MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky
Prostředky navození umělecké iluze Bakalářská práce
Autor práce: Eliška Bartošová Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D. Brno 2007
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům. V Brně dne: 15.5.2007 Podpis:
Poděkování Prvním, komu bych na tomto místě chtěla vyjádřit své poděkování za cenné rady a doporučení, je vedoucí práce, doktor Rostislav Niederle. Děkuji i Adamovi Hrubému za trpělivou pomoc s konečnou úpravou textu a Zdeňkovi R. Šturmovi za inspiraci.
Klíčová slova: Estetická iluze, umělecká iluze, literární analýza, formální analýza, tragická událost, román, kompozice.
Keywords: Aesthetics illusion, artistic illusion, formal analysis, linguistics, tragedy, novel, composition.
Anotace Bakalářská práce „Prostředky navození umělecké iluze“ je založena na formální analýze dvou tragických situací, jež se vyskytují v dílech Svět podle Garpa od Johna Irvinga a Ulehni v temnotách od Williama Styrona. Oba romány jsou obsahově a z hlediska navozených emocí srovnatelné. Rozdíl mezi nimi tkví ve způsobu utváření tragična a s ním spojených pocitů. Literární dílo lze rozdělit na dvě složky: obsah a formu. Analýza a následné porovnání tragických situací se zaměřuje na formální stránku. Práce by měla poskytnout několik konkrétních formálních kategorií pro popis jakéhokoliv literárního díla, a obzvláště pro popis tragické události v románu. Formální uspořádání je tvořeno „stylem“ (jazykovou výstavbou) a kompozicí. Jazyková výstavba byla včleněna do synopse. Kompozice je dále zkoumána použitím různých lingvistických kategoríí, z nichž je například způsob vyprávění důležitým prvkem utváření významu a jeho interpretace čtenářem.
Annotation Bachelor’s Thesis „Devices Evoking an Artistic Illusion“ is based on formal interpretation of two tragical events in different narrative texts: The World According to Garp written by John Irving and Lie Down in Darkness written by William Styron. Both novels are comparable in light of content as well as in evoking emotions. The main difference between the fictional situations is in modality, which forms human feelings while reading a text. Narrative text can be divided in two main parts: matter and form. Analysing and comparing the way tragical emotions are created in a certain narrative situation is focused on the form. It should give some particular categories for describing the formal structure of any text, especially for tragedy as a part of a novel. Formal construction contains “style” (which means usage of concrete words and structures) and „composition“. Style is reflected in synopsis. Composition is interpreted through several linguistic categories. For example, in the way the story is told it is important how the tenor is constructed by the author and understood by the reader.
Obsah 1
ÚVOD ................................................................................................................................1
2
CÍL......................................................................................................................................2
3
2.1
CÍL PRÁCE .................................................................................................................2
2.2
PRAKTICKÝ CÍL ..........................................................................................................2
2.3
PRÁCE S LITERATUROU .............................................................................................2
PROSTŘEDKY NAVOZENÍ UMĚLECKÉ ILUZE .........................................................4 3.1
PSYCHOLOGIE UMĚNÍ ...............................................................................................4
3.2
TRAGICKÁ UDÁLOST .................................................................................................4
3.3
POSTUP .....................................................................................................................5
3.4
TEORIE .....................................................................................................................6
3.5
3.6
3.7
3.4.1
Dílo jako celek .............................................................................................6
3.4.2
Tragická událost ..........................................................................................8
SVĚT PODLE GARPA ..................................................................................................9 3.5.1
Dílo jako celek .............................................................................................9
3.5.2
Tragická událost ........................................................................................15
ULEHNI V TEMNOTÁCH ..........................................................................................19 3.6.1
Dílo jako celek ...........................................................................................19
3.6.2
Tragická událost ........................................................................................23
SHRNUTÍ A POROVNÁNÍ ..........................................................................................26
4
ZÁVĚR .............................................................................................................................28
5
POUŽITÁ LITERATURA...............................................................................................29
1 Úvod Motto: „…veškeré umění tím, že vytváří estetický odstup, tvaruje a artikuluje, činí příjemným rozjímání o tom, co by bylo bolestné zažít, nebo – ve skutečném životě – být toho svědkem…“ (WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc : Votobia, 1996. s. 303)
Jedním z důvodů volby tématu „Prostředky navození umělecké iluze“ byly osobní sympatie k tvorbě autorů Johna Irvinga a Williama Styrona a narativní literaturou obecně jakožto způsobem zobrazení světa, který vyvolává naprosto svébytný druh prožitků. Vyvolává emoce, podobné „skutečným“ vznikajícím v reálných životních situacích, ale současně fiktivní, provázeny stálou reflexí reálného světa. Navzdory tomuto vědomí se lidé romány stále nechávají unášet jinam a jsou ochotni chvíli trpět pro vidinu katarze, poučení, vytržení z nudy, či pro emoce samotné. Existence obecných principů navození emocí v románu 1 je nejvýraznější tam, kde se z nich stávají “formy“ pro tvorbu určenou ke konzumní produkci, jsou následně parodovány a ustupují. Principy výstavby lze však úspěšně hledat i v autorsky osobitých zpracováních, která nejméně odkazují k obecným postupům. Jejich hledání má pak význam nejen pro umělce jako zdroj inspirace nebo poučení, hledají je například scénáristé v jisté fázi své práce při převodu literárního kusu na filmový scénář, kritici, kteří na základě nich mohou díla k sobě různě přiřazovat a nachází je vnímavý čtenář, u něhož je to známka jisté kulturní vyspělosti.
1
Ale nejen tragických a nejen v literatuře.
1
2 Cíl 2.1
Cíl práce
V práci budou použity vybrané epizody z románů Johna Irvinga a Williama Styrona. Cílem bude prezentovat je jako různé typy vyprávěcích technik, jež u čtenáře navozují citové pohnutí rozdílnými způsoby. Přesný popis situace a práce s atmosférou u Williama Styrona bude porovnána se stylem Johna Irvinga, jehož líčení tragické události se omezuje na krátkou zmínku či narážku.
2.2
Praktický cíl
Výchova kritických čtenářů by, podle mého názoru, měla začít již na základních a pokračovat na středních školách, nemusí však být přímo důvodem ke vzniku nového vyučovacího předmětu. Pokud mám možnost alespoň částečně posoudit současný způsob středoškolské výuky literatury z čtenářských deníků, které se jako pomůcky vyskytují na internetu, pak si troufám říct, že již zde je dost prostoru ke změnám. Literární dílo je stále redukováno na věcný obsah, pokud se objevují poznámky týkající se formy, pak pouze nahodile jako poznámky na okraj. Komparací obsahově srovnatelných tragických událostí ve srovnatelných románech, jejichž zpracování se z hlediska způsobu navození estetické iluze liší až do opozice, chci na konkrétním případě ukázat, že k poznání a úplnému pochopení knihy jako uměleckého díla nestačí spolehnout se na pouhý výtah z děje. Vlastní analytická část by pak měla naznačit, jakých dalších popisných kategorií by bylo možné v praxi použít, aby v učebních materiálech byla systematicky zastoupena i formální stránka díla.
2.3
Práce s literaturou
K práci jsem nepoužila převzaté metody analýzy, neboť se mi z dostupné literatury nepodařilo vybrat takovou, která by odpovídala zamýšleným cílům práce. Byla jsem nucena vytvořit vlastní teoretický rámec práce, pro jehož základ jsem použila Hrabákovo rozdělení díla na vrstvy. Na úrovni kompozice jsem pak přidala další popisné kategorie, například Aristotelské pojmy anagnorise, katarze a peripetie nebo Stanzelův způsob zprostředkovanosti, i některé vlastní (prostor věnovaný události, vliv na román atd.). Dostupná literatura psychologická mi sice neposkytla kýžené objektivní informace o psychologickém působení konkrétní kompoziční strategie na čtenáře, podporuje ovšem základní myšlenku o nemožnosti redukovat umělecké dílo na pouhý obsah.
2
Literatuře autorů popisujících mechanismus výstavby díla z hlediska autora (Poe, Eco) nemohl být dopřán větší prostor vzhledem k nutnosti redukovat přítomnost autora v analýze na jeho konkrétní projev (text). Jinými slovy autor je chápán zcela ve smyslu Ecova modelového autora.
3
3 Prostředky navození umělecké iluze 3.1
Psychologie umění
„Umění je možno vymezit jako prostředek komunikace prožitků s intencí estetickou.“ (KULKA, J. Psychologie umění. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1991. s. 26) Psychologie umění zná rozdělení funkcí, jimiž umění slouží, jsou to funkce: biologické, psychologické, sociální, ekonomické a kulturní, které se navzájem doplňují, přecházejí jedna v druhou, historicky se vyvíjejí. Funkce estetická bývá řazena mezi funkce kulturní, spolu s ní se tato práce pohybuje v oblasti funkcí psychologických, kam J. Kulka řadí funkce kognitivní (poznávací), expresivní (vyjadřovací), formativní a výchovné, abreaktivní (uvolnění odreagováním), emocionálně motivační či psychoterapeutické. Čtenář literárního díla je osobností, tj. charakteristickým psychickým individuem, a jako takový vnímá literární dílo také do jisté míry individuálně. Iluze tragična, citové pohnutí, dojetí, smutek, či lítost nebudou jednotlivým čtenářem pociťovány se stejnou intenzitou. Faktory, které se uplatňují při čtenářské percepci konkrétního díla, tedy faktory psychologie čtenáře jsou podle Nakonečného tyto: úroveň vzdělání a inteligence, kulturní zájmy, sociální status a ekonomické podmínky, kulturní pozadí i aktuální zaměření a trvalejší rysy osobnosti 2 . Subjektu čtenáře v této práci prakticky není věnována pozornost, předpokladem je existence modelového čtenáře, který je v duchu teorie Umberta Eca ideálním typem čtenáře s ideální schopností interpretovat významy tak, jak s nimi autor při tvorbě nakládal 3 . Stejně tak osobnost autora je z práce eliminována, definováním modelového autora, totožného s textem samotným.
3.2
Tragická událost
Výčet účinků události pro tuto práci relevantních není konečný, ani ve všech bodech závazný, považuji jej za ilustrativní. Patří sem: citové pohnutí čtenáře, úžeji specifikované jako navození pocitu tragična, smutku, dojetí (může vést až ke 2
NAKONEČNÝ, M. Psychologie čtenáře 1. díl. Ústřední dům armády, 1965
3
ECO, U. The role of the reader : explorations in the semiotics of texts. Bloomington:
Indiana University Press, 1979. s. 7
4
konkrétnímu projevu – pláči), soucitu, lítosti, případně některých druhů strachu a hrůzy. „Tragédie sama o sobě“, i když slova jako tragická nehoda, tragické úmrtí, tragický okamžik v životě slýcháme obzvláště v médiích běžně, prakticky neexistuje. I když je cítící, myslící, duševně zdravý člověk ochoten přiznat, že například smrt dítěte je tragédií, vztahuje tento pocit na rodiče dítěte a ztěží je schopen se pouhým konstatováním osudu neznámých lidí nechat citově pohnout. 4 Hladomor, válka, řádění epidemie na nepředstavitelně vzdáleném místě země jsou opět události bezesporu tragické 5 , jejich vzdálenost, jež je činí do značné míry abstraktními, spolu s častým, znecitlivujícím výskytem podobných zpráv v médiích, minimalizují jejich působení na člověka. Slovo „tragédie“ má v běžné řeči význam tak vágní jako je mizivý účinek zpráv o takzvaně tragických událostech na konzumenta informací o světovém dění. Opačně je tomu u tragédie osobně prožité a někde mezi leží tragická událost románová. Vzdálená, neprožitá skutečnost nebo i fikce, aby mohla být vnímána jako tragédie potřebuje „vysvětlivky“. Jedním z druhů těchto takzvaných „vysvětlivek“ je román. Autor románu je pak tím, kdo událost vysvětlením opatří. Svým hodnocením, ať už vyjádřeným implicitně (například kompozicí, výběrem faktů) či explicitně (vlastním hodnocením), tragičnost události ve vědomí čtenáře vytváří.
3.3
Postup
Tragické události, které budou srovnávány, mají své místo v celku vyprávění. Nejprve budou osvětleny jejich souvislosti, svět, v němž se odehrávají. Bude provedena obsahová a formální analýza díla s přihlédnutím k cíli práce 6 . Při analýze budu postupovat podle diagramu literárního díla 7 , který má podobu soustředných
4
Může být dojat pokud v tomto osudu nachází nějakou paralelu z oblasti vlastní
zkušenosti. 5
V případě, že nad nimi nepřemýšlíme jako nad relativně přirozenou, nutnou redukcí již
tak přebujelého lidstva. 6
Po obsahové stránce panuje mezi oběma romány v zásadě shoda, zkoumané rozdíly se
týkají výhradně formy. Analýza obsahu bude v této práci pojata zjednodušeně pouze pro ilustraci širšího obsahového kontextu situace. 7
HRABÁK, J. Poetika. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1973. s. 44
5
kružnic, od středu jsou na sebe vrstveny hlavní myšlenka (téma), věcný obsah sdělení (fabule) a autorův přístup (dohromady se jedná o obsahovou složku díla). Formální složka je tvořená kompozicí (syžet) a jazykovou výstavbou. Událost, jakožto dílčí složka románu, nižší tematický celek, zapadá do celkového kompozičního plánu a mimoto má vlastní kompoziční plán dílčí. Druhá část analýzy bude věnovaná dílčímu kompozičnímu plánu tragické události. V poslední části shrnu poznatky, k nimž jsem dospěla v analýze a provedu srovnání obou literárních děl a tragických událostí z hlediska způsobu zpracování.
3.4
Teorie
3.4.1 Dílo jako celek 3.4.1.1 Hlavní myšlenka (obsahová složka)
Hlavní myšlenka díla neboli téma není pro účel této práce relevantní. Ačkoliv souvislost mezi ústřední myšlenkou a jejím zpracováním existuje, je podobně jako samo téma přístupná různým výkladům. Slovy R. Wellka: „Redukování uměleckého díla na doktrínu - … - je pro pochopení jedinečnosti díla katastrofální: rozkládá jeho strukturu a vnucuje mu cizí hodnotová kritéria.“ 8 3.4.1.2 Autorův přístup (obsahová složka)
Ačkoliv na popředí románu jsou mezilidské vztahy a postava autora je jako pouhý zprostředkovatel zatlačena do pozadí, autor k vypravovaným událostem zaujímá stanovisko. Činí tak například výběrem faktů a jejich řazením, již samotná volba tématu je podmíněna autorovým postojem. Na přístupu autora do značné míry závisí, jak budou události reflektovány a interpretovány ve vědomí čtenáře. Nejvýrazněji je autorův postoj odrážen v žánru vyprávění. Podle autorova přístupu lze dílo rozdělit na několik typických případů, mezi něž patří román humoristický, satirický a idylický. I v základních estetických kategoriích tragična a komična je evokován autorův přístup. Není pro tuto práci důležité rozhodnout, zda autorovo stanovisko k látce je nositelem morálního poselství, případně jakého. 3.4.1.3 Věcný obsah (obsahová složka)
Pro účely této práce poslouží jako pomůcka synopse díla, z níž vynechám epizody, které pro pochopení děje nejsou stěžejní. Účelem obsahu je také ilustrovat 8
WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc : Votobia, 1996. s. 155
6
jazykovou výstavbu díla. Za tímto účelem jsem provedla takzvané „autorizování“ 9 , tedy stylistické přiblížení synopse narativnímu textu používáním podobného jazyka, stylu a formulací. 3.4.1.4 Jazyková výstavba (formální složka)
Samostatná analýza jazykové výstavby díla nebude v této práci provedena, základní ilustraci použitého uměleckého jazyka jsem včlenila do synopse v rámci procesu autorizování. 3.4.1.5 Kompozice (formální složka)
Existuje množství pojetí kompozice, které se různou měrou překrývají i rozcházejí, společné jim je chápání kompozice jako „složení celku z dílčích složek“ 10 . Kompozici například Hausenblas chápe jako vlastnost struktury, komponovanost, tj. uspořádanost částí ve výstavbě celku. Bečka mluví o kompozici jako o uspořádání jazykového projevu a dodává, že je potřeba vymezit přesněji význam slova uspořádání. Podle Hrabáka lze kompozici definovat jako „pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny, a způsob, jakým jsou navzájem spojeny“ 11 . I v konkrétní náplni pojmu se vyskytují odchylky, čehož nyní využiji a pod kategorii kompozice zařadím ty popisné kategorie, které korespondují s obecnou charakteristikou kompozice a současně pomohou dostát cíli této práce: Kauzalita: Vztah mezi tematickými složkami může být kauzální (logický) nebo nekauzální, ten je možné dále dělit na časový nebo prostorový. Časový vztah bývá doprovázen kauzálním vztahem (jde tu o události vyvíjející se v čase), není tomu však nutně. Neurastenická místa kompozice: Do zvláště citlivých (neurastenických) míst kompozice se řadí začátek a závěr. Začátek podává jakési vstupní informace a je v jistém smyslu nejdůležitější částí knihy. Na tomto místě probíhá výběr možného čtenáře a začíná proces formování čtenáře modelového. Na závěru pak do značné
9
STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha : Odeon, 1988.
10
HAUSENBLAS, K. Výstavba jazykových projevů a styl. 1. vyd. Praha : Univerzita
Karlova, 1971 s. 47 11
HRABÁK, J. Poetika. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1973. s. 232
7
míry závisí, s jaký pocitem čtenář knihu odkládá. Otevřený konec například podněcuje k další aktivitě, jiný typ konce přiměje k opakované četbě. Vnitřní dělení: Rozsáhlá díla se obvykle dělí na kapitoly, jejichž navazování na sebe je buď volné nebo těsné. Volně navazované kapitoly jsou zpravidla uzavřené. Kapitola může končit na napínavém místě a pokračovat až po další kapitole, čímž je stupňováno napětí. Digrese: Ke zpomalení proudu vyprávění (retardace děje) slouží odbočky od hlavního proudu vyprávění – tzv. digrese. Způsob zprostředkovanosti: Při formování látky autorem je způsob ztvárněné zprostředkovanosti klíčovým problémem, který má vliv nejen na konstituování díla, ale i na jeho interpretaci čtenářem. „Ve skutečnosti spočívá důležitější část děje v samotném vyprávěcím aktu a tento vyprávěcí akt neobyčejně dramatizuje zprostředkovanost.“ 12 Typické vyprávěcí situace (VS), jsou podle Stanzela tři: ich-forma, autorská VS a personální VS. U ich-formy je zprostředkovatel (vypravěč) součástí světa postav, naproti tomu pro autorskou VS platí, že vypravěč stojí mimo svět postav a proces zprostředkování probíhá z vnější perspektivy. V personální VS na místě vypravěče stojí románová postava (reflektor), která „myslí, cítí, vnímá, ale nemluví k čtenáři jako vypravěč. Zde se dívá čtenář očima postavy reflektora na jiné postavy vyprávění.“ 13 Iluze bezprostřednosti, která překrývá zprostředkovanost, je charakteristická pro tuto VS. Prostor věnovaný v průběhu vyprávění jednotlivým reflektorům, který čtenáři umožňuje vcítění je pro autora zároveň prostředkem manipulace s čtenářovými sympatiemi.
3.4.2 Tragická událost Pro popis dílčího kompozičního plánu navrhuji použít tyto kategorie: Vnitřní členění události: Vnitřní členění události na expozici, intriku a rozuzlení. Průběh: Podrobný průběh události.
12
STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha : Odeon, 1988. s. 15
13
tamtéž, s. 13
8
Prostor věnovaný události: Zastoupení popisu události v celku díla. Celkový ráz události: Událost může být v celku románu uzavřená nebo otevřená, na tom závisí, zda je formálně možné ji z románu odstranit či nikoliv. Kauzalita: Zde půjde v přeneseném smyslu o odpověď na otázku, do jaké míry tragická událost nutně vyplývá z děje. Digrese: Odbočky od hlavního proudu vyprávění. Způsob zprostředkovanosti události: Způsob, jakým je tragická událost čtenáři zprostředkována. Vliv na román: Působení události na celek románu. Aristotelské anagnorise, peripetie a katarze. Emocionalita události: Prostředky, jimiž je událost zdůrazněna jako citově vypjatá.
3.5
Svět podle Garpa
3.5.1 Dílo jako celek 3.5.1.1 Hlavní myšlenka
Román Svět podle Garpa je vyprávěn nejméně ve dvou rovinách: v rovině soukromého života postav a v rovině společenské. Na úrovni postav je vyprávěn příběh rodiny průměrného spisovatele, touze po spořádaném a klidném, obyčejném životě. Příběh choré násilné společnosti, fanatismu a strachu čteme v druhé rovině. Místa setkání těchto dvou plánů patří k nejkonfliktnějším a nejpůsobivějším místům celého románu. 3.5.1.2 Autorův přístup
„Přestože Irving vytváří v jednotlivostech své dílo skoro až tradičními prostředky, mate čtenáře netradiční a zdánlivě neslučitelnou směsicí použitých a prolínajících se žánrů.“ 14
14
IRVING, J. Svět podle Garpa. 3. vyd. Praha : Odeon, 1994., doslov překladatele, s. 583
9
Čtenář je maten právě nekonzistencí autorova přístupu k látce. Z hlediska modelového čtenáře dochází k opakovaným změnám instrukcí, podle nichž může být dílo interpretováno. 3.5.1.3 Věcný obsah
Jenny Fieldsová, Garpova matka, odešla z Wellesleyho univerzity když pojala podezření, že hlavním důvodem, proč ji tam rodiče přihlásili, bylo přání, aby začala chodit s chlapci a nakonec se provdala za nějakého muže s dobrým vzděláním. Dokončila směr péče o nemocné a v povolání zdravotní sestry našla zalíbení. Chtěla být zaměstnaná a žít sama, čímž se stala sexuálně podezřelou. Když se navíc nechala slyšet, že by ráda měla dítě, ale nestojí o manžela, byla z oddělení matek s dětmi přeřazena na jednotku intenzivní péče. Do Bostonské nemocnice božího milosrdenství přiváželi raněné vojáky, pro něž měla Jenny vlastní čtyřstupňový systém klasifikace podle charakteru zranění. Garpův otec patřil do čtvrté skupiny, byl to bývalý střelec v kulovité věži a „ztracenec“. Zranění mozku podobná nedbale provedené lobotomii způsobila, že seržant technik měl intelekt dítěte. Čas zbývající jeho mozku na nezvratné cestě do prenatálního stadia si krátil masturbací do té chvíle, než si při požáru popálil ruce. S obvazy na rukou již mu tato činnost nepřinášela uspokojení, takže byl depresivní a nudil se. Jenny se mu věnovala, byl jí sympatický a jeho stav ji přivedl na nápad, kterak si pomoci k dítěti a nemuset se o ně s nikým dělit. Rodina jejím těhotenstvím překvapená nebyla, největším rozčarováním byla pro ně volba jména pro narozeného chlapce: T. S. Garp (Technik Seržant Garp) a fakt, že Jenny se rozhodla s dítětem nastoupit do práce. Byla přijata jako zdravotní sestra na chlapeckou školu, kam, jak počítala, Garp nastoupí až dosáhne patřičného věku. Začala tedy navštěvovat přednášky, aby mohla synovi pomoci s výběrem a četla tolik, že konkurovala školní knihovně. Garp vyrůstal v nemocničním přístavku Steeringské školy a když mu bylo pět let všimlo si na něm okolí čehosi podivného. Jeho hlava působila jakousi hladkostí a vlhkostí (jako hlava tuleně), na svůj věk byl malý, ale v ostatních směrech až nepřirozeně vyspělý. Vyzařoval z něj znepokojivý klid. Díky výborné rovnováze a pohybové koordinaci byl schopný vylézt na cokoliv. Když začal Garp navštěvovat Steering, byl správně nasměrován a ačkoliv nebyl zvlášť nadaný student, po matce zdědil mocnou disciplinovanost. Nakonec i výběr jeho zimního sportu zařídila Jenny. Zabloudila do zápasnického sálu a narazila na druhou největší čtenářku Steeringu, dceru nového trenéra Ernieho Holma. Heleně Jennin sesterský oblek připomněl mámu, která ji opustila. V Jenny, ač se jejich vztah posléze různě měnil, měla brzy víc matku, než jakou vlastně zažila.
10
Garp byl tedy zapsán na zápas a Helenu si zamiloval postupně, nakonec však věděl, že si ji vezme a že se kvůli tomu stane spisovatelem. Garp se rozhodl nejít na vysokou a ani Jenny kupodivu s jeho dalším studiem nepočítala. Byla toho názoru, že pokud Garp dával dost pozor, musí už teď být vzdělaný. Helena mu doporučila odjet do Evropy a profesor Tinch se přimlouval za Vídeň, kde v roce 1913 našel dumavou a uměleckou atmosféru. Člověk tam prý cítil smutek a velkolepost zároveň. To však platilo pro Vídeň před válkou, když tam Garp nakonec po maturitě s Jenny odjel (Garp byl trochu rozčarován z toho, že matka se jej zřejmě rozhodla pronásledovat do konce života), nalezl Vídeň ospalou a nudnou, což mohlo připomínat dumavost, ale po velkoleposti nebylo ani stopy. Garp byl lépe než většina osmnáctiletých připraven na samotářský způsob života, začínal již žít ve světe vlastní fantazie. Díky matce mu navíc nepřišlo zvláštní, že vlastně nemá žádné přátele. Pan Tinch jim doporučil bydlet ponejprv ve všech možných čtvrtích a pak se teprve rozhodnout, kde se usadí. A tak Jenny s Garpem, než si našli byt, žili ve více než tuctu různých penzionů. Tato zkušenost přinesla Garpovi materiál pro první povídku „Penzión Grillparzer“. Oba se nakonec nastěhovali do bytu v prvním poschodí starého domu na Schwindgasse ve čtvrtém obvodu, Garp postupně navštívil všechna muzea ve městě, Jenny si vystačila s Horním Belvederem. Byla tou dobou dokonale pohlcena myšlenkou něco napsat – dokonce víc, než Garp. „Sexuálně podezřelá“ zněl název jejího velmi přímočarého 1158 stran dlouhého rukopisu, kterým okamžitě zaměstnala Helenu Holmovou. Rukopis položila na stůl nakladateli Johnu Wolfovi, který se po přečtení první věty lekl. Po dočtení se ho zmocnila panika, neboť nemohl najít kontakt na Jenny, aby jí oznámil, že tohle určitě vydají. Kniha nakonec prošla osmi vázanými vydáními a byla ještě před masovým vydáním přeložena do šesti jazyků. Když Garp nepsal, odpočíval a chodil do ZOO, postupem času došel k závěru, že musí s někým žít, protože potřebuje sex, ale plánování, jak se k němu dostat, mu zabírá mnoho času. S tímto zdůvodněním požádal Helenu v jednom z dopisů o ruku. Garp strávil s Jenny ve Vídni patnáct měsíců, Jenny napsala svůj životopis a Garp už se nemohl dočkat až Heleně ukáže svou první povídku. Heleně se zdála pro začátek docela dobrá, udělala tedy, oč ji žádal a vzala si ho. Jennina kniha objevila celý národ žen, které se nyní cítily povzbuzeny a byly ochotny učinit nepopulární rozhodnutí, pro Jenny však psaní skončilo. Její otec zemřel na srdeční záchvat krátce po přečtení Sexuálně podezřelé a Jenny se opět zachovala jako zdravotní sestra a odjela do Dog´s Head Harboru pečovat o svou starou matku. Zde se poprvé ujala role rádkyně ženám ve svízelných situacích. Garp a Helena se do sebe nějakou dobu po svatbě svým úporným a cílevědomým způsobem zamilovali a brzy se jim narodilo dítě. Byl to chlapec
11
a jmenoval se Duncan, Garp s ním zůstal na mateřské dovolené, aby se Helena mohla věnovat studiu. S žertem pak říkával o své první knize, že se jedná o román krátkých záběrů, psaný v přestávkách mezi krmením a vyměňováním plenek. Po smrti Jenniny matky, navštěvovala Jenny Helenu a Garpa častěji, necestovala však sama, jezdila s ní družina ctitelek, proti nimž měl zase Garp neustále nějaké námitky. Zvláště jednomu druhu matčiných „ochránkyň“ Garp nikdy nepřišel na chuť. Byly to němé stoupenkyně Ellen Jamesové, znásilněného děvčátka. Její násilníci si neuvědomili, že Ellen v jedenácti umí psát a aby po sobě zakryli stopy, vyřízli jí jazyk. Na její počest stoupenkyně podstoupily stejný zákrok a chodily po světě s lístečky, na nichž měly předem připravené vysvětlení. Garpovu románu „Otálení“, se dostalo pozitivní kritiky, byl oceňován pro svou originalitu a neobvykle široký záběr. Garpova osoba však spoustu lidí stále ještě zajímala pouze v souvislosti s jeho matkou, feministickou hrdinkou. Román se nestal bestsellerem, trochu peněz však vydělal a Garp zatoužil po dalším dítěti. Duncanovi byly již čtyři roky, Helena souhlasila a Garp, vědom si toho, že jako otec je přebedlivý až přestarostlivý, očekával od přítomnosti druhého dítěte odlehčení pro Duncana. Duncanovu bratříčkovi dali jméno Walt. Garp po čtenářsky neúspěšném druhém románu „Druhý dech paroháče“ na nějakou dobu přestal psát, začal odpovídat na nenávistné dopisy adresované jeho matce nebo přímo jemu a nabídl se dokonce, že odpoví na některé dopisy Roberty Muldoonové. Nejnovější kolegyně jeho matky, transsexuálka, vysoká šest stop a čtyři palce byla kdysi Robert Muldoon, skvělé křídlo mužstva Philadelphia Eagles. Zrovna se soudila s televizními společnostmi za to, že ji odmítli vzít na následující ragbyovou sezónu jako hlasatelku. Jenny případ vzala a Garpa nyní návštěvy matky těšily mnohem víc, neboť si s Robertou rozuměl, debatovali spolu o ragby a hráli squash. Garp byl Heleně nevěrný poprvé, když byl Duncan malý, s dívkou na hlídání. Garp se o Helenině románku s postgraduantem Michaelem Miltonem dozvěděl od studentky, i když, jak si později uvědomil, se tou myšlenkou zaobíral již dříve. Ten den vyzvedl nachlazeného Walta jako obvykle ze školky, vykoupal a když Helena přišla domů, řekl, že bere děti do kina, zatímco ona celou záležitost ukončí. Po krátké hádce Garp naložil chlapce do auta a vyjeli. Milton se nenechal odradit od osobní návštěvy, Helena rozhodnutá, že jej do domu nepustí, nasedla na chvíli k němu do auta, kde přistoupila na jeho naléhání a začala jej ústy uspokojovat. Garpovi připadalo, že film se až příliš podbízí vkusu dětských diváků. Začalo ho čím dál více znepokojovat Waltovo nastuzení, tak vytočil číslo domů, kde to nikdo nezvedal a vydal se s dětmi ještě před půlkou filmu domů. Garp na
12
zmrzlé vozovce zopakoval svůj oblíbený manévr a na svažující se silnici směrem k příjezdové cestě zhasl světla a vypnul motor. Jenny se tak opět stala zdravotní sestrou, vzala si Garpovu rodinu do Dog´s Head Harboru, který již předtím užívala jako místo rekonvalescence zraněných žen, aby se o ně v tamních četných pokojích mohla starat. Duncan přišel o pravé oko, vypíchl si jej o pahýl řadící páky. Helena si taktak nezlomila vaz, sloupek volantu ji uhodil do zátylku, takže musela šest týdnů nosit korzet a se zády měla potíže do konce života. Zlomila si klíční kost a rozsekla nos, náraz jí přirazil ústa tak rychle, že si zlomila dva zuby a museli jí sešít jazyk. Milton přišel o tři čtvrtiny svého penisu. Garp si roztříštil čelist a pohmoždil jazyk, ústa měl stažená drátky a nějaký čas nedobrovolně vypadal jako přívrženkyně Ellen Jamesové. Nejmladší Walt srážku nepřežil. Duncan dostal fotoaparát a v jedenácti poprvé pomyslel na kariéru umělce. Garp začal v pozdním létě své rekonvalescence v Dog´s Head Harboru pracovat na románu „Svět podle Bensenhavera“, který dokončil těsně předtím, než Helena přivedla na svět dceru, Jenny Garpovou. „Svět podle Bensenhavera“ pojednával o posedlosti Dorseyho Standishe ochránit ženu a dítě před brutálním světem. Ve Vídni, kam s rodinou na nějakou dobu odjel, zastihl Garpa noční telefonát. Roberta Muldoonová mu, ještě než to uvidí ve zprávách, oznámila že jeho matku zastřelili. Tělo Jenny Fieldsové bylo darováno lékařské fakultě, jak si Jenny přála, její stoupenkyně si však přáli uctít památku. Byl naplánován obřad, noviny psaly, že jde o první feministický pohřeb v New Yorku. Garp na něj jako muž jít nesměl, rozhodl se tedy pro převlek. Z Auditoria školy péče o nemocné, kde se událost konala, musel, poznán Bainbridge Percyovou, nakonec utéct. V letadle se setkal s Ellen Jamesovou, která se po smrti svých rodičů vydala na východ setkat se s Jenny. Spolu dorazili na Steering, který se zatím stal smíšenou školou, v ložnici Ernieho Holma narazili na děkana Bodgera. Helenin otec zemřel na zástavu srdce. Garpovi se rozhodli, že na Steeringu zůstanou. Garp vzal místo trenéra atletiky, Helena váhala s přijetím místa na katedře anglistiky, Ellen Jamesová pomáhala Duncanovi s domácími úkoly a Duncan v ní zase vzbudil zájem pro plavání a fotografování. Jenny učinila svého syna správcem veškerého majetku a sídla pro ženy po úrazech v Dog´s Head Harbor, s přáním zůstavit místo, kde by se mohly ženy zdárně vzpamatovávat a být samy sebou, podle sebe, z čehož vznikla nadace Jenny Fieldsové. Roberta Muldoonová společně s Garpem a několika dalšími ženami vybírali z dopisů žadatelek vhodné kandidátky na finanční podporu či dokonce na dočasné ubytování. Nejradikálnější kritika Garpa přicházela vždy z řad stoupenkyň Ellen Jamesové a bylo ironií, že napětí mezi nimi nakonec vystupňovala sama postižená.
13
Nechala uveřejnit svou esej „Proč nejsem stoupenkyní Ellen Jamesové“ v jednom velice rozšířeném časopise. Odpovědí jí byl článek sestavený z dopisů množství stoupenkyň, v němž se objevilo mimojiné, že ubohé děvče bylo psychicky zdeformováno tím mužským zločincem Garpem. Garp se rozlíceně vložil do debaty. Odpovědi se mu dostalo záhy, jen o vlásek unikl smrti pod koly špinavě bílého Saaba řízeného fanatickou stoupenkyní Ellen Jamesové. Hnutí za tento izolovaný akt násilí odmítlo převzít odpovědnost. Mezitím Duncan, který byl nadaným mladým malířem, doplnil ilustracemi Garpovu prvotinu „Penzion Grillparzer“. Garp usoudil, že knižní vydání povídky, která vlastně nikdy samostatně jako kniha nevyšla, se synovými ilustracemi, by bylo pěkné k vánocům. Konečně kniha od Garpa pro děti i dospělé. Garp začal najednou zase psát, prvním počinem byla omluva stoupenkyním Ellen Jamesové. Pak začal pracovat na knize „Iluze mého otce“, vymyslel si rodinku a měl pocit, že je zase romanopisec. Začala zápasnická sezóna. Garp se opět stal rozhodným, cílevědomým a houževnatě soustředěným jako zamlada. Helena se rozhodla vzít na Steeringské škole zaměstnání a zase učit. Ono únorové ráno probíhalo stejně jako obvykle, poté, co všichni odešli za svými povinnostmi a doma zůstala Helena s malou Jenny, Garp asi tři hodiny psal, před zápasnickým tréninkem si chtěl zahrát squash, Roberta ale jít hrát nemohla, napsal tedy dopis Johnu Wolfovi a zavezl Jenny do jeslí. V Busterově snackbaru si dal svůj obvyklý oběd s Donaldem Whitcombem, svým budoucím životopiscem, potkal se ještě s děkanem Bodgerem a pospíchal na trénink. V průběhu rozcvičky přišla do zápasnického sálu Helena, sedla si na své obvyklé místo a otevřela knížku. Když do sálu vstoupila zdravotní sestra, zbývalo patnáct vteřin do konce rozcvičky a stejná doba do konce Garpova života. Bainbridge Percyová, nejmladší z rodiny Percyů, kteří žili na Steeringu když byl Garp ještě dítě, v uniformě zdravotní sestry vypálila dvě rány z revolveru. Garp zemřel dřív, než ho mohli ze zápasnického sálu odnést, bylo mu třiatřicet. 3.5.1.4 Kompozice
Kauzalita: Vyprávění postupuje po časové ose a vztah mezi událostmi je zároveň převážně kauzální, jedná se o příběh vyvíjející se v čase. Na několika místech je časová posloupnost porušena ve prospěch kauzality. Jako celek však román zachovává tempo vyprávění. Čtenář je do děje vtažen již na začátku a to vývojem a spádem vyprávění. Neurastenická místa kompozice: Úvod do Světa podle Garpa informuje čtenáře, že bude konfrontován s vcelku kontroverzními tématy. Začíná, jak jinak, příběhem Garpova početí, které nejenže je opravdu svérázné, působí zároveň dojem bulvární
14
senzačnosti. Vypravěč stojící mimo svět příběhu, může k němu zaujmout vtipný nadhled a hned na začátku zmást čtenáře, který, zvědavý, senzacechtivý a toužící po veselém příběhu, akceptuje podmínky a pustí se do čtení. Závěr románu dovypráví osudy postav po Garpově smrti, čtenář je ujištěn, že „život jde dál“. Vnitřní dělení: Dělení na relativně uzavřené kapitoly, které zpravidla začínají novou myšlenku, nenarušuje kauzalitu vyprávění. Digrese: Nejrozsáhlejšími digresemi jsou povídky Penzión Grillparzer, jež odkazuje k některým dalším dílům autora, Bdělost a Svět podle Bensenhavera. Povídky mimo zpomalení děje představují hlavní postavu konkrétními produkty činnosti, čímž suplují roli vypravěče a jsou vlastně ještě objektivnějším způsobem, jak se seznámit s Garpem jako spisovatelem. Způsob zprostředkovanosti: Román osciluje mezi personální vyprávěcí situací a autorskou vyprávěcí situací. Věrohodnost událostí je garantována vševědoucím vypravěčem (autorská VS), který stojí zcela mimo světa postav. Zprostředkování je, charakteristicky pro er-formu, vedeno z pozice vnější perspektivy, což je čtenářem pociťováno jako objektivní zobrazení skutečností. Zprostředkování je pociťováno minimálně, čtenář nevnímá vypravěče jako překážku mezi sebou a příběhem. Dojem subjektivity zobrazení nastává při přechodu na personální VS, kde funkci vypravěče přebírá reflektor. Reflektorem je v románu Svět podle Garpa nejčastěji sám Garp, méně pak Jenny a Helena. Jejich očima se čtenář dívá na děj a ostatní postavy z pozice vnitřní perspektivy. Na této úrovni se čtenář identifikuje s postavami a je mu umožněno vcítění, dochází zde k distribuci sympatií.
3.5.2 Tragická událost Ačkoliv by vybranou tragickou událostí mohla být, pokud bychom vycházeli z faktu, že čtenář měl nejvíce příležitostí vcítit se do hlavního hrdiny, Garpova smrt, kompoziční řešení činí nejpůsobivějším místem smrt Garpova nejmladšího syna Walta. Vnitřní členění události: Událost se dělí na tři oddělené scény, jež přesně nekorespondují s rozdělením na expozici, zápletku a rozuzlení. Expozice se v románu vyskytuje dříve, je jí začátek a průběh Helenina poměru s Michaelem Miltonem. Zápletka začíná, když se Garp o Helenině nevěře dozví a reaguje, a končí jízdou Garpa s dětmi z kina (odpovídá scéně „Příprava“). Rozuzlením je poté popis následků nehody, který je digresí přerušen. Jelikož po digresi nastává změna
15
ve způsobu zprostředkování situace a tím i změna v percepční situaci čtenáře, rozdělila jsem rozuzlení na scény Výčet škod a Waltova smrt. scéna „Příprava“ od: Garp se dozví o Helenině nevěře (str. 333); do: jízda Garpa s dětmi z kina, zároveň konec kapitoly (str. 357); v této scéně ještě nedochází k citovému pohnutí čtenáře scéna „Výčet škod“ od: začátek kapitoly Svět podle Marca Aurelia (str. 358); do: str. 360; v této fázi je již po nehodě, čtenář se dozvídá o jejím průběhu a důsledcích scéna „Waltova smrt“ od: krátký rozhovor Garpa s Alicí (str. 376); do: konec kapitoly (str. 380) Průběh: scéna „Příprava“: Garp se od mladé studentky dozvídá o manželčině nevěře, s Duncanem jedou pro nachlazeného Walta do školky. Chlapci si po cestě všimnou Garpovy špatné nálady, i Helena brzy po příchodu domů zjistí, že něco není v pořádku. Dovtípí se a snaží se Garpa uklidnit, ten je rozhodnut vzít děti do kina a dát Heleně čas, aby celou záležitost okamžitě telefonicky skončila. Následuje hádka, při níž Garp ztropí scénu. Chlapci se navečeří a Garp s nimi nejprve v deštivém počasí a mrazu jezdí po městě a vybírají film. Helena mezitím zavolá Miltonovi a snaží se udělat vše, aby za ní nejezdil. Milton přijede a Helena, rozhodnutá nepustit ho za žádnou cenu domů, sedne si k němu na chvíli do auta. Milton se zhroutí, donutí Helenu, která nestojí o zbytečné scény a chce mít celou záležitost rychle za sebou, aby jej v autě orálně uspokojila. Helena si uvědomí, jak je Miltonovi vděčná, že jí pomohl utřídit si hierarchii hodnot a uvědomit si, že na prvním místě má Garpa a děti. Garp zatím s dětmi z kina odchází ještě před polovinou filmu, nejdřív volá domů, telefon nikdo nezvedá, je naštvaný a představuje si Helenu a Miltona u nich doma. Nasedá s dětmi do auta, nezdržuje se čištěním zamrzlého předního skla, nevidí na cestu, takže si musí otevřít okno. Waltovi je zima a rozkašle se, načež si Garp říká, že všechno je vlastně Helenina chyba. Vzápětí si uvědomuje, jak ji má rád i to, že jí už nikdy neublíží. Ve stejnou chvíli Helena cítí, že má čisté svědomí. Milton se blíží vyvrcholení. Garpovou jízdou domů s vypnutým motorem a zhasnutými světly končí kapitola, Garp ještě cítí, jak se vzadu chlapci přetlačují o místo v mezeře mezi sedadly. scéna „Výčet škod“: Nová kapitola začíná slovy: „Tak se Jenny stala vlastně zase zdravotní sestrou…“. Havárie je líčena retrospektivně zároveň s věcným popisem jejích zdravotních následků na jednotlivé účastníky vyjma Walta.
16
scéna „Waltova smrt“: Rozhovor Heleny a Garpa, ze se kterého čtenář jakoby mimochodem dozví, že Walt zemřel. Jako s Garpovou vzpomínkou je teprve čtenář seznámen se zbytkem nehody, která se týká Waltovy smrti. Prostor věnovaný události: Scéna „Příprava“: 24 stran; „Výčet škod“: 2 strany; „Waltova smrt“: 4 strany. Prostor věnovaný havárii tvoří asi 5 procent z celku románu. Celkový ráz události: Událost je v celku románu uzavřená. Vyjma faktu, že John Wolf použije tragické nehody jako reklamního tahu s cílem zajištění prodejnosti románu Svět podle Bensenhavera, autor ani postavy se k události nijak nevrací. Jedná se tedy o epizodu, která nebýt významnou součástí obsahu, mohla by být z románu odebrána. Kauzalita: Situaci předchází relativně banální Helenin románek se studentem. Jelikož z předchozích událostí má čtenář možnost usoudit na poněkud liberálnější atmosféru, v níž se manželství Garpových nachází, není Heleninou nevěrou překvapen. Odhalení, o které se postará žárlivá dívka, ani Garpova prudká reakce stále ještě nenaznačují katastrofu. Naopak až zpětně a při dalších čteních lze v textu odhalit narážky na budoucí neštěstí. Přesto nelze říci, že by situace z událostí přímo vyplývala. Jde o nešťastnou (a do značné míry ironickou) náhodu, již lze jako reakci na Garpův silný pocit úzkosti očekávat, nelze ji však z okolností stanovit jako nutnou. Digrese: Předtím, než se čtenář dozví, co se stalo s posledním nejmenovaným členem rodiny, absolvuje šestnáct stran líčení průběhu rekonvalescence v Dog´s Head Harboru. Funkcí této digrese je mimo zpomalení děje i oslabení ostražitosti čtenáře optimistickým popisem toho, jak se jednotlivci i rodina jako celek opět uzdravují. Digrese výrazně kontrastuje s následující pasáži. Způsob zprostředkovanosti události: V první scéně naprosto převládá přímá řeč a personální VS, kde reflektorem je Garp a Helena, vyprávění působí dojmem bezprostřednosti, více prostoru je však poskytnuto Heleně. Vzhledem k tomu, že Helena je svou nevěrou vlastně původcem události, dostává na tomto místě prostor získat zpět čtenářovy sympatie. V jiném případě by mohla být narušena nestrannost díla. Druhá scéna je popisná, zcela zprostředkovaná vševědoucím vypravěčem a vnímána jako zcela objektivní.
17
Třetí scéně dominuje přímá řeč, v posledním krátkém odstavci vypravěč už jen doplňuje informace. Vliv na román: Svým rozsahem uvnitř románu je situace epizodou. Do roviny společenské, která se odvíjí nezávisle na Garpově rodinné situaci, nehoda zdánlivě přímý dosah nemá. Pokud ano, tak jako zdroj životní inspirace, z níž posléze vznikne Garpův poslední dokončený román „Svět podle Bensenhavera“. Skutečnost, že se jedná o naplnění Garpovy obavy o život a bezpečí rodiny, která jej nutí například běhat za rychlejedoucími auty a domlouvat řidičům, působí ve čtenářově percepci definitivní zvrat. Čtenář je nucen přehodnotit Garpovu úzkost, dát za pravdu jeho strachu a stává se nadále citlivějším vůči náznakům. Od tohoto okamžiku lze úspěšně budovat nový způsob udržování dějového napětí - ne nepodobnému napětí, jakým udržuje pozornost detektivka. Čtenáři je dáno několikrát vytušit, že se schyluje k další tragédii, než však přijde vysvětlení, je mu ponechán dostatečný prostor pro vlastní imaginaci. Aktivita čtenáře zde zřejmě narůstá. 15 Celou tragickou událost lze v příběhu chápat jako peripetii, tedy „změnu událostí v opak“ 16 neboť výrazně ovlivní životy všech protagonistů. Anagnorise, poznání nových skutečností vedoucích nutně k nějakému dějovému obratu, se v této události neobjevuje, dějový zvrat je způsoben nešťastnou souhrou okolností. Událost z podobného důvodu není katarzí. Emocionalita události: Mimo tématickou stránku, emocionalitu události tvoří způsob zasazení do děje, zejména pak kontrast k ladění bezprostředně předcházejícího textu. Těsně před srážkou Helena i Garp nezávisle na sobě docházejí k uvědomění si svých citů k tomu druhému, Garp je zprvu na Helenu naštvaný, pak jí ve svých myšlenkách odpouští, Helena ve stejnou chvíli cítí, že má čisté svědomí. Přesto tento způsob očištění není definitivním rozřešením situace. Zbytečnost a ironie tragédie, která zasáhne v okamžiku vnitřního rovnováhy, snad jako síla, která má pravdivost zmíněných pocitů znovu prověřit, je další z okolností zvyšujících emocionalitu události.
15
Tvrzení, které zde předkládám, je domněnka ověřená pouze subjektivním pozorováním,
její platnost by mohl ověřit empirický psychologický výzkum. 16
ARISTOTELÉS. Poetika : o básnické tvorbě / Aristoteles ; přeložil, úvod a poznámky
napsal Antonín Kříž. 1. vyd. Praha : Jan Laichter, 1948. 123 s.
18
3.6
Ulehni v temnotách
3.6.1 Dílo jako celek 3.6.1.1 Hlavní myšlenka
Ulehni v temnotách je rodinné drama z prostředí amerického Jihu. Může být interpretováno nejméně ve dvou rovinách. Na úrovni postav se jedná o psychologicky věrohodně zpracovanou studii osobních tragédií, slabostí a psychických bloků. Pohled shora umožňuje román interpretovat v jeho společenských konsekvencích, lze zkoumat vliv výchovy na život člověka, problém alkoholové závislosti nebo důsledky křesťanského fanatismu a puritánství. 3.6.1.2 Autorův přístup
Žánrem, kterým autor zprostředkovává látku čtenáři, je zde jednoznačně tragédie. Ani tragická smrt nezpůsobí v příběhu obrat k lepšímu, není zdrojem nové naděje 17 . 3.6.1.3 Věcný obsah
Román začíná popisem cesty vlakem do Port Warwicku, je srpnové ráno roku 1945. Na nádraží čeká pohřební vůz, Milton Loftis, Dolly Bonnerová a černošská služebná Ella Swanová. Manželka Miltona Loftise nechtěla jet, přestože to byla i její dcera. Milton vzpomíná na dětství, jeho matka brzy zemřela a otec jej v sedmnácti poslal na univerzitu. V devatenácti byl znám jako „Mazavka“, pil nejen proto, aby se namazal, ale také proto, že otec byl daleko a náhlá svoboda ho skličovala. Za války nastoupil k vojenskému soudu a byl snadno povýšen na kapitána. Na důstojnickém večírku se seznámil s Helen, dcerou plukovníka, s níž se po několika měsících zasnoubil. Vzali se s vojenskou parádou, svatební den Miltonovi narušil otec zprávou o smrti Miltonova přítele. Milton přestože otcem opovrhoval, často si připomíná jeho slova. Helenin otec pocházel ze staré virginské rodiny, absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu. Helen, důstojnická dceruška, byla nejen nestálá jak peklo samo, v mnoha směrech byla upjatá a nepila. Milton ji miloval a dlouhou dobu vůbec nepil – kvůli ní. 17
Zdůrazňuji to proto, že tragická smrt může mít i naprosto opačný účinek, například
Romeo a Julie je z hlediska počtu mrtvých tragičtější, smrt hlavních protagonistů je však počátkem urovnání vztahů mezi oběma rody a vlastně nositelem obratu k lepšímu.
19
Helen měla s Miltonem dvě děti, toho rána si uvědomila, že byla třiadvacet let matkou a nyní je první den, kdy matkou již není a nikdy více nebude. Milton jí to přišel říct, byl již trochu přiopilý, ve dveřích se na okamžik zastavil, pak to ze sebe vychrlil najednou: „Helen, Peyton si vzala život.“ Peyton byla jejich mladší dcerou, starší Maudie se narodila postižená. Nejdříve se všichni tísnili v malém bytě ve Wilson Court, blízko loděnice, později si díky Helenině dědictví mohli dovolit prostorný dům se zahradou v Port Warwicku. Jednoho dne pozve Milton na návštěvu známé, manžele Dolly a Sclatera, zvaného Pookie. Dolly se Miltonovi líbí, což Helen hned vytuší a přiopilému Miltonovi to řekne. Pookie je tlučhuba, jímž Milton opovrhuje. Helen jednoho dne navštíví Careyho Carra, kněze, jemuž se začne zpovídat, nechce být ukřivděná. Milton pije, přestal chodit do kostela a podvádí ji. Peyton odjíždí do školy do Sweet Briaru a Helen má strach, že ve svém chování k mužům nebude dost cudná. Milton ji zkazil, Peyton je drzá, nenávidí Helen a nechala upadnout Maudie. Druhý den, když Milton doprovází Peyton do školy, domluví si schůzku s Dolly. Převahu, kterou zprvu má, ztratí poté, co se nechá rozčílit a obviní Dolly ze šest let trvajícího poměru s Miltonem. Dolly se k poměru sice doznává, ten ale začal teprve před čtrnácti dny a zcela jistě k němu Milton má svůj důvod, Helen jej totiž nikdy nemilovala tak, jak potřeboval. Přes Miltonův poměr s jinou ženou, stále žijí s Helen ve společné domácnosti. Na vánoce má domů přijet Peyton, zatímco probíhají přípravy, zvoní telefon, Helen pozná Dollyin hlas a naštvaná odejde do pokoje. Peyton přijíždí s přítelem Dickem Catwrightem, již trochu opilým a oznámí matce, že jdou na večírek. Helen protestuje, neboť se to prý nesluší, ráno má Peyton kocovinu a rodinná večeře probíhá za velmi vypjaté atmosféry. Předstírat pohodu se nikomu nedaří, Peyton nakonec vybuchne a uteče, Miltonovi, který ji dožene, se přizná, že už se nechce nikdy vrátit. Následující jaro ani léto se doma skutečně neukáže. Milton se zatím stýká s Dolly, aniž Helen dělá nějaké potíže. Celé město už o jejich poměru ví. Dolly se postupně zbavuje Pookieho. Helen musí odvézt Maudie na pravidelnou prohlídku do Charlottesvillu, několik dní tam s ní zůstává. Jednoho dne je vyhlášen poplach, Milton se vrátí domů a najde tam Dolly. Nejdřív se naštve, protože si nepřál, aby jej navštěvovala doma, přesto ji však nechá v domě přes noc. Ráno zvoní telefon a dívka z telegrafické služby předčítá Miltonovi zprávu od Helen: Maudie je moc zle. Když Milton dorazí do nemocnice, je už opilý, Helen mu vysvětluje Maudiin stav, on se však marně snaží soustředit. Helen odchází pryč s doktorem a Milton se vydá hledat Peyton, která je tou dobou kvůli fotbalovému zápasu také v Charlottesvillu. V klubu ani v restauraci ji nezastihne, jede za ní tedy přímo na zápas, cestou se dozvídá o jejím zasnoubení s Dickem Catwrightem. Na zápase potká Pookieho
20
s novou přítelkyní, je čím dál víc opilý, zmatený a nemožný. Cestou z fotbalu upadne do stoky, zraní se a krvácející teprve najde v klubu Peyton. Vypoví jí, co se všechno přihodilo a čeká porozumění, Peyton mu místo toho vyčte, že tam mámu s Maudie nechal samotné. Ne kvůli matce, říká Peyton, na té jí nikdy nezáleželo. Jedou spolu do nemocnice, kde jim dá Helen kázání a Peyton opět připomene, jak nechala Maudie upadnout. Myslí prý jen na chlapy a na pití, všechno ostatní je jí jedno, Miltona celý den zdržovala. Peyton odjíždí s Dickem na farmu jeho rodičů a pije. Dick je z Peyton zmatený, nikdy mu neřekla, že ho má ráda, ovládají ji záchvaty vzteku a lítosti, obvykle když moc pila. Dick si všiml, že je její náladovost podivně fixovaná na rodinu, ale přesto nikdy nedokáže říct, v jaké náladě je její srdce. Po smrti Maudie se Carey Carr více než dříve obává o Helen a je velice překvapen, když je nalezne doma s Miltonem, jak popíjejí čaj. Milton přestal na čas pít a zbavil se Dolly, pokoušel se o nemožné, jestliže však nezachránil sebe, udělal velký kus práce pro záchranu Helen. Ta sice zdaleka nebyla šťastná, neutápěla se však již v sebevražedném zoufalství, mluvila o budoucnosti, o jarním úklidu a změnách v domě. Peyton měla svatbu toho roku v říjnu. Helen jela ji a nastávajícího zetě vyzvednout ve Williamsburgu, dokázat Peyton, že ji chce pozdravit jako matka. Jako žena, která se zároveň kaje a promíjí. Peyton se přivítá s otcem a donutí jej vypít s ní skleničku. Milton po dlouhé abstinenci nebo alespoň střídmosti a nalačno se rychle opíjí, hloupě mluví a najednou si uvědomuje situaci mezi Peyton a Helen. Spolu s předtuchou katastrofy se mu v mysli konečně podaří zachytit nenávist panující mezi oběma ženami. Jeho nemožné opilecké chování vyvrcholí, když políbí Peyton více, než se na otce hodí. Peyton ho odstrčí se slovy „Udusíš mě, tati.“, která zaslechne Helen a vyhledá Careyho. Je rozhořčená, neboť Peyton po tom všem, co pro ni udělal, se na otce takto utrhla, on ji tolik miluje a ona jím zřejmě pohrdá. Carey nechce poslouchat Helen, jak na Peyton v den její svatby nadává, což Helen obrátí proti němu, nikdy jí nerozuměl, jen se jí za zády vysmíval. Helen vezme situaci do vlastních rukou a odvede si Peyton nahoru do pokoje. Milton je uvidí a jde za nimi, slyší část hádky, která vyvrcholí tím, že Helen dceru nazve děvkou a jejího muže Harryho špinavým žiďákem, Peyton jí vrazí facku. Po tomto výstupu Peyton opět z domu utíká, odjíždí s Harrym na svatební cestu. Peyton a Harry se poznali na večírku. Byl tam i Harryho přítel Lennie, který Peyton zprvu neměl rád. Zamiloval si ji až později a později také přiznal, že šest měsíců před svatbou byla nejkrásnější doba, kterou spolu Peyton a Harry prožili. Lennie byl tím, kdo šel Peytonino tělo identifikovat poté, co ji pohřbili na hřbitově pro chudé na Jelením ostrově, kam se pohřbívali i těla, která se policii nepodařilo identifikovat.
21
Peyton v dopise otci na rozloučenou píše, že ji pronásledují bezkřídlí ptáci. Viděla je v opilosti, byli to ptáci neschopní letu, také si připadala že se topí. Hlasy k ní přicházeli z velké dálky a postavy byly rozmazané jakoby se na ně dívala pod vodou. Snila o tom, že s Harrym vstoupí do hodin, koupila Harrymu dárek – budík - s drahokamy a spolehlivý. Nežili spolu, Peyton měla několik milenců, přesto se zas a znova nad ní smilovával a odpouštěl jí její rozmary. Hledá ho, chce mu darovat budík a udobřit se, najde ho až v ateliéru, kam ji nejdříve ani nechce pustit. Přesto ji vyslechne. Ta Peytonina část, kterou sama nemá pod kontrolou začne Harryho obviňovat, že jí nerozumí a nikdy nerozuměl. Harry ji vyžene, už toho bylo dost, i ten budík zaplatil on a musel si na něj půjčit. Peyton jede metrem ke stopětadvacáté, pak po schodech do sedmého patra, svlékne se donaha a spolu s ptáky bez křídel skáče z okna. Na hřbitově vypukla bouře, Milton se octne pohromadě s Helen, pohádají se a Milton ji málem zardousí. Kousek odtud jsou černošky La Ruth a Ella Swanová pokřtěny Tatíčkem věrných na naivní křesťanské slavnosti. 3.6.1.4 Kompozice
Kauzalita: Román se odehrává v jednom dni, dni Peytonina pohřbu, okolnosti její sebevraždy jsou vyprávěny retrospektivně za použití proudu vědomí. Spojování událostí je nahodilé podle toho, jak se vypravěči (potažmo reflektorům vynořuje z paměti). Neurastenická místa kompozice: Úvod je pozvolný, román začíná popisem cesty vlakem do Port Warwicku jednoho horkého a suchého dne. Na nádraží stojí pohřební vůz, je věnováno poměrně dost prostoru pouhému vykreslení onoho suchého, horkého, prašného a zapáchajícího dne blízko loděnic. Přijmout pravidla hry znamená pro čtenáře vžít se do poněkud nepohodlné atmosféry nadcházející tragédie. Román končí popisem černošské náboženské slavnosti, který není pozitivním zakončením tragédie a ujištěním, že život jde dál a naděje tu bude stále, naopak se jedná o kontrastní epizodu ironizující falešnými a naivními nadějemi prostých. Vnitřní dělení: Formálně je román rozdělen na sedm kapitol, které nejsou pojmenovány, jejich existence nemá žádnou zvláštní funkci. Román se fakticky odehrává v jednom dni, události předcházející se nahodile střídají jakoby se vypravěči podle jeho vlastních (čtenáři málokdy zcela přístupných) asociací vynářely z paměti.
22
Digrese: Zpomalení děje digresí se v tomto románě prakticky nevyskytuje. Děj není kam zpomalovat, modelový čtenář, který se rozhodl přistoupit na autorovu hru i poté, co zná výsledek, se naopak přizpůsobí celkově velmi pomalému tempu vyprávění. Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné román chápat jako vystavěný na sérii digresí, jako několik digresí vyskytujících se někde mezi začátkem a Peytoninou sebevraždou. Epizoda na závěr (slavnost Tatíčka věrných) by pak pro svou nezávislost na hlavní dějové linii mohla být chápána také jako digrese. Způsob zprostředkovanosti: Román je vystavěn jako proud vědomí tří hlavních postav (reflektorů) mezi nimiž vševědoucí vypravěč pouze přepíná nebo doplňuje scénické poznámky, tedy informace týkající se prostředí, několika vedlejších postav a nedůležitých událostí (jeho zastoupení je velice malé, často splývá s postavou Miltona). Nejvíce zastoupeným reflektorem vyprávění je Milton Loftis, jehož pohled je vnímán jako nejobjektivnější (nemá tak daleko k hlavnímu vypravěči příběhu). Proces vcítění, který má být i nositelem sympatií čtenáře se tu stává více nositelem pochopení psychických pohnutek a jako takový je distribuován rovnoměrně (byť na menším prostoru u Helen a Peyton).
3.6.2 Tragická událost Jednoznačně tragickou událostí, nad jejíž dominancí v celku příběhu není prakticky od začátku pochyb, je sebevražda Peyton. Vnitřní členění události: Událost není vnitřně členěná. Pasáž, v níž je čtenář spraven o samotném průběhu a okolnostem sebevraždy je součástí bloku vyprávění, jehož reflektorem je Peyton. Tuto pasáž lze také celou klasifikovat jako rozuzlení. Zbytek románu je potom expozicí i intrikou. Průběh: Peyton se probudí ve svém bytě, přemýšlí, jak dlouho spala. Vypráví sem, který se jí kdysi zdál, ocitla se v tom snu v hodinách, v polospánku se otáčela na hlavním péru, pozorovala zevnitř celý mechanismus. Leží na propocené posteli a pozoruje holuby na okenní římse, v nesouvislých myšlenkách se střídá sen se vzpomínkami. Vzpomíná na babičku, kterou nepoznala, o níž jí vyprávěl otec. Je tam s ní její milenec, mlékař Tony, odmítá ho, bolí ji břicho, uvažuje, zda již krvácí. Po parapetu proběhne šváb. Požádá Tonyho o prášek proti bolesti. Tony, který zblízka voněl po mléce, do ní i přes formální protesty vniknul a ji to bolelo, nebyla to však bolest větší než ta ostatní. Rozplakala se, když skončil a když odešel do koupelny přemýšlela, jak dlouho jej vlastně zná. Stále přemýšlí v podivných asociacích, i poté, co Tony odchází, v proudu vědomí se střídají myšlenky
23
se vzpomínkami, vše jako v polosnu. Přehrává si věty, kterými jí Harry káral, zatímco si kartáčuje vlasy a chystá se k odchodu. Dole na schodech potkala domovnici, Peyton jí dluží dva měsíce za nájem. Ujišťuje ji, že večer se vrátí s Harrym, budou zde opět bydlet spolu a Harry nájem doplatí. Nese s sebou budík, který koupila Harrymu. Byl s drahokamy a na budík až příliš drahý. Harry ji musí vidět, jaká teď je, střízlivá, milá a slušná. Nesmí pít. Přesto vejde do chladného baru, objedná si Martini a dá se do řeči s vojákem. Snaží se ho oklamat, vymýšlí si odkud pochází i kam má namířeno. Vyjde z baru do horkého dne jako do kuchyně se zapálenou troubou a všemi hořáky. Musí se zeptat na cestu k Lennieho domu. Na silnici ji málem srazí auto, policista ji převede přes silnici, Peyton vidí, jak ulicí stoupá voda, fosforeskující, ale čistá. Harrymu ten stav, v němž se ocitá pod vodou neumí vysvětlit, nechápe ji a o ptácích bez křídel, které vidí se mu nezmínila. Zvoní u Lennieho, ve schránce najde vzkaz, čte si ho, Lennie není doma. Tommy Givings ji pošle za Lenniem, vezme si taxíka. Před domem zjistí, že nemá na zaplacení, požádá taxikáře, aby počkal. Harry v domě není, jsou tam nějací známí. Spadne jí kabelka s budíkem, který začne zvonit, všichni se smějí, Lennie jí nechce říct, kde je Harry. Harry to zakázal. Posílá ji za Laurou odpočinout si a najíst se. Musí to pochopit, Harry ji má přes všechno, co udělala stále rád, ale už to nemůže vydržet. Zazvonil řidič taxíku, na kterého zapomněla. Lennie jí nakonec řekne, kde Harry je, ale musí slíbit, že jestli s ní nebude chtít mluvit, vrátí se, nebo půjde rovnou k Lauře. Zazvoní v ateliéru, Harry se ozve. Neodpovídá ze strachu. Harry otevře a posílá ji pryč, má pro něj dárek, topí se, jde dál s budíkem v ruce, chce aby ji vyslechl. Ukazuje mu budík, který pro koupila, Harry o tom ví, platila šekem, musel jej zaplatit on a půjčit si na to. Chce, aby se vrátil, všeho lituje, ví, že jednala krutě, když se mu chtěla pomstít nevěrou, mohli by mít děti. Nepůsobí na něj její slzy, děti chtěl před rokem, ale nebyl pro ni dost spolehlivý na otcovství. Rozhovor vedou v tomto duchu a Peyton přiznává, že se necítí dobře, měla by zajít k doktorovi Strassmanovi. Mimoděk z ní vypadne věta, kterou všechno zkazí, zavrtává se hlouběji do výčitek, kterými obviňuje Harryho, že se ji nikdy nesnažil pochopit. Uvědomuje si to, ale musí pokračovat. Snažil se jí porozumět dva roky, jestli mu přišla kázat, ať raději vypadne. Nikdy nedokázala nikoho milovat. Vyhodil ji. Vyšla z domu, koupila si narcis a budík dala do kanálu vedle chodníku. Vešla do podzemní dráhy, měla dost velkou žízeň a hlad. Vystoupila z vlaku a ztratila kabelku. Zašla do stínu, kde bylo méně hluku, chvilku běžela. Vešla do vysokého domu, prošla kolem výtahu a šla po schodech pěšky. Jen vina ji mohla dostat do tohoto posledního paradoxu, všechny duše musí sestoupit, než vzlétnou vzhůru. Vešla na záchod, svlékla si šaty a vynesla je do podkroví. Dole v umývárně si pak svlékla zbytek. Ptáci kolem ní se dávají do pohybu, jeden za druhým stoupají s ní k ráji.
24
Prostor věnovaný události: Pasáž, v níž Peyton hraje úlohu reflektora, začíná na straně 400 a končí stranou 466. Popisu události je tedy v celku románu věnováno asi 14% z celkového prostoru a nepočítaně kratších zmínek a narážek. Celkový ráz události: Událost je v celku románu ohraničená, uzavřená a vymezená Peytoniným proudem vyprávění. Neustálé explicitní odkazy roztroušené po celé knize ji však neumožňují z románu fyzicky odstranit (vystřihnout). Kauzalita: Již na začátku se čtenář dozvídá hlavní téma, ostatní děj se odvíjí z výsledku. Událost z kompozice vyplývá jako nutná. Psychologie postav v tomto případě kompozici napomáhá, stejné podmínky by mohly na jiné osobnosti vyvolat naprosto odlišné reakce. Protože je však příběh od začátku koncipován jako tragický (Styron se na něj odkazuje v jiném románu – Sofiina volba - kde implicitně uvádí, že na počátku byla myšlenka sebevraždy mladé dívky z poněkud komplikovaného prostředí), psychologické založení postav musí tomuto cíli odpovídat. Styron tedy vytvořil (nebo použil) postavy takového založení, které je nakonec dovede k nutnému tragickému cíli. Digrese: Odbočky od hlavního děje v proudu Peytonina vyprávění se vyskytují, jejich funkcí je však spíše poukázat na neuspořádaný stav Peytoniny mysli. Způsob zprostředkovanosti události: Rozuzlení tragické události je zcela v rukou Peyton jako reflektora. Díky opravdu přesvědčivému psychologickému popisu umožňujícímu vcítění a pochopení, čtenář nakonec s největší pravděpodobností dospěje ke stejnému rozhodnutí jako Peyton. Vliv na román: Peytonina sebevražda je základní tematickou linií. Anagnorise je položená na úplný začátek knihy (28. strana), kde se čtenář dozvídá, že Milton Loftis čeká s pohřebním vozem na nádraží na tělo své dcery, která spáchala sebevraždu. Rozuzlení v sobě skýtá i peripetii (událost peripetií sama o sobě není), čtenáři je umožněno prožít část okolností vedoucích k aktu sebevraždy a pochopit bezvýchodnost situace, v níž se Peyton nacházela. Moment, kterým Peyton končí svůj život, je i okamžikem konce jejího trápení a jako takový působí katarticky. Emocionalita události: Emocionalita události je budovaná od začátku. Kompozičně ji formuje nejprve fakt, že se o ní čtenář na 28. straně otevřeně dozvídá a poté několikeré vstupy, které ji znovu připomínají. Jistý druh emočního
25
napětí poznamenává tedy celý román. Na druhé straně je ovšem atmosféra vyprávění tak pochmurná, že samotná Peytonina smrt emocemi nikterak nepřevyšuje ostatní text. Naopak, líčení Peytonina vnitřního života se natolik podobá umírání zaživa, nemoci a ztráty kontaktu s realitou, že vlastní fyzická smrt proti tomu působí jako vykoupení a katarze.
3.7
Shrnutí a porovnání
Srovnatelnost událostí leží v rovině tematické. Na pozadí obou románů je rodinná tragédie, která vyústí ve smrt jejího nejmladšího člena. Obě události lze nahlížet z několika úhlů, přičemž se v nich mimo psychologii postav odráží i konkrétní společenská situace. Tragičnost události je v obou románech kompozičně zdůrazněná. Tragická událost ve „Světě podle Garpa“ na čtenáře působí šokem. Román je lehce čten, pohybuje se na pomezí tragédie a komedie, tragická událost je autorem kompozičně zdůrazněna, je jí však poskytnout pouze malý prostor. Událost působí nárazově. V „Ulehni v temnotách“ je čtenář na události připraven už na začátku knihy a v jejím zbytku je konfrontován s důkladným psychologickým rozborem postav a okolností i navozením atmosféry. Tragédie prostupuje celým dílem a působí stále. Děj románu Svět podle Garpa postupuje po časové ose, přičemž vztah mezi událostmi je převážně kauzální, členěn je na obsahově víceméně uzavřené kapitoly. Román Ulehni v Temnotách se odehrává během jednoho dne, látka je zpracována do odboček od hlavního toku vyprávění jakoby náhodně mimo časovou osu a kauzalitu. Rozdělení textu na kapitoly nemá pro orientaci v ději praktický význam. V obou dílech je použita autorská vyprávěcí situace jako úroveň objektivního zobrazení událostí vševědoucím vypravěčem, prolíná se s personální vyprávěcí situací, reflektující události z pozice vnitřní perspektivy reflektora a umožňující tak vcítění. V obou případech je reflektorem nejčastěji otec rodiny, který v případě Miltona Loftise částečně splývá s osobou vypravěče. Oběť tragédie je zároveň reflektorem pouze v Ulehni v Temnotách. Způsob zpracování tragické události je v obou románech takřka v opozici, zatímco Svět podle Garpa k události postupně spěje, událost je vnitřně členěná a vůči celku románu uzavřená (má charakter epizody), v Ulehni v Temnotách se o ní čtenář dozvídá hned na začátku a román je prostoupen odkazy na ni, její vlastní popis není vnitřně členěn (tvoří nosné téma knihy). K anagnorisi dochází v románu Ulehni v Temnotách již prozrazením nosného tématu, dějový zvrat románu Svět podle Garpa je dán souhrou okolností, ovlivní však výrazně následující události
26
i způsob jejich interpretace u čtenáře a lze jej tedy považovat za peripetii. Katarzí je pouze tragická událost z románu Ulehni v Temnotách, která v dílčí kompozici obsahuje peripetii (pochopení konečných motivů vedoucích k sebevraždě Peyton), ale sama o sobě jí není. Způsob, jakým je událost zprostředkována se také výrazně liší, zatímco bezprostřední okolnosti Peytoniny sebevraždy zprostředkovává sama aktérka, která jej zároveň i ospravedlňuje, na zprostředkování automobilové nehody se podílí autorský vypravěč, Helena i Garp, zastoupena je v hojné míře přímá řeč a distribuce sympatií k hlavním aktérům je tak téměř rovnoměrná. Emocionalita události je v případě románu Svět podle Garpa zdůrazněna svým kontrastem nejen v rámci kompozice, ale i k celkovému ladění románu, v druhém případě je emocionalita celkovým laděním naopak silně podpořena a emocionálně s předcházejícím textem splývá.
27
4 Závěr Cílem práce bylo srovnání dvou tragických událostí (a současně zčásti i celých literárních děl) z hlediska užití prostředků navození umělecké iluze. Ze všech možných prostředků byl kladen největší důraz na ty prvky kompozice, které vedle jazykové výstavby ovlivňují čtenářovu recepci obsahové části. Částečně ověřená vlastní zkušenost se způsobem, jakým jsou fixovány literární znalosti ve školách a myšlenka, že výchova budoucích kritických čtenářů by měla probíhat již zde, mne vedla ke kritice synopsí literárních děl využívaných jako školní pomůcky a redukovaných na pouhý obsah děje. Určila jsem si tedy navíc ještě praktický cíl, kterým je poukázat na to, že podobné události (potažmo podobné náměty) mohou dosahovat estetických účinků zcela odlišnými způsoby, které pouhý výtah z děje nemůže demonstrovat, neboť právě formální zpracování látky je nositelem estetických hodnot díla. Romány jsem vybrala z velké části na základě osobních čtenářských preferencí v oblasti narativní tragické prózy i podle jejich obsahové srovnatelnosti. Ze shrnutí vyplývá, že se mi podařilo najít poměrně velké množství kompozičních odlišností (jazykovou odlišnost jsem se snažila prezentovat v autorizované synopsi), které na několika místech vnímám i jako tendence přímo protichůdné. Prostředkem vlastního srovnání byla formální analýza obou románů i dílčí kompozice tragických událostí. Prvky analýzy jsem sestavila na základě studia odborné literatury k tomuto tématu dostupné a snažila jsem se o co nejširší záběr popisných formálních kategorií, které jsem zároveň uvažovala jako nástin kategorií, jichž by mohlo být použito k rozšíření výukových materiálů. Předmětem zájmu nebylo zkoumat filozofické ani psychologické významy, které lze přisuzovat obsahu děl. Mnou sestavená formální analýza by musela být didakticky zpracována, aby mohla být použita pro vzdělávací potřeby, myslím však, že poskytuje užitečný přehled kompozičních jevů, které by bylo možné položit za základ rozšíření výuky literatury. Vzhledem k druhému, dodatečnému cíli práce nejsem úplně přesvědčená o vhodnosti vybraných děl, podruhé bych provedla výběr názorněji. Zvolila bych jeden titul literatury brakové a s ním srovnatelné dílo vyšší umělecké hodnoty a na základě podobnosti synopsí bych argumentovala ve prospěch tvrzení o nemožnosti redukovat dílo pouze na obsah. Jsem si také vědoma toho, že předpoklady vedoucí ke stanovení praktického cíle by musely být napodruhé podrobeny soustavnějšímu zkoumání a nikoliv postaveny pouze na individuální zkušenosti a namátkové četbě materiálů dostupných na internetu.
28
5 Použitá literatura Beletrie: IRVING, J. Svět podle Garpa. 3. vyd. Praha : Odeon, 1994. ISBN 80-207-0295-4 STYRON, W. Ulehni v temnotách. 1. vyd. Praha : Odeon, 1974. Primární prameny: ARISTOTELÉS. Poetika : o básnické tvorbě / Aristoteles ; přeložil, úvod a poznámky napsal Antonín Kříž. 1. vyd. Praha : Jan Laichter, 1948. 123 s. BEČKA, J. V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha : Academia, 1992. 468 s. ISBN 80200-0020-8 HAUSENBLAS, K. Výstavba jazykových projevů a styl. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 1971 HRABÁK, J. Čtení o románu. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 328 s. HRABÁK, J. Poetika. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1973. 340 s. HRABÁK, J.; ŠTĚPÁNEK, V. Úvod do teorie literatury. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha : Odeon, 1988. 307 s. WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-7198-150-8 Sekundární prameny: BACHTIN, M. M. Problémy poetiky románu. 1. vyd. Bratislava : Slovenský spisovatel´, 1973. 308 s. ECO, U. Jméno růže. 3. vyd. Praha : Český klub, 2005. 429 s. ISBN 808563788X ECO, U. Šest procházek literárními lesy. Olomouc : Votobia, 1997. 196 s. ISBN 80-7198-248-2
29
ECO, U. The role of the reader : explorations in the semiotics of texts. Bloomington : Indiana University Press, 1979. 273 s. ISBN 0253111390. ISBN 025320318x (pbk.) GREBENÍČKOVÁ, R. Literatura a fiktivní světy (I). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1995. 514 s. ISBN 80-202-0578-0 HAMAN, A. Úvod do studia literatury a interpretace díla. 1. vyd. Jinočany : H&H, 1999. HRABÁK, J. Literární komparatistika. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 208 s. KERR, W. Jak nepsat hru. 1. vyd. Praha : Orbis, 1962 KULKA, J. Psychologie umění. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1991. ISBN 80-04-23694-4 KURIC, J. a kol. Psychologie umění. 1. vyd. Brno : rektorát UJEP Brno, 1986. 97 s. MISAŔ, K.; POHORSKÝ, M. Smutek a naděje románu. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1987. 112 s. NAKONEČNÝ, M. Psychologie čtenáře 1. díl. Ústřední dům armády, 1965 POE, E. A. Filosofie básnické skladby. Olomouc : Stanislav Vrbík, 1932 VIEWEGH, J. Psychologie umělecké literatury. 1. vyd. Brno : Psychologický ústav AV ČR, 1999. 306 s. ISBN 80-902653-1-6 VYGOTSKIJ, L.S. Psychologie umění. 1. vyd. Praha : Odeon, 1981. 523 s.
30
