MASARYKOVA UNIVERZITA STRAŠIDLA, SKŘÍTCI, VODNÍCI A VÍLY V SOUČASNÉ ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDCE

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉ LITERATURY

STRAŠIDLA, SKŘÍTCI, VODNÍCI A VÍLY V SOUČASNÉ ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDCE

Diplomová práce

Brno 2009

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Naděţda Sieglová, CSc.

Vypracovala: Marcela Burgetová

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jsem pouze prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelŧm.

V Brně dne 19. 4. 2009 …………………………………

2

Děkuji vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Naděţdě Sieglové, CSc. za odborné vedení, cenné rady a pomoc při zpracování této práce.

3

OBSAH 1. Úvod……………………………………………………………………………….5 2. Současná česká autorská pohádka o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách……8 2.1

Imitačně inovační typ autorské pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících

a vílách………………………………………………………………………………..8 2.1.1 Vodník, dobrák od kosti…………………………………………….…..9 2.1.2 Dobrodruţství skřítka Drnovce a jeho rodiny………………….……...14 2.1.3 Raděj jinde vidět skřítka, i kdyţ pŧjde o Perkýtka……………….……23 2.2 Pseudoodborná pojednání o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách……....29 2.2.1 To jsou ony, lexikony…………………………………………….…....29 2.2.2 Čtenáři, hej, na nová strašidla pozor si dej!...........................................33 2.3

Postavy strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl v pohádkách s uměleckonaučnými

prvky……………………………………………………………………………….. 39 2.3.1 S bublinkami skoro hned prozkoumáme celý svět………………...….39 2.3.2 Hodiny a hodinky pro děti i maminky…………………………...……45 2.3.3 Bylinek od skřítkŧ více najdeš v jejich apatyce………………...……..49 2.3.4 Energie pro všechny……………………………………………...……51 2.4 Nadpřirozené bytosti v pohádkových příbězích s filozofickým podtextem…57 2.4.1 Jedno velké AHA…………………………………………………..….57 2.4.2 Příběhy stromových skřítkŧ…………………………………..……….62 2.5 Pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách jako parodie……..……69 2.5.1 Kahounova strašidla, ta jsou spíše „bojidla“……………………..……69 2.5.2 Poučné pátrání „psiska zavařeniska“……………………………..……74 3. Závěr……………………………………………………………………….……..80 4. Poznámkový aparát………………………………………………….……………90 5. Seznam obrázkŧ…………………………………………………………………101 6. Pouţitá literatura………………………………………………………………...103 6.1 Primární literatura……………………………………………………...103 6.2 Sekundární literatura…………………………………………………...104 6.2.1 Články, stati, recenze……………………………………...…105 6.2.2 Elektronické zdroje……………………………………...…...106 7. Obrazová příloha………………………………………………………...……...107 8. Anotace, klíčová slova, bibliografický záznam………………………...……….108 4

1. ÚVOD Pohádky s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl patří k české slovesnosti odedávna, avšak v současné české pohádkové tvorbě se objevují stále častěji. Od podoby folklorního modelu či modelu umělé pohádky vydávané do roku 1990 procházejí tyto nadpřirozené bytosti rŧznými změnami. Stejně tak, jako jiţ v pohádkách meziválečného období1, jsou v současné pohádce postavy strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl demytizovány, zcivilněny, „zlidštěny“. S postupnou proměnou podoby reálného světa souvisí i aktualizace vlastností nadpřirozených bytostí. Strašidla, skřítci, vodníci nebo víly se lidem stávají pomocníky a rádci, nebo se chtějí lidem vyrovnat, v některých případech jim i škodí. Do vztahu nadpřirozených bytostí k lidem či k sobě navzájem se mnohdy promítá didaktický záměr. V diplomové práci se věnuji českým autorským pohádkám s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl vycházejícím po roce 1990. Zaměřuji se na postavy, kompozici, témata, motivy, prostředí děl, na autorovu práci s jazykem a na funkci ilustrace. Mým cílem není konfrontace pohádek s nadpřirozenými bytostmi současných autorŧ s folklorními či umělými pohádkami předchozích období, nýbrţ prŧhled do současné tvorby autorŧ pohádek o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách, zmapování autorských záměrŧ a na jejich základě rozdělení pohádek do několika kategorií. V rámci diplomové práce zjišťuji, zda současná pohádka s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl slouţí dětem pouze k pobavení, nebo i k poučení, zda je didaxe v ní prvoplánová či skrytá a zda se pohádka věnuje pouze výchově dětí v oblasti chování, mezilidských vztahŧ a výchově k poslušnosti, nebo se její didaktická oblast přesouvá i do roviny faktografické či filozofické. Vybrané knihy jsem na základě stanovených cílŧ rozdělila podle autorského záměru do pěti kategorií.2 Kaţdé kategorii se věnuji v jedné kapitole. V první kapitole zjišťuji, jak současní autoři inovují pŧvodní témata, motivy a postavy, zda a jak zasazují postavy do současného reálného prostředí. Ve druhé kapitole jsem svou pozornost zaměřila na fenomén lexikonŧ, které získaly mezi čtenáři značnou oblibu. V následujících třech kapitolách se věnuji dalším motivŧm a ozvláštňujícím prvkŧm vyskytujícím se v současné pohádce s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl. V kapitole 2.3 se věnuji pohádkám s uměleckonaučnými prvky, v kapitole 2.4 5

pohádkám, jeţ mají filozofický podtext a v poslední kapitole jsem se zaměřila na pohádky s prvky parodie. V první kapitole s názvem Imitačně inovační typ autorské pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách se zaměřuji na knihy Emila Šalouna, Vítězslavy Klimtové a Zuzany Novákové.3 Uvedení autoři inovují klasické motivy4 a přidávají k nim nové prvky. Demytizují protagonisty, zcivilňují je a v dobovém kontextu jim dávají nový význam a smysl. Šalounŧv vodník je konfrontován s mocí peněz, vyslovuje se k otázkám svobody a víry v člověka. Klimtová do postav skřítkŧ vloţila eticko-výchovné a ekologické pŧsobení na čtenáře a u Novákové skřítek svým příchodem do městského bytu podstatným zpŧsobem narušuje dŧvěru mezi malou lidskou protagonistkou a jejími rodiči. Ve druhé kapitole Pseudoodborná pojednání o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách se věnuji knihám Vítězslavy Klimtové a Daniely Krolupperové.5 Obě autorky spojuje záměrná didaxe v dílech. Klimtová realizuje osvětu ekologickou a ve svých knihách vytváří iluzorní svět, který představuje dětským recipientŧm jako reálný. Krolupperová na rozdíl od Klimtové strašidla přizpŧsobuje moderní době a především v druhé polovině knihy je zjevná mimoliterární funkce textu. Záporné lidské vlastnosti autorka tematizuje prostřednictvím strašidel a zároveň nabízí moţná řešení, jak se těmto „strašidlŧm“ bránit. Ve třetí kapitole s názvem Postavy strašidel, skřítků, vodníků a víl v pohádkách s uměleckonaučnými prvky se věnuji knihám Heleny Broţíkové, Jaromíra Kincla, Vladimíra Medka a Martina Zábranského.6 Kaţdý z autorŧ si stanovuje za cíl recipienta poučit, základní faktografická rovina je však u kaţdého z autorŧ jiná. Broţíková seznamuje

čtenáře

s proměnami

vodního

světa

a

s pojmy

spojenými

se

světovou hydrologií. Jaromír Kincl věnuje prostor osvětě přírodopisné, seznamuje dětské recipienty s léčivou silou bylin. Závěrečnou rekapitulací jednotlivých druhŧ bylin spolu s jejich účinky přesahuje beletristické dílo rámec pohádky a mění ji na pedagogickou příručku. Dílo Vladimíra Medka se blíţí cestopisu. Autor popisuje nejen jednotlivá vybraná území, ale seznamuje čtenáře i s kulturou navštívených míst. Martin Zábranský zaměřil svou pozornost na funkci elektrické energie. V jeho próze je čtenář seznámen s chodem vodní elektrárny, zjistí, jaká zařízení jsou k provozu vyuţívána a jaká nebezpečí jsou spojena s neopatrnou manipulací s elektřinou.

6

Ve čtvrté kapitole nazvané Nadpřirozené bytosti v pohádkových příbězích s filozofickým podtextem se zaměřuji na knihy Daniely Fischerové a Martiny Zíkové.7 Obě autorky se zabývají nitrem člověka, jeho uvědoměním a vnitřním „přerodem“. Daniela Fischerová pojala text rámcově jako prózu s dívčí hrdinkou, aby tak přiblíţila mladším čtenářŧm a čtenářkám problematiku krize identity dvanáctileté dívky. Za prŧvodce filozofickými otázkami autorka zvolila záhadná stvoření plnící roli sokratovského učitele. V díle Martiny Zíkové se střídají dvě dějové linie. V jedné vystupují skřítci jako vypravěči příběhŧ o lidech, ve druhé dějové linii jsou protagonisty jednotlivých příběhŧ lidé v krizových ţivotních situacích. Před kaţdého z lidských protagonistŧ staví autorka určitý existenční problém, jehoţ vyřešením nastane přerod člověka a jeho ţivot se začne ubírat jiným směrem. V páté kapitole s názvem Pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách jako parodie se věnuji knihám Jiřího Kahouna a Tomáše Jirkŧ.8 V Kahounově knize vystupuje do popředí autorovo absurdní vidění světa spolu s aluzemi na lidskou společnost. Postavy strašidel nechává autor ve své próze ovládat záhadnou bytostí a paradoxně tak zcela narušuje jejich pŧvodní předurčení, kterým je strašit, nikoli se bát. Tomáš Jirkŧ vyuţil pohádkový motiv a ilustrace jednotlivých druhŧ nadpřirozených bytostí jako prostředky ke splnění svého primárního cíle, rozvíjení čtenářovy pozornosti. Příběh je prokládán úkoly k obrazovým dvoustranám, k nimţ autor na závěr knihy přidává slovní řešení. Největší přínos svého díla vidí Jirkŧ v aktivní práci recipienta s knihou.

7

2. SOUČASNÁ ČESKÁ AUTORSKÁ POHÁDKA O STRAŠIDLECH, SKŘÍTCÍCH, VODNÍCÍCH A VÍLÁCH 2.1 Imitačně inovační typ autorské pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách Některé autorské pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách napsané v 90. letech 20. století se vyznačují variabilitou. Současní autoři často přejímají poetiku folklorních pohádek, zachovávají jejich narativní postupy, avšak inovují syţetová schémata a aktualizují motivy. Autoři takto modifikovaných pohádek často vnášejí do příběhŧ osobní zkušenost, morální postoj a předávají čtenářŧm svŧj filozofický či etický názor. Protagonisty knih jsou většinou postavy zlidštěné a demytizované, zbavené fantastické a bájné symboliky. Postavy strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl se stávají prostředníky autorova postoje, například k eticko-výchovným nebo ekologickým problémŧm. K autorŧm, kteří reflektují tuto tematiku, patří Emil Šaloun, Vítězslava Klimtová nebo Zuzana Nováková. Díky knihám Emila Šalouna navštívily mnohé děti pohádkové prostředí nadpřirozených bytostí jiţ několikrát. Dŧkazem jsou například díla O malé víle Plavuňce (VIK, 1995) nebo nejnovější Skřítek Racochejl (Via Lucis studio, 1998), které vzniklo podle večerníčkového vyprávění s názvem O skřítku Racochejlovi, jeţ na základě Šalounových pohádkových příběhŧ natočila Česká televize ve spolupráci s výtvarníkem Zdeňkem Smetanou a vypravěčkou Jiřinou Bohdalovou.9 V Šalounových pohádkových knihách o nadpřirozených bytostech se v okolí hlavního hrdiny vyskytují většinou ještě další nadpřirozené bytosti. V Racochejlových příbězích jsou to například skřítci s příznakovým jménem10 Bláteníci, čvachtající nohama v bahně, strašidlo Famfule či šípková víla.11 Nejinak je tomu i u autorových vodnických knih Vodník Ţblabuňka a Příhody vodníka Ţblabuňky. Šaloun v nich, oproti výše jmenovaným dílŧm, rozšiřuje prostředí přírody a pohádkových bytostí o prostředí lidské.12 V kaţdé z knih je šest příběhŧ dobráckého vodníka, který lidem pomáhá a přes všechny jejich negativní vlastnosti věří v jejich vnitřní dobrotu.13 Vítězslava Klimtová, která je spisovatelkou, malířkou, grafičkou a loutkářkou, se do povědomí čtenářŧ zapsala nejen Lexikony strašidel 14, ale také svými výpravnými knihami o dobrodruţství skřítka Drnovce a jeho rodiny. Doposud vyšla tři pokračování. 8

První kniha obsahuje příhody celé rodiny a v kaţdém dalším dílu je hlavním hrdinou či hrdinkou jedno ze tří Drnovcových dětí. Poslední, čtvrtý díl je prozatím ve stadiu autorčina rukopisu.15 V kaţdém následujícím dílu knihy lze vnímat vývoj autorky, která se stále více věnuje psychologii postav.16 Mimo pouhé popisy externího prostředí nebo zvykŧ skřítkŧ se autorka zaměřuje především na myšlení, vnímání světa, dospívání a řešení problémŧ jednotlivých členŧ Drnovcovy rodiny. Tímto přístupem se Klimtová přibliţuje mentalitě dětského čtenáře více neţ pouhou popisností, která převládá například u knihy Ze ţivota skřítků domácích (Impreso Plus, 1995), která tetralogii o Drnovci předchází. V této knize je dějová linie omezena a do popředí vystupuje líčení tradic skřítkŧ, jejich lásky k přírodě, umění bylinkářství. Čtenář se dozvídá informace o tom, jak skřítci ţijí, komunikují se zvířaty, taktéţ o jejich moudrosti a souţití s lidmi, to vše bez výrazné fabulace. Aţ na občasné nepřímé didaktizování a aluze na problémy lidského světa17 je obsah knihy spíše statický, oproti vyprávěním o skřítku Drnovci, která mají rychlý spád a dynamický děj. Zuzana Nováková se v díle Skřítek do bytu nepatří zaměřuje na rozdíly mezi prostředím přírody, ve kterém se skřítci nejčastěji vyskytují a prostředím lidského obydlí, do něhoţ se skřítek náhodně dostane. Specifičnost městského prostředí s sebou nese ustálené návyky chování lidí. Autorka líčí neschopnost lesního skřítka se na nový zpŧsob ţivota adaptovat a následná nedorozumění, která z této neschopnosti vznikají. Nováková vyzdvihuje hodnotu lásky, sebeobětování, dŧvěry a vzájemného vztahu mezi rodiči a dítětem. 2.1.1 Vodník, dobrák od kosti V díle Emila Šalouna Vodník Ţblabuňka (Lípa Vizovice, 1995) nalezne čtenář mnoho klasických prvkŧ a výrazŧ udrţujících vodnickou tematiku tak zvaně „ve starých kolejích“. Jako příklady mohou slouţit jiţ první věty příběhu, kdy se čtenáři s vodníkem seznamují. Místo, kde přebývá, je typické, nevyskytují se v něm ţádné moderní prvky. Zasazeno je do venkovského prostředí: „Tam, kde do rybníka přitéká potok, stával mlýn. A pod ním, v tůni obrostlé křovím a vrbami, bydlel vodník. Nebo se mu také říkávalo hastrman. Jmenoval se Ţblabuňka.“18 Vodník provádí i klasické činnosti, mezi něţ patří kouření fajfky, starání se o rybník nebo podvečerní vysedávání na vrbě. Sousedé i zvířata ho oslovují 9

„kmotře“, a jako nepochybná pohádková formule zní i výraz „za třemi lesy a dvěma údolími.“19 Čas vyprávění knihy je uvozen počáteční formulací: „Je to uţ hrozně dávno, tak dávno, ţe ani ten nejstarší sumec v rybníku s těmi nejdelšími fousy si to uţ nepamatuje.“20 Čtenářŧm tak autor ihned ze začátku nepřímo objasňuje případné vyskytující se archaické výrazy (féderpuš, lorňon, halapartna, regiment). Šalounovy popisy jsou barvité, velmi často podněcují dětskou představivost. Blíţící se zimu v druhé kapitole autor líčí slovy: „Bylo to jednou takhle na podzim. Tráva ztratila svou zelenou barvu a vítr foukal ze strnišť a proháněl uschlé listí.“21 Markantním a dnes jiţ v praktickém jazyce neuţívaným prvkem v Šalounově kniţním jazyce je tak zvané „onikání“. Ve třetí kapitole oniká starosta policajtovi. U slova „policajt“ nejde v tomto případě o výraz hovorový, nýbrţ archaický. Autor ve svém díle uţívá přirovnání k pohádkovým bytostem. Například při popisu, kdyţ začal poletovat sníh: „Jen tak malounko, jako kdyţ vodní víla zatočí sukýnkou, nebo jako kdyţ si zlehounka rozčísne vlasy.“22 Zvířata, i přírodní ţivly jako mráz nebo sněhové vločky jsou personifikovány. Mráz je v textu označen všemi písmeny velkými, pravděpodobně z dŧvodu, aby autor vyjádřil velkou mrazivou sílu této postavy: „Přiletěl MRÁZ!“…„Měl dlouhé, stříbrné vlasy a bílé, ojíněné vousy. A kolem něj poletovaly vločky jako doprovod.“23 Vizualizace je doplněna představou zvuku, kdy mrazu cinkají rampouchy ve vlasech, stejně jako je v první kapitole uţita vizualizace barev u rozzlobeného kníţepána: „Kníţepán zbledl, pak zrudl a nakonec zfialověl.“24 Dŧleţitou úlohu v knize hrají citoslovce, i ta jsou psána velkými písmeny. (Například „ČVACHT!“, „CVAK“ či „CHRUP“) Pro větší zapojení čtenářŧ do děje pouţívá Šaloun hovorová či umělecká přirovnání. Jako příklady prvního mohou slouţit: „Vodník sjel z vrby jako namydlený blesk.“25 Ţabí dech byl „...studený jako psí čumák.“26 A druhého případu: Víla vzlykla, „jako by jen měsíční paprsek cinkl o rákos.“27 Postava vodníka několikrát předznamenává dobrý konec příběhu a přebírá za následné události zodpovědnost: „No počkej. Já na tebe vyzraju“28, „Jen počkej, kníţepáne, však ty se budeš divit.“29 nebo „Nech to na mně.“30 Autor upoutá recipienty mimo jiné také předznamenáním, které slibuje rychlý spád děje, napětí a dynamiku. Předznamenání zní: „A teď nastal mazec.“31 a následuje po něm scéna chytání vodníka kníţepánovými sluhy. Šalounovo dílo se vyznačuje jazykovou i situační komikou. Jednu z vtipných příhod líčí autor například v šesté kapitole, v prostředí městského krejčovského krámu, 10

kam si jde vodník nechat ušít kabát. Krejčí právě drţí v ústech křídu. „Kdyţ uviděl vodníka, křídu spolkl. „Dobré chutnání,“ pozdravil Ţblabuňka uctivě, „a přeji krásné deštivé počasí.““32 Bezprostřední reakce vodníka na nastalou situaci vyznívá velmi komicky. Stejně tak je humorná situace, kdy vodník ve čtvrté kapitole omylem vystřelí z kanónu a strhne starostovi komín. Policajt se vydává s vodníkem sepsat protokol: „„Jméno?“ / „Vodník Ţblabuňka,“ řekl zvadle vodník. „Někdy taky hastrman.“ / „Narozen?“ / „Ano,“ řekl vodník. / A policajt napsal do rubriky „narozen“ Ano. / „Pohlaví?“ zeptal se ještě. / „Mám,“ zašeptal stydlivě vodník.“33 Na základě zařazení této příhody a vodníkových občasných rozzlobených reakcí, jako například: „Tisíc pulců rohatejch.“34, „A hrom do police!“35, „Tisíc larev potápníků.“36, „Ale krucinál, hrom do toho pařezu!“37, je moţné konstatovat, ţe oproti autorovým dílŧm Skřítek Racochejl nebo O malé víle Plavuňce je vodnická kniha vhodná spíše pro starší čtenáře. Šalounovy hrátky s jazykem „zabrousily“ i do cizího jazyka, konkrétně do německého. V páté kapitole, kde se vodník vypořádává s loupeţníky, přijde zahalen celý v brnění a říká o sobě: „Jsem loupeţivý rytíř Wassermann von Teich.“38 „Der Wassermann“ znamená v překladu vodník a „Der Teich“ je rybník. Celé vymyšlené jméno, přeloţené z němčiny, tedy zní: „Vodník z rybníka“. Šalounova situační komika je neméně zajímavá. Vodník ve druhé kapitole vytváří paradoxní situaci, kdy mráz, který překvapil většinu bytostí velmi brzy, přiměje přestat mrazit. Vodní víla přimrzla na rybníce a mráz na její prosby, aby ji pustil, nereaguje. Jeho ignoraci vodník řeší s ostatními postavami hrou na jaro. Ţblabuňka nahřeje teploměr, vezme si slunečník a rozepne kabát. „A v tu chvíli se rozklepal zimou, aţ mu spadly kalhoty. „Jdu se koupat,“ řekl vodník MRÁZOVI, aby to zamluvil.“39 Mimo to bojuje vodník se zimou i posilněním na ne příliš vzorové „alkoholové“ úrovni, kdyţ otevře láhev „Úsměv pijavic s rulíkem zlomocným.“40 Jazyková komika je ukryta v následném vyjádření: „Za normálních okolností ho nabízel pouze nevítaným návštěvám, ale teď mu přišel k duhu, protoţe ho to krásně zahřálo.“41 Stejně jako odvar z rulíku, patří pouze do vodníkových úst muchomŧrky, které ho „krásně pálí na jazyku“42 Úsměvná jsou i slovní spojení uţitá v líčení vodníkových zásob na zimu, ve kterých autor kombinuje běţné věci s kouzelnými, často abstraktními a neuchopitelnými: „Zavařoval mlhu s jalovcem, nakládal tmu s chroustími tykadly a vařil marmeládu z vypadlého prkna z mlýnského kola. A pak si ještě naloţil jednu sklenici – „Výkřik jezinek z močálu s měsíčními paprsky a s okurkou.““43 Trefnými 11

slovními spojeními Šaloun popisuje u jednotlivých postav také vlastnosti, které jim chce přiřknout. „A kníţepán koukal statečně přes ten lorňon a dámy uklidňoval a vyprávěl jim příhody o své statečnosti z války, ve které nikdy nebyl.“ Na krku má „fiţí“, a kdyţ chytali vodníka, tak „pištěl“44. Atributy představují kníţepána jako namyšleného hlupáka, který má kolem sebe podobně hloupé okolí: „Kolem něj vzdychaly dámy v nadýchaných sukních a v ještě nadýchanějších účesech s dlouhými loknami a volaly: „Mondijé a Voalá, není to nebezpečné?““45 Jasnou představu vyvolává popis vojáka nebo policajta. Voják: „Měl v ruce halapartnu, fousy aţ do pasu a tvářil se velice přísně.“46 Zjevem policajta autor naopak vyjadřuje jeho povahu a chudší mysl: „Měl na hlavě féderpuš, přes rameno pušku s bodákem a ještě po cestě si zapínal kalhoty.“47 Potvrzuje to i další Šalounova věta vloţená do úst jedné z postav: „„Poslouchaj,“ řekl starosta. „Voni jsou ducha chudého, ale bohatého na horlivost.““48 V Šalounově knize o Ţblabuňkovi je k nalezení mnoho aluzí na lidské vlastnosti, dobro a zlo, ale také několik moudrých vět k zamyšlení. Hned v první kapitole, kde vytváří kníţepán ze zvířat sbírku u svého rybníka, je vyřčena věta: „Mříţ zůstane mříţí. I kdyţ je pozlacená.“49 Zvířata se v zajetí mají sice dobře, ale nejsou svobodná. Toto konstatování se v prŧběhu kapitoly opakuje třikrát, na začátku, uprostřed a na závěr. Autor tak zdŧrazňuje pravdivost a naléhavost sdělení. Otázka svobody mŧţe být aluzí na jakékoli diktátorské či utlačovatelské reţimy, které zaţila i Česká, dříve Československá, republika. Příkladem je vodníkova věta: „„Nic se nebojte, kamarádi,“ řekl potichu, protoţe o svobodě se nemá mluvit moc nahlas, „já vám pomůţu.““50 Ve vodnické knize Emila Šalouna najde pozorný čtenář podobný výjev, který uţil jiţ Karel Jaromír Erben v pohádce Zlatovláska. Vodník cestou na zámek vysvobodí z pytláckého oka zajíci nohu: „„Děkuju hastrmánku,“ zapanáčkoval zajíc. „Já vím, ty jdeš ke kníţepánovi na zámek. Kdybys mě potřeboval, jen si na mě vzpomeň.““51 Záhadná je zajícova vševědoucnost, kdyţ ví, kam vodník jde. Sám Ţblabuňka se nad tím podivuje, ale přijímá to jako fakt a pokračuje v cestě. U cíle vodníkovy cesty ho voják odmítá pustit bránou. Vodník si vzpomene na zajíce, a ten se ihned objeví. Šaloun tento zázrak komentuje slovy: „A světe div se!“52 Zajíc odvede vojákovu pozornost (vyplázne na něj jazyk) a cesta do zámku je volná. Z kaţdého z jednotlivých příběhŧ v knize plyne určité ponaučení. Ve druhé kapitole s názvem Jak vodník dělal jaro, je například didaktizována neřest lhaní a ubliţování druhým v konkrétní příběhové situaci. Mráz se vrací rozčílen, ţe ho doběhli, a volá: „A lhát se nemá!“53 Vodník se ohradí: „A ubliţovat malým vodním vílám se taky 12

nemá!“54 Poté dodává: „Ono se vlastně nemá ubliţovat nikomu.“55 Šaloun vyjadřuje také hodnotu slušného vychování: „Voděnka se v chalupě u vodníka ohřála, pěkně poděkovala, a potom odplavala za ostatními vodními vílami.“56 Ve třetím příběhu, Jak skřítci Skalníčci učili vodníka čarovat, vyhoví skřítci vodníkovu přání pomáhat lidem a umoţní mu, aby uměl vyčarovat chudým peníze. Předjímají však, ţe toho bude litovat. Vodník je k jejich obavám skeptický. Má radost z pomoci druhým, avšak následující den za ním přijde pro dukáty celá ves: „Jenţe ti chudí si vzali jednou a šli spokojeně domů. Ale bohatí sedláci chodili dvakrát i víckrát, a ještě se všelijak přestrojovali, aby to vodník nepoznal.“57 Vyjádřením je zdŧrazněno lidové pořekadlo „za dobrotu na ţebrotu“. Otázka vlastnictví peněz je podtrţena prospěchářstvím bohatých, kteří zahálejí, nepracují a smějí se vodníkově hlouposti. Vodník dojde k pochopení, ţe jeho záměr se minul účinkem a dává Skalníčkŧm za pravdu. S jeho opětovnou návštěvou u nich jsou spojeny Šalounovy hrátky se slovy ve větě: „Ţblabuňka se začervenal, tedy, jak to vodníci dělají, spíše se zazelenal.“58 Autor vyzdvihuje hodnotu poctivé práce ve vyústění kapitoly. Účinkem kouzla skřítkŧ najdou bohatí lidé v kapsách místo peněz pouze zelené listí. Chudým peníze zŧstaly, protoţe poctivě pracovali. Podobná problematika je tematizována také v poslední kapitole s názvem Jak si vodník nechal ušít nový kabát. Kdyţ si lakomý krejčí myslí, ţe vodník nemá na zaplacení, nazývá jej „hastrošem“59. Jiţ podruhé tak nechává autor vodníka uvaţovat nad mocí peněz. Ţblabuňka se věnuje myšlenkám a úvahám o tom, proč lidé chtějí jenom peníze, ač on sám jim kolikrát pomohl z dobré vŧle, bez očekávané odměny. Mlynář, který vodníkovi naslouchá, mu poradí, aby to zkusil u krejčího znovu, tentokráte však se zlaťáky. Ţblabuňka se přesvědčí, ţe měl mlynář pravdu. Při druhé návštěvě krejčovství probíhá vše naprosto jinak. Krejčí se vodníkovi hluboce klaní a pochlebuje mu. Ţblabuňka je zjištěním zklamán. I přes to, co zaţil, však lidem obecně věří a říká: „...všichni takoví nejsou.“60 Přednost obecnému dobru před svým vlastním záměrem dává vodník v kapitole páté, Jak vodník strašil loupeţníky. Vypravil se do města na jarmark, avšak svŧj cíl, koupit si typické pouťové pochutiny, jichţ se uţ nemohl dočkat, obětuje pro dobro všech a vyţene nebezpečné loupeţníky. Kapitola třetí, Jak vodník střílel z kanónu, je plná náhlých zvratŧ v ději. Královští vojáci zapomněli u vodníkova rybníka nabitý kanón. Ţblabuňkova zvědavost dospěje k tomu, ţe z kanónu omylem vystřelí. 13

Svého činu ihned lituje. Zachová se zpŧsobem, na kterém Emil Šaloun demonstruje jednu ze základních lidských vlastností. Ţblabuňka totiţ kanón znovu nabije a schová ho. Dělá, ţe se nic nestalo, ţe to nebyl on, kdo vystřelil. Kdyţ však přijde policajt vyšetřovat, vodník jiţ opět vzorově a charakterně nelţe, ani nezatajuje ţádnou skutečnost. Vše přiznává. Při policejní „rekonstrukci“ Ţblabuňka názorně ukazuje, jak k výstřelu došlo a střelný prach zapálí znovu. Situační komika je obsaţena ve dvojím opakování téţe chyby, provázanosti příčin a následkŧ a v následném rychlém spádu děje. Koule proletěla kolem kominíka, který opravoval komín. Kominík spadl komínem do světnice starostova domu, kde právě kradli zloději. Zloději si mysleli, ţe pro ně jde čert a přísahali, ţe uţ nebudou krást. Vodník se strachuje, ţe ho za střílení zavřou, ale starosta mu za dopadení zlodějŧ naopak zaplatí. Nevýchovným prvkem se však mŧţe stát fakt, ţe na sobě vodník chválu za chycení zlodějŧ ponechal. Z policajta nechává dělat ještě většího hlupáka, ač ten jako jediný ví, jak se vše ve skutečnosti odehrálo. Celá kapitola je protkána zamyšlením nad otázkami viny (co vodník zpŧsobil), pocitu viny (Ţblabuňka dělá, jakoby nic, ale poté se přiznává), očekávaného trestu (který překvapivě nepřichází) a poučení (zlodějŧ, kteří uţ nebudou krást). Významná je taktéţ lítost vodníka, vyjádřená především slŧvkem „ţe“: „Ţe já na ten kanón vůbec jenom šahal…Ţe já ho tam nenechal stát…“61, kterou Ţblabuňka projevuje dvakrát, protoţe napoprvé se příhodou nepoučil. Kaţdý z příběhŧ je dobře zakončený a vrací děj zpět do výchozího bodu. Vodník osvobodí kníţepánovy zajatce, vojáci odvezou zapomenutý kanón, Ţblabuňka znovu neumí čarovat a nakonec si obléká i svŧj starý kabát. Nový mu připomínal lakomého krejčího, proto zašil svŧj roztrhaný. Šaloun vysoce hodnotí návrat k pŧvodnímu a osvědčenému. Udává, ţe jakmile si Ţblabuňka starý kabát oblékl, „bylo mu rázem zase dobře.“62 2.1.2 Dobrodruţství skřítka Drnovce a jeho rodiny První z tetralogie knih Vítězslavy Klimtové o rodině lesních skřítkŧ nese název O statečném skřítku Drnovci (ETC, 1996). Protagonistou je skřítek, mající s manţelkou tři malé děti. Na čtyřiadevadesáti stranách rozdělených do dvanácti kapitol s nimi čtenáři procházejí situacemi, které jsou v reálném světě obyčejné,

14

avšak pro skřítky je lidský svět nejen mnohonásobně větší, ale také nebezpečnější. Paralela obou prostředí je patrná ve všech knihách Klimtové o skřítcích i jiných, více či méně strašidelných bytostech. Vylíčení rozdílŧ i shod reálného světa a světa skřítkŧ je zdrojem autorčina nepřímého didaktizování. První kapitola uvádí recipienty větou „Domem se rozlehla ohlušující řacha…“63 přímo do děje. Zvolení tohoto zpŧsobu je účelné, jedná se o autorčin záměr. Vtaţení do nastalé situace bez jakéhokoliv úvodu malé vnímatele navnadí k dalšímu čtení. Stejně tak uţití expresivního výrazu „řacha“ je ozvláštněním ihned zpočátku. Citově zabarvená a hovorová slova jsou dětem blízká a reagují na ně se zaujetím. Klimtová v knize popisuje příhody rodiny skřítkŧ, která se dostane do společného souţití s člověkem – starší paní, které říkají Babí. Jména lidských i pohádkových postav volí autorka u mnoha svých knih tak, aby nepŧsobila rušivě, ale vhodně doplňovala děj a postavu svým příznakem zároveň charakterizovala (například Bukvínek, Babí, zajíc Ouško). Děsivých příhod se čtenáři u Klimtové bát nemusí. Autorka se snaţí „chránit“ dětskou duši, která má z reálného světa podnětŧ ke strachu dostatek. V knihách si Klimtová klade za cíl rozvíjet dětskou fantazii a zachovat dětskou víru v lepší svět, klid a harmonii, v dobrý konec. Dŧkazem autorčina „uklidnění“ čtenářŧ mŧţe být příhoda se zaječím mládětem, jehoţ mámu srazilo auto. Autorka ihned po tomto konstatování dodává, ţe zaječice byla pouze omráčená. Po zastavení auta, ve kterém ji řidič odváţel, utekla a vydala se hledat svého syna. Okruh postav knihy se postupně rozšiřuje. Nejen o epizodní role, ale především o nového člena rodiny, nejmladšího skřítka Bukvínka. Jeho jméno je odvozeno podle místa pŧvodu, od buku. Skřítek přichází na svět aţ v polovině knihy. Klimtová udává, ţe skřítci se nerodí, ale nalézají, kaţdoročně vţdy prvního května u kořenŧ stromŧ. Pokud skřítka jeho maminka najde, zŧstane s ní, pokud pro něj nepřijde, počká pod zemí další rok. Autorka pro toto tvrzení zavádí nový pojem, neologismus „nalezeniny“64. S Bukvínkem je spojeno tajemství a záhadnost, je výjimečným skřítkem. Oproti ostatním členŧm rodiny do něj autorka vkládá kouzelnou moc bukové píšťalky. Je v ní ukrytá síla mohutného stromu a zároveň celé přírody. Bukvínek je odlišný taktéţ svým vzezřením. Jeho rodiče i sourozenci mají rezavé vlasy, kdeţto on je má ţluté jako slunce, které je jeho patronem. Z chlapce vyzařuje veliká síla, je mezi skřítky vzácný. Je mu předurčeno, ţe bude jako kaţdý zlatovlasý skřítek nosit štěstí. 15

Čtenáři se mohou se kterýmkoli z malých sourozencŧ snadno identifikovat. Zastoupena jsou děvčata (skřítka Drnŧvka), chlapci (Špulda) i výjimečné, něčím zvláštní děti (nejmenší Bukvínek). Klimtová reflektuje i sourozeneckou rivalitu, neposlušnost, pochyby a sebepodceňování. Obě starší děti se cítí obyčejné, kdyţ je jejich nejmladší bratr vzácný. Problematiku autorka později rozvádí v dalších dvou knihách věnovaných jednotlivým dětem, druhý díl Bukvínkovi, třetí Špuldovi65. Drnovec svoji statečnost, kterou mu autorka přiřkla názvem knihy, několikrát dokazuje. Skáče se zásobami přes rozvodněný potok, zachrání malého zajíce, taktéţ Bukvínkŧv rodný buk před skácením a v neposlední řadě jeho statečnost vyniká v příhodě spojené s lidmi. Strach a respekt skřítkŧ před lidmi je překonán, kdyţ jejich přítelkyně Babí za chalupou upadne a potřebuje pomoc. Drnovec se vydává pro pomoc do vsi. I kdyţ se ve skrytu duše bojí, jeho oddanost, smysl pro povinnost a přátelství zvítězí nad strachem a obavami. Vše dopadne dobře, lidé odvezou Babí do nemocnice, kde se uzdraví. Klimtová upozorňuje na léčivou sílu bylin a květŧ, protoţe právě ty přikládá Drnovcova ţena Holubinka na oči, ústa a srdce zraněné v době, neţ dorazí pomoc od lidí. Příhoda je značně emocionálně laděná. Pocity strachu a odhodlání skřítkŧ autorka líčí velmi barvitě. Poslední kapitola je psána z retrospektivního hlediska. Drnovec v ní rodině vypráví, jak vedl spolu se zvířaty lidi k řece Babí na pomoc. Kniha končí přípravami skřítkŧ na zimu, příběh se odehrával v jednom roce, v cyklu od zimy do zimy. Zvláštností, avšak u knih Klimtové nikoli netradiční, je na přebalu vlepený papírový „medailonek“, na kterém je vyobrazený Drnovec, spolu se slovy: „byla to vůbec pohádka?“66 Klimtová v medailonku dále poznamenává, ţe zná chaloupku, Babí, i celou rodinu skřítkŧ osobně. Řeka, přes kterou Drnovec skákal, je údajně v Jizerských horách a jmenuje se Bílá Desná. Autorka těmito údaji zasazuje svoje postavy a příběh do skutečného prostředí, stejně tak chce poukázat na skutečnou existenci skřítkŧ. Dodává totiţ: „Tak, teď to víte. A můţete mi věřit. Drnovec, Holubinka i Babí mi budou vyprávět nové příběhy, aţ tam zase přijedu.“67 Vtaţení světa skřítkŧ a dalších pohádkových bytostí do reality lidského světa je pointou i dalších knih Klimtové. Autorka konstatuje: Přišlo za mnou hodně lidí, i lidí majetných, stokrát, moţná tisíckrát majetnějších neţ jsem já, a záviděli mi. Já si totiţ 16

vymalovávám, vypisuji a vybásňuji svět, který nelze koupit, který ale mohu rozdat. Dávám jej, a to je to nejlepší, co si mohu uţít, protoţe ten, kdo dává, ten dostává. Řekněte, je něco krásnějšího neţ stvořit svůj vlastní svět a pak jej dát těm ostatním?68 Jako většinu svých děl i knihu o skřítku Drnovci Klimtová sama ilustrovala. Podstatný je v jejím díle vzájemný vztah psaného textu a černobílé či barevné ilustrace. Obrázky jsou umělecky propracované, vhodně doplňují děj. Klimtová vědomě usiluje o vytvoření mnohostranné komunikační situace69 se záměrem navodit čtenáři komplexní představu o obsahu knihy. U celostránkových ilustrací knihy formátu A5 je obrázek doplněn i krátkým citátem z kapitoly, v níţ se nachází. Dětskému recipientovi je tak zřejmé, o který dějový výjev se jedná. Kaţdá kapitola je označena názvem, počáteční písmeno jejího textu je vţdy velké a nachází se u něj malý černobílý obrázek. Druhý díl, Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody

rodiny

statečného

skřítka

Drnovce

(Chvojkovo

nakladatelství, 2002), je oproti předchozí knize pro dětského recipienta v mnohém zajímavější. Děj je rozvětven a více propracován, není tak přímočarý jako u první knihy. Příběh je napínavější, autorka jej rozšiřuje i o jiná prostředí. Skřítci se vydávají na dalekou cestu plnou dobrodruţství. Klimtová neopomíjí alternativu, ţe někteří recipienti neznají první díl vyprávění. Vlastním kapitolám proto v příběhu předchází úvodní text, neopatřený názvem a psaný kurzivou. Klimtová v něm na čtenáře apeluje: „Vy nevíte kdo je Holubinka? Vy jste nečetli první kníţku o dobrodruţstvích statečného skřítka Drnovce a celé jeho rodiny?“70 Po oslovení recipientŧ následuje stručná a výstiţná rekapitulace minulé knihy. Kaţdý, kdo předchozí knihu nečetl, tento úvod ocení a připomenutí jej „navnadí“ k dodatečnému přečtení. Stejně jako v prvním dílu, tak i ve druhém Klimtová rozdělila vyprávění do dvanácti pojmenovaných kapitol. Třináctou, poslední kapitolou je zde krátký Doslov. Hned v začátku příběhu je představena nová záhadná postava. Je jí cizí skřítek, který si říká Trol. Dokud se tento fakt o něm Drnovcova rodina spolu se čtenářem nedozví, nazývá ho autorka příznakovým jménem Šediváč nebo Šedivý skřítek. Oproti ostatním, kteří hýří veselými barvami, je totiţ celý šedý. I kdyţ jsou vŧči němu skřítci zpočátku skeptičtí, dají mu najíst, coţ je projevem dobré vŧle a jde o aluzi autorky na pomoc bliţnímu v nouzi. Druhá kapitola je emocionálně laděná. Jmenuje se Co je to maminka? 17

a vyprávění Trola, který maminku nikdy nepoznal, protoţe „to“ u nich nemají, je velmi smutné a dojemné. Klimtová na tomto místě, stejně jako později při záchraně dětí jejich matkou, zdŧrazňuje pouto matky a dítěte jako nejsilnější lidský cit. Jazykové vyjadřování Trola je prosté. Věci i zvířata nazývá podle jejich vlastností a podle zvukŧ, které vydávají, coţ je typické pro jazyk malých dětí, které nemají s pouţíváním jazyka velké zkušenosti. Příkladem je Trolovo vyprávění, jak byl na rozkaz Královny potrestán za neposlušnost. Zavřeli jej pod zem, kde měl veliký hlad: „„Proto jsem utek´. Našla mě tam Krákrá, kterou jsem kdysi pustil z komory, kam ji náš velitel zavřel, vzala mě na záda a letěli jsme dlouho, dlouho, ani si nepamatuju, jak dlouho, taky jsem někdy spal, aţ mě donesla sem za kopec, kousek odtud.““71 Zmiňovanou Královnou je Zima, která je kromě Trola další novou postavou v příběhu. Mimo drobné zmínky či epizodní roli v některé z kapitol se jí Klimtová věnuje více aţ v závěru knihy. Rodině skřítkŧ je po vyslechnutí příběhu Trola velmi líto. Autorka vyjadřuje pocity postav barvitě, podněcuje schopnost empatie čtenářŧ. Při setkání se psem Ťapkou se Trol mylně domnívá, ţe jde o nepřítele a útočí na něj. I kdyţ se skřítci na Trola zlobí, berou v potaz, ţe je Trol chtěl pouze chránit. Nepřímo vyjádřený fakt, ţe je nutno v problémové situaci přihlíţet i k pŧvodnímu záměru jedince je v knize výchovným aspektem. Pátou kapitolu věnuje autorka postavě Trola a jeho vyprávění, proč byl uvězněn. Klimtová upozorňuje, ţe by člověk ani skřítek neměl dát na první dojem. Trol si získává plnou dŧvěru ostatních teprve v tento okamţik, kdy se o něm dozvědí, jak sebeobětováním zachránil ostatní obyvatele zimní říše. Trolovo vyprávění o Královnině panství pŧsobí tematikou i odlišným prostředím děje jako samostatná pohádka. Trol líčí, ţe v jejich zimní zemi nesmí být nic barevného. Tím, ţe odehnal rezatého lišáka, aby ho Královna neviděla, zachránil ostatní před její zlobou a před následným zmrznutím. Jeho samotného však Královna uvěznila, protoţe nestál poslušně na svém místě. Stejně tak, jako většina autorčiných popisŧ, i popis Královny podněcuje představivost čtenářŧ: „Oči měla jako dvě zamrzlá jezera a na jejich dně byla strašná tma.“72 Trol se Královny bojí od počátku, tentokrát však začíná mít strach nejen o sebe, ale stále více o Drnovcovu rodinu. Ačkoliv je kapitola věnovaná Královně jako jednající postavě zařazena aţ do závěru knihy, nechává s ní Klimtová malé hrdiny poprvé setkat jiţ po Trolově vyprávění, a to za účelem zvýšení napětí a udrţení pozornosti dětských recipientŧ. Během příhody, kdy skřítkŧm paní Zima nahlédne do okna, prokáţe Trol svou odvahu. 18

Chce se Královně vzdát, aby ušetřila jeho přátele. Současně však prokáţí odvahu všichni skřítci, kdyţ se Trola nehodlají vzdát. Vezmou na pomoc kouzelný předmět, píšťalku, jíţ Bukvínek přivolá Slunce. Hrdinkou sedmé kapitoly je dívka, skřítka Drnŧvka, která se chopí iniciativy a spolu s Trolem a oběma bratry se nechá vránou odnést daleko na sever za Královnou. Tuší totiţ, ţe v noci by jim Slunce proti mrazu nepomohlo. Musí si tedy pomoci sami. Klimtová poukazuje na velkou odvahu malých bytostí73. Klimtová nepředává čtenářŧm pouze holý fakt, ţe Slunce v noci nesvítí, ale prostřednictvím Trola vysvětluje: „„Je na druhé straně světa,“…„Svět je kulatý, víš? Třeba slyší, jenţe je tak daleko, ţe se vrátit nemůţe. Aţ zase zítra ráno.“74 V jazyce vrány uţila autorka zvukomalebná slova přitahující pozornost čtenáře. Zvolila výrazy s typickým citoslovcem, jako například: „Krá… krá… krásně se tam dostaneme … krá… krá… kráčet po zemi se nedá, ale letět vzduchem ano.“75 Při popisech Trolových pocitŧ autorka volí většinou přirovnání z oblasti přírody, ptákŧ, zvířat, stromŧ atp. Příkladem je Šediváčovo zjištění. Kdyţ se díval na Drnŧvku, i v zimě mu bylo teplo „… a v hrudi mu něco pípalo a poskakovalo jako malý stehlíček. Bylo to srdce, ale to on nevěděl, protoţe o tom nikdy nic neslyšel.“76 Během dlouhé cesty skřítkŧ se autorka věnuje jejich rozpolceným vnitřním monologŧm i dialogŧm, ve kterých se mísí dětský strach a touha vrátit se k rodičŧm s odhodláním a dodáváním si odvahy. Poté, co se dostanou do daleké země, mění se Trolovo postavení v příběhu z vystrašeného na sebevědomého. V okolí se totiţ roznese, ţe se vrátil Trol „hrdina“. Klimtová seznamuje v novém horském prostředí čtenáře s místními druhy zvířat, která přišla Trola pozdravit: „…nosatí svišti, divocí králíci, celé hejno rejsků a plchů a také jeden kamzík.“77 Osmou kapitolu autorka končí napínavými slovy: „Za zády dětí se ale znenadání ozvalo tiché zakřupnutí, jak kdosi stoupl na zmrzlou krustu sněhové závěje. Skřítci se rychle obrátili a museli zvednout hlavy vysoko nahoru. Nad nimi se snad aţ do samého nebe tyčil bílý medvěd, obrovský jako hora.“78 Po otevřeném konci osmé kapitoly následuje kapitola devátá, věnující se Holubince, která má v chaloupce o děti starost. Na napínavě končící osmou kapitolu navazuje Klimtová aţ v kapitole desáté, po níţ následuje jedenáctá, pojednávající v počátku opět o Drnovci a Holubince. Střídání dějových linií v kapitolách zvolila autorka záměrně, pro větší napínavost příběhu. V poslední, dvanácté kapitole se pak následně všichni setkávají a obě dějové linie rozdělené cestou dětí od rodičŧ se tak znovu spojují v jednu výchozí.

19

Setkání dětí s Královnou v desáté kapitole je velmi emotivní. Drnŧvka pláče strachem, ţe uţ neuvidí rodiče ani domov. Slzami rozehřeje Bukvínkovy zmrzlé ruce, a ten poté zahraje na píšťalku. Tma se začne rozplývat, objeví se Slunce, ze země vyráţí první nesmělé lístky. Popis probouzení země je u Klimtové ţivý, stejně jako přerod zlé mrazivé Královny: „U Královniných nohou se náhle zazelenalo, ze země vyrůstala tráva a kvetly sněţenky, podběl, petrklíče a fialky. Královna na tu drzou zeleň udiveně zírala. Přece ji, vládkyni zimy, nepřemohou takoví mrňousové! Chtěla je v ruce sevřít a rozdrtit, ale nemohla, jako by neměla ţádnou sílu. ...Sluneční světlo a teplo všechnu její sílu rozpouštělo. …Najednou se jí cosi mihlo před očima. Královna poprvé za celé věky svého ţivota uviděla motýla. Usedl jí na ruku …a nezahynul! …a ona se poprvé v ţivotě usmála.“79 Změny, které se udály poté, co ledový trŧn roztál, popisuje Klimtová za pomoci barev a smyslových vjemŧ: „Poprvé viděli zelenou trávu a barevné květy, poprvé cítili vůně a slyšeli zpěv ptáků.“80 Královna se také změnila: „…její oči uţ také nejsou jako dvě temná mrazivá jezera, ale svítí z nich modrozelená barva roztáté vody.“81 Závěrečná kapitola nese název Modrý skřítek a je vyvrcholením celého příběhu. Markantní a převaţující je zde autorčino vyzvednutí mateřské lásky jako nejvyšší hodnoty. Kdyţ totiţ příběhová matka Holubinka brání své děti, je rozhodná jako nikdy předtím. Nepociťuje strach a volá na Královnu: „Já jsem jejich máma a nikomu je nedám!“82 Z obecně psychologického hlediska pŧsobí nejen pro děti skřítkŧ v příběhu značně uklidňujícím dojmem fakt, ţe by je jejich maminka bránila „před celým světem“. Nejsilnější pouto matka – dítě je v kapitole zdŧrazněno několikrát. „Maminka“ má jakousi neuchopitelnou kouzelnou moc a sílu. I Trol vidí hodnotu lásky a přátelství. Chce se pro Bukvínkovu záchranu sám obětovat. V Drnŧvce také nastává prŧlom od dítěte k dospělému. Myslí na vyšší hodnoty a obecné dobro, kdyţ prosí Královnu: „Královno, buď laskavá a milosrdná, a kdyţ přijdeš k nám, nezmraz nás aţ k smrti! Kroť svou sílu tak, aby se všem dobře spalo, ale aby nezmrzli!“83 Začíná tak pomalu zastávat funkce své matky, dospívá. Část dítěte v ní však stále zŧstává, kdyţ chce poprosit ještě o „něco“, ale stydí se. Tím „něčím“ je Trol. Klimtová tento fakt pouze naznačuje a nechává na recipientovi, aby problematiku pochopil a interpretoval sám. Postava Trola se v prŧběhu vyprávění vyvíjí. Nejprve se stále mračí, myslí sám na sebe, neumí poděkovat. Později zaţívá hezké chvíle, poznává první úsměv, první zahřátí u srdce. S ostatními se dělí, myslí na druhé, je ochoten se pro ně obětovat a poloţit za ně ţivot. Začínají se mu líbit barvy, kterých se předtím bál. V závěru uţ není 20

šedivý, stane se z něj „Modrý skřítek“ a umí i plakat. Autorka opisem líčí Trolovy pocity, které zpočátku sám nedokázal identifikovat, protoţe je dosud nepoznal. Divně ho „bolí bříško“, i kdyţ nemá hlad a z očí mu „padají kapky“.84 Vyjádření, ţe Šediváč neví, co je maminka a co je to domov, jsou velmi pŧsobivá. Pozvolna se vyvíjí vztah Drnŧvky a Trola, v němţ mohou čtenáři objevit aluzi na sloţitost mezilidských vztahŧ. Děvčeti je nejprve skřítka líto, podle předsudkŧ se jí zdá ošklivý. Později se za jeho odsuzování stydí a Trol se jí začíná líbit. On sám se proti ní cítí ze svého pohledu ošklivý. Později však prodělává i fyzickou změnu, zmodrají mu oči i celé tělo a oproti ostatním šedivým trolŧm se stává výjimečným. Trolovy povahové vlastnosti se promítají i do jeho vizáţe. Změnu osobnosti prodělala v příběhu i postava zimní Královny. Nejprve byla zlá a studená, poté roztála, začala si uvědomovat krásu ţivé nezmrzlé přírody a usmála se. Stejně jako ve většině knih Vítězslavy Klimtové, objeví malý recipient i v druhém dílu knihy o rodině skřítka Drnovce mnoho zmínek o přírodě a o ţivotě skřítkŧ. Oblečení i jiné věci si skřítci vyrábí z toho, co kde roste nebo co najdou. Koţíšky z ptačích pírek, košíky pletou z trávy atp. Autorka zdŧrazňuje především sílu stromŧ. Sílu, která i přítelkyni skřítkŧ, lidskou Babí, naučí rozumět stromŧm i zvířatŧm. Větve jí přinášejí do města vzkaz, ţe jsou skřítci v nebezpečí: „Přímo před domem, uvězněn v kamenné dlaţbě chodníku, rostl strom.“…„Tvoji skřítci … tvoji skřítci … tvoji skřítci pláčou,“ šeptal strom. „Najdi svoje skřítky!““85 Vlastnosti skřítkŧ jako například skromnost, pracovitost, pořádnost, smysl pro spravedlnost nebo obětování se pro druhé mají v knize didaktizující funkci. Stejně tak autorka vyzdvihuje ochranu přírody. Propracovaným ilustracím autorka věnovala více prostoru neţ v první knize. Jsou jak celostránkové, tak menší, barevné i modrobílé, kaţdá kapitola opět začíná velkým písmenem, u něhoţ je obrázek skřítka v nějaké situaci. Obrázky vţdy věrně popisují a doplňují děj. Nejen u Klimtové je to jedna z mnoha výhod, kdyţ autor ilustruje vlastní knihy. Vyvolává to atmosféru plného souznění a pochopení obsahu děje, pocitŧ a všeho, co s sebou příběh nese. Vše je do nejmenších detailŧ propracováno podle představy samotného autora. Stejně jako u první knihy, není ani v tomto díle celý příběh věnován pouze postavě zmíněné v názvu. Bukvínek a jeho píšťalka prostupují celou knihou, zásadní roli však sehrají v jejím závěru.

21

Zvláštní je, jakým zpŧsobem nechala Klimtová Drnovcovu rodinu ze zimní krajiny odcestovat. S Trolem se nerozloučili, nezeptali se, zda by chtěl letět s nimi. Dává to prostor mnoha dětským otázkám Proč? Trol sám se mezitím Královny ptal, zda by ho se skřítky pustila. Kdyţ Královna dovolila, byli uţ Drnovcovi pryč. Po všech dobrodruţstvích, kdy je čtenář napnutý, pŧsobí rušivě fakt, ţe kníţka nemá uzavřený konec. Poslední kapitola je ukončena slovy: „Ticho kolem rušilo jen pochrupování Trolů rozloţených kolem Královny. Modrého skřítka si uţ nikdo nevšímal. A tak se otočil a vydal se k obzoru. Ťapal sám a sám, aţ se docela ztratil v dálce. Měl před sebou dlouhou, dlouhatánskou cestu…“86 Klimtová vyvolává představu, ţe pokračování příběhu bude přesunuto do další knihy. Záměrem autorky je především aktivizace čtenářŧ. Apeluje na ně, aby nad ukončením vyprávění přemýšleli a aby jí své náměty poslali: „… a pak z těch vašich dopisů moţná bude další kníţka. Budete koukat, co všechno se těm našim malým hrdinům ještě přihodilo a co jsem se o tom od vás dozvěděla!“87 Klimtová na aktivitu čtenářŧ klade ve svých dílech značný dŧraz. Domýšlení koncŧ či rozhodování o tom, „jak to bude dál“, recipienty baví, avšak mŧţe na někoho pŧsobit rušivě. Čtenář, který celou knihu čte s vědomím, ţe se dozví, jak dopadla, zvláště po vygradování napínavosti děje v závěru, mŧţe být zklamán či rozhořčen. O to více pak třeba bude mít zájem o přečtení dalšího dílu knihy, aby se konec skutečně dozvěděl. Klimtová tento fakt uznává a byl jejím záměrem. V krátkém Doslovu píše: „Tohle není ţádný pořádný konec, my chceme vědět, jak to dopadlo doma! … Co na to říkala Babí … A jak se radovala zvířátka v Bučině … Jestli se Drnůvka domluvila s Modrým skřítkem … A jestli byla svatba … Jako bych vás slyšela. To víte, ţe se toho okolo skřítků dělo ještě moc. Ale schválně, moji milí čtenáři, co kdybyste konec toho příběhu napsali zase na oplátku vy mně?“88 Pod Doslovem je podepsaná nejen Vítězslava Klimtová, ale i „její přátelé“ z Drnovcovy rodiny. Podobného prostředku – ujištění recipienta, ţe příběh, který četl, se skutečně stal, uţívá Klimtová často. Kouzelný předmět v příběhu, Bukvínkova píšťalka, sice kouzelnou moc má, jde však pouze o „kouzla“ přírody: slunce, stromŧ, ţivota. Nejedná se o ţádnou „kouzelnou hŧlku“, která dokáţe vyčarovat dosud neexistující věci. Tento fakt dokazuje primární zaměření Klimtové na přírodu a přírodní krásu. Autorka zdŧrazňuje prostotu a jednoduchost věcí. Princip svého díla vyjadřuje Klimtová slovy: „Všimněte si, ţe kdyţ někdy vzniká něco, co vyvolává příznivou odezvu, nebo co zůstává lidem v srdci, je to většinou velice jednoduché a prosté; není v tom ţádná póza, ţádná pompa, není to 22

nesrozumitelné, je to jednoduchoučké a neokázalé. A u takových věcí brzy poznáte, jak se vám vrací to, co jste do nich vloţili.“89 2.1.3 Raděj jinde vidět skřítka, i kdyţ půjde o Perkýtka Útlou kníţku Zuzany Novákové Skřítek do bytu nepatří vydalo roku 2002 Vydavatelství Blok. Jde o první samostatné vydání jmenované pohádky. Poprvé tato próza vyšla jiţ roku 1984, v trojdílném souboru Vlaštovička.90 Pro nové vydání příběhu o skřítku Perkýtkovi zvolila autorka ilustrace Vlasty Švejdové, jejíţ kresba je milá, v ničem příběh neruší, vhodně jej provází a doplňuje. Jediná nesrovnalost, daná téměř dvacetiletým rozdílem vydání obou knih, je patrná právě v kresbě a nikoli ve stylizaci autorky, která text novějšímu vydání vhodně přizpŧsobila. Pozornějšímu čtenáři neunikne při čtení jedné z prvních vět sedmé kapitoly: „…otočila kohoutkem a tekoucí vodu nabrala rovnou do dlaní.“91 zásadní rozdíl: Na obrázku umyvadla těsně nad textem je vyobrazena místo kohoutkŧ novodobá páková baterie. Mimo tento „prohřešek“ jsou ilustrace Vlasty Švejdové odpovídající psanému textu. Příběh je rozdělen do devíti pojmenovaných kapitol. Jednoslovný či dvouslovný název kaţdé kapitoly vystihuje její následný obsah (Koníček, Vodovod, Počmáraná skříň, atd.). Skřítek se v knize projevuje rozporuplným zpŧsobem. Není rozumným a chytrým rádcem či pomocníkem. Naopak, jeho chování ve srovnání s hlavní hrdinkou, holčičkou Esterkou, je spíše dětské. Hádá se, popichuje, oplácí, uráţí se a zlobí. Jeho jednání je účelové a pohybuje se na hranici sobeckosti. Některé jeho pŧvodní záměry se ale s odstupem času ukazují jako dobře myšlené, a proto se náhled holčičky na skřítka postupně mění. Jeho jednání začíná racionálně omlouvat tvrzením: „Je maličký, nemá rozumu ani co by se za nehet vešlo. Vyvede něco, neţ se otočíš.“92 Jiţ prvotní setkání Esterky a skřítka v úvodní kapitole Koníček představuje malého návštěvníka v nedobrém světle. Pomŧţe holčičce najít ztracenou pastelku a očekává za tento skutek odměnu. Neočekává slovo „Děkuji“, ale splnění příslovečných tří přání, anebo otázku: „Čím se ti odvděčím?“93 Následnou omluvou pro jeho chování je vysvětlení, ţe děkovat 23

přesně tímto zpŧsobem je z jeho strany běţné. Stejně tak jako tato situace, se i následující scény vyznačují extrémním střídáním pólŧ skřítkova chování. Dvakrát se mu snaţí děvčátko vyhovět a namalovat mu, co si přeje. Dvakrát se jí to nepovede, protoţe nemaluje dokonale, ale tak, jako kaţdé dítě. Skřítek se rozčiluje nad neschopností holčičky: „Dvě přání zmařená!“94 Esterka je smutná. Skřítkovo sobecké chování v ní vyvolalo pocit viny, ţe nedovede lépe malovat. Hned poté ale skřítek sám uznává: „Je to i moje vina, měl jsem si hned přesně rozváţit, co chci.“95 Skřítkova sobeckost se promítá ve výzvě, kde se poprvé čtenář dozvídá i jeho jméno: „Splň Perkýtkovi, prosím tě, aspoň třetí přání pořádně!“ sepjal ruce skřítek. „Udělej mi koně dostatečně velikého, s křídly, s uzdou a s pohodlným sedlem, rozumíš? Jinak ti tu modrou pastelku zašantročím zpátky!“96 Jeho prosba zní v prvních větách upřímně, při přečtení závěru je však zjevný podtón sarkasmu a vyhroţování, tedy vlastností náleţejících spíše dospělým. Esterčina reakce je oprávněná, ale slušná: „Tak jsi ji měl nechat, kde byla, Perkýtku! Já jsem se tě neprosila. Sám jsi ji přinesl a teď mě tu sekýruješ!“97 Vyhraněná dvojpólovost skřítkových reakcí se prolíná celou knihou. Ze třetího nakresleného koně má radost a nabízí za něj podle svého zvyku holčičce tři přání. Její nadšení ihned usazuje slovy: „Moc se neraduj“98 a ihned stanovuje pravidla, co si smí děvčátko přát, a co ne: „Nesmí to být nic velkého. A taky nic, co se dá koupit. Ani zvíře, ani pták, ani ţádný nesmysl.“99 Esterka jeho pravidla respektuje a konstatuje, ţe kotě si tedy přát bohuţel nesmí. Jelikoţ je doma sama a je jí smutno, přeje si: „Chci vidět úsměv, který by se na mě usmíval.“ „Chci oči, které by se na mě dívaly!“ a „Chci slyšet hlas, který by se mnou mluvil!“100 Abstraktním vyjádřením Esterka „přičaruje“ domŧ maminku, po které se jí moc stýskalo. Po tomto nádherném, na fantazii a smysly pŧsobícím výjevu, vyznívá pokračování Novákové „Odešla s matkou do kuchyně…“101 poněkud stroze, následuje však opět radostné zjištění, ţe přichází i tatínek a nese s sebou kotě. Holčička si pod záplavou těchto faktŧ vzpomene na skřítka, který jí splnil víc, neţ musel. Mění svŧj názor na něj, udává, ţe není zlý. Přemýšlí, ţe asi někde v domě zŧstal. Kapitola končí řečnickou otázkou: „Jenţe kde?“102 Počet postav příběhu je omezen na jednu rodinu. Sedmiletou Esterku, Esterčiny rodiče a hostujícího skřítka. Epizodní roli má Esterčina kamarádka Jana a paní učitelka, zmiňovaná pouze prostřednictvím dívčiných poznámek o chování. Ze zvířat se v příběhu vyskytuje kocour Blaţej Borŧvka. Jméno Blaţej vybrala dívka proto, ţe se při hlazení tvářil „blaţeně“. Jde o příznakové jméno. Kocoura, ač neumí mluvit, učí holčička jejich adresu pro případ, kdyby se ztratil. Je to výchovný aspekt, stejně tak jako 24

fakt, ţe Esterka je pilná a pořádná školačka a je pro čtenáře vzorem. Ve vztahu k Perkýtkovi zaujímá roli dospělého, přebírá za skřítka odpovědnost a za jeho chyby mlčky trpí sama. Její přístup se mění s faktem, ţe jí rodiče přestávají věřit. Proto od vysvětlování, ţe za všechny problémy mŧţe skřítek, postupně upouští. Esterka na sebe přebírá roli dospělého i v jedné z předchozích kapitol, s názvem Květovaná čepička. Nedbá skřítkova dětského vzdorování a vyuţije svého kouzelného přání. Přeje si, aby si šel skřítek lehnout, protoţe je nachlazený. On se tedy musí, ač nedobrovolně, podřídit. Esterka vyuţila své přání pro Perkýtkovo dobro i přesto, ţe by si mohla sama pro sebe přát cokoli jiného. Výchovně pŧsobí, jak se holčička o skřítka stará. Dává Perkýtkovi dle lidského zvyku acylpyrin rozmíchaný v čaji s medem. Skřítek při té příleţitosti konstatuje, ţe med má moc rád, jinak se o jeho stravě čtenář za celý příběh nic nedozví. Nezbytnost skřítkovy čepičky ztvárnila ilustrátorka Švejdová nezvykle. Na obrázku, kde skřítkovi čepička chybí, má na temeni hlavy lysinu, pleš bez vlasŧ. Ilustrátorka tak chtěla dát dŧrazně najevo, ţe skřítkovi bez čepice je velká zima na hlavu a rychle nastydne. Tento zpŧsob je značně originální a překvapující. Prostor vyprávění je omezen na prostředí městského bytu, děj je situován především do dětského pokoje. Pouze v poslední kapitole je zmíněna cesta děvčat Esterky a Jany do školy. Autorka porovnává prostředí lesa či louky, odkud skřítek přišel, s městským bytem, a to v souvislosti se skřítkovým chováním. Perkýtek totiţ schopen se na ţivot v bytě adaptovat, neúmyslně zpŧsobuje materiální škody. Ničení vybavení bytu i Esterčiných školních potřeb má za následek psychickou újmu holčičky, které rodiče nevěří. Esterka však i přes tuto křivdu prokazuje silnou vŧli a milou povahu, kdyţ i přes všechno trápení skřítkovi pomáhá. Čas příběhu je vymezen pobytem skřítka v bytě. Začíná zimou, kterou skřítek tráví u Esterky doma a končí začátkem jara, kdy Perkýtek odchází. U holčičky přečká skřítek dŧleţitý zimní spánek. V páté kapitole s názvem Počmáraná skříň je barvitě vyjádřeno, jaké počasí venku panuje: „Jaro ještě nad zimou nevyhrálo. Pršelo a chladný vítr lomcoval haluzemi stromů na zahrádce.“103 Stejně tak je v ní poprvé vyslovena myšlenka, vystihující tematiku knihy a vyskytující se v názvu díla. Esterka totiţ s pláčem soudí: „Třebaţe je Perkýtek takový legrační skřítek, je s ním jenom trápení. / „Skřítek asi vůbec nepatří do bytu...“104 V sedmé kapitole Vodovod uţ jaro přišlo a skřítkovi samotnému se v hlučném domě nelíbí. Rád by jinam a přemýšlí: „Ale kam? 25

Tady do té malé zahrádky, která za plotem končí chodníkem plným velkých aut? Ne, tady by se mu nelíbilo. Bál by se tu. Do města nepatří, je přece lesní skřítek, ve městě se nevyzná.“105 S Esterkou mají totoţné myšlenky. Teprve v této kapitole se čtenář dozvídá, jak se skřítek do bytu dostal. Na podzim vlezl do košíku s houbami, a kdyţ se probudil, byl jinde. Autorka zmiňuje i místo jeho pŧvodního obydlí: „A tak místo ve svém teplém ztrouchnivělém pařezu musel přezimovat v Esterčině pokoji. A teď neví, jak zpátky.“106 Kvŧli skřítkovým neplechám dostává vzorná holčička ve škole poznámky. Jedna z nich je za neořezané pastelky, které skřítek při svém kreslení na skříň polámal. Esterka dostává trest, ale na skřítka se nezlobí. Vysvětlil jí totiţ, ţe polámané pastelky uklidil zpátky právě proto, aby trest nedostala. Jeho prvotní záměr byl dobrý, nikoli zlomyslný. Holčička se dokáţe do skřítkových myšlenek vcítit a díky schopnosti empatie ospravedlnit jeho skutky. Nejhorší pro její psychiku ale je, ţe jí rodiče nevěří. Podle tatínka by prý zaslouţila „účinné mazání“107, a to na zadeček. Odvěká touha po lásce a pouto matky a dítěte vyjadřuje autorka v Esterčině smutku: „Maminka se na ni ani neusměje, zlobí se. A nevěří jí. Co můţe být horšího?“108 Holčička si přeje, aby skřítek odešel, ale její dobrá vŧle jí nedovolí vyhnat ho do zimy. Zjevná je v příběhu symbolika čísla tři. Pro blechy, které chce dát jako pomstu kocourovi, jde Perkýtek přes tři ulice. Ze skříňky se třemi dvířky vyndává tři klíče, aby na nich mohl sáňkovat, a především kouzelná přání jsou vţdy tři. Jazyková komika autorky je pouze občasná, mírná, je skryta v aluzích a souvislostech: „Esterka se ve škole pilně učila, ţe „máma má mísu a má i maso“. (Kdyby tak Blaţej věděl kde, dlouho by tam nezůstalo!)“109 V kapitole Kocour, jejíţ protagonista chce oplatit skřítkovi jeho výsměšky, je vyjádřena aluze na pořekadlo „Trpělivost přináší rŧţe.“ v alternaci „Trpělivost přináší pidimuţíka.“110 Skřítka Nováková nazývá také jako „trpaslíka“ nebo „člobrdíka“, kocour je „pidivous“, toulavá kočka zase „blešatá“. Mimo tyto výjimky pŧsobí celý příběh skřítka v bytě spíše smutně a melancholicky. Postava skřítka narušila běţný chod rodiny, a ač nevědomky, velmi negativním zpŧsobem. Zasela semínko nedŧvěry mezi rodiče a jejich pilnou dceru, která se marně brání útokŧm a výčitkám za činy, které nespáchala. Jejich nedŧvěra ji zraňuje. Vše se ale v dobré obrátí. V předposlední kapitole s názvem Splněné přání si Esterka moc přeje, aby se skřítek rodičŧm zjevil. Perkýtek jí vyhoví, ale opět se projevuje jeho

26

dětské chování. Velice se stydí, a po chvíli se slovy „Tak čau!“111 odchází. I tato chvíle ale stačí k prolomení bariéry mezi rodiči a jejich dcerou. Problematika setkání s postavou skřítka je v celé knize řešena spíše poklidně. Setkání s holčičkou se odehrává v první kapitole, v předposlední se zase skřítek potká s jejími rodiči. Holčička sama je při prvním setkání překvapena z toho, jak málo ji zjevení skřítka udivuje. Rodiče se sice diví, kdyţ skřítka uvidí, ale jeho existenci v ten moment chápou jako podruţnou. Zjišťují, ţe Esterka měla pravdu, ţe jí nevěřili neprávem a zpětně si uvědomují, jak muselo jejich dceři být. Závěrečná kapitola Letadýlko je vyvrcholením celého příběhu. Rodina se aktivně zapojuje do pomoci skřítkovi. Kaţdý z rodičŧ jakoby zde chtěl odčinit svou vinu za nedŧvěru k holčičce. Oba se snaţí, jak nejlépe mohou, aby své dceři vyšli vstříc. Podle knihy „Dějiny letectví“ od tatínka namaluje Esterka letadlo. Maminka aktivně upozorňuje, ţe má být dvousedadlové, aby mohl skřítek letět s nevěstou. Letadlo je květované, se stejným motivem jako skřítkova čepička. Na závěr nechává holčička skřítkovi vzkaz, velkými tiskacími písmeny: „TO JE ÉRO PRO PERKÝTKA. SKŘÍTKU PERKÝTKU, AHOJ!“112 Pro jistotu vše komentuje nahlas. I v této chvíli myslí na skřítka, kdyby náhodou neuměl číst. Dochází ke smutnému loučení, i kdyţ ne osobnímu. Po odchodu do školy však nad Esterčinou hlavou proletí její namalované letadlo. Skřítek z něj volá, ţe je to „dokonalý výrobek“113, čímţ holčičce vynahradí veškerá trápení a pocity méněcennosti, které jí zpŧsobil. Letí domŧ na Vysočinu, k rybníku, kam jezdí Esterka na prázdniny. Esterka smí mít za darované letadlo další tři přání. Přeje si, aby ji rodiče měli rádi, aby nedostávala poznámky a aby si rodiče nemysleli, ţe je šidí. Na první přání skřítek konstatuje, ţe je to fakt i bez něj. U posledního přání projevuje poprvé svou moudrost. Říká, ţe tohle bude moţné splnit jen v případě, ţe je nebude holčička šidit doopravdy. Náhlými zvraty během příběhu udrţuje autorka pozornost recipientŧ. Děj je dynamický, má rychlý spád. Stejně rychle se mění i postoj čtenáře. Neví, co si o postavě skřítka myslet. Jednou je protivný, ţe k němu recipienti mohou zaujmout negativní postoj, z toho naopak vyjde jeho pŧvodní záměr jako dobrý, nebo se za svŧj čin omluví, a rázem je to zase kamarád, který přece „není tak zlý“. Perkýtek je v pozici nezvaného hosta. Stejně jako čtenáři, tak i malá Esterka o skřítkovi několikrát pochybuje. Skřítkova kouzelná moc se projevuje především v plnění tří přání. Kouzlení z jeho vlastní vŧle se uskutečňuje velmi zřídka, kdyţ chce „oţivit“ Esterčiny kresby expresivními slovy: „Hop, koníku!“114 nebo „Šplouch, rybičko! Vyskoč!“115 Jedinou 27

zvláštní dovedností, kterou mimo kouzlení autorka skřítkovi přiřkla je, ţe umí chodit kolmo po stěně. V knize autorka vyslovuje myšlenku, ţe mnoho věcí není na prodej. Patří k nim láska nebo kamarádství. Tento fakt je obsaţen jak ve skřítkových pravidlech pro vyuţití přání, tak v nedŧvěře rodičŧ k Esterce. Sama protagonistka na závěr knihy říká kamarádce: „Všechno se přece koupit nedá.“ ... „Ani tebe jsem si přece nekoupila…“ a kamarádka odpovídá: „To je fakt!“…„My nejsme na prodej!“116 Optimistickým zjištěním, napravením chyb a poučením, ţe v lidském ţivotě jde především o hodnotu mezilidských vztahŧ, o vzájemnou důvěru, kterou nelze zklamat, o vzácnost hodnot, jeţ nejsou na prodej117, dospívá kniha k dobrému a poučnému konci. Emil Šaloun, Vítězslava Klimtová i Zuzana Nováková do svých próz vnášejí osobní zkušenost, morální postoj a předávají čtenářŧm svŧj filozofický a etický názor. Hlavním hrdinou u Šalouna je vodník, u obou autorek jde o skřítky. Především skřítci Vítězslavy Klimtové se stávají prostředníky autorčina postoje a názoru na témata ekologická a eticko-výchovná. Všechny nadpřirozené bytosti jsou v příbězích „zlidštěné“, zbavené bájné symboliky a jejich osobnost se projevuje v kontaktu s člověkem. Šalounŧv vodník a skřítci Klimtové se stávají lidem pomocníky, zatímco skřítek Novákové jim naopak nechtěně ubliţuje kvŧli své neschopnosti adaptovat se na prostředí lidského bytu. Kromě nadpřirozených bytostí vystupují u Klimtové i antropomorfizovaná zvířata a u Šalouna personifikované přírodní ţivly.

28

2.2 Pseudoodborná pojednání o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách Někteří autoři pohádek o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách vycházejí vstříc módním čtenářským trendŧm 90. let, projevujícím se u recipientŧ stále větší oblibou příběhŧ, které jsou iracionální, tajuplné a které vyvolávají zdání věrohodnosti. K takovým autorŧm patří i lexikografické knihy Vítězslavy Klimtové a Daniely Krolupperové. Obě autorky svá díla koncipují jako vědecko-výzkumnou příručku. Textové a obrázkové mystifikace Vítězslavy Klimtové se staly mezi čtenáři oblíbené, avšak podle Jaroslava Tomana postupně klesají na úroveň komerčního čtiva118 Daniela Krolupperová je z hlediska popularity méně známou autorkou. Její Atlas strašidel není pouze soupisem nadpřirozených bytostí, autorka do podoby strašidel tematizuje i záporné lidské vlastnosti. 2.2.1 To jsou ony, lexikony Vydání Lexikonu ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích

(Noris, 1992) Vítězslavy Klimtové

zaznamenalo nejen mezi dětskými, ale i mezi dospělými čtenáři značnou odezvu. V úvodu Klimtová uvádí, co ji vedlo k napsání díla. Zamýšlí se nad tím, ţe děti v dnešní době ztrácejí zájem o pohádky, často ne vlastní vinou. Televize, počítače a jiné moderní zdroje informací často knihy vytlačují do pozadí. Autorka proto reflektuje: Pokud se nevrátíme s láskou a porozuměním k vodníkům, vílám a našim domácím skřítkům, bude náš ţivot pustý a bez radosti119. Svět pohádek je pro děti něčím tajemným a nevyzpytatelným. Moderní doba svými multimediálními prostředky ovšem dětem jejich fantazii nahrazuje realitou. Média zpŧsobují, ţe děti ztrácí představivost a přitaţlivé jsou pro ně jiné věci, především reálné, hmatatelné. Klimtová poukazuje: Naše století naučilo lidi věřit jen tomu, co se dá vypočítat, na co si člověk můţe sáhnout a pokud moţno to i zuţitkovat. Vědeckotechnická revoluce z nás zkrátka udělala exaktní lidi120. V Lexikonu se čtenář seznámí s devadesáti devíti roztodivnými bytostmi, k nimţ Klimtová uţila kromě úsměvných českých pojmenování (Hnusník drobný piţmový, 29

Chramostejlík dubový, Pafurie kurovitá), přičemţ se často jedná o neologismy, také výrazy z latinské terminologie (Turpis moschus minor, Sarmentula quercus, Pseudofuria galliforma). Lexikon je koncipován jako relevantní vědecko-výzkumná příručka, coţ v dětech vyvolává pocit, ţe čtou odbornou knihu se soupisem existujících bytostí. Jedná se samozřejmě o autorčin záměr. Podobnou formu nalezne čtenář v jakýchkoli příručkách obsahujících informace týkající se skutečných rostlinných či ţivočišných druhŧ. Pomoc s latinskou terminologií nalezla autorka u odborníkŧ. Klimtová se snaţila, aby latinské výrazy co nejvíce odpovídaly jejich českým ekvivalentŧm. Mimo latinská pojmenování autorka ozvláštnila knihu i dalšími prvky. Patří k nim rozlišení jednotlivých druhŧ strašidel podle místa jejich výskytu na lesní, vodní, vodomilná, domácí a městská. Místo klasického obsahu knihy uţívá autorka, podobně jako v encyklopediích či odborných knihách, česko-latinského a latinsko-českého rejstříku. V těch mŧţe čtenář své nejoblíbenější či nejobávanější strašidlo kdykoli najít abecedně zařazené. Druhý i třetí díl Lexikonu jsou formou velmi podobné prvnímu dílu, liší se pouze jejich obsah, tedy popisovaná strašidla121. První Lexikon je velmi zdařilým dílem. Poměr mezi obrázky a textem je vyrovnaný, v popisu strašidel nechybí humor a vtipná slovní spojení, někdy je jazyková komika určena spíše dospělým recipientŧm. Jako příklad mŧţe slouţit část popisu Rusalky kaprovité: „Postavy je urostlé a vnadné. Je velmi svůdná a koketní. Jestliţe je na břehu rybář, vynořuje se z vody spodní částí těla, aby vzbudila dojem, ţe je tam pořádný kus. Je-li na břehu nerybař, noří se z vody vrchní částí, takţe přihlíţející můţe získat dojem, ţe je tam pořádný kus.“122 Údaje o jednotlivých bytostech nejsou zdlouhavé ani příliš krátké, ilustrace autorky dokonale doplňují psaný text123. Lexikon autorky Klimtové dětským čtenářŧm i jejich rodičŧm zprostředkovává kontakt s kouzelnými tvory a popisuje, jak pohádkovou bytost poznat, kde ji potkat či jak se k ní chovat. Humorným zpŧsobem se například dozvídáme, ţe „Baba Jaga perníková (Anicula venenifera pistoris) v současné době jiţ splynula s městským obyvatelstvem a někdy se dokonce můţe zdát, ţe ji máme v příbuzenstvu.“124 Autorka uţívá neologismy, příkladem je popis Divoţenky mutanta (myšleno mutant s člověkem), která je dle autorky „postavy kredenciózní“125. 30

Občas se v textu vyskytují i slova hovorová, jako kdyţ vyrušená strašidla začnou člověku „nadávat“, nebo kdyţ autorka sděluje čtenářŧm, ţe za práci Škodolibky „seřvávají“ ostatní členy rodiny. V autorčině soupisu strašidel je přítomna didaxe. Není pouze skryta, je i otevřeně vyjádřena snaha Klimtové o environmentální výchovu, odmítavý postoj ke kácení lesŧ, chemickému hnojení nebo znečišťování vod. Celkově je patrné její vedení malých čtenářŧ k ochraně přírody, odŧvodněné tím, ţe kterékoliv znečištění škodí strašidlŧm, která v místě ţijí. Většinou je autorčino přání o záchranu lesŧ, vody, ovzduší, a tím i strašidel doplněno výzvou či apelem. U mnoha druhŧ strašidel odstraňuje předsudky. Jde o autorskou práci s postavami, kdy Klimtová upravuje jejich dosavadní známé vlastnosti. Jedná se o odchylku od klasických pohádkových motivŧ. Dozvídáme se třeba, ţe Jezinka děti neunáší, ale naopak je miluje. Vyslouţila si tak přízvisko „dětskomilná“126 Autorka vysvětluje také mnoho jevŧ, lidskému oku nepostřehnutelných, jako například pocit člověka, ţe se na něj u břehu rybníka někdo dívá. Je to údajně Babice vrbice127, která lidem neubliţuje, ale naslouchá jim. Kaţdá bytost má pro sebe v knize vyhrazenou jednu stránku, která je uvozena českým i latinským nadpisem a mapkou České republiky, na níţ je vyznačena intenzita výskytu strašidla (některá jsou pouze v Čechách, některá jen na severu republiky atp.). Dále je uveden druh strašidla a následný popis, v němţ Klimtová blíţe komentuje výskyt, zjev, výšku, oděv a činnost strašidla. Text je doplněn obrázkem. Strašidla se také, ač bez přímého dělení v knize, liší podle jejich vztahu k lidem. Některým lidé vadí a dŧsledně se jim vyhýbají, některým nevadí, jiná jejich společnost naopak vyhledávají. Autorka velmi často zmiňuje fakt, ţe lesní zvířata strašidlŧm neublíţí, často je i poslouchají a chrání, ale domácích zvířat, především toulavých psŧ a koček se bojí, protoţe jim často ubliţují. Všeobecně Klimtová, která mnoho věcí ze svého okolí personifikuje, uznává především hodnotu všeho, co ţije svobodně, neochočeně. Podotýká, ţe i stromy, které ţijí volně v lese, nikoli vysázeny „jako vojáci“ u lidských cest, jsou mnohem šťastnější128. Bytosti Klimtové jsou většinou přizpŧsobené prostředí, v němţ ţijí, a to jak zpŧsobem ţivota, tak i svým vzezřením. Například Jezinka horská se podobá kamzíkovi, Rusalka kuňka obecná i Rusalka ropuška drobná vypadají jako ţáby. U ropušky autorka upozorňuje na jeden z ekologických problémŧ: „Vzhledem ke svým rozměrům není nebezpečná a je dosti ohroţená, hlavně v blízkosti silnic s čilou automobilovou dopravou.“129 Mimo strašidla neznámá a originální zmiňuje Klimtová i 31

strašidla klasická, jako například z Erbenovy Kytice z pověstí národních známou Polednici. V rozšířeném a okomentovaném podání ji v Lexikonu najdeme pod heslem Polednice pravá. Druhý Lexikon se od prvního liší především tím, ţe do něho měli moţnost přispět sami čtenáři. Na závěr prvního Lexikonu je Klimtová vyzvala k aktivní spolupráci. Je to jev ne zcela běţný u autorŧ dětských knih, u Klimtové se však objevuje velmi často. Na přebalu druhého Lexikonu se nachází vlepená kartička Klubu strašidel, kam mŧţe dítě vypsat údaje o sobě, a tím se do klubu přihlásit. Zajímavostí je, ţe si dítě vybírá i to, jakým strašidlem se cítí být. Identifikací dítěte se strašidlem Klimtová přibliţuje svět strašidel světu lidskému, jejím záměrem je jejich vzájemná nenásilná propojenost130. Oproti prvnímu Lexikonu nenajde čtenář ve druhém pokračování takové mnoţství apelŧ a upozornění ohledně ochrany přírody, objevují se však některé nové prvky, jako například stěhovavost Elfa modrého či Mušilky zlatokřídlé, kteří na zimu odlétají, podobně jako někteří ptáci, do teplých krajin. Jedna z bytostí, zařazená do prvního Lexikonu, Chramostejlík dubový, je výjimečná z hlediska zájmu více osob. Klimtová ve své knize vzpomíná herce, spisovatele a baviče Miroslava Horníčka, který se o Chramostejlíkovi dle jejích slov zmiňuje jako první, a to v cestopisu, popisujícím Mariánské Lázně a okolí. Klimtová píše: „Tento badatel jiţ tuší jejich přítomnost v tamních lesích, ale přes veškeré úsilí se mu je nepodařilo ulovit. (Chramostejlíci jsou nesmírně hbití, na rozdíl od badatele.)“131 Strašidelní tvorové se u Klimtové nevyskytují pouze v knihách. Autorka skřítky, víly, vodníky i čarodějnice zpodobňuje na nástěnných obrazech i jako vlastnoručně vyrobené loutky. Mimo stálou výstavu strašidel v jejím ateliéru v Pičíně nedaleko Příbrami pořádá také putovní výstavy, které se konají po celé České republice v galeriích, muzeích, hradech i zámcích. Mimořádná aktivita Klimtové není u českých spisovatelŧ běţná. Autorka díky svému uměleckému zaměření umoţňuje čtenáři proniknout do kouzelného světa nejen textem knihy, vlastními ilustracemi, obrazy a loutkami, ale právě jiţ zmiňovanou aktivitou a vstřícností. S návštěvníky své Pohádkové země132 je ochotná osobně se setkat, pohovořit a přečíst úryvky ze svých knih. Pro děti je připraveno členství v Klubu strašidel a srazy příznivcŧ strašidelných bytostí. Spisovatelka ráda přijme jakékoli náměty a připomínky k její práci. Nabádá k tomu děti také písemně na závěr mnoha svých knih. 32

Výjimečný je i přístup autorky k elektronickým zdrojŧm. Počítače jsou jiţ neodmyslitelnou součástí lidského ţivota, a proto se Klimtová zaměřuje i na ty, kteří jen zřídka „odtrhnou oči“ od monitoru. Na webových stránkách poskytuje moţnost přečtení či staţení elektronických knih, tak zvaných e-knih, i kdyţ sama tvoří zásadně v rukopisech. Klimtová na stránkách poznamenává: „I kdyţ jsem spíše zastánce skutečných knih s deskami, stránkami a předsádkou, proč nezkusit něco jiného. Co vy na to? Ačkoli si nemůţete na eKnihu pořádně sáhnout, vůbec to neznamená, ţe byste nutně museli přijít o poţitek ze čtení. Aţ tedy na otáčení listů. Jako chabá náhrada vám asi bude muset stačit otáčení kolečkem na myši a nebo mít neustále prst na PageDown spoušti. Pak jiţ jen stačí číst a číst.“133 2.2.2 Čtenáři, hej, na nová strašidla pozor si dej! S rŧznými druhy nadpřirozených bytostí seznamuje v knize Atlas strašidel (Albatros, 2006) i Daniela Krolupperová. Z jejího díla je patrná přímá didaxe, týkající se většinou, narozdíl od Klimtové, záporných lidských vlastností, nikoli přírodních jevŧ. Obě autorky spojuje

propojování

tradičních

nonsensovými posuny do současnosti

folklorních 134

motivů

s jejich

. Krolupperová didaktizuje jiţ

v úvodu, kde zmiňuje, ţe ve skutečném světě „...existují strašidla mnohem strašnější neţ ta pohádková. Třeba takové drogy. Mají neviditelné pařáty a na nich ostré drápy. Tiše vyčkávají, skočí na neopatrného a moc zvědavého člověka a uţ ho nikdy nepustí.“135 Atlas však není pouze soupisem nebezpečí číhajících na člověka „na kaţdém kroku“. Jiţ podtitul Atlas výskytu domácích strašidel v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro odbornou, širokou i dlouhou veřejnost prozradí, ţe více neţ strach, vyloudí mnohá strašidla a jejich činy čtenářŧm na rtech úsměv. Autorčina hra se slovy, která pŧsobí jiţ v úvodu jako „lákadlo“ pro přečtení celé knihy, není v Atlasu ojedinělá. Kniha je rozdělena do dvou částí. První z nich nese název Strašidla pro bojsy, druhá Strašidla pro nebojsy. V kaţdé z nich nalezne čtenář dvacet pět strašidel. Strašidla určená pro bojsy jsou „hodnější“ a nikomu, pokud nemusí, neubliţují. Většinou se vyskytují v blízkosti lidského příbytku, proto si o nich mohou beze strachu číst i „bojsové“. Strašidla pro nebojsy jsou nebezpečnější, záludná a mohou se

33

vyskytovat na rŧzných místech. Nebezpečí je skryto ve skutečné „existenci“ některých „strašidel“136. Nadpřirozené bytosti uvádí Krolupperová přehledně, faktograficky jako v přírodopisném atlase: Druh, Jméno, Místo výskytu. Dále následuje vlastní text s popisem velikosti bytosti, jejího vzezření, zvláštností, chování, výskytu, případně toho, zda se mŧţe stát neviditelnou. Mnohdy autorka přidává také doporučení, co dělat, kdyţ se dítě s postavou setká. Oproti dílŧm Vítězslavy Klimtové jsou v postavách Krolupperové skryty pod označením „strašidla“ v některých případech skuteční lidé, představující reálnou hrozbu (Cizí pán, vychrtlice Kvikna, skřet Sebemil). Spolu s popisy tradičních pohádkových bytostí jako jsou čerti, vlkodlaci, obři, vodníci či víly, pŧsobí v kontextu celé knihy existence výše zmiňovaných „reálných“ strašidel kontrastním dojmem a při komplexním pohledu na dílo také narušením jeho celistvosti. Ač právě přesně to bylo nejspíše autorčiným záměrem, je otázkou, jak se s pochopením rozdílŧ mezi strašidly tradičními a „reálnými“137 vyrovnají sami malí recipienti. Krolupperová některá strašidla adaptuje na moderní dobu. Například lesní skřítek Mrzoutek je „pokrokovým“ strašidlem, které se „...nelekne ţádné technické novinky a jde s dobou. Naučil se napodobit zvuk mobilního telefonu ... Zvládne i polyfonní vyzvánění.“138 Didaxe je obsaţena v obou částech knihy. V první pŧli autorka pouze zmiňuje, jak strašidla „zahnat“, v druhé části je pak didaktická rovina otevřenější a strašidla v ní představují záporné lidské vlastnosti. Vyprávěním zaloţeným na principu humorné nadsázky radí autorka malým čtenářŧm, co je dobré a co špatné. Mnohdy pouţívá pouze upozornění, jindy lehce pochopitelnou a dekódovatelnou aluzi. Ze Strašidel pro bojsy si malí čtenáři odnesou například poznatek, ţe kniţní skřítek Knihomol poţírá svými kusadly dlouho nečtené knihy, a proto jsou jeho největším nepřítelem děti, které rády a často čtou. Autorka tak recipienty nenásilně vede ke čtenářství. Ze Strašidel pro nebojsy si čtenář odnáší více výchovných poznatkŧ: Skřet trapič Láskokaz si „nepřijde“ na člověka, který nemá rád sladké limonády a pije raději pramenitou vodu, protoţe právě do sladkých limonád lije skřet své jedovaté lektvary nenávisti. Skřet nudič Otravník děti nudí a otravuje, ale „...existuje snadný způsob, jak ho zahnat. Stačí hbitě a čile něco podniknout. Vydat se ven na procházku, zahrát si karty nebo se začíst do hezké kníţky.“139 Bubavec Závistník se dokáţe zneviditelnit a našeptávat: „On má víc!“, On má to, co já nemám!“140 a z člověka se stane závistivec. Pokud ale Bubavec narazí na člověka, který rozumně myslí a uvaţuje, nemá u něho toto strašidlo šanci. Obr 34

Krutošlap a jeho děti se hodně vytahují a myslí si, ţe jsou lepší neţ všichni ostatní. Často ničí, na co přijdou. Autorka na závěr povídání o obrovi poznamenává: „Hrubá síla bez rozumu je o strach nejen v zemi pohádek.“141 Obryně Puklice je líná a nepořádná, proto se s ní ţádný obr neoţenil. Skřítek zrcadlový Sebemil má rád jen sebe a nikdo mu není dost dobrý. Drak Uţírník je reprezentantem hádavosti. Má dvě hlavy, které neţ se na něčem dohodnou, prchne jim kořist. Následuje ponaučení autorky: „Kdyby se chovaly rozumně a přátelsky se domluvily, nejenţe by se nasytily, ale bylo by jim spolu dobře.“142 Čaroděj Slovolom nesnáší lidskou slušnost a snaţí se, aby lidé porušovali své sliby. Jejich čestná slova si pak láme do polévky. Je proti němu jediná obrana, dodrţovat dané sliby. Poučení bývají i vtipná, jako například u dětiţerky, která nemá jméno, je však známá jako jeţibaba z perníkové chaloupky. Autorka upozorňuje: „Rozhodně se vyplatí dodrţovat několik základních bezpečnostních pravidel – při procházce lesem nikdy neokusovat cizí domy.“143 Některá strašidla jsou hodná, jako například trpaslík luční Chrastílek. Podle Krolupperové je jeho prací je dohlíţet, zda kytičky i malí broučci šli včas spát. Didaxe je vyjádřená tím, ţe ani kytičky ani broučci neponocují, jsou poslušní, ráno neodmlouvají, neschovávají se pod peřinu, „...ale hned si opláchnou tvářičky kapkami rosy a čile rozkvétají, případně roztáhnou krovky a rozletí se po brouččí práci.“144 Jiná strašidla jsou naopak škodolibá a dělají lidem samé naschvály, jimiţ se dají vysvětlit události, které se člověku v běţném ţivotě přihodí. Skřítek smŧlonoš jménem Strup je „veselé stvoření, které nosí lidem smůlu“145. Smŧla je jeho „dobrá kámoška“146 a vypadá jako světle ţlutý slimáček bez rŧţkŧ. Po jejím plazení zŧstává světle ţlutá hmota, která se lepí lidem na paty. Dešťový bubáček Lijáčník je činný zejména o prázdninách. Kdyţ se děti nemohou dočkat koupání nebo výletu na kole, zatáhne svým „zatahovátkem“147 oblohu a spustí déšť. Kniha Daniely Krolupperové je zajímavá také po jazykové stránce. Hodně strašidel má poetická, příznaková jména (vodníček Kaluţník, bahník Fujtajblík), autorka uţívá i rýmy (vodnička Tonička, vodní víla Míla atp.). Krolupperová často vyuţívá moderních prvkŧ za účelem, aby zaujala i takové recipienty, kterým jiţ klasické prvky pohádky nepostačují. Místo výskytu skřeta datového Podvratníka je tedy v počítačové síti, je to podle autorčiných slov „značně nebezpečné supermoderní 35

strašidýlko“148. Dříve se mu říkalo Kaňkáč, protoţe dělal dětem kaňky v sešitech. Jelikoţ se ale plnicí pero jiţ nepouţívá, přeorientoval se tento skřet na moderní technické vymoţenosti. Autorka udává: „Popis Podvratníka není k dispozici, neboť se pohybuje rychlostí mnoha bitů za vteřinu.“149 Hejkalík Hýkoun je jedním z mírumilovných strašidel. Rád studuje, proto s dalšími druhy hejkalŧ v lese zaloţili „...Hejkací akademii. Učí tam jejich špičkoví odborníci, vyhlášení HEJkalové. ... Studenti hejkají do rytmu polky a valčíku a teď dokonce zavedli semináře hejkacího hiphopu (mezi sebou mu říkají hej-hop).“150 Velice originální je pojetí dvou strašidel, která ve skutečném světě představují pro člověka váţné nebezpečí. Jedno z těchto „strašidel“ je nazváno jako Kvikna, skřetice vychrtlice. Je velmi vyzáblá a kostnatá, „...pod velkýma očima jí vystupují černé kruhy z únavy a pod nánosem rtěnky se jí modrají rty.“151 Prostřednictvím strašidla autorka tematizuje onemocnění mentální anorexií, které je velkou hrozbou především dospívajícím dívkám. Obydlím Kvikny je váha, kde podle svého ideálu mladým dívkám našeptává: „Jsi moc tlustá!“152 Dívka pak ztratí rozum a hubne. Druhým hrozivým strašidlem je Cizí pán. Místo výskytu je označeno jako „všude“ a sama autorka označuje Cizího pána za „nejstrašnější strašidlo, které existuje“153. Mŧţe postávat na rŧzných místech (u školy, v parku, na hřišti) a tvářit se jako „obyčejný hodný strýček“154. Nabízí dětem sladkosti, hračky, nebo jim chce „něco“ ukázat. „Pokud s ním nějaké dítě odejde, uţ je nikdy nikdo neuvidí...“155 Z přímého konstatování tohoto faktu se děti poučí. Jejich „vystrašení“ je v tomto případě na místě a má pozitivní účinek. Části o „hodném strýčkovi“ předchází vyprávění o tom, jak Cizí pán přijede ve velkém lesklém autě ke zlobivým dětem domŧ, rodiče podepíší jeho listinu a pán s sebou děti odveze pryč. Jde o aluzi na problém velmi aktuální, na prodej dítěte související s kriminální činností a deviantními osobami. Mimo novodobé zájmy, které autorka strašidlŧm přisuzuje, uţívá také neologismy v oblasti druhŧ strašidel a v jejich popisu. Například: „bubavec“156, „strašlivec“157, „jeţibabča Fujsemetla“158, čertík s hodností „jedenáctníka“159, který čte časopis „Peklo v obrazech“160. Vtipně je nazvána cestovní kancelář „SATAN 36

REISEN“161 a s humorem autorka vyjadřuje i zjištění, ţe u čertŧ je to podobné, jako v běţném lidském manţelství: „Lucifer je vládce pekel a bojí se ho všichni lidé, čerti i čertice, kromě Luciferky. On sám s nebojí nikoho, jenom trochu své manţelky.“ 162 U několika strašidel se Klimtová a Krolupperová v popisu shodují. Jde například o domácího skřítka, který „vrzá“163 dveřmi v domě nebo o bludičku tančící na vřesovištích. U bludičky uţila Krolupperová i podobný motiv jako Klimtová. Obě autorky reflektují pohled na alkohol: „Náplní její strašidelné práce je lákat zbloudilé pocestné do baţin, roklí a strţí. Poutník, který se na cestu lesem vydává v noci notně posilněn popíjením v krčmě, samozřejmě ani netuší, ţe sešel ze správné cesty.“164 Mnoho strašidel je však u Krolupperové originálních, zvláště pak svou aktuálností, jako jiţ zmíněný Cizí pán nebo skřetice Kvikna. Před samotný soupis bytostí vloţila autorka do úvodu kapitolu o tom, kde se strašidla vzala. Pŧvod strašidel je v ní popsán jako dlouhodobý, sloţitý a „zapeklitý“ proces a jejich vznik je odŧvodněn jako: „...odpověď na neřesti, nepravosti, nectnosti a zlořádství člověka a zlobení jeho mláďat.“165 Vědce zabývající se studiem strašidel nazývá autorka neologismem „strašidlozpytci“166. Po vysvětlení příčin vývoje strašidel následují v knize Oblíbené omyly o strašidlech167. Nepřinášejí výrazné poučení ani pobavení, mnohdy v nich také Krolupperová popírá to, o čem bude v celé knize dále psát. Za jeden z omylŧ autorka povaţuje tvrzení, ţe strašidla nahánějí hrŧzu. Podle Krolupperové jsou naopak spíše laskavá. Především s částí Strašidla pro bojsy se však její tvrzení neslučuje. Strašidlo zpŧsobující mentální anorexii nebo Cizího pána nelze shledat laskavými ani v nejmenším. Akceptovat lze autorčino zdŧvodnění „omylu“, ţe se strašidla ničeho nebojí. Krolupperová podotýká, ţe se strašidla bojí především rychlých aut, moderních rychlovlakŧ a letadel. Stejně jako u Klimtové, která říká, ţe strašidlŧm ubliţují toulaví psi a kočky, chemizace nebo kácení lesŧ, jde taktéţ o didaktické vyjádření, avšak v aktuální rovině. Strašidla Krolupperové reagují především na projevy lidské povahy, během vývoje lidí „od opičích doupat k mobilům“168 a snaţí se trestat negativní lidské vlastnosti jako lenost, závist, sobectví, nepořádnost, sebemilství, hádavost, neslušnost, lakomost, hrabivost, nepřejícnost, zákeřnost či záludnost. Kniha představuje pro malého recipienta zábavné čtení, její největší přínos je však především v didaktické rovině.

37

Klimtová na dílo Krolupperové reagovala překvapeně. Uznává spisovatelčiny schopnosti, nápadná je však podobnost s několika strašidly v jejích Lexikonech. Vzhledem k roku vydání a podobným prvkŧm je inspirace jedné autorky od druhé moţná. Klimtová svŧj první Lexikon vydala roku 1992, zatímco Atlas strašidel Krolluperové vyšel aţ roku 2006. Je moţné si všimnout i poněkud pozměněných názvŧ strašidel Klimtové. Jako příklad mŧţe slouţit Vrzníček (u Klimtové Vrzal), Knihomol (Permon kniţní) či Ţalník (Ţalostník zoufalý). Ilustrace Evy Sýkorové-Pekárkové v Atlasu strašidel komentuje Vítězslava Klimtová takto: „Je to typická manýra sedmdesátých let, která byla v edicích Albatrosu obvyklá a která se v té době vyučovala na výtvarných školách. V těchto dobách bylo módní napodobovat naivní dětskou kresbu, která je sama o sobě krásná, ale napodobena profesionálním výtvarníkem deformuje dětský pohled na svět....“169 Autorky Vítězslava Klimtová i Daniela Krolupperová koncipují svá díla jako lexikografickou příručku. Zdáním skutečnosti přibliţují v knihách dětem fantazijní svět a představují jej jako reálný. Díla obou autorek jsou si navzájem podobná formou, částečně i obsahem, liší se však funkcí a autorským záměrem. Klimtová postavy více „zlidšťuje“ a zcivilňuje. Stávají se především prostředníky autorčina přímého ekologického pŧsobení. Strašidla Krolupperové jsou lidem podobná, avšak ne do takové míry, jako je tomu u Klimtové. Krolupperová se navíc věnuje například i postavám čertŧ, vlkodlakŧ nebo drakŧ. V jejím díle je podstatná nepřímá didaxe v rovině chování dětí, jejich poslušnosti a čtenářských či jiných vhodných aktivit. Krolupperová strašidla adaptuje na současnou dobu a zařazuje moderní prvky přímo do své knihy, zatímco Klimtová se snaţí děti od multimediálních prostředkŧ spíše odvádět a v knihách většinou zachovává klasické, „nezmodernizované“ prostředí. Obě autorky ve svých dílech recipienty poučí, ale také pobaví. Dílo Krolupperové vyniká i zařazením „strašidel“ mentální anorexie nebo Cizího pána.

38

2.3.

Postavy

strašidel,

skřítků,

vodníků

a

víl

v pohádkách

s uměleckonaučnými prvky Uměleckonaučná tvorba je dŧleţitou součástí literatury pro děti a mládeţ. Její primární funkcí je recipienta vzdělávat a předávat mu poznatky v náleţité estetické kvalitě170. Helena Broţíková, Vladimír Medek, Jaromír Kincl a Martin Zábranský do svých děl vnesli, kaţdý rŧznou měrou, uměleckonaučné prvky. Broţíková svŧj příběh staví na poznávání proměn vodního světa, Medek na seznámení s cizími kraji a kulturami. Kincl provádí osvětu na téma léčebných účinkŧ bylin a Zábranský seznamuje čtenáře s funkcí elektrické energie. Všichni čtyři autoři zvolili na „dětských cestách za poznáním“ za prŧvodce nadpřirozené bytosti. Broţíková vílu, ostatní autoři skřítka. Ţádný z autorŧ se poučování recipientŧ nevěnuje prvoplánově. Všichni vyuţívají přirozenou dětskou potřebu poznávat souvislosti.171 Potřebné informace a pojmy jsou nenásilně zakomponovány do příběhu a čtenář se je dozvídá postupně, v logickém sledu a mnohdy v odlehčených a humorných situacích. 2.3.1. S bublinkami skoro hned prozkoumáme celý svět Terezka a bublinková víla s podtitulem Povídání na dobrou noc autorky Heleny Broţíkové (Matik, 2004)172, je promyšleně napsanou a bohatě ilustrovanou dětskou knihou. Díky více úrovním textu je vhodná pro čtenáře téměř všech věkových skupin. Je přímo určena dětem od pěti let a pro začínající čtenáře. Dobrodruţství dívčí hrdinky Terezky se odehrává během osmi dnŧ, od soboty do soboty, v době jejího pobytu u babičky na venkově. Kaţdému ze dnŧ je věnována jedna kapitola. Zrození bublinkové víly s příznakovým jménem Bubulinka je zprostředkováno bublinkami z koupelové pěny, kterou dostane děvčátko od babičky jako dárek. Hned v úvodu první kapitoly babička konstatuje: „To je voňavá pěna na koupání, ale není jen tak obyčejná. Je namíchaná z léčivých bylin a jarních vůní, svěţího větru, zpěvu ptáků a vody z nejčistší lesní studánky. Mám ji od babky kořenářky a prý v sobě skrývá jedno velké překvapení.“173 Ačkoli z babiččiných slov vyplývá, ţe lahvička by měla být jistým zpŧsobem kouzelná, za celou dobu pobytu holčičky v jejím domě jí všechna dobrodruţství zŧstanou skryta. 39

Nepřímo plyne z příběhu fakt, ţe víla se zjevuje pouze dítěti, nikdy dospělému. I kdyţ si Terezka několikrát přeje někomu své záţitky vyjevit, nikdy k tomu nedojde. Vyprávěný příběh se odehrává ve dvou prostředích. Prvním je prostředí domu na venkově, kde děvčátko krmí králíky a chodí s prarodiči na procházky. Venkovské prostředí je pro mnoho městských dětí samo o sobě něčím zvláštním a dobrodruţným. Skýtá moţnosti neobvyklých záţitkŧ, a nejen v případě kníţky o Terezce je ţivnou pŧdou pro fabulaci autorŧ. Druhým prostředím v knize je prostředí pohádkové, v němţ zastává víla roli prŧvodkyně. Přechodným prostředím mezi oběma předchozími „světy“ by se daly nazvat reálné prostory koupelny, přesněji řečeno vany, kde se díky koupelové pěně holčička s kouzelnou vílou kaţdý večer setkává. Odtud obě podnikají své výlety. Ve zmíněném přechodném prostředí, kde se vţdy víla po celém dnu objevuje, dosahuje podle popisu autorky velikosti pouze několika desítek centimetrŧ (usadí se na vodovodním kohoutku, holčička ji bere do dlaně). Na cestách za poznáním je ale zobrazována velikostně jen o něco menší neţ Terezka. Doprava na jednotlivá místa je sjednávána originálním zpŧsobem, a to bublinkovým vlakem. Obě slečny vţdy zahalí bublinky a octnou se na poţadovaném místě. Cestování vţdy předchází říkanka, která zastává úlohu kouzelné formule. Vyslovuje ji pokaţdé děvčátko. Opakuje se v kaţdé kapitole při rozhodnutí, kam se obě hrdinky vydají. Mění se pouze poslední verš, v němţ je vysloveno místo určení. Básnička zní: „Bublifárum bublifrak, / volám bublinkový vlak. / Nastartuj své bublinky, / ať jsme během vteřinky... / na ostrově v moři“174. Mimo četné barevné ilustrace Jany Modré pracuje autorka i s barvou písma uvnitř samotného textu. Básnička je v kaţdé kapitole tištěna jinou barvou, oproti černému písmu kapitoly jako celku. Barevné odlišení vţdy odpovídá barvě nadpisu příslušné kapitoly a stejnému uvedení v obsahu knihy. Výběr barev volila autorka tematicky. Modrou barvu má básnička přemisťující obě hrdinky do země věčného ledu, hnědá je zvolena pro jezírko pod zemí, oranţová barva písku převaţuje při plavbě na tropický ostrov. Výběr míst, která Terezka s bublinkovou vílou kaţdý večer při koupeli navštěvují, závisí na jejich přístupu k vodě. Víla holčičku uklidňuje, ţe se mohou podívat, kamkoli budou chtít: „…zavoláme, zazpíváme a bráškové přiběhnou podat nám ruce. Nic není bez vody.“175 Recipienti se při čtení textu nenásilným zpŧsobem dozvídají informace o světovém vodstvu, jaké druhy vodních ploch a tokŧ existují, a aniţ by si to 40

uvědomovali, příběhem se vzdělávají. V kaţdé z kapitol se vţdy Terezka spolu se čtenáři něco nového dozví, poučí se, často také někomu pomŧţe. Dostává se na tropický ostrov k moři, do pralesa k největší řece světa, do oceánu, do země věčného ledu nebo k jezírku pod zemí. První cesta směřuje na ostrov, kde se víla a holčička setkávají se třemi černošskými dětmi. Zjevná je autorčina osvěta na poli multikulturní výchovy. Jako vysvětlení jiné barvy pleti udává, ţe tu lidé mají tmavší pleť proto, aby je nespálilo sluníčko176. Je to nenásilné vysvětlení, předcházející rasové nesnášenlivosti. Děti se spolu v příběhu dorozumívají, i kdyţ hovoří jinými jazyky. Navzájem se za pomoci gest představí, vymění si dárky a hrají si. Hra je chápána jako prostředek bořící jazykové, rasové a kulturní bariéry. Děti společně učiní i dobrý skutek, jde o pomoc ţelvě, otočené na krunýř. Ţelva dovolí, aby se na ní někdo za odměnu svezl. Místní děti dají přednost Terezce. Přejí jí nesobecky to, po čem samy touţí. Racionálně své tvrzení vysvětlují tím, ţe jako cizinec ještě Terezka nikdy neměla šanci podobné dobrodruţství zaţít, a proto jí chtějí tento záţitek umoţnit. V druhém příběhu poznává Terezka v pralese exotická zvířata, jako jsou například papoušci nebo kolibříci, ředevším však „největší řeku“ ... „aţ v daleké Americe“177. Třetí příběh zavede obě hrdinky do Tichého oceánu. Broţíková čtenářŧm ústy víly vysvětluje, ţe Tichý oceán je největší. Nechává holčičku setkat se s velrybou, největším tvorem v oceánu i na celém světě. Terezka velrybě pomŧţe, vytáhne jí z kŧţe zaseklý kousek harpuny. Příběh Prstýnek s duhou je v pořadí pátý a zavede obě výletnice do míst vodopádŧ. Autorka čtenáře poučí ze zeměpisného hlediska nejen o tom, jak vzniká řeka z pramene, ale také o lomu světla z fyzikálního hlediska. „Kouzlo“ se projevuje v barvách duhy, kdyţ slunce prozáří proud vody. Broţíková se věnuje i psychologii postav, především v oblasti chování a charakterových vlastností protagonistky. Na postavě Terezky autorka prezentuje dětské myšlenkové pochody. Ve vodě Terezka zahlédne prstýnek, který se jí moc líbí a chce si ho ponechat. Dozví se však, ţe prstýnek patří jiné holčičce, která je smutná, ţe ho ztratila. Terezka, kdyţ se o tomto faktu dozví, představí si konkrétního člověka. Mění se její priority, nevidí uţ pouhou věc. Zaţívá pocit empatie a klade dŧraz na vyšší hodnoty, neţ jsou pouze materiální.

41

V příběhu o cestě do krajiny věčného ledu autorka Terezce a všem malým čtenářŧm vysvětluje, ţe „Všechen sníh a led je zmrzlá voda.“178 Tato skutečnost umoţňuje malým hrdinkám, aby se do krajiny ledu díky vodě dostaly. Broţíková předchází případným otázkám čtenářŧ, například zda v krajině ledu nebude víle a holčičce zima. Víla před cestou Terezce přičaruje koţíšek a čepici, sama má také koţíšek z bublinek. Při Terezčiných pochybnostech, zda v místě vŧbec něco nebo někdo ţije, víla poučně odpovídá: „Všude je ţivot, jen se musíš dobře dívat.“179 Setkání s tučňáky s sebou nese mnohá poučení. V příhodě, kdy hrdinky pomohou malému tučňákovi, který spadne mezi kry, je skryto více úrovní didaxe. První odhalí i nejmenší děti, jde o neposlušnost. Tučňák neposlouchal rodiče, proto spadl a nemohl se dostat ven. Druhá rovina je zaměřena na obětavost, kdy Terezka neváhá a tučňákovi pomŧţe. Třetí rovina je faktografická. Víla holčičce odpovídá na dotaz, proč tučňák z pasti neodletí, kdyţ je to pták. Vysvětlení je jednoduché, jasné a pochopitelné i menším čtenářŧm: „Tučňáci jsou zvláštní ptáci, Terezko. Mají sice křídla, ale neumějí létat. Zato pod vodou s nimi mávají jako ryby ploutvemi.“180 Příběh Jezírko pod zemí se odehrává podobně jako u tučňákŧ, faktografická rovina je však ještě obsáhlejší. Je spojena s místem, kde se obě cestovatelky právě nacházejí. Skrývá se ve vysvětlení, ţe u jezírka nevisí rampouchy, jak si Terezka na základě dětské nevědomosti myslí, ale krápníky. Zmíněny jsou všechny tři jejich druhy. Vyprávění z prostředí jezírka je oproti ostatním výjimečné. Autorka v něm naznačuje, ţe nikdo není dokonalý a všichni se stále učíme. Myšlenka je vyjádřena nepovedeným víliným kouzlem. Chce pomoci netopýrovi spadlému do vody, místo loďky však na první pokus vyčaruje koloběţku. Konstatuje: “Jsem já to ale popleta,…“181. Ihned kouzlo napraví a vše je v pořádku. Broţíková tak dává čtenářŧm najevo, ţe i „vzdělanější“ lidé dělají chyby a mohou se mýlit. Stejně tak je dětský recipient ujištěn v první kapitole o tom, ţe vše chce „svŧj čas“. Kdyţ probíhá proces učení se vílině říkance, Terezka ji jako ţádné dítě neumí hned. Učí se ji postupně, zapomíná a dělá chyby, které jsou opakováním eliminovány. Kdyţ Terezka vyjádří svŧj strach z výšek, víla bere na její obavy ohled. Upustí od pŧvodního záměru uspořádat výlet do mrakŧ a místo toho se ocitnou u jezírka pod zemí, kde se holčička nebude bát. V posledním příběhu s názvem Kde bydlí vodní víly vezme Bubulinka Terezku na přání k sobě domŧ. Stejně jako v první kapitole, kde se víla holčičce objevila poprvé, není děj v této kapitole oproti ostatním dynamický ani didaktický. Víla seznamuje ve svém bydlišti, v lesní tŧňce „pod kořeny staré borovice“182, Terezku s ostatními 42

bublinkovými vílami. Přinesou Terezce darem jahody, přítomna jsou i lesní zvířata. Domŧ posílá víla Terezku jiţ samotnou. Broţíková nedává smutku z loučení ţádný prostor. Terezka si sice posteskne, ţe uţ její dobrodruţství s vílou skončilo, ale maminka jí v reálném světě ihned dává nový podnět. Pojedou spolu s tatínkem na výlet do zoologické zahrady. V jejím prostředí mŧţe holčička v praxi vyuţít nabyté znalosti, stejně jako dětští recipienti ve skutečném ţivotě. Na úplný závěr autorka nepřímo vyjadřuje dobrý konec, radost z proţitého dobrodruţství: „A Terezka? Ta na svou bublinkovou vílu nikdy nezapomene.“183 Schéma jednotlivých kapitol je velmi podobné. V úvodu Broţíková stručně zopakuje fakta z předchozího příběhu. Umoţňuje tím lepší orientaci pro případ, ţe by rodiče četli dětem kaţdý den před spaním pouze jednu kapitolu. Opakování autorce slouţí jako odrazový mŧstek pro další vyprávění. Jako příklad mohou slouţit první věty sedmé kapitoly s názvem Jezírko pod zemí: „Terezka uţ je u babičky skoro celý týden. Uţ skoro týden ji vozí bublinkový vlak na výlety s Bubulinkou. Však i dnes večer bude ve vaně čekat víla v modravých šatičkách a zeptá se: „Terezko, k jaké vodě se dnes vypravíme?“ “184 Po úvodu následuje výjev z reálného prostředí, kdy babička napouští holčičce vodu do vany. Pokaţdé musí někam odběhnout (například k vaření nebo nakrmit kočky). Během této chvíle se Terezka setkává s Bubulinkou a cestuje s ní kouzelným vlakem za poznáním proměn vodního světa. Po návratu do reality následuje příchod babičky a čtení pohádky před spaním. Kouzelné a reálné prostředí nejsou v knize striktně oddělena. Přesahy jsou zjevné v době babiččina příchodu do koupelny. Po návratu od vodopádu babička upozorňuje na Terezčiny mokré vlasy, po výletu do ledové země je holčička prokřehlá. Terezka jí také vţdy po proţitém dobrodruţství vypráví o zvířatech či věcech, které viděla. Babička na základě stejného tématu vypráví holčičce před spaním pohádku. Například při Terezčině nalezení prstýnku ve vodě následuje večer pohádka o zlaté rybce, která našla na dně jezera ztracený prstýnek. Pravdivost existence víly je podpořena větou uzavírající kapitolu: „A Terezka dobře ví, ţe je to moţné nejen v pohádkách.“185 Stejně jako Vítězslava Klimtová tak podněcuje Broţíková dětskou víru ve svět kouzelných bytostí a rozvíjí jejich fantazii. Několikrát autorka zmiňuje věk Terezky. Jsou jí čtyři roky, cítí se velká. Zmínka je vţdy spojena s logickou úvahou Terezky, kdyţ se obává, zda ji například bublinkový vlak či liána unesou. Logicky uvaţuje holčička spolu s vílou také v případech ohroţení něčího ţivota. Nepanikaří, s rozmyslem racionálně pomáhají (vyuţijí pásek, loďku atp.).

43

Broţíková ve vyprávění vysvětluje několik pojmŧ, jako například „liána“ či „gejzír“. Pojmy přirovnává autorka vţdy k něčemu, co uţ děti znají. Podle Komenského principu návaznosti postupuje od známého k neznámému. Liána je „provaz, co roste na stromě“ a gejzír je „veliký vodotrysk“. Stejně tak je tomu u popisu netopýra nebo krápníkŧ. Netopýr „...vypadá jako malá myška s velkýma ušima a umí lítat, protoţe má křídla.“186. Krápníky mají své jméno podle toho, ţe po nich dělá voda pomalu „kráp, kráp“187. Tučňáci jsou „ptáčci ve fráčku“188. Představivost recipientŧ podněcuje autorka přirovnáním i v případě popisu oka velryby: „Terezka leze opatrně aţ k jejímu oku, velikému jak kulaté zrcadlo doma v koupelně.“189 Klasické rčení, ţe se něco stalo „neţ bys řekl švec“ autorka variuje „neţ by jeden řekl „Kuk!“ “190, nebo „neţ by kámen do vody ţbluňknul“191. V obou případech hraje roli tematika kapitoly. „Kuk“ je spojeno s okem velryby v kapitole Největší tvor na světě a „ţbluňknutí“ s nalezeným prstýnkem na dně jezírka v kapitole Prstýnek s duhou. Podobné variace uţila autorka v kapitole z pralesa s názvem Terezka a opička Julinka, kdy opice variuje zvolání „Pro pět ran do čepice“ zpŧsobem: „Pro pět ran do ocasu“192 nebo „Pro šest ran do klobouku“193. Jazyková komika autorky je zaloţena především na vztahu babičky a Terezky. Jejich vzájemná konfrontace je ovlivňována babiččinou nedoslýchavostí. Vţdy na základě podobnosti slov slyší například „párek“ místo „dárek“, „houpat“ místo „koupat“ nebo „bílá“ místo „víla“. Bublinky, dopravující obě hrdinky na rŧzná místa, nazývá autorka kvŧli jejich rychlosti „blesku“ přiznakově „bleskovky“. Z hlediska

uţití

jazyka

jako komunikačního

prostředku

není

v knize

komentováno dorozumívání hrdinek se zvířaty (tučňáky, papoušky, opicí). Je povaţováno za samozřejmost, ţe si s nimi cestovatelky rozumí a čtenář se nedozvídá, zda s nimi hrdinky hovoří zvířecí nebo lidskou řečí. Didaxe v knize není obsaţena pouze v rovině faktografické. Je dána i z hlediska chování a charakterových vlastností hlavní postavy. Mladším dětem, které faktografické údaje ještě nedokáţí identifikovat a plně vstřebat, postačí pouhý příběh o víle plný obrázkŧ a barev. Naproti tomu starším dětem je v příběhu určena hlubší didaktická rovina. Postupem času, s přibývajícím věkem a úrovní chápání, mohou dospívající čtenáři při dalším čtení objevovat a interpretovat další, dosud skryté roviny knihy. Integrace příběhu, jazyka, didaxe a v neposlední řadě ilustrací, dělá z kníţky Terezka a bublinková víla komplexní dílo, které je vhodné pro jakéhokoli recipienta.

44

2.3.2 Hodiny a hodinky pro děti i maminky Roku 1996 vyšla v nakladatelství Albatros kniha Vladimíra

Medka

O

hodináři

Filipovi

a

skřítku

Hodináříčkovi. Je vhodná i pro začínající čtenáře, protoţe je psána většími písmeny. Jde o pohádkové vyprávění v patnácti kapitolách, dvanáct z nich je očíslovaných a opatřených nadpisem, tři poslední jsou autorem označeny jako „přidané“. Nesou názvy: První přidaná kapitola, Druhá přidaná kapitola a Poslední kapitola. V názvu kaţdé z dvanácti číslovaných kapitol je stručně shrnut obsah následujícího příběhu. Zpŧsob uţití nadpisŧ připomíná styl, který pro názvy svých děl uţívali například autoři cestopisŧ doby humanismu. Jako příklad Medkova nadpisu z kapitoly šesté slouţí: Jak přišel do Kraslic dopis, kterému nikdo nerozuměl, a jak Filip nasedl na parník194. Slŧvko „Jak…“ naznačuje typický název pohádek. Kniha je zajímavá nejen propracovanými ilustracemi Zdeňky Táborské, které vhodně doplňují děj, ale především dějem samotným, protoţe se neodehrává pouze na jednom místě, jako například louka či dŧm, omezen není dokonce ani na území České republiky. Hodinář Filip se svým malým pomocníkem cestuje po světě, poznávají spolu nové a neznámé krajiny a zaţívají mnohá nezapomenutelná dobrodruţství. V první kapitole se oba hrdinové seznamují. Skřítek se vydává mladému hodinářskému učedníkovi na pomoc s opravou hodinek, s nimiţ si neví rady. Následuje popis skřítka, doplněný odpovídajícím obrázkem: „A jak se tak dívá před sebe a uvaţuje, jestli by mu pomohlo trošičku brečet – i kdyţ ví, ţe ne – stojí najednou na stole takový malý muţíček v šedivém kabátku a v zelených kalhotkách, na hlavě zelenou čepičku, veliký – nebo spíš malý – je jen tolik, co by Filip palec a ukazováček roztáhl, a povídá mu Dobrý večer.“195 Skřítek prozradí, ţe pomáhá hodinářŧm uţ dva tisíce let, a nyní jde na pomoc Filipovi. Autor zde poukazuje na dlouhou historii hodinářských pomocníkŧ, avšak všímavější dítě by se mohlo dotazovat, jak mohou skřítci lidem pomáhat jiţ dva tisíce let právě s hodinkami, kdyţ se píše rok 2009, děj knihy se odehrává ještě dříve a vynález hodinek na světě tak dlouho neexistuje. Mŧţe to být námětem k zamyšlení nebo k pouhé odpovědi „Vţdyť je to jen pohádka.“, kterou rodiče své děti velmi často „odbývají“.

45

Vladimír Medek je v díle vypravěčem a prŧvodcem děje. Komunikuje se čtenářem prostřednictvím otázek a odpovědí: „Já jsem vám neříkal, ţe se to stalo uţ dávno, kdyţ ještě nebyla auta ani letadla a vlaky uţ sice byly, ale tahaly je ty staré mašinky co bafaly a kouřily? Tak vám to říkám teď.“196 V knize je zmíněno mnoho konkrétních měst, kterými velký a malý hodinář procházeli a kde sklízeli úspěchy. Více informací o městech ovšem čtenáři nenajdou, jsou v knize zmíněna především za účelem popisu konkrétní cesty. Jde především o města v Čechách, jako je Pelhřimov, Chrudim, Votice či Milevsko. Příběhové povědomí o hrdinech se přesouvá i do zahraničí, do měst v Německu. Zeměpisně popisuje Medek cestu velmi věrně, čtenáři si mohou k ruce vzít zeměpisný atlas, všechna zmíněná místa v něm najdou. Autorovo dílo se blíţí cestopisu. Zásluhou hodinářŧ jsou opraveny největší i nejmenší hodiny ve vesnici Kraslice, kde Filip se skřítkem zbavili místní obyvatele i krokodýla, který utekl z cirkusu. Učinili tak pravým hodinářským zpŧsobem. Filip mu vhodil do tlamy budík, který začal zvonit a „nilskou nestvŧru“ zkrotil197. Největší událostí příběhu je cesta obou hrdinŧ do Ameriky, do města Chicaga, kde od Filipa chtějí postavit největší hodiny na světě. Autor poznamenává: „...oni v Americe chtějí mít všechno největší“198. Cesta je opět detailně popsána, přes která města a jakými dopravními prostředky hodináři jedou. Na závěr kapitoly Medek nastoluje řečnickou otázku ohledně pobytu v Americe: „Copak jim asi přinese?“199 Po úspěchu za mořem se uţ oba nemohou dočkat domova, avšak jejich loď ztroskotá u břehŧ Afriky. Autor podrobně popisuje cizí krajiny, taktéţ zajetí lidojedy, ze kterého se hrdinŧm podaří uniknout. Popsáno je i rýţování zlata či další exotické zvláštnosti, jako je například vlastnictví pštrosa místo psa. V Medkově knize je k nalezení více didaktických rovin. První rovinou je zeměpisná výchova. Autor vidí v popisu cesty dŧleţitou součást děje. Evokuje to rčení „I cesta mŧţe být cíl.“, jelikoţ právě na cestě potkává hlavní hrdina svou budoucí ţenu. Druhou rovinou je multikulturní výchova. Medek200 seznamuje čtenáře s jinými národy, s faktem, ţe existují i primitivní, lidem nebezpečné kmeny. Popisuje jejich zvyky, mentalitu. Tématem je i sbliţování národŧ, nejen cestováním a vzájemnou pomocí, ale také sňatkem. Filipova nevěsta je Angličanka jménem Jane. Medek vysvětluje, ţe Jane znamená v češtině Jana. Autor bojuje proti xenofobii, předsudkŧm a poukazuje na 46

dŧleţitost multikulturní osvěty mládeţe. Třetí didaktickou rovinou je otázka ţivotních priorit a dŧleţitost hodnot. Epizodní postava milionáře po ztroskotání lodi zjistí, ţe peníze nemají ţádnou cenu, pokud jde o přeţití v přírodě. Z příběhu vyplývá, ţe peníze a úspěch jsou pomíjivé a ţe nejdŧleţitějšími hodnotami jsou lidský ţivot a mezilidské vztahy. Filip se spolu s Janou odstěhuje „domŧ“ do Kraslic, kde chtějí zŧstat natrvalo. Ještě však, v První přidané kapitole, odjíţdějí spravit Big Ben do Londýna, a především Druhá přidaná kapitola je zajímavá zvolením tématu o slavném spisovateli dětských knih z Dánska. Posel, který pro Filipa přijel, říká: „Posílá mě za tebou pan Andersen, slyšíš? Sám pan Andersen, kterého znají děti všude na světě, poněvadţ pro ně napsal tolik pohádek, a který nyní sám bydlí v pohádkové zemi. Jenomţe teď se mu zastavily pohádkové hodiny a s nimi i všechny pohádky; nikdo nemůţe ţádnou vypravovat, poněvadţ neví, jak dál.“201 Kapitola je koncipována jako samostatný příběh. Zastavení pohádkových hodin pŧsobí jako eufemismus pro vyjádření smrti. Příběh je aluzí především na pohádku O Šípkové Růţence, jejíţ spánek spolu se spánkem ostatních tentokrát nezpŧsobil rŧţový trn, nýbrţ stojící hodiny. Spolu s ní tvoří spící okolí i další pohádkové postavy: „A opravdu ho potřebovali. Hned o kousek dál uviděl Filip kralevice na koni Zlatohříváku i s ptákem Ohnivákem a pannou Zlatovláskou, a všechny jako by je z kamene vytesal, a vedle hrneček vařil kaši, bylo jí pořád víc, a nikdo neřekl „Hrnečku dost!“, protoţe všichni spali; opodál spala Šípková Růţenka a s ní i celý zámek, jenţe uprostřed růţového houští spal i princ s mečem v ruce. Dokonce i voda v potůčku jako kdyby spala, ani nezacinkala.“202 Uţ samotný zpŧsob, jakým Medek nechává dva hodináře do Dánska přijet, je podobný prvkŧm a prostředí z Andersenových pohádek. Přiletí pro ně létající saně taţené soby. Mísení dánských pohádek s českými má opět multikulturní, vzdělávací a didaktickou funkci. Autor propojuje dva pohádkové světy. Konkrétní předmět, hodiny, které má Filip opravovat, jsou také neobvyklé. Na ciferníku se jim místo číslic či ručiček otáčí slunce, měsíc, hvězdy a znamení, představující lidskou radost a trápení, mládí a stáří, smích a ţalost. Zmíněná kapitola je váţnější a poučná. Je vhodná k zamyšlení nad chodem světa, ţivotem a smrtí, lidskými vlastnostmi, starostmi či nad vlastní existencí pohádek.

47

V úvodu a závěru knihy je patrná kruhová kompozice. Úvodem přichází Hodináříček pomoci mladému učni a ve chvíli, kdy uţ ho Filip v závěru nepotřebuje, má rodinu a slaví hodinářské úspěchy, odchází skřítek pomáhat zase dalším hodinářŧm do jiných pohádek. Kruhovou kompozici odhalí čtenář v jedné z počátečních vět: „To bylo tak: Jedenkrát v jednom městě – a ne za sedmero horami a za sedmero řekami, ale u nás v Čechách –, tak v tom městě vám takhle navečer sedí u stolu střapatý kluk a pokouší se spravit hodinky.“203 Ke konci knihy se Filip skřítka ptá, zda mu pan Andersen najde nějakou jinou hezkou pohádku, Hodináříček odpovídá: „Třeba tu o hodinářské dílně, v které sedí střapatý kluk a pokouší se spravit hodinky, jenţe mu to moc nejde.“204 Odhalena je kompozice ještě jednou, na úplný závěr poslední kapitoly, kdy si Filipova rodina připomíná léta strávená s Hodináříčkem pohádkou, která začíná slovy: „To bylo tak: Jedenkrát v jednom městě takhle navečer sedí u stolu střapatý kluk – “205 Medkovo dílo obsahuje mnoho reálných prvkŧ. I kdyţ je jednou z hlavních postav skřítek, zŧstává se svým společníkem pouze ve světě lidí, v němţ se nevyskytují ani personifikované rostliny, věci nebo antropomorfizovaná zvířata, ani jiné pohádkové postavy. Jedinou výjimkou je První přidaná kapitola, v níţ se hrdinové dostávají do pohádkového prostředí, ovšem opět na racionálním podkladě vysvětlením, ţe pohádky napsal pan Andersen. I přes tento fakt je v kapitole obsaţeno mnoho tajemna a zázrakŧ. Mimo poslední zmiňovanou kapitolu a vlastní existenci skřítka, který má funkci pomocníka, by bylo moţné označit Medkovo dílo za novelistickou pohádku. V příběhu je obsaţeno mnoho kontrastŧ. Opraveny jsou největší a nejmenší hodiny, hodináři se setkávají s megalomanskou kulturou Ameriky, i s chudou a primitivní kulturou lidojedŧ a afrických kmenŧ, ciferník hodin spisovatele Andersena je také zaloţen na kontrastech. Vladimír Medek, ač to díky cestovatelské náplni hodinářŧ není jednoznačné, vyznává heslo „Všude dobře, doma nejlíp.“206 Nechal své hrdiny procestovat svět, aby se o zkušenosti bohatší mohli vrátit domŧ a ţít v klidu jako rodina207. Autor tematizuje také ţivotní pochybnosti a rozhodování lidí. Kdyţ jsou všichni připraveni se usadit, vnáší jim Medek do cesty přidané kapitoly, v nichţ znovu vyráţí do světa. Vítězí v nich totiţ smysl pro povinnost, touha pomoci druhým a radost z dobře vykonané práce.

48

2.3.3 Bylinek od skřítků více najdeš v jejich apatyce Heřmánek a Mařinka, s podtitulem O bylinkové apatyce v pohádkovém světě (Albatros, 2000) je útlou knihou Jaromíra Kincla. Ačkoli není v knize slovně vyjádřeno, ţe hlavními hrdiny jsou dva skřítci, lze tak usuzovat nejen z jejich popisu, ale i z ilustrací, které příběh doprovázejí. Heřmánek je označen jako muţíček a Mařinka jako panenka. Jsou to dva bylinkáři, kteří pomáhají rŧzným pohádkovým bytostem s jejich bolestmi. Mezi vyléčené patří obr, princezna, vodník, bludička, ohnivec, divoţenka a hejkal. Bytosti mají většinou příznaková jména, například obr Bambula, vodník Puleček či ohnivec Jiskerka. Malí i větší čtenáři se z knihy mohou naučit, která bylina se na co pouţívá. Kniha je rozloţena do sedmi kapitol, podle dnŧ v týdnu. Kaţdý den k malým bylinkářŧm přichází jedna pohádková bytost, které se věnují. V příbězích je uţito mnoho moderních prvkŧ, spojených primárně s lidskou společností. Jde o návštěvu diskotéky či rockového koncertu. Autor zmiňuje i problém, který lze označit za „civilizační chorobu“, a to v kapitole Jak princezna Zvonimíra záviděla panence Barbie. Jedná se o problematiku nezdravého hubnutí. Trápení „pacientŧ“ ve všech příbězích je psychického pŧvodu. Jsou přesvědčeni, ţe v lidském světě je vše lepší, mnohdy jeho obyvatelŧm závidí a chtějí se jim podobat. Kapitoly mají shodnou dějovou strukturu. Po příchodu bytosti do apatyky následuje popis jejího problému a odchod do světa lidí, kde si kaţdá postava touţí vyzkoušet ţít. V lidském světě zjistí, více či méně nešťastně, ţe její přizpŧsobení se člověku není moţné, vţdy utrpí nějaký fyzický úraz či nehodu. Hejkal ztratí hlas, divoţenka si zraní kotník, princezna nezdravě zhubne. Heřmánek s Mařinkou je poté léčí rŧznými čaji a bylinkovými obklady. Úloha obou léčitelŧ je pouze rámcová, otevírají a uzavírají kaţdou kapitolu. Hlavními aktéry příběhŧ jsou jednotlivé pohádkové postavy. V knize je pohádkový svět propojen se světem reálným, s mnoha jeho moderními prvky. Podle Jitky Zítkové208 pŧsobí právě tento fakt rušivě. Zítková hodnotí: „Zasazení pohádkových motivů nebo postav do současných reálií nemusí být postup kontraproduktivní, v tomto případě se však jeví jako zjednodušené a násilné.“209 Ilustrace Milady Kudrnové doprovázejí celý děj. U názvu kapitoly je vţdy vyobrazena a pojmenována bylinka, která bude v obsahu příběhu vyuţita. Na úplný závěr knihy jsou všechny obrázky bylin i s názvy rekapitulovány a doplněny stručným 49

popisem jejich pouţití. Čtenáři se tak mohou poučit o jejich účincích. Výčet bylin doplňuje pohádkový obsah knihy o pedagogickou část. Kincl vyslovuje mnoho podstatných myšlenek. Didaxe je skryta v aluzi na dnešní dobu. U obra Bambuly je vyjádřeno, ţe není k uţitku pouze hrubá síla, ale je potřeba k ní mít také něco v hlavě. Tutéţ ideu vyslovuje ve spojitosti s obrem i Daniela Krolupperová v díle Atlas strašidel. Kinclova Princezna Zvonimíra, která závidí panence Barbie v lidském světě její oblíbenost, hubenost a krásu přestane jíst, aţ je zcela vyhublá. Podobnou myšlenku najdeme taktéţ u Krolupperové u strašidla jménem Kvikna, které nejí, hubne a je přímou aluzí na onemocnění mentální anorexií. Ve čtvrté kapitole o bludičce Julii je na závěr vyřčeno: „Od té doby je jenom na lidech, jakou cestu pro sebe najdou – zda tu správnou, nebo špatnou. A nikdo se uţ nebude moci vymlouvat na bludičku, ţe ho zavedla na scestí.“210 Jde o myšlenku, ţe je pouze na rozhodnutí lidí, co se svým ţivotem udělají. Pokud pochybí, nelze uvalit vinu na někoho jiného, jde pouze o jejich vlastní odpovědnost. Didaxe v Kinclově díle je zaloţena na řešení problémŧ současného světa. Autor pohádkou upozorňuje na to, co je správné a co špatné. Navrhuje také řešení, jak by se recipienti měli podle vzoru pohádkových postav v určitých problémových situacích zachovat. Další didaktickou rovinou je vyzdvihnutí přírody jako mocného zdroje léčivých bylin oproti chemii a prŧmyslu. Na základě tohoto soudu je zjevný Kinclŧv „návrat ke kořenŧm“ a nelibost vŧči modernímu přetechnizovanému světu. Kinclova didaxe se zaměřuje na umění bylinkářství, z našeho povědomí jiţ téměř vytěsněné, bez kterého si naši prarodiče nedovedli představit ţivot a mnoha bylinkám přikládali zázračné účinky. V další rovině autor zaměřuje svou pozornost na schopnost člověka uvědomovat si své postavení ve společnosti. Příběhově je uvědomění skryto v nápravě pohádkových postav, které se díky zkušenostem nabytým v lidském světě zbaví zbytečné závisti. Hlubším ponaučením určeným k zamyšlení končí kaţdá kapitola. Nejinak je tomu i u kapitoly o hejkalovi, který si na rockovém koncertě vykřičel hlas: „Tak uţ to bývá, ţe ten, kdo huláká moc nahlas, nakonec není slyšet.“211 V knize nalezne zkušenější čtenář ve vodnické kapitole aluzi na jiné Kinclovo dílo. Dochází tak k propojení syţetŧ dvou pohádek jednoho autora: „V té době jsem se staral o Brčálník, o ten, který potom zdědil nějaký Rákosníček, takový skřítek šikula.“212 Kniha osloví nejen čtenáře, kteří uţ si pohádku bez moderních prvkŧ nedovedou představit, ale i recipienty zvyklé na pohádky, v nichţ se nevyskytují ani panenky 50

Barbie ani rockové koncerty. Autor spojuje tradiční prvky s moderními, obě roviny jsou vyrovnané, ţádná z nich nepřevaţuje. V ději je hodně zvratŧ, má rychlý spád, coţ upoutá pozornost čtenáře, udrţuje jeho napětí a navnadí jej k dalšímu čtení. 2.3.4 Energie pro všechny Roku 1999 byla za přispění společnosti ČEZ, a.s. vydána obsáhlá kniha Martina Zábranského s názvem Příběhy skřítků Enerů (Eminent, 1999). Čtenáři se na jejích sto dvanácti stranách setkají s postavami „skřítkŧ“ Watíka a Joulinky a s jejich přáteli Vodouchem, Uhlákem, Ropákem a Blbajzníkem. Watík a Joulinka nejsou tradičními skřítky. Autorovo označení plyne pouze z jejich velikosti a od pojetí skřítkŧ podobných lidem (například z děl Vladimíra Medka nebo Zuzany Novákové) se eneři liší především svým vzezřením. Kniha je rozdělena do dvanácti pojmenovaných kapitol, název většinou začíná pohádkovým „Jak…“ Například Jak se Watík potkal s Joulinkou nebo Jak Blbajzník ušetřil za opravu a ještě vyhrál neckyádu. Výjimky jsou pouze dvě, Vodouchův rybí cirkus a Watík detektivem aneb Pytláci z Kroupova. Děj je situován do vesničky Kroupov, nedaleko níţ teče řeka. Řeka a síla jejího proudu má pro vesničku velký význam. Výjimečnost knihy odhalí recipienti jiţ v několika úvodních větách: „U řeky stál transformátor. Stál tu jako voják v poli snad odnepaměti. Byl docela obyčejný, jeho dráty spojovaly elektrárnu s vesničkou, a kdyţ jste na sloup poloţili ucho, bylo slyšet, jak si něco uvnitř neustále bručí.“213 Cílem autora je čtenáře prostřednictvím vtipných příběhŧ seznámit s funkcí elektrické energie, existencí elektrárny a s její prospěšností. Zábranský chce svým dílem přinést čtenářŧm především nenásilné poučení a předcházet tak moţným nebezpečím, která na málo poučené recipienty ve spojení s elektřinou čekají. Kniha obsahuje několika rovin didaxe. Mimo jiţ zmíněnou problematiku elektrické energie, které je věnována především první polovina knihy, poučí autor dětské čtenáře i v rovině ekologické a sociální, zabývající se mezilidskými vztahy a charakterovými vlastnostmi postav. Watíka autor popisuje jako velmi uţitečného a pracovitého skřítka: „Roztáčel kola strojů, a rozsvěcoval všecky ţárovky v Kroupově – to kdyţ končil den a lidé 51

potřebovali mít na svou práci světlo.“214 Jeho síla je vyjádřena slovy: „...můţe být tak malý, ţe není vidět, ale na druhé straně je to takový silák, ţe kdyţ se do toho dá, lítají jiskry aţ do samého nebe.“215 Má moc rád lidi a pomáhá jim. Kdyţ je potřeba, dokáţe je také škádlit, ale pouze výchovným zpŧsobem: „Kdyţ třeba nějaký nezbeda zauzloval dráty vedoucí z transformátoru, dokázal rozkřísnout tolik jiskřiček, ţe oči aţ přecházely.“216 Upozornění před dotýkáním se transformátoru je vyjádřeno i v odhodlání Blbajzníka, který chce vyzkoumat, co v transformátoru hučí: „Watík se roztočil mezi dráty, aţ vylétl roj jiskřiček a praštil Blbajzníka vydatně přes prsty.“217 Poučný záţitek zvědavého Blbajzníka vyděsil tak, ţe si myslel, ţe se setkal se strašidlem. Další příhoda, upozorňující na to, jak se chovat v nebezpečí, je obsaţena v kapitole páté, s názvem Jak hasili Watíkův domeček. Auto bez řidiče v ní sjelo s kopce, „napálilo“218 do transformátoru a začalo hořet. Blbajzník ho začal automaticky kropit vodou a paradoxně pokropil i ceduli s nápisem „NEHASIT VODOU“219 Následuje dynamické poučení, vyjádřené citoslovci a dovětkem: „PRÁSK! PRÁSK! Voda a elektřina, to nejde dohromady!“220 Otázky ekologie se týká kapitola čtvrtá, v níţ jsou hlavními aktéry Uhlák s Ropákem. Autor líčí šíření ropné skvrny z vraku lodi jménem Královna, v němţ se usídlil vodní duch Vodouch: „Všimnul si, ţe jak se Královna hýbe po dně, zůstává po ní na hladině skvrna mastných sazí probarvená ropnými kruhy.“221 Vodouch pátral a našel příčinu: „Jedna koule špíny je zavřená v parním stroji, který poháněl koleso parníku, a ta druhá mazavka je zas vzpříčená mezi válci dieselového motoru...“222 V kapitole šesté, v příběhu Jak Blbajzník ušetřil za opravu a ještě vyhrál neckyádu, se mísí osvěta ekologická s didaxí namířenou na dětské chování a hygienické návyky. Blbajzník si chce nechat opravit auto, ale protoţe je lakomý a chce ušetřit, udělá to sám. Koupí si dvacet kilo čokolády a hodlá z ní vyuţít staniol. Blbajzníkova lakota je přímo vyjádřena v jeho sobeckých úvahách: „Hlavně ji ale musí jíst někde, kde ho nikdo neuvidí. Především si musí dát pozor na Watíka s Joulinkou. Ti skřítci jsou takoví kulatí, určitě to mají ze spousty snědené čokolády a určitě by mu ji snědli.“223 Od čokolády si Blbajzník celé auto upatlal, protoţe si neumyl ruce. Autor ke čtenářŧm dodává: „…však to sami znáte.“224 A protoţe Blbajzníkova lakota dosahuje nejvyšších mezí, místo do myčky zamířil k řece. Zábranský jeho odhodlání konstatuje ve stylu formule: „Bylo rozhodnuto.“225 Pouze voda ale na mytí nestačila, a tak řidič pouţil saponát. Zde znovu nastupuje autorovo ekologické didaktizování: „Ale to neměl dělat,

52

protoţe kdo pouští saponát do řeky, ten posílá Vodouchovi vzkaz: SPĚŠNÉ! Přijď mě potrestat!“226 Zábranský v díle vyniká dynamikou příběhu, zajímavostí vyprávění a rychlým spádem děje. Není tedy divu, ţe se i zdánlivě nešťastná situace mŧţe vzápětí v dobré obrátit. Vodouch Blbajzníkovo auto sfoukl do řeky, kde děti pořádaly shodou okolností „Neckyádu – soutěţ o nejneobvyklejší plavidlo na řece.“

227

Blbajzník se svým

plavidlem vyhrál. Zábranský příběh ukončuje vtipnou pointou. Zjištěním, ţe první cenou byla spousta čokolády. Radost ale vítězi neudělala, protoţe se kvŧli své lakotě nechtěl s nikým dělit a večer ho bolelo břicho. Kaţdá z jednotlivých postav knihy má osobité charakterové vlastnosti. Watík s Joulinkou jsou hodní pomocníci, vodní duch Vodouch si rád dělá z ostatních legraci, ale je v jádru dobrý a obětavý. Ropák s Uhlákem jsou dva zlomyslní darebáci, kteří svých činŧ následně litují, často však aţ v době, kdy nejdou odčinit. Jména všech postav jsou příznaková. Watt je jednotkou fyzikální veličiny výkonu, joul jednotkou práce. Vodní duch má jméno Vodouch a vznikl z vodní pěny228. Pŧvod jmen Ropák a Uhlák odhalí čtenáři velmi snadno. Jde o suroviny ropa a uhlí. Jméno Blbajzník je taktéţ všeříkající, ač sám hrdina vidí svou povahu jinak: „Pan Blbajzník byl vůbec zajímavá postava. Všichni o něm věděli, ţe je moc hloupý, a jak uţ to tak ve světě bývá, on sám si o sobě myslel, ţe je chytřejší neţ pan starosta – a to uţ je co říct!“229 Epizodními postavami jsou například hostinský, kterému říkají Kroupa nebo bezejmenný otec se synem. Spojitost jména Kroupa a vesnice Kroupov je záměrná. Autor nezatěţuje čtenáře přílišným počtem postav či jmen. Stejně jako výčet předchozích pojmenování, tak i jméno Vodouchova „kámoše“, zpětného vodního proudu Vracáka Vratiproudu, je odvozené od vlastností postavy a je lehce zapamatovatelné. Zábranský udává, ţe Watík obývá transformátor uţ mnoho let, kdeţto Joulinka se k němu „přistěhovala“ z teplárny teprve na začátku příběhu. Příčinou bylo, ţe zvědavý Blbajzník nechal v zimě otevřená dvířka transformátoru a Joulinka Watíka zachránila před zmrznutím. Vztah Watíka a Joulinky je připodobněn ke vztahu dvou lidí. Ţijí spolu jako v domě, pomáhají si, Joulinka Watíkovi vaří. Vyprávění o skřítcích enerech začíná zimou a končí také v zimě. Období zimy tvoří rámec knihy. Dvanáct kapitol je moţné chápat jako jednotlivé měsíce, ač to 53

v knize není přímo řečeno. Zimu autor v poslední kapitole popsal barvitě a metaforicky: „Přišla velká zima. Venku hustě sněţilo a nebo mrzlo, aţ praštělo. Joulinka s Watíkem zůstávali raději doma v transformátoru pěkně v teple a dívali se, jak mráz na oknech kreslí cukrové květy. …Zvenčí vypadal transformátor jako perníková chaloupka.“230 Autor během příběhu komunikuje se čtenáři, oslovuje je a klade řečnické otázky. Často také předjímá, jak se bude děj dále vyvíjet. Při prvotním nalezení Uhláka s Ropákem ve čtvrté kapitole píše: „Brzy se o nich dozvíme víc, ale ještě z nich není pod vrstvou špíny vidět dočista nic, a tak musíme věřit, ţe tam opravdu jsou.“231 Zábranský udrţuje pozornost dětí a aktivizuje jejich invenci. Kdyţ píše o řece, které je smutno po rybářích, táţe se recipientŧ: „Víte proč, ţe ano?“232 Následně postoj řeky k rybářŧm vysvětluje: Má je ráda, protoţe ji mají také rádi. Stále se k ní vrací a doma se jim po ní stýská. Autor oslovuje také jednotlivé příběhové postavy, ač sám není aktérem příběhu: „Tak dobrou, Vodouchu…“233 Často uţívá tří teček za větou, jako náznaku pokračující myšlenky. Dává tak čtenáři moţnost, pokračování věty si domyslet234. Zábranský upoutá recipienty mimo jiné i jazykovou komikou zaloţenou především na uţití hovorových výrazŧ. Například Blbajzník si vyjde na procházku, a na hlavě má „ţlutej klóbrc“235, transformátor je pro něho „drátěná obluda“236. Joulinka si promluví s řekou jako „ţenská s ţenskou“237, protoţe Vodouch si myslí, ţe je řeka „v něčem úplně mimo.“238 Na souhlas Vodouch kývá, „jako ţe to je přece stará vesta“239 a Blbajzník bude podnikat v obchodě s dělobuchy a jezdit v „americkém bouráku“240. Uhlák s Ropákem mu kouří jeho rakety, které pořádně „hulí“241. Velmi vtipně vyznívá i situace, kdy se chce epizodní postava, nejmenovaný otec, „vytáhnout“ před svým synem u řeky, a chce mu jít v rybaření příkladem. Před jejich očima se neposedný Vodouch mění v pračku, myčku či lednici. Otec začne panikařit, kdyţ vidí, jak ve vodě „plave lednice kraulem“242. Naštěstí má s sebou knihu jménem „Co dělat, kdyţ je to váţné“, a v ní zjistí, ţe „Zdrhat!“243 A tak synovi „zdrhne příkladem“244. Vtipné je i autorovo uţití citoslovcí a vtipných přirovnání. Jako příklad mŧţe slouţit situace, kdy je Vodouchovi zima a říká: „Tak rychle, Watíku, tudy nahoru po břehu hu, hu, hu, to je zima!“245 a následně, kdyţ Vodouch zmrzne a Watík ho rozmrazuje: „Vodouchrampouch tál“246. Zábranský v knize uvádí několik tvrzení, nad nimiţ dává čtenářŧm moţnost se zamyslet. Hostinský Kroupa, kdyţ mu ubývá hostŧ, konstatuje: „Nějak bylo, nějak bude...“247. Dalším moudrem, potlačujícím stud či obavy recipientŧ z vlastní neznalosti, 54

je: „Kdyţ nevíš co, běţ se poradit,“ říká jedno přísloví a je váţně dobré, jedno z nejlepších. Vodouch si na něj vzpomněl a šel se poradit s Joulinkou a Watíkem.“248 Východisko ze situace, kdy jej Ropák s Uhlákem zklamou, nalézá hostinský ve větě zdánlivě naivního trenéra tělocviku,: „Věř jim dál! Jako já.“ …„Kdyţ nebudeš nikomu věřit, tak se leda zblázníš, jako já jednou.“249 Postavy Ropáka a Uhláka jsou předurčeny k vylomeninám a neřestem. Uhlák vykouří Kroupovi všechno uhlí a Ropák vypije všechen petrolej. Navíc se jim v předposlední kapitole nazvané Watík detektivem aneb Pytláci z Kroupova zamane vytáhnout zpět z vody jejich potopenou loď, na coţ ale potřebují mít finanční prostředky. Uchýlí se ke lţi. Obelhávají Kroupu, obelhávají trenéra tělocviku, z kterého vylákají volejbalovou síť. Hodlají zvednout stavidlo, ryby do sítě chytit a prodat. Jako kontrast k váţnosti jejich činŧ Zábranský odlehčuje situaci jazykovou komikou na základě hrátek se slovy: „A počítali a počítali, stále jen peníze, peníze a kapry. S čím ale nikdy nepočítali, bylo to, ţe by je mohl někdo odhalit. A právě to se stalo.“250 Autor vysvětluje, jak k tomu došlo. Watík si prohlíţel grafy a neobvyklou aktivitu vyrábění proudu zaznamenal: „...stačilo jen hlídat si napětí proudu v elektrárně. A kdyţ se turbína zas roztočila jak šílená, věděl, co se děje, a zavolal ostatní.“251 Navíc přišel na to, ţe stavidlo je špinavé od mouru. V příběhu s rybí tematikou, jejíţ dějová linie přesahuje přes tři kapitoly, osmou aţ desátou, se objevuje kruhová kompozice textu. Skřítci chtějí ryby ochránit před rybáři, proto je naučí, jak se udicím vyhýbat. Kdyţ však zjistí, ţe smutná je jak řeka, tak i rybáři, kteří k ní chodili pro pocit z lovu, nikoli pro lov samotný, rozhodnou se skřítci uspořádat „lov na rybáře“252. Zaloţili „rybí cirkus“253, jejímţ „direktorem“ byl Vodouch a Watík se staral o „diváky“. Pohyboval se po drátech od stoţáru ke stoţáru, a kdyţ uviděl rybáře, „…vysílal morseovkou jeho přesnou polohu.“254 Ryby se vţdy na zadaném místě začaly předvádět. Rybáři se na Kroupov vrátili, a tak hostinský nepřišel o své „štamgasty“. Děj se vrací zpět do výchozího bodu a je zakončen vtipnou pointou: „A tak Kroupa na buben nepřišel… …A pak, ten Kroupův buben si stejně půjčila cirkusová kapela. Vţdycky kdyţ se ozývá, dává rybám znamení: PŘEDSTAVENÍ PRÁVĚ ZAČÍNÁ!“255 Jazyková i situační komika se prolíná ve zdánlivě nerozumné, ve skutečnosti však velmi moudré postavě trenéra, učícího tělocvik na základní škole. Motiv se v příběhu Watík detektivem aneb Pytláci z Kroupova opakuje několikrát, v rŧzných variacích: „To byl tedy pohled! Trenér koukal na jejich neforemné postavy, ale neříkal 55

nic, protoţe učí na základní škole tělocvik a nic ho nemůţe překvapit.“256 Po „náboru“ nových uchazečŧ utečou Ropák s Uhlákem i se sítí na volejbal. Poté se učitel vrací: „Ale protoţe učí tělocvik na základní škole a nic ho uţ nemůţe překvapit, rozhlíţí se po prázdném školním hřišti…“257 Tvrzení se opakuje i na závěr kapitoly, kdy trenér radí hostinskému Kroupovi, ţe kdyţ nebude nikomu věřit, zblázní se, jako on uţ jednou. „A proto uţ mě nemůţe nic překvapit a můţu učit tělocvik na základní škole…“258 Situační komikou vyniká především postava Blbajzníka, která se vţdy k něčemu „připlete“. Úsměvná je například jeho úvodní vyprávění příhody, jak si jeho dlouhý rŧţový nos spletl pstruh se ţíţalou a kousnul do něj. Všechny ilustrace Dalibora Vlacha doprovázející Zábranského dílo jsou jednoduché, jasné, přehledné a „trefné“, odpovídají popisu v psaném textu. Zobrazené postavy vyvolávají úsměv. Watík s Joulinkou jsou kulatí, s výrazným kulatým červeným nosem. Na hlavě mají místo vlasŧ blesk. Joulinka na něm má jako „správná holčička“ mašli. Watík je modrý, Joulinka oranţová. Vyobrazení skřítkŧ je známé i z propagačních materiálŧ a vystavených exponátŧ v informačních centrech rŧzných elektráren v České republice. Adresy informačních středisek, kde se děti mohou se skřítky Enery setkat, jsou uvedeny na poslední straně knihy, spolu s bibliografickými údaji. Broţíková, Medek, Kincl i Zábranský přinášejí dětskému čtenáři nenásilnou a humornou formou mnohé informace, které napomáhají správnému pochopení souvislostí a následnému vyuţití získaných poznatkŧ v ţivotní praxi. Helena Broţíková prezentuje „všudypřítomný“ vodní ţivel ve všech jeho formách a skupenstvích. Martin Zábranský se zaměřil na elektrickou energii. Líčí pozitivní význam její funkce pro člověka, ale zároveň varuje před váţným nebezpečím, které hrozí při nedovolené manipulaci s elektrickými rozvody. Jaromír Kincl vrací moderní medicínu zpět do minulosti, do doby, kdy lidé dávali přednost přírodním produktŧm před léky na chemické bázi a Vladimír Medek seznamuje z geografického hlediska své čtenáře s mnoha zajímavými místy na světě. Kaţdý z autorŧ se zaměřil na určitou oblast vzdělávání čtenářŧ. Všechny však spojuje záměr přenést dŧleţité informace prostřednictvím svých příběhŧ.

56

2.4 Nadpřirozené bytosti v pohádkových příbězích s filozofickým podtextem Kaţdý člověk se řídí určitou ţivotní filozofií, související s jeho viděním světa. Daniela Fischerová a Martina Zíková se zaměřují na osobnost člověka od jeho subjektivního hledání smyslu ţivota, aţ po sociální tematiku a mezilidské vztahy. V jejich dílech nalezne i dětský recipient řadu aluzí. Fischerová i Zíková některé významové roviny pouze naznačují a ponechávají na čtenářích, aby skrytý smysl sami odhalili, dle „sebe“ interpretovali a poučili se z něj. Jako prostředek mnohdy uţívají řečnické otázky. Autorky nemoralizují, jejich cílem není prvoplánová didaxe. Pochopení určité problematiky, vyjádřené citoslovcem „AHA“ je základním stavebním kamenem děl Fischerové i Zíkové. Kaţdá z autorek pojala na jeho základě osvětu čtenářŧ jiným zpŧsobem. Vyprávění Daniely Fischerové je hravým příběhem dětských hrdinŧ setkávajících se s tajemnými stvořeními, která jim pomáhají vyrovnat se s vlastní identitou a s kaţdodenními problémy na poli kamarádských a rodinných vztahŧ. Martina Zíková zasadila své vyprávění do světa skřítkŧ, kteří coby prostředníci a vypravěči lidských příběhŧ pomáhají autorce navodit při čtení u recipientŧ aţ meditativní atmosféru. Fischerová i Zíková si kladou za cíl přimět čtenáře zamyslet se nad hodnotami lidského ţivota, věcí, i přírodních či nadpřirozených sil. Texty obou autorek jsou originální a zanechají ve čtenáři silnou stopu. 2.4.1 Jedno velké AHA Kniţní klub vydal roku 1994 čtivou knihu Daniely Fischerové Lenka a Nelka neboli AHA. Po zběţném prolistování a přečtení několika prvních vět se mŧţe čtenář domnívat, ţe jde o ţánr dívčího románu. Napovídá tomu jiţ neobvyklý název díla, v němţ se vyskytují dvě dívčí jména. Druhá část titulu však v sobě skrývá citoslovce pochopení, nalezení odpovědi na určitou otázku, vyřešení nějakého problému, naznačující v díle moţnou filozofickou rovinu. Vypravěčkou a zároveň i hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Lenka, která hned v úvodu 57

popisuje neustálou rivalitu mezi ní a sestrou, dvojčetem Nelkou. Na prvních třiceti stranách autorka uvádí čtenáře do děje, seznamuje s postavami příběhu a s prostředím infekčního oddělení nemocnice, kde se celý příběh odehrává. Následně však rozvíjí své vyprávění do několika rovin, kdy se skutečnost prolíná s fikcí, nadpřirozeností a fantazií. Dílo není členěno na kapitoly, ale na jednotlivé krátké úseky, z nichţ jedno slovo pŧsobí jako nadpis. Segmenty však na sebe plynule navazují. Knihu Daniely Fischerové lze označit jako filozoficky laděnou prózu s dívčí hrdinkou, v níţ se vyskytují nadpřirozené bytosti. Autorka věnuje pozornost psychologii postav, jejich jednotlivým osudŧm spojujícím se na nemocničním území a mezilidským vztahŧm. Rovina nereálného světa však v příběhu rozhodně není zanedbatelná. Naopak. Vstup do ní ovlivňuje následné události ve světě reálném, je tudíţ výchozí sloţkou rozvíjení příběhu. Pět dětí, které jsou kvŧli sněhové kalamitě nuceny zŧstat přes Vánoce na nemocničním oddělení, objevuje za dveřmi s popiskou Rehabilitace tajemná stvoření. Jsou jimi vševědoucí tvorové, přebírající roli „sokratovského učitele“. Svými otázkami přivádí děti ke správným odpovědím a k následnému zjištění „AHA“. Stvoření u Fischerové nemají lidskou podobu. V podstatě se vymykají běţné typologii pohádkových postav spojovaných s literaturou pro děti a mládeţ259. Šlo by je však připodobnit ke skřítkŧm. Jejich existence je omezena na prostor zrcadla, a právě v místě jejich výskytu je patrná moţná inspirace autorky dílem anglického spisovatele Lewise Carrolla Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Bytosti však oproti Carrollově kouzelnému zrcadlovému prŧchodu neuvádějí dětské postavy do říše „za“ zrcadlem. Zrcadlo je pro ně místem bytí. Postava Lenky toto zjištění konstatuje slovy: „Uţ to chápu. Stvoření není v prostoru. Dá se vidět jen v zrcadle. Ono se neodráţí, ono tam prostě je!“260 Daniela Fischerová podává Lenčinými ústy i popis bytosti, která: „Nejvíc ze všeho vypadá jako sušená švestka. Tvář má svraštělou jako stařeček nebo novorozeňátko. Má velké veselé oči. Tělíčko je buclaté a krátké a pokryté jemným nazlátlým koţíškem.“261 Popis stvoření se opírá o opačné póly lidského ţivota. Stařeček v protikladu k novorozeňátku staví tvora do pozice, kdy pro něj přestávají platit obecná pravidla o chronologickém plynutí času. Minulost se prolíná s přítomností a budoucností. Velkým zjištěním pro hlavní hrdinku je, ţe za dveřmi Rehabilitace plyne čas dvěma směry. Tvoreček jí vysvětluje podstatu obou časŧ: „Plný cas je plný minulosti a ta ho jako bidlo strká zezadu. Prázdný cas je plný budoucnosti a ta ho jako lano táhne zepsedu. To bidlo je 58

PROTOZE a to lano je ABY.“262 Hned vše ukazuje na příkladu. Lenka přišla, „protoţe“ se chlapec Ludvíček ztratil. A přišla, „aby“ ho našla. Rehabilitace je místem, kde oba časy tečou proti sobě: „Tam je jen TEĎ a samé AHA. Je tam blaho a svanda a náramná krása.“263 Tvoreček udává, ţe má schopnost „vzpomínat do budoucna“. Spojení těchto slov má podobu oxymóronu. V závěru autorčiny prózy si vzpomene: „Moc a moc dávno do budoucna budes psát knízky.“264 Jeho vyjádření koresponduje se samým úvodem i závěrem díla Daniely Fischerové. Lenka v nich konstatuje, ţe jednou napíše knihu. Mimo prolínání časových rovin je Fischerovou nastolena i otázka nekonečna, neukončenosti děje. Lenka se zamýšlí: „Připomíná mi to jeden tvrdý sýr. Na nálepce má obrázek, na obrázku sedí dítě a jí tvrdý sýr. Ten má na nálepce obrázek, na tom sedí dítě a jí tvrdý sýr. Ten má na nálepce –“265 Podobně je to s naproti sobě pověšenými zrcadly, která odráţejí navzájem „donekonečna“ svŧj obraz. Věčný pohyb „dokola“ symbolizuje i páternoster, vyskytující se v prostorách léčebny, který se kvŧli zatěţkávacímu testu nesmí zastavit. Bytost pomáhá Lence vnořit se do jejího nevědomí a vyřešit tak dlouhodobou krizi její identity. Odmalička ţije soupeřením se svou sestrou Nelkou, která je ve všem lepší. Ve stavu nevědomí zaţívá Lenka pocity všech dětí, s jejichţ osudy ji spojil pobyt na infekčním oddělení. Zaţívá pocit nejhlubší empatie. Ztotoţňuje se však nejen s dětmi, ale se všemi lidmi, s veškerým ţivotem266 „Jsou tu všichni, co kdy ţili, a všichni, co budou ţít, a všichni jsou já, já, moje nejjájejší já!“267 Daniela Fischerová vyniká mimo jiné i prací s jazykem. Její kniha je plná neologismŧ, vtipných přirovnání a typicky dětských výrazŧ, dokreslujících autentičnost dětského světa. Čtenář se seznámí s novými slovy jako „šmafů“268, vyjadřující zkratku slova „šumafuk“, nebo výrazem „tutyfruty“269, synonymem slova „určitě“ či „jistě“. Humorná přirovnání se prolínají celou knihou: „milá jako zubní vrtačka“270, „netvař se jak raněná saň“271, „tváří se jak vykolejená tramvaj“272, dlaně po pádu pálí „jak ďábelské tousty“273, „Lítá sem a tam jako papírové bábrle.“274 Několik z nich uţívá i sama Lenka, kdyţ cituje výrazy svého otce. Vţdy přidává „To říká táta.“ Aby se vyhnula stálému opakování věty, uţila pro ni speciální zkratku: „T.Ř.T.“ Příkladem je: „Vyletí jak péro z gauče. T.Ř.T.“275, „Tváří se jako jó a né. T.Ř.T.“276 nebo charakteristika Nelky: „Kouká spisovně a mluví krasopisně. (T.Ř.T. Samozřejmě o ní. O mně říká, ţe jsem šuspajtl.)“277 Z typicky dětských výrazŧ autorka uţila například: „Tenhle záchod je holkovskej!“278, „ještě doopravději“279 bo rýmovačku vytvořenou z příjmení: „Hudáček chudáček“280. Mimo jiné uţívá i ozvláštňujících citoslovcí. 59

Stvoření sviští a pohybují se: „Dzzj!“281, stále opakují slovo „Bimbajs!“282, ač se čtenáři nedozvědí, co výraz znamená. Lenka často vyjadřuje svou zoufalost zasténáním: „Aúú!“283 Zvláštní charakteristickou mluvou hovoří i jedna z postav s přezdívkou Masák. Jeho zálibou je číst si ve slovníku naučném heslo po hesle. V Masákově vysvětlování výrazŧ ostatním je skryta autorčina nepřímá didaxe: „DETTO jest výraz latinský a znamená totéţ nebo rovněţ.“284 Masákovy výrazy jsou často na hranici archaičnosti. Příkladem je slovo „Nikolivěk.“285 či vyjádření „jak neuctivě pravíš“286. Hraje sám se sebou šachy, protoţe se bojí prohry s kýmkoliv jiným. Kdyţ udělá špatný tah, hýří výrazy: „Idiote!“, „Debile!“, „Ty plţi degenerovaný!“, „Troglodyte!“ nebo „Pablbe!“287 Nejoriginálnější je ale mluva samotných fantastických stvoření. Všechny totiţ šišlají: „Aleale! Jaké vychloubacné zeci! Dělat nic je stráásně tězké! Nevykládej mi, ze to dokázes!“288 Mimo jazykovou komiku je v díle zastoupena i komika situační. Většinou se obě navzájem prolínají. Doktor Huráb předvádí dětem kouzelnické číslo a konstatuje: „Jsem čaroděj Piglivigli a na co ukáţu, to zmizí. Kdo nebude tleskat, zmizí taky. Chm chm.“289 Humornou situaci autorka nastoluje i na filozofické bázi. Lenka řeší s bytostmi problematiku otázky „Kdo jsi?“, která není totéţ, co „Jak se jmenuješ?“, ani „Jak ti říkají?“ Stvoření se Lenky ptá: „A co kdyz si usmyslím zíkat ti Horní Pocernice? Nebo Nenahýňajte sa z okien? Nebo Brkrbrk?“290 Dalším příkladem je Masákova otázka směřovaná bytostem a jejich následná paradoxní odpověď: „Smím se vás na něco zeptat?“... „Vzdyť se uz ptás! Tak co se ptás, kdyţ se ptás?“291 Lenka se na základě rozhovorŧ s bytostmi pouští do filozofických úvah i sama: „V čem je vina? V tom, co kdo chtěl, aby se stalo, nebo v tom, jak to dopadlo? Kdyţ mi vrah otráví kafe a já ho náhodou nevypiju, je ten vrah proto míň vrah? Míň neţ třeba řidič, který usne v autě a někoho zajede, i kdyţ vůbec nechtěl?“292 Přijímá za své i poučení od fantastických stvoření: „Lidi vidí to, co čekají.“293 nebo „Svět je samé AHA.“294 Dětské postavy příběhu jsou charakterově rŧznorodé. Masák je zaloţen racionálně, naproti tomu malý Ludvíček je nabit emocemi. Dvojčata Lenka a Nelka vystupují zpočátku jako soupeřky, avšak pobyt v léčebně je stmelí dohromady. Jesika se zdá být svým chováním, líčením i oblékáním předčasně vyspělá a egocentrická, avšak uvnitř je dětská víc neţ ostatní.

60

Dospělým, samotářskému doktorovi i zbytku personálu, zŧstane dětské dobrodruţství po celou dobu skryto. Ludvíček ostatním při svém odjezdu naznačuje, co mají udělat. Dospělí nechápou o co jde: „Zekněte jim, ze odjízdím domů!“295 Na závěr však i dětští hrdinové na bytosti zapomenou. Stvoření pak, podle vlastních slov, „splynou s pozadím“. Budou se dál setkávat s dalšími dětmi, které do léčebny přijdou, a pomáhat jim v rehabilitačním pokoji. Pojem „rehabilitace“ je v příběhu mnohoznačný. Podle Masákova slovníku cizích slov je to: „léčebná metoda ke znovunabytí ztracených schopností“296. „Kouzelné“ místo však rehabilituje i dětské duše. Lence bytosti pomohou překonat podceňování sebe sama a najít vlastní „já“. Masák si uvědomí, ţe i prohra je součástí ţivota a Jesika začne vidět věci méně materiálním zpŧsobem. Vševědoucí stvoření pomáhají dětem „snášet se“. Větou „Kdyz se nesnásíme, tak to nejde vůbec. A jak se zacnem snáset, rázem vsechno jde!“297 je vyjádřena jak poučka, tak vtipná aluze na homonymní slovo „snášet“ ve smyslu snášet vejce. Ve vejci vidí bytosti svŧj pŧvod. Snesly se. První snesl druhého, druhý třetího, předposlední posledního a poslední prvního. Bytosti tak vyjadřují opět jiţ několikrát zmiňovanou neukončenost a neustálé opakování děje. Autorka tematizuje i strach ze smrti. Všechny děti spojuje obava, ţe tvoreček, vynesený omylem z rehabilitační místnosti, zemře. Především pro Ludvíčka je situace „podáním pomocné ruky“ k pochopení skutečného problému. Jeho mamince se narodilo druhé dítě. Chlapec nejdřív rezolutně odmítal přijmout bratra do rodiny. Teprve po proţitém strachu a uvědomění, ţe miminko, které je v inkubátoru, by mohlo zemřít, Ludvíček přehodnotí svŧj postoj. Kaţdé z dětí přehodnocuje v příběhu „svou pravdu“, kterou dosud chápalo jako jedinou platnou. Do nemocničního prostředí nechává Fischerová vstoupit pět rŧzných, v mnohém sobeckých, dětských osobností. Z léčebny však všichni vycházejí jako vyzrálejší, uvědomělejší a rozumnější mladí lidé.

61

2.4.2 Příběhy stromových skřítků Nakladatelství Stehlík vydalo roku 2004 originálně pojatou knihu. Jmenuje se Byl jednou jeden strom a její autorkou je Martina Zíková. Filozoficky laděným dílem přivádí Zíková čtenáře k úvahám nad smyslem bytí, lidským ţivotem, malými i velkými radostmi, ale také strastmi nebo nad hrŧzou válek. Recipientovu pozornost zaměřuje rovněţ na zamyšlení nad skutečnou a emocionální hodnotou věcí. Tematiku knihy nejlépe vyjádřila v úvodu sama autorka: ,,Někdy se člověku náhle změní celý ţivot. Někdy si jen řekne „Aha“ a ví, co do té doby nevěděl. Náhlá přeměna člověka, přesně ten okamţik, kdy zjistí, ţe tak, jak doposud myslel, uţ nemůţe myslet dál, ta chvíle, kdy se člověku oči rozsvítí jiným nebo vůbec nějakým světýlkem jakéhosi poznání, ten moment, kdy uhne ze své dosavadní cesty, protoţe zjistí, ţe uţ nebyla jeho... Tak přesně o tom jsem chtěla napsat. A taky o stromech.”298 Text prózy je rozdělen do jedenácti samostatných kapitol, nazvaných podle jednotlivých druhŧ stromŧ. (Bříza, Modřín, Třešeň, Smrk, atd.) První a poslední část knihy, úvod a závěr, nejsou označeny názvem. Úvod autorka věnuje olši. Seznamuje v něm recipienty s hlavním hrdinou celého vyprávění, se skřítkem Olšinkou, jehoţ jméno udává příslušnost právě k tomuto druhu stromu. Narace příběhu se opírá o skřítkovu cestu, na níţ se setkává s obyvateli jiných stromŧ. Impulsem k odchodu olšového skřítka byla jeho nevíra, nespokojenost a skepse vŧči kvalitě příběhu vlastního stromu. Je přesvědčen, ţe musí vyhledat lepší příběh, který by se svým stromem spojil. Jeho cesta je vyjádřením vnitřní touhy nalézt vlastní místo ve světě, najít sebe sama. Stejně jako u Daniely Fischerové jde o jistý druh krize identity. Jedná se však také o skryté vyjádření věčné nespokojeností jednotlivce s tím, „co má“. V závěru knihy autorka popisuje skřítkŧv návrat domŧ. Nejen v názvu knihy, ale i v celém úvodu nalezne čtenář známou formuli, vrhající příběh do pohádkového „bezčasí“299: „Byl jednou jeden strom. Štíhlý a krásný, jak uţ některé stromy bývají. Byl jednou jeden potok, u kterého stál ten strom. A byl jednou jeden skřítek. Ţil v tom stromě a nosil jméno po něm – skřítek Olšinka.“300 Samotné příběhy začínají taktéţ podobnými formulacemi nebo neurčitými časovými 62

vyjádřeními jako například „Kdysi dávno...“301 nebo „Jednou...“302. I přes pohádkové formule a typický motiv cesty, je kniha především filozofickým zamyšlením. Protagonistu, skřítka Olšinku, pojala autorka coby prostředníka. Ostatní skřítci mu vyprávějí ţivotní příběhy, na jejichţ základě se v Olšinkově mysli zrcadlí pochyby nad jeho rozhodnutím. V knize jsou dvě dějové linie. První se prolíná celým příběhem, je jí Olšinkova cesta. Druhá dějová linie je epizodická, stále se obměňující. Tvoří ji jednotliví vypravěči. Dobrý konec a vize šťastné budoucnosti sice s označením „pohádka“ koresponduje, avšak v prŧběhu jednotlivých kapitol seznamuje Zíková recipienty i se smutnými součástmi lidského ţivota. Píše o válce, smrti, nemocech. Její vyjádření v eufemismech a opisech je velmi poetické. Hrob pojmenovává jako „zahrádku“, období příběhu v kapitole Dub popisuje: „Nebyla to dobrá doba – války, hlad a nemoci braly rodičům děti a dětem rodiče.“303 Kapitoly mají totoţné schéma. V úvodu přichází skřítek ke stromu, jehoţ druh je určen názvem kapitoly. Prosí jeho obyvatele o vyprávění příběhu a vysvětluje mu cíl své cesty. V další části následuje samotný příběh, vyprávěný druhým skřítkem. Na závěr kapitoly Zíková reflektuje Olšinkovy myšlenky. Vyjádření úvah, skřítkova vnitřního monologu, je psaný kurzívou, aby jej autorka odlišila od předchozího textu. V jeho myšlenkách je vţdy zaseto semínko pochybnosti, zda se poučení z příběhu nevztahuje i na něho samotného. Zda neudělal chybu, ţe od svého stromu odešel. Pokaţdé však pochybovačné myšlenky vyţene z hlavy a v cestě pokračuje. Uţ první příběh v kapitole Bříza je velmi jímavý. Hrdinkou vyprávění březového skřítka je dívka, která se vdá za polského chlapce. Autorka zmiňuje předválečnou provázanost národŧ, otevřené mezinárodní vztahy: Seznámili se „ve škole, kde se učili studenti z celé Evropy.“304 Je vysloven i fakt, ţe jejich syn umí “ţvatlat“ oběma jazyky, je bilingvní. Vylíčení optimistické budoucnosti šťastné rodiny se změní, kdyţ přijde válka. Barvitě a dojemně líčí autorka strach ţeny o manţela, který byl nucen narukovat. Popis očekávání dopisu z fronty a vnitřních pocitŧ ţeny je velmi senzitivní: „A Vladimír psal: ,Milá moje nejdraţší, stýská se mi po Tobě. Nemám se špatně, válka tu ještě není. Opatrujte se. Tvůj Vladimír.´ Ještě pár dopisů, pak uţ jenom lístek - ,Ţiju´ (jak to, on by také nemusel ţít?). Ale lístek se slovem ,ţiju´ byl poslední. Pak uţ nic. Strašně dlouho nic.“305 Zíková vyjadřuje ţeninu nenávist vŧči zemi, odkud válka vzešla, vŧči jazyku, tamním lidem a všemu psanému azbukou. Zíková pouţívá opisy, popisy,

63

náznaky. Mnohé souvislosti nevyjadřuje přímo, čtenář je na základě kontextu musí vyhledat a správně interpretovat. Ústředním motivem celé autorčiny prózy je „přerod“ člověka, jeho vnitřní změna, jistá forma osvícení. Oproti Daniele Fischerové jsou však témata zvolená Zíkovou na hlubší, aţ existenciální úrovni. Ţena, která v březovém příběhu starostmi zestárla a zatrpkla, se v závěru kapitoly změní. Autorka popisuje její setkání s člověkem, s nímţ ji spojuje láska k břízám. Vizáţí je podobný jejímu mrtvému manţelovi. Prvotní mnohostranné sympatie se změní v šok. Uslyší, ţe muţ mluví nenáviděnou řečí. Příběh však končí dobře, „vysvobozením“. Ţena se muţi vypláče a vyplakáním „omládne“ o mnoho let. Starosti a smutek, který po mnoho let skrývala, jsou pryč. Odpuštění a smíření se se situací osvobodilo ţeninu mysl a dalo jí nový smysl ţivota, touhu „jít dál“. Třetí příběh s názvem Třešeň je „příběhem v příběhu“. Vyjadřuje podobnou tematiku, jakou je cesta a hledání místa na světě samotného Olšinky. Personifikovanou hrdinkou je v třešňovém příběhu flétna, kterou kvŧli její neschopnosti hezky hrát odhodilo malé děvčátko. Aby se hraní naučila, vydává se flétna „do světa na zkušenou“. Oproti cestě Olšinky má ale jinou motivaci. Primárně chce změnit sama sebe, kdeţto skřítek touţí změnit svŧj strom. Vidí v něm příčinu nezdaru a o sobě zpočátku vŧbec nepochybuje. Nástroje, které flétna na své cestě potkává, jsou Zíkovou popsány poeticky. Housle jsou „krásná hudební dáma“, kterou doprovází „jemný a štíhlý kavalír“306 smyčec. Královna hudebních nástrojŧ je popsána také líbezně: „…kolem krku veliké korále z bílých a černých kláves, na nohou dva zlaté střevíčky a vlasy ze samých lesklých strun.“307 Kdyţ na oplátku flétna zahraje sama, ač dopředu vědomě ostatní nástroje upozorňuje, ţe to neumí, pohoršují se. Z království ji vyţenou. Vrací se tedy na počátek své cesty, k témuţ stromu, kam ji kdysi holčička odhodila. I ve flétně se odehraje přerod, přítomný ve všech příbězích knihy: „A pak jí nějak všechno cinklo dohromady…“308 Uvědomila si, ţe je vyřezaná z téhoţ dřeva, jako nádherný rozkvetlý strom nad ní. Zahraje krásně, tak, jako zpívá slavík, co na stromě sedává. V závěru příběh graduje prolínáním změn s fakty, která zŧstávají konstantní. Flétna, děvče i prostředí jsou ty samé, pouze starší, o zkušenosti moudřejší. Vyjádření, ţe uběhlo mnoho let, je skryto ve zjištění mladé ţeny, ţe pod stromem leţí její stará flétna, na kterou hrála, kdyţ byla malá. Konstatuje: „To je zvláštní, nikdy jsem si nevšimla, ţe je tak krásná. A… nevěděla jsem, ţe tak krásně hraje.“309 Dívčiným konstatováním Zíková reflektuje odlišný náhled na tytéţ věci s odstupem času. 64

Dalším dojemným příběhem síly lidské vŧle a odhodlání je kapitola čtvrtá, Lípa. Autorkou je lípa nazvána jako „velká máma“310, pod kterou chodívala maminka s malým chlapcem. Chlapec byl „jiný“ neţ ostatní: „Táhl za sebou levou nohu a i levou ruku měl podivně zkroucenou.“311 Měl však v očích ţivé „ohýnky“ a smál se, ač jeho maminka byla smutná, skleslá a pohaslá. Ve vsi se o ní totiţ povídalo, ţe se jí narodil „mrzáček“312. Přerod v její duši nastal ve chvíli, kdyţ jí chlapec hrdě ukázal na dlani včelu. Malou a slabou, a přesto létala ze všech sil. Její píle ho zaujala. Matka chlapci odhodlaně odpověděla: „Pojď, musíme dohonit, co jsme zameškali.“313 Zíková příběh ukončuje stručným výčtem ve formě „vesnických povídaček“: Od té doby uţ matka k lípě nechodila sama, ale jen s ostatními maminkami, a jejich děti si navzájem pomáhaly. Jezdila také s chlapcem do „velikého města“ za „učeným člověkem“314. Chlapec dobře prospíval a stal se z něho učitel. Závěr příběhu je paradoxním vyjádřením, ţe nic není nemoţné a nabádá k potírání předsudkŧ: „Tak z toho mrzáčka vyrostl pan profesor, … dokonce i učené knihy prý píše a pohádky pro děti.“315 Pátý příběh, vyprávěný dubovým skřítkem, je zasazen do dob zlých válek a nemocí. Hrdinou je chlapec Janíček, kterému zemřely obě děti i ţena. Autorka smutek ze ztráty prvního dítěte vyjadřuje eufemismem: „…udělal na velké babiččině zahrádce jednu malou zahrádečku a v chaloupce utichl jeden dětský smích.“316 Zíková dynamicky popisuje, co se hrdinovi po ztrátě všech blízkých odehrávalo v hlavě ve chvíli, kdy běţel za bouřky k dubu s jasným vědomím, ţe do něj uhodí blesk: „Měl chuť rozbít, zničit, zahubit, zabít, rozběhl se, běţel pomalu, a pak rychleji a rychleji, běţel k lesu, k dubu, velká bouře mu bubnovala v hlavě a k veliké bouři se schylovalo i nad jeho hlavou...“317 Přerod a uvědomění v Janíčkovi nastane, kdyţ ho v poslední chvíli zachytí za ruku malý chlapec se slovy: „Strýčku, já uţ taky nikoho nemám.“318 V osmé kapitole s názvem Jeřáb vyslovuje autorka myšlenku, co pro kterého člověka znamená pojem „poklad“. Při čtení vyvolává Zíková v recipientovi pocity radosti, síly, smutku, dojetí, váţení si hodnot. Hrdinkou příběhu je prababička, vyprávějící stále svým vnoučatŧm a pravnoučatŧm o „pokladu“, který má ukrytý ve svém pokoji. Kapitola je tak emocionálně nabitá, ţe dokáţe vyvolat svou krásou u čtenářŧ slzy. Prababička vţdy říká: „Jsou to poklady nejvzácnější, penězi nezaplatitelné.“319 Ve staré dřevěné truhle má ukryté vzpomínky. Kamínky od moře, u kterého byla s přáteli nebo „vzácnou látku“320 z vojenského kabátu. Autorka graduje napínavost, a zároveň smutek spojený se zmíněným kusem kabátu. Prababička totiţ dodává: „…ve kterém zemřel člověk. Můj člověk, můj muţ...“321 Poslední cenností je 65

šperk „z nejvzácnějších“. Korále z jeřabin. Dal jí je její muţ coby mladík: „…a kdyţ mi je dával na krk, řekl mi, ţe mě miluje a ţe si mě chce vzít za ţenu…“322 Autorčino zamyšlení nad hodnotami a skutečným „pokladem“ je pŧsobivé, zaměřené proti materiálním statkŧm a vyzdvihuje lidské city a lásku. V devátém příběhu Kaštan se autorka zabývá romskou tematikou. Primárně nejde o problematiku jiné rasy. Zíková vyuţila zvyky Romŧ k vyprávění o zaslepenosti lidí. Do města přijeli „Cikáni“. Autorka popisuje jejich ţivotní styl, přípravu jídla na ohni, zpěv a tanec. Malá cikánka brala lidem z kapes doklady, peněţenky. Nešlo však o krádeţe. Věci pohodila, a ty se opět našly. Dávala místo věcí lidem do kapsy kaštan. Zdŧvodnění na otázku proč to dělá, znělo: „Tak, aby si všimli.“323 Vyjádřením míní Zíková, aby si lidé všimli obyčejných krásných věcí: Ţe nebe je modré, listy zelené. Příběh směřuje k vtipné pointě, k vyfabulovanému zdŧvodnění, ţe právě na počest cikánské holčičky hází vţdy kaštanový skřítek lidem dozrálé kaštany pod nohy. „Jen tak, aby si všimli.“324 Podobný cíl, otevřít člověku oči, si klade i desátý příběh. Vypráví jej skřítek z borovice. Chtěl kdysi „vysvobodit“ hezky oblečeného muţe, který vypadal jako zakletý. Skřítek se mu marně snaţil pomoci. Aţ náhodně kolemjdoucí, asi dvouletý chlapec, řekl pánovi „kouzelné slovíčko“ „Čau!“325 Řekl to muţi, zvyklému na oslovování „vzácný pane“, „ruku líbám“326. Právě ono „čau“ pána „vysvobodilo“. Zíková v tomto případě mísí pohádkové motivy s motivy reálného světa. Muţ je ve skutečnosti unaven svým dosavadním ţivotem, sebou samým, autorka ho však nazývá „zakletým“. Zíková reflektuje člověka jako bytost, která vlivem společnosti, nemoci nebo války zapomněla vnímat nejjednodušší a pŧvodní krásy světa. Zároveň však vyjadřuje moment přerodu, uvědomění, osvícení, kdy dochází ke změně k lepšímu. V jejích příbězích se setkávají generace, prostupují se a ovlivňují. Prolíná se minulost a události z vyprávěných příběhŧ spolu s přítomností. Příkladem je jiţ zmiňovaná kapitola o třešňové flétně. Zíková v příbězích prochází staletími, popisuje i proměny jednotlivých postav. Ať uţ fyzické, kdy postava stárne, tak její hlubší psychické pochody. Propracovanost postav ze všech hledisek, popsaných jednoduchými, avšak jazykově uměleckými vytříbenými větami, je jednou z autorčiných předních kladných stránek. Próza Martiny Zíkové má několik rovin. Rovinu filozofickou, zabývající se abstraktními věcmi, myšlenkami, hodnotami, pocity. Rovinu didaktickou, díky níţ se čtenář poučí svým zamyšlením a uvědoměním, ale i danými fakty o starých zvycích. Příkladem je tradice vysadit třešeň, kdyţ se v domě narodí děvčátko327 nebo vyuţití 66

částí stromŧ, majících „kouzelné“ schopnosti, jako je léčivý lipový květ. „Ţenské“ ho sbírají, aby se z nich mohly vařit čaj na „nastydlé nosy“328. U lípy je popis jejího vyuţití rozšířen i daleko do minulosti, do dob pravěkého člověka, který si své první šaty šil z lipového lýka. „Z lýka se dělaly i tětivy k lukům, pytle, lana, provazy a postroje. … A ze dřev, Olšinko, se dělaly oltáře. Říkali mu „svaté dřevo““329. Autorka seznamuje čtenáře i se smutnými částmi lidského ţivota, jako je utrpení, nemoc nebo válka a smrt. Nechybí ani rovina pohádková, do níţ jsou všechny příběhy zasazeny, ač jejich skutečný smysl recipient pochopí aţ s určitými ţivotními zkušenostmi330. Olšinkovy filozofické, monologicky laděné otázky jsou například: „Musí mít nutně všechno svůj příběh? Anebo je prostě všechno příběh?“331, nebo „Třešeň je opravdu krásný strom,“ … „Ale… moţná ţe i olše je krásná, kdybych se na ni uměl dívat jinak...“332. Zásadní je i vyjádření „…měl nejasný pocit, ţe ho uvnitř, někde u srdíčka, něco hřeje, ţe i jemu tam něco svítí, nějaké doma, NĚCO, o čem je příjemné vědět, protoţe to posiluje a uklidňuje.“333 Poslední postavou, se kterou se skřítek Olšinka na své cestě při návratu domŧ setkává, je víla Bezinka334. Mezi všemi skřítky je to právě Bezinka, která Olšinkovi poví, ţe jeho olše uţ není. Skřítek je smutný. Dobrému konci, návratu domŧ, je protikladem skřítkova beznaděj a bezmoc: „Neměl jsem nikdy odcházet. Stejně jsem nenašel, co jsem chtěl. Nic se vlastně nezměnilo, jenom ta olše uţ není.“335 Autorka však novými podněty obrací pesimistický podhled recipientŧ na skřítkŧv návrat: Víla Olšinkovi oponuje. Vyjadřuje ideu, ţe jít poznávat příběhy jiných byl právě onen hledaný příběh. Ve zjištění, ţe skřítkova cesta je vlastně dosaţeným cílem, je k nalezení podobnost s dílem Vladimíra Medka O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi. Stejně tak lze najít podobenství s knihou Daniely Fischerové. Hrdinka Fischerové Lenka si klade za cíl napsat knihu. Svŧj záměr zmiňuje na začátku i na konci vyprávění. Ona kníţka však jiţ dávno existuje336. Je jí celé vyprávění Fischerové, jehoţ je Lenka po celou dobu vypravěčkou. Nově získaná olšová semínka znamenají pro skřítka Olšinku příslib lepší budoucnosti. Začíná vnímat krásu „domova“ a optimisticky vykročí směrem kupředu. Skřítkovo putování se odehrálo během jednoho roku. Odchází i přichází na jaře. Autorčina volba druhŧ stromŧ souvisí s obdobím, které je pro ně charakteristické. Pro

67

jaro bříza a kvetoucí třešeň, pro chladnější roční období například borovice, spolu s přímým vyjádřením: „Podzim přešel do zimy...“337 Pro vlastní příběh, který vypráví kaţdý stromový skřítek Olšinkovi slovy autorky, je uţit spisovný jazyk. Pro věty, které do příběhu některý skřítek vkládá ze své hlavy, tedy pro jeho subjektivní názory, je uţita obecná čeština: „Kloučíček malinkej to byl…“338, „cítila velkou a pevnou náruč lipový mámy“339. Ke stromŧm, kterým je kniha věnována, přirovnává autorka charaktery a vizáţ lidí: Holčička „Byla štíhlá a pruţná jako kmen mladé břízky, její vlásky vlály ve větru zrovna tak jako březové větve, její pleť byla bílá jako kůra mého stromu…“340 Výtvarné zpracování ilustrací knihy je velmi nezvyklé. Jde o koláţ fotografie stromu, či jeho dŧleţité části, a kreslené postavy skřítka. Fotografie pořídila Hana Němečková a ilustracemi je doplnila Naděţda Smirnovová. Jde o originální pojetí, které však nemusí mladší čtenáře na první pohled zaujmout. Daniela Fischerová i Martina Zíková si stanovily za cíl, zaměřit se na nitro člověka. Fischerová vidí prioritu v poznání „sama sebe“ a ve zkoumání lidského nevědomí. Zíková mimo vnitřní přerod zdŧrazňuje také sílu přírody včetně jejích krás, vŧči kterým bývá mnohdy lidská společnost zaslepena. Naplňuje své příběhy „zázraky“ v podobě východu či západu slunce, apeluje na sílu obsahu slova doma, líčí příběhy o nenávisti a odpuštění (kapitola Bříza) či motivuje čtenáře výrokem, ţe„…vytrvalost, píle a víra dokáţou strašně moc.“341 (kapitola Lípa) Příběh Daniely Fischerové se odehrává v uzavřeném prostředí a aktéři uvědomění jsou pokaţdé tytéţ postavy. Zíková prostřednictvím jednotlivých příběhŧ popisuje přerod mysli lidí z rozmanitých prostředí, odlišných období lidských dějin i rŧzných věkových skupin, vyrovnávajících se s rozličnými ţivotními osudy. Próza Martiny Zíkové je pro mladší recipienty náročnější neţ dílo Daniely Fischerové. Děti se při recepci textu v mnohém neobejdou bez „pomocné ruky“, kterou je interpretační pomoc rodičŧ či zkušenějších čtenářŧ. Díla obou autorek se od pohádek s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl uvedených v předchozích kapitolách liší. Filozofické prvky v příbězích Fischerové a Zíkové jsou výraznější neţ prvky pohádkové, přesto však nadpřirozené bytosti hrají v obou knihách dŧleţitou roli.

68

2.5 Pohádky o strašidlech, skřítcích, vodnících a vílách jako parodie Od 90. let 20. století jsou vydávány také texty, které ţánr pohádky parodují. Parodie bývá zaloţena na autorově absurdním vidění světa či společnosti, je spojena s fantazijní hrou a s jistou mírou autorovy improvizace. Texty deformují tradiční látky, motivy, náměty, syţetová schémata, jazyk i postavy. Pohádkové příběhy jsou nejčastěji zaloţeny na humorné mystifikaci, antropomorfizaci, nonsensu, paradoxu, kontrastech, hyperbole, situační a jazykové komice, na uţití neologismŧ a slovních hříček. Parodická negace342 v příbězích zasahuje nejen tradiční svět pohádkových postav, ale i reálný svět lidí a jeho řád. Typickým představitelem podobného postupu je Jiří Kahoun. V knize Ustrašená strašidla paradoxně obrací přirozenou roli strašidel. Strašidla jsou ovládána a zastrašována záhadnou postavou. V autorově líčení pocitu strachu strašidel je skryta aluze na chování člověka v lidském světě. Jinou knihou, která paroduje pohádkový ţánr, je Fabián a strašidla Tomáše Jirkŧ. Jirkŧ vyuţívá pohádkový svět nadpřirozených bytostí jako východisko pro svŧj cíl, kterým je zadání úkolŧ ke dvoustranám vlastních ilustrací. Explicitním záměrem autora je rozvíjet čtenářovu pozornost. Nepříliš rozvětvený syţet kompenzuje Jirkŧ jazykovou komikou, neologismy a prvky komiksu. Oba autoři parodují ţánr pohádky, kaţdý však jiným zpŧsobem. 2.5.1 Kahounova strašidla, ta jsou spíše „bojidla“ Nezvykle pojal strašidelnou tematiku Jiří Kahoun v knize Ustrašená strašidla (Albatros, 1999). Název napovídá, ţe jeho protagonisté nebudou strašit, ale sami budou mít z něčeho nebo někoho strach. Titul autorova díla připomíná oxymóron. Ve třinácti kapitolách, jejichţ název začíná vţdy slŧvkem „Aţ…“ (Aţ se usměje sluníčko, Aţ zaječice zahejká), autor představuje několik pohádkových postav. Jsou jimi bytosti známé z folklórních pohádek (víla, trpaslík či hejkal) a antropomorfizovaná zvířata. Kahoun uvádí mimo ně i postavu novou, originální a nazývá ji krpál. Její podobu popisuje takto: „Krpál vypadá trochu jako Krakonoš a trochu je to kouzelný dědeček. Jenţe ţádný z nich to není. Krpál nekouzlí, nikoho 69

neodměňuje ani netrestá. Jen se šoupe po lese, kouká, mlčí a taky stojí jako balvan.“343 Klasickým postavám autor přiřknul klasické vlastnosti. Víla je křehká bytost, Kahoun u ní uţívá jemná slova a deminutiva. Spí pouze „pápěrkovým“344 spánkem, tančí na palouku, a kdyţ jí krpál šlápne „na paleček“345, pláče. Bludička Světlanka je taktéţ popsána poeticky: „V noci vypadala jako blikavá hvězdička, ve dne nebyla skoro vidět.“346 Po několika úvodních kapitolách se jiţ zmiňované postavy objevují znovu. Kaţdá z nich existuje dvojmo. Jde o tytéţ bytosti a tatáţ zvířata z druhého lesa, Kahoun však u nich staví jejich klasické vlastnosti do kontrastu. Kaţdé z nových strašidel má strach a jeho chování je nezvyklé: hejkal nehejká, bubák nestraší, víla netančí. Za aktéry příběhu autor zvolil především trpaslíka Jahodu a ţabáka Klapačku. Ostatní postavy jsou spíše epizodního charakteru, ačkoliv v závěru knihy se všichni ve dvou posledních kapitolách setkávají a spojují svoje síly proti společnému nepříteli. Příběh je situován do přírodního prostředí lesa a paseky. Nepřesahuje do dalších, více urbanizovaných míst. Tajemno a záhadnost vyjadřuje v knize kouzelný předmět, kterým je červený polštářek. Jeho existence je pokládána za fakt. Ţádná z postav se nad ní nepodivuje a nepátrá po tom, kde se vzal. Strašidlu či zvířeti, které na polštáři spočine, se zdá sen. Kouzelný sen všechny spící uklidní, vyřeší jejich problémy a starosti, nebo jim vyjeví něco z budoucnosti. Vhled do budoucnosti je v knize ozvláštňujícím prvkem. Trpaslíkovi se zdá, ţe je vílou, víle zase, ţe je trpaslíkem. Na závěr knihy si tito dva dají najevo vzájemné sympatie. Lišáku Zrzánovi stále „něco“ chybí a netuší proč. Poté, co si lehne na polštář, zdá se mu o lišce a dětech. Uţ ví, co postrádá a vydává se hledat svŧj vytouţený sen. Kahoun uţívá příznakových jmen. Příznakovost v nich však čtenář neobjevuje vţdy snadno. U některých postav se proto autor uchyluje k bliţšímu vysvětlení, jako u ţabek, které si říkají kalundy. Vysvětlují jedné z postav: „Kalundy jsou kalundy, anebo taky kaluţky. Líhneme se po dešti, víš.“347 Některá jména jsou zvláštní, jako například jeţci Čumbrnkové, jiná jsou méně nezvyklá: zajíc Těpírko, víla Ţaninka, bludička Světlanka, Veverčák, lišák Zrzán nebo liška Zrzka. V páté kapitole se nachází první zmínka a bytosti jménem Ropuch. Existence Ropucha je v knize do poslední chvíle zahalena tajemstvím. Vystupuje jako samozvaný diktátor, který kaţdému ze svého okolí v lese určuje 70

podstatu jeho existence. Ropuchovi přívrţenci jej vyznávají jako vŧdce a na slovo jej poslouchají, i kdyţ podstatným zpŧsobem mění jejich identitu. V prŧběhu následujících šesti kapitol se zvířata i pohádkové bytosti setkávají se svými „změněnými“ protějšky z Ropuchova lesa. Kaţdá z nových postav je ustrašená, pohublá nebo naopak ztloustlá oproti své běţné podobě. Jezevec o sobě tvrdí, ţe není jezevec, ale „škodná“. Veverčák zase, ţe je „šplhoun“, ţabáček „kvákadlo“, víla je prý „lesní zbytečnost“. Hejkal je pouze „Kal“ a místo hejkání se bojí. Všichni bez rozmyslu opakují Ropuchova slova, Kal je však prvním, kdo o Ropuchovi zapochybuje. Kahoun výčtem zvláštních pojmenování postav pokračuje, uţívá netypická označení. Cizí bubák o sobě říká, ţe je „ochočený kuskus“, bojí se a nestraší. Všechny ovládané bytosti Ropucha uctívají, ač je poniţuje. Automaticky bez rozmyslu tvrdí, ţe „u nich“ je to lepší. Kdyţ se ţabák „šplhouna“ ptá, kde je to o „u nich“, odpovídá: „V nejlepším a nejhezčím lese ze všech lesů.“348 Kahoun vytváří iluzi dokonalé utopické společnosti. Kaţdé z Ropuchových ustrašených strašidel uznává jeho všudypřítomnost a dokonalost: „Ropuch je všude. V uchu, v nose, v oku a třeba i v krku.“349, „Ropuch je nejhezčí, nejmilejší a nejhodnější ze všech.“350 Ovládané postavy tlumočí automaticky Ropuchovy názory jako například: „…tanec pohoršuje obyvatele nejlepšího a nejhezčího lesa ze všech lesů.“351 nebo: „Ropuch říkal, ţe sny jsou nezdravé.“352 Kdyţ kterákoli z „normálních“ bytostí nad Ropuchem zapochybuje, kaţdý jím ovládaný je ihned vystrašený, aby je Ropuch neslyšel. Mimo pohádkové názvy míst, která strašidla obývají, jako například „V Mokřinkách“, „Srpkový palouček“, „U Obrázku“, situuje Kahoun postavy i do míst s nezvyklými názvy jako „Zlámanka“, „skála U Zabitého“ nebo „Plaz“. Pro začínající čtenáře mŧţe být pro recepci obtíţný popis jeţkŧ: „Znám všecky čtyři. Čumbrnku z Vršíčku. Čumbrnku ze Struh. Čumbrnku z Draţek. A Čumbrnku Jeţoura.“353 V knize je obsaţeno několik aluzí, jako příklad slouţí zajícova věta: „Hopsa, hejsa do Brandejsa!“354 připomínající dětskou říkanku. Autor pouţívá řadu neologismŧ, například pro názvy jídel, která trpaslík Jahoda vaří, uţívá výrazy: „řepánky, čupřiny, zadělánky, přesbidlo“. Neméně vtipně vyznívají i reakce jednotlivých bytostí. Trpaslík se diví bubákově velké hlavě: „Jeţidědci, to je škopek!“355, víla Ţaninka při sprásknutí rukou pronese: „Víličky!“356 Bubáček se diví zvláštním bytostem: „Tady jsou všichni piklí do brňavky. Ještě potkám jednoho bacenku a přestanu strašit. Nebo nepřestanu. Proč bych přestával? Budu dělat bububu hodně 71

nahlas i za toho, co si myslí, ţe je kuskus.“357 Komicky zní přirovnání, která pronášejí jednotlivé postavy. Jeţek říká o leţícím trpaslíkovi: „Je to bakule bakulatá a nemůţe se zvednout.“358 a Bubák poznamenává: „Nekoukej jako já.“359 Zajíc pronáší vtipný výrok, kterým chce ostatním dodat odvahu: „Kdo se bojí, dělá bobky v síni!“360 Zajímavé je i přirovnání vztahující se k lišákovi, který běhá po lese a stále něco bez ustání hledá „Měl psí náladu, hlad jako vlk a člověčí ţízeň.“361 Stejně tak popis tance jednotlivých postav zní komicky: „Čumbrnkové tančili dupáka. Hejkalové šlapáka a bubáčkové bubáka.“362 Mimo výraz „člověčí ţízeň“ není v knize o lidském světě jiná zmínka. Fiktivní svět je samostatnou jednotkou. Jediná aluze na zvyky lidí je k nalezení ještě implicitně ve větě: „V půlnoci dvanáctkrát zahoukala sova a v jezírku se rozsvítily hvězdy.“363 Stejně jako u lidí dvanáctkrát bijí hodiny na věţi pŧlnoc, u jezírka houká sova. Humorné jsou autorovy hrátky se slovy, například se slovním spojením „mazaný jako liška“. Lišák nad rčením přemýšlí. Aby docílil jeho naplnění, chce se namazat medem lesních včel. Kahoun v příběhu vyjadřuje několik myšlenek na filozofické úrovni. Příkladem je reakce ţabáka na situaci, kdyţ trpaslík hejká za nemocného hejkala: „Ale stejně by neměl kdekdo dělat hejkala. Jak to vypadá? Kdyţ je někdo zajíc, nemůţe být ţába.“364 Trpaslík odpovídá: „Někde v lesích se dějí i horší věci.“365 Autor tímto výrokem mŧţe upozorňovat na jakékoli zásahy člověka do lesního ekosystému a na environmentální úrovni čtenáře nabádá k ochraně přírody. Další aluzí autora mŧţe být případ, kdy bubák, který si chce lehnout na polštář, neví, na kterou jeho stranu si má poloţit hlavu. Dostává se mu odpovědi: „V tomhle ti taky neporadíme,“ kuňkl ţabáček. „Obě strany jsou napohled stejné, a kaţdá je přitom jiná. Na jedné se usne bezesným hlubokým spánkem a druhá je plná snů. Krásných, ošklivých i strašidelných. Ale která je která, to si musí kaţdý vyzkoušet sám.“366 Vyjádřením lze vysvětlit autorovu myšlenku, ţe kaţdý tvor je zodpovědný sám za sebe. Aluzi na výraz, často uţívaný v hovorové řeči, vloţil Kahoun do úst ţábám. Ţabák Klapačka si o nich myslí, ţe se objevily tak, ţe napršely. Ţabky odpovídají: „Jeden myslel a víš, co vymyslel?!“367 Autor tak vyjadřuje fakt, ţe pouhými spekulacemi nikdo vědomostí ani poznání nedosáhne. Další větu k zamyšlení pronáší hejkal. Na konstatování jedné z cizích postav, ţe Ropuch „…říkal, ţe v jiných lesích jsou všichni zlí“368 hejkal opovídá: „Všichni nejsou zlí a nejsou ani všichni hodní.“369 Autor tak vyjadřuje proměnlivou povahu člověka, jeho osobnost a charakter. Postava Ropucha je záhadná po celou dobu příběhu. Jak se objevila, tak i mizí. Vše se odehraje najednou, nečekaně, bez vysvětlení. O existenci Ropucha se čtenář dozvěděl v polovině příběhu prostřednictvím jednotlivých zmanipulovaných postav, 72

které prezentovaly svoji změněnou identitu. V závěru knihy Kahoun popisuje scénu, jak rozzlobená strašidla i ustrašená strašidla jdou odhodlaně Ropucha potrestat, protoţe jim ukradl kouzelný červený polštářek: „Mezi stromy se rozléhal bojový pokřik. Strašidla a zvířátka táhla lesem jako vojsko. Všichni dupali, aţ se třásla zem… úplně na konci, za průvodem pajdal malý scvrklík. Připomínal velkou starou ţábu, ale byl menší neţ hastrman.“370 Postavy se scvrklíka ptají, zda i on s nimi jde na Ropucha. Odpovídá, ţe ano, ţe je hastrman. Následuje prozrazení, nikoli však explicitně. Vyjádřeno je myšlenkou samotného hastrmana-Ropucha: „Ještě včera mě všichni poslouchali, a teď abych se krčil někde vzadu, myslel si scvrklík. Ale zapomeňte na to, ţe vám bude Ropuch dělat hastrmana. Proto jsem se, hlupáci, nenarodil. Jen počkejte, hrozil v duchu. Někdy o mně zase uslyšíte.“371 Příslibem a výhrŧţkou aktivní role Ropucha v příběhu končí. Zmizí neznámo kam. Ostatní si jej uţ nevšímají, protoţe naleznou Ropuchovo obydlí z větví, klackŧ a mechu. Mají radost, ţe našli polštářek a navzájem se ujišťují, ţe Ropuch před nimi utekl, protoţe se jich bál. Příběh končí optimisticky. Postava Ropucha zmizí a ostatní obyvatelé lesa se radují. Přichází Zrzán, Zrzka a tři liščata. Všichni jsou šťastní, ţe Zrzán konečně našel, co hledal. Sejdou se u postavy jménem Trpasl. První setkání s Trpaslem autor líčí: „Uprostřed paloučku vystlaného bochánky pastelkového mechu sedělo něco obrovského.“372 Byl to obrovský trpaslík, jehoţ chtěl Ropuch vyuţít na zastrašování veškerých nadpřirozených bytostí i zvířat v lese. Při hlásání Ropuchových slov se ale Trpasl rozpláče. Nikoho z lesa vyhánět nechce, protoţe mu nikdo nic neudělal. Navíc je moc těţký a nemŧţe se zvednout. Vyjádřena je síla jeho vŧle, kdy odolává jídlu, aby mohl vstát. Jeho hlad vyjadřuje autor poetickým přirovnáním: „...v břiše mu hřímala bouřka“373 Všechny postavy mu chtějí pomoci. Poloţí jeho hlavu na kouzelný polštářek. Po probuzení Trpasl vyskočí na nohy: „Já stojím! A zdál se mi sen!“374 Sundal si trpasličí čepici, rozcuchal vlasy, zahodil kazajku, stáhl boty, vyhrnul kalhoty a rozkročil se „jako most“375 Autor tak směřuje k překvapivé pointě, ke zjištění, ţe Trpasl je vlastně obr. Slovo „trpaslík“ je záměrně chápáno jako deminutivum a slovo Trpasl je vytvořeno odejmutím deminutivní koncovky. Spolu s uţitím neologismŧ, nonsensŧ a vtipných přirovnání je tento výraz zdrojem jazykové komiky autora. V zajícově vyjádření „necháme si obříka“376 klade Kahoun do kontrastu slova Trpasl a obřík. Autor svŧj vyprávěný příběh přibliţuje realitě vyjádřením bytostí, které obra chtějí poslat „do pohádky“377. Vlastní obsah knihy je tedy chápán jako skutečnost.

73

Kahoun končí vyprávěný příběh slovy obra, který je šťastný, ţe mŧţe s nadpřirozenými bytostmi a zvířaty zŧstat: „„Jsem moc rád,“ vydechl obr a odfoukl mrak. Na nebi se objevilo sluníčko a hezky se usmálo na všecky. “378 Poslední věta příběhu koresponduje s názvem poslední kapitoly Aţ se sluníčko usměje na všecky. Spolu s názvem první kapitoly, jenţ zní Aţ se usměje sluníčko, tvoří náznak kruhové kompozice, ačkoli samotný příběh tomu neodpovídá. Mimo zábavnou sloţku se v příběhu vyskytují i mnohé prvky, které mohou na čtenáře pŧsobit rušivým dojmem. Na první přečtení nemusí kniha malé recipienty zaujmout tolik, jako na přečtení druhé. Hojné uţití jmen postav a pojmenování míst, na kterých se děj odehrává, mŧţe pŧsobit nepřehledně. Záhadná postava Ropucha je sice prvkem aktivizačním, upoutá pozornost čtenářŧ, některý recipient však jeho náhlý nekomentovaný odchod mŧţe vnímat jako nevyřešení započatého konfliktu. Filozofická rovina a aluze na diktátorský reţim, kdy jsou obyvatelé druhého lesa Ropuchovi absolutně podřízeni a zastávají názory, které jim „vŧdce“ utopického světa vtiskl do paměti, mohou na malého vnímatele pŧsobit taktéţ nepřehledně. Vyústění je idylické, pohádka končí dobře, avšak jistá neukončenost vyvolává otázky, co se s postavou Ropucha stalo. V knize dominují dialogy postav, autor hojně uţívá přímou řeč. Příběh pŧsobí velmi dynamicky, ozvláštňujícím prvkem jsou výjevy z budoucnosti, které jistým zpŧsobem vyvolává záhadný červený polštářek. Kahoun oslovuje čtenáře překvapivou pointou. Vyprávěný příběh provázejí a doplňují četné ilustrace Miloslava Jágra. 2.5.2 Poučné pátrání „psiska zavařeniska“ Bohatě ilustrovaná kniha Fabián a strašidla Tomáše Jirkŧ (Computer Press, 2006) s podtitulem Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost je zaměřena nejen na podporu

čtenářství

malých

recipientŧ.

Je

orientována

především na práci s knihou při jejich aktivním zapojení do děje, a to v prŧběhu plnění jednotlivých úkolŧ. Jde o populárně naučnou knihu pro děti a mládeţ, v níţ jde o překročení hranic ţánru pohádky kontaminací prvkŧ komiksu a hledáním odpovědí na zadané otázky. Kniha je rozdělena do osmi rŧzně dlouhých kapitol, které nejsou očíslované ani pojmenované. Z celkového počtu čtyřiceti stran 74

formátu A4 je osm celých dvoustran věnováno barevným ilustracím, pod nimiţ je vypsáno vţdy nejvýše devět úkolŧ, vztahujících se k danému obrázku. Celou knihu ilustroval sám Jirkŧ. Obrázky jsou propracované, avšak konkrétní ilustrace k úkolŧm pŧsobí na první pohled nepřehledně. Jedná se však o autorŧv záměr. Otázkou k dvoustraně s čerty je například „Kolik čertů hraje čertovský mariáš?“379. Úkoly nejsou zaloţeny pouze na hledání určitého výjevu, popřípadě na procvičení drobných počtŧ. Děti jsou nuceny zapojit také fantazii a představit si, co přesně autor úkolem zamýšlí. Odpověď na otázku „Najdeš čerta ze vzdáleného Skotska a dalšího z amerických prérií?“380 je skryta v souvislostech. Skotský čert hraje na čertovské dudy a čert z prérií má podobu indiána. Pro splnění úkolu je nutné potřebné souvislosti odhalit, s čímţ koresponduje otázka volby vhodného okruhu recipientŧ, pro které je kniha určena. Publikace nemá doporučené věkové omezení, avšak vzhledem k nepřehlednosti ilustrací a k následnému plněním úkolŧ, je dílo spíše vhodné aţ pro děti druhého stupně základních škol. K jednotlivým úkolŧm se na poslední straně knihy nachází přehledné slovní řešení, nazvané Odpovědi na otázky pod velkými obrázky. Označeno je stranami, ke kterým se odpovědi vztahují. Příkladem odpovědi je: „Čert z prérií sedí opřený o pravý přední sloup.“381 Podobný typ úkolŧ mohou starší čtenáři pamatovat z vydávání dětského časopisu Čtyřlístek Speciál, který je od roku 1988 vydáván dodnes382. Kontaminace prvky komiksu není u autora

nahodilá.

Nápad

pro

zařazení

podobného stylu do další knihy našel autor zřejmě

ve

svém

předchozím

díle,

černobílém komiksu O kutilce, které bylo vydáno spolu s komiksem Pavla Čecha v knize nazvané Ruddy/O kutilce (nakl. Netopejr, 2000). Autor uţívá jak ilustrace v orámovaných „oknech“ navazujících na sebe, aby tak vyjádřil například prŧběh Fabiánova šplhání na kopec, tak klasických komiksových „bublin“ s malým mnoţstvím textu. Nechybí ani typická „komiksová“ citoslovce jako 75

„Bonng“, „Blác!“, „Cvak“ či „Bum“, vyskytující se spolu s bublinami i u jednotlivých obrázkŧ na stranách knihy. Mimo všechny jiţ zmíněné zajímavé prvky upoutá autor čtenáře i nevelkým počtem stran díla. V mnohých případech je nízký počet stran pro recipienty rozhodujícím faktorem pro zájem o přečtení jakéhokoliv díla. Kniha Tomáše Jirkŧ je zasazena v měkkých deskách a připomíná pracovní sešit. Barevnost díla spolu s většími písmeny, rychlým spádem děje a moţností pozastavit se nad úkoly je také vhodnou „návnadou“ pro čtenářovu pozornost. Fabulace v knize Fabián a strašidla má pouze rámcový charakter. Příběh je velmi jednoduchý, jedná se o krádeţ hrnečkŧ se zavařeninami a o následné pátrání po pachateli. Okradeným je hlavní hrdina, „psisko“ Fabián. Čas vyprávění autor přesně udává, příběh se odehrává během jedné noci, nazvané jako „rojeníčkování“383. Jedná se o slavnost, která propuká ve strašidelné říši jednou za deset let. Jde o noc, kdy se to „…rojí strašidly a podivnými bytostmi. Všichni se tady totiţ scházejí a slétají z široširého okolí i ze zemí ještě širších, aby se na svých prastarých sněmovacích místech opět potkali.“384 Pojetí tohoto námětu připomíná aluzi na sněm čarodějnic o Filipojakubské noci, známé z knihy Otfrieda Preusslera Malá Čarodějnice. Při rojeníčkování se setkávají vţdy strašidla stejného strašidelného „cechu“, aby tuto noc „projuchala“385. Právě při této noci, kterou chce Fabián oslavit s ostatními psisky, mu někdo odcizil jeho hrníčky. Prostor příběhu je omezen na přírodní a jiná strašidlŧm typická prostředí. Jde o les (hejkalové), jezero (vodníci) hrad (bezhlaví rytíři, Bílá paní) či čertovský mlýn (čerti). Jirkŧ přiřknul psisku zvláštní zálibu, a to zavařování ovoce a výrobu dţemŧ. Ostatní tvorové jej proto nazývají „psisko zavařenisko“386. Po úvodním představení Fabiána čtenářŧm následuje honba za pachatelem. Psisko při ní prochází lesem Lesínem a potkává na rŧzných místech pohádkové bytosti při jejich rojeníčkování. Navštěvuje mimo jiné hejkaly, čarodějky, trpaslíky, čerty nebo vodníky. Právě jeden z vodníkŧ se ukáţe být zlodějem hrníčkŧ se zavařeninami. Fabián si to s ním vyřídí po svém. Bací ho „po papule“ a vyrazí mu zub. Uţití násilí je sice překvapivé, je však ospravedlněno tím, ţe si zloděj trest zaslouţil. Udělal něco špatného, něco, co se nedělá. Na závěr psisko poznamenává: „...dopadlo to dobře a vlastně to bylo dobrodruţství“387. V úplném závěru knihy plyne z příběhu veršované poučení: „Jo jo, kdo jinému krade hrníčky, nakonec dostane přes zlodějské ručičky.“388, které připomíná staré přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Autorova didaxe je v příběhu skryta právě ve zjištění, ţe kaţdá „neplecha“ bude po zásluze 76

potrestána. Dŧleţitá je pak především druhá didaktická rovina, zaměřená na plnění úkolŧ rozvíjejících pozornost, která je autorovou prioritou. Spíše neţ zápletkou zaujme autor čtenáře jazykovou komikou, vtipným pojmenováním, neologismy a slovními spojeními. Některá klasická označení pohádkových bytostí (například víly, hejkalové, trpaslíci či vodníci) autor zachovává, jiná rozšiřuje o citové zabarvení. Čerty nazývá „raraši“, „čertiska“ nebo „čerchmanti“, pes je „psisko“. S psiskem je spojena řada přívlastkŧ, jako „psiskový domek“, „psiskovské“ povinnosti, „psiskovina“ ve smyslu „čertovina“ a podobně. Přítomni jsou v příběhu také trolové, netypičtí představitelé českých strašidel. Autor uţívá hovorových výrazŧ, jako například slova, jeţ vkládá do úst čertovi, hovořícímu o vodnících jako o „holotě oslizlé“389. Některá slova mají nádech neologismŧ, jiná neologismy přímo jsou. Příkladem jsou výrazy jako „rojeníčkování“, „brtutajchle“390 (trpaslíkovo hanlivé označení Fabiánových zavařenin), „vzteklí rufiáni“391 či „ovocetarián“392, coţ je označení upíra, který se ţiví pouze ovocem. Slovo je vytvořeno podle výrazu vegetarián. Fabiánovy zavařeniny jsou nazvány vílou jako „skleňoučky“393 nebo „hrňoučky“394. Mimo vlkodlakŧ jsou v knize i „kočkodlaci“395 a obecně jejich druh autor nazývá jako „dlaci“396. Jirkŧ se zaměřuje ve svém hraní se slovy především na slovesa. Originální je celá řada expresivních výrazŧ, zabarvených odosobňujícím či deminutivním zpŧsobem jako: vloupeţit se, rozřehtanit se, čmuchanit, hihňotat, ţvatlinkat. Autor uţívá barvitá slovní spojení, jako například „Mňour zamňoural“397. Jirkŧ spoléhá na fantazii a asociace dětských čtenářŧ. Není nutné zmiňovat, o jakou postavu se jedná. Podobnost slov „kocour“ a „Mňour“ spolu se slovesem „zamňoural“, odvozeného od mňoukání a Mňourova jména, je čtenáři jasná. Evokuje bytost kocoura, který je zpodobněn i na obrázku doprovázejícím text. V některých případech zdánlivě neslučitelných slov lze u autora hovořit i o pouţití oxymóronu: „lesní jablka a hrušky“398 či „luční meruňky“399. Jména bytostí v příběhu jsou příznaková a citově zabarvená. Hejkal je Hejhóla, zbrojnoš Vouseno, čarodějnice Barbarucha, vodník Kerekko, jehoţ jméno připomíná typické vodnické citoslovce „brekeke“. Názvy míst a prostředí, v nichţ se děj odehrává, jsou taktéţ expresivní. Les nese název Lesín, Jezerbník je nazýván sloţeninou z toho dŧvodu, ţe se bytosti nemohou dohodnout, zda je to rybník nebo jezero. Víly tancují na Tancovací pasece a zkušenější čtenáři odhalí v označení „trpaslíci z Karvínových dolů“400 aluzi na české město Karviná, známé svou těţbou uhlí401.

77

Kontrastem k neologismŧm a vtipným sloţeninám je uţívání starších výrazŧ „jeţto“, „zhurta“, „pobertové“, „chuligán“, „šizuňk“ či „lotr zlodějská“. Podobné vyjadřování mŧţe být aluzí na mluvu Petra Bajzy, postavy z knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Zvláštností, nekorespondující s tematikou knihy je „ufonek s očima na šťopkách“, vyskytující se hned na dvou dvoustranách s úkoly402, kterého mají čtenáři mezi ostatními vyobrazenými postavami najít. Velmi pozorný čtenář mŧţe u několika postav na obrázcích odhalit kaţdé oko jiné barvy, ač se k tomuto faktu nevztahuje ţádná otázka. Zvláštností je autorova aluze na uţití konkrétního slova v rŧzných dialektech. Vyjádřena je tvrzením o bytostech, jeţ ţijí pouze svojí hudbou, foukáním do píšťal, kterou se mezi sebou navzájem dorozumívají: „Na břehu Jezerbníka se rojí nejpodivnější národ celého Lesína. Všude mu říkají trošku jinak. Na severu jim říkají fujaristi a na jihu fůkoši. Na západě foukalisti, na východě fůkaříčci, a ať jim říkají, jak jim říkají, nikdo jim nerozumí.“403 Mimo mnohé vtipné nadsázky a aluze na hrdiny starších děl české literatury je moţné objevit v díle Tomáše Jirkŧ i naráţku na československý film S čerty nejsou ţerty404, a to v přímém vyjádření: „S čerty sice někdy nejsou ţerty, ale s psisky taky ne.“405 Jediným výrazným kouzelným předmětem v příběhu je „podvodní koukadlo“406, které věnuje starý čert Fabiánovi, aby mohl za vodníky do jejich říše a mohl pod vodou dýchat. Typicky kouzelné však koukadlo není, v reálném světě lze tento předmět přirovnat k dýchacímu přístroji potápěčŧ. Příběh mŧţe být povaţován za pohádku s dobrým koncem, kdy zlo bylo po zásluze potrestáno a přemoţeno dobrem, avšak s mnoha netradičními prvky. Jirkŧ zaujme čtenáře především celkově netradičním pojetím knihy o strašidlech. Jeho komika je patrná ve více úrovních díla. Při čtení se malý recipient nenudí, avšak kniha mŧţe svou častou překombinovaností prvkŧ pŧsobit náročně. Jazyk autora zaujme střídáním výrazŧ z rŧzných stylových vrstev. Aluze, hyperbolizování a často nonsensové neologismy pŧsobí velmi zábavně. Mladší děti však mohou odradit celostránkové nepřehledné ilustrace na dvoustranách věnovaných plnění úkolŧ. Psisko Fabián vypadá na první pohled spíše jako hnědý sněţný muţ neţ jako pes. Strašidla Jirkŧ vyuţívá jako prostředníky k vyprávění svého příběhu, ale především jejich rŧzné druhy (hejkaly, čerty, čarodějky, fŧkaříčky, vodníky)

78

soustřeďuje „rojeníčkováním“ do jednoho místa, za účelem vytváření rŧzných prostředí pro plnění úkolŧ. Vytvořit knihu, se kterou mohou děti aktivně pracovat a řešit v ní zadané úkoly je velmi dobrá idea. Nepřehlednost ilustrací, v nichţ se čtenář obtíţně orientuje, a náročnost úkolŧ však ubírají autorově vynikající myšlence na kvalitě. Jiří Kahoun i Tomáš Jirkŧ vyuţili pro svá zpracování textŧ prvky situační i jazykové komiky, neologismŧ, nonsensŧ a slovních hříček. Kahounova parodie je zaloţena na paradoxu a na absurdních situacích, do nichţ uvádí nadpřirozené bytosti prostřednictvím diktátorské postavy Ropucha. Kontrastním zpŧsobem mění přirozenou identitu strašidel a dělá z nich strašidla ustrašená. Jirkŧ vyuţívá prostředí rozmanitých nadpřirozených bytostí jako základ pro svŧj primární cíl, kterým je aktivizovat a záměrně rozvíjet čtenářovu pozornost. Didaxe v Kahounově knize je skryta v úvahách postav a filozoficky laděných výrocích, Jirkŧ didaxi neskrývá, explicitně je vyjádřena jiţ podnadpisem jeho knihy: Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. Oba autoři uplatňují novátorské postupy, avšak ne vţdy jim čtenáři plně porozumí. Kahounovým moţným nedostatkem je překombinovanost obsahu knihy mnoţstvím postav a jejich jmény. Text Tomáše Jirkŧ je srozumitelný, jeho dvoustránkové ilustrace se ale mohou zdát nepřehledné. Jmenované nedostatky mohou negativním zpŧsobem ovlivnit čtenářskou recepci jinak velmi zajímavých knih.

79

3. ZÁVĚR V 90. letech se na kniţních pultech začaly objevovat texty, v nichţ je zjevná rozvolněnost a rŧznorodost autorských výpovědí. Tradice ústní lidové slovesnosti a folklorních pohádek v nich přestávají platit za normotvorné činitele. Mnohé z knih tradiční pohádky pouze imitují a namísto návaznosti na narativní postupy lidových pohádek

staví

na

vnějších

shodách

a

oblíbenosti

personifikovaného

či

antropomorfizovaného světa, účasti známých pohádkových postav a na jejich ţivotě v přírodě. Autoři těchto knih se zaměřují především na postavy nadpřirozené, fantastické a démonické, které však často záměrně zcivilňují, „zlidšťují“ a dávají jim nový smysl a význam. Postavy se stávají prostředníky autorova filozofického, etického a mravního naučení recipientŧ. V knihách se často objevují prvky ekologické, environmentální, eticko-výchovné nebo sociální. Často do těchto próz pronikají také prvky humorné a parodické, v některých případech autoři do knih vkládají poučení faktografické. Populární mezi recipienty se staly knihy lexikografické. Autoři v nich, stejně jako ve skutečných odborných příručkách, přiřazují nadpřirozené bytosti k druhŧm, řádŧm, čeledím a napomáhají tak dítěti zdáním skutečnosti popisovaných bytostí ve fantastický svět uvěřit. Někteří ze současných autorŧ záměrně vyuţívají látek z minulosti, navazují na textotvorné postupy autorŧ, jakými byli například v meziválečném období Karel Čapek, Josef Lada, Vladislav Vančura nebo v 60. letech Václav Čtvrtek aj. Starší prvky uţité v novém textu jsou pro současné tvŧrce zárukou, ţe recipienta osloví a vyvolají v něm zájem. Díky pocitu „jiţ známého“ se čtenář dokáţe v novém textu lépe orientovat a na základě pŧvodních látek, které jsou do nového textu vloţeny, mŧţe recipient snadněji dekódovat nové informace. Oblíbenými

nadpřirozenými

postavami

autorŧ

90.

let,

vystupujícími

v pohádkách i v minulosti, jsou skřítci. Často vstupují do reálného, lidského světa a znovu z něj mizí, aniţ by se někdo pozastavoval nad jejich samotnou existencí. U dětských recipientŧ vzbuzují skřítci zpravidla zvědavost, ale i přirozený respekt. Mají totiţ nadpozemské schopnosti, vyvolávající údiv a obdiv. Přebývají především v přírodním prostředí (pařez, strom, obydlí z jehličí), nejčastěji ve společenstvích.

80

Dŧleţité pro komunitu skřítkŧ jsou hodnoty, jako například domov nebo pocit bezpečí a lásky. Skřítci jsou hlavními hrdiny současných knih Vítězslavy Klimtové (O statečném skřítku Drnovci), Zuzany Novákové (Skřítek do bytu nepatří) v kapitole 2.1, Jaromíra Kincla (Heřmánek a Mařinka), Vladimíra Medka (O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi), Martina Zábranského (Příběhy skřítků Enerů) v kapitole 2.3, Daniely Fischerové (Lenka a Nelka neboli AHA)407 a Martiny Zíkové (Byl jednou jeden strom) v kapitole 2.4. V jednotlivých příbězích se mění skřítkova role. Mnohdy je dobrým rádcem a pomocníkem člověka (Medek, Zábranský, Fischerová), jindy se objevuje jako „pomocná ruka“ ostatních pohádkových postav (Klimtová, Kincl, Zíková) nebo zastává výjimečnou roli „dítěte“, které se ocitá v prostředí, na něţ se nedokáţe adaptovat. Prŧvodcem se mu pak stává člověk, lidské dítě (Nováková). Mimo pŧvodní, téměř lidskou podobu skřítka, jíţ zŧstávají mnozí autoři (Klimtová, Nováková, Medek) věrni i dnes, je k vidění i skřítek od člověka podobou k nerozeznání (Zíková), nebo naopak bytost, skřítka svým zjevem a velikostí pouze připomínající (Zábranský, Fischerová) Dalším typem bytostí, které se v knihách autorŧ devadesátých let často objevují, jsou tradiční postavy vodníkŧ a víl. Mají velkou přírodní sílu spojenou s vodou a jejím skupenstvím.408 Vyskytují se v prostředí luk, lesŧ, řek, rybníkŧ, jezer nebo tŧní. Jsou však, oproti některým skřítkŧm, postavami spíše úsměvnými neţ děsivými. Například postavy vodníkŧ v autorských pohádkách jsou často demytizovány, zcivilněny, často zlidštěny do podoby vesnického „kmotra“. Postavy skřítkŧ, víl i vodníkŧ umísťují autoři 90. let nejčastěji do idylického prostředí přírody. Jedním z autorŧ, navazujících na textotvorné postupy Václava Čtvrtka je Emil Šaloun v díle Vodník Ţblabuňka (1995) Vodník je vylíčen jako dobrý soused, pomáhající lidem i dalším pohádkovým bytostem, včetně antropomorfizovaných zvířat. Šalounova jazyková komika protkává celé dílo, je obsaţena jak v popisech vodníkových příhod, tak v jeho výjimečné slovní zásobě. Vodníci, přítomní v dílech Jiřího Kahouna a Tomáše Jirkŧ, zaujímají proti Ţblabuňkovi protikladnou roli. I kdyţ do poslední chvíle v příběhu aktivně nevystupují, o jejich postavách se neustále hovoří. Oba jsou v postavení nepřítele. U Kahouna je vodník skryt v záhadného „Ropucha“, který ovládá všechna zvířata a strašidla v lese, u Tomáše Jirkŧ je vodník zlodějem hrnečkŧ, kterého se po celou dobu snaţí okradený Fabián vypátrat.

81

Víly mají hlavní zastoupení v knize Terezka a bublinková víla Heleny Broţíkové. Víla Bubulinka na sebe přebírá roli prŧvodkyně po světovém vodstvu, pŧsobí výchovně na lidskou holčičku Terezku. Podobnou roli sehrává i víla Bezinka, ovšem pouze v poslední kapitole knihy Byl jednou jeden strom. Skřítku Olšinkovi radí, zamýšlí se nad naplněním jeho cesty. Oproti tomu epizodní postavy víl v dílech Vodník Ţblabuňka a Ustrašená strašidla představují tento druh bytostí jako naivní a křehká stvoření. Víly zde nehrají ţádnou výraznější roli. Mnoho autorŧ devadesátých let uţívá ve svých příbězích úvodní pohádkové formulace známé z folklorních pohádek. Přistupují k nim však s jistou mírou aktualizace a inovace. Příkladem rozdílnosti autorských přístupŧ inovace tradičních formulí jsou díla Martiny Zíkové a Zuzany Novákové. Zíková respektuje tradiční, v čtenářském povědomí ustálené formulace jako „Byl jednou jeden…“ s jejich pŧvodním významem a funkcí. Nováková tuto formuli jistým zpŧsobem modifikuje a posouvá do jiné polohy. U Zíkové se formule blíţí více svému pŧvodnímu určení. Dát čtenáři explicitně najevo typickou pohádkovou neurčitost osob, místa nebo času pohádky. U Novákové dochází k posunu směrem k určitosti. Po úvodním „Byla jednou jedna Esterka“, kde autorka formuli spojuje s konkrétním jménem protagonistky, následuje přiblíţení prostředí bytu, v němţ se děj odehrává. Úvodní formulace je zde záměrně aktualizována a zasazuje příběh do všedního ţivota. Z hlediska úvodních formulí stojí za povšimnutí i formulace nadpisŧ jednotlivých kapitol v několika knihách. Typicky pohádkové „Jak…“ lze nalézt u Šalouna nebo Zábranského, u Šalouna většinou i s opakováním aktéra následného děje „Jak vodník…“ Slŧvkem „Jak“ začíná i většina kapitol u Medka, v jedné výjimce nalezne čtenář i výraz „O tom, jak…“ U Kahouna dominuje výraz „Aţ…“ evokující v recipientech hledání odpovědi na otázku „co“ se stane „aţ...“ v jednotlivých kapitolách. V knihách autoři hojně uţívají cyklickou kompozici času. Typické je uţití pro období jednoho roku. Od jara do jara (Byl jednou jeden strom), od zimy do zimy (Příběhy skřítků Enerů). Opakuje se taktéţ týdenní rozmezí. Od soboty do soboty (Terezka a bublinková víla), od pondělí do pátku (Heřmánek a Mařinka). Během uvedených období zaţívají postavy rozmanitá dobrodruţství, na mnoha místech se setkávají s dalšími postavami a následně se vracejí opět do výchozího bodu (například skřítek Olšinka domŧ, Terezka odjíţdí s maminkou zpět do města). Ač se vyprávění vrací na počátek, hrdinové jsou jiní, jsou obohaceni o nové záţitky, často spojené 82

s absolvovanou cestou. S návratem souvisí kruhová kompozice textu, která je nejvíce zjevná v příběhu Vladimíra Medka. Příběh začíná i končí shodným, jen mírně kontextově pozměněným odstavcem. Motiv cesty je autory zdŧrazňován poměrně často. Skutečná cesta bývá často realizací symbolické cesty za poznáním. Bývá spojena s dobrodruţstvím, zaţitím něčeho přelomového, nečekaného, také však s poučením. Končí návratem hlavního hrdiny zpět do místa, odkud vyšel. Příchod je zařazen většinou na konec kapitoly nebo do závěru celé knihy. Tematizována je jak abstraktní cesta za poznáním sebe sama, vlastního nitra (postava Lenky u Fischerové), tak cesty konkrétní. Cílem v nich je například ujasnění ţivotních hodnot vyslechnutím osudŧ ostatních navštívených hrdinŧ (Olšinka u Zíkové) nebo pochopení, ţe kaţdý má být spokojen s tím co má, a nehledat více (Kinclovy pohádkové bytosti navštěvující svět lidí). Dále pak jsou časté cesty naučné, vzdělávací. A to jak imaginární, pouze v hrdinčině mysli (Terezka Broţíkové), tak skutečné, hrdinou podnikané (Medkŧv Hodináříček). Na cestu se vydávají i skřítci Vítězslavy Klimtové s cílem zachránit přírodu, Tato cesta se velmi blíţí tradičním folklorním pohádkám, kde se hrdina obětoval pro obecné dobro a vydal se na záchrannou cestu. V neposlední řadě je k nalezení cesta detektivní, s účelem nalezením pachatele. (Fabián a strašidla Tomáše Jirkŧ, Kahounova Ustrašená strašidla). Překáţky, se kterými se hrdinové na svých cestách setkávají, bývají paralelou skutečného světa, recipient se z nich mŧţe poučit. V kaţdé z knih autor či autorka jistým zpŧsobem zmiňuje svět lidí. Vodník Ţblabuňka je lidem dobrým sousedem, rodina skřítka Drnovce bydlí přes zimu u lidské Babí, skřítek Perkýtek přezimuje u lidské holčičky v bytě (kapitola 2.1). Bublinková víla je imaginární prŧvodkyní holčičky Terezky, Kinclovy postavy navštěvují svět lidí, aby se v něm poučily. Lidský svět hraje v tomto díle významnou roli, i kdyţ lidské postavy nejsou v příběhu jednajícími. Skřítek Hodináříček provází Filipa na cestách po světě, skřítkové Eneři pomáhají lidem starat se o přírodu a o přísun elektrické energie. (kapitola 2.3). Tajemná stvoření se zjevují lidským dětem v léčebně a lidé jsou i obsahem příběhŧ jednotlivých stromových skřítkŧ (kapitola 2.4). Rŧzný vztah k lidem mají i strašidla autorek Klimtové a Krolupperové v jejich pseudoodborných příručkách. Pouze kapitola 2.5 uvádí fantazijní svět strašidel jako samostatnou jednotku. Svět lidí není zmíněn ani v Kahounově Ustrašených strašidlech, ani Fabiánovi Tomáše Jirkŧ. Strašidla a další bytosti se vyskytují především v přírodě, například v lese, na pasece či v okolí řek a tŧní. Na jiných místech bývají pouze přechodně. Buď za účelem 83

přezimování (skřítci u Klimtové a Novákové) nebo z dŧvodu poučit holčičku (víla Broţíkové). Výjimkou jsou stvoření, vyskytující se v prostoru zrcadla v knize Daniely Fischerové. Hrdinové příběhŧ jsou rozmanití. Pohádková bytost hraje v příběhu buď hlavní roli, nebo se o ni dělí s člověkem. Z lidského světa jde pak většinou o dětské aktéry, o jejich skupinu (Fischerová), nebo o jednotlivce (Nováková, Broţíková, Medek). U Medka je představitelem lidské říše chlapec, u obou autorek jde o děvčata. Jména obou holčiček jsou zdrobnělá. Na rozdíl od čtyřleté Terezky je Esterce uţ sedm let a je školou povinná. Jejím doprovodem není víla, nýbrţ skřítek. Rozdíl mezi příběhy Novákové a Broţíkové tkví v roli pohádkové bytosti. Skřítek Novákové není rozumným, aţ „nadpozemsky“ chytrým rádcem a pomocníkem, jakým je víla Broţíkové. Naopak jeho chování ve srovnání s hlavní hrdinkou, holčičkou Esterkou, je spíše dětské a sobecké. Esterka je skřítkovi ochránkyní a zaujímá v jejich vztahu roli staršího a rozumnějšího, v mnohém aţ dospělou roli rodiče. Proti víle, která je Terezce rádkyní, se tedy role člověka a nadpřirozené bytosti obrátily. Roli rádce a pomocníka zaujímá i skřítek Hodináříček u Medka a Heřmánek s Mařinkou u Kincla. Dobrými pomocníky lidem jsou i skřítci Eneři Martina Zábranského. Zásadní roli, roli „sokratovského učitele“, zaujímají „stvoření“ v knize Daniely Fischerové. V pohádkových příbězích uţívají autoři knih moderní prvky. Jedná se o typicky lidské problémy, promítající se do světa pohádkových bytostí, jimiţ chtějí autoři dětem své dílo přiblíţit. Jde o záměrnou aktualizaci, kdy jsou strašidla „supermoderní“ a umí se pohybovat i v počítačové síti (Krolupperová), ale jde také o zachování hranice mezi oběma odlišnými světy. Děje se tak například zjištěním, ţe anorexie nebo rockové koncerty strašidlŧm nepřísluší (Kincl). Moderní prvky promítá do svého příběhu Tomáš Jirkŧ. K vidění je čarodějnice v dţínách, čert mající podobu indiána nebo dokonce ufon, vyskytující se mezi strašidly. Tyto zvláštní prvky vyjadřuje Jirkŧ především svými ilustracemi. Některé jednající postavy mají kouzelné schopnosti. Mimo Perkýtka v knize Zuzany Novákové ţádná z pohádkových bytostí nekouzlí. Perkýtek plní příslovečná tři přání a umí oţivovat nakreslená zvířata z papíru. Kouzelný vlak pro cestování za krásami vodního světa vyvolává víla Bubulinka v knize Heleny Broţíkové, ta však jiná kouzla ţádným zpŧsobem neprovádí, i onen vlak přivolá vyslovením kouzelné říkanky sama Terezka, i kdyţ ji říkanku učí víla. Zmínit lze snad ještě skřítky Skalníčky z jedné z kapitol v knize Emila Šalouna Vodník Ţblabuňka, kteří pro onu zmíněnou kapitolu 84

propŧjčí vodníkovi schopnost vyčarovat lidem peníze. Na závěr kapitoly mu tuto schopnost opět odebírají. Jedinými kouzelnými předměty jsou: kouzelná píšťalka skřítka Bukvínka z prózy Vítězslavy Klimtové, zmíněná jiţ v názvu knihy, která dokáţe přivolat slunce a má sílu přírody. Druhým předmětem je lahvička koupelové pěny, díky které se Terezka v knize Heleny Broţíkové setkává s bublinkovou vílou a pomocí vyčarovaného bublinkového vlaku se s ní vydává na rŧzné cesty. Ţádný z předmětŧ ale není „kouzelnou hŧlkou“, která dokáţe vyčarovat cokoli jen tak „z ničeho“. Třetím kouzelným předmětem, vyjevujícím náznak budoucnosti, je červený polštářek v knize Jiřího Kahouna. Za přírodní kouzla jsou autory vyzvedávány především bylinky, jejichţ síla je námětem celého příběhu Jaromíra Kincla a zmiňuje ji i Vítězslava Klimtová ve vyprávění o skřítku Drnovci. V autorské pohádce devadesátých let je časté naznačení směru, určité cesty, kterou musí čtenář identifikovat a interpretovat sám. Filozofické prvky jsou k nalezení především v úvahách postav Zuzany Novákové (myšlenka, ţe láska a přátelství nejsou na prodej), Vítězslavy Klimtové (skřítci uznávají základní morální hodnoty) nebo Vladimíra Medka (příběh se zastavenými pohádkovými hodinami spisovatele Andersena). Pro další prózy jsou vyčleněny samostatné kapitoly, v nichţ jsou zařazena díla Daniely Fischerové a Martiny Zíkové. Fischerová je blíţe mladším dětem, filozofickou rovinu Zíkové lépe pochopí spíše zkušenější čtenář. Základem kouzelné autorské pohádky je reálný svět, oproti folklorní pohádce, kde základ tvoří svět pohádkový. Zábavnou formou dochází v mnoha knihách k mísení obou světŧ. Autorské pohádky o strašidlech jsou oproti folklornímu modelu zaloţené především na zábavnosti, principech hry, jazykové komice. Zdrojem komiky mŧţe být mísení prostředkŧ z rŧzných vrstev lexika, vyuţití slangových výrazŧ. V 90. letech se rejstřík strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ, víl a jiných démonických bytostí natolik rozšířil, ţe se v mnoha případech stal základem lexikografického zpracování. Parodičnost a pseudoodbornost jsou v těchto dílech hlavními nosnými prvky. Z velkého mnoţství rozvíjejícího se fenoménu lexikonŧ jsem zvolila dílo Vítězslavy Klimtové a spolu s ní Atlas strašidel Daniely Krolupperové. Vyčlenila jsem pro tato díla samostatnou kapitolu 2.2. Klimtová postupovala podle zásad přírodních a společenských věd a vytvořila pseudoodborný soupis strašidelných bytostí. Upoutala svými neologismy, smyslem humorem a nadsázkou. Její dílo je zaloţeno na nonsensu, hyperbole a mystifikované didaxi. Krolupperová stejně jako Klimtová staví na prvcích humoru, avšak v jejím díle je stejnou měrou nosná rovina didaxe. Oproti Klimtové Krolupperová aktualizuje 85

pŧvodní témata, modifikuje strašidla a adaptuje je na moderní dobu. Z jazykového hlediska vyniká taktéţ několik dalších knih. V poloze nonsensových neologismŧ je psána kniha Tomáše Jirkŧ. Jirkŧ vyvaţuje jazykovými zvláštnostmi svŧj ne příliš rozvětvený syţet.

Příběh, který je zaloţen na detektivním pátrání vyuţívá autor

k vykreslení rozmanitých strašidelných prostředí, do nichţ zasazuje úkoly rozvíjející dětskou pozornost. Příběh pak přivádí ke šťastnému konci, k chycení a potrestání zloděje. Stejně tak Jiří Kahoun postavil svoje vyprávění na nonsensu, na zpochybňování identity postav a s ním spojenými neologismy (například Trpasl). V některých knihách se objevují i obhroublejší výrazy, vţdy však uvedené ve vhodném kontextu. Příkladem je kniha Daniely Fischerové, kde se jedna z postav častuje nadávkami, mnohdy však humornými (například „degenerovaný plţ“). Mnoho autorŧ v textu aktivně komunikuje se čtenářem. Typickým zástupcem je jak Tomáš Jirkŧ dávající dětem úkoly typu „Najdi…“, tak Vladimír Medek, který čtenáře oslovuje v druhé osobě plurálu. Se čtenáři komunikuje i Martin Zábranský, nastoluje podobně jako i jiní autoři (Nováková, Fischerová, Zíková, Medek) řečnické otázky. Uţívá taktéţ tří teček jako projev nedokončenosti myšlenky. Čtenáři se tak otvírá prostor si přečtenou situaci dle své fantazie dále domyslet a dovyprávět. Autoři knih dávají prostor empatii. Dětští hrdinové či pohádkové postavy se umí pro druhého obětovat (Fischerová, Nováková), upřednostnit druhého před sebou samým (Broţíková) nebo se zříci oblíbené věci ve prospěch dobra všech (Šaloun, Broţíková) Podstatná je v knihách moţnost čtenářŧ se s postavami identifikovat. Široké spektrum dává Klimtová (tři děti skřítkŧ, kaţdé je jiné) nebo Zábranský (dobrosrdeční skřítci, úsměvný Blbajzník, neposedný Vodouch, zlobiví Ropák s Uhlákem). Recipient však mŧţe názor na rŧzné postavy v prŧběhu vyprávění měnit, příkladem je kniha Zuzany Novákové. Sama protagonistka Esterka názor na skřítka několikrát přehodnocuje. Velmi významná je didaktická rovina jednotlivých knih. Rozvětvena je na několik druhŧ. Autoři prostřednictvím postav sdělují čtenáři svŧj záměr. Někteří ve svých dílech upozorňují na lidské neřesti jako lhaní, touhu po moci a po penězích (Šaloun), jiní didaktizují ochotu pomoci a obětavost (Broţíková). Dále se autoři zabývají poučením o ekologii a ochraně přírody (Klimtová, Krolupperová, Zábranský), popřípadě vyzdviţení moci přírody proti prŧmyslu a modernizaci (Klimtová, Kincl) Přímá didaxe je zjevná ve všech knihách, zařazených do kapitoly 2.3. Jde o pohádky s uměleckonaučnými prvky. Jejich příběhy se zaměřují na poznávání faktŧ o vodě (Broţíková), elektrické energii (Zábranský), účincích léčivých bylin (Kincl) či 86

poznávání neznámých, i zahraničních krajin cestováním (Medek). Mimo to jsou v několika knihách patrné prvky multikulturní výchovy. (Broţíková, Medek, Zíková). Nezvyklá je didaxe Krolupperové, kdy pod nálepku „strašidla“ ukrývá reálná nebezpečí, která člověku mohou hrozit. Příkladem je onemocnění mentální anorexií (strašidlo Kvikna) nebo tak zvaný „hodný strýček“ postávající nedaleko školních zařízení či jiných míst, kde se sdruţují děti (Cizí pán). Zcela záměrnou didaxi vyjadřuje ve svém díle Tomáš Jirkŧ, a to na úrovni aktivizace čtenářŧ. Sám svŧj záměr vyjadřuje jiţ v podnadpise knihy (Fabián a strašidla, pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost). Odborná terminologie se v knihách buď nevyskytuje, nebo je uţita záměrně. V kapitole 2.3 uţívají autoři uměleckonaučných knih termíny, které ozvláštňují a doplňují hovorovými výrazy (Zábranský), nebo je velice srozumitelným zpŧsobem interpretují čtenářŧm (Broţíková, Medek). V mnoha knihách chybí konflikt dobra a zla. Postavy jsou většinou idealizované, plné optimismu, pochopení a spolupráce, panuje mezi nimi symbióza a vzájemná pomoc. Konflikt je v částečné podobě přítomen pouze u Šalouna (kapitola o kníţepánovi nebo o mrazu) a v knihách z kapitoly 2.5 Tomáše Jirkŧ a Jiřího Kahouna, jejichţ protagonisté bojují proti nepříteli. Naznačen je i u Klimtové, kdy skřítci zachraňují přírodu před zmrznutím. V dalších příbězích jsou vylíčeny spíše problémy s vlastním „já“ (Fischerová, Zíková), neshody se zvědavci a nenechavci (Zábranský) nebo konflikt mezi světem pohádkových postav ve světě lidí, na který se nedokáţí adaptovat (Kincl, Nováková) V knihách Medka či Zábranského jde spíše o nebezpečí zpŧsobené jednou ztroskotáním a lidojedy, podruhé ránou elektrickým proudem (saháním na elektrická zařízení). V knize Heleny Broţíkové chybí konflikt dobra a zla absolutně. V knihách jsou uţity rŧzné typy ilustrací. Dva z autorŧ, Vítězslava Klimtová a Tomáš Jirkŧ, své knihy ilustrovali sami. Autor, který své knihy taktéţ ilustruje, vţdy eliminuje nepřesnou interpretaci svého díla a taktéţ moţné neshody s textem (kniha Zuzany Novákové, kapitola Vodovod, kdy je text o vodovodním kohoutku doplněn obrázkem pákové baterie). Spisovatelka, malířka a výtvarnice Vítězslava Klimtová vytvořila svými ilustracemi dokonalý doplněk psaného textu. Oslovuje čtenáře zároveň ve dvou komunikačních kanálech, psaným textem a ilustrací. Tomáš Jirkŧ vyuţil vlastní ilustrace jako primární prostor pro práci recipienta s knihou. Čtenáři mají za úkol odpovídat na otázky, které Jirkŧ ke svým dvoustránkovým ilustracím zadává. Časté jsou v knize i menší obrázky v podobě komiksových oken. Ilustrace podobné dětské kresbě 87

prezentuje v knize Atlas strašidel Daniely Krolupperové ilustrátorka Eva SýkorováPekárková. Nezaměnitelnou podobu má vodník Ţblabuňka Emila Šalouna v podání výtvarníka Zdeňka Smetany. Povědomí o autorovi i výtvarníkovi vzrostlo po uvedení Šalounova večerníčku o skřítku Racochejlovi. Umělecky propracované jsou ilustrace všech knih z kapitoly 2.3. Zábranského Eneři ve veselém podání Dalibora Vlacha jsou známí i mimoliterárně, jako propagační materiál společnosti ČEZ a.s. Ilustrace v knize Byl jednou jeden strom, které jsou zdařilou koláţí fotografií Hany Němečkové a kreslených postav Naděţdy Smirnovové, pŧsobí velmi originálně a neotřele. Ustrašených strašidel se ujal osvědčený Miroslav Jágr a kniha Lenka a Nelka neboli AHA je doplněna vtipnými ilustracemi Zdeňky Krejčové. Oproti folklornímu zpracování se pojetí postav strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl postupem času značně změnilo. Ve folklorních pohádkách byly nadpřirozené bytosti obávané. Lidé před nimi měli respekt a mnohé přírodní jevy, jejichţ příčinu si nedokázali vysvětlit, přisuzovali právě pŧsobení strašidel. Bludičky zaváděly poutníky na scestí a vodníci stahovali lidi pod hladinu a sbírali jejich duše do hrníčkŧ. Od 20. let 20. století, začali tvŧrci autorských pohádek postavy strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl demytizovat, zcivilňovat a „zlidšťovat“. Autoři meziválečného období jako například Karel Čapek, Josef Lada, Vladislav Vančura nebo v 60. letech Václav Čtvrtek aj. představovali ve svých dílech nadpřirozené bytosti, které ţijí v symbióze s člověkem, neškodí mu, nejsou děsivé, ale naopak úsměvné. Na textotvorné postupy jmenovaných autorŧ navazují autoři současní, kteří pŧvodní díla aktualizují a obohacují je o nové prvky, o prostředí města nebo nové vlastnosti a činnosti nadpřirozených bytostí. Strašidla, skřítci, vodníci a víly se stávají lidskými pomocníky, rádci a ochránci, nebo jsou naopak nerozumní a chtějí se lidem v mnohém podobat. Většina současných pohádkových děl s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl čtenáře nezaujme poutavostí syţetŧ. Nepŧsobí objevně, je v nich pouze vyjádřena didaktizující pointa. Ztělesňují dětské emoce, zejména strach. Příkladem knihy jsou Kahounova

Ustrašená

strašidla.

Strašidla

jsou

personifikována

nebo

antropomorfizována, chovají se jako lidé, myslí tak a cítí. Vyprávění podobného typu se dobře čtou, ale v čtenářově paměti nezŧstávají nadlouho. Starší děti v nich mohou objevit hlubší významy. Mnohé knihy se blíţí se k účelové literatuře populárního typu.409 Záleţí pak na autorově schopnosti vyuţít jazykové postupy v komunikaci se čtenářem. Mnohdy je uţita modernistická hra se slovy a významy. Ozvláštňujícími 88

prvky v dílech současných autorŧ jsou i aluze na dobře známé pohádky, jazyková a situační komika, nonsens, hyperbola, překračování ţánru pohádky, rychlý spád děje nebo bezprostřední kontakt se čtenářem prostřednictvím oslovení.410 Ţánr pohádky se neustále dynamicky vyvíjí a její autoři do něj kreativně vkládají nové prvky. Stává se odrazem současné společnosti a prostředí, v němţ člověk ţije. Ač stále čerpá především z minulosti, bude se nadále proměňovat a vyvíjet.

89

4. POZNÁMKOVÝ APARÁT 1) Například autorŧ Karla Čapka, Josefa Lady nebo Vladislava Vančury. 2) Z podobného hlediska rozlišuje Svatava Urbanová (URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století, s. 70) tři „větve“ pohádek s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl. Jsou jimi folklorizující větev, modernistická větev a postmoderní větev pohádek českého autorského kontextu. Folklorizující větev je zaloţena na návratu k tradičním motivŧm. Díla se často zabývají tematikou přírody, interpretují její svět a přírodní krásy. Autoři většinou aktualizují a inovují jiţ osvědčené náměty a látky a často uplatňují postupy imitační a aktualizační. Modernistická větev posouvá a pozměňuje (zjednodušuje nebo zkracuje) pŧvodní významy obsaţené v textu. Sentiment a zájem o svět přírody, který je typický pro folklorizující větev, je nahrazován prvky racionálními, ozvláštněním v podobě hry, humoru a vtipu, situační a jazykové komiky. Knihy upoutají svou narativností. Tato větev poskytuje prostor pro větší sebeprojekci recipientŧ. Postmoderní větev je zaloţena na „hře na pohádku“. Pohádka je v ní parodizována a pozměňována. Komika je většinou zaloţena na nonsensu a hyperbole, satirickým prvkem bývá propojení s dalšími slovesnými ţánry. Pro postmoderní podobu pohádky 90. let je typické, ţe její autoři nerozlišují, zda jsou knihy pro recipienty vhodné či nevhodné a nečiní rozdíly v tom, zda jsou psány vysokým či nízkým stylem. Nerespektují tradice, pohádkový svět rŧznou měrou zesměšňují. 3) ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka; KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci; KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce; NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří. 4) Výrazem „klasická“ pohádka či „klasické“ vlastnosti postav mám na mysli jevy známé jiţ z dřívějších pohádek, napsaných do roku 1990. Výraz „klasické“ je tedy v mé práci chápán ve významu „dobře známé“, „neinovované“. 5) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích; KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel 2. díl; KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. 6) BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc); KINCL, Jaromír. Heřmánek a Mařinka; MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi; ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů. 7) FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA; ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom. 8) KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla; JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. 9) Prvních třináct dílŧ mohly děti spatřit na televizní obrazovce jiţ v prosinci roku 1997, dalších třináct dílŧ bylo dokončeno roku 1999 a všech dvacet šest dílŧ bylo k vidění naposledy na přelomu března a dubna 2009. 10) Příznakovými jmény postav nemám na mysli příznak stylový, nýbrţ příznak vlastnosti či vizáţe, který autor promítá do jména postavy. 11) Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/program/vecernicek 12) Například jiţ v knize Josefa Lady Bubáci a hastrmani a jiné pohádky (Praha: Práce, 1946) je taktéţ samozřejmostí, ţe lidé ve vesnici ţijí s vodníkem v symbióze a povaţují jej za souseda.

90

13) Vzhledem k omezenému rozsahu práce se zaměřuji pouze první ze dvou Šalounových knih o postavě vodníka Ţblabuňky. 14) viz kapitola 2.2.1. 15) Informaci jsem získala přímo od autorky. 16) Na základě osobního kontaktu s autorkou a díky moţnosti konzultovat s ní její díla se věnuji dvěma autorčiným pokračováním tetralogie o rodině skřítka Drnovce. Vzhledem k omezenému rozsahu práce jsem pro srovnání s prvním dílem zvolila díl druhý, mající na předchozí vyprávění přímou návaznost. 17) Například, kdyţ skřítci opustí zahradu, protoţe ji lidé zanedbávají nebo v blízkosti obydlí postaví silnici a v ovzduší jsou výfukové plyny. 18) ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka, s. 5. 19) Tamtéţ, s. 6. 20) Tamtéţ, s. 5. 21) Tamtéţ, s. 13. 22) Tamtéţ, s. 14. 23) Tamtéţ, s. 16. 24) Tamtéţ, s. 12. 25) Tamtéţ, s. 7. 26) Tamtéţ, s. 14. 27) Tamtéţ, s. 14. 28) Tamtéţ, s. 7. 29) Tamtéţ, s. 8. 30) Tamtéţ, s. 35. 31) Tamtéţ, s. 7. 32) Tamtéţ, s. 42. 33) Tamtéţ, s. 30. 34) Tamtéţ, s. 27. 35) Tamtéţ, s. 24. 36) Tamtéţ, s. 40. 37) Tamtéţ, s. 41. 38) Tamtéţ, s. 38. 39) Tamtéţ, s. 17. 40) Tamtéţ, s. 14. 41) Tamtéţ, s. 14. 42) Tamtéţ, s. 13. 43) Tamtéţ, s. 13. 44) Tamtéţ, s. 8. 45) Tamtéţ, s. 8. 46) Tamtéţ, s. 11. 47) Tamtéţ, s. 28. 48) Tamtéţ, s. 28. 49) Tamtéţ, s. 6. 50) Tamtéţ, s. 10. 51) Tamtéţ, s. 6. 52) Tamtéţ, s. 11. 53) Tamtéţ, s. 18. 54) Tamtéţ, s. 18. 55) Tamtéţ, s. 18. 56) Tamtéţ, s. 19. 57) Tamtéţ, s. 22. 91

58) Tamtéţ, s. 24. 59) Tamtéţ, s. 42. 60) Tamtéţ, s. 45. 61) Tamtéţ, s. 28. 62) Tamtéţ, s. 45. 63) KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci, s. 7. 64) Tamtéţ, s. 57. 65) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce; KLIMTOVÁ, Vítězslava. Obyčejný skřítek aneb Z dalších příhod rodiny statečného skřítka Drnovce. 66) KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci, s. 89. 67) Tamtéţ, s. 89; Podobný postup uţíval ve svých pohádkách i Karel Čapek. 68) Dostupné z: http://www.pohadkovazeme.cz/?s=klimtova. 69) URBANOVÁ, Svatava. Prostor pro aktivní konkretizaci. In Ladění 3/2007, s. 3. 70) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce, s. 5. 71) Tamtéţ, s. 17. 72) Tamtéţ, s. 40. 73) Podobně je tato myšlenka vyjádřena v trilogii J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. 74) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce, s. 58. 75) Tamtéţ, s. 60. 76) Tamtéţ, s. 60. 77) Tamtéţ, s. 67. 78) Tamtéţ, s. 70. 79) Tamtéţ, s. 84-85. 80) Tamtéţ, s. 85-86. 81) Tamtéţ, s. 87. 82) Tamtéţ, s. 96. 83) Tamtéţ, s. 98. 84) Tamtéţ, s. 18. 85) Tamtéţ, s. 80; Myšlenku svobody stromŧ, proti jejich spoutanosti u cest či v chodnících, vyslovuje Klimtová ve více svých knihách. Zmínila ji i při mé návštěvě jejího ateliéru, dne 15. 10. 2008. 86) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce, s. 100. 87) Tamtéţ, s. 101. 88) Tamtéţ, s. 101. 89) Dostupné z: http://www.pohadkovazeme.cz/?s=klimtova. 90) VAŘEJKOVÁ, Věra. Příběh skřítka Perkýtka. In Ladění 3/2003, s. 14. 91) NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří, s. 32. 92) Tamtéţ, s. 17. 93) Tamtéţ, s. 6. 94) Tamtéţ, s. 7. 95) Tamtéţ, s. 7. 96) Tamtéţ, s. 7. 97) Tamtéţ, s. 8. 98) Tamtéţ, s. 8. 99) Tamtéţ, s. 8. 100) Tamtéţ, s. 10. 92

101) Tamtéţ, s. 10. 102) Tamtéţ, s. 11. 103) Tamtéţ, s. 25. 104) Tamtéţ, s. 27. 105) Tamtéţ, s. 34. 106) Tamtéţ, s. 34. 107) Tamtéţ, s. 28. 108) Tamtéţ, s. 24. 109) Tamtéţ, s. 13. 110) Tamtéţ, s. 13. 111) Tamtéţ, s. 40. 112) Tamtéţ, s. 44. 113) Tamtéţ, s. 44. 114) Tamtéţ, s. 6. 115) Tamtéţ, s. 37. 116) Tamtéţ, s. 46. 117) VAŘEJKOVÁ, Věra. Příběh skřítka Perkýtka. In Ladění 3/2003, s. 14. 118) TOMAN, Jaroslav. K typologii české autorské pohádky devadesátých let 20. věku, s. 34. 119) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích, s. 10. 120) Tamtéţ, s. 5. 121) Vzhledem k omezenému rozsahu práce se zaměřuji především na Lexikon první a věnuji se občasnému dílčímu srovnáním s jeho druhým pokračováním. 122) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích, s. 73. 123) Druhý Lexikon (KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel 2. díl) je v porovnání s prvním dílem více zaměřen na kresbu, která je propracovanější a mohla by vystupovat jako samostatná jednotka. Textu je ve druhém dílu u strašidel méně, spíše doplňuje ilustrace. Některé prvky se opakují, například popisy více druhŧ víl se v mnohém shodují. 124) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích, s. 21. 125) Tamtéţ, s. 28. 126) Tamtéţ, s. 38. 127) Tamtéţ, s. 83. 128) Autorka totéţ podotkla při mé návštěvě v jejím ateliéru „Pohádková země“ dne 15. 10. 2008. 129) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích, s. 75. 130) Členkou „Klubu strašidel“ byla i známá herečka Helena Rŧţičková. 131) KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích, s. 35; Chramostejlíka, s mírně pozměněným názvem, zmiňují jako Chramostýla i autoři Milan Zezula a Miroslav Skála v díle Strašidlopis. 132) www.pohadkovazeme.cz. 133) Dostupné z: http://www.pohadkovazeme.cz/?s=oeknize. 134) SIEGLOVÁ, Naděţda. Nové pohádky o strašidlech. In Ladění 3/2006, s. 20. 135) KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel, s. 14. 136) viz níţe. 93

137) viz níţe. 138) KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel, s. 16. 139) Tamtéţ, s. 48. 140) Tamtéţ, s. 54. 141) Tamtéţ, s. 64. 142) Tamtéţ, s. 66. 143) Tamtéţ, s. 72; Jedná se o aluzi na klasickou pohádku O perníkové chaloupce, o mísení s jejím pohádkovým motivem. 144) KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel, s. 22. 145) Tamtéţ, s. 24. 146) Tamtéţ, s. 24. 147) Tamtéţ, s. 25. 148) Tamtéţ, s. 50. 149) Tamtéţ, s. 50. 150) Tamtéţ, s. 36. 151) Tamtéţ, s. 49. 152) Tamtéţ, s. 49. 153) Tamtéţ, s. 75. 154) Tamtéţ, s. 75. 155) Tamtéţ, s. 75. 156) Tamtéţ, s. 53. 157) Tamtéţ, s. 69. 158) Tamtéţ, s. 30. 159) Tamtéţ, s. 38. 160) Tamtéţ, s. 38; Jedná se o aluzi na skutečný časopis Svět v obrazech. 161) Tamtéţ, s. 39. 162) Tamtéţ, s. 60. 163) Tamtéţ, s. 17. 164) Tamtéţ, s. 32. 165) Tamtéţ, s. 9. 166) Neologismus autorka vytvořila spojením nového slova s kořenem pŧvodního označení badatelských oblastí ve staročeštině: „–zpyt“ (jazykozpyt, dějezpyt, přírodozpyt atp.) a tvarotvorným formantem označujícím v tomto případě konatele děje. 167) Tamtéţ, s. 12-13. 168) Tamtéţ, s. 10. 169) Citace pochází z dopisu autorky, který však na její přání nezveřejňuji. 170) REISSNER, Martin. Česká uměleckonaučná literatura. In Ladění 1/2006, s. 2. 171) REISSNER, Martin. Česká uměleckonaučná literatura, In Ladění 1/2006, s. 5. 172) Nakladatelství Matik se zaměřuje na tvorbu pro děti ve věku pět aţ dvanáct let, především na učební texty a pracovní sešity. V roce 2004 rozšířilo svou činnost i o vydávání knih, které se vyznačují didaktickou tendencí. Jednou z nich je právě i velmi zdařilé dílo Terezka a bublinková víla; dostupné z: http://www.almanachlabyrint.cz/nakladatelstvi/807/matik/. 173) BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc), s. 6; Inspirací pro zrození víly Bubulinky mohla být Heleně Broţíkové báje o zrození bohyně Afrodity, která údajně vystoupila z mořské pěny na pobřeţí Kypru. 174) BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc), s. 13. 94

175) Tamtéţ, s. 8. 176) Tamtéţ, s. 14. 177) Tamtéţ, s. 18. 178) Tamtéţ, s. 35. 179) Tamtéţ, s. 36. 180) Tamtéţ, s. 38. 181) Tamtéţ, s. 44. 182) Tamtéţ, s. 47. 183) Tamtéţ, s. 49. 184) Tamtéţ, s. 41. 185) Tamtéţ, s. 34. 186) Tamtéţ, s. 43. 187) Tamtéţ, s. 43. 188) Tamtéţ, s. 36. 189) Tamtéţ, s. 26. 190) Tamtéţ, s. 27. 191) Tamtéţ, s. 34. 192) Tamtéţ, s. 19. 193) Tamtéţ, s. 19. 194) MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi, s. 33. 195) Tamtéţ, s. 8. 196) Tamtéţ, s. 8. 197) Tamtéţ, s. 26; Zvolení vesnice Kraslice je náhodné, místo nemá ve skutečnosti výraznou hodinářskou tradici, je centrem textilního prŧmyslu a známé je výrobou dechových hudebních nástrojŧ; dostupné z: http://www.mesta.atlasceska.cz/kraslice/. 198) MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi, s. 36. 199) Tamtéţ, s. 39. 200) Autor vystudoval obor zahraniční obchod; dostupné z: http://www.legie.info/autor/1338-vladimir-medek. 201) MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi, s. 84-85. 202) Tamtéţ, s. 86-87. 203) Tamtéţ, s. 7. 204) Tamtéţ, s. 93-94. 205) Tamtéţ, s. 94. 206) Stejné heslo vyznávají ve svých dílech i další spisovatelé, například Vítězslava Klimtová nebo Jaromír Kincl. 207) Poučení podobného typu najdou čtenáři jiţ v klasickém díle české literatury, dramatické báchorce z roku 1847, Strakonický dudák aneb Hody divých ţen Josefa Kajetána Tyla; dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Strakonick%C3%BD_dud%C3%A1k_aneb_Hody_div %C3%BDch_%C5%BEen. 208) ZÍTKOVÁ, Jitka. Rozpačitá bylinková apatyka. In Ladění 1/2001. 209) ZÍTKOVÁ, Jitka. Rozpačitá bylinková apatyka. In Ladění 1/2001, s. 19. 210) KINCL, Jaromír. Heřmánek a Mařinka, s. 32. 211) Tamtéţ, s. 49. 212) Tamtéţ, s. 22; KINCL, Jaromír. Rákosníček; Rákosníček a hvězdy. 213) ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů, s. 10. 214) Tamtéţ, s. 13. 215) Tamtéţ, s. 11. 95

216) Tamtéţ, s. 11. 217) Tamtéţ, s. 15. 218) Tamtéţ, s. 52. 219) Tamtéţ, s. 54. 220) Tamtéţ, s. 54. 221) Tamtéţ, s. 39. 222) Tamtéţ, s. 39. 223) Tamtéţ, s. 58. 224) Tamtéţ, s. 58. 225) Tamtéţ, s. 58. 226) Tamtéţ, s. 58. 227) Tamtéţ, s. 59. 228) Podobný motiv pro vznik pohádkové postavy, inspirovaný zrozením bohyně Afrodity, uţila u víly Bubulinky i Helena Broţíkova v knize Terezka a bublinková víla. 229) ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů, s. 10. 230) Tamtéţ, s. 100. 231) Tamtéţ, s. 41. 232) Tamtéţ, s. 83. 233) Tamtéţ, s. 44. 234) Podobný styl je zjevný v tvorbě známého českého autora, Bohumila Hrabala. 235) ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů, s. 21. 236) Tamtéţ, s. 11. 237) Tamtéţ, s. 77. 238) Tamtéţ, s. 77. 239) Tamtéţ, s. 77. 240) Tamtéţ, s. 52. 241) Tamtéţ, s. 52. 242) Tamtéţ, s. 29. 243) Tamtéţ, s. 32. 244) Tamtéţ, s. 33. 245) Tamtéţ, s. 102. 246) Tamtéţ, s. 106. 247) Tamtéţ, s. 83. 248) Tamtéţ, s. 83. 249) Tamtéţ, s. 98. 250) Tamtéţ, s. 97. 251) Tamtéţ, s. 98. 252) Tamtéţ, s. 86. 253) Tamtéţ, s. 86. 254) Tamtéţ, s. 86. 255) Tamtéţ, s. 90. 256) Tamtéţ, s. 94. 257) Tamtéţ, s. 95. 258) Tamtéţ, s. 98. 259) ŠUBRTOVÁ, Milena. Filozofizace literatury pro děti a mládeţ. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce, s. 154. 260) FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA, s. 42. 261) Tamtéţ, s. 43. 96

262) Tamtéţ, s. 121. 263) Tamtéţ, s. 122. 264) Tamtéţ, s. 194. 265) Tamtéţ, s. 39. 266) ŠUBRTOVÁ, Milena. Filozofizace literatury pro děti a mládeţ. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce, s. 155. 267) FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA, s. 131. 268) Tamtéţ, s. 23. 269) Tamtéţ, s. 22. 270) Tamtéţ, s. 25. 271) Tamtéţ, s. 31. 272) Tamtéţ, s. 42. 273) Tamtéţ, s. 119. 274) Tamtéţ, s. 191. 275) Tamtéţ, s. 66. 276) Tamtéţ, s. 30. 277) Tamtéţ, s. 68. 278) Tamtéţ, s. 27. 279) Tamtéţ, s. 39. 280) Tamtéţ, s. 26. 281) Tamtéţ, s. 41. 282) Tamtéţ, s. 41. 283) Tamtéţ, s. 29. 284) Tamtéţ, s. 69. 285) Tamtéţ, s. 29. 286) Tamtéţ, s. 29. 287) Tamtéţ, s. 34. 288) Tamtéţ, s. 46. 289) Tamtéţ, s. 150. 290) Tamtéţ, s. 45. 291) Tamtéţ, s. 85. 292) Tamtéţ, s. 99-100. 293) Tamtéţ, s. 65. 294) Tamtéţ, s. 88. 295) Tamtéţ, s. 185. 296) Tamtéţ, s. 187. 297) Tamtéţ, s. 86. 298) ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom, s. 2. 299) PROVAZNÍK, Jaroslav. Literatura zvaná fantasy. In Tvořivá dramatika. č. 2/2006, s. 42. 300) ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom, s. 6. 301) Tamtéţ, s. 9. 302) Tamtéţ, s. 55. 303) Tamtéţ, s. 31. 304) Tamtéţ, s. 10. 305) Tamtéţ, s. 10-11. 306) Tamtéţ, s. 22. 307) Tamtéţ, s. 24. 308) Tamtéţ, s. 25. 97

309) Tamtéţ, s. 25. 310) Tamtéţ, s. 26. 311) Tamtéţ, s. 27. 312) Tamtéţ, s. 29. 313) Tamtéţ, s. 30. 314) Tamtéţ, s. 30. 315) Tamtéţ, s. 30. 316) Tamtéţ, s. 32. 317) Tamtéţ, s. 34. 318) Tamtéţ, s. 34. 319) Tamtéţ, s. 45. 320) Tamtéţ, s. 48. 321) Tamtéţ, s. 48. 322) Tamtéţ, s. 48. 323) Tamtéţ, s. 53. 324) Tamtéţ, s. 53. 325) Tamtéţ, s. 58. 326) Tamtéţ, s. 58. 327) Tamtéţ, s. 20. 328) Tamtéţ, s. 26. 329) Tamtéţ, s. 27. 330) Kniha by se v její filozofické rovině dala přirovnat k Malému princi francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho. 331) ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom, s. 19. 332) Tamtéţ, s. 25. 333) Tamtéţ, s. 44; Obě slova zdŧrazňuje sama autorka. 334) Kromě příběhu o skřítku Olšinkovi napsala Zíková ještě další pŧvabnou knihu pro děti, s názvem Víla Bezinka (1998), která zatím kniţně nevyšla. Víla Bezinka je poslední postavou, se kterou se skřítek Olšinka setkává na své cestě při návratu domŧ. Svědčí to o provázanosti dvou autorčiných knih; Dostupné z: http://volary.vesele.info/nakladatelstvi-stehlik/byl-jednou-jeden-strommartina-2.html. 335) ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom, s. 67. 336) ŠUBRTOVÁ, Milena. Filozofizace literatury pro děti a mládeţ. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce, s. 156. 337) ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom, s. 11. 338) Tamtéţ, s. 27. 339) Tamtéţ, s. 29. 340) Tamtéţ, s. 9. 341) Tamtéţ, s. 30. 342) TOMAN, Jaroslav. K typologii české autorské pohádky devadesátých let 20. věku. In Tvořivá dramatika. č. 1/2004, s. 34. 343) KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla, s. 17. 344) Tamtéţ, s. 15. 345) Tamtéţ, s. 16. 346) Tamtéţ, s. 23. 347) Tamtéţ, s. 21. 348) Tamtéţ, s. 25. 349) Tamtéţ, s. 30. 98

350) Tamtéţ, s. 41. 351) Tamtéţ, s. 28. 352) Tamtéţ, s. 40. 353) Tamtéţ, s. 10. 354) Tamtéţ, s. 7; Zajícova věta připomíná dětskou říkanku: Hopsa hejsa, / hopsa hejsa, / pojedeme do Brandejsa. / Hopsasá, hopsasá, / Jeníček se natřásá. / Přes potoky, přes hory, / přes kameny, přes doly. Dostupné z: http://www.rodina.cz/clanek1273.htm ; Aluze připomíná i radostné zvolání císaře Rudolfa Druhého v podání Jana Wericha z československého filmu Císařův pekař – Pekařův císař, reţie Martin Frič, 1951; Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/3094-cisaruv-pekar-pekaruv-cisar/. 355) KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla, s. 13. 356) Tamtéţ, s. 28. 357) Tamtéţ, s. 33. 358) Tamtéţ, s. 51. 359) Tamtéţ, s. 57. 360) Tamtéţ, s. 52. 361) Tamtéţ, s. 39. 362) Tamtéţ, s. 59. 363) Tamtéţ, s. 29. 364) Tamtéţ, s. 9. 365) Tamtéţ, s. 9. 366) Tamtéţ, s. 13. 367) Tamtéţ, s. 22. 368) Tamtéţ, s. 37. 369) Tamtéţ, s. 37. 370) Tamtéţ, s. 52-53. 371) Tamtéţ, s. 53. 372) Tamtéţ, s. 43. 373) Tamtéţ, s. 58. 374) Tamtéţ, s. 59. 375) Tamtéţ, s. 60. 376) Tamtéţ, s. 60. 377) Tamtéţ, s. 60. 378) Tamtéţ, s. 60. 379) JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost, s. 24-25. 380) Tamtéţ, s. 24-25. 381) Tamtéţ, s. 40. 382) Vyprávěný příběh v sešitech Čtyřlístku Speciál doplňují, ozvláštňují a napětí recipientŧ udrţují, mimo odpovídání na zadané otázky například i doplňovačky, luštění kříţovek, či spojování bodŧ do obrázku; Dostupné z: http://chrz.wz.cz/?stranka=1902; http://www.ctyrlistek.cz/index2.htm. 383) JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost, s. 6. 384) Tamtéţ, s. 6. 385) Tamtéţ, s. 6. 386) Tamtéţ, s. 3. 387) Tamtéţ, s. 39. 388) Tamtéţ, s. 39. 99

389) Tamtéţ, s. 28. 390) Tamtéţ, s. 18. 391) Tamtéţ, s. 19. 392) Tamtéţ, s. 20. 393) Tamtéţ, s. 10. 394) Tamtéţ, s. 32. 395) Tamtéţ, s. 7. 396) Tamtéţ, s. 19. 397) Tamtéţ, s. 14. 398) Tamtéţ, s. 3. 399) Tamtéţ, s. 3. 400) Tamtéţ, s. 15. 401) Dostupné z: http://www.karvina.cz/portal/page/portal/uvodni_stranka/mesto_karvina. 402) JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost, s. 12-13 a 20-21. 403) Tamtéţ, s. 29. 404) Reţie Hynek Bočan, 1984. 405) JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost, s. 23. 406) Tamtéţ, s. 27. 407) Autorka udává, ţe se jedná o „stvoření“ či „tvorečky“. S přihlédnutím k jejich malé velikosti je moţné označit stvoření pro tuto práci za skřítky. 408) URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století, s. 72. 409) URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století, s. 82. 410) Pro Emila Šalouna platí fakt, ţe děti jeho postavu Racochejla znají z kreslené podoby večerníčku a z ilustrací výtvarníka Zdeňka Smetany; pro Vítězslavu Klimtovou platí, ţe se její nadpřirozené bytosti staly populárními taktéţ díky autorčiným výstupŧm na televizní obrazovce, pořádaným výstavám a mnoha dalším aktivitám.

100

5. SEZNAM OBRÁZKŮ Strana 9 Strana 11 Strana 13 Strana 14 Strana 15 Strana 16 Strana 17 Strana 23 Strana 23 Strana 25 Strana 29 Strana 30 Strana 30 Strana 32 Strana 33 Strana 35 Strana 36 Strana 36 Strana 39 Strana 41 Strana 45 Strana 46 Strana 47 Strana 49 Strana 51 Strana 53 Strana 57 Strana 58 Strana 61 Strana 62 Strana 62 Strana 67 Strana 69 Strana 70 Strana 70 Strana 74 Strana 75 Strana 75

ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka. Přebal ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka. s. 15 ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka. s. 37 KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci. Přebal KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci. s. 29 KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci. Přebal KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce. Přebal NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří. Přebal NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří. s. 32. NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří. s. 18. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích. Přebal KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích. s. 21 KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích. s. 28 KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel 2. díl. Přebal KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. Přebal KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. s. 24 KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. s. 49 KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. s. 75 BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc). Přebal BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc). s. 13 MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi. Přebal MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi. s. 10 MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi. s. 77 KINCL, Jaromír. Heřmánek a Mařinka. Přebal ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů. Přebal ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů. s. 11 FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA. Přebal FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA. s. 89 FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA. s. 183 ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom. Přebal ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom. s. 37 ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom. s. 66 KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla. Přebal KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla. s. 61 KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla. s. 50 JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. Přebal JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. s. 24 JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. s. 25 101

Strana 75 Strana 78

JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. s. 11 JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. s. 33

102

6. POUŢITÁ LITERATURA 6.1 Primární literatura BROŢÍKOVÁ, Helena. Terezka a bublinková víla (Povídání na dobrou noc). 1. vyd. Liberec: Matik, 2004. 52 s. ISBN 80-903497-1-4. FISCHEROVÁ, Daniela. Lenka a Nelka neboli AHA. 1. vyd. Kniţní klub, 1994, 200 s. ISBN 80-7176-064-1. JIRKŦ, Tomáš. Fabián a strašidla. Pohádková kniha pro děti s úkoly rozvíjejícími pozornost. 1. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2006. 40 s. ISBN 80-251-1287-X. KAHOUN, Jiří. Ustrašená strašidla. 1. vyd. Praha: Albatros, a.s., 1999. 60 s. ISBN 8000-00764-9. KINCL, Jaromír. Heřmánek a Mařinka. 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. 52 s. ISBN 8000-00849-1. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel lesních, lučních a domácích. 1. vyd. Praha: Noris, 1992. 110 s. ISBN 80-900908-5-0. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Lexikon ohroţených druhů strašidel 2. díl. 1. vyd. Praha: ETC Publishing s.r.o., 1995. 84 s. ISBN 80-901792-4-x. KLIMTOVÁ, Vítězslava. O statečném skřítku Drnovci. 1. vyd. Praha: Pohádková země Wonderland s.r.o., 2000. 89 s. ISBN 80-902875-0-6. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Bukvínkova kouzelná píšťalka aneb Další příhody rodiny statečného skřítka Drnovce. 2. vyd., 1. vyd. v KNA, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., 2006. 104 s. ISBN 80-7195-041-6. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Obyčejný skřítek aneb Z dalších příhod rodiny statečného skřítka Drnovce. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., 2006, 123 s. ISBN 80-7195-042-4. KLIMTOVÁ, Vítězslava. Ze ţivota skřítků domácích. 1. vyd. Ţďár nad Sázavou: IMPRESO PLUS, 1995, 56 s. ISBN 80-85835-28-2. KROLUPPEROVÁ, Daniela. Atlas strašidel. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 79 s. ISBN 80-00-01610-9. MEDEK, Vladimír. O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi. 1. vyd. Praha: Albatros, 1996. 95 s. ISBN 80-00-00485-2. NOVÁKOVÁ, Zuzana. Skřítek do bytu nepatří. 1. samostatné vyd. Třebíč: Vydavatelství Blok, 2002. 48 s. ISBN 80-238-7871-9. ŠALOUN, Emil. O malé víle Plavuňce. 1. vyd. Vimperk: VIK Vimperk, 1995. 55 s. ISBN 80-85618-54-0. 103

ŠALOUN, Emil. Příhody vodníka Ţblabuňky. Vizovice: Lípa Vizovice, 1995. 49 s. ISBN 80-901199-5-6. ŠALOUN, Emil. Vodník Ţblabuňka. Vizovice: Lípa Vizovice, 1995. 47 s. ISBN 80901199-1-3. ZÁBRANSKÝ, Martin. Příběhy skřítků Enerů. Praha: Eminent, 1999. 110 s. ISBN 807281-004-9. ZEZULA, Milan. SKÁLA, Miroslav. Strašidlopis. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 1998. 124 s. ISBN 80-86137-12-0. ZÍKOVÁ, Martina. Byl jednou jeden strom. 1. vyd. Volary: Stehlík, 2004, 70 s. ISBN 80-902707-7-8.

6.2 Sekundární literatura HAŠKOVCOVÁ, Helena. Můj král trpaslíků aneb Cverkologie – první česká vědecká nauka o trpaslících. Úsměvná kniha o trpaslících. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. 137 s. CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973. 116 s. CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. 131 s. CHALOUPKA, Otakar. NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha: Albatros, 1979. 152 s. KARLÍK, P., NEKULA, M., RUSÍNOVÁ, Z. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. KOLEKTIV AUTORŦ. Proměny literatury pro mládeţ – vstup do nového tisíciletí. Sborník konference KČL PdF MU v Brně konané dne 19. 4. 2000, ISBN 80-210-25212. 82 s. KOLEKTIV AUTORŦ. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Praha: Academia, nakladatelství AV ČR, 1998, dotisk 2001. 647 s. ISBN 80-200-0493-9. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. ORTNEROVÁ, Berlince. Pohádky radí nejmenším. 1. vyd. Kniţní klub, 1995, 128 s. PETRŦ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 192 s. ISBN 80-85839-44-X. 104

POLÁČEK, Jiří. (ed.) Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradice a inovace. Edice Ladění, 1. vyd. Slavkov u Brna, 2003 ISBN 80-903339-0-7. 80 s. PROPP, Vladimír Jankovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. 1. vyd. Jinočany: H&H. 1999. 362 s. ISBN 80-86022-16-1. SEDLÁK, Ján. Epické ţánre v literatúre pre mládeţ. 2. vyd. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1980, 356 s. SIEGLOVÁ, Naděţda, ZAPLETAL, Zdeněk. Vývoj teorie a kritiky literatury pro mládeţ. Výbor textů od roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1982, 186 s. URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. Přehled české literatury pro děti od roku 1945 po současnost. Votobia, 1999. 191 s. ISBN 80-7198-379-9. URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2004. 457 s. ISBN 80-7220-185-9. URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla. 5. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Filosofická fakulta, 2005. 239 s. ISBN 80-7368-046-7. VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, Akademické nakladatelství s.r.o., 1998. 15 s. ISBN 80-7204-092-8. 6.2.1 Články, stati, recenze ČERVENKOVÁ, Jana: Fantastika a filosofie pro děti. In Nové knihy. č. 41, 1994, s. 9. HOMOLOVÁ, Monika. Motiv cestování v literatuře fantasy. In Tvořivá dramatika. roč. IX, č. 2-3/98 (24), 1998, s. 55-57. KŘIVSKÁ, Alena. Lexikon Ohroţených Druhů Strašidel lesních, lučních a domácích. In Komenský 118, č. 1-2, 1993, s. 42-43. (Ib). Mini r(ecenze): Lexikon ohroţených druhů strašidel. In Zlatý máj. roč. XXXVII, č. 369/únor, 1993, s. 31. NÝVLTOVÁ, Ivana. Strašidla kolem nás. In Spirit, roč. 20, 15/2009, s. 19. PROVAZNÍK, Jaroslav. Lexikon ohroţených druhů strašidel – 2. díl. In Tvořivá dramatika. roč. VIII, č. 3/97 (22), 1997, s. 32. PROVAZNÍK, Jaroslav. Literatura zvaná fantasy. In Tvořivá dramatika. č. 2/2006, s. 42. REISSNER, Martin. Česká uměleckonaučná literatura. In Ladění. č. 1/2006, s. 2-8.

105

ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina. Počátky fantasy. In Tvořivá dramatika. č. 2/2006, s. 37-41. SIEGLOVÁ, Naděţda. Nové pohádky o strašidlech. In Ladění 3/2006, s. 19-20. SIROVÁTKA, Oldřich. Nad českými lidovými pohádkami. In Vývoj teorie a kritiky literatury pro mládeţ. Výbor textů od r. 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982, s. 138-152. Slovo o dětských knihách má Martina Drijverová. In Nové knihy. č. 45, 1990, s. 6. Slovo o dětských knihách má Hermína Franková. In Nové knihy. č. 50, 1990, s. 6. SOBOTOVIČOVÁ, Denisa. Keď obrázky rozprávajú. In Tvořivá dramatika. roč. IX, č. 1/98 (23), 1998, s. 31. TOMAN, Jaroslav. K typologii české autorské pohádky devadesátých let 20. věku. In Tvořivá dramatika. č. 1/2004, s. 33-35. URBANOVÁ, Svatava. Prostor pro aktivní konkretizaci. In Ladění. Č. 3/2007, s. 2-10. VAŘEJKOVÁ, Věra. Příběh skřítka Perkýtka. In Ladění 3/2003, s. 13-14. VOTÝPKOVÁ, Jarka. Ilustrátoři a ilustrace knih pro děti. In Zlatý máj, roč. XXXVII, č. 369/únor, 1993, s. 162-240. ZÍTKOVÁ, Jitka. Rozpačitá bylinková apatyka. In Ladění 1/2001, s. 19. ŢILKOVÁ, Marta. Za peknou knihou. In Tvořivá dramatika. roč. X, č. 1/99 (25), 1999, s. 43-44. 6.2.2 Elektronické zdroje http://www.albatros.cz/phprs http://www.almanachlabyrint.cz/nakladatelstvi/807/matik/ http://www.celeceskoctedetem.cz http://www.citarny.cz http://www.ibby.cz http://www.iliteratura.cz http://www.magnesia-litera.cz http://www.matik.cz/ http://www.obecspisovatelu.cz http://prirucka.ujc.cas.cz/ http://www.ucitelskenoviny.cz http://www.veletrhdetskeknihy.cz http://www.vlastasvejdova.cz/vlasta-svejdova/?page=9&category=knihy http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx http://www.volny.cz/jana.modra/

106

7. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Fotografii jsem pořídila na jedné z návštěv u spisovatelky, malířky a výtvarnice Vítězslavy Klimtové v zahradě autorčina ateliéru „Pohádková země“, ve vesnici Pičín nedaleko Příbrami, dne 15. 10. 2008.

107

8. ANOTACE, KLÍČOVÁ SLOVA, BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM Anotace Diplomová práce „Strašidla, skřítci, vodníci a víly v současné české autorské pohádce“ se zaměřuje na současné české autorské pohádky s postavami strašidel, skřítkŧ, vodníkŧ a víl vydané po roce 1990. Analyzuje jednotlivá díla v rovině postav, kompozice, témat, motivŧ a prostředí. Zkoumá projevy didaxe v dílech, autorovu práci s jazykem a funkci ilustrace. Anotation The diploma thesis „Scares, gnomes, water sprites and fairies in present Czech author fairy tale“ focuses on contemporary Czech literary fairy tales containing characters of scares, gnomes, water sprites, and fairies, published after 1990. It analyses the works on the levels of characters, composition, themes, motifs, and setting. It researches evidence of didaxis in the works, author's dealing with language, and function of illustration. Klíčová slova Strašidlo, skřítek, vodník, víla, česká pohádka, autorská pohádka, imitačně inovační typ pohádky, pseudoodborná pojednání, uměleckonaučné prvky v pohádkách, filozofický podtext, parodie. Keywords Scare, gnome, water sprite, fairy, czech fairy tale, literary fairy tale, imitantinnovational type of fairy tale, pseudoscientific discourse, art-educational components in fairy tales, philosophic overtone, parody.

Bibliografický záznam BURGETOVÁ, Marcela. Strašidla, skřítci, vodníci a víly v současné české autorské pohádce : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury, 2009. 108 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Naděţda Sieglová, CSc.

108