Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Obligatorní civilní sňatek v návrhu nového občanského zákoníku
2007/2008
Martina Neubauerová
Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Obligatorní civilní sňatek v návrhu nového občanského zákoníku
Jméno autora:
Martina Neubauerová
Akademický rok:
2007/2008
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Obligatorně civilní sňatek v návrhu nového občanského zákoníku“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny pouţité prameny. Martina Neubauerová
PODĚKOVÁNÍ:
Chtěla bych touto cestou poděkovat své rodině za trpělivost, svým přátelům za vzácné podněty a především vedoucí své diplomové práce, prof. JUDr. Milaně Hrušákové, CSc., za její vstřícnost a ochotu, se kterou mi vţdy poskytla své vzácné rady a zkušenosti.
OBSAH: OBSAH: .................................................................................................................................. 4 ÚVOD ...................................................................................................................................... 6 1
HISTORIE...................................................................................................................... 9 1.1
1.1.1
Franská tradice ................................................................................................ 10
1.1.2
Germánská tradice ........................................................................................... 10
1.1.3
Ţidovská tradice .............................................................................................. 10
1.1.4
Římská tradice ................................................................................................. 11
1.2
3
Vliv křesťanství ......................................................................................................... 12
1.2.1
Quid facit matrimonium? ................................................................................. 12
1.2.2
Svatební poţehnání a účast duchovních na obřadech ........................................ 13
1.2.3
Tajné sňatky .................................................................................................... 14
1.2.4
Tridentský koncil ............................................................................................. 14
1.3
2
Některé formy a způsoby uzavírání manželství známe z historie ................................... 9
Vývoj na našem území ............................................................................................... 15
1.3.1
Český stát ........................................................................................................ 15
1.3.2
Rakousko – vláda Marie Terezie a Josefa II...................................................... 16
1.3.3
Rakousko – Algemeines bürgerliches Gesetzbuch ............................................ 17
1.3.4
Československo ............................................................................................... 18
1.3.5
Česká republika ............................................................................................... 21
POVAHA CIVILNÍHO A CÍRKEVNÍHO SŇATKU ................................................. 23 2.1
Definice pojmu „manželství“ a pojmu „sňatek“ ........................................................ 23
2.2
Povaha civilního sňatku ............................................................................................ 25
2.3
Povaha církevního sňatku ......................................................................................... 26
SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ................................................................................. 28 3.1
Souhlasné prohlášení snoubenců ............................................................................... 28
3.2
Předoddavkové řízení................................................................................................ 29
3.3
Občanský sňatek ....................................................................................................... 30
3.4
Církevní sňatek ......................................................................................................... 31
4
3.4.1 3.5 4
Oprávnění konat obřady, při nichţ jsou uzavírány církevní sňatky .................... 32
Vztah mezi civilním a církevním sňatkem ................................................................... 34
ÚPRAVA UZAVÍRÁNÍ MANŢELSTVÍ V NÁVRHU NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ................................................................................................................. 36
5
6
4.1
Vymezení manželství a jeho účel................................................................................ 36
4.2
Projev vůle muže a ženy o vstupu do manželství ......................................................... 37
4.3
Věcná a místní příslušnost orgánu veřejné moci ........................................................ 38
4.4
Doklady a prohlášení ................................................................................................ 38
NÁZORY NA OBLIGATORNÍ CIVILNÍ SŇATEK .................................................. 40 5.1
Proti zavedení obligatorního civilního sňatku ............................................................ 40
5.2
Pro zavedení obligatorního civilního sňatku .............................................................. 44
FORMA UZAVŘENÍ MANŢELSTVÍ V SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO ... 48 6.1
Historie .................................................................................................................... 48
6.2
Právní úprava........................................................................................................... 49
6.2.1
Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland............................................. 50
6.2.2
Bürgerliches Gesetzbuch.................................................................................. 50
6.2.3
Personenstandgesetz ........................................................................................ 52
6.2.4
Shrnutí ............................................................................................................ 53
ZÁVĚR .................................................................................................................................. 54 RÉSUMÉ ............................................................................................................................... 58 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY................................................................................... 61
5
ÚVOD Jiţ z názvu této práce je zřejmé, ţe se práce zabývá obligatorně civilním sňatkem v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Volba tohoto tématu byla pro mě vcelku přirozená, vedlo mě k ní několik faktů. Za prvé - jsem členem římskokatolické církve, a proto se mě vztah státu a církve bytostně dotýká. Za druhé - jiţ několik let se v mé farnosti aktivně účastním na zajišťování hudby při náboţenských obřadech – církevních sňatcích. Církevní sňatek se státoprávními účinky jsem tak povaţovala za něco samozřejmého. Za třetí – jako téměř kaţdá svobodná ţena věřím, ţe se mě bude sňatečný obřad jednou týkat osobně. V současné době platný zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, upravuje dvě moţné formy uzavření manţelství – sňatek civilní a sňatek církevní. Zákon o rodině má však být dle schváleného věcného záměru nového občanského zákoníku zrušen. Úprava rodinného a manţelského práva má být vrácena do občanského zákoníku. Důvodem je obecně platný a všude na světě (aţ na výjimky vyvolané historickou situací) uznávaný princip, ţe statusové právo a s ním úzce související právo osobní, resp. práva osobně majetková, mají tvořit jeden celek. Předmětem této práce však není posouzení, zda je tomu tak správně, či není, nýbrţ je jím změna v moţných formách uzavírání manţelství, kterou s sebou vrácení rodinného a manţelského práva do občanského zákoníku přineslo. V návrhu nového občanského zákoníku jiţ nestojí církevní sňatek rovnocenně vedle civilního, ale naopak. Návrh mluví pouze o civilním sňatku. Znamená to tedy, ţe civilní sňatek se stává povinným (obligatorním) pro všechny, kteří chtějí uzavřít manţelství. O zavedení obligatorního civilního sňatku se hovořilo jiţ v souvislosti s novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb. Jiţ tehdy neexistoval na zavedení obligatorního civilního sňatku jednotný názor. Nakonec nebyla dostatečná politická vůle a byl zachován fakultativní církevní sňatek se stejnými právními účinky jako sňatek civilní. V současné době však jiţ máme, jak bylo zmíněno výše, schválený věcný záměr nového občanského zákoníku, který obsahuje obligatorně civilní sňatek. Po úpravách v červnu 2008 by měla být vypracovaná verze návrhu nového občanského zákoníku rozeslána do připomínkového řízení a do konce roku 2008 do legislativního procesu na úrovni vlády. Ani však dnes se názory teoretiků a praktiků nesjednotily. 6
Tato práce má čtenáři tedy pomocí metody historické přiblíţit, jak se uzavírání manţelství vyvíjelo na území České republiky aţ do současnosti, neboť historickým vývojem byla ovlivněna současná právní úprava a je jím ovlivňována i současná zákonodárná činnost. Právě na historickém vývoji lze zachytit, jaký vliv měla katolická církev na vývoj uzavírání manţelství. Práce má dále nastínit pomocí metody analytickodeskriptivní současnou právní úpravu a právní úpravu uzavírání manţelství v návrhu nového občanského zákoníku, a zároveň má poukázat na právní úpravu jiného evropského státu – Spolkové republiky Německo. Při zpracování příslušných kapitol byla na vhodných místech pouţívána i metoda komparativní. Těţiště práce spočívá v kritickém rozboru navrhované právní úpravy občanského sňatku v připravovaném občanském zákoníku jako obligatorní formy, provedený především zachycením a konfrontací názorů našich teoretiků a praktiků na snahu zavést obligatorně civilní sňatek. Aby však mohl čtenář tyto názory zcela pochopit a aby si mohl vytvořit svůj vlastní názor, je nutné vystihnout i samotnou povahu církevního a civilního sňatku. I v těchto částech práce byla pouţita metoda analyticko-deskriptivní. Cílem práce není dát jednoznačnou odpověď, zda zavedení obligatorního civilního sňatku je správné nebo správné není. Má především poskytnout čtenáři prostor pro vlastní úvahy a pro vytvoření si vlastního názoru. Já osobně se tedy v závěru pouze pokusím připojit i své postřehy a názory do pléna mnoha zajímavých názorů a argumentů. První část práce se zabývá historií. Nejprve popisuje některé formy uzavírání manţelství známé v minulosti, dále zachycuje vliv křesťanství na institut manţelství a v neposlední řadě se věnuje vývoji uzavírání manţelství na českém území. V druhé části se práce věnuje povaze civilního sňatku a církevního sňatku a hledá mezi nimi rozdíl. Zároveň vysvětluje rozdíl mezi pojmem manţelství a pojmem sňatek. Třetí část práce provádí rozbor současné právní úpravy v bodech podstatných pro tuto práci. Nejprve se věnuje právní úpravě společné pro obě formy sňatku, následně se věnuje kaţdé formě zvlášť a nakonec popisuje jejich vzájemný vztah. V čtvrté části se zabývá právní úpravou v návrhu nového občanského zákoníku v jednotlivých bodech podstatných pro tuto práci. V páté části jsou uvedeny stěţejní názory našich teoretiků a praktiků pro a proti zavedení obligatorně civilního sňatku. 7
Šestá část práce pak provádí rozbor právní úpravy uzavírání manţelství v Spolkové republice Německo v bodech podstatných pro práci. Při zpracování tématu jsem pouţívala české i německé právní publikace související s danou problematikou. V práci uvádím názory našich teoretiků a praktiků, které jsem vyhledala v odborných časopisech. Jelikoţ provádím i rozbor právních úprav uzavírání manţelství, vycházela jsem z příslušných platných právních předpisů České republiky a Spolkové republiky Německo. Nelze opomenout, ţe se jedná o téma aktuální a vzhledem k neustálým pracím na návrhu nového občanského zákoníku i o téma, jehoţ právní úprava stanovená v návrhu se můţe stále měnit, a proto je nutné získávat aktuální informace na internetových stránkách.
8
1 HISTORIE Na manţelství bylo v historii pohlíţeno různě. Názory a vývoj byly ovlivněny neustálými střety mezi různými nositeli moci, především mezi mocí státní a katolickou. I samotná povaha sňatku a manţelství podléhala dobovému smýšlení, a můţeme tak pozorovat, jak se mění povaha sňatků, od sňatků čistě za účelem udrţení rodu a majetku, přes sňatky pro peníze i sňatky politické aţ k sňatkům z lásky. Nesporné je, ţe velký vliv na sňatek i manţelství mělo křesťanství. Křesťanské názory vykrystalizovaly ve 12. století, kdy církev začala rozeznávat dva druhy manţelství – jedno v Ráji, druhé po pádu a vyhnání1. Tvorba zákonů rodinného práva byla přímo v rukou katolické církve aţ do 16. století. Vnesla do manţelského práva monogamii, nerozlučitelnost za ţivota manţelů a neposledně vnímání manţelského ţivota jako svátosti. Nemůţeme však opomenout vývoj v posledních desetiletích, kdy ve stále větším počtu zemí dochází k sekularizaci státu od církve, s čímţ jsou spojeny i následky v oblasti rodinného, potaţmo manţelského práva. 1.1
Některé formy a způsoby uzavírání manţelství známe z historie Dříve bylo uzavírání manţelství spojováno s různými náboţenskými obřady, a to
vţdy pod vlivem určité kultury. Tak například o vzniku manţelství se hovoří jiţ v nejstarším dochovaném zákonodárném díle – v Chamurapiho zákoníku z 18. – 17. stol. př. n. l., který jiţ tehdy mluvil o principu monogamie. „Komerční část sňatku probíhala ve dvou etapách. Muž přinesl své nevěstě svatební dary a dostal od jejích rodičů věno jako příspěvek k vydržování domácnosti. U chudších vrstev převládal dosud patriarchát v určité netypické formě – muže, který nemohl za nevěstu zaplatit, nezískal nad ní žádnou moc a musel se přestěhovat do domácnosti její rodiny. Takové manželství se nazývalo erébu. Žena ovšem nebyla svobodná, ale zůstávala v moci svého otce.“2
1 K tomu blíţe viz BOLOGNE,J.C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Volvox Globator, Praha 1997, 1. vydání, str. 10. 2 KODRIKOVÁ, Zuzana: Uzavírání manželství. (Rigorózní práce). Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 2000, str. 8 a 9.
9
1.1.1 Franská tradice O mnoho století později, v 7. stol., se ve Franské říši sňatek uzavíral nadvakrát. „Oddavky“ (Verlobung) se odehrávaly za účasti svědků a celé vesnice. I zde hraje roli majetek. Nevěsta dostává od svých rodičů soupis věna a ţenich musí nevěstu vykoupit za symbolickou cenu. V druhé fázi se koná průvod, jímţ je nevěsta přivedena do ţenichova domu (Trauung). Večer je místnost a novomanţelské loţe poţehnáno knězem. Sňatek je však definitivně naplněn aţ ráno, po naplnění manţelského spojení (Beilager). Můţeme zde tedy spatřit jistou, i kdyţ okrajovou roli kněze. 1.1.2 Germánská tradice Germáni rozlišovali dva druhy sňatku – sňatek oficiální (Muntehe) a sňatek volnější (Friedelehe). Muntehe, sňatek oficiální, jehoţ následkem bylo řádné manţelství, byl spojován s rozhodnutím rodiny a také s dary pro rodinu nevěsty, přesněji pro jejího otce nebo poručníky. Děti vzešlé z tohoto manţelství byly legitimní. Obdobně jako byl sňatek u Franků dělen do 2 etap, dělí se i Muntehe (Verlobung a Trauung, manţelství je uzavřeno téţ aţ po sexuálním spojení muţe a ţeny Beileger). Naproti tomu děti ze sňatku volnějšího, z Friedelehe, legitimní nebyly. Manţelství nevznikalo z rozhodnutí rodičů, nýbrţ z rozhodnutí snoubenců nebo téţ únosem dívky. Manţelka však byla v tomto svazku chráněna.3 1.1.3 Ţidovská tradice Podle ţidovské tradice vznikalo manţelství postupně, ve dvou momentech: zasnoubení (kiddushin) a svatba (nissuin). Samo zasnoubení znamenalo podle práva uzavření manţelství. Fakticky však ţena zůstávala po slavnosti zasnoubení asi jeden rok u svých rodičů. Teprve po uplynutí této doby počínal druhý moment – svatba spočívala ve slavnostním uvedení nevěsty do domu ţenichova, kde spolu začali ţít manţelský ţivot. Obřady a poţehnání vedl otec, svatební slavnost měla rodinný charakter a neodehrávala se v synagoze, nýbrţ v soukromí. Souhlas nevěsty a ţenicha se mlčky předpokládal.
3 K tomu blíţe viz BOLOGNE,J.C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Volvox Globator, Praha 1997, 1. vydání.
10
1.1.4 Římská tradice Starověcí Římané dvouetapové sňatky neměli. Sice existovaly zásnuby, nicméně tyto znamenaly, na rozdíl od ţidovské tradice, pouze symbolický a lehce zrušitelný slib, navíc nebyly podmínkou sňatku. Obřady a rituály tudíţ neměly ţádný právní dopad. Je však nutné zdůraznit, ţe manţelské právo se ve starověkém Římě s plynoucím časem vyvíjelo a zároveň se mnohdy lišilo vzhledem k územní rozsáhlosti. Nelze tedy vyloučit časový úsek či území, kde zásnuby měly svůj význam. Římské manţelství se zakládalo na monogamii, ale bylo světskou institucí, monogamie zde nenachází významu, jak ji prezentuje pozdější křesťanská nauka. Na rozdíl od germánského manţelství, které se naplňovalo aţ sexuálním spojením snoubenců, Římané povaţovali za rozhodující skutečnost k uzavření manţelství souhlasný projev vůle. Manţelství tedy vznikalo na základě smlouvy mezi muţem a ţenou (pokud jeden z nich nebyl persona sui iuris4 a podléhal pater familias5, pak byl vyţadován i souhlas otce). V rámci řádného manţelství (matrimonium) rozlišovali dvě formy – tzv. přísné manţelství (matrimonium cum in manum conventione) a volné manţelství (matrimonium sine in manum conventione). Manus znamená ruka, symbol trestu i ochrany. Ţena, která se provdala, v případě přísného manţelství nezůstávala v moci svého otce (pater familias), pozbývala příslušnost ke své původní rodině a byla podrobena moci svého manţela. V rodině manţela pak nesla pozici jako sestra dětí svého manţela. Výraz „sine“ ve spojení sine in manum conventione znamená, ţe muţ nepřebírá moc nad svou ţenou, nýbrţ tato zůstává v moci svého otce – pater familias či byla osobou sui iuris. Zatímco zde manţelství vznikalo bezformálním projevem souhlasu, po němţ následovalo faktické souţití, u manţelství cum in manum conventione docházelo ke vzniku třemi způsoby: confarreatio, coemptio a usus. Confarreatio byl způsob doprovázený slavnostními a okázalými náboţenskými obřady, které se konaly za přítomnosti deseti svědků a vysokých kněţí. Při obřadech snoubenci obětovali bohu Jupiterovi pšeničný koláč. Tímto způsobem uzavírali manţelství pouze patriciové. Pro plebeje, ale i patricije, byl vhodný druhý způsob – coemptio, který symbolizoval prodej ţeny manţelovi za přítomnosti pěti svědků. Třetí způsob,
4
persona sui iuris – osoba svého práva. Osoba, která nebyla nikomu soukromoprávně podřízena, např. pater familias. 5
pater familias – otec rodiny. Pater familias byl vybaven zvláštní mocí patria potestas, která v sobě zahrnovala absolutní pravomoc nad osobami a majetkem sdruţenými v rodině.
11
pravděpodobně nejstarší, byl právně uznanou formou únosu. Přesněji vyjádřeno, jednalo se o vydrţení manţelské moci nad ţenou faktickým spoluţitím manţelů, jeţ trvalo nepřetrţitě jeden rok. Ţena se mohla z této moci vymanit, pokud opustila dům a tedy společné loţe na tři noci po sobě následující. Vedle řádného manţelství existovaly v Římě další dvě formy souţití muţe a ţeny, a to concubinatus a contubernium. V obou případech se nejedná o formu právní, nýbrţ pouze faktickou. Concubinatus, tedy konkubinát, bylo sexuální a společenské souţití muţe a ţeny, ve kterém muţ neměl vůli ţít v manţelství, a děti z tohoto souţití narozené nepodléhaly moci otcovské, nýbrţ patřily do rodiny matky. V případě contubernia se jednalo opět o trvalé souţití, tentokráte však mezi otroky, nebo mezi osobou svobodnou a nesvobodnou.6 1.2
Vliv křesťanství Jak uţ bylo řečeno výše, dříve bylo uzavírání manţelství spojováno s různými
náboţenskými obřady, a to vţdy pod vlivem určité kultury. I křesťané v průběhu prvních tří století uzavírali manţelství podle místních zvyků. Svatba měla soukromý, rodinný charakter pod vedením otce rodiny. Křesťanství zpočátku čerpalo z pramenů římského práva a přejalo některé zásady, zejména zásadu vzniku manţelství na základě konsensu – smlouvy mezi muţem a ţenou.7 Postupně však normy římského práva a jeho instituty upravovalo pro své potřeby. 1.2.1 Quid facit matrimonium? Nejprve se církev snaţila prosadit koncepci jednotného sňatku, neboť setkání rozdílných tradic a právních systémů na jediném území vyvolalo otázku, kdy vlastně manţelství začíná (quid facit matrimonium). Situace začínala být neudrţitelná, především pokud se jednalo o sňatky mezi příslušníky různých národů. Cesta pro zavedení jednotné koncepce tak byla částečně otevřená. Ovšem odpovědi na zmíněnou otázku se lišily. Ve 12. století se vytvořily dvě školy – škola paříţská a škola boloňská. 6 BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela: Základy římského práva. Vydavateľstvo MANZ a Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK Bratislava, Bratislava 1997, 1. Vydanie. 7 Zásada vzniku manţelství na základě konsensu byla zakotvena v Theodosiánově kodexu, kodexu římského císaře Theodosia I. Velikého, tím, ţe byl stanoven poţadavek manţelského slibu v přítomnosti dvou svědků jako nutnost k platnému uzavření manţelství. Kodex se stal účinným pro východ Římské říše v roce 438 a pro západ v roce 443.
12
Paříţská škola vycházela z názorů papeţe Mikuláše I., který potvrdil princip, ţe manţelství vzniká manţelským slibem muţe a ţeny, čímţ navazoval na římskou tradici. Druhá škola, boloňská, navazovala na tradici germánskou. Odvolávala se na názory biskupa Hincmara a učila, ţe manţelství vzniká postupně – manţelství je sice zahájeno smlouvou, ale dokonáno je aţ v okamţiku sexuálního spojení. 8 Rozpor byl vyřešen dekrety papeţe Alexandra III., který dal základ rozlišování vnitřní a vnější nerozlučitelnosti, neboť manţelským slibem se manţelství stává vnitřně nerozlučitelné a sexuálním spojením se stává nerozlučitelné z vnějšku, tedy nerozlučitelné definitivně. Manţelství vnitřně nerozlučitelné můţe být rozloučeno pouze zásahem církevní autority či splněním právem stanovených podmínek (např. slavné řeholní sliby jednoho z manţelů). Dekrety byly zahrnuty papeţem Řehořem IX. do oficiální sbírky Decretalium Gregorii Papae IX. a tím byly kanonizovány. Modelem manţelského slibu tak byla smlouva vycházející ze souhlasu smluvních stran, která měla pouze stanovený obsah, ale jiné právní formality nebyly aţ do Tridentského koncilu vyţadovány. 1.2.2 Svatební poţehnání a účast duchovních na obřadech Ačkoli se církev zpočátku bránila být účastna svatebnímu obřadu, pro duchovního to bylo nedůstojné, časem se stalo zvykem uzavírat sňatek „před církví“. Účast oddávajícího duchovního přesto nebyla ke vzniku manţelství nutná, postačovalo jakékoli vyjádření konsensu snoubenců. Platilo, ţe manţelskou svátost si ukládají snoubenci sami navzájem. Duchovní byli mnohdy zváni na svatby pouze jako významní hosté, časem však byla jejich přítomnost vnímána jako přítomnost prostředníka Boţího a začalo se zavádět tzv. „svatební poţehnání“, které uděloval právě duchovní. 9 Duchovní však odmítali dávat poţehnání kaţdému. Poţehnání bylo privilegiem, které se mohlo dostát pouze tomu, jenţ vstupoval do manţelství po sexuální stránce „čistý“. Proto neuspěl kapitulní výnos Karla Velikého z roku 802, kterým se stanovovala povinnost snoubenců předstoupit před kněze pod hrozbou neplatnosti manţelství. Další kapitulní výnos se omezil jiţ pouze na přijetí poţehnání, pokud byla nevěsta pannou. Povinnost přijmout poţehnání však zůstala jen pro kleriky, kteří se mohli ţenit
8
„Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24)
9
Jako příklad jednoho z nejstarších způsobů poţehnání je moţno uvést poţehnání manţelské loţnici, jak bylo zmíněno u Franské říše. Později se udělování poţehnání přesunulo do kostela a přibliţně ve 4. století vznikla svatební mše. K tomu viz BOLOGNE, J.C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Volvox Globator 1997, 1. Vydání.
13
jedenkrát, a to jako panicové. Aţ do 11. století tak zůstalo poţehnání privilegiem, nikoli právem ani povinností a nemělo vliv na platnost uzavření manţelství. 10 V některých zemích se objevily tzv. „Tobiášovy noci“, neboli striktní příkaz pro novomanţele zdrţet se pohlavního styku tři noci následující po poţehnání. 11 1.2.3 Tajné sňatky V praxi to znamenalo, ţe i kdyţ bylo uzavírání manţelství zpravidla spojeno s liturgickými obřady v kostele, bylo moţné provést sňatek soukromě mimo kostel. Problém činily tzv. tajné (klandestinní) sňatky, které vnášely do společnosti nejistotu a zmatek. Ačkoli princip konsensu tajné sňatky umoţňoval, církev je nemohla z politických důvodů podporovat. Byla provedena opatření, aby byl jejich výskyt omezen, nicméně nebyly prohlášeny za neplatné. Následně na lateránském sněmu roku 1215 byly papeţem Innocencem II. tajné sňatky zakázány a byly zavedeny ohlášky, které zajišťovaly náleţitou publicitu.12 Tajné sňatky však stále nebyly stiţeny neplatností, k tomu došlo aţ na tridentském koncilu. 1.2.4 Tridentský koncil Na tridentském koncilu v letech 1545 aţ 1563 se dostalo kanonickému manţelskému právu konečné podoby. Tridentský koncil byl reakcí na období husitského hnutí, na názory protestantů. Včele protestantů stál Martin Luther, který ve svém učení vyvrací církevní doktrínu manţelství jako svátosti, jeţ se ustanovila ve 12. století. V protestantských zemích se tak manţelství stalo světskou záleţitostí. Vedle sňatku církevního se opět rozšířil sňatek civilní – poprvé byla zavedena civilní forma (ač fakultativně) v roce 1580, a to v Nizozemí pro členy reformované církve. 13 Tridentský koncil upravil manţelské právo na 24. zasedání v posledním roce koncilu, dne 11. listopadu 1563 formou dvou dekretů – dekret o svátosti manţelství a dekret
10
Na Východě bylo poţehnání povinné jiţ za vlády byzantského císaře Lva VI. Moudrého v letech 886 – 912. 11
K tomu blíţe viz: BOLOGNE, J.C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Volvox Globator 1997, 1. vydání, str. 72 an. 12
Ohlášky spočívaly ve zveřejnění plánovaného sňatku v kostele spojené s výzvou pro ostatní, aby sdělili případné překáţky, které by mohly bránit vzniku manţelství. 13
Civilní forma sňatku byla dále zavedena v roce 1653 v Anglii, Skotsku, Irsku. Ve Francii byla zavedena fakultativně pro nekatolíky v roce 1787 a obligatorně pro všechny občany v roce 1792. V roce 1795 se pak stal civilní sňatek povinný a slavení jakéhokoli náboţenského svatebního obřadu před civilním sňatkem bylo trestné. V Německu pak pro celé své území v roce 1875.
14
o manţelství. První dekret, dekret o svátosti manţelství („Doctrina de sacramento matrimonii“), zkráceně nazývaný „Matrimonii perpetuum“, vymezil nauku církve o svátosti manţelství. V druhém dekretu, dekretu o manţelství („Decretum de reformatione matrimonii“), zkráceně nazývaném „Tametsi“, je upravena disciplína svátosti manţelství, přičemţ jeho první hlava se zabývá formou uzavření manţelství, později nazývanou jako tridentská forma. Manţelství muselo být napříště uzavřeno v přítomnosti faráře a dvou svědků ve farním kostele před tváří církve pod hrozbou neplatnosti sňatku14. Samotnému sňatku předchází ohlášky při bohosluţbě po tři po sobě jdoucí svátky v kostele. Biskupové si byli vědomi, ţe jednotlivá rozhodnutí koncilu nebudou všude vítána a ţe na některých místech nebudou ani vyhlášena. Proto přímo stanovili, ţe tato tridentská forma uzavírání manţelství bude závazná pouze ve farnostech, v kterých byl poţadavek na formu vyhlášen. Teprve aţ dekret Pia X. „Ne temere“ z roku 1907 formálně prohlásil dekret Tametsi závazným celosvětově, a to od dubna 1908. Na rozdíl od dekretu Tametsi však vyjmul z povinnosti dodrţené tridentské formy sňatky uzavírané dvěma nekatolíky. Zavedením právních formalit dal tridentský koncil uzavírání manţelství podobu, která je v základních rysech respektována jak v kanonickém, tak ve světském právu aţ dodnes. 1.3
Vývoj na našem území
1.3.1 Český stát Křesťanství existovalo jiţ v římské říši, kdy bylo v roce 313 povoleno císařem Konstantinem I. Velikým prostřednictvím ediktu milánského. Ediktem milánským bylo zastaveno pronásledování křesťanů a křesťanství bylo zrovnoprávněno s ostatními náboţenstvími. Následně v roce 380 bylo císařem Theodosiem povýšeno na jediné uznávané náboţenství. Na našem území se křesťanství prosadilo v roce 863 v souvislosti s příchodem Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Tito donesli všeobecně uznávanou nejstarší slovanskou písemnou právní památku Zákon sudnyj ljudem, jenţ sám mluví o principu monogamie. Jedná se o překlad z řečtiny, tento byl však místy upraven podle slovanského prostředí. 14
Čímţ byly případné budoucí tzv. tajné sňatky neplatné. Minulá tajně uzavřená manţelství však prohlásil za platné.
15
Pod kontrolu církve bylo manţelství postaveno zcela aţ roku 1039 v souvislosti s vydáním Dekretů kníţete Břetislava. Církevní soudy řešily manţelské spory i cizoloţství ţen. Trestní věci však zůstávaly svěřeny soudům civilním. Dekrety zdůrazňovaly princip monogamie: „…vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou.“15 Z toho můţeme usuzovat i na to, ţe jedinou uznávanou formou uzavření manţelství byla forma církevní – slavnostní přivolení před církví. Forma uzavření se tedy řídila kanonickým právem. Další změny přineslo husitské období a následné období reformace. Zatímco, jak bylo uvedeno výše, se v protestantských zemích rozšířila civilní forma sňatku, na našem území zvítězily protireformační síly a tradiční křesťanské učení bylo naopak posíleno. Názory církve se tedy vytříbily a ve své konečné podobě se zformulovaly na Tridentském koncilu (1545 – 1563) do dvou dekretů – dekret o svátosti manţelství (Matrimonii perpetuum) a dekret o manţelství (Tametsi). 1.3.2 Rakousko – vláda Marie Terezie a Josefa II. Skutečný zásah do manţelského práva na našem území přinesla vláda Marie Terezie a Josefa II. Z doby vlády Marie Terezie nám jsou známa nařízení ze dne 12. dubna 1753 o zasnoubení a manţelství osob nezletilých a nařízení ze dne 8. května 1756 o zasnoubení a manţelství vojenských důstojníků. Velký mezník znamenal toleranční patent v roce 1781, který mimo jiné povolil činnost evangelickým církvím a povolil dosud zakázané sňatky katolíků s evangelíky. O rok později byla zrušena závaznost zásnub, jeţ byly uznávány katolickým právem. I přes nesouhlas samotného papeţe se zmiňovanými reformami, byl vydán patent Josefa II. z 16. ledna 1783 o manţelství16, v němţ Josef II vyslovil zásadu, ţe stát je plně nezávislý na církvi, pokud jde o zákonodárství ve věcech manţelských. Byla tedy zrušena církevní jurisdikce v manţelských sporech a tato byla přenesena na státní soudy. Církevní pohled na manţelství zůstal víceméně stejný, ale přinášel odlišné úpravy pro příslušníky různých vyznání. Patent převzal i systém kanonických překáţek, některé z nich však
15
Dekreta kníţete Břetislava I. z roku 1039 – převzato z knihy Státní ústřední archív v Praze: Minulost našeho státu v dokumentech, Svoboda, Praha 1971, str. 31-32. 16
Vydán pod číslem 117 Sbírky zákonů.
16
formuloval úţeji a navíc formuloval i překáţky nové, do té doby neznámé. Přitom ale byla ponechána obligatorně církevní forma sňatku. To vedlo k situacím, kdy duchovní musel řešit, zda poţehnat sňatku, který sice splňuje poţadavky patentu, ale nevyhovuje poţadavku kanonického práva či naopak. Nevýhodou patentu byla tedy v mnoha ustanoveních ne zcela přesná hranice mezi kompetencí církví a státu, případný nesoulad byl řešen ve prospěch státu. Manţelský patent Josefa II. se stal základem manţelského práva na našem území aţ do roku 1919, neboť byl s malými změnami pouţit v josefínském občanském zákoníku z roku 1786 a následně ve Všeobecném občanském zákoníku č. 946/1811 Sb. z. s. (Algemeines bürgerliches Gesetzbuch – dále také jako ABGB) s účinností od 1. 1. 1812. 1.3.3 Rakousko – Algemeines bürgerliches Gesetzbuch ABGB tedy stanovoval pro uzavření manţelství obligatorně církevní formu. Ve svém § 75 poţadoval, aby slavnostní prohlášení bylo učiněno před řádným duchovním správcem jednoho ze snoubenců. 17 Slavnostní prohlášení mělo mít podobu smlouvy. § 44 ji nazývá jako manţelská smlouva.18 Můţeme říci, ţe se jednalo o dvoustranný právní akt, zaloţený na oboustranném souhlasném prohlášení muţe a ţeny o vstupu do manţelství sobě navzájem – a co je důleţité a charakteristické pro církevní sňatek – před Bohem. O úloze duchovního při sňatku blíţe v kapitole o povaze církevního sňatku. ABGB ve svém § 47 stanovil, ţe manţelství je moţné uzavřít, pouze nebrání-li tomu zákonná překáţka.19 A opět se narazilo na problém jako za Josefa II. V zákoně nebyly jmenovány všechny překáţky, které uznávala katolická církev. Docházelo tedy k situacím, kdy sňatku nebránila ţádná zákonná překáţka, a přesto duchovní odmítl snoubence oddat. Zatímco však za Josefa II. byl případný rozpor řešen jednoznačně ve prospěch státu, tentokrát se podařilo papeţi při osobním jednání v Římě zvrátit mínění císaře Františka ve prospěch církve.
17
§ 75 ABGB, v původním znění: „ Slavnostní prohlášení přivolení musí se státi před řádným duchovním správcem jednoho ze snoubenců, nechť jiţ podle rozdílnosti náboţenství sluje farář, pastor nebo jakkoli jinak, nebo před jeho zástupcem, v přítomnosti dvou svědků.“ 18
§ 44 ABGB, v původním znění: „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manţelskou. V manţelské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, ţe budou ţíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.“ 19
§ 47 ABGB, v původním znění: „Manţelskou smlouvu můţe sjednati kaţdý, pokud mu nevadí zákonná překáţka.“
17
Rakouská vláda vytvořila prostřednictví dekretů dvorní kanceláře z let 1814 a 1835 překáţku katolicismu. Jednalo se o další ústupek katolické církvi, který spočíval v tom, ţe při rozluce smíšeného manţelství, které AGBG povoloval, mohla evangelická strana uzavřít manţelství nové, ale strana katolická jiţ nikoli. Smíšená manţelství byla dále upravena v roce 1841 za vlády Metternicha, kdy rakouská vláda uznala závaznost papeţské instrukce pro kněze. Tato nařizovala kněţím přemlouvat snoubence, aby neuzavírali smíšená manţelství. Pokud by jej přesto chtěli uzavřít, vyţadoval se revers evangelické strany, ţe nebude odvracet katolického manţela od katolické církve a děti z manţelství vzešlé budou vychovávány katolicky. Ústupky vůči katolické církvi však zasahovaly ještě dále, a to v roce 1855, kdy byl podepsán s Vatikánem konkordát. Jím byla přenesena příslušnost ve věcech manţelských před církevní fórum a státu se ponechala pouze úprava státoprávních účinků sňatku. Císařský patent č. 185 z roku 1857 dokonce zrušil platnost manţelského práva v AGBG pro katolíky a řízení ve věcech manţelských přesunul zcela před církevní soudy, včetně rozhodování o manţelstvích smíšených. Pro katolíky tak konkordát znamenal návrat ke kanonickému právu manţelskému v jeho původní středověké podobě. Následující léta byla ve znamení zápasu o změnu manţelského práva. Teprve aţ v souvislosti s květnovými zákony z roku 1868 se situace pohnula. Zákon č. 47 obnovoval platnost manţelského práva ABGB pro katolíky. Církev však dostala pokyn neprovádět sňatky proti pravidlům kanonického práva. Zákonným protiopatřením bylo zavedení institutu nouzového civilního sňatku, který umoţňoval civilní sňatek snoubencům, jeţ nesplňovali podmínky katolické církve. Tři roky poté v roce 1870 šla zákonná úprava ještě dále, kdyţ stanovila obligatorně civilní sňatek pro osoby, které nebyly příslušníky ţádné státem uznávané církve. V tomtéţ roce byl konkordát nečekaně vypovězen samotným papeţem pro jeho porušování rakouským státem, čímţ zůstalo manţelské právo pro většinu obyvatelstva zachováno na úrovni patentu Josefa II. Definitivní konec reformního úsilí pak přinesla první světová válka. 1.3.4 Československo Po vzniku Československé republiky byla přijata tzv. recepční norma – zákon č.11/1918 Sb., která pro území České republiky převzala obecný občanský zákoník č. 946/1811 Sb. z. s. To znamenalo, ţe pro nás platilo stále to stejné, avšak pro území 18
Slovenské republiky bylo převzato tehdejší uherské občanské právo – tedy i obligatorně civilní sňatek. Hned záhy, v roce 1919, tzv. manţelskou novelou – zákonem č. 320/1919 Sb. byl nastolen na celém území Československé republiky jednotný právní reţim. Byla opuštěna obligatorní církevní forma sňatku na území České republiky a obligatorně civilní na území Slovenské republiky a bylo zvoleno kompromisní řešení – fakultativní civilní sňatek vedle sňatku církevního. 20 Kompromisní řešení vyvolalo řadu protichůdných názorů, ale konečné řešení bylo stále odkládáno a tento princip zůstal v zákoně aţ do roku 1950. Od 1. 1. 1950 bylo rodinné právo odděleno od občanského práva do zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Ten se stal samostatným zákoníkem upravující výseč společenských vztahů soukromého práva. Oddělení bylo ovlivněno sovětskou právní úpravou a mělo zvýraznit socialistický charakter rodinněprávních vztahů. Spočíval na zásadách vytyčených Ústavou 9. května. To se samozřejmě odrazilo i na změně formy sňatku. Zákon o právu rodinném opustil princip fakultativního církevního sňatku, jenţ měl stejné právní účinky jako sňatek civilní, a vzal snoubencům moţnost uzavření manţelství církevní formou. Nadále bylo moţno, podle § 1 zákona o právu rodinném, uzavřít manţelství pouze před věcně i místně příslušným národním výborem a porušení tohoto ustanovení sankcionoval neexistencí manţelství. 21 Byl tak zakotven princip obligatorního civilního sňatku. Náboţenské sňatkové obřady bylo moţno vykonávat, nicméně jejich výkon byl omezen aţ na dobu po uzavření manţelství civilní formou a stát s nimi nespojoval ţádné státoprávní účinky uzavření manţelství. 22 Zákon o právu rodinném však odmítl i pojetí uzavření manţelství jako smluvního vztahu a pojal ho jako souhlasné prohlášení muţe a ţeny o vstupu do manţelství vůči státu. K podstatným změnám v československém právním řádu došlo po vydání ústavy z roku 1960. Formálním impulsem k rozsáhlým úpravám v mnoha právních odvětvích
20
§ 12 zákona č. 320/1919 Sb., v původním znění: „Stranám občansky jiţ oddaným je dáno na vůli, chtíli se podrobiti také obřadům církevním. Přejí-li si snoubenci pouze sňatek církevní, konají se vyhlášky a oddavky u příslušného duchovního správce. Při smíšeném náboţenství snoubenců vyhlášky se konají u obou duchovních správců, oddavky u jednoho z nich neb u obou podle vůle snoubenců. 21
§ 1 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, v původním znění: „(1) Manţelstvo sa uzaviera súhlasným vyhlásením muţa a ţeny pred miestnym národným výborom, ţe spolu vstupujú do manţelstva.(2) Ak sa toto vyhlásenie snúbencov neurobí pred miestnym národným výborom, manţelstvo nevznikne.“ 22
§ 7 zákona č. 265/1949, o právu rodinném, v původním znění: „Náboţenské sobášne obrady sa dovoľujú; smú sa však vykonať aţ po uzavretí manţelstva podľa tohto zákona.“
19
bylo usnesení Ústředního výboru KSČ z prosince roku 1960. Rekodifikace se týkala také oblasti rodinného práva, přičemţ ve své podstatě šlo o velkou novelu zákona o právu rodinném. 23 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině převzal princip obligatorně civilního sňatku, který měl být uzavřen souhlasným prohlášením muţe a ţeny o vstupu do manţelství před oprávněným orgánem státu – před místním národním výborem pověřeným vést matriky pro obvod, v němţ má jeden z nich bydliště.24 Zákon převzal i úpravu vztahu civilního sňatku s právními účinky k náboţenským sňatkovým obřadům25, avšak ve vazbě na trestní zákon sankcionoval trestem odnětí svobody aţ na jeden rok ty duchovní, kteří by vykonali náboţenský sňatkový obřad s osobami, jeţ spolu neuzavřely manţelství civilní formou. Tato úprava trvala aţ do 30. 6. 1992. Ke dni 1. 7. 1992 vstoupila v účinnost novela zákona o rodině č. 234/1992 Sb., která zrovnoprávnila formu církevního a civilního sňatku a umoţnila tak opět uzavírání manţelství církevní formou.26 Povaţuji za důleţité zmínit fakt, ke kterému se vyjádřila Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. ve svém článku: „…návrat k církevní formě sňatku, zavedený do našeho právního řádu zák. č. 234/1992 Sb., s účinností od 1. 7. 1992 nebyl rozhodně založen na jakýchkoli teoretických úvahách. Jednalo se o iniciativní návrh poslanců Slovenské národní rady, který tehdejší federální vláda odmítla s poukazem na legislativní nedostatky. Návrh pak byl předložen tehdejšímu Federálnímu shromáždění (protože zákon o rodině byl federální normou) jako iniciativní návrh poslanců FS a neprošel nejmenší odbornou diskusí, natož aby nad ním bylo diskutováno při jeho projednávání poslanci. Výsledkem je mimo jiné současné ustanovení § 4c zákona o rodině, …“27 Novela však byla dosti kusá, nedostatečná a nedomyšlená do všech důsledků. Na některé nedostatky ukázala sama praxe – např.
23
VESELÁ, Renata a kol.: Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2003, 1.vydání, str. 95 24
§ 3 zákona č. 94/1963 Sb.,o rodině, v původním znění: „Manţelství se uzavírá souhlasným prohlášením muţe a ţeny před orgánem státu, ţe vstupují spolu do manţelství, a to veřejně a slavnostním způsobem, v přítomnosti dvou svědků. 25
§ 10 zákona č. 94/1963 Sb.,o rodině, v původním znění: „Náboţenské sňatkové obřady nejsou dovoleny před uzavřením manţelství“ 26
§ 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 234/1992 Sb.: „Manţelství se uzavírá souhlasným prohlášením muţe a ţeny před orgánem státu nebo před orgánem církve nebo náboţenské společnosti (dále jen „orgán církve“), ţe spolu vstupují do manţelství, a to veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků.“ 27
HRUŠÁKOVÁ, Milana: Občanská forma sňatku a její ústavně právní limity. In Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11 – 1.12.2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 52
20
oddávající duchovní neměli dostatečné právní znalosti matričních předpisů, či u některých církví a náboţenských společností neexistovalo rozpracování vlastního manţelského nebo rodinného práva. Nedostatkem legislativně technického rázu byla např. absence řešení vzájemného vztahu mezi civilním a církevním sňatkem. 1.3.5 Česká republika Po prvním lednu 1993 nastala situace do jisté míry obdobná jako v roce 1918. Nově vzniklý stát recepcí přijal zákonnou úpravu předcházejícího státního útvaru s tím, ţe stávající zákonodárství bylo pouze prozatímní a bylo třeba přijetí nové úpravy. K úpravě zmíněných nedostatků však došlo aţ novelou č. 91/1998 Sb. K uzavření manţelství jiţ nebyla oprávněna jakákoli církev nebo náboţenská společnost, nýbrţ jen církev a náboţenská společnost k tomu státem oprávněná. 28 Oprávnění se získávalo podle zvláštního předpisu, kterým byl zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboţenské víry a postavení církví a náboţenských společností. 29 Jako jistá pojistka bylo zavedeno předoddavkové řízení, které se týkalo jednak všech církevních sňatku a jednak civilních sňatků uzavřených před matričním úřadem, v jehoţ obvodu nemá ani jeden ze snoubenců trvalý pobyt. 30 V § 10 pak byl vyřešen konkurenční vztah civilního a církevního sňatku tak, ţe zákon umoţňoval náboţenské sňatkové obřady bez právních následků osobám, které spolu jiţ dříve uzavřely manţelství formou civilního sňatku. Naopak stanovil, ţe následný civilní sňatek po sňatku církevním jiţ není moţný. 31 Bezesporu byla tato úprava motivována samotnou povahou církevního sňatku a jeho významem pro věřící. Zákon o rodině z roku 1963 platí v různých úpravách dodnes. Od jeho dalších novel však pro účely této kapitoly odhlíţím.
28
§ 3 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 91/1998 Sb.: „Manţelství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muţe a ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní jeho funkci, (dále jen „matriční úřad“) nebo před orgánem církve nebo náboţenské společnosti, oprávněné k tomu zvláštním předpisem.“ 29
Nyní se jedná o zákon č. 3/2002 Sb.
30
§ 4b odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 91/1998 Sb.: „Církevní sňatek můţe být uzavřen aţ poté, kdy snoubenci předloţí oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehoţ vydání neuplynuly více neţ tři měsíce, o tom, ţe splnili všechny poţadavky zákona pro uzavření platného manţelství.“ 31
§ 10 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 91/1998 Sb.: „(1) Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboţenské obřady právní následky.(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek."
21
Po několika dřívějších neúspěšných rekodifikačních pracích byly zahájeny z rozhodnutí tehdejšího ministra spravedlnosti Otakara Motejla z ledna roku 2000 práce na přípravě nového občanského zákoníku. Práce se neměly vázat na předchozí pokusy. Jiţ věcný záměr nově zahrnoval problematiku rodinného práva do nového občanského zákoníku a jiţ v bodě 2.3.2. věcný záměr říká: „Dosavadní úprava dvou forem sňatku bude nahrazena obligatorním sňatkem civilním.“ Věcný záměr byl schválen vládou dne 18. dubna 2001 a stal se podkladem pro návrh paragrafovaného znění občanského zákoníku. Hlavními zpracovateli návrhu nového občanského zákoníku jsou Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš a Doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. V roce 2005 byl předloţen návrh části první aţ čtvrté, o kterém proběhla veřejná diskuze. Nyní je k dispozici verze návrhu ze dne 17. prosince 2007, která bude v části, jeţ upravuje manţelské právo, rozebrána blíţe v kapitole čtvrté „Úprava uzavírání manţelství v návrhu nového občanského zákoníku“. Návrh nového kodexu byl připraven do připomínkového řízení. Na různých diskusních fórech však probíhaly debaty, na základě kterých se jevilo jako nejvýše uţitečné zaslat návrh občanského zákoníku okruhu dvaceti odborníků s poţadavkem na jeho kritické zhodnocení a určení slabých a silných míst. Zhodnocení proběhlo formou dotazníků, o jejichţ vyplnění byli poţádáni experti z řad Nejvyššího soudu, právnických fakult a Notářské, Exekutorské a Advokátní komory. Teprve na základě získaných stanovisek bude návrh rozeslán do oficiálního připomínkového řízení, a to do 30. června 2008. Současný termín pro předloţení návrhu nového občanského zákoníku do vlády je konec roku 2008. Původním odhadem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku byl rok 2011.
22
2 POVAHA CIVILNÍHO A CÍRKEVNÍHO SŇATKU K tomu, abychom mohli správně a plně porozumět problematice církevního sňatku, je třeba se zmínit o jeho povaze. Třebaţe zákon o rodině mluví o „občanském sňatku“ a o „církevním sňatku“, nejedná se o různé druhy manţelství, ale pouze o různé formy právního úkonu, na jejichţ základě manţelství vzniká. Ačkoli je tedy vţdy výsledkem obou těchto právních úkonů manţelství se stejnými právními důsledky (zákon nerozlišuje mezi důsledky uzavření manţelství civilní formou a církevní formou), liší se svou povahou. Povaha civilního sňatku je obecně známá, avšak církevní sňatek v sobě skrývá pro věřící mnohem hlubší podtext, který mu dává další rozměr. 2.1
Definice pojmu „manţelství“ a pojmu „sňatek“ Dříve neţ se zaměříme na samotnou povahu obou forem, je třeba zodpovědět
otázku, co znamená pojem „manţelství“ a co znamená pojem „sňatek“? Je mezi těmito pojmy rozdíl? Z těchto dvou pojmů je v zákoně definován pouze pojem „manţelství“, pojem „sňatek“ definován přímo není. Jak bylo uvedeno výše, zákon zná pouze jedno manţelství a má jednu legální definici manţelství. V § 1 zákona o rodině v aktuálním znění definuje manţelství takto: „Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem.“ Jako moţné zákonem stanovené způsoby pak zákon uvádí občanský sňatek a církevní sňatek. Mluví tedy o „sňatku“ a tento je zde chápán jako právem upravený a jediný moţný způsob vzniku manţelství. Je právním důvodem vzniku manţelství, slouţí k zaloţení stavu manţelství. Sám zákon o rodině ale dále v § 10 říká: „byl-li uzavřen občanský sňatek…“, čímţ v podstatě nesprávně vytvořil synonyma uzavření manţelství a uzavření sňatku. Správně se však o synonyma nejedná. Manţelství je ono samotné společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem a sňatek je tím zákonem stanoveným způsobem, kterým manţelství vzniká. Sňatek je akt, kterým se vstupuje do manţelství. Vraťme se k legální definici pojmu „manţelství“: „Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem
23
manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“32
Manţelství je především
právním vztahem33, který má svůj osobní a majetkový charakter. Mezi manţely existuje citová vazba, která zakládá další specifika právní úpravy, jeţ odlišují manţelství od jiných právních vztahů. Jedním specifikem je „společenství muže a ženy“. Manţelství nelze uzavřít mezi osobami stejného pohlaví, ačkoli se stala tato otázka velice diskutovaným a ţhavým tématem nejen na poli zákonodárném. 34 Trvalost manţelství není zákonem vnímáno jako společenství aţ do smrti některého z partnerů (tak, jak je vnímáno např. katolickou církví), nýbrţ jako životní společenství, které nezaniká pouhým uplynutím času a které nezná ani zkušební lhůty. Zákonodárce omezuje výběr partnera na druhé pohlaví. Dále omezuje moţnosti způsobu uzavření manţelství tím, ţe stanovuje pojmový znak, kterým je „vznik manželství zákonem stanoveným způsobem“. Není divu, ţe zákonodárce je v tomto ohledu takto „opatrný“ a omezuje princip autonomie vůle. Uzavření manţelství, ač je mnohdy samotnými snoubenci bráno lehkováţně, s sebou nese dalekosáhlé právní následky. Jako další pojmový znak je moţné jmenovat princip monogamie, vyplývající z křesťanských a kulturních tradic. V průběhu manţelství tedy nemůţe dojít ke změně subjektu, jedná se o vztah mezi jedním muţem a jednou ţenou, nikdo nemůţe ţít ve stejný čas ve dvou manţelstvích. Z čl. 3 Listiny základních práv a svobod a z § 18 zákona o rodině pak vyplývá, ţe manţelství je vztahem mezi muţem a ţenou, kteří si jsou rovni. 35 Manţelství je tedy vztah rovnoprávný a zároveň vztah zaloţený na základě dobrovolnosti. Zákon dále stanoví, ţe k uzavření manţelství církevní formou je třeba splnit stejné poţadavky jako pro uzavření manţelství civilní formou. 36 To znamená, ţe výše
32
§ 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v aktuálním znění
33
Vedle právního vztahu manţelství existuje faktický vztah druha a druţky, nazývaný jako „nesezdané souţití“. Právní řád problematiku nesezdaného souţití neupravuje, nicméně v některých právních normách na něj pamatuje a reaguje tak na faktický nárůst osob ţijících v nesezdaném souţití. Blíţe k nesezdanému souţití viz HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: České rodinné právo. Masarykova univerzita v Brně, Brno 2001, 2. vydání. 34
Po vzoru jiných zahraničních právních řádů bylo zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství s účinností od 1. července 2006 uzákoněno tzv. registrované partnerství osob téhoţ pohlaví. Registrované partnerství však není manţelstvím. 35
čl. 3 odst. 1 LZPS v aktuálním znění: „Základní lidská práva svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, …“ § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění: „Muţ a ţena mají v manţelství stejná práva a stejné povinnosti….“ 36
§ 4b odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění: „Podmínky uzavření manţelství stanovené tímto zákonem platí i pro církevní sňatek.“
24
uvedené pojmové znaky jsou společné pro civilní i církevní sňatek. Zpravidla však můţeme očekávat, ţe církevní předpisy budou vyţadovat ještě jiné poţadavky či pojmové znaky, které se budou odvíjet právě od povahy sňatku, resp. od samotného náboţenského vyznání. Uveďme si pro zajímavost definici ze základního právního dokumentu Římskokatolické církve z roku 1983 z Kodexu kanonického práva (Codex iuris canonici). Kánon 1055 tohoto Kodexu zní: Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.“ Jako nadstavbu zde můţeme vidět „nejvnitřnější společenství celého života“, která vyjadřuje niternost spojení muţe a ţeny a především jeho závaţnost, neboť se jedná o spojení celého ţivota! Jedná se o nerozlučitelné spojení, které trvá aţ do smrti jednoho z manţelů. Důleţitou nadstavbou je povýšení na svátost, pokud se jedná o manţelský svazek mezi pokřtěnými. O svátost se tedy jedná pouze u manţelství mezi pokřtěnými. Svátostná povaha nepředstavuje toliko doplněk připojující se k jiţ hotovému manţelství, nýbrţ mu dává formu. Nelze tedy manţelskou smlouvu od svátosti oddělit. Dále to je přirozené společenství, protoţe člověk jiţ od narození touţí po spojení s osobou odlišného pohlaví. Co se týká způsobu provedení a průběhu obřadu, bude pojednáno v kapitole třetí „Současná právní úprava“. Uveďme jen, ţe způsob obřadu a jeho průběh u církevního sňatku je dán vnitřními předpisy církve. 2.2
Povaha civilního sňatku Civilní sňatek je ve své podstatě prohlášení snoubenců o tom, ţe spolu chtějí
uzavřít manţelství, před státem a hlavně vůči státu. Zda jde o dvoustranný právní úkon nebo dva jednostranné právní úkony, zůstává diskutovanou otázkou s ohledem na historii. „ABGB totiž v ustanovení § 44 uváděl, že „rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou“ (a v řadě případů měl pro tuto smlouvu samostatnou úpravu). Socialistická teorie rodinného práva však odmítala pojetí manželství jako smlouvy. Nikdy se ale nedobrala jednoznačného závěru o tom, co tedy uzavření manželství vlastně je. Domníváme se, že není důvod vyhýbat se hodnocení souhlasného prohlášení o vstupu do manželství jako dvoustranného právního aktu, tedy jakési smlouvy sui 25
generis.“37 Jde o veřejné vyjádření svobodné vůle dvou lidí, kteří se rozhodli ţít spolu a přizpůsobovat se jeden druhému. Tímto úkonem je při slavnostním obřadu vyčerpán celý obsah. Bylo by zajímavé poloţit otázku, proč vlastně chtějí spolu uzavřít manţelský svazek. Vytvoření rodiny bylo dříve automaticky spojováno s uzavřením manţelství, dnešní doba však tuto „tradici“ potírá a stále větším „trendem“ jsou volné svazky. Přesto ale existují páry, které pociťují potřebu někam patřit, potřebu zaloţit svou rodinu a manţelství jim vytváří pocit jistoty a vzájemnosti. Navíc s manţelstvím se pojí nedozírné právní následky. Jako příklad můţeme uvést zásah do vlastnického práva v podobě společného jmění manţelů, privilegované postavení manţela v dědickém řízení, vyţivovací povinnost mezi manţely aj. 2.3
Povaha církevního sňatku Církevní sňatek, jak jiţ bylo zmíněno, má ještě další rozměr. Jednotlivé církve
a náboţenské společnosti se mohou v jednotlivostech lišit, není však předmětem této práce zkoumat jejich rozdíly. Pro pochopení postačí uvedení římskokatolického pojetí. Především je nutné upozornit na rozdíl od civilního sňatku v souhlasném prohlášení snoubenců o vstupu do manţelství. Při svatbě v kostele, činí toto prohlášení snoubenci sobě navzájem (jedná se o neodvolatelnou smlouvu mezi snoubenci – dvoustranný právní akt 38), před Bohem a oddávající duchovní přijímá jménem církve souhlas snoubenců a dává sňatku poţehnání. Manţelství vzniká právně způsobilými osobami vyjádřeným právoplatným souhlasem obou stran. Manţelé se odevzdávají jeden druhému navzájem a skrze to Bohu. V důsledku nejde pouze o vztah dvou osob – snoubenců, vţdy jde i o Jeţíše Krista. Od 12. století je manţelství povaţováno za svátost. „Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady.“39 Především se od Tridentského
37
HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: České rodinné právo. Masarykova univerzita v Brně, Brno 2001, 2. vydání, str. 53. 38
Kodex kanonického práva. Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1994, 1. vydání - kánon 1057 §2: „Manţelský souhlas je úkon vůle, jímţ se muţ a ţena sami sobě navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manţelství.“ 39
Katechismus katolické církve. Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1995, 1. vydání, str. 298
26
koncilu uznává, ţe všechny svátosti ustanovil Jeţíš Kristus. Jeţíš Kristus na nás skrze svátosti sesílá svého Ducha svatého, který v nás působí, posiluje naši víru, která je zároveň samotným předpokladem svátosti, a posvěcuje nás. Podmínkou udělení svátosti manţelství je křest. Církevní sňatek tedy mohou uzavřít pouze osoby pokřtěné. „Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; milost svátosti tak zdokonaluje lidskou lásku manželů, upevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.“40 Podstatnými vlastnosti církevního manţelství je jednota a nerozlučitelnost. Jednota souvisí s principem monogamie – svazek jednoho muţe a jedné ţeny, nerozlučitelnost pak vyjadřuje věrnost Krista církvi a tudíţ věrnost manţelů navzájem. Jak se píše v Bibli: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9). Snoubenci se zavazují na celý ţivot a nemají právo od smlouvy odstoupit. I kdyţ se mnohdy manţelé uchýlí k rozluce, či rozvodu podle civilního práva, manţelská smlouva před Bohem zůstává platná, nelze ji odvolat. Manţelství jako svátost je pojímáno dále např. u následujících registrovaných církví či náboţenských společností: Církev československá husitská, Církev řeckokatolická, Pravoslavná církev v českých zemích či Starokatolická církev v České republice. Manţelství však není povyšováno na svátost u všech církví a náboţenských společností, které jsou registrovány, např. Novoapoštolská církev uděluje při svatbě pouze zvláštní poţehnání, dále Jednota bratrská, Evangelická církev metodistická, Evangelická církev augsburského vyznání v České republice, Českobratrská církev evangelická sice svátosti uznávají, avšak manţelství mezi ně neřadí. Některé registrované církve či náboţenské společnosti neuznávají svátosti vůbec, např. Náboţenská společnost Svědků Jehovových a Náboţenská společnost českých unitářů. Církevním sňatkem s právními účinky se získávají všechny jistoty civilního sňatku, tak jak o nich bylo zmíněno výše, nejen pocit sounáleţitosti, naplnění touhy někam patřit, ale i všechny následky, které se vznikem manţelství spojuje státní právo. Církevní sňatek má však mnohdy navíc cosi nadpozemského, co posiluje manţelství a co dává další rozměr. Tento způsobuje, ţe pro věřící můţe mít církevní sňatek veliký citový význam sahající daleko za hranice civilního sňatku.
40
Katechismus katolické církve. Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1995, 1. vydání, str. 420
27
3 SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA V čl. 32 Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, dává stát zřetelně najevo, ţe rodičovství a rodina je pod jeho ochranou, resp. pod ochranou zákona. A jak se dovídáme v § 1 zákona o rodině (dále téţ „ZOR“), manţelství je trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem, jehoţ hlavním účelem je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Stát má zájem na vzniku manţelství, ačkoli rodina samozřejmě vzniká i mimo manţelský svazek (např. tzv. nesezdané souţití), zasahuje do uzavírání manţelství (manţelský svazek vzniká vţdy za asistence státu) a spojuje s ním určité právní následky. Pokud se týká současné právní úpravy, budeme se věnovat pouze faktům, které jsou podstatné pro tuto práci. 3.1
Souhlasné prohlášení snoubenců V současnosti, jak vyplývá z § 3 odst. 1 zákona o rodině a jak jsme jiţ zmínili
výše, zná zákon o rodině dvě moţné formy sňatku, a to sňatek občanský (tedy civilní) a sňatek církevní. Náš právní řád zrovnoprávňuje formu civilní a církevní jiţ od roku 1992. Manţelství vzniká souhlasným prohlášením. Toto prohlášení můţe a ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství, musí být učiněno buď před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní jeho funkci (tzv. matriční úřad), pak se jedná o občanský (civilní) sňatek, anebo před orgánem církve či náboţenské společnosti, oprávněné k tomu zvláštním předpisem, coţ je sňatek církevní. V obou případech vystupují osoby vykonávající funkci „oddávajícího“ jako orgán státu. Vyplývá tak z § 104a a z § 4b odst. 1. Zákonodárce označil v § 104a působnost krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností, matričního úřadu, obecního úřadu nebo starosty, zástupce starosty nebo pověřeného člena zastupitelstva obce, která jim byla stanovena podle zákona o rodině, jako výkon přenesené působnosti. Oddávající u občanského (civilního) sňatku vystupují jako orgán státu. Stejnou pozici při obřadu zajišťuje zákon církevnímu hodnostáři v § 4b odst. 1 tím, ţe říká: „Podmínky uzavření manželství stanovené tímto zákonem platí i pro církevní sňatek.“
28
3.2
Předoddavkové řízení Jelikoţ právní úprava přinesená novelou z roku 1992 byla nedostatečná (blíţe
viz kapitola 1.3.4), bylo v roce 1998 zavedeno tzv. předoddavkové řízení, které mělo zabránit problémům u církevních sňatků a které zůstalo v naší právní úpravě dodnes. Předoddavkové řízení provádí příslušný matriční úřad.41 Snoubenci musí být přítomni tomuto řízení oba, neboť oba jsou ţadateli. Oba musí vyplnit předepsaný tiskopis ţádosti o uzavření manţelství a předloţit stanovené doklady (občanský průkaz, rodný list, eventuelně doklad o tom, ţe předchozí manţelství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, pravomocný rozsudek soudu o povolení uzavřít manţelství a v případě cizince i doklad o právní způsobilosti uzavřít manţelství, který vydává jeho domovský stát, a potvrzení od Policie ČR, ţe je ţadatel oprávněný pobývat na území České republiky, v případě sňatku uzavíraného zástupcem povolení příslušného úřadu). Zákon však umoţňuje pro dva případy předloţení těchto dokladů prominout. První případem je situace, kdy by obstarání dokladů bylo spojeno s těţko překonatelnou překáţkou a druhý případ, pokud by byl ţivot snoubence přímo ohroţen. (Snoubenci i v těchto případech musí prohlásit, ţe jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření manţelství vylučovaly.) V rámci předoddavkového řízení vyplňují snoubenci do formuláře ţádosti o uzavření manţelství prohlášení dle § 6 odst. 1 a § 8 42 zákona o rodině v aktuálním znění, která však mají pouze deklaratorní význam a nemají vliv na platnost manţelství. Pokud je ţádosti o uzavření manţelství vyhověno, skončí předoddavkové řízení buď stanovením termínu sňatku, nebo vydáním správního rozhodnutí o tzv. delegaci (v případě civilního sňatku), nebo vydáním osvědčení (v případě církevního sňatku).
41
Jde o správní řízení, které končí, pokud není ţádosti vyhověno, správním rozhodnutím, proti kterému se lze odvolat. Je upraveno zákonem o matrikách a podpůrně se pouţije správního řádu. 42
§ 6 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině v aktuálním znění: „Snoubenci jsou povinni ….prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu okolností vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství.“ § 8 zákona č. 94/1963, o rodině v aktuálním znění: „(1) Snoubenci jsou povinni při uzavírání manželství …souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a a na druhém místě uvádět příjmení předchozí; bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich. (2) Ponechají-li si svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich příjmení bude příjmením společných dětí.“
29
3.3
Občanský sňatek43 Občanský sňatek se koná před orgánem státu, kterým je matriční úřad (obecní
úřad pověřený vést matriky, popřípadě úřad, který plní jeho funkci). 44 Místně příslušným úřadem je matriční úřad, v jehoţ správním obvodu má alespoň jeden ze snoubenců trvalé bydliště. Pokud mají trvalé bydliště kaţdý v jiném správním obvodu, pak jsou příslušné oba tyto úřady a volba je na snoubencích. Jestliţe však snoubenci chtějí uzavřít sňatek před jiným neţ svým místně příslušným úřadem, musí poţádat svůj matriční úřad o povolení. Na takové přenesení místní příslušnosti (tzv. delegaci) není právní nárok. Osoby oprávněné vykonat slavnostní obřad jsou vyjmenovány v zákoně o rodině v aktuálním znění v § 4 odst. 1 a v odst. 245, přičemţ prohlášení o uzavření manţelství musí být učiněno v přítomnosti zaměstnance místně příslušného matričního úřadu. Osoba oprávněná vykonat slavnostní obřad, „oddávající“, se aktivně podílí na vzniku manţelství tím, ţe přijímá prohlášení snoubenců o vstupu do manţelství, avšak nepřísluší mu projev schvalovat ani nerozhoduje o vzniku manţelství. Bliţší postup a činnost, kterou mají oddávající provádět, tedy průběh slavnostního obřadu není stanoven. Dříve existovala instrukce ministerstva vnitra č. 128/1955 Sbírky instrukcí a nařízení, o uzavírání manţelství před orgány místních národních výborů, která postup oddávajícího upravovala. Tato však byla k 1. lednu 1965 zrušena, aniţ by byla nahrazena. Přesto je oddávajícími pouţívána i nadále. Povětšinou je zvykem, ţe oddávající pokládá snoubencům otázku, zdali dobrovolně vstupují do manţelství. Ani toto však není nutné. Jediné, co oddávající musí dle současné právní úpravy učinit, je vzetí souhlasného prohlášení na vědomí, a to jakoukoli formou. Např. můţe manţelství prohlásit za právoplatně uzavřené, nebo popřeje novomanţelům k uzavření sňatku atd.
43
upraven v § 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění.
44
§ 3 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění.
45
§ 4 zákona č. 94/1963, o rodině v aktuálním znění: „(1) Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem. (2) Prohlášení o uzavření manželství lze učinit i před starostou, nebo místostarostou obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které nejsou matričním úřadem, je-li jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu. Prohlášení o uzavření manželství lze činit i před primátorem hlavního města Prahy, náměstkem primátora hlavního města Prahy nebo pověřeným členem zastupitelstva hlavního města Prahy, jakož i před primátorem statutárního města, náměstkem primátora statutárního města nebo pověřeným členem zastupitelstva statutárního města.“
30
Kaţdý příslušný úřad si musí určit místo, kde bude tyto slavnostní obřady provádět – obvykle se vykonávají v budově obecního úřadu. Zákon však umoţňuje, aby se obřad konal i na jiném vhodném místě na přání snoubenců. Zdali jde o místo „vhodné“, rozhoduje matriční úřad, do jehoţ správního obvodu místo spadá. Časté jsou tak obřady na zámcích a jiných památných místech, či obřady ve formě zahradní slavnosti. Výše řečené o delegaci a povolení uzavřít manţelství na jiném vhodném místě neplatí pro případ, kdy je ţivot jednoho ze snoubenců ohroţen. Je však nutné, aby souhlasné prohlášení o vstupu do manţelství bylo vysloveno před oprávněnou osobou. Vţdy musí být zachována slavnostní forma, veřejnost a dva svědci. Na svědky zákon neklade výslovně ţádné poţadavky, lze však odvodit, ţe svědkové musí být zletilí a způsobilí chápat průběh obřadu. 3.4
Církevní sňatek46 Církevní sňatek můţe být vykonán pouze za podmínky, ţe snoubenci prošli
předoddavkovým řízením před příslušným matričním úřadem a ţe jim bylo vydáno osvědčení o tom, ţe splnili všechny poţadavky zákona pro uzavření platného manţelství. Toto osvědčení musí snoubenci předat oddávajícímu duchovnímu, který teprve na jeho základě můţe církevní sňatečný obřad vykonat. Aby manţelství vůbec vzniklo, nesmí být osvědčení starší neţ tři měsíce od data jeho vydání. Osvědčení ve své podstatě zabraňuje vzniku neplatných či zdánlivých manţelství. Církevní sňatek je moţné uzavřít pouze před příslušným orgánem církve, a to před osobou k tomu pověřenou oprávněnou církví nebo náboţenskou společností. Oprávněnými jsou církve a náboţenské společnosti registrované Ministerstvem kultury ČR podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboţenské víry a postavení církví a náboţenských společností. V současné době je na území České republiky registrováno celkem 21 církví nebo náboţenských společností. 47 Před jinou neţ státem registrovanou
46
Upraven v §4a a 4b zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění.
47
Jedná se o tyto církve nebo náboţenské společnosti: Apoštolská Církev v České republice, Bratrská jednota baptistů, Církev adventistů sedmého dne, Církev československá husitská, Církev Jeţíše Krista Svatých posledních dnů, Církev řeckokatolická, Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev augsburského vyznání v České republice, Evangelická církev metodistická, Federace ţidovských obcí v České republice, Jednota bratrská, Křesťanské sbory, Luterská evangelická církev augsburského vyznání v České republice, Náboţenská společnost českých unitářů, Náboţenská společnost Svědků Jehovových, Novoapoštolská církev, Pravoslavná církev v českých zemích, Slezská církev evangelická augsburského vyznání, Starokatolická církev v České republice.
31
církví nebo náboţenskou společností, manţelství nevznikne. Kdo je pověřenou osobou vykonávat církevní sňatkové obřady, či který orgán je místně příslušný, by měly stanovovat vnitřní předpisy příslušné církve nebo náboţenské společnosti. Na tyto se zákon o rodině výslovně odkazuje v případě určení místa pro náboţenské obřady nebo náboţenské úkony. Problém můţe nastat, pokud příslušná registrovaná církev či náboţenská společnost nemá otázky uzavírání manţelství upraveny. Stejně tomu je i u průběhu církevního obřadu. I tento se řídí vnitřními předpisy, pouze v jednom bodě zákon zasahuje do průběhu, a to stanovením, ţe musí být učiněno souhlasné prohlášení muţe a ţeny o vstupu do manţelství, a zároveň, ţe musí být toto prohlášení učiněno veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků. 48 O svědcích jsme se zmiňovali jiţ výše, avšak v případě církevního sňatku mohou být vnitřními předpisy církve nebo náboţenské společnosti stanovené další podmínky, které musí svědci splňovat. Důleţitou povinností orgánu církve či náboţenské společností je doručení protokolu o uzavření manţelství, v němţ jsou uvedeny skutečnosti vyţadované zákonem o matrikách, do tří pracovních dnů od uzavření manţelství příslušnému matričnímu úřadu, v jehoţ správním obvodu bylo manţelství uzavřeno. I právní úprava církevního sňatku obsahuje ustanovení pro případ ohroţení ţivota jednoho ze snoubenců, které umoţňuje, aby se náboţenský obřad nebo úkon konal na kterémkoli místě. 3.4.1 Oprávnění konat obřady, při nichţ jsou uzavírány církevní sňatky Jak jiţ bylo napsáno, oprávnění konat obřady, při nichţ jsou uzavírány církevní sňatky, přísluší pouze církvím a náboţenským společnostem registrovaným dle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboţenského vyznání a postavení církví a náboţenských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboţenských společnostech), které získaly zvláštní oprávnění k výkonu obřadů. 49 Samotná registrace tedy k získání zmiňovaného oprávnění nepostačí. K tomu, aby mohla církev či náboţenská společnost vykonávat obřady, při nichţ jsou uzavírány církevní sňatky, se musí nejprve registrovat a následně získat oprávnění k výkonu zvláštních práv.
48
§ 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v aktuálním znění.
49
§ 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboţenských společnostech, v aktuálním znění.
32
Registrace se provádí na návrh přípravného výboru 50, který se podává k Ministerstvu kultury. Návrh musí obsahovat náleţitosti stanovené zákonem, mimo jiné základní charakteristiku církve a náboţenské společnosti, jejího učení, poslání a především základní dokument, v němţ jsou stanoveny např. název, poslání a sídlo církve či náboţenské společnosti, organizační struktura, zásady hospodaření atd.51 Ministerstvo kultury pak posuzuje nejen splnění všech náleţitostí návrhu, ale i soulad činnosti církve a náboţenské společnosti se základním dokumentem i s ostatními podmínkami stanovenými zákonem. 52 Činnost církve či náboţenské společnosti tak nesmí být v rozporu s právními předpisy, činnost ani učení nesmí ohroţovat práva, svobody a rovnoprávnost osob a jejich sdruţení, nesmí ohroţovat demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost.53 Pokud Ministerstvo kultury návrhu rozhodnutím vyhoví, provede zápis do Rejstříku registrovaných církví a náboţenských společností.54 Církev či náboţenská společnost je registrována ke dni, kdy rozhodnutí o registraci církve a náboţenské společnosti Ministerstvem kultury nabylo právní moci. 55 Získání oprávnění k výkonu zvláštních práv jiţ není tak „jednoduché“. Oprávnění je udělováno opět Ministerstvem kultury na návrh, nicméně zákon vyţaduje, aby ţádající církev a náboţenská společnost byla ke dni podání návrhu registrována nepřetrţitě nejméně 10 let. Po celých deset let své existence před podáním návrhu musí ţádající církev či náboţenská společnost kaţdoročně zveřejňovat výroční zprávy o své činnosti za kalendářní rok a musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím osobám. 56 Ministerstvo kultury pak obdobně jako u návrhu na registraci posoudí nejen splnění všech náleţitostí návrhu, ale i soulad činnosti církve a náboţenské společnosti se základním dokumentem i s ostatními podmínkami stanovenými zákonem a o návrhu rozhodne. Církev a náboţenská společnost je oprávněna k výkonu zvláštních práv ke
50
Přípravný výbor musí tvořit dle § 9 zákona č. 3/2002 Sb. nejméně tři fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let, mají způsobilost k právním úkonům a jsou občany České republiky nebo cizinci s trvalým pobytem v České republice. 51
§ 10 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboţenských společnostech, v aktuálním znění.
52
Tamtéţ § 14.
53
Tamtéţ § 5.
54
Tamtéţ § 17.
55
Tamtéţ § 9 odst. 1.
56
Tamtéţ § 11 odst. 1.
33
dni, kdy rozhodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv ministerstvem nabylo právní moci. Řízení o registraci i o udělení oprávnění k výkonu zvláštního práva nebo zvláštních práv je řízením správním a vztahuje se na něj zákon o správním řízení. 57 Výsledkem obou řízení je tedy správní rozhodnutí, proti kterému je moţné podat opravné prostředky. 3.5
Vztah mezi civilním a církevním sňatkem Řešení vztahu civilního a církevního sňatku přinesla novela č. 91/1998 Sb.
v § 10 a od té doby se nezměnilo. Řešení vyplývá z povahy obou sňatků. Jestliţe se snoubenci rozhodnou, ţe spolu chtějí uzavřít manţelství, mají moţnost volby mezi civilním a církevním sňatkem (za předpokladu, ţe splňují podmínky). Ať uţ se rozhodnou jakkoli, má tento sňatek za následek stejné právní účinky. Nicméně pouze církevní sňatek vlévá do manţelství další rozměr, jak bylo řečeno v kapitole o jeho povaze. Tohoto dalšího rozměru je moţné dosáhnout i poté, co snoubenci uzavřeli sňatek civilní. Z toho vyplývá, ţe následný církevní sňatek bude jiţ pouhým „náboţenským sňatečným obřadem“ bez státoprávních následků, neboť těchto snoubenci dosáhli v civilním sňatku – dojde ke stvrzení jejich manţelství i před Bohem. Naopak, pokud snoubenci uzavřeli přímo církevní sňatek, nemohou a ani nemají důvod uzavřít sňatek civilní. Zajímavou se mi jeví třetí moţnost: Je moţné provést náboţenský sňatečný obřad bez státoprávních následků, kdyţ nejsou manţelé podle civilního práva? To by znamenalo, ţe by byli manţelé před Bohem a před církví, ale ne před státem. Domnívám se, ţe tato moţnost není přípustná, jestliţe stát uznává církevní sňatky a počítá s nimi ve svém právním řádu. Církve a náboţenské společnosti, které jsou oprávněny provádět sňatky se státoprávními účinky, musí své předpisy upravit ve shodě s právním řádem státu. Při církevním sňatku tedy musí být dodrţeny všechny podmínky zákona o rodině pro uzavření platného manţelství. 58 Opačně to však neplatí. K platnému uzavření civilního sňatku není třeba, aby byly dodrţeny vnitřní předpisy církve nebo náboţenské
57
§ 27 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboţenských společnostech, v aktuálním znění.
58
§ 4b zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v aktuálním znění.
34
společnosti. Tyto jsou z hlediska zákona o rodině právně nerelevantní. „Jestliže například uzavře manželství církevní formou nezletilý bez povolení soudu, pak přestože toto manželství je z církevního hlediska platné, z hlediska zákona o rodině bude manželství považováno za neplatné nebo případně i neexistující. Naproti tomu pokud by manželství bylo z církevního hlediska neplatné například pro impotenci podle Codex iuris canonici, šlo by o manželství právně platné, protože zákon o rodině takovou podmínku nezná.“59
59
VESELÁ, Renata a kol.: Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2003, 1. vydání, str. 117.
35
4
ÚPRAVA UZAVÍRÁNÍ MANŢELSTVÍ V NÁVRHU NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Návrh pracovní komise nového občanského zákoníku ze 17. prosince 2007
upravuje vznik manţelství, resp. jeho uzavření v části druhé nazvané „rodinné právo“. Tato je rozdělena do čtyř hlav60, přičemţ manţelské právo je upraveno v hlavě první nazvané jako „manţelství“. V rámci této hlavy se vzniku manţelství věnuje díl druhý, který zároveň pojednává i o zákonných překáţkách manţelství a způsobilosti ke sňatku. Vzniku manţelství se tak věnují § 544 aţ 557. Zhodnotíme-li úpravu vzniku manţelství, pak je nutné říci, ţe nejviditelnější a nejradikálnější změnou je právě opuštění principu fakultativního církevního sňatku, kterému jsou přiznávány stejné právní následky jako sňatku civilnímu, a zavedení principu obligatorního civilního sňatku. Úprava ostatních jednotlivostí, jako např. prohlášení, příjmení atd., zůstala zásadně shodná s dosavadní. 4.1
Vymezení manţelství a jeho účel Co to je manţelství říká jiţ v díle prvním § 543: „Manželství je trvalý svazek
muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon.“ Manţelství je svazek, a to svazek mezi muţem a ţenou, čímţ se odlišuje od registrovaného partnerství. Manţelství je svazek trvalý, čímţ se odlišuje od jiných poměrů, které jsou jiţ předem uvaţovány jako krátkodobé či přechodné. Formulace se tedy víceméně shoduje s formulací pouţitou v zákoně o rodině v aktuálním znění. Rozdíl je moţno spatřit aţ dále, kdy v návrhu jiţ není definován účel manţelství. Komentář k § 543 uvádí, ţe důvody vedoucí ke vzniku manţelství se mohou během času měnit. Můţe se jednat o důvody sociální, psychologické či ekonomické aj. V ţádném případě nemůţe zákon nařizovat v době vzrůstajícího počtu neplodných muţů a ţen jako účel manţelství právě plození a výchovu dětí. Účel manţelství tedy bude posuzován a zkoumán soudem aţ v případě sporu pro to konkrétní manţelství.
60
Hlava I.: Manţelství; Hlava II.: Příbuzenství; Hlava III.: Poručenství a jiné formy péče o dítě; Hlava IV.: Zapsané partnerství.
36
4.2
Projev vůle muţe a ţeny o vstupu do manţelství Dle § 545 návrhu manţelství vzniká v okamţiku kladné odpovědi snoubenců na
otázku, kterou jim pokládá oddávající, zda chtějí spolu vstoupit do manţelství. Odpověď musí být svobodná a plná, přičemţ výraz „plná“ je v komentáři vykládán jako bezvadná, řádná, perfektní. Jedná se tedy o souhlasný projev muţe a ţeny, ţe spolu vstupují do manţelství. Návrh ponechává původní konstrukci, avšak na rozdíl od současného zákona o rodině pouţívá místo výrazu „prohlášení“ výraz „projev vůle“. Změna je zdůvodňována vhodností výrazu „projev vůle“ zejména vůči osobám, které nejsou schopny učinit prohlášení. Projev vůle není činěn jako u církevního sňatku vzájemně mezi snoubenci, nýbrţ vůči státu. Snoubenci oznamují státu svou vůli a tento ji přijímá. Osoba, jeţ projev vůle přijímá, je zákonem označena jako „oddávající“. I vymezení této osoby je v návrhu zjednodušeno.61 Oddávajícím je starosta, popřípadě orgán jemu naroveň postavený. Návrh však volí zlatou střední cestu a dává zastupitelstvu obce případně orgánu obce jemu naroveň postavenému pravomoc pověřit některého svého člena přijímáním projevů vůle snoubenců na místě starosty. Snoubenci musí projev vůle učinit osobně, před orgánem veřejné moci příslušným k provedení sňatečného obřadu (viz kapitola 4.3). Návrh, stejně jako zákon o rodině, stanovuje další podmínku, a to ţe sňatečný obřad se má konat v přítomnosti dvou svědků a matrikáře a má být veřejný a slavnostní. Veřejné a slavnostní formě by mělo odpovídat i místo konání sňatečného obřadu. Místo konání určuje úřad, který obřad provádí a přihlíţí přitom k vůli snoubenců. Komentář k návrhu říká, ţe slovo „určí“ zde nemá imperativní podtext. Pokud jde tedy o vhodné místo, je zvláštní přání snoubenců pro úřad relevantním hlediskem.
61
Návrh občanského zákoníku ze dne 17. 12. 2007. Návrh pracovní komise. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha 2007, (hlavní zpracovatelé: K. Eliáš a M. Zuklínová) - § 552: „Oddávajícím je starosta, popřípadě orgán jemu naroveň postavený (dále jen „starosta“). Zastupitelstvo obce, popřípadě orgán obce jemu naroveň postavený (dále jen „zastupitelstvo obce“), může pověřit některého svého člena, aby přijímal projev vůle snoubenců namístě starosty.“
37
4.3
Věcná a místní příslušnost orgánu veřejné moci Projev vůle musí být učiněn osobně před orgánem veřejné moci příslušným
k provedení sňatečného obřadu. Tímto orgánem je dle § 550 návrhu matriční úřad stanovený zvláštním zákonem, jímţ je matriční zákon. Vymezení věcné příslušnosti je ponecháno zvláštnímu zákonu, především z důvodu poţadavku časové stability na nový občanský zákoník. Zmiňovaný paragraf vymezuje i místní příslušnost, a to dle trvalého pobytu alespoň jednoho ze snoubenců. Příslušným tak bude matriční úřad příslušný pro obvod, v němţ je alespoň jeden ze snoubenců hlášen k trvalému pobytu. Komentář k § 550 návrhu uvádí: „Věcná ani místní příslušnost není ovšem stanovena tak, aby nebylo možné se od zákonného pravidla odchýlit. Je nicméně zásadně třeba, aby věcně a místně příslušný matriční úřad povolil přenesení své působnosti (delegací) na jiný matriční úřad, popř. i na úřad, který není úřadem matričním. Jiným obecním úřadem se rozumí úřad věcně nepříslušný, tj. takový, který není pověřen výkonem působnosti na úseku matrik…, jakož i úřad místně nepříslušný, tj. úřad místa, v němž žádný ze snoubenců nemá bydliště. Vzhledem k tomu, že úřad, na nějž byl přenesen výkon státní správy, nesmí činit nic, než co mu zákon ukládá, stanoví se výslovně, že delegovaný úřad nesmí delegaci odmítnout.“ Tuto delegaci je moţné provést na ţádost snoubenců a v případě, je-li přímo ohroţen ţivot jednoho ze snoubenců. Zatímco dle zákona o rodině nebyl na delegaci právní nárok, jeví se formulace ustanovení v návrhu nového občanského zákoníku opačně.62 Uţití slova „povolí“ jednoznačně nevyjadřuje, zda jde o povinnost povolit, pak by vznikal na delegaci právní nárok, nebo pouze o moţnost povolit, pak by nárok nevznikal. 4.4
Doklady a prohlášení O provedení sňatečného obřadu musí snoubenci písemně poţádat věcně a místně
příslušný úřad. K ţádosti připojí doklady osvědčující jejich totoţnost a způsobilost k uzavření manţelství, které to jsou, stanoví zvláštním právním předpisem (tj. matriční 62
Návrh občanského zákoníku ze dne 17. 12. 2007. Návrh pracovní komise. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha 2007, (hlavní zpracovatelé: K. Eliáš a M. Zuklínová) - § 550 odst. 2: „Příslušný matriční úřad na žádost snoubenců povolí, aby sňatečný obřad provedl jiný matriční úřad, popřípadě také jiný úřad matričnímu úřadu naroveň postavený (dále jen „delegovaný úřad“). Delegovaný úřad nemůže provedení sňatečného obřadu odmítnout.“
38
zákon). Tento zároveň určí podmínky, při jejichţ splnění lze předloţení dokladů prominout a naopak určí, u jakých dokladů předloţení prominout nelze. Aţ při sňatečném obřadu, avšak před projevem vůle o vstupu do manţelství, musí snoubenci vykonat prohlášení o příjmení, o tom, ţe jim nejsou známy překáţky, které by jim bránily uzavřít manţelství, ţe znají svůj zdravotní stav a ţe zváţili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění. Prohlášení však nemají vliv na platnost manţelství.
39
5 NÁZORY NA OBLIGATORNÍ CIVILNÍ SŇATEK V této kapitole budou uvedeny názory na zavedení obligatorního civilního sňatku do nového občanského zákoníku. Třebaţe jsou rozděleny na názory souhlasící s obligatorností civilního sňatku a na názory nesouhlasící, je nutné si je uvědomit ve vzájemných souvislostech. Především je nezbytné, aby si čtenář postavil ţebříček hodnot a uváţil, které důvody převaţují jiné a naopak. 5.1
Proti zavedení obligatorního civilního sňatku Jako jeden z největších odpůrců zavedení obligatorního civilního sňatku
vystupuje prof. Ivo Telec. Ve svém článku z roku 1997 reagoval na návrh koncepce občanského zákoníku: „Avšak i tento občanský sňatek má mít podle návrhu slavnostní formu. Není snad občanské uzavření manželství ‚slavnostním způsobem‘ také obřadem? Můžeme se proto ptát, proč se mají snoubenci, kteří chtějí podle své svobodné vůle uzavřít manželství formou církevního sňatku, podrobovat dvěma ‚obřadům‘?“ 63 Zde se připojuji k otázce prof. Telce a dovolím si s ohledem na starší datum jeho článku a s ohledem na tehdy ještě nezpracovaný pracovní návrh občanského zákoníku krátkou poznámku. Je jasné, ţe z návrhu opravdu vyplývá, ţe budou-li chtít snoubenci uzavřít manţelství před církví a před Bohem, budou muset nejprve podstoupit civilní slavnostní sňatečný obřad. Musí tedy být civilní sňatečný obřad proveden s náleţitou „parádou“ a „důstojností“, aby byl naplněn poţadavek slavnostního rázu? V pracovním návrhu nového občanského zákoníku je k tomu poznamenáno: „Konkrétní podoba civilního sňatku záleží jen na vůli snoubenců: stejně jako je zásadně možné uzavření manželství na lodi nebo v balonu, je možné sňatečný obřad před ‚úřadem‘ omezit na pozdrav, představení a otázky a odpovědi: „proslov“ oddávajícího je možné vyloučit, neboť to není otázka zákonem upravená (stejně jako další faktické a právní relevanci postrádající úkony).“64 Tento komentář tedy vylučuje, ţe by bylo po snoubencích vyţadováno, aby podstupovali na úřadě jistou ceremonii, která pro ně nemá hlubší význam (v případě zájemců o náboţenský sňatečný obřad) a která můţe působit jako 63
TELEC, Ivo: Některé kritické poznámky k návrhu koncepce občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1997, č. 5. 64
Návrh občanského zákoníku. Část první aţ čtvrtá. Návrh pracovní komise. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha 2005, (hlavní zpracovatelé: K. Eliáš a M. Zuklínová) – komentář k § 529, str. 94-
40
„divadlo“. Přesto se domnívám, ţe bude nejvíce záleţet na praxi, jak se k této problematice postaví. Ve svém pozdějším příspěvku k tomuto tématu z roku 2006 publikovaném v časopise Právní rozhledy v třetím čísle pod názvem „Kritika přípravy odnětí svobody volby občanského nebo církevního sňatku“ rozvádí prof. Ivo Telec své úvahy dále. Především schvaluje dovolávání se odluky církve od státu a přisuzuje jí velký význam, nicméně zvaţuje, zda účelem odluky má být odejmutí svobody volby, a to svobody volby formy sňatku, kdyţ jde o svobodu jedince, o něhoţ především jde. „Svobodu lidí stát pouze uznává, bere ji na vědomí a ctí, přičemž může stanovit pouze její omezení, resp. stanovit způsob, jímž je vykonávána, jakož i její právní ochranu. Odnětí svobody je pak takovým mocenským zásahem, že je namístě klást otázku, zda a kdy jej vůbec lze ospravedlnit. Bylo by tomu tak, pakliže by svobodný člověk výkonem své svobody ohrožoval jiného člověka nebo veřejný pořádek, dobrý mrav či veřejnou morálku. Cožpak ale o něco takového jde v daném případě? Rozumný člověk řekne, že nikoli.[…] K tomu, aby mohl člověk zrát, vyvíjet se, musí mít možnost se svobodně rozhodovat včetně důsledků, které si s tím nese.“65 Zdůrazňuje, ţe je nutné dát přednost cíli hodnotnějšímu, kterým je lidská svoboda, jejíţ součástí je i svoboda volby formy uzavření manţelství. K těmto a dalším argumentům profesora Iva Telce se připojila docentka Zdeňka Králíčková. Poukázala na vnitřní rozpor návrhu nového občanského zákoníku: „Má-li tento kodex soukromého práva ‚chránit osobnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých‘ (viz § 2 odst. 2 pracovního návrhu) a má-li dostát svému cíli a účelu vyjádřenému v důvodové zprávě slovy ‚kodex soukromého práva se přihlašuje k zásadám práva přirozeného a staví na nich‘, měl by dát člověku právo vyjádřit svoji svobodu, také jdeli o volbu formy uzavření manželství. Koncepce obligatorního civilního sňatku by tak mohla být pociťována jako prvek narušující vnitřní souladnost kodexu.“66 Před novelou z roku 1998 se vedla odborná diskuse, která hledala různé cesty k nápravě nedostatků právní úpravy vzniku manţelství z roku 1992, kdy byl zaveden 65
TELEC, Ivo: Kritika přípravy odnětí svobody volby občanského nebo církevního sňatku. Právní rozhledy, 2006, č. 3. 66
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: Poznámka k obligatornosti civilního sňatku v návrhu nového občanského kodexu. Právní rozhledy, 2006, č. 4.
41
fakultativní církevní sňatek. Na toto téma se hovořilo i na konferenci v roce 1996 na téma „Církev a stát. Vztah církví a státu a postavení jednotlivce.“ Zde vystoupila, tehdy ještě docentka, prof. Milana Hrušáková a Mgr. Damián Němec. Zatímco prof. Hrušáková se přiklonila ke změně právní úpravy ve prospěch obligatorního civilního sňatku, Mgr. Němec by zvolil tzv. licenční systém spočívající v tom, „…že by byla zachována možnost uzavření manželství občanským nebo náboženským obřadem, ne však již automaticky pro všechny registrované církve a náboženské společnosti, ale pouze pro ty, které na vlastní žádost k tomu dostaly od státu licenci.“67 Mgr. Damián Němec v tomto diskriminaci mezi jednotlivými církvemi a náboţenskými společnostmi nespatřuje, neboť licenci by dostaly pouze ty církve a náboţenské společnosti, které by o ni zaţádaly a které by prokázaly, ţe mají dostatečně rozpracovaný systém norem manţelského práva. Kaţdá církev či náboţenská společnost by měla moţnost vytvořit vlastní normy manţelského práva a moţnost o licenci zaţádat. Přiznává, ţe toto řešení je sloţitější neţ přistoupení k principu obligatorního civilního sňatku, ale je přesvědčen, ţe „…právo má respektovat realitu v těch bodech, které nejsou právně nepřijatelné, a především sloužit životu lidí v jeho různých oblastech, a proto nemá z důvodu zjednodušování nutit lidi k řešením, které jsou pro ně velmi obtížně přijatelná, byť jsou právně jednodušší.“68 Otázkou zůstává, je-li toto řešení velmi obtíţně přijatelné. Církevní forma sňatku, bere-li se váţně, je spojena s hlubokým citem a proţitkem, a ačkoli půjde v tomto případě spíše o menšinu, moţná by měl být tento hluboký cit důvodem k právní ochraně. Navíc jak jiţ bylo uvedeno, novela z roku 1998 odstranila nedostatky právní úpravy z roku 1992 a lze ji vnímat jako upevnění dosavadního systému fakultativního církevního sňatku vedle sňatku civilního. Osobně se domnívám, ţe je současný právní stav z funkčního hlediska dostatečný a je tedy nutné posoudit, zda je navrhovaná změna nezbytná. Předoddavkové řízení přesunulo matriční záleţitosti z rukou oddávajících duchovních při církevním sňatku do rukou státu. Nejdůleţitější agenda týkající se statusových otázek tak byla a stále je zabezpečena a nikdo jiţ nemůţe např. namítat, ţe duchovní zapříčiňují vznik neplatných manţelství. „Vždyť se nebezpečí
67
NĚMEC, Damián: Pohled na otázku sekulárních účinků uzavření manţelství před orgánem církve a náboţenské společnosti především z hlediska katolické církve. In Církev a stát. Vztah státu a církve a jednotlivce 1. ročník, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 60. 68
Tamtéţ.
42
omylu ze strany duchovních snížilo na minimum. (Případným pochybením nelze samozřejmě zcela zabránit – všeobecně známými se v posledních letech stala pochybení některých reprezentantů světských autorit…)“69 Proti plánované změně je nutné se ohradit s odkazem na Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů z 25. července 2002. Tato smlouva ve svém článku 9 stanovuje, ţe katolická církev vykonává náboţenské obřady, při nichţ je uzavíráno manţelství, kterému Česká republika přisuzuje stejnou platnost a stejné právní důsledky jako sňatku občanskému. V porovnání s dnešní právní úpravou se tento článek do rozporu nedostává, ale v porovnání s novou právní úpravou by se tento článek do rozporu dostal. To ovšem za předpokladu, ţe by byla zmíněná smlouva ratifikovaná. K ratifikaci však nedošlo, neboť návrh na její ratifikaci byl 21. května 2003 zamítnut. Katolická církev však na tomto článku 9 při vyjednávání trvala a je tedy zcela jasné, ţe v dalších vyjednáváních České republiky se Svatým stolcem bude v případě uzákonění obligatorního civilního sňatku další problematické místo. Z výsledku hlasování o usnesení o zamítnutí návrhu na ratifikaci této smlouvy na 16. schůzi Poslanecké sněmovny lze usoudit, ţe se jedná samozřejmě především o otázku politickou.70 I v případě zavedení obligatorního civilního sňatku se nevyhneme politickému vlivu na samotný výsledek. Jak říká JUDr. Záboj Horák ve svém článku: „Při přípravě nového občanského zákoníku došlo k prosazení myšlenky obligatorního civilního sňatku. Bylo to poněkud překvapivé rozhodnutí: obligatorní civilní sňatek v naší zemi byl v myslích mnoha právníků i dalších zástupců odborné veřejnosti spojován s totalitním režimem. Dodnes se nemohu zbavit vzpomínky na leknutí a pobouření, které tato zpráva vyvolala. Uznání právní účinnosti církevního sňatku vedle civilního, jeho zrovnoprávnění se sňatkem civilní, je pro mnohé jedním ze symbolů svobody dosažené po roce 1989.“
69
HORÁK, Záboj: Alternativní forma uzavření manţelství v Českých zemích ohroţena. Revue církevního práva, 2006, č. 1, str. 46. viz téţ: TELEC, Ivo: Kritika přípravy odnětí svobody volby občanského nebo církevního sňatku. Právní rozhledy, 2006, č. 3. 70
ČSSD: 28 hlasů pro zamítnutí, 10 hlasu proti, přítomných 70; ODS: 44 hlasů pro, 4 proti, přítomných 58; KSČM: 38 hlasů pro, 0 proti, přítomných 43; KDU-ČSL: 0 hlasů pro, 20 proti, přítomných 21; USDEU: 0 hlasů pro, 5 proti, přítomných 10. (čerpáno z: Poslanecká sněmovna. Sněmovní tisk č. 17 [citováno: 21.3.2008] dostupné z: http://www.psp.cz/)
43
Je třeba také upozornit na následující: bude-li nová právní úprava přijata a staneli se účinnou, vzniknou další problémy spojené s vyjednáváním mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Dne 25. července 2002 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů, která ve svém článku 9 stanovuje, ţe katolická církev vykonává náboţenské obřady, při nichţ je uzavíráno manţelství, kterému Česká republika přisuzuje stejnou platnost a stejné právní důsledky jako sňatku občanskému. V porovnání s dnešní právní úpravou se tento článek do rozporu nedostává, ale v porovnání s novou právní úpravou by se tento článek do rozporu dostal. To ovšem za předpokladu, ţe by byla zmíněná smlouva ratifikovaná. K ratifikaci však nedošlo, neboť návrh na její ratifikaci byl 21. května 2003 zamítnut. Nicméně katolická církev na tomto ustanovení při vyjednávání trvala a je tedy zcela jasné, ţe v dalších vyjednáváních České republiky se Svatým stolcem bude v případě uzákonění obligatorního civilního sňatku další problematické místo.
5.2
Pro zavedení obligatorního civilního sňatku Jiţ výše bylo zmíněno o odluce státu od církve. Právě tato je jedna z důvodů
pro zavedení obligatorního civilního sňatku. Samotná LZPS ve svém čl. 2 odst. 1 stanovuje, ţe stát je zaloţen na demokratických hodnotách a ţe se nesmí vázat na výlučnou ideologii a na náboţenské vyznání. Prof. Milana Hrušáková k tomu píše: „Obligatorní civilní sňatek by se mohl dostat do rozporu s tímto ustanovením pouze v případě, kdyby zákon buď upravil výlučně církevní sňatek, nebo výslovně zakázal náboženské sňatkové obřady. Je to ale stát, který je oprávněn výslovně stanovit, které z těchto forem sňatku bude přikládat právní následky.“ A jak prof. Hrušáková dále podotýká: „Zavedení obligatorního civilního sňatku tak vůbec nevylučuje, aby muž a žena, případně manželé, absolvovali náboženské sňatkové obřady buď před uzavřením manželství, nebo kdykoli poté.“71 Z ústavy, resp. z LZPS vychází i komentář k § 544 a 545 Návrhu nového občanského zákoníku z prosince 2007. Říká, ţe čl. 15 LZPS, který zaručuje svobodu
71
HRUŠÁKOVÁ, Milana: Občanská forma sňatku a její ústavně právní limity. In Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11 – 1.12.2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 52
44
náboţenského vyznání, nesouvisí se svobodou volby formy sňatku, neboť náboţenské vyznání je vnitřní věcí člověka. Se svobodou volby formy sňatku nesouvisí ani čl. 16 LZPS, jenţ dává kaţdému jednotlivci právo svobodně projevovat své náboţenství nebo víru mimo jiné náboţenskými úkony. Ani z tohoto článku totiţ nemůţeme dovodit povinnost státu zaručit volbu církevního sňatku jako rovnou alternativu sňatku civilního. Nelze tedy dovodit povinnost státu přiznávat církevnímu sňatku státoprávní
účinky.
Komentář
zdůrazňuje,
ţe
mezi
současným
zavedením
obligatorního civilního sňatku a totalitní úpravou obligatorního civilního sňatku je velký rozdíl, který spočívá v porušení či neporušení zmiňovaných čl. 15 a 16 LZPS. Církevní sňatek bude moţné uzavřít nezávisle na sňatku civilním. Sice mu nebudou přiznány státoprávní účinky, ale podstata civilního sňatku, tedy udělení svátosti manţelství, bude naplněna. Takový církevní sňatek bude moţné celebrovat kdykoli, aniţ by byl oddávající duchovní trestně postiţitelný. Zatímco někteří odpůrci volají, ţe zrušením církevního sňatku se statusovými a jinými právními následky dojde k diskriminaci občana pro jeho vyznání, je třeba se téţ podívat na druhou stranu mince. Na současnou právní úpravu lze ale nahlíţet jako na úpravu, která rozlišuje mezi postavením jednotlivých církví a náboţenských společností a v důsledku toho diskriminuje občany pro jejich náboţenské vyznání, neboť jen ti, kteří jsou členy registrované církve, mají moţnost volby mezi církevním a civilním sňatkem. „Církevní sňatek bez právních následků, přesněji tedy náboženské sňatkové obřady tak budou umožněny i církvím nebo náboženským společnostem, které k tomu doposud nejsou s ohledem na úpravu zák. č. 3/2002 Sb. oprávněny, dojde tedy ke srovnání postavení církví a náboženských společností v této oblasti a skončí tak diskriminace občanů pro jejich náboženské vyznání.“72 Tento názor je vyjádřen i v samotném komentáři k § 544 a 545 návrhu. Jiný názor, a to názor Mgr. Damiána Němce, byl vysloven jiţ výše. I prof. Ivo Telec se s tímto názorem zcela neztotoţňuje, kdyţ tento důvod spatřuje jako „hledání důvodu“ za kaţdou cenu. Uzavření manţelství má dalekosáhlé statusové i jiné právní následky. Proto by bylo logické i systematické, aby agenda příjímání sňatkových prohlášení byla v jedněch rukou, stejně jako je v jedněch rukou matriční agenda. Prof. Ivo Telec, 72
HRUŠÁKOVÁ, Milana: Občanská forma sňatku a její ústavně právní limity. In Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11 – 1.12.2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 52
45
třebaţe to uznává, staví proti tomuto rozumovému důvodu důvod citový, který hodnotově povyšuje.
Nicméně
i stále se
zvětšující migrace obyvatelstva
a internacionalizace ţivota vyţadují jasná pravidla pro statusové věci, a to nejlépe pravidla jednotná. „V současné době stále více integrující a internacionalizující společnosti se církevní forma sňatku stává anachronismem. Stále více se ukazuje, že jednou z vážných překážek volného pohybu pracovních sil ve stále se rozšiřující Evropské unii se stává právě rozdílnost úprav rodinného práva.“73 Obdobně hovoří komentář k § 544 a 545 návrhu: „Stále větší migrace obyvatelstva Evropy i světa, internacionalizace a globalizace života, vyžadují jasná pravidla pro statusové věci, a to co možná pravidla jednotná. Tendenci v tomto směru je třeba sledovat co nejdříve.“ Nebylo cílem této práce zjišťovat, kolik evropských zemí má vedle civilního sňatku i sňatek církevní a kolik ano. Mnoho evropských států však zná pouze sňatek civilní. To však ještě nemusí znamenat, ţe je to správné. „Argumenty typu ‚jinde to také nemají‘ (ovšem i argumenty ‚jinde to také mají‘) nemají takřka žádnou vypovídací hodnotu. Jednak proto, že ono ‚jinde‘ bývá vybíráno veskrze dle nahodilosti podle toho, co zrovna vím, nebo nevím. Tedy nevědecky. Jednak také proto, že kvantita ještě nic neříká o kvalitě.“74 Pro zajímavost je níţe zobrazena tabulka (Tab.1: Formy uzavření manželství v některých evropských zemích), ve které jsou uvedeny některé evropské státy a tyto jsou zařazeny dle své právní úpravy buď do levého, nebo do pravého sloupce. V levém sloupci se nacházejí státy s alternativní formou sňatku, tedy státy, které přisuzují církevnímu sňatku stejné státoprávní následky jako sňatku civilnímu. V pravém sloupci jsou pak jmenovány státy, jejichţ právní úprava zná pouze sňatek civilní.
73
tamtéţ str. 53
74
TELEC, Ivo: Kritika přípravy odnětí svobody volby občanského nebo církevního sňatku. Právní rozhledy, 2006, č. 3
46
Alternativní forma sňatku
Obligatorní civilní sňatek
Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Irsko Itálie
Belgie Bulharsko Francie Lichtenštejnsko Lucembursko Maďarsko
Portugalsko Řecko Slovensko Španělsko Švédsko Velká Británie
Německo Nizozemí Rakousko Rumunsko Slovinsko Turecko
Tab.1: Formy uzavření manželství v některých evropských zemích
47
6 FORMA UZAVŘENÍ MANŢELSTVÍ V SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO Mnozí teoretikové i praktikové často poukazují na to, ţe ve většině evropských zemích je obligatorně civilní sňatek jiţ zaveden. Avšak názor prof. Iva Telce uvedený na konci minulé kapitoly jakékoli argumenty zaloţené na počtu zemí, v nichţ je obligatorní civilní sňatek zaveden, odmítá a odsuzuje je jako nevědecké, neboť mimo jiné kvantita nic neříká o kvalitě. Je nesporné, ţe kaţdá právní úprava musí reflektovat historii, která se odehrála na území státu, v němţ má působit, a proto nelze slepě přebírat ustanovení či celé právní předpisy jiných států. Nelze však ani přehlíţet své okolí uţ vzhledem ke zmiňované zvyšující se migraci obyvatelstva Evropy i světa. Je tedy dobré poohlédnout se při zákonodárné činnosti po právních řádech jiných států a nechat se případně inspirovat jejich úpravou daných právních vztahů. Občas bývá jako vzor zmiňována Spolková republika Německo. Snad proto, ţe je bezprostředním sousedním státem České republiky a ţe její právní úprava vychází ze stejného teoretického konceptu - z konceptu kontinentálního. 6.1
Historie Na současnou právní úpravu v Spolkové republice Německo mělo samozřejmě
vliv jiţ období reformace a následný Tridentský (1545 – 1563). Teprve později se člověk odpoutává od náboţenství a do středu pozornosti se dostává rozum – manţelství je tak postupně stále více zesvětšťováno a část jeho právní regulace je ponechána státu. Jiţ pruský zemský zákon „Preußische Landrecht“ z roku 1794 upravil rozvodové právo. V případě uzavírání manţelství však odkazoval na církevní oddavky. Situace se změnila následkem francouzské revoluce a vlády Napoleona. Na německém území se obligatorně civilní forma sňatku objevila v roce 1798 v oblastech obsazených Francouzi a v roce 1801 v oblastech anektovaných. Jednota uzavírání manţelství byla narušena náboţenskou nejednotností států. Rozvoj dopravních prostředků a větší mobilita občanů způsobily rozšíření manţelství mezi osobami různého vyznání, a zároveň nejasnost, která církev je příslušná k uzavření manţelství. V souvislosti s poráţkou Napoleona v roce 1815 byl obligatorní civilní sňatek pozvolna
48
rušen. Pouze v některých státech „Německého spolku“ 75 zůstal po roce 1815 stále platný francouzský Code civil, který závazně stanovoval jako formu uzavření manţelství civilní sňatek. Rozdílné právní úpravy, které existovaly vedle sebe, aniţ by upravovaly vztah mezi sebou, byly odstraněny aţ na konci 19. století. Po roce 1871, kdy bylo Ottem von Bismarkem vyhlášeno Německé císařství, začal „boj“ mezi pruským státem a katolickou církví, tzv. „Kulturkampf“ (1871 – 1878). Říšský kancléř Otto von Bismark se pokoušel řadou zákonů sníţit politický vliv katolické církve, např. zakázal jezuitský řád, církevní školství postavil pod dohled státního školství, zavedl obligatorní civilní sňatek aj. V průběhu zmíněného „Kulturkampf“ tak schválily země v Prusku civilní sňatek aţ v roce 1874, ačkoli o zavedení civilního sňatku mluvila jiţ pruská ústava „Preußische Verfassung“ z roku 1850 ve svém článku 19.76 Od roku 1875 byl podle pruského vzoru v § 67 zákona „Personenstandgesetz“ (PStG) zaveden obligatorní civilní sňatek pro celé Německé císařství. Později v roce 1896 byl převzat i do občanského zákoníku „Bürgerliches Gesetzbuch“ (BGB). Po první světové válce, kdy zaniklo Německé císařství, vznikla Výmarská republika (1919 – 1933), jejímţ ústavním zákonem byla říšská ústava z roku 1919, tzv. „Weimarer Reichsverfassung“ (WRV). Tato svým článkem 119 a rodině
ústavněprávní
ochranu.
Následující
ústava
77
poskytla manţelství
„Grundgesetz
für
die
Bundesrepublik Deutschland“ (GG) z roku 1949, jeţ vznikla po období nacionalistické samovlády (1933 – 1945), navazuje ve svém článku 6 odst. 178 na WRV. 6.2
Právní úprava Současný stav státu a církve v Spolkové republice Německo můţe být označen
za stav kooperace při současném odloučení státu od církve. Kooperace se projevuje uznáním postavení církve např. v oblasti veřejné jako korporace veřejného práva, ve 75
Jeden z výsledků vídeňského kongresu (1814 – 1815) – volné spojení 39 nezávislých států pod vládou Rakouska. 76
„Die Einführung der Zivilehe erfolgt nach Maßgabe eines besonderen Gesetzes, was auch die Führung der Zivilstandsregister regelt.“ 77
„ Die Ehe steht als Grundlage des Familienlebens und der Erhaltung und Vermehrung der Nation unter dem besonderen Schutz der Verfassung. Sie beruht auf der Gleichberechtigung der beiden Geschlechter.“ 78
„Ehe und Familie stehen unter dem besonderen Schutze der staatlichen Ordnung.“
49
zřízení katolických a evangelických teologických fakult na více státních univerzitách, v zaručení duševní péče ve veřejných nemocnicích a věznicích aj. Oddělení státu od církve se projevuje v zásadě náboţenské neutrality státu, dále v zaručení náboţenských svobod pro jednotlivce i ve volnosti církví při svých činnostech. Základní rysy vztahu církve a státu se zakládají jednak na právních normách, které upravují vztah církve a státu (tzv. „Staatskirchenrecht“), a jednak na smluvním právu (tzv. konkordáty), přičemţ nejstarší součást smluvního práva státu a církve pochází z doby Výmarské republiky. Konkordáty jsou uzavírány buď na úrovni zemské (Říšský konkordát z roku 1933), nebo na úrovni spolkových zemí (např. s Bavorskem v roce 1924, s Pruskem v roce 1929, s Badenskem v roce 1932 atd.). 6.2.1 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland Ústavní základy jsou, jak jiţ bylo zmíněno, v ústavním zákoně „Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland“ (GG) z 23. května 1949. 79 V článku 3 odst. 3 je stanovena rovnost pro všechny občany. Článek 4 pak zaručuje náboţenskou svobodu jak pro jednotlivce, tak pro skupiny a pro náboţenské společnosti. Ve svém článku 6 v odst. 1 říká, ţe manţelství a rodiny stojí pod zvláštní ochranou státního zřízení. Zmiňované články jsou z oblasti základních práv. V GG má však pro nás význam ještě článek 140, v němţ GG odkazuje na články 136 – 139 a 141 Výmarské ústavy, a jenţ tyto činí svou součástí. Článek 136 WRV pojednává o individuálních náboţenských svobodách. Článek 137 WRV pak říká, ţe neexistuje ţádná státní církev, ale svoboda sdruţování se v náboţenské společnosti je zaručena. Taková náboţenská společnost je oprávněna spravovat své záleţitosti sama, avšak v rámci platných zákonů. Článek 138 WRV se vztahuje na majetek náboţenských společností, článek 139 ochraňuje neděle a svátky a článek 141 upravuje péči o duši poskytovanou duchovními v různých zařízeních a ústavech. 6.2.2 Bürgerliches Gesetzbuch Na úrovni zákona je manţelské právo upraveno v jiţ zmiňovaném občanském zákoníku „Bürgerliches Gesetzbuch“ (BGB) ze dne 18. srpna 1896 v rámci rodinného
79
K tomu blíţe viz MANNGOLDT; KLEIN; STARCK: Bronner Grundgesetz. Kommentar. Präambel Art. 1-19, Verlag Franz Vahlen, München 1999, 4. Auflage, str. 764 – 801.
50
práva v oddílu prvním čtvrté knihy. 80 BGB legální definici manţelství neuvádí, pouze stanovuje, ţe je uzavíráno na doţivotí, nelze však opomenout, ţe v následujících ustanoveních umoţňuje rozvod. BGB uvádí, ţe manţelé jsou povinni k vzájemnému manţelskému souţití a ţe nesou odpovědnost jeden za druhého. Povinnost vzájemného manţelského souţití nemusí být plněna, představuje-li jeho plnění zneuţívání práv, nebo je-li manţelství rozvrácené.81 Na rozdíl od české právní úpravy se v § 1297 an. BGB mluví o zasnoubení, avšak pouze o jeho následcích. Zasnoubení neopravňuje k podání ţaloby na uzavření manţelství a jakýkoli příslib trestu pro případ, ţe manţelství nevznikne, je neplatný. Jestliţe však jeden ze snoubenců odstoupí, má druhý snoubenec, jeho rodiče nebo osoby na místě rodičů jednající moţnost ţádat náhradu škody, jestliţe tato vznikla v očekávání vzniku manţelství vynaloţením nákladů nebo uzavřením závazku. Svému snoubenci pak musí nahradit i škodu, kterou tento utrpěl tím, ţe přijal v očekávání manţelství opatření, které se týkalo jeho majetku či zisku. Náhrada škody však musí být přiměřená a neplatí se, jestliţe měl snoubenec k odstoupení důleţitý důvod. Pokud tento důleţitý důvod k odstoupení způsobil svým zaviněním druhý snoubenec, je povinen k náhradě škody tento druhý snoubenec. V případě, ţe nedojde ke sňatku, mohou snoubenci po sobě navzájem poţadovat navrácení darů podle předpisů o bezdůvodném obohacení. V pochybnostech se má za to, ţe navrácení darů nelze ţádat, je-li zasnoubení zrušeno v důsledku smrti jednoho ze snoubenců. Nárok na náhradu škody a případné navrácení darů se promlčuje po marném uplynutí dvou let od zrušení zasnoubení. Manţelství mohou uzavřít pouze osoby se způsobilostí uzavřít manţelství, tzv. „Ehefähigkeit“.82 Osoba způsobilá uzavřít manţelství musí být plnoletá, tj. musí dosáhnout 18 let („Ehemündigkeit“) a musí být způsobilá k právním úkonům („Geschäftsfähigkeit“). Výjimečně můţe na návrh povolit uzavření manţelství i pro osobu starší 16 let soud za předpokladu, ţe druhý budoucí manţel je plnoletý83 a za předpokladu souhlasu zákonného zástupce nezletilého, který můţe být nahrazen
80
Aţ do roku 1998 platil zákon o manţelství „das Ehegesetz“.
81
§ 1353 BGB.
82
tamtéţ § 1303 a 1304.
83
Na rozdíl od úpravy v České republice nemá v německé úpravě uzavření manţelství nezletilým vliv na jeho zletilost.
51
rozhodnutím soudu. Pro určité případy BGB uzavření manţelství zakazuje, např. princip monogamie, příbuzenské vztahy. 84 V § 1310 BGB je stanoveno, ţe manţelství je uzavřeno tehdy, prohlásí-li muţ a ţena („Eheschließende“) před matričním úředníkem, ţe chtějí spolu uzavřít manţelství. Sňatek se můţe konat pouze před matričním úředníkem – spoluúčast státu je tedy nutná. Jsou-li splněny veškeré předpoklady pro uzavření manţelství, pak nesmí být spoluúčast matričním úředníkem odepřena. Za matričního úředníka se povaţuje i ten, jenţ jím není, avšak jeho úřad veřejně vykonává a manţelství zapsal do matriky sňatků. Pokud by nebylo prohlášení učiněno před matričním úředníkem, manţelství by nevzniklo. Tento nedostatek můţe být za určitých okolností zhojen, v kaţdém případě se však bude vyţadovat zápis do matriky sňatků. Zatímco právní řád České republiky mlčí o postupu matričních úředníků při přijetí souhlasného prohlášení o vstupu do manţelství, BGB jej přímo stanovuje. Matriční úředník má povinnost zeptat se jednotlivě muţe a ţeny při sňatku, zda chtějí spolu uzavřít manţelství a poté, co od nich obdrţí souhlasné projevy, prohlásí, ţe jsou od nynějška ze zákona právoplatnými manţely. 85 Osoba matričního úředníka tedy splývá v jedno s osobou oddávajícího. Oddávající souhlasné prohlášení pouze přijímá, bere jej na vědomí, a to tak, ţe rozdílně od české úpravy musí prohlásit snoubence od nynějška ze zákona za pravoplatné manţely. Prohlášení musí muţ a ţena učinit osobně, přičemţ oba musí být přítomni současně a prohlášení nesmí vázat na podmínky ani na lhůtu.86 Osobní výkon prohlášení o vstupu do manţelství vylučuje uzavření manţelství prostřednictvím zástupce, které česká právní úprava zná. Následně zapíše pracovník obecního úřadu sňatek do matriky sňatků. Na rozdíl od právní úpravy České republiky není přítomnost dvou svědků nutná. BGB pouze jejich přítomnost umoţňuje, ale nepřikazuje. 6.2.3 Personenstandgesetz „Personenstandgesetz“ (PersStG) je zákon o personálním stavu z roku 1937. Zatímco BGB v § 1310 stanovuje jako podmínku platnosti manţelství výkon sňatku
84
§ 1306 an. BGB.
85
§ 1312 BGB.
86
Tamtéţ § 1311.
52
před matričním úředníkem, čímţ uzákoňuje jako jedinou formu sňatku sňatek civilní, Personenstandgesetz mluví v § 67 o církevním sňatku. Církevní sňatek nemá zásadně ţádné státoprávní účinky a můţe se konat aţ po civilním sňatku. Pouze ve výjimečných situacích můţe být církevní sňatek proveden ještě před sňatkem civilním. Jedná se o tzv. „kirchliche Nottrauung“, avšak ani tento nemá státoprávní účinky a platné zákonné manţelství nevznikne. Personenstandgesetz dále upravuje v oddílu druhém postup pracovníků obecních úřadů v souvislosti s uzavíráním manţelství, s matrikou sňatků i povinnost snoubenců dodat potřebné listiny. 6.2.4 Shrnutí V porovnání s právní úpravou Spolkové republiky Německo současná česká právní úprava stojí ve své podstatě na stejných principech, liší se pouze v některých bodech. Např. německá právní úprava na rozdíl od české právní úpravy uzavírání manţelství mluví o právních následcích zasnoubení, stanovuje postup matričních úředníků při přijímání souhlasného prohlášení snoubenců o vstupu do manţelství, nezná uzavírání
manţelství
prostřednictvím
zástupce,
platnost
uzavření
manţelství
nepodmiňuje přítomností svědků atd. Především se však liší v námi sledované problematice – tedy ve formě sňatku. Bez pochyby je to dáno rozdílným historickým a politickým vývojem. Německá právní úprava obsahuje obligatorně civilní sňatek a schválením návrhu nového občanského zákoníku by se tak česká právní úprava velice přiblíţila úpravě německé. Nutno však podotknout, ţe německý ústavní zákon GG staví manţelství pod ústavněprávní ochranu, coţ český ústavní pořádek nečiní.
53
ZÁVĚR Z první kapitoly této práce zřetelně vyplývá, ţe katolická církev měla na vývoj manţelství velký vliv a po dlouhá staletí byla úprava tohoto institutu zcela v jejích rukou. Lze vysledovat období poklesu jejího vlivu a opětovného růstu. Není proto divu, ţe i dnes stále existují země, ve kterých se objevuje církevní sňatek. Na našem území se tak děje nepřetrţitě jiţ od roku 1992, kdy byla snoubencům dána moţnost volby mezi civilním a církevním sňatkem. Právní úprava byla přijatá v rychlosti a bez širší diskuse. To se odrazilo především na její kvalitě – byla velmi nedostatečná a značně podcenila faktický stav rozpracovanosti vlastního systému norem jednotlivých církví či náboţenských společností, který by upravoval manţelské či rodinné právo. Teprve v roce 1998 se právní úprava vzniku manţelství dočkala očekávané novely, která reagovala na problémy vzniklé zavedením fakultativního církevního sňatku vedle sňatku civilního. Sňateční způsobilost byla zajištěna povinností snoubenců projít předoddavkovým řízením atd. Dnes jiţ můţeme říci, ţe největší problémy byly odstraněny a zdá se, ţe platný právní stav je dostatečný. Přesto v souvislosti s rekodifikací občanského zákonu by měl být zrušen současný zákon o rodině a problematika vztahů rodinného a manţelského práva by nadále měla být upravena v občanském zákoníku. Ačkoli původně Michaela Zuklínová, jejímţ úkolem bylo zpracovat pasáţe o rodinném a manţelském právu, zamýšlela ponechat církevní sňatek vedle civilního, komise pro rodinné právo navrhla obligatorně civilní sňatek. Tento návrh byl prosazen a následně schválen i vládou. V návrhu občanského zákoníku, který byl vypracován, se úprava vzniku manţelství v zásadě neliší od nynější úpravy. Jako výhodu však spatřuji, ţe nová úprava nevyjmenovává okruh osob, před kterými snoubenci mohou učinit prohlášení o vstupu do manţelství, nýbrţ pouze stanovuje, ţe projev vůle musí být proveden před matričním úřadem, který je dále blíţe stanoven zvláštním správním právním předpisem. Jako další výhodu shledávám přesné vymezení okamţiku vzniku manţelství, kterým je okamţik získání kladné odpovědi obou snoubenců na otázku oddávajícího, zda chtějí spolu vstoupit do manţelství. Bezesporu největší a nejdůleţitější změnou je zavedení obligatorně civilního sňatku.
54
V porovnání s právní úpravou Spolkové republiky Německo současná česká právní úprava stojí ve své podstatě na stejných principech, nicméně v námi sledované problematice – tedy ve formě sňatku, se značně liší. Německá právní úprava obsahuje obligatorně civilní sňatek. Bez pochyby je to dáno rozdílným historickým a politickým vývojem. Schválením návrhu nového občanského zákoníku by se česká právní úprava velice přiblíţila úpravě německé. Nutno však podotknout, ţe německý ústavní zákon GG staví manţelství pod ústavněprávní ochranu, coţ český ústavní pořádek nečiní. Názory našich odborníků na toto téma se rozchází. Ani však názor věřících občanů není zdaleka jednotný. Pro zavedení obligatorního civilního sňatku mluví především pragmatické důvody a proti naopak spíše důvody hodnotového zaměření. Vyjdeme-li však z manţelství jako právního vztahu a budeme-li se na danou problematiku dívat čistě očima právníka, pak se nám ukazuje jako jediné řešení zavedení obligatorního civilního sňatku. Uzavřením manţelství je podmíněn vznik velkého mnoţství dalších právních vztahů, proto musí být a je právem upraveno. Manţelství tedy je právním vztahem a jeho vznik musí být pod kontrolou státu. Zdali postačuje kontrola ve formě předoddavkového řízení, nebo nepostačuje, zůstává opět otázkou. Já se domnívám, ţe současný právní stav z funkčního hlediska je dostatečný. Jakékoli naráţky na staré duchovní, kteří mají „nepořádek v papírech“, jsou dle mého názoru s nástupem předoddavkového řízení a přesunutím matričních záleţitostí do rukou státu neopodstatněné. Nicméně vzhledem ke zvyšující se migraci obyvatelstva a k evropské integraci je důleţité hledat jednotné evropské řešení. Domnívám se, ţe jím můţe být jedině přesun přijímání sňatečních prohlášení do rukou státu po vzoru záleţitostí matričních. Nelze opomenout ani otázku sekularizace státu od církve. Má-li se stát pevně drţet hlásané sekularizace, pak je zavedení obligatorního civilního sňatku dalším důsledkem této sekularizace. Pouze stát má právo rozhodovat o tom, které formě sňatku propůjčí státoprávní účinky a nečiní nic nedemokratického, pokud církevní formě sňatku tyto účinky nadále nebude přiznávat. Nedemokratické a protiústavní by bylo řešení, kdy by stát zakazoval výkon náboţenských sňatkových obřadů. Stát je ale zakázat v úmyslu nemá. Snoubenci mohou uzavírat náboţenské sňatkové obřady v souladu s pravidly své církve či náboţenské společnosti nadále, pouze bez statusových následků. Místo původního rozhodování snoubenců, zda chtějí sňatek „na úřadě“ nebo „v kostele“ budou nyní řešit, zda chtějí sňatek „pouze na úřadě“ nebo „i v kostele“. Nesouhlasím tedy s argumentem, 55
ţe zavedením obligatorně civilního sňatku, bude snoubencům odejmuto právo svobody volby, konkrétně volby formy sňatku. Snoubencům zůstane svoboda volby rozhodnout se, zda chtějí podstoupit i církevní náboţenský obřad, který pro věřícího člověka není rozhodně bez důsledků, ač jiných neţ statusových. Pokud tedy prof. Ivo Telec říká, ţe člověk, k tomu aby mohl zrát a vyvíjet se, potřebuje moţnost se svobodně rozhodovat včetně důsledků, které si s tím nese, pak s ním souhlasím, ale domnívám se, ţe právě o to více se budou muset snoubenci zamýšlet nad podstatou náboţenských církevních obřadů a nad tím, zdali je chtějí či nechtějí podstoupit. Dá se předpokládat, ţe vlivem nové právní úpravy poklesne počet náboţenských obřadů. Ze zkušeností duchovních vyplývá, ţe mnozí snoubenci se dosud k církevním sňatkům rozhodli pouze z důvodů okázalého prostředí, dodávající slavnostní situaci kouzlo. Aneb slovy mnohých snoubenců „v kostele je to hezčí“. Opravdu věřící snoubenci budou dle mého názoru vnímat uzavření manţelství na úřadu jako nezbytnou nutnost, která pro ně nebude znamenat nic víc neţ „obyčejná“ smlouva sic s dalekosáhlými právními následky, a teprve aţ následně, např. v kostele, pro ně začne onen slavnostní obřad, který zasahuje do jejich srdce a který naplňuje význam jejich rozhodnutí vstoupit do svazku manţelského. Podívám-li se však na situaci očima ryze lidskýma, pak mi vystává otázka, zdali je tato změna právní úpravy opravdu nutná, kdyţ má právo slouţit lidem. Vnímám, ţe by bylo nesprávné nutit věřící k pro ně bezvýznamným „ceremoniím“ a podrobovat je dvojímu obřadu. Řešením by moţná bylo, kdyby matriční úředník mohl být přítomen náboţenského sňatečního obřadu a svou přítomností a potřebnými úkony šetrně zasazenými do obřadu splnil všechny zákonné podmínky pro uzavření manţelství se státoprávními účinky. Otázkou však zůstává, zdali vůle snoubenců o místě konání a podobě civilního sňatku bude natolik důleţitým zřetelem pro matričního úředníka, aby přistoupil na podobu civilního sňatku v kostele zasazeného do náboţenského obřadu, nebo zdali církve a náboţenské společnosti budou ochotné na takový „zásah“ do obřadu přistoupit. Je třeba také upozornit na následující: bude-li nová právní úprava občanského zákoníku přijata a stane-li se účinnou, vzniknou další neţádoucí problémy spojené s vyjednáváním mezi Českou republikou a Svatým stolcem v souvislosti se smlouvou, která by upravovala vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem. 56
Je však otázkou, co nám ještě budoucnost přinese. Nebylo by to poprvé, kdy bychom byli svědky více nebo méně neočekávaných zvratů. Prozatím však lze očekávat, ţe schválení nového občanského zákoníku v současném navrhovaném znění přinese krom řady jiných podstatných změn obligatorně civilní sňatek. Upravená verze nového občanského zákoníku by měla být v červnu 2008 rozeslána k připomínkovému řízení a do konce roku 2008 do legislativního procesu na úrovni vlády.
57
RÉSUMÉ Act no. 94/1963 Coll., on Family as subsequently amended, sets up two forms of contracting a marriage - a civil wedding and a religious one. While the former can be contracted by any two heterosexual people, the latter can only be contracted by two heterosexual people with a permission given by appropriate registered church or a religious society. The state ascribes the same legal consequences to both of them. Therefore it is not possible to contract a civil marriage after it has already been contracted a religious one. On the contrary, has it been contracted a religious marriage, it is still possible to hold a religious ceremony, this time with no legal consequences. According to the newly approved substance of the new civil code, the act on family my be cancelled. Legal regulations of a family and a marital law may be returned to the civil code and this may bring a change in possible forms of contracting a marriage as well. The proposal of the new civil code does not introduce a civil and a religious wedding as equivalents any more. On the contrary, the proposal deals with the civil one only. If the proposal is passed, the civil wedding may become obligatory for everyone who wants to contract a marriage. That is what this diploma thesis deals with. The main part of the thesis lies in a critical analysis of the proposed legal regulations of the civil marriage as an obligatory form in the upcoming civil code. At first the thesis analyses the current and the proposed legal regulatins, consecutively it describes and confronts particular opinions of Czech theorists and practitioners on the attempt to introduce a compulsory civil marriage. To understand fully and form their own opinions, it is necessary for the readers to learn about the historical background of the development of the institution of marriage, regulations of marriage in the Czech Republic, and describe the actual character of a religious and a civil wedding. At the same time the thesis focuses on the Federal Republic of Germany – a European state which may be considered a model of legal regulations. The main aim of the thesis is not to give easy answers if introduction of a compulsory civil marriage is correct or not. It should leave space to the readers for their own consideration and forming opinions. Besides an introduction and a conclusion, the thesis is divided into six chapters with their own inner divisions. 58
The first part deals with history. Firstly it presents some of the forms of contracting a marriage which are known from the past. Then it explains the influence of Christianity on the institution of marriage, and last but not least, it describes the development of contracting a marriage in the Czech Republic up to present. The second part is focused on the character of a civil and a religious wedding. Even though both lead into a marriage with the same legal consequences, the character of both of them is markedly different. At the same time the diference between a marriage and a wedding is explained. The third part analyses current legal regulations but only in points which are important for the thesis. At first it concentrates on the leagal regulations which both forms of wedding have in common. Then it focuses on each form individually and finally it describes the relationship between them which has alrealdy been mentioned above. In the fourth part, legal regulations in the proposal of the new civil code are described in a few points which are essential for the thesis. The fifth part indicates fundamental opinions of our theorists and practitioners on establishing a compulsory civil marriage. This part is divided into two chapters. The first one contains opinions for the introduction while the other against it. These opinions cannot be perceived separately but as an integrated entity. The sixth part analyses important enactments of the legal regulations for contracting a marriage in the Federal Republic of Germany. By expressing her own opinion at the end of the thesis, the author herself joins other interesting opinions and arguments mentioned in this thesis. The author does not doubt recent
legal regulations but from a practical point of view she inclines to
introduction of a compulsory civil marriage in reference to far-reaching consequences of contracting a marriage, secularization of the state from the church, an increase in immigration rate, and the necessity for a unified European solution to contracting a marriage. She rejects an opinion that introduction of a compulsory civil marriage is an undemocratic solution which prevents citizens from religious rites and takes their freedom of decision-making. The author does not reduce the importance of religious wedding ceremonies. On the contrary, the author herself is a member of the Roman Catholic Church and 59
understands deeply the significance of a marriage blessed by God. That is why the author is looking for the best way out for believers so that they would not have to undergo two wedding ceremonies. Therefore she raises a questions if the proposed legal regulations provide a possibility to combine both ceremonies sensitively into one.
60
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY MONOGRAFIE BOLOGNE, J.C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Volvox Globator 1997, 1. vydání. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Česká biblická společnost, Praha 1996, 5. vydání. BLAHO, Peter; HARAMIA, Ivan; ŢIDLICKÁ, Michaela: Základy římského práva. Vydavateľstvo MANZ a Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK Bratislava, Bratislava 1997, 1. vydanie. ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde Praha, Praha 2001, 1. vydání. HRUŠÁKOVÁ,
Milana;
KRÁLÍČKOVÁ,
Zdeňka:
České
rodinné
právo.
Masarykova univerzita v Brně, Brno 2001, 2. vydání. HRUŠÁKOVÁ, Milana: Sňatek a paragrafy. Computer press, Praha 2000, 1. vydání. Katechismus katolické církve. Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1995, 1. vydání. Kodex kanonického práva. Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1994, 1. vydání. KODRIKOVÁ, Zuzana: Uzavírání manželství. (Rigorózní práce). Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 2000. Minulost našeho státu v dokumentech. Svoboda, Praha 1971. MANNGOLDT; KLEIN; STARCK: Bronner Grundgesetz. Kommentar. Präambel Art. 1-19. Verlag Franz Vahlen, München 1999, 4. Auflage. NĚMEC, Damián: Manželské právo katolické církve s ohledem na platné české právo. Krystal OP, Praha 2006. SADÍLKOVÁ, Martina. Uzavírání manželství. (Diplomová práce, škol. Milana Hrušáková). Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1995.
61
VESELÁ, Renata a kol.: Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2003, 1. vydání. WILHELM, Rees: Katholische Kirche im neuen Europa – Religionsunterricht, Finanzierung und Ehe in kirchlichem und staatlichem Recht – mit einem Ausblick auf zwei afrikanische Länder. Verlag Berlin-Hamburg-Münster, 2007, 1. vydání.
PUBLIKOVANÉ ČLÁNKY ELIÁŠ, Karel: Jaký má být nový občanský kodex? Zpráva o pracích na občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2001, č. 4. HADERKA, J: Zamyšlení nad zákonem č. 234/1992 Sb. ve vztahu k církevní formě uzavírání manţelství. Správní právo, 1992, č. 5. HORÁK, Záboj: Alternativní forma uzavření manţelství v Českých zemích ohroţena. Revue církevního práva, 2006, č. 1. HRDINA, I. A.: Církevní sňatek po novele zákona o rodině. Právník., 1999, č. 3. HRUŠÁKOVÁ, Milana: Nad návrhem rodinněprávní novely občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1996, č. 2. HRUŠÁKOVÁ, Milana: Občanská forma sňatku a její ústavně právní limity. In Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30. 11 – 1. 12. 2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 52 an. HRUŠÁKOVÁ, Milana: Několik poznámek k problematice církevního sňatku. In Církev a stát. Vztah státu a církve a jednotlivce 1. ročník, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 15 an. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: Poznámka k obligatornosti civilního sňatku v návrhu nového občanského kodexu. Právní rozhledy, 2006, č. 4. NĚMEC, Damián: Pohled na otázku sekulárních účinků uzavření manţelství před orgánem církve a náboţenské společnosti především z hlediska katolické církve. In Církev a stát. Vztah státu a církve a jednotlivce 1. ročník, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 57 an. NYKODÝM, J.: Novela zákona o rodině zákonem č. 91/1998. Bulletin advokacie, 1998, č. 8. 62
TELEC, Ivo: Některé kritické poznámky k návrhu koncepce občanského zákoníku. Právní rozhledy 1997, č. 5. TELEC, Ivo: Kritika přípravy odnětí svobody volby občanského nebo církevního sňatku. Právní rozhledy, 2006, č. 3.
PRÁVNÍ PŘEDPISY zákon č. 320/1919 Sb., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manţelské, o rozluce a o překáţkách manţelství, v původním znění zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, v původním znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v původním znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 234/1992 Sb. zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novely č. 91/1998 Sb. zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v aktuálním znění usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., v aktuálním znění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboţenského vyznání a postavení církví a náboţenských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboţenských společnostech), v aktuálním znění
INTERNETOVÉ PRAMENY A ZDROJE Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch z roku 1811 [citováno 15.1.2008]. Dostupná z: http://www.ibiblio.org/ais/abgb1.htm Bürgerliches
Gesetzbuch
z roku
1896
[citováno
15.1.2008].
Dostupná
z: http://www.gesetze-im-internet.de Grundgesetz für die Republik Deutschland z roku 1949 [citováno 15.1.2008]. Dostupný z: http://www.documentarchiv.de
63
Návrh občanského zákoníku ze dne 17. 12. 2007. Návrh pracovní komise. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Praha 2007, (hlavní zpracovatelé: K. Eliáš a M. Zuklínová) [citováno 15.2.2008]. Dostupné z: http://portal.justice.cz Personenstandgesetz
z roku
1937
[citováno
15.1.2008].
Dostupná
z: http://www.txkoeln.de/infothek/woerterbuch/persstdg.htm Poslanecká sněmovna. Sněmovní tisk č. 17 [citováno: 21.3.2008]. Dostupné z: http://www.psp.cz Preußische
Verfassung
z roku
1850
[citováno
15.1.2008].
Dostupná
z: http://www.documentarchiv.de Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů z roku 2002 [citováno 10.2.2008] Dostupná z: http://www.blisty.cz/art/11146.html Weimarer
Reichsverfassung
z roku
1919
[citováno
15.1.2008].
Dostupná
z: http://www.documentarchiv.de http://www.psp.cz http://portal.justice.cz http://www.mkcr.cz http://www.ipravnik.cz
64
