Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky
PRINCIPY POETIZMU V BÁSNICKÝCH SBÍRKÁCH LACA NOVOMESKÉHO NEDEĽA A ROMBOID
Bakalářská diplomová práce
Autor: Jaroslava Smejkalová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.
Brno 2010
BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM SMEJKALOVÁ, Jaroslava. Principy poetizmu v básnických sbírkách Laca Novomeského Nedeľa a Romboid. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2010. s. Vedoucí diplomové práce Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.
ANOTACE Práce hledá principy poetizmu v básnických sbírkách Laca Novomeského Nedeľa a Romboid. V první kapitole jsou představeny charakteristické znaky poetistické poetiky. V následujících kapitolách metodou textové analýzy nacházíme tyto prvky v konkrétních Novomeského básních a srovnáváme je s texty předních poetistů. Snaţíme se také vypozorovat Novomeského uchopení poetizmu, tedy jak ve své rané tvorbě tvořivě zúročil Teigeho teorii (např. dualizmus konstruktivizmu a poetizmu). Cílem práce je dokázat, ţe Novomeský patří do poetistického kontextu.
ANNOTATION
The thesis looks for the principles of poetism in Laco Novomesky’s works Nedeľa and Romboid. In the first chapter the characteristics of poetism are introduced. In the rest of the chapters we find these features in Novomesky’s poetry by the method of text analysis, and compare them with the works of renown poetists. We also try to grasp Novomesky’s approach to poetism, i.e. how he used Teige’s theory (for example the dualism of contructivism and poetism) in his early work. The purpose of this thesis is to prove that Novomesky should be counted among the poetists.
2
KLÍČOVÁ SLOVA Poetizmus; konstruktivizmus; avantgarda; poezie; pásmo; Novomeský; Teige; Nezval; Seifert; Biebl.
KEYWORDS Poetism; constructivism; avant-garde; poetry; zone; Novomesky; Teige; Nezval; Seifert; Biebl.
3
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.
V Brně dne 26. 4. 2010
Jaroslava Smejkalová
4
OBSAH OBSAH ............................................................................................................... 5 ÚVOD ................................................................................................................. 6 1
OBECNÉ PRINCIPY POETIZMU ........................................................... 11 1.1 Poetizmus jako estetická koncepce NOVÉHO UMĚNÍ V NOVÉM SVĚTE .......................................................................................................... 11 1.2 Estetická východiska poetizmu, dualizmus konstruktivizmu a poetizmu ........................................................................................................ 15
2
1.3
Od proletářské literatury k poetizmu – vyhranění nového směru ...... 18
1.4
Poetistický způsob výstavby básnických děl ..................................... 21
OSOBNOST LACA NOVOMESKÉHO .................................................. 25 2.1
3
4
Zařazení L. Novomeského do československého literárního kontextu .. ............................................................................................................ 25
NEDEĽA ................................................................................................... 28 3.1
Nová krása poezie .............................................................................. 29
3.2
Charakteristické rysy Apollinairova Pásma v básni Nedeľa .............. 33
3.3
Veršová a tematická výstavba sbírky Nedeľa se zřetelem k poetizmu .. ............................................................................................................ 38
ROMBOID ................................................................................................ 41 4.1
Konstruktivizmus ............................................................................... 41
4.2
Linie a přímky jako architektonický prvek básně .............................. 45
4.2.1 Komparace Novomeského básně Slnce na vodách a básně Jaroslava Seiferta Staré bojiště s důrazem na jejich lineární výstavbu ..... 48 4.3
GEOMETRIZMUS A CHROMATIZMUS ....................................... 55
ZÁVĚR ............................................................................................................. 59 RESUMÉ .......................................................................................................... 62 BIBLIOGRAFIE ............................................................................................... 66
5
ÚVOD „Tá pieseň chlapca podobu sveta nezmenila. (...) Leţ predsa: pripíšte k jeho chvále, ţe miloval tak strašne, neskonale veci i vecičky sveta.“1
Laco Novomeský: Báseň (1927)
Jak jinak uvést tuto bakalářskou práci neţ verši. Hned na začátku své poetické cesty si v nich mladý, teprve 23-letý básník a novinář, Laco Novomeský uvědomuje bezmocnost poezie v tak málo poetické realitě. Navzdory tomuto pesimistickému výhledu a hlubokému průniku do rozporů mezi uměním a společností, které se začaly rýsovat po první světové válce, se nevzdal básnické tvorby. Rozhodl se hledat krásu a navíc z věcí a věciček tohoto světa sám tvořit novou krásu poezie.2 Ve svých teoretických estetických studiích totiţ zdůrazňoval, ţe „poézii nejde o nič iného ako o krásno“3. Konstrukce svých básní v rozpětí celé své tvorby spojoval idejí krásna. Ars poetica je mu nedělí, svátkem, lyrickým ozvláštněním jeho novinářské činnosti.
1
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforrmačné centrum, 2005, s. 17. 2 Takto zní motto k debutové sbírce Nedeľa (1927): „Básnik z tých vecí veniec vije a tvorí novú krásu poézie.“ In : NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforrmačné centrum, 2005, s. 15. 3
NOVOMESKÝ, Laco. Manifesty a protesty : výber zo statí a príspevkov o kultúre a umení : 1924-1937. Bratislava: Epocha, 1970, s. 201.
6
Novomeský působil ve dvacátých a třicátých létech v podmínkách, kde pod vlivem evropského avantgardního pulzování vrcholil experiment, hledání a touha po novém. Byl v osobním kontaktu se členy hnutí Devětsil, se kterými ho spojovala levicová politická orientace. Z jeho poémy Vila Tereza (1963) se názorně dovídáme o inspirativní atmosféře meziválečného básnického hnutí s centrem v Praze, o vášnivých debatách, které trvaly aţ do rána. Novomeský nebyl v tomto literárním společenství jen formálním členem. Sám chtěl být moderním básníkem. Je nesporné, ţe Novomeského poezie ve svých tematických a tvárných sloţkách od začátku korespondovala s předními evropskými moderními básníky (Baudelairem, Rimbaudem, Apollinairem, Blokem, Majakovským, Jeseninem, Pasternakem). Právě podněty z francouzské moderní poezie absorboval prostřednictvím jejich poetistických modulací. Jako levicový intelektuál se inspiroval také proletářskou poezií, jejíţ charakter měl v tehdejších avantgardních hnutích přirozené místo svou vizí změny světa, zejména směrem k spravedlivějšímu společensko-politickému řádu. Naše hypotéza však zní, ţe nejhlubší impulsy pro básnickou hravost i pro experimentování mohl Novomeský získat zejména z poetismu. Tato myšlenka se opírá o argument literárních vědců Zdeňka Pešata a Květoslava Chvatíka. Do antologie Poetismus zařadili tři Novomeského básně ze sbírky Romboid a v doslovu vysvětlují proč: „Působení poetismu se však neomezuje jen na mladé nastupující české básníky. Jeho vliv začíná pronikat i na Slovensko, kde zasahuje hlavně vůdčího básníka mladé generace Laca Novomeského…“4 V předloţené práci proto pátráme po stopách poetizmu v básnických sbírkách Laca Novomeského Nedeľa (1927) a Romboid (1932). Období jejich vzniku koresponduje s léty aktivního působení poetizmu na české literární scéně a najdeme v nich exotiku, hravost, neotřelou práci s jazykem, nepokojného ducha doby, ale i nadčasové poselství. Novomeského poetika je neobyčejně dynamická. To umoţňuje širokou škálu interpretačních postupů a zároveň podněcuje k porovnání s tvorbou ji4
CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 377.
7
ných spisovatelů. Proto jsem si pro svou bakalářskou práci vybrala metodu textové analýzy zaloţenou na komparaci s konkrétními básněmi předních představitelů poetizmu. Pracujeme s texty Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Konstantína Biebla. Taktéţ Novomeského poezii vybraného období přímo konfrontujeme s estetickými kritérii poetizmu, která ve svých manifestech teoreticky formuloval Karel Teige. Snaţíme se postřehnout Novomeského tvořivé intence čerpající v poetizmu, způsoby, kterými teoretické podněty prakticky aplikuje ve své poetice. Estetickou relevanci tématu bakalářské práce a zvolené metody dokládá překladatel Novomeského veršů do češtiny Ludvik Kundera. V doslovu k souboru překladů Otevřené okna (1964) píše, ţe Novomeského básnické kvality a poetické postupy jsou srovnatelné s tvorbou výše jmenovaných poetistů: „Poezie Laca Novomeského má hned na první pohled přemnoho společného s poezií básníků českého Devětsilu. (…) se Seifertem „všechny krásy světa“ a později nejedna melodie, s Bieblem smysl pro zasunutý experiment a vůbec jazyková rozvernost, s Nezvalem okouzlení Paříţí i vzdušnost nejedné metafory…“5 Laca Novomeského zkrátka nemůţeme opomenout v kontextu českého poetismu, protoţe ho obohatil o originální vlastní poetiku: „Kdo se bude napříště obírat tímto nejčastějším ismem našeho umění, nebude uţ moci obejít Novomeského poezii, která – zcela po svém – vdechla do sebe opar, a víc neţ jen opar tohoto směru, tohoto – bezmála – světového názoru.“6 Práce je členěna na čtyři kapitoly. V první si připravíme teoretické podloţí a představíme poetizmus jako estetickou koncepci nového umění v poválečné společnosti, vytyčíme si obecné zásady poetizmu, které formuloval Karel Teige ve svých článcích a manifestech. K jejich lepšímu pochopení a interpretaci nám kromě samotných Teigeho statí dopomůţe studia Květoslava Chvatíka Teige a báseň a kniha znalce evropských avantgard Vratislava Effenbergera Realita a poesie.
5
KUNDERA, Ludvík. Doslov k českému překladu básní L. Novomeského Otevřené okna. In: NOVOMESKÝ, Laco. Otevřené okna. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 195. 6 Ibid., s. 197.
8
Následně popíšeme básnickou realizaci manifestů poetizmu v praxi, stručně nastíníme sloţitou problematiku vztahu proletářská literatura – poetizmus a pokusíme se vyjmenovat témata a nové postupy výstavby básnického textu, které poetisté vnesli do moderní české poezie. V tomto bodě se opíráme zejména o antologii poetizmu s názvem Poetismus, kterou sestavili a rozsáhlým doslovem doplnili Zdeněk Pešat a Květoslav Chvatík. V druhé kapitole okrajově zmíníme ţivotopisné údaje Laca Novomeského; jeho tvořivé působení zařadíme do československého literárního kontextu. Ve třetí kapitole se věnujeme tematické a veršové výstavbě sbírky Nedeľa. Na stejnojmenné básni Nedeľa se pokusíme představit charakteristické znaky pásma a dokázat tím vliv tvárných sloţek moderní polytematické poezie na ranou tvorbu Laca Novomeského. Za základní zdroje této části práce povaţujeme studie Z. Pešata Apollinairovo Pásmo a dvě fáze české polytematické poezie a P. Winczera Priame a nepriame Apollinairovské podnety v českej, slovenskej a poľskej poézii do roku 1945. V podkapitole o veršové výstavbě sbírky Nedeľa vycházíme převáţně z rozborů Nomeského poezie, které uskutečnil přední slovenský literární vědec Ján Zambor; k rozpoznání básnických prostředků nám slouţí poetické slovníky. Základní poetistické principy v sbírce Nedeľa jsme definovali a srovnávali s předními poetisty i na základě studie komparatistu Miloše Tomčík Laco Novomeský a česká poézia. Ve čtvrté kapitole se pozornost práce zaměří na konstruktivistický charakter sbírky Romboid. Analýzou konkrétních básní nastíníme jejich geometrický charakter. Porovnáme lineární výstavbu Novomeského básně Slunce na vodách a básně Jaroslava Seiferta Staré Bojiště V závěru kapitoly představíme Novomeského zacházení s barevností a geometrizmem, které se blíţí konstruktivistickému výtvarníkovi. Opět vycházíme z analýz Jána Zambora a podnětných studií Viktoru Kochola, které vyšly pod názvem Novomeský v súvislotiach. Principy konstruktivizmu ve sbírce
9
Romboid se zabýval i český literární vědec Miroslav Červenka ve studii Romboid a česká avantgarda. Nesmíme opomenout předního znalce díla Laca Novomeského Stanislava Šmatláka a jeho knihu Básnik Laco Novomeský a další podnětné studie shromáţděné ve sbornících z konferencí o Lacovi Novomeským: Laco Novomeský kultúrny politik, politik v kultúre (2006), Keď nevystačia slová: State o Lacovi Novomeskom (1964), V tenkej koţi básnika (2004). Rozsah práce sice neumoţňuje zmínit a odkázat na všechny uvedené zdroje přímo v textu, ale při psaní nám byly inspirační oporou. Bohatost literatury, která se věnuje ţivotu a tvorbě Laca Novomeského, a neutuchající zájem literární vědy o jeho dílo také dokazuje nadčasovou estetickou hodnotu jeho poezie.
10
1 OBECNÉ PRINCIPY POETIZMU „Poetizmus je jediný avantgardní, mezinárodně uznávaný um. směr českého původu, kterému dali název a programovou základnu v Praze v r. 1924 Karel Teige a Vítězslav Nezval. Tato koncepce umění byla reakcí na úzce vymezované proletářské umění a prosazovala se ve všech druzích umění.“7 Takto definuje poetizmus Slovník epoch, směrů a manifestů. Poetizmus byl svými tvůrci – díky soustavnému promýšlení funkce poezie (a umění vůbec) ve společnosti – koncipován jako úkol společenský, nikoli literární; avšak v ţádném období české literatury nebyla umělecká činnost natolik inspirovaná estetickou teorií, jako je tomu právě v poetizmu. Básnické konkretizaci Teigeho manifestů se ujali zejména Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a Konstantin Biebl, v pozdějším období Vilém Závada, František Halas a hlavní aktér této bakalářské práce Laco Novomeský. Poetizmus, tedy splňuje základní aspekt avantgardních hnutí, který definuje Encyclopedia of Aesthetics: snahu o revoluci – ve společenském ţivotě i v umění.8 Jako vrcholné období českého poetizmu se udává začátek druhé polovice dvacátých let. Téměř deset let ţila velká část české literatury, výtvarného umění, hudby, divadla, filmu zásadami tohoto směru. Poetistické období se uzavírá v první polovině třicátých let přechodem K. Teigeho a V. Nezvala k surrealizmu.
1.1
Poetizmus jako estetická koncepce NOVÉHO UMĚNÍ V NOVÉM SVĚTE
První světová válka a říjnová revoluce představují zásadní historické mezníky. Obrovský společenský otřes zproblematizoval všechny tradiční jistoty umění. V důsledku rozkladu hierarchie hodnot a vyprázdnění formy si umění 7
PAVELKA, Jiří; POSPÍŠIL, Ivo. Slovník epoch, směrů a manifestů. Vyd. 1. Brno: Georgetown, 1993, s. 137. 8 Viz KELLY, Michael. Encyclopedia of Aesthetics. New York: Oxford University Press, 1998. (vol. 1), s. 185-188.
11
hledalo nové způsoby zobrazování prudce se měnící skutečnosti. Nepostačovala obyčejná záměna idejí a témat. Bylo třeba přehodnotit samotný pojem umění a způsob nazírání na krásu. „KRÁSA nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění
je
vytvářeti
analogické
krásy
a vyzpívati
závratnými
obrazy
a netušenými rytmy básní VŠECKY KRÁSY SVĚTA.“9 Hledaly se nové odpovědi na staronové otázky vztahu ţivota a umění, postavení umělecké tvorby ve společnosti, jejího smyslu a funkce. „V NOVÉM SVĚTE JE NOVÁ FUNKCE UMĚNÍ. „Netřeba, aby bylo ornamentem a dekorací ţivota, neboť krásu ţivota, holou a mocnou, netřeba zastírati (…). Není třeba umění ze ţivota a pro ţivot, ale umění jakoţto součást ţivota.“10 Tato výpověď naznačuje program rodícího se poetizmu. Napsal ji v roce 1922 v eseji Umění dnes a zítra Karel Teige – mluvčí poválečné české avantgardy. Tvořila ji generace umělců narozených okolo roku 1900, které spojovalo mnoţství kolektivních záţitků a pocitů. V prvé řadě to byla, ať uţ přímá nebo zprostředkovaná zkušenost první světové války a vznik Československé republiky 28. 10. 1918. Válečné kataklyzma u těchto levicových intelektuálů nevyvolalo depresi a pocit nicotnosti, ale vzbudilo v nich nové naděje vkládané do samostatného státu a revoluce, ze které se měl zrodit nový, lepší a sociálně spravedlivější svět. Poetizmus vzniká jako názorová koncepce Uměleckého svazu Devětsil (1920-1930), který uţ předtím vykazoval bohatou kulturní činnost. Toto reprezentativní sdruţení komunisticky orientované části poválečné generace patřilo mezi umělecky nejbohatší hnutí české moderní kultury. Jeho součástí byli básníci Nezval, Seifert, Biebl, Halas, Wolker, spisovatelé Vladislav Vančura a Karel Konrád, malíři Šíma, Štýrský, Toyen, Muzika, divadelní umělci E. F. Burian, Voskovec a Werich, skladatel Jaroslav Jeţek a další architekti, kritici a vědci. Mladí umělci se hlásili k marxizmu, k boji proletariátu o beztřídní společnost a k úloze vytvořit NOVÝ SVĚT, jehoţ součástí bude NOVÉ UMĚNÍ. Svými díly netouţili obohatit sbírky galérií a police knihoven, jejich cílem bylo formovat sám ţivot. Poezie měla být snesena z Parnasu nazpět, mezi lidi, do kaţdodennosti jako její neoddělitelná součást. Ze společenské struktury měl 9
CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1967, s. 11. Ibid., s. 11.
10
12
zmizet umělecký profesionalizmus. „Je-li nové umění a to, co nazveme POETISMEM, uměním ţivota, uměním ţíti a uţívati, musí být posléze tak samozřejmé, rozkošné a dostupné jako sport, láska, víno a všecky lahůdky. Nemůţe býti zaměstnáním, jest spíše obecnou potřebou.“11 Umělci měli proniknout mezi dělníky a rolníky, spolu s vědci a techniky konstruovat beztřídní společnost obohacenou o radost, dojetí, o okouzlení citů a smyslů. Na teoretické úrovni tu probíhá estetizace společnosti a následné pronikání civilizmu do sféry umění. Jaroslav Seifert v básni VŠECKY KRÁSY SVĚTA, která je do písmene zveršovaným programem poetizmu, hlásá zánik umění12 a jeho místo, za zvuků ulice a troubení klaksonů, nahrazuje estetikou kaţdodennosti: „Nuţ, tedy sbohem, nechte nás odejít vymyšlené krásy, fregata rozjíţdí se v dálku do moře širého, rozpusťte, Múzy, ze zármutku své dlouhé vlasy, umění je mrtvo, svět ţije bez něho.“13 V roce 1924 vychází první manifest poetizmu, který Květoslav Chvatík ve studii Teige a báseň označuje za teoretický dokument estetiky karnevalizace.14 Poetizmus však pro Teigeho neznamená estetiku ani umění, ale modus vivendi: „Je funkcí ţivota a zároveň naplněním jeho smyslu. Je strůjcem obecného lidského štěstí a krásné pohody (…). Štěstím je komfortní byt, střecha nad hlavou, ale i láska, výborná zábava, smích a tanec (…). Ventiluje deprese, starosti, rozmrzelost. Je duchovní a morální hygienou.“15 Poetizmus vnáší do ţivota lyrizmus jako protipól racionálně uspořádané společnosti. Pro člověka zachraňuje magický svět dětství a smyslového potěše11
TEIGE, Karel. Výbor z díla I.: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha : Československý spisovatel, 1966, s. 121. 12 Dobové heslo o zániku umění znamená zánik starých uměleckých druhů a převáţně reprezentativních funkcí umění. Umění se má vymanit z ekonomických cílů a spekulací. Má přestat být produkováno pro trh. Poetisté NOVÉ UMĚNÍ chápou jako dar nebo hru, dostupnou všem lidem. Kaţdý se můţe na něm podílet, nejen jako konzument, ale i tvůrce. Jeho úlohou je zharmonizovat ţivot člověka, docílit jeho identity a plnosti. 13 CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1967, s. 13. 14 Viz CHVATÍK, Květoslav. Teige a báseň: Karel Teige jako teoretik moderny. Praha : Český spisovatel, 1994, s. 4. 15 TEIGE, Karel. Výbor z díla I: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 126.
13
ní. Lyrizmus očisťuje člověka od nánosů moderní civilizace a její nelidskosti. „Teigeho poetizmus není estetikou, není uměním, ale chce být antropologií nového umění, chápající lyrismus jako harmonické rozvinutí lidské senzibility a imaginace v zájmu obnovy lidské rovnováhy, ohroţené nadvládou racionality moderní vědy a technické civilizace.“16 Strohý obraz světa jako cosi pevného a neměnného ztrácel na intenzitě a přetvářel se na bezhraniční prostor, kde všecko plyne, víří a tryská. V myšlence lyrizmu se Teigemu podařilo zachytit a vyjádřit přeměnu vidění světa, která se odehrávala ve společnosti, filozofii a umění a ze společenské revoluce učinit revoluci uměleckou. Vlivy poetizmu a lyrizmu se neomezily jen na poezii, ale zasáhly všechna umělecká odvětví, prózu, výtvarné umění i divadlo. Teige odmítá sociální sentiment proletářského umění a jako inspiraci NOVÉHO UMĚNÍ nabízí velkoměstský folklór, lidové veselice a fotbalové zápasy, exotiku, cirkus, insitní malířství, varieté, dobrodruţné filmy a romány. To, čím podle Teigeho proletariát opravdu ţije. Neopomenutelný je i přínos nových médií, fotografie, filmu a rozhlasu. Tvorba je pojímána jako svobodná hra a kreace. Vzory nového proletářského umění se stávají klauni, krasojezdkyně, námořníci, romány Jules Verna a grotesky Charlieho Chaplina. Stírá se pomyslná hranice mezi vysokým a „nejskromnějším uměním“, navzájem se prolínají a inspirují. Některé okrajové ţánry tak byly pozdviţeny na úroveň ţánrů vysokých, např. groteska, cirkusové představení.17 Z pláten obrazů a veršů básní se vytrácejí tragické sociální náměty ţebráků, dělníků, městské spodiny. Umění se otvírá hře, radosti a lidskému štěstí. Umělci inspirovaní Teigeho felicitologií ji vnášejí do své tvorby. „Umění, které přináší poetismus, je leţérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. (…). Zrodilo se v atmosféře jaré druţnosti, ve světě který se směje; co
16
CHVATÍK, Květoslav. Teige a báseň : Karel Teige jako teoretik moderny. Praha : Český spisovatel, 1994, s. 5. 17 Viz CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1967, s. 366.
14
na tom, slzí-li mu oči.“18 Takový je i nový člověk poetizmu v NOVÉM SVĚTĚ. Navzdory programovým vyhlášením a pravidlům, které poetizmus vytyčil umělecké tvorbě, ho jeho teoretický tvůrce Karel Teige nepovaţuje za ismus. V druhém manifestu poetizmu z roku 1928 se striktně brání těmto označením: „Poetismus byl proklamován nikoli proto, aby vystřídal nějaký jiný umělecký, literární, malířský, hudební ismus a artismus (...). Poetismus byl myšlen jako určitý nový estetický a filosofický názor, jako vyznání z konce tisíciletí; stal-li se vedle toho školou a poetikou, je to mimo úmysl jeho zodpovědných autorů.“19 Oleg Sus interpretuje první a druhý Teigeho manifest, nejen jako jistý typ ţivotní filozofie, ale vidí v nich výrazný antropologický základ.20 Teige teoreticky formuluje posun od kázně a militantnosti proletářské poezie k felicitologii poetizmu, posun od sociologických záměrů k antropologickým. Revoluční budování nové společnosti se dostává do fáze budování nového člověka. Člověk je mírou všech věcí. Začíná se „nová éra v dějinách lidské duše“21
1.2
Estetická východiska poetizmu, dualizmus konstruktivizmu a poetizmu V průběhu dvacátých let si Karel Teige vybudoval autoritativní pozici
programového mluvčího evropské levicové avantgardy. „Jeho síla nespočívala v původnosti nebo hloubce myšlenek, ale spíše v pohotovosti, s níţ reagoval na aktuální potřeby doby, v široké informovanosti a schopnosti zprostředkovat nejrozmanitější podněty avantgardy francouzské, ruské, italské a německé pro české potřeby a inspirovat tak své přátele k 18
původní tvorbě.“22
TEIGE, Karel. Výbor z díla I: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 123. 19 TEIGE, Karel. Výbor z díla I: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 323. 20 Viz SUS, Oleg. Estetické problémy pod napětím: meziválečná avantgarda, surrealismus, levice. Praha: Michal Jůza & Eva Jůzová, 1992, s. 39. 21 Tak charakterizuje poetizmus Šalda. In: ŠALDA, František Xaver. O nejmladší poesii české: dvě přednášky a dvě stati. Praha: Otto Girgal, 1928, s. 35. 22 CHVATÍK, Květoslav. Teige a báseň: Karel Teige jako teoretik moderny. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 3.
15
V praţských kavárnách Teige svým příznivcům tlumočil verše a manifesty Apollinaira, Majakovského, Tzaru, Bretona, Marinettiho. V prostředí poválečného Československa analyzoval a dále rozvíjel myšlenky evropského romantizmu, třebaţe jeho vztah k němu byl velmi rozporuplný. Odmítal jeho individualizmus, ale nadchnul se obrazotvorností pozdějšího období francouzského romantického básnictví – Baudelaira, Nervala, Bertranda. Teige se nechal inspirovat i romantickou filozofií Schopenhauera a Wagnerovou koncepcí „gesamtkunstwerku“, která ho dovedla k myšlence ars una – umění pro všechny smysly. V zálibě romantizmu pro barvitost a hudebnost vidí Teige klíč k vizualizaci a senzualizaci poezie. Ve výtvarném umění splňují Teigeho estetická kriteria díla celníka Rousseaua, Giorgia de Chirico, Marca Chagalla a na české výtvarné scéně tvorba Jana Zrzavého. Všichni uvedení malíři jsou stoupenci nového primitivizmu, pracují s motivy fantazijní a metafyzické malby, která předchází surrealizmus. „Celkově lze tedy Teigova estetická východiska charakterizovat jako pokračování romantické větve moderního umění, tradice fantazijní poezie a malby.“23 NOVÉ UMĚNÍ součást NOVÉHO SVĚTA mělo zabránit podobným civilizačním úpadkům, které se udály v létech 1914 – 1918. Proto Teige ve svých teoretických pracích uvítal příchod ruské revoluce a po návštěvě Sovětského Svazu se nadchnul ruskou výtvarnou a architektonickou avantgardou, díly konstruktivistů Maleviča, Tatlina, Rodčenka, El Lisického. Ve svých teoretických pracích oceňuje i přínos předválečných avantgard kubizmu a futurizmu, v důsledku války však odmítá estetizaci a oslavu techniky: „Svět industrialismu a techniky, civilizace, továrny, transatlantiků a aeroplánů, jeţ nás kdysi udivoval a exaltoval, proţili jsme nyní v poţárních dnech evropské krveprolití aţ do nemoţnosti a rozvratu, kdyţ vzal na sebe zkáznou podobu civilizace dusivých plynů, ponorek a vrhačů min, techniky, války.“24 Toto vyhlášení píše Teige v roku 1921, později však pod vlivem konstruktivizmu svůj vztah k technice a jejím výdobytkům přehodnotí. Do oblasti 23
CHVATÍK, Květoslav. Teige a báseň : Karel Teige jako teoretik moderny. Praha : Český spisovatel, 1994,s. 4. 24 CHVATÍK, Květoslav. PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 365.
16
tvorby zahrne všechny mimoumělecké sféry techniky a civilizace. Krása přestává být výsadou umění, tvůrci nových estetických objektů se stávají architekti a inţenýři. Krása se měří účelností. Navzdory rozporům v raných a pozdějších názorech Karla Teigeho je třeba zdůraznit, ţe poválečná generace si poprvé uvědomila nebezpečí kultu techniky a její hrůzostrašné zneuţití proti člověku a lidskosti. Z tohoto názorového procitnutí vyplývá Teigeho poetistická koncepce antropocentrizmu a lyrizmu jako protiváhy k racionální vědě. Poetistické pojetí tvorby i člověka ţijícího uprostřed moderní společnosti se pokouší skloubit strojovou civilizaci a ţízeň po lyrizmu. Prostředek k tomu vidí Teige v dualizmu účelné tvorby a čistého umění: „Poetismus je korunou ţivota, jehoţ bází je konstruktivismus. (…). Je v zájmu ţivota, aby výpočty inţenýrů a myslitelů byly racionelní. Ale kaţdý řádem výpočet racionalizuje iracionalitu jen na několik desetinných míst. (…). Poetismus je nejen protiklad, ale i nezbytný doplněk konstruktivismu.“25 Konstruktivizmus Teige chápe ne jako umělecký ismus, ale jako ţivotní filozofii, jejímţ prostřednictvím se racionálně a cílevědomě buduje nová proletářská společnost. Jeho protiváhou je právě poetizmus, který představuje svět hravosti a fantazie. Ačkoli to zní paradoxně, Teige se snaţí dosáhnout koexistence stavby a básně, konstrukce a lyrizmu, rozumu a emocionality. Tento dualizmus do jisté míry vyhovuje kriteriím nového umění, která představil F. X. Šalda ve studii Nová krása, její genese a charakter: (...) v čem liší se dnešní estetický cit nového umění od estetického citu staršího umění: v tom, ţe v něm (…) mizí rozpor mezi snem a ţivotem, mezi pravdou a krásou, mezi nebem a zemi, mezi poesii a zdravím, mezi fantasii a logikou - ţe jest jednotnější a organičtější...26 Starší umění klasicizmu a romantizmu těţilo svou inspiraci právě z těchto antagonizmů. Konstruktivizmus se uplatnil zejména v architektuře, ale proniká i do poetistické malby a poezie. Za model básníka, který dokázal originální básnic-
25
TEIGE, Karel. Výbor z díla I. : Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 123. 26 ŠALDA, František Xaver. Nová krása: její genese a charakter. In : Boje o zítřek : meditace a rapsodie. Praha: Melantrich, 1948, s. 95.
17
kou senzualitu skloubit s jasnou logikou, Teige povaţuje Charlesa Baudelaira. Jeho jméno nese i studie, ve které se problému dualizmu účelné tvorby a čistého umění věnuje. Funkcionalistické chápání v poetisticko-konstruktivistické koncepci poezie se projevuje zejména snahou o čistotu výrazových prostředků, cílevědomou prací s bohatou obrazností a tvorbou hravých básnických konstrukcí. V prvním manifestu poetizmu se dovídáme, ţe nová poezie je hra krásných slov a představ, ke které třeba svobodný a ţonglérský duch. Zároveň však Teige dodává: „Nová básnická řeč je heraldikou: řečí znaků. Pracuje se standarty.“27 Vratislav Effenberger pochopil na první pohled Teigeho iracionální intence. Nová poetistická poetika v jeho vysvětlení: „Má být tedy v podstatě řádem svobodné gymnastiky ducha, cílevědomou konstrukcí básně (…). Hra tu byla postavena proti thesové sluţebnosti jen proto, aby ve svobodné hře byla poznána její nutnost (…). Proto je poetismus svobodnou hrou, hrou o svobodu, není hravou svobodou, svobodou hravosti.“28
1.3
Od proletářské literatury k poetizmu – vyhranění nového směru Poetistická tvorba se rodila na základech proletářské literatury29. Její
koncepce nebyla nijak jednotná, vyskytovaly se v ní různé názorové rozdíly30, za kterými stojí jména jako St. K. Neumann a Josef Hora. S těmito básníky starší generace sdílel poetizmus marxistický světový názor a snahu zařadit bás-
27
TEIGE, Karel. Výbor z díla I.: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 125. 28 EFFENBERGER, Vratislav. Realita a poesie. Praha: Mladá fronta, 1969, s. 236 – 237. 29 „Umělecká generace, která se zrodila z války, ohlušená sociálním vlnobitím (…) vyznávala heslo „proletářské umění“, které hlásalo odvrat od privátních erotických a etických krizí, (…), opuštení subjektivismu a splynutí s novou třídní realitou, s kolektívními ţivotními formami...“ In: TEIGE, Karel. Výbor z díla I., Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 325. 30 St. K. Neumann za úlohu proletářského umění povaţoval sluţbu revolučnímu boji za beztřídní společnost nezatíţenou soukromými emocemi. Na rozdíl od něho Josef Hora obhajoval právo poezie na vnitřní svět člověka.
18
níka mezi pracující proletariát. Mezi nimi se po své básnické škále pohybuje Jiří Wolker, který je zároveň přímo konfrontován s rodícím se poetizmem. Tento názorový rozkol se děje pod hlavičkou Uměleckého svazu Devětsil. Podobně jako Wolker i další členové – budoucí poetisté např. Jaroslav Seifert31 a Vladislav Vančura podstupují tvořivou symbiózu a publikují proletářská díla s prvky poetizmu. Karel Teige ve svých článcích a manifestech podrobuje kritice angaţovanost a sociální sentiment proletářské literatury: Stále jasněji ukazovalo se, ţe program proletářského umění je naprosto falešným a nedostatečným řešením, nesprávnou odpovědí na fakta revoluční epochy (…). Neboť není třeba zneuţívati veršů tam, kde jasné sdělení a přímá výzva novinářského článku (…) docílí vydatnějších efektů.“32 Proti tomu Teige staví novou proletářskou poezii a nové poetistické náměty: „Ne povídky ze ţivota bědnoty, ne obrazy šachet a hutí, ale tropů a dalekých krajů, básně svobodného a aktivního ţivota, které přinášejí dělníku ne skutečnosti, které drtí, ale skutečnosti a vidiny, které nadchnou a posilují.“33 V jistém smyslu byl poetizmus důsledkem zklamání proletářských básníků z bezmocnosti poezie v praktickém ţivotě a v řešení sociálních otázek. Melancholie z tohoto zjištění padla na mnohé autory, bylo tu však dost energie na to vytyčit si nový cíl: kultivovat smysly a fantazii. Proletářská poezie oslovovala dělníky obrazem jejich problémů, o těch přece nemusel číst, ty poznal z kaţdodenního ţivota. Poetizmus z tohoto hlediska znamenal obrat o 180 stupňů, civilizace se teď představovala jako zdroj potěšení a zábavy. V roce 1922 se uskutečnil pamětní večer Devětsilu na Albertově, na kterém došlo k důleţitému střetnutí Karla Teigeho a Vitěslava Nezvala, ze kterého vzešlo dlouholeté tvořivé přátelství. Teige byl v tomto období hlavně výtvarným kritikem a právě kontakt s Nezvalovým básnickým géniem ho inspiroval k myšlenkám o začátku nové éry moderní české poezie.
31
První dvě Seifertovy sbírky MĚSTO V SLZÁCH (1921) a SAMÁ LÁSKA (1923) svým charakterem a vyzněním patří podle Zdeňka Pešata k dílům proletářské literatury. Viz PEŠAT, Zdeněk. Jaroslav Seifert. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 31. 32 TEIGE, Karel. Výbor z díla I., Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 324–325. 33 TEIGE, Karel. Výbor z díla I., Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 59.
19
Ve sborníku Děvetsilu z roku 1922 vycházejí ještě vedle sebe Nezvalův Podivuhodný kouzelník a Wolkrova Balada o očích topičových. Rozchod se dovršil po kolektivním článku Dosti Wolkra!34 v časopise brněnské větve Devětsilu Pásmo, kterým se básníci Devětsilu loučili s obdobím proletářské poezie a uvolňovali si cestu k poetizmu. Definitivní vyhranění poetizmu jako nového směru zpečetila druhá Nezvalova sbírka, Pantomima z roku 1924, a Seifertova třetí, Na vlnách TSF z roku 1925. Ve zlatých dobách poetizmu (1924-1928), kdy se zdomácňuje na české básnické scéně a jeho tvořivá aktivita vrcholí, se na něho snesla vlna vášnivé kritiky. Ozvala se pravicová burţoazní kritika, která poetistům vyčítala jejich komunistické přesvědčení. Poetizmus, podobně jako jeden z jeho předchůdců ve světě dadaizmus, ale i celá řada dalších avantgardních směrů, chtěl uráţet a provokovat měšťanský esteticizmus a jeho povznesenost nad proletariát, a tak k této reakci došlo v intencích směru. Byla tu však i ostrá kritika ze strany levice (St. K. Neumann, částečně J. Fučík, DAV), která v poetizmu viděla předzvěst dezerce z revolučního boje a návrat k burţoaznímu umění. Davisté v čele s Eduardem Urxem zaujímají odmítavý postoj ke koncepci poetizmu, ale sami jako básníci, především vedoucí básnická osobnost Laco Novomeský, jsou mezi prvními, kteří přenášejí impulzy z básnické praxe poetistů do organizmu slovenské literatury. Mnozí z kritiků poetizmu (Josef Hora) zastávali střízlivé a chápavé, i kdyţ kritické stanovisko. V dílech poetistů oceňovali umělecké kvality, především objevnou práci se slovem, netajili se však názorem, ţe poezie nemůţe natrvalo vystačit jen s rozkoší smyslů a s předváděním radostných stránek ţití, v čemţ jim samotný vývoj směru dal za pravdu. Na druhé straně barikády stáli kritici, kteří poetizmus vášnivě obhajovali. Nejvytrvalejším z nich byl jeden ze zakladatelů české marxistické estetiky, mluvčí poetizmu Bedřich Václavek. Spolu s Karlem Teigem představují teoretickou základnu poetizmu. Překvapivě kladný postoj k poetizmu zaujal F. X. Šalda. Jeho studie O nejmladší české poezii z března 1928 posiluje postavení Devětsilu v soudobé 34
Pásmo, 1924/1925, roč. I., č. 7-8.
20
české kultuře. Šalda vstřícně přijímá Teigeho formulace a naplňuje je slohem svého myšlení, navzdory tomu, ţe je rozděluje odlišná ideologie a pojmově jsou si cizí. V uvedené studii se Šalda pokusil vyřešit antinomii proletářská poezie - poetizmus, vytvořenou bohatými polemikami ohledně české meziválečné avantgardy. Zjistil organičnost vývojového procesu nalevo orientované poezie 20. let: „Co bylo u Wolkera blízko boji a ještě více dílu i práci, jest nyní bliţší štěstí a radosti (…), je jen zcela přirozený vývoj a pokračování.“35
1.4
Poetistický způsob výstavby básnických děl Převratem ve vývoji české poezie a její výstavby byly Čapkovy překla-
dy36 moderní francouzské poezie a především Apollinairova Pásma. Trvale přispěly k modernizaci českého básnického jazyka, k inovaci jeho poetické obraznosti a diferenciaci uměleckých forem poezie. Čapkova překladatelská genialita spočívá především v tom, ţe si „osvojil do posledního odstínu kulturu řeči všech těch, kdoţ začátkem 20. století vedou české básnické slovo (…) k prostotě vyššího stupně.“37 Karel Čapek v překladu Pásma integroval všechny nové technické postupy38 české poezie, které byly roztroušeny v individuálních básnických projevech od devadesátých let 19. století do první světové války. Prostřednictvím překladů Alkoholů a Kaligramů připravil Čapek odrazový můstek pro nastupující poválečnou generaci básníků. Nezval, Seifert, Biebl, Wolker a Novomeský pronikli k sloţitějším obrazotvorným soustavám volného verše. Apollinairova kubofuturitická poetika výrazně ovlivnila poetistickou výstavbu básně. Rytmus a rým plnily doposud většinou jen dekorativní funkci, 35
ŠALDA, František Xaver. O nejmladší poesii české : dvě přednášky a dvě stati. Praha : Otto Girgal, 1928, s. 47. 36 Po prvé vyšli v roce 1920. 37 ČAPEK, Karel. Francouzská poesie a jiné překlady. Vyd. 1. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 404. 38 Dle Zdeňka Pešata Čapek skloubil techniku lomených rýmů V. Dyka; Březinovu polyfonii a obraznost, která navazuje spojení zdánlivě vzdálených jevů; syntaktaktickou plynulost postsymbolické poezie F. Šrámka a F. Gellnera,; dynamiku volného verše St. K. Neumanna. Viz PEŠAT, Zdeněk. Dialogy s poezií. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 141.
21
které se však podřizovala imaginativní výraznost díla. Poetizmus emancipoval elementární sloţky básně a ve své poetice je vyuţíval jako obrazotvorné prvky: „Rým uţ nemá být poetismu jen dekoratívním prostředkem, který by dělal báseň pitoresknější a byl dodatečně pašován na konec veršů. Rým je pokládán, právě tak jako asonance, za přímý stavební prostředek díla, jako jsou v kubizmu pokládány za stavební prostředek malířského díla elementární výtvarné prvky.“39 V Papouškovi na motocyklu, pojmové demonstraci nové poetistické metody, definuje Nezval úlohu rýmu metaforicky. Rým má: „Sbliţovati vzdálené pustiny, časy, plemena a kasty souzvukem slova. Vynalézati podivuhodná přátelství.“40 Díky novému básnickému jazyku v poetizmu dochází ke zvýšení intenzity básnické představy. Pantomima z roku 1924 představuje básnickou konkretizaci programových poetistických prohlášení. Došlo zde k diferenciaci uměleckých forem poezie a k pokusu o realizaci poetistického projektu „poezie pro všech pět smyslů“41. Tento doposud neobvyklý typ básnické sbírky obsahuje volnou montáţ různých cyklů drobných básní, fotogenických a obrazových básní, veršovaných hraček a programových esejí. Vedle těchto ţánrů umisťuje Nezval i monumentální skladbu Podivuhodný kouzelník42, která demonstruje nový skladbový princip: psychický akt asociace představ43, postupné vybavování obrazů ve vědomí na základě jejich nejrůznějších souvislostí. Tato metoda umoţňuje spojovat překvapivé a logikou nevázané jevy, navzájem odlehlé skutečnosti, sny, vzpomínky na dětství a představy fantazie, vytvářejíc tak konkrétní básnickou realitu. Vzniká tak polytematičnost, která se snaţí zachytit proměnlivost, bohatství a mnohotvárnost moderního světa a senzibility současného člo-
39
NEZVAL, Vítězslav. Moderní básnické směry. Praha : Dědictví Komenského, 1937, s. 211. NEZVAL, Vítězslav. Pantomima : poesie. 5. vyd., v této typografii Karla Teiga 2. Praha : Akropolis, 2004, s. 3. 41 KUBÍNOVA, Marie; KUBÍN, Václav. Magická zrcadla: antologie poetismu. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 14. 42 Poprvé vychází uţ v roce 1922 ve sborníku hnutí Devětsil. 43 KUBÍNOVA, Marie; KUBÍN, Václav. Magická zrcadla: antologie poetismu. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 14. 40
22
věka. V kouzelníkových proměnách44 se Nezval snaţí obsáhnout „všesvětovou přítomnost“45 a ukazuje, ţe bohatství ţivota spočívá v jeho rozmanitosti. Abeceda představuje druhý pól poetistické metody - hravost a automatizmus fantazie, který k fixnímu počátečnímu bodu asociativně vytváří paralely. Nezval se tu pokouší o to, co uţ před ním zkoušel Arthur Rimbaud – přiřadit hláskám barvy a zvuky. Otakar Zich tuto synestézii, se kterou poetisté často pracují, definuje takto: „Kaţdá samohláska má své zabarvení, zabarvení, jeţ působí na nás určitou náladou, od zcela temného u přes jasné a aţ k ostrému i. Vedle tohoto dojmu obecného vzbuzují samohlásky, jak známo u jednotlivých lidí i zvláštní dojmy, hlavně světelné a barevné (barevné slyšení, audition colorée).“46 K dalším hravým způsobům výstavby poetistických děl patří vtipné drobnosti; verše vycházející ze světa dětských říkánek, lidových popěvků, jarmarečních písní, slovní hříčky a obrazové básně. Poetisté pojetím poezie jako hry odkrývají alchymii slova, objevují jeho netušené sémantické a zvukové moţnosti. Podstatně tuto poetistickou hravost rozvinul Jaroslav Seifert ve sbírce Na vlnách TSF. „Paradoxní převrácení Máchova verše, travestické uplatnění biblického citátu, proměna funkce obrazové básně, to jsou prostředky, jimiţ Seifert dosahuje spontánního veselí a jimiţ do české poezie vstupuje anekdota jako rovnocenný druh ostatních básnických forem.“47 Inspiračním zdrojem poetistických básní se můţe stát jakýkoli jev okouzlující smyslový svět básníka. Existují však sféry, ze kterých poetisté čerpali svoje náměty nejčastěji. V první řadě to jsou kaţdodenní věci přijímané okolím automaticky, a proto nevnímané. Básník předmět vyloví z moře všednosti a zvláštní konfrontací s dalšími jevy osvětlí realitu. Čtenářova obohacená fantazie získá nový, nevšední zorný úhel pohledu, všimne si věcí předtím nepovšimnutých. „Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům. Proto jich nevidíme. Bylo 44
Kouzelník je ztělesněním poetistické představy o budoucím člověku, účastníku revoluce s naplno rozvinutou osobností a nespoutanou imaginací a fantazií. 45 KUBÍNOVA, Marie; KUBÍN, Václav. Magická zrcadla: antologie poetismu. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 20. 46 ZICH, Otakar. O typech básnických. Praha: Orbis, 1937, s. 25. 47 CHVATÍK, Květoslav. PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 375.
23
třeba poloţiti hvězdu na stůl, sklenici v blízkost pianina a andělů, dveře v sousedství oceánu. Šlo o to, odhalit skutečnost, dát ji její svítivý tvar jako v prvý den.“48 Oblíbenými náměty poetistů se také stávali klauni, cirkus, zábavy všeho druhu, biograf, technika, rádio, námořníci a exotické kraje, velkoměsta a samozřejmě láska. Poetizmus chtěl obnovit všestrannou vnímavost člověka, kterou kaţdý má v dětském věku, dokud nepodlehne tlakům společnosti. Toto zaměření na bohatost vjemů se projevovalo nejen v motivech, které poetizmus vyhledával, ale i v jeho výrazu, např. v bohatosti volných asociací a v barvitosti verše. Báseň sama měla být smyslovým vjemem, měla čtenáři otevírat oči.
48
KUBÍNOVA, Marie; KUBÍN Václav. Magická zrcadla : antologie poetismu. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 16.
24
2 OSOBNOST LACA NOVOMESKÉHO V této kapitole se nehodláme zabývat podrobnými ţivotopisnými údaji Laca Novomeského (1904 – 1976). Detailní obraz jeho ţivota nám nabízí ţivotopisní román Štefana Druga Dobrý deň, člověk…. Dětství a mládí strávil Novomeský v Budapešti, kam jeho rodiče přišli za prací z malého západoslovenského města Senica. Studoval v Modre, potom pracoval v Bratislavě a Ostravě, hlubší kontakt se společenskými změnami a soudobým uměním získává v Praze – později procestuje jako novinář, spisovatel či politik téměř celou Evropu. Během druhé světové války vstupuje do vysoké politiky, organizuje SNP, absolvuje jednání v Londýně i v Moskvě, stává se státníkem poválečných časů. Po roce 1951 ho v politických tzv. monster procesech, spolu s Vladimírem Clementisem a Gustavem Husákem, obviní z burţoazního nacionalizmu a uvrhnou do vazby. Měl větší štěstí neţ jeho přítel Clementis, v 60. letech se vrací z násilné izolace zpět do normálního ţivota – stěhuje se z Prahy do Bratislavy, znovu je básnicky, publicisticky i politicky činný – na jejich konci se však projeví choroba, která znamená konec všech aktivit.
2.1
Zařazení L. Novomeského do československého literárního kontextu V nové společensko-politické situaci Československa se vytvořily příz-
nivé podmínky pro podstatné zkrácení vzdálenosti oddělující slovenskou literární scénu od estetického pulzování v širokém literárním kontextu evropském. Prvořadý význam při tomto vyrovnávání kroku s okolním světem sehrávaly bezprostřední kontakty s literárním ovzduším českým – přesněji řečeno praţským, které sehrávalo úlohu nejen prostředníka mezi Slovenskem a Evropou, ale svou vnitřní dynamikou působilo jako přímý impulz. Vzedmutá praţská vlna společenské a literární aktivity začátkem 20. let nutila příslušníky popře-
25
vratové literární generace překračovat rozměry domácí provincionálnosti a hledat nové moţnosti pro slovenskou literaturu. Mladá česká poezie na začátku 20. let dosáhla velmi širokého rozpětí individuálních stylů i směrových tendencí, které korespondují s celoevropským literárním děním. Objevuje se expresionizmus, křesťansky laděná poezie, revoluční poezie autorů seskupených v hnutí Devětsil. V porovnání s tím slovenská poezie lpí na tradici. Velkou váhu v ní má politická vlastenecká lyrika (Jesenský, Rázus, Krčméry) reagující na válku a na vznik společného státu. Taktéţ se objevují pokusy o symbolisticky-dekadentní poetiku (Smrek, Lukáč), jejíţ postupy se však velmi brzy mění na klišé. V recenzi antologie Tvář mladého Slovenska Šalda takto zhodnotil stav slovenské poezie: „Moderní poezie slovenská je na niţším – to nemyslím pejorativně, nýbrţ věcně – stadiu vývojovém neţ dnešní poezie česká, má to ovšem i své výhody: je organičtější, konkrétnější, srostlá s půdou…“49 V roce 1927 vydává Laco Novomeský sbírku Nedeľa, kterou dává najevo, ţe slovenská lyrika aspiruje na zařazení do proudu moderní evropské poezie a do vyšší estetické roviny. Svými antitradičními poetickými postupy Novomeský často popírá domácí básnickou školu. Je svébytnou uměleckou osobností a přes otevřená okna se dívá do jiných literatur: do tvorby V. Majakovského, S. Jesenina, B. Pasternaka, G. Apollinaira, Ch. Baudelaira a mnoha dalších. Je-li tedy skutečností, ţe jeho meziválečná poezie se formovala v neustálém styku s proudem básnictva evropského, potom je třeba konstatovat, ţe nejintenzivněji na ni zapůsobila mladá česká poezie – Wolker, Nezval, Seifert atd. Laco Novomeský ţil a pracoval střídavě na Slovensku i v Čechách, publikoval ve slovenských i českých novinách a časopisech, reagoval na společenskou a kulturní situaci obou zemí tvořících společný stát. Z těchto ţivotopisných údajů lze vyvodit názor, ţe byl básníkem dvou domovů.50 Novomeský velmi pozorně sledoval vývoj českého umění a není
49
ŠALDA, František Xaver. Studie literárně historické a kritické. V Praze : Melantrich, 1937, s. 435. 50 Jaroslav Janů napsal r. 1964 o poéme Laca Novomeského Vila Tereza: „Je (...) vyznáním československé avantgardy, tj. básní duchem nedílně jak slovenskou, tak českou (...) nalezne tu
26
náhodné, ţe hned na začátku jeho kritické činnosti v roce 1924 nacházíme úvahu o moderní české literatuře. Důleţitější neţ jednotlivé články a úvahy (o Wolkrovi, Haškovi, Mahenovi, Šaldovi) je však to, ţe poznání jejich hodnot a estetických kvalit spolupůsobí při tvorbě jeho uměleckých kritérií.51 Literární komparatista Miloš Tomčík se domnívá, ţe Novomeský má v československém literárním kontextu jedinečný význam a postavení. Jen stěţí bychom hledali ještě jiného básníka, teoretika a publicistu v jedné osobě, který by v takové míře zachytil československé umělecké pulzování a tak výstiţně teoreticky formuloval a osobně tvořil vztah mezi slovenskou a českou kulturou, jak to dělal on.52 Ve vzájemné součinnosti slovenské a české kultury viděl důleţitý aspekt, pomocí kterého se tyto dva organizmy měly navzájem doplňovat a vnitřně polarizovat.
čtenář nerozeznatelně svou Prahu, svého Nezvala atd., prostě ten autentický kolorit, který má v nervech paměti a této éry.“ In: TOMČÍK, Miloš. Literárne dvojobrazy. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1976, s. 188. 51 Viz PATERA, Ludvík . Tradice a výboje slovenské literatury. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 97. 52 Viz TOMČÍK, Miloš. Literárne dvojobrazy. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1976, s. 189.
27
3 NEDEĽA Poézia
„Oj ţivot zvláštny do sveta vplieta nové veci, na ktoré človek nezlorečí, básnik z tých vecí veniec vije, a tvorí nová krásu poézie.“53
Takto zní motto k první sbírce Laca Novomeského Nedeľa (1927). Básník se v něm jakoby programově přihlásil k poetistické koncepci nové poezie. K té, kterou ve svých novinových článcích odmítal a kritizoval. Tento kontroverzní paradox zaujal mnohé literární vědce (Miloš Tomčík, Stanislav Šmatlák, Valér Mikula, Ján Zambor), kteří vyvíjeli snahu zařadit jeho ranou tvorbu do určitého literárního směru a hnutí. Novomeského směrové intence balancují mezi proletářskou literaturou a poetizmem. Do svých veršů pojal nadlehčenost, hravost a hédonizmus, ale i tíhu ţivota lidí z periferie společnosti. Na základě těchto skutečností si klademe tyto otázky: Které prvky poetistické poetiky uplatnil Novomeský ve své prvotině Nedeľa a v čem se jeho básnický jazyk liší od předních českých poetistů? Svým vyzněním se sbírka Nedeľa blíţí více proletářské literatuře anebo poetizmu?
53
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava : Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 15.
28
3.1
Nová krása poezie
Výše citovaná báseň Poezie názorově koresponduje s cílem teoretického, ale i praktického poetizmu, který Karel Teige nazýval jarmark umění – tedy výprodej galerijního a salonního umění. Protoţe nejkrásnější obraz nenamaloval malíř ale ţivot a nejkrásnější píseň zpívá ulice; parafrázovaně sdělené slovy Jaroslava Seiferta, který vzápětí dodává: „Pro svoje básně jsme nalezli krásy úplně nové, měsíci, ostrove marných snů, jenţ dohoříváš, zhasni!“54 Laco Novomeský v básni Mesto s pouţitím totoţného motivu měsíce podobně jako Seifert odromantizoval starý poetický inventář: „Paláce majú porátané dni, nad mestom hojdá sa mesiac kúzla zbavený.“55 Nová krása poezie sytí svou imaginaci kulisami velkoměsta. Poetisté v tomto směru navázali na předchozí generaci básníků (Josefa Horu, Jindřicha Hořejšího), ale i na tzv. generaci buřičů (F. Gellner, F. Šrámek, K. Toman) a na mladé stoupence proletářské poezie (J. Seifert, Jiří Wolker). V porovnání s nimi však vnesli poetisté do obrazů kaţdodenní městské skutečnosti barevnost, hravost, bezstarostnost letních večerů na terasách kaváren. Především první poetistické sbírky (Na vlnách TSF, Pantomima, S lodí jeţ dováţí čaj a kávu) jsou zbaveny pochmurnosti a tíţe sociálních témat. Vzorový poetistický lyrizmus obsahuje tato miniatura Vítězslava Nezvala:
54
CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1967, s. 13. NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava : Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 27. 55
29
„Co je nejkrásnějšího v kavárně? Červenobílé květiny z protější verandy.“56 Kaţdodennost jako zdroj estetických poţitků objevili poetisté díky překladům moderní francouzské poezie, zejména veršů Appolinaira.57 Poezie se snesla ze symbolických metafyzických výšin nazpět dolů na zem. Literární kritika konstatuje, ţe Laco Novomeský vnesl nejautentičtěji do slovenské popřevratové lyriky civilizmus a atmosféru velkoměsta. Nepoznané vůně a barvy, exotika, obohatily tento básnický malosvět poznamenaný rustikálností venkovského ţivota.58 V Nedeli před zrakem čtenáře defilují jména světových metropolí (Paříţ, New York, Moskva), vývěsní štíty kaváren a hotelů s exotickými názvy, hvězdy éry němých filmů (Helena Makowska, Yvett Gilbertova), ale i postavy prostitutek a tanečnic z kabaretů. Novomeský omámený magickým světem poetizmu se přidává ke svým praţským souputníkům, kteří manifestují novou krásu poezie: Nezval, Seifert, Voskovec a, s dovolením, Teige chtěli by obsáhnout všecky květy poezie (...), poezie nedělních odpůldní, výletů, zářících kaváren, opojných alkoholů, oţivených bulvárů a lázeňských promenád, i poezii ticha, noci, klidu a míru.“59 Novomeský proţil dětství v Budapešti, později studoval v Bratislavě a na dlouhý čas se stala místem jeho tvořivého působení Praha. Byl městským člověkem, a proto i člověkem nejpovolanějším, který mohl změnit provinční charakter slovenské kultury.
56
CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 115. Literární vědec Pavol Winczer vidí nejzávaţnější antitradiční rys nového modelu poezie právě v odstranění hranic mezi poezií a kaţdodenním ţivotem: „Ţivot sám sa stal poéziou. Apollinairova tvorba učila predstave, ţe poézia sa nachádza v ţivote vôkol nás, v rozmanitosti sveta, v jeho skrytých a neočakávaných stránkach, ale i v zázrakoch modernej civilizácie, ktoré ešte nestihli zovšednieť (...), vo veľkomestskej ulici plnej prekvapení, otvárajúcej bránu fantázii...“ In: WINCZER, Pavol. Súvislosti v čase a priestore : Básnická avantgarda, jej prekonávanie a dedičstvo : (Čechy, Slovensko, Poľsko). Bratislava: VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED, 2000, s. 47. 58 Viz ŠMATLÁK, Stanislav. Básnik Laco Novomeský. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1967, s. 58-63. 59 TEIGE, Karel. Výbor z díla I.: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 128. 57
30
Rodící se Novomeského imaginace s mladickou radikálností vyhrocuje protiklad mezi dědinou a městem, vymyká se ze slovenské tradice a zapadá spíše do kontextu českého literárního dění 20. a 30. let. Novomeského návrat domů není moţný, protoţe: „Do vína vplakala mi slzu lumpácka Budapešť.“60 Novou krásu poezie tedy tvoří básník omámený městským ovzduším a svědčí o tom i názvy jeho časopisecky publikovaných básnických prvotin61: Perokresba duše z veľkomesta, Báseň z kina, Na nábreţí. Večer v parku. Prostředí města tvoří lyrický rámec celé sbírky Nedeľa, nejen těchto básní: Mesto, Verše z cudzieho mesta, Rendezvous, Modlitba na ulici. Jako důkaz toho, ţe Novomeského tvořivé intence mají své kořeny v poetizmu, stačí uvést několik názvů básní ze Seifertovy sbírky Na vlnách TSF: Večer v kávárně, Ulice, Dým cigarety, Koncertní kavárna, Park. Avšak Novomeský vnímá i kontradikci městské skutečnosti a ve snaze o zachycení mnohostrannosti světa se nevyhýbá sociálním tématům. Za efektními světélkujícími kulisami velkoměsta se skrývá melancholie a smutek anonymních kolemjdoucích, touţících po lidském citu. Jeho veršům chybí to bezstarostné opájení láskou a štěstím, které Teige ve své koncepci felicitní poezie vyţadoval. Právě v tomto bodě se Novomeský s ortodoxními poetisty rozchází. Vypráví nám „smutne o radosti“62 a píše „baladu o šťastí“63. Básník se snaţí v této poloze autenticky zdokumentovat své proţívání moderní doby. Sbírka Nedeľa přichází s obnovou některých prvků proletářské poezie z počátku 20. let. Hlavními projevy toho jsou poloepické výjevy z periferie společnosti, s charakteristickými postavami prostitutek, sluţek, tuberkulózních pacientů, horníků. Básník se však s obdivuhodnou citlivostí vyhýbá hlavním nedostatkům proletářské poezie – heslovitosti, moralizování a rétorice. Novo60
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005. Kniţně publikované v souborném díle. In : NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005. 62 Ibid., s. 37. 63 Ibid., s. 34. 61
31
meský nepodléhá agitaci a své vnímání světa udrţuje pod prahem ideologie a publicistického pragmatizmu, protoţe „není třeba zneuţívati veršů tam, kde je jasné sdělení a přímá výzva novinářského článku…“64. V tomto osvobození poezie z pout propagandy spočívá Teigeho poetistická revize proletářského umění. Novinář a básník Laco Novomeský se jí zúčastňuje. Právě proto Zdeněk Pešat odmítá snahy vtěsnat Novomeského do kontextu české proletářské poezie: „Vnitřní i vnější konflikty Novomeského postav, chudých, sluţek i nevěstek, stále sledují širší motivaci, neţ je vlastní oblast sociálních konfliktů. Ostatně obdobné napětí pociťuje i sám lyrický subjekt básně a toto napětí vyúsťuje velmi často v obecný protiklad snu, přirozené lidské touhy po štěstí, po plné seberealizaci člověka a kruté skutečnosti. Odtud také atmosféra melancholie a stesku, v níţ je sbírka ponořena. Právě pro tyto rysy bychom stěţí hledali analogie mezi Novomeského proletářskostí a proletářskou lyrikou českou.“65 Autor Nedele je příliš velkým bytostným a křehkým lyrikem na to, aby svoje básnické vidění a snaţení omezil na periferní, sociální, angaţovanou aktualitu. Ve svých básních sahá hluboko do středu věcí, kde se sice odráţí tvar vnějšího světa, ale zdaleka se nejedná jen o výsek skutečnosti. Novomeský si uvědomuje, ţe poezie je veličina v praktickém ţivotě téměř bezmocná: „Tá pieseň chlapca podobu sveta nezmenila.“66 Zjišťuje však, ţe jedním ze způsobů aktivní lidské účasti na skutečnosti je i tvorba skutečnosti básnické. Novomeský si je vědom své stvořitelské síly, bez které by nebyl avantgardním básníkem: „Z kaviarne nad riekou zatrúbil lesný roh, 64
TEIGE, Karel. Výbor z díla I.: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 325. 65 PEŠAT, Zdeněk. Dialogy s poezií. Československý spisovatel, 1985, s. 133. 66 NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 16.
32
na vode, nad vodou, po kraji prechádza nový boh“67 Novomeského chápání poslání básníka se do značné míry kryje s Nezvalovou stylizací a autostylizací básníka jako mága, čaroděje měnícího na poezii věci i slova, ale i vizionáře, a na druhé straně ţongléra pohrávajícího si s představami: „Viděl jsem volného člověka jenţ podoben bohu znásilňoval krystaly staré skutečnosti v nový útvar“68
3.2
Charakteristické rysy Apollinairova Pásma v básni Nedeľa
Nedeľa „Noc nechce mať z tichosti pobreţia pôţitok, a preto pricvála klusom, šaty z tmy na seba oblečie, rúcho si hviezdami ozdobí a povie: tu som. Noc taká rozmarná: tu sa chce utopiť v tichu a v pobreţia kráse a v meste nechá sa pohostiť hlučnom a veselom na hodokvase. Okrem hviezd do noci pri dráhe ţelezné] ţiarovka so svetlom zvoní, raz modrá, zelená, červená; farby si premieňa jak mladí chameleóni. Priateľ si zapáli cigaru a vtipy robí si z noci a šera, ja jeho milenke s pátosom rozpravám preklady z Apollinaira, hoc veľmi dobre viem, ţe ju verš nijako nezaujíma, ale je noc a my sami sme, potom je psovsky a mizerné zima, a vtedy človeku veselý verša zvuk podivné do ušú zneje. 67
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 45. 68 NEZVAL, Vítězslav. Pantomima : poesie. 5. vyd., v této typografii Karla Teiga 2. Praha : Akropolis, 2004, s. 86.
33
Ale my vieme, ţe cigarou, veršami človek sa nikedy nezohreje a potom: navečer človeku dlhý chod určité do nohy vstúpi, po dlhej prechádzke i ten hosť nezvaný - hlad - na nás doista vycerí zuby. Ó, jako sladko je vtedy si posedieť v hostinci „K dvanástim slzičkám Márie Panny", na ústa prilepiť pohár a cítiť sa, akoby boli sme sami, ale tu okrem nás desiati vojaci peniacom pri pive sedia, hovoria o láske, o práci, o vine, však iste reč svoju nedopovedia, bo človek človeku srdce si nikedy dokorán nepootvára a na stôl k poháru poloţí z duše kus, aby však predsa sa úplnou zdala. Snáď v celom ţivote človek len jediný jeden raz úprimne srdce si zverí, milenec milenke, kým títo ramena túţobne vrelému objatiu nerozostreli, ale ti milenci o svojej láske tak mnoho veď si povedať majú, ţe potom na veci ostatné, na všedné, tak ľahko, ľahučko pozabúdajú. Na stolci bukovom sediaci starec si osvojil veselej radosti zvyky, pretoţe starý je, tak svoju radosť si po kuse ukladá do harmoniky, a nám tá mizerná pesnička lahodí, hoci je zodratá, stará, lebo my, my chasa veselá, kradneme z radosti slepého harmonikára. Veď často nadšené vravíme o veciach, čo predtým nikedy nevideli sme, povedzme o chráme z gotiky doby, čo ťahy má váţne a prísne, lebo i dnešok má pôvaby, ale tie slúţia nám k ţivotu kaţdodennému, dobré je niekedy navštíviť minulosť, čo tvár má mŕtvu a nemú, a pri tej mŕtvote riecť si: i to bola, to bola krása, hoc uţ dnes človeku niekedy tak veľmi podivnou zdá sa, nuţ ale čím bol spestrený ţivot náš, čo by sa na ňom nám lákavým zdalo, keby tak prúdenie kontrastných svetiel do hmiel sa nikedy nepousmialo. Do nášho ţivota napätie, výstup, pád, boj a mier nelieva sily, a predsa ţiť ešte chceme, ešte sme telo si do rakvy neuloţili! Tak isto nádherným zdá sa nám bubna zvuk, keď velí do tanca šimy, ako keď bača sa namáha k odzemku s gajdami nafúkanými.
34
Ale nik na svete v hostinci nevyţil pri láske, vine a speve a môjho priateľa milenka na domov, na otca, na matku zabudnúť nevie, lebo len básnici hovoria: milovať, milovať, potom hoc svet nech sa zrúti, milovať, v láske ţiť, kým v ruky studené kríţ smrti do rakvy nepodajú ti, milovať, v láske ţiť, kým do dna vypiješ ţivota červený kalich, uţívať' všetku slast', ktorá tu na svete čaká nás nedokonalých. Však vţdycky básnici tvorili a dali vţdycky viac na teórie, a môjho priateľa milenka ţivotom skutočným, prakticky ţije. Noc ešte väčšmi si zvraštila čelo, keď do rúk krčmárka klobúky dala a môjho priateľa milenka milenke triezvej sa nepodobala. Noc chce byť samotná, a preto ľudí z nábreţia zahnala domov, sama sa rozbehla po kraji, vznáša sa nad vodou a v tôni zvädnutých stromov. Námorník na puške s bodákom bujaré myšlienky za ruku vodí, breh rieky tichý je, iba keď vlny na Dunaji zaškrípu pod ťarchou nákladných lodí.“69
Titulní báseň Novočeského debutu Nedeľa je prvním dotykem slovenské poezie s apollinairovským pásmem. To, co Apollinaire chápal jednorázově, stalo se v Československu, zejména pro svůj tvořivý potenciál, označením pro básnický ţánr: „Pásmo je dlhšia básnická skladba, ktorá sa tvári...ako záznam prúdu vedomia, plynúceho spontánne aţ improvizačne. Prúdu, v ktorom sa voľne a bez hierarchie stretajú a striedajú motívy z rozličných oblastí, jedny ţivotne závaţné, iné zdanlivo bezvýznamné, obrazy i mikroreflexie a plynulo sa v ňom menia ţivotné postoje…“70 Vzhledem k jazykové blízkosti s češtinou se mladý Novomeský se stavebními principy pásma seznamuje prostřednictvím Čapkových překladů. Silně inspirující byly pro něho i básnické skladby vzniklé v novém apollinairovském duchu, Wolkerův Svatý kopeček a Nezvalův Podivuhodný kouzelník.
69
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 20-22. Všechny ukázky z básně Nedeľa v této podkapitole se vztahují k této citaci. 70 WINCZER, Pavol. Súvislosti v čase a priestore: Básnická avantgarda, jej prekonávanie a dedičstvo: (Čechy, Slovensko, Poľsko). Bratislava : VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED, 2000, s. 123.
35
Stejně jako u Appolinaira a Nezvala, i v Novomeského Nedeli tvoří lyrický rámec básně putování po nočním velkoměstě. Při chůzi naráţejí na mysl lyrického hrdiny různé vjemy a podněty, které vyvolávají vzpomínky a zároveň asociují nové reflexe. Jeho vědomí je ponořeno do noci, přímo se s ní slévá, ztotoţňuje. Vědomí člověka, který se nachází mezi lidmi, otevřené vzruchům ulice a současně obrácené do nitra, kontemplující do sebe. Lyrický hrdina je sám mezi lidmi. „Noc taká rozmarná: tu sa chce utopiť v tichu a pobreţia kráse a v meste nechá sa pohostiť hlučnom a veselom na hodokvase.“ Podobně antropomorfizovaný motiv noci, který obrazně vyjadřuje pocit lyrického subjektu, se nachází i v úvodní pasáţi Podivuhodného kouzelníka: „a noc chvatem se přibliţovala vcházejíc do úderů hodin a do piana jeţ smutně se rozléhalo aţ na druhém konci řeky“71 Báseň-řeka jak se pásmo obvykle nazývá, si vyţaduje přítomnost skutečné řeky, která tvoří centrální tepnu velkoměsta, její plynutí evokuje proud myšlenek, zároveň spojuje města a místa v časoprostoru. „Všetko sa dostáva simultánne do roviny prítomnosti ako zloţka vedomia lyrického „ja“. Ten nielen vníma, spomína a reflektuje, ale usiluje sa nájsť nadradený zmysel preţitého a preţívaného a najmä hľadá v tom sám seba, vlastnú identitu, vedomý si jej zloţitosti a premenlivosti...“72 V Nedeli je touto řekou Dunaj. Na rozdíl od Podivuhodného kouzelníka a Pásma však báseň dodrţuje jednotný epický prostor (hostinec – dunajské nábřeţí), a tím se podobá víc Svatému kopečku. Novomeský nepodniká velkolepou výpravu napříč Evropou, polytematičnost vzniká psychologickými sondami do nitra postav, které obklo71
NEZVAL, Vítězslav. Pantomima : poesie. 5. vyd., v této typografii Karla Teiga 2. Praha : Akropolis, 2004, s. 61. 72 WINCZER, Pavol. Súvislosti v čase a priestore : Básnická avantgarda, jej prekonávanie a dedičstvo : (Čechy, Slovensko, Poľsko). Bratislava: VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED, 2000, s. 48.
36
pují lyrického hrdinu (přítel, přítelova milenka, vojáci, stařec). Prolínají se tu motivy hvězdné noci, lidské druţnosti, úvahy o ţivotě a úloze poezie, vztah k vlastní minulosti, blízkému člověku, ale i k lidstvu vůbec. Vnitřním pojivem skladby je motiv touhy po lásce a lidské blízkosti. Epická výstavba Nedele způsobuje opakované návraty do konkretní časoprostorové situace (rozhovor básníka, přítele a ţeny; vojáci pijící pivo; stařec hrající na harmoniku). „Epickosť je v pásme svojím spôsobom strávená. Nejde tu uţ o súvislé a rozvinuté vzťahy epických elementov, ale o prvky osebe, ktoré sú okamţite obklopené lyrickou emanáciou.“73 Dochází k částečnému stírání hranic mezi lyrikou a epikou, i mezi lyrickými ţánry navzájem.74 Báseň působí dojmem náhodnosti uspořádání, jakoby si Novomeský jen mimochodem poznamenal proud svých myšlenek na ubrousku v kavárně. Nedeľa je tedy civilisticky uvolněná, coţ je další z faktorů, který ji řadí do ţánru pásmo a posunuje k poetistické koncepci poezie kaţdodennosti. Lze zjistit výraznou Novomeského snahu depoetizovat jazyk a přiblíţit se k hovorovosti. „Priateľ si zapáli cigaru a vtipy robí si z noci a šera, ja jeho milenke s pátosom rozprávam preklady z Apollinaira, hoc veľmi dobre viem, ţe ju verš nijako nezaujíma...“ Tyto napohled prozaické verše lze povaţovat za básníkův ţert, kterým se nejen přihlásil ke svým inspiračním zdrojům, ale i duchaplně odpatetizoval lyrickou atmosféru. Zatímco u předcházející básnické generace75 je noc vnímána jako magická denní doba a osamocený básník v ní hledá mnoţství transcendentálních symbolů, v Nedeli se noc stává terčem vtipů, druţnosti a zábavy. Zásadní je omezení symbolistických konvencí, hotových forem poznání a ztvárnění reality. 73
BAGIN, Albín. Literatúra v premenách času. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1978, s. 62 Z. Pešat ve studii Apollinairovo Pásmo a dvě fáze české polytematické poezie vidí zásadní význam Pásma pro moderní evropskou poezii právě v tom, ţe uvolnilo dosavadní druhové a ţánrové členění poezie. Viz PEŠAT, Zdeněk. Dialogy s poezií. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 137-154. 75 Příklonem k pozemskému světu Novomeský zosobňuje protipól k poezii symbolistů (Ivan Krasko), přetíţené nevýslovnými hrůzami a metafyzickým neklidem. Právě odlišné vnímání noci je toho dobrým příkladem. 74
37
Vliv poetiky Apollinaira dále zprostředkovávané poetizmem se u Novomeského projevuje odklonem od metafyziky a navázáním bezprostředního smyslového kontaktu s civilizační skutečností. Např. ve verších: „Okrem hviezd do noci pri dráhe ţeleznej ţiarovka so svetlom zvoní raz modrá, zelená, červená; farby si premieňa jak mladí chameleóni.“ Prostřednictvím zrakově-sluchové synestézie a exotického přirovnání popisuje autor smyslové okouzlení výdobytky moderní civilizace. Novomeský, v duchu Seifertova vyhlášení „básníku, umři s hvězdami, uvadni s květinou“76, obrazně řečeno hází hvězdy do starého ţeleza a nahrazuje je světly velkoměsta.
3.3
Veršová a tematická výstavba sbírky Nedeľa se zřetelem k poetizmu Poetistické uvolnění Novomeského poezie se vztahuje na různé sloţky
básnické výstavby: na větu, verš, styl, na způsob spojování obrazů, motivů a témat. V této kapitole se je pokusíme načrtnout. Jednotlivé verše mají různý počet slabik. Báseň Nedeľa je napsaná širokorozměrným daktylotrochejským veršem, typickým pro symbolistu Ivana Kraska. Zatímco on ho pouţíval s potřebou básnického zdvihu, Novomeského záměry jsou antitradiční. Slouţí k odpatetizování básnické řeči a přibliţují se snaze o lexiku kaţdodenního ţivota, neboť daktyl a trochej nejvíce odpovídají přirozenému jazykovému rytmu.77 V další tvorbě uplatňuje Novomeský jamb, který narušuje trochejem. Patrné je to v básni Báseň z debutové sbírky Nedeľa: „1904na rok ten zabudol som jak na svoj dáţdnik čierny
76 77
CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967, s. 13. ŢILKA, Tibor. Poetický slovník. Bratislava: Tatran, 1984, s. 135.
38
v Café Union.“78 Stejný postup, tedy jambický spád narušený trochejem, volí Nezval v Edisonovi: „řekl jsme mu probůh pane co jste zač odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč“79 U obou básníků je to snaha o appolinairovské zcivilnění výrazu, pod vlivem kongeniálních Čapkových překladů. Dalším prvkem v Novomeského poezii, kterým se přihlásil k poetice poetizmu, je uvolněná rýmová struktura. „Rým je nepravidelný, obyčajne viacnásobný, výrazne dekanonizovaný. V rýmových zoskupeniach sa popri eufonicky presných rýmoch konfrontujú rýmové členy s eufonickou nepresnosťou rozličného druhu.“80 Nejilustrativnějším příkladem je báseň Báseň ze sbírky Nedeľa, ve které se nacházejí početné asonance: letí – nedozerní – čierny, z Betlehema – ţena, slabí – mrakodrapy – Paríţ, mosty – kosti – Moskve, chlapca – zdá sa. Podobná rýmová nepřesnost se vyskytuje u všech poetistů, i v básni Rue de la Paix ze Seifertovy sbírky Na Vlnách TSF: leskne – slonovině – ve skle, před ní – vůní – lední, přilepeny – v nehostinné zemi, oblohy – v neděli. Novomeského obliba zapojit exotické a neobvyklé názvy do rýmového postavení je další aluzií na Apollinaira a poetizmus. Vyuţívá se tu princip neočekávanosti zaloţený na zpříbuzňování zdánlivě nesouvisejících jevů. Z básní sbírky Nedeľa na to lze uvést tyto příklady: Biss – na dopis (10. IX. 1926), o ňu – Odeonu, máme – Jokohame, de Paris – ostali, Ria – Ria – vína daj, dlane – od Champagne (Verše z cudzieho mesta). Za básníka, který nejvíce uplatňuje prvky a atmosféru exotizmu, lze povaţovat Konstantina Biebla. Jako jediný z poetistů navštívil exotické kraje a nahromaděné inspirace předvedl i v těchto 78
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 16. 79 NEZVAL, Vítězslav. Básně noci. Praha : Odeon, 1966, s. 102. 80 ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005, s. 51.
39
nekonvenčních rýmech jako: mulatka – sluchátka, klíma – z Říma, koření – přivoní, Mařenko má – opia (Na bílém polštáři), kávu – Jávu, z Janova – ostrova, opánky – sasanky (S lodí jeţ dováţí čaj a kávu). V Nedeli se začíná částečně uplatňovat princip inkoherentní tematické výstavby, opět inspirovaný apollinairovskou poezií a filmovou montáţí. Aplikace filmových postupů v literatuře byla jednou z nejvýznamnějších stavebních tendencí literárního umění dvacátých let a poetisté v jejím uplatňování ve své poezii nezůstali pozadu. Karel Teige jako teoretik moderny ve svých článcích (Foto Kino Film) oceňuje přínos nových médií a analyzuje jejich revoluční vliv na uţívané umělecké postupy. Nejoriginálněji se těchto nových, tvořivých moţností ujal Vítězslav Nezval a ve svých básnických skladbách (Podivuhodný kouzelník, Edison, Akrobat) dovedl montáţ inkoherentních básnických obrazů do virtuozity. Filmovost těchto básní spočívá v simultánním chápání prostoru a v dynamické změně zorných úhlů lyrického subjektu. Novomeský uplatňuje filmovou montáţ hlavně v popisech městských scenérií. Báseň Mesto ze sbírky Nedeľa je například postavená na sledu záběrů: sluţka s kočárkem – mistr Giovanni, který na rohu věští z dlaně – vojáci – opuštěný básník. Na tomto místě se text prolamuje „dovnitř“ a podává obsahy básníkova vědomí (vzpomínka na stávku horníků a střelbu, milostné touhy, melancholická nálada). Nezvalovské ozvěny lze cítit v básni Verše z cudzieho mesta. Především ve snaze zachytit světovou rozlehlost (Praha, Jokohama, Paříţ, Champagne) a v mnoţství epicky nerozvinutých potencionálních příběhů. Ján Zambor v Novomeského poezii vysledoval, ţe autor někdy juxtaponuje tematicky disparátně působící segmenty, při pozornějším pohledu však zjistíme, ţe vznikly asociační cestou, je tedy mezi nimi jisté logické spojení.81 Nejen nezvalovský, ale všeobecně poetistický je tento způsob tematické výstavby básní.
81
Viz ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005, s. 48-52.
40
4 ROMBOID Literární vědec Valér Mikula pokládá Novomeského druhou sbírku Romboid (1932) za jediný komplexní projev poetizmu ve slovenské poezii.82 Představuje tvořivou periodu mezi roky 1928 – 1932, kdy básně vznikaly. Novomeského slovní hry však nejsou ani v těch nejpoetističtějších básních nezávazné a ústí do tragedie. Mezi Nedeľou a Romboidom není násilný zlom; vztah druhé Novomeského sbírky k první nemá podobu radikální negace. Mnoho zřejmých souvislostí mezi nimi naznačuje, ţe obě spadají do jednoho vývojového období v souvislosti s poetizmem. V Romboidu se Novomeský posouvá do konstruktivistické polohy poetizmu. Většina básní Romboidu totiţ charakterizuje vypjaté úsilí zaměřené na vytvoření básně podle nových konstruktivistických principů. Toto tvarování je neodmyslitelné od podnětů avantgardního výtvarného umění.
4.1
Konstruktivizmus
Neoddělitelnou součástí poetizmu je konstruktivizmus. Tyto dvě koncepce, v teoretickém převedení Karla Teigeho, tvoří dialektický vztah, ve kterém první sloţka představuje nespoutanou hravost fantazie, asociativní spojení motivů, polytematičnost a druhá pak funkční záměr, racionální stavební postup a puristický tvar. Nesprávná interpretace Teigeho systému způsobila dělbu na poetistickou lyriku a konstruktivistickou architekturu. Uţ ve svém prvním článku o architektuře z r. 1923 (K nové architektuře) Teige tvrdil, „ţe všechna umělecká tvorba odvisí od architektury jakoţto umění konstruktivního“83. Do jaké míry Novomeský uplatnil Teigeho dualizmus ve své tvorbě?
82
MIKULA, Valér. Český poetizmus a slovenská poézia. In: Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět. Brno 2004, s. 93 -106. 83 TEIGE, Karel. Výbor z díla I. : Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 112.
41
Ve sbírce Romboid se Novomeský velmi zdárně pokusil o včlenění konstruktivistických principů do básnické struktury. Civilizovaný svět vidí básník architektonicky. Základními elementy architektonického myšlení jsou přímky a linie. Architekt pracuje s přímkami a jejich prostorovým uspořádáním, přibliţně tak jako básník se slovy. „Veci a vecičky sveta“84, tedy prvky objektivní reality obklopující básníka, připomínají totiţ architektonické elementy a obrazotvornost je můţe spojovat do různých imaginárních konstrukcí. Novomeský „vytváří báseň jako svéprávný útvar, který má svůj vlastní lyrický prostor a řád. Asociace jednou fixovaná nemizí ve spršce nových a nových nápadů, ale vytváří osu významového pohybu v básni (…). Střídmost a ekonomie, takto podmíněná, nemá za cíl jen básnickou zkratku a významovou kondenzaci, směřuje také k přehlednosti, obnaţení pozičních vztahů, tektonice vpravdě architektonické.“85 Dobrým příkladem je titulní báseň Romboidu, se stejnojmenným názvem, která předznamenává konstruktivistický charakter celé sbírky. Geometrický tvar kruhu, koule, či elipsy evokuje svět dětství a her: „Pri kotrmelcoch opíc na dávne detstvá spomíname: bláznovstvá zabudnuté.“86 Okrouhlé tvary spojené s dětskou pošetilostí se přetransformují do nebezpečného zahrávání si se ţivotem. Nacházíme tu posun typický pro Novomeského poezii – od lehkováţnosti k tragice.
84
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 17. 85 Červenka, Miroslav. Nedeľa, Romboid a česká avantgarda. In : Keď nevystačia slova : State o Lacovi Novomeskom. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1964, s. 76. 86 NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 52. Všechny ukázky z básně Romboid v této podkapitole se vztahují k této citaci.
42
Podstatný je poetistický motiv hráče87, který tvoří významové napětí mezi nezávaznou poetistickou hravostí, projevující se ve veršové výstavbě a tíţivým obsahem. Poetistický je i exotický obraz kotrmelců opic, které se mění na: „korheľské kotrmelce Villonove, podobné slučke šibenice, na tej mal visieť jeho ţivot, i ţivot Janka Kráľa.“ Básník enumerativně seřazuje oblé předměty. Vyuţitím asyndetonu upevňuje záměrnou kompozici básně. „Do nebies horí pomník detských pošetilostí: guľatých tvárí , guľatých sĺz, kruhov a kolies na zrkadlách vôd, rozbitých štrkom okrúhlym, kotúčov dymu z prvých cigariet…“
87
Stejné významové spojení mezi dětskou hrou a loterií o ţivot nacházíme v Nezvalové sklad-
bě Edison: „Já jsem býval také v dětství hrdina já jsem čítal také knihy Darwina já jsem si hrál také váţněj neţli jiní proč jsem si však také hrával na pohádky z nichţ mi zbylo něco těţkého co drtí smutek stesk a úzkost z ţivota i smrti.“ In : NEZVAL, Vítězslav. Básně noci. Praha : Odeon, 1966, s. 106.
43
V celé básni Romboid se příznačně opakuje samohláska o, ve větší míře je to snaha o vizuálnost neţ o eufonii. Grafická podoba písmena evokuje zvláště jeho oblý tvar, coţ dotváří autorův primární záměr. V závěru dochází k vyvrcholení a vyventilování nahromaděné energie. Pevná konstrukce básně, postavené na oblých tvarech, se Novomeskému láme pod rukama: „Kruhy sa zlomili vo štyroch uhloch. Hľa: obraz kosý, skrivený: romboid – zlámané trosky detských hier.“ Okrouhlé tvary spojené s obrazy dětství se změnily na kosé a zkřivené. Kruh, geometrický útvar symbolizující spojení a harmonii, se deformuje a destruuje, čímţ autor konstruktivistickým způsobem vyjadřuje melancholii nad nenávratným časem dětství. Spojení poetistického inventáře představ a metody výstavby básně Romboid nepřineslo ideální poetistickou báseň. Burleskní hravost a veselí nakonec vyústí do smutku, ze kterého by Karel Teige neměl radost. Postupujíce v našem rozboru Novomeského poezie zjišťujeme, že právě v tom spočívá základní črta a zároveň hodnota jeho tvorby ovlivněné poetizmem: „(…) Novomeského najpoetistickejšie čísla navodzujú, aby sme parafrázovali verše úvodnej básne Romboidu veselosť v smútku i smútok v rozmare. Nepriečia sa celkom poetistickému programu, iba ho obohacujú, integrujú do širších ľudských a poetistických polôh. Novomeský hovorí poetistickým spôsobom, no napĺňa ho vlastným obsahom. “88
88
KOCHOL, Viktor. Novomeský v súvislostiach. Bratislava: Print-Servis , 1996, s. 110.
44
4.2
Linie a přímky jako architektonický prvek básně „Lineárne predstavy a obrazy sú typicky poetistickými predstavami,
hoci ich existencia neobmedzuje sa iba na poetizmus. Tieto predstavy sú aj stavebným materiálom poetistických konštrukcií. Sú skrátka poetistickým inventárom i princípom.“89 Pro ilustraci si stačí představit plynoucí řeky u nábřeţí, světla nočních velkoměst a provazy cirkusáků figurujících v Nezvalově poetistické tvorbě. Např. ve skladbě Akrobat: „S hudbou dveří puklic a sprch byl očekáván příchod akrobata jenţ kráčel po laně z madridské katedrály přes Řím Paříţ Prahu aţ na Sibiř“90 Novomeský pod silným vlivem poetizmu bohatě vyuţívá přímky a linie jako výstavbové segmenty svých básnických konstrukcí. Frekventovaným motivem lineárního charakteru v jeho poezii jsou kolejnice. Tento výplod civilizace je poetisticky nosný nejen pro svůj lineární charakter. Kolejnice evokují cestování, exotické dálky, všechno to, co stimuluje poetistickou obrazotvornost. Ve druhé básni sbírky Nedeľa s výsostně poetistickým názvem Vo vlaku, kde Novomeský přetrhává nevelmi pevná pouta s domovem a odchází do města, přirovnává kolejnice k provazu artisty: „Na vlaku sme jako ľahké tanečnice, (stúpila práve na povraz, má obáv, strachu na tisíce, ţe zrúti sa a doláme si väz), 89 90
KOCHOL, Viktor. Novomeský v súvislostiach. Bratislava: Print-Servis , 1996, s. 111. NEZVAL, Vítězslav. Básně noci. Praha: Odeon, 1966, s. 70.
45
(...) stali sme si na koľajnice, tancovať, zradiť otcov dom.“91 Poetistický inventář představ (cirkus, cesta, akrobacie, zábava) se tu opět pojí s melancholií, smutkem a rizikem. Motivy loučení spojené s představou kolejnic obsahuje i báseň Cesta ze sbírky Romboid: „Vlak stráca lesklé koľaje. Koľají lesk sa v svetle slnka tratí. Kto nájde veci stratené? A kto ich zase vráti? (...) Vlak stratil v diaľke rovinu, stratila matka syna.“92 Opět se tu uplatňuje věcnost, která je základní platformou Novomeského poetiky. Prvořadá je předmětná intencionalita, pocity lyrického hrdiny jsou metaforicky přetransformované do stavu věcí. Novomeský věc konkretizuje tím, ţe k ní přiřadí empirickou vlastnost (lesklé koľaje), předmět není odpoutaný od konkrétních relací, básnická a objektivní realita se vzájemně překrývají. Pro materialistu Novomeského je základní vlastností hmoty pohyb. Báseň Cesta vzbuzuje stejnou naivní smyslovou iluzi jako skutečná cesta vlakem. Zdánlivě nehybný vlak rozhýbe okolní svět, věci nám jdou naproti. V básni Noc na stráni se uskutečňuje podobná, výše vzpomínaná metamorfóza, věci přebírají lidské chování a emoce. „Posledný bozk 91
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 18. 92 Ibid., s. 65.
46
dlhý jak vagón Pullmannov; vlak bielym dymom máva rozlúčenie. Spínajú ruky čiary koľajníc: stratené diaľky Zeme.“93 V daném případě nebylo třeba zmiňovat ţal nad odchodem, či smrtí, vyjádřily ho lineární souřadnice rukou a kolejnic sbíhajících se v perspektivě. Tento obraz, charakteristický pro Novomeského lineární představivost, však není jeho výlučným vlastnictvím. Obraz kolejnic spjatých do linií rukou se vyskytuje s několikaletým předstihem v básni Konstantina Biebla Hlas (1924): „Do mlhavého kraje bez obzoru jdou spjaté ruce kolejnic. Vojákům, které odváţejí, zapadly tváře do přilbic. (...) Pušky a bajonety jedou do války. Vojáci zůstali na nádraţí.“94 Obě srovnávané básně nejsou ani bezstarostné ani poetisticky lehkováţné. No přece sdílejí výstavbový princip charakteristický pro poetizmus. Místo člověka zde totiţ promluvily věci: jejich skloubení do typické situace, loučení na stanici, jejich projekce do architektonických i básnicky účinných linií.
93
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 82. 94 BIEBL, Konstantin. Básně. Vyd. 1. Praha : Československý spisovatel, 1979, s. 29.
47
4.2.1 Komparace Novomeského básně Slnce na vodách a básně Jaroslava Seiferta Staré bojiště s důrazem na jejich lineární výstavbu
SLNCE NA VODÁCH
„Tá nuda, tá strašná únava: bez konca po modrom a večne v oblohách.
Raz slnce, bledý samovrah, z vysokých modrých poschodí vrhlo sa do hlbín, do hlbín, do vody bozkať svoj ţltý stín...
Ozdoba Bruselu: fontána Manequin Piss – – dieťa nevzácne...
Šarvanci nezbední, kvetiny smútočného venca síkajú, ach, síkajú do tváre utopenca...
Horu sĺz plače detský klín, hora sĺz v kruhu kolíše zúfalcov ţltý stín... 48
Bruselské dieťa nevzácne, nezbední šarvanci s ním, veselí v smútku a smutní v rozmare, hľa: slnce nehasne, bozká svoj ţltý stín.
Chvost skalísk – biely vodopád dodrúzgal samovraha.
Hrobári kladú zdrapy na máre, kolá vĺn škrípu do dolín, to nesú zúfalca a jeho ţltý stín.
Klin výšin syčí šípy bystriny, dţezuje ţvatlavý dţavot riav, krok gondol klokoce tokom potokov pod plotom topoľov a balád balvany valia vlny valného Dunaja: hujaja, do mora, do mora, hujaja.
To pohreb šepce mnoţstvo bied pri tanci nábreţím a mŕtve slnce uprostred vedie svoj ţltý stín.“95 95
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 57. Všechny ukázky z básně Slnce na vodách v této podkapitole se vztahují k této citaci.
49
Ukázkovou básní, ve které sehrávají linie a přímky důleţitou úlohu, je Slnce na vodách. Její poetistický rámec je vymezený Bruselem, Dunajem, mořem. Novomeský tu uplatnil poetistickou montáţ i poetisticko – výtvarný princip. V úvodních verších konstruuje hru lineárních souřadnic. Paprsky slunce dopadají na hladinu řeky, která se v krajině taktéţ vine lineárně. Její plynulý tok přerušuje vodopád, který má klesající charakter. Shora dolů teče i proud vody bruselské fontány, která je podobná chlapcům hrajícím si na břehu řeky. „Raz slnce, bledý samovrah, z vysokých modrých poschodí vrhlo sa do hlbín do hlbín, do vody bozkať svoj ţltý stín... Ozdoba Bruselu: Fontána Manequin Piss – - dieťa nevzácne... Šarvanci nezbední, kvetiny smútočného venca síkajú, ach, síkajú do tváre utopenca“ Lineární hravý pohyb paprsků a vody, shora dolů, v básníkovi evokuje tragický pád člověka. Na základě antropomorfizace slunce dochází k reifikaci nebes a stínu. Z nebe jsou poschodí, ze stínu smuteční věnec. To posune Novomeského ve druhé polovině básně k tématu skutečného sebevraha. „Chvost skalísk – biely vodopád dodrúzgal samovraha.
50
Hrobári kladú zdrapy na máre, kolá vĺn škrípu do dolín, to nesú zúfalca a jeho ţltý stín.“ Slovní oxymorické spojení „ţltý stín“ se pravidelně opakuje a upevňuje tak konstrukci básně. V různých kontextech nabývá symbolický význam – ţlutá se stává barvou smrti. „Tento oxymoron je súčasne príkladom Novomeského autonómnej práce s farbou.“96 Ačkoli báseň svým charakterem a stavbou splňuje mnohá kritéria poetizmu, přesto tu vyvstává problém, který brání zařadit ji do této kategorie. Svým tragickým vyzněním bytostně porušuje Teigeho koncepci bezstarostné poezie. Je důleţité si uvědomit, ţe v roce vydání Romboidu uţ poetizmus překonával závěrečnou fázi své existence a jeho představitelé se pomalu pouštěli vlastní cestou. Sbírka Jaroslava Seiferta Slavík zpívá špatně (1926) se Novomeského veršům v mnohém podobá, především „nepoetistickým“ nádechem smutku. STARÉ BOJIŠTĚ „Slunce otáčí stínem věcí, větrná křídla křehké mlýny lámou. Jsme v zemi bláznů, pojďme, zatančme si jednou, dvakrát. Coţ na hřbitově tančit smí se mezi ţivotem, mezi smrtí? Proč ne, proč ne, má tanečnice, v zemi bláznů?
96
ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005, s. 65.
51
Pěšáček malý v zákopech vonící země nad hlavou z pušky má kříţ. Usíná naposled ve své helmě, dobrou noc! Král padá s trůnu a trůn se kácí, falešní proroci zvedají hlas, ţe v jícnech děl se uhnizďují ptáci a ptáci odlétli. Pod cimbuřím věţe stín koně pádí pro svého císaře, pro jeho stín. Jsou mrtvi nepřátelé, jsou mrtvi kamarádi, jsme mrtvi všichni. Je to zem bláznů a kdo v ní je pánem? Vzácné masky, začíná karneval! V gázových maskách nezahynem v oblacích plynů! Slunce otáčí stínem věcí, země je těhotná mrtvými. Jiţ puká, pojďme a zatančme si dokola!“97 V básni Staré bojiště Seifert podobně jako Novomeský vyuţívá lineární prvky. V první dynamické strofě slunce rozehrává prchavý karneval světla a stínu, kde nic není tím, čím se zdá být:
97
SEIFERT, Jaroslav. Na vlnách TSF ; Slavík zpívá špatně ; Svatební cesta ; Básně a libreta do sbírek nezařazené, (1924-1928) ; Překlady. V tomto souboru 1. vyd. Praha : Akropolis, 2002, s. 107. Všechny ukázky z básně Staré bojiště v této podkapitole se vztahují k této citaci.
52
„Slunce otáčí stínem věcí, větrná křídla křehké mlýny lámou. Jsme v zemi bláznů, pojďme, zatančme si jednou, dvakrát.“ V dalších strofách je zjevný posun od hry a lehkováţnosti k tragice. Přesně takový, jaký uplatnil i Novomeský v Slnci na vodách. V 10. verši na základě vnější obrysové podobnosti věcí dochází k zhmotnění stínu: U Novomeského se ze stínu na vodě stává smuteční věnec, v Seifertově básni je to kříţ. Oba dva tyto předměty mají symbolický charakter, anticipují blíţící se smrt: „Pěšáček malý v zákopech vonící země nad hlavou z pušky má kříţ.“ V 17. a 18. verši se k lineárním stavebním prvkům (paprsky slunce, lopatky mlýna, puška, kříţ) přidávají další, věţ a její stín. Stín, nehmotná součást věci, tu dokonce reprezentuje svého hmotného nositele. Je zdůrazněna nerozlučnost vztahu člověka a jeho stínu: „Pod cimbuřím věţe stín koně pádí pro svého císaře, pro jeho stín.“ Uplatněním asociace na základě společné vlastnosti věcí (směr dopadu) se Novomeský od metaforického obrazu slunce dostává do roviny skutečnosti. Stejný postup, posun od metareferenta k referentu, pouţil Seifert, absurdita karnevalu a hra s identitou ho dovede na reálné vojenské bojiště. Karnevalové masky nahrazují masky plynové: „Je to zem bláznů a kdo v ní je pánem? Vzácné masky, začíná karneval! V gázových maskách nezahynem v oblacích plynů!“
53
Lyrický rámec básní Slunce na vodách a Staré bojiště se uzavírá stejně jako se začal tancem. „U Novomeského je priam obsedantný stredoveký motív tanca smrti vo vizionárskej konkretizácii“98: „To pohreb šepce mnoţstvo bied pri tanci nábreţím a mŕtve slnce uprostred vedie svoj ţltý stín.“ Taktéţ u Seiferta je to tanec mezi ţivotem a smrtí na vojenském bojišti, kde se člověk mění na stín: „Slunce otáčí stínem věcí, země je těhotná mrtvými. Jiţ puká, pojďme a zatančme si dokola!“ Porovnáním obou básní krok za krokem vyšla najevo jejich pevná struktura. Oba autoři se tvořivě zhostili teoretické Teigeho myšlenky syntézy racionality a obrazotvornosti. Přičemţ jedna součást nevyniká na úkor druhé. Pomocí lineárních prvků, včetně motivu stínu, který přebírá funkci refrénu, básníci dosahují puristické konstrukce. Bohatství poetistických básnických obrazů zúţili na několik základních motivů. V popředí je konstrukční vzorec, základní myšlenka a kompoziční princip jsou totoţné veličiny.99 Záměrně zjednodušený obsah však neubírá na významovém bohatství. Napětí mezi motivy vytváří proţitek trojrozměrnosti. „Svet zredukovaný na lineárne, resp. iné architektonické súradnice, je síce svet zjednodušený, no zároveň – či práve
98
ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005, s. 99 ČERVENKA, Miroslav. Nedeľa, Romboid a česká avantgarda. In : Keď nevystačia slova : State o Lacovi Novomeskom. Bratislava : Vydavateľstvo SAV, 1964, s. 76.
54
preto aj – svet prehĺbený. Veď redukcia je predpokladom analýzy a teda aj predpokladom básnického poznania.“100
4.3
GEOMETRIZMUS A CHROMATIZMUS
Programová hesla Devětsilu o synkretizmu, konstruktivizmu a poetizmu se v poetistické tvorbě projevily jako úsilí o vizualizaci poezie. Tyto snahy vznikaly pod vlivem kubofuturizmu (Apollinaire) a ruské avantgardy (Malevič, Chlebnikov, Majakovskij). Novomeský znal principy avantgardních výtvarných děl, stavících na tvaru i barvě, a pokusil se je aplikovat ve své poezii. Ve sbírce Romboid se geometrizmus spojuje s chromatizmem. V článku Disk, internacionální revue Novomeský citoval Karla Teigeho: "Obraz musí být báseň a báseň musí být obraz." Otázkou zůstává, na kolik se mu podařilo skloubit básnické a výtvarné umění. Vzorovou básní, v níţ autor mistrně kombinuje barvy a geometrické tvary je Neznámá. Na exponované místo v názvu Novomeský vytyčuje ţenskou postavu, jejíţ charakteristika je však neutralizována. Neuvádí se, zda je to jeho matka, přítelkyně nebo milenka. V první části dochází k posunu od dvou metareferentů (rána na šíji, krvavý věnec) k jejich dešifrování – k identifikaci referenta (korálový náhrdelník). Metaforickou konstrukci spojuje stejný geometrický tvar (elipsa, kruh) a červená barva. „Nejasný signál červenej farby bol subjektom identifikovaný ako zranenie. V priestore básne je niekto ranený, nie však ţena, ale muţský subjekt, ktorého prezrádza náchylnosť interpretovať neutrálny, či skôr pozitívne ladený predmet ako niečo hrozivé a nebezpečné.“101 Barevný kontrast vzniká právě mezi nevýrazností ţeny a jejím červeným náhrdelníkem.
100
KOCHOL, Viktor. Novomeský v súvislostiach. Bratislava: Print-Servis , 1996, s. 95. GAVURA, Ján. Hodnoty premenlivé a nemenné. In : V tenkej koţi básnika (Laco Novomeský 1904-2004). Bratislava : Literárne informačné centrum, 2004, s. 244. 101
55
Neznáma „Prvý raz videl som ju: Na šiji ranu hroznú mala a z rany strašne krvácala Nebolo treba ľútostivých slov. Na hrudi nebol veniec krvavý, to bol len náhrdelník z koralov. Naposled videl som ju, keď vstupoval som do väzenia. Jej šaty svetlé, kockované, boli jak svetlé nebo, mreţami okna pruhované.“102 V druhé části Neznámej k oblému tvaru přibyl čtverec. Na základě světlosti a tvarové podobnosti asociuje nebe lyrickému hrdinovi ţeniny kostkované šaty. Rozlehlost modrého nebe je násilně rozdělena do okna věznice, co tvoří výrazný barevný i geometrický kontrast. Po úvodním dramatickém obrazu zde báseň přechází do neutrální pozice, jakoby vstup do vězení byl nástupem na vlak. Pasivní větné konstrukce však evokují způsob komunikace v trestním zařízení a ztrátu osobní svobody. Báseň Somnambul je modifikací pomyslné šachovnice (s geometrií čtverců) z Neznámej. Kompozice básně je zaloţena na postupu od personifikační metafory (hráč, kluk) k odkrytí jejího referenta. Výtvarnými prvky jsou kromě geometričnosti barvy: černá (noc v přirovnání káva) a modrá (modrý hráč – modrý měsíc).
102
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 54.
56
Somnambul „Za čiernej noci, tmavšej kávy, čo pri mne denne slávi oldomáš, za čiernej noci, tmavšej kávy, votrel sa ku mne modrý hráč Oblokom vliezol chalan do väznice, Cez mreţe na stôl začal maľovať Farbami stínov – polia šachovnice. To modrý mesiac prišiel mi dať mat.“103 Podobný kompoziční charakter má báseň Jaroslava Seiferta Osud ze sbírky Na vlnách TSF. Stejně jako Novomeský i Seifert pouţil geometrickochromatický motiv šachovnice:
Osud „Hrávali jsme šach na terasách kaváren Černá bíla pole Jako šachovnice noci Čtverce polštářu a tmy bílé a černé (...) Bylo to uprostred léta na terasách kaváren a byla to hra lásky“104 Obě básně jsou příkladem poetistické hravosti, která se projevuje jak při volbě motivů, tak i při jejich básnickém zpracování. Zde se však objevuje základní rozdíl mezi poetistou Novomeským a poetistou Seifertem. Zatímco v
103
NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. Bratislava: Literárne inforormačné centrum, 2005, s. 63. 104 SEIFERT, Jaroslav. Na vlnách TSF ; Slavík zpívá špatně ; Svatební cesta ; Básně a libreta do sbírek nezařazené, (1924-1928) ; Překlady. V tomto souboru 1. vyd. Praha : Akropolis, 2002, s. 64.
57
básni Osud se jedná o lehkováţnou hru lásky, báseň Somnambul je hrou o ţivot. Novomeský je váţný v rozmaru, ale přitom všem úsměvný i ve smutku. Je to sice úsměv přes slzy, nikdy však levný ţert, nýbrţ vţdy určitý, byť trpký humor. Počáteční, přímo dětsky nevázaná rozvernost, nabývá později výstraţné formy, ale hrou, i kdyţ hlubokou a váţnou, nepřestává být nikdy. Humor zachovává Novomeský i při zobrazování tragických událostí. Je to jeho osobní, ale také skupinový, poetistický rys. Jak jiţ bylo zmíněno výše, výstavbovým principem celé Novomeského sbírky Romboid je konstruktivizmus. Geometrizmus u Novomeského neznamená eliminaci předmětů, jako je to v abstraktním geometrizmu výtvarného konstruktivizmu. Jeho prostřednictvím Novomeský přemáhá chaos, ale nevzdaluje se od reálních problémů světa: „Práca s farebnosťou rovnako ako redukcia tvarov na elementárne geometrické je u Novomeského výstavbovým prostriedkom umoţňujúcim podstatné uchopenie reality a súčasne jej pretvorenie na umelecký objekt. Pre autorovu tvorbu je charakteristická avantgardná fúzia básnického a výtvarného umenia, básnik si v mnohom počína ako konštruktivistický výtvarník.“105
105
ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005, s. 70.
58
ZÁVĚR „Čas letí jak vtáci nedozierni.“
Laco Novomeský: Báseň
V úvodu této bakalářské práce jsme citovali verše, v nichţ se Laco Novomeský vyznává ze smutku nad nepatrností svého ţivota a bezmocností změnit chod světa. V závěru této práce právě konstatujeme, ţe Novomeský se svými verši přece jen podepsal na stavu světa, udělal ho krásnější. A tuto krásu poezie neodnesl na svých křídlech ani letící čas. Ve třech kapitolách této práce jsme se snaţili najít odpověď na otázku, zda Novomeského sbírky Nedeľa a Romboid patří do kontextu českého poetizmu, jelikoţ sám Novomeský měl vůči poetizmu výhrady a preferoval tvorbu bez programu. Pátrali jsme po principech tohoto výhradně českého avantgardního směru v Novomského verších a jejich komparací s básněmi předních poetistů jsme se pokusili vystihnout specifika, podobnosti a rozdíly v Novomeského recepci poetistických impulsů. Laco Novomeský takovouto konfrontaci snese. Ne však jako jednoznačný poetista. Dospěli jsme k závěru, ţe ve sbírkách Nedeľa (1927) a Romboid (1928) Novomeský anticipoval některé sémantické a tvárné sloţky poetizmu. Své sociálně laděné básně neomezil totiţ pouze na tvrdou společenskou realitu, ale implikoval do nich i pocity ţivotní radosti, neotřelou exotiku, senzualistické vzruchy. V debutové sbírce Nedeľa Novomeský tvořivě uchopil a v Romboidu dále rozvíjel několik tvárných poetistických elementů: princip polytematické výstavby básně, syntaktické postupy, uvolněnou rýmovou strukturu, tematizaci slova v kontextu a od ní se odvíjející slovní hry a tvarové podobnosti i vedoucí postavení metafory. Právě v metafoře viděli poetisté základní prostředek účinnosti básně. Metafora však nevzniká pouze spontánně. Není výsledkem čiré imaginace, ale vyplývá také z cílevědomého záměru. Takto postupoval i Laco
59
Novomeský. Ve všech vrstvách kompoziční výstavby jeho básní lze vidět cílevědomost. Jeho hravost je v podstatě racionalistická. Novomeský tak zejména sbírkou Romboid představuje v poetizmu konstruktivistický proud. Téměř doslova tak splňuje Teigeho dualistickou koncepci poetizmu a konstruktivizmu. V tomto aspektu je tedy Novomeský poetistou par excellance. Literární vědec M. Červenka dokonce tvrdí, ţe Novomeského tvůrčí uchopení konstruktivistické teorie nemá v české poezii obdoby: „I kdyţ podobné konstruktivistické rysy najdeme z českých básníků například u Halase, nikde se nestřetávají ústředním svorníkem lyrického stylu a nikde nemají tak hlubinnou motivaci v samém postoji ke skutečnosti, jako je tomu u bytostného racionalisty a básníka Laca Novomeského.“106 V našem rozboru Novomeského básně Slnce na vodách jsme postřehli společné konstruktivistické rysy, které tato báseň sdílí s textem J. Seiferta Staré bojiště. Laco Novomeský byl však i ve svém poetistickém období nadále ponořen do rozporuplných společenských a lidských situací. Z jeho veršů jde cítit nostalgii za odcházejícím časem dětství a mládí. V popředí zůstával vnitřní neklid a pocit, ţe ve chvílích, kdy Karel Teige proklamoval radost jako základní výraz ţivota, zůstávalo ve světě ještě mnoho nepoetických věcí, které determinovaly nejen básníka, ale otupovaly intenzitu vnímání poezie. Přestoţe český poetizmus prošel různými fázemi a od začátku se v něm objevovala i váţnější témata, podstatný rozdíl mezi Novomeským a J. Seifertem, K. Bieblom a V. Nezvalom je ten, ţe Novomeský nikdy nepsal básně v duchu ortodoxního poetizmu a nesplňoval tak Teigeho estetické poţadavky na bezstarostné umění. Definitivní verdikt tedy zní: Novomeský nesplynul nikdy zcela s filozofií a estetikou ani jednoho moderního básnického směru. Neztotožnil se tedy celkem ani s poetizmem. Nicméně Novomeského, a není v tom žádný paradox, nelze z poetizmu ani vylučovat. Bylo by to historicky nepřesné a neodpovídalo by to charakteru jeho tvorby z konce dvacátých a ze začátku třicátých let.
106
ČERVENKA, Miroslav. Nedeľa, Romboid a česká avantgarda. In : Keď nevystačia slova : State o Lacovi Novomeskom. Bratislava : Vydavateľstvo SAV, 1964, s. 76.
60
Specifické poetistické principy básník natrvalo zahrnul do své poetiky a vyuţíval je jich v průběhu celé své tvorby. Ve třetí sbírce Otvorené okná (1937) Novomeského poezie dospívá do stádia umělecké zralosti, v němţ zuţitkoval výdobytky předchozí fáze experimentování a hledání. Bedřich Václavek, bystrým kritickým okem v recenzi ke sbírce Svätý za dedinou (1939), takto zhodnotil Novomeského svébytnou pozici v československém literárním kontextu dvacátých a třicátých let: „Mimoděk srovnáváme lyriku Novomeského se současnou českou lyrikou a uvědomujeme si na ní a milujeme lyrickou konkrétnost, určitost nálady a jedinečnost chvíle, která je tu všude sevřena v uzavřený tvar, ať uţ je pln nálady sytě podané a těţké nebo nadnesené, jeţ hravě jiskří z veršů.“107 Václavek tak výstiţně pár větami shrnul výsledné stanovisko této bakalářské práce.
107
TOMČÍK, Miloš. Laco Novomeský a česká poézia. In: Literárne dvojobrazy. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1976, s. 220.
61
RESUMÉ Předkládaná bakalářská práce hledá principy poetizmu v básnických sbírkách Laca Novomeského Nedeľa (1927) a Romboid (1934). V období jejich vzniku básník a novinář Laco Novomeský aktivně působil v Praze a přišel do úzkého osobního kontaktu s členy hnutí Devětsil, v němţ má poetizmus tvůrčí základnu. Vycházíme tedy z předpokladu, ţe na Novomeského poezii měl poetizmus přímý vliv, a formoval jeho básnický jazyk. Sám autor měl ve svých kritických článcích proti poetizmu výhrady, které se však týkaly filozofie poetizmu – radostná poezie bez závaţných témat. Novomeský totiţ poukazuje na sociální témata, ale vyhýbá se moralizování a agitaci, čímţ se liší od proletářské poezie, ale nezapadá zcela ani do poetizmu. Práce je členěna na čtyři kapitoly. V první z nich se pokoušíme vytyčit obecné zásady poetizmu, které ve svých teoretických studiích zformuloval Karel Teige. Tato estetická kritéria následně tvořivě uchopili básníci Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a Konstantin Biebl. Ve svých verších zpracovali podněty, které přicházely z moderní, především francouzské poezie. Do své poetiky integrovali princip polytematické výstavby básně, obrazotvornost zaloţenou na asociacích, uvolněná rýmová schémata, volný verš a exotické motivy. Všechny tyto prvky jsou přítomny ve sbírce Laca Novomeského Nedeľa, jejímuţ rozboru se věnuje druhá kapitola. V analyzovaných básních Novomeský tvoří novou krásu poezie, která se shoduje s poetistickou koncepcí poezie jako svátečního gesta. Báseň Nedeľa nese stopy Apollinairova Pásma, které poetisté bohatě uplatňovali ve své tvorbě. V poslední kapitole se věnujeme sbírce Romboid, která představuje konstruktivistický proud poetizmu. Nacházíme v ní básně, které mají geometrický stavební princip. Kombinací geometrizmu a chromatizmu Novomeský vytváří básně podobné obrazům konstruktivistického malíře. V celé práci uplatňujeme metodu komparace, tedy všechny vyjmenované principy poetizmu v Novomeského sbírkách Nedeľa a Romboid, srovnáváme s podobnými básnickými postupy předních poetistů Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta a Vítězslava Nezvala.
62
V této bakalářské práci jsme dospěli k závěru, ţe Novomeský neodmyslitelně patří do kontextu českého poetizmu. Na jeho základech si vytváří vlastní originální poetiku.
63
RESUME Die hier präsentierte Bakkalaurarbeit sucht die Poetizmusgrundsätze in den Gedichtsammlungen „Nedeľa“ (1927) und „Romboid“ (1934) von Ladislav Novomeský. In der Zeit ihrer Entstehung war Laco Novomeský als Dichter und Journalist in Praha aktiv und kam in die Beziehung mit den Mitgliedern der Bewegung „Devětsil“, in der die kreative Basis von Poetismus zu finden ist. Wir nehmen also die Tatsache wahr, dass das Werk von Novomeský vom Poetismus direkt beeinflußt wurde; deshalb formierte er seine Dichtungssprache. Der Autor sprach aber auch die Kritik des Poetizmus aus, die sich mit der fröhlichen Philosophie von Poetismus beschäftigte - sie behandelte nach seiner Meinung keine ernsthafte Sozialthemen. Novomeský schilderte die soziale Problematik in seinen Werken, wobei er aber Agitation und Predigt umgeht – auf diese Weise kann man ihn weder in Poetismus noch in Proletardichtung eingliedern. Unsere Arbeit ist in vier Kapitel geteilt. In dem ersten versuchen wir die allgemeinen Schwerpunkte von Poetismus zu äußern, die Karl Teige in seinen theoretischen Studien formuliert hat. Diese ästhetischen Kriterien haben danach Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval und Konštantín Biebl erfolgreich in ihrer Arbeit verwendet. Sie haben die aus der modernen (vor allem französischen) Weltpoesie kommenden Anlässe sehr gut verarbeitet. In ihre Dichtung haben sie das Prinzip des polythematischen Gedichtsaufbaues, die assoziative Imagination, das freie Reimschema sowie den Freireim und die exotischen Motive integriert. Alle diese Kriterien sind auch in der Sammlung „Nedeľa“ von Novomeský angewandt, mit deren Analyse beschäftigt sich der zweite Teil meiner Arbeit. In den behandelten Gedichten bildet Novomeský die neue Herrlichkeit der Poesie, die sich mit der poetistischen Konzeption der Feierdichtung übereinstimmt. Im Gedicht „Nedeľa“ sind die Merkmale der Docke von Apollinaire zu finden, die auch die Poetisten häufig appliziert haben. Das letzte Kapitel wird der Sammlung „Romboid“ zugeignet, die der konstruktivistische Strom des Poetismus repräsentiert. Die hier vertretenen
64
Gedichte sind nach dem geometrischen Prinzip aufgebaut. Durch die Kombination von Geometrismus und Chromatismus sind die Texte den konstruktivistischen Gemälden ähnlich. Die ganze Arbeit wird durch die Komparationsmethode geschrieben, das heißt, dass ale verwendeten Poetismusmerkmale im Werk von Novomeský zu den ähnlichen Dichtungsweisen der Spitzenpoetisten Nezval, Biebel und Seifert verglichen werden. In dieser Bakkalaurarbeit stellen wir fest, dass Novomeský eindeutig zum Kontext des tschechischen Poetismus gehört. Auf diesen Grundsätzen bildet er seine eigene originale Poetik.
65
BIBLIOGRAFIE Primární literatura:
Ladislav Novomeský. 1904 – 1976. Personálna bibliografia. Zostavila Mária Hrúzová. Banská Bystrica: Štátna vedecká kniţnica, 2004. NOVOMESKÝ, Laco. Básnické dielo. 1. vyd. Bratislava : Literárne inforormačné centrum, 2005. 435 s. ISBN 80-89222-02-1. NOVOMESKÝ, Laco. Manifesty a protesty : výber zo statí a príspevkov o kultúre a umení : 1924-1937. Bratislava: Epocha, 1970. NOVOMESKÝ, Laco. Moderní česká literatura a umění: výbor z kritik, článků a projevů. Praha: Československý spisovatel, 1974.
Sekundární literatura
BAGIN, Albín. Literatúra v premenách času. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1978. 300 s. BIEBL, Konstantin. Básně. Vyd. 1. Praha : Československý spisovatel, 1979. 201 s. ČAPEK, Karel. Francouzská poesie a jiné překlady. Vyd. 1. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. ČERVENKA, Miroslav. Nedeľa, Romboid a česká avantgarda. In: Keď nevystačia slova : State o Lacovi Novomeskom. Bratislava : Vydavateľstvo SAV, 1964. DRUG, Štefan. Dobrý deň, človek....Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1983. EFFENBERGER, Vratislav. Realita a poesie. Praha: Mladá fronta, 1969.
66
GAVURA, Ján. Hodnoty premenlivé a nemenné. In : V tenkej koţi básnika (Laco Novomeský 1904-2004). Bratislava : Literárne informačné centrum, 2004. CHVATÍK, Květoslav; PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1967. CHVATÍK, Květoslav. Teige a báseň: Karel Teige jako teoretik moderny. Praha : Český spisovatel, 1994. KOCHOL, Viktor. Novomeský v súvislostiach. Bratislava: Print-Servis , 1996. ISBN 808875531X KUBÍNOVA, Marie; KUBÍN, Václav. Magická zrcadla: antologie poetismu. Praha: Československý spisovatel, 1982 KUČERA, Martin. Dialektika poezie a ţivota. In: V tenkej koţi básnika (Laco Novomeský 1904-2004). Bratislava : Literárne informačné centrum, 2004. S. 13-63. KUNDERA, Ludvík. Doslov k českému překladu básní L. Novomeského Otevřené okna. In: NOVOMESKÝ, Laco. Otevřené okna. Praha: Československý spisovatel, 1964. MIKULA, Valér. Český poetizmus a slovenská poézia. In: Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět. Brno 2004.
NEZVAL, Vítězslav. Básně noci. Praha : Odeon, 1966. NEZVAL, Vítězslav. Moderní básnické směry. Praha : Dědictví Komenského, 1937.
NEZVAL, Vítězslav. Pantomima : poesie. 5. vyd., v této typografii Karla Teiga 2. Praha : Akropolis, 2004 PATERA, Ludvík : Tradice a výboje slovenské literatury. Praha : Československý spisovatel, 1983. 268 s. PEŠAT, Zdeněk. Dialogy s poezií. Praha : Československý spisovatel, 1985. 219 s. PEŠAT, Zdeněk. Jaroslav Seifert. Praha : Československý spisovatel, 1991. 256 s. ISBN 80-202-0265-X. 67
SEIFERT, Jaroslav. Na vlnách TSF ; Slavík zpívá špatně ; Svatební cesta ; Básně a libreta do sbírek nezařazené, (1924-1928) ; Překlady. V tomto souboru 1. vyd. Praha : Akropolis, 2002. 481 s. ISBN 8073040239. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Eminent, 1999. SUS, Oleg. Estetické problémy pod napětím: meziválečná avantgarda, surrealismus, levice. Vyd. 1. Praha : Michal Jůza & Eva Jůzová, 1992. ISBN 807111006X. ŠALDA, František Xaver. Nová krása: její genese a charakter. In : Boje o zítřek : meditace a rapsodie. Praha : Melantrich, 1948. ŠALDA, František Xaver. Studie literárně historické a kritické. V Praze : Melantrich, 1937. 321 s. ŠALDA, František Xaver. O nejmladší poesii české: dvě přednášky a dvě stati. Praha : Otto Girgal, 1928. 105 s. ŠMATLÁK, Stanislav. Básnik Laco Novomeský. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1967.
TEIGE, Karel. Výbor z díla I: Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966. TOMČÍK, Miloš. Literárne dvojobrazy. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1976. 300 s. VALCEROVÁ, Anna. Syntéza avantgardných postupov v Novomeského poézii. In: Laco Novomeský kultúrny politik, politik v kultúre. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 2006. WINCZER, Pavol. Súvislosti v čase a priestore : Básnická avantgarda, jej prekonávanie a dedičstvo : (Čechy, Slovensko, Poľsko). 1. vyd. Bratislava : VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED, 2000. 315 s. ISBN 80224-0614 -7. ZAMBOR, Ján. Interpretácia a poetika : o poézii slovenských básnikov 20. storočia. Vyd. 1. Bratislava : Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, 2005. 271 s. ISBN 8096944266. ZICH, Otakar. O typech básnických. Praha: Orbis, 1937.
68
Slovníky a encyklopedie:
BRUKNER, Josef; FILIP, Jiří. Poetický slovník. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1997. 361 s. ISBN 80-204-0650-6. HENCKMANN,W. Estetický slovník. Vyd. 1.Praha: Svoboda, 1995. CHALOUPKA, Otakar. Príruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa, 2005. KELLY, Michael. Encyclopedia of Aesthetics. New York: Oxford University Press, 1998. (vol. 1) ISBN 0195126483. MISTRÍK, Erich. Estetický slovník. Bratislava : Iris, 2007. 250 s. ISBN 9788089256082. PAVELKA, Jiří ; POSPÍŠIL, Ivo. Slovník epoch, směrů a manifestů. Vyd. 1. Brno: Georgetown, 1993. ISBN 80-901604-0-9. ŢILKA, Tibor. Poetický slovník. Bratislava: Tatran, 1984.
69
