo započato s procesem znárodňování velkých podniků, ovšem za peněţní náhradu. Obnova republiky s sebou přinesla změny i v oblasti národnostního sloţení obyvatelstva. Z našeho území byla odsunuta nebo odešla značná část obyvatel německé národnosti, jednalo se téměř o 3 miliony lidí. V
71
PAVLÍČEK,V- DEJMEK, J.- WEIGL, J. et al. Benešovy dekrety: sborník textů č.18., 1. vyd. Praha: Nakladatelství CENTRUM PRO EKONOMIKU A POLITIKU, 2002. s. 111. 50
souvislosti s odsunem Němců je nutné zmínit dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., jímţ byli Němci zbaveni československého občanství. Československo bojovalo jak na západní tak i východní frontě proti nacistickému Německu. Edvardu Benešovi se podařilo během jeho exilového působení na západě přesvědčit spojence o odvolání Mnichovské dohody, jeho snahou bylo územní navázání na dobu první republiky, coţ jak víme se nepodařilo. Další důleţitou otázkou byla právní kontinuita. V otázce trvání republiky se většina odborníků shodovala na její nepřetrţité existenci, jeţ nebyla přerušena vpádem německých vojsk na území Čech a Moravy a následnou okupací ani několikaletou samostatnou existencí Slovenského štátu. S názorem týkajícím se souhlasného stanoviska s nepřetrţitou existencí Československa nesouhlasil významný představitel brněnské právnické fakulty, stoupenec normativní školy František Weyr. Tento odborník zastával názor ztotoţňující pojem státu s jeho právním řádem, a tak se Weyrovi a jiným zastáncům tohoto názoru jevilo vydání ústavního dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čsl., nemajícího oporu v ústavní listině z roku 1920 jako důvod diskontinuity práva, ale i státu.72 Z pochopitelného důvodu komunisté se stavěl ke kontinuitě poměrů období první republiky negativně. Celá problematika se znovu otevřela po roce 1989, kdy se k celé záleţitosti vyjádřila řada právníků a také Ústavní soud ČR a to nálezem publikovaným v roce 1995 ve Sbírce zákonů pod číslem 55. Tento nález se týkal dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb.. Stíţnost byla projednávána plénem Ústavního soudu. Soud se vyjádřil jednak v otázce samotné platnosti dekretu, ale i k problematice právní kontinuity. Za základní konstrukční prvek československého právního řadu označil Ústavní soud zákon č. 11/1918 Sb.z . a n. ze dne 28. října 1918, o zřízení samostatného státu československého. Dále své argumenty opíral o ústavní listinu z roku 1920, která upravovala „princip demoktatické legitimity státního zřízení“, bylo přistoupeno k vyzdvihnutí hodnot, které jsou obsahem mezinárodního práva, práv a svobod, ochrany národnostních, rasových menšin. Československý právní řád byl uznán z hlediska mezinárodního, došlo k uznání Prozatimního státního zřízení, jeţ vzniklo dekretem č. 1/1940 a č. 2/1940 Úř. věst.
72
MARŠÁLEK, P. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KAROLINUM, 2002. s. 178. 51
čsl. Co se týče otázky, zda byl prezident Beneš skutečně prezidentem, kdyţ v roce 1938 abdikoval, Ústavní soud řekl ano, protoţe byl zvolen Národním shromáţděním v roce 1935, funkční období tehdy činilo 7 let, tedy končilo roku 1942, s tím, ţe zůstal i nadále ve funkci do doby neţ bude moţná volba nového prezidenta. Abdikace nebyla povaţována za jeho konec ve funkci, neboť byla prakticky vynucena tehdejšími okolnostmi - dobou nesvobody. Edvard Beneš během svého exilového působení vyjadřoval snahu o právní kontinuitu s dobou před Mnichovskou dohodou. Toto své stanovisko Beneš mnohokrát vyjádřil a to v prohlášení o válečném stavu mezi Československo republikou a státy, které jsou ve válce s Velkou Británií a také v amnestijních aktech. Z hlediska právní kontinuity je velmi důleţitý ústavní dekret ze dne 3. srpna 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl. V tomto dekretu byly rozlišeny tři druhy předpisů: právní předpisy předmnichovské (ústavní a jiné), předpisy vydané v letech 1938 aţ 1945 a to jak Říší, protektorátními orgány či Slovenským štátem a třetí skupinu tvořily dekrety prezidenta republiky. K platnosti dekretů vydaných v exilu bylo třeba usnesení a vyhlášení Národním shromáţdním, a to v období následujících 6 měsíců, jinak ztrácely svou platnost. Schválení těchto předpisů Národním shromáţděním znamenalo naplnění právní kontinuity. Právní kontinuitu znamenalo i kladné stanovisko Čechů k hodnotám , zásadám a návazností na dobu první republiky. Ústavní soud v nálezu vyslovil, ze Prozatimní státní zřízení vzniklé ve Velké Británii bylo legitimním ústavním orgánem státu, mezinárodně uznaným a vydávané dekrety byly projevem legální legislativní moci. Na úpravy v jednotlivých dekretech, například na zmiňovaný dekret o konfiskaci, je třeba nahlíţet z tehdejšího pohledu, kdy bylo nutné vyřešit legální cestou způsob nakládání s majetkem, zanechaným na osvobozeném území Čech a Moravy. Přičemţ hodnotícím kritériem tohoto dekteru byl nepřítelem, ten kdo vystupoval proti demokracii. Ústavní soud k dekretu č. 108/1945 Sb. řekl následující: „Vycházení dekretu z presumce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá tedy, diskriminační povahu, nepředstavuje nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace.“ ( nález Ústavního soudu č.55/1995 Sb.).
52
7 Závěr Protektorát vznikl na základě výnosu říšského kancléře Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939, který měl zaručovat autonomní postavení, coţ postupem času bylo pouze de iure, nikoliv de facto. Německá strana o formu autonomie nestála, jelikoţ jejím cílem bylo začlenění Čech a Moravy do Velkoněmecké říše. Na okupovaném území sice existovala vláda a formální hlavou protektorátu byl státní prezident, ale lze říci , ţe klíčové postavení v protektorátu měl někdo jiný, a to říšský protektor. Postupem času docházelo k vybudování rozsáhlé sítě německých civilních úřadů. V oblasti správy šlo o úřad říšského protektora a zemské úřady tzv. oberlandráty. Nebyla opomenuta ani oblast zájmové samosprávy, kde byly zaloţeny německé stavovské úřady. Podstatnou roli sehrál i vznik bezpečnostních a policejních orgánů. Celou nově vzniklou soustavu završovaly německé soudy, které byly jednak civilní, ale i vojenské. Pravomoc i působnost celé této soustavy se neustále rozrůstala na úkor protektorátních autonomních orgánů, a to samé lze konstatovat o oblasti samotného práva. S prvními týdny existence protektorátu je spjat i vznik jediné politické organizace na tomto území - Národního souručenství. S postupující válkou a samotným chováním Němců vycházelo najevo, ţe protektorát státem není, na čemţ se zhodli mnou citovaní odborníci. Příkladem této skutečnosti je pouţívání označení protektorátní namísto státní instituce. Skutečnou zkázu pro Čechy a Moravu znamenal příchod Reinharda Heydricha a jeho správních reforem, které měly zcela narušit autonomii protektorátu, coţ nebylo sloţité, neboť vedoucí místa na úřadech zaujímali jiţ delší dobu Němci. I po Heydrichově smrti bylo pokračováno v započatých reformách, na čemţ se podílel především státní tajemník Frank a nový zastupující říšský protektor Daluege. Výsledkem reforem bylo ovládnutí úřadů německou stranou a především konec dosavadního dvojkolejného systému autonomní a říšské správy. Proměny se nevyhnuly ani úřadu říšského protektora, který definitvně opustil Konstantin von Neurath a novým protektorem byl jmenován Wilhelm Frick. Důleţitou změnou bylo přejmenování úřadu na pouhou kancelář. Značně se změnily i protektorovy pravomoci, jeho role byla vlivem provedených změn spíše reprezentačního charakteru. Faktická moc byla v rukou německého státního ministra pro Čechy a
53
Moravu, kterým nebyl nikdo jiný neţ ctiţádostivý Karl Hermann Frank, jeţ na této pozici setrval aţ do konce protektorátu. S následky překonání nacistické vlády se Morava a Čechy začaly vyrovnávat jiţ během své okupace a to díky prezidentu Benešovi a londýnské exilové vládě, kterým se podařilo přesvědčit spojence o odvolání Minichovské dohody. Snaha Edvarda Beneše o právní kontinuitu s dobou předmnichovskou se naplnila v otázce znovuobnovení republiky Čechů a Slováků, nebyla však obnovena v dřívější územní podobě, neboť došlo ke ztrátě Podkarpatské Rusy. Další poválečný vývoj se začal ubírat jiným směrem neţ předpokládala většina lidí, ale tyto nastalé změny by byly tématem samostatné práce. Závěrem bych ráda vyjádřila své stanovisko k celému tématu, neboť u jednotlivých kapitol jsem se zaměřila na faktické vylíčení tehdejších poměrů a nepřipadalo mi vhodné celou situaci hodnotit. Za prvé se ztotţňuji s názorem, ţe protekotrát státem nebyl, neboť sice měl okleštěné území, obyvatele, ale nebyla zde vykonávána nezávislá moc, jelikoţ zde působila soustava německých říšských orgánů. Z historickým odstupem sedmdesáti let, je postup jednotlivých českých představitelů moţné odsuzovat či kritizovat. Téma, kterým jsem se zabývala mne přimnělo k přehodnocení mého názoru na prezidenta Háchu a Beneše a to díky získaným informacím o fungování celého systému. Měla jsem ne příliš pozitivní názor na prezidenta Beneše, který pramenil z jeho abdikace v roce 1938 a následném odchodu z republiky. Na základě zpracovávání pramenů k této práci musím přiznat, ţe ačkoliv „opustil svůj lid“, učinil v zahraničí mnoho kroků, které v budoucnu pomohli českému národu.
54
8 Resumé The Protectorate of Bohemia and Moravia is one of the most important milestones of our history of the first half of the 20th century. Although its existence endured mere 6 years, from 1939 to 1945, without any doubt it is a very wide data area which has been dealt with by a number of historians and lawyers. My task was to process certain information from quite an expansive material; the goal of this work being to educe evidence of protectorate´s legal format, its constitutional and political aspects, about the competition of both types of administration in the protectorate, and finally to deal with the occupation consequences. The work contains information on protectorate´s creation, the question of whether the establishment was in fact a state, the organization of the public authority, the status of the autonomous protectorate´s bodies, the revision of the public administration until the Reinhard Heydrich´s entry, and revisions of the public administration in 1942-1943. Also, the work includes the competition issues of the criminal law and civil law between German and protectorate laws. The whole work is concluded with the summary of protectorate´s downfall and subsequent facing up to Nazi occupation consequences, which has been connected to the until present days discussed issue of Benes presidential decrees. There has been published a wide range of variously focused specialised publications on the Protectorate of Bohemia and Moravia topic. However, not all of legal nature. I focused on publications discussing the legal issues of this time period. The Protectorate of Bohemia and Moravia was established by Fuhrer´s and Reich chancellor proclamation on 16 March 1939. This proclamation in Article 3 ensured autonomous status to Bohemia and Moravia de iure; de facto the territory was a mere autonomous dependency. There was a government and the formal leader of the protectorate was the State´s President in the occupied teritorry, however, the key figure was in reality the Reichsprotektor, Konstantin von Neurath, in the first years of protectorate´s existence. There were 4 governments – Beran´s, continuing the after Munchen rule, Elias, Krejci, and Bienert. During all this time the president was dr. Emil Hacha. The change in the area of political representation has connection with the protectorate´s establishment. There were never established diplomatic corps. Law-
55
making power lay in the hands of the government only formally. Since 1939 the National conviviality was the only political organization which had already during the first months an enomous number of members who expressed their negative attitude towards the Nazi occupation. It lost importance during the war. During the German activity in Bohemia and Moravia a wide network of German civilian authorities was built up. In the administration it was the Reichsprotektor authority and earth authorities, so called Oberlandrat. Also specialinterest self-administration was not left out when German professional authorities were established. An importnat role played the establishment of security and police bodies. This newly created network was supported by German courts, not only civilian and criminal, but also criminal court-martials. The power and sphere of action continually expanded to the prejudice of protectorate autonomous bodies. The same can be concluded about the law itself. During the war finally it became clear from the behaviour of the Germans that the protectorate was not a state, which a number of experts have agreed on. The example of this fact is the use of term “protecrorate” instead of “state” institution. The oncoming of Reinhard Heydrich and his administration revisions, which should erode protectorate´s autonomy, meant a real doom for the Bohemia and Moravia. The task was not complicated as the leading positions at authorities had been taken over by Germans for some time. The initiated revisions were carried on even after his death, which was mainly the work of the State Secretary Frank and the new Reichsprotektor Deputy Daluege. As a result of the revisions, the authorities were taken over by the Germans and the dual autonomous and Reich administration was eliminated. The change did not avoid even the Reichsprotektor authority, where a new Reichsprotektor, Wilhelm Frick, was appointed after Konstantin von Neurath´s leaving. An important change was also renaming the authority on mere “office”. The Reichsprotektor´s competences deteriorated significantly thanks to the changes and his role remained only representational. The real power was in the hands of the German State Minister for Bohemia and Moravia, Karl Hermann Frank, the former State Secretary, who persisted at the position until the end of the Protectorate. Thanks to President Benes and the exile government who managed to persuade allies to withdraw the Munich Agreement, Bohemia and Moravia have dealt with the consequences of the Nazi government already during the occupation. 56
Edvard Benes´s pursuit for legal continuity with the pre Munich Agreement time bore fruit when the Republic of Czechs and Slovaks was restored. Nevertheless, the Republic was not re-established in its original territory as the Zakarpattia Oblast was lost.
57
Seznam použitých zdrojů BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939- 1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 657. ČECH, A. Organizace veřejné správy, soudů a řízení před nimi. 1. vyd. Brno: Nakladatelství TYPOS, 1943. s. 43. EMMERT, F. Druhá světová válka: Češi a Slováci. 1.vyd. Brno: Nakladatelství COMPUTER PRESS, 2007. s. 64. EYSSELT, E. Trestní předpisy v úpravě rasové otázky. Časopis Právník. 1942, č.6, s. 164 a násl. FEIERABEND, L. et al. Politické vzpomínky I. 2. vyd. Brno: Nakladatelství ATLANTIS, 1994. s. 475. FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939- 1945. 1. vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEXT, 1993. s. 59. GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 284. HLEDÍKOVÁ, Z.- JANÁK, J.- DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. 2. vyd. Praha: Nakladatelství LIDOVÉ NOVINY, 2007. s. 570. JANÁK, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu. 2. vyd. Praha: Nakladatelství STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, 1971. s. 254. KADLECOVÁ, M.- SCHELLE, K.- VESELÁ, R. et al. Dějiny soukromého práva. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství ALEŠ ČENĚK, 2007. s. 279. KNAPP, V. Problém nacistické právní filozofie. Reprint pův. vyd. z r. 1947 Dobrá Voda: Nakladatelství ALEŠ ČENĚK, 2002. s. 239. KUKLÍK, J. Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů: dekrety prezidenta republiky, 1940- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE, 2002. s. 511. LEPŠÍK, J. Stanné právo: jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KNIHOVNY SBORNÍKU VĚD PRÁVNÍCH A STÁTNÍCH, 1945. s. 95.
58
MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939- 1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 215. MALÝ, K. a kol. Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE, 2005. s. 673. MARŠÁLEK, P. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939- 1945. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KAROLINUM, 2002. s. 347. MIŘIČKA, A.- SOLNAŘ, V. Nová úprava trestního soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH a.s. , 1939. s. 233. MORAVČÍK, C. Organizace bezpečnostního aparátu v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 16. MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 43. PASÁK, T. JUDr. Emil Hácha, (1938- 1945). 1. vyd. Praha: Nakladatelství HORIZONT, 1997. s. 286. PAVLÍČEK, V.- DEJMEK, J.- WEIGL, J. et al. Benešovy dekrety: sborník textů č.18. 1. vyd. Praha: Nakladatelství CENTRUM PRO EKONOMIKU A POLITIKU, 2002. s. 183. SCHELLE, K. Kapitoly z dějin státní správy. 1.vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1992. s. 165. SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 163. SOBOTA, E. Glossy 1939- 1944. 1.vyd. Praha: Nakladatelství JAN LAICHTER, 1946. s. 181. ŠTAJGR, F. Protektorátní a německé civilní soudy Protektorátu. Právník. 1940, č. 4, s.169 a násl. UHLÍŘ, J. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. 1.vyd. Praha: Nakladatelství OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2008. s. 799. UHLÍŘ, J.- KAPLAN. J. Praha ve stínu hákového kříže. 1. vyd. Praha: Nakladatelství OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2005. s. 199.
59
VESELÁ, J.- LEPŠÍK, J. Německé vojenské trestní řízení. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČESKOMORAVSKÝ KOMPAS, 1939. s. 166. VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 – 1943. různé stránkování.
Právní předpisy a soudní rozhodnutí Výnos Vůdce a říšského kancléře č. 75/ 1939 Sb. z a n., o zřízení Protektorátu Čechy a Morava Vládní nařízení č. 216/1939 Sb., o zřízení vládního vojska Vládní nařízení č. 317/1939 Sb., o rozpuštění bývalé česko – slovenské branné moci Vládní nařízení č. 14/1942 Sb., o nové organizaci některých ústředních úřadů Vládní nařízení č. 80/1942 Sb., o správní působnosti vlády a zastupování jejích členů Vládní nařízení č. 255/1942 Sb., o pozemkovém úřadu pro Čechy a Moravu Vládní nařízení č. 187/1942 Sb., o povinné sluţbě mládeţe Vládní nařízení č. 136/1940 Sb., na ochranu německé krve Vládní nařízení č. 85/1942 Sb., kterým se vydávají další předpisy o ţidech a ţidovských míšencích Vládní nařízení č. 292/1941 Sb., o příslušnosti biskupů římskokatolické církve při oddavkách Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o ztrátě československého občanství Nařízení Reichsprotektora im Böhmen und Mähren o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939 Vůdcovo nařízení o právu vydávat předpisy v protektorátu ze dne 7. června 1939 Nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policie v Protektorátě Böhmen und Mähren ze dne 1. září 1939 Nařízení o právu vydávati právní předpisy v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. 6. 1939 60
Nařízení k výnosu Vůdce a Říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava slouţící k provedení protektorátního statutu ze dne 22. března 1939 Nařízením říšského ministra vnitra a ministra spravedlnosti o výkonu vojenského soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 8. května 1939 Nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. dubna 1939 Výnos o civilním výjmečném stavu ze dne 27. září 1941 Nařízení říšského ministra spravedlnosti a vnitra o výkonu soudní pravomoci občanské v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. dubna 1939 Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil Nález Ústavního soudu o platnosti dekretu č. 108/1945 Sb. publikovaný pod č. 55/1995 Sb.
61
Přílohy Výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939 Po tisíc let náleţely k ţivotnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum je svévolně vytrhly z jejich historického prostředí a jejich následným zapojením do uměle vytvořeného útvaru ČeskoSlovenska došlo k vytvoření ohniska stálého neklidu. Rok od roku se zvětšovalo nebezpečí, ţe z tohoto prostoru - jako jiţ jednou v minulosti - vzejde nové nesmírné ohroţení evropského míru. Česko - slovenskému státu a jeho představitelům se totiţ nepodařilo souţití národních skupin v něm svévolně spojených rozumně organizovati, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udrţení jejich společného státu, který tak prokázal svou vnitřní neschopnost k ţivotu a proto take nyní propadl skutečnému rozkladu. Německá říše však v těchto oblastech, které jsou tak mimořádně důleţité nejen pro její vlastní klid a bezpečnost, ale i pro obecné blaho a obecný mír, nemůţe trpěti přetrvávající rušivé vlivy. Dříve nebo později by totiţ jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji zainteresovaná a spolupostiţitelná musela nest nejtěţší důsledky. Je proto příkazem sebezáchovy, aby nyní Německá říše byla připravena rozhodně zasáhnout ve prospěch zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydala nařízení, která z tohoto vyplývají. Ve své tisícileté dějinné minulosti jiţ totiţ dokázala, ţe díky velikosti a vlastnostem německého národa je jediná povolána řešit tyto úkoly. Naplněn váţeným přáním slouţiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto ţivotním prostoru, zajistit národní svébytnost německého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji proto jménem Německé říše jako podklad pro budoucí souţití obyvatelstva těchto oblastí toto:
62
Čl. 1 (1) Části bývalé Česko - Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleţejí nyní k území Velkoněmecké říše a vystupují jako “Protektorát Čechy a Morava” pod její ochranu. (2) Pokud toho vyţaduje obrana Říše, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území odchylnou úpravu. Čl. 2 (1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, se stávají německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšském občanství z 15. září 1935 (Říšský zákoník I., s. 1146) říšskými občany. Platí pro ně proto take nařízení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci. (2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy se stávají státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava. Čl. 3 (1) Protektorát Čechy a Morava je autonomní a spravuje se sám. (2) Ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše vykonává svá výsostná práva, náleţející mu v rámci protektorátu. (3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky. Čl. 4 Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava poţívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře. Čl. 5 (1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancéř “Říšského protektora v Čechách a na Moravě”. Sídlem jeho úřadu je Praha.
63
(2) Úkolem říšského protektora jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnce říšské vlády je pečovat o to, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře. (3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení můţe být odvoláno. (4) Říšský protector je oprávněn dáti se informovat o všch opatřeních vlády protektoráru a udíleti jí rady. Můţe podati námitky proti opatřením, která by mohla poškodit Říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu. (5) Podá-li říšský protektor námitky, je třeba ustoupiti nejen od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, ale i od správních opatření a právoplatných soudních rozsudků. Čl. 6 (1) Zahraniční věci protektorátu, především ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům. (2) Protektorátu se dostane zástupce u říšské vlády s úředním označením “vyslanec”. Čl. 7 (1) Říše poskytne protektorátu vojenskou ochranu. (2) Vykonávaje tuto ochranu udrţuje Říše v protektorátu posádky a vojenské zařízení. (3) Pro udrţení vnitřní bezpečnosti a pořádku můţe protektorát zřídit vlastní sbory. Organizaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda. Čl. 8 Říše vykonává bezpečnostní dohled nad dopravou, jakoţ i nad poštami a telekomunikacemi. Čl. 9 Protektorát náleţí k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti. 64
Čl. 10 (1) Zákonným platidlem je vedle říšské marky aţ na další koruna. (2) Vzájemný poměr obou měn určí říšská vláda. Čl. 11 (1) Pokud toho vyţaduje společný zájem, můţe Říše vydávati právní předpisy s platností pro protektorát. (2) Pokud vznikne společná potřeba, můţe Říše do vlastní správy převzíti správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady. (3) Říšská vláda můţe učiniti opatření potřebná k udrţení bezpečnosti a pořádku. Čl. 12 Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převezí ochrany Německou říší. Čl. 13 Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčasněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.
V Praze dne 16. března 1939 Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler Říšský ministr vnitra Frick Říšský ministr zahraničí Ribbentrop Říšská ministr a přednosta říšské kanceláře Lammers
65
Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil sepsaný dne 8. května 1945 1) Plnomocník velitele německých branných sil podepisuje ujednání o způsobu staţení všech německých branných sil inclusive letectva, všech velitelství, svazů zbraně SS, policie, a všech státně i vojensky organisovaných jednotek v oblasti Prahy a okolí. Počátek odchodu jednotek dne 8. 5. 1945 v 18 hodin. 2) Ujednání tato neovlivňuje podmínky, které byly dány těmto jednotkám od velitelství spojeneckých (amerických, anglických a sovětských bojových sil). 3) Německé ţeny a děti pokud neodejdou se stahujícími se z Prahy a okolí, stojí pod ochranou Mezinárodního červeného kříţe, který pečuje o ně a zařídí jejich odtransportování. 4) Všichni váleční zajatci spojeneckých národů a všechny internované a zatčené osoby budou ihned propuštěny a dány k dispozici českým policejním orgánům. 5) Odevzdání zbraní provede se takto: a) Všechny těţké zbraně budou odevzdány po opuštění Prahy na okraji města a převzaty od československé národní armády. Letadla zůstanou na obou letištích v Ruzyni a Kbelích. 6) Odevzdání všech ostatních zbraní bude provedeno před dosaţením americké demarkační čáry, československé národní armádě. Veškeré zbraně budou s municí a nic nebude úmyslně poškozeno. 7) K odbavení zákopnicko – technických záleţitostí (náloţe v mostech, podminování ulic, budov) určí zmocněný generál zvláštní předávací oddíly pod velením důstojníka (major Fehre). 8) Jednotky jsou oprávněné vzíti ze skladišť nutná mnoţství potravin. Zbytek bude v pořádku předán orgánům československé armády. 9) České obyvatelstvo nebude činit obtíţí odcházejícím německým jednotkám. Skončeno, podepsáno v 16 hodin. Dr. Albert Praţák Josef Smrkovský Dr. Josef Kotrlý Kpt. Jaromír Nechanský 66
Gen. Karel Kutlvašr pplk gšt. František Bürger pplk gšt. Jaroslav Kadaňka general der Inf. Rud. Toussaint
67
68
69
