Petr Eidler JEN VRAH MLUVÍ PRAVDU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Petr Eidler, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2010 ISBN 978-80-243-5036-3
I. Jako soukromé očko a majitel detektivní agentury Man in Service, jejímž jediným zaměstnancem a šéfem jsem já sám, neřeším moc dramatických nebo veselých případů, které bych mohl dávat k dobru třeba při příležitostném setkání s bývalými spolužáky a spolužačkami z gymnázia. Když už se upřímně přiznám, že ještě stále dělám toho privátního detektiva, mezi ostatními, většinou už zastávajícími dobré manažerské posty, to vzbudí pobavený úsměv, někdy i neskrývaný soucit. Každopádně vždycky zazní prosba, abych něco vyprávěl ze své praxe. Mám dost fantazie, takže vyhovím, ale s realitou to nemá mnoho společného. Jediné, co odpovídá pravdě, je postava mého příležitostného parťáka pana Lály. Všiml jsem si, jaké budí mezi posluchači sympatie, i když ho líčím takového, jaký je. To je jediná věc, která mi nejde na rozum, vysvětlit se však dá snad jen neumělostí mého vyprávění. Komické jim přijde i to, že mu říkám pan Lála, jako kdyby to oslovení bylo něčím zvláštní. Poznat ho osobně, nemohli by ho titulovat jinak. Ovšem tento případ, který bych snad mohl jednou dát k dobru při posezení s dávnými kamarády, začal stejně nenápadně a plíživě jako nynější ekonomická krize. Banky se zničehonic kácely jako domky z karet, akcie a burzovní indexy klesaly ke dnu, výsledky hospodaření se pohybovaly v červených číslech, krachovaly velké automobilky, propouštělo se a obyčejní lidi jako já začínali mít u nás hodně hluboko do kapsy. Prostě i naše zemička byla a je součástí globálního světa. Pro to, co se dělo, jsem měl svoje soukromé vysvětlení. Jednak, že na manažerských postech sedí ti nesprávní frajeři, jejichž jediným kapitálem je nebetyčné sebevědomí, arogance a touha urvat pro sebe co nejvíc, a pak to, že tržní ekonomika přestala být tržní, konkurence je mizivá, když většinu světa svírá v hrsti pár celosvětových monster, tunelovaných navíc zevnitř vlastními zaměstnanci. Ale to bylo tak všechno, co jsem mohl s tím srabem dělat. Zpočátku to opravdu vypadalo tak, že vzhledem k mé živnosti padne za oběť krize i moje osoba. Jestli začnou lidi šetřit, tak nejspíš tyhle služby budou první na řadě, které odškrtnou. Počítal jsem s tím, že když nějakému chlápkovi začnou pučet na čele parohy, nenajme si už detektiva, aby zjistil, s kým mu drahá zanáší, ale vyřídí si to s ní. První kvartál roku byl opravdu plonkový a bylo to o to horší, že se nám s Kateřinou zrovna narodil první potomek, kluk. Dali jsme mu jméno Jan. Kateřina, jinak tisková mluvčí na pražské kriminálce, byla na mateřské a potřebovali jsme každou korunu, tím spíš, že výše státních příspěvků byla spíš níží. Nebyli jsme svoji, žili jsme na psí knížku. Během zimních měsíců krize jsem skutečně zaznamenal méně zakázek a naše finanční situace hrozila katastrofou, ale pak se to přece jen začalo zlepšovat. Paradoxně čím šla ekonomika víc z kopce, tím mi přibývalo kšeftů, jen za málo peněz. Byly to vlastně takové spojité nádoby. Rostla kriminalita, v supermarketech se kradlo jak o závod, množily se případy vloupaček do soukromých baráků a poškození ne vždy spoléhali na policii, že dopadne pachatele i s ukradenými šperky či drahými fáry. Tohle teď byla moje nejobvyklejší práce: chodil jsem po zastavárnách a starožitnostech a hledal ukradené cennosti, objížděl jsem vrakoviště a vyptával se po zmizelých bourácích. Začal jsem se pohybovat v blízkosti lidí, kteří byli spíš pod hranou zákona, než těsně nad ní; drobní překupníci, zlodějíčkové, kšeftaři, kteří uměli vyžít za jakékoliv situace, jen přizpůsobovali metody. Kvůli úspěchu svého pátrání jsem byl nucen mluvit jejich řečí a předstírat, že jsem jedním z nich. Podle Kateřiny se to projevilo na mém slovníku a chování. Pak se objevil další typ zakázek. Aby si uchovaly životní standard, začala spousta dříve bezstarostných a veselých slečen a paniček hledat zdroje jinde než u svých milenců či manželů. Buď se pak samy dostaly do svízelné situace a hledaly diskrétní pomoc soukromého detektiva, nebo se samy v lepším případě staly objektem mého sledování, když manžel pojal oprávněné podezření.
Vlastně to bylo pro mě stejně skličující, jako když jsem se pohyboval mezi zastaváři a kšeftaři s kradenými vozy. Neviděl jsem snad nikdy svět růžovými brýlemi, ale začínal jsem ho vidět ještě černější, než snad byl. I pan Lála prohlásil, že svět se řítí do propasti. Tohle je teprve začátek, nemůže to dopadnout dobře, ještě že mu zubatá dýchá za zády. Kateřina si všimla, jak mě moje práce baví čím dál míň. Vyčítala mi i pana Lálu, kterého jsem si najímal, když jsem na případ nestačil sám nebo bylo zapotřebí víc očí. Lála byl totiž v tuto dobu u nás častěji než dřív. Aby se neřeklo, že chodí s prázdnýma rukama, nosíval miminu naprosto nevhodné dárky jako párek nebo karlovarské oplatky, kteréžto pak stejně skončily v jeho bezedném otylém břichu, a drobky zašlapal do koberce, aby po sobě zahladil stopy. Omlouval se, že sám děti nikdy neměl, tak neví, jak to chodí. Už dávno šel Káče na nervy, ale teď ho už nazývala nesnesitelným senilním dědkem. Chudák snad ani netušil, co se snáší na jeho plešatou hlavu. Na druhou stranu Honzík podobnými předsudky vůči Lálovi rozhodně netrpěl. Když nad sebou spatřil jeho růžolící tvář, přestával plakat nebo řvát a jeho bezzubá pusa se roztáhla do spokojeného úsměvu. Nakonec ten po měsících první zajímavější kšeft přinesl právě pan Lála. Také tomu tak později říkal – můj případ. A nakonec i pro mě to byl případ pana Lály. Byla to samozřejmě voda na jeho mlýn, protože za dobu naší spolupráce to bylo poprvé, co se některý ze zákazníků obrátil ne na mě, přesněji moji detektivní agenturu, ale na Lálu. Ono to také zpočátku na žádný případ nevypadalo, naopak, šlo o zcela banální záležitost; tak nenáročnou, že ani nebylo divu, když byl o její vyřízení požádán on. Jednou večer u nás zazvonil, nahrnul se do obýváku jako velká voda a pro prcka odevzdal pozornost – věneček, větrník a špičku s vaječným likérem. „Mám fajnovej šolich,“ hlásil ve dveřích s blaženým šklebem od ucha k uchu. V tu dobu dělal na případu, který jsem mu svěřil. Známá mezinárodní developerská společnost hodlala vybudovat na okraji Prahy v sousedství Průhonic další velkou rezidenční čtvrť pro horních deset tisíc. Baráček tam měl stát bratru dvacet milionů. Jenže firma, stejně jako řada dalších stavebních akciovek, v důsledku krize zkrachovala, u bank jí zůstaly horentní dluhy, baráky nedokončené, a i když se nabízely se slevou, zájemci nebyli. Každý počítal, že ceny spadnou ještě níž, tak nehodlal dělat hejla. Jestli vysolit dvacet nebo pět milionů, je už přece rozdíl, který ocení i největší pracháč. Do paláců se ale místo podnikatelů nakvartýrovali bezdomovci a nebyla síla, jak je odtamtud dostat. Vždycky dostali hlášku, když se tam blížili policisté, a vyklidili na pár hodin pole. Ne že by v blízkých Průhonicích dělali peklo, dokonce ani nebylo jisté, zda ty drobné zlodějničky mají na svědomí oni. Každopádně jeden místní podnikatel nacházel ráno co ráno svého off road bavoráka s vypuštěnými pneumatikami, přestože parkoval v garáži na svém oploceném pozemku s elektronickou ochranou a napojením na pult místní policie. Materiální škoda mu tím sice působena nebyla, o to větší však byla újma na pověsti. Prý byl sousedům k smíchu, dokonce neskrývaně čekali na ráno, zda ho uvidí opět hustit vypuštěná kola. Policie se případem odmítla zabývat, tak se obrátil na Man in Service a já případem pověřil pana Lálu. Zhostil se ho výtečně. Poté, co v garáži tajně strávil dvě noci, zjistil, že pachatelkou je podnikatelova čtyřletá dcerka, která se do garáže dostávala malým větracím okýnkem. Její motivace k zločinu byla dojemná, prý doufala, že taťka zůstane doma a bude si s ní hrát. Můj příležitostný parťák se stal místním hrdinou, podnikatelova čest koneckonců příliš neutrpěla, když původcem naschválů bylo vlastní dítě, takže spokojenost byla na všech stranách. „Dokonce mě pozval i se sousedy do nóbl restaurace,“ řekl Lála nafoukaně. „Chtěl se mi tak odvděčit a taky chtěl, aby se vědělo, že to všechno udělala jeho beruška z lásky k němu. Tak jsem mu to všechno před ostatníma potvrzoval, aby to nevypadalo, že si vymýšlí.“
„Předpokládám, že jste byl hvězdou večera…,“ utrousil jsem. Lála tehdy seděl rozvalený v mém obýváku, ládoval se už druhým dortíkem, určeným Honzíkovi, uculoval se a nahlas přemýšlel, jestli přibere do případu i mě. Mluvil o kolegialitě, loajálnosti a zvažoval všechna pro i proti. „Tenhle Robert Mára je totiž děsně v balíku,“ líčil s plnými ústy sladkostí. „Má jednu z největších cestovek jménem Yam, která i teď prosperuje víc než dobře, když si může dovolit mít vlastní leteckej park s třema érama a k tomu jedno malý privátní letadýlko, teda přesněji jednomotorovej letoun, když chce třeba nakupovat v Londýně nebo si zaskotačit odpoledne v mořskejch vlnách a na noc se vrátit do Prahy. Při tom všem je to fajn chlap a jeho žena je taky normální. Skoro by se dalo říct, že jeho jedinej problém je, jak naložit s těma svejma prachama.“ „Šťastnej to člověk,“ houkl jsem, stále nedůvěřivý, že by je chtěl vrazit zrovna do nás. „Víte, jak mi to Mára řekl? Že prachy musej rodit další prachy. V tom je veškerý tajemství podnikání. Žádný velký konta v bankách, prostě se to musí točit. Nebo dobře investovat. Zařídím se podle toho. Hodili jsme spolu i řeč o kumštu,“ pokračoval Lála spokojeně. „Chtěl vědět, jestli mám nějaký zkušenosti s investicema do umění, tak jsem mu řekl, že když člověk vsadí na správnýho koně, tak to je lepší, než vrazit prachy do zlatý cihly.“ Pravil jsem, že to je šalamounská rada, a zeptal se ho, zda mu i nějakého toho koně doporučil. Lála řekl, že by sice mohl, zná jednoho smíchovského malíře, ale Márovi to nesdělil, protože… Věděl jsem, že ho musím nechat vymluvit. Kdybych ho požádal, aby to zkrátil na nejnutnější, jen bych přilil olej do ohně. Trpělivost se vyplatila a z Lály nakonec vypadlo, co je ten kšeft. Byla to pochopitelně prkotina, kterou i tentokrát zvládl levou zadní, protože šlo jen o to dávat bacha na okolí, když měl Mára nějakou obchodní schůzku a nechtěl, aby ho někdo při jednání sledoval či odposlouchával. Lála moji agenturu využil jen k tomu, aby faktura měla razítko a všechny náležitosti. Prostě to musel být daňový doklad. Podle Lály Mára vysoce ocenil kvalitu odvedené práce. Snažil se ve mně dokonce vzbudit dojem, že se z těch dvou stali kámoši. Dokonce se nám mělo dostat pocty. Tím vlastně onen případ začal. „Bob nás pozval na jednu moc zajímavou akcičku. Je to něco jako odměna za moji práci, aspoň tak to chápu,“ řekl Lála mnohoznačně a mrkal na mě, jako kdybych byl ženská, se kterou si chce něco začít. Kateřina raději odvrátila pohled od jeho chlípného výrazu. Já jsem se nejdřív ujistil, zda tím Bobem je míněn Robert Mára, a zda tím nás myslí i mě. „I vás,“ pokračoval bez zaváhání a povytáhl si kalhoty, „vylíčil jsem šéfa Man in Service jako docela obstojnýho chlápka se známostma.“ Poznamenal jsem, že mě ta slova uznání z jeho úst velice těší. „Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, jak jsme se s Márou vybavovali o investici do umění? No, vypadá to, že si vzal moje slova k srdci a má v pácu koupit na aukci nějakej majstrštych. Taková aukce je náramná společenská událost jako koncert v Rudolfinu nebo koňský dostihy, tak naznačil, že by nás tam rád viděl vedle sebe. Pokud aukce dopadne dobře, jsme zváni na oběd.“ „Ach tak,“ zadrmolil jsem poněkud zaskočeně. Aby mě někdo zval za odměnu na aukci, to se mi ještě nestalo. Ale jak se říká, nové časy, nové mravy. Pak se pan Lála zavrtěl a poškrábal na zátylku. „Jen by rád, abysme vypadali tak trochu jako jeho osobní ochranka. Asi půjde o velký prašule. Ne snad aby nám bouchačky vyčuhovaly zpod sak…“ Prohlásil jsem, že pan Mára je asi tak trochu vyčůránek, když chce po nás standardní služební úkon, leč tváří se, že to je pro nás ještě pocta, když to pro něj můžeme vykonat gratis. Pardon, za oběd. Lála to vzal jako útok proti sobě, vyplísnil mě, že ve všem vidím jen úskok, lpím na formalitách a kdesi cosi. Prostě že mi jde jen o prachy a pojmy jako přátelství mi jsou cizí. Známost v těchto kruzích haj sosájety je prý k nezaplacení. „A určitě nás pak nepozve do nějakýho pajzlu. Dáme si to nejdražší,
k tomu pár panáků a jsme na svým.“ Vytkl jsem Lálovi jeho přízemní čecháčkovství. Kateřina obracela oči v sloup. Lála se statečně bránil, že jsem s tím začal já. „Ale vy to už máte spočítaný na kořalku,“ pronesla Káča povzneseně a s despektem před něj přistrčila misku s brambůrky, neboť všechny sladkosti už skončily v jeho útrobách. „Děkuju, to jste nemusela a já bych neměl… Počítá se i s váma. I s váma, paní Kateřino,“ zopakoval s lehkou výčitkou. „To aby ten efekt ochrany byl asi co nejvíc zamaskovanej.“ „Nepůsobíte zrovna dojmem gorily. A co se týká mé drahé, tak mám obavy, zda akce není příliš riskantní, abych dával všanc její osud,“ pronesl jsem vážně a prohlížel si Lálovu tělesnou schránku. Zajímalo by mě, jestli tohle všechno vzešlo z jeho hlavy, nebo s tím přišel Mára. Pan Lála se ošil. „Umím se o vás postarat, kdyby k něčemu došlo. Zapomínáte, že jsem v mládí boxoval za Uhelný sklady,“ protestoval a naznačil do vzduchu pár direktů. „To je bratru padesát roků,“ připomněl jsem mu a bylo mi podezřelé, že se svou sportovní minulostí nepochlubil už dřív. „Půl století zkušeností k tomu. Ale řekl bych, že ta ochrana má mít spíš psychologický efekt.Když jdete kupovat obraz na aukci, nemůžete mít kolem sebe ramba, ale někoho, kdo vypadá diskrétněji, ovšem zastane svou práci. Je to přece jen společenská akce a nejsme na divokým západě. Tak už to chápete?“ Přitakal jsem. „Takže ten Mára jde kupovat umění na aukci a potřebuje k sobě doprovod alias ochranku. Ale hlavně to je něco jako odměna za odvedenou práci. Ukáže nám, jak zbohatlíci utrácejí prašule. To je senzační.“ „Jo,“ hlesl pan Lála s úlevou, že mi konečně zapálilo. „A není vám to trochu divný?“ „U nich to tak chodí. To byste ho musel znát…“ Tak jsme si plácli. Akce měla proběhnout příští týden. Poté, co pan Lála odešel, Kateřina konstatovala tónem, který nepřipouštěl námitku, že samozřejmě půjde s námi. Má umění ráda a nikdy na aukci nebyla. Myslím, že spíš chtěla mít přehled, co se bude dít a co za tím vězí. Babička Honzíka ráda pohlídá. Káča brala celou akci nadmíru vážně. Znamenalo to pro ni příjemné vytržení ze stereotypu mateřské. Bylo vidět, že se těší. Oproti mně měla k výtvarnému umění hlubší vztah. Předně mi od kapitána Hackenschmieda vypůjčila jeho starou koženou bundu, v níž jsem vypadal jako skutečný mafián. Navíc obstarala katalog aukční galerie Rubín, kde byly reprodukce všech artefaktů, které se měly dražit. Stejně jako ona jsem ani já nikdy na aukci nebyl, takže bylo pro mě novinkou, co všechno takový katalog obsahuje. U každého zobrazeného díla, ať už šlo o grafiku, kresbu, plastiku, malbu nebo keramiku, byla vyvolávací cena a zároveň údaj, za jakou cenu bylo dílo téhož autora nebo něco obdobného vydraženo. Samozřejmě jsme netušili, o jaký předmět bude mít pan Mára zájem. Nejvyšší vyvolávací ceny v řádu milionů byly u obrazů českého meziválečného období. Emil Filla začínal na dvou milionech, Jindřich Štyrský na třech a půl. Nejdražší obrazy žijících malířů se pohybovaly v rozmezí desítek tisíc u těch méně známých, až po částky kolem pěti set tisíc u umělců, kteří byli takzvaně v kurzu. Nechápal jsem, co odlišuje obraz za dvacet tisíc od toho za půl milionu. Mohli jsme tedy buď jen spekulovat, nač se Mára zaměří, nebo si představovat, co bychom si koupili do našeho mrňavého strašnického dvoupokojového bytu my, mít na to prostředky. Řeč přišla i na to, nakolik je investice do umění v dnešní nejisté době výhodná, ale nedokázali jsme se shodnout. Tak jako tak to byla diskuse akademická, protože bychom si mohli dovolit nanejvýš nějakou
reprodukci. Aukce galerie Rubín se tradičně konala v sobotu na Žofíně od deseti hodin. Měli jsme se sejít čtvrt hodiny před začátkem u schůdků k lodičkám. Vzpomněl jsem si na svoje dětství. Nedaleko odtud jsem chodil na základní školu. Vyprávěl jsem Kateřině, kolikrát jsme po vyučování chodili s holkami sem, na ostrov, a posedávali buď na lavičkách, nebo objížděli na pramičkách blízký Střelecký ostrov. Byl to čas prvních lásek a více či méně smělých dotyků. Nezdálo se mi, že by to Káču moc zajímalo. Z lehkého sentimentu mě rychle vyvedl pan Lála. Měl na sobě hubertus, jaký se nosil před padesáti lety, a úzké tmavé kalhoty, které sotva dopnul. Víc než ostrého hocha připomínal chudého turistu ze zemí bývalého Sovětského svazu. Zato Robert Mára vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Mohlo mu být kolem čtyřiceti pětačtyřiceti, měl lehkou nadváhu, ale při jeho figuře a výšce to nebylo nijak rušivé. Kupodivu nevypadal ani arogantně, ani se nechoval s povýšenou blahosklonností, jak to někdy mají tihle pracháči ve zvyku. Jeho paní byla jistě o dvacet let mladší, bruneta s krátce střiženými vlasy, mikádem a róbou jako na ples. Mára ji oslovoval Karin, i když pak sama přiznala, že její jméno ve skutečnosti zní Karla, to se ale Robertovi nelíbí, tak jí říká Karin. Zamlouvala se mi jak její přezdívka, tak senzační figura v těch přiléhavých šatech. Za pevnost svého poprsí možná vděčila plastice, ale vzhledem k jejímu mládí mohlo jít ještě o zázrak přírody. Musel jsem dát Lálovi za pravdu, protože i ona se chovala bezprostředně a mile. Mára měl přiměřený stisk ruky, poděkoval, že jsme se dostavili, utrousil něco o dobrých službách mé detektivní agentury a zopakoval instrukce. Máme se pohybovat v jeho blízkosti, při aukci bude sedět mezi námi dvěma, a pokud by se něco dělo, máme zasáhnout. Chtěl jsem vědět, co by se jako mohlo dít. „Sám nevím,“ řekl otevřeně na rovinu. „Jsem na aukci prvně, tak chci být na všechno připravenej.“ „Vždy připraven!“ zacitoval jsem pionýrské nebo skautské heslo a zazubil se. Márova upřímnost se mi zamlouvala. „Ke všemu připraven,“ pravil. „Jsem totiž odhodlanej ten obraz získat za každou cenu. Teda pokud bude rozumná,“ svěřil se a paní Karin dodala, že když si Robert něco usmyslí dostat, udělá pro to všechno. Zajímalo by mě, co dělal, aby klofnul ji. Nejspíš ale stačily jeho prašule, aby tahle kráska ztratila hlavu. Když se ti dva dali dohromady, musel už mít majitel cestovky Yam slušný balík. Dovolil jsem se otázat, nač má zálusk. Lála do mě šťouchl loktem, snad že se ptám víc, než se sluší na člena doprovodu, ale pan Mára otázku nepokládal za všetečnou. „Ostatně teď už s tím nemusím dělat tajnosti, protože všichni, kdo chtějí dražit, jsou tady a spekulanti, co by mi mohli dělat potíže, už nestačí dorazit. Samozřejmě jsem nikde na veřejnost netroubil, do čeho hodlám investovat. To je přece jasný každýmu,“ řekl poněkud květnatě. Pak rozevřel katalog a ukázal prstem na reprodukci obrazu s pořadovým číslem 78. Šlo o olej na plátně jakéhosi Vladimíra Přibyla, kterému bylo, jak jsem si rychle spočítal dle data narození, loni právě šedesát. Byla to figurální kompozice v dominující modré barvě a tak se i jmenovala. Podle údajů obraz pocházel z konce osmdesátých let. Vyvolávací cena osmdesát tisíc a cena jiného, už prodaného Přibylova obrazu činila třicet tisíc. Takový výběr jsem nečekal. Tipoval bych ho na investici v řádu milionů. Tohle byla přece malá čudla. Mára vyčetl z mé tváře překvapení. „Počkejte s tím komentářem, až bude po všem, vážený pane.“ Paní Márová se přivinula k manželovi. „Ale nezlobil by ses, kdybys získal Přibyla za sto tisíc, viď?“ „Nebuď naivní, kotě,“ usmál se na mě, jako kdyby omlouval pošetilost své ženy. „Takže, vzhůru do boje, pánové.“ Kateřina, jak bylo domluvené, však nešla s námi, ale sólo, aby nikdo nepoznal, že k nám patří.
V sále si sedla dozadu, zatímco naše čtveřice zaujala Márou předem rezervovaná místa ve druhé řadě nedaleko licitátora. Pan Mára se rozhlížel kolem sebe, až se jeho pohled zastavil na jednom muži s plnovousem. „Tak je tady,“ řekl nám tiše. „Přibyl. Vidíte ho? No, nepředpokládám, že by chtěl svůj obraz koupit zpátky.“ „Znáte se?“ „Nemyslím, že by mě znal. Nedělám do kumštu zas tak dlouho,“ vysvětlil. Vladimír Přibyl už svým zevnějškem dokonale naplňoval představu bohéma. Měl dlouhý rozevlátý plnovous, tmavé vlasy na ramena, lenonky a dlouhý plášť, i když bylo teplo. Stál nedaleko místa, kde seděla Kateřina, ale ta jistě netušila, kdo on je. Viděl jsem však, že si Káča prohlíží velmi mladou a nápadnou ženu, která tu s ním byla. Měla se k Přibylovi tak důvěrně, až jsem pojal jistotu, že se nejedná o manželku. „To je jeho studentka,“ špitl mi pan Mára. „O tom vztahu se už veřejně šušká.“ „On učí?“ zeptal jsem se ze slušnosti, protože nějaký Přibyl mi mohl být šumafuk. „Jistě, už semestr je na Akademii výtvarných umění. Co začala jít jeho hvězda vzhůru, nabídli mu tam místo. Teď se chystá habilitovat, aby byl docentem. Jde to až zázračně rychle. A znáte to, jak přichází sláva, najednou máte kolem sebe holek, že nevíte, s jakou si začít. Myslím ale, že je pořád ženatej, tu chuděru ale s sebou nevzal… No jistě, když tu má tuhle krasavici.“ Domyslel jsem si, že mi to vykládá proto, abych viděl, že nehodlá investovat do nějakého nýmanda. Pak začala aukce. Sledoval jsem to dřív jen v televizi – a bylo to právě takové. Dokonce tu byl i kameraman z televizního zpravodajství. Některé položky se nevydražily vůbec, u ostatních proběhlo sotva pár přiklepnutí. Lacinější věci jako drobné grafické listy byly takřka neprodejné. Pak přišlo na řadu číslo 78, obraz Modrá figurální kompozice od Vladimíra Přibyla. Viděl jsem na Márovi, jak zpozorněl. Připomínal mi sprintera před startovním výstřelem. Licitátor řekl o díle a autorovi několik základních údajů, u koho studoval na Akademii a stručně charakterizoval olejomalbu. „Pravost díla mohl výjimečně potvrdit sám mistr,“ konstatoval trochu s úsměvem a pohlédl směrem k Přibylovi, který se mezi vousy zazubil a lehce přikývl na znamení, že Modrá figurální kompozice je skutečně jeho obrazem a žádným falzem. Začala licitace. Zpočátku probíhala rychle a zapojili se do ní dva – Mára a ještě jakýsi postarší muž, který seděl tři řady za námi. Můj klient se několikrát otočil jeho směrem. Dražená částka rostla raketovým tempem, dražitel ani nemusel dvakrát opakovat cenu a už jeden ze zájemců zvedal ruku s příhozem. Když se cena plátna vyšplhala na dvě stě padesát tisíc, muž v třetí řadě si nápadně povzdechl a ruku už nezvedl. „Takže dvě stě padesát tisíc poprvé, podruhé…“ Už jsem si myslel, že je po všem, když úplně zezadu se ozvalo: „Tři sta tisíc.“ Snad to bylo vypočítané na efekt. V sále to zašumělo. Mára se nadzvedl na židli a otočil. Onou osobou, která tak zvedla částku, byla mladá žena. Měla na sobě senzačně padnoucí tmavý kostým, rovné blond vlasy a jistě drahé brýle. Vypadala trochu přísně jako dobře situovaná paní profesorka nebo vysoce postavená manažerka zvyklá vydávat autoritativní příkazy. Dovedl bych si ji představit i v latexu jako dominu s bičíkem. Až po vteřině mi došlo, že drží u ucha mobil. „Teď to asi teprve začne, její šéf chce zůstat v pozadí,“ šeptl Mára přes Lálu polohlasně své paní, abychom to slyšeli i my. „Čtyři sta,“ řekl pak nahlas. „Pět,“ licitovala žena v kostýmu. Měla zvláštní suchý hlas, bez emocí, ale možná právě proto svůdný. Viděl jsem, jak se pan Lála zavrtěl na židli. Zdálo se, že dražba nebude mít konce. Pauzy mezi
jednotlivými příhozy se prodlužovaly. Bylo zřejmé, že licitátor čeká, až se žena domluví se svým neznámým společníkem. Když padla částka milion, i licitátor řekl, že to je jistě překvapivá suma. Paní Márová měla ruce zaťaté v pěst. Skoro bych řekl, že nedržela svému choti palce, aby obraz získal, ale aby to všechno už skončilo. „Milion dvě stě tisíc poprvé… podruhé…“ Žena v kostýmu odložila mobilní telefon a se srozumitelným gestem zavrtěla hlavou, že dál nejde. Kladívko dopadlo. „Položka číslo 78 vydražena za milion dvě stě tisíc. Gratuluji,“ licitátor se poklonil směrem k Robertu Márovi a pak i mistru Přibylovi. Dívenka v jeho doprovodu stála s otevřenými ústy, něco takového jistě nečekala. Malíř se však nezdál nijak vyvedený z míry. Pochopitelně byla na něm patrná radost, ale přišlo mi, že to bral jako něco samozřejmého. Jistě, blesklo mi hlavou, ty peníze mu nepůjdou do kapsy, protože Modrou figurální kompozici nedal do dražby on sám, ale kdybych já byl malířem a moje dílo se prodalo za víc než milion, asi bych takový klid nezachoval. Vždyť to je něco jako dostat Nobelovku. Vydražilo se ještě několik položek a byla ohlášena přestávka. „Takže pro nás padla, zvládli jsme to,“ řekl Mára. Vstali jsme. Vtom mě popadl za ruku. Všiml si, že na něj míří objektiv televizní kamery. „Zařiďte, aby mě nenatáčeli. Já vím, že se to neutají, ale zas o takovou medializaci nestojím, aby mě pak ještě někdo vykradl nebo vydíral… Běžte, prosím…“ Vyhověl jsem mu. Vyrazil jsem ke kameramanovi a tlumočil mu klientovo přání zůstat v anonymitě. Pan Lála za mnou cupital jako poslušný psík. Televizní zaměstnanec nehodlal dělat problémy. Márův požadavek byl oprávněný a každý kupec měl nárok zůstat inkognito. Možná zapůsobilo i moje kožené sako a Lálův zarputilý výraz. Zatímco Mára šel se svou ženou vyřídit formality ohledně placení a převzetí obrazu, přistoupila ke mně Kateřina. „Taky bych chtěla být takhle bohatá a kupovat si krásný obrazy za miliony,“ povzdechla si. „To má být výčitka?“ Odsekla, abych si to přebral. „Bůhví, jak k těm prachům přišel. A víš přece, že peníze nejsou všechno,“ bránil jsem se chabě. „No jistě,“ odtušila jízlivě. „To bylo od tebe hodně laciný udělat z Máry hned mafiána.“ „Hele, jestli budeš protivná, příště tě s sebou nikam nevezmu. A vyměním tě za mladší jako on.“ Tu poslední repliku už zaslechla paní Márová, spěchající k nám pět kroků před manželem. Celkem vtipně mě napomenula za tón hlasu, který jsem si dovolil na Kateřinu, takže jsem to všechno musel obrátit v žert. Zároveň ovšem sama konstatovala, že ona by dokázala ten balík utratit jinak a lépe. To už stál Mára vedle nás a vzal svou paní kolem ramen. „Umění je v nejistých dobách nejlepší investice, ty můj hlupáčku.“ „Co kdybys nás všechny pozval na ten slíbenej oběd, Robíčku,“ zparodovala jeho tón. „Jak se tomu říká? Litkup?“ „Tak nějak, Karin, i když kobylu jsem nevyhandloval. Půjdete?“ „Ráda,“ odpověděla za mě Kateřina a švihla po mně očkem. „Už dlouho mě nikdo nepozval do restaurace.“ „Kde máte ten obraz?“ neudržel se pan Lála. Jistě si představoval, že teď nastane jeho hlavní úkol – zabránit, aby ten poklad nikdo Márovi nevyfoukl pod nosem. „Bohužel až zaplatím, přesněji až bude mít aukční síň obnos připsaný na účtu, což bude do tří čtyř dnů,“ vysvětlil mu Mára shovívavě. „Takže teď je vzduch čistej…“ Zkoumavě se na mě podíval, a když jsem nereagoval, řekl: „Tím teda myslím, že nic nehrozí. Čistota vzduchu s tím nemá nic společnýho. Ale dusno tu teda je.“
„Však my to úsloví chápeme,“ pousmál se Mára. Panu Lálovi to bylo pořád málo a kupodivu se nežinýroval přiznat, že formalitám kolem aukce ani on nerozumí. „A co kdybyste nezaplatil?“ „Tak budu bez Přibyla. Ale to se nestrachujte, že bych udělal. Takže, vážení, zvedáme kotvy.“ Mrkl na Lálu: „To myslím obrazně…“ Lála zdrženlivě prohlásil, že nemá dlouhé vedení. Naštěstí to už nerozvedl. Venku jsme takřka vrazili do Vladimíra Přibyla s doprovodem. Byli stejně jako my na odchodu. Mára jakoby ustrnul v pohybu, nakročená noha zůstala na zlomek vteřiny viset ve vzduchu a pohyb ruky zamrzl na úrovni prsou. Přibyl se rovněž zdál být zaskočený. Zato jeho partnerka zareagovala bleskově. Podala Márovi ruku a řekla, že ho ráda poznává. „Takže to vy jste vyhodil za tu moji mazanici takový majlant,“ řekl Přibyl s falešnou bodrostí. „Takovýho člověka bych se měl držet jako klíště.“ „Vyhodil?“ opáčil Mára a konečně se usmál. „Však jste to sám viděl, svedl jsem obrovskou bitvu a zvítězil. Měl byste mi blahopřát.“ Přibyl si přejel rukou po vousech. „Těší mě, že to tak berete. Jen jestli je to až tak dobrá investice. Přece jen… je to pro mě obrovský překvapení. Ten zájem v poslední době…“ „Zbytečná skromnost, mistře. Jen došlo k tomu, co se mělo stát už dávno,“ pochleboval malíři Mára. Já jsem mezitím zaregistroval šedé kořínky Přibylových jinak tmavých vlasů. Barví si je, pomyslel jsem si s určitou škodolibostí. Paní Márová navrhla, aby se k nám připojili. Mají přece v restauraci zamluvený stůl a dvě místa zbývají. „Neradi bysme obtěžovali,“ namítl Přibyl a podíval se na hodinky. „Navíc mám ve tři důležitou schůzku s jedním ředitelem banky, takže…“ „To vůbec není na škodu, všechno stihnete. Má drahá mívá občas dobrý nápad,“ souhlasil Mára. „Ostatně to bude pro nás všechny pocta. Ještě jsem neseděl u oběda s umělcem, za kterýho jsem zaplatil takovou sumu. Myslím, že si můžu na vás činit určitej nárok. Ředitel určitě rád počká. Od umělců se přece nepředpokládá dochvilnost.“ Přibyl vzal Máru kolem ramen. „Prachy, umění a moc nám dávají právo si nárokovat cokoli včetně krásných žen, není to snad tak?“ Mára se zazubil. „To si budu pomatovat. Jste nejen velký umělec, ale je vidět, že jste i filozof.“ Nepřišlo mi vkusné tolik zmiňovat peníze, ale ostatní to tak zřejmě nepociťovali. Vzájemně jsme se všichni představili. Přibylova slečna se jmenovala Jaroslava, to bylo ale vše, co o ní prozradil. Mára dovedl celou naši skupinu do nedaleké restaurace poblíž Národního divadla. Skutečně tam měl rezervovaný stůl pro osm lidí. Obsluha se k nám chovala zdvořile a úslužně, Máru znali, jistě tam nebyl poprvé. Jen pan Lála vzbudil svým oblečením pozornost. Bylo však evidentní, že k nám patří, tak se to obešlo bez poznámek. Přibyl se naklonil k Márovi. „Asi bych si měl zapamatovat vaše jméno, byl bych rád, kdyby tohle nebyl můj první i poslední obraz, co jste získal do svý sbírky.“ Mára zopakoval své příjmení. Přibyl přiložil ruce ke spánkům a přivřel oči. „Víte, já mám na jména příšernou paměť, tomu byste ani nevěřil. Ale když si chci něco opravdu zapamatovat, vymyslím si nějakou mnemotechnickou pomůcku…“ Lála se začal hlasitě smát. „Však já taky, jako ve Švejkovi, znáte to…“ Přibyl blahosklonně pokýval hlavou a dál předstíral hluboké soustředění. Vypadalo to trochu, že si z nás střílí, hraje divadýlko, ale on to myslel vážně. „Liptovská Mara, Liptovský Mikuláš. Budu si pamatovat toho Mikuláše,“ oznámil nám spokojeně a zazubil se.
„Dobře, jsem Mikuláš,“ řekl Mára rozpačitě. Pohled slečny Jaroslavy se střetl s tím mým. Přimhouřila oči, jako kdyby se chtěla omluvit za Přibylovy vrtochy. Opětoval jsem spiklenecky ten kradmý pohled. Rozhovor se zpočátku poněkud křečovitě točil kolem výběru digestivu, předkrmu, hlavního jídla a vhodného vína k candátovi, kterého si většina z nás objednala. Ukázalo se, že mistr Přibyl se vyzná jak ve značkách vína, tak v ročnících, takže volba byla svěřena jemu. Po prvotním ostychu, který nejspíš spláchl kalvádos, se rozhovořil o kvalitách jihomoravského bílého, jmenoval několik vinařů a tratí a snažil se být vtipný. Mára se přiznal, že víno rozlišuje na červené a bílé. Měl jsem pocit, že mistr chce na nás udělat dojem znalce, bonvivána a zároveň vlastence, upřednostňujícího vše domácí nad dovozem. Možná ale všechno to předvádění a natřásání dělal spíš kvůli Jarce než nám. Slečna na něm mohla nechat oči, každou chvíli mu pokládala dlaň na jeho ruku, aby bylo vidět, že k sobě patří. Čišelo z ní mládí a všechno to pozitivní, co k němu patří. Nebyla sice nápadně krásná jako paní Márová, ale byla nesporně zajímavá a příjemná. Jen jsem si nedovedl představit, jak to mezi nimi funguje. Přibyl sice měl své nesporné charisma, ale vypadal spíš jako pravoslavný pop z Repinova obrazu, než jako člověk jednadvacátého století. Přinesli nám zeleninový předkrm a číšník rozlil bílé. Malíř se obrátil s přípitkem na Máru: „Mikuláši, znám několik významných mecenášů kumštu, ale o vás jsem, nezlobte se za upřímnost, neslyšel. To samozřejmě bude moje chyba. Já vím, že teď není zvykem dávat okázale najevo, že do něčeho investujete, aby vás hned nepodezírali z bůhvíčeho. Zajímáte se o ty moje patlaniny?“ „Tak trochu,“ řekl Mára, „i když nejsem zrovna odborník. Je to z mý strany tak trochu, jak říkáte, investice. Doba je nejistá.“ Mistr si probíral svými silnými krátkými prsty vousy. „V takovým případě se většinou kupuje českej kubismus nebo surrealisti.“ Vyslovil několik jmen včetně těch, které jsem znal i já. „Snad mi nebudete vyčítat, že jsem koupil váš obraz?“ otázal se s úsměvem Mára. „Právě naopak, co si myslíte? Ale stejně… Nejspíš budete ještě větší fajnšmekr, než vypadáte,“ zazubil se Přibyl. „Jasně, že vím, co je takzvaně v kurzu. Fillou počínaje a Medkem konče,“ souhlasil Mára, „jenže to mě nebere… Sázím na vás. Baví mě riskovat. Samozřejmě jsem sledoval vývoj cen vašich obrazů za poslední dobu, vaši kariéru a…“ Karin skočila manželovi do řeči. „Mluví v poslední době skoro jen o vás. Jen prozraď mistrovi, že jsi už dokonce…“ Paní Márová seděla vedle mě, takže mi nemohlo uniknout, že ji v tom okamžiku Mára kopl do lýtka. Bolestí sykla a větu nedokončila. Přibyl si tu odmlku vyložil po svém. „Takže nejen spekulace, ale něco na těch mejch malůvkách přece jen vidíte…“ „Jistě, vždyť nevyhodím milion za něco, co bych si ani nepověsil v předsíni,“ pronesl Mára a sám se tomu zasmál. Během pauzy, než nám naservírovali rybu, se Přibyl vyptával na onu ženu, která dražila proti Márovi. Zda ji někdo z nás nezná. Je to přece jen zajímavé, že se najednou našli dva zájemci, ochotní jít tak vysoko, když dosud jeho nejdražší obraz byl nedávno prodaný za necelých třicet tisíc. „Koupil ho jeden můj známý,“ sdělil Mára Přibylovi. „Na moje doporučení, viď, kotě? Taky by mě to zajímalo, kdo byla ta blondýna,“ přiznal se. „I když ona nebyla tím, kdo by schovával v kapse prachy…“ „Myslíte, že to nechtěla pro sebe? To by mě mrzelo, taková krasavice…“ „Jistě, mistře, ten, kdo to zamýšlel koupit, chtěl zůstat v pozadí. Domlouvali se telefonicky.“ Přibyl přikyvoval a pak se najednou rozesmál a vycenil zuby. „Předpokládám, že byste tu ženskou
byl nejraději zabil, i když za hřích by stála, že jo? Kdyby tam neseděla nebo ji tam někdo neposlal, mohl jste mě mít za pětinu. Ten třetí pán skončil na čtvrt milionu, jestli si pamatuju.“ Mára chvíli zvažoval odpověď. „Myslím, že se na to nedíváte správně. Ten obraz má ode dneška tu hodnotu, za jakou se vydražil. Kdyby ho koupil ten člověk, měl by hodnotu čtvrt milionu. Řekněte sám, není lepší mít cennější obraz?“ Přibyl se dal do smíchu. Řekl, že mu to zní jako židovská anekdota. „Jde ale o pořád stejný plátno,“ namítl pan Lála s určitou logikou. Měl s konzumací candáta jisté problémy a často si vybíral prsty kůstky z úst. Teď odložil příbor a hodlal se raději věnovat konverzaci, než zápasu s rybou. Ostatně ani Přibyl nezvládal zrovna pravidla stolování podle GuthJarkovského. Strkal si nůž do úst, olizoval prsty, mlaskal, víno hlasitě usrkával a mluvil s plnými ústy. Všechna tato faux pas činil s takovou samozřejmostí, jako kdyby naznačoval, že bontón je dobrý jen pro nějaké přízemní chudáky. Mára místo odpovědi na poznámku pana Lály pozvedl číši k novému přípitku. „Na vaše další úspěchy, mistře. Jsme teď tak trochu jako dvě spojitý nádoby. S vašimi dalšími úspěchy poroste cena mýho obrazu.“ Malíř pokýval hlavou a vyzunkl dvojku vína. „Díky vám všem. Je to dnes samozřejmě můj velkej den. A to je teprve poledne,“ naznačil. „Ale nevydělal jste ani floka,“ podotkl Lála kousavě. Nechápal jsem, kde se v něm vzala ta protivná rýpavost. Jak jsem ho znal, tak měl podezření, že všechno není, jak se zdá být. A on aspoň tímto způsobem dává někomu najevo, že mu vidí do karet. Mára naštěstí považoval Lálovo chování jako formu nepříliš zdařilého, ale přesto žertu. „Vydělal, váženej pane. Ode dneška už náš mistr nehraje, obrazně řečeno, třetí ligu, ale pohár mistrů.“ Mistrovi se podnikatelova metafora s třetí ligou nelíbila a cosi v tom smyslu pronesl. Že umění není jako fotbal, kde rozhoduje skóre. Mára však trval na své myšlence. Bez obalu mistrovi připomněl, že zatímco se za jeho nejdražší obraz dosud zaplatilo sotva třicet tisíc, dnes je to čtyřicetinásobek. Přibyl připustil, že na tom něco je, ovšem to všechno je výsledkem jeho více než třicetiletého malování, kdy zůstal věrný sám sobě a nikdy se nesnížil k tomu, aby dělal věci rádoby aktuální, které jsou zrovna v kurzu. Prohlásil, že vždycky tvrdil, že umění je od umět a ne vytvářet koncepty. Z tónu, jakým nám to říkal, jsem usoudil, že mu víno začalo stoupat do hlavy. Bylo štěstí, že v pravou chvíli mu skočila do řeči Jaroslava. Muselo jí dojít, že se Přibyl zesměšňuje. „No a vidíš, Vláďo, sice učíš na Akademii v ateliéru figurální malby, což je spoustě studentům k smíchu…“ „Nejen studentům, Jaruško, nejen jim, i profesorům. A kdo ví, jestli ne i tobě. Však já vím, jak se mi všichni ti podvodníci chechtaj za zády a ukazujou si na mě prstem. Pro ně je klasický malování přežitek. Však víte, co se dnes hodnotí!“ Slečna přikyvovala, ale zároveň jí hrál na rtech tak mnohoznačný úsměv, že všechno mohla myslet úplně jinak, než říkala. Pokud v tom byla trocha láskyplné ironie, Přibyl nic nepostřehl. „No a kdo z nich kdy prodal obraz na aukci za tolik? Kdo z nich? Jo,“ dodal a koulel divoce očima, „tak do galerií, když lezou majiteli do zadku. Je to jeden spolek vzájemný adorace, tihle podvodníci se svejma galeristama a pochybnýma pisálkama. A najednou ejhle, Přibyl vstává z hrobu…“ Mára se tvářil spokojeně. „Však vy jim ještě ukážete, zač je toho loket.“ „Dnešní den mi ti šejdíři neodpustí,“ řekl malíř blaženě. „To je moje největší satisfakce. Vám ostatně taky ne. I vy si budete muset ledacos vyslechnout. Uvidíte, kolik takzvanejch umělců si u vás
začne podávat dveře…“ Musel jsem si odskočit. Lála mě dohnal na toaletě a postavil se k sousednímu pisoáru. „Víte, co nechápu? Proč Mára nekoupil Přibylův obraz u něho v ateliéru? Vysolil by za něj desetinu. Jde vám to na rozum? Mně to teda přijde hodně podivný a podezřelý. Chápu, že mi do toho nic není, ale když už jsme takhle u toho…“ Navrhl jsem mu, ať se Máry zeptá. Nálada už je uvolněná a určitě to nebude považovat za nevhodnou zvědavost. Mára byl dokonce Lálovou otázkou potěšený. Řekl, že na totéž se ho před chvílí ptala jeho drahá žena, tak teď využije příležitosti a odpoví oběma. „Těch důvodů je několik. Jednak jsem se doslechl, že mistr prakticky přestal koncem osmdesátých let, teda po sametový revoluci, tvořit. Druhej důvod je ten, že právě Přibylovy obrazy z osmdesátých let začaly jít v posledním roce nahoru. A jako poslední, ale ne nejmíň důležitej důvod je ten, že se mi Modrá kompozice líbí.“ „Máte vytříbený vkus,“ pravil malíř a zvedl ruku s vínem. Zasmál jsem se. „A taky byste měl dodat, že já doma skoro žádný svý starý obrazy nemám,“ pokračoval. „Všechno jsem prodal za pár šupů nebo rozdal mezi kamarády…“ Oči se mu povážlivě třpytily. „Asi jsem udělal chybu… ale co. Život nekončí.“ „Proč jste přestal malovat, mistře?“ zeptala se Kateřina, která dosud mlčela. „Ale nepřestal,“ řekla Jaroslava. Přibyl ji však nenechal pokračovat v myšlence. Rozhodil neurčitě ruce. „Víte, najednou se vyrojilo tolik rádoby umělců, že jsem si připadal s tím, co dělám, zbytečnej. Nikdy jsem neuměl na sebe halasně upozorňovat, jako ti mladí, nebyl jsem mediálně zajímavej, neměl jsem známosti mezi těma samozvanejma arbitrama umění, tak jsem zapadl jako stovky ostatních. Ale neberte mě zas tak úplně doslovně, úplně malovat jsem nikdy nepřestal. Jen jsem poněkud změnil styl a nevystrkoval na veřejnosti růžky.“ „Spravedlnost přece jen, jak vidno, existuje,“ dodala dobromyslně moje drahá. „Boží mlýny,“ řekl Mára a mistr přikývl. „Aspoň pro někoho.“ „Teď budete mít určitě mnohem větší motivaci k práci…,“ nadhodila Káča. Jaroslava na ni šibalsky mrkla. Prozradila, že co je Vláďa na Akademii výtvarných umění, tak je velice pilný. „Tak,“ řekl mistr a napodobil dikci své studentky, „se vší abstinencí je konec. Život je krásnej a je třeba si ho užívat. Ženy jsou krásný, víno je výborný a…“ „Alelujá,“ zvolala Jarka a všichni jsme se rozesmáli. Pak najednou nikdo nevěděl, co říct, pili jsme víno, někdo si objednal kávu, pár zákusků. „A vy se taky zajímáte o malířství?“ zeptal se mě Přibyl, ale hleděl na Kateřinu, která ho evidentně něčím zaujala. Doufal jsem, že to není jen velikost poprsí. Řekl jsem, že ani ne, spíš jsem se před roky zajímal profesně o jednoho malíře. „Svatopluk Sedlář, jestli vám to něco říká…“ Krátce se zamyslel. „Ale jistě… vynikající malíř, ty jeho poslední obrazy se dobře prodávaly, i za šest set tisíc, ale,“ poškrábal se ve vousech, „nebylo to tím, že ho někdo zabil? To je přece skvělá reklama. Jak jste mrtvej, tak jde vaše cena nahoru! Normálně by přece žádnej blbec tolik za Sedláře nedal.“ Měl jsem sto chutí mu říct něco, co by si nedal za rámeček, ale místo toho jsem způsobně špitl, že jsme se tady spolu s panem Lálou připletli do vyšetřování oné hradecké vraždy. „Neříkejte… prý za tím byla nějaká holčička, do který se zabouchl.“ „Něco takovýho,“ řekl jsem. „Nejdřív se spíš zamilovala ona do něho.“ „Na ženách je nejkrásnější to, že nikdy neodhadnete, jak se zachovají, takže nikdy nesmíte házet flintu do žita. Jen si vezměte můj případ,“ uchechtl se malíř.
„A Sedlář byl samozřejmě ženatej,“ neodpustil si dodat pan Lála. „Kdo by nebyl v tomhle věku… Znal jsem Sváťu,“ řekl Přibyl vážně. „Byl to silnej chlap. Neodsuzujme ho. Samci musí mít kolem sebe stádo samic. I v přírodě je to tak. Jen nejsilnější jelen obskáče všechny laně. Taková je prostě příroda, nezná pojmy jako věrnost nebo nevěru. Nemám pravdu?“ Paní Márová nevypadala, že by s malířovou filozofií souhlasila. „Tyhle sexistický teorie mi přijdou trapný,“ řekla na rovinu. „Ale fungujou, milostivá paní. Skutečnej samec nemívá o samice nouze.“ „Na nejsilnějšího jelena nevypadáte,“ pronesla troufale. „U chlapů je to přece jen o něco složitější než u jelenů, není to tak, pane Máro?“ Karin pohlédla na hodinky. „Za deset tři. Nemáte schůzku s nějakým tím bankovním ředitelem, jak jste předeslal?“ Poznal jsem na ní, že by Přibyla za ty demoralizující řeči nejraději kopla do zadnice. A tu jeho milenku jakbysmet. Takhle mu aspoň připomněla, že by mohl i s ní vypadnout. „Děkuji za upozornění, ale nezapomněl jsem. Prostě mě napadlo, že dnešek pro tu schůzku není nejideálnější termín. Co myslíte, pane Máro?“ „Předpokládám, že jde o obchodní schůzku.“ Přibyl se nadmul jako páv. „Tak nějak. Generální by rád něco koupil… z těch mejch novejch věcí, co jsem začal dělat. Ovšem teď je všechno jinak…“ „V čem je problém?“ „Myslíte, že o tý dnešní aukci bude ve zprávách? Byli tam přece z televize.“ „Už chápu, vy lišáku,“ zaculil se Mára spiklenecky. „Vy přece zítra už budete moct vyrukovat s úplně jinou cenou. Na to vemte jed, že se o tom bude mluvit a psát.“ Mistr vzal Jarku za ruku a naklonil se k ní. „Budeš tak hodná a ve čtvrt na čtyři zavoláš tomu řediteli a řekneš, že musím schůzku zrušit, protože…,“ zamyslel se, „protože mám jednání s galeristou. Americkým galeristou, to bude znít dobře. Představ se mu jako moje asistentka, rozumíš?“ „Mystifikace je moje parketa,“ řekla studentka a zaculila se. „Jaká mystifikace? Už nebudu dělat ze sebe idiota. Kdo chce mít na stěně Přibyla, ať cáluje, že jo?“ „Přesně tak,“ odtušil Mára. „Prachy pominou, kumšt je věčný.“ Když se Kateřina vracela z toalety, zůstala stát za Přibylem a naklonila se k němu. Udělal galantní gesto a vzal od vedlejšího stolu další židli, aby se vedle něho posadila. Řekla mu, že ji velmi těší, když se s ním mohla seznámit, protože zatím v životě neměla příležitost poznat osobně tak významného umělce. Malíř byl polichocen, nicméně s vtipnou skromností shazoval svoji osobu i dílo. „A vy se zabýváte čím?“ Káča upadla do rozpaků, přesto však řekla po pravdě, že je policejní mluvčí toho času na mateřské. Přibylovi to přišlo legrační. „Takže jste policajtka,“ řehtal se nepokrytě. „To opravdu není zrovna múzická práce. Tím se vás nechci vůbec dotknout.“ „To je v pořádku, mistře. Jsem spokojená. Jen jsem se vás chtěla zeptat…“ „Jen se ptejte, děvenko…,“ zubil se do těch svých rozevlátých vousů a Káča byla z něho úplně vedle. „Totiž, je to hloupost, ale… je těžký namalovat dobrej obraz?“ Přibyl spráskl ruce a zakuckal se. „Proboha,“ dodušoval se hned nato, „to se nesměju vám. Ta otázka vlastně vůbec není hloupá. Podívejte,“ řekl a na zadní stránku vytrženého listu jídelníčku během několika vteřin velmi zručně načrtl její portrét. Bylo to jen několik čar, vyšrafování, ale byla si podobná a vypadala půvabně. „Je to dobrá kresba?“
„To je skvělý,“ vydechla Káča a já se trochu zastyděl. Přibyl v tu chvíli vypadal jako kouzelník ohromující laciným trikem malou holku. Mára se smál a natáhl se pro tu kresbu. Pak vyndal z peněženky pětitisícovku a položil ji před Přibyla. „Beru to od vás jako vzpomínku na dnešní oběd.“ Pak se otočil ke Kateřině. „Až v tomhle okamžiku, kdy to našlo kupce, se to stalo dobrou kresbou. Teď je samozřejmě vaše, já už jednoho Přibyla mám.“ Chudák Káča najednou nevěděla rozpaky, co si počít. Mistr jí naznačil, aby neváhala a kresbu si vzala, on zas strčil bankovku ledabyle do kapsy. „Tak to ale přece není,“ řekla zničehonic rezolutně Jaroslava a zamračila se na Máru. „Takhle byste to jen chtěl vidět vy z pozice někoho, kdo je v balíku a může si všechno dovolit. Ta kresba byla samozřejmě dobrá ještě dřív, než ji někdo zhodnotil. Není to snad tak, Vláďo?“ Přibyl ji vzal kolem ramen a políbil na šíji. „Moc rád bych tomu věřil, ty můj prosťáčku…“ Byla to Kateřina, kdo v následujících dnech kupoval s úplnou posedlostí všechny vycházející deníky včetně těch bulvárních. Vyhledávala jakoukoli zmínku o mistru Vladimíru Přibylovi. Hned v pondělí mi předhodila tři výstřižky. V seriózních Lidových novinách byla úvaha nadepsaná Blýská se konečně žijícím umělcům na lepší časy? Stálo tam: Sobotní aukce přinesla jedno velké překvapení. Ne zrovna rozměrné plátno nepříliš známého umělce bylo po bouřlivé bitvě mezi dvěma zájemci vydraženo za více než milion korun. Přitom osoba V. Přibyla byla dosud známá jen několika málo odborníkům na českou malbu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Až v posledním roce se o umělci začalo více hovořit, především v souvislosti s jeho nečekaným jmenováním asistentem v ateliéru figurální malby Akademie výtvarných umění. Jde o signál, že zájem sběratelů se obrací k žijícím představitelům klasického umění? Bulvár otiskl několik mistrových fotografií s titulkem Jeho obrazy stojí miliony, ale on z toho nemá ani vindru. V jiném zase stálo Krize nekrize, milionář rozhazuje. Třetí den už o Přibylovi nebyla v denním tisku ani řádka, ale to ani nikdo nemohl předpokládat. Zaslechl jsem však, že televize plánuje Přibylův medailon a v odborném měsíčníku vyjde zevrubný materiál. Přesto jsme se s Kačkou kvůli němu pohádali. Prohlásila, že má ohromné charisma, zmínila se dokonce o sex-appealu, což mě vytočilo. Řekla, že si dovede představit, že by se do takového člověka dokázala zamilovat. „Tos neviděla, jakej to je ješita a pozér? A víš, kam ti pořád čučel?“ Opravdu jsem ji nechápal a docela mě to štvalo. Tohle by asi žádný mužský neslyšel rád. Argumentovala podle mě chabě, že je to umělec, nedovedu si nejspíš ani představit, jakou musí prožívat satisfakci. A že je ješita, to přece musí být každý, kdo něco dokáže. Prostě racionalita tady v jejím mozku nebyla pražádná. „Vytváří něco jedinečnýho, úžasnýho. Ten jeho obraz se mi fakt líbil.“ „Je to starej kozel. Takhle se prezentovat svou o třicet roků mladší milenkou je nevkusný. Proč s sebou nevzal na aukci manželku? Určitě nějakou má, ale už se za ni stydí, není pro něj dost reprezentativní…“ Kateřina nevnímala moje argumenty. „Jak to říkal? Kumštýř nemá o samice nouzi. Není to tak správný? Díky tomu vznikají obrazy, romány, hudba…“ Zmínila Picassa a další. Řekl jsem jí, že je děsně naivní a navíc zdaleka ne všichni umělci jsou takoví. A že si už vůbec nemyslím, že by jak oni, tak třeba politikové typu Paroubka nebo Topolánka měli mít nějakou speciální tolerovanou morálku, která by jim umožňovala dělat, co se jim zlíbí. „Doufám, že to říkáš upřímně,“ řekla nakonec. „Jestli až budu stará baba, tak mě taky nevyměníš za nějakou kočku.“ „Vyměním,“ řekl jsem přísně, „jsem přece nadsamec a potřebuju harém jako cařihradskej paša.“ „Hm,“ zamumlala Káča. „Ale ta jeho Jarka mi byla fakt sympatická. Vyměnily jsme si čísla
na mobil.“ „Že ti spíš šlo o něho?“ „Seš tak bystrej, že bys mohl z fleku dělat detektiva.“ „Natolik zas ne.“ Rozesmál jsem ji. „Představ si, dneska jsem s ní mluvila. Prostě jsem chtěla vědět, jak to dopadlo u toho bankéře, víš, jak se s ním měl Vláďa sejít.“ „Prosím tě,“ řekl jsem kategoricky, „aspoň přede mnou o něm mluv jako o Přibylovi, přinejhorším mu říkej mistr. Ale toho Vláďu nechci slyšet.“ „Takže tě to nezajímá?“ „Pro mě případ Mára potažmo Přibyl skončil. Takže… za kolik prodal?“ „Ten ředitel mu nabídl za dvě plátna tři sta, takže sto padesát za kus.“ „To je sice krásný, ale představoval si asi víc.“ „Jo, aby ne, taky mu to nenechal a práskl za sebou dveřmi.“ „Ten chlap má hrdost,“ řekl jsem s úctou. „Však ti říkám, že je k sežrání. Pointa je ale v tom, že se mu ten chlápek ozval za další dva dny, že si to rozmyslel a kdesi cosi. Znova se sešli, Vláďa chtěl hotovost a ještě zvedl cenu o sto, takže nakonec dostal osm set za jeden. Dobrý, co?“ „Takže dost řečí, moje drahá maminko. Vrať se nohama hezky pevně na zem a koj.“ „Seš hulvát, tatínku.“ Kateřina se začala zajímat o malířství a jak už to měla ve zvyku, když už se do něčeho vrhla, tak rovnou po hlavě. Tvrdila, že v sobě objevila dosud neprojevené nadání. Samozřejmě velkou roli v tom hrálo tak zvané Vláďovo charisma, ale chválabohu jeho jméno už tak často nevyslovovala. Aspoň přede mnou. Zmínku o něm však hledala ve všech vyšlých dějinách současného umění, ročenkách a katalozích. Občas pronášela rozumné soudy o malířích i o těch, kteří o nich psali. Byla skutečně rozhořčená, když v nedávno vyšlých Akademických dějinách českého výtvarného umění nenašla o svém mistrovi zmínku ani v obsáhlém rejstříku. Brala si ty knížky s sebou do parku, když chodila s Honzou ven, a když usnul, studovala a studovala. Vyznala se už ve stylech, technikách, znala výtvarné skupiny a dění kolem nich. Ráda by si o tom se mnou povídala, ale já byl skoro pořád mimo domov, drobných kšeftů bylo dost, takže jsem si nemohl stěžovat na nevytíženost. Pak jsem si všiml, že se u nás stále častěji objevuje paní Malíčková, Káčina máma, a hlídá malého, zatímco moje drahá kamsi na půlden odchází. Úplně jsem nevěřil, že by jen vysedávala po knihovnách, občas jí něco proklouzlo, tu že byla na kafi s Jaroslavou, jindy z ní vylezlo, že se byla podívat na Akademii na klauzurních pracích studentů a viděla se i s Přibylem. Jednou jsem našel její pokreslený skicák s obrázky Honzíka, ale i lavičky v parku, stromy… Říkal jsem si, že by bylo směšné žárlit, zvlášť když malému bylo teprve půl roku a Káčin vztah ke mně nedoznal viditelných změn. Občas sice utrousila, že ode mě jako absolventa filozofické fakulty by očekávala větší zájem o krásno a duchovno, ale to bylo tak vše. Prostě jsem se smířil s tím, že má vedle rodiny druhou lásku – malířství. Když měla špatnou náladu, předhazovala mi, že koneckonců si může dělat, co chce, protože je pořád svobodná, byť se závazkem. Začínalo léto, peněz nebylo nazbyt, tak jsme nic neplánovali, i když skoro tchyně se pořád nabízela, že kluka vezme k sobě. Jednou večer, už jsme leželi v posteli, Kateřina řekla, že bychom mohli jet na jednu zajímavou akci. „Už mi ten každodenní blbinec tady doma leze na mozek,“ prohlásila a přivinula se ke mně, což
byl signál, že o to hodně stojí. „Věčný kuchtění, praní, plenky, kočárek. Kterej idiot tomuhle může říkat dovolená?“ „Co je to za akci?“ „Malířskej workshop.“ Tvářil jsem se nechápavě. „Hele, však tomu rozumíš. Trvá to týden, sjedou se tam zajímaví malíři, studenti, budou tam přednášky kunsthistoriků, jednodenní výstavy… a bude to kousek za Prahou uprostřed přírody, rybník, idyla…“ „A bude tam Jarka i s Vláďou,“ dodal jsem kousavě. „Vláďa tam bude jako největší magnet, kumštýři s ním budou moct všechno konzultovat, povede právě tu malířskou dílnu… No a bude tam samozřejmě i vystavovat. A mimochodem, bere tam i svoji zákonitou, takže to bude…,“ Kateřina zaklonila hlavu a vypískla jako afektovaná herečka, „děsně pikantní.“ „On tam bude mít nejspíš celej svůj školní harém laní,“ řekl jsem. „Takže nemusíš žárlit, i když tak horký to nebude.“ Ocenil jsem, že tak dobrou náladu už neměla dlouho. „Jo, hlídání zařízený. Máma se mohla zbláznit radostí.“ „Týden je moc dlouho,“ řekl jsem svolně. „Nemusíš tam tvrdnout se mnou celou dobu, však já si poradím,“ řekla provokativně. „Neboj, tři čtyři dny stačí. Hlavně tam chci být na tu Vláďovu výstavu. Teda mistra Přibyla, viď? On tam taky nebude celou dobu.“
