Masarykova univerzita. Výukové tabule ve sklenících Botanické zahrady PřF MU

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra biologie

Výukové tabule ve sklenících Botanické zahrady PřF MU Bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D.

Pavlína Kyjovská

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby bakalářská práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, dne 20. 4. 2013

---------------------Pavlína Kyjovská

2

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala paní doc. RNDr. Zdeňce Lososové, Ph.D. za vedení, užitečné rady a připomínky k vypracování této bakalářské práce. Za pomoc a rady děkuji i paní Mgr. Magdaleně Chytré, jakožto i dalším pracovníkům Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy Univerzity.

3

Obsah 1. Úvod .......................................................................................................... 5 2. Metodika ................................................................................................... 6 3. Teoretický souhrn poznatků ...................................................................... 8 3. 1. Masožravé rostliny ............................................................................ 8 3. 2. Tropické orchideje .......................................................................... 27 3. 3. Sukulenty......................................................................................... 42 3. 4. Bromélie .......................................................................................... 58 4. Návrhy tabulí ........................................................................................... 78 4. 1. Návrh tabule Masožravé rostliny .................................................... 78 4. 2. Návrh tabule Tropické orchideje .................................................... 79 4. 3. Návrh tabule Sukulenty................................................................... 80 4. 4. Návrh tabule Bromélie .................................................................... 81 5. Diskuse .................................................................................................... 82 6. Závěr........................................................................................................ 84 7. Seznam použitých zdrojů ........................................................................ 86 8. Souhrn ..................................................................................................... 90 9. Seznam příloh.......................................................................................... 91

4

1. Úvod Bakalářská práce mi byla zadána k vypracování v únoru roku 2012 na Katedře biologie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucím této práce je doc. RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D. Tato bakalářská práce, která nese název Výukové tabule ve sklenících Botanické zahrady PřF MU, se zabývá vytvořením návrhu čtyř výukových tabulí pro skleníkovou část botanické zahrady. Moje bakalářská práce má 3 cíle, které jsou následující: 1.

Charakterizovat masožravé rostliny, tropické orchideje, sukulenty a bromélie formou rešerše odborné literatury k dané problematice.

2.

Připravit grafický návrh výukových tabulí.

3.

Zjistit, které rody ze zadaných rostlinných okruhů se ve sklenících botanické zahrady vyskytují a vytvořit jejich seznam.

Téma jsem si zvolila především proto, že mi bylo navrhnuto paní docentkou Lososovou a mně samotné se zdálo zajímavé a přínosné. Moje práce bude využita jako předloha pro vytvoření výukových tabulí, které by měly být umístěny ve sklenících botanické zahrady, kde by měly doplňovat stálou expozici zahrady a sloužit jako zdroj informací pro projektovou výuku žáků a studentů a pro celoživotní vzdělávání návštěvníků skleníků.

5

2. Metodika Na bakalářské práci, která je založena na vytvoření podkladů k tvorbě výukových tabulí a k samotnému vlastnímu grafickému návrhu těchto tabulí pro skleníkovou část botanické zahrady, jsem začala pracovat v dubnu 2012. Při zpracovávání práce jsem se snažila postupovat podle časového harmonogramu, který jsem si stanovila v projektu bakalářské práce. Velmi mnoho času jsem při psaní práce strávila v knihovnách a studovnách, neboť má bakalářská práce je zaměřená především teoreticky. Hlavní metodou použitou při její tvorbě je zpracování teoretické části na základě rešerše literárních pramenů. Dále práce zahrnuje praktickou část, která je tvořena terénním výzkumem ve sklenících botanické zahrady a grafickými návrhy tabulí. Stěžejní metodou této práce bylo podrobné studium odborné botanické literatury zaměřené na zadané rostlinné okruhy, kterému jsem se věnovala od září 2012 do března 2013. V tomto období jsem se zabývala utříděním poznatků získaných z odborných literárních prací a psaním teoretické části bakalářské práce. Teoretická část zahrnuje bližší seznámení a charakteristiku čtyř rostlinných celků, kterými jsou masožravé rostliny, tropické orchideje, sukulenty a bromélie. Jednotlivé kapitoly nejprve pojednávají o základních obecných informacích, které charakterizují dané téma. Dále jsou uvedeny informace o životě a výživě daných rostlin, jejich morfologii, opylování, užitku, ohrožení, rozdělení a výskytu a o požadavcích nutných k úspěšnému pěstování. V závěru kapitol jsou vždy vyzdviženi významní a dominantní zástupci vyskytující se ve sklenících botanické zahrady. Jednotlivá témata byla doplněna o vlastnoruční kresby, které byly buď převzaty a upraveny podle předlohy z literatury, nebo vytvořeny na základě osobního pozorování požadované části či celé rostliny. Dále byly použity nejzdařilejší fotografie rostlin pěstovaných ve sklenících a k lepší představě o rozšíření těchto taxonů byly využity mapky, které jsem získala z pravidelně aktualizovaného internetového zdroje Angiosperm Phylogeny Website (2012). V teoretické části jsem se potýkala s množstvím nejednotných názorů na překlad vědecké terminologie, se kterými jsem se často setkávala u názvů čeledí, rodů a druhů. Kvůli velkému počtu překladových variant nebo neexistujícím překladům jsem musela ponechat některá vědecká označení, a to především u masožravých rostlin. Příkladem je čeleď Dioncophyllaceae, rod Triphyophyllum, Genlisea, Byblis, Brocchinia, Catopsis apod. Ve

své

práci

jsem

se

setkala

také

s

různým

systematickým

zařazením

charakterizovaných taxonů. K sjednocení systematického pojetí a zjištění nového

6

systematického označení některých čeledí rostlin jsem využila internetové stránky The Plant List (2010). V období od října 2012 do března 2013 jsem se věnovala podrobnému studiu sbírek umístěných ve sklenících botanické zahrady. Základem bylo zjištění vyskytujících se rodů rostlin ze zadaných témat. Hlavním cílem tohoto výzkumu bylo sepsat při návštěvách skleníků podrobný seznam těchto rodů pro získání ucelenější představy o květeně pěstované ve sklenících zahrady. Při vytváření tohoto seznamu jsem se radila se zaměstnanci botanické zahrady, kteří mi poskytli ucelený seznam rostlin, které byly v zahradě pěstovány v letech 1980-2000 v podobě příručky Index Plantarum (ANONYMUS, 2002). Tuto příručku jsem překontrolovala a doplnila o nově zjištěné rody. Mnou vytvořený seznam byl zařazen do příloh bakalářské práce. V příloze bakalářské práce jsou zmínění i zástupci z pojednávaných skupin rostlin rostoucí ve venkovní zahradě. V průběhu terénního výzkumu byly navíc fotografovány významné rostliny pomocí zrcadlového digitálního fotoaparátu značky Nikon D90 o rozlišení 12,3 Mpx a jejich fotografie pak uplatněny v této práci. Některé rostliny se ve sklenících dost obtížně fotily, neboť určití zástupci už dorostli do značných rozměrů nebo se dost často stávalo, že splývali díky hustému osázení záhonů skleníků s jinými nepožadovanými rostlinami. Na konci měsíce března a začátku dubna 2013 jsem se věnovala tvorbě grafického návrhu výukových tabulí. Grafický návrh zahrnuje nejzajímavější materiály z teoretické části práce. Vedle textu obsahují tabule fotografie, kresby a mapky. Pro tvorbu tohoto návrhu jsem použila program Microsoft PowerPoint 2010. Nejdříve jsem se snažila zajímavě rozmístit texty a k nim pak zakomponovat fotky, kresby a mapky. K vytvoření grafických návrhů tabulí jsem použila velké množství nástrojů, které tento program poskytuje. Tyto návrhy tabulí byly dále konzultovány s pracovnicí z přírodovědecké fakulty, s paní Mgr. Magdalenou Chytrou, která navrhla drobná rozšíření textů. Vzhledem ke skutečnosti, že tabule vznikají na zakázku botanické zahrady, jsem všechna navržená rozšíření a změny textu akceptovala. Do praktické části práce jsem zahrnula pouze náhledy těchto tabulí o menších rozměrech, neboť ve skutečnosti jsou značně velké. Jsou vytvořeny ve formátu A2. V originální velikosti jsou tabule vypáleny na přiloženém CD. Bakalářská práce byla odevzdána v dubnu 2013.

7

3. Teoretický souhrn poznatků 3. 1. Masožravé rostliny Masožravé rostliny se vyznačují mixotrofní výživou. Ta je přechodnou formou mezi výživou autotrofní a heterotrofní. Obecně mixotrofie zahrnuje veškeré způsoby, jimiž si autotrofní zelené rostliny doplňují či zlepšují výživu. Tyto rostliny si zlepšují svoji výživu tím, že mají díky uzpůsobení vegetativních orgánů schopnost lovit živočichy, z jejichž těl přijímají výživné látky jako doplňkový zdroj výživy pro růst (PROCHÁZKA a kol., 1998; ŠVARC, 2003). Život a udivující způsob výživy masožravých rostlin Podstatná část masožravých rostlin žije terestricky. To znamená, že se jedná o pozemní rostliny, které mají své kořeny v substrátu. Najdeme mezi nimi ale i dost vodních neboli hydrofilních druhů, které prezentuje mnoho zástupců z rodu bublinatka (Utricularia). Vzácně se u nich můžeme setkat i s několika druhy, které žijí epifyticky, tedy přisedle na povrchu rostlin. Nejčastěji rostou na kůře stromů. Epifytický způsob života se vyskytuje u některých druhů z rodu láčkovka (Nepenthes), tučnice (Pinguicula) a bublinatka (Utricularia) (STUDNIČKA, 1984; MARINELLI, 2006). Většina masožravých rostlin má schopnost lapat a konzumovat hmyz, proto je označujeme termínem ,,rostliny insektivorní“ (hmyzožravé). Některé rostliny jsou ale zaměřeny na jinou kořist než na hmyz. Jejich úlovkem mohou být kromě hmyzu i prvoci, červi, pavouci, korýši, plži a drobní obratlovci jako například pulci, žáby, ještěrky a hlodavci až do velikosti krysy. Proto je jim často připisován termín ,,rostliny karnivorní“ (masožravé). Tomuto označení nasvědčuje i skutečnost, že hlavní látkou, kterou rostliny z kořisti využívají, jsou svaly, tedy ,,maso“ (STUDNIČKA, 1984, 2006). Jedná se o rostliny, u kterých došlo kvůli získávání látek z těl živočichů k vytvoření specializovaných lapacích orgánů neboli pastí, kterými lákají a chytají živočichy. Těmito pastmi jsou přeměněné listy, které se v průběhu vývoje změnily v tak dokonalé struktury, jako jsou například vysoce specializované měchýřky u bublinatek (obr. 1) nebo pohyblivá čepel listu u mucholapky (obr. 2, 3) (ŠVARC, 2003).

8

Důvod vzniku tohoto složitého přizpůsobení a jeho postradatelnost Masožravé rostliny přijímají minerální látky ze svého okolí a získávají základní stavební látky fotosyntézou stejně jako ostatní zelené rostliny (STUDNIČKA, 1984). Důvodem vzniku masožravosti je přizpůsobení se těchto rostlin nedostatku živin na stanovištích, ve kterých se běžně vyskytují (ŠVARC, 2003). Většinou totiž žijí v půdách a vodách s nízkým obsahem minerálních živin, zejména dusíku a fosforu. Z půd je typickým příkladem rašelina (STUDNIČKA, 1984). Živočišná potrava je pro tyto rostliny zřejmě nejlepším zdrojem dusíku, ale přesto se bez ní dokážou obejít. Nikdy u nich není jediným zdrojem stavebních látek. Tvoří pouze doplňkový zdroj (STUDNIČKA, 1984; PAVLOVIČ, 2012). Jedná se o rostliny, které vstřebávají z kořisti kromě většího množství dusíku i fosfor, síru, draslík, vápník a jiné prvky. Získávání těchto prvků z kořisti pak zlepšuje jejich růst, v čemž tkví hlavní význam masožravosti (STUDNIČKA, 1984). Trávení kořisti Masožravé rostliny produkují trávicí tekutinu, kterou ovlhčí nebo většinou úplně zaplaví kořist, čímž zahajují zpracování uloveného živočicha. Jedná se o výměšek trávicích žláz obsahující různé trávicí enzymy, které umožňují rozklad měkkých částí těla kořisti na látky jednodušší. Ty jsou pak masožravé rostliny schopny přijmout a spotřebovat (STUDNIČKA, 1984; ŠVARC, 2003). Nejdůležitějším vylučovaným enzymem

jsou

hydrolázy

zajištující

štěpení

makromolekul

bílkovin,

tuků

a polysacharidů. Kromě hydroláz vylučují masožravé rostliny i jiné enzymy, které se liší v závislosti na druhu rostliny. Vlivem tohoto výměšku obsahujícího enzymy dochází v těle kořisti k rozložení bílkovin, polysacharidů a dalších látek na látky jednodušší, které jsou pak vstřebávány. Při rozkladu makromolekul polysacharidu dochází k hromadění jednoduchých cukrů, což pravděpodobně umožňuje pronikání roztoku s živinami do žláz rostliny. Těmto rostlinám trvá několik hodin, než lapeného živočicha usmrtí a rozloží. K úplnému rozložení vnější kostry hmyzu většinou nedochází. Tyto chitinové zbytky hmyzích koster zůstávají pak nalepeny na listech (v pastech) nebo opadávají na zem. U mnoha druhů těchto rostlin napomáhají trávení ještě různé bakterie, nižší houby a další symbiotické organismy, které žijí v jejich pastech nebo sem byly přeneseny s kořistí (STUDNIČKA, 1984).

9

Obr. 1: Měchýřek bublinatky (Utricularia) (převzato a upraveno podle STUDNIČKY, 1984) (orig.)

Obr. 2: Čepel listu mucholapky podivné (Dionaea muscipula) – z boku (orig.)

10

Obr. 3: Čepel listu mucholapky podivné (Dionaea muscipula) – zepředu (orig.) Morfologie masožravých rostlin Masožravé rostliny mají vytvořené pasti, do kterých vábí kořist prostřednictvím lapacích orgánů, které svým vzhledem, barvou, vůní nebo pachem připomínají květy, plodnice hub, kvasící ovoce a podobně (STUDNIČKA, 1984; KOLEKTIV, 1997). Všechny lapací orgány neboli pasti těchto rostlin jsou listového původu, to znamená, že vznikají přímou přeměnou z listů. Z toho vyplývá, že rostliny nikdy neloví svoji kořist květy, jak bývá někdy nesprávně uváděno, ale vždy nějakými listovými útvary. Na základě způsobu lapání kořisti dělíme lapací orgány na aktivní (pohyblivé) a pasivní (nepohyblivé) a celkem rozlišujeme pět typů pastí (tab. 1) (STUDNIČKA, 1984).

11

Tab. 1: Přehled pastí masožravých rostlin (vytvořeno podle STUDNIČKY, 1984; ŽÁČKA, 2007) Typ pasti

Způsob lapání

Lepkavý list

pasivní

Láčka nebo listové růžice gravitační past (padací jáma)

Výskyt u rodu rosnatka, tučnice, rosnolist, Byblis, Triphyophyllum láčkovka, špirlice, láčkovice,

pasivní

heliamfora, darlingtonie, Brocchinia, Catopsis

Vrš (= jednosměrný tunel)

pasivní

Genlisea, špirlice

Sací měchýřek se záklopkou

aktivní

bublinatka

Svírací (= škeblovitá) čepel

aktivní

aldrovandka, mucholapka

Pasivní pasti Pasivně loví druhy, které mají lepkavé listy, láčky, listovité růžice nebo pasti typu vrš. Nejjednodušším pasivním typem pasti jsou lepkavé listy. Vyskytují se u rosnatek (Drosera) (obr. 4), tučnic (Pinguicula) (obr. 5), rosnolistu (Drosophyllium) a u rodů Triphyophyllum a Byblis. Lepkavý list je typ pasti, u které je svrchní plocha listu pokryta žláznatými výčnělky, takzvanými tentakulemi. Vrcholy těchto žláz produkují krůpěje lepkavého slizu obsahujícího enzymy, pomocí něhož chytají svou kořist. U byblidů a rosnolistu se tyto žláznaté výčnělky nacházejí na spodní ploše a na okraji svrchní plochy listu. Tento výměšek, produkovaný listy, pak přilákává svým třpytem a pachem hmyz, který vlivem výměšku uvízne na lepkavém povrchu listu. Kořist, snažící se osvobodit, dráždí svým pohybem list k silnému vyměšování trávicích enzymů a k ohybu tentakulí. U všech druhů se ohnou směrem ke kořisti nejdříve tentakule na okraji listu. U některých zástupců se mohou stočit kolem oběti vedle okrajů listů i celé listy. Vyměšovaný sliz způsobí ucpání dýchacích otvorů kořisti, čímž ji usmrtí, a dále především umožní vstřebávání živin z jeho těla (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006; ŽÁČEK, 2007; MACÁK a kol., 2009). Dalším typem pasivních pastí jsou gravitační pasti v podobě láčky nebo cisteren. Vyskytují se u láčkovek (Nepenthes) (obr. 6), většiny špirlic (Sarracenia) (obr. 7, 8), láčkovic (Cephalotus), heliamfor (Heliamphora) a darlingtonií (Darlingtonia). Pasti láčkovek se podobají svým vzhledem konvicím. Na okraji hrdla láčky je obústí (peristom), na kterém jsou žlázky produkující nektar, který vábí hmyz. Obústí většinou

12

bývá dostatečně vlhké, díky tomu potom dosedající hmyz sklouzne po rýhované kluzké stěně do nitra láčky, kde se utopí v trávicí tekutině produkované velkými trávicími žlázami. Případné pokusy kořisti o únik ztroskotají na kluzké voskové zóně, která tvoří celou vnitřní část láčky nad tekutinou. Výjimku tvoří láčky špirlic, kdy vnitřní povrch jejich láček sice neklouže, ale je schůdný jen jedním směrem, a to dolů. V případě darlingtonií a heliamfor je vnitřní povrch láček pokryt dolů směřujícími chlupy, jež brání hmyzu vylézt zpátky ven. Vysílený hmyz potom po neustálé snaze o únik padá do trávicí tekutiny, kterou je láčka naplněna. Nad hrdlem láčky se nachází u většiny druhů nepohyblivé víčko zamezující zřeďování obsahu trávicí tekutiny dešťovými srážkami a zároveň se podílí na vábící funkci, protože se na jeho spodní straně nachází žlázky produkující nektar. Teprve vyvíjející se mladé láčky mají víčko ještě zavřené, ale trávicí tekutina už v nich je vytvořena. Pouze u heliamfor a špirlic nesměřuje jejich víčko nad hrdlo láčky (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006; ŽÁČEK, 2007; MACÁK a kol., 2009; PAVLOVIČ, 2012). Listové růžice se vyskytují u rodu Brocchinia a Catopsis. Jsou složeny z listů tvořených tuhou a vysokou nálevkou s trávicí tekutinou, kam hmyz přilákaný pachem padá (PÁSEK, 2006; MACÁK a kol., 2009). Vrš je poslední možností pasivní pasti vyskytující se u masožravých rostlin. Setkáváme se s ní u rostlin rodu Genlisea a u jednoho druhu z rodu špirlice zvaného Sarracenia psittacina. Tyto pasti se odlišují. Past u rodu špirlice vypadá jako úzká trubicovitá slepá chodba, která má z vnější strany velké křídlo a na konci hlavici se vstupním otvorem. Uvnitř pasti je velké množství dlouhého ochlupení, které směřuje směrem ke dnu láčky, takže kořist se může pohybovat jen jedním směrem, z čehož plyne, že cesta zpět není možná. Vrš u rodu Genlisea je past, která je zapuštěná do půdy nebo se nachází na jejím povrchu. Na tomto lapacím orgánu rozlišujeme stopku, váček, krček a dvě šroubovicovitá ramena vystlaná řadami chlupů, které zajišťují pohyb kořisti jedním směrem přes krček mající stejnou výstelku jako ramena, do váčku. Navíc jsou v ramenech a krčku žlázky, které vyměšují sliz, jenž umožňuje lepší pohyb kořisti do pasti. Váček je pokryt trávicími žlázami, které zajišťují vstřebávání živin. Existují tři způsoby, kterými se může kořist dostat do pasti, a to buď vstupem na koncích ramen, štěrbinami v jejich šroubovici nebo v místě připojení ramen na krček (STUDNIČKA, 1984).

13

Aktivní pasti Vedle pasivních pastí existují tedy ještě aktivní pasti, kam řadíme dva typy, a to sací měchýřek se záklopkou a svírací čepel. Aktivně loví masožravé rostliny rodu bublinatka (Utricularia) pomocí sacího měchýřku nebo rostliny rodu mucholapka (Dionaea) a aldrovandka (Aldrovanda), které mají listy přeměněné v škeblovitou svírací čepel (STUDNIČKA, 1984). U vodních bublinatek (Utricularia) jsou listy přeměněné v sací měchýřky se záklopkou. Základem pasti je měchýřek velký pouze několik milimetrů, který vyúsťuje hrdlem s pružnou záklopkou. Ta se otevírá pouze dovnitř. Na záklopce je spouštěcí mechanismus pasti, který je u většiny druhů tvořen čtyřmi citlivými chlupy. Tyto citlivé chlupy se nachází i na vnitřní straně při hrdle měchýřku. Dále má past v okolí ústí výčnělky, které ho ochraňují před zanášením zeminou a zajišťují zachytávání vody, která je důležitá pro funkci měchýřku. Vedle toho mají výčnělky díky vylučování slizových látek schopnost lákat kořist. V případě, že se kořist dotkne citlivých chlupů, dochází k otevření záklopky a měchýřek nasaje díky podtlaku způsobenému při vyčerpávání vody svoji kořist dovnitř. Potom se během několika sekund vrátí záklopka zpět. Uvnitř měchýřku jsou pak trávicí žlázy, které zajistí rozložení a strávení kořisti (STUDNIČKA, 1984; MACÁK a kol., 2009). Svírací čepel je druhým typem aktivní pasti vyskytující se u rodu aldrovandka (Aldrovanda) (obr. 9) a mucholapka (Dionaea). Základní rysy pasti jsou u obou rodů stejné. Past tvoří několik milimetrů až 3 cm velká lapací čepel mající tvar rozevřené škeble, která se nachází na zploštělém řapíku. Past u aldrovandky je oproti pasti mucholapky přetočena na bok ve směru s plochým řapíkem a k tomu je podpírána zpravidla pěti řapíkovými výrůstky. Okraj pasti je dvojitě zubatý. Na ploše čepele listu jsou slizové žlázy, citlivé chlupy a bochníčkovité trávicí žlázy. Podrážděním těchto citlivých chlupů dochází k tomu, že se čepel v krátkém okamžiku sevře a dokonale utěsní. Tato past se sice po strávení kořisti opět otevře, ale už nemá lapací funkci. V případě nejzajímavější masožravé rostliny, mucholapky, je obvod pasti opatřen ještě dlouhými tuhými špičatými výrůstky, které tvoří při sklapnutí čepele klec. Při okraji čepele se nachází nektarové žlázy, které lákají hmyz. Čepel je většinou červeně zbarvená. Vedle krátkých trávicích žláz bývají na každé vnitřní polovině nejčastěji tři zřetelné citlivé chlupy, které po podráždění způsobí sevření pasti (STUDNIČKA, 1984; MACÁK a kol., 2009). K sevření čepele dochází za optimálních podmínek během 0,5 sekund, ale až po nejméně dvojnásobném podráždění citlivých chlupů v časovém

14

intervalu 2 až 20 sekund. Tento složitý mechanismus zabraňuje zbytečnému zavírání pasti mucholapky například vlivem ojedinělých dešťových kapek. Pasti jsou schopné plnit svoji funkci pouze několikrát po sklapnutí, pak už jsou oslabené a odumírají (STUDNIČKA, 1984; ŠVARC, 2003; ZOUN, 2006; MACÁK a kol., 2009). Vedle těchto lapacích orgánů má většina masožravých rostlin stejně jako ostatní rostliny vytvořené kořeny, stonky, listy a květy. Stavba těla těchto rostlin je ale značně rozmanitá, protože ne všichni zástupci mají například kořeny. Místo kořenů mají některé druhy rhizoidy, které se sice podobají kořenům, ale jsou stonkového původu. Bezkořennými rostlinami jsou zástupci rodů bublinatka (Utricularia), ale i Genlisea, kteří se uchycují v půdě pomocí lapacích listů. Stejně tak i stavbou stonku se masožravé rostliny velmi odlišují. Vyskytují se u nich nadzemní, ale i podzemní stonky, které mohou dřevnatět. Stonek je rozvětvený nebo nevětvený, olistěný nebo neolistěný. U mnohých zástupců má podobu stvolu, což znamená, že se jedná o bezlistý nevětvený stonek, který nese květy. U některých druhů je vytvořen i oddenek, který vznikl přeměnou stonku. Jejich listy jsou většinou přeměněné v lapací orgány, ale kromě nich mají určité druhy ještě asimilační listy a u přisedavých a některých vodních bublinatek se můžeme setkat ještě s nezelenými podzemními listy. Tyto podzemní listy mají podobu provazcovitých prýtů, které se dostávají na zemský povrch, kde plynule získávají asimilační funkci. Nejčastěji mají pětičetné květy zpravidla rozlišené na kalich a korunu. Jsou mezi nimi i zástupci s čtyřčetnými nebo trojčetnými květy. Jejich květy se vyskytují jednotlivě nebo bývají seskupeny v květenství, kterým je například chocholík či vijan. Jsou nejrůznější barvy. Mohou být bělavé, růžové, červené, fialové, modré, žlutozelené i žluté (STUDNIČKA, 1984).

15

Obr. 4: Detail lepkavého listu rosnatky (Drosera) (26. 11. 2012) (orig.)

Obr. 5: Lepkavý list tučnice (Pinguicula) (26. 11. 2012) (orig.)

16

Obr. 6: Láčka láčkovky (Nepenthes) (26. 11. 2012) (orig.)

Obr. 7: Detail láčky špirlice (Sarracenia) (26. 11. 2012) (orig.)

17

Obr. 8: Láčka špirlice (Sarracenia) (26. 11. 2012) (orig.)

Obr. 9: List se svírací čepelí u aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa) (překresleno podle STUDNIČKY, 1984) (orig.)

18

Opylování Mezi masožravými rostlinami se vyskytují především rostliny cizosprašné a ojediněle samosprašné. V případě samosprašných druhů můžeme květy těchto rostlin opylovat jejich vlastním pylem nebo je nemusíme opylovávat vůbec, poněvadž někteří zástupci jsou vedle samosprašnosti schopni i samoopylení. Květy těchto rostlin jsou označovány za tzv. kleistogamické, což znamená, že opylení květů u nich probíhá samovolně. U cizosprašných zástupců je nutné přenést pyl z jedné rostliny na květ geneticky odlišné rostliny (ZOUN, 2006). Opylování jejich květů zajišťuje zpravidla hmyz, kterým jsou nejčastěji včely (STUDNIČKA, 1984). Masožravé rostliny a jejich užitek Některé se začaly sbírat a používat díky svým léčivým účinkům k přípravě lektvarů. K těmto účelům se hojně využívala například rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). V současné době jsou masožravé rostliny pěstovány především díky jejich zajímavému vzhledu v mnohých botanických zahradách, ale i v domácnostech (ZOUN, 2006). Ohrožení Díky ztrátě životního prostředí, zemědělství, půdní erozi a neuváženému sběru jsou mnohé druhy těchto rostlin v ohrožení. Řada z nich je zapsána na mezinárodním seznamu o obchodě s volně žijícími druhy rostlin a živočichů zvaném CITES v Příloze I a v Příloze II, který jim poskytuje alespoň určitou ochranu před bezohledným mezinárodním obchodováním (KUNTE, 2002; MARINELLI, 2006).

Rozdělení a výskyt masožravých rostlin Masožravé rostliny jsou řazeny mezi krytosemenné rostliny (Magnoliophyta) (ŠVARC, 2003). Podle nejnovějšího zdroje Angiosperm Phylogeny Website (2012) obsahuje světová flóra v současné době devět masožravých čeledí, ve kterých je dohromady 16 rodů (tab. 2) a více než 600 druhů (MARINELLI, 2006). Převážná většina masožravých rostlin je řazena do čeledí bublinatkovitých (Lentibulariaceae) a rosnatkovitých (Droseraceae). V čeledích Dioncophyllaceae a broméliovitých (Bromeliaceae) jsou masožravé druhy zastoupeny jen nepatrně, to znamená, že tyto čeledi nejsou tvořeny výhradně masožravými rostlinami. Mezi

19

čeleděmi obsahujícími masožravé zástupce rostlin existují dvě čeledi, které jsou tvořené pouze jedním rodem obsahujícím jeden druh. Jedná se o čeleď rosnolistovitých (Drosophyllaceae) a láčkovicovitých (Cephalotaceae) (STUDNIČKA, 1984). Mezi masožravé rostliny bývají nesprávně zařazovány i jihoafrické chejlavy (Roridula), které mají žláznaté listy, jimiž také chytají hmyz. Lepkavý povrch jejich listů působí však jen jako ochrana proti škůdcům. Zachycení živočichové jim neslouží jako zdroj živin (ŠVARC, 2003). Pro funkci svých lapacích orgánů potřebují masožravé rostliny alespoň krátkodobě mokrá stanoviště. To znamená, že tyto rostliny mají vysoké nároky na vlhkost, což je hlavní faktor, který ovlivňuje jejich výskyt. Dalším významným faktorem je koncentrace biogenních prvků na stanovištích, kde se vyskytují. Obecně obývají prostředí, kde není dostatek minerálních látek. Jejich rozšíření je dále omezeno teplotními vztahy a nároky na oslunění, které jsou v závislosti na druhu masožravé rostliny rozdílné. Můžeme říci, že většina druhů potřebuje teplejší podnebí s nepatrným střídáním teplot (STUDNIČKA, 1984). Jsou rozšířené téměř po celém světě. Rostou v různých biotopech. Hlavním místem jejich výskytu bývá převážně kyselé prostředí rašeliniště. Dále hojně obývají slatiniště, prameniště v mírném podnebném pásmu a tropické deštné lesy, ale lze je nalézt i na velmi studených místech jako je Sibiř, kde se vyskytuje například Pinguicula variegata (STUDNIČKA, 1984; MARINELLI, 2006). Rozdělení masožravých rostlin je uvedeno v tabulce (tab. 2) a areály rozšíření čeledí kromě Dioncophyllaceae a Bromeliaceae jsou znázorněny mapami (obr. 10-16).

20

Tab. 2: Členění masožravých rostlin (sestaveno podle STUDNIČKY, 1984; MACÁKA a kol., 2009; STEVENSE, 2012) Čeleď

Rosnatkovité (Droseraceae)

Počet druhů

Rod Aldrovandka (Aldrovanda)

1

Mucholapka (Dionaea)

1

Rosnatka (Drosera)

110

Láčkovkovité (Nepenthaceae)

Láčkovka (Nepenthes)

90

Rosnolistovité (Drosophyllaceae)

Rosnolist (Drosophyllum)

1

Láčkovicovité (Cephalotaceae)

Láčkovice (Cephalotus)

1

Darlingtonie Špirlicovité (Sarraceniaceae)

Bublinatkovité (Lentibulariaceae)

(Darlingtonia)

1

Heliamfora (Heliamphora)

23

Špirlice (Sarracenia)

8

Genlisea

30

Tučnice (Pinguicula)

80

Bublinatka (Utricularia)

220

Byblidovité (Byblidaceae)

Byblis

6

Dioncophyllaceae

Triphyophyllum

1

Brocchinia

1

Catopsis

1

Bromeliovité (Bromeliaceae)

Obr. 10: Mapa rozšíření čeledi rosnatkovitých (Droseraceae) (www.mobot.org)

21

Obr. 11: Mapa rozšíření čeledi láčkovkovitých (Nepenthaceae) (www.mobot.org)

Obr. 12: Mapa rozšíření čeledi rosnolistovitých (Drosophyllaceae) (www.mobot.org)

Obr. 13: Mapa rozšíření čeledi láčkovicovitých (Cephalotaceae) (www.mobot.org)

22

Obr. 14: Mapa rozšíření čeledi špirlicovitých (Sarraceniaceae) (www.mobot.org)

Obr. 15: Mapa rozšíření čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae) (www.mobot.org)

Obr. 16: Mapa rozšíření čeledi byblidovitých (Byblidaceae) (www.mobot.org)

23

Pěstování masožravých rostlin Téměř všichni zástupci masožravých rostlin mají přibližně stejné požadavky na pěstování. Výjimku tvoří pouze láčkovky (Nepenthes), které na rozdíl od ostatních druhů potřebují po celý život vyšší teplotní a vlhkostní podmínky (ZOUN, 2006). Světlo Tyto rostliny potřebují dostatečně osluněná, případně uměle osvětlená místa. Na nedostatek světla reagují rostliny například špatně vyvinutými pastmi. Při přesunu na slunce musíme ze začátku dát pozor na to, aby se rostliny nespálily. Proto je dobré rostliny alespoň tři týdny chránit dobře propustným zastíněním. Jako nejvhodnější materiál se jeví netkaná textilie nebo průsvitný papír. Zhoršené světelné podmínky snesou zpravidla jen špirlice a tučnice (ZOUN, 2006).

Teplota Někteří zástupci snesou teploty pohybující se pod bodem mrazu. Jedná se o tzv. mrazuvzdorné druhy. Pro většinu masožravých rostlin je ale spíše prospěšná teplota kolem 5 až 35 °C (ZOUN, 2006).

Vlhkost Většině masožravých rostlin se daří na trvale vlhkých biotopech s vysokou vzdušnou vlhkostí (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006). Tyto rostliny vyžadují ke svému růstu dostatek kvalitní vody. Nejvhodnější je měkká dešťová, rybniční či destilovaná voda, která neobsahuje žádné minerální látky, nebo jen nepatrné množství. Naopak tvrdá voda by se kvůli velkému obsahu minerálních látek, neměla používat. Nadbytek minerálních látek, které se dostanou s touto vodou do substrátu, způsobuje znehodnocení půdy zasolením, na které jsou masožravky obzvlášť citlivé. Projevem zasolení jsou žluto až hnědobílé výkvěty solí na povrchu substrátu. Vyšší vlhkost by se měla omezit pouze při umístění v chladu, aby nedocházelo k jejich zahnívání a odumírání (ZOUN, 2006). Substrát K jejich pěstování je nejlepší používat hrubou rašelinu smíchanou s perlitem či křemičitým pískem v poměru 2:1 (ZOUN, 2006).

24

Hnojení Hnojení se u masožravých rostlin moc nedoporučuje, protože těmto rostlinám zpravidla živiny, které jsou běžně obsažené v půdě, plně dostačují. Jedná se o rostliny, které jsou citlivé na nadbytek živin v substrátu, které by je mohly zahubit. Stejně tak i přikrmování hmyzem není nutné (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006). Přesazování Pokud jsou tyto rostliny zalévané tvrdou vodou, tak by se měly přesazovat častěji než ty, které jsou zalévané měkkou vodou. Alespoň jednou ročně je doporučováno je přesadit (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006). Vůbec v prvních třech letech života rostliny by mělo probíhat každoroční přesazování, a to nejlépe v jarním období. Starší rostliny stačí pak přesazovat podle stavu rostliny a jejího substrátu zhruba po dvou až pěti letech (ZOUN, 2006). Rozmnožování Generativně se mohou masožravé rostliny množit výsevem semen na povrchovou vrstvu substrátu, která se musí udržovat neustále vlhká. Semena pak ničím nezasypáváme, pouze je necháme na vlhkém substrátu. Vegetativní množení se provádí rozdělením trsů nebo mnohem častěji řízkováním pomocí vrcholových, stonkových, listových či kořenových částí těla rostliny. V současné době se můžeme setkat ještě s tzv. in vitro způsobem pěstování a množení masožravých rostlin. Podstatou metody in vitro je pěstování rostlin ve vysterilizovaném prostředí skleněné nádoby na živném roztoku zpevněném mořskou řasou zvanou agar (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006). Takto pěstované rostliny nevyžadují přibližně rok takřka žádnou péči, neboť jim vše zajišťuje živný roztok. Pak dojde k vyčerpání živin a je nutné rostliny přesadit do normálního substrátu (ZOUN, 2006). Škůdci Zejména u mladých rostlin jsou častými škůdci mšice. U špirlic a láčkovek se můžeme setkat navíc s puklicemi a sviluškami, které vysávají rostlinu. Puklice navíc během přisátí na těle rostliny uvolňují lepkavý povlak. Po sviluškách zůstávají na rostlině bledá místa bez chlorofylu. K dalším škůdcům patří ještě slimáci, kteří škodí na mladých výhoncích rostliny. Všech těchto škůdců se můžeme zbavit chemickými postřiky, ale například puklic i pouhým setřením z napadených listů (ZOUN, 2006).

25

Významní a dominantní zástupci v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Ve skleníku kapradin a cykasů Botanické zahrady Masarykovy univerzity se nachází vitrína, jejíž součástí jsou i masožravé rostliny. Jsou zde trvale zavěšené láčkovky (Nepenthes) (obr. 17), které patří mezi nejrobustnější vytrvalé masožravé rostliny. Většinou mají podobu lián, jejichž délka se pohybuje od 1 až do 20 metrů. Hojně se zde pěstují také zástupci rodu rostnatka (Drosera). Například Drosera capensis, což je oblíbený druh, který je vhodný i pro začínající pěstitele masožravých rostlin. Dále je vitrína osázená rodem tučnice (Pinguicula), jehož velmi odolným druhem je Pinguicula agnata, která se běžně pěstuje i v bytech na okenních římsách (ZOUN, 2006). V pěstebním a zásobním skleníku se můžeme vedle těchto rodů setkat s rody mucholapka (Dionaea) a špirlice (Sarracenia). K typickým zástupcům patří Dionaea muscipula známá tím, že lapá koříst prudkým pohybem svých listů. Tento oblíbený druh se velmi obtížně pěstuje. Významným zástupcem rodu špirlice je Sarracenia leucophylla, která patří mezi největší špirlice (STUDNIČKA, 1984; ZOUN, 2006).

Obr. 17: Láčkovka (Nepenthes) (26. 11. 2012) (orig.)

26

3. 2. Tropické orchideje Orchideje jsou nádherně kvetoucí vytrvalé jednoděložné rostliny z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) (BUTTLER, 2000; JEŽEK, 2003). Jejich název pochází z latinského slova Orchis, které v českém překladu znamená varle. Toto pojmenování je podle hlíz některých zemních evropských orchidejí, které připomínají tento mužský pohlavní orgán (JEŽEK, 2003). Jedná se o čeleď vynikající úžasným exotickým vzhledem svých květů a obrovskou variabilitou druhů, která způsobuje velký problém v systematickém rozdělení těchto rostlin. Díky tomu dochází k neustálému přejmenování a přeřazování některých druhů do jiných rodů. Zástupci orchidejí jsou především díky svému mimořádnému růstu považováni za jedny z nejvíce specializovaných rostlin na Zemi (MARINELLI, 2006; SEDLÁČKOVÁ; 2006). Život a výživa orchidejí Orchideje se oproti ostatním krytosemenným rostlinám vyznačují velkým počtem biologických zvláštností. Zajímavou vlastností je jejich vztah k houbám, který je velmi komplikovaný. Semena orchidejí nemohou v nepřítomnosti symbiotických hub vyklíčit ani růst. Tento proces nelze označit za prostou symbiózu. Jedná se o mykotrofii (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Mykotrofie je způsob příjmu energeticky bohatých uhlíkatých látek z hub. Je to typ orchideoidní mykorhizy, při které má pro hostitelské rostliny, kterými jsou orchideje, zásadní význam vzájemný vztah s houbami (GYNDLER a kol., 2004). Klíčení probíhá tak, že semeno začne na vlhkém substrátu přijímáním vody bobtnat. V této fázi jsou už k dalšímu růstu embrya zapotřebí houby, které prorůstají prostřednictvím hyf do osemení a dostávají se až do povrchové vrstvy buněk vyklíčeného embrya. Vztah mezi houbou a orchidejí není přesně jasný (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Houby určitým způsobem semeno vyživují, poskytují mu další přísun cukrů a nejspíš i vitamínů a hormonálních látek (JEŽEK, 2003). Těmito cukry jsou glycidy, které mohou být při výsevu semen orchidejí podávány i uměle, čímž se dá nahradit přítomnost symbiotické houby. Později se hyfy hub soustřeďují na kořeny orchidejí, do kterých proniknou. Dostanou se přes odumřelé buňky epidermis až k živým buňkám, kde tvoří klubíčka a jsou buňkami orchidejí spotřebovávány. Z těchto poznatků vyplývá, že jde spíše o jakýsi druh parazitismu orchideje na houbě než o symbiotický vztah. Jedná se tedy o tzv. mykotrofii. Existují i případy, kdy houba

27

proroste klíčícím semenem do takové míry, že jej zahubí. Míra mykotrofie je u těchto rostlin rozdílná. Mykotrofie je pro většinu druhů orchidejí důležitá jen během první fáze jejich vývoje, neboť později přechází tyto rostliny pouze na autotrofní způsob výživy (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Mezi orchidejemi se vyskytují ale i druhy, které vyžadují trvalou přítomnost houbových vláken. Těmito druhy jsou zemní orchideje mírného pásma. Jedná se o specializovanou skupinu tzv. saprofytických orchidejí (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986; JEŽEK, 2003). Tímto společným soužitím s houbami neboli mykorhizou je zajištěn příjem živin u orchidejí vyskytujících se na extrémních stanovištích (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Další zajímavostí je u těchto rostlin barevné přizpůsobení květů jejich nejčastějším opylovačům, kterým je hmyz. Ten má citlivé vidění na barvy o kratších vlnových délkách. Z tohoto důvodu je u květů orchidejí vzácná červená barva, která je z oblasti dlouhovlnného spektra (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Výživa Orchideje patří mezi rostliny, které mají malé nároky na minerální výživu. Dokáží se získanými minerálními látkami velmi úsporně hospodařit. Dostatek minerálních látek je však pro ně velmi nutný. Jednotlivé druhy orchidejí se liší v příjmu minerálních látek. Terestrické druhy přijímají minerální látky vláskovými kořeny a živiny prostřednictvím hub. Epifytické druhy je získávají povrchem všech svých vegetačních orgánů. K těmto druhům rostlin se dostávají minerální látky srážkovou vodou. Určitou roli ve výživě orchidejí mají také výkaly hmyzu a jiných živočichů (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Morfologie tropických orchidejí Významné postavení mezi orgány vstavačovitých rostlin zaujímají kořeny, které jsou uzpůsobeny k plnění různých funkcí. U epifytních zástupců zajišťují vedle upevňování rostliny k povrchu i funkci absorpční a zásobní. Součástí kořenů mnohých druhů orchidejí je také chlorofyl, díky kterému jsou schopné i asimilace. Na svém povrchu mají kořeny orchidejí pokožkové buňky, které jim umožňují růst kolmo a přirůstat k nerovnému povrchu. Kořeny vyrůstají přímo ze stonku a často tvoří kořenové trsy. U epifytních orchidejí se vyskytují ještě tzv. vzdušné kořeny, které se spouštějí volně do prostoru. Rostou jakoby těsně při povrchu rostliny, na které žijí. Prostřednictvím mladých špiček těchto kořenů je zajištěn příjem vody a minerálních látek. Starší části kořenů jsou následně pokryty tzv. velamenem, což je epidermis, která

28

je tvořená z více vrstev mrtvých tlustostěnných buněk naplněných vzduchem. Velamen dává kořenům charakteristickou bílou barvu a zajišťuje izolaci vody, která je obsažena v zásobních pletivech. Ve vlhkém prostředí velamen umožňuje nasávání vody a propouštění většího množství světla k chlorofylu, který bývá v určité omezené míře funkční i u starších kořenů. Za velamenem následuje zevní a vnitřní vrstva tvořená z propustných buněk. Za propustnými buňkami je endodermis, což je vodivé centrum kořene

zajišťující

rozvod

přijatých

látek

(PINSKE,

2002;

JEŽEK,

2003;

SEDLÁČKOVÁ, 2006). Další částí těla orchidejí je stonek, který roste monopodiálně nebo sympodiálně (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Stonek monopodiálně se vyvíjejících orchidejí přirůstá pouze jedním jediným koncovým pupenem a roste pořád stejným směrem. Listy na něm vyrůstají ve dvou řadách proti sobě. Květy vyrůstají u tohoto typu stonku pouze z jeho bočních pupenů (JEŽEK, 2003). Mnohem zajímavější je sympodiální růst stonku, který se vyskytuje u většiny orchidejí. Při tomto typu růstu se může stonek vyvíjet při povrchu podložky nebo často i úplně v substrátu. Pokud se vyvíjí už v substrátu, tak se jedná v podstatě o oddenek (rhizom) s internodii, z jehož koncového pupenu vyrůstá zpravidla po ukončení růstu nový letorost s vlastními kořeny a listy. Po vyzrání letorostu roste stonek (oddenek) dál z nejbližšího bočního pupenu vytvořeného vedle koncového. Kromě tohoto pupenu existují ještě další boční pupeny, které se označují jako spící pupeny. Tyto spící pupeny fungují jako záloha. Aktivními se stávají v tom případě, když je nejbližšímu bočnímu pupenu z nějakého důvodu zamezen růst (překážka, poškození). Květenství se u takových orchidejí se sympodiálním růstem vytváří nejčastěji po stranách výhonu nebo na vrcholu letorostu (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Důležitými zásobními orgány orchidejí jsou pahlízy neboli pseudobulby a kořenové hlízy. Tyto zásobní orgány jsou mezi sebou spojeny prostřednictvím oddenku a slouží orchidejím k hromadění živin a vody. Kořenové hlízy vznikají zesílením kořene, kdežto pahlízy tloustnutím stonku. Pseudobulby umožňují navíc ještě asimilační funkci a jsou charakteristické především pro tropické orchideje (PINSKE, 2002; JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). U zemních orchidejí mírného pásma je najdeme jen zřídka (JEŽEK, 2003). Na pahlízách se vytváří jeden nebo dva listy, které na nich zůstávají jedno nebo více vegetačních období (SEDLÁČKOVÁ, 2006).

29

Orchideje mají listy okrouhlého, oválného nebo eliptického tvaru. Stavba listů orchidejí je přizpůsobena prostředí, ve kterém daný druh žije. Rostliny rostoucí na přechodně suchých a silně osluněných stanovištích mají tuhé, dužnaté listy, na jejichž povrchu je silná pokožka. Toto přizpůsobení umožňuje listům fungovat jako zásobárna vody. Jiné druhy orchidejí vyskytující se ve vlhkém a zastíněném prostředí mají listy tenké a měkké s malou odolností vůči poklesu vzdušné teploty. Mezi těmito listy existují ale i různé přechody. Některé druhy orchidejí vytvářejí okrasné listy, které bývají přizdobeny například stříbřitými šupinkami či skvrnami vzniklými buď přítomností anthokyanových barviv nebo nerovnoměrným rozložením chlorofylu (tzv. mramorování listů) (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Listy jsou na pahlízách nejčastěji uspořádány protistojně ve dvou řadách a stejně jako u všech ostatních zelených rostlin v nich probíhá fotosyntéza (PINSKE, 2002; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Tyto rostliny se pyšní velkou proměnlivostí velikostí, tvarů a barev květů (obr. 18, 19). Přes tuto rozdílnost lze u podstatné části orchidejí najít společné stavební znaky a součásti jejich květů (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Základním společným znakem všech květů je zrcadlová souměrnost a trojdílná struktura květu. Květ orchideje (obr. 20) je složen z šesti okvětních lístků označovaných termínem tepaly, které jsou umístěny ve dvou trojčetných kruzích. Vnější kruh je tvořen ze tří lístků, které jsou označované termínem sepaly (JEŽEK, 2003; NASH, LA CROIX, 2007). Tyto lístky obsahují chlorofyl a vybarvují se až při rozvinutí (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Dva ze tří vnitřních okvětních lístků označujeme termínem petaly. Tyto dva lístky spolu tvoří tvarově, velikostně a barevně shodný pár. Třetí vnitřní okvětní lístek tvoří tzv. pysk (latinsky labellum). Tento pysk je nápadně zbarven, rozšířen a představuje jakousi dominantu květu. Jeho funkcí je vábení opylovačů a poskytuje i místo pro jejich přistávání. Svým tvarem může připomínat dutý střevíček nebo může být protažen dozadu v dutou ostruhu, naplněnou nektarem. Na povrchu pysku jsou vytvořené zřetelné dužnaté výstupky, označované jako kallus. V poupěti je pysk prostředním horním okvětním lístkem. Během posledních fází vývoje poupěte před jeho otevřením nastává jev označovaný termínem resupinace, kdy dochází následkem zkroucení semeníku podél podélné osy k přetočení celého květu o 180 stupňů. Z tohoto důvodu se poté pysk ocitá v dolní části květu. Dále jsou součástí květu tyčinky, které se z původních šesti tyčinek zredukovaly u většiny druhů na pouhou jednu či dvě. Srůstem

30

tyčinky s čnělkami či bliznou pestíku se vytváří orgán zvaný sloupek (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Sloupek je rozmnožovacím orgánem orchideje, na kterém se po resupinaci nachází vespod blizna (samičí orgán), která vypadá jako malá prohlubeň. Povrch blizny bývá často lepkavý pro jednodušší uchycení pylu. Na špičce sloupku je prašník (samčí orgán), který je kryt čepičkou (anthera). Jen výjimečně je pyl u orchidejí práškovitý. U podstatné části druhů je pyl slepen lepivou látkou viscinem v kyjovité pylové hrudky zvané brylky (pollinia), které se nachází pod antherou. Brylky vybíhají v pružný násadec, který bývá přichycený na lepkavou plošku zvanou viscidium. Pollinium spolu s viscidiem se označuje jako pollinarium (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986; JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006; NASH, LA CROIX, 2007).

Obr. 18: Detail květu orchideje rodu Phalaenopsis (26. 11. 2012) (orig.)

31

Obr. 19: Detail květu orchideje rodu Cattleya (26. 11. 2012) (orig.)

Obr.

20:

Stavba

květu

orchidejí

(popsáno

podle

ŠTĚPÁNKOVÉ, CHRTKA, KAPLANA, 2010) (orig.)

32

SEDLÁČKOVÉ,

2006;

Opylování Opylování květů orchidejí je zajišťováno živočichy, především hmyzem. Samoopylení je u nich vyloučeno díky uspořádání sloupku, na kterém je prašník v oblasti špičky sloupku, zatímco blizna se nachází v jeho spodní části (PINSKE, 2002). Princip opylování spočívá v tom, že orchideje vábí vůní a barvou svých květů opylovače, který usedne na pysk (labellum) a vnikne do květu za nektarem. Při návratu zpět zachytí prostřednictvím svých chloupků rostelovou žlázku středního laloku blizny (viscidium), která se mu díky lepkavé látce viscin přilepí na tělo. Spolu s touto žlázkou s sebou strhne i stopkatou brylku (pollinarium) a odvrhne čepičku z povrchu prašníku tyčinky (anthera) (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986; ŠTĚPÁNKOVÁ, CHRTEK, KAPLAN, 2010). Brylka zachycená na těle hmyzu je většinou již druhý den vyschlá, což způsobí její snadnou odlučitelnost. Díky tomu dochází při opylování dalšího květu hmyzem k přilepení zachycené brylky na jeho bliznu, čímž dojde k opylení. Opylovači tedy zajišťují odnos veškerého vytvořeného pylu z květu rostliny, který pak předávají na bliznu jiného květu. Takto popsaný princip opylení patří k nejjednodušším postupům opylování, které se u těchto rostlin vyskytují. To znamená, že u některých druhů orchidejí dochází k složitějšímu způsobu opylení především vlivem odlišností v morfologické stavbě květů (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Po opylení semeník přechází v plod, kterým je tobolka. Ta se poměrně dlouho vyvíjí a vytváří velké množství semen (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Tropické orchideje a jejich užitek Dříve byly kořenové hlízy vstavačovitých rostlin využívány díky své podobnosti s varletem jako afrodiziakum. Mnohé orchideje sloužily k léčení. Svými léčivými účinky je známá například Encyclia citrina, která se používala proti infekcím, úpalu a kašli. V léčbě úplavice se uplatnila i další orchidej zvaná Stanhopea hernandezii a jako léčivá rostlina je známá i Vanilla planifolia, u které bylo prokázáno, že působí pozitivně při léčení hysterie, impotence, horečky a revmatismu. Vedle toho její hlavní význam tkví v produkci plodů, tobolek, které se suší, fermentují a následně využívají jako koření (PINSKE, 2002).

33

Ohrožení Tropické orchideje patří k velmi ohrožené skupině. Ohrožení je způsobeno především jejich špatnou adaptací na změny životního prostředí, které jsou vyvolané lidskou činností. Navíc je lidé ohrožují i svým vášnivým sběratelstvím. Z toho důvodu jsou všechny orchideje zapsány na seznamu CITES, což je světová úmluva zabraňující soukromým sběratelům bez povolení tyto rostliny sbírat a převážet přes hranice (BUTTLER, 2000; JEŽEK, 2003). Rozdělení a výskyt tropických orchidejí Podle nejnovějšího zdroje Angiosperm Phylogeny Website (2012) zahrnuje čeleď vstavačovitých (Orchidaceae) přibližně 21 950 druhů, čímž se zařazuje mezi jednou ze tří nejpočetnějších čeledí cévnatých rostlin (NASH, LA CROIX, 2007; STEVENS, 2012). Orchideje ale stále prožívají rychlou evoluci, a proto dochází k neustálému vzájemnému křížení různých druhů i rodů, čímž vzniká velké množství nových a od rodičovských rostlin často odlišných hybridů. Díky tomu existuje ve světě dalších nejméně 25-30 000 přírodních a především uměle vyšlechtěných orchideových kříženců. Z toho důvodu nelze stanovit přesný počet druhů (JEŽEK, 2003). V současné době se tato čeleď člení na pět podčeledí, které zahrnují velké množství rodů a druhů (tab. 3) a jejich rozšíření charakterizují mapky převzaté z webové stránky Angiosperm Phylogeny Website (2012) (obr. 21-25). Tab. 3: Členění tropických orchidejí (sestaveno podle STEVENSE, 2012) Čeleď

Vstavačovité (Orchidaceae)

Podčeleď

Počet rodů

Počet druhů

Apostasioideae

2

16

Vanilloideae

15

180

Cypripedioideae

5

130

Orchidoideae

208

3755

Epidendroideae

650

18000

34

Obr. 21: Mapa rozšíření podčeledi Apostasioideae (www.mobot.org)

Obr. 22: Mapa rozšíření podčeledi Vanilloideae (www.mobot.org)

Obr. 23: Mapa rozšíření podčeledi Cypripedioideae (www.mobot.org)

35

Obr. 24: Mapa rozšíření podčeledi Orchidoideae (www.mobot.org)

Obr. 25: Mapa rozšíření podčeledi Epidendroideae (www.mobot.org) Jedná se o rostliny, které patří mezi jednu z nejmladších rostlinných čeledí. První její zástupci se objevili na Zemi před 80 až 70 milióny let (PINSKE, 2002; JEŽEK, 2003). Orchideje patří k ekologicky velmi náročným rostlinám, které se obtížně přizpůsobují změnám prostředí (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Ke svému životu potřebují především určité teplotní, vlhkostní a světelné podmínky (JEŽEK, 2003). Ty pak ovlivňují na jejich rozšíření (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Obývají v podstatě celou zeměkouli a vyskytují se skoro ve všech klimatických pásmech. Výjimku tvoří pouze pouště a trvale zaledněné polární oblasti (PINSKE, 2002; JEŽEK, 2003). Většina zástupců roste v tropických a subtropických oblastech, ale najdeme je i na území mírného klimatického pásma (NASH, LA CROIX, 2007).

36

Nejvíce druhů vyskytujících se v tropech se nachází v Asii, následuje Střední a Jižní Amerika a Afrika. Výskyt orchidejí na ostatních kontinentech (Austrálie, Severní Amerika, Evropa) je zastoupen podstatně menším množstvím zástupců (JEŽEK, 2003). Tropickým orchidejím se daří převážně v mlžných lesích a v horních patrech deštných pralesů (JEŽEK, 2003; MARINELLI, 2006). Můžeme se s nimi setkat ve všech zeměpisných šířkách. Mohou růst v nížinách i ve velehorách, na zemském povrchu či dokonce i pod ním, na stanovištích s extrémním nedostatkem vláhy nebo extrémním přemokřením, na povrchu skal a stromů (DUŠEK, KŘÍSTEK, 1986). Orchideje se začaly šířit a rozrůzňovat ze dvou nejdůležitějších center, která se rozprostírala v tropech Nového světa, především na území Ekvádoru, Kolumbie a Panamy, a v tropech Starého světa na rozlehlejších souostrovích v jižním Pacifiku, v Malajsii a v Thajsku. Ve střední Evropě a v Číně se hojně rozšířily terestrické druhy orchidejí z mírného podnebného pásma (NASH, LA CROIX, 2007). Nejnižší druhovým bohatstvím této květeny se vyznačuje Afrika (MARINELLI, 2006). V současné době je rozšíření orchidejí vedle historických a evolučních faktorů ovlivněno do velké míry i lidskou činností (NASH, LA CROIX, 2007). Podle různých způsobů návyků během růstu na klimaticky rozdílných stanovištích, kterým se tyto rostliny přizpůsobily, rozlišujeme 4 základní typy orchidejí (tab. 4) (NASH, LA CROIX, 2007).

37

Tab. 4: Typy orchidejí podle růstových nároků (PINSKE, 2002; JEŽEK, 2003; NASH, LA CROIX, 2007) Výskyt

Typ orchideje Charakteristika Druhy rostoucí v půdě. Mají hlízovité kořeny, které jim vedle získávání živin a Terestrické

vody umožňují ochranu před extrémními

orchideje

výkyvy počasí (mrazem a suchem). Dělí se podle způsobu růstu při zemi na podzemní a saprofytické orchideje. Jsou to zástupci, kteří tvoří jakousi

Poloepifytické přechodnou formu mezi terestrickými i orchideje

epifytickými druhy. Rostou spíše v humusové vrstvě.

Vedle tropů, subtropů rostou především v mírném podnebném pásmu, na loukách či v bažinných oblastech.

V pravidelně provlhčených oblastech rovníku.

Rostliny rostoucí na jiných rostlinách. Nejčastěji na kmenech a větvích stromů

V oblastech, kde

Epifytické

a keřů. Mají vytvořené vzdušné kořeny.

nedochází k poklesu

orchideje

Hostitelské rostlině neodebírají tito

teploty pod bod mrazu

zástupci živiny, využívají ji pouze jako

(tropy).

podklad. Litofytické

Druhy, které mohou růst na kamenech a

Stinná skalnatá

orchideje

skalách.

stanoviště.

Pěstování tropických orchidejí Vstavačovité rostliny jsou značně různorodou skupinou, u které je velmi obtížné vytvořit ucelený souhrn poznatků k pěstování všech zástupců. Obecně orchideje potřebují stejně jako ostatní zelené rostliny určité množství světla, tepla, vody a vhodný substrát s živinami (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Světlo Většina druhů tropických orchidejí vyžaduje pro svůj růst dobře osluněná stanoviště. Jsou mezi nimi ale i druhy, které jsou extrémně stínomilné. Z toho důvodu, potřebují být tito zástupci dostatečně zastíněni (SEDLÁČKOVÁ, 2006).

38

Teplota Jednotlivé druhy orchidejí se v teplotních nárocích značně odlišují. Teplotní požadavky těchto rostlin se odvíjejí od nadmořské výšky a vzdálenosti místa jejich výskytu od rovníku (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Je dobré si vždy zjistit, odkud daný druh pochází a jaké tam jsou klimatické podmínky (JEŽEK, 2003).

Vlhkost Vlhkostní požadavky hrají při pěstování orchidejí značnou roli. Důležité je udržovat přiměřenou vlhkost. Při nadměrném zalévání se začnou v substrátu vlivem nedostatku kyslíku vytvářet plísně, které způsobují poškození kořenů rostlin. Stejně tak působí nepříznivě na tyto rostliny déletrvající sucho, které má za následek vysychání pahlíz. Vedle toho je nutné k jejich zdárnému pěstování používat vhodnou zálivku, neboť se jedná o rostliny citlivé na množství solí rozpuštěných ve vodě. Nejvhodnější zálivkou je měkká voda, která je typická nízkým obsahem solí a také tím, že na rozdíl od tvrdé vody nezpůsobuje skvrny na listech (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Substráty Orchidejím vyhovuje lehký, dobře propustný substrát, který by neměl obsahovat soli nebo jen v malém množství. Substráty, které jsou prospěšné pro orchideje, jsou tvořeny ze směsi různých přírodních a syntetických látek. Jsou to například mech rašeliník, kořeny kapradin, bukové listí, rozdrcená kůra stromů (z borovic, jedlí či dubů), rašelina, korková drť, dřevěné uhlí a Agroperlit, drcený zpěněný polystyren či molitan. Substrátové směsi se míchají v různém poměru a obsahují z uvedených látek pouze ty, které mají kladný vliv na pěstování konkrétních skupin orchidejí (SEDLÁČKOVÁ, 2006).

Hnojení I přes malé nároky tropických orchidejí na minerální výživu je důležité, aby byly během období růstu pravidelně přihnojovány prostřednictvím hnojiv, která obsahují hlavní růstové prvky (dusík, hořčík, draslík, fosfor) a další mikroprvky (JEŽEK, 2003). Během růstu orchidejí je dobré přihnojovat především dusíkatými hnojivy. V období vyzrávání nových letorostů a zakládání květů je dobré používat hnojiva obohacená fosforem a draslíkem. Navíc se doporučuje střídat průmyslová hnojiva s hnojivy

39

přírodními, kterým je nejčastěji zkvašený kravinec (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Přesazování Orchideje by měly být přesazovány přibližně každé dva roky. V kratších intervalech přesazujeme v případě, kdy dojde k zahnívání kořenů nebo pokud je povrch substrátu porostlý řasami. Také je dobré přesadit rostliny, které vlivem svého růstu trpí nedostatkem místa (SEDLÁČKOVÁ, 2006).

Rozmnožování Orchideje se mohou rozmnožovat generativně (pohlavně) nebo vegetativně (nepohlavně). Díky nutnosti přítomnosti hub při klíčení jejich semen je pohlavní způsob rozmnožování značně složitý (JEŽEK, 2003). Vegetativně je můžeme množit dělením trsu nebo prostřednictvím tzv. zadních pahlíz (SEDLÁČKOVÁ, 2006). Škůdci Nejčastějšími živočišnými škůdci jsou u těchto rostlin plži, larvy brouků, roztoči (svilušky), mšice, červci (štítenky, vlnatky a puklice). Těchto škůdců se můžeme zbavit různými postřiky. Někteří škůdci, jako jsou například puklice a vlnatky, se dají odstranit i mechanicky setřením špejlí, na které je omotaný kousek v lihu namočené vaty (JEŽEK, 2003; SEDLÁČKOVÁ, 2006). Významní a dominantní zástupci v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Skleníky botanické zahrady ukrývají rozsáhlou sbírku tropických orchidejí. Obrovský počet různých rodů orchidejí najdeme především v pěstebním a zásobním skleníku. Hojně jsou zde pěstováni zástupci rodu Cattleya, Cymbidium, Dendrobium, Haemaria, Paphiopedilum, Phalaenopsis a Vanda. S některými zástupci se můžeme setkat také ve skleníku kapradin a cykasů, kam bývají tyto rostliny často umísťovány. Nachází se zde například překrásně vonící druh Dendrobium kingianum. S představitelem orchidejí se můžeme setkat i ve skleníku tropických rostlin, kde se daří významnému druhu z rodu vanilka (Vanilla), kterým je vanilka pravá (Vanilla planifolia) (obr. 26). Orchidej vanilka je popínavá rostlina, která se vyznačuje žlutými

40

nebo zelenými květy, které často během 24 hodin po rozkvětu odkvétají (MARINELLI, 2006).

Obr. 26: Vanilka pravá (Vanilla planifolia) (20. 3. 2013) (orig.)

41

3. 3. Sukulenty Sukulentní rostliny nacházíme v celé řadě rostlinných čeledí. Sukulenty mají jednu společnou vlastnost, jsou schopné zachytit a shromáždit ve svých stoncích, v listech nebo kořenech vodu a úsporně s ní hospodařit. Této schopnosti využívají k biochemickým pochodům v buňkách a především v nepříznivých obdobích, kdy trpí nedostatkem vláhy (JELÍNEK, 1972; GRATIAS, ŠUBÍK, 1999; JEŽEK, KUNTE, 2005). Sukulenty jsou tedy většinou vytrvalé rostliny přizpůsobené suchu, které mají zdužnatělé kořeny, stonky nebo listy (GRATIAS, ŠUBÍK, 1997; MACE, MACE, 2007). Existují však i dvouleté či jednoleté druhy sukulentních rostlin (JEŽEK, KUNTE, 2005). Život a výživa sukulentů Mnoho druhů nalezneme mezi epifyty. K typicky sukulentním epifytům patří velké množství orchidejí a bromélií (JEŽEK, KUNTE, 2005). Dost druhů nacházíme i mezi tzv. fanerofyty, kdy se jedná o rostliny stromového či keřového charakteru. Sukulentní druhy se vyskytují i ve skupině rostlin, které mají těsně u zemského povrchu vytrvalé orgány. Řeč je o tzv. hemikryptofytech. Zástupci sukulentů se vyskytují i mezi geofyty, kterými jsou rostliny mající vytrvalé orgány pod zemí a periodicky jim odumírají nadzemní orgány nebo alespoň listy. Některé druhy můžeme nalézt i mezi terofyty, jejichž zástupci přečkávají nepříznivé roční období pouze v semenech. Největší množství sukulentů patří do kategorie chamaefytů, což jsou vytrvalé byliny nebo keříky s přízemním růstem (GLOSER, HUSÁK, 1987; GRATIAS, ŠUBÍK, 1999). Strategie přežití Sukulentní rostliny se vyznačují nejen zvláštní stavbou těla, ale i odlišností v některých fyziologických funkcích a biochemických pochodech, které jim umožňují přežít v suchých podmínkách (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999; KUNTE, 2002). Především je u většiny z nich zajímavý jejich originální postup při fotosyntéze, který se označuje zkratkou CAM (z anglického Crasulacean Acid Metabolism, neboli kyselinový metabolismus u čeledi tlusticovitých (Crassulaceae) (GLOSER, HUSÁK, 1987). Základem tohoto CAM metabolismu je uzavření průduchů během dne. V noci pak dochází k otevření průduchů, kdy za pomoci zvláštního enzymu přijímají a hromadí

42

tyto rostliny oxid uhličitý, který fixují do kyseliny jablečné, kterou ukládají v buněčné šťávě ve vakuole (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999). Tuto organickou kyselinu potom v následujícím dnu přeměňují zpět na oxid uhličitý, který využívají k fotosyntéze (MARINELLI, 2006). Jejich výjimečnost tedy spočívá v tom, že potřebný oxid uhličitý nezískávají během dne přímo ze vzduchu, ale uvolňují ho z vnitřních zásob, které si vytvořili v předešlé noci (GLOSER, HUSÁK, 1987). Z toho důvodu bývají buněčné šťávy sukulentů v ranních hodinách kyselejší než večer (JEŽEK, KUNTE, 2005). Tento postup při fotosyntéze je pro ně velmi výhodný, protože jim umožňuje vlivem uzavírání průduchů během dne zmírnit ztráty vody transpirací (GLOSER, HUSÁK, 1987). To znamená, že vedle charakteristické stavby těla, která je přizpůsobená k minimalizování ztráty vláhy, snižují odpařování mnohé druhy tímto CAM systémem (MARINELLI, 2006). Z hlediska energie je ale CAM metabolismus velmi málo účinný. To způsobuje, že rychlost tvorby organických látek je u sukulentů oproti ostatním rostlinám dost nízká. Proto se u některých druhů vytvořila další zvláštní metabolická adaptace, která spočívá v možnosti přejít na mnohem účinnější cestu přímé fixace CO2. Jedná se o tzv. C3-cestu, která probíhá ve vlhkostně příznivém období (GLOSER, HUSÁK, 1987). Morfologie sukulentů Sukulenty se mezi sebou svými funkcemi a tvarem značně odlišují (GLOSER, HUSÁK, 1987). Některé jsou velké, jiné miniaturní, některé mohou žít jen v prostředích s vysokými teplotami, jiné jsou naopak mrazuvzdorné. Mohou mít zdužnatělé listy, stonky nebo jen kořeny. Společnou vlastností všech sukulentů však je schopnost výhodně hospodařit s vodou (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999). Jejich tělo obsahuje zvláštní parenchymatické pletivo, jež jim umožňuje vytvářet zásobu vody ve formě buněčných šťáv, které jsou potom dlouhodobě schopny využívat svým metabolismem (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999; KUNTE, 2002; JEŽEK, KUNTE, 2005). Na základě toho, kde si tedy tvoří zásobu vody, je můžeme rozdělit na sukulenty listové, kořenové a stonkové (KUNTE, 2002). Nejčastěji se můžeme setkat s ukládáním zásobní vody do zdužnatělých asimilačních orgánů, tedy listů (GLOSER, HUSÁK, 1987; JEŽEK, KUNTE, 2005). Tyto sukulenty mají často zakrnělý stonek a listy seskupené v růžicích nebo je jejich počet redukován až na jeden pár. Příkladem takových rostlin, které mají listy nahloučené v růžicích, jsou netřesky (Sempervivum),

43

aloe (Aloe) a agáve (Agave). Mezi sukulentní rostliny, které mají počet listů redukován, zařazujeme některé zástupce z čeledi kosmatcovitých (Aizoaceae) (GLOSER, HUSÁK, 1987). Dále mohou mít zdužnatělý stonek, který je typický nejen pro čeleď kaktusovitých (Cactaceae), ale i pro mnohé pryšcovité (Euphorbiaceae) a toješťovité (Apocynaceae) rostliny. Takové zástupce označujeme za stonkové sukulenty. Jejich listy jsou u většiny úplně zakrnělé. Stonky u nich někdy částečně dřevnatí, což jim umožňuje dorůstat do značných rozměrů (GLOSER, HUSÁK, 1987; JEŽEK, KUNTE, 2005). U některých sukulentních rostlin se vyskytují silně vyvinuté hlízy, cibule a ztlustlé nezelené báze stonků. Tyto orgány neslouží jen jako zásobárna vody, ale i škrobu a jiných organických látek a jsou většinou zřetelně odlišeny od nesukulentních asimilačních orgánů (listů, zelených stonků), které v období sucha zpravidla zasychají a opadávají. Jedná se o rostliny, které jsou souhrnně označovány jako kaudiciformní. K nejznámějším představitelům těchto sukulentů patří zástupci asi z dvaceti rodů z čeledi

tykvovitých

a

(Cucurbitaceae)

některé

rody

z čeledi

toješťovitých

(Apocynaceae) (GLOSER, HUSÁK, 1987). Mezi sukulenty se zdužnatělým stonkem a kaudiciformními rostlinami existuje řada přechodných typů, které bývají nazývány pachykaulními druhy. Myslí se jimi rostliny, kterým tloustne nejen stonek zvaný pachykaul, ale i postupně přirůstající a většinou asimilující zelené výhony a větvě (GLOSER, HUSÁK, 1987; GRATIAS, ŠUBÍK, 1999; JEŽEK, KUNTE, 2005). Větší množství sukulentních zástupců mají zdužnatělé i paprsčité kořeny, které umožňují příjem srážek z velké plochy. Se zdužnatělými kořeny se můžeme často setkat například u některých zástupců rodu pryšec (Euphorbia) (KUNTE, 2002; JEŽEK, KUNTE, 2005; MARINELLI, 2006). Většina sukulentů má často na povrchu listů ztlustlou pokožku, která bývá zpravidla opatřena voskovitým povlakem (MACE, MACE, 2007). U některých zástupců jsou listy kožovité či kryté lesklou vrstvou. Funkcí těchto povrchů je zabraňovat ztrátám vody a pomáhat odrážet sluneční paprsky. Existují i druhy, které jsou navíc opatřené jemnými chlupy sloužícími jako ochrana při kolísání teplot. Co se stonků týče, tak ty mívají občas místo ztlustlé pokožky na svém povrchu kůru (HEWITT, 1996; MACE, MACE, 2007).

44

Téměř u všech kaktusů a některých sukulentních druhů se listy přeměnily v trny, které u sukulentů vyrůstají ze stonku a u kaktusů z areol (obr. 27), což jsou přeměněné polštářkovité pupeny, které obsahují zárodečné meristematické pletivo umožňující produkci trnů, květů a odnoží neboli bočních výhonů (vedlejších stonků) (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; HEWITT, 1996; KUNTE, 2002). Potom se na základě tvaru a organizace růstu postranních výhonů stonku dají kaktusy rozlišit na typy poléhavé (obr. 28), plazivé (obr. 29), keřovité (obr. 30) a stromovité (obr. 31). Někdy se mohou vlivem poškození vrcholů výhonů vytvářet trsy až polštáře (obr. 32) (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989). U některých rodů došlo během fylogeneze k zajímavému úkazu, kdy se areola rozdělila na dvě části. Jedna část nese zárodečné pletivo a druhá trny, vatu, chlupy apod. (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989). Trny jsou svým tvarem, délkou a povrchem velmi rozmanité. Mohou být drobné, naježené, zahnuté či velmi ostré. Jejich barva je různá. Barevné odstíny se pohybují od bílé a červené po žlutou a černou. Některé sukulenty jsou navíc opatřeny trny, které vznikly modifikací květů, listových stonků nebo listových pupenů (HEWITT, 1996). U některých druhů mohou být dřevité, silné a dlouhé, u jiných mohou vypadat jako jemné bílé vlasy nebo jemné štětiny. Existují i druhy, které nemají trny vůbec (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989). Hlavní funkcí trnů a chlupů je ochrana před okusováním býložravci a prudkým sluncem. Zároveň také slouží k poutání kapek vody a k odvádění tepla (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; HEWITT, 1996; KUNTE, 2002).

Obr. 27: Ukázka areol u kaktusů (6. 3. 2013) (orig.)

45

Obr. 28: Poléhavý typ kaktusu (převzato a upraveno dle ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989) (orig.)

Obr. 29: Plazivý typ kaktusu (převzato a upraveno dle ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989) (orig.)

Obr. 30: Keřovitý typ kaktusu (převzato a upraveno dle ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989) (orig.)

46

Obr. 31: Stromovitý typ kaktusu (převzato a upraveno dle ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989) (orig.)

Obr. 32: Polštářovitý vzrůst stonku u rodu nopál (Oputia) (26. 11. 2012) (orig.)

47

Květy a jejich opylování Sukulenty mají nápadné květy s množstvím charakteristických vůní, čímž vábí opylovače, kterými jsou nejčastěji hmyz, ptáci a netopýři (MARINELLI, 2006). Květy mnohých pouštních kaktusů nevoní, ale zato jsou jasně zbarvené, čímž také dokáží přilákat opylovače (HEWITT, 1996). Některé druhy tvoří také vztah s opylovači, kdy květy sukulentů poskytují specializovaným opylovačům zdroj potravy pro jejich housenky, které se v nich vyvíjejí. U sukulentů se květy tvoří pravidelně pouze v určitých obdobích roku nebo v případě zvláštních přírodních událostí. U některých se květy rozvíjejí pouze po jednu noc v roce. (MARINELLI, 2006). Sukulentní rostliny kvetou jen velmi krátce, neboť větší část roku přetrvávají díky nedostatku vláhy ve stavu vegetačního klidu. Během dešťových srážek začnou růst a do jednoho měsíce vytvářet listy, květy a semena (HEWITT, 1996). Mezi sukulenty mají nejnápadnější a nejzajímavější stavbu květů zástupci čeledi kaktusovitých (Cactaceae), které většinou označujeme jako kaktusy. Květy u kaktusů vyrůstají přímo z areoly, to znamená, že nevytvářejí žádný květní stonek. Jejich květ není rozlišen na kalich a korunu. Jedná se tedy o okvětí. U květu však lze odlišit vnější nazelenalé okvětní lístky, které jsou podobné kalichu a vnitřní okvětní lístky, které bývají barevné a připomínají tak korunu (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; KUNTE, 2002). Květy kaktusů jsou u většiny zástupců oboupohlavné, kdy samičí pohlavní orgány (blizna, čnělka, semeník) jsou umístěny uprostřed květu a samčí (tyčinky) se nacházejí v několika kruzích okolo nich (obr. 33). Podle tvaru květu můžeme rozlišit tři základní typy květů, a to trubkovité, trychtýřovité a zvonkovité (obr. 34). Kaktusy otevírají své květy převážně během dne, ale existují i zástupci, kteří mají květy přizpůsobené nočním opylovačům, a proto se otevírají až za soumraku. Jejich květy rozkvétají jen na poměrně krátkou dobu, protože otevřený květ vypařuje velké množství vody. Tímto krátkým kvetením je také dokázáno jejich úsporné hospodaření s vodou. Velká část kaktusů je cizosprašných. Jejich opylování zajišťuje většinou hmyz, občas kolibříci nebo netopýři. Existují ale i druhy, které jsou samosprašné. Po oplození se pak semeník přemění v plod, kterým je dužnatá nebo vysychavá bobule, a oplozená vajíčka se změní v semena. Na rozšiřování semen a plodů se podílí vítr, voda, hmyz, ptáci nebo hlodavci (HEWITT, 1996).

48

Obr. 33: Schéma květu kaktusu (převzato a upraveno podle ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; KUNTE, 2002) (orig.)

Obr. 34: Typy květů na základě jejich tvaru: 1) trubkovitý, 2) trychtýřovitý, 3) zvonkovitý (překresleno podle KUNTE, 2002) (orig.)

49

Sukulenty a jejich užitek Vedle okrasné stránky mohou být sukulenty i člověku prospěšné (JEŽEK, KUNTE, 2005). Mnohé sukulenty jsou surovinami pro přípravu potravin a nápojů (HEWITT, 1996). Například některé druhy agáve slouží k výrobě alkoholických nápojů, mezi které patří tequilla, mezcalu a pulque. V některých zemích jsou z mladých výhonů, listů, květů či plodů mnohých sukulentních rostlin připravovány různé saláty nebo přílohy. Poměrně známým užitkovým sukulentem je rostlina z čeledi broméliovitých Ananas comosus, který je zdrojem chutného plodenství (JEŽEK, KUNTE, 2005). Z některých sukulentů je možné vyprodukovat například kandováním jejich dužiny v cukerném roztoku i sladkosti (HEWITT, 1996). Sukulenty dále nalezly uplatnění při výrobě kosmetiky a v léčitelství (HEWITT, 1996; JEŽEK, KUNTE, 2005). Především se jedná o sukulenty rodu Aloe, které obsahují látky s hojivými účinky (JEŽEK, KUNTE, 2005). V současnosti je slizovitá šťáva z rozříznutých listů Aloe hojně využívána například ke zklidnění povrchových ran na kůži nebo přidávána do mnoha kosmetických přípravků (HEWITT, 1996). Velké množství sukulentů vede k vyvolávání halucinací a euforických stavů díky obsahu více či méně jedovatých nebo halucinogenních látek. Mezi známé zástupce s halucinogenními účinky patří kaktus Lophophora williamsii a některé pryšce (JEŽEK, KUNTE, 2005). Mnohé sukulenty jsou materiálem pro výrobu různých nástrojů (HEWITT, 1996). Část druhů z čeledi Asparagaceae obsahuje ve svých listech pevná sklerenchymatická vlákna označovaná jako tzv. sisal, ze kterých se vyrábí pytle, motouzy, klobouky, lana a hrubé rohože (HEWITT, 1996; JEŽEK, KUNTE, 2005). Mezi nejznámější sukulenty z této čeledi patří Agave sisalana (HEWITT, 1996). Svůj prospěch našly i pichlavé stonky mnohých sukulentů, ze kterých si lidé začali vytvářet například překážky proti zlodějům nebo proti úniku hospodářských zvířat (JEŽEK, KUNTE, 2005). Obrovský užitek mají i trny, ze kterých se v různých zemích vytváří párátka, jehly, hřebeny apod. V některých zemích se sbírají jemné vlasové trny kaktusu Oreocereus celsianus k vycpávání polštářů a matrací (HEWITT, 1996). Některé sukulentní druhy obsahující toxické šťávy umožňují omámení ryb ve vodě. Tento způsob rybolovu, kdy se nahází rozdrcené kaktusy druhu Stenocereus gummosus do vody, pochází od Indiánů ze severního Mexika (HEWITT, 1996). Velký význam má i pěstování nopálů, které jsou hostitelskými rostlinami pro červce nopálového (HEWITT, 1996; KUNTE, 2002; SKALICKÁ, 2003). Rozdrcením

50

usušených červců se pak získávají barviva, která se využívají k barvení královských a obřadních rouch nebo jako organické potravinářské barvivo a na výrobu rtěnek. Jedná se buď o sytě purpurové barvivo zvané košenila, které se vyrábí rozdrcením usušených samiček červce nebo o šarlatové barvivo získané ze samečků (HEWITT, 1996). Můžeme se setkat i s druhy obsahujícími saponiny, které se používají jako mýdla. Díky pevnosti a dřevitému pletivu některých kaktusů nacházejí tyto rostliny své uplatnění i jako stavební materiál v místech, kde není dřevo snadno dostupné. Slouží pak ke stavbě domů a jako palivo (HEWITT, 1996). Ohrožení Mnohé druhy jsou ohrožené v důsledku zmenšování stanovišť nebo z toho důvodu, že v suchých oblastech, kde je omezené množství vegetace, jsou jediným zdrojem potravy pro dobytek. Na jejich úbytku se rovněž podílejí klimatické změny, na které nejsou sukulenty schopné se rychle adaptovat, bezohlední sběratelé a nedostatky ve vlastním biologickém vývoji (MARINELLI, 2006). Celá čeleď kaktusovitých a mnoho dalších zástupců sukulentů je zahrnuto na seznamu CITES v Příloze I nebo II (MARINELLI, 2006). Rozšíření sukulentních rostlin Na světě existuje kolem 10 000 druhů sukulentů, což činí asi 8 % všech druhů vyšších rostlin (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999; MARINELLI, 2006). Tyto druhy se vyskytují asi v 55 čeledích a více než 300 rodech (GLOSER, HUSÁK, 1987). Sukulenty se vyskytují téměř v každém biotopu naší Země (MARINELLI, 2006). Jsou nerovnoměrně rozšířené po celém světě (GLOSER, HUSÁK, 1987). Ve volné přírodě žije většina sukulentů na velmi teplých místech s nedostatkem vody nebo na místech, kde množství vody prudce kolísá v průběhu roku či dne (JEŽEK, KUNTE, 2005).

Obývají

především

suchá,

hornatá,

chladná

nebo

větrná

stanoviště

(MARINELLI, 2006). Najdeme je především na okrajích pouští a v tzv. polopouštích s nerovnoměrně rozděleným poměrně vysokým ročním úhrnem srážek (GRATIAS, ŠUBÍK, 1999). Například některé druhy jsou schopné žít v extrémních podmínkách pouště severní Chile, kde jediným zdrojem vláhy je pouze mlha z Tichého oceánu (MARINELLI, 2006). Mimořádně příznivá místa pro růst sukulentních rostlin jsou polopouště v subtropických oblastech (GLOSER, HUSÁK, 1987). Velkou rozmanitostí

51

zástupců se pyšní Afrika a Mexiko. Mexiko se vyznačuje nejvyšší diverzitou druhů. Pochází z něj třetina všech kaktusů. Největší množství vzácných druhů sukulentů se vyskytuje podél západního pobřeží jižní Afriky a přibližně desetina druhů se nachází v Namaqualandské poušti. Nízký výskyt sukulentů je i v oblasti vnitrozemských pouští a polopouští zvané Kalahari. Pravděpodobně z toho důvodu, že je tam vysoká konkurence travin a velmi zásadité půdy. Jižní Afrika poskytuje domov 40 % zástupců světové sukulentní flóry a je jejím nejbohatším nalezištěm na světě (GLOSER, HUSÁK, 1987; MARINELLI, 2006). Mnoho zástupců se vyskytuje také v Latinské Americe, ve východní Africe, v arabských zemích, v Indii, na Madagaskaru a na Kanárských ostrovech (MACE, MACE, 2007). Na Kanárských ostrovech se nachází četné druhy rodu pryšec (Euphorbia) (SCHÖNFELDER, SCHÖNFELDER, 2002). Nejvíce sukulentů roste v nadmořské výšce kolem 600 až 800 metrů, kde jsou časté mlhy. Pro nižší polohy v oblasti kolem pobřeží jsou typické vysoce sukulentní tilandsie (GLOSER, HUSÁK, 1987). Se sukulentními rostlinami se můžeme setkat nejen v suchých podmínkách pouští, ale i na zasněžených alpinských svazích, na vyprahlých planinách v Coloradu nebo v Amazonském pralese, který se vyznačuje velkou vlhkostí (HEWITT, 1996). Nejznámější čeleď sukulentů kaktusovité (Cactaceae) pochází až na jednu výjimku z Nového světa, tj. z amerického kontinentu. Areál čeledi se táhne od jižní Kanady po Patagonii (MACE, MACE, 2007). Podle pravidelně aktualizovaného zdroje Angiosperm Phylogeny Website (2012) zahrnuje čeleď kaktusovitých čtyři podčeledi (tab. 5), z nichž počtem druhů nejrozsáhlejší je podčeleď Cactoideae (obr. 35). K dalším známým a početným čeledím, které obsahují sukulentní zástupce, patří kosmatcovité (Aizoaceae), tlusticovité (Crassulaceae), chřestovité (Asparagaceae), toješťovité (Apocynaceae) nebo pryšcovité (Euphorbiaceae) (GLOSER, HUSÁK, 1987).

52

Obr. 35: Mapa rozšíření podčeledi Cactoideae (www.mobot.org)

Tab.

5:

Členění

čeledi

kaktusovitých

(Cactaceae)

(vytvořeno

podle

STEVENSE, 2012) Čeleď

Podčeleď

Počet rodů

Počet druhů

Pereskioideae

1

9

Kaktusovité

Opuntioideae

16

349

(Cactaceae)

Maihuenioideae

1

2

112

1498

Cactoideae

Pěstování sukulentů K úspěšnému růstu potřebují sukulenty dostatek světla, vhodné teploty v průběhu vegetace a vegetačního klidu, výživnou zem, vodu v pravý čas a vzduch (JELÍNEK, 1972; KUNTE, 2002). Dostatek světla Na dostatek světla jsou sukulenty náročnější než běžné pokojové rostliny. Světlo je jedním z nejdůležitějších faktorů pro jejich úspěšný růst a vývoj (GLOSER, HUSÁK, 1987). V místnostech jsou pro ně proto nejvhodnějším umístěním prosluněná stanoviště u oken, která jsou situována pokud možno na jižní straně (GLOSER, HUSÁK, 1987; HEWITT, 1996). Mezi sukulenty najdeme ale i druhy, které snesou stinné polohy. Těmito druhy jsou například Gasteria a Sansevieria (GLOSER, HUSÁK, 1987).

53

Vhodné teploty Jen velmi málo sukulentních zástupců snese mráz. V létě je pro ně optimální teplota 25 °C a v zimě kolem 5 až 12 °C. Chladné podmínky v zimním období jsou pro ně důležitým předpokladem pro jejich další růst a kvetení (GLOSER, HUSÁK, 1987). Substráty Půdy na jejich přírodních stanovištích jsou převážně písčité a kamenité a obsahují jen malé množství organických látek. Pro zdárný růst by měl být substrát vzdušný, neměl by být příliš humózní, ale přesto je důležité, aby obsahoval dostatek všech základních složek minerální výživy. Vhodným substrátem je smíchání běžné zahradnické zeminy s hrubým pískem ve stejném poměru (GLOSER, HUSÁK, 1987).

Hnojení Sukulenty vyžadují přísun živin, které dodáváme prostřednictvím různých hnojiv při sázení nebo během každoroční obnovy záhonů a také v průběhu vegetačního období, které probíhá obvykle v létě nebo na jaře. Použít můžeme hnojiva organická či anorganická, která se vyrábějí v tekuté či pevné formě. Největší prospěch mají sukulentní rostliny z tekutých hnojiv, která obsahují 15 % dusíku, 15 % draslíku, 30 % fosforu a všechny stopové prvky. Ve volné přírodě je přísun minerálních živin nepravidelný, protože minerály získávají tyto rostliny pouze z dešťových srážek či rosy (HEWITT, 1996). Zalévání Substrát nesmí zůstávat trvale mokrý, aby nedošlo k zahnívání rostliny (GLOSER, HUSÁK, 1987; HEWITT, 1996). Zaléváme teprve tehdy, až vidíme, že je horní polovina obsahu nádoby vyschlá. Doba proschnutí záleží na ročním období, počasí, velikosti nádoby a na druhu rostliny. V zimě za nízkých teplot většinou vůbec nezaléváme (GLOSER, HUSÁK, 1987). Přesazování Nejpříhodnější dobou pro přesazování sukulentů je začátek vegetačního období, tedy předjaří a jaro, ale dají se přesadit i v jiných obdobích. Při přesazování je vhodné po vyjmutí rostliny z půdy zkontrolovat, zda kořeny nejsou napadené škůdci, odstranit

54

všechny zbytky starého substrátu a odumřelé kořeny (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; HEWITT, 1996). Rozmnožování Nejjednodušší a nejvíce používané je u nich rozmnožování vegetativním způsobem, tedy částmi rostlin, kterými jsou oddělené odnože, části stonků nebo i jednotlivé listy. Dále se hojně používá řízkování, při kterém je dobré nechat řízky několik dní nezasazené, aby došlo k zaschnutí řezné rány (GLOSER, HUSÁK, 1987). Sukulenty je možné rozmnožovat i roubováním, což je způsob nepřímého vegetativního rozmnožování nebo je pěstovat přímo z jejich semen (GLOSER, HUSÁK, 1987; KUNTE, 2002). Škůdci Při pěstování sukulentů se můžeme setkat s různými živočišnými škůdci. K nejobávanějším škůdcům patří červci jako například kořenovka a vlnatka (GLOSER, HUSÁK, 1987). Dále roztoči, mezi které patří v našich podmínkách nejčastěji sviluška chmelová (GLOSER, HUSÁK, 1987; KUNTE, 2002). Méně často na nich mohou škodit háďátka, mšice, mravenci apod. Proti těmto škůdcům se používají různé přípravky na bázi organofosfátů a karbamátů, které jsou vysoce jedovaté i pro člověka. Při používání je nutné dbát pokynů výrobců těchto přípravků (GLOSER, HUSÁK, 1987). Významní a dominantní zástupci v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Ve sklenících botanické zahrady se nachází

početná sbírka sukulentů.

Nejvýznamnější skupinu tvoří zástupci čeledí kaktusovitých (Cactaceae). K největším exemplářům, které se zde pěstují, patří Echinocactus grusonii (obr. 36), což je velký kulovitý kaktus se silnými trny (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989). Výrazným kaktusovitým zástupcem je Opuntia ficus-indica, který má lahodné jedlé plody a je česky označován jako nopál obecný (HEWITT, 1996; ZELENÝ, 2005). Nacházejí se zde také sloupovité kaktusy, které zastupují rody Cephalocereus a Cereus. Tak například Cephalocereus senilis (obr. 37) je pokryt dlouhými bílými splývajícími chlupy, a proto se mu přezdívá stařeček, a druh Cereus peruvianus, který každoročně vykvétá zvláštními vodorovnými polouzavřenými květy (ŘÍHA, ŠUBÍK, 1989; HEWITT, 1996). Ve sbírce zahrady jsou

55

i zástupci rodů Mammillaria, které mají obvykle menší kulovité stonky, jež jsou hustě pokryté trny a zjara zpravidla bohatě kvetou různobarevnými květy (HEWITT, 1996). Z dalších rodů se pěstují rody Astrophytum, Cleistocactus, Echinocereus, Eriocactus, Pereskia, Rhipsalis, Zygocactus. Dále jsou zde hojně zastoupené druhy z čeledí chřestovitých (Asparagaceae), pryšcovitých

(Euphorbiaceae),

tlusticovitých

(Crassulaceae)

a

toješťovitých

(Apocynaceae). Chřestovité představuje rod Aloe. Nejvýznamnější je Aloe arborescens a Aloe vera, dále sem patří rody Gasteria a Haworthia. Známé zástupce představují jednoděložné víceleté rostliny se silnými listovými růžicemi nebo keřovité či stromovité druhy rodu Agave, který je ve sklenících zastoupen mnoha druhy, z nichž nejvýznamnější je agáve sisalová (JEŽEK, KUNTE, 2005). Dále do této čeledi patří rod Nolina, který zde prezentuje sukulent Nolina recurvata, jehož na bázi rozšířený kmen dorůstá do výšky 2 až 5 m, a také rod Sansevieria lidově nazývaný ,,tchýnin jazyk“. Z tohoto rodu se nejčastěji pěstuje Sansevieria trifasciata, která je často používaná i jako pokojová rostlina (GLOSER, HUSÁK, 1987). Čeled tlusticovitých (Crassulaceae) je ve sklenících zastoupena rody Aeonium, Crassula, Echeveria, Kalanchoe nebo Sedum (obr. 38) (JEŽEK, KUNTE, 2005). Toješťovité zde prezentuje rod Pachypodium.

Obr. 36: Zástupce rodu Echinocactus – druh Echinocactus grusonii (26. 11. 2012) (orig.)

56

Obr. 37: Zástupce rodu Cephalocereus – druh Cephalocereus senilis (6. 3. 2013) (orig.)

Obr. 38: Zástupce rodu Sedum – druh Sedum morganianum (26.11.2012) (orig.)

57

3. 4. Bromélie Bromélie patří do čeledi broméliovitých (Bromeliaceae), která byla dříve označována jako čeleď ananasovité (Ananasaceae). Toto pojmenování vzniklo na základě názvu nejznámějšího užitkového druhu této čeledi (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Čeleď zahrnuje velké množství rostlinných druhů, které se rozdělují do tří podčeledí obsahujících přes 52 rodů. Jedná se o jednoděložné byliny, které vynikají velkou vzrůstovou variabilitou a obdivuhodným exotickým vzhledem plným barevných kontrastů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005; MARINELLI, 2006; VACEK, 2006; MÁRTONFI, 2007). Bromélie jsou prakticky všechny vytrvalé nebo víceleté rostliny. Výjimku tvoří pouze některé druhy z rodu Puya, které žijí až do doby než vykvetou mnoho let. Po odkvětu pak ale odumírají (RAUH, 1970; JEŽEK, 2005). Nejčastěji rostou jako epifyty, ale najdeme mezi nimi i velké množství sukulentních zástupců a dokonce také pravé masožravé bromélie, mezi které patří druh Brocchinia reducta a Catopsis berteroniana, které mají na vnitřních stranách listů svých nálevek mikroskopické žlázky, jimiž je vstřebávána utopená kořist (GLOSER, 1999; JEŽEK, 2005). Život a výživa Pro většinu bromélií je typický epifytický způsob života, tedy schopnost přisedavého růstu na jiných rostlinách, hlavně dřevinách. Z těchto hostitelských rostlin nečerpají bromélie žádnou vodu ani živiny. Bromélie na nich tedy neparazitují, pouze je využívají k tomu, aby se lépe dostaly ke světlu. Tato adaptace bromélií k životu na stromech způsobila broméliím zhoršení přístupu k vodě a živinám. Jsou to rostliny, které nejsou schopné průběžně doplňovat zásobu vody díky tomu, že nemají kořenové spojení se zemí. Z toho důvodu u nich došlo k uzpůsobení stavby jejich těla za vzniku několika rozdílných adaptačních strategií,

které jim

umožňují vyrovnat

se

s nepravidelným příjmem vody a živin (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; GLOSER, 1999; JEŽEK, 2005). Jedna z nich se vytvořila u druhů vyskytujících se v tropických deštných lesích. Ty mají listy uspořádané do široce rozevřené nálevky, kde se hromadí srážková voda s prachem a také živiny poskytované od živočichů, kteří v nálevce s vodou žijí. Z těchto nádržek pak bromélie čerpají vodu a živiny (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Existují i druhy, které jsou schopné zadržovat vodu, aniž by vytvářely pravé nálevky.

58

Takoví zástupci zachycují vodu v komorách, které vznikly soudečkovitým vyklenutím bází jednotlivých listů (JEŽEK, 2005). Další strategií, která se vytvořila hlavně u bromélií ze sušších oblastí, je hustá síť absorpčních trichomů ve tvaru malých šupinek umístěných v tuhé pokožce (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978, GLOSER, 1999). Šupinky jsou typické pro epifytní bromélie, které vůbec netvoří listové růžice nebo jsou jen tak mírně u sebe, že nejsou schopny vodu ani organické zbytky zadržovat (GLOSER, 1999). Tyto šupiny slouží k zachycení vzdušné vlhkosti a jsou spojeny s vnitřními pletivy stonku, listů a květů, do kterých dodávají zachycenou vodu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Vedle toho, že umožňují absorpci vody, zabraňují i jejímu nadměrnému vypařování a také přehřátí rostliny (VERGNER, 1994; JEŽEK, 2005). Pravděpodobně zastávají šupiny i funkci přijmu minerálních živin, které získávají zachycením různých organických látek a prachu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Dále u některých bromélií dochází kvůli obstarávání vody k cibulovitému rozšíření bází listových růžic. To jim pak umožňuje uchování a uložení vody do pletiv nebo do dutin (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Vedle anatomické stavby mají epifytní bromélie k minimalizování ztrát vody vytvořenou i funkční zvláštnost, kterou je přítomnost CAM metabolismu. Díky tomu je většina epifytních bromélií řazena mezi sukulenty. Zejména je tento metabolismus nutný pro tzv. atmosférické epifyty, což jsou rostliny, které získávají vodu a živiny pouze ze vzduchu. Těmto druhům umožňuje CAM metabolismus úsporné využití vody a uhlíkatých látek (GLOSER, 1999). U těchto bromélií se může ale také stát, že pokud bude v okolí rostliny málo vlhký vzduch nebo naopak déletrvající vyšší vlhkost, tak se průduchy neotevřou ani v noci a rostliny pak postrádají oxid uhličitý a svým způsobem hladoví (JEŽEK, 2005). Mezi broméliemi se vyskytují i druhy, které žijí klasicky na zemi. Jedná se o tzv. terestrické bromélie. Kromě toho se můžeme setkat ještě s tzv. petrofytickými broméliemi, které žijí přirostlé na skalách či kamenech (JEŽEK, 2005). Morfologie bromélií Stavba těla bromélií je poměrně jednotná a jednoduchá. Liší se především délkou stonku a tvarem listů. Nejčastěji se u nich můžeme setkat se silně zkráceným stonkem, z něhož spirálovitě vyrůstají listy a uspořádávají se do více či méně husté růžice. Tvar těchto nálevkovitých růžic bývá v závislosti na ekologických poměrech míst jejich výskytu různý, od široce rozevřené po zúžené až trubkovité nálevky. Nejčastěji jsou

59

jejich listové růžice tvořené listy, které bývají v bazální části silně rozšířené a pevně navzájem obepnuté, čímž vytvářejí vodotěsnou nálevku, která jim umožňuje zadržovat srážkovou vodu. Takové růžice se označují jako cisternové neboli nálevkovité (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Existují ale i bromélie, které mají prodloužený stonek, čímž přicházejí o nálevkovitý tvar těla a zpravidla i možnost zachycovat dešťovou vodu. Jejich listy jsou většinou na stonku umístěny do vstřícných řad nebo ve šroubovici, a to buď po celé délce stonku, nebo na jeho koncovém vrcholu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Ještě se můžeme setkat s cibulovitými broméliemi, které se vyznačují zajímavou stavbou. Mají zkrácený stonek, ze kterého vyrůstají buď silně dužnaté listy s rozšířenou bází, nebo nedužnaté listy, které jsou pouze vyklenuté (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Strukturně i funkčně nejdůležitějším orgánem bromélií jsou listy, které jsou rozmanitého tvaru (GLOSER, 1999). Obvykle jsou kopinaté nebo řemenité, ale mohou být až čárkovité. Většinou se už od poloviny zužují a končí tenkou špičkou nebo jsou jejich konce široce zakončené s trnem uprostřed. Z hlediska vzhledu jsou listy buď celokrajné, nebo mají na svých okrajích více či méně ostré a tuhé zoubky, které se mohou vyvinout až v trny. Na svém povrchu jsou listy, především u bromélií žijících v oblastech s nižšími či nepravidelnými srážkami, opatřeny šupinkami neboli přeměněnými chlupy o různé velikosti a hustotě, které umožňují nasáknutí atmosférické vody s minerály a boj s nadměrným suchem (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005; MÁRTONFI, 2007). Zpravidla se s nimi setkáváme na spodní straně listů nebo zároveň na horní i na spodní straně (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Tyto šupinky tvoří zploštělé výrůstky různého tvaru, které obsahují živé buňky ve středové části a odumřelé buňky na svém povrchu, které odpovídají za sucha za stříbřité zbarvení listů vzniklé lomem slunečních paprsků. Toto stříbřité zbarvení zmizí po nasáknutí vodou, neboť se mrtvé buňky stanou průhlednými, čímž propustí více světla k živému zelenému pletivu rostliny, a tím pádem rostlina získá zelený vzhled (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Vzhledem k vnitřní stavbě mohou být listy měkké a pokryté jen tenkou pokožkou bez zásobních pletiv nebo velmi tuhé, zdužnatělé a dost odolné (JEŽEK, 2005). Co se týká barvy listů, tak ta je dost různá. Na zabarvení listů působí nejen období během kvetení rostliny, ale i intenzita osvětlení. Mimo zelené je dost často běžná barva červená, méně žlutá a fialová. Díky přítomnosti šupinek se můžeme

60

u některých druhů setkat i se stříbřitým vzhledem. Někteří zástupci nemají pouze jednolité zbarvení listů, ale vynikají přítomností barevných kreseb. Kresby mohou mít podobu příčných pruhů, skvrn, žíhání apod. (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Kořeny mají obdobnou stavbu a funkci jako u ostatních rostlin. Výjimku tvoří pouze kořeny epifytických bromélií, jejichž funkce je značně pozměněná. Běžně je u většiny broméliovitých epifytů vytvořen chudý kořenový systém, který nemá hlavní kořen, je málo členitý a tvoří ho tuhé až drátovitě pevné vedlejší kořeny. Jeho zásadní funkcí, která převyšuje schopnost příjmu vody a živin, je upevnění rostliny k podložce. U mnohých epifytických bromélií je kořenový systém téměř zcela redukován, kdy pak u nich dochází ke vzniku lodyh, kterými se zachycují v korunách stromů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). U bromélií se můžeme pouze zřídka setkat s tím, že kvetou jedním nebo několika málo květy (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Jsou to rostliny, které vytvářejí jednoduchá nebo složená květenství, která bývají velmi nápadná svým tvarem a barvou. Na vzhledu jejich květenství má rozhodující vliv délka stonku, která je mezi jednotlivými druhy odlišná (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Někteří zástupci mají stonek zkrácený, kdy je jejich květenství přisedlé na dně listové růžice, takže to znamená, že se vynořuje přímo z vody zachycené v růžici (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Jiní mohou mít naopak své květenství dlouhé až několik metrů. U stonku květenství rozlišujeme dvě části, a to horní část nesoucí květy a bezkvětou spodní část. Obě tyto části nesou listeny, které se svým tvarem, velikostí a pestrou barvou většinou podstatně liší od asimilačních orgánů bromélií (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Listeny obrůstají květní stonky a také květy (JEŽEK, 2005). Listeny obalující spodní část stonku květenství se nazývají listeny lodyžní. V horní oblasti stonku květenství vyrůstají z paždí listenů buď větve stonku, kdy jsou potom tyto listeny označeny termínem listeny prvého řádu, nebo květy, a pak se jim říká květní listeny. Mezi základní květenství u bromélií patří klas nebo hrozen (obr. 39). Tyto typy květenství se nevyskytují jen u zástupců, kteří mají zkrácené květní stonky. Hroznovité květenství je tvořené buď nevětveným květním stonkem, kdy se jedná o jednoduchý hrozen, nebo u některých druhů vznikají složené hrozny zvané laty, které tvoří větvený stonek. U zástupců, kteří mají květenství zvané klas, je stonek květenství většinou prodloužený a listeny lodyžní jsou na něm umístěny střídavě do dvou vstřícných řad (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Díky hustému nahloučení květních

61

listenů na sebe je klas výrazně zploštělý, čímž připomíná meč, a proto bývá toto květenství dost často označováno také jako mečovité květenství (JEŽEK, 2005). Kromě jednoduchého klasu se u některých druhů mohou vyskytovat klasy složené, u kterých dochází v paždí listenů základního klasu prvního řádu k růstu klasů druhého řádu, z nichž pak vyrůstají vlastní květy (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Samotné květy jsou nejčastěji červené barvy, ale dost druhů vykvétá i fialověčervenými nebo žlutými květy. Broméliovité rostliny mají trojčetné oboupohlavné květy trubkovitého vzhledu, u kterých jsou květní obaly rozlišené na kalich a korunu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; MÁRTONFI, 2007). Jednopohlavné květy se u nich vyskytují jen zřídka (SIMPSON, 2006). Kalich je většinou srostlý a to ze tří relativně krátkých a tužších lístků než v případě korunních lístků. Počet korunních lístků je stejný jako u kališních, jsou tedy opět tři a mohou být volné i srostlé. Tyto lístky, které tvoří korunu, bývají v květenství pestře zbarvené, ale vzhledem ke své velikosti nejsou v porovnání s celým květenstvím až na některé výjimky nijak nápadné. Koruna se úplně rozvíjí pouze na několik hodin, z čehož plyne, že velmi brzy uvadá. Během vadnutí dochází u korunních lístků ke ztrátě jejich původního zbarvení, zkroucení do spirály a díky tomu k uzavření pohlavních orgánů ve květech. Jejich pohlavní orgány tvoří šest tyčinek a pestík. Tyčinky zpravidla vyčnívají z koruny a jsou přirostlé ke korunním lístkům. Pestík vzniká srůstem tří plodolistů a na svém vrcholovém konci má trojhrannou bliznu, která většinou převyšuje tyčinky, což je jeden z faktorů zabraňujících samoopylení. Na opačném konci směrem od blizny se nachází semeník, který může být svrchní, spodní nebo polospodní (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Plodem může být masitá bobule, která se vyskytuje u druhů se spodním semeníkem nebo trojdílná tobolka vznikající u zástupců se svrchním semeníkem, anebo jim může být málo zastoupené bobulovité souplodí (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005; SIMPSON, 2006). V plodech vznikají semena, která jsou u bromélií přítomna v různém počtu, tvaru, velikosti a barvě (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Semena, která vznikají v bobulích, nemají zařízení umožňující jejich létavé roznášení větrem, a tak jsou roznášena ptáky (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Opakem jsou semena z tobolek, která mají létací zařízení. Těmito zařízeními jsou různé výrůstky na semeni, blanitý lem na okrajích semene (obr. 40) a jednoduché nebo dvojité padákovité shluky z chmýří (obr. 41) (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978).

62

Obr. 39: Typy květenství: a) klas, b) hrozen (překresleno podle Rauha, 1970) (orig.)

Obr. 40: Semena s blanitým okrajem: a) rod Pitcairnia, b) rod Puya (nakresleno podle Rauha, 1970) (orig.)

63

Obr. 41: Semena v letové poloze: a) semeno s jednoduchým padákovitým chmýřím, b) semeno s dvojitým padákovitým chmýřím (převzato a upraveno podle Rauha, 1970) (orig.) Opylování Bromélie bývají opylovány především ptáky, a to zejména kolibříky, kteří jsou přilákáni vedle vůně nektaru především na červeně či jinak kontrastně zbarvené květy, na které jsou oči ptáků obzvlášť citlivé (RAUH, 1970; KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Opylovače nelákají jen výrazně zbarvená květenství, ale i stonky a listy, které se také pestře probarvují (JEŽEK, 2005). Kolibříci vysávají svými dlouhými ohnutými zobáčky z dna květů velké množství nektaru, přičemž se na kořenu jejich zobáku zachytí pyl, který získají otřením o prašníky tyčinek (RAUH, 1970; KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Tento pyl pak přenášejí na bliznu jiného květu, čímž jej opylují. Můžeme se setkat i s druhy, které jsou opylovány nočními motýli, a to z toho důvodu, že se jejich květy otevírají pouze v noci. U takových druhů není nutné pestré zbarvení květů, a proto bývají světlé (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Po opylení a oplození květu dochází k zrání semeníků bromélií, které probíhá u jednotlivých rodů bromélií v různě dlouhém čase. Jejich dozrání většinou trvá několik

64

měsíců, pouze u tilandsií (Tillandsia) až jeden rok. Výsledkem je pak plod (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Mezi broméliemi je i několik druhů, které jsou samosprašné. Těmito druhy jsou některé bromélie z rodu Guzmania a Aechmea (RAUH, 1970; KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Bromélie a jejich užitek Broméliovité rostliny nejsou až na jedinou výjimku nijak zvlášť hospodářsky využívané (JEŽEK, 2005). Ekonomicky významnou užitkovou rostlinou je ananas chocholatý (Ananas comosus), který se pěstuje především kvůli jeho sladkému plodenství, které se konzumuje (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; MÁRTONFI, 2007). Ananas navíc produkuje enzym zvaný bromelin, který se využívá v kožedělném průmyslu, ve farmacii a také k nakládání masa (MARINELLI, 2006). Dříve býval sbírán také druh Tillandsia usneoides, který byl využíván jako výplňový materiál do polštářů a matrací (SMITH, 1955). Jinak jsou bromélie spíše hojně využívané z estetického hlediska jako dekorativní doplněk interiéru, protože jsou to rostliny ozdobné buď pouze listem či květenstvím nebo obojím. Díky své vysoké okrasné hodnotě se mnohé druhy využívají také v zahradnictví k aranžování apod. (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Ohrožení Tato čeleď prozatím není řazena mezi nejvíce ohrožené rostlinné skupiny. Je to díky tomu, že velká většina zástupců obývá území, které je většinou nepřístupné a člověkem málo vyhledávané, tudíž není moc vystavené ohrožení lidskou činností. Přesto jsou ale některé druhy poměrně ohrožené, a proto byly zapsány do Přílohy 2 v seznamu CITES. Tímto druhem je například Tillandsia sprengeliana (JEŽEK, 2005). K nejohroženějším patří pouze vlhkomilné druhy, které jsou do velké míry likvidovány kácením deštných pralesů a horských lesů kvůli dřevu či vytváření mýtin pro dobytek (JEŽEK, 2005; MARINELLI, 2006). Výjimku tvoří polopouštní druh Puya raimondii, který je typický tím, že dokáže svými ostrými trny na listech znehybnit pasoucí se dobytek, jenž pak díky prochladnutí a vyčerpání uhyne. Z toho důvodu je tato rostlina ničena pálením mnohými domorodci, čímž se stává ohroženou (JEŽEK, 2005).

65

Rozdělení a výskyt bromélií Kromě jednoho zástupce, který byl nalezen i v Západní Africe, pochází všechny druhy bromélií z Ameriky, kde se vyvinuly, stále tam i rostou a pokrývají svým výskytem obrovskou rozlohu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Svým rozšířením se rozprostírají po celé Jižní a Střední Americe. Výjimku tvoří jen Severní Amerika, kde obývají pouze její jižní část (VACEK, 2006). Jejich obrovské území se táhne od státu Virginie ve Spojených státech amerických na jih po Argentinu a Chile. Pro celou oblast, ve které jsou tyto rostliny rozšířené, je charakteristická značná klimatická proměnlivost, a proto je můžeme nalézt prakticky ve všech rostlinných formacích (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005; MARINELLI, 2006). Jejich přirozená stanoviště se rozprostírají z převážné většiny v klimatické vegetační zóně tropů a částečně zasahují na severu i na jihu do subtropů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). V těchto vlhkých teplých a poloteplých oblastech rostou v tropických deštných pralesích, které se se vzrůstající nadmořskou výškou mění na horské deštné lesy, jež ve vyšších výškách přecházejí na mlžné lesy. V takových biotopech žijí bromélie většinou epifyticky (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Dále se vyskytují v různých lesních formacích v suchých oblastech tropické zóny, kterými jsou například tropický neopadavý les se sezónními srážkami nebo tropické poloopadavé deštné lesy, například lesy jižní Brazílie. V tropické zóně jsou hojně rozšířené i v monzunových a savanových lesích. Jelikož jsou tyto oblasti relativně suché, tak v nich žijí převážně terestrické bromélie. V subtropické oblasti obývají tyto rostliny stálezelené deštné, horské a mlžné lesy (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Někteří zástupci jsou schopni žít vedle oblastí tropů a subtropů také v okolí hranice věčného sněhu a ledu (VACEK, 2006). Za území bohaté přítomností bromélií je považováno Mexiko, Kostarika, východní a jižní Brazílie, Kolumbie, Peru a Chile (RAUH, 1970). Výskyt bromélií je doložen mapou převzatou z webu Angiosperm Phylogeny Website (2012) (obr. 42). Broméliovité rostliny jsou co do počtu druhů nesmírně bohatá čeleď, která se rozděluje do tří podčeledí (tab. 6) (JEŽEK, 2005). Bromélie se navíc ještě na základě svého vzhledu a podmínek, které vyžadují k růstu, dělí do čtyř ekologických skupin (tab. 7) (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978).

66

Obr. 42: Mapa rozšíření čeledi broméliovitých (Bromeliaceae) (www.mobot.org) Tab. 6: Členění broméliovitých rostlin (sestaveno podle JEŽKA, 2005) Čeleď

Broméliovité

Podčeleď

Pitcairnioideae

(Bromeliaceae)

Tillandsioideae

Rod

Počet druhů

Abromeitiella

4

Ayensua

1

Brewcaria

2

Brocchinia

21

Connellia

5

Cottendorfia

1

Deuterocohnia

10

Dyckia

121

Encholirium

29

Fosterella

15

Hechtia

48

Lindmania

37

Navia

101

Pepinia

46

Pitcairnia

298

Puya

190

Steyerbromelia

3

Catopsis

21

Glomeropitcairnia

2

67

Guzmania Mezobromelia

6

Tillandsia

543

Vriesea

300

Acanthostachys Aechmea

Bromelioideae

162

2 200

Ananas

7

Androlepis

1

Araeococcus

5

Billbergia

61

Bromelia

49

Canistrum

10

Cryptanthus

32

Deinacanthon

1

Disteganthus

2

Fascicularia

5

Fernseea

2

Greigia

28

Hohenbergia

46

Hohenbergiopsis

1

Lymania

6

Neoglaziovia

3

Neoregelia

94

Nidularium

43

Ochagavia

3

Orthophytum

24

Portea

7

Pseudaechmea

1

Pseudananas

1

Quesnelia

15

Ronnbergia

12

Streptocalyx

18

Wittrockia

11

68

Tab. 7: Rozdělení bromélií do ekologických skupin (sestaveno podle KŘÍSTKA, DUŠKA, 1978) Ekologická Charakteristika vzhledu skupina

Rozšíření

rostliny Rostliny mají listové růžice a

První

Výskyt u rodu Bromelia,

bohatší kořenový systém. Jejich

Rostou v

Dyckia,

listy jsou tuhé, na okrajích trnité a

dlouhodobě sušších

Hechtia,

často na povrchu opatřené

oblastech.

Puya,

šupinami. Žijí terestricky.

Ananas

Rostliny, jejichž listové nálevky Druhá

mají plochý tvar. Listy jsou

Obývají tropické

Vrisea,

měkké, hladké a neobsahují

deštné pralesy.

Guzmania

šupiny. Patří mezi epifyty.

Třetí

Rostliny se vyznačují spíše užšími Vyskytují se

Aechmea,

až trubkovitými nálevkovitými

Billbergia,

růžicemi s tuhými trny na okrajích nebo v oblastech,

Neoregelia,

listů, které mají na svém povrchu

kde dochází ke

Cryptanthus,

velké množství šupinek. Rostou

střídání období

Nidularium,

zpravidla epifyticky.

sucha a vlhka.

Quesnelia

Rostliny, jejichž vzhled dotváří úzké listy a prodloužený stonek, Čtvrtá

v suchých lokalitách

který bývá na své bázi obvykle cibulovitě zduřený. Povrch jejich listů je hojně pokryt šupinkami.

Daří se jim v oblastech, kde teploty velmi

Tillandsia

kolísají.

Pěstování bromélií Při pěstování bromélií je důležité brát v úvahu nejen jejich velmi rozdílné ekologické nároky na životní prostředí, ale také uzpůsobení kultivačního prostoru. Mezi nejdůležitější faktory potřebné k životu bromélií patří světlo, teplota, vlhkost a minerální živiny (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978).

69

Světlo Jedná se o rostliny, které se stavbou svého těla přizpůsobily příjmu určitého množství slunečního záření, důležitého k fotosyntéze. Tato přizpůsobení jsou ovlivněná výskytem jednotlivých druhů. Druhy z oblastí s nedostatkem slunečního záření mají vytvořené větší sytě zelené listové plochy, které obsahují velké množství chlorofylu zajišťujícího pohlcování světelných paprsků. Zbarvení listů antokyany, které odpovídají za červenavé barvy a zajišťují spíše odraz světla, se u takových zástupců vyskytuje jen na rubu listů nebo vůbec. Opačně je tomu u bromélií rostoucích na místech s nadbytkem světla. Takové druhy bývají proti nadměrnému působení slunečních paprsků opatřeny ochrannými zařízeními, kam patří ztlustlá pokožka na povrchu listů a přítomnost antokyanových barviv v listech. Navíc ještě mají některé druhy na listech šupinky. Mimo tato zařízení mohou bromélie čelit nadbytku světla ještě zúžením plochy nálevek nebo listů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Obecně platí, že by se bromélie měly v zimním období umísťovat na místa s největším množstvím světla, tedy co nejblíže oken. Naopak v létě by se mělo rostlinám spíše stínit a nevystavovat je přímým slunečním paprskům (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978).

Teplota Bromélie potřebují pro svůj růst teplotu, která bude odpovídat teplotám v místech jejich přirozeného rozšíření během vývoje. Jelikož všechny druhy nerostou ve stejných klimatických podmínkách, jsou jejich teplotní nároky rozdílné. Například druhy rostoucí v tropických deštných lesích potřebují k vývoji stálou přítomnost vysoké teploty. Pravým opakem jsou druhy z prostředí charakteristického střídáním teplot během roku. Tito zástupci jsou svým životem přizpůsobení na teplotní výkyvy, které velmi dobře snášejí a vyžadují je k zdárnému růstu (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978).

Vlhkost Jelikož většina bromélií patří mezi epifyty, tak je pro jejich zásobování vodou mnohem důležitější vzdušná vlhkost než vlhkost substrátu. Mnohé druhy požadují ke svému životu naplnění svých listových růžic vodou. Dlouhodobější vyschnutí může vést až k úhynu rostliny. Druhy ze sušších oblastí jsou schopné přežít i při dlouhodobém suchu. Jejich listy jsou opatřené šupinkami, které jim umožňují snášet suché klima.

70

Nesmí však být delší dobu vystaveny dešťům, neboť ty by jim zabránily rychle vyschnout, což by způsobilo jejich úhyn (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Při jejich pěstování se nedoporučuje umístění těchto rostlin do blízkosti topných těles, které hodně vysušují vzduch. Jelikož většina vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost, tak je dobré je často mlžit pokud možno dešťovou nebo říční vodou, protože vodovodní voda v domácnostech je zpravidla tvrdá a obsahuje soli, které způsobují bílé skvrny na listech (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Substráty Bromélie dobře rostou ve směsi rašeliny a rozdrceného bukového listí. Na dno nádob, ve kterých jsou tyto rostliny pěstovány, je dobré umístit vyšší vrstvu drenáže, kterou bývá nejčastěji drcený polystyrén případně perlit nebo písek. Tyto rostliny můžeme také pěstovat epifyticky. Jejich kořeny obalíme půdním substrátem a upevníme pomocí drátu na větve, kůru nebo kořeny stromů, které jsou dostatečně odolné proti hnilobě (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Hnojení Ke hnojení bromélií se využívají především přirozená hnojiva jako slabé výluhy kravinců nebo holubího trusu. Hnojivo se aplikuje na listy, přičemž se musí dávat pozor, aby se ve větší míře nedostalo do růžicových nálevek, ve kterých se hromadí voda. Smíchání vody v růžicích s větším množstvím hnojiv vede k jejímu znečištění, které pak zapříčiňuje vznik hnilobných procesů u středových listů a ničení základů květů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Přesazování Potom, co semenáčky bromélií dorostou do náležité velikosti, je nutné provést jejich přesazení nebo navázání na větve či jiný materiál k epifytickému růstu. Při přesazování je důležité dávat pozor na to, aby rostliny nebyly umístěny do substrátu příliš hluboko nebo naopak mělce. Pro růst bromélií je navíc prospěšné vysázení většího množství semenáčků do společných misek (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Rozmnožování Bromélie se mohou rozmnožovat nejen semeny, ale i vegetativně prostřednictvím odnoží. Odnože lze většinou oddělit snadno odříznutím nebo jejich vylomením. Řeznou

71

plochu odnoží je nutné nechat dobře oschnout nebo ji vydezinfikovat například cigaretovým popelem nebo dřevěným uhlím. Pak odnože sázíme stejně jako při přesazování (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Nevýhodou je, že při vegetativním rozmnožování získáme poměrně málo dceřinných rostlin, kdežto při generativním množení semeny je tomu přesně naopak. Ze semen vyklíčí najednou velké množství rostlin. Získání rostlin z vegetativního množení je ale rychlejší (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Škůdci K nejčastějším živočišným škůdcům vyskytujícím se u bromélií patří plži, mnohonožky, berušky, červci a larvy smutnic. Zajímavými škůdci jsou štítenky ze skupiny červců, které vytvářejí na jejich listech drobné, bělavé nebo šedé vatovité štítky (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Pod štítkem se ukrývá nepohyblivá sající samička. Tito živočichové způsobují znehodnocení vzhledu rostliny, neboť po jejich odstranění zůstávají na místě štítků světle žluté skvrny. Mezi škůdce žijící v půdním substrátu bromélií patří červíkovité larvy mouchy smutnice, které napadají podzemní orgány bromélií. K hubení těchto škodlivých živočichů se používají přípravky na bázi organických sloučenin fosforu, kterými jsou organofosfáty. Proti těmto přípravkům jsou poměrně odolné pouze mnohonožky a berušky, na jejichž odstranění jsou lepší postřiky obsahující chlorované uhlovodíky typu lindan (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Významní a dominantní zástupci v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Skleníky

botanické

zahrady

vynikají

četnou

sbírkou

broméliovitých

(Bromeliaceae) rostlin. Najdeme zde zástupce ze všech ekologických typů. První ekologická skupina, kam spadají rostliny mající listové růžice a bohatší kořenový systém, je zde hojně zastoupena druhy z rodů Hechtia a Puya. Z těchto rodů se zde nacházejí například druhy Hechtia argentea (obr. 43) a Puya chilensis. Jedná se o druhy, které na rozdíl od velké většiny epifytických bromélií rostou terestricky, to znamená na zemi. Jejich listy, které jsou na svých okrajích opatřené trny, jsou uspořádané do husté růžice (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; HAAGER, 1992). Z druhé ekologické skupiny se zde pěstují rody Vrisea, Guzmania a spadají sem i některé druhy z rodu Tillandsia. Zástupci těchto rodů mají plochý tvar listových

72

nálevek a patří mezi epifytické rostliny, které pocházejí z tropických deštných lesů, kde je vysoká vzdušná vlhkost (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Třetí skupina, vyznačující se spíše užšími až trubkovitými nálevkovitými růžicemi s tuhými ostny na okrajích listů, je ve skleníku bohatě zastoupena rody Aechmea, Billbergia, Neoregelia, Cryptanthus a Nidularium. Sem jsou řazeni zástupci, kteří rostou epifyticky nebo terestricky. Z rodu Aechmea je zde pěstováno velké množství zástupců. Tento rod patří vůbec k nejbohatším rodům bromélií, co se týče počtu druhů a vyznačuje se pestře zbarveným květenstvím (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Roste zde například druh Aechmea miniata charakteristický červeně zbarveným květenstvím nebo Aechmea fasciata (obr. 44) mající růžové květenství (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; SKALICKÁ, 2003). Ve sklenících se daří i poměrně vzácnému druhu zvanému Aechmea chantinii, který patří mezi nejatraktivnější bromélie, vzácné díky obtížnému způsobu opylování. Z tohoto rodu zde dosahuje největších rozměrů druh Aechmea mariae-reginae, jehož listy mohou být až 80 cm dlouhé a mohou tvořit nálevku o průměru větším než 1,5 m (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Mnohé druhy rodu Billbergia jsou známé tím, že vykvétají v noci. Mezi nejznámějšího zástupce patří Billbergia nutans, která je velmi rozšířená jako pokojová rostlina a lidově se jí říká ,čínský oves“ (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; HAAGER, 1992). Rod Neoregelia je typický tím, že u mnohých druhů jsou během období květu vnitřní listy nálevky nápadně zbarvené. Typickým příkladem je Neoregelia carolinae (obr. 45), jejíž vnitřní listy se zbarvují do svítivě červené barvy (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Za zmínku stojí druhy rodu Cryptanthus, které nejsou obtížné na pěstování v bytech. Mají značné nároky na kořenovou výživu a nepatří mezi epifyty. Svým vzhledem upoutá druh Cryptanthus bivittatus (obr. 46), jehož listy jsou na svých okrajích nepatrně zvlněné a mají na zeleném podkladu horní strany dva podélné světlé proužky. Tyto listy se pak sbíhají do menší ploché růžice (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; VEGNER, 1994; SKALICKÁ, 2003). Z rodu Nidularium je zajímavý zástupce Nidularium purpureum, který se vyznačuje hvězdicovitým květenstvím (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978). Do čtvrté skupiny, kam spadají rostliny s úzkými listy a prodlouženým stonkem, který bývá na své bázi obvykle cibulovitě zduřený, řadíme většinu druhů rodu Tillandsia. Zajímavý je svým neobvyklým vzrůstem především epifytický druh Tillandsia usneoides (obr. 47), který nemá kořeny a připomíná svým vzhledem lišejník (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; MÁRTONFI, 2007). Tento zástupce má stonek

73

s neomezeným růstem, který je i s listy do velké míry pokryt stříbrošedými šupinami. Je to rostlina, která má podobu závěsných trsů (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; JEŽEK, 2005). Velmi hospodářsky významnou a zároveň nejznámější rostlinou z čeledi broméliovitých je Ananas comosus (obr. 48) (ananasovník chocholatý). Tvoří ho přisedlá růžice tvořená velkým množstvím úzkých a poměrně dlouhých listů, které mají u většiny odrůd po stranách trny. Vodu a živiny přijímá kořeny. Má hroznovité květenství tvořené z nahloučených drobných květů, které vyrůstá na 30 až 50 cm dlouhém stvolu ze středu listové růžice. Z květenství se zakládají žluté bobulovité plody, které po úplném odkvětu srůstají se zdužnatělým vřetenem květenství a s listeny za vzniku jedlého šiškovitého dužnatého plodenství (obr. 49), které má na svém vrcholu růžici listů a neobsahuje žádná semena (KŘÍSTEK, DUŠEK, 1978; HENDRYCH, 1979; SKALICKÁ, 2003; JEŽEK, 2005; MÁRTONFI, 2007).

Obr. 43: Zástupce rodu Hechtia – druh Hechtia argentea (20. 3. 2013) (orig.)

74

Obr. 44: Zástupce rodu Aechmea – druh Aechmea fasciata (6. 3. 2013) (orig.)

Obr. 45: Zástupce rodu Neoregelia – druh Neoregelia carolinae (6. 3. 2013) (orig.)

75

Obr. 46: Zástupce rodu Cryptanthus – druh Cryptanthus bivittatus (20. 3. 2013) (orig.)

Obr. 47: Zástupce rodu Tillandsia – druh Tillandsia usneoides (20. 3. 2013) (orig.)

76

Obr. 48: Ananas comosus (6. 3. 2013) (orig.)

Obr. 49: Detail plodenství ananasu (6. 3. 2013) (orig.)

77

4. Návrhy tabulí 4. 1. Návrh tabule Masožravé rostliny

78

4. 2. Návrh tabule Tropické orchideje

79

4. 3. Návrh tabule Sukulenty

80

4. 4. Návrh tabule Bromélie

81

5. Diskuse V Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity nejsou umístěny natrvalo prozatím žádné výukové tabule. Materiálů pro výuku a vzdělávání je málo. Mimo jmenovek u každé rostliny se mohou návštěvníci zahrady, především skleníků, setkat s tím, že u významných užitkových rostlin je i jejich podrobnější popis. Ve skleníku sukulentů a tropických rostlin můžeme vidět ještě zalaminované papíry s odborným textem. Navíc jsou ve sklenících mluvící panely, které mohou návštěvníci využít k odbornému výkladu o rostlinných expozicích. Považuji za přínosné, že se komentáře dají přehrát jak v češtině, tak v angličtině. Bohužel si ale jinak myslím, že mluvící panely působí rušivě pro další návštěvníky skleníků, kteří si nahrávku nechtěli pustit. Jinak se dosavadní tvorba materiálů pro výuku žáků či širší vzdělávání návštěvníků zahrady soustředila jen na zpracování pracovních listů pro skleníkovou a venkovní část zahrady, na jejichž vytvoření se podílely formou diplomové práce studentky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (CIKÁNKOVÁ, 2007; JAGOŠOVÁ, 2007). Hlavním cílem jejich práce bylo seznámit žáky s prostředím a možnostmi, které botanická zahrada nabízí. Cikánková (2007) navrhla pracovní listy pro venkovní expozici botanické zahrady, Jagošová (2007) sestavila pracovní listy pro jednotlivé skleníky botanické zahrady. V porovnání s jejich tvorbou je moje práce zcela jiná. Ve své práci jsem se nesnažila postihnout celé prostředí skleníků či venkovní zahrady, ale zaměřila jsem se jen na vytvoření návrhu čtyř výukových tabulí ke konkrétním tematickým celkům, které by měly zajímavě doplňovat stálou expozici zahrady a sloužit jako zdroj informací pro projektovou výuku žáků a studentů a pro celoživotní vzdělávání návštěvníků zahrady. Dále jsem se zabývala zaznamenáním rostlinných rodů z jednotlivých tematických okruhů vyskytujících se ve sklenících zahrady. Po srovnání svých výsledků s Indexem Plantarum (ANONYMUS, 2002), který zahrnuje druhy pěstované v botanické zahradě v letech 1980–2000 jsem zjistila, že ze 7 rodů masožravých rostlin, které se vyskytovaly ve sklenících zahrady, chybí 2 rody, a to z čeledi Droseraceae rod Drosophyllum a z čeledi Lentibulariaceae rod Utricularia. Z tropických orchidejí se ve sklenících zahrady dříve pěstovalo 30 rodů orchidejí. V současné době zde můžeme nalézt 27 rodů, z toho 22 dřívějších rodů a 5 nových rodů. Již se v zahradě nevyskytují rody Angraecum, Bletia, Bletila, Catasetum,

82

Cirrhopetalum, Doritis, Sievekingia a Zygopetalum. Navíc se můžeme setkat s rody Eria, Grammatophyllum, Hormidium, Miltonia a Phragmipedium. Sukulentní rostliny byly a stále jsou ve sklenících zastoupeny obrovským množstvím rodů. Před 13 lety skleník sukulentů čítal kolem 150 rodů. V dnešní době je tomu podobně. Nachází se zde celkem 147 rodů. Už se zde nepěstují rody Conophytum, Mitrophyllum, Schwantesia a Titanopsis z čeledi Aizoaceae. Oproti rokům 1980–2000 zde můžeme mezi sukulenty najít navíc rod Neobuxbaumia a Melocactus z čeledi Cactaceae. Navíc došlo k novému systematickému zařazení rostlin, kdy se čeleď Agavaceae a Liliaceae sloučila do čeledi Asparagaceae (ANONYM, 2010). Z 23 rodů rostlin z čeledi broméliovité (Bromeliaceae), jejichž výskyt tento index uvádí, se v současné době pěstuje ve sklenících zahrady 22 rodů. Již se nepěstuje rod Pseudananas. Rozdíly v počtu zjištěných rodů jsou nepatrné a každou chvíli se nějak mění. Občas se stane, že jim některé rostliny uhynou nebo naopak někteří zástupci přibydou, a to především díky snaze zaměstnanců zahrady vysazovat stále nějaké nové druhy. Je vidět, že rodově nejbohatší skupinou z vybraných tematických celků jsou sukulenty, po nich následují tropické orchideje, pak bromélie a s nejmenším množstvím rodů se můžeme setkat u masožravých rostlin.

83

6. Závěr Tato

bakalářská

práce

byla

zaměřena

na

téma

Výukové

tabule

ve

sklenících Botanické zahrady PřF MU. Jedním z vymezených cílů bylo prostřednictvím literární rešerše charakterizovat čtyři tematické okruhy, na jejichž základě byly potom vytvořeny návrhy výukových tabulí. Těmito tematickými skupinami jsou masožravé rostliny, tropické orchideje, sukulenty a bromélie. Dalším dílčím cílem bylo vytvořit zdařilé grafické návrhy výukových tabulí pojednávajících o čtyřech zadaných taxonomických celcích. Návrhy tabulí byly vytvořeny s ohledem na požadavky vedení botanické zahrady a na jejich využitelnost při vyučování žáků a vzdělávání návštěvníků. Zhotovení celého návrhu bylo založeno především na zmíněné rešerši odborné literatury, dále na vytvoření kreseb a pořízení fotografií. V návrhu pak byly esteticky rozmístěny a uplatněny nejzajímavější získané a vytvořené materiály. Tvorba grafických návrhů výukových tabulí mi přišla zábavná a zajímavá. Pro mě samotnou bylo, vedle tvorby návrhů, velkým potěšením vytváření kreseb různých částí rostlin. Především jsem se zaměřila na specifické orgány daných rostlin. Například u masožravých rostlin jsem se věnovala kresbě lapacích orgánů, u tropických orchidejí a sukulentů stavbě jejich květů a u bromélií typům květenství, případně vzhledu jejich semen. Posledním cílem bylo na základě vlastního podrobného studia sbírek umístěných ve sklenících zahrady sestavit seznam rodů, které se vyskytují ve zkoumaných rostlinných taxonech. Součástí seznamu je i zmínka o rodech z těchto taxonů, které rostou celoročně ve venkovní zahradě. Celou práci jsem doplnila vlastními fotografiemi významných a dominantních zástupců masožravých rostlin, tropických orchidejí, sukulentů a bromélií. Nejdůležitějším poznatkem, který jsem získala při návštěvách skleníků botanické zahrady, je skutečnost, že materiály k výuce a vzdělávání návštěvníků nejsou dostatečné. Zjistila jsem, že návštěvníci nemají moc možností čerpání informací k rostlinstvu pěstovanému ve sklenících zahrady, pokud nevyužijí odborného výkladu některého proškoleného zaměstnance zahrady nebo pokud si nepřehrají mluvící panely. V bakalářské práci se mi podařily splnit všechny stanovené cíle.

84

Věřím, že výukové tabule, které jsem pro botanickou zahradu navrhla, budou zpracovány a umístěny ve sklenících zahrady, kde naleznou své uplatnění a poslouží jako vhodná pomůcka k rozvoji vědomostí návštěvníků.

85

7. Seznam použitých zdrojů Literatura: ANONYMUS (2002): Index Plantarum anno 1980-2000. Brno: Hortus botanicus universitatis masarykianae brunensis. 59 s. BUTTLER, K., P. (2000): Orchideje: planě rostoucí druhy a poddruhy Evropy, Přední Asie a severní Afriky. Praha: Ikar. 287 s. DUŠEK, J., KŘÍSTEK, J. (1986): Orchideje. Praha: Academia. 203 s. CIKÁNKOVÁ, V. (2007): Didaktické využití botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra biologie. 88 s. GLOSER,

J.

(1999):

Fyziologické

adaptace

sukulentních

rostlin,

IV.

Atmosférické bromélie. Živa. roč. 97, č. 5, s. 201 – 203. GLOSER, J., HUSÁK, Š. (1987): Sukulentní rostliny: přehled všech skupin sukulentů s výjimkou kaktusů. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. 118 s., [24] s. obr. příl. GRATIAS, J., ŠUBÍK, R. (1997): Sukulenty pro každého. Praha: Cesty. 152 s. GRATIAS, J., ŠUBÍK, R. (1999): Sukulenty jako bonsaje. Praha: Brázda. 182 s. GYNDLER, M., BALÁŽ, M., HRŠELOVÁ, H., JANSA, J., VOSÁTKA, M. (2004): Mykorhizní symbióza soužití hub s kořeny rostlin. Praha: Academia. 366 s. HAAGER, J. (1992): Pokojové rostliny. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda. 248 s. HENDRYCH, R. (1979): Systém a evoluce vyšších rostlin: učební přehled. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 520 s. HEWITT, T. (1996): Průvodce od A do Z: kaktusy & sukulenty: praktická příručka o pěstování, přesazování a rozmnožování. Brno: SVAN. 176 s. JAGOŠOVÁ, I. (2007): Didaktické využití skleníků botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra biologie. 90 s. JELÍNEK, J. (1972): O kaktusech. Praha: Práce. 287 s.

86

JEŽEK, Z. (2003): Encyklopedie orchidejí. Dobřejovice: Rebo Productions. 304 s. JEŽEK, Z. (2005): Bromélie v bytech, sklenících a zahradách. Praha: Grada Publishing. 76 s., [20] s. obr. příl. JEŽEK, Z., KUNTE, L. (2005): Encyklopedie Sukulenty. Čestlice: Rebo Productions. 303 s. KŘÍSTEK, J., DUŠEK, J. (1978): Bromélie. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. 104 s., [24] s. obr. příl. KUNTE, L. (2002): Encyklopedie kaktusů. Dobřejovice: Rebo. 288 s. MACÁK, M., NEUBAUER, J., KOUBA, M. (2009): Úvod do pěstování masožravých rostlin. Praha: Darwiniana. 45 s. MACE, T., MACE, S. (2007): Kaktusy: průvodce pěstováním kaktusů a jiných sukulentů. Praha: Svojtka & Co. 128 s. KOLEKTIV (1997): Zahradnický slovník naučný, 3, CH-M. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací. 559 s. ISBN 8085120623. MARINELLI, J. (2006): Rostliny. Praha: Knižní klub. 512 s. MÁRTONFI, P. (2007): Systematika cievnatých rastlín. 3. vyd. V Košiciach: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika. 220 s. NASH, N., LA CROIX, I. (2007): Orchideje: více než 1500 druhů orchidejí. Brno: Computer Press. 368 s. PÁSEK, K. (2006): Masožravé rostliny: Podrobný návod k pěstování. Praha: Grada. 96 s., [20] s. obr. příl. PAVLOVIČ, A. (2012): Zvláštní strategie získávání živin u rodu láčkovka. Živa, roč. 60, č. 5, s. 238 – 240. PINSKE, J. (2002) Orchideje: nejkrásnější druhy a hybridy: výběr, pěstování. Čestlice: Rebo Productions. 95 s. PROCHÁZKA, S., MACHÁČKOVÁ, I., KREKULE, J., ŠEBÁNEK, J. (1998): Fyziologie rostlin. Praha: Academia. 484 s. RAUH, W. (1970): Bromelien für Zimmer und Gewächshaus. Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer. 359 s.

87

ŘÍHA, J., ŠUBÍK, R. (1989): Kaktusy v přírodě. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. 130 s. SEDLÁČKOVÁ, E. (2006): Orchideje v bytě. Praha: Grada. 88 s. SCHÖNFELDER, P., SCHÖNFELDER, I. (2002). Květena Kanárských ostrovů. Praha: Academia. 321 s. SIMPSON, M., G. (2006): Plant Systematics. Amsterdam: Elsevier Academic Press. 590 s. SKALICKÁ, A. (2003): Pokojové rostliny. 2. vyd. Praha: Aventinum. 256 s. SMITH, L., B. (1955): The Bromeliaceae of Brazil. Washington: Published by The Smithsonian Institution. 290 s. STUDNIČKA, M. (1984): Masožravé rostliny. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. 147 s., [24] s. obr. příl. STUDNIČKA, M. (2006): Masožravé rostliny: objekt badatelů, dobrodruhů a snílků. Praha: Academia. 331 s. ŠVARC, D. (2003): Masožravé rostliny. Tišnov: Sursum. 180 s. ŠTĚPÁNKOVÁ, J., CHRTEK, J. jun., KAPLAN, Z. (2010): Květena České republiky 8. Praha: Academia. 706 s. VACEK, O. (2006): Největší z bromélií. Nika. roč. 27, č. 1, s. 22 – 23. VERGNER, I. (1994): Bromélie rodu Cryptanthus. Živa. roč. 42, č. 1, s. 12 – 14. ZELENÝ, V. (2005): Rostliny Středozemí. Praha: Academia. 401 s. ZOUN, M. (2006): Masožravé rostliny. Brno: Computer Press. 84 s. Elektronické zdroje: ANONYM. The Plant List, version 1 [online]. 2010, poslední revize 1. ledna 2010 [cit. 10. dubna 2013]. Dostupný z WWW: . STEVENS, P. F. Angiosperm Phylogeny Website, version 12 [online]. 2012, poslední revize 20. července 2012 [cit. 5. dubna 2013]. Dostupný z WWW: .

88

ŽÁČEK, Z. Darwiniana – VAMR [online]. 2007, poslední revize 18. 2. 2010 [cit. 6. prosince 2012]. Dostupný z WWW: .

89

8. Souhrn Výukové tabule v Botanické zahradě PřF MU Bakalářská práce se zabývá vytvořením návrhu čtyř výukových tabulí pro skleníkovou část Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Jednotlivé návrhy tabulí pojednávají vždy o konkrétních okruzích a těmi jsou masožravé rostliny, tropické orchideje, sukulenty a bromélie. Tyto výukové tabule budou sloužit pro projektovou výuku žáků a studentů, stejně tak pro celoživotní vzdělávání návštěvníků skleníků botanické zahrady. Teoretická část tvoří souhrn aktuálních dostupných informací k jednotlivým tématům na základě rešerše odborné literatury. Snaží se zachytit zajímavé poznatky o jednotlivých rostlinách. Obsahem praktické části je seznam všech zjištěných druhů rostlin z daných okruhů, které se vyskytují ve sklenících Přírodovědecké fakulty. Její součástí jsou ještě grafické návrhy těchto čtyř výukových tabulí. Výsledná grafická podoba výukových tabulí zahrnuje kromě textového návrhu i mapky, vlastní fotografie a kresby.

Educational boards in the Botanical garden of Faculty of Science MU Bachelor’s thesis concerns the creation of a proposal of four educational boards for a greenhouse part of the Botanical garden of Faculty of Science, Masaryk University. Each proposal of educational board deals with specific topic which are carnivorous plants, tropical orchids, succulents and bromelias. These educational boards will serve project teaching of pupils and students, as well as for lifelong education of visitors of greenhouse of the botanic garden. Theoretical part of the bachelor thesis creates a summary of current available information connected to each topic based on literature research. It tries to capture interesting findings about individual plants. Content of practical part is a list of all identified species of plants from specific topics that occur in greenhouse of Faculty of science. Graphical designs of four educational boards are parts of the thesis. Besides a text drafts, the resulting final look of educational boards also includes maps, own photos and drawings.

90

9. Seznam příloh 1. Tabulka všech zjištěných druhů ze zkoumaných rostlinných taxonů vyskytujících se ve sklenících Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. 2. Tabulka všech zjištěných druhů ze zkoumaných rostlinných taxonů vyskytujících se ve venkovní zahradě Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.

91

1.

Tabulka všech zjištěných druhů ze zkoumaných rostlinných taxonů vyskytujících se ve sklenících Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Taxon

Masožravé rostliny

Tropické orchideje

Čeleď Nepenthaceae Droseraceae Lentibulariaceae Sarraceniaceae

Orchidaceae

Cactaceae

Sukulenty

Aizoaceae

Apocynaceae Anacardiaceae Asparagaceae

Rod Nepenthes Dionaea, Drosera Pinguicula Sarracenia Aerides, Brassavola, Brassia, Calanthe, Cattleya, Chysis, Coelopyge, Cymbidium, Dendrobium, Encyklia, Epidendrum, Eria, Eulophia, Gongora, Grammatophyllum, Hormidium, Ludisia, Maxillaria, Miltonia, Oncidium, Paphiopedilum, Pholidota, Phragmipedium, Schomburgkia, Stanhopea, Vanda, Vanilla Acanthocalycium, Aporocactus, Ariocarpus, Astrophytum, Austrocylindropuntia, Aylostera, Brasiliopuntia, Brasilicactus, Cephalocereus, Cereus, Chamaecereus, Cleistocactus, Copiapoa, Corryocactus, Coryphantha, Cylindropuntia, Dolichothele, Echinocactus, Echinocereus, Echinofossulocactus, Echinopsis, Eriocactus, Eriocereus, Espostoa, Ferocactus, Glandulicactus, Gymnocactus, Gymnocalycium, Haageocereus, Hamatocactus, Helianthocereus, Hildewintera, Islaya, Leuchtenbergia, Lobivia, Lophophora, Mammillaria, Marniera, Mediolobivia, Melocactus, Myrtillocactus, Neobuxbaumia, Neochilenia, Neolloydia, Neoporteria, Neowerdermannia, Nopalea, Notocactus, Opuntia, Oreocereus, Oroya, Pachycereus, Parodia, Pereskia, Pereskiopsis, Pilosocereus, Pseudoespostoa, Pseudolobivia, Pterocactus, Rebutia, Reicheocactus, Rhipsalis, Rhodocactus, Rooksbya, Roseocereus, Selenicereus, Stetsonia, Strombocactus, Sulcorebutia, Tephrocactus, Thelocactus, Trichocereus, Turbinicarpus, Uebelmannia, Weberbauerocereus, Wigginsia, Wilcoxia, Zygocactus Antegibbaeum, Aptenia, Bergeranthus, Carpobrotus, Carruanthus, Cheiridopsis, Delosperma, Dorotheanthus, Faucaria, Fenestraria, Gibbaeum, Glottiphyllum, Hereroa, Herreanthus, Machairophyllum, Oscularia, Pleiospilos, Rhombophyllum, Trichodiadema Adenium, Pachypodium Operculicarya Agave, Aloe, Astroloba, Bowiea, Calibanus, Doryanthes, Furcraea, Gasteria, Gloriosa,

92

Commelinaceae

Crassulaceae

Didieraeaceae Euphorbiaceae Moraceae Pedaliaceae Portulacaceae

Bromélie

Bromeliaceae

Haworthia, Ledebouria, Manfreda, Nolina, Phormium, Sansevieria, Yucca Cyanotis Adromischus, Aeonium, Aichryson, Chiastophyllum, Cotyledon, Crassula, Dudleya, Echeveria, Graptopetalum, Greenovia, Kalanchoe, Monanthes, Pachyphytum, Sedum, Sinocrassula, Thomsonella, Villadia Alluaudia, Decaryia Euphorbia, Jatropha, Manihot, Monadenium, Pedilanthus, Phyllanthus, Synadenium Dorstenia Uncarina Anacampseros, Ceraria, Portulacaria Abromeitiella, Acanthostachys, Aechmea, Ananas, Billbergia, Canistrum, Cryptanthus, Dyckia, Fosterella, Guzmania, Hechtia, Lindmania, Neoregelia, Nidularium, Pitcarnia, Orthophytum, Portea, Puya, Quesnelia, Tillandsia, Vriesea, xCryptobergia

2. Tabulka všech zjištěných druhů ze zkoumaných rostlinných taxonů vyskytujících se ve venkovní zahradě Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.

Masožravé rostliny

Čeleď Lentibulariaceae

Utricularia

Tropické orchideje

Orchidaceae

Cympripedium, Dactylorhiza, Epipactis

Aizoaceae

Aptenia, Delosperma, Dorotheanthus, Mesembryanthemum, Tetragonia

Cactaceae

Opuntia, Trichocereus

Crassulaceae

Echeveria, Hylotelephium, Rhodiola, Sedum, Sempervivum

Urticaceae

Pilea

Portulacaceae

Portulaca

-

-

Taxon

Sukulenty

Bromélie

Rod

93