Petra Nachtmanová AZUROVÉ NEVĚRY. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno,

Petra Nachtmanová AZUROVÉ NEVĚRY Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Petra Nachtmanová, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6532-9

Kapitola první Nechtěná probuzení Stočená do klubíčka vypadala nádherně kočkatě. V teplé peřině si broukala blahem a zapomínala na skutečnost. Rozhodně neplánovala dobrovolné vstávání, ale měla smůlu. Násilný čin vzbuzení se totiž uskutečnil dnes již dvakrát. Právě před chvílí ji probral šílený budící systém a krátce po půlnoci její miláček. Možná by mu i odpustila, jenže se jí do spícího režimu vetřel v dost nevhodnou chvíli. Zrovna prožívala milostný románek s ideálním mužem. S vysněným rytířem ženských srdcí, který neměl žádné chyby a špatné nálady. Ne, sny neřadila mezi nevěry. Snem se přece člověk musel vypořádat s celodenním nákladem brutální honičky za peněžním života blbnutím. Bez pěkných snů by nejspíše žila pouze polovičatě. Už se kolikrát ocitla s cizím mužem v ještě cizejším pokoji a někdy nešlo ani o žádnou místnost, kde prožívala chvíle slasti. „Vstávej! Vstávej, Emo!“ volal na ni v noci Martin, když si klidně trajdala mimo doslech jeho hlasu. Jela na černém koni, oděna do luxusních modrých společenských šatů z poslední chic kolekce Adele Leblanc. Náhle se pohodová jízda změnila v zemětřesení. Vše se otřásalo a musela se dost pevně držet, aby nespadla z koně přímo do pukající zeminy. Hluboký kráter se od ní chystal rozdělit milovaného krasavce Leona. „Miluji tě, svůdná krásko!“ „Leone, pospěš si. Přidej! Leonééé!“ stačila vykřiknout, než ji oslepil silný vítr. Něco silnějšího než láska s ní schválně lomcovalo, aby spadla a zničila veškerou nádheru. Romantického Leona už nikdy víc nespatřila.

4/37

Ocitla se úplně sama v neznámé krajině, kde řádila spousta přírodních živlů. Nepomohlo jí ani její prosebné volání o slitování ve jménu nekonečné lásky. „Emo, no tak, nespi!“ „Co je?“ probrala se a chvilku trvalo, než se přenesla zpátky do reality. „Něco blbýho se ti zdálo, křičela jsi ze sna.“ „Proč blbýho?“ „Copak já vím? Divně jsi vzdychala a pak něco vykřikovala.“ „Co jsem vykřikovala?“ „Nevím… Vzbudilo mě to.“ „Tebe přece nevzbudí ani bagr pod otevřeným oknem. Neříkej mi, že tě můj tenký hláseček vyrazil ze sna přímo do temný noci!“ „Náhodou mě minule dost hnusně probrala sekačka na trávu.“ „Ve dvě odpoledne. Vyděsil ses kvůli špatnýmu svědomí. Slíbils mamce posekat zahradu, ale nakonec si radši objednala hodinovýho manžela. Kdyby čekala na splnění tvých slibů, mohla by ti místo sekačky připravit sněhovou frézu.“ „Hmm, takhle mi připravila účet k proplacení. Pěkně jsem se prohnul. A nepřeháněj. Zrovna jsem se k ní chystal.“ „Jasně, i velký plánování naplní člověka ohromným štěstím.“ „Zase rejpeš.“ „Nerejpu. Vzbudils mě a naštval.“ „No dobře, zrovna jsem se pokoušel usnout. Během spaní se má mlčet. V noci meleš víc než ve dne. Je to možný?“ „A co jsem tedy říkala? Mě by to hodně zajímalo.“ „Fajn, já tě nechtěl rozčilovat. Volala jsi nějaký exotický jména a taky vzdychala.“ „Asi jsem vzdychala kvůli drastickýmu buzení. A možná díky prožitýmu nabitýmu pracovnímu dni. Člověk se s náloží povinností přes noc dost pere, aby mohl fungovat dál.“ „Tipoval bych to na úplně jinej druh vzdechů.“ „Erotický?“

5/37

„Ne, spíš po maratónským běhu. Ještě lepší příklad by byl po rychlý psí honičce. Pamatuješ na sousedovic Ajdu, oddechovala strašně rychle – hehehehehehehe…“ „Přestaň! Nemusíš napodobovat fenu po pořádný záletný akci. Být týden zavřená v kleci, taky běhám jak splašená a dejchám na plný pecky.“ „Já ji nenapodoboval. Chtěl jsem ti dát názorný příklad tvýho nočního projevu.“ „Můžeš být rád, že jsem ti nedávala žádný sliby, ráno bych si je nepamatovala. Hmm, víš co? Radši se znovu pokusím usnout. Je půl jedný ráno, co nevidět vstávám do práce.“ „Hlavně neusni dřív než já.“ „A proč?“ „Nerad bych se tady převaloval až do svítání.“ „Hmm. Tolerance ti nic neříká? Příště mě nebuď uprostřed noci! Ani kdyby ti připadalo, že mě unáší vetřelci na planetu slizu, jo?“ „Fajn, zase to tolik neprožívej. I mladej chlap si potřebuje oddechnout od manželky. Kdy jindy než během spánku?“ Naštval ji. Všechno rozváděl a myslel jen na sebe. Sobec! Ani ho nenapadlo pomyslet na to, jaký krásný sny by se mohly odehrávat. Raději odešla do koupelny. Usadila se na toaletu a s opřenou hlavou se vrátila do chvíle, kdy s ní muž netřásl, nespustil snové zemětřesení a uvolněně laškovala s krásným Leonem. Ten ji před projížďkou na koni něžně líbal a pevně tiskl na své svalnaté tělo. Měli společně dojet na odlehlé místo a tam… Zavrčela, spláchla, opláchla si ruce, poplácala obličej a opět zahučela do peřin. Zkoušela se vrátit do stejného snu. Nešlo to. Jenže tohle se nepřihodilo poprvé. Krásné sny se vždycky najednou utly a přišlo poznání, že se nekoná nic jiného než práce, povinnosti a občas za odměnu trochu radosti. A nejhorší na konci všeho snění byl ten odporně pípající budík. Klidně si přetrhl nitě správně tepající romantiky a uvrhl ji do vězení podivné přítomnosti. Jako nyní. „Ráno, raníčko, vstávej, štěstíčko! Uááááá!“ Nerada se potácela z rozehřátých peřin. Nejprve se pořádně protáhla a zopakovala zívací rituál.

6/37

„Martine?“ radostně se otočila po jeho jemném doteku a vzápětí zamračila. Chtivý dotek? Pche! Náhodou zabrousil dlaní na její záda, když se obrátil na bok. Marně čekala hned po ránu záblesk nečekané intimní chvilky. Milovat se místo snídaně? Možná při zavřených očích na jiném místě a s někým jiným. Ten její manželský zázrak měl půlnoc. Mírné zklamání z žádného náhlého zvratu všednosti ji zbavilo odporu k opuštění měkkého pohodlí. Rychle ze sebe odsunula zbytek peřiny a vstala. V krátké saténové košilce na ramínka nejprve zamířila k míse s ovocem. Rozkrojila dva pomeranče a postupně z nich odšťavňovačem vysávala šťávu. Vyndala si ze skříňky misku, nasypala do ní směs müsli se sušenými lesními plody a zalila mlékem z lednice. Potom se na chvíli opřela o kuchyňskou linku, hmátla po kupičce dopisů ze včerejška a začala je za občasného zívání třídit. Pět obálek putovalo rovnou do koše, dvě nalevo pro Martina a tři si strčila k sobě do tašky. Dovnitř přihodila peněženku a mobilní telefon. „Martine, vstáváš? Někdo ti volá!“ houkla nahlas do ložnice. Nedostávalo se jí však odpovědi, i přestože si s ním někdo přál mluvit po telefonu. „Martine, slyšíš? Ty to nezvedneš? Jakej nedočkavej blázen ti může volat v sedm ráno?“ „Ty!“ zahučel krátce a rychle se přetočil na druhý bok. „Co já?“ „Ty mi voláš.“ „Proč bych ti volala, když stojím pár kroků od tebe?“ „Nevím. Mstíš se za noc.“ „Já nějak nechápu…“ „Hmm, to je ti podobný. Dej mi ještě chvilku, jo?“ Víc se s ní nebavil a nic podrobně nevysvětlil. Znovu otevřela tašku a vyndala mobil. Zrudla sama před sebou. Fakt mu volala. Omylem! Přísahala, že se spletla. Asi nějak víc přitlačila, když si telefon ukládala. Ale co, snad se nezblázní. Pomyslně nad tím mávla rukou. Ostatně, první ranní pokus o svolávání mini rodinného klanu skončil vždy fiaskem.

7/37

Ráda vzpomínala na doby, kdy se o nic intimního nemusela prosit. Nebylo to tak dávno. Jejich vztah už měl mnoho pěkného za sebou. Z dětského kamarádství se vyvinula láska. Stali se z nich zamilovaní blázni, později manželé a momentálně se několik let nacházeli v neutrálním stavu. Projevoval se tím, že si každý hrál na svém písečku a nadšeně nechtěl prozkoumávat pískový hrad druhého, v domnění, že by tam stejně nic nového neobjevil. Ema se ještě občas snažila rozbouřit poklidné vody, ale žádných zázraků se nedočkala. Praktičnost, pohodlí i lenost začaly převládat nad všemi dalšími pocity a rovněž řídla slova o lásce a vzájemném citu. „Ty už mě nemáš rád!“ zoufala nahlas v jedné z těžších chvil, kdy měla všeho nad hlavu a potřebovala dostat okamžitou dávku velké lásky bez hranic fantazie. „Proč, proboha?“ ptal se překvapeně Martin, přežvykující sousto dobře propečeného kuřete. „Nic neříkáš, jenom mlaskáš.“ „Vždyť se ti to moc povedlo! Opravdu skvělý kuřátko a ty brambory chutnají tak nějak jinak… romanticky mořsky, lásko!“ Lásko dodal trochu nesměle. Možná se i styděl veřejně prohlašovat něco o lásce, protože dlouhodobě trvající vztah přestával být v dnešní moderní době „in“. Ti, kdo ho doma měli, se před ostatními nemohli moc vytahovat, aby neupadli v podezření, že si vymýšlejí. Ve druhém případě si vysloužili akorát vážná prohlášení: „Brzy vás dva stejně něco podobného potká!“ Bohužel, většinou měli pravdu. Ani romanticky mořsky neznamenalo v tuto chvíli pro Martina žádné bláznivé milování v písku, nebo hledání mušliček na mořském pobřeží v brzkých ranních hodinách. Romantika se přesouvala ke každému, dosud neochutnanému, žvanci. „Brambory ti připadají romanticky mořský, protože jsem je posypala rybím kořením.“ „Rybím kořením? Nedává se na ryby, škeble a chobotnice?“ „Ryby jsou dneska drahá záležitost. Myslím ty pravý, nenapíchaný vodou, co udělá z jedný porce kilo masa.“ „Ale rybí maso normálně obsahuje víc než padesát i víc než osmdesát procent vody, Emičko. Chceš, koupím čerstvý ryby a můžeš na ně využít to

8/37

rybí koření. My si přece můžeme dovolit koupit všechno, po čem jazyk zatouží.“ A skončili u nákupních plánů, ostatně jako vždycky. Tělo přestalo potřebovat city a soustředilo se na potřeby k přežití, a to i v nadbytečném množství. Místo vzpomínek raději odešla do koupelny s vytápěnou podlahou. Nahá prošla místností plnou barev a spočinula pod masážní sprchou. Ranní a večerní relaxaci milovala. Provoněla se masážní houbou s přírodním levandulovým mýdlem. Umyla si dlouhé hnědé vlasy heřmánkovým šampónem, pak ze sebe vše spláchla a ještě chvíli nechala proud vody dopadat na kůži. Škoda. Již dávno pominuly doby, kdy Martin jen předstíral, jak se mu strašně moc nechce z postele. Potom ji takhle pod sprchou překvapil. Potichu otevřel, aniž by si všimla, objal, líbal a něžně se s ní miloval… Těšil ji zájem a vášeň. Jenže doby vášně dávno odnesl čas. Nyní by sotva očekávala překvápko. Snad by ji vyrušil, kdyby cosi nutně hledal, ale ani delší pohled na její nahé tělo by ho neudolal k neplánovaným erotickým hrátkám. Opět dostala chuť se pokusit o zvrat. Znovu ho vzbudí! Spiklenecky se zašklebila a pokryla si prsa a intimní místa pěnou. Na břiše provedla umělecké dílo trochu šikmého pěnového srdce a láskyplně zvolala: „Miláčku, honem sem pojď. Něco se tady rozbilo.“ Poprvé ani podruhé žádná reakce. Potřetí změnila taktiku a zakřičela: „Pomóóóc, zachraň mě! Pomóóóc!“ Za pár vteřin se rozlítly dveře od koupelny. „Co se stalo?“ „Něco se tady dole rozbilo. Řeže mě to do nohy.“ „Co se může v rohu sprcháče rozbít? Možná praskla dlaždička. Já se na to kouknu.“ „Hned, jo?“ „Jo.“ Zívl. Posadil se na bobek a mžouravým pohledem zkoumal dolní pravý roh. Tak nějak počítala s následnou otázkou: „Co se stalo? Já nic nevidím.“

9/37

A právě v tento osudný moment, kdy vzhlédl od špiček nohou až k očím, se začala svůdně kroutit. „Co je? Potřebuješ na záchod? Pustím tě, stačí říct. Nemusíš vysílat mlčenlivý signály, nemusel bych si všimnout a pustila bys mi to na hlavu. Stejně tady nic není, tos udělala schválně, abych vylezl z postele.“ „Hmmm…“ – to bylo jediné, na co se zmohla a ke zdánlivě dráždivým praktikám ztratila zase na delší čas odvahu. „Jdu si ještě na pár minutek lehnout.“ „No jo… vzbudím tě.“ Slyšela, jak sebou plácl do vodní postele, až se rozvířila velká vodní bouře. S Martinem už ani nehne. Zabalila si vlasy do ručníku, ovázala tělo osuškou, vklouzla do měkkých pantoflí a přešla opět do ložnice. Nejprve zamířila do přilehlé šatny, kde si vybrala oblečení. Přehodila vše přes židli a škodolibě se usmála. „Dneska tedy usteleš ty?“ ptala se směrem k zachumlanému manželovi, kterému zpod peřiny vykukoval jen hnědý rozcuchaný ježek. K ránu mu stačil mžik a znovu zabral. „Martine? Slyšíš mě?“ Přešla na jeho stranu postele a zatahala ho za ruku. Cukl sebou, otevřel oči a pronesl to nijak hlasivky nenamáhající „Hmm“. „Vím, vstáváš až skoro za hodinu. Až vylezeš, tak ustel. Nebo vyskoč teď a postarám se místo tebe.“ „Ty máš dneska zase den. Mstíš se mi snad za noční buzení?“ „Nejsem žádná vlčice mstitelka. Jen moderní a praktická žena.“ Po dalším „hmm“ následovala velmi pomalá otočka na záda. Pěstmi rukou mnul slepené oči, zamžoural, zaostřil, zívl a důsledně se protáhl. „Ještě nejsi oblečená?“ „Ne. Pod osuškou jsem úplně na Emu,“ pronesla trošku vyzývavě, jako by to nebylo jedno. Stejně se nezajímal, jestli má už na sobě prádýlko, nic, nebo kožich. Zajímal se z praktických důvodů – neměla oblečení a ani usušenou hlavu, mohl si pospat ještě minimálně půl hodinky, než by se vydal ke společné snídani. „Emičko, já šel spát strašně pozdě.“

10/37

„Spíš brzy. V půl čtvrtý ráno. Ale na to se nevymlouvej, šlo o tvoje vlastní rozhodnutí brouzdat po netu. Za tuhle noční ti nikdo neplatí.“ „Za dnešní noc můžeš ty a postel. Já šel spát krátce po půlnoci, ale ty jsi nejdřív měla divoký sny a potom jsi dělala děsný vlny. Nakonec jsem se sebral a šel zase pátrat v počítači.“ „Hmm, to ti tak věřím. Připravil jsi mne o super sny, proč bych sebou mlela?“ „Fakticky, nevymýšlím si. Nejspíš si druhý sen nepamatuješ, to je vědecky dokázaný. Všem se něco zdá. Pořád. Jenom si určitý příběhy neužiješ, protože se ti nezabydlej na tom správným místě v mozku. Vlnila ses jak vlasy v natáčce.“ „Blbost! Chceš mne z něčeho usvědčit, abys omluvil svou závislost na pochybných webovkách. Měl jsi počkat ještě pár minut a určitě by mě všechno přešlo. Neříkej mi, že by pěkný snění mohlo trvat celou noc. Tomu by odporovali všichni vědci světa.“ „Kdo ví. Kdybych tě neznal, vsadil bych sto procent vkladu na to, že máš milence.“ „Hmm, ve snu se někdo mihl. A měl i koně.“ „Hlavně, že neměl smradlavý velbloudy a nechtěl si rozšířit stádo výměnou za tebe.“ „Jedovatej paznehte! Závidíš mi trochu snový lásky. Možná bys měl zavzpomínat i na svoje velký myšlenky – nevěra ve snech se nepočítá.“ „Nic neříkám. Jen bych si dovolil ještě pár minutek zalovit ve snech.“ „Lov si, kde chceš, já jdu snídat a ty usteleš. Víš, jak nesnáším, když se vrátím večer domů a je to celý zhňácaný. A ty se k tomu nikdy dobrovolně nemáš.“ Nejraději by každé ráno vyndala peřiny na vzduch. Občas si troufla i ve městě vystavit peřiny na balkóně. Ovšem pak našel Martin na internetu zprávu, jak kvůli jedné peřině volala ženská hasiče, protože jí ulítla díky silnému větru a zdobila asi čtyřmetrový strom. Větrání peřin probíhalo tedy při okně dokořán, rozložením na židlích a přes pelest. Chytil ji láskyplně za ruku a mrkl. „Kolik je hodin?“ „Deset sloních.“

11/37

„Snových? Jsi zlato, dáváš mi deset minutek k dobru. Já to věděl, nejsi zákeřná sadistka.“ „Žádný sny! Sloní kroky vpřed. Když pořádně natáhneš krok, stáhneš deset kroků na polovic.“ „Ach jo. Co máme k snídani?“ „Nevím co ty. Já to, co obvykle.“ „To, co obvykle minulý dva měsíce, nebo dva roky před tím?“ „Hádej!“ „Hmm, škoda. Kdy už konečně přestaneš jíst zrní a rána budou vonět smaženou slaninkou, vajíčky, toastíčky, koláčky a chleby s paštikou?“ „Pro tebe kdykoliv, já se musím snažit doživotně přeorientovat.“ „Slíbil jsem ti solidaritu.“ „Klidně ji poruš.“ „Před tebou a před sebou samým ne.“ „Hmm, proč máš vzadu v lednici poschovávaný ty klobásy, trvanlivý salám a tučný sýry?“ „Na krizovku. Může přijít kdykoliv.“ „Prosím tě, já tě nechci vůbec mučit. Odcházíš až po mně, takže si klidně nakup, co hrdlo ráčí, uvař a sněz. Za ty dva měsíce se už snad ovládnu a neokoušu tě z chuti, jak budeš provoněný smaženými vajíčky. Mňam, radši už mazej z tý postele.“ Posadil se a přitáhl si ji k sobě. Z radosti v ní hrklo. Ochotně by se nechala přenést zpět do doby, kdy je čekalo společné mazlení a škádlení pod peřinou, objímání, pusinkování a hlazení. Obětovala by i včasný příchod do zaměstnání a prostě se na něco vymluvila. Jenže nadšení z proklatě strhující blízkosti netrvalo dlouho, políbil ji sice na břicho, ale přes osušku! Jak dojemné! „Ohryzaný od tebe bych vypadal ještě hůř než teď po ránu. Četlas o tom chlápkovi veteránovi, jak ho v pečovatelským domě okusovaly myši?“ „Ne… fuj, ty máš po ránu zprávy. Já ještě nejedla. To mi děláš schválně! Minule jsi vykládal, jak vyrábějí ty kukuřičný lupínky. Týden jsem je nepozřela.“ „Nesmíš věřit všemu. Akorát tomu, co vidíš na vlastní oči.“

12/37

„Obávám se, že kdyby tě někdo viděl před snídaní stejně jako já, nepodal by ti na kraj stolu ani jednu dobrotu. A kdyby sis náhodou přál hotovou snídani rovnou do postele, tak by se stejně rozplácla s výkřikem hrůzy. Nechtěl jsi náhodou kandidovat na ranní příšeru?“ „Ha ha, máš po ránu nevtipný komentáře.“ „Snad ses neurazil?“ „Dorazil.“ Pustil ji. A prostě odešel na toaletu. Dotknout se mužského ega někdy přesáhne povolené meze a následuje mlčení. Stejně neměla čas na usmiřování. Ostatně nedošlo k žádné hádce. Znala ho, tohle prostě lehce stráví. Když se ti dva neuvidí, vyprchá malé popíchnutí jako pára z papiňáku a navečer se vrátí zase všední nálada a obyčejné střety. Úplně ničím neokořeněné, zažité, všední a nikam nevybočující. Měli by se oba snažit víc pepřit, sladit, kořenit cizokrajnými lahůdkami. Oba nějak v experimentování zlenivěli. Za necelou půlhodinku od něho odcházela s krátkou pusou na rozloučenou a pozdravem. „Ahoj večer!“

Kapitola druhá Láska v azurovém moři Nedokázala si představit krásnější místo na světě. Bělostný písek tvořil několik kilometrů dlouhou pláž. Před nimi volně šplouchalo nádherné azurové moře. Sluneční paprsky se staraly o bronzově opálenou kůži a o chuť si dopřávat lahodné koktejly pod slunečníkem. U průzračné vody a za stále krásného počasí se dokonale uvolnili a zapomněli na obyčejný život. Zpomalili obvyklé tempo. Vychutnávali si každý moment, servis exotických jídel i výlety po ostrově. Snad jen ústřice by oželela, malá ochutnávka jí stačila do smrti. Symbol lásky si představovala podstatně chutněji. „Skutečně se to všechno děje právě nám?“ „Určitě! Komu jinýmu bys to přála?“ „Vlastně všem.“ „Celý svět plný zamilovaných blázínků. Úplný horor!“ Laškovně ho bouchla zaťatou pěstí a zamručela nelibostí. „Někdy jsi fakt strašnej, víš to? Ty tvoje krutý srandičky. Děláš ze mě blázna?“ „Nedělám.“ „Děláš.“ „Nedělám. A nehádej se! Jsi moje láska, tak musíš moje názory brát se vším všudy.“ „Beru je.“ „Nebereš.“ „Beru!“ „Ne ne!“ „Tak dobře, sem tam prosadím vlastní sílu.“

14/37

„Miluji tě, krásná Dianko…“ „Neděláš si legraci? Petře, v tomhle nemůžeš používat žádný humorný triky.“ „To bych si nedovolil, andílku.“ „Taky tě miluju. Až neuvěřitelně moc!“ Levou rukou ji pohladil po tváři, pravou ji vzal něžně za ruku a políbil. Celý týden měli pro sebe. Oddávali se vodním sportům, vyjeli si na okružní výlet po ostrově a v objetí pozorovali přístaviště luxusních jachet i rybářskou vesničku opodál. Exotickým prostředím ji Petr až neuvěřitelně překvapil. Musela si hned sbalit a do poslední chvíle netušila, kam přesně letí. U moře se ocitla úplně poprvé a navíc se svou současnou láskou. Dosavadní společný čas trávili hlavně v bytě, který si Petr pronajal společně s kamarádem Romanem Štikou. Většinu času prožili schoulení v objetí. Laškovali, milovali se, bez zábran nechali proudit touhy a vášně. Diana dosud nepoznala nic tak bezchybného. Naprostou dokonalost chvilek! Trvalou sílu, bezpečí, něžnost. Lásku o nádherně sladěné melodii. Ani jeden nedokázal ovládat své vášně již pár hodin po seznámení. A ani jeden z nich nelitoval. Splnili si vše, co si o své první společně prožité noci slíbili. Každou chvíli po něm až bolestně toužila. Zároveň cítila jeho úplně stejnou závislost na prožitém čase ve dvou. „Stejně je Roman super. Nechává nám o víkendech byt pro sebe a vůbec neprotestuje.“ „Co myslíš? Dělá to jen ve svým zájmu. Našel si holku, která je blázen do trempování. V pátek večer úplně dobrovolně odjíždí a vrací se v neděli posledním vlakem. V nohách tisíce mil, v hlavě nahnáno plno nezkrocenýho větru a přemrštěnou pýchu tam ve zlatým mužským dole.“ „Roman a pod širákem? Jak tam napasuje všechny ty svoje světový značky oblečení?“ „Jo, láska dělá z luxusního maníka popeláře. Ne, křivdil bych mu. Minule tady nadával, kolik ho ty zelený hadry, ešus a pořádný boty vyšly litrů. Ono ani do lesa ho nedostaneš v oblečení ze sekáče.“ „To já bych ty prachy rozhodně nedávala do drahých hadrů, šetřila bych na vlastní byt. Pěkně oblečená můžu být i za čtvrtinu peněz.“

15/37

„Já vím. A když ne ty, oblíkne si tě přítel. Co krásnýho bys chtěla koupit na sebe? Minišatičky nebo sexy spodní prádlo?“ „Přece mě nebudeš oblíkat.“ „Radši tě svlíkám, to je pravda.“ Políbili se. Vychutnávali moře a k večeru se vrátili do pěkně klimatizací vychlazeného pokoje. Diana se krátce osprchovala a plácla sebou na postel. Petr nezůstal pozadu. Za chvilku se sehnul k zemi a zpod postele vyndal dárek. Malou dárkovou taštičku. „A až si tohle oblíkneš, už svoje vášně neovládnu ani jednu zatracenou vteřinu.“ Oněměla úžasem. Z taštičky vytáhla krabičku a v ní našla luxusní celokrajkovou podprsenku ozdobenou mašličkami a k ní pasující bokové kalhotky v romantickém stylu s kanýrem. „Jsi naprosto úžasný! Prádýlko je báječný. Moc děkuju. Jak jsi proboha trefil mojí velikost?“ „Znám tě dokonale. Každou křivku těla, každý pohyb… Poznám i tvou spadlou řasu…“ „Kecko!“ „Hmm, odhalila jsi mne. Ema mi poradila. Mohl bych si klidně dál vymýšlet, ale já bych asi u ženskýho prádla vždycky pohořel…“ „Chi chi… se ti nedivím. Víš, jak dlouho si vybírám, než mi něco skutečně pasuje?“ „Hodiny! Minimálně dvě. To taky vím od Emičky, ale nezaručuje mi, že se ti to bude úplně stoprocentně líbit, protože jsi prý mlsná koza.“ „Od tebe všechno. Do tohohle prádýlka se vpasuju za všech okolností.“ „To jsem rád. Je to úplně poprvý, co jsem holce dal něco tak sexy.“ „A já poprvý něco tak suprovýho dostala. A čím jsem si vlastně vysloužila dárek? Nemám narozky ani jmeniny, ani jsem neudělala nic extra užitečnýho.“ „Chodíme spolu přesně tři měsíce a pár drobných. Sama jsi to před několika dny říkala. Dnes nastal ten slavný den.“ Cítila se nádherně. Pomalá hudba jim potichu hrála k dalším společným okamžikům. Chtěla mu z těla sebrat každou kapku potu. Milovala jeho vůni, něžnost a ráda by mu patřila navždy. Jen vnější okolnosti jim

16/37

přetínaly pronikání do niter dvou sobě patřících duší. Pouze jiní lidé a povinnosti jim brali možnost ležet s propletenými nahými těly na posteli. Odváděli je od šepotu sladkých slůvek. Ten večer se vydali společně do města. Z klubů hrála hudba. Lidé kolem se bavili, popíjeli oblíbené drinky a smích převyšoval nad zasmušilými tvářemi. Zašli do restaurace u místního muzea. Poté seděli vedle sochy a v objetí si našeptávali krásné nesmysly. Petr náhle vstal a zamával na taxi. „Musím se rozloučit, Dianko. Potřebuji se projet. Sám.“ „Sám? No, dobře. A kdy se zase uvidíme?“ „Za hodinu. Líp za dvě. Ne, přijdu až ráno. Nebo já vlastně nevím. Nepřijdu. Už se nevrátím. Nikdy!“ „To nemůžeš. To neuděláš!“ „Musím.“ „Nechápu tě…“ Nasedl do auta a ani se neohlédl. Zapomněl na pusu na rozloučenou, na krásná slůvka i na ujištění, že tohle přece nemůže myslet vážně. Vytřeštila oči a chtěla ho zastavit. Běžela za taxíkem, ale došly jí síly. Unavená se posadila uprostřed silnice do tureckého sedu. Zírala před sebe, brečela a nechala kolem sebe projet několik troubících aut. Ať se klidně zblázněj! Ať ji klidně zajedou! Život je tak nevyzpytatelný! Před chvílí mohla každému vyprávět, jak vypadá dokonalé štěstí. Vzápětí se plácala u hnusného dna zoufalství. Najednou na ni začaly troubit snad stovky aut. Před chvílí byla ulice poloprázdná a teď tak hustý provoz. Zakryla si uši, zavřela oči a řvala: „Nééééé! Néééé!“ Diana se probrala ze spánku… Vlastně sebou pořádně trhla, až se posadila na posteli. Podivně jí bušilo srdce. Strachem. Vzápětí si uvědomila přítomnost. V posteli ležela sama. Nikdo nalevo, napravo, před ní rovněž ne. Jen uvnitř sebe se jí poslední dobou odehrávaly znovu dokola jedinečné chvíle, kdy jí bylo sladkých dvacet a měla na několik týdnů dojem, že potkala svou životní lásku.

17/37

„Hajzl jeden! Proč se začal vracet?“ bouchla hlavou do polštáře a ulevila si několikerým hlubokým vzdychnutím. Vlastně se ho nikdy nedokázala zbavit úplně. Časem ho uložila hluboko do srdce, ale velmi snadno vyplouval na povrch. I když měla v současnosti úplně jiný život. A skvělý! Od doby, kdy s Emou zašly do restaurace, kde zahlédla dokonalou podobiznu dosud mladého Petra, se nemohla zbavit snů o bývalé lásce. Prostě ji ovládl jako kdysi. Hodný, usměvavý, pozorný, bezchybný… Až na ten neukončený konec. Lhala sama sobě. Dlouhé roky ji cosi stále uvnitř užíralo. Vlastně se chtěla dopátrat pravdy. Petr Král byl Dianiným klukem pouhé tři měsíce. Poté zmizel. Ne, nikam k moři spolu necestovali. Sen byl naprostým nesmyslem. Za tu dobu stihli spoustu krásných věcí. Nebo málo? Mimo jiné zplodili Anetu. Ale ta svého „dokonalého“ otce nikdy nepoznala. Všechno se tenkrát zdálo až nehorázně ideální. A nikdo nevyslal varovný signál. Velká láska dostala pořádný úder. Petr couvl od životní lásky i vyvíjejícího se dítěte. Nikdy nepoznala větší ztrátu. Bolest se léty zmírnila, ale stále si cosi dovolilo občas ji píchnout u srdce. Petra jí dohodila Ema. Vždycky měla výhodu snadného výběru kluků díky svému staršímu bratrovi. Jenže ona nestála o nikoho jiného než o Martina Mlynáře. S ním Ema kamarádila od dětství a jednoho krásného dne se prostě vzali. Dianin románek se odvíjel stejně náruživě, akorát v rychlejším tempu a ke svatbě nikdy nedošlo. Jenom zásnubní prsten měla hozený kdesi pod postelí, v krabici s ostatními vzpomínkami na minulost. Mnohokrát ho chtěla někam odnést nebo prostě vyhodit. Jenže pokaždé ho zase vyhrabala a uložila. Jako kdyby na symbolu příslibu věčné a věrné lásky záleželo, když ke splnění nikdy nedošlo. Stejně tak si schovávala vylisovanou růži z památného pugetu. Tehdy obdržela i papírové přání – tam roky sídlila schovávaná usušená květina. Růže se rozpadávala, ale Diana si z ní nevzala příklad a nevypudila ze sebe ani kapku obdrženého moku mámení. Stále ho v sobě věznila… Do přání jí vepsal: „Něco takového nemusí lidi potkat nikdy v životě. My nic nepropásneme. Nic nezahrabeme pod zem. Prožijeme každou

18/37

minutu našich životů. Lásko, miluji tě. Pár přátel nás uvidí opojené štěstím na naší svatbě…“ Tolik sladkých slov pro nic! Raději se zvedla z postele. Budík ukazoval pět hodin ráno. Stejně musí za hodinu a půl vstávat. Petr se tehdy ani nerozloučil. Zmizel beze stopy. Porodila dceru. Naučila se žít bez kdysi milovaného muže a později se zamilovala do Honzy. S ním rovněž otěhotněla a porodila dvojčata. Honza neutekl. Vzali se. Dlouhé roky měla dokonalou rodinku. A nyní? Vrací se zpět. Myslí na Petrův náhlý odchod. Na jeho záhadné zmizení. A zase se ptá proč? Proč tak záhadně zmizel? Možná by měla zapátrat, jak skutečně žil nebo co se s ním onehdy stalo. I Ema povídala, jak k němu tohle jednání prostě nepasuje. Sice ho znala jen o týden déle než ona, ale odvážila si vsázet na jeho čisté úmysly. Nikdo nevěděl nic o době, kdy žil kdesi na Moravě. Znali ho od doby, kdy pobýval v jejich městě a měl pronajatý byt s Romanem. Nemohla se dopátrat žádných faktů o jeho skutečném životě. Dnes už jí přece žádná pravda neublíží. Měla kolem sebe spoustu milujících lidí! Měla skoro všechno, po čem kdy toužila. Až na objasnění Petrova náhlého obratu v jejich vztahu, přiznávala si. Motala se jí hlava. Chtěla brečet. Pár hodin byla doma sama a už se jí bouřila duše. Slzy se začaly drát do koutků očí. Udělala pár kroků, aby si vytáhla kapesník ze šuplíku za křeslem v obývacím pokoji. Ještě před tím zakopla o mašinku na zemi a hned na to druhou nohou došlápla na kvalitní dětské dřevěné kostky – nepostradatelnou výbavu dvou už celkem velkých kluků. „Jau. Sakra!“ Slzy prudce zabrzdily a začaly couvat. Smutek byl zažehnán. „Kdybych to tady aspoň dala do pořádku! Nic nezvládám a myslím na blbosti!“ Petr zmizel jak mávnutím kouzelného proutku. Znovu se jí v srdci tetelilo blažené „my“ – ona, dcera Aneta a synové Davídek s Honzíkem. Muže nesměla vynechat. Rodinka se všedními problémy, starostmi, radostmi a nesplněnými úkoly!

19/37

„Já jim dám tajný skladiště munice! Nedaruju jim překřikování, že všechno je zamaskováno ke spokojenosti každého rodiče!“ Osmiletá dvojčata David a Honzík jí někdy skutečně připomínala nezkrotnou bouři. Bezednou studnici malérů. Ale Dianě se vlastně ty zápasy kdo s koho nesmírně líbily. Nikdy si neužila víc legrace a dobrodružství jako od jejich narození. „Sakra! Ten hajzl Petr by se mohl konečně utopit v azurovém moři a nikdy víc se nevracet v žádném přestrojení. V žádném snu a vůbec ne ve skutečnosti!“ Se smutněním skončila. Rázně otevřela skříň v ložnici a vytáhla krabici s vysavačem. Po zapnutí se k ní nedostal žádný hluk ani šum odkudsi z neznámých dimenzí. S velkým nadšením nechala přístroj polykat drobek za drobkem a těšila se, jak si užije několik minut bosé chůze po čistém koberci. Člověk své touhy během let měnil. Nepotřebovala brouzdat v prosluněném písku a máčet se v modrém vlnobití. Netoužila prožívat denní milování na hranice vzrušení, když většinou padala do postele úplně zničená. Stačilo pár dní oddechu od zbytku rodiny a hned si uvědomovala své priority.

Kapitola třetí Náhodná setkání Dávno si myslí, že se jízda večerní tramvají podobá sjíždění schodů po zadnici. A na podzim se mění v agresivního tygra. Zatočí s rozjásanými tvářemi a naprosto vyčerpá. Pohled na večerní Prahu zpoza skel hromadného dopravního prostředku je samozřejmě víc než nádherný. Okouzlující! Trasa Příkopy – pěší zóna – Staroměstské náměstí – Pařížská a Letná. Desítky tvrdých odpružení od sedadla. Venku stovky lidí brouzdající pozdním listopadem za prvními várkami vánočních dárků. Hudba. Rychlá chůze. Chaos. Uvnitř nesnesitelné těsno. Z jedné strany nervozita. Z druhé zábavné hovory, slušňáci, potvory a nešťastný kuřácký absťáček. Jedou velmi pomalu. Dlouho stojí na zastávkách. Lidé těkají očima ze strany na stranu a často zívají při umělém osvětlení. I Ema právě maskuje dlaní rituál z únavy. Poslouchá kamarádčino líbezné švitoření a nasazuje úsměv sebeobrany. „Tak jak, Emi? Vystoupíš, nebo se mnou pofrčíš dál?“ Nikam. Spala by a nechce se jí dál. Kdosi nahoře si ovšem žádá, aby se člověk ještě dnes poměl. Hlavně ona. Ty vztlaky a nátlaky ji kolikrát dost štvaly. Nerada klamala a ještě neraději zklamávala dobré kamarádky. Na jednu stranu chce radostně zabojovat se všedností, na druhou se potřebuje zachytit a nepouštět se do změn ani pod pohrůžkou násilí. „Nevím,“ špitla Ema skoro neslyšně a otevřela kabelu, aby z ní vytáhla mobil. Hned v něm začala ťukat na seznam nepřijatých hovorů a zabalených esemeskových obálek. Možná hledala nějakou moc důležitou.

21/37

Impuls k okamžitému rozhodnutí. Hodilo by se zamítnutí. Nebo by mohla litovat. „Nevím není odpověď! A ani tvoje ukňouraný „ne“ neberu. Copak z tebe pokaždý ten souhlas musím páčit? Půl dne se těšíš, skoro vyskakuješ radostí. Po obědě začínáš vlažnět, a jak se blíží konec pracovní doby, nadšení z tebe absolutně vyprchá…“ „Tak proč se ptáš, když víš?“ „Ráda vyzvídám a ještě radši studuju lidský myšlenkový pochody.“ „Spíš průchody pod rozkvetlými branami a vzápětí pod šedivými a tmou skrz na skrz provrtanými tunely. Vlastně bych ráda šla, ráda si pokecám i jinde než v kanceláři. Jen ta únava je děsná. Divím se, že mi ještě nespadla hlava pod sedačku.“ „Neboj, brzy odpadne. Useknu ti ji a budeš mít pokoj.“ Ema se nezasmála. Stále neměla chuť se soustředit pouze na rozhovor s Dianou. Raději mačkala tlačítka od shora dolů. Kvůli ničemu. Žádné novinky nedorazily během hodiny nesledování. Únava ano. Z nezájmu okolí – manželského. „Promiň, jsem hrozná.“ „Já taky, zapomněla jsem si pronajmout gilotinu.“ „No, tak já s tebou asi jedu dál.“ „Asi? Furt váháš? Uvažovala jsem i o únosu, kdyby došlo na nejhorší.“ „Rukojmí? Já?“ „Zavolala bych tvýmu Martinovi a drsňácky si vynutila pořádný výkupný.“ Rozesmála se. Konečně uklidila telefon zpět do tašky. Zdvihla hlavu a začala si pořádně užívat přítomnosti. Stačila představa. Diana zahalená v černé kukle s pistolí v ruce a naproti ní Martin omámený virtuální netečností. Až kdyby vystřelila na obrazovku, vzpamatoval by se a začal vnímat bytového vetřelce. „Výkupný za mě? To by sis dala. Položil by ti to po pěti sekundách s tím, aby sis nechala ty fórky.“ „Nepoznal by mě. Změnila bych hlas.“ „Ženský hlasy, a hlavně ty proměněný, nebere vůbec vážně.“ „By ses divila. Tak co, souhlas?“

22/37

„Slíbila jsem návrat rovnou z práce.“ „Kecáš! Vždyť nikam nespěcháš. Děti nemáš, muž samostatně schopnej.“ „Čtrnáct dní jsem nepřišla domů před sedmou.“ „A co? Zblázní se něco?“ „Asi nic, ale není to divný?“ „Jako proč?“ „No nevím. Martin chodí domů denně kolem čtvrtý a já se přiloudávám za tmy. A to vychází o hodinu dýl než já. Ne že by si stěžoval, ale poslední dobou dost mlčí. Možná i vrba by promluvila dřív než on.“ „Hele, vrby vůbec neletěj. Netahej je do moderní doby. Hlavně, že se přihlásí o svoje manželský práva v posteli. A vůbec na utužení manželskýho blaha dva dny týdně bohatě stačej. Mno, v extra hektický době i jeden.“ „Hmm. Nejspíš se ocitám už několik týdnů hodně hluboko pod průměrem rodinný blaženosti.“ „No tak, bóže. Sex u vás zrovna taky neletí. Asi už přecházíte k duchovním velečinům.“ „Dík, ty umíš chudinku kamarádku potěšit. A zrovna včera jsem si říkala, že jsem dorazila do nejlepšího období svýho života.“ Ema Mlynářová otočila hlavu napravo a chvilku se probírala vyšňořenými vánočními výlohami. S Martinem se vzali před deseti lety. Tehdy ukazovala světu pohodových dvacet pět, on o dva roky víc. Zrovna končila vysokou školu, Martin již nějaký čásek brousil s vysokou ekonomickou v pobočce velké zahraniční firmy. Tam zabodoval a ulovil post šéfa hlavní účtárny. Ema se po skončení školy uchytila v bance. Jako inženýrská hlídka hypoték. Od začátku měli jasno v mnoha věcech – koupí byt, později malý domek nebo chalupu, rozjedou kariéru v zaměstnání a pak někdy před biologickýma kukačkama pošlou maila čápovi. Nejhorší bylo, že čas strašně letěl a Ema už skoro stála na hraně doby, kdy bylo vhodné rodit děti.

23/37

„Nemůžeš mě nechat jít do báru samotnou. Víš, že nemám moc příležitostí na úlety ze všední reality. Dneska dvojčata šílej u tchyně i přes noc. A Honza se s Anetou vrátí za několik dní.“ „Vyrojila se ti bezva šance. Rozhodně ti ji nezkazím. No tak, zase jsi mne ukecala. Vrhám se s tebou do nočního vzruchu.“ Kvůli Dianě skutečně nemohla nic kazit. Znaly se příliš dlouho. Kamarádka potřebovala uvolnění a Ema se musela obětovat. Ano, dnes odvede obřadní rituál a ještě neví, co daruje přátelskému božstvu. Nejraději by šla spát. Možná by se mohl obětním darem stát budík. Ano, skvělý nápad! „Fakt? Já věděla, že je na tebe spoleh. Neboj, Martin to pochopí. Znám ho, ne?“ „Doufám, že ne tolik jako já.“ „Přiměřeně a ani o zrnko víc!“ Obě se rozesmály a vystoupily. Rychle přešly před tramvají, kam nastupovala další várka pasažérů, na druhý chodník a tam zvolnily tempo. Večerní chodníky namrzávaly. Pára unikala od úst. Podklouzávaly se jim podrážky lehkých kozaček na podpatku. Bez řečí se chytily za rámě. Pád ve dvou znamená víc radosti než ostudy. I za cenu získání pověsti oddaných milenek. „Jsem zvědavá, jestli tam bude zase ten krásnej číšník jako minule.“ „Minule? Tuším někdy před čtvrt rokem? To by byla fakt děsná náhoda. Tobě se líbil?“ „Jsi neviděla, jak jsem se snažila mluvit a zaujmout ho? Usmíval se. V duchu si mohl nadávat na pipky mi podobný, ale navrch se choval dokonale. Trochu mi připomínal Petra. V mladším vydání.“ „Králíčka? Hmm, taky mě to na chvíli napadlo. Dian, nechtěla jsem v tobě probouzet žádný podezření. Ovšem klidně by to mohl bejt jeho syn. Udělat dítě a zdrhnout, na to byl odborník.“ „Co mu furt říkáš Králíček? Už si snad po letech zaslouží pravý příjmení, ne?“ „On? Král? Nikdy. Kamarádila jsem se s ním a věřila mu. Zradil mě tím, že po třech měsících, co jsem tě s ním seznámila, se jednoduše vypařil. Vzal do zaječích. Zajíc, králík nebo íček si můžou podat běhy.“

24/37

„Koukám, žere tě to víc než mě.“ „Beze slova opustit těhotnou, to se nedělá.“ „Hmm.“ Diana se na ni křečovitě usmála. Ema si okamžitě všimla menšího zrozpačitění. Sotva znatelného, avšak přítomného. Nic nekomentovala. Uvnitř rány pálily i po zahojení. Samotné se jí zastavilo srdce v době vzpomínání. Petra Krále jí jednoduše dohodila. Několik týdnů se radovala, jak oběma přispěla ke štěstí. A pak Diana přišla se zprávou o těhotenství. Petr se zachoval nejhůř, jak mohl. Nejprve se šíleně radoval. Ještě tentýž večer za ní Diana přišla na ženský tajnůstkářský dýchánek. S rozjiskřenýma očima líčila, jak se zachoval naprosto nečekaně – ujišťoval ji, jak čtvrt roku známosti není vůbec málo a stejně by si s žádnou jinou dítě nepřál. „A pozval nás všechny na večeři!“ vypískla tenkrát radostně Diana. „Jak všechny? Nemá jít o intimní schůzku?“ „Ani nápad. Musíš přijít ty s Martinem, kluci z party a jejich holky. A my dva budeme kralovat.“ Bylo veselo. Petr podaroval Dianu nádhernou kyticí růží a zásnubákem. Romantická idylka se rozplynula přesně za týden. „Nevidělas Petra?“ „Ne.“ „A tys ho taky neviděl?“ „Ne, ani náhodou.“ „A nezahlídlas ho ty?“ „Já? Někdy před měsícem. Půjčil si ode mě tužku a nenamáhal se s navrácením. Až ho potkáš, řekni mu o ni. Daroval mi ji táta.“ „Hmm.“ Ptala se každého, kdo ho kdy mohl potkat a vědět, kam se poděl. Všichni se po něm sháněli. Marně. Prostě zmizel beze stopy. Diana říkala, že plánoval navštívit matku na Moravě, adresu ale neměla. Neměl ji nikdo. Nač by ji potřebovali? Petr bydlel společně s Romanem v pronajatém bytě dva plus jedna a ani jednoho nezajímala rodičovská hnízda. „Mám známýho na kriminálce, zjistím ti adresu jeho mámy,“ nabídl se nakonec Roman, když se po měsíci Diana zoufalá strachy i nenávistí

25/37

sesypávala před jejich očima. Došlo totiž k zásadnímu rozřešení otázky – stalo se mu něco, nebo prostě zmizel, aby se vykroutil ze zodpovědnosti? Potom od Romana z bytu zmizely všechny Petrovy věci. Byla zrovna v práci. Viditelně nešlo o vloupačku, pachatel se vracel na místo činu a zametal stopy. „Po ničem nepátrej. Já se o něho bála. Myslela jsem, že se mu něco stalo. Mohl ho někdo klepnout a někde zahrabat. Ale takhle je to jasný. Prostě chtěl ode mne zdrhnout. Vlastně od nás.“ Tím se uzavřela těhotenská kapitola určování otcovství a lapení pachatele. Déšť zesílil. Restaurace naštěstí nestála daleko. Zazvonily na zvonek, anglicky hlásícím: „Wait, please!“ Otevřela usměvavá servírka a pozvala je dovnitř. Nezapomněla nasadit velmi milý tón hlasu a dokonalou anglickou výslovnost. „My ale nejsme z Ameriky, slečno. Klidně na nás mluvte česky.“ Diana reagovala rázně a trochu provokativně se zakřenila na oslnivou uvítačku. Přesně podle odhadu se zaměstnankyně chovala mimořádně pozorně pouze po dobu přesvědčení, že ony dámy budou turistky ze zahraničí. „Ne, děkujeme. Nám se nabídnutý stolek líbí, nemusíte se snažit najít něco „lepšího“. Skutečně jsme naprosto spokojené. Máte to tady moc pěkné!“ dodala přívětivě a zasyčela zlostí, když se dáma z restaurace odporoučela za jinými záležitostmi. Pověsily si kabáty na věšák a chvilenku postály u umělé palmy před dřevěnou pergolou. „Nějaká sucharka, co?“ „Nejsi cizinka, tak máš smůlu.“ „Vidělas tu přeočkovanou múzu, jak nám chtěla rychle nabídnout jiný místo? To svět neviděl!“ „Viděla. No, i když je tady dost nahuleno. Přes tu mlhu se dá dost věcí přehlídnout.“ „Kdyby se člověk nebránil vlastními a ještě slušnými způsoby, odkázali by ho snad někam do kouta kuchyně, aby nezacláněl přílivu eur a doláčů. Minule to tady bylo o dost lepší. Příště asi změníme lokál.“ „Di, ty jsi ukázka porodu bojovnice za spravedlnost. Umíš se v pravý čas zakousnout do pořádně vypasenýho Ježíška a nepustíš, dokud nemáš!“

26/37

„Mažeme tedy radši na místa ke stolu, nebo budeme muset odfrčet. Znáš to o tom štěstí? To platí i o spravedlnosti, klidně upláchne bez varování.“ Obě zmlkly, protože se k jejich stolku řítila servírka s čistícími prostředky. „Prosím o chvíli strpení.“ Obě přikývly a ustoupily ke kraji stolu. „Minule tady taky tolik hulili?“ „Vzdoušek byl o dost lepší. Co naděláš, hlavně že máme teplo.“ „Máme štěstí na stůl u krbu. O tom se mi ani nesnilo.“ „Mně se v noci snilo ještě o dost líp.“ „Z absence zástupce mužskýho kmene?“ „Z nedostatku hormonu úklidosteronu.“ „Nechápu. Nemáš co na práci?“ „Na jednu noc. Představ si, doma naklizeno, vypráno, navařeno. Víš, jak se mi usínalo? Nemusela jsem myslet na to, jak vydrhnu koupelnu, utřu nádobí a připlul mi do snů božskej klid.“ „Božskej? To sis asi užila dost nudy, ne? Co takhle něco hříšnýho?“ „Vlastně se tam ďábel taky mihnul. Měl sexy prádlo a rohy. No jeden roh, pořádně vztyčenej. A pak se přeměnila jeho maska na obličeji.“ Řeči ohledně posledních útoků meziplanetárních sond přeťala dlouhovlasá elegantní blondýna. Právě doleštila čistícím přípravkem v rozstřikovači stolek a odnášela poslední kousky nádobí po předešlých hostech. Následovalo napjaté ohlédnutí – tak jo, nebo ne? Stolek jim už patří, nebo se přištráduje s novým prostíráním? Mezitím přiskočila druhá blondýna. Pro změnu krátkovlasá. Usadila je ke stolku a zašveholila zažitým reklamním hlasem: „Přejete si jídelní lístek?“ „Hodily by se i jiný lístky. Dejte to sem, vlčice potřebují doplnit vycí jouly!“ „Ehm?“ Diana nečekala na pochopení z žádné strany a vyrvala ženě obě menu v hnědých koženkových deskách se zlatým nápisem „Zlatá puška“ (toť drahocenný název staropražské restaurace se zlatnickými cenami a jinak vším dřevěným, krom zaprášené flinty na stěně).

27/37

Obě rozevřely desky a začaly brouzdat nabídkou jídelníčku. Mladá obsluhující se totiž nevzdálila, ale čekala přimáčknuná k hraně stolku s bločkem a propagační propiskou, co z nich vypadne za přání. „Dáte si něco k pití?“ „Víno. Červený a celou lahvinku.“ „Mohu vám nabídnout Cabernet Sauvignon, Rulandské, Old Porter, Frankovku, Svatovavřinecké…“ „Kromě Pottera cokoliv. Nebo ty máš nějaký zvláštní přání, Emi?“ „Dám si co ty. Třeba nějaký to moravský.“ „Dobře, dámy. A nebojte se, to není Harry Potter, ale Old Porter,“ uculila se mladice, zachichotala a tak trochu se zasnila (nejspíš nad čarodějnickým učněm). „Potter nebo Porter, ani jedno mi nesmí aspoň rok přes práh. Děti se mi z toho potetrovali a nemíním je dobrovolně následovat.“ Diana opět zaperlila. Ema ji v duchu zalitovala. Ságu o mladém čarodějnickém učni začala nedávno dvojčatům předčítat. Ne, nedočetla ani jeden díl. Vyřešila to koupí DVD a omlouvala sama sebe, jak zanedbává děti (před narozením si slíbila, že jim bude každý večer předčítat knihy a k televizi je pustí maximálně na hodinu denně). Jenže ty tlusté knihy by četla až do jejich plnoletosti tím stejným pomalým, vypravěčským a dokonalým projevem. Chvála moderním vymoženostem! Nestačily si ani prohlédnout nabídku. Vrátila se sympatická blondýna (o ždibec lepší než ta první, vítací), přinesla sklenky a nalila víno. „Vybraly jste si večeři?“ „Obě si nejprve dáme slepičí polévku s játrovou rýží. A pak Ema mexickou směs. A mně ji taky naservírujte… Nebo, nemáte náhodou kraba?“ „Kraba? Ten je pouze na objednávku den předem.“ „Aha. Minule nám tady jeden mladík nabízel kraby. Vlastně několika stolkům, tak jsem si myslela, že to jde i hned… No, ono se to stalo tak před třemi měsíci, tak ty potvory asi došly.“ „Ne, nedošly. Pořád je máme v nabídce, jen se musí objednávat předem.“

28/37

„Aha, pravděpodobně si je někdo přál a pak si to rozmyslel a musely se rychle udat. No, to už by nevypadali napůl živí, kdybyste je zmrazili a ohřáli.“ „Ehm, u nás se na talířích nic nehýbe… tak tu mexickou směs pro obě?“ „A číšník na objednávku by nebyl?“ „Promiňte, nerozumím vám…“ „Ne, neděste se. Minule tu obsluhoval jakýsi mladý kluk. Petr se jmenoval. Byl moc sympatický a dokonalý po všech stránkách. S vámi asi neslouží, že?“ „Bohužel. Pravděpodobně máte na mysli předešlý personál. Víte, před měsícem a půl se měnil majitel i se zaměstnanci.“ „Hmm, tak se ho už nedopátrám.“ „Zeptám se, jestli na něho není kontakt.“ „Nemusíte, to není důležité.“ Odsouhlaseno. Objednáno. Nechaly polorozpačitou ženu odejít za požadovanými talíři. Dolily sklenky vínem. Ema se konečně dostávala ke slovu. Vlastně ji Diana dost překvapila. Lezla jí snad na mozek chvilková samota? „Že sis chtěla poručit kraba, mě mírně šokovalo, ale žádost o číšníka daleko víc.“ „A proč ne? Copak někdo zakázal vyzvídat?“ „Vyzvídat? Na co bys chtěla toho mladíka?“ „Neboj, nezapalujou se mi lýtka jiným směrem. Jen jsem se ho chtěla přeptat, kolik je jeho tatínkovi let a jestli s sebou náhodou nemá jeho fotku.“ „To ti tolik vrtá hlavou, jak se mu podobal?“ „Vrtá. Ne tolik. Ne na umření. Rozhodla jsem se ale přeptat. Po tý lahvince by mě odvaha určitě neopustila.“ „Chceš se vrtat v minulosti?“ „Vrtat ne, jen ji trochu pročistit… Ále, přehoď radši téma. Není tu a nebude. Zmizel beze stopy.“ Možná ne. Diana si to uvědomovala docela dobře – stopa je tady. Stačilo pověřit mladou holku zjištěním adresy nebo telefonu a mohla se zeptat. Trapas! Neobyčejný trapas. Zavolala by mu. Vykoktala, co chce, a mladík

29/37

by položil. Možná by si myslel, jak po něm jede a bojí se jednat na rovinu, a to by byl daleko větší průšvih. Sešli by se a možná by se neovládla. Minulost občas dost nedobře vyplave na povrch. Objeví se jako mrtvola na hladině. Vyděsí. Poskytne fakta. A zase v tichosti zmizí. „Dianko, jestli myslíš, že by ti nějak pomohlo si s tím klukem promluvit… Praha je vlastně malá. Obejdeme několik restaurací a barů a to by byl v tom čert, aby se někde neobjevil. Je mladej, určitě ho Praha neomrzí tak brzy.“ „Nevím… nevím, proč se mi vzpomínky na něj poslední dobou vrací. Mám přece úplně novou rodinu, milujícího muže. Dvojčata. Anetu. Je už tak šíleně dospělá! Co když jsem po něm pátrala málo? Mohlo se mu něco stát. Ty věci tenkrát mohl přijít vyzvednout kdokoliv, stačilo mít jeho klíč. Co rodiče? Máma potřebovala věci svýho zesnulýho syna doma.“ „Neblázni, nemysli na takový věci. Je to už tolik let…“ „Skoro devatenáct. Záhady by se měly řešit. Aneta by měla poznat vlastního tátu. Aspoň vidět jeho hrob…“ „Ale za jakou cenu? Momentálně fungujete jako super rodinka. Aneta s tebou nikdy netrpěla nějakým syndromem ztraceného otce. Vypadá stále dost v pohodě, vše řeší rozumně. Chceš jí sebrat nebo nahlodat tu jistotu v sebe samou?“ „Nevím, já fakticky nevím. Asi se chci vrtat v něčem, co by mělo spát. Jenže, proč se mi stále vrací myšlenky na pátrání po Petrovi? Není to snad nějaký znamení osudu?“ „Já Petra spískala. Co kdybych ho vypátrala sama a prozradila výsledek jen v případě, že to nikomu z vás neublíží?“ Diana pokrčila rameny a vracela se k minulosti. Zůstala bez Petra, co když ztratí i Honzu? Čert by se měl nechat spát. Těžko z něho udělá anděla. Ale tenhle nápad nechtěla úplně zamítnout. „Možná jsem měla vyrazit do tý Paříže.“ „Hmm, tos měla! Neodolatelná Paříž. Dokonalý doplněk žití pro snílky a romantiky. Kouzelná, léčivá… Ani náhodou bys tam nemyslela na minulý roky. Stejně jsi dobrá, žes poslala muže s osmnáctiletou dcerou na zájezd místo sebe. Netvrď mi, že tě to ani trochu nemrzí…“

30/37

„Aneta si výlet zaslouží víc než já. Navíc by nevydržela s našima raubířema. To jí nemůžu udělat.“ „A sobě?“ „Leccos překousnu.“ „A zubař si pak mastí kapsy!“ „Co povídáš, kdy já zašla naposledy k zubákovi?“ Před měsícem! Pravidelná roční kontrola. Zubní sklovina ji zklamala nad očekávání. Do jedné stoličky s malým kazíkem pan zubař Netík zavrtal a upadlo půl zubu. Druhá vada na zdraví se usadila mezi předními zuby dole. Studená voda ji ničila víc než vlastní úkon. A vrcholem útrap se stalo odstraňování zubního kamene! Dřív jí to šťourali mechanicky. Rovněž děs, ale k přežití. Od doby, co se zubař vybavil pomůckou, která šťourala s větší precizností a pořádným proudem vody, by si raději nechala vrtat kdeco. A o kousání by mohla psát populárně psychologickou literaturu. Kousalo taky kdeco. Hryzalo. Ládovalo se. Nechávalo po sobě neforemný, dál neupotřebitelný hnus. „Vidím, jak se ti vrací nálada.“ „Stačí i vzdálená připomínka zubů v puse a nadskakuju jak veverka na hopsacím míči.“ „Možná i na trampolíně – budeš pěkně přežvykovat, nesou nám pořádný žvanec!“ Pustily se do jídla a do pití. Stupeň hlasitosti jejich smíchu se s každou hodinou zvyšoval. Život nebyl zase taková nuda, když v těle místo krve kolovalo chutné víno.

Kapitola čtvrtá Schránka s miminkem S vínem v krvi se ale směje! Ema se smála úplně všemu a nejvíc chlapovi s cigaretou na zastávce – neví, jak se jí podařilo vystoupit. Právě házel vajgl na zem, když se mu rozchechtala přímo před očima. „Došla, co?“ Chechtala se tak bláznivě, že se akorát zmohl na kroucení hlavou. Jak je tohle možné? Ženská nasáklá alkoholem skoro do němoty. Ale nemlčela. Bavilo ji vydávat zvuky. Hlasitě! A vůbec – ožralá byla jen vnějškově. Uvnitř se cítila střízlivá jako krabička rumových pralinek. Zatím moc nepřemýšlela nad faktem, jak se po počátečním těžkém rozhodování ocitla ve společnosti Diany až do dvou do rána! A měla ránu. S vínem v žilách se pěje. The man you love. Il Divo. Krasavci. Milovala by je jednoho po druhém. I vdaná! Milovaný muž momentálně podřimuje. Tak co by s ním vyváděla? Nebo sedí u počítače. Hledí na kurzor myši a kliká, kliká, kliká… A možná se zaobírá vlastním já míň než těmi anonymními. A směje se. Blaženě! Ostatně jí se úsměvy rovněž samy derou na obličej. Možná se trochu třesou. Nadnášejí. A spočítají jí to, když si je vynutila dopingem z celkem slušně cenově dostupné lahve. „Od zejtra nečaruju a normálně vstávám do práce!“ Škytla. Přimhouřila oči a zamrkala na schránku. Nevybral ani jeden leták! Mizera! Trošku se zakymácela. Ne, skutečně nebyla jak dělo. V náladičce. Hloupoučké, naivní a snadno stravitelné ukázce jednoduchosti. Zvrkla se jí noha na podpatku, a tak první zásah klíče do zámku listovních zásilek celkem slušně minula.

32/37

Druhý pokus. Trefa do šedého s jmenovkou. Až pak klíč vnikl správně. Zatočila se s ní celá půlka vlastního světa. Ve schránce objevila časopis Miminko. Motivace pro plnohodnotný rodinný život! Z titulních stránek k ní vždy vzhlížela ta dokonalá děťátka, nejkrásnější na světě. Pěkňoučká, hlaďoučká, čisťoučká, usměvavá, přiměřeně baculatá a vychovaná. Zase jeden vtípek. Stoprocentně Blančin. Ta denně soutěžila na netu o ceny nejrůznějšího druhu a už jí kolikrát říkala o možnosti zaslání ukázkového čísla zdarma. A tak se podle její rady nedivila, když se jí něco nečekaného objevilo v poště. Občas jí dorazily vzorky krémů, tampónů, zázračných dovolenkových nabídek. Nechyběly ani dotazníky, výhodné akce a super slevy. Jenže na ty tahy s miminky neskočí tak snadno. Před svatbou často uvažovala o dítěti. Hned po svatbě méně často, a jak šel čas, skoro zapomínala, že by ze sebe mohla vydolovat nějaké mateřské pudy. Ostatně okolí ji spíše vyzbrojovalo účinnou obranou proti všem dětem světa. Párkrát viděla scénky, co jí ježily vlasy na hlavě. Stačilo absolvovat krátkou venkovní procházku. V okolí se hbitě množily páry. Procházela kolem kočárků, odkud na ni nevykukovaly žádné nevinné růžovoučké či modroučké roztomilé dětičky, ale Emě se zjevovaly v podobě vřeštících monster. Pche, kde se schovávala sladká miminka spokojeně požužlávající dudlík a spící naducané tvářičky? Místo toho tady čekaly uječené, vřešťovité hlasy. Nezkrotné malé bytosti, kterým se nikdo nemohl opovážit vytknout ani puntík čokolády na tváři. Ano. Měla nejvyšší čas rozmnožit jejich rodinou dvojčlenku. Jenže se s Martinem prostě stali ve společně stráveném čase sobci. Nikdo nechtěl ze svého času moc obětovat pro druhého, natož pro třetího nebo čtvrtého. Po schodech vzhůru do bytu se jí zatemnilo. Mozek utlumil činnost a vzchopil se na poloviční úvazek až po odemknutí. „Ahoj Marťánku, zdržela jsem se,“ zavolala hned po vniknutí do předsíně. Z místnosti za otevřenými dveřmi od pokoje se ozýval smích. Uvolněný. Nefalšovaný. Překvapující. Patřil Martinovi, který ho s veškerou péčí

33/37

a snad i láskou věnoval obrazovce napevno přiškvařené k internetovému dění. Zamručela a soukala ze sebe boty. Dnes je nenarovnala přesně vedle sebe a ani trochu úhledně. Zapotácela se. Zamotala se jí hlava, ale jen se zasmála. S troškou potíží se vysoukala z kabátu a vlezla do chlupatých pantoflí s nášivkou kočky v pelechu. „Marťasi, ty mě neslyšíš?“ Ne! Neohlídl se. Smál se. Jejím směrem však ani nehlesl. Plížila se tedy za ním se super plánem. Jakmile se přiblížila, nejprve vypnula mikrofony, z kterých zněla jakási rádiová vlna techno hudby. „Odkdy posloucháš techno?“ zakřičela na něho, když se s tím vypnutím nadměrně hbitých rytmů vymrštil ze židle, přecvakl obrazovku a znovu spadl na zadek. „Co vyvádíš?“ „Zase jdu pozdě, promiň.“ Začala mile a chovala se, jako by to předešlé vůbec neproběhlo. Vtiskla mu pusu na rty. Krátkou. Přátelskou. Bez dalších závazků intimností. Roztomile se usmál, vpil se jí do očí svými namoženými očisky a odpouštěl s obehraně známou noblesou. Zapomněl, čím ho rozdráždila. Osvobodila ho od dunících bubnů a rytmu vyvolávajícím extázi. „Nic se neděje, lásko. Jak ses měla?“ „Fajn. A ty?“ „Jako vždycky.“ Oplatila mu úsměv. Objala ho zezadu kolem hrudi a sklonila se k jeho hlavě. Nenápadně se rozhlížela po jeho obrazovce, dokonale zamaskované neutrálními čtecími rituály. „Táhne z tebe zima, kočko drahá,“ zazubil se a poplácal ji po dlani. „A víno.“ „Bylas ve sklípku?“ „Do sklepa jsi měl jít ty! Pro cibuli.“ „Hlavně se neptám na značku.“ „Neboj se. Vinětu jsem absolutně nezkoumala. A kdybych z ní uměla dobře číst, mohla bych odhadnout aspoň věk toho fešáka číšníka. Žárlíš?“ „Já? Proč?“ „Jen tak.“

34/37

„Jsem rád, že ses bavila. A taky ta, která mi klid dala, dnem i nocí žvanila, krásná, bláhová Diana…“ „Nezpívej! Bože. Nehraju si s tebou. Jak víš, s kým jsem trávila čas? Jo, společnost mi dělala Diana.“ „S nikým jiným po večerech netrajdáš.“ „Jak ne? A co Kamila, Blanka nebo Iveta?“ „Dobře, přiznávám se. Volala mi. A svatosvatě slíbila tvoje navrácení v mezích možností schopnou vlastních výstupků po schodech.“ „Hmm, zrádkyně. Hrála přede mnou divadýlko, jak moc ti nemám dávat vědět. Žvanila něco o únosu a podobný kecy.“ „Bála se…“ „O mě?“ „Ne, o mě. Abych tady nečekal a nebál se klikat do klávesnice, když se mi nebudeš vracet.“ Postávala za ním, objímala ho kolem krku a klátila s ním ze strany na stranu. Mohla by mu zazpívat ukolébavku v trochu rozvlněném podání. Přála si ho vcucnout do sebe. Mít ho. Jenže Martin se choval, jako by se ho snažila uškrtit. Křečovitě se usmíval. Snažil se zachraňovat myš, co se tak zlehounka posouvala ke kraji stolu. Přála si ji shodit na zem, aby se sehnul a mezitím mohla udělat klik na enter a dostat se pak do té zajímavé chatové místnosti, co tak nenápadně mrkala dole z lišty. Jeho zatracený dokonalý postřeh! „Ehmm,“ zakuckala se a připitoměle usmívala. Opilá měla odvahu. Vypadala jako promyšlená bomba. Útok do středu nepřátelského území. Jenže to trvalo pár sekund, snad zlomek sekundy. Za chvíli by neodpřísáhla, a ráno už vůbec, co tady předváděla, aby chytila nějakou tu rybku z modrého rybníka slov. „Něco ti přinesu.“ Znovu ho políbila na tvář. Už mu něco muselo být nápadné. Jak si ho tak opusinkovává a občas se i sotva trefí tam, kam se má. Odcupitala o pár kroků, vzala časopis s miminkem a strčila mu ho před obličej. Zrovna ve chvíli, kdy se bleskově snažil dokončit odpověď na blikajícího maskovaného zaháněče všednosti. „Mrkej! Hezký miminko, co?“

35/37

„Emi, přece nechceme dítě. Zatím.“ „Nic neříkám. Ale je hezký, ne? Holčička. Růžovoučká. Kluka nechci, to ti řikám předem.“ „Fajn, jak to asi zařídím?“ „Budeš jíst to, co chutná mně. Vyvaruješ se hlasitému chrápání a… Co to je, ta Azurová síň?“ „Skříň. Nic pro tebe.“ „Ty tam někoho znáš?“ „Ne, proč?“ „Tak proč tam ťukáš ty zprávy?“ „Jen tak.“ „To je divný, ne?“ „Proč? Jen tam mrkám, co se děje.“ „Netajíš mi něco?“ „Já? Snad ženský jsou plný tajemství. Co by tě na mě mohlo ještě překvapit?“ „No právě. Sotva něco. Ale kdyby jo, muselo by to být bombový. Pořádnej výbuch. Bum. Prásk! Ratatatata!“ Majzla ho Miminkem přes hlavu a donutila ho vzít časopis do rukou a koukat na střední stranu plnou rajských miminčátek. Tvářil se nešťastně a zmateně. Polykal vlastní rozpaky a najednou začal hrozně škytat. „Někdo na tebe vzpomíná,“ uculila se a rovněž škytla. „Hmm, koukám. Oba na sebe navzájem. Emi, to mimino myslíš vážně? Já bych…“ „Víš co? Nic neříkej a dej mi to!“ vytrhla mu časopis z rukou a udělala protestní krok vzad. „Taky tě miluju.“ Ozvalo se z jeho úst místo dalších slov dobře naladěné diskuze. Znovu škytla. Martin mezitím udělal pár kliků prstem a obsah zmizel. Dal počítači oddech. Zvedl se ze židle a pokoušel se ji obejít. Napřímila se místo pokusu o sblížení a odtáhla. Zamračená. Ta jeho slova. Zněla obyčejně. Všední rutinu ale doposud nenáviděla. Stála o klid. O svoje nalezené štěstí v sériovém obalu.

36/37

Přešla kobercové území a znovu klapala podpatky o parkety. Zastavil se v předsíni a koukal na ni. Žádná vyzývavá gesta. Praktická část domácnosti. „Uvařím ti tvýho zelenáče a sobě kafe. Půjdu spát až po půlnoci, ale počkám až usneš.“ Bezva. Byl tak převelice hodný! Odklidí ji z cesty a bude se bavit. Dobře, dneska už je trochu přetažená, ale zítra prozkoumá, co ta zatracená Azurka znamená. A běda tomu, kdo se pokusí svést jejího miláčka. Ani virtuální nevěře nedá šanci!

@Created by PDF to ePub