Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky

TEZE DOKTORSKÉ PRÁCE

Název :

Komunikace, umění, handicap

Podnázev :

K problematice znakovosti umění a smyslového vnímání se zřetelem k osobám s postižením

Autor: UČO :

Mgr. Jiří Stodola 40247

Školitel :

doc. PhDr. Petr Osolsobě, PhD.

Typ studia:

doktorské prezenční

Ročník:

III.

Brno 2007

Jiří Stodola

Teze doktorské práce

Obsah Úvod _____________________________________________________________________ 4 Vybrané teze _______________________________________________________________ 5 Kapitola 1. Umělecké dílo a znak _______________________________________________ 8 1.1 Znakový charakter umění ______________________________________ 8 1.1.1 Tři řády skutečnosti _______________________________________ 8 1.1.2 Strukturalismus ___________________________________________ 9 1.1.3 Kybernetické pojetí ______________________________________ 12 1.1.4 Závěr __________________________________________________ 13 1.2 Umělecké dílo ______________________________________________ 14 1.2.1 Aristotelsko-tomistické pojetí ______________________________ 14 1.2.2 Strukturalismus __________________________________________ 15 1.3 Znak _____________________________________________________ 17 1.3.1 Diadická sémiotika _______________________________________ 17 1.3.2 Triadická sémiotika ______________________________________ 20 1.4 Typologie znakových systémů _________________________________ 22 1.4.1 Znakové systémy ________________________________________ 22 1.4.2 Typologie ______________________________________________ 22 1.5 Charakteristika vybraných uměleckých druhů _____________________ 26 1.5.1 Kritérium záměrnosti _____________________________________ 26 1.5.2 Kritérium smyslu ________________________________________ 26 1.5.3 Kritérium dvojí artikulace, otevřenosti, výraznosti a ostrosti ______ 27 1.5.4 Kritérium primárního a sekundárního kódu ____________________ 28 1.5.5 Kritérium motivovanosti znaku _____________________________ 30 1.6 Literatura __________________________________________________ 32 Kapitola 2. Osobnost v umění a handicap ________________________________________ 34 2.1 Osobnost v umění ___________________________________________ 34 2.1.1 Aristotelsko-tomistické pojetí ______________________________ 34 2.1.2 Strukturalismus __________________________________________ 34 2.2 Psychologická struktura osobnosti ______________________________ 34 2.2.1 Ke vztahu těla a mysli ____________________________________ 34 2.2.2 Vnímání _______________________________________________ 34 2.2.3 Představy ______________________________________________ 35 2.2.3 Myšlení ________________________________________________ 35 2.3 Handicap __________________________________________________ 35 2.3.1 Osobnost handicapovaného ________________________________ 35 2.3.2 Defekty ________________________________________________ 35 2.3.3 Substituční kódy _________________________________________ 35 2.3.4 Zvláštnosti v percepci a tvorbě umění u handicapovaných ________ 36 Kapitola 3 Případové studie __________________________________________________ 36 3.1 Nevidomí a hudba _________________________________________ 3.2 Nevidomí a výtvarné umění (malba, plastika) ___________________ 3.3 Neslyšící a divadlo ________________________________________ 3.4 Duševní nemoc a literatura __________________________________

36 36 36 36 2

Jiří Stodola


O autorovi ________________________________________________________________ 37 Studium ______________________________________________________ 37 Pracoviště ____________________________________________________ 37 Vzdělání a akademická kvalifikace _________________________________ 37 Publikace _____________________________________________________ 37 Výuka _______________________________________________________ 38 Účast na konferencích ___________________________________________ 38 Vybraná literatura __________________________________________________________ 39

3

Jiří Stodola


Úvod Cílem naší práce je ukázat umělecké dílo jako zvláštní druh znaku, který je určený ke smyslovému vnímání, a prozkoumat, jaké možnosti vnímání umění i umělecké tvorby mají smyslově (i jinak) handicapovaní lidé. V první kapitole se budeme zabývat znakovým charakterem uměleckého díla v chápání různých estetických škol. Začneme klasickou školou aristotelskotomistickou, kterou pro náš záměr nejlépe reprezentuje Timotheus Vodička. Pojetí, které jako předchozí počítá se zakotveností estetična v bytí, nalezneme u dvou představitelů českého strukturalismu - Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Okrajově se zmíníme o estetické koncepci, která je ovlivněna teorií komunikace a které využívá Ivo Osobě ve svých úvahách o sémiotice divadla. Seznámíme se znakovými schématy, které vytvořili představitelé klasické sémiotiky - Ferdinand de Saussure, Luis Hjelmslev, Charles Sanders Peirce a Ch. K. Ogden a I. A. Richards. Charakterizujeme si znakové systémy a rozdělíme je podle různých kritérií. Vymezíme pojem umělecké dílo podle aristotelskotomistické a strukturalistické školy. Stručně se seznámíme s některými vybranými uměleckými druhy, kterými se budeme zabývat z hlediska znakových systémů, které užívají. Ve druhé kapitole se zaměříme na umělce a recipienta uměleckého díla. Pokusíme

se

vymezit

tyto

pojmy

z hlediska

aristotelsko-tomistické

a

strukturalistické školy. Budeme se zabývat smyslovým vnímáním, jednotlivými smysly a jejich předměty, představivostí a rozumovou činností. Ukážeme, jaké zvláštnosti existují v tvorbě a vnímání umění u handicapovaných osob. Představíme

si

různé

defekty

a

handicapy

ve

smyslovém

vnímání,

v představivosti, paměti i v rozumovém poznávání. Třetí kapitola bude ve znamení případových studií. Mimo jiné prozkoumáme výtvarné umění i literaturu tvořenou nevidomými osobami, divadlo, ve kterém účinkují neslyšící, i literaturu psanou člověkem s duševní nemocí. První kapitolu předkládáme celou, druhou a třetí v podobě osnovy. 4

Jiří Stodola


Vybrané teze Teze 1: Každé umělecké dílo je předmětem smyslového vnímání. Důkaz teze 1: Teze 1.1. (premisa maior): Každý znak je předmětem smyslového vnímání. Teze: 1.2 (premisa minor): Každé umělecké dílo je znak. .----Teze 1 (závěr): Každé umělecké dílo je předmětem smyslového vnímání. Teze 1.1.: Každý znak je předmětem smyslového vnímání. Důkaz teze 1.1: Teze: 1.1.1 (premisa maior): To, co je nástrojem mezilidské komunikace, je předmětem smyslového vnímání. Teze: 1.1.2 (premisa minor): Znak je nástroj mezilidské komunikace. ----Teze: 1.1 (závěr): Znak je předmětem smyslového vnímání. Lemma teze 1.1: Pro Augustina je znak věcí, která vnuká smyslům představu sama sebe a zároveň představu věci nepřítomné. Pro Ferdinanda de Saussura je označující znaku akustickým obrazem, který do mozku přivádí vyslovené slovo.

5

Jiří Stodola


Námitka teze 1.1: Namítá se, že existuje i mimosmyslové vnímání a mimosmyslová komunikace mezi lidmi. Řešení námitky teze 1.1: Není možné rozhodnout, jestli se i v případě tzv. mimosmyslového vnímání nejedná o neuvědomované smyslové vnímání. Teze 1.2: Každé umělecké dílo je znak. Důkaz teze 1.2: Teze 1.2.1 (premisa maior): To, co je zobrazením či výrazem něčeho, je znak. Teze 1.2.2 (premisa minor): Každé umělecké dílo je zobrazením či výrazem něčeho. ----Teze 1.2 (závěr): Každé umělecké dílo je znak. Lemma teze 1.2: Aristoteles považuje umělecké dílo za napodobení reálné věci, pro Timothea Vodičku je krása hodnotou v analogickém řádu skutečnosti, který umožňuje, že jedno může být znakem druhého, umělecké dílo je pak smyslový výraz krásy. Pro Jana Mukařovského je umělecké dílo znakem nehmotného estetického objektu, estetickou funkci považuje za funkci znakovou, která se objevuje, zaměří-li se pozornost na samotný znak. Roman Jakobson rozlišuje několik funkcí komunikace, poetická funkce se hlásí, když je pozornost upřena na samotné sdělení, které

6

Jiří Stodola


probíhá pomocí znaků. Ivo Osolsobě rozlišuje v komunikační situaci v umění: původce, objekt, znak, kód, příjemce. Námitka teze 1.2: Někteří namítají, že některá umělecká díla nic nezobrazují, například díla hudební či abstraktní malba. Řešení námitky teze 1.2: Znakem nemusí být jen to, co je podobné tomu, co je označováno. Vztah znaku a věci může být dán konvencí. Jeli umělecké dílo výrazem něčeho, je znakem. Obtížnost určit to, co umělecké dílo označuje, neznamená, že neoznačuje nic.

7

Jiří Stodola


Kapitola 1. Umělecké dílo a znak 1.1 Znakový charakter umění Chceme-li prozkoumat vztah umění a handicapovaných tvůrců a recipientů, je třeba ukázat si znakový charakter uměleckého díla a možnosti jeho sdělování. Klasické aristotelsko-tomistické, ale i některá novodobá (především strukturalistické a kybernetické) pojetí estetiky si uvědomují, že umělecké dílo je znakem. Postupně ve stručnosti představíme základní myšlenky výše zmíněných estetických koncepcí. Ukážeme si tři řády skutečnosti, jak je popisuje Timotheus Vodička [19], stoupenec novotomistické estetiky, seznámíme se s myšlenkami významných českých strukturalistů Jana Mukařovského [11] a Romana Jakobsona [9] a stručně si předvedeme kybernetické pojetí divadla Iva Osolsobě [12].

1.1.1 Tři řády skutečnosti Aristotelsko-tomistické pojetí podle Timothea Vodičky [19]. Ve skutečnosti nacházíme dva prvotní plány - ontologický neboli horizontální, který se týká způsobu existence věcí, a teleologický neboli vertikální, ve kterém jde o cíl věcí. Každá věc má svou individualitu a obecnost, to znamená, že je jednak něčím určitým, něčím neopakovatelným, a jednak že náleží mezi věci stejného druhu, tedy, že s jistými věcmi má nějaký společný rys. Ve skutečnosti můžeme pozorovat řád, který ukazuje na to, že existuje její Původce. Individualita věcí dokazuje, že byly stvořeny, z obecnosti ve věcech můžeme soudit, že byly učiněny podle vyššího plánu. Z toho, že byl svět stvořen, vyplývá jeho cíl. Tvůrce světa je plnost bytí, plnost dobra a věcí, které nemůže být nic přidáno - cílem tedy nemůže být nic jiného než manifestace této plnosti, tedy oslava Tvůrce. Tento fakt ustanovuje plán teleologický. Každá věc má svůj cíl v oslavě Tvůrce. Jinak jej oslavuje příroda, která je determinovaná a neuvědomělá, a jinak člověk, který má svobodnou vůli.

8

Jiří Stodola


Smysl řádu ontologického je v řádu teleologickém, teleologický řád je v ontologickém řádu realizován. Třetí řád skutečnosti ustanovuje princip analogie neboli princip obrazného, symbolického významu skutečnosti; tento plán je svou povahou zakotven v rovině poznání a skrze ně i v činnosti. Skutečnost je nejen stvořena a zaměřena k poslednímu cíli - Tvůrci, ale také v sobě obsahuje princip analogie, podobnosti se Stvořitelem. Jelikož svět je stvořen a účinek musí být nějak dán v příčině, je možné z vlastností stvořeného analogicky poznávat i vlastnosti Stvořitele. Tento princip se uplatňuje nejen ve vztahu Tvůrce ke stvořenému, ale také v jednotlivých částech skutečnosti. Věci se neshodují jen v tom, že mají v řádu bytí společné kategorie, ale také tím, že jsou si podobny tak, že jedna věc může zobrazovat jinou. Jelikož vzor je vždy něco vyššího než obraz, znamená to, že nižší věc může představovat věc vyšší - například hmotná věc může být znakem duševního stavu, slovo znakem myšlenky. Zmíněným třem řádům odpovídají tři hodnoty v řádu lidské činnosti. Hodnotou ontologického řádu je pravda, která je důsledkem poznatelnosti věcí. Plánu teleologickému odpovídá dobro, jež je cílem lidského úsilí. Ke třetímu řádu, řádu analogickému, se jako hodnota vztahuje krása. Analogie znamená, že věci jsou schopny vyjadřovat něco dokonalejšího, než jsou samy, dokonalost vyšších stupňů se navenek projevuje skrze jiné věci - obrazně. Krása je dokonalost, jež se zjevuje navenek, je to obrazná dokonalost věcí. Je to nehmotná hodnota, která je vyjadřována hmotnými prostředky.

1.1.2 Strukturalismus Pro strukturalisty hodnota entity není dána její přirozeností, ale vztahem k ostatním entitám daného systému. Toto přesvědčení jistě sehrálo významnou roli v úvahách Jana Mukařovského a Romana Jakobsona o tom, co je předmětem estetiky. Pro Jana Mukařovského je to funkce estetická, která je jednou z funkcí vyplývající z rozličných postojů člověka ke skutečnosti, pro Romana Jakobsona je předmětem estetiky poetická funkce, kterou za určitých podmínek plní komunikační akt. 9

Jiří Stodola


Jan Mukařovský. Podle Jana Mukařovského [11] může člověk ke skutečnosti zaujímat postoj praktický, teoretický, náboženský a estetický. Praktický a teoretický postoj jsou postoji bezprostředními. Z těchto postojů vyplývají dané funkce. Praktická funkce umožňuje bezprostřední proměňování světa, při němž se věcí užívá jako prostředků k dosahování cíle. V centru zájmu je subjekt, jemuž věci slouží. Teoretická funkce je zaměřena na poznávání. V popředí stojí věc sama. I takzvané bezprostřední funkce využívají znaků, ale pouze nahodile, a znaky jim slouží jako nástroje. Náboženský a estetický postoj jsou postoje znakové. Z náboženského postoje vyplývá symbolická funkce, z estetického postoje funkce estetická. Cílem symbolické funkce je působení na skutečnost pomocí znaků. Do popředí se dostává objekt. V náboženském postoji není podstatný znak, ale to co je označováno (o tom svědčí i vymezení svátosti jako působivého znamení Boží milosti). Naopak v popředí zájmu estetického postoje stojí znak sám. V centru zájmu stojí subjekt. Schematicky to můžeme vyjádřit touto tabulkou: Tabulka 1 FUNKCE PODLE JANA MUKAŘOVSKÉHO

Bezprostřední

Znaková

Funkce Praktická

Teoretická

Symbolická

Věc Popředí zájmu

Estetická

Znak

jako nástroj

o sobě

označující

označované

subjekt

objekt

objekt

subjekt

V úvahách o básnickém jazyce Mukařovský v tomto duchu rozšiřuje Bühlerovo komunikační schéma. Jak je známo, Karel Bühler [4] rozlišoval tři funkce jazyka: zobrazovací, expresívní a apelativní. Jako zobrazení funguje jazykový znak vzhledem ke skutečnosti, expresí je ve vztahu k mluvícímu 10

Jiří Stodola

subjektu,


jako

apel

působí

ve

vztahu

k subjektu

vnímajícímu.

Podle

Mukařovského jsou tyto funkce dostačující pro chápání jazyka jako nástroje sdělování, nemohou však sloužit k uchopení jazyka básnického. Básnický jazyk totiž přesahuje praktickou (sdělovací) funkci jazyka. Mukařovský proto navrhuje rozšířit dělení o funkci čtvrtou - estetickou. Tato funkce se soustřeďuje na znak sám. Roman Jakobson. Roman Jakobson [9], který navazuje rovněž na Karla Bühlera, chápe komunikační akt jako systém, který se skládá z několika vzájemně spjatých prvků. Mluvčí je iniciátorem komunikace, adresát je cílem. Bez vzájemného kontaktu by komunikace nebyla možná. V komunikaci je něco sdělováno prostřednictvím kódu. Sdělení odkazuje na kontext, který mu dává smysl. Vydělují se nám tedy určité prvky, které můžeme schematicky znázornit. Na vodorovné ose je na jedné straně Mluvčí, na druhé Adresát. Mezi nimi si můžeme představit svislou osu, v jejíž horní polovině jsou Kontext a Sdělení, ve spodní polovině Kontakt a Kód. Schéma 1JAKOBSONŮV MODEL KOMUNIKACE

Kontext Sdělení Mluvčí ----------------------------------------Adresát Kontakt Kód Funkce komunikace je dána důrazem, který může být položen na jeden z prvků. Stojí-li v popředí Mluvčí, funkce je expresívní, cílem komunikace je vyjádřit emoce. Jeli důraz položen na Adresáta, funkce je konativní, jde o to přimět někoho, aby něco udělal. Dostane-li se na první místo Kontext, funkce komunikace je poznávací, důležité je získat nové poznatky. Kód je předmětem zájmu při metajazykové funkci, jejímž cílem je zjistit, jestli si účastníci komunikace navzájem rozumějí, jestli hovoří stejným jazykem. Kontakt je zdůrazněn při funkci fatické, jejímž účelem je napomáhat vzájemnému styku 11

Jiří Stodola


(fatickou funkci plní pozdravy, zdvořilostní fráze atd.). Klade-li se důraz na Sdělení jako takové, hovoří Roman Jakobson o funkci poetické.

Schéma 2 FUNKCE PODLE ROMANA JAKOBSONA

Expresívní

Poznávací Poetická Fatická Metajazyková

Konativní

1.1.3 Kybernetické pojetí Ivo Osolsobě [12] využívá v divadelní teorii klasický kybernetický model komunikace spjatý s Shannonovou matematickou teorií informace, který do české odborné literatury uvádí Ladislav Tondl [18]. V jeho pojetí vypadá model komunikace takto: Schéma 3 SHANNONŮV MODEL KOMUNIKACE zdroj - - - kódovací zařízení - - - kanál - - - dekódovací zařízení - - - přijatá zpráva

Na tomto základě buduje Ivo Osolsobě sémiotiku divadla. V znakové komunikační situaci je podle něj důležité rozlišit pět složek: znak, objekt, příjemce, původce, kód. Schéma 4 KOMUNIKAČNÍ SITUACE PODLE IVA OSOLSOBĚ

OBJEKT PŮVODCE - - - ZNAK - - - PŘÍJEMCE KÓD =SITUACE

Pro sémiotiku divadla stanovuje čtyři axiomy. První z nich platí pro všechna tři pojetí, která rozlišuje v následujících axiomech. Axiom 1. Divadlo je složitý znakový systém a složitá znaková komunikační situace. 12

Jiří Stodola


Axiom 2a. Divadlo je sériová kombinace nejméně dvou znakových komunikačních situací. Axiom 2b. Divadlo je paralelní kombinace nejméně dvou znakových komunikačních situací. Axiom 2c. Divadlo je hierarchická (sémiotická) kombinace nejméně tří znakových komunikačních situací.

1.1.4 Závěr Znakový charakter umění je v uvedených koncepcích jasně patrný. Pro aristoteliky a tomisty je umění zobrazením, výrazem, znakem nějaké skutečnosti, podle strukturalistů se poetická či estetická funkce objevuje, zaměří-li se pozornost na samotný znak, prostřednictvím nějž je něco sdělováno, kybernetické pojetí pracuje s komunikací, která probíhá pomocí znaků.

13

Jiří Stodola


1.2 Umělecké dílo 1.2.1 Aristotelsko-tomistické pojetí Timotheus Vodička [19]. V aristotelsko-tomistickém pojetí je umělecké dílo smyslový výraz krásy. Krásu člověk nemůže vnímat přímo, protože jeho poznání je závislé na smyslech a krása je nehmotná hodnota. Jako je každá věc jistým obrazem svého Tvůrce, je umělecké dílo obrazem tohoto obrazu. Činnost umělce je pak obrazem tvůrčí činnosti Stvořitele. Na počátku uměleckého díla stojí idea, kterou má umělec o svém díle, a úmysl vyjádřit tuto ideu určitými výrazovými prostředky. Tato idea je vyvolána setkáním s dokonalostí skutečné věci, která slouží jako vzor. Záleží na vnímání umělce, jeho představivosti a konečně také schopnosti dát své ideji hmotný tvar pomocí prostředků jako je linie, barva, slovo, tón či pohyb. Možnost vyjádřit ideu pomocí hmotného výrazu je dána principem analogie, který způsobuje, že jedno může znamenat druhé. Vyjadřující i vyjadřované se liší stupněm názornosti a svou hodnotou. Vyjadřující má nižší hodnotu, ale vyšší stupeň názornosti. Díky jejich podobnosti lze však jedno postavit na místo druhého. Podobnost na základě významu je dána právě principem analogie, v literatuře se této shodě říká metafora. Existuje však i shoda mezi významem a jistou kombinací smyslových kvalit, která je dána principem konkordance; jednoduše řečeno: určité ideji, představě odpovídá jistý druh tónů, barev atd. Strukturu uměleckého díla tvoří tři složky - koncepce (pojetí), kompozice (skladba) a výraz. Koncepce je ideál, který dostává pomocí smyslových prostředků svůj výraz. Způsob, kterým je tento ideál vtělován ve výraz, se nazývá kompozicí. Tyto tři složky mezi sebou tvoří jednotu - celek uměleckého díla; rozložitelné jsou pouze v myšlení, změní-li se jedna z částí, změní se i část druhá, a tím i celek díla.

14

Jiří Stodola


1.2.2 Strukturalismus Jan Mukařovský. Pro Jana Mukařovského [11] je umělecké dílo výtvorem, který je charakteristický převahou estetické funkce. Jde tedy o něco, co záměrně vytvořil člověk. Vše, co člověk záměrně vytvořil, však není uměleckým dílem. Některých svých výtvorů člověk užívá k dosahování určitých cílů. Hodnota uměleckého díla však nespočívá v tom, že slouží nějakému cíli, ale je v něm samém. Umělecké dílo není prosto funkcí jiných, například praktické a teoretické, což je patrné například u architektury, ale estetická funkce má v hierarchii jeho funkcí primární postavení. Pokud by v uměleckém díle byla přítomna pouze estetická funkce, bylo by umění samoúčelným. Přítomnost jiných funkcí a převaha jedné z mimoestetických funkcí spolupůsobí na účelnost díla. Ve středověku v umění převládala funkce náboženská, v období realismu to byla funkce poznávací, v milostné poezii je v popředí funkce expresívní, v socialistickém umění má navrch funkce apelativní, v architektuře se nachází ve velké míře funkce praktická apod. Nemá-li estetická funkce konkurenci, převládá v umění formalismus – to můžeme pozorovat například v manýrismu, v tzv. absolutní poezii atd. Nabude-li někde estetická funkce převahy, stává se určitá činnost uměním, i když dříve za něj nebyla považována. To se stalo například v případě filmu. Za nositele estetické funkce bývá považována forma díla ve smyslu způsobu jeho provedení, naopak mimoestetické funkce bývají spojovány s obsahem, námětem, tématem díla. Předně je třeba říci, že umělecké dílo na formu a obsah lze rozdělit jen v myšlení, ve skutečnosti jsou tyto složky od sebe neoddělitelné. Způsob provedení sebou nese i význam, na druhé straně obsah se podílí na tom, jak je dílo provedeno. Vzhledem k tomu, že estetická funkce se objevuje, jeli pozornost upřena na samotný znak, kterým je umělecké dílo, je opravdu tato funkce více spjata s formou, zatímco ostatní funkce, které odkazují na realitu mimo znak - na označované - mají blíže k obsahu díla.

15

Jiří Stodola


To, co mají všechny umělecké druhy společné, je převaha estetického zaměření, liší se jednak materiálem, který užívají, jednak různými cíly, kterých se snaží dosáhnout. Básnictví a malířství se liší materiálem, kterého využívají (slovo – barva), sochařství a architektura používají podobný materiál, liší se však cíly, které naplňují. Vznik nového materiálu může znamenat vznik nového uměleckého druhu. Co podle Mukařovského vyjadřuje umělecké dílo? Nejsou to jen individuální emoce jeho tvůrce, to by umělecké dílo stěží mělo všeobecnou platnost. Nejde ani o tu věc, která je přístupná smyslovému vnímání, protože ta mění svůj vzhled a strukturu, přemístí-li se v čase a prostoru, což je patrné v případě překladů básnického díla nebo různých realizací hudebních skladeb. Musíme si proto uvědomit, že tato smyslová věc je znakem toho společného, co vyvolá v kolektivu svých příjemců (v Fregeho terminologii smyslu), znakem tzv. estetického předmětu. Hodnota tohoto znaku nespočívá v tom, jestli označuje konkrétní předměty, jinak řečeno, jestli má denotáty. To, co umění jako autonomní znak označuje, je bez zřetelné určitosti. Umění vyjadřuje komplex sociálních jevů, kolektivní povědomí, je výrazem své epochy. Na tvůrci záleží, jak tyto jevy zachytí, jaký jim dá smyslový výraz. Estetický objekt je to, co působí na vnímatele prostřednictvím hmotné věci.

16

Jiří Stodola


1.3 Znak Umělecké dílo je znakem. Pojďme se seznámit s pojmem znak blíže. Dobře využitelnou definici znaku podává sv. Augustin: „Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného.“[2, s. 77] Na základě této definice můžeme vytvořit znakové schéma i uvědomit si některé charakteristické vlastnosti znaků a znakových systémů. Předně vidíme, že potřeba znaku vyvstává, když je věc, která je jím zastoupena, nepřítomná, a že znak zprostředkovává představu nepřítomné věci. Důležité je také uvědomit si, že znak je věcí, je tedy materiální povahy, aby mohl být smyslově vnímatelný, a že znak dělá znakem právě vztah označování, nikoliv jeho přirozenost. Pro znakové schéma se tak vyděluje několik bodů. Znak samotný, představa věci nepřítomné, z níž můžeme usuzovat na samotnou nepřítomnou věc, a někdo, kdo tyto představy má - člověk. Dle našeho úsudku rozlišuje Augustin tři (až čtyři) základní body, jeho sémiotiku můžeme tedy označit za triadickou. Podobně smýšlí Charles William Morris: „V sémiosi něco bere zřetel na něco

jiného

zprostředkovaně,

tj.

pomocí

něčeho

třetího.

Sémiose

je

zprostředkované braní zřetele. Prostředníky jsou znaková vehikula; vzetí zřetele jednotlivé interpretanty; činitelé procesu jsou interpreti; to nač je brán zřetel, jsou designáta.“[10, s. 202] Jsou ovšem autoři, kteří se spokojují se dvěmi částmi znaku; u nich hovoříme o diadické teorii znaku.

1.3.1 Diadická sémiotika Ferdinand de Saussure. Pro švýcarského lingvistu Ferdinanda de Saussura [16] je znak psychická jednotka o dvou stránkách. Rozlišuje označované a označující. 17

Jiří Stodola


Schéma 5 SCHÉMA ZNAKU FERDINANDA DE SAUSSURA

označované označující

Označované je pojem, označující není vyřčené slovo, tedy zvuk, ale jeho otisk v mysli; jak uvádí de Saussure - akustický obraz. Tyto dvě stránky znaku jsou mezi sebou spojeny asociativním vztahem a jsou od sebe neoddělitelné jako líc a rub papíru. Významem znaku je právě označované, tedy pojem. Jelikož označující a označované jsou od sebe neoddělitelné, zavádí de Saussure ještě pojem hodnota. Hodnota znaku je dána jeho vztahem k ostatním znakům daného systému. Hodnota je utvářena z nepodobné věci, kterou je možno zaměnit za tu, jejíž hodnotu určujeme (slovo za ideu, označující na označované) a z podobných věcí, které lze srovnat s tou, jejíž hodnotu určujeme (slova lze srovnávat s jinými slovy). Vlastnosti znaků podle Ferdinanda de Saussura jsou: arbitrárnost, linearita a diskontinuita. Arbitrárnost znamená, že mezi označovaným a označujícím není žádný přirozený vztah, ale že vztah je dán konvencí. Slova zvukomalebná považuje de Saussure za ojedinělá. Linearita je dána tím, že označující je auditivní, určené pro sluch, probíhá v čase a je měřitelné pouze v linii. Dikontinuita znamená schopnost jazyka vymezovat myšlení. Podle de Saussura je myšlenka mlhovina, kde není nic určitého a zřetelného před objevením se jazyka. Stejně tak je to se zvuky. Jazyk se konstituuje mezi dvěma amorfními masami myšlenkami a zvuky. Luis Hjelmslev. Tuto de Saussurovu myšlenku rozvíjí ve své koncepci znaku dánský lingvista Luis Hjelmslev [7]. U znaku rozlišuje obsah a výraz

18

Jiří Stodola


(označované - označující). Uvnitř každé části diády pak rozeznává kontinuum, formu a substanci. Schéma 6 SCHÉMA ZNAKU LUISE HJELMSLEVA OBSAH

kontinuum -------------------------------substance -------------------------------forma

---------------------------------------------------------------VÝRAZ

forma -------------------------------substance -------------------------------kontinuum

Pro snazší porozumění Hjelmslevovu schématu bude užitečné, seznámímeli se s klasickými pojmy aristotelské filosofie, které jsou v něm využívány. Forma neboli tvar je princip jednoty, ve spojení s látkou tvoří jednotlivinu, konkrétní věc, bez látky se tvar nevyskytuje, stejně jako látka bez tvaru. Vzhledem k věci je látka možností, tvar je jejím uskutečněním, přijetím tvaru se látka stává skutečností a společně tvoří celek. Podstatný (substanciální) tvar je to, co způsobuje, že konkrétní věc je tím, čím je. Materie neboli látka je podklad přijímající tvary, ve smyslovém, proměnlivém světě se střídají tvary, které však zůstávají stejné, látka má možnost je přijímat, je vůči tvaru trpným principem. Při jeho přijímání však musí spolupůsobit, zabraňuje tvaru v dokonalém uskutečnění, je principem dělení a mnohosti ; od ní pocházejí individuální rozdíly (je principem individuace). Pojem látka má nejblíže k tomu, co Hjelmslev označuje jako kontinuum. Substance je to, co má samostatnou existenci, tedy jednotlivá, konkrétní věc. Substance je nositelem vlastností - akcidentů neboli případků. 19

Jiří Stodola


Kontinuem výrazu je vše, co je schopen vyslovit lidský hlas. Jeho formou je fonologický systém. Substancí výrazu je jednotlivá výpověď, aktuální promluva. Kontinuem obsahu je vše, co je možné myslet. Jeho formou je organizované univerzum např. systém barev, rozdělení živočichů apod. Substancí obsahu je pak smysl jednotlivých výpovědí. Formu si můžeme představit jako pavučinu, kontinuum jako plochu, na kterou pavučina vrhá stín a tím ji vymezuje a společně s ní tvoří substanci.

1.3.2 Triadická sémiotika Charles Sanders Peirce. Představitelem triadické koncepce znaku je americký filosof Charles Sanders Peirce. „Znak, neboli representamen, je něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze.“[13, s. 37] Schéma 7 PEIRCOVO ZNAKOVÉ SCHÉMA interpretans vzhledem k

vehikulum zastupuje objekt

Znak (vehikulum, representamen) přináší do rozumu něco zvnějška („a vehicle conveying into the mind something from without“ [13, s. 9]). Místo čeho vehikulum stojí nazývá Peirce objektem. Idea, kterou znak v interpretovi vyvolal, nese název interpretans. Peircovu sémiotiku charakterizuje tzv. nekonečná sémiose. Interpretans se může stát vehikulem, které je opět třeba interpretovat. Peirce rozlišuje vnitřní význam neboli hloubku znaku, o které hovoří, když se vehikulum nějak podobá objektu. Jeli objekt s vehikulem spojen indexálně (tedy jeli vehikulum nějakým způsobem součástí objektu), hovoří pak o vnějším významu. 20

Jiří Stodola


Peirce rozděluje znaky podle své filosofické koncepce, ve které rozlišuje triadické vztahy - 1) srovnání, 2) provádění a 3) myšlení, do tří triád, na jejichž základě potom buduje 10 tříd znaků. Nejznámější a v sémiotice nejvyužívanější triádou je druhá, která charakterizuje vztah vehikula k objektu. Má-li vehikulum s objektem společné rysy, nazývá znak ikónem. Jeli vehikulum součástí objektu, hovoří o indexu. Znak, ve kterém je vztah vehikula a objektu dán konvencí, nazývá symbolem. Charles William Morris. Peircovu triadickou sémiotiku přebírá a rozvíjí Charles William Morris [10]. Rozlišuje znak (vehikulum), designátum a denotátum, interpretans a interpreta. Denotátum je to, co označuje znak a má samostatnou existenci. Znak má vždy designátum, ale nemusí mít denotátum. Interpretans je výsledek procesu, ve kterém interpret bere zřetel na designátum, prostřednictvím vehikula. Tento proces nazývá sémiosis. „Z (znak) je znakem D (designátu) pro I (interpretans interpreta), pokud se v I bere zřetel na D díky přítomnosti Z.“[10, s. 202] Ch. K. Ogden a I. A. Richards. Triadičnost znaku vyjadřují britští filosofové Ogden a Richards [10] ve svém slavném trojúhelníku reference. Schéma 8 TROJÚHELNÍK REFERENCE

MYŠLENKA NEBO REFERENCE

symbolizuje

SYMBOL

referuje k

zastupuje

REFERENT

Symbol je jazykový výraz, referent je konkrétní předmět mimojazykového světa, vztah těchto dvou entit je zprostředkován skrze základní jednotku myšlení – pojem.

21

Jiří Stodola


1.4 Typologie znakových systémů 1.4.1 Znakové systémy Znaky plní svou komunikační funkci v systémech, tedy jistých uspořádaných souborech prvků, mezi nimiž jsou vzájemné vazby. Systém neboli soustava je pojem syntetický. Jednotlivé prvky společně tvoří určitý celek. Ferdinand de Saussure [16] rozlišuje v systému jazyka paradigmatickou a syntagmatickou rovinu. Paradigmatické vztahy jsou vztahy myšlené, jedná se o určitá pravidla, vzorce (langue). Syntagmatické vztahy jsou vztahy mezi jednotlivými částmi aktuální promluvy (parole). Promluva je možná jen díky tomu, že existují zmíněné vzorce. Pozorovat můžeme pouze promluvu a z ní na tyto vzorce usuzovat. Znakové systémy jsou obecně charakterizovány těmito vlastnostmi: 1) Označující znaku je smysly vnímatelné a tedy sdělitelné v procesu komunikace. 2) Označující je vzhledem ke svému označovanému arbitrární, je na něm nezávislé, jen na subjektu závisí, jaký znak zvolí pro označení nějaké entity. 3) Znak je závazný vzhledem ke společenství, které daný znakový systém užívá, jinak by v něm nebyla možná komunikace. 4) Znak je závazný vzhledem k systému, do kterého náleží.

1.4.2 Klasifikace znakových systémů Znakové systémy můžeme klasifikovat podle různých kritérií.

22

Jiří Stodola


Kritérium záměrnosti. Podle toho, jestli existuje záměr označovat nebo ne, dělíme znakové systémy na přirozené a umělé. Přirozené znaky jsou například symptomy (příznaky). Symptom je vlastnost, která je znakem (Peirce tento typ znaku nazývá qualisignem). Vlastnost je vždy na nějaké věci, je nesena substancí. Přirozeným znakem může být také věc, tedy substance, která je kauzálně (indexálně) spojena s tím, co označuje (kouř je znakem ohně). Znaky, které vznikají z přirozených příčin, ale přece jen díky zásahu člověka se nazývají signály (signálem je například pískání konvice, když se voda dostane do bodu varu). Umělé znaky se nejčastěji nazývají symboly. Kritérium smyslu. Podle toho, jakým smyslem jsou znaky vnímatelné, dělíme znakové systémy na audiální a vizuální. Ke sluchu patří mluvená podoba řeči. Mluvenou řeč paralelně doprovází další kódy, kterými se přenáší podstatná část informace. Tyto kódy patří k dalším smyslům, především ke zraku, ale také k hmatu. V těchto kódech rozlišujeme tzv. symboly, což jsou znaky, které mohou nahradit mluvená slova (zdvižený palec místo slova výborně apod.). ; ilustrátory, které doplňují mluvenou řeč (gesta, mimika) ; regulátory, které usměrňují komunikaci (naznačují mluvčímu například, že má zvýšit či snížit tempo řeči apod.) a adaptéry, které pomáhají zvládat emoce. Kódy, které doprovázejí mluvenou řeč zkoumá : proxémika (sdělování pomocí vzdálenosti), haptika (dotykový kontakt), posturologie (sdělování způsobem držení těla), kinezika (komunikace pomocí pohybů), gestika (pohyby rukou) a mimika (výrazy obličeje). Kritérium dvojí artikulace. Podle toho, jestli v nich existuje takzvaná dvojí artikulace můžeme znakové systémy dělit na jazykové a ostatní. Dvojí artikulace je vlastnost, kterou mají jen přirozené jazyky. Znamená, že jazykové znaky, které nesou význam, je možné rozdělit na části, které význam nenesou (slova na hlásky). Jazykové znakové systémy mají tyto charakteristické vlastnosti : 1) Znaky lze rozložit na zvukové prvky, které jako znaky samy nemohou fungovat, - subznaky, ale jejichž kombinací vzniká znak.

23

Jiří Stodola


2) Znaky je možné spojovat ve větší celky, subznaků, které nenesou význam je velice málo ( udává se rozpětí 13 - 80). Elementárních znaků, které jsou složené ze subznaků, je poměrně mnoho, ale jejich počet je přece jen omezený, z nich je však možné skládat nekonečné množství různých výpovědí (superznaků). 3) Arbitrérnost (libovolnost) znaků je v případě jazyka omezená, v řeči se objevují slova zvukomalebná (ikoničnost), nebo je forma znaku motivována přímo vztahem k jiným znakům. 4) Řeč je základním nástrojem k uchopování světa, s narůstajícím poznáním některé znaky přibývají a jiné mizí – řeč je tedy otevřeným znakovým systémem. Kritérium otevřenosti. Podle toho, jestli podléhají změnám a vývoji, jestli se mění počet znaků, jejich význam apod., dělíme znakové systémy na otevřené a uzavřené. Přirozené jazyky jsou nepochybě systémy otevřené. Slouží člověku k uchopování vnějšího světa a ke komunikaci, musí reflektovat proměnlivou mimojazykovou skutečnost. Proto se vyvíjí jejich slovní zásoba, zastaralá slova zanikají, nová vznikají a postupně mění svůj význam. Poměrně uzavřeným systémem je například systém dopravních značek, ve kterém ke změnám dochází zřídka. Jako příklad uzavřeného systému bychom mohli uvést hru šachy. Kritérium výraznosti a ostrosti. Podle toho, jestli existuje jednoznačné přiřazení znaku k předmětu, dělíme znakové systémy na výrazné a nevýrazné, a podle toho, jestli je jednoznačné, co daný znak zahrnuje, na ostré a neostré. V přirozených jazycích existují jevy, které je činí nevýraznými a neostrými. Asymetrie znamená, že mezi označujícím a označovaným není dokonalá korespondence.

Typickým

projevem

asymetrie

je

polysémie

neboli

mnohoznačnost, která znamená, že jeden znak není používán v jediném významu, ale že vyvolává asociaci několika významů. Podobným jevem je homonymie neboli souzvučnost - jeden znak má více významů. Opačným případem je 24

Jiří Stodola


synonymie - k označení stejného významu existuje více znaků. Jazyková asymetrie má své výhody a nevýhody. Na jedné straně umožňuje flexibilně vyjádřit téměř cokoliv, na druhé straně působí problémy při komunikaci. Nevýhody přirozených jazyků se obvykle snaží odstranit jazyky umělé, které usilují o co největší výraznost a ostrost. Kritérium primárního a sekundárního kódu. Podle toho, jestli znak odkazuje přímo k mimojazykové skutečnosti nebo k dalšímu znaku, dělíme znakové systémy na primární a substituční (sekundární). Slova mluvené řeči označují předměty vnějšího světa. Písmo nahrazuje znaky mluvené řeči, transformuje kód určený pro sluch v kód určený pro zrak. Písmo nabývá svého substitučního charakteru až se svou fonetizací. Piktogramy označují přímo předměty vnějšího světa, ideogramy se vztahují k pojmům. Výhodou těchto systémů písma je to, že výpovědím v nich zaznamenaných může rozumět uživatel kteréhokoliv jazyka. Znaky slabikového a hláskového písma označují zvuky mluveného jazyka. Jejich výhodou je to, že za užití malého počtu znaků může vznikat nekonečné množství výpovědí. Text napsaný pomocí fonetického písma je textem v určitém přirozeném jazyce. Kritérium motivovanosti. Podle toho, jestli je znak nějak ovlivněn tím, co označuje, dělíme znakové systémy na motivované a nemotivované. Existuje-li přirozený vztah mezi objektem a znakem, hovoříme o motivovaných znacích. Pokud mají objekt a znak společné rysy, nazýváme znaky ikóny. Mezi ikónem a objektem, který je jím označován, existuje vztah podobnosti. Pokud je znak nějakým způsobem součástí objektu, mluvíme o indexech. Mezi indexem a objektem, který označuje, je kauzální vztah. Pokud je vztah mezi znakem a objektem dán konvencí, nazýváme znak symbolem.

25

Jiří Stodola


1.5 Charakteristika vybraných uměleckých druhů Každý umělecký druh má svůj specifický znakový kód, svůj jazyk a zároveň každé umělecké dílo je znakem. Na základě klasifikace znakových systémů, kterou jsme provedli v předchozí kapitole, můžeme popsat některé vlastnosti jednotlivých uměleckých druhů.

1.5.1 Kritérium záměrnosti Záměrnost je typickým rysem uměleckého díla, záměrností se liší od přírodních předmětů. Umělecké dílo prozrazuje záměrnost bez ohledu na cokoliv mimo dílo samotné, tedy i bez ohledu na osobu tvůrce. Je totiž možné, aby záměrnost nebyla dána tím, že dílo někdo fyzicky vytvořil, ale tím, že jej vnímatel jako záměrné pojímá. Vnímatel totiž může přírodní předměty chápat tak, jako by je člověk záměrně vytvořil. Na této skutečnosti byla založena vášeň sběratelů samorostů. Samorost je přírodní předmět, který vypadá, jako by byl záměrně vytvořeným uměleckým dílem. Sběratel jen doplňuje, co podle něj chybí k úplnosti tohoto dojmu. Na podobný základ postavil Vladimír Boudník svůj explosionalismus.

1.5.2 Kritérium smyslu Umělecká díla jsou určena k vnímání sluchem, zrakem nebo kombinací obou smyslů. Umění určená pro vnímání sluchem jsou spjatá s kategorií času. Předně jsou to ta, která jsou založena na mluveném slově, a pak samozřejmě také hudba. Svatý Augustin vysvětluje čas právě na mluveném slově a na hudbě. Chce-li někdo pronést delší řeč a v duchu si určil její délku, jistě už změřil v mlčení její trvání, vštípil si je do paměti, začal vydávat hlas, který zní, až dospěje k předem určenému bodu. Nebo ještě lépe: Hlas zní, ale také zněl a bude znít. Co z řeči bylo proneseno, to ovšem doznělo; co zbývá, to ještě bude znít. Tak se bude pokračovat, pokud úmysl, jenž je přítomný, bude posílat budoucí do minulosti, takže ubýváním budoucího poroste minulé, až se vyčerpáním budoucího všechno stane minulým. [...] Chci zpívat známou píseň. Než

26

Jiří Stodola


začnu, vztahuje se mé očekávání na celou píseň. Jakmile jsem začal, utkvívá v mé paměti tolik, kolik jsem zpěvem jaksi poslal do minulosti, a celá má činnost může být nazvána vzpomínáním vzhledem k tomu, co jsem zazpíval, a očekáváním vzhledem k tomu, co mám zazpívat. Zároveň však trvá mé pozorování, jímž se stává minulým, co bylo budoucí. Čím více se to děje, tím víc ubývá očekávání a přibývá paměti, až se celé očekávání stráví, protože celý skončený děj přejde do paměti. A co platí o celé písni, to lze říci o jednotlivých jejích částech a slabikách; totéž i o delším ději, jehož částí byla třebas ta píseň. [3]

U umění spjatých s časem je výtvorem nějaká činnost - recitace, zpěv. I když je výtvor předkládán jako hotový, jako je tomu v případě poezie, a je určený primárně pro zrakové vnímání, tak samotné jeho vnímání - četba, která je převodem vizuálního kódu v kód audiální, probíhá v čase (časový rozměr tu hraje větší roli, než prostorový spojený se záznamem určeným pro vizuální vnímání). Umění určená pro zrak jsou spjatá s kategorií prostoru a odhlíží od kategorie času. Patří mezi ně především umění výtvarná. Výtvor je předkládán již hotový a na činnost umělce můžeme z něj pouze usuzovat. I výtvarná umění však nějakým způsobem kategorii času obsahují. Především je není možné vnímat najednou, ale v určité časové posloupnosti (časový princip je tu však narozdíl od básnictví sekundární). S časem mají výtvarná umění také co do činění, snaží-li se zachytit pohyb. Umění, která kombinují sluch i zrak, kombinují i kategorii času a prostoru. To, co je například u divadla vnímatelné sluchem - monology, dialogy -, probíhá v čase. To, co divák vidí - jeviště a kulisy, postavení herců atd., má prostorový charakter.

1.5.3 Kritérium dvojí artikulace, otevřenosti, výraznosti a ostrosti Umění lze dělit stupňovitě: od těch druhů, u kterých převládají složky smyslové, k těm, u nichž je převaha složek ideových. Na počátku řady stojí architektura jako

27

Jiří Stodola


umění pracující s neživým materiálem v prostoru, na konci jsou umění založená na přirozeném jazyce. Mezi umění, která užívají vlastního jazyka, patří malířství, hudba, tanec a další. Jelikož jejich jazyky slouží primárně jim samotným, vývoj těchto jazyků je závislý na vývoji samotného uměleckého druhu. Význam znaků, které užívají, je dán rovněž konvencí v rámci uměleckého druhu, školy apod. Umění, která využívají přirozeného jazyka, s ním sdílí jeho výhody a nevýhody. Jejich jazyk se vyvíjí v závislosti na realitě, je flexibilní a schopný vyjádřit skutečnost v jejím celku pomocí pojmů, ke kterým odkazují slova, na druhé straně však trpí vágností, která je dána jeho asymetrií.

1.5.4 Kritérium primárního a sekundárního kódu Rozdíl mezi uměleckým druhem používajícím primárního kódu a tím, který užívá kódu substitučního, je dobře demonstrovatelný na rozdílu mezi mluveným a psaným slovem. Pojem literatura nám dnes splývá se souborem psaných textů. Nicméně ještě existují žánry založené na mluveném slovu. Politické projevy, recitovaná poezie, písňová tvorba, činohra, to všechno jsou oblasti, ve kterých se využívá mluveného slova. Tyto umělecké druhy mohou používat jako svého plánu psaného slova, ale také nemusejí. Podstatného rozdílu mezi psaným a mluveným projevem si všímá již Platón [14]. Ve svém dialogu Faidros začíná pasáž o mluveném a psaném slově mýtem o vynálezci písma bohu Teuthovi. Egyptský král Thamos polemizuje s Teuthem, který písmo považuje za lék na paměť. Thamos však spatřuje pravý opak, písmo podle něj vyvolá spíše duševní lenost: Když se pak jednalo o písmu, pravil Theuth: „Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék na paměť a moudrost.“ Avšak Thamus řekl: „Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty , kteří jich budou užívat; tak i ty, jakožto otec písma jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, ale pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoliv budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu. [14, s. 70-71]

28

Jiří Stodola


Platón si vlastně všímá rozdílu mezi (potenciálními) informacemi - znaky a znalosmi, který vystihuje tabulka Milana Zeleného [20]. Tabulka 2 ROZDÍLY MEZI INFORMACEMI A ZNALOSTMI PODLE ZELENÉHO

Information Can be too much Is a thing One can have it Piece by piece Right or wrong Individually confirmed

Knowledge Is never enough Is a process One must demonstrate it Always a whole More or less Socially approved

Podle Platóna písmo vyjadřuje myšlenky, není však schopné odpovídat na otázky. Psaného textu se není možné na nic zeptat, zůstává stále týž narozdíl od člověka, který mluví a je schopen zodpovídat dotazy a přizpůsobovat se tazatelům. Psanou řeč Platón nazývá neživým obrazem řeči mluvené. Podle něj je psaní jako hra, kterou autor vyvolá okamžitý, ale prchavý účinek, zatímco mluvení je vážná práce, která vyžaduje pilnost, odříkání, trpělivost a stálé hledání v dialogu. Člověka, který píše, nazývá Platón básníkem, spisovatelem řečí nebo skladatelem zákonů, člověka, který hledá prostřednictvím otázek a odpovědí a postupného vyjasňování pojmů pravdu, nazývá filosofem. Postřehuje rozdíl mezi filosofií (vědou) a uměním, kterého si všímá i Jan Mukařovský [11], když rozlišuje teoretickou a estetickou funkci. Právě tento rozdíl nám umožňuje pochopit, proč má umění k substitučním kódům blíž. Je totiž zaměřené na samotný znak. I u uměleckých žánrů, které jsou založeny na mluveném slově, obyčejně stojí psané slovo v pozadí, pokud se nejedná o improvizaci. Transformaci psaného projevu v mluvený zobrazil Ivo Osolsobě [12] v sémiotice divadla. Divadlo se podle Osolsobě skládá nejméně ze dvou komunikačních situací. Rozlišuje, jak jsme si uvedli, sériové, paralelní a hierarchické pojetí.

29

Jiří Stodola


V sériovém a paralelním pojetí je původcem číslo jedna dramatik a jeho zprávou je text. Příjemcem jedna je inscenátor. Původcem dvě je inscenátor, zprávou dvě je představení, příjemcem dvě je divák. V hierarchickém pojetí přibývá jedna komunikační situace - komunikace s divákem. Sériové pojetí sleduje vývoj představení, jde o pojetí genetické. Paralelní pojetí je pojetím strukturálním. Hierarchická koncepce klade důraz na diváka, zobrazuje své schéma z hlediska recepce.

1.5.5 Kritérium motivovanosti znaku Ikoničnost, tedy podoba díla jako znaku s tím, co označuje, je základním charakteristickým rysem umění. Platón [15] považuje věci za odlesky idejí vzorů, umělecká díla pak za napodobeniny věcí. Umělecké dílo je proto vlastně napodobenina napodobeniny, protože věc napodobuje ideu a umělecké dílo napodobuje věc. Z tohoto důvodu si Platón umění a umělců příliš necenil. Podle něj je umění až na třetím místě od pravdy, jde jen o obrazy jevů a představuje jen to, co je proměnlivé a nestálé. Umění by proto mělo zobrazovat alespoň věci, které jsou zobrazení hodny, tedy takové, které mohou vést lidi k mravnímu zdokonalení. Aristoteles [1] má na umění názor jiný. I on považuje umělecké dílo za napodobení. Pud, který člověka vede k napodobování, je podle něj přirozený a vede k poznání. Narozdíl od Platóna staví umělecká díla nad věci, protože zobrazují to, co je obecné. Napodobování podle něj není prostým kopírováním skutečnosti. Umělec podobně jako filosof vychází ze smyslového vnímání a postupuje k obecným pojmům, skrze smyslové proniká k tomu, co je obecné a podstatné. Napodobením umělec vyjadřuje nějakou pravdu skutečnosti. Umění nezobrazuje jednotlivé předměty, ale jejich ideje - typy. Původ uměleckého díla je v umělci, v němž se zrodí idea uměleckého díla tím, že se snaží napodobit konkrétní věc. Umělec pak tvoří podle této své ideje, v níž má výtvor svůj původ.

30

Jiří Stodola


Roger Scruton1 [17] odmítá za zobrazovací umění považovat fotografii právě proto, že fotografie není výrazem tvaru, který má umělec v duši, ale je pouhým otiskem skutečnosti, jinak řečeno zatímco vztah mezi zobrazením a předmětem je dán umělcovým záměrem, jeho intencí, vztah mezi fotografií a předmětem je kauzální. I když fotograf aranžuje dopředu nějakou scénu, kterou fotografuje, zobrazením je ona scéna, nikoliv výsledná fotografie. Film je pak podle Scrutona fotografií dramatického umění. Vlastním prostředkem umění je metafora, což je přenesení jména jedné věci na druhou na základě podobnosti. „Obdobou rozumím, když druhý člen se má k prvnímu tak, jako čtvrtý ke třetímu; neboť básník místo druhého poví čtvrtý nebo místo čtvrtého druhý, ba někdy k předmětu označenému metaforicky přidá ještě ten, k němuž se vztahuje.“ [1, s. 371] Otázkou zůstává, jestli může existovat umělecké dílo, které nic nenapodobuje. Jistě se setkáváme s uměleckými výtvory, které nezobrazují žádnou věc. Například hudba a abstraktní malba jsou umělecké druhy, u nichž hovořit o napodobení není snadné. Hudba může být chápána jako výraz citu, nápodoba vnitřního rozpoložení jedince. V abstraktním umění můžeme považovat za napodobení barevné a tvarové představy umělce. Takovéto úvahy jsou možná příliš násilné a evokují otázku, jestli není jednoduší uznat, že všechna umění nejsou zobrazující.

1

Této problematice se rovněž věnuje Umberto Eco.

31

Jiří Stodola


1.6 Bibliografické citace [1.] ARISTOTELÉS. Rétorika, Poetika. Přel. A. Kříž. 2. vyd., 9. vyd. Praha : Petr Rezek, 1999. 555 s. ISBN 80-86027-14-7. [2.] AUGUSTIN. Křesťanská vzdělanost = De doctrina christiana. Přeložila J. Nechutová. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004. 230 s. ISBN: 80-7021-740-5. [3.] AUGUSTIN. Vyznání. Přeložil Mikuláš Levý ; upravil Method Kaláb ; nové vyd. připravili Lenka Karfíková, Václav Ventura. Praha : Kalich, 1990. 562 s. (Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty). ISBN 80-7017-144-8 (brož.) [4.]

BÜHLER, K. Sprachtheorie. Jena, 1934.

[5.] ČERNÝ, J. - HOLEŠ, J. Sémiotika. Vyd. 1. Praha : Portál, 2004. 368 s. ISBN: 80-7178-832-5. [6.] ERHART, A. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 200 s. ISBN 80-210-2669-3. [7.] HJELMSLEV, L. Jazyk. Přel. a uprav. M. Dokulil. 1. vyd. Praha : Academia, 1971. 145 s. Přel z: Sproget. En introduktion. [8.] CHVATÍK, K. Strukturální estetika. 2. přeprac. rozšíř. vyd. Brno : Host, 2001. 210 s. Strukturalistická knihovna. Sv. 14. ISBN 80-7294-027-9. [9.] JAKOBSON, R. Poetická funkce. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1995. 743 s. ISBN 80-85787-0. [10.] MORRIS, C. W., et al. Lingvistické čítanky I. : Sémiotika sv. 2. Přel. L. Nebeský ... [et al.]. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 136. s.

32

Jiří Stodola


[11.] MUKAŘOVSKÝ, J. Studie z estetiky. 1. vyd. Praha : Odeon, 1966. 371 s. Estetická knihovna. Sv. 3. [12.] OSOLSOBĚ, I. Mnoho povyku pro sémiotiku : ne zcela úspěšný pokus o encyklopedické heslo sémiotika divadla. [Brno] : Nakladatelství G, c1992. 223 s. ISBN: 80-901112-0-3. [13.] PEIRCE, CH. S. Lingvistické čítanky. Sémiotika sv. 1. Přel. a sestav. B. Palek, D. Short. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. [14.] PLATÓN. Faidros. Přel. F. Novotný. 4. oprav. vyd. Praha : ISE, 1993. 85 s. Edice OIKÚMENÉ. ISBN 80-85241-33-1. [15.] PLATÓN. Ústava. Přeložil František Novotný s použitím překladu Emanuela Peroutky. 2. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1996. 359 s. (Oikúmené. Platónovy spisy ; 18). ISBN 80-86005-28-3. [16.] SAUSSURE, F. de. Kurz obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. 2. vyd. Praha : Academia, 1996. 468 s. Přel. z: Courá de linguistique générale. ISBN 80200-0560-9. [17.] SCRUTON, R. Estetické porozumění : eseje o filozofii, umění a kultuře. Vybral a přeložil J. Ogrocký. Brno : Barrister & Principal, 2005. 177 s. (Studium) ISBN 80-85947-92-7. [18.] TONDL, L., Problémy sémantiky. Vyd. 1. Praha : Academia, 1966. 366 s. [19.] VODIČKA, T. Filosofie umění . 1. vyd.. Brno : Brněnská tisk., 1948. 127 s. (Kritická knihovna ; Sv. 3). [20.] ZELENY, M. Human systems management: Integrating Knowledge, management and systems. New Jersey: World Scientific, 2005. ISBN 98102-4913-6.

33

Jiří Stodola


Kapitola 2. Osobnost v umění a handicap 2.1 Osobnost v umění 2.1.1 Aristotelsko-tomistické pojetí 2.1.2 Strukturalismus

2.2 Psychologická struktura osobnosti 2.2.1 Ke vztahu těla a mysli Dualismus descartovský a aristotelský Monismus materialistický a idealistický Behaviorismus Teorie identity Funkcionalismus

2.2.2 Vnímání Počitky a vjemy Smysly a jejich předměty Vnější a vnitřní smysly Dotykové a dálkové smysly

34

Jiří Stodola


2.2.3 Představy Představivost Některé zvláštní jevy (synestézie, eidetismus, pareidolie)¨ Iluze a klamy

2.2.3 Myšlení Myšlení Pojem, soud, úsudek Myšlenkové operace (indukce, dedukce, abstrakce, analýza, syntéza)

2.3 Handicap 2.3.1 Osobnost handicapovaného 2.3.2 Defekty Tělesné postižení Smyslové postižení (sluchové, zrakové) Mentální postižení (paměť, vůle, myšlení)

2.3.3 Substituční kódy Podstata substituce Znakový jazyk

35

Jiří Stodola


Hmatové písmo Hybridní kniha

2.3.4 Zvláštnosti v percepci a tvorbě umění u handicapovaných

Kapitola 3. Případové studie 3.1 Nevidomí a hudba 3.2 Nevidomí a výtvarné umění (malba, plastika) 3.3 Neslyšící a divadlo 3.4 Duševní nemoc a literatura

36

Jiří Stodola


O autorovi Mgr. Jiří Stodola, narozen 29. 5. 1977 v Brně, ženatý, dcera Anna

Studium •

Seminář estetiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Pracoviště •

Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky MU v Brně, Knihovní a vydavatelské oddělení, funkce na pracovišti: knihovník specialista

Vzdělání a akademická kvalifikace •

1992-1996 Střední škola knihovnických a informačních služeb

•

1999-2004 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, studijní program: Informační studia a knihovnictví, obor: Vědecké informace a knihovnictví

Publikace STODOLA, J. Hudba – znak, který nic neoznačuje? – v tisku

STODOLA, J. Omyl Ernesta Hemingwaye (poznámka k osobnosti spisovatele) – v tisku

STODOLA, J. Sémiotické koncepce v estetice (Mukařovský, Jakobson, Osolsobě) – v tisku

STODOLA, J. Internetové rozhraní pro vyhledávání v knihovnách (nejen) pro zrakově postižené – v tisku

37

Jiří Stodola


STODOLA, J. Informace a pravda : k pojmu informace v informační vědě. Ikaros [online], 2007, roč. 11., č. 1. ISSN 1212-5075. 2007,. Dostupné z:. http://www.ikaros.cz/node/3797

STODOLA, J. Rozčarování pátera Kodýdka a pátera Baara : osvícenství, modernismus a socialismus v české katolické literatuře. I. část. Te Deum, 2/06, od s. 40-43. 2006.

STODOLA, J. Rozčarování pátera Kodýdka a pátera Baara : osvícenství, modernismus a socialismus v české katolické literatuře. II. část. Te Deum, 3/06, od s. 44-47. 2006.

STODOLA, J. Význam prostředků komunikace (médií) pro vývoj společnosti. In Sborník Vojenské akademie v Brně : Řada C - D (Aplikované sociální a ekonomické vědy). Brno : Vojenská akademie v Brně, 2004,. od s. 77-88.

Výuka ESA003 Seminář k dějinám estetiky FF (jaro 2006)

VIKMB10 Sémiotika FF (podzim 2006)

Účast na konferencích VII. Mezinárodní konference k problematice osob se specifickými (Olomouc, 14.15. 3. 2006) I. mezinárodní konference „NEVIDOMÍ MEZI NÁMI 2006“ (Karviná, 4.9. 2006) Komunikace a význam. Konference pořádaná při příležitosti výročí narození. J. S. Milla (1806 - 1873) (Plzeň, 22.11. 2006)

38

Jiří Stodola


Vybraná literatura [1.] ARISTOTELES. Metafyzika. Přel. A. Kříž. 2. vyd. Praha : Petr Rezek, 2003. 579 s. ISBN 80-86027-19-8. [2.] ARISTOTELES. O duši. Přel. A. Kříž. 3. rozšíř. vyd. Praha : Petr Rezek, 1996. 301 s. ISBN 80-901796-9-X. [3.] BLAŽEK, B. – OLMROVÁ, J. Krása a bolest : Úloha tvořivosti, umění a hry v životě trpících a postižených. 1. vyd. Praha : Panorama, 1985. 412 s. [4.] ČERVENKOVÁ, A. Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem. Praha : Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1999. 80 s. [5.] DAMASIO, A. R. Descartesův omyl : Emoce, rozum a lidský mozek. Přel. L. Motlová, A. Hesová. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. 259 s. Edice Kolumbus. Přel. z: Descartes¨Error : Emotion, Reason, and the Human Brain. ISBN 80-204--0844-4. [6.] DESCARTES, R. Úvahy o první filosofii, v nichž se dokazuje boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Přel. Z. Gabriel. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1970. 145 s. Přel. z: Meditationes de prima philosophia, in quibus Dei existentia, et animae humanae a corpore distinctio demonstrantur. [7.] DIDEROT, D. List o hluchoněmých pro ty, kdo slyší a mluví. In: O umění. [Uspořádání, úvodní studie a ediční poznámka] Růžena Grebeníčková ; [překlad a rejstřík] Jan Binder. Vyd. v tomto uspořádání a překladu 1. Praha : Odeon, 1983. S. 224-248. [8.] FRANCOVÁ, P. Za zeptání nic nedáte, aneb, Jak vidím svět, když nevidím. Praha : Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých, 2004. ISBN: 80-903247-2-X .

39

Jiří Stodola


[9.] FRANCOVÁ, P. O čem se sní poslepu : co lidi, kteří vidí, zajímá na těch, kteří nevidí. Praha : Okamžik, 2005. ISBN: 80-86932-02-8. [10.] HABÁŇ, M. Psychologie. V Brně : Moravan, spolek katolických akademiků, 1937. 252 s. (Edice Akordu ; Sv. 9). [11.] HUDÁKOVÁ, A. (ed.) Ve světě sluchového postižení : informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha : Středisko rané péče Tamtam, 2005. 101 s. ISBN 8086792-27-7. [12.] MOJŠÍŠEK, J. Co vlastně ti nevidomí dělají? : próza a poezie nevidomých autorů. Praha : Okamžik, 2003. -- 134 s. :. ISBN: 80-903247-0-3. [13.] Nevídáno : z výtvarné tvorby nevidomých. Praha : Okamžik, 2002. 32 s. [14.] NOSEK, J. Mysl a tělo v analytické filosofii : Úvod do teorií psychofyzického problému. 1. vyd. Praha, FILOSOFIA - FILOSOFIA, 1997. 202 s. ISBN 80-7007-091-9. [15.] POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka. [1] A-N. Vyd. 1. Praha : Fortuna, 2002. 494 s. ISBN 80-7168-800-2. [16.] POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka. [2], 0-Ž. Vyd. 1. Praha : Fortuna, 2004. 549 s. ISBN 80-7168-917-3. [17.] PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. Vyd. 1. V Praze : Okamžik, 2005. 101 s. ISBN: 80-903247-9-7. [18.] PRIBRAM, K. H. Mozek a mysl : Holonomní pohled na svět. Přel. J. Adamovič, J. Fiala, Z. Ladzianska. 1. vyd. Praha : Gallery , 1999. 133 s. Knihovna ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Sv. 1. ISBN 80-86010-19-8. 40

Jiří Stodola


[19.] PSTRUŽINA, K. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy. 1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. 183 s. ISBN 80-7182074-1. [20.] RENOTIÉROVÁ, M. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 290 s. ISBN 80-244-0646-2. [21.] SACKS, O. Muž, který si pletl manželku s kloboukem a jiné klinické povídky. Přel. A. Čechová. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1993. 251 s. Přel. z: The Man Who Mistook His Wife for a Hat and Other Clinical Tales. ISBN 80-204-0366-3. [22.] SEARLE, J. R. Mysl, mozek a věda. Přel. M. Nekula. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. 129 s. Váhy. Sv. 13. Přel z: Minds, Brains and Science. ISBN 80-204-0509-7. [23.] SMÝKAL, J. Pohled do dějin slepeckého písma. Brno : R & T, 1994. 113 s. (Knižnice Slepeckého muzea v Brně ; [Sv.] 1 ) [24.] TURING, A. Počítacie stroje a inteligencia. In: Mysel´/telo/sroj. Sestav. E. Gál, J. Kelemen. 1. vyd. Bratislava : Bradlo, 1992. 218 s. ISBN 80-7127032-6. [25.] ZEMAN, J. Svět nevidomých. Praha : Dědictví Komenského, 1930. 244 s.

41

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář estetiky

Recommend Documents