Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky

NÍZKÉ UMĚNÍ V DÍLE KARLA ČAPKA Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Markéta Pešková Vedoucí práce: Mgr. Miroslava Čejková Brno 2011

Bibliografický záznam PEŠKOVÁ, Markéta. Nízké umění v díle Karla Čapka. Brno, 2011. 57 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky. Vedoucí práce Mgr. Miroslava Čejková.

Anotace Bakalářská práce Nízké umění v díle Karla Čapka se zabývá vymezením a definicí nízkého umění ve vztahu k umění vysokému především podle klasických encyklopedických hesel a několika teoretiků, jako jsou Oldřich Sirovátka a Pavel Zahrádka. V návaznosti na toto vymezení jsou popsány okrajové literární ţánry, které měly vliv na tvorbu Karla Čapka. V další části práce jsou vyloţeny Čapkovy teorie týkající se nízkého umění a jeho hodnocení okrajových ţánrů podle knihy Marsyas čili na okraj literatury a sebraných spisů O umění a kultuře. V závěrečné části jsou tyto teorie aplikovány na Čapkova díla, přičemţ se zkoumají postupy, kterými autor zvyšuje jejich úroveņ a dodává jim uměleckou i estetickou hodnotu. Práce se poté podrobněji zaměřuje na útvar detektivky, který Čapek hojně vyuţíval v Povídkách z jedné a druhé kapsy.

Annotation The bachelor thesis titled The Low Art in Karel Čapek's Work deals with determination and definition of the low art in relation to the high art primarily based on classical encyclopaedic entries and some theoreticians as Oldřich Sirovátka and Pavel Zahrádka. Following this determination there are described marginal literary genres, which have influenced Karel Čapek's work. In the next part, there are interpreted Čapek's theories concerning the low art and his reviews of marginal genres according to the book Marsyas čili na okraj literatury and his collected essays about art and culture. At the end, these theories were applied on Čapek's work and the methods through which the

author increases quality of his works and gives them artistic and aesthetic value are examined. The thesis is then focused on detective literature, which is frequently used by Čapek in Tales from Two Pockets.

Klíčová slova Karel Čapek, vysoké umění, nízké umění, okrajové literární ţánry, literatura kýče, braková literatura, zábavná literatura, detektivní literatura, Marsyas čili na okraj literatury, Povídky z jedné a druhé kapsy

Keywords Karel Čapek, high art, low art, marginal literary genres, kitsch in literature, pulp literature, leisure reading, detective literature, Marsyas čili na okraj literatury, Tales from Two Pockets

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům. V Brně dne 25. 4. 2011

Markéta Pešková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Miroslavě Čejkové za konzultace a rady, kterými provázela psaní mé bakalářské diplomové práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................ 7 1. Vymezení pojmů vysoké a nízké umění ............................................. 9 1.1 Vývoj hierarchického dělení umění .............................................. 9 1.2 Nízké umění versus umění vysoké ............................................. 10 1.2.1 Sporný obsah nízkého umění a jeho definice....................... 12 2. Vztah vysokého umění s okrajovým ................................................. 14 3. Znaky nízkého umění ........................................................................ 17 3.1 Nízké umění a publikum ............................................................. 19 4. Ţánry nízkého umění ........................................................................ 21 4.1 Literatura kýče ............................................................................ 21 4.2 Braková literatura........................................................................ 23 4.3 Zábavná literatura ....................................................................... 25 4.3.1 Detektivní ţánr ..................................................................... 27 5. Čapkovy teorie týkající se nízkého umění ........................................ 30 6. Čapkovo hodnocení ţánrů okrajové literatury .................................. 33 6.1 Anekdoty ..................................................................................... 34 6.2 Písně ............................................................................................ 35 6.3 Pohádky....................................................................................... 36 6.4 Pornografie .................................................................................. 37 6.5 Kalendáře .................................................................................... 38 6.6 Román pro sluţky ....................................................................... 38 6.7 Detektivky ................................................................................... 39 7. Konkrétní aplikace teorií na Čapkovo dílo ....................................... 41 8. Vyuţití detektivního ţánru v Povídkách z jedné a druhé kapsy ....... 45 Závěr ..................................................................................................... 49 Resumé .................................................................................................. 51 Summary ............................................................................................... 52 Pouţitá literatura ................................................................................... 53

6

Úvod Dílo spisovatele Karla Čapka (1890 – 1938) mělo na vývoj českého písemnictví velký vliv. Bylo opěvováno i zatracováno a jeho kritici si mnohdy ve svých soudech protiřečili. Někteří Čapka označovali za geniálního spisovatele, jiní za obyčejného tvůrce kýče. Toto rozdílné hodnocení vycházelo především ze samotných názorových rozporů v Čapkově díle (například kritika měšťáckého stylu ţivota oproti apologetice jeho spořádanosti) a nepochybně také ze stylu a témat jeho děl. Čapek se často inspiroval náměty a ţánry okrajové literatury, a proto někteří kritikové spatřovali v jeho dílech jistou nízkost a lidovost, která podle nich hraničila aţ s kýčem. Po vydání knihy Marsyas čili na okraj literatury bylo jisté, ţe inspirace okrajovými ţánry byla záměrná. Čapek se jimi seriózně zabýval, jelikoţ chtěl i do své literatury vnést prvky zábavnosti a zaujmout tak své čtenáře. Otázkou tedy je, proč jsou Čapkova díla vnímána kladně a zařazována do vysoké literatury, přestoţe se autor inspiruje a v některých dílech zřetelně vychází z ţánrů nízkého umění. Nejprve je nutné definovat pojem nízkého umění, který se bude v první části vztahovat na umění z obecného hlediska. Nízké umění bude zkoumáno vzhledem k umění vysokému a jejich vzájemnému vztahu. Toto zkoumání bude vycházet z děl a esejí několika teoretiků jako je Pavel Zahrádka či David Novitz a také z výkladů podle encyklopedických hesel. Postupně se práce bude více zaměřovat na okrajovou literaturu, která je pro její téma klíčová. Nízké literární ţánry jsou vzhledem k obtíţnosti jednoznačného zařazení rozděleny do tří skupin: literatury kýče, brakové literatury a zábavné literatury. Zásadním zdrojem pro tuto část je kniha Literatura na okraji od Oldřicha Sirovátky a teorie Albína Bagina, Petera Liby a Tomáše Kulky. Metodou této části práce bude analýza pojmu nízké umění z estetického a uměleckého hlediska, měla by zohlednit jeho estetické kvality i morální nedostatky.

7

V dalších kapitolách budou vyloţeny Čapkovy teorie nízkého umění a jeho vztah k okrajovým literárním ţánrům podle Marsya a sebraných spisů O umění a kultuře. Následně budou tyto teorie aplikovány na vybraná díla Čapkovy tvorby a bude zkoumán jejich vliv na hodnotu díla, přičemţ se bude vycházet z dobových kritik a z děl Viktora Kudělky, W. E. Harkinse či Bohuslavy Bradbrookové. Závěr práce se věnuje rozboru Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy, které byly zřetelně ovlivněny postupy detektivního ţánru. V druhé polovině práce se tedy deskriptivní metodou popisují některé eseje z knihy Marsyas, která má pro jejich následnou aplikaci na Čapkova díla zásadní charakter. Cílem práce je vymezit nízké umění a jeho okrajové literární ţánry a ukázat, jakým způsobem se Čapkovi daří z tzv. pokleslých a okrajových ţánrů vytvořit umělecky hodnotnou literaturu.

8

1. Vymezení pojmů vysoké a nízké umění V dnešní západní civilizaci se často můţeme setkat s obecným rozdělováním umění na vysoké a nízké, přičemţ pod pojmem nízké umění zpravidla myslíme pokleslé nebo populární umění, které je určeno široké veřejnosti a často je šířené masově. Důsledky tohoto rozlišování jsou důleţité jak pro sféru společenskou, tak i pro obchodní. Aţ do nedávné doby byla díla nízkého umění akademickou obcí opomíjena a zavrhována. Pokud se vůbec objevila ve zkoumání představitelů humanitních oborů, byla dávána do souvislosti s vysokým uměním, aby byl vyzdvihnut ostřejší kontrast jejich rozdílné estetické hodnoty.

1.1 Vývoj hierarchického dělení umění Slovenský teoretik Peter Liba v knize Kontexty populárnej literatúry1 zasazuje prvopočátky řešení vztahu vysoké a nízké jiţ do antické mytologie, konkrétně uvádí příběh o Marsyovi, ve kterém vysoké umění (lyra boha Apollóna) porazilo nízké umění (Marsyova flétna). Estetik a filozof Pavel Zahrádka pak ve své knize Vysoké versus populární umění2 datuje výskyt hierarchického dělení umění na vysoké a nízké ţánry či druhy od renesance do 18. století. Obecné rozdělení na vysoké a nízké umění jako jeden z projevů hierarchického dělení umisťuje do druhé poloviny 20. století a spojuje ho zejména s britským kritikem Matthewem Arnoldem v Evropě a s tzv. Frankfurtskou školou ve Spojených státech amerických. Počátky tvoření rozdílů mezi vysokým a nízkým uměním v Americe spojuje s posilováním sociálních rozdílů přes rozdíly kulturní v druhé polovině 19. 1

LIBA, Peter. Kontexty populárnej literatúry. Vydanie prvé. Bratislava : Tatran,

1981. 253 s. 2

ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění. Vydání první. Olomouc :

Periplum, 2009. 121 s.

9

století. Zároveņ však uvádí, ţe obecné hierarchické rozlišení má svůj původ v teoretickém jazyce tzv. kritiků kultury z přelomu 19. a 20. století. Termín kritici kultury Zahrádka zavádí za účelem zjednodušení textu a řadí k nim například Theodora Adorna, Abrahama Kaplana nebo jiţ zmíněného Matthewa Arnolda. Ve stati Ways of Artmaking: The High and The Popular in Art3 se filozof David Novitz také přiklání k názoru, ţe se distinkce mezi pojmy vysoké a populární začala formovat ve 20. století. Zároveņ nastiņuje tři zásadní jevy 19. století, které

výrazně

ovlivnily

novodobého

umělce:

nadřazenost

ekonomických hodnot, rozmach strojů a vyzdviţení svobody jedince.4 V těchto změnách spatřuje počátek rozkolu mezi umělcem a širokou veřejností, která jiţ nadále nemohla rozumět jeho tvorbě. Podle Novitze lze dělit umění na vysoké a nízké pouze s přihlédnutím k sociální sféře a dobovému kontextu.

1.2 Nízké umění versus umění vysoké Zahrádka zároveņ zdůrazņuje, ţe v pracích teoretiků pojmy vysoké a nízké umění tvoří dichotomický pár. Do protikladu jsou stavěny na základě „(1) odlišné umělecké hodnoty, (2) početnosti publika a (3) odlišného způsobu tvorby a prezentace.“5 Z těchto tří protikladů pak logicky vyplývají tři povahy díla nízkého umění. Populární umění je tedy mnohdy vyráběno masově, je určeno pro širokou veřejnost a často je mu připisována nízká umělecká i estetická hodnota. Zahrádka také vyslovuje důleţité kritérium, totiţ ţe všechna negativní tvrzení a vnímání nízkého umění se zakládají na obecném přesvědčení o jeho nízké estetické hodnotě. 3

NOVITZ, David. Ways of Artmaking : The High and The Popular in art. The

British Journal of Aesthetics [online]. 1989, Vol 29, No 3, [cit. 2011-02-05]. s. 213229. 4

Tamtéž, s. 221.

5

ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění. Vydání první. Olomouc :

Periplum, 2009. s. 26.

10

Proti takovému opozičnímu postavení pojmů se ohrazuje slovenský teoretik Peter Liba, jelikoţ podle něj vyjadřuje apriorně negativní hodnocení populární literatury. Nízké totiţ předpokládá vysoké v opozičním smyslu a staví tak populární literaturu na pomyslné přímce do záporných hodnot. Stejně tak se dočteme v Encyklopedii estetiky6, ţe nízké je v protikladu k vysokému a vznešenému a patří tak v hierarchickém uspořádání do záporné oblasti. Zároveņ se zde upozorņuje na proměnlivost estetických soudů v průběhu historie, kdy bylo nějaké dílo hodnoceno záporně a teprve postupem času se rozpoznala jeho pravá estetická hodnota. Rostislav Niederle ve svém příspěvku do ankety v Revue pro média7 taktéţ připomíná, ţe je moţné zaţít popkulturu, ve které teprve postupem času zkušený kritik můţe najít skrytý poklad. Zároveņ zdůrazņuje, ţe se pro vágní rozlišení kultury (potaţmo umění) na vysoké a nízké nabízí pádný argument: „[...] kdyby totiţ nebylo zásadních rozdílů mezi artefakty, pak by ztratily smysl veškeré polemiky o nich, nebylo by moţno verbálně aplikovat komparativy při jejich porovnávajícím popisu atd.“8 Stejně tak Liba upozorņuje na změnu kritérii v průběhu vývinu lidstva, jeţ závisí na pokroku umění a sociálním pokroku společnosti. Pomocí různých příkladů z dějin umění potvrzuje svou myšlenku, ţe působení opozice vysoké a nízké nelze limitovat časově, uměleckými směry ani staršími koncepcemi umění, jelikoţ se podle něj v naší moderní době ukazuje, ţe tato dichotomie utváří svět, literaturu i teoretické myšlení.

6

SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. Praha : Victoria Publishing, 1994.

939 s. 7

NIEDERLE, Rostislav. Co je to populární kultura a jaký k ní máte vztah?. Revue

pro média [online]. 2001, 1, [cit. 2011-02-03]., str. 1-2. 8

Tamtéž, s. 1.

11

1.2.1 Sporný obsah nízkého umění a jeho definice Do nízkého umění jsou často řazeny některé formy umění, které však nejsou jednoznačně odsouzeníhodné. Tyto součásti umění se postupem času autonomizují a ukazují i svůj přínosný vliv pro umění a člověka. Lidové umění je mnohými odborníky zařazováno do nízkého umění, zejména kvůli jasnému protikladu k umění šlechty, které bylo vţdy povaţováno za vysoké. Do této sféry umění prostého lidu se řadí nejen umění obyvatel venkova, ale i řemeslníků a vzdělaných měšťanů. Podle některých teoretiků je lidové umění pokleslé a znehodnocuje a deformuje vznešené umění. Od něj se především liší včleněním do koloběhu ţivota a všednosti, naivitou (spočívající v amatérismu umělců-laiků), magií a náboţenstvím (především ve ztělesnění nadpřirozena a tajemna) a taktéţ těsnou spojitostí s uţitkovými předměty. Současně se od něj můţe různit nerozlišitelností mezi producentem a finálním konzumentem. V dnešní době se však lidové umění přetransformovalo spíše do produktu konzumní společnosti a je nabízeno především masovou produkcí. Současně však zůstává důleţitým zdrojem pro pochopení dřívějšího ţivota a dobového lidské mentality. Do nízkého umění se často zařazují produkty masové kultury, coţ v sobě nese riziko pokleslé úrovně. To spočívá v její široké otevřenosti všem kulturním odvětvím a veřejnosti. Dalším negativem můţe být téměř neomezená produkce a masivní tendence slouţit pouze k pobavení. Je však nutné masové kultuře přiznat její moţný vliv na obohacení ţivota velkého mnoţství lidí a rozšíření moţností vzdělávání a získávání vědomostí. Definice nízkého umění podle všech zmíněných kritérií by pak mohla nejlépe znít takto. Za nízké umění je povaţováno takové, které se v určité době neshoduje s obecně rozšířeným estetickým vkusem a které má podle dobového mínění nízkou uměleckou i estetickou hodnotu. Jeho obsah je velmi proměnlivý, podřizuje se funkci daného díla, která se snaţí diváka především zabavit, zaujmout a neklást na něj zbytečné nároky. Často se do něj zařazuje i lidové umění, tvorba vznikající v masové kultuře, amatérské umění a umění

12

populární kultury. Podle estetického hlediska je nízké to, co se zdá být v opozici k vznešenému umění či vytříbenému vkusu.

13

2. Vztah vysokého umění s okrajovým Nízké umění velmi úzce souvisí s vysokým, tento vztah přirozeně vyplývá z postupů nízkého umění, které vycházejí z imitace některých rysů a námětů vysokého umění. Nelze však tvrdit, ţe by okrajové umění pouze imitovalo či napodobovalo. Postupem času si vytvořilo svoji vlastní techniku a má i svůj samostatný vývoj s odlišnými principy. Literární teoretik Oldřich Sirovátka ve svém spise Literatura na okraji9 vymezuje některé rozdíly mezi pokleslou literaturou a vysokou – uměleckou. Mnoho z nich lze přenést z literární oblasti na další umělecké formy. Podstatu konzumní literatury vidí, jak uţ název sám napovídá, v jejím primárním cíli, jímţ je úspěch u recipienta. Dokládá to relevantními výzkumy a anketami, které zmapovaly náklady knih pokleslé hodnoty, jeţ jasně převýšily prodejnost knih s vyšší hodnotou. To samé lze vysledovat i v ostatních dílech nízkého umění, jsou zaměřena primárně na líbivost a úspěch u široké veřejnosti. Proto mnoho autorů vysokého umění vyuţilo některých líbivých postupů nízkého umění a uplatnilo je ve svých dílech kvůli přiblíţení této literatury čtenáři a zvýšení její zábavnosti. Dále poukazuje na pomalý ţánrový vývoj okrajové literatury, který dává do pravděpodobné souvislosti s čtenářským vkusem, jenţ se orientuje především na ţánrové kategorie. Tento zdlouhavý rozvoj je velmi kontrastní k mnohdy prudkým změnám ve vysokém umění. I zde se však vyuţívá kontrastu mezi obsahem vysoké úrovně a formou ţánru, který je automaticky přiřazován k pokleslému umění. Vztah mezi vysokým a nízkým, jejich ovlivnitelnost, působí obousměrně. Jak jsme jiţ vyloţili, nízké umění přebírá mnoho témat, ţánrů a postupů z umění vysokého. A naopak umělci tvořící v oblasti vznešeného 9

SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji. Vydání první. Praha : Československý

spisovatel, 1990. 98 s.

14

umění se často inspirují různými částmi populárního umění. Tato inspirace však obvykle neubírá umělecké hodnotě díla, ba naopak, dokáţe ji mnohdy pozvednout a vytvořit zcela překvapivé umělecké postupy, které se časem ukáţou jako velmi přínosné pro celkovou recepci a obnovu vysokého umění. Příkladem takového umění mohou být detektivní Panoptika spisovatele Jana Marka či naivní malby Henri Rousseaua. Zásadním rozdílem mezi vysokým a nízkým uměním je autorův přístup k originalitě díla. Je zřejmé, ţe autoři pohybující se v oblasti vysokého umění kladou velký důraz na originalitu svého produktu, tím dávají impulzy k neustálému vývoji umění a významně se také odlišují mezi sebou. Naopak v okrajovém a konzumním umění se většinou autor nesnaţí projevit osobitě, drţí se zaţitých postupů a schémat, která jsou osvědčena pro komerční úspěch. To se nutně odráţí ve všech vrstvách tvořících dílo. Liba poukazuje na zajímavý fakt, ţe samo nízké umění, především literatura, v sobě diferencuje vysoké a nízké v etické rovině. “Vysoká téma v populárnej literatúre pôsobí ako exkluzívnosť, výlučnosť, ako čosi cudzie, ale zároveň vzorové.“10 Podobně autoři pokleslé literatury s oblibou pouţívají zastaralý a kniţní jazyk, čímţ se snaţí pozvednout estetickou úroveņ díla. Literární teoretik Albín Bagin v knize Literárne etudy11 upozorņuje na problém intenzity proţívání díla.12

10

LIBA, Peter. Kontexty populárnej literatúry, s. 68.

11

BAGIN, Albín. Literárne etudy. Vydanie prvé. Bratislava : Smena, 1979. 187 s.

12

Má totiž za to, že vysoká literatura (respektive umění) je čtenářem dlouhodobě

prožívána, zatímco prožitek z nízké se omezuje na okamžitý a krátkodobý efekt. Tato podobnost jejich účinků může způsobit, že se následně lehce zamění vysoké za nízké. Zahrádka však tento argument, založený na předpokladu závislosti hodnoty díla na trvání jeho účinku odmítá, poukazuje na fakt, že by se dal využít proti vysokému umění. „Navíc ani recepce děl vysokého umění – například poslech operní skladby – neposkytuje trvalé estetické potěšení.“ (ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění., s. 39.)

15

Dále se zabývá faktem proměnlivých hranic mezi vysokým a okrajovým uměním. Soudí, ţe tyto hranice se v literatuře neposouvají jen vzhledem k čtenářské skupině, ale i v samotném autorovi, který je schopen napsat díla řadící se do vysoké literatury stejně dobře, jako díla literatury nízké. Tato proměnlivost je zřetelná i u jednotlivého čtenáře, jenţ je schopen zabývat se umělecky hodnotnými díly, aby pak následně přeskočil k literatuře oddychové a méně esteticky hodnotné. Podle Bagina se takový čtenář snaţí vnitřně ospravedlnit četbu populární literatury a k jeho nejčastějším odůvodněním patří teze, ţe nízká literatura učí čtenáře s nevytříbeným vkusem číst díla vysoké hodnoty. Jak uţ bylo řečeno, hranice mezi vysokým a nízkým uměním jsou historicky proměnlivé. Je však jisté, ţe obrovská rozmanitost ţánrů nízkého umění nutně musela ovlivnit v mnoha ohledech vysoké umění. Zejména v Česku se tato ţánrová rozmanitost podepsala na tvorbě umělců, kteří se na jedné straně pokusili interpretovat oblast nízkého umění (Karel Čapek) a na druhé ji parodovat (poetisté). Umělci, kteří se orientovali na podněty z okraje umění, chtěli svou tvorbou především proniknout do širšího okruhu recipientů a rozšířit netradičními postupy estetickou hodnotu svých děl.

16

3. Znaky nízkého umění Podle předchozího zkoumání nízkého umění je zřejmé, ţe jeho okruh je poměrně rozsáhlý a jeho hranice se v průběhu historie mění. Je však moţné vymezit několik tendencí, podle kterých lze rozpoznat dílo niţší umělecké hodnoty. V první řadě se jedná o téma. Autoři nízkého umění se většinou snaţí vytvořit komerčně a divácky úspěšné dílo, a proto se často uchylují k stále se opakujícím tématům, která jsou pro esteticky nezkušeného recipienta blízká, líbivá, která mu umoţní oddech a relaxaci a nevyţadují od něj větší myšlenkovou námahu. Například čtenář okrajových literárních ţánrů v nich hledá především emocionální náboje, jako je napětí, sentimentální cit, vzrušení, pobavení, jasné rozvrţení světa na dobro a zlo a hlavně šťastný konec. Autoři konzumní literatury se snaţí psát o univerzálních věcech z kaţdodenního, obyčejného ţivota, jeţ jsou pro čtenáře důleţité a známé. Recipient se tak snadněji emociálně ztotoţní s dílem. Tyto kaţdodenní situace však autoři staví do vypjatých momentů, které zasáhnou citlivé nitro člověka. Píší tedy především o lásce, ţivotě, bohatství, elementárních lidských pocitech jako jsou hněv, pohrdání, nenávist, přičemţ je vše nahlíţeno z hlediska jasných etických postojů, které korespondují s morálními standardy a ideály dané doby. Obecně platí, ţe zlo je potrestáno, vyhrává pravda a láska. Jinými slovy forma nízkého umění je primárně podřízena jeho funkci. Literární teoretička Růţena Grebeníčková ve své eseji O literatuře nízké, zábavné a masové13 vznáší poţadavek, který musí splņovat kaţdé dílo aspirující na úspěch u masového čtenáře. „Naprosto jednoznačné tíhnutí k stereotypům je tajemství úspěchu četby u masového čtenáře, neboť výroba se šije na míru, podle veřejných potřeb a zásluh, a publikum si zaslouţí a potřebuje klid.“14 13

GREBENÍČKOVÁ, Růžena. Literatura a fiktivní světy. Vydání první. Sv. 1. Praha :

Český spisovatel a. s., 1995. O literatuře nízké, zábavné a masové, s. 95-112. 14

Tamtéž, s. 109.

17

Další tendencí je způsob zobrazení a vyjádření tématu, tedy styl. V nízkém umění se strukturní prvky stylu neustále opakují, jsou početně omezené, často se jen kombinují či navzájem doplņují, coţ následně vede k jisté schematičnosti. Proto kritici nízkého umění mnohdy dílům vytýkají šablonovitost a nedostatek invence. Americký filozof Abraham Kaplan v článku The Aesthetics of Popular Arts15 takto kritizuje schematické opakování tvůrčích postupů v dílech populárního umění, které vychází ze standardních poţadavků konzumenta, jimţ se podřizuje producentův výběr děl. Populární umění podle něj nikdy není objevné, je pouze opětovným ujištěním.16 Dialektický vztah mezi vysokým a nízkým lze aplikovat i na různé ţánry či podoby jazyka, který je v díle pouţit. V umělecké sféře jsou zaţitá schémata, podle kterých je například projevem vyššího stylu upřednostnění poezie před epikou. Stejně tak jsou různé ţánry automaticky přiřazovány k nízkému umění. „Fejtón, kurzívka, súdnička, pitavaly – to sú všetko krátke ţánre smerujúce k nenáročnému, masovému čitateľovi.“17 Jazyk díla nízkého umění musí být jednoduchý a srozumitelný masám. V podobném smyslu je moţné pokládat hovorový jazyk za prvek, jenţ sniţuje celkovou hodnotu díla. Je však třeba poznamenat, ţe mnoho ţánrů či stylotvorných prvků bylo pozvednuto na vysokou úroveņ kvůli jejich úmyslnému pouţití v uměleckých dílech, v nichţ povětšinou slouţí k zdůraznění těch částí díla, které mají vysokou estetickou hodnotu.

15

KAPLAN, Abraham. The Aesthetics of the Popular Arts. The Journal of Aesthetics

and Art Criticism [online]. 1966, Vol. 24, No. 3, [cit. 2011-03-13]. 16

Tamtéž, s. 354.

17

LIBA, Peter. Kontexty populárnej literatúry., s. 60.

18

3.1 Nízké umění a publikum Důleţitým znakem nízkého umění je vztah díla k jeho publiku. Je zřejmé, ţe nízké umění si svou podstatou vynucuje pozornost „nízkého“ obecenstva a naopak, vysoké umění si ţádá publikum s vyššími nároky. Americký filozof profesor Ted Cohen se v několika článcích zabýval otázkou distinkce mezi těmito dvěma druhy publika. V článku High and Low Art, and High and Low Audiences18 sám přiřazuje krásné umění k vysokému obecenstvu, zatímco k tomu s niţším vkusem řadí díla populárního umění. Toto rozdělení však obsahuje jisté komplikace. Cohen zde vychází ze své zkušenosti diváka a upozorņuje na moţnou rozpolcenost, při které obdivuje a oceņuje, jak díla znamenité kvality, tak i díla populární. Klade si otázku, zda divák tohoto druhu zůstává při recepci obou pólů stejným a zda konkrétní dílo, které je jedním divákem zařazováno k vysokému umění, zatímco jiným opovrhováno, můţe být svou podstatou v obou případech identické. Vyjadřuje velmi důleţité poznatky, které podporují teorii nejasné ohraničitelnosti a vzájemné ovlivnitelnosti nízkého a vysokého umění tak, jak byly popsány v předcházející kapitole. Problém rozpolceného čtenáře zmiņuje také Zbigniew Jarosiński v eseji Literatura popularna a problemy historycznoliterackie19. Stav, kdy se čtenář avantgardní poezie můţe stát potencionálním příznivcem detektivního ţánru, povaţuje za standardní a poukazuje na důleţitou funkci této jednotnosti čtenářské veřejnosti, jeţ je podle něj prvním prvkem sblíţení mezi vysokou a populární literaturou.

18

COHEN, Ted. High and Low Art, and High and Low Audiences. The Journal of

Aesthetics and Art Criticism[online]. 1999, Vol. 57, No. 2, [cit. 2011-03-13]. s. 137143. 19

JAROSIŃSKI, Zbigniew. Formy literatury popularnej. Wrocław : Zakład

Narodowy Imienia Ossolińskich, 1973. Literatura popularna a problemy historycznoliterackie, s. 11-30.

19

Zahrádka odmítá rozdělení publika pouze na dvě vzájemně protikladné vrstvy a zdůrazņuje, po vzoru sociologů, ţe ve společnosti existuje více sociálních tříd. „Rozlišení mezi vysokým a populárním uměním nemůţe proto být pokládáno za odraz stratifikačního uspořádání společnosti.“20 Jako východisko, jak teorii bipolární společnosti podpořit, zmiņuje komplexnější model společnosti, který popsal sociolog Herbert J. Gans v knize Popular culture and high culture: An Analysis and Evalution of Taste. Dalším východiskem, k němuţ se přiklání, je řešení Lawrence Levina a Pierra Bourdieua, kteří povaţovali distinkci vysokého a populárního umění za pouhé symbolické zvýraznění rozdílů elity a ostatních sociálních tříd. Zároveņ však zdůrazņuje, ţe sociální rozdílnost nemůţe být jediným aspektem, který by měl vliv na uspokojivé vysvětlení rozdílu mezi vysokým a nízkým uměním. Estetik Tomáš Kulka se v knize Umění a kýč21 zabývá aktuálním trendem povaţovat současnou brakovou literaturu za sofistikovanější oproti staršímu literárnímu kýči. Zkoumá zajímavou otázku, zda se vkus publika zlepšil. Vychází totiţ z faktu, ţe nízkou literaturu čtou i inteligentní čtenáři a je označována nikoli jako brak, ale jako literatura oddychová. Domnívá se, ţe kvůli sledování masmédií, jsou potřeby typického konzumenta braku pokryty, a tak se nízká literatura zaměřuje na inteligentnější publikum. „Moderní pokleslá literatura se tudíţ obrací ke vzdělanějším vrstvám, neboť tradiční konzument škváru jiţ vůbec nemá potřebu číst.“22

20

ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění., s. 85.

21

KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Vydání druhé, rozšířené. Praha : Torst, 2000.

292 s. 22

Tamtéž, s. 129.

20

4. Žánry nízkého umění Vzhledem k zvolenému tématu práce a velkému mnoţství ţánrů, které se dají přiřadit k nízkému umění, budou v této kapitole popsány a rozebrány pouze ţánry literární, jeţ se řadí do pokleslého umění. Tento postup nám umoţní v následujících kapitolách správně aplikovat teorie na Čapkovo hodnocení nízké literatury a vyvodit tak odpovídající závěr. Nízké literární ţánry lze rozdělit podle tří typů: literatura kýče, braková literatura a zábavná (oddychová) literatura.

4.1 Literatura kýče Literární

teoretik

Viktor

Kudělka

povaţuje

kýč

v literatuře

za nebezpečný a zákeřný, jelikoţ se podle něj vydává za umění. Tím ho odlišuje od literárního braku, který podle něj na sféru umění vůbec neaspiruje. Do literárního kýče zahrnuje všechna díla, jejichţ primárním cílem je okouzlit průměrného čtenáře, zalíbit se mu a podbízet se jeho vkusu. Také vymezuje jeho nejpříznačnější atributy. „Literární kýč s oblibou předvádí veliké city a tragické situace, postavy takovýchto děl bývají rozškatulkovány do černobílých kontrastů, jednání hrdinů je motivováno naivně a konec nezřídka směřuje k happy endu.“23 Stejně tak se literární teoretik Václav Černý ve své eseji Jak je tomu tedy s kýčem?24 vyjadřuje k příbuznosti formy kýče s uměleckým dílem a jeho účinku, který má v člověku vyvolat touhu a iluzi. Kýč se podle něj snaţí dosáhnout stejné hodnoty jakou má umělecké dílo, ale vzhledem k tomu, ţe tato touha je planá, nezbývá mu neţ budit alespoņ zdání podobné hodnotnosti. Kvůli tomuto poměru kýče k uměleckému dílu jej nelze zařadit do 23

KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Praha : Albatros, 1982., s. 274.

24

ČERNÝ, Václav. Tvorba a osobnost II. Vydání první. Praha : Odeon, 1993. Jak je

tomu tedy s kýčem?, s. 325-334.

21

dějin umění. „A přestoţe tedy kýč nedosáhne nikdy místa v dějinách krásy a umění, nemusí se strachovat o svoje místo v dějinách mravů a v společenské kulturní historii.“25 Nebezpečností literárního kýče se zabývá také spisovatel Viktor Šlajchrt, který k němu, z dnešního pohledu moţná překvapivě, přiřazuje některé romány Arthura Haileyho, Umberta Eca, Normana Mailera, Johna Irvinga i Styronův slavný román Sophiina volba26. „[...] za přímo ďábelskou ukázku kýče v rouše ušlechtilosti lze povaţovat uţ starší Styronovu ‚Sofiinu volbu‘,

v níţ

se

erotická

dráţdivost

mísí

s mravním

mudrováním

o holocaustu.“27 Jako problematický jev literárních kýčů vidí jejich čtivost a komerční úspěch, avšak mnohým z nich přisuzuje jisté literární kvality. Kulka zastává podobný názor, ale poukazuje na změnu v moderním kýči, kde jiţ happy-end není nezbytný a nahrazují jej pevné a nezpochybnitelné morální podmínky lidského bytí. Jednoduše úkolem literárního kýče je poskytnout jasné a doslovné řešení problémů a otázek, jeţ by mohly nastat v kaţdodenním ţivotě čtenáře. I proto podle Kulky je kýč neslučitelný s ironií. „Jakmile bychom jej interpretovali ironicky nebo jako parodii, přestal by být kýčem.“28 Jeho pojetí literárního kýče zahrnuje díla červené knihovny, levné romance a „supermarketové romány“, na nichţ zkoumá charakteristické rysy kýče. Rozboru podrobuje také moderní románový kýč hojně prodávaný jako bestseller. Ten povaţuje za mnohem sofistikovanější neţ předešlé ţánry, vychází při tom z faktu, ţe jej čtou i inteligentní čtenáři. Zařazuje ho tak spíše do oddechové literatury na dovolenou a povaţuje ho za inovovaný román pro sluţky. 25

Tamtéž, s. 328.

26

ŠLAJCHRT, Viktor. Cizoložný kněz zasahuje : Utečte do úžasného světa

vymyšlených letních příběhů. Respekt. 26. 7. - 1. 8. 1999, 31, 10, s. 11. 27

Tamtéž, s. 11.

28

KULKA, Tomáš. Umění a kýč., s. 124.

22

Dospívá k závěru, ţe literární kýč především postrádá poetickou funkci jazyka. Objevuje se zde tak jiţ zmíněný problém nízkého umění, kdy je forma podřízena jeho funkci. „Co jde tedy opět na úkor jak.“29 Kulka zároveņ upozorņuje na závislost stylistických vlastností a ostatních principů díla na historických a kulturních kontextech, které se v průběhu času často radikálně mění.

4.2 Braková literatura Ţánry literárního braku jsou obecně povaţovány za nejpokleslejší literaturu. Kudělka jej povaţuje za nejhorší druh zábavné četby, jehoţ jediným cílem je zaujmout a vtáhnout do vzrušujícího děje široké obecenstvo, přičemţ jeho umělecká hodnota je velmi nízká nebo ţádná. Jeho vznik datuje do druhé poloviny 18. století, kdy se začaly šířit jarmareční pamflety a strašidelné příběhy. Za dob preromantismu byly zvláště v oblibě loupeţnické historky. V pozdější době, vlivem americké literatury, se staly velmi oblíbenými westerny čili romány z Divokého západu. Kudělka do brakové literatury dále řadí dívčí romány, jednoduché detektivky, horory obecně, špionáţní literaturu a pornografii. „Pokleslá literatura tohoto typu se jednostranně soustřeďuje na děj a libuje si ve vnějších efektech, s motivací jednání postav si moc starostí nedělá stejně jako s kompozicí nebo stylem.“30 Pokud má tato literatura nějaké kvality, označuje se podle jeho názoru spíše jako literatura masová či konzumní. Literární kritik Fedor Soldan v knize O literárním braku31 označuje brakovou literaturu jako nekvalitní napodobeninu hodnotné literatury, přičemţ předmětem této nápodoby je především její líbivost. Kompozice brakové literatury je zmechanizovaná a bezduše se opakuje. Jako základní rozpoznávací 29

KULKA, Tomáš. Umění a kýč., s. 134.

30

KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury., s. 72.

31

SOLDAN, Fedor. O literárním braku. Praha : Život a práce, 1941. 111 s.

23

znamení braku určuje, stejně jako Kudělka, vzrušující děj přitahující široký okruh čtenářstva. Tato vzrušující sloţka braku je hlavním cílem autora i vydavatele, přičemţ jí je naprosto podřízena umělecká i estetická hodnota díla. Soldan zmiņuje i konkrétní ţánry, jeţ dělí podle skupin čtenářů. Dělí je na muţskou část publika, která čte jiţ zmiņované westerny s exotickým prostředím, a na ţenskou část zaměřenou na dívčí romány. Důrazně však odlišuje brak od dobrodruţné literatury, která můţe dosahovat literárních kvalit, přičemţ brak jich nedosáhne nikdy. „Brak je však bezcenný a škodlivý vţdy.“32 Pro šíření brakové literatury byly před nástupem televize velmi významné noviny a tematicky zaměřené časopisy. Vycházely v nich povídky, romány na pokračování a obrázkové romány. Vzhledem k široké dostupnosti těchto médií se tak mohla braková literatura šířit mezi čtenáři velmi rychlým tempem. Sirovátka, podobně jako Soldan, rozděluje triviální brakovou literaturu na dvě části. „Na literaturu ‚činu‘, která staví především na akci hrdinů a odpovídá hlavně muţskému publiku, a na literaturu ‚citu‘, která zase dává přednost sentimentálním námětům s milostnými zápletkami; ta se obrací zejména k ţenským a dívčím čtenářkám.“33 Sirovátkovo zaměření na triviální literaturu především v Čechách, přináší zajímavý poznatek o stavu brakové literatury v 20. letech 20. století. V této době podle něj úpadková literatura začala vzkvétat, počet autorů i čtenářů rychle rostl a rozrůstala se i její námětová a ţánrová škála. Tento rozmach byl podle Sirovátky způsoben především novými formami její

32

Tamtéž, s. 106.

33

SIROVÁTKA, Oldřich. Ach, ta láska. 1. vydání. Praha : Melantrich, 1984., s. 14.

24

propagace a distribuce.34 Zároveņ uvádí, ţe degradace zábavní literatury v brak nastala jiţ v druhé polovině 19. století, kdy se rozšířil tzv. „krvavý román“. Situaci brakové literatury počátkem 40. let popisuje Pavel Janáček v díle Literární brak35. Začalo se na ni pohlíţet jako na všeobecně špatnou a nehodnotnou část literatury a postupně se do ní zahrnovala lidová literatura, zábavná četba i výchovná literatura pro lid. Tento negativní náhled na literaturu braku u nás vyvrcholil v ustanovení zákonu pro likvidaci literárního braku. Byly dokonce vymezeny přesné formální znaky braku, podle kterých mohlo být „závadné“ dílo rozpoznáno. Například Josef Vohradský v příručce Chraňme mládeţ před zhoubnou četbou (1942) popisoval typický brak podle strukturní výstavby díla. Po komunistickém převratu se tato tendence zavrhování brakové literatury prohloubila a byla zajištěna její cenzura.

4.3 Zábavná literatura Viktor Kudělka do zábavné četby zahrnuje jakoukoliv oddechovou literaturu, která člověka nenutí hlouběji přemýšlet a slouţí především k jeho pobavení. Zdůrazņuje, ţe tato literatura nemusí být nutně braková nebo mít povahu kýče, jelikoţ se jí často zabývají i kvalitní autoři. Zmiņuje například Poláčkovy Muţe v ofsajdu či Haškovy povídky.36 Ovšem funkci zábavné literatury nemusí plnit pouze humoristické ţánry, lze do ní zařadit dobrodruţné romány, sci-fi nebo detektivní romány, podmínkou by však mělo být, aby díla aspirující na zařazení do oddechové literatury splņovala alespoņ částečně kritéria hodnotné beletrie.

34

SIROVÁTKA, Oldřich. Od literatury k braku. Česká literatura : Časopis pro

literární vědu. 1977, 25, 6, s. 212. 35

JANÁČEK, Pavel. Literární brak : Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-

1951. Vydání první. Brno : Host, 2004. 412 s. 36

KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury., s. 552.

25

Ve spise Literárne dielo a čitateľ37 literární vědec Rudolf Lesņák zahrnuje do nenáročné zábavné literatury humoristické a dobrodruţné ţánry, například sešitové romány vydávané na pokračování, které povaţuje za součást literatury pro relaxaci a oddech. Celou tuto skupinu pak nazývá populární nenáročnou četbou niţšího typu. Lesņák, podle svého rozdělení typů populární literatury na vyšší a niţší, řadí do prvně jmenované díla hodnotnější kvality s emotivní sloţkou, jeţ vtahuje čtenáře do děje. K tomuto okruhu literatury přiřazuje

detektivní

a vědeckofantastickou

literaturu,

populární

druhy

historické a biografické prózy i některé druhy méně náročné poezie, zejména té s milostnou tematikou.38 Literární teoretik Josef Hrabák v knize Čtení o románu39 do zábavné literatury zařazuje hodnotnější díla z oblasti detektivních a exotických příběhů, četby pro ţeny, science-fiction a kvalitních hororů. Z nich pak rozčleņuje tři proudy zábavné literatury, které se v 20. století rozrostly do neobyčejných rozměrů, a mnohá díla jejích ţánrů se díky této nadměrnosti často stala brakovou literaturou. Tyto tři proudy označuje jako měšťácký konformismus, exotiku a dobrodruţnost a detektivní román.40 První proud je podle něj charakteristický balancováním na hranici morálky, přičemţ se postupně přetransformoval do ţenské četby. Jako ukázkové dílo tohoto směru předkládá román od Alexandra Dumase Dáma s kaméliemi, jenţ pojednává o ctnostné kurtizáně podřizující se poţadavkům měšťanské morálky. Rozvoj exotické a dobrodruţné literatury datuje od konce 19. století a spojuje ho s kolonialismem Anglie a Francie. Jádrem těchto románů je 37

LESŇÁK, Rudolf. Literárne dielo a čitateľ. Bratislava : Slovenský spisovateľ,

1982., s. 93. 38

Tamtéž, s. 93.

39

HRABÁK, Josef. Čtení o románu. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické

nakladatelství, 1981. 328 s. 40

Tamtéž, s. 243.

26

především láska odehrávající se v exotických zemích, modernější romány se často přibliţují k pornografii. Typickými představiteli dobrodruţné literatury jsou romány Karla Maye a jeho slavný Winnetou či Robinson Crusoe Daniela Defoea. Detektivní román se stal nejpopulárnějším v 20. století, ale jeho kořeny sahají mnohem hlouběji do historie. Jelikoţ se v poslední kapitole budeme zabývat vlivem detektivního ţánru na dílo Karla Čapka, je nutné tento ţánr podrobněji popsat a vymezit jeho vlastnosti. 4.3.1 Detektivní ţánr Především je nutné vymezit rozdíl mezi detektivním románem, který často dosahuje kvalitních hodnot a tzv. krvákem či kriminálním příběhem. Kriminální příběhy a krváky jsou tradičně řazeny do brakové literatury, jelikoţ popisují pouze průběh zločinu a výkonnou moc většinou přenechávají vyšší moci mravního řádu, jenţ je aplikován podle černobílého vidění dobra a zla, tak jak bylo popsáno výše. Zločincův trest je sledován aţ do samého konce, jelikoţ si toho čtenář ţádá, aby mohly být uspokojeny jeho mravní potřeby. Velmi často jsou v nich přítomny hrůzostrašné motivy. Gilbert Keith Chesterton obhajuje detektivku jako legitimní umělecký útvar a její důleţitou hodnotu vidí ve schopnosti zobrazovat všední věci současného ţivota prozaicky. „[...] jde o nejstarší a jediný druh populární literatury, v němţ se uplatňuje smysl pro poezii moderního ţivota.“41 Hrabák charakterizuje detektivku jako příběh s tajemstvím, hádanku, v němţ je pozornost soustředěna na metodu odhalování zločinců. Takovéto příběhy jsou známé jiţ z dávných dob, jelikoţ motivy odhalení zločinu se objevují epizodicky jiţ u Sofokla, Homéra i v bibli. Tyto příběhy však nelze pokládat za ţánr, jelikoţ nejsou zcela vyhraněné směrem k detektivce. 41

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti, Obrany. Vydání první. Praha :

Vyšehrad, 1976., s. 148.

27

Za všeobecně uznávaného autora prvního díla jiţ zcela vyhraněného detektivního charakteru, je povaţován americký básník a prozaik Edgar Allan Poe a jeho Vraţdy v ulici Morgue (1841).42 Kudělka vymezuje dvě hlavní linie detektivního ţánru, kterým dal základ právě Poe, a to linii klasickou intelektuální kladoucí důraz na racionalitu, a senzační romantickou, na níţ měl velký vliv horor.43 Hrabák si dále všímá, ţe první, kdo rozvinul námět detektivky na román, byl novinář Emile Gaboriau v díle Příběh vdovy Lerougeové (1866). Díla těchto autorů vnesla do naplavenin brakových příběhů plných tajemství a děsu racionalitu a literární kvalitu. Ve srovnání Gaboriauova románu a Dostojevského Zločinu a trestu ze stejného roku můţeme spatřit podstatný rys detektivního ţánru. Dostojevskij napsal především psychologický román, ve kterém primárně nejde o odhalení tajemství či viníka, jelikoţ ten je od začátku znám. Tento román je závislý na čtenářově zvídavosti, nikoli na jeho zvědavosti, jeţ je pro detektivku nezbytná. „Domnívám se, ţe protiklad ukojování čtenářské zvídavosti

42

V anglicky psané literatuře je za iniciátora detektivky považován proslulý Sir

Arthur Conan Doyle; kvůli němu se tento žánr na konci 19. století velmi zpopularizoval. Avšak první detektivní náměty v anglickém písemnictví lze vystopovat již u Charlese Dickense nebo ve francouzské literatuře u Pierra de Laclose. Zvláště oblíbeným se stal detektivní žánr v americké literatuře v první polovině 20. století, kdy se zrodila tzv. drsná škola, jejíž detektivní příběhy jsou krutého ražení a zaměřené na kritiku společnosti. Hlavními představiteli jsou Samuel Dashiell Hammett či Raymond Chandler. V české literatuře se podařilo pozvednout detektivku na uměleckou úroveň například Emilu Vachkovi, který ve svých románech vytvořil postavu prvního českého detektiva, Ladislavu Fuksovi v novele Příběh kriminálního rady, Jiřímu Markovi svými Panoptiky, Vladimíru Neffovi a samozřejmě Karlu Čapkovi, což bude podrobněji rozebráno v poslední kapitole. 43

KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury., s. 109.

28

a zvědavosti je kritériem pro delimitaci literatury usilující o poznání ţivota a literatury zaměřené jen zábavně.“44

44

HRABÁK, Josef. Čtení o románu., s. 249.

29

5. Čapkovy teorie týkající se nízkého umění Karel Čapek se ve své tvorbě mnohokrát nechal inspirovat uměním, které sám nazýval umění okrajové. Odsuzoval nezájem kritiků o díla z této oblasti a sám se snaţil, někdy moţná i podvědomě, do svých děl zakomponovat prvky z niţších uměleckých, nejčastěji literárních oblastí. Několikrát zopakoval, ţe se váţná literatura té okrajové neuctivě vyhýbá.45 Měl za to, ţe okrajová literatura utváří duševno lidu a ţe by zájem o ni měl být věcí demokracie. Zasazoval se o literaturu, která by byla zábavná, přičemţ otázce kritiky těchto okrajových ţánrů věnoval i několik esejí. I proto je povaţován za zakladatele pozdější tradice zkoumání konzumní četby. V eseji Místo kritiky46 se vyjadřuje k nutnosti dostat do literatury pro lid zábavný prvek. Lid si podle něj ţádá děj, s nímţ by se mohl ztotoţnit a nechat se jím okouzlit, proto prozaická literatura pro lid musí být vţdy epická, jinak přestane být lidovou. Nemíní tím však, ţe by se tato literatura pro lid měla stát opozicí k vysoké literatuře, nýbrţ aby se zábavný prvek vnesl do krásného písemnictví, a tak se umění stalo potěšením pro všechny vrstvy. Zdůrazņuje nesmyslnost předpokladu, ţe lid potřebuje pouze něco nízkého a zasazuje se za praktický pokus vnést do literatury antickou epičnost, která by byla pro čtenáře o mnoho zdravější a posilovala by jeho mravní schopnosti. Apeluje také na spisovatele a jejich mravní zodpovědnost. „V tom vidím velikou mravní zodpovědnost spisovatelů; ne v tom, ţe mohou kazit nebo polepšovat lid, ale ţe přímo zplozují lidi k obrazu a podobenství toho, co píší.“47

45

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III. 1. soubor. vydání. Praha : Československý

spisovatel, 1986. Příspěvek v anketě literatura a mužnost., s. 677. 46

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře II. 1. soubor. vydání. Praha : Československý

spisovatel, 1985. Místo kritiky, s. 201-204. 47

Tamtéž, s. 203.

30

Z těchto poţadavků lze vyvodit jeden z hlavních Čapkových záměrů. Literatura by podle něj měla čtenáře bavit, aby lidé rádi četli, avšak současně si měla zachovat jisté umělecké hodnoty.48 Zasazoval se sice o vnesení základního elementu okrajové literatury, tedy romantiky a epičnosti, do hodnotné literatury, obával se však vlivu propagandy, která okrajovou četbu vydávala v ohromných nákladech. Tento vliv působil na čtenáře negativně a Čapek se obával jejich zmechanizování, jelikoţ předimenzované náklady povaţoval za nástroj, který podporuje postupné zlenivění procesu lidského myšlení. Podnětem Čapkova zájmu o okrajovou literaturu byla jeho touha po objevení lidovosti. Snaţil se najít to, co lidi spojuje. Z jeho krátkých próz zaznívá touha po lidském porozumění a faktoru, který je sdruţuje. Jiţ od útlého věku se snaţil porozumět kaţdé lidské činnosti a dovednosti a stejně tak pátral ve všech literaturách, aby zjistil, zda se dá porozumět všem lidem a najít mezi nimi nějaké pouto. Toto spojení pak nacházel v kaţdodennosti, v denní zkušenosti

a

obyčejných

věcech

slouţících

k všedním

potřebám.49

Nepochybným zdrojem této záliby v malých, obyčejných věcech mu byl Chesterton s jeho ohromnými maličkostmi a paradoxním viděním světa. Kořeny jeho obliby lidového umění a obyčejného ţivota lze vypozorovat jiţ v raném mládí, kdy se chtěl věnovat naprosto všedním řemeslným povoláním a později, kdy sbíral ohmatané románky a primitivní exotickou hudbu. Za války se navíc začal zajímat o novou západní filozofii, o angloamerický pragmatismus, ve kterém chtěl nalézt návrat zpátky k ţivotu

48

Ve své době nebyl jediný, kdo usiloval o organické propojení literatury se

čtenářem pomocí zábavné složky. Z jeho současníků se na tento cíl zaměřil třeba František Langer nebo Eduard Bass, avšak Čapkovo úsilí bylo vynakládáno nejdůsledněji. 49

KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít též velké mordy : Život a dílo Karla Čapka.

Vydání 1. Praha : Academia, 2001., s. 128.

31

a lidem. V pragmatismu kladl důraz především na potřeby kaţdodenního ţivota a na jednání člověka, z kterého by vţdy měl plynout uţitek. Vţdy se v jeho tvorbě objevoval zájem o lid a jeho záliby, avšak ne všechny aspekty jeho ţivota schvaloval, některé lidové kratochvíle dokonce přísně odsuzoval. Stejně tak se mu zdála být kultura v Čechách nedostatečnou, zvláště v literární oblasti, kde se často vyjadřoval k nekvalitním překladům zahraničních děl, a to i zábavné četby. Zdálo se mu, ţe je jí nadbytek a ţe je z velké části špatná a nekvalitní. K těmto podřadným překladům viděl protějšek v kinematografii, v níţ u nás převládal početní nepoměr vzhledem k počtu obyvatelstva. V nepoměrném mnoţství kin spatřoval špatný kulturní stav země. „Zase z toho plynou různé závěry – a zejména ten, ţe podle té statistiky vypadá náš národ jako ten, který zkonzumuje ze všech nejvíc zábavy, víc neţ národy hodně bohatší.“50 Bagin také připomíná, ţe se Čapek zaměřoval na rozdíly mezi čtenáři v závislosti na jejich psychickém uspořádání. Vděčíme mu tak za rozlišení romantických a realistických čtenářů populární literatury. Bagin k těmto dvěma skupinám přiřazuje i jednotlivé ţánry a připisuje mu upřednostņování psychicko-sociální motivace rozvrstvení čtenářů před motivací čistě sociální.51

50

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 496.

51

BAGIN, Albín. Formy literatury popularnej. Wrocław : Zakład Narodowy Imienia

Ossolińskich, 1973. Literatura popularna i jej odbicie we współczesnej prozie słowackiej., s. 33.

32

6. Čapkovo hodnocení žánrů okrajové literatury Čapek touţil poznat, proč je okrajová literatura tak oblíbená a čtená širokou veřejností, v čem se přibliţuje psychologickému cítění a sociálnímu postavení lidového čtenáře. Tyto poznatky chtěl přenést i do své tvorby, aby jeho díla pobavila, ale zároveņ kulturně povznesla širokou čtenářskou veřejnost. Vydal se tedy zkoumat ţánry nacházející se v končinách literárního umění, které ho upoutaly svou lidovostí a rozmanitostí. Zařadil do nich anekdoty, lidové písně, pohádky, detektivky, kalendáře, romány pro sluţky či pornografii. Nepřistupoval však ke všem stejně, na četbu pro ţeny pohlíţel se shovívavostí, pohádky se mu staly předmětem bádání, pornografii zásadně odmítal.52 Literární kritik František Buriánek spatřuje v Marsyovi přímou inspiraci Čapkovým zájmem o naivní a lidové umění a zmiņuje také knihu jeho bratra Josefa Nejskromnější umění (1920), kde je tento vliv rovněţ patrný.53 Arne Novák si navíc všímá, ţe je Marsyas mimo jiné protestem proti výlučnosti literatury i kritiky a ţe Čapek zde vyznává svou ţivotní víru ovlivněnou Chestertonem a Nerudou, přičemţ zmiņuje objektivní hodnotu této knihy pro literární vědu.54 V jednom rozhovoru pro časopis Rozpravy Aventina Čapek uvedl, ţe při psaní této knihy hledal podstatu, úkol literatury, který by pak mohl pouţít ve svých dílech. „Kdyţ jsem to psal,chtěl jsem se poučit sám, co vlastně

52

Všechna tato zkoumání v podobě esejí vznikala v letech 1919 – 1931

a v prosinci roku 1931 byla vydána souborně pod názvem Marsyas čili na okraj literatury52. 53

BURIÁNEK, František. Karel Čapek. Vydání první. Praha : Československý

spisovatel, 1988., s. 225. 54

NOVÁK, Arne. Marsyas, sok Apollonův. Lidové noviny [online]. 24. 12. 1931, 39,

643, [cit. 2011-04-13]., s. 9.

33

mám psát. [...]Při psaní této kníţky jsem si uvědomoval, co vlastně je posláním literatury.“55

6.1 Anekdoty O tomto ţánru a s ním spojeném lidovém humoru pojednávají v Marsyovi eseje K přírodopisu anekdoty a Několik poznámek o lidovém humoru. V první eseji Čapek nechce vystihnout definici anekdoty ani komiky, hodlá popsat a prozkoumat pouze několik typických vlastností tohoto ţánru. Vymezuje tedy základní atributy anekdoty, mezi které podle něj patří anonymnost, paradoxie novosti a historičnosti, vývoj v návaznosti na základní typy anekdot, tematická omezenost, verbální podstata a muţská oblast působnosti. Z faktu, ţe ţádná anekdota nemá potvrzeného autora a ţe ji nikdo nezastihl při vzniku, usuzuje na zvláštní vlastnost, jeţ spočívá v její podobnosti s lidovými písněmi a příslovími. „Spíše lze soudit, ţe anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrţ jsou čirým ústním podáním.“56 Anekdotu jako ţánr spíše neţ do literatury epické zařazuje do dramatu. „[...]je to komedie zredukovaná na několik vteřin.“57 Zmiņuje se také o sexuálních anekdotách, které nazývá „silnými“. Kritizuje jejich způsob zlehčování intimity sexuálního ţivota a hrubost, ovšem na druhou stranu oceņuje jejich schopnost rychle a účinně uvolnit napětí, které vzniká z morální důstojnosti kaţdého člověka. „Tlustými anekdotami se nevybíjí pohlavní pud, nýbrţ pohlavní mlčení.“58 Čapek anekdotám obecně přisuzoval kladnou roli v oblasti pocitového uvolnění a vybití.

55

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 235.

56

ČAPEK, Karel. Marsyas : čili na okraj literatury., s. 60.

57

Tamtéž, s. 68.

58

Tamtéž, s. 70.

34

V eseji o lidovém humoru obhajuje tvrzení, ţe humor je převáţně muţskou záleţitostí. Jelikoţ je podle něj humor v jádře lidové povahy, je tedy výsadou niţších vrstev, a tím se stává nejdemokratičtějším ze všech zvyků člověka. Má za to, ţe lidový humor bude vţdy vcházet do literatury i přesto, ţe se nedá uchovat. Humor mu byl obecně esencí lidského ţivota, mízou člověka. V eseji O humoru59 jej řadí do vysokého umění, avšak kritizuje česká humorná díla vzniklá například po dílech Jana Nerudy apod., obviņuje je z průměrnosti a trapnosti. Jako příklad kvalitního humoru popisuje Kellerova, Balzacova a Meyerinkova díla. Za jednu z příčin, proč se u nás humoru nedařilo, povaţoval úzkoprsou literární a divadelní kritiku, která jej povaţovala za cosi „niţšího, méněcenného, vulgárního a vůbec přízemního.“60

6.2 Písně Stať Písně lidu praţského Buriánek označuje za průkopnickou, jelikoţ v sobě spojuje dokumentární uvedení písní s poutavým stylem vyprávění61 a jelikoţ je psána s typickým čapkovským nadhledem a humorem. Čapek přiřazuje tento další okrajový ţánr k lidové poezii. Stejně jako u anekdot poukazuje na anonymní původ písní a na jejich variabilnost. Lidové písně dělí na poezii obecnou, kam řadí zpěvy obecného lidu vyjadřující různé city, především milostné, a poezii zvláštní, která je povahy spíše časově a místně určené.62 Občasná nelogičnost veršů podle něj dokazuje iracionálnost lidského ţivota, osudu a lásky. Také poukazuje na zvláštní spřízněnost osobních záţitků s přírodními úkazy, coţ vysvětluje reálností

59

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře I. 1. soubor. vydání. Praha : Československý

spisovatel, 1984. O humoru, s. 40. 60

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 574.

61

BURIÁNEK, František. Karel Čapek., s. 230.

62

ČAPEK, Karel. Marsyas : čili na okraj literatury., s. 95.

35

lidské bolesti, jeţ je přirozená jako přírodní jevy, a tak je často přirovnávána k věcem kaţdodenního ţivota. Dále vyslovuje zajímavou myšlenku, ţe rozdíl mezi lidovou poezií a umělou je v její cudnosti a rozdíl mezi umělou a vulgární je v její „cynické nestydatosti“.63 Jako další řadí k lidové poezii v eseji Říkadla čili o prosodii dětská říkadla, u kterých ho především zaujala jejich rytmizace a zobecņuje jejich prozodickou stavbu. Srovnává jejich rytmus s českým básnickým rytmem a popírá, ţe by poetismus či osvobozená poezie byly něčím novým, jelikoţ jiţ v říkadlech lze vypozorovat naprostou uvolněnost vzájemných vztahů. „Dětská říkadla oplývají poetickými a nepředvídanými vztahy a jsou radikálně odpoutána od jakéhokoliv tíţivého a malicherného obsahu.“64

6.3 Pohádky Čapek byl okouzlen pohádkami, kterým věnoval rozsáhlé eseje K theorii pohádky, Několikero motivů pohádkových a Několik pohádkových osobností. Také u tohoto literárního útvaru se snaţil vystihnout jeho podstatné znaky a funkce, přičemţ se zabýval jejich dějovou a vypravěčskou sloţkou a lidovým původem. Vývoj pohádek popisoval od dávné historie aţ do své současnosti a zároveņ je zkoumal podle různých interpretací a teorií. Uplatņuje tak hledisko psychologické, filologické i etnografické. Jako základní rys pohádky Čapek určil odlehlost děje, postav a času. Díky této vlastnosti definoval rozdíl mezi pohádkou a pověstí, která je časově i místně specifikovaná. Pokusil se také vyloţit podstatu pohádky. Ta podle něj spočívá ve vypravování, tedy v původně ústním, mluveném podání. Nazval ji „epickou improvizací“65. Důvod, proč podle něj přešla do dětské sféry, je právě mluvené slovo, které děti pouţívají, dokud se nenaučí psát a číst. A právě kvůli 63

Tamtéž, s. 105.

64

Tamtéž, s. 122-123.

65

Tamtéž, s. 150.

36

mluvenému slovu, tedy lidovému povídání se dostala mezi okrajové literární ţánry.

6.4 Pornografie V eseji Eros vulgaris Čapek pornografii nestaví na okraj literatury, nýbrţ aţ za její hranice. Pornografii obviņuje z nedostatku invence, její čtenáře z chlapeckosti a autory z jisté deviace. Jeho záměrem není probádat celé území tohoto ţánru, chce spíše poukázat na neumělecké znaky. Jako jeden z největších prohřešků tohoto čtiva vidí zkreslené líčení přepychu a bohatství. „Krása a rozkoš, to je základní konvenční leţ pornografická.“66 Pornografii také obviņuje z fatálního nedostatku humoru a absence děje, tudíţ i smysluplného závěru. Podle jeho názoru je příčinou, proč lidé erotické povídky čtou, hlavně stud člověka, který si četbou pornografie kompenzuje své sexuální nedostatky. „Ale tu přichází pornografie se svou mrzkou útěchou: hleď, člověče, jaké pusté a šílené věci se tuhle tropí; co je proti tomu ta tvá hanebná zkušenost?“67 Jeho přáním bylo, aby tento hrubý a necitlivý ţánr byl vymýcen z literárního světa, jelikoţ ho povaţuje za tu „nejvíc poniţující pohlavní lţi“68. V článku pro Lidové noviny se Čapek zmiņuje, ţe ho v beletrii uráţí překlady nehodnotných erotických knih. „[...] ale obrací se ţaludek nad erotikou holičsky navoněnou a nakadeřenou, pitomě světáckou nebo cizoloţně sentimentální.“69

66

Tamtéž, s. 180.

67

Tamtéž, s. 184.

68

Tamtéž, s. 185.

69

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 72.

37

6.5 Kalendáře Za literární ţánr na okraji povaţuje také kalendáře, které jsou podle něj časově omezenou literaturou, protoţe platí pouze daný rok, jsou však nanejvýš neměnné a ustálené. Oceņuje jejich schopnost proniknout ke kaţdému člověku i do těch nejzazších míst země a poskytnout mu fiktivní svět, v němţ se můţe odpoutat od reality. Také si všímá, ţe se kalendáře většinou zabývají majetkem a hmotnými statky. Bohuslava Bradbrooková upozorņuje na fakt, ţe kalendářová literatura chrání rodinné hodnoty a prosperitu a snaţí se být všeobecně optimistická.70 Popisuje různé druhy kalendářů a s humorem hodnotí kalendárium. S mírným despektem zde hovoří o lidovém realismu, který se mu zdá příliš jednoduchý a zapírající těţký ţivot obyčejného člověka. Znovu zdůrazņuje nadčasovost, opakování a tradici okrajového ţánru. Mravnost a zvyklosti v kalendářích povaţuje za jisté zjednodušení ţivota. „Lidový realism není poznávání skutečnosti, nýbrţ uznávání skutečných a platných ţivotních konvencí a pravidel.“71

6.6 Román pro služky Jak uţ bylo zmíněno, na takzvaný román pro sluţky se Čapek díval s mírným nadhledem a shovívavě. Bral ho jako oddechovou literaturu, která je přímým následovníkem romantiky a rytířské epiky, přičemţ přihlíţí k sociálním aspektům. Tím ho odlišuje od kalendářů, které vycházejí z realismu. Počátky spatřuje v pohádkách a jeho kořeny zasazuje uţ do mytických dob, dříve neţ vzniklo křesťanství. Černobílé vidění světa těchto románů neodsuzoval, pouze je označil za nejstarší mytologickou tradici, která je příliš obyčejná na to, abychom si jí 70

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek : Hledání pravdy, poctivosti a pokory.

Vydání první. Praha : Academia, 2006., s. 184. 71

ČAPEK, Karel. Marsyas : čili na okraj literatury., s. 195.

38

všímali. Hlavním tématem těchto románů pak stanovuje boj nevinnosti s protivenstvím. Znovu poukazuje na dějovou podstatu okrajových ţánrů, přičemţ román pro ţeny povaţuje za poslední útočiště epična. Přesto však doufá, ţe nevymizí, jelikoţ se ho ujímá detektivka a film. „Neboť děj je starý a nezničitelný jako kouzelnictví, jako fantasie a jako lidstvo.“72

6.7 Detektivky Čapek se snaţil obhájit a vysvětlit oblibu detektivního ţánru pomocí jeho jednoduchosti. Tato jednoduchost však má podle něj rozvětvený rodokmen. Ten se pokusil vystihnout v eseji Holmesiana čili o detektivkách v několika základních motivech prolínajících se tímto literárním útvarem. Nastíním zde tři nejdůleţitější. Za psychologicky nejsilnější povaţoval motiv kriminální. Poutavost detektivek vysvětloval lidskou potřebou slyšet a číst o zločinech, o moţnosti spáchání něčeho protizákonného, ale také jistými sklony ke spravedlnosti. Za vlastní téma detektivek Čapek pokládal motiv justiční. Tvrdil, ţe boj mezi zločinem a spravedlností je starý jako svět. Dokázal tak, ţe detektivní téma je legitimním uměleckým útvarem. „Z čehoţ vidíte, ţe tak zvaný „pouhý intelekt“ je prvotně a od pradávna stejně vznešený a pozoruhodný jako mythus a epos.“73 Ovšem za nejdůleţitější a nejpodstatnější povaţoval motiv záhady. Vysvětluje, ţe člověk chtěl odjakţiva řešit nejrůznější hádanky. A právě detektivka je jejich rozumovým řešením. V dalších motivech lze pak najít zmínky o epičnosti detektivních příběhů a jejich prastarého základu, které tak opět dokládají obecné znaky příslušející okrajové literatuře.

72

Tamtéž, s. 239.

73

Tamtéž, s. 205.

39

Zmiņuje také autory detektivek a samotné detektivy; E. A. Poea jako otce detektivního ţánru, Doylova Holmese jako klasického reprezentanta tohoto ţánru a Chestertonova otce Browna jako ukázku pokorného detektiva. Čapek se netajil svou oblibou detektivních povídek a románů, avšak rozlišoval mezi kvalitními literárními detektivkami a „krvavým šuntem“.74 Psal také o úpadku detektivek, který byl podle něj zapříčiněn infiltrací ţenského elementu do ryze muţské sféry. „Před našimi zraky kloní se k zániku zase jeden druh populární literatury. Zašly pohádky, zapadl historický román, končí se epocha detektivky. Jen kýč zůstává.“75

74

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 72.

75

Tamtéž, s. 281.

40

7. Konkrétní aplikace teorií na Čapkovo dílo Za Čapkova ţivota jeho dílo procházelo v domácím prostředí rozpornými reakcemi a kritikami. Třebaţe mnoho hodnotitelů rozpoznalo jeho umělecké hodnoty a hluboké myšlenkové podněty, objevovaly se negativní kritické ohlasy a mnohdy mylné interpretace znevaţujícího charakteru. Kudělka v knize Boje o Karla Čapka76 připomíná, ţe kaţdé Čapkovo dílo bylo předmětem velkých názorových sporů, které si často navzájem protiřečily. Podle některých byl Čapek propagátorem nevkusu a kýče, podle jiných zase umělec s výjimečným nadáním pronikavého úsudku. Jednou z příčin těchto rozporných soudů je podle Kudělky působení Čapkovy tvorby na širokou veřejnost, jeţ postupně nabývala společenského fenoménu.77 Kudělka dále také upozorņuje na značné hodnotící rozdíly mezi literární kritikou a ohlasy čtenářů a diváků, u kterých byla díla velmi populární. „Značně kritický postoj tehdejší kritiky nejrůznějších orientací a směrů podivně kontrastoval s diváckou i čtenářskou oblibou Čapkovských děl, způsobenou jejich divadelně i literárně přitaţlivou formou: uměním rozvést výchozí situaci nebo nápad ve vynalézavém a vzrušujícím ději a vyuţít přitom postupů a prostředků i z oblasti tzv. okrajových ţánrů.“78 Pokusíme se negativní soudy a kritiky vyvrátit a prokázat, ţe se Čapkovi daří i přes zjevnou inspiraci okrajovou literaturou povznést svá díla na umělecky i esteticky hodnotnou úroveņ. Je tedy nutné, abychom se podrobněji podívali na způsob, jakým Čapek vyuţívá postupů převzatých z okrajových ţánrů. Čapek byl mistrem fabulace a dokázal toho ve své době vyuţít snad nejlépe ze všech spisovatelů. Díky této mimořádné schopnosti uměl jemně proniknout pod povrch věcí a odkrýt jejich skutečnou podstatu. 76

KUDĚLKA, Viktor. Boje o Karla Čapka. Vydání 1. Praha : Academia, 1987. 175 s.

77

Tamtéž, s. 6.

78

Tamtéž, s. 61.

41

Marie Pujmanová viděla kouzlo Čapkových děl v jejich schopnosti upoutat čtenáře, který je pak čte s napětím, v rychlém tempu a s pohnutím. Tato poutavost jeho děl má zřejmý zdroj v oddechové literatuře, která se snaţí čtenáři nabídnout emocionální náboj a blízké téma z kaţdodenního ţivota. Kaţdodenní situace jsou však stavěny do vypjatých momentů, které zasáhnou vnímavé nitro čtenáře. Avšak na rozdíl od zábavné literatury Čapek nepodřizuje formu děl jejich funkci, a tak v nich dosahuje vynikající kvality. Pujmanová v Krakatitu spatřovala tajemství poutající čtenáře právě v jeho podobnosti se špatnou literaturou, konkrétně s dívčími a indiánskými romány. I přes to si však podle ní román zachoval vysokou kvalitu, jelikoţ byl psán talentovaným autorem, stylem vysoké úrovně a vycházel z primárního zájmu o lidské záleţitosti.79 Také v prvním díle noetické trilogie v Hordubalovi, lze spatřovat podněty z okrajového ţánru. Druhá část knihy totiţ můţe čtenářovi evokovat detektivku s rychlým spádem. F. X. Šalda o ní soudil, ţe je to detektivní novela80, Frank Tetauer druhou knihu označil za detektivní scherzo81 a František Götz se o ní vyjádřil jako o povídce kriminálního charakteru trochu chestertonovského tónu.82 Oldřich Králík, který byl podnícen Čapkovým dlouhodobějším zájmem o okrajovou literaturu, tvrdil, ţe i druhé dílo noetické trilogie Povětroň vyuţívá postupů detektivky. „Celkem vzato, Povětroň je detektivka, luští se případ člověka zavraţděného leteckou nehodou – nebo v hlubším smyslu zavraţděného 79

PUJMANOVÁ, Marie. Kritiky z let 1923-24 : Karel Čapek: Krakatit. Impuls :

měsíčník pro literární kritiku a teorii. 1968, 3, 5, s. 357-358. 80

ŠALDA, František Xaver. Z období zápisníku II. Vydání první. Praha : Odeon,

1988. Dvě románové balady z Podkarpatské Rusi, s. 505. 81

TETAUER, Frank. Hordubal : Čapkova prozaická suita. Lidové noviny. 16. 3.

1933, 41, 137, s. 9. 82

GÖTZ, František. Čapkova povídka z třetí kapsy. Národní osvobození. 22. 1.

1933, 10, 4, s. 11.

42

ţivotem.“83 Měl za to, ţe vyuţití detektivních postupů, je literárním prostředkem, jenţ má přitáhnout a zaujmout čtenáře. Autorské pokusy o vytvoření detektivky jsou patrny jiţ v některých povídkách v Zářivých hlubinách, Trapných povídkách i v Boţích mukách. Avšak nejvíce ovlivněné detektivním ţánrem jsou Povídky z jedné a druhé kapsy, které budou podrobněji rozebrány v poslední kapitole. Vědeckofantastické motivy jsou přítomny v mnoha Čapkových dílech, především v utopiích. Rozborem románu Válka s mloky se zabýval například Sergej Nikolskij v knize Fantastika a satira v díle Karla Čapka84. Došel k závěru, ţe sjednocujícími prvky celého díla jsou principy, které se povaţují za periferní: vědecká fantastika, dobrodruţná próza a ţurnalistika. Čapek jim dodává nový obsah, v jehoţ pozměněné podobě se stávají skvělým prostředkem pro tuto satiru. Zvláštnost románu podle něj spočívá v netradičním spojení vědeckofantastického ţánru s komickou parodií. Dalším románem s rysy science-fiction je dílo Továrna na Absolutno pracující s potenciální hrozbou nukleární zbraně. Alexander Matuška jej dokonce povaţuje za první Čapkovo dílo, jeţ bylo plánováno jako populární četba pro lid.85 W. E. Harkins pak oceņuje vyuţití románové podoby díla, jeţ je ideální pro vědeckou fantastiku.86 Vědeckofantastický prvek je také přítomen v dramatu R.U.R., kde je vyjádřen pomocí umělých lidí – robotů, a ve hře Věc Makropulos; zde spočívá ve vynálezu dlouhověkosti. Bradbrooková nachází fantastickou sloţku i v dramatu Bílá nemoc, která je v tomto případě uvedena jako neznámá 83

KRÁLÍK, Oldřich. První řada v díle Karla Čapka. Ostrava : Profil, 1972., s. 111.

84

NIKOLSKIJ, Sergej. Fantastika a satira v díle Karla Čapka. Vydání první. Praha :

Československý spisovatel, 1978. 332 s. 85

MATUŠKA, Alexander. Doslov . In ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno : román

fejeton. Praha : Československý spisovatel, 1962. s. 168-173. 86

HARKINS, William E. Karel Čapek. New York and London : Columbia University

Press, 1962., 103.

43

nakaţlivá choroba.87 Aby Čapek dosáhl v těchto dílech věrohodnosti futuristických motivů, uţívá reálných místních a osobních jmen. Je však třeba poznamenat, ţe v Čapkových utopiích jsou vědeckofantastické motivy pouze prostředkem, nikoliv cílem. Zabýval se i pohádkovou tvorbou, jeţ byla blízká jeho srdci povídkáře. Celkem napsal jedenáct pohádek a několik dalších věnovaných pejskovi Dášeņce. V těchto povídkách nechybí typický čapkovský humor ani mnoho morálních

poučení.

Zajímavým

stylotvorným

prvkem

je

prolínání

pohádkových motivů s realitou kaţdodenního ţivota. Čapkova díla inspirovaná okrajovou literaturou lze zařadit do populární literatury vyššího typu, tak jak ji vymezil Rudolf Lesņák.88 Splņují všechna její kritéria, avšak v mnohém je svou estetickou i uměleckou hodnotou převyšují.

87

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek : Hledání pravdy, poctivosti

a pokory., s. 82. 88

Viz s. 26

44

8. Využití detektivního žánru v Povídkách z jedné a druhé kapsy Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy89 vyšly v roce 1929 a obsahují čtyřicet sedm kratších povídek. Tento literární útvar nebyl ve své době mnoho pouţíván. Čapek tak nemohl navázat, vyjma realistických povídek Jana Nerudy či Jaroslava Haška, na ţádnou českou tradici, mohl se pouze inspirovat v zahraničí, například u Chestertona, G. B. Shawa nebo u svých francouzských současníků. Jelikoţ tyto krátké prózy vznikaly původně pro noviny, vytvořil si Čapek svůj vlastní ţánr bilancující na pomezí krátké povídky a fejetonu. Tím byl dán i jejich rozsah, jistá jednoduchost, čtivost a souvztaţnost k reálnému ţivotu. Krátké ţánrové formy často evokují jistou spojitost s nenáročným čtenářem, ale díky propojení těchto dvou literárních útvarů společně s originalitou témat a stylu, Čapek dokazuje, ţe správné vyuţití nízkých forem umění nemusí nutně sniţovat hodnotu díla. V Povídkách tedy nelze spatřovat oddechový či komerční element, právě výběrem povídky chtěl Čapek dokázat, ţe i takto krátký útvar můţe čtenáři přinést umělecký poţitek. „Nebyly to ţádné odštěpky, povaţuju je za stejně důleţité jako své ostatní knihy.“90 Jejich umělecká hodnota je rovnocenná ostatní Čapkově tvorbě, jelikoţ je v nich prokázán jeho originální a národní přínos detektivní literatuře i ţánru povídky. V obou svazcích se zabývá detektivními tématy, vyplývajícími z jeho noetických otázek. Tyto kriminální příběhy ho však později směřují k problému spravedlnosti. Čapek tento přelom spatřuje asi v polovině Povídek z jedné kapsy. „Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické a justiční. Justiční povídky jsou myslím o něco lepší.“91 V Povídkách z druhé kapsy se 89

ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Vydání první.

Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. 333 s. 90

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III., s. 236.

91

Tamtéž, s. 236.

45

navíc důkladněji zabývá problémem uplatnění hovorové řeči v díle. Společným rysem obou svazků je nejen zájem o odhalení tajemství kriminálního činu, ale i o odkrytí psychologie a mravnosti člověka. Sám k tomu dodává: „Jakmile se spisovatel začne obírat duší zločincovou, opouští půdu detektivky.“92 Avšak i přes tento silný psychologický rys zůstávají Povídky mistrovskými detektivkami. Nejde v nich však o neměnné řešení záhadných detektivních příběhů, jelikoţ je zde zuţitkováno více různých metod. „Někdy se osvědčí logika, někdy intuice, někdy zkušenost, někdy trpělivá systematičnost, někdy vědecký postup, někdy náhoda.“93 Jan Mukařovský v doslovu k Povídkám vydaným v roce 1964, odlišuje druhý svazek od prvního tím, ţe v něm spatřuje zřetelně vyznívající rozkoš z vyprávění neuvěřitelných příběhů. Dokládá to povídkami Ukradený kaktus, Čintamani a ptáci, Případ s dítětem a Historie dirigenta Kaliny.94 Čapek se podle Josefa Škvoreckého zabýval v detektivních příbězích konkretizací dvou krajností absolutna: smrtí, tedy absolutním koncem ţivota, a dokonalým zločinem. Odpovídá tomu jeho zpracování tématu smrti. Zatímco v běţných detektivkách má smrt velmi malou metafyzickou hodnotu, Čapek ji proměņuje na předmět filozofického zkoumání, aniţ by při tom opustil pole ţánru.95 Oba svazky byly zřetelně ovlivněny nejen Čapkovou novinářskou praxí, ale i jeho sběratelskou (Čintamani a ptáci, Ukradený kaktus) a zahradnickou (Modrá chryzantéma) vášní či skutečnými událostmi. „Povídky líčí jen skutečnost. Všechny se staly. Jen jedna historka – ta z Podkarpatské Rusi – se 92

ČAPEK, Karel. Marsyas : čili na okraj literatury., s. 204.

93

BURIÁNEK, František. Karel Čapek., s. 210.

94

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dvě knihy povídek Karla Čapka o hledání pravdy

a spravedlnosti : Doslov. In ČAPEK, Karel.Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964., s. 328. 95

ŠKVORECKÝ, Josef. Objev v Čapkovi. Proměny : Čtvrtletník Společnosti pro

vědy a umění. 1975, 12, 1, s. 13

46

stala na Slovensku a já ji přeloţil tam.“96 V několika povídkách lze nalézt i osobité čapkovské rysy, jako je autorova oblíbená myšlenka o vztahu vědění a souzení (Poslední soud) či jeho sociální aspekt humanismu (Zmizení herce Bendy, Ukradený spis 139/VII odd. C.). V povídkách Jehla a Pád rodu Votických Čapek dovádí aţ k absurdnosti hledání absolutní pravdy. Povídka Šlépěje je zajímavým spojením s Boţími mukami a povídkou Šlépěj. Tato dvě vyprávění si jsou velmi podobná, avšak zcela se v nich neshoduje autorův záměr. Zatímco v mladší povídce je téma zaměřeno více na záhadnost celé situace a metafyzické hledání Boha, v druhé se zračí problematika relativnosti pravdy. Velmi zajímavými paradoxy končí Příběhy sňatkového podvodníka, Případ Selvinův, Grófinka či Případy pana Janíka. Po formální stránce se nejblíţe přibliţuje tradiční struktuře detektivky povídka Kupon, ve které je vyprávěn mladé dvojici ošklivý čin a jeho řešení. Čapkova výborná znalost hovorové češtiny nebyla v Povídkách vyuţita pouze samoúčelně, nýbrţ poslouţila k výstavbě celého díla. Zastává zde jak funkci uměleckou, tak i estetickou a zároveņ zprostředkovává charakteristiku postav a prostředí. Pouţití hovorového jazyka posiluje kontakt se čtenářem. V třetí kapitole práce byl jako jeden ze znaků nízkého umění určen jednoduchý jazyk srozumitelný masám. Nelze tvrdit, ţe by Čapek psal triviálním jazykem, ale snaţil se češtinu zjednodušit, zbavit ji zbytků humanistické větné stavby97 a zpřístupnit ji kaţdému. Dále také často vyuţívá formy dialogů, zejména v Povídkách z druhé kapsy, které na sebe navazují a celek pak tvoří jakési pásmo vyprávění. Detektivové a policisté mají v mnoha povídkách důleţitou úlohu. Jsou to často obyčejní lidé, kteří se náhodně připletou ke zločinu, jenţ řeší pomocí

96

ČAPEK, Karel. Poznámky o tvorbě. Vydání první. Praha : Československý

spisovatel, 1959. 141 s., s. 96. 97

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dvě knihy povídek Karla Čapka o hledání pravdy

a spravedlnosti : Doslov.. s. 325-326.

47

své intuice. Tyto postavy jsou čtenáři blízké především tím, ţe řeší realistické případy a mluví hovorovou řečí. Podle Harkinse Čapek změnil tradiční formu detektivky, jelikoţ ji chtěl zlidštit.98 Povídky jsou psány vybroušeným stylem s lehkostí, skvělou stylistikou a bezprostředností, vlastnostmi ideálními pro tento literární útvar. Vedle paradoxu je zde významným stylistickým rysem i kontrast vycházející z Čapkova perspektivismu a relativismu. Spravedlnost hledá pro obě strany sporu, a tím dokazuje, jaké zvláštní situace mohou nastat v ţivotě kaţdého člověka. Povídky z jedné i z druhé kapsy jsou nepochybně mistrovským dílem. „Povídky z kapes představují vrchol Čapkova vypravěčského umění a dodnes (s povídkami Bohumila Hrabala) podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu v české povídkové tvorbě.“99

98

HARKINS, William E. Karel Čapek., s. 128.

99

KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít též velké mordy : Život a dílo Karla Čapka.,

s. 142.

48

Závěr V dnešní době jiţ okrajová literatura a nízké umění nejsou tak dogmaticky zavrhovány, jako tomu bylo ještě před několika desítkami let. Stále však nejsou odbornou kritikou povaţovány za zcela legitimní umělecký útvar. Cílem mé bakalářské práce bylo vymezit vlastnosti nízkého umění vzhledem k umění vysokému a nalézt kladné hodnoty, z nichţ je moţné vycházet při zkoumání vlivů okrajových literárních ţánrů na dílo Karla Čapka. Zároveņ si práce kladla za cíl obhájit tvrzení, ţe se Čapkovi daří vyuţít pokleslé a okrajové ţánry k tvorbě kvalitní a umělecky i esteticky hodnotné literatury. Práci je rozčleněna do tří částí, které na sebe tematicky navazují a od celkového výkladu nízkého umění se postupuje k jeho jednotlivým ţánrům, a to především literárním. První část se zabývá vymezením nízkého a vysokého umění jako dvou krajností, které se však často navzájem ovlivņují a přejímají některé vlastnosti. Vychází z definice nízkého umění, jejíţ základní premisou je tvrzení, ţe podle estetického hlediska je nízké to, co se zdá být v opozici k vznešenému umění a vytříbenému vkusu. Druhá část je vyhrazena výkladu Čapkových teorií o nízkém umění a především o literatuře na okraji, o které napsal několik studií sebraných v knize Marsyas a které se věnoval v několika dalších článcích a kratších esejích. Tyto teorie jsou vyloţeny a dány do souvislostí s Čapkovou myšlenkou vyuţití postupů okrajových ţánrů ve své literatuře, tak aby do ní vnesly zábavný prvek a zaujaly čtenáře. Usiloval tím o organické propojení čtenáře a knihy. Čapek však neposuzoval všechny pokleslé ţánry stejně, některé pro něj byly důleţité a velmi si jich cenil, zatímco o jiných psal s jistým nadhledem

a shovívavostí.

Naprostému

odsouzení

pornografii, které podle něj měla být vymýcena.

49

se

dostalo

pouze

Poslední část se zaměřuje na Čapkova díla, ve kterých lze najít zjevnou inspiraci

okrajovou

literaturou.

Nejčastěji

se

jedná

o

detektivní

a vědeckofantastický ţánr, lze však objevit i vlivy kalendářových vyprávění a dobrodruţných románů. Jsou zde vyzdviţeny některé znaky nízkého umění, které se v Čapkových dílech objevují a pomocí kterých svou tvorbu obohatil, aniţ by při tom sníţil její úroveņ. Patří mezi ně zábavnost, vyuţití námětů z kaţdodenního ţivota a pouţití krátkých ţánrových forem. Závěrečná kapitola pak zkoumá více do hloubky vliv detektivek na Povídky z jedné a druhé kapsy. Mimo jiné je zde poukázáno i na Čapkovo mistrné vyuţití hovorové češtiny jako prvku, který utváří stavbu celého díla, a zároveņ na jeho snahu zpřístupnit a zjednodušit jazyk kaţdému čtenáři, coţ můţe být také vnímáno jako jeden ze znaků vlivu nízkého umění. Je jistě mnoho dalších navazujících témat a moţností hlubšího a rozsáhlejšího zkoumání, jsem však nucena ponechat je stranou. Bylo by jistě zajímavé pohrouţit se například hlouběji do problematiky detektivního ţánru a zevrubněji rozebrat jeho působení na tvorbu Karla Čapka nebo se podrobněji zabývat vlivem nízkého umění na některá jeho další díla.

50

Resumé Bakalářská diplomová práce Nízké umění v díle Karla Čapka měla za cíl vymezit pojem nízkého umění a ukázat, jakým způsobem se daří Karlu Čapkovi ve svých dílech inspirovaných nízkým uměním a okrajovými literárními ţánry pozvednout jejich kvalitu na esteticky i umělecky hodnotnou úroveņ. Tento přední český meziválečný spisovatel se ţivě zajímal o díla pokleslé literatury a věnoval jim knihu sebraných spisů Marsyas čili na okraj literatury. Jeho zájem vycházel z hledání lidovosti a prvků zábavnosti, které by mohl vnést do své tvorby, aniţ by tím ohrozil jejich kvalitu. Práce je rozdělena do tří částí. První se zabývá vymezením a definicí pojmu nízké umění v návaznosti na opozitní pojem vysoké umění a zkoumá jejich vzájemné ovlivņování. Zároveņ jsou zde objasněny nejvýznačnější znaky pokleslého umění. V druhé části jsou popsány jednotlivé ţánry okrajové literatury a jejich hodnocení podle teorií Karla Čapka v knize Marsyas a v sebraných esejích O umění a kultuře. Líčí se zde taktéţ důvody Čapkovy fascinace těmito ţánry. Závěrečná část je vyhrazena aplikaci teorií na konkrétní Čapkova díla, která jsou inspirována pokleslou literaturou a jsou zde také zkoumány prvky, kterými se mu daří do této literatury vnést uměleckou i estetickou kvalitu.

51

Summary The aim of the bachelor thesis titled The Low Art in Karel Čapek's Work was to determine the term low art and demonstrate, what method Karel Čapek uses to raise quality of aesthetic and artistic value in his work inspired by marginal literary genres and low art. This leading Czech author of the interwar literature had been always interested in works of dejected literature and he devoted them a book of collected writings Marsyas cili na okraj literatury. His interest arose from searching for the folksiness and elements of amusement, which he could introduce to his literary production without decreasing its quality. The work is divided into three parts. The first deals with determination and definition of low art following the opposing term of high art and examines their mutual interaction. Simoultaneously the most outstanding signs of the low art are explained. In the second part, there are described particular genres of marginal literature and their evaluation according to Karel Čapek's theories in the book Marsyas and in the collected essays about art and culture. There also described Čapek's reasons of his fascination by these genres. The closing part is devoted to application of theories on particular Čapek's works, which are inspired by marginal literary genres. There are also examined elements of this literature, which Čapek introduced to his books, however they don't decrease the aesthetic and artistic value of his work, actually they increase it.

52

Použitá literatura BAGIN, Albín. Formy literatury popularnej. Wrocław : Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1973. Literatura popularna i jej odbicie we współczesnej prozie słowackiej, s. 31-42. BAGIN, Albín. Literárne etudy. Ivan Sulík. Vydanie prvé. Bratislava : Smena, 1979. 187 s. BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek : Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Vydání první. Praha : Academia, 2006. 293 s. ISBN 80-200-1385-7. BURIÁNEK, František. Karel Čapek. Vydání první. Praha : Československý spisovatel, 1988. 352 s. COHEN, Ted. High and Low Art, and High and Low Audiences. The Journal of Aesthetics and Art Criticism[online]. 1999, Vol. 57, No. 2, [cit. 2011-03-13]. s. 137-143. Dostupný z WWW: . ČAPEK, Karel. Marsyas : čili na okraj literatury. 3. vyd. Praha : Fr. Borový, 1948. 264 s. ČAPEK, Karel. O umění a kultuře I. 1. soubor. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1984. O humoru, s. 39-42. Dostupné z WWW: . ČAPEK, Karel. O umění a kultuře II. 1. soubor. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1985. Místo kritiky, s. 201-204. Dostupné z WWW: .

53

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III. 1. soubor. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1986. Příspěvek v anketě literatura a muţnost, s. 677-678. Dostupné z WWW: . ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Vydání první. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. 333 s. ČAPEK, Karel. Poznámky o tvorbě. Vydání první. Praha : Československý spisovatel, 1959. 141 s. ČERNÝ, Václav. Tvorba a osobnost II. Vydání první. Praha : Odeon, 1993. Jak je tomu tedy s kýčem?, s. 325-334. ISBN 80-207-0437-X. GÖTZ, František. Čapkova povídka z třetí kapsy. Národní osvobození. 22. 1. 1933, 10, 4, s. 11. HARKINS, William E. Karel Čapek. New York and London : Columbia University Press, 1962. 193 s. HRABÁK, Josef. Čtení o románu. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 328 s. CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti, Obrany. Vydání první. Praha : Vyšehrad, 1976. 157 s. JANÁČEK, Pavel. Literární brak : Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951. Vydání první. Brno : Host, 2004. 412 s. ISBN 80-7294-129-1.

54

JAROSIŃSKI, Zbigniew. Formy literatury popularnej. Wrocław : Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1973. Literatura popularna a problemy historycznoliterackie, s. 11-30. KAPLAN, Abraham. The Aesthetics of the Popular Arts. The Journal of Aesthetics and Art Criticism [online]. 1966, Vol. 24, No. 3, [cit. 2011-03-13]. Dostupný z WWW: KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít téţ velké mordy : Ţivot a dílo Karla Čapka. Vydání 1. Praha : Academia, 2001. 215 s. ISBN 80-200-0936-1. KRÁLÍK, Oldřich. První řada v díle Karla Čapka. Ostrava : Profil, 1972. 209 s. KUDĚLKA, Viktor. Boje o Karla Čapka. Vydání 1. Praha : Academia, 1987. 175 s. KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Praha : Albatros, 1982. 599 s. KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Vydání druhé, rozšířené. Praha : Torst, 2000. 292 s. ISBN 80-7215-128-2. LESŅÁK, Rudolf. Literárne dielo a čitateľ. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1982. 272 s. LIBA, Peter. Kontexty populárnej literatúry. Vydanie prvé. Bratislava : Tatran, 1981. 253 s. MATUŠKA, Alexander. Doslov. In ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno : román fejeton. Praha : Československý spisovatel, 1962. s. 168-173.

55

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dvě knihy povídek Karla Čapka o hledání pravdy a spravedlnosti : Doslov. In ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. s. 318-333. NIEDERLE, Rostislav. Co je to populární kultura a jaký k ní máte vztah?. Revue pro média [online]. 2001, 1, [cit. 2011-02-03]. Dostupný z WWW: .str. 1-2 NIKOLSKIJ, Sergej. Fantastika a satira v díle Karla Čapka. Vydání první. Praha : Československý spisovatel, 1978. 332 s. NOVÁK, Arne. Marsyas, sok Apollonův. Lidové noviny [online]. 24. 12. 1931, 39, 643, [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: . NOVITZ, David. Ways of Artmaking : The High and The Popular in art. The British Journal of Aesthetics [online]. 1989, Vol 29, No 3, [cit. 2011-02-05]. s. 213-229. Dostupný z WWW: . PUJMANOVÁ, Marie. Kritiky z let 1923-24 : Karel Čapek: Krakatit. Impuls : měsíčník pro literární kritiku a teorii. 1968, 3, 5, s. 357-358. SIROVÁTKA, Oldřich. Ach, ta láska. 1. vydání. Praha : Melantrich, 1984. 247 s. SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji. Vydání první. Praha : Československý spisovatel, 1990. 98 s. ISBN 80-202-0122-X.

56

SIROVÁTKA, Oldřich. Od literatury k braku. Česká literatura : Časopis pro literární vědu. 1977, 25, 6, s. 210-224. SOLDAN, Fedor. O literárním braku. Praha : Ţivot a práce, 1941. 111 s. SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. Praha : Victoria Publishing, 1994. 939 s. ISBN 808560518X. ŠALDA, František Xaver. Z období zápisníku II. Vydání první. Praha : Odeon, 1988. Dvě románové balady z Podkarpatské Rusi, s. 504-507., s. 505 ŠKVORECKÝ, Josef. Objev v Čapkovi. Proměny : Čtvrtletník Společnosti pro vědy a umění. 1975, 12, 1, s. 11-21. ŠLAJCHRT, Viktor. Cizoloţný kněz zasahuje : Utečte do úţasného světa vymyšlených letních příběhů. Respekt. 26. 7. - 1. 8. 1999, 31, 10, s. 9-11. TETAUER, Frank. Hordubal : Čapkova prozaická suita. Lidové noviny. 16. 3. 1933, 41, 137, s. 9. Dostupný také z WWW: . ZAHRÁDKA, Pavel. Vysoké versus populární umění. Vydání první. Olomouc : Periplum, 2009. 121 s. ISBN 978-80-86624-48-8.

57