MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Fakulta sportovních studií
Katedra sportovní medicíny a zdravotní tělesné výchovy
ALTERNATIVNÍ MASÁŽNÍ SMĚRY Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
MUDr.Kateřina Kapounková
Martin Vlček 3. ročník,RVS
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen literaturu uvedenou v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům.
…………………… podpis
Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Kateřině Kapounkové za odborné konzultace a vedení mé bakalářské práce.
OBSAH Úvod….…………..……………………………………………………….…..6
1. Masáž a její význam
……………………………………………….…...8
1.1 Historie masáží
………………………………………………....9
2. Klasická masáž ……………………………………………………….…..14 2.1 Mechanizmus účinku 2.2 Základní hmaty
.……………………………………….…14
.……………………………………………..….15
2.3 Směr a sled hmatů
.……………………………………….…….18
2.4 Pomocné masážní prostředky .…………………………….……19 2.5 Indikace a kontraindikace . ……………………………………...20 3. Alternativní masáže – Shiatsu
………………………………………...22
3.1 Historie Shiatsu …………………………………………………..22 3.2 Podstata a mechanizmus účinku Shiatsu………………………….24 3.3 Diagnostika……………………………………………………….30 3.4 Základní hmaty……………………………………………………31 3.5 Indikace a kontraindikace…………………………………………34 4. Srovnání klasické masáže a Shiatsu……………………………………..36
Závěr ………………………………………………………………………...37
Resumé…………………………………………………………………….…38
Literatura ……………………………………………………………………39
Dotyk ovlivňuje vitální síly lidského těla Jerome Liss
Úvod
Člověk je v současné době vystaven stále více nárokům moderní doby, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Pokrok vědy a techniky se rozvíjí ve všech sférách stále rychleji, s rozvojem nových technických vymožeností ubývá fyzických nároků na člověka a naopak se zvyšují nároky psychické. Všeobecně vzrůstá význam duševní práce, s tím související převaha sedavých zaměstnání a úbytek zaměstnání s fyzickou námahou. Pohybu ubývá nejen v zaměstnání, ale i například při cestování. Při cestě do práce, za kulturou, zábavou či rekrací využíváme stále více dopravních prostředků a neuvědomujeme si potřebu aktivního pohybu.
Situace se zhoršuje natolik, že celkově hrozivě stoupá výskyt nejrůznějších tzv. civilizačních nemocí, např. infarktů a dalších srdečních a cévních chorob a obtíží. Pohodlný způsob života s nedostatkem pohybu vede také k oslabení pohybového aparátu, což je vlastně svalová ochablost, s ní spojená zhoršená kloubní odolnost, špatné držení těla a celková funkční zdatnost celého organismu.
Není to ale pouze nedostatek pohybu , který trápí současnou civilizaci. V této „uspěchané“ době člověk stále více zapomíná na správnou životosprávu a s ní související zdravý způsob stravování. Ve spěchu, někdy i za chůze, lidé požívají jídla zakoupená na ulici v tzv. „fast foodech“, která jsou ovšem velmi nezdravá a často s velkým obsahem tuků. Tím dochází k výskytu otylosti, která může mít za následek vysoký krevní tlak, dýchací potíže, křečové žíly, různé formy aterosklerózy atd. Ve spojení s nedostatkem pohybu dochází k různým degenerativním změnám důležitých nosných kloubů, zejména páteře a dolních končetin, což způsobuje potíže jak při chůzi, tak i při sezení.
O důležitosti pohybové aktivity pro dobrý zdravotní stav by bylo možné uvést ještě mnohé. Rozumný člověk si tuto potřebu plně uvědomuje a snaží se jí realizovat v různých formách sportů, turistiky apod.
6
Existují však i jiné možnosti jak doplnit aktivní pohyb, dodat životní energii a uvolnit své přetížené tělo. Jednou z nejvhodnějších, nejpřístupnějších, nejoblíbenějších, a přitom nejúčinnějších možností je masáž.(1) Ve své práci se zaměřuji na účinky Klasické masáže ve srovnání s alternativním směrem – Shiatsu.
7
1. Masáž a její význam
Od samého vzniku civilizace používají lidé ruce, aby jimi jeden druhému vyjádřili útěchu a povzbuzení. Dotek, starý jak lidstvo samo, má mocnou přirozenou léčivou schopnost, která je dostupná nám všem (stejně jako např. úsměv). Dotykem rozumíme kontakt, teplo, jistotu, že nejsme sami, potvrzení vlastní existence a hodnoty. Aniž si to člověk uvědomuje, je to primární způsob komunikace, zakotvený někde v našem podvědomí. Tuto přirozenou vlastnost můžeme rozvinout v tvořivou dovednost, pokud si osvojíme základní hmaty a postupy používané při různých masážních technikách.
Pro zdraví je důležité nalézt svoji duši a spojit se s ní. Platon říká, že kořeny všech nemocí jsou v naší duši a masáž je jedna z důležitých metod, která vytváří pro masírovaného chvilku relaxace, rozhovoru se svým tělem i vlastní podstatou. Masáž nám pomáhá odstraňovat energetické blokády, a tím dává člověku velkou šanci dosáhnout vnitřního klidu a zkvalitnění jeho života.
Význam masáže je obrovský. Masáž ovlivňuje celkový stav organismu, a to jak tělesný, tak duševní. Účinek na tělesnou stránku se projevuje na pokožce urychleným odstraňováním povrchových, zrohovatělých vrstev kůže, podstatným zvýšením výživy kožních buněk a zlepšením jejich činnosti. Pokožka se tak stává vláčnou, pevnější, pružnější a tím zpomaluje tvorbu vrásek. Hlubší účinek mechanického působení celkově zlepšuje krevní a mízní oběh, a přispívá tak k odtoku zplodin látkové výměny, které způsobují únavu. Ve svalech dochází k uvolnění ztuhlých míst a drážděním nervových zakončení se zlepšuje jejich výživa. Podle intenzity působení na tyto zakončení může masáž působit dráždivě a povzbudivě, nebo naopak relaxačně s uklidňujícím dojmem.Masáže také zřejmě podporují tvorbu endorfinů v mozku, které v organismu fungují jako přírodní utišující prostředky.
Ve formě náležitě a laskavě provedené masáže nejen uvolňuje a dodává sílu nemocnému nebo unavenému tělu, ale předává také teplo, pocit jistoty
8
a sebeúcty. Když masáž doplníme účinky esenciálních olejů, pak hýčkáme všechny stránky své bytosti.
Masáž se vždy těšila zájmu pacientů a v dnešních dnech její obliba ještě stoupá. Při současném životním stylu, kdy většinu aktivit provozujeme v sedě, nebo při nich vykonáváme chudý pohybový stereotyp, dochází často k poruchám pohybového aparátu. Ty se pak projevují celou škálou nepříjemných příznaků, počínaje pocitem trvalé únavy až po vysloveně bolestivé stavy. Masáž je jednou z účinných metod, jak lze tyto handicapující pocity zmírnit.(2,3)
1.1 Historie masáží
Je velmi pravděpodobné, že masáž patří k nejstarším léčebným prostředkům v historii lidstva. Již v dobách pravěku si naši předchůdci třeli svá poraněná místa k potlačení bolesti, tyto zkušenosti si předávali, postupně je rozvíjeli a zdokonalovali. V těchto dobách se účinku masáže používalo pouze pro primární účel, a to již zmíněné zmírnění až potlačení bolesti.
Původ slova masáž nám také napovídá o jeho dlouholeté historii. Název pravděpodobně pochází z řeckého slova massé, což znamená mačkati, hnísti. Slovní kmen ovšem nacházíme i v jiných jazycích např. ve francouzském masser, hebrejském mašeš, v arabském mas, v latinském massa a v sanskrtu makch. Význam tohoto slova zůstává ve všech jazycích podobný – tříti, mazati.
První
písemné
zmínky
pochází
ze starověkého
Egypta.
Masáž,
jako léčebný prostředek, je zaznamenána např. v Ebersově papyrusu, který je mnohými badateli datován až do doby 5000 let před n. l. Asi největším průkopníkem těchto doposud jen léčebných technik byla Čína. I z ní pocházejí velmi staré písemné zprávy - v knihách Konfuciových (551-476 př.n.l.) je popsána metodika tepání hrudníku ve spojení s velmi propracovanou dechovou gymnastikou. V 6. století n.l. vzniká v Číně první vysoká škola lékařská na světě, kde byla masáž dokonce jedním z předmětů. Tradice a zájem o masáž trvá v Číně
9
dodnes. V mnoha rodinách přetrvává ranní zdravotní masáž našlapáváním. Častým jevem jsou také pouliční maséři zvaní anmas a lékaři taosse, kteří uplatňují tyto techniky při léčbě různých onemocnění.
Jako součást osobní hygieny byla masáž zahrnuta také v Indii a Japonsku. Za zakladatele nesmíme opomenout ani Babyloňany a Asyřany, kteří využívali těchto technik hlavně při vojenských taženích.
První zemí, kde byla masáž zahrnuta do tělesné výchovy a sportu bylo Řecko. Byla velmi hojně používána před sportovními zápasy, což naznačuje jakýsi prvotní druh masáže přípravné, nebo masáže před sportovním výkonem, tzv. pohotovostní. Tato civilizace již znala vliv těchto technik na krevní oběh, nespavost, hojení následků poranění atd. K zesílení účinku zde byli použity také masážní oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřic z mnoha druhů dřev, kořenů a plodů.
Od Řeků převzali toto umění Římané. Zasloužil se o to řecký lékař Asklepiades, který se přestěhoval do Říma a začal zde masáž doporučovat jako jeden ze základních zdravotních prostředků. Rozdělil masáž na suchou a s tukem (olejem), dále pak podle druhu trvání na krátkodobou a dlouhodobou. Zavedl také zcela nový hmat – chvění. Největší slávy se dostalo římskému lékaři Claudiovi Galenovi. Významný lékař
školy gladiátorů zařadil cílevědomě masáž jako
součást tréninkové přípravy zápasníků. Tento průkopník sportovní masáže rozeznával masáž přípravnou (frictio), která obsahovala tření a hnětení. Dbal také na intenzitu hmatů – ze začátku lehké, později se přidávalo na síle. Po zápasech následovala masáž k odstranění únavy (tzv. apoterapeutická). Tento „praotec“ sportovní masáže také učil, že vhodnou kombinací masáže a tréninku lze dobře zesílit svalstvo, zvýšit výkonnost a oddálit svalovou únavu.
Římané si velice oblíbili péči o tělo a vše co sní souviselo. Asi 100 let př.n.l. založil lékař Asklepiades lázně s podlahovým a stěnovým vytápěním, které nazýval thermy. Zde se vyskytovala také místnost pro masáž a natírání olejem
10
(tzv. destrictorium a unatorium). Lázně obsahovaly mimo jiné čítárnu, knihovnu, obrazárnu, ale také místnost pro gymnastiku. Silnější vrstvy se nechávali masírovat, ty chudší zde prováděli automasáž. Také slavný Gaius Julius Caesar, který trpěl epilespií a migrénou, se nechával masírovat svým otrokem. Vzájemnou masáž u vojska prosadil císař Hadrián při dlouhých vojenských taženích. Zaměstnal tím vojáky v době odpočinku a zlepšil jejich kondici pro dlouhé pochody.
Středověk znamenal úpadek ve všech směrech přírodního vědění, lékařství i kultury těla. S nedostatečnou hygienou vznikaly rozsáhlé infekce a nemoci, které znemožnili funkci lázní a s ní spojenou masáží. Pouze u Arabů tato tradice přetrvala a jejich úroveň lázeňství si zachovala vysoký standard. Nejvýznamnější představitel této doby byl lékař a filozof Avicenna, který podporoval hygienu, tělesná cvičení a masáž. Ve svém Kanónu lékařství praví, že cílem masáže je odplavení odpadních látek ze svalů, které způsobují bolest. Dnes víme, že se jedná o kyselinu uhličitou a především mléčnou, vzniklou intenzivní svalovou prací.
Od Arabů se masáž dostává k Turkům, Peršanům a na Kavkaz. Arabský typ masáže se liší od ostatních v nezvyklých hmatech při masážích zad – masáž chodidly. To zase Slované, na rozdíl od ostatních národů, využívali při masážích tepání březovými či dubovými metličkami, jejichž účinek se v parních lázních a horkovzdušných saunách využívá dodnes.
K znovuzrození lékařství, tělesné výchovy a tedy i masáže docházelo v Evropě až v 16.století. Renesanční lékaři se vracely k antickým dílům a naslouchali také arabským učencům. Opětovné zavedení masáže se objevilo v knihách Symforia Chambie o tělesném pohybu, klidu a masáži. Také válečný chirurg Ambrosius Paré doporučoval masáž jako léčbu kloubních onemocnění, jako kdysi Hyppokrates. Neapolský profesor Giovanni Alfonzo Boreli (16081679) se ve své knize De motu animalium (Pohyb živočichů) zabýval fyziologií svalů, jejich inervací a podstatou vzniku svalové bolesti. Snažil se o využití
11
masáží k odstranění takto vzniklé bolesti. Všechny tyto poznatky o masáži a léčebné gymnastice shromáždil Hieronym Mercurialis a v roce 1569 vydal ve Veroně dílo De arte Gymnastica, ve kterém jsou popsány tři druhy roztírání a nechybí zde také četné kresby.
I přes znovuzrození lékařských věd a tělesné výchovy se v tomto období nedostalo masáži takovému ohlasu jako tomu bylo ve starověkém Řecku a později Římě. Vyskytovalo se pouze v okruzích jejich vyznavačů a spadalo stále více k vědám lékařským než k tělovýchovným.
Mezníkem se stal až příchod švédského stylu tělovýchovného lékařství v 19.století. Jeho průkopníkem byl původem misionář Peer Henrik Ling (17761839). Tento tělesně slabý a nemocný člověk se při svých cestách po Orientu setkal s primitivní starobylou masáží, která spočívala v šlapání mladé dívky po zádech masírovaného. Ling si sám na sobě všiml zlepšení jeho zdravotního stavu a začal se masáží zabývat. Zaškolil sobě maséra, který již používal k masáži techniku rukou, které předcházelo předběžné předehřátí v suchém teplém prostředí. Po návratu do Švédska vytvořil Ling školu masáže a v roce 1813 Ústřední ústav pro gymnastiku. Kromě masáží se zde učily také gymnastická cvičení, která vycházela ze studií fyziologie
pohybového aparátu a měla
zdravotně léčebný charakter. Po vzoru vznikají četné masérské školy a systém cvičení, dnes nazýván švédská gymnastika, který se stal vzorem tělesné výchovy pro celou Evropu. Převzala je mimo jiné také Tyršova sokolská soustava i když masáž nepoužívala.
Cesty masáže a tělesné výchovy se tedy rozcházeli a začali se vyvíjet samostatně. Bylo založeno mnoho masérských škol, samostatně vznikala sportovní masáž u severských národů – Švédska a Finska. Tato škola uplatňovala automasáž, kterou poté převzali američtí sportovci na olympijských hrách v roce 1900 ji sami přepracovali a zdokonalili tak, že v roce 1912 ji s velkým ohlasem na olympiádě opět převzali evropští sportovci. Velkou zásluhu o vznik novodobé masáže měla škola Zabludowského. Tento univerzitní profesor shromáždil
12
za dvacet let své práce více než sto spisů o masáži, kde popisoval jednotlivé hmaty a jejich účinek. Po právu lze tedy označit tohoto muže za praotce novodobé masáže.(1)
13
2. Klasická masáž
Tato metoda, známá také jako švédská masáž, patří k nejpoužívanějším a nejstarším technikám u nás. Zahrnuje řadu mechanických podnětů, které působí na pacienta za účelem léčebným pouze pomocí rukou. Je to cílená technika používaná tam, kde je o ni předem odpovědně rozhodnuto. S tímto souvisí i oprávněnost k jejímu předepisování, které je vyhrazeno pouze osobě tomu určené. Ta určí, v jakém rozsahu má být masáž provedena. Úkolem maséra je pak provést co nejlépe a s vědomím v plné zodpovědnosti úkony, které povedou k prospěchu nemocného. Nejde pouze o dokonalost techniky, ale také je zde nutná znalost všech fyziologických jevů, jenž masáž vyvolává či tlumí. Je třeba přihlédnout na jevy, které jsou vyvolané samotným onemocněním. Správné spojení teoretické znalosti a zručnosti provedení hmatů přináší celkový úspěch.(3)
2.1 Mechanizmus účinku klasické masáže
Souhrn fyziologických dějů, které jsou vyvolány masáží, má dva druhy působení. Jedná se o působení místní a celkové, která mají základ jak v mechanické, tak i v humorální, hormonální a nervové složce. Místní působení se projevuje na kůži, jejich orgánech, ale i v krevním a lymfatickém řečišti. Masáží dráždíme nervová zakončení v kůži, podkoží, kloubních pouzdrech, šlachách a svalovině. O celkovém působení můžeme hovořit jako o
podpoře
krevního
oběhu,
s
ní
spojeným
odplavením
metabolitů
a prokrvení vnitřních orgánů. Zlepšením oběhu v periferii dochází ke snížení odporu v kapilárách a tím také zlepšení žilního návratu. Tato reakce příznivě ovlivňuje činnost srdce a mnoha vnitřních orgánů. Dochází například k prokrvení ledvin, což má za následek tvorbu moči a s ní spjaté odplavení metabolitů, zlepšuje se výměna kyslíku v plicích a snadnější tkáňové dýchání zvyšuje termoregulaci.
Na povrch těla působíme jednotlivými hmaty, kterými různou kombinací, silou a směrem vyvoláváme pestrou odezvu v tkáních povrchu těla. Nejdříve
14
se mechanicky odstraní zrohovatělé kožní vrstvy, což má za následek uvolnění potních a mazových žláz. Následně se zvyšuje přísun živin, kyslíku i látek ochranných. Tyto účinky lze vyvolat třením a jemným tepáním. Roztíráním a vytíráním ovlivňujeme hlubší tkáňové vrstvy, ve kterých můžeme rozrušit srůsty a ztluštěniny, jak v kožním vazivu, tak i v okolí kloubních pouzder a šlach. Svalovinu lze příznivě ovlivnit převážně hnětením, které zvýší krevní výměnu, odplaví metabolity a sníží svalové napětí. Sval se takto rychleji regeneruje a zvyšuje se tím i jeho výkonnost. Masáž tudíž působí osvěživě proti únavě, celkově uklidňuje nebo naopak tonizuje, podle volené techniky.(3)
2.2 Základní hmaty klasické masáže
Základní hmaty u klasické masáže lze rozdělit do pěti druhů: •
tření
•
roztírání a vytírání
•
hnětení
•
tepání
•
chvění
Tření
Jedná se o nejpoužívanější skupinu hmatů, které slouží k prokrvení kůže a podkožního vaziva, což vyvolává u pacienta pocit prohřátí. Často se používá termín „mechanické předehřátí“. Používáme jedné , nebo obou rukou. Technika se provádí dlaní, palcem, nebo bříšky prstů v dlouhých tazích, ve směru odtoku krve. Hmat začíná velmi lehce, v průběhu přidáváme na intenzitě, kterou opět zmírníme před ukončením tahu. Do skupiny tření zařazujeme tyto hmaty: •
tření plochou dlaně
•
tření obtahováním
•
tření bříšky prstů
15
•
tření vytíráním přes ruku
•
tření kolébkou
•
tření nůžkovým hmatem
Roztírání a vytírání
Při tomto hmatu používáme většího tlaku ruky na masírovaného, čímž dosahujeme většího průniku síly a zasahujeme tím do hlubší tkáně a pod ní ležícího vaziva. Pro větší sílu používáme části dlaně tzv. patky, nebo bříšky prvního až třetího prstu. Provádíme krouživé, spirálovité, a podélné pohyby a ruka celou dobu pevně přiléhá ke kůži masírovaného. Velmi důležitý je zde směr tahu, který je vždy v souladu s odtokem krve. Při roztírání končetin se nejvíce věnujeme rýhám mezi jednotlivými svaly. Zvláště účinné je roztírání na klouby, jejich pouzdra a nejbližší okolí.
Roztírání svalů: •
roztírání částí dlaně (patkou)
•
roztírání čtyřmi prsty
•
roztírání osmi prsty
•
roztírání palcem
•
roztírání pěstí
Roztírání kloubů: •
roztírání částí dlaně (patkou)
•
roztírání špetkou
•
roztírání palcem
16
Hnětení
Jedná se o nejintenzivnější a nejúčinnější masážní úkon. Má vliv zejména na krevní a mízní oběh a zasahuje i do hlouběji položených tkání. Zejména na svaly dlouhé a bříškaté. U plochých svalů postrádá hnětení účinnost a je tomu taktéž, pokud nejsou svaly masírovaného úplně uvolněné. Svalový tonus se zvyšuje nebo snižuje podle způsobu aplikace hmatů. Hnětení může být provedeno těmito způsoby: •
hnětení uchopováním a odtahováním
•
hnětení vlnovité
•
hnětení finské •
slalom
•
spirála
•
hnětení pomalým válením
•
hnětení rozmačkáváním pěstmi
•
hnětení stlačováním hrudníku
Tepání
Patří do série hmatů nárazového charakteru, kde využíváme střídavých rytmických úderů obou rukou. Na začátku a konci této techniky vždy tepeme pomaleji a s menší intenzitou. Zásadně tepeme vždy dobře uvolněné svaly, nikdy nesmíme masáží vyvolat bolest. Účinek této techniky závisí na druhu použitých hmatů, místě aplikace a intenzitě jejich provedení. Podle intenzity jej dělíme na povrchové a hluboké. Povrchové tepání zvyšuje svalový tonus a vyvolává vasokonstrikci cév, naopak tepání hluboké cévy rozšiřuje a tlumí nervový systém. Jeho účinek se může projevit i na vzdálenějších tělních krajinách reflexní cestou.
Tepání povrchní •
tepání tleskáním
17
•
tepání pleskáním
•
tepání smetáním
•
tepání konečky prstů
Tepání hluboké •
tepání vějířovité
•
tepání sekáním
•
tepání pěstmi
Chvění
V této nárazové technice, kde se vyžaduje naprosté uvolnění svalů, rozlišujeme dva druhy účinku. Rychlé a vydatné chvění svaly dráždí a zvyšuje jejich tonus, pomalé a mírné svaly uvolňuje a uklidňuje. Z důvodu naprostého uvolnění masírované oblasti často končetiny uvádíme do různých poloh.(1) Používáme těchto základních hmatů: •
chvění dlaní
•
chvění vidlicí
•
chvění rychlým válením
•
cvhění vytřásáním
Směr a sled hmatů
Tyto faktory výrazně ovlivňují správný účinek masáže. Základním pravidlem zde platí, že směr hmatů vždy směruje k srdci, ve směru návratu krve. Důvodem je působení na cirkulační aparát v oblasti žilního řečiště, a také správný odtok lymfy. Na končetinách proto postupujeme vždy proximálním směrem, v oblasti hrudníku a zad příčně na osu trupu. Jinak je tomu v oblasti břišní, kde je hlavním důvodem masáže podpora střevní peristaltiky a až druhotným propracování břišní svaloviny. Směr nám tedy určuje peristaltika střevní, proto
18
masírujeme ve směru hodinových ručiček. Sledem hmatů rozumíme jejich řadění při masáži, kterou začínáme vždy třením, aby došlo k mechanickému předehřátí prokrvením tkáně a nanesení pomocných masážních prostředků. Poté většinou následují roztírání a vytírání a také úkony hnětací. Ke konci masáže zařadíme některé z úkonů tepacích, nebo vibračních. Pokud má mít masáž spíše účinek sedativní, použijeme hmaty jemnější, střídáme je bez rychlých přechodů, plynule a pomalu. K ukončení masáže použijeme závěrečné tření.(3)
Pomocné masážní prostředky
K vyššímu účinku masáže mohou přispět také pomocné masážní prostředky, které umožňují lepší skluz masérovy ruky po kůži, a pokud obsahují farmakologicky účinné látky, působí i léčivě. V průběhu vývoje se používalo mnoha druhů přípravků, mezi které patří: mýdla, pudry, lihové přípravky, oleje, masti a krémy ale i emulzní přípravky - ty dnes patří v klasické masáži k nejpoužívanějším. Jejich výhodou je, že na těle utvoří ochranný film, který působí ještě po masáži. Dokonale se vstřebávají a neucpávají kožní póry. U nás se vyrábí řada těchto prostředků pod společným názvem Emspoma.
Existují čtyři základní typy:
A) bílá - Pro všechny druhy dlouhodobých masáží a automasáží. Vyvolává pocit osvěžení a lehkosti. Dále je určena k ukončení všech typů a druhů masáže.
B) červená (růžová) - Obsahuje kapsaicin, který působí hřejivým dojmem. Masáží vyvolává u částí těla pocit prohřátí a tepla s dlouhodobým účinkem. Užívá se též jako preventivní masáž proti svalovým křečím a poruchám koordinace.
C) modrá - Obsahuje mentol, působí chladivě a osvěživě s dlouhodobým účinkem.
19
D) zelená - Obsahuje kafr,má protizánětlivé účinky a příznivě působí na bolestivé stavy z přílišného nebo nestejnoměrného zatížení pohybového ústrojí.
E) žlutá - Vodoodpudivá. Je vhodná na ochranu pokožky v nepříznivých klimatických podmínkách. Svým hydrofóbním účinkem zabraňuje jejímu prochladnutí, zvláště při smáčení vodou.(1,3)
2.5 Indikace a kontraindikace masáže
Obecné indikace klasické masáže jsou : •
stavy poúrazové a pooperační
•
chronické revmatické nemoci
•
choroby oběhu krevního a cév
•
chronické choroby dýchací
•
chronická zácpa, zejména atonického typu
•
hemiplegie a paraplegie
•
funkční poruchy nervové
•
rekonvalescence po těžkých chorobách
•
stavy po fyzickém vyčerpání a svalové únavě
Kontraindikace:
Je nezbytné si před každou masáží uvědomit, v jakém zdravotním stavu se organismus nachází. Pokud nedodržíme některé zásady, nemusí masáž splnit svůj účel, nebo může dokonce uškodit. Tyto zásady rozlišujeme podle rozsahu na celkové, které zakazují masáž na celém těle a částečné, nedovolující masírovat jen určité části těla.(2)
20
Celková kontraindikace: •
při horečnatém, infekčním a akutním zánětlivém onemocnění, při stavech vyžadujících klid na lůžku, při celkové tělesné slabosti
•
choroby srdce (infarkty, srdeční arytmie, vysoký krevní tlak)
•
všechny akutní stavy (záněty, virózy a jiné infekce, akutní blokády apod.)
•
jakékoli onkologické problémy
•
bezprostředně po jídle
•
po nadměrné fyzické námaze, celkovém vyčerpání – závod, těžký trénink
•
při některých krvácivých chorobách, u pokročilé arteriosklerózy a osteoporózy
•
v graviditě a dva měsíce po porodu
Částečná kontraindikace: •
při kožních afekcích hnisavých a plísňových
•
podkolenní jámy a tříselní krajiny, loketní a podpažní jamky
•
krk zpředu, prsy u žen, krajina pohlavních orgánů
•
hrany kostí nebo trny obratlů
•
v místech čerstvého poranění (krevní výrony atd.)
•
při menstruaci (masáž břicha)
•
velké varixy (křečové žíly)
•
mateřská znaménka
•
bolesti břicha
21
3. Alternativní masáže – Shiatsu
Západní medicína poskytuje celou řadu léků na nemoci a problémy. Zaměřuje se tedy především na chorobu jako takovou, avšak opomíjí podstatu zdraví. Oproti tomu východní medicína pracuje i s „životní sílou“ neboli „energií“ (Ki), která z nás dělá živé bytosti. Charakteristika a stav v jakém se nachází tato energie obsahuje informace o našem zdraví či nemoci. Ruční manipulací a pomocí přírodních substancí (bylin), usiluje východní medicína o odkrytí a využití všech zdrojů, které máme uvnitř a které přispívají k dobrému zdravotnímu stavu. Porozumět sobě samému, vnímat vrozené reakce či intuici, to vše ovlivňuje naše životy pozitivním, naplňujícím způsobem. Jednou z mnoha metod, jak k tomuto dospět, je využití a praktikování Shiatsu.(3,4,8)
3.1 Historie Shiatsu
Jak již víme, základní principy všech forem orientální medicíny vznikaly ve starověké Číně. Nejstarší dochovaná zmínka o čínské medicíně je z knihy Huang Ti Nej Ting (Klasický spis vnitřního lékařství Žlutého císaře). Text tohoto lékařského spisu je psán formou rozhovoru mezi Žlutým císařem a jeho ministrem Či Po. Jsou zde zachyceny faktory, které ovlivňovaly raný vývoj léčebných technik. Zatímco lékaři ze severu země využívali hlavně akupunktury, nahřívání moxou a masáží, v jižní části, se díky jiným klimatickým podmínkám velice rozvinul systém bylinného lékařství. Rozvoj fyzioterapie, včetně masáží a dýchacích cvičení byla specifická pro obyvatele střední Číny. Po sjednocení Číny se tyto metody sloučily a vytvořily tak komplexní lékařské učení.
Masáž byla od samého počátku považována za jednu ze čtyř klasických forem lékařské péče. Nazývala se Anmo nebo Mo (v Japonsku Anma) a prováděla se formou hnětení, nebo aplikace tlaku na bolestivé nebo zatuhlé místo. Zkušenostmi z praxe, pozorováním a formou pokusu a omylu se tyto zkušenosti předávali z generace na generaci převážně ústní formou.
22
Učení z nichž vycházelo čínské lékařství bylo součástí celkového názoru na svět; bylo součástí filozofie. Nejznámější z těchto učení, je učení o principech Jin a Jang a o Pěti prvcích, která vyrůstají z podstaty koncepce Tao (cesta). Tato koncepce objasňuje vznik vesmíru a působení sil, které se podílejí na udržování a souhře vzájemného působení člověka s přírodou. Společenský řád starověkých Číňanů, se tedy odvíjel od působení přírodních cyklů a sil, a proto si logicky vypracovali systém teorií a procesů, které vycházely z přírody. K utváření této filozofie „plynutí s proudem“ docházelo s rozvojem taoismu.
Přibližně mezi rokem 536 a 552 n.l. nastal příliv čínské filozofie, buddhismu a kultury do Japonska. Díky obchodním cestám a diplomatickým misím se vzájemný styk mezi Japonskem a Čínou neustále prohluboval. Ještě před r. 984 n.l. byl sepsán první japonský lékařský text, třicetidílný spis Išinho. Ovšem k rozkvětu orientální medicíny došlo až v letech 1603 - 1869.
Masážemi se čím dál více zabývali slepí lidé, neboť měli vysoce vytříbenou citlivost hmatu. Bohužel vzhledem k tomu, že měli jen omezené možnosti vzdělávání, docházelo k tomu, že se léčebný efekt Anmo začal postupně vytrácet. Maséři měli zakrátko mnohem nižší vzdělání a kvalifikaci než lékaři a Anmo se začínala spojovat více s relaxací a rozkoší než s léčebným efektem. Toto znehodnocování masáže jakožto formy lékařské péče pokračovalo až do počátku 20. stol., kdy došlo k jejímu obrození, které znamenalo začátek moderní historie Shiatsu.
Roku 1919 vydal japonský lékař Tamai Tempaku knihu Shiatsu Ho. Shrnul v ní poznatky západní anatomie a fyziologie s některými staršími metodami masáží, kde tyto rozdílné proudy sjednotil a znovu do celé koncepce začlenil i duchovní rozměr léčby. Mnozí z prvotních praktiků Shiatsu vyvinuli svůj vlastní styl a někteří založili i školy, např. Tokorijo Namikoši. Ve 2. pol. 20. stol. zavedl Shizuto Masunaga systém uváděný jako Zen Shiatsu. Zdokonalil metody diagnózy a připojil zvláštní cviky (makko-ho), které stimulovaly tok Ki.
23
Shiatsu, stejně jako mnohé jiné obory má svou vlastní historii, což vedlo různé osobnosti k tomu, aby se soustředily na různé jednotlivé aspekty původně komplexní léčebné metody. V dnešní době existuje celá řada stylů. Některé se zaměřují na akupresurní (akupunkturní) body, jiné se zabývají více prací s tělem a cestami energie. Další uvádějí do popředí systémy diagnostiky, jako např. teorii Pěti elementů či makrobiotický přístup. Ve skutečnosti ovšem všechny vycházejí z tradiční čínské medicíny. Shiatsu je tedy rychle se rozvíjející a vyvíjející se obor. Neustále zaznamenává pokrok našeho chápání energie Ki i našich schopností směrovat a rozvádět Ki za účelem léčení organismu.(4,5,10)
3.2 Podstata a mechanismus Shiatsu
Ki Od nejstarších dob zastávají Číňané názor, že vesmír je tvořen energií v rozličných fázích vibrací a v různých formách projevu. Ki se rodí z interakce Jinu a Jangu a představuje primární substanci vesmíru. Veškeré věci jsou stvořeny z Ki a každá věc je určována a charakterizována svou Ki. Ki zahrnuje obojí, hmotné i nehmotné. Je to energie v nejvlastnějším a nejširším smyslu, je v ní obsažen čas, prostor, hmota, forma i pohyb. Pro obyvatele vychované v západní kultuře bývá tato koncepce celistvého vesmíru obtížně představitelná. Pro představu si tedy uveďme příklad: kapka rosy, která kondenzuje v chladu noci, se během dne zahřívá a vypařuje. Stává se součástí oblaků, kde může zmrznout a v podobě kroupy spadnout na zem, kde opět roztaje v kapku vody. Ki získáváme ze tří základních zdrojů. Původní Ki je naše genetické vybavení,
které
určuje
základní
konstituci
organismu.
Charakterovou
Ki přijímáme z potravy a vzdušná Ki se do našeho organismu dostává dýcháním. Celková Ki má v organismu pět základních funkcí:
1. pohybovou – veškeré formy aktivity 2. ochranou – ochrana před zevními vlivy 3. zahřívací – teplota všech tělesných partií a orgánů
24
4. transformační – přeměna potravy ve stavební látky 5. vazebnou – správné umístění všech orgánů.(4,5,7,9)
Jin a Jang
„Jednota plodí dvojici“ Lao-c: Tao-te-t´ing.
Univerzální energie Ki se na počátku času rozdělila ve dvě síly jin a jang (viz obr.č.1). Jang je nahlížen jako mužský a jin jako ženský prvek a veškerý život jako závislý na jejich harmonické interakci. Dynamika vzájemných poměrů je tedy velice flexibilní teorií. V oblasti medicíny je jin-jang základním kritériem pro stanovení diagnózy stavu Ki daného pacienta a zároveň ukazatelem povahy a místa choroby. Jejich poměr by měl být určujícím prvkem při posuzování pacienta, neboť se vychází z předpokladu, že všichni lidé mají konstitucí daný sklon být více jin, nebo jang. Kvality jin-jang lze v lidském organismu rozčlenit do různých kategorií.
Živé tělo má tvar strukturu a váhu – to jsou jinové
vlastnosti. Činnost, teplo a citlivost na prostředí jsou zase jangové povahy. Hlava a horní partie jsou spíše jangové, neboť se nacházejí blíže nebesům. Chodidla a spodní partie jsou zase jinové, jelikož leží blíže zemi atd. Teorie jin-jang se tedy nejen pokouší o vysvětlení vztahu mezi vnitřními partiemi těla, ale popisuje i „energetický“ vztah mezi jeho vnitřními a vnějšími aspekty – vitálními orgány a povrchem.(4,5,8)
Obr.1.Symbolické znázornění principů Jin a Jang(5)
25
V každé z barev je bod opačné barvy. To naznačuje, že nic není absolutní a že v sobě obsahuje zárodek opačné kvality. Jin a Jang jsou k sobě navzájem protikladné, ale jeden nemůže existovat bez druhého (pojem nahoře neexistuje bez pojmu dole, teplo nemůže existovat bez chladu apod.(5)
Pět elementů Teorie jin-jang nezastupuje jediný způsob, jímž staří Číňané interpretovali svět. V počátcích 1. tisíciletí n.l. se začal objevovat další systém, v němž všechny fenomény byly nazírány jako projevy jednoho z pěti elementů Ki (viz tab.č.1). Symbolicky byli vystiženy jako Voda, Oheň, Dřevo, Kov a Země.(4)
Tabulka č.1: Souvztažnost Pěti elementů (4)
Každý z těchto prvků má své charakteristické vlastnosti a kvality, které lze pochopit i na intuitivní rozumové úrovni. Pro terapeuty Shiatsu je to tedy velice užitečný pracovní model, jelikož je jednodušší k pochopení než principy jin-jang. Užitečnost
systému
nepředstavuje pouhé
26
znázornění harmonie
vzájemných vztahů, ale je rovněž schopen předpovídat účinky disharmonie. Všechny věci s podobnou kvalitou energie se sdružují, vzájemně se ovlivňují a proudící energie mezi těmito prvky je shrnuta v cyklu Tvorby (Šen) a Ovládání (Ko). V cyklu Tvorby (viz obr.č.2) dává každý prvek vznik dalšímu prvku, tzn. že dřevo živí oheň, jehož popel obohacuje zemi, která rodí kov, ten sráží vodu, která dává život dřevu. Oproti tomu cyklus Ovládání nám říká, jakým způsobem se prvky vzájemně tlumí či kontrolují, čímž zamezují nekontrolovatelnému růstu. Dřevo (rostlinná látka) stabilizuje zemi, která krotí vodu pomocí svých břehů. Voda tlumí oheň, a ten taví kov, který kácí dřevo.(4,5,7)
Obr.č.2: Cyklus Tvorby (5)
Meridiány Odedávna Číňané vykládali chování Ki z jejich projevů. Zjistili, že některé stavy (a to i ty vnitřní) mohou být zlepšovány tlačením či třením různých citlivých míst – bodů. Využití bodů bylo zprvu náhodné, i když některé z nich byli opakovaně používány jako nápomocné pro podobné případy, a jak jich postupně přibývalo, byly zaznamenány a uvedeny do systému. Zkušenostmi se objasnilo, že tyto body jsou vzájemně propojeny sítí subtilních drah - meridiánů. Jimi je Ki rozváděna do všech částí těla a do kůže.
27
Hlavní dráhy vedou blízko pod povrchem a mohou být pomoci shiatsu ovlivňovány v bodech podél
nich. Dvanáct „prvořadých drah“ je přičleněno
k základním tělesným orgánům. Čínská medicína ovšem připisuje každému orgánu mnohem širší roli. S nimi souvisejí dráhy, které integrují části s celkem. Osm „vedlejších drah“ obíhá poněkud hlouběji a kříží se s dvanácti prvořadými drahami. Působí jako zásobníky Ki. Tato síť uceluje systém. Dvě z vedlejších drah, „střední“ dráhy jsou známé jako zadní střední a přední střední dráha. Tyto dráhy kontrolují všechny ostatní. Zadní střední vede nahoru po páteři a přes hlavu. Kontroluje veškeré jangové dráhy. Jinové dráhy jsou řízeny přední střední, která sleduje střední dráhu přes břicho a hrudník, až k hrdlu a ústům. Existují také ještě dva meridiány, které nenesou název tělesných orgánů – meridián „krevního oběhu“ (Osrdečníku) a „trojitý ohřívač“. Funkce osrdečníku spočívá v ochraně srdce. Trojitý ohřívač vykonává specifické funkce - harmonizuje horní, střední a spodní partie. Řídí naši tělesnou teplotu.(4,7)
Meridiány a k nim příslušné orgány
Existuje
pět jinových orgánů – plíce, slezina, srdce, ledviny a játra.
Jsou to tzv. „parenchymatozní“ orgány, které sdílejí jinové vlastnosti – jsou vnitřní, hluboké, skryté. Jsou nejdůležitější, neboť odpovídají za přeměnu, cirkulaci a skladování Ki a krve v těle. Každý z těchto orgánů má jinové, nebo jangové vlastnosti v proměnlivých stupních. Plíce jsou umístěny na vrcholu a působí směrem dolů. Ledviny tvoří kořen a v těle zakládají jin a jang, drží a hromadí Ki a vysílají ji směrem nahoru. Slezina také vysílá Ki nahoru, zatímco játra zjemňují a ulehčují její tok nezávisle na jejím směru.
Jangové orgány se podílejí na jinu. Jang je více vztahován k povrchu a jangové neboli „duté“ orgány utvářejí trávicí ústrojí (žlučník, žaludek, tlusté a tenké střevo, močový měchýř a ledviny). Jsou spojeny s přijímáním a trávením jídla nebo s vyměšováním odpadu. Výjimkou je žlučník, který skladuje čistou tělní tekutinu, žluč, jež napomáhá trávení.(4,8)
28
Meridiány: • plic • tlustého střeva • žaludku • sleziny/slinivky • srdce • tenkého střeva • močového měchýře • ledvin • krevního oběhu • trojitého ohřívače • žlučníku • jater Plné jméno pro každou dráhu se odvozuje od orgánu, s nímž je spojena, od končetiny, po níž proudí, od času její aktivity, od jejího umístění na paži nebo noze a od její polarity. Takže např. plné jméno pro dráhu plic zní dráha plic, v paži převládá jin.(4,8)
Body Tsubo
Tsubo, neboli klasické akupunkturní body jsou místa, kde se hromadí Ki. Z energetického hlediska má tsubo tvar jakési baňky se štíhlým hrdlem a vypouklým bříškem. Každý bod má specifické vlastnosti nebo účinky. Abychom mohli vejít do kontaktu s Ki v místě bodu, musíme na něj působit v úhlu 90 stupňů. Stejně jako body na meridiánech, existují také některé body, které mohou být spontánně bolestivými. Tyto body se nazývají „ah ši“ (japonsky „au“!), jako odpověď na dotek postižené partie a stejně jako v klasické akupunktuře, i zde se s nimi pracuje. Některé body Tsubo, díky svým léčebným vlastnostem, lze používat jako body první pomoci. Tsubo jsou očíslovány podle své polohy na meridiánech, např. LED1 je první bod na dráze ledvin. (4, 5, 6)
29
3.3 Diagnostika
Při stanovování diagnózy si všímáme pacientovy tělesné konstituce, dispozic, anamnézy, životního stylu, i dalších vypozorovaných příznaků. K získávání těchto informací se používají čtyři tradiční metody – pozorování, otázky, naslouchání a očichávání a dotek (kyo a jitsu, hara). Každá z metod přispívá hodnotným náhledem k celkovému úsudku.(5)
Kyo a jitsu
Diagnostika Kyo a Jitsu je jednou z nejčastěji uplatňovaných diagnostik v Shiatsu. Stresové zatížení zvnějšku i uvnitř těla vytváří deformaci Ki v drahách. Termíny kyo a jitsu vyjadřují dynamičnost tohoto procesu, kdy kyo je jakousi vnitřní „potřebou“ a jitsu „kompenzační odpovědí“ (např. mám-li hlad /kyo/ najím se /jitsu/). Pokud potřeby stavu kyo nemohou být uspokojeny, stává se tělo zranitelným. Tento stav nazýváme nemocí. Dojde k zablokování emocí, vnitřnímu oslabení či vypovězení funkce některého orgánu. Toto doprovází ztuhlost, ochablost či prázdnota v souvztažných drahách orgánů. Příznaky, které se projevují napětím, bolestí nám poukazují na kořen disharmonie. Shiatsu léčí stavy kyo energetických deformací, podpůrným a pronikavým tlačením na tsubo a dráhy kyo. Tak se přímo věnuje vnitřní potřebě – přenášení krve a Ki, které tonizují postižené oblasti a kompenzuje tak vzorce jitsu.(4,8)
Hara
Také diagnóza hary patří v Shiatsu mezi jeden z aspektů dotekové diagnózy. Hara neboli břišní centrum je centrem životní energie, síly a intuice. Je vyživována dýcháním a podporována dobrou dietou, trávením a odpočinkem. Rozlišujeme dvě hlavní oblasti hary; horní a spodní. Horní oblast leží mezi žebry a pupkem a na pohmat by měla být měkká, pružná a čilá. Spodní oblast se nachází pod pupkem, začleňuje ohanbí a měla by být pevná a silná. Haru
30
lze rozdělit také podle meridiánu Tři ohřívače. Střed hary nalezneme tři prsty pod pupkem a nazývá se tandem nebo „moře Ki“. Veškerá léčba pomocí Shiatsu působí v haře změny. Procítěním stavu hary před a po terapii a pozorováním změn mezi jednotlivými terapiemi můžeme tyto změny sledovat. Podstatou dobré léčby je pocit sdílení a empatie z hary do hary. Jednoduchými cvičeními lze procvičovat i vlastní centrum hary.(4,8)
Porozumění příčin onemocnění nám pomůže interpretovat jednotlivé příznaky a znamení, které tělo utváří jako úkaz disharmonie. Rozpoznáním původu disharmonie můžeme přikročit k úpravám, které urychlí uzdravení a zlepší stav i odolnost. Hlavní příčiny onemocnění se dělí na vnitřní (tzv. Sedm emocí – radost, přemíra přemýšlení, obava, smutek, strach, úděs a zlost) a vnější (sem patří šest klimatických činitelů – horko, oheň, sucho, větrno, chlad, vlhko). K nim se ještě řadí i smíšené příčiny jako je trauma, špatná léčba, otrava apod. Emoce, podnebí a stravování tvoří součást obrazu propojení s Pěti elementy, který nám společně dotváří anamnézu pacienta.
Toto je podstata pojetí orientální medicíny, která dokáže vycítit poruchu rovnovážného stavu Ki, tím že se lidského těla dotýká, a za použití léčebných postupů ji znovu vyrovnává. Přitom je lhostejné
na jaké úrovni (fyzické,
emociální, duchovní) se tato porucha nachází. (4,9,10)
3.4 Základní techniky Pracovní nástroje v shiatsu jsou: prsty, palce, dlaně, chodidla, lokty nebo kolena. Možnosti použití se liší dle částí těla, kde se pracuje a dle druhu techniky, zda je dané místo třeba posílit nebo uvolnit. Jde o kombinaci mnoha rozmanitých technik, včetně tlaku, třesení, otáčení, poplácávání, škubání, zvedání, zaštipování, hnětení, válení a hlazení. Základní techniky aplikace tlaku jsou tlak palcemi, dlaněmi, nebo spodní částí dlaní kolmo na plochu těla, v úhlu 90 stupňů (tzv. kolmý tlak). Na těle zpravidla pracujeme oběma rukama, kdy jedna ruka tzv. mateřská zůstává v klidu přiložená na oblast hary nebo oblast křížovou a druhá ruka tzv. pracovní aplikuje aktivní tlak. Tlak by měl být dostatečně hluboký,
31
aby došlo ke spojení s Ki. Síla je individuální a liší se u každého pacienta. Příliš silný tlak může způsobit bolest, nedostatečný naopak může působit neuspokojivě. V případě prochlazení nebo povrchového zatuhnutí masírujeme povrch těla rychle plochou dlaní. Pro počáteční změkčení chronicky ztuhlých svalů (zejména svaly ramen, horních partií zad, hýždí a stehen) hněteme palci, nebo tvrdou hranou spodní částí dlaně. Po jejich uvolnění můžeme pomocí palce nebo lokte působit ještě hlouběji. Vždy postupujeme od tření, hnětení a kroužení ke specifičtějším metodám, např. k aplikaci déle trvajícího tlaku palcem, lokty či koleny. Rozličné techniky Shiatsu mohou působit na dráhy v různých směrech. Obvykle ale působíme na dráhy jin směrem vzhůru a na dráhy jang směrem dolů, v souladu s přirozeným prouděním Ki v těle.(6,10) Tlak dlaní Otevřenou dlaň položíme na tělo pacienta a působíme na ni silou své váhy. Poté tlak povolíme, dlaň přesuneme a hmat znovu opakujeme. Takto postupujeme a sledujeme tvar pacientova těla. Tlak dlaní by měl být něžný, ale pevný (viz obr. č. 3) .
Obr. č. 3 Masáž nohy dlaní (11)
32
Tlak palcem, prsty Palec je mnohem pronikavější, přesnější a více stimulující než dlaň. Přikládáme jej natažený a nikdy osamoceně, vždy ho stabilizujeme podepřenými prsty. Rozlišujeme tzv. tvrdou techniku (váhou působíme na konec palce) a měkkou techniku (polštářek palce držíme více naplocho). Pokud léčíme dva blízké body, lze společně využít i palec s prstem. Obvykle jej používáme po obou stranách středové linie těla – na hlavě, krku, páteři nebo kříži. Tvrdší alternativou této techniky je použití palce a kloubu. Kdy využitím kloubu vyrovnáváme tlak vyvíjený polštářkem palce. Takto masírujeme zejména záda, kdy postupujeme směrem dolů po obou stranách páteře.(6,10) Tlak loktů, kolen a chodidel Lokty, kolena a chodidla jsou vhodná pro masáž robustnějších lidí a částí těla, ztuhlých nebo bolestivých svalů. Lokty používáme na ramena, záda, hýždě, kyčle, stehna, lýtka a paže. Nejprve prohmatáme prsty tvar a stav partie, kterou budeme masírovat. Pak lehce umístíme loket a zploštělou spodní stranou volně pracujeme. Kolena využíváme nejvíce na nohou, především na stehnech. Na koleno vyvíjíme tlak tak, aby byl pacientovi příjemný. Techniku chodidel používáme zpravidla pro masáž pacientových chodidel. Je bezpečná, snadno proveditelná a velmi příjemná pro masírovaného a spočívá v přenášení váhy z jedné nohy do druhé. Další techniky, které jsou důležitou složkou Shiatsu jsou také rotace a protahování. Rotace uvolňují klouby, protahování rozevírá dráhy, které aktivují Ki.(4,6,10)
33
Rotace paží a nohou Tyto rotace zahrnují celou řadu technik v závislosti na tom, s jakým kloubem se pracuje a v jaké pozici se nachází pacient.(4,6,10) Protahování Protahováním uvolňujeme napětí a blokace míst, přispívá k celkové relaxaci pacienta. Rovněž nám dává informace o kondici masírovaného. Provádíme jej opatrně a bez síly několikrát během celé terapie. Ochablé pohyby poukazují na nedostatek svalového tonu, nebo deficit Ki. Napjatost a tuhost indikují lokální blokaci Ki. (4, 5,6,11) 3.5 Indikace a kontraindikace Tak jako u klasické masáže existují i u Shiatsu situace kdy je aplikace vhodná, a naopak situace kdy bychom neměli masáž poskytovat. (5,7,8,)
Indikace Shiatsu: •
funkční poruchy pohybového aparátu (bolest zad, ramen, šíje)
•
bolesti hlavy
•
migréna
•
psychosomatická a funkční onemocnění
•
menstruační potíže, menopauza
•
vyčerpanost, nespavost, nervozita
•
oslabená imunita
•
psychické potíže
•
studené ruce a nohy, posílení krevního oběhu
•
astma
•
zadržování vody ve tkáních
•
ušní a oční problémy, porušení rovnováhy
34
Kontraindikace Shiatsu:
Celková: •
horečnaté stavy
•
choroby infekční
•
těhotenství – některé techniky shiatsu
Částečná: •
popáleniny, poškozená místa pokožky
•
otevřené rány, zlomeniny
•
křečové žíly
35
4. Srovnání klasické masáže a Shiatsu
Tab. č.2 Srovnání masáží
Klasická masáž Švédsko(Peer Ling) mechanické působení
Shiatsu vznik Japonsko působení působení mechanické, emociální, psychologické a duchovní technika hmatů tření, roztírání a vytírání, tlak, třesení, otáčení, poplácávání, škubání, hnětení, tepání a chvění zvedání, zaštipování, hnětení, válení a hlazení způsob aplikace ruce prsty, palce, dlaně, lokty, kolena, chodidla pomocné masážní prostř. emulze, oleje, masti, krémy příprava maséra tělesná příprava, osobní tělesná, duševní příprava, hygiena, čistý bílý oděv koncentrace, osobní hygiena, volný, pohodlný oděv prostředí teplá čistá místnost, stůl teplá čistá místnost, s prostěradlem relaxační hudba, aromatická lampa, podložka na zemi, polštář pacient zahalen v prostěradle, volný bavlněný teplý oděv odhalujeme pouze masírovanou oblast
36
Závěr Tato práce se zaměřuje na srovnání alternativního směru Shiatsu s Klasickou masáží. Zabývá se vznikem a vývojem masáže jako takové, s postupně se odlišujícími směry. Je zde popsán její význam, účinky a způsoby aplikace obou směrů, používané hmaty, jejich indikace a kontraindikace. Rozborem těchto faktorů se práce snaží nalézt jejich hlavní rozdíly.
Základním rozdílem, který určil jejich další rozvoj je zcela jistě místo vzniku. Zatímco Klasická masáž má své kořeny ve Švédsku, kde ji proslavil a dále šířil Peer Henryk Ling, Shiatsu vychází z východního lékařského učení a nachází své základy v Japonsku. Tyto dvě školy se vyvíjeli zcela samostatně, a proto zde nacházíme rozdíly v technikách hmatů, způsobu aplikace ,pomocných masážních prostředcích a mnoha dalších faktorů.
Vhodná kombinace obou způsobů může zlepšit celkový efekt masáže a podpořit tím ozdravný proces a regeneraci.
37
RESUMÉ
Tato práce srovnává alternativní masážní směr – Shiatsu s Klasickou masáží. Jednotlivě popisuje význam obou směrů, jejich mechanismus a způsob aplikace. Práce staví oba směry vedle sebe a hledá jejich společné, či odlišné vlastnosti.
RESUMÉ This bachelors thesis compares alternative massage style – Shiatsu with Classical massage, it defines both styles, their techniques and application. My goal was to compare both massages and search major similarities and differences.
38
LITERATURA:
1. KVAPILÍK, J. Sportovní masáž pro každého. 3. vyd. Praha : Olympia, 1991. 147 s. ISBN 80-7033-120-8 2. THOMASOVÁ, S. Masáže proti běžným zdravotním potížím. 1.vyd. Praha : Svojtka a Vašut , 1995, 95 s. ISBN 80-7180-042-2 3. ŽALOUDEK, K. Masáž (příručka pro střední zdravotnické pracovníky). 2. vyd. Praha: Avicenum, 1975, 248 s. ISBN 2-552830-75 4. LUNDBERG, P. Nová kniha shiatsu. 1.vyd. Praha : Ikar , 2004. 192 s. ISBN 80-249-0404-7 5. LIECHTOVÁ, E. Japonská masáž pro zdraví a dobrou kondici. 1.vyd. Praha: Alternativa , 1996 ,154 s. ISBN 80-85993-15-5 6. POOLEYOVÁ, N. Šiacu japonská masáž v kostce. 1. vyd. Praha: Slovart, 2000. 60 s. ISBN 80-7209-151-4 7. JANČA, J. Alternativní medicína, komplexní prevence a léčba přírodními prostředky. 1.vyd. Praha : Eminent , 1991, 268 s. ISBN 80-900302-1-1 8. HAVELKOVÁ, D., Shiatsu: Cesta ke zdraví a spokojenosti. 1.vyd. Praha: Triton , 2001 , 181 s. ISBN 80-725420-01 9. EVANS, M., Masáže: masáže, aromaterapie, shiatsu, reflexologie. 1.vyd. Praha: Grada Publishing , 2001 , 192 s. ISBN 80-247010-81 10. DUBITSKY, C. Shiatsu orientálmí terapie. 1. vyd. Praha 1: Pragma, 2000, 247 s. ISBN 80-7205-748-0
Další zdroje: 11. http://www.shiatsu.cz/
Anotace
Martin Vlček Bakalářská práce na téma: Alternativní masážní směry Klíčová slova: masáže, Klasická masáž, Shiatsu, historie
Tato práce srovnává alternativní masážní směr – Shiatsu s Klasickou masáží. Jednotlivě popisuje význam obou směrů, jejich mechanismus a způsob aplikace. Práce staví oba směry vedle sebe a hledá jejich společné, či odlišné vlastnosti.
Anotation
Martin Vlček Bachelor work: Alternative mssages Keywords: massages, Classical massage, Shiatsu, history
This bachelors thesis compares alternative massage style – Shiatsu with Classical massage, it defines both styles, their techniques and application. My goal was to compare both massages and search major similarities and differences.