Předkládací zpráva pro Parlament České republiky
Parlamentu ČR se předkládá k vyslovení souhlasu s ratifikací Mezinárodní úmluva o ochraně všech osob před nuceným zmizením. Historie sjednání Úmluvy a smluvní strany Úmluvy Dne 20. prosince 2006 schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů během svého 61. zasedání v New Yorku ve Spojených státech amerických rezoluci A/RES/61/177, kterou byla přijata Mezinárodní úmluva o ochraně všech osob před nuceným zmizením - International Convention for the Protection of All Persons from Enforced Disappearance (dále jen „Úmluva“). Rezoluce včetně připojeného textu Úmluvy byla schválena po několika letech vyjednávání pod vedením Francie konsensem, ke kterému se ČR připojila. Úmluva byla přijata především na základě iniciativy latinskoamerických států (např. Argentina, Chile, Uruguay, Peru), které byly v 70. a 80. letech minulého století nuceným zmizením masově postiženy. Úmluva posiluje mezinárodní systém ochrany lidských práv, je součástí tzv. základních lidskoprávních úmluv Organizace spojených národů (dále jen „OSN“). Úmluva je mezinárodním právním nástrojem na ochranu všech osob před nuceným zmizením, byla vypracována s úmyslem posílit mezinárodní spolupráci mezi státy při přijímání účinných opatření pro prevenci a trestání tohoto zločinu proti lidskosti. Úmluva definuje jev „nucené zmizení“ jako zbavení osobní svobody státní mocí nebo s tolerancí státní moci spojené s tím, že státní moc odmítne fakt zbavení osobní svobody uznat nebo jej utají včetně místa pobytu zmizelé osoby. Zároveň stát nepřizná postiženému právní ochranu. Úmluva zavazuje smluvní strany postihovat výše uvedený jev. Pro kontrolu plnění závazků smluvních stran zřizuje Úmluva Výbor k nuceným zmizením (dále jen „Výbor“). Úmluva byla otevřena k podpisu členským státům OSN dne 6. února 2007 v Paříži ve Francii. Dne 23. prosince 2010 v souladu se svým čl. 39 vstoupila Úmluva v platnost poté, co 20 členských států OSN uložilo u generálního tajemníka OSN listiny o ratifikaci. Dne 31. května 2011 proběhlo v New Yorku úvodní zasedání smluvních stran Úmluvy a zvolilo členy nově ustanoveného Výboru. Ustavující zasedání Výboru proběhlo dne 8. listopadu 2011 v Ženevě ve Švýcarsku, Výbor se schází pravidelně dvakrát ročně. V březnu 2016 proběhlo v Ženevě v rámci 31. zasedání Rady OSN pro lidská práva jednání připomínající výročí deseti let od schválení textu Úmluvy v rámci OSN. Počet smluvních stran se neustále zvyšuje a stejně tak i roste tlak na zbývající státy, které Úmluvu neratifikovaly. K 21. červenci 2016 se stalo smluvními stranami Úmluvy celkem 52 členských států OSN včetně 12 členských států Evropské unie (dále jen „EU“). Dalších celkem 44 států včetně ČR Úmluvu podepsalo a mezi nimi 12 členských států EU. Většinu smluvních stran představují evropské a americké státy,
řada smluvních stran jsou africké státy, Úmluvu ratifikovalo i několik asijských států (seznam smluvních stran viz příloha). ČR je smluvní stranou všech základních lidskoprávních úmluv OSN. Jedinými výjimkami jsou Úmluva na ochranu práv migrujících pracovníků, kterou jednotně všechny členské státy EU odmítají, a Úmluva na ochranu všech osob před nuceným zmizením, kterou naopak členské státy EU s výjimkou Lotyšska podporují. Základní důvody pro ratifikaci Úmluvy Předkladatel materiálu podporuje ratifikaci Úmluvy nejen ze substantivních důvodů, ale i vzhledem k renomé, které ČR při podpoře a ochraně lidských práv na mezinárodním poli přísluší, a související důležitosti koherence interní a externí lidskoprávní politiky. Základním preventivním nástrojem nuceného zmizení se stalo zajištění co nejširší smluvní základny Úmluvy a tím podpoření její legitimity a dosažení univerzality. ČR na národní úrovni nebo jako členský stát EU ovšem nemůže univerzální ratifikaci Úmluvy účinně a věrohodně podporovat, pokud se sama nestane smluvní stranou. Dále je třeba uvést, že vzhledem k současné situaci na území ČR a EU není pravděpodobné, že by zde došlo k nucenému zmizení osob. V jiných částech světa se ovšem jedná o masový jev, jehož potrestání a především prevenci ČR jednoznačně podporuje. V evropském regionu bylo nucené zmizení v nedávné historii jevem typickým např. ve válce v bývalé Jugoslávii nebo v Čečensku. Mnoho případů nuceného zmizení se stalo v posledních deseti letech např. v Kolumbii, Konžské demokratické republice, Barmě nebo na Srí Lance, v těchto zemích nicméně dochází ke zlepšení situace. Nucené zmizení osob stále zůstává aktuálním problémem v mnoha zemích světa včetně ČR relativně blízkého regionu – evidujeme závažná podezření ze spáchání nuceného zmizení na Ukrajině v oblasti Krymu a Donbasu. Dne 27. ledna 2016 na zasedání Rady bezpečnosti OSN v New Yorku informoval Vysoký komisař OSN pro lidská práva o 44.000 individuálních případech nuceného zmizení z celkem 88 států, kterými se zabývají lidskoprávní mechanismy OSN včetně Výboru k nuceným zmizením. Výslovně zmínil situaci v Sýrii, kde od roku 2011 zmizelo 65.000 osob. Z dalších zemí jmenoval problematickou situaci v Iráku, Nigérii, Kamerunu, Čadu, Nigeru a Burundi. Důvodem k ratifikaci je i stupňující se tlak mezinárodního společenství na ČR. V rámci OSN byla ČR opakovaně upozorněna, že Úmluvu neratifikovala a ani nepodepsala, a to např. během svého posledního Všeobecného periodického přezkumu stavu lidských práv v roce 2012 v Ženevě. V roce 2017 proběhne další Všeobecný periodický přezkum ČR a pokud nedojde ve věci ratifikace k posunu, bude ČR opětovně a silněji kritizována. Např. Lotyšsku, které se Všeobecnému periodickému přezkumu podrobilo v únoru 2016, adresovalo svá doporučení ratifikovat Úmluvu celkem 6 zemí. Ratifikace Úmluvy je plně v souladu s doporučeními různých mezinárodních institucí, která ale mají právně nezávaznou povahu. Výbor OSN pro lidská práva se nuceným
2
zmizením věnoval v bodě 4 svého obecného komentáře č. 6 z roku 1982, ve kterém výslovně konstatuje: „Smluvní strany1 by také měly přijmout zvláštní a účinné nástroje pro zabránění mizení jednotlivců, které se bohužel stalo až příliš častým a vede až příliš často ke svévolnému zbavení života. Státy by navíc měly zavést účinné nástroje a postupy pro důkladné vyšetření případů osob pohřešovaných a zmizelých za okolností, které nasvědčují souběžnému porušení práva na život.“. Účinným nástrojem a postupem je v současné době ratifikace Úmluvy a dodržování jejích ustanovení. K ratifikaci opakovaně vyzývá Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Rezoluce Parlamentního shromáždění č. 1463 z roku 2005 ještě před schválením Úmluvy v rámci OSN vyzvala členské státy Rady Evropy včetně ČR k bezodkladné ratifikaci budoucí Úmluvy. Tento dokument zároveň upozorňuje na dřívější rezoluce Parlamentního shromáždění ohledně zmizelých osob na Kypru, v Čečensku a Bělorusku. Parlamentní shromáždění se k tématu nuceného zmizení vyjádřilo v rezoluci 1868 z roku 2012, která zmiňuje 14.000 zmizelých osob během války v bývalé Jugoslávii, 2.300 zmizelých v regionu severního Kavkazu a 2.000 zmizelých na Kypru. Rezoluce kritizuje nízký počet smluvních stran Úmluvy mezi členskými státy Rady Evropy a vyzývá všechny členské státy Rady Evropy k okamžité ratifikaci. Ratifikaci Úmluvy jednoznačně podporují instituce EU. Skutečnost, že řada členských států EU sice Úmluvu podepsala, ale prozatím neratifikovala, mnohé třetí státy kritizují jako uplatňování dvojích standardů. Na fakt, že několik členských států EU Úmluvu neratifikovalo ani nepodepsalo, upozornila např. Čína během lidskoprávního dialogu v roce 2015. Ve vztahu k postoji ČR je nutné konstatovat, že v roce 2015 v Ženevě na zasedání 32. Mezinárodní konference Červeného kříže a Červeného půlměsíce přijala ČR spolu s dalšími členskými státy EU čestný závazek zvážit ratifikaci Úmluvy za účelem podpory rozvoje mezinárodního humanitárního práva. Přijetí tohoto závazku umožnilo usnesení vlády ČR č. 950 ze dne 20. listopadu 2015. Dalším důvodem k bezodkladné ratifikaci Úmluvy je jednoznačný vývoj v členských státech EU, které tvoří nejdůležitější referenční skupinu ovlivňující národní pozici ČR. K 21. červenci 2016 Úmluvu ratifikovalo celkem 12 členských států EU (Belgie, Francie, Itálie, Litva, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Španělsko). Dalších 12 členských států EU (Bulharsko, ČR, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Irsko, Kypr, Lucembursko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Švédsko) již Úmluvu podepsalo a hodlají tak Úmluvu v budoucnu ratifikovat. Ratifikaci Úmluvy v Rumunsku lze přitom očekávat v letošním roce. V Bulharsku, Dánsku, Finsku, Chorvatsku a Irsku nyní probíhá přípravný konzultační proces, po kterém bude ratifikace následovat. Pouze 4 členské státy Úmluvu nepodepsaly ani neratifikovaly (dále Estonsko, Lotyšsko, Maďarsko a Velká Británie). Jen Lotyšsko ale vyjádřilo jasnou vůli Úmluvu neratifikovat, Estonsko, Maďarsko a Velká Británie hodlají Úmluvu přinejmenším podepsat (v případě Estonska patrně již v letošním roce).
1
smluvní strany Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
3
Implementace Úmluvy v ČR Právní řád ČR je v souladu s ustanoveními Úmluvy a v souvislosti s její ratifikací proto není nezbytné realizovat změny vnitrostátních právních předpisů s důrazem na trestněprávní předpisy. Předkladatel materiálu je proto přesvědčen, že lze okamžitě přistoupit k ratifikaci Úmluvy. Už dnes platí pro ČR mezinárodněprávní závazek předcházet zmizením osob a provádět účinné vyšetřování ve chvíli, kdy se národní úřady dozví o zmizení osoby za podezřelých okolností. Vyplývá to z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k právu na život dle čl. 2 a k právu na svobodu a osobní bezpečnost dle čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Konkrétně se jedná o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Orham proti Turecku, Girard proti Francii nebo El-Masri proti Makedonii. Nucená zmizení, pokud jsou páchána v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu, představují zločin proti lidskosti ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. i) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998, k němuž přistoupila ČR republika v roce 2009 a byl vyhlášen pod č. 84/2009 ve Sbírce mezinárodních smluv. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje řadu ustanovení postihujících nucené zmizení dle čl. 2 Úmluvy. Primárně mezi ně patří trestný čin zbavení osobní svobody dle § 170 trestního zákoníku. Dále by bylo možné dané jednání postihnout jako trestný čin omezování osobní svobody dle § 171 trestního zákoníku, trestný čin zavlečení dle § 172 trestního zákoníku, trestný čin poškození cizích práv dle § 181 trestního zákoníku. Při splnění dalších okolností by bylo možné zvážit podřazení takového jednání pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání dle § 175 trestního zákoníku. Jednalo-li by se o rozsáhlý či systematický útok, lze takové jednání postihnout jako trestný čin útoku proti lidskosti dle § 401 písm. g) trestního zákoníku. Podporu, oprávnění nebo vědomí státu o takové činnosti lze podřadit pod účastenství či nadržování dle § 366 trestního zákoníku. Případy nuceného zmizení dětí mohou být postihovány rovněž jako trestný čin únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 trestního zákoníku, případně též jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku nebo maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku. Výbor k nuceným zmizením podporuje, aby smluvní strany zaváděly do své národní legislativy zvláštní skutkovou podstatu nuceného zmizení, i když je jev nuceného zmizení dostatečně pokryt jinými trestněprávními ustanoveními jejich národní legislativy. Výbor proto v rámci svých kompetencí dle čl. 29 Úmluvy během hodnocení úvodní zprávy smluvní strany o plnění Úmluvy v případě potřeby doporučuje, aby smluvní strana tuto zvláštní skutkovou podstatu zahrnula do své trestněprávní legislativy. Záleží však pouze na smluvní straně, zda toto doporučení akceptuje. Např. Německo i přes doporučení Výboru zvláštní trestný čin nuceného zmizení do své legislativy nezavedlo a ani se k takovému kroku nechystá. Zavedení nového trestného činu není potřebné, neboť nucené zmizení fakticky vystihují skutkové podstaty stávajících trestných činů. Pokud by měl být nový trestný čin
4
zaveden, bylo by to čistě symbolické politické gesto. Předkladatel sdílí tento německý přístup k implementaci závazků vyplývajících z Úmluvy. Mezi členskými státy EU, jež jsou smluvními stranami Úmluvy, neexistuje jednotný názor ohledně nutnosti vytvoření zvláštní skutkové podstaty trestného činu nuceného zmizení. Existující smluvní strany Úmluvy z členských států EU z důvodu mezer v národní trestněprávní legislativě vytvořily skutkovou podstatu trestného činu nuceného zmizení (celkem 7 států – Francie, Litva, Malta, Rakousko, Řecko, Slovensko a Španělsko2). Další státy naopak s ohledem na dostatečné pokrytí problematiky ve stávající legislativě odkázaly na již existující skutkové podstaty trestných činů obsažené v národních trestněprávních předpisech, případně i v samotné Ústavě (celkem 5 států – Belgie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Itálie). Tyto státy při případném stíhání pachatelů nuceného zmizení využijí ustanovení týkající se omezování osobní svobody, zavlečení, ublížení na zdraví, únosu, braní rukojmí atd. Názor ČR, že v souvislosti s ratifikací Úmluvy není nutné novelizovat trestní zákoník, tak není v rámci členských států EU nijak výjimečný. Mezi členskými státy EU, které Úmluvu podepsaly, ale prozatím neratifikovaly, též nelze vypozorovat jednoznačný trend ohledně zavedení zvláštního trestného činu nuceného zmizení do trestněprávní legislativy před očekávanou ratifikací Úmluvy. Je zajímavý rozdílný výsledek analýz a konzultací v Polsku a Rumunsku, které pravděpodobně v brzké době přistoupí k ratifikaci. Polsko o zavedení nového trestného činu neuvažuje, a to z důvodu, že je možné aplikovat jiné ustanovení trestního zákoníku. Rumunsko naopak vytvořilo nový trestný čin „Protiprávní zbavení svobody“. Rozbor jednotlivých částí Úmluvy Úmluva obsahuje preambuli a 3 části. Preambule popisuje základní důvody vedoucí k vypracování textu Úmluvy. Úvodní část definuje nucené zmizení a povinnosti smluvních stran ohledně jeho postihování a prevence. Druhá část se věnuje kompetencím Výboru k nuceným zmizením a povinnostem smluvních stran ohledně spolupráce s Výborem. Závěrečná část je ryze procedurální a týká se vstupu Úmluvy v platnost a případných budoucích úprav Úmluvy. Stávající právní řád ČR umožňuje plnění veškerých ustanovení Úmluvy a není proto nutné v souvislosti s ratifikací přistoupit k navazujícím legislativním úpravám. Úmluva je v souladu se závazky vyplývajícími z členství ČR v EU a se závazky převzatými v rámci jiných platných smluv a s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva.
2
U členských států EU, které uzákonily nový trestný čin, je možné pozorovat stejný základ skutkové podstaty, který se liší jen v drobnostech jako např. název trestného činu. U některých členských států EU je možné pozorovat následné rozdělení ustanovení na základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu, s čímž jsou spojeny i vyšší trestní sazby v případě naplnění kvalifikované skutkové podstaty (Řecko, Slovensko). Otázka výše trestů je rozdílná. Je možné nalézt jak tresty odnětí svobody s trestní sazbou od tří do patnácti let (Litva), tak trest výjimečný v podobě trestu odnětí svobody na doživotí (Francie).
5
ČÁST I Úvodní články Úmluvy obsahují základní definice. Čl. 1 obsahuje klíčový nederogovatelný zákaz nuceného zmizení platný vždy a za všech okolností. Výslovně konstatuje, že "Nucené zmizení nelze ospravedlnit poukazem na jakékoli výjimečné okolnosti, ať již se jedná o válečný stav nebo hrozbu války, vnitrostátní politickou nestabilitu nebo jakýkoli jiný stav veřejného ohrožení.“. Čl. 2 definuje nucené zmizení jako „zatčení, zadržení, únos nebo jakýkoli jiný způsob zbavení svobody provedený zmocněnci státu nebo osobami či skupinami osob jednajícími z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu, po němž následuje odmítání přiznat, že došlo ke zbavení svobody, nebo utajování osudu či místa pobytu zmizelé osoby, čímž se taková osoba ocitá mimo ochranu zákona.“. Čl. 3 a 4 zakládají povinnost smluvní strany vyšetřovat nucené zmizení jako úmyslné jednání fyzických osob a trestat jej dle národních trestněprávních předpisů. Dle názoru předkladatele umožňuje trestní zákoník č. 40/2009 Sb. v platném znění úplný postih nuceného zmizení (viz výše) a není proto v souvislosti s ratifikací Úmluvy přistoupit k jeho novelizaci. Čl. 6 blíže definuje povinnost smluvní strany trestat pachatele, spolupachatele a účastníka nuceného zmizení včetně navádění a podněcování k nucenému zmizení. Tento článek obsahuje i trestní odpovědnost nadřízených osob za úmyslné jednání přímo umožňující realizaci nuceného zmizení. Další články obsahují doporučení a závazky ohledně výše trestních sazeb (čl. 7) a uplatnění promlčecí doby a poskytnutí účinné nápravy oběti nuceného zmizení (čl. 8). Tyto články odpovídají trestněprávním zásadám a jsou upraveny základními trestněprávními předpisy. Čl. 9 až 11 se týkají výkonu trestní jurisdikce smluvních stran včetně vzetí osoby podezřelé ze spáchání nuceného zmizení, která se nachází na území smluvní strany, do vazby. Tyto články plně pokrývají trestní zákoník, trestní řád č. 141/1961 Sb. v platném znění, zákon č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby v platném znění a zákon č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Čl. 12 se zabývá zahájením vyšetřování a ochranou oznamovatele a případných dalších svědků, tato problematika je upravena obecnými trestněprávními předpisy a zákonem č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Čl. 13 stanoví pravidla pro vydání podezřelých osob včetně ustanovení, že nucené zmizení se mezi smluvními stranami nepovažuje za politický trestný čin a žádost o vydání nelze zamítnout pouze z tohoto jediného důvodu. Čl. 16 obsahuje zásadu nevydání („non refoulement“) osoby do jiného státu, pokud jsou podstatné důvody se domnívat, že této osobě hrozí, že bude vystavena nebezpečí nuceného zmizení. Požadavky čl. 16 jsou pokryty trestním zákonem a trestním řádem. Další články (17 – 25) stanoví základní pravidla pro ochranu osob před nuceným zmizením závazná pro smluvní strany jako např. zákaz tajného zadržení, povinnost ustanovit podmínky umožňující zbavení svobody, zásadu zadržování osob výhradně v oficiálně uznaných a dozorovaných detenčních místech, záruku umožnění komunikace osoby zbavené svobody s rodinou a právním zástupcem včetně návštěv, povolení přístupu kontrolních orgánů do veškerých detenčních míst, záruku soudního přezkumu zbavení svobody a povinnost vedení oficiálního seznamu osob zbavených svobody. Čl. 17 požaduje, aby smluvní strana vedla oficiální soupis osob zbavených
6
svobody. Odpovídající rejstřík vede Vězeňská služba v souladu s § 2 zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Čl. 18 zaručuje příbuzným a právnímu zástupci osoby zbavené svobody přístup k základním informacím. Čl. 19 chrání osobní údaje osob zbavených svobody. Čl. 21 ukládá smluvním stranám přijmout opatření k tomu, aby mohlo být ověřeno, že osoby zbavené svobody byly skutečně propouštěny. Nad rámec národních trestněprávních předpisů je dodržování těchto čl. zaručeno Listinou základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. a mezinárodními smlouvami, které již ČR ratifikovala, jako především Opčním protokolem k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání č. 78/2006 Sb.m.s a Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání č. 9/1996 Sb. Podotýkáme, že veškerá detenční místa v ČR jsou v souladu s výše uvedenými mezinárodními smlouvami pravidelně kontrolována národním preventivním mechanismem (t.j. veřejným ochráncem práv), Evropským výborem pro prevenci mučení a Podvýborem OSN pro prevenci mučení. Čl. 24 definuje práva obětí nuceného zmizení včetně povinnosti smluvní strany poskytnout oběti nuceného zmizení odškodnění. V souvislosti s ratifikací Úmluvy a důležitou povinností smluvní strany odškodnit oběti nuceného zmizení nebude nutné vytvořit nový právní instrument, výčet forem odškodnění v čl. 24 je pouze deklaratorní. Český právní řád poskytnutí odškodnění v rámci deliktního závazkového vztahu, kdy náhradu způsobené škody nese ten, kdo ji způsobil, dostatečně upravuje. Odškodnění oběti nuceného zmizení lze poskytnout dle zákona o obětech trestních činů č. 45/2013 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle českého trestního práva naopak není možné poskytnout oběti navrácení důstojnosti podle čl. 24 písm. c), jakož ani poskytnutí záruky, že se nucené zmizení nebude opakovat podle čl. 24 písm. d). Čl. 25 obsahuje zvláštní pravidla pro ochranu dětí před nuceným zmizením. ČÁST II Na rozdíl od části I Úmluvy, z které nevyplývají pro ČR nové závazky, obsahuje část II Úmluvy články zakotvující pro ČR především nové informační povinnosti. Čl. 27 zřizuje Výbor k nuceným zmizením jako orgán odpovědný za kontrolu implementace Úmluvy smluvními stranami. Výbor tvoří 10 expertů volených na pravidelných zasedáních smluvních stran, funkční období zvolených expertů je čtyřleté. Zásadní nová povinnost pro ČR vyplývá z čl. 29. Do dvou let od vstupu Úmluvy v platnost pro ČR bude muset ČR Výboru předložit zprávu o opatřeních, která přijala ke splnění svých závazků dle Úmluvy. Výbor zprávu posoudí a případně vydá připomínky, vyjádření či doporučení. Výbor bude moci ČR požádat o poskytnutí dodatečných informací. Na základě současného rozdělení kompetencí a ustálené praxe se usnesením vlády ČR schválilo, aby byl za vypracování zprávy odpovědný ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, který za vládu ČR předkládá veškeré ostatní zprávy o plnění základních lidskoprávních úmluv OSN.
7
Další povinnosti smluvních stran vůči Výboru jsou v prostředí ČR spíše hypotetické a týkají se individuálních případů nuceného zmizení. Čl. 30 přiznává Výboru kompetenci přijímat od příbuzných zmizelé osoby nebo od jejich právních zástupců žádost o pátrání po zmizelé osobě. Výbor může v případě splnění kritérií dle čl. 30 požádat smluvní stranu, aby ve lhůtě stanovené Výborem poskytla informace o situaci hledaných osob. Usnesení vlády ČR schválilo návrh uznat příslušnost Výboru dle čl. 31 přijímat a posuzovat oznámení podávaná jednotlivci podléhajícími jurisdikci smluvní strany, kteří tvrdí, že jsou obětí porušení ustanovení Úmluvy touto smluvní stranou. Čl. 31 zároveň obsahuje kritéria přijatelnosti oznámení. Při jejich nesplnění považuje Výbor oznámení za nepřijatelné. V případě přijetí oznámení požádá Výbor smluvní stranu o vyjádření a spolupráci. Výbor projednává oznámení dle čl. 31 na neveřejných zasedáních. Stejně tak usnesení vlády ČR schválilo návrh uznat příslušnost Výboru dle čl. 32 posuzovat oznámení, v nichž smluvní strana tvrdí, že jiná smluvní strana neplní své závazky dle Úmluvy. ČR akceptovala naprostou většinu podobných kompetencí ostatních kontrolních výborů zřízených dalšími základními lidskoprávními úmluvami OSN. Akceptací těchto dodatečných kompetencí vyjadřuje ČR dobrou vůli spolupracovat s Výborem. Pokud Výbor obdrží spolehlivé informace nasvědčující tomu, že účastnický stát závažným způsobem porušuje ustanovení Úmluvy, může dle čl. 33 vykonat kontrolní návštěvu. V případě páchání nucených zmizení v rozsáhlém měřítku nebo systematicky umožňuje čl. 34 Výboru využít kompetenci předložit věc k projednání Valnému shromáždění OSN. Čl. 35 zakazuje retroaktivní posuzování případů nuceného zmizení před vstupem Úmluvy v platnost pro danou smluvní stranu. ČÁST III Závěrečná část Úmluvy obsahuje standardní procedurální ustanovení, která jsou podobná u všech základních lidskoprávních úmluv OSN. Týkají se např. pravidel pro vstupu Úmluvy v platnost, řešení sporů o výklad ustanovení Úmluvy nebo případných změn textu Úmluvy. Závěr Ratifikace Úmluvy a její následné provádění nebude mít žádný dopad na státní rozpočet. Z pohledu právního řádu ČR je Úmluva mezinárodní smlouvou prezidentského typu ve smyslu čl. 10 a čl. 49 písm. (a) a (e) Ústavy ČR, neboť upravuje práva a povinnosti osob, jakož i další věci, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Úmluva je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu ČR, s ostatními mezinárodněprávními závazky ČR, jakož i s právem EU.
8
Úmluva nezakládá nerovné zacházení se subjekty v rámci právního řádu ČR. Pro ČR vstoupí Úmluva v platnost tři měsíce po datu uložení ratifikační listiny u generálního tajemníka OSN. Úmluva je sjednána v šesti oficiálních jazycích OSN - angličtina, arabština, čínština, francouzština, ruština a španělština. Anglická verze Úmluvy, stejně jako jeho překlad do českého jazyka, budou po vstupu v platnost publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv ČR. V souladu s článkem 11 Směrnice vlády pro sjednávání, vnitrostátní projednávání, provádění a ukončování platnosti mezinárodních smluv byl návrh projednán se všemi členy vlády, s předsedou Legislativní rady vlády a, prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky, s prezidentem republiky. Návrh byl rovněž zaslán k informaci předsedům zahraničních výborů obou komor Parlamentu. Vláda návrh na podpis a ratifikaci Úmluvy schválila dne 8. června 2016 svým usnesením č. 524. Podpis Úmluvy s výhradou ratifikace provedl dne 19. července 2016 ministr zahraničních věcí. V Praze dne 15. srpna 2016 Předseda vlády: Mgr. Bohuslav Sobotka v.r.
9
