UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta sociálních věd Katedra sociologie
Alena Opočenská
Fyzické tresty ve výchově Srovnávací studie chlapců a jejich rodičů Bakalářská práce
Praha 2009
-1-
Autor práce: Alena Opočenská Vedoucí práce: Mgr. Martin Hájek, PhD. Oponent práce: Datum obhajoby: 2009 Hodnocení:
-2-
Bibliografický záznam OPOČENSKÁ, Alena. Fyzické tresty ve výchově - Srovnávací studie chlapců a jejich rodičů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií, 2009. 39 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Martin Hájek, PhD.
Anotace Bakalářská práce „Fyzické tresty ve výchově - Srovnávací studie chlapců a jejich rodičů“ pojednává o vnímání tělesných trestů rodiči a samotnými dětmi. Cílem práce je zjistit, zda je přístup k tělesnému trestání ovlivněn počtem dětí a jejich pohlavím a jak se ve způsobu trestání odráží osobní zkušenost rodičů. Práce je členěna na dvě části. Část teoretickou, kde jsou definovány základní pojmy a předloženy stěžejní studie na téma fyzického trestání dětí, a část empirickou, kde je proveden vlastní kvalitativní výzkum.
Annotation Bachelor’s thesis „Corporal punishment in upbringing – The comparative survey of boys and their parents“ deals with perception of corporal punishment by parents and children. The aim of this thesis is to discover if the number, sex of children or just personal experience of parents can influence corporal pusnishment. This thesis is devided into two parts- the teoretical one and the empirical one. In the theoretical part there are defined basic notion and presented principal researches on this topic. In the empirical part you can find my own qualitative research.
Klíčová slova Fyzický trest, týrání, odměna, výchovný styl, sociální učení,…
Keywords Corporal punishment, abuse, reward, parenting style, social learning,…
-3-
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne 20.května 2009
Alena Opočenská
-4-
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému konzultantovi Mgr. Martinu Hájkovi, PhD., za odborné vedení práce.
-5-
Obsah 1 ÚVOD............................................................................................................................ 4 2 TEORETICKÁ ČÁST................................................................................................. 5 2.1 ŠIRŠÍ VYMEZENÍ PROBLÉMU ..................................................................................... 5 2.2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ ................................................................................. 6 2.2.1 Trest ................................................................................................................. 6 2.2.2 Odměna ............................................................................................................ 7 2.2.3 Fyzický trest ..................................................................................................... 7 2.2.4 Fyzické týrání................................................................................................... 8 2.2.5 Fyzický trest vs. týrání ..................................................................................... 9 2.2.6 Výchovný styl ................................................................................................... 9 2.2.7 Sociální učení................................................................................................. 12 2.3 TĚLESNÝ TREST A PRÁVA DĚTÍ ............................................................................... 12 2.3.1 Práva dětí ve světě ......................................................................................... 13 2.3.2 Práva dětí v České republice ......................................................................... 14 2.4 PŘEHLED STUDIÍ ZABÝVAJÍCÍCH SE TĚLESNÝMI TRESTY ......................................... 15 2.4.1 Výzkum v České republice.............................................................................. 15 2.4.2 Výzkum ve Světě ............................................................................................. 19 2.5 SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI .................................................................................. 23 3 EMPIRICKÁ ČÁST .................................................................................................. 23 3.1 CÍL VÝZKUMU ........................................................................................................ 23 3.2 VÝZKUMNÝ SOUBOR .............................................................................................. 24 3.3 POUŽITÉ METODY ................................................................................................... 25 3.3.1 Typ výzkumu................................................................................................... 25 3.3.2 Využité techniky ............................................................................................. 26 3.4 ANALÝZA ROZHOVORŮ .......................................................................................... 27 3.5 ANALÝZA ROZHOVORŮ S RODIČI ............................................................................ 27 3.5.1 Rozhovor č. 1: Irena ...................................................................................... 27 3.5.2 Rozhovor č. 2: Božena .................................................................................. 30 3.5.3 Rozhovor č. 3: Jarda...................................................................................... 31 3.5.4 Rozhovor č. 4: Radka.................................................................................... 33 3.5.5 Rozhovor č. 5: Marie ..................................................................................... 35 3.5.6 Zjištění (z analýzy rozhovorů s rodiči)........................................................... 36 3.5.7 Srovnání rozhovorů s chlapci a jejich rodiči................................................. 38 3.6 ANALÝZA ROZHOVORŮ S CHLAPCI ......................................................................... 39 3.6.1 Zjištění (z analýzy rozhovorů s chlapci ) ....................................................... 40 3.7 DISKUSE ................................................................................................................. 41 4 ZÁVĚR........................................................................................................................ 43 5 LITERATURA........................................................................................................... 44 6 DALŠÍ POUŽITÉ ZDROJE ..................................................................................... 46 7 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................... 47 PŘÍLOHY
3
1 Úvod Během uplynulého roku se čím dál častěji objevovaly na stránkách a obrazovkách médií případy týrání dětí či domácího násilí. A co hůř, šlo o případy s čím dál větší mírou brutality (není to ovšem případ pouze České republiky, v Rakousku či na Slovensku lze pozorovat podobný ’trend’). Tato skutečnost vyvolala mnoho debat mezi odborníky i laickou veřejností. Ať už o tom, zda je dobře, že se takové případy medializují; jedni tvrdili, že obětem těchto případů takováto negativní publicita zabraňuje žít dál normálním životem, a druzí zase hájili to, že zveřejňování těchto příběhů napomáhá tomu, aby společnost nebyla lhostejná, když se děje něco špatného. V jiné diskuzi šlo zase o to, zda opravdu reálně narůstá počet takovýchto hrůzných případů anebo zda se jen média více než dříve věnují tomuto tématu. A také se začalo mluvit o tom, jestli není česká společnost příliš tolerantní vůči násilí v rodinách. Jestli citlivost Čechů vůči tomu, co se děje v jejich okolí, v sousedství, není až příliš nízká. A pokud ano, tak jak je možné proti tomu bojovat. Tato otevřená debata spolu s tím, že v Evropské unii se v nedávné době rozběhla kampaň zacílená na prevenci násilí na dětech, vyvolala reakci na politické scéně. Jednak tehdejší ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková přišla s myšlenkou nového zákona, který by zakazoval používání tělesných trestů při výchově dítěte, a do budoucna chtěla prosazovat právo na výchovu bez násilí jako součást návrhu novely Občanského zákoníku. Také se téma prevence násilí páchaného na dětech mělo stát jedním z témat českého předsednictví Evropské unii v roce 2009 a v této souvislosti vzniknout kampaň s názvem Výchova bez násilí, která je založena na spolupráci státních institucí a nevládních neziskových subjektů, za podpory veřejnoprávní televize (Džamila Stehlíková, 2008). Iniciativa ministryně Stehlíkové vyvolala další vlnu veřejných diskuzí – především o tom, zda právě zákon zakazující tělesné tresty při výchově je tím správným nástrojem pro boj s nízkou citlivostí české společnosti vůči násilí v rodinách a zda to není až přílišné zasahování do soukromí, do záležitostí každé rodiny. Mnoho lidí u nás totiž vidí tělesný trest (rozumějme pohlavek, facku či ’plácnutí přes zadek’ apod.) jako sice krajní, ale do určité míry a v určitých situacích přijatelný nástroj výchovy dítěte. Všechny tyto debaty týkající se fyzického trestání dětí v rodinách mě přivedly na téma mé bakalářské práce. Budu se v ní věnovat především tomu, jak tělesný trest vnímají rodiče, ale i samotné děti. Podívám se na názory odborníků, i laické veřejnosti a -4-
pokusím se tato zjištění dát do souvislostí s výsledky z mého výzkumu. Cílem práce je zjistit, jak rodiče vypovídají o trestání svých dětí, a jaký je pohled samotných dětí, jaké okolnosti popisují. Práce je členěna na dvě části. V teoretické části definuji základní pojmy a předkládám stěžejní studie na téma fyzického trestání dětí. V části empirické se zabývám vlastním kvalitativním výzkumem, docházím ke zjištěním, které dávám do souvislostí s již vyzkoumanými výsledky.
2 Teoretická část 2.1 Širší vymezení problému „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ (Přísloví, 13:24) Fyzické tresty mají tradici již v hluboké minulosti a jsou běžnou součástí výchovy i dnešních rodičů. Od dětí je odedávna vyžadována poslušnost, respekt, a dodržování určitého řádu stanoveného rodiči. Při překročení hranic stanovených rodiči je běžnou praxí udělit dítěti trest. Dnešní společnost je však v udílení fyzických trestů o hodně mírnější a střídmější než tomu bylo dříve. Za týrání je dnes považováno to, co bylo dříve bráno jako běžný fyzický trest (Lovasová, Schmidová, 2006; Vaníčková, 2004a). To, že se změnila forma tělesného trestání, však neznamená, že by se dnes nějak výrazně ustupovalo od tohoto způsobu výchovy. Výchovu s používáním občasných tělesných trestů lidé považují za něco zcela přirozeného a normálního, nevidí nic špatného na pár výchovných fackách či ranách na holou, jak ukázal výzkum agentury Median z roku 2008. Více než tři čtvrtiny dotázaných připouštělo coby výchovný prostředek plácnutí přes zadek a polovina pohlavek (Zpravodajský portál Lidovky.cz, 2008).
-5-
2.2 Definice základních pojmů
2.2.1 Trest Ve výchově dítěte je trest spolu s odměnou tím nejčastějším a nejpoužívanějším způsobem usměrnění. V následující kapitole vysvětluji co je to trest, a jakým způsobem by měl být ve výchově dítěte používán. Trest v této kapitole pojímám jako výchovný prostředek, tedy vynechám zde tresty, které se vyskytují v právu, náboženství, sportu, atp. Trest je záporný podnět nebo jejich souhrn, situace vyvolávající nelibost či bolest. Trest znamená ukončení určité reakce, aniž by nabízel reakci jinou; výsledkem je, že může vzniknout reakce ještě méně žádoucí, např. strach, odpor k trestající osobě nebo agresivní chování (Hartl, Hartlová, 2000). Tresty mají různé podoby nebo formy: tělesné tresty, okřiknutí, pohrůžka, zákaz nějaké zajímavé činnosti, pokárání, ale i jasný signál nezájmu nebo chvíle ignorování tzv. time-out (Langmeier, Krejčířová, 1998). Trest, nebo hrozba trestem může ukončit krátkodobě určitou situaci, nebo vyvodit důsledky. Toto platí však jen na krátko, protože tresty neukazují dětem žádnou možnost, jak by se příště mohly pokusit vyřešit své špatné chování jinak, především samostatněji. Trest vnímaný dětmi jako ponižující, v nich vyvolává touhu pomstít se rodičům dalším zlobením, nebo naopak přehnanou poslušnost, kterou se dítě snaží chránit před dalšími tresty.(Rogge, 2005) Trest však má i svá pozitiva: pomáhá pochopit dítěti, co znamená „ne“, „nesmíš“, tedy co je nesprávné. Další výhody trestu jsou především v rychlosti, protože trest pomáhá potlačit nežádoucí chování, a to poměrně rychle. Když je dítě za dobré odměňováno a za špatné pokáráno, rychleji rozezná co je dobré a co ne, než když je pouze odměňováno. Na druhou stranu trest sám o sobě dítě neučí, co správného má udělat. Účinnost trestu se projevuje teprve ve spojení s odměňováním dobrého chování (Langmeier, Krejčířová, 1998). Trest je tedy přijatelný za předpokladu, že dítě z chování dospělého chápe, že se odsouzení týká jeho konkrétního špatného chování nebo činu, nikoliv jeho osoby (Čáp, Mareš, 2001), a zároveň je z dítěte (viníka) trestem sejmut pocit viny (Matějček, 1986). Z uvedeného vyplývá, že trest je běžným výchovným prostředkem užívaným ve většině rodin, nelze ho však udělovat automaticky vždy. Je nutné, aby si rodiče udělali
-6-
určitý řád v udělování trestů. Nejpodstatnější je, aby dítě vždy vědělo zač je trestáno a bylo trestáno přiměřeně k prohřešku. Na závěr je vhodné zmínit fakt, že rozlišujeme dvě hlavní formy trestů: fyzické a psychické. Obě zmíněné formy mohou být v extrémních případech vnímány jako týrání. (více k tomu viz. kap. 2.2.4)
2.2.2 Odměna Jak již bylo naznačeno výše, odměna a trest jsou dva nejvíce používané způsoby usměrnění dítěte. Odměna je také jedním z nejstarších a nejpoužívanějších prostředků výchovy, který vede k modifikaci chování (Hartl, Hartlová, 2000). Pod pojmem odměna ve výchově si můžeme představit různé formy pochvaly, poskytnutí nějaké výhody, projevy sympatie, zájmu, uznání a lásky (Výrost, Slaměník, 1998). Odměna je rodiči používána proto, aby dítě mělo zprávu, že se mu daří dobře (Vaníčková, 2004a), že se dobře chová, a že takové chování je do budoucna žádoucí. Pokud je dítě za své dobré chování odměňováno, má tendenci toto chování opakovat. Z toho vyplývá, že činnosti se posilují, pakliže jsou odměňované (Hartl, Hartlová, 2000). Je na každém rodiči, jakou zvolí svým dětem výchovu, na paměti by ale měli mít, slova většiny odborníků (Čáp, 1997; Vaníčková, 2004a; Matějček, 1986), že výchova založená spíše na odměnách je efektivnější než výchova užívající převážně trestů.
2.2.3 Fyzický trest Fyzický trest, jak jej známe dnes definoval Straus jako „použití fyzické síly s úmyslem způsobit, aby dítě pocítilo bolest, ale ne zranění za účelem nápravy nebo korekce chování dítěte“ (Straus, 1994 in Gershoff, 2002, s. 540). Nejčastěji používanými fyzickými tresty jsou: facka, výprask rukou, políček, třesení, štípání, zalepování úst leukoplastí, výprask na holou atd. (Vaníčková, 2004a) Jak jsem již uvedla na začátku práce, fyzický trest má hluboké historické kořeny. Odjakživa byly fyzické tresty používány jako postih za porušení kázně. Zejména v období patriarchální společnosti, byla vyžadována bezmezná poslušnost dětí vůči rodičům. To potvrzují dochované kresby a prameny z této doby, kde je otec vykreslen v roli tělesně trestajícího rodiče. Dalo by se říci, že celou historii lidstva provázel
-7-
tělesný trest. Se vzrůstajícím významem vzdělání, rostl i zájem o ochranu dětí, jak ve školách, tak v rodinách. Však ani ve 20. století neustalo ubližování dětem, tento problém se ale začal vnímat, poznávat a řešit (Vaníčková, 2004a). Až po druhé světové válce se společnost více zaměřuje na demokratizaci rodiny a ochranu práv dětí. Společnost začíná být citlivější k jakémukoli násilí. Jedna část společnosti je rezolutně proti fyzickému trestání dětí, druhá s ním souhlasí, možná i pod vlivem zažité tradice, ale tento svůj souhlas nedává veřejně najevo. Dalo by se konstatovat, že čím je toto téma více diskutované, tak ti rodiče, kteří považují mírný tělesný trest za součást výchovy, se za tento svůj postoj stydí, a veřejně ho neventilují. V anonymních šetřeních však pravda vychází na povrch, a co se týče české společnosti, českých rodičů, tak jsou stále velice tolerantní k fyzickým trestům (Zpravodajský portál Lidovky.cz, 2008).
2.2.4 Fyzické týrání Ačkoli se ve své práci nezabývám fyzickým týráním, považuji za nezbytné přesně definovat co to fyzické týrání je, protože fyzické tresty mají někdy hodně blízko k týrání, a tyto dva pojmy mohou být špatně či nepřesně interpretovány. V následující kapitole tedy upřesním pojem „fyzické týrání“, abychom v kapitole 2.2.5 lépe pochopili rozdíl mezi fyzickým trestáním a fyzickým týráním. Podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 je tělesné týrání definováno jako: „tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.“ (Sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů). Nejčastějšími formami týrání jsou surové bití rukama, různými předměty, kopání, trhání vlasů, pálení cigaretou, svazování, topení, dušení atp. Za týrání se považuje i opomenutí osobní péče, např. zanedbání hygieny dítěte, neposkytování přiměřené stravy apod. Pachateli týrání nebývají jen lidé psychicky narušení nebo lidé z nižších sociálních skupin, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale může jít i o lidi vysoce inteligentní, z vyšší sociální vrstvy. Týrající rodiče můžeme rozdělit do dvou základních skupin. Do první skupiny patří již zmíněné psychopatologické osoby, často s kriminální minulostí, závislé na alkoholu, drogách atp. Tito lidé se vyznačují vysokou agresivitou, a neschopností vyššího citu. Do druhé skupiny pachatelů tělesného týrání patří lidé
-8-
navenek působící spořádaně a „normálně“. Ve skutečnosti jsou to lidé osobnostně nevyzrálí, často stresovaní s malou mírou empatie. Stěžejní myšlenkou v problematice tělesného týrání je fakt, že rodiče, kteří týrají své děti, byli sami v dětství týráni. Jde o tzv. patologický model rodičovského chování, který se často přenáší do dalších generací (Fond ohrožených dětí).
2.2.5 Fyzický trest vs. týrání Vzhledem k tomu, že se ve své práci chci zabývat převážně fyzickým trestáním dětí, nikoli týráním museli jsme nejdříve definovat tyto dva složité pojmy (viz. kap. 2.2.3 a 2.2.4), protože k sobě mají hodně blízko a může se stát, že budou špatně nebo nepřesně interpretovány. Je těžké určit mezi těmito dvěma pojmy přesnou hranici, protože tato hranice je buď velmi tenká, nebo je nejednoznačná. Následující definice pojmů nám pomůže tyto dva složité výrazy rozlišit a možná i oddělit. Tělesný trest, který svou formou a intenzitou naplňuje termín násilí, je považován za tělesné týrání „dochází-li k potrestání za pomoci předmětu, je-li bití směřováno na citlivé části těla (hlava, bříško, oblast genitálií, plosky a dlaně), nebo také tehdy, zůstávají-li na těle po ranách stopy (modřiny, škrábance apod.)“ (Vaníčková, 1994 in Vaníčková, 2004, s.33) Tato definice byla přijata Výborem pro práva dětí OSN a úřadovnou pro týrání dětí Světové zdravotnické organizace .
2.2.6 Výchovný styl V této kapitole se budu věnovat výchovným stylům, které jsou považovány za konzistentní vzorce chování, jež charakterizují udržování kázně. Vzhledem k tomu, že je výchovný styl spojen s kázní, je spojen i s trestáním, tedy je podstatné pro moji práci si toto téma vyložit. Pro mojí práci jsou zejména důležité modely výchovných stylů, jak je stanovila Diana Baumrind, později také Čáp a kol., neboť dospělé respondenty a jejich rodiče z mého výzkumu k těmto stylům přiřazuji, a snažím se pozorovat určitou provázanost mezi výchovnými styly dospělých respondentů a jejich rodičů.
-9-
Výchovný styl neboli výchovný způsob se projevuje volbou výchovných prostředků a způsobem reagování dítěte na ně. Výchovný styl nám také říká, jaké jsou emoční vztahy dospělého a dítěte, jaký je jejich způsob komunikace, jaké a jak velké požadavky jsou kladeny na dítě, a jak jsou následně tyto požadavky kontrolovány nebo hodnoceny (Čáp, Mareš, 2001). V 60. letech D. Baumrind znovu obnovila model tří stylů výchovy K. Lewina a rozpracovala je pro rodinnou výchovu. Později byl model rozšířen na čtyři typy výchovy (viz. tab. č. 1), do kterých lze zařadit výchovné postupy rodičů. (Čáp, Mareš, 2001)
Tabulka č. 1: Baumrind, D., Maccoby, E. E., Martin, J. A., 1983, Model čtyř stylů výchovy Rodiče
odmítající
akceptující
nároční a kontrolující
autoritářský styl
autoritativně-vzájemný styl
1
nenároční a nekontrolující
zanedbávající styl 2
4
5
shovívavý styl 6
8
Pramen: Psychologie pro učitele s. 306, 2001
Autoritativně-vzájemný styl znamená, že jsou rodiče vstřícní i nároční. Určují jasné hranice, standardy rozumného chování. Tito rodiče jsou důslední při vymáhání stanovených pravidel, a poskytují vysvětlení svých stanovisek. Autoritářský styl znamená, že rodiče jsou nároční ale nejsou vstřícní. Tito rodiče vyžadují maximální poslušnost, v jejich výchově neexistují kompromisy a neberou v potaz potřeby svého dítěte. Shovívavý styl rodičů se vyznačuje vstřícností, a nenáročností. Rodiče jsou vřelí a akceptují podněty dítěte. Mají na dítě málo požadavků, nepoužívají mnoho trestů a neradi uplatňují svoji autoritu. Zanedbávající styl u rodičů evokuje laxní přístup k dětem. Tito rodiče nemají na své děti mnoho nároků. Neangažují se ve výchově a nejsou ani nároční ani vstřícní. (Smetana, Campione, 2003 in Maříková, 2006) Také Čáp a kol. sestavili typologii výchovných stylů, do které můžeme zařazovat jednotlivé rodiče. Jeho analyticko-systematický model je zjednodušeně nazýván: Model
- 10 -
devíti polí (viz. tab. č. 2) Model spočívá v kombinaci emočního vztahu k dítěti (jenž může být záporný, záporně-kladný, kladný, extrémně kladný) a způsobu řízení (jenž může být silné, střední, slabé, rozporné). Tento model v podstatě odpovídá modelu D. Baumrind, ale je více propracovaný, a dává nám možnost lepšího zařazení rodičů k určitému výchovnému stylu, protože v něm existuje více kategorií.
Tabulka č. 2: Čáp, J., 1994, 1995, Model devíti polí způsobu výchovy
Řízení Emoční vztah
záporný
silné
střední
slabé
2
1
liberální výchova
výchova autokratická, tradiční, patriarchální
s nezájmem o dítě
rozporné
3 pesimiální forma výchovy, rozporné řízení se záporným vztahem
záporněkladný
9 výchova emočně rozporná, jeden z rodičů zavrhující, druhý extrémně kladný nebo dítě je s ním v koalici
kladný
Extrémně
6 4
5
laskavá výchova bez
7
výchova
optimální forma výchovy
požadavků a hranic
rozporné řízení
přísná a
se vzájemným
přitom
porozuměním a
8
kladným emočním
laskavá
přiměřeným řízením
kamarádský vztah,
vztahem
kladný
relativně vyvážené
dobrovolné dodržování norem
Pramen: Psychologie pro učitele s. 306, 2001
- 11 -
2.2.7 Sociální učení Tato kapitola je pro mou práci důležitá, protože se v ní hovoří o tom, jak sociální učení formuje osobnost dítěte, posiluje ji a ovlivňuje. Sociální učení je druh lidského učení, při němž si jedinec ve styku s druhým člověkem nebo sociální skupinou osvojuje dovednosti, návyky a postoje, které v konečném výsledku přijímá za své (Čáp 1997). Sociální učení probíhá u dětí v raném věku, jedná se o sociální učení napodobováním (imitací) a sociální posilování (zpevňování). Tyto formy se dále rozvíjejí na observační učení (učení odezíráním, pozorováním), učení anticipací (očekáváním) a identifikace (ztotožnění). Stěžejní pro naše téma je učení sociálním posilováním, protože je založeno na odměnách a trestech. Chování a jednání, které je sociálně pozitivně posilováno, má tendenci se upevňovat. Zjednodušeně by se dalo říci, že co je odměňováno to je posilováno. V protikladu k tomu stojí trestání, které může tlumit nežádoucí způsob chování, ale také nemusí působit vůbec, popřípadě může vést ke kontraproduktivním reakcím, předstírání atp. (Výrost, Slaměník, 1998) Většina odborné veřejnosti se tedy shoduje v tom, že odměny jsou efektivnější než tresty. Doktorka Vaníčková (2004a) k tomu říká, že odměna je rodiči používána proto, aby dítě mělo zprávu, že se mu daří dobře. Jak již bylo řečeno výše, naučené chování dítěte se posiluje v závislosti na pozitivní reakci rodiče. Dítě bude takové chování opakovat a přijme ho za své, pakliže rodiče vyjádří pozitivní emocionální reakci a radost. Pokud se dítěti nepodaří zvládnout nové chování hned, nemělo by být hned trestáno, ale měla by mu být udělena další šance, a rodič by měl zhodnotit, zda požadované nároky vůbec odpovídají možnostem dítěte. Trest by měl pak sloužit jako náprava chyby, kterou dítě udělá, aby nepřijalo špatný návyk či chování za své. Z tohoto se dá usuzovat, že odměny vychovávají a posilují „dobré chování“, a že tresty mají sloužit pouze k opravám
2.3 Tělesný trest a práva dětí Vzhledem k aktuální celosvětové diskusi vedené na téma násilí páchané na dětech, vlivu tělesného trestání na děti a ne/adekvátnosti tohoto výchovného prostředku uvádím přehled práv dětí ve světě a v České republice.
- 12 -
2.3.1 Práva dětí ve světě V druhé polovině 20. století dochází ke změně vnímání rodiny, společnost se více orientuje na dítě a na ochranu jeho práv. Dítě je dnes bráno jinak, než tomu bylo dříve a proto se také začalo hodně diskutovat o tělesných trestech používaných při výchově, jejich špatnému či dobrému vlivu na dítě a vůbec o jejich adekvátnosti. Jak jsem již uvedla, tělesné tresty byly v minulosti součástí výchovy v téměř všech státech světa. V širokém měřítku byly fyzické tresty využívány např. v Egyptě, Římě, Řecku, Izraeli atd. Způsob trestání a míra se v různých kulturách liší, společný pro všechny je účel trestání, a to udržet disciplínu a kázeň. Po druhé světové válce se společnost více zaměřuje na demokratizaci rodiny a ochranu práv dětí. V oblasti práv dětí bylo schváleno a přijato několik dokumentů většinou zemí světa. Hlavními dokumenty jsou Deklarace práv dítěte, kterou přijaly Spojené národy v roce 1959 a Úmluva o právech dítěte, která byla přijata OSN v roce 1989 (Lovasová, Schmidová, 2006). Úmluva o právech dítěte je stěžejním, celosvětovým dokumentem v oblasti ochrany práv dítěte. Tento dokument kodifikuje práva dětí formou smlouvy. Pro státy, které jej ratifikovaly je závazná. Tato smlouva se věnuje z velké části ochraně dětí před násilím, a to tak, že stanovuje základní potřeby dítěte. Obsahuje jednak základní svobody a lidská práva dítěte, tak i práva občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní. Tato práva jsou definována od základních práv zabezpečujících přežití po práva možnosti dítěte o sobě rozhodovat v závislosti na věku. Východiskem této smlouvy je přesvědčení, že dítě jako lidská bytost má stejnou hodnotu jako dospělý člověk. V této smlouvě se jedná především o rozvoj morálních standardů při zacházení s dítětem (Vaníčková, 2004a). Některé státy se legislativními úpravami snaží zabránit veškerému násilí páchanému na dětech a přijímají zákony o úplném zákazu tělesného trestání dětí. První legislativní úprava na ochranu dětí před tělesnými tresty byla přijata ve Švédsku, kde se prokázala pozitivní změna (Vaníčková, 2004). Dalšími státy v rámci Evropské unie kde jsou tělesné tresty ve škole a v rodině zakázány zákonem jsou např. Finsko, Norsko, Rakousko, Kypr, Dánsko, Litva, Řecko a Německo (Lovasová, Schmidová, 2006).
- 13 -
2.3.2 Práva dětí v České republice Práva dítěte obsažená v Úmluvě (viz.kap. 2.3.1), jsou v právním řádu České republiky zakotvena v různých zákonech a smlouvách, např. v Listině základních práv a svobod, trestním zákoně atd. V České republice je legislativně ošetřeno zatím jen fyzické týrání dětí. Zákon, který by zakazoval veškeré násilí na dětech, tedy i fyzické tresty zatím v naší legislativě chybí. Rodina je věc soukromá, intimní a stát nemá právo za normálních okolností zasahovat do jejích záležitostí. Je to názor mnoha lidí a vyplývá to také z Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky a jejíž sedmý článek říká: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“ (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky). Zákon zakazující použití tělesných trestů při výchově je velkým zásahem do rodinného života, což v zemi se zkušeností s komunistickým diktátem jako je Česká republika vyvolává pochopitelnou negativní odezvu. Lidé se bojí o své soukromí, které před devatenácti lety získali, a chtějí si ho chránit. Není tedy s podivem, že tři pětiny Čechů nesouhlasí s tím, aby fyzické trestání dětí zakazoval zákon (Zpravodajský portál Lidovky.cz, 2008). Proč se českým rodičům navrhovaný zákon tolik nezamlouvá, zjišťovala agentura Newton media. Nejčastějšími argumenty proti zákonu zakazujícímu rodičům tělesně trestat svoje děti jsou podle agentury Newton media následující. Graf č. 1: Argumenty proti zákazu tělesných trestů u dětí
Zdroj: Newton media, 2008
- 14 -
2.4 Přehled studií zabývajících se tělesnými tresty Následující dvě kapitoly, jsou stěžejní pro celou práci. Předkládám v nich zásadní studie a výzkumy na téma fyzického trestání dětí v rodinách. S těmito studiemi budu v diskusi konfrontovat svůj vlastní výzkum, a pokusím se dát své výsledky do souvislostí s výsledky z následujících prací.
2.4.1 Výzkum v České republice V České republice se fyzickým trestáním zabývá doktorka Eva Vaníčková, která je zakladatelkou Růžové linky, což je help line pro děti a mladé lidi ve stavu akutní nouze. (Vaníčková, 2004b) Doktorka Vaníčková je také organizátorkou národních a středoevropských konferencí o násilí na dětech, a spolupodílí se na výzkumech v oblasti tělesného trestání (Maříková, 2006). V letech 1994 a 2003 byly v České republice realizovány, týmem Dr. Vaníčkové dvě epidemiologické studie popisující četnost tělesných trestů u dětí školního věku (Vaníčková, 2004b) V roce 1994 byla uskutečněna jako doplněk ještě studie o používání tělesných trestů ve školách (Vaníčková 2004a). Výzkum se prováděl v Praze, dále pak v okresních městech a některých vesnicích České republiky. Výzkum probíhal za pomoci anonymních dotazníků, které vyplňovaly děti ze čtvrtých ročníků základních škol. Výzkum byl zaměřen nejen na používání fyzických trestů, ale trestů a odměn obecně. V roce 2000, tedy po šesti letech, byla provedena menší sonda, která si kladla za cíl zjistit, jak se situace vyvíjí. V roce 2003 byl výzkumný projekt z roku 1994 zopakován. Soubor v roce 1994 tvořilo celkem 1540 dětí ve věku 10-11 (12) let, z toho 886 dětí žilo v Praze, 654 v okresním městě nebo na vesnici. Metodika a postup při šetření v roce 2003 byly stejné jako v první studii. Sledovaný soubor v roce 2003 tvořilo celkem 1270 dětí navštěvujících 4.ročník základní školy. Dětí žijících v Praze bylo 753, zbytek, tedy 535 dětí pocházelo z obcí (Vaníčková, 2004a).
První z oblastí zájmu v obou studiích bylo zjištění, zda v rodinách převažují odměny nebo tresty. V roce 1994 byly výsledky následující:
- 15 -
• Pozitivní výchova s převahou odměn – 43,8 % • Výchova s přibližně stejným zastoupením odměn a trestů – 49,5 % • Negativní výchova s převahou trestů – 6,7 %
Z výsledků vyplývá, že pozitivní výchova, jak je doporučováno(více viz. Čáp 1997, Vaníčková 2004, Matějček 1986), prozatím zdomácněla pouze v necelé polovině ze sledovaných rodin. V roce 2003 se způsob výchovy „zlepšil“, pozitivní výchova dosahovala většího zastoupení než před deseti lety, naopak negativní způsob výchovy klesl o cca 1 %.
• Pozitivní výchova s převahou odměn – 56,4 % • Výchova s přibližně stejným zastoupením odměn a trestů – 37,8 % • Negativní výchova s převahou trestů – 5,8 %
I přes jasný trend vzestupu pozitivní výchovy, jsou výsledky pořád spíše negativní, co se pozitivního přístupu k dětem týče. Zde si pokládám otázku, zda je to opravdu tak, že výchova s převahou odměn je pozorována pouze v nadpoloviční většině sledovaných případu, nebo jsou výsledky zkresleny pohledem dětí. Vzhledem k tomu, že tyto výsledky byly zjištěny na základě dotazníkového šetření dětí, mohlo se stát, že pozitivní přístup a odměny nejsou dětmi plně pochopeny. Za odměnu (jak bylo řečeno v kap. 2.2.2) jsou pokládány i projevy náklonnosti, pochvaly atp., tedy takový přístup, který podle mého názoru děti považují za automatický, a nevnímají ho jako odměnu. Naopak za odměnu dnešní děti považují spíše materiální věci, jako různé dárky, peníze atp. Pakliže děti opravdu považují za odměnu jen něco „hmatatelného“ mohlo se stát, že výsledky byly tímto neporozuměním zkresleny a tedy nemohou být prezentovány jako skutečný obraz výchovy v českých rodinách.
Dalším sledovaným jevem byly důvody, které vedou rodiče k výchovnému zásahu. Forma a důvody, které vedou k udělení odměny nebo trestu vypovídají o hierarchii hodnot rodiny (Vaníčková, 2004a).
- 16 -
Důvod výchovného
Odměna
Trest
školní známka
68,6 %
26,0 %
domácí práce
17,9 %
20,1 %
chování
8,9 %
22,1 %
-
14,6 %
zájmová činnost
3,7 %
-
bezdůvodně
0,9 %
5,8 %
-
8,5 %
zásahu
bití, rvačky
poškození věci není trestán
2,9%
Ukázalo se, že nejčastějším příčinou výchovného počinu je školní známka. Školní známka vypovídá spíše než o chování a kázni o výkonu. Tento výsledek tedy ukazuje, že se v českých rodinách trestá více za špatný výkon, než za porušení kázně, pravidel, zlobení atp., tedy, že se v českých rodinách trestá špatně, protože trestat by se mělo jen v určitých případech a hlavně za špatné chování, nikoli za výkon (viz. kap. 2.2.1). Stejný jev se zkoumal i v roce 2003, kde nebyla v tomto směru zjištěna žádná velká odchylka od prvních výsledků (Vaníčková, 2004a). Největší část obou epidemiologických studií byla pochopitelně věnována tělesnému trestání. Dalšími sledovanými jevy byly např. nejčastější používaná forma odměny a trestu, jiný, krutý nebo neobvyklý způsob trestu, používání výchovných pomůcek atd. (Vaníčková, 2004a) V roce 1994 mělo zkušenost s tělesným trestem devět z deseti dětí , v druhém výzkumu z roku 2003 je patrný trend zvyšování počtu dětí tělesně netrestaných. Počet dětí které nejsou tělesně trestány byl 14 % (Vaníčková, 2004b). Jak jsem již několikrát zmínila, tělesný trest je u nás zažitou tradicí, tedy není s podivem, kolik procent dětí s ním má zkušenost. Bylo by však zajímavé rozdělit dotazované děti na ty, které jsou takto trestány pravidelně, a na ty, jež mají zkušenost s tělesným trestem, ale tento trest jim byl udělen výjimečně, nebo jenom jednou. Podle mého názoru by se při tomto rozdělení dospělo ke zcela jiným výsledkům, které by nepůsobili tak negativně.
- 17 -
Doktorku Vaníčkovou a kol. zajímalo také, kolik je v České republice dětí, které mají zkušenost z fyzickým týráním. Následující tabulka ukazuje rozdíly v četnosti tělesných trestů, které naplňují definici týrání (viz. kap. 2.2.4).
Tělesný trest
rok 1993/1994
rok 2003/2004
bití na citlivou část těla
27,5 %
25,8 %
bití předmětem
29,3 %
21,3 %
na těle stopy
33,1 %
27,2 %
Výsledky této části studie se zdají být poněkud alarmující. Jako jediné pozitivum zde vidím, klesající trend „týrajících rodičů“, kde zejména u trestání předmětem lze sledovat značný pokles tohoto způsobu trestání.
Dalším zkoumaným jevem bylo vnímání ne/spravedlnosti tělesných trestů dětmi. Následující tabulka ukazuje, jak jsou tělesné tresty vnímány dětmi jako spravedlivé, podle Vaníčkové tedy takové, které mají šanci výchovně působit a nejsou jen zlovolnou svévolí násilí.
Spravedlnost trestu
rok 1993/1994
rok 2003/2004
vždy spravedlivý
32,4 %
49,3 %
spravedlivý občas
65,5 %
42,9 %
vždy nespravedlivý
12,1 %
0 7,8 %
Vaníčková k tomu říká, že „výsledky studie potvrzují empirické zkušenosti, že s tělesným trestem mají zkušenosti již děti předškolního věku a bohužel ani jim se nevyhne ojedinělá zkušenost s násilím ve formě trestů – bití předmětem apod. a některé děti provází tělesný trest celé dětství, resp. celou školní docházku až do období dospívání, pro které je typickým trestem facka v afektu rodiče.“ (Vaníčková, 2004b, s. 6) Bohužel tento fakt již nedokládá patřičnými čísly, a je trochu s podivem, že by studie, vypovídala něco o předškolních dětech, když byla zeměřena na děti 4. ročníku
- 18 -
základních škol. Nicméně, z uvedených dat vyplývá, že dětí, alespoň někdy tělesně trestaných, je v České republice poměrně velký počet cca 86 %, na druhou stranu v předchozí tabulce jasně vidíme, že děti vnímají tresty ve větší míře jako spravedlivé nebo občas spravedlivé. Zde bychom si mohli položit otázku, zda opravdu tresty tolik dětem ubližují, když je samy popisují vesměs jako spravedlivé?
2.4.2 Výzkum ve Světě Následující fakta uvádím především proto, aby měl čtenář mé práce ucelený pohled na problematiku tělesného trestání, tedy nejen aby věděl, jak je to s tělesnými tresty v České republice, ale i jinde ve světě, kde se v mnoha případech přistupuje k trestání dětí mnohdy opravdu brutálními způsoby, které jsou v našich končinách považovány za týrání. Podle mého názoru, se také v závislosti na faktu, že se v mnohých státech přistupuje k dětem takto násilným způsobem (výjimkou nejsou ani Spojené státy, které jsou pro mnoho lidí synonymem demokracie a svobody) začala tato problematika více řešit, zkoumat a analyzovat. To je případ i České republiky, kde se téma škodlivosti fyzického trestání dětí začalo také hojně diskutovat. V této kapitole také předkládám výsledky dvou stěžejních amerických studií z oblasti tělesného trestání, o které se opírám ve svém výzkumu. Ve většině zemí světa, mnoho dětí, dokonce i kojenci, nadále zůstávají objektem tělesného trestání, které mívá za následek významný počet četných poranění nebo bolestných smrtí. Učitelé jsou v mnoha zemích stále oprávnění bít své žáky rákoskou nebo řemenem. Tělesné tresty jsou také užívány v místních institucích a na dětských pracovištích. Při nejmenším v padesáti zemích, děti a mladí lidé mohou být stále odsouzeni soudem k bičování nebo mrskání (Save the Children Sweden, 2002). Podle Globální iniciativy: „End All Corporal Punishment of Children“ dále jen Globální iniciativa, je nezbytnou strategií vedoucí k zastavení tělesných trestů, objasnit a zviditelnit toto téma skrz výzkumné rozhovory s dětmi, rodiči, učiteli a dalšími zainteresovanými lidmi. Globální iniciativa usiluje o vybudování globální mapy rozšíření a legality tělesných trestů. Jako důkaz tolerance vůči tělesným trestům, někdy i vůči týrání, uvádí Globální iniciativa nejdůležitější fakta z výzkumných zpráv několika zemí a částí světa (Save the Children Sweden, 2002).
- 19 -
Barbados: Podle studie z roku 1989, 70 % rodičů obecně schvaluje tělesné tresty, a z těchto rodičů 76% schvaluje bití dětí páskem nebo řemenem. Egypt: Rozsáhlé dotazníkové šetření dětí z roku 1996 ukázalo, že více než třetina z nich je ukázňována bitím, často řemenem nebo holí. Čtvrtina dětských respondentů uvedla že tento způsob výchovy zanechává zranění. Korea: Šetření z roku 1980 uskutečněné Asociací na ochranu dětí ukázalo, že 97 % dětí bylo těžce psychicky trestáno. Kuwait: Výzkum rodičovských postojů z roku 1996 říká, že 54 % spíše souhlasí a plně souhlasí s bitím dětí, v případě jejich špatného chování. 9% rodičů souhlasí s pálením, jako formou tělesného trestu. Pákistán: Výzkum z roku 1998 zahrnující rodiče a učitele z šest seti základních škol z jižní části Pákistánu objevil 70 případů vážného zranění souvisejícího s tělesnými tresty. Nejčastějšími formami trestů bylo bití holí, tahání uší, fackování a nucení dětí setrvávat v ponižujících polohách. Rumunsko: Výzkum v roce 1992 odhalil, že 84 % rodičů považuje tělesný trest za normální způsob výchovy a 96 % rodičů neshledává tělesný trest jako ponižující. Brazílie: Dlouhodobý výzkum objevil vysokou míru tělesných trestů a to jak s použitím rukou tak předmětů jako pantofle, pásky, rákosky a dalších nástrojů vedoucích k závěru, že „výprasková mánie je součástí Brazilské kultury“. UK: Vládou pověřený výzkum v roce 1990 říká, že tři čtvrtiny z velkého vzorku matek se přiznaly k plácání jejich dětí, kterým ještě nebyl rok. V rodinách s dětmi ve věku jeden, čtyři, sedm a jedenáct let byli dotazováni oba rodiče. Přes třetinu dětí bylo uhozeno týdně nebo více často jedním nebo oběma rodiči. Pětina dětí byla bita předmětem. Evropa: Velký výzkum organizace Unicef v roce 2001 zahrnoval děti a mladé lidi z více než 35 zemí Evropy a střední Asie. Bylo provedeno 15200 rozhovorů reprezentativních k 93 milionům devíti až sedmnáctiletých dětí. Bylo zjištěno že šestina dětí se setkala s násilím nebo agresivním chováním uvnitř rodiny (Save the Children Sweden, 2002).
Když se zaměříme na Spojené státy, tak zjistíme, že i zde byly tělesné tresty nedílnou součástí historie země. Bylo zde provedeno mnoho výzkumů a studií na toto téma. Zabývali se jimi např. (Caselles, Milner, 2000; MacKinnon, 1938; J. McCord, 1988; Sears, 1961; Straus, 1994) Ačkoli mnoho zemí světa legislativně ošetřilo, nebo zakázalo zákonem užívání tělesných trestů jako prostředku výchovy, Spojených států se to moc - 20 -
nedotklo. V USA 94 % rodičů plácá své 3-4 roky staré děti. Psychologové a odborníci jsou v tomto tématu názorově rozděleni na dva tábory. Jedni jsou přesvědčeni že fyzické tresty jsou jak efektivní a účinné tak žádoucí. (např. Baumrind, 1996a, 1996b, 1997; Larzelere, 1996, 2000) Ostatní se kloní k názoru, že jsou tělesné tresty při nejmenším neefektivní a při nejhorším škodlivé (např. American Academy of Pediatrics, 1998; J. McCord, 1997; Straus, 1994). Tato neshoda, nebo kontroverze inspirovala mnoho debat, ať už psychologických, sociologických, tak veřejných, o tom co tělesné tresty způsobují a nezpůsobují dětem (Gershoff, 2002). Ačkoli mnoho rodičů užívá tělesných trestů k usměrnění svých dětí, je toto téma diskutované již roky, přesto nebylo dosaženo konsenzu, jestli vůbec a jak tělesné tresty působí na děti (Gershoff, 2002). Důkazem toho jsou i poznatky dosavadních studií zpracovaných ve dvou velkých meta-analýzách.1 První z nich je práce Elisabeth Gershoff, která shrnuje empirická data spojitosti mezi tělesným trestáním a chováním dětí. Gershoff vytvořila na základě dosavadních výzkumů v oblasti tělesného trestání tzv. Proces-Kontext model (viz. příloha č. 3) přímých, zprostředkovaných a kontextuálně oslabených účinků tělesného trestání na děti. Na tomto modelu vysvětluje jak může tělesné trestání ovlivnit děti, jaké může mít účinky, a zda-li může mít trest pozitivní účinek. Tento model je vytvořen na základě toho, jak se tělesný trest liší, tzn. jak často je používán, jakou silou je vykonáván, zda je emočně doprovázen, nebo zda je kombinován s jinými technikami trestání. Podle těchto vlastností trestu pak můžeme určit který z procesů je aktivován a jaké bude mít následky (Gershoff 2002). Gerhoff také rozlišuje tělesné tresty na tzv. instrumentální, které jsou plánované, kontrolované a nedoprovázené silným projevem emocí rodiče a tzv. impulzivní, používané zejména v afektu, doprovázené pocity zlosti. Výzkum Gershoff tedy ukazuje, že fyzické trestání ovlivňuje chování dětí, a také potvrdil významnou souvislost mezi tělesnými tresty a týráním dětí, což potvrzuje obavy mnoha výzkumníků, že tělesné tresty a fyzické týrání jsou úzce spjaty (Gershoff, 2002 ).
1
Gershof Corporal Punishment by Parents and Assosiated Child Behaviors and Experiences: A Meta-Analytic and Theoretical Rewiew (Psychological Bulletin 2002, Vol. 128, No. 4, 539-579) a E. O. Paolucci, C. Violato: A MetaAnalysis of the Published Research on the Affective, Cognitive, and Behavioral Effects of Corporal Punishment (The Journal of Psychology, 2004, 138(3), 197-221).
- 21 -
Druhá významná meta-analýza je prací dvou badatelů Paolucciho a Violata, kteří se řadí spíše k zastáncům tělesných trestů, respektive odpůrcům legislativního zákazu tělesných trestů v USA a v Kanadě. I tito dva výzkumníci se pokusili o meta-analýzu již publikovaných výzkumů zabývajících se tělesnými tresty a jejich vlivu na chování dětí. Do jejich výzkumu bylo zařazeno 70 studií, které byly publikovány mezi roky 1961 a 2000. Většina studií byla novějších, tedy z posledního desetiletí 20. Století a všechny proběhly ve Spojených státech. Autoři ve své práci zmiňují dva teoretické modely, které vysvětlují možný vliv tělesných trestů na chování lidí. Jedná se o tzv. enviromentální model či teorii sociálního učení a tzv. temperamentový model. První z nich předpokládá, že pokud jsou děti tělesně trestány, učí se, že násilí je přijatelný postup při řešení mezilidských konfliktů. Druhý z modelů poskytuje alternativní vysvětlení. Temperamentový model předpokládá, že hůře zvladatelné dítě, které je agresivní, nebo má dispozice k agresivnímu chování je více tělesně trestáno. Z čehož vyplývá, že rodič tělesně trestá takové dítě, protože je agresivní, tzn. agresivní chování dítěte je příčinou tělesného trestání, tedy tělesné trestání agresi nevyvolává. Celkovým výsledkem této analýzy je, že tělesné tresty mají malý nebo téměř žádný negativní vliv na chování dětí. Analýza tedy naznačuje, že děti, které jsou vystaveny tělesným trestům, nemají větší šanci na riziko rozvoje negativního či patologického chování. Kromě těchto zásadních výsledků, výzkumníci také zjistili, že jsou chlapci tělesně trestáni více než dívky, matky tělesně trestají více než otcové, malé děti (batolata až předškolní děti) jsou trestáni nejčastěji, rodiče z nižších příjmových skupin trestají tělesně častěji než rodiče s vyššími příjmy. U rodičů vzdělanějších je menší pravděpodobnost, že budou tělesně trestat méně a nábožensky konzervativní lidé jsou více nakloněni k tělesnému trestání, než lidé bez vyznání. (E. O. Paolucci, C. Violato, 2004 in Maříková, 2006)
- 22 -
2.5 Shrnutí teoretické části V teoretické části byly vysvětleny základní pojmy, které ve své práci používám, a především byly formulovány výstupy z již uskutečněných stěžejních výzkumů u nás i ve světě, s kterými mohu dále pracovat. Ať už fyzické trestání působí na děti negativně či nikoli, dosavadní výzkumy v této oblasti přinesly zajímavé výsledky, které budou podstatné pro můj vlastní výzkum. Do značné míry protichůdná tvrzení mohu porovnat se svými výstupy a alespoň trochu přispět do debaty o škodlivosti fyzického trestání na děti. Dosavadní výzkumy mohu obohatit o subjektivní vnímání respondentů, tedy o kvalitativní náhled na tuto problematiku.
3 Empirická část 3.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu bylo zjistit jak rodiče vypovídají o trestání svých dětí - chlapců, jaký je pohled samotných dětí - chlapců, jaké okolnosti popisují. Výzkumem bych měla zjistit jak často, a jestli vůbec se trestá, za jakých okolností – proč, jaké tresty jsou používány nejčastěji, a názor na fyzické trestání obecně. Dále jsem chtěla zjistit, zda má na přístup k tělesnému trestání nějaký vliv počet dětí a jak se ve způsobu trestání odráží osobní zkušenost rodičů. Předpokládám, že rodiče s více dětmi, a rodiče sami fyzicky trestaní budou více tolerantní k fyzickému trestání než rodiče s dítětem jediným a rodiče fyzicky netrestaní, však tuto svou toleranci budou ospravedlňovat různými způsoby. Výzkum je koncipován jako kvalitativní. Data byla získána prostřednictvím rozhovorů s jedním rodičem (otec nebo matka) a jeho dítětem (chlapec) ve věku 9 až 15 let.
- 23 -
3.2 Výzkumný soubor Výzkumný soubor čítal deset respondentů. Výběr byl nesystematický a nenáhodný, některé respondenty jsem znala osobně, jiní mi byli doporučeni. Výzkumný soubor se skládal z pěti dospělých respondentů a z pěti dětí – chlapců. Pro výběr respondentů jsem měla několik kritérií. Dospělé respondenty jsem vybírala, podle toho, zda při své výchově alespoň někdy užívají nebo užívali tělesných trestů. Tuto skutečnost mi vždy sami sdělili. Dalším kritériem byla výchova jednoho, dvou nebo tři děti (z čehož minimálně jedno dítě byl chlapec ve věku 9-15 let). Rodiny s různým počtem dětí jsem vybírala proto, abych mohla sledovat odlišnosti v přístupu k tělesnému trestání. Posledním kritériem u dospělých respondentů bylo různé vzdělání a věk aby nedošlo ke zkreslení elitou. U dětských respondentů bylo mým kritériem pohlaví, tedy mužské, a věk minimálně 9 let, maximálně 15 let. Mužské pohlaví u dětí jsem preferovala, protože jsou chlapci tělesně trestáni více, než dívky. Věk jsem stanovila tak, aby chlapci již byli schopni vést rozhovor na složitější téma, a zároveň aby byli ve věku, kdy je ještě obvyklé používání fyzických trestů při výchově (mladší děti jsou trestány více, než starší). Při vedení rozhovorů jsem se snažila držet předem připravených rámcových otázek, které jsem z části převzala od Maříkové (2006), která se zabývala ve své bakalářské práci podobným tématem. Schéma rozhovorů bylo zvlášť koncipované pro rodiče a zvlášť pro děti. Obě schémata uvádím v příloze č. 2. Ideální délka rozhovoru měla být 20 minut, což je doba, za kterou lze odpovědět všechny otázky a přitom neztratit respondentovu pozornost. Požadované délky jsem dosáhla pouze u dvou rozhovorů. Zejména respondenti – chlapci byli ve svých odpovědích velmi struční. Všechny rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon a následně jsem je doslovně přepisovala. Základní údaje o respondentech jsem zpracovala do tabulek č. 3 (rodiče) a č. 4 (chlapci), kde si čtenář může více přiblížit daného respondenta.
- 24 -
Tabulka č. 3: Základní údaje o výzkumném souboru (rodiče)
pohlaví
stav
č.1 Irena
žena
vdaná
54
č.2 Božena
žena
rozvedená
muž
č.3 Jarda č.4 Radka č.5 Marie
věk vzdělání
profese
bydliště
vyučená
v domácnosti
krajské město
55
vš
učitelka
malé město
ženatý
36
sš
IT technik
vesnice
žena
rozvedená
32
vš
finanční ředitelka
krajské město
žena
vdaná
35
sš
sekretářka
vesnice
Počet dětí /pohlaví a věk 1/ chlapec 12 let 2/dívka 23 let, chlapec 14 let 3/chlapci 15, 9, 4 roky 1/chlapec 11 let 2/dívka 14 let, chlapec 12 let
Tabulka č. 4 : Základní údaje o výzkumném souboru (chlapci)
č.1 Pavlík č.2 Danda č.3 Lukášek č.4 Honzík č.5 Karlík
věk bydliště Počet sourozenců/pohlaví a věk krajské město 12 0 14 9 11 12
malé město vesnice krajské město vesnice
1/ dívka 23 let 2/chlapec 4 roky, chlapec 15 let 0 1/ dívka 14 let
3.3 Použité metody
3.3.1 Typ výzkumu Ve své bakalářské práci nahlížím na problém kvalitativní optikou zkoumání tzn. analyzuji získaná data ve shodě s kvalitativním výzkumem. V diskusi však porovnávám svá zjištění i se zjištěními jak z kvantitativních studií tak z kvalitativních, protože kombinací obou dvou typů výzkumů vznikne komplexnější a hlubší pohled na tuto problematiku.
- 25 -
3.3.2 Využité techniky Pro svůj výzkum jsem zvolila techniku tzv. semistrukturovaného interview což je metoda sběru dat, která probíhá podle předem připraveného „dotazníku“ obsahujícího specifikované okruhy otázek, na které se respondenta ptáme. Pořadí otázek lze podle potřeby zaměňovat. Tazatel se může respondenta ptát na upřesnění, doplnění a vysvětlení odpovědí. Tazatel může klást doplňující otázky, kterými si ověřuje, zda danou odpověď správně pochopil a interpretoval. Rozhovor trvá tak dlouho, dokud respondent podává smysluplné odpovědí nebo dokud není vyčerpán časový limit předem stanovený tazatelem (Miovský, 2006). Se všemi respondenty jsem vedla tyto rozhovory, podle předem připravených otázek (viz. příloha č. 2). Respondenta jsem vždy nejprve požádala o výslovné svolení s pořízením zvukového záznamu rozhovoru a jeho následný přepis a ujistila jej/ji, že sdělené údaje budou použity výhradně pro účely mé bakalářské práce, a že jeho jméno zůstane v anonymitě. Rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon a poté je doslovně přepisovala, pouze skutečná křestní jména jsem v přepisech změnila, aby byla zachována plná anonymita účastníků výzkumu. Všechny rozhovory jsem provedla vždy u respondentů doma. Při analýze jsem vycházela z práce Strausse a Corbinové (1999). Kódování probíhalo v souladu s postupem zakotvené teorie od otevřeného k axiálnímu. Získaná data jsem rozdělila na samostatné části a pečlivě rozebrala. Postupně jsem zjišťovala podobnosti a rozdíly. Při analýze jsem postupovala tak, že jsem si všímala nejprve celých odpovědí, dalo by se říci odstavců, kde jsem sledovala hlavní myšlenku. Na základě tohoto pozorování jsem vytvořila tabulku, kterou jsem pracovně nazvala „tabulka z odpovědí“. V této tabulce jsem si všímala podobných pojmů (slov) či seskupení slov, které se v rozhovorech opakovali. Tyto pojmy (kódy) jsem následně seskupila do logických kategorií, jež se vyskytovaly ve všech výpovědích. Takto mi vznikla nová tabulka, kterou jsem nazvala: „tabulka analýza“, kde jsem shromáždila podobné výpovědi, a naopak jsem vysledovala podstatné rozdíly mezi jednotlivými rozhovory. Z „tabulky analýza“ jsem se rozhodla rozpracovat jednotlivé příběhy dospělých respondentů. V těchto příbězích sleduji podobné výpovědi, tedy výpovědi, které se v jednotlivých rozhovorech opakují, a naopak do každého příběhu vkládám jedinečné odlišnosti, které jsem analýzou zjistila. Tyto příběhy ve shrnutí porovnávám a docházím ke zjištění, která se opakují nebo jsou jedinečná. Analýzu rozhovorů s chlapci provádím stejným - 26 -
způsobem, jen s výjimkou vytvoření příběhů. Vzhledem k tomu, že chlapci vypovídali o trestání vesměs stejně, rozhodla jsem se tyto výpovědi seskupit dohromady a podat tak celkový pohled dětí na tuto problematiku, samozřejmě v případě, kde byla analýzou zjištěna nějaká odlišnost ve vnímání, tuto uvádím ve shrnutí.
3.4 Analýza rozhovorů V této části práce předkládám jednotlivé rozhovory přepracované do podoby příběhů. Tyto příběhy sledují jednak to, co mají všechny rozhovory společného, ale také to, co je dělá jedinečnými. Jednotlivé příběhy jsou vždy rozděleny na dvě části, první z nich vypovídá o vzpomínkách rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči. Druhá část se zaměřuje na respondentův přístup k vlastním dětem. Za každou částí ještě přiřazuji respondenta a jeho rodiče k určitému výchovnému stylu, které poté přiřazuji do tabulky (viz. tab. č. 5). Z analýzy rozhovorů s chlapci jsem vypustila přepracování do jednotlivých příběhů. Všechny rozhovory s chlapci jsem shlukla do jednoho „příběhu“ na základě kterého docházím ke zjištěním, a tato interpretuji ve shrnutí.
3.5 Analýza rozhovorů s rodiči 3.5.1 Rozhovor č. 1: Irena Vzpomínky rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči Zpětně hodnotí výchovu svých rodičů, jako přísnou, ale plnou lásky: „hmm no co se týče tý špatný stránky tý výchovy jako joo těch trestů a toho...jinak jako to obrácený ta láska prostě ten přístup k těm dětem a to..to jako zase to dávám dál prostě ty rodiče byli i přestože chodili do práce voba dva byli zaměstnaný tak jako to bylo..na to mam hezký vzpomínky no.“ Více ji fyzicky trestal otec: „vo mě zlomil vařečku (smích) to sme dostaly pak sme to musely jít uklidit no to byl největší nářez co sem dostala asi.“ Matka je ve výchově shovívavá, mírná také je zaneprázdněná: „A vypravovali sme se do školy sami protože
- 27 -
maminka teda jako chodila do práce...“ Nebyla trestána za výkon ve škole: „a tak za špatný známky tam bylo spíš jenom takový ňáky pokárání jo tam jako po nás nevyžadovali uplně ňáký maximální výkony prostě…“ Trestána bývala za zlobení, nedodržování řádu: „ale spíš za to zlobení no když sme jako nějaký alotrie dělali tak a když to prasklo tak jo tak pak byl teda …(smích).“ A za lhaní: „že sme měyi vodvízt sběr do sběrny to se ještě jezdilo s kárkou se vozili balíčky papíru do sběrny a nám se nechtělo (smích) tak sme to složily tady někde prostě do příkopu no a prostě tak sme to tam někde složily do příkopu do křoví...a jely sme domů a že sme to teda vodvezly…“ Její rodiče, zejména otec, nepřistupoval ke svým dětem objektivně. Irena byla často trestána za prohřešky svých mladších sourozenců, což považuje za křivdu: „že sem byla takovej hromosvod protože ty mladší se vždycky jako spíš se to svádělo na to že sou mladší tak aaa jako se tak netrestali nebo no, občas sem dostala i nářez pěknej teda jako od táty.“ Výchovný styl rodičů: Autoritativní otec, shovívavá matka Přístup k vlastním dětem Fyzickým trestům se snaží vyhýbat, ačkoli je občas používá: „no tak možná že sou děti který se nechaj vychovávat bez fyzickejch těch jó ale si myslim že je strašně málo a prostě...“ ospravedlňuje to tím, že selhávají nervy, ujede ruka atd., v podstatě přiznává své osobní selhání: „ty nervy dospělejch lidí…jako i když to dítě maj hrozně rádi ten člověk když ho má hrozně rád jako jo a snaží se prostě všechno po dobrym ale někdy ta kapička přeteče to prostě se nedá…tak jako…i když někdo třeba tvrdí že že svoje dítě nebije jo..já tomu nevěřim jo.“ Ačkoli o fyzických trestech vypovídá jako o něčem špatném: „na jednu stranu je to je to blbý když se děti trestaj fyzicky jasně to jako beru..“ Ve skutečnosti je považuje za normální součást výchovy, ale jejich použití schvaluje až jako krajní řešení : „ale na druhou stranu ze zkušenosti i když teda jako mam jen jedno dítěte, ale jako sestra má tři a prostě taky vim jak to probíhalo, nebo jak je vychovávala a tak…že někdy opravdu ten fyzickej trest myslim plácnutí přes zadek nebo přes ruku nebo prostě takovýdle ňáky připomenutí když to dítě nereaguje na slovní domluvu, prostě to musí bejt..“ Bere jako své osobní právo, vychovávat své dítě jen podle sebe: „podle mě joo to jako..je směšný zakázat mámě aby plácla svoje dítě žejo.“ Irena přiznává, že trestá většinou v afektu, a to tak, že křičí: „no někdy, někdy mě vytočí tak když zlobí že se začnu rozčilovat prostě a křičim, uplně nepříčetně jo“ , „no seřvu - 28 -
ho samozřejmě jenže to je jenom takový prostě že si musim ulevit jo že ty emoce jdou ven“ Dokáže se ale uklidnit a řešit přestupek s dítětem v klidu a bez emocí: „vodejdu přijdu a už sem klidná a pak to spolu probereme..“ Prohřešek s dítětem diskutuje, řeší: „a pak to spolu probereme teda“ Trest si dítě volí samo: „Někdy si vymyslí trest pavlik sám“ nebo mu uděluje zákazy: „nebo mu prostě zatrhnu počítač aa nebo co ještě?...nebo televiz, jako takhle takovýhle tresty teda má Pavlik.“ Irena by chtěla vychovávat jinak, než byla vychovávána ona, protože to, jak jí trestali rodiče považuje za nespravedlivé: „hmm stoprocentně.hmm no co se týče tý špatný stránky tý výchovy jako joo těch trestů a toho..“ ale výchovy si váží, a v určitých aspektech vychovává stejně: „jinak jako to obrácený ta láska prostě ten přístup k těm dětem a to..to jako zase to dávám dál prostě ty rodiče byli i přestože chodili do práce voba dva byli zaměstnaný tak jako to bylo..na to mam hezký vzpomínky no.“ Častěji trestá ona, ale připisuje to tomu, že je častěji doma, kdyby nebyla, trestal by manžel: „no vzhledem k tomu že sem víc doma já, tak já jednám no.“ Když přijde manžel domů, řeší prohřešky dítěte společně: „ale samozřejmě když přijde manžel domů tak jako když to je zásadní ňákej přestupek nebo prostě nějaká chyba tak to řešíme pak spolu joo takže von se přidá taky no“ Ale už netrestají: „ale to už pak jako eee „ trestají hned, pozdější potrestání podle ní nemá význam: „já sem tý zásady že když se při něčem někdo přichytne tak se to má hnedka vyřešit a řešit to třeba za půl dne nebo za dva dny to už pak jako nemá vůbec žádnej účinek no.“ Irena vnímá své dítě jako partnera, snaží se o spravedlivou, objektivní výchovu: „…prostě…my sme ho vychovávali vždycky k jako k pravdomluvnosti k otevřenosti a prostě na každou otázku kterou von dá tak se mu snažim teda odpovědět tak aby to pochopil a ..jako ne…nezapírání, takhle aa von nám to odvádí stejným způsobem jo“ ale výchova má svá pravidla, a dítě musí poslouchat a vědět že rodič je autorita: „protože to dítě prostě musí mít před sebou pořád aby aby…poslouchalo nebo prostě ňák ty rodiče bralo…“, „ale musej vědět že ty rodiče prostě že že sou rodiče že sou dospělý a že to dítě jako musí ty rodiče poslouchat nebo mi mělo poslouchat.“ Výchovný styl: Tolerantní, shovívaví
- 29 -
3.5.2 Rozhovor č. 2: Božena Vzpomínky rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči Zpětně hodnotí výchovu svých rodičů jako přísnou, ale této výchovy si váží „no spíš přísný ale můžu říct že věděli proč to dělaj, no tak spíš přísní” Ráda na své dětství vzpomíná, rodiče se jí věnovali a pomáhali ji: „No tak byli přísní ale ale vždycky mě spíš se snažili nějak pomoct a tak dál takže hezký, hezký dětství sem měla..dobrý rodiče.” Více jí fyzicky trestala matka: „no tak mě spíš trestala mamča” otec nebyl doma, byl zaneprázdněný: „protože taťka nebyl moc doma no spíš” Přístup matky vnímá jako nespravedlivý: „…žeta mamka byla dost často nespravedlivá aspoň já sem to tak cítila” Matka s ní nekomunikuje, jedná impulzivně v afektu, za své chyby se nedokáže omluvit: „tak to mam to mam nespravedlně, protože mě tenkrát ňák ve škole mě bylo asi jedenáct nebo tak ňák mě osočili neprávem a mamka si to ode mě jaksi nenechala vysvětlit a zmidlila mě před dětma, to jako na to nezapomenu nikdy, to bych nikdy neudělala. A jako cítím to jako nespravedlnost a vona na rozdíl ode mě se neuměla nikdy jako když udělala chybu tak se neuměla omluvit” Cítila křivdu „což považuju za velkou…za velkej nedostatek.” Trestána nebyla za výkon, ale za zlobení: „spíš za ňáký… já nevim přestupky ve škole anebo že sem byla hubatá anebo něco takovýho, ale ňák zvlášť mě teda netrestali.” Výchovný styl rodičů: Autoritativní až autoritářská matka, autoritativní otec Přístup k vlastním dětem Božena nechce fyzické tresty používat, ale přiznává, že občas je použije, ospravedlňuje to tím, že jí ujedou nervy: „fyzický tresty ne, nikdy teda to jakože mě někdy ujela ruka když byl hubatej ale jinak ne” Prohřešky a nekázeň dokáže řešit v klidu a domluvou: „takle já se snažim být spravedlivá a dycky to s nima rozeberu abych, aby si oni uvědomili ten svůj postoj a zatím se mě to..musim zaťukat..vrací..protože vždycky jako dovedli si to rozebrat a a uznat chybu a omluvit se” Přestupky s dětmi diskutuje, řeší: „no a dycky si to musel nějakym způsobem srovnat v hlavě vysvětlit mi to a udělal se nějakej závěr a to si myslim že je hrozně důležitý protože si to uvědomil do budoucna co můžou dělat co je dobrý a takdále takže.” Když dítě (děvče) zlobí, nemluví s ním: „u Jany..no spíš že sem s ní třeba nemluvila, držela sem odstup to jako na ni platilo, to na mě teda taky platilo…to mě vadilo” Chlapce trestá jinak, většinou zákazem: „já sem je trestala zákazem to znamená pro
- 30 -
našeho Dandu je největší..největší teda vopravdu trest když mu nenechám internet, teda jeho počítač jako no”, „anebo televizi sem jim zakázala” Božena chce vychovávat své děti jinak, než byla vychovávána ona, protože svou výchovu, zejména přístup matky cítí jako nespravedlivý: „vždycky sem se bála právě možná o to žeta mamka byla dost často nespravedlivá aspoň já sem to tak cítila takže se snažim, snažim abych byla spravedlivá, aby aby ale aby to samy pochopili joo..”, „a vona na rozdíl ode mě se neuměla nikdy jako když udělala chybu tak se neuměla omluvit, což považuju za velkou…za velkej nedostatek.” Ale na dětství vzpomíná ráda, a výchovy jako takové si váží: „ale ale vždycky mě spíš se snažili nějak pomoct a tak dál takže hezký, hezký dětství sem měla..dobrý rodiče” Častěji trestá ona, protože manžel není doma: „my sme rozvedený ale dycky sem to ,to sem dycky řešila já, proto sem byla to..(smích)…ten bičík jako žejo já teda no..” Božena vnímá své děti jako partnery, snaží se o spravedlivou, objektivní výchovu: „že já mam teda to štěstí že ty děti se mě podařilo udržet v takový dimenzi jakou sem měla představu jo,abychom si měli spíš přátelskej vztah..” Ale vyžaduje od dětí poslušnost a dodržování pravidel, děti musí vědět, kdo je autorita: „ale abychom věděli co si kdo může dovolit, i já vůči nim, to já zase nejsem ňákej mačo kerej by jim řek takle to bude, snažim se taky je respektovat žejo…nebo když mě to vysvětluje tak se snažim si z toho taky něco vzít což si myslim by taky mělo bejt.” Výchovný styl: Autoritativní
3.5.3 Rozhovor č. 3: Jarda Vzpomínky rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči Vzpomíná na své dětství s mírným despektem a zpětně ho vnímá jako přísné: „bylo to přísný.“ Byl fyzicky trestán, ale nevypovídá o tom s nějakou záští, považoval to za normální: „no, bitý sme byli občas, nebylo to zas tak..krušný.“ Fyzicky trestá otec, matka je shovívavá, laxní či ovlivnitelná: „ já nevim jak bych to rozváděl…táta byl přísnej, máma byla taková…dalo se s ní vyjednávat.“ Otec používá k trestání nástroje, ve starším věku respondenta od tohoto drsného způsobu trestání ustupuje: „táta nás trestal důtkami na psi..měli sme důtky..kožený..máma je vobčas vyndala a pak už spíš byli jako strašák jenom než abysme s nima dostali.“ Je trestán zejména za výkon ve škole, za špatné známky a za nepořádek: „za školu většinou“, „většinou za špatný - 31 -
známky“, „většinou nepořádek hodně ta škola dělala když sme teda nosili špatný známky když sme se neučili..“ Tresty vnímal jako nespravedlivé, cítil se ukřivděn a poznamenán: „asi v první třídě když sem dostal první pětku (smích) tak sem dostal no…z toho mam asi do dneška trauma“ Respondentovi rodiče nebyli objektivní v přístupu ke svým dětem, trestají je jinak, zejména nejmladší sourozenec je trestán méně: „tak já sem vyrůstal se dvouma bráchama ten starší byl takovej dost…dost sírgr… ten mladší byl zase mazlíček jako jako vždycky ty nejmladší..u něj stála máma“ Výchovný styl rodičů: Autoritářský otec, tolerantní matka Přístup k vlastním dětem Jarda odmítá fyzické tresty, respektive odmítá přiznat jejich používání: „nebiju je určitě“ Na druhou stranu považuje fyzické tresty za normální součást výchovy: „když někomu dám na prdel ňákýmu dítěti nebo dostane facku což si..což neto nemusim takovýhle věci…tak to sou takovýty výchovný věci..“ Přestupky dětí řeší křikem, nebo nadává: „spíš si myslim že na ně křiknu houknu“, „vynadáno….hodně…nebudu bít patnáctiletý dítě“ Jarda přiznává selhání ve své výchově, děti jej ignorují: „snažim se ale voni to zas ignorujou“ Jarda si nepřipouští spojitost mezi svou výchovou a tím jak vychovává on, neřeší to, nepřemýšlí nad tím: „to vůbec neřešim vůbec to že bych chtěl bejt jinej nebo lepší..ne..to vůbec ne..“ určitou odlišnost však reflektuje: „já sem víc impulzivní“ Častěji trestá manželka, Jarda to připisuje tomu, že je častěji doma: „já nevim,nejsem často doma,manželka je častějš takže…“ Když se však vrátí domů trestá pak i on: „nejdřív manželka a pak já.“ Nepřistupuje ke svým dětem stejně, každé z nich trestá jinak, zejména nejmladší je trestán nejméně: „zloběj všichni uplně stejně já myslim že ten malej má nejvíc privilegií…to je největší mazlíček..si myslim že ten si může dovolit hodně na rozdíl od nejstaršího“, naopak nejstarší syn je často trestán i za prohřešky svých mladších sourozenců, Jarda to ospravedlňuje tím, že byl první, že se na něm teprve učil vychovávat: „asi jo (smích)….že sme na něj náročnější než na ty ostatní..nebo byli sme na něj..byl první takže samozřejmě …že..tim jak ..člověk se učí s tou výchovou…“ Výchovný styl: Autoritativní
- 32 -
3.5.4 Rozhovor č. 4: Radka Vzpomínky rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči Výchovu svých rodičů vnímá dnes jako přísnou: „No přísní..“ Však za výchovu jakou jí rodiče dali je dnes ráda a váží si jí: „určitě, určitě já nevim jesli to byla přísnost nebo protože na mě kladli nějaký určitý nároky tak sem prostě v životě dosáhla to co sem dosáhla,sem samostatná, takže určitě jo…a když si stěžuju že máma byla taková nebo onaká takže mi to dalo do života docela dost…“ Její matka je hodně přísná, trestá ji jen ona, otec je tolerantní netrestá: „maminka..tatínek ten mě netrestal, ale maminka ta jako..“ Trestána není za výkon, ale za nepořádek a hubatost: „tak mě většinou trestali za nepořádek v mé skříni…… ta jako za hlavně za nepořádek a jinak pak v pubertě za takový ty úlety že se mi něco nelíbí když mi to koupila tak“ Tresty většinou zpětně vidí jako nespravedlivé, určitým způsobem jí to poznamenalo: „to sem dostala velke vejprask a to mě bylo asi šest a to sem neřekla mamince že jdu ke kamarádce jakoby a přišla sem, neřekla bych hrozně pozdě..v šesti, ale přišla sem dýl a hlavně sem nebyla okolo toho našeho domu, protože sem šla k nim na dvůr a přišla sem, a to jako mě maminka hodila si pamatuju na takovou velkou jakoby postel kde měla vyrovnaný peřiny a to sem dostala teda hodně.“ Způsob trestání, tedy časté nemluvení své matky, dnes vnímá jako křivdu, přiznává, že by raději dostávala mírné fyzické tresty: „a to teď zas vezmu podle sebe …tak mě hrozně moc psychicky ubližovalo to když máma byla na mě naštvaná než kdyby mi dala facku a bylo všechno dobrý, bych si všecko zapamatovala a věděla bych že to nemam dělat, ale to že se mnou třeba den nebo dva nemluvila,byla na mě prostě rozzlobená, to mě prostě zrovna nepomohlo.“ Matka někdy k trestání používá nástroje: „vařečkou to si pamatuju dodnes“ Výchovný styl rodičů: Autoritativní matka, tolerantní otec Přístup k vlastním dětem Radka se považuje za hodně tolerantní vůči svému dítěti, ospravedlňuje to tím, že na něj nemá moc času, je zaneprázdněná: „jakoby já a teďkons já vychovávám svoje dítě a co slyšim v oklí, tak sme daleko víc tolerantnější a přičítám to tomu že sme víc časově vytížený .takže se pak snažíme těm dětem to nějak vynahrazovat nějak jinak takže jim promíjíme určitý věci který by naše rodiče vůbec netolerovali“, tento tolerantní
- 33 -
výchovný styl považuje za normální v dnešní společnosti: „ale to si myslim že je to v podstatě všeobecně že to není jenom můj problém v dnešní době“ Fyzické tresty považuje za normální součást výchovy, nechce je používat, ale pokud jiné prostředky selhávají volí tělesný trest: „to vydržim ho napomenout tak dvakrát třikrát a po třetí to řešim fackou“ Tělesný trest volí ovšem až v krajním řešení: „až v krajním řešení“ Radka přiznává, že trestá v afektu, ve stresu, v tomto stavu křičí, nadává: „když sem ve opravdu velkym stresu jako i z práce já to na sobě poznám a to vyjedu a to vyjedu že křičim ale ne že bych ho bila, to se nestalo, to jakože křičim..“ , „ale někdy mě taky tak vytočí svým chováním že teda jako třeba ho sprominutim seřvu“ Za toto svoje chování se stydí, ale ospravedlňuje jej tím, že byla ve špatné situaci: „a si řikám ježišmarja neblbni co tady děláš až s prominutim hysterku ale to byly situace já nevim..při rozvodu jó,ale teď co jako člověk na sobě pracuje je starší tak to nedělám“ Když je v klidu, nekázeň řeší domluvou: „no tak já se chovám tak že mu domluvim, já mu domluvim několikrát“ Prohřešek s dítětem diskutuje, řeší, dokonce si dítě volí trest samo: „takhle sem ho jednou se ptala, Honzí je lepší když na tebe tady řvu anebo když ti dám facku abysis to uvědomil a von mi řekl dej mi rači tu facku než abys na mě řvala a byla naštvaná“ Radka chce své dítě vychovávat jinak, než byla vychovávána ona: „ne, uplně jinak, právěže uplně jinak , a jak Honza stárne tak pozoruju že to má, že to dělám uplně jinak a že i to dítě je uplně jiný..“ Radka se domnívá, že ani nelze vychovávat stejně, protože každé dítě je jiné a i přístup k němu musí být jiný: „ale vzhledem že nic není výchovou a všechno prostě záleží na tom jedinci protože znám spoustu rodin kerý maj dvě děti tři děti a každý to dítě je uplně jiný, dostávaj stejnou výchovu stejnou školu a ty děti sou jiný…“ Na druhou stranu své výchovy si váží, i přes to, že výchovu své matky považovala za nespravedlivou, dnes je ráda za to, jak ji rodiče vychovali: „já nevim jesli to byla přísnost nebo protože na mě kladli nějaký určitý nároky tak sem prostě v životě dosáhla to co sem dosáhla,sem samostatná, takže určitě jo…a když si stěžuju že máma byla taková nebo onaká takže mi to dalo do života docela dost…“ Než se Radka rozvedla trestali s manželem společně: „no než sme se rozvedli tak musim říct že voba dva sme se tak nějak zastupovali, že to nebylo tak že by jeden byl ten hodnej , že ne, že i ten táta dokázal bejt ten přísnej i já“ Výchovný styl: Tolerantní, shovívavý
- 34 -
3.5.5 Rozhovor č. 5: Marie Vzpomínky rodiče na své dětství a výchovný styl uplatňovaný jeho/jejími rodiči Marie vzpomíná na dětství spíše nerada, protože její rodiče sice nebyly přísní, naopak byly spíše shovívaví ale byly k ní lhostejní: „myslim si že se mi rodiče moc nevěnovali, spíš mě nechávali sedět před televizí, určitě se mnou nehráli nějaký hry nebo prostě to nebyla nějaká ideální rodinka že sme si po večerech nehráli nějaký společenský hry ani do školy mi moc nepomáhali.“ To vedlo k tomu že si dobře rozuměla se sourozenci, kteří se jí věnovali: „takže blíž než rodiče mi byli starší sourozenci.“, „Klidně mě někam odvezli a i sourozenci mě podporovali“ Marie nebyla trestána fyzicky, ale spíše psychicky: „určitě se nedá mluvit o nějakých fyzických trestech, ale spíš to bylo psychické, z psychické stránky“ a to ze strany otce: „bylo to hlavně ze strany otce“ otec s ní nemluvil, byl naštvaný nebo nadával: „Probíhalo to tak že se mnou otec pár dní nemluvil, házel zklamané obličeje,jako kdyby měl nastat konec světa, občas nadával..“ Matka rezignovala, podřizovala se otci: „matka se bála vzdorovat otci, věděla že nemá cenu mu ani ani nic řikat, protože von na to stejně nereagoval, von byl dost tvrdohlavej takže každej věděl že s nim nemá cenu nic řešit..“ Marie nebyla trestána ani za výkon ani za zlobení, ale spíše za nenaplnění očekávání svých rodičů: „No rodiče mě trestali když sem nedělala to co si představovali že bych měla dělat, jako to co oni si pro mě vymysleli že budu dělat v životě, to pak bylo..“ Marie dnes vnímá jako křivdu to, že s ní otec v mládí přestal mluvit jen proto, že mu nesplnila jeho sen: „no já sem v mládí dělala sport, který chtěl dělat otec ale nikdy nato jako neměl, tak sem to musela dělat aspoň já, byla sem v tom úspěšná ale v období kolem puberty sem měla samozřejmě i jiný zájmy, sem chtěla bejt s kamarádama, a netrávit všechen svůj volný čas tim sportováním, tak sem mu řekla že končim, a otec se se mnou nebavil celé letní prázdniy, že do tý doby sem byla jakoby jeho holčička, ale to skončilo, zas upřel svou pozornost jinam, dá se říct že tahle situace poznamenala náš vztah, že už to nikdy nebylo ideální…“ Výchovný styl rodičů: Autoritativní otec,tolerantní matka Přístup k vlastním dětem Marie se fyzickým trestům snaží vyhýbat, ale přiznává, že je občas použije, ospravedlňuje to tím, že ji ujede ruka, selhávají nervy apod.: „já jsem proti fyzickému
- 35 -
trestání, ale někdy jo v určitý situaci to prostě se neudržíte“ také přiznává, že se po použití fyzického trestu cítí provinile, stydí se za to, považuje to za selhání ve své výchově: „ale zas si pamatuju, že když sem mu jednou dala facku tak mě to mrzelo, že sem prostě věděla že to jde řešit jinak, jen sem prostě, prostě se to stalo, a nechci aby se to opakovalo, ten pocit to pak byli výčitky jo..to už nechci..no..“ V afektu zvyšuje hlas, nadává: „ale někdy mě to tak vytočí, jo vydeptá že zvyšuju hlas“ Když je v klidu, nekázeň řeší domluvou: „v první chvíli se to snažim rozumě vysvětlit proč by něco neměli dělat“ Marie většinou jako formu trestu volí zákazy: „když třeba karlik přijde pozdě tak to znamená že druhý den nikam nejde, on to ví, tohle je už spíš pravidlo než trest bych řekla“ , „nebo dám zákaz…“ Marie chce vychovávat své děti zcela jinak, svou výchovu vidí jako špatnou, nemá na ní dobré vzpomínky: „vidim ty chyby a nechci to opakovat, snažim se se svejma dětma víc komunikovat, víc se jim věnovat, nechci jim něco vnucovat nějaký moje nesplňěný sny…prostě je chci podpořit v tom co oni samy chtěj, pro co se nadchnou a ne jako to bylo se mnou že by jako něco museli to ne,…“ Děti trestá jen ona, manžel není často doma, je zaneprázdněný: „nejspíš já, protože manžel je většinou v práci..“ Manžel je ve výchově laxní, nepodporuje ji, netrestá: „..a když přijde domů tak už děti většinou spěj, a když ne tak, von je prostě pro ně jakoby něco nebo někdo kdo tu není pořád, takže on je jejich miláček, a i oni jeho, vždycky když je doma on, tak voni se chovaj dobře no..takže skoro všechno jakoby to zlo, co ale musim…,tak to jako je na mě..“ Výchovný styl rodičů: Autoritativní matka, zanedbávající otec
3.5.6 Zjištění (z analýzy rozhovorů s rodiči) V této části práce docházím ke zjištěním na základě otevřeného kódování rozhovorů s rodiči, hledám společné body všech rozhovorů a pokouším se je interpretovat. Vzhledem k probíhajícím diskusím na téma škodlivosti tělesných trestů by se mohlo zdát, že rodiče budou ve svých výpovědích zdrženliví, budou se za trestání stydět atp. Já však předpokládám, že rodiče jsou ve svých výpovědích upřímní a pravdiví, neboť se jejich výpovědi nerozchází s výpověďmi jejich dětí (u kterých je předpokládaná automatická upřímnost). Tedy považuji jejich výpovědi za plnohodnotné a beru je jako
- 36 -
skutečný obraz reality. Výjimkou je rozhovor č. 3, kde se výpovědi rodiče a jeho dítěte rozchází. Respondenti vnímají své rodiče jako přísné, ale jejich výchovy si váží, výjimkou je rozhovor č.5, kde respondentka vnímá své dětství jako špatné, a nijak si jej neváží. Vždy se objevuje u rodičů respondentů protikladný model trestající otec/matka a jako reakce na to tolerantní, mírný otec/matka. Toto pravidlo trvá i u respondentů samotných, avšak se změnou v tom, že druhý rodič chybí nebo není u trestání přítomen. Výchova respondentů je vždy (ať už si to připouštějí či nikoli) nějakým způsobem ovlivnila, nelze však říci, že by respondenti vychovávali vždy zcela jinak než jejich rodiče, nebo vždy zcela stejně. Spíše se objevuje model ovlivnění výchovou v určitých (většinou kladných) stránkách. Tzn. kladná část výchovy zůstává, tu špatnou se snaží eliminovat. Až na jednu výjimku (rozhovor č. 5) byli respondenti vždy trestáni výhradně za porušení kázně (zlobení, lhaní, hubatost atd.), nikdy však za výkon (kromě rozhovoru č.3). To samé platí i u nich, tedy své děti netrestají za výkon, ale za porušení kázně (viz. kap. 3.6). Rodiče respondentů měli jiný přístup k výchově nejmladšího sourozence. Nyní i oni samy (týká se respondentů, s více dětmi) přistupují k nejmladšímu jinak. Benjamínek má většinou více výhod, je na něj upírána větší pozornost, méně se trestá atd. Respondenti také přistupují jinak k trestání děvčat než chlapců, nedá se říci, že by dcery byly trestány méně, ale jsou trestány jinak. Respondenti si z dětství vybavují většinou jen situace, které oni samy vnímají jako nespravedlivé nebo nejvíce bolestivé. Z toho by se dalo usuzovat, že ačkoli byli všichni respondenti mírně tělesně trestáni, tyto tresty si nepamatují tzn. vnímají, nebo tenkrát je vnímali jako spravedlivé. Všichni respondenti se snaží fyzickým trestům vyhýbat nebo je nechtějí přiznat (rozhovor č. 3), což lze připisovat tomu, že se na toto téma vedly diskuse o špatném vlivu těchto trestů na děti. Kdyby se o tomto tématu nevedla veřejná diskuse, respondenti by se více otevřeli, nestyděli by se za to. Z rozhovorů vyplývá, i přes malou sdílnost respondentů, že berou mírné fyzické tresty jako součást výchovy, však je používají pouze v krajním řešení či afektu. Respondenti používají při výchově tělesných trestů většinou v afektu, až na jednu výjimku (rozhovor č. 4), kde je tělesný trest instrumentální povahy, toto ospravedlňují jako selhání nervů, nával emocí atd. Respondenti připouštějí své selhání. Když nejsou rodiče ve stresu, řeší nekázeň svých dětí domluvou. V afektu však nejčastěji na dítě křičí, nadávají mu, poté se uklidní a jsou schopni řešit problém s „čistou hlavou“. Respondenti se snaží s dítětem prohřešek diskutovat, řešit, sjednat nápravu. Respondenti chtějí přistupovat ke svým dětem - 37 -
přátelsky, spravedlivě a objektivně, však dítě musí mít jasně stanovené hranice, musí vědět, kdo je autorita. Ke každému respondentovi a jeho rodičům jsem přiřadila výchovný styl. Vycházela jsem z Čápova „Modelu devíti polí“ a z modelu čtyř stylů výchovy Diany Baumrind. V tabulce č. 5 přiřazuji výchovné styly jednotlivým respondentům a jejich rodičům. Pro zařazení k jednotlivým stylům výchovy jsem použila informace z rozhovorů a analýzy rozhovorů jak s rodiči, tak s jejich dětmi. Tabulka č. 5: Výchovné styly dospělých respondentů a jejich rodičů
Respondent
Irena Božena
Jarda Radka Marie
Výchovný styl respondentových rodičů Podle Podle Baumrind Čápa Autoritativní otec, 4 shovívavá matka Autoritativní až 7 autoritářská matka, autoritativní otec Autoritářský otec, 1 tolerantní matka Autoritativní matka, 4 tolerantní otec Autoritativní 9 otec,tolerantní matka
Výchovný styl respondenta Podle Čápa
Podle Baumrind
5
Tolerantní, shovívaví
8
Autoritativní
7
Autoritativní
5
Tolerantní, shovívaví
7
Autoritativní matka, zanedbávající otec
3.5.7 Srovnání rozhovorů s chlapci a jejich rodiči Porovnáním výpovědí chlapců a jejich rodičů jsem zjistila, že se jejich odpovědi nerozcházejí (vyjma rozhovoru č. 3), z tohoto důvodu jsem také usoudila, že všichni respondenti mluvili pravdu, a říkali mi pouze takové věci, které si oni sami opravdu myslí, tedy, že jsem získala validní data, s kterými má cenu se zabývat, a kterým lze věřit. Když se zaměřím na zvláštnosti v rodinách, musím konstatovat, že jich je málo. Většinou jsou si výpovědi podobné. První zvláštnost spatřuji v tom, že jediný Pavlík připouští, že je mu trapně, když je trestán. Ostatní chlapci o trapnosti či špatném pocitu z trestu nehovoří. Další rodinnou zvláštností je výpověď Radky, která jako jediná používá tzv. instrumentální tresty (v tomto případě facka), tedy cíleně a v klidu volí - 38 -
raději tělesný trest než tresty psychického rázu (jako nemluvení, naštvání apod.), její syn takový trest přijímá, a dokonce je raději když mu ho matka udělí, než kdyby se zlobila a byla naštvaná. Již zmiňovanou výjimkou je Jarda (rozhovor č. 3), který ačkoli přislíbil rozhovor na téma fyzických trestů a při první domluvě přiznal jejich používání, při samotném interview používání tělesných trestů popřel. Mohu konstatovat, že tento respondent v otázkách po tělesném trestání lhal, usuzuji tak podle výpovědi jeho syna, který přiznal, že je často bit. Rozhovor s Jardou jsem nevyřadila z analýzy z toho důvodu, že v otázkách, které se netýkaly, tělesných trestů v jeho výchově byl upřímný, a byla by škoda o tyto výpovědi přijít zcela. Naopak v tomto rozhovoru spatřuji výjimečnost v tom, že respondent se jako jediný stydí za to, jakým způsobem vychovává (trestá), nebo se jen stydí o tomto způsobu výchovy otevřeně bavit. Tuto neochotu vypovídat o fyzickém trestání spatřuji v několika bodech. Za prvé v tlaku společnosti, která v současné době hodně tělesné tresty diskutuje, a navíc se veliká část odborné veřejnosti shoduje v tvrzení, že tyto tresty mají na děti negativní vliv. A za druhé v osobní nevyzrálosti respondenta a jeho laxním přístupu k výchově.
3.6 Analýza rozhovorů s chlapci Chlapci nepřemýšlí o rodičích tak, jestli jsou přísní nebo shovívaví, berou a vnímají je jako přirozenou autoritu: „No spíš jak kdy, nebo jako v čem..spíš něco mezi tim, prostě rodiče no“ , „To já nevim tyjo, shovívaví, přísný nejsou moc..no tak občas, spíš normální no“ Nejčastěji chlapci popisují trestání v podobě zákazů, odnětí jejich oblíbené činnosti (pc, televize, chození ven): „nebo mi zakážou počítač“, „no tak že mam zaracha, to když příjdu pozdě, když prostě neto..když řeknu, že přijdu v osm a já třeba přijdu dýl, anebo když jim neberu pak mobil…tak to pak nesmim třeba ven...anebo mi zakážou počítač“ To zároveň odkazuje k tomu, že tento trest je jimi vnímán jako nejhorší, tedy nejúčelnější a nejúčinnější: „to je nejhorší trest žejo“, „spíš ta televize..“ Chlapci si uvědomují své špatné chování, jako hubatost, praní se, nepořádek atd. Vědí, že je to špatné a přirozeně očekávají potrestání: „no když třeba mě ujede pusa a řeknu něco blbýho, prostě dělám blbý věci“, „někdy neudělám věci, co mam udělat“ - 39 -
Fyzický trest nepovažují za něco špatného, vnímají ho jako součást výchovy, jako něco přirozeného, co ač ne vždy může následovat po prohřešku: „jindy to vyřeší normálně….že nám prostě začne bít ..jako…,“, „a taťka když přišel domů..tak mě pak dal teda nářez..vařečkou“ , „..a pohlavek…asi tě to jako zklidní no..“ O tématu fyzického trestání zatím nepřemýšleli, a ani přemýšlet nechtějí, popírají určitý řád trestání, nechtějí to přiznat a bavit se o tom. Na druhou stranu, když se více otevřou a zamyslí, vnímají tělesný trest do určité míry jako něco téměř nezbytného, co onen zprvu popíraný řád rodiny, poslušnosti a přirozené nadřazenosti rodičů udržuje: „co si o nich myslim? ježišmarja to je blbý formulovat..jak bych to řek jako?“, „tak jako mělo by to bejt protože ..aspoň ňák pokud to nepude po dobrym tak to musí po zlym“, „to nevim…a jaký tresty? to je nějaká blbost ne?to nevim že by se tomělo zakazovat, některý děti asi to potřebujou, mě to nepřijde jako že byse to mělo zakazovat..“ Pouze Pavlík vypovídá, že je mu „trapně“ když dostane vynadáno, cítí se nepříjemně a tento stav chce nějak eliminovat, svým následným chováním změnit: „né jako těma slovama ale když se prostě rozčílí, teďka mě, to mě přijde takový hrozně blbý a mě jí příjde jako líto tak pak začnu něco dělat“
3.6.1 Zjištění (z analýzy rozhovorů s chlapci ) V této části práce docházím ke zjištěním na základě otevřeného kódování rozhovorů s chlapci, hledám společné body všech rozhovorů a pokouším se je interpretovat. Chlapci berou a vnímají rodiče jako přirozenou autoritu. Nejčastějším trestem je zákaz televize, počítače nebo chození ven. Jako nejhorší a zároveň nejúčinnější trest vnímají chlapci zákaz televize, počítače nebo chození ven. Chlapci berou jako přirozené, že na podnět (zlobení) následuje response, reakce (potrestání). O tématu fyzického trestání chlapci zatím nepřemýšleli, a ani přemýšlet nechtějí, popírají určitý řád trestání, nechtějí to přiznat a bavit se o tom. Chlapci vnímají tělesný trest do určité míry jako něco téměř nezbytného, co onen zprvu popíraný řád rodiny, poslušnosti a přirozené nadřazenosti rodičů udržuje. Chlapci nevnímají fyzický trest jako nějakou výjimku, něco zvláštního, berou ho jako přirozenou součást výchovy. Chlapci nemluví o fyzických trestech jako o nespravedlivých. Fyzický trest na ně nemá negativní vliv, respektive nepřemýšlí o něm jako o něčem špatném, negativním či nepřirozeném. Trest ať už fyzický nebo formou zákazu vnímají jako omezení či bolest popř. se cítí „trapně“ - 40 -
3.7 Diskuse To jak, a jakým způsobem rodiče dnes trestají své děti může mít příčinu v sociálním učení, zejména sociálním učení nápodobováním, rodič je považován za vzor, (více k tomu in Výrost, Slaměník, 1998, s. 269). Tento transgenerační přenos vysvětluje např. enviromentální model, který předpokládá, že když jsou děti tělesně trestány, učí se, že násilí je přijatelný postup pro řešení rozdílů mezi lidmi (E. O. Paolucci, C. Violato, 2004 in Maříková, 2006). Tento model se však vyskytl pouze v jednom případě (rozhovor č.3), kde respondent přiznal, že byl jako dítě často bit, a v současné době ani on sám „nejde pro ránu daleko“ při výchově svých dětí, jak vypověděl jeho syn. Na začátku výzkumu jsem předpokládala, že se projeví určitý vztah mezi výchovou respondenta a tím, jak byl vychováván on. Ve všech případech se tento předpoklad potvrdil. Ve všech případech (kromě rozhovoru č. 3) se spíše projevila snaha o jinou výchovu, než jaká byla dána jim samotným. Respondenti se většinou ztotožňují se svými rodiči v těch kladných, dobrých aspektech výchovy (láska, čas, pomoc), naopak negativní přístup (bití, tresty, nemluvení) se snaží eliminovat. Přiznávají však, že i oni občas reagují těmito negativními způsoby. Maříková (2006) si zde pokládá otázku, zda se jedná o reakci, která vznikla sociálním učením nebo reakci, ovlivněnou afektem se základem v temperamentu, který respondent získal dědičností od svého přísného rodiče. Dospívá zde k závěru, že nejpravděpodobnější je kombinace obou dvou. Respondenti přiznávají, že často trestají v afektu, ve stresu, naopak, když jsou v klidu, volí domluvu, nebo jiné konstruktivní řešení. Toto zjištění koresponduje s výsledky studie Gershoff (2002), která říká, že tělesné tresty jsou většinou doprovázeny afektem, a jedná se o tzv. impulzivní tresty. Zajímavého zjištění jsem dosáhla u rozhovoru č.4, kdy respondentka přiznává používání tzv. instrumentálních trestů, tedy takových, které nejsou doprovázeny silnou emocionální reakcí (více k tomu in Gershoff, 2002), takže nemohu zobecnit fakt, že tělesné tresty jsou vždy doprovázeny silnou emoční reakcí, zlostí atd., jak říká Maříková (2006). K zajímavému zjištění jsem dospěla u rozhovorů s respondenty, kteří mají děti obou pohlaví. Nemohu tvrdit, že dívky bývají méně trestány než chlapci, jak uvádí (Paolucci a Violato, 2004 in Maříková, 2006), ale potvrdilo se, že dívky bývají trestány jiným způsobem (nemluvení, odejmutí peněz apod.), dalo by se říci, že dívky bývají trestány mírněji nikoli méně. - 41 -
Jako velmi podstatné vidím zjištění, které nepotvrzuje můj předpoklad, že rodiče s více dětmi jsou k fyzickému trestání tolerantnější, než rodiče jedináčků. Naopak se při analýze vynořila nová tendence o netrestání, popřípadě jiném přístupu k mladším sourozencům. Samozřejmě toto jsem zjistila u rodin s více dětmi, ale také z retrospektivního vyprávění samotných rodičů a jejich vzpomínek na sourozence. Nejmladší dítě je vždy trestáno mírněji, či vůbec, je na něj upírána větší pozornost atp. Toto zjištění koresponduje s předchozími výzkumy (Day aj., 1998 in Gershoff, 2002). Dalším zajímavým zjištěním je fakt, že děti nevnímají mírné tělesné tresty jako něco nenormálního, nemluví o nich jako o nespravedlivých. Což potvrzuje i výsledek studie Vaníčkové (2004a). S výzkumem Vaníčkové však nemohu souhlasit v jednom bodě, kde zjistila, že nejčastějším důvodem pro udělení trestu je školní známka. V mém výzkumu byl nejčastějším počinem pro trest nekázeň, zlobení, porušení pravidel atp. Tedy děti nejsou trestány za výkon, ale za špatné chování. Mohu říci, že respondenti (kromě rozhovoru č.3) se nad svou výchovou zamýšlejí a jednají s určitým přesvědčením, které formovala jejich vlastní zkušenost z dětství. Snaží se přistupovat k dětem objektivně, spravedlivě, ale také individuálně podle povahy a temperamentu dítěte. Jednotlivé respondenty jsem se pokusila přiřadit k výchovným stylům, tak jak je stanovili Čáp a Baumrind. Přiřazovala jsem je na základě jejich výpovědí a výpovědí jejich dětí, však tomuto přiřazení nemůžu přikládat velkou váhu, neboť jsem volila kategorie víceméně intuitivně. K výzkumu jsem přistupovala v souladu s pravidly kvalitativního výzkumu, s čímž se pojí několik nedostatků. Musím zmínit svou malou zkušenost při vedení rozhovorů, a dalším problémem byla uzavřenost respondentů, respektive moje neschopnost respondenty přimět k větší otevřenosti. Také zvolené téma už samo o sobě je velice citlivé, a respondenti se o něm neradi baví, tato skutečnost se ale ve výsledku projevila jen u rozhovoru č. 3. Výzkum měl určitě ale i pozitivní dopad na respondenty, mohly se zamyslet nad způsobem své výchovy, zhodnotit jej a třeba jej v některých aspektech změnit.
- 42 -
4 Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo podat ucelený pohled na problematiku tělesných trestů, chtěla jsem zjistit, jak rodiče vypovídají o trestání svých dětí, jaký je pohled samotných dětí, jaké okolnosti popisují, jak často, a jestli vůbec se trestá, za jakých okolností - proč, jaké tresty jsou používány nejčastěji, a názor na fyzické trestání obecně. Dále jsem chtěla zjistit, zda má na přístup k tělesnému trestání nějaký vliv počet dětí a jak se ve způsobu trestání odráží osobní zkušenost rodičů. Za nejpodstatnější zjištění, ke kterým jsem ve své práci dospěla, považuji to, že rodiče popisují určitou provázanost ve způsobu výchovy se způsobem, jak byli vychováváni oni sami, a že pohlaví dítěte má vliv na způsob výchovy. Dále jsem zjistila, že rodiče s více dětmi nejsou k tělesnému trestání tolerantnější než rodiče jedináčků. Při výzkumu jsem také narazila na novou skutečnost, a to, že trestání se odvíjí od věku dítěte, respektive od věkové konstelace sourozenců, a to tak, že nejmladší z dětí je trestáno nejméně. Hlavní omezení mé práce vidím v malém počtu respondentů, jenž mi zabraňuje zobecňovat jakékoli výsledky. Svá zjištění však mohu dát do souvislostí s předchozími výzkumy a tak je doplnit či s nimi polemizovat. Bylo by zajímavé doplnit tento výzkum ještě o rozhovory s partnery respondentů nebo jejich rodiči, kde by se dal pozorovat sledovaný jev z více pohledů popř. napříč generacemi.
- 43 -
5 Literatura 1) American Academy of Pediatrics. (1998). Guidance for effective discipline. Pediatrics, 101, 723–728. 2) Baumrind, D. (1996a). A blanket injunction against disciplinary use of spanking is not warranted by the data. Pediatrics, 98(4, Pt. 2), 828–831. 3) Baumrind, D. (1996b). The discipline controversy revisited. Family Relations, 45, 405–415. 4) Baumrind, D. (1997). Necessary distinctions. Psychological Inquiry, 176–182. 5) Caselles, C. E., & Milner, J. S. (2000). Evaluations of child transgressions, disciplinary choices, and expected child compliance in a no-cry and a crying infant condition in physically abusive and comparison mothers. Child Abuse & Neglect, 24, 477–493. 6) Čáp, J.(1997). Psychologie výchovy a vyučování. Praha: Karolinum. 7) Čáp, J., Mareš, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál. 8) Česká biblická společnost. (1994). BIBLE: Písmo svaté starého a nového zákona. (Český ekumenický překlad). Praha: Česká biblická společnost. 9) Day, R. D., Peterson, G. W., & McCracken, C. (1998). Predicting spanking of younger and older children by mothers and fathers. Journal of Marriage and the Family, 60, 79–94. 10) Disman, M. (2007) Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 11) E. O. Paolucci, C. Violato: A Meta-Analysis of the Published Research on the Affective, Cognitive, and Behavioral Effects of Corporal Punishment (The Journal of Psychology, 2004, 138(3), 197-221). 12) Ferjenčík, J. (2000). Uvod do metodologie psychologického výzkumu.Praha: Portál 13) Gershof Corporal Punishment by Parents and Assosiated Child Behaviors and Experiences: A Meta-Analytic and Theoretical Rewiew (Psychological Bulletin 2002, Vol. 128, No. 4, 539-579) 14) Hartl, P., Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. 15) Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum. Základní teorie metody a aplikace. Druhé přepracované a aktualizované vydání. Praha: Portál 16) Kol. autorů.(1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha: Diderot
- 44 -
17) Langmeier, J., Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. 18) Larzelere, R. E. (1996). A review of the outcomes of parental use of nonabusive or customary physical punishment. Pediatrics, 98(4, Pt. 2), 824–828. 19) Larzelere, R. E. (2000). Child outcomes of non-abusive and customary physical punishment by parents: An updated literature review. Unpublished manuscript, University of Nebraska Medical Center, Omaha, and Father Flanagan’s Boys’ Home, Boys Town, NE. 20) Lovasová, L., Schmidová, K. (2006). Tělesné tresty. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí. 21) MacKinnon, D. W. (1938). Violation of prohibitions. In H. A. Murray (Ed.), Explorations in personality (pp. 491–501). New York: Oxford University Press. 22) Maříková, Jaroslava. Zkušenost s tresty v dětství a možný vliv této zkušenosti na přístup k trestání vlastních dětí. Brno, 2006. Bakalářská práce (Bc.) Masarykova Univerzita, Fakulta sociálních studií, Obor psychologie. 23) Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Praha: Avicenum 24) McCord, J. (1997). On discipline. Psychological Inquiry, 8, 215–217. 25) McCord, J. (1988). Parental behavior in the cycle of aggression. Psychiatry, 51, 14–23. 26) Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. 27) Rogge, J. U. (1996). Děti potřebují hranice. Praha: Portál. 28) Rogge, J. U. (2005). Rodiče určují hranice. Praha: Portál. 29) Řezáč, J.(1998). Sociální psychologie. Brno: Paido 30) Save the Children Sweden. (2002). Hitting people is wrong – and children are people too: A practical handbook for organisations and institutions challenging corporal punishment of children. Nottingham: Russell Press 31) Sears, R. R. (1961). Relation of early socialization experiences to aggression in middle childhood. Journal of Abnormal and Social Psychology, 63, 466–492. 32) Smetana, J., Campione, N. (2003). “Parenting styles”. International Encyclopedia of Marriage and Family. Ed. James J. Ponzeti, Jr. New York: Macmillan Reference USA, 2003. Gale Virtual Reference Library. Thomson Gale. Retrieved March, 3, 2006 from Gale, Masaryk University, Brno.
- 45 -
33) Straus, M. A. (1994). Beating the devil out of them: Corporal punishment in American families. New York: Lexington Books. 34) Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. 35) Vaníčková, E.(2004a). Tělesné tresty dětí. Praha: Grada Publishing. 36) Vaníčková,E.(2004b). Stop tělesným trestům. Praha: Česká společnost na ochranu dětí - edice RŮŽOVÁ LINKA 37) Vaníčková, E., Hadj-Moussová, Z., Provazníková, H. (1995). Násilí v rodině: Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: Karolinum. 38) Výrost, J., Slaměník, I. (1998). Aplikovaná sociální psychologie I: Člověk a sociální instituce. Praha: Portál.
6 Další použité zdroje 1) Fond ohrožených dětí. O týrání. [online]. [cit. 29.11.2008], dostupný z WWW:
2) Internetový archiv ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové. Džamila Stehlíková: Vláda České republiky bude v příštím roce řídit Národní kampaň pro prevenci násilí na dětech. [online]. 9. 9. 2008, [cit. 29. 11. 2008], Dostupný z WWW: 3) Newton media. Domluva nebo pohlavek? [online]. 30. 4. 2008, [cit. 23. 1. 2009], Dostupný z WWW: 4) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, úplné znění Ústavy České republiky [online]. [cit. 3.1.2009], Dostupný z WWW:
5) Sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů [online]. [cit. 23.1.2009], Dostupný z WWW:
6) Zpravodajský portál Lidovky.cz. Pavla Kubálková, Václav Drchal: Češi pro tělesné tresty dětí. [online]. 8. 4. 2008, [cit. 30. 11. 2008], dostupný z WWW:
- 46 -
7 Seznam příloh Příloha č. 1: Projekt bakalářské práce Příloha č. 2: Schéma rozhovorů Příloha č. 3: Proces-kontext model přímých, zprostředkovaných a kontextuálně oslabených účinků tělesného trestání rodičů na děti.
- 47 -
Přílohy Příloha č. 1: Projekt bakalářské práce Alena Opočenská 2. ročník / LS 2008 Sociologie a sociální politika Fakulta sociálních věd UK
Projekt bakalářské práce Předpokládaný název: Fyzické trestání dětí v rodinách – subjektivní teorie a vliv počtu dětí Kontext tématu Téma fyzických trestů je v dnešní době velmi diskutované. Hovoří se dokonce o zákonu, který by měl postihovat trestající rodiče. Inspiraci hledá náš stát v Evropě, kde v několika státech jako jsou Skotsko, Švédsko, Dánsko či Švýcarsko je fyzické trestání dětí zakázáno. Jedni říkají, že kde selhává veškerá argumentace a pedagogické schopnosti rodičů, výchovná facka je tím nejlepším prostředkem usměrnění a zklidnění neposlušného dítěte, druzí namítají, že jakékoli bití dítěte je nízké a nemorální a nemělo by k němu docházet v žádném případě.
Výzkumný problém Ve své bakalářské práci se budu věnovat tématu fyzického trestání dětí v rodinách ve vztahu k počtu dětí. Bude mě zajímat, jak rodiče vypovídají o trestání svých dětí, jaký je pohled samotných dětí, jaké okolnosti popisují. Předpokládám, že rodiče s více dětmi budou více tolerantní k fyzickému trestání než rodiče s dítětem jediným, však tuto svou toleranci budou ospravedlňovat různými způsoby.
Metodologie a cíle analýzy Vzorek respondentů bude čítat minimálně šest, ideálně devět rodin, z nichž v alespoň polovině jsou, byly, používány tělesné tresty. Přiměřeně zastoupeny budou rodiny s jedním dítětem, se dvěma a se třemi dětmi. Použitou metodou sběru dat bude polostrukturovaný rozhovor. Každý člen rodiny bude dotazován samostatně. Respondenti budou mými informátory. Výzkum doplním o analýzu internetových diskusí týkajících se fyzického trestání dětí. Výzkumem bych měla zjistit jak často, a jestli vůbec se trestá, za jakých okolností – proč, jaké tresty jsou používány nejčastěji, a názor na fyzické trestání obecně.
Orientační seznam literatury: Hendl, J. Kvalitativní výzkum : základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005 Kocourková, J. Tělesný trest jako psychické trauma. 2. národní a 1. středoevropská konference Násilí na dětech „Násilí nezná hranice, ale zanechává stopy“. Praha. 2003.
- 48 -
Vaníčková, E. Tělesné tresty dětí. Praha: Grada Publishing. 2004. Rogge, J. - U. Děti potřebují hranice, Portál, 1996. Matějček, Z. Po dobrém nebo po zlém?. 5. vyd. Praha: Portál, 2000. Millerová, A. Dětství je drama. Praha: Nakladatelství LN, 1995. Lovasová,L.,Schmidová, K. Corporal punishment. Educational Institute of Child Protection, 2006. Straus Arnold, M. Beating the Devil Out of Them: Corporal Punishment in American Families. Transaction Publishers, 2001. Gershoff Thompson, E. Corporal Punishment by Parents and Associated Child Behaviors and Experiences: A Meta-Analytic and Theoretical Review in Psychological Bulletin 2002, Vol. 128, No. 4, 539–579 Durrant E, J. Evaluating the success of sweden’s corporal punishment in Child Abuse & Neglect.Volume 23, Issue 5, May 1999, Pages 435-448 Ronald P. Rohner, Shana L. Bourque and Carlos A. Elordi. Children's Perceptions of Corporal Punishment, Caretaker Acceptance, and Psychological Adjustment in a Poor, Biracial Southern Community in Journal of Marriage and the Family, Vol. 58, No. 4 (Nov., 1996), pp. 842-852 Internetová diskuse na : www.azpravy.cz www.neviditelnypes.lidovky.cz
Konzultant: Mgr. Martin Hájek, PhD.
- 49 -
Podpis:
Příloha č. 2: Schéma rozhovorů
Schéma rozhovoru (rodič) 1. Vzpomenete si na své dětství a na to, jakým způsobem vás vychovávali vaši rodiče? Byli přísní nebo shovívaví? 2. Za co vás rodiče trestali? 3. Vzpomenete si na nějakou konkrétní situaci z vašeho dětství? 4. Co děláte, když se nechovají tak, jak by měly? 5. Kdo v takových situacích spíše jedná? Vy nebo váš/vaše manžel/ka? 6. Můžete mi uvést nějaké příklady chování vašeho dítěte/ vašich dětí, kdy jste chtěli usměrnit jejich chování? 7. Vyjmenujte prosím situace, kdy dítě trestáte a jak je trestáte. 8. Myslíte, že vás přísnost/shovívavost vašich rodičů nějak ovlivnila? Jak? 9. Myslíte, že by se fyzické tresty měly zakázat zákonem? A proč? Co si o tomto zákoně myslíte?
Schéma rozhovoru (dítě) 1. Jsou tví rodiče spíš shovívaví nebo přísní? 2. Za co tě rodiče trestají? 3. Vzpomeneš si na nějakou konkrétní situaci, kdy tě rodiče potrestali? 4. Kdo tě spíš trestá? Matka nebo otec, a proč myslíš, že je tomu tak? 5. Jak tě rodiče trestají a jak často? 6. Myslíš, že je to účinný trest, nebo by na tebe nějaký jiný působil, platil víc? Pokud ano jaký 7. Myslíš, že by se fyzické tresty měly zakázat zákonem? A proč? 8. Myslíš, že tvoji sourozenci/ec jsou trestáni stejně? Pakliže ne, proč?
- 50 -
Příloha č. 3: Proces-kontext model přímých, zprostředkovaných a kontextuálně oslabených účinků tělesného trestání rodičů na děti.
Zdroj: Gershoff, 2002, s.552, převzato z Maříková, 2006 s. 13
- 51 -
