MASARYKOVA UNIVERZITA. Motivy v díle Václava Kaplického

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Motivy v díle Václava Kaplického Bakalářská práce

Brno 2011

Vedoucí práce:

Autorka práce:

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Eva Zahradníková

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 15. 4. 2011

_______________ podpis

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc. za odborné vedení práce a jeho cenné připomínky, kterými přispěl ke zpracování této práce. 3

Obsah Obsah ........................................................................................................................... 2 1.

Úvod ..................................................................................................................... 6

2.

Život a dílo Václava Kaplického.......................................................................... 8

3.

Děj jednotlivých románů .................................................................................... 10 3.1

Kladivo na čarodějnice ................................................................................ 10

3.2

Nalezeno právem ......................................................................................... 11

3.3

Život alchymistův ........................................................................................ 12

4.

Teorie motivu ..................................................................................................... 13

5.

Motivická výstavba ............................................................................................ 16 5.1

Motiv smrti .................................................................................................. 16

5.1.1

Kladivo na čarodějnice ......................................................................... 16

5.1.2

Nalezeno právem .................................................................................. 19

5.1.3

Život alchymistův ................................................................................ 21

5.1.4

Zhodnocení motivu smrti v jednotlivých dílech .................................. 23

5.2

Motiv utrpení ............................................................................................... 24

5.2.1


5.2.2

Nalezeno právem .................................................................................. 26

5.2.3


5.2.4

Zhodnocení motivu utrpení v jednotlivých dílech ............................... 30

5.3

Motiv lásky .................................................................................................. 32

5.3.1


5.3.2

Nalezeno právem .................................................................................. 35

5.3.3


5.3.4

Zhodnocení motivu lásky v jednotlivých dílech .................................. 39

5.4

Motiv odpuštění ........................................................................................... 40

4

5.4.1


5.4.2

Nalezeno právem .................................................................................. 43

5.4.3


5.4.4

Zhodnocení motivu odpuštění .............................................................. 47

6.

Závěr .................................................................................................................. 48

7.

Resumé ............................................................................................................... 51

8.

Summary ............................................................................................................ 51

9.

Literatura ............................................................................................................ 52

5

1. Úvod Václav Kaplický nepatří mezi přední spisovatele 20. století. To však nikterak neubírá na kvalitě jeho děl. Kaplický byl autorem historické prózy, jejíž prameny se více či méně opírají o skutečnost. Proslavil se zejména románem Kladivo na čarodějnice,

který

je

založený

na

pravdivých

událostech.

Pojednává

o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku. Tato místa jsou mi velmi blízká stejně jako historické prameny honů na čarodějnice pořádané na severní Moravě. Bakalářská práce se bude zabývat analýzou tří děl, kterými jsou Kladivo na čarodějnice, Nalezeno právem a Život alchymistův. V jednotlivých románech se zaměřím především na analýzu motivů smrti, utrpení, lásky a odpuštění. Zaměřím se na rozbor motivů v rámci jednoho díla, ale také na jejich intertextuální propojení. Motivická výstavba souvisí s tématem postav a prostředí. Tato témata nelze od mnohých motivů oddělit, a proto okrajově přiblížím i je. Dříve než se začnu zabývat samotnou analýzou, představím život Václava Kaplického a ve stručnosti představím i jednotlivé romány. Jednu kapitolu také věnuji teorii motivu, z níž budu vycházet při své analýze. Hlavní část celé práce bude tedy obsahovat podrobnou analýzu jednotlivých motivů zakomponovaných do prostředí. Přímou a nepřímou charakteristikou také přiblížím hlavní postavy jednotlivých románů. Při analýze motivů se soustředím na jejich variace a dynamičnost. Srovnám motiv, který skutečně naplňuje základní definici, a variace téhož motivu, jehož dynamika není znatelná. Výrazným prvkem, na který se při rozboru zaměřím, je estetická hodnota díla. Jedná se o funkci motivu v celku a také o jeho vztah k vnímateli. Pro tuto hodnotu je rozhodující, do jaké míry motiv plní svou funkci dynamické jednotky v díle a jakým způsobem působí na recipienta. Na závěr každé kapitoly, která bude věnovaná jednotlivému motivu, bude shrnutí a srovnání podob daného motivu v jednotlivých dílech. Závěr bude věnovaných shrnutím celé analýzy. Soustředím se na jednotlivé motivy i jednotlivá díla. Budu se zabývat jednak intertextuálním propojením motivů, ale i charakterů postav. Kaplický své hlavní postavy komponuje na principu lidového typu, který je blízký všem čtenářům. Zhodnotím, do jaké míry se mu postavu vycházející 6

z prostého lidu podařilo zakomponovat do všech tří románů. Ráda bych také přiblížila Kaplického osobitý autorský styl.

7

2. Život a dílo Václava Kaplického Václav Kaplický se narodil 28. srpna roku 1895 na samotě Červený dvůr u Sezimova ústí. U Kaplických se mnoho četlo, zvláštní oblibě se těšila četba děl Jiráskových a děl pojednávajících o dějinách Táborska. Kaplického otec uměl zpaměti Havlíčkovy Tyrolské elegie a Křest svatého Vladimíra. Výchova k vlastenectví byla přímo vzorová. Kaplický studoval na táborském gymnáziu a reálce. Byl také členem tajného studentského spolku, který pořádal diskuze o literatuře, historii, filozofii a politice. Za středoškolských studií se projevil jako nadšený vydavatel studentského časopisu Snaha, který redigoval v letech 1912-1913. Také přispíval do Jihočeských listů a Českého jihu. Články publikoval i ve studentském časopise a v Národní politice. Po válce začal publikovat v Rudém právu, Rudém večerníku a Rozsévačce. Později redigoval Průlom, Literární noviny, Panorámu a Hovory o knihách. Hned po únorové revoluci v Rusku roku 1917 vycházel velmi kritický časopis Světla a stíny, kam Kaplický také hojně přispíval. Maturitu skládal Kaplický doslova v předvečer první světové války, 7. července 1914. O atmosféře posledního předválečného roku napsal za okupace román Ještě nehřmí (1942), jehož název byl velmi výstižný. Autorovi se podařilo velmi citlivě zachytit smýšlení i jednání mladé generace, která z velké části přešla ze školních lavic přímo do zákopů. Narukoval roku 1915. Byl poslán na frontu při brusilovovské ofenzívě a roku 1916 byl zajat u haličského města Zalošče. Prvních pár měsíců po Říjnové revoluci nastal rozkol mezi legionáři a vedením, který skončil odmítnutím legionářů zúčastnit se další vojenské akce. Kaplický byl v té době zatčen a v trestaneckém vagóně dopraven do pevnosti Gornostaj u Vladivostoku. Zde se rozhodl, že vydá svědectví o československých legionářích v Rusku. Atmosféru začátku dvacátých let, poté co vyprchaly snivé představy o republice, ztvárnil Kaplický po létech v románu Hvězda na východě (1946). I když to není dílo autobiografické, čtenář se dozví ledacos z autorova života. Kaplický vystřídal řadu zaměstnání, až zakotvil u nakladatelské práce, jíž se věnoval až do roku 1950. Od té doby se soustředil jen na literaturu.

8

V polovině dvacátých let se na podnět Josefa Hory pokusil napsat pro čtenáře Rudého večerníku příběh lidového čtení. Tak vznikla například Princezna z Kosíř (1927), dílo čtenářsky nenáročné, ale s velkým významem pro autorovu následující tvorbu. V průběhu třicátých a v polovině čtyřicátých let napsal Kaplický několik prací, jež můžeme souhrnně označit jako lidovou četbu s aktuální dobovou tematikou – Bomba v parlamentě (1933), Zrádná obálka (1938), Pozor, zlý člověk (1941) a mnohé další. Roku 1936 vyšel Gornostaj, v němž autor prokázal nemalé literární kvality a hluboký smysl pro politické hodnocení dějinného vývoje. V dílech spojených tematikou protifeudálních povstání na českém venkově se Kaplický projevil jako střízlivý vypravěč, zakládající smysl svého příběhu na historických faktech. V popředí dějové linie vždy stojí aktivní lidová postava. Autor usiluje o podání pravdivého obrazu jejího charakteru a jednání. Mezi tato díla patří Čtveráci (1952), Železná koruna (1954), Smršť pěstí (1955), Rekruti (1956) a román Zaťatá pěst (1959). Veliký zlom v díle nastává v první polovině šedesátých let, kdy Kaplický vydává dílo Kladivo na čarodějnice (1963). Sáhl zde po námětu z naší historie. Toto dílo pojal v širších společenských souvislostech a dospěl k obecně platnému poselství. V Táborské republice (1969) se zabýval husitstvím. Toto hnutí považoval za mocný proud provázený výstřelky fanatiků, extrémistů a neschopných lidí. V druhé polovině sedmdesátých let přichází Kaplický s novým, závažným dílem, kterým je Veliké teatrum (1977). Pojednává o bělohorské tragédii a tematicky je velmi podobné Winterově Mistru Kampanovi. V období mezi stěžejními díly Kaplický vydává práce menšího rozsahu s historickou tematikou. Mezi ně bychom mohli zařadit Nalezeno právem (1971), Kainovo znamení (1975), Škůdce zemský Jiří Kopidlanský (1976), Život alchymistův (1980) a další. Autor sám vyšel z lidového prostředí, pět let byl řadovým vojákem, zakusil pocit nezaměstnaného, živil se manuální prací. V českých dějinách si vybíral období nejen historicky závažná, ale i ta, ve kterých se na tvorbě dějin podílí obyčejný člověk. Pro svůj umělecký výklad dějin hledal vždy takový způsob vyjádření, aby se přiblížil i širokým čtenářským vrstvám. Václav Kaplický zemřel 4. října 1982 v Praze. Byl pochován na vyšehradském Slavíně. Bustu na jeho hrob vytvořil sochař Břetislav Benda.

9

3. Děj jednotlivých románů 3.1 Kladivo na čarodějnice Velké Losiny bylo panství žerotínské a právě zde, konkrétně v Sobotíně, začínal osud nebohých žen. Žebračka Schuchová slíbila porodní bábě Dorotě Groerové, že jí z kostela přinese posvěcenou hostii. V kostele však mladý ministrant viděl žebraččin pokus schovat hostii do šátku. Ihned to oznámil faráři Schmidtovi. Ten Schuchovou označil za čarodějnici a tento úsudek také ihned sdělil hraběnce z Galle a svou domněnku napsal i děkanu Lautnerovi do Šumperka. Bez většího rozmyslu zavolali z Olomouce inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Boblig byl zběhlý ve věcech spojených s čarodějnicemi. Nejprve si stanovil honorář, ubytoval se, sehnal dostatek jídla a teprve poté začal s výslechy. Jeho cílem bylo získat od každé obviněné přiznání a následně další obvinění, aby mu dobře vynášející práce příliš rychle neskončila. Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner byl od prvopočátku proti inkvizitorovi a nijak to nezastíral. Ve městě Šumperku, vzdáleném od Velkých Losin hodinu a půl cesty kočárem, se o procesech s čarodějnicemi velmi mluvilo. Tím spíš, když Boblig spolu se svým věrným sluhou Ignácem navštívil šumperského radního Gaupa. Lautner brzy pochopil, co Boblig chystá. Věděl, že se jen tak před něčím nezastaví, a tušil, jakou ohromnou motivací je pro něj majetek šumperských občanů. Odjel za olomouckým biskupem žádat o pomoc. Netušil však, jak je proti mysli církve, že má u sebe na faře mladou, krásnou dívku za hospodyni. Děkan ji u sebe nechal jako mladé děvčátko, které při velkém požáru přišlo o rodiče i dům. Jeho prosbám nebylo vyslyšeno. Pomoci se nedočkal. První zatčená byla Marie Sattlerová. Další na řadě byla farská kuchařka Zuzana Voglicková, pro kterou si přišli, když byla na faře sama. Boblig nešetřil nikoho, každá alespoň trochu majetná rodina byla obviněna z čarodějnictví. Jakmile si Boblig vynutil dost obvinění od městské honorace, troufnul si obvinit i samotného děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Vlákal ho na slavnost do Mohelnice, kde ho nechal před všemi jeho známými zatknout. Dlouhých pět let vydržel Lautner odolávat tlaku, aby se přiznal. Nakonec naprosto vyčerpaný, hladový, nemocný, na tortuře třetí (nejvyššího) stupně podlehl a přiznal se. Nikdo se ho nezastal. Z jeho upálení se udělala velká sláva, do Mohelnice přijela spousta lidí. 10

3.2 Nalezeno právem Celý příběh začíná fantastickou zprávou o tom, jak žid Rafael zabil svou děvečku Rozinu, aby získal krev mladé křesťanské dívky a oslavil tak svátek velikonoční. Shodou okolností zrovna vesnicí projížděl pan Sonntag, který ihned poslal zprávu o tomto hanebném činu Jiřímu Fridrichu Schirlovi, císařskému radovi a královskému komornímu prokurátorovi, do Olomouce. Ten pověřil lajtnanta Strassera, aby jel do Spálova jako verbíř a po cestě místo vojáků posbíral všechny informace o údajné vraždě. První Strasserovo zastavení bylo ve spálovské hospodě, kde potkal vojačku Dorotu, která za pár kořalek řekla všechno o Rozině – jak vypadala, odkud pocházela a jakou smrtí zahynula. To lajtnantovi stačilo na to, aby nechal do hospody vlákat žida Rafaela a bez jakýchkoli výslechů a sepisování, notně posilněn kořalkou, ho přede všemi zatknul, spoutal a odvezl do Olomouce do vězení. O neštěstí, které se sneslo na Rafaelovu rodinu, věděli již všichni židé z blízkého i vzdáleného okolí a zapojili se do pátrání po Rozině. Nikdo totiž nikde nenašel její tělo, a tak věřili, že nevinu dokážou. Rozina Kaiserová byla sirotek a putovala ze služby do služby. Když sloužila v Mistelbachu, zamilovala se do vojáka Hanuše, který jí slíbil, že si ji po vojně vezme za ženu. Rozina nevydržela čekat a v době, kdy byla zima největší, vydala se na cestu. Dlouho bloudila po lesích. Nakonec se dostala do Barnova do hájenky. Z hájenky šla sloužit rovnou na zámek, kde se znelíbila milostpaní. Ta jí sehnala službu u vinopalníka Rafaela. Žid nechal svou děvečku obsluhovat ve vinopalně a nutil ji, aby byla na vojáky milejší a oni tak více vypili. Rozina se však vojáků bála, protivily se jí jejich oplzlé řeči, a tak bez jakéhokoli vysvětlení z Rafaelova domu utekla. Nikdo ji neviděl, nikdo o ní nic neslyšel. Všichni ji tedy měli za oběť rituální vraždy. Po dlouhé cestě se dostala do služby k pláteníku Tropperovi. Jeho žena se přátelila s židovkou Fišerkou, která když slyšela jméno jejich děvečky, jakoby se pomátla. Dívku hned na druhý den odvezli zpět do Spálova, později do Olomouce, aby svědčila u soudu a obhájila, že je skutečně ta domněle zavražděná dívka. Její svědectví soud uznal a žida Rafaela propustili. Rafael opouštěl vězení pohublý a nemocný. Těšila ho jen vidina toho, že brzy bude líp. Rozina Kaiserová se svezla zpět z Olomouce se Spálovskými. Vystoupila však v půli cesty a vydala se směrem do Krnova. Nezapomněla na svého milého Hanuše a věřila, že i on na ni čeká. Celý děj končí tímto rozloučením Roziny, Rafaela a spálovských sousedů. 11

3.3 Život alchymistův Tento román pojednává o životě Eduarda Kelleyho. Když byl Kelley mladý, jeho chudí rodiče ho poslali na studia. Mladík si nevážil rodinné pomoci, raději chodil za hýřivými radovánkami. Jakmile to rodiče zjistili, přestali mu posílat peníze a Eduard se začal živit sám. Peníze si obstarával samými podvody, za které mu byly uřezány obě uši. Vydal se tedy na cesty po své rodné Anglii, až dorazil do domu Johna Deea, učeného alchymisty, a nastoupil u něj do služby. Jednou k nim přijel vzácný šlechtic, který oba alchymisty pozval na návštěvu do svého rodného Polska. O cestě bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy Dee zjistil, že jeho učenec má milenku, vdanou paní Johannu Westonovou. Cestou se zastavili v Praze u Deeova přítele, jehož prostřednictvím se oba alchymisté dostali až k císaři Rudolfovi, na kterého udělali opravdový dojem. Naopak v Polsku nebyli přijati tak vřele, jak se domnívali. Alchymisté brzy pochopili, že nejsou vítanými hosty. Vrátili se tedy zpět do Prahy, ale už ne jako takoví přátelé. Starý, moudrý a šlechetný Dee poznal pozdě povahu člověka, kterého vzal pod svá křídla. Uvědomil si, že Kelley alchymii zvolil jako snadný prostředek k získání peněz. V Praze se dvojice rozdělila. Slavný Dee se stal prvním alchymistou na dvoře císaře a jeho učenec dostal místo u pana Viléma z Rožmberka. Shodou náhod se jejich pozice brzy vyměnily. Brzy přijela do Prahy paní Johanka, která ovdověla, a tak se mohli dávní milenci brzy vzít. Posléze byl Kelley jmenován rytířem z Imanny a obdržel statky u Jílového. Johanka se tam přestěhovala i s dětmi. Dobře se jim dařilo, paní otěhotněla, Eduard z Prahy jezdil vždy v sobotu. Jednu sobotu však nepřijel. Za souboj, při němž Kelley zabil svého soka, byl zatčen a odvezen na Křivoklát. Při pokusu o útěk spadl na skálu a zlomil si nohu, kterou mu museli lékaři amputovat. Když se Johanka dozvěděla, co se jejímu muži přihodilo, nejprve se mu snažila pomáhat. Brzy však pochopila, že její muž byl podvodník a živil se jen lží. Odcestovala i s dětmi na svůj statek v Mostu a začala žít nový život. Kelley byl zatím propuštěn na milost císařovu. Když se dozvěděl, že ženě vzali všechen majetek a ona byla nucena odjet do Mostu, začal opět pletichařit. Vypůjčil si peníze od všech známých po Praze a odjel s nimi za ženou. Všechny jí je dal jako náhradu. Za tento skutek se Kelley dostal opět do vězení. Ve snaze o útěk spadl na druhou nohu, o kterou později také přišel. Sám se rozhodl pro smrt, rozloučil se s rodinou a vypil jed, po němž smrt přišla dřív, než se nadál. 12

4. Teorie motivu Podle Slovníku literární teorie má slovo motiv kořeny v latině (motivus, což znamená uvádějící v pohyb) a ve francouzštině (motif, což lze překládat jako popud či pohnutka). Přesná charakteristika motivu zní takto: „Nejjednodušší část slovesného uměleckého díla, která má ještě své téma, ale je již nerozložitelná obsahově. Podle obsahové funkce (např. líčení činu nějaké osoby) se zpravidla motivy dělí na dynamické, statické a volné. Motivy na sebe organicky navazují, vytvářejí komplexy motivů a posléze i celek díla. Existence každého motivu je zdůvodněna kompozicí díla, nebo má ryze formální důvody.“1 Josef Hrabák o motivu: „Pro potřebu literárního rozboru definuji motiv jako významovou jednotku bezprostředně vyšší než slovo nebo syntagma, tedy jako nejmenší celek podávající věcnou informaci o situaci.“2 Výběr motivů je jeden ze znaků charakterizující autorský styl. Existuje řada možností, jak zkoumat motivy v širších souvislostech. Motivy lze kvalifikovat podle určitých kritérií. Definujeme-li motiv jako základní dynamickou složku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí, je důležité se soustředit na to, jak je motiv vybrán s ohledem na začlenění do celku díla. Dále je velmi důležitá hodnota konkrétního motivu v celku díla. „Výběr motivu závisí jistě v prvé řadě na záměru autora, na tom, co a s jakým cílem hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla. Zároveň však padá při výběru motivů v úvahu také jejich návaznost. Jakmile autor vybral prvý motiv, limitoval tím již výběr z množiny všech možných motivů a musí brát v úvahu jen podmnožinu těch motivů, u nichž je možná návaznost na první motiv.“3 Volba a množství možných motivů je závislé na výběru žánru díla. Pokud např. autor bude psát detektivní román, má jen omezené množství motivů, které může dohromady použít tak, aby dílo bylo kvalitní. Do značné míry je také omezen literárním směrem, v jehož rámci tvoří. U motivu se můžeme dále zaměřit na jeho funkci v celku a vztah k vnímateli, což odborně nazýváme estetickou hodnotou motivu. Pokud se tím chceme zabývat, musíme vzít v potaz, že motiv je především dynamická složka struktury díla. 1

VLAŠÍN, ŠTĚPÁN. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 238

2

HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 93

3

HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1999, s. 102

13

Rozhodující proto je, do jaké míry vzhledem k ostatním složkám literárního díla tuto funkci plní.4 Pokud se chceme zabývat analýzou motivů, je vhodné rozebírat rozsáhlejší, zejména epické texty rozdělené na větší celky. Podle Josefa Hrabáka lze analýzu provádět dvěma způsoby. Buď vybíráme z hlediska textu jen vůdčí nebo nosné motivy, okolo nichž se kupí motivy vedlejší, anebo rozkládáme základní téma na témata dílčí, která jsou tvořena jednotlivými motivy.5 Hledání souvislostí mezi motivem a vyššími složkami díla vede ke zjištění, že se motivy sdružují a vytvářejí téma, které stojí v základu celého díla a bývá označováno jako téma hlavní. Je to vlastně vymezení toho, o čem dílo jako celek vypovídá. V kontextu hlavního tématu se realizují témata dílčí, která je rozvíjejí a konkretizují. Mezi nejdůležitější dílčí témata patří u syžetových literárních druhů témata postav a prostředí. Téma postavy tvoří motivy zevnějšku, povahy chování, jednání, jazykového projevu, myšlenek, citů atd. Tyto motivy mohou být jako charakteristika postavy uváděny vypravěčem nebo jinou formou přímého sdělení, ale mohou být také sdělovány jinými postavami a jsou tak charakterizovány zprostředkovaně. Téma prostředí tvoří motiv vnějšího světa, v němž se pohybují postavy. Tento svět lze pojmout geograficky, sociálně i intelektuálně. Prostředí bývá charakterizováno motivy autorského textu a má pak povahu popisnou. Je také obvyklé, že je autor zachytí formou dialogů či monologů jednajících postav.6 Pokud se budeme zabývat tématem obecně, lze říci, že „téma představuje informaci stojící v hierarchii na nejvyšším místě daného textu nebo zkoumaného úseku. Protože vyjadřuje smysl, k němuž směřují všechny informace nižšího řádu, je nutně povahy ideologické.“7 Z kompozičního i estetického hlediska je jednotlivý motiv irelevantní. Hodnotu dostává teprve v rámci určitého textu. Oproti tématu, které je výsledkem abstrakce, je motiv zcela konkrétní.8 Velmi osobitě pojal motiv František Všetička v knize Stavba prózy. Tvrdí, že motiv má tři zvláštní varianty – leitmotiv, kontramotiv a intermotiv. Leitmotiv (z něm. leiten = vést, vodit) je vůdčí a příznačný motiv, který obvykle prochází velkým variačním procesem. V literárním díle má doprovodný, dokreslující 4

HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1999 HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973 6 HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1999 7 HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 93 8 tamtéž 5

14

a charakterizační ráz. Kontramotiv (z lat. kontra = proti) stojí v epickém či dramatickém díle proti motivu stejného druhu, ale má zcela opačnou tendenci. Intermotiv (z lat. inter = mezi) je motiv, který spojuje díla jednoho autora. Vytváří vyšší kontinuitu mezi jednotlivými díly. František Všetička tvrdí, že „motiv může a nemusí být ukončen. Ty z motivů, jež jsou ukončeny, lze podle způsobů závěrečného vyznění rozdělit do několika skupin. Rozlišujeme potom motiv signální, deflektivní, paradoxní, deziluzivní, falešný, imperfektní, mysteriózní, metamorfní a apoditní.“9 Signální motiv je nejběžnější. Všechny jeho varianty mají stejný charakter, nedochází u něj k žádnému vybočení z celkového ladění. Deflektivní motiv se skládá z řady signálů realizujících se v závěrečné variantě. Tato realizace je však odchýlená od původních náznaků. Poslední varianta deflektivního motivu se od předchozích vždy liší. Paradoxní motiv probíhá v určité vyprávěcí rovině, ze níž v závěrečné fázi naprosto paradoxně vybočí. Jeví-li se v díle motiv jako tragický, v závěru vybočí do komična a naopak. Deziluzivní motiv má v díle iluzivní varianty, které jsou v závěru díla narušeny deziluzí. Tato deziluze je obvykle pronikavá a překvapivá. Falešný motiv postupně připravuje určité řešení, které se na závěr stejně nezrealizuje. Tento motiv se vyskytuje především v detektivkách. Imperfektní motiv je v celém díle stejný, neboť není nijak ukončen či završen a také sám nic neukončuje. Je otevřený, ale naznačuje nějaké potenciální řešení, k němuž však po dobu existence motivu nikdy nedochází. Mysteriózní motiv je založený na tajuplnosti, mnohoznačnosti a neurčitosti. Podstata tohoto motivu se dá jen stěží předpokládat, stejně jako její smysl či vyústění. Na rozdíl od signálního motivu, u něhož čtenář od počátku tuší vyústění, je podstata mysteriózního motivu zahalena tajemstvím až do poslední chvíle. Metamorfní motiv zachycuje vývojovou proměnu od výchozího stavu až do jeho konečné podoby, která metamorfózu ukončuje. Začátek a konec této proměny se obvykle diametrálně liší. Apoditní motiv je založen na postupném odhalování neznámého. Tato skrytá podstata je odhalována postupně.10

9

VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: vydavatelství UP v Olomouci, 1992,

s.23 10

tamtéž

15

5. Motivická výstavba 5.1 Motiv smrti „Závistivci sice umírají, ale závist je nesmrtelná.“11 Moliére „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“12 Platón „Dobré vlastnosti nepotlačí nikdy špatné, asi tak jako cukr přidán do jedu nebrání jedu, aby byl smrtící.“13 arabské přísloví

5.1.1 Kladivo na čarodějnice V tomto díle motiv smrti prostupuje celou knihou. Dalo by se říct, že je základním motivem, který jde ruku v ruce s utrpením. Smrt je v knize demonstrována jako zbraň proti temným silám a samotnému ďáblu. Zároveň je prostředkem, který nahání strach a dělá lidi poslušnými. Je to prostředek k hrůzovládě, jejíž moc neustále vzrůstá. Se smrtí se v knize setkáváme ještě dříve, než samotné procesy začínají. Boblig, již notně opilý, zavolal si k sobě kata Jokla, aby nachystal skřipec a do mučírny přivedl starou Davidku. Jakmile starou ženu natáhli na skřipec, zakřičela a ztuhla. Tímto skutkem jí zlomili vaz. Když ráno Boblig vystřízlivěl, nazval tuto skutečnost laskavostí ďábla, který vysvobodil svou pomocnici. Dále se v románu setkáme se smrtí také poměrně často. Bobligovo působení je omezené zatím jen na Velké Losiny. Protože dříve moc nevydělával, rozhodl se zaopatřit na stáří. Začal se tedy zajímat o bohatší občany, na nichž si vynutil obvinění lidí z nedalekého Šumperka. Než se Boblig do města přesunul, přišel za ním děkan Lautner a snažil se mu rozmluvit jeho počínání. Nikdy na ďábla nevěřil, věřil však v počestnost lidí, které znal. Boblig chtěl stůj co stůj ukázat svou převahu. „Nevím mnoho o procesu losinském,“ hlesl Lautner. „Budete-li si přát, rád Vám mohu posloužit. Ostatně dovíte se leccos možná i proti své vůli. Ale měl byste si uvědomit, že až dosud to byla

11

Citáty slavných osobností [online]. 2010 [cit. 2011-03-21]. Dostupné z WWW: http://citaty.net/citaty-o-smrti 12 Citáty [online]. 2010 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z WWW: http://citaty.kukulich.cz/temata/smrt 13 Citáty slavných osobností [online]. 2010 [cit. 2011-03-21]. Dostupné z WWW: http://citaty.net/citaty-o-smrti/2

16

jen předehra. Nejméně dvacet osob v Losinách čeká na svůj ortel.“ „Dvacet osob?“ zděsil se děkan. „A v Šumperku, zdá se, bude žeň ještě bohatší!“14 Je nepochybné, že zmiňovaní, čekající na svůj ortel, do jednoho zemřeli. Kniha končí smrtí Kryštofa Aloise Lautnera. Byl to muž katolického vyznání se zdravým, selským rozumem. Moc dobře věděl, jaké bezpráví se děje, a bojoval proti němu do poslední chvíle. Jakmile pochopil, že s Bobligem nic nezmůže, obrátil se na své přátele z města Šumperka. Dokonce orodoval u olomouckého biskupa a také u svého přítele, děkana Winklera. Oba církevní představitelé nevěřili, že by byl Lautner posedlý ďáblem, žádný se ho však nezastal ze strachu o sebe samého. Děkan nebyl jen jedním z mnoha kazatelů. Lidé si ho velmi vážili, zvali ho na každou rodinnou příležitost, ať už to byla oslava svatby, narození dítěte či ztráta svého blízkého. Všichni v Šumperku věděli, že je to osoba, která jim pomůže s jakýmkoli trápením, a proto se nebáli za ním přijít se svými starostmi. Napomáhal tomu i jeho vzhled. „Byl to muž menší postavy, obtloustlý s vlasy již prošedivělými, zato laskavých a veselých očí.“15 Už od pohledu bytost mírná a vstřícná. Proto také občany města tolik šokovalo, když slyšeli o mnohých obviněních snesených na bedra jejich kazatele. V tomto románu lze na smrt nahlížet třemi způsoby. Z pozice rodiny jde o velkou tragédii. Stojí a dívají se, jak jejich blízký umírá v plamenech na hranici, oblečený do rubáše a zubožený dlouhou dobou strávenou ve vězení. Příbuzní mnohdy museli sami volit, zda vůbec mohou zastáním někomu pomoci, nebo spíše ublížit. Ráda bych zde citovala Jaromíru Nejedlou: „V době, kdy byly v Evropě popravy čarodějnic každodenní záležitostí, se jen málokdo odvážil vyjádřit pochybnost o vině uvězněných. Ti, kteří tak učinili – a byli mezi nimi i lidé vzdělaní v teologii a právu – skončili nejednou sami na hranici.“16 Smrt těchto nevinných žen však znamenala zisk pro lidi z inkvizičního tribunálu. Sice ne všichni porotci souhlasili s praktikami při procesech, ale nikdo se neozýval. Jednak měli strach obrátit se proti zlu, ale také se jim zvyšovalo jmění. Rozporuplný názor na konečný verdikt smrti měla i hraběnka z Galle. Bohužel nepátrala po tolika obviněních, nikdy se nešla podívat, jakým způsobem se zacházelo 14

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 201 15 tamtéž, s. 8 16 NEJEDLÁ, JAROMÍRA. Václav kaplický: vypravěč příběhů z nedávné i dávné minulosti. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 140

17

s uvězněnými. Nakonec sama čelila výčitkám svědomí. Poslední způsob, jak lze v tomto díle na smrt nahlížet, je radost z ní samé. Neskrývané potěšení měl sám inkvizitor, který ji bral jako nejvyšší poctu své práce. Prospěch ze smrti však měl nejen on, ale také většina hodnostářů. Jejich chování je patrné z ukázky, kdy se upalovaly první ženy: „Dříví bylo suché, oheň vesele praskal a vítr odnášel kouř daleko. Čarodějnice hořely jako pochodně. … Panstvo nezůstalo do konce. Odcházelo, nasedalo do kočárů a tryskem odjíždělo do losinského zámku.“17 Neodjížděli tam proto, že se jim svírala srdce nad utrpením nebohých žen, ale za vidinou hostiny, oslavy prvního upálení. V Kladivu na čarodějnice je motiv smrti dynamickou jednotkou. Každá smrt posouvá děj kupředu. Čím více lidských životů vyhaslo na hranici, tím více se inkvizitoru Bobligovi zvedalo sebevědomí a tím více byl motivován dohnat na šibenici další odsouzené. Každá variace motivu působí na city čtenáře, ať už vyvolává empatii či opovržení. Smrt tu má nezastupitelné místo, je to stěžejní motiv celého díla, tzv. leitmotiv. Autor s ním umí pracovat tak, že dokáže působit na lidské city, vyvolá soucit, empatii a donutí čtenáře zamyslet se nad důvody takové tragédie, jako je zbytečná smrt. Motiv smrti je úzce provázaný s prostředím, kde odsouzení čekají na ortel, mnozí naprosto vyčerpaní umírají: „V kobce se zatím dost vyjasnilo. Nebyly tam než holé stěny, na zemi nastláno trochu slámy, u dveří hliněný džbán s vodou a na něm kus chleba. U dveří seděla myš.“18 Jestliže si obvinění, kterými později nebyly jen ženy, ale i jejich majetní manželé, mysleli, že kobka je ten nejhroznější zážitek, jistě nečekali, jakým dojmem budou působit připravené hranice a vysoké, dřevěné kůly, k nimž byli nešťastníci připoutáváni a za zvonů umíráčku upalováni.

17

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 193 18 tamtéž, s. 170

18

5.1.2 Nalezeno právem Smrt sama o sobě je velmi zlá, i když zemře člověk přirozeně. O to horší je, když někdo nevinného, ať úmyslně či neúmyslně, zabije. Jak hrozný však musí být pro člověka pocit, když žije počestným životem, nikdy nikomu neublížil a i přesto je obviněn z rituální vraždy, kterou nespáchal? Tak se cítil i obviněný žid Rafael, když zjistil, že všichni jeho sousedé jsou přesvědčeni o pravdivosti jeho obvinění ze spáchání rituální vraždy. Žid Rafael měl ženu Ráchel a čtyři děti. Ráchel byla zrovna po porodu a necítila se nejlépe. Byla však hrdá na svého muže, který měl v pronájmu vinopalnu ve Spálově. Kořalku si sám pálil a v době, kdy byli ve městě vojáci, neměl nouzi o výdělek. Rafael byl malé postavy, avšak velice schopný obchodník. Když někde cítil dobrý obchod, neváhal ho proměnit v peníze. Vždy dbal o to, jak vypadá, protože si uvědomoval, jak to je v jeho práci důležité. Jakmile ho však obvinili ze skutku, který nespáchal, byl okamžitě všemi považován za vraha. Také ho ihned vsadili do vězení. Již během prvního slyšení u hejtmana bylo jasné, že žid nevypadá jako vrah: „… hejtman ostrým pohledem ulpěl na delikventovi. Jestliže se domníval, že před sebou bude mít rabicka, byl značně překvapen zjevem spálovského Žida. Byl hubený, vylekaný a třásl se jako osika. Hnědý kabát na něm visel, jako by nebyl jeho, díval se jako zpráskaný pes.“19 Hejtman věděl, že pokud nebude mít dostatečné důkazy, jeho obvinění nebude nikdo věřit. I přes veškeré snahy o obvinění ze strany lajtnanta Strassera i olomouckého hejtmana, brzy k výslechu přivedli domněle zavražděnou děvečku Rozinu. Rozina pod přísahou vypověděla celý svůj osud, popsala svou službu i Rafaela a všem se omluvila. Brzy propustili křivě obviněného žida z vězení. Motiv smrti se nese celou knihou, avšak jen v podobě sekery visící nad Rafaelovou hlavou. I když se obviněný celou dobu bojí, jestli mu sekera hlavu utne, nakonec vše dobře končí a smrt zůstává pouze v rovině spekulace. Oproti předešlému dílu je motiv statický, nemá žádnou gradaci a téměř se nepodílí na vývoji děje. Rozhodně nelze motiv smrti v knize považovat za dynamickou jednotku díla. Jeho funkce v knize nese rysy teoretičnosti a vztah ke čtenáři samotnému je značně oslabený. Výraznou estetickou hodnotu motiv v díle nenese. Pokud použiji dělení motivů podle Františka Všetičky, lze říci, že se částečně jedná o motiv paradoxní. 19

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 92

19

Sice v průběhu celého díla čtenář ví, že žid je obžalovaný neprávem, není už zcela jisté, jestli někdo jeho nevinnu dokáže. Paradoxní je i samotný závěr knihy, kdy na pár stranách dochází k rozuzlení celého děje a všechno zlé se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Za hybatele děje, který slibuje lepší zítřky, můžeme považovat rozsudek o zproštění obvinění. Kaplický děj končí po cestě mezi Olomoucí a Spálovem, a proto už je na čtenáři, aby si domyslel osudy jednotlivých postav. Vezmeme-li v úvahu bravurní práci s motivem v Kladivu na čarodějnice, je patrné, že v knize Nalezeno právem nasadil Kaplický záměrně odlehčený tón.

20

5.1.3 Život alchymistův Do tohoto díla vstupuje motiv smrti postupně a velmi výrazným způsobem ovlivňuje příběh. Nejprve zemřela recipientovi neznámá postava, manžel Johanny Westonové, Kelleyho milenky z Londýna. Pro ni to sice byla rána osudu, ale nebrala ji příliš tragicky. Chápala ji spíše jako příležitost, aby mohla odcestovat do Prahy za svým milým a stát se jeho ženou. Tak se i stalo a Johanna byla znovu šťastná. Dokonce i její dvě děti si na svého nového otce velmi rychle zvykly a postupem času všichni vytvořili obraz harmonické rodiny. Tato smrt nikoho nermoutí, protože souvisí se štěstím jedné z hlavních postav. Dále zemřeli rodiče slavného alchymisty Eduarda Kelleyho. Tuto skutečnost se Kelley dozvěděl o mnoho let později od svého mladšího bratra. Nebyl nijak zarmoucen. Když jeho rodiče zjistili, že je syn lotr a že mu byly uřezány obě uši, zřekli se jej. Otec však ze zklamání a žalu brzy zemřel, matka o půl roku později. Smrt obou rodičů, stejně jako jejich zřeknutí, s Kelleym ani nepohnulo. Smrt v podobě vraždy se stala jednoho brzkého rána kousek za Prahou. Eduard vyzval svého nepřítele na souboj střelnými zbraněmi, i když věděl, že je to ilegální činnost. V tomto souboji vyhrál, zabil svého protivníka ránou přímo do srdce. Paradoxní je, že i když přišel o život člověk, nikdo netruchlil nad jeho smrtí. Všichni ji brali jako senzaci, o níž mluvila celá Praha. Ani sám Kelley, jak už je u sebestředného člověka typické, si nijak nevyčítal čin, který spáchal. Litoval pouze sám sebe: „Kelley měl rty zaťaté, oči přimhouřené a mlčel. Čest zachránil, ale co teď bude následovat? Jistě nikdo mu nebude moci vyčítat, že se nezachoval jako rytíř z Imanny. Avšak od té chvíle, kdy kočár projel Poříčskou bránou, Kelley nemohl myslit na nic jiného než na rozkaz císařův, o kterém mluvil jeden z jeho sekundantů. Ten, kdo přes rozkaz císařův bude hájit svou čest soubojem, sám se odsuzuje k trestu smrti.“20 Čtvrté setkání se smrtí už nese rysy tragičnosti. V díle umírá ještě nenarozené dítě poté, co se jeho matka Johanna Kelleyová dozvěděla hroznou zprávu o zatčení svého manžela. Žena po zprávě omdlela a narazila přitom na ostrý roh židle. I když velmi rychle zavolali porodní bábu, ta jen konstatovala: „Chudák paní. Potratila.“21 Poslední smrt, s níž se v knize setkáme, je smrt hlavního protagonisty Eduarda Kelleyho, rytíře z Imanny. I když si celý svůj život strávený v Praze 20 21

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Život alchymistův, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 154 tamtéž, s. 165

21

zakládal na tom, jak vypadá, jak se chová a co si o něm kdo myslí, na konci svého života ho stejně všichni pokládali za lháře. Upoutaný na lůžko se přestal snažit žít a vypil jed. Tato smrt nikoho příliš nezasáhla, nekonal se pohřeb hodný rytíře. Ani jeho manželka či vyženěné děti netruchlily. Dokonce by se dalo říct, že si všichni oddechli. Motiv smrti je v Životě alchymistově dynamickou jednotkou, která neustále uvádí děj do pohybu. Smrt se stává leitmotivem celého díla. Kaplický výborně propracoval důsledky jednotlivých smrtí. Je mezi nimi patrná velmi promyšlená návaznost, která posouvá děj kupředu. Estetická hodnota díla je výrazná. Vztah motivu k vnímateli je patrný a autor dokonale propracoval emocionální stránku. Každá smrt působí na recipienta jinak. Někdy motiv vyvolá silné emoce, jindy jej přejde jakoby nic. K analýze využiji členění Františka Všetičky. První dvě variace motivu smrti lze označit za signální, což je také nejběžnější podoba motivu. Stejně tak je tomu i u motivu smrti Kelleyho soupeře. Deziluzivní podobu motivu můžeme spatřit v nečekané smrti ještě nenarozeného dítěte. Iluze spokojené matky a zdravého dítěte se obratem radikálně mění. Poslední varianta motivu se skládá z řady signálů, které se realizují v závěru, a proto považuji smrt Eduarda Kelleyho za motiv deflektivní. Ve srovnání s Kladivem na čarodějnice je i téma prostředí mnohem propracovanější. Kaplický nikdy nezachází do detailů, ale je patrné, že umírající lidé jsou obklopeni svými blízkými, umírají ve známém prostředí a cítí lásku. Toto klidné prostředí je velmi důležité a nepůsobí tak drsným dojmem jako v předchozí knize.

22

5.1.4 Zhodnocení motivu smrti v jednotlivých dílech Motiv smrti je velmi ponurý, avšak přesto v literatuře velmi využívaný. Ať chceme nebo ne, smrt je přirozená součást našeho života, a proto není možné vynechat ji ani z literatury. Filozof Georg Scherer se vyjadřuje takto: „Smrt je neustále přítomna, byť jen ve stavu potlačení, pokusu tohoto vědění nedbat nebo vážnost smrti nějak zlehčovat. Lidská existence je vždy projektována a žita na horizontu vědění o smrti. V lidském životě je smrt otázkou a smrt opět klade otázku samotnému životu.“22 Ve dvou knihách, a to v Kladivu na čarodějnice a v Životě alchymistově, je motiv smrti, co do dynamiky děje motivem stěžejním neboli leitmotivem. Je právě takovou hybnou silou, která posouvá děj kupředu. V Kladivu na čarodějnice ne právě šťastným směrem, v Životě alchymistově naopak povětšinou pomáhá hlavnímu hrdinovi, aby získal, po čem touží. Ani jeho vlastní smrt pro něj není utrpení, ale spíše vysvobození. Pravý opak nalezneme v knize Nalezeno právem, kde je motiv absolutně statický a na vývoj děje nemá žádný vliv. S motivem smrti se setkáváme, avšak nikdy jej nevnímáme jako tragédii. Nejvíce je spojen s postavou žida Rafaela a děvečky Roziny. Žid je nakonec smrti ušetřen a domněle mrtvá děvečka ožívá. Je na místě označit motiv v tomto díle za paradoxní. Motiv je funkčně zasazen i do prostředí, v němž postavy umírají. V obou knihách je to naprosto odlišné (neberu v potaz dílo Nalezeno právem, kde ke smrti nedošlo). Obvinění čekají v kobkách, které samotné pro mnohé znamenají smrt. Nedostává se jim žádné pomoci, jídla, natož aby se mohli setkat se svými bližními. Naopak smrt v druhé knize se odehrává v klidném prostředí, kde má každý čas na to, aby si srovnal myšlenky. Je obklopen blízkými lidmi, což mu jednoznačně pomáhá. Co se týče zasazení motivu do prostředí, je uchopení obou děl až protichůdné, avšak ani jedno, ani druhé neztrácí na svém významu. V souvislosti s motivem smrti je také velmi důležitá estetická hodnota, zvláště vztah motivu k vnímateli. Jednoznačně nejvyšší je v Životě alchymistově. Recipient bere motiv jako součást života, u dalších dvou děl estetično ustupuje do pozadí. Zejména v Kladivu na čarodějnice nelze nic takové očekávat. To je však dáno i námětem knihy. 22

SCHERER, GEORG. Smrt jako filozofický problém, 1. vyd. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 125

23

5.2 Motiv utrpení „Utrpení je ten nejrychlejší kůň na cestě k poznání.”23 španělské přísloví „Čím víc se člověk pokouší vyhnout utrpení, tím víc trpí, protože ho začínají mučit nepodstatné nebo bezvýznamné věci.”24 Albert Einstein

Utrpení můžeme u Kaplického analyzovat mnoha způsoby. Tento motiv je odlišný nejen v jednotlivých dílech, ale má také velké rozpětí v rámci jednoho díla.

5.2.1 Kladivo na čarodějnice Jak již napovídá název románu, motiv utrpení je spojen s čarodějnickými procesy. Ještě před smrtí samotnou obvinění a jejich rodiny prožívají velké utrpení a strach z toho, co bude. Zdrojem toho všeho je postava Jindřicha Bobliga z Edelstadtu. „Lebka holá, jen nad ušima trochu vlasů, spíš chlupů, baňatý zarudlý nos, zapadlé nazelenalé oči, nad nimi mohutné černé obočí jako dva kartáčky. Ošklivé, otlemené pysky. Obnošený kabát, obnošené kalhoty i střevíce, které již dávno nepoznaly kartáč.“25 Není nijak paradoxní že člověk, který sám vypadá jako ďábel, může ostatním takto ubližovat. Také charakteristika, kterou podává děkan Lautner, přibližuje osobu páchající zlo: „Je úlisný jako had, je zlý! Zlý nikoli z rozčilení nebo z pomstychtivosti, ale že mu to působí radost, nebo že mu to přináší prospěch. Lež je pro někoho rovnocenná zbraň jako pravda, podvod a klam považuje za zcela čestné a užitečné prostředky. Dělá mu potěšení, může-li nevinné lidi ničit, připravovat je o klid, o majetek i o životy.“26 Velké utrpení také prožívají mladé dívky, zejména Zuzana Voglicková, farská kuchařka. Jakmile Boblig mohl vyslýchat mladou, krásnou pannu, choval se jako zvíře hnané svými pudy. Při výslechu ze Zuzany nechal strhat šaty a díval se na to, jak jeho pomocník Ignác osahává mladou dívku: „A hrbáč hledal. Chvějícími se prsty slídil po Zuzanině těle, hlavu přikláněl stále blíž, až se špičkou nosu téměř

23

Wikicitáty [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cs.wikiquote.org/wiki/Utrpen%C3%AD 24 tamtéž 25 KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 52 26 tamtéž, str. 201

24

dotýkal kůže.“27 Z historických pramenů je známo, že šumperský inkvizitor měl sadistické sklony, které uspokojoval bez ohledu na utrpení svých obětí. Utrpení v knize nesouvisí jen s duševním prožíváním, ale lze ho prožívat i fyzicky. Osoby vystavené jakémukoli stupni mučení nesmírně trpěly. Ani při mučení, kdy kat děkanovi drtil prsty, nemyslel děkan Lautner na sebe: „Studený kov již obemkl vězňovy palce. Snad je to týž nástroj, jímž byly rozdrceny prsty Kašparovy a Zuzaniny, pomyslil si Lautner. Co asi zkusily útlé prstíky děvčete, než z nich kat tímto nástrojem udělal kaši!“28 Ve chvíli, kdy Lautner sténal bolestí, zeptal se Boblig: „Kryštofe Lautnere, ptám se Vás znovu: chcete dobrovolně udělat doznání o svém černokněžnictví?“ Odpověď zněla jasně: „Ne!“29 Epizodní motiv utrpení nalezneme hned na začátku knihy, kdy ještě celé panství žerotínské žilo poklidným životem a neví, co jej čeká. Mladá Lízl Sattlerová byla celá nešťastná z toho, že ji rodiče domlouvali svatbu s mydlářem Přerovským, mužem o polovinu starším, ošklivým a lidem jen pro smích. Když se ji snažili děkan Lautner a Kašpar Hutter vtipem rozveselit, neměli úspěch: „Lízl však neměla smysl pro žert; mračila se, každým okamžikem se mohla rozplakat.“30 I epizodní motiv hraje v knize podstatnou roli. Staví se do protikladu ke všem ostatním variantám utrpení. Autor nezapomněl na minidrama jednotlivých postav, dívčino trápení vystihl přesně. Jak jsem již uvedla, motiv utrpení velmi úzce souvisí s motivem smrti. Nelze ho tedy definovat jako jednotku dynamickou, ale ani o něm nelze tvrdit, že je motivem statickým. Utrpení doplňuje motiv smrti a dokresluje celkovou atmosféru. Zároveň také nijak nesouvisí s prostředím, týká se spíše vnitřního prožívání osob. Jediným společným jmenovatelem pro tento motiv je inkvizitor Boblig, jehož zrůdnou povahu jsem se pokusila přiblížit. Tato postava je vlastně hybnou silou motivu. S dynamikou děje také úzce souvisí estetická hodnota díla. Vztah čtenáře k utrpení je velmi výrazný. Autor dokázal vystihnout jemnou nuanci, která koliduje mezi jednotlivými motivy smrti a utrpení. V knize není jediná scéna, která by působila nevěrohodně či přehnaně. Jakmile někdo trpí, Kaplický do kontrastu postaví spokojenost inkvizitora Bobliga, což motiv umocní. 27

tamtéž, str. 233 KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 296 29 tamtéž, s. 296 30 tamtéž, s. 84 28

25

5.2.2 Nalezeno právem Jak již samotná koncepce díla, založená na prolínání dvou osudů, napovídá, i motiv utrpení má dvě roviny. První souvisí s osudem žida Rafaela a jeho rodiny. Ne nadarmo se říká, že psychické utrpení je horší než fyzická bolest. Nejhorším utrpením pro Rafaela muselo být vědomí, že opouští svou nemocnou ženu a děti, aniž by jim nechal jakékoli peníze na živobytí: „… zajatec mohl vidět svou ženu, obklopenou dětmi. Jeho oči se zalily slzami. Otevřel ústa, aby promluvil, ale mohl jen pohybovat rty, slova z jeho úst nevycházela.“31 Rafael vedl poklidný život, rodina se mu rozrůstala, živnost mu vydělávala. Utrpení v podobě jeho zatčení přišlo jako blesk z čistého nebe. Naopak život děvečky Roziny byl utrpením od samého počátku. Rodiče jí zemřeli, když byla ještě velmi malá, ve službě nikdy nevydržela dlouho. Fyzické utrpení brala tak, jak přicházelo, a snášela ho bez jakékoli snahy se bránit. „…selka nevšímajíc si dítěte, ve vzteku začala bušit do děvečky pěstmi. … Sedlák, když slyšel křik, vrazil do kuchyně. Zhlédnuv, co se stalo, vzal dubovou tyč a mlátil děvečku. … Rozina si jen rukama zakrývala tváře a mlčela.“32 Brzy poznala, jak krásný cit je láska. Zamilovala se do vojáka Hanuše. Ten ji však brzy opustil, protože musel odjet s vojskem. Slíbil Rozině, že se pro ni vrátí. Čekání na Hanuše bylo Rozině větším utrpením než fyzické tresty od paní, u níž zrovna sloužila. Když šla mezi lidi, přemýšlela, jak vypadá: „Uvědomovala si, že její kamizola je špinavá, sukně pomačkaná a plná sena, a střevíce – hanba povídat.“33 Snášela i takové utrpení. Sama neměla peníze, aby si mohla koupit něco nového. Tento motiv nespojil autor jen s dvěma hlavními postavami. Doba, do níž je próza zasazena, je autentická, a proto je zřejmé, že Kaplický upozornil i na utrpení a příkoří, které se dělo nevinným ženám. „Vojáci brali, nač přišli, vyjídali vesnice i města, kradli a násilnili ženy.“34 Vojáci ženy brali jako zboží a nevnímali, jaké jim působí utrpení. V tomto díle motiv utrpení nesouvisí se smrti jako v románu předchozím. Naopak, je tu dynamickou jednotkou, která posouvá děj vpřed. Opět není místně spojený a souvisí spíše s povahami hlavních postav. Utrpení v tomto díle nemá ani 31

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 47 tamtéž, s. 60 33 tamtéž, s. 73 34 tamtéž, s. 54 32

26

společného jmenovatele. Co se týká života Rafaelova „…svou roli v detektivní zápletce sehrají pomluvy a lidská nevraživost. Justice, která byla nepodloženým udáním o domnělé vraždě donucena vstoupit do celé záležitosti, začíná jednat.“35 Rozina brala utrpení jako impuls, který jí pomáhal rozhodovat se. V jednání této postavy je dynamika nejpatrnější. „Rozhodnutí, které přišlo tak náhle Rozina neodkládala. Rychle svázala do uzlíčku trochu svých věcí, pokřižovala se a vyšla z komůrky do síně.“36 Takto reagovala Rozina na výprask, který dostala v Mistelbachu. U žida Rafaela se jí zase znelíbilo chování vojáků, a tak nepozorovaně utekla. Tyto impulsivní útěky hlavní postavy vždy posunuly děj kupředu. V celkovém hodnocení motivu utrpení bych si dovolila nesouhlasit s paní Jaromírou Nejedlou, která se vyjádřila takto: „Román Nalezeno právem je napínavou a vtipnou četbou, přístupnou široké čtenářské obci. Ani v nejdramatičtějších scénách, kdy se chudý žid, opuštěný všemi, třese nad soudním majestátem, nevnímáme líčené události jako skutečné, ale chápeme je v jejich podobě transponované do satiry a parodie.“37 Během četby tohoto románu jsem v podtextu nepocítila satiru ani parodii. Naopak, tyto dvě variace motivu utrpení u čtenáře vyvolávají lítost. V próze Nalezeno právem hovoříme o motivu utrpení jako o leitmotivu. Jeho charakter je takový, že na sebe dokáže vázat motivy vedlejší, které dohromady vytvářejí celý děj. V tomto případě Kaplický dodržel slovníkovou charakteristiku motivu a v praxi předvedl, co znamená motiv jako popud či pohnutka. Pokud použiji dělení motivu podle Františka Všetičky, v jedné linii románu použil Kaplický paradoxní motiv. Jde o osud žida Rafaela, který se připravuje na smrt, avšak na konci je jí ušetřen. Variace, které se pojí s postavou Roziny, mají podobu signálního motivu, avšak s otevřeným koncem. Autor ani náznakem nenapoví Rozin budoucí osud. Ani na konci není patrné, zda Rozinino utrpení mělo smysl či nikoli.

35

NEJEDLÁ, JAROMÍRA. Václav Kaplický: vypravěč příběhů z nedávné i dávné minulosti. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 166 36 KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 61 37 NEJEDLÁ, JAROMÍRA. Václav Kaplický: vypravěč příběhů z nedávné i dávné minulosti. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 169

27

5.2.3 Život alchymistův V této knize je rovnoměrně vyvážená fyzická a psychická podoba motivu utrpení. Tyto variace souvisí s popisem postavy a jejich přímou i nepřímou charakteristikou. Nejdůležitějším bodem, k němuž se váží téměř všechny variace motivu, je postava Eduarda Kelleyho. Prvně se v knize setkáváme s fyzickým utrpením a to hned na začátku děje. Nerozvážnému mladíkovi byly za jeho zločiny uřezány obě uši. Velmi trpěl, avšak ani tímto trestem se neponaučil. Za nějaký čas se z mladíka stal šlechetný a všemi uznávaný Eduard Kelley. Jeho uřezané uši byly důvodem, kvůli kterému svedl Kelley pistolnický souboj. Vzhledem k závažnosti svého činu, začal Kelley trpět. Nikoli však výčitkami z vraždy, ale obavami o sebe samého. Po této události se pokusil o útěk pryč od královy moci. Tento zbabělý únik nebyl ku prospěchu věci, po dopadení ho odvezli rovnou do věznice. Pobyt ve věznici byl pro Kelleyho zlomový bod. Z doposud váženého člověka, který uměl ze všeho nejvíc prodat svou filištínskou povahu, se stala ztrápená troska. Po chabém pokusu o útěk přišel o jednu nohu a trpěl ve velkých bolestech. Jakmile se však zotavil, pokusil se o druhý útěk, který končí amputací druhé nohy. Po těchto všech peripetiích, při nichž Eduard Kelley trpěl velkými bolestmi, hladem a nemocemi, se po fyzické stránce zotavil, avšak psychicky na tom nebyl nejlépe. Při rekapitulaci svého dosavadního života zjistil, že celý jeho život byl jeden velký podvod. Uvědomil si, jaké utrpení způsobil nejen svým blízkým, ale i lidem, které téměř neznal. Své utrpení se rozhodl ukončit jednou pro vždy, spáchal sebevraždu. Paradoxem celé knihy je, ačkoli byla postava Eduarda Kelleyho v mnoha ohledech příčinou utrpení několika lidí, že jeho smrt nikoho nezasáhla. Nikdo netrpěl tak, jak to bývá zvykem u pozůstalých, kterým odejde milovaný člověk. Velké utrpení potkalo také slavného alchymistu Johna Deea. Vědě alchymistické obětoval celý svůj život, v Anglii byl uznávaným mistrem. Za uspořené peníze vycestoval spolu se svým mladým společníkem do Polska. Celou svou pouť ukončil v Praze jako vyhnanec, který se znelíbil panovníkovi. Jako psanec, bez peněz a zcela sám, se vrátil zpět do Anglie. O jeho osudu, který ho v rodné zemi potkal, se dozvídáme až za nějakou dobu, když za Eduardem dorazil mladší bratr a na otázku týkající se osudu starého alchymisty, odpověděl: „Tomu se, 28

bratře, vede špatně. Tlupa fanatiků jednou v noci napadla jeho dům a všechno tam zničila. Knihy házeli na hromadu, aby je zapálili.“38 Charakterové vlastnosti Johna Deea napovídají, že tak věhlasný a inteligentní člověk musel být naprosto zdrcený, když se mu na konci jeho života dostalo takové hanby a ponížení. Konec jeho utrpení není řečený přímo, avšak z textu je patrný. Motiv utrpení je velmi úzce spojen také s postavou Johanny Kelleyové. Tato skutečnost je dána hlavně osudem jejího sobeckého manžela. Veškerá jeho utrpení se promítají do celé rodiny. Pomineme-li smrt pana Westona, prvního manžela Johanny, umírá jí také dítě, záhy přichází o druhého manžela a také střechu nad hlavou. Zubožená vznešená paní z posledních sil žádá o pomoc na anglickém velvyslanectví. Ve chvíli, kdy zjistila, že je na všechno sama, se postavila na vlastní nohy, postarala se o sebe i své děti. Utrpení, která autor naložil na Johanniny bedra, jí umožnila začít nový a poctivý život. Až na výjimku, kterou je utrpení Johna Deea, mají všechny variace motivu jedno společné – váží se k postavě Eduarda Kelleyho. Veškerá utrpení se dějí buď jemu samotnému, nebo on sám je jejich impulsem. Utrpení, které souvisí s Eduardem přímo, má podobu metamorfního motivu. Prochází určitou proměnou, jež se na konci výrazně liší. Tento motiv nenese téměř žádnou dynamiku. Všechny jeho variace souvisí s niterním prožíváním jednotlivých postav. Kaplickému nelze odepřít, že v tomto románu dokázal spolupracovat se čtenářem a výrazným způsobem tak ovlivnil jeho názor na charakterové rysy jednotlivých postav. Užil k tomu nepřímé charakteristiky. Ani v tomto románu utrpení nedokresluje motiv smrti.

38

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Život alchymistův, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 135

29

5.2.4 Zhodnocení motivu utrpení v jednotlivých dílech Na rozdíl od předchozího motivu utrpení nesouvisí s prostorem a také se neváže k určitému místu. Smrt ukončuje život a stejně tak i děj. Oproti tomu je utrpení vnitřní stav, který může trvat i několik let. Nesouvisí tedy s prostorem, ale odehrává se v nitru jednotlivých postav. Tuto skutečnost nám může autor přiblížit přímou, nepřímou či polopřímou řečí, ale i svým komentářem. Ledacos také plyne z nepřímé charakteristiky postavy, a proto jsem se popisu postav v této podkapitole věnovala více. Václav Kaplický se neřadí k autorům psychologické prózy, a tak si v jeho postavách musíme mnohé sami domýšlet. Více se věnuje popisu doby a snaží se obsáhnout větší spektrum postav. Oživit děj dokáže i epizodami - zmiňovaný příběh smutné Lízl Sattlerové. Další takovou odbočkou od hlavního tématu je utrpení nevinných žen a dívek během války. Zatímco epizoda v Kladivu na čarodějnice má odlehčit vážné téma, v díle Nalezeno právem má upozornit na bezpráví, které se dříve dělo úplně běžně. V Životě alchymistově a v díle Nalezeno právem nemá motiv utrpení žádný zdroj, v Kladivu na čarodějnice za ním jednoznačně stojí inkvizitor Boblig. Kdybych chtěla srovnat utrpení Roziny a žida Rafaela, nemá nic společného. Souvislost se objevuje až ve chvíli, kdy Rozina prokáže svou totožnost a osvobodí jak žida, tak i sama sebe, čímž vlastně utrpení ukončí. Opakem je postava Eduarda Kelleyho, který může za utrpení své ženy, ale ulehčit jí nedokáže. Estetická hodnota motivu je téměř stejně vysoká u všech třech románů. Není to až tak překvapující. Lidské utrpení zasáhne každého i v reálném životě. Autor opět ukázal, že umí pracovat s jazykem, který velmi napomáhal dokreslovat vypjatější situace. V pravou chvíli věrně popsal prostředí, anebo vnitřní monolog postav. Tím dosáhl zvýšení či naopak snížení empatie recipientů. Co do dynamiky motivu už autor nebyl tak jednotný. V díle Kladivo na čarodějnice je motiv zcela statický a jeho role je především v doplnění a umocnění dynamického motivu smrti. V Životě alchymistově má motiv opačnou podobu. Utrpení pomáhá jednotlivým postavám posouvat se dál. Eduard Kelley neustále utíká, Johanna cestuje za vizí lepší budoucnosti. Vyváženou podobu nalézáme v díle Nalezeno právem. Každá z obou postav má svůj úděl. Zatímco Rafaelovi nezbývá nic, než čekat ve vězeňské cele a přemítat nad utrpením, které bylo sesláno na něj, celou jeho rodinu i židovskou obec. Mladá děvečka řeší nesnáze, příkoří a utrpení 30

útěkem. Popisováním těchto dvou osudů autor výrazně dokázal pracovat s dynamikou děje.

31

5.3 Motiv lásky „Člověk nežije tolik z lásky, kterou přijímá, jako mnohem více z té, kterou daruje.“39 (Matka Tereza) „Vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožno.”40 (Jan Amos Komenský) „Člověk zamilovaný sám do sebe má tu výhodu, že má málo soků.”41 (Georg Christoph Lichtenberg)

5.3.1 Kladivo na čarodějnice Jak jsem zmínila, lásku lze pojmout mnoha způsoby a stejně tak, mnoha způsoby, je variován motiv lásky v tomto díle. V ději samozřejmě převládá pozitivní chápání lásky, ale autor nevynechal ani opačný pohled. Těmito dvěma protikladnými uchopeními vytváří velmi patrný kontrast. Jako příklad variace motivu lásky jsem zvolila vztahy v rodině Sattlerových, patrné při zatčení matky Marie. Láska obou manželů je natolik silná, že barvíř Sattler, dříve tak hrda, nikdy nikoho neprosící, chodí ke všem známým a prosí je na kolenou, aby pomohli jeho ženě. I když jí city nikdy nedával příliš najevo, mluví o ní jako o milovaném pokladu, který mu byl odcizen. Zatčení Marie Sattlerové také velmi těžce nese její mladší dcera Lízl. Teprve teď si uvědomuje, jak moc má svou matku ráda. Autor však tuto rodinu nespojil jen s city, které si uvědomovali až ve chvíli ztráty, ale také motiv aplikoval v epizodním příběhu, kdy Sattlerovi vdávají svou starší dceru. Láska obou rodičů, kteří jsou velmi šťastní z toho, že podobné štěstí postihlo i jejich dítě, je velmi patrná. Spokojenost a láska v tuto dobu naplňují všechny přítomné. Motiv lásky stojí v kontrastu s motivem smrti, jenž v díle absolutně převládá. Láska konkrétně v tomto případě postrádá gradaci, na vývoji díla se nijak zvlášť nepodílí, avšak je také velmi důležitá. Její rolí je zmírňovat dopad těžké doby na postavy a pomáhat jim překonávat trápení. Další variací motivu je láska křesťanská. Oproti losinskému faráři Schmidtovi, který při kázání jen straší a nesnaží se svým věřícím ukázat správnou 39

Wikicitáty [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cs.wikiquote.org/wiki/L%C3%A1ska 40 tamtéž 41 tamtéž

32

cestu, je šumperský děkan Lautner velmi empatický, láska k druhým ho provází všude. Věřil, že víra a láska jsou mocným nástrojem, a v tomto duchu vždy vedl svá kázání. Nesnažil se lidi strašit čarodějnictvím jako hříchem, ale snažil se v nich vyvolat soucit s křivě odsouzenými. Z jeho povahy je patrné, že se snaží celé své farnosti pomoci. Důkazem je jeho orodování u olomouckého biskupa: „Byl bych rád, kdyby si Vaše milost uvědomila, že pan Boblig z Edelstadtu užívá hrubých, nelidských praktik, kterými může každého, kdo se mu nelíbí, donutit k přiznání těch nejhanebnějších zločinů. Odporuje to nejen zdravému lidskému rozumu, ale i přikázání církve. Jen proto jsem se odvážil předstoupit před Vaši Milost a poprosit o pomoc. Cítím velkou odpovědnost před Bohem i před svým svědomím za životy nespravedlivě obviněných osob.“42 Motiv lásky v tomto smyslu je pro knihu velmi důležitý, důkazem je tato apologie. S postavou děkana Lautnera se pojí ještě epizoda, jíž je jeho mladické zamilování do Marie Sattlerové. „Ubohá Marie! Lautner na ni myslel bezmála stejně často, jako když byl do ní ještě jako studentík olomouckých latinských škol zamilován.“43 Zcela kontrastní pojetí motivu lásky nacházíme u postavy inkvizitora. Láska k sobě samému, jeho egocentrismus, souvisí s uspokojováním pouze vlastních potřeb. Z Bobligova chování je patrná jistá záliba ve sledování utrpení druhých. Také jeho detailní popisování mučení mladých a krásných dívek svědčí o jeho chlípnosti. Jakmile věděl, že se pokochá, začal s hledáním ďáblova znamení, jako například u výslechu mladé manželky jednoho malíře: „Musili jsme ji svléci donaha, abychom na ni našli signum diabolicum.“44 A právě tato sebeláska a touha po uspokojení svých potřeb nejen sexuálních, ale i těch spojených s nabýváním majetku jsou hnacím motorem jedné z hlavních postav. Čím více lidí Boblig soudí, tím více majetku nabývá a tím více se kochá nad bolestí a utrpením druhých. Bobligova zvrácená láska a touha po majetku výrazným způsobem posouvají děj kupředu. Velkou motivací pro něj bylo upálení samotného děkana, protože věděl, že on jediný ho může ohrozit. Neostýchal se použít žádných prostředků, aby tuto osobnost pošpinil a nakonec dosáhl svého. Celá kniha je

42

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 152 43 tamtéž, s. 196 44 tamtéž, s. 69

33

postavena na kontrastu mezi děkanem a inkvizitorem. Co se týká motivu lásky, rozdílnost povah obou mužů je tu nejpatrnější. I když motiv lásky stojí v kontrastu k předchozím dvěma motivům, lze jej charakterizovat spíše jako motiv statický, nicméně velmi důležitý. V kladném slova smyslu obohatí každé utrpení, postavám dodává sílu. Velmi plynule navazuje na motivy smrti a utrpení. I přesto, že o něm nelze hovořit jako o dynamické jednotce díla, výrazným způsobem ovlivňuje niterní stav postav, což dokládá i výrok Jana Amose Komenského. „Teplo lásky může napravit téměř cokoli.“45 Tento motiv je sám o sobě velmi tvárný a pozitivní. Není tedy divu, že u čtenáře dokáže vyvolat city a emoce. Tato skutečnost je dána také tím, že láska samotná je každému blízká, každý ji zná a ví, o jak ušlechtilý cit jde. Jednotlivé variace motivu lásky úzce souvisí s tématem postavy. Nejedná se o přímou charakteristiku. Jde o niterní stav postav, o jejich city. Zde si lze povšimnout velikého kontrastu v rámci jednoho motivu. Na jedné straně jsou lidé prožívající naprosto čistou lásku ke svým bližním. Oproti nim stojí postava inkvizitora Bobliga a jeho sebeláska. Budeme-li chtít analyzovat motiv dle kritérií Františka Všetičky, jedná se o motiv imperfektní. V průběhu celého románu je jeho charakter stejný. On sám není nijak ukončený, ale také nic neukončuje.

45

Wikicitáty [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cs.wikiquote.org/wiki/L%C3%A1ska

34

5.3.2 Nalezeno právem Motiv lásky je v tomto díle výrazným hybatelem dějem. Zpočátku je mírně popisný. Zvrat přichází ve chvíli, kdy se děvečka Rozina zamiluje do vojáka Hanuše a kvůli němu se pouští na dalekou cestu plnou nesnází. Její láska je natolik silná, že se rozhodne uprostřed kruté zimy jít hledat Krnov, rodné město jejího vyvoleného. Rozina na své pouti poznává jiný, doposud nepoznaný druh lásky, než jakou do nedávna sama pocítila a která jí naprosto změnila život. Krásnou vzpomínku si odnáší z hájenky v Barnově, kde sloužila část zimy. Teplo rodinného domova a láska, kterou cítila všude okolo, byly motivací pro mladou děvečku. Chtěla zažít pocit tepla rodinného krbu na vlastní kůži, a proto musela stůj co stůj dojít za svým milým. Ve spojení se životem Roziny Kaiserové má motiv lásky výraznou gradaci. Je založen pouze na jejích citech. Vzhledem k dívčině nemluvné povaze je patrné, že si lásku prožívá pouze sama v sobě, nikomu se nesvěřuje. Jakmile si vzpomene na svého milovaného Hanuše, ihned odchází z místa, kde právě slouží, a vydává se jej znovu hledat. Do nitra postavy nás však autor nahlédnout nenechal. To, co se děje uvnitř zamilované dívky, je čtenáři skryto. Tato skutečnost však každého nutí konfrontovat Rozinino chování se svým vlastním. Opačně tomu je u žida, kde autor zvolil statickou formu motivu. Rafael je zatčen, láska a naděje jsou však hodnoty, které mu pomáhají vyrovnávat se s těžkým osudem. Ve vězení nemyslí ani tak na sebe, na to, že je mu zima a skoro nedostává jíst. Po celou dobu se zaobírá svou rodinou. „Kdo se smiluje nad jeho nemocnou ženou Ráchel a sedmi dětmi?“46 Láska k rodině mu také dodává odvahy, nenechá se jen tak zastrašit a sám vznese žalobu na toho, kdo jej zatýkal a přitom ukradl mu měšec s penězi. Jeho nemocná žena teď nemá z čeho žít. Motiv lásky se i v této knize vyskytuje epizodně. Jde o manželství vojačky Doroty a knechta Baltazara Auhingera. Láska v manželství se postupně proměnila ve výhodný obchod a skončila útěkem Doroty do Podštátu za jiným vojákem. Tato epizoda není nikterak důležitá pro vývoj děje, ale opět z historického hlediska dokumentuje dobu, v níž se děj odehrává. Jako v Kladivu na čarodějnice, tak i v románu Nalezeno právem je postava, která lásku bere po svém. V tomto románu je to lajtnant Strasser, který miluje hýřivý

46

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 91

35

způsob života, kořalku a náruč prodejných žen. Láska v jeho podání velmi kontrastuje s Rozinou a Rafaelem, dává vyniknout jejich čistým charakterovým vlastnostem. Rozina a Rafael symbolizují obyčejné lidi, kteří se snaží bojovat proti nespravedlivému osudu, zatímco Strasser je jejich věrným protikladem. Nemyslí na nikoho jiného než sám sebe, na své radovánky si vydělává ilegálním způsobem. Tato postava má také nadčasovou platnost. Její charakterové rysy, ostatně stejně jako charakter Roziny či Rafaela, se dají promítnout do povahy dnešních lidí. Nalezeno právem je jediné dílo, které slučuje dynamickou (Rozina), statickou (Rafael) a volnou (epizoda) podobu motivu lásky. Z toho vyplývá, že v díle autor užil kontramotiv. Estetická hodnota díla také závisí na podobě motivu. Zcela se vytrácí v epizodní scéně, význam se zesiluje v dynamických pasážích, které také vyvolávají emoce recipienta. V románu je velmi znatelný Kaplického autorský styl. I když motiv rozpracoval, v žádném případě nezacházel do detailů. U žádné z postav nenalezneme její přímou charakteristiku. Do jejich nitra je čtenáři umožněno nahlédnout, nicméně jen velmi okrajově. Tato skutečnost však neubírá na hodnotě Kaplického děl. Naopak, nutí recipienta spolupracovat.

36

5.3.3 Život alchymistův Úvod do jednotlivých příběhů postav v románě Život alchymistův začíná popisně. Děj dostává spád ve chvíli, kdy slavný alchymista Dee odhalí záletný vztah svého svěřence a mladé paní Westonové. Rozhodne se tuto věc řešit odjezdem za prací. Mladý Eduard nikterak neprotestoval, když mu jeho pán oznámil, že se vydají na cestu do dalekého Polska. Svou lásku nepřiznal, naopak, projevil nadšení z cesty. Jak rychle motiv lásky do děje vstoupil, stejně rychle jej také opustil. Na delší část děje, po dobu cesty obou alchymistů, se s motivem nesetkáme. Do děje vstupuje opět s mladou Johannou Westonovou, která se z popudu lásky vydala, po smrti svého staršího muže, za Eduardem do Prahy. V tomto případě už lze zpozorovat, jak pomocí motivu autor pracuje s dynamikou děje. Záchvěv Johanniny lásky znamená impuls, který posunuje dění kupředu. Její cesta za mladým alchymistou končí svatbou a zřízením rodinného sídla. Lásku ke svému novému otci postupně začínají cítit i obě Johanniny děti. Z lásky také Eduard se svou paní zplodí potomka. Do této doby hraje motiv v knize prim a na jistou dobu se stává leitmotivem. Zvrat přichází ve chvíli, kdy se odhalí Eduardova pravá povaha. Motiv lásky pomalu ztrácí na gradaci a síle a postupem času, hlavně ve spojitosti s postavou Eduarda Kelleyho, se mění na kontramotiv. Pokud budeme konfrontovat hlavní postavy románu, je zcela patrný rozdíl mezi jejich povahami. Mladá Johanna symbolizuje prototyp oddané ženy, která se obětuje pro lásku. Hlavní náplní jejího života je vytvářet klidné a pohodové zázemí rodinného kruhu. Její bezmezná důvěra v ryzost manželovy lásky je však po krátkém manželství velmi narušena. Ani poté, co mladá paní Kelleyová zjistila, koho si doopravdy vzala, se nedokázala chovat stejně jako její manžel. Ačkoli už manželovi nevěřila a láska vymizela, chovala se k němu slušně a neodmítla mu pomoci. V případě této postavy se motiv lásky v průběhu celé knihy přetransformoval do podoby lítosti. Proti této čisté duši Kaplický postavil povahu Eduarda Kelleyho, rytíře z Imanny. Jeho hlavním charakterovým rysem je nepochybně egoismus. V případě této postavy má motiv podobu sebelásky. Kelley nedělal nic nezištně. Všechno soustředil jen k sobě samému, vše podřizoval pouze svým potřebám. Podoba motivu se v průběhu celého děje nemění.

37

V knize Život alchymistův nalezneme i epizodu, v níž se vyskytuje motiv lásky. Jde o strach mladé matky o své děti. Jakmile Johanna zjistila, že po uvěznění svého manžela zůstala sama a bez prostředků, začala se strachovat o budoucnost svých dětí, zejména starší a velmi nadané dcery. Mateřská láska ji donutila žebrat o milosrdenství druhých. Ani to nepomohlo, a proto se rozhodla k daleké cestě na panství, které jí bylo svěřeno do opatrovnictví. Velká dynamika motivu lásky, s níž Kaplický započal rozvíjet děj, postupně ustupuje. Celkově lze zhodnotit, že Kaplický použil v románu metamorfní podobu motivu. Zachycuje totiž určitou vývojovou proměnu od bouřlivé lásky až po lítost. Stejně jako v předchozích dvou románech nesouvisí motiv s tématem prostředí, ale s city jednotlivých postav. I když autor detailně neodhaluje emocionální stav hlavních postav, náznaky stačí na to, aby dokázal vyvolat čtenářovy emoce. To je také jeden z charakteristických rysů Kaplického tvorby. Se sestupnou dynamikou děje úzce souvisí estetická hodnota díla. I ta má sestupný charakter.

38

5.3.4 Zhodnocení motivu lásky v jednotlivých dílech Oproti předchozím dvěma motivům je láska pozitivní, plná naděje. Je v kontrastu se smrtí a utrpením. Postavám v jednotlivých knihách pomáhá překonávat těžké chvíle. Narozdíl od předchozích dvou motivů lze s láskou libovolně pracovat. Kaplický motiv lásky v jednotlivých dílech propracoval. Podařilo se mu ho zachytit v kontrastech, ať už se jedná o Lautnera a Bobliga, o Rozinu s Rafaelem a Strassera nebo o postavu Kelleyho v opozici k jeho ženě Johanně. Autor také pracoval s tzv. lidovou postavou. „Na straně prostého člověka stojí Kaplický ve dvou svých knihách, které zvlášť vyhraněně a na velice konkrétních příkladech ukazují, jak byl tento prostý člověk ubíjen těmi, kteří měli moc – v Kladivu na čarodějnice a v próze Nalezeno právem.“47 Pro takovou postavu je typické, že se v ní promítají charakterové rysy velké většiny poctivých lidí, a proto s ní čtenáři sympatizují. V situacích, kdy se těmto postavám děje příkoří, je soucit ze strany recipienta několikanásobný. Tomuto Kaplický náležitě pomohl, když dal do kontrastu k utrpení a smrti právě lásku. Ráda bych také ocenila práci s motivem v rámci jednotlivých děl. Autorovi se zdařilo posílit gradaci díla tam, kde bylo potřeba posunout děj kupředu. Ve chvíli, kdy se děj delší dobu nepohyboval, přichází změna a posun je výrazný. Naopak si lze povšimnout, že s motivem lásky se pojí i statické pasáže, např. vnitřní monolog postav (Rozina, která myslí na Hanuše), někdy promluva (Boblig při popisu výslechu ženy obviněné z čarodějnictví) či popis chování (barvíř Sattler). Motiv lásky se nepojí s žádným místem a prostředím. Jde o niterní stav postav, o jejich city a prožitky. Do všech třech děl Kaplický bravurně začlenil kontrast mezi jednotlivými postavami. Dále je zde také velmi dobře demonstrováno, že i motiv lásky může být výrazným hybatelem děje. Autor umí v pravé chvíli posunout děj kupředu a naopak zvolnit a přidat úvahové pasáže tam, kde je potřeba zvolnit. Je to velmi cenný autorský prvek, který zvedá hodnotu každého díla. Charakter motivu je dán také tím, že jde o cit, který je každému znám. V případě, že jde o ušlechtilý cit, recipient soucítí s postavami. Jakmile začne Kaplický odhalovat kontrastní podobu motivu, čtenářova empatie slábne.

47

CHALOUPKA, OTAKAR. Setkání s českými spisovateli. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 180

39

5.4 Motiv odpuštění „K samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.”48 (Milan Kundera) „Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění.“49 (A.P.Herbert) „Opravdové odpuštění je projevem nejvyššího stupně lidského počínání.”50 (L. Buscaglio)

Stejně jako předchozí motiv, i odpuštění má kontrastní podobu. Je to jeden z nejušlechtilejších skutků, kterého je člověk schopen. Na druhou stranu lze odpuštění pojmout jako prostředek k vydírání, jako hru s city. Každá mince má dvě strany a stejně tak motiv odpuštění může mít dvě variace.

5.4.1 Kladivo na čarodějnice Motiv odpuštění je nejen kontrastní, ale v celém díle nese také silnou gradaci. Kaplický konfrontoval postavu Kryštofa Aloise Lautnera se všemi, kteří byli na straně inkvizice. Je velmi zajímavé srovnat formu odpuštění u lovců čarodějnic a u jejich zastánců. Hlavním zástupcem inkvizice je Jindřich Boblig, člověk zkažený do morku kosti, který bere odpuštění jako formu vykoupení. Nutil obžalované, aby obviňovali další nevinné osoby. Namlouval jim, že Bůh je za tuto službu vezme na milost a pomůže jim zbavit se tak hrozného nařčení. Sám sebe stylizuje do podoby přítele, jenž jim v tak těžkých chvílích ukazuje správnou cestu. V tomto „milosrdenství“ mu pomáhají dva olomoučtí kapucíni – bratr Crescentianus a otec Carolus. Po celou dobu procesů dochází za obžalovanými do cel a přesvědčují je o pravdě. Lží totiž obžalovaní porušují přikázání boží, a proto jim bude odpuštěno jen tehdy, když se ke svým skutkům doznají. Po Lautnerovi také chtěli poslední přiznání těsně před upálením: „Velmi chybuješ, bratře! Myslíš na věci pozemské, zatím bys měl otevřít své srdce dokořán, vzbudit v sobě opravdovou lítost a prosit

48

Cituj.cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cituj.cz/Citaty/kat-143.aspx Stojím v úžasu [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://www.nlica.estranky.cz/clanky/moje-oblibene-citaty/Odpusteni.html 50 Citaty.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://www.citaty.cz/citaty/index.asp?text=odpu%9At%ECn%ED.cz/clanky/moje-oblibenecitaty/Odpusteni.html 49

40

Boha o slitování, neboť jen tak přestane mít zlý démon nad tebou moc.“51 Ještě chvíli před smrtí přesvědčovali obžalované, že jejich upálení je milosrdným skutkem a jejich hříchy jsou jim odpuštěny. Kaplický nejenže velmi realisticky vylíčil praktiky, kterými si inkviziční tribunál vynucoval doznání o čarodějnictví, ale také přiblížil, jakou formu odpuštění obžalovaným za tuto lež slibovali. Vykoupení a odpuštění za křivé obvinění majetného souseda. U postavy šumperského děkana lze spatřit v konfrontaci s ostatními postavami, vývoj motivu odpuštění. Ve chvíli, kdy se sám ocitl v soudní síni a vyslechl si obvinění z čarodějnictví přímo od svého blízkého přítele Kašpara Huttera, začal chápat praktiky inkvizičního soudu. Na vlastní oči spatřil, jak jsou všichni členové tribunálu lhostejní ke křivým obviněním. Bylo mu však velmi líto svého dlouholetého přítele, uvědomoval si, jakými muky musel projít, a proto mu dal rozhřešení před brzkou smrtí: „Milý Kašpare, na tebe se nezlobím a rád ti vše odpustím, protože jiní tě donutili, abys takto vypovídal. Bůh všemohoucí to také dobře ví. Ale nechtěl bych být na místě soudců, až se budou odpovídat ze svých činů. My dva se však nemusíme bát, až staneme před soudcem Nejvyšším. Vidíme se snad dnes v tomto životě naposled. Milý bratře, odpusť mi, jestliže jsem ti kdy čím ublížil, jako já odpouštím tobě…“52 Stejně jako barvíři Sattlerovi odpustil i jeho ženě Marii, své kuchařce Zuzaně a dalším přátelům. Věděl, jaké pozadí mají jejich výpovědi. Lautnera velmi zasáhla zrada od mohelnického faráře Vojtěcha Winklera, přítele ze studií. Winkler pozval šumperského děkana do Mohelnice na slavnost, kde ho zatkli biřici a odvedli rovnou do vězení. Děkan věděl, že jeho přítel nemá odvahu odporovat nadřízeným, takovou zradu však nečekal. I přesto Winklerovi nakonec odpustil. „Lautner zahlédl v očích bývalého přítele slzy. Je obtížen vinou, skutečnou vinou. Oba jsou hodni politování, ale Vojtěch, třeba na svobodě, je na tom mnohem hůř. Lautner rozpřáhl ruce. … A děkan Winkler sklesl do jeho náruče.“53 Proti Lautnerovi se postavil také sobotínský farář Schmidt. I mezi nimi dochází ke konfrontaci. Tento mladý kazatel nebral své poslání jako službu Bohu a lidem. Sám rád strašil a vyhrožoval božím trestem. Není divu, že se v procesu 51

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 326 52 KAPLICKÝ, VÁCLAV. Kladivo na čarodějnice, 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987 s. 264 53 tamtéž, s. 307

41

s čarodějnicemi postavil na stranu Jindřicha Bobliga z Edelstadtu. Svým chováním zklamal víru staršího děkana Lautnera, který i přesto všechno mladšímu bratrovi jeho nerozvážnost odpustil. V samém závěru díla byl Lautner pranýřován před několika stovkami lidí, církev ho navrátila zpět do světského stavu a veřejně prohlásila za kacíře, nezatvrdil se proti světu. Naopak, láska a víra u něj zvítězily. Chvíli před smrtí se modlil za odpuštění. Šumperský děkan prokázal nebývalou morální převahu nad všemi lidmi zainteresovanými do této čarodějnické frašky. Jak jsem již zmínila, motiv má dvě kontrastní variace. Obě však mají velkou gradaci. Dynamičnost je patrná zejména u postavy inkvizitora Bobliga. Ve chvíli, kdy si vynutí obvinění další osoby, začíná nový proces. Odpuštění děkana Lautnera nemá na posun děje vliv. Gradace je patrná spíše z jeho chování, kdy na sklonku svého života dokáže odpustit i olomouckému biskupovi, nejvyšší církevní autoritě, kterou žádal několikrát marně o pomoc. Estetická hodnota díla má velmi vysokou úroveň. Motiv odpuštění dokáže vyvolat jednak pocity lítosti, ale také opovržení. Kaplickému se v románu podařilo velmi zdařile reflektovat postavení církve. Na tuto skutečnost naráží také Jaromíra Nejedlá: „Zkoumáme-li historii čarodějnických procesů, zjišťujeme, že v zásadě máme co dělat se zneužitím náboženství v boji o moc. … K likvidaci si církev zřídila instituci – inkvizici. … Pronásleduje nejen odpůrce mimo své řady, ale také ty ze svých vyznavačů, jež se výkladem víry dotýkají církevní a státní moci.“54 Postava Kryštofa Aloise Lautnera zastupuje všechny nevinné lidi v boji proti nepravostem způsobených inkvizicí. Vzhledem k již zmíněnému faktu, inkvizice byla zřizována církví a Lautner byl koneckonců konfrontován i s ní. Navzdory tomu všemu byla všechna Lautnera odpuštění myšlena upřímně a čestně.

54

NEJEDLÁ, JAROMÍRA. Václav Kaplický: vypravěč příběhů z nedávné i dávné minulosti. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 138/139

42

5.4.2 Nalezeno právem Bylo by nasnadě předpokládat, že i tento motiv Kaplický spojí s jednou z hlavních postav. Není tomu tak. Motiv odpuštění je spojen převážně s postavou Ráchel, nemocné ženy žida Rafaela, která musela překonávat velké nesnáze vzešlé ze zatčení svého manžela. Musela se postarat o děti, živnost i sama o sebe. Po nedávném porodu trpěla velkými bolestmi a skončila navíc zcela bez peněz. Byla odkázaná pouze na milosrdenství druhých. Jakmile „Ráchel s tvářemi jako z vosku, se špičatým nosem, zestárlá o deset let“55 spatřila Rozinu, nemohla uvěřit. Nejprve jí vynadala: „Proč jen jsi od nás utíkala? Proč jsi nikomu neřekla ani slovíčka? Pak by zlí lidé nemohli obvinit mého nešťastného muže z takového hrozného činu, že zamordoval svoji děvečku. Jsme teď na tom hůře než žebráci!“56 Posléze přišlo odpuštění a očekávání lepších zítřků. Ráchel pochopila, že tím končí utrpení jejího muže a brzy bude vše lepší. Rozina se hned dala do práce, uvařila, postarala se o děti i nemocnou Ráchel, která děvečce útěk odpustila a byla ráda, že jí tak pomáhá. Nakonec odpustila i některým sousedům, že ji i celou její rodinu bez důvodu zatratili. Když Rozina uviděla bídu panující u Ráchel, hned odpustila Rafaelovi, že ji nutil obsluhovat opilé vojáky. „Rozina byla dojata; pocítila náhle svou vinu, ale nedokázala říct nic na svou obhajobu.“57 Naopak, začala si vyčítat svůj zbrklý útěk. Odpustila i židům, kteří ji násilím odvezli do Spálova. Pochopila, proč to dělali, a byla ochotná, ač měla pořád velký strach, odcestovat do Olomouce k soudu a pomoci Rafaelovi. U soudu děvče popsalo celý svůj útěk i důvod, proč se k němu rozhodla. Křivě obviněného žida z vězení ihned propustili, dokonce mu vrátili i ukradený váček s penězi. I Rafael odpustil, ale jen panu Schirlovi, že ho nechal tak dlouhou dobu bezdůvodně věznit. K tomuto odpuštění došlo zejména z radosti. Přestal už totiž doufat, že se dostane z vězení ven. Spálovským lidem však odpustit nedokázal. Narozdíl od děkana Lautnera z románu Kladivo na čarodějnice, který odpustil všem, protože věřil, že spravedlivý trest nemine nikoho, nemohl zapomenout křivdu spáchanou nejen mu, ale i celé jeho rodině.

55

KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem, 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 140 tamtéž, s. 140 57 tamtéž, s. 141 56

43

V tomto díle není motiv odpuštění výrazným prvkem. Jeho obsahová stránka napovídá, že jde o motiv statický. Nikterak se nepodílí na vývoji děje. V knize Nalezeno právem je odpuštění pojato jako způsob, jak se vyrovnat s křivdou. Souvisí tedy s niterním stavem jednotlivých postav. Motiv však nijak nevybočuje z rovnice – špatný skutek, který je po čase odpuštěn. Až na malou výjimku spojenou s Rafaelovou zlobou vůči sousedům. V tomto románu se s motivem dalo pracovat mnohem více. Oproti od motivu smrti, který vlastně není v knize dovršen, má odpuštění velký potenciál, jehož autor nevyužil. S nevyužitým potenciálem tohoto motivu souvisí i estetická hodnota díla, také nedosahující

vysoké

úrovně.

Odpuštění

velmi

úzce

souvisí

s nepřímou charakteristikou postavy. Kaplický je autor, který své postavy přibližuje jen velmi málo, v tomto případě to ovšem bylo na škodu. Pokud by se více věnoval popisu niterního světa, zejména Ráchel, mohl ve čtenáři vzbudit empatii s ženskou hrdinkou. Mohl více spolupracovat se čtenářem a dovolit mu přiblížit se k jednotlivým postavám, např. využitím vnitřních monologů postav. Použijeme-li teorii motivu Františka Všetičky, charakterizujeme odpuštění jako motiv signální. Je to nejběžnější podoba motivu, jejíž všechny varianty mají stejný charakter, a celkově nedochází k žádnému výraznému vybočení.

44

5.4.3 Život alchymistův V tomto díle nalezneme motiv odpuštění od elementární podoby až po skutek hodný uznání. Odlišné od předchozích motivů je zejména to, že se odpuštění v díle vyskytuje převážně epizodně. Jakmile oba alchymisté docestovali do Prahy, setkali se s panem Vilémem z Rožmberka, velkým zastáncem alchymistické vědy. Během večeře položil Rožmberk na stůl minci zhotovenou z pravého zlata. Ukázal ji oběma vědcům a chtěl vědět, zda jsou schopni podobnou minci vyrobit. Na toto téma se dále vedla diskuze. Mladý Eduard si v nestřežené chvíli strčil zlaťák do kapsy. Oba pánové to přešli. O pár let později, když žádal mladý Kelley pana Rožmberka o práci, mu tento skutek nebyl přičten k dobru. Nicméně mocný muž odpustil malý přečin a zaměstnal alchymistu na svém panství. Další epizodní podobu motivu odpuštění, tentokrát v podobě protislužby, lze nalézt u Kelleyova bratra Tomáše, který přijel do Prahy na jeho pozvání. I když nemohl zapomenout na to, jak jeho starší bratr oklamal rodiče a nakonec je i opustil bez jakékoli lítosti, vydal se za ním a za vidinou lepšího života. Eduard se jej ujal a seznámil ho se svou novou rodinou. Později mu koupil dům a zaplatil i menší svatbu. Tyto jeho velkorysé skutky vedly k tomu, že Tomáš bratrovi odpustil prohřešky, kterých se dopustil v rodné zemi. Žili opět jako bratři, jejich rodiny se stýkaly a udržovaly vřelé vztahy. Variaci motivu v podobě milosrdenství zasadil Kaplický do epizody spojené s Eduardem Kelleym a králem, který mu zmírnil trest. Po dlouhé apologii Johanny a přímluv od Eduardových přátel král svolil a odpustil alchymistovi neuposlechnutí jeho rozkazu. Trest smrti zmírnil na doživotní žalář. Jak už víme, ani tohoto milosrdenství si Kelley nevážil a několikrát se pokusil o útěk. Absolutní vyvrcholení tohoto motivu lze spatřit na konci románu. Johanna Kelleyová šla spolu se svými dvěma dětmi navštívit manžela, kdysi známého a velmi uznávaného alchymistu na královském dvoře. Čas a útrapy se podepsaly nejen na Eduardově tváři, ale také na duši a těle. V posteli ležel, aniž by se pohnul, bez obou nohou a naprosto zlomený. Byl velmi potěšen neočekávanou návštěvou. Přišla nejen jeho žena, ale také děti, které dávno vzal za své. Nepřišli ho litovat, jen mu dát rozhřešení. Všichni se s ním pokorně rozloučili a Kelley poznal, že mu odpustili všechny jeho přečiny. Po jejich odchodu mohl v klidu vypít připravený jed.

45

Všechny variace motivu odpuštění mají jedno společné, váží se k postavě Eduarda Kellyeho. Ať už více či méně známé postavy, ať už ti, kteří jsou v průběhu děje s Eduardem v blízkém kontaktu či se s ním setkali jen jednou. Všichni mají důvod, proč mladému Kelleyovi odpouštět. Tato postava je v knize středovým bodem, od něhož se odráží veškeré dění. Nahlížíme-li na tuto skutečnost z druhého konce, Eduard Kelley neodpustil v knize ani jednou. Svému staršímu kolegovi Johnu Deeovi neodpustil, že s ním odmítl spolupracovat. V budoucnu mu pošpinil pověst a tím mu znemožnil dále pracovat jako alchymista. Neodpustil ani člověku, který zjistil, že mu chybí uši. Místo smířlivého jednání ho zabil střelou přímo do srdce. Motiv odpuštění sám o sobě není nositelem dynamičnosti. Kaplickému však nelze upřít, že s ním dokázal pracovat lépe než v předešlé knize. Také v epizodách je velmi důležitý. Ukazuje nám totiž charakter jednotlivých postav. Už na začátku kapitoly je citát od Buscaglia, který říká, že odpuštění je nejvyšší stupeň lidského počínání. Autor přesně vystihnul, kdo a do jaké míry je schopen odpuštění. Některé postavy jsou schopny odpouštět zcela upřímně, jiné za účelem zisku, některé vůbec. Všechny variace jsou co do obsahu stejné, a proto můžeme o motivu hovořit jako o signálním.

46

5.4.4 Zhodnocení motivu odpuštění Motiv odpuštění není ani v jednom románu leitmotivem. Výrazným způsobem se nepodílí ani na gradaci díla. Tento motiv pouze dokresluje motiv lásky. Souvisí s jistým povahovým rysem a pomáhá čtenáři dokreslovat obrázek o morálních hodnotách jednotlivých postav. Jen málokdo, stejně jako v reálném životě, je schopen čistého odpuštění bez nároku na nějakou kompenzaci. Kaplický výrazným způsobem pracuje s kontrastem. V románu Kladivo na čarodějnice se s ním setkáváme v klasické podobě, kdy proti sobě stojí dvě postavy, děkan Lautner a inkvizitor Boblig. Děkan prokázal vysokou morální hodnotu tím, že byl schopen rozeznat frašku spojenou s výslechy a postupně odpustil všem. Proti němu stojí inkvizitor, který odpuštění jen sliboval. Sám ho nebyl schopen, pokud mu dotyčný neslíbil zajímavou odplatu. V románu Nalezeno právem autor kontrast vynechal. Zajímavě ho však zpracoval v Životě alchymistově, kde postavil postavu Eduarda Kelleyho proti všem. Kelleyho nelze srovnat s Bobligem, nicméně určité charakterové rysy se prolínají. Schopnost využít druhých i vhodných situací k podvodu a naopak neschopnost odpouštět. Díky těmto dvěma postavám mohou vyniknout charaktery kladných hrdinů. Gradaci a dynamičnost nese motiv pouze v Kladivu na čarodějnice. Slíbené odpuštění, které přijde v zápětí po obvinění dalšího nevinného, velmi výrazným způsobem posouvá děj kupředu. Zcela opačně je tomu v dalších dvou románech. V románu Život alchymistův sice motiv neposouvá děj kupředu, avšak je velmi důležitý.

Nepřímou

charakteristikou,

z jednání

postav,

přibližuje

Kaplický

recipientovi jednotlivé postavy. Nutí jej přemýšlet a dokonce lze tvrdit, že v mnohých případech i reflektovat chování postav se svým. Nejméně propracoval autor motiv v díle Nalezeno právem. Jednak nenese žádný kontrast, ale ani dynamičnost či gradaci. Odpuštění zde spadlo do jedné podoby, z níž už autor nevystoupil. Bohužel, lze říci, že děj nesl jistý potenciál, kterého Kaplický nevyužil. Estetická hodnota díla je, oproti předchozím dvěma knihám, téměř zanedbatelná.

47

6. Závěr Václav Kaplický je autor, který svá díla těžil převážně z historie. Náměty ke svým dílům nacházel jak v českých, tak i v zahraničních dějinách. Nesoustředil se však jen na rozsáhlé romány mapující historický vývoj či dokumentující významné historické události. Psal také menší romány či novely, v nichž se zaměřil na děj a osudy jednotlivých postav. Nicméně ani v takových dílech neopomenul alespoň okrajově přiblížit dobu, v níž se děj odehrává. V Kaplického bibliografii však také nalezneme i díla mající autobiografické prvky a také díla pro mládež. Romány Kladivo na čarodějnice, Nalezeno právem a Život alchymistův jsem analyzovala podle data jejich vzniku. Nedá se říci, že by datace ovlivňovala jejich sestupnou či vzestupnou úroveň. Všechny mají jedno společné: autorův styl, který je do značné míry omezen druhem prózy, na niž se zaměřil. V jeho tvorbě převažuje popisnost, a to zejména doby a prostředí, ve kterém se postavy nacházejí. Z jednotlivých děl se také dozvídáme více o dobových konvencích a zvycích. Tato strohost bývá mnohdy na škodu. Popis doby působí kronikářsky a zastiňuje jednotlivé postavy a jejich osudy. I když se Kaplický nikdy nezabýval psychologickou prózou, větší propracovanost postav u něj chybí. Zejména u motivů utrpení a lásky mohl více pracovat s niterným světem, k jehož přiblížení mohl využít jak přímou, tak nepřímou charakteristiku. O jednotlivých postavách prozrazuje jen to, co je nezbytně nutné. Zbytek nechává na fantazii recipienta. Kaplického jazykový styl je rovněž popisný. Své promluvy ani promluvy hlavních hrdinů ničím neoživuje. Naopak užití některých frází se zdá být až archaické. Nepoužívá žádné prostředky k oživení jazyka, rozvité věty nebo přívlastky. Dává přednost kratším větám, občas nalezneme i přechodníky. Postupem času bude Kaplického jazyk stárnout a na čtenáře, který není zvyklý číst historickou literaturu věrně reflektující dobu i po stránce jazykové, bude působit staromódně a nelákavě. Atraktivní na románech je to, že autor vypráví příběhy v er-formě. Jeho všudypřítomný hlas můžeme považovat za „hlas důvěrně sdělující, vysvětlující a někdy i kárající.“

58

Samotné postavy promlouvají v ich-formě a jejich promluvy

jsou označené uvozovkami.

58

LODGE, DAVID. Jak se píše román. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal - studio, 2003, s. 178

48

Téměř všechna Kaplického díla obsahují jeden charakteristický prvek, kterým je tzv. postava z lidu. S aplikací lidového typu autor pracoval v románu Kladivo na čarodějnice a v díle Nalezeno právem. Děkan Lautner a žid Rafael jsou právě těmito postavami. Jsou to symboly bojující proti křivdě a utrpení. Na jejich postavách je také demonstrována pozice bezmocného jednotlivce v boji proti moci. Právě tento typ postav je každému blízký. Pomocí lidové postavy může autor velmi výrazným způsobem působit na recipienta a ovlivňovat jeho emoce. Při samotné analýze románu si musíme uvědomit, že „román je jedním z narativních žánrů. Je stěží možné začít mluvit o románu, aniž bychom shrnuli jeho děj či zápletku nebo předpokládali jejich znalost.“59 I to byl důvod, proč jsem v prvních kapitolách přiblížila jak autorův život, který měl na jeho tvorbu značný vliv, tak i díla samotná. V průběhu analýzy jsem pak rozebírala jednotlivé detaily důležité pro vývoj děje i výběr motivů. Ani jeden z románů nemá strhující závěr, jehož vrcholem by bylo společné splynutí jednotlivých motivů. Autor jim buď ponechal otevřený konec, anebo děj ukončil. Motivy se na konci sice nesdružují, o to více můžeme ocenit jejich návaznost v průběhu celého díla. Analyzované motivy, které se vyskytují ve všech románech, jsou vybrané záměrně tak, aby mezi nimi byl pořád patrný protiklad. A tyto protikladné motivy se dobře doplňují. Kaplický jimi prokládá výpravné pasáže tak, že jejich pomocí dokáže pracovat s dynamikou děje. Vzhledem k faktu, že všechny motivy jsou nemalou měrou zastoupeny ve všech románech, můžeme je svorně označit jako intermotivy. V každém románu autor zvolil jeden vůdčí motiv neboli leitmotiv, který doplňoval motivy vedlejšími. Jednotlivé motivy poté skládal do patřičných témat. U postav převládá jejich nepřímá charakteristika, nejvíce se dozvídáme z jejich jednání. Toto téma Kaplický příliš nerozpracoval. Více se věnoval prostředí, jehož pomocí dokázal dokreslit atmosféru dění. Intenzity jednotlivých motivů využil v závislosti na jejich funkčnosti v díle. Dynamika motivu a gradace děje jsou vlastně ovlivněny tím, do jaké míry autor naplnil danou charakteristiku. Kaplický ve všech třech románech dokázal, že motiv skutečně může být pohnutkou k jednání postav. Všechny leitmotivy tuto charakteristiku splňují a výrazným způsobem ovlivňují děj. Vůdčí motivy jsou také nositeli vysoké estetické hodnoty. Do kontrastu k leitmotivům autor postavil variace motivů, jež se nikterak nepodílejí na vývoji děje a jejichž podoba je tedy statická. 59

LODGE, DAVID. Jak se píše román. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal - studio, 2003, s. 178

49

Tyto motivy však jsou pro děj také velmi důležité. Většinou souvisejí s niterným světem postav a pomáhají jim vyrovnat se s osudem. Z analyzovaných románů je nejznámější Kladivo na čarodějnice, dílo založené na skutečných událostech. Leitmotivem je zde smrt. Je to dynamická jednotka, která se výrazným způsobem podílí na vývoji děje. Do kontrastu ke smrti autor postavil motiv lásky. Láska je hluboký lidský cit a postavám pomáhá překonávat těžké chvíle. Jakmile dochází k obviňování či upalování nevinných, autor se snaží děj zpomalit statickým prvkem. Obviněným dodává sílu buď milovaný člověk, anebo se dozvídáme o činech lidí, kteří se snaží svým blízkým pomoci. V kontrastu nejsou pouze motivy, ale také hlavní postavy románu. Jedná se o děkana Lautnera, muže, jenž se do poslední chvíle snažil sejmout z nevinných lidí kruté obvinění. Ve svém snažení nepřestal ani tehdy, když si uvědomil, že svým počínáním riskuje vlastní život. Proti němu stojí úlisný a ziskuchtivý inkvizitor Boblig. Tato postava je detailně vykreslena ve všech svých neřestech a amorálních skutcích. Za leitmotiv v románu Nalezeno právem považuji utrpení. Zcela výjimečné je na něm to, že je spojen s vedlejší postavou, jíž je Ráchel, manželka křivě obviněného Rafaela. Motiv utrpení také jako jediný motiv v uvedeném díle nese prvky dynamičnosti a s ní související estetickou hodnotu. Do protikladu k utrpení Kaplický postavil odpuštění. Kontrast můžeme v díle také nalézt u postav Roziny a Rafaela, kteří bojují s hýřivým lajtnantem Strasserem. Dva čestní lidé stojí proti člověku, jenž si neváží dobrého skutku, všem kolem sebe ubližuje a profituje z krádeží a zločinů. V Životě alchymistově je leitmotivem smrt, tu ovšem v půli děje střídá motiv lásky a zároveň mu vytváří jemnou opozici. Oba tyto vůdčí motivy postupem času nabývají na gradaci a jsou dynamickými prvky celého díla. Láska je ještě dokreslena motivem odpuštění. Kontrast mezi postavami Kaplický v románu užil zcela paradoxně: vytvořil ho totiž mezi manželi Kelleyovými. Proti povaze Eduarda, který veškeré své skutky poměřoval ziskem, stojí charakter jeho ženy, jejíž jediným cílem bylo vytvoření klidného domova plného lásky. Všechna díla představují kvalitní beletrii, mapující poměry určité doby a obsahující autorův odkaz. Na historickém pozadí si recipient přečte poutavý příběh, který nese jisté poučení. Není dobré nalézt obětního beránka, který bude bojovat za všechny. V boji proti nepravostem a zlu by lidé měli držet při sobě a měli by si pomáhat. Zároveň by neměli zapomínat na takové hodnoty, jakými jsou láska a upřímné odpuštění. 50

7. Resumé Bakalářská práce Motivy v díle Václava Kaplického je analýzou tří románů tohoto autora, kterými jsou Kladivo na čarodějnice, Nalezeno právem a Život alchymistův. V úvodní části je představen autor a následně je také krátce nastíněn děj jednotlivých románů. Následuje kapitola, která pojednává o literární teorii motivu. Tato teorie je následně uplatněna při analýze motivů smrti, utrpení, lásky a odpuštění v jednotlivých románech. Z podrobné analýzy plyne, že se jedná o kontramotivy, které jsou zastoupeny ve všech románech. Václav Kaplický při tvorbě svých děl využil principu kontrastu, na němž jsou vystavěny i tyto motivy. Mají buď statickou, anebo dynamickou podobu a více či méně se podílí na vývoji děje. Závěr celé práce shrnuje analýzu motivů, Kaplického osobitý autorský styl a přibližuje také témata prostředí a postav.

8. Summary The bachelor thesis “Motifs in the work of Václav Kaplický” analyses three novels of the author – Kladivo na čarodějnice, Nalezeno právem and Život alchymistův. In the first part, the author Václav Kaplický is introduced and subsequently, also the plots of the novels are briefly outlined. The following part discusses the literary theory of motive. This theory is then applied to analyze the motifs of death, suffering, love and forgiveness in the novels. The detailed analysis claims the motifs to be contra motifs and they are represented in all three novels. Václav Kaplický when creating his novels used the principle of contrast on which also these motifs are based. They are either static or dynamic and they influence more or less the development of the plot. In the conclusion of this thesis there is the summary of the analysis of motifs, Kaplický’s distinctive creative style and also the themes of settings and characters are mentioned.

51

9.

Literatura

Primární literatura: • KAPLICKÝ,

VÁCLAV.

Kladivo

na

čarodějnice.

5.

vyd.

Praha:

Československý spisovatel, 1987 • KAPLICKÝ, VÁCLAV. Nalezeno právem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971 • KAPLICKÝ, VÁCLAV. Život alchymistův. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980

Sekundární literatura: • BURIÁNEK, FRANTIŠEK. O současné české literatuře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. 299 s. • HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1999. 179 s. • HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 332 s. • CHALOUPKA, OTAKAR. Setkání s českými spisovateli. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. 251 s. • LODGE, DAVID. Jak se píše román. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal studio, 2003. 197 s. • MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1995. 714 s. • NEJEDLÁ, JAROMÍRA. Václav Kaplický: vypravěč příběhů z nedávné i dávné minulosti. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. 181 s. • PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. • PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Stopami prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 261 s. • PLCH, JAROMÍR. Epochy, spolutvůrci, odkazy. 1. vyd. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1984. 200 s.

52

• SCHERER, GEORG. Smrt jako filozofický problém, 1. vyd. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 271 s. • ŠKLOVSKIJ, VIKTOR BORISOVIČ. Teória prózy, 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1971. 287 s. • ŠTĚPÁNEK, VLADIMÍR. Teorie literatury: učebnice pro pedagogické fakulty. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 195 s. • ŠTRYCHOVÁ, IVA. Motiv smrti v prozaickém díla Jana Čepa. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 1994. 116 s • VLAŠÍN, ŠTĚPÁN A KOL. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 471 s. • VODIČKA, FELIX. Struktura vývoje: studie literárněhistorické. 2. rozš. vyd. Praha: Dauphin, 1998. 611 s. • VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: vydavatelství UP v Olomouci, 1992. 152 s.

Ostatní použité zdroje: • Citáty slavných osobností [online]. 2010 [cit. 2011-03-21]. Dostupné z WWW: http://citaty.net/citaty-o-smrti • Citáty [online]. 2010 [cit. 2011-03-21]. Dostupné z WWW: http://citaty.kukulich.cz/temata/smrt • Citáty slavných osobností [online]. 2010 [cit. 2011-03-21]. Dostupné z WWW: http://citaty.net/citaty-o-smrti/2 •

Wikicitáty [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cs.wikiquote.org/wiki/Utrpen%C3%AD

• Wikicitáty [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cs.wikiquote.org/wiki/L%C3%A1ska • Cituj.cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://cituj.cz/Citaty/kat-143.aspx • Stojím v úžasu [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://www.nlica.estranky.cz/clanky/moje-oblibene-citaty/Odpusteni.html • Citaty.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-1]. Dostupné z WWW: http://www.citaty.cz/citaty/index.asp?text=odpu%9At%ECn%ED.cz/clanky/ moje-oblibene-citaty/Odpusteni.html 53

Bibliografický záznam ZAHRADNÍKOVÁ, EVA. Motivy v díle Václava Kaplického. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury, 2011. 54 s. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Anotace Bakalářská práce Motivy v díle Václava Kaplického se zabývá analýzou motivů ve třech románech: Kladivo na čarodějnice, Život alchymistův a Nalezeno právem. V úvodu práce je přiblížena osobnost Václava Kaplického a teoretická část o motivu. Další kapitoly jsou zaměřeny na analýzu motivů ve všech třech dílech. Závěr obsahuje zhodnocení autorovy práce s jednotlivými motivy.

Annotation The Bachelor Thesis deals with analysis of motives in three publications: Kladivo na čarodějnice, Život alchymistův and Nalezeno právem. The introduction presents personality of Václav Kaplický and theoretical part about motive. Subsequent chapters are focused on analysis of particular motives in all three publications. The contains a summary of author´s work with particular motives.

Klíčová slova motiv, román, smrt, utrpení, život

Key words motive, novel, dech, suffering, life

54

MASARYKOVA UNIVERZITA. Motivy v díle Václava Kaplického

Recommend Documents