MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Plastické hmoty v umění Bakalářská práce
Praha 2016
Vedoucí práce: doc. ak. soch. Jiří Sobotka
Autor práce: Klára Vařeková
Anotace Bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část se zaměřuje na vyuţití polymerních materiálů jako specifického výrazového prostředku v umění. Plastické hmoty jsou sledovány v kontextu jejich historického vývoje, současného vyuţití v nejrůznějších oborech a především uplatnění plastických hmot v uţitém a volném umění. Praktická výtvarná část je zaměřena na vlastní autorskou tvorbu zhotovenou ze syntetických polymerních materiálů. Cílem práce je demonstrovat předpokládaný potenciál vyuţití plastických hmot jako umělecké formy v umění.
Abstract The bachelor thesis is divided into a theoretical and practical part. The theoretical part focuses on the use of polymeric materials as a specific means of expression in art. Plastics are monitored in the context of their historical development, current use in various fields and especially the use of plastics in applied and fine arts. Practical artistic part is focused on a creative work made of synthetic polymer materials. The aim is to demonstrate the potentiality of the anticipated use of plastics as an art form in art.
Klíčová slova Výtvarné umění, design, plastické hmoty, polymerní materiály, volné umění, historický vývoj plastických hmot, současné vyuţití plastických hmot, potenciál plastických hmot, umělecká forma.
Keywords Art, design, plastics, polymer materials, fine art, historical development of plastics, current use of plastics, the potentiality of plastics, an art form.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů. Souhlasím, aby byla práce uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Praze dne 15. 3. 2016 ………................................. Klára Vařeková
Děkuji vedoucímu bakalářské práce, panu doc. ak. soch. Jiřímu Sobotkovi, za cenné rady, podnětné připomínky a drahocenný čas, který věnoval konzultacím k této práci.
Obsah 1.
ÚVOD .........................................................................................................................................
2.
PLASTICKÉ HMOTY V UMĚNÍ ..............................................................................................
3.
DOBA POLYMERNÍ ................................................................................................................. 3.1.
PLASTICKÉ HMOTY OBECNĚ...........................................................................................
3.1.1.
Důleţité mezníky v historii plastických hmot ................................................................
3.1.2.
Vyuţití plastických hmot v současnoti ...........................................................................
4.
DESIGN A PLASTICKÉ HMOTY............................................................................................. 4.1.
SVĚTOVÝ DESIGN 50. LET ................................................................................................
4.1.1. 4.2.
Československý design 50. let ........................................................................................
SVĚTOVÝ DESIGN 60. LET ................................................................................................
4.2.1.
Československý design 60. let ........................................................................................
5.
PLASTICKÉ HMOTY VE VOLNÉM UMĚNÍ ..........................................................................
6.
VLASTNÍ TVORBA................................................................................................................... 6.1.
ZÁMĚR ..................................................................................................................................
6.2.
PROCES REALIZACE ..........................................................................................................
6.2.1.
Kostra .............................................................................................................................
6.2.2.
Pěna ................................................................................................................................
6.2.3.
Sádra ...............................................................................................................................
6.3.
KONEČNÁ REALIZACE PLASTOVÉ SOCHY ..................................................................
7.
PLAST VE VÝTVARNÉ VÝCHOVĚ .......................................................................................
8.
ZÁVĚR........................................................................................................................................ POUŢITÁ LITERATURA ............................................................................................. POUŢITÉ INTERNETOVÉ ZDROJE ........................................................................... PŘÍLOHY.......................................................................................................................
1.
ÚVOD Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila motiv lidské figury. Lidská figura,
jakoţto nejklasičtější podoba trojrozměrného uměleckého díla, námět mnoha sochařů jiţ od dob počátků civilizace. S historickým vývojem jedné z nejtradičnějších oblastí výtvarného umění – sochařství, se měnila technika práce, ale i rozdílná forma zobrazování, lidská figura avšak nadále zůstává a tak jako se snoubí umělecké směry jeden s druhým, renesance střídá gotiku a baroko vytěsňuje renesanci, mění se i výraz sochy ve tváři: strnulost nahrazuje dramatičnost a graduje aţ po citovou vypjatost. Ve své práci jsem se rozhodla ponechat motiv klasické lidské figury, avšak s vyuţitím jiţ ne tolik tradičních technik a materiálů. Snaha přiblíţit se klasickému sochařskému řemeslu mě inspirovala k vytvoření ţenské figury sestávající nikoli z kovu, dřeva či kamene, ale materiálu současnosti – plastu. Tak jako umělecké směry střídaly jeden druhý, měnily se s dobou i uţité materiály. Ve 30. letech minulého století započal výzkum i výroba plastů, jejichţ sloţení tehdy odpovídalo většině plastových hmot, jak je známe dnes. Masovější produkce plastů začala aţ po 2. světové válce, díky velkému mnoţství variabilních vlastností (pruţnost, odolnost, lehká zpracovatelnost, recyklovatelnost) plasty vstoupily do kaţdodenního ţivota a staly se levnou náhradou klasických materiálů a v současnosti mají zastání téměř ve všech odvětvích průmyslu. Moje socha ţeny je vytvořena z průhledných polystyrenových vláken, které se vzájemně kříţí a vytvářejí tak dojem transparentní sítě nesoucí tvar duté skořepiny, jenţ se postupně ztrácí a splývá s okolím.
2. PLASTICKÉ HMOTY V UMĚNÍ Rozvoj syntetických materiálů od poloviny 19. století po současnost zásadně ovlivnil vzhled našeho fyzického světa. Plastické výrobky zahltily domácnosti, pracoviště, rozšířily se do všech odvětví průmyslu, profesí a v neposlední řadě se uplatnily i ve světě umění. V 19. století nové objevy na poli anorganické chemie podnítily vzestup chemického, barvářského, textilního a papírenského průmyslu. To vedlo k vývoji nových technologií a sériově vyráběných kusů, po kterých neustále vzrůstala poptávka. Jeden z prvních průmyslově vyráběných plastických materiálů – celuloid se začal vyuţívat pro výrobu fotografických filmů. S inovací plastikářského průmyslu se vyvinulo nepřeberné mnoţství nových materiálů s výhodnějšími vlastnostmi, mezi něţ patřil i acetát celulózy, který brzy s nárůstem filmového průmyslu nahradil lehce vznětlivý celuloid.1 Druhá světová válka přinesla zásadní společenské změny, obnovující se ekonomiky zemí zasaţených válkou započaly neobyčejnou produkci průmyslově vyráběných předmětů. Tempo moderní společnosti se zrychlovalo, přibývaly nároky na vybavení domácností, které válka opomíjela. Výtvarný návrh průmyslově vyráběných předmětů nalezl na trhu své uplatnění a podstata spolupráce průmyslu s výtvarníky – designéry vzrůstala.2 S novým ţivotním stylem společnosti se objevily i nové estetické ideály, vývoj technických moţností umoţnil rozvoj designu. Vedle klasických materiálů s dlouholetou tradicí poválečné období přineslo nové materiály. Plastické hmoty zlevnily výrobu, nebyly závislé na přírodních zdrojích, zaujaly bohatou barevností a především doposud nepoznanou moţností tvarování.3 Plastické hmoty v designu zpočátku slouţily jako náhrada přírodních materiálů, které bylo obtíţné získat, například ţelvovinu, slonovinu nebo perleť. Jejich potenciál v 30. a 40. letech nebyl plně vyuţit, ačkoliv tendence k zefektivnění designu vyuţíváním plastických hmot obohacovala nové nápady, hlavní linie designu 1
Mustalish Rachel: Modern Materials: Plastics. In: Heilbrunn Timeline of Art History. New York: The Metropolitan Museum of Art [online]. 2000 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: https://www.metmuseum.org/toah/hd/mome/hd_mome.htm 2 SKARLANTOVÁ, Jana. Užitá tvorba I: estetická východiska užité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009, s. 43. 2 Tamtéţ, s. 46. 3 Tamtéţ, s. 46.
se neodpoutala od klasických forem, který mohly být zhotovené ze dřeva a úmyslně ho imitovaly.4 Polymerní materiály byly prvně vyuţity jako svébytné materiály na počátky „plastového věku“, který vyvrcholil v 60. letech minulého století. Plastické hmoty zásadně ovlivnily podobu designu, výrazně odlehčily nábytek a umoţnily dosáhnout nejrůznějších tvarů.5 Jak je zřejmé, historie plastických hmot je důleţitá pro chemiky, designery a umělce. Ţádný jiný materiál nemá tak široké spektrum proměnlivých vlastností jako plast: barva měnící se v závislosti na přidaných pigmentech, oblé tvary přecházející v ostré a elasticita navracející se opět v neohebný tuhý materiál. Výhody plastických hmot pro umělce jsou tedy nepopiratelné. Ačkoliv se první umělecká díla vytvořená bratry Pevsnery z celuloidu objevila jiţ v roce 1910, plasty se v umění začaly hojně uţívat aţ na konci 60. let. Nové technologie včetně odlévání, barvení a snadnější dostupnost související s rozvojem designu otevřely umělcům dveře dosud nevídaných moţností.6
5
SKARLANTOVÁ, Jana. Užitá tvorba I: estetická východiska užité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009, s. 46.
3. DOBA POLYMERNÍ „Při studiu historie jsme si zvykli označovat velké epochy rozvoje lidstva podle nejcharakterističtějšího materiálu, který člověku sloužil. Tak mluvíme o době kamenné, bronzové, železné – dobu, ve které žijeme, můžeme z tohoto hlediska právem označit za dobu polymerní.“7 Tak jako se v období lidských dějin střídaly historické epochy, měnily se s dobou i uţité materiály. Lidstvo se neustále rozvíjelo, ve své snaze po pokroku, vynalezení lepších technologií, spělo k objevení nových materiálů. Nejprve lidé čerpali materiály z přírody, neboť se odpradávna cítili být její součástí, naučili se s přírodou ţít, ale i schopnost z ní těţit. Člověk je tvor zvídavý, neustále objevuje a poznává, zpočátku uţíval materiály, které v přírodě našel v syrovém stavu a pokusil se je opracovávat, např. (dřevo, kámen), poté se snaţil materiály vyrábět pomocí látek nalezených v přírodě a nakonec vyrobil materiál sestávající ze syntetických substancí, které se v přírodě nenacházejí. V současné době jsou polymery neodmyslitelnou součástí našeho ţivota. Obrovský rozmach výzkumu a výroby polymerů v druhé polovině 20. století, zajistilo vyuţití nových technologií a s tím i pokrok strojírenského průmyslu. Vyrobené materiály ovlivnily řadu oborů, od letectví přes sport aţ po zdravotnictví. Polymerní materiály nahradily díky svým specifickým vlastnostem řadu klasických materiálů, jako jsou dřevo, sklo či kov. Jejich masová produkce je spojená s hospodářstvím na konci 20. století, inovativnější technologie zajistily výrobu perspektivnějších materiálů a je tedy pravděpodobné, ţe se s nimi budeme setkávat i do budoucna, jelikoţ jejich produkce rok od roku stoupá a technologie se stále zdokonalují.
3.1. PLASTICKÉ HMOTY OBECNĚ
7
DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, použití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006, s. 9-10.
„Polymery jsou přírodní nebo syntetické látky, v jejichž veliké molekule (makromolekule) se jako článek v řetězu mnohonásobně opakuje základní monomerní jednotka. Představují tedy chemickou stavebnici, která umožňuje neobyčejnou proměnlivost struktur i vlastnosti výsledných látek.“8
Polymery
dělíme na elastomery a plasty. Jak jiţ samotný název napovídá, elastomery jsou elastické látky za běţných podmínek schopné čelit deformační síle, po jejímţ působení se zpátky vrací do původního tvaru. Převládající podmnoţinou elastomerů jsou kaučuky, ze kterých se vyrábí pryţe. 9 „Plasty jsou polymery za běžných podmínek většinou tvrdé, často i křehké. Při zvýšené teplotě se stávají plastickými (odtud název) a tvarovatelnými. Pokud je změna z plastického do tuhého stavu vratná (opakovatelná), nazýváme je termoplasty. Pokud jde o změnu nevratnou (neopakovatelnou, trvalou), protože je výsledkem chemické reakce (často probíhající za zvýšené teploty), mluvíme o reaktoplastech.“10 3.1.1. Důležité mezníky v historii plastických hmot Během posledního století a půl se lidé naučili vyrábět syntetické polymery s vyuţitím přírodních látek, jako je celulóza, poté se obrátili k látkám obsahujícím bohaté atomy uhlíku jako petrolej a jiná fosilní paliva. Syntetické polymery jsou tvořeny dlouhými řetězci atomů, které jsou uspořádány do opakujících se jednotek často delších neţ ty, které se nacházejí v přírodě. Délka řetězců a opakující se vzory, ve kterých jsou atomy uspořádány, tvoří polymery pevnými, lehkými a pruţnými. Díky zmíněným vlastnostem jsou syntetické polymery mimořádně uţitečné, staly se nedílnou součástí našeho ţivota. Zejména v posledních padesáti letech plasty zaplavily svět a změnily způsob, kterým ţijeme. První přírodní plast, kterému se dostalo obchodního vyuţití, byl druh gumy podobající se kaučuku – gutaperča. Samotný název vznikl spojením slov „getah“, coţ znamená kaučuk a „percha“ označuje druh stromu rostoucí v jihovýchodní Asii. 8
KRATOCHVÍL, Bohumil, ŠVORČÍK, Václav a VOJTĚCH, Dalibor. Úvod do studia materiálů. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2005, str. 70. 9 DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, použití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006, s. 10. 10 Tamtéţ, s. 10.
Roku 1843 si britský lékař Dr. William Montgomerie všiml místních domorodců vyrábějících průhlednou, pevnou a pruţnou hmotu z mléčné šťávy perčovníků. Na jeho popud byla pryskyřice sbírána a zasílána do Anglie, kde byla podrobena vědeckému zkoumání a průmyslovému zpracování. Fyzik a objevitel elektromagnetické indukce, Michael Faraday, zjistil, ţe má gutaperča výborné izolační vlastnosti i v prostředí kapalné vody. Tohoto zjištění se vyuţilo k uskutečnění jednoho z nejvýznamnějších počinů 19. století - propojení Ameriky s Evropou pomocí transatlantického kabelu izolovaného gutaperčou. 3, 200 kilometrů dlouhý kabel byl na dno oceánu poloţen 27. července 1866.11 První plast vyrobil americký tiskař a průkopník plastikářského průmyslu John Wesley Hyatt, kterého inspiroval inzerát s odměnou 10 000 dolarů pro vynálezce dokonalé náhrady za slonovinu, která se pouţívala k výrobě kulečníkových koulí. V druhé polovině 19. století kulečníková hra dosáhla nesmírné popularity jak v Americe, tak v Evropě. Ovšem slonovina na výrobu kulečníkových koulí byla stále vzácnější a v roce 1863 jí byl kritický nedostatek. John Wesley Hyatt tehdy začal experimentovat spolu se svým bratrem a podařilo se mu připravit celuloid. Objev celuloidu byl pro lidstvo přímo revoluční, poprvé nebyla lidská výroba omezená limity přírody, lidé mohli vyrábět nové materiály a ulevili tak i ţivotnímu prostředí. Roku 1873 bratři Hyattové zaloţili první plastikářskou továrnu v USA, z níţ se později utvořily další firmy, které dodnes patří k největším koncernům na světě.12 První čistě syntetický materiál připravil v roce 1907 Leo Hendrik Baekeland, americký chemik pocházející z Belgie. Baekeland hledal syntetickou náhradu šelaku, který se pouţíval při izolaci elektrických strojů. Nakonec dospěl k materiálu, který má vynikající izolační vlastnosti, je odolný proti teplu a na rozdíl od celuloidu se hodí pro průmyslovou výrobu. Bakelit se velmi rychle rozšířil a jiţ ve 30. letech 20. století existovalo v Německu více neţ 100 výrobců bakelitu. Bakelit měl v minulosti velmi široké uplatnění, uţíval se v domácnostech pro výrobu kuchyňských přístrojů, rádií, telefonů, lamp, jeho první aplikace - rukojeť rychlostní páky luxusního Rolls-
11
DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, použití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006, s. 14. 12 RAAB, Miroslav. Materiály a člověk: (netradiční úvod do současné materiálové vědy). 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1999, s. 158.
Royce z roku 1917 se stala symbolem pokroku.13 Kdyţ v roce 1926 vypršel základní Baekelandův patent, nastala přímo bakelitová éra a výrobky z bakelitu se šířily rychlostí laviny: elektrické strojky na holení, popelníky, vysoušeče vlasů – to vše se stalo symbolem doby.14 V roce 1930 dosahovala roční výroba celuloidu a bakelitu v celých Spojených státech amerických pouze 23 tisíc tun. V té době se do rozvoje polymerních materiálů zapojili dva geniální chemici, kteří obohatili svět o další plasty: Němec Hermann Staudinger učinil významný objev ohledně molekulární struktury polymerů, podle jeho myšlenky byl roku 1927 připraven acetát celulózy a následně nato polyvinylchlorid (PVC). Druhý významný chemik byl tvůrce tzv. nylonového věku, Američan Wallace Hume Carothers, který vynalezl řadu materiálů: polyester, chloroprenový kaučuk (neopren) a také polyamid 66, který pod názvem nylon proslavil Carotherse i formu DuPont. Název nylon vznikl spojením zkratek dvou světových metropolí: New Yorku (NY) a Londýna (LON). Po první syntéze nylonu se začalo schylovat k druhé světové válce a Japonci hrozili Američanům, ţe zablokují dovoz hedvábí. Brzy se však ukázalo, ţe nylon se svými vlastnostmi dokáţe přírodní hedvábí nejen nahradit, ale dokonce ho i v mnohém překonat – během války se uţíval pro výrobu padáků, lan, neprůstřelných vest, přileb a dalších.15 U nás během druhé světové války v tehdejších Baťových laboratořích ve Zlíně ilegálně pracoval na polymeraci kaprolaktamu, tehdy ještě ne tak známý český vědec, Otto Wichterle, později vynálezce kontaktních čoček. Po válce se mu podařilo zavést průmyslovou výrobu toho polyamidu, původní označení winop (Wichterle, Novotný, Procházka), bylo změněno na silon.16 Tak jako se ukázalo, ţe nylon dokázal být strategickým materiálem během druhé světové války, bylo tomu i u materiálu, který vynalezli dřívější Carothersovi spolupracovníci: Reginald Gibson a Eric Fawcet. Polymerací etylenu připravili tzv. 13
RAAB, Miroslav. Materiály a člověk: (netradiční úvod do současné materiálové vědy). 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1999, s. 159. 14 Tomáš Lébr: Před sto lety odstartoval bakelit éru plastů. In: Bydlení iDNES – Vše o bydlení [online]. 8. 2. 2009 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://bydleni.idnes.cz/pred-sto-letyodstartoval-bakelit-eru-plastu-fny-/architektura.aspx?c=A090205_153202_dum_stavime_web 15 RAAB, Miroslav. Materiály a člověk: (netradiční úvod do současné materiálové vědy). 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1999, s. 160. 16 Tamtéţ, s. 161.
nízkohustotní polyetylen, jenţ se osvědčil při izolaci podmořských kabelů a s pomocí teflonu umoţnil sestavení radaru.17 Druhá světová válka si vyţádala velkou expanzi plastikářského průmyslu ve Spojených státech amerických. Pátrání po vhodných materiálech k vojenským účelům zapříčinilo potřebu vývoje nových plastů, např. polyetylenu, který je v dnešní době jedním z nejdůleţitějších plastů na světě a polyesterových pryskyřic (nyní se pouţívají pro stavbu lodí). Prudký nárůst výroby plastů pokračoval i po skončení války. Právě nedostatek přírodních surovin nejvíce omezil znevýhodněné sociální a ekonomické skupiny, nově vyrobené materiály, zvláště celuloid, tak byly pro společnost dostupnější alternativou. A plastová revoluce mohla začít. 50. léta 20. století znamenala veliký rozvoj plastikářského průmyslu. Tradiční materiály jako dřevo, kov a sklo byly nahrazovány častěji materiály novými, i kdyţ ne vţdy vhodným způsobem. V průběhu 50. let se plastické hmoty staly hlavní silou oděvního průmyslu. Oděvy vyrobené z polyesteru, lycry a nylonu byly snadno udrţovatelné, lehce se čistily, nemusely se ţehlit a byly levnější neţ jejich přírodní alternativy. Od počátku 50. let se se prudký nárůst výroby a odbytu polymerních materiálů nezastavil ani před Československem. Celosvětový trend podnítil v 50.-60. letech zahájení výroby důleţitých plastů i v Československu, neboť vědci nechtěli být pozadu za svými kolegy ze západních zemí.18 60. léta 20. století byla proslulá svým důrazem na ţivotní styl a módu. Nejsilnější průmyslová velmoc – USA započala konzumní způsob ţivota, který nalezl výtvarné vyjádření a později našel i oficiální označení Pop art. Spotřebitelské vrstvy společnosti měly nové estetické poţadavky, které upřednostňovaly design barevných, lesklých, vizuálně zajímavých a neotřelých předmětů. Ekonomie to s rozmachem masové výroby plně podporovala a plastické hmoty tak umoţnily výrobcům nápad rychle zrealizovat a prodat. 19 Ve světě módy se zaváděly řady 17
RAAB, Miroslav. Materiály a člověk: (netradiční úvod do současné materiálové vědy). 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1999, s. 162. 18 Jiří Kotek, Miroslav Raab: Quo vaditis, polymery? In: Vesmír 88 [online]. 1. 3. 2009 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://casopis.vesmir.cz/clanek/quo-vaditis-polymery 19 SKARLANTOVÁ, Jana. Užitá tvorba I: estetická východiska užité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009, s. 50.
inovativních produktů (měkké a tvrdé pěny, polyuretan, průhledný akryl a další). Naproti tomu v průběhu 60. let došlo ke zvratu dosud neposkvrněného optimistického vnímání plastických hmot v americké společnosti. Roku 1960 byl prvně zpozorován plastový odpad v oceánech a během následující deseti let si Američané byli stále více vědomi problémů ţivotního prostředí. Zatímco většina plastových předmětů byla vyrobená na jednorázové pouţití, v přírodě leţely celou věčnost. Označení plastový tak s přibývajícími lety nabývalo významu něčeho levného, chatrného a falešného. To, co bylo na počátku s nadšením vnímáno jako obrovský rozvoj průmyslu, jenţ plní moţnosti, se později stávalo symbolem levnosti a povrchnosti. Optimistická 60. léta v Československu byla vystřídána útlumem roku 1968. Tehdy přední místo ve vývoji plastických hmot zaujímal Ústav makromolekulární chemie vedený Otttou Wichterlem, jenţ byl na určitou dobu nucen ústav opustit. Ačkoli v té době řada vědců emigrovala do zahraničí, výzkum se nezastavil a ústav si dokázal podrţet tým zkušených odborníků a spolupracovníků.20 Rozvoj plastikářského průmyslu pokračoval i v následujících dekádách 20. století. V 70. letech plasty zastávaly důleţitou roli v technologickém pokroku. Ve strojírenství začaly nahrazovat kovy, v medicíně se jejich uţívání díky hygienické povaze stávalo důleţitější. V 80. a 90. letech byl jejich rozvoj spojený s prudkým nárůstem globální komunikace. Výrobci počítačů, optických kabelů, telefonů vyuţívají plastické hmoty, které svým uţivatelům poskytují pevnost, nízkou hmotnost, izolaci a flexibilitu. Také v dopravě se plasty začaly vyuţívat frekventovaněji, jejich aplikace v automobilech mezi lety 1974-1988 vzrostla o 11 %. Uţití plastických hmot bylo klíčové i v potravinářském průmyslu. Se vznikem supermarketů se měnily i nákupní zvyklosti, problém zachovat čerstvost výrobku během transportu od dodavatele ke spotřebiteli vyřešila plastová balení. 3.1.2. Využití plastických hmot v současnosti Od pevného a spolehlivého bakelitu prošly plastické hmoty dlouhým vývojem. V závislosti na zlepšujících se chemických a fyzikálních vlastnostech se s dobou 20
Jiří Kotek, Miroslav Raab: Quo vaditis, polymery? In: Vesmír 88 [online]. 1. 3. 2009 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://casopis.vesmir.cz/clanek/quo-vaditis-polymery
měnila i jejich funkce. Plasty přestaly zastávat roli pouhé náhraţky, ale staly se natolik rozvinutým materiálem, ţe ho v současné době nelze adekvátně nahradit jiným materiálem se stejnými specifickými vlastnostmi. Rozsah vyuţití plastických hmot je téměř nekonečný. Mezi jinými materiály plasty tvoří nejvýznamnější segment výroby a spotřeby z hlediska objemu. Stěţí bychom hledali jiný materiál, který má tak široké zastoupení téměř ve všech odvětvích průmyslu od zemědělství, přes nábytkářský, automobilový, stavební a elektrotechnický průmysl aţ po zdravotnický průmysl. Naše společnost se stala závislá na uţívání těchto materiálů, jejichţ výrobní mnoţství se rok od roku zvyšuje. „Od roku 1950, kdy se ve světě vyrobilo a spotřebovalo 1,5 mil. tun plastů, dosáhla světová úroveň v roce 2013 výše 299 mil. tun, což představuje průměrný roční růst téměř 9 %.“21 V roce 2013 byl zaznamenán roční nárůst oproti předchozímu roku 3,8 % a pravděpodobně bude stoupat i v budoucnu.22 „Pro rok 2020 se prognózuje výroba plastů na světě ve výši 400 mil. tun, pro rok 2050 více než 700 mil. tun.“23 Naproti tomu vyvstaly obavy ze znečišťování ţivotního prostředí. Igelitové tašky z obchodů se staly terčem aktivistů, kteří chtěli zamezit spotřebu plastů na jedno pouţití. S prudkým rozvojem výroby polymerních materiálů se zvýšilo i mnoţství polymerního odpadu, který produkujeme. „Výskyt plastových odpadů se bude i nadále pohybovat v rozmezí 50–55 % z celkové roční spotřeby plastů.“ 24 Narůstající čísla poukazují na přibývající mnoţství odpadu hromadícího se na skládkách. Vţdyť jenom v České republice kaţdý občan vyprodukoval v roce 2012 celkem 308 kg odpadů. 25 „Ve tříděném odpadu činily plasty 10 kg na osobu.“ 26 Z uvedených údajů tedy vyplývá, ţe produkce plastů bude stoupat i 21
František Vörös: Aktuální údaje o plastech a vyuţití plastových odpadů. In: tzbinfo
[online]. 17. 11. 2014 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996aktualni-udaje-o-plastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu 22
Tamtéţ. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-oplastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu 23 Tamtéţ. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-oplastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu 24 Tamtéţ. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-oplastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu 25 Tamtéţ. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-oplastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu 26 Tamtéţ. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-oplastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu
v následujících letech a je tedy na místě klást si otázku, jak řešit problém recyklace plastových odpadů a preventivně se mu snaţit zabránit.
4. DESIGN A PLASTICKÉ HMOTY Plastické hmoty prošly dlouhou cestou. Od prvního skutečně syntetického materiálu uplynula dlouhá doba, neţ se tyto výrobky z chemické laboratoře dostaly do rukou spotřebitele. U zrodu plastů stála v mnoha případech náhoda, ale byly to především okolnosti doby, které zapříčinily jejich rozvoj a následné uţívání. Zrychlený vývoj 20. století umoţnil dynamický rozvoj chemického a technického průmyslu.27 Vedle klasických materiálů, na které bylo moţné v nově organizované výrobě navázat, přineslo poválečné období plastické hmoty. Ačkoliv byly plasty vyuţívané jiţ v 19. století, ve výrobě nábytku se uplatnily v malé míře, většinou jako imitace draţších materiálů. Nové plasty jako umakart, polyester, polyetylen a PVC byly vyvinuty v souvislosti s válečnými poţadavky. Poválečná doba je vyuţila v takové míře, ţe můţeme 50. a 60. léta oprávněně označit za éru plastických hmot.28 S končícím obdobím 40. let výrobci a návrháři opustili návyk aplikovat plastické hmoty výhradně v případech, kde bylo nutné původní materiál nahradit. S přibývajícími lety naopak vznikal trend: „Všechno nahrazovat plastickými hmotami, a to i tam, kde k tomu nevedly utilitární či ekonomické důvody.“29 Ačkoliv současná extrémně vysoká úroveň technologie zpracování plastů nelze srovnat s průmyslovou výrobou minulého století, v muzejních sbírkách nábytku a produktového designu můţeme vidět plastové předměty, které jsou jen malým úkazem dobové plastické hmoty, která výrazně definovala podobu designu 20. století. Plasty jsou nyní rozšířeny ve všech oblastech designu od spotřební elektroniky přes kuchyňské nádobí, šperky aţ po automobily. Jako materiál znamenaly plastické hmoty pro design revoluci nových tvarů, výraznějších barev a zvýšily funkčnost předmětů, které kaţdý den pouţíváme.
27
LAMAROVÁ, Milena. Design a plastické hmoty: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze: říjen-prosinec 1972. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1972, s. 3. 28 KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 87. 29 LAMAROVÁ, Milena. Design a plastické hmoty: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze: říjen-prosinec 1972. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1972, s. 3.
4.1. SVĚTOVÝ DESIGN 50. LET Expandující výroba poválečných let byla podmíněná technickým rozvojem, který přinesla válka. Těţiště nábytkářského průmyslu se přemístilo do nově vzniklých center průmyslové výroby zemí, jejichţ průmyslová výroba nebyla zasaţena válkou. Řada předních evropských tvůrců ve 40. letech 20. století emigrovala do USA. Ohnisko hlavních změn ve světovém nábytkářském průmyslu se tedy přesunulo na americký kontinent. Roku 1940 Muzeum moderního umění v New Yorku vyhlásilo soutěţ nazvanou Organic Design in Home Furnishings, ve které první cenu za nábytek obdrţeli dva průkopníci designu, Američan Charles Eames a Fin Eero Saarinen. Vítězným produktem byla ţidle zaloţená na nové koncepci designu a výrobní technologii. Sedák ţidle byl ještě zhotovený ze dřeva a přestoţe tento model nebyl nikdy hromadně vyráběn, ovlivnil budoucí činnost designérů a nábytkářskou produkci na celém světě.30 Charles Eames během 2. světové války získal bohaté zkušenosti s ohýbáním dřeva pro letecké účely, nabyté zkušenosti aplikoval při výrobě skořepiny zhotovené z polyesteru tuţeného skleněnými vlákny. Eames na své ţidli demonstroval dojem lehkosti vytvořením konstrukce útlých kovových noţiček, na kterých je posazena laminátová skořepina. Eamesova skořepina byla prvním příkladem vyuţití plastické hmoty pro nábytek a zároveň impulsem pro nadcházející záplavu nábytku z plastických hmot příliš nevalné kvality. Muselo uplynout dalších deset let, neţ se ekonomizovaly výrobní postupy a změnila tehdejší představa spotřebitele, ţe plastická hmota nepatří pouze do kuchyně.31 Strohé geometrické formy nábytku z meziválečných let nahradila „biomorfní“ moderna 50. let plná oblých, měkkých a nepravidelných tvarů. Někdy téţ nazvaná jako designérské „baroko“ bujarých tvarů ve velké míře uţívající plastické hmoty pestrých barev.32 Padesátá léta byla i obdobím skandinávského designu, který úspěšně dokázal 30
161.
31
KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, s. 159 –
Tamtéţ, s. 161 – 162. KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 84. 32
propojit moderní prvky s národními tradicemi. Mezi význačného představitele patří Eero Saarinen, který v druhé polovině 50. let navrhl pozoruhodnou soupravu stolů a ţidlí, tzv. „tulipánovou sérii“. Ţidle jsou vytvořeny z polyesterové skořepiny vyztuţené skleněnými vlákny, stejně tak jako u Eamese.33 50. léta předznamenala i mezinárodní úspěch italského designu, který se v té době začal formovat a jehoţ tendence pak v hojné míře pronikaly i do pozdějších let šedesátých. 4.1.1. Československý design 50. let Rok 1948 byl dobou zásadních společenských přeměn, slibný start poválečné průmyslové výroby s uplatněním designéra byl náhle utlumen změnou politického systému. Ideologicky motivované budování těţkého průmyslu potlačilo rozvoj tradičního lehkého průmyslu spotřebního zboţí. Expropriace a privatizace majetku znamenaly postupnou centralizaci průmyslové výroby a tím často způsobený zánik malých provozoven nezbytných k vývoji a inovaci nábytku.34 „Pro toto období bylo příznačné hledání estetického výrazu nastupujícího socialismu. Pro český design znamenala tato doba především uvědomění si vlastních schopností a limitů v procesu vývoje a navrhování průmyslových výrobků a předmětů užitého umění v podmínkách socialistické výroby.“35 Ve znárodnění průmyslu přesto pozitivní roli sehrály nově vzniklé instituce, např. výtvarné rady v podnicích, které fungovaly jako spojovací článek mezi výtvarníky a průmyslem.36 50. léta byla érou tzv. bruselského stylu, který navazoval na předválečné aerodynamické formy odlehčeným plastovým nábytkem nepravidelných tvarů a pestrých barev. Prezentace Československa na mnoha světových expozicích, z nichţ nejdůleţitější byla první poválečná výstava Expo 58 v Bruselu, dokazuje nepřetrţitou kontinuitu s vývojem a výrobou s ostatními evropských zeměmi do konce 50. let. Výstava Expo 58 v Bruselu přinesla mimo jiné i nové materiály – plastické 33
KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, s. 188. Tamtéţ, s. 267. 35 BRUTHANSOVÁ, Tereza a KRÁLÍČEK, Jan. Czech 100 design icons. 1. vyd. Praha: CzechMania, 2005, s. 14. 36 KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, s. 188 34
hmoty, které představovaly potenciál plný pestrých barev, atraktivní povrchové úpravy a nových (biomorfních) tvarů vycházejících ze specifik materiálu a technologie výroby.37 Typickým příkladem mánie tvarování plastů, kterou rozběhli manţelé Eamesovi, je plastová ţidle Miroslava Navrátila. Oproti Eamesově ţidli má však svoje odlišnosti – jednotlivé nohy lze odšroubovat a specifický tvar sedáku předznamenává příchod známé praţské tramvajové sedačky.38 Dalším produktem tohoto typu je ţidle podle návrhu Františka Jiráka. 39 V mezinárodním kontextu měly vysokou úroveň i produkty pro domácnost (vysavače, mixéry atd.) navrţené Milošem Hájkem, Stanislavem Lachmanem a dalšími významnými designéry.40
4.2. SVĚTOVÝ DESIGN 60. LET „Zlatá šedesátá“ léta se jevila jako nejšťastnější období 20. století. Byla periodou ve znamení osvobozování Afriky od koloniální nadvlády, uvolňování mezinárodního napětí a procesu demokratizace v socialistických zemích. Ve skutečnosti však byla 60. léta dobou plnou protikladů, konfliktů a společenských nepokojů (vietnamská válka, studentské protestní hnutí a další). Šedesátá léta charakterizoval také akcelerovaný technický pokrok a rozvoj vědy. Expandující výroba od druhé poloviny 20. století se realizovala v nebývalém měřítku. Hranice mezi uměním s průmyslem byla smazána novými moţnostmi technického rozvoje a estetickými ideály spotřební společnosti.
41
Nejsilnější
ekonomická velmoc – Spojené státy americké se staly zemí „konzumního ráje“
37
KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 87. 38 BRUTHANSOVÁ, Tereza a KRÁLÍČEK, Jan. Czech 100 design icons. 1. vyd. Praha: CzechMania, 2005, s. 13. 39 KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 94. 40 Tamtéţ, s. 93. 41 SKARLANTOVÁ, Jana. Užitá tvorba I: estetická východiska užité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009, s. 45.
nehledě na hrozící problém ohledně vyčerpání materiálních zdrojů.42 Éra plastických hmot stála na svém vrcholu a plasty se prosadily na nejrůznějších místech a nahradily téměř všechny ostatní materiály. Byla ceněna nahraditelnost, nikoli trvanlivost předmětů. Na negativní aspekty nově vzniklé filozofie „spotřebuj a zahoď“ upozornila na konci šedesátých let v USA řada ekonomů.43 Počátek dekády také přinesl první vesmírné lety s lidskou posádkou a její závěr přistání člověka na Měsíci. Tyto úspěchy nebylo moţné opomenout, budily nepřiměřený optimismus a ovlivnily design i módu. Styl „kosmického věku“, preferující bílou a stříbrnou barvu, plný „kosmických“ tvarů nejlépe charakterizují filmy Barbarella nebo 2001: Vesmírná odysea.44 Země, které se v 60. letech podílely na diktování globálních designérských trendů oproti předchozí dekádě částečně změnily své pořadí. Spojené státy americké prosazovaly komerční styling, i kdyţ v méně pompézní podobě neţ v předcházejícím desetiletí. Tato země se stala centrem nové pop-artové kultury (která se vyvíjela současně i v Londýně) a hnutí hippies.45 Nejvýraznější zemí, jeţ se v 60. letech stala jakousi mekkou designu, byla bezesporu Itálie. Specifičnost italského designu se formovala jiţ v meziválečném období. Ale k příznivému období a rozmachu výroby došlo aţ po 2. světové válce, kdy se Itálie zbavila fašismu a s ním spojeného pompézního slohu. Itálie si tak vytvořila osobitý styl charakteristický svou elegancí a moderností s esteticky působivými experimenty vyuţívajícími barevnou škálu plastických hmot. „V oblasti sedacího nábytku se v 60. letech díky novým pevnějším plastům objevily celoplastové ţidle a křesla. První byla v tomto směru dětská ţidle Richarda Sappera a Marca Zanusa, kterou od roku 1964 vyráběla firma Kartell. Nejvíce vyráběnou italskou plastovou ţidlí se potom stala Selene Vica Magistrettiho z roku 1968 (...). Nejcharakterističtějším příkladem pop-designu je křeslo Sacco, vyrobené 42
KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 99. 43 SKARLANTOVÁ, Jana. Užitá tvorba I: estetická východiska užité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009, s. 47-48. 44 KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 99. 45 KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 99-100.
z koţeného nebo textilního vaku naplněného polyesterovými kuličkami. Křeslo navrhli Piero Gati, Cesar Paolini, Francesco Teodoro a vyrobila firma Zanotta roku 1969.46 Druhým zářným příkladem a idolem šedesátých let byla nafukovací křesla vyrobená z PVC. 4.2.1. Československý design 60. let 60. léta byla dekádou postupného uvolňování totalitního komunistického reţimu. Kdyţ se roku 1968 krátce odstranila cenzura, ukázalo se, ţe hodnoty mladých lidí na obou stranách ţelezné opony jsou téměř totoţné, navzdory odlišným politickým systémům. Expanze hromadné výroby spojená s mechanizací a automatizací včetně vyuţití moderních technologií, hledala objektivní, esteticky hodnotnou a funkční formu. Hromadná výstavba panelových domů byla určující pro nábytkovou tvorbu, bezprostředně souvisela s koncepcí interiéru, jehoţ prostor byl miniaturizován. 47 Doba tzv. politické normalizace po okupaci Československa sovětskou armádou roku 1968, překazila téměř všechny naděje vkládané do Praţského jara. Z toho pramenící deziluze doby jiţ nezastírala kritický pohled na nedokonalost, bezduchost a uniformnost hromadné výroby stejně tak jako na masovou výstavu sídlišť. Touha po změně tohoto stavu v centrálně řízeném totalitním státě byla zcela nemoţná. Řada předních designérů a architektů emigrovala do zahraničí. Průmyslová výroba se centralizovala do velkých závodních podniků a i přes nepříznivé klima společnosti se rozvíjela díky úsilí českých a slovenských designé ing.
-
,
, arch. S. Lachman, ak. , ar
alších.48
60. léta v československém designu byla obdobím praktické aplikace předchozích výrazných formálních změn. Dozvuky bruselských úspěchů silně ovlivňovaly obecný vkus, národní podniky a výrobní druţstva si osvojovaly moderní materiály a dbaly na design moţná více neţ dnes. Plastické hmoty prozářily interiéry 46
KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009, s. 104. 47 KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, s. 270271. 48 KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, s. 271.
pestrými barvami, odlehčily nábytek a pozvedly funkci uţitých předmětů. Názornými příklady jsou předměty, které ovlivnily obecné vnímání estetiky a byly běţně dostupné. Jakési „ikony“, jeţ vyčnívají z tehdejší fádnosti.
5. PLASTICKÉ HMOTY VE VOLNÉM UMĚNÍ První umělci, kteří pouţili plast k interpretaci své umělecké představy byli dva bratři Antoine Pevsner a Naum Gabo. Naum Gabo, né Naum Neemia Pevsner si v roce 1890 v Bryansku v Rusku změnil své příjmení na "Gabo", aby se odlišil od svého bratra Antoine, malíře. Studoval medicínu, přírodní vědy, filozofii a historii umění na univerzitě v Mnichově. V letech 1913 a 1914, ho navštívil jeho bratr Antoine Pevsner v Paříţi, kde se setkal umělcem Alexandrem Archipenkem a dalšími členy Ruské avantgardy. Během první světové války, Gabo a Pevsner ţili v Oslu, kde Gabo vytvořil kubismem inspirované figurální sochy v celuloidu a kovu. Italští Futuristé Fortunato Depero a Giacomo Balla začali pouţívat celuloid pro své konstrukce zhruba ve stejném období kolem roku 1913. Bohuţel, mnoho z jejich výtvorů bylo ztraceno nebo zničeno během války. Po roce 1934 umělci, kteří pouţívali plasty ve své práci, včetně Nauma Gaba, Pevsnera a Moholy-Nagy, začali vyuţívat Plexisklo nebo Perspex, který měl vlastnosti lepší neţ stárnoucí celuloid. Plexisklo a anglická varianta Perspex, jsou transparentní a termoplasticky tvarovatelná a mohou být zpracovány pomocí pily, brusného papíru, vrtáků a tak podobně. V roce 1946, umělec Alexander Archipenko začal pouţívat pláty akrylového skla pro své trojrozměrné sochy symbolizující prostor a čas, neboť tyto pláty mohly vyzařovat dopadající světlo díky jejich ostrým hranám. Výsledkem bylo zdání, ţe objekt září a leskne se zevnitř. Na počátku roku 1960 hrál plast pouze podřadnou roli. Na Výstavě Kasselu v roce 1964, jen dva umělci vystavovali díla obsahující plasty. Situace se však změnila rychle. Jen o čtyři roky později, v roce 1968, bylo vystaveno stejně tolik děl z plastu jako z jiných konvenčních materiálu jako třeba bronz, kámen atd. Důvodem bylo, ţe tyto materiály na konci 60. let byly dostupné všem a zpřístupnily se technologie pro jejich zpracování, barvení atd. Plast se stal moderním materiálem, který měl budoucnost. Akryláty, epoxidy, polyestery, styreny, silikony, vinyly, celulózy a butyráty celulózy byly v této době obzvláště populární. Celuloid, který byl často pouţíván na počátku 20. století, přestal být v tak velkém měřítku pouţíván, především kvůli jeho špatným vlastnostem stárnutí, nebezpečné výrobě a byl nahrazen jinými plasty.
Eva Hesse je povaţována za jednu z nejdůleţitějších ţenských umělkyň 20. století, v neposlední řadě proto, ţe byla průkopníkem umění pouţívajícího materiály. V jejím krátkém dramatickém ţivotě, vytvořila více neţ 850 kreseb a 111 maleb, stejně jako cca. na 100 soch a to v období pouhých deseti let. Narodila se v roce 1936 v Hamburku jako dcera ţidovského právníka, ve věku dvou let byla nucena emigrovat spolu s rodiči do New Yorku přes Holandsko a Anglii. Její rodiče se rozvedli, kdyţ jí bylo devět. Její otec se znovu oţenil a její těţce depresivní matka spáchala sebevraţdu vyskočením z okna. Eva Hesse studovala Cooper Union School v New Yorku a the Yale School of Art and Architecture, mimo jiné i s Josefem Albersem. V roce 1961, se poprvé podílela na skupinové výstavě. Její první samostatná výstava následoval v roce 1963 na Allan Stone galerii v New Yorku. V roce 1964 a 65 Hesse a její manţel strávili rok v Essen-Kettig na řece Ruhr. Tam vytvořili své první reliéfy a trojrozměrná díla. Pár ţil v opuštěném patře výrobní haly. V tomto prostředí si ve své práci prvně osvojila průmyslové materiály, včetně různých plastických hmot. Po návratu do New Yorku, se plně věnovala sochařství a její tvůrčí výkon se dramaticky zvýšil. Nejraději pracovala se dvěma neobvyklými materiály, které objevila: latex (skleněné vlákno) a polyester vyztuţený skleněnými vlákny. Akut jejích soch a instalací koření v surrealistickém principu odcizení. Její díla jsou na prahu mezi realitou a absurditou. Hlavní charakteristikou pouţívaných materiálů, byla transparentnost a flexibilita aţ „tekoucnost“. Její sklolaminátové objekty jsou průsvitné a nejčastěji bezbarvé. Její práce byla silně ovlivněna Marcelem Duchampem. Následně také pracovala s nalezenými objekty, které integrovala do svých instalací. Vědomé odmítnutí pouţití tradičních, vysoce ceněných sochařských metod (modelování, sekání, atd.) povaţovala za "anti-art". Záměrně volila materiály, které mohou zanechat stopy tvůrčího procesu, jako například skleněné vlákno, na nichţ jsou viditelné otisky prstů. Třicet let po její smrti nelze některé z jejích děl přepravovat ani vystavovat. Latex, materiál, který začala pouţívat v roce 1967, se stal křehkým a v průběhu času se rozpadá. Sklolaminát, který často pouţívala od roku 1968, ztrácí svou jedinečnou transparentnost a flexibilitu.
Přes její předčasnou smrt (1970), nebude nikdy její obrovské dílo v odborných kruzích zapomenuto. Francouz Arman, jehoţ plné jméno je Armand Pierre Fernandez, je jedním z nejdůleţitějších mezinárodních umělců a spoluzakladatel „Nouveau Réalisme“. Narozený v roce 1928, studoval od roku 1946 do roku 1949 na Ecole Nationale des Art Décoratifs v Nice, následně po dobu dvou let na Ecole du Louvre v Paříţi. V období od roku 1947 do roku 1953 se Arman intenzivně zabýval buddhismem a astrologií. Armanova práce byla ovlivněna mj. Kurtem Schwittersem. V roce 1955 vytvořil svou neo-dadaistickou "Pečeť" (razítkování) a následně jeho "Allures" (otisky předmětů namočený v barvě), a později jeho "Coupés" (rozřezané objekty). Ale nejvíce se proslavil dílem "Poubelles" (objekty v podobě plexisklových boxů naplněných odpadky), které dělal na začátku roku 1960. Jeho nejznámější práce jsou však jeho „Akumulace“ kterými ironizuje sériovou výrobu. V těchto dílech dává dohromady předměty, které jsou ponechány beze změny nebo zničené (například vidličky, auta, bankovky, atd.) v boxech vyrobených ze dřeva nebo plexiskla, potaţených litou pryskyřicí umístěných na dřevě, spájené dohromady, tvoříc tak unikátní umělecké dílo. Těmito uměleckými díly dal jasně najevo, ţe objekty se stejnou funkcí v ţádném případě nemusí vypadat úplně stejně, ale mohou mít individuální rysy. Tato skutečnost se stává patrnou pouze v „Akumulaci“. V roce 1964 začal dělat „Akumulace“ lité z polyesteru, a v roce 1970 "neviditelné" „Akumulace“, kdy akumulované objekty byly odlity do betonu. V roce 1971 udělal sérii organických "Poubelles", kdy objekty (odpadky) byly zality do polyesteru a tím výběr pouţitých objektů nebyl podmíněn jejich trvanlivostí. Malířka a sochařka Niki de Saint Phalle se narodila 29. října 1930 v Neuillysur-Seine, na předměstí Paříţe. Její celé jméno je Catherine Marie-Agnès Fal de Saint Phalle. Její otec ztratil celý svůj majetek při krachu burzy v roce 1929. Její matka pocházela z bohaté rodiny. Během fašistického období rodina ţila v Americe, později se Niki vrací do Francie, kde chvíli ţije s rodiči, pak se svými prarodiči a následně na internátní škole. Její dětství bylo charakterizováno přísnou katolickou výchovu a konfrontací se stereotypem ţenských rolí. Ve věku 11 let byla sexuálně zneuţívána svým otcem.
Před tím, neţ se začala věnovat umění, byla velmi úspěšná modelka a navštěvovala herecké kurzy. Měla dvě děti, v roce 1951 a 1955, se svým prvním manţelem. Ale v tomto období se nervově zhroutila a byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Nice z důvodu nebezpečí spáchání sebevraţdy. Zkušenosti, které získala během terapie malováním jí přesvědčilo, stát se umělkyní. Její první setkání se švýcarským umělcem Jeanem Tinguely v roce 1955 v Paříţi mělo pro její práci dalekosáhlé důsledky. Jean ji představil sochařskou práci, sádrové sochy s dráty a ţeleznými díly, a byl jí nápomocen. Rok po svém prvním setkání s Jeanem, měla svou první výstavu ve Švýcarsku. Krátce nato opustila manţela a dvě děti a přestěhovala se s Jeanem do Paříţe. V roce 1960 se stala členem kruhu avantgardních umělců v Paříţi nazývaném “Nouveaux Réalistes“, jejími členy byli mj. Yves Klein, Arman, Cesar, Jean Tinguely a Daniel Spoerri. Její křiklavě barevné ţenské figury vyrobené z polyesteru, nazvané "Nanas," jsou světově proslulé a sběratelsky vysoce ceněné na trhu s uměním. S těmito díly udělala umělecký průlom v roce 1960. Do té doby označení "Nana" bylo ve francouzském slangu poněkud lascivní slovo pro drzou dívku. Pro mnohé je to však také označení pro veselou, zajímavou, tančící, vitální, barokně oblečenou ţenu s postavou plnou ţenskosti a bezstarostnosti. Tyto burleskní ţenské postavy, z nichţ některé mají příliš velké genitálie, se setkaly se smíšenými reakcemi ze strany veřejnosti a tisku. V roce 1966, umělkyně byla pozvána ředitelem Moderna Museet ve Stockholmu, Pontusem Hultenem, k instalaci 29 metrů dlouhé leţící ţenské postavy z polyesteru, kterou vytvořila ve spolupráci s Janem Tinguely. Do plastiky s názvem "Hon" se vstupovalo přes vagínu, v levém prsu bylo planetárium v jeho pravém prsu mléčný bar. Švédský publikum bylo nadšené, stejně jako tisk. Ve Švýcarsku však lidé byli šokováni. Bernský tisk označil dílo jako "obscénní faux pas" a "monstrózní skandál." Následně umísťovala mnoho dalších soch na veřejných prostranstvích, v zahradách a v parcích po celém světě. Obří ţenské postavy byly většinou sloţeny z laminátu a polyesteru, přelakovány akrylátovými barvami. Niki de Saint Phalle zemřela na rakovinu plic ve věku 71 let 21. května 2002 v San Diegu v Kalifornii. V souvislosti se vdechovanými polyesterovými párami, které inhalovala při práci.
6. VLASTNÍ TVORBA Kultura a umění jsou odrazem a svědectvím doby, v níţ vznikají. Stará umění byla vykonávána ve vztahu k přísným pravidlům, vyuţívala materiály a technologie vyvinuté
v průběhu
staletí.
V dnešní
éře
globalizace,
komercionalizace,
akcelerovaném vývoji technologií a záplavě nových materiálů roste tendence vyuţívat nových moţností včetně materiálů i ve výtvarném umění. „Pole umělecké i duchovní imaginace se otevírá naplno na půdě nových, neočekávaných a inspirujících technologií a hmot.“ 49 Nejenţe umění začalo vyuţívat klasické materiály jinak neţ dříve, ale vtáhlo do své sféry materiály platící za neušlechtilé či nepouţitelné. Plastické hmoty prošly dlouhou fází vývoje, z původně substitučního materiálu nesoucího přívlastek laciné, se postavily na vlastní nohy, vstoupily do výtvarného umění, kde začaly vytvářet svoji vlastní, svébytnou řeč. Původně nevýtvarné materiály, byly povýšeny na materiály výtvarné. Sama definice těchto materiálů je velmi subjektivní, ve 20. století byly stírány redefinice hranic neuměleckých předmětů prostřednictvím změnou kontextu. Za podobnou změnu můţeme povaţovat postulaci plastické hmoty, původně nevýtvarného materiálu, na materiál výtvarný. V uţším slova smyslu tak nově vzniklé médium – plastická hmota, pro něţ je charakteristická proměna materiálu „nízkého“ na „vysoký“, se stalo součástí uměleckého díla.50
Zmíněné
povýšení původně nevýtvarného materiálu na plnohodnotné umělecké médium se v mé vlastní tvorbě stalo primárním východiskem. Usilovala jsem o narušení jistého předělu mezi apriorním předurčením uměleckého materiálu. K zhotovení výtvarného díla jsem proto zvolila plastickou hmotu - materiál, jenţ intencionálně nebyl vyvinut pro umělecké účely.
6.1. ZÁMĚR
49
LAMAROVÁ, Milena. Design a plastické hmoty: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze: říjen-prosinec 1972. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1972, s. 23. 50 WITTLICH, Petr. Horizonty umění. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010, s. 601.
Mým záměrem bylo zhotovit trojrozměrné dílo sestávající z plastu, nesoucí podobu ţenského těla, jakoţto klasického po mnoha tisíciletích ztvárněného a neustále se opakujícího motivu. Spojením klasické sochy vycházející z lidské figury a netradičního materiálu, jsem aspirovala o vytvoření díla demonstrující fakt, ţe plast nemusí zastávat funkci pouhé „náhraţky“, ale můţe působit jako svébytná hmota vytvářející umělecké dílo. Současně jsem chtěla poukázat na přítomnost plastických hmot, jeţ nás obklopují v kaţdodenním ţivotě od okamţiku, kdy ráno vstáváme a čistíme si zuby plastovým kartáčkem, aţ do chvíle, kdy si nařizujeme budík z plastu na další den. Náš pohyb v dnešním světě na plastických hmotách přímo závisí. Mým záměrem nebylo zastávat stanoviska ohledně naprosté absence plastických hmot v našem ţivotě nebo naopak podnítit k jejich nadměrnému uţívání. Bez ohledu na negativní nebo pozitivní aspekty existence těchto materiálů, mou primární intencí bylo poukázat na jejich přítomnost z jiného úhlu pohledu, „musíme o krok poodstoupit a podívat se na svět, jako bychom ho nikdy předtím neviděli. Přimět nás k tomuto úkroku je jedním z úkolů umění.“51 Integrace běţně uţívaných materiálů do výtvarného umění, vytváří nové formální moţnosti, ale současně rozšiřuje i obsahovou sloţku díla. Kaţdodenní participace běţně uţívaných materiálů je prodchnuta našimi smysly mimo kontext umění, vzniká tak jakási „sémantika materiálu“, která je dána obecným vnímám společnosti. Samotná symbolika materiálu tedy můţe posunout moţnost umělecké výpovědi do zcela odlišné roviny. „Moderní umění se může jevit jako destruktivní, a jako destruktivní se jistě mnohým jeví i moderní socha z plastických hmot. I ona otřásá zmrtvělým hodnotami, prohlubuje jejich krizi a nastoluje hodnoty z života vzešlé a k životu se obracející.“52 Socha z plastické hmoty se odpoutává od klasického kamenosochařství, v němţ je kámen ryzím produktem přírody, a kdy sochař můţe být prvním a také jediným, který se ho v tvůrčím procesu dotkne. Přechod z tradičního materiálu na plastickou hmotu v umění pro mě symbolizuje hloubku proměny člověka vstupujícího do nové společenské struktury. Fenomény technické civilizace pomáhají lidstvu přestupovat další práh a současně měnit svůj vztah k přírodě, jejíţ tvořivost je potlačována tvořivostí člověka. Socha vyrobená z plastu - výhradně lidského 51
HARRIES, Karsten. Smysl moderního umění: filozofická interpretace. Vyd. 1. Brno: Host, 2010, s. 130. 52 Baleka, Jan. Artchemo. In: Artchemo 1968-1969: [Kat. výstavy], 1994, s. 46.
výtvoru, v mé tvorbě prezentuje současné vnímání světa. Dutá socha z průsvitné hmoty odráţí světlo na povrchu, ztělesňuje svět pomíjivých hodnot, který jiţ dávno není tím, co býval, ale představuje to, co nám z něho zbylo. 6.2. PROCES REALIZACE Samotné realizaci plastové sochy předcházel proces tvorby sestávající ze čtyř tvůrčích fází, který byly zapotřebí ke zhotovení pozitivní formy nesoucí podobu ţenského těla. Při výrobě formy ţenské figury, mým úmyslem bylo předejít vzniku potenciálního odlitku, který by byl preformovaný konkrétním lidským tělem. Rozhodla jsem se proto o vlastní fantazijní vyobrazení ţenské postavy v ţivotní velikosti, abych tak nabyla intenzivně působící autenticity výsledku. 6.2.1. Kostra Pro stabilitu formy jsem se rozhodla vyrobit vnitřní kostru sestávající z králičího pletiva. Tato kostra měla plnit funkci nosnosti celé formy, ale současně slouţit jako rám pro pěnovou výplň. Na pletivo o výměře 2 m2 jsem si předkreslila obrys postavy, poté jsem nůţkami určenými na stříhání plechu vyznačenou postavu z pletiva vystřihla. Následně jsem ji vytvarovala do trojrozměrné stojící kostry. Konstrukci jsem musela vyrobit z materiálu, do kterého bude moţné vstřikovat montáţní pěnu, proto jsem zvolila pletivo. Kostru jsem netvarovala příliš do prostoru, abych při odřezávání přebytečné pěny nemusela zasahovat do konstrukce z pletiva.
6.2.2. Pěna Na vnitřní výplň jsem pouţila také jeden z druhů plastických hmot montáţní polyuretanovou pěnu, která se nejčastěji vyuţívá k lepení, utěsňování a vyplňování dutin ve stavebnictví. Z dvou moţných druhů pěn – vysoce expanzivní a nízko expanzivní, jsem si zvolila prvně uvedenou, aby mi forma co nejvíce nabyla na svém objemu. Pro výplň kostry z pletiva jsem spotřebovala
osm balení montáţní pěny. Vytvořila jsem objemnější ţenskou postavu pro ponechání rezervního prostoru, jelikoţ jsem věděla, ţe budu přebytečnou hmotu odřezávat. Doba vytvrzení montáţní pěny se pohybuje v rozmezí od 5 – 24 hodin. Jelikoţ byla pěna tvořící formu ţenské figury na některých místech vysoce navrstvená, mohla jsem ji začít odřezávat aţ po několik dnech, neţ se zcela vytvrdila. Jakmile byla pěna suchá, začala jsem jí tvarovat ořezáváním a broušením. Na pěnové figuře jsem se snaţila vyřezat alespoň náznaky detailů. Povrch materiálu mi příliš nedovolil opracovávat detailnější prvky, neboť byl příliš pórovitý a trhal se. Pro příští výrobu formy bych zvolila spíše polystyren, jehoţ povrch je oproti pěně méně pórovitý a na jeho stabilitu či nosnost není třeba konstruovat vnitřní kostru. Ţenskou figuru jsem ořezala do tvaru, který proporčně určoval výslednou podobu sochy. Následně jsem montáţní pěnu sbrousila pomocí brusného papíru do hladkého povrchu, abych na pěnu následně mohla nanášet sádru. 6.2.3. Sádra Nanášení sádry pro mě představovalo asi nejdelší časový úsek z celkové práce. Zároveň jsem tuto část povaţovala za klíčovou pro následující postup. Sádra musela vytvářet pospolitý a hladký povrch bez skulin, který by zabránil případným proniknutím horkého plastu do pěnové formy. Při nanášení sádry jsem postupovala v několika fázích. Nejprve jsem sádrou vyplnila rozsáhlé skuliny v montáţní pěně, pomocí drátku jsem dotvarovala nos, který dotvořila pomocí sádry a stejným způsobem jsem vyrobila uši a prsty na všech končetinách. V druhé fázi jsem nanášela sádru na celý ţenské figury, tímto způsobem jsem pokračovala třikrát. Kdybych nanesla méně vrstev, povrch by byl nestejnoměrný a příliš tenký, mechanickou manipulací by se mohl poškodit a pěna pod ním by nemusela snést vysokou teplotu horkého plastu. Při praktikování zvoleného postupu jsem zjistila, ţe pěna absorbuje větší mnoţství vody, neţ jsem předpokládala, tudíţ jsem figuru před další aplikací musela nechat řádně vyschnout, aby nezadrţovala přebytečnou vodu. Ve třetí fázi jsem začala ţenskou figuru brousit, nejprve brusnou mříţkou na větší plochy, poté jsem dodělávala detaily jako nos, oči, ústa, prsty, atd.,..., pomocí malé elektrické
brusičky. V poslední fázi jsem sádrou opravovala a vyplňovala poškozená místa způsobená předchozím broušením.
6.3. KONEČNÁ REALIZACE PLASTOVÉ SOCHY „Je třeba zlikvidovat onu veskrze literární ušlechtilost, která je přisuzována mramoru a bronzu,“ doporučil Boccioni. Sochař by měl ve svém síle uţívat více neţli jednu hmotu. Dnešní umělec jiţ není bohémem uzavřeným do svého nitra tvořícím v extatickém stavu opojení, ale zajímá se o aktuální společenské dění a nutí společnost k zamyšlení. Aby se umělec odlišil se od svých předchůdců a současníků a jeho dílo se nestalo konvenčním, měl by také vymýšlet vlastní techniky, proč by se právě nové materiály pro něho neměly stát výchozími?
„Amorfnost
plastické
hmoty a variabilita zpracovatelských technik je novou výzvou pro umělce. Provokuje odpoutávání od světa materiálů.“53 Zatímco ještě umělci první poloviny 20. století měli k dispozici velmi omezenou škálu materiálů s jasně vymezenými a definovatelnými vlastnostmi i hodnotami, vývoj plastických hmot v druhé polovině minulého století nabídl řádově odlišné předpoklady: tvrdé a lesklé povrchy se zářivými barvami, lehké transparentní membrány, které naplněny vzduchem putují prostorem. Ačkoliv jsem od počátku věděla, ţe při výrobě sochy budu vycházet z plastického materiálu, nevěděla jsem, kterou technikou vyuţiji pro její realizaci. Jelikoţ je oblast umění z plastických hmot poměrně mladou záleţitostí, je doposud nedostatečně literárně podloţená. Nezbývalo mi tedy nic jiného, neţ se vydat vlastní cestou a nalézt řešení, které by splňovalo všechny předešle zmíněné podmínky. Po dlouhém hledání jsem objevila několik moţných způsobů realizace, u kterých jsem se domnívala, ţe by se dle mého názoru daly vyuţít, aniţ by byl výsledný efekt nápadně rozdílný. Kdyţ jsem vyzkoušela první a druhý způsob realizace, zjistila jsem, ţe poţadovaného výsledku nelze dosáhnout v plné míře. Zásadní problém nepředstavovalo zhotovit sochu z plastické hmoty, ale sochu, která by byla vyrobená jako dutá plastová skořepina. Jelikoţ je většina plastických hmot náročná na 53
LAMAROVÁ, Milena. Design a plastické hmoty: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze: říjen-prosinec 1972. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1972, s. 19.
technologickou kázeň při zpracování, je také potřeba hlubších znalostí materiálu, nezbývalo mi tedy nic jiného, neţ se obrátit na pomoc odborníka. Vyuţila jsem odborných rad pana Hrubana, ředitele firmy KP – Kopro, jeţ se zabývá lisováním plastových výrobků. Prošla jsem si prostředí tovární haly, kde mi jednotlivé procesy výroby, od tavení plastového granulátu aţ po hotový plastový kelímek, popisoval. Zaujaly mě plastové granule - stejnoměrné hranaté částice o velikosti několika milimetrů, které vypadají jako lesklé skleněné korálky transparentní barvy. Tento materiál ve formě granulí, tzv. granulát, se roztaví na homogenní hmotu a příslušnou technologií (lisováním, válcováním, vytlačováním nebo vstřikováním) se zpracuje na hotový výrobek. Kdyţ jsem opouštěla výrobní halu, ani v nejmenším mě nenapadla myšlenka, ţe svou plastovou sochu budu vytvářet v tamních prostorech. Odnesla jsem si s sebou vzorek plastového granulátu. Byly to právě tyto maličké polystyrenové korálky, které mě zavadly zpátky do plastové lisovny. Jelikoţ jsem v domácích podmínkách zkoušela plastový granulát roztavit na homogenní hmotu a následně s ním pracovat, zjistila jsem, ţe bez pouţití odborných technologií nikdy nedosáhnu perfektního výsledku. Proto jsem se vrátila zpátky do fabrika a pokoušela se nalézt řešení, jak nanést roztavený plast na formu ţenského těla. Po dlouhém bádání a zkoušení různých postupů, jsem s pomocí pana Hrubana vynalezla vlastní technologický postup, kterým jsem zhotovila plastovou sochu, která je vyrobená z čirého polystyrenu. „Polystyren je tvrdý, křehký, vodojasný polymer (viditelné světlo propouští z 90%) vysokého lesku s vynikajícími elektroizolačními vlastnostmi.“54 Pro přesnost uvádím, ţe polystyren se vyrábí v několika hlavních typech: nejznámější je pěnový polystyren, který nalezl široké uplatnění ve stavebnictví (tepelné a zvukové izolace) a v obalové technice (ochrana přepravovaného předmětu při nárazu). Druhým typem polystyrenu, který jsem si zvolila pro svou sochu, je krystalický čirý polystyren, jenţ se pouţívá k výrobě nenáročného spotřebního zboţí (plastové nádobí, dětské hračky, ozdobné předměty, atd.).55 Polystyren se zpracovává především vstřikováním, coţ je mladší způsob zpracování polymerů neţli lisování, jeho počátky spadají do konce 19. století. Vstřikování je jedním z nejhlavnějším způsobů zpracování termoplastů. Umoţňuje 54
DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, použití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006, s. 79. 55 DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, použití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006, s. 80.
produkovat ekonomicky kvalitní výrobky, v současnosti význam této technologie stále vzrůstá. Vstřikovací cyklus je zaloţen na vstříknutí taveniny polymeru do formy, která je ochlazena při zpracování termoplastů, otevřena, výstřik vyjmut a stroj je připraven k dalšímu cyklu. Vstřikovací stroj se skládá z tavné (plastikační), vstřikovací a uzavírací jednotky a formy. Pro výrobu plastové sochy jsem pouţila šnekový vstřikovací stroj, s jehoţ uţitím mi pomohl pan Hruban, který stroj nastavil na poţadovanou teplotu a rychlost, vyjmul vstřikovací formu a otočil píst do prostoru. Pod píst jsme ve vodorovné poloze poloţili formu ţenského těla, kterou jsem ošetřila silikonovým separátorem, aby plastová skořepina nepřilnula k sádrovému
povrchu.
Násypkou
vstřikovacího
stroje
doputoval
roztavený
polystyrenový granulát přes plastikační šnekové zařízení aţ do vstřikovací trysky, pod níţ leţela forma ţenské postavy. Ze vstřikovací trysky vytékala homogenní transparentní hmota o teplotě 150°C, roztavený polystyrenový granulát vytékal z trysky v podobě táhlého vlákna o průměru 0,3 – 0,5 cm. Z bezpečnostních důvodů jsem musela stát za vstřikovací tryskou z jedné strany. Pan Hruban mi seřizoval rychlost vstřikovacího stroje a já jsem v neoprenových rukavicích aplikovala polystyrenové vlákno na formu. Horký polystyren má stejné vlastnosti jako materiál, který se pouţívá jako náplň do tavných pistolí. Náplň je ve formě plastové tyčinky, která se roztaví na horkou hmotu. Obdobně funguje i horký polystyren roztavený vstřikovacím strojem. Jelikoţ se horké vlákno nemohlo přichytit na formu ošetřenou separátorem, motala jsem vlákna přes sebe, aby se vzájemně přilepila k sobě a vytvořila spletitou sít drţící tvar formy. Pracovala jsem od středu formu ke končetinám postavy, nakonec jsem zhotovila hlavu. Jelikoţ se horké vlákno cestou od trysky k poloţení na formu ochlazovalo, musela jsem postupovat po jednotlivých částech postavy, kterou jsem pod pístem neustále přetáčela na jinou stranu. Jelikoţ jsem chtěla vytvořit dutou plastovou sochu, musela jsem vyrobit přední a zadní část postavy zvlášť, abych formu vyjmula a samostatné části spojila horkým vláknem. Jelikoţ mi horké vlákno na krajích formy přesahovalo a gravitace táhla konec vláken k zemi, v průběhu práce se zrodila myšlenka – ponechat určitou část kompozice náhodě. Neboť „kde chybí osud a náhoda, tam není svoboda.“56
56
HOLECZEK, Bernhard a Lida von MENGDEN. Zufall als Prinzip. 1. vydání. Ludwigshafen am Rhein Jahrhunderts: Heidelberg, 1992. s. 10
Socha je tedy ponechána ze dvou samostatných částí, které jsou zavěšené v prostoru a postavené proti sobě.
7. PLAST VE VÝTVARNÉ VÝCHOVĚ Jelikoţ se s plastickými hmotami setkáváme v kaţdodenním ţivotě, moţná si ani neuvědomíme, kdy v rukou drţíme plastický výrobek, který je tak kvalitně modifikován. Plastické hmoty ve výtvarné výchově mají dle mého názoru potenciální vyuţití. Uvedené téma se dá prezentovat v několika moţnými způsoby. Jelikoţ by práce učitele měla spočívat v hledání širších souvislostí a uchopení téma jako celku, výtvarná výchova by se mohla prostřednictvím plastických hmot a dopadu na ţivotní prostředí prolnout s environmentálním vzděláváním. Téma by ţáky podněcovalo k ekologickému myšlení. Nedílnou součástí by mělo být seznámení s historií materiálu ve výtvarném umění a představení současných umělců, kteří pracují s plastovým odpadem a svým dílem poukazují na ekologickou problematiku plastických hmot. Plastový odpad, který by ţáci mohli kontinuálně sbírat a v rámci hodin výtvarné výchovy vyuţít jako výchozí materiál, by mohl být zajímavým prostředkem k rozvíjení tvůrčích schopností. Ţáci si mohou do školy přinést nasbíraný plastový odpad od kelímků přes krabičky po PET láhve, které lze podle výsledného záměru roztřídit na barvy nebo velikosti. S nasbíraným odpadem lze pracovat různými způsoby. Ţáci by materiál mohli zachovat v jeho původním stavu, nebo by jej mohli různě deformovat, stříhat a spojovat. Jako primární pomůcky by vyuţívali nůţky a tavnou pistoli pomocí které by jednotlivé plastové předměty slepovali. Dle pokynů učitele by ţáci vytvářeli prostorové objekty dle blíţe specifikovaného tématu. V rámci tématu by se ţáci měli zamyslet nad plastovým odpadem, osvojit si prostorovou představivost, fantazii, nalézt inspiraci v umění a materiálu.
8. ZÁVĚR Plasty se nacházejí téměř v kaţdém odvětví moderního a současného výtvarného umění. Od trojrozměrných soch, přes kinetické objekty aţ po architektonické modely uţitého umění. Převáţná část plastických hmot se díky svým specifickým vlastnostem stala hlavním východiskem pro umělce. V současné době si autoři umění mohou vybírat z nepřeberného mnoţství rozdílných druhů plastických hmot, mezi nejfrekventovaněji uţívané se řadí: polyetylen, polypropylen, polyester, polyvinylchlorid, polystyren, různé druhy polyuretanových pěn a zvláštní skupinu pak tvoří polyethylentereftalát, ze kterého se vyrábějí PET láhve. Plastické hmoty mohou mít různé podoby včetně pevných desek, pěn, textilií, fólií, epoxidových pryskyřic aţ po různé druhy tekutých barev na bázi polyakrylových pryskyřic. Pro svou typickou levnost, lehkost a snadnou tvarovatelnost do nejrozmanitějších forem a struktur, se staly vyuţívaným materiálem výtvarně tvůrčích profesí. Odráţely se ve volném umění od kritických nadsázek po apoteozy. Od všedních Armanových objektů přes řadu realizací včetně australského pobřeţí obaleného Christem do PVC. Moje socha z polyesteru působí jako bytost ztrácející se v současném světě. Je vytvořená ze dvou samostatných částí ţenského těla, které ještě více neţli kdyby byly spojené, evokují moje vnímání současný svět. Socha ţeny z plastické hmoty není vytvořené z kamene, ryzího produktu přírody, ale z materiálu vyrobeného člověkem. Minulost klasické sochy je tedy udrţována při ţivotě vizuálně, ale ne materiálně.
POUŽITÁ LITERATURA BRUTHANSOVÁ, Tereza a KRÁLÍČEK, Jan. Czech 100 design icons. 1. vyd. Praha: CzechMania, 2005. [244] s. ISBN 80-239-4817-2. BRUTHANSOVÁ, Tereza. Libuše Niklová. Vydání druhé. V Praze: Taktum ve spolupráci s Porte o.s., 2013. 299 stran. ISBN 978-80-260-4827-5. CLARK, Paul a FREEMAN, Julian. Design bleskově. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007. 144 s. Albatros In; 19. Klub mladých čtenářů. ISBN 978-80-00-01823-2. DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, pouţití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. 278 s. ISBN 80-7080-617-6. KRATOCHVÍL, Bohumil, ŠVORČÍK, Václav a VOJTĚCH, Dalibor. Úvod do studia materiálů. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2005. 190 s. ISBN 80-7080-568-4. Objekt/objekt: metamorfózy v čase: Dům u Černé Matky Boţí 31.5.-26.8.2001. V Praze: České muzeum výtvarných umění, 2001. 126 s. ISBN 80-7056-095-9. RAAB, Miroslav. Materiály a člověk: (netradiční úvod do současné materiálové vědy). 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1999. 228 s. ISBN 80-86044-13-0. SANTAR, Jindřich a CUBR, František, ed. EXPO 58: světová výstava v Bruselu. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1961. [335] s. SKARLANTOVÁ, Jana. Uţitá tvorba I: estetická východiska uţité tvorby. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009. 69 s. ISBN 978-80-7290402-0. Artchemo 1968-1969: [Kat. výstavy], Pardubice listopad 1994 - leden 1995, Zlín duben - květen 1995, Bratislava srpen 1995, Praha říjen - listopad 1995. Pardubice: Východočeská galerie, 1994. [49] s. ISBN 80-85112-17-5. ECO, Umberto, ed. Dějiny krásy. Překlad Gabriela Chalupská. Vyd. 1. Praha: Argo, 2005. 439 s. ISBN 80-7203-677-7. RESTANY, Pierre. César. Paris: Différence, 1988. 381 s. Mains et merveilles. ISBN 2-7291-0341-4.
ŠŇUPÁREK, Jaromír. Makromolekulární chemie: úvod do chemie a technologie polymerů. Vyd. 2., dopl. a upr. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2009. 167 s. ISBN 978-80-7395-166-5. DUCHÁČEK, Vratislav. Polymery: výroba, vlastnosti, zpracování, pouţití. Vyd. 2., přeprac. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. 278 s. ISBN 80-7080-617-6. WEISS, Viktorie a STŘIHAVKOVÁ, Elena. Polymery. Vyd. 1. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, Fakulta výrobních technologií a managementu, 2014. 150 s. Skripta. ISBN 978-80-7414-738-8. MUZIKÁŘ, Zdeněk a kol. Materiály II: pro UO Truhlář. Vyd. 1. Praha: Informatorium, 2008. 175 s. ISBN 978-80-7333-061-3. JANOVEC, Jiří, CEJP, Jiří a STEIDL, Josef. Perspektivní materiály. Vyd. 3., přeprac. V Praze: České vysoké učení technické, 2008. 143 s. ISBN 978-80-0104167-3. EHRENSTEIN, Gottfried W. Polymerní kompozitní materiály. V ČR 1. vyd. Praha: Scientia, 2009. 351 s. ISBN 978-80-86960-29-6. Bezpečné výrobky a jejich provoz z aspektu systému řízení kvality a systému řízení výroby výrobních firem i provozovatelů dle poţadavků technických norem a legislativních předpisů ČR a EU: technická konference pro projektanty, konstruktéry, technology, svářečské dozory, inspektory a kontrolory, výrobce a technické pracovníky firem: Hrotovice, 18. aţ 19. března 2008. Brno: TDS Brno - SMS, 2008. 512 s. ISBN 978-80-87102-00-8. MEISTEROVÁ, Jitka, ed. Design a plastické hmoty: výběrová bibliografie. 1. vydání. Praha: Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, Státní technická knihovna v Praze, 1973. 87 stran. Bibliografie Státní technické knihovny v Praze; sv. 188. ŠŇUPÁREK, Jaromír. Makromolekulární chemie: úvod do chemie a technologie polymerů. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006. 167 s. ISBN 80-7194-8632. KOLESÁR, Zdeno. Kapitoly z dějin designu. Překlad Kateřina Kříţová a Lucie Vidmar. V českém jazyce vyd. 2., dopl. a rev. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2009. 172 s. T. Gesamt; sv. 2. ISBN 978-80-86863-28-3.
POUŽITÉ INTERNETOVÉ ZDROJE Mustalish Rachel: Modern Materials: Plastics. In: Heilbrunn Timeline of Art History. New York: The Metropolitan Museum of Art [online]. 2000 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: https://www.metmuseum.org/toah/hd/mome/hd_mome.htm Tomáš Lébr: Před sto lety odstartoval bakelit éru plastů. In: Bydlení iDNES – Vše o bydlení [online]. 8. 2. 2009 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://bydleni.idnes.cz/pred-sto-lety-odstartoval-bakelit-eru-plastu-fny/architektura.aspx?c=A090205_153202_dum_stavime_web František Vörös: Aktuální údaje o plastech a vyuţití plastových odpadů. In: tzbinfo [online]. 17. 11. 2014 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://stavba.tzbinfo.cz/tepelne-izolace/11996-aktualni-udaje-o-plastech-a-vyuziti-plastovych-odpadu
