MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie
Německá Levice a její analýza v rámci konceptu stranických rodin Radka Štorková Diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 364828 Obor: Politologie (magisterské studium) Imatrikulační ročník: 2009
Brno, 23. 5. 2011
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci na téma Německá Levice a její analýza v rámci konceptu stranických rodin vypracovala samostatně, a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 23. 5. 2011
……………............................ 2
Děkuji tímto vedoucímu mé diplomové práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za cenné připomínky a ochotu při jejím vedení. 3
OBSAH ÚVOD ................................................................................................................... 6 1. STRANICKÉ RODINY - TEORETICKÉ VYMEZENÍ KONCEPTU..... 9 2. RODINA KRAJNĚ LEVICOVÝCH STRAN ............................................ 13 2.1. Genetický původ a evoluce komunistických stran ........................................................ 14 2.2. Ideově-programová identita krajní levice ...................................................................... 16 2.3. Transnacionální vazby krajní levice .............................................................................. 23
3. NĚMECKÁ STRANA LEVICE .................................................................. 26 3.1. Vývoj stranického systému Německa od roku 1919 do současnosti ............................. 26 3.1.1. Období Výmarské republiky (1919-1933) .............................................................. 26 3.1.2. Období rozděleného státu: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika (1949-1990) ...................................................................................................... 27 3.1.3. Období po znovusjednocení státu (od 1990)........................................................... 29 3.2. Genetický původ a evoluce strany Levice ..................................................................... 29 3.2.1. Počátky politizace německého dělnického hnutí a vznik SPD ............................... 29 3.2.2. Zaloţení KPD a její působení v politickém systému Výmarské republiky ............ 31 3.2.3. Po 2. světové válce: SED jako vládnoucí strana NDR ........................................... 35 3.2.4. Pád komunistického reţimu: PDS jako nástupnická strana SED ........................... 40 3.2.5. Vývoj PDS od znovusjednocení státu do roku 1998 .............................................. 43 3.2.6. PDS v letech 1998-2004 ......................................................................................... 46 3.2.7. Sloučení Levicové strany.PDS a WASG: vznik strany Levice .............................. 48 3.2.7.1. Zhodnocení fúze Levicové strany.PDS a WASG ............................................ 50 3.2.7.2. Současná pozice Levice ve stranickém systému Německa .............................. 52 3.2.7.3. Příčiny volebního vzestupu PDS/Levice .......................................................... 53 3.2.7.4. Voličstvo PDS/Levice ...................................................................................... 54
4. IDEOVĚ-PROGRAMOVÁ IDENTITA STRANY LEVICE ................... 57 4
4.1. Socioekonomická dimenze ............................................................................................ 60 4.2. Dimenze podpory reţimu .............................................................................................. 62 4.3. Dimenze zahraniční politiky .......................................................................................... 63 4.4. Postmateriální dimenze.................................................................................................. 65
5. TRANSNACIONÁLNÍ VAZBY STRANY LEVICE ................................ 67 ZÁVĚR ............................................................................................................... 70 PŘÍLOHY .......................................................................................................... 75 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY ................................. 80 Anotace ............................................................................................................... 87 Počet znaků (včetně mezer): 172 965
5
ÚVOD Německá strana Levice (Die Linke) představuje v rámci tamního stranického systému zajímavý fenomén. Formálně vznikla v roce 2007 vesměs účelovým sloučením dvou poměrně nesourodých subjektů: Levicové strany.PDS (respektive Strany demokratického socialismu, PDS), nástupkyně někdejší vládnoucí strany komunistického východního Německa, a strany Práce a sociální spravedlnost – Volební alternativa (WASG), tvořené západoněmeckými odboráři a levicovými aktivisty, jeţ se v roce 2005 odštěpila od Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) kvůli nespokojenosti s její vládní politikou. Pro PDS, která v tomto svazku jednoznačně dominovala, znamenalo toto spojenectví příleţitost, jak se definitivně zbavit image regionální strany, zastupující východoněmecké zájmy, a odpoutat se od diskreditující minulosti své předchůdkyně. PDS nepatřila k nástupnickým komunistickým stranám, které by po pádu reţimu prošly zásadní ideovou transformací. Také v důsledku této skutečnosti došlo v jejím rámci k názorové diferenciaci. Identita strany je proto značně rozmanitá a tato rozmanitost se spojením s WASG ještě posílila. Byť se ve straně dostalo do popředí umírněné reformní křídlo, byla u ní patrná neochota se od východoněmeckého reţimu zcela distancovat a strana tak neučinila v podstatě dodnes. Účelem předkládané studie tedy bude alespoň částečné vyjasnění identity této strany, a to za pouţití konceptu stranických rodin. Předkládaná práce je psána jako případová studie strany Levice a jejím hlavním cílem je analytický popis historické evoluce, nadnárodních vazeb a současného ideově-programového profilu této strany za pouţití zmíněného konceptu. Vedlejším cílem potom bude i přiblíţení současné pozice Levice ve stranickém systému Německa, příčin jejího volebního vzestupu v posledních letech a profilu voličstva. Výzkumné otázky, jejichţ zodpovězení bude práce sledovat, jsou následující: Jaká je současná identita strany Levice za použití konceptu stranických rodin? K jakému ideovému proudu lze tuto stranu zařadit v rámci současné rodiny krajní levice? Jaká je současná pozice strany ve stranickém systému Německa? Jaké byly příčiny jejího volebního vzestupu a kdo jsou její voliči? Hlavním teoretickým východiskem této práce bude tedy koncept stranických rodin, který spočívá na třech námi zvolených kritériích: v první řadě na kritériu současného ideově6
programového profilu strany, jejím genetickém původu a mezinárodních vazbách. Důvody jejich volby jsou vysvětleny v teoretické části práce. Programová analýza strany bude reflektovat výlučně její aktuální ideovou identitu. Rozebrány tak budou pouze dokumenty přijaté a zveřejněné za dobu existence jednotné strany Levice či během spolupráce mezi oběma sloučivšími se subjekty. Z hlediska genetického původu a evoluce bude zkoumána především historická linie PDS, která v rámci spojenectví jednoznačně dominuje, a na rozdíl od WASG disponuje poměrně bohatým a dlouhým dějinným vývojem. K diferenciaci zařazení strany v rámci krajní levice jsme přistoupili s ohledem na skutečnost, ţe současná krajně levicová stranická rodina je souborem stran značně ideologicky různorodých. Veškerá pouţitá data budou zpracována s vyuţitím metod kvalitativního výzkumu. Z hlediska struktury je práce pomyslně rozdělena do dvou hlavních částí, teoretické (odpovídající kapitolám 1-2) a aplikační (kapitoly 3-5). Teoretická část prezentuje hlavní teoretické koncepty pouţité v druhé části práce, která je věnována jejich aplikaci na zkoumanou politickou stranu. Text je tedy rozčleněn do pěti hlavních kapitol. První kapitola se soustředí na obecné přiblíţení konceptu stranických rodin a blíţe nastiňuje hlavní kritéria pro přiřazení strany k příslušné stranické rodině. Druhá kapitola pak představuje základní charakteristické rysy stranické rodiny krajní levice podle vybraných tří kritérií. Třetí kapitola se nejprve zabývá popisem podoby německého stranického systému v různých historických obdobích. Jeho cílem by mělo být poskytnutí kontextu k výkladu, který následuje v další části této kapitoly. V ní se zaměříme na genetický původ a evoluci stranických subjektů, které jsou povaţovány za předchůdce dnešní strany Levice. Pozornost bude dále věnována i jejímu aktuálnímu vývoji a popisu současné pozice ve stranickém systému, příčinám jejího nedávného volebního vzestupu a profilu voličské základny. V pořadí čtvrtá kapitola se věnuje analýze nejdůleţitějšího kritéria, tedy současného ideově-programového profilu Levice. V poslední, páté kapitole, budou identifikovány nadnárodní vazby strany. Na konec tohoto úvodu by také bylo vhodné objasnit pouţití některých pojmů. Pojem krajní levice, který se pro označení této stranické rodiny můţe jevit jako sporný, byl nakonec zvolen jako nejvhodnější z toho důvodu, ţe v sobě zahrnuje jak radikální, tak extrémistické levicové tendence (Mareš 2006: 566). Dále je třeba upozornit na to, ţe pokud se bude v práci (a to i v souvislosti s nejnovějším vývojem strany po znovusjednocení státu) hovořit o východním Německu, respektive východní části Německa, nových spolkových zemích apod., budeme tím mít na mysli spolkové země, které byly původně součástí Německé demokratické
7
republiky, jmenovitě tedy někdejší východní část Berlína, Durynsko, Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko.
8
1. STRANICKÉ RODINY - TEORETICKÉ VYMEZENÍ KONCEPTU Koncept stranických rodin patří v současné době k nejpouţívanějším způsobům typologizace politických stran. Pojmem ,,stranická rodina“ přeneseně označujeme skupiny stran, které sdílí některé ústřední charakteristiky své identity (Mudde 2000: 79). Zahrnuje spřízněné strany z různých států a umoţňuje identifikovat základní prvky jejich vzájemné shody v širší komparativní perspektivě. Samotný pojem ,,stranické rodiny“ je ale poněkud vágní, neboť není striktně definován. Různí autoři proto pro vytvoření typologie a přiřazení strany k jednotlivým rodinám pouţívají různá kritéria. Obecně však lze říci, ţe u většiny z nich je rozhodujícím kritériem ideově-programová orientace strany. Dělení stran do stranických rodin podle ideologického a programového hlediska se přitom dostalo do centra pozornosti politologů relativně pozdě. Většina klasiků teorie politických stran druhé poloviny 20. století včetně například Maurice Duvergera či Giovanniho Sartoriho se totiţ ideologické klasifikaci stran z různých důvodů vyhýbala. Oba tito autoři nicméně se stranickými rodinami implicitně pracovali v rámci svých širších analytických a klasifikačních konstrukcí (Hloušek a Kopeček 2010: 14-15). První významnou studií, která se zabývala konceptem stranických rodin, je dílo původem belgického politologa Daniela Louise Seilera Parties et familles politiques z roku 1980. Vycházel z modelu konfliktních linií (cleavages), definovaných koncem šedesátých let Steinem Rokkanem a Seymourem M. Lipsetem. Ohlas díla byl však omezen pouze na frankofonní prostředí (Tamtéţ: 16). O dva roky později pak bylo zcela zastíněno knihou, která je i v současnosti nejautoritativnější a nejuznávanější prací týkající se stranických rodin: dílo Parteien in westlichen Demokratien německého autora Klause von Beymeho, poprvé vydané v roce 1982. Jeho koncept stranických (nebo také duchovních) rodin vychází z analýzy historického vývoje a ideové orientace stran v západní Evropě. Protoţe Beyme při vytváření klasifikace zohledňoval mimo jiné i historický vývoj jednotlivých stran, je moţné ji označit i za vývojovou typologii. Procesy částečného odideologizování a instrumentalizace stranických programů totiţ podle něj vylučovaly moţnost aplikace programového kritéria jako jediného měřítka pro rozdělení stran (Fiala a Strmiska 1998: 89). Klíčové pro přiřazení stran k jednotlivým stranickým rodinám však bylo zejména jejich ideologické vymezení a duchovní spřízněnost, která dává jednotlivým rodinám určitý společný étos (Hloušek a Kopeček 2010: 17).
9
Von Beyme vymezil celkem devět hlavních ideově spřízněných stranických rodin (Beyme 1985: 23-24): ▪ Liberální a radikální ▪ Konzervativní ▪ Socialistické a sociálně demokratické ▪ Křesťansko-demokratické ▪ Komunistické ▪ Agrární ▪ Regionální a etnické ▪ Extrémně pravicové ▪ Ekologické
V devadesátých letech vznikla v návaznosti na Beymeho typologii koncepce vytvořená Michaelem Gallagherem, Michaelem Laverem a Peterem Mairem. Tito autoři identifikovali ve své knize Representative Government in Modern Europe z roku 2001 tři kritéria pro rozdělení stran do stranických rodin. Všechna kritéria jsou stejně významná (Gallagher et al. 2001: 202-203): 1. Genetický původ stran Toto kritérium je zaloţeno na předpokladu, ţe politické strany vznikly na základě podobných historických okolností nebo se záměrem reprezentace stejných zájmů. 2. Transnacionální vazby Tj. jaké mezinárodní vazby strana vytváří. Tyto vazby obvykle mívají podobu členství v nadnárodních stranických organizacích (například evropských politických stranách nebo celosvětových stranických organizacích). Spadá sem i členství ve stranických frakcích působících v Evropském parlamentu. 3. Programové politiky (policies) Strany mohou být seskupeny na základě podobných programových politik (hospodářské, zahraniční, vzdělávací, kulturní atd.). Jak ale sami autoři přiznávají, toto kritérium je poněkud problematické, neboť stejná politika můţe nabýt v politické praxi jiné země zcela jiné podoby.
10
Výsledná typologie pak zahrnuje devět hlavních stranických rodin, rozdělených do dvou širších skupin: 1. Levicové stranické rodiny (sociální demokraté, komunisté, nová levice a zelení) 2. Rodiny středových a pravicových stran (křesťanští demokraté, konzervativci, liberálové, agrární a středové strany a krajní pravice)
V této diplomové práci bude v souladu s Beymeho přístupem při posuzování příslušnosti zkoumané politické strany přihlíţeno zejména k její základní ideově-programové orientaci. Jak jiţ bylo naznačeno výše, kritérium programových politik (policies) je pro tento účel příliš úzké a obtíţně zhodnotitelné. Termín ideově-programová orientace se v tomto případě vztahuje na hlavní ideové jádro stranické identity, vyjádřené zejména v základních a akčních programech strany, částečně i v programech volebních (srov. Hloušek a Kopeček 2010: 21). Základní a volební programy budou hlavními zdroji pro programovou analýzu zkoumané strany v další části této práce. Získaná data budou zpracována s vyuţitím metod kvalitativního přístupu, který je podle Case Muddeho pro analýzu ideologie politických stran nejvhodnější. Zkoumané materiály proto budou podrobeny důkladné obsahové analýze a následně budou prezentovány nejdůleţitější rysy stranické programatiky spolu s ilustrativními citáty a citacemi (srov. Mudde 2000: 85). Termín stranická ideologie bude ve spojitosti s konceptem stranických rodin definován jako ,,stranická soustava normativních či k normě vztahovaných myšlenek o podstatě člověka a společnosti, stejně jako o organizaci a cílech společnosti.“ Je v ní tedy obsaţeno to, jakými by společnost a člověk měli být i to, jací skutečně jsou (Tamtéţ: 83). Ideologické kritérium bylo zvoleno jako určující i přesto, ţe se zejména v poslední době stala definice ideověpolitických směrů v důsledku rozpadu tradičních sociálně-politických milieu a transformace politické orientace mnoha politických stran daleko obtíţnější neţ v minulosti (Hloušek a Kopeček 2010: 15-16). Přetrvávající důleţitost Beymeho kritéria ale zdůrazňují například i Fiala se Strmiskou, kdyţ tvrdí, ţe i přes určité odideologizování moderních politických stran zůstávají ideově-politické postoje vyjádřené v programatice a jednání stran nejvýznamnějším kritériem pro jejich typologizaci (Fiala a Strmiska 1998: 96-97). Ve své novější práci z roku 2002 ale zároveň upozorňují na to, ţe programovou orientaci strany je třeba chápat a posuzovat jako produkt interakcí nejrůznějších činitelů, ať uţ vnějších nebo vnitřních (Fiala a 11
Strmiska 2002: 24). Z tohoto důvodu budou pro účel výzkumu stanovena vedle ideověprogramového hlediska další doplňková kritéria pro zařazení strany ke stranické rodině, a to kritérium genetického původu (tj. historické okolnosti a příčiny vzniku strany) a pomocně také kritérium mezinárodních vazeb strany (tj. jakých nadnárodních stranických federací či organizací je strana členem).
Koncept stranických rodin byl původně vytvořen na základě charakteristik a vývoje politických stran v západní Evropě. Z této skutečnosti vyplývá i existence určitých obtíţí při pokusech o jeho aplikaci v jiných geografických oblastech. Nicméně celá řada autorů tvrzení o lokálně omezené pouţitelnosti konceptu vyvrací – byly vypracovány studie dokazující jeho uplatnitelnost například v Jiţní Americe a v menší míře také v Asii (Mair a Mudde 1998: 213). Při pouţití konceptu v podmínkách postkomunistické střední a východní Evropy naráţíme mj. na problém historické diskontinuity v době komunistického reţimu, která komplikuje
hodnocení
kritéria
genetického
původu.
Stranické
systémy
mnohých
postkomunistických zemí se rovněţ vyznačovaly a vyznačují celkovou nestabilitou a nepřehledností, projevující se neustálým vznikáním, zanikáním či fúzemi stranických subjektů. U některých z nich je rovněţ obtíţné postihnout jejich hlavní ideově-programové vymezení a ne vţdy také participují v mezinárodních stranických strukturách. Politická strana Levice, jejíţ programová analýza je hlavní náplní této práce, tedy spadá do skupiny potenciálně problematických stran, neboť její předchůdkyně SED bývala vládnoucí politickou silou komunistické NDR. Domníváme se však, ţe v tomto případě můţe být analýza příslušnosti zkoumané strany ke stranické rodině na základě stanovených kritérií provedena bez váţnějších obtíţí. Podle Kopečka je v podmínkách postkomunistické střední a východní Evropy moţné zohlednit kritérium původu tehdy, pokud se strana dlouhodobě hlásí k organizační či ideové návaznosti na některou dávnou politickou formaci. Toto ztotoţnění zároveň musí být pevnou součástí její identity (Kopeček 2005: 42). Strana Levice podle našeho názoru tento poţadavek splňuje, neboť je nástupkyní východoněmecké SED. Jak ukáţe následná programová analýza, i ideové vymezení strany je poměrně zřetelné. Také kritérium nadnárodních stranických vazeb lze v jejím případě povaţovat za relevantní, protoţe je členem Strany evropské levice, a působí i rámce frakce EUL/NGL na půdě Evropského parlamentu.
12
2. RODINA KRAJNĚ LEVICOVÝCH STRAN Označení komunistická stranická rodina, které ve své práci původně pouţil von Beyme, se v současné době jeví jako příliš úzké. Přestoţe i nadále existují relevantní ,,autentické“ komunistické strany, je vhodnější hovořit spíše o rodině krajní levice (Fiala et al. 2007: 146). Mnoho západoevropských a východoevropských komunistických stran totiţ prošlo po pádu berlínské zdi výraznou změnou identity. Ideologická i organizační transformace přitom nabyla u jednotlivých stran různé podoby. Některé strany se rozhodly distancovat od své komunistické minulosti a profilovat se jako nekomunistické radikálně levicové síly. Jiné (především strany ve střední a východní Evropě) prošly tzv. procesem sociáldemokratizace a staly se z nich klasické sociálně demokratické strany. Obecně lze říci, ţe u většiny došlo k určitému posunu doprava a obvykle i k oslabení jejich antidemokratického zaměření (Hloušek a Kopeček 2010: 60). Krajně levicová rodina dnes zahrnuje široké spektrum stran, které jsou z ideologického hlediska velmi různorodé. Mezi politology navíc neexistuje všeobecná shoda na tom, které strany do této skupiny začlenit. Základním vodítkem je obvykle sebeidentifikace subjektů, které samy sebe označují za levicové, přičemţ si na toto označení činí dominantní nárok (Fiala et al. 2007: 146). Mnohdy se k nim (zejména v zemích západní Evropy) řadí i strany, jeţ původně marxisticko-leninskou orientaci ani nevyznávaly (Kopeček 2007: 39). Pod termín krajní levice lze zahrnout strany radikálně levicové i extrémně levicové. Radikálně levicové strany jsou obvykle umírněnější. Poţadují sice provedení radikálních systémových změn, ale zároveň respektují demokratické uspořádání státu. Často prosazují zavedení či posílení prvků přímé demokracie. Extrémně levicové strany se naopak k demokracii staví nepřátelsky a usilují o její odstranění. Proti kapitalismu se vymezují ostřeji neţ radikální levice (March 2009: 126). Rozdělení na radikály a extrémisty je však v případě krajní levice samo o sobě nedostačující, protoţe nepostihuje její ideologickou pestrost. Proto ji můţeme dále dělit i dle ideového vymezení (blíţe viz podkapitola 2.2.). V rámci aplikace konceptu stranických rodin na podmínky střední a východní Evropy se rovněţ objevil pokus o vymezení samostatné rodiny postkomunistických stran. Autorem schématu je Paul G. Lewis, který kromě postkomunistické rodiny identifikoval ještě dalších šest stranických rodin specifických pro středo a východoevropské země (viz Lewis 2000). Fiala a Strmiska ovšem upozorňují na to, ţe v případě postkomunistických stran (a to jak 13
reformovaných, tak nereformovaných) rozhodně nelze hovořit o jednotné stranické rodině, i kdyţ její vytvoření do budoucna nevylučují. Jednotlivé strany se totiţ od sebe v mnoha aspektech výrazně odlišují (Fiala a Strmiska 2002: 18-19). Krajně levicová stranická rodina je v současné době navzdory své vnitřní heterogenitě poměrně dobře konsolidovaným a koordinovaným uskupením stran, které co do vlivu patrně předčí i stranické rodiny zelených nebo krajní pravice. Mezi nejúspěšnější krajně levicové strany patří zejména ty, které prošly procesem ideové a strategické transformace, a překonaly původní dogmatický přístup (March 2009: 142).
2.1. Genetický původ a evoluce komunistických stran Seymour M. Lipset a Stein Rokkan vysvětlují vznik západoevropských politických stran na základě konceptu tzv. štěpných linií konfliktů (cleavages). Tyto štěpné linie představují hluboké společenské a historické konflikty, které daly podnět k politické mobilizaci občanů, a následně vyústily ve vytvoření politických subjektů reprezentujících specifické zájmy. Autoři identifikovali celkem čtyři konfliktní linie, podmíněné dvěma dlouhodobými historickými procesy národní a průmyslové revoluce: 1) konflikt mezi centrem a periferií 2) mezi státem a církví 3) městem a venkovem 4) vlastníky a pracujícími. Zásadní význam při formování konfliktních linií přitom přisoudili i tzv. kritickým zlomům (critical junctures) v historii jednotlivých států. V případě rozporu mezi centrem a periferií byla podle nich tímto kritickým zlomem reformace a protireformace, u rozporu stát-církev to byla národní revoluce. Rozpor město-venkov byl podnícen průmyslovou revolucí a rozpor vlastníci-pracující revolucí mezinárodní (zahájenou bolševickou revolucí v roce 1917) (Lipset a Rokkan, eds. 1967: 1314, 47). Vznik komunistických stran lze tedy z tohoto pohledu interpretovat jako výsledek třídního konfliktu mezi vlastníky výrobních prostředků a pracujícími. Lipset s Rokkanem k tomu poznamenávají, ţe vytvoření této konfliktní linie nebylo přímým důsledkem bolševické revoluce. Zárodky třídního rozporu se totiţ objevily mnohem dříve a revoluce v Rusku je jen posílila (Tamtéţ: 48). V následujících letech proto docházelo ke štěpení sociálně demokratických a socialistických stran, od nichţ se oddělila revolučně orientovaná křídla. Z těch posléze vnikly samostatné komunistické strany. Stoupenci revoluční cesty k socialismu odmítali reformní evoluční postup sociálních demokratů. Domnívali se, ţe socialismu lze 14
docílit jen revolučním svrţením stávajícího politického zřízení, v případě nutnosti i za pouţití násilí (Heywood 1994: 104). Komunistická strana Sovětského svazu se aţ do 50. let 20. století těšila v komunistickém hnutí téměř nezpochybnitelné autoritě. Ostatní komunistické strany z celého světa akceptovaly její ideologické vedení. Sovětský svaz se tak stal základním modelem
komunistické
vlády
a
ideje
marxismu-leninismu
vládnoucí
ideologií
komunistického světa (Tamtéţ: 114). Komunistické strany se ostře vymezovaly zejména proti sociálním demokratům, které označovali za ,,sociálfašisty“, zrádce zájmů dělnického hnutí, jeţ brání nastolení socialismu. Právě tento postoj komunistů byl podle von Beymeho hlavní příčinou toho, ţe jejich postavení ve stranických systémech většiny evropských zemí bylo v době mezi světovými válkami vesměs marginální (Beyme 1985: 101). Často zastávali pozici antisystémových subjektů, kterým chyběla výraznější voličská podpora. Druhá světová válka s sebou přinesla celosvětový vzestup levice a nastolení komunistických reţimů ve střední a východní Evropě. V západní Evropě si ale většina komunistických stran nedokázala udrţet přízeň voličů a jiţ na sklonku 40. let se ocitla v pozici politicky a ideologicky izolovaných subjektů. Důvodem jejich neúspěchu bylo zejména napojení na Sovětský svaz a přílišné zaměření na průmyslovou dělnickou třídu jako zdroj jejich voličské banky (Maškarinec 2008: 19-20). Po smrti Stalina a slavném Chruščovově kritickém projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 se řada západoevropských komunistických stran začala odklánět od promoskevského kurzu. Tímto byl zahájen proces ideologické diferenciace a přehodnocení dosavadní programové strategie, který byl dále podnícen událostmi v Maďarsku a především pak invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V 70. letech na něj navázala éra tzv. eurokomunismu, který uspěl zejména v Itálii, Francii a Španělsku. Jeho základním principem bylo odmítnutí politiky sovětské komunistické strany a důraz na evoluční, nikoli revoluční cestu k socialismu, která měla reflektovat specifika dané země. Eurokomunisté vyjadřovali respekt k politickému pluralismu a byli ochotni vytvářet společné platformy i s nemarxistickými
socialistickými
stranami. Čelili
však silné konkurenci
sociálně
demokratických stran a jejich podpora během 80. let pozvolna klesala (Femia 1999: 120-121). U řady těchto stran se však propad volebních preferencí dostavil daleko dříve, mnohdy jiţ v 50. letech. Středo a východoevropské komunistické strany eurokomunismus odmítaly a většina z nich zůstala během své vlády věrna promoskevskému kurzu. I v rámci východního bloku ale došlo u některých komunistických stran k určitým ideologickým a názorovým roztrţkám 15
s Moskvou. Příkladem můţe být Komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, která se odmítala podřídit hegemonním nárokům Sovětského svazu, a snaţila se o nezávislé postavení. V jejím případě se ovšem nejednalo o odklon od marxismu jako takového, ale spíše o odlišný postup budování socialismu v tehdejší Jugoslávii. Veškeré pokusy o liberalizaci reţimu a prosazení myšlenek reformního komunismu v satelitních státech byly Sovětským svazem potlačeny. Diskreditace komunistické ideologie po pádu komunistických reţimů ve střední a východní Evropě vedla mnohé strany k provedení zásadních revizí dosavadní programatiky. Část z nich se zcela zbavila své někdejší komunistické identity a profilovala se jako sociálně demokratické strany, některé naopak začaly obhajovat postmateriální hodnoty. Existovala však i skupina stran, případně části někdejších komunistických stran, které se své původní identity vzdát nechtěly, a pozměnily ji jen minimálně. Tyto strany v současné době patří mezi hlavní reprezentanty krajní levice zejména v zemích střední Evropy (ČR, Polsku a Maďarsku) (Kopeček 2007: 40).
2.2. Ideově-programová identita krajní levice Jak jiţ bylo zmíněno výše, krajně levicové strany prošly od konce studené války procesem zásadní deradikalizace a programových změn. Jejich cílem jiţ obvykle není revoluce,
nýbrţ
obrana
tradičních
socialistických
hodnot,
někdy
s důrazem
na
environmentální a feministická témata či euroskepticismus (March 2009: 142). Největší změnou v jejich strategii je nepochybně postoj k účasti na vládě, který je dnes veskrze kladný, přestoţe často vede ke ztrátě voličské podpory (Tamtéţ: 138). V této práci budeme při definici ideologie krajně levicové stranické rodiny vycházet především ze studie Luka Marche a Case Muddeho What’s Left Of The Radical Left? The European Radical Left After 1989: Decline And Mutation z roku 2005. Autoři identifikovali celkem tři základní ideová kritéria současné krajní1 levice (March a Mudde 2005: 25): 1. Odmítání základní socioekonomické struktury současného kapitalismu, jeho hodnot a praxe (sahající od opozice vůči konzumnímu stylu ţivota a neoliberalismu aţ po výslovné odmítání soukromého vlastnictví a motivací kapitalistického zisku). 1
Autoři pouţívají termín radikální levice.
16
2. Obhajoba alternativních ekonomických a mocenských struktur, zahrnující zásadní redistribuci zdrojů od existujících politických elit. Tyto skupiny jsou podle autorů zároveň levicové, jelikoţ tvrdí, ţe ekonomická nerovnost je základem současného ekonomického a společenského uspořádání. Hlavní agendou těchto uskupení je obhajoba kolektivních ekonomických a sociálních práv. Antikapitalismus je přitom vyjádřen konzistentněji neţ antidemokratismus, přestoţe záměr radikálního svrţení liberální demokracie můţe být implicitně nebo explicitně obsaţen v redistributivních cílech mnoha těchto skupin. 3. Internacionalismus (snaha o nadnárodní spolupráci a solidaritu, přesvědčení o tom, ţe národní a regionální sociálně-politické problémy mají globální strukturální příčiny jako je imperialismus nebo globalizace). Jejich poţadavky dále zahrnují například kontrolu mezinárodního obchodu (sem spadá i návrh na zavedení daně z mezinárodních finančních transakcí), jaderné odzbrojení a demilitarizaci jako hlavní princip mezinárodních vztahů. Dále lze zmínit i odmítání NATO jako Američany ovládanou nepotřebnou instituci z dob studené války, větší zapojení OSN a OBSE s důrazem na peacekeepingové mise či reformu (nebo přímo zrušení) současných mezinárodních finančních institucí jako Světová banka a MMF. Postoje k EU se v rámci krajní levice různí: obecně se však k působení její půdě stavějí kladně, pokud jim umoţňuje prosazení a formulaci jimi podporovaných politik. Obvykle jsou ale proti další federalizaci Unie (zejména prohlubování spolupráce v oblasti společné zahraniční a obranné politiky nebo dalšímu omezování kompetencí národních států v oblasti ekonomické politiky) (March 2009: 137-138). Na základě organizační struktury pak autoři dále dělí krajní levici na politické strany, nestranické organizace (odbory a přidruţené organizace stran) a subkultury (tzv. new fringe neboli ,,nové okraje“, které zahrnují například aktivisty v oblasti zvířecích práv, antifašisty, antiglobalisty apod.) (March a Mudde 2005: 37-41). March s Muddem zároveň v rámci krajně levicových politických stran rozlišili čtyři hlavní ideologické podskupiny (Tamtéţ: 26-36):
17
1. Komunistické strany Promoskevské komunistické strany byly v průběhu 20. století nejúspěšnějšími radikálně levicovými stranami, a to jak v západní, tak ve východní Evropě. Tato dominance ovšem vzala za své po rozpadu východního bloku. Řada stran poté přikročila k zásadní proměně své identity a zcela nebo alespoň částečně opustila prosazování principů marxismu. Stále ovšem existuje skupina konzervativních (ortodoxních) stran, které sice odmítají sovětský společensko-politický model a kritizují zločiny stalinismu, ale odmítají se vzdát marxismu (Kopeček 2007: 37). Ortodoxní komunisté se stále drţí klasických tezí o proletářské revoluci a jsou navzdory rozpadu Sovětského svazu přesvědčeni, ţe světová politická revoluce je moţná. Podle nich bude vyvolána vyčerpáním kapitalistických elit, jejichţ politika postupně ztratí legitimitu. Prosazují antikapitalismus a jejich cílem je vytvořit zcela nový politický a společenský model. Vybudování nové porevoluční společnosti je z jejich pohledu závislé na dvou předpokladech: mobilizaci lidových mas, které si musí být vědomy svého poslání. Charakterizuje je rovněţ silný antifašismus, jeţ povaţují za inherentní součást kapitalismu a dále i pacifismus. Spojuje je i odpor k jaderným zbraním a vojenským aliancím. Vystupují proti imperialismu, který ztotoţňují i s neoliberální a kulturní globalizací. K ortodoxním komunistům patří například Německá komunistická strana (DKP) (Backes a Moreau 2008: 566-570). Druhou skupinou komunistických stran jsou reformně komunistické formace, jeţ stojí někde na půl cesty mezi tradicí a změnou. Jsou u nich sice patrné pozůstatky marxismu, ale jejich současná identita je natolik odlišná, ţe je nelze přiřadit ke skupině ortodoxních stran (Hloušek a Kopeček 2010: 62). Jejich cílem je vytvoření spravedlivého světa bez války, útisku a nerovností. Hlavními hodnotami jsou především rovnost, svoboda a solidarita, přičemţ nejdůleţitější z nich je právě rovnost, neboť ovlivňuje kaţdý aspekt společenského a ekonomického ţivota. Svoboda musí být spjata se sociální odpovědností a solidaritou. Poslední dvě zmíněné se mohou rozvinout jen tehdy, je-li ekonomika pod přísnou kontrolou. Odmítají kapitalismus, coţ je odlišuje od sociálně demokratických stran. Reformní komunisté jsou přesvědčeni o současné relevantnosti Marxových tezí, avšak na rozdíl od ortodoxních komunistů poţadují jejich reinterpretaci a přizpůsobení aktuálním podmínkám. Na marxismus nahlíţejí značně kriticky a většinou proto zcela opustili jeho revoluční koncept. Současná krize kapitalismu je podle nich novou šancí na realizaci jejich vizí. S ortodoxními komunisty sdílí odpor k fašismu, militarismu, kapitalistické globalizaci i poţadavek na vytvoření nového globálního ekonomického uspořádání, které by dokázalo eliminovat rozdíly mezi bohatými a 18
chudými státy. Zároveň podporují multikulturalismus, rovnost pohlaví a ochranu ţivotního prostředí (Backes a Moreau 2008: 581-585). Jako příklad reformně komunistické strany je moţné uvést Komunistickou stranu Rakouska (KPÖ) (Tamtéţ: 578). Vedle promoskevských komunistických stran vţdy existovaly i marxisticko-leninské strany, které diktát Moskvy odmítaly: například trockisté a maoisté. Jejich vliv a význam byl ale zanedbatelný. Trockismus původně vznikl jako kritika stalinského socialismu. Jeho ideový zakladatel Lev Trockij v rozporu s hlavní linií bolševické strany prosazoval teorii permanentní revoluce, která měla být jakýmsi mezidobím mezi demokratickou revolucí a socialistickou transformací společnosti, a proletářský internacionalismus (Alexander 1991: 13). Mao Ce-tung jakoţto inspirátor maoistů odmítal univerzální aplikaci marxismu a poţadoval jeho přizpůsobení specifickým čínským podmínkám. Maoismus se od marxismu liší ve třech směrech: 1) důrazem na důleţitost venkovského proletariátu, který má být vůdcem revoluce na rozdíl od proletariátu městského, 2) nadřazením politické vůle materiálním a objektivním podmínkám, 3) rozšířením konceptu třídy, který tak splynul s konceptem národa. Třídní boj by neměl probíhat jen uvnitř států, ale i na mezinárodní úrovni, přičemţ jeho hlavními protagonisty by měly být jednotlivé národy (Femia 1999: 119). Obliba maoistických a trockistických stran v Evropě nevzrostla ani po pádu Sovětského svazu, ač byly v rámci komunistických stran zásluhou svého postoje zdiskreditovány relativně nejméně. 2. Zelené strany a strany nové politiky Ekologické politické strany a hnutí se v západní Evropě začaly formovat koncem šedesátých let 20. století. Byly součástí postmaterialistického fenoménu spojeného s nástupem tzv. nových sociálních hnutí. Podle Marche a Muddeho existují jasné indicie, které svědčí ve prospěch zařazení zelených strany do levé části stranického spektra: rovnostářská ideologie, sebeindentifikace jejich přívrţenců či jejich spojenectví s dalšími stranami na levici. Tyto strany jsou dle autorů radikální kvůli své: a) ideologii, b) stranické organizaci c) strategii a chování. Ekologismus, který stojí v jádru jejich programové identity, je prý jiţ ze své podstaty velmi radikální ideologií, protoţe odmítá kapitalismus a zpochybňuje demokratické uspořádání společnosti nebo jeho podobu. Velká část ekologického hnutí se také stavěla odmítavě ke stranické politice a organizovanému stranictví obecně: tento rozpor v 80. letech vyústil v rozštěpení řady zelených stran, které pak obvykle ovládla umírněná křídla. Jako
19
příklad lze uvést německé Zelené (Die Grünen, kteří dnes působí pod názvem Spojenectví 90/Zelení – Bündnis 90/Die Grünen) (March a Mudde 2005: 32-33). 3. Demokratické socialistické strany Pojem demokratický socialismus někdy bývá chybně pouţíván jako synonymum pro klasickou doktrínu sociální demokracie. Demokratičtí socialisté se však vymezují nalevo od sociálně demokratických stran, s nimiţ ale zároveň sdílí respekt k parlamentní demokracii. Na rozdíl od nich poţadují radikální systémovou transformaci zaloţenou na uplatňování principu subsidiarity a odmítání kapitalismu. Zmíněný radikalismus je ale v současné době spíše sporný, neboť většina těchto stran dnes zcela běţně působí v rámci parlamentního reţimu a podporuje trţně ekonomické reformy (například Bulharská socialistická strana, BSP) (Tamtéţ: 34). Demokratický socialismus tvoří (společně s komunismem, utopickým socialismem, sociálním anarchismem a dalšími) jádro tradičního socialistického myšlení. Jako takový je velmi obtíţně definovatelný, protoţe neexistuje všeobecná shoda na jeho hlavních rysech. Obecně lze říci, ţe demokratický socialismus usiluje o kombinaci liberálně demokratické vlády se společným vlastnictvím výrobních prostředků a kontrolou ekonomiky. Právě důrazem na demokracii se vymezuje proti totalitním tendencím komunismu. Nejen ekonomika musí být řízena demokraticky, důleţitá je i politická demokracie: konání svobodných voleb, stranický pluralismus a dodrţování základních lidských práv a svobod. Spíše neţ revoluční je tedy evoluční a odmítá marxisticko-leninské pojetí socialismu (Busky 2000: 1-9). V tomto smyslu tak dnešní demokratičtí socialisté navazují i na myšlenky neomarxismu a nové levice, které vznikly v 60. letech jako negativní reakce na socialistickou praxi sovětského Ruska (Fiala et al. 2007: 148). Za klíčové kritérium pro označení strany za demokraticko-socialistickou lze povaţovat především rozsah, v němţ odmítá kapitalismus jako základní socio-ekonomickou strukturu současné společnosti a obhajuje jiný, alternativní model tohoto uspořádání. Ten můţe být zároveň doplněn postmateriálními hodnotami. Marxismus, případně neomarxismus přitom nemusí nutně tvořit nejdůleţitější ideový základ těchto stran, coţ je odlišuje od reformně orientovaných komunistických stran (Maškarinec 2008: 35). V současné době demokratičtí socialisté působí především jako samostatná křídla v rámci sociálně demokratických či socialistických stran. Příkladem můţe být řecké Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) (March a Mudde 2005: 34).
20
4. Sociálně-populistické strany Tyto strany jsou podle Marche a Muddeho v současnosti nejdynamičtější skupinou v rámci krajní levice. Společně s demokratickými socialisty sdílí respekt k parlamentní demokracii a odmítají kapitalismus. Nekladou ale takový důraz na doktrinální principy socialismu či marxismu. Jejich prezentace proto většinou postrádá zmínky o třídním boji a jiných tradičních konceptech, přičemţ hlavním cílem je v tomto případě především rozšíření voličské základny. Základním charakteristickým rysem těchto stran je populismus a snaha prezentovat se jako ,,hlas lidu“. Profilují se jako protestní strany a vymezují se proti zkorumpovaným elitám. Ideálním příkladem této strany je podle autorů právě německá strana PDS (dnešní Levice) (Tamtéţ: 34-35). Populismus, jakoţto výrazný rys těchto stran, je pojem velmi široký a obtíţně definovatelný. Podle Muddeho se jedná o ideologii, která rozděluje společnost na dvě homogenní antagonistické skupiny: ,,obyčejný“ lid a zkorumpované elity a která tvrdí, ţe politika by měla být vyjádřením ,,obecné vůle lidu“ (volonté générale) (Mudde 2004: 543). Jeho protikladem je elitismus a pluralismus. Populismus se dá povaţovat za ideologii, i kdyţ nepříliš konzistentní. Určitá vágnost také usnadňuje její kombinovatelnost s ostatními ideologiemi, kromě komunismu a socialismu i například s ekologismem či nacionalismem (Tamtéţ: 544). Populistická krajní levice tedy propojuje demokraticko-socialistickou ideologii se silným populismem. Současní populističtí politici uţ ale nekladou takový důraz na participativní demokracii, jako to činila v 60. a 70. letech například nová levice, která vybízela občany k aktivismu. Dnes je totiţ podle Muddeho populismus chápán především jako ,,vzpoura mlčící většiny“, jeţ nemá příliš velký zájem se na politice aktivně podílet (s výjimkou skutečně zásadních rozhodnutí). Namísto toho hledá silného a schopného lídra, který bude znát a plnit jeho přání. Lidé jiţ dnes nechtějí být neustále obtěţováni politikou a populistické strany se tomuto poţadavku logicky přizpůsobily (Tamtéţ: 557-558). Přijetí této ideové koncepce mnohým stranám také umoţnilo zaplnit vakuum v levé části politického spektra, jeţ vzniklo v důsledku posunu některých sociálně demokratických stran doprava (March a Mudde 2005: 36). Za poněkud problematické lze podle Fialy et al. povaţovat paušální zahrnutí zelených stran do rodiny krajní levice. Zelené strany totiţ tvoří samostatnou stranickou rodinu. Přestoţe je propojení části zelených s krajní levicí neoddiskutovatelné (viz například společná stranická frakce v Evropském parlamentu), je moţné k ní zařadit pouze ty, v jejichţ programu 21
a činnosti dominuje levicový prvek nad zeleným. Rovněţ by podle nich neměla být v rámci výzkumu politických stran oddělována organizační a ideová dimenze. V případě krajní levice takový přístup totiţ vede k opomenutí sice malé, ale významné skupiny anarchistických, autonomistických, militantně ekologistických a dalších hnutí, které většinou nejsou stranickopoliticky reprezentovány. I dnes v některých zemích působí marginální anarchistické strany. Na základě těchto výtek pak Fiala et al. provedli určitou modifikaci původní typologie Marche a Muddeho, přičemţ původní typ zelených stran nahradili širším typem levicověpopulistických zelených stran a zároveň vytvořili nový, pátý typ anarchistických a autonomních stran (Fiala et al. 2007: 147-149). Jeden z autorů původní typologie, Luke March, provedl v roce 2009 částečnou revizi původního rozdělení (srov. March 2009). Odstranil kategorii zelených stran, které nyní zařadil k demokratickým socialistickým stranám, a zcela nově vymezil definici skupiny sociálněpopulistických stran. Ty nyní charakterizuje jako strany, které se podobají klasickým populistickým hnutím (např. těm v Jiţní Americe) s dominantním vedením, slabou organizací a neucelenou ideologií. Typické je pro ně směšování levicových a pravicových témat a protestní apel. Jako příklad uvádí March slovenskou stranu Smer nebo srbskou Socialistickou stranu pod vedením Slobodana Miloševiče. Strany, které byly v původní typologii vymezeny jako sociálně-populistické, jsou nyní označovány za populistické socialistické strany. Jednotlivé typy jsou následující: 1) komunistické strany 2) demokratické socialistické strany 3) populistické socialistické strany 4) sociálně-populistické strany. Poslední zmíněnou kategorii však definoval March pouze velmi stručně a sám v citovaném článku uvádí, ţe se těmto stranám nebude kvůli jejich nejasné identitě a vesměs marginálnímu významu blíţe věnovat (Tamtéţ: 126-128). Hlavní rozdíl mezi sociálně-populistickými a populistickými socialistickými stranami by měl spočívat v tom, ţe první zmíněné mají značně nekoherentní ideologii, a nedají se jednoznačně označit za levicové. Obě však spojuje populismus a antiestablishmentový apel. Vymezení ostatních kategorií se v podstatě shoduje s charakteristikami detailněji popsanými v původní studii z roku 2005. Z tohoto důvodu jsme se pro účely této diplomové práce rozhodli vycházet z právě této původní studie. Luke March navíc zmíněné kategorie nijak podrobněji necharakterizoval a také nezdůvodnil, proč se rozhodl vytvořit novou klasifikaci, respektive v čem byla ta původní nevyhovující. Podle našeho názoru je toto nové rozdělení poněkud matoucí, neboť zmíněné kategorie sociálně-populistických a populistických socialistických stran by byly na základě uvedených znaků velmi těţko odlišitelné. 22
2.3. Transnacionální vazby krajní levice Internacionální myšlenka byla od samých počátků dělnického hnutí jádrem jeho ideové výbavy. Nadnárodní spolupráce se proto v rámci krajní levice rozvíjela jiţ od druhé poloviny 19. století. První dělnická internacionála (Mezinárodní dělnická asociace) vznikla z podnětu Karla Marxe v roce 1864 a plnila funkci jakési koordinační sítě tehdejšího dělnického hnutí. Na její působení posléze navázaly Druhá internacionála (*1889) a Třetí (komunistická) internacionála (tzv. Kominterna, *1919). Tu po druhé světové válce nahradilo Informbyro (Informační byro komunistických a dělnických stran) (Fiala et al. 2007: 150). K procesu evropské integrace, který v západní Evropě započal v 50. letech 20. století, se zprvu komunisté stavěli vesměs negativně. Vnímali ji jako neţádoucí kapitalistický projekt a projev burţoazní společnosti (Bell 1996: 224; cit. podle Fiala et al. 2007: 150). V 70. letech pak některé komunistické strany svůj vztah k evropské integraci přehodnotily v souvislosti s příklonem k eurokomunismu, který se k projektu evropské spolupráce stavěl o poznání vstřícněji. Právě z řad eurokomunistů tehdy vzešly první podněty vyzývající k vytvoření jednotné evropské komunistické strany. Nakonec se ale této snahy zřekli, protoţe nechtěli podporovat vznik separátních stranických bloků, které by ještě více rozdělovaly společnost (Fiala et al. 2007: 152). Absence vlastní nadnárodní stranické federace tak vedla k tomu, ţe se těţiště spolupráce komunistických stran přesunulo na půdu Evropského parlamentu. V roce 1973 zde byla vytvořena frakce Skupina komunistů a blízkých, která zpočátku zahrnovala francouzskou PCF, italskou PCI a dánské a nizozemské komunisty. Jiţ tehdy ale byly charakteristickým rysem spolupráce v rámci frakce vzájemné neshody mezi stranami zejména v otázce podoby integračního procesu. Koncem 80. let se kvůli rozdílným názorům na změny ve střední a východní Evropě krajní levice rozštěpila na dvě frakce: Sjednocenou evropskou levici (které dominovala PCI) a Koalici levice (jejíţ nejvýznamnější stranou byla PCF). Po evropských volbách v roce 1994 došlo k vytvoření politické skupiny Sjednocená evropská levice, která sdruţovala nesocialistické strany z obou předchozích skupin. O rok později se k frakci připojila skupina Severská zelená levice (NGL), reprezentující severské krajně levicové strany s ekologickým zaměřením, které se kvůli rozdílné ideologii odmítly zapojit do činnosti frakce zelených stran. Nově vytvořená frakce nesla název Konfederální skupina Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice (EUL/NGL) (Tamtéţ: 153-154). Doposud byla ustavena po kaţdých volbách do EP a v současné době (po zatím posledních volbách v roce 23
2009) je jejím členem 17 politických stran z 12 členských zemí (GUE/NGL 2011). Z celkem 736 křesel získala 35 mandátů a je šestou nejsilnější skupinou v EP. Nejpočetnější zastoupení má nyní v rámci frakce německá strana Levice (8 mandátů) a česká strana KSČM (4 mandáty). Značným problémem spojeným s působením frakce je však její nejednotnost daná rozdílnými ideovými postoji jednotlivých stran, která se často projevuje jejich odlišným hlasováním. V roce 2004 vznikla první krajně levicová politická strana na evropské úrovni: Strana evropské levice (Party of the European Left, PEL). Ta se ale navzdory očekávání nestala všeobecnou platformou pro spolupráci evropské krajní levice, neboť některé významné strany se do její činnosti kvůli ideovým rozporům odmítly zapojit 2. PEL si sice doposud vytvořila určitou stranickou základnu, ale rozhodně nepokrývá celou evropskou krajní levici (Fiala et al. 2007: 156). V současné době sdruţuje 27 stran z 20 zemí (mezi nimi i strany z nečlenských zemí EU, např. z Turecka či Moldávie). 11 stran, které se nestaly plnými členy, má ve straně statut pozorovatele (European Left 2011). Z programového hlediska strana kombinuje prvky tradičního komunismu s novolevicovými a postmoderními tématy (Fiala et al. 2007: 160). Ostře se vymezuje proti současnému kapitalistickému globálnímu systému a vyzývá k zásadní transformaci evropské společnosti. Odmítá kapitalistické vykořisťování a prosazuje emancipaci člověka a jeho osvobození od všech forem útlaku. Hlásá návrat k hodnotám a tradicím socialismu, komunismu, feminismu či environmentalismu. Výraznou sloţkou její programové identity je také pacifismus; odmítá válku jako prostředek řešení sporů a staví se proti americké hegemonii ve světě. V návaznosti na to se pak negativně vymezuje i vůči NATO. Postoj k EU je v jejím případě poněkud ambivalentní. Přestoţe na jednu stranu PEL chápe EU jako alternativní prostor pro prosazení svých poţadavků, kritizuje její současnou podobu a nedemokratičnost (European Left 2004). I přes vznik evropské politické strany ale zřejmě zůstává nejvýznamnější platformou pro spolupráci krajní levice v Evropě politická skupina EUL/NGL. Důvodem je jiţ zmíněná neúčast některých významných stran v PEL a také to, ţe podstatnou část jejích členů tvoří na Jednou z těchto stran byla například česká KSČM, která svůj krok odůvodnila nesouhlasem s regionálně omezeným působením PEL (poţadovala, aby se členy staly i strany z nečlenských států EU) a dále odmítla institut individuálního členství (jednotlivců), který má údajně být v rozporu s českým právem. Rovněţ se zasazovala za vypuštění kritiky stalinismu ze stanov PEL, přičemţ argumentovala významovou nejasností tohoto pojmu. KSČM má nicméně v současné době v rámci PEL statut pozorovatele (Fiala et al. 2007: 156). 2
24
úrovni národních států naprosto marginální politické subjekty (Fiala et al. 2007: 154, 155). Spolupráce mezi PEL a europarlamentní frakcí EUL/NGL ale příliš nefunguje. Svědčí o tom i skutečnost, ţe EUL/NGL si i po vytvoření PEL ponechala svůj původní název (March 2009: 141). Mimo tyto dvě struktury existují i další organizace, které však nemají příliš velký vliv. V roce 1991 vzniklo Fórum nové evropské levice (NELF), coţ je volná síť krajně levicových organizací, které pořádají pravidelná setkání. Z dalších uskupení lze zmínit například Evropskou antikapitalistickou levici (*2000, EAL), sdruţující několik trockistických stran a organizací nebo Severský zelený levicový svaz (*2004, NGLA), jehoţ členy jsou severské levicové strany zdůrazňující ekologická témata (Fiala et al. 2007: 155, 160-161). Charakter nadnárodní spolupráce v rámci krajní levice tedy do značné míry odráţí programovou nejednotnost stranické rodiny. Ţádné z organizačních platforem se zatím nepodařilo podchytit většinu relevantních krajně levicových stran, nicméně samotná jejich existence dokazuje přítomnost jakési ,,radikálně levicové“ euroidentity (Tamtéţ: 163).
25
3. NĚMECKÁ STRANA LEVICE 3.1. Vývoj stranického systému Německa od roku 1919 do současnosti 3.1.1. Období Výmarské republiky (1919-1933) Po první světové válce během období tzv. Výmarské republiky se stranický systém Německa vyznačoval velkou mírou fragmentace a nestability. Politická situace byla velmi vypjatá, coţ bylo dále posíleno i značnou ideologickou polarizací stranického spektra. Většina hlavních stran (nebo jejich přímých předchůdkyň), které tvořily pilíře celého systému, vznikla jiţ v druhé polovině 19. století. Můţeme zde rozlišit čtyři nejvýznamnější stranické tábory: liberální, konzervativní, katolický a socialistický (Roberts 1997: 5). Mezi hlavní reprezentanty liberálního tábora patřily Německá demokratická strana (Deutsche Demokratische Partei, DDP) a Německá lidová strana (Deutsche Volkspartei, DVP). Do konzervativního tábora náleţela Německá národní lidová strana (Deutschnationale Volkspartei Deutschlands, DNVP), reprezentantkou tábora katolíků byla strana Centrum (Zentrum). Socialistický tábor zastupovala Sociálnědemokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD), od níţ během války odštěpily dva subjekty: Nezávislá SPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands, USPD) a Svaz spartakovců (Spartakusbund). Z něj byla následně vytvořena Komunistická strana Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD). Vzhledem k pozdějšímu vývoji nelze opomenout zmínit krajně pravicovou Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nazionalsozialistische Deutsche Arbeitspartei, NSDAP), která však zprvu byla pouze marginálním stranickým subjektem (Strmiska et al. 2005: 292-293). Od roku 1919 do roku 1933, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, se v Německu vystřídalo celkem 20 vlád. Aţ do července 1932 volby s náskokem vyhrávala SPD, v počátečních několika letech byla v těsném závěsu za ní USPD. Během dvacátých let zastávala postavení druhé nejsilnější strany DNVP, aby ji pak na jejím místě v roce 1930 vystřídala posilující NSDAP. Podoba vládních koalic byla rozmanitá, jejich hlavními oporami byly vedle SPD především strany Centrum, DVP nebo DDP. KPD a NSDAP představovaly typ antisystémových stran, které získaly výraznější voličskou podporu aţ v důsledku všeobecné radikalizace v době hospodářské krize. Jedním z prvních kroků NSDAP po převzetí vlády
26
v roce 1933 byl zákaz činnosti všech ostatních politických stran. Tímto bylo zahájeno totalitní období vlády jedné strany, které trvalo aţ do roku 1945 (Roberts 1997: 8).
3.1.2. Období rozděleného státu: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika (1949-1990) Součástí dohody vítězných mocností po skončení druhé světové války bylo rozdělení Německa a Berlína do čtyř okupačních zón (sovětské, americké, britské a francouzské). Kaţdá z nich spadala pod správu jedné mocnosti. Vzájemné neshody mezi nimi posléze vyústily ve vytvoření dvou samostatných státních útvarů na německém území: z americké, britské a francouzské zóny vznikla Spolková republika Německo (*7. září 1949, SRN), v prostoru sovětské okupační zóny byla vytvořena Německá demokratická republika (*7. října 1949, NDR). Toto uspořádání přetrvalo aţ do 3. října 1990, kdy po pádu komunismu a berlínské zdi došlo ke znovusjednocení Německa. Stranickému systému NDR dominovala po celou dobu její existence Jednotná socialistická strana Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED). (Tamtéţ: 26). Zdání stranického pluralismu mělo být v komunistickém státě zajištěno působením bloku stran
tzv.
Národní
fronty,
v níţ
byly
vedle
SED
zastoupeny
i
místní
Křesťanskodemokratická unie Německa (Christlich Demokratische Union Deutschlands, CDU), Liberálně demokratická strana Německa (Liberal Demokratische Partei Deutschlands,
LDP),
Demokratická
rolnická
strana
Německa
(Demokratische
Bauernpartei Deutschlands, DBP) a Národnědemokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NDPD). V rámci tohoto bloku fungovaly i různé organizace typu odborového hnutí či mládeţnických a ţenských spolků (Conradt 2009: 18). Opoziční hnutí bylo v NDR ve srovnání s ostatními státy východního bloku (například s Polskem) zřetelně slabší. Většina osob, které s reţimem nesouhlasily, totiţ stihla utéct na Západ ještě před výstavbou berlínské zdi v roce 1961. Koncem 80. let východoněmecké elity vzdaly svou snahu odolávat demokratizačním tlakům a svolily k jednání s opozicí u tzv. kulatého stolu. Vedoucí úloha SED byla zrušena 1. prosince 1989 a v březnu následujícího roku se konaly první svobodné volby, které vyhrála CDU. První celoněmecké volby do Spolkového sněmu se odehrály v prosinci 1990 a zvítězila v nich CDU/CSU (Strmiska et al. 2005: 296). Většina někdejších východoněmeckých stran se po znovusjednocení země spojila 27
se svými západoněmeckými protějšky do jednotných stran s celostátním působením. Výjimkou byla například strana PDS. Vývoj stranického systému demokratické SRN byl ve srovnání s rigidní podobou systému NDR daleko pestřejší. V podstatě celé poválečné období bylo ve znamení dominance dvou velkých stran: SPD a sesterských stran CDU/CSU. Tyto strany se ve snaze podchytit co nejširší voličské vrstvy profilovaly jako typické catch-all strany (něm. Volksparteien), i kdyţ v případě SPD přišel tento strategický obrat o něco později neţ u CDU. Typickým znakem stranického systému SRN tehdy byla značná koncentrace stranického spektra, která se projevila nízkým počtem politických subjektů zastoupených v parlamentu. Později byla podpořena i zákazem v té době jiţ voličsky marginální KPD3 a neonacistické Socialistické říšské strany (Sozialistische Reichspartei Deutschlands, SRP) v padesátých letech. Od počátku šedesátých let aţ do roku 1983 (kdy se do parlamentu poprvé dostala strana Zelených (Die Grünen)) tak v SRN existovaly pouze čtyři relevantní politické subjekty: CDU, CSU, SPD a Svobodná demokratická strana (Freie Demokratische Partei, FDP). Z hlediska typu stranického systému se ovšem v případě SRN nejednalo o čistý bipartismus, neboť při tvorbě vládních koalic zde zásadní roli hrála FDP. Plnila funkci tzv. pivotální strany, a proto je moţné v souladu s Jeanem Blondelem označit stranický systém SRN do roku 1983 za systém dvou a půl strany (Tamtéţ: 298). Zhruba do poloviny šedesátých let byla vůdčí silou všech vládních koalic CDU. Koaličním partnerem jí byla strana FDP, avšak jejich spojenectví se neobešlo bez vzájemných konfliktů. Převaha CDU nad konkurenční SPD začala pozvolna slábnout poté, co se SPD na sjezdu v Bad Godesbergu v roce 1959 odklonila od marxismu a stala se tak přijatelnější alternativou pro voliče. Období dominance CDU ukončila etapa vlády velké koalice CDU a SPD v letech 1966-1969, která poprvé od konce války umoţnila SPD podílet se na vládě. Volby 1969 vyhrála SPD a utvořila koalici s FDP, jeţ tímto potvrdila svou pozici pivotální strany. Tímto bylo zahájeno období vlády SPD, které trvalo aţ do začátku osmdesátých let. V roce 1982 se v rámci konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě k moci dostala CDU/CSU, jeţ společně s FDP vládla aţ do roku 1998 (Roberts 1997: 11-23).
KPD posléze obnovila svou činnost v roce 1968 pod novým názvem Německá komunistická strana (Deutsche Kommunistische Partei, DKP). Zrušení zákazu bylo důsledkem zlepšujících se vztahů mezi SRN a východním blokem. 3
28
3.1.3. Období po znovusjednocení státu (od 1990) Od roku 1998 do 2005 byla u moci koalice SPD a Zelených (ti od roku 1993 působí pod názvem Spojenectví 90/Zelení, Bündnis 90/Die Grünen). V roce 2005 vedly vyrovnané výsledky obou nejsilnějších stran k vytvoření velké koalice SPD a CDU/CSU, v roce 2009 zvítězila ve volbách CDU/CSU, jejímţ koaličním partnerem se stala FDP. Stranický systém znovusjednoceného státu po roce 1990 je charakteristický přítomností minimálně čtyř relevantních stranických subjektů: CDU/CSU, SPD, FDP a Spojenectví 90/Zelení. Relevance páté parlamentní strany, původně východoněmecké PDS (dnešní Levice) je poněkud sporná. Jedná se o stranu, která je kvůli svým postojům na federální úrovni ostatními stranami v podstatě ostrakizována. Je jedinou politickou stranou z bývalé NDR, jíţ se podařilo po sjednocení uspět na celostátní úrovni. Na federální úrovni nedisponuje zatím ţádným koaličním potenciálem, nicméně její rostoucí volební zisky by jí mohly přinést jistou míru relevance v podobě potenciálu vyděračského. V devadesátých letech byla charakteristickým rysem stranického systému Německa značná míra kontinuity s předchozím obdobím, a to navzdory zásadním změnám politických okolností po sjednocení státu. Tato skutečnost potvrdila předpoklad Rokkana a Lipseta o zamrznutí evropských stranických systémů (Saalfeld 2002: 99-100). Výrazným trendem je v poslední době i značný pokles hlasů pro obě nejsilnější strany. V roce 2002 poprvé poklesl jejich procentní podíl hlasů pod 40 % a v kaţdých následujících volbách se stále sniţoval. Zatím poslední volby v roce 2009 byly v mnohém ohledu skutečně přelomové. Potvrdily hypotézu o klesajícím počtu hlasů pro dvě největší strany: SPD utrpěla skutečný debakl, kdyţ získala nejmenší podíl hlasů od voleb v roce 1949, v případě CDU/CSU nebyl výsledek o mnoho příznivější (CDU získala druhý nejniţší podíl hlasů od roku 1949). Faktickými vítězi voleb se tak staly především malé opoziční strany, které naopak zaznamenaly naprosto rekordní zisky: FDP, Zelení a Levice.
3.2. Genetický původ a evoluce strany Levice 3.2.1. Počátky politizace německého dělnického hnutí a vznik SPD Průmyslová revoluce, která zásadním způsobem přispěla k vytvoření třídního rozporu ve společnosti, byla v Německu zahájena o něco později neţ v zemi jejího zrodu, Velké Británii. 29
Od počátku 19. století patřily k nejvíce industrializovaným regionům v Německu především oblasti Porýní-Vestfálska a Porúří na západě země, kde se rozvíjela různá odvětví těţkého průmyslu. V důsledku tohoto vývoje výrazně narostl počet dělníků a jejich celkový podíl v populaci. Výsledkem bylo rozdělení společnosti do dvou hlavních tříd: nepříliš početné, avšak ekonomicky silné skupiny vlastníků prostředků průmyslové výroby a dělníků, kteří byli na práci pro ně existenčně závislí (Peterson 1993: 22). Kořeny politického působení německého dělnického hnutí sahají do revolučních let 1848-49. Neúspěch revoluce v dělnících vyvolal pocit zrady jejich zájmů, k čemuţ se přidalo i zklamání z nepodařeného sjednocení státu (Steenson 1981: 3). Společně s pokračující industrializací rostl počet dělníků a jimi zakládaných dělnických spolků. Mnohé z nich však nebyly výlučně politické povahy – vznikaly i spolky kulturní či sportovní. Zpočátku dělnické hnutí úzce spolupracovalo s liberály, s nimiţ je pojil odpor proti Bismarckově vládě. Postupně se ale od nich začalo oprošťovat, neboť se stále více projevovaly jejich odlišné zájmy, dané především třídní příslušností. V květnu 1863 došlo k zaloţení první dělnické politické organizace: Všeobecného německého dělnického spolku (Allgemeine Deutsche Arbeiterverein, ADAV), jehoţ vůdčí postavou se stal Ferdinand Lassalle (Tamtéţ: 9). V témţe roce vznikl i Svaz německých dělnických spolků (Verband deutscher Arbeitervereine, VDAV), který byl co do členstva početnější, organizačně volnější a v neposlední řadě i vnitřně demokratičtější. Jeho hlavní představitelé Wilhelm Liebknecht (otec Karla Liebknechta) a August Bebel jej v roce 1869 rozpustili, aby následně v Eisenachu zaloţili stranu novou, a to pod názvem Sociálně demokratická dělnická strana (Sozialdemokratische Arbeiterpartei, SDAP). Její součástí se stalo i křídlo ADAV, které se od mateřské strany odtrhlo kvůli nespokojenosti s chováním tehdejšího předsedy J. B. von Schweitzera (Tamtéţ: 19-20). Sjednocení Německa v roce 1871 a pronásledování socialistů ze strany vlády se ukázaly být významnými faktory, které nakonec přispěly ke sloučení obou stran (Tamtéţ: 30). V roce 1875 se konal sjednocovací sjezd v Gotha a spojením SDAP a ADAV vznikla Sociálně demokratická dělnická strana Německa (Sozialdemokratische Arbeitspartei Deutschlands, SAPD). Od roku 1890 vystupuje pod názvem Sociálně demokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD). V důsledku prosazení protisocialistických zákonů v roce 1878 byla strana aţ do jejich zrušení o dvanáct let později nucena fungovat ilegálně (Reinhardt 1998: 614). Během této doby se stal marxismus dominantní ideologií SPD (Tamtéţ: 38). Její volební zisky neustále rostly a postupně se vypracovala k nejsilnějším 30
stranám v parlamentu. Na přelomu století pak ve straně začaly sílit revizionistické tendence, které zpochybňovaly Marxovu ekonomickou teorii a teze o proletářské revoluci. Příklon k reformismu byl rovněţ podnícen působením na půdě parlamentu, které si vyţádalo i jistou dávku pragmatického přístupu. Radikálně levicový proud proto tehdy začal uvnitř SPD krystalizovat právě v reakci na opuštění původních revolučních myšlenek marxismu (Greiner 2004: 5-6).
3.2.2. Založení KPD a její působení v politickém systému Výmarské republiky Bezprostředním podnětem pro vytvoření revolučně orientované dělnické strany nebyla pro německé komunisty bolševická revoluce v Rusku, nýbrţ chování mateřské SPD během první světové války. Jiţ krátce po vypuknutí bojů v létě roku 1914 se v rámci SPD zformoval opoziční proud, který se ostře stavěl proti její proválečné politice a s ní spojeným obřím finančním půjčkám. Vůdčími osobnostmi tohoto proudu, zprvu označovaném jako ,,skupina Internacionála“ (Gruppe Internationale), se stali Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Podle nich představovala oficiální taktika SPD zradu elementárních principů mezinárodního socialismu. Z jejich pohledu byla válka pouze vyústěním imperialistické rivality a nijak neslouţila zájmům lidu. Vyzývali proto proletariát k revolučnímu boji, ať uţ na parlamentní půdě či na různých odborových akcích, stávkách atd. Pro tuto skupinu se později vţil neformální název ,,Spartakovci“4, a to podle ilegálních dokumentů, které mezi veřejností šířila a které byly podepsány pseudonymem Spartakus (s odkazem na slavného vůdce povstání otroků v antickém Římě) (Flechtheim 1971: 96-97). Přestoţe se jiţ od počátku snaţili Spartakovci vytvářet vlastní celostátní organizaci, velká část jejich členů se odtrhnout od SPD nechtěla. Původně totiţ měli v úmyslu ji ovládnout a přinutit ke změně postojů (Broué 2006: 69-71). Společně s ostatními opozičními skupinami organizovali protiválečné a protivládní demonstrace a podněcovali občanské nepokoje. Jejich členové se proto stali terčem pronásledování ze strany vlády a mnozí z nich byli kvůli své činnosti a postojům vězněni (včetně samotného Liebknechta a Luxemburgové). Kdyţ se v roce 1917 odštěpila od SPD strana USPD, vstoupili Spartakovci po počátečním
Oficiální název skupiny Svaz spartakovců (Spartakusverbund) byl schválen aţ v listopadu 1918, tedy krátce před zaloţením samostatné KPD. 4
31
váhání do jejích řad, ovšem s podmínkou, ţe si ponechají statut samostatné skupiny (Flechtheim 1971: 103). Část z nich však spojení s USPD odmítala. V průběhu let 1917-1918 narůstala všeobecná nespokojenost obyvatelstva s politickou a ekonomickou situací ve státě, coţ bylo také do značné míry zapříčiněno neúspěchy Německa v bojích na válečných frontách. Revolučně orientovaní levicoví aktivisté se této situace snaţili vyuţít ve svůj prospěch a v průběhu roku 1918 připravovali ozbrojené dělnické povstání a státní převrat. Jiţ koncem října 1918 vypukla v Kielu a Wilhelmshavenu povstání námořníků, která se postupně rozšířila do celé země. Vzpoura pak vyvrcholila v listopadu generální stávkou a pádem monarchie. 9. listopadu 1918 vyhlásil jeden z představitelů SPD Phillip Scheidemann z okna budovy Říšského sněmu vznik republiky. O několik hodin později Karl Liebknecht učinil neúspěšný pokus o vyhlášení socialistické republiky (Fulbrook 2010: 27). 11. listopadu bylo podepsáno příměří a první světová válka oficiálně skončila. Nová prozatímní vláda v čele se sociálním demokratem Friedrichem Ebertem však v pronásledování levicových radikálů pokračovala. Podílela se na ní mimo jiné i USPD, v rámci níţ v důsledku toho začala narůstat opozice vůči vedení. Například podle Liebknechta byla USPD mrtvá a setrvání v ní by znamenalo podporu kontrarevoluci (Flechtheim 1971: 127). Spartakovci se posléze dohodli na odchodu z USPD a spolu s další revolučně naladěnou skupinou Mezinárodních komunistů Německa (Internationale Kommunisten Deutschlands, IKD)5 vytvořili vlastní stranu: 30. prosince 1918 se konal zakládací sjezd Komunistické strany Německa (Svazu spartakovců) (Tamtéţ: 28). Na tomto sjezdu byla také delegáty zamítnuta účast v nadcházejících lednových volbách do Národního shromáţdění. Naprostá většina dělníků a proletariátu ale zůstala u USPD. Ve svých počátcích proto byla KPD pouze izolovanou ilegální skupinou bez pevnější organizační formy (Tamtéţ: 129). V lednu 1919 KPD spoluorganizovala další dělnické protesty a demonstrace s cílem svrhnout vládu, tentokrát v reakci na odvolání člena USPD Emila Eichhorna z postu předsedy berlínské policie a jeho nahrazení reprezentantem SPD. Policie a armáda však zakrátko vzpouru potlačily. Během povstání navíc KPD zaznamenala obrovskou ztrátu, kdyţ přišla o své dva čelní představitele: Karl Liebknecht i Rosa Luxemburgová byli totiţ během následných represálií zavraţděni (Kolb 2005: 16). To jiţ tak slabou stranu ještě více oslabilo. Smrt Luxemburgové, která byla známá jako kritička bolševické revoluce a zastánkyně idey
Tato skupina byla rovněţ někdejší opoziční frakcí v rámci SPD. Na rozdíl od Spartakovců však nevstoupila do USPD. Do listopadu 1918 působila pod názvem Brémští levicoví radikálové (Bremer Linksradikale). 5
32
demokratického socialismu, znamenala posílení bolševických elementů ve straně (Flechtheim 1971: 131). V březnu 1919 KPD jako jedna z prvních stran vstoupila do nově zaloţené Třetí internacionály. Tento vstup však nebyl úplně dobrovolný, neboť k němu byla nakonec donucena ostatními participujícími stranami. Původně totiţ byli reprezentanti KPD proti jejímu vzniku, neboť nesouhlasili s vůdčím postavením bolševiků v ní (Tamtéţ: 141). Do vedení strany se také v té době dostal představitel umírněnějšího proudu Paul Levi, který odmítal násilný revoluční postup a upřednostňoval spíše klasické prostředky politického boje – tj. účast strany v parlamentních volbách. Od KPD se v důsledku toho odštěpila ultralevicová skupina, která s tímto postojem nesouhlasila a která si posléze v dubnu roku 1920 zaloţila vlastní stranu pod názvem Komunistická dělnická strana Německa (Kommunistische Arbeiterpartei Deutschlands, KAPD) (Tamtéţ: 144). Podnětem k odtrţení mělo být i chování KPD během dělnické stávky po krajně pravicovém Kappově puči, kterou strana nakonec podpořila jen velmi váhavě. KPD se poprvé účastnila parlamentních voleb v červnu 1920, ovšem s nepříliš příznivým výsledkem: získala pouhých 2,1 % hlasů a čtyři mandáty. V prosinci téhoţ roku došlo k události, která představuje důleţitý mezník v historii strany. S KPD se totiţ spojilo radikální křídlo USPD, jeţ se tehdy rozhodlo vstoupit do Kominterny. K jejímu označení tak byl dočasně
pouţíván
název
Spojená
komunistická
strana
Německa
(Vereinigte
Kommunistische Partei Deutschlands, VKPD). Tato fúze pro ni znamenala obrovský nárůst počtu členů a stala se tak skutečně masovou stranou. V roce 1921 byl dosavadní vůdce strany Levi z popudu Kominterny zbaven své funkce a nakonec i vyloučen z KPD (důvodem byl jeho nesouhlas s pučistickou taktikou strany během březnového povstání z téhoţ roku) (Tamtéţ: 162). Následujících několik let se neslo ve znamení neustálých vnitřních rozporů a soupeření různých vnitrostranických proudů. Několikrát se zcela vyměnilo vedení strany, které určovalo její hlavní ideové směřování a postup. Po odchodu Leviho předsednictvu dominovali především Heinrich Brandler a August Thalheimer. Ti taktéţ nepatřili k zastáncům revoluční akce a v roce 1923 dokonce prosadili vytvoření koalice s SPD na zemské úrovni v Sasku a Durynsku (Arends a Kümmel 2000: 195). Obě tyto vlády však byly na osobní příkaz prezidenta Eberta násilně sesazeny. Tato událost byla společně s opět se zhoršující ekonomickou a politickou situací v zemi ţivnou půdou pro úvahy o revolučním svrţení vlády. Část členů KPD proto v říjnu 1923 provedla v Hamburku povstání, které bylo opět krvavě 33
potlačeno (Kolb 2005: 49-50). V rámci následně přijatých represivních opatření byla v listopadu KPD zakázána. V březnu 1924 však byl zákaz zrušen a strana mohla nadále legálně fungovat (Flechtheim 1971: 195). Po neúspěšném převratu se vedení strany ujalo její ultralevé křídlo kolem Ruth Fischerové a Arkadi Maslowa. V roce 1925 je pak nahradil Ernst Thälmann, který zůstal v čele KPD aţ do jejího úplného zákazu v roce 1933. Ten zahájil proces bolševizace strany podle sovětského vzoru a v jejím vedení převládli stalinisté. Úhlavním nepřítelem a konkurentem KDP byla především její mateřská strana SPD. V ideové rovině se ve straně prosadil koncept sociálfašismu, který sociální demokraty v podstatě ztotoţňoval s fašisty. Volební výsledky KPD v průběhu dvacátých let poněkud kolísaly, nicméně strana se po prvních nepříliš úspěšných parlamentních volbách v roce 1920 nakonec dokázala mezi ostatními subjekty prosadit a v parlamentu pokaţdé patřila k prvním čtyřem aţ pěti nejsilnějším stranám. V květnu 1924 při volbách do Říšského sněmu zaznamenala strmý nárůst podpory, kdyţ získala celkem 12,6 % hlasů, tedy zhruba o 10 % více neţ ve volbách předchozích. Dvoje následující volby, konané v prosinci 1924 a květnu 1928, jí přinesly mírný pokles zisků (8,9 % a 10,6 %), avšak počínající ekonomická krize její postavení výrazně posílila. Nejen KPD však z tehdejší situace profitovala: byla to především NSDAP, která se z původně marginální politické strany nakonec dostala aţ na pozici nejsilnější strany v zemi. Od počátku třicátých let podpora KPD ve volbách rostla a v listopadu 1932 obdrţela zatím nejvyšší podíl hlasů – 16,9 % a rovných 100 mandátů. NSDAP (stejně jako SPD) představovala pro KPD logického nepřítele a konkurenci. Vedení KPD však mezi sociálními demokraty a nacisty nijak nerozlišovalo, obě strany označovalo za fašistické. Hluboké vnitřní rozpory v německém dělnickém hnutí a především nenávist mezi SPD a KPD tak v podstatě znemoţnily jejich vzájemnou spolupráci, která by teoreticky mohla zabránit nástupu nacistů k moci (Flechtheim 1971: 287). Situaci se představitelé KDP snaţili zachránit aţ na poslední chvíli, kdy si uvědomili hrozbu ustavení skutečné fašistické diktatury: opustili tedy prosazování teze sociálfašismu a v červenci 1932 nabídli předsednictvu SPD vytvoření jednotné fronty k boji proti reakcionářským silám (Tamtéţ: 280-281). Tehdy však bylo jiţ příliš pozdě na to, aby se dal triumf nacistů zvrátit. V lednu 1933 se stal Adolf Hitler říšským kancléřem, čímţ bylo započato období systematického pronásledování levice. Počátkem února byl rozpuštěn teprve nedávno zvolený Říšský sněm, který posléze koncem měsíce zachvátil rozsáhlý poţár. Z jeho zaloţení nacisté obvinili právě komunisty (i kdyţ se pro to tehdy nenašly jasné důkazy) a celý incident se pak 34
stal záminkou k jejich likvidaci. Byl vydán rozkaz k zatčení zhruba čtyř tisíc komunistických funkcionářů a veškeré jejich tiskoviny a shromáţdění byly zakázány (Tamtéţ: 287). V reakci na poţár vydal prezident Hindenburg oficiální rozkaz ,,na ochranu lidu a státu“, v němţ byla komunistická strana označena za státního nepřítele. Dokument dále omezil řadu základních práv a svobod a také pozastavil platnost několika článků Výmarské ústavy (Bendersky 2000: 103-104). KPD tak v podstatě ze dne na den zmizela z německé politické scény. Ostatní strany však zakrátko její osud následovaly. V březnu 1933 se ještě KPD navzdory zákazu činnosti účastnila parlamentních voleb, získala 12,3 % hlasů a 81 mandátů. Do parlamentních lavic však jiţ kvůli němu její zástupci usednout nemohli (Reinhardt 1998: 675). Majetek strany byl zabaven, její členové vězněni a mnozí z nich nakonec skončili v koncentračních táborech (jako například její předseda Thälmann). Během následné války se téţ výrazně podílela na protinacistickém odboji.
3.2.3. Po 2. světové válce: SED jako vládnoucí strana NDR Jiţ 10. června 1945 byl vydán tzv. rozkaz č. 10 (Befehl Nr. 10), jímţ se povolovala politická činnost na území sovětské okupační zóny. Několik dní nato byl oficiálně ohlášen vznik (nebo spíše obnova) strany KPD (11. června 1945) a SPD (15. června 1945). Obě strany navazovaly programaticky, organizačně i personálně na strany z období Výmarské republiky (Malycha a Winters 2009: 18). Veškeré politické aktivity však zároveň byly pod bedlivým dohledem sovětských okupačních orgánů. Oblast sovětské okupační zóny byla pro SSSR klíčovou z hlediska udrţení vlivu ve formujícím se východním bloku. Obnovená KPD se pro SSSR stala hlavním nástrojem k prosazování zájmů v této zóně (Fulbrook 2010: 115). KPD a SPD zanedlouho po svém vzniku oznámily svou ochotu spolupracovat a zlepšit tak vzájemné vztahy, které byly v době Výmarské republiky velmi vypjaté. Proţité trauma druhé světové války je však sblíţilo, a proto se společně prezentovaly především na bázi antifašismu a odporu vůči předchozímu totalitnímu reţimu. V této době se opět objevily úvahy o sjednocení komunistické a sociálně demokratické levice a o vytvoření jednotné politické reprezentace dělnického hnutí. Prvotním iniciátorem této snahy byla SPD, jejíţ nabídku ale nejprve KPD pro ideologický nesoulad obou stran odmítla (Malycha a Winters 2009: 23). Skutečným důvodem odmítnutí ze strany KPD však byla její neochota spojit se se 35
stranou, která pro ni navzdory deklarované spolupráci představovala především politického konkurenta. Představitelé KPD tehdy nevěřili, ţe by se SPD mohla znovu navrátit ke své někdejší síle z dob Výmarské republiky, a ohrozit tak jejich volební úspěchy. Během následujících několika měsíců do konce roku 1945 však jiţ bylo posilující postavení SPD na úkor KPD velmi patrné: SPD měla dokonce více členů neţ KPD a existovala reálná hrozba, ţe ji v nadcházejících parlamentních volbách porazí. Nadšení pro myšlenku jednotné strany v řadách SPD postupem času značně opadlo, a to nejen kvůli faktickému posílení strany, ale také proto, ţe většina jejích členů prohlédla úzké napojení KPD na SSSR. SPD rovněţ pochybovala o tom, ţe strana bude respektovat a dodrţovat demokratické a parlamentaristické principy (Tamtéţ: 28). Předpokládané nastolení mocenského monopolu KPD tak bylo váţně ohroţeno. V důsledku svého odmítavého postoje se členové a představitelé SPD ocitli pod tlakem místních sovětských autorit a posléze i samotného Stalina, kteří poţadovali sjednocení strany s KPD. Hlavním motivem tohoto kroku byla likvidace SPD jako nebezpečné politické konkurence. Ve dnech 20.-21. prosince 1945 se v Berlíně konalo setkání obou stran, na němţ se mělo rozhodnout o sjednocení a vytvoření společné strany. Přes počáteční odpor SPD bylo po nátlaku ze strany KPD toto spojení nakonec schváleno. Formální zaloţení společné strany potom proběhlo na sjednocovacím sjezdu ve dnech 21.-22. dubna 1946 v Admirálském paláci v Berlíně. Delegáti jednomyslně rozhodli o sloučení KPD a SPD a vytvoření Jednotné socialistické strany Německa (Müller 1993: 481). Tímto dnem de facto došlo k likvidaci SPD na území tehdejší sovětské zóny. Na slučovacím sjezdu byli zvoleni dva předsedové strany, kteří vykonávali svou funkci současně: Otto Grotewohl za SPD a Wilhelm Pieck za KPD. SED zpočátku rozhodně nebyla klasickou stalinistickou stranou, a to navzdory tomu, ţe její vznik ve skutečnosti podnítili Sověti (Malycha a Winters 2009: 44). Přechod k autoritativním tendencím v řízení strany byl pozvolný a nejprve nebyl navenek příliš patrný. Její prvotní organizace a programová orientace do určité míry reflektovaly přítomnost dvou odlišných stranických subjektů. Dominance KPD ve straně a její skutečné záměry byly zpočátku velmi pečlivě skrývány. SED se prezentovala jako masová socialistická strana s antifašistickým a demokratickým základem. První stranický program nazvaný Základní principy a cíle SED (Grundsätzen und Zielen der SED), rovněţ schválený na dubnovém sjezdu, se prozatím vyhýbal veškerým otevřeným zmínkám o leninismu a hovořil o demokratické cestě k socialismu (Müller 1993: 481-482). Stranické funkce a úřady byly aţ do konce roku 1948 obsazovány reprezentanty 36
obou stran na základě principu parity. Přesto v nich ale dominovali především komunisté, neboť měli často na starosti důleţitější rezorty (Tamtéţ: 45). Postupem času ale bylo posilování postavení představitelů KPD na úkor SPD naprosto zjevné. Sociální demokraté byli vytlačováni ze svých funkcí a nakonec hromadně vylučováni ze strany, zatýkáni a vězněni. Boj proti ,,sociáldemokratismu“ a všem nezávisle a odlišně smýšlejícím elementům se posléze stal jedním z hlavních cílů komunistického vedení. Veškerá strategie a činnost SED byla jiţ od jejího zaloţení koordinována Komunistickou stranou SSSR. Její součástí se posléze stala i proměna strany na tzv. stranu nového typu podle sovětského vzoru, která byla oficiálně oznámena v květnu 1948. Tento autoritářský stranický koncept původně vytvořený Leninem byl pro SED předpokladem pro vytvoření mocenského monopolu a ovládnutí místní společnosti (Tamtéţ: 53). Jeho podstatou byly zásadní změny ve struktuře a charakteru strany, jejímiţ klíčovými principy se měly stát tzv. demokratický centralismus rozhodování, hierarchické uspořádání a přísná stranická disciplína. V rámci změn organizační struktury byl počátkem roku 1949 vytvořen i úřad politbyra (Politbüro), které začalo společně s jiţ existujícím Sekretariátem ústřední komise vykonávat skutečné řízení strany (Müller 1993: 483). Po vzniku NDR 7. října 1949 se SED stala vládnoucí stranou státu (Staatspartei). Ještě týţ měsíc schválil Sekretariát politbyra vedoucí roli SED v centrálním státním aparátu (Malycha a Winters 2009: 77-78). V červnu 1950 byl přijat oficiální statut strany, který kodifikoval a potvrdil všechny změny spojené s transformací na stranu nového typu. Stranický program schválený v roce 1946 byl prohlášen za neplatný a marxismus-leninismus se stal pro straníky závaznou ideologickou normou. V červenci téhoţ roku také strana získala nového předsedu, jenţ nahradil původní dvojí vedení: generálním tajemníkem Ústřední komise SED se stal Walter Ulbricht. Sekretariát této komise se v padesátých letech stal skutečným mocenským centrem strany. S nástupem ,,strany nového typu“ byly spojeny i stranické čistky motivované snahou o dosaţení vnitřní jednoty. Probíhaly v několika vlnách a svého vrcholu dosáhly v letech 1948-1953. Po jejich skončení byla většina nepohodlných sociálnědemokratických sil a dalších kritiků ze strany vymýcena a v jejích řadách převládli loajální komunisté (Tamtéţ: 80). Důsledky hospodářských reforem spojených s výstavbou socialismu byly katastrofální: hospodářství NDR se dostalo do hluboké krize a země se potýkala s akutním nedostatkem potravin i dalšího zboţí (Cornelsen 1989: 259-260). Nucené přebrání sovětských metod vedlo 37
i k poklesu ţivotní úrovně obyvatel. Jeho nespokojenost proto rostla, coţ nakonec vyústilo ve vlnu stávek a demonstrací, z nichţ největší se konala 17. června 1953. Tato vzpoura byla nakonec potlačena s pomocí sovětských jednotek. Právě v tomto období poprvé došlo k narušení legitimity monopolu SED (Weber 2006: 43). Tisíce lidí tehdy utíkaly přes západní Berlín do SRN, aby si zajistily lepší ţivotní standard. Hospodářské potíţe byly problémem, který vedení státu provázel v podstatě po celou dobu existence NDR, a nepřímo se také staly příčinou jeho pádu na sklonku 80. let. Situace v hospodářství a s ním spojená ţivotní úroveň obyvatel se sice čas od času zlepšovaly, fáze hospodářského růstu však obvykle neměly dlouhodobý charakter a byly vyvolány umělými zásahy vlády spíše neţ hlubšími strukturálními reformami. Hospodářská krize z roku 1953 se zanedlouho přenesla i do oblasti nejvyššího vedení strany: generální tajemník Ulbricht musel čelit tvrdé kritice od svých spolustraníků. Vyčítali mu především jeho styl vládnutí a poţadovali jeho odstoupení, jeţ mělo podle nich vylepšit obraz SED u veřejnosti. Moskevské vedení, nyní jiţ v čele s Chruščovem, se však postavilo za Ulbrichta a trvalo na jeho setrvání ve funkci. Hlavním důvodem byly především z obavy z destabilizace vlády v případě změny ve vedoucí funkci. Ulbrichtovi kritici pak nakonec byli sami ze strany vyloučeni a pozice stávajícího generálního tajemníka se tak ještě více upevnila (Fulbrook 2010: 138). Destalinizační kurz po smrti Stalina a slavném Chruščovově projevu sledovali vedoucí představitelé SED s nevolí. Zprvu k němu zůstávali neteční, nicméně se jím však postupem času byli nuceni zabývat. Na konferenci konané v březnu 1956 sám Ulbricht připustil kritiku Stalina, avšak neopomněl zdůraznit, ţe strana SED nikdy nevytvářela kult osobnosti, ani neorganizovala masové represálie. Destalinizace proto podle něj v jejím případě nebyla na místě. Tato otázka opět vyvolala ve vedení strany určité neshody mezi zastánci reformy a jejími odpůrci. Vítěznou stranou sporu byli stalinisté a vedení strany proto zůstalo striktně stalinistické (setrvalo tedy u modelu ,,strany nového typu“) (Weber 2006: 49). SED v tomto směru patřila k nejrigidnějším a nejortodoxnějším komunistickým stranám ve východním bloku, neboť v podstatě po celou dobu vlády úspěšně odolávala jakýmkoli reformním či umírněným tendencím. V druhé polovině 50. let se ekonomická situace začala pozvolna zlepšovat. Počet uprchlíků na Západ podstatně poklesl a veřejnost si začala na stávající systém zvykat. To vše v důsledku vedlo k určité stabilizaci reţimu. Počátkem 60. let se opět projevily negativní dopady hospodářské politiky státu a hospodářský růst se zpomalil. V letech 1960-1961 nastalo období všeobecné krize reţimu a počet emigrantů opět stoupl nad únosnou míru: SED se v této situaci uchýlila ke 38
vskutku radikálnímu řešení, a to stavbě zdi, která oddělovala západní a východní Berlín. Berlínská zeď byla postavena v noci z 12. na 13. srpna 1961 (Fulbrook 2010: 153). Občané NDR tak ztratili moţnost legálního útěku ze země. V roce 1963 na šestém sjezdu strany byl po dlouhých 17 letech od jejího vzniku schválen první stranický program SED. Odvolává se na marxisticko-leninský světonázor, ţádá beztřídní společnost a zničení kapitalismu. Zároveň téţ ohlašuje nástup země do období socialismu (Weber 2006: 63). Koncem 60. let se ve straně opět objevily revizionistické tendence v oblasti hospodářství, které navrhovaly upustit od sovětského modelu a vyvinout vlastní strategii, přizpůsobenou místním podmínkám. Tento nezávislý kurz prosazoval i sám generální tajemník SED Ulbricht (ač v oblasti ideologické i nadále zůstal zastáncem dogmatického stalinismu), díky čemuţ se dostal do sporu s vedením SSSR. Jeho vztah s Leonidem Breţněvem byl velmi vypjatý. Ulbrichtovy postoje v této oblasti nakonec vedly i k jeho politickému pádu: počátkem května 1971 byl Ústřední komisí strany jednomyslně zbaven funkce generálního tajemníka (Staritz 1989: 79). Oficiálním důvodem měl být jeho vysoký věk a špatný zdravotní stav. Na jeho místo nastoupil loajální spojenec Breţněva Erich Honecker. Ulbricht byl jmenován čestným předsedou SED a aţ do své smrti v roce 1973 udrţel post předsedy Státní rady. I na této pozici jej poté nahradil Honecker, který se tak stal kromě generálního tajemníka i faktickou hlavou státu. V době jeho vlády, která trvala aţ do roku 1989, došlo k výraznému prohloubení vazeb se SSSR (Weber 2006: 86). Od 60. let se v NDR nekonaly ţádné sociální nepokoje, v polovině 70. let se však opět vrátily. Honeckerovy sliby o ekonomické prosperitě zatím zůstaly nesplněny a také jiţ bylo moţné pozorovat dopady tzv. helsinského procesu. V roce 1976 se konal jiţ 9. sjezd strany, na němţ byl přijat nový program a schválen nový statut. Tento program měl být jakousi symbolickou tečkou za Ulbrichtovou érou. Kladl důraz na hegemonní postavení SED ve všech oblastech ţivota společnosti. Na rozdíl od předchozího programu poněkud upouští od vykreslování budoucí beztřídní společnosti – tyto cíle zde byly popsány jen velmi vágně. Na sjezdu se představitelé SED téţ rezolutně distancovali od všech reformních (eurokomunistických) iniciativ západoevropských komunistů i od kroků čínských maoistů (Tamtéţ: 90-92). V roce 1982 se však znovu projevily příznaky závaţné hospodářské a zásobovací krize. Pro SED bylo s rostoucí nespokojeností veřejnosti stále obtíţnější udrţet si legitimitu. NDR také tehdy měla obrovské zahraniční dluhy a v podstatě stála před finančním krachem. V roce 1985 se v SSSR dostal k moci Michail Gorbačov, jehoţ reformní snahy byly v naprostém rozporu s představami dogmatických funkcionářů SED. Během celé doby své dosavadní 39
existence povaţovala NDR SSSR za svůj vzor a za hlavního garanta své moci. Nyní se od něj zcela odklonila, čímţ se ještě více izolovala a v podstatě tak zpečetila svůj další osud (Tamtéţ: 103-104). Ţádné reformní iniciativy prosazeny nebyly. Východoněmecký reţim byl v tomto směru v rámci východního bloku výjimkou; většina komunistických stran se ve snaze zachránit si své dominantní postavení nakonec chtě nechtě uchýlila k reformním krokům. Z východního Německa tehdy utíkaly desítky tisíc lidí, zároveň také rostl počet ţádostí o moţnost přesídlení do sousední SRN. I přes silné represe narůstal rozsah aktivit opozičního hnutí: počátkem roku 1988 se konala velká demonstrace u příleţitosti zavraţdění Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, po níţ následovala velká vlna zatýkání, jedna z největších v posledních letech. Projevy nespokojenosti však nadále sílily, byly podněcovány i politickým vývojem v okolních komunistických státech.
3.2.4. Pád komunistického režimu: PDS jako nástupnická strana SED Reprezentanti východoněmeckého reţimu si dlouho nechtěli přiznat váţnost situace a poţadavky opozice nijak nereflektovali. Masové projevy nespokojenosti je ale nakonec donutily si přiznat, ţe se země nachází v hluboké krizi. Ještě v říjnu 1989 strana doufala, ţe reţim v NDR lze do určité míry zreformovat a tím jej zachránit (Neugebauer a Stöss 1996: 36). Rozhodli se proto učinit oběť v podobě odvolání generálního tajemníka strany Ericha Honeckera. Honecker opustil svou funkci 18. října 1989 a na jeho místo nastoupil Egon Krenz (Bortfeldt 1992: 80-82). I v samotné straně se však tehdy objevila volání po změně stylu vlády či přímo jejím rozpuštění. Listopadová demonstrace před budovou Ústředního výboru strany v Berlíně přiměla představitele SED ke svolání mimořádného sjezdu strany v prosinci. Tehdy jiţ bylo jasné, ţe je stávající situace neudrţitelná. Reţim se nezadrţitelně hroutil. 1. prosince 1989 vyškrtla Lidová sněmovna z ústavy ustanovení o vedoucí roli SED ve státě a dva dny na to odstoupilo celé vedení SED a spolu s ním ze strany vystoupilo i mnoho jejích členů. Dne 8. prosince se pak konal zmíněný mimořádný sjezd strany, který měl rozhodnout o její další budoucnosti. Tehdejší atmosféra a překotný vývoj událostí nahrávaly přesvědčení, ţe její další osud je zpečetěn. Tlaky na rozpuštění strany byly na sjezdu obrovské, jejímu tvrdému jádru se ale nakonec podařilo zániku zamezit. Její ,,zachránci“ ale připustili, ţe strana nemůţe dále fungovat ve stávající podobě, a ţe je třeba ji zreformovat (Barker 1998: 2).
40
V rámci změn tedy na sjezdu došlo i k přejmenování na Jednotnou socialistickou stranu Německa – Stranu demokratického socialismu (Sozialistische Einheitspartei Deutschland – Partei des Demokratischen Sozialismus, SED-PDS). Tento název měl symbolizovat jak kontinuitu, tak změnu. Udrţení strany pod starým názvem bylo takřka nemyslitelné, neboť zcela ztratila legitimitu. Ponechání zkratky SED v současném názvu ale také poukazovalo na neochotu strany se od své minulosti zcela odpoutat. Důvody, které její vedení vedly k odmítnutí rozpuštění, nebyly nikdy otevřeně sděleny. Lze ovšem tvrdit, ţe toto rozhodnutí bylo motivováno vesměs pragmatickými pohnutkami materiální povahy: představitelé SED si především chtěli zachovat přístup k finančním zdrojům strany a moţnosti disponovat jejím majetkem, a v neposlední řadě téţ zajistit solidní sociální postavení někdejším stranickým funkcionářům (Neugebauer a Stöss 1996: 37). Údajně měl také za tímto krokem stát i sám Gorbačov, který se měl v telefonickém rozhovoru s jedním z představitelů strany vyslovit proti jejímu rozpuštění (Barker 1998: 4). Na sjezdu nedošlo k přímému distancování se od SED a její politiky, ani ke konkretizaci nového stranického programu. Hlavní slovo získali ve straně reformisté, kteří nakonec určovali její další směřování. Do čela SED-PDS byl zvolen Gregor Gysi (*1948), reprezentant reformního křídla, jiţ tehdy poměrně známý advokát, který měl u opozice dobré jméno, neboť v soudních řízeních zastupoval i disidenty. Snaţil se ve straně zprostředkovat konsenzus mezi různými názorovými proudy. Většina nových lídrů PDS nepocházela z řad někdejších vysokých funkcionářů SED, i kdyţ pochopitelně byli členy strany, ovšem na niţších pozicích (Tamtéţ: 5). Závaţným problémem, s nímţ se museli potýkat, byl také hromadný odchod členů ze strany. V únoru 1990 jich v ní setrvávala pouze zhruba 1/3 z původního počtu z října předchozího roku (Neugebauer a Stöss 1996: 39). Počátkem února pak předsednictvo odhlasovalo další přejmenování, respektive vypuštění zkratky SED z názvu strany. Ta od té chvíle vystupovala pouze pod názvem Strana demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus, PDS) (Bortfeldt 1992: 173). Na prvním řádném stranickém sjezdu ve dnech 24.-25. února 1990 byl schválen první stranický program. Jeho zásadním prvkem byl důraz na obranu východoněmecké identity a vymoţeností komunistické NDR. Odmítali rychlé znovusjednocení Německa s poukazem na skutečnost, ţe je nejprve nutné sladit a vyrovnat rozdíly obou zemí v politické a ekonomické oblasti. Tímto se strana vymezila proti své vesměs prozápadně orientované konkurenci.
Vycházela totiţ
z předpokladu, ţe v NDR se navzdory všeobecnému nadšení z pádu komunismu a připravovaného znovusjednocení stále nachází velká část lidí, která na tyto změny pohlíţí se 41
značnými obavami a nejistotou. Profilovala se nikoli jako marxistická, ale jako socialistická strana (Neugebauer a Stöss 1996: 40-43). Vyhlídky pro první demokratické volby v NDR nebyly pro PDS vůbec optimistické: v důsledku neochoty se distancovat od SED měla strana u veřejnosti velmi špatnou pověst a navíc tehdy začaly na území NDR pronikat i západoněmecké strany. Volby do Lidové sněmovny se konaly 18. března 1990 a přinesly PDS aţ nečekaně dobrý výsledek. Skončila na třetím místě za CDU a SPD se ziskem 16,3 % hlasů a 66 mandátů z celkových 400. Působení na půdě nově zvoleného parlamentu bylo však pro PDS velmi obtíţné. Kvůli své minulosti a odmítavému postoji k rychlému znovusjednocení země se zde ocitla ve faktické izolaci - všechny nesocialistické strany s ní totiţ odmítly spolupracovat (Neugebauer a Stöss 1996: 43). Výsledky komunálních voleb v květnu 1990 a následně pak i volby do nových zemských sněmů v říjnu téhoţ roku nedlouho po vzniku jednotného státu navíc ukázaly klesající tendenci voličské podpory. Jediným řešením, jak zajistit další přeţití strany, se tak podle vedení zdálo být pouze rozšíření její působnosti i do starých spolkových zemí. Transformace v celoněmeckou politickou stranu měla PDS následně umoţnit se stát i relevantním partnerem pro jiţ etablované strany jako SPD či Zelení (Tamtéţ: 44). Realizace tohoto cíle byla ale daleko obtíţnější, neţ se zpočátku zdálo. Odklon od marxismu-leninismu byl z tohoto pohledu nutností: pokud chtěla PDS v novém prostředí obstát, musela se jej vzdát. V tomto směru neměla na výběr. Těţko posoudit, nakolik byla změna její politické a programové strategie upřímná a zda-li skutečně byla důsledkem jakéhosi ,,prozření“ a odmítnutí programové linie SED. Pragmatismus nového vedení strany však spíše nahrává přesvědčení, ţe jeho hlavním cílem bylo udrţet se u moci za kaţdou cenu. Rozsáhlé změny postihly i organizační aparát strany, který byl oproti původnímu stavu drasticky zeštíhlen a zjednodušen. Rovněţ se musela zbavit jedinců příliš zdiskreditovaných spoluprací s bývalým reţimem. Demokratický centralismus jako hlavní princip stranického rozhodování byl zrušen a nahrazen jakousi ,,diktaturou“ předsednictva, v jehoţ rukou byla koncentrována největší moc. V tomto smyslu se PDS chovala jako typická modernizovaná komunistická strana západoevropského střihu (Moreau 2008: 45). Navzdory výraznému úbytku členstva byla personální kontinuita v rámci strany značná. Do popředí se však často dostaly ,,nové tváře“, které sice byly bývalými členy SED, ale nepatřily mezi vysoké funkcionáře. V důsledku toho se pak strana v průběhu dalších let musela potýkat s řadou skandálů, v nichţ byli její představitelé obviňováni z někdejší spolupráce se Stasi.
42
3.2.5. Vývoj PDS od znovusjednocení státu do roku 1998 První celoněmecké volby do Spolkového sněmu byly naplánovány na prosinec 1990. Kandidatura pouze na území někdejší NDR byla pro PDS nemyslitelná, ale zároveň bylo jasné, ţe jako samostatná strana by celostátně (s ohledem na 5% klauzuli) neuspěla. Protoţe na území východního Německa neměla vhodné spojence, snaţila se navázat spolupráci s menšími západoněmeckými levicovými stranami a sdruţeními. Na konferenci v Kolíně nad Rýnem v červenci 1990 se definitivně rozhodlo o vytvoření společné kandidátní listiny pod názvem Levicová listina/PDS (Linke Liste/PDS). Kromě reprezentantů PDS zahrnovala mnoţství osob z menších uskupení jako např. Socialistického fóra (Sozialistische Forum), Komunistického svazu (Kommunistische Bund) či levicové odboráře (Bortfeldt 1992: 218224). Tato společná iniciativa byla ale nakonec poznamenána vzájemnými neshodami a PDS proto velmi uvítala rozsudek ústavního soudu, který zakazoval spojené kandidátní listiny a zároveň stanovil neplatnost původně poţadované 5% celostátní klauzule pro vstup do parlamentu. Nově musela strana tuto hranici překonat na území alespoň jednoho ze dvou bývalých německých států (Neugebauer a Stöss 1996: 45). Dosaţení tohoto zisku se pro PDS v někdejší NDR jevilo jako reálné a její vstup do parlamentu tak byl zajištěn. První celoněmecké volby do Spolkového sněmu se konaly 2. prosince 1990. Výsledek byl pro PDS spíše zklamáním: na Východě získala 11,1 % hlasů, na Západě však pouze 0,3 %. Celostátně činil její zisk 2,4 %, coţ by k překonání celostátní klauzule ani zdaleka nestačilo (Der Bundeswahlleiter 2009b: 2). Celkově skončila na pátém místě za vítěznou CDU/CSU, SPD, FDP a Zelenými. Ve východním Německu se stala čtvrtou nejsilnější stranou. V parlamentu nakonec zasedlo 17 jejích zástupců, přičemţ celkový počet křesel byl 662. Její působení zde bylo poznamenáno stejnými problémy, jako předchozí angaţmá na půdě východoněmecké Lidové komory. Ostrakizace ze strany ostatních parlamentních subjektů způsobila, ţe PDS byla ve Spolkovém sněmu ,,vyvrhelem“, s nímţ jakákoli spolupráce nepřipadala v úvahu. Strana tehdy stála před zásadním rozhodnutím: buď se definitivně vyrovná se svou minulostí, distancuje se od ní a zapojí se do politického systému Německa jako myšlenkově moderní a konstruktivní stranický subjekt, anebo zůstane i nadále svázána se svou původní východoněmeckou identitou, která byla příčinou její izolace. Vyřešení tohoto dilematu trvalo představitelům PDS dlouho. Strana se zmítala v důsledku vnitřních rozporů ohledně organizační podoby i její programové náplně: konsenzus byl nakonec obnoven na druhém stranickém sjezdu v červnu 1991, kde byla oficiálně 43
akceptována mnohotvárná podstata strany, jiţ tvořilo mnoţství názorových proudů (Neugebauer a Stöss 1996: 50). Úplná ideová reforma strany byla tehdy takřka neproveditelná, neboť v ní bylo stále dost těch, kteří zastávali tradiční dogmatická stanoviska (Tamtéţ: 53). Názorových platforem ve straně vznikla celá řada a existují v ní dodnes, i kdyţ mnohé z nich časem zanikly. V první polovině 90. let bylo v PDS moţné rozlišit několik hlavních myšlenkových proudů: umírněné reformisty, kteří i nyní ve straně dominují, a představují její ideologický ,,mainstream“; radikály, úzkou skupinu sociálních demokratů, dále pragmatiky, ochotné jít do vlády prakticky s kýmkoli a za jakýchkoli podmínek a nakonec ortodoxní křídlo (Lang, Moreau a Neu 1995: 132-135). Posledně zmínění jsou po reformistech asi nejvýraznější a nejaktivnější skupinou. Mezi jejich reprezentanty patří zejména Komunistická platforma (Kommunistische Plattform), která navazuje na marxisticko-leninské tradice, a zastává ortodoxní marxistické postoje. Zejména kvůli ní byla PDS (a dnes i Levice) pod neustálým dohledem Spolkového úřadu na ochranu ústavy kvůli údajným sklonům k levicovému extremismu. Dalším představitelem ortodoxních stanovisek ve straně je například Marxistické fórum (Marxistisches Forum). Jejich vliv na oficiální programatiku strany však byl vţdy minimální a byly zde patrné tendence směřující k jejich eliminaci z nejvyšších kruhů stranického vedení.6
V roce 1992, tedy zhruba dva roky po znovusjednocení státu jiţ bylo jasné, ţe se ţádný hospodářský zázrak na území východního Německa konat nebude. Nezaměstnanost neustále rostla a euforie místních občanů tak začala pomalu vyprchávat. Spolu s tím se dostavilo i poměrně kruté vystřízlivění a zklamání z tehdejší situace. Ţivotní úroveň v nových spolkových zemích stále značně zaostávala za zbytkem Německa. Mnozí lidé proto začali s nostalgií vzpomínat na ,,spokojený“ ţivot v NDR a její negativa s odstupem času bledla. Tradiční západoněmecké strany navíc ve své politice často opomíjely reflektovat specifické zájmy východoněmeckých občanů a ti měli v důsledku toho pocit, ţe se o jejich problémy nikdo nezajímá (Moreau 2008: 49). Spolu s pádem reţimu sice získali svobodu, mohli cestovat a měli k dispozici větší výběr spotřebního zboţí, avšak přišli o záruky v sociální oblasti. Hodnoty a ţivotní styl západní části Německa jim byly cizí a jeho obyvatele Výjimkou je vůdčí představitelka Komunistické platformy Sahra Wagenknechtová, která je v současné době členkou předsednictva Levice. 6
44
povaţovali za arogantní. Všechny tyto na první pohled nepříznivé faktory PDS v konečném důsledku velmi prospěly a v podstatě jí zachránily další existenci. Nadále se proto zaměřila především na posílení své východoněmecké identity a prezentovala se jako strana hájící zájmy občanů z oblasti bývalé NDR (Tamtéţ: 50). Dlouhodobějšího cíle stát se celoněmeckou stranou se sice nevzdala, pouze tento záměr poněkud upozadila. Prvním náznakem lepšící se situace bylo také zastavení úbytku členstva a uklidnění vnitrostranických konfliktů (Neugebauer a Stöss 1996: 58). Počátkem roku 1993 také strana schválila svůj první oficiální základní programový dokument. Jako svůj hlavní cíl a hodnotový systém si v něm stanovila socialismus a ostře se vymezila proti kapitalismu, který povaţovala za hlavní příčinu globálních problémů. Důleţitou sloţku tvořila i obrana zájmů nových spolkových zemí a kritika stávajícího politického systému sjednoceného státu (srov. PDS 1993). Základní programové hodnoty strany v něm jiţ byly zcela zřetelně patrné. V roce 1994 pak došlo ke zvolení nového předsedy: Gregora Gysiho nahradil Lothar Bisky (*1941), někdejší akademický pracovník a taktéţ představitel umírněného reformistického křídla strany. V průběhu roku 1994 se v Německu konalo celkem 20 různých voleb: 8 do zemských sněmů, komunální volby v 9 spolkových zemích, prezidentská volba, volby do Evropského parlamentu a volby do Spolkového sněmu. Tento rok proto bývá označován jako tzv. supervolební (Superwahljahr). Výchozí pozice stávající vlády Helmuta Kohla byla velmi špatná, protoţe celá země se tehdy potýkala s hospodářskou recesí, velkými dluhy a nezaměstnaností. Očekávaly se velké změny ve volebních preferencích a debakl vládní koalice. Z pohledu PDS to však byly podmínky mimořádně příznivé: tuto skutečnost si posléze uvědomily i tradiční velké strany a z obav o ztrátu svých voličů v její prospěch spustily proti PDS pomlouvačné kampaně (příkladem můţe být slavná ,,ponoţková“ kampaň zorganizovaná CDU/CSU).7 Volby do Spolkového sněmu se konaly 16. října 1994. Strana v nich dosáhla celostátně 4,4 % hlasů, do parlamentu se však dostala díky zisku 4 přímých
,,Kampaň s červenými ponoţkami“ (Rote-Socken-Kampagne) měla být varováním před moţnou vládní koalicí PDS a SPD a poukazovala na jejich ideovou blízkost. Německo tehdy zaplavily obří plakáty zobrazující červenou ponoţku (symbolizující potenciální ,,rudé“ nebezpečí) visící na prádelní šňůře. Kampaň vycházela ze situace, která nastala v Sasku-Anhaltsku po zemských volbách v témţe roce: menšinovou vládu tam totiţ utvořila SPD právě s podporou PDS, pro niţ to znamenalo obrovský průlom. Celkem neočekávaným důsledkem tohoto pronásledování a očerňování byl však paradoxně nárůst podpory PDS, jeţ se ocitla v pozici ,,štvance“ a které se díky tomu dostalo značné mediální pozornosti. 7
45
mandátů v Berlíně.8 Celkově pak obdrţela 30 křesel z 672. Na Východě dostala 19,8 % hlasů (coţ byl výrazný nárůst oproti 11,1 % z minulých voleb), na Západě pouhé 1 % (Der Bundeswahlleiter 2009b: 2). Celostátně byla opět pátou nejsilnější stranou, ve východním Německu třetí po SPD a vítězné CDU. Tento výsledek lze hodnotit jako obrovský úspěch a připsat jej zejména silnému protestnímu apelu strany, která dokázala vyuţít příhodné situace a přilákat spoustu voličů nespokojených s vládní politikou. Také volby do Evropského parlamentu v červnu a zemské volby dopadly pro stranu relativně dobře: zisk křesel v EP jí sice nakonec unikl, ale klauzuli se značně přiblíţila, neboť celostátně obdrţela 4,7 % hlasů (Der Bundeswahlleiter 2009c). Zemské volby v Sasku-Anhaltsku jí přinesly moţnost tolerance menšinové vlády SPD a Zelených. Tato skutečnost prolomila ostrakizaci PDS a ukázala, ţe se o ní dá uvaţovat jako o moţném koaličním partnerovi (Lang, Moreau a Neu 1995: 171).
3.2.6. PDS v letech 1998-2004 Ani tyto úspěchy však nepomohly straně k vnitřní konsolidaci. Neshody se následně přenesly i do poněkud nevyváţené volební strategie pro další parlamentní volby v roce 1998. Předvolební situace byla pro PDS příznivá. Ostře se vymezovala především vůči SPD, jeţ v té době (na popud Gerharda Schrödera) zrovna provedla ideový ,,posun do středu“ a odklonila se tak od svých původních témat. Termín voleb byl stanoven na 27. září 1998 a jejich výsledek přinesl PDS překvapivý úspěch: se ziskem 5,1 % druhých hlasů se jí poprvé podařilo překonat celostátní 5% klauzuli. Získala i čtyři přímé mandáty v Berlíně. Celkový počet hlasů vzrostl jak na východě, tak na západě Německa. Ve východním Německu obdrţela 21,6 % a v západním 1,2 % hlasů (Der Bundeswahlleiter 2009b: 2). Určitým zklamáním však mohl být fakt, ţe PDS ztratila pozici nejsilnější strany v bývalém východním Berlíně ve prospěch SPD (Neugebauer a Stöss 1999: 129). Straně se tak podařilo výrazně rozšířit svou někdejší voličskou základnu, která jiţ rozhodně nebyla omezena výlučně na někdejší funkcionáře východoněmeckého reţimu a jejich rodiny. Nárůst počtu hlasů je také moţné vysvětlit jiţ zmíněným posunem SPD do středu a s ním souvisejícím úbytkem jejích voličů ve prospěch PDS. Na levici se tak uvolnil prostor, který mohla PDS zaujmout (Tamtéţ: 132-133). Vskutku Kaţdá politická strana, která zvítězí alespoň ve třech volebních obvodech, musí získat parlamentní zastoupení odpovídající celkovému procentu obdrţených hlasů (tzv. přímé mandáty). A to i přesto, ţe nepřekročila celostátní klauzuli 5 % hlasů. 8
46
historickým milníkem pak pro PDS byla také účast na koaliční zemské vládě v Meklenbursku-Předním Pomořansku společně s SPD, vytvořené v témţe roce. Jednalo se o první rudo-rudou koalici v dějinách Spolkové republiky (Olsen 2002: 68). Ve volbách do Evropského parlamentu v následujícím roce PDS rovněţ poprvé překonala 5% klauzuli a se ziskem 5,8 % hlasů získala celkem šest mandátů. Absolutní počet hlasů byl však v porovnání s ostatními celostátními volbami nízký, především kvůli (na německé poměry) velmi nízké volební účasti (45,2 %) (Der Bundeswahlleiter 2009d). V průběhu roku 2000 došlo ke změně na postu předsedy strany: úřadujícího předsedu Lothara Biskyho, který jiţ do funkce znovu nekandidoval, nahradila Gabriele Zimmerová (*1955), někdejší předsedkyně strany v Durynsku. Její volba měla znamenat konec berlínského centralismu strany (Fülberth 2008: 46). V roce 2001 se PDS podruhé naskytla moţnost vstupu do zemské vlády s SPD, tentokrát berlínského senátu. Strana nabídku přijala i za cenu zásadních programových ústupků, neboť Berlín pro ni vţdy představoval důleţitou volební baštu (Tamtéţ: 47-48). Do volebního roku 2002 tak PDS vstupovala se značnou dávkou optimismu a s nemalým očekáváním. Zaznamenala velké úspěchy na zemské úrovni, například v Sasku-Anhaltsku svým výsledkem dokonce těsně předstihla SPD. I ekonomická i politická situace byly z pohledu PDS příznivé: nezaměstnanost ve východním Německu rostla a nespokojenost se Schröderovou vládou taktéţ. O to větší pak bylo zklamání, které po volbách přišlo. Zářijové volby přinesly PDS nečekaný debakl: celostátní zisk činil pouhá 4,4 %, tudíţ se do parlamentu nakonec dostala pouze díky dvěma přímým mandátům z Berlína. Ve Spolkovém sněmu tak zasedli dva její zástupci. Na území někdejšího východního Německa získala 16,9 %, na Západě pak 1,1 % hlasů (Bundeswahlleiter 2009b: 2). Příčiny tohoto neúspěchu můţeme hledat v různých okolnostech. Jednou z nich byl například skandál ohledně zneuţívání sluţebních bonusových letů poslanci Spolkového sněmu k soukromým účelům, který vypukl v létě 2002. Zapletl se do něj i Gregor Gysi, jeţ byl stále velmi výraznou, či moţná dokonce nejvýraznější postavou strany. V důsledku toho rezignoval na post berlínského senátora, byť odmítl otevřeně přiznat vinu (Fülberth 2008: 51). V témţe roce také Německo (především jeho východní část) postihly obrovské záplavy. Ty pro Schröderovu vládu představovaly vítanou příleţitost k manifestaci jejích schopností v oblasti krizového managementu, coţ jí pochopitelně přineslo podporu voličů. Média rovněţ zúţila předvolební kampaň na souboj dvou největších stran a ostatním se příliš prostoru nedostalo. V neposlední řadě je třeba zmínit i nekompetentnost vedení strany v čele s Gabriele 47
Zimmerovou, osobou bez špetky charismatu. PDS poprvé od počátku 90. let přišla v parlamentních volbách o hlasy a vzestupný trend její podpory tak byl narušen. Mnozí komentátoři po tomto volebním propadu straně předvídali úplný konec či působení omezené na zemskou úroveň (Neugebauer a Stöss 2003: 153). Po volbách se opět v plné síle projevily vnitrostranické neshody. V roce 2003 se na post předsedy vrátil Lothar Bisky a situace se poněkud uklidnila. Podařilo se mu z vedení aţ na výjimky odstranit ortodoxní komunisty (Moreau 2008: 55). V říjnu také konečně po deseti letech došlo ke schválení nového stranického programu na sjezdu v Chemnitz. Programové návrhy byly předkládány uţ v průběhu uplynulých let, ale ţádný z nich nebyl pro nedostatek konsensu oficiálně přijat. Oproti stále poněkud ortodoxnímu programu z roku 1993 se v něm PDS prezentovala jako moderní socialistická strana. Jeho rétorika je zřetelně umírněnější, i kdyţ stále velmi kritická. Měl zahájit novou éru strany po volebním debaklu (jeho obsah se z velké části stal inspirací pro programové dokumenty strany Levice, které jsou blíţe rozebrány v kapitole 4.). Výsledek evropských voleb konaných v roce 2004 jí poskytl naději na lepšící se vyhlídky. Získala totiţ 6,1 % hlasů, coţ představovalo nárůst o 0,3 % oproti minulým volbám (Der Bundeswahlleiter 2009e).
3.2.7. Sloučení Levicové strany.PDS a WASG: vznik strany Levice Nemalý podíl na lepšícím se postavení PDS měla i krize uvnitř SPD. Tam se začalo tvořit opoziční křídlo sloţené z lidí, kteří odmítali vládní politiku současného vedení strany v čele s kancléřem Schröderem. Obviňovali jej ze zrady sociálně demokratických hodnot a nakonec z SPD vystoupili a v lednu 2005 zaloţili vlastní politickou stranu pod názvem Práce a sociální spravedlnost – volební alternativa (Arbeit und soziale Gerechtigkeit - Die Wahlalternative, WASG). Strana měla svou základnu především ve starých spolkových zemích a sestávala z různých elementů: bývalých členů SPD a PDS, odborářů či krajně levicových aktivistů (Spier et al. 2007: 155). Její vůdčí postavou se posléze stal Oskar Lafontaine (*1943), kontroverzní politik a někdejší člen a předseda SPD, který patřil k nejhlasitějším kritikům vlády Gerharda Schrödera. Lafontaine měl velmi blízko ke Gregoru Gysimu a vedení obou stran se brzy dohodlo na spolupráci. V zemských volbách v první polovině roku 2005 ještě strany kandidovaly samostatně proti sobě. Na západě země však byla WASG daleko silnější neţ PDS, která začala mít obavu z konkurence a z toho, ţe by se 48
do Spolkového sněmu vůbec nemusela dostat. Řešením bylo právě uzavření spojenectví, které jí mělo pomoci posílit postavení ve starých spolkových zemích (Neugebauer a Stöss 2008: 154). Do parlamentních voleb v září 2005 jiţ šly obě strany společně. Vytvoření volební aliance nebylo z právních důvodů moţné a kandidáti WASG tak kandidovali na listině PDS, přičemţ si stanovili podmínku, ţe se strana musí přejmenovat. Od té doby tak vystupovala pod názvem Levicová strana.PDS (Linkspartei.PDS) (Fülberth 2008: 82). Ve volbách získala celostátně rekordních 8,7 % hlasů a mohla v parlamentu opět vytvořit frakci. Navíc se jí poprvé podařil průlom v pěti západních spolkových zemích, kde překročila 5% klauzuli: v Sársku, kde kandidátku vedl jeho někdejší ministerský předseda Lafontaine, dokonce obdrţela 18,5 % hlasů. Zisk z východní části Německa dosáhnul 25,3 %, v západní 4,9 % (Der Bundeswahlleiter 2009b: 2). Po volbách následovala jednání obou stran o sloučení. Neobešla se bez určitých obtíţí, avšak nakonec skutečně došlo ke vzájemné dohodě a 16. června 2007 se konal slučovací sjezd Levicové strany.PDS a WASG. Jejich spojením vznikla strana Levice (Die Linke). Primárním motivem fúze bylo vytvořit ţivotaschopnou celoněmeckou levicovou stranu (Neugebauer a Stöss 2008: 191). Bylo zvoleno dvojí předsednictvo: za někdejší PDS Lothar Bisky a za WASG Oskar Lafontaine. Programy strany byly značně podobné, nicméně ne identické. Rozcházely se například v otázce postoje moţné účasti na vládě, ať uţ spolkové či zemské. Levicová strana.PDS byla zastánkyní pragmatického stanoviska a k případné koalici s SPD se stavěla kladně, kdeţto WASG byla rezolutně proti a trvala na přísně levicovém politickém kurzu (Tamtéţ: 166). Tento rozpor mezi tzv. realos a fundis je ve straně patrný dodnes. Počátkem roku 2008 se strana poprvé dostala do parlamentu západoněmeckého Hesenska, kde tolerovala menšinovou rudo-zelenou koalici.9 Ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 si strana polepšila o 1,4 % oproti minulým volbám a získala celkem 8 mandátů (Der Bundeswahlleiter 2009a). Těsně před dalšími volbami do Spolkového sněmu v září 2009 uţ byla zastoupena v celkem dvanácti zemských sněmech a týţ měsíc vytvořila v Braniborsku koalici s SPD. Výsledek spolkových voleb pro ni byl triumfálním úspěchem: získala 11,9 % druhých hlasů a 76 mandátů, z toho 16 přímých mandátů ze čtyř nových spolkových zemí a Berlína. Celkově se umístila na čtvrtém místě před stranou Zelených. Nejvyšších zisků opět dosáhla především na východě země (celkově 28,3 %), ale 5% hranici se jí podařilo snadno
Zastoupení na zemské úrovni mimo území bývalé NDR se straně poprvé podařilo získat jiţ v květnu 2007 v Brémách, kde obdrţela 8,4 % hlasů. 9
49
překročit i ve všech západoněmeckých zemích, dokonce i v konzervativním Bavorsku (6,5 %). V západní části Německa celkově získala 8,3 % hlasů (Der Bundeswahlleiter 2009b: 2). Nově nabyté sebevědomí však straně nevydrţelo příliš dlouho. Počátkem roku 2010 oznámil Lafontaine, ţe ze zdravotních důvodů jiţ nebude na nadcházejícím květnovém sjezdu kandidovat na post předsedy strany. Jeho kolega Bisky taktéţ nekandidoval. Strana tak ztratila dvě výrazné osobnosti, za něţ jen těţko hledala náhradu. V květnu 2010 byli na sjezdu v severoněmeckých Roztokách zvoleni dva noví předsedové: za stranu WASG bavorský odborář Klaus Ernst (*1954) a za východní Německo někdejší členka SED a agentka Stasi Gesine Lötzschová (*1961) (Frankfurter Allgemeine 2010). Oba lídři se nakonec ukázali být naprosto neschopní, neinspirativní a bez jakékoli autority. To se negativně projevilo na fungování strany, která se nyní (jaro 2011) nachází v těţké krizi. Strana nedisponuje uceleným programem, ztrácí členy a zmítá se ve vnitřních sporech ohledně svého dalšího směřování. Do konce března 2011 se zatím uskutečnily čtyři volby do zemských sněmů a pro Levici skončily poněkud rozpačitě. Sice utrpěla mírné jen ztráty a výsledky zůstaly v podstatě totoţné jako v předcházejících volbách, avšak není pochyb o tom, ţe očekávání byla daleko vyšší. Do sněmů v Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci se opět nedostala a Lötzschová tento neúspěch zdůvodnila tím, ţe pozornost médií se spíše neţ na volební souboj soustředila hlavně na katastrofu jaderné elektrárny v japonské Fukušimě (Spiegel Online 2011). Konkurenti Levice SPD a Zelení začínají postupně opět posilovat své pozice.
3.2.7.1. Zhodnocení fúze Levicové strany.PDS a WASG Hodnocení fúze těchto stran je tedy zatím poněkud rozpačité. Oběma se podařilo dosáhnout některých cílů, které touto spoluprácí sledovaly, nicméně řada z nich zůstala nesplněna. Straně WASG sloučení umoţnilo vstup do spolkového parlamentu, na nějţ by při samostatné kandidatuře těţko mohla pomýšlet, a také posílení pozice v bývalém východním Německu, kde zatím neměla organizační základnu. Těţko říci, zda by bez něj vůbec měla v dalších letech šanci na přeţití. Pro Levicovou stranu.PDS znamenala fúze mj. moţnost definitivního rozchodu s problematickou minulostí a identitou východoněmecké regionální strany. To naznačuje i formulace obsaţená v provizorním společném programovém dokumentu, který byl přijat v březnu 2007 ještě před oficiálním sloučením stran. Hovoří se 50
v něm o záměru vytvořit zcela novou levicovou stranu, která v Německu zatím neexistuje (Levicová strana.PDS 2007: 1-2). Zda-li skutečně došlo k zásadní programové transformaci strany je však značně diskutabilní a nejspíše to bude moţné s jistotou říci aţ poté, co dojde k definitivnímu schválení nového programu. Jeho návrh byl oficiálně představen aţ v březnu 2010 a do dnešního dne zatím nebyl přijat. Původní plány přitom předpokládaly ukončení programové debaty nejpozději v roce 2009. Největší komplikací, s níţ se strana Levice od svého vzniku potýká, jsou právě programové neshody. Ty byly na počátku spolupráce obou subjektů přehlíţeny, neboť je tehdy spojoval především nesouhlas s reformními kroky SPD a přání dostat se po volbách do spolkového parlamentu (Neugebauer a Stöss 2008: 195). Hlavní programový rozdíl mezi WASG a Levicovou stranou.PDS spočíval v tom, ţe WASG se na rozdíl od své kolegyně v ţádném případě nestavěla za radikální systémovou transformaci společnosti. Pouze prosazovala změnu neoliberálního politického kurzu a obranu sociálního státu a sociální spravedlnosti, i kdyţ určité náznaky antikapitalistické rétoriky byly v její programatice patrné. Ke styčným bodům v programové oblasti patřily například jejich názory na vzdělávací či daňovou politiku a obrana zájmů odborářů. Ke spoustě témat se navíc WASG nestačila konkrétně vymezit (například k ekologickým otázkám) (Tamtéţ: 179). Ideová dominance někdejší PDS je v dnešní programatice strany velmi patrná. WASG se tak v podstatě nechala pohltit svým silnějším partnerem. Bylo pro ni velmi těţké se v rámci nové strany výrazněji prosadit, protoţe nedisponovala svou vlastní ucelenou programovou identitou: tato skutečnost byla důsledkem poměrně krátké samostatné existence strany, která tak neměla čas se jasně programově vyprofilovat, a také její vnitřní názorovou nesourodostí.10 Určitým problémem jsou i organizační otázky. Přestoţe by ve straně měl být uplatněn princip paritního zastoupení obou subjektů, fakticky dominují reprezentanti Levicové strany.PDS. Panuje zde značná rivalita a do budoucna téţ hrozí i generační konflikt (Tamtéţ: 188). Z pohledu Levicové strany.PDS můţe být vnímána jako pozitivum skutečnost, ţe fúzí s WASG se jí podařilo významně rozšířit členskou základnu. Ještě koncem roku 2006 měla celkem 61 489 členů, v prosinci roku následujícího to bylo jiţ 71 711, coţ představuje nárůst asi o 10 000 někdejších členů WASG (Levice 2011). V důsledku sloučení došlo i k určitému omlazení členstva, neboť nově příchozí z WASG byli v průměru výrazně mladší neţ členové Levicové strany.PDS, jejichţ dominantní věkovou skupinou byli lidé starší 60 let (v roce 2005 Podrobnější rozbor programu Levice je k dispozici v kapitole 4., která se zabývá její ideověprogramovou orientací. 10
51
tvořili 70,4 % členů, kdeţto u WASG jich bylo zhruba 8 %) (Neugebauer a Stöss 2008: 178). V současné době má Levice 73 658 členů (stav k 31. prosinci 2010) a ve srovnání s oběma menšími konkurenčními stranami tak co do početnosti své základny vede: FDP má nyní asi 67 000 členů, Zelení jich v roce 2005 měli asi 41 500 (Tamtéţ: 179 a FDP 2011). Do budoucna se však dá předpokládat, ţe počet členů Levice se bude postupně sniţovat, a to zejména v důsledku demografického trendu.
3.2.7.2. Současná pozice Levice ve stranickém systému Německa
Ačkoli se Levice v posledních letech do určité míry zbavila nálepky čistě regionální strany zastupující východoněmecké zájmy, její pozice v rámci celoněmeckého stranického systému zůstává značně komplikovaná. Navzdory úspěchům ve spolkových volbách je její účast ve vládní koalici velmi nepravděpodobná, neboť na této úrovni nedisponuje koaličním potenciálem (Hough 2008: 1). Spolupráce s ní je pro většinu členů ostatních relevantních levicových subjektů (SPD a Zelených) stále vnímána jako nepřijatelná a diskreditující. Postoj SPD je však v tomto směru poněkud nekonzistentní, protoţe byť její vedoucí představitelé vytvoření vládní koalice s Levicí rezolutně odmítají, na zemské úrovni takových koalic sestavili jiţ několik. Ve východní části Německa je Levice vnímána jako zcela legitimní politický subjekt a její angaţmá v koalicích na zemské úrovni zde nebudí ţádné větší kontroverze. V západních spolkových zemích je však její zapojení do zemské vlády či parlamentní spolupráce s ní politicky značně citlivou záleţitostí, a to i pro SPD (Tamtéţ). Ze strany Zelených ţádný zájem o spojenectví s Levicí ani na zemské úrovni patrný není. Zbylé strany (CDU/CSU a FDP) na ni nahlíţejí kvůli její pochybné minulosti s opovrţením. Evidentně v nich ale její rostoucí volební zisky vzbuzovaly značné obavy, coţ bylo zjevné zejména v případě CDU/CSU, která byla autorkou slavné kampaně s červenými ponoţkami z roku 1994. Některé její elementy byly pouţity i v pozdějších předvolebních kampaních. Hlavními konkurenty Levice jsou i nadále zejména SPD a Zelení, vůči nimţ se velmi ostře vymezuje. Prezentuje se jako alternativa k SPD a jejím cílem je získat přízeň voličů, kteří sice chtějí volit levici, ale na SPD pohlíţejí spíše skepticky. Do své programatiky proto zakomponovala i typická sociálně demokratická a zelená témata (Neugebauer a Stöss 1999: 128). Vztah Levice a SPD byl komplikován také odchodem levého křídla sociálních 52
demokratů ze strany a jejich následným spojením s PDS, coţ SPD vnímala jako zradu. Právě přítomnost jejího někdejšího člena Oskara Lafontaina ve vedení nové strany byla jedním z důvodů, proč SPD odmítala s Levicí jakoukoli spolupráci na federální úrovni. S jeho odchodem ale vznikla určitá naděje na změnu tohoto postoje. Ačkoli PDS/Levice jiţ od počátku svého parlamentního působení aspirovala na to stát potenciálním koaličním partnerem SPD a Zelených, pozice opozičního subjektu vymezujícího se proti vládě je pro ni nepochybně daleko výhodnější. Jakoţto protestní strana totiţ profituje z problémů vlády a svých konkurentů a účast v koalici by jí mohla naopak v očích voličů poškodit. Lze tedy tvrdit, ţe je spíše v jejím zájmu si toto postavení i nadále uchovat.
3.2.7.3. Příčiny volebního vzestupu PDS/Levice Přestoţe se s ohledem na aktuální výsledky zemských voleb a vnitřní situaci ve straně moţná jeví úspěch Levice jako pomíjivý a prchavý, pokusíme se nyní shrnout hlavní příčiny jejího postupného volebního vzestupu. K rozšíření voličské základy PDS nad rámec jejího milieu přispěla především rostoucí nespokojenost veřejnosti s politikou tradičních stran a v neposlední řadě i krize uvnitř SPD, jejíţ kořeny sahají do druhé poloviny 90. let. SPD se totiţ tehdy pod vedením kancléře Gerharda Schrödera začala postupně odklánět od tradiční sociálně demokratické politiky a zavedla nový kurz po vzoru Blairovy ,,třetí cesty“. Pro jeho označení se ujal název ,,politika nového středu“ (Neue Mitte). Spočíval v provedení řady zásadních reforem, které měly modernizovat německou společnost a podnítit ekonomický růst. Jejich součástí byl i soubor opatření v sociální oblasti pod názvem Agenda 2010 a Hartz IV, které mimo jiné obsahovaly poţadavek sníţení podpory v nezaměstnanosti nebo sníţení důchodů. Tyto návrhy se posléze staly bezprostřední příčinou organizovaných protestů a demonstrací v nových spolkových zemích před federálními volbami 2005. Vedení Levicové strany.PDS na tuto situaci zareagovalo vytvořením alternativního plánu Agenda Sozial a její předvolební kampaň byla postavena právě na posilování nespokojenosti s politikou vlády (Eibl 2006: 207). Hlasování pro ni se tak pro občany stalo prostředkem k vyjádření nesouhlasu s navrhovanými reformami. Celou situaci lze interpretovat i tak, ţe po posunu SPD do středu vznikl na levém konci spektra prázdný prostor, jakési vakuum. Tuto pozici potom mohla zaujmout právě Levicová strana.PDS, která přilákala někdejší voliče SPD, kteří se změnou kurzu nesouhlasili. Pro tuto 53
hypotézu však neexistují spolehlivé empirické důkazy (Neugebauer a Stöss 1999: 134-135 a Moreau a Schorpp-Grabiak 2002: 32). Například autoři Gero Neugebauer a Richard Stöss poukazují na skutečnost, ţe velká část voličů SPD hlasovala pro PDS jen jedním ze dvou hlasů, a volební úspěch PDS v těchto volbách přičítají především rostoucí nespokojenosti ve východní části Německa a poklesu popularity CDU/CSU (Neugebauer a Stöss 1999: 134135). Tomu nasvědčuje i fakt, ţe k nárůstu podpory došlo především v nových spolkových zemích. Zásadní pro průlom ve starých spolkových zemích bylo také spojenectví s WASG, coţ je strana, která má základnu především v západní části Německa. Úspěchu zcela jistě napomohla i populární osobnost Oskara Lafontaina, známého svou ostrou kritikou vládních reforem. V případě spolkových voleb 2009 navíc sehrálo důleţitou roli společné působení SPD a CDU/CSU ve vládě v předchozím volebním období. Předvolební kampaň jim proto neumoţňovala se vymezit proti sobě navzájem, protoţe za veškeré kroky učiněné během svého vládnutí nesly společnou odpovědnost. Staly se tak snadným cílem kritiky opozičních stran, včetně Levice (Zettl 2010: 14). Její vyhlídky do budoucna nicméně nijak optimistické nejsou. Současná krize ve straně ukázala, na jak křehkých základech její volební podpora stojí. Určitou naději by však mohl skýtat moţný návrat Oskara Lafontaina do vedení Levice. Jeho zdravotní stav se postupně lepší a sám potvrdil, ţe o svém návratu uvaţuje (Welt Online 2011).
3.2.7.4. Voličstvo PDS/Levice Od prvních voleb v roce 1990 aţ do roku 1998 byla PDS stranou s velmi stabilní a poměrně homogenní voličskou základnou, jejíţ jádro sestávalo převáţně z osob nějakým způsobem spjatých s reţimem bývalé NDR. Ti tvořili jakési stranické ,,milieu“, které spojovala stejná mentalita: tito lidé se nesmířili se zánikem komunistického reţimu, odmítali znovusjednocení státu a cítili se jím být poškozeni. Stále lpěli na výdobytcích východoněmeckého reţimu a kritizovali nové politické a ekonomické uspořádání. Toto milieu tedy logicky existovalo pouze v oblasti bývalého východního Německa, kde má strana i nadále největší podporu. Na západě získávala tehdy PDS převáţně protestní hlasy nespokojených voličů. Ve spolkových volbách 1998 se straně toto původně východoněmecké voličské milieu podařilo prolomit, neboť absolutní počet získaných hlasů tehdy oproti 54
předchozím volbám výrazně vzrostl v podstatě ve všech spolkových zemích (kromě Berlína) (Neugebauer a Stöss 1999: 123). Zatím nejvyššího zisku v celostátních volbách dosáhla Levice v roce 2009. Profil jejího tehdejšího voličstva, zjištěný na základě povolebního průzkumu, je následující (Infratest dimap 2009):11 věková struktura voličů Levice je rozloţena velmi rovnoměrně a nedá se tudíţ říci, ţe by nějaká skupina výrazně dominovala. Největší podíl na voličstvu měli lidé ve věku 45-59 let (14 %), nejmenší pak osoby nad 60 let (10 %). Mladí lidé ve věku 18-24 let tvořili 11 % voličů. Tyto údaje jen potvrzují skutečnost, ţe Levice uţ rozhodně není stranou bývalých východoněmeckých kádrů. Mezi voliči těsně převaţovali muţi nad ţenami (13 % a 11 %). Z hlediska zaměstnání voličů u Levice zcela jasně dominovali nezaměstnaní (25 %), dále dělníci (18 %) a důchodci (12 %). Nejmenší podporu nalezla Levice u ţivnostníků (7 %). U nezaměstnaných Levice vedla i v porovnání s ostatními stranami, neboť ji volila největší část z nich (28 %). Například druhou SPD volilo 23 % osob bez práce. Profil voličstva z parlamentních voleb z roku 2005 je velmi podobný. Další výpovědi voličů Levice zcela jasně poukazují na jejich frustraci a nespokojenost se stávajícím vývojem: kdyţ byli dotázáni na hlavní motivy svého volebního rozhodnutí, uvedla většina z nich, ţe to bylo spíše zklamání ze současného stavu věcí (60 %), neţ jejich ideové přesvědčení (39 %). U ostatních stran byl podíl zklamaných voličů výrazně niţší. Voliči Levice také zároveň vykazovali nejmenší spokojenost s prací dosavadní vládní koalice (pouhých 12 %). Spokojeno s ní bylo například 68 % voličů CDU/CSU nebo 39 % voličů FDP. Celých 42 % voličů Levice pak také odpovědělo kladně na otázku, zda se cítí být ve skupině ,,poraţených“, tedy osob, které se domnívají, ţe je současný systém nějak poškozuje. Stejně odpovědělo jen 29 % voličů SPD a 18 % voličů Zelených. 86 % voličů Levice (opět největší podíl ze všech stran) rovněţ povaţuje současný politický a ekonomický systém Německa za nespravedlivý. Z těchto výpovědí je patrný značný protestní potenciál Levice, jehoţ dokázala velmi dobře vyuţít. Povolební průzkumy také ukázaly, ţe největší počet nových voličů strany tvořili bývalí voliči SPD (zhruba 1 100 000 hlasů). 140 000 hlasů získala od někdejších voličů Zelených a 40 000 od voličů CDU/CSU. Naopak jí asi 20 000 hlasů sebrala FDP a 300 000 bývalých voličů Levice se voleb vůbec nezúčastnilo. Aktuální výsledky zemských voleb konaných na jaře 2011 ale ukazují, ţe volební podpora Levice je značně nestálá, neboť rekordnímu zisku z roku 2009 se ani nepřiblíţila. Levici se zatím Grafické zpracování těchto údajů je spolu s podrobnějšími daty k dispozici v příloze na stranách 7879. 11
55
nepodařilo kolem sebe vytvořit skutečně stabilní elektorát, na jehoţ přízeň by se mohla spolehnout. Namísto toho profituje spíše z aktuální politické a ekonomické situace a z ní vyplývající nespokojenosti občanů.
56
4. IDEOVĚ-PROGRAMOVÁ IDENTITA STRANY LEVICE Analýzu ideového profilu zkoumaného subjektu do určité míry komplikuje skutečnost, ţe strana Levice ve své současné podobě zatím nedisponuje definitivně schváleným programovým dokumentem. Jak jiţ bylo zmíněno v jedné z předešlých kapitol, krátce před oficiálním sloučením Levicové strany.PDS s WASG v roce 2007 sice byl oběma subjekty přijat jakýsi společný program, avšak přímo v jeho v úvodu je uvedeno, ţe se jedná spíše o dokument provizorní (Levicová strana.PDS 2007: 1). Shrnuje tedy především základní body, na nichţ se tehdy obě strany shodly. V březnu 2010 byl poprvé představen návrh nového programu, který však do dnešní doby nebyl závazně přijat. O jeho finální podobě se v rámci strany stále vede diskuze a členové předkládají pozměňovací návrhy. I přesto však podle našeho názoru umoţňují tyto dokumenty vzhledem ke své rozsáhlosti a podrobnosti podat dostatečně jasný obraz o ideovém zakotvení strany. Nový návrh programu se navíc po obsahové stránce od původní verze z roku 2007 nijak zásadně neliší. Tyto dva dokumenty proto budou slouţit jako hlavní zdroje pro programovou analýzu strany. Doplněny budou dále volebními programy pro volby do spolkového sněmu v roce 2005 a 2009 a také programem pro volby do Evropského parlamentu z roku 2009. Ideový profil strany Levice dle našeho mínění vykazuje zcela jasné prvky kontinuity s programovou profilací někdejší strany PDS (tuto skutečnost potvrdila i analýza původních programů PDS a WASG a jejich srovnání s programem Levice z roku 2007 provedené Coffé a Plassou) (srov. Coffé a Plassa 2010). Následující programová analýza bude provedena za pouţití ideologických dimenzí, které vymezil Arend Lijphart. Původně jich identifikoval sedm: 1) socioekonomickou dimenzi, která má zároveň několik sloţek, a to a) veřejné vs. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, b) silná vs. slabá role vlády při ekonomickém plánování, c) podpora vs. odmítání politiky přerozdělování mezi bohatými a chudými a d) expanze vs. odpor vůči vládním sociálním programům; 2) dimenzi náboţenskou, 3) kulturně-etnickou, 4) městskovenkovskou, 5) podpory reţimu, 6) zahraničně politickou a 7) postmateriální. Posledně jmenovaná taktéţ sestává z více sloţek – a) environmentalismu a b) idey participativní demokracie (srov. Lijphart 1990: 254-265). Pro účely analýzy vyuţijeme čtyř vybraných dimenzí, které jsou relevantní pro zodpovězení našich výzkumných otázek, týkajících se přiřazení strany Levice ke stranické rodině krajní levice, a konkrétnímu podtypu v rámci této rodiny. Zkoumat tedy budeme dimenzi socioekonomickou, podpory reţimu, zahraničněpolitickou a postmateriální. 57
Strana Levice se ve svých programových dokumentech otevřeně hlásí k demokratickému socialismu a vytvoření nového ekonomického a společenského systému, který by byl postaven na jeho základě. V tomto směru zcela navazuje na původní ideovou profilaci strany PDS. Dalšími výchozími body, které byly převzaty z programu strany WASG, jsou potom boj proti omezování sociálních práv člověka, úsilí o humanizaci pracovního trhu, sociální spravedlnost a obnovu solidárního sociálního státu. Motivem fúze obou subjektů byl záměr vytvořit stranu, která v Německu podle jejich názoru zatím chyběla: stranu jednotné levice, demokratickou, sociální, ekologickou, feministickou, antipatriarchální, otevřenou, pluralitní, tolerantní a antifašistickou (Levicová strana.PDS 2007: 1-2). Chápe se jako součást evropské levice a mezinárodního sociálního a mírového hnutí. Hlavními hodnotami strany jsou především demokracie, svoboda, rovnost, spravedlnost, internacionalismus a solidarita. Demokratický socialismus je povaţován za její hlavní cíl, cestu i hodnotový systém. Vymezuje se tak proti současnému na zisk orientovanému kapitalistickému uspořádání, proti vykořisťování a imperialismu, které jsou prý s jejími hodnotami a cíli zcela nekompatibilní. Jejím strategickým cílem je zásadní změna stávajícího systému vlastnických a mocenských vztahů a vytvoření sociálně spravedlivé a mírumilovné společnosti zaloţené na solidaritě: ,,Usilujeme o změnu politického kurzu s cílem otevřít cestu radikální transformaci společnosti a svrhnout kapitalismus.“ (Levice 2010: 4-5). Takové transformace společnosti lze podle strany dosáhnout pouze v rámci spolupráce s ostatními levicovými stranami, odbory a hnutími. Strana tvrdí, ţe navazuje na levicově demokratická stanoviska a tradice socialistů, sociálních demokratů a komunistického dělnického hnutí. Rovná a svobodná společnost, v níţ vládne mír a demokracie, můţe podle ní existovat jen tehdy, pokud dojde ke svrţení dominance kapitalismu nad ekonomikou, společností a přírodou. Svoboda bez rovnosti je jen svobodou pro bohaté: ,,Kapitalismus vyprodukoval obrovské bohatství a zvýšil blahobyt mnoha lidí v řadě zemí. Miliardy z nich jsou však z tohoto blahobytu vyloučeny. Sociální nerovnost roste a propast mezi chudobou a bohatstvím se neustále zvětšuje.“ (Tamtéţ: 11). Kaţdému člověku by měla být zaručena individuální svoboda a moţnost těţit z materiálního bohatství společnosti. Levice se přitom odvolává na výrok Rosy Luxemburgové, jedné z hlavních propagátorek myšlenky demokratického socialismu, která kdysi řekla, ţe si musíme vybrat mezi dvěma moţnými alternativami: mezi socialismem, nebo barbarismem (Tamtéţ: 18). Toto černobílé vidění světa se potom dále promítá do celého programového profilu Levice, která tak voliče staví před pouhé dvě varianty dalšího vývoje: buď pokračovat 58
ve stávající nespravedlivé a imperialistické politice, nebo nastolit zcela nový demokratickosocialistický světový řád. Levice se ve svých programech razantně zříká stalinistického dědictví své předchůdkyně SED. Stalinismus povaţuje za zneuţití socialismu. Na politický a ekonomický systém NDR nahlíţí poměrně kriticky: vyzdvihuje sice některá jeho pozitiva spjatá především s výdobytky v sociální oblasti, nicméně upozorňuje na nedostatek demokracie a omezování lidských práv a svobod. Jednalo se prý o systém, který byl řízen vládnoucí stranou na autoritativní bázi, a jeho pád byl proto nevyhnutelný (Levicová strana.PDS 2007: 3). Právě z těchto zkušeností vychází nynější stěţejní programová idea strany, totiţ přesvědčení, ţe socialismus nemůţe existovat bez demokracie. Vyzývá proto k redefinici socialistické myšlenky, která má odpovídat realitě 21. století, a být schopná reagovat na současné výzvy.
Zároveň však také odmítá být
spojována s levicovými stranami, které působily ve staré spolkové republice. Své politické zkušenosti s tehdejším východoněmeckých a západoněmeckým reţimem se pokouší zuţitkovat i v dnešní době (Levice 2010: 7). Určité odkazy na marxismus (bez jakékoli vazby na sovětskou socialistickou praxi) zde však jsou patrné: v programech se místy objevují citáty Karla Marxe a strana se hlásí k jeho původnímu myšlenkovému odkazu jako hlavnímu ideovému zdroji pro rozvoj dělnického hnutí. Programatika strany Levice nemá příliš propracovaný ideologický základ. Ani hlavní programové dokumenty například neobsahují konkrétní definici demokratického socialismu nebo bliţší vysvětlení myšlenkových zdrojů strany. Fráze pouţité v programových dokumentech jsou dle našeho názoru dost obecné a je těţké si pod nimi představit něco konkrétního. Zcela zde chybí důraz na doktrinální principy marxismu či socialismu, i kdyţ například ještě v programu z roku 2007 můţeme nalézt několik zmínek o třídním boji. V novém programovém návrhu jiţ jakékoli odkazy na něj chybí. Čím dál výraznější roli na úkor ideologického obsahu však ve stranických programech hraje populistický apel. Nejzřetelněji je podle našeho mínění patrný právě v aktuálním návrhu a rovněţ ve zkoumaných volebních programech z roku 2009 a 2005. Strana v nich velmi často konfrontuje zájmy obyčejných lidí, na jejichţ obranu se staví, se zájmy ziskuchtivých kapitalistů. Její kritika tedy nesměřuje pouze na elity politické, ale především na ty ekonomické: ,,Nechceme svět, v němž několik stovek velkých korporací rozhoduje o životních vyhlídkách miliard lidí a v němž jsou celé státy zbaveny naděje do budoucna kvůli bezohlednému
vykořisťování,
válkám
o 59
suroviny
a
prodejní
trhy
a
kvůli
imperialismu…Neomezená svoboda finančních magnátů znamená omezení svobody většiny lidí.“ (Tamtéţ: 4). Strana poukazuje na rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi a prezentuje se jako jediný subjekt, který se zasazuje za ochranu sociálních práv většiny společnosti. Často ve svých programových textech pouţívá výrazy jako ,,člověk“, ,,lid“, ,,většina obyvatelstva“, ,,miliony pracujících lidí“ apod. Sociální potřeby člověka staví do středu svého zájmu a prezentuje se jako alternativa, která je jako jediná schopna tyto poţadavky splnit (Levice 2009a: 6). I její základní programové dokumenty jsou psány jazykem velmi srozumitelným, bez popisu komplikovaných teoretických konceptů. Velký důraz je v programatice rovněţ kladen na protestní apel a vymezování se vůči vládě a ostatním stranám, kterým přičítá vinu na současné sociální stratifikaci německé společnosti. Podle svých slov bojuje Levice za lepší budoucnost a distancuje se od těch stran, které jsou ochotny podřídit zájmy lidí zájmům ekonomickým. To jsou z jejího pohledu všechny strany, jeţ se podílely na vládě či přijímání vládní legislativy: ,,Neoliberálové nyní hájí zájmy korporátních bossů a velkokapitálu, a ty se staly určující pro jejich politické směřování. Tato agenda je prosazována na úkor většiny společnosti.“ (Levice 2010: 4).
4.1. Socioekonomická dimenze Socioekonomická ideologická dimenze je v Německu v současné době dominantní štěpnou linií politického konfliktu. Tuto skutečnost reflektuje ve svých programových dokumentech i strana Levice, která v nich tomuto tématu přikládá odpovídající význam. První sloţkou dimenze je postoj strany v otázce veřejného či soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Levice se v tomto případě jednoznačně staví ve prospěch vlastnictví veřejného, neboť ekonomika musí podle ní slouţit především lidem, a ne kapitalistickému zisku (Levice 2009a: 6). Prosazuje kompletní změnu vlastnických vztahů. Všechny podniky v klíčových sférách by podle ní měly být znárodněny, jejími slovy tedy převedeny do demokratickosocialistického vlastnictví. Ekonomické uspořádání by mělo být zaloţeno na solidaritě a kombinovat různé formy vlastnictví: státní, veřejné, soukromé, kolektivní atd. Poskytování základních sluţeb nutných k ţivotu (podle strany například bydlení, zdravotnictví, doprava či vzdělání) nesmí být podřízeny kapitalistické touze po zisku a je třeba je spravovat veřejně a dát k dispozici všem lidem. Hlavním cílem těchto sektorů by mělo být právě poskytování 60
patřičných sluţeb, nikoli zisk. Znárodněny musí být v první řadě zejména finanční instituce jako banky, které jsou v současné době jakýmsi pilířem kapitalismu (Levicová strana.PDS 2007: 2). Rozhodování v ekonomické sféře by zároveň mělo být demokratizováno. Zaměstnanci by se měli podílet na rozhodnutích o důleţitých krocích podniku, v němţ pracují, a významnou roli by měly zastávat i odbory. I podniky ve vlastnictví federální vlády, spolkových zemí nebo obcí musí podléhat demokratické kontrole a zohledňovat sociální a ekologické standardy. Taktéţ by měly být zachovány a podporovány monopoly v určitých oblastech sluţeb (telekomunikaci, ţelezniční dopravě atd.), protoţe motivace zisku podle Levice často vede k jejich niţší kvalitě. Přírodní a surovinové zdroje patří všem a musí zůstat ve veřejném vlastnictví (Levice 2010: 20). Strana se tedy obecně nestaví proti soukromému vlastnictví mimo klíčové sektory ekonomiky. V případě strategických podniků jej však odmítá. Druhou sloţkou socioekonomické dimenze je potom názor strany na roli a zapojení vlády státu do systému ekonomického plánování. Levice se v tomto případě staví ve prospěch ekonomické a finanční regulace. Právě nekontrolovanost trhu a libovůle kapitalistických magnátů je podle ní hlavním nedostatkem kapitalistického zřízení, o jehoţ radikální přeměnu usiluje. Abychom zajistili všeobecnou rovnost a sociální spravedlnost, je potřeba fungování trhu a ekonomiky korigovat. Soukromé podnikatelské zájmy totiţ obvykle vedou k sociálně a ekologicky nepříznivému vývoji (Levicová strana.PDS 2007: 7). Úkolem vlády je provést nezbytné reformy směřující k proměně stávajícího systému a zamezit nekontrolovanému hromadění kapitálu a majetku. Soukromý ekonomický sektor musí být podřízen přísné kontrole. Role vlády je tedy z tohoto pohledu silná, avšak jak jiţ bylo zmíněno, na rozhodování a jeho kontrole by se měly podílet široké vrstvy obyvatelstva. Jako příklad lze uvést regulaci pracovního trhu: vláda by jako jeden ze svých hlavních cílů měla sledovat plnou zaměstnanost a vytvářet nová pracovní místa. Přitom by samozřejmě měla respektovat i ekologické standardy a sociální práva člověka (Tamtéţ: 6). Regulace ekonomiky je zároveň i předpokladem k obnovení demokracie, neboť omezí moc představitelů velkých korporací, kteří díky svému ekonomickému vlivu disponovali vlivem i v politické sféře. Třetí sloţkou zkoumané dimenze je podpora či opozice vůči politice přerozdělování ekonomických statků. Strana Levice přerozdělování obhajuje a povaţuje jej za nezbytné k zajištění sociální spravedlnosti a eliminaci sociální stratifikace ve společnosti. Kapitalismus totiţ vede k prohlubování sociálních rozdílů mezi lidmi, nerovnoměrnému rozdělení bohatství a v neposlední řadě i koncentraci ekonomické moci. Strana zastává názor, ţe všichni lidé bez 61
ohledu na svůj příjem mají právo těţit z bohatství společnosti, a jejím cílem strany je dosaţení rovnosti. Sociální nerovnost je podle ní ospravedlnitelná pouze tehdy, je-li důsledkem opatření, která mají řešit sociální problémy (Levice 2010: 25-26). V rámci toho proto prosazuje jiţ zmíněné znárodnění důleţitých podniků a také (z jejího pohledu) spravedlivou daňovou politiku. Chtějí sníţit daňovou zátěţ lidí se středně vysokým či nízkým příjmem a naopak uvalit vysoké daně na bohaté, a také na velké korporace. Zamýšlenou socioekologickou transformaci mají zaplatit právě ti, co profitovali z finančního kapitalismu. Z jejich daní mají být financovány i veřejné sluţby (Levice 2009a: 28-29). Poslední sloţkou dimenze je postoj strany ohledně expanze, či odmítání vládních sociálních programů. Levice tyto programy jednoznačně podporuje. Veřejný sektor se podle ní musí stát pilířem ekonomiky a měl by proto být na základě znárodňování rozšířen. Zároveň klade důraz na zajištění sociálních jistot pro kaţdého člověka. Strana prosazuje aktivní sociální stát, který funguje na principu solidarity, a chrání své občany v případě náhlých komplikací jako například nemoc, pracovní neschopnost či nezaměstnanost. Strana však v ţádném případě neobhajuje státní paternalismus. Vychází totiţ z přesvědčení, ţe sociální jistoty představují jedno ze základních individuálních práv kaţdého člověka. Zajištění základních potřeb jako je bydlení, vzdělání nebo zdravotní péče musí být k dispozici všem bez ohledu na jejich finanční příjem. Stát je povinen poskytnout sluţby, které jsou ve veřejném zájmu, tzn. například dodávky vody, energií, dopravu, a to pro všechny, v celém státě a v odpovídající kvalitě. Nemocnice a školy by měly podle Levice být neziskovými institucemi. Kaţdý člověk ţijící v Německu (bez ohledu na svou národnost) by měl být sociálním státem chráněn, aby se zamezilo jeho sociálnímu vyloučení (Levice 2010: 26-27).
4.2. Dimenze podpory režimu Tato dimenze vyjadřuje vztah strany k demokratickému ústavnímu pořádku, tzn. zda-li usiluje o jeho svrţení, či nikoli. Levice se v ţádném případě nestaví do opozice vůči demokracii jako takové a nelze ji tedy povaţovat za stranu antisystémovou a extrémistickou. Vymezuje se především proti kapitalistickým ekonomickým strukturám a současné podobě demokratického vládnutí. Poţaduje pouze radikální transformaci současné společnosti, která má být naopak zaloţena na posílení demokracie. Tento poţadavek je základem myšlenky demokratického socialismu. Kapitalismus demokracii podkopává, neboť soustřeďuje 62
ekonomickou a tím pádem i politickou moc do rukou omezené skupiny elit (Levicová strana.PDS 2007: 4). Jiţ bylo zmíněno výše, ţe Levice uznává důleţitost demokratického uspořádání jako hlavní podmínku pro úspěch socialistických reforem, a odmítá jakékoli formy diktatury. Také samotná změna stávajícího uspořádání by podle strany měla proběhnout na demokratickém základě a být iniciována lidmi. Hlavním prostředkem politického boje je pro Levici působení na půdě parlamentu a účast ve volbách, doprovázené aktivní mimoparlamentní činností. Ta by měla spočívat v dobrovolném občanském aktivismu, který zahrnuje jak účast v různých sociálních hnutích, tak pořádání demonstrací či stávek. Právě stávky jsou podle Levice jedním z nejefektivnějších nástrojů pro boj s kapitalismem. Parlamentní opozice i participace na vládě představuje pro stranu prostředek k provedení zamýšlené přeměny společnosti. Levice je však ochotna vstoupit do vlády pouze tehdy, existuje-li reálná šance na prosazení jejích vizí, přičemţ tou nejdůleţitější arénou by v tomto směru měla být federální úroveň. Cílem vládního působení by mělo být zlepšení situace znevýhodněných občanů a implementace levicově reformních projektů směřujících ke společenské transformaci a změně neoliberálního politického kurzu (Levice 2010: 37-39).
4.3. Dimenze zahraniční politiky Levice je stranou internacionalistickou, neboť zastává názor, ţe za současnými problémy (jako je například finanční krize nebo chudoba) stojí především globální kapitalismus, který zapříčinil nerovnoměrnost ekonomického vývoje světových regionů. Strana si je vědoma toho, ţe poţadovaná transformace společnosti a mezinárodního uspořádání je proveditelná pouze tehdy, bude-li koordinována globálně a ve spolupráci s jinými uskupeními se stejným cílem (Tamtéţ: 36 a Levice 2009a: 49). Taktéţ aktivně podporuje vytváření nadnárodních vazeb (blíţe viz kapitola 5.). V oblasti zahraniční politiky se Levice prezentuje jako strana striktně pacifistická a antimilitaristická. Podporuje rozvoj mezinárodní mírové spolupráce zaloţené na vzájemné solidaritě. Současná zahraniční politika Německa i jiných zemí je podle strany motivována především imperiální snahou o zajištění nedostatkových surovinových a energetických zdrojů, která pak dále podněcuje válečné konflikty a násilí. Hlavním cílem zahraniční politiky by však vedle zájmů vlastního státu měla být podpora míru, rovnosti a spravedlnosti ve světě a provedení zásadních systémových změn v současném globálním 63
kapitalistickém řádu (Levice 2009a: 49). Levice zcela odmítá pouţití násilí v mezinárodních vztazích a útočnou válku jako prostředek k dosaţení politických či ekonomických cílů. Namísto toho klade důraz na prevenci moţných konfliktů (Levicová strana.PDS 2007: 15). Nejdůleţitější roli by při etablování nového mezinárodního systému měla hrát OSN, která má fungovat jako jeho hlavní garant. Strana také poţaduje její posílení a další demokratizaci (například odstranění moţnosti veta pro členy Rady bezpečnosti). Zároveň však odmítá militarizaci organizace i veškeré vojenské akce, konané pod její záštitou. Její kritika téţ směřuje k současné podobě mezinárodních finančních institucí jako MMF či Světová banka, jeţ by stejně jako OSN měly projít demokratickou reformou (Levice 2009a: 51). Světové finanční trhy by měly být přísně regulovány, aby se zamezilo případným krizím. Výrazně negativní postoj strana zastává vůči USA a jejich snahám o světovou dominanci. Vybízí proto k posílení Evropy jako celku, která se jim se svými mírovými iniciativami má stát konkurentem. Obhajuje rozpuštění NATO jakoţto přeţitku z dob studené války a poţaduje jeho nahrazení systémem kolektivní bezpečnosti, který by zahrnoval i Rusko. Volá po důsledném odzbrojení a kontrole vývozu zbraní a přeměně vojenských sloţek na čistě defenzivní struktury. Antimilitarismus strany se také projevuje v jejím odporu vůči jaderným zbraním - poţaduje jejich úplný zákaz a staţení z německého území (Levice 2010: 34). Poměrně značný důraz klade strana ve svých programových dokumentech na rozvojovou politiku a posílení spolupráce s chudými státy třetího světa. Právě ty podle ní nejvíce doplácejí na současnou globální dominanci kapitalismu, který jejich hospodářskou situaci čím dál více zhoršuje, a v důsledku toho způsobuje i omezení základních práv jejich obyvatel. Cílem rozvojové pomoci by mělo podle strany být vymýcení chudoby, negramotnosti, útisku, vykořisťování a válek (Levice 2009a: 51). Vedle finanční pomoci by měly vyspělé státy a EU zaostalým zemím asistovat při budování potřebné infrastruktury, jeţ by jim pomohla překonat závislost na dovozu z bohatších zemí. Strana Levice se principiálně nestaví proti evropské integraci, naopak ji podporuje a povaţuje Evropskou unii za důleţitý prostor pro prosazení svých cílů a koordinaci mezinárodní spolupráce. Nesouhlasí však se současnou institucionální podobou Unie, která podle ní trpí demokratickým deficitem, a především pak se samotným obsahem jejích politik. Ty prý vycházejí z neoliberalismu a podporují tedy kapitalistické vykořisťování a ničení ţivotního prostředí. Levice se podle svých slov na evropské úrovni zasazuje za vzájemnou solidaritu všech lidí, sociální spravedlnost, odzbrojení, diplomatické řešení konfliktů, svobodu a demokratickou účast občanů na rozhodování. Evropská unie však prý tyto poţadavky 64
nenaplňuje, naopak jde zcela proti nim. Levice proto odmítá Lisabonskou smlouvu, která tyto podle jejího názoru neoliberální a militaristické politiky opět zakotvuje do primárního práva. Dokonce Evropskou unii viní z podílu na rozpoutání současné ekonomické krize, protoţe podporuje společný trh, volný pohyb kapitálu, privatizaci nebo deregulaci finančních trhů. Unie se proto musí zasadit za vytvoření nového globálního finančního a ekonomického uspořádání. Rovněţ poţaduje větší transparentnost rozhodovacího procesu v institucích a zvýšení přímého podílu občanů na něm. Zahraniční politika Unie je podle Levice zaloţena na imperialistickém prosazování zájmů kapitalistů, a proto navrhují zastavit militarizaci a soustředit se spíše na mírové řešení a prevenci konfliktů. Z programových dokumentů strany je patrné, ţe Levice se nebrání posilování nadnárodního rozměru evropské spolupráce: mj. například podporuje přijetí evropské ústavy (která však co do obsahu musí splňovat jejich poţadavky a prosazovat jejich zájmy a být ve všech státech přijata referendem) nebo vytvoření mechanismu zajišťujícího koordinaci evropských ekonomik, jeţ by měl pomoci lépe zvládat moţné krize. Velmi pozitivně se také staví k dalšímu rozšiřování Unie o nové státy (včetně například Turecka), neboť to podle ní přispěje k posílení politické i ekonomické stability v Evropě (Levice 2009b: 1-29).
4.4. Postmateriální dimenze Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu k této kapitole, první sloţkou postmateriální dimenze je environmentalismus. Transformace společenského řádu musí být podle Levice doprovázena i změnou chování ve vztahu k ţivotnímu prostředí. V programech strany se proto hovoří o tzv. socioekologické proměně společnosti, která je jedním z jejích hlavních politických cílů (Levice 2010: 33). Současný kapitalistický systém totiţ ničí ţivotní prostředí a vyvolává tak klimatické změny. Strana proto vyzývá k boji za udrţitelný rozvoj a environmentálně ohleduplný ţivotní styl i způsob výroby. Ekonomická produkce by neměla slouţit jen zisku, ale měla by být orientována na socioekologické cíle a být tedy prospěšná jak společnosti jako celku, tak i ţivotnímu prostředí. Ochrana přírody vychází z principu solidarity, který strana prosazuje, neboť jí dáváme najevo náš respekt vůči ostatním lidem a budoucím generacím. Podle Levice není důleţitá pouze pro udrţení našeho přirozeného ţivotního prostředí, ale přispěje i k boji za sociální práva lidí na celém světě. Neboť negativní dopady změn klimatu 65
poškozují miliony z nich a mnohdy jim znemoţňují například obţivu (Levicová strana.PDS 2007: 7). Konkrétní koncepce ekologické politiky by také neměla přispívat k další sociální stratifikaci společnosti. Klimatické změny je zároveň třeba řešit globálně a bohatší země by v rámci solidarity měly v tomto směru odborně i finančně pomoci chudým zemím. Průkopníkem environmentálních hodnot by dle Levice měla být Evropská unie (Levice 2010: 33). Druhá sloţka dimenze, myšlenka participativní demokracie, taktéţ tvoří významnou součást programatiky strany. Demokratizace společnosti ve všech oblastech ţivota je jedním z jejích hlavních poţadavků. Demokratická vláda v Německu by měla být posílena právě prostřednictvím přímé demokracie: pořádáním referend a větším zapojením veřejnosti do politického a ekonomického rozhodování. Občané by podle strany měli mít moţnost přímo ovlivňovat významné otázky, které se jich dotýkají. Levice podporuje občanský aktivismus a podněcuje obyvatelstvo k tomu, aby se samo podílelo na sociální a ekologické transformaci své místní komunity. Prosazuje uplatnění principu subsidiarity (přenesení rozhodování co nejblíţe občanovi) a posílení niţších úrovní státní správy (Levicová strana.PDS 2005: 22-23). Mimo těchto dvou hlavních sloţek je důleţitým postmateriálním programovým rysem Levice i její antifašistický postoj. Striktně se vymezuje proti pravicovému extremismu, rasismu a antisemitismu a poţaduje jejich trestní stíhání. Prosazuje zákaz všech fašistických organizací. Zároveň také odmítá jakékoli popírání zločinů nacismu a podporuje vzdělávání a osvětu v této oblasti (Levice 2009a: 47-48). Levice se jakoţto strana otevřená společenské diverzitě také zasazuje o ochranu práv menšin a imigrantů. Zdůrazňuje důleţitost respektu k etnické identitě člověka, který má podle ní mít moţnost rozvíjet svůj rodný jazyk a kulturu. Strana odmítá jakoukoli diskriminaci, ať uţ na základě pohlaví, věku, náboţenství, sexuální orientace apod. Zpochybňuje tradiční pojetí rodiny a prosazuje nový rodinný model, který můţe mít i jinou podobu neţ svazek mezi muţem a ţenou. Dále se charakterizuje i jako strana antipatriarchální, tzn. staví se za zrušení patriarchálních společenských struktur dominovaných muţi a bojuje za zrovnoprávnění ţen (Levicová strana.PDS 2007: 12). Obrana zájmů bývalého východního Německa a východoněmecké identity jiţ v programatice strany nehraje tak zásadní roli jako dříve. Levice se o východním Německu zmiňuje především v souvislosti se solidární pomocí chudším regionům, která má napomoci vyrovnat ţivotní úroveň v celém státě (Levicová strana.PDS 2005: 17-18).
66
5. TRANSNACIONÁLNÍ VAZBY STRANY LEVICE Strana Levice se k rozvoji mezinárodní spolupráce s ostatními podobně orientovanými subjekty staví velmi pozitivně a jednoznačně jej podporuje. Její bilaterální vztahy se zahraničními stranami mají různou povahu: od prosté výměny informací či zkušeností k velmi intenzivní trvalé spolupráci na konkrétních záleţitostech. V tomto směru závisí především na politickém významu dotyčné strany a také na její geografické blízkosti (Moreau a SchorppGrabiak 2002: 227). Současná strana Levice přebrala poměrně bohatou strukturu mezinárodních kontaktů, kterou si během let vytvořila PDS. Počátkem devadesátých let ještě mezinárodní kontakty nepředstavovaly pro její reprezentanty příliš významné téma. Strana se tehdy zabývala daleko závaţnějšími otázkami spojenými především se zachováním její další existence a problémy vyplývajícími z vnitřních rozporů. Kolem roku 1993 se však situace ve straně jiţ poněkud stabilizovala a ta postupně začala navazovat spolupráci s podobně orientovanými zahraničními subjekty a participovat v nadnárodních stranických strukturách. Tyto aktivity vyţadovaly i určitou redefinici původního pojetí internacionalismu, který byl zbaven veškerých zmínek o sovětském Rusku. V současné době je chápán především jako mezinárodně vedený boj levicových sil proti kapitalismu a s ním spojené globalizaci (Tamtéţ: 225-226). Velmi úzké vazby proto Levici dodnes pojí především s francouzskou komunistickou stranou (PCF), s níţ má i řadu podobných zkušeností: obě tolerovaly socialistické či sociálně demokratické vlády a obě se musely vzdát marxismu-leninismu. Jejich vzájemnou spolupráci ale tehdejší strana PDS dlouho nechtěla veřejně přiznat, protoţe se její představitelé domnívali, ţe je poškodí. Vehementně se totiţ tehdy snaţila zbavit své někdejší komunistické identity (Tamtéţ: 229-230). Mezi další spřátelené strany patří například italská Strana komunistické obnovy (PRC), Komunistická strana Španělska (PCE), portugalský Levý blok nebo řecký Synaspismos. Obvykle se jedná o subjekty, s nimiţ Levice sdílí členství v nadnárodních strukturách. Zpočátku preferovala spíše spolupráci se stranami ze západní Evropy, ale v posledních letech navazuje uţší kontakty i se stranami z bývalého východního bloku, jako například s Komunistickou stranou Běloruska či Rumunskou komunistickou stranou (PCR).
Delegáti Levice jsou dnes častými hosty různých stranických sjezdů či
konferencí spřátelených stran, kde přednášejí zdravice, a na oplátku zase zvou zahraniční kolegy na své kongresy. Jakoţto nástupkyně SED a také díky svému politickému vlivu byla vţdy PDS/Levice ostatními krajně levicovými subjekty povaţována za významného partnera 67
a spolupráce s ní si velmi cenily. Zástupci Levice hrají v mezinárodních krajně levicových strukturách naprosto zásadní roli a často určují jejich další vývoj. V současné době je Levice členem tří důleţitých nadnárodních krajně levicových uskupení: Fóra nové evropské levice (NELF), frakce EUL/NGL v Evropském parlamentu a Strany evropské levice (PEL). Plnoprávným členem NELF se PDS stala jiţ v roce 1995. Předtím se nějakou dobu účastnila jeho zasedání jako pozorovatelka. V dubnu 1997 dokonce sama hostila 12. setkání organizace v Berlíně, na němţ byla za plnoprávného člena přijata francouzská komunistická strana (PCF). Jakoţto platforma pro spolupráci krajně levicových stran se ale NELF příliš neosvědčila a její vliv byl vţdy omezený. Zastoupené strany jsou totiţ příliš ideově rozdílné na to, aby byl v určité záleţitosti dosaţen konsenzus a podniknuty konkrétní kroky. Atraktivita této organizace a důleţitost členství v ní proto postupně klesaly (Tamtéţ: 244). Dnes je její význam vesměs marginální a ani pro Levici nepředstavuje nikterak významnou platformu pro interakci s ostatními stranami. Jednotlivých půlročních setkání se však i nadále účastní. Strana PDS původně nepatřila k zakladatelům frakce EUL/NGL v Evropském parlamentu. Ta totiţ vznikla ještě předtím, neţ se PDS podařilo překonat národní klauzuli pro zisk mandátů, tedy v roce 1994. PDS do ní vstoupila bezprostředně po volbách konaných v roce 1999, kdy její reprezentanti obdrţeli celkem šest křesel. Předtím zde zastávala pozici pozorovatelky. Jiţ v tomto roce se však stala početně nejsilnější stranou celé frakce a v podstatě jí zůstala dosud. Mezi europoslance strany patřili v minulých volebních obdobích i její poměrně významní představitelé jako například Hans Modrow (1999-2004), někdejší předsedkyně Gabriele Zimmerová (2004-dosud) nebo Lothar Bisky (2009-dosud). Právě Bisky byl po volbách v červnu 2009 jednomyslně zvolen předsedou celé frakce, coţ je také dokladem vlivu, který v jejím rámci strana Levice má. Právě Levice (respektive tedy PDS) byla také jedním z hlavních iniciátorů vytvoření Strany evropské levice, první krajně levicové evropské politické strany. Upozorňovala na nutnost vytvoření efektivní nadnárodní stranické struktury, která bude schopna hájit stanoviska krajní levice lépe neţ dosud existující platformy. Počátky jejího vzniku sahají do druhé poloviny devadesátých let. Nápad na její zaloţení se zrodil právě na půdě výše zmíněné frakce v Evropském parlamentu a v rámci NELF. Jiţ v roce 1998 na setkání představitelů levicových stran v Berlíně vyzval Lothar Bisky k hledání nových způsobů mezinárodní spolupráce, které by nezahrnovaly NELF ani EUL/NGL (Ettinger 2004: 4). Společně 68
s dalšími 13 stranami se pak PDS v květnu roku 2004 účastnila zakládacího sjezdu PEL. Straně v současné době dominují především Levice, italská komunistická strana PRC a dále francouzská PCF, které zároveň představují její nejvýznamnější členy (Hüllen 2008: 469). Na 2. kongresu strany v Praze v listopadu 2007 byl předsedou strany zvolen Lothar Bisky, jenţ tuto funkci vykonával aţ do prosince 2010. Pro Levici je platforma PEL v současné době nejvýznamnější nadnárodní stranickou strukturou, v níţ participuje. Její reprezentant také nyní plní funkci hlavního pokladníka strany. Vedle kontaktů se spřátelenými stranami a členství v nadnárodních stranických organizacích je v případě strany Levice třeba zmínit i její vytrvalou materiální i politickou podporu socialistického reţimu na Kubě. V tomto směru navazuje na aktivity PDS zahájené jiţ počátkem devadesátých let. Tehdy vznikla v rámci strany pracovní skupina (Arbeitsgemeinschaft) pod názvem Cuba Sí, jejíţ hlavní činností je organizace projektů, které mají Kubě pomoci rozvinout zemědělskou infrastrukturu a zlepšit efektivitu zemědělské výroby do takové míry, aby nebyla závislá na dovozu. Motivem této podpory je v neposlední řadě i antiimperialismus a antiamerikanismus strany. Tyto iniciativy byly spontánní odpovědí na krok tehdejší Kohlovy vlády, která jednostranně vypověděla smlouvu mezi NDR a Kubou o dodávkách sušeného mléka (Cuba Sí 2011). Skupina je i v současné době velmi aktivní a má za sebou několik úspěšně ukončených několikaletých projektů. Některé z nich stále probíhají a podílí se na nich také jiné evropské strany jako například PCF nebo německá DKP. Strana Levice také dlouhodobě podporuje krajně levicovou Stranu kurdských pracujících (PKK), která vede na Blízkém východě ozbrojený boj za vytvoření nezávislého kurdského státu. Osvobozenecké snahy Kurdů jsou podle ní moderní variantou antiimperialismu, a proto je povaţuje za legitimní. Neschvaluje však teroristické útoky, které strana v rámci separatistického boje prováděla (Moreau a Schorpp-Grabiak 2002: 244-245). Stejně tak vyjadřuje své sympatie Palestincům a jejich snahám o vytvoření samostatného a suverénního státu a odmítá expanzionistickou politiku Izraele (Levice 2009c).
69
ZÁVĚR
V úvodu této práce jsme si stanovili za cíl provést analytický popis historické evoluce, současné ideově-programové identity a mezinárodních vazeb německé strany Levice za pouţití teoretického konceptu stranických rodin. Vedlejším cílem bylo i přiblíţení současné pozice zkoumané strany v rámci německého stranického systému, příčin jejího volebního vzestupu v posledních letech a profilu voličstva. Výzkumné otázky byly poloţeny celkem čtyři a jejich znění bylo následující: Jaká je současná identita strany Levice za použití konceptu stranických rodin? K jakému ideovému proudu lze tuto stranu zařadit v rámci současné rodiny krajní levice? Jaká je současná pozice strany ve stranickém systému Německa? Jaké byly příčiny jejího volebního vzestupu a kdo jsou její voliči?
Pro přiřazení strany k rodině krajní levice byla pouţita tři kritéria, přičemţ hlavní váhu pro nás mělo především kritérium ideově-programového profilu strany, vycházející z aktuálních programových dokumentů, a dále i kritérium jejího genetického původu a historického vývoje. Pomocně bylo stanoveno i kritérium mezinárodních vazeb. Co se týče odpovědi na první výzkumnou otázku (Jaká je současná identita strany Levice za použití konceptu stranických rodin?), můţeme tvrdit, ţe stranu Levice je jednoznačně moţné zařadit do rodiny krajně levicových stran. Splňuje totiţ všechna ideově-programová kritéria, která byla pro příslušnost k této skupině stanovena Lukem Marchem a Casem Muddem ve studii What’s Left Of The Radical Left? The European Radical Left After 1989: Decline And Mutation z roku 2005: 1. Základem programu Levice je totiţ silný antikapitalismus a odmítání současného socioekonomického uspořádání. Vymezuje se proti neoliberální politice, motivacím kapitalistického zisku a koncentraci moci v rukou ekonomických elit. Soukromé vlastnictví jako takové však strana neodmítá, doporučuje ale jeho doplnění jinými druhy vlastnických vztahů. Podniky, které mají pro stát z ekonomického hlediska strategický význam, by podle ní měly být znárodněny či ponechány ve státním vlastnictví. 70
2. Strana obhajuje radikální transformaci společnosti a vytvoření nového uspořádání, které bude zaloţeno na vzájemné solidaritě, a zaručí všem lidem rovnost a důstojný ţivot. Kapitalistický systém vede podle ní k prohlubování sociálních rozdílů mezi obyvatelstvem a úzkou skupinou bohatých elit. Poţaduje redistribuci ekonomických statků, která se má stát nástrojem k omezení sociální nerovnosti a zajištění fungování silného sociálního státu. Negativní postoj vůči demokracii se však u Levice neobjevuje – strana naopak důsledně dbá na její ochranu a prosazuje posílení demokratických principů. 3. Internacionalismus se v programatice strany projevuje zejména důrazem, jaký strana přikládá globálním strukturálním příčinám současných ekonomických a politických problémů. Taktéţ vyzývá k jejich globálnímu řešení a podporuje myšlenku mezinárodní spolupráce a solidarity při prosazování nového světového řádu. Stejně tak se programy Levice vyznačují antiamerikanismem, antiimperialismem, odmítáním NATO, kritikou institucí jako MMF a Světové banky a poţadavky na regulaci mezinárodního finančního systému. Strana se prezentuje jako pacifistická a prosazuje odzbrojení. Její postoj k evropské integraci je vesměs pozitivní, neboť Evropská unie je chápána jako vhodný prostor pro prosazení transformačních záměrů. Nesouhlasí však se současnou podobou jejího institucionálního uspořádání a obsahem politik. Jako druhé kritérium pro přiřazení strany byl v úvodu stanoven její genetický původ a následná historická evoluce. Strana Levice disponuje velmi barvitou a dlouhou historií, neboť její kořeny sahají aţ k dělnickému hnutí, které se začalo formovat v první polovině 19. století jako odpověď na sociální a ekonomické změny způsobené průmyslovou revolucí. Nárůst počtu dělníků nakonec vedl ke vzniku štěpné linie mezi vlastníky výrobních prostředků a pracujícími. Následně došlo k politizaci dělnických spolků a vzniku prvních politických stran reprezentujících zájmy dělníků. Předchůdkyněmi Levice jsou především někdejší vládnoucí strana komunistické NDR SED a meziválečná KPD. KPD se zformovala počátkem 20. století jako revoluční levicové křídlo v rámci mateřské strany SPD. Jako samostatná strana vznikla v roce 1918, přičemţ hlavním podnětem k odchodu z SPD byl její nesouhlas s proválečnou politikou této strany a v neposlední řadě i odklon od revolučních myšlenek marxismu. V rámci stranického systému Výmarské republiky si sice vydobyla relevantní postavení, spočívalo ale především na jejím vyděračském potenciálu, neboť se jednalo o stranu antisystémovou. Po skončení druhé světové války se v sovětské okupační zóně KPD sloučila 71
s místní SPD a došlo k vytvoření strany SED, která se posléze stala vládnoucí stranou komunistického
reţimu
NDR.
Patřila
k vůbec
nejortodoxnějším
a
nejrigidnějším
komunistickým stranám ve východním bloku. Dokázala vytrvale odolávat různým reformním tendencím, které ovlivňovaly strany v ostatních komunistických státech. K odkazu těchto dvou stran se Levice ve svých programech dodnes hlásí, byť (v případě SED) s některými kritickými výhradami. Ortodoxně marxistické názorové platformy jako Komunistická platforma nebo Marxistické fórum jsou však zejména ve vztahu k reţimu NDR kritické výrazně méně. Dědictví SED poznamenalo identitu její nástupkyně nejvíce a představovalo hlavní překáţku, s níţ se PDS musela po pádu reţimu vypořádat. Kompromitující minulost jí do značné míry komplikovala (a vlastně stále komplikuje) působení na politické scéně. Třetím kritériem, které mělo spíše pomocný charakter, byly mezinárodní vazby strany. I jejich výčet potvrzuje příslušnost Levice ke krajně levicové stranické rodině, protoţe je členkou nejvýznamnějších mezinárodních organizací těchto stran, a to Fóra nové evropské levice (NELF), frakce EUL/NGL v Evropském parlamentu a Strany evropské levice (PEL). Velmi úzké vazby ji pojí i se socialistickým reţimem na Kubě. Na odpověď k této výzkumné otázce pak navazuje i otázka druhá, a to: K jakému ideovému proudu lze tuto stranu zařadit v rámci současné rodiny krajní levice? Sama strana se sice hlásí k myšlenkám demokratického socialismu jako své hlavní ideové inspiraci, avšak její programatika se zároveň vyznačuje silným populistickým apelem a ideologickou ,,mělkostí“. Tyto skutečnosti nás proto vedou k přesvědčení, ţe je vhodné ji zařadit právě do skupiny sociálně-populistických stran, které spojují demokratický socialismus se silným populismem. Odkazy na marxismus se v programech strany sice vyskytují, ale pouze ve velmi omezené míře. Je však patrné, ţe strana se k jeho původním myšlenkám hlásí, neboť se chápe jako pokračovatelka tradice dělnického hnutí. Zcela se však distancuje od stalinismu a nedemokratické praxe socialistických reţimů. Důsledně se staví na obranu demokracie a ústavního pořádku, a proto ji rozhodně nelze označit za stranu antisystémovou či extrémistickou. Jejím poţadavkem je radikální přeměna společenského řádu, která by měla proběhnout zcela legitimní cestou za vyuţití prostředků demokratické politické soutěţe. Jedná se tedy spíše o stranu radikálně levicovou. Postoje Levice v dimenzi socioekonomické rovněţ odpovídají základním principům demokratického socialismu, totiţ ţe znárodňování klíčových sektorů ekonomiky by mělo být doprovázeno i transparentnějším a demokratickým rozhodováním v této oblasti. Postoje vůči zahraničně-politickým otázkám jsou u všech podtypů krajně levicových stran velmi podobné a Levice v tomto směru nijak nevybočuje. 72
Taktéţ postmateriální environmentalistická dimenze hraje v programech důleţitou roli, neboť transformace společnosti by měla být spojena i s proměnou vztahu k ţivotnímu prostředí. Environmentální sloţka nicméně programatice výrazně nedominuje, a proto lze její zařazení k zeleným krajně levicovým stranám a stranám nové politiky vyloučit. Příslušnost k ortodoxním a reformním komunistickým stranám můţeme odmítnout právě kvůli absenci doktrinálních principů marxismu (v případě ortodoxních stran i důrazem na reformní demokratickou a nikoli revoluční změnu poměrů). Ortodoxnost postojů Levice je moţné vyvrátit i na základě jejích mezinárodních vazeb, konkrétně tedy její účasti na zaloţení PEL. Ta původně vznikla spíše z popudu umírněnějších krajně levicových stran, a ne těch ortodoxních. Jak jiţ bylo zmíněno dříve, je potřeba mít na paměti, ţe zkoumané základní programy jsou vesměs provizorního charakteru. Proto je moţné, ţe jejich ideologická ,,mělkost“ a obecnost mohou být zapříčiněny právě jejich nedopracovaností, a neschopností strany se v této záleţitosti dohodnout. Silný populismus Levice je tedy nepochybně důsledkem absence konzistentní ideové náplně a taktéţ můţe být chápán v úzké souvislosti s jejím protestním apelem. PDS se k image protestní strany uchýlila jiţ záhy po pádu komunistického reţimu, neboť to pro ni byla jedna z moţností, jak si zajistit volební podporu a tím i vlastní přeţití. Třetí výzkumná otázka se soustředila na identifikaci současné pozice Levice v rámci německého stranického systému (Jaká je současná pozice strany ve stranickém systému Německa?). Přestoţe se díky spolupráci a fúzi s WASG PDS do značné míry vymanila z pozice regionální východoněmecké strany a posílila svůj vliv v západní části Německa, na federální úrovni stále nedisponuje koaličním potenciálem. Ostatní parlamentní strany s ní ve Spolkovém sněmu odmítají spolupracovat a spojenectví s ní je chápáno jako diskreditující. Navzdory nízkému koaličnímu potenciálu ale nelze vliv Levice podceňovat. Nepochybně se jedná o stranu relevantní, a to především zásluhou jejího potenciálu vyděračského. Jejími konkurenty jsou zejména SPD a Zelení. V nových spolkových zemích je Levice běţnou součástí koalic s SPD na zemské úrovni. Poslední výzkumná otázka se zabývala příčinami volebního úspěchu Levice v posledních letech a profilem její voličské základny (Jaké byly příčiny jejího volebního vzestupu a kdo jsou její voliči?). Příčinou rozšíření tradičního východoněmeckého milieu, které bylo původní voličskou základnou strany, byla zejména nespokojenost veřejnosti s politikou vládnoucích politických stran. PDS/Levice se proto stylizovala do role protestní strany. Dalším důvodem mohla být i krize uvnitř SPD, jeţ se koncem 90. let pod Schröderovým vedením posunula 73
ideově více doprava, a uvolnila tak na levici prostor. Ten pak mohla zaplnit právě PDS/Levice. Toto tvrzení je však pouhou hypotézou, neboť pro něj zatím neexistují přesvědčivé empirické důkazy. Pro průlom v zemích západního Německa ve spolkových volbách 2005 bylo nepochybně zásadní spojenectví s WASG, v roce 2009 to pak mj. byla nespokojenost voličů s předchozím působením velké koalice SPD a CDU/CSU, která pomohla menším opozičním stranám. Voličstvo Levice jiţ nepochází výlučně z řad bývalé východoněmecké elity a jejich rodinných příslušníků. Ve spolkových volbách 2009 pro ni hlasovali lidé všech věkových skupin a z hlediska pracovního zařazení tvořili největší část z nich nezaměstnaní. Výpovědi většiny z nich potvrdily jejich frustraci a nespokojenost se současnou politickou a ekonomickou situací, coţ nahrává protestnímu potenciálu strany, který byl v tomto směru velmi dobře zuţitkován. Hlavní překáţkou při analýze identity strany Levice je ale zejména neuzavřená programová debata. Spojenectví PDS a WASG je svazkem velmi křehkým, a to především z toho důvodu, ţe jejich představitelé s pragmatickou vidinou posílení své pozice a vlivu na počátku spolupráce podcenili rizika vyplývající z jejich programových i jiných odlišností. Kontinuita programové i organizační linie PDS je v této straně více neţ zřejmá. Je otázkou, jakým směrem se bude další existence strany vyvíjet. Pro zvrácení negativního trendu voličské podpory, s nímţ se Levice momentálně potýká, ale bude klíčové zejména vyřešení neustálých programových sporů, které jí brání v jasné profilaci.
74
PŘÍLOHY Výsledky voleb do Říšského sněmu v době Výmarské republiky
19.1.1919 Strana KPD USPD SPD DDP Centrum BVP* DVP DNVP** NSDAP Ostatní
Podíl Počet hlasů (%) mandátů 7,6 37,9 18,6 19
22 165 75 91
4,4 10,3
19 44
1,6
7 423
7.12.1924 Podíl Počet hlasů (%) mandátů 8,9 45 KPD 0,3 USPD 26 131 SPD 6,3 32 DDP 13,6 69 Centrum 3,7 19 BVP DVP 10,1 51 20,5 103 DNVP 3 14 NSDAP 7,5 29 Ostatní 493 Strana
6.6.1920 4.5.1924 Podíl hlasů Počet Podíl Počet (%) mandátů hlasů (%) mandátů 2,1 4 12,6 62 17,9 84 0,8 21,6 102 20,5 100 8,3 39 5,7 28 13,6 64 13,4 65 4,4 21 3,2 16 13,9 65 9,2 45 15,1 71 19,5 95 6,6 32 3,3 9 8,6 29 459 472
20.5.1928 Podíl Počet hlasů (%) mandátů 10,6 54 0,1 29,8 153 4,9 25 12,1 62 3,1 16 8,7 45 14,2 73 2,6 12 13,9 51 491
75
14.9.1930 Podíl Počet hlasů (%) mandátů 13,1 77 24,5 3,8 11,8 3 4,5 7 18,3 13,8
143 20 68 19 30 41 107 72 588
Strana KPD USPD SPD DDP Centrum BVP DVP DNVP NSDAP Ostatní
31.7.1932 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 14,6 89
6.11.1932 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 16,9 100
5.3.1933 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 12,3 81
21,6 1 12,4 3,2 1,2 5,9 37,3 2
20,4 1 11,9 3,1 1,9 8,3 33,1 2,6
18,3 0,8 11,2 2,7 1,1 8 43,9 1,6
133 4 75 22 7 37 230 11 608
121 2 70 20 11 52 196 12 608
120 5 74 18 2 52 288 7 647
* BVP: Bavorská lidová strana (Bayerische Volkspartei) ** DNVP: Německá národní lidová strana (Deutschnationale Volkspartei) Tabulky č. 1-3: Výsledky voleb do Říšského sněmu v období Výmarské republiky (1919-1933). Údaj v posledním řádku udává celkový počet rozdělovaných křesel. Zdroj: autorka s vyuţitím údajů z Arends a Kümmel 2000: 205.
Výsledky voleb do Spolkového sněmu po znovusjednocení státu
Spolkové volby 1990 Podíl hlasů Počet Strana (%) mandátů 43,8 319 CDU/CSU 33,5 239 SPD 11 79 FDP 2,4 17 PDS 5,1 8 Zelení* 662
Spolkové volby 1994 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 41,5 294 36,4 252 6,9 47 4,4 30 7,3 49 672
Spolkové volby 1998 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 35,1 245 40,9 298 6,2 43 5,1 36 6,7 47 669
Spolkové volby 2002 Podíl hlasů Počet Strana (%) mandátů 38,5 248 CDU/CSU 38,5 251 SPD 7,4 47 FDP 4 2 Levice** 8,6 55 Zelení 603
Spolkové volby 2005 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 35,2 226 34,2 222 9,8 61 8,7 54 8,1 51 614
Spolkové volby 2009 Podíl hlasů Počet (%) mandátů 33,8 239 23 146 14,6 93 11,9 76 10,7 68 622
76
** V roce 2005 kandidovala strana pod názvem Levicová strana.PDS. Tabulky č. 4 a 5: Výsledky voleb do Spolkového sněmu 1990-2009. V tabulkách jsou zahrnuty pouze strany, které získaly zastoupení v parlamentu. Procentuální podíl obdrţených hlasů vychází z podílu 2. odevzdaných hlasů (Zweitstimmen). Číslo v posledním řádku udává celkový počet rozdělovaných mandátů. Zdroj: autorka s vyuţitím údajů z www.bundeswahlleiter.de
Rok Západ Východ 28,5 2009 8,3 25,3 2005 4,9 16,9 2002 1,1 21,6 1998 1,2 1 19,8 1994 11,1 1990 0,3 Tabulka č. 6: Volební zisky Levice/PDS ve spolkových volbách 1990-2009 na území bývalého západního a východního Německa (včetně příslušné části Berlína). Procentuální podíl obdrţených hlasů vychází z podílu 2. odevzdaných hlasů. Zdroj: autorka s vyuţitím údajů z www.bundeswahlleiter.de
Výsledky voleb do Evropského parlamentu (1994-2009)
Strana CDU/CSU SPD FDP PDS Zelení
Strana CDU/CSU SPD FDP PDS/Levice Zelení
Volby do EP 1994 Podíl hlasů Počet mandátů (%) 38,8 47 32,2 40 4,1 4,7 10,1 12 99
Volby do EP 2004 Podíl hlasů Počet mandátů (%) 44,5 49 21,5 23 6,1 7 6,1 7 11,9 13 99
77
Volby do EP 1999 Podíl hlasů Počet mandátů (%) 48,7 53 30,7 33 3 5,8 6 6,4 7 99
Volby do EP 2009 Podíl hlasů Počet mandátů (%) 37,9 42 20,8 23 11 12 7,5 8 12,1 14 99
Tabulky č. 7 a 8: Výsledky voleb do Evropského parlamentu 1994-2009. V tabulce jsou zahrnuty pouze strany, které někdy získaly mandát. Číslo v posledním řádku udává celkový počet rozdělovaných křesel. Zdroj: autorka s vyuţitím údajů z www.bundeswahlleiter.de
Profil voličů Levice a ostatních parlamentních stran ve spolkových volbách 2009 Voliči Levice podle věku (%): Všichni 18-24 25-34 35-44 45-59 60 a více
12 11 12 12 14 10
Voliči Levice podle zaměstnání (%): Všichni dělníci státní zaměstnanci ţivnostníci důchodci nezaměstnaní
12 18 11 7 12 25
Voličstvo parlamentních stran podle pohlaví (%): Strana CDU/CSU SPD FDP Levice Zelení
Muži 31 23 16 13 9
Ženy 36 23 13 11 12
Koho volili nezaměstnaní (%): Všichni Levice SPD CDU/CSU FDP Zelení
78
100 25 23 22 10 9
Motivy volebního rozhodnutí voličů jednotlivých stran (%): Přesvědčení Strana Zklamání 76 CDU/CSU 19 71 SPD 24 61 Zelení 33 59 FDP 38 39 Levice 60
Spokojenost s vládou u voličů jednotlivých stran (%): Strana CDU/CSU SPD FDP Zelení Levice
% 68 48 39 30 12
Podíl voličů stran, kteří se cítí být mezi ,,poraţenými“ (současný systém je podle jejich mínění poškozuje) (%):
Strana Levice SPD FDP Zelení CDU/CSU
% 42 29 26 18 16
Tabulky č. 9-15: Charakteristiky voličů Levice a ostatních parlamentních stran ve spolkových volbách 2009. Zdroj: autorka s vyuţitím dat z Infratest dimap 2009.
79
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY
Literatura Alexander, Robert Jackson. 1991. International Trotskyism, 1929-1985: A Documented Analysis of the Movement. Durham: Duke University Press. Arends, Folko a Kümmel, Gerhard. 2000. ,,Germany: From Double Crisis To National Socialism.“ In: Conditions Of Democracy In Europe, 1919-1939. Systemic Case Studies. Eds. Dirk, Berg-Schlosser a John, Mitchell. Londýn: Macmillan, str. 184-212. Backes, Uwe a Moreau, Patrick. 2008. ,,Conclusion.“ In: Communist and Post-Communist Parties in Europe. Eds. Backes, Uwe a Patrick, Moreau. Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht, str. 535-608. Barker, Peter. 1998. ,,From the SED to the PDS: Continuity or Renewal?“ In: The Party of Democratic Socialism in Germany: Modern Post-Communism or Nostalgic Populism? Ed. Peter, Barker. Amsterdam: Rodopi, str. 1-17. Bendersky, Joseph W.. 2000. A History Of Nazi Germany: 1919-1945. Chicago: Burnham Inc., Publishers. Beyme, Klaus von. 1985. Political Parties in Western Democracies. Aldershot: Gower. Bortfeldt, Heinrich. 1992. Von der SED zur PDS. Wandlung zur Demokratie? Bonn: Bouvier. Broué, Pierre. 2006. The German Revolution, 1917-1923. Chicago: Haymarket Books. Busky, Donald F.. 2000. Democratic Socialism. A Global Survey. Westport: Praeger Publishers. Coffé, Hilda a Plassa, Rebecca. 2010. ,,Party Policy Positions Of Die Linke: A Continuation Of The PDS?“ Party Politics 16, č. 6, str. 721-735. Conradt, David P.. 2009. The German Polity. Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company: Boston. Cornelsen, Doris. 1989. ,,Die Volkswirtschaft der DDR: Wirtschaftsystem – Entwicklung – Probleme.“ In: Deutschland – Handbuch. Eine doppelte Bilanz 1949-1989. Eds. Werner, Weidenfeld a Hartmut, Zimmermann. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung, str. 258275. Eibl, Otto. 2006. ,,Pozice PDS v německém stranickém systému.“ Evropská volební studia 1, č. 2, str. 196-212.
80
Ettinger, Helmut. 2004. Zur Gründung der Partei der Europäischen Linken (EL). Berlin: Rosa Luxemburg Stiftung. Dostupné na http://www.rosalux.de/publication/20473/zurgruendung-der-partei-der-europaeischen-linken-el.html (28. 4. 2011) Femia, Joseph V.. 1999. ,,Marxism and Communism.“ In: Contemporary Political Ideologies. Eds. Roger, Eatwell a Anthony, Wright. London – New York: Continuum International Publishing Group, str. 104-130. Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal. Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián. 2002. ,,Ideově-politické rodiny a politické strany v postkomunistických zemích střední a východní Evropy.“ In: Fiala, Petr, Holzer, Jan, Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno: MPÚ MU, str. 13-27. Fiala, Petr, Mareš, Miroslav a Sokol, Petr. 2007. Eurostrany: politické strany na evropské úrovni. Brno: Barrister & Principal. Flechtheim, Ossip K.. 1971. Die KPD in der Weimarer Republik. Frankfurt nad Mohanem: Europäische Verlagsanstalt. Fülberth, Georg. 2008. ,,Doch wenn sich die Dinge ändern.“ Die Linke. Köln: Pappyrosa. Fulbrook, Mary. 2010. Dějiny moderního Německa od roku 1918 po současnost. Praha: Grada Publishing. Gallagher, Michael, Laver, Michael a Mair, Peter. 2001. Representative Government in Modern Europe. Boston: McGraw-Hill. Greiner, Florian. 2004. Die SPD im Ersten Weltkrieg. Kriegskredite, Burgfrieden und Spaltung der deutschen Sozialdemokratie. Norderstedt: Grin Verlag. Heywood, Andrew. 1994. Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing. Hloušek, Vít a Kopeček, Lubomír. 2010. Politické strany: původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. Praha: Grada. Hough, Dan. 2008. ,,The Left Party and Germany’s Coalition Conundrums.“ American Institute for Contemporary German Studies. Dostupné na http://www.aicgs.org/documents/advisor/hough.vuln0808.pdf (11. 4. 2011) Hüllen, Rudolf van. 2008. ,,Transnational Cooperation of Post-Communist Parties.“ In: Communist and Post-Communist Parties in Europe. Eds. Backes, Uwe a Patrick, Moreau. Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht, str. 463-482. Kolb, Eberhard. 2005. The Weimar Republic (second edition). Londýn: Routledge.
81
Kopeček, Lubomír. 2005. ,,Stranická rodina – rozdíly v jejím vymezování a práce s ní v podmínkách postkomunistické střední Evropy.“ In: Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Eds. Petr, Fiala a Maxmilián, Strmiska. Brno: CDK, str. 39-44. Kopeček, Lubomír. 2007. Politické strany na Slovensku 1989 až 2006. Brno: CDK. Lang, Jürgen P., Moreau, Patrick a Neu, Viola. 1995. Auferstanden aus Ruinen…? Die PDS nach dem Superwahljahr 1994. Sankt Augustin: Konrad Adenauer Stiftung/Bereich Forschung und Beratung. Lewis, Paul G.. 2000. Political Parties in Post-Communist Eastern Europe. Londýn: Routledge. Lijphart, Arend. 1990. ,,Dimensions of Ideology in European Party Systems.“ In: The West European Party System. Ed. Peter, Mair. Oxford: Oxford University Press, s. 253-265. Lipset, Seymour M. a Rokkan, Stein, eds. 1967. Party Systems and Voter Alignments: Cross National Perspectives. New York: The Free Press. Mair, Peter a Mudde, Cus. 1998. ,,The Party Family and Its Study.“ Annual Review of Political Science 1, str. 211-229. Malycha, Andreas a Winters, Peter Jochen. 2009. Die SED: Geschichte einer deutschen Partei. Mnichov: C. H. Beck. Mareš, Miroslav. 2006. ,,Transnacionální spolupráce krajní levice v Evropě.“ In: 3. Kongres českých politologů, Olomouc 8.-10. 9. 2006. Eds. Jan, Němec a Markéta, Šústková. PrahaOlomouc: Česká společnost pro politické vědy, str. 566-573. March, Luke a Mudde, Cas. 2005. ,,What's Left of the Radical Left? The European Radical Left After 1989: Decline and Mutation.“ Comparative European Politics 3, č. 1, str. 23-49. March, Luke. 2009. ,,Contemporary Far Left Parties in Europe: From Marxism to the Mainstream?“ Internationale Politik und Gesselschaft, č. 1, str. 126-143. Maškarinec, Pavel. 2008. Levicová strana ve Švédsku a její postavení v prostoru stranické rodiny krajní levice. Diplomová práce, Katedra politologie FSS MU Brno. Moreau, Patrick a Schorpp-Grabiak, Rita. 2002. ,,Mann muss so radikal sein wie die Wirklichkeit“ - Die PDS: eine Bilanz. Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft. Moreau, Patrick. 2008. ,,The PDS/Linkspartei: PDS and the Extreme Left – Decline and Renaissance of Communism in Germany.“ In: Communist and Post-Communist Parties in Europe. Eds. Backes, Uwe a Patrick, Moreau. Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht, str. 3985. Mudde, Cas. 2000. ,,Stranická rodina: rámcová analýza.“ Politologická revue VI., č. 1, str. 78-93. 82
Mudde, Cas. 2004. ,,The Populist Zeitgeist.“ Government and Opposition 39, č. 4, str. 542563. Müller, Werner. 1993. ,,Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED).“ In: SBZHandbuch staatliche Verwaltungen, Parteien, gesellschatlichen Organisationen und ihre Führungskräfte in der Sowjetischen Besatzungszone Deutschlands 1945-1949. Eds. Martin, Broszat a Hermann, Weber. Mnichov: Oldenbourg, str. 481-514. Nachtwey, Oliver. 2007. ,,Im Westen was neues. Die Entstehung der Wahlalternative Arbeit und soziale Gerechtigkeit.“ In: Die Linkspartei: Zeitgemässe Idee oder Bündnis ohne Zukunft? Eds. Tim, Spier, Butzlaff, Felix, Mathias, Micus a Franz, Walter. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, str. 155-184. Neugebauer, Gero a Stöss, Richard. 1996. Die PDS. Geschichte, Organisation, Wähler, Konkurrenten. Opladen: Leske+Budrich. Neugebauer, Gero a Stöss, Richard. 1999. ,,Nach der Bundestagswahl 1998: die PDS in stabiler Seitenlage?“ In: Die Parteien nach der Bundestagswahl 1998. Ed. Oskar, Niedermayer. Opladen: Leske+Budrich, str. 119-140. Neugebauer, Gero a Stöss, Richard. 2003. ,,Die PDS in Not.“ In: Die Parteien nach der Bundestagswahl 2002. Ed. Oskar, Niedermayer. Opladen: Leske+Budrich, str. 125-158. Neugebauer, Gero a Stöss, Richard. 2008. ,,Die Partei Die Linke. Nach der Gründung in des Kaisers neuen Kleidern? Eine politische Bedarfsgemeinschaft als neue Partei im deutschen Parteiensystem.“ In: Die Parteien nach der Bundestagswahl 2005. Ed. Oskar, Niedermayer. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, str. 151-199. Olsen, Jonathan. 2002. ,,Německá PDS: mezi Východem a Západem.“ In: Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Eds. Lubomír, Kopeček a Vít, Hloušek. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU, str. 65-82. Peterson, Larry Dean. 1993. German Communism, Workers‘ Protest and Labor Unions: the Politics of the United Front in Rhineland-Westphalia 1920-1924. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers. Reinhardt, Kurt F.. 1998. Germany: The Second Empire And The Weimar Republic. New York: The Continuum Publishing Company. Roberts, Geoffrey K.. 1997. Party Politics In The New Germany. Londýn: Pinter. Saalfeld, Thomas. 2002. ,,The German Party System: Continuity and Change“. German Politics 11, č. 3, str. 99-130.
83
Staritz, Dietrich. 1989. ,,Zur Geschichte der DDR.“ In: Deutschland – Handbuch. Eine doppelte Bilanz 1949-1989. Eds. Werner, Weidenfeld a Hartmut, Zimmermann. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung, str. 69-85. Steenson, Gary P.. 1981. ,,Not One Man! Not One Penny!“ German Social Democracy 18631914. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press. Strmiska, Maxmilián et al. 2005. Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál. Weber, Hermann. 2006. Die DDR 1945-1990. Mnichov: Oldenbourg Wissenschaftverlag. Zettl, Christian. 2010. ,,The German Federal Elections of 2009: The (Ultimate) Downfall of the German Volksparteien?“ Political Studies Association Conference Proceedings, str. 1-17. Dostupné na http://www.psa.ac.uk/journals/pdf/5/2010/961_418.pdf (17. 3. 2011)
Internet Cuba Sí. 2011. Dostupné na http://cuba-si.org/ (27. 4. 2011) European Left. 2011. Dostupné na http://www.european-left.org/english/about_the_el/member_parties/ (12. 2. 2011) European Left. 2004. Manifesto of the Party of the European Left. Dostupné na http://www.europeanleft.org/nc/english/about_the_el/documents/detail/zurueck/documents/artikel/manifesto-ofthe-party-of-the-european-left/ (12. 2. 2011) Der Bundeswahlleiter. 2009b. Ergebnisse der Bundestagswahlen seit 1990 für das frühere Bundesgebiet und Berlin West sowie für die neuen Länder und Berlin-Ost (Zweistimmen). Dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/bundestagswahlen/downloads/bundestagswahlergebnisse/ btw_ab90_ost_west.pdf (11. 4. 2011) Der Bundeswahlleiter. 2009a. Endgültiges Ergebnis der Europawahl 2009. Dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/europawahlen/EU_BUND_09/ergebnisse/bundesergebniss e/ (11. 4. 2011) Der Bundeswahlleiter. 2009e. Wahl zum 6. Europäischen Parlament am 13. Juni 2004 Wahl zum 6. Europäischen Parlament am 13. Juni 2004. Dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/europawahlen/EU_BUND_04/ergebnisse/bundesergebniss e/b_tabelle_99.html (11. 4. 2011) Der Bundeswahlleiter. 2009d. Wahl zum 5. Europäischen Parlament am 13. Juni 1999. Dostupné na 84
http://www.bundeswahlleiter.de/de/europawahlen/fruehere_europawahlen/ew1999.html (11. 4. 2011) Der Bundeswahlleiter. 2009c. Wahl zum 4. Europäischen Parlament am 12. Juni 1994. Dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/europawahlen/fruehere_europawahlen/ew1994.html (11. 4. 2011) FDP. 2011. Organisation. Dostupné na http://www.fdp.de/#/Organisation-und-Gremien/805c/index.html (30. 4. 2011) Frankfurter Allgemeine. 2010. Doppelspitze der Linkspartei: Gesine Lötzsch und Klaus Ernst gewählt. Dostupné na http://www.faz.net/s/Rub594835B672714A1DB1A121534F010EE1/Doc~E9A39D5966FD54 374912CD676113A5B23~ATpl~Ecommon~Scontent.html (15. 4. 2011) GUE/NGL. 2011. Dostupné na http://www.guengl.eu/showPage.php?ID=8876&LANG=1&GLANG=1 (12. 2. 2011) Infratest dimap. 2009. Umfrage. Dostupné na http://wahlarchiv.tagesschau.de/wahlen/200909-27-BT-DE/index.shtml (11. 4. 2011) Levice. 2009c. Framework for the Approach of the German Party Die Linke to IsraeliPalestinian Conflict. Dostupné na http://www.dielinke.de/index.php?id=454&tx_ttnews[tt_news]=6229&tx_ttnews[backPid]=21&no_cache=1 (20. 4. 2011) Levice. 2011. Mitgliederzahlen Dezember 2010. Dostupné na http://die-linke.de/partei/fakten/mitgliederzahlendezember2010/
(19. 2. 2011)
Spiegel Online. 2011. Wahlpleiten der Genossen: Links draussen. Dostupné na http://www.spiegel.de/politik/deutschland/0,1518,753671,00.html (15. 4. 2011) Welt Online. 2011. Kehrt Oskar Lafontaine zurück? Dostupné na http://www.welt.de/print/die_welt/politik/article13072934/Kehrt-Oskar-Lafontainezurueck.html (21. 4. 2011)
Volební programy Levice. 2009a. Bundestagswahlprogramm 2009 (Konsequent sozial. Für Demokratie und Frieden). Dostupné na http://die-
85
linke.de/fileadmin/download/wahlen/wahlprogramme/bundestagswahlprogramm2009.pdf (12. 2. 2011) Levice. 2009b. Europawahlprogramm 2009 der Partei Die Linke (Solidarität, Demokratie, Frieden – Gemeinsam für den Wechsel in Europa!). Dostupné na http://dielinke.de/fileadmin/download/wahlen/wahlprogramme/europawahlprogramm2009.pdf (12. 2. 2011) Levice. 2010. Programme of Die Linke Party. Draft by the Programme Commission. Dostupné na http://die-linke.de/programm/programmentwurf/ (12. 2. 2011) Levicová strana.PDS. 2007. Programmatische Eckpunkte – Programmatisches Gründungsdokument der Partei Die Linke. Dostupné na http://www.dielinke.de/index.php?id=377 (12. 2. 2011) Levicová strana.PDS. 2005. Wahlprogramm zu den Bundestagswahlen 2005 (Für eine neue soziale Idee). Dostupné na http://dielinke.de/fileadmin/download/wahlen/wahlprogramme/bundestagswahlprogramm2005.pdf (12. 2. 2011) PDS. 1993. Programm der Partei des demokratischen Sozialismus. Dostupné na http://archiv2007.sozialisten.de/download/dokumente/grundsatzdokumente_partei/parteiprogr amm1993.pdf (30. 4. 2011)
86
Anotace Tato diplomová práce je psána jako případová studie německé strany Levice a jejím hlavním cílem je analytický popis historické evoluce, nadnárodních vazeb a současného ideově-programového profilu této strany za pouţití konceptu stranických rodin. Vedlejším cílem potom bude i přiblíţení současné pozice Levice ve stranickém systému Německa, příčin jejího volebního vzestupu v posledních letech a profilu voličstva. Výzkumné otázky, jejichţ zodpovězení bude práce sledovat, jsou následující: Jaká je současná identita strany Levice za pouţití konceptu stranických rodin? K jakému ideovému proudu lze tuto stranu zařadit v rámci současné rodiny krajní levice? Jaká je současná pozice strany ve stranickém systému Německa? Jaké byly příčiny jejího volebního vzestupu a kdo jsou její voliči?
Klíčová slova: stranické rodiny, krajní levice, sociální populismus, Německo, strana Levice
Abstract This diploma thesis presents a case study of the German Left Party and its primary goal is an analytical description of its historical evolution, transnational cooperation and current ideological programm profile using the party family classification. The secondary goal will be to analyse the current position of the Left Party in the German party system, the causes of its electoral success in the past few years and its electorate profile. The research questions we aim to answer are formulated as following: What is the current identity of the Left Party using the party family classification? To which ideological subgroup does this party belong within the current far left party family? What is the current position of the party in the German party system? What were the causes of its electoral success and who are its voters?
Key words: party families, far left, social populism, Germany, the Left Party
87
