Otomar Dvořák LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Otomar Dvořák, 2011 © Obálka Martina Černá, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5372-2
Motto: Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! Karel Hynek Mácha
Prolog Úsměv Mony Lisy
Hřebec Orland stál v drobném dešti, smutně skláněl hlavu k zemi a v havraní hřívě se mu třpytily krůpěje, jako by ji měl protkanou perlami. Nejspíš zase utekl podkonímu a veden zvířecí věrností, která nezná podlost ani zradu, se vrátil k zámeckému vchodu. Trpělivě tu den co den čeká na svou paní. Ale schodiště zůstává prázdné, prosklené dveře se neotevřou a nevyjde z nich sličná jezdkyně, aby ho popleskala po bocích, pohladila po chřípí a obdarovala pamlskem, aby se mu vyšvihla na hřbet a pobídla ho k radostnému cvalu po rozkvetlých loukách kolem říčky Úpy, kde klape mlýn, šumí splav a kde si služebné prozpěvují při kropení prádla na bělidle, nebo aby dokonce vynesl svou velitelku strmě stoupající stezkou k vyhlídkovému altánu ve zříceninách hradu Rýzmburku. To všechno už odplynulo stejně, jako spěchající proud v mlýnském náhonu. Kdopak si ještě vzpomene, jak tenkrát býval Orland mladý a bujný, jak šplhal jako kamzík, ačkoliv se mu kopyta smekala po kamenech a slabiny se pokrývaly zpěněným potem? Co dnes se starým koněm? Stojí v drobném dešti a sklání hlavu, jako by usínal. Jistě netuší, že zámecká paní se na něj dívá oknem v prvním patře a že její velké hnědé oči, které uhranuly a zmámily tolik mužských srdcí, jsou teď zamžené slzami. Ona už ze svých výšin vidí to, co je poloslepému koni utajeno: rozčileného a láteřícího podkoního Pankla, jak chvátá od stájí a pošvihává bičíkem, aby ukončil Orlandův pokus o vzpouru. Marnost nad marnost: od rána prší, utěšené údolí se ztrácí v šedém oparu, všechno je protivně mokré a studené. Vévodkyně Vilemína se v noci na dnešek příliš nevyspala, o třetí hodině ji probudila svíravá bolest hlavy. Prokletá migréna! Vzala si kapky od doktora Hahnemanna, ačkoliv pochybovala, že by jí mohly ulevit. Důvěrná společnice Trogoffová sice tvrdí, že tyhle homeopatické kapky jsou zázračný všelék, ovšem hraběnka Trogoffová se nadchne pro každou novinku, ta je sama za deset doktorů a na jejím stole vždycky leží lebka a vedle ní otevřená lékařská kniha, aby každému návštěvníkovi bylo na první pohled zřejmé, že má před sebou znalkyni velkých životních tajemství. Vilemína se v duchu zasmála, jenže bezděčný pohyb obličejových svalů vyvolal pocit, jako by se jí uvnitř hlavy otočil nebozez. Bolestně zasykla a přitiskla si dlaně na spánky. Do rána nezamhouřila oka. Teď si připadala otupělá a nemohoucí, oteklá v obličeji a s prsty zkroucenými dnou. Dívala se oknem, jak podkoní Pankl odvádí Orlanda, jak hřebec smutně a schlíple odchází; uvědomila si, že podoba věrného koně se jí ztrácí v mlžném chvění, že se mění v jakousi jemnou skicu, načrtnutou v různých odstínech šedé rychlými tahy štětce. Když zavře oči, zůstane ten obraz ještě chvíli polapen pod víčky, ačkoliv se právě stal nenávratnou minulostí. Hluboké ticho je přímo strašidelné. Je tu prázdno, příliš prázdno. Přes sedmnáct let kolem sebe slyšela smích a štěbetání, dusot spěchajících nožek na schodech, neklid podobný poryvům svěžího jarního větru, denně řešila drobné dívčí starosti a strasti, stírala slzičky z líček, povzbuzovala svá děvčátka, řádila jako jedna z nich, tančila, zpívala a hrála si s nimi. Všechno to zaměstnávalo naplno její mysl. A najednou… Sladké těšitelky ji opustily! Věděla, že tahle chvíle jednoho dne přijde, ale přesto ji to vyvedlo z míry. Marii, poslední a nejvěrnější, provdala letos v létě. Uspořádala slavnou svatbu a jako svatební dar pro ni koupila zámeček Cunzendorf. Vybavila ho krásným nábytkem a cennými obrazy, dokonce schovance věnovala svůj nejmilejší portrét. Ve stylu renesančních mistrů ji na něm kdysi v Římě
zachytil slavný malíř Filippo Agricola: vznešená dáma v červených šatech a v širokém červeném klobouku zdobeném bílým pštrosím perem sedí v křesle u paty antického sloupu a ve tváři má vědoucí, záhadný úsměv. Úsměv Mony Lisy… Maškarní podzim hýřící barvami skončil, nastává nelítostná zima. Co si počít ve světě, jehož barvy byly omezeny na černou a bílou? Vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská hleděla oknem do houstnoucí mlhy nad ratibořickým údolím a vracela se zpátky po cestě vzpomínek, aby tam někde v hloubi času našla bolestnou, a přesto očistnou pravdu o životě…
První část ČTYŘI GRÁCIE
1. kapitola Návrat ztracené dcery
Dívky se k sobě tiskly v ustrašeném hloučku. „Myslíš, že je najdou?“ zašeptala Paulina a bázlivě se ohlédla ke dveřím pokoje. Po zámeckých chodbách dusaly těžké boty, z nádvoří sem dolehly povely a cval odjíždějících koní. To zaháňští myslivci se rozjíždějí po všech silnicích, aby se vyptávali a zatahovali síť kolem prchající kořisti. Šestiletá Dorka začala nabírat k pláči. „No tak, slečno Batowská,“ přivinula ji nejstarší Vilemína k sobě a spiklenecky přimhouřila oko. Škádlivé oslovení, po němž se Dorka vždycky rozhořčeně ohrazovala, že je stejná Bironová jako její sestřičky, a žádná Batowská, dnes příliš nezabralo. Děvčátko popotáhlo nosem. „A co jim provedou, až je chytí?“ zeptalo se. „Budou biti?“ „Možná,“ ušklíbla se Vilemína. Ačkoliv nad jejich sestrou Johanou se vznášela zlověstná předtucha odstrašujícího trestu, záviděla jí. Ohromila ji svojí odvahou. Nejmladší z původní trojice, teprve šestnáctiletá, vždycky se držící v pozadí, jakoby zakřiknutá – a najednou provede něco tak nečekaného, neslýchaného a skandálního! Pravda, všechny sestry Bironovy, nazývané „princezny kuronské“, snily o velkém útěku. Za vlahých letních večerů sedávaly na lavičce pod skupinou platanů, těch krásných stromů se stříbřitou kůrou, které otec postupně vysazoval před zaháňským zámkem na památku jejich narození (a neopomněl zasadit ani Dorčin strom, i když… však víme, byla to „slečna Batowská“). Sedávaly tam a ve trojici spřádaly odvážné plány, zatímco malá Dora s úžasem přihlížela, jak jsou její nevlastní sestry chytré. Dívky vábila Francie, ale děsily je zprávy o hrůzách anarchie a teroru, které tam zavládly poté, co země otevřela brány svobodě. Osmnáctiletá Vilemína by nejraději odjela do Anglie, do země, kde nerozhoduje zvůle krále, ale demokratický parlament, a kde se bez zábran rozvíjí osvícená věda, zkoumající svět od nejmenšího broučka až po nejvzdálenější hvězdy. Ale nakonec se shodly na tom, že úplně nejlepší by bylo utéct do Ameriky, do země panenské a dosud neposkvrněné špínou starých řádů, do země bez zkostnatělých tradic, církevního tmářství a duchovního otroctví. V soužití s neporušenou přírodou tam vznikne nový svět svobodných a šťastných lidí, jejichž vzájemné vztahy se budou řídit krásným heslem: Volnost, rovnost, bratrství. Samozřejmě, že tyhle úvahy neměly Vilemína, Paulina a Johana ze svých hlav. Jako semínko, připravené ke vzklíčení, jim je podstrčila vychovatelka slečna Forsterová. Zpráva, že vévodkyně kuronská svěřila trojici dcer vychovatelce, o níž se říkalo, že je hlasatelkou osvícenských ideálů a nepochybně zakuklenou „jakobínkou“, vyvolala ve šlechtických kruzích nemalý úžas. A vzápětí se potvrdilo, že klevety nelhaly, neboť slečna Forsterová začala svou vychovatelskou práci tím, že odmítla ubytování na kuronském zámku Würzau, kde tehdy ještě celá Bironovská rodina žila pohromadě, nepřijala ani nabídku stravování u panské tabule. Pronajala si v nedalekém městečku vlastní dům a vařila si svoje jídlo. A nejen to; také trvala na podmínce, že její žákyně musí přicházet za ní. „Nejsem vaše služebná,“ prohlašovala hrdě. „Jsem nezávislá a svobodná osoba. Jestli se chcete ode mne něco naučit, přijďte, a já se s vámi podělím o všechno, co znám. Ale vnucovat se vám nebudu, a poroučet si nenechám.“ Vévodkyně Dorothea Kuronská ovšem moc dobře věděla, kdo je slečna Forsterová. Také jí nemohlo uniknout, že vychovatelka půjčuje jejím dcerám zakázané spisy francouzských osvícenců,
zejména Voltaira a Rousseaua. Přesto shovívavě přihlížela. Nebyla snad i vévodkyně utajovanou jakobínkou? Jednou slečna Forsterová přijala pozvání na odpolední čaj, aby s paní vévodkyní probrala pokroky ve výuce dcer, a tehdy přišla řeč i na politickou situaci. Slečna vychovatelka začala odsuzovat rozmařilý a neužitečný život šlechty a zdůrazňovala nutnost co nejdříve od základů změnit řád lidské společnosti. Rozohnila se a z její pohublé, nehezké, od neštovic poďobané tváře jako by v té chvíli vyzařovalo podmanivé vizionářské světlo. Vévodkyně se kupodivu nepohoršila, jen se na zanícenou vychovatelku úkosem podívala, decentně usrkla trochu jasmínového čaje z křehkého čínského šálečku a s potutelným úsměvem podotkla: „Nechme to dnes být, milá slečno Forsterová. Počkejme ještě. Tak dlouho se čekalo na ráj, že teď už nesejde na několika měsících.“ Možná ta slova zněla moudře, ale skutečná moudrost v nich nebyla. Příjemnou chvíli, kdy svět ustrne v tichu a kdy záře zapadajícího slunce stéká jako zlatý med do šálků s lahodným nápojem, nelze protahovat donekonečna. Uběhlo jen několik měsíců od onoho čajového dýchánku a pobaltské vévodství kuronské bylo vymazáno z mapy světa… Rázné zaklepání probudilo Vilemínu ze zamyšlení. Princezny vyjekly leknutím, ale byl to jen lokaj, vyřizující, že se mají okamžitě dostavit k otci. Nerady opouštěly bezpečí dívčího pokojíku; nekonečné, spletité chodby zaháňského zámku jim dnes opět připadaly plné stínů a zapomenutých duchů. Páchlo to tady zvláštní zatuchlou vůní dávných tajemství, i když ne tak intenzivně jako před čtyřmi lety, kdy sem „kuronské princezny“ přijely poprvé. Tehdy s mrazením v zádech zíraly na obraz znázorňující potupnou smrt bývalého majitele zaháňského zámku generalissima Albrechta z Valdštejna; s nedůvěrou pohlížely i na starodávnou židli s vysokým vyřezávaným opěradlem, která se z Valdštejnových dob na zámku dochovala a na níž prý slavný vojevůdce osobně sedával. S respektem ji obcházely a šeptem si sdělovaly, že o půlnoci je možno Valdštejna na židli spatřit; má prý na sobě bílou noční košili, ve které byl v Chebu zavražděn, a z probodnuté hrudi se mu rozlévá veliká krvavá skvrna. Marně je tehdy Vilemína přemlouvala k noční výpravě do pracovny. Netroufaly si. Co kdyby tam duch doopravdy seděl? Neméně vzrušující bylo hledání ďáblovy podobizny. Devadesát devět pitvorných maskaronů vytvořil kdysi mladý sochař, aby hlídaly okna zámku v Zaháni. Devadesát devět podob zla, opovržení a výsměchu. Umělec prý brzy po zahájení práce vyčerpal svou fantazii a zoufal si nad nemožným úkolem; tu se před ním zjevil Lucifer s nabídkou, že mu v pekle ukáže tváře všech ďáblů, aby je mohl použít jako předlohy pro reliéfy. Pouze pekelného vládce nesmí nikdy zpodobit. Sochař souhlasil; postupně vytesal z hrubého pískovce devadesát devět hrůzných masek, ale když měl udělat stou, nemohl si vzpomenout na žádnou jinou podobu, než na tvář samotného Lucifera. Stál s nářadím na lešení a potil se smrtelnou úzkostí. Má posledními údery dláta dokončit výraz zrádného pokušitele? Zkusil to. Když však z kamene vystoupila první křivka úst zvlněných v ďábelském smíchu, zmocnila se ho taková hrůza, že polekaně odskočil, ztratil rovnováhu a zřítil se do hlubokého hradního příkopu. Lucifer si odnesl ve spárech tvůrcovu duši a poslední dílo zůstalo navždy nedokončené. Sestry kuronské netušily, proč je stará pověst tolik vzrušuje. Také je zneklidňovalo, že nemohly najít onu nedokončenou tvář. Marně chodily sem tam po nádvoří a počítaly reliéfy zprava i zleva. Kdo ví, možná Luciferova maska nikdy neexistovala a všechno to byl pouhý výmysl. Tmářská pověra! – řekla by slečna Forsterová. Otcova pracovna tonula v zlatohnědém šeru, protože těžké sametové závěsy byly pečlivě zatažené. Jako by se Petr Biron, vévoda kuronský, neodvažoval pohlédnout do ostrého podzimního slunce.
Všichni se doposud shodovali na tom, že nevypadá na svých sedmdesát pět let. Držel se zpříma a prořídlé šedivé vlasy nosil pečlivě sčesané dozadu a zakroucené nad ušima do decentních ruliček. Při slavnostních příležitostech si ještě brával napudrovanou paruku s copem, ačkoliv to působilo značně staromódně. Oválný obličej s pokojným výrazem v hnědých očích a s hladce vyholenými, trochu blahobytně plnými tvářemi prozrazoval jeho vrozenou laskavost. Vilemína si často uvědomila, že vévoda Petr by mohl být jejich dědečkem, ale kupodivu je otcem. S manželkou Dorotheou, která byla mladší o třicet sedm let, zplodil celkem pět dětí, dvě se však nedožily dospělého věku. Nejvíce vévoda litoval smrti následníka Petra, jediného syna v dlouhé řadě dcer. Ale nenechal se tím porazit. Ani ztráta kuronského vévodského stolce, vyhnanství a manželčina nevěra ho nesrazily na kolena. Byl to pevný muž, neochvějná a jediná jistota v malém světě čtyř princezen. Matka byla pro ně cosi nedostižného, bohémská a rozevlátá, střídající zámky i milence, fascinující, chytrá, vtipná, skvělá malířka, hráčka na klavír a pisatelka poetických deníků. Děti na ni myslely jako na vzdálenou krásnou vílu, která se občas z ničeho nic zjeví, zahrne je dárky a polibky, a opět zmizí ve víru světa. Přinášela radost a vzruch, ale žádnou jistotu. Proto se instinktivně přimykaly ke starému otci. Vilemína se zděsila, když teď spatřila vévodovu tvář. Jako by během týdne zestárnul o desítky let. Spousta hlubokých vrásek mu zbrázdila čelo a pod slzícíma očima mu ztmavly nateklé váčky. Ztěžka se opíral lokty o stůl a sípavě se nadechoval, když udílel rozkazy vrchnímu písaři stojícímu před ním v uctivém předklonu: „… důvěrné depeše do Berlína a Vratislavi a také na velitelství do Jaroměře. Ať uvedou do pohotovosti vojsko a policii. Že prosím policejního prezidenta hraběte Vratislava z Mitrovic, jako dobrého přítele, o tu službičku. A také dejte vědět na zámek v Náchodě vrchnímu radovi Dinterovi, ať neprodleně zahájí vyšetřování. Mám dojem, že právě v Náchodě, když jsme tam byli vloni v létě, to všechno začalo. A při cestě se posel může zastavit v lázních Kudově u lékaře Mutia; byl bych panu doktorovi moc vděčný, kdyby mi poslal ještě trochu toho léku, který tak skvěle uvolňuje svírání na prsou…“ Teprve teď si povšiml princezen shromážděných v hloučku poblíž dveří. Gestem poslal služebníka pryč a upřel na ně zoufalý pohled. Zhluboka si povzdechl. „Dcerušky moje, proč mi tohle děláte? Nemám už v životě tolik času. Já vím, v mládí se zdá život bezbřehý jako moře, leccos se v něm schová. Ale přijde doba, kdy začnete počítat nejen roky, ale i měsíce, dny a hodiny. Chtěl jsem si v nové vlasti vydobýt dobré jméno. Nejen pro sebe, ale hlavně pro vás. Chtěl jsem rod Bironů zbavit pomluv a urážek, které jsem musel snášet v Kuronsku. A teď taková hanba! Pane Bože, taková hanba! Johana Bironová, princezna kuronská, které ještě ani nebylo šestnáct let, uteče s hercem! Tuhle ostudu nepřežiju!“ Vilemína chtěla vzdorovitě namítnout, že by to nebyla první ostuda v rodině, dokonce ji nějaký ďáblík ponoukal, aby řekla, že když je jejich matka Dorothea opustila a utekla za milencem, nešlo patrně o tak velkou hanbu, neboť dotyčný nebyl obyčejným hercem zámeckého divadla, nýbrž neobyčejným baronem ve službách polského krále. Při pohledu na vévodovu tvář zbrázděnou utrpením se jí však zmocnila hluboká lítost, takže své výtky spolkla a pokusila se o chlácholivý tón: „Lásce se nedá poroučet. Sám to, otče, víte nejlíp. Ať si pomluvači zametou před vlastním prahem.“...
