MASARYKOVA UNIVERZITA. Tělesné tresty ve výchově z pohledu dnešních rodičů dětí předškolního aţ mladšího školního věku

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Tělesné tresty ve výchově z pohledu dnešních rodičů dětí předškolního aţ mladšího školního věku

Bakalářská práce

Brno 2011

Vedoucí práce: PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D.

Autor práce: Jana Dekanová

Bibliografický záznam DEKANOVÁ, Jana. Tělesné tresty ve výchově z pohledu dnešních rodičů dětí předškolního až mladšího školního věku : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2011. 74 l., 42 l. příl. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce se věnuje problematice pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí. V teoretické části jsou tělesné tresty dětí rozebírány zejména z hlediska jejich rizikovosti a moţných negativních dopadů jak na dítě, tak potaţmo na celou společnost. Jsou zde uvedeny definice, základní pojmy týkající se tělesných trestů, nástin historického vývoje pouţívání těchto trestů, současný přístup společnosti k této problematice. Pozornost je částečně věnována také psychickým trestům ve výchově a moţnostem předcházení pouţívání tělesných trestů. V empirické části práce jsou v rámci kvalitativního výzkumu metodou otevřeného a axiálního kódování analyzovány rozhovory s rodiči dětí předškolního aţ mladšího školního věku. Výzkumným cílem je zjistit, jakým způsobem dnešní rodiče přistupují k tělesným trestům ve výchově svých dětí, jaké uvádějí důvody pouţívání či nepouţívání těchto trestů a dále pokusit se identifikovat rozdíly v přístupech rodičů, kteří fyzické tresty ve výchově svých dětí pouţívají a kteří je nepouţívají.

Annotation The bachelor thesis deals with the issue of corporal punishment used in upbringing of children. The theoretical part explores parental corporal punishment mainly as regards its risks and possible negative impacts both on the child and the society as a whole. The part also presents the definitions of the basic terms concerning corporal punishment, the historical development of its use, and the current attitude to the issue. Attention is also partially devoted to psychological punishment used in upbringing and the possible 2

prevention against the necessity to use corporal punishment. The empirical part contains qualitative research which uses the method of open and axial coding for the analysis of interviews with parents of children of preschool and primary school age. The research aim is to find out how modern parents approach corporal punishment within the upbringing of their own children, what reasons they give for using or not using it, and also to identify the differences in the approach of the parents who use it and the parents who do not use corporal punishment.

Klíčová slova Výchova, tělesný trest, násilí na dětech, týrání dětí, dětská práva, transgenerační přenos, psychický trest

Keywords Upbringing, corporal punishment, violence against children, child abuse, children’s rights, transgenerational transfer, psychological punishment

3

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 18.dubna 2011

Jana Dekanová

4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Denise Denglerové, Ph.D. za vstřícnost a cenné rady při vedení mojí bakalářské práce. Děkuji svým informantům za umoţnění nahlédnutí do jejich soukromí, ochotu vypovídat a otevřenost. Děkuji také svému manţelovi za trpělivost.

5

Obsah ÚVOD……………………………………………………………………………….…..8 TEORETICKÁ ČÁST 1. VÝCHOVA DÍTĚTE………………………………………………………………10 1.1.

POJEM …………….…..………………………………………………….…..10

1.2.

VÝCHOVNÉ STYLY………………………………………………………...11

1.3.

PŘÍSTUP K DÍTĚTI………………………………………………………….13

2. TĚLESNÉ TRESTY DĚTÍ………………………………………………………..14 2.1. DEFINICE, ZÁKLADNÍ POJMY……………………………………………14 2.2.

POHLED DO HISTORIE..…………………………………………..……….15

2.3.

SOUČASNÁ SITUACE……..…………………………………….…………17

2.3.1. Zákaz tělesných trestů dětí…………………………………..………….……….18 2.4.

FORMY TĚLESNÝCH TRESTŮ……………………..……………………..20

2.5.

DŮVODY TRESTÁNÍ…………………………………….…………………21

2.6.

TREST OČIMA TRESTANÉHO...…………………………………………..22

2.7.

POSTOJE ODBORNÍKŮ K TĚLESNÝM TRESTŮM............……….……..23

3. RIZIKA A NÁSLEDKY POUŢÍVÁNÍ TĚLESNÝCH TRESTŮ VE VÝCHOVĚ DĚTÍ...………………………………………………………………………………26 3.1.

NEGATIVA TĚLESNÝCH TRESTŮ..……………………………………...26

4.2.

CYKLUS PŘENOSŮ NÁSILÍ……………………………………………....29

4. ALTERNATIVY K FYZICKÝM TRESTŮM………………………….………..31 4.1.

PSYCHICKÉ TRESTY A VÝCHOVA BEZ NÁSILÍ……………….….…..31

4.2.

MOŢNOSTI PŘEDCHÁZENÍ TĚLESNÝCH TRESTŮ.....………….….….32 6

EMPIRICKÁ ČÁST 5. VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ…………………………………………………………...35 5.1.

ZVOLENÝ TYP VÝZKUMU………………………………………………..36

5.2.

TECHNIKY ZÍSKÁVÁNÍ DAT………………………….……………….…36

5.3.

VÝBĚR INFORMANTŮ PRO VÝZKUM…………………….…………….37

6. ANALÝZA DAT……………………………………………………………………39 6.1.

OTEVŘENÉ KÓDOVÁNÍ…………………………………………………...39

6.2.

INTERPRETACE ZJIŠTĚNÝCH SKUTEČNOSTÍ……………….……..…60

6.3.

AXIÁLNÍ KÓDOVÁNÍ…………………………………………………...…63

ZÁVĚR………………………………………………………………………………...66 RESUMÉ………………………………………………………………………………68 SUMMARY……………………………………………………………………………68 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK………………………………………………..69 POUŢITÉ ZDROJE……...………………………………………………………...…70 SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………………...74

7

ÚVOD "Jak dnes zacházíme s dětmi, tak budou ony zítra zacházet se sebou, s bliţními i s okolním světem." (Labusová, 2006, [online]) Problematiku pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí povaţuji za velice závaţnou vzhledem k faktu, jaké riziko tyto tresty pro vývoj dítěte znamenají. Fyzické tresty u nás patří ke stále běţným výchovným prostředkům, nad kterými se málokdo pozastaví. Sama je povaţuji za přeţitek, za negativní dědictví předchozích generací, které se neslučuje s mým přístupem k dítěti. Dítě vnímám jako zázrak, jako jedinečnou, originální osobnost a zároveň jako bezbranného tvora, které je svým narozením vydáno „napospas“ svým rodičům (zpravidla), na kterých asi největší měrou záleţí, jakým směrem se ţivot dítěte bude vyvíjet, jaký vklad či břemeno si ponese do dospělosti. Uţ si přesně nepamatuji, kdy jsem dospěla k přesvědčení, ţe tělesné tresty do výchovy dětí nepatří, je to uţ hodně dávno. Tento postoj jsem si pak upevnila v souvislosti s narozením své dcery a s tím spojeným hlubším zájmem o výchovnou problematiku. V té době jsem si začala ještě pozorněji všímat, jak se chovají ostatní rodiče ke svým dětem. Předpokládala jsem, ţe stejně jako já se mnoho rodičů rozhodlo fyzicky netrestat své děti, postupně jsem ale zjišťovala, ţe tělesné tresty jsou stále běţně pouţívanou výchovnou metodou. Dá se říci, ţe jsem se osobně nesetkala s nikým, kdo je absolutní odpůrce pouţívání fyzických trestů, případně kdo je vůbec nepouţívá. Tato skutečnost mě velmi nemile překvapila a patřila k hlavním důvodům, proč jsem se rozhodla pro psaní bakalářské práce na toto téma. Jako absolutní odpůrce tělesných trestů jsem přesvědčená o jejich negativních důsledcích. Ve své práci tedy nezkoumám například, zda tělesné tresty mají či nemají negativní dopad na osobnost dítěte, nezaměřuji se ani na zkoumání výpovědí dětí týkající se tělesných trestů. Na toto téma jsem četla několik výzkumů a i z vlastní zkušenosti vím, ţe naprostá většina dětí s tělesnými tresty nesouhlasí, hodnotí je negativně. Moje pozornost je zaměřena na osobnost rodičů, na zkoumání

jejich

přístupu k pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí, na jejich vnímání této problematiky. Tělesné tresty nejsou samozřejmě pouţívány jen rodiči dětí, můţe jít také o pedagogy, vychovatele, prarodiče či jiné osoby. Rodiče jsou ale základními

8

výchovnými činiteli, jejich vliv na dítě je zejména v prvních letech ţivota povaţován za nejzásadnější a proto se ve své práci zaměřuji na tuto oblast. Cílem teoretické části práce je zejména poukázání na rizika a následky pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí, a to jak na osobnost dítěte, tak v širším kontextu na celou společnost. V této části práce uvádím základní definice a pojmy týkající se tělesných trestů dětí, nástin historického vývoje jejich pouţívání, současný přístup společnosti k těmto trestům. Pozornost věnuji problematice mezigeneračního přenosu násilí a částečně také moţnostem předcházení pouţívání tělesných trestů. Cílem empirické části práce je na zkoumaném vzorku informantů, kterými jsou rodiče dětí předškolního aţ mladšího školního věku, zjistit, jakým způsobem přistupují k pouţívání tělesných trestů ve výchově svých dětí. Jak na tyto tresty nahlíţí a jaká je jejich vlastní zkušenost s nimi. Dále jaké důvody vedou tyto rodiče k pouţívání, případně nepouţívání tělesných trestů. Zajímá mne také, v čem se liší přístupy rodičů, kteří tělesné tresty pouţívají a kteří je nepouţívají, protoţe zde vidím základ problému stále přetrvávajícího způsobu výchovy dětí v naší společnosti i základ moţných změn k příznivější budoucnosti v oblasti výchovy dětí, vztahů mezi rodiči a dětmi a v širším rámci i v celé společnosti. Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní metodologii a jako techniku získání dat rozhovory pomocí návodu. Ve své práci často cituji MuDr. Evu Vaníčkovou CSc., která je autorkou publikací zaměřených úzce a konkrétně na problematiku tělesných trestů dětí a uznávanou autoritou mezi evropskými odborníky působících v oblasti problematiky týkající se týrání a zneuţívání dětí. Dále často cituji manţele Kopřivovy a ostatní autory knihy Respektovat a být respektován, protoţe tuto knihu povaţuji za velmi významné, stěţejní dílo zabývající se výchovou dítěte ve směru partnerského, respektujícího přístupu, které jiţ ovlivnilo a stále ovlivňuje další čtenáře.

9

TEORETICKÁ ČÁST 1. Výchova dítěte 1.1. Pojem Výchovu dítěte povaţuji za náročný proces, zvláště pokud nad jejími způsoby rodiče přemýšlí a snaţí se, aby vychovávali své děti co nejlépe. Při péči o ně a jejich výchově dochází k řadě situací, se kterými si rodiče neví rady, případně hledají způsob, jak nejlépe tyto situace vyřešit. Existuje mnoho knih, publikací, článků na téma výchovy, rádce máme ve své rodině, ve svém blízkém okolí. Zkrátka zdrojů, kde hledat odpovědi na tyto otázky je mnoho. Obtíţnější ale je dobře se v tomto mnoţství informací zorientovat (rady a názory se od sebe často liší, a také ne vţdy najdou rodiče konkrétní a uspokojující odpovědi na své otázky) a zvláště u prvního dítěte, bez předešlých zkušeností, bývá často tento proces sloţitý. Definic týkajících se výchovy existuje několik. Vzhledem k zaměření své práce jsem se rozhodla pouţít definici psychologa Jana Vymětala (2004, s. 136): "Výchovu obecně můţeme povaţovat za sociální proces, kterým se lidský jedinec stává kulturní, společenskou bytostí. Výchovou dítěte v rodině se v psychologii rozumí jeho úmyslné či neúmyslné ovlivňování především dospělými členy uţší i širší rodiny, tedy rodiči, prarodiči popř. dalšími příbuznými…Výchovné působení můţe být záměrné, ale i nezáměrné, a to druhé právě v rodinách převaţuje. Čili vychováváme především tehdy, kdyţ si své působení neuvědomujeme.“ Tento způsob výchovy se nazývá nápodoba nebo modelové učení a jde o to, ţe děti a mládeţ kaţdého věku mají zvýšenou schopnost napodobovat dospělé a můţeme právem říci, ţe značná část výchovy se děje právě mechanismem nápodoby, kdy rodiče slouţí dětem jako model jednání. Tímto způsobem dítě přejímá mnoho z chování a názorů rodičů a četné vlastnosti, o kterých se mylně domníváme, ţe jsou zděděné, si osvojilo právě tímto způsobem (tamtéţ). Manţelé Kopřivovi (2008) uvádí, ţe si mnohem více osvojujeme a pamatujeme to, co sami proţijeme (výzkumy uvádějí účinnost kolem 80%), neţ to, co pouze vyslechneme. Sociální učení nápodobou, provázené kladnými nebo zápornými emocemi, označují jako nejmocnější učení v ţivotě dítěte.

10

Carl Gustav Jung k tomuto tématu napsal (1995, s. 103): „Dítěti se dá jistě imponovat, kdyţ rodiče pronášejí velká slova, a snad se nám dokonce zdá, ţe by se tím dítě dalo vychovat. Ve skutečnosti dítě vychovává to, jak rodiče ţijí...“ Úmyslem rodičů bývá vychovat z dítěte dobrého člověka a prostředky, jakými se toho snaţí docílit jsou často tělesné nebo neadekvátní psychické tresty, v krajních případech i týrání dítěte. Kdyţ se pak rodiče nezřídka dočkají chování dítěte, které je zcela v rozporu s jejich zamýšleným záměrem, nedokáţí tuto skutečnost pochopit, případně příčinu hledají jinde, neţ ve vlastním přístupu k dítěti a pouţívaných výchovných metodách.

1.2. Výchovné styly Existuje několik stylů výchovy, nejčastěji se pouţívají základní termíny, jakými jsou autoritativní výchova, liberální výchova a demokratická výchova. Alespoň stručně zde uvedu tyto jednotlivé styly: Základem autoritativní výchovy je poslušnost dětí. Této poslušnosti se snaţí rodiče dosahovat různými způsoby, hlavně fyzickým a psychickým trestáním, výhrůţkami, zastrašováním, děti jsou nuceny plnit přísné příkazy rodičů, rodiče prosazují svoji moc, je zde jasné rozdělení pozic, kdy dítě je v tomto vztahu podřízené autoritě rodiče. Liberální výchova je opakem výchovy autoritativní, důraz se klade na ponechání co největší volnosti dítěte, kdy není omezována jeho vlastní aktivita. Základem demokratické výchovy je respektování dítěte jako samostatné bytosti, vztahy mezi dětmi a rodiči jsou přátelské, dítě je bráno jako plnoprávný člen rodiny. Pravidla zde existují a dbá se na jejich dodrţování, ale děti se na těchto pravidlech (s ohledem na věk a v rámci moţností) spolupodílejí. Tento styl se opírá více o vysvětlení neţ o tresty (Langmeier, Krejčířová, 2006). Při výchově jsou tyto přístupy většinou kombinovány, málokdy lze výchovný styl rodiny jednoznačně označit jednotlivým jmenovaným typem. V naší zemi převládá spíše autoritativní způsob výchovy, i kdyţ je mnohem častěji neţ před dvaceti lety vidět, ţe se rodiče snaţí o partnerský, vysvětlující přístup, o demokratickou výchovu. Někdy se objeví i případy tzv. liberální výchovy, domnívám se

11

ale, ţe ty jsou (pokud myslíme čistě liberální výchovu) oproti ostatním způsobům výchovy v menšině. V současnosti se stále více poukazuje na negativní stránky autoritativního způsobu výchovy. Jan Vymětal (2004, s. 140) se k tomuto problému vyjadřuje následovně: „Měli bychom si pamatovat, ţe autorita zaloţená na strachu, na fyzické nebo duševní převaze a nadměrně ve výchově uplatňovaná, vyvolává u dětí strach, pocit ohroţení, popř. nesouhlas a vnitřní vzdor. Dítě se učí aţ příliš brzdit, tlumit a potlačovat své přirozené impulsy a přirozenou spontánnost. Děti agresivních a velmi přísných rodičů bývají samy mechanismem nápodoby buď také zvýšeně agresivní, nebo nadměrně úzkostné, jestliţe nemají moţnost tenzi, která v nich touto výchovou vzniká, uvolnit a odreagovat.“ Dalším negativem autoritativního přístupu k dítěti je skutečnost spojená s modelovým učením (nápodobou), to znamená, ţe jednat s dětmi se učíme především od vlastních rodičů a děti autoritativních rodičů budou mít s velkou pravděpodobností sklon vychovávat děti tak, jak byly samy vychovávány. „Výchovné praktiky a postoje se přenášejí z rodičů na děti.“ (tamtéţ, s. 139). Patřím ke generaci, která byla vychovávána spíše autoritativním způsobem, kdy důraz byl kladen na poslušnost dítěte. I kdyţ míra autoritativnosti a přístup k dětem se samozřejmě u jednotlivých rodičů lišila, přece jen byl většinový přístup v základních věcech výchovy dítěte stejný. K této výchově předešlých generací nedílně patřily tělesné tresty, lidé se nad jejich pouţíváním doma ani na veřejnosti nepozastavovali, byly brány jako běţný výchovný prvek. Jsem přesvědčena, ţe se stejně jako my snaţili vychovávat své děti jak nejlépe uměli. Hlavní rozdíl souvisí nepochybně s dobovým postojem společnosti k pouţívání tělesných trestů a v nedostatečné informovanosti. Rodiče neměli k dispozici mnoho literatury na téma výchovy svých dětí a v té, kterou doma měli, byly, dle jejich tvrzení, psány rady spíše „spartánského přístupu“, kdy se osobnost dítěte opomíjela (viděno dnešní optikou). Po revoluci v roce 1989 u nás začala být běţně dostupná literatura zabývající se lidskou duší, osobností, psychikou (psychologie, esoterika) a začaly k nám proudit informace ze dříve „zakázaných“ zemí. Další velmi výrazný posun dále způsobil fenomén internetu, jakoţto obrovský zdroj moţností získání informací o tématech, která nás zajímají. Odborníci se shodují, ţe od zmíněného roku 1989 se výchova dětí v České republice jednoznačně liberalizovala, ale přesto, ţe výchova je dnes mnohem méně autoritativní neţ před revolucí, facky či výprask jsou zde stále ještě na denním pořádku. 12

1.3. Přístup k dítěti Domnívám se, ţe jedním z nejpodstatnějších faktorů, který ovlivňuje, zda rodič pouţívá fyzické tresty, je samotný přístup k dítěti. Pokládám za velmi důleţité, jak o dětech člověk přemýšlí, ještě neţ se sám stane rodičem, coţ je, dle mého přesvědčení, velice ovlivněno přístupem k sobě samému. V tom, jak dalece se člověk zná, jak přemýšlí o ţivotě, o lidech, jaké vyznává ţivotní hodnoty. A také v tom, jaká případná traumata a osobní potíţe si z dětství nese, do jaké míry je sám zpracoval a do jaké míry zůstávají zasuté v nevědomí. Proţitá traumata mohou sniţovat citlivost člověka a jeho schopnost soucitu a empatie. Moje chápání mezilidských vztahů odpovídá rčení, ţe nejdříve je nutné co nejvíce poznat sám sebe, aby člověk mohl porozumět druhým. V chování svého dítěte velmi často vidím nastavené zrcadlo, které odráţí chování mé. Proto se snaţím stále se poučovat ze vzájemné interakce, výchova dítěte pro mne znamená neustálou práci sama na sobě. Carl Gustav Jung se k tomuto tématu vyjadřuje následovně (1995, s. 102): „Všechno, co chceme měnit na dětech, bychom měli nejdříve dobře, pozorně zkoumat, zda se nejedná o něco, co by bylo lépe změnit na nás, jako například náš pedagogický entuziasmus. Moţná by se měl uplatnit vůči nám. Moţná zneuznáváme pedagogickou potřebu, protoţe by nás nepříjemným způsobem upamatovala, ţe my sami jsme ještě v něčem děti a ţe bychom hodně potřebovali výchovu.“ V současné době se stále více rodičů snaţí přistupovat ke svým dětem partnersky. Dítě v tomto případě uţ není bráno jako méněcenný tvor, který se musí absolutně podřídit rodičovské autoritě. Partnerský přístup spočívá v tom, ţe se k dítěti chováme s velkým respektem, a to uţ od narození. Snaţíme se naslouchat jeho potřebám, bereme je váţně a vycházíme mu vstříc. „Partnerský přístup k dětem znamená chovat se k nim jako k dospělým, kterých si váţíme nebo které alespoň respektujeme“ (Kopřiva a kol., 2008, s. 17). S respektujícím přístupem k dítěti, stejně jako k jiným lidem, souvisí chování, které nezraňuje jejich lidskou důstojnost a také přijetí faktu, ţe se od nás mohou lišit (tamtéţ). V ţádném případě se s tímto přístupem neslučuje pouţívání tělesných trestů jako výchovného prostředku.

13

2. Tělesné tresty dětí Jak jsem jiţ psala, tělesné tresty patří u nás ke stále běţně pouţívaným výchovným prostředkům. Pokud se nad aktem tělesného trestu zamyslíme, dojdeme ke zjištění, ţe tělesný trest není ničím jiným, neţ napadnutím dítěte, násilím na něm. Mnoho rodičů tuto výchovnou metodu automaticky přejímá od předchozích generací a uvedenou skutečnost si neuvědomuje, případně ji obhajuje jako neškodnou anebo nutnou k výchově dětí. V této souvislosti uvádím příměr uvedený v broţuře vydané Radou Evropy (Council of Europe, 2008, s. 6): „Bití dospělých se nazývá napadnutí. Bití zvířat se nazývá krutostí. Bití dětí „ je pro jejich dobro““.

2.1. Definice, základní pojmy Existuje několik definic tělesných trestů, v této kapitole uvádím definice nejčastěji pouţívané v odborné literatuře a internetových zdrojích zabývajících se problematikou týkající se tělesných trestů dětí. V roce 2001 byla Výborem OSN pro práva dítěte přijata tato definice: „Tělesným trestem dítěte se rozumí každý trest, kde je použita tělesná síla způsobující bolest, či byť nepatrný dyskomfort dítěte“ (Vládní kampaň, 2009, [online ]). Definice je jistě překvapivá pro mnoho lidí, protoţe, jak jsem zjistila, mnozí například plácnutí po ruce nebo po zadečku nepovaţují za tělesný trest. Jako ještě přesnější a jasnější povaţuji definici uváděnou švédskou sekcí Rådda Barnen mezinárodní aliance Save the children (Vaníčková, 2004b, s. 31). Je zde zdůrazněn úmysl, záměr trestajícího: „Tělesný trest je úmyslné či záměrné způsobení bolesti atakem na tělo pro kázeňský přestupek.“ Podobnou definici uvádí Eva Vaníčková v publikaci Interpersonální násilí na dětech: „Tělesný trest je jakýkoli trest s použitím tělesné síly, s cílem způsobit určitý stupeň bolesti.“ (2009, s. 8). Další definice, kterou zde uvádím, se týká vymezení pojmu násilí: 14

„Bolest, poškození nebo utrpení, které je druhému způsobeno, naplňuje definici násilí.“ (The new Encyclopaedia Brittanica in Vaníčková, 2004b, s. 44). Podle výboru OSN je kaţdý tělesný trest násilím na dítěti (Vaníčková, 2009). Poslední definice, uvedená Mezinárodní společností k předcházení zneuţívání a zanedbávání dětí ISPAN v roce 2002 (Vládní kampaň, 2009, [online]), se týká pojmu úzce souvisejícího s tělesným trestáním dětí, a to týrání dítěte: „Tělesný trest za použití předmětu, na citlivou část těla nebo když po ranách zůstávají na těle stopy je týráním dítěte.“ Na základě této definice můţeme říct, i kdyţ to zní velmi tvrdě a myslím, ţe pro většinu lidí velmi překvapivě, ţe jak příslušníci předchozích generací, tak i mnoho příslušníků naší generace bylo v dětství tělesně týráno. Výprask vařečkou totiţ nebyl ničím neobvyklým, lidé často mluví i o různých jiných předmětech – důtkách, prutech, hadičkách, páscích a podobných předmětech. Je samozřejmě nutné brát na vědomí, ţe v tehdejší době se tímto způsobem ještě neuvaţovalo. Uvedená definice pochází ze začátku tohoto století. Na závěr této podkapitoly ještě uvádím výrok Evy Vaníčkové (2009, s. 7), který zcela vystihuje moje vnímání násilí na dětech: „Násilí na dětech je základním porušením lidských práv dětí; vţdy je neospravedlnitelné a neomluvitelné, protoţe je tragédií na samém začátku jejich ţivota, který tak jednoznačně předznamenává. Dětem bere výsostné právo a potřebu šťastného a spokojeného dětství. Tato forma zcizení dětství je odpovědná za celoţivotní bolest a trauma, se kterou jsou děti nucené ţít.“.

2.3. Pohled do historie Pouţívání tělesných trestů patří do hluboké historie, v širokém měřítku byly pouţívány například v Řecku, Římě, Egyptě či Izraeli a jejich hlavním zamýšleným cílem bylo zajistit a udrţet disciplínu. Jednotlivé civilizace a kultury pouţívaly různé způsoby trestání, mezi „univerzální“ tresty ale patřilo například šlehání bičem nebo bití holí. V některých státech byly pouţívány obzvláště kruté tresty, známá byla například Sparta, kde tyto tresty měly posilovat tělesnou zdatnost, sílu vůle a schopnost sebeovládání vojáků. To, 15

co my dnes nazýváme týráním, bylo povaţováno za nejběţnější typ lehčího potrestání. Středověká Evropa převzala tento přístup k trestům, který byl navíc podporován středověkou církví a jejím přístupem k tělu – bičování bylo povaţováno za běţný prostředek k posilování sebeovládání. I z tohoto důvodu „zdomácněly“ tělesné tresty ve školách, které byly v minulosti s církví úzce spjaty. Jiţ v 11. Století ale veřejně vystoupil sv. Anselm proti krutému zacházení s dětmi. Postupem času se objevovala kritika iracionálního způsobu trestání dětí v dílech některých myslitelů, kterými byl například Roger Ascham nebo John Locke. Vlivem humanismu a renesance se zhruba od 15. století začala společnost více zabývat postavením dětí ve společnosti. Tělesné tresty byly v rámci rodiny nadále povaţovány za akceptovatelné, ale nebyly jiţ tolik tolerované ve vzdělávacích institucích. Od roku 1867 bylo v naších zemích trestání dětí ve školách zakázáno, ale tento zákon nebyl nijak striktně dodrţován (Lovasová, Schmidová, 2006). Josef Langmeier a Dana Krejčířová (2008) na základě obsahové analýzy knih uvádějí, ţe v druhé polovině 19. století zdůrazňují všechny knihy nutnost naprosté poslušnosti dětí. K jejímu dosaţení jsou rodiče a vychovatelé nabádáni pouţívat bolestné a přísné způsoby, i nejmenší projevy neposlušnosti mají být hned v zárodku udušeny, ve vykonávání svých rozkazů jim mají být nápomocny i tělesné tresty. Od počátku 20. století dochází k určitým změnám, hroutí se důvěra v neotřesitelné autority, poslušnost a podřízenost staršímu, moudřejšímu či mocnějšímu. Vychovatelé a filozofové ještě uznávají nezbytnost poslušnosti, ale jde jim nyní o poslušnost spíše vědomou, tedy zaloţenou na pochopení důvodů, ne slepou. V této době se násilí odmítá, nebo se omezuje na co nejmenší moţnou míru. Od dvacátých do padesátých let minulého století se jiţ poţadavek poslušnosti tolik nezdůrazňuje, ve výchově se ale objevuje ve změněné podobě v poţadavku naprostého pořádku a pravidelnosti v ţivotosprávě. Coţ znamená, ţe jiţ tolik nejde o podřízenosti se mocnějšímu člověku, ale o podřízení se pevným pravidlům. V této době se pokládalo za nejhorší výchovnou chybu, pokud by se pořádek řídil podle přání dítěte, coţ by z něj, jak bylo psáno, vytvořilo tyrana. Teprve na začátku padesátých let 20. století se začaly objevovat názory zdůrazňující, ţe kaţdé násilí ve výchově je škodlivé a tyto hlasy doporučovaly ponechat dítěti iniciativu v jeho vlastním duševním vývoji.

16

Po druhé světové válce došlo k výraznému posunu - v roce 1959 byl schválen dokument Deklarace práv dítěte1 a v roce 1989 byla schválena Úmluva o právech dětí2 (Lovasová, Schmidová, 2006). „Článek 19 Úmluvy o právech dítěte jednoznačně hovoří o ochraně před všemi formami násilí ze strany rodičů a ostatních lidí.“(Vaníčková, 2004b, s. 50). V tomto období byly také identifikovány a popsány syndromy související s trestáním dětí. V roce 1962 americký lékař německého původu Henry Kempe poprvé popsal syndrom bitého dítěte (battered child syndrome). V pozdějších letech se vţil pojem „syndrom CAN“ - v roce 1992 byla přijata definice syndromu zneuţívaného a zanedbávaného dítěte (Child Abuse and Neglect) (Vaníčková, 2004b).

2.4. Současná situace Dle výzkumů i dle vlastního pozorování je postoj většiny naší společnosti vůči tělesným trestům stále velmi shovívavý. V roce 1994 byla v České Republice uskutečněna epidemiologická studie, jejímţ cílem bylo popsání četnosti a formy tělesných trestů (jmenovitě šlo o facku, výprask, kopanec a silnou ránu či úder) pouţívaných běţně v našich rodinách. Bylo zjištěno, ţe s výše vyjmenovanými tresty mělo zkušenost 90,1% dětí, tzn. pouze kaţdé desáté dítě nebylo ţádným z výše uvedených způsobů potrestáno. O deset let později, v roce 2003, byla epidemiologická studie opakována, přičemţ byl zjištěn mírný nárůst počtu netrestaných dětí, a to na 13,6% (Vaníčková, 2004b). Ze zjištěných údajů vyplývá, ţe poměr netrestaných dětí vůči dětem trestaným je extrémně nízký, i kdyţ tendence vykazuje mírný nárůst procenta netrestaných dětí. Domnívám se, ţe zjištěné údaje dobře odráţí skutečnost, všímám si a z vývoje naší společnosti usuzuji, ţe stoupá počet rodičů, kteří se rozhodli vychovávat své děti bez pouţívání tělesných trestů. Nicméně stále jde o pouze velmi malý počet oproti většině. Je pravdou, ţe na veřejnosti jiţ nebývá vidět tak často, jako dříve, aby rodič uhodil své dítě, ale samozřejmě ani tento jev nevymizel a sama bývám občas svědkem

1

Přijata Spojenými národy v roce 1959

2

Přijata OSN v roce 1989, pro ČSFR vstoupila v platnost 6. Února 1991.

17

této situace. Domnívám se, ţe veřejnost je stále velice málo informovaná o rizicích souvisejících s pouţíváním tělesných trestů. Koncem roku 2008 realizovala agentura INRES-SONES pro Úřad vlády sociologický průzkum na téma "Postoje občanů ČR k vybraným otázkám práv dětí", se zvláštním důrazem na téma násilí na dětech. Jeden z díčích průzkumů se týkal názorů občanů České republiky na tělesné tresty dětí. Z výsledků výzkumu vyplynulo, ţe v České republice převládá mezi občany tolerance k tělesným trestům. Pouze 8,3 % dotazovaných českých občanů patří mezi zásadní odpůrce tělesných trestů a uvádí, ţe by je ve výchově nikdy nepouţili. Polovina z tázaných občanů (49,9%) je toho názoru, ţe tělesné tresty sice nevychovávají, v některých situacích jsou ale nejlepším řešením. Přibliţně čtvrtina dotazované populace (24,8%) plácnutí nebo facku ve výchově připouštějí, domnívají se, ţe nejde o tělesný trest. 11% dotazovaných občanů si myslí, ţe tělesný trest byl, je a bude součástí výchovy. 6% dotázaných zastává extrémní stanovisko – ztotoţňují se s tvrzením „škoda kaţdé rány, která padne vedle.“ (Vládní kampaň, 2009, [online]).

2.4.1. Zákaz tělesných trestů dětí Asi nejzásadnější a nejvíce medializovanou záleţitostí týkající se tělesných trestů dětí v naší republice v posledních několika letech (z hlediska veřejné diskuze na toto téma) byla snaha bývalé ministryně pro lidská práva a menšiny Dţamily Stehlíkové o zákaz těchto trestů formou novelizace zákona o rodině a školského zákona. Dle slov bývalé ministryně nebylo cílem stíhat rodiče za pohlavek či plácnutí přes zadek, za alarmující povaţovala fakt, ţe aţ čtvrtina tělesných trestů odpovídá týrání. Na své webové stránce se k danému problému vyjadřuje následovně: „Záměrem legislativní normy není rodiče kriminalizovat, ale zvýšit senzibilitu pro pouţívání násilí při výchově a vytvořit tlak na změnu všeobecného vzorce výchovy směrem od násilí k modernějším a pozitivnějším výchovným metodám“ (Stehlíková, 2008, [online]). Bývalá ministryně svůj návrh obhajovala zkušenostmi jiných zemí (v rámci Evropské unie jsou tělesné tresty zakázány jiţ v osmnácti zemích), kdy na základě studií v Německu a Švédsku3 došlo po uzákonění zákazu tělesných trestů dětí, ačkoliv 3

Švédsko je první zemí, která uzákonila zákaz tělesných trestů (v roce 1979).

18

jeho porušení zde není trestáno, k výraznému poklesu rodičů fyzicky trestajících své děti. Klesl zde počet jak dětí, které musely být v důsledku domácího násilí hospitalizovány, tak těch, které doma dostávaly výprask (tamtéţ). V naší zemi vzbudil legislativní návrh z roku 2008 u veřejnosti spíše negativní

emoce a velká většina občanů byla proti, coţ jistě souvisí s tolerancí a většinovým pouţíváním tělesných trestů u nás. Proti byli i někteří odborníci z řad psychologů a pedagogů, kteří mírné tělesné tresty schvalují a v souvislosti s týráním dětí argumentují, ţe to jiţ ze zákona postiţitelné je. Ministryně se vyjádřila, ţe pokud si zákaz tělesných trestů nebude přát nadpoloviční část veřejnosti, zákon nebude. Zákon nakonec schválen nebyl. Návrh povaţuji za správný vzhledem k jeho funkci, a také vzhledem k upozornění na skutečnost, ţe tělesný trest se neslučuje se základními právy dítěte. Stejně jako někteří odborníci si ale myslím, ţe samotný zákaz moc nevyřeší, ţe k tomu, aby došlo k výrazné změně postoje veřejnosti k tělesným trestům je nutno mnohem více pozornosti věnované podpůrným aktivitám, a to hlavně ve formě zajištění dostupnosti odborné pomoci rodičům v oblasti výchovy, informovanosti o této problematice. Určité aktivity týkající se této oblasti sice probíhají (např. vládní kampaň Stop násilí na dětech, kampaně nadace Naše dítě) ale zatím je povaţuji ze nedostačující k tomu, aby se výrazněji změnil postoj občanů. V textu Růţové linky4 (2008, [online]) je uveden následující výrok, se kterým se plně ztotoţnuji: „Zákaz tělesných trestů sám o sobě nic neřeší, znamená to změnu postojů celé společnosti vůči tělesným trestům, vůči násilí ve výchově dětí vůbec a v samé podstatě půjde o změnu kultury výchovy dětí, na jejímţ prahu stojíme.“ Četbou různých internetových diskuzí i z rozhovorů s lidmi jsem zaznamenala, jak velké emoce u mnoha lidí návrh zákona na zákaz tělesných trestů vyvolal. Aţ jsem se pozastavovala nad tím, proč lidé reagují tak podráţděně. Jakoby se jich tato záleţitost dotkla na hodně citlivém místě. Pouţiji i příměr „šlápnutí do vosího hnízda“. Eva Vaníčková (2004b) vidí příčinu obtíţí při akceptování lidského práva vyrůstat bez násilí v tom, ţe tělesné tresty jsou velice osobní záleţitostí, protoţe

4

Projekt Růžová linka je zaměřen na poskytování telefonické krizové intervence dětem a mladým lidem ve stavu akutní krize a na realizaci programu primární prevence vedené snahou o zvyšování informovanosti jak laické, tak i odborné veřejnosti v oblasti ochrany dětí.

19

převáţná většina rodičů bije svoje děti a převáţná většina lidí je v roli rodičů. Lidem není příjemné negativně hodnotit vlastní rodiče nebo sama sebe jako rodiče. MuDr. Peter Pöthe (2009, [online]) k tomuto problému říká: „Ten, kdo pravdivě referuje o široce rozšířeném fenoménu násilí na konkrétních, nikoli abstraktních, "cizích, "našich" dětech, konfrontuje ostatní nejen s vlastním selháním ale také s moţnými vlastními negativními či traumatickými zkušenostmi, coţ hrozí ztrátou idealizovaných rodičovských objektů“. Osobně jsem byla svědkem několika diskuzí na toto téma mezi rodiči, kteří vůči navrhovanému zákonu zaujímali kritický postoj. Problém jsem vnímala jak ve skutečnosti, ţe tito lidé skutečný a podrobný obsah návrhu neznají, tak rovněţ ve schopnosti opravdu hlubšího náhledu na problematiku pouţívání tělesných trestů ve výchově, coţ mohou vysvětlovat důvody, které výše uvádí Eva Vaníčková a Petr Pöthe. Sama povaţuji schopnost sebereflexe, upřímnosti jak k sobě sama, tak k okolí, ochotu pracovat na sobě v oblasti přístupu k dítěti za ukazatel vyzrálosti osobnosti rodiče.

2.2. Formy tělesných trestů Existuje mnoho forem tělesných trestů, jako nejčastěji pouţívané se uvádí tyto tresty: facka, pohlavek, výprask rukou či jiným předmětem (vařečka, kabel, vodítko na psa, prut, pásek), kopanec, třesení, štípání, tahání za vlasy, kroucení ušním boltcem, škrcení, klečení po delší dobu, kroucení ruky, píchání špendlíkem, přivazování dítěte, svazování končetin, sypání pepře na palec, zalepování úst leukoplastí, ponořování části těla do horké nebo studené vody a další formy (Vaníčková, 2004a). Některé tresty jsou typické pro pouţití v domácím prostředí, protoţe však dítě jiţ od předškolního věku tráví většinu týdne v mateřských a dále základních školách5 a tato zařízení tedy patří mezi důleţité výchovné činitele, uvádím zde i tresty typické pro tato prostředí. Z vlastní zkušenosti si pamatuji vcelku běţného pouţívání tzv. buráku (prudké přejetí palcem po zadní straně krku) (Lovasová, Schmidová, 2006), pohlavků, facek, rány učebnicí nebo klíčem po hlavě, pravítkem nebo ukazovátkem přes ruku,

5

Tělesné tresty ve školách jsou zakázány ve 109 zemích světa včetně České Republiky.

20

stoje na hanbě v předpaţení,

nebo tahání za ucho či za vlasy některými našimi

pedagogy. V jeslích a mateřských školách šlo spíše o plácnutí po zadku. Na základě definic uvedených v předchozí kapitole je patrné, ţe řada zde uvedených tělesných trestů spadá svojí formou pod definici tělesného týrání dítěte. Z mnoha uváděných forem těchto trestů mě aţ mrazí, přesto patřily, a bohuţel v některých rodinách ještě patří k pouţívaným výchovným prostředkům. V souvislosti s tělesnými tresty ve školách je uváděno, ţe navzdory platnému zákazu tělesných trestů polovina pedagogů na základních školách přiznává, ţe tyto tresty někdy pouţije (Růţová linka, 2008, [online]).

2.5. Důvody trestání Důvody, proč rodiče fyzicky i jakkoliv jinak trestají své děti, jsou různé. Autoři knihy Respektovat a respektován (2008) vytvořili spolu s účastníky svých seminářů velmi přehledný seznam těchto důvodů: Výchova. Rodiče chtějí svým dětem vštípit mravní principy, trestají je z důvodu vymezení hranic chování, pro ponaučení, výstrahu ostatním. Také jako prevenci, kdy chtějí zabránit neţádoucímu chování. Převzatý sociální model. Jde o model výchovy převzatý z vlastní rodiny, zvyk. Rodiče jsou přesvědčení, ţe tresty jsou ve výchově nutné a pokud by je nepouţívali, jako zodpovědní vychovatelé by selhali. Vliv má také sociální tlak, kdy další dospělí očekávají, ţe dítě potrestáme. Jako výchovná hodnota je zde vnímána poslušnost. Emoce. Rodiče dítě potrestají z důvodu emočního nezvládnutí situace, ventilace vlastních negativních emocí, v případech, kdy mají vztek, zlost, strach o dítě. Potvrzení moci. Zde rodiče trestají z pocitu nadřazenosti, chtějí prosadit svoji pravdu, dokázat si a udrţet svou moc. Účelem potrestání je také pomsta, odplata, uspokojení z utrpení druhého. Nevědomost. Rodiče trestají na základě vlastní bezradnosti, z pocitu bezmoci, neznalosti alternativ, z neschopnosti řešit situaci jinak. Časový stres. Rodiče se snaţí reagovat na nevhodné chování dítěte, i kdyţ je málo času. 21

Pohodlnost. Rodiče chtějí situaci vyřešit rychle, aniţ by to stálo moc námahy, chtějí mít klid. Osobní problémy. Rodiče si potrestáním odreagovávají vlastní problémy, svá zklamání, nespokojenost. Trestají z důvodu vlastní náladovosti, únavy, podráţděnosti a také z důvodu problémů v komunikaci. Jedním z uvedených důvodů je „převzatý sociální model“. Vzhledem k tomu, ţe většina z rodičů byla ve svém dětství tělesně trestána, povaţují tento způsob výchovy za normální, správný a pokračují v tomto výchovném modelu ve výchově svých dětí. Mezigenerační přenos způsobu výchovy povaţuji za jednu z hlavních příčin obtíţí při zavádění odlišného způsobu výchovy a této problematice se věnuji v jedné z dalších kapitol.

2.5. Trest očima trestaného V rámci aktu tělesného trestu (ve vztahu rodič – dítě) stojí na jedné straně osoba trestající – rodič a na straně druhé osoba trestaného - dítě. Domnívám se, ţe je velice důleţité podívat se na trest očima trestaného. Jak se potrestané dítě cítí můţeme asi nejlépe pochopit na základě vlastní zkušenosti a vzpomínek, a to nejen z dětství (i v dospělosti se můţe občas stát, ţe je člověk fyzicky napaden). Pokud jde o vzpomínky obsahující negativní pocity, tak jedním z moţných rozhodnutí, vyplývajících z těchto zkušeností je, ţe se snaţíme nedělat svému dítěti to, co jsme sami neměli rádi. Autoři knihy Respektovat a být respektován (2008) se na svých seminářích účastníků ptají, jak se cítí, kdyţ jsou potrestáni (resp. jak se jako děti cítily, kdyţ byli potrestáni) a jako nejčastější odpovědi uvádějí tyto pocity: poníţení, nespravedlnost, nepřiměřenost, zlost, vztek, vzdor, zatvrzení, averze aţ nenávist vůči trestajícímu, touha bránit se, pomstít se, dělat naschvály, lítost, smutek, bezmoc, křivda, nepochopení, pocit bezvýznamnosti, ztráta důvěry, nechuť komunikovat, zmatek, strach ze ztráty lásky a náklonnosti rodičů, strach z bolesti, z dalších trestů, z nepředvídatelného chování trestajícího, opovrţení dospělým nebo pocit trapnosti za něj, úleva (uţ to mám za sebou). Mimo poslední jde o samé negativní pocity a jistě je v souvislosti s tresty zná dobře asi kaţdý z nás. 22

Autoři této knihy dále uvádějí, ţe na jejich seminářích lidé prakticky nikdy neříkají, ţe jim trest „otevřel oči“, ţe by po něm cítili opravdovou lítost nad svým proviněním a ţe by je vedl k upřímné omluvě, ke snaze vysvětlit své chování a s pocitem zodpovědnosti napravit, co způsobili (tamtéţ). A přitom právě o to rodičům většinou jde. Chtějí, aby si děti uvědomili nesprávnost svého chování a příště se ho snaţili vyvarovat, neuvědomují si ale, jaké „vedlejší účinky“ má tento způsob řešení dané situace. Někteří lidé, a není jich málo, tělesné tresty hájí. Říkají, ţe skutečnost, ţe je rodiče trestali, jim neuškodila, naopak, ţe jim disciplína vyţadovaná tímto způsobem prospěla. Pokud jsou v ţivotě úspěšní, svůj úspěch přisuzují částečně i způsobu výchovy svých rodičů. Povaţují ho za efektivní, tudíţ ho praktikují i na svých dětech, jsou přesvědčeni, ţe jim tělesné tresty prospívají. Tito lidé si neuvědomují, co trestané dítě proţívá, čím si vnitřně prochází, jak bylo ovlivněno jeho proţívání a postoje (Vaníčková, 2004b). Jejich pocity, které sami zaţívali, kdyţ byli v dětství trestáni, mohou být hluboce potlačené, jejich emoce „zablokované“ (Kopřiva a kol., 2008). Autoři knihy Respektovat a být respektován se k problému racionalizace6 trestů a názoru mnoha lidí: „Díky tomu, ţe mě rodiče trestali, vyrostl ze mě slušný člověk“, vyjadřují následovně a dle mého názoru velmi výstiţně. Říkají, ţe to, ţe z těchto lidí vyrostli slušní lidé není proto, ţe je trestali, ale přesto, ţe je trestali. Kromě toho, ţe je rodiče trestali, jim pravděpodobně předávali také morální hodnoty a poskytovali lásku a oporu (tamtéţ).

2.6. Postoje odborníků k tělesným trestům Na téma výchovy jsem přečetla řadu knih a článků a objevila jsem zde výroky psychologů, kteří v určitých situacích tělesné tresty doporučují nebo schvalují, nejsou jejich absolutními odpůrci. Zdeněk Matějček (1994, s. 90) například píše: „Na malého zlostníka ve dvou či třech letech bude tedy docela dobře platit – a nemusíme se příliš obávat pedagogických přestupků – kdyţ jím trochu zatřepeme, jednu mu šoupneme na zadeček a vystrčíme ho na chvilku za dveře.“ 6

Potlačování nepříjemných pocitů je součást obranného psychického mechanismu, který je nazýván racionalizací (Kopřiva a kol., 2008)

23

Ilona Špaňhelová (2003, s. 86) uvádí, ţe by se nemělo dávat dítěti na zadeček, pokud nebylo pouţito jiné opatření. Radí pouţít zvýšený hlas a …„Pokud to nepomůţe a dítě opravdu provedlo věc, o které jasně ví, ţe ji dělat nemá a nesmí, dejte mu na zadeček.“. Psycholog Jeroným Klimeš, který patří mezi odpůrce zákazu tělesných trestů, radí pouţívat tělesné tresty podle věku dítěte – u dětí mladších dvou let by se podle něj neměly pouţívat intenzivnější tělesné tresty, do dvou let maximálně plácnutí přes ruku či zadek, u adolescentů pouţívat jiné metody výchovy, vzhledem k jejich zjitřenému proţívání. Psycholoţka Eva Mádrová se také přiklání k moţnosti občasného pouţití fyzického trestu, který by ale měl být vyhrazen pro mimořádné situace. Tvrdí: „Obecně nelze odsoudit ani fyzické tresty. Dobře míněný pohlavek někdy rychle a více pomůţe neţ moralizování nebo zákaz“ (1998, s. 53). Psychologové, kteří nejsou úplnými odpůrci tělesných trestů se ale často v dovětcích zmiňují o rizicích jejich častého pouţívání. Upozorňují, ţe je-li dítě opakovaně trestáno, prokazatelně častěji pak samo reaguje agresivně. Jako příklad uvedu výrok výše citované Evy Mádrové (tamtéţ): „Ale jak jsme viděli ze zkušeností rodičů, bití jako hlavní výchovný prostředek problémy nevyřeší, spíše většinou zhorší. Zejména u agresivních dětí můţe bití zesílit jejich útočnost a výbojnost. Někdy mohou být zdánlivě poslušné, ale jen vůči silnějšímu, jejich agresivita se zvýší vůči slabším – dětem, zvířatům, loutkám.“. Kdyţ shrnu všechna výše uvedená tvrzení psychologů, musím konstatovat, ţe na mě působí poněkud rozporuplně a příliš mi nedávají smysl, protoţe se domnívám, ţe je těţké uhlídat si jakousi rozumnou míru trestání. V situaci, kdy chci dítě plácnout, přemýšlet například nad tím, jestli uţ jsem tento měsíc dítě neuhodil (Jeroným Klimeš doporučuje tělesný trest nepouţívat častěji neţ jednou za měsíc z důvodu jeho inflace (2008, [online])). Podle mne je daleko efektivnější a pro rodiče v konečném důsledku i snazší vyřešit si záleţitost týkající se tělesného trestání jednou provţdy. Ve druhé části této podkapitoly uvádím pohledy na tělesné tresty ze strany jejich absolutních odpůrců. Jako velice výstiţný a navazující na můj předchozí komentář je výrok autora Stevea Biddulpha (2006, s. 66): „Je třeba, abychom o celé věci začali mluvit otevřeněji. Děti se plácnutí bojí a poniţuje je. Riskantní je taky pro 24

rodiče. Riskantní proto, ţe nelze přesně rozlišit, kdy plácnutí přechází v bití a bití je jen hněvivým uvolněním rodičovské frustrace. Jak můţeme poznat správnou míru? Opravdu víme, kdy dítě plácneme pro jeho „dobro“ a kdy proto, abychom se cítili lépe? Nebo snad proto, abychom se mu pomstili? Můţeme upřímně říct, ţe jsme rozzlobení jen na dítě, a ne na mnoho dalších věcí, které na nás působí?“. Psycholog Tomáš Rodný se vyjadřuje naprosto jednoznačně: „Pokud rodič své dítě tělesně trestá, prokazuje tím pouze svou bezradnost a výchovnou neschopnost. Nedokáţu si představit situaci, kdy by tělesný trest měl dlouhodobý pozitivní dopad a smysl. Cílem výchovy v rodině by mělo být, aby se z dítěte stávala silná autonomní osobnost, která bude mít pozitivní vztah sama k sobě i k druhým lidem. Tělesné tresty působí přesně opačným směrem.“ (Kubíková, 2007, [online]). Psycholog Tomáš Novák se k tělesným trestům dětí vyjadřuje následovně: „Ţádný výzkum na světě přesvědčivě neprokázal, ţe tělesně trestané děti vyrůstají v harmoničtější osobnosti neţ děti takto netrestané. Zato mnoho dílčích výzkumů prokazuje, ţe v anamnéze zločinců bývá přítomnost tělesných trestů v jejich dětství nadprůměrná.“ (2008, [online]). Příznivci tělesných trestů často uvádějí, ţe plácnutí dítěte po zadečku jej přece nemůţe bolet. Uvedu zde výrok z knihy J. Prekopové a Ch. Schweizerové (1993, s.9798), se kterým plně souhlasím, stejně jako s ostatními uvedenými názory odpůrců tělesných trestů: „Plácnutí? Co je to vlastně plácnutí? Plácnutí je rána. Plácnutí znamená, ţe odmítám, odstrkuji. V kaţdém případě je vnímáno jako něco bolestného. I kdyţ se dospělý domnívá, ţe to bylo jenom lehké uhození, jenom takové plácnutí a ţádný tělesný trest. Bolest cítí především duše. A protoţe dítě vnímá celkově, působí duševní bolest i na tělo. Dospělému se nevede jinak, kdyţ ho někdo uhodí s úmyslem potrestat.“. Odpůrci tělesných trestů uvádějí vesměs stejné důvody, proč není dobré tyto tresty ve výchově pouţívat. Vyjadřují se k rizikům a důsledkům pouţívání tělesných trestů, které podrobněji rozebírám v navazující kapitole. V závěru této podkapitoly uvádím její krátké shrnutí. Názorů na tělesné tresty, kterých se můţeme dočíst v knihách, článcích v tisku nebo na internetu, v rozhovorech v médiích, někdy i v televizních dokumentech, je mnoho a liší se od sebe jak v zásadních věcech, tak v detailech. Postoj jak veřejnosti, tak odborníků k této problematice není jednotný. Jako rozhodující tedy vnímám postoj kaţdého rodiče. Záleţí hlavně na rodičích, jaký zvolí přístup k výchově svého dítěte. 25

3. Rizika a následky používání tělesných trestů ve výchově dětí „Nejde jen o rizika pro individuální osobní rozvoj, ale současně i o rizika pro rozvoj demokracie.“ (Kopřiva, Kopřivová, 2008, s. 51) Mezi nejzávaţnější rizika spojená s pouţíváním tělesných trestů patří určitě případy, kdy tělesné tresty přechází v týrání a kdy v jejich důsledku dojde k usmrcení dítěte (dle údajů z provedených výzkumů přechází v týrání nebo s ním hraničí přibliţně čtvrtina tělesných trestů). Tělesné tresty povaţuji, stejně jako mnozí psychologové, za rizikový výchovný prostředek jiţ ve své podstatě. Řada těchto rizik můţe zůstat skryta a nerozpoznána a mohou se projevit i po delším čase, kdy uţ bývá těţké vystopovat vzdálené příčiny (Kopřiva, Kopřivová, 2008). Eva Vaníčková (Hudalla, 2008, s. 17) o rizicích trestů říká: „ Tělesné tresty ohroţují zdravý vývoj dítěte v několika směrech. Učí dítě, ţe pouţívat násilí je přípustné, učí je, ţe si nezaslouţí respekt, a učí je potlačovat emoce. Zároveň vyvolávají v dítěti vztek a hněv na rodiče a touhu po pomstě. A často také způsobují úzkost a strach z dalších útoků.“

3.1. Negativa tělesných trestů Eva Vaníčková charakterizuje tělesné tresty, jejich rizika a důsledky následovně (2004b):  Porušují tělesnou integritu dítěte.  Primitivní tresty zatlačují dítě k primitivní reakci a brzdí tak vývoj jeho osobnosti.  Jsou provázeny stresem (jako kaţdý jiný trest), který můţe u starších dětí nabývat většího rozsahu podle toho, jak vnímají tělesný trest jako poníţení.  Jako vzorec sociálního chování se ukládají do paměti jako metoda řešení obtíţných ţivotních situací a v budoucnu slouţí jako návod k jejich řešení.  Zvyšují pohotovost dítěte k agresivnímu jednání.

26

 Je-li naplněna definice násilí v tělesném trestu, stává se trest týráním dítěte.  Vede k naučenému postoji bezmoci, poslušnosti a podřízenosti.  Opakuje-li se, je rizikem pro odchod (útěk) dítěte od rodiny nebo z ústavu a převzetí zodpovědnosti za další ţivot do své reţie.  Opakuje-li se, nebo jsou-li tělesné tresty kruté, jsou rizikem pro rozvoj sebepoškozujícího chování. Manţelé Kopřivovi (2008) uvádějí tato rizika a negativní důsledky tělesných trestů:  Lekce o moci. Trestáním se děti učí, ţe ubliţování je legální nástroj výchovy a řešení problémů mezi lidmi.  Narušení vztahů díky zneuţití moci a motivace přes strach – děti potřebují autoritu, ale je rozdíl mezi autoritou ve smyslu vlivu (váţím si tě) a autoritou ve smyslu (bojím se tě), děti potřebují autoritu v tom smyslu, ţe jsou obklopeny dospělými, kterých si váţí.  Narušení sebeúcty. Trestáním vysíláme skryté poselství, ţe ten, koho trestáme, vlastně za moc nestojí, jinak bychom se k němu přece takhle nechovali.  Zmatení motivace. Tresty motivují, ale jde o vnější motivaci, přes strach. Trestáním se děti nenaučí dělat určité činnosti ze skutečné zodpovědnosti (na základě pochopení jejich smyslu a potřebnosti), ale z pouhé poslušnosti, ze snahy zavděčit se autoritě.  Ztíţení nápravy. Negativní emoce, které se po trestu dostavují, ztěţují komunikaci a nápravu, energie negativních emocí dětí se zaměří spíše na toho, kdo je potrestal, neţ na nápravu.  Potlačení soucitu. Dalším negativním účinkem je snaha potlačovat nepříjemné pocity související s trestáním, coţ ve svém důsledku můţe vést k potlačení schopnosti soucítit s druhými a k tomu, ţe budou tolerovat násilí jako „normální“.

27

 Ohroţení morálního vývoje. Děti se učí maskovat chyby a neúspěchy, lhát a podvádět ve snaze vyhnout se dalším trestům a nepříjemnostem. Tyto návyky si mohou přenášet aţ do dospělosti. Ve Velké Británii se výzkumy týkajícími se pouţívání tělesných trestů a jejich vlivu na děti zabývá Dr. Murray A. Straus, hlavní vedoucí laboratoře výzkumu rodin na univerzitě v New Hampshire a přední výzkumník v oblasti násilí v rodině na světě. Dr. Straus, mimo jiné, povaţuje za riziko tělesných trestů skutečnost, ţe děti, které jsou trestány, se rychle učí, ţe láska a násilí spolu mohou jít „bok po boku“. Vzhledem k tomu, ţe rodiče děti trestají hlavně "z lásky" ("dělají to pro jejich vlastní dobro"), dítě se tímto můţe naučit, ţe bití je morálně v pořádku. Na základě provedených výzkumů Straus zjistil, ţe u fyzicky trestaných dětí je dvakrát aţ šestkrát větší pravděpodobnost, ţe budou fyzicky agresivní, ţe se stanou mladistvými delikventy, a později, jako dospělí, budou pouţívat fyzické násilí proti svým partnerům, mít sadomasochistické tendence a trpět depresemi. Upozorňuje rodiče na tato rizika a argumentuje tím, ţe fyzické trestání působí nepříznivě nejen na trestané děti, ale na společnost jako celek (překlad : autorka, Pubpages.unh.edu, 2010, [online]). Uvedu zde alespoň pro ilustraci výsledky dvou výzkumů dr. Strause. Jeden proběhl v roce 2009 a týkal se sledování výšky IQ u tělesně trestaných a netrestaných dětí. Straus zjistil, ţe děti, které byly fyzicky trestané, měly čtyři roky poté niţší IQ koeficient neţ děti, které trestané nebyly. Trestané děti měly niţší kognitivní schopnosti (překlad : autorka, ScienceDaily, 2009, [online]). Dalším výzkumem z roku 2008 zjistil, ţe u trestaných dětí existuje větší pravděpodobnost, ţe v období adolescence nebo v dospělosti budou mít sexuální problémy (překlad : autorka, ScienceDaily, 2008, [online]). Eva Vaníčková (2004b) uvádí jako důsledky opakovaných a hrubých tělesných trestů také úzkost a depresi, která můţe vyústit v sebevraţedné chování, posttraumatickou stresovou poruchu, stresovou nemoc na základě selhání adaptačních mechanismů organismu, obtíţe v sociální komunikaci s okolím a problémy v budoucí rodičovské roli.

28

3.2. Cyklus přenosů násilí Pokud se člověk zamyslí nad tím, proč vlastně rodiče své děti bijí, křičí na ně, odstrkují je od sebe a dělají jim bohuţel někdy i mnohem horší věci, příčiny tohoto chování můţe často najít v minulosti. Chováme se většinou tak, jak to známe ze svých původních, orientačních rodin. Výchovné styly si přenášíme od svých předků - pokud nás naši rodiče fyzicky trestali, je zde velká pravděpodobnost, ţe se budeme tímto způsobem chovat i my k našim dětem. Pokud se v dětství trestaný nynější rodič rozhodne, ţe své dítě trestat nebude, nemá vyhráno. Potlačovaná agrese se můţe projevit jiným způsobem, a to například křičením na dítě, nepřiměřenými psychickými tresty. Následky tělesných trestů můţeme rozdělit na krátkodobé, coţ je například bolest, stopa na těle, a dlouhodobé. Mezi dlouhodobé následky tělesných trestů patří právě cyklus přenosů násilí. Eva Vaníčková (2004b) do cyklu přenosu násilí zahrnuje transgenerační přenos násilí, řetězec rodinného násilí a impresi vzorců sociálního chování . Transgenerační přenos násilí Pod tímto pojmem vysvětluje Vaníčková situaci, kdy děti, které v roli slabých partnerů přijímaly násilí z rukou dospělých, kteří představovali silné, dominantní partnery, změní svoji roli v rodině a získají moc. Potom se stane, ţe v roli silných, dominantních partnerů předávají násilí slabším, coţ jsou jak jejich, za tu dobu zestárlí rodiče, tak vlastní děti (2004a, s. 82). To znamená, ţe v rámci transgeneračního přenosu násilí nemusí docházet pouze k situaci, kdy dítě, které bylo vychováváno tvrdým, autoritativním způsobem s častým fyzickým trestáním, se stejným způsobem později chová ke svým dětem. Toto dítě se například v období dospívání stejným způsobem můţe začít chovat ještě v rámci původní rodiny ke svým rodičům. Mezi důsledky transgeneračního přenosu násilí ve společnosti, jehoţ významným činitelem je právě tělesný trest, patří týrání a opuštěnost starých lidí, kruté tělesné týrání malých dětí a například jedna z nověji identifikovaných forem násilí – násilí mladých mileneckých dvojic (dating violence). Cyklus násilí hraje významnou roli v epidemickém výskytu domácího násilí v dnešní době (tamtéţ).

29

Řetězec rodinného násilí Řetězcem rodinného násilí je myšleno předávání násilí z osoby s dominantním, silným postavením v rodině na osobu s podřízeným, slabším postavením (otec – matka, matka – starší dítě, starší dítě – mladší dítě, mladší – spoluţáci, zvířata, předměty). Matka, která zaţívá násilí na své osobě v současné rodině, nebo ho zaţívala v rodině původní, mívá vzhledem k negativnímu vlivu této skutečnosti na svoji osobnost, na svůj psychický, emocionální stav niţší předpoklady k porozumění svému dítěti, jeho problémům. Cyklus se uzavírá (Vaníčková, 2004b).

Imprese vzorců sociálního chování Imprese vzorců sociálního chování znamená uloţení řešení sloţité ţivotní situace do paměti a její automatické vybavení v obdobné situaci. Dítě se tedy učí řešit obtíţné situace násilím (Vaníčková, 2004b). Kdyţ si povídám s lidmi, kteří se o otázky výchovy zajímají, mnoho z nich si stěţuje na tento problém: i kdyţ se snaţí vyvarovat neefektivních výchovných způsobů, křiku a trestání svých dětí, dochází k situacím, nejčastěji ve stavech únavy, stresu, časové tísně, kdy pouţívají stejné slovní fráze, gesta, případně tresty, které znají od svých rodičů, a které vědomě pouţívat nechtějí. Mozek v těchto chvílích „vypíná“ vědomou snahu a nastupuje jakési automatické řešení problému, které je v mozku zafixované z minulosti. Rodiče pak často mají pocity selhání, bezmoci, mají pocit viny a ptají se, proč se zachovali jinak, neţ chtěli. Sama povaţuji snahu nepřistupovat k dítěti z pozice moci jako neustálý boj, práci na sobě, na komunikaci se svým partnerem v oblasti výchovy a přemýšlím, jak bychom asi reagovali a jaké pocity bychom proţívali, kdybychom neměli zafixované vzorce řešení situací, tak jak je známe ze svého dětství.

30

4. Alternativy k fyzickým trestům 4.1. Psychické tresty a výchova bez násilí Moje práce je zaměřená na fyzické tresty dětí, nicméně za stejně rizikové povaţuji i tzv. tresty psychické, které, dle odborníků, mohou mít někdy i negativnější dopad na dítě neţ tresty fyzické. Mezi psychické tresty patří například odepření projevů náklonnosti, odměřené chování, uráţení, poniţování, výčitky, výhrůţky apod. (Čáp, Mareš, 2001). Někteří psychologové do této kategorie trestů řadí i zákazy oblíbených činností a nucení do neoblíbených činností. Hranice mezi psychickým trestem a týráním je křehká, stejně jako u trestů fyzických. Pokud se rodič rozhodne, ţe nebude své dítě fyzicky trestat, hrozí riziko, ţe namísto trestů fyzických začne pouţívat právě tresty psychické. Najít alternativní účinnou metodu, která dítě nepoškozuje, nepůsobí mu trauma, povaţuji za velké výchovné umění, a to z důvodu, ţe většina z nás tyto metody nezná, nemá je zafixované z dětství. Dalším rizikem souvisejícím s rozhodnutím vychovávat dítě bez násilí, je nedostatečné vymezování hranic, výsledkem čehoţ můţe být v krajních případech dítě – „tyran“ (tyto případy mohou vznikat následkem příliš liberální výchovy). Rodič totiţ většinou najednou neví, jakým způsobem má vlastně tyto hranice vymezovat, pokud je nechce nahradit psychickými tresty, které rovněţ nepovaţuje za správné. Proto povaţuji změnu v přístupu k dítěti ve směru partnerském, bez mocenského zneuţívání autority pro mnoho lidí za poměrně hodně sloţitý a jistě ne krátkodobý proces. Otázkou tedy je, jak dítě vychovávat, jakým způsobem mu hranice vymezovat. Autoři knih zabývající se výchovnou problematikou radí namísto trestů nechat přiměřeně dopadnout důsledky nesprávného jednání, coţ spočívá v tom, ţe pokud se dítě nesprávně zachová, je vystaveno přirozeným nebo logickým důsledkům svého chování (Kopřiva a kol., 2008). Tato výchovná metoda bývá také nazýváná jako Metoda přirozených následků a je známá z dějin pedagogiky – uváděl ji jiţ J.J.Rousseau (Čáp, Mareš, 2001). Sama tento výchovný přístup povaţuji za nejefektivnější a zároveň poměrně náročný. Není vţdy snadné rozpoznat a určit, jaký přirozený důsledek má následovat určité chování či jednání dítěte. Odpovědi na otázky související s pouţíváním výchovných metod, mezi které nepatří fyzické tresty, můţe rodič hledat jak v literatuře či jiných zdrojích, tak přímo u odborníků na výchovnou problematiku nebo v rámci různých kurzů a přednášek 31

zaměřených na výchovu dětí. Jsem velice ráda, ţe existují tyto moţnosti, ale osobně si myslím, ţe je jich stále velmi málo, myslím, ţe by rodiče měli být v tomto směru mnohem více informováni, a to jiţ v době, kdy svého potomka teprve čekají. Nedělám si iluze, ţe by se na základě těchto informací, dostupných kurzů, přednášek, příruček apod. všichni rodiče rozhodli, ţe své děti nebudou fyzicky (ani nepřiměřeně psychicky) trestat, ale jsem přesvědčená, ţe mnoha z nich můţe pomoci rozhodnout, jakým směrem se ve výchově svých dětí vydají.

4.2. Možnosti předcházení používání tělesných trestů ve výchově V závěru teoretické části práce se zaměřuji na moţnosti předcházení pouţívání tělesných trestů, potaţmo veškerých násilných metod ve výchově dětí. K tomu, aby člověk mohl vychovat zdravé a šťastné dítě je nutné především, aby i on sám byl vyrovnanou, zdravou osobností (Vaníčková, 2004b). Rodič totiţ můţe přenášet svá traumata a bolestné zkušenosti na dítě. Z tohoto důvodu pokládám za velice důleţité, aby člověk pracoval sám na sobě, měl moţnost vnitřně zpracovat své negativní zkušenosti a záţitky, coţ se často neobejde bez psychoterapeutické pomoci, můţe také jít i o různé alternativní metody. Obzvláště pokud má rodič problém se sebeovládáním a tělesné tresty pouţívá v afektu, mohou mu konzultace s odborníky velmi pomoci. Důraz by měl být kladen také na rozvoj empatie a emoční inteligence, jak u dětí, tak u dospělých, protoţe je povaţuji v mezilidských vztazích za nesmírně důleţité. Pokud se umíme do druhých vcítit, je zde větší předpoklad, ţe se jim budeme snaţit neubliţovat. Často můţe pouţití tělesného trestu pramenit z neznalosti, jak jinak řešit nastalou situaci. Zjistila jsem, ţe sice v některých našich knihách nebo internetových zdrojích najdeme rady, jak těmto situacím

předcházet, ale mnohem více odkazů

týkajících se této problematiky jsem objevila v cizojazyčných zdrojích. Společně s některými rodiči jsme se shodli, ţe zde chybí jakási „kuchařka“ - kniha či příručka konkrétně uvádějící různé způsoby (a na konkrétních způsobech ukázující), jak je moţno předcházet pouţití tělesných trestů.

32

Domnívám se, ţe velmi účinným způsobem, jak předcházet afektovému řešení situací s dětmi je nácvik alternativních způsobů řešení. Podobně, jako se učíme řídit auto, nebo například asertivnímu chování, se naučit reagovat na určité chování dětí. Kaţdé dítě je sice originál a má své specifické reakce a jednání, ale všechny děti procházejí stejnými vývojovými fázemi, které mívají podobný průběh – například období negativismu, vzdoru, puberty. Za velice důleţité povaţuji pochopení a porozumění chování dítěte v těchto náročnějších fázích vývoje, protoţe tím můţeme zabránit neadekvátnímu trestání dítěte a zbytečným potíţím ve vztahu rodiče a dítěte. Je mi samozřejmě jasné, ţe spoustu lidí se psychologií dítěte do takové míry, nebo vůbec zabývat nebude. V tomto případě vidím moţnost změny v jejich postojích zejména působením společnosti. Pokud zde bude nadále převaţovat tolerance k pouţívání tělesných trestů, budou se, obrazně řečeno, fackovat politici na veřejnosti, na rizika pouţívání tělesných trestů se nebude poukazovat v médiích a na prevenci nebudou trvale zaměřeny aktivity vlády, daleko se zřejmě neposuneme. Informovanost veřejnosti o rizicích a moţných následcích pouţívání násilí ve výchově povaţuji za naprosto nedostatečnou. Ve svém okolí neznám mnoho lidí, kteří by například četli publikace Evy Vaníčkové, nebo se nějak výrazněji zajímali o konkrétní důsledky pouţívání tělesných trestů ve výchově. Mezi mými přáteli jsou ale i lidé, kteří se výchovou svých dětí opravdu hodně zaobírají a na jejich příkladě vidím, ţe informace například z literatury nebo od konkrétních osob je ovlivnily ve směru rozhodnutí tělesné tresty ve výchově nepouţívat. Proto kladu takový důraz na mnohem větší mnoţství aktivit v oblasti prevence, neţ jak tomu dosud je, a to například ve formě kampaní, pořádání besed, přednášek, kurzů, informačních broţur, letáků (ty bych dávala rodičům hned v porodnici), zvýšení dostupnosti odborné pomoci v oblasti výchovy. Kriticky hodnotím informovanost veřejnosti, ale zároveň chci poukázat na aktivity různých nadací, sdruţení, organizací, projektů, ať uţ vládních či nevládních, které se s tímto problémem snaţí něco dělat a kterých si z tohoto důvodu velmi váţím. Uvedu zde alespoň ty, které povaţuji za stěţejní: Nadace Naše dítě (Pozitivní rodičovství), Institut efektivního rodičovství – Centrum pro rodinu a sociální péči v Brně, Nadační fond PhDr. Jiřinky Prekopové, helpline Růţová linka, Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání (kurz Respektovat a být respektován), vládní kampaň

33

Stop násilí na dětech. Věřím, ţe se působení a aktivity tohoto směru budou nadále rozšiřovat. Na závěr této kapitoly a zároveň celé teoretické části práce uvádím ještě své krátké zamyšlení. Jsme lidé, nejsme neomylní a samozřejmě děláme chyby. Být rodiči nás nikdo nenaučil, rodiči se stáváme, rodičovství se učíme takzvaně za pochodu. Navíc si kaţdý neseme specifické návyky ze svých původních rodin. Nemá smysl trápit se pocity viny, nebo výčitkami svědomí, pokud se nám ve vztahu k dítěti nepovede vţdy vše tak, jak bychom si představovali, nebo proto, jak jsme se k dětem chovali, neţ jsme získali nový pohled na tuto problematiku. Naše chyby bychom měli brát jako výzvu k práci na sobě, jako ponaučení, a měli bychom se snaţit udělat maximum pro to, abychom se jich příště vyvarovali. Za velice důleţité povaţuji umět se dítěti omluvit, pokud se zachováme nesprávně, pokud k němu nejsme spravedliví, pokud mu jakkoliv ublíţíme. K dítěti bychom se měli chovat tak, jak chceme, aby se k nám chovali ostatní lidé a svou sílu, tělesnou převahu, bychom měli pouţívat k ochraně dítěte, ne ji zneuţívat za účelem potrestání dítěte.

34

EMPIRICKÁ ČÁST 5. Výzkumné šetření 5.1. Cíl výzkumného šetření V současnosti mají rodiče k dispozici mnohem více informačních zdrojů týkající se výchovy, neţ jak tomu bylo u předchozích generací, častěji se také jak v literatuře, tak v médiích objevují informace týkající se negativních důsledků fyzického trestání dětí. Probíhají i kampaně s cílem upozornit na problém násilí na dětech. Přesto stále velká většina rodičů tělesné tresty ve výchově svých dětí pouţívá. Z tohoto důvodu je výzkumným cílem mojí bakalářské práce zjistit, jak přistupují dnešní rodiče k problematice pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí, jak tyto tresty vnímají a jaké mají vlastní zkušenosti s jejich pouţíváním. Dále zjistit důvody pouţívání či nepouţívání těchto trestů rodiči a pokusit se identifikovat rozdíly v přístupu rodičů, kteří tělesné tresty pouţívají a těch, kteří je nepouţívají. Stanovila jsem si následující výzkumné otázky: Hlavní výzkumná otázka: 1. Jakým způsobem přistupují dnešní rodiče k tělesným trestům ve výchově svých dětí? Dílčí výzkumné otázky: 1. Jaké jsou důvody, které vedou rodiče k pouţívání či nepouţívání tělesných trestů ve výchově svých dětí? 2. V čem spočívají rozdíly v přístupu k tělesným trestům u rodičů, kteří je ve výchově svých dětí pouţívají a kteří je nepouţívají?

35

5.2. Zvolený typ výzkumu Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní metodologii, kterou pokládám za nejvhodnější pro zvolené téma mého výzkumu, a to hlavně z důvodu, ţe cílem je získání detailních informací ze ţivota rodičů týkajících se výchovy dětí, které by se kvantitativními metodami obtíţně podchycovaly (Strauss, Corbinová, 1999, s. 11). Ve své práci se nezabývám primárně například četností pouţívání tělesných trestů nebo jiných veličin, moje pozornost je zaměřena na osobnost rodičů, na jejich přístup k této problematice, na hlubší pochopení důvodů, které je vedou k pouţívání, případně nepouţívání tělesných trestů. „Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, proţívají a vytvářejí sociální realitu.“ (Švaříček a kol., 2007, s. 17).

5.3. Techniky získávání dat Za účelem získání dat pro kvalitativní výzkum mojí bakalářské práce jsem zvolila rozhovor pomocí návodu, jehoţ princip spočívá v připravení seznamu otázek, které tazatel povaţuje za nutné v rámci rozhovoru probrat. Tento typ rozhovoru dává volnost v přizpůsobování formulace otázek podle situace a moţnost co nejvýhodněji vyuţít čas určený k rozhovoru. Návod pomáhá udrţet zaměření rozhovoru, avšak dotazovaný má zároveň moţnost uplatnit vlastní perspektivy a zkušenosti (Hendl, 2008). Okruhy otázek, které jsem si stanovila, byly zaměřeny na výchovu zaţitou (vzpomínky na vlastní dětství), na výchovu praktikovanou (týkající se vlastních dětí), třetím okruhem byly otázky týkající se konkrétního pouţívání fyzických trestů ve výchově svých dětí. Otázky třetího okruhu, jakoţto otázky nejdůleţitější a zároveň citlivé jsem směřovala do druhé poloviny rozhovoru, spíše k jeho závěru. Tento postup rovněţ doporučuje Hendl ve schématu pro návrh návodu (2005, s. 175). V rozhovorech jsem svým informantům kladla také různé doplňující a prohlubující otázky. Všechny přepsané rozhovory uvádím v přílohové části práce. Rozhovory, jejichţ délka se pohybovala v rozmezí půl hodiny aţ hodinu, jsem zaznamenala na diktafon a poté jsem je přepsala metodou doslovné transkripce. Místem provádění rozhovorů bylo přirozené prostředí informantů – jejich domácnosti. 36

5.4. Výběr informantů pro výzkum Rozhovor jsem vedla s celkem deseti informanty, které jsem vybírala v okruhu mně známých lidí. S některými z těchto lidí jsem v častějším kontaktu, s některými se setkávám spíše zřídka. Můj výběr byl ovlivněn faktem, ţe vzhledem k současným narůstajícím tendencím společnosti k partnerskému přístupu k dětem a informacím v médiích nebo tisku poukazujícím na rizika a negativa tělesných trestů a násilí na dětech existoval předpoklad, ţe se rodiče budou snaţit stavět do „lepšího světla“ a nebudou odpovídat zcela pravdivě. Z tohoto důvodu jsem se snaţila vybrat takové informanty, u nichţ jsem snahu odpovídat co nejvíce upřímně a pravdivě předpokládala. Cílem výběru mých informantů bylo také, aby ve vzorku respondentů byli zastoupeni jak rodiče, kteří tělesné tresty pouţívají, tak i ti, kteří je nepouţívají, a to vzhledem ke stanoveným cílům svého výzkumu. Z důvodu snahy o pestrost a různorodost získaných dat jsem oslovila několik manţelských párů. Zajímalo mne také, mimo jiné, zda se budou lišit postoje muţů k tělesným trestům od postojů ţen k této problematice. Rozhovor jsem nakonec provedla se třemi manţelskými páry a dále se čtyřmi ţenami, se kterými jsem rozhovor vedla samostatně. Ve dvou případech byla důvodem nepřítomnosti manţelů v rozhovoru jejich časová zaneprázdněnost, v jednom případě byl manţelem cizinec špatně hovořící česky a v posledním případě šlo o ţenu rozvedenou. Věk informantů se pohybuje od 32 do 39 let, všichni vychovávají jedno nebo dvě děti ve věku do dvanácti let. Z důvodu zachování anonymity svých informantů jsem zvolila iniciály jejich smyšlených jmen, které uvádím v tabulce na následující straně. V citovaných částech rozhovorů s informanty někdy uvádím odpovědi manţelů ve společném bloku. V těchto případech uvozuji jednotlivé výroky písmenem Ţ (hovoří ţena) a M (hovoří muţ).

37

OSOBA

VĚK

POČET DĚTÍ A JEJICH VĚK

dcera, 4 roky

Manţelský pár 1 Informantka

AB

32 let

Informant

AC

34 let

Manţelský pár 2 Informantka

BB

36 let

Informant

BC

35 let

dva synové: 5 a 4 roky

Manţelský pár 3 Informantka

CB

39 let

dcera 4,5 roků, syn 7 let

Informant

CC

36 let

Informantka

DA

37 let

dcera 8 let

Informantka

EA

35 let

syn 3,5 roku

Informantka

FA

37 let

dcera 2,5 roku

Informantka

GA

36 let

syn 8,5 roku, dcera 10 let

Tab. č. 1: Identifikace informantů

38

6. Analýza dat 6.1. Otevřené kódování „Otevřené kódování je část výzkumu, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43). Vzhledem k poměrně velkému mnoţství získaných dat z rozhovorů jsem se rozhodla pro kódování v programu Atlas.ti. Díky tomuto programu se mi v získaných datech dařilo lépe orientovat a zpětně dohledávat výroky informantů. Data jsem kódovala řádek po řádku a pojmy tímto způsobem získané jsem později seskupovala podle jejich významu a podobnosti do kategorií, kterých jsem vytvořila celkem devět. Pět kategorií obsahuje další subkategorie. Názvy kategorií a subkategorií jsem většinou odvozovala od výroků informantů, často jde o převzetí části citovaného výroku, ve snaze o zachování vyšší míry autentičnosti údajů (Miovský, 2006). Seznam vytvořených kategorií a subkategorií: 1. Jak to u nás chodilo aneb naši rodiče a tělesné tresty 1.1. Přes pusu“, „na zadek“ aneb vzpomínky na tělesné tresty 1.2. Nevnímám to negativně 1.3. Nic příjemného aneb jsme rádi, ţe uţ to skončilo 2. Jak to chodí u nás aneb my a tělesné tresty 2.1. Někdy se nějaké facce člověk nemůţe vyhnout 2.2. Není to nic špatného aneb náš pohled na tělesné tresty 3. Někde to tam je aneb proč trestáme 3.1. Kdyţ se vytočím na ultimum 3.2. „Teď se zastav!“ aneb nutnost vymezení hranic 3.3. Nic jiného nefunguje 3.4. Únava, bezradnost 4. Kam to vlastně vede aneb moc dobře se necítíme 5. „Zase mě mlátíš?“ aneb co na to děti 6. Já ho nechci bít, ale… 7. Tudy cesta nevede aneb proč se snaţím své dítě fyzicky netrestat 7.1. Tohle svým dětem dělat nebudu 7.2. Nefunguje to 39

7.3. Impuls odjinud 8. Strategie vyhnutí se tělesnému trestu aneb jak na to vyzrát 8.1. Vařečka jako účinný nástroj 9. Jiný pohled na věc aneb zdroje výchovných rad

Kategorie č. 1. JAK TO U NÁS CHODILO aneb NAŠI RODIČE A TĚLESNÉ TRESTY Z původní, orientační rodiny máme v paměti otištěny vzorce chování svých rodičů. To, jak se chovali k sobě navzájem, ke svým dětem, k okolí. Od svých rodičů tyto vzorce chování přebíráme, jak vědomě, tak nevědomě, a pokud nás v dětství či mládí fyzicky trestali, existuje velká pravděpodobnost, ţe budeme tyto vzorce chování přenášet do svých nových, zakládaných rodin, budeme mít tendenci v násilí pokračovat. Tato kategorie seskupuje v rámci tří subkategorií vzpomínky informantů na to, zda a jak je rodiče v dětství a mládí fyzicky trestali. Informanti uvádějí, jak tyto tresty vnímali, jak je hodnotí a jaký k nim mají postoj.

Subkategorie č. 1.1. „Přes pusu“, „na zadek“ aneb vzpomínky na tělesné tresty První subkategorie obsahuje vzpomínky informantů na fyzické tresty ze svého dětství a mládí. Zkušenost s nimi mají všichni, aţ na jednu výjimku, ve většině případů ale uvádějí, ţe byli trestání velmi zřídka a trestajícím byl zpravidla pouze jeden z rodičů. „Skoro vůbec ne, ale protoţe jsem tak jako ráda odmlouvala, tak fakt kdyţ uţ to šlo do těch jako hodně blbých takových řečí, tak uţ jsem dostala přes pusu. Anebo moţná jako malá, tak lehce na zadek. Ale nikdy mě nezbili nějak moc..“ (GA) „Jo, trestali. …no, na zadek, někdy facky…“ (FA) „Maminka vyjímečně. Kdyţ uţ docházely argumenty, tak jsem dostala na zadek, ale moc ne.“ (DA) „…ale samozřejmě, kdyţ jsem něco udělala, tak táta šel a dal mi facku, ţejo. Kdyţ uţ to bylo takový, jo, třeba uţ v tom pozdějším věku. Jako děcko si to ani nepamatuju, ale kdyţ jsem samozřejmě vyváděla, já jsem taky byla takový trošku těţce stravitelný dítě, tak samozřejmě jo. Mamka nikdy.“ (EA) „Občas jo, ale to bych spočítala na prstech jedné ruky, to jsem musela fakt něco vyvést nebo tak. Ale jinak ne.“ (BB) 40

„No, jednou. Jednou jsem dostala od taťky.“ (AB) „Máti asi nějakou facku mi dala určitě…“ (CB) „Máti jo a otec, to si nepamatuju, on na nás spíš zakřičel. Máti byla hysterická, on to asi nějak nezvládala psychicky, tak nám nařezala, jak to šlo.“ (CC)

Ve dvou případech mluvily informantky o svých muţích, kteří se rozhovoru neúčastnili. Ţeny uvádí, ţe oba tito muţi byli v dětství fyzicky týráni: „On si fyzické tresty jako dítě uţil dost, jeho tatínek je fyzicky týral, fyzicky trestal hodně, jich bylo více dětí, a to si myslím, si uţil hodně.. (DA) „…protoţe jako malej byl hodně bitej, aţ kopanej, ţe se počurával v rohu a pokadil se a tak jako jo...“ (GA)

Pouze jeden informant uvedl, ţe nebyl svými rodiči nikdy fyzicky potrestán: „U nás se spíš zvýšil hlas. Ale nikdy jsme nedostali, v ţivotě.“ (BC)

Subkategorie č.1.2. Nevnímám to negativně K tělesnému trestání od svých rodičů zaujímají informanti různé postoje, ale, coţ mě překvapilo, v zásadě je nevnímají negativně. Vyjadřují se ve smyslu, ţe jim tělesný trest vlastně pomohl, ţe „to“ asi potřebovali: „…Ale na druhou stranu, já jsem to asi potřebovala, jo? Protoţe kdo ví, jak by to všechno bylo.“ (EA) „.Já to hodnotím, ţe mně to, mně to pomohlo.“ (GA) „…sama na sobě vím, ţe kdyţ jsem odmlouvala, hodně odmlouvala, tak ta facka mě zastavila, abych se nad tím zamyslela.“ (GA).

V uvedených tvrzeních informantky GA, z různých částí rozhovoru, jsem si všimla určitého rozporu v jejím náhledu na tyto tresty, kdy uvádí, ţe bití neměla ráda, ale zároveň tvrdí, ţe jí fyzický trest od rodičů vlastně pomohl. Podobný názor jsem slyšela od více lidí, kdy si vlastně spojují násilí, kterému byli vystaveni, s kladným postojem k němu. Domnívám se, ţe tento postoj můţe působit jako jeden z vlivů na pouţívání tělesných trestů u vlastních dětí. Coţ můţe potvrdit skutečnost, ţe informantka tělesné tresty ve výchově pouţívá.

41

Ve výpovědích informantů se dále objevuje tvrzení, ţe „přesně věděli, za co dostali“, ţe věděli, co bude následovat určité jejich chování a toto potrestání nehodnotí negativně. Dá se tedy říci, ţe tělesné potrestání vnímají jako zaslouţený trest. Daný přístup povaţuji za přesvědčení, „zautomatizování“ myšlenky, ţe kdyţ něco špatného udělám, následuje trest, který si zaslouţím. Vzhledem k tomu, ţe informanti, kteří se tímto způsobem vyjádřili, pouţívají, nebo dříve pouţívali tělesné tresty i u svých dětí, můţe být dané vnímání tělesných trestů od svých rodičů rovněţ jedním z vlivů na tuto skutečnost. „Protoţe já jsem vţdycky věděla, ţe kdyţ jsem dostala od toho táty tu facku, já jsem věděla, proč jsem ji dostala..“ (EA) „To ţe jsem dostával, neberu jako negativně, myslím, ţe jsem věděl, nebo většinou jsem věděl přesně, za co jsem dostal.“ (AC) „Ne, tak to vůbec na mně nezanechalo ţádné negativní následky.“ (BB) „Takţe na mě neplatilo tak jenom lehce mně něco říct. Na mě to prostě neplatilo, protoţe já jsem věděla: „Aha, tak to proběhlo lehce, tak příště můţu zas.“ (FA)

Ve dvou případech se informanti k situaci, ve které byl pouţit tělesný trest, vyjadřovali jako k řešení, díky němuţ došlo k uvolnění atmosféry, „vyčištění vzduchu“, a tento způsob řešení hodnotí pozitivněji, neţ atmosféru „dusna“, dlouhého promlouvání „do duše“. Tělesný trest v těchto případech opět hodnotí jako jakési pozitivum, které pomohlo rychle vyřešit situaci. „A pro mě někdy moţná tohle bylo lepší neţ to, ţe ta mamka prostě byla třeba naštvaná, uraţená, ale nedala mně tu facku, jo, ţe s tím taťkou to bylo takový rychlý řešení. Jo, ţe já jsem se uklidnila, ale pak byl čistej vzduch a neřešilo se dál.“(EA) „Ono se hodně často i říká, ţe taková ta facka někdy vyjde ještě víc, neţ nějakýho takovýho psychickýho, já nevím, co, ty děti, ony tu vyhrocenou situaci poznají. …Nebo aspoň já kdyţ jsem byl malej, tak mně to kolikrát přišlo takový to radikální řešení, ţe se ta atmosféra, ţe se ten špunt prostě uvolní.“ (CC)

Dvě informantky uvádí negativní pocity, které následovaly pouţití tělesného trestu rodičem, nicméně v konečném hodnocení jejich postoj negativně nevyznívá. „…samozřejmě jsem ho v tu chvíli jako nenáviděla, ale pak kdyţ teda se mně omluvil, coţ on (významné zakašlání), to teda bylo hodně pro něho, tak jsem jako to potom vzala asi, no..“ (AB) „No byla jsem na něho samozřejmě naštvaná. Řekla jsem si, ţe je hroznej a tak, ale jakoţe nějak jsem to..já jsem to nějak neproţívala. Mně vadilo spíš to, kdyţ bylo dusno.“ (EA)

42

Subkategorie č. 3. Nic příjemného aneb jsme rádi, ţe uţ to skončilo Mezi výpověďmi se objevila také negativní hodnocení trestů od rodičů a konstatování, ţe nešlo o příjemné záţitky. „Jakoţe by to byly nějak jako ukrutné fyzické tresty, to ne, ale prostě byly a myslím si, ţe to je zbytečné…Cítila jsem se nesmírně poníţená, uraţená.“ (FA)

V následujícím úryvku informant uvádí, ţe sice trest nevnímal jako negativní věc, ale zároveň se zmiňuje, ţe byl rád, ţe „to má za sebou“. „No, byl jsem rád, ţe uţ to je za mnou, ţejo. Museli jsme to vymyslet tak, abysme to dělali nepozorovaně, ty věci. To nebylo nic, ţe bych to, nějaký negativní, to byl prostě takovej důsledek, kterej jsem věděl dopředu, ţe nastane, kdyţ to nezamaskuju a pak jsem dostal, tak jsem byl rád, ţe to skončilo.“ (AC) Informant se vyjadřuje ve smyslu „bylo to nepříjemné, ale v pořádku“. V úryvku se také nachází věta: „Museli jsme to vymyslet tak, abysme to dělali nepozorovaně, ty věci.“. Tento případ povaţuji za ilustraci názoru odpůrců tělesných trestů, ţe tělesné potrestání nemá z výchovného hlediska správný efekt. Autoři knihy Respektovat a být respektován se k dané skutečnosti vyjadřují, ţe tímto způsobem se děti naučí přijímat tresty jako jakési výkupné za své přestupky, ale v podobných situacích se budou dál chovat nevhodně, nenaučí se tedy chovat správně, ale naučí se přijímat tresty. Tresty fungující jako odpustky vnímají autoři jako dost nebezpečné pro morální vývoj – dítě má pocit, ţe trestem je nesprávné chování jakoby vyrovnáno a uţ se nemusí snaţit o jeho nápravu (Kopřiva a kol., 2008, s. 126). Všimla jsem si, ţe informanti z řady muţů se o samotném trestu nechtěli příliš rozvykládat, uváděli, ţe si na tyto záleţitosti moc nepamatují: „To uţ si asi nepamatuju. Jako nemám z toho něco, ţe bych z toho měl nějakej strašnej záţitek.“ (CC) Ţ: „Tvoje maminka to vykládá pořád, jak tu vařechu pouţívala, ţe?“, M: „ Tak to já si nepamatuju.“ (AB, AC).

Z vyjádření muţů usuzuji, ţe vzpomínky mohou být potlačené, nebo nepříjemné, nechtějí se k nim vracet. Domnívám se, ţe tuto skutečnost také ovlivňuje stereotypizace tvrzení typu „kluci víc zlobí, je normální, kdyţ dostanou na zadek“, kterou kolem sebe slýchávám a objevuje se i ve výpovědi jednoho informanta:

43

„Já myslím ale, ţe u kluků je to takový namístě, jako kdyţ občas provede něco, co přeţene, tak dostane nařezaný a ví proč, tak myslím jako, ţe to je v pohodě.“ (AC)

V jednom případě jde o zprostředkované vyjádření týkající se vzpomínek na tělesné tresty od rodičů – informantka mluvila o zkušenosti svého manţela, který byl v dětství hodně fyzicky trestán: „Mluvili jsme o tom. Mluvili jsme o tom dost. Nemá na to dobré vzpomínky.“ (DA)

Kategorie č. 2. JAK TO CHODÍ U NÁS aneb MY A TĚLESNÉ TRESTY Kategorie obsahuje dvě subkategorie, první sdruţuje výroky informantů týkající se pouţívání tělesných trestů v jejich současných, prokreačních rodinách, druhá obsahuje výroky týkající se postojů informantů k tělesným trestům.

Subkategorie č.2.1. Někdy se nějaké facce člověk nemůţe vyhnout Jak se zmiňuji v teoretické části, tělesné tresty stále patří k výchovným prostředkům většiny současných rodičů, i kdyţ jsou pouţívány v menší míře neţ u předchozích generací. Co se týče konkrétních případů mých informantů, nemohu potvrdit, ţe těchto trestů je v jejich zakládaných rodinách méně, neţ v původních rodinách, protoţe z výpovědí vyplynulo, ţe je ve většině případů trestali vlastní rodiče spíše zřídka. Potvrdit to lze pouze u informantů, kteří uvedli, ţe tělesné tresty u nich nebyly ničím vyjímečným a u vlastních dětí je buď nepouţívají vůbec, nebo jen zřídka. V rámci této subkategorie jsou seskupeny informace týkající se pouţívání trestů ve vlastní, prokreační rodině. Všichni informanti někdy pouţili, nebo pouţívají tělesný trest u svých dětí. Uvedli pouţívání, nebo pouţití, těchto trestů: plácnutí přes zadek, přes ruku, naplácání na zadek, facka. „…jakoţe někdy se nějaké facce, hlavně u syna, člověk nemůţe vyhnout…To uţ ale musí být strašně vyhrocená situace, to ne, ţe bych je tady liskala jako co hodinu, jo? Ale říkám, jednou za týden, nebo za měsíc, nebo já nevím, jak to popsat..“ (CB) „Jako..uţ dostali prostě. Uţ dostali. Nedostávají facky, je to fakt na zadek.“(BB) „Samozřejmě. Škoda kaţdé rány, která padne vedle.“(BC) „…já to teda cítím tak, ţe vysvětlování bylo uţ dost, za tu dobu, a buď teda na zadek, nebo mu dám klidně i lehce přes pusu.“ (GA) 44

„Ţe nevím, jako co mám dělat, a potom úplně..třeba jsem ji plácla po ruce, jo?“(FA)

Tři respondentky hovořily o tělesných trestech v minulém čase, v současnosti je jiţ z různých důvodů, které jsou obsaţeny v jedné z dalších kategorií, nepouţívají. „No dřív jsem ji občas plácla. Taky v takových…ale ne ţe bych ju jako mlátila, jo?“ (AB) „„Ano, teď uţ ne, ale pouţívala jsem a dostával na zadek…„No, to bylo období vţdycky. On byl v pohodě, třeba dva měsíce nedostal na zadek a pak byl týden, kdy dostal na ten zadek třikrát denně.“ (EA) „Tělesné tresty uţ ne. Jeden čas, opravdu, kdyţ mě přiváděla k šílenství, tak jsem ji sem tam plácla…“(DA)

Subkategorie č. 2.2. Není to nic špatného aneb náš pohled na tělesné tresty Z výroků pěti informantů vyplývá, ţe tělesné tresty, v určité formě a mnoţství, vnímají jako normální výchovný prostředek, který „není ničím špatným“, občas „není na škodu“. „…tak prostě pak mu dáš, já nevím, třeba na ten zadek. Nemyslíme nějaké řezání, ale občas na zadek, to si myslíme, ţe je prostě normální.“ (BB) „Jak říkám, není tělesnej trest, jako tělesnej trest. Třeba s řezáním dětí nesouhlasím, mám kolegu, který řeţe své děti ještě v sedmnácti. Ten je regulérně řeţe na zadek, opaskem.“ (BC) „Já si myslím, ţe pokud dostane dítě na zadek, tak to vůbec není nic špatnýho. Ale musí vědět, za co to dostal.„ (BC)

V následujícím úryvku stejný informant uvádí, ţe, si je jistý, ţe svému synovi svým trestem nikdy neublíţí. Tím je myšleno fyzické poranění. V daném postoji informanta není zohledněn psychický dopad trestu na dítě. „Vůbec nemám pocit viny, ţe jsem mu dal na zadek. Ne. Já vím, ţe mu tím neublíţím, nikdy mu tím neublíţím, protoţe zas nedávám takovou ránu.“ (BC)

V dalším úryvku uvádí informant AD jako jakousi omluvu pro tělesné tresty (nebo vedlejší účinek těchto trestů) skutečnost, ţe díky nim bude dítě „připravené do ţivota“, ţe ho pak nezaskočí, kdyţ „občas dostane“. Můj pohled na věc je takový, ţe by naopak mělo být jakékoliv násilí mezi lidmi vnímáno jako něco nepřípustného, a dítě by mělo jiţ odmalička vnímat, ţe jde o nesprávné jednání. „Jako, asi se tomu snaţím vyhýbat, ale přijde mi to, ţe jako kdyţ to děcko nebo ten člověk pak přijde mezi ostatní, tak prostě musí být připravené, ţe občas dostane. Ať uţ po právu nebo ne.“ (AD) 45

Informant CC se vyjadřuje ve smyslu, ţe tělesný trest se má provést tak, aby se dítě necítilo poníţené. V teoretické části uvádím, z odborných zdrojů, ţe jedním z negativních účinků jakéhokoliv tělesného trestu na dítě je právě poníţení, které způsobuje. Na základě výroku informanta lze vyvodit, ţe uvedený dopad na dítě tímto způsobem nevnímá. „Tak já myslím, ţe je důleţitý prostě to děcko neponíţit. Prostě tak nějak, aby neztratilo tu tvář. Prostě aby pochopilo, proč ten trest je, ale dělat to tak, aby neztratilo sebevědomí.“ (CC)

V posledním úryvku této subkategorie se informantka CB vyjadřuje ke zkušenosti, kterou má z pobytu v Německu, zemi, kde jsou tělesné tresty dětí ze zákona zakázány: „Ale jestli můţu, tak takovej postřeh, švagrová je v Německu a byli jsme tam několikrát a vím, ţe jsem třeba syna takhle plácla po zadku na ulici a švagrová říkala: „Bacha, tady tě za to můţou normálně zavřít.“. A to je přitaţený teda jako, plácnout děcko po zadku, kdyţ pak úplně vyšiluje, dělá hrozný věci… Já si myslím, ţe tady v Čechách se to bere úplně jinak, ţe to je tak jako, jak jsme tak všichni vyrostli, tak nám to přijde normální.“ (CB)

Tento názor vyjadřuje pravděpodobně názor většiny rodičů v naší zemi – zákaz pouţívání tělesných trestů u dětí povaţují za absurdní, nepřiměřený, hloupý (mnoho takových názorů je moţné si přečíst v internetových diskuzích). K této problematice se jiţ vyjadřuji v teoretické části práce.

Kategorie č. 3. NĚKDE TO TAM JE aneb PROČ TRESTÁME Jde o poměrně obsáhlou kategorii, která vznikla seskupením pojmů týkajících se důvodů pouţití tělesných trestů. Informanti uvádějí, proč dochází k pouţití těchto trestů, vysvětlují, v jakém psychickém rozpoloţení se v těchto situacích nacházejí, jaké okolnosti k danému řešení situace vedou.

Subkategorie č. 3.1. Kdyţ se vytočím na ultimum Jako jeden z důvodů pouţití tělesného trestu uvádějí informanti nezvládnutí emocí, které nazývají „vytočením se“, afektem, neovládnutím se, „ujetím nervů“, a to z důvodu určitého chování dítěte.

46

Zajímavě se vyjádřila informantka EA, která pouţila obrat „někde to tam prostě je, ţe se vytočíš na ultimum“ v rámci popisu situací, kdy jak ona, tak i její kamarádky pouţijí trest, aniţ by vlastně samy chtěly. „…protoţe to třeba řešíme s kámoškama, kdyţ jsme někde na dýchánku, tak samozřejmě to taky řeknou a přesně se představí, jako ty fůrie, šílené matky, který jsou v ten moment tak úplně vytočený, ţe to prostě udělají, ale štve je to a všechny by to chtěly dělat bez toho. Ale někde to tam prostě je, že se vytočíš, na ultimum a prostě mu dáš na zadek.“ (EA) „Mně nejvíc rozčílí, kdyţ na něho mluvím šestkrát a on prostě mě nevnímá. On prostě mě neslyší, nebo dělá, ţe neslyší, to mě úplně vytáčí. Mně nevadí, kdyţ mu něco spadne, nebo něco rozbije, ale toto.“ (BC) „Někdy je to v afektu, kdyţ třeba to malý děcko furt řve, nebo něco nezvládá…“ (AC) „On samozřejmě vţdycky říká: „Všechno musíš řešit v klidu, všechno musíš řešit v pohodě. Nebudeme ho bít.“. To všechno on jako ví, ale pak ho vytočí, huláká na něho a taky mu dal na zadek.“ (EA) „Jako já jsem to vţdycky věděla, ţe to je špatně, ale v ten moment jsem se prostě neovládla.“ (EA)

Informantka CB uvádí v rámci popisu situace, kdy se neovládne, také pocit zoufalství ze synova chování, kterému vůbec nerozumí: „To se těţko popisuje, ale on dovede fakt vytočit. Vůbec nechápeš, jak se mu to v té hlavě zrodilo, jo? Jako spíš takové zoufalství, jak je to moţný.“ (CB)

Domnívám se, ţe pouţití tělesného trestu v afektu, díky nezvládnutým emocím, je jedním z nejčastějších důvodů jeho pouţití. Rodiče si třeba i vědomě řeknou, ţe své dítě nebudou bít, ale kdyţ dojde k situaci, která je vyvede z míry, neovládnou se a trest pouţijí. Subkategorie č. 3.2. „Teď se zastav!“ aneb nutnost vymezení hranic Subkategorie seskupuje pojmy týkající se tělesných trestů jako výchovné metody, kterou informanti pouţívají z pocitu nutnosti vymezit dítěti hranice jeho chování. „To je kdyţ člověk opakovaně stanoví nějakou hranici, a to dítě pořád třeba zkouší, jestli to funguje, tak prostě pak…“ (AC) „…o to rázněji ty hranice musí být u něho. Já cítím, ţe opravdu kdybych to neukočírovala v ţivotě, tak mě jednou můţe převálcovat totálně…. Myslím si, ţe nebiju silou, ale ţe mu dám přes pusu takovou tu: „Teď se zastav!“ (GA) „Přestoţe těmto dětem, kterým byla dána hodně svoboda i se jim vyprávělo, zaţila jsem chvilky, kdy bych jim dala opravdu uţ jednu přes pusu. Prostě v tu chvíli těch miliony slov by zastala jedna na zadek.“ (GA)

47

V tomto příspěvku se respondentka dotkla problematiky týkající se faktu, ţe rodiče se sice rozhodnou, ţe své děti fyzicky trestat nebudou a opravdu se jim to daří, v jejich výchově ale dochází k toleranci nesprávného chování a to z důvodu, ţe neznají účinné výchovné metody, které mohou namísto fyzických trestů pouţít. V úryvcích z rozhovorů s informanty v této subkategorii je patrná snaha ospravedlňovat své chování, které se tentokrát týká chování informanta jako rodiče. Podle autorů knihy Respektovat a být respektován je tato skutečnost způsobena racionalizací7

a potlačením vlastních negativních pocitů proţívaných při trestech

v dětství, které rodičům v situacích, kdy pouţijí tělesný trest (protoţe nenacházejí lepší řešení) pomáhají vyrovnat se s faktem, ţe jsou to nyní oni sami, kdo svým chováním působí slabším a bezbrannějším utrpení, kdyţ je trestají (2008, s. 129). Po porovnání tvrzení informantů v subkategorii s názvem „Nevnímám to negativně“ lze tento výrok na mém vzorku informantů potvrdit. Opravdu respondenti, kteří ospravedlňovali, nebo negativně nevnímali tělesné tresty od svých rodičů, stejným způsobem ospravedlňují pouţití těchto trestů u svých dětí.

Subkategorie č. 3.3. Nic jiného nefunguje Rodiče se někdy dostávají do situací, kdy si neví rady, neví, co mají udělat, aby například zamezili dítěti v chování, které povaţují za nevhodné, nebo nebezpečné, přinutili ho udělat něco, co povaţují za nezbytné. Je mnoho různých situací, které rodiče mohou zaskočit. V rámci této subkategorie se k danému problému některé informantky vyjadřují tak, ţe právě v těchto situacích se jim nejvíce osvědčilo pouţití tělesného trestu, který shledaly jedinou fungující metodou, která problém vyřešila: „…ţe jsem jako v nějakým afektu mu samozřejmě liskla a totiţ, jediný to fungovalo. Pokud jsem křičela, prosila, tak jako nic. A šla jsem a udělala jsem „na zadek“ a byl klid a všechno šlo.“ (CB) „Fakt jsem mu dala přes pusu, protoţe v tu chvíli jako nic jinýho jsem cítila, ţe by nefungovalo…“. (GA) „„Jenţe kdyţ víš, ţe nic jinýho prostě nezabere, tak to prostě uděláš, protoţe ti nic jinýho fakt nezbývá.“ (CB)

7

„Potlačování nepříjemných pocitů je součástí jednoho z obranných psychických mechanismů, kterému říkáme racionalizace.“ (Kopřiva a kol., 2008, s. 128)

48

„No, kdyţ jako něco po něm chceš, já nemyslím, ţe chceš nějakou blbost, kdyţ prostě chceš, aby tě poslechl a jako on ne, on furt ne a nepomůţe nic, ani slovní domluva, tak prostě pak mu dáš, já nevím, třeba na ten zadek.“ (BB)

Jako hlavní důvod pouţití fyzického trestu zde vidím neznalost jiného účinného řešení. Informantka EA uvedla také názor, ţe na její dítě by do určitého věku nic jiného neplatilo, ţe vývojově ještě nebylo zralé na to, aby pochopilo jinou formu řešení situace, díky které by změnilo své chování: „No ale já si myslím, ţe v tý době by on ani ty věci některý nepochopil. Ţe k tomu taky musel dozrát, aby pochopil, ţe něco nebude. Ţe on si to tenkrát nespojil, nebo něco takovýho.“ (EA)

Manţelé (BC a BB) se vyjádřili následovně: Ţ: „Jako co? Já si nic jinýho nedovedu představit.“ M: „Pokud by byly jiné, stejně účinné metody, pak bysme aplikovali tady toto. Já si teda nedokáţu představit, co jinýho, v tomto věku dítěte chceš aplikovat.“…Ţ: „Ale nic jinýho není..?“ (BB)

Informantka CB uvádí, ţe neví, jak by se tělesnému trestu vyhla, ţe jej vnímá jako jakousi přirozenost: „Jakoţe bysme se tomu snaţili vyhnout, tomu fyzickýmu trestu, tomu afektu? No, to je těţký, no. Já si myslím, ţe ono to je pro člověka takový jakýsi přirozený. Nějaká agrese. (smích) Já nejsem teda fakt nějakej agresor, nesnáším vojáky, zbraně a všechno, ale jakoţe asi neţ to v sobě dusit, tak to ze sebe nějak dostat asi musíš. Nevím, jak bych se tomu vyhnula.“ (CB)

Subkategorie č. 3.4. Únava, bezradnost Problémy pramenící z neuspokojivé osobní situace, z problémů, které člověk řeší, z únavy, přetíţení, nemoci, nedostatku spánku, vyčerpání jsou nepochybně také jedním z velmi častých důvodů pouţití tělesného trestu rodiči. Ve třech případech uvádí informantky právě tyto důvody jako příčinu, nebo v jednom případě pravděpodobnou příčinu tělesného potrestání svých dětí. „Můj syn je taky chytrej kluk, ale kolikrát probírat, probírat, já tím ţe jsem s nima sama, nemám kolikrát sílu uţ probírat, probírat, tak v tu chvíli prostě na zadek a nechám tě chvilku přemýšlet..“ (GA) „… nevím, jestli to ale nebylo taky tím, ţe v té době se k nám přestěhovaly manţelovy dvě starší dcery, a tím, ţe tam byla konkurence, moţná tam byla i nějaká ţárlivost, viděla, ţe musím svůj čas dělit mezi víc dětí, taky já jsem z toho byla moţná víc vyčerpaná, takţe mně ujíţděly nervy…“ (DA)

49

Další dvě informantky hovořily o pocitu bezradnosti v souvislosti s následným pouţitím tělesného trestu: „Dřív jsem jakoby byla jak v rohu, jak seš v rohu a nevíš prostě. Co mám udělat, jak ho mám donutit poslechnout?“ (EA) „…spíš su bezradná. Ţe nevím, jako co mám dělat, a potom úplně..třeba jsem ji plácla po ruce…“(FA)

Kategorie č. 4. KAM TO VLASTNĚ VEDE aneb MOC DOBŘE SE NECÍTÍME Jako název této kategorie je pouţit výrok jedné z informantek, která dospěla při pouţívání fyzických trestů u své dcery do bodu, kdy se nad svým jednáním pozastavuje, kriticky jej hodnotí a uvědomuje si, ţe namísto, aby měla pocit, ţe vše je v pořádku, dítě bylo potrestáno zaslouţeně, vnímá, ţe zamýšlený efekt těchto trestů je nakonec úplně opačný. Místo vyvolání pocitu viny v dítěti se cítí vinna matka, která získává odstup od svého chování a hodnotí je jako opravdu přehnané. „…Tak to mě vlastně taky hodně přivedlo k tomu zamyšlení, ţe buď to tedy ztrácí účinek, anebo ji musím tak strašně seřezat, ţe já se pak spíš cítím vinna za to, že..kam to vlastně vede. To byl přesně opačnej význam, opačnej efekt.“ (DA)

Informant CC si uvědomuje změnu chování svého syna, vnímá, ţe syn projevuje strach a příčinu vidí ve skutečnosti, ţe syna občas fyzicky potrestá. Sám se vyjadřuje, ţe ho tento negativní účinek trestu mrzí, ale také, ţe vlastně nedokáţe poznat, jestli je synova reakce opravdová, nebo hraná. „Takţe mě spíš tak jako trošku mrzí, že, on, má z toho trošku větší strach, jo? Kdyţ mu někdy něco řeknu, tak je víc úzkostlivější, třeba. Nebo třeba kdyţ já teďka zvednu hlas, tak uţ na to reaguje, jako tak nějak bych řekl, aţ moc. Ale moţná je to i ta jeho, ta hra, jo? Ţe já to nějak nedokáţu tak jako poznat..“ (CC)

V dalších několika příspěvcích informantů se objevují pocity viny, zloby sama na sebe, pochyby, lítost – negativní emoce, související s pouţitím tělesných trestů u svých dětí. Rodiče nemají dobrý pocit z toho, ţe dítě tělesně potrestají, ale přesto se příště opět zachovají stejně. „…a přesně se představí, jako ty fůrie, šílené matky, který jsou v ten moment tak úplně vytočený, ţe to prostě udělají, ale štve je to a všechny by to chtěly dělat bez toho.“ (EA) „Já občas pochybuju, mám pochyby, jestli jsem to třeba nepřepískla, protoţe bych to prostě takhle nejradši neřešila.“ (GA) „Někdy dostane moc, tak se člověk cítí provinile, ale tak…“ (AC) 50

„Ţe kolikrát si vzpomínám na ty situace, že jsem byla na sebe naštvaná, jo, ţe jsem se nechala tak vytočit a ţe jsem se nechala…“ (EA) „Já jsem toho pak hrozně litovala, protoţe jsem stejně věděla, ţe to vůbec nepomohlo.“ (AB) „Mě to vţdycky strašně štvalo. Já jsem se mu za to asi úplně pokaţdé omluvila, vţdycky jsem mu vysvětlovala, ţe nechcu ho vůbec bít, nikdy bych to neudělala, ale ţe mě tak vytočil, ţe jsem se s tím prostě nedovedla..“ (CB)

V jednom případě došlo během rozhovoru k výměně názorů mezi manţeli, jejímţ důvodem byl odlišný postoj k pouţívání tělesných trestů. M: „ Já si myslím, ţe kdyţ to dítě pochopí, ţe kdyţ prostě to bude přehánět a bude cíleně toho rodiče prostě vytáčet, tak ţe prostě jednu dostane a bude.. Ţ: No, a ona mi pak venku bije děti. Víš, jako. (výčitka) To uţ jsme se taky bavili, ţe já s tím prostě nesouhlasím, ţe kdyţ ji můţe bít rodič, proč by ona nemohla bít kamarády. Chápeš?...“ (AB, AC)

Kategorie č. 5. „ZASE MĚ MLÁTÍŠ?“ aneb CO NA TO DĚTI Je předvídatelné, a výpovědi informantů tento fakt potvrzují, ţe dětem se tělesné potrestání nelíbí, cítí se po něm ukřivděně, rozzlobeně, brečí, případně ho rodiči vyčítají. „Protoţe chvilkami vidím, ţe si to jakokdyţ uvědomí, ale chvilkami to on cítí jako křivdu. Coţ zase jako bych nechtěla, aby to bral jako křivdu, protoţe on mně v tu chvíli řekne: „Zase mě mlátíš?“ (GA) „No tak jako, z mé strany, on, tak ukřivděně. No, nelíbí se mu to. Jako ukřivděnej tak, ţe si to jako nezaslouţí. Toto reagování. A brečí.“ (CB) „Vzteká se ještě víc.“ (AC) „Ţe ten starší je ten, ţe on prostě jde do pokojíčku, třeba zavře se tam.“ (BB) „Ţe jsou takoví jako načučení, tak potom s nima hned zapřednu ten hovor, aby věděl, za co to bylo, aby si nemyslel prostě, ţe ho biju, ţe je nějakej jako odstrčenej, nebo ţe upřednostňuju třeba toho druhýho, no prostě aby se necítil dotčenej...“ (BB)

Informantka DA uvádí vlastní zkušenost, kdy dítě po tělesném potrestání zpočátku brečí, ale později brečet přestane, stává se vůči této formě trestu imunní, zatvrdí se a v té chvíli se rodič ocitá v jakési pasti této výchovné metody – „Mám dítě bít ještě víc, nebo co mám dělat?“ „No a ještě k těm trestům můţu říct to, ţe kdyţ začneš dítě trestat fyzicky, poprvé mu nasekáš na zadek, brečí. Podruhé mu nasekáš na zadek, brečí. Potřetí, kdyţ uţ nebrečí, tak mu nasekáš na ten zadek víc, protoţe chceš vidět, jako ţe to mělo nějakou reakci, takţe to nakonec dojde do takové hranice, ţe uţ mu musíš strašně moc nasekat na zadek a to byl můj případ, ţe jsem si uvědomila, ţe todle je uţ mimo normál, todle uţ nejde,....“ (DA)

51

Kategorie č. 6. JÁ HO NECHCI BÍT, ALE… Kategorie vznikla a je pojmenována na základě výroků informantů, kteří poměrně často uvedli, ţe své děti vlastně nechtějí bít, ale z určitých důvodů k řešení situace tímto způsobem stejně dojde. Mezi chováním a myšlením informantů je tedy patrný nesoulad. Zde vnímám další důleţitý moment, signál „pozor, něco není v pořádku“, který by mohl rodiče přivést k hlubšímu zaobírání se tímto problémem. „Já nevím, tak všichni odborníci vykládají, ţe to není správný, ale jako kdyţ… Jako, asi se tomu snaţím vyhýbat, ale přijde mi to, ţe jako kdyţ to děcko nebo ten člověk pak přijde mezi ostatní, tak prostě musí být připravené, ţe občas dostane.“ (AC) „… já mu řeknu: „Já tě nechcu bít, ale pokud ti to slíbím a ty to jednou zase uděláš, tak já to slovo prostě musím dodrţet.“ (CC) „Protoţe já je fakt jako nechci bít. Ale fakt prostě kdyţ jako neposlechnou, na zvýšenej hlas neposlechnou, tak fakt já prostě říkám, já uţ jsem jim to řekla, v klidu řeknu: „Tak jako, já uţ na to nemám sílu“ a takţe jdu pro tu vařečku. A tam uţ jim jenom stačí toto říct a oni začnou makat.“ (BB) „Ani bít jsem je nikdy nechtěla, jakoţe někdy se nějaké facce, hlavně u syna, člověk nemůţe vyhnout. Protoţe u něho nic jinýho nefunguje, prostě on jakoby si někdy o to řekne.“ (CB) „On samozřejmě vţdycky říká: „Všechno musíš řešit v klidu, všechno musíš řešit v pohodě. Nebudeme ho bít.“. To všechno on jako ví, ale pak ho vytočí, huláká na něho a taky mu dal na zadek.“ (EA) „…já sama, jako matka svého syna bych moc ráda to řešila i jinak. Moc ráda. Ale prostě zatím mám, ţe kdyţ mu občas dám na zadek, tak cítím, ţe sice on se cítí na chvilku ukřivděný, ale pak to na chvilku, ne na chvilku, ale pak mu to jako kdyţ dojde…“ (GA) „…ale on to fakt, já jsem si s ním vţdycky o tom promluvila, ţe prostě ho vůbec nechcu bít, ale ţe prostě kdyţ dělá takový věci, tak ţe mě tak vytočí, ţe prostě uţ nevím, co bych udělala, tak to udělám.“ (CB) „Jako mně to vadilo osobně.(důraz) Já bych byla radši bez toho bití. Měla tu výchovu. Ale to byly někdy fakt situace, kdy jsem se fakt neovládla, a ono to, totiţ..to je ten problém totiţ! Ţe ono to vţdycky pomohlo.“ (EA)

Z výroků informantů je opět patrná racionalizace, kterou se informanti snaţí ospravedlnit své chování jak sami před sebou, tak před svým dítětem, také uvědomění si, ţe neovládájí své chování a rádi by situaci řešili jinak. V následujícím úryvku informant vysvětluje příčinu pouţití tělesného trestu v převzatém sociálním modelu: „No, nechceme je pouţívat, ale člověk je tak naučenej, ţe občas tak je to blízko ta ruka a to plácnout je rychlý. Aspoň u mě teda.“ (AC)

52

V posledním úryvku se informantka vyjadřuje ve smyslu, ţe na to, aby člověk nemusel pouţívat tělesné tresty, musí být opravdu zkušený a znalý v oblasti výchovy, aby se nedopouštěl chyb nedostatečným vymezováním hranic: „Já ho nechci bít, ale ţe mám teda i tu zkušenost vidět, kde ty lidi nepouţívají tady tydlety facky nebo „na zadek“, tak si myslím, ţe musí hodně dobře vědět a být dobře znalí věci, jak s tím dítětem pracovat, aby mu nepřerostlo přes hlavu.“ (GA)

Kategorie č. 7. TUDY CESTA NEVEDE aneb PROČ SE SNAŢÍM SVÉ DÍTĚ FYZICKY NETRESTAT Několik informantek se snaţí své děti fyzicky netrestat. Zároveň všechny, aţ na jednu, pouţívaly tělesné tresty v minulosti, z čehoţ vyplývá, ţe existují určité důvody, proč se rozhodly tělesné tresty vyloučit ze svých výchovných prostředků. Tato kategorie pojmy, týkající se důvodů vedoucích k tomuto rozhodnutí, seskupuje. V rámci jednotlivých subkategorií této kategorie jsou reprezentovány výroky uvádějící podobnou příčinu.

Subkategorie č. 7.1. Tohle svým dětem dělat nebudu Rozhodnutí nepůsobit svým dětem to, co člověk sám povaţoval za nepříjemné, bolestivé, poniţující, nespravedlivé, povaţuji za logické vyústění při rozhodování se o tom, jak své děti bude vychovávat. I kdyţ všichni respondenti mají zkušenost s tělesnými tresty ze svého dětství a mládí, přesto pouze jedna informantka uvádí tento důvod jako jeden z rozhodujících, proč svou dceru fyzicky netrestá a nechce trestat: „Ano, určitě kvůli těm mým zkušenostem….Řekla jsem si, ţe to rozhodně nechcu a ţe se akorát bojím, aby mně neujely nervy a člověk potom reaguje pudově, ţe? Tak jak je naučený.“ (FA)

Ve druhém případě hovoří informantka o svém bývalém manţelovi, kterého se rozhodl své děti fyzicky netrestat na základě velice negativních zkušeností ze svého dětství: „On, on zase netrestá fyzicky děti. On je nechce, zaprvé protoţe jako malej byl hodně bitej, aţ kopanej, ţe se počurával v rohu a pokadil se a tak jako, jo…Tatínek bil i maminku, takţe tam to bylo takhle. Takţe se rozhodl, ţe děti bít nebude…“ (GA)

53

Subkategorie č. 7.2. Nefunguje to Dalším uváděným důvodem k rozhodnutí tělesné tresty nepouţívat je skutečnost, ţe informanti tyto tresty vnímali jako nefunkční, neřešící situaci tak, jak by si představovali. Tři informantky uvádí podobnou zkušenost: „Já jsem ju vţdycky trochu plácla, prostě opravdu kdyţ uţ jsem něco řekla pětkrát po sobě a stejně to nikam nevedlo. Prostě mě neposlechla. Takţe mi bylo jasný, ţe to nikam nevede…“ (AB) „Ale kdyţ jsem to praktikovala, několikrát a viděla jsem, ţe to nemá ţádnej výsledek, ale ani to křičení nemělo výsledek, tak jsem se nad tím zamýšlela, ţe teda co, co je trošku probere.“ (DA) „Tělesné tresty uţ ne. Jeden čas, opravdu, kdyţ mě přiváděla k šílenství, tak jsem ji sem tam plácla, aji jsem na ni křičela, ale pak jsem si uvědomila, ţe tudy cesta nevede.. Ţe to děcko si pak na to jednak zvykne, uţ to přestane fungovat.. “ (DA) „Tak jsem to zkusila, no. Ale nefunguje to.“ (FA)

Uvádím zde i výrok informanta, který povaţuje občasné pouţití tělesných trestů za běţnou, normální výchovnou metodu, a který se vyjádřil k této problematice následovně: „Já, kdyţ mu plácnu přes zadek, tak si myslím, ţe to pochopil, ţe si to pro příště uvědomí, není tomu tak teda, ale v tu chvílu si myslím, ţe tak to má být. A ţe si to pro příště uvědomí.“ (BC)

Sám konstatuje, ţe zamýšlený účinek tento trest vlastně nemá. Kdyţ si přečtu tyto výroky a pak výroky subkategorie s názvem Nic jiného nefunguje, kde informanti naopak uvádí tělesné tresty jako jedinou fungující metodu, tak si můţeme všimnout rozdílu ve vnímání toho, co vlastně respondent vnímá jako „fungující“ řešení. Jedni označují jako fungující řešení, kdyţ dítě na základě trestu v tu chvíli přestane dělat to, co bylo důvodem k tomuto trestu, druzí si uvědomují, ţe dítě moţná sice v tu chvíli přestane, ale později stejnou věc provede znovu. Z tohoto důvodu hodnotí tělesné tresty jako nefunkční výchovnou metodu.

Subkategorie č. 7.3. Impuls odjinud Z vlastní zkušenosti vím, ţe někteří rodiče se nenechají příliš ovlivňovat, mají svůj názor, představu o výchově, přesvědčení o správnosti své výchovy a nijak zvlášť hlouběji se touto oblastí nezabývají. Je však také mnoho rodičů, kteří tuto oblast řeší, jsou vůči názorům, ať uţ lidí ze svého okolí, nebo odborníků zabývajích se touto 54

problematikou otevřenější, snaţí se sebevzdělávat, přicházet „na kloub“ různým výchovným problémům, přičemţ důvody mohou být různé. Například snaha mít na své dítě co nejkladnější vliv, co nejméně svému dítěti vlastní výchovou ublíţit, nebo také chování dítěte, se kterým si neví rady, které jim působí potíţe. V rámci této subkategorie jsou seskupeny výroky informantek, pro které jedním z hlavních důvodů rozhodnutí přestat pouţívat tělesné tresty byl určitý impuls zvenčí. Zdrojem tohoto impulsu byly buď kamarádky, nebo literatura (v případě mých informantek šlo o knihu Respektovat a být respektován), zabývající se výchovou dětí: „Ano, určitě kvůli těm mým zkušenostem. A moc se mi líbí názor v kníţce Respektovat a být respektován: věci, které si nemají dělat dospělí mezi sebou, nepatří ani mezi vztah dospělý dítě.“ (FA) „To uţ jsem říkala, ţe to bylo jednak od těch kamarádek plus jednak, protoţe jsem měla problémy s tím bitím a jednak ty jsi mi řekla, ţe vlastně…“ (EA) „Tak já jsem s tím taky nesouhlasila. Já jsem ju vţdycky trochu plácla, prostě opravdu kdyţ uţ jsem něco řekla pětkrát po sobě a stejně to nikam nevedlo. Prostě mě neposlechla. Takţe mi bylo jasný, ţe to nikam nevede. No a díky té kníţce vím, ţe to opravdu ne.“ (AB)

Ve dvou případech uvádí respondentky, ţe svá rozhodnutí nepouţívat fyzické tresty u svých dětí probíraly se svými muţi, kteří jejich myšlenky přijali za své a souhlasili s tímto rozhodnutím: „Já jsem mu řekla, ţe to se mně zdá být divné. Jako proč si má děcko zapamatovat, kdyţ něco nemá dělat, ţe ho někdo bouchne. Potom půjde na písek, nebude se jí líbit, ţe jí chlapeček vezme lopatku a bouchne ho. Ţe se mně to nezdá. No a mu se ten názor líbil, pochopil to, tak jsme ji vţdycky odnášeli od toho nebezpečného.“ (FA) „Tak já jsem si prostě řekla a sedli jsme si na to večer s manţelem a řekla jsem si, ţe teda s tím přestaneme, domluvili jsme se, ţe teda nebudeme mu dávat na zadek a ţe to prostě zkusíme jinýma alternativama.“ (EA)

V souvislosti se zmiňovaným impulsem od kamarádky se respondentka AE vyjádřila, ţe pro ni nejdříve nebylo vůbec jednoduché přijmout fakt, ţe skutečnost, ţe svého syna tělesně trestá, můţe být jedním z důvodů, případně přitěţující okolností, proč on sám fyzicky napadá jiné děti: „A pro mě to bylo hrozně nepříjemný, kdyţ jsi mi to řekla, jo? Pro mě je to, fakt, to je pro mě těţký, kdyţ ti třeba někdo řekne něco takového.“ (EA)

Na téma tělesných trestů ve výchově jsem hovořila s mnoha lidmi a vzhledem k tomu, ţe téměř všichni je občas pouţívají, tak na můj postoj většinou reagovali znejistěním, snahou ospravedlňovat svůj postoj, zaštiťovali se výroky psychologů. Byli mezi nimi i takoví, které velmi zajímal můj postoj, zajímali se o to, co mám k této 55

problematice nastudované, protoţe sami neměli vyhraněný názor a měli potřebu si jej ujasnit. Na základě těchto svých zkušeností a postojů většiny rodičů u nás k problematice tělesných trestů povaţuji informovanost o rizicích, moţných důsledcích a následcích tělesných trestů jako naprosto nedostatečnou.

Kategorie č. 8. STRATEGIE VYHNUTÍ SE TĚLESNÉMU TRESTU aneb JAK NA TO VYZRÁT Pokud se rodič rozhodne, ţe nebude své dítě fyzicky trestat, objeví se záhy otázka, jak jinak bude tedy problematické situace řešit. Z rozhovorů vyplývá, ţe naprostá většina respondentů není zastáncem liberální výchovy a snaţí se dětem vymezovat hranice jejich chování. Je tedy jasné, ţe musí zvolit jiný postup, jak zamezovat nesprávnému chování dítěte, jak vést dítě směrem, který rodič povaţuje za správný. Podle tvrzení rodičů se vesměs všichni snaţí, pokud to je moţné, vyhnout se pouţití tělesného trestu. Jsou zde tedy obsaţeny i výroky, jakým způsobem se tomuto snaţí vyhnout. Tato kategorie seskupuje popisy a vysvětlování postupů, kterými rodiče nahrazují tělesné tresty, nebo které pouţívají ve snaze vyhnout se tělesnému potrestání dítěte. Jako pouţívané metody uvádějí zákazy, odepření hraček, dočasnou izolaci, tzv. Time out, křik, výstrahu vařečkou, pouţití tělesné převahy, ale i alternativní metodu pevného objetí, jejíţ propagátorkou je psycholoţka Jiřina Prekopová. „Ale bylo to uţ v tom starším věku, ţe fakt uţ se pak s ním dalo, s tím, ţe jsme začali dávat tady ty zákazy.“ (EA) „Ţe jsem prostě řekla, já nevím: „Pojď z vany“, nechtěl. Tak jsem řekla: „Dobře, já ti to připomenu ještě jednou, máš na to pět minut a musíš uklidit si všechny hračky. Které nebudou uklizené, vezmu a vyhodím je. Prostě já je tam nebudu nechávat.“. Tak to jediné tak na něho účinkuje, kdyţ nechce z té vany. Jo, vţdycky musím najít něco, čím ho buď negativně, nebo pozitivně namotivovat.“ (EA) „Ale uţ se mi podařilo ji na něco naučit, a tam stačí říct: „Pozor!“, ona reaguje na „pozor, opatrně“, tak ona zpomalí, zastaví se. No a kdyţ něco nepřestane dělat, tak ji prostě odnesu. To je prostě celé. Kdyţ se začne vztekat, tak jí chytnu ruce.“ (FA) „A u něho hodně často platí, kdyţ na něho teda zakřičím a on se vztekne, zavřít ho, nebo i on se sám zavře a za nějakou dobu, pět, deset minut, čtvrt hodiny, kdyţ vyjde, on o ničem neví.“ (GA) „Jde to i bez toho. Samozřejmě, vytočí mě vţdycky a jediný, co tak jako, tak ţe hulákám. Ţe fakt jako zvýším hlas. Kdyţ zvýším hlas, tak řvu.“ (EA) 56

„…kdyţ uţ cítím, ţe nemůţu, tak jít stranou, odejít, nechat to dítě, jít pryč, uklidnit se a pak přijít a řešit to.“ (DA) „ţe jsem prostě si přečetla někde, ţe si máš napočítat do deseti někde, kde to dítě není. Tak já jsem prostě šla a šla jsem do pokojíku. A tam jsem prostě byla, neţ vychladnu, neţ to první vytočení jakoby…“ (EA) „… já jsem o tom nejdřív slyšela, a pak jsem viděla v televizi pořad o Jiřině Prekopové, metoda pevného objetí.“ (FA) „Nebo kdyţ se zbytečně moc vzteká, podle mě zbytečně, má nějaký scénky, tak ji nechám u sebe v pokoji, řeknu jí, ţe todle se nedělá, vysvětlím jí proč a „zůstaneš tady, dokud se neuklidníš, za pět minut můţeš přijít a aţ zase budeš normální, aţ se zase budeš cítit dobře, tak přijď“.. Ale radši ji dám od sebe, protoţe cítím, ţe v tý chvíli, kdybychom byly ve stejný místnosti, tak to nedopadne dobře.“ (DA)

Z následujícího úryvku vyplývá, ţe nestačí pouze přestat s tělesnými tresty, ale je důleţité svůj výchovný přístup celkově změnit, protoţe často můţe docházet k tomu, ţe rodič své díte sice fyzicky netrestá, můţe mu ale působit psychické násilí, které je odborníky povaţováno za stejně, někdy i více, škodlivé, jako tělesné tresty: „Takţe se rozhodl, ţe děti bít nebude, ale zvyšuje hlas, s tím, ţe v tom má něco, co v dětech vyprovokuje ohromný strach a bolest. Oni moţná v tu chvíli by snesli radši tu, to „na zadek“, neţ takovýdle jako, kdy mně volali, ţe se tatínka strašně bojí..“ (GA).

Subkategorie č. 8.1. Vařečka jako účinný nástroj Ve výpovědích respondentů se několikrát objevil motiv vařečky, a to jak ve vzpomínkách na své dětství, tak při popisu současných výchovných metod. Ve druhém případě jde o popis metody, díky které nedochází k pouţití tělesného trestu, přičemţ rodiče ji hodnotí jako metodu velice účinnou. „No kdyţ uţ to prostě, kdyţ uţ fakt jako není zbytí, ale mně teď funguje to, ţe vytáhnu tu vařečku a jenom ji jako jemně ukáţu.“ (BB)….Stačí ju jenom poloţit. Tady ju poloţít.“ (BC) „….na druhýho musím zase třeba i vytáhnout vařečku, jako ne, ţe bych ho bila, ale je to takovej nástroj, pro něj, který pomáhá, nebo zvýšit hlas.“(BB) „Ten fyzickej trest, to uţ je vyloţeně spíš, ţe vezmu výstraţně vařejku a ona uţ ví.“ (DA)

Z výpovědí vyplývá, ţe informanti vařečku nepouţívají, nebo ji nechtějí opravdu pouţít jako nástroj k vykonání tělesného trestu, nicméně i pouhá výhrůţka způsobuje u dítěte velký strach, jak z úryvků vyplývá. Zde se také zmíním o faktu, ţe pokud by rodiče rodiče vařečku opravdu pouţili, naplnila by se definice tělesného týrání dítěte (viz. teoretická část práce).

57

V následujících úryvcích se motiv vařečky objevuje ve vzpomínkách na vlastní dětství: „..můj takovej silnej záţitek je, jak jsem byla malá a něco jsem provedla a stačilo jenom, to i taťka rád vykládá, tu historku, ţe stačilo říct: „Jdi si pro vařejku!“. A já jenom tím, jak jsem pro ni šla, tak uţ jsem si to tak jako odbrečela, nikdy jsem s ní nedostala, ale já dodneška vidím, jak otvírám to šufle, jak ju jako beru prostě, ale nikdy na to nedošlo, protoţe oni řekli. „No tak ju tam zase vrať.“. Ale vţdycky jsem si to ořvala úplně strašně.“ (CB) „To mamka, víš? Ţe ona vařečkou, a to vţdycky taťka mě bránil. Ţe jsme se honili třeba po baráku a taťka mě bránil.“ (BB)

V posledním úryvku má informant vzpomínky na tělesné tresty s pouţitím vařečky pravděpodobně potlačené: „Tvoje maminka to vykládá pořád, jak tu vařechu pouţívala, ţe?“ Tak to já si nepamatuju…(AB, AC)

Kategorie č. 9. JINÝ POHLED NA VĚC aneb ZDROJE INFORMACÍ O VÝCHOVĚ Ve vztahu rodič - dítě povaţuji za velice důleţité umět vnímat dítě a jeho chování z jiné perspektivy, neţ je ta naše, případně jiných lidí. Odlišné vnímání nám můţe přinést důleţité poznatky, doslova „otevřít oči“ v porozumění našemu dítěti, jeho chování. Pokud si rodiče neví rady s výchovou svého dítěte, narazí na nějaký problém, často hledají informace, které by jim tyto potíţe pomohly vyřešit. V této kategorii jsou seskupeny výroky informantů týkající se jejich postojů ke zdrojům výchovných informací, jejich zkušenosti s nimi. Někteří informanti popisují své kladné zkušenosti s informacemi získanými četbou knih zaměřených na výchovu dětí: Ţ: „Já jsem četla Matějčka, ještě kdyţ byli menší, v období vzdoru, nebo Prekopová,, Malý tyran. Protoţe bylo období, kdy, protoţe syn je hroznej svéráz, strašně se zasekává na věcech,… Takţe to jsem si četla, a to mně teda hodně pomohlo v tom, ţe vlastně to je normální… M: No prostě vědět, jak na to, jaký zvolit přístup.. Jinej pohled na věc.“ (CB, CC) „Ţ: Čteme, přečetli jsme uţ všechno, co měli v knihovně a stále čteme a čteme. M: Někdy i opakovaně, ale to stejně nepomáhá (smích)…Ţ: „Tak mně to třeba pomáhá, jako hodně. Člověk si z toho vţdycky vezme to, co potřebuje.“ (AB, AC)

58

Ve vyjádřeních informantů se objevuje také kritika: „Mně spíš trošku vadí, ţe jsou hodně obecný, ty kníţky….Ţe to je tak nějak zobecněný, těch situací takových nějakých modulových by tam mohlo být víc.“ (CC) „Jako třeba neuznávám takový to, ţe to má někdo nastudovaný a jede přesně podle těch knih, protoţe ve skutečnosti ke kaţdýmu se musíš postavit jinak. A v těch kníţkách to tak prostě je…tam je něco, jako, ţe by ses měla nějak chovat. Ale uţ se to neřeší, jako ţe k takovýmu děcku bys měla se postavit takhle, k jinýmu jinak.“ (BB) „Ne, nečteme. Protoţe víš co, na kaţdé děcko musíš jinak a já si myslím, ţe nejlepší je u toho fakt uplatnit takovej ten selskej rozum. Ţádný příručky ti tady v tomhle nepomůţou.“ (BB)

V následujícím úryvku informantka uvádí, ţe ji od četby knih odrazuje zjištění vlastních chyb ve výchově, vyplývající z obsahu těchto knih: „Já si to vţdycky koupím, vţdycky si nějakou koupím, já mám nakoupených kníţek strašně moc, pak přečtu dvě, tři stránky, pak zjistím, ţe všechno dělám špatně a na kníţku se vykašlu.“ (EA)

V dalším úryvku informantka nachází jiný úhel pohledu na synovo chování sama v sobě, přímo v průběhu rozhovoru: „On mi někdy vyloţeně říkal, já říkám: „Proč mi to děláš?“. A on mi řekne: „Já chcu tu facku.“. Fakt. Ale to mi přijde úplně…to jsem si fakt nevymyslela. Ale jestli…moţná tím vyţadoval i pozornost. Mě napadlo. Jo, ţe všechno, dcera, jak byla mladší, tak člověk se ji snaţil chránit, tak moţná, ţe…on ji třeba nabančil, nebo něco provedl, abych já tam fakt jako přiletěla, udělala tu scénu, aby on byl středem té pozornosti.“ (CB)

Někteří informanti se rozhodli hledat pomoc u odborníků: „Tak jsou věci, s kterýma člověk pořád bojuje s tím dítětem. Určitý situace. A to je právě to, proč jdeme k té psycholoţce, protoţe si s tím nevíme rady. Chceme to vyřešit. Nevíme jak, prostě.“ (AB) „No a pak jsem ještě došla s tou sprostou básničkou a psycholog se začal smát, načeţ já jsem koukala, ţe se teda směje, říká: „No to je úţasný, jak on to ventiluje, buďte ráda, ţe to neventiluje tak, ţe se třeba začne bít s někým, nebo tak.“ Já jsem úplně koukala.“ (GA) „Pak jsem byla u jiné, …, a ta mi teda strašně pomohla, ale ona mně spíš pomohla psychicky v tom, ţe jí se můj syn zdá prostě normální, jo?“ (EA)

V dalším úryvku vzpomíná informant na medializaci snahy bývalé ministryně pro lidská práva a menšiny Dţamily Stehlíkové uzákonit zákaz fyzického trestání dětí: „Občas jsou nějaký titulky v novinách, tam bylo, nějaká ta ţenská vykládala, ţe by dítě nemělo dostat ani facku. A to je vţdycky vytrţené z kontextu a kolem toho se vţdycky nějak, je to taková módní vlnka vţdycky, aby se něco řešilo, se vyjádří odborník, pro a proti, a člověk se stejně nic nedozví..“ (AC)

Poslední úryvek z rozhovoru s informantkou GA se týká problému, jak je někdy těţké zorientovat se v záplavě literatury, která je zaměřená na výchovu, a ţe je dobré, 59

aby člověk rady z těchto různých knih (a ţe se v názorech na stejné situace dokáţí hodně lišit!) vnímal s určitým odstupem, jinak můţe ztratit přirozenost v chování: „No jasně. Čtu. Hodně jsem jich přečetla, aţ tolik, ţe uţ jsem z toho měla fakt jako kolaps a musela jsem vypnout. A taky v tom, kdy jsem vypla, jsem se snaţila prostě jednat podle svého srdce. Ne podle těch přečtených věcí, které mi teda i pomohly, ale pak uţ jsem prostě se snaţila jednat sama za sebe. A zjistila jsem, ţe v těch kníţkách mi můţou hodně poradit, ale taky i v něčem zmanipulovat.“ (GA)

6.2. Interpretace zjištěných skutečností Z výpovědí mých informantů jsou patrné různé postoje k problematice pouţívání tělesných trestů. Dle vlastních tvrzení není ţádný z informantů zastáncem velkého a častého bití dítěte, někteří ale schvalují občasné plácnutí, naplácání na zadek nebo facku jako adekvátní výchovný prostředek. Někteří informanti změnili postoj k tělesným trestům, které dříve pouţívali a na základě určitých skutečností se je rozhodli dále nepouţívat. Pouze jedna informantka přistupuje jiţ od narození své dcery k těmto trestům jako k nesprávné výchovné metodě, které se snaţí vyvarovat. V podkapitole empirické části práce týkající se výběru informantů jsem uvedla, ţe mne zajímá, zda na základě provedených rozhovorů identifikuji rozdíly v přístupech ţen a muţů k tělesným trestům dětí. Výpovědi ukázaly, ţe v případě mých informantů jsou shovívavější k fyzickým trestům dětí muţi. Ti například uváděli, ţe netrpí pocitem viny z fyzického potrestání dítěte, „mají to v sobě srovnané“, případně ţe nevidí nějaký zásadní problém v pouţití těchto trestů v případě jimi vnímané nutnosti. Lze říci, ţe přistupují k této oblasti racionálněji neţ ţeny. Ty naopak uváděly negativní emoce, které následovaly tělesné potrestání svých dětí. Šlo o pocity viny, zloby sama na sebe, lítosti nad nezvládnutím situace. Muţi také, na rozdíl od ţen, nechtěli o vzpomínkách na tělesné tresty příliš hovořit. Příčinu vidím v potlačování těchto vzpomínek, ve zlehčování situace, a také v názoru, ţe je normální, kdyţ kluci občas dostanou, protoţe víc zlobí. Podobně se vyjádřil jeden z informantů. Na základě rozhovoru s jedním manţelským párem také vyplynulo, ţe rozdílný přístup k tělesným trestům je v jejich domácnosti příčinou sporů. Tento fakt povaţuji za důleţité neopominout. Mezi rodiči můţe na základě této skutečnosti docházet ke

60

konfliktům, pokud se v dané oblasti neshodnou, můţe to být jednou z příčin partnerských problémů s přímým dopadem na dítě. Někteří informanti se rozhodli tělesné tresty u svých dětí nepouţívat, i kdyţ je dříve pouţívali, a to z různých důvodů. Těmi byly buď informace z literatury, nebo od určité osoby z blízkého okolí, které tělesné tresty označily za nesprávný výchovný prostředek a poukazovaly na rizika a důsledky těchto trestů. Dále šlo o vnímání těchto trestů jako neúčinné výchovné metody. U jedné informantky bylo spouštěcím mechanismem přehodnocení jejího přístupu k pouţívání těchto trestů fyzické napadání syna jiných dětí, spolu s informacemi od kamarádek, odborníků a literatury. U informantů šlo většinou o propojení více faktorů, které měly na konečné rozhodnutí přestat fyzicky trestat své dítě vliv. Důvodů k pouţívání fyzických trestů ve výchově svých dětí uvádějí informanti hned několik. Týkají se jak emocionálního nezvládnutí situace, potřeby nutnosti vymezit dítěti hranice jeho chování, přesvědčení, ţe ţádná jiná metoda není tak účinná, tak i únavy, pocitu bezradnosti vedoucími k pouţití fyzického trestu. Zajímavé je, ţe někteří informanti hodnotí tělesné tresty jako jedinou účinnou metodu, která jim problematickou situaci pomůţe vyřešit a jiní ji naopak hodnotí jako neúčinnou, kdy si uvědomují, ţe se dítě za nějakou dobu zachová stejně. Rozdíl je pravděpodobně ve vnímání účinnosti těchto trestů, protoţe i ti informanti, kteří uvádí, ţe je tělesný trest účinný, v rozhovoru zároveň uvádí, ţe pouze na nějaký časový úsek. Pro jedny informanty je tedy účinné, kdyţ dítě přestane okamţitě např. dělat určitou věc, druzí si uvědomují limity tohoto trestu, protoţe nebylo naplněno jejich očekávání, ţe se dítě daného chování v budoucnosti vyvaruje. A snaţí se hledat jinou metodu, která by byla účinná, aniţ by dítě fyzicky potrestali. Informanti, kteří se z různých důvodů rozhodli, ţe své děti jiţ nebudou fyzicky trestat, pouţívají různé jiné metody, které povaţují za účinné. Vyjádřili se, ţe dosáhnout svého cíle bez pouţití tělesného trestu jiţ pro ně není problém. Případně hledají pomoc v nalezení účinné, nenásilné metody u odborníka. V souvislosti s pouţíváním tělesných trestů u dětí vyplynula z výroků informantů kategorie nazvaná: „Já ho nechci bít, ale“, kdy téměř všichni informanti tvrdili, ţe své děti vlastně nechtějí bít, ale z různých důvodů k tomuto aktu stejně dochází. Tuto skutečnost povaţuji za důleţitý moment, který by mohl rodiče přivést k rozhodnutí skončit s pouţíváním tělesných trestů, ale bohuţel jen někteří se tímto rozporem hlouběji zabývají, protoţe jak z rozhovorů vyplynulo, nejde o hlavní důvod, 61

díky kterému by se informanti rozhodli v této výchovné metodě nepokračovat. A ti, kteří je stále pouţívají, pouze konstatovali tento fakt, ale buď se jím dále nezabývali, nebo z důvodu neznalosti, jak jinak řešit problematické situace se svými dětmi, v tomto přístupu pokračovali dál. Neznalost, jak účinně řešit problémové výchovné situace bez pouţití tělesného trestu je z výpovědí mých informantů silně patrná. Příčiny vidím jak ve skutečnosti, ţe někteří rodiče se o tuto problematiku hlouběji nezajímají, protoţe jinak by jistě našli způsoby alternativních účinných řešení, tak v přístupu společnosti, kdy se pravděpodobně z důvodu většinové tolerance tělesných trestů lidem výrazně nedostává informací o tom, jakým způsobem děti bez tělesného trestání vychovávat. Tuto skutečnost povaţuji za jeden ze zásadních problémů. Existují sice kampaně namířené tímto směrem, přednášky a kurzy odborníků, k široké veřejnosti se ale dostanou jen ve velmi malé míře, nebo nedosáhnou její pozornosti. Například v rozhovorech devět z deseti informantů neznalo kampaně zaměřené proti násilí na dětech. Tuto problematiku řeším také jiţ v teoretické části. Hlavní rozdíl v přístupu rodičů, kteří pouţívají a kteří nepouţívají tělesné tresty je v jejich hodnocení těchto trestů. Rodiče, kteří své děti občas fyzicky potrestají, tyto tresty hodnotí například jako neškodné, nezbytné, normální a také jako funkční. Rodiče, kteří tresty nepouţívají je naopak hodnotí jako nesprávnou a nefunkční metodu a velkou roli v jejich rozhodnutí tresty nepouţívat hrály informace týkající se rizikovosti pouţívání fyzických trestů. Zde je otázkou, nakolik by ovlivnily tyto informace rodiče, kteří tělesné tresty pouţívají. Vliv informace lze vysledovat také na dvou případech manţelských párů, kdy se muţ na základě argumentů ţeny rozhodl tělesné tresty nepouţívat. Zde mohu navázat postoji, jaké mají moji informanti ke zdrojům výchovných rad. Někteří je cíleně vyhledávají, zajímají se průběţně, a to jak v knihách, na internetu, nebo osobně u odborníků, jiní tyto informace vyhledávají velmi zřídka, například jen v určitém vývojovém období dítěte, nebo v případě řešení problému, se kterým si neví rady. Někteří se rozhodli, ţe se budou řídit svým rozumem a jinde nehledají. Přístup k dítěti, k jeho výchově, závisí podle mého názoru vţdy na osobnosti rodiče, jak dalece se zajímá o tuto problematiku, jak hluboce se snaţí porozumět jednání svého dítěte. Na základě výpovědí mých informantů, kteří se o tuto oblast zajímají hodně, ale nelze říct, ţe tito rodiče tělesné tresty nepouţívají. Někteří je pouţívají, nebo pouţívali, a to jak z důvodu neovládnutí se, tak i vědomě. Domnívám se tedy, ţe klíč 62

k tomu, zda budeme tresty pouţívat či nepouţívat je ukryt někde hluboko v nás, kaţdý si tuto věc musí rozhodnout sám. Nicméně jak vyplývá z výroků mých informantů, i na základě mých zkušeností, pokud se k rodičům dostanou informace o rizicích a moţných důsledcích tělesných trestů, pokud jsou k těmto informacím otevření a zhodnotí je jako logické, oprávněné, svůj přístup dokáţí změnit a snaţí se přestat své děti fyzicky trestat (coţ se jim dle jejich slov i mého pozorování většinou daří).

6.3. Axiální kódování Následným a závěrečným krokem mého kvalitativního výzkumu je axiální kódování, v jehoţ průběhu „výzkumník uvaţuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy a tvoří tak „osy“ propojující jednotlivé kategorie“. Pro formulování vztahů mezi kategoriemi jsem pouţila obecné kódovací paradigma, které zahrnuje jev (fenomén), příčinné (kauzální) podmínky, kontext, intervenující podmínky, strategie jednání a následky (Hendl, 2005, s. 248). Jako jev (fenomén) aneb ústřední dění, klíčový pojem, který se vyskytuje ve výzkumném šetření jsem zvolila pojem TĚLESNÉ TRESTY VE VÝCHOVĚ DĚTÍ. Příčinné podmínky, jakoţto události (případy), které vedou k výskytu jevu, zde znázorňuje kategorie „NĚKDE TO TAM JE aneb proč trestáme“, která zahrnuje další čtyři podkategorie: „Kdyţ se vytočím na ultimum“, „„Teď se zastav!“ aneb nutnost vymezení hranic“, „Nic jiného nefunguje“, „Únava, bezradnost“. Jedná se o určité chování dětí, emocionální, psychické i fyzické rozpoloţení rodiče a jejich postoje, které předchází pouţití tělesného trestu. Kontext, jakoţto mnoţina podmínek, která ovlivňuje akce a strategie (Hendl, 2005), je v tomto případě kategorie „JAK TO CHODÍ U NÁS aneb my a tělesné tresty“ zahrnující subkategorie „Někdy se nějaké facce člověk nemůţe vyhnout“ a „Není to nic špatného“. Jde o přístupy a postoje rodičů k tělesným trestům ve výchově svých dětí. Jedná se také o jejich vlastní „praxi“ v pouţívání tělesných trestů. Intervenující podmínky, jako podmínky, které „buď usnadňují nebo naopak znesnadňují pouţití strategií jednání nebo interakce v určitém kontextu“ (Strauss, 63

Corbinová, 1997, s. 75) jsem stanovila kategoriemi „JAK TO U NÁS CHODILO aneb naši rodiče a tělesné tresty“ a „JINÝ POHLED NA VĚC aneb zdroje výchovných rad“. Jedná se o vliv výchovy v původní rodině na chování rodiče v rodině současné a dále o vliv informací týkající se výchovy dětí z různých informačních zdrojů. Mezi Strategie jednání, cílené a záměrné aktivity odpovídající na jev a intervenující podmínky (Hendl, 2005), patří kategorie „JÁ HO NECHCI BÍT, ALE…“ a „TUDY CESTA NEVEDE aneb proč se snaţím své dítě tělesně netrestat“. Jde o tělesné trestání dětí navzdory tvrzení, ţe je rodič vlastně trestat nechce a ve druhém případě o rozhodnutí své děti tělesně netrestat. Následky popisují důsledky akcí a strategií, jak úmyslných, tak neúmyslných (Hendl, 2005) a v tomto schématu je znázorňují kategorie: „„ZASE MĚ MLÁTÍŠ?“ aneb co na to děti“, „KAM TO VLASTNĚ VEDE aneb moc dobře se necítíme“, „STRATEGIE VYHNUTÍ SE TĚLESNÉMU TRESTU aneb jak na to vyzrát“ spolu se subkategorií „Vařečka jako účinný nástroj“. Následky jsou v případě pouţití tělesných trestů reakce dětí na tyto tresty a jejich chování, negativní pocity rodičů a také, v případě rozhodnutí rodičů tělesné tresty nepouţívat, jejich nahrazování jinými výchovnými metodami, hledání účinných metod.

64

PARADIGMATICKÝ MODEL VYTVOŘENÝ V AXIÁLNÍM KÓDOVÁNÍ INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY

PŘÍČINNÉ PODMÍNKY Někde to tam je aneb proč trestáme

Jak to u nás chodilo aneb naši rodiče a tělesné tresty Jiný pohled na věc aneb zdroje výchovných rad

JEV KONTEXT

Tělesné tresty ve výchově dětí

Jak to chodí u nás aneb my a tělesné tresty

STRATEGIE JEDNÁNÍ Já ho nechci bít, ale… Tudy cesta nevede aneb proč se snaţím své dítě tělesně netrestat

NÁSLEDKY „Zase mě mlátíš?“ aneb co na to děti Kam to vlastně vede aneb moc dobře se necítíme Strategie vyhnutí se tělesnému trestu aneb jak na to vyzrát

Obr. č. 1: Paradigmatický model

65

ZÁVĚR Pouţívání tělesných trestů ve výchově povaţuji za závaţný problém. Velmi těţce nesu, kdyţ se ubliţuje dětem a přesně tak tělesné tresty vnímám. Sama mám pocit, ţe je úkolem, nebo výzvou generace mé a generací následujících přerušit anebo alespoň výrazně narušit cyklus přenosů násilí, tak, aby vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi lidmi navzájem mohly nabýt nových kvalit. V teoretické části své bakalářské práce jsem se z tohoto důvodu zaměřila zejména na současnou situaci týkající se pouţívání tělesných trestů u nás, na rizika a následky pouţívání těchto trestů a také na moţnosti, jak děti vychovávat nenásilnými metodami, jak předcházet tělesnému, ale i psychickému trestání dětí. Psaní této části práce mě obohatilo o velké mnoţství zajímavých informací, zejména v oblasti výzkumů týkajících se jak postojů veřejnosti k tělesným trestům, tak následků jejich pouţívání. Situaci současných rodičů v oblasti výchovy a přístupu k dětem vnímám jako poměrně sloţitou. Jejich pozici vnímám na pomezí minulosti, kterou nazývám obdobím autoritativní výchovy, a budoucnosti, jejíţ název ponechávám otevřený. Ale můţe jím být např. „výchova v partnerském duchu“, „výchova respektující“, „výchova v duchu rovnoprávnosti“ apod. Záměrně neuvádím liberální výchovu, protoţe, jak jsem vypozorovala i jak vyplynulo z rozhovorů s mými informanty, většina rodičů si uvědomuje nutnost vymezování hranic chování dětí. V rámci empirické části práce jsem se zaměřila konkrétně na tuto generaci rodičů, do které patřím i já. Stanovila jsem si následující hlavní výzkumnou otázku: „Jakým způsobem přistupují dnešní rodiče k pouţívání tělesných trestů ve výchově svých dětí?“. Zajímaly mne také důvody pouţívání, případně nepouţívání tělesných trestů rodiči a rozdíly v přístupu rodičů, kteří tělesné tresty pouţívají a kteří ne. Odpověďmi na tyto otázky se podrobněji zabývám v rámci otevřeného kódování a interpretace zjištěných skutečností. Navrhla jsem také paradigmatický model v rámci axiálního kódování. Rodiče, se kterými jsem provedla rozhovor, přistupují k tělesným trestům různými způsoby. První typ rodičů povaţuje pouţívání tělesných trestů za normální výchovnou metodu a pouţívá je v určitých situacích dle svého uváţení, rozhodnutí, případně pod vlivem emocí. Druhý typ rodičů tělesné tresty jako běţnou výchovnou metodu nepovaţuje, v některých situacích ale dítě tělesně potrestá, a to buď z důvodu neovládnutí se, nebo pocitu, ţe jinak situaci nelze vyřešit. Třetím typem jsou rodiče, kteří tělesné tresty u svých dětí dříve pouţívali, ale na základě určitých skutečností se 66

rozhodli svůj přístup změnit a přestali své děti tělesně trestat. Poslední typ reprezentuje informantka, která tělesné tresty na základě svého přesvědčení pouţívat nechce, odmítá je a snaţí se jich vyvarovat. Zvýšenou pozornost u mne vyvolalo zjištění, ţe velmi častým důvodem pouţití tělesného trestu je neznalost jiného způsobu řešení situace. Tuto skutečnost povaţuji za jednu ze zásadních v souvislosti s pouţíváním fyzických trestů dětí. Sama se domnívám, ţe pokud by rodiče byli uţ velmi záhy poté, co se stanou rodiči (ale lépe ještě mnohem dříve) informování o rizicích pouţívání tělesných trestů a měli by k dispozici informace týkající se alternativního řešení různých výchovných situací, existovala by moţnost předcházet fyzickému trestání dětí. Tuto moji teorii by mohly potvrzovat výroky téměř všech dotazovaných rodičů, kteří uváděli, ţe své děti vlastně bít nechtějí. Podle mého názoru můţe jít o intuici, která je u těchto rodičů z různých důvodů potlačená, vnitřní hlas, pocit, který jim říká, ţe tímto způsobem se chovat k dětem není správné. V případech rodičů, kteří tělesné tresty nepouţívají, měly významný vliv na jejich rozhodnutí tyto tresty nepouţívat informace. Tím myslím informace o rizikovosti a důsledcích pouţívání tělesných trestů u dětí. Z tohoto důvodu jsem přesvědčená, ţe je velmi důleţité neustále zvyšovat povědomí veřejnosti o rizicích a moţných následcích pouţívání tělesných trestů, spolu s tím také klást důraz na znalost práv dětí, a to jak u rodičů, tak u dětí. Sama jsem Úmluvu o právech dítěte nečetla aţ do doby psaní této bakalářské práce. Jednoduše jsem na ně nikde „nenarazila“, nebyla jsem na ně upozorněna. Zde vidím zásadní problém a úkol jak pro vládu, tak v rámci jednotlivců například pro pedagogické a sociální pracovníky, kteří by se měli snaţit informovanost rodičů i dětí v této oblasti zvyšovat. Cíle své práce hodnotím jako naplněné. Nyní mě velice zajímá reakce mých informantů na hotovou práci. Konfrontaci postojů rodičů s informacemi týkajícími se tělesných trestů zde uvedených vnímám jako moţnost dalšího rozvinutí této práce.

67

Resumé Bakalářská práce je zaměřena na problematiku pouţívání tělesných trestů ve výchově dětí. Jedná se o vcelku široký pojem, v empirické části práce jsem se konkrétněji zaměřila na náhled a rozebrání této problematiky ze strany dnešních rodičů dětí předškolního aţ mladšího školního věku. Teoretická část se věnuje základním pojmům týkajícím se tělesných trestů, nahlíţí na tělesné tresty jak z hlediska historického, tak současného kontextu. Pozornost je zaměřena zejména na rizikovost a následky pouţívání tělesných trestů dětí. V empirické části práce jsem prováděla kvalitativní výzkum. Metodou otevřeného a axiálního kódování jsem analyzovala rozhovory provedené s deseti informanty – rodiči dětí výše uvedeného věku. Hlavním cílem bylo zjistit, jakým způsobem přistupují dnešní rodiče k pouţívání tělesných trestů ve výchově svých dětí.

Summary The bachelor thesis focuses on the issue of corporal punishment used in upbringing of children. This is a rather broad term, the empirical part of the thesis concentrates on views and opinions held by parents of preschool up to primary school children. The theoretical part deals with the basic terms regarding corporal punishment and elaborates on corporal punishment both in historical and current contexts. Attention is mainly devoted to the risks and consequences of using corporal punishment for children. In the empirical part I conducted qualitative research. I analysed interviews with ten informants - parents of children of the above mentioned age - by the method of open and axial coding. The main aim was to find out how current parents view and approach use of corporal punishment in upbringing of their children.

68

SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK

Tabulka č. 1: Identifikace informantů………………………………………………38 Obrázek č. 1: Paradigmatický model …………………………………………….…65

69

POUŽITÉ ZDROJE: BIDDULPH, Steve. Proč jsou šťastné děti šťastné. Vyd. 2. Praha : Portál, 2000. 139 s. ISBN 80-7367-192-1. CAMBELL, Ross. Potřebuji tvou lásku. První vydání. Praha : Návrat, 1992. 124 s. ISBN 80-85495-11-2. ČÁP, Jan; MAREŠ, Jiří . Psychologie pro učitele. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 656 s. ISBN 80-7178-463-X. ČERNÝ, Jan. Dítě a trest. Přítomnost. 2008, 85, jaro , s. 37-39. ISSN 1213-0133. ČMEJRKOVÁ, Světla; DANEŠ, František; SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Dotisk 1. vydání. Voznice : Leda spol. s r. o., 1999. 256 s. ISBN 80-85927-691. GERŠLOVÁ, Jana. Vádemékum vědecké a odborné práce. První vydání. [s.l.] : Kamil Mařík - Professional Publishing, 2009. 148 s. ISBN 978-80-7431-002-7. GJURIČOVÁ, Šárka; KOCOURKOVÁ, Jana; KOUTEK, Jiří. Podoby násilí v rodině. Vydání první. Praha : Vyšehrad, 2000. 104 s. ISBN 80-7021-416-3. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní teorie, metody a aplikace. Vyd. 2., aktualizované. Praha : Portál, 2008. 408 s. ISBN 978-80-7367-485-4. HUDALLA, Anneke. Zákon proti pohlavkům. Respekt. 2008, 19, 13, s. 16-19. ISSN 0862-6545. JUNG, Carl Gustav. Člověk a duše. Vydání 1. Praha : Academia, 1995. 277 s. ISBN 80200-0543-9. JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. Vydání druhé, dotisk. Brno : Atlantis, spol. s r. o., 1994. 378 s. ISBN 80-7108-213-9. JUNGWIRTHOVÁ, Iva. Pohodoví rodiče - pohodové děti : Podporujeme vývoj dítěte. Vyd. 1. Praha : Portál, 2009. 171 s. ISBN 978-80-7367-536-3. KAST-ZAHN, Annette. Jak naučit děti pravidlům. Vydání první. Brno : Computer Press, a. s., 2006. 184 s. ISBN 978-80-251-2042-2. KOPŘIVA, Pavel, et al. Respektovat a být respektován. 3. vydání. Kroměříţ : Pavel Kopřiva - Spirála, 2008. 286 s. ISBN 978-80-904030-0-0. KOPŘIVA, Pavel; KOPŘIVOVÁ, Tatjana. Fyzické tresty narušují sebeúctu dětí. Psychologie dnes. říjen 2008, 14. ročník, 10. číslo, s. 51-52. ISSN 1212-9607. KOUKOLÍK, František ; DRTILOVÁ, Jana. Vzpoura deprivantů : nestvůry, nástroje, obrana. Nové, přepracované vydání. Praha : Galén, 2006. 326 s. ISBN 807262-410-5. 70

LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie : 2., aktualizované vydání. 4. vydání, přeprac. a dopl. Praha : Grada, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9. LOVASOVÁ, L., SCHMIDOVÁ, K. Tělesné tresty. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 23 s. ISBN 80-86991-75-X. MÁDROVÁ, Eva. Zkuste být dítětem. Vyd. 1. Praha : Portál, 1998. 120 s. ISBN 807178-229-7. MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém nebo po zlém. čtvrté vydání. Praha : Portál, 1997. 109 s. ISBN 80-7178-138-X. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vydání 1. Praha : Grada Publishing, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. PETITCOLLIN, Christel. Jak správně komunikovat se svým dítětem. Praha : Pierot, 2009. 112 s. ISBN 978-80-7353-143-3. PREKOPOVÁ, Jiřina; SCHWEIZEROVÁ, Christel. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. čtvrté vydání. Praha : Portál, 2003. 152 s. ISBN 80-7178-854-6 ROGGE, Jan-Uwe. Výchova dětí krok za krokem. Praha : Portál, 2007. 264 s. ISBN 978-80-7367-249-2. SEDLÁK, Jiří. Domácí násilí stále rafinovanější. Universitas. 2002, 4, s. 9-14. ISSN 1211-3384. SPOUSTA, Vladimír, et al. Vádemékum autora odborné a vědecké práce : (se zaměřením na práce pedagogické). 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 158 s. ISBN 80-210-2387-2 STRAUSS, Anselm; CORBINOVÁ, Juliet . Základy kvalitativního výzkumu : postupy a techniky metody zakotvené teorie. první. Boskovice : Albert, 1999. 228 s. ISBN 8085834-60-X ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Dítě : Vývoj a výchova od početí do tří let. Vydání 1. Praha : Grada Publishing, 2003. 100 s. ISBN 80-247-0552-4 ŠVAŘÍČEK, Roman, et al. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. vydání první. Praha : Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0 TRÉLAÜN, Béatrice. Překonávání konfliktů v rodině. Vyd. I. Praha : Portál, 2005. 144 s. ISBN 80-7178-935-6 VANÍČKOVÁ, Eva. Interpersonální násilí na dětech. Vydání první. Praha : Úřad vlády ČR, 2009. 37 s. ISBN 978-80-7440-001-8.

71

VANÍČKOVÁ, Eva. Stop tělesným trestům. první. Praha : Česká společnost na ochranu dětí - edice RŮŢOVÁ LINKA, 2004a. 11 s. Dostupné z WWW: . ISBN 80-239-3442-2 VANÍČKOVÁ, Eva. Tělesné tresty dětí : Definice popis následky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004b. 116 s. ISBN 80-247-0814-0 VYMĚTAL, Jan. Úzkost a strach u dětí : jak jim předcházet a jak je překonávat. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 184 s., ISBN 80-7178-830-9 VYMĚTALOVÁ, Simona. Domácí násilí: přirozený jev? : K postojům české společnosti k problematice domácího násilí. Sociologický časopis. 2001, 1, s. 103-121 WYCKOFF, Jerry; UNELLOVÁ, Barbara C. Výchova bez křiku a pohlavků. První vydání. Praha : Mladá Fronta, 2004. 168 s. ISBN 80-204-1193-8. Internetové: Bílý kruh bezpečí, o.s. Domácí násilí [online]. 2007 [cit. 2010-10-05]. Domácínásilí Úvodní stránka. Dostupné z WWW: . Council of Europe. Zákaz telesných trestov detí : Otázky a odpovede [online]. Strasbourg Cedex : [s.n.], 2008 [cit. 2011-04-18]. Dostupné z WWW: . KLIMEŠ, Jeroným. Jak raději (ne)trestat děti. I.DNES.cz [online]. 12. června 2008, [cit. 2011-04-05]. Dostupný z WWW: . KUBÍKOVÁ, Blanka. ModerniRodina [online]. 3. dubna 2007 [cit. 2011-04-06]. ModerníRodina.cz | Výchova | Názor odborníka: Dítě není potřeba bít. Dostupné z WWW: . KVOLS, Kathryn. Positive Parenting : Peace begins at home [online]. 1995, June 19, 2009 [cit. 2010-09-24]. Positive Parenting - Articles - Feature Article. Dostupné z WWW: . LABUSOVÁ, Eva. Evalabusová.cz [online]. 2006, 15. listopadu 2010 [cit. 2010-11-15]. PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví. Dostupné z WWW: . Nadace Naše dítě : Projekty / Pozitivní rodičovství [online]. 2009. 2009 [cit. 201005-04]. Dostupné z WWW: . NEJEZCHLEBOVÁ, Lenka. Zpravy.idnes.cz [online]. 19. dubna 2008, 5. dubna 2011 [cit. 2011-04-05]. Matka a kantorka zpovídá ministryni kvůli zákazu tělesných trestů iDNES. Dostupné z WWW: http://zpravy.idnes.cz/matka-a-kantorka-zpovidaministryni-kvuli-zakazu-telesnych-trestu-1p2/domaci.asp?c=A080419_085459_ekonomika_maf 72

NOVÁK, Tomáš . Zpravy.idnes.cz [online]. 18. června 2008, 21. dubna 2011 [cit. 201104-21]. Psychické týrání je horší neţ fyzický trest. To ale není argument pro bití iDNES.cz. Dostupné z WWW: . PIŇOS, Miroslav. Pinos.cz [online]. 2007, 17. listopadu 2008 [cit. 2010-10-05]. Mgr. Miroslav Pinos - psychologicke sluzby. Dostupné z WWW: . PÖTHE, Petr. Dr-pothe.com [online]. 19.2.2009, 12. listopadu 2010 [cit. 2010-11-12]. Ochrana dětí před násilím a zneuţíváním. Dostupné z WWW: . Pubpages.unh.edu [online]. 2010, 14. ledna 2011 [cit. 2011-04-06]. Home Page for Murray A. Straus. Dostupné z WWW: Růţová linka - helpline [online]. 2008 [cit. 2009-05-04]. Dostupné z WWW: Savethechildren.se [online]. 2007, 20 Mar 2008 [cit. 2010-10-11]. Home - Save the Children. Dostupné z WWW: ScienceDaily [online]. March 2, 2008, 17. dubna 2011 [cit. 2011-04-18]. Spanking Kids Increases Risk Of Sexual Problems As Adults. Dostupné z WWW: ScienceDaily [online]. September 25, 2009, 18. dubna 2011 [cit. 2011-04-18]. Children Who Are Spanked Have Lower IQs, New Research Finds. Dostupné z WWW: http://www.sciencedaily.com/releases/2009/09/090924231749.htm STEHLÍKOVÁ, Dţamila. Dzamilastehlikova.cz [online]. 2008, 5. dubna 2011 [cit. 2011-04-05]. Dţamila Stehlíková - Děti a dospívající - Opravdu to bez tělesných trestů nejde?. Dostupné z WWW: . Trest? Dětem vadí víc výprask neţ zákazy. Krkonošský deník [online]. 1. 9. 2008, 1, [cit. 2010-11-12]. Dostupný z WWW: Vládní kampaň Stop násilí na dětech [online]. 2009, 22. dubna 2011 [cit. 2011-04-22]. Vládní kampaň STOP násilí na dětech - Formy násilí. Dostupné z WWW: . Www.nospank.net [online]. 2010, September 29, 2010 [cit. 2010-09-29]. Children who are spanked have lower IQs, new research finds. Dostupné z WWW:

73

Seznam příloh

PŘÍLOHA č. 1: Přepisy rozhovorů s informanty

74