MASARYKOVA UNIVERZITA. Tetou v Klokánku aneb Život mezi dvěma rodinami

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

„Tetou v Klokánku“ aneb

Život mezi dvěma rodinami Bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Gulová, Ph.D.

Autor práce: Michaela Hřebíčková

Bibliografický záznam HŘEBÍČKOVÁ, M. „Tetou v Klokánku“ aneb Život mezi dvěma rodinami. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2013. 81 s. Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Lenka Gulová, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce s názvem „Tetou v Klokánku“ aneb Život mezi dvěma rodinami se zabývá profesním a osobním životem „tet“, které pečují o ohrožené děti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – Klokánek. Práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. Teoretická část seznamuje se zařízením Klokánek a s jeho zaměstnanci se zaměřením na profesi „teta“. U jednotlivých profesí vymezuje jejich odbornou způsobilost, náplň práce, povinnosti a požadavky pro výkon povolání a komplexně na ně pohlíží jako na pomáhající profese. Praktickou část tvoří kvalitativní výzkum, jehož hlavním cílem bylo zjistit, jakým způsobem zasahuje práce „tetám“ do jejich osobního života, jak ji zvládají skloubit s péčí o vlastní rodinu.

Klíčová slova: FOD Klokánek, ohrožené děti, „teta“, pomáhající profese, vyčerpání, syndrom vyhoření, kvalitní rodinné zázemí, podpora, pocit potřebnosti a smysluplnosti

Annotation The bachelor thesis "To be an aunt in Klokanek or life between the two families" deals with the professional and personal life of "aunts" who care for children in need situated in the institution providing the immediate assistance - Kangaroo. The thesis consists of two parts - the theoretical and the practical. The theoretical part introduces Klokánek and its staff with the profession of "aunts". For each individual professions are defined the qualifications, job descriptions, responsibilities and requirements and complexly views them as the helping professions. The practical part is a qualitative research where the main objective was to describe how the work there interferes the "aunts" in their personal lives, how they manage to combine the care with the one of their own families.

Keywords: FOD Klokánek, children in need, "Aunt", helping professions, exhaustion, burnout syndrome, good family background, support, the feeling of usefullness and meaningfullness

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila pouze prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně, dne ………………

………………………… Michaela Hřebíčková

Poděkování Na tomto místě chci poděkovat vedoucí práce paní Mgr. Lence Gulové, Ph.D. za cenné rady, pomoc a vstřícnost s jakou se mi věnovala při zpracování této práce.

Také bych ráda poděkovala „tetám“, které se svými rozhovory podílely na výzkumu, který je součástí této práce. Děkuji především za jejich otevřenost a ochotu s jakou mi rozhovory poskytly.

OBSAH ÚVOD ..........................................................................................................................................................7 1 O FONDU OHROŽENÝCH DĚTÍ ........................................................................................................9 1.1 CÍLE A ČINNOSTI FOD ........................................................................................................................9 1.2 POBOČKY FOD..............................................................................................................................10 1.2.1 Sociálně-aktivizační služby ......................................................................................................11 1.3 AZYLOVÉ DOMY ...............................................................................................................................13 2 KLOKÁNEK – PROJEKT FOD .........................................................................................................14 2.1 KLOKÁNEK JAKO ZAŘÍZENÍ PRO DĚTI VYŽADUJÍCÍ OKAMŽITOU POMOC ............................................14 2.1.1 Právní rámec zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc...................................................15 2.2 KLOKÁNKY SE STŘÍDAVOU PÉČÍ........................................................................................................16 2.3 RODINNÉ KLOKÁNKY .......................................................................................................................17 3 ZAMĚSTNANCI KLOKÁNKU...........................................................................................................18 3.1 ZAMĚSTNANCI KLOKÁNKU JAKO POMÁHAJÍCÍ PROFESE....................................................................19 3.1.1 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese .........................................20 3.1.2 Syndrom pomáhajícího.............................................................................................................22 3.1.3 Syndrom vyhoření ....................................................................................................................22 3.1.3.1 Vymezení pojmu ....................................................................................................................23 3.1.3.2. Projevy, příčiny vzniku, prevence ........................................................................................23 3.2. „TETA“ ( „STRÝC“) ..........................................................................................................................26 3.2.1 Požadavky na profesi „tety“ ( „strýce“)..................................................................................27 3.2.2 Povinnosti a náplň práce .........................................................................................................28 3.3. SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK ......................................................................................................................30 3.4. PSYCHOLOG .....................................................................................................................................32 3.5 SPECIÁLNÍ PEDAGOGOVÉ A OSTATNÍ ZAMĚSTNANCI ........................................................................32 3.6 PODPORA A PROFESNÍ ROZVOJ ZAMĚSTNANCŮ .................................................................................33 3.6.1 Standardy kvality sociálních služeb .........................................................................................33 3.6.2 Supervize jako prevence syndromu vyhoření a podpora profesního růstu...............................34 4 PRAKTICKÁ ČÁST .............................................................................................................................36 4.1 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ...................................................................................................................36 4.2 VÝZKUMNÝ CÍL ................................................................................................................................37 4.3 VÝZKUMNÉ OTÁZKY .........................................................................................................................37 4.4 VÝZKUMNÝ VZOREK.........................................................................................................................37 4.5 ANALÝZA POMOCÍ OTEVŘENÉHO KÓDOVÁNÍ ....................................................................................38 4.5.1 Kategorie č. 1: „Podpora a kvalitní rodinné zázemí jako zásadní předpoklad aneb Nejen láska k dětem je důležitá.“ ................................................................................................................39 4.5.2 Kategorie č. 2: „Týdenní odloučení aneb Stesk po rodině a blízkých jako součást mé práce.“ ..........................................................................................................................................................42 4.5.2.1 Subkategorie č. 2.1.: „Není to jenom o stesku aneb Odloučení jako vítaná změna.“ ...........44 4.5.3 Kategorie č. 3: „Ztráta přátel i oživení vztahu aneb Práce „tety“ mění vztahy pozitivním, ale i negativním způsobem.“.....................................................................................................................45 4.5.3.1 Subkategorie č. 3.1.: „Když nechybí společnost ale samota.“..............................................47 4.5.4 Kategorie č. 4: „Obdiv i předsudky aneb Reakce okolí na moji práci jsou různé.“ ................48 4.5.5 Kategorie č. 5: „Fyzická i psychická únava aneb Každá práce má svá úskalí.“.....................50 4.5.5.1 Subkategorie č. 5.1.: „Děti umí být i nevděčné.“..................................................................51 4.5.6 Kategorie č. 6: „Přátelé, rodina a dobrý kolektiv jako prevence syndromu vyhoření.“..........53 4.5.7 Kategorie č. 7: „Hlavní motivací je být užitečná aneb Když práce není prací ale posláním.“55 4.6 INTERPRETACE VÝZKUMU .................................................................................................................57 ZÁVĚR ......................................................................................................................................................60 POUŽITÉ ZDROJE .................................................................................................................................62 PŘÍLOHY .................................................................................................................................................65 ROZHOVOR 1 ..........................................................................................................................................65

ROZHOVOR 2 ..........................................................................................................................................66 ROZHOVOR 3 ..........................................................................................................................................67 ROZHOVOR 4 ..........................................................................................................................................69 ROZHOVOR 5 ..........................................................................................................................................71 ROZHOVOR 6 ..........................................................................................................................................72 ROZHOVOR 7 ..........................................................................................................................................74 ROZHOVOR 8 ..........................................................................................................................................76 ROZHOVOR 9 ..........................................................................................................................................77 ROZHOVOR 10 ........................................................................................................................................79

ÚVOD Podle statistik se počet opuštěných, týraných, zneužívaných, zanedbávaných nebo jinak sociálně ohrožených dětí neustále zvyšuje. Otázkou posledních let je, jakým způsobem ohroženým dětem zajistit co nejlepší, nejvhodnější a pro dítě nejpřirozenější formu náhradní péče. Velmi významným zařízením, které nabízí alternativní formu náhradní rodinné péče ohroženým dětem, je FOD Klokánek. O tomto zařízení se čas od času hovoří v souvislosti s velkými mediálními kauzami spojenými s týráním, zanedbáváním nebo zneužíváním dětí. V poslední době se o Klokáncích hovoří především v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Právě v důsledku dané novely se momentálně nachází Klokánky v tíživé finanční situaci a hrozí jejich zavírání. Mnoho zaměstnanců už delší dobu nedostalo výplaty, a přesto většina z nich pracuje dál, pečuje o děti a snaží se svým přístupem pomoci udržet toto zařízení nad vodou. Jsou to především „tety“, bez nichž by Klokánek nemohl fungovat, a které i přes nepříznivé pracovní podmínky stále zahrnují děti láskou. K výběru tématu mé bakalářské práce mě inspirovala praxe, kterou jsem absolvovala v brněnském Klokánku. Během praxe jsem měla možnost zjistit jak takovéto zařízení funguje. Do Klokánku jsem docházela pomáhat s péčí o děti „tetám“, které zde zastávají jakousi roli vychovatele a náhradního rodiče zároveň. Musím říct, že mě práce „tety“ strašně moc zaujala, a když jsem za dobu praxe, kterou jsem v Klokánku strávila, měla možnost alespoň zčásti nahlédnout pod pokličku této profese, rozhodla jsem se, že se o tomto povolání a především životě „tet“ chci dozvědět více. V mých očích jsou ženy (občas i muži), které tuto práci vykonávají výjimeční lidé. Fascinovalo mě s jakou láskou a nadšením o děti pečují, že dokáží na týden opustit svoji rodinu, svoje osobní životy a rodinné zázemí a věnovat se dětem v Klokánku – své druhé (a jak většina „tet“ říká) „klokánčí“ rodině. Měla jsem možnost zažít, jak náročná tato práce mnohdy musí být, a že to není vůbec jednoduché. Z tohoto důvodu mě strašně lákalo dozvědět se ještě více. Zjistit, jak „tety“ zvládají odloučení od rodiny a přátel, a nahlédnout do této podle mého názoru nesmírně obdivuhodné profese. Práci jsem rozdělila na dvě části – teoretickou a praktickou. Teoretická část se v úvodu stručně zabývá Fondem ohrožených dětí, který je zřizovatelem Klokánku a jednou z nejvýznamnějších institucí na úseku sociálně právní ochrany dětí. Další část se věnuje přímo charakteristice zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc 7

Klokánek. Největší část je potom věnována zaměstnancům Klokánku a především „tetám“, jimž je věnována tato práce. Zabývám se zde vymezením jejich profese, náplní práce, povinnostmi, požadavky a předpoklady pro výkon této profese. Celkově na zaměstnance Klokánku nahlížím jako na pomáhající profese a zmiňuji možná rizika spojená s touto skupinou profesí a možnosti jejich předcházení. Cílem praktické části je proniknout do profesního a osobního života „tet“ a zjistit, jak „tety“ zvládají skloubit svoji práci s rodinným životem, a jakým způsobem práce v Klokánku ovlivnila nebo změnila a zasáhla jejich život. Zároveň je cílem výzkumu zjistit, zda je „tetám“ v dostatečné míře zajišťována odborná pomoc a je tak předcházeno riziku vzniku syndromu vyhoření.

8

1 O Fondu ohrožených dětí Fond ohrožených dětí (dále jen FOD) je občanské sdružení, jež vzniklo v roce 1990, a to jako jedna z prvních nevládních organizací, jejímž posláním je zabývat se sociálně-právní ochranou dětí. Jedná se tedy o sdružení, jež se snaží zajistit a poskytnout pomoc a podporu dětem zanedbávaným, týraným, opuštěným, zneužívaným nebo jinak sociálně ohroženým, jenž v důsledku nevyhovujícího rodinného prostředí či jiných důvodů nemohou být vychovávány ve vlastní rodině, a vyrůstají v náhradní rodinné péči, dětských domovech a jiných zařízeních. Jako největší nezisková organizace na úseku sociálně-právní ochrany dětí s působností na celém území České republiky pomáhá FOD svou činností ohroženým dětem již 22 let.

1.1 Cíle a činnosti FOD Hlavním cílem a posláním této organizace je tedy

poskytovat pomoc

a ochrannou ruku ohroženým dětem. Hlavním úkolem je týrané, zanedbávané nebo jinak sociálně ohrožené děti vyhledávat a co nejrychleji jim poskytovat pomoc a zajišťovat následnou péči se zaměřením na poskytování sociálně-aktivizačních služeb a sanaci rodin. FOD se taktéž snaží všestranně podporovat rozvoj náhradní rodinné péče. Zaměřuje se proto na vyhledávání náhradních pěstounských rodin pro děti, jež jsou obtížně umístitelné. Další pomocnou ruku podává tato organizace matkám, jež z jakéhokoliv důvodu tají své těhotenství a porod, a to prostřednictvím provozování krizové linky pod telefonním číslem : 776 833 333. Na tuto linku se nejčastěji obrací matky, které porodí dítě a nechtějí nebo se o něj nemohou starat, nebo z jakéhokoliv důvodu své těhotenství tají a následné porody probíhají v utajení. Pracovníci této krizové linky se snaží okamžitě poskytnout pomoc a situaci v souladu s požadavky volajícího vyřešit, takže např. může dojít ke zcela anonymnímu předání dítěte. Důležitou činností, kterou FOD vykonává, je zřizování a provozování azylových domů. Tyto azylové domy mohou využít jako ubytování na nezbytně nutnou dobu rodiny s dětmi, jež se ocitly v krizi, matky s dětmi, nebo děti, které po odchodu z dětského domova nebo jiného zařízení nemají kam jít. Jedním z hlavních projektů je zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči - Klokánek, který je alternativou náhradní

9

rodinné péče. Tomuto zařízení se budu podrobněji věnovat v jedné z následujících kapitol. V neposlední řadě je potřeba zmínit osvětovou činnost, kterou FOD provádí (přednášky, besedy, komunikace s médii, apod.), spolupráci s organizacemi, institucemi a státními orgány zaměřující se na děti a mládež, podporování pěstounských rodin (pořádání

kulturních,

sportovních,

vzdělávacích

a

rekreačních

akcí,

hmotná

a poradenská pomoc) a celkově snahu o změnu v legislativě a stávající praxi. (www.fod.cz)

„Úkoly a cíle FOD při ochraně ohrožených dětí zajišťují v místech a regionech pracoviště FOD, jimiž jsou pobočky, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a azylové domy pro rodiny s dětmi a pro mládež odcházející po dosažení zletilosti z ústavní výchovy popř. z náhradních či vlastních rodin.“1

1.2 POBOČKY FOD V současné době provozuje FOD celkem 25 poboček rozmístěných po celé ČR, jejichž prostřednictvím se snaží poskytovat především sociálně - aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Tyto pobočky najdeme v Berouně (zde je činnost pobočky do odvolání pozastavena), Brně, Bruntále, Českých Budějovicích, Chomutově, Kroměříži, Litoměřicích, Manětíně, Mostu, Olomouci, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Praze, Prostějově, Rakovníku, Táboře, Teplicích, Zábřehu, ve Zlíně a v Žatci. Kromě klasických poboček, kterých je 22, FOD provozuje také tři specializovaná pracoviště. Jedním z nich je AMT Centrum (Asistenční, mediační a terapeutické centrum), které u nás najdeme v Opavě a které se zaměřuje na poskytování podpory a pomoci rodinám, které se nacházejí v období rozpadu rodiny, tedy v období před rozvodem, po rozvodu nebo během rozvodového řízení. Dalším specializovaným zařízením je CNRP (Centrum náhradní rodinné péče) v Ostravě, které nabízí služby pro náhradní rodiny a rodiny, jež se teprve náhradními plánují stát. Jako poslední uvádím MC (Mediační centrum pro rodinné a občanskoprávní spory) Ostrava. Jak je již patrné z názvu, centrum nabízí svým klientům pomoc při řešení konfliktních situací, a to ve formě mediace. 1

Stanovy Fondu ohrožených dětí. Fond ohrožených dětí [online]. [cit. 2012-11-12]. Dostupné z: http://www.fod.cz/

10

Jak jsem již zmínila, pobočky jsou jedním z několika typů zařízení a činností prostřednictvím nichž naplňuje FOD své cíle. V souladu s již zmiňovanými sociálně aktivizačními službami, kterým se budu věnovat v následující podkapitole, se činnost poboček zaměřuje zejména na:

• vyhledávání dětí týraných, zneužívaných, zanedbávaných a opuštěných a poskytování pomoci těmto dětem ve spolupráci s orgány státní správy, orgány činnými v trestním řízení a jinými subjekty, • sociálně právní poradenství rodinám v obtížných sociálních situacích, včetně podpory při jednáních na úřadech, soudech, atd., • psychologickou a terapeutickou pomoc dětem a rodinám v krizi, • pomoc při vřazování do společnosti dětem z dětských domovů, které se po dosažení zletilosti nemají kam vrátit a nemají ani jinou možnost bydlení • spolupráci s orgány SPOD2 i dalšími organizacemi věnujícími se péči o děti a mládež3

Dané činnosti FOD poskytuje na základě zažádání rodičů nebo samotného ohroženého dítěte. Dále na základě soudního rozhodnutí a oznámení, které může být trojího druhu: oznámení okolím, anonymní oznámení, nebo oznámení jiných institucí.

1.2.1 Sociálně-aktivizační služby V této kapitole bych se ráda věnovala sociálně – aktivizačním službám, neboť tyto služby jsou hlavní náplní činností poboček FOD. Je samozřejmé, že poskytované služby na jednotlivých pobočkách se od sebe mohou lišit, ale podstatné zůstává zaměření a cíl těchto služeb, který je společný.

Pojmem sociálně-aktivizační služby se rozumí ambulantní či terénní sociální služby, které jsou poskytovány rodinám s dětmi, jež se ocitly v tíživé životní situaci, nebo mají problémy různého charakteru a samy je vlastními silami nedokáží vyřešit. Děti vyrůstající v takovéto rodině se v tom případě stávají ohroženými, neboť zde hrozí riziko ohrožení jejich vývoje. Cílem těchto služeb je tedy pomoci rodinám tak, aby byly 2

Sociálně-právní ochrana dětí Fond ohrožených dětí. Fond ohrožených dětí Ostrava [online]. [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.fod-ostrava.cz/fond-ohrozenych-deti/ 3

11

schopny zajistit svým dětem dostatečnou péči a vyhovující podmínky a děti tak mohly vyrůstat ve svém přirozeném sociálním prostředí. Individuální a cílenou podporu rodinám můžeme označit za hlavní a základní poslání sociálně-aktivizačních služeb. (http://www.fondohrozenychdetibrno.cz/fod_cinnost_a_sluzby.html) Jako celek tyto služby spadají do sanace rodin, kterou můžeme charakterizovat jako „soubor opatření sociálně – právní ochrany, sociálních služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo ukládány převážně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální, biologický a psychologický vývoj je ohrožen. Základním principem sanace rodiny je podpora dítěte prostřednictvím pomoci jeho dítěte.“4

Sociálně-aktivizační služby jsou klientům poskytovány buďto ambulantní formou (klient dochází přímo do budovy dané pobočky), nebo ve formě terénní, která je běžnější, a v jejímž rámci dochází sociální pracovníci přímo do přirozeného prostředí konkrétní rodiny. Rodinu se potom svojí přítomností a pomocí snaží zaktivizovat k tomu, aby dokázala sama správným způsobem hospodařit s financemi, vykonávat činnosti týkající se vedení domácnosti – úklid, vaření, praní,…a v hlavní řadě správným způsobem pečovat o své děti, výchovně na ně působit

za využití vhodných

výchovných, vzdělávacích a aktivizačních činností. Další základní činností, kterou tato služba obsahuje, je zprostředkování, obnovení a prohloubení kontaktu se společenským prostředím. Sociální pracovníci poskytují klientům také základní sociální poradenství, mohou jim nabídnout doprovod při jednání s úřady a pomoc s obstaráváním osobních záležitostí. Důležitou informací je, že veškeré služby jsou bezplatné. (http://www.mpsv.cz/cs/9) Je zřejmé, že poskytování těchto služeb je pro rodiny a zvláště potom pro samotné ohrožené děti velmi přínosné. Díky sociálně-aktivizačním službám mohla být již spousta dětí navrácena do svých biologických rodin a také bylo v mnoha případech díky využití těchto služeb zabráněno tomu, aby děti byly rodičům odebrány a umístěny do ústavní péče.

4

BECHYŇOVÁ, Věra a Marta KONVIČKOVÁ. Sanace rodiny: Sociální práce s dysfunkčními rodinami. Praha: Portál, 2008, str.18. ISBN 978 - 80 - 7367 - 392 - 5.

12

1.3 Azylové domy Dalším z hlavních projektů FOD je projekt Střecha – provozování azylových domů. V současné době v naší republice funguje šest těchto azylových domů, které najdeme v Praze, Jeníčkově Lhotě, Plzni, Žatci, Košťanech a Olomouci. Tyto domy byly zřízeny na pomoc rodinám s dětmi, které jsou ohroženy bytovou nouzí, dětem opouštějícím dětské domovy, jiné ústavy nebo těm, které nemají jinou možnost bydlení a v neposlední řadě také matkám s nezletilými dětmi nebo těhotným ženám, které jsou starší 18ti let. Tito lidé tedy mohou využít přístřeší azylového domu jako přechodného ubytování po nezbytně nutnou dobu, než se podaří vyřešit jejich stávající situaci a dokáží si obstarat vlastní bydlení. Kromě poskytnutí přístřeší azylové domy nabízí také sociální pomoc a podporu (pomoc při prosazování a uplatňování práv, pomoc zajistit následné bydlení, finanční nebo hmotná pomoc,..).

13

2 KLOKÁNEK – projekt FOD V této kapitole se budu věnovat jednomu z podle mého názoru nejzásadnějších projektů FOD – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc s příznačným jménem Klokánek, které má bezesporu vyjadřovat pocit bezpečí, který zažívá malý klokánek v klokaní kapse, a který se toto zařízení ohroženým dětem snaží poskytnout.

2.1 Klokánek jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc První Klokánek fungující jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc byl otevřen v roce 2000 v Žatci. Klokánek je projektem FOD a jeho hlavním cílem je poskytovat dětem rodinnou péči v prostředí, které se co nejvíce podobá prostředí rodinnému. Cílem tedy je vyhnout se umístění dítěte do ústavní péče a poskytnout mu místo toho péči rodinnou, která je pro dítě přirozenější a podle §46 odst. 2 zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, má v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou péči přednost. Podle informací zveřejněných na oficiálních stránkách FOD (dostupné z: www.fod.cz) je dětem tato alternativa rodinné péče poskytována po dobu, než je jim umožněno navrátit se domů (důvodem bývá bytová krize rodiny, neschopnost zajistit dostatečnou péči, násilí v rodině, finanční krize rodiny, hospitalizace osamělého rodiče,…), nebo do té doby, než se pro ně najdou vhodní osvojitelé, pěstounská rodina nebo dojde k jejich svěření do péče třetí osoby. Podle statistik děti v Klokánku stráví v průměru půl roku s tím, že asi šedesát procent z nich se vrátí do své rodiny, pro třicet procent je zajištěna náhradní rodinná péče a ostatní děti (asi deset procent) jsou umístěny do jiného zařízení nebo za dobu pobytu dosáhnou zletilosti.

Klokánky mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, proto mohou přijímat děti na základě žádosti rodičů, soudního rozhodnutí (předběžné opatření nebo rozsudek), žádosti orgánu sociálně – právní ochrany dětí i na základě žádosti samotného dítěte či osoby, která malé dítě nalezne opuštěné nebo v jiné

14

krizové situaci. V těchto případech mohou děti v Klokánku zůstat i proti vůli rodičů až do té doby, než soud rozhodne o předběžném opatření.5

2.1.1 Právní rámec zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Zmínky o Klokáncích, jenž mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, najdeme v zákoně č. 94/1963 Sb. – Zákon o rodině, a v Zákoně o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle paragrafu 42 odst. 1 zákona o sociálně – právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zajišťují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ochranu a pomoc zahrnující naplňování základních životních potřeb (včetně ubytování), lékařskou, psychologickou a v případě potřeby i jinou odbornou péči. Cílovou skupinou, které zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytuje zmiňovanou péči jsou zneužívané, tělesně nebo duševně týrané děti, děti nacházející se v krizových situacích ohrožení života nebo ohrožení jejich příznivého vývoje a děti, u nichž není zajištěna potřebná péče nebo je závažným způsobem ohroženo naplňování jejich základních práv. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se v zařízení „poskytuje ochrana a pomoc dítěti v případech §37, a to po dobu, než rozhodne soud o návrhu obecního úřadu obce s rozšířenou působností na nařízení předběžného opatření.“6

Podle §46 odst. 1 zákona o rodině č.94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může být soudem nařízena ústavní výchova nebo může být dítě svěřeno do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to v případech pokud je vážně ohrožena nebo narušena výchova dítěte a nedošlo k nápravě za pomoci jiných výchovných opatření, nebo pokud výchovu nemohou ze závažných důvodů zabezpečit sami rodiče. Z odst. 2 téhož ustanovení vyplývá, že náhradní rodinná péče a péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc má přednost před ústavní výchovou.

5

Klokánek - rodinná alternativa ústavní péče. Fond ohrožených dětí [online]. [cit. 2012-11-26]. Dostupné z: http://www.fod.cz/ 6

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů

15

2.2 Klokánky se střídavou péčí FOD zřizuje a provozuje Klokánky dvou typů: Klokánky se střídavou péčí, kterým se věnuje tato kapitola a Klokánky rodinné, jimiž se budu zabývat v kapitole následující. Klokánků se střídavou péčí v naší republice v současné době najdeme celkem 16, a to v Brně, Jindřichově Hradci, 4x v Praze, Janovicích, Hostivicích, Žatci, Chomutově, Litoměřicích, Pardubicích, Dlouhé Loučce, Dolním Benešově a 2x v Kroměříži. Tento typ Klokánků je provozován v objektech FOD, ve kterých se nachází služební byty. Základním principem Klokánků se střídavou péčí je péče o maximálně 3 – 4 děti v jednom bytě (pokud je to v zájmu dítěte, lze přistoupit na výjimku a počet dětí v jednom bytě se může zvýšit na pět – většinou se jedná o vícečlenné sourozenecké skupiny). O tyto děti se starají vždy dvě „tety“ (popřípadě „strýc“), které se střídají po týdnu. To znamená, že týden je dětem k dispozici 24 hodin denně jedna „teta“ a další týden zase „teta“ druhá. Ve většině těchto zařízení jsou týdenním „tetám“ k dispozici ještě takzvané „pomocné tety“, které pomáhají s hlídáním a hraním si s dětmi nebo se věnují tvorbě volnočasových aktivit. O děti „tety“ pečují po všech stránkách – hrají si s nimi, snaží se na ně vhodně výchovně působit, snaží se jim poskytovat dostatek lásky, porozumění a pocitu bezpečí, zajišťují jim přísun zdravé stravy, starají se o čisté ošacení a učí děti základním hygienickým návykům. Celkově tedy „tety“ poskytují dětem takovou péči, která má zajišťovat zdravý vývoj dítěte. Důležité je, že děti pobývají v prostředí, které se co nejvíce podobá prostředí rodinnému, takže mají možnost poznávat a postupně si osvojovat základní návyky a činnosti spojené s chodem domácnosti a navyknout si na pravidelný režim dne (starší děti např. pomáhají s úklidem, s vařením, hrají si s mladšími dětmi, společně se jezdí na výlety nebo chodí na procházky, společně v určitou dobu se snídá, obědvá nebo večeří,…). Pro děti, které potřebují z jakéhokoliv důvodu speciální péči, jsou v Klokáncích k dispozici odborní pracovníci jako logoped, pediatr, psycholog, herní terapeut a další. Výhodou Klokánků je, že mohou přijímat děti v rozmezí od 0 – 18 let, takže v případě skupiny sourozenců různého věku nedochází k jejich rozdělení, ale naopak je jim v Klokánku umožněno pobývat společně v jednom bytě. (Klokánek – rodinná alternativa ústavní péče, dostupné z: http://www.fod.cz/) 16

2.3 Rodinné Klokánky Rodinné Klokánky jsou druhým typem tohoto zařízení, které FOD provozuje. Rozdíl mezi rodinným Klokánkem a Klokánkem se střídavou péčí je v tom, že rodinné Klokánky fungují přímo ve vlastním bytě nebo domě manželského páru (tzv. „klokaních rodičů“) a oproti Klokánkům se střídavou péčí jsou rodinné zaměřovány spíše pro dlouhodobější případně trvalou péči. O děti je tedy tímto manželským párem pečováno 24 hodin denně 7dní v týdnu. Kapacita rodinných Klokánků je v rozsahu 1 – 7 míst, ale ve většině zařízení nepřesahuje 4 místa. O děti je pečováno naprosto stejně jako v klasické rodině. Rodinné Klokánky mají tedy ještě tu výhodu, že ve většině případů o děti pečují oba „klokaní rodiče“ a ne jenom „teta“ jako v Klokánku se střídavou péčí. Principy péče a požadavky na „tety a strýce“ jsou v obou typech tohoto zařízení téměř stejné a nijak významně se od sebe neliší. Při výběru vhodných „klokaních rodičů“ v případě rodinného Klokánku se navíc přihlíží na vhodné bytové podmínky

zájemců.

Odbornou

pomoc

mohou

rodinné

Klokánky

využívat

prostřednictvím sociálního pracovníka (každý rodinný Klokánek je přiřazen k nejbližší pobočce Klokánku se střídavou péčí), psychologa, speciálního pedagoga nebo jiných odborníků. Spolupráci s těmito odborníky si zprostředkovávají sami „klokaní“ rodiče, nebo mohou pro tyto účely využít služeb pracovníků FOD. V současné době najdeme v ČR již 18 rodinných Klokánků, které jsou rozmístěny po celé republice. (Rodinné Klokánky, dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_342.pdf)

17

3 ZAMĚSTNANCI KLOKÁNKU V této kapitole se budu věnovat všem, kdo se na chodu zařízení Klokánek podílejí, a bez nichž by v žádném případě nemohlo fungovat a existovat. Hlavní pozornost potom soustřeďuji na „tety“, kterým je věnována tato práce a které podle mého názoru vykonávají obdivuhodnou profesi,

jež je zcela jistě velmi náročná

v mnoha směrech. V úvodu této části ve stručnosti uvedu přehled profesí, které se v Klokáncích vyskytují a podílí se na chodu tohoto zařízení. Podrobněji se zaměstnancům budu věnovat v samostatných kapitolách.

• Vedoucí zařízení – zajišťuje a řídí provoz zařízení • „Teta“, „strýc“ – jsou kmenovými zaměstnanci Klokánku a jejich úkolem je zajišťovat každodenní péči o děti umístěné v tomto zařízení. Pracují nepřetržitě 24 hodin denně 7 dní v týdnu a poté mají týden volno. Podle délky pracovní doby jsou občas nazýváni jako „týdenní teta“ či „strýc“. S FOD uzavírají smlouvu na 12 hodin denně a po zbývající dobu, kdy jsou v zaměstnání, pracují na základě dobrovolnické smlouvy. • „Pomocná teta“, „pomocný strýc“ - také patří mezi zaměstnance FOD a jejich pracovní doba je 8 hodin denně. Pomocné tety pomáhají tam, kde je potřeba. Hlídají děti, když si jejich „týdenní teta“ potřebuje nakoupit, hrají si s dětmi, pomáhají s vařením, úklidem bytu,… • Sociální pracovnice – je kmenovým zaměstnancem Klokánku, který má na starosti vedení jednotlivých případů ohrožených dětí a udržování kontaktů se všemi institucemi, které hrají v konkrétním případu dítěte důležitou roli. • Psycholog – s Klokánky spolupracuje buďto jako kmenový zaměstnanec nebo pouze externě. Zajišťuje psychologická vyšetření dětí a zájemců o profesi „tety“, poskytuje odborné poradenství a může se podílet na zajišťování prevence vzniku syndromu vyhoření. • Psychiatr, speciální pedagog, lékař, právník – s těmito odborníky Klokánky také spolupracují, ale většinou se jedná spíše o externí spolupráci

Pokud se bavíme o osobách, které se podílejí na chodu a fungování Klokánků, nesmíme rozhodně opomenout i dobrovolníky a studenty, kteří svou ochotou pomoci přispívají nemalou mírou. Studenti většinou dochází do Klokánků v rámci praxí 18

(ale i ve vlastním zájmu) a pomáhají s hlídáním dětí, hrají si s nimi, berou je na vycházky a stejně tak jako tety se jim snaží poskytovat tolik potřebný pocit lásky a bezpečí. Dalšími dobrovolníky jsou např. zaměstnanci různých společností, kteří pomáhají s technickými věcmi jako je vymalování bytů, oprava spotřebičů, nábytku,…Velkým přínosem jsou pro Klokánky jistě i dary od sponzorů, bez kterých by tato zařízení jen stěží mohla fungovat.

3.1 Zaměstnanci Klokánku jako pomáhající profese Pojem pomáhající profese (jiné označení helping professions) vyjadřuje svou podstatu a zaměření již svým názvem, v němž se ukrývá důležité slovo - pomáhat. Jedná se v podstatě o skupinu povolání jejichž hlavním úkolem je profesní pomoc druhým. Přesněji můžeme pomáhající profese charakterizovat jako „souhrnný název pro profese, které se zaměřují na pomoc druhým. Pomáhají řešit nesnáze, problémy, zdravotní potíže druhých lidí. Používají k tomu metody a techniky jednotlivých profesí. Patří sem lékařství, zejména psychiatrie, dále psychologie, sociální práce, speciální pedagogika, fyzioterapie, rehabilitace. Společnými znaky jsou mimořádná psychická zátěž, odpovědnost a rizika pro vlastní duševní zdraví osob, které tyto profese vykonávají.“7

Pokud se pozorně zaměříme na výčet oblastí, které se považují za pomáhající profese, zjistíme, že všechny profese vyskytující se v Klokáncích do této oblasti spadají. Pracovníci Klokánku přichází do kontaktu s lidmi (sociální pracovnice jednají s rodiči dětí, úřady, soudy,…) a především pak s dětmi, kterým poskytují péči a potřebnou pomoc ( tety, psycholog, speciální pedagog).

Jak jsem již zmínila, pro pomáhající profese je kromě společného cíle pomáhat a pracovat s lidmi charakteristické především to, že se jedná o skupinu profesí, jež se vyznačují vysokou fyzickou a psychickou náročností. Vykonávání pomáhající profese s sebou tedy může nést celou řadu překážek, problémů, starostí, vypjatých situací, pocitů zklamání a marnosti. Je tedy zřejmé, že být pomáhajícím nemůže být každý a že osoby pohybující se v této oblasti musí disponovat určitými osobnostními předpoklady 7

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010, str.445. ISBN 978-80-7367-686-5.

19

a vlastnostmi pro výkon profese tohoto druhu nezbytnými. Základní požadavky na některá pomáhající povolání jsou formulovány v tzv. etickém kodexu.

3.1.1 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese Obecnými předpoklady a dovednostmi pro pracovníky v pomáhajících profesích se zabývá Matoušek (2003), který charakterizuje čtyři základní předpoklady, které by pomáhající měl splňovat. Jako první předpoklad uvádí zdatnost a inteligenci. Pomoc druhým je náročná a vysilující práce a pro její vykonávání je tedy zapotřebí dobré fyzické kondice. Pomáhající by si tedy měl této náročnosti být vědom a měl by se snažit o zdravý životní styl a udržování svého těla v co nejlepší kondici. Podstatným předpokladem je také inteligence, zvláště inteligence emoční a sociální. U pomáhajícího by se měla projevovat samostatná touha dále se vzdělávat a získávat vědomosti o nových poznatcích, teoriích a technikách. Dalším předpokladem je přitažlivost, která by měla vycházet nejen z fyzického vzhledu, ale i ze sympatií a pocitu spřízněnosti, které by klient měl v pomáhajícím spatřovat. Pokud pomáhající svým chováním, vystupováním a přístupem dokáže klienta zaujmout, může se v jeho očích stát přitažlivým nejen z důvodu fyzického vzhledu. Důvěryhodnost je další nezbytnou vlastností, kterou by pomáhající pracovník měl disponovat, přičemž zdroje ovlivňující důvěryhodnost jsou podobné jako u přitažlivosti. Jedná se tedy především o vzhled a pověst. Je zřejmé, že lidé budou spíše důvěřovat někomu, kdo je čistě a hezky oblečen a upraven, než někomu, kdo je neupravený a nedbale oblečený. Dobrá pověst je pro vybudování přátelského vztahu mezi pomáhajícím a klientem také velmi důležitá. Jako poslední důležitý předpoklad Matoušek (2003) uvádí komunikační dovednosti, jež jsou základním prostředkem pro navázání kontaktu pomáhajícího s klientem (případně s jeho okolím). Je tedy zřejmé, že disponovat dobrými komunikačními schopnostmi je pro pomáhajícího nezbytnou součástí jeho práce. G. Egan (1986, in Matoušek, 2003) poukazuje na čtyři základní dovednosti, jež spadají do této oblasti. Jedná se o:

20

• fyzickou přítomnost, kdy se již pouhým setkáváním (fyzickým a psychologickým) dostává klientovi účelné pomoci. • naslouchání – jedná se o důležitou schopnost, kdy by pomáhající měl být schopen pozorně sledovat, co klient říká a porozumět klientovým signálům (verbálním i neverbálním), které klient vyjadřuje otevřeně, ale i skrytě • empatii – jedná se o schopnost pomáhajícího vcítit se do klientova světa, do jeho uvažování, pocitů, starostí a chápavýma očima tak nahlížet na klientovo chování a jednání • analýzu klientových prožitků – jde o schopnost pracovat při řešení klientových problémů konstruktivně – tedy nalézt, dokázat popsat a vyjádřit, co klient cítí a prožívá, jaké jsou jeho zážitky a pocity

Vlastnostmi a osobnostními předpoklady pomáhajících profesí se také zabývá Kopřiva (1997), podle něhož na rozdíl od jiných povolání hraje u těch pomáhajících důležitou roli lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a klientem. Obecně panují myšlenky, že právě osobnost pracovníka je hlavním nástrojem pro výkon pomáhající profese. Lidé, s nimiž se pracovník setkává, se totiž velmi často nacházejí v nouzových situacích a od pomáhajícího potřebují více než pouhou slušnost. Potřebné je pro ně získání pocitu porozumění, spoluúčasti, nabízené pomoci a pocitu, že pracovníkem nejsou odsuzováni. „Pátrají po signálech, které by jim pomohly vyřešit kvalitu prožitků pracovníka při vzájemném kontaktu. Nacházejí je při každém setkání v drobných neverbálních projevech pracovníka. Nemusí je ani vědomě vnímat. Stačí, že tyto projevy vytvářejí určitou atmosféru, která klienty posiluje či naopak sráží. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce se práce pomáhajícího stává jen výkonem svěřeným pravomocí.“8

8

KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2.rozšiř. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1997, str.15. ISBN 80-7178-150-9.

21

3.1.2 Syndrom pomáhajícího V souvislosti s pomáhajícími profesemi se hovoří o takzvaném syndromu pomáhajícího. Podle Schmidbauera (2000, in Matoušek, 2003) „se jedná o specifickou narcistickou poruchu, jejímž prostřednictvím pracovník v pomáhající profesi řeší, většinou nevědomě, své rané trauma odmítnutého dítěte.“9 Pomáhající se tedy snaží stát se prostřednictvím své pomoci druhým obdivovaným a uznávaným, neboť v důsledku nějakého osobního traumatu touží po vděčnosti a obdivu. Pomáhající věří, že díky svému chování (pomoc druhým), získá náklonnost okolí. Schmidbauer dále uvádí, že tímto syndromem netrpí pouze jednotlivci, ale celkově i instituce (zdravotnické, sociální a pedagogické) a v důsledku neustále se rozšiřujícího vzdělávání příslušníků sociálních povolání (učitelé, vychovatelé, sociální pracovníci,…) se syndrom pomáhajících šíří. Součástí pomáhající profese by tedy měla být supervize, do níž by měly být zahrnuty problémy osobního charakteru pomáhajícího.

3.1.3 Syndrom vyhoření Jak jsem již nastínila v předešlých kapitolách, práce pomáhajícího s sebou nese jisté osobnostní předpoklady a dovednosti, jimiž by osoba, jenž se chce této profesi věnovat, měla disponovat. Ne každý tedy má předpoklady k tomu, aby byl profesi pomáhajícího schopen vykonávat. Kromě kladných pocitů užitečnosti a nápomoci může být pomáhající povolání často spojeno se spoustou překážek, obtíží a s pocity zklamání. Ne každý pracovník se potom dokáže s často poměrně náročnými požadavky, jež na něj jeho profese klade, úspěšně vyrovnat. V důsledku psychické či fyzické náročnosti povolání může u pracovníka dojít až k úplnému pocitu vyčerpání, k takzvanému syndromu vyhoření (anglicky burn-out). Podle mého názoru je především profese „tety“ každodenně vystavena jak fyzické, tak psychické zátěži a riziko vzniku syndromu vyhoření je tedy poměrně vysoké. Z tohoto důvodu považuji za žádoucí alespoň okrajově se o této problematice zmínit. Jak tedy můžeme syndrom vyhoření vymezit?

9

MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, str.59. ISBN 80-7178-548-2.

22

3.1.3.1 Vymezení pojmu Podle Matouška (2008) je syndrom vyhoření „soubor příznaků vyskytující se u pracovníků pomáhajících profesí odvozovaný z dlouhodobé nekompenzované zátěže, kterou přináší práce s lidmi. Je to stav psychického, někdy i celkového vyčerpání doprovázený pocity beznaděje, obavami, případně i zlostí.“10 Důsledkem potom může být pokles motivace pracovat, zhoršování pracovního výkonu i pokles sebevědomí. Vyhoření se taktéž projevuje ve vztahu ke klientům, kde většinou dochází k odstupu od klienta nebo negativnímu až odmítavému postoji pomáhajícího ke klientovi. Některé projevy tohoto syndromu se podle Matouška (2003) projeví prakticky u každého pracovníka pomáhající profese.

Ztrátu energie, stagnaci, frustraci až apatii považuje za hlavní příznaky syndromu vyhoření Mallotová (2000). Podle jejího názoru postihuje syndrom vyhoření i ostatní profese, ale právě u pomáhajících povolání je výskyt vyhoření nejčastější a nejviditelnější.

Vymezením syndromu vyhoření se zabývá také Hartl, Hartlová (2004), kteří tento jev popisují jako „ztrátu profesního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některé z pomáhajících profesí. Nejčastěji je spojen se ztrátou činorodosti a poslání.“11 Jedinec trpící tímto syndromem se dostává do každodenního stereotypu, se kterým se spokojuje a zároveň začíná ztrácet zájem o práci, další sebevzdělávání a projevují se u něj pocity hořkosti a zklamání.

3.1.3.2. Projevy, příčiny vzniku, prevence Matoušek (2003) uvádí, že syndrom vyhoření lze definovat zjištěním změny v pracovníkově chování. Pokud je však chování pracovníka od začátku vykonávání jeho profese stejné jako chování pracovníků, kteří trpí syndromem vyhoření, jedná se u něj o stálý postoj. 10

MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, str. 246. ISBN 978-80-7367-368-0. 11 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010, str. 556. ISBN 978-80-7367-686-5.

23

Projevy syndromu vyhoření Již z uvedených definic je možné vyvodit několik společných znaků, které jsou pro syndrom vyhoření typické. Jedná se zejména o: • pocity vyčerpání, únava • ztrátu zájmu o práci - vyšší angažovanost pracovníka v mimopracovních aktivitách než v práci - častá pracovní neschopnost - konflikty s kolegy nebo naopak omezování kontaktů • výskyt negativních postojů a chování ke klientům a vlastní práci - konflikty s klienty, ztráta empatie a citlivosti pro potřeby klientů - vyhýbání se delším kontaktům s klienty - skeptičnost k vlastní práci • negativní emocionální příznaky - deprese, pocity zoufalství, beznaděje, nedůvěřivost • častý výskyt syndromu v pomáhajících profesích

Příčiny syndromu vyhoření Ke vzniku syndromu vyhoření může vést spousta příčin. Podle informací uvedených

na

webovém

portálu,

jenž

se

věnuje

syndromu

vyhoření

(www.psychologie.cz/syndrom-vyhoreni/) rozlišujeme dva druhy faktorů, které se na vzniku syndromu mohou podílet. Prvním druhem jsou tzv. faktory vnější – jedná se o faktory, jenž se týkají situace, ve které se ohrožený jedinec nachází – podmínky v zaměstnání, rodinné zázemí a vztahy v rodině, situace v osobním životě, podmínky kladené společností, apod. Konkrétněji do této oblasti můžeme zařadit např.: •

nedostatek odpočinku v průběhu práce

•

náročné pracovní podmínky a nedostatečné ocenění práce

•

pracoviště s častým výskytem konfliktů, absencí supervize, soupeřivou atmosférou

•

rodinné nebo partnerské konflikty a problémy

•

finanční potíže či jiná krizová situace

24

Druhým typem jsou faktory vnitřní, „kterými můžeme nazývat různé osobnostní charakteristiky daného člověka, které podporují vznik vyhoření, dále pak stav organismu, především fyzický stav, a následně i způsoby chování a reagování v různých situacích, které jedinec používá.“12 Do této oblasti můžeme zařadit např.: •

špatný fyzický stav

•

neschopnost jednat asertivně (říci „ne“)

•

neschopnost aktivně a pasivně v dostatečné míře odpočívat

•

vysoké požadavky na svou osobu

•

neschopnost zdatně se vypořádat s neúspěchem

•

špatné sebehodnocení

Prevence syndromu vyhoření Prevencí syndromu vyhoření se ve své knize zabývá Matoušek (2003), který uvádí v bodech několik zásad, jejichž dodržování by mělo vést k předejití vyhoření u pracovníka. Jako první bod uvádí důležitost kvalitní přípravy na výkon povolání, přičemž tato příprava by měla zahrnovat dostatečně dlouhou praxi s klienty srovnatelného typu, s nimiž se pracující bude při výkonu své profese setkávat. Neméně důležitý je také výcvik v potřebných sociálních dovednostech. Pokud tyto zásady převedeme konkrétně na profesi „tety“ v Klokánku, potom je v rámci prevence syndromu vyhoření důležité, aby „teta“ měla dostatečně dlouhou praxi v práci s dětmi a aby měla

dostatek

zkušeností a dovedností k tomu, jak pracovat s dětmi ohroženými. Další zásadou je nabídnutí pracovníkovi možnosti využít profesionálního poradenství. Jedná se o poradenství poskytované odborníkem buďto přímo v instituci, kde zaměstnanec pracuje, nebo jinde mimo konkrétní instituci. Pokud se opět zaměříme na „tety“, zjistíme, že v každém z Klokánků je zaměstnancům k dispozici psycholog. Svým zaměstnancům by instituce měly také poskytovat dostatečnou podporu pro rozvoj jejich dalšího vzdělávání, zajišťovat programy osobního rozvoje, pořádat případové konference. Velmi důležitou zásadou, která zajisté v nemalé míře může přispívat k prevenci syndromu vyhoření je průběžná supervize. Právě supervize je považována za jeden 12

HONZÁK, Radkin. Syndrom vyhoření. In: Psychologie.cz [online]. [cit. 2013-01-26]. Dostupné z: http://psychologie.cz/syndrom-vyhoreni/

25

z hlavních nástrojů účinné prevence. Z tohoto důvodu se supervizi budu podrobněji věnovat v poslední kapitole teoretické části této práce.

3.2. „Teta“ ( „strýc“) Při pátrání po přesném označení profese „teta“ případně „strýc“ z Klokánku se mi bohužel nepodařilo zjistit nějaké konkrétní vymezení odborné způsobilosti nebo oficiální a odborné označení pro tuto profesi, jež by bylo legislativně upraveno zákonem. Vždy jsem narazila pouze na označení „teta“, „strýc“. Dokládají to víceméně i inzeráty nabízející volná místa na tuto pozici, které jsem objevila na internetu. Zde uvádím jeden jako příklad:

„Pro zařízení KLOKÁNEK hledáme v rámci projektu vhodné kandidátky na pozici: TETA pro péči o děti v zařízení Klokánek“.13

Podle studie, kterou vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí je „zřizování zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc legislativně upraveno zákonem o sociálně – právní ochraně dětí. Ten však odbornou způsobilost pracovníků v těchto zařízeních nijak neupravuje. Zákon pouze ukládá povinnost poskytnout dítěti v tomto typu zařízení odbornou péči prostřednictvím psychologa a sociálního pracovníka, jehož odborná způsobilost je stanovena v zákonu o sociálních službách.“14 Odborná způsobilost profese s názvem „teta“ se tedy v žádném legislativním dokumentu nenachází. Jak tedy lze profesi „teta“ definovat a kam ji zařadit? Podle povinností a náplně práce, kterou „tety“ vykonávají bychom tuto profesi mohli zčásti ztotožnit s rolí vychovatele. Vychovatel je však podle zákona č.563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů pedagogickým pracovníkem, který vykonává přímou pedagogickou činnost, pro niž má odbornou

13

Hledané pozice pro naše klienty. M.C. TRITON [online]. [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://mc-triton.cz/item/teta-pro-peci-o-deti-v-zarizeni-klokanek 14

BARVÍKOVÁ, Jana a Jana POLONCYOVÁ. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc umísťování dětí, podmínky péče o děti, financování provozu [online]. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2012 [cit. 2012-12-16]. ISBN 978-80-7416-100-1. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_342.pdf

26

kvalifikaci. V požadavcích na profesi „teta“ se však požadavky na odbornou kvalifikaci pro vykonávání přímé pedagogické činnosti neobjevují. Jako další varianta pro přesnější vymezení této profese se nabízí označení pracovník v sociálních službách. Podle informací, které mně poskytla sociální pracovnice jednoho z Klokánků musí údajně „teta“ splňovat požadavky na vzdělání dle zákona č.108/2006 Sb. o sociálních službách, konkrétně se jedná o pozici pracovník v sociálních službách. Daný zákon vymezuje v §116, odst.1, kdo je pracovníkem v sociálních službách, a to ve čtyřech bodech. Pro profesi „tety“ by se dalo použít vymezení uvedené bod písmenem b, podle kterého je pracovníkem v sociálních službách ten, kdo vykonává „základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování a upevňování základních hygienických a společenských návyků, působení na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity, provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti.15

3.2.1 Požadavky na profesi „tety“ ( „strýce“) Jak jsem již zmínila v předchozí kapitole, profesi „tety“ či „strýce“ můžeme z hlediska charakteru tohoto povolání zařadit mezi pomáhající profese. Je zřejmé, že práce s dětmi je často náročná a jedinec, jenž se tomuto povolání chce věnovat, by měl zajisté splňovat určité požadavky. Jaké základní předpoklady tedy musí zájemce o profesi „tety“ v Klokánku splňovat? Podle informací zveřejněných na oficiálních stránkách FOD (www.fod.cz) musí každá „teta“ či „strýc“ splňovat následující požadavky: • bezúhonnost – morální a trestní • minimálně středoškolské vzdělání (včetně vyučení) – pokud „teta“ tento požadavek na vzdělání nesplňuje, musí absolvovat rekvalifikační kurz (zajišťuje FOD) • zkušenosti s péčí o vlastní děti, děti přijaté, popřípadě o děti profesionální • vhodné osobnostní rysy a vlastnosti – „teta“ by měla být schopná vytvořit dětem citově vřelé a útulné prostředí, měla by vůči dětem prokazovat dostatek empatie, řádně vést chod domácnosti (včetně vaření) a být odolná vůči psychické a fyzické zátěži 15

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

27

Zájemce o povolání „tety“ nejprve musí projít pohovorem, který provádí vedení zařízení. Pokud pohovor absolvuje úspěšně, musí vykonat takzvanou týdenní zkušební praxi, kdy v Klokánku stráví nepřetržitě celý týden. Po týdnu v Klokánku si tedy vyzkouší, co vše tato profese obnáší a má možnosti zjistit, zda má pro vykonávání této profese předpoklady a zda je vůbec v jeho silách tuto profesi zvládnout. Pokud zájemce tuto praxi úspěšně absolvuje, čekají jej ještě psychotesty, které v Klokánku provádí psycholog a soudní znalec. Cílem testů je odhalit a vyloučit z uchazečů nevhodné osoby (např. osoby s agresivními sklony, s labilní nebo disharmonickou strukturou osobnosti).

3.2.2 Povinnosti a náplň práce Na tomto místě bych se ráda věnovala povinnostem a činnostem, které tvoří pracovní náplň „tety“. Povinností, které „teta“ v rámci své práce vykonává, je opravdu spousta a jsou poměrně různorodé. Vedle celkové péče o děti musí „teta“ zvládnout i péči o chod domácnosti a zároveň také vykonává administrativní činnost, kdy je jejím úkolem pořizovat záznamy o dětech nebo vést pokladní knihu. Na stránkách FOD (www.fod.cz) se stejně jako požadavky na „tety“ nachází i seznam povinností, které jsou zde rozděleny do dvou skupin. Do první skupiny povinností spadají činnosti spojené s péčí o děti.

• základní povinností „tety“ je namísto vlastních rodičů svěřených dětí zajišťovat osobně celkovou péči, a to na principech náhradní rodinné péče (důležitý je princip individuálního přístupu a respektování dítěte) • v rámci péče o děti „teta“ také dbá o řádný tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dětí a v hlavní řadě je povinností „tety“ dbát o zdraví dětí • „teta“ vykonává nad dětmi dohled v souladu se stupněm jejich vývoje, usměrňuje jednání svěřených dětí a chrání jejich zájmy • vytváří vlídné a citově vřelé rodinné prostředí, v němž se děti cítí bezpečně – všem svěřeným dětem by „teta“ měla poskytovat dostatek lásky a porozumění • v rámci výchovného působení „teta“ nesmí používat fyzické nebo jakkoliv ponižující tresty, které by mohly zapříčinit vybavování traumatizujících zážitků z minulosti nebo pocity méněcennosti u dětí

28

• zajišťovat dětem pravidelnou, pestrou a vyváženou stravu (včetně vaření a sestavování jídelníčku) – „teta“ dohlíží na to, aby děti pravidelně jedly (chystá jim svačiny do školy, dbá na pravidelné a společné stolování) • zastupovat vlastní rodiče dětí v rámci školních záležitostí (účast na rodičovských schůzkách, komunikace s třídním učitelem,…) a dohlížet na řádnou školní přípravu dětí – „teta“ pomáhá dětem s přípravou na vyučování (dohlíží, aby děti měly napsané úkoly, aby měly v pořádku školní pomůcky,…) • vést děti k dodržování základních hygienických návyků a udržování čistoty a pořádku (podle věku a schopností děti zapojovat do vykonávání domácích prací), zároveň je povinností „tety“ udržovat ve svěřené buňce čistotu a zajišťovat dětem čisté ošacení – tzn., že „teta“ pere, žehlí a uklízí stejně, jako v běžné domácnosti • povinností „tety“ je také chránit majetek FODu

Do druhé skupiny povinností uvedených na stránkách FOD spadají administrativně zaměřené činnosti, mezi které patří:

• vedení denních záznamů o dětech – zdravotní stav, chování, nálady, záznamy o návštěvách rodinných příslušníků dítěte, propustkách domů,…Každý den „teta“ provádí zápis o tom, jak se daný den dítě projevovalo, co se mu přihodilo, jakou mělo náladu, jaký byl jeho zdravotní stav. • vedení tzv. pokladní knihy, kam „teta“ zapisuje finanční výdaje a příjmy, zakládá účtenky a doklady a provádí celkové měsíční vyúčtování • účastnit se supervizí, pracovních porad a školení a společně se svěřenými dětmi se účastnit poradensko – relaxačních pobytů pro náhradní rodiny nebo prázdninových pobytů, které zřizuje zařízení • účastnit se práce s vlastními rodiči a ostatními rodinnými příslušníky svěřených dětí • dodržovat bezpečnostní předpisy a řídit se pokyny nadřízených zaměstnanců

Pokud bychom měli několika slovy popsat pracovní náplň „tety“, mohli bychom říci, že jejím hlavním úkolem je zastávat roli náhradního rodiče, přičemž se snaží, vytvořit dětem hřejivou rodinnou atmosféru s dostatkem lásky po dobu, než je jim umožněno vrátit se do vlastní rodiny, popřípadě než se dostanou do pěstounské péče nebo k adopci. „Teta“ se o děti stará po všech stránkách – vaří, peče, chystá dětem svačiny do školy, zajišťuje, aby děti měly čisté oblečení, vypravuje děti do školy či 29

školky a pomáhá s psaním domácích úkolů, s dětmi si hraje, snaží se na ně výchovně působit a nabízet jim dostatek lásky a porozumění. „Teta“ je v rámci své profese postavena před jakési dilema, neboť na jednu stranu je jejím úkolem po určitou dobu nahrazovat dítěti jeho rodiče, ale současně jej nahradit nemá, neboť dítě musí vědět, že má své vlastní biologické rodiče, ke kterým se (pokud to situace umožní) po určité době vrátí. „Teta“ tedy zastává činnosti shodné s těmi, které vykonává matka plnohodnotně pečující o své děti. Z výčtu povinností a požadavků, které jsou na „tetu“ v rámci její profese kladeny, je zřejmé, že se jedná o poměrně náročné povolání, a to jak z psychického, tak i z fyzického hlediska. „Teta“ má na starosti často věkově rozmanitou skupinu dětí, které navíc v drtivé většině případů

přichází z nepříznivého prostředí nebo jsou

poznamenány traumatickými a nepříjemnými zážitky. „Teta“ tedy musí nějakým způsobem zvládat péči o děti různého věku – musí se např. na jedné straně umět postarat o kojence a zároveň na straně druhé zvládnout děti dospívající. Zároveň ke každému dítěti musí přistupovat individuálně, neboť každé dítě si s sebou do Klokánku přináší jiné návyky, jinak reaguje na změnu prostředí, a tudíž často vyžaduje v určitých ohledech odlišný přístup. V souvislosti s tím, že „teta“ pracuje s dětmi, jenž jsou nějakým způsobem ohrožené (týrané, zneužívané, zanedbávané,…), se vyskytují i dohady o tom, zda by pro toto povolání neměly mít tito pracovníci odpovídající odborné vzdělání. Jedna strana uvádí, že daleko důležitější než odborné vzdělání je zkušenost s péčí o děti a lidské cítění, které je pro práci s těmito dětmi přínosnější. Navíc zdůrazňují, že konkrétně v Klokánku je „tetám“ v případě jakéhokoliv problému k dispozici řada odborníků jako psycholog, lékař, sociální pracovník nebo třeba psychiatr, kteří jim v případě jakýchkoliv nejasností odborně poradí. Naopak druhá strana zastává názor, že díky odbornému vzdělání mohou vychovatelé včas a správně rozpoznat potřeby dítěte a na základě toho potom mohou účinně zasáhnout.

3.3. Sociální pracovník V této kapitole se budu věnovat dalším kmenovým zaměstnancům Klokánku, kterými jsou sociální pracovníci. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc povinna poskytnout dětem odbornou péči

30

prostřednictvím psychologa a sociálního pracovníka. Sociální pracovník tedy patří ke klíčovým zaměstnancům Klokánku, kteří zajišťují péči o děti. Počty sociálních pracovníků v jednotlivých Klokáncích se různí. V některém zařízení jsou zaměstnáni dva sociální pracovníci, jinde například čtyři.

Vymezení profese, předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a jeho odbornou způsobilost definuje zákon o sociálních službách. „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.16 Sociální pracovník musí podle tohoto zákona splňovat předpoklady způsobilosti k právním úkonům, bezúhonnosti, zdravotní způsobilosti a odborné způsobilosti, která zahrnuje vyšší odborné vzdělání (v oblasti sociální práce a sociální pedagogiky, sociální pedagogiky, sociální a humanitární práce, sociální práce, sociálně právní

činnosti,

charitní

a

sociální

činnosti)

nebo

vysokoškolské

vzdělání

(v oboru zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku). Náplní práce sociálního pracovníka v Klokánku je zajišťovat vedení případů jednotlivých ohrožených dětí a s tím související administrativní úkony. Sociální pracovník spolupracuje a je v kontaktu se všemi institucemi, které hrají v případu dítěte důležitou roli. Pracovník tedy udržuje kontakt s rodinou nebo příbuznými dítěte, se školou, školkou, případně s jinou institucí, kterou dítě navštěvuje, s odbornými lékaři, soudy a v neposlední řadě s orgánem sociálně-právní ochrany. Těmto institucím pracovník v případě potřeby podává důležité zprávy týkající se pobytu dítěte v zařízení. Sociální pracovník vyřizuje jednotlivé žádosti o umístění dítěte do Klokánku, a to jak na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tak na žádost rodičů dítěte, samotného ohroženého dítěte, anonymního oznámení nebo soudního rozhodnutí. Dále sociální pracovník zařizuje a účastní se přijímání dítěte, takže je většinou první osobou ze zařízení, se kterou se dítě setkává.

16

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

31

Jak jsem již nastínila, součástí náplně práce sociálního pracovníka je i vedení veškeré administrativy, která se týká dětí umístěných v tomto zařízení. Pracovník vede spisovou dokumentaci každého dítěte, která obsahuje důležité dokumenty a záznamy o průběhu pobytu dítěte v Klokánku. Patří sem např. zprávy a výsledky z psychologických nebo jiných odborných vyšetření dítěte, dohoda o přijetí dítěte,záznamy o návštěvách v rodině, záznamy ze soudních jednání nebo poznámky o projevech dítěte, které zapisují „tety“.

3.4. Psycholog Psycholog

spolupracující

s Klokánky

je

buďto

přímo

kmenovým

zaměstnancem daného zařízení, nebo se jedná pouze o externí formu spolupráce. Psycholog je k dispozici jak dětem, které v Klokánku pobývají, tak „tetám“ a v případě potřeby i ostatním zaměstnancům. Psycholog v rámci své profese zajišťuje psychologická vyšetření dětí a také se podílí na psychologickém vyšetření zájemců o povolání „tety“ – konkrétně se podílí na vyhodnocování psychotestů. Psycholog je v neustálém kontaktu s „tetami“ a zajímá se o aktuální psychický stav dětí. V případě jakýchkoliv problémů se „teta“ s psychologem radí o vhodných postupech a přístupu k dítěti a společně se snaží vzniklé problémy vyřešit. Důležitou úlohu vykonává psycholog i v rámci prevence syndromu vyhoření, kdy se zaměřuje na zaměstnance zařízení, společně s nimi rozebírá pracovní a osobní problémy a snaží se tak předcházet případnému riziku vzniku tohoto syndromu.

3.5 Speciální pedagogové a ostatní zaměstnanci Mezi další profese, které spolupracují s Klokánky patří odborníci z řad speciálních pedagogů – logoped, psychoterapeut, herní terapeut, canisterapeut nebo např. pedagog volného času a další odborníci jako dětský lékař, zdravotní sestra, psychiatr. Je nutné podotknout, že personální zastoupení je v každém Klokánku trošku jiné. Jak jsem již uvedla v předchozích kapitolách, podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí je povinností zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (mezi něž Klokánek spadá) zajistit klientům odbornou péči ve formě sociálního pracovníka a psychologa, přičemž sociální pracovník musí s Klokánky spolupracovat 32

interně, tedy být zaměstnán jako kmenový zaměstnanec. S psychologem mohou jednotlivá zařízení spolupracovat i pouze externě. V každém Klokánku tedy mezi kmenovými zaměstnanci najdeme sociálního pracovníka a psychologa, který s daným zařízením spolupracuje buďto také jako kmenový zaměstnanec, nebo pouze externě. Další odborný personál už je pro každé zařízení individuální. V naprosté většině zařízení však funguje spolupráce buďto se zdravotní sestrou nebo pediatrem, kteří Klokánky pravidelně navštěvují nebo se přímo řadí mezi kmenové zaměstnance. Dále se mezi zaměstnanci téměř v každém Klokánku vyskytují speciální pedagogové, nejčastěji potom odborníci, které jsem jmenovala v úvodu této části ( etoped, logoped, pedagog volného času,…).

3.6 Podpora a profesní rozvoj zaměstnanců V této kapitole bych se alespoň okrajově chtěla zmínit o systému podpory a dalšího vzdělávání zaměstnanců Klokánku. Podpora zaměstnanců a jejich další vzdělávání (zvláště u pomáhajících profesí) jsou podle mého názoru velmi důležitými pojmy, jimž by měla být věnována patřičná pozornost.

3.6.1 Standardy kvality sociálních služeb Standardy kvality sociálních služeb, které v roce 2002 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, se staly od 1.1.2007 závazným právním předpisem, a to pro všechny poskytovatele sociální služby. Pro Klokánky, které fungují jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je poskytovatelem sociální služby jejich zřizovatel, tedy FOD. Samotné Klokánky potom mají většinou zaregistrovanou Službu sociální rehabilitace nebo Službu sociální prevence. „ZDVOP může tedy poskytovat jak sociálně-právní ochranu dětí, tak sociální služby, ale při poskytování sociálních služeb musí dodržovat příslušné standardy kvality.“17 Standardy vymezují 15 hlavních oblastí,

17

BARVÍKOVÁ, Jana a Jana POLONCYOVÁ. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc umísťování dětí, podmínky péče o děti, financování provozu [online]. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2012 [cit. 2012-12-16]. ISBN 978-80-7416-100-1. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_342.pdf

33

přičemž každá oblast obsahuje kritéria, která upravují, co vše by v konkrétní oblasti poskytovatel sociální služby měl splňovat. V rámci své práce jsem se zaměřila na standard č.10 – Profesní rozvoj zaměstnanců. Tento standard obsahuje 5 kritérií, které se týkají systému oceňování zaměstnanců, systému výměny informací mezi zaměstnanci, zajišťování podpory nezávislého kvalifikovaného odborníka nebo zpracování programu dalšího vzdělávání zaměstnanců. Pokud se zaměříme na další vzdělávání zaměstnanců, vyplývá z kritérií to, že by zařízení mělo podporovat zaměstnance v dalším vzdělávání a mělo by jim k tomuto účelu poskytovat vhodné podmínky. Zaměstnanci Klokánku se pravidelně účastní školení a 2x ročně se účastní celostátních porad. Dále se mohou vzdělávat v kurzech a seminářích pořádaných soukromými agenturami. Dále by zařízení mělo mít vypracovaný určitý systém týkající se předávání informací (např. zajišťovat porady, které slouží ke vzájemné komunikaci mezi zaměstnanci). Další kritérium uvádí, že by zařízení mělo mít písemně zpracovaný „postup pro pravidelné hodnocení zaměstnanců, který obsahuje zejména stanovení, vývoj a naplňování osobních profesních cílů a potřeby další odborné kvalifikace.“18 Důležité je, aby zaměstnanec v rámci hodnocení dostal zpětnou vazbu týkající se jeho pracovního výkonu, a na základě této zpětné vazby se mohl zdokonalovat. Součástí tohoto standardu je i kritérium, které se týká důležitosti zpracování systému finančního a morálního odměňování. Vyplývá z něj, že právě morální odměňování hraje v hodnocení zaměstnanců velmi důležitou roli. Zaměstnavatel by tedy měl odměňovat zaměstnance především i morálním způsobem. Podstatným je kritérium, podle kterého má zaměstnavatel poskytovat zaměstnancům podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka. Zde hraje významnou roli pravidelné setkávání v rámci supervize, která by v zařízeních tohoto typu neměla chybět.

3.6.2 Supervize jako prevence syndromu vyhoření a podpora profesního růstu Jak uvádí FOD, zaměstnanci Klokánku se v případě jakýchkoliv potíží nebo problémů mohou kdykoliv obrátit na psychologa, se kterým zařízení spolupracuje.

18

Standardy kvality sociálních služeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online].[cit. 2013-0128]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/5963

34

Zásadní podporou pro zaměstnance při řešení profesních, ale i osobních problémů by měla zajišťovat především pravidelná supervizí setkání. Jak jsem již uvedla v předešlé části, nárok na podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka je zakotven ve Standardech kvality sociálních služeb, což znamená, že zařízení by mělo zaměstnancům nabídnout možnost pomoci a podpory v podobě supervizora. Matoušek (2003) uvádí, že hlavní prioritou supervize je „profesionální rozvoj pracovníka, rozšiřování jeho dovedností. Souběžně s tím mu má supervize pomáhat řešit těžko řešitelné případy, má mu pomáhat vyrovnat se s pracovním stresem.“19 Supervize je tedy podstatným nástrojem v prevenci negativních jevů (syndromu vyhoření) a příznivě přispívá k profesnímu rozvoji osobnosti. Supervize spočívá ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem (školený odborník) a supervidovaným (zaměstnanec). V rámci této spolupráce se společnými silami snaží najít řešení pracovních nebo osobních problémů. Zároveň jde o „rozvíjení sebereflexe vedoucí k pochopení dosud neuvědomovaných souvislostí, vtahů, pocitů a jejich odrazu v pracovní činnosti.“20 Podstatným znakem supervize je vzájemná důvěra a otevřenost. Supervidovaná osoba by se neměla bát mluvit otevřeně o svých pocitech, názorech, potřebách a postojích. Supervize má podle počtu účastníků různé formy – individuální, skupinová, týmová. V rámci Klokánků se zaměstnanci nejčastěji setkávají se supervizí týmovou, kdy společně jako tým rozebírají konkrétní případy (problémy týkající se svěřených dětí, aktuální problémy), pracovní klima, kvalitu vzájemné spolupráce, individuální názory a postoje zaměstnanců, apod. Důležité je, aby supervize byla pravidelným procesem.

19

MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, str.352. ISBN 80-7178-548-2. 20 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, str.349. ISBN 80-7178-548-2.

35

4 PRAKTICKÁ ČÁST

4.1 Kvalitativní výzkum Kvalitativním výzkumem může být „výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů. Některé zkoumané oblasti se hodí spíše pro kvalitativní typy výzkumu. To je třeba případ výzkumu, který se snaží odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem.“ 21

Výzkum, který je součástí této práce se zabývá životem „tet“ z Klokánků, a to jak jejich soukromým životem, tak i tím profesním. Důležitou součástí výzkumu je i snaha odhalit, jaké jsou zkušenosti „tet“ s prací v Klokánku, co vše jejich práce obnáší. Jde tedy o získání osobních názorů a nových informací o určitém jevu. Vzhledem k povaze výzkumu je tedy zřejmé, proč jsem zvolila právě kvalitativní. Jednou z nejčastějších metod kvalitativního výzkumu je rozhovor. Pro své šetření jsem zvolila rozhovor

polo-strukturovaný, díky němuž měly informantky

prostor pro volné vyprávění, ale zároveň jsem je díky předem připravené kostře otázek mohla nasměrovat do oblasti, která byla pro můj výzkum důležitá. Rozhovory jsem prováděla přímo na bytech, kde jednotlivé informantky tráví pracovní týden. Z tohoto důvodu jsem občas musela rozhovor přerušit, neboť v několika bytech byly menší děti, kterým bylo potřeba věnovat pozornost. Rozhovory, které mně informantky poskytly, jsem s jejich souhlasem zaznamenávala pomocí diktafonu a poté je převedla do psané podoby.

Okruhy otázek: • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání?

21

STRAUSS, Anselm a Juliet CORBINOVÁ. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999, str.10. ISBN 80-85834-60-X.

36

• Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi?

4.2 Výzkumný cíl V předchozích kapitolách teoretické části jsem se snažila přiblížit a odhalit profesi „tety“ z hlediska její pracovní náplně, povinností, požadavků apod. Cílem kvalitativního výzkumu bylo proniknout do života „tet“ a zjistit tak, jakým způsobem se jim daří skloubit jejich náročnou profesi s osobním životem. Jakým způsobem jejich práce zasáhla do jejich soukromí a vztahů s rodinou a blízkými. Zároveň bylo cílem zjistit, zda je v rámci jejich profese v dostatečné míře zajišťována odborná pomoc a je tak předcházeno riziku vzniku syndromu vyhoření.

4.3 Výzkumné otázky • Jakým způsobem zasahuje profese „tety“ do jejího osobního života? • Je odborná pomoc „tetám“ poskytována v dostatečné míře?

4.4 Výzkumný vzorek Pro svůj výzkum se mi podařilo získat rozhovory s deseti „tetami“, které pracují

v Klokánku.

Nejprve

jsem

prostřednictvím

emailové

korespondence

kontaktovala vedoucí daných zařízení, popsala jsem záměr a cíl mého výzkumu a požádala o spolupráci. Vedoucí s mojí návštěvou v Klokánku a provedením rozhovorů souhlasily a „tety“ o rozhovorech předem informovaly. „Tety“, s nimiž jsem rozhovory prováděla jsou tzv. „týdenní tety“ a pracují tedy vždy celý týden a poté mají týdenní volno. Jedná se tedy o ženy, které mají zkušenosti s tím, jaké to je na týden se odloučit od rodiny, blízkých a přátel a věnovat se dětem, které to potřebují. Přestože v této profesi najdeme občas i muže, nepodařilo se mi bohužel s žádným „strýcem“ rozhovor provést. Mým výzkumným vzorkem tedy bylo deset žen, z nichž šest pracuje ve stejném zařízení a čtyři v zařízení jiném. V rámci zachování anonymity dotazovaných neuvádím 37

jejich jména, ale označila jsem je pod čísly od jedné do deseti. V přehledu dotazovaných uvádím jejich věk a dobu, po kterou jako „teta“ pracují.

• Informantka č.1 – 39 let, jako „teta“ pracuje půl roku • Informantka č.2 – 42 let, jako „teta“ pracuje 3 a půl roku • Informantka č.3 – 40 let, jako „teta“ pracuje 2 a ¾ roku • Informantka č.4 – 54 let, jako „teta“ pracuje 5 let • Informantka č.5 – 46 let, jako „teta“ pracuje 4 roky • Informantka č.6 – 41 let, jako „teta“ pracuje 8 měsíců • Informantka č.7 – 25 let, jako „teta“ pracuje půl roku • Informantka č.8 – 35 let, jako „teta“ pracuje 3 a ¼ roku • Informantka č.9 – 52 let, jako „teta“ pracuje 6 let • Informantka č.10 – 48 let, jako „teta“ pracuje 4 a půl roku

4.5 Analýza pomocí otevřeného kódování Pro analýzu získaných rozhovorů jsem použila metodu otevřeného kódování. „Otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, porovnáním jsou zjištěny podrobnosti a rozdíly, a také jsou kladeny otázky o jevech údaji reprezentovaných. Během tohoto procesu jsou zvažovány a zkoumány naše vlastní i cizí domněnky o jevu, což vede k novým objevům.“22 Jednotlivé rozhovory jsem odstavec po odstavci rozebrala a jevům, které se zde vyskytovaly, jsem přidělila označení podle toho, co daný jev vyjadřuje a reprezentuje. Takto vzniklé pojmy jsem následně seskupila a vytvořila z nich kategorie (popřípadě i subkategorie), které jsem pojmenovala. Kategorie jsem dále rozšířila o vlastnosti a dimenze, které vyjadřují umístění vlastnosti na nějaké určité škále.

22

STRAUSS, Anselm a Juliet CORBINOVÁ. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999, str.43. ISBN 80-85834-60-X.

38

4.5.1 Kategorie č. 1: „Podpora a kvalitní rodinné zázemí jako zásadní předpoklad aneb Nejen láska k dětem je důležitá.“ Vlastnosti: • kvalitní rodinné zázemí (rozhodující) • podpora (důležitá) • tolerance (potřebná) • odolnost (nezbytná) • empatie (důležitá) • přizpůsobivost (nutná) • organizační schopnosti (vyžadované) • zkušenosti (podporující)

Naprostá většina informantů považuje za neodmyslitelný předpoklad pro vykonávání své profese lásku k dětem a touhu s nimi pracovat. Tento předpoklad však považují svým způsobem za samozřejmý a tím pádem jej nevidí jako ten úplně nejzásadnější. Na nejvyšší stupeň důležitosti téměř naprostá většina umístila potřebu kvalitního a podporujícího rodinného zázemí a toleranci. Pro většinu „tet“ je tedy nezbytným předpokladem pocit podpory a pochopení ze strany rodiny či partnera. Láska a pozitivní přístup k dětem je tedy zásadní, nicméně bez podporující rodiny a tolerantního partnera by tuto profesi šlo jen těžko zvládat.

„Myslím si, že tolerance partnera je velký předpoklad a s tím souvisí i dobré rodinné zázemí.“ (IN8/1/2013)

„Zásadním předpokladem je vztah k dětem, chtít s nimi pracovat, pečovat o ně. Tolerantní rodina a dobré zázemí (i finanční) je druhý předpoklad.“(IN7/1/2013)

„Láska k dětem je samozřejmě důležitá. Proto tu práci dělám. Ale je pravda, že pokud doma nepřijmou to, co děláte, že jste pryč…, tak to se nedá zvládat. Teta potřebuje, aby cítila od rodiny podporu a aby věděla, že doma všechno klape a rodina to zvládá.“ (IN3/1/2013)

„Chtít pracovat s dětmi, to je přece samozřejmost. Všechny tety tady tu lásku k dětem mají, bez toho by to nešlo, to už se podle mě bere jako jakási samozřejmost.“ (IN5/2013)

39

„Kvalitní rodinné zázemí a taky podpora a tolerance. To je podle mě nejzásadnější předpoklad. Bez toho by to nešlo.“ (IN1/1/2013)

„Dobré rodinné zázemí a zkušenosti s výchovou vlastních dětí.“ (IN6/1/2013)

Toleranci a podporu „tety“ potřebují především také vzhledem k rozsahu jejich pracovní doby. Děti, partner a blízcí musí umět přijmout a tolerovat, že je „teta“ týden pryč a že pečuje o děti, které ji potřebují víc.

„Jednoznačně podpora. Jste týden pryč a je důležitý vědět, že rodina vás v tom podporuje, toleruje to a bere to jako součást vašeho života.“ (IN2/1/2013)

„Rodina vás v tom musí podporovat, jinak by to podle mě neklapalo, musí zkrátka brát to, že ta teta je týden pryč.“ (IN10/1/2013)

Jako další neméně podstatný předpoklad vidí více jak polovina informantů psychickou a fyzickou odolnost. Někdo spatřuje jako důležitější psychickou odolnost, jiný zase dobrou fyzickou a tělesnou kondici. Podstatným osobnostním předpokladem je tedy zkrátka odolnost. Péče o děti různých věkových skupin a zároveň vedení celé domácnosti je často náročné jak psychicky, tak fyzicky. Z rozhovorů vyplynulo, že je důležité, aby „teta“ byla schopna zvládat stresové situace a aby byla v dobré fyzické kondici, neboť „běhání kolem dětí a domácnosti“ to zkrátka vyžaduje.

„…a taky dobrá kondice. Neustále lítáte, něco zařizujete, nakupujete, vaříte, teď kolem těch dětí. No je to náročný.“ (IN3/2/2013)

„Já osobně si myslím, že dost důležitý je být v pohodě hlavně psychicky. Musíte být vyrovnaná osobnost a dokázat se obrnit proti tomu všemu.“ (IN9/1/2013)

„Určitě taky nějaká odolnost tam musí být. A já za sebe můžu říct, že je potřeba jak psychická, tak i fyzická.“ (IN2/2/2013)

„Vyrovnaná osobnost odolná vůči stresu. Je toho dost, takže takovouto práci nemůže dělat každý.“ (IN4/1/2013) „Je potřeba, aby ta teta taky byla tak nějak fyzicky zdatná, aby s těma dětma dokázala udržet krok.“ (IN8/2/2013)

40

„Psychotestama musí projít každá teta na začátku, takže tam se ukáže, jak je na tom psychicky, ale dobrá tělesná imunita je taky důležitá, ale to se nedá testovat, to se ukáže časem.“ (IN5/2/2013)

Během rozhovorů se také poměrně často objevovala potřeba empatie, tedy schopnost vcítit se do pocitů a potřeb dětí. Ze získaných informací vyplývá, že si „tety“ uvědomují, jak moc je právě tento osobnostní předpoklad pro práci s dětmi důležitý.

„Za důležitý předpoklad považuju citlivost vůči dětským potřebám, schopnost empatie.“ (IN4/2/2013)

…“a je podstatné pochopit, co dítě prožívá, vžít se do něj. Jedině tak můžete přijít na to, co doopravdy potřebuje a tím mu můžete pomoci.“ (IN2/3/2013)

„Pro mě je to určitě empatie, to je podle mě zásadní. Musíte se do těch jejich často smutnejch osudů umět vcítit, ne litovat.“ (IN9/2/2013)

„Teta musí mít trpělivost, umět naslouchat, najít nejschůdnější cestu pro dítě.“ (IN10/2/2013)

Z rozhovorů také vyplynulo, že „teta“ by měla mít určité organizační schopnosti a měla by být schopna úspěšně zvládat nenadálé změny situací, tedy obrazně řečeno by měla být přizpůsobivá a flexibilní. Často se stává, že se z nějakého důvodu změní situace a je z větší části právě na ní, aby dokázala narychlo všechno důležité zorganizovat a zařídit.

... „organizační schopnosti, alespoň nějaké. Musíte umět všechno skloubit a naplánovat.“ (IN6/2/2012)

„Člověk se musí umět přizpůsobit, to je důležité. Tady se pořád něco mění, pořád je něco jinak. Děti se tu střídají, takže je potřeba se přizpůsobit jejich potřebám. Taky se střídám s druhou tetou, takže je důležité, abychom byly domluvené a nějak měly i spolu všechno zorganizované.“ (IN4/3/2013)

… „a taky určitá přizpůsobivost. Umět si rychle všechno naplánovat a nějak zorganizovat. Ráno třeba zjistíte, že dítě rozbolel zub, tak člověk rychle přemýšlí, jak to udělat, aby se všechno

41

zvládlo, že prvně musím odvést do školky, potom teda k doktorovi, a rychle domů uvařit,…“ (IN10/3/2013)

Mezi další důležité vlastnosti, které „tety“ v rozhovorech uvedly, ale které se nevyskytovaly často patří například vhodný věk, zkušenosti s výchovou dětí nebo optimistická povaha.

„Důležitý je také věk. Dle mého je ideální, pokud teta zatím nemá vlastní děti, nebo už jsou odrostlé. Také by teta měla být pohodová.“ (IN2/4/2013)

… „a zkušenosti s výchovou vlastních dětí. To podle mě dělá hodně, protože člověk už ví, co a jak.“ (IN8/3/2013)

„Podstatný taky je už mít nějaký ty zkušenosti. Buďto teda s vlastníma dětma nebo v zaměstnání. … „a taky asi ten věk hraje určitě roli. Buďto ještě vlastní děti nemít, nebo až už jsou odrostlý.“ (IN9/3/2013)

4.5.2 Kategorie č. 2: „Týdenní odloučení aneb Stesk po rodině a blízkých jako součást mé práce.“ Vlastnosti: • stesk (častý) • obavy (občasné) • absence „chvilky pro sebe“ (omezující) • pocit potřebnosti (motivující) • smysluplnost (podporující)

Při rozhovorech „tety“ nejčastěji zmiňovaly, že během týdne v Klokánku zažívají pocity stesku po rodině, vlastních dětech nebo partnerovi. Odloučení od rodiny není pro většinu z nich zrovna jednoduché, nicméně se shodují, že týden není zase tak moc dlouhá doba, která by se nedala vydržet. S pomocí komunikace přes mobil nebo skype se odloučení dá zvládnout a rodinní příslušníci je navíc mohou v Klokánku kdykoliv navštívit. Některé „tety“ navíc uvedly, že když jsou doma, tak se jim naopak občas stýská po dětech z Klokánku. Stesk a chvilkové pocity osamění jsou tedy součástí jejich práce.

42

„Někdy se mi doma stýská po dětech z Klokánku a jindy zase v Klokánku je mně smutno po partnerovi.“ (IN7/2/2013)

„Přechody zvládám dobře. Smutno mi je, ale těšíme se s rodinou na sebe a po dobu pracovního týdne jsme v častém kontaktu.“ (IN3/3/2013)

„Po synovi i po manželovi se mi stýská často, hlavně večer, když děti usnou a já jsem najednou sama. Často si ale voláme, někdy i mluvíme přes skype, takže ten týden se dá zvládnout.“ (IN5/3/2013)

„Je to změna, ale dá se na to zvyknout. Když mi je zde smutno, tak tu mám kamarádku. Vlastní děti nemám, o to to mám lehčí a partner je naštěstí tolerantní.“ (IN1/2/2013)

„Odloučení zvládám dobře. Mám tolerantní rodinu, po které mám samozřejmě stesk. Ale opačně, když jsem doma, stýská se mi po dětech z Klokánku a když je po týdnu vidím a vítají mě, tak je to krása.“ (IN2/5/2013)

„Stesk po partnerovi a širší rodině mám často. Zvládám to s pomocí návštěv u rodiny nebo rodina navštěvuje nás v Klokánku.“ (IN10/4/2013)

U několika dotazovaných se během rozhovorů objevovaly i jisté obavy, se kterými se dané „tety“ občas setkávají. „Tety“ přiznaly, že je někdy přepadnou myšlenky, zda například tím, že týden nejsou doma jejich rodina a především děti netrpí, nebo zda od nich není nezodpovědné nechat manžela, ať se o sebe týden postará sám. Jak se ale ukázalo, tyto obavy se vyskytují spíše v začátcích, kdy si „teta“ a celá její rodina na odloučení zvyká.

„Na začátku to bylo těžký. Měla sem často obavy, jestli to zvládneme a jestli to ode mě není sobecký, na týden odejít a nechat je na všechno samotný.“ (IN9/4/2013)

„Někdy, když je mě hodně smutno, tak si řikám, jestli je doma všechno v pořádku a co asi dělají, jak to beze mě zvládají.“ (IN6/3/2013)

„Teďka už vím, že manžel se synem se o sebe postarají, už vím, že si uvaří, vyperou, uklidí,…ale na začátku sem měla takový obavy, aby to zvládli a hlavně aby nějak nestrádali.“ (IN5/4/2013)

43

Z rozhovorů také vyplynulo, že pro většinu „tet“ je týden v Klokánku „pobytem“, který je naplňuje a zažívají díky němu pocit smysluplné práce. Odloučení tedy zvládají mimo jiné především i díky tomu, že si uvědomují, jak moc je děti potřebují a tento pocit jim pomáhá přenést se přes chvíle stesku, kdy jim jejich rodina chybí.

„Děti v Klokánku mě potřebují víc a dokud budu moct, tak tady pro ně budu. Chci být.“ (IN1/3/2013)

„Občas je těžké na týden opustit rodinu, ale mě žene to, že ty děti mě prostě potřebují a já alespoň vím, že dělám něco užitečného, něco z čeho mám radost a má to pro mě smysl.“ (IN6/4/2013)

… „ten týden se prostě věnuju své kolkánčí rodině a doma mám zase tu svoji. Beru to tak, že týden alespoň dělám něco užitečného a potřebného a to se potom zvládá všechno daleko líp, když člověk ví, že dělá něco, co má smysl.“ (IN2/6/2013)

„Týden není zas tak moc dlouhá doba. Dá se na to zvyknout. Je mě smutno, ale motivuje mě, že dělám užitečnou věc, že alespoň trošku někomu pomůžu, aby měl veselejší život.“ (IN7/3/2013)

„Ze začátku to nebylo jednoduché, ale já i moje rodina už sme si na to odloučení zvykli. Nedávno mě dojala moje dcera, když řekla: maminko, já vím, že v Klokánku tě děti potřebujou víc. Je to krásný pocit, když víte, že ostatní vidí, že děláte něco potřebného. A díky tomu to zvládám i já.“ (IN3/4/2013)

4.5.2.1 Subkategorie č. 2.1.: „Není to jenom o stesku aneb Odloučení jako vítaná změna.“ Vlastnosti: • změna (vítaná) • odpočinek (individuální)

Během rozhovorů několik „tet“ uvedlo, že je pro ně týden v Klokánku naopak odpočinkem od běžného života a jakousi změnou, která zpestřuje jejich život. Většina z nich již má dospělé děti a žijí buďto samy nebo s manželem či partnerem. Smutek po 44

rodině nebo blízkých tedy nijak zvláště nepociťují a naplno si užívají péči o děti. Práce s dětmi v Klokánku je pro ně tedy spíše relaxací a odpočinkem a týdenní odloučení příjemnou změnou, kterou vítají.

„Já to odloučení beru spíš jako vítanou změnu. Hraju si týden s dětmi, relaxuji. To doma mě vždycky čeká spíš práce, takže já to beru jako takový oddych.“ (IN4/4/2013)

… „mě tato pracovní doba vyhovuje. Týden doma, týden tady…aspoň nemáme s přítelem žádný stereotyp.“ (IN8/4/2013)

„Naopak člověk vypadne, nemusí řešit žádný problémy, odpočne si a doma se na mě aspoň těší.“ (IN9/5/2013)

„Nic dramatického. Spíše stesk po chvilce pro sebe, pokud jsou na bytě malé děti, máte je kolem sebe téměř dvacet čtyři hodin denně.“ (IN1/4/2013)

„Já to beru tak, že týden sem prostě pryč, doma si ode mě odpočinou a já taky a potom se zase týden věnuju své rodině. Pro nás jako pro rodinu je to změna, kterou ale vítáme.“ (IN10/5/2013)

4.5.3 Kategorie č. 3: „Ztráta přátel i oživení vztahu aneb Práce „tety“ mění vztahy pozitivním, ale i negativním způsobem.“ Vlastnosti: • ztráta přátel (negativní) • oživení vztahu (pozitivní) • absence stereotypu (vítaná) • omezení kontaktů (občasné) • vzácnost (posilující)

Z rozhovorů vyplynulo, že práce „tety“ a s tím související odloučení od rodiny a blízkých nějakým způsobem pozměnilo nebo zasáhlo do mezilidských vztahů téměř všem informantkám, se kterými jsem rozhovory provedla. Pouze tři z nich uvedly, že práce v Klokánku do jejich vztahů žádným způsobem nezasáhla. Možná je však příhodné zmínit, že ze zmiňovaných tří „tet“ dvě z nich pracují v Klokánku pouze krátce, a to v rozmezí od pěti do osmi měsíců. Naprostá většina z nich tedy určité změny 45

ve vztazích zaznamenala. Nejčastěji se jednalo o omezení kontaktů se širší rodinou (rodiče, sourozenci) a s přáteli.

„Ještě nemám vlastní děti, ale můj otec si stěžuje, že mě málo vidí a že je s matkou zanedbávám.“ (IN8/5/2013)

„Děti trošku žárlí, protože s nimi nejsem tolik v kontaktu.“ (IN3/5/2013)

„U mě se změnilo to, že zkrátka nemám tolik času, abych se s blízkými vídala tak často, jak bych chtěla.“ (IN7/4/2013)

„Určitě tam je omezení. Vídáme se méně často a nejsem z toho nadšená ani já a myslím, že ani oni.“ (IN2/7/2013)

„Dřív sme se s našima scházeli každou neděli na oběd, ale to už teď nejde, když sem dva víkendy v měsíci v práci. Celkově se ty rodinné a příbuzenské návštěvy omezily.“ (IN5/5/2013)

Čtyři „tety“ uvedly, že kvůli své práci dokonce o některé přátele přišly. Příčinou byl podle nich nedostatek času a z toho vyplývající omezení kontaktů, ale u dvou z nich došlo ke ztrátě přátel z toho důvodu, že nedokázali přijmout práci, kterou dělají.

„O kamarádky jsem přišla téměř o všechny.“ (IN7/5/2013)

„Změnila vztahy k některým v uvozovkách kamarádkám, které nechápaly, že tuto práci dělám a dělám ji ráda, i když je ve všech směrech náročná.“ (IN10/6/2013)

… „no a s kamarádkama už se vůbec nevídám. Sem ráda, že mám vždycky týden na tu rodinu.“ (IN5/6/2013)

„Já sem o většinu těch starejch kamarádů tak nějak přišla. Nebylo moc času se vídat a teď je pravda, že mám kamarádky spíš tady.“ (IN4/5/2013)

Některým „tetám“ se naopak díky týdenním odloučením podařilo rodinné nebo partnerské vztahy i prohloubit, upevnit a oživit. Nejčastěji se jednalo o manželský nebo partnerský vztah a o vztah s dětmi. „Tety“ často uváděly, že díky tomu, že jsou vždy 46

týden pryč, si jich partner nebo děti začali více vážit a uvědomili si, že spoustu věcí dříve viděli jako samozřejmost. Několik z nich vidí jako plus, že v jejich partnerském vztahu díky jejich práci nedochází k žádnému stereotypu a více si jeden druhého navzájem váží a těší se na sebe.

„S partnerem jsme si teď víc vzácní, určitě to našemu vztahu prospělo. Dřív, když sem ještě měla jiné zaměstnání a viděli jsme se každý den, tak už to byl takovej ten stereotyp, ale teď to je fajn, těšíme se na sebe.“ (IN8/6/2013)

„Ze začátku to manžel se synem nesli těžce, že sem týden pryč, že najednou musí zvládnout všechno sami, ale aspoň si mě začali víc vážit, to je poznat. Zjistili, že to není jen tak starat se o celou domácnost. A když po týdnu přijde máma, tak sou rádi, že mě vidí.“ (IN6/5/2013)

„Určitě to nevede ke stereotypu ani na jedné straně.“ (IN1/5/2013)

„Já sem vypozorovala, že se zlepšil vztah dcery s manželem, protože jak jsou tam ten týden doma sami beze mě, tak jsou odkázaní jeden na druhýho, takže určitě spolu mají daleko lepší vztah než dřív.“ (IN2/8/2013)

„Těšíme se na sebe a víc si vážíme jeden druhého. Děti vidí, že fungující rodina není vždycky samozřejmost.“ (IN9/6/2013)

4.5.3.1 Subkategorie č. 3.1.: „Když nechybí společnost ale samota.“ Vlastnosti: • samota (potřebná) • izolace (vyplývající)

Několik „tet“ také přiznalo, že práce v Klokánku je změnila tím způsobem, že postrádají chvíle samoty. Po týdnu v práci se tedy těší domů, kde si najdou chvilku pro sebe a v klidu a o samotě si mohou odpočinout. Z tohoto důvodu potom společnost přátel tak často nevyhledávají a spíše se od jejich přítomnosti izolují a týden si užívají chybějící samotu. „Práce mi velmi změnila vztahy. Po návratu domů mám poměrně velkou potřebu samoty a tím pádem dochází k tomu, že se tak nějak izoluju od přátel.“ (IN4/6/2013)

47

„Vždycky tak do středy odpočívám a to jako fakt potřebuju být spíš sama.“ (IN10/7/2013)

„Když přijdu dom, tak sem ráda, že si v klidu můžu číst nebo koukat na televizi… jo, takže spíš vyhledávám tu samotu.“ (IN9/7/2013)

„Týden doma trávím spíš tak, že odpočívám. Jsem s rodinou a užívám si chvíle, kdy můžu být i sama, takže s přáteli se moc nevídám. Chvilek samoty v Klokánku totiž moc není, takže je postrádám.“ (IN3/6/2013)

4.5.4 Kategorie č. 4: „Obdiv i předsudky aneb Reakce okolí na moji práci jsou různé.“ Vlastnosti: • obdiv (podporující) • podpora (posilující) • respekt (podporující) • odsuzování (výjimečně) • nepochopení (zarážející) • předsudky (občasné)

Všechny „tety“ uvedly, že se s reakcemi okolí na jejich práci často setkávají. Z rozhovorů vyplynulo, že okolí ve většině případů reaguje pozitivně, ale téměř polovina dotazovaných se setkala také s negativními reakcemi. Pozitivně reagují především blízcí a přátelé. Nejčastěji se jedná o obdiv, úctu a respekt k tomu, co vše tato náročná profese obnáší. Spousta přátel danou „tetu“ obdivuje z toho důvodu, že si uvědomují, že sami by tak náročnou práci nezvládli. Několik dotazovaných také uvedlo, že u spousty známých takzvaně stouply v ceně díky tomu, že práci, kterou dělají, vnímají jako velice prospěšnou.

„Reakce okolí je spíše kladná, tato práce jim přijde smysluplná. Doma občas slýchám, že bych se měla starat o domácnost jako tady.“ (IN8/7/2013)

„Spíše okolí reaguje pozitivně, ještě jsem se nesetkala s tím názorem staráš se o cizí. Hodně se setkávám s lítostí okolí na děti, které jsou v Klokánku a podobném zařízení.“ (IN3/7/2013)

48

„Předsudky lidé mají, ale jsou i pozitivní a obdivné reakce.“ (IN10/8/2013)

„S předsudky jsem se zatím nesetkala, naopak s údivem, překvapením a potom s obdivem.“ (IN5/7/2013)

„Spíš jsem se setkala s obdivem. Mé okolí mi fandí.“ (IN7/6/2013)

„S předsudky jsem se vůbec nesetkala, spíš jsem u okolí stoupla v ceně, že jsem hodná, starám se o chudáčky děti, že nejsem sobec.“ (IN4/7/2013)

„Kamarádi říkají, že mám jejich obdiv, protože sami by to prý nezvládli. Mám jejich respekt a uznání, což mě těší.“ (IN2/9/2013)

Jak jsem již zmínila, reakce nejsou vždy jenom pozitivní, i když převažují. S těmi negativními se setkala více jak polovina dotazovaných. Nejčastěji se „tety“ setkávají s rasovými předsudky v souvislosti s dětmi romské národnosti. Jak uvedla většina „tet“, které mají právě s tímto typem předsudků zkušenosti, často se setkávají s nepochopením a údivem, jak mohou s „takovými“ dětmi pracovat. Dalším poměrně častým jevem je nepochopení, že se starají o „cizí“ děti. Všechny „tety“ uvedly, že s těmito předsudky a nepochopením se vyrovnávají snadno a berou to zkrátka jako součást své práce.

„S předsudky sem se taky setkala často v souvislosti s romskýma dětma a dětma rodičů alkoholiků a drogově závislých. Ale jako většina lidí se tady na tu práci dívá často s obdivem, protože si uvědomujou, že by na to tu sílu sami třeba neměli.“ (IN2/10/2013)

„Setkala sem se s tím, že někteří nechápou, jak můžu jako pracovat s těma cikánama. Ale víc je těch, co tuto profesi obdivují a přiznávají, že by to dělat nemohli, že by na to neměli.“ (IN10/9/2013)

„Část reaguje tak, že mě radí mít svoje děti a o ty se starat. Je to ale tak, jak to je, a cizí nebo vlastní, děti sou přece děti. Naštěstí víc kamarádů to přeci obdivuje a reaguje kladně. Partner je taky rád, že tuhle práci dělám.“ (IN1/6/2013) „Asi devadesát procent reaguje tak jako že obdiv, že práci zvládám a sem dobrá a u deseti procent údiv, že se starám o cizí děti a baví mě to.“ (IN6/6/2013)

49

„Jo, setkala sem se s předsudkama, že se starám o cizí cikány, ale neřešila sem to, vyrovnala sem se s tím dobře. Víte, jako lidi sou různý, ale to je prostě součást téhle práce.“ (IN9/8/2013)

„Spíše sem se třeba zase o své práci dozvěděla, že tady mám leháro, že takovou práci by mohl dělat každej. Jako některý lidi si to představujou tak, že tady celej den ležíme s nohama na stole.“ (IN3/8/2013)

4.5.5 Kategorie č. 5: „Fyzická i psychická únava aneb Každá práce má svá úskalí.“ Vlastnosti: • fyzická únava (častá) • psychická vyčerpanost (občasná) • nemocnost (omezující)

Více než polovina dotazovaných vidí jako jisté negativum fyzickou náročnost své práce. Dané „tety“ uváděly, že fyzická únava u nich bývá častá, zvláště pokud například pečují o novorozence nebo kojence. V této souvislosti je tedy nejčastěji trápí nedostatek spánku a z toho plynoucí celková vyčerpanost a únava. Několik „tet“ také zmínilo, že svým způsobem omezující je pro ně častá nemocnost dětí, neboť v kombinaci s únavou je to pro jejich tělesnou imunitu velký nápor. Psychická vyčerpanost se u většiny „tet“ také občas vyskytuje, ale rozhodně ne v takové míře jako fyzická únava. Jedná se spíše o chvilkové stavy, kdy má „teta“ za sebou náročnější den, lítostivou náladu nebo se sejde více problémů najednou.

„Je to náročné, pro mě teda asi hlavně fyzicky, přece jenom už nejsu nejmladší. Běhání kolem dětí, vyřizování, zapisování, protože všechno musíme taky zapsat, taky kolem té domácnosti je práce.“ (IN5/8/2013)

„Záleží strašně moc na skladbě dětí, jaké děti se vám sejdou. Teď mám třeba tříměsíční holčičku, dvouletou holčičku a šestiletého chlapečka a je to náročné. Vstávání v noci, krmení a teď ještě když jsou třeba děti nemocné, to je strašně náročné. To sem unavená dost a chodím spát co nejdřív to jde, abych aspoň trošku odpočinula.“ (IN10/10/2013) „Fyzická únava je občas značná, ale na to si časem člověk zvykne a hlavně pak mám týden na odpočívání, takže se to dá v pohodě zvládat.“ (IN4/8/2013)

50

„Občas se stane, že sem taková psychicky vyčerpaná, že si říkám, že už je toho dost, když třeba děti zlobí nebo sou nějaké problémy. Ale to sou spíš takový chvilkový stavy, nic vážnýho.“ (IN9/9/2013)

„Někdy už toho je nad hlavu, ale to je normální. Když se cítím psychicky unavená, tak prostě řeknu, tak děti, teta si teď deset minut odpočne a pak si zase půjdem hrát a ta chvilka mě vážně pomáhá. Zvládám to.“ (IN7/7/2013)

„Je to povolání nejen psychicky, ale taky tělesně náročné. Neustálé střídání dětí na bytech, noční nevyspání, dětské nemoci, školní problémy,…to je jen desetina ze všech úkolů a činností, které se musí řešit a zvládat někdy i každý den.“ (IN6/7/2013)

4.5.5.1 Subkategorie č. 5.1.: „Děti umí být i nevděčné.“ Vlastnosti: • ohodnocení (nedostatečné) • nevděčnost (srážející) • pocity marné práce (demotivující)

Tak jako asi u každého zaměstnání, tak i v profesi „tety“ se vyskytují situace a okolnosti, které mohou mít omezující nebo negativní dopad na zaměstnancovu motivaci pracovat, na výsledky jeho práce nebo pocity profesního naplnění. Většina „tet“ se shodla na tom, že největší nespokojenost se váže k nedostatečnému finančnímu ohodnocení jejich práce. U několika málo z nich se objevila také nespokojenost spojená s absencí jakéhokoliv podporujícího ohodnocení ze strany vedení nebo ostatních zaměstnanců zařízení.

„Zaměstnání je to hezké….volný týden taky hezký, ale výplatní páska by mohla být hezčí.“ (IN1/7/2013)

„Nejvíc mě mrzí to mizerné ohodnocení. Já vím, že nejsou peníze, že je to těžký, ale za tu náročnou práci, co děláme, bysme na tom měly být daleko líp.“ (IN3/9/2013)

„Taky mě mrzí, že nás nedokáže někdo třeba ocenit ústně.“ (IN4/9/2013)

51

„Ona by třeba někdy stačila i jenom pochvala, nějaký ocenění, toho se tady moc často nedočkáme.“ (IN8/8/2013)

Dalším jevem, který „tety“ zmiňovaly a který podle jejich názoru může mít negativní dopad na motivaci vykonávat toto povolání je občasná nevděčnost některých dětí a s tím související pocity marné práce. Asi třetina z nich přiznala, že zažila situaci, kdy se setkala s nevděkem dětí nebo se situacemi, které vedly ke vzniku pocitu, že jejich práce nemá smysl. Tyto situace potom podle jejich slov často snižují pocity naplnění a smysluplné práce.

„Nejvíc mě mrzí, že mám občas pocit, že to, o co sem se snažila, nemá žádný smysl, žádné výsledky. Když vidíte, že se tady takovou dobu s nějakým dítětem pipláte, naučíte ho základní věci, vidíte, jaké udělal pokroky, jak se zlepšil a pak se vrátí domů. A za půl roku je tady zpátky a přijde zase s těma jejich návykama a diví se, že třeba nemůže být do noci vzhůru a koukat na telku. To si potom řikám, že to bylo všechno zbytečné.“ (IN2/11/2013)

„Děti občas sou nevděčný. Stěžují si třeba druhé tetě a když se vystřídáme, tak mě třeba řeknou, že chtějí ji a ne mě. Ale to spíš tak zkouší, co jim povolíme, jsou mazaný. Ale jako člověka to zamrzí a pak nad tím třeba i přemýšlí a je mu to líto.“ (IN9/10/2013)

„Mě se třeba stalo, že sem šla jednomu dítěti na rodičák a paní učitelka mě přede všemi napomínala, že pořád vyrušuje, vykřikuje, bije ostatní děti a že jako rodič bych mu měla domluvit a něco s tím udělat. To mě bylo teda nepříjemný, protože na mě všichni rodiče koukali jakože co jsem to za mámu. To nejsou příjemný situace.“ (IN10/11/2013)

„Já přímo ne, ale vím, že kamarádka se setkala s tím, že starší děcka jí vyhrožovaly, že si na ni budou stěžovat a zavolají paní Vodičkové do Prahy a ta ji vyhodí.“ (IN5/9/2013)

„To víte, že se setkáte s nevděkem. To se prostě stává. Je to těžký, zamrzí to, ale to člověk musí umět přejít. Taky si občas řikám, jestli to, o co sem se snažila, má vůbec nějakej smysl, ale když pak vidíte ty vděčný úsměvy a dítě vás obejme, tak to je všechno pryč. (IN7/8/2013)

52

4.5.6 Kategorie č. 6: „Přátelé, rodina a dobrý kolektiv jako prevence syndromu vyhoření.“ Vlastnosti: • komunikace (nejdůležitější) • relaxace (důležitá) • kontakt s rodinou (podporující) • podpora (posilující) • samota (potřebná) • odborná pomoc (nevyužívaná)

Naprosto všechny dotazované „tety“ uvedly, že svoji práci považují za velmi náročnou, a to v mnoha ohledech. Únava, psychické vyčerpání, stesk po rodině, občasné pocity marné práce…s tím vším a mnohem více se musí dennodenně vypořádávat. Otázkou tedy je, jak tyto často náročné a vypjaté situace zvládají. Naprostá většina všech dotazovaných navíc zastává názor, že „tetě“ v rámci její práce vážně hrozí riziko vzniku syndromu vyhoření. Všechny „tety“ se také shodovaly na tom, že mohou využívat a mají k dispozici odbornou pomoc (nejčastěji uváděly psychologa nebo skupinové supervize). Rozhovory ale také ukázaly, že více jak tři čtvrtiny z nich pomoc psychologa nikdy nepotřebovaly nebo nevyužívají.

… „psychology nepotřebuji a ani moc neuznávám.“ (IN8/9/2013)

„Psycholožku tu máme a je nám kdykoliv k dispozici, ale já sem její pomoc ještě nepotřebovala.“ (IN7/9/2013)

„Chodí sem pravidelně zdravotní supervizorka a taky psycholožka. Vždycky zajdou na byt a ptají se nás, jestli je všechno v pořádku, jestli nemáme s něčím problém, takže kdybych potřebovala, tak ta pomoc tady určitě je.“ (IN1/8/2013)

„Tak máme tady psycholožku, sociální pracovnice, chodí sem doktorka a taky máme pravidelné porady…supervize.“ (IN6/8/2013)

„Já tu odbornou pomoc nějak nevyhledávám. Asi sem se ještě nesetkala s dítětem, se kterým bych si nevěděla rady nebo tak s nějakým problémem.“ (IN3/10/2013)

53

„Pomoc tady je. Pořád chodí a ptají se, jak se kterému dítěti daří a jestli není nějaký problém. (IN4/10/2013)

„Supervize máme pravidelně, tam se společně řeší, co kdo má za problém, řeší se tam děti a tak podobně a taky můžeme zajít za psycholožkou, ale podle mě tam moc často tety nechodí.“ (IN10/12/2013)

Z rozhovorů vyplynulo, že pokud mají „tety“ nějaké problémy, cítí se unavené nebo vyčerpané, nejčastěji tyto situace řeší tím, že si popovídají s ostatními kolegyněmi, zavolají domů partnerovi, kamarádům nebo někomu blízkému z rodiny. Velmi důležitá je pro ně tedy komunikace a dobrý pracovní kolektiv.

„Pokud je toho na mě moc, sem ráda, že přijde třeba pomocná teta a můžu si s ní na chvilku popovídat. Nebo s tetou ze sousedního bytu.“ (IN5/10/2013)

„Povídám si a radím se s ostatními tetami a doma potom s kamarádkami.“ (IN2/12/2013)

„Takové situace řeším s ostatními tetami, pokecáme, všechno probereme a hned je líp.“ (IN7/10/2013)

„Vyčerpanost zvládám tím, že si popovídám s tetou z jiného bytu, z vedlejšího…vycházíme spolu dobře a taky si vycházíme vstříc. Ale děti mě spíš nabíjí, jejich smích, to mě dostává.“ (IN3/11/2013)

„Nejlepší je promluvit s ostatními tetami nebo rodinou po telefonu.“ (IN4/11/2013)

„Já často volám manželovi. Všechno mu řeknu, vypovídám se a on mě dokáže uklidnit a dodat pocit, že všechno zvládnu.“ (IN6/9/2013)

„Důležitý je i dobrý kolektiv. Je potřeba spolupracovat a navzájem se dokázat podržet, podpořit, pomáhat si a o všem mluvit. To je podle mě základ.“ (IN1/9/2013)

Některé „tety“ naopak v situacích, kdy se cítí vyčerpané, potřebují spíše klid a samotu. Účinnou pomocí je pro ně tedy chvilka klidu a jakákoliv činnost, u níž mohou alespoň na chvíli relaxovat.“

54

… „někdy stačí třeba jen jít se projít do obchodu. Hudba a dobrý kolektiv taky dělá hodně.“ (IN6/10/2013)

„Když jsem vyčerpaná, jsem nejraději sama v tichu.“ (IN8/10/2013)

„Mě pomáhá, když se jdu sama projít třeba na nákup nebo když jdu pro děti do školky. Projdu se a v klidu si nad vším popřemýšlím a pročistím si hlavu.“ (IN10/13/2013)

„Když je to možný, tak si ráda najdu nějakou činnost, která mě naplňuje a u které zrelaxuju. Podle nálady a možností vyhledávám klid, být sama se sebou.“ (IN9/11/2013)

„Teta musí umět odpočívat. Najít si něco… nějakou odpočinkovou činnost…aspoň na chvilku vydechnout, vyčistit si hlavu.“ (IN2/13/2013)

… „jinak na vyčerpání je nejlepší jít s dětmi do lesa nebo třeba na výlet do centra. A pokud sem vyčerpaná z nevyspání, chodím večer spát dříve s dětma.“ (IN4/12/2013)

„Pomáhají mě i takové ty vzácné chvíle samoty, třeba při cestě na nákup nebo tak.“ (IN7/11/2013)

4.5.7 Kategorie č. 7: „Hlavní motivací je být užitečná aneb Když práce není prací ale posláním.“ Vlastnosti: • pocit užitečnosti (nejsilnější) • smysluplnost (naplňující) • pomoc (motivující) • sebepoznání (přínosné)

Nejčastěji zmiňovanou a zároveň nejsilnější motivací je pro dotazované „tety“ pocit, že práce, kterou dělají, je nějakým způsobem přínosná a užitečná. Motivuje je a současně naplňuje vidina toho, že mohou dětem alespoň v něčem pomoci a alespoň na chvíli vstoupit do jejich života a udělat jej šťastnějším, veselejším a láskyplnějším. Tato pomoc je pro ně smysluplná a většina z nich proto svoji práci považuje spíše za poslání nebo životní cíl. Pro některé je jejich působení v Klokánku velkým zdrojem zkušeností,

55

ze kterých těží i v osobním životě. Díky práci s dětmi často také objevují své možnosti, povahové vlastnosti, schopnosti a dochází k určitému sebepoznání.

„Nejvíce mě motivuje pomáhat dětem, ukázat jim, že na světě není jenom to zlé, ale i dobré, dávat jim pocit bezpečí a lásku a z toho těžím i já a můj osobní život.“ (IN5/11/2013)

„Pocit užitečnosti, je to nejlepší práce, kterou jsem kdy v životě dělala.“ (IN1/10/2013)

„Milovat svou práci a brát ji jako životní cíl.“ (IN3/12/2013)

„Pracuju zde pouze půl roku, ale už teď můžu říct, že Klokánek pro mě bude jedna z nezapomenutelných životních zkušeností a obrovskou lekcí do života. Některé osudy dětí sou velmi smutné, a tak sem ráda, že jim můžu aspoň částečně přinest do života trochu radosti a lásky.“ (IN7/12/2013)

„Práce tety v Klokánku patří mezi poslání nikoliv povolání.“ (IN4/13/2013)

„Nejsilnější je pro mě pomoc dětem a užitečnost. Možnost poznat díky těmto dětem i sama sebe lépe, zjistit svoje možnosti a hranice.“ (IN6/11/2013)

„Tato profese je určitě smysluplná, což mě motivovalo při hledání nového pracovního uplatnění. Pomoc je součástí mého žití.“ (IN10/14/2013)

„Vždycky řikám, že jim aspoň život uděláme pěknější, šťastnější, naučíme je základy.“ (IN8/11/2013)

„Je to určitě pocit užitečnosti.“ (IN2/14/2013)

„Pro mě je to poslání a něco, co má smysl. Konečně sem našla práci, která mě baví.“ (IN9/12/2013)

56

4.6 Interpretace výzkumu Hlavním záměrem výzkumu bylo nahlédnout do profesního a osobního života „tet“ a zjistit, jak se jim daří takto náročnou profesi skloubit se soukromým a rodinným životem, a jakým způsobem jim jejich práce zasáhla do života, zda jej nějakým způsobem pozměnila nebo ovlivnila. Zároveň bylo cílem zjistit, jestli jim je z jejich pohledu poskytována dostatečná odborná pomoc a péče, a je tak předcházeno riziku vzniku syndromu vyhoření. Jak se ukázalo, profese „tety“ nějakým způsobem zasáhla do života všech dotazovaných. Někomu výrazně a zásadním způsobem, jinému třeba jenom nepatrně. Podstatným faktem ale zůstává, že určité změny nebo vliv na osobní život a soukromí pociťují všechny informantky. Asi nejzásadnějším způsobem zasáhla do soukromí a rodinného života pracovní doba. Právě týdenní odloučení od rodiny a blízkých a celkově od soukromého života je pro dotazované „tety“ největší změnou, která nějakým způsobem pozměnila nebo ovlivnila jejich život. Některé z nich pociťují, že se omezily jejich kontakty s přáteli a s blízkými, a některé z nich o přátele kvůli nedostatku času nebo nepochopení dokonce přišly úplně. Zajímavým zjištěním určitě je, že některé z „tet“ po týdnu stráveném v Klokánku vyhledávají spíše samotu, kterou během pobytu v práci postrádají. Samota a takzvané chvilky pro sebe jim chybí, a proto si je vynahrazují, když jsou doma. Z toho důvodu samy společnost přátel nějak zvlášť nevyhledávají a spíše dochází k tomu, že se od nich jakoby „izolují“. Týdenní odloučení s sebou ale nemusí přinášet pouze negativní změny, neboť některým „tetám“ se díky němu podařilo některé vztahy naopak oživit, upevnit a prohloubit. Právě díky odloučení si jak „teta“, tak i její rodina, partner či blízcí vzájemně uvědomili, jak jeden druhého potřebují a záleží jim na sobě. Zjistili, že fungující rodina je velmi důležitá a není vždy samozřejmostí. Výzkum dále odhalil, že odloučení od rodiny a blízkých pro „tety“ není jednoduché, ale kromě občasných pocitů stesku a smutku se s ním vyrovnávají dobře. Velmi důležitou roli ale hraje kvalitní rodinné zázemí, podpora a tolerance, které „tety“ považují za zásadní předpoklad pro vykonávání této profese, a bez nichž by odloučení od rodiny a svoji práci celkově mohly jen těžko zvládat. Skloubit svoji práci s osobním životem pro ně tedy není zase tak náročné, ale potřebují k tomu, aby jejich rodina byla dostatečně tolerantní a aby z jejich strany cítily plnou podporu. Především nejbližší 57

rodina musí dokázat přijmout to, že „teta“ dává lásku, pocit bezpečí, podporu a porozumění dětem, které to potřebují, a ne jenom jim - své vlastní rodině. „Teta“ tedy v podstatě žije jakýsi dvojí život mezi dvěma rodinami. Týden se stará o svoji „klokánčí“ rodinu a týden zase o tu vlastní, která na ni čeká doma. Její práce tedy zasahuje do života celé rodiny a blízkých. Není to však pouze stesk po rodině, s kterým se „tety“ musí vyrovnávat. Jak se ukázalo, samy vnímají svoji profesi jako velmi náročnou, a to v mnoha směrech a ohledech. Fyzická náročnost a z toho plynoucí únava, psychické vyčerpání, nevděčnost některých dětí, pocity marné práce, časté změny nebo negativní reakce okolí, s tím vším a mnohem více se musí dokázat poprat. Je tedy zřejmé, že se často cítí unavené jak fyzicky, tak psychicky. S psychickým vyčerpáním a únavou se „tety“ vyrovnávají především tím způsobem, že se poradí, popovídají si a navzájem se podpoří s kolegyněmi z Klokánku, důležitá je pro ně v těžkých situacích také komunikace s rodinou, přáteli a blízkými, kteří jsou pro všechny z nich velmi potřebnou oporou. Pro některé z nich je důležitá i obyčejná chvilka samoty, kdy mají možnost být samy se sebou a vydechnout si. Jak ale většina z nich přiznává, takových chvilek moc není. Většina „tet“ se tedy snaží najít nějakou činnost, u které by mohly relaxovat a takzvaně si pročistit hlavu. Často stačí jenom cesta na nákup, pro děti do školy nebo procházka s dětmi. Výzkum ukázal, že odborná pomoc „tetám“ funguje dobře a podle jejich názoru je zajišťována v dostatečné míře. Kdykoliv mají možnost obrátit se s jakýmkoliv problémem na psychologa, který jim je k dispozici. „Tety“ se také pravidelně účastní pracovních porad, školení a supervizí, které fungují jako prevence před vznikem syndromu vyhoření. Zajímavé zjištění je, že „tety“ ovšem odbornou pomoc téměř nevyhledávají, nevyužívají a některé z nich ani neuznávají. Nejdůležitější je pro ně komunikace s blízkými a vzájemná podpora mezi kolegyněmi. Ke zvládání vyčerpání a těžkých chvílí přispívá „tetám“ i pocit, že práce, kterou dělají je užitečná a má svůj smysl. Pro většinu z nich je právě vědomí toho, že je děti potřebují hlavní motivací a tím, co je žene dopředu přes všechny překážky a těžkosti, se kterými se musí potýkat. Svoji práci potom neberou jako práci, ale je pro ně spíše jakýmsi posláním a životním cílem. Pomoc dětem je samozřejmou součástí jejich života. Být „tetou“ v Klokánku je pro ně také obrovskou životní zkušeností a přínosným zdrojem sebepoznání. Díky dětem, náročnosti této práce a mnohdy složitým a těžkým situacím poznávají svoje schopnosti, osobnostní vlastnosti a hranice. Práce, 58

kterou dělají je tedy užitečnou a potřebnou nejen pro děti, jenž to v životě nemají jednoduché, ale také je přínosná pro ně samotné. Být „tetou“ je už samo o sobě pro danou „tetu“ velkou změnou. Ať už má vlastní rodinu nebo ještě ne, tím, že se stává „tetou“ získává rodinu novou. Rodinu, která ji potřebuje a pro kterou je nepostradatelná stejně tak jako pro tu vlastní.

59

ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo seznámit se zařízením FOD Klokánek a získat co nejvíce informací o profesi s příznačným označením „teta“. Především bylo hlavním záměrem proniknout do jejich osobního života a zjistit, jak se dá tato profese zvládat s rodinným životem a jak moc do něj zasahuje. V teoretické části jsem se mimo jiné zabývala i charakteristikou zařízení Klokánek, ve kterém „tety“ pracují. V rámci mého osobního a neoficiálního průzkumného šetření jsem zjistila, že lidé o projektu Klokánek a zvláště potom o povolání „teta“ v mnoha případech vůbec nic nevědí, a nebo o tomto zařízení slyšeli pouze v souvislosti s velkými mediálními kauzami. Víceméně i z tohoto důvodu jsem považovala za nutné a žádoucí alespoň okrajově zařízení Klokánek představit. Charakteristika tohoto zařízení je ale nutná především pro pochopení profese „tety“ a její práce zde. V teoretické části jsem se dále také věnovala jednotlivým zaměstnancům Klokánku a především „tetám“. Jednotlivé profese jsem charakterizovala z hlediska náplně jejich práce, povinností, pravomocí, předpokladů pro výkon povolání apod. Pozornost jsem věnovala také možným rizikům, které jakožto pomáhajícím profesím, těmto zaměstnancům hrozí. Důležitým zjištěním je, že o profesi „tety“ neexistují téměř žádné informace. Jediné oficiální informace, z kterých lze čerpat, jsou náplň práce a požadavky na tuto pozici zveřejněné na oficiálních webových stránkách FOD. Pro tuto profesi jsem také nenašla žádné odborné označení, které by bylo uvedeno a definováno v zákoně nebo vyhlášce. Hlavním záměrem praktické části bylo pomocí kvalitativního výzkumu nahlédnout do životů jednotlivých „tet“ a zjistit, jak prožívají svoji práci a jakým způsobem zasahuje do jejich osobního života. Být „tetou“ rozhodně není povolání pro každého. Jedná se o práci, která je náročná v mnoha ohledech. Fyzická a psychická odolnost, přizpůsobivost, tolerance, empatie, trpělivost, vstřícnost, optimismus, láska k dětem, ale třeba i manuální zručnost. To vše jsou základní předpoklady, bez nichž se „teta“ zkrátka neobejde. Nejzásadnějším předpokladem ale je kvalitní rodinné zázemí a tolerantní partner či celá rodina a blízcí. Jak ukázal výzkum, bez podpory a tolerance si „tety“ nedokáží představit, že by svoji práci zvládly vykonávat. 60

„Teta“ se musí vypořádat nejen se stavy psychického vyčerpání a fyzické únavy, ale musí také zvládnout pocity smutku a stesku po své vlastní rodině, kterou vždy na týden opouští. Taková situace rozhodně není jednoduchá ani pro „tetu“ a ani pro její rodinu. Většina z nich ale bere smutek jako nutnou a běžnou součást své práce. Týdenní odloučení od rodiny s sebou přináší nejen pocity smutku po rodině, ale také omezení kontaktů s blízkými a kamarády. Zajímavým zjištěním určitě je, že některé „tety“ mají po příchodu domů potřebu vynahradit si chvilky samoty, které v práci postrádají. Tím pádem spíše společnost přátel nevyhledávají a víceméně se dá říct, že se od nich „izolují.“ Výzkum také odhalil, že ne vždy jsou reakce okolí na profesi „tety“ pozitivní. Nejčastěji se „tety“ setkávají s nepochopením a rasovými předsudky především v souvislosti s dětmi romské národnosti. V souvislosti se zabezpečením odborné pomoci se „tety“ shodují, že jim je poskytnuta dostatečná péče a pomoc, ale ve většině případů ji nevyužívají. K řešení situací, kdy se cítí na dně a vyčerpané, využívají spíše komunikaci v rámci pracovního kolektivu a především podporu svých blízkých. Hlavní motivací vykonávat toto náročné povolání je pro „tety“ pocit, že jsou někde a někomu užitečné a potřebné. Pomoc dětem je pro ně smysluplnou činností, která naplňuje jejich osobní život. Práce v Klokánku je pro ně životní zkušeností a u většiny z nich něčím jako životním posláním a cílem. Profese „tety“ je podle mého názoru obdivuhodná a sama si nedokážu představit, že bych ji dokázala zvládat. „Teta“ žije život mezi dvěma rodinami, které ji potřebují, a na jejichž vzájemný úkor je vždy jedna z nich o její přítomnost ochuzena.

61

POUŽITÉ ZDROJE •

BARVÍKOVÁ, Jana a Jana POLONCYOVÁ. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - umísťování dětí, podmínky péče o děti, financování provozu [online]. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2012 [cit. 2012-12-16]. ISBN 978-80-7416-100-1. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_342.pdf

•

BECHYŇOVÁ, Věra a Marta KONVIČKOVÁ. Sanace rodiny: Sociální práce s dysfunkčními rodinami. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367392-5.

•

Činnosti a služby. Fond ohrožených dětí Brno [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.fondohrozenychdetibrno.cz/fod_cinnost_a_sluzby.html

•

ČURDOVÁ, Z. Co obnáší pobyt v Klokánku. In Sociální práce, 2006, č. 1, s. 32-33.

•

Fond ohrožených dětí. [online]. poslední aktualizace 1.11.2012 [cit. 2012-11-12]. Dostupné z: http://www.fod.cz/

•

Fond ohrožených dětí. Fond ohrožených dětí Ostrava [online]. [cit. 201211-16]. Dostupné z: http://www.fod-ostrava.cz/fond-ohrozenych-deti/

•

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5.

•

Hledané pozice pro naše klienty. M.C. TRITON [online]. [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://mc-triton.cz/item/teta-pro-peci-o-deti-v-zarizeniklokanek

•

HONZÁK, Radkin. Syndrom vyhoření. In: Psychologie.cz [online]. [cit. 2013-01-26]. Dostupné z: http://psychologie.cz/syndrom-vyhoreni/ 62

•

Klokánek - rodinná alternativa ústavní péče. Fond ohrožených dětí [online]. [cit. 2012-11-26]. Dostupné z: http://www.fod.cz/

•

KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2.rozšiř. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-150-9.

•

LANGROVÁ. Klokánek očima veřejnosti [online]. Olomouc, 2009 [cit. 2013-02-10].

Dostupné

z:

http://theses.cz/id/c50n9p/51654-

435031598.pdf. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci.

•

MALLOTOVÁ, K.: Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie Dnes, 2000, č. 2, s. 14-15.

•

MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2.

•

MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-368-0

. •

PETRUCHOVÁ, Eliška. Klokánek Fondu ohrožených dětí rodinná alternativa ústavní péče [online]. Zlín, 2009 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/10714/petruchov%C3%A1 _2009_bp.pdf?sequence=1 . Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.

•

Standardy kvality sociálních služeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online].[cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/5963

•

Stanovy Fondu ohrožených dětí. Fond ohrožených dětí [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.fod.cz/

63

•

STRAUSS, Anselm a Juliet CORBINOVÁ. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80-85834-60-X.

•

ŠKOVIERA, A. Dilemata náhradní výchovy: teorie a praxe výchovné péče o děti v rodině a v dětských domovech. Praha: Portál, 2007. ISBN 9788073673185.

•

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů

. •

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

64

PŘÍLOHY Rozhovor 1 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Já jsem se do Klokánku dostala přes známou, která tady už pracovala a když sem hledala práci, tak mě poradila, ať zkusím Klokánek, že to s dětma umím. Tak sem to zkusila a sem tady. Sem tady teprve půl roku.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Kvalitní rodinné zázemí a taky podpora a tolerance. To je podle mě nejzásadnější předpoklad. Bez toho by to nešlo. Partner nebo rodina by vás v tom měli podporovat a přijmout to, protože jinak by to asi nemohlo fungovat. Taky je potřeba být odolná vůči stresu, umět zůstat nad věcí a nenechat se snadno rozhodit. Teta se často dostane do situace, kdy musí umět zachovat chladnou hlavu a nevypěnit. Těch předpokladů je potřeba hodně, je toho víc.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Myslím, že to zvládám dobře. Je to změna, ale dá se na to zvyknout. Když mi je zde smutno, tak tu mám kamarádku. Vlastní děti nemám, o to to mám lehčí a partner je naštěstí tolerantní. Určitě to nevede ke stereotypu ani na jedné straně.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „No, vzhledem k tomu, že s partnerem děti nemáme, tak to není žádný velký zásah jo, ale určitě to změna je. Nevidíme se tak často. Ale není to nic dramatického. Spíše stesk po chvilce pro sebe, pokud jsou na bytě malé děti, máte je kolem sebe téměř dvacet čtyři hodin denně. Takže to mě potom chybí taková ta chvilka pro sebe jak se říká.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Část reaguje tak, že mě radí mít svoje děti a o ty se starat. Je to ale tak, jak to je, a cizí nebo vlastní, děti sou přece děti. Naštěstí víc kamarádů to přeci obdivuje a reaguje kladně. Partner je taky rád, že tuhle práci dělám. To je pro mě nejdůležitější, je to moje podpora.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Zatím ne, ale vím, že některé kolegyňky se s tím setkávají. Lidi reagují různě, s tím už se musí počítat. Ale já sem se zatím s ničím špatným nestkala.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Snažím se vždycky aspoň na chvilku vypnout a odreagovat se, i když toho času moc není. Ale třeba aspoň večer, když děti usnou, tak se chvilku koukám na televizi a ono to někdy stačí i taková hloupost jako televize. Když sem hodně vyčerpaná, tak zavolám přítelovi, ten mě vždycky dokáže povzbudit a hned je člověku líp. Důležitý je i dobrý kolektiv. Je potřeba spolupracovat a navzájem se dokázat podržet, podpořit, pomáhat si a o všem mluvit. To je podle mě základ.“

65

• Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Myslím si, že ano. Chodí sem pravidelně zdravotní supervizorka a taky psycholožka. Vždycky zajdou na byt a ptají se nás, jestli je všechno v pořádku, jestli nemáme s něčím problém, takže kdybych potřebovala, tak ta pomoc tady určitě je.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Určitě ano. Je to náročná práce hlavně psychicky a ne každý má povahu to zvládnout, takže podle mě ano, hrozí.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Pocit užitečnosti, je to nejlepší práce, kterou jsem kdy v životě dělala. Je to práce, která člověka hřeje u srdce a když vidí ty šťastné obličeje, tak je to nádhera. Děti v Klokánku mě potřebují víc a dokud budu moct, tak tady pro ně budu. Chci být.“

Rozhovor 2 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Tak já sem vždycky chtěla pracovat s dětma, takže sem hledala práci, kde s nimi přijdu do styku. Dřív sem pracovala ve školní družině. V Klokánku už sem tři a půl roku.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Těch předpokladů je podle mě hodně, to je těžký říct všechny, ale je pravda, že je několik těch zásadních. Pro mě to je jednoznačně podpora. Jste týden pryč a je důležitý vědět, že rodina vás v tom podporuje, toleruje to a bere to jako součást vašeho života. To je hodně podstatný. Určitě taky nějaká odolnost tam musí být. A já za sebe můžu říct, že je potřeba jak psychická, tak i fyzická. Víte, to je náročná práce, dost náročná, člověk musí být tak jako aktivní a pořád se těm dětem věnovat a přitom zvládnout i uklidit a uvařit a další věci. No je toho opravdu hodně, co musíme všechno udělat. Taky porozumění je důležitý. Empatie. Je potřeba vidět do toho dítěte a je podstatné pochopit, co dítě prožívá, vžít se do něj. Jedině tak můžete přijít na to, co doopravdy potřebuje a tím mu můžete pomoct. Důležitý je také věk. Dle mého je ideální, pokud teta zatím nemá vlastní děti, nebo už jsou odrostlé. Také by teta měla být pohodová. Tak to je asi to hlavní, ale jak řikám, je toho hodně.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Odloučení zvládám dobře. Mám tolerantní rodinu, po které mám samozřejmě stesk. Ale opačně, když jsem doma, stýská se mi po dětech z Klokánku a když je po týdnu vidím a vítají mě, tak je to krása. Je to prostě tak, že ten týden se prostě věnuju své kolkánčí rodině a doma mám zase tu svoji. Beru to tak, že týden alespoň dělám něco užitečného a potřebného a to se potom zvládá všechno daleko líp, když člověk ví, že dělá něco, co má smysl.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Tak ty změny tam určitě sou, to už je součást života tety. Určitě tam je omezení. Vídáme se méně často a nejsem z toho nadšená ani já a myslím, že ani oni. Ale naštěstí sou tolerantní a myslím si, že se s tím poprali dobře, že mám tady tu práci a že s nima nejsem tak často, jak dřív. Ale na druhou stranu to není jenom o tom, že bysme se míň vídali a že je to všechno špatný, sou i pozitivní změny. Já sem vypozorovala, že se zlepšil vztah dcery s manželem, protože jak jsou tam ten týden doma sami beze mě,

66

tak jsou odkázaní jeden na druhýho, takže určitě spolu mají daleko lepší vztah než dřív. Musí si prostě vystačit sami a musí se domlouvat, co kdo zařídí a tak, takže spolu musí komunikovat a to je dobře, ten vztah se podle mě opravdu zlepšil, dřív spolu tak moc nemluvili.“

• Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Tak rodina mě podporuje, to sem už říkala a kamarádi a ta širší rodina taky. Kamarádi říkají, že mám jejich obdiv, protože sami by to prý nezvládli. Mám jejich respekt a uznání, což mě těší.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „S předsudky sem se taky setkala často v souvislosti s romskýma dětma a dětma rodičů alkoholiků a drogově závislých. Ale jako většina lidí se tady na tu práci dívá často s obdivem, protože si uvědomujou, že by na to tu sílu sami třeba neměli.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Povídám si a radím se s ostatními tetami a doma potom s kamarádkami. To je nejúčinnější zbraň na všechny deprese a špatný nálady a pocity smutku a stesku. Taky volám dom a když je slyším a vím, že v nich mám tu oporu, tak to taky strašně moc dodává energii. Teta musí umět odpočívat. Najít si něco… nějakou odpočinkovou činnost…aspoň na chvilku vydechnout, vyčistit si hlavu.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Můžeme zajít za psychologem, za sociální pracovnicí a když je velkej problém, tak na to určitě nikdy nejsme samy, takže myslím, že ta pomoc je dostatečná. Pořád se nás někdo ptá, jestli je všechno v pohodě a tak. Starají se o nás.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Určitě. Pořádají se supervize a porady a pořád se o tom mluví, takže určitě ano. U tohoto povolání to riziko je a myslím si, že se sou případy tet, co skončily, protože už je ta práce nenaplňovala a nebavila a to je podle mě ono, že už se cítí vyprahle a nemá to pro ně smysl.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Je to určitě pocit užitečnosti. To je má hlavní motivace a můj životní cíl, být užitečná, dělat něco, co má smysl a pomoct těm, kteří to potřebují. Nedělám to z lítosti, ale protože jim chci ukázat, že vždycky se najde někdo, kdo je bude mít rád a bude tady pro ně, že nikdy nebudou sami. Nejvíc mě mrzí, že mám občas pocit, že to, o co sem se snažila, nemá žádný smysl, žádné výsledky. Když vidíte, že se tady takovou dobu s nějakým dítětem pipláte, naučíte ho základní věci, vidíte, jaké udělal pokroky, jak se zlepšil a pak se vrátí domů. A za půl roku je tady zpátky a přijde zase s těma jejich návykama a diví se, že třeba nemůže být do noci vzhůru a koukat na telku. To si potom řikám, že to bylo všechno zbytečné. Ale to tak prostě občas je, s tím se musíme smířit. To je život.“

Rozhovor 3 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Pracuju tady dva a třičtvrtě roku a dostala sem se sem náhodně přes inzerát na internetu, že hledají tetu. Zaujalo mě to, a tak sem si řekla, že to zkusím a vyšlo to.“

67

• Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Láska k dětem je samozřejmě důležitá. Proto tu práci dělám. Ale je pravda, že pokud doma nepřijmou to, co děláte, že jste pryč…, tak to se nedá zvládat. Teta potřebuje, aby cítila od rodiny podporu a aby věděla, že doma všechno klape a rodina to zvládá. Takže podpora a tolerance. Zkušenosti sou také důležité, vědět, jak s dětmi pracovat, jak v určitých situacích reagovat a jak se zachovat. To dělá hodně. Taky určitá odolnost vůči nemocem, dobrá imunita a zdravotní stav, protože děti bývají často nemocné a je potřeba to ustát ve zdraví… a taky dobrá kondice. Neustále lítáte, něco zařizujete, nakupujete, vaříte, teď kolem těch dětí. No je to náročný.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Přechody zvládám dobře. Smutno mi je, ale těšíme se s rodinou na sebe a po dobu pracovního týdne jsme v častém kontaktu. Ze začátku to nebylo jednoduché, ale já i moje rodina už sme si na to odloučení zvykli. Nedávno mě dojala moje dcera, když řekla: maminko, já vím, že v Klokánku tě děti potřebujou víc. Je to krásný pocit, když víte, že ostatní vidí, že děláte něco potřebného. A díky tomu to zvládám i já. Pokud tuhle práci chce člověk dělat, tak to musí brát jako součást života. Zkrátka mám dvě rodiny a je pravda, že po obou mě je smutno, když s nima nejsem. Takže ten smutek tam je, ale není to zase tak hrozný, že by se to nedalo zvládnout.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Změnila tak, že samozřejmě nejsem se svou rodinou a s blízkýma tolik v kontaktu, přece jenom týden sem v Klokánku, takže se beze mě musí obejít. Děti trošku žárlí, protože s nimi nejsem tolik v kontaktu. To je pravda. Zásah do života to je, to neříkám, ale dá se to ustát. Jinak týden doma trávím spíš tak, že odpočívám. Jsem s rodinou a užívám si chvíle, kdy můžu být i sama, takže s přáteli se moc nevídám. Chvilek samoty v Klokánku totiž moc není, takže je postrádám. Takže to je taky taková změna.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Podporují mě, občas mi říkají, že sem blázen, že mě nestačí vlastní rodina, ale to je spíš tak ze srandy. Cítím, že mám z jejich strany obdiv a podporu, takže to je fajn. Manžel to taky zvládá dobře, naštěstí je ten ten typ , co se dokáže postarat, takže nemusím mít žádné obavy, že by to nezvládal.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Spíše okolí reaguje pozitivně, ještě jsem se nesetkala s tím názorem staráš se o cizí. Hodně se setkávám s lítostí okolí na děti, které jsou v Klokánku a podobném zařízení. To slýchám docela často. Ale že by někdo měl nějaké předsudky tak to ne, i když některé moje kolegyně mi říkaly, že se s tím setkaly, že jim lidi řikali, jak se můžou starat o cigány. Spíše sem se třeba zase o své práci dozvěděla, že tady mám leháro, že takovou práci by mohl dělat každej. Jako některý lidi si to představujou tak, že tady celej den ležíme s nohama na stole. To mě teda docela dokáže rozčílit, protože kdyby si to třeba jen na jeden den šli zkusit, tak by tohle nemohli říct. Mám zkušenosti, že lidi o naší práci a celkově o Klokánku moc neví, což je podle mě škoda.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Vyčerpanost zvládám tím, že si popovídám s tetou z jiného bytu, z vedlejšího…vycházíme spolu dobře a taky si vycházíme vstříc. Ale děti mě spíš nabíjí, jejich smích, to mě dostává. Taky můžeme zajít za psychologem, sociální pracovnicí nebo když je cokoliv potřeba, tak máme pomoc k dispozici. Já tu

68

odbornou pomoc nějak nevyhledávám. Asi sem se ještě nesetkala s dítětem, se kterým bych si nevěděla rady nebo tak s nějakým problémem.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Nejspíš je, já nevím, jak sem řekla, já sem tu pomoc ještě nevyužila, ale podle ostatních soudím, že je na dobré úrovni, že kdyby někdo měl třeba osobní problémy, nebo psychické, tak mu určitě včas pomůžou.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Ano, určitě, podle mě ano. U takhle náročné práce hlavně citově, to je určitě riziko.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Já práci v Klokánku předně neberu jako práci, ale jako poslání, cíl a jak se říká takové to životní naplnění. Takže je to ten pocit naplnění a potřebnosti co mě motivuje. Chci pomáhat, dělat něco užitečného. Řekla bych to asi tak, je potřeba milovat svou práci a brát ji jako životní cíl.“ Nejvíc mě mrzí to mizerné ohodnocení. Já vím, že nejsou peníze, že je to těžký, ale za tu náročnou práci, co děláme, bysme na tom měly být daleko líp. V tom vidím největší a hlavní negativum. Jinak je to chvilkami náročné, ale to je součást života tety, to není negativum.“

Rozhovor 4 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Sem tady už pět let a o Klokánku sem se doslechla poprvé v souvislosti s kuřimskou kauzou a toto zařízení mě zaujalo, takže sem se o to začala zajímat blíž a shodou okolností zrovna tenkrát hledali tety, takže sem se přihlásila a vyšlo to.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Za důležitý předpoklad považuju citlivost vůči dětským potřebám, schopnost empatie. Zvlášť u týraných nebo zanedbávaných dětí, které mají za sebou nějaká traumata je potřeba dokázat se do nich vcítit a zjistit, co prožívají. To je podle mě asi nejdůležitější. Člověk, který s nima má pracovat by tuhle schopnost, předpoklad měl mít. Taky vyrovnanost je důležitá. Vyrovnaná osobnost odolná vůči stresu. Je toho dost, takže takovouto práci nemůže dělat každý. Děti se třeba vztekají, neposlouchají, sou drzé někdy třeba až provokují a to je potřeba zvládnout v klidu, nerozčilovat se. Člověk se musí umět přizpůsobit, to je důležité. Tady se pořád něco mění, pořád je něco jinak. Děti se tu střídají, takže je potřeba se přizpůsobit jejich potřebám. Taky se střídám s druhou tetou, takže je důležité, abychom byly domluvené a nějak měly i spolu všechno zorganizované. Celkově bych řekla, že je potřeba silná osobnost.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Já to odloučení beru spíš jako vítanou změnu. Hraju si týden s dětmi, relaxuji. To doma mě vždycky čeká spíš práce, takže já to beru jako takový oddych. Když přijedu dom, tak mě vítají s tím, co je potřeba udělat, takže doháním to, co oni odflákli nebo neudělali. Jak já řikám, když přicházím domů: vrátila se vám uklizečka (smích). Ne, já to zlehčuju, ale nemám s tím problém být týden pryč. Práce mě baví a ta pracovní doba mě taky vyhovuje, lepší než chodit každý den někam na směny, takhle sem sice týden pryč, ale pak mám zase týden volno, takže mě to vyhovuje.“

69

• Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Práce mi velmi změnila vztahy. Po návratu domů mám poměrně velkou potřebu samoty a tím pádem dochází k tomu, že se tak nějak izoluju od přátel. Já nevím, ale jak sem tak nějak zvyklá být ten týden s těma dětma, tak potom přijdu dom a dělám co je potřeba a spíš si fakt užívám tu samotu. Nemám nějak potřebu se s někým navštěvovat nebo tak. Samozřejmě zajdu nakoupit a povykládám se sousedkami nebo když potkám někoho známého, tak to jo, ale kamarády, co třeba bydlí ve vesnici dál, tak s těma se nenavštěvuju, že bych jako neměla co dělat a vyrazila s nima ven. Já sem o většinu těch starejch kamarádů tak nějak přišla. Nebylo moc času se vídat a teď je pravda, že mám kamarádky spíš tady. Jinak s rodinou se navštěvuju stejně jako dřív, to se nezměnilo. Bydlí docela daleko, takže se vídáme tak jednou za půl roku, takže to je stejné. Jinou změnu asi nepociťuju.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Tak nejdřív se jim to moc nelíbilo, že je nechám doma samotný, ale zvládají to parádně. Chápou to, že mě tato práce baví a podporují mě v tom. Spíš je to i dobře, protože se třeba naučili vařit, vyprat si když něco nutně potřebují a tak celkově se o sebe postarat. Jinak vzdálenější rodina mě fandí, a řekla bych že na mě sou i pyšní, že dělám něco užitečného. Takže reakce sou v pohodě.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „S předsudky jsem se vůbec nesetkala, spíš jsem u okolí stoupla v ceně, že jsem hodná, starám se o chudáčky děti, že nejsem sobec. To hlavně u nás na vesnici pociťuju, že se na mě dívají tak jakoby s obdivem. Z toho mám radost, že to někdo dokáže ocenit. To potěší a zahřeje u srdíčka.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Fyzická únava je občas značná, ale na to si časem člověk zvykne a hlavně pak mám týden na odpočívání, takže se to dá v pohodě zvládat. Nejlepší je promluvit s ostatními tetami nebo rodinou po telefonu. To je nejlepší lék na všechny trable, popovídat si, probrat to a hned je na všechno jiný pohled. Sem ráda, že sme tady v Klokánku taková dobrá parta, že si navzájem poradíme, podržíme se a hlavně spolu všichni vycházíme, to je hodně důležitá věc. Vědět, že se na sebe navzájem můžeme s čímkoliv obrátit a že se podpoříme. Taky si odpočnu třeba u vaření, když chystám svačiny do školy… jinak na vyčerpání je nejlepší jít s dětmi do lesa nebo třeba na výlet do centra. A pokud sem vyčerpaná z nevyspání, chodím večer spát dříve s dětma.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Pomoc tady je. Pořád chodí a ptají se, jak se kterému dítěti daří a jestli není nějaký problém. Takže určitě ano, pomoc je zajištěná určitě dobře.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Určitě ano. To je riziko s kterým do toho tety jdou. Ta práce je náročná v hodně směrech a zvlášť po psychické stránce, takže určitě tomu riziku vystavené sme.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Tak jako asi každá teta tady, mě těší pocit, že můžu pracovat s dětmi, pomáhat jim a starat se o ně, udělat jim život aspoň trošku veselejší, když neměly to štěstí a taky osobní naplnění z toho co dělám. Vím, že to zní jako nějaké fráze, ale je to tak. Chci být někde užitečná. Až jednou budu stará stařenka nad hrobem, tak si budu moct říct, jo, byla sem tady něco platná (smích). Práce tety v Klokánku patří mezi poslání nikoliv povolání, tak bych to shrnula.“

70

Rozhovor 5 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Už čtyři roky sem tady jako teta, no a dostala sem se k tomu tak, že mě bavilo s dětmi pracovat, dřív sem pracovala jako vychovatelka v dětském domově, takže sem hledala něco, kde budu zase moc pracovat s dětmi a Klokánek mě strašně zajímal a zaujal. Tak sem to zkusila a vyšlo to a sem tady moc spokojená.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Tak určitě ta touha pracovat s dětmi. Láska k dětem. Chtít pracovat s dětmi, to je přece samozřejmost. Všechny tety tady tu lásku k dětem mají, bez toho by to nešlo, to už se podle mě bere jako jakási samozřejmost. To je tak ten nejzákladnější předpoklad. V Klokánku nenajdete tetu, která by v sobě tu obrovskou lásku k dětem něměla, taková teta by se sem prostě nedostala. Psychotestama musí projít každá teta na začátku, takže tam se ukáže, jak je na tom psychicky, ale dobrá tělesná imunita je taky důležitá, ale to se nedá testovat, to se ukáže časem.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „No…tak občas to je těžký že jo, je mě smutno, stýská se mě. Po synovi i po manželovi se mi stýská často, hlavně večer, když děti usnou a já sem najednou sama. Často si ale voláme, někdy i mluvíme přes skype, takže ten týden se dá zvládnout. Jako ten stesk tam je, to je samozřejmý, ale není to tak, že by se to nedalo zvládnout. Ten týden fakt není zase tak moc dlouhá doba. Ony vás ty děti tak zaměstnají, že na nějaký smutnění ani toho času moc není. Ale jako určitě to je ze začátku velká změna jak pro rodiny, tak i pro tu tetu. Je potřeba si ten život uspořádat úplně nanovo. Ale je to jak řikám o zvyku, člověk si zvykne a pak už mu to ani tak nějak nepřijde.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Tak to víte, že změnila. To bych lhala, kdybych řekla, že se vůbec nic nezměnilo. Jako už jen ten týden tady, týden doma to je už samo o sobě obrovská změna. Jak sem řikala, musí si na to zvyknout rodina, musí to přijmout, zvládnout, že ten týden tam prostě nebudu a budou to muset zvládnout sami. Teďka už vím, že manžel se synem se o sebe postarají, už vím, že si uvaří, vyperou, uklidí,…ale na začátku sem měla takový obavy, aby to zvládli a hlavně aby nějak nestrádali. Ale musím říct, že sou šikovní, zvládají to dobře. Taky už to sou velcí chlapi. Takže jak řikám, hlavně ta změna, že tam nejsu. Spíš teda pro ně no. Taky je pravda, že se tak trochu omezily kontakty s kamrádama a tak s příbuznýma. Dřív sme se s našima scházeli každou neděli na oběd, ale to už teď nejde, když sem dva víkendy v měsíci v práci. Celkově se ty rodinné a příbuzenské návštěvy omezily. Tak to je taková docela změna. Ale není to nic dramatického, když je nám po sobě smutno, tak máme potom týden a můžeme se navštěvovat, takže to není problém.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „No, tak jak řikám. Ze začátku to bylo takový těžký a jiný. Chvilku trvalo, než si na to zvykli, než si na to zvykla když to tak řeknu celá ta rodina. Ale jako v tom, co dělám mě si myslím plně podporují, že tam není nějaká žárlivost nebo tak něco. Takže rodina to zvládá. Zvládáme to. Kdybych věděla, že nějakým způsobem strádají naše vztahy mezi sebou, tak bych to asi nějak řešila, ale takhle vím, že to je fakt v pohodě.“

71

• Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „S předsudky jsem se zatím nesetkala, naopak s údivem, překvapením a potom s obdivem. Hodně lidí v okolí mě říká, že mám u nich obdiv, že dělám takovou práci, že mám svou rodinu a ještě se starám o děti v Klokánku, takže to mě těší, že to okolí reaguje takhle dobře. To člověka hodně povzbudí a nakopne. Ale určitě sou i negativní reakce. Lidi sou různí, někdo na to pohlíží jako že se staráme o cigány a nepovedený děcka, ale to je šílenost, jak tohle někdo může říct. Vím, že pár kolegyň se s tímhle setkalo.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Já musím teda říct, že zase tak často unavená nebývám. Je to náročná práce to určitě jo, to nezapírám. Je to náročné, pro mě teda asi hlavně fyzicky, přece jenom už nejsu nejmladší. Běhání kolem dětí, vyřizování, zapisování, protože všechno musíme taky zapsat, taky kolem té domácnosti je práce. Takže spíš ta fyzická únava a to řeším tak, že se snažím dobře vyspat a všechno si tak nějak rozvrhnout, abych si práci kolem domácnosti a tak takový ty věci nějak rozložila. A když je mě smutno nebo mám nějakou takovou tu smutnou náladu, tak si pokecáme s kamrádkama tady ze sousedního bytu a hned je líp.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Já co můžu posoudit, tak vždycky, když sem měla nějaký problém nebo nejasnosti, tak ta pomoc a podpora fungovala výborně, takže podle mě určitě ano. Máme skvělou paní psycholožku a supervizorku a když je potřeba pomoc odborníka, tak je všechno naprosto zajištěný, takže opravdu pomoc je dostatečná.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „To víte, že horzí. Hrozí určitě. Je to náročná práce a to je u takovéto profese prostě to riziko, že ta přepracovanost a nezvládnutí stresu může zajít až takhle daleko. Já ale na druhou stranu musím říct, že sem se ještě nesetkala s tím nebo neznám někoho, nějakou tetu, která by se do tohoto problému dostala. Ale určitě to hrozí každé z nás.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Nejvíce mě motivuje pomáhat dětem, ukázat jim, že na světě není jenom to zlé, ale i dobré, dávat jim pocit bezpečí a lásku a z toho těžím i já a můj osobní život. Je to krásné povolání, je to nádhera vidět, jak sou ty děti za každé pohlazení, úsměv tak moc vděčné. To je něco nepopsatelného, nádherný pocit. A to je to. To je hlavní motivace.“

Rozhovor 6 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Dřív už sem s dětmi pracovala, vedla sem různé kroužky a tak pro mě při hledání práce bylo nejdůležitější v té práci s dětmi pokračovat. O Klokánku sem věděla a lákalo mě zjistit, jaké to je pracovat v takovém zařízení, takže sem poslala životopis a postoupila dál a no naštěstí sem tady. Sem šťastná, že to vyšlo. Sem tady osm měsíců.“

72

• Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Dobré rodinné zázemí a zkušenosti s výchovou vlastních dětí. To je hodně důležitý předpoklad. Samozřejmě, že člověk musí mít v sobě takovou tu touhu pracovat s těmi dětmi, musí mít tu lásku, ale to je samozřejmé. Takže hlavně láska k dětem a potom to zázemí, bez podpory by to nešlo. Pokud teda třeba teta není sama že jo, to je zase něco jiného, ale kdo má doma rodinu, tak bez té podpory by tohle povolání bylo nezvládnutelné. Potom taky určitě empatie. Vcítit se do potřeb těch dětí, to je taky podstatný. A určitě nějaký ty zkušenosti. To se určitě hodí. Takže hlavně ta podpora, chtít s dětma pracovat, ty zkušenosti ...ale i organizační schopnosti, alespoň nějaké. Musíte umět všechno skloubit a naplánovat. To je taky důležitá vlastnost.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Já si myslím, že to zvládám v pohodě. Na týden v Klokánku se těším na děti, až budu s nima a samozřejmě, když sem v Klokánku, tak už se potom ke konci týdne těším domů na tu svou rodinu. Takže vždycky se mě po někom stýská. Občas je těžké na týden opustit rodinu, ale mě žene to, že ty děti mě prostě potřebují a já alespoň vím, že dělám něco užitečného, něco z čeho mám radost a má to pro mě smysl. Někdy, když je mě hodně smutno, tak si řikám, jestli je doma všechno v pořádku a co asi dělají, jak to beze mě zvládají. Ale to sou spíš takové ty chvilkové obavy. Je pravda, že ze začátku sem si řikala, jestli to zvládnu, ale je to všechno v klidu.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Nijak zásadně. Jediná změna je to, že sem ten týden v Klokánku, ale na to sme si všichni tak nějak zvykli, takže už to jako změnu nebereme. Dělám všechno jako předtím. Vídám se s kamarády, dělám si koníčky, všechno se zvládá. Když mám pak týden volno tak mám času dost na všechno. Mě to takhle vyhovuje.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Ze začátku to manžel se synem nesli těžce, že sem týden pryč, že najednou musí zvládnout všechno sami, ale aspoň si mě začali víc vážit, to je poznat. Zjistili, že to není jen tak starat se o celou domácnost. A když po týdnu přijde máma, tak sou rádi, že mě vidí. Takže tady za to sem zase na jednu stranu ráda, že sme si tak nějak vzájemně uvědomili tu vzácnost, že máme fajn vztah a že bysme měli být vděčný za každou chvilku spolu…no, že to prostě není samozřejmost. Někdo to tak bere, ale není to samozřejmost. Já to vidím každý den, když se podívám na ty moje miláčky tady. Oni sou důkazem, že fungující rodina není vždycky samozřejmost. Jinak má od nich podporu, to určitě. Myslím, že sou na mě i trošku pyšní, že pracuju v Klokánku.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Asi devadesát procent reaguje tak jako že obdiv, že práci zvládám a sem dobrá a u deseti procent údiv, že se starám o cizí děti a baví mě to. Je to jak kdy. Ale můžu potvrdit, že ty reakce sou jak pozitivní, tak negativní, což by někdo možná nečekal, ale je to tak. To pozitivní vás posílí a to negativní, když se to tak vezme tak taky.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Tak hlavně se snažím zůstat nad věcí, nějakým způsobem to zvládat, protože ta únava tam je. Je to povolání nejen psychicky, ale taky tělesně náročné. Neustálé střídání dětí na bytech, noční nevyspání, dětské nemoci, školní problémy,…to je jen desetina ze všech úkolů a činností, které se musí řešit

73

a zvládat někdy i každý den. Takže unavená sem, to jo. Někdy mě pomůže, když to jde a jdu spát brzo zároveň s dětma a pořádně se vyspím. To dělá hodně. Ale to zase tak často není, protože když mám třeba menší děti nebo kojence, tak k němu v průběhu noci musím vstávat, tak to je náročnější. Ale jako zvládne se to, dá se to. Dospím se doma, když mám volno. No a když sem unavená duševně nebo tak, tak si povykládám s holkama z Klokánku. Sme dobrej kolektiv, vycházíme spolu a vždycky se navzájem motivujeme a povzbuzujeme a prostě si pomáháme jak jen to jde. Taky mám velkou podporu z domu. „Já často volám manželovi. Všechno mu řeknu, vypovídám se a on mě dokáže uklidnit a dodat pocit, že všechno zvládnu.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Tak máme tady psycholožku, sociální pracovnice, chodí sem doktorka a taky máme pravidelné porady…supervize. Takže myslím, že ano.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „To určitě. Je to náročná práce, nevyspání, únava, teď nějaký ty komplikace do toho někdy to není jednoduchý to všechno zvládnout. Takže záleží, jak je člověk odolnej, jak to zvládne a jak se s tím popere. Ale určitě tady to riziko je. Stát se to může.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Nejsilnější je pro mě pomoc dětem a užitečnost. Možnost poznat díky těmto dětem i sama sebe lépe, zjistit svoje možnosti a hranice. To je obrovská zkušenost do života a krásnej pocit, že to je něco, co má smysl.“

Rozhovor 7 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Tak já sem vlastně vystudovala speciální pedagogiku a tak sem po škole hledala práci, kde bych pracovala s dětmi. O Klokánku sem věděla a docela mě zajímalo, jak taková práce vypadá, co všechno obnáší, takže mě to lákalo vyzkoušet. Sem tady zatím teprve půl roku.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Zásadním předpokladem je vztah k dětem, chtít s nimi pracovat, pečovat o ně. Tolerantní rodina a dobré zázemí (i finanční) je druhý předpoklad. To je asi to nejzásadnější. Jako láska k dětem a tak ale to je samozřejmost. Přece by se sem nehlásil někdo, kdo nemá rád děti. Takže jako láska k dětem je samozřejmost. Taky někdo třeba řekne, že důležitý sou zkušenosti, ale já sem tady vlastně z těch tet nejmladší a myslím si, že zatím to zvládám v pohodě, a to nemám vlastně skoro žádný zkušenosti, protože vlastní děti nemám. Takže podle mě to i bez těch zkušeností jde. A taky je důležitý umět zůstat v klidu, takže taková ta psychická rovnováha, vyrovnanost. Dokázat řešit takový ty vypjatý situace v klidu bez křiku. Takže asi to je to nejdůležitější nebo teda tak to vidím já.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Týden není zas tak moc dlouhá doba. Dá se na to zvyknout. Je mě smutno, ale motivuje mě, že dělám užitečnou věc, že alespoň trošku někomu pomůžu, aby měl veselejší život. Někdy se mi doma stýská po dětech z Klokánku a jindy zase v Klokánku je mně smutno po partnerovi. Je to jak kdy. Takže určitě to

74

občasné zastesknutí tam je, ale není to žádná katastrofa, že bych tady každý večer brečela. To určitě ne. Děti mě zaměstnávají dostatečně. (smích). Nenudím se tady.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „U mě se změnilo to, že zkrátka nemám tolik času, abych se s blízkými vídala tak často, jak bych chtěla. Protože, když sem doma, tak si užívám, že můžu být s přítelem, že můžeme být spolu, načerpám energii, abych měla dost sil na týden v Klokánku. Takže sem tak spíš zalezlá někdě s ním, doma v pohodě. Nebo si někam vyrazíme, ale spíš jen spolu. Ale neříkám, že bych neměla čas na svoje koníčky nebo tak. Přítel taky chodí do práce, takže když nejsme spolu, tak si vyrazím zaběhat nebo do posilovny, a tak. Všechno se dá zvládnout, ale je fakt, že to tak nějak člověka asi změní no. Je pravda, že s kamarádkami už se nevídám tak moc. O kamarádky jsem přišla téměř o všechny. Protože sem s tím přítelem a tak už se nevídáme, takže to se spoustou z nich tak nějak utichlo.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Přítel mě strašně moc podporuje, je rád, že dělám takovou užitečnou práci. Naši taky, takže reakce sou pozitivní. Občas sice naoko dělají, že to je hrůza, že mě málo vídají, ale chápou to a je to spí jen ze srandy. Myslím, že sou na mě pyšní, protože si možná mysleli ze začátku, že to nezvládnu, že to nevydržím a tak. Tak myslím, že sem je celkem překvapila. No, když se to tak vezme, tak sem překvapila i sama sebe. Taky sem měla ze začátku strach, že to nezvládnu. To odloučení, ty děti, měla sem strach, že mě jich bude strašně líto a že se s nima potom nedokážu odloučit, že mě tak moc přirostou k srdci. A oni přirostou, ale člověk se to musí naučit brat tak, že jim třeba začne lepší život, když jdou do nové rodiny nebo tak. Takže sem ráda, že to zvládám.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Spíš jsem se setkala s obdivem. Mé okolí mi fandí. Ale vím, že někdo se může dívat skrz prsty. Hlavně teda u těch romských dětí. To je prostě dnešní doba. Spousta lidí má vůči nim předsudky. Ale přece děti jako děti ne.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Někdy už toho je nad hlavu, ale to je normální. Když se cítím psychicky unavená, tak prostě řeknu, tak děti, teta si teď deset minut odpočne a pak si zase půjdem hrát a ta chvilka mě vážně pomáhá. Zvládám to. Pomáhají mě i takové ty vzácné chvíle samoty, třeba při cestě na nákup nebo tak. Když je toho hodně moc, nějaké problémy nebo tak, tak sme tady dobrá parta. Takové situace řeším s ostatními tetami, pokecáme, všechno probereme a hned je líp.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Zatím sem pomoc psychologa nebo tak nějakého odborníka nepotřebovala, ale pomoc je určitě na výborné úrovni. Když má někdo potíže nebo tak, tak mu okamžitě někdo pomůže. Ale spousta tet toho psychologa nevyužívá. Poradíme si navzájem a zvládáme to převážně samy si myslím.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Já to zatím asi nemůžu posoudit, sem tady jen krátce, ale tak asi se stane, že to někdo nezvládne. Že mu to přeroste přes hlavu. To se určitě může stát.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Pracuju zde pouze půl roku, ale už teď můžu říct, že Klokánek pro mě bude jedna z nezapomenutelných životních zkušeností a obrovskou lekcí do života. Některé osudy dětí sou velmi smutné, a tak sem ráda, že

75

jim můžu aspoň částečně přinest do života trochu radosti a lásky. To víte, že se setkáte i s nevděkem. To se prostě stává. Je to těžký, zamrzí to, ale to člověk musí umět přejít. Taky si občas řikám, jestli to, o co sem se snažila, má vůbec nějakej smysl, ale když pak vidíte ty vděčný úsměvy a dítě vás obejme, tak to je všechno pryč.“

Rozhovor 8 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Úplnou náhodou. Já sem se přes známou seznámila s dnes už mou velkou kamarádkou, která tenkrát v té době v Klokánku pracovala. No a mě to strašně zaujalo, když mě vyprávěla o své práci a tak sem se nějak rozhodla, že to taky zkusím. Lákalo mě to a sem ráda ,že sem do toho šla, protože to je úžasná práce. Takže asi díky té kamarádce sem tady. Nalákala mě na to. Sem tady…počkat, musím to spočítat..tři a no tři a čtvrt roku asi. Jo..tak.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Je potřeba, aby ta teta taky byla tak nějak fyzicky zdatná, aby s těma dětma dokázala udržet krok. Protože třeba vím, že některé mé starší kolegyňky to mají náročnější. Běhání kolem dětí není žádná sranda. Je potřeba mít fyzičku. Zvlášť menší děti sou pořád v pohybu. Láska k dětem to je jasný a zkušenosti s výchovou vlastních dětí. To podle mě dělá hodně, protože člověk už ví, co a jak. Myslím si, že tolerance partnera je velký předpoklad a s tím souvisí i dobré rodinné zázemí. Je toho zkrátka hodně. Někdy si řikám, že teta je v podstatě takovej robot, co musí umět všechno. (smích)“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Já s tím nemám sebemenší problém, mě tato pracovní doba vyhovuje. Týden doma, týden tady…aspoň nemáme s přítelem žádný stereotyp. Sme si vzácní a když sme spolu tak si to daleko víc užíváme, takže já si myslím, že mě to akorát prospělo tady ta pracovní doba. Nebo jako našemu vztahu to prospělo. Ale zase je pravda, že kdybych měla rodinu, vlastní děti, tak to bych to brala asi trošku jinak. To je něco jiného. Ale takhle v současné situaci mě to vyhovuje, takže v pohodě.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Jak sem řikala. S partnerem jsme si teď víc vzácní, určitě to našemu vztahu prospělo. Dřív, když sem ještě měla jiné zaměstnání a viděli jsme se každý den, tak už to byl takovej ten stereotyp, ale teď to je fajn, těšíme se na sebe. Jinak si myslím, že je všechno tak jako dřív. Prostě všichni blízcí ví, že teď sem týden v práci a pak týden doma, takže se podle toho přizpůsobíme. Vídáme se a když je nám moc smutno, tak mě občas někdo navštíví i tady, ale to není zase tak často.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Ještě nemám vlastní děti, ale můj otec si stěžuje, že mě málo vidí a že je s matkou zanedbávám. Takže spíš ti rodiče by se chtěli vídat víc, ale jako oni chápou, že dělám něco potřebného a chápou to. Podporujou mě všichni, takže zatím se nevyskytl žádný problém, nic závažného. Takže v pohodě.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Reakce okolí je spíše kladná, tato práce jim přijde smysluplná. Doma občas slýchám, že bych se měla starat o domácnost jako tady. Ale to sou takové ty narážky ze srandy. Občas někdo řekne, ty seš blázen,

76

pořiď si vlastní rodinu a tak, ale já sem zatím takhle spokojená, děti miluju a beru je jako vlastní. Jinak předsudky ne, s tím sem se nestkala.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Když jsem vyčerpaná, jsem nejraději sama v tichu. Někdo to má tak, že potřebuje společnost a tak, vypovídat se, ale já si radši někam zalezu a v klidu to všechno vstřebávám. Takže třeba večer dám děti spát a sednu si k televizi a přemýšlím si a relaxuju. To mě pomáhá. Taky si někdy zajdu popovídat, že jo to jako jo, to je taky občas potřeba, ale spíš teda musím říct, že preferuju tu samotu. Taky bych se mohla někam obrátit, ale psychology nepotřebuji a ani moc neuznávám.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Je. Vím, že když holky potřebovaly poradit, tak se toho hned někdo ujal a tady se prostě všechno každá maličkost ihned řeší, takže to určitě jo, to můžu potvrdit.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Tak to určitě jo. Syndrom vyhoření hrozí v každém povolání a kór v profesi jako je tato. Je to psychicky náročná práce, člověk se musí srovnat s těma smutnejma osudama dětí, starostí je dost a tak celkově je to náročný.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Vždycky řikám, že jim aspoň život uděláme pěknější, šťastnější, naučíme je základy. Takže asi tak ten pocit, že dělám něco, co má smysl, že ty děti to potřebují. To je moc silná motivace.“

Rozhovor 9 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „Už šest let sem tady teta a dostala sem se k tomu přes inzerát na Anonci. Hledala sem tenkrát práci a našla sem nabídku, že hledají tetu do Klokánku. O Klokánku sem už předtím slyšela, věděla sem o jaké zařízení jde a když sem objevila tu nabídku, tak mě to zaujalo a chtěla sem to zkusit, jestli bych to zvládla. No a pak sem poslala životopis a pak si mě pozvali na pohovor, psychotesty pak týdenní zkouška, jestli bych to zvládla a no vyšlo to a sem tady už osm let a moc spokojená.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Pro mě je to určitě empatie, to je podle mě zásadní. Musíte se do těch jejich často smutnejch osudů umět vcítit, ne litovat. Člověk se musí tak nějak citově obrnit, aby to zvládnul, protože ty děti vám strašně rychle a silně přirostou k srdci a vy musíte vědět, že jednoho dne prostě odejdou a vy to budete muset zvládnout. Takže já osobně si myslím, že dost důležitý je být v pohodě hlavně psychicky. Musíte být vyrovnaná osobnost a dokázat se obrnit proti tomu všemu. Podstatný taky je už mít nějaký ty zkušenosti. Buďto teda s vlastníma dětma nebo v zaměstnání. Takže zkušenosti určitě a taky asi ten věk hraje určitě roli. Buďto ještě vlastní děti nemít, nebo až už jsou odrostlý. Jako sou tady tety, co mají normálně i menší děti nebo tak v pubertě a zvládají to naprosto skvěle. Já už mám děti odrostlejší, tak to už je něco jiného, ale jako mít malé dítě doma a pracovat tady, to nevím.“ • Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Na začátku to bylo těžký. Měla sem často obavy, jestli to zvládneme a jestli to ode mě není sobecký, na týden odejít a nechat je na všechno samotný. No prostě jak sem říkala, i když sem věděla, že děti sou už

77

velký, tak i přesto ty obavy a možná i výčitky svědomí tam ze začátku lehce byly, ale teďka už to je úplně v pohodě. Těšíme se na sebe a víc si vážíme jeden druhého. Děti vidí, že fungující rodina není vždycky samozřejmost. Smutno mě občas je, ale to asi každé tetě tady, to je součást práce. A zase když sem doma, tak mě je smutno po těch mých klokánčatech, takže mám vlastně takový dvě rodiny. (smích)“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Tak to je jasný, že to je zásah do života. Člověk byl zvyklej být každej den doma. I když třeba přišel z práce večer, tak spal ve své posteli a tak, ale to není zas tak velká změna, na kterou by si člověk nezvykl. Jo, takže akorát je teda ta změna, že týden nejste doma. A to pro někoho může být velká změna a pro jiného zase až tak moc ne. To je individuální. Jinak, když nad tím tak přemýšlím, tak pro mě je změna asi v tom, že potřebuju být spíš sama, když přijdu dom. Ne jako že bych se netěšila dom na rodinu, to ne, ale po týdnu v Klokánku si tak nějak užívám takový ty chvilky pro sebe. Když přijdu dom, tak sem ráda, že si v klidu můžu číst nebo koukat na televizi… jo, takže spíš vyhledávám tu samotu. Tak to je asi taková změna, co pociťuju.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Oni si všichni váží toho, co dělám, to je vidět a podporujou mě, takže reakce sou pozitivní. Ví, že děti tady mě potřebujou a ví, že mě ta práce strašně moc baví, takže to, že s nima nejsem každej den zvládají úplně bez nějaké žárlivosti nebo tak. Rodiče sou taky nadšení, moje maminka se dokonce chlubí, že pracuju v tom Klokánku, o kterým se občas mluví v televizi. (smích) Jako kdyby mě v tom nepodporovali a nesmířili se s tím, že sem doma vždycky týden, tak by to pro mě bylo asi dost těžký, to bych asi nemohla tady to dělat. Takže naštěstí je to všechno v klidu, všichni to přijali.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Jo, setkala sem se s předsudkama, že se starám o cizí cikány, ale neřešila sem to, vyrovnala sem se s tím dobře. Víte, jako lidi sou různý, ale to je prostě součást téhle práce. To se musí brat tak nějak s rezervou, i když občas je mě smutno z toho, co lidi dokážou vypustit z pusy. Člověk nad tím pak přemýšlí a nechápe, jak někdo může mít takový názory a předsudky vůči malejm nevinejm dětem. To je fakt k pláči. Ale naštěstí většina mě obdivuje a podporuje a třeba i uznává, že by na to neměli, že by jim bylo líto dětí a že by nedokázali tu pracovní dobu a tak podobně, takže to je zase ta pozitivní stránka, co člověka motivuje.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Občas se stane, že sem taková psychicky vyčerpaná, že si říkám, že už je toho dost, když třeba děti zlobí nebo sou nějaké problémy. Ale to sou spíš takový chvilkový stavy, nic vážnýho. Tak když je nějaká taková slabší chvilka a už si řikám, že je toho dost, tak mě nejvíc pomáhá povykládat si s někým, takže zajdu za sousední tetou a pokecáme a člověku se tak nějak uleví. To pomáhá fakt nejlíp. A nebo taky jít se projít s dětma na hřiště nebo když jdu na nákup, tak to si tak popřemýšlím a pročistím si hlavu a to je taky fajn. Hlavní je nedusit starosti a tak to všechno v sobě. To je podle mě nejhorší a pak se to kupí a to je špatný. Taky si volám s manželem a to mě taky vždycky pomůže. Takže mluvit a mluvit. (smích). Když je to možný, tak si ráda najdu nějakou činnost, která mě naplňuje a u které zrelaxuju. Podle nálady a možností vyhledávám klid, být sama se sebou. Prostě snažit se aspoň na chviličku oddychnout.“

78

• Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Je, máme tady k dispozici psychologa, sociální pracovnice a ti s náma všechno řeší, ptají se, mají zájem pomáhat, takže musím říct, že určitě jo. Kdyby se něco dělo, tak to hned zjistí, protože nás fakt mají pod dohledem. Taky máme porady a kdykoliv můžeme zajít za tím psychologem, takže pomoc určitě je na dobré úrovni. Ale fakt je že tak pro osobní účely to tety asi moc nevyužívají. Tady takový ty osobní problémy a starosti nebo tak řešíme spíš mezi sebou, takže tak.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „To víte že jo. To je náročná práce v hodně směrech. Hlavně teda fyzicky a na tu psychiku taky. Tak si myslím, že stat se to může, ale jak sem řikala, tady nás hlídají, takže kdyby u někoho ten syndrom začínal, tak si myslím, že to hned odhalí.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Pro mě je to poslání a něco, co má smysl. Konečně sem našla práci, která mě baví. To je obrovská motivace, už jen to vidět ty rozesmátý tvářičky a jiskřičky v těch jejich očích. To mě vždycky tak zahřeje u srdíčka, že si řeknu jo, tohle má smysl a ne někde v supermarketu pípat zboží.“

Rozhovor 10 • Jak jste se k profesi tety dostala a jak dlouho už jako teta pracujete? „No, takže pracuju tu čtyři a půl roku a sem tady, protože sem si to chtěla zkusit a vždycky sem chtěla pracovat s dětmi. Takže to pro mě byl tak nějak experiment a vyšlo to a baví mě to.“ • Jaké předpoklady jsou pro vykonávání tohoto povolání nejdůležitější? „Teta musí mít trpělivost, umět naslouchat, najít nejschůdnější cestu pro dítě. Měla by vycítit, co které dítě potřebuje a snažit se mu to dát. Protože děti tady mají za sebou často ne moc hezké a příjemné zážitky a je potřeba jim ukázat tu lásku a pomoct jim, aby se z těch traumat a škaredých zážitků dostaly. To by teta měla zvládat. Takže hlavně asi taková ta nějaká empatie, porozumění. Taky je potřeba mít dobré organizační schopnosti a taky určitá přizpůsobivost. Umět si rychle všechno naplánovat a nějak zorganizovat. Ráno třeba zjistíte, že dítě rozbolel zub, tak člověk rychle přemýšlí, jak to udělat, aby se všechno zvládlo, že prvně musím odvést do školky, potom teda k doktorovi, a rychle domů uvařit, a tak dál. Pořád se něco mění, takže je to tak nějak hektická práce. A taky je zásadní podpora. Rodina vás v tom musí podporovat, jinak by to podle mě neklapalo, musí zkrátka brát to, že ta teta je týden pryč. Vím třeba, že jedna teta tady odešla, protože manželovi vadilo, že byl týden bez ní sám. Takže tu práci musela skončit na úkor toho, aby se jí třeba nerozpadlo manželství. Takže to by třeba ani spoustu lidí nenapadlo, ale je to hodně zásadní předpoklad.“

• Jak zvládáte přechody, kdy jste týden v Klokánku a týden doma? „Stesk po partnerovi a širší rodině mám často. Zvládám to s pomocí návštěv u rodiny nebo rodina navštěvuje nás v Klokánku. Často přemýšlím, jak se doma mají, co dělají a podobně, ale zase děti mě zaměstnávají tak, že se to dá zvládnout. Já to beru tak, že týden sem prostě pryč, doma si ode mě odpočinou a já taky a potom se zase týden věnuju své rodině. Pro nás jako pro rodinu je to změna, kterou

79

ale vítáme. I když smutno je. Ze začátku to bylo ale těžší na týden odejít a nechat je doma, ale je to strašně moc o zvyku.“ • Změnila nějakým způsobem vaše práce váš osobní nebo rodinný život? „Změnila vztahy k některým v uvozovkách kamarádkám, které nechápaly, že tuto práci dělám a dělám ji ráda, i když je ve všech směrech náročná. Taky není tolik času, abych stíhala všechno co chci, ale s kým se chci vídat, na toho si čas udělám. Rodinu to teda zasáhlo tím, že sem pryč, ale zvykli si. Možná mě to změnilo, že sem ráda, když přijdu dom a mám ty chvilky volna, to tady chybí. Vždycky tak do středy odpočívám a to jako fakt potřebuju být spíš sama. Užívám si obyčejné věci jako, že si po obědě uvařím kafíčko a třeba si dvě hodiny čtu nebo háčkuju, na to se vždycky těším.“ • Jakým způsobem na práci, kterou děláte reaguje rodina a blízcí? „Manžel to ze začátku snášel hůř, musel se najednou o hodně věcí dokázat postarat sám, ale naučil se vařit, prát, občas i uklidí, takže to si myslím, že taková zkušenost se mu určitě neztratí. Jinak děti úplně v pohodě, sou velcí a naprosto to chápou, žádná žárlivost nebo tak, nic takového sem nezpozorovala. Spíš to pro všechny byla změna, ale zvykli sme si všichni.“ • Setkala jste se někdy s předsudky vůči vašemu povolání? „Předsudky lidé mají, ale jsou i pozitivní a obdivné reakce. Setkala sem se s tím, že někteří nechápou, jak můžu jako pracovat s těma cikánama. Ale víc je těch, co tuto profesi obdivují a přiznávají, že by to dělat nemohli, že by na to neměli. Takže…setkala sem se s obojím.“ • Jak řešíte situace, kdy se cítíte vyčerpaná nebo unavená? „Záleží strašně moc na skladbě dětí, jaké děti se vám sejdou. Teď mám třeba tříměsíční holčičku, dvouletou holčičku a šestiletého chlapečka a je to náročné. Vstávání v noci, krmení a teď ještě když jsou třeba děti nemocné, to je strašně náročné. To sem unavená dost a chodím spát co nejdřív to jde, abych aspoň trošku odpočinula. Takže ta únava se dá vyřešit spánkem. Když je příležitost, tak je potřeba se co nejvíc vyspat, protože s fyzickou únavou se ta psychická zvládá daleko hůř. Když mám takovou tu špatnou náladu, že je mě smutno a je toho moc, tak je dobrý pročistit si hlavu, najít si něco u čeho se dá vydechnout. Mě pomáhá, když se jdu sama projít třeba na nákup nebo když jdu pro děti do školky. Projdu se a v klidu si nad vším popřemýšlím a pročistím si hlavu. Taky si s někým popovídat. Zavolat dom nebo s tetama.“ • Je podle vás odborná pomoc v Klokánku zajištěná dostatečným způsobem? „Supervize máme pravidelně, tam se společně řeší, co kdo má za problém, řeší se tam děti a tak podobně a taky můžeme zajít za psycholožkou, ale podle mě tam moc často tety nechodí. Ale jako odborná pomoc je zajištěná dostatečně. V tom bych neviděla problém. I když se mě třeba stalo, že sem si nebyla úplně jistá, jestli u jednoho dítěte postupuju dobře, tak sem zašla za psycholožkou a ona mě jen řekla, že to dělám dobře a ať v tom pokračuju. Tak to sem třeba čekala, že to se mnou nějak víc rozebere nebo tak, ale asi to tak bylo v pořádku. Určitě si nemůžeme stěžovat.“ • Hrozí podle vás tetám syndrom vyhoření? „Těžko říct, jestli hrozí, jestli to riziko je tak moc velké. Ale náročná práce to je. Jako nestkala sem se s tím ještě, že bych znala někoho, kdo by třeba už konkrétně ten syndrom nebo náběh na něj měl, ale asi to možné je. Na začátku všechny musíme udělat psychotesty, tak si myslím, že to by mělo třeba ukázat, jestli je ten člověk dostatečně silná osobnost, jestli to je v jeho silách zvládnout. Ale je pravda, že na

80

začátku nikdo neví, do čeho jde. To se všechno zjistí časem. Občas sou tady tety, co po určité době odchází, protože zjistí, že to nezvládají.“ • Co vás nejvíce motivuje k tomu vykonávat tuto profesi? „Tato profese je určitě smysluplná, což mě motivovalo při hledání nového pracovního uplatnění. Pomoc je součástí mého žití. Motivuje mě, že to má smysl a je to takový ten pocit potřebnosti a užitečnosti. Tuhle práci nejde dělat kvůli penězům nebo kvůli něčemu jinému, to je prostě poslání a člověk to dělá pro tu lásku k dětem, pro jejich úsměv, to je největší odměna.“

81