MASARYKOVA UNIVERZITA. Přírodní motivy v dílech Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Přírodní motivy v dílech Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka Diplomová práce

Brno 2013

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Autorka práce: Bc. Eva Kuklová

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci „Přírodní motivy v dílech Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka“ vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 19. dubna 2013

Eva Kuklová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc., za ochotu a pomoc, poskytnuté odborné rady a cenné připomínky při koncipování této diplomové práce.

Obsah Úvod ..................................................................................................................... 5 1. Bohuslav Reynek ................................................................................................8 1.1.Ţivot Bohuslava Reynka .......................................................................8 1. 2. Dílo Bohuslava Reynka .....................................................................10 2. Jan Zahradníček ................................................................................................12 2. 1. Ţivot Jana Zahradníčka .....................................................................12 2. 2. Dílo Jana Zahradníčka .......................................................................14 3. Motivy v literárním díle …..................................................................................16 4. Analyzované sbírky ............................................................................................20 4. 1. Analýza sbírek Bohuslava Reynka .....................................................20 4. 2. Analýza sbírek Jana Zahradníčka .......................................................23 5. Motivická analýza sbírek Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka ...................26 6. Jednotlivé přírodní motivy ................................................................................. 27 6. 1. Motivy ročních období.........................................................................27 6. 2. Motivy zvířat a dalších tvorů................................................................31 6. 3. Motivy barev a krajinné motivy ...........................................................40 6. 4. Motivy přírodních úkazů a ţivlů ..........................................................48 6. 5. Biblické motivy ....................................................................................57 Závěr ....................................................................................................................... 58 Literatura a prameny ............................................................................................... 62 Primární literatura ........................................................................................62 Sekundární literatura ....................................................................................63 Bibliografický záznam ............................................................................................ 68 Přílohy ......................................................................................................................69

Úvod Předmětem této práce je analýza přírodních motivů v tvorbě Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka. Oba autoři mají mnoho společného nejen ve svém ţivotě, ale také ve svém díle. Především je spojovala jejich strastiplná ţivotní cesta. Proto nástin jejich ţivota a díla tvoří úvodní kapitolu této práce. Nebudeme se věnovat pouze jejich osudům v souvislosti s psanou tvorbou, nýbrţ tvorbě samotné, v níţ budeme hledat společné motivy i případné proměny jejich myšlení, které měly vliv na jejich dílo. V práci nebude chybět ani teoretické pojednání o motivech, z něhoţ budeme vycházet v praktické části. V závěru zhodnotíme přínos zejména přírodních motivů v poezii obou autorů. Cílem mé práce je charakteristika těchto motivů obou autorů na základě podrobné analýzy jednotlivých děl. Okrajově budou zmíněny i další výrazné motivy či témata. V díle Bohuslava Reynka jsou přírodní motivy často propojovány s biblickými motivy. Vyskytují se v titulech sbírek, jako klíčová témata nebo jako nosné motivy mnohých sbírek. Bohuslav Reynek a Jan Zahradníček se narodili na dnešním území kraje Vysočina, pochází z venkovského stavení, a tudíţ mají i blíţe k přírodě. Oba byli vychováváni v katolické víře a vyrůstali ve stejné době, přičemţ Bohuslav Reynek byl o třináct let starší. Spojovala je poezie s podobnou tematikou (přírodní a křesťanskou), ale i překladatelství. Překládali z německého a francouzského jazyka, Jan Zahradníček nadto ještě z anglického jazyka. Jejich vzorem byl básník Otokar Březina. Měli také společné přátele, například Františka Halase. Tito dva básníci se znali. Dokládá to jejich společná korespondence z let 1933–1949, která vyšla v souvislosti s Reynkovou knihou Korespondence. Mnoho čtenářů zná Bohuslava Reynka pouze jako významného českého básníka, překladatele. Jeho výtvarné dílo bývá někdy neprávem přehlíţeno, ač je taktéţ hodnotné. Veškerá tvorba byla ovlivněna přírodní a křesťanskou tematikou. Ve svých grafikách se Reynek rovněţ věnoval zobrazení přírodních krás, ale i biblických příběhů či ukřiţování Jeţíše Krista. Co se týče jeho překladatelského díla, zaměřoval se na oblast německé a francouzské literatury, která ho posléze značně ovlivnila. Nesmíme ovšem zapomenout, ţe byl také vydavatelem bibliofilií. Bohuslav Reynek nebývá spojován pouze s rodným Petrkovem, ale také se Starou Říší u Jihlavy nebo 5

s Grenoblem, který se nachází ve francouzských Alpách a odkud si básník přivedl svoji manţelku, francouzskou básnířku Suzanne Renaud. Bohuslav Reynek se do povědomí čtenářů dostával velmi pomalu, a to aţ od 60. let 20. století. Jeho tvorba prošla určitými změnami. Podle Martina C. Putny je ji moţné sledovat v určitých etapách. Putna ve své knize Česká katolická literatura uvádí: „První je Reynek „předkanonický“, Reynek „v procesu“, dosud hledající svůj pravý výraz v básních tištěných ve staroříšských sbornících Nova et vetera. /…/ Teprve druhý je Reynek „kanonický“, sebenaleznuvší, stabilní a nepohnutelný. Předěl mezi prvním a druhým Reynkem neleţí na rozhraní mezi dvěma sbírkami, nýbrţ jedna celá sbírka je zápasem o nalezení pevného středu a pravého tvaru – kniha Rty a zuby (1925).“1 Jan Zahradníček patří ke spirituálním básníkům katolické orientace. Velmi často to opakoval jeho učitel F. X. Šalda: „Není pochyby, ţe Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo. Opravdový básník vyhraněného charakteru.“2 Zahradníčkovi náleţí přední místo nejen mezi katolickými básníky. Martin C. Putna ve své zmíněné knize o tomto básníku píše: „Zahradníček je jediný, kdo bývá z katolické strany přiřazován k velkému čtyřspřeţí české poezie 20. století Halas – Holan – Seifert - Nezval, nebo je mu dokonce předřazován.“3 Osud Jana Zahradníčka byl opravdu velmi tragický. V mládí si těţce poranil páteř, kdyţ spadl ze seníku a jeho postava zůstala nadosmrti zdeformovaná. To byl první impuls, který ho zavedl do ústraní, samoty a posléze ho přivedl aţ k alkoholismu. Díky své píli a talentu se prosadil v české kultuře, zaloţil si rodinu, ale rány osudu ho těţce stíhaly. Poúnorový reţim pro básníka znamenal zákaz psaní, byl uvězněn jako jeho mnozí přátelé, ale ani tam nebyl k němu osud milostivý. Musel snášet opravdu tvrdé ţaláře, ale i tragický rodinný osud. Jestliţe Zahradníček patří ke katolickému proudu české literatury, Bohuslav Reynek k tomuto směru také inklinoval. Někdy bývá ke katolickým autorům přiřazován, jindy bývá řazen ke generaci po Katolické moderně – poetis minoribus. Také ho nemůţeme řadit k zakladatelské generaci Staré Říše, protoţe byl o řadu let mladší. Proto je jeho zařazení nejednoznačné a v mnohých publikacích se objevuje pojem „mýtus Reynek“. 1

PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 990-991. 2 ŠALDA, F. X. in: Šaldův zápisník, 1931-1932, č. 4, s. 308. 3 PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 944.

6

Jako pramen informací pro tuto práci mi poslouţily nejen literární slovníky a kniha Martina C. Putny Česká katolická literatura v kontextech 1918 - 1945, ale také práce Dagmar Halasové či Jaroslava Meda. Vzala jsem v potaz i kniţní rozhovory Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými či rozhovor s opatem ţelivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským. Pracovala jsem téţ s Rotreklovou Skrytou tváří české literatury, s korespondencí Jana Čepa s Janem Zahradníčkem a s Reynkovou Koresponcencí.

7

1.

Bohuslav Reynek

1. 1. Život Bohuslava Reynka Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Jeho matka Marie, rozená Divišová, pocházela z Třeště u Jihlavy a jeho otec Bedřich Reynek patřil do druhé generace, usazené na rodinném statku v Petrkově. Bohuslav Reynek vyrůstal v poklidném prostředí malebné vesnice a také tu proţil podstatnou část svého ţivota. Jako jediný syn svých rodičů se měl stát dědicem jejich usedlosti. Svá studia zahájil v nedaleké Jihlavě na reálce. Zde se naučil německý i francouzský jazyk, který uplatnil ve své budoucí překladatelské činnosti. Roku 1910 maturoval a posléze odešel do Prahy studovat na České vysoké učení technické. Po prvním semestru Reynek své studium ukončil a vrátil se do Petrkova. Na statku pomáhal jako zemědělský dělník. Po letech vzpomínal v jednom z dopisů: „Já sám jsem to měl těţké v začátcích, studium na povel, které trápilo. Chtěl jsem na lesnickou školu, ale nesměl. Nebylo to dost panské. Zatím na ty lesy dodneška myslím.“4 V této nepříznivé době se z Reynka stal umělec. Jistý podíl na jeho ţivotním směřování měl učitel jihlavské reálky Max Eisler, který se později stal docentem umění na vídeňské univerzitě. Roku 1911 Reynek odjel do Francie, krajiny umělců, aby tam našel svůj další ţivotní směr. Po návratu do vlasti začal psát verše a malovat. Významným přelomem v jeho ţivotě byl rok 1914. V Moderní revue mu vyšly první verše a ještě téhoţ roku se seznámil s Josefem Florianem, který vlastnil vydavatelství Dobré Dílo ve Staré Říši a v té době byl velmi pozoruhodnou osobností kulturního ţivota. Reynek s ním spolupracoval aţ do jeho smrti. Bohuslav Reynek navázal během svého ţivota přátelství s mnoha významnými básníky a umělci, s mnohými si i dopisoval. S Josefem Čapkem se zřejmě seznámil během vzniku jeho knihy Lelio, jak uvádí Ludvík Kundera v knize Nepřicházejí vhod. Několik let si vyměňovali vřelé dopisy a spolupracovali ve vydavatelství Dobré dílo ve Staré Říši u Josefa Floriana, s nímţ probíhala podobná spolupráce i korespondence, jak dále zmiňuje Ludvík Kundera: „Floriana spojuje s Reynkem víra, vydavatelská vášeň i záliba v mnohých autorech (např. v Bloyovi), v rázu literatury a umění. Reynek toliko postrádá

4

Florianovu

pamfleticky

výbušnou

polemičnost,

HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno: Petrov, 1992, s. 11.

8

bohatou

svárlivost.

A Florianovi chybí Reynkův lyrický fond.“5 Reynka pojilo přátelství i s dalšími básníky, např. s Františkem Halasem, Vladimírem Holanem a Ivanem Divišem. Stýkal se i s rodinou Pojerových z Jihlavy. Jan Pojer byl poštovním úředníkem a jeho syn Jan V. Pojer se stal vydavatelem edice krásných knih Atlantis. Často se chodil radit s Reynkem, který ho nasměroval na literární cestu. Počátkem dvacátých let poznal Reynek ve Francii básnířku Suzanne Renaud, se kterou se oţenil roku 1926. Mezi léty 1926-1936 střídavě pobývali vţdy v létě na statku v Petrkově a v zimě ve francouzském Grenoblu. Právě ve Francii se manţelům Reynkovým narodili oba synové, Daniel a Jiří. Ve Francii se básník seznámil s mnoha předními francouzskými spisovateli a básníky, zejména katolickými (Georgesem Bernanosem, Jeanem Gionem, Maxem Jacobem, Léonem Bloyem a dalšími), které uvedl do české literatury prostřednictvím překladů jejich děl. Roku 1936 Reynkovi zemřel otec, a tak se básník natrvalo vrátil domů s výjimkou téměř ročního pobytu ve Staré Říši, kde nalezl azyl, protoţe ke konci druhé světové války byli Reynkovi nuceni statek opustit. Během okupace pobýval Reynek se svou rodinou opět v Petrkově. V roce 1964 zemřela paní Suzanne a básník osaměl. Kolem jeho osoby se utvořila skupina mladých obdivovatelů, kteří mu později dobývali uznání. Bohuslav Reynek zůstal na svém statku v Petrkově aţ do své smrti 28. září 1971. Je pohřben v blízkosti svého rodiště, a to v nedalekém Svatém Kříţi, kde je uloţena i jeho ţena.

5

GLIVICKÝ, J. KUNDERA, L. Nepřicházejí vhod: dopisy, básně, překlady, prózy, bibliografie. 1. vyd. Brno: Blok, 1969, s. 12.

9

1. 2. Dílo Bohuslava Reynka Jak jsem jiţ uvedla, v roce 1914 vyšly Reynkovy první básně tiskem. Verše z let 1912-1918 jsou zahrnuty ve sbírkách Ţízně (1921) a Smutek země (1924). Těmito sbírkami vstoupil básník do literatury po první světové válce, oslavuje v nich krásu a přírodu. O jeho debutu napsal Karel Čapek v Lidových novinách: „Tato kníţka je vzácné u nás dílo katolické poezie, přičemţ důraz je na slově poezie. Reynek je básník, byť tu a tam těţce zápasí se slovem a formou jako Jakub s andělem: skoro vţdy dostane se mu poţehnání, byť ne lehce.“6 Slova Karla Čapka dokazují, ţe Reynek byl neobyčejným a originálním začínajícím básníkem, i kdyţ jeho začátky nebyly zrovna lehké. Reynkovy básně v próze nesou název Rybí šupiny (1922) a Had na sněhu (1924). Ještě v těchto dílech se básník tzv. formuje. Zdokonalení a vyzrálý básnický talent jeho jedinečné poetiky se utváří ve sbírce Rty a zuby (1925), v níţ doslova bojuje a posléze nalézá svoji formu a tvar. To, co vzniklo po této sbírce, je jen zdokonalením pravého talentu. Na Bohuslava Reynka měl velký vliv Georg Trakl, jehoţ díla překládal do českého jazyka. Pochmurná nálada, melancholie a smutek jsou příznačné pro jeho sbírky z 20. let. Uţ samotný název sbírky Smutek země implikuje traklovský smutek. Expresionistická nálada je typická pro díla Rybí šupiny, Had na sněhu a Rty a zuby. Právě v nich vyzrává Reynkův básnický talent. Poslední jmenovaná sbírka je velmi silně spjata s expresionismem, je plná vizí rozkladu a zániku a pro mnohé představuje jednu z nejsugestivnějších hodnot české poezie 20. let 20. století. Do Reynkova jiţ vyzrálého tvůrčího období spadají sbírky Setba samot (1936), Pietà (1940), Podzimní motýli (1946) a Sníh na zápraţí (1969). Dle datování jednotlivých sbírek si můţeme povšimnout, ţe byly vydány s desetiletým odstupem od těch předchozích. V této dlouhé odmlce básník zčásti pobýval ve Francii a zvláště se věnoval své výtvarné a překladatelské práci. Tvorba v tomto druhém období je rozmanitá. Chybí expresivita výrazu i hojnost biblických motivů. Básník se oprošťuje ve verších od světa i lidí. Touţí jen po jediném – najít prostor, v němţ by se mohl identifikovat a dále vnitřně rozvíjet. Své šťastné místo nachází ve svém rodném Petrkově; právě krajina Vysočiny a domácí prostředí utváří to pravé zázemí pro básníkův radostný proţitek niterného ţivota. Obzvláště je to moţné vypozorovat 6

MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 82.

10

v básnických sbírkách Pietà, Podzimní motýli a Sníh na zápraţí. Tyto básnické knihy odráţejí zklidnění, dominuje v nich rodová tradice, klid, smír, pokora a řád, které jsou dané básníkovým podzimem ţivota. Poslední sbírka, která byla vydána ještě za jeho ţivota, nese název Mráz v okně (1969), v níţ dramaticky stoupá napětí, objevuje se svět plný protikladů. Posmrtně vyšla sbírka Odlet vlaštovek (1989), v níţ je zřejmá biblická tematika. Básně byly psány v nejkrutějším období básníkova ţivota, tedy v 50. letech. Básnické dílo Bohuslava Reynka vycházelo pouze v malých nákladech. Některé své básně vydával vlastním nákladem nebo vycházely ve staroříšských sbornících u Josefa Floriana. Některé Reynkovy sbírky vyšly u Ladislava Kuncíře, jiné v Řezníčkově kroměříţské edici Magnificat. U pardubického knihtiskaře Vlastimila Vokolka vycházely také jeho básně a překlady. Reynkovo souborné básnické dílo vyšlo aţ po básníkově smrti v londýnských Rozmluvách. Reynkova cesta k nalezení pravého tvaru básnického díla byla velmi sloţitá. Dokládá to i Mojmír Trávníček: „Také daleká a strmá, ale pro básnický i lidský charakter Bohuslava Reynka zákonitá cesta od širokodechého verše modliteb a biblických příběhů rané tvorby ke strohým slokám posledních sbírek, v nichţ nezměněná klíčová slova, vyráţená posléze jako by skrze sevřené rty, nabývají četných jiných významů a nabízejí zcela odlišné konotace.“7 Ani čas se nedotkl Reynkova verše. Realitu sice vnímal, ale neodráţela se v jeho verších. „Na pozadí války, národního ohroţení, nadšení z osvobození a uprostřed komunistické zvůle píše Reynek o bodláku, o ranním dešti nad vodou, o šípku na stráni a kočce na dvoře. Svět je viděn prizmatem kaluţiny a podvečerní mlhy, tj. skrze realitu všech časů.“8 Jeho poezie byla apolitická.

7 8

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 688. Tamtéţ.

11

2. Jan Zahradníček 2. 1. Život Jana Zahradníčka Jan Zahradníček patří mezi přední autory katolicky orientované literatury v poválečném období. Narodil se 17. ledna 1905 v Mastníku u Třebíče na území dnešního kraje Vysočina a pocházel ze selské rodiny. Jeho otec Tomáš Zahradníček a matka Antonie Lorencová měli sedmnáct dětí, Jan byl v pořadí dvanáctý, dospělosti se doţilo pouze sedm dětí. Jeho dětství nebylo vůbec idylické. Jako malý hoch utrpěl těţký úraz páteře a hrudníku a kvůli nedostatečné lékařské péči a podvýţivě se u něho projevila těţká kyfoskolióza páteře. Tyto následky ho poznamenaly na celý ţivot. Velké trápení ho provázelo uţ od dětství a musel s ním celý ţivot bojovat. O co více byl fyzicky handicapován, o to více rozvíjel svoje nadání. Jan Zahradníček nejprve navštěvoval obecnou školu ve Strači u Třebíče a po osmi letech nastoupil na reálné gymnázium v Třebíči, kde ho zvláště zaujala literatura a biologie. Právě na gymnáziu vytvořil velmi rozsáhlý herbář, který později prodal, aby měl prostředky na své další studium. Po maturitě v roce 1926 odešel studovat bohemistiku, germanistiku a filozofii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy. Jedním z jeho profesorů byl F. X. Šalda. Právě na vysoké škole Zahradníček velmi trpěl. Těţce zakoušel posměch a pohrdání ze strany studentů, zpočátku se sice bránil útočnými slovy, ale ta moc nepomáhala, a tak později unikal k alkoholu. Studia nedokončil. Sloţil pouze niţší a posléze i vyšší knihovnickou zkoušku. Poté se začal plně věnovat literární tvorbě, překladatelství a externě spolupracoval v různých nakladatelstvích. Jan Zahradníček ţil od roku 1936 v Uhřínově u Velkého Meziříčí u svého příbuzného básníka Jana Dokulila. Spolu s Jakubem Zemkem ilegálně ukrýval rodinné příslušníky generála Ludvíka Svobody; za tento počin získal v roce 1948 čestné uznání od ministerstva obrany. Katolicky laděný časopis Akord řídil od roku 1940 aţ do jeho zastavení v roce 1944. O rok později se oţenil a přestěhoval do Brna. Mezi léty 1945-1949 byl redaktorem nakladatelství Brněnské tiskárny a zároveň v letech 1945-1948 řídil obnovený časopis Akord. Mezi jeho největší přátele patřil František Halas, s nímţ určitý čas bydlel a hojně si dopisoval. Dále se přátelil s Janem Čepem, ale scházel se i s mnohými dalšími 12

básníky a umělci ve vinohradské kavárně Flora. Kromě zmíněného Halase sem přicházeli i Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Václav Černý, Josef Palivec, Josef Hora a další umělci. Toto společenství nebylo nijak vyhraněné, spojovalo je pouze úsilí o literární tvar. Zlomový rok 1948 Zahradníčkovi uštědřil další ránu. Z politických důvodů byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V roce 1951 následovalo zatčení v Brně, o rok později byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s katolickými spisovateli a intelektuály k třinácti letům vězení. Musel snášet i tvrdé ţaláře: prošel věznicemi v Brně, v Praze na Pankráci, Leopoldově a na Mírově. Roku 1956 mu trest zmírnili na devět let. Ještě téhoţ roku se jeho rodina otrávila houbami. Byl tehdy propuštěn se slibem, ţe se mu zbytek trestu odpouští. Jeho rodina byla hospitalizována v třebíčské nemocnici. Bohuţel jeho dvě dcery Zdislava a Klára otravě podlehly. Po jejich pohřbu musel uţ tak zlomený Jan Zahradníček nastoupit zpět do vězení, odkud vyšel po čtyřech letech na jaře roku 1960 zcela vyčerpán. Jako zcela zničený, ale zároveň pln nových nadějí započal nové období svého ţivota, které ovšem trvalo jen velmi krátce. Ještě téhoţ roku na podzim zemřel. Je pohřben na uhřínovském hřbitově. Aţ v roce 1966 byl v plném rozsahu rehabilitován. V Brně má Jan Zahradníček pamětní desku na Šilingrově náměstí.

13

2. 2. Dílo Jana Zahradníčka Svoji první báseň Zahradníček napsal jiţ na gymnáziu, i kdyţ nebyla napsaná se záměrem věnovat se poezii. Přesto byla prvním předznamením básníkova literárního nadání. První verše, které vyšly tiskem ve Studentském časopise, nesou název Slabému srdci a Píseň mladého ţebráka. Podepsal se pod ně svým pseudonymem Chrysostom, toto jméno si vybral podle svého křestního patrona Jana Zlatoústého. Martin C. Putna dělí Zahradníčkovo dílo na pět etap: „Z nich první tři podstatně spoluvytvářejí ony první tři etapy vývoje české spirituální poezie. V dalších dvou uţ Zahradníček časově, tematicky i stylově překračuje její horizont.“9 Jeho první dvě sbírky Pokušení smrti (1930) a Návrat (1931) se nesou v duchu zmaru a rozkladu. V této době je Zahradníček fascinován smrtí. Verše jeho juvenilií se podobají Halasově sbírce Kohout plaší smrt nebo Holanově Triumfu smrti. Vše je laděno expresionisticky. Sbírku Pokušení smrti nedovolil básník znovu vydat. Do druhé fáze Zahradníčkovy tvorby jsou zařazeny sbírky Jeřáby (1933), Ţíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937). Jiţ z názvů je patrné pozitivní ladění těchto sbírek. Básníkova krajina je skutečná, je zde příznačná pevná víra v Boha, objevují se katolické svátky, nesmrtelnost duše, křty a pohřby. Víra je charakteristická pro značnou část Zahradníčkova díla. Mnohdy bývá srovnáván se svým velkým vzorem Otokarem Březinou. „Hlavní rozdíl mezi Březinou a Zahradníčkem tkví v tom, ţe zatímco Březinova cesta ke světlu vede skrze intelektuální reflexi kosmických sympatií, Zahradníčkova cesta vede skrze konkrétní věci, skrze vyjití ze sebe k nejbliţší krajině, k přirozenému světu. V něm se můţe jeho izolace roztavit. Svět prochází jeho tělem a to ho osvobozuje.“10 Jan Zahradníček vyznává katolickou víru, souzní se svou rodnou Vysočinou, a to, ţe byl stvořen, vnímá jako dar, coţ ho naplňuje vnitřní radostí a světlem. Sbírky z tohoto období představují vrchol jeho tvorby. V eseji Básník a jeho krajina (1934) píše o přírodě a konkrétnosti v tvorbě Jakuba Demla. Západní Morava byla jejich společnou krajinou. Sbírka Pod bičem milostným (1944) je eroticky laděná, jeho milovaná ţena Marie je připodobňována k Panně Marii. Touto sbírkou ukončil pomyslnou druhou etapu básnické tvorby.

9

PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 945. 10 Tamtéţ, s. 947.

14

Třetí etapu představují sbírky Korouhve (1940), Svatý Václav (1946) a Stará země (1946). K této etapě se přiřazují i Zahradníčkovy esejistické texty, které vyšly pod názvem Oslice Balaamova (1940), v nichţ autor řeší obecné problémy básnické tvorby. Do tohoto období patří i část Zahradníčkovy publicistiky, zejména články publikované v Obnově. Ve sbírkách, jak je patrné i z jejich názvů, básník vyzdvihuje český národ, naše světce, společenství ţivých i mrtvých, které tvoří jednotu pro budoucí velikost naší země. „Bilance poezie náboţné, sociální, politické a jiné je většinou kromě několika čestných výjimek truchlivá.“11 Takto se vyjádřil sám Zahradníček v článku Básník a ţivot. Čtvrtá fáze autorovy tvorby vzniká po přelomovém roce 1948. Z předchozí etapy se zachovává boj dobra a zla, zápas s lidskostí, církví a bezboţností. Následující sbírky se vyznačují apelativním charakterem, mnohdy mají ladění aţ apokalyptického rázu. Objevují se vize nastávajícího světa bez Boha; je to příznačné i z rýmu, který je velmi razantní. Patří sem Rouška Veroničina (1949), La Saletta (1947), která vyšla přesně sto let po mariánském zjevení ve francouzských Alpách a Znamení moci, které bylo napsáno v roce 1951, vycházelo v samizdatu, exilu a oficiálně bylo vydáno aţ v roce 1990. Poslední, tedy pátá etapa Zahradníčkovy tvorby je asi nejsloţitější. Podle Martina C. Putny toto ţivotní údobí započíná rokem 1951, tedy básníkovým zatčením, a končí předčasnou smrtí. Je to období velmi smutné a tragické. Editor básní Bedřich Fučík přiřadil sbírkám následující názvy: Dům strach (1981) a Čtyři léta (1969). Autor veršů uniká z nuceného omezeného prostoru vězení ven „za zeď“, do své rodné krajiny. V těchto posledních básnických knihách se objevuje přirozený svět či křesťanské svátky, které Zahradníček po svém propuštění mohl proţívat jen krátce.

11

PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 949.

15

3. Motivy v literárním díle Vymezení motivu jako prvku literárního díla není zcela jednoznačné. Proto se pokusíme objasnit, o která pojetí se tato literárně-komparativní práce bude opírat. Motivický princip patří k základním východiskům kompoziční výstavby literárního díla. Význam slova motiv vychází z latinského slova motivus – uvádějící v pohyb, nebo se také překládá ze středolatinského slova motivum - pohyb, pohon, popud. Podle Daniely Hodrové „není motiv totoţný se slovem, i kdyţ jím můţe být jednotlivé slovo, ani s větou, i kdyţ jím můţe být věta: slovo, věta, větší úsek textu jsou toliko formou jeho vyjádření. Motiv je totiţ zvláštním způsobem uţití slova, věty, obrazu – takovým způsobem, který naznačuje jeho vnitřní souvislost s příběhem a smyslem díla.“12 Někdy nemusí být motiv v díle vyjádřen stejným slovem či souslovím, ale můţe ho nahradit nějaký obraz či synonymum s podobným významem. Správné pojetí motivu je tedy součástí interpretace díla a záleţí na autorovi, jak s ním bude dále pracovat. Jan Mukařovský definoval motiv jako „významovou jednotku bezprostředně vyšší neţ slovo nebo syntagma.“13 S touto definicí se ztotoţňuje i Josef Hrabák, který dále vymezuje motiv „jako nejmenší celek podávající věcnou informaci o situaci.“14 Nejčastější definici, ze které mnoho literárních teoritiků vychází, vymezil reprezentant ruské formální školy Boris Tomaševskij, který „povaţuje za motiv takovou tematickou sloţku díla, která se uţ nedá dále dělit; je to nejmenší částečka tematického materiálu, coţ ve skutečnosti znamená, ţe kaţdá věta má svůj vlastní motiv.“15 Naproti tomu Eduard Petrů definuje motiv jako „základní dynamickou sloţku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí.“16 Petrů dále konstatuje, ţe vše je podřízeno záměru autora. Je jen na něm, jakou cestou to chce čtenářům sdělit, jak podá hlavní myšlenku díla. Důleţitá je i návaznost motivů, samotný výběr prvního motivu vymezuje mnoţinu ostatním, které se na něj váţí. „Vedle návaznosti na předchozí výběr motivů zde tedy funguje působení zvoleného ţánru, který má v povědomí autora i vnímatele 12

HODROVÁ, Daniela a kol. …na okraji chaosu…: Poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 721. 13 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Kapitoly z české poetiky, 3., 1. vyd. Praha: Svoboda, 1948, s. 151. 14 HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 107. 15 TOMAŠEVSKIJ, Boris. Poetika. 6. vyd. Bratislava: Smena, 1971, s. 197. 16 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 102.

16

vymezený okruh motivů, a do značné míry téţ vliv literárního směru či proudu, v jehoţ rámci autor tvoří.“17 Poté je důleţité zamyslet se nad tím, jakou funkci daný motiv plní v předloţeném literárním díle a jaký vztah má k recipientovi. Federik Julius Billeskov-Jansen zavedl pojem estetická hodnota motivu. Uvaţoval nad tím, jaký je vztah mezi motivem jako literárním prvkem a skutečností. Zdali existuje mezi těmito dvěma poli vazba, díky níţ by mohl být motiv povaţován za koherentní. Dále zvaţoval, jakým způsobem se motiv dotýká čtenáře v jeho momentální situaci, z níţ vyvodil aktuální hodnotu motivu. V neposlední řadě si kladl otázku, vyskytuje-li se spojitost mezi obecnou a aktuální hodnotou motivu. Billeskov-Jansen však se svojí koncepcí daleko nedospěl.18 Z těchto definic je zřejmé, ţe nelze stanovit jednotné vymezení motivu. Záleţí i na literárním ţánru a výkladu autora. Z hlediska literárních druhů se velmi často pracuje s motivy právě v poezii, v níţ plní zvláštní funkci. Podle Hrabáka mnohdy „poukazují k nové situaci.“19 Počet prvků v básni je menší oproti próze či dramatu, a proto je „široké vymezení motivu přijatelné spíše v poezii. /... / V básni bývá rozvíjen jeden centrální motiv anebo sled různých motivů propojených asociativně či jinak.“20 „Z hlediska estetického i kompozičního je jednotlivý motiv irelevantní, protoţe dostává estetickou i kompoziční hodnotu teprve v rámci textu.“21 Proto se budeme v praktické části práce věnovat nejen přírodním motivům, ale v potaz vezmeme i okrajové motivy, které s nimi souvisí a vytváří tak obraz celého díla. Při rozboru rozsáhlejších děl je důleţité rozlišovat motivy dominantní, nosné a určující. Zásadní místo mezi motivy představuje klíčový motiv, který se někdy objevuje v názvu a je snadno rozpoznatelný. Někdy bývá klíčem k jednoznačnému významu. Do jisté míry ovšem záleţí i na interpretovi, zda jej označí za klíčový. Motiv má svůj význam nejen v literárním díle, ale také v hudbě. Právě z ní byl do literárního inventáře přenesen leitmotiv, který určuje hlavní směřování díla. Vychází z německého slovesa leiten, coţ znamená vést, vodit. Je vůdčím nebo příznačným motivem, který se často opakuje a má dokreslující ráz. Vyskytuje se v různých rovinách

17

PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 103. Tamtéţ, s. 102. 19 HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 113. 20 HODROVÁ, Daniela a kol. …na okraji chaosu…: Poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. s. 723. 21 HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 113. 18

17

díla. Je pro něj typické dominantní postavení v hierarchii trojice leitmotiv, intermotiv a kontramotiv. Intermotiv představuje takový motiv, který se přesouvá v rámci jednotlivých děl autora. Mezi díly se poté vytváří souvislost. Kontramotiv se nejčastěji objevuje v epických a dramatických dílech, v nichţ vedle sebe stojí motivy stejného druhu, ale naprosto opačné tendence. Lexikon literárních pojmů rozlišuje dalších osm druhů motivů. Signální motiv implikuje nějaké signály či nápovědy, které se v závěrečné variantě naplní. Vyskytuje se velmi často. Typický je u něho neměnný charakter: pokud je motiv tragicky laděn od samotného počátku, pak tento rys přetrvává aţ do závěru. Deflektivní motiv v překladu znamená uhýbající, nebo odchylující. Podobá se signálnímu motivu, ale na rozdíl od něj se dle náznaků v závěrečné variantě odchýlí od původních nápovědí. Paradoxní motiv je součástí určité vyprávěcí roviny, ale v závěrečné variantě z ní naprosto vybočí. Tak se můţe změnit zpočátku komicky laděný motiv v motiv tragický. Falešný motiv je takový motiv, který představuje určité řešení, k němuţ v závěru ale nedojde. Jeho konečná varianta se změní oproti tomu, co bylo naznačováno. Tato varianta motivu se často prezentuje v prózách s kriminální zápletkou. Deziluzivní motiv se zakládá na přeměně iluze v deziluzi. Finální varianta je překvapivě narušena deziluzí. Imperfektivní motiv spočívá v tom, ţe není ukončen, je ve svém závěru otevřený. V průběhu svého bytí sice v sobě ukrývá nějaké uskutečnitelné řešení, ale v rámci díla k němu nikdy nedojde. Mysteriózní motiv je tajuplný. Nelze u něj tušit, co znamená, nebo jak vyústí. Jedná se o tajemný motiv, u něj čtenář ani v závěrečné variantě nepozná konkrétní smysl. Vyskytl se například jako motiv náhody v Kunderově Nesmrtelnosti. Podstatou metamorfního motivu je vývojová proměna, která probíhá od počátku aţ do samého závěru. „Vstupní varianta zaznamenává nejčastěji výchozí stav, jenţ se v dalších variantách postupně mění. Konečný stav podává pak varianta závěrečná, která probíhající metamorfózu završuje a ukončuje.“22 Přitom počáteční a závěrečná varianta se od sebe naprosto liší. Pokud půjdeme k samotné podstatě motivu, pak můţeme rozlišit motiv verbální a neverbální – grafický (značka, písmeno) a zvukový. Verbální motiv můţeme 22

PAVERA, Libor. - VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002, s. 236.

18

formulovat slovem, souslovím, větou apod. Z hlediska slovních druhů se vyskytuje jako substantivum, adjektivum, ale i jako slovesný motiv, který bývá často vyjádřen slovesem být. Tyto motivy naznačují děj. Netradičně můţe být motivem i spojka a či adverbium uţ – viz báseň Vladimíra Holana – Uţ. Motivy se mohou sdruţovat a vytvářet tak témata nebo drobné příběhy jako je tomu v básni Karla Hynka Máchy Máj – „květoucí strom lhal lásky ţel.“ Někdy se rozlišují motivy přejímané a proţité nebo individuální, kolektivní a intertextové. Jak je z názvů patrné, rozlišujeme mezi tím, co jsme zaţili, a tím, co pouze přejímáme. Intertextový motiv se vztahuje nejen na kontext díla, či na kontext děl autora, ale můţe být vnímán skrze celou epochu nebo dokonce v rámci celé literatury. Dále můţeme motivy dělit na statické a dynamické. Dynamické motivy přináší změnu stavu, jsou dějové a typické pro epiku. Naproti tomu statické motivy jsou neměnné a vyskytují se převáţně v lyrických básních. Motivy se mohou sdruţovat do skupin a vytvářet tak téma díla, které plní funkci obsahovou a myšlenkovou. Na rozdíl od motivu obsahuje téma dějový základ. Z významového hlediska stojí téma na nejvyšším stupni daného textu. V neposlední řadě povaţujeme za vhodné zmínit pojem topos, který je také nadřazen motivu. Charakteristický je pro něj přechod z jednoho díla do druhého. Topos v sobě zahrnuje určité představy, které nám mohou pomoci rozpoznat vztah autora ke skutečnosti. Tak to učinil například autor předmluvy Dalimilovy kroniky, který svůj význam sniţoval. Při rozboru sloţitějších dramatických či epických děl rozlišujeme motivy dominantní, nosné a určující. V této práci tedy budeme pracovat s motivy, které jsou podle Daniely Hodrové plnovýznamovými prvky, a budeme se opírat jen o vybraný počet motivů, které pro nás budou podstatné.

19

4. Analyzované sbírky 4. 1. Analýza sbírek Bohuslava Reynka Motivická analýza děl Bohuslava Reynka zahrnuje devět sbírek lyrických básní (Ţízně, Smutek země, Rty a zuby, Setba samot, Pietà, Podzimní motýli, Sníh na zápraţí, Mráz v okně a Odlet vlaštovek) a dvě sbírky básní v próze (Rybí šupiny a Had na sněhu). Souhrnné Reynkovo dílo vyšlo pod názvem Básnické spisy a obsahuje jeho veškerou tvorbu včetně básní a třech prozaických textů, které nebyly kniţně vydány. Reynkova juvenilie Ţízně je souborem raných básní, kterými se autor pokouší zakotvit v literatuře. Pro tuto sbírku jsou typické dlouhé verše. Nejčastěji se v ní objevují motivy ročních období, motivy zvířat a zvláště ptáků, dále motivy země (prsti, kořene), potoka, trávy (nivy), pole, časté jsou také motivy zahrady, květin a květů, motivy stromů (modřínu, topolu), motivy slunce a oblohy, mraků, větrů, ohně, noci, šera, ticha a smrti. Jsou zde velmi hojně zastoupeny i biblické motivy: například motivem Panny Marie, Jeţíše či Jana Křtitele. Druhou básníkovu sbírku s názvem Rybí šupiny tvoří básně v próze. Jde o třicet devět skladeb, v nichţ se kupí motivy krajiny, zahrady a snu. Ústředním motivem je samota: „Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozţhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem.“23 Básník přirovnává samotu k dívce, vedle níţ „jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan.“24 Vedle samoty a lásky k dívce se objevují motivy krajiny, zahrady, květiny, a také motivy zvířat, ptáků (např. skřivana či kohouta) a ryby. Neveršovaná sbírka Had na sněhu obsahuje třicet sedm básní v próze a závěrečnou báseň, která je jiţ veršovaná. Některé básně připomínají sbírku Rty a zuby. Autor v době, kdy psal dílo Had na sněhu, tedy ve 20. letech, byl silně ovlivněn expresionismem, zvláště díky překladům básní rakouského expresionisty Georga Trakla. Obraz války zastíral básníkovo pravé vidění světa. Hlavní motiv sbírky představuje had, který stojí v samotném titulu sbírky. Dalším důleţitým motivem je ţena – Eva a s ní spojený motiv ţenské krásy. Na jedné straně se objevuje Reynkova obraznost a jeho vztah k náboţenství skrze starozákonní motivy, např. babylonská věţ či Sodoma. Na druhé straně jsou

23 24

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 177. Tamtéţ.

20

zobrazovány nejrůznější vize, duše v depresi či zrada. „Hřích zastřel obraz ráje a svět se rázem změnil v předsíň pekla.“25 Takto nazíral básník na svět a člověka. V jednom z dopisů adresovaných Bohumile Pojerové formuloval básník své přesvědčení, podle kterého je „člověk na zemi, aby zápasil, a svévolné ulehčování si je zradou na ţivotě, který je věčný, a zrada, nehledě na její mrzkost, se nevyplácí.“26 Sbírka Smutek země spadá do prvního období básníkovy tvorby. Dominuje v ní radost i úzkost. Často se objevují motivy ročních období (Tušení jeseně, Krása podzimu, Umírající vypráví o jaru, Podzimní modlitba). Dominantní jsou v této sbírce motivy podzimu. Z přírodních motivů se dále vyskytují motivy rybníka, potůčku, ptáků, stromu, deště, země, kvítí, lesa. Pátá básnická sbírka Bohuslava Reynka se jmenuje Rty a zuby. Představuje klíčovou sbírku, v níţ básník nalézá svůj dokonalý tvar. Vyniká expresivitou výrazu, arytmickým veršem a biblickými motivy. Jsou v ní „různé motivy za sebou řazeny v řetězcích, vytvářejí drúzy neobrazných i obrazných motivů připínaných souřadně k jedinému ústřednímu tématu a spojených dějově, příčinně, časově.“27 Z hlediska motivů jsou zobrazovány kaţdodenní skutečnosti, které se váţí k venkovu. Hojně se vyskytují motivy ţivých tvorů (pavouka, ţáby, kůzlete, kohouta, kachny), stromu či ročních období a znovu se objevují i starozákonní motivy. Po desetileté odmlce vyšla šestá Reynkova sbírka Setba samot a po ní další sbírka s názvem Pietà. V nich se vyskytují motivy ročních období, zdůrazněn je motiv rodného kraje, dále se objevují motivy zvířat, která jsou součástí místní krajiny (motivy kozy, psa či myši). Sbírka s názvem Podzimní motýli obsahuje básně prostoupené křesťanskou spiritualitou, svátky liturgického roku, které se pravidelně střídají (Vánoce, Velikonoce, Svátek zemřelých). Objevují se v ní motivy ročních období, přičemţ převaţují motivy podzimu (jeseně). V celé této sbírce je dominantní motiv motýla. Motýli jsou paralelou básníkova ţivota. Dále se vyskytují motivy ptáků, kozy, kohouta, stromu, růţe, lupene, krajiny a vůbec všeho, co ţije. I v následující sbírce Sníh na zápraţí oslavuje básník krajinu své rodné Vysočiny, je doslova uchvácen krásou přírody. V Petrkově našel svůj „šťastný

25

MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 84. HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno: Petrov, 1992, s. 27. 27 HODROVÁ, Daniela a kol. …na okraji chaosu… : Poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 722. 26

21

prostor.“28 Mezi přírodními motivy se objevují motivy měsíce (luny), sněhu, zimy, slunce, hvězdy a kočky, ale i krajiny, noci; také jsou zde motivy barev bílé a černé. V předposlední Reynkově sbírce Mráz v okně a závěrečné sbírce Odlet vlaštovek se zvyšuje napětí a rytmičnost veršů. Sbírka Odlet vlaštovek bývá mnohými povaţována za vrcholnou Reynkovu sbírku. Typické motivy těchto sbírek jsou: motivy domu, noci, tmy, ptáků, koťat, měsíce, mrazu, deště, slunce, stromů, větví, listí, květu, mlhy, vody, mraku a ohně.

28

MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 88.

22

4. 2. Analyzované sbírky Jana Zahradníčka Pro motivickou analýzu děl Jana Zahradníčka vyuţijeme jeho veškerou básnickou tvorbu, kterou nalezneme v svazku nazvaném Dílo I a Dílo II. První svazek obsahuje sbírky Pokušení smrti, Návrat, Jeřáby, Ţíznivé léto, Pozdravení slunci, Korouhve a Svatý Václav. Dílo II zahrnuje sbírky Pod bičem milostným, Stará země, La Saletta, Rouška Veroničina, Znamení moci, Dům strach a Čtyři léta. Máme tedy k dispozici čtrnáct sbírek, v nichţ se zaměříme na přírodní motivy a popřípadě i na jiné okrajové motivy, které jsou s nimi v úzkém sepětí. Do jiţ zmíněné první etapy autorova básnického díla patří sbírky Pokušení smrti a Návrat. V nich se nejčastěji vyskytují motivy krajiny, oblohy, stínu a šera. Básník vyjadřuje svůj smutek, bolest a osamění. Ve sbírce Jeřáby, Ţíznivé léto a Pozdravení slunci dominují motivy krajiny, zvířat a zvláště ptáků, z ročních období se vyskytují motivy podzimu. Dále se objevují motivy tmy, hvězd, nebe, mraků, ale především se objevují motivy slunce. Martin C. Putna tuto trojici sbírek označuje za „slunečnou etapu.“29 Sbírka Korouhve obsahuje také mnoho přírodních motivů: motivy slunce, pole, louky (nivy), stromů, listí, řek, dále motivy zvířat (motivy ptáků a kohoutů). Básník v období války upírá svůj pohled k vlasti, objevují se apostrofy českých světců, proto vznikla například báseň Svatý Vojtěch nebo Maria Panno, Matko slova. Symbolika světců a svatých patronů v době ohroţení a války hraje v díle Jana Zahradníčka důleţitou roli. Díky tomu vznikla i skladba Svatý Václav, v níţ se často vyskytují motivy smrti, obsahuje ale i řadu protiválečných naráţek. Ve sbírce Stará země se často objevují motivy ročních období, z nichţ jsou nejfrekventovanější motivy jara. Přírodní motivy tu jsou nezřídka zastoupeny motivy zvířat a ptáků, květin, listí, oblohy, tmy, noci, slunce a motivy země. Sbírka Pod bičem milostným tak trochu vystupuje z řady, protoţe má erotický nádech. Byla psána v době, kdy autor potkal svoji ţenu. Jeho ţena Marie je přirovnávána k Panně Marii. Básník zaţívá milostné okamţiky štěstí. Nejčastěji frekventované motivy jsou motivy slunce, nebe, lásky, hvězdy, zahrady, trnu, rosy a květiny (nejčastěji růţe).

29

PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 949.

23

Skladbu La Saletta věnoval Zahradníček svému příteli, básníku Jakubu Demlovi. V úvodu nastiňuje krátce lasalettské zjevení Panny Marie ve Francii, které přejal z kronikářského záznamu Melanie Calvatové. Tento příběh tvoří jakousi předmluvu básně, která je klíčem k jejímu pochopení. Poté následuje samotná skladba, jeţ je rozdělena do šesti zpěvů. Z přírodních motivů se vyskytují nejčastěji motivy dne a noci, tmy a světla, dále motivy slunce, jasu, jitřenky a večernice, motivy rosy, růţe a pláče. Literární kritik Bedřich Fučík napsal v doslovu k La Salettě: „Jsou v ní přítomny všechny básně minulé, i ty, jeţ napsány nebyly; jsou v ní všechny krajiny, jimiţ básník prošel; všechno utrpení, všechny naděje a vítězství; všechno je zde, jenomţe vyvýšeno a rozšířeno po zákonu ţivota, jenţ nestojí.“30 Lasalettské zjevení ovlivnilo i další katolické básníky. Katolický spisovatel Léon Bloy popisuje toto zjevení v knize Ta, která pláče. „Díky ní se s La Salettou brzy seznámil i horlivý Bloyův propagátor a překladatel Josef Florian, který se také stal nadšeným vyznavačem tohoto zjevení. Lasalettské zjevení se stalo součástí náboţenského kultu i u mladší generace českých katolických intelektuálů, kteří byli florianovou osobností vesměs ovlivněni (kromě Zahradníčka také Durych, Čep, Reynek, Vyskočil aj.)“31 Rouška Veroničina je poslední sbírkou, kterou Zahradníček za svého ţivota vydal. Je pro ni charakteristický volný verš. Objevují se motivy ročních období, motivy zahrady, stromů, jabloní, růţí, hlohu, dále motivy země, kohoutů, vlaštovek a nebes. Sbírka Znamení moci se vztahuje k tzv. číhošťskému zázraku, který se odehrál v adventním období v roce 1949. Zahradníček jako katolík také věřil v pravost zázraku, věřil na „toto Znamení jediné opravdové moci nad světem.“32 Motivy této sbírky jsou: motivy šera, tmy, jara a podzimu, dále motivy krve, hlíny a kříţe. Z nejsloţitějšího období Zahradníčkova ţivota vychází sbírky Dům strach a Čtyři léta. Pro sbírku Dům strach jsou příznačné motivy zahrady, slunce, hvězd, země, nebes a často opakované motivy tmy. Z okrajových motivů nesmíme opomenout zmínit motiv číhošťského kříţe.

30

MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 103. Tamtéţ, s. 105. 32 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 264. 31

24

Čtyři léta odráţejí autorův těţký osud. Autor ve smutných verších vzpomíná z vězení na rodinu, domov a přírodu. První oddíl sbírky nese název Skrze mříţe a je tedy velmi příznačný. Z konkrétních motivů se vyskytují motivy ročních období, dále motivy země, stromů, větru, tmy, noci, lesa, bahna, potoka, také však motivy oblohy, blesku, nebes, vody, ohně a mnoho dalších.

25

5. Motivická analýza sbírek Jana Zahradníčka

a Bohuslava Reynka Přírodní motivy ve sbírkách Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka, které budeme v další kapitole podrobněji analyzovat, jsme rozdělili pro přehlednost do následujících tematických skupin. První skupinu tvoří motivy spjaté s ročními obdobími. Řadíme sem motivy jara (vesny), léta, podzimu (jeseně) a motivy zimy. Druhá skupina zahrnuje motivy zvířat a dalších tvorů. Zahradníček i Reynek velmi často ve svých lyrických básních uţívali motivy ptáků (skřivana, straky, sýkorek a vlaštovky). Dále motivy koz, kohouta, koček ale i hada, užovky, ryb a dalších ţivých tvorů. Třetí skupina sdruţuje motivy barev, krajinné motivy a motivy květin. Motivy barev bývají zastoupeny častými motivy nachu, blankytu, zeleně, žluti, dále motivy hnědé, bílé a černé barvy, dále motivy okna, které souvisí s dalšími motivy. Krajinné motivy zahrnují motivy krajiny, zahrady, ráje, rybníka ale také motivy hlíny, půdy (prsti). Někdy se tyto motivy stávají i symbolem. Motivy rodného kraje (Vysočiny) obou básníků a motivy ráje jsou patrné pouze v některých jejich sbírkách. Dále sem zařadíme motivy květin, květů, růže, konvalinky, kopretiny, fialek či hyacintů; také motivy stromu, louky, lesa a pole. Pátou řadu tvoří motivy přírodních úkazů a ţivlů, mezi které patří motivy slunce, měsíce, hvězdy, mlhy, rosy, duhy a červánků. Dále jsou analyzovány motivy mraků, soumraku noci, stínu šera a tmy. S těmito motivy se pojí i související motivy času a smrti. Závěrečnou skupinu tvoří biblické motivy, které jsou často velmi úzce spjaty s přírodními motivy a mnohdy se vzájemně ovlivňují. Řadíme sem motivy Boha, anděla a motivy hřebů.

26

6. Jednotlivé přírodní motivy 6. 1. Motivy ročních období Motivy jara nebo také vesny se nejčastěji vyskytují v básních Jana Zahradníčka. Ve sbírce Návrat zachytil básník jaro ve stejnojmenné básni tímto způsobem: „Zas v šeru dubnovém nás tichý smutek čeká / zas úzkost před jarem jeţ mnou jde do daleka.“33 Verše nevyjadřují radostnou jarní náladu, vyvolávají spíše pochmurný dojem, pocit smutku a úzkosti, někdy aţ depresi, jeţ je příznačná pro první autorovo období, které se vyznačuje expresionismem. Také báseň Jarní večer v téţe sbírce se pojí s motivy zahrady a pole, ale taktéţ nevyjadřuje pozitivní jarní atmosféru. Úvodní báseň Zahradníčkovy sbírky Stará země má název Chýlí se k jaru. „Chýlí se k jaru a dny se dlouţí, / přicházejíce tak trochu nesměle, / ţe není všechno, jak by sis přál - / Má slovo zas chlad a po skle louţí i oken spěch fujavic klouţe dál, / drobečky z úběle / ve špíně rozpouštěje.“34 Nálada těchto veršů evokuje zimní počasí, které se ještě nechce vzdát své vlády, jaro přichází velice pozvolna a pomalu. „Ptají se, přijde uţ to jaro jar. / Na strasti zimy člověk zapomene.“35 Motivy blíţícího se jara jsou vyjádřeny v básni K jaru: „Zdvíhá se vítr jiných dní, / mír ojíněných ratolestí / o stěnu ticha stříbrem zní.“36 Motiv větru předznamenává jaro. Báseň na studené jaro pochází také ze sbírky Stará země a je uvedená dvěma verši Ztracené básně: „Nechce se klíčkům vystrčit ven růţky, / nechce se dešťům rozezvučet struţky.“37 Po tomto citátu následuje Zahradníčkův lyrický text: „Ó jaro mé, ó jaro kolikáté, / jeţ bosé letos kráčíš po jinovatce, / ó stromy mé, pro jakou křivdu nespěcháte / v dny nové listím novým šumět přesladce?“38 Zní tak vznosně, jako by básník pěl ódu na toto roční období. Motivy jara se vyskytují i v básni Jabloňová snítka téţe sbírky: „Kdyţ závrať jara / v šumění slastném z tebe vane, / svrasklá snítko jak svět stará, / kolikrát verš můj bera krásu ztečí / protknutý světel meči / před tebou klesal jak jen snad / před tváří ţeny milované.“39 Motiv ţeny a jara je spolu úzce spjat, básník přirovnává ţeninu krásu k jaru a svým veršem jí vzdává hold.

33

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 75. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 63. 35 Tamtéţ, s. 426. 36 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 129. 37 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 85. 38 Tamtéţ. 39 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 67. 34

27

U Bohuslava Reynka se objevuje motiv jara v básni Jasný prsten (Rybí šupiny), která je psána v próze: „Je březen a jiţ zcela jaro, slunce plane a všecko je jiţ tak pěkné, ţe nemohu mysliti neţ na věci, které vidím.“40 Jaro pro básníka znamenalo probuzení přírody, kterou tolik miloval. Nemohl si všímat jiných věcí, tak mocně ho příroda okouzlovala. V Reynkově tvorbě se vyskytují motivy jara nebo také vesny ve spojitosti s ostatními ročními obdobími, například v básni Legenda (Rybí šupiny): „Kdyţ pak nastalo jaro a sníh roztál.“41 Nebo v básni Píseň raněného ptáka (Ţízně) se loučí raněný pták „s bouřemi jara, zelenými krami.“42 A dokonce jedna z básní sbírky Rty a zuby má název Vesna. Motivy léta nejsou příliš častými motivy analyzovaných sbírek obou básníků. V Zahradníčkově sbírce Pozdravení slunci je obsaţen motiv léta v básni Pouť na podzim – uţ samotný název básně předznamenává konec léta a nástup podzimu: „Pentlemi odletů svých vlaštovice sviští / v jih svátku tvého naším severem, / po čtvercích tuřínů a brambor, po strništi / v loučení léta, včel a lesů jdem /…/ Hle, léta skvoucí šat na váhu ohně vhozen.“43 V této ukázce se mluví o pozdním létu. Bohuslav Reynek v básni Letní večer (Rybí šupiny) několikrát opakuje toto slovní spojení: „Smráká se v zralosti léta.“44 Takzvané zralé léto se ukazuje ve své plné kráse: „Přelétla kobylka jako veliká jiskra bílé zeleně a usedla si na list a noţky čistotně si protahuje mezi kusadly; a opět povylétla, a chňapl ji bílý kocour, přitiskl ji tělem, ale neví o ní; zelená je jako tráva, ničím nečpí, nepohne se.“45 Básník kolem sebe spatřuje mnoho tvorů, pozoruje je a vnímá jejich ţivot. Zahradníčkova báseň Vzpomínka na léto ze sbírky Stará země zobrazuje motivy léta formou vzpomínky: „Jak na tvém letním šatě / rozvlnila se přebohatě / přes plot, kam kousek do polí je, / kam ty jsi odcházela, / dřeváčky svými probouzela / ozvěnu dlouhou v strunách smyslů mých.“46 Z těchto veršů je patrné, ţe básník vzpomíná na ţenu, jak odcházela. Spojuje motivy léta a ţeny, které neodmyslitelně patří k jeho krásným vzpomínkám.

40

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 185. Tamtéţ, s. 183. 42 Tamtéţ, s. 11. 43 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 224. 44 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 200. 45 Tamtéţ. 46 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 68. 41

28

Motivy jara a léta svědčí o náklonnosti obou básníků k těmto ročním obdobím. Probouzející se příroda na jaře, letní svěţest a dobrá nálada, to vše symbolizuje jaro i léto. K těmto motivům se váţou i pěkné vzpomínky. Motivy podzimu či jeseně bývají nejčastěji zastoupeny v básních Bohuslava Reynka. Objevují se nejen v titulu sbírky Podzimní motýli, ale také jako součást názvů básní: Podzim, Krása podzimu, Podzimní modlitba, Procházka na podzim, Podzimní večer, Pozdní podzim (vyskytuje se dvakrát – ve sbírce Rty a zuby a Setba samot), Podzimní cesty, Podzimní, Konec podzimu, Podzimní motýli (opět dvakrát v téţe sbírce). Motiv podzimu v Reynkově tvorbě můţeme tedy povaţovat za motiv intertextový. Sbírka Podzimní motýli působí smírně, podzim symbolizuje harmonii, klid a odpočinek. Reynek spojuje podzim s obrazem babího léta a usínajících motýlů. Tyto krátké prosté verše stejnojmenné básně mají velmi výrazný rytmus: „Poslední motýli, / za zdmi a za ploty / závětří hřálo nás / v nadějích samoty.“47 Motýli jsou symbolem odcházejícího léta. Dokud tu ale ještě jsou přítomni, není zima. „Tajemní motýli, / na dlaních jeseně / v tichu jste zářili / zlatě a růměně. // Podzimní motýli, / ještě mi vzlétněte, / zasviťte na chvíli / touze v tmu zakleté…“48 Reynek touţí po vzletu motýlů, zintenzivňuje představu šťastného léta, chtěl by vrátit zpět vrchol svého ţivota. Motýli symbolizují tvůrčí dovršenost ţivota, po jejich odletu nastává zima, konec jejich bytí. A právě toho si je básník vědom. Proto velmi často uţívá motivy podzimu ve svých závěrečných sbírkách. Motivy jeseně či jesenního slunce symbolizují taktéţ podzim, zapadající slunce a naplnění ţivota. V Zahradníčkově díle se také vyskytují motivy podzimu, i kdyţ to není tak časté jako u Reynka. Báseň Podzimní obsaţená ve sbírce Čtyři léta začíná takto: „List za listem klouzavě klesá k zemi, / rok poroučí se včelám, ptákům, snům.“49 Tímto dvouverším vyjadřuje básník pochmurnou náladu, podzim není vítán. Ve sbírce Návrat vyjadřuje báseň Krajina v těle tuto podzimní náladu: „Byl zase podzim a večer / a obrysy smyslů splývaly s krajkovím listí / hvězdy se třpytily v šeru / jako by proskakovaly sladkostí ţeniny pleti.“50 Do podzimního večera se dostává i představa ţeny, smysl veršů je její přítomností oţiven.

47

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995. Podzimní motýli, s. 409. Tamtéţ. 49 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 408. 50 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 86. 48

29

Ve sbírce Ţíznivé léto v básni Bujará choroba autor spojuje toto roční období s deštěm: „Zas, podzime, v tvých dlouhých deštích moknem.“51 Motiv podzimu je tu vyjádřen negativně. Je to období deštivého počasí, kdy i na básníka padá splín podzimu. Motivy zimy bývají často spojovány s motivy mrazu, sněhu a tmy. Bohuslav Reynek ve sbírce Had na sněhu má báseň v próze Zima. Začíná velmi příznačně: „Včera napadal první sníh, vyjasnilo se večer, v noci svítily hvězdy.“52 Sníh ovšem nepředstavuje jen krásu zimního období, ale i překáţku: „Lidé vycházejí a s námahou se brodí sněhem.“53 Báseň V lednu (Setba samot) ztvárňuje motiv zimy takto: „Zapraskaly kosti Zimy / za okny. Mráz bělostnými rysy kreslí rokytí.“54 Další Reynkova sbírka Sníh na zápraţí taktéţ evokuje zimu. Motiv sněhu je vyjádřen básní První sníh: „Vůz kaţdý stuhy má bílé. / V sníh, jako k prameni mléka, / pluh, plachý poustevník, kleká / na polí okraji.“55 Další Reynkova báseň Zima a vítr (Sníh na zápraţí) představuje sourozeneckou dvojici zimy a větru: „Sestra zima láme chrastí, / bratr vítr listí smetá / daleko, na konec světa / do propasti. // Sestra zima láme chrastí, / bratr vítr ohně rudé / zapálí, aţ v mracích bude / černé ovce pásti. // Vítr smetá v ohně rudé / stesk a vzdechy sestry zimy, / píšťalami plamennými / tmou zahude.“56 Nejen vítr patří k zimě, ale také sníh v básni Legenda (Rybí šupiny): „Bylo v zimě a veškeren kraj přikryt sněhem.“57 Podobně je tomu v básni Naděje (Smutek země): „Zelené smrčky ze sněhu čnějí, / libě a tichounce / mi šeptají o naději, / oddané naději: bez konce / ţe zima netrvá ni tma.“58 Motiv zimy a tmy je tu zobrazen negativně, básník věří, ţe zima i tma brzy skončí. Jan Zahradníček má ve sbírce Návrat báseň V zimě našeptáno: „Kdyţ po světě na spánek padá sníh / svá nepřiznaná přání tiše ztlum / Bůh ukazuje jenom děťátkům / jak stvořil hvězdy oblaka a sníh.“59 Pokud nasloucháme přírodě a vnímáme Boha jako Stvořitele, pak můţeme s úţasem pozorovat, jaké zázraky nám Bůh skrze přírodu dává. Motiv Boha je úzce spjat s přírodou, on je ten dárce, který tvoří veškerou krásu kolem nás.

51

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 197. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 226. 53 Tamtéţ. 54 Tamtéţ, s. 340. 55 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 490. 56 Tamtéţ, s. 465. 57 Tamtéţ, s. 183. 58 Tamtéţ, s. 129. 59 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 96. 52

30

6. 2. Motivy zvířat a dalších tvorů Miroslav Červenka ve své studii Bestiář Bohuslava Reynka píše: „Zvířata jsou spjata s harmonií a srozuměním a v tom jsou protikladná lidem. Ke zvířecím motivům se váţe svéúčelné, výtvarně inspirované rozzáření barev.“60 Zvířata někdy nabývají aţ démonického významu, protoţe k nim „přibývají exotičtí tvorové v bizarních výjevech. Zvířata se stávají emblémy hříchů. I zde se mocně uplatňuje výtvarný prvek, stylizovaný dekorativismus, krajky utkané z tvorů. Zvířecí motivy intenzivně působí jako obrazná pojmenování.“61 Motivy hada jsou klíčovými motivy v Reynkově sbírce Had na sněhu. Had je jedním ze symbolů ráje, který básník uţívá. Svede k hříchu: „Ráj je zachmuřen a zachumelen, Eva prchá mezi křovinami; klikatá pěšinka jejích stop je stále rostoucím hadem na sněhu, který se jí zahryzuje do milostných pat, jeţ krvácejí… Had na sněhu je bez moci a bez pomoci. / Had na sněhu je chiméra. / Had na sněhu je Stín. / Eva jest.“62 Ze symbolu ráje se had stává ďábelskou bytostí. „A věstili všichni smutek a zlo a záhubu, a potom se na zvíře vrhli a útroby roztrhali, vylili ţluč do moře a střeva v podobě hadů padala na zemi, a hadové uštípali veškeru ţivou bytost, aţ nakonec tolik se rozmohli, ţe pokryli celou zemi, a ta se třpytila měsíční září v tmách dohasínajícího kosmu.“63 Hadí plémě ovládlo zemi a vše, co bylo ţivé, uštknulo. V průběhu dvacátých let se Reynkovy expresionistické obrazy proměňují a naznačují další směřování básníkova vývoje. Sbírka Rty a zuby je toho důkazem. Básník v ní zobrazuje krásu zvířat, která je ovšem „v samém zárodku negována poznáním o jeho přízračně zrůdném rubu, jímţ prosvítá nicota a dědičná kletba uvalená na všechno stvoření.“64 Mouchu zobrazuje Reynek v jednom verši stejnojmenné básně jako „květů šperk a růţi hnití.“ Tato protikladná proměna není jediná, ţáby ve stejnojmenné básni oslovuje takto: „kuňky, kukačky soumraku, / hvězdy krvavé v oblaku / par a studenosti hlíny.“65 V poslední básni sbírky Rty a zuby přirovnává moře k nemocnici: „Moře…Nemocnice siná, / v které údů běl se vzpíná / nad zteřelá

ČERVENKA, Miroslav. Záření z mlhy. Souvislosti. 1991, roč. 2, č. 1, s. 82. Tamtéţ, s. 82. 62 REYNEK, Bohuslav. Had na sněhu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 7. 63 Tamtéţ, s. 44. 64 MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 85. 65 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 293. 60 61

31

prostěradla. / Těla tisícerá zchřadla, / v řadách křivolakých leţí, / úpějí k nám na pobřeţí / křehké, pokroucené tváře.“66 Motivy hadů jsou příznačné pro tvorbu obou básníků. Jan Zahradníček uţívá motivu užovky jako klíčového motivu v básni Uţovka, kterou mnozí povaţují za vrchol jeho tvorby. Autor ji věnoval svému příteli, literárnímu kritiku a překladateli Rudolfu Černému: „Spí, mrtva je uţovka v upolínu, má barvu pláče její zvadlá pleť, a na ruce jak padá zeleň stínů, na křídlech milovat, ó povaţ teď. Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá, jak mrtvé dny se nazpět dívají, má barvu řek a nehledět uţ zpříma, hle, dávná marnost rozkázala jí. Skloňte se sosen sloupy jantarové, sudlice trav, kde mihla se v dny nové nit stříbrná, jiţ sotva postřehls. Dţbán výšek rozbit, tuhne draslo slz… Má barvu pláče, řek a mokrých stínů, spí, mrtva je uţovka v upolínu.“67 Uţovka je zde klíčovým motivem. Důleţitou roli v básni mají motivy smrti a spánku, které se vzájemně obměňují. Úvodní verš předznamenává závěrečné naplnění. V uţovce nejprve spatřujeme spícího hada, kterého podle různých detailů blíţe poznáváme. Můţeme v ní vidět symbol básníkova návratu k přírodě, která mu v Praze chyběla. Motivy motýlů jsou typické pro Reynkovy básně. Jeho jiţ zmiňovaná sbírka Podzimní motýli má motýla v samotném názvu a tento motiv se v básni několikrát opakuje. Létání a třepotání křídel motýla symbolizuje ţivotní radost a štěstí, kterého se básník nechce vzdát. Odlet motýlů ovšem symbolizuje odchod ze ţivota. Motiv motýla se objevuje i ve sbírce Smutek země v básni Nedělní odpoledne: „Na oranţové se dívám motýle.“68 I přidruţený motiv oranţové barvy zpestřuje verš. Motivy ptáků jsou hojně zastoupeny jak v básních Bohuslava Reynka, tak i u Jana Zahradníčka. Ztotoţnění s ptákem nalezneme v Zahradníčkově básni Venku 66

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 295. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 136. 68 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 121. 67

32

(Jeřáby): „Kdybych byl ptákem / pro svatý neklid svůj dvě křídla maje.“69 Bohuslav Reynek naproti tomu popisuje pocity raněného ptáka v jedné ze svých prvních básní Píseň raněného ptáka (Ţízně): „Loučím se s vámi před sladkou smrtí, / opojné dálky perspektiv! / Naposled zpívám, naposled zírám / v modravý obzor teskných niv.“70 Reynek také volá „ptáky procitání“71 v básni Otevírám do tmy (Setba samot). Ptáci bývají povětšinou vnímáni pozitivně. Často svými šlépějemi ptáci za sebou zanechávají stopy. Básník v přírodě vidí, jak „po pěšinách květy kreslí / šlépějemi černý pták“72 v básni Jeřáby v mlze (Setba samot). Také spatřuje „hvězdy vtisklé, stopy z ráje, / písmo úzkostlivé chvíle / zanechal pták, pobíhaje,“73 v básni Zasněţený práh (Pietà). Motivy ptačího zpěvu se vyskytují v básních obou autorů. Ptačí zpěv s sebou nese dobrou náladu. Patrné je to v básni Radost (Rty a zuby): „Usnu, a přiletí radost jak pták, / srdce mi otevře, aniţ zvím jak.“74 Jan Zahradníček uţívá tohoto motivu v básni Šedé růţe (Návrat): „Avšak co mě náhle sladkým hlasem budí / jak kdyţ za sklem smyslů pták mi zazpívá.“75 A dále doplňuje básní V dubnu (Jeřáby): „A ptáci jsou nedočkavi zazpívat.“76 Reynek uţívá motivy ptactva v básni Krajina (Rybí šupiny): „Ptactvo roznáší mořské odlesky zeleně a šedi; ptactvo roznáší jitro; ptactvo se zobáčky růţovými.“77 „Z křovin mi ptáci šeptají, ţe ještě mne mají rádi.“78 Píše v básni Odchod ve sbírce Smutek země. Ptáci jsou spojováni často se svobodou, jak ukazuje báseň Host (Smutek země): „V Srdce tvé svou lásku vrátím, v Ústa tvá svou naději; / jako ptáci na svobodu puštění tam teprve rozpějí.“79 Odlétající ptáci zvěstují vţdy konec nějaké etapy. Můţe se jednat o konec podzimu v básni Jejich stín (Pokušení smrti): „Hrozny odlétajících ptáků zvěstují blíţící se zimu / a naše okna navečer otvírají se do podzimu.“80 Zahradníček v básni Beze jména (Jeřáby) nastiňuje let ptáků k ráji: „Ptáci kdyţ kratší cestou k ráji /

69

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 133. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 11. 71 Tamtéţ, s. 309. 72 Tamtéţ, s. 322. 73 Tamtéţ, s. 374. 74 Tamtéţ, s. 260. 75 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 65. 76 Tamtéţ, s. 118. 77 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 182. 78 Tamtéţ, s. 114. 79 Tamtéţ, s. 91. 80 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 17. 70

33

nad naším ţitím pospíchají, / šeptají všechno tak bezejmenné.“81 Ptáci ovšem mohou předznamenávat také konec ţivota: „Kdyţ obletován bělostnými ptáky snění / bezútěšné tělo opouštíš a navštěvuješ oblohu / kdyţ zříš svou podobu z blouznivé dálky snění / a zajikáš se údivem nad krásou bolesti.“82 Píše Zahradníček v téţe básni. Naproti tomu Reynek dává do kontrastu krásu ptáků s kapkami krve v básni Šípky (Podzimní motýli): „Perutě ptáků se zlatými křídly, / na kterých kapky krve stydly.“83 Reynek poukazuje na nevinnost ptáků v básni Dubnový déšť (Smutek země). „Ptáci kdyţ kratší cestou k ráji / nad naším ţitím pospíchají, / šeptají všechno tak bezejmenné.“84 V téţe sbírce v básni Utěšení básník obrazně poukazuje na vzlet ptáků: „V azurový palác výše / ptáci vzlétající tiše.“85 Motiv straky se objevuje v názvu Reynkovy básně Straka na zahradě (Rty a zuby): „Květem holý stromek láká, / ne, to haluz zasněţená, / ne, to usedla tam straka / lesklá, modrá a zelená.“86 Motivy skřivana se častěji vyskytují v básních Jan Zahradníčka. Skřivan bývá spojován se svým krásným zpěvem v básni Den jediný (Pozdravení slunci): „Zpěvem se rozjiskřil naposled v slunci skřivan / od jitra jásaje jiţ k tomu, který vzýván / zemí a mořem, všemi hvězdami.“87 Také v Reynkově básni Pohádka (Rybí šupiny) se objevuje jeho zpěv: „Zpívá nade mnou skřivan, vnímám veškeru slast jeho písně.“88 Jan Zahradníček v básni Přicházejícím (Stará země) o nich pojednává takto: „Kdyţ teskno, teskno po nadějích, / v polích kdy husto skřivánků, / nebesy otřásal zpěv jejich / a potok zul se z opánků.“89 Skřivánek oslavuje svým zpěvem první zelená stébla trávy v básni Krajina v těle (Návrat): „Skřivánek rozléval stříbro / na květiny a vadnoucí trávu.“90 Dle jeho zpěvu můţeme usoudit i další skutečnosti v básni Chýlí se k jaru (Stará země): „Skřivan mrzna / zmalomyslněl nejspíše, / osamělostí zpěvu měře.“91 „Já prosil jsem za všechny ţaly / uţ tenkrát ve dnech velkých zim, / kdyţ

81

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 119. Tamtéţ, s. 18. 83 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 421. 84 Tamtéţ, s. 119. 85 Tamtéţ, s. 151. 86 Tamtéţ, s. 272. 87 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 222. 88 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 178. 89 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 91. 90 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 85. 91 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 64. 82

34

zkřehlí skřivani tak naříkali / vstříc krutším, krutším nesnázím…“92 Tyto verše odráţí básníkovu lásku ke skřivanům v básni Zpívej se mnou ve sbírce Pod bičem milostným. Motivy sýkory se neobjevují příliš často, ale vyskytují se v dílech obou básníků. Bohuslav Reynek v básni Vyslyšení (Smutek země) o sýkorách píše: „V lese na prst usedla mi sýkora a dí, / ţe mne pozdravují od potoka strnadi.“93 Znamená to, ţe básník rozumí řeči ptáčků. Jan Zahradníček o sýkorkách píše v básni Květná neděle (Ţíznivé léto): „Zvonění sýkorek se z korun stromů hlásí, / v hájích se rozehrály sladké koncerty.“94 Motivy vlaštovek jsou nezastupitelné v dílech obou básníků. Objevují se například v titulu Reynkovy vrcholné sbírky Odlet vlaštovek a ve stejnojmenném názvu jeho závěrečné básně. Pro vlaštovky je typické, ţe odlétají na zimu, básník jako by nám tedy naznačoval, ţe se jeho ţivot touto metaforou jiţ definitivně naplnil. „Odlétají vlaštovice, / mlh a strnisk temné svíce, / šípy černých plamenů. /…/ Odletěly. V polích stohy / sezlátly a v chlévech stlaní, / Ezauovo poţeznání, / hrstě slámy v přítmí dlani.“95 Básník se ještě nechce loučit, hledá poslední záblesk víry a naděje a pokračuje v téţe básni: „Lampy zhaslé. Ještě ne. /…/ Sloupů stromů. V ráji kvetly. / Čekají aţ zima setlí. // Čekají, aţ zkameněly. // Čekají. Uţ na anděly.“96 Básník je smířen se ţivotem a čeká na smrt-vykupitelku. Verše jsou strohé, oproštěné od všeho lidského, mnohdy zní aţ gnómicky. Ve sbírce Mráz v okně je obsaţena báseň Vlaštovka: „Vlaštovka na zdi rozepjatá, / černý kříţ v záři zlata / duhou rosy oblevaný.“97 Vlaštovky sehrály důleţitou úlohu i při básníkově pohřbu. Klíčový motiv vlaštovek, který se objevuje v Reynkově poslední sbírce, nabývá na symbolickém významu. Spisovatelka Věra Provazníková v rozhovoru pro Katolický týdeník píše o Reynkově pohřbu: „Kdyţ pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěţkány vlaštovkami snad z celého Petrkova. Aţ kdyţ průvod přešel, nastal odlet vlaštovek.“98 Jak symbolické! Jan Zahradníček ve sbírce Pod bičem milostným napsal báseň Pozdrav vlaštovek: „Vlaštovkám řek jsem, vzlétněte /…/ Vlaštovky k tobě poslal jsem.“99 Vlaštovka bývá 92

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 39. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 71. 94 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 193. 95 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 579. 96 Tamtéţ, s. 579-580. 97 Tamtéţ, s. 513. 98 PALÁN, Aleš. Pan Reynek múzu nepotřeboval. Básník potřebuje lásku. Katolický týdeník, 2001, roč. 22, č. 39, s. 12. 99 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 41. 93

35

nejčastěji spojována s létáním. Pro vlaštovky je také typická stavba jejich hnízda z bláta: „Neţ vlaštovky odváţí se / letošní bláto k nebi vznést.“100 Motivy kočky se vyskytují nejen v Reynkových sbírkách, ale také v jeho grafikách. Fotografie Bohuslava Reynka s kočkou je jednou z nejznámějších. Básník tato zvířátka velmi miloval, ve sbírce Rybí šupiny v básni Kočky je svolává slovy: „Pojďte ke mně všecky, vy těšitelky mnoha mých teskných let, od dětství!“101 Byly jeho oporou, choval je doma a rád se s nimi laskal. V básni dále rozlišuje jejich barvy a také je připodobňuje k podzimu: „Pojďte, vy chmurné, ţíhané, jeţ jste popsány runami tajemných básní! Vy bílé, jejichţ srst narostla z teplého mléka kravek! Vy černé, jeţ se podobáte mé první milence! A vy tříbarevné, které jste podobny podzimnímu dnu, rzivy jako říjnové listí, černy jako vody v lesních tůních a bíly jako jinovatka po mrazu nočním!“102 V básni Úzkost (Setba samot) se projevuje Reynkovo pevné a důvěrné spojení s kotětem v těchto verších: „Mám bílé kotě na dlani, / oddané důvěře a tiším, / květ oblaku a hrstku blaha…“103 V jeho těţkých chvílích mu bylo toto milé stvoření vţdy pevnou oporou. V básni Koťata (Mráz v okně) popisuje Reynek milá stvoření tímto způsobem: „Rzivé, bílé, černé kotě, / světélka tři na samotě, / skrytá okna v bídy pláni / od setmění do svítání.“104 Kotě ve spojitosti s pavoukem zachycuje autor v básni Pavouk a kotě takto: „Pavouk černý. Kotě šedé, / Pavouk pátrá. Kotě přede. /…/ Pavouk hledá pavučinu. / Šedé kotě klubko stínů. / Kotě neví, čím si hráti, / Pavouk v tenatech se tratí. /…/ Pavouk hledá tenata. / Kotě dříme. Nechvátá. / Pavouk na zdi. Kotě vzhlédne. / Spletají se stopy. Bědné.“105 Prostý verš, který se rýmuje a obdivuhodně zní. Pochází z Reynkovy finální sbírky Odlet vlaštovek. Reynek popisuje i mrtvou kočku v básni Mrtvá kočka (Sníh na zápraţí): „Vrak z bídy břehu, / vychrtlá, malá / kočka tu leţí. / Teplou a svěţí / rozdala něhu. // Smutně tu čeká / na krůpěj mléka / od luny a sněhu. / Noc po sobotě, / zima je, svítá / luna kamenitá. / Stydne mrtvé kotě. // Čí vina je smyta?“106 I na mrtvé kočce shledává

100

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 11. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 166. 102 Tamtéţ, s. 166. 103 Tamtéţ, s. 316. 104 Tamtéţ, s. 514. 105 Tamtéţ, s. 552. 106 Tamtéţ, s. 471. 101

36

Reynek pozitiva. V ţivotě rozdala spoustu něhy, je to její odevzdání se do rukou Boţích. Motivy pavouka jsou z větší části zastoupeny v tvorbě Bohuslava Reynka. Jsou jiţ zmíněny v souvislosti s motivem kočky. V básni Pavouk (Setba samot) o něm autor píše: „Pavouk visí, zrno hrachu, / v mátoţných noh oblouku. / Vlastní stíny z cesty prachu / vyhroţují pavouku. /…/ Pavouk, símě beze snětí, / bez klasu a bez lusku rostoucí jen z řídké spleti / nití-noh a paprsků.“107 Pavouk je zde zobrazen jako zrnko hrachu a jeho vlastní stín, tedy pavučina, ho můţe zradit. Ve sbírce Rty a zuby existuje stejnojmenná báseň Pavouk: „Vyjel pavouk ze skuliny, / osminohá hvězda viny, / temná. Zadek, hrudihlava, / pod tím měkká stěna plavá / domku z prken. U mne krotcí / (v nakaţení mého kotci) / pavouci jsou.“108 Zjevný popis pavouka doplňuje básník o svůj vztah k nim v téţe básni: „Miluji je, / šeré lupiče bez šíje, / psance, osudu ţebráky, / důmyslných křídel ptáky / (líbezně je létat vizte / v dumné jeseni a čisté), strůjce příjemného kvítí / z niteček, jeţ v koutech svítí, / bílých vlášení spleť hluchá, / věnce vyhnaného ducha, / šedé, rozvěšené kradí…“109 Tvoření pavučin je Reynkovi také příjemné, jednak pro básníka znamená ozdobu, ale na druhou stranu je to pavoukova zbraň, do níţ můţe lapit kořist, báseň Pavouk dále pokračuje: „Hamak hebký hosty svádí / k spánku. Utajená sluje / s koberci. Hypnotizuje / pánem svým, jenţ v prachu číhá, / pupek smrti, pavouk, tíha / úkladná, bob, černé sémě / vypučelé z kleteb země, / vzdušná, malounká ropucha, / jedovatá, ale suchá. / Osminohou hvězdu viny / vizte dvou mých očí blíny.“110 V těchto verších je moţné pozorovat proměnu pavouka, uţ to není krásný pavouk ale „černé sémě vypučelé z kleteb země“ či „pupek smrti.“ Motivy koz bývají zastoupeny v díle Bohuslava Reynka. Ve sbírce Sníh na zápraţí je zařazena báseň Kozy a Kozy v polích. „Sudičky kozy, sivé, krabaté, / kdyţ, váben podzimem, vycházím do dvora. /…/ U dveří čekáte, kdyţ vcházím do domu.“111 Byly to básníkovy věrní druhové. Bohuslav Reynek choval na svém statku spoustu zvířat a dalších tvorů, z toho vychází jeho důvěrná znalost zvířectva, ke němuţ měl kladný vztah.

107

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 313. Tamtéţ, s. 291. 109 Tamtéţ. 110 Tamtéţ. 111 Tamtéţ, s. 451. 108

37

Motivy kohouta se vyskytují především v Reynkově tvorbě. V básni Kohout a den (Had na sněhu) je kohout nazírán takto: „Kohout se probudil na haluzi, zakokrhal a zabušil křídly na brány temnot.“112 V básni Tma jiţ co nevidět (Podzimní motýli) je kohout připodobněn večernímu červánku: „Kohouti krvaví se slétnou na stromy, / mráz pohár půlnoční ţíznivým uková.“113 Ve sbírce Rybí šupiny v básni Zvěstování „Ohnivý kohout ve tři hodiny ráno tleskaje křídly kokrhá a ohlašuje červánky a veškeren statek nato s nadějí se vzbouzí.“114 Kohout bývá zobrazen, jak vítá nový den. Reynkova báseň Kohout v úsvitu ve sbírce Sníh na zápraţí zobrazuje pána slepic takto: „Kohout na smetišti / nachový zobe.“115 V Reynkově sbírce Rty a zuby je kohoutům věnována celá báseň Kohouti: Kohouti si pyšně nosí hřeben slunce na hlavách (kdyţ se noří z noční rosy jeho rodící se nach), chodí kohouti po dvoře bílí, zlatí, kropenatí, černí; úsvitu a zoře zákonící jsou a kněţí zasvěčující den nový, pěšin okrasa, bran, věţí hrozní kohouti Petrovi, stráţcové na prahu stájí, silnějšímu z dálky hrozí, slabého si podávají; smilstva obvyklého bozi, zlí soudcové zlatoocí smetištního tribunálu, vysměvači zlatých nocí, patronové jitřních ţalů; hrozní kohouti Petrovi, ryční, sveřepí, nachoví, polnice a poplach hříchu, neomylní psi pokání, echa předčasného smíchu satanova, kokrhání zoufalého v pekel pláni…“116 Reynek v básni popisuje kohouty nejen dle jejich pestrého vzhledu, ale také jejich vlastnosti: například pro ně typickou pýchu, nebojácnost, kdyţ se kohout cítí být ohroţen, tak zaútočí, ale také bývá dobrým ochráncem. Kohouti bývají mnohdy 112

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 234. Tamtéţ, s. 427. 114 Tamtéţ, s. 168. 115 Tamtéţ, s. 449. 116 Tamtéţ, s. 283. 113

38

ozdobou bran či věţí a především jsou symbolem začátku nového dne. Básníkovo důvěrné vyobrazení kohouta znamená, ţe jej velmi dobře znal. Zahradníček píše v básni Pokušení smrti ze stejnojmenné sbírky: „Před jitrem kohouti křikem plaší prchající záhrobí.“117 Také v básni Pozdravení slunci ze stejnojmenné sbírky autor píše: „Křik kohoutů hlasatelů tvých vjezdů.“118 Kohouti jsou i v tomto verši spojeni s křikem. Motivy ryb se vyskytují v samotném titulu Reynkovy sbírky Rybí šupiny, v jejímţ úvodu se píše: „Kdosi nachytal ryb, zabil je a oškrabal na velikém ploském kameni a odnesl pak domů. Za nějaký čas šel mimo a uzřel, ţe kámen se třpytí. Sehnul se a poznal šupiny svých ryb. /…/ Sebral si jich trochu a schoval na památku.“119 Rybí šupiny od té doby přináší štěstí. Motivy hřbetů ryb se objevují v Zahradníčkově básni Nahoře a dole (Jeřáby): „Aţ k hvězdám dosahují ruce mé / a všude bdělost moje rozsvícená, / na hřbetech ryb a vln tam klesneme, / kde rozplývá se strom a ţena.“120

117

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 10. Tamtéţ, s. 231. 119 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 161. 120 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 155. 118

39

6. 3. Motivy barev a krajinné motivy Motivy barev jsou hojně zastoupeny v dílech obou básníků. Tento motiv má ozvláštňující charakter. U Bohuslava Reynka se projevuje barevnost zvláště v adjektivech, v básni Na lukách je jíní… (Setba samot) se objevuje „bílý stín, /…/ vůně modré máty.“121 V básni Svítání z jara (Ţízně) se vyskytuje „bílé kvítí“122 a v téţe sbírce v básni Primavera jsou „zlatí ptáci.“123 V básni Soumrak (Podzimní motýli) jsou rovněţ patrné barvy: „Květ slunce k tmám se nachýlí, / nachový. Nektar vypili / oblaků modří motýli.“124 Nach a modř mají společnou modrou barvu. V básni Letní večer (Rybí šupiny) se objevují barvy v těchto podobách: bílý kocour, zelená kobylka, šedá vlaštovka. Barevnost dodává Reynkovým veršům více pestrosti. „Barevnost se tak stala důleţitým významotvorným faktem veškeré Reynkovy básnické a výtvarné tvorby. Od zářivých a pastózních barev však umělec stále více směřoval básnicky i výtvarně k jakési barevné zastřenosti a mlhavosti; čím hlouběji se snaţil vyjádřit podstatu věcí a smyslových proţitků, tím více ubývalo barevné záře a pevných linií a přibývalo jakési zamlţenosti, jako kdybychom hleděli na skutečnost skrz zamrzlé okno.“125 Zamlţenost plní u Reynka důleţitou funkci, spousta věcí se schovává pod jakýsi obláček tajemství. Je to tím, ţe byl básník bedlivým pozorovatelem, vnímal věci takové, jaké jsou a neustále se k nim přibliţoval. Jeho první dvě sbírky jsou toho důkazem. Právě motivy okna jsou velmi často zastoupeny v Reynkově básnické i grafické tvorbě. Nechybí ovšem ani v básních Jana Zahradníčka. Ten otevírá okno v básni Ztracené okamţiky (Pokušení smrti): „Nezapomínaje svého stínu / svých bolestí a ztrát / chvěje se bázní před láskou / otvírám okno do zahrad.“126 Bohuslav Reynek uţívá motivu okna v básni Domov (Setba samot): „Odevzdaná zahrada / v roucha čekání se halí. / Na okna se ukládá / odlesk volajících dálí.“127 Okno je přechod mezi domovem a venkovním světem. Otevřením okna se dostáváme ven, do přírody.

121

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 308. Tamtéţ, s. 19. 123 Tamtéţ, s. 14. 124 Tamtéţ, s. 411. 125 MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 86. 126 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 36. 127 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 357. 122

40

V Reynkově básni V lednu (Setba samot) jsou velmi časté motivy okna: „Zapraskaly kosti Zimy / za okny. /…/ údiv, uraţený vzdech / v oken skla, a venku sníh / šeptá v uši prosících, / hustý na okno sníh padá. / Okno jako bílá brada / starce jest, jeţ zachvívá se; / v okně sníh se tetelí / jako rty jeţ úpěly.“128 Motivu krajiny je vyhrazena nejedna báseň ve sbírce Rybí šupiny. Básník se doslova sklání před krásou malebné krajiny, kterou zobrazují také jeho četné grafiky. Reynkovi se dokonce o krajině zdá v básni Krajina ve snu (Rybí šupiny): „Jsem na břehu rybníka, je teplý květnový den, na močálových březích jsou husté chomáče blatouchů jak ţluté kupy.“129 Ve svých verších nezobrazuje jen krásnou krajinu, ale ukazuje i její odvrácenou tvář v téţe básni: „Voda zapáchá škrobovkou. Uprostřed jest nějaké sítí nebo kus starého dřeva, ale já vidím tvář utonulého, v ní dokonce dvě těţká, modrá zrna očí.“130 Tyto nelichotivé obrazy krajiny jsou psány pod vlivem expresionismu. Zahradníček v básni Rovnodennost (Jeřáby) vzpomíná na krajinu: „Krajiny známé ze bdění a ze sna, / kde prázdno polí stře se do hnědi.“131 Konkrétněji se o krajině vyjadřuje v básni Plnost dětství (Návrat): „Ptáci a oblaka veslují nad krajinou / a srdce na pravdu jak ve snách usmívá se // Neboť z té plnosti krajiny vytékají / krajiny s vodami a přec jí neubývá / je plná jako Bůh z kterého všichni sají / a přece v srdce mé jak zlatý déšť se schvívá.“132 V těchto verších spojuje Zahradníček motivy krajiny s motivy ptáků, vody, srdce, Boha a s motivem zlatého deště. U Jana Zahradníčka se také vyskytují motivy krajiny v básni Obrazy (Návrat): „Jsem hořký nedozrálý plod jenţ visí do krajiny / a nevím kdo jsou oblaka a kdo jsou kdo jsou stíny.“133 Nedozrálý plod rostliny, který nemůţe vzhlédnout vzhůru k nebesům, je skloněn a nevidí to, co je nad ním, vidí pouze krajinu pod sebou. Další smutný pohled na krajinu je zřejmý z básně Kolébky v čase válečném (Stará země): „Polštáře krajin rozdrásány.“134 Autor uţívá tohoto obrazu, aby zdůraznil, ţe během války bývá i krajina ničena, pohled na ni proto není pěkný. Motivy rodného kraje, tedy Vysočiny jsou charakteristické pro Reynkovy sbírky Setba samot a Pietà. Reynek měl velmi silné pouto k domovu, jakékoli odloučení 128

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 340. Tamtéţ, s. 181. 130 Tamtéţ, s. 181. 131 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 138. 132 Tamtéţ, s. 91. 133 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 103. 134 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 126. 129

41

od něj ho velmi tíţilo, touţil se opět vrátit domů. To, ţe zapustil v Petrkově hluboké kořeny, zobrazuje báseň Úsvit v listopadu (Setba samot): „Méně listí, více hvězd ve stromech se mihotá. Zmohutněla ratolest vniterného ţivota. Skryté krásy kořeny dlouze pijí z duše vod. Usmířen a sevřený, samoty ţal, touhy plod, bělá se dům zřeknutí jiní zdmi na výšinách. Vejíti nás donutí zimy bič s hvězd uzly v tmách.“135 Básník

doslova

vrostl

do petrkovského domku.

„Vysočinská krajina

a petrkovské domácí prostředí tvoří sice základní básníkovo proţitkové zázemí, ale jejich básnické ztvárnění nikdy není cílem a účelem. Vše je pouze pozadím pro básníkův ustavičný úchvat či úţas nad Stvořitelovým dílem, spojený s díkuvzdáním za moţnost vyslovit se.“136 Příroda rodného kraje se stává podstatnou součástí jeho poezie. Motivy domova se nejčastěji vyskytují v Zahradníčkových vzpomínkách. Svůj rodný kraj má básník rád. Častokrát vzpomíná na svoji rodinu, děti i „domov náš.“ Motiv domova se objevuje ve sbírce Korouhve v básni S očima otevřenýma. Motivy ráje a jeho hledání jsou patrné v juveniliích Bohuslava Reynka. V básni Útočiště v nevinných (Smutek země) se básník vrací ve vzpomínkách zpět do dětství: „Dětství, ó dětství, koutku ráje, / z něhoţ mne vyhnali!“137 Básník touţí být zpátky dítětem, které je v bezpečí. „Základem Reynkova lyrického snu o ráji je harmonie, proto ona snaha navázat kontakt s přírodou a se zvířaty.“138 Přírodu a místa, která důvěrně zná, zobrazuje například v básni Útočiště nevinných (Smutek země): „U vás, ptáci zelení a modří, kropenatí, / hledám chvilenky pokoje, / z vás mi snad se prosté moje dětství vrátí, / bez strachu, bez boje!“139 Autor jako by hledal útočiště u ptáků, chce vrátit zpět prosté dětství.

135

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 331. MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 88. 137 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 77. 138 MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 83. 139 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 77. 136

42

Reynek by rád zase pozoroval přírodu dětskýma očima. „Jedině dětský úţas je mu tím pravým principem, který odnímá věcem jejich všednost a šeď, a tak láskyplně a soucitně snímá jako dítě z nepatrných věcí a zvířat předsudek, ţe jsou nepoetické a všední, a právě jimi zaplňuje svůj básnický svět.“140 Motiv ráje a Reynkovy nové představy o něm reflektují sbírky Rybí šupiny a Had na sněhu. „Ráj je zachmuřen a zachumelen.“141 Jiţ zde není patrná rajská blaţenost, nýbrţ zastřený obraz ráje. Motivu ráje uţívá Zahradníček v básni Beze jména (Jeřáby): „Ptáci kdyţ kratší cestou k ráji / nad naším ţitím pospíchají, / šeptají všechno tak bezejmenné.“142 Motivy zahrady plní zvláštní funkci v Reynkově díle. Básník si nechal v jednom jejím koutě postavit dřevěný altán, aby se mohl oddávat tichu, samotě a také aby se mohl vnitřně usebrat. „Zahrada je místem, kde dům přechází v přírodu; má svou niternou i vnějškovou tvář. Její niternost se odehrává pod širým nebem. A ţivočichové, kteří v ní přebývají nebo se tu jen zastaví, nejsou ani divocí, ani zdomácnělí – jsou prostě svobodní.“143 Reynek na zahradě nikdy nebyl sám, společnost mu dělali vţdy nějací drobní ţivočichové. Ze zahrady čerpal energii i nové nápady. „Zahrada je uzavřená i široce otevřená, nemá střechu ani stěny. Rostou v ní vysoké stromy sahající i přes obvodovou zeď; prší do ní, vane jí vítr, padá do ní sníh nebo ji můţe zasáhnout krupobití; ţivly jí mohou způsobit újmu. Zahrada si však s nimi nerozumí tak dobře jako les, cesta, louka či řeka; je s nimi úzce a intenzivně spjata, vychází však přitom z hlediska svého zvláštního prostředí, jeţ vybral, ohraničil a zvelebil člověk.“144 V básni Zahrada (Rybí šupiny) píše: „Zahrada v jitře jest jako prales ţivota.“145 Také v básni Jitřní dvůr (Sníh na zápraţí) se zmiňuje o zahradě: „Listí uţ nepadá, / holé jsou stromy, / veliká zahrada / rukama lomí.“146 V básni Mráz (Mráz v okně) má zahrada v zimě tuto podobu: „Stín se tiskne na dům, / lká potají. / Zahradám a sadům / rty modrají.“147 Zahrada je ukryta pod rouškou sněhu a potají naříká, toto roční období jí podle Reynka nesvědčí. 140

MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004, s. 83. REYNEK, Bohuslav. Had na sněhu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 7. 142 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 119. 143 GERMAIN, Sylvie. Bohuslav Reynek v Petrkově: poutník ve svém příbytku. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud, 2000, s. 83. 144 Tamtéţ, s. 84. 145 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 188. 146 Tamtéţ, s. 470. 147 Tamtéţ, s. 519. 141

43

Jan Zahradníček pojednává o zahradě v básni Jarní večer (Návrat): „Bály se rozkvésti zahrady na návrší / jsou ze slin květenství a z křehoučkého skla.“148 V těchto verších ukazuje básník křehkost květin Motivy rybníka bývají často spojovány s krajinnými motivy. Bohuslav Reynek se o rybníku v básni V létě (Smutek země) zmiňuje takto: „S šerem k rybníku jsem odešel, mysle si: / u rybníka pokorně voní sítí a rákosí, // rybník má barvu máku, jest jako širá studánka.“149 Rybník ale nepředstavuje jen krásnou barvu, s ponurou náladou, mění i rybník svoji barvu v básni Jarnímu dni v téţe sbírce: „Ponurý jarní dne, / jehoţ sníh se rozpouští v rybnících černých.“150 Reynek dále píše v básni Vzpomínka: „Rád mám zápach rybníků.“151 Nebo v básni Odchod téţe sbírky „Rybníky s úsměvem mi mluví stříbrnou tváří.“152 Motivy hlíny jsou zastoupeny v dílech obou autorů. Reynek má rád „dech hlíny,“153 tak píše v básni Vzpomínka (Smutek země). Jan Zahradníček v básni s názvem Báseň zakopaná (Stará země) má samostatný verš: „Skrýš hledal jsem v hlíně.“154 Motivy květin se hojně vyskytují v dílech obou básníků. V Zahradníčkově básni Nářek těla ve sbírce Pokušení smrti mají květiny strach ze tmy: „Květiny ve tmách se bojí kvést.“155 Motiv květin je v této ukázce spojen s motivem strachu. Motivy tmy a strachu spolu úzce souvisí. V básni Příchod jara (Pokušení smrti) se objevují motivy květin spojené s motivy smrti. „Poslušen zákona své smrti v slzách se usmívaje / zřít květiny jeţ vadnou v umrlčí rty se měníce.“156 Kdyţ přichází smrt, tak i květina vadne, básník přirovnává vadnoucí květinu k umrlčím rtům. V téţe sbírce v básni Tesknice je tentýţ obraz květiny uveden opačně: „A ústa němých dívek podobajíce se smrti květin.“157 Nelichotivě je zobrazen motiv květin v básni Paměť (Pokušení smrti): „Zjedovatěla šklebící se ústa květin.“158 V Zahradníčkově sbírce Návrat je obsaţena báseň Květiny, ve které se vyskytují nejen motivy květin, ale mnoho dalších přírodních motivů: „Krůpěje v trávě na květech 148

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 78. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 72. 150 Tamtéţ, s. 142. 151 Tamtéţ, s. 69. 152 Tamtéţ, s. 114. 153 Tamtéţ, s. 69. 154 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 118. 155 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 53. 156 Tamtéţ, s. 30. 157 Tamtéţ, s. 33. 158 Tamtéţ, s. 34. 149

44

se chvějí / nad keři rozestřel se oblak tesknoty / a bledé květiny jeţ vánkem růţovějí / vrůstají mezi něj a druhé ţivoty.“159 Tento krásný obraz přírody není jediným. Motivy růže se vyskytují v tvorbě obou básníků. Zahradníček uţívá těchto motivů například jako součást názvů básní (Šedé růţe, Poslední růţe). V básni V čase (Jeřáby) se motiv růţe spojuje s motivem červánku: „Ať růţe a červánek přestane mřít!“160 Motiv růţe se pojí i s motivem akátu a lípy v básni Jaro (Rouška Veroničina): „Mají přijít ještě akáty / a také růţe a lípy.“161 V Reynkově básni Růţe (Ţízně) se vyskytuje motiv růţe v různých podobách: „Rozdvojte se, rty mé, k vděčnému a radostnému pění / o hluboké, mračné růţi nocí, o čajové růţi denní, / o nejsladší růţi soumraku a křehké, tryskající růţi kuropění! // O plesající růţi slunce, radosti tavící, / o poupěti světla, zavitém v měsíci, / o tajemné růţi duše, kvetoucí na líci;“162 V další básni Umírající vypráví o jaru (Smutek země) uţívá autor metafory plátků růţe: „Ale bylo by třeba, aby slova má se rozvíjela jako plátky růţe; / pověděl bych rád krásné věci skryté, umírající vše říci můţe.“163 Motiv růţe se také vyskytuje v básni Ráno … (Rty a zuby): „Útěch úchvaty se střetly / jako útlá dvě zrcadla, / růţe tryskla z nich, a zvadla / seţehnuta děsu světly.“164 V básni Větrnou růţi … (Podzimní motýli): „Větrnou růţi pavouk mi přede / nad čelem, mapu čí domoviny?“165 Motiv růţe se úzce pojí s motivem pavučiny i v další básni Listopad (Sníh na zápraţí): „Pavouci předou / v listopadu // z popele bledou / růţi hladu.“166 Růţe je zde zobrazena v podobě pavučiny, kterou si chystá pavouk pro svou kořist, proto ji básník nazývá „růţí hladu.“ Ve sbírce Odlet vlaštovek je obsaţen motiv růţe v básni Krůpěj deště: „Krůpěj deště na kaluţi / kreslí ţivou, bílou růţi.“167 Motivy konvalinky se vyskytují v poezii Jana Zahradníčka. Například v básni s názvem Báseň zakopaná (Stará země) jsou vyjádřeny takto: „Ten večer doubrav šerými sály / konvalinek kostelní vůně vály.“168 Dále v básni Housle a flétna (Čtyři léta) se vyskytuje motiv konvalinky: „A jej jich tolik co konvalinek, jeţ hlína chrání.“169

159

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 76. Tamtéţ, s. 121. 161 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 161. 162 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 55 163 Tamtéţ, s. 92. 164 Tamtéţ, s. 265. 165 Tamtéţ, s. 414. 166 Tamtéţ, s. 458. 167 Tamtéţ, s. 542. 168 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 118. 169 Tamtéţ, s. 386. 160

45

Motivy kopretiny bývají zastoupeny v tvorbě Bohuslava Reynka. V básni Útočiště v nevinných (Smutek země) oslovuje básník květiny: „Nevíte, vy zvonky, metlice a kopretiny, / jak vás mám rád!“170 Básník zboţňuje přírodu, v těchto verších uţívá apostrofy. Motivy fialek se vyskytují převáţně v tvorbě Bohuslava Reynka. V básni Modlitba (Ţízně) se tento motiv vyskytuje v podobě vůně fialek: „Nemodlím se k Tobě stoje, oči obráceny k světlu, jak jen Světci / mohou, ale tváří k zemi přitisknut, jeţ voní fialkami.“171 Vůně fialek se objevuje i v básni Umírající vypráví o jaru (Smutek země): „Tato chvíle voní fialkami, / Rozpomínám se, bratři, na jara mezi vámi.“172 Jan Zahradníček také uţívá motivu vůně fialek v básni Velikonoční (Dům strach): „Dubna konec a fialky přestaly vonět po prvním zahřmění.“173 Motivy hyacintů se objevují v různých podobách v poezii Jana Zahradníčka. V básni Na druhou neděli v roce (Rouška Veroničina) se vyskytuje motiv hyacintů v podobě vůně hyacintů: „Vánoce se vytrácely s vůní jedliček a hyacintů.“174 Hyacint se vyskytuje i v podobě úsvitu v básni Housle a flétna (Čtyři léta): „Vstříc hyacintovému úsvitu, / vstříc hyacintovému úsvitu zmrtvýchvstání.“175 Motivy stromu se často vyskytují s dalšími přírodními motivy. Zahradníček píše v básni Venku (Jeřáby): „Kdybych byl stromem / místo svých lehkováţných cest / jak výkřik rozpjat mezi nebem, zemí.“176 Pro básníka je prostor mezi nebem a zemí vyhrazen stromům. V básni Svědectví (Pozdravení slunci) hledí básník k stromu jako k svému pánu: „Stromu se dovolávám, který ještě stoje / snad znáti bude kroky mé a slova moje.“177 V básni Příchod jara téţe sbírky chválí básník ţivly vzduch a voda: „Ať stromy na pochodu / líbají listím vzduch a vodu.“178 Bohuslav Reynek uţívá hojně motivu stromu v básni Cesta tmou z poslední básnické sbírky Odlet vlaštovek: „Strom neuhýbá / a neposvítí. / Strom, černá ryba / v mraku síti. // Strom mezi stíny / a země pustá.“179

170

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 77. Tamtéţ, s. 27. 172 Tamtéţ, s. 92. 173 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 315. 174 Tamtéţ, s. 170. 175 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 386. 176 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 133. 177 Tamtéţ, s. 211. 178 Tamtéţ, s. 212. 179 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 538. 171

46

Motivy louky se objevují u Jana Zahradníčka. Louka v zimním období je zpodobněna v Zahradníčkově básni Advent na vesnici (Korouhve): „Jiskřivým senem sněhu přikryla se louka, / záštita pradávná dlaň vztáhla nad nivy.“180 Také v básni Přání (Pod bičem milostným) se vyskytuje motiv louky, který se dále pojí s motivy zahrádky a slunce: „V zahrádkách prázdno a jen slunce mate, / jak loukou rezavou se prochází.“181 Motivy lesa se vyskytují v dílech obou autorů. Motiv lesa se objevuje v Reynkově básni Svítání zjara (Ţízně): „Mou duši blaţí tiché divy; dlím za časného jitra v lese.“182 Les je spojen tichem, ale také s prostorem, to je patrné v básni Samota (Ţízně): „Les se rozpjal ve veliký, temně modrý vějíř.“183 V básni Kukačce (Smutek země) uţívá básník spojení „bijící srdce lesa.“184 Motivy pole se vyskytují v poezii obou básníků. Reynek pojmenoval některé básně takto: V polích (Rty a zuby) a Kozy v polích (Sníh na zápraţí), ovšem motiv pole v nich chybí. V básni Jeřáby (Setba samot) píše básník o stěhování vran do polí: „Opět z lesů do polí / stěhují se hejna vran.“185 Do polí mohou vést i cesty, jako je tomu například v básni Cesty (Pietà): „Jsou cesty starobylé, cesty do polí.“186

180

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 272. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 23. 182 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 19. 183 Tamtéţ, s. 22. 184 Tamtéţ, s. 123. 185 Tamtéţ, s. 312. 186 Tamtéţ, s. 369. 181

47

6. 4. Motivy přírodních úkazů a živlů Motiv slunce dominuje téměř v kaţdé sbírce obou básníků. Můţeme ho pokládat za jejich intermotiv. Objevuje se například v titulu Zahradníčkovy sbírky Pozdravení slunci. Pokud slunce nevyjde, tak neschází pouze lidem, ale i přírodě. Například chybí potoku v Zahradníčkově sbírce Stará země: „Za sluncem rozběh se bos, / kde se tak opozdilo.“187 Slunce bývá vnímáno téměř vţdy pozitivně, básník má o ně dokonce strach: „Ať slunce o mráček se neporaníc / má cestu čistou v kaţdý kout, / ať vpadne prudce do všech dveří, / do srdcí všech, jeţ neuvěří / jinak neţ jitřním útokem / vzata v svém vzdoru bezokém.“188 Slunce také budí v lidech pozitivní náladu: „Načeţ vzhlédám, / v bělavém nebi na slunce, / veliké jablko lásky, / dlouho se usmívám.“189 „Roj sluncí“190 spatřuje básník v skladbě La Saletta. Tento roj se v básni ještě několikrát opakuje. Hraje důleţitou roli při lasalettském zjevení Panny Marie. Motiv západu slunce je nazírán takto: „Zapadlo slunce, / Ohnivý jazyk / němého úpění, // zapadlo v moři / radosti nevýmluvné.“191 „Ulehati večer v louţi potu, / aţ slunce v krve louţ / ulehne vřelou.“192 Básník uţívá neobvyklých spojení – krve louţ, čímţ míní červánky. V Zahradníčkově básni Ţalm roku dvaačtyřicátého je slunce zobrazeno nelichotivě: „Ten červen slunce na obloze / v podobě srdce plamen šlehající / škubalo sebou zmučené a bdící – / výstřely poprav střídaly se stroze.“193 Během války není tedy ani slunce vnímáno pozitivně. Slunce v cele je název Zahradníčkovy básně ve sbírce Dům strach. „K zalknutí prázdno je tady tak jak tak. / Nesluší slunce cele mé.“194 Slunce se pojí s básníkovými hezkými vzpomínkami, do vězení proto nepatří. Bohuslav Reynek naproti tomu vnímá slunce veskrze pozitivně, a to i ten nejmenší „paprsek jesenního slunce.“195 V básni Slunce v mlhách je slunce nazíráno

187

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 63. Tamtéţ, s. 38. 189 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 108. 190 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 239. 191 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 131. 192 Tamtéţ, s. 149. 193 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 139. 194 Tamtéţ, s. 297. 195 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 412. 188

48

takto: „Slunce v mlhách, modrý sad / se zlatými kořeny, / slunce v mlhách, zlatý had / v ratolestech stočený.“196 V mlze uţ je slunce schované, nesvítí tak jasně. Motiv měsíce či luny se objevuje v různých variantách především v básních Bohuslava Reynka. Ten spojuje měsíc s biblickými motivy ve stejnojmenné básni ze sbírky Rybí šupiny. Básník vidí v měsíci „zrcadlo Očistce // Proto aţ přestane Očistec na konci světa, měsíc nedá světla svého. Ale vyjde uchráněn a obnoven z ruky Boţí o Soudu posledním na horním konci dlouhého údolí Josafat, jako hora z zeleného křišťálu, lemovaná stříbřitým oblakem, a na té hoře měsíčné stane Maria s Jeţíškem v náručí, který takto přijde souditi ţivým i mrtvým.“197 Na měsíc nahlíţí Reynek v básni 18. VIII. 1921 – 19 h – 20 h 15 ´ (Had na sněhu) tímto způsobem: „Ţe tvoje tvář se zhlíţí v měsíci, který uţ svítí v masce smutného měsíce, v masce ze zlatého ledu nebo z průhledného zeleného zlata.“198 Motiv měsíce se v těchto verších pojí s motivy barev. Luna je spojována s krásou v básni Večer po ţních (Setba samot). „Luna, prsten zázraků, / září v ruce oblaku.“199 Nebo: „Luna, lehká jako dech, / rozvila se na sadech / jako plachá modlitba. // Prozařuje ve snětích / jako na pahorku sníh, / jako plachá modlitba. /…/ Luna z navečeních par / vystupuje v den, jenţ stár / zahřívá ji na klíně, // neţli z vlahé vláhy par / tajemně a potají / neklidně se vyprostí.“200 Verše pocházejí z básně Východ měsíce z téţe sbírky. Další ukázka je obsaţena v téţe sbírce v básni Krysa v parku „Jako v krajině vodní / luna vzešla.“201 Reynek uţívá v téţe básni k zdůraznění motivu luny také apostrofy: „Luno, luno, okove / vody smrti, naději / těch, jiţ uvnitř úpějí.“202 Lunu můţe zakrýt mrak: „Snědou lunu rouchem krásy / chvílemi mrak ověsí.“203 Ukázka je z básně Večer ze sbírky Pietà: „Luny daleké dar zlatý, / zakletý a jediný.“204 Zahradníček uţívá i personifikaci v básni Z dětství (Jeřáby): „Pláčem luny zahrady se čistí.“205 Motiv hvězdy je zastoupen v tvorbě obou básníků rovnoměrně. Bohuslav Reynek v básni Večernice o hvězdě píše takto: „Jediná hvězda vychází / z tmy

196

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 415. Tamtéţ, s. 169. 198 Tamtéţ, s. 209. 199 Tamtéţ, s. 303. 200 Tamtéţ, s. 323. 201 Tamtéţ, s. 349. 202 Tamtéţ, s. 350. 203 Tamtéţ, s. 388. 204 Tamtéţ, s. 393. 205 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 153. 197

49

kouzelného kořene / a ozařuje obrazy / soumraku, krví zbrocené. // Jediná oknem nesvítí / do spánku ani do díla, / jen do duše chce zářiti, / jeţ v čekání se schýlila. // Jediná hvězda neplane / do díla ani do spánku / jen do čekání, neţ, Pane, / síť rozestřeš, smrt červánků.“206 Hvězda, která září do duše, budí dobrý pocit v člověku, uklidňuje. Naopak kdyţ hvězda ozařuje obrazy krví zbrocené, dává člověku pocítit bolest. Smrt červánků můţe znamenat zrod nového dne. Motivy

mlhy

jsou

zastoupeny

v dílech

obou

básníků.

Objevují

se

v Zahradníčkově básni Chudoba (Pokušení smrti): „Kdyţ mlhy stoupají z dálek / a z větví padá tma.“207 Mlha se zde pojí s motivem tmy, podobně je tomu i v některých básních Bohuslava Reynka. Motivy mlhy se vyskytují častěji v básních Bohuslava Reynka. Mlha (zvláště ve sbírce Pietà) obestírá leckterou věc či skutečnost. V básni Jitřní chrám sněhu z téţe sbírky „kníţe duší z mlhy vstává, o berlu tmy se opírá.“208 Opět se pojí motiv mlhy a tmy, jako by to byli dva průvodci, kteří si pomáhají. Motivy mlhy se také vyskytují v Reynkově básni Říjen (Podzimní motýli), tedy v podzimním období: „Za mlhy clonou / z krvavé řízy / říjen se svléká.“209 Zde je patrná „clona mlhy,“ která má funkci opět něco zakrývat, utajovat, jak je to u Reynka obvyklé. Básník uţívá i barevnou mlhu v básni Na nebe vzetí Panny Marie (Rty a zuby): „Maria na nebe vzata, / jako večerní mha zlatá.“210 Panna Maria byla vzata do nebe v podobě zlaté mlhy, tedy v té nejkrásnější barvě, dostalo se jí nejvyšší pocty. Motiv mlhy se pojí i s dalším motivem, například s motivem lesa v básni Jitřní mlha (Podzimní motýli): „Mha zdvihla nad vrcholky lesa / zářivé dumy.“211 Motivy rosy jsou zastoupeny v dílech obou básníků minimálně. V Reynkově básni Jitřní mlha (Podzimní motýli): „Krůpěje rosy v pavučí se snesly / duhovým jíním na plotě.“212 Tyto verše evokují babí léto, opět jsou tu ojíněné pavučiny jako poslední známka léta. Naproti tomu Jan Zahradníček v básnické skladbě La Saletta ve druhém zpěvu traktuje motiv rosy takto: „A ustavičné naplňování / zázraku rosy / v očích nového dne.“213

206

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 418. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 45. 208 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 390. 209 Tamtéţ, s. 420. 210 Tamtéţ, s. 261. 211 Tamtéţ, s. 425. 212 Tamtéţ, s. 425. 213 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 232. 207

50

Motivy duhy nevyuţívají básníci příliš často. V Zahradníčkově básni Dvojzpěv jitra (Jeřáby) je vyjádřen motiv duhy tímto dvojverším: „V povětří povívají modré stuhy, / halí se zem v plášť císařovny duhy.“214 Duha je zobrazena jako něco vznešeného a krásného, má tendenci zčásti zakrývat zem, ale neznamená to, ţe by ji obestírala. Motivy červánků se často vyskytují v návaznosti na jiné motivy. V Reynkově básni Večernice (Podzimní motýli) se v závěrečném verši objevuje „smrt červánků,“215 která předznamenává zrod nového dne. V básni Na nebe vzetí Panny Marie (Rty a zuby) se Panna Maria „vznesla do červánků.“216 Opět Reynek spojuje Pannu Marii s krásným nebeským úkazem. V Reynkových básních mizí Panna Maria vţdy v souvislosti s krásnou barvou, doprovázena nějakým nebeským znamením. Červánky vidí básník i na lidském obličeji v básni Dívka v úsvitu (Pietà): „V obličeji snědém / červánky se skryly.“217 Motivy mraků a oblaků jsou zastoupeny v tvorbě obou básníků. V básni První mrazy (Setba samot) jsou vyjádřeny takto: „Ratolesti oloupené / zastíní mrak veliký.“218 Mrak má schopnost zastínit cokoli. V Zahradníčkově básni Z dětství (Jeřáby) „mraky plují do budoucích dní.“219 V tomto případě mraky symbolizují pohyb. Básník pohlíţí do budoucnosti i v básni Unisono z téţe sbírky: „Oblaka letěla rychle, a zdvíhaje ruce / já stanul pod nimi.“220 Pozorováním oblohy a mraků můţeme vypozorovat, ţe vítr můţe spustit déšť v básni I Srpen (Pietà): „Zas vítr úzkostný mrak strhne do pláče.“221 Motivy větru se často pojí s dalšími přírodními motivy. V Reynkově básni Vítr před úsvitem (Podzimní motýli) se motiv větru pojí s motivem tmy, luny a hvězdy: „Tmy veřejemi vítr otřásá, / vzňala se v letu křídla oblaků, / strţena z luny snová okrasa, / jsou nahé hvězdy, milé ţebráků.“222 V básni Prach v téţe sbírce vítr zvedá prach a rozpoutává bouřku: „Vítr, který v slunci prachem / k záření ze zakletí / křísí blesků písmo plaché / na oblaku závěti.“223

214

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 157. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 418. 216 Tamtéţ, s. 261. 217 Tamtéţ, s. 368. 218 Tamtéţ, s. 324. 219 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 153. 220 Tamtéţ, s. 159. 221 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995s. 379. 222 Tamtéţ, s. 423. 223 Tamtéţ, s. 422. 215

51

V Zahradníčkově básni K jaru (Jeřáby) je tento motiv patrný v následujících verších: „Zdvíhá se vítr jiných dní, / mír ojíněných ratolestí / o stěnu ticha stříbrem zní.“224 Básník uţívá libozvučnosti pro zdůraznění motivu větru. V básni Neklid téţe sbírky pracuje s apostrofou: „Skloň se aţ ke mně, teplý, měkký větře, / aţ k trávě sesterské, kde mrtví spí / vanoucí dálka ať mi s čela setře / světelné kapky lichých úzkostí.“225 Vítr je zde zobrazen jako pomocník a dálka jako těšitel. Motivy ohně jsou zastoupeny především v Reynkově poezii. Ve sbírce Smutek země se objevuje motiv ohně v básni Bolest: „Bolest jest oheň, jenţ se v duších nikdy na smrt neuloţí. / A oheň ten jest vínem ţízně Boţí, // ohněm tím Bůh napájí se, sytí, / oheň ten ho utěšuje jako kvítí, // ohněm tím jej duše léčí jako olejem oliva, / ohněm tím jej duše jako rouchem odívá.“226 Motiv ohně se pojí s mnoha dalšími motivy, oheň bývá zobrazován spíše negativně. V básni Moucha (Rty a zuby) přirovnává básník mouchy k barevnému ohni: „Na bílé mi sedá šaty / oheň zelený a zlatý.“227 V básni Vlaštovka (Mráz v okně) jsou motivy ohně spojeny s motivem domova: „Z bláta, z kterého Efeta / jako nový oheň zkvétá, / oheň ticha, domova.“228 Jan Zahradníček spojuje motiv ohně s motivem hřívy ve skladbě La Saletta: „Hněv Beránkův / podoben hřímání vzdálenému / potřásal hřívou ohně.“229 Motivy soumraku se často pojí s motivy tmy, jako je tomu v Reynkově básni Soumrak ve sbírce Podzimní motýli: „Je dvojí soumrak, dne i díla, / po písních těší obrazy. / Duše se do tmy uchýlila, / třpyt Sedmi ran ji provází.“230 Autor vidí v soumraku dne konec ţivota, soumrak díla pro něho znamená konec práce. Ţije ze vzpomínek a z pohledu na to, co vykonal. Nemá jiţ sílu tvořit dál, jeho duše vchází do tmy. V básníkově další sbírce Sníh na zápraţí je zařazena báseň se stejným názvem Soumrak: „Stmívá se na zemi / bez naděje. / Labuť, neţ oněmí, / nezapěje.“231 Z básně je patrný smutek. Báseň s názvem Soumrak je také zařazena do Reynkovy prvotiny Ţízně. Jan Zahradníček v básni Jarní večer (Návrat) taktéţ ztvárňuje motiv soumraku: „Tak kaţdý soumrak tvář mi poznamená v snění / kdyţ po okraji spánku kráčím

224

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 129. Tamtéţ, s. 134. 226 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 87. 227 Tamtéţ, s. 292. 228 Tamtéţ, s. 513. 229 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 231. 230 Tamtéţ, s. 416. 231 Tamtéţ, s. 466. 225

52

v hořkém mdlu.“232 Motivy soumraku a snění mají spojitost s motivem snu. A právě motiv snu je úzce spojen s následujícím motivem noci. Motiv noci je patrný v Reynkově sbírce Setba samot v básni První mrazy: „Stříbrem noci náměsíční / okuta je mýtina.“233 Básník uţívá spojení „stříbro noci náměsíční“ s barvou prozářené noční mýtiny. S motivem noci se pojí motivy stínu, tmy a mraku v básni Milost (Setba samot): „Noci tvář je obrácena / v bídy zdiva tesklivá. / Mlčení tvých sirá stěna / hvězdami se odívá. // Posli milosrdní, stíny, / sestupují do hlubin / Ohýbají světlé třtiny, / ţebře touhy s příčli vin. // Milosti mrak z ţebře divů / sestoupí, tvář zavlaţí. / Anděl sloţí ohně skývu / na srdce, tmy zápraţí.“234 Tyto prolínající se motivy stínů, tmy a noci vytváří jakýsi noční příběh, který běţný pozorovatel nemůţe spatřit. Další ukázka lyrického příběhu noci je obsaţena v básni Tma jiţ co nevidět… (Podzimní motýli): „Za nocí velikých se zaskví luny list, / jímţ vítr vidění ve větvích zachvěje, / z hvězd zlatých kořenů si prorok přijde číst / o větvi Jesse píseň naděje.“235 Tyto verše propojují přírodní motivy s biblickým motivem Jesse. To je pokolení, z něhoţ pochází Jeţíš Kristus. V Zahradníčkově básni Šedá růţe ze sbírky Návrat je nápadný motiv noci: „Noc jde hodinami noc mě tichem leká / sladce vonný šátek v tvář se poloţil / noc přes vlny hrobů spěchá do daleka / jak kdyţ tichá bolest vytéká mi z ţil.“236 Noc můţe být předzvěstí smrti, tyto dva motivy se propojují v básni Oslava noci z téţe sbírky: „Noc v dálku pospíchá a tvář mi tichem smývá / noc černý svátek snů se z růţí něţně schvívá // Noc v dálku odchází a kdoví zda se vrátí / noc z těla vytéká a s dechem mým se krátí / Však noc je hluboká a smrt z ní sladce září / podobna závoji jenţ splývá se všech tváří // Nad noci průčelím smrt zlatá mříţe nebe / z níţ prapor temnoty v krev zavane a zebe. /…/ Noc v dálku pospíchá a kdoví zda se vrátí / noc z těla vytéká a s dechem mým se krátí.“237 Motiv noci zde můţeme povaţovat za mysteriózní motiv. Dálka můţe znamenat putování na věčnost. Motiv stínu se vyskytuje v názvu Reynkovy básně Stíny ze sbírky Setba samot. „Stíny plaché plují po zdi. /…/ Plaché stíny v soumraku / jako pastýři se klaní, / jako mágové. V šer vání / temné lodi touhy v taji / po mlhách se mihotají. / Hvězda černá 232

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 78. REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 324. 234 Tamtéţ, s. 358. 235 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 427. 236 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 65. 237 Tamtéţ, s. 69-70. 233

53

v růţi mraku. / Kříţ to jest, a sněť bez ptáků, / ale hvězda Zjevení. / Stínové jsou zemdleni.“238 S motivem stínu se dále pojí motiv soumraku, šera, mlhy a mraku. Tyto motivy společně vytváří obraz tmy, ale jakmile se jen zablýskne světlo, je stín okamţitě pryč. V básni Stíny v letní noci ze sbírky Pietà se objevuje stín jako obraz, který narušuje bílou zeď: „Větve listnaté stín na zdi / její měsíčnou běl brázdí.“239 Opět můţeme spatřit odstín měsíce, tentokrát v bílé barvě, který ale naruší stín listnaté větve. Motiv stínu je velmi častý ve sbírce Podzimní motýli: „Ze stínu oblačných snětí / vypluli rybáři v bárce.“240 Ze stínu se najednou vynoří postavy – stín je něco tajemného, něco, co obestírá nějakou skutečnost. Můţe téţ dopadat na nějaký předmět a tím ho zahalovat do čehosi neznámého a tajuplného. Pro Bohuslava Reynka je toto tajemné zastírání typické. Zahradníček vyuţívá velmi často motivu stínu ve své první sbírce Pokušení smrti. Ukázka pochází ze stejnojmenné básně Pokušení smrti. „Stín z křídel stěhovavých ptáků padá na květy / a na řídnoucí obyvatele padá za noci strach / kdyţ stíny pohozených dětí míhají se v sasankách.“241 Motiv stínu je zde spojen s motivem noci a strachu. Noc, tma či stín budí v mnohých úzkost a bázeň, cosi tmavého nebo zastřeného není vţdy jen skryto pod rouškou tajemství, ale také můţe budit dojem strachu. V básni Země stínů z téţe sbírky jako by stíny oţívají: „Klečící stíny stromů chvějí se tichou lítostí / Nebe v zenitu má úzkost očí zabíjených zvířátek / Klečící stíny stromů chvějí se tichou lítostí.“242 Básník stínům i úzkosti přisuzuje lidské vlastnosti. Motiv tmy bývají často zastoupeny v poezii obou básníků. V Reynkově sbírce Setba samot je zařazena báseň Otevírám do tmy …: „Otevírám do tmy ranní, / vidím hvězdy, tuším lípu.“243 Jedná se o tmu nad ránem, ještě se nevyjasnilo a básník matně vidí lípu na obzoru. V básni Letní slunovrat (Pietà) je zachycena večerní tma: „Domů jedou po klekání, / potichu vůz drkotá, / tma se sklání k dřímot skráni / snem druhého ţivota.“244 Tma a noc bývá často spojována se smrtí. V básni Večernice (Podzimní motýli) se objevuje smrt a její pokorné očekávání. „Jediná hvězda vychází / z tmy kouzelného 238

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 344. Tamtéţ, s. 395. 240 Tamtéţ, s. 410. 241 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 10. 242 Tamtéţ, s. 28. 243 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 309. 244 Tamtéţ, s. 371. 239

54

kořene / a ozařuje obrazy / soumraku, krví zbrocené. /…/ Jediná hvězda neplane / do díla ani do spánku, / jen do čekání, neţ, Pane, / síť rozestřeš, smrt červánků.“245 Autor v básni uţívá anaforu „jediná.“ Spojuje se tu motiv noci s motivem smrti. Člověk, který čeká na smrt, se dočkal nového dne. V Zahradníčkově sbírce Návrat přechází v básni Ach o čem šeptáš noci bledoústá motiv tmy do motivu smrti. „A tma jeţ v očích zvířete se skrývá / ta velmi dávná tma tvář bezústá / tma spánku ukolébavku svou zpívá / tma větev rozkvetlá mnou prorůstá // Ta dávná tma z níţ stoupají má slova / kdyţ od večera k večeru jsem sám / kdyţ pod víčky mi vzplane do nachova / a za smrtí se náhle ocítám.“246 Motivy smrti bývají velmi často signálními motivy. Motivy smrti se objevují v básni s názvem Smrt v Reynkově prvotině Ţízně: „Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu. / Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu, / omdlel bych ţalem a steskem, patře v sladkou oblohu. /…/ vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!“247 Z básně je patrná touha umřít. Jan Zahradníček ve své první sbírce Pokušení smrti a stejnojmenné básni pohlíţí na smrt tímto způsobem: „Obklopen zástupy svých ţalujících stínů / nedovedu jiţ odolávat sladkým pokušením smrti / V lítostných úderech srdce odchází vyčítavý čas // a s tváří obrácenou do prázdna / slyším pláč svého ţivota / tak cizího jiţ / jako bych o něm slyšel jen vyprávět.“248 Jiţ samotný název básně napovídá, ţe se přibliţuje smrt. Motiv smrti se zde pojí s motivem stínů a času. Dotyčný uţ sebe vidí, jak se vznáší v oblacích, jak jiţ necítí své tělo. K motivu smrti se váţe i motiv času, coţ je patrné v Reynkově básni Soumrak (Podzimní motýli): „Čas, kámen, spadl ze šíje, / smrt dotýká se rafije, / věčnosti výheň větší je.“249 Blíţí se smrt, dotyčný je s ní smířen, spadl mu kámen ze šíje, ulevilo se mu, neboť myšlenky na smrt ho velmi tíţily. Čekal na smrt-vykupitelku, ta je pro něho vysvobozením. Ovšem v závěrečném verši ukázky se objevuje výheň, která můţe znamenat větší muka, trápení. V Reynkově sbírce Smutek země v básni Vzpomínka se také objevuje smrt: „Dnes bych rád ti srdce dal, po tobě ţhne; / ale nemohu aţ Smrt mi je vytrhne.“250 Smrt je ta, která přijde a násilím vytrhne srdce. Je to takzvaná smrt-rozpadu, která se objevuje 245

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 418. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 57. 247 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 59. 248 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 9. 249 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 411. 250 Tamtéţ, s. 70. 246

55

v expresionisticky laděných sbírkách. Také se vyskytuje v básni Kukačce (Smutek země): „V těţký a přetěţký smrti mé den, / kdy nevím, zda více budu utěšen / či uděšen…“251 Z této smrti má básník spíše obavy. Reynkova sbírka Rty a zuby obsahuje báseň Vůle Boţí. „Za chvalozpěv díků / smrt mám na jazyku / přetajemnou.“252 Smrt se mění v jedinou moţnou cestu k Bohu, je to radostná cesta.

251 252

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 123. Tamtéţ, s. 256.

56

6. 5. Biblické motivy Motivy anděla v podobě anděla stráţného se vyskytují především v básních Jana Zahradníčka. V básni Navštívení (Návrat) prochází anděl potichu: „Však kdo to byl kdo procházel tak váţný / pod jehoţ kroky jsem se prostíral / ţal bratr radosti ţal anděl stráţný / se tudy tiše v nenávratno bral.“253 Motivy Boha jsou zastoupeny v básních obou autorů a často plní funkci klíčových motivů. V Zahradníčkově básni Ach o čem šeptách noci bledoústá (Návrat) je vyjádřen motiv Boha takto: „Do srdce mi stoupá tichý Bůh.“254 V básni Jaro v téţe sbírce je zobrazen Bůh jako jediná spása pro nešťastné: „Po vlně hořké tmy jde láska bez bolesti / chuť Boha pro všechny kdo nepoznali štěstí.“255 V téţe sbírce v básni Hrozba se vyskytuje motiv Boha mnohokrát: „Můj Boţe bývals kaţdodenní chléb / a všichni láskou nutili tě k tomu / abys byl plodem jejich modliteb / po nebi rozpjatých jak větve stromu /…/ Nesli tě v sobě jako v kolébce / a věděli ţe Bůh jich potřebuje / věděli co jim dává a co chce / kdyţ pod smysly jak oblak vodou pluje.“256 Z těchto veršů vyplývá, ţe se lidé dříve více modlili a také více prosili Boha. Motivy Boha se v Reynkových básních vyskytují v menší míře neţ v tvorbě Jana Zahradníčka. Motiv Boha je obsaţen v názvech básní (Bázeň Boţí, Srdce Boţí, Vůle Boţí, Boţí muka). V básni Poslední soud (Rybí šupiny) Reynek píše: „Budete jako Bůh.“257 Dalším příkladem je Báseň v próze s názvem Modlitba (Ţízně): „Můj Boţe, / Který dechem svým jsi ţivot nalil do ţil Adamova těla. /…/ Tebe však, ó Boţe, nevidím, neb ukryt jsi mi jako chvíle smrti mé!“ /…/ Rozptyl, Boţe, temnoty kol mne, bych viděl!“ Básník jako by byl zaslepen a modlí se k Bohu, aby mu pomohl. Motivy hřebů se vyskytují v básních Bohuslava Reynka. Často se motiv hřebů pojí s motivem kříţe. V básni Kříţ (Mráz v okně) se objevuje motiv hřebu v této podobě: „Zbyla jen holá / se hřeby břevna, / bez osla, vola / kříţ, bída zjevná.“258 V básni Pietà v téţe sbírce se také objevuje motiv hřebu: „Po vahách hřebů a kříţe / níţe zas, níţe, / Kriste, tvá tíţe, / kyrie, kyrie, / na klíně Marie / sloţena je.“259

253

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 83. Tamtéţ, s. 58. 255 Tamtéţ, s. 75. 256 Tamtéţ, s. 89. 257 REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 164. 258 Tamtéţ, s. 507. 259 Tamtéţ, s. 512. 254

57

Závěr Hlavním cílem této práce byla motivická analýza děl Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka, přičemţ důraz byl kladen především na shodné přírodní motivy v jejich básnické tvorbě. V teoretické části jsme nastínili ţivot a dílo obou básníků, dále jsme definovali pojem motiv a jeho postavení v literárním díle. Zmínili jsme také, jak na něj nahlíţí jednotliví literární vědci a jak jej člení. Posléze jsme se v praktické části zaměřili na sledování společných přírodních motivů v básnické tvorbě Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka. Zmínili jsme i takové motivy, které se vyskytovaly mimo tuto zkoumanou oblast, neboť s nimi úzce souvisely, a tudíţ měly význam pro ucelené pochopení díla. Porovnávání motivů, jejichţ analýzou jsme se zabývali, se ukázalo jako nesnadný úkol, zvláště pro jejich velkou četnost, ale i kvůli nemalému rozsahu Reynkovy i Zahradníčkovy tvorby. Výsledkem naší analýzy je zjištění, ţe poměrně velké mnoţství přírodních motivů mají oba básníci ve svých sbírkách společné. Pro přehlednost jsme je uspořádali do tematických skupin. Nejprve jsme zmínili motivy ročních období. Motivy jara převaţovaly v rané tvorbě Jana Zahradníčka, ale v nemalé míře byly zastoupeny i v Reynkových básních. Motivy léta se často vyskytovaly v podobě motivu konce léta, Reynek hojně uţíval motivy babího léta, tedy předzvěsti podzimu. Motivy podzimu se nejčastěji vyskytovaly v poezii Bohuslava Reynka, nejvíce patrné jsou v názvech jeho básní. Tyto motivy bývají spojovány s odchodem léta (motivy babího léta) nebo také s motivy deště. Zahradníčkova poezie tento motiv neopomíjela, ale jeho výskyt byl niţší neţ v Reynkově tvorbě. Motivy zimy byly charakteristické pro díla obou básníků, ale větší pozornost jim byla věnována opět v básních Bohuslava Reynka. Tento motiv k sobě vázal ještě motivy sněhu, mrazu a tmy. Zahradníček s ním spojoval motivy Boha. Následovaly motivy ţivých tvorů, které dominují především básním Bohuslava Reynka. Uţívá jich opravdu ve velkém mnoţství. Literární vědec Miroslav Červenka jich ve své knize Bestiář Bohuslava Reynka napočítal okolo dvou set. Reynek nejčastěji uţívá motivy ptáků (vlaštovky, sýkory, skřivana), dále motivy motýlů, much, hadů (zmije), ryb, kohouta, kočky, pavouka, ţáby a myši. S Janem Zahradníčkem se shodují

58

v motivech ptáků (vlaštovky, skřivana, holuba, kukačky), dále mají společné motivy kohouta, pavouka, zmije a ryb. Motivy ţivočichů byly rozvíjeny v nejrůznějších drobných motivech. Z plazů byly pro Reynkovu tvorbu příznačné motivy hada, samotný titul sbírky Had na sněhu leccos napovídal. Motivy uţovky byly charakteristické pro Zahradníčkovo dílo, respektive pro jeho báseň Uţovka. Motivy motýlů byly dominantními v Reynkových básních. Naproti tomu motivy ptáků a ptačího zpěvu byly zastoupeny rovnoměrně v analyzovaných sbírkách obou autorů. Let a zpěv ptáků, to byly nejčastější podoby motivů ptáků. Motivy skřivana se vyskytují nejvíce v díle Jana Zahradníčka. Motivy sýkorek a vlaštovek jsme nalezli v básních obou autorů. Motivy odlétajících vlaštovek byly symbolické nejen pro Reynkovo dílo, ale také se vázaly k jeho odchodu ze ţivota: hodně napověděl samotný titul Reynkovy poslední sbírky Odlet vlaštovek. Motivy koček a koz byly zastoupeny pouze v tvorbě Bohuslava Reynka. Kočky byly asi nejmilejším stvořením, které si básníka nejvíce podmanilo, proto byly motivy koťat, koček a kočiček v jeho tvorbě tak hojné. Naproti tomu motivy ryb byly zastoupeny rovnoměrně. Motivy barev se objevovaly v různých podobách u obou básníků. U Reynka bylo moţné pozorovat barevný podzim, cokoli, co bylo krásné, bylo i pestrobarevné. Zářnou kobylku přirovnával k zelené trávě v básni Letní večer (Rybí šupiny). Nejvíce barev bylo spjato s podzimem, zvláště se vyskytovaly ve sbírce Podzimní motýli. Motivy krajiny jsou rovnoměrně zastoupeny v tvorbě obou básníků. Krajina byla většinou zobrazována pozitivně. Motivy rodného kraje se nejčastěji vyskytovaly v Reynkových sbírkách Setba samot a Pietà. Zahradníček vzpomíná často na svoji rodinu, domov a rodnou krajinu z vězení, ale nejčastější výskyt motivu rodného kraje byl patrný ve sbírkách Jeřáby, Ţíznivé léto a Pozdravení slunci. Motivy ráje jsou častější u Bohuslava Reynka, a to konkrétně ve sbírce Setba samot. Motivy květin byly taktéţ rovnoměrně zastoupeny v dílech obou básníků. Zahradníček uţívá vícero druhů květin (motivy konvalinky, sasanky, pivoňky, kopretin). Motiv růţe má platnost intermotivu v jeho díle. V neposlední řadě jsme analyzovali motivy přírodních úkazů a ţivlů. Motivy slunce byly ústředními motivy Zahradníčkovy sbírky Pozdravení slunci a často se také spojovaly s motivy Boha, toho, který je základem veškerého bytí. V Reynkově tvorbě se motivy slunce vyskytují téměř v kaţdé jeho sbírce, proto je můţeme povaţovat za intermotivy v jeho díle. 59

Na závěr jsme se zaměřili na okrajové motivy, které také hrají důleţitou roli v básnické tvorbě obou autorů; k nim řadíme biblické motivy, motivy smrti, času či okna. Biblické motivy mají mnohdy platnost klíčových motivů v básních obou autorů. Spojitost Reynka a Zahradníčka vychází z katolické víry a přírody. Jejich básně byly zpočátku ovlivněny expresionismem, ovšem další vývoj je odlišoval. Reynkova poezie byla prostá a apolitická, nepřidruţoval se k ţádným literárním směrům a díky tomu bývá označován jako „samotář Reynek“ či „mýtus Reynek.“260 Zahradníček oproti tomu reagoval ve svých básních na politickou situaci, coţ se mu stalo osudným. Na základě své poezie byl v 50. letech vězněn. Zájem o Reynkovu tvorbu ani v dnešní době nepomíjí. Důkazem jsou mnohé reedice. Souborné Reynkovo dílo znovu vydala Milada Chlíbcová pod názvem Básnické spisy (první vydání je z roku 1995, druhé vyšlo v roce 2009). V nedávném televizním rozhovoru jej doporučil čtenářům Martin C. Putna. V loňském roce vyšla Korespondence Bohuslava Reynka, která je poměrně rozsáhlá. Zahrnuje kolem dvanácti set dopisů, pohledů a jiných doprovodných kartiček, které mají čtenářům přiblíţit Reynkův ţivot. Autoři ji připravovali více neţ dvacet let. Nového vydání se také v loňském roce dočkala kniha rozhovorů Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými s názvem Kdo chodí tmami. Toto vydání bylo oceněno výroční cenou Českého literárního fondu v oboru původní české literatury 2004. Obliba Reynkových veršů je patrná i v hudbě. Mnohé jeho verše byly zhudebněny například Ivou Bittovou či Vladimírem Václavkem. Na poezii Bohuslava Reynka navázali mnozí básníci, z nichţ bych jmenovala Pavla Kolmačku, který je pokračovatelem jeho odkazu. Reedice díla Jana Zahradníčka vyšla naposledy v nakladatelství Lidové noviny v roce 2001 pod názvem Knihy básní. Novější vydání některého díla Jana Zahradníčka jsem nezaregistrovala. Bohuslav Reynek si dopisoval s mnoha významnými osobnostmi. Nejrozsáhlejší korespondenci vedl se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, se spisovatelkou Suzanne Renaud, která se posléze stala jeho ţenou. Dopisoval si i s mnoha českými spisovateli, například s Janem Zahradníčkem, Otokarem Březinou, Josefem Čapkem, Vlastimilem Vokolkem, Františkem Halasem, Vladimírem Holanem nebo Jiřím Kolářem. 260

PUTNA, Martin C., Česká katolická literatura v kontextech, 1918 – 1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, s. 988.

60

Z korespondence Jana Zahradníčka s Bohuslavem Reynkem vyplývá, ţe byli blízkými přáteli. Spojovaly je jejich básně, které si vzájemně posílali a četli. Takto píše Reynek Zahradníčkovi o jeho sbírce Jeřáby v jednom z dopisů z 20. října 1933: „Básně jako Doma, Uţovka, Zpěv o víně, Z dětství, Vír s akcenty tklivosti a – přese vše – hluboké vnitřní blaţenosti jsou nezapomenutelné. Četl jsem uţ vše dvakrát a víckrát a věru nevím, kolikrát ještě budu číst; kníţku nosím v kapse, a kdyţ mám chvíli, unikám do Vašeho světa, který je mi podivně blízký.“261 Zahradníček píše Reynkovi 30. března 1947 dopis v tomto znění: „Děkuji Vám za Podzimní motýly a stydím se, ţe tak činím, kdyţ uţ se pod kůrou stromů a ve škvírách zdí začínají vyklubávat první motýli jarní. Prosím Vás, abyste se proto na mne nemrzel. Myslím si však, ţe na básně je vţdycky času dost, na dobré a silné básně, jako jsou ve Vaší sbírce. Překvapila mě ta jejich snivost a světelnost. Tak málo slov, a tolik toho říkají!“262 Zahradníček zhodnotil Reynkovy Podzimní motýly velmi výstiţně. V Reynkově tvorbě je běţné, ţe v jedné básnické sbírce jsou básně se stejným názvem. Sbírka Rybí šupiny obsahuje dvakrát báseň Krajina nebo ve sbírce Podzimní motýli je stejnojmenná báseň obsaţená také dvakrát. Ve sbírce Had na sněhu se vyskytuje dvakrát stejnojmenná báseň Koleda, ve sbírce Rty a zuby a ve sbírce Rybí šupiny se objevuje báseň Pietà, která je taktéţ názvem samostatné básnické sbírky a v ní obsaţené stejnojmenné básně. Báseň Soumrak se vyskytuje dvakrát ve sbírce Podzimní motýli a jednou ve sbírce Sníh na zápraţí. Dvakrát se objevuje báseň Listopad ve sbírce Sníh na zápraţí. Názvy básní v tvorbě Jana Zahradníčka se neopakují. Oba básníci zanechali výraznou stopu v dějinách české literatury. Reynkův syn Jiří o svém otci napsal: „Přišlo uţ tolik generací a vţdycky si v tatínkovi našly to, co jinde není. Budí to komplexní sympatie, nejsou to vlny zájmu, leč trvalá přízeň. Myslím, ţe úplně módní nebude tatínek nikdy. A ţe nikdy nebude úplně zapomenutý.“263 Nezbývá neţ doufat, ţe o jejich odkaz bude vţdy dobře pečováno.

261

REYNEK, Bohuslav. Korespondence. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2012, s. 541. Tamtéţ, s. 545. 263 REYNEK, Daniel. - REYNEK, Jiří. Kdo chodí tmami: rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými. 2. rozšířené vyd. Havlíčkův Brod: Petrkov, 2012, obálka knihy. 262

61

Literatura a prameny Primární literatura REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995. 733 s. ISBN 80-901926-0-2. REYNEK, Bohuslav. Had na sněhu. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 140 s. REYNEK, Bohuslav. Odlet vlaštovek. 1. vyd. Praha: BB art, 2002. 70 s. ISBN 80-7257742-5. REYNEK, Bohuslav. Podzimní motýli, Sníh na zápraţí, Mráz v okně. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1969. 160 s. REYNEK, Bohuslav. Rty a zuby. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud, 2006. 63 s. ISBN 80-86653-11-0. REYNEK, Bohuslav. Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 8070210419. REYNEK, Bohuslav. Setba samot. Praha: Vesmír, 1936. 77 s.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. 352 s. ISBN 80-202-0287-0. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992. 480 s. ISBN 80-202-0000-0. ZAHRADNÍČEK, Jan. Dílo III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1995. 488 s. ISBN 80-202-0566-7.

62

Sekundární literatura ČEP, Jan. - ZAHRADNÍČEK, Jan. Korespondence, II. díl, 1943-1948. 1. vyd. Praha: Aula, 2000. 416 s. ISBN 80-90 26 67-8-9. ČERVENKA, Miroslav a kol. Slovník básnických knih. Díla české poezie od obrození do roku 1945. 1. vyd. 432 s. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-2020217-X. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. 552 s. ISBN 80-85839-04-0. GERMAIN, Sylvie. Bohuslav Reynek v Petrkově: poutník ve svém příbytku. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud, 2000. 124 s. ISBN 8090223141. GLIVICKÝ, Josef. - KUNDERA, Ludvík. Nepřicházejí vhod: dopisy, básně, překlady, prózy, bibliografie. 1. vyd. Brno: Blok, 1969. 129 s. HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno: Petrov, 1992. 128 s. ISBN 8085247-24-0. HODROVÁ, Daniela a kol. …na okraji chaosu… : Poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. 865 s. ISBN 80-7215-140-1. HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 368 s. KOŢMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 186 s. ISBN 8021016949. KOŢMÍN, Zdeněk. – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loţi z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti. 1. vyd. Brno: Books, 1998. 320 s. ISBN 80-7242-001-1. MED, Jaroslav. Spisovatelé ve stínu. 1. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2004. 237 s. ISBN 80-7178-939-9. MUKAŘOVSKÝ, Jan. Kapitoly z české poetiky. D. 3, Máchovské studie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1948, 325 s. NÜNNING, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy. 1. vyd. Brno: Host, 2006. 912 s. ISBN 80-7294-170-4.

63

PAVERA, Libor. - VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 80-85839-44-X. REYNEK, Bohuslav – MED, Jaroslav. Ostny v závoji. 1. vyd. Praha: Paseka, 2002. 127 s. ISBN 80-7185-519-7. REYNEK, Bohuslav. Korespondence. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2012. 860 s. ISBN 978-80-246-1861-6. REYNEK, Daniel. – REYNEK, Jiří. Kdo chodí tmami: rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými. 1. vyd. Praha: Torst, 2004. 310 s. ISBN 80-7215218-1. REYNEK, Daniel. - REYNEK, Jiří. Kdo chodí tmami: rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými. 2. rozšířené vyd. Havlíčkův Brod: Petrkov, 2012. 344 s. ISBN 978-80-87595-13-8. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 176 s. ISBN 80-7294-004-X. TAJOVSKÝ, Bohumil Vít. Člověk musí hořeti: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase s opatem ţelivského kláštera. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. 608 s. ISBN 978-80-7195362-3. TOMAŠEVSKIJ, Boris. Poetika. 6. vyd. Bratislava: Smena, 1971, 301 s. ZAHRADNÍČEK, Jan. Knihy básní. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 1004 s. ISBN 8071064610.

64

Noviny a časopisy ČERVENKA, Miroslav. Záření z mlhy. Souvislosti. 1991, roč. 2, č. 1, s. 82-85. PALÁN, Aleš. Pan Reynek múzu nepotřeboval. Básník potřebuje lásku. Katolický týdeník, 2001, roč. 22, č. 39, 12 s.

Internetové zdroje DVOŘÁKOVÁ, Petra. Jan Zahradníček: Velký básník vězněný komunisty. idnes.cz [internetový portál, online]. 2008 [cit. 25. března 2013]. Dostupné z: http://brno.idnes.cz/jan-zahradnicek-velky-basnik-vezneny-komunisty-ftp-/brnozpravy.aspx?c=A080318_160657_brno_atk.

HARÁK, Ivo. Na okraj jedné básně Jana Zahradníčka. ucl.cas.cz [internetový portál, online]. 2000 [cit. 7. dubna 2013]. Dostupné z: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2000/NKV/16.pdf.

65

Bibliografický záznam KUKLOVÁ, Eva. Přírodní motivy v dílech Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2013. 69 s. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Anotace Diplomová práce se zaměřuje na analýzu přírodních motivů v dílech Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka. Jejím cílem je nalezení shodných přírodních motivů v básnické tvorbě obou autorů. Úvodní část je věnována jejich ţivotopisným údajům, dále je objasněn pojem motiv a posléze je provedena motivická analýza přírodních motivů a její komparace. Závěr práce obsahuje shrnutí shodných motivů.

Annotation The diploma thesis „Natural motifs in writings of Jan Zahradníček and Bohuslav Reynek“ deals with the life and work of Jan Zahradníček and Bohuslav Reynek. The introduction is devoted to Zahradníček’s and Reynek’s biography then focuses the thesis on the analysis of motives in the literary work. The goal of the thesis is to compare the natural motifs of both authors.

Klíčová slova Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, motiv, přírodní motivy, básnické sbírky

Keywords Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, motive, natural motifs, poetical collection

66

Přílohy V této příloze jsou ukázky z Reynkovy grafické tvorby.

Kočka na okně Převzato z: HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno: Petrov, 1992, s. 96.

67

Autoportrét Převzato z: HALASOVÁ, Dagmar. Bohuslav Reynek. 1. vyd. Brno: Petrov, 1992, s. 2.

68

Bohuslav Reynek Převzato z: REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Zlín: Archa, 1995, s. 2. 69