MASARYKOVA UNIVERZITA. Trivialita v próze pro děti a mládež v 90. letech 20. století FILOZOFICKÁ FAKULTA. Seminář estetiky. Diplomová práce bakalářská

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Trivialita v próze pro děti a mládež v 90. letech 20. století

Diplomová práce bakalářská

Autor práce: Mgr. Jitka Lhotecká Vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Osolsobě, PhD.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a v seznamu literatury uvedla veškeré zdroje, které jsem použila. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.

V Brně 20. 6. 2007

Jitka Lhotecká

Děkuji mnohokrát panu doc. PhDr. Petru Osolsobě za cenné rady a připomínky k mé práci. Dále děkuji rodičům, bez jejichž podpory a zázemí by práce nemohla vzniknout.

Má-li kniha v rukou dítěte mít nějaký význam, musí to být kniha především básnická, beze všech zřetelů postranních, básnická v celé plnosti a bohatství životním; výchovnou bude právě jen a skrze umění. Bedřich Fučík

Obsah : Úvod ............................................................................................ 7 1. Trivialita, kýč a brak ................................................................. 9 2. Knižní trh 90. let ..................................................................... 14 2.1 Odborný časopis ............................................................ 18 2.2 Dětský časopis .............................................................. 19 3. Dětský recipient ...................................................................... 21 4. Žánrové složení ....................................................................... 23 4.1 Próza s dívčí hrdinkou ................................................... 23 4.1.1 Trivialitita v díle Lenky Lanczové ........................ 25 4.1.2 Iva Procházková a Martina Drijverová................... 26 4.2 Dobrodružná chlapecká próza ......................................... 31 5. Znaky triviální literatury .......................................................... 35 5.1 Moderní kýč .................................................................. 40 Závěr ......................................................................................... 43 Resumé ...................................................................................... 46 Summary .................................................................................... 48 Použitá literatura ........................................................................ 50

6

Úvod Polistopadové proměny v naší společnosti výrazně poznamenaly i celou oblast knižní kultury pro děti a mládež. Trh byl zahlcen knihami nejen kvalitními, ale v mnoha případech šlo o triviální čtivo. Tato živelnost trhu ochromila možnost třídění a posuzování knižní produkce. Přestože o nejnovější literatuře můžeme pronášet jen předběžné soudy, neboť jde o stále živý proces, pokusíme se hledat příčiny stavu literatury pro děti a mládež v 90. letech 20. století. Cílem této práce bude nabídnout alespoň obecné měřítko vhodné pro orientaci v poněkud masové produkci knih. Blíže se zaměříme na triviální literaturu, resp. na triviální prózu. Tento proud literatury, která chce čtenáře zejména pobavit, potěšit, ukrátit jim volnou chvíli, se rozšířil za poslední dvě století. Dělení literatury na vysokou a nízkou souvisí s jejími funkcemi. Vedle hlavní funkce estetické, která nepůsobí jednotlivě jako funkce následující, ale komplexně, má mít umělecká literatura též funkci výchovně-etickou, kterou text působí na sociální a mravní city čtenáře, a funkci poznávací, přinášející čtenáři informace o nových skutečnostech. Vedle těchto funkcí můžeme dále rozlišovat ještě funkci náboženskou nebo jinou ideologickou, terapeutickou, léčebnou, ke které má blízko funkce relaxační (též zábavná), poskytující čtenáři psychické i fyzické uvolnění. Všechny funkce působí na čtenáře relativně, ve vztahu k jeho osobním dispozicím.1 Četba, která se těší největší přízni čtenářů a která chce být populární, uplatňuje především funkci zábavnou. Tato literatura stojí na literárním žebříčku vespod, proto se o ní mluví jako o literatuře nízké, pokleslé a banální. Dříve než se tedy podíváme na českou prózu 90. let pro děti a mládež, bude nutné roztřídit a definovat jednotlivé pojmy. V druhé části práce se budeme soustředit na literaturu pro děti a mládež 90. let v kontextu bouřlivého rozvoje knižního trhu a čtenářské recepce. Nebudeme se omezovat pouze na triviální literaturu, protože je jistě dobré na místo pouhé kritiky nabídnout také vhodnou alternativu, kterou široké rozpětí literatury nabízí.

1

Lederbuchová, Ladislava. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. Heslo: Funkce umělecké literatury, s. 97-98.

7

Následně se budeme věnovat jednotlivým žánrům, které dětský čtenář vyhledává v období pubescence (staršího školního věku 12 až 15let). Některé z oblíbených dětských žánrů zhodnotíme podrobněji a nastíníme i jejich nejdůležitější žánrové proměny v minulosti. Vzhledem k oblíbenosti neintencionální četby dětí dotkneme se nejen knih přímo určeným dětskému čtenáři, ale i čtenáři dospělému. Při spíše stručné interpretaci budeme klást důraz na uvědomování si toho, že ne každá zábavná a populární četba musí být jednoznačně nízká a špatná, a také se pokusíme ukázat, v čem naopak tkví záporná stránka triviální literatury. V poslední, páté části se zaměříme na hledání obecných principů triviální literatury. Naše úvahy budou opřeny zejména o knihu Umění a kýč Tomáše Kulky, která ke kýči přistupuje z pohledu analytické estetiky a navrhuje jeho definici. Kromě toho přináší zajímavé postřehy k jednotlivým uměleckým žánrům. Druhou zásadní, i když útlou, publikací je Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež Jaroslava Tomana, která hodnotí triviální literaturu z pohledu literárněvědného. Zabývá se nejen zrodem a vývojem triviální literatury v českých zemích, ale také čtenářem a kýčem v soudobém kritickém myšlení.

8

1. Trivialita, kýč a brak V dnešním literárněvědném i laickém označování a chápaní triviální a brakové četby panuje terminologická nejednotnost a pojmová neujasněnost. Pojmy literatura triviální, literatura bulvární, kýč a brak bývají často směšovány a chybně zaměňovány. I když to není na první pohled znát, existuje mezi nimi jistý rozdíl. Vedle těchto pojmů se můžeme setkat též s hodnocením, které označuje umělecké dílo za druhořadé, komerční, pokleslé, populární, relaxační, laciné, lehké, konvenční, za dílo kvaziliteratury či paraliteratury. Proto než přejdeme k samotné literatuře devadesátých let, pokusíme se alespoň o stručné definice těch pojmů, s nimiž budeme dále pracovat. Kýči věnujeme pozornosti více. Triviální literatura je zastřešujícím označením pro pojmy následující. Vznikla z latinského slova trivium, které znamená trojcestí, později trivialis označovalo něco obecně dostupného, pouličního. Původně byly takto označovány prozaické texty, pokládané antickou poetikou za umění nižšího, lidového stylu. Dnes užíváme toto označení pro literaturu umělecky substandardní s výhradně zábavnou a relaxační funkcí, postrádající tvůrčí invenci, původnost a uměleckou kvalitu. Je typem masové produkce pokleslé na pouhé naplňování a obměňování kompozičních schémat.

Bulvární literatura je jedna z mladších větví triviální literatury, která se rozvíjí od poloviny 19. století a která vyhovuje vkusu nenáročných čtenářů schematickým zpracováním látek většinou ze současného života. Čerpá především z oblastí obecně vzrušující čtenářský zájem – hrdelní zločin (detektivka, krimi povídka), láska a sex (erotická literatura), vesmírné ohrožení pozemské civilizace (sci-fi), tajemné a hrůzostrašné příběhy s historickou látkou. Často pracuje s velmi oblíbenou seriálovou podobou.2 Hlavní funkcí této literatury je zaujmout a bavit čtenáře. Nezakrývá, že je pouhým řemeslným výrobkem určeným pro spotřebu širokého okruhu publika (odtud název masová literatura). Bulvární literatura se nesnaží čtenáře oklamat hrou na vysoké umění, nabízí se jako užitá četba, proto se také hovoří o konzumní literatuře.

2

Lederbuchová, Ladislava. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. Heslo: Bulvární literatura, s. 45.

9

Čtenář není klamán. Pro vstřícnost k širokému publiku se často tituly bulvární literatury stávají bestsellery. Nelze však říci, že každý bestseller musí být nutně brak. Za hodnotově nejnižší vrstvu triviální literatury se považuje literární kýč nebo brak, kterým rozumíme umělecky nehodnotnou, pokleslou literaturu (paraliteraturu). Slovo brak vzniklo z německého Brack, což doslova znamená „zmetek“. Především se jedná o prózu s prvoplánovitě pojatým dějem. Vybírá si látky, které provokují čtenářovy pudy – sexuální, agresivní, sebezáchovné. Příběh je zpracován řemeslným způsobem podle nepůvodních kompozičních schémat. Čtenáři je nabízena jako náhražka k uspokojení potřeby pudového vzrušení, proto je jazyk účelově konkrétní, popisně názorný a tudíž postrádá estetickou funkci. V současnosti funkci braku plní sugestivností svého obrazu film. Dalším typem triviální literatury, který na rozdíl od brakové literatury umělecké hodnoty předstírá, je kýč. Tím, že napodobuje v minulosti osvědčené poetické prostředky, se vydává za vysoké umění, ale ve skutečnosti udržuje čtenáře v estetické pasivitě a v tomto smyslu ho klame. Tento pojem byl poprvé užit poměrně nedávno. Německé slovo Kitch, které znamenalo něco jako „umělecký drek“, se objevuje v 2. polovině 19. století, nejprve ve slangu malířů a obchodníků s uměním v Mnichově, kteří chtěli koupit obrazy lacino, a proto žádali skicu. Toto slovo, nesoucí negativní konotace, se později rozšířilo do všech evropských jazyků. Původ slova však není zcela ozřejměn. Kýč pravděpodobně vznikl z anglického „sketch“, náčrt, skica, zkomoleného německou výslovností. Bývá také spojováno s německým „verkitschen“ znamenající zlevnit či znehodnotit. Existují také domněnky, že „kýč“ vznikl inverzí francouzského slova „chic“.3 Podobně jako existuje několik etymologií slova, existuje i několik teorií jeho vzniku. Jak už bylo výše řečeno, kýč se do jazyka dostává během 19. století, je tedy jevem poměrně nedávným. Nejen z tohoto důvodu se soudí, že jeho vznik souvisí se vznikem středních vrstev a buržoasie. Kýč totiž vzniká tehdy, když má hodně lidí dost peněz, aby si jej mohli koupit. Je produktem masové spotřební kultury. Kýč bývá spojován s modernismem, jindy je přiřazován k romantismu. Právě romantismus, zdůrazňující dramatické efekty, patos a sentimentalitu, vytvořil pro rozmach kýče nejlepší podmínky. Ne všichni s těmito názory souhlasí. Tomáš Kulka 3

Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část první: Co je to kýč, s. 30-33.

10

v knize Umění a kýč4 uvádí názory jiné, např. to, že se často poukazuje na Petroniovo líčení vkusu nově vznikající třídy kupců v hostině Trimalchionově. Petronius nepopisoval nic jiného než kýč. Je zřejmé, že kýč tu byl již dávno před 19. stoletím. Pouze nebyla tak naléhavá potřeba nějakým způsobem ho označit a definovat. Nalézt pro tato tvrzení podložené důkazy je však obtížné. Nyní je nesnadné po mnoha stoletích dohledat díla, která byla považována ve své době za kýč. Vkus a nevkus se mění s dobou a od civilizace k civilizaci. Je nutné zdůraznit, že kýč a špatné umění nejsou rovnocennými kategoriemi. Hranice kýče nejsou jasné a jednoznačné, existuje více stupňů kýče. Tomáš Kulka předkládá tři nutné podmínky, které jsou nezbytné pro kýč, a podotýká, že čím více dílo tyto podmínky splňuje, tím typičtějším kýčem bude. Jeho definice kýč natolik vystihuje, že v naší práci využijeme: První podmínka kýče: „Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebo která mají silný emocionální náboj.“5 Tato témata mají společné jedno, mají silný emocionální náboj. Vyvolávají automatickou citovou odezvu. Kýč má ujistit konzumenta v jeho předpokladech, nikoli ho znejistit v jeho domněnkách. Kýč se nesnaží vzbuzovat nové potřeby, vzbuzovat nová očekávání. Úspěch kýče závisí na univerzálnosti pocitů, které má vyvolat. Má-li být úspěšný, má-li se zalíbit masám, musí najít něco společného a identifikovatelného všem. Tato podmínka nám odpovídá zároveň i na otázku, proč se kýč mnoha lidem líbí. Můžeme hovořit o univerzálnosti kýče, protože užívá univerzálních motivů, např. rodiny, přírody, sexu, lásky a věrnosti, nostalgie. Podle tématiky můžeme rozlišit různé druhy kýče s různými stupni univerzálnosti. Můžeme rozlišovat kýč katolický, protestantský, fašistický, americký, komunistický, nacionální atd. Druhá podmínka kýče: „Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.“6 Tato podmínka se dotýká provedení. Některé umělecké styly jsou pro kýč vhodnější než jiné. Umělec znázorňující předmět v romantickém nebo socialisticko-

4

Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část první: Co je to kýč, s. 28. 5 Viz poznámka 4, s. 46. 6 Viz poznámka 4, s. 52.

11

realistickém stylu má větší šance na úspěch, než kdyby pro znázornění užil např. kubismus. A to z toho důvodu, že předmět musí být zobrazen takovým způsobem, aby umožnil okamžitou a jednoznačnou identifikaci. Recipient nesmí pochybovat o tom, co je zobrazeno, protože by se vytratil emocionální náboj. Pro kýč není vhodná abstrakce, nýbrž figurální ztvárnění. Tato podmínka na první pohled dotýkající se spíše výtvarného umění odpovídá též kýči literárnímu. Ať je kýč v jakékoli podobě, nesetkáme se u něho s žádnými stylistickými inovacemi. Musí promlouvat jazykem srozumitelným všem, nemůže si dovolit nejasnost nebo nejednoznačnost. Kýč také opomíjí detail. Vzhledem k tomu může být kýč těžko „realistický“ v tradičním slova smyslu. Realismus můžeme vidět spíše v tom, že kýč užívá nejkonvečnějšího, nejstandardnějšího a nejvyzkoušenějšího zobrazení. Umberto Eco také mluví o určité opotřebovanosti postupů, kterých kýč užívá: „Kýč je to, co je konzumováním opotřebováno a co se dostává k masám nebo ke „střednímu“ publiku právě proto, že je to konzumováním opotřebované, a co se konzumuje právě proto, že užívání značným počtem konzumentů uspíšilo a prohloubilo jeho opotřebování.“

7

Kýč dosahuje líbivosti právě přijetím dobových konvencí, což mu umožňuje snadnou identifikaci tématu, zároveň však je z uměleckého hlediska nezajímavý, protože kýč není nikdy avantgardní. Nikdy nepřichází s něčím novým, neotřelým. K avantgardnímu směru se sice může připojit, ale teprve tehdy, kdy nový styl ztratí svoji zajímavost a stane se opotřebovaným. Podmínky okamžité identifikovatelnosti tématu je dosaženo ustálenými zobrazovacími konvencemi doby, které však nepřispívají k umělecké zajímavosti díla. Právě naopak. Odmítnutím dobových konvencí se umění posouvá dál. Třetí podmínka: „Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.“8 U kýče nenajdeme žádné nejasnosti či dvojsmyslnosti, ani skryté významy. Obraz má pouze jednu interpretaci, kterou divákům vnucuje. Neponechává prostor

7

Eco, Umberto. Skeptikové a těšitelé. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 417 s. ISBN 80-205-0472-9. Z ital. originálu Apocalittici e integrati vydaného nakl. Bompiani, Milán 1964 přeložil Zdeněk Frýbort. Opětné převzetí básnického poselství, s. 112. 8 Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část první: Co je to kýč, s. 57.

12

pro vlastní recipientovu interpretaci. Vše, co lze vidět, vidíme na první pohled. Kýčovitý obraz je často naprosto explicitní a „jednorozměrný“. Způsobuje, že asociace jím vyvolané, budou u všech příjemců víceméně stejné. Stejně tak v triviální literatuře je řečeno vše přímo, není zde prostor pro fantazii či pro skrytý význam textu.

Tyto tři podmínky, které jsou podmínkami nutnými pro kýč, vytváří zároveň samotnou definici kýče. Kýč parazituje na umění, sám jako takový krásu nevytváří. Jeho líbivost není způsobena jeho estetickými kvalitami, ale jeho emocionálním a sentimentálním působením. Nové způsoby provedení ztěžují identifikaci, proto jsou pro zobrazení kýče nevhodné. Naopak je nutné používat konvenčních zobrazovacích postupů. V tom spočívá estetická defektnost kýče. Pokud není některá z podmínek splněna, nelze o díle hovořit jako o kýči. Avšak pojetí kýče se může v různých historických obdobích a různých společnostech podstatně lišit. To, co dnes nazýváme kýčem, nemuselo být za kýč pokládáno např. i před sto lety. Podle Tomáše Kulky je však „definice dostatečně flexibilní, aby tyto odlišnosti podchytila, neboť kulturně a historicky závislé faktory, které tyto odlišnosti způsobují, jsou již v těchto podmínkách obsaženy“.9 I když se Tomáš Kulka věnuje především výtvarnému umění, jeho závěry o kýči, které lze aplikovat též na literaturu. Literární kýč splňuje všech tři podmínky. Děj má silný emocionální náboj, je okamžitě srozumitelný a naše zkušenost není jejím čtením výrazně obohacena, protože literární kýč nám obzory příliš nerozšíří. Též je nutné vzít v úvahu historický a kulturní kontext. Společenské ideály se mění podobně, jako se mění ideály krásy. Časové zařazení může být tedy často rozhodující pro to, zda budeme, nebo nebudeme dané dílo považovat za kýč.

9

Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část první: Co je to kýč, s. 59.

13

2. Knižní trh 90. let V této kapitole nám nepůjde o podrobné rozčlenění či interpretaci dětských knih v 90. letech 20. století, ale o celistvý, jistě ne však o úplný, pohled na situaci, v níž se ocitla česká dětská kniha po listopadu 1989. Pokusíme se utvořit souhrnný pohled na dětskou literaturu v tomto období. Bude nás zajímat především to, jaké vlivy působily na českou knižní produkci, co literaturu formovalo a jaké žánry byly českými čtenáři upřednostňovány.

Situace dětské literatury byla v letech devadesátých dosti složitá, a to nejen díky tomu, že se dřívější tři proudy literatury, oficiální, exilový a samizdatový, slily v jednu řeku, ale i díky obrovskému rozvoji knižního trhu. Po roce 1989 padly obtíže ideologického a politického charakteru, a tak bychom mohli očekávat, že bude původní tvorba pro děti prožívat svoji renesanci. Realita byla ale jiná. „Od roku 1990 nastává […] nebývalý kulturní chaos, neboť na trhu se objevují knihy

z různých

časových

období

i

roztodivných

hodnot,

publikace

samizdatové, exilové, díla po desetiletí ležící jako rukopisy v šuplících 10

i pomíjející sezonní novinky.“

Exploze vydávání knih sice napomohla zániku předlistopadových deformací způsobených ideologickým dohledem, ale také došlo k rozvolnění vydavatelské strategie na tolik, že na nějaký čas ochromila možnost odborného posuzování a třídění knižní produkce pro děti. Vydávat mohl v podstatě, kdo chtěl a co chtěl. Mnozí vydavatelé sledovali především okamžitý finanční efekt. Kromě vydávání překladových knih a děl českých autorů, které se zrodily v tomto období, byl především v letech 1990-1993 věnován velký prostor reedicím. Poptávka byla hlavně po knihách do té doby nevydaných či zakázaných. Díky ideologickým tlakům po roce 1948 do poloviny let šedesátých a opět po roce 1968 byli někteří autoři na seznamech zakázaných autorů, a tak k druhým vydáním došlo až po mnoha desítkách let.

10

Lehár, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 80-7106-308-8. 12. kapitola: Léta devadesátá, s. 920.

14

Takto postiženi byli jednak katoličtí autoři (Jan Zahradníček, Jaroslav Durych, Václav Renč), dále autoři dříve žijící v emigraci (Iva Procházková, Ludvík Aškenazy) a autoři spadající do okruhu autorů zamlčovaných (Ivan Klíma, Eda Kriseová, Ivan Martin Jirous, Alexandr Kliment). Zatímco kultivovaná vrstva starší a střední generace s jejími potomky projevovala o tyto reedice zájem, přijetí ostatními mladými čtenáři bylo poměrně zdrženlivé. Výjimkou byly knížky Jaroslava Foglara, o kterých bude řeč v kapitole věnované dobrodružné literatuře. Opět byly vydávány knihy patřící do zlatého fondu české literatury. Jejich vydání bylo nečekané a mělo do jisté míry obranný ráz. Návraty k ověřeným hodnotám měly být prvním krokem k zastavení devalvace hodnot, která v 90. letech trápila nejen literární kritiky, ale i část laické veřejnosti. Je pravda, že pro nakladatele nebyl tento počin finančně nezajímavý. Velice dobře si uvědomovali, že nová původní díla i díla autorů minulého režimu nebude snadné prodávat, a tak se proti obávanému kýči a braku postavila díla léty prověřená malými čtenáři i odborným publikem. Šlo o básnické sbírky spojované se jmény konkrétních ilustrátorů, nákladnější soubory pověstí atd. Na obranu „dobré dětské knihy“ byla v roce 1996 v Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty MU v Brně založena nadace Zlatého fondu české literatury pro děti a mládež. Díky sponzorům se dostalo knihovnám v České Republice dva tisíce výtisků od každého oceněného titulu podle odborně vypracovaného seznamu, aby bylo zaručeno, že se kvalitní knihy (např. Jan Skácel a Josef Čapek: Proč ten ptáček z větve nespadne, Vladimír Holan: Bajaja, Václav Renč: Perníková chaloupka, Josef Kožíšek: Na výsluní aj.) dostanou k současným dětským čtenářům.11 Další skupinu reedic tvořily starší zábavné práce, kreslené seriály, humorné studentské příběhy, meziválečné dívčí románky, rodokapsy, které bychom mohli zařadit spíše do oblasti triviální literatury, na niž se budeme soustředit v následujících kapitolách. Kromě reedic byly knihkupectví a pouliční stánky zahlceny např. uměleckonaučnou a encyklopedickou produkcí různé úrovně. Vedle seriózních projektů, jakými byla ediční řada nakladatelství Albatros České dějiny, byly prodávány

11

Sieglová, Naděžda. Česká literatura pro děti a mládež na přelomu tisíciletí [online]. 2004 [cit. 9. září 2006]. Dostupné z: .

15

ledabyle přeložené, často ve spěchu připravené a nejednou nepříliš vkusné knihy pro děti všech věkových kategorií. Nevkus se nevyhnul ani naučným leporelům pro předškolní děti. Knížky pro nejmenší děti jsou jejich první „literaturou“, která má pro dítě význam nejen poznávací, ale též jazykový, citový a psychický. Proto by se obrazovým knihám měla věnovat dostatečná péče. Bohužel speciálně jimi se teoreticky nikdo trvale a fundovaně nezabýval. Také v beletrii pro starší děti a dospívající se objevilo nemálo podnikavců, nejen autorů a nakladatelů, ale i ilustrátorů, kteří se často bez jakýchkoli rozpaků nenechali vést dobrým vkusem nebo kulturou jazyka. O umělecké úrovni, původním nápadu a invenci mnohdy nelze hovořit. Záplava brakové literatury je na mnohých knihkupeckých pultech k vidění dodnes a zpravidla je doprovázena elementární nakladatelskou neseriózností. V mnohých knihách nenajdeme informaci o jménech překladatelů, ilustrátorů, odpovědných redaktorů, ani o datech či místech vydání. V některých z nich se zapomnělo i na jméno samotného autora. Těmito nedostatky trpí zejména knížky pohádkové, které vždy neoddělitelně patřily k oblíbené dětské četbě a zejména v 60. a 70. letech i k preferovanému žánru řady českých autorů. Bohužel u některých knih 90. let nelze o jejich pohádkovém obsahu mluvit. Velice oblíbenou záležitostí se stalo převyprávění pohádek, zejména našich klasiků, Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Na samotném převyprávění nemusí být nic špatného, avšak v mnohých případech z původních pohádky nezbylo vůbec nic. Dokonce není mnohdy upozorněno na to, že se jedná o převyprávění a kdo je autorem úprav. Klasická pohádka se ztrácí za mizivou uměleckou úrovní, neohrabaným jazykem a rozjásanými ilustracemi. Zájem o pohádky a pověsti, báje, mýty a středověké a rytířské legendy byl v první polovině 90. let veliký. Řada nakladatelství se věnovala zejména převyprávění českých a cizích lidových i klasických pohádek. I když těch hodnotných není velké množství, zmíníme se pouze o některých, protože naše práce není seznamem dětských knih. Za naši pozornost určitě stojí autorka Zuzana Nováková, věnující se mimo jiné pohádkám evropských a asijských národů (Kocour se svícnem, 1991, Strom plný papoušků, 1992), Vladimír Hulpach, jehož Pohádkové vandrování po Čechách (1992) a Pohádkové vandrování Moravou (1998) je žánrově prolnuto s lokální pověstí prostřednictvím skřítků, čertů, čarodějnic, a Jan Vladislav (Princezna

16

s oříšky, 1995), který svým vtipem a lyričností okouzlil mj. i souborem pohádek francouzských Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux (1995). Vedle těchto knih bychom mohli vyzvednout další kvalitní knížky, tentokráte autorských pohádek. K nejlepším autorským pohádkovým knížkám patří pohádky s osobitým jazykovým a vypravěčským stylem Miloše Macourka (Žofka, 1992). Jako solitér se v původní pohádkové tvorbě zjevily básnické Královské pohádky (připravené k vydání 1970, vydané však až v r. 1994) Karla Šiktance, vycházející z lidových motivů, pracující s různými jazykovými vrstvami a bohatou slovní zásobou. Zdeněk Svěrák, autor s hravým a úsměvným pohledem na svět dětí i dospělých, se projevil útlou knížkou Tatínku, ta se ti povedla (1991). Vytvořil vtipný fiktivní rámcový příběh, v němž děti chtějí, aby tatínek pohádky nečetl, ale povídal, a tatínek se tomu pracně naučí. Zajímavý počin byla nová edice Albatrosu Nejkrásnější pohádky, která čerpala z pohádkových sbírek K. J. Erbena, B. Němcové, Fr. Bartoše, bratří Grimmů, též z autorských adaptací Jana Vladislava, Františka Hrubína a dalších. Tematicky vycházela z oblíbených pohádkových postav a ze světa čertů, trpaslíků a čarodějnic (O třech sestrách, 1995, O trpaslících, 1996, O strašidlech, 1997). V souvislosti s předrevoluční absencí některých textů v české literatuře, např. s vyjmutím legendistických pohádek ze souborů B. Němcové, K. J. Erbena, J. Š. Baara aj., sílil také zájem čtenářů o zázračné příběhy božského původu (po revoluci opět vydány příliš moralizující pohádky a báchorky Julia Košnáře: Pán Ježíš v českých pohádkách, 1991, 2. díl 1992). Tak jako byly na počátku 90. let oblíbené reedice, v 2. polovině 90. let stoupala obliba adaptací, ať už klasických děl, literárních přepisů filmových, televizních, rozhlasových i divadelních her a jejich knižních vydání. Mnohdy se jednalo o výrazné zásahy do struktury původního textu, o radikální přeměnu vyjadřovacích prostředků (Vladimír Hulpach: Příběhy ze Shakespeara II, 1997). Mezi zdařilé adaptace patří Ezopovy bajky (1998) Pavla Šruta. Ne vždy však šlo o adaptace kvalitní. Autoři při úpravách pracovali necitlivě, a tak docházelo k deformování či primitivismu.12 Nebylo by na škodu, aby se autoři

12

Jak se zdá, problém s necitlivými adaptacemi nelze spojovat pouze s 90. léty a pouze s českou literaturou, neboť se o něm zmiňuje J. R. R. Tolkien v eseji O pohádkách, který vznikl již v r. 193839. Tolkien, J. R. R. O pohádkách [online]. [cit. 2. března 2007]. s. 120. Dostupné z: .

17

i vydavatelé zkusili inspirovat ať už u hodnotných soudobých či starších převyprávěných titulů, jakým bylo např. mistrné převyprávění románu Robinson Crusoe Josefem V. Plevou. Adaptace by měly otvírat cestu dětských čtenářů k původnímu textu, ne příběh zbavit jeho kouzla. Typickým jevem 90. let se stalo vydávání tzv. digestů, tedy zjednodušených stručných převyprávění známých klasických příběhů. Tak jako jsme byli v 90. letech svědky hudebních návratů k létům šedesátým (comebacky), začali čtenáři upřednostňovat moderní filmová přepracování známých děl. Remaky, série pokračování nebo variování, umocněné filmem či muzikálem (Dracula, Krysař, Superman apod.) se staly velice populární. Objevuje se intermediální zpracování, tj. slovesný text je prokládán comicsovými pasážemi, notovými záznamy písní apod. Běžní čtenáři se orientují také na populární literaturu, na vzpomínky, deníky a rozhovory se slavnými osobnostmi, herci, zpěváky, politiky. Obecně můžeme říci, že se v devadesátých letech začaly vžité normy proměňovat a čtenáři dávali přednost spíše zjednodušenému převyprávění než poněkud obsáhlému originálu.

2.1 Odborný časopis Jak už bylo výše naznačeno, jednou z mnoha příčin tohoto poněkud chaotického stavu bylo, že literární produkce pro děti přestala být soustavně sledována a reflektována v denním tisku a zejména v literárních a kulturních časopisech. Pokud by se dospělí, kteří chtějí koupit dítěti knihu, mohli opřít o nějaký odborný časopis, situace by byla o něco příznivější. Skutečnost však byla a je zcela jiná. Pro nedostatek financí zanikl v roce 1995 časopis Zlatý máj, který se věnoval dětské literatuře od roku 1956. Po nějakou dobu ještě Zlatý máj vycházel jako sborník, ten však svým rozsahem stačil postihnout sotva zlomek knižní produkce. Poklesla i činnost české sekce IBBY, společnosti udržující spojení české literatury pro děti a mládež se světem i její mezinárodní prestiž. Potřeba orientovat se v záplavě knih a rychle vznikajících nakladatelství vyvolala reakci již v roce 1990 na Pedagogické fakultě MU, kde začal být vydáván Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež (od roku 1995 s názvem Ladění). V Ladění čtenář najde teoretické, kritické i historické stati, recenze a glosy, zprávy, jubilejní články a nekrology, rozhovory, profily vydavatelů dětských knížek a informace o práci známých tvůrčích osobností. Přístup k tomuto časopisu je ale 18

široké veřejnosti znesnadněn omezeným počtem výtisků a také malým množstvím prodejních míst. O dalším úskalí se zmínil Jiří Poláček na konferenci věnované dětské literatuře v Liberci: „V úsilí získat větší počet předplatitelů se snažíme svůj časopis propagovat na stránkách různých periodik, leč ani zde nejsme úspěšní podle svých představ. Dosud o Ladění informovaly hlavně deníky Rovnost, Slovo či Mladá fronta Dnes a časopisy Duha a Zlatý máj. V úvahách o ignoraci ostatními listy se objevuje otázka: je toto přehlížení našeho čtvrtletníku způsobeno jím samým, 13

nebo ho lze vysvětlit zmíněným opomíjením dětské literatury?“

Tisk nechce či neumí udělat časopisu Ladění dostatečnou reklamu, proto široká veřejnost vůbec netuší, že by jim tento odborný časopis mohl při výběru dětských knih usnadnit práci. Širší veřejnosti byl dostupný ještě do října 2001 týdeník Nové knihy, který pravidelně informoval o dětských knihách a publikoval jejich stručné recenze nebo rozšířené anotace. Z deníků a literárních časopisů se tu a tam objeví zmínka o dětské literatuře jen v Lidových novinách a ve Tvaru, ale jde spíš o nesystematické „odbočky“, o soustavném recenzování produkce pro děti nemohla být řeč. Situace dnes není o mnoho růžovější. Knize obecně není již v denním tisku věnováno tolik prostoru jako dříve. Lépe řečeno, jen velice zřídka se setkáme s informací upozorňující na nově vydanou knihu a tato informace je většinou pouze sdělením než skutečnou recenzí. Denní tisk věnuje minimální pozornost dětem vůbec. I když dnešní děti preferují spíše televizi a počítač, přece jen by je tisk neměl ze své čtenářské obce přímo vylučovat.

2.2 Dětský časopis Důležité místo v dětské četbě zaujímají také časopisy, u nichž se můžeme zastavit a podívat se na další jev, který je příznačný pro současnou produkci pro děti. České země mají ve vydávání kvalitních dětských časopisů tradici dlouhých desetiletí. Většina předlistopadových časopisů zanikla, jiné pozměnily svůj ráz. Pokud jim věnujeme pozornost a budeme listovat jednotlivými ročníky, všimneme si,

13

Poláček, Jiří. Jak se dělá časopis. In Současnost literatury pro děti a mládež II. Liberec 9. a 10. září 1997. Sborník příspěvků z konference o dětské literatuře. Kolektiv autorů. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita V Liberci, 1998. s. 63.

19

jak se jejich podoba během 90. let měnila. Již na první pohled je patrný dramatický pokles úrovně většiny časopisů určených dětem a mládeži. Čestnou výjimkou je časopis Mateřídouška, jejíž první číslo vyšlo již v roce 1945. Mateřídouška si po celou dobu držela vysoký standard jako literární časopis pro nejmenší čtenáře. Kolem ní se soustřeďovali nejkvalitnější současní autoři píšící pro děti, a tak tomu bylo i v letech devadesátých. I když i ona v roce 2002 pod vedením šéfredaktora Jana Smolíka zakolísala a na krátko se přiblížila komerčním titulům, dnes je její úroveň opět stabilní. Sluníčko, kdysi nejambicióznější časopis pro děti, má pod vedením Jana Krůty povážlivě kolísavou úroveň, i když stále ještě patří mezi dětskými časopisy k lepšímu průměru. Existence Ohníčku, který nepřestal hledat svou tvář, je zcela nejasná a všechno nasvědčuje tomu, že zanikl. Začátkem 90. let nově vzniklá Pastelka se zjevně pokoušela udržet si alespoň solidní úroveň, ale po redakční proměně následoval pád k smutnému diletantismu. Časopis ABC opustil své všeobecnější stránky. Řada článků je dnes spíše určena dětským odborníkům než dětem, které své zájmy a koníčky teprve hledají. Dříve jsme na jeho stránkách mohli najít ukázky také z beletrie, dnes již tomu tak není. Ambiciózní a úctyhodný pokus Jindřišky Ptáčkové Delfín, časopis určený náctiletým z roku 1998 neměl bohužel dlouhého trvání. Kromě nultého čísla vyšel všeho všudy jen třikrát. Nadějněji se zatím v současné době jeví Moje první noviny, pokus nabídnout dětem vkusné periodikum. Vedle výše zmíněných více méně zdařilých časopiseckých pokusů pro děti zaplavují stánky každý měsíc stohy podbízivých komerčních titulů typu Méďa Pusík, Kačer Donald, Pá, Šikulka, Dáda, stejně tak časopisů pro teenagery typu Bravo (vychází od roku 1991) a Cosmogirl (od dubna 2000). Obdobných titulů vychází nepočítaně. Časopis Bravo, který se dostává dosti předčasně nejen do rukou náctiletých ale už i desetiletých dětí, patří k nejoblíbenějším. Mezi nejčtenější časopisy mladších dětí (ve věku 7-9 let) patří již zmiňovaný Méďa Pusík, dále komiksový Čtyřlístek, Mateřídouška a disneovský Kačer Donald.14 Časopis, který by se ale výhradně věnoval beletrii, dnes již nenajdeme.

14

Toman, Jaroslav. Dětské čtenářství a literární výchova. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1999. 20 s. ISBN 80-7204-111-8. Autoři, díla a žánry dětské četby, s. 11.

20

3. Dětský recipient Trivialita vždy postihovala mnohem více literaturu pro děti a mládež než tvorbu určenou dospělým čtenářům. Tato skutečnost vychází ze specifičnosti dětské literatury. Uměleckou svébytnost literárního díla vytváří funkce estetická sjednocující i působnost všech funkcí ostatních. V historickém vývoji naší literatury pro děti byla však estetická funkce řadu let podceňována, důraz na ni začali někteří literární vědci a autoři klást teprve ve 40. letech 20. století. Do této doby a mnohdy i v následujících desetiletích (po roce 1948, kdy byl prosazován socialistický realismus) byla stále přeceňována funkce eticko-výchovná. Celý vývoj dětské literatury byl zápasem o její zumělečtění. Čtenáře triviální literatury můžeme rozdělit do tří skupin. První skupinu zaujímají ti, kteří čtou triviální literaturu soustavně, zaměřují se na její určitý okruh. „Ve zvolených a oblíbených oblastech se vyznají a rozpoznávají rozdíly, které náhodnému či příležitostnému čtenáři splývají. „Mistry“ jsou dnes specializovaní čtenáři science fiction a fantasy literatury.“15 Příležitostní čtenáři, vyhledávající triviální literaturu pro odreagování a zábavu, jsou schopni rozlišovat intertextuální přesahy. Uvědomují si existenci zákonitého poměru mezi literaturou komerční a intelektuální. Poslední, třetí skupinu, tvoří zapřísáhlí odpůrci této literatury, kterou zaměňují s bulvárem a brakem. V roce 1996 byl díky Jitce Pourové uskutečněn výzkum soudobého stavu četby a příjmu literárních děl.16 Závěry ankety, probíhající mezi čtenáři knihoven, ukázaly, že na mladé čtenáře působí četba též svojí estetickou funkcí, ale v poměru k funkcím ostatním je její působení minimální. Pro všestranný rozvoj člověka je však vytváření estetických hodnot velmi podstatné, a to už od raného věku. Mezi čtenářskými potřebami a s nimi souvisejícími funkcemi literatury se nejvýrazněji prosadila potřeba odpočinku, relaxace a vhodného využití volného času. U 14-15letých chlapců pak více než u dívek stejného věku vyniká potřeba získávání praktických zkušeností z četby. U dívek převažuje spíše prožívání obsahu, vzrušení.

15

Urbanová, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 183 s. ISBN 80-7198-379-9. Triviální literatura ve světle emocí, s. 130. 16 Výsledky a závěry výzkumu In Pourová, Jitka. Výzkum současného stavu četby a příjmu literárních děl 14-18letými čtenáři se zaměřením na estetickou funkci. Čtenář, 1996, roč. 48, č. 7-8, s. 256-262, č. 9, s. 324-327, č. 10, s. 370-372.

21

Potřeba estetická byla v nabídce odpovědí formulována jako „vnímání krásy, líbivosti“ a „podněcování obrazotvornosti, fantazie a tvořivosti“. U všech skupin byly tyto potřeby zastoupeny, nejméně u dívek ve věku čtrnácti a patnácti let. V poměru k ostatním funkcím stojí funkce estetická na posledním místě. Převažují funkce relaxační a utilitární, které čtenáře vedou k četbě a řídí jejich očekávání. Proč je tedy triviální literatura vyhledávaná dospívající mládeží? Triviální a braková literatura naplňuje očekávání samotných dětských čtenářů. Poskytuje jim totiž zábavu, vzrušení, bezprostřední citový zážitek, iluzivní náhradu za všední reálný život i nenáročné čtení. Dává dětem přesně to, co od četby požadují. „Literární trivialita a kýč rafinovaně těží z jejich vývojové nedostatečnosti, z jejich tíhnutí k harmonii, humoru, happy endu, ale i opakování důvěrně známého a osvědčeného modelu.“17 Děti totiž komunikují s literárním textem prvoplánově, přeceňují děj, opomíjejí úvahové, popisné a výkladové pasáže. Nezajímají se o jazyk a styl textu. To vše je dáno jejich ještě nevyhraněným estetickým vkusem a nízkou literární a jazykovou kompetencí. Pubescence je obdobím přechodu mezi dětstvím a dospělostí. Toto začleňování se do světa dospělých je poznamenáno rozporem. Děti by se rády začlenily do kolektivu dospělých, který je však ještě nechce přijmout. V pubescenci nastává prudký rozvoj poznávacích a racionálních aktivit dítěte, rozvoj logického a pojmového myšlení. Zvyšuje se jejich aspirace, myšlenková samostatnost a tvořivost, s tím je spojeno vyhraňování zájmů a profesní orientace. Je to také období, kdy děti pociťují zvýšenou potřebu přátelství a porozumění. Hledají vzory, s nimiž by se mohly ztotožnit. To se odráží i ve výběru jejich četby. Čtenářský zájem dívek a chlapců se přibližně v jedenácti letech začíná zřetelně rozrůzňovat. Čtenářky směřují spíše k psychologizující próze s dívčí hrdinkou, i když stále ještě zachovávají přízeň i klasické pohádce, chlapci jsou vtaženi na dosti dlouhou dobu do dobrodružných příběhů. Postoj dítěte ke knize je v tomto období rozhodující. Určují se perspektivy mladého čtenáře, jeho čtenářské kulturnosti, retardace nebo dokonce nečtenářství. Následující dvě kapitoly věnujeme nejvyhledávanějším oblastem čtenářského zájmu pubescentů.

17

Toman, Jaroslav. Trivialita a kýč v dětské literatuře pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM, 2000. 20 s. ISBN 80-7204-140-1. Trivialita, kýč a dětský aspekt, s. 4.

22

4. Žánrové složení 4.1 Próza s dívčí hrdinkou Dívčí román, v jehož centru stojí dívčí postava, řadíme do příběhové prózy s dětským hrdinou. Dívčí román je vymezen tematicky (týká se dívčích snů, tužeb, střetů s rodiči či kamarádkami, citů a prvních lásek), proto se nejedná o žánr, ale o typ, a proto je vhodné hovořit spíše o próze s dívčí hrdinkou. Literatura kýče či na samé hranici kýče určená mladým ženám není dnes ničím novým. Už na přelomu 19. a 20. století byly velmi populární romantické románky psané pro mladé viktoriánské dámy. Jejich úspěch spočíval v emocionálním náboji fabule, ne v literární kvalitě její prezentace. Sentimentální děj se v podstatě nelišil, byl založen na obměnách standardního modelu, který vždy spolehlivě fungoval. Hrdinka, znevýhodněná narušeným rodinným zázemím (sirotek, polosirotek) i sociálně (chudá), ale krásného zevnějšku a romantického založení, touží po absolutních hodnotách lásky. Poté, co překoná nástrahy padoucha, dojde naplnění svého snu v náručí společensky úspěšného a hmotně zajištěného muže, který ztělesňuje dobový sexappeal. Narození dítěte v prvním roce manželství je žádoucí a očekávané. Tradici dívčího románu u nás založila sérií knih o Svéhlavičce Eliška Krásnohorská na počátku 20. století. Nejprve šlo o překlady, později o osobité převyprávění německého originálu spisovatelky Emmy von Rhodenové. Poetika tohoto žánru se ustálila ve 30. letech. Hlavními hrdinkami jsou krásné, inteligentní, emancipované, sebevědomé, sportovně založené a umělecky talentované středoškolské studentky. Ženská či dívčí hrdinka a milostná tematika jako taková ale není ukazatelem kýče. Téma lásky je v literatuře časté, jak v literatuře umělecky hodnotné, tak v triviální. Za literární kýč můžeme považovat dílo, které je určitým způsobem sentimentální. To však neznamená, že všechny sentimentální romance patří ke triviální literatuře. Jinak bychom museli považovat za kýč skoro všechnu romantickou literaturu a mnoho klasických románů 19. století.18

18

Tomáš Kulka používá příklad, na němž ukazuje, jak nejednotně se k literárnímu kýči přistupuje. Na sympoziu O kýči, kde se účastníci měli dohodnout na typickém příkladu literárního kýče, byl za kýčovité dílo navržen Moby Dick, Huckleberry Finn a dalšími kandidáty byli i Charles Dickens a Victor Hugo. Tyto závěry příliš zjednodušují. Bylo by jistě vhodnější říci, že některé pasáže

23

Přesto byla milostná tematika po léta provázena kritickými hlasy a diskusí o potřebnosti tohoto žánrového typu. Po roce 1948 nejen v souvislosti se snahou vytlačit brakovou literaturu došlo i k odsunutí kvalitních autorů prózy s dívčí hrdinkou na okraj literatury. Ve 2. polovině 50. let se zrodilo hodnotící rozlišení, které se etablovalo teprve během následujících desetiletí. Termín próza s dívčí hrdinkou je používán pro díla umělecky hodnotná. Naproti tomu termíny dívčí román, dívčí a ženský románek, dívčí četba označují díla zábavná, komerční. V tomto významu se užívá také pojmu dívčí próza. Polistopadový rozvoj triviální literatury se projevil nejvýrazněji právě v oblasti dívčí četby. Na trhu se objevují knihy dříve zakazovaných autorů (např. Můj otec kapitán Františka Křeliny, Markétin zvěřinec Ivana Klímy), reedice knih ze 70. a 80. let 20. století (knihy Ivy Procházkové), knihy nových autorek přinášející nová témata, ale vrací se též i dívčí románky. Zde můžeme sledovat dvě linie. První tvoří návraty k domácím autorům meziválečného a protektorátního období. Druhou linií jsou díla současných českých autorů. Četbu tohoto druhu přinášelo pražské nakladatelství Iva Železného, zvláště pak jeho edice Knihovničky Večerů pod lampou, v níž začaly vycházet sešitové milostné románky pro ženy. Také brněnské nakladatelství Moravská Bastei (MoBa) nabízelo čtenářkám v edicích Silvia-Exklusiv a Veronika „nejkrásnější příběhy velkých lásek“. Během 90. let uvedla soukromá nakladatelství na trh desítky titulů triviálního a brakového čtiva, které si našlo početnou obec věrných čtenářek. Ke čtenářkám se dostávají sentimentální příběhy autorů jako byla Jaromíra Hüttlová, Eva Marešová, Josef Roden, Vilém Neubauer, Lída Merlínová a Vlasta Javořická. Druhou linii dívčí prózy tvoří původní díla současných českých autorů, kteří se snaží pohotově reagovat na nové čtenářské potřeby a psychosociální proměny dívčího dospívání v moderní společnosti. Hrdinové se nacházejí v době životních zlomů a zkoušek. Jejich rozhodnutí vyznívá často jako návod k řešení životních problémů čtenáře. Produkci tohoto typu knih se věnuje např. nakladatelství Erika (edice Dívčí romány), Nava, Olympia (Dívčí romány), Víkend (Čtení pro dívky), Egmont, Petra (edice Iva) aj. Vycházejí v nich knihy standardních literárních hodnot i řemeslně odbyté se sklonem k trivializaci a komerci. Oblíbené jsou prázdninové příběhy prvních lásek, v knihách jsou prostě špatné než kýčovité. Více In Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část třetí: Kýč a umělecké žánry, s. 120 –135.

24

řeší se následky z prohřešků a poklesků, pohybující se v dimenzích reálné fikce s problémy, s nimiž se čtenářky mohou identifikovat. Tradiční syžety oživované aktuálními tématy a motivy sklouzávají k šokujícím obrazům alkoholiků, kriminálníků, životních ztroskotanců, narkomanů apod. Zatímco v zahraniční produkci vítězí mimořádné typy žen a dívek a převládá exklusivní prostředí vysokých hor a přímořských letovisek, filmových ateliérů a novinových redakcí, v původních českých románech pro dívky je stále v roli hlavní hrdinky „obyčejná dívka“.

4.1.1 Trivialitita v díle Lenky Lanczové V proudu současných českých autorů si získala značnou přízeň čtenářů Lenka Lanczová, která ač v odlišné podobě navázala na prvorepublikové románky ze studentského a sportovního prostředí. Debutovala románem Počkej na mě, Radko! (1992). Během pěti let vydala 25 titulů dívčích románků (Prázdniny pro zaláskované, 1994, „Š“ jako Šarlota, 1994, Hvězda naděje, 1994, Srdcový kluk, 1997, Souhvězdí labutě, 1998, Tři na lásku, 1998 aj.), které si získaly neobyčejnou oblibu u dospívajících. Lanczová se tak stala nejčtenější autorkou dívek v 90. letech. Knihy Lenky Lanczové jsou přímo nabity napínavými scénami a konflikty dospívajících hrdinek. Děj se točí kolem střetů s rodiči, učiteli a vrstevníky, namlouvání, chození a erotických vzplanutí. V knihách lze odhalit jednotné syžetové schéma. Základní rozvržení postav a konfliktů jejich románů je jednoduché. Autorka uplatňuje princip inovace a opakování, který je pouze zastírán aktuálními motivy, třeba homosexuality, narkomanie, promiskuity, handikepu. „Lanczová dovede kombinovat postupy „uměleckého“ způsobu zobrazování dívčí problematiky a postupy populární epiky. Její splétání a rozplétání milostných peripetií a osobních vztahů není samoúčelné. Vytváří se jimi jistý obraz současného života.“19 Autorka využívá oblíbených konstrukčních schémat: propletený vztah tří dívek a dvou mužů, tři typy rodinného zázemí (úplná rodina, neúplná rodina, úplná rodina s nevlastním otcem), problémy s milostným vztahem doprovázené řadou rad a poučení, aktuální reakce na jevy ve společnosti. Na počátku dochází k citovému zklamání. Po vystřízlivění z milostného vztahu hrdinka poznává a prožívá 19

Urbanová, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 183 s. ISBN 80-7198-379-9. Triviální literatury ve světle emocí, s. 136.

25

opravdovou lásku slibující životní naplnění. Milostná rozuzlení neplynou z psychologického vývoje hlavní hrdinky. Dívčí příběhy nám postupně odkrývají ideální a romantické charaktery, poněkud plytký děj, modelové situace odehrávající se ve skleníkovém prostředí, konvenční a stereotypní postupy, které vycházejí vstříc nenáročnému vkusu pubescentních čtenářek. O tom, že i tento žánr lze psát na umělecké úrovni, svědčí edice Romana nakladatelství Albatros. Výsledky dětské ankety, kterou pořádá od roku 1993 každoročně Sukova knihovna pro děti a mládež v Praze, ukázaly, že největšího čtenářského ohlasu se dostalo knihám autorek dívčí četby nevyrovnané umělecké kvality. Vedle Lenky Lanczové jmenujme Evu Bernardinovou, Hanu Bořkovcovou, Janu Smetanovou, Věru Řeháčkovou, Ivonu Březinovou. Avšak přízni dětí se těší i originální společenské prózy Martiny Drijverové a Ivy Procházkové.

4.1.2 Iva Procházková a Martina Drijverová Tvorba těchto autorek nám poslouží jako protipól dosud zmiňovaných děl. Iva Procházková a Martina Drijverová se věnují spíše próze s dětským hrdinou než psaní knih výhradně určených dívkám. Vybrali jsme tyto dvě autorky proto, že jsou jejich knihy oblíbené mezi čtenáři, ale též z toho důvodu, že obě dvě, ale každá jinak, překračuje jedinečným způsobem rámec eticko-estetické konvence. Jejich knihy jsou důkazem, že lze psát nejen poutavě pro čtenáře, ale i umělecky hodnotně, tzn. působení estetické funkce a čtenářská obliba se nemusí vylučovat. Zvolili jsme čtyři knihy. Dva tituly Ivy Procházkové nám budou zastupovat prózu určenou dětem staršího školního věku či dospívajícím a dva tituly Martiny Drijverové budou reprezentovat prózu mladšího školního věku. Iva Procházková (*1953) nemohla z politických důvodů studovat na vysoké škole, vystřídala několik povolání. První knížka pro děti jí vyšla už v r. 1970 v nakladatelství Albatros. V roce 1983 emigrovala s rodinou nejdříve do Rakouska, později do Německa, kde se věnovala s manželem autorskému divadlu. Zároveň začala psát pro děti i dospělé, psala i scénáře a divadelní hry.20 Její velké téma v knihách pro děti a mládež je osamocení dítěte uprostřed rodiny. Jako jediná 20

Zajímavý je rovněž vklad Ivy Procházkové do oblasti televizní a filmové scenáristiky, např. Dům poslední radosti, Únos domů.

26

z českých literátů byla nominována na prestižní cenu pro autora dětské literatury – Cenu Hanse Christiana Andersena. Originální příběhy s dětskými hrdiny Ivy Procházkové bývají řazeny k uměleckým vrcholům. V mnoha jejích dílech se hlavní postava ocitá v situaci, jež ji staví do pozice znevýhodněného jedince (Jožin jede do Afriky, 2000, Pět minut před večeří, německy 1992, česky 1996, Středa nám chutná, německy 1992, česky 1994, Únos domů, německy 1996, česky 1998). Krizové momenty však nejsou vsunuty do textu mechanicky. Jsou významovou součástí děje, ne jeho vrcholem, spolupodílejí se na míře sebepoznání hrdinů. Nebývají ani vrcholem, od nějž se odvíjí katarzní zlom, jsou prostou významovou součástí děje, jsou prožity a posléze se spolupodílejí na míře sebepoznání hrdinů. Identita hrdinů se proměňuje nejintenzivněji ve chvílích faktického i vnitřního osamění a ve vypjatých momentech, kdy postava čelí strachu z neznámého (prostředí, osob, pocitů). Iva Procházková často pracuje s rozrušováním realistického vyprávění fantazijními vstupy, cíleným propojováním vysokého stylu s nízkým, netradičním prolínáním světa dětí a dospělých. Její prózy se vymykají už volbou hlavního hrdiny, kterým nebývá vždy pouze dívka. Její knihy není lehké jednoznačně zařadit do jednoho věkového rozmezí. Psychologicky laděná novela Soví zpěv (česky 1999) je knihou víceméně určenou spíše čtenářům na hranici dospělosti a jako taková zaplňuje mezeru, která v české literatuře je. Příběh se odehrává v německých Brémách, r. 2046, v době technických vynálezů, které umožňují lidem zdánlivě mnohem pohodlnější život než dnes. Nad městem se však stále vznáší napětí plynoucí ze strachu před povodněmi, hladina moře stále stoupá, deště nekončí. V této nejisté doby se odvíjí příběh dospívajícího středoškoláka Armina, který je zároveň i vypravěčem celého příběhu. Vrstevníci Armina hledají v přetechnizovaném světě osobní vztahy jen obtížně, potýkají se s podobnými problémy, zejména s osamělostí. Často se jedná o nefunkční rodinné zázemí, citové strádání různého druhu, potřeba komunikace, která není naplněna. Někteří mladí přestávají komunikovat, jejich zájem o druhé je pouze povrchní. Jiní se však snaží najít východisko z tohoto stavu, a tak hrdinové hledají sebe sama mnohem intenzivněji než ostatní. Armin prožívá existenciální pocity, vyvolané úzkostí z osamění a ztráty komunikace. Jeho životu dává smysl teprve láska, zápas o záchranu blízkých a paradoxně i tragická matčina smrt. Próza je též 27

ojedinělá zapojením postmoderních kompozičních a stylistických postupů. Autorka zapojila do textu novinové a televizní zprávy, vstupy počítače budoucnosti do reálu života člověka aj. Druhou knihou, u níž se zastavíme, bude Karolína (1999) s podtitulem Stručný životopis šestnáctileté. Karolína vypravuje svůj příběh a svoje vypravování směřuje k neznámé Madam, které je deník určen. Karolína od dětství touží být baletkou, ale závažná zlomenina její plány zhatí. Vyrovnat se z touto skutečností je pro ni velice obtížné. Následuje studium na gymnáziu, nadšení pro dramatický kroužek, poté hlavní role Lízy Doolittlové a rozhodnutí pro studium herecké konzervatoře, kde se její třídní učitelkou stává Madam, na jejíž popud píše svůj životopis. Nechybí ani první láska, která jí přináší nejen štěstí, ale i bolest, která vyústí v pokus o sebevraždu. Tematicky se kniha blíží knihám Lenky Lanczové, přesto zcela nezapadá do oblasti klasického dívčího románu. Iva Procházková se pokusila posunout příběh trochu dál: „Babička se naoko zdráhala. Dělala, že ji povídání unavuje. Nebaví. Byla to hra. Hrála ji, aby se dělala vzácná. Aby mi její vyprávění nezevšednělo. Ve skutečnosti si se mnou povídala ráda, protože si tím vybavovala pocity a lidi, na které by jinak zapomněla. Třeba tu tlustou komisařku, co si kdysi dávno zavolala babičku k sobě do kanceláře, aby jí sdělila, že nadále nemůže být členkou baletu Národního divadla, protože její muž je zrádce a sedí ve vězení. „Já jsem ho tam neposadila,“ odpověděla babička, která už jako mladá měla odpověď vždy po ruce. Tlustá komisařka však babiččinu pohotovost neocenila. „Národní divadlo je první scéna tohoto státu a my nedopustíme, aby jejími členy byli lidé, kterým to myslí postaru!“ vysvětlila babičce. Myšlení postaru znamenalo, že se člověk chtěl hezky oblékat, pohodlně bydlet, cestovat a nakupovat bez front, že nesouhlasil s tím, aby se ve školách vyučovala jenom ruština, nechtěl, aby se mu tykalo a říkalo při každé příležitosti soudruhu, a neviděl nic špatného na tom, že mu rodiče odkázali dům, statek nebo rodinnou 21 firmu.“

Klasické stereotypní prvky dívčího románu ozvláštnila formou životopisu, využila dopisově-deníkovou formu. Karolína je charakterově zajímavou dívčí postavou, která je schopná sebereflexe a má talent stylizace. Zajímavé je to, jak si dívka uvědomuje zakotvenost a návaznost svého života na zkušenosti svých rodičů a prarodičů, které utvářely a utvářejí i její život. Tato zprostředkovaná zkušenost s komunistickým režimem umožňuje nahlédnout do minulosti nejen hrdince, ale také recipientům díla.

21

Procházková, Iva. Karolína. Stručný životopis šestnáctileté. 1. vyd. Praha: Albatros, 1999. 140 s. ISBN 80-00-00697-9. s. 8-9.

28

Martina Drijverová (*1951) je spisovatelkou a scenáristkou. Studovala na FAMU a na Sorbonně. Šest let byla redaktorkou dětského vysílání Československého rozhlasu, pro něž vytvořila mnoho her, pohádek a publicistických pořadů. Spolupracovala také s Českou televizí, pro niž psala pohádky, večerníčky a hry pro děti (Táta k příštím vánocům, Princ z pohádky, Tajemný svícen atd). Prosadila se také v oblasti literatury pro děti, vydala nespočet knížek, které byly přeloženy do mnoha cizích jazyků a získaly mnoho ocenění (Sísa Kyselá, Máme doma zvířata, Čítanka pro nejmenší, Povedené prázdniny). Z tvorby Martiny Drijverové jsme vybrali knížku Domov pro Marťany (1998), kde se autorka pokusila uchopit společensky závažné téma. Úděl bezbranného dítěte, jehož choroba probudí a posílí etické vnímání, cítění a chování rodiny i širšího okolí, zasazený do konce 90. let do konzumem zahlcené společnosti, vyznívá nanejvýš aktuálně. Příběh nazíraný perspektivou dítěte vypravuje desetiletá dívka, jejíž mladší bratr je postižen Downovou chorobou. Celá rodina se přestěhovala do menšího města, a protagonistka tak prožívá obtížné období prověření mezilidských vztahů a zkoušky charakterů. Stěhování pro ni není jen nový dům, nová škola a kamarádi, ale zejména sžívání se okolí s jejím mentálně nemocným bratrem. Autorce se podařilo díky svému objektivnímu, a přesto citlivému přístupu, prolomit hranici mezi dětmi zdravými a nemocnými. Skvěle zohlednila dětský aspekt, což recipientům umožňuje identifikaci s hlavní hrdinkou. Martina Drijverová nezvolila nekonvenční typ dětského hrdiny poprvé. V próze Zajíc a sovy (1990) ztvárnila citlivě a věrohodně přerod nevýrazného, pasivního žáka 4. třídy Aloise Zajíce, ironií osudu obdarovaného expresivně zabarveným jménem, které vystihuje jeho plachost a bázlivost. Symbolický význam má i jméno Zajícova spolužáka Veverky, vyvolávající představu hbitosti, čilosti, odpovídající chlapcovu sebevědomému vystupování. Zajícova postava postrádá epický náboj. Zajíc je ztělesněním průměrnosti, nevstupuje do žádných konfliktů, nikdy se nenechá vyprovokovat ani strhnout. Nejmilejší chvilkou mu je tajné večerní mlsání čokolády. Přesto vnitřní svět protagonisty není jednoduchý. Citová náklonnost k dívčí pacientce místní nemocnice způsobila pozitivní proměnu jeho osobnosti. Citově strádající dívka poskytuje stále kritizovanému chlapci dosud nepoznaný pocit vlastní důležitosti a nezastupitelnosti. Její porozumění a respekt vedou chlapce k odvážnému činu, k záchraně opuštěných sovích mláďat. Zajíc tak nevědomě bojuje za uznání vlastní osobnosti. Svým činem 29

si získá uznání rodičů i obdiv spolužáků. Příběh je napsán úsporně a laskavá ironie, s níž autorka komentuje počínání protagonistů, propůjčuje próze přes závažnost nastolených problémů humorné vyznění.

Nelze tvrdit, že bychom jiné kvalitní autory dětské literatury neměli, avšak původních českých příběhových próz, které by byly určeny čtenářům teenagerského věku v 90. letech nebylo a ani dnes není mnoho. Pokud se setkáme s kvalitní knihou, jedná se vždy spíše o ojedinělé dílo zkušených autorek 70. a 80. let (Daniely Fischerové, Jany Knitlové, Markéty Zinnerové). V 90. letech se příběhová próza s dětským hrdinou potýkala s řadou nedostatků. Zmíním se alespoň o jednom. Některá z vydávaných děl byla v době svého vydání již neaktuální. „Příběhová próza ze života dětí se počátkem 90. let vyvíjí v zaběhaných mechanismech a vzorcích ze 70. a 80. let, zatímco na nové životní podmínky a na otázky s nimi spjaté reaguje pružně oblast s dívčí hrdinkou.“22 Svět dětí šedesátých a sedmdesátých let byl jiný než je svět dnešních dětí. Literatura pro děti by měla umět na tuto proměnu čtenáře odpovědět. Nabídnout mu v dostatečné kvalitě i kvantitě díla, která současného čtenáře osloví. Jinými slovy; pokud mezi kvalitní literaturou nenaleznou děti a dospívající knihu ze současnosti, budou ji hledat mezi literaturou pokleslou.

22

Šubrtová, Milena. Současnost v dětské literatuře. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec 26. a 27. června 1995. Edičně připravil Jiří Janáček a Eva Koudelková. 1. vyd. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity, 1996. s. 24.

30

4.2 Dobrodružná chlapecká próza Dobrodružná próza není žánrově čistým útvarem, přesahuje do jiných žánrových oblastí a vytváří mnoho přechodných variant a typů. Čtenáře upoutává dramaticky vyhrocený, napínavý a překvapivý děj, v němž se střídají v rychlém sledu nečekané, konfliktní a nebezpečné situace a zápletky. V přímé dějové linii se téměř neuplatňují popisné a úvahové pasáže. Rozhodující postavení zaujímá vesměs úspěšný hrdina, zpravidla hyperbolizovaný a ideální. Postava si jde nekompromisně za svým cílem, do cesty se mu však staví překážky, jejichž překonávání se jeví na hranici lidských možností. Hrdina se často ocitá v mezních životních situacích, překonává ohrožení, vítězí svou fyzickou silou, intelektem i mravností. Stejně jako v próze s dívčí hrdinkou i zde má hlavní postava svůj záporný protějšek. Celkově jsou postavy zjednodušeny, charakteristika postav se omezuje pouze na zveličené duševní a tělesné vlastnosti, jejich činy nevycházejí z hlubší psychologické motivace ani ze sociální předurčenosti. Historickým předchůdcem dobrodružné prózy je středověký rytířský román. Pojem western zahrnuje příběhy z prostředí amerického západu a severu 2. poloviny 19. století, které jsou neodmyslitelně spjaty s pionýrským osidlováním Severní Ameriky, bojem domorodých indiánů a bílých kolonizátorů, s drsným světem zlatokopů na Aljašce. V americkém písemnictví se western utvářel během 19. století, kdy svět na divokém Středozápadě mistrně zobrazili klasici James Fenimore Cooper, Jack London aj. Z jejich povídek a románů těžilo mnoho druhořadých autorů, přejímali fabulační postupy a motivy a svými napodobeninami tento žánr umělecky znehodnocovali. Na přelomu 19. a 20. století vznikla nová varianta westernu, jehož hlavním hrdinou je honák dobytka na odlehlém ranči, tzv. kovbojka. Do dobrodružné prózy však lze dnes zařadit též detektivku, fantasy a sci-fi literaturu. Dobrodružnou prózu totiž můžeme tematicky členit na mnoho žánrových variant. Rozlišujeme např. román dobrodružný, mořský, pirátský, špionážní, kriminální a detektivní, dále robinsonády, indiánky, mayovky a kovbojky. Kovbojky u nás dosáhly největšího rozkvětu ve 30. letech minulého století. Z knižní produkce zcela vytlačily gangsterské příběhy (kliftonky a buffalobilky). Velice oblíbené v meziválečném období byly mezi mládeží Romány do kapsy, tzv. Rodokaps, a Rozruch. Ty se však soustředily na komerční brakovou produkci. 31

Nedostatek původní dobrodružné prózy pro děti byl často nahrazován tzv. chlapeckými romány se skautskou nebo prázdninovou tematikou. Po roce 1948 byla dobrodružná literatura pro mládež oficiálně zatracována a nahrazována sovětskou prózou s válečnými náměty. Na počátku 90. let 20. století začalo na kontinuitu prvorepublikové tradice westernových příběhů navazovat, podobně jako na tradici dívčích románků, nakladatelství Iva Železného ad. Jen v letech 1992-1993 vyšlo v jeho rodokapsové Knihovničce westernů na sedmdesát sešitových románů. V 90. letech hojně vycházelo i mnoho umělecky hodnotnějších děl populární dobrodružné literatury pro mládež, a to nejen světová klasika, ale i knihy autorů domácích. Vedle povídek a románů R. Kiplinga, E. Thompsona-Setona, J. Verna, K. Maye, byly na knižních pultech vidět knížky pražského nakladatelství Leprez, které ve speciální edici Knihy táborového ohně vydávalo desítky titulů přinášející romantický svět klukovských prázdninových dobrodružství, skautských oddílů, táborových a vodáckých putování. Mnohé z autorů těchto knih bychom v čítankách nenašli (J. J. Fišer, H. Janovský, F. Lev, J. Hogan, J. Svojše).23 Tento typ oddechové četby mládeže reprezentují díla značně nevyrovnaných uměleckých kvalit. Z tvůrců oblíbené dobrodružné prózy 30. a 40. let 20. stol. se tu vedle Jaroslava Nováka, jehož skautské příběhy představovaly literární standard, ocitl i autor vysloveně brakového čtiva Miloš Kosina (Poklady dobrodruhů). Ze soudobých, žánrově a typově s nimi spřízněných spisovatelů si v této edici drží umělecké renomé Miloš Zapletal a Svatopluk Hrnčíř. Miloš Zapletal svojí naukovou, eticko-výchovnou a návodnou intencí navazuje na dílo Jaroslava Foglara. Jeho zobrazení moderního světa je však autentičtější a setkáváme se také s důrazem kladeným na ekologii. Dílo Jaroslava Foglara je do značné míry rozporuplné. Foglar vstoupil do literatury pro děti a mládež ve 30. letech 20. století knížkou Přístav volá. V následujících letech vydává celou řadu knih, dnes již považovaných za klasické: Chata v jezerní kotlině, Boj o první místo, Hoši od Bobří řeky, která byla čtenářsky nejúspěšnější knihou, Pod junáckou vlajkou, Záhada hlavolamu aj. Ideálem

23

Toman, Jaroslav: Trivialita a kýč v dětské literatuře pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM, 2000. 20 s. ISBN 80-7204-140-1. Dobrodružná chlapecká próza ze skautského prostředí, s. 10.

32

Foglarových knih je čestný, slušný a morálně čistý chlapec, který dovede klást vysoké cíle a směřovat k nim i za cenu osobního odříkání. Do knih Jaroslava Foglara, který působil jako pedagog, se často zřetelně promítl mravněvýchovný a návodný záměr. Sám Foglar ovšem svoje poněkud moralizující pojetí svých děl neskrýval a vyšší umělecké cíle si nekladl. Po roce 1948 i v období normalizace byl z ideologických i uměleckých důvodů tvrdě odsuzován marxistickou kritikou, teprve v 90. letech dochází k rehabilitaci Foglarova literárního odkazu. Romány Jaroslava Foglara (Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu, comicsový seriál Rychlé šípy aj.) se staly navzdory literáněkritickým výhradám téměř kultovní záležitostí. Když v roce 1998 vyšel v nakladatelství Olympia soubor všech částí Rychlích šípů, jak je postupně vytvářeli kreslíři Jan Fischer, Václav Junek, Bohumír Čermák, Marko Čermák, neodradila Foglarovy příznivce ani vysoká cena publikace. Rychlé šípy reprezentují podle Svatavy Urbanové24 comicsový model, který odpovídá potřebě čtenáře prožívat stále totéž. Nezáleží v něm na originalitě, ale na prezentaci atraktivních postav. Knížky Jaroslava Foglara jsou díky jeho osobním prožitkům a zkušenostem, spolu s dokonalým poznáním dětské mentality, přínosem pro dětského čtenáře, který si zejména v období dospívání žádá tento typ dobrodružné literatury, ve které naplňuje svoji touhu po kamarádství, dobrodružství, odhalování záhad a tajemství a také po identifikaci se vzorovými hrdiny, jejichž činy může napodobit ve svém reálném životě. „Právě na protikladných postojích k jeho tvorbě, vyjádřených zásadními rozpory mezi negativními soudy literárních kritiků a pozitivními reakcemi dětských čtenářů, se markantně projevilo nejednoznačné chápání a hodnocení triviální podoby tohoto žánru vůbec.“25 I když tedy můžeme mít k umělecké úrovni Foglarových knih jisté výhrady, nelze jim upřít významné postavení v odezvě u dospívajících čtenářů, protože vzácně korespondují s jejich psychickými a sociálními potřebami. A nejen knížky Jaroslava Foglara jsou pro mladé čtenáře přínosem. Vyhneme-li se skutečně brakovému čtivu, zjistíme, že kvalitní dobrodružná próza

24

Urbanová, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 163 s. ISBN 80-7198-379-9. Devadesátá léta v tvorbě a recepci literatury pro děti a mládež v Čechách, s. 48. 25 Toman, Jaroslav. Trivialita a kýč v dětské literatuře pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM, 2000. 20 s. ISBN 80-7204-140-1. Rozpornost literárního díla Jaroslava Foglara, s. 11.

33

může v dítěti rozvíjet představivost a fantazii, prostřednictvím dobrodružství ho seznamuje s neznámými reáliemi, přivádí ho k zájmovému čtenářství, protože se může stát spojnicí mezi méně náročnou a náročnější literaturou. Tytéž závěry lze uvést též v souvislosti s prózou s dívčí hrdinkou.

34

5. Znaky triviální literatury Dosud jsme hovořili o velmi bohaté knižní produkci pro náctileté v 90. letech 20. století. Nyní by bylo vhodné ukázat si, jak se v masové produkci orientovat, podle čeho mezi knihami vybírat. A existuje vůbec nějaké měřítko k posouzení triviální literatury? V této kapitole se zaměříme na znaky triviální literatury. Navážeme na předchozí kapitoly věnované dobrodružnému románu a zvláště na prózu s dívčí hrdinou, protože autor triviální literatury se velice často obrací s nabídkou sentimentálního příběhu především k vstřícnějšímu dívčímu a ženskému publiku. S trivialitou se můžeme setkat jak v příběhové próze, tak i v poezii, zvláště v milostných nebo vlasteneckých básních.26 Obecně se dá říci, že literárním kýčem je takové dílo, které zneužívá čtenářovy potřeby citového vzrušení. Čtenář sahá po tomto druhu četby hlavně proto, aby v něm našel něco dramatického, napínavého a dojímavého. Jako látka se proto osvědčují životní situace, které prožíváme se silnou citovou účastí, např. láska, smrt, neštěstí, které samy o sobě budí citovou účast bez ohledu na umělecké zpracování. Mohli bychom také na tomto místě využít definici kýče Tomáše Kulky, která byla již zmíněna v první kapitole. Technika komerční literatury vychází z omezeného počtu strukturních prvků, tedy postav, prostředí, motivů, dějových sekvencí atd. Tyto prvky se v ní neustále opakují, kombinují a obměňují. Tak vzniká více či méně stejné schéma, které se projevuje ve všech rovinách triviální literatury. Jak bylo již řečeno, v 90. letech můžeme sledovat dvě linie dívčí četby27, v nichž se, přestože obě dělí přinejmenším padesát let mezi roky jejich vzniku, velice snadno dají hledat podobné rysy. Této skutečnosti využijeme při uvádění příkladů a pokusíme se tak obě linie, současný a prvorepublikový dívčí román, srovnat.

26

V posledním desetiletí je velice problematická poezie určená dětem. K trivialitě v poezii doporučuji studii: Toman, Jaroslav. Trivialita a kýč v dětské poezii. Ladění, 2000, č. 2, s. 5-8. Toman, Jaroslav. Velké trápení současné české poezie pro děti. In Současnost literatury pro děti a mládež II. Liberec 9. a 10. září 1997. Sborník příspěvků z konference o dětské literatuře. Kolektiv autorů. 1. vyd. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1998. s. 9-14. 27 Mluvili jsme o nich v kapitole Próza s dívčí hrdinkou, s. 23.

35

Velký význam má pro komerční literaturu titul knihy. Titul má upoutat pozornost, napovědět, o čem román nebo povídka vypráví. Má čtenáře přimět, aby si knihu koupil, proto musí být nápadný a pro recipienta lákavý. I titul literatury vysoké nám přináší nějakou informaci o knize, ale v konzumní literatuře je informativní role ještě více podtržena schematičností. Titul vesměs odkazuje na téma nebo hlavní motiv velmi průhledně (Věrka, hvězda stadionu, Tři na lásku, Jahodová láska či Stezka smrti, Zloděj koní, Rychlý Dave). Pro čtenáře je velice lehké odhadnout žánr vybrané knihy, což má pro zábavnou četbu velký význam. Její čtenáři se totiž na knižním trhu, v knihovnách apod. orientují dle žánrů. K titulu se úzce váže jméno autora. Autoři zábavné literatury si často volí jména, která se hodí k tomu typu literatury, který sami píší. Autorské jméno se stává součástí titulu a napomáhá čtenáři odhalit i žánr knihy (G. F. Berner, H. C. Nagel, Ch. P. Whitte).28 V kompozičním schématu plní v tomto typu literatury důležitou úlohu i názvy jednotlivých kapitol, tzv. mezitituly, jenž předznamenávají další průběh děje. V názvech kapitol je skryta dějová osnova celého románu (např. Kapitola 1. Jobova zvěst, 2. Nový domov, 3. Škola základ života, 5. Starosti, 7. Vysvědčení je kus papíru, 8. Zjev na nádraží, 12. Já jsem Eva!, 16. Soutěž v tanci, 21. Sex je náš, 23. Miss Skalák, 25. Jediný blíženec na světě, 27. Moře vzpomínek).29 Dějová osnova je odhalena také v prvorepublikových dívčích románcích (např. Manča má starosti, Terciánky s čertem v těle, Manča zděsí maminku, Tonča je hloupá, Přijede teta, Luďa chce k filmu, Manča nechce tetu ani vidět, Setkání s tetou, Luďa dělá pokání, Mančina maminka, Tohle není naše Tonča, Mančino srdce, Nová společnost, Manča je šťastná).30 Autor s kapitolami pracuje tak, že vybere z kapitoly nejdůležitější, vrcholné body, které by měly ve čtenáři vzbudit zvědavost a napětí. Triviální literatura klade velký důraz na dějovou složku. Epično se tak stává hlavním rysem komerční literatury. Děj románu dobrodružného, sentimentálního i kriminálního se rozvíjí v nápadných kontrastech dobra a zla, odměn a trestů, podřízenosti a moci. Při kompozici se autor vyhýbá komplikacím. Většinou je děj

28

Sirovátka, Oldřich. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 95 s. ISBN 80-202-0122-X. Technika konzumní literatury, s. 49. 29 Vybrané kapitoly z knihy Lanczové, Lenky. Znamení blíženců. 1. vyd. Praha: Erika, 1994. 286 s. ISBN 80-85612-57-7. 30 Vybrané kapitoly z knihy Marešové, Evy. Terciánky s čertem v těle. 1. vyd. Praha: Atos, 1991. 160 s. ISBN 80-900356-0-4.

36

jedné dějové linie, epické úseky jsou řazeny lineárně podle časového průběhu děje, který tak můžeme v hrubých rysech předvídat. Pravda a spravedlnost zvítězí, zlo je potrestáno, poctivost a věrnost odměněna. Můžeme se setkat i s paralelním rozvíjením děje, pokud sledujeme osud stejně významných postav. Autor nezapomíná děj vyvažovat rádoby úvahovými pasážemi o lásce a nenávisti, životě a smrti. Bohužel to, jakým způsobem postavy románů odhalují své nitro, působí nevěrohodně a pateticky. Většina dívčích románků, současných (ukázka A) i prvorepublikových (ukázka B), končí mudrováním hrdinky o jejím dalším osudu: A „Život jde dál, čeká mě nový školní rok, kdy se snad přestanu schovávat a rozhodnu se, jak dál. Musím. Bude to fajn. S Katkou, Klárou, Dušanem, střelenou ségrou, divokými dvojčaty, nesamostatnou mamkou a přísným tátou. To všechno je domov. Rodiče, sourozenci, tenhle byt, tahle postel, tohle město. Domov je bezpečí. Jistota, i když u nás poněkud rušná. Doma jsem tam, kde mě mají rádi, kde mám přátele. A dnes je úplně jedno, 31 jestli to jsou Moravské Budějovice, Bakov, nebo Cařihrad.“ B „Jirka si vedl svoji mladou ženu a kvarta šla kolem nich jako čestná stráž. Slunce se usmálo a usmíval se sám život. Věrka to cítila, Věrka to věděla, a proto, když stanula zase před chrámem v plném slunci, zašeptala vroucně: „Život je krásný, mládí je krásné, budoucnost je krásná. Chci vyrůst rovně, abych byla života hodna. Chci vždy a za všech okolností splnit svůj úkol!“ Naše Věrka! A již jsem jednou řekla: Myslíte, že jen naše Věrka? Takových Věrek 32 je!“

Pro tuto literaturu je typické, že se postavy pohybují v samých kontrastech a hyperbolách. Postavy v kýčovitém románu jsou stereotypní, mluvíme též o černobílosti postav. Ve jménu naplnění lásky a spravedlnosti jsou rozděleny na kladné (hrdinka a postavy pomocné) a záporné (lásce, právu a spravedlnosti bránící). Proti hrdinovi, který je zcela dokonalý, stojí rival, jenž je jeho přesným opakem. Vlastnosti jsou vehnány do extrému

a nadsázky. A tak se krásná, inteligentní

a ušlechtilá dívka musí své štěstí obhájit proti sobecké, ješitné, vypočítavé a marnivé sokyni. Každá postava i epizoda má svůj protějšek s opačnými vlastnostmi: C „To je ta budoucí profesorka?“ zajímalo ho. Vida, sestřičky si všiml jako první! I přes celou cvičnou louku!

31

Lanczová, Lenka. Znamení blíženců. 1.vyd. Praha: Erika, 1994. 286 s. ISBN 80-85612-57-7. s. 286. Marešová, Eva. Věrka vede kvartu. 1. vyd. Praha: Atos, 1991. 139 s. ISBN 80-900356-2-0. s. 138-139. 32

37

„No,“ ušklíbla jsem se a zkoumavě pozorovala jeho výraz. Jarča je nejen nejhezčí, ale i ženštější, plnější, urostlejší, vtipnější, pohotovější, zkrátka samé superlativy.“ Pěkná, co? Líbí se ti?“ zeptala jsem se sevřeným hrdlem. „Ujde,“ souhlasil. „Jste si dost podobný… Ale ona je jinej typ. Hodně sexy… Dost na kluky, co?“ „To se pozná?“ „Říkám ti, každej vyzařuje kolem sebe image, chápeš. Mně se víc líbí to tvoje. Nezkažený, čistý, nejistý… Abys věděla, jsi hezčí než ona o padesát 33 procent. Nechápu ty tvoje mindráky, Evo.“

Velkou roli hraje též prostředí. Ve většině případů se děj odehrává v cizokrajném a jiném ovzduší, než ve kterém sami čtenáři žijí. Na kontrastu domácího prostředí s prostředím exotickým jsou postaveny různé druhy dobrodružného románu; námořnické, pirátské a cestovatelské romány, robinsonády, příběhy indiánské a z Divokého západu. Pokud jde o červenou knihovnu, ta si libuje v exkluzivním společenském prostředí evropských šlechtických sídel, lázeňských středisek, městských paláců, na romanticky zobrazeném venkově nebo v exotických krajích.34 Autoři, kteří zasazují své příběhy do běžného světa, v němž žijí i čtenáři, věnují také prostředí značnou pozornost. Děj se odehrává v období prázdnin, dovolených, v cizině nebo na romantických samotách. Tyto románky líčí svět krásné lži. Často bývá triviální četba přirovnávána k moderní pohádce pro dospělé, chceme-li pro dospívající. Hrdina pohádkového příběhu také po mnoha útrapách a překonaných nesnází dojde životního štěstí, získá princeznu a království k tomu. V triviálních románech jsou často konflikty již předem vyřešeny. Všechny rušivé elementy jsou předem vyloučeny. Děj neúprosně směřuje ke šťastnému konci. Zábavná literatura je orientována na závěr. Konec má totiž mimořádnou váhu. Happy end je pro jistý druh kýče nezbytný. Na konci dívčího románku se před hrdinkou otevírá nadějná budoucnost, pohodlný život po boku svého vysněného prince. Stejně tak hrdina westernu zabije svého zákeřného nepřítele, rozpráší tlupu zlodějů dobytka a k tomu dostane dceru zámožného rančera. V kriminálním románu detektiv unikne všem nástrahám a zločince dopadne. Čtenář tedy vlastně už na

33

Lanczová, Lenka. Znamení blíženců. 1.vyd. Praha: Erika, 1994. 286 s. ISBN 80-85612-57-7. s. 263-264. 34 Ve 30. letech 20. století byly mezi čtenáři oblíbené filmové románky, v nichž se hrdinové pohybovali mezi herci v přepychovém a exotickém ovzduší filmových ateliérů. V meziválečném období se vyvinul též zvláštní odstín společenského a ženského románu, tzv. lázeňský románek, který se odehrával v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Luhačovicích, Tatrách apod. Oblíbené byly i romány z prostředí Valašska či z přímořských letovisek.

38

začátku ví, jaký bude mít kniha konec, ale je pro něho potěšení sledovat dějové peripetie hrdiny. Konzumní literatura žije z úspěchu u čtenářů, proto jim vychází co možná nejvíce vstříc a podle toho volí i vypravěčský styl, srozumitelný, přístupný širokému okruhu čtenářů. Jazyk kýče musí být jasný a dostatečně jednoduchý. Styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Autoři volí vnějškově expresivní jazykový styl, vyznačující se nadužíváním zdrobnělin a klišé v přímých charakteristikách postav a popisech jejich emocionálních stavů. Emocionální stavy jsou zpravidla přímo pojmenovány. Nic není ponecháno fantazii. Dialogy a monology nejsou stěžejní, obraz, který si o postavách uděláme, je většinou zprostředkovaný. Autoři si mohou také vypomáhat prostředky knižního a archaického jazyka, protože se snaží získat „punc knižní vznešenosti jako spolehlivého rysu uměleckosti.“35 Snaží se napodobovat v minulosti osvědčené poetické prostředky. Umělecky hodnotná literatura je oproti triviální literatuře naopak originální, nesnadno pochopitelná, problémová, vyvolává otázky a pochybnosti, připouští na rozdíl od kýče různost interpretací. Oslovuje především zainteresované čtenáře, odráží se v ní umělecký a literární vkus doby.

35

Lederbuchová, Ladislava. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. Heslo: Kýč, s. 165.

39

5.1 Moderní kýč Triviální literatura staví na žánrech, ty jsou pro ni závažnější než literární vývoj. To ale neznamená, že konzumní literatura a její žánry se nevyvíjejí. Tento vývoj je ale pozvolný a nelze jej srovnávat s rychlými procesy v literatuře vysoké. Současná triviální literatura, jak jsme z ukázek v předchozí kapitole mohli vidět, je trochu jiná, a tak vše, co bylo dosud řečeno, platí pro moderní kýč jen částečně. Pro moderní kýč není např. happy end nezbytný. Rušivé elementy jsou v příběhu povoleny, pokud nezpochybňují základní předpoklady snažení a bytí postav. V této rovině musí kýč působit povzbudivě. Jak je vidět v ukázce36 hlavní hrdinka nemusí být ideální ve všech směrech, přesto ale má vlastnost, kterou vyniká nad ostatními, a proto v souboji se sokyní vyhrává. Moderní kýč se liší vnitřní i vnější charakteristikou postav, které ve svých proměnách potvrzují svou závislost na dobovém, často momentálním módním trendu. Dobře je to patrné u tzv. studentského románku, který byl v meziválečném období moderní verzí klasického románu pro služky, od něhož se však lišil zaměřením hlavní hrdinky. V příběhu najednou vystupuje dívka nápadně odmítající osud románových hrdinek, věnuje se aktivně sportu, je výbornou studentkou, která si demonstrativně vytkla životní cíl mimo manželství, k tomu je obdařena i netradičními, neženskými vlastnostmi (okázale pohrdá zamilovaností). Poetické schéma je ale silnější než hrdinka, nakonec i ona pozná své místo po boku ideálního muže. Triviální literatura určená dětem a mládeži jako nedílná součást masové kultury je provázena také dalšími masmédii. Velké rozšíření kýče můžeme pozorovat v masmédiích, zejména v televizi. Televize se proti kritickým výtkám útočící na kvalitu vysílání brání tím, že vysílá to, co si diváci sami přejí. Ve skutečnosti rozhodují reklamní společnosti, co a v jaké formě se bude vysílat. Televize si je velmi dobře vědoma svého vlivu na formování vkusu diváka. A je pro ni mnohem pohodlnější a výhodnější vytvořit si diváka s průměrným vkusem.37 Je dána přednost zákonům trhu a společnost si vychovává pasivního konzumenta, jehož výchova spočívá v neustálém sycení dítěte pokleslou zábavou.

36

Ukázka C, s. 36-37. Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část čtvrtá: Post scriptum, s. 222–231. 37

40

Proto jsme dnes svědky skutečnosti, že komerční televize bohatě nahradila potřebu, kterou dříve zajišťovala červená knihovna a romány pro služky. Sledování seriálu je pro příjemce (tedy i pro děti) pohodlnější, a proto se moderní pokleslá literatura obrací ke vzdělanějším vrstvám, neboť „tradiční konzument škváru již vůbec nemá potřebu číst.“38 Současná oddechová beletrie využívá motivů lidové literatury, ale nakládá s nimi velice rafinovaně. S naivitou se setkáváme pouze výjimečně. Dnes se již nehovoří o kýči, ale spíše o knize na dovolenou. „Moderní román na dovolenou je často řemeslně bezchybný a vykazuje i jisté literární kvality, má však svoje pravidla, které jsou jen určitou obměnou či rozvedením pravidel románů pro služky pro vzdělanějšího čtenáře.“39 Lidovému publiku tedy dnes stačí televizní seriály, a tak se cílovou skupinou pro vydavatele tzv. supermarketových románů či knih na dovolenou staly střední vrstvy. Pojmem supermarketový román, který se často stává bestsellerem a bývá často čten i inteligentními čtenáři, je dnes označován moderní kýč. Moderní verze literárního kýče funguje podobně jako populární románky z přelomu století, avšak nelze ji tak snadno charakterizovat tematicky. V základu zůstávají jejich rysy stejné. I v tzv. oddechové četbě se setkáváme s jistou šablonovitostí. Vyprávění obvykle těsně sleduje děj. Retrospektivní vyprávění se vyskytují jen zřídkakdy, a pokud se vyskytují, jsou zpravidla přímo spojeny s akcí. Ve všech rozhodujících zákrutech děje je omezený počet možností dalšího vývoje a čtenáři je zpravidla napovězeno, co bude dál. Možná ne hned (i v triviálních románech musí být napětí), nakonec vše skončí tak, jak skončit má. Jedno však má moderní kýč s červenou knihovnou společné. Žádný kýč neumožňuje různé výklady, nesetkáme se s ironií nebo s jinou z forem pochybností. Kdybychom tento typ literatury interpretovali jako ironii nebo jako parodii, přestal by být kýčem. V současné době dochází ke sbližování, vzájemnému ovlivňování a prolínání tvůrčích postupů tzv. vysoké a nízké, umělecké, triviální i brakové tvorby. Tedy konzumní četba, i když se v řadě případů pohybuje na hranici triviality, může zdařile předstírat umělecké kvality.

38

Kulka, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. Část třetí: Kýč a umělecké žánry, s. 129. 39 Viz poznámka 38, s. 130.

41

Dítě čte to, co se mu dostane do ruky. Dospělý čtenář si už knihu vybírá podle zkušeností, zálib, dobrého či špatného vkusu. Jaroslav Toman40 proto poukazuje na nebezpečí devalvace dětského ještě nevyhraněného čtenářského vkusu a fixace na jednostranně zaměřenou žánrovou a hodnotovou orientaci. Výběr knih v dětství ovlivňuje také výběr knih v budoucnu dospělým čtenářem. Na závěr si dovolíme udělat malou poznámku. Ukázali jsme, že triviální literatura staršího i novějšího data je veskrze založena na stejných principech, a proto můžeme připustit, že moderní kýč se vlastně liší jen nepatrně. Velkou změnu spatřujeme tedy ne v rovině umělecké, ale etické. Dříve hrdinka něco získala, dnes ztrácí. Dříve byl děj završen sňatkem. Dnes je završen rozchodem s první platonickou láskou a posléze spočinutí v náruči, z pohledu hrdinky, „pravého“ muže. Celý akt je navíc umocněn konstatováním dívky, že toho prvního vlastně nemilovala: „Já jsem se zamilovala do jiného Viktora. Zidealizovala jsem si ho v duchu do takové podoby, aby mi naprosto vyhovoval. Ale on takový není ani zdaleka. Nemiluju ho a nikdy jsem ho nemilovala. Říkejme tomu zakoukání.“ „Najednou si uvědomila, že má před sebou přehlídku všech vlastností, které přiřkla svému vysněnému a neexistujícímu Viktorovi. Nechtělo se jí věřit, že tak dlouho kolem Jakuba chodila a nevšimla si, že dokonale ztělesňuje její ideál muže. Ano, muže, protože Jakub nebyl nedospělý klučina jako většina 41 Adéliných vrstevníků, ale dospělý a vyzrálý muž.“

Jakkoli nám tedy mohou prvorepublikové románky vyznívat hloupě, s oslavou promiskuity se v nich nesetkáme. Přinejmenším smutné je to, že si soudobá hrdinka ani čtenářka neuvědomuje, co dělá život opravdu kvalitní.

40

Toman, Jaroslav. Trivialita a kýč v dětské literatuře pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM 2000. 20 s. ISBN 80-7204-140-1. Trivialita a kýč v soudobém kritickém myšlení o dětské literatuře, s. 19. 41 Herzová, Eva. V hlavní roli láska. 1. vyd. Praha: Petra, 2000. 127 s. ISBN 80-85984-81-4. s. 100-101.

42

Závěr V této práci jsme se pokusili ukázat, s jakými těžkostmi se literatura pro děti a mládež potýkala v 90. letech 20. století. Zaměřili jsme se zvláště na problematickou oblast literatury, na literaturu triviální. Než jsme shrnuli znaky triviální literatury, vyložili jsme jednotlivé pojmy spjaté s touto oblastí. Nejprve jsme se věnovali velice kontroverznímu pojmu, jakým je kýč. Kýč není záležitostí moderní, ale existoval již mnohem dříve, protože parazitoval na umění, které je staré jako lidstvo samo. I když kýč jako pojem je nám známý až od 70. let 19. století. V dnešní době je však tato problematika více než aktuální, neboť se kýč šíří rychleji a vytrvaleji a zasahuje do mnoha oblastí. Pro definici kýče jsme zvolili knihu Tomáše Kulky, jehož definice vychází ze tří podmínek, které jsou pro kýč nezbytné. 1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné anebo které mají jasný emocionální náboj. 2. Tyto objekty nebo témata musí být okamžitě identifikovatelné. 3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Tato definice vymezuje kýč jako fenomén, tudíž nelze kýč ztotožňovat se špatným uměním. Po vyložení pojmů nutných k interpretaci stavu literatury 90. let, jsme upozornili na pestrost vydavatelské činnosti věnující se dětským a dospívajícím čtenářům v tomto období. Našemu hodnocení samozřejmě chyběl dostatečný časový odstup. Musíme připustit, že naše stanovisko mohlo být do jisté míry subjektivní, přesto zatím lze na polistopadovou éru literatury, a nejen na tu dětskou, pohlížet jako na období chaosu, na období, kdy se nám do rukou dostává literatura dříve ideologicky potíraná a také literatura západní. Tento vývoj byl po dlouhých letech izolace přirozený i žádoucí. Stejně tak přirozená byla skutečnost, že spolu s kvalitními knížkami přicházely na náš knižní trh i méně kvalitní či brakové knihy. Každá společnost se samozřejmě s triviální literaturou potýkala jinak. Pouze v naší zemi (a v dalších státech postižených komunistickým režimem) se ale pokusili vymýtit kýč uměle. Vše, co by jen zavánělo trivialitou, bylo potlačeno, zakázáno. Proto u nás vyznívala otázka co s triviální literaturou mnohem naléhavěji teprve v 90. letech. S pádem cenzury a nastolením demokratického systému mohlo být vydáváno skutečně cokoli. Bylo pouze na autorech a vydavatelích, co dětem nabídnou. 43

Nedospěli jsme k závěru, že by opětovné vydávání prvorepublikových dívčích románků či rodokapsů mohlo mladé čtenáře nějak poškodit. Ovšem estetická funkce byla potlačena na úkor funkce zábavné a relaxační. Psát protesty proti tomuto druhu četby nemělo z mého pohledu v 90. letech smysl, protože např. dívky dříve či později došly k názoru, že se jedná o knihy sentimentální, které nemají s jejich současným životem nic společného. Proti čemu bylo a je nutné se ohradit, je soudobá braková literatura. Próza, která je sice aktuální, ale pro děti a dospívající nevhodná, pokřivující přirozený pohled na svět. Kniha může, ba přímo musí odrážet skutečný svět. Autoři by měli ve svých knihách psát o společenských problémech, ale vždy to, jak napsal již v roce 1941 literární kritik Bedřich Fučík, musí být kniha naděje.42 Dětem nesmí být problematika násilí, sexu, drog atd. podávána vulgárním způsobem, jak tomu můžeme být v některých knihách nejen po revoluci svědky. Jak ovlivnit to, co dítě čte? Zábavná knižní produkce komerčně zacílená má v současné četbě dětí a mládeže své přirozené místo. Důležité však je, aby zastoupení tohoto druhu literatury bylo ve čtenářských aktivitách přiměřené a aby děti byly směřovány k literatuře hodnotnější a umělecky kvalitnější. Při sbírání materiálů k této práci jsme byli nejednou nepříjemně překvapeni, co všechno se může dostat do ruky dětem v dětských veřejných knihovnách. S výběrem kvalitní knihy, která má nemalý vliv na rozvoj a kultivaci osobnosti dítěte, by dětem měli pomoci dobře informovaní rodiče a knihovníci. K tomu je však zapotřebí, aby se dospělí mohli ve volbě knihy opřít o vhodný odborný časopis. Dětem bychom neměli některé knihy zakazovat nebo jim jen vnucovat ty, které jsou řazeny do tzv. povinné četby. Nutná je totiž pozvolná proměna celé společnosti. Ano, uvědomujeme si, že radikální změna není možná, že žijeme ve velmi uspěchaném světě, v němž na morálku a hodnoty není čas. Ale pokud nebudeme věnovat dětem a dětským knížkám dostatek prostoru, jak v odborných časopisech, tak na stránkách deníků určených široké veřejnosti, nedivme se, že to v následujících desetiletích půjde s dětskou literaturou spíše „s kopce“ a že většina dětí, které vyrůstaly na počátku nového tisíciletí, postaví svůj život na nesprávných hodnotách.

42

Fučík, Bedřich. O knihu pro mládež. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1941. 30 s.

44

Literatura kýče z našich životů nikdy zcela nevymizí. Tento problém se objevuje téměř periodicky, a proto svoji práci zakončím slovy Bedřicha Fučíka, které jsou po více jak šedesáti letech stále aktuální: „Dalo by se vytknout ještě mnoho dalších znaků řádně ustavené knihy pro mládež a vždy bychom došli k tomu, že dětská kniha musí být „knihou naděje“ jako je pro „miliony otců a matek a dětí příběh o štěstí v neštěstí, o otcovské blízkosti Boží ve chvíli nejvyšší opuštěnosti“ – kniha o Robinsonovi, a že tato kniha může vyjít jen a jen z rukou básníka, z rukou Erbenových, Němcové, Sládka, Baara, Krásnohorské, Dehmela, Vernea, ď Amicise, Stevensona atd. Avšak převážná většina knih pro děti, jak vycházejí v dnešní době, je psána nebásníky a má všechny znaky životní i umělecké zápornosti. Jejich děje jsou 43

prostoduché popisy, které studí svou nuzotou.“

Náš pohled na literaturu 90. let byl skutečně pohledem z ptačí perspektivy. Pokusili jsme se alespoň trochu prózu pro děti roztřídit a vyzdvihnout ty žánry, které byly v 90. letech čtenáři nejvíce žádány, ať už šlo o pohádky, pověsti, prózu s dětským hrdinou, prózu s dívčí hrdinkou, či dobrodružný román. Je však ještě mnoho oblastí, kterých bychom se mohli v práci dotknout. Velmi zajímavé by bylo rozvést problematiku poezie pro děti, která se též potýkala (a potýká) s nemalými obtížemi. Potřebná by byla také práce věnující se ilustrování dětské knihy.

43

Fučík, Bedřich. O knihu pro mládež. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1941, s. 13-14.

45

Resumé Česká literatura pro děti a mládež se potýkala v 90. letech 20. století s nemalými těžkostmi. Ve velkém množství se k dětským čtenářům dostávala triviální a braková literatura, která nebyla šířena jen díky přejímání cizích vzorů, ale stala se též předmětem mnoha reedic prvorepublikových knih. Pro dobré zhodnocení triviální literatury je nutné zaměřit se na pojem kýč, který je pojmem velmi kontroverzním, a na shrnutí znaků triviální literatury. Definicí kýče se zabývá Tomáš Kulka, který ji rozvádí do tří podmínek, jež jsou pro kýč nezbytné. 1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné anebo které mají jasný emocionální náboj. 2. Tyto objekty nebo témata musí být okamžitě identifikovatelné. 3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Tato definice vymezuje kýč jako fenomén, tudíž nelze kýč ztotožňovat se špatným uměním. V 90. letech byla nabídka vydavatelství věnující se dětským a dospívajícím čtenářům opravdu pestrá. S pádem cenzury a nastolením demokratického systému mohly být vydávány jak kvalitní, tak méně kvalitní či braková díla. Bylo pouze na autorech a vydavatelích, co dětem nabídnou. Tento vývoj byl po dlouhých letech izolace přirozený i žádoucí. Protože v době komunistického režimu byla triviální literatura uměle potlačována, vyznívala u nás otázka, co s triviální literaturou, mnohem naléhavěji teprve v 90. letech. Pro posouzení stavu literatury je třeba prózu pro děti a mládež roztřídit a vyzdvihnout žánry, které byly v 90. letech čtenáři nejvíce žádány, ať už šlo o pohádky, pověsti, prózu s dětským hrdinou, prózu s dívčí hrdinkou, či dobrodružný román, protože tyto žánry byly trivialitou nejvíce zasaženy. Opětovné vydávání prvorepublikových dívčích románků či rodokapsů v 90. letech nebylo největším problémem. Mnohem větším se zdá být soudobá triviální literatura. Kniha by totiž měla odrážet skutečný svět, a proto je nezbytné ohradit se proti próze, která je sice aktuální, ale pro děti a dospívající nevhodná, pokřivující přirozený pohled na svět. Autoři by měli ve svých knihách psát o společenských problémech, ale vždy to, jak napsal již v roce 1941 literární kritik Bedřich Fučík, musí být kniha naděje. Dětem nesmí být problematika násilí, sexu, drog atd.

46

podávána vulgárním způsobem, jak tomu můžeme být v některých knihách nejen po revoluci svědky. Zábavná knižní produkce komerčně zacílená má v současné četbě dětí a mládeže své přirozené místo. Důležité však je, aby zastoupení tohoto druhu literatury bylo ve čtenářských aktivitách přiměřené a aby děti byly směřovány k literatuře hodnotnější a umělecky kvalitnější. S výběrem kvalitní knihy, která má nemalý vliv na rozvoj a kultivaci osobnosti dítěte, by dětem měli pomoci dobře informovaní rodiče a knihovníci. K tomu je však zapotřebí, aby se dospělí mohli ve volbě knihy opřít o vhodný odborný časopis. Pohled na literaturu 90. let může být zatím pouze pohledem z ptačí perspektivy. Našemu hodnocení zatím chybí dostatečný časový odstup, a proto je do jisté míry subjektivní. Na polistopadovou éru literatury, a nejen na tu dětskou, pohlížet jako na období chaosu, na období, kdy se nám do rukou dostává literatury dříve ideologicky potíraná a také literatura západní. Je jen na nás, kterým knihám dáme přednost.

47

Summary In the 1990s, Czech literature for children and young adults faced significant problems. Young readers were offered a great quantity of trivial and trash literature, which was spread not only by means of adopting patterns of foreign literature, but also by reprints of various books written in 1920s and 1930s, during the era of the First Czechoslovak Republic. If we want to appreciate and evaluate trivial literature properly, we must first focus on the distinctive features of trivial literature and also on the term “kitsch,” which has an extremely controversial status. Tomáš Kulka deals with the term and defines three conditions that are necessary for kitsch: (1) It depicts objects or themes which are regarded as beautiful or clearly emotive; (2) these objects or themes have to be immediately recognizable; (3) kitsch does not nominally enrich the associations with the themes. This definition specifies kitsch as a phenomenon and therefore kitsch cannot be taken as bad art. In the 1990s the offer of children’s publishing houses was very rich. After the end of censorship and establishment of a democratic political system, literature of both good and bad quality as well as trash works could be published. It was only up to authors and publishers what they offered. After many years of isolation, this development was natural and desirable. Since trivial literature was artificially suppressed in the era of communism, the pressing question what to do with trivial literature was raised only as late as the 1990s. To understand the state of literature, it is necessary to classify the genres of prose for children and to emphasize those that were most in demand. The genres influenced by triviality are above all fairy tales, myths, young hero stories, young heroine stories, and adventure books. Our analysis leads us to the conclusion that republishing novels for girls and cheap “blood-and-thunder” novels was not the biggest problem of the 1990s, although we admit that their aesthetic function was suppressed in favour of entertainment or relaxation. The biggest problem was contemporary trivial literature. A book should reflect real views of the world, therefore it is necessary to protest against fiction which is contemporary but is also inappropriate for children and adolescents because it distorts the natural image of the world. In their books authors 48

should write about problems in society, but as the literary critic Bedřich Fučík puts it, it should always be a book of hope. The problems of violence, sex, drugs and others must not be served to children in a vulgar way, which we might see in some postrevolution books. We must acknowledge that commercially aimed entertainment book production has its natural position within children’s reading. It is, however, important that this kind of literature be reasonably supplied in reading activities and that children focus on literature of higher value and better artistic quality. Well informed parents and librarians should help with choosing a good book, which has a significant influence upon development and cultivation of a child’s personality. It is also necessary for adults to have an assistance of a good magazine on literature. A view of literature of the 1990s can now be general only. We must admit that we need more time to be able to evaluate it and that our opinions are now to some extent subjective. Therefore we can only look upon the era of post-revolution literature, and not only children’s literature, as an era of chaos, a period when we are getting literature which was previously ideologically suppressed as Western. It is up to us, the readers, which books we prefer.

49

Použitá literatura Primární: DRIJVEROVÁ, Martina. Zajíc a sovy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990. 63 s. ISBN 80-00-00013-X. DRIJVEROVÁ, Martina. Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. 134 s. ISBN 80-00-00614-6. HERZOVÁ, Eva. V hlavní roli láska. 1. vyd. Praha: Petra, 2000. 127 s. ISBN 80-85984-81-4. LANCZOVÁ, Lenka. Znamení blíženců. 1.vyd. Praha: Erika, 1994. 286 s. ISBN 80-85612-57-7. MAREŠOVÁ, Eva. Věrka vede kvartu. 1. vyd. Praha: Atos, 1991. 139 s. ISBN 80-900356-2-0. PROCHÁZKOVÁ, Iva. Soví zpěv. 1. vyd. Praha: Amulet, 1999. 173 s. ISBN 80-86299-04-X. PROCHÁZKOVÁ, Iva. Karolína. Stručný životopis šestnáctileté. 1. vyd. Praha: Albatros, 1999. 140 s. ISBN 80-00-00697-9.

Sekundární: ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 417 s. ISBN 80-205-0472-9. Z ital. originálu Apocalittici e integrati vydaného nakl. Bompiani, Milán 1964, přeložil Zdeněk Frýbort. ČAPEK, Karel. Marsyas čili na okraj literatury. 3. vyd. Praha: František Borový, 1948. 265 s. FUČÍK, Bedřich. O knihu pro mládež. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1941. 30 s. KULKA, Tomáš. Umění a kýč. 2. roz. vyd. Praha: Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H & H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 80-7106-308-8. 50

MOCNÁ, Dagmar. Červená knihovna. 1. vyd. Praha: Paseka, 1996. 240 s. ISBN 80-7185-075-6. POLÁČEK, Jiří. Jak se dělá časopis. In Současnost literatury pro děti a mládež II. Liberec 9. a 10. září 1997. Sborník příspěvků z konference o dětské literatuře. Kolektiv autorů. 1. vyd. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1998. s. 61-63. POUROVÁ, Jitka. Výzkum současného stavu četby a příjmu literárních děl 14-18letými čtenáři se zaměřením na estetickou funkci. Čtenář, 1996, roč. 48, č. 7 –8, s. 256-262, č. 9, s. 324-327, č. 10, s. 370-372. SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 95 s. ISBN 80-202-0122-X. ŠUBRTOVÁ, Milena. Současnost v dětské literatuře. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec 26. a 27. června 1995. Edičně připravil Jiří Janáček a Eva Koudelková. 1. vyd. Liberec: Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, 1996. s. 17-25. TOMAN, Jaroslav: Dětské čtenářství a literární výchova. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM, 1999. 20 s. ISBN 80-7204-111-8. TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. 1. vyd. Brno: Akademické nakl. CERM, 2000. 20 s. ISBN 80-7204-140-1. URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 183 s. ISBN 80-7198-379-9. WEB Chesterton, G. K. Etika říše pohádek. Orthodoxie [online]. [cit. 2. března 2007]. Dostupné z: . Sieglová, Naděžda. Česká literatura pro děti a mládež na přelomu tisíciletí [online]. [cit. 9. září 2006]. Dostupné z: . Tolkien, J. R. R. O pohádkách [online]. [cit. 5. března 2007]. Dostupné z: .

51

52