MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Přírodovědecká fakulta Ústav geologických věd

Martin Holub

LOVNÁ ZVĚŘ A ZPŮSOBY LOVU PALEOLITICKÝCH KULTUR VE STŘEDNÍ EVROPĚ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc.

Brno, 2006

1

© 2006 Martin Holub Všechna práva vyhrazena

2

Jméno a příjmení autora:

Martin Holub

Název diplomové práce:

Lovná zvěř a způsoby lovu paleolitických kultur ve střední Evropě

Název v angličtině:

Animal Prey and Hunting Strategies of Paleolithic Cultures in Central Europe

Studijní program:

Magisterský

Studijní obor (směr), kombinace oborů:

Geologie, hydrogeologie a geochemie

Vedoucí diplomové práce:

Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc.

Rok obhajoby:

2006

Anotace v češtině: Tato práce se zabývá významem lovu v paleolitu, naznačuje spektrum možných paleolitických loveckých technik, zbraní a pastí. Nastiňuje také možnost transportu a zpracování úlovků. Součástí byla experimentální lukostřelba, díky níž byla získána řada stop na kostech způsobených šípy s replikami paleolitických hrotů. Další stopy jsem získal použitím bodného oštěpu a údery ostrým kamenem. Výsledky ukázaly, že některé stopy jsou typické pouze pro použití luku (a pravděpodobně i vrhače oštěpu). Ze srovnání s osteologickým materiálem sbírek MZM se jeví velmi pravděpodobné použití luku na některých lokalitách na Jižní Moravě.

Anotace v angličtině: This work deals with the importance of hunting and suggests list of hunting strategies, weapons and traps possible used in Paleolithic. It is also sketched possibility of transport and processing of animal preys. A part of this work was experimental archery using arrows with replications of Paleolithic points. The following traces were taken using thrusting spear and striking with a sharp stone. The results show that some of traces are typical for using of bow (and probably atlatl spear too). Gained traces were compared with traces on osteological material of MZM collections. The comparison shows that use of a bow is probable in some of Paleolithic localities in South Moravia.

3

Klíčová slova v češtině:

Paleolitičtí lovci, lovná zvěř, stopy na kostech, experimentální lukostřelba.

Klíčová slova v angličtině: Paleolithic

Hunters,

Animal

Experimentaly Archery

4

Prey,

Osteological

Traces,

Prohlašuji, že jsem tuto práci provedl samostatně. Veškerou literaturu a ostatní prameny, z nichž jsem při přípravě práce čerpal, řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury.

………………………………. podpis 5

Děkuji všem, kteří mi poskytli cenné informace a rady k řešení problémů a překonávání překážek, které při řešení této diplomové práce vznikaly. Především bych chtěl poděkovat mému školiteli prof. RNDr. Rudolfu Musilovi, Dr.Sc. za jeho odborné konzultace a připomínky k mé práci i za poskytnutí literatury. Rovněž děkuji Mgr. Petru Nerudovi, Ph.D. za výrobu kamenných hrotů a za podnětné konzultace. Poděkování patří také RNDr. Miriam Nývltové-Fišákové, Ph.D. a Ing. Petru Škrdlovi, Ph.D. za cenné rady. Velký dík patří i mému dědečkovi Miroslavu Mikuláškovi, který mě od mých dětských let vedl k myslivosti, což mi umožnilo načerpat řadu loveckých zkušeností.

6

Obsah: 1.

Úvod .......................................................................................................................8

2.

Teoretická část .....................................................................................................10 2.1.

Vývoj klimatu a jeho vliv na faunu v posledním glaciálu ................................. 10

2.2.

Příchod anatomicky moderního člověka do střední Evropy............................. 11

2.3.

Mladopaleolitické kultury ve střední Evropě..................................................... 11

2.3.1.

2.4.

Zbraně paleolitu.................................................................................................... 15

2.5.

Lovecké techniky .................................................................................................. 17

2.5.1. 2.5.2. 2.5.3.

2.6.

3.

4.

Lovy osamělé .................................................................................................................. 17 Lovy společné ................................................................................................................. 18 Lovy lestné ...................................................................................................................... 18

Lovecké pasti ......................................................................................................... 18

Metodika...............................................................................................................21 3.1.

Experiment ............................................................................................................ 21

3.2.

Studium osteologického materiálu ...................................................................... 25

Výsledky ...............................................................................................................26 4.1. 4.1.1. 4.1.2. 4.1.3.

4.2.

5.

Hlavní archeologické kultury mladého paleolitu:............................................................ 12

Experimentálně získaný osteologický materiál .................................................. 26 Základní rozdělení stop ................................................................................................... 26 Distribuce jednotlivých skupin stop na kostech .............................................................. 31 Charakteristika stop na spálených kostech ...................................................................... 33

Vlastnosti experimentálních zbraní .................................................................... 34

Diskuze .................................................................................................................35 5.1. 5.1.1. 5.1.2.

5.2. 5.2.1. 5.2.2. 5.2.3. 5.2.4. 5.2.5. 5.2.6. 5.2.7.

5.3. 5.3.1. 5.3.2. 5.3.3.

Experiment ............................................................................................................ 35 Srovnávání osteologického materiálu.............................................................................. 35 Interpretace vstřelu spojeného se vznikem fragmentů..................................................... 42

Význam lovu a loveckých technik pro paleolitického člověka.......................... 44 Základní rozdělení lovné zvěře ....................................................................................... 44 Lov mamutů .................................................................................................................... 45 Lov drobné zvěře............................................................................................................. 47 Využití přírodních pastí................................................................................................... 48 Specializace lovců ........................................................................................................... 48 Využití jedů ..................................................................................................................... 49 Paleolitické umění, jako obraz lovecké společnosti ........................................................ 50

Ekonomická báze lovu.......................................................................................... 51 Transport úlovků ............................................................................................................. 51 Zpracování úlovků........................................................................................................... 52 Početnost loveckých skupin a význam přirozené dělby práce na lovu............................ 53

6.

Závěr.....................................................................................................................55

7.

Literatura .............................................................................................................56

7

1.

Úvod Lovná zvěř tvořila ekonomickou bázi druhu Homo sapiens po většinu jeho existence.

Klein (1999) se domnívá, že koncem středního paleolitu, tj. asi 400 000 – 200 000 let BP, hominidé přecházejí z pasivního způsobu získávání potravy - sběračství na aktivní způsob – lov. Sofistikovaně vyrobené oštěpy nalezené v Schöningenu ve vrstvách starých 400 000 let BP (Thieme 1997, 2000) ukazují na to, že lov musel hrát významnou roli už v této době a určitě ještě mnohem dříve. Zvířata, která byla lovena našimi předky, byla nejen hlavním zdrojem jejich potravy, ale také základním zdrojem materiálů, bez kterých by se nemohla samotná lidská společnost tak progresivně rozvíjet. Bez využití zvířecích kožešin by člověk nemohl expandovat do relativně chladných oblastí Evropy či Asie. Důležitými surovinami byly rovněž kosti, zubovina, parohovina, ale i šlachy, žíně, nebo také části vnitřností. Rozsáhlé znalosti o lovu, které měli paleolitičtí lovci zmizely spolu s mamuty a stády sobů. Nástupem holocénu dochází k dramatické změně ekosystémů. Početná stáda koní a pravidelně migrujících sobů byla vystřídána nepočetnými stády jelenů a divokých prasat, pro které jsou nově vzniklé rozsáhlé lesní komplexy nejvhodnějším prostředím. Tyto změny se musely odrazit i ve změně loveckých technik. Společné lovy z období „velkých“ lovů gravettienu a magdalénienu byly vystřídány spíše lovy jednotlivců, či jen malých skupin. Neolit

přichází

do

Evropy

přibližně

7000

let

BP,

kdy

jsou

postupně

lovecko - rybářské skupiny mezolitu nahrazovány prvními zemědělci. V některých oblastech Evropy přetrvává mezolitický způsob života do doby 4000 let BP (Buchvaldek et al. 1985). To má za následek definitivní ukončení kontinuity loveckých znalostí s loveckými kulturami paleolitu. Pro pochopení a správnou interpretaci naší minulosti je nezbytné tyto zapomenuté informace znovu objevit na základě etnoarcheologických paralel, paleontologických i archeologických nálezů, moderního lovectví a poznatků z dalších oborů. Tato práce se zaměřila na období mladého paleolitu, který je spojován s příchodem anatomicky moderního člověka do Evropy. V tomto období se předpokládá maximální rozvoj loveckých praktik, spojených se vznikem výkonných zbraní, které působí na dálku. Mezi ně patří luk a vrhač oštěpu (Bergman et al. 1988; Bergman & Newcomer 1983; Bergman 1993; Churchill 1993).

8

Za hlavní zájmovou oblast byla zvolena střední Evropa, zejména pak jižní Morava, protože představuje významnou křižovatku cest vedoucích ze všech světových stran. Údolí Dunaje udávalo základní migrační trasu východ – západ a Moravská brána spolu s tokem Moravy byly nejsnadnější cestou ve směru sever - jih. Tyto specifické geografické a klimatické podmínky umožňovaly nejen pravidelné migrační tahy zvěře, ale i putování skupin pravěkých lovců, tj. nositelů jednotlivých kultur. V této práci uvádím komplexní souhrn poznatků o lovu, které vycházejí z odborných publikací, ale i z vlastních praktických loveckých zkušeností. Součástí práce je i experiment, kterým ověřuji možnost vzniku specifických stop na kostech způsobených šípy vystřelenými lukem. Experimentálně získané kosti jsou následně srovnávány

s dostupným

osteologickým

materiálem

mladopaleolitických lokalit.

9

z několika

nejvýznamnějších

2.

Teoretická část 2.1.

Vývoj klimatu a jeho vliv na faunu v posledním glaciálu

Svrchní pleistocén byl dobou četných klimatických výkyvů různé délky a intenzity (obr. 1), přičemž tyto výkyvy byly silně ovlivněny lokálními podmínkami (Musil 1997). Geochronologicky začíná mladý paleolit ústupem spodního würmského pleniglaciálu před více než 40 000 lety a rozvijí se během interpleniglaciálu. Na jeho konci se klima postupně ochlazuje a před 25 000 - 18 000 lety nastává poslední chladné maximum (LGM). Podnebí se poté postupně stabilizuje, vykazuje však dva výraznější inerstadiály bölling a alleröd. Během pozdního glaciálu i v postglaciálu (holocénu) klimatické podmínky stále oscilují a postupně se přibližují recentnímu stavu (Svoboda 1999, Svoboda et al. 2002). Složení fauny a flory nebylo během pleistocénu po delší dobu stabilní. Představa posunu jednotlivých vegetačních zón jako celku severo–jižním směrem během glaciálů neodpovídá plně skutečnosti. Docházelo nejen k míšení rostlinných společenstev, ale také fauny. Spolužití dnes klimaticky odlišných druhů nebylo limitováno ani tak teplým nebo studeným podnebím, jako spíše jeho ariditou nebo humiditou. Srovnání dnešních a minulých společenstev nemusí proto dávat zcela objektivní závěry. Dnešní rostlinná a živočišná společenstva nemají analogii v předcházejících obdobích a vznikla vlastně teprve začátkem holocénu, tj. před 10 000 lety (Musil 1997).

Obr. 1 – Záznam koncentrací δ18O [v %] z vrtu GISP2 (Grootes & Stuiver 1997; Grootes et al. 1993; Stuiver et al. 1995), který vypovídá o klimatických změnách od počátků posledního glaciálu do současnosti.

10

2.2.

Příchod anatomicky moderního člověka do střední

Evropy Počátek mladého paleolitu je spojován s příchodem prvních anatomicky moderních lidí do Evropy, kteří postupně nahrazovali původní neandrtálskou populaci. Poslední zástupci Homo neanderthalensis mizí z Evropy před 32 000 lety, možná až před 30 000 lety, přičemž nejmladší nálezy pocházejí z Chorvatska (jeskyně Vindija a Velika Pećina) a z Iberského poloostrova (Smith et al. 1999). Zajímavý nález pochází z Lagar Velho v Portugalsku, datovaný 24 500 let BP. Na této lokalitě se nalezla kostra dítěte, která tvoří mozaiku prvků charakteristických jak pro moderního člověka, tak i pro neandrtálce (Duarte et al. 1999). První doklady o vzniku anatomicky moderního člověka pocházejí z Afriky z období mezi 150 000 až 60 000 lety BP (Vančata 2003). Nejstarší nálezy z lokalit Herto a Omo Kibish 1 jsou staré minimálně 130 000 let BP, možná však až 160 000 let BP (Fleagle et al. 2003; White et al. 2003). V Evropě nejstarší pozůstatky anatomicky moderního člověka pochází z jeskyně Peştera cu Oase v Rumunsku. Jsou datovány na 36 000 - 34 000 let BP (Trinkaus et al. 2003). Česká republika je známa nálezy z Mladečských jeskyní, jejichž datování ukazuje na stáří 31 000 let BP (Wild et al. 2005). Příchod anatomicky moderního člověka do Evropy se odráží nejen v antropologických nálezech, ale také archeologické nálezy indikují významné změny jak v oblasti výroby nástrojů a umění, tak i v sídelních strategiích. Tyto výrazné změny se však netýkaly jenom moderních lidí, ale také posledních neandrtálců (Svoboda 1999).

2.3.

Mladopaleolitické kultury ve střední Evropě

Pro Moravu je specifická strukturovaná korelace krajiny, paleolitických kultur a ekonomických soustav (tj. čerpání zdrojů obecně a lovu obzvláště). V jiných částech Evropy není toto členění tak vyhraněné a spíše se člení pouze na krajinné typy paleolitické či mladopaleolitiocké (Svoboda et al. 2002). Preferování určitých krajinných typů jednotlivými paleolitickými kulturami je dáno spolupůsobením více faktorů (tab. 1). Může například odrážet tehdejší klimatické podmínky, populační hustotu, migrační cesty lidí i zvířat, lovecké techniky a preferenci kamenných surovin.

11

Tab. 1 - Charakteristika krajinných typů A – D a jejich osídlení v paleolitu Moravy (Svoboda 1995, 1999; Škrdla & Svoboda 1998; Škrdla & Lukáš 2000; Oliva 1998)

Krajinný typ

A

B1

B2

C

D

Nadmořská

300-500

250-400

250-400

200-300

do 500 m

m.n.m

m.n.m

m.n.m.

vrchovina/kras nížina

nížina

údolí řek

výška krajiny m.n.m Charakter

/vrchovina

/vrchovina

dostupné

hojné

hojné

Využití

jeskyně jako

strategické

chráněná údolí řeky,

krajiny

úkryt

polohy

Kultury

moustérien

bohunicien

micoquien

szeletien

magdalénién

aurignacien

krajiny Kamenné

vrchovina

většinou chybí vzácné

suroviny

epimagdalénién

kolonizace

průchody szeletien gravettien epigravettien

pozdní paleolit

2.3.1. Hlavní archeologické kultury mladého paleolitu: Bohunicien je specifická, geograficky omezená moravská skupina, rozšířená v širším okolí rohovcových výchozů typu Stránská skála. Táhne se v délce asi 80 km podél úpatí Drahanské vrchoviny a hlouběji do České vysočiny proniká pouze proti toku Jihlavy v oblasti Mohelna. Překvapivé analogie existují na Balkánu, Podněstří a na Předním východě (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Osídlení bohunicienu je na Moravě prokázáno v období 45 000 - 35 000 let BP. Není známo, zda byli nositeli této kultury ještě poslední neandertálci nebo již anatomicky moderní lidé. Určitým vodítkem může být právě cizorodost technologie bohunicienu, která v našem prostředí ukazuje na komunikaci s Předním východem a to v období, které je spjato s osídlováním Evropy anatomicky moderní populací (Škrdla 2006 – ústní sdělení). Szeletien je pojmenován podle jeskyně Szeleta v Maďarsku. Geograficky utváří tato kultura v rámci Maďarska, západního Slovenska a moravsko–slezské oblasti sídelní síť, zatímco v Rakousku, Čechách a Bavorsku jsou nálezy dávané do kontextu této kultury spíše ojedinělé. Nejstarší nekalibrovaná data ukazují na stáří větší než 41 700 let BP (Szeleta). Výzkumy K. Valocha (1984) na lokalitě Vedrovice V. jsou datovány na 39 500 - 35 150 let

12

BP. Industrie této kultury je velmi variabilní. Často se vyskytují listovité hroty a drasadla. Byly shromážděny nepřímé technologické argumenty, vývojové analogie i konkrétní antropologické nálezy, které nasvědčují tomu, že nositeli szeletienu byli neandrtálci (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Aurignacien je panevropská kultura, jejíž název je odvozen od jeskyně Aurignac ve Francii. Sahá od Pyrenejského ostrova přes Francii a Německo do Rumunska, s ojedinělým výskytem na Balkáně a v Rusku. Další centrum se nachází na Předním východě. Na Moravě vytváří osídlení poměrně hustou síť, přičemž je pro sídliště typická výšková poloha, která umožňovala dobrý výhled do krajiny, tzv. „aurignacká krajina“ (krajinný typ B1 - tab. 1). Poměrně rovnoměrně jsou využívány lokální i importované kamenné suroviny. Spolu s kamennými nástroji se nachází kostěná industrie, reprezentovaná hroty s rozštěpenou bází, hroty mladečského typu a také šídly. Poprvé se objevuje umění, výrazně zastoupené ve všech svých formách – řezby, rytiny, malby na stěnách. Tvůrcem této kultury je už anatomicky moderní člověk (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Gravettien, označený podle lokality La Gravette v jižní Francii, je velmi rozsáhlá kultura, která se před 30 000 až 20 000 léty rozvinula od Španělska až po Sibiř. V oblasti středního Dunaje je nejstarší gravettien (starší pavlovien; 30 000 až 27 000 let BP) doložen ve Willendorfu II, vrstva 5. Rovněž ze spodních částí lokalit Dolní Věstonice I a II pocházejí srovnatelná data. Vrcholná fáze našeho gravettienu (vyvinutý pavlovien; 27 000 až 25 000 let BP) je doložena ve vrstvách 6 – 8 ve Willendorfu II, v Dolních Věstonicích II (určité sídelní celky), v Pavlově I (všechny zatím analyzované části), Jarošově, Boršicích a Předmostí. Mladší gravettien (willendorfien-kostěnkien; 25 000 až 20 000 let BP) je doložen na lokalitách Willendorf I, II (vrstva 9) a Petřkovice I.a.. Tzv. „gravettská krajina“ (krajinný typ C - tab. 1) se typicky nachází na strategicky výhodných místech, z kterých lovci měli dobrý výhled na údolí řek, které byly hlavními migračními trasami zvěře (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). V rámci moravského pavlovienu vzniká snad nejstarší civilizační centrum světa, které vyniklo po stránce kulturní i technologické. Nalezena byla početná čepelovitá industrie převážně z importovaného kvalitního materiálu, i rozmanitá a velmi četná industrie z kostí, parohoviny a mamutoviny. Unikátní je důkaz o znalosti výroby textilií v Dolních Věstonicích (Adovasio et al. 1997, 1999). Zástupci této kultury vyráběli již mikrolitické nástroje, typické spíše pro mezolit. Zvládli vrtání a broušení kamene, které je převážně spojováno až s neolitickými kulturami. Vypalovali drobné keramické plastiky, vyráběli skulptury i různé

13

ozdoby z kamene nebo mamutoviny a další prvky realistického i stylizovaného umění . Tato mimořádná kultura však nepřečkala poslední glaciální maximum, kdy lidská populace byla nucena ustoupit do klimaticky příznivějších oblastí (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002; Sklenář et al. 2002). Epigravettien (18 000 – 14 000 BP) ve střední Evropě se nachází na okraji velkých kulturních center ležících východněji (Kostěnki, Avdějevo, Malta, Mezin). Na území Moravy a Slezka je výskyt nečetných malých sídlišť vázán krajinný typ B2 (tab. 1), což je projev periodického osídlování nehostinného prostředí, zřejmě ve značných časových odstupech (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Magdalénién je nazván podle lokality La Madeleine v jížní Francii, kde vzniká před 18 000 lety. Její nositelé, lovci sobů a koní, pronikají do střední Evropy před 15 000 až 14 000 roky. Ze západu mohli přijít dvěma možnými cestami: z jihu podél Dunaje a ze severozápadu podél toku Labe a Odry (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002).Východní hranici osídlení tvoří Krakovský kras v Polsku, kde z jeskyně Maszycka pochází nejstarší data pro magdalénien, a to 14 520 ± 240 let BP a 15 490 ± 310 let BP (Ginter et al. 1987). Magdalénské osídlení je soustředěno na krasové oblasti, tedy na krajinný typ A (tab. 1). Na Moravě to jsou jeskyně Moravského krasu a v Rakousku jeskyně Gudenus. Na východ od těchto lokalit se předpokládá pokračování epigravettského osídlení, i když ojedinělé pronikání magdalénských skupin do jeskyní v okrajových částech Karpat není zcela vyloučeno (Bárta 1965). Kamenná štípaná industrie magdalénienu je často vyráběna z importovaného kvalitního pazourku a byla zastoupena nástroji drobnějšími a méně rozmanitými, než jaké byly typické pro pavlovien. Hojná je kostěná a parohová industrie, charakteristické jsou harpuny a hroty s krevními rýhami. Do období magdaléniénu náleží většina nejznámějších jeskynních maleb z Francie a Španělska. Ve střední Evropě se objevují umělecké projevy zejména na přenosných předmětech, především rytiny na kostech a kameni (Sklenář et al. 2002). Tišovien a epimagdalénién jsou kultury pozdního paleolitu, objevující se během allerödského oteplení a vyvíjející se až do začátku holocénu. Lidská sídliště tišovienu pronikají i hlouběji do „kolonizační krajiny“ – typ D (tab.1), zatímco epimagdalénien je vázán na krajinný typ A (tab.1). Celkově je pozorováno zdrobnění industrie, což naznačuje trend k mezolitické technologii (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002).

14

2.4.

Zbraně paleolitu

Pravěcí lovci používali různé typy loveckých zbraní, které byly i přes svoji jednoduchost velmi efektivní. Důkazem toho může být jejich používání některými přírodními národy dodnes a to bez podstatných změn. Za nejpůvodnější lidské zbraně lze považovat kámen a kyj. Používaly se k dobíjení poraněných zvířat a k lovu drobné zvěře, lze je také použít jako vrhací zbraň (Andreska & Andresková 1993). Velmi účinnou zbraní byl oštěp. Můžeme rozlišit dva typy - těžké bodné a lehké vrhací. Nejjednodušší typy měly pouze přiostřený hrot, případně vytvrzený v ohni. Dokonalejší oštěpy měly kamenné nebo kostěné hroty. Zvláštním typem oštěpu je kostěná lovecká harpuna se zpětnými hroty, která se používala k lovu zvěře, ale byla vhodná i k lovu ryb (Andreska & Andresková 1993; Gramsch 2000; Churchill 1993; Verhardt 2000; Weniger 2000). Nejstarší nález oštěpu pochází z lokality Schöningen v Německu. Zde se našlo 6 exemplářů lehkých vrhacích kopí. Jsou staré na 400 000 let a používal jej tedy Homo erectus (Thieme 1997, 2000). Účinnost lehkých oštěpů lze zvýšit použitím vrhače oštěpu (Australany nazývaný woomera a Aztéky atlatl). Je to pákový nástavec prodlužující lidskou ruku. Dává zbrani daleko vyšší rychlost a tím i průbojnost (Červený at al. 2004; Churchill 1993; Vančata 2003). Změny kamenných hrotů spolu se zvyšujícím se počtem malých symetrických kostěných hrotů by mohly být do určité míry spojeny s nástupem na dálku působících zbraní na hranici mezi středním a mladým paleolitem. Na dálku působící zbraně, jako je oštěp s vrhačem oštěpu (atlatlu), jsou jistě doloženy až v mladém paleolitu solutréenskými vrhači z La Placard a Combe-Saunière (Breuil 1912; Cattelain 1989: in Churchill 1993). Luk a šípy umožňovaly lovcům za použití různých loveckých technik získat dostatek zvěře. Jeho výskyt v pozdním paleolitu a mezolitu (Bergman et al. 1988; Bergman 1993) může svědčit o vyšším tlaku na zvýšení úspěšnosti lovu, jako možná odezva na populační růst na hranici pleistocén – holocén (Churchill 1993). Nevyvratitelný důkaz znalosti luku máme z evropského pozdního paleolitu a mezolitu. Na lokalitě Stellmoor (10 500 let BP) se nalezla část šípu (Rust 1943) a na několika místech zbytky dřevěných luků datovaných kolem 8 000 let BP (Rausing 1967). Technická vyspělost dochovaných mezolitických luků vede k myšlence, že tento typ zbraně mohl vzniknout dříve, možná už ve střední části mladého paleolitu (Bergman et al. 15

1988; Bergman & Newcomer 1983; Bergman 1993; Churchill 1993). Rozličné typy mladopaleolitických kamenných hrotů, jako jsou typy Font-Robert (obr. 2 - a, b, c), Gravett a el-Wad by mohly sloužit jako hroty šípů (Peterkin 1993), případně i některé gravettské +++kostěné hroty (obr.2 - d, e).

Obr. 2 – Hroty typu Font-Robert (a - Rigaud 1982; b,c - de Sonneville-Bordes 1960: in Pike– Tay & Bricker 1993) a gravettské kostěné hroty (d – David 1985; e – Peyrony & Peyrony 1938: in Pike–Tay & Bricker 1993)

Churchil (1993) na základě etnografických výzkumů určil průměrný účinný dostřel různých typů zbraní používaných přírodními národy do současnosti (tab. 2). Tab. 2 - Průměrný účinný dostřel zbraní (upraveno dle Churchilla 1993)

Typ zbraně

Bodný oštěp

Průměrný účinný dostřel [m] kontakt

Vrhací oštěp

7,8

Kopí s vrhačem

39,6

Luk a šíp

25,8

Méně účinnou vrhací zbraní byl prak, který se hodil k lovu drobné zvěře. Jeho výhodou byla jednoduchost a dostatek munice téměř kdekoliv (Andreska & Andresková 1993; Červený et al.2003).

16

Bumerang je vyspělá vrhací zbraň, která je známa i z evropského pravěku. Bylo jím možné zasáhnout zvěř na delší vzdálenost než kamenem nebo oštěpem, uvádí se dokonce účinná vzdálenost 200 metrů (Andreska & Andresková 1993, Thomas 2000). V jeskyni Obłazowa v jižním Polsku se nalezl exemplář, který byl zhotoven z mamutího klu. Jeho předpokládaná délka činní 72 cm. Jedná se o nevratný typ, stejně jako některé lovecké bumerangy australských domorodců, a jeho stáří bylo stanoveno na 25 000 let (Valde – Nowak 2000). Z Holandska, Německa a Švédska jsou známy nálezy pravděpodobně vratných bumerangů datované 5 000 až 2 300 let BP. (Thomas 2000). Dalším typem vrhací zbraní je bola či bolaso. Sestává se z jedné až tří kamenných, případně kostěných koulí, zašitých do syrové kůže a připevněných na řemeny nebo svazky šlach. Vržené bolaso se obtočilo okolo nohou nebo krku zvířete a srazilo ho na zem, nebo jej alespoň na chvíli spoutalo. Ještě v nedávné době bola vyrobená z kosti používali k lovu ptáků Čukčové, Korjaci, Aleuti a Giljaci (Červený et al. 2004).

2.5.

Lovecké techniky

Pro stručný přehled loveckých technik jsem upravil tradiční myslivecké dělení, které uvádí Rakušan (1988) i Červený et al. (2004). Přestože oba autoři vychází ze starších publikací, je použité dělení moderní, využívá oficiální terminologii a proto ho považuji za nejpřehlednější a nejpropracovanější. Použil jsem tedy toto základní rozdělení a přeformuloval definice tak, aby byly použitelné univerzálně i pro historické období.

2.5.1. Lovy osamělé Čekaná je způsob lovu, při němž lovec čeká na tzv. čekaništi. Ta bývají nejčastěji poblíž stezek, kterými zvěř přichází za potravou nebo k vodě. Lovec musí být dobře skryt, aby nebyl zvěří spatřen či navětřen. Musí si vybrat místo, kde může pozorovat zvěř a které mu umožní dobře zamířit a umístnit ránu. Častá čekaná na jednom místě může vést k zneklidnění zvěře a k změně jejich tras. Šoulačka je způsob lovu, kdy lovec zvěř vyhledává a snaží se k ní dostat na vzdálenost, umožňující mu efektivní použití jeho zbraně. Základem je pečlivé sledování větru a lovec by měl postupovat pokud možno vždy proti němu. Tento způsob lovu však vyžaduje výbornou znalost terénu, zvěře a dobrou fyzickou kondici.

17

2.5.2. Lovy společné Ploužení představuje lov, při kterém lovci postupují terénem v řadě vedle sebe, lovci na krajích mohou jít více v předu (tvoří křídla). Tato technika se používá k lovu drobné zvěře v přehledném rovinatém terénu. Naháňka je způsob lovu, kdy lovci stojí na vhodných stanovištích a honci, kteří jdou v řadě, na ně vyhánějí zvěř. Nátlačky se může účastnit i malý počet lovců s honci. Využívá se toho, že vyrušená zvěř se snaží nepozorovaně opustit daný prostor a správným manévrováním honců je natlačena na lovce čekající na stezkách, po nichž zvěř bude ustupovat. Podmínkou je dokonalá znalost prostředí a chování místní populace zvěře. Nadháňka – štvanice je lov, který je spojován s využitím loveckých psů. Role psů spočívala ve vystopování, pronásledování a strhnutí zvěře. Villà et al. (1997) se na základě genetických analýz domnívá, že první psi vznikli asi před 100 000 lety. Nejstarší nálezy vlků s psími domestikačními znaky jsou ovšem spojovány s východoněmeckými magdalénskými lokalitami, pro které je typickou lovnou zvěří kůň (Musil 2000).

2.5.3. Lovy lestné Lov pomocí lsti využívá zvukových nebo zrakových vjemů a to buď různými typy vábniček, živými zvířaty nebo umělými napodobeninami. Vábničky se používají k vábení samců pomocí hlasu samic nebo hlasem jiného samce, kdy se využije vzájemné řevnivosti. Při lovu šelem se využívá hlasu poraněné či oblíbené kořisti. Šelmy i dravci se také mohou vnadit na újeď, tj. připravenou potravu, která je přiláká k místu, kde je lovec vhodně ukryt. Podle pravěkých vyobrazení a u přírodních národů dodnes se lovci při plížení ke zvěři maskují tak, že napodobují lovenou zvěř nebo živočichy, kteří jsou zvěří tolerovány. V Evropě se tato technika používala dokonce ještě ve středověku, kdy se lovci plížili za zvěří v jelení kůži (Andreska & Andresková1993; Červený et al. 2004).

2.6.

Lovecké pasti

Doklady o používání pastí pravěkými lidmi jsou vzácné a některé vyloženě sporné, například známá kresba mamuta v dřevěné konstrukci (Červený et al. 2004). Nepřímým důkazem požívání pastí v mladším paleolitu mohou být početné nálezy velice mladých zajíců (i pouze několik týdnů) z Pavlova. To by naznačovalo, že nebyli aktivně loveni, museli být spíše chytáni do ok, protože jejich lov by se z hlediska množství získaného masa (tedy energie) nevyplatil (Musil 2005). 18

Past nelze umístnit na jakékoliv místo, ale vyžaduje pečlivý výběr jejího umístnění na základě vypozorovaných pravidelných zvyklostí zvěře. Obecně lze lovecké pasti rozdělit na několik základních skupin (převzato a upraveno dle Andresky & Andreskové 1993): 1) Pasti uvězňující využívají uzavřený prostor, do kterého zvěř spadne, vstoupí a nebo je vehnána. •

Jako chytací ohrady lze využít příhodné rokle nebo dřevěné ohrady s trychtýřovitým vstupem, do které lovci zvěř naženou a rokli či ohradu uzavřou. Výhodou je, že zvěř může být usmrcena podle potřeby. Předpokládá se, že tato technika stála u zrodu domestikace zvířat. Tato technika je pravděpodobně doložena již na magdalénských jeskyních malbách, například v jeskyni La Pileta ve Španělsku, a do současnosti je používaná loveckými kmeny v Africe.

•

Jámy na zvěř se využívají od nejstarších dob. Je to jednoduchý chytací systém, lapající zvěř do vyhloubených zamaskovaných jam. Jedna z maleb v jeskyni Font de Gaume je často interpretována jako ulovení zubra do vyhloubené jámy. O jámách na šelmy se zmiňuje Xenofón již ve 4 stol. př. n. l. a běžně se používaly až do novověku.

2) Pasti chápavé uchopují zvěř za některou část těla, čímž chycené zvěři ztíží nebo úplně zabrání odejít. •

Stupka je věnec z kožených pruhů nebo pružného dřeva, opatřený zpětnými hroty, uspořádanými do trychtýře. Stupka se nalíčila do připravené nehluboké jámy na ochozu zvěře. Bylo k ní přivázáno závaží, například pařez. Zvířeti, které šláplo do jámy se past navlékla na nohu a zpětné hroty zabránily jejímu sesmeknutí. Zvíře i s pastí odešlo a zanechávalo za sebou zřetelnou stopu. Past samozřejmě způsobila zpomalení a vyčerpání organizmu chyceného zvířete, které se tak stalo snadnou kořistí. Tento typ pasti je rozšířen přes celou Afriku do Asie až po Karakorum a Amur. Její prehistorická vyobrazení se našla i na saharských skalních malbách, přičemž je dodnes v modernizované podobě používána africkými pytláky k lovu velké zvěře včetně slonů. Existovala i varianta určená k lovu dravé zvěře, kdy šelma prostrčila hlavu pastí, aby se dostala k masu umístněném v jamce.

3) Pasti torzní využívají pružnosti dřevěného oblouku, upraveného jako luk s více tětivami. Mezi tětivy se umístí dřevěný zahrocený kolík, kterým se otáčí tak dlouho, dokud se oblouk náležitě nenapne. Poté se oblouk připevní k zemi, vybaví spouští s návnadou. Zvíře které uvolní spoušť je probodnuto. Může být použita varianta se dvěmi oblouky, které lapí zvěř za krk. Tyto pasti byly donedávna hojně využívány přírodními národy Afriky, Asie, sibiřskými lovci, Indiány i Eskymáky. 19

4) Oka představují jednoduchý a široce rozšířený typ pasti, kdy se do smyčky chytí zvíře, nejčastěji za krk, a udusí se. Ptáci se lapají nejúčinněji za nohy. K jejich výrobě se používal různorodý materiál, nejlepší vlastnosti vykazovaly koňské žíně, alternativně se používaly kožené řemínky, šlachy, spletené zvířecí chlupy či lidské vlasy. Od pavloviénu se připouští také použití rostlinných vláken, například kopřivových (Adovasio et al. 1997, 1999). V historických dobách je tímto způsobem doložen lov drobné zvěře, ale také vysoké a dokonce i lvů. •

Pruhlo je oko uvázáno na ohnutém pružném stromku. Smyčka je upevněna na zemi pomocí spouště. Iniciovaná past se napřímila a zvěř uškrtila.

•

Pletka (plůtek) je nízký klikatý plot z kůlů, propletený větvemi, ve kterém se ponechaly průchody s nalíčenými oky. Tento typ pasti se používal a dodnes je v určitých oblastech používán k lovu především kurovitých ptáků. Severské národy dodnes takto loví bělokury a na našem území se takto lovili tetřevi ještě v polovině minulého století.

•

Laso je vrhací smyčka, hojně využívaná mimo jiné i u severských národů k lovu sobů.

5) Tlučka je jednoduchá past využívající zemské gravitace. Dřevěná kláda je nahoře zatížená kameny a dole opatřena podpěrou sloužící jako spoušť. Využívá se především k lovu šelem a kurovitých ptáků. Je dodnes rozšířena mezi sibiřskými a kanadskými lovci. Indiánský kmen Naskapiů z Labradoru tímto způsobem pravidelně lovil i medvědy. 6) Sítě (tenata) jsou použitelné k chytání většiny druhů srstnaté i pernaté zvěře. Adovasio et al. (1997, 1999) předpokládá použití sítí k lovu už v gravettienu Moravy. Činí tak na základě nálezu řady otisků tkaného materiálu na úlomcích vypálené hlíny v Pavlově I a Dolních Věstonicích II. Další otisky šňůr či sítí se nalezly na Ukrajině v Mežiriči a v moldavských Kosoutsích. Tyto nálezy jsou staré přibližně 17 000 let. 7) Lep se používal výhradně k lovu drobného ptactva. Surovinou k přípravě lepu je dužina z bobulí jmelí. Ty se spařily horkou vodou, odstranily se semena a nakonec se hmota smísila s tukem, aby lep v zimě nezamrznul a uchoval si svoje vlastnosti. Lep se nanesl na větvičky na vhodných místech, vyhledávaných ptáky.

20

3.

Metodika 3.1.

Experiment

Pro experiment byl použit luk vyrobený podle dochovaných mezolitických luků (Rausing 1967). Vyrobil ho mistr I. Sajkala, který se věnuje výrobě luků různé konstrukce již několik desetiletí. Luk je dlouhý 179 cm a má napínací sílu až 30 kg. Informace o výrobě hrotů šípů z kostí a parohoviny byly získány z několika zdrojů. Knecht (1993, 2000) velmi komplexně popisuje typologii mladopaleolitických hrotů a jejich možné výrobní postupy, včetně jejich upevnění do násady. Rozsáhle se metodikou výroby, typologií i experimentálním použitím kamenných a kostěných hrotů zabývá D. Nuzhnyi (1990, 1993, 1999). Výroba hrotů byla konzultována s Mgr. P. Nerudou Ph.D. z Moravského zemského muzea a Ing. P. Škrdlou Ph.D z Akademie věd ČR. Ze surovin (radiolaritů z okolí Brodna, glacigenních silicitů a rohovců typu Stránská skála), zhotovil Neruda štípáním kamenné hroty. Kostěné hroty jsem vyrobil z humeru skotu a jako zdroj parohoviny byl využit paroh mladého jelena evropského. Na výrobu šípů se použila buková a borová kulatina o průměru 8 a 10 mm. Hroty byly upevňovány pomocí nití z přírodního materiálu - lnu, bavlny a velbloudí srsti. Využití zvířecích šlach bylo pro experiment zavrženo, pro obtížnost získání tohoto materiálu. Hroty a nitě se na závěr výroby šípů zatmelily malým množstvím epoxidové pryskyřice. Byl použit epoxid podobných vlastností jaké má přírodní pryskyřice. Její použití je doloženo minimálně z mezolitu (Gramsch 2000). Její význam spočíval nejen v upevnění hrotu, ale také v ochraně upevnění ze šlach či kůže před vlhkostí. Pro srovnání stop na kostech způsobených rozdílným mechanizmem byly použity dva oštěpy. Byly opatřeny kamennými hroty (obr. 3) a jejich lísková ratiště byla shodně dlouhá 220 cm. Hmotnost oštěpů byla 780 g 920 g. Během experimentu byly používány převážně jako bodné oštěpy.

Obr. 3 – Oštěpy s kamenným hrotem použité k experimentu

21

Použilo se 52 šípů s kamenným hrotem (obr. 4a) a 70 šípů s hroty z kosti a parohu (obr. 4b, c). Délka šípů byla mezi 75 až 107 cm a jejich hmotnost byla průměrně 48 g.

Obr. 4 – Hroty šípů vyrobené z kamene (a), parohu (b) a kosti (c)

Při výběru vhodných částí zvířat jsem vycházel z předpokladu, že paleolitičtí lovci primárně mířily svoje zbraně do určité oblasti. Tuto „smrtící“ oblast jsem vymezil na oblast hrudního koše, ohraničenou kraniálně okrajem lopatky a kostí pažní, dorzálně páteří, ventrálně hrudní kostí a kaudálně hrudním obloukem (obr.6). Uvedená oblast je vhodným místem pro zásah oštěpem nebo šípem z několika důvodů: •

nachází se v ní plíce a srdce s hlavními cévami

•

při hranici mezi touto oblastí a dutinou břišní leží játra a ledviny, jejichž poranění je obvykle smrtelné

•

mezižeberní prostory s malým množství tkáně, jsou pro projektil nejmenší možnou překážkou při jeho pronikání k životně důležitým orgánům

•

žebra, pokud jsou zasažena, většinou projektil nezastaví, pouze ho zpomalí a odchýlí. Někdy při zásahu žebra dojde k odštípnutí jedné či více částeček kosti . Ty vytvoří tzv. sekundární projektil, který se může spolupodílet na zranění způsobená hrotem zbraně. Může zapříčinit například pneumotorax.

22

Obr.6 – Vyznačená „smrtící“ oblast na kostře koně (model kostry je převzat z http://www.turbosquid.com)

Pro experiment se využily části hrudníku vepřů, ale i části předních končetin skotu a prasat. Byly to celé části, tedy kosti s masem, většinou i s kůží. Uvedené části jsem před experimentem nechal při pokojové teplotě, aby se balistickými vlastnostmi přiblížily živé tkáni. Zvířecí části byly upevněny na podstavec a střelba šípů probíhala ze vzdálenosti 7 až 10 m. Uvedená vzdálenost byla dána hranicemi vlastních střeleckých schopností, a jelikož předpokládaná lovecká vzdálenost byla asi 15 – 20 m, úměrně tomu byla snížena míra napínání luku.

Obr.7 – Část hrudníku prasete domácího zasažená šípem

23

Bylo provedena střelba z luku na 8 částí hrudníku prasete domácího (obr.7). Celkem bylo do těchto částí vystřeleno 180 krát, vždy po 20 až 30 šípech. Byla také provedena střelba na dvě hovězí lopatky, ještě s částí svaloviny, a na dvě přední končetiny prasete domácího (obr.8). Na tyto části jsem celkem vystřelil 60 šípů.

Obr.8 - Část přední končetiny prasete domácího po experimentální střelbě

Pokusy s použitím oštěpu byly provedeny ve dvou sériích. Oštěpy byly použity převážně jako bodné a to celkem 35 krát. Hroty musely být průběžně znovu přitmelovány a byla prováděna i jejich drobná retuš. Pokusy byly doplněny i o osteologický materiál se stopami, které byly získány údery různě velikých kamenů do kostí bez masa. Orientační měření rychlosti šípu bylo změřeno na laserovém hradlu typu LS04 firmy Prototypa a.s. (obr.9). Hradla LS04 pracují na principu snímání průletu střely dvěma světelnými stěnami (hradly) umístěnými v definované vzájemné vzdálenosti v ose střely (měřicí báze). Přerušení světelného svazku průletem střely je zachyceno optoelektronickým snímačem a převedeno na elektrický puls. Z času mezi pulsy prvního a druhého hradla (který je nepřímo úměrný rychlosti střely) a měřicí báze je stanovena rychlost (B. Král – ústní sdělení). Po ukončení každé série experimentální střelby byly části zvířat upečeny a maso z kostí bylo šetrně obráno bez použití nástrojů. Takto připravené kosti byly dále upraveny dle Ľ. Bancíka (1978). Kosti se krátce povařily ve vodě s přídavkem jedlé sody. Poté se vložily na 24 – 48 hodin (dle potřeby) do 7 – 10 % roztoku peroxidu vodíku. V něm se kosti zbavily zbytků tuku a vybělily se.

24

Obr. 9- Laserové hradlo typu LS04 (Prototypa a.s.)

Pro získání informací o změně stop během spalování kostí jsem vložil jednu lopatku a fragment humeru z vepře, které byly jen částečně zbavené masa, do vyhasínajícího ohniště. Podobně spálené kosti se nacházejí relativně často na paleolitických lokalitách, ale informace o vlastnostech stop na takovýchto kostech nejsou.

3.2.

Studium osteologického materiálu

Veškerý získaný materiál jsem zkoumal makroskopicky, případně pomocí lupy zvětšující 4x a 8x. Některé experimentálně získané kosti byly prohlédnuty na binokulárním mikroskopu při zvětšení 4x až 25x. Veškerou fotodokumentaci jsem zhotovil pomocí digitálního fotoaparátu Fujifilm Finepix S5600. Jako zdroj srovnávacího materiálu posloužily paleontologické a archeologické sbírky Moravského zemského muzea deponované v Brně a Budišově. V obou depozitářích jsem prozkoumal přibližně 10 000 kostí a fragmentů z řady lokalit. Zaměřil jsem se především na gravettské lokality - Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlov a Milovice. Magdalénien reprezentovaly nálezy z jeskyní Pekárna a Kůlna. Nálezy pocházely z četných výzkumů K. Absolóna, B. Klímy, M. Kříže, R. Musila, L. Seitla a K. Valocha.

25

4.

Výsledky 4.1.

Experimentálně získaný osteologický materiál

4.1.1. Základní rozdělení stop Celkem bylo během experimentu získáno 102 různých stop. Stopy na kostech získané během experimentu jsem rozdělil do 3 základních skupin: 1) Rýhy na kostech mohou být způsobeny různými mechanismy. Během experimentu vznikaly použitím šípů (obr. 10), oštěpů (obr. 11) i ostrých kamenů. Makroskopicky i mikroskopicky bylo vyhodnoceno 45 větších i drobnějších rýh. Nebyly nalezeny žádné specifické stopy, které by indikovaly použití dálkových zbraní, jako je luk nebo vrhač oštěpu. Nebylo možno ani spolehlivě určit materiál hrotu, který rýhu způsobil Tyto stopy jsou tedy striktně nespecifické.

Obr. 10 - Rýha na žebru (Sus scrofa), způsobená dopadem hrotu šípu

Obr. 11 - Rýha na žebru (Sus scrofa), způsobená dopadem hrotu oštěpu

26

2) Vstřely jsou způsobeny dopadem hrotu projektilu, který má dostatečnou energii na proražení vrstvy kompaktní kosti. Vstřely získané během experimentu lze rozdělit do dvou základních skupin: •

Vstřely bez vzniku fragmentů – vznikají proniknutím hrotu skrze kompaktní kost a

v místě dopadu hrotu vzniká otvor, často spojený se vznikem radiálních trhlin (obr. 12, 13). V několika případech došlo k zalomení hrotu v místě dopadu (obr. 14).

Obr. 12 – Žebro (Sus scrofa) po zásahu šípem se vstřelem bez vzniku fragmentu

Obr. 13 – Žebro (Sus scrofa) po zásahu šípem se vstřelem bez vzniku fragmentu

27

Obr. 14 – Vstřel v lopatce (Bos taurus) se zalomeným kostěným hrotem šípu

•

Vstřely se vznikem fragmentů způsobí projektil, který odštípne od kosti jeden nebo

několik úlomků kosti. Často dojde k vytvoření krátké rýhy, která obvykle končí v prázdném prostoru po vyraženém fragmentu. Experiment zachytil několik fází vzniku tohoto typu vstřelu na žebru (obr. 15, 16, 17).

Obr. 15 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu , po zásahu šípu

28

Obr.16 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu , po zásahu šípu

Obr. 17 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu , po zásahu šípu

Obr. 18 ukazuje mechanizmus vzniku této stopy na tomto po zásahu šípem. Specifickým případem je vznik průstřelu celé kosti, který nejsnáze vznikne na plochých kostech, jako je lopatka (obr. 19) nebo lebeční kost. Fragmenty vznikají v místě, kde projektil vychází z kosti. Z celkem 57 stop na žebrech způsobených šípy, bylo 18 stop určeno jako vstřel spojený se vznikem fragmentu.

29

Obr. 18 – Fáze vzniku vstřelu sekundárního projektilu

Obr. 19 – Lopatka (Bos taurus) s průstřely způsobenými šípy

30

3) Zlomeniny kostí jsou definovány jako porušení kostního tvaru, respektive souvislosti kosti (Dylevský & Trojan 1990; Vokurka et al. 1998). Při experimentálním použití oštěpu vznikly 4 jednoduché zlomeniny (obr. 20, 21).

Obr. 20 - Žebro (Sus scrofa) s frakturou způsobenou hrotem oštěpu

Obr. 21- Žebro (Sus scrofa) s frakturou způsobenou hrotem oštěpu

4.1.2. Distribuce jednotlivých skupin stop na kostech Oštěp zanechal na žebrech celkem 24 stop. Dominovaly rýhy - 18, méně bylo vstřelů bez vzniku fragmentů - 2 a zlomenin žeber – 4 (obr. 22).

2 4

18

Obr 22 – Rozložení stop na žebrech způsobených oštěpem: bez vzniku fragmentů

31

rýha;

zlomenina;

vstřel

Šípy na žebrech způsobily celkem 57 stop. Nalezl jsem 30 rýh a 27 vstřelů, z toho 18 se vznikem fragmentu. Zlomeniny se nevyskytly ani v jednom případu (obr 23).

9

30 18

Obr.23 - Rozložení stop na žebrech způsobených šípy: fragmentů;

rýha;

vstřel se vznikem

vstřel bez vzniku fragmentů

Na všech kostech z předních končetin bylo rozpoznáno 20 stop. Na lopatkách dominovaly vstřely bez vzniku fragmentů – 10 případů ze 14 stop. Na dlouhých kostech končetin byla z 6 stop polovina vstřelů bez vzniku fragmentů a ostatní byly rýhy. Do tohoto přehledu nejsou zahrnuty stopy na kostech získané pomocí úderů kamenem drženým v ruce. Takto vznikaly na kostech různé rýhy, při použití větších kusů, docházelo ke vzniku jednoduchých i tříštivých zlomenin (obr.24). Vzhled takovýchto stop se zřetelně odlišoval od obou typů vstřelů, které způsobily na kostech šípy. Je zde však podobnost s poškozením kostí, které způsobuje oštěp.

Obr. 24 - Žebro (Sus scrofa) s tříštivou frakturou způsobenou kamenem

32

4.1.3. Charakteristika stop na spálených kostech Do vyhasínajícího ohniště byly vloženy dvě části přední končetiny prasete (lopatka,kost pažní) v podobě kostí se zbytky masa. Po vychladnutí byly takto experimentálně spálené kosti přeměřeny. Celkově zmenšily svůj objem o 15 až 20 %. Zuhelnatění kostí bylo značné, kosti se staly velmi lehké a křehké. Přesto vstřel na lopatce (obr. 25) i vstřel a rýha na kosti pažní (obr. 26) jsou na obou kostech stále dobře patrné.

Obr. 25 – Spálená lopatka (Sus scrofa) se vstřelem

Obr. 26 – Spálená kost pažní (Sus scrofa) – (a) vstřel, (b) rýha

33

4.2.

Vlastnosti experimentálních zbraní

Na laserovém hradlu LS04 firmy Prototypa, které bylo adaptováno pro měření rychlostí šípů, se provedlo několik ověřovacích měření. Vystřelené šípy ve vzdálenosti 1 m od střelce dosáhly rychlostí 38,5 m/s, 36 m/s a 35,5 m/s. Průměrná rychlost šípů ve vzdálenosti je tedy 36,66 m/s. Pokud vyjdeme z průměrné rychlost šípů (v) a jejich průměrné hmotnosti (m), která činní 48 g, zjistíme po dosazení do vzorce pro výpočet kinetické energie (Ek):

Ek =

1 2 mv 2

Šípy vystřelované z luku během experimentu měly počáteční kinetickou energii průměrně 32 J. Pro srovnání hmotnost použitých replik paleolitického oštěpu byla průměrně 820 gramů a rychlost hodu či bodnutí se pohybuje maximálně v prvních jednotkách m/s. V tomto případě měl oštěp kinetickou energii maximálně kolem 10 J a byla tedy značně nižší než kinetická energie šípu. Na základě provedené experimentální lukostřelby lze konstatovat, že luk odpovídající výkonem nalezeným mezolitickým lukům (Rausing 1967), je schopen způsobit zvířatům střední velikosti smrtelné zranění. Během střelby docházelo k hluboké penetraci šípu skrze použité části zvířat (obr. 27).

Obr. 27 – Přední končetina prasete prostřelená šípem s kamenným hrotem

34

5.

Diskuze 5.1.

Experiment

5.1.1. Srovnávání osteologického materiálu Uváděné výsledky se dají vztáhnout pouze ke zvěři střední velikosti, protože za model bylo zvoleno prase domácí (Sus scrofa f. domestica). Prase je ekvivalentem běžných zástupců lovné zvěře střední velikosti. To, že podobné stopy může způsobit i lehký oštěp vržený pomocí vrhače naznačují experimenty, které popisuje Morel (2000). Jeho práce se soustřeďuje na základní klasifikaci stop na dlouhých kostech (tibia, humerus) a obratlích způsobených šípy vystřelenými z luku a oštěpy vrženými pomocí vrhače. Na Morelem (2000) publikované fotografii (obr. 28) je vidět průstřel trnovitého výběžku obratle, který je podobný průstřelům sobích žeber (obr. 29, 30) z magdalénských vrstev jeskyně Kůlny (sbírky MZM).

Obr. 28 - Průstřel trnovitého výběžku obratle způsobený šípem (Morel 2000)

Výzkumy z této jeskyně, které vedl K. Valoch, poskytly z magdalénských vrstev i další indicie z hlediska možného použití luků a šípů.

35

Obr. 29 – Průstřel žebra (Rangifer tarandus) - jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově)

Obr. 30– průstřel žebra (Rangifer tarandus) - jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově)

V několika případech jsem objevil typ vstřelu bez vzniku fragmentu (obr. 31), kdy na možnost vzniku takovéto stopy ukázal až provedený experiment. Byl logický předpoklad, že pokud hrot vytvoří relativně velký otvor v malé kosti, tak poškodí i kompaktní kost nacházející se naproti vstřelu. Experiment ukázal (obr. 32), že takovýto typ vstřelu vznikne, pokud se kamenný (pravděpodobně i kostěný) hrot šípu zlomí, když během pronikání tělem zvířete narazí na kost. Odlomená přední část hrotu se odkloní mimo kost a zbytek šípu bází hrotu proráží povrch kosti. Šíp, který má vpředu pouze tupý fragment, rychle ztrácí svoji původně vysokou kinetickou energii a tak už má jen minimální průbojnost. Proto se zastaví uvnitř kosti, aniž poškodí kompaktní kost ležící naproti vstřelu.

36

Obr. 31 – Fragment žebra (Rangifer tarandus) s možným vstřelem – jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově)

Obr. 32 – Metapodium (Sus scrofa) se vstřelem způsobený kamenným hrotem šípu při experimentu

Kůlna poskytla i další důležité nálezy. Na obr. 33 je prstní článek tura (Bos primigenius), který má v distální části pravděpodobně průstřel o průměru asi 8 mm. Vstřel má průměr, který může velikostí odpovídat hrotu šípu. Směrem k místu, kde hrot vychází z kosti, se střelný kanál výrazně rozšiřuje. Když vezmeme v úvahu malou velikost hrotu, který způsobil takovéto velké poškození kosti, tak lze reálně uvažovat o použití luku a šípu.

37

Obr. 33 – Pravděpodobný průstřel prstního článku tura (Bos primigenius) – jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově)

Další vstřel byl objeven v proximální části tibie tura (Bos primigenius). Jde o kruhový otvor o rozměrech 17 x 11 mm a hluboký asi 15 mm (obr. 34). I když je to poměrně malý vstřel, energie, která způsobila tuto stopu musela být opět relativně vysoká.

Obr. 34 - Vstřel v proximální části tibie tura (Bos primigenius) – jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově)

Protože experiment se zaměřil na vznik stop v hlavní oblasti, kam lovci míří, byla pečlivě prozkoumána dostupná žebra jak z Kůlny, tak i z řady gravettských lokalit. Bohužel dostupný materiál byl značně fragmentovaný, a protože eventuální stopy na žebrech jsou predilekčními místy pro následný vznik zlomenin, je velice obtížné rozhodnout, zda se například jedná o vstřel se vznikem fragmentu, nebo došlo nejprve k fraktuře žebra a poté až k fragmentaci okrajů zlomeniny, imitující popisovaný typ vstřelu (obr. 35). Na obr. 36 a 37 38

jsou další stopy, jejichž interpretace je díky jejich lokalizaci v místě zlomení žebra problematická. Většina kostí z nejstarších výzkumů byla ošetřena silnou vrstvou šelaku, která v řadě případů znemožnila interpretaci nalezených stop na kostech.

Obr. 35 – Stopa na mamutím žebru - Milovice (sbírky MZM v Budišově)

Obr. 36 – Stopy na mamutích žebrech – Milovice (sbírky MZM v Budišově)

39

Obr. 37 - Stopa na mamutím žebru – Předmostí (sbírky MZM v Budišově)

Zatímco gravettské lokality se ukázaly z hlediska možného použití výkonných zbraní, jako je luk, případně vrhač oštěpu neprůkazné, tak nálezy z jeskyně Kůlny poskytují několik nepřímých indicií, svědčící o používání těchto zbraní. Mezi tyto indicie patří uvedené příklady stop na kostech z depozitáře MZM v Budišově. Některých kostí se stopami si povšiml již K. Valoch během svých výzkumů Kůlny. Tento osteologický materiál je uložen v archeologickém depozitáři MZM v Brně. Na obr. 38 a 39 jsou fragmenty kostí s velice pravděpodobným průstřelem. Stejný původ má i fragment kostěného hrotu, který velikostí a tvarem odpovídá hrotu šípu (obr.40) a část mohutného jeleního parohu se stopami po odřezávání plátků parohoviny (obr.41). Pokud se z takovýchto plátků parohu nebo silné kosti vyrobí hroty, zachovají si často původní tvar výseče z válcovitého těla kosti nebo parohu. Tomu odpovídají některé stopy ve tvaru půlměsíce, které se v Kůlně nalezly. Dalším nepřímým argumentem existence luku je absence nálezu vrhače oštěpu v moravském magdalénienu (Neruda – ústní sdělení). se domnívám, že šlo pravděpodobně o luk a šíp.

Obr. 38 – Fragment kosti s možným průstřelem (přední a zadní strana)– jeskyně Kůlna

40

Obr. 39 – Fragment kosti s možným průstřelem – jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Brně)

Obr. 40 - Fragment kostěného hrotu (přední a zadní strana) – jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Brně)

41

Obr. 41 – Fragment jeleního parohu se stopami po opracování (jeskyně Kůlna)

Výsledky experimentu ukazují, že na základě studia dobře dochovaného osteologického materiálu lze podle určitých stop říci, že k ulovení zvěře bylo použito dálkové zbraně, jakou je luk, případně vrhač oštěpu.

5.1.2. Interpretace vstřelu spojeného se vznikem fragmentů Tento typ stop, který zanechaly šípy na žebrech se jeví jako velmi specifický. Jeho vznik na žebrech, nebo na podobných dlouhých kostech lze dát do přímé souvislosti s použitím luku, případně vrhače oštěpu. Tedy na dálku působících zbraní s relativně velikou kinetickou energií. Pro specifický tvar a příčinu vzniku řadím tyto stopy do samostatné skupiny, i když by podle definice zlomeniny (Dylevský & Trojan et al. 1990; Vokurka et al. 1998) měly patřit do skupiny následující. Domnívám se, že právě rychlost šípu a velká dopadová energie soustředěná na relativně malou plochu hrotu je příčinou vzniku typických vstřelů spojených se vznikem fragmentů kostí. Je možné, že na jejich vzniku hraje velkou roli rychlost, s jakou je energie dopadajícího projektilu (šípu), předána do struktury kosti. Oštěp, který má výrazně větší hmotnost, ale malou rychlost, tak žebro spíše zlomí, než aby způsobil vstřel spojený se vznikem fragmentů, charakteristický pro šíp vystřelený z luku.

42

Paradoxem je, že nejdůležitějším indikátorem jsou stopy, které jsem nalezl na žebrech. Žebra stojí na okraji zájmů paleontologů, protože obecně poskytují jen velice málo informací. Obtížně se systematicky určují a navíc bývají často značně fragmentovány. Zajímavou informací pro archeology jsou i zjištěné informace o vlastnostech kamenných, kostěných a parohovinových hrotů. Obecně lze říci, že nejlepší průbojnosti dosahuje kvalitní severský pazourek, ale je to vykoupeno jeho křehkostí. To se projevilo v životnosti hrotů během jejich praktického použití. Na životnosti hrotu se projevuje několik faktorů: •

materiál použitý na výrobu hrotu i samotného šípu

•

konstrukce a vlastnosti luku

•

typ hrotu (s řapem, bočním vrubem etc.)

•

mechanické vlastnosti zasaženého cíle (měkká tkáň, kost, kámen)

•

vzdálenost cíle, respektive kinetická energie dopadajícího šípu Hroty s řapem vyrobené z pazourku se zlomily většinou během prvního či druhého

výstřelu. Podobné hroty, zhotovené z méně kvalitního radiolaritu, vykazovaly o něco horší průbojnost, ale průměrně vydržely dva až tři výstřely. Odlišné hroty s bočním vrubem, vyrobené z radiolaritu byly k dispozici jen tři. První z nich se zlomil při pátém výstřelu, druhý při šestém použití a třetí, který byl místo na šípu o průměru 8 mm umístěn na 10 mm kvůli o něco větším rozměrům vydržel 35 výstřelů. Hroty z kosti a parohu vykazovaly vyšší životnost, než hroty kamenné. Protože na výrobu parohovinových hrotů byl použit paroh z mladého jelena, tak měly tloušťku jen 4 mm. Přesto hroty s řapem vydržely v průměru 6 výstřelů, dokonce jeden z těchto hrotů během experimentu prorazil kvalitní dřevotřískovou desku silnou 6 mm, aniž by došlo k jeho poškození. Kostěné hroty, přestože byly většinou masivnější než parohovinové, tak mohly být použity maximálně 4 až 5 krát. Během experimentální střelby byla získána řada fragmentů hrotů (obr. 42 a - d). Zlomky experimentálních hrotů z kosti (obr. 42 d), se velmi podobají fragmentům menších kostěných hrotů nalezených v jeskyni Vache, datováných do období magdaléniénu, případně azilienu (Robert & Welté 2000).

43

Obr. 42 Fragmenty hrotů šípů použitých k experimentu

5.2.

Význam lovu a loveckých technik pro paleolitického

člověka 5.2.1. Základní rozdělení lovné zvěře Z hlediska možného použití loveckých technik a pastí považuji za nejvhodnější rozdělit lovenou zvěř do těchto základních skupin : I.

Megafauna: Elephantidae, Rhinocerotidae

II.

Stádní zvěř střední velikosti: Bovidae, Cervidae, Equidae, Suidae

III. Drobná zvěř: Aves, Leporidae, Rodentia IV. Šelmy: Felidae, Canidae, Ursidae, Hyenidae, Mustelidae Lov zástupců jednotlivých skupin měl svá specifika a jeho význam byl dán převážně množstvím poskytnuté potravy, případně byl i kultovní či prestižní záležitostí. Na základě etnografických prací a matematických modelů se lze domnívat, že lovecko–sběračské společnosti preferovali lov velké zvěře (Wroe et al. 2004).

44

Zástupci prvních dvou skupin se lovily převážně ofenzivně, to jest přímo lovci. Tyto lovy byly převážně záležitostí výborně organizovaných loveckých skupin, u zástupců megafauny výhradně.

5.2.2. Lov mamutů Lov mamutů je velmi zajímavým a zároveň kontroverzním tématem. Původní předpoklad lovu do jam jak uvádí například P. P. Jefimenko (1953, in Klíma 1963) se i přes dlouholetý výzkum nepodařilo u nás dokázat, i když použití lapacích jam nelze rovněž ani zavrhnout. Představa paleolitických lovců, jak pomocí dřevěných a kostěných nástrojů, hloubí v promrzlé půdě velmi rozměrnou lapací jámu, však asi nebude příliš reálná. Existují představy řady autorů o lovu těchto zástupců pleistocénní megafauny, z nichž některé jsou docela možné, jiné téměř jistě nikoliv. Frison (1987) se domnívá, že lovci dokázali pomocí bodného oštěpu nebo oštěpu vrženého pomocí vrhače způsobit letální poranění v oblasti hrudníku nebo prorazit lebku a způsobit smrt následkem poranění mozku. Rovněž uvádí, že základním předpokladem úspěšného útoku na mamutí stádo je vyřadit vedoucí samici. V dezorientovaném stádě se pak dá snáze zaútočit na vytipované jedince. Možnost proražení mozkovny hrotem oštěpu existuje, ale toto místo nepovažuji za vhodný cíl, navíc to také není zatím paleontologicky doloženo. Autor se inspiroval novodobými lovy pomocí velmi výkonných a přesných kulovnic. Na rozdíl od nejpravděpodobnějšího útoku na oblast hrudníku, kdy pro způsobení smrtelného zranění není potřeba velké přesnosti, by se musel paleolitický lovec přiblížit na velmi malou vzdálenost, aby měl jistotu přesného zásahu tak malého místa, jakým mozkovna bezpochyby je. Tím by se vystavil velkému riziku protiútoku napadeného mamuta nebo případně jiného člena stáda. Rovněž představa současného útoku paleolitické tlupy na více jedinců mamutího stáda je málo pravděpodobná. Vzhledem na omezenou velikost paleolitické skupiny, by na jednotlivé mamuty útočilo jen několik lovců, čímž by se snížila šance na jeho úspěšné ulovení. Pro lov více kusů mamutů navíc nebyl ekonomický důvod. Tlupě o běžně předpokládané velikosti 25 až 30 lidí poskytl jediný mamut takové množství potravy, že ji bylo obtížné rychle zpracovat a případně ještě odtransportovat. Velmi nepravděpodobný je způsob dle Andresky et al. (1993), který uvádí, že by bylo možné lukem vystřelit mamutovi oči a pak sledovat oslepené zvíře, až samo uhyne. Červený et al. (2004) vychází ze způsobu, jakým Pygmejové loví slony. Přetnou mu šlachy na zadních končetinách a takto ochromené zvíře je už snadnou kořistí. Tato technika 45

vyžaduje vhodnou čepel zasazenou do násady na způsob sekery nebo mačety. Pokud by paleolitičtí lovci měli podobnou zbraň, byl by tento způsob lovu možný. Jednou z možností, jak mohli být mamuti loveni, je využít pasti nazývané stupka (popsané v kapitole 2.6). Tuto past v současnosti používají afričtí pytláci k lovu slonů, nosorožců a další zvěře. Paleolitičtí lovci mohli tuto past nastražit na stezku, kterou mamuti migrovali za potravou nebo k napajedlu. Pokud by mamut do ní šlápl, upevnila by se mu na nohu a musel by ji společně s kotvou (pařezem nebo kamenem) vléci. Postižený jedinec by za sebou nechával zřetelnou stopu, byl by výrazně imobilizovaný, a proto by nemohl putovat se stádem. Pokud předpokládáme podobné chování u mamutů a slonů, tak stádo mohlo zpočátku tohoto mamuta ochraňovat, ale vzhledem k obrovské spotřebě potravy (Svoboda et al. 2002) stádo rychle spotřebovalo dostupnou potravu v okolí a muselo by se přesunout jinam. Mamut se stupkou na noze by v takto zdevastovaném prostředí o to rychleji zeslábl. Během několika dní se tento mamut mohl stát snadnou kořistí čekajících lovců, kterou navíc mohli vhodným natlačením dostat do blízkosti tábora. Bohužel přímý důkaz pro tento způsob v paleolitu není, protože materiálem na výrobu stupky je přírodní materiál, jako je kůže a dřevo - tedy materiály, které se obvykle z paleolitu nedochovávají. Gravettien můžeme označit za kulturu lovců mamutů, protože množství nalezených mamutů je mimořádné, například z Předmostí u Přerova se udává více než tisíc ulovených kusů (Klíma 1990). Svoboda (1999, 2000) uvádí, že lov mamutů lze předpokládat na základě několika nepřímých důkazů: 1. Gravettská sídelní strategie koreluje s předpokládanými migračními trasami mamutích stád. V blízkosti sídlišť se nachází terén, který je potenciálně výhodný k lovu, tj. boční rokle, slepá údolí (Milovice) nebo bažiny (Dolní Věstonice). 2. Celková skladba fauny uvnitř sídlišť by bez přihlédnutí k přilehlým mamutím skládkám vedla k potravnímu strádání, což je v rozporu s komplexností archeologického záznamu. 3. Celková technologická a psychologická vyspělost gravettienu (záznam o umění a rituálech), která vytvářela pro lov velkých savců potencionální předpoklady. Další nepřímý důkaz lze hledat u lovců cloviské kultury. Sídliště této severoamerické kultury jsou datovány 11 500 – 10 900 BP (Holiday 2000). Evidentním důkazem schopnosti těchto lovců ulovit mamuta jsou nálezy cloviských hrotů v kostrách mamutů (Frison 1987). Haynes (2002) upozorňuje na výskyt clovíských sídlišť na předpokládaných migračních stezkách zástupců severoamerické megafauny – mamutů (Mammuthus columbi) a mastodontů (Mammut americanum). 46

Řada autorů (Barnosky et al. 2004; Fiedel & Haynes 2004; Frison 1987; Haynes 2002, 2006; Holiday 2000; Hoppe 2004; Martin & Klein 1984; Owen-Smith 1987) nepochybuje o schopnosti lovit tyto velké savce, naopak poukazují na možný podíl paleoindiánské populace na vyhynutí této megafauny. Pokud tedy vyjdeme ze skutečnosti, že kultura pavlovienu je kulturně a technicky daleko vyspělejší než kultura cloviská, muselo být nahromadění mamutích kostí v Dolních Věstonicích nebo v Předmostí způsobeno daleko pravděpodobněji lovem, než pouhým využitím nahromaděných mršin, jak uvádí například Soffer (1993).

5.2.3. Lov drobné zvěře Drobná zvěř, pokud měla hrát důležitou roli v potravě, se musela lovit organizovaně. Podmínkou byl ovšem její hojný výskyt, alespoň lokální. Jinak by se lov nevyplatil z hlediska vynaložené energie. Nejefektivnějším způsobem mohlo být proto chytání do pastí, jako jsou různé typy ok, tlučky a další jednoduché pasti. Rozsáhlejší použití sítí v paleolitu, narozdíl od Adovasia et al. (1997, 1999) považuji za problematické. Na základě vlastních zkušeností s lovem zajíců do tenat se domnívám, že pro efektivní lov drobné zvěře je nutná dostatečně dlouhá chytací síť vhodného tvaru. Proto je nutno si položit otázku, zda i tak vyspělá kultura pavlovienu byla schopna nashromáždit dostatečné množství rostlinných vláken na výrobu takovéto sítě, včetně dalších výrobků. Takováto síť (minimálně v délce několika desítek metrů) musí být průběžně opravována a také vhodně uskladněna v suchém prostředí. S tvrzením, že pro tento způsob lovu není nutná zkušenost, plánování, nebo fyzická síla také nemohu souhlasit. Místo lovu je nutno pečlivě vybrat na základě dobré znalosti terénu i zvěře, protože získaný úlovek musí vrátit vynaloženou energii do výroby a údržby sítě, jejího rozvinutí a lidí podílejících se na lovu. Etnografické paralely z Austrálie a Nové Guineje, nemusí příliš korelovat s úplně jinými klimatickými a faunistickými prvky posledního glaciálu. Z uvedených důvodů se domnívám, že představa výrazného podílu sítí na úlovcích v gravettienu nemusí být správná. S existencí menších loveckých sítí lze na základě jinak přesvědčivých důkazů (Adovasio et al. 1997, 1999) souhlasit. Měly však pro lov pravděpodobně pouze doplňkový charakter. Velmi praktickým použitím mohlo být například jejich rozvinutí u východů z liščí nory, pokud lovci narazili na mělce založené liščí doupě, které bylo možno lehce vykopat.

47

5.2.4. Využití přírodních pastí O dokonalé znalosti loveckého teritoria pravěkými lovci nelze pochybovat, a proto je logické předpokládat, že využívánli různých přírodních pastí, jako jsou slepá údolí, skalní srázy, močály, vodní toky etc. Důkazem využití brodů a úzkých údolí k lovu sobů na jejich pravidelných migračních cestách mohou být nálezy pocházející z Francie. V blízkosti řek Princevent a Verberie se nalezly magdaleniénské lokality, kde byl sob hlavní lovnou zvěří (Audoze et al. 1981; Leroi-Gourhan 1984; Schmider 1984). O pravidelnosti těchto migrací svědčí příklad aljašských sobů karibů ( Rangifer tarandus), kteří každoročně táhnou 650 – 800 km daleko. Kameny na jejich stezkách jsou na některých místech vyšlapány až do hloubky 60 cm (Cloudsey–Thompson 1988). Etnografické studie Nunamiutů ukazují výhodnost lovu sobů nahnaných do jezera. Je to příklad výborně zorganizované naháňky, na které se účastní jak lovci, tak i ženy s dětmi (Binford 1983, 1991). Další přírodní pastí, kterou lze účinně použít je skalní sráz. Paleoindiáni používali tento typ pasti k lovu tak, že nahnali stádo bizonů ze skalního útesu (Frison 1987). Na základě nálezů několika koster koní pod skalní stěnou na lokalitě Stránská skála IV poukazuje Svoboda (1991) na možnost využití takovéto přírodní pasti. P. Škrdla (2002) ukazuje na možnost využití škrapových polí v Moravském krasu. Ty představovaly přirozenou překážku, která zpomalila sem zahnanou zvěř a navíc byla možnost, že některý kus si zlomí nohu. Účinnou loveckou pastí může být také bažinatý terén. Velká zvěř zahnaná do bažiny se začala mnohem dříve do ní bořit díky vyššímu měrnému zatížení než samotní lovci. Mobilita a schopnost obrany se tak snížila, což umožňovalo pravěkým lovcům zaútočit na tuto zvěř snadněji a bezpečněji. Uváděna je možnost využití bažinatých slepých údolí, které jsou v blízkosti Dolních Věstonic, Pavlova a Milovic, k lovu mamutů (Svoboda 1999).

5.2.5. Specializace lovců Jak předchozí kapitola naznačila, na některých paleolitických lokalitách dominuje určitý druh zvěře. Není samozřejmě rozhodující minimální počet jedinců, ale celkové množství poskytnuté potravy (100 zajíců vs. 1 mamut). V Moravském krasu, ale také na lokalitách v Durinsku a Sasku, převládá mezi lovenou zvěří na magdalénských lokalitách mimo jeskyně kůň a naopak v jeskyních převládá sob (Musil 1958, 1974). 48

Odlišná distribuce jednotlivých druhů může být způsobena sezóností lovů. Otevřené sídliště mohlo být základnou lovců v letním obdobím. V této době lovili koně, pro něž je otevřený prostor přirozeným biotopem. Podzimní lov pravidelně migrujících sobů umožnil vytvořit si zásoby poblíž jeskyní, do kterých se lidé stáhli na období zimy. Jarní tahy sobů byly jistě dlouho očekávaným obdobím hojnosti. Další možností, jak interpretovat rozdílné distribuce ulovených koní a sobů, je možná specializace lovců na určitý druh zvěře. Specializaci je možné rozdělit na pasivní a aktivní. O pasivní specializaci jde v tom případě, kdy na daném loveckém území výrazně převládá určitý druh, tak je přirozené, že dominuje i mezi ulovenou kořistí. Aktivní specializace má více důvodů. Lovci, kteří dokáží určitý druh zvěře ulovit výrazně efektivněji, tak ho také budou o to více preferovat. Může to být způsobeno např. jejich vybavením, znalostmi a lokálními přírodními podmínkami. Řešení takovýchto otázek mohou přinést analýzy přírůstkových linií na zubní sklovině, stupně prořezání zubů a růstu parohů, které mohou doložit, v jakém ročním období došlo k úmrtí konkrétního jedince.

5.2.6. Využití jedů Účinnost paleolitických zbraní bylo možné podstatně zvýšit použitím jedů, aplikovaných na hroty těchto zbraní. Jed použitý při lovu zvěře pro maso však musel rychle působit při proniknutí do krevního oběhu zvířete, nesměl se vstřebávat v trávicí soustavě člověka, případně musel být termolabilní a během tepelné úpravy masa se inaktivovat. Přestože toxická látka neměla tyto vlastnosti, mohla být i tak použita například při lovu nebezpečných šelem, kdy prioritou bylo zabití šelmy a nikoliv získání masa. Jedy dosud používají některé lovecké kultury. Nejznámější jsou šípové jedy jihoamerických indiánů. Jejich zástupcem je jed curare, který se získává z kůry keře Strychnos toxifera (kulčiba smrtonosná), jed urare, pocházející z keře Strychnos crevauxiana, hojně využívali rovněž jedu „šípových žab“ z čeledi Dendrobatidae, zejména rodu Phyllobates (Black 1981). Na Jávě se používá upas z kulčiby četíku. Afričtí Křováci získávají jed ze štírů nebo larev některých brouků. Četně také používají rostlinné jedy, například šťávu některých pryšců rodu Euforbia. V Evropě se od starověku používaly omějové jedy (rod Aconitum) k trávení šelem. Některé severské národy, například Giljaci, lovily lišky a vlky pomocí jedu a to buď pomocí otrávené návnady a nebo otráveným šípem. Kamčadové používali rovněž jedů a pomocí nich lovili například kytovce a mrože (Červený et al. 2004).

49

5.2.7. Paleolitické umění, jako obraz lovecké společnosti Umění mladopaleolitický lovců prokazuje jejich hlubokou znalost etiologie lovné zvěře (Vančata 2003). Předpokládá se velký význam magie při lovu zvěře. Úspěch lovu měl být zajištěn magickými kouzly před obrazy zvířat v jeskyních. Zásahy zvířat šípy (namalované nebo skutečné), zobrazení zvířat chycených do pastí, spodobnění člověka ve zvířecí kůži (reflexe lovecké lsti) nebo člověka útočícího na zvíře, nálezy loveckých trofejí – to vše přímo navozuje atmosféru pleistocénní lovecké magie (Podborský 2001). Řada paleolitických vyobrazení, jako je například bizon z jeskyně Niaux (viz obr. 43), nebo jelen z jeskyně Lascaux (viz obr. 44), je znázorněna s několika zásahy v oblasti, která je nejvhodnější k zabití těchto zvířat. Na základě srovnání těchto vyobrazení s řadou podobných z moderních příruček o lovu obr. 45 (Bancík et al. 1978; Rakušan et al.1988; Červený et al. 2004) je pravděpodobné, že některé pravěké kresby a rytiny měly praktický didaktický účel.

Obr. 43 – Bizon z jeskyně Niaux

Obr. 44 – Jelen z jeskyně Lascaux

(Beltrán et al. 1973)

(Leroi-Gourhan & Allain 1979)

50

Obr. 45 – Nejvhodnější místo pro zamíření při střelbě na jelena (Červený et al. 2004)

Domnívám se, že některé magické postupy měly i ryze praktický význam. Například některé lovecké kmeny v Africe ráno před lovem při východu slunce nakreslí obraz zvířete do písku a prostřelí ho šípem. Zabíjejí jeho obraz, aby i ve skutečnosti ulovili kořist. Po lovu se kresba potřísní krví úlovku a smaže, protože kouzlo se podařilo (Andreska & Andresková 1993). To považuji za dobrý způsob, jak předejít vzniku tzv. lovecké horečky, což je psychomotorický stav spojený s bušením srdce, neschopností se soustředit a také s třesem rukou. To mívá za následek minutí cíle, který by byl jinak spolehlivě zasažen. Tento stav někdy nastává u lovců při namíření na velkou kořist. Většinou postihuje nezkušeného lovce, ale může nastat i u lovce, který má za sebou mnoho lovů. Za podmínek, kdy získání úlovku je otázkou přežití, bylo nutné vytvořit mechanizmy, které vzniku lovecké horečky zabrání.

5.3.

Ekonomická báze lovu

5.3.1. Transport úlovků Důležité etnografické informace, které mohou být použity k interpretaci této problematiky, zanechali o sobě Eskymáci z osady Payne Bay: Pod stanem jsme bydleli od jara až dlouho do podzimu. Po letním lovu a rybolovu jsme se vraceli na podzim k Payne Bay a lidé se rozdělili do svých zimních tábořišť. Ve stanu se bydlelo tak dlouho, dokud nebylo dost sněhu pro postavení iglů. V létě, po lovu a rybolovu, se uskladňovaly zásoby na zimu. Tulením masem se naplnil kožený pytel a ten jsme uložili pod kamen, aby se uchovala potrava pro lidi i pro psy. Bylo to poblíž místa lovu, protože nebylo možno dopravit úlovky do zimního tábořiště – bylo to daleko a nebyl čas, muselo se lovit. V zimě se pak jezdilo pro zásoby se saněmi

51

taženými psím spřežením. Na zimu se uchovávaly sušené a zmrzlé ryby, maso mrožů, velryb,tuleňů. V létě se jedlo hodně měkkýšů (Oberman et al. 1985).

Pravěcí lovci museli při ulovení mamuta nebo většího počtu stádní zvěře řešit transport své kořisti na dlouhodobější sídliště. Transport na kratší vzdálenosti nebyl přirozeně tolik náročný, ovšem s prodlužující vzdáleností rostly nároky na čas i počet osob. Vzhledem k malé velikosti paleolitické skupiny, která by se v takovém případě musela rozdělit na ty, kteří porcují a dále zpracovávají kořist, transportují úlovek a na ty, kteří hlídají zásoby v táboře, je jasné, že od určité vzdálenosti nebyl transport výhodný. Pokud to přírodní podmínky (reliéf, počasí, komáři etc.) dovolily, bylo jednodušší vytvořit dočasný tábor nebo přesunout stávající, pokud k úspěšnému lovu došlo ve větší vzdálenosti. Transport několika lehkých stanových přístřešků byl jistě méně obtížný, než přeprava několika stovek kilogramů nebo dokonce tun masa. Takováto flexibilita umožnila efektivnější zpracování úlovku. Zvěř se tak na místě vyvrhla, stáhla z kůže a zkonzumovaly se rychle kazící vnitřnosti a krev. Ušetřil se rovněž čas, který mohl být, zejména na podzim, využit k dalšímu lovu za účelem získání zásob na zimu. Zkušení paleolitičtí lovci rovněž mohli, za využití vhodné lovecké strategie (využití slepých údolí, bažin, natlačením těžce zraněného zvířete) lov zorganizovat tak, že mamuta, nebo jinou významnou kořist ulovili v blízkosti některých strategicky umístněných sídlišť. Takováto taktika by se mohla do určité míry spolupodílet na nahromadění mamutích kostí nalezených v Předmostí nebo v Dolních Věstonicích.

5.3.2. Zpracování úlovků Maso ulovené zvěře tvořilo základ potravy pravěkého člověka, protože představovalo nenahraditelný zdroj tuku a bílkovin. Pokud předpokládáme, že lovecké skupiny té doby čítaly maximálně několik desítek osob a víme, že ani Eskymák nemůže strávit více než 1,5 kg masa denně (Pavlíček 1989), je jasné, že úspěšný lov mohl poskytnout takové množství potravy, které nemohlo být primárně zkonzumováno. Proto lze předpokládat, že pravěcí lovci přebytek masa různým způsobem konzervovali. Nejjednodušším způsobem bylo sušení, kdy se tenké plátky masa rozvěsily a nechaly vyschnout na dřevěné konstrukci. Indiáni z Ohňové země přebytky masa ukládali do chladné vody nebo rašeliniště. Kanadští Indiáni a Eskymáci ukládali do vody sobí maso a ryby na podzim, kdy ledová pokrývka byla ještě tenká. Chladná voda chránila maso před šelmami, zejména před obávaným rosomákem, a udržovala je čerstvé. Nabízí se tak jedno z vysvětlení, 52

proč nacházíme mamutí skládky na jižní Moravě na zvodnělých místech (Svoboda 1999). Maso se rovněž mohlo v chladných obdobích roku ukládat do zásobních jam. V klasické podobě je známe z východoevropských lokalit, kde dosahují hloubky až kolem 1 metru, objemu až 3 m3 a obvykle v širokém, volném kruhu obklopují vlastní obytnou stavbu (Kostěnki 1 a11, Dobraničevka). Výzkum u nás však prokázal pouze jedinou, asi 80 cm hlubokou jámu v Pavlově I, ostatní jsou příliš mělké (Svoboda 1999). Dalšími způsoby konzervace je uzení a ukládání do omastku. Maso mohlo být pečeno v popelu, na rozpáleném kameni, nebo na rožni. Efektivně lze vařit v košících vymazaných hlínou, kožených nádobách nebo dutých organech zvířat pomocí rozpálených kamenů (Trojanová – ústní sdělení). Technologie tepelné přípravy potravy je velmi rozmanitá a liší se u různých populací. Eskymáci například preferují konzumaci syrového masa, zatímco Aboridžinové z Austrálie ulovenou zvěř převážně opékají vyvrhnutou, ale nestaženou z kůže.

5.3.3. Početnost loveckých skupin a význam přirozené dělby práce na lovu Důležitým předpokladem pro použití některých loveckých technik je velikost lovecké tlupy, množství aktivních lovců, jejich zdravotní stav i vybavení. Velikost prvotních lidských tlup a rodů lze odhadnout jen velmi přibližně na 25 – 30 osob. Tyto nejstarší společenské jednotky se však v zájmu zachování vlastní existence byly nuceny sdružovat v rámci jakýchsi „sňatečních sítí“. Aby totiž určitá populace byla schopna vlastní reprodukce, musí taková síť čítat nejméně 500 lidí, tj. cca 20 tlup nebo rodů (Podborský 2001). Předpokládaná velikost těchto sňatečních sítí je ve shodě s poznatkem, že při poklesu počtu obyvatelstva v uzavřené oblasti pod určitou mez (asi 300 lidí) se taková společnost neudrží při životě: degeneruje, klesne plodnost, stoupne počet vrozených vývojových vad, zmenší se počet narozených dětí, zvýší se dětská úmrtnost. Takováto populace dříve či později sama přestane existovat (Dvořák 1987). Lze předpokládat, že menší lovecké skupiny se mohly v určitých obdobích sdružovat za účelem zefektivnění lovu stádní zvěře (Oberman et al. 1985), například migrujících sobů. Takovéto setkání v době, kdy se předpokládala nadprodukce ulovené zvěře, mohlo být příležitostí pro výměnu informací, loveckých technik, surovin, výrobků nebo také součástí „sňatečních sítí“. Už od nejstarších dob lze předpokládat přirozenou dělbu práce, kdy muž lovil a žena pečovala o děti. Role žen na získávání potravy však nemohla být opominuta, protože i u současných loveckých skupin se ženy obvykle podílí několika desítkami procent na celkovém množství obstarané potravy (Hiatt 1974). Ženy se věnovaly sběru jedlých plodů, 53

semen, kořínků, oddenků a další rostlinné potravy doplněné o hmyz, hlemýždě, obojživelníky a podobně. To pomáhalo pravěké skupině překlenout období neúspěšných lovů. Rostlinná potrava navíc poskytuje cenné vitamíny a minerály, které maso obsahuje jen v malém množství, nebo vůbec. Na základě etnografických studií se ukázalo, že čím vyšší zeměpisné šířky ( >40° ), tím je lov velké zvěře významnější z hlediska potravy , zatímco v nižších šířkách získává na důležitosti lov drobné zvěře a zvyšuje se i role žen při lovu (Binford 1981, 1991; Hiatt 1974; Mason et al. 1994; Speth et al. 1983). Pokud vezmeme v úvahu nevelkou početnost tehdejších loveckých skupin, musíme počítat se zapojením některých žen a větších dětí do společných lovů. Příkladem mohou být Nunamiutové, u kterých se do lovu migrujících sobů zapojuje celá komunita (Binford 1991). Ženy s dětmi mohly také samy organizovat chytání ryb a lov zajíců i další drobné zvěře. Mohly vytvářet v okolí sídlišť systém ok, tluček a podobných pastí. Děti byly zapojeny do procesu získávání potravy i z didaktických důvodu. Při lovu drobné zvěře získaly správné lovecké návyky a naučily se používat lovecké náčiní. Paleolitičtí lidé byli nuceni nahradit svůj nedostatečný počet využitím svých znalostí a technik takovým způsobem, aby maximálně využili vynaloženou energii a co nejméně se vystavili nebezpečí zranění a smrti.

54

6.

Závěr Paleolitičtí lovci kombinovali uvedené lovecké techniky a pasti tak, aby šance na

úspěšný lov byla co největší. Během experimentů, zabývajících se paleolitickými loveckými technikami, jsem zjistil, že šípy s replikami paleolitických hrotů (kamenných, kostěných a parohových) zanechávají na kostech několik typů stop. Jako nejdůležitější se jeví vstřely spojené se vznikem fragmentů. Tyto stopy jsou charakteristické svým vzhledem i mechanizmem vzniku. Během experimentu vznikaly pouze tehdy, když hrot šípu během penetrace hrudníku narazil do žebra. Jinými mechanizmy (oštěpem, kamenem) se nepodařilo tento typ osteologických stop vytvořit. To je pravděpodobně způsobeno relativně velkou kinetickou energií vystřeleného šípu a jejím rychlým předáním do struktury kosti. Uvedené poznatky, aplikované na vhodný osteologický materiál, mohou indikovat použití luku, případně vrhače kopí. To může přinést překvapivé informace při výzkumech paleolitických lokalit, z kterých nález těchto dálkově působících zbraní archeologicky doložen není. Jedná se zejména o gravettské lokality obecně a specificky moravský magdalénien. Na základě studia osteologického materiálu pocházejícího z magdalénských vrstev jeskyně Kůlny a při využití poznatků získaných během experimentu se domnívám, že tehdejší lovci v této oblasti používali luk, případně vrhač oštěpu. Vzhledem k absenci nálezu vrhače oštěpu v moravském magdalénienu a vstřelům na kostech, které velikostí spíše odpovídají menším hrotů šípů se přikláním k možnosti, že tehdejší lovci obývající jeskyni Kůlnu používali luk jako hlavní na dálku působící zbraň. Gravettské lokality Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlov a Milovice zatím neposkytly dostatek indicií, které by ukazovaly na použití luku nebo vrhače oštěpu. Přestože je obtížné interpretovat některé stopy z důvodu značné fragmentace nebo zafixování vrstvou klihu či šelaku, není možné vyloučit objevení nových nálezů, které naopak umožní identifikovat použití těchto zbraní. Archeologický výzkum zlomených či jinak poškozených hrotů, které byly použity k experimentu, by mohl přinést nové informace o mechanizmech provázejících destrukci kamenných, kostěných i parohovinových hrotů šípů a oštěpů během jejich praktického použití. Poškození hrotů šípů se bude pravděpodobně lišit od stop po použití hrotů analogické velikosti k jiným účelům (šídlo, nožík, etc.). Získané fragmenty hrotů by tedy mohly sloužit jako srovnávací materiál.

55

7.

Literatura

Adovasio, J.M., Hyland, D.C. & Soffer, O. (1997): Textiles and cordage: A preliminary assesment. – In: Svoboda, J. (ed.): Pavlov I – Nortwest. Dolnověstonická studie, 4, 403 – 424. Brno. Adovasio, J.M., Soffer, O., Hyland, D.C., Klíma, B. & Svoboda, J. (1999): Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy. – Archeologické rozhledy, 51, 58 – 59. Brno. Andreska, J. & Andresková E. (1993): Tisíc let myslivosti. – Tink. Vimperk. Audouze, F., Cahen, D., Schmider, B. & Keeley, L. (1981): Le site magdalénien du Buisson Campin á Verberie, Gallia Préhistoire, 24, 99 – 143. Paris. Bancík, Ľ. et al. (1978): Základy poľovníctva. - Príroda. Bratislava. Barnosky, A.D., Koch, P.L., Feranec, R. S., Wing, S.L. & Shybek, A.B. (2004): Assessing the Causes of Late Pleistocéne Extinctions on the Continents. – Science, 306, 70 – 75. Washington. Bárta. J. (1965): Slovensko v staršej a strednej době kamennej. - Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. Bratislava. Beltrán, A., Gailli, R. & Robert, R. (1973): La Cueva de Niaux. - Saragosse. Bergman, C.A. & Newcomber, M.H. (1983): Flint arrowhead breakage: Examples from Ksar

Akil,

Lebanon.

-

Journal

of

Field

Archaelogy,

10,

238

–

243.

http://www.jstor.org/journals. Bergman, C.A., McEwen E. & Miller, R. (1988): Experimental archery: Projectile velocities and

comparison

of

bow

performances.

–

Antiquity,

62,

658

–

670.

http://antiquity.ac.uk. Bergman, C.A. (1993): The Development of the Bow in Western Europe: A Technological and Functional Perspektive. -

In: Peterkin, G.L., Bricker H.M. & Mellars P. (eds.):

Hunting and Animal Exploitation in the Later Paleolithic and Mesolithic of Eurasia, Archeological papers of the American Antropological Association, 4, 95 – 105. Washington. Binford, L.R. (1981): Bones, Ancient Men and Modern Myths. - Academic Press. New York. Binford, L.R. (1991): A Corporate Caribou Hunt. - Documenting the Archeology of Past Lifeways. – Expedition, 33, 1, 33 – 43. Philadelphia. Black, D. (1981): Animal Wonders of the World. – Orbis Publishing. London.

56

Breuil, H. (1912): Les subdivisions du Paléolithique supérieur et leur signification. - Congrès International d´Anthropologie et d´Archeologie Prehistorique, 165-238. Genève. Buchvaldek, M., Bouzek, J., Košnar, L., Pavlů, I., Sklenář, K., Sláma, J. & et al. (1985): Dějiny pravěké Evropy. – Státní pedagogické nakladatelství. Praha. Cattelain, H. (1989): Un crochet de propulseur solutéen de la grotte de Combe-Saunière 1 (Dordogne). - Bulletin de la Société Prehistorique Française, 86, 213 – 216. Paris. Cloudsley–Thompson, J. (1988): Migrace zvířat. - Albatros,1 – 126. Praha. Červený, J., Kamler, J., Kholová, H., Koubek P. & Martínková, N. (2004): Encyklopedie myslivosti. – Ottovo nakladatelství. Praha. David, N. (1985): Excavation of the Abri Pataud, Les Eyzies (Dordogne): The Noaillian (Level 4) Assemblages and the Noaillian Culture in Western Europe. – American School of Prehistoric Research Bulletin, 37. Cambridge. Duarte, C., Mauricio, J., Pettitt, P.B., Souto, P. & Trinkaus, E. (1999): The early Upper paleolithic human skeleton from the Abrigo do Lagar Velho (Portugal) and modern human emergence in Iberia. - Proceedings of the National Academy of Science, 96, 7604-7609. http://www.pnas.org. Dvořák, J. (1987): Země, lidé, katastrofy. – Naše vojsko. Praha. Dylevský, I. & Trojan, S. (1990): Somatologie I. – Avicenum. Praha. Fiedel, S. & Haynes, G. (2004): A premature burial: comments on Grayson and Meltzer’s “Requiem for overkill”. - Journal of Archaeological Science, 31, 121 – 131. http://www.elsevier.com. Fleagle, J., Assefa, Z., Brown, J., Feibel, C., McDougall, I. & Shea, J. (2003): The Omo 1 partial skeleton from the Kibish formation. - American Journal of Physical Antropology, 36, 95. Hoboken. Frison, G.C. (1987): Prehistoric, plains – mountain, large – mamal, communal hunting strategies. – In: Nitecki, M. & Nitecki, D. (eds.): The evolution of Human Hunting, 177 – 224. New York. Ginter, B., Kozlowski, J.K. & Sobczyk, K. (1987): The Late Glacial environment and Paleolithic cultures in the Upper Vistula Basin. – In: Burdukiewicz, J.M. & Kobusiewicz, M. (eds.): Late Glacial in Central Europe, 255 – 266. WroclawWarszawa-Kraków-Gdansk-Lódz. Gramsch, B. (2000): Mesolitic Bone Points: Hunting Weapons or Fishing Equipment. - In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M. (eds.): Anthropologie et préhistoire, 111, 109 – 113, Bruxelles. 57

Grootes, P.M., Stuiver, M., White, J.W.C., Johnsen, S.J.& Jouzel, J. (1993): Comparison of oxygen isotope records from the GISP2 and GRIP Greenland ice cores. - Nature, 366, 552– 554. London. Grootes, P.M., & Stuiver, M. (1997): Oxygen 18/16 variability in Greenland snow and ice with 103 to 105 year time resolution. - Journal of Geophysical Research, 102, 2645526470. http://www.agu.org. Haynes, G. (2002): The catastrophic extinction of North American mammoths and Mastodonts. - World Archeology, 33, 3, 391–416. http://www.unr.edu/cla/anthro. Haynes, G. (2006): Mammoth landscapes: good country for hunter-gatheres. - Quaternary International, 142 – 143, 20 – 29. www.sciencedirect.com. Hiatt, B. (1974): Woman the gatherer. - In: Gale, F. (ed.): Woman’s role in Aboriginal Society. Australian Institute of Aboriginal Studies, 4 - 15. Canberra. Holliday, V.T. (2000): The evolution of Paleoindian geochronology and typology on the Great Plains. – Geoarchaeology, 15, 227–290. http://www3.interscience.wiley.com Hoppe, K.A. (2004): Late Pleistocene mammoth herd structure, migration patterns, and Clovis hunting strategies inferred from isotopic analyses of multiple death assemblages.- Paleobiology, 30, 1, 129–145. http://paleobiol.geoscienceworld.org. Churchill, S.E. (1993): Weapon Technology, Prey Size Selection, and Huntings Methods in Modern Hunter-Gatherers: Implications for Hunting in the Paleolithic and Mesolitic. - In: Peterkin, G.L., Bricker, H.M. & Mellars, P. (eds.): Hunting and Animal Exploitation in the Later Paleolithic and Mesolithic of Eurasia, Archeological papers of the American Antropological Association, 4, 11 – 24. Washington. Jefimenko, P.,P. (1953): Pervobytnoje obščestvo. - Kiev. Klein, R. G. (1999): The Human Career. - University of Chicago Press. Chicago. Klíma, B. (1963): Dolní Věstonice, výzkum tábořiště lovců mamutů v letech 1947 – 1952. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha. Klíma, B. (1990): Lovci mamutů z Předmostí. – Academia. Praha Knecht H. (1993): Early Upper Paleolithic Approaches to Bone and Antler Projectile Technology. - In: Peterkin, G.L., Bricker, H.M & Mellars, P. (eds.): Hunting and Animal Exploitation in the Later Paleolithic and Mesolithic of Eurasia, Archeological papers of the American Antropological Association, 4, 33 – 47. Washington. Knecht H. (2000): Design Strategies of Early Upper Paleolithic Bone and Antler Projectile Technologies. - In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M.(eds.): Antrhropologie et Préhistorie, 111, 28 – 36. Bruxelles. 58

Leroi-Gourhan, A. & Allain, J. (1979): Lascaux inconnu. - Centre national de la recherche scientifique. Paris. Leroi-Gourhan, A. (1984): Pincevent: Campent Magdalénien de Chasseurs de Rennes. Ministere de la Culture, Direction du Patrimoine, Sous-Direction de l’Archeologie. Paris. Martin, P. & Klein, R.G. (1984): Quaternary extinctions: a prehistoric revolution. University of Arizona Press. Tucson. Morel, P. (2000): Impacts de chasse et archéozoologie. – In: Bellier, C., Cattelain, P., Otte, M. (eds.): Anthropologie et préhistoire, 111, 54 – 59, Bruxelles. Musil, R. (1958): Fauna moravských magdalénských stanic, Antropozoikum, 7, 7-26. Brno. Musil, R. (1974): Tiergesellschaft der Kniegrotte. - In : Neustel, R. (ed.): Die Kniegrotte. Veröffentlichungen des Museums für Ur-und Frühgeschichte Thüringens, 5, 30-95. Weimar. Musil, R. (1997): Klimatická konfrontace terestrických a marinních pleistocenních sedimentů. - In: Hladilová, Š. (ed.): Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí. – Masarykova univerzita, 93-167. Brno. Musil, R. (2000): Domestication of wolves in Central European Madalenian sites. - In: Crockford, S. J. (ed.): Dogs Through Time: An Archeological Perspektive. BAR International Series, 889, 21 – 28. Oxford. Musil, R. (2005): Animal Prey. - In: J. Svoboda (ed.): Pavlov I Southeast, Dolnověstonické studie, 14, 190-228. Brno. Nuzhnyi, D. (1990): Projectile Damage on Upper Paleolithic Microlithic and the Use of Bow and Arrow among Pleistocene Hunters in the Ukraine. - Proceedings of the International conference on lithic Use-wear analysis, 15 – 17th October 1989 in Uppsala, Sweden, 113 – 124, Uppsala. Nuzhnyi, D. (1993): Projectile weapons and technical progress in the Stone Age. – In: Anderson, P., Beyries, S., Otte, M., Plisson, H. (eds.): Traces et fonction: les gestes retrouvés. Etudes et Recherches Archeologiques de l'Universite de Liège, 50, 1, 41 – 53. Lige. Nuzhnyi, D. (1999): Mikrolitična metalna zbroja finalnopaleolitičnich i mezolitičnich mislivcjv girskogo krimu. - Archeologia, 1, 5 – 25. Kiev. Obermann, A., Hrala, V., Chrobková, D., Kašpar, V. (1985): Amerika. – Albatros. Praha. Oliva, M. (1998): Geografie moravského gravettienu. - Památky archeologické, 89, 39 – 63. Praha. 59

Owen-Smith, N. (1987): Pleistocene extinctions: the pivotal role of megaherbivores, Paleobiology, 13, 351–362. http://www.jstor.org. Pavlíček, J. (1989): Člověk v drsné přírodě. – Olympia. Praha. Peyrony, D. & Peyrony, E. (1938): Laugerie – Haute, près des Eyzies (Dordogne). - MS. Archives de l´Institut de Paléontologie Humaine. Paris. Peterkin G. L. (1993): Lithic and Organic Hunting Technology in the French Upper Paleolithic. - In: Peterkin, G.L., Bricker, H.M. & Mellars, P. (eds.): Hunting and Animal Exploitation in the Later Paleolithic and Mesolithic of Eurasia, Archeological papers of the American Antropological Association, 4, 49 – 67. Washington. Pike–Tay, A. & Bricker, H.M. (1993): Hunting in the Gravettian: An Examination of Evidence from Southwestern France. – In: Peterkin, G.L., Bricker, H.M. & Mellars, P. (eds.) Hunting and Animal Exploitation in the Later Paleolithic and Mesolithic of Eurasia, Archeological papers of the American Antropological Association, 4, 127 143. Washington. Podborský, J. (2001): Dějiny pravěku a rané doby dějinné. - Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno. Rakušan, C. (1988): Základy myslivosti. – Státní zemědělské nakladatelství. Praha. Rausing, G. (1967): The Bow: Some Notes on its Origin and Development. - Acta Archeologica Lundensia, 6. Lund. Rigaud, J.P. (1982): Paléolithique on Périgord: Les donnés du sud – ouest sarladais et leurs implications. – MS. Thèse de Doctorat d´État des Sciences, Université de Bordeaux I, Bordeaux. Robert, R. & Welté, A.C. (2000): Quelques engins de chasse inédits de la grotte de la Vache (Ariège, France), provenant de la salle Garrigou (coll. J.-B. Noulet et R. Robert).. – In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M.(eds.): Antrhropologie et Préhistorie, 111, 400 – 409. Bruxelles. Rust, A. (1943): Die Alt- und Mittelsteinzeitliche Funde von Stellmoor. - Karl Wachholtz Verlag. Neumünster. Schmider, B. (1984): Les habitations magdaléniennes de Marsangy. - In: Berke, H., Hahn, J. & Kind, C.-J. (eds.): Jungpaleolithische Siedlungsstrukturen in Europa, 169 - 180. Tübingen. Sklenář, K., Sklenářová, Z., Slabina, M.( 2002): Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. - Libri. Praha.

60

Smith, F.H., Trinkaus, E., Pettitt, P.B., Karavanič, I. & Paunovič, M. (1999): Direct radiocarbon dates for Vindija G1 and Velika Pec´ina Late Pleistocene hominid remains. - Proceedings of the National Academy of Sciences, 96, 22, 12281–12286. www.pnas.org. Soffer, O. (1993): Upper Paleolithic Adaptations in Central and Eastern Europe and Man Mammoth Interactions. – In: Soffer, O. & Praslov, N.D. (eds.): From Kostenki to Clovis: Upper Paleolithic - Paleoindian Adaptations, 31- 49. New York. de Sonneville-Bordes, D. (1960): Le Paléolithique supériur en Périgord. – Imprimerie Delmas. Bordeaux. Stuiver, M., Grootes, P.M. & Braziunas T.F. (1995): The GISP2 δ18O climate record of the past 16,500 years and the role of the sun, ocean and volcanoes. – Quaternary Research, 44, 341–354. http://www.elsevier.com. Svoboda, J. (1991): Stánská skála. Výsledky výzkumů v letech 1985 – 1987. – Památky archeologické, 82, 5 – 47. Praha. Svoboda, J. (1995): Paleolithic landscapes of Moravia: A mosaic of occupation strategies. – Geolines, 2, 7 – 9. Praha. Svoboda, J. (1999): Čas lovců.- Archeologický ústav AV ČR. Brno. Svoboda, J. (2000): Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny. – Nauma. Brno. Svoboda, J., Havlíček, P., Ložek, V., Macoun, J., Musil, R., Přichystal, A. & et al. (2002): Paleolit Moravy a Slezska. – Archeologický AV ČR. Brno. Škrdla, P. (2002): Magdalénská sídelní struktura v jížní části Moravského krasu. Problematika otevřených sídlišť. – In: Svoboda, J. (ed.): Prehistorické jeskyně. Dolnověstonická studie, 7, 229 – 254. Brno. Škrdla, P. & Svoboda, J. (1998): Sídelní strategie v paleolitu: mikroregionální studie. – In: Nekuda, R. & Unger, J. (eds.): Ve službách archeologie. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno, 10, 293-300. Brno. Škrdla, P. & Lukáš, M. (2000): Příspěvek k otázce geografické pozice lokalit pavlovienu na Moravě. - Přehled výzkumů AV ČR, 41, 21-33. Brno. Thieme, H. (1997): Lower Paleolithic hunting spears from Germany. – Nature, 385, 807-810. London. Thieme, H. (2000): Lower Paleolithic hunting weapons from Schöningen, Germany - the oldest spears in the World. - Acta Anthropologica Sinica 19: 136–143. Peking.

61

Thomas, J. ( 2000): Les boomerangs aux temps anciens. – In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M.(eds.): Antrhropologie et Préhistorie, 111, 143 – 151. Brussel. Trinkaus, E., Moldovan, O., Milota, S., Billgar, A., Sarcina, L., Athreya, S. & et al. (2003): An early modern human from the Peştera cu Oase, Romania. - Proceedings of the National Academy of Science, 100, 20, 11231 – 11236. www.pnas.org. Valoch, K. (1984): Výzkum paleolitu ve Vedrovicích V (okres Znojmo). – Časopis Moravského muzea, 69, 5 – 22. Brno. Valde – Nowak, P. ( 2000): The Boomerag from Obłazowa and its Prehistoric Context. – In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M.(eds.): Antrhropologie et Préhistorie, 111, 88 – 94. Bruxelles. Vančata, V. (2003): Paleoantropologie - přehled fylogeneze člověka a jeho předků. – Nauma. Brno. Verhardt, L.B.M. (2000): The Function of Mesolithic Bone and Antler points. - In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M. (eds.): Anthropologie et préhistoire, 111, 114 – 123, Bruxelles. Vilà, C., Savolainen, P., Maldonado, J.E., Amorim, I.R., Rice, J.E., Honeycutt, R.L. & et al. (1997): Multiple ancient origins of the domestic dog. - Science 276, 1687-1689. Washington. Vokurka, M., Hugo, J. & et al. (1998): Praktický slovník medicíny. – Maxdorf. Olomouc. Weniger, G.Ch. (2000): Magdalenian Barbed Points: Harpoons, Spears and Arrowheads. In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M. (eds.): Anthropologie et préhistoire, 111, 79 – 87. Bruxelles. White, T., Asfaw, B., DeGusta, D., Gilbert, H., Richards, G., Suwa,G. & Howell, F. (2003): Pleistocene Homo sapiens from Middle Awash, Ethiopia. - Nature, 423, 742–747. London. Wild E.M., Teschler-Nicola, M., Kutschera, W., Steier, P., Trinkaus, E. & Wanek, W. (2005): Direct dating of Early Upper Paleolithic human remains from Mladec. - Nature 435, 332-335. London. Wroe, S., Feeld, J., Fullagar, & R Jermin, L.S. (2004): Megafaunal extinction in the late Quaternary and the global overkill hypothesi. - Alcheringa, 28, 291-331. www.bio.usyd.edu.au.

62