MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií
Srovnání jednodopadového a dvoudopadového nohejbalu v jednotlivých herních činnostech
Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Petr Žůrek
Petr Bubniak 3. roč. TVSK
Brno, 2007
-1-
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu použité literatury.
Brně dne 5. dubna 2007 .................................................
-2-
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Petru Žůrkovi za cenné rady, konzultace, připomínky a kritiky při tvorbě bakalářské práce.
-3-
Obsah
ÚVOD ................................................................................................................ 5
1. Charakteristika nohejbalu ........................................................................ 6 1.1 Historie ....................................................................................................... 6 1.2 Obecná charakteristika nohejbalu .............................................................. 6 1.3 Charakteristika hráče nohejbalu ................................................................. 7 1.3.1 Fyzická vybavenost hráče ....................................................................... 8 1.3.2 Psychická vybavenost hráče ................................................................... 9 1.3.3 Typy hráčů pro jednodopadový a dvoudopadový nohejbal .................. 10 2. Herní činnosti jednotlivce ........................................................................ 11 2.1 Útočná herní činnost ................................................................................ 11 2.2 Obranná herní činnost .............................................................................. 18 3. Cíle a úkoly ............................................................................................... 22 3.1 Cíle ........................................................................................................... 22 3.2 Úkoly ........................................................................................................ 22 4. Rozdíly mezi jednodopadovým a dvoudopadovým nohejbalem ......... 23 4.1 Příjem servisu ........................................................................................... 23 4.2 Taktika a rozestavení hráčů ..................................................................... 26 4.3 Nahrávka ................................................................................................... 29 4.4 Zakončení smečí – útočná fáze ................................................................ 31
ZÁVĚR ........................................................................................................... 32
ZHODNOCENÍ TÉMATIKY ...................................................................... 33
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................... 34
-4-
ÚVOD
V této práci se pokusíme objektivně porovnat a rozebrat rozdíly mezi jednodopadovým a dvoudopadovým nohejbalem. Téma jestli hrát na jeden nebo dva dopady míče je v tomto sportu velice aktuální a ožehavé, jednotlivé státy a jejich funkcionáři se neustále snaží prosadit jen svoje názory na počet dopadů podle skutečnosti, jak mají technicky vyspělá reprezentační družstva a jakou mají pozici na mezinárodní scéně. Světová asociace každý rok mění pravidla, skoro na každé mezinárodní akci se hraje nohejbal s jiným počtem dopadů míče. Tato bakalářská práce by měla objektivně ukázat a srovnat náročnost jednotlivých stylů, jejich klady a zápory, chtěli bychom vyjádřit svůj názor na počet dopadů z pozice hráče i diváka. Rozebereme jednotlivé herní systémy a varianty v rozestavení hráčů a vzájemně je porovnáme. Zaměříme se také na hráče samotného, jeho úlohu v těchto systémech, jeho jednotlivé herní činnosti od fáze útočné až po obrannou. Také se zaměříme na fyzickou a psychickou připravenost jednotlivce, jeho charakteristiku. Je mnoho činností, které jednotlivec musí zvládnout, aby mohl hrát nohejbal na vrcholové úrovni a aby se z něj stal komplexní a univerzální hráč nohejbalu, sportu, který je velice fyzicky a psychicky náročný zejména na vrcholové úrovni. Na hráče jsou kladeny velké nároky a zvítězí jen ti nejlepší. Česká a Slovenská republika patří mezi dvě největší nohejbalové velmoci. A právě v České republice vznikl tento nádherný sport, který si v této práci podrobněji přiblížíme.
-5-
1. CHARAKTERISTIKA NOHEJBALU
1.1. HISTORIE
Nohejbal je míčový sport, který vznikl v České republice koncem 20. let minulého století. Jeho průkopníky byli fotbalisté Slávie, kteří si hraním přes nataženou šňůru mezi lavičkami zpříjemňovali fotbalové tréninky.Velkým příznivcem tohoto sportu byl i legendární Pepi Bican, který odehrál i několik nohejbalových turnajů. V poválečných letech s počátkem chataření a zakládání osad kolem Berounky a Sázavy vznikaly i první osadní nohejbalové turnaje (Montana, Merida, Zapomenutí, Askalóna, Šacung). Nohejbal se postupně začíná dostávat do povědomí mnoha osadníků a vzniká první nohejbalová soutěž – tzv. TRAMPSKÁ LIGA. Nohejbal prošel od svého vzniku mnoha úpravami, současné pojetí hry se nedá srovnat s nohejbalem, který se hrál od svého vzniku až do roku 1999. Mezi nohejbalové velmoci patří již od vzniku nohejbalu Češi a Slováci, ovšem neustálými změnami v počtu dopadů a změnami pravidel se rozdíl mezi těmito a ostatními zeměmi téměř vymazal. Zejména Rumunsko a Francie zaznamenaly v posledních letech obrovský pokrok v nohejbalu. Nohejbal je hra, která má přes svoji dlouhou minulost před sebou stále ještě velkou budoucnost. Zcela jistě se prosadí do médií a rozšíří se po celém světě, což je dnes záležitostí a úlohou sportovních manažerů a marketingových poradců. Záležitostí trenérů je, aby své znalosti předali hlavním aktérům – hráčům, díky nimž se nohejbal stane ještě propracovanější, atraktivnější a přitažlivější.
1.2. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA NOHEJBALU
Nohejbalové disciplíny •
trojice
•
dvojice
•
jednotlivci
-6-
Trojice jsou královskou disciplínou nohejbalu, v níž se uplatňuje především souhra v obranné a hlavně útočné činnosti, specializace hráčů na jednotlivé posty, pestrost a rozmanitost útoku, trpělivost a bojovnost. Ze všech nohejbalových disciplín se nejobtížněji proměňuje bod, což znamená, že výborná obrana má velké šance soupeře zachytit. Z pohledu diváka laika jsou trojice vděčnou disciplínou, protože v ní shlédne nejen všechny druhy razantních smečí, ale i promyšlené kombinace všech hráčů, atraktivní souboje na síti i obětavé obranné zákroky v poli.
Dvojice jsou především dramatickou podívanou a ostrým soubojem. Oba hráči musí být komplexně vybaveni bez výrazné slabiny, protože té by soupeř okamžitě využil. Pro diváky jsou velmi přitažlivé, zde si přijdou na své při razantních háčcích a úderech nad sítí odskakujících daleko mimo hrací plochu.
Jednotlivci jsou v nohejbalu poměrně novou disciplínou, která si místo teprve hledá, především v srdcích skalních dvojkařů a trojkařů. Jde o disciplínu, která je plně nohejbalová s celým úderovým rejstříkem na útoku i v obraně. Úplná komplexnost hráče je nezbytností, ale je třeba zdůraznit, že u hráčových jednotlivých úderů hraje roli jeho schopnost zahrát je z jakékoliv pozice do přesného místa víc, než jejich vlastní technické provedení. Ruku v ruce s tím jde hráčova schopnost periferně sledovat postavení soupeře, neboť úder směrem k němu, jakkoli dobře zahraný, mu dává velkou šanci míč zpracovat a v zápětí zabodovat. Diváky na singlech upoutá především úžasná bojovnost obou hráčů, agresivita při podání a útoku a často neuvěřitelně zahrané míče v obraně následně proměněné ve vítězný bod (Kovanda, 1990).
1.3 CHARAKTERISTIKA HRÁČE NOHEJBALU
Předností nohejbalu je, že se uplatní hráč jakéhokoliv vzrůstu. Samozřejmě ve trojicích u blokaře je výhodou vysoká postava a dlouhé nohy, ale u smečařů již výška nehraje tak velkou roli, nahrávač není na výšce závislý vůbec. Ve dvojicích se výhoda vyšší postavy ztrácí úplně a v jednotlivcích je přímo nevýhodou. Všem hráčům nohejbalu je však společná obratnost, timing, periferní vidění, schopnost
-7-
vysoké koncentrace, bojovnost a psychická odolnost. Dobrá noha je nezbytný základ každého nohejbalisty. Každý nohejbalista musí mít hráčské myšlení a intuici. Má-li hráč vynikající nohu a hlavu není to ještě dokonalý nohejbalista. Do špičky ho vynese až srdce – bojovnost, vůle, chuť vítězit, překonat soupeře i sám sebe (Maršálek, 2005).
1.3.1 FYZICKÁ VYBAVENOST HRÁČE
Fyzická kondice – nohejbal je velice dynamický a fyzicky náročný sport. Často jsem pocítil i na své vlastní kůži, že v prvním setu se razance úderu nedala srovnat s údery ve třetím setu, kdy už mi docházely síly a klesalo i procento přesnosti úderu. K fyzické vybavenosti nohejbalisty patří i rychlost (start na míč) a
vytrvalost, protože nejsou výjimkou čtyřhodinové
nohejbaloví
reprezentanti
ve
sportovním
centru
zápasy . Proto jsou Nymburk
každoročně
podrobováni fyzickým a zátěžovým testům, jejichž výsledky vyhodnocují trenéři reprezentace České republiky (Neuman, 2003). Technická vybavenost hráče - je klíčová věc, bez které by žádný nohejbalový hráč nemohl existovat. Není náhodou, že se většina nohejbalistů dostala k tomuto sportu přes fotbal. Tímto způsobem jsem se i já propracoval
k tomuto
nádhernému sportu a plně se ztotožňuji s výrokem Tomáše Hanáka, který prohlásil: „... nohejbal, to je adrenalinový sport opravdových chlapů “. Cit pro míč a správná kopací technika jsou jedním z nejdůležitějších předpokladů dobrého nohejbalisty. Je samozřejmé, že dispozice ke správné a bohaté kopací technice jsou u každého jedince jiné. Někde jsou dány přirozeným talentem, jsou však i případy, kdy je technika získána pouze usilovným tréninkem a nácvikem. Znám případ mého kamaráda, který nebyl pro nohejbalové umění právě nadaný a pouze obrovskou chutí a vůlí tyto věci doslova „vydřel“ a stal se z něho špičkový nohejbalista, který vyhrál dorosteneckou ligu. Je to ale případ spíše výjimečný. Většina mladých hráčů, přestože jsou nadaní, nemá dostatek vytrvalosti, píle, vůle a většinou v době puberty v dorostu technicky zakrní. Jsou ale i takoví mladí hráči, kteří na sobě poctivě pracují. Aby se pro ně trénink nestal nudným, je nutné občas tréninkovou jednotku proložit pohybovými hrami a soutěžemi (Rubáš, 1997).
-8-
Obratnost – převážná většina nohejbalistů má atletickou postavu, což je další předpoklad pro širokou škálu různých úderů. Atletická postava, pružnost, hybnost a mrštnost spolu se správným osvalením jsou základem pro zvládnutí obratnosti a akrobacie, bez které se rozhodně vrcholový nohejbalista neobejde (Neuman, 2003). Nohejbal je ale také sport velice náročný po zdravotní stránce, neboť jsou při něm velmi namáhány zejména klouby a kyčle nohou (Rychlíková, 2002).
1.3.2 PSYCHICKÁ VYBAVENOST HRÁČE
je další velice důležitá věc. Z praxe vím a mohu potvrdit, jak je psychická odolnost důležitý aspekt. Je mnoho nohejbalistů, kteří například za stavu 3:3 na tréninku hrají nádherné údery, ale zahráli by to samé za stavu 9:9 ve finále MS? Proto méně psychicky odolní hráči prohrávají utkání v koncovkách, přestože do té doby hráli skvěle. Hráč sám může na zlepšování své psychiky pracovat např. tak, že bude na tréninku procvičovat údery, o kterých ví, že patří k jeho slabším a není si v nich dostatečně jistý. Údery si pak zažije neustálým opakováním a v zápase si potom bude více věřit a tyto údery promění ve vítězné body. Doporučeným typem pro nohejbal je podle našeho názoru cholerik, protože je to výbušný typ ke krátkodobým výkonům. Pro vrcholový nohejbal naopak je málo vhodným typem flegmatik, ketrý je vhodný např. pro běhy na delší tratě (Svoboda, 1999).
-9-
1.3.3 TYPY HRÁČU PRO JEDNODOPADOVÝ A DVOUDOPADOVÝ NOHEJBAL
Zatímco v dvoudopadovém nohejbalu je na všechny činnosti dostatek času a nároky na hráče nejsou téměř žádné, v jednodopadovém nohejbalu musí být hráč na vysoké úrovni po stránce technické, vytrvalostní a dynamické. Hra na jeden dopad míče je mnohem rychlejší, hráč musí bleskově reagovat a řešit danou herní situaci v krátkém časovém úseku, neustále se opakují rychlé starty na míč, na nahrávku a na útok.
- 10 -
2. HERNÍ ČINNOSTI JEDNOTLIVCE
jsou souhrny jednotlivých dílčích pohybů hráče nohejbalu, pomocí nichž realizuje kontakt s míčem za účelem jeho útočného nebo obranného zpracování (udeření, tečování, ztlumení, apod.).
2.1 ÚTOČNÁ HERNÍ ČINNOST
Podání (servis) má v nohejbalu zvláštní postavení i když je velmi obtížné dosáhnout jím přímý bod (snad s výjimkou singlů), přesto jde o útočný úder velkého významu. Podávající strana má totiž technicky i takticky vhodně provedeným podáním možnost ovlivnit následný útok soupeře a tím i zvýšit svoji šanci na jeho zachycení a poté na útočnou akci. Podání dělíme podle způsobu provedení na podání nártem, podání smečované vnitřní stranou nohy a na ostatní méně používaná podání.
Podání nártem (z voleje po nadhozu z rukou) je nejčastějším způsobem provedení podání ve všech nohejbalových disciplínách. Je velmi přesné a zkušený hráč ho dovede používat v řadě různých modifikací a variant, s použitím různých rotací, rychlostí míče i výšky odskoků. Jeho výhodou je poměrně snadné provedení základní varianty, utajení směru letu míče do poslední chvíle i možnost kopnout míč se silnou rotací.
Obr. č. 1: Podání nártem (Kovanda, 1990)
- 11 -
Použití podání nártem ve trojicích: Jde o nejpoužívanější způsob podání, jehož hlavním cílem je především ztížení pozice hlavního smečaře soupeře. Proto se proti němu používá především jeho vyhánění podáním ven ze hřiště, nebo naopak velmi dlouhé a vysoké podání na něj s cílem co nejvíce mu prodloužit sprint k síti a tak ho unavit. Taktické je také čas od času podání částečně nebo zcela změnit, např. nasměrovat jej mezi oba přijímající hráče nebo ho zahrát prudce podél boční čáry na druhého smečaře.
Použití podání nártem ve dvojicích: Proti hráčům smečujícím stejnou nohou jsou dvě základní taktiky podání – buď podávat hlavně na (momentálně) slabšího smečaře a počítat s tím, že ho v setu několikrát pokryjeme, nebo podávat na prostor, tj. u praváků neustále hrát podání zprava doleva s rotací ven ze hřiště a počítat s tím, že zde přijímající hráč po špatném příjmu zahraje slabší úder nebo jej dokonce pokazí. Proti pravákovi s levákem se hraje podání hlavně na slabšího smečaře – jsou-li však oba na shodné úrovni, pak je výhodnější podávat na toho, kdo má lepší nahrávku (musí pak nahrávat ten s nahrávkou horší). Jsou-li i v nahrávce oba stejní, podává se většinou do středu s cílem způsobit nedorozumění u obou přijímajících soupeřů, podle momentální formy smečařů, nebo se snahou utahat smečaře se slabší fyzickou kondicí.
Smečované podání se pro svoji fyzickou náročnost a poměrně snadné odhadnutí letu míče používá především ve hře jednotlivců, kde má však zásadní význam proti útočným hráčům přijímajícím podání halfvolejovým způsobem.
Použití podání ve trojkách: V současné době se prakticky nevyužívá.
Použití podání ve dvojkách: V současné době se prakticky nevyužívá.
- 12 -
Podání jiným způsobem než nártem nebo smečí je zatím málo používané, ale vývoj hry a růst kvality hráčů určitě přinese i větší využití těchto méně obvyklých provedení (podání halfvolejem, podání ze země, podání vnitřní stranou nohy, podání jako zkrácený míč).
Nahrávka
Nahrávka vnitřní stranou nohy je základní herní činností každého hráče nohejbalu a její dokonalé zvládnutí je nezbytným předpokladem pro přípravu útoku ve všech třech disciplínách nohejbalu. I při vysoké specializaci hráčů (smečař, blokař) musí každý z nich perfektně zvládat nahrávku na krátkou i střední vzdálenost, nejlépe pak oběma nohama.
Obr. č. 2: Nahrávka (Kovanda, 1990)
Nahrávka nártem je zřídka používaný způsob nahrávky, který má své opodstatnění pouze ve výjimečných situacích, když je nahrávaný míč příliš nízko nad zemí nebo když nahrávač dobíhá za rychle odlétajícím míčem. Uplatní se pouze tehdy, jestliže není možné nahrát vnitřní stranou nohy či hlavou, jde tedy o nahrávku z nouze. Nevýhodou tohoto způsobu je nutnost zasáhnout míč správnou částí nohy velmi přesně, neboť jinak je rozptyl nahrávaného míče velmi velký.
- 13 -
Nahrávka hlavou je často používaný způsob nahrávky především ve dvojkách a po zpracování míče s následným vysokým odskokem. Její výhodou je velmi vysoká přesnost a kratší doba letu míče, nevýhodou pak možnost zahrání pouze na kratší vzdálenost 0,5 - 3 m a pouze z větší výšky (minimálně z úrovně výšky postavy).
Útok prudkým úderem
Smeč vnitřní stranou nohy (označovaný též jako placírka nebo pata) je velmi prudký a přesný úder, který je základem smečařské výbavy každého hráče nohejbalu a proto je jedním z nejčastějších útočných úderů vůbec. Jeho výhodou je velmi snadné provedení i z obtížnějších nahrávek, velká razance i přesnost, nevýhodou je poměrně lehké odhadnutí, kterým směrem míč poletí.
Smeč hranou podrážky je jedním z nejčastějších útočných úderů každého nohejbalisty a jeho dokonalé zvládnutí je základní podmínkou úspěšné hry ve všech disciplinách.
Smeč nad sítí (nazývaný též klepák) je velmi účinný a efektní útočný úder, který má své uplatnění především ve dvojkách, výjimečně ve trojkách a jednotlivcích. Přestože tento smeč vyžaduje nejen přesnou nahrávku, ale i velmi rychlou smečařskou nohu, značnou uvolněnost v kyčelním kloubu a velkou obratnost smečaře, je jeho zvládnutí i pro průměrného hráče dvojic nezbytností.
Smeč nártem je velmi prudký a z výšky hraný úder, který je však pro svoji malou přesnost a velké nároky na kloubní pohyblivost hrán pouze výjimečně jako moment překvapení nebo jako nouzový úder, když míč letí příliš vysoko k bloku.
- 14 -
Smeč špičkou (nazývaný též bodlo) je zřídka používaný útočný úder, který klade velké nároky na obratnost hráče. Má poměrně velký rozptyl v délce dopadu a protože je velmi obtížné ho zahrát do požadovaného směru, používá se pouze jako moment překvapení nebo jako východisko z nouze.
Háček je mimořádně efektním a účinným dvojkovým úderem, při němž smečař zahrává míč již ze soupeřovy poloviny zpět do sítě. Proti tomuto úderu dříve prakticky neexistovala obrana, ale s rozvojem blokování ve dvojkách došlo k jeho značnému omezení a klasický háček do sítě se povede velmi zřídka. Přesto musí každý dobrý dvojkový hráč umět háček zahrát, neboť vynechá-li soupeř z nějakého důvodu blok, je použití háčku nejlepší variantou útoku.
Obr. č. 3 Háček (Kovanda, 1990)
Urychlený smeč je obtížný úder, při kterém smečař zasáhne míč brzy po jeho odskoku v době, kdy má míč ještě stoupající tendenci. Klade velké nároky na obratnost a pohybovou koordinaci hráče, a proto je cíleně hrán velmi zřídka. Opodstatnění má v případech, kdy míč letí blízko k síti, není možné zahrát volej a hrozí nebezpečí, že blok soupeře útočnou akci přeruší
Smeč přes hlavu (nazývaný také nůžky) je velmi efektním, ale zároveň poměrně neúčinným útočným úderem, který se v moderním nohejbalu vyskytuje skutečně jen výjimečně a slouží spíše pro pobavení publika. Výhodou nůžek je velká razance i - 15 -
výška, ze které je míč udeřen, nevýhodou je velmi obtížné nasměrování míče do všech stran a samozřejmě i náročnost provedení, která někdy ohrožuje i zdraví hráče
Útok technickým úderem
Smeč podrážkou je přesný, do strany rotovaný úder, který je velmi obtížný jak po technické, tak po taktické stránce, ale bez nějž se žádný kvalitní nohejbalista nemůže obejít. Jeho výhodou je vysoká účinnost a možnost použití při nejrůznějších herních situacích, nevýhodou jsou vysoké nároky na kvalitní nahrávku a na obratnost smečaře.
Smeč patou je jeden ze dvou nohejbalových úderů, kdy je míč hrán v pozici před tělem, což ho na jednu stranu v počtu použití silně limituje, na druhou stranu mu to však dává velkou užitečnost např. při nepodařené nahrávce nebo po vybrání míče v poli. Hráč, který nezvládá smeč patou, je pak nucen odehrát míč zadarmo nebo se ho pokusit nártem zespoda prokopnout, zatímco dobře zahraný smeč patou je pro obranu soupeře velmi nepříjemný. Nevýhodou tohoto smeče je ta skutečnost, že směr jeho letu je snadno předvídatelný, což při jeho netaktickém použití značně usnadňuje soupeři obranu.
Smeč hlavou (zkráceně hlava, hlavička) je velmi přesným a snadno proveditelným útočným úderem, který je však pro svou malou razanci a snadnou předvídatelnost směru úderu používán výhradně ve dvojicích a jednotlivcích.
Zkrácení míče je nejpoužívanější technický úder hraný ve všech disciplínách. Při bezchybném provedení jde o velmi efektní a účinný úder, který je velmi těžké pokrýt i
- 16 -
v případě, že polař jeho zahrání očekává. Zkrácení patří do základní výbavy každého nohejbalisty a jeho perfektní zvládnutí je podmínkou pro úspěšné výsledky ve všech vyšších soutěžích.
Kombinované údery
Vytlučení bloku je především ve trojicích velmi častou herní činností, která v moderním nohejbalu nabývá stále většího významu. Vyžaduje však obzvláště velkou kloubní pohyblivost a většinou silný úder vedený z velké výšky, který je pro hráče menšího vzrůstu poměrně obtížný. Ti mohou vytloukat blok jiným způsobem s využitím technických úderů nebo díky velmi rychlé smečařské noze a značné obratnosti.
Nahození bloku je velmi užitečnou herní činností, která má význam především ve trojicích. Jeli nahození dobře provedeno, přináší útočníkovi snadný bod „bez veliké námahy“ a blokaři jen malou šanci míč úspěšně zablokovat. Protože však nahození klade kvůli utajení úmyslu do poslední chvíle velké nároky na rychlost a obratnost útočníka a hraje při něm velkou roli i moment překvapení, nedoporučuje se jej používat příliš často.
Ulití je zahrání velmi lehkého míče do nevykrytého obranného prostoru soupeře v okamžiku, kdy očekává zcela jiný úder – jde o užitečnou, ale velmi obtížnou herní činnost, která vyžaduje velkou zkušenost, dobré periferní vidění a především velkou herní chytrost hráče. Je-li ulití správně a ve vhodnou chvíli provedeno, přináší útočníkovi snadný a efektní bod „bez veliké námahy“. Protože však utajení úmyslu ulít míč do poslední chvíle klade velké nároky na rychlost a obratnost útočníka a chytrý obránce by mohl při častém opakování ulití vystihnout, nedoporučuje se jej používat příliš často.
- 17 -
Oklamání soupeřovy obrany zahrnuje všechny v předchozích kapitolách nepopsané herní činnosti, díky nimž smečař oklame soupeřovu obranu a získá jimi přímo bod nebo jimi podstatně ztíží soupeři možnost útok úspěšně zachytit – chytrý hráč i bez mimořádných tělesných dispozic může díky tomu získat řadu důležitých bodů. Dobře provedené oklamání přináší útočníkovi kromě snadného bodu i určitou psychologickou výhodu a může soupeře někdy znervóznět. Velká variabilnost této činnosti umožňuje obzvláště ve dvojkách její časté použití, a proto by ji vyspělí hráči měli používat poměrně často.
2.2 OBRANNÁ HERNÍ ČINNOST
Blok Blok čelní je základní obrannou činností sloužící k úplnému nebo částečnému zamezení soupeřova útoku, k omezení soupeřových útočných možností, k usnadnění vlastní obrany v poli a mnohdy je i psychologickou zbraní narušující sebevědomí útočícího soupeře.
Blok boční je méně používaný způsob obrany blokem proti útočnému úderu soupeře, který se používá především ve dvojkách a na levém obranném kůlu.
Blok z výskoku je vzácně používaný způsob blokování používaný hráči menších postav, a to hlavně ve dvojicích nebo jednotlivcích, výjimečně pak ve trojicích. Jeho výhodou je velmi rychlé provedení a z toho vyplývající moment překvapení, nevýhodou značné nároky na obratnost blokaře a krátká doba aktivního blokování.
- 18 -
Obr. č. 4 Blok (Kovanda, 1990)
Hra v poli
Halfvolej je nejpoužívanější herní činností hráčů v obraně proti útočnému úderu soupeře. Jeho význam vzrůstá od trojic k jednotlivcům a jeho dokonalé zvládnutí oběma nohama je základním předpokladem pro úspěšnou obranu proti všem typům smečařů.
Vybírání míče tělem je při dobrém provedení nejjistější obrannou herní činností, při níž je míč zcela zpracován, zbaven své prudkosti i rotace a usměrněn volným letem do patřičného prostoru. Tento způsob výběru má své opodstatnění vždy, když míč letí na hráče ve výšce mezi pasem a krkem hráče a s výhodou ho lze použít i při výběru míče z voleje.
Výběr míče z voleje je velmi náročný a riskantní způsob vybírání soupeřova útočného úderu, a proto se ve dvojkách a trojkách používá velmi zřídka, spíše jako východisko z nouze, není-li jiná možnost. Většího významu tento způsob nabývá v hře jednotlivců u hráčů s agresivním pojetím hry, nebo jako taktická varianta změny stylu hry.
- 19 -
Vybírání míče hlavou je velmi jistou obrannou herní činností, která však v moderním nohejbalu není příliš častá. Zpracovávaný míč totiž musí letět téměř přímo na hráče a ještě k tomu minimálně ve výšce hrudi obránce, což je situace vyskytující se zřídkakdy, většinou při „ošetřovaném“ smeči z dálky.
Příjem míče
Příjem míče hlavou (přihrávka hlavou) je nejčastěji používaný způsob zpracování ve dvojkách a trojkách u podání a zadarmo zahraných smečů s odskokem alespoň do výše hráčových ramen. Jeho výhodou je vysoká přesnost a snazší zpracování míče, nevýhodou pak nutnost stát při příjmu přesně v rovině směru letu míče.
Příjem míče vnitřní stranou nohy je často používaný způsob příjmu ve dvojkách a trojkách u nízkých podání a smečů hraných z větší vzdálenosti od sítě. Jeho výhodu je možnost přijmout míč mimo tělo v běhu s okamžitou změnou směru vpřed k síti, nevýhodou menší přesnost a obtížnější zpracování míče.
Příjem míče tělem je méně častý způsob příjmu podání, který je vhodný spíše pro méně obratné hráče nebo pro hráče vyšších postav, pro které je příjem hlavou či nohou obtížnější. Výhodou tohoto způsobu příjmu je to, že míč je zbaven své prudkosti i rotace a volně odlétá do požadovaného prostoru. Nevýhodou je to, že je ho možné zahrát většinou jen tehdy, když míč letí přímo na hráče nebo jen velmi těsně vedle něho a ve výšce zhruba mezi jeho pasem a krkem.
- 20 -
Příjem míče kombinovaný s nahrávkou je ve hře jednotlivců velmi často používaný způsob zpracování míče, a to u hráčů obranného typu pouze při nuceném vybírání soupeřových smečů, u hráčů útočného typu pak i cíleně po podání soupeře. V podstatě jde o kombinaci všech způsobů vybrání míče v poli s usměrněním míče nikoli pouze k síti, ale zároveň i do větší výšky dostatečné k tomu, aby bylo možné následně zahrát útočný úder z voleje.
- 21 -
3. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 3.1 CÍLE
Hlavním
cílem
této
bakalářské
práce
je
provést
porovnání
mezi
jednodopadovým a dvoudopadovým nohejbalem. V této práci použijeme moje poznatky a zkušenosti z mé téměř patnáctileté
kariéry hráče vrcholového
nohejbalu a současně budeme čerpat z literatury, která se nohejbalem zaobírá. Jak jsme již popsali výše, počet dopadů v nohejbalu se stále mění, jednotlivé státy se snaží ovládnout situaci a pravidla na mezinárodním poli, státy méně nohejbalově vyspělé prosazují dvoudopadový nohejbal, naproti tomu Slovenská republika, Rumunsko, Francie, Maďarsko a Chorvatsko, které mají většinu hlasů v nadřízeném orgánu IFTA, propagují hru na jeden dopad, která je fyzicky a technicky velmi náročná. V České republice se v domácích soutěžích hraje dvoudopadový nohejbal, ale na Mistrovství světa a Evropy se hraje podle mezinárodních pravidel na jeden dopad.
3.2 ÚKOLY
Porovnáme rozdíly mezi jednodopadovým a dvoudopadovým nohejbalem ve hře
nohejbalových trojic a dvojic i z hlediska jednotlivých postů hráčů, tj.
nahrávajících hráčů i hráčů smečujících. Pro lepší názornost budeme rozebírat rozdíly v každé podkapitole práce zvlášť u hry na jeden dopad, na dva dopady a vyhodnotíme rozdíly. Chtěli bychom popsat
rozestavení hráčů
a novodobé
taktické systémy. Naše práce je odrazem mých dlouholetých nohejbalových zkušeností, těmito systémy jsem prošel od nejnižších soutěží přes soutěže ligové i extraligové. Obecně bychom chtěli rozebrat i herní činnosti nohejbalového hráče, útočné údery, podání, nahrávku i taktické systémy rozestavení hráčů.
- 22 -
4. ROZDÍLY MEZI JEDNODOPADOVÝM A DVOUDOPADOVÝM NOHEJBALEM
4.1 PŘÍJEM SERVISU
TROJICE
Příjem hlavou Jednopadový nohejbal Přijímat servis hlavou je sice přesné, ale pro nahrávajícího hráče, který má z příjmu připravovat nahrávku pro útočícího hráče, je to velice složitá situace, protože míč má nepříjemnou zpětnou rotaci a ve většině případů je potom nahrávka nepřesná a v konečné fázi je výsledkem neproměnění útoku. Pro správný příjem by musel příjem hlavou jít hodně do výšky a bez rotace, což je velice obtížné a většina hráčů tento způsob nemá zažitý. Je to ale i tím, že se jednodopadový nohejbal hraje teprve dva roky a zažití správných návyků všech herních činností chce především mnoho času a tréninku.
Dvoudopadový nohejbal Ve dvoudopadovém nohejbalu bývá příjem hlavou jednou z velice často používaných
herních činností, je přesný a nevadí zde tolik zpětná rotace,
nahrávající hráč má dostatek času si příjem po dopadu oběhnout a připravit kvalitní nahrávku pro útočícího hráče.
Porovnání: Náročnější je příjem hlavou u jednodopadového nohejbalu, neboť musí být naprosto přesný a zahraný do větší výšky.
Příjem tělem Jednodopadový nohejbal Příjem tělem bývá nejčastější herní činností. Je velice přesný, tělo tlumí razanci servisu a stejně tak i rotaci. V současném jednodopadovém nohejbalu tímto způsobem přijímá převážná většina hráčů. Riziko špatného příjmu tělem
- 23 -
je minimální. Při příjmu tělem se nahrávající hráč posune k hráči, který tímto způsobem přijímá a odtud potom chystá nahrávku pro útočícího hráče.
Jsou dva způsoby příjmu tělem: hrudníkem – tímto způsobem přijímá převážná většina hráčů. Používá se při klasickém servisu, kdy se míč odráží do výšky mezi trup a hlavu. Obecně platí, že čím razantnější servis tělem hráč přijímá, tím lepší příjem z tohoto servisu má, protože vlivem razance se míč odráží do větší výšky a nahrávající hráč má dostatek času na kvalitní nahrávku útočícímu hráči.
oblastí krajiny břišní – toto je specialita zejména slovenských hráčů. Jedná se již o složitější herní činnost, hráč ji používá při nízkém servisu, sníží se v kolenou a přijímá míč téměř ve dřepu. Tento způsob přijímání servisu používají většinou hráči, kteří nejsou výborně technicky vybaveni a mají problém s přijímáním nohou.
Dvoudopadový nohejbal U dvoudopadového nohejbalu je příjem tělem běžnou záležitostí. Hráči, kteří jsou zvyklí tělem hrát, ho používají běžně. Dvoudopadový systém ale hráčům umožňuje přijímat jakkoliv, dopad navíc je v podstatě nenutí hrát míč bez rotace, protože dopad míče před nahrávkou na zem rotaci míče minimalizuje a nahrávající hráč má tak dostatek času na připravení útoku.
Porovnání: Rozdíl je v tom, že u jednodopadového nohejbalu opět musí být příjem zahrán do větší výšky.
Příjem nohou Jednodopadový nohejbal Velice obtížná herní činnost, používají ji techničtější hráči, kteří nemají problém s kopací technikou.
- 24 -
Klasický příjem ze zadní čáry Hráč si nechá míč dopadnout, odskočit a zahrává ho až ve fázi, kdy po odskoku padá k zemi. U tohoto druhu příjmu bývá časté riziko, že hráč míč nezahraje do výšky, aby měl nahrávající hráč dostatek času, nebo míč nepřijme s dostatečnou přesností na nahrávajícího hráče. V případě, že přijímající hráč je zároveň hráčem útočícím, nastává problém v tom, že při nízkém rychlém příjmu, a tím pádem urychlení nahrávky, se tento hráč nestihne přemístit k síti do útočné zóny a útok nestihne, nebo ho díky nedostatku času zahraje nekvalitně. Dále zde bývá problém v tom, že tento hráč se při neustálém přijímání ze zadní čáry mnohem rychleji unaví a při těžkých třísetových zápasech mu často v rozhodujícím setu docházejí síly. Záleží na tom, jak je který hráč fyzicky připravený a zda takovou námahu vydrží.
Příjem halfvolejem Jednoznačně nejtěžší herní činnost z těchto rozebíraných možností. Tato herní činnost má také ale několik velmi podstatných výhod, samozřejmě při správném zvládnutí příjmu. K výhodám patří přichystání míče u nahrávajícího hráče, tzn. nahrávající hráč si nemusí pro příjem chodit, je téměř na místě a má dostatek času pro kvalitní přípravu nahrávky. Po příjmu je hráč ihned u sítě a je připraven k útoku, má dostatek času a může si promyslet, kam povede útočný úder. Přijímající hráč se pohybuje na menším prostoru, ušetří tím hodně sil, což může být v konečné fázi zápasu rozhodující. Po velmi dobrém příjmu může útočit hned po příjmu i nahrávající hráč. Naopak nevýhodou je to, že jde o technicky velice náročnou herní činnost, většina hráčů ji dostatečně neovládá, z toho pramení chyby při příjmu a v konečné fázi nepřipravený útok a horší zakončení útočícího hráče. Při špatném příjmu, např. přeskočení nohy míčem, už většinou nemá nahrávající hráč šanci míč doběhnout a ten končí většinou mimo hřiště. Velice často se přijímající hráč dopouští dvojdoteku, např. noha-hrudník, noha-ruka, noha-brada.
- 25 -
Dvoudopadový nohejbal Ze všech tří možností příjmu nejméně používaný způsob. Při příjmu tělem nebo hlavou není přece jen riziko, že míč přeskočí, tak jak se tomu může stát při příjmu nohou. Technicky zdatní hráči ale tímto způsobem běžně bez problémů přijímají.
Porovnání: Opět u jednodopadového nohejbalu musí být příjem hrán do velké výšky, podrobnější porovnání je ve výhodách a nevýhodách, popsaných výše.
4.2 TAKTIKA A ROZESTAVENÍ HRÁČŮ
TROJICE
Smečař vzadu na příjmu Jednodopadový nohejbal Tento styl praktikuje většina států, používá se jak v jednodopadovém, tak i v dvoudopadovém nohejbalu. U většiny týmů jsou na hřišti dva smečaři a jeden nahrávač. V tomto případě je rozestavení jednoznačné – vzadu na příjmu stojí smečující hráči a příjem servisu směřují k nahrávači. V tomto systému lze provést pouze jednu změnu mezi hráči, kteří jsou na kurtu, a to takovou, že se při přijímání servisu oba smečaři na svých postech vymění. V tomto systému je ale obtížné dostat se do útočné fáze oběma smečaři, protože nahrávač musí příjem od obou smečařů hrát z voleje. Proto většina týmů začíná postupně nahrazovat druhého smečaře druhým nahrávačem, aby se smečař mohl věnovat pouze útočné fázi a nemusel se soustředit na příjem servisu v takové míře, jako když je na hřišti pouze jeden nahrávač a příjem musí být pouze na něj. V případě dvou nahrávačů nemusí být příjem tak přesný, míč stačí pouze přizvednout na prostředek hracího pole a nahrát může druhý nahrávač. Dle technické vyspělosti mohou přijímající hráči zvolit dva druhy příjmu: halfvolejem ihned po odskoku - používají zejména hráči s výbornou kopací technikou a citem pro míč. Výhodou tohoto příjmu je zrychlení přechodové fáze z obrany do útoku, nahrávající hráč má víc času na nahrávku, míč k němu letí z menší vzdálenosti a nemá tak velkou razanci. Také přijímající smečař se dostane
- 26 -
rychleji do útočného úderu, než kdyby přijímal míč po odskoku až za zadní čarou. Smečující hráč tak ušetří více sil, což se může promítnout v závěru zápasu, kdy únava zejména u smečujících hráčů bývá veliká a každý ušetřený krok z předešlých setů může ovlivnit koncovku zápasu. Příjem halfvolejem může být nohou nebo tělem. Většina zemí jej ale nepoužívá, protože je velice obtížný a technicky náročný. Nevýhodou je, že míč může přeskočit nohu, což je bod pro soupeře a ztráta útoku.
Příjem ze zadní čáry Většinou může být přijímaný tělem, hlavou, nebo nohou. Tento styl používají nohejbalově méně technicky vyspělé země, protože není tak technicky náročný, ale u jednodopadového nohejbalu je to již styl zastaralý. Při příjmu ze zadní čáry je přechod do útoku mnohem pomalejší, na nahrávajícího hráče míč letí z větší vzdálenosti, s větší razancí a nahrávající hráč má ztíženou pozici a méně času na dobrou nahrávku. Také smečař působí na mnohem větším prostoru a přechodová fáze do útoku je hodně pomalejší. Smečař se dříve unaví, což může mít na konci zápasu negativní vliv na rozhodující údery.
Dvoudopadový nohejbal Smečaři vzadu na příjmu – tento styl se používá již od roku 1994, kdy se začalo hrát dva útočící hráče. Oba smečaři stojí vzadu v poli a podání soupeře přijímají směrem k nahrávajícímu hráči. Hráči mohou přijímat hlavou, tělem nebo nohou.
Porovnání rozestavení hráčů u jednodopadového a dvoudopadového nohejbalu: Ve srovnání s jednodopadovým nohejbalem se jedná u dvoudopadového nohejbalu o méně náročné herní činnosti, přijímající hráči nemusí věnovat příjmu tolik pozornosti, protože nahrávající hráč si může nechat míč dopadnout, oběhnout si jej a v klidu nahrát smečujícímu hráči. Hra na dva dopady není tak dynamická, akce jsou pomalejší, na vše je mnohem víc času, hráči nemusí být tak technicky vybavení jako u jednodopadového nohejbalu.Na druhou stranu je zde ale více prostoru pro technické parády a přestože je hra pomalejší, divácky
- 27 -
atraktivnější se zdá být dvoudopadový nohejbal. V jednodopadovém nohejbalu se většinou čeká na chybu soupeře, na smečujícího hráče letí míč od zadní čáry a hráč míč ve většině případů jen protáhnutým úderem přehrává na soupeřovu stranu. Naopak u dvoudopadového nohejbalu se do útoku dostávají oba smečující hráči, nahrávající hráč má možnost volby, na kterého hráče bude míč nahrávat. Většinou se řídí postavením soupeřova bloku a podle toho využije volného smečujícího hráče. Tím, že hráči mohou využít dva dopady, nahrají si příjem až k síti a nahrávka na ně letí podél sítě, takže mají přehled o soupeřově rozestavení a blokujícím soupeři a ve většině případů je jejich útok úspěšný. Navíc po dobrém příjmu může nahrávající hráč – pokud je levák – zaútočit z druhé, nebo útok jen naznačit, blokař mu postaví blok a nahrávající hráč pak už jen nahraje míč na volného smečujícího hráče, který má velkou výhodu, že ho nahrávač zbavil blokujícího hráče a může útočit do volného prostoru bez bloku, což zpravidla bývá bod pro jeho družstvo a obrana soupeře je téměř bez šance na výběr tohoto útočného míče do pole a rozehrání útoku. U jednodopadového nohejbalu tuto možnost útoku mívá nahrávající hráč jen zřídkakdy, protože po příjmu hned z voleje by se nahrávajícímu hráči útočilo jen velice těžko, útok kýžený bod přináší jen v ojedinělých případech.
Smečař pasivní u sítě Jde o nejnovější variantu v novodobém nohejbalu. Na zadní čáře přijímají dva nahrávači a míč si rozehrají mezi sebou. Smečař pouze čeká u sítě na nahrávku. Míč k němu letí
od zadní čáry a smečující hráč má dostatek času na útočný
úder. Největší rozdíl mezi tím, když přijímá míč na zadní čáře nebo halfvolejem je ten, že se o příjem nemusí zajímat vůbec.Tuto práci za něj odvedou oba nahrávající hráči a smečující hráč se může soustředit pouze na správné provedení útoku. Úspora fyzických sil pro smečujícího hráče je veliká. Stejné je to i při výběru míče. Smečující hráč blokuje, nahrávající hráči míč vybírají a rozehrají jej mezi sebou, přičemž druhý nahrávající hráč míč chystá pro smečujícího hráče. DVOJICE
Při hře dvojic je rozestavení hráčů u jednodopadového i dvoudopadového nohejbalu skoro totožné, jediný a nejpodstatnější rozdíl u jednodopadového
- 28 -
nohejbalu je v tom, že je obrovská výhoda dvojice leváka s pravákem oproti dvěma pravákům. Levák s pravákem hrají míč neustále po středu hřiště, kdežto u hry dvou praváků jeden hráč musí obíhat druhého, aby se dostal k míči, a to je nesmírně fyzicky náročné. Také to vyžaduje přesnější příjem míče. Velkou roli zde hraje taktika. Vždy je důležité proti dvěma pravákům vést útok na hráče na levé straně (z pohledu smečujícího hráče), protože ten musí při výběru míče svého spoluhráče obíhat, hráči se kříží a mají na provedení útoku mnohem méně času. Navíc výběr míče musí být do pravé poloviny kurtu, protože v případě příjmu do levé poloviny se už hráč do útoku pravou nohou nedostane. U dvoudopadového nohejbalu není už rozdíl leváka s pravákem proti dvěma pravákům tak veliký, přidání jednoho dopadu už stačí na to, aby si hráč po příjmu oběhl svého spoluhráče a nachystal se k útočnému úderu. Dvojice na dva dopady nepřinášejí dlouhé a dramatické výměny, většinou je první útok proměněn, protože hráči mají dostatek času a připraví si nahrávkou kvalitní útok. Neproměnění dvou až tří útoků v setu většinou znamená ztrátu celého setu. Ve hře dvojic na dva dopady je velký prostor pro technické hráče, je zde mnoho variant jak provést úspěšný útok, nerozhoduje síla úderu, ale nohejbalová chytrost hráče.
4.3 NAHRÁVKA
Nahrávku obecně můžeme rozdělit na několik způsobů:
vnitřní stranou nohy - nejčastější a také nejpřesnější způsob
nártem - používá se spíše v nižších soutěžích
hlavou - používá se ve výjimečných situacích když není možnost míč zahrát nohou, např. při vysokém příjmu pod blok
TROJICE
Jednodopadový nohejbal Ve hře trojic je nahrávající hráč klíčovou postavou v družstvu. Musí zvládnout nachystat smečujícímu hráči nahrávku po jeho příjmu bez dopadu míče na zem,
- 29 -
což je v současném moderním nohejbalu jedna z nejtěžších herních činností. Na špičkové úrovni by měl být nahrávající hráč dobře technicky vybavený, většinou zvládá nahrávku levou i pravou nohou. Pokud by nedal nahrávku dostatečně k síti, je velmi pravděpodobné, že smečující hráč z hloubky pole přímý bod nedosáhne. Nahrávka ve trojicích musí být dostatečně vysoká, aby se smečující hráč stihl nachystat u sítě k provedení útoku, který bude znamenat přímý bod pro družstvo. To stejné platí i o příjmu. Pokud bude příjem nízký, nahrávající hráč se těžko bude dostávat pod míč, aby mohl kvalitně nahrát.
Dvoudopadový nohejbal V této disciplíně má nahrávající hráč nejvíce možností uplatnit svoji herní chytrost a techniku. Má k sobě dva smečující hráče, příjem většinou u sítě a pokud
je nahrávající hráč ještě navíc levák, existuje několik variant, jak
dosáhnout úspěšného bodu. Může po příjmu zaútočit z druhé, nebo naznačit a potom nahrát volnému smečujícímu hráči na vzdálenější smečařskou pozici, nebo znovu zvednout míč smečujícímu hráči, který je nachystaný u nahrávajícího hráče. Z mého pohledu je atraktivnější než jednodopadový nohejbal trojic.
Porovnání: U jednodopadového nohejbalu musí být nahrávač technicky a takticky vybavený, je rozhodující postavou. U dvoudopadu je víc možností a času na nohejbalové „parády“, kvůli kterým chodí na nohejbal většina diváků.
DVOJICE
Jednodopadový nohejbal Ve hře dvojic platí stejná pravidla jako ve hře trojic, příjem musí být vysoký, aby měl nahrávající hráč dostatek času na kvalitní nahrávku. Přijímající hráč si vysokým příjmem zároveň ulehčuje situaci, protože má dostatek času na přesun k síti, kde zakončuje útok. Opět je velkou výhodou složení leváka s pravákem. Tito hráči se nemusí obíhat a tím pádem mají rychlejší přesun do útočné fáze. Pro dva praváky je hra mnohem fyzicky náročnější. U praváků musí být nahrávka
- 30 -
přesnější, protože útočící hráč nemá tolik prostoru na provedení útoku a jakákoliv odchylka v nahrávce už má vliv na útok smečujícího hráče.
Dvoudopadový nohejbal Opět možnost pro herně chytré technické hráče. Ve hře dvojic je zajímavé, že pokud se na kurtu proti sobě utkají dva smečující hráči proti dvěma nahrávajícím hráčům, vždy zvítězí nahrávající hráči. Tady se projevuje herní chytrost, technika, předvídavost a kreativita nahrávajících hráčů. Největší rozdíl je v tom, že si nahrávající hráči svou kvalitní nahrávkou nachystají takovou pozici pro útok, že ve většině případů nemají problém s úspěšným zakončením. Oproti tomu dva smečující hráči si nedokáží připravit tak kvalitní nahrávku a útočí většinou z dálky. I když mají razantnější úder než nahrávající hráči, útoky neproměňují a zápasy pro ně končí neúspěchem. Ve hře dvojic není důležitá razance, ale herní chytrost a technické provedení úderu.
Porovnání rozdílů: Jednodopadový nohejbal pro nahrávače je těžší, protože musí nahrávat míč z voleje, kdežto u dvoudopadového nohejbalu si může nechat míč před nahrávkou dopadnout na zem, takže má víc možností a času přichystat kvalitní nahrávku.
4.4 ZAKONČENÍ SMEČÍ – ÚTOČNÁ FÁZE
Útočná fáze je stejná jak u jednodopadového, tak i u dvoudopadového nohejbalu, protože u obou jednoznačně nejvíce záleží na nahrávce, to znamená, že je-li kvalitní nahrávající hráč, smečující hráč nepozná v kvalitě nahrávky rozdíl, tj. jestli si nahrávající hráč míč před nahrávkou nechal dopadnout na zem, nebo jestli jej nahrával z voleje.
Porovnání: Je-li kvalitní nahrávající hráč, není rozdíl pro smečujícího hráče, jestli se hraje na jeden nebo dva dopady.
- 31 -
ZÁVĚR
V bakalářské práci jsme se zaměřili na srovnání jednodopadového a dvoudopadového nohejbalu v jednotlivých herních činnostech. Dle našeho názoru je jednoznačně náročnější
nohejbal jednodopadový,
protože je rychlejší, na herní činnosti mají hráči méně času, ke zvládnutí potřebují větší fyzickou a technickou vybavenost, takže jej nemůže hrát každý nohejbalový hráč. Z pohledu diváka ale záživný není, protože zde chybí prostor pro technické kousky a finty, kvůli kterým diváci na nohejbal chodí. Oproti tomu dvoudopadový nohejbal je divácky atraktivní, hráči mají možnost se dvěma dopady použít více druhů útočných variant, předvádějí i více taktických a filigránských technických kousků, je zde obrovský prostor pro různé druhy kombinací. Mně osobně více vyhovuje styl na dva dopady míče (přestože v reprezentaci na mezinárodních akcích hraji na jeden dopad míče v několika disciplínách), kterým se v ČR hrají všechny soutěže, je atraktivní a zajímavější, s většími možnostmi. Jednodopadový nohejbal je sice veliké umění, ale diváka svým stylem do hlediště určitě nepřitáhne více, než nohejbal na dva dopady. Nohejbal je nádherný sport, je to míčová hra velmi přitažlivá jak pro hráče – aktivní aktéry, tak i pro diváky – pasivní účastníky, je to hra tvořivá pro hráče a zároveň atraktivní pro diváky, oddechová v rekreační formě i dramatická ve vrcholových soubojích. Nohejbal by si zasloužil větší uznání ve sféře jak českého, tak i mezinárodního sportu.
- 32 -
ZHODNOCENÍ TÉMATIKY
Ve své práci jsme se snažili porovnat rozdíly v jednodopadovém a dvoudopadovém nohejbalu.
Přestože v České republice jsou většinou aktivní nohejbalisté zastánci hry na dva dopady, na základě dohody pěti států, které prosadily změnu na jednodopadová pravidla ve dvojicích a trojicích pro všechny kategorie (junioři, ženy, muži), nezbývá, než se přizpůsobit. Proto i já mohu sice popsat rozdíly mezi jednotlivými styly, ale výsledek neovlivním.
- 33 -
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. Svoboda, M., Psychologická diagnostika dospělých, Portál, Praha 1999 ISBN: 80-7178-327-7 2. Rychlíková, E., Funkční poruchy kloubů a končetin: Diagnostika a léčba, Grada Publishing, Praha 2002 ISBN: 80-247-0237-1 3. Rubáš, K., Pohyblivé hry, Západočeská univerzita, Plzeň 1997 ISBN: 80-7082-371-2 4. Neuman, J., Cvičení a testy obratnosti, vytrvalosti a síly, Portál, Praha 2003 ISBN: 80-7178-730-2 5. Kovanda, V., Fotbaltenis, sport pro všechny, Sportpropag, Praha 1990 6. Kovanda, V., Metodický dopis nohejbal, Sportpropag, Praha 1983 7. Pavlík, V., Maršálek, M., Nohejbal, Sportedice Grada Publishing, Praha 2005 ISBN: 80-247-0674-1
- 34 -
