MASARYKOVA UNIVERZITA. Lidové prvky v pohádce 21. století

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Lidové prvky v pohádce 21. století Bakalářská práce

Brno 2012

Autor práce: Daniela Křížová Vedoucí práce: doc. PhDr. Naděžda Sieglová, CSc.

Poděkování Ráda bych poděkovala paní doc. PhDr. Naděždě Sieglové, CSc. za její velkou obětavost, odbornou pomoc a cenné rady, které mi poskytla při zpracování mé bakalářské práce.

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 19. 4. 2012

…………………………………

3

OBSAH

1.

ÚVOD ....................................................................................................................................................................... 5

2.

STRUČNÝ VÝVOJ POHÁDKY A JEJÍ CHARAKTERISTIKA ...................................................................... 7

3.

PROMĚNY LIDOVÉ POHÁDKY ...................................................................................................................... 11

4.

POHÁDKOVÉ POSTAVY V TVORBĚ 21. STOLETÍ ..................................................................................... 13 4.1.

ČERTOVSKÉ POHÁDKY ..................................................................................................................................... 13

4.1.1.

O čertovi a němé kominici ...................................................................................................................... 15

4.1.2.

K čertu s lidmi! ....................................................................................................................................... 19

4.1.3.

Úl plný čertů ........................................................................................................................................... 24

4.2.

POHÁDKY O VODNÍCÍCH ................................................................................................................................... 28

4.2.1.

Vodníci Černokukadláci ......................................................................................................................... 29

4.2.2.

Vodníci z pohádkové řeky ....................................................................................................................... 38

5.

ZÁVĚR ................................................................................................................................................................... 42

6.

SEZNAM OBRÁZKŮ .......................................................................................................................................... 45

7.

POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................................................... 46

8.

7.1.

PRIMÁRNÍ LITERATURA .................................................................................................................................... 46

7.2.

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ............................................................................................................................... 46

7.2.1.

Články, stati, recenze .............................................................................................................................. 47

7.2.2.

Internetové zdroje ................................................................................................................................... 48

ANOTACE, KLÍČOVÁ SLOVA, BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM ................................................................. 49

4

1. ÚVOD Kniha je věčným přítelem člověka. Potvrzuje to i přísloví starých Číňanů: Čteš-li knihu poprvé, poznáváš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáváš starého. Tuto moudrost potvrdí všichni, jimž se stala kniha nezbytnou životní potřebou.1 Důvěrný vztah ke knize pociťují i malé děti. Když vidíme dítě s knihou s ohmatanými a občas někde natrženými stránkami, pokreslenou, se zohýbanými rohy, která možná ani nedrží ve své původní vazbě, víme, že právě tato kniha je pro toto dítě tou nejlepší knihou na světě. Malý posluchač, či už větší čtenář, se k ní vrací ne jednou za rok, ale daleko častěji. Právě u takového dětského čtenáře můžeme pozorovat zájem o všechno nové, o něco, co mu skýtá nové možnosti a otevírá úžasný svět fantazie a neprobádaných světů. Tento svět bývá ukryt v pohádkové knize. Pohádkový žánr žije ve světě dětí, které jsou jejími vděčnými posluchači a čtenáři. Díky dobrému konci uspokojuje čtenářovo očekávání, splňuje jeho tajná přání, sny a ideály a naplňují se při ní jeho představy. Pohádka podněcuje dětskou obrazotvornost a fantazii, utváří v dítěti pohled na svět, rozvíjí jeho myšlení a tvořivost. Čtení a studium dětské literární produkce posledních deseti let mě přimělo zamyslet se nad jejím vztahem k folklornímu modelu a jejími vývojovými posuny. Kladla jsem si otázku, zda jsou lidové prvky odsouvány do pozadí či nikoli a v jakém množství tyto lidové prvky autoři přejímají či modifikují. Zvláště jsem se zaměřila na pohádkový žánr a na folklórní nadpřirozené postavy. Autoři v současnosti zpracovávají ve svých pohádkách velké množství témat a výčet děl je obsáhlý. Z množství literární produkce žánru pohádka jsem si pro svou analýzu vybrala knihy, které byly poprvé vydány mezi léty 2000 až 2010, a to ty, které nebyly součástí analýzy žádné jiné současné odborné publikace. Pohádkovým příběhům posledních 20 let věnuje pozornost monografie Mileny Šubrtové a kol. s názvem Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-20102, monografie mne inspirovala, cituji z ní, ale ke své analýze jsem si vybrala jiné tituly, než jsou v této monografii uvedeny.

1

ROZEHNALOVÁ, Blanka. Čtenářské referáty jinak aneb trénink kreativity. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2005, s. 63. 2 ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 5

Vzhledem k obsáhlosti tematiky folklórních prvků v současných autorských pohádkách jsem téma mé bakalářské práce zúžila pouze na dvě nadpřirozené bytosti, které jsou v současných pohádkách nejfrekventovanější, a to na postavu čerta a vodníka. Nejde ovšem o jediné postavy, v titulech vydaných ve sledovaném období se můžeme také setkat s postavou víly: víla se vyskytuje v knize Markéty Pilátové Víla Vivivíla a stíny zvířat (Nakladatelství Lidové noviny 2009) a také v pokračování tohoto titulu, Víla Vivivíla a piráti jižního moře (Nakladatelství Lidové noviny 2010), Hynek Klimek vydal knihu O víle Vodánce (Růže 2007) a O víle Vodánce a bludičce Markétce (Plejáda 2009), aj. Frekventovaná je také postava strašidla. Strašidla se vyskytují v titulu Martiny Drijverové Pohádky o strašidlech (Brio 2000), Zuzany Novákové Hejkálek ze starého lesa (Blok 2004), Marie Kubátové Bubáci z Krakonošova (Artur 2005), Romana Juránka Brněnská strašidla (Vakát 2008), Zuzany Pospíšilové Školní strašidlo (Potrál 2009), Miloše Kratochvíla Strašibraši, aneb Tajemství věže v Kamsehrabech (Mladá fronta 2010), Pavla Brycze Bílá paní na hlídání (Albatros 2010), aj. Tvůrci píší také lexikony strašidel, které jsou v současné době velmi populární, například Daniela Krolupperová vydala Atlas strašidel (Albatros 2006), Jiří Pecha Lexikon strašidel (Fontána 2007), aj. Častou postavou lidové pohádky je také hloupý Honza, který se objevuje v titulu Miloše Kratochvíla Jak chtěl být Honza peciválem (Alpress 2000), Petera Stoličného Hloupý Honza v síti (Amulet 2002), Milady Motlové Pohádky o Honzovi (Amulet 2002), Ondřeje S. Nečase O princezně trochu zakleté (Mladá fronta 2009), aj. Bakalářskou práci jsem rozčlenila do několika kapitol. V první kapitole s názvem Stručný vývoj pohádky a její charakteristika se zabývám žánrem pohádky obecně, jejím vývojem a obsahovým zaměřením; v druhé kapitole Proměny lidové pohádky pojednávám o lidových prvcích v současné pohádce. Třetí kapitola Pohádkové postavy v tvorbě 21. století se zabývá postavami čerta a vodníka v pěti titulech různých autorů. V této kapitole zjišťuji, jakým způsobem každý tvůrce tyto lidové postavy vzhledem k folklórnímu modelu inovuje a modifikuje. Zaměřuji se v nich také na dějovou linii, postavy, kompozici, práci s jazykem a se situací, zabývám se časem a prostorem, symboličností a metaforičností, a také se soustřeďuji na funkci ilustrace. Mým cílem je průhled do současné tvorby autorů pohádek o čertech a vodnících, konfrontace těchto nadpřirozených postav s folklórním modelem předchozích období, zmapování autorských záměrů a charakterizace jednotlivých titulů.

6

2. STRUČNÝ

VÝVOJ

POHÁDKY

A

JEJÍ

CHARAKTERISTIKA Pohádka, dříve báchorka, je epický útvar lidové slovesnosti. Je to jeden z nejsložitějších literárních žánrů užívající ke svému vyjádření převážně prózu. Klasifikace pohádek bývá mnohdy nejednotná. Slovník literární teorie3 i Průvodce literárním dílem4 klasifikují pohádky na nejstarší zvířecí, „v níž zvířata mluví, ale příběh se odehrává v jejich přirozeném prostředí, někdy se blíží bajce“5; kouzelné „v níž vystupují postavy lidské, personifikované nadosobní silou (postavy kouzelné - skřítci, démoni, víly, obři, draci, ale i lidské a zvířecí postavy mající kouzelnou moc, (…) a kouzelné věci)“6; legendární „stavící děj na naivně kreslených biblických postavách (Mojžíš, Kristus, sv. Petr), s oblibou také líčí posmrtné putování duší do nebe“7 a nejmladší novelistické, které „volí za nositele děje prostého člověka z lidu a zvýrazňují sociální náplň.“8 Věra Vařejková uvádí ve své publikaci Česká autorská pohádka9 klasifikaci, „kterou lze nazvat vertikální, protože zachycuje proces včleňování pohádky do literatury.“10 Klasifikuje tak pohádku jako folklórní, která je „ústně tradovaná, realizovaná v jedinečných vypravěčských aktech, proměnlivá, existující ve více variantách“11; literární, jež je „literární adaptace zaznamenaných folklórních textů“12 a autorskou, jejíž „text je tematicky původní, literární, s velmi různou mírou návaznosti na žánrově relevantní znaky prvních dvou.“13 Označení ‚folklórní pohádka‘ je dle Vařejkové používáno jako synonymické k názvu ‚lidová‘; ‚literární‘ jako ‚adaptovaná‘; ‚klasická‘ jako ‚tradiční‘ a nakonec ‚autorská‘, která je často označována jako ‚umělá‘ či ‚moderní‘. Tuto klasifikaci v mé bakalářské práci používám. Ján Sedlák se zmiňuje ve své knize Epické žánre v literatúre pre mládež14 i o pojmu démonologická pohádka (neboli lidově zvaná pověrčivá). „Démonografické rozprávky boli 3

VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Původce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: Nakladatelství H&H, 2002. 5 Tamtéž, s. 237. 6 Tamtéž, s. 237. 7 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 281. 8 Tamtéž, s. 281. 9 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Cerm, 1998. 10 Tamtéž, s. 5. 11 Tamtéž, s. 5. 12 Tamtéž, s. 5. 13 Tamtéž, s. 5. 14 SEDLÁK, Ján. Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelsto, 1981. 4

7

úzko späté s mytologickými predstavami našich predkov. (…) Sú charaktristické ‚hrozostrašnosťou‘ a mimoriadne vystupňovanou dramatickosťou.“15 Folklórní pohádka je součástí ústní lidové slovesnosti, nebyla tedy zaznamenávána písmem, ale její šíření bylo závislé na ústním předávání ze starší generace na generaci mladší. Tato pohádka byla původně určena především pro dospělé, kteří díky ní utíkali z reality do fantazie. Byly v ní většinou použity prvky touhy po dobru, štěstí, lásce, ideálech, spravedlnosti, pohodě, ale vyprávěly také o lidských slabostech a neřestech. Díky tradičním šťastným koncům a vítězství dobra nad zlem tak lidem pohádka splňovala jejich touhy, představy, a to jak jejich tvůrcům, tak i posluchačům. „Některé pohádky byly dokonce i silně erotické či obhroublé, mnoho takových zaznamenal u nás např. Josef Štefan Kubín (Lidové povídky z českého Podkrkonoší I.-III., 1922, 1926).“16 Slovník literární teorie17 označuje pohádku jako „žánr lidové slovesnosti, jehož vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s naivní samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji fiktivnost tak zpravidla postihuje některé základní lidské touhy, etické normy a obecné životní pravdy.“18 Pohádka je však také především vypravování, při kterém hrají nedílnou součást gesta, mimika, barvitost a hloubka lidského hlasu, napětí při vypravování a také kouzlo okamžiku. Pohádka je v dnešní době neodmyslitelně spjata se světem dětí. Dítě získává díky příhodám, dobrodružstvím a četným ponaučením z pohádkové knížky zkušenosti; učí se, jak úspěšně zvládnout reálné problémy, se kterými se každodenně potýká. Můžeme tedy v pohádce spatřovat první „dobrodružství života na zkoušku.“19 Pohádkový svět vytváří velmi podnětné prostředí pro celkový rozvoj dítěte, neboť ukazuje nesnáze a náročnost života hravou formou a poskytuje také okouzlení z obyčejných věcí a seznámení se s nimi (les, palouk, chaloupka, zvířata,…aj.). První ucelené zpracování folklórních pohádek se objevuje už v 16. stol., ovšem nejvýznamnější vzestup nastal až tři století později. Doba 19. století a přelom 19. a 20. stol. nastolila pohádce, pokud pomineme moralistní produkci tohoto období, pozitivní prostředí. Spisovatelé zajímající se o lidovou slovesnost začali pohádky sbírat a zapisovat je, a tak se mohly daleko lépe šířit díky své psané podobě. Významnými českými sběrateli pohádek byli

15

SEDLÁK, Ján. Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelsto, 1981, s. 28. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa 2005, s. 728. 17 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. 18 Tamtéž, s. 281. 19 HOMOLOVÁ, Kateřina. Dobrodružství otevřené knihou pohádek. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2008, s. 8. 16

8

například Karel Jaromír Erben nebo Božena Němcová, která později vytvářela tzv. autorské adaptace a do svých pohádek vnášela naprosto nepřehlédnutelný autorský podíl a kreativitu. Období mezi dvěma válkami zaznamenalo rozkvět pohádky moderní, autorské. Tento mimořádný čtenářský zájem o autorskou pohádku byl českou zvláštností a pokračoval během druhé světové války, i po ní. „K zakladatelům žánru autorské pohádky patří Eliška Krásnohorská (1847-1926). Z vývojového hlediska je pro českou autorskou pohádku velkým přínosem období dvacátých a třicátých let dvacátého století. Vytvořilo se několik typů autorské pohádky, kromě pohádky se sociálními motivy vznikala pohádka zvířecí, rozvíjel se i delší pohádkový příběh a seriál.“20 Autoři se začínají více soustředit na dětské potřeby, na jejich fantazii, hravost a dětskou představivost. V pohádkách se objevuje uvolnění syžetu, komentáře, jazykové hříčky, velká míra improvizace a jiné. Moderní typ autorské pohádky sledujeme u Jiřího Mahena, Josefa a Karla Čapka, Josefa Lady, sociální pohádku u Jiřího Wolkra a u mnohých dalších. I přes zaváhání nad smyslem a významem pohádky pro děti v moderní době, kdy „veřejnou diskusi otevřel v roce 1929 článek v Lidových novinách ‚Pryč s pohádkou!‘ a v roce 1941 vydal Jaroslav Frey Boj o pohádku, v němž vyslovil názor, že folklórní pohádky ve své původní podobě jsou škodlivé,“21 měla pohádka stále své místo v literatuře. Freyovým Bojem o pohádku22 se ve své knize Proměny české pohádky23 zabývá Luisa Nováková: „Mravně mohou pohádky děti poškodit. Obraz ideálního pohádkového hrdiny se jeví jako naprosto vadný. (…) Princ není ani zvlášť statečný, ani bystrý, naopak mnohdy zkazí, co může, a na cestě k dosažení cíle se nevyhýbá podvodům a lžím. (…) Ženský ideál je ideálem povrchní krásy a základní vlastností princezen i jiných dívčích pohádkových hrdinek je vdavekchtivost. (…) Smyslem života je pro hrdiny získat princeznu a trůn, pro hrdinky bohatě se vdát.“24 Frey tedy tvrdí, že „postavy pohádkových hrdinů i hrdinek neposkytují tudíž žádných hlubších kladných podnětů pro mravní život. Pohádky nejen že promarnily možnost ukázat dítěti ideál člověka, což je povinností každé dětské knihy, nýbrž mohou dokonce vyvolati i vlivy nežádoucí.“25 Nejvýznamnější polemiky ohledně pohádkového žánru probíhaly v prvních číslech Úhoru, kritické revue věnované literatuře pro mládež, která vycházela v letech 19131943. K úplnému uvolnění u tohoto žánru došlo až v 60. letech. Pohádka se dostává zpět do

20

ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 136-137. Tamtéž, s. 137. 22 FREY, Jaroslav. Boj o pohádku. Praha: Život a práce, 1942. 23 NOVÁKOVÁ, Luisa. Proměny české pohádky. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 24 Tamtéž, s. 11. 25 FREY, Jaroslav. Boj o pohádku. Praha: Život a práce, 1942, s. 48. 21

9

popředí a toto postavení si uchovává až do dnešní doby. Nově vzniklá autorská pohádka folklórní pohádku nenahradila, ani nikterak neohrozila. Dnes se navzájem ovlivňují, doplňují a jsou si obě tyto podoby pohádky zcela rovnocenné. V okupačním období dominuje snaha poskytnout dětem co nejvíce textů, které by vyplnily hrubé zásahy do koncepce školní výuky, a tak má pohádkový žánr velký prostor pro svoji existenci. V devadesátých letech 20. století prochází pohádkový žánr značnou komercí, také adaptační úpravy jsou mnohdy velmi razantní a na úkor kvality. Trivializací prochází i zpravidla necitlivě zkrácené překlady pohádek. Oproti tomu vznikají práce překladatelů, adaptátorů, autorů a editorů, kteří čtenářům i malým posluchačům předkládají pohádkové texty na úrovni, z velkého výčtu můžeme jmenovat např.: H. Doskočilovou, Z. Svěráka, M. Macourka, J. Žáčka, K. Šiktance a další. „Umělecky hodnotná autorská pohádka z přelomu a počátku nového tisíciletí pokračuje ve šlépějích dřívější pohádkové literární tradice, přesto v důsledku společenského vývoje a individuálního přístupu autorů k žánru pohádky dochází v autorské pohádkové tvorbě posledních 20 let k řadě změn.“26 Autoři reflektují ve svých příbězích aktuální stav moderní společnosti, názory, problémy a životní pocity této doby. Do pohádky se také dostávají nové, dosud nepoužívané prvky jako je například nonsens, parodie, humorné posuny či lyričnost v obrázkových knihách a jiné, „na rozdíl od folklorní pohádky, která ve své nejvlastnější podobě představuje vypravěčský výkon, je od okamžiku svého vzniku literárním dílem.“27 Výraznými představiteli těchto posunů jsou například Alois Mikulka, Pavel Šrut, Ivan Binar, či Arnošt Goldflam, který ve svých pohádkách uplatňuje tzv. ‚civilní východisko‘. Jeho příběhy se „pohybují na ose parodijního a sebeironického přístupu, s nímž vypravěč – tatínek – reflektuje své udané kousky (Tatínek není k zahození, 2004; Tatínek OO2, 2006).“28 Významným představitelem obrázkových knih je Petr Nikl. Z hlediska příjemce textu lze v současné autorské pohádkové tvorbě pozorovat dvě základní vývojové linie. „První z nich se obrací především k dětskému čtenáři. (…) V rámci této skupiny textů se někteří snaží sekundárně oslovit a pobavit i dospělého jedince. Autor počítá s tím, že knížky čtou dětem před spaním dospělí a dokáže potěšit obě věkové kategorie. (…) Vedle pohádek, které se primárně obracejí k dětskému čtenáři, se objevují příběhy, které 26

MARKOVÁ, Lucie. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí: Kontexty, problémy, trendy. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 110. 27 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Cerm, 1998, s. 6. 28 ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 49. 10

inklinují spíše ke starším vnímatelům, tedy k mládeži a dospělým. Jedná se především o pohádky, v nichž jsou hluboké myšlenky a poselství skryté za metaforickými rovinami textu.“29 Současná pohádková produkce je velmi rozsáhlá a není tedy zaměřena pouze na dětského čtenáře, ale částečně i na dospělého, oslovuje tak široké publikum. V současné době se pohádkový žánr objevuje jak v knižní podobě, tak i v dramatické či televizní, a tak zvláště televizní zpracování klasických pohádek je sledováno všemi generacemi, od těch nejmenších, po nejstarší.

3. PROMĚNY LIDOVÉ POHÁDKY Lidová pohádka je obrazem světa, který se vymyká přírodní zákonům, je to fiktivní příběh s neskutečným dějem, postavami a prostředím. Funguje podle svého vlastního řádu. „Lidový tvůrce tu vyjadřoval své zkušenosti, tužby, myšlení, cítění, názory a postoje, svůj niterný vztah k přírodě, práci, rodině, vesnické komunitě a jejím tradicím.“30 Ve svém původu má neintencionální charakter. Je pro ni typická neurčitost časová (jednou, kdysi) i místní (kdesi, za sedmero horami a sedmero řekami). Objevuje se u ní většinou kompoziční zarámování textu na začátku (byl jednou jeden král) a na konci (žili spolu šťastně až do smrti) a užívání magických čísel (např. sedm – za sedmero horami a sedmero řekami; tři – tři zlaté vlasy děda Vševěda, atd.). Postavy jsou tradičně pohádkově nadpřirozené (skřítkové, čarodějnice a ježibaby, víly, vodníci, čertové, draci, princezny) či nápadně typizované (Červená Karkulka, Otesánek), nebo groteskně zkreslené (Dlouhý, trpaslík). Typické jsou pro ni také kouzelné předměty (kouzelná hůlka) a čarování (zaklínadla). Často se v ní můžeme setkat s oddalováním rozuzlení díky zpomalování děje, opakování motivů (několikeré opakování úkolů) či s gradací (narůstající obtížnost úkolů). Své místo mají i jasně rozlišené protiklady, kdy dobro vždy vítězí nad zlem a kladné postavy nad zápornými. V každé lidové pohádce se objevuje morální princip, „za ktorý ide hrdina bojovať. Oslobodenie princeznej, zabitie draka, (…) zlomenie čarodejovej moci, donesenie živej vody a podobne – to sú formy

29

MARKOVÁ, Lucie. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí: Kontexty, problémy, trendy. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 113-114. 30 TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky (Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005. s. 53. 11

ideového zámeru, ktorého realizácia sa v rozprávkovej štruktúre stáva etickou konštantou. Ľudové motívy sú oslavou ľudskej statečnosti a mravnej hodnoty.“31 V lidové pohádce sehrávají nejvýznamnější roli postavy. „Jejich vlastnosti jsou apriorně dány, jednoznačně vymezeny a mnohdy zveličeny, v průběhu děje se tedy nemění. Jejich charakteristika je vyjádřena co nejúsporněji, a to na principu protikladnosti.“32 Kladné a záporné postavy vesměs symbolizují dobro a zlo. Předmětem mé bakalářské práce se stala postava vodníka a čerta, původně tedy bytosti záporné, jejichž podstata se v současných pohádkách proměnila. Folklórní nadpřirozené postavy jsou dětem známy z pohádek Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, které jim čtou jejich babičky, dědečkové, tatínci a maminky, nebo jejich adaptace shlédnou v televizní podobě. Proto jsou jim velice blízké. Tyto postavy v současné pohádce nezanikly, jak by se mohlo zdánlivě zdát s ohledem na dnešní dobu. V současné české pohádkové tvorbě se nadpřirozené postavy objevují stále častěji a není výjimkou, že si autoři za hlavního protagonistu svého titulu zvolí například čerta, vodníka, nebo hloupého Honzu. Od podoby folklórního modelu ovšem procházejí tyto nadpřirozené bytosti změnami. „Českou autorskou pohádku již v meziválečném období poznamenala silná vlna zcivilňování pohádkových postav. Vodníci a víly, čarodějnice a čarodějové Karla Čapka či Josefa Lady vycházeli z lidové tradice, ovšem zůstávali pevně zakořeněni v prostoru českého venkova.“33 V současných pohádkách jsou tyto postavy často zcivilněny, ‚zlidštěny' a stále více odrážejí tendence současné společnosti. Ve své práci se zaměřuji na autorské pohádky, které navazují na folklórní model prostřednictvím lidových postav. „Autorská pohádka podle lidových látek a motivů, nazývaná také lidovou pohádkou literární, je vlastně slovesně uměleckou adaptací folklórních textů.“34 Objevují se zde modifikované nadpřirozené postavy zasazené do tradičního prostřední (zámek nebo hrad, les, apod.) či do současného reálného světa. Záleží vždy na autorovi a jeho inovativním záměru, do jakého rámce nadpřirozené postavy umístí.

31

SEDLÁK, Ján. Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelsto, 1981. s. 19. TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky (Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005. s. 53-54. 33 ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 33. 34 TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky (Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005. s. 56. 32

12

4. POHÁDKOVÉ POSTAVY V TVORBĚ 21. STOLETÍ 4.1. Čertovské pohádky Už od pradávna byl čert synonymem zla. Je to nadpřirozená bytost, která straší malé děti od útlého věku. V pohádkách se s ním mohou seznámit blíže po stránce charakterové a díky ilustracím ve většině knih si ho mohou i představit. Ovšem první střet s ‚opravdovým‘ čertem děti většinou čeká 5. prosince, kdy do každého domu s malými dětmi přichází Mikuláš v doprovodu chlupatého čerta s vyplazeným jazykem, řetězy omotanými kolem pasu a s pytlem přes rameno. Rodičové rádi děti straší představou, že pokud nebudou hodné, odnese si je čert s sebou do pekla. Jak je to tedy se světem pohádkovým a se světem ‚doopravdy‘? Mnohé děti občas nevnímají rozdíl mezi pohádkou a světem reálným. Musíme dítěti vysvětlit, že čert je jen v pohádkách a že „ v pohádce podobně jako v dětské hře je dočasně zrušen stav skutečnosti. Jejich svět (pohádkový svět - pozn.) nemusí být fantastický nebo nadpřirozený, klade je jenom mimo aktuální a kontrolovatelnou skutečnost; neocitá se tedy v rozporu se skutečností, protože je suspendován mimo její obsah.“35 A jak takový čert vypadá? Arnošt Goldflam ho ve své knize Tatínek není k zahození popisuje takto: „Čert je různě velký, tak jako člověk (…). Je černý a chlupatý, hodně chlupatý – ale nepravidelně, spíš jako takový starý pes, některé chlupy jsou krátké, jiné zas dlouhé, některé jsou zmuchlané a spečené (…). Obličej má nahnědlý a hodně pomačkaný jako z vydělané kůže. (…) Zuby má velké a špičaté, ale protože je nečistí, tak jsou takové zahnědlé. A ani je nemá všechny (…). Čili vidíte, že je opravdu škaredý, navíc pelichá a ještě smrdí.“36 Folklórní postava čerta bývá často provázena dýmem a ohněm. Má rád teplo a nenávidí vodu. Peklo čert většinou opouští za účelem získání duše hříšníka. Buď ve své vlastní podobě, nebo častěji v přestrojení za švarného myslivce. Právě myslivci jsou často s čerty spojováni a dokonce se kdysi dávno proslýchalo, že mají spolky s ďáblem. A možná proto si lidé představovali lidskou podobu vyslance pekel jako myslivce. Pytláci se neodvažovali vystřelit na myslivce, protože věřili, že by se kulka od myslivce odrazila a zasáhla střelce. Asi nejznámější verze odvedení duše do pekla je formou úpisu (pověst o Faustovi). Čert nabídne člověku pomoc, výhodu či moc, ale ten mu na oplátku musí vlastní krví upsat svou duši. Když vyprší určená lhůta, čert se vrátí a odnese lidskou duši do pekla. 35

HOMOLOVÁ, Kateřina. Dobrodružství otevřené knihou pohádek. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2008, s. 7. 36 GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 47-48. 13

V pekle jsou většinou duše váženy na pekelných váhách, které zjišťují počet hříchů a rozdělují tak jejich majitele na dobré a zlé – čím více hříchů, tím těžší duše. Dobré duše se vždy z pekla vymaní, zlé jsou trýzněny. Častá je také v lidových pohádkách zápletka, kdy hloupý Honza čerta napálí a zvítězí nad jeho podlou povahou. Ale čerty neradno podceňovat! Někteří sice mohou být lehce napálitelní a lze je hladce obelhat, ale když zklame ve svém poslání obyčejný čert, může se do světa lidí vydat i sám Lucifer, vládce všech pekelníků. Čert je klasická lidová postava, jejíž charakter se ale regionálně liší. „Zatímco u západních Slovanů se tato postava stala spíše zábavnou, čert je obvykle hloupý, nechá se lehce napálit a oklamat, u východních a jižních Slovanů je čert podstatně nebezpečnější a není radno se s ním vůbec setkat. Do postavy čerta (ďábla) se zajímavým způsobem projektoval původní slovanský bůh Veles.“37 Postava čerta se vryla do paměti každého člověka. Vyslovujeme jeho jméno, pokud chceme někoho zatratit – ‚Čert ho vem!‘, ‚Čert aby ho vzal!‘; pokud se nám stane nějaká nepříjemná komplikace – ‚To nám byl čert dlužen!‘; při podivení – ‚U všech čertů!‘; když si zrovna nevíme rady, nebo jednoduše netušíme odpověď – ‚Čert ví!‘; když máme neposedné dítko – ‚Šijou s ním všichni čerti.‘; pokud jsme zbytečně skeptičtí a pesimističtí – ‚Nemaluj čerta na zeď!‘; když se divíme, kdo k nám přišel na návštěvu – ‚Koho to k nám čerti nesou?‘; nebo pokud se za okny chumelí – ‚Venku se dnes čerti žení.‘. Čert, jak vidno, hraje jak v lidském, tak v tom pohádkovém světě, neodmyslitelnou roli. V současných pohádkách se čert vyskytuje poměrně často. Je patrné, že byl a je oblíbenou pohádkovou postavou. Postava čerta se v 21. století objevuje například v knize Pavla Gryma Čáry máry fuč! (Albatros 2000), Miloše Kratochvíla Jak chtěl být Honza peciválem (Alpress 2000), Pavla Čecha O čertovi (Sursum 2001), Marie Kubátové Pohádky z Krkonoš (Knihy nejen pro bohaté 2001), Bubáci z Krakonošova (Artur 2005) či Veselé pohádky z muzikantské zahrádky (Slávka Kopecká 2006), Heleny Lehečkové Čertice Trucajda (Albatros 2003) a K čertu! (Albatros 2007), Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození (Andrej Šťastný 2004), Hany Doskočilové O raráši Mlíkovi (Albatros 2008), Jindřišky Kratschmarové Čerti nikdy nespí (Thovt 2009), Jiřího Žáčka Čertovská pohádka (Fragment 2010), Jiřího Kahouna U všech čertů (Albatros 2010), nebo v knize Arnošta Víta Pohádky z Kunratického lesa (Gasset 2010), aj. Podrobněji se z tohoto výčtu zabývám třemi tituly, v nichž se čert objevuje jako hlavní protagonista. Každou knihu analyzuji a následně srovnávám s folklórním modelem této nadpřirozené postavy. 37

OTČENÁŠEK, Jaroslav. Postavy v lidové slovesnosti slovanských národů. In navychod.cz, číslo 6/2003, (cit. 9. 4. 2012). Dostupné z http://www.navychod.cz/articles.php?id=fffd28f0-8e1f-11df-aa30-00304830bcc4 14

4.1.1.

O čertovi a němé kominici

V roce 2001 vyšla v tišnovském nakladatelství Sursum kniha O čertovi, autorská prvotina Pavla Čecha. Autor si pro tento svůj titul vybral neobvyklou tematiku polidštění čerta. Jak již bylo zmíněno, čert na sebe často bere lidskou podobu, ale vždy jen na krátkou dobu a za nějakým účelem. Ovšem v tomto příběhu se z čerta, hlavního protagonisty, stává lidská bytost postupně. Ve světě lidí už zůstane, koná dobré skutky a tak se stane užitečný. Malíř, ilustrátor a autor knih pro děti Pavel Čech, se narodil v Brně 5. 11. 1968, vyučil se zámečníkem a pět roků pracoval jako opravář v Královopolské strojírně. Roku 1989 se stal profesionálním požárníkem a od roku 2004 výtvarníkem z povolání. Je ženatý, má dva syny Jiřího a Františka. Má rád zarostlé zahrady, pohled na hvězdné nebe, motýly a brouky, lidi s dobrým srdcem, vůni letních jablek a borového lesa, toulání, oprýskané zdi, indiány, Rychlé šípy, pouštění draka, knihy Michala Ajvaze, zrezavělé klíče, stará kina, čistou vodu, tajemství,… a vše se pokouší namalovat na plátno, nebo o tom psát a kreslit knížky.38 Pavel Čech není coby výtvarník na literárním poli výjimkou. Výjimečný je ale svým stylem práce s pohádkovým žánrem. Vytváří knihy s chytlavou tematikou, ve kterých dominují jeho inovativní ilustrace. Z jeho dalších autorských knih mohu uvést O zahradě (Brio 2005), O Mráčkovi (Literární čajovna Suzanne Renaud 2005), O klíči (Literární kavárna Suzanne Renaud 2007) Tajemství ostrova za prkennou ohradou (Petrkov 2009), Dobrodružství pavouka Čendy (Petrkov 2011) a Dědečkové (Albatros 20011). Ústřední postavou příběhu O čertovi je mladý čert Florimón, který s ostatními čerty přebývá v pekle. A kde takové peklo je? „Jen malý kousek za městem roste nejstarší strom na celém světě. Lidé se mu už od pradávna vyhýbají a ani ptáčkové v jeho větvích nezpívají. A nedivte se, přímo pod stromem je totiž Peklo, Peklo se vším všudy. A jak už to tak v Pekle

38

ČECH, Pavel. Kontakt. (cit. 15. 3. 2012) Dostupné z http://www.pavelcech.wz.cz/kontakt.html 15

bývá, bydlí v něm čerti.“39 Jednoho dne je Florimón vyslán samotným Luciferem do světa lidí škodit, nejvíce však kominíkům. Pro své záškodnictví je Florimón náležitě vybaven. Má škodící trumpetku, s jejíž pomocí lze v komínech vyloudit prapodivné hrůzu nahánějící zvuky, dále škodící nůžky k ničení šňůrek a provázků, které Florimón s oblibou využívá k přestřihování šňůr s čerstvě vypraným prádlem, kapesní vydání knížky ‚Kterak lidem

škoditi, zvláště pak

kominíkům‘ a čarovné zrcátko, které mu má po rozbití splnit jakékoli přání. Ve městečku ucpává komíny, okapové roury, schovává kominíkům štětky, posouvá hodiny o hodinu dopředu tak, že celé město zaspí, nebo kominíky posměšně portrétuje na zdech komínů. Postupně se jaro přehoupne v léto, poté podzim a nastane zima. Florimón je opuštěný, je mu zima a jen hříčkou náhod se ocitne na Štědrý den v domečku krásné němé kominice Tradamily. Ta mu zachrání život, když jeho kopýtko uklouzne na úzké lávce zasypané sněhem, která vede k jejímu domu. Tradamila ho vyléčí z horečky a díky ní se stane také kominíkem. Florimón je v tomto řemesle velmi učenlivý, „jakpak by také ne, ohně se nebál a začouzené komíny plné prachu a sazí mu připomínaly Peklo.“40 Postupně začne ztrácet své čertovské výsadní poznávací znaky – začne se mu zmenšovat ocas, rohy, a dokonce se mu ztratí i kopyto. Do kominice Tradamily se zamiluje a v závěru díky svému kouzelnému zrcátku, které rozbije na tisíc kousků, jí navrátí hlas. První známky polidštění čerta přichází s příchodem zimy, když Florimónovi zima zaleze za jeho dlouhé nehty, které si ještě nikdy nestříhal. Podruhé, když čert Florimón onemocní zimnicí a dostane horečku. Jak je známo, čert je pekelné stvoření, nikdy není nemocné a už vůbec není přípustné, aby na něho měla účinek zima. Sám totiž pochází ze žhavého pekla a horko z něho sálá. Třetí, finální a konečné polidštění čeká Florimóna, když se zamiluje a začne dokonce pracovat. Na kominici Tradamilu působí čert jako milá bytost, nikterak ho nezatracuje, protože ví, že „v každém, i tom nejšpatnějším člověku pod sluncem, se skrývá alespoň zrnko dobra a že nikdo není jenom špatný.“41 Autor vysvětluje čertovu ztrátu jeho pekelných atribut takto: „Je totiž známo, že když čert udělá dobrý skutek, 39

ČECH, Pavel. O čertovi. Tišnov: Sursum, 2001, s. 7. Tamtéž, s. 59. 41 Tamtéž, s. 57. 40

16

změní se na obyčejného člověka.“42 A jak dělal Florimón dobré skutky? Prostřednictvím knoflíku. Už od dávných dob se každý člověk při pohledu na kominíka chytí za knoflík pro štěstí. A tak i Florimón, coby kominík, nevědomky přinášel lidem štěstí, a proto i on přestával být skutečným čertem. Největší dobrý skutek, který Florimón udělá a díky němu se definitivně stane člověkem, je navrácení jeho milé Tradamile hlas. Rámec příběhu tvoří realistický svět jednoho malého města. Nevíme jakého, a tak si každý čtenář může představit právě to ‚své‘ město, které zná. Čech příběh ohraničil jedním rokem, Florimón odchází z pekla na jaře a za rok, opět na jaře, příběh končí. Spisovaná jazyková výstavba textu je obohacena častými zdrobnělinami (kopýtko, zídka, zvonečky, okénko,…). Jen výjimečně se objevují archaismy (Kterak lidem škoditi, zvláště kominíkům), či přirovnání (nos jako okurka, uši jako placky). Dominantou knihy jsou Čechovy ilustrace, které jsou vždy umístěny buď přes jednu celou stránku, nebo dokonce dvojstranu. Čechova originální tvorba (ať už obrazy, či ilustrace) navozuje snový dojem a neopakovatelnou atmosféru. V knize má většina ilustrací i svůj komentář popisující danou situaci, kterou autor na obrázku zachytil. Popisky ale nepůsobí nikterak rušivě, do celkového kontextu knihy zapadají a jsou její součástí. Text příběhu je umístěn většinou jen v horní polovině stránky, a tak kniha stojí na rozhraní obrázkové knihy. V současné době je obrázková kniha velmi populární, „přestává být chápána jako žánr adresovaný výhradně dětem v předčtenářském období a prezentuje se jako útvar s recepční prostupností, v němž se výtvarná a literární složka pojí ve svébytný umělecký tvar.“43 Autoři se „obrací ke generaci, vyrůstající ve světě zahlceném vizuálními podněty,“44 proto v současné době vzniká stále více knih založených na ilustraci. Čechova kniha O Čertovi tak není výjimkou. Čert nevypadá na Čechových ilustracích ani přísně ani hrůzostrašně. Florimón má na sobě červenou kamizolku s proděravělým rukávem na pravém loktu a bělomodré pruhované kalhoty. Z kudrnatých vlasů mu čouhají dva malé růžky, nosí pečlivě pěstovanou bradku a 42

ČECH, Pavel. O čertovi. Tišnov: Sursum, 2001, s. 65. ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 41. 44 Tamtéž, s. 41. 43

17

jeho celkový outfit doplňuje jedna hnědá prošlapaná bota. Když dostane od Tradamily pravé kominické šaty s bílou čepicí a dlouhou šálou, začíná Florimonova proměna. „Když si je oblékl, padly mu jako ulité, jen ocas a rohy mu trošku zavazely. Točil se před zrcadlem a nemohl se na sebe vynadívat.“45 Pavel Čech využívá nejen své výtvarné dovednosti, ale i samozřejmě literárního umu. I přes malé množství textu dokázal Čech vytvořit silný příběh. Schopnost udržet čtenářovu (posluchačovu) pozornost a vtáhnout ho do příběhu realizuje autor například v členění textu, kdy v nejnapínavějším okamžiku text na stránce končí, a tak je čtenář nucen obrátit stránku a číst dál. Autor nepoužívá jazykový ani situační humor. To by knize zajisté uškodilo. Nemá mít zábavnou funkci, ale můžeme v ní nalézt mravní poslání. Autor totiž směřuje k nejdůležitějšímu okamžiku celého příběhu, překvapivé pointě. Ta se objevuje v závěru knihy, kdy Florimón díky kouzelnému zrcátku navrátí Tradamile hlas. Z textu se to nedozvíme přímo, čert „vzal čarovné zrcátko a vyhodil je vysoko nad hlavu. Bez velkého přemýšlení vyslovil své přání; (…) zrcadlo spadlo k nohám a proměnilo se v tisíce podivných střepů. Ten večer zase seděli na komíně, drželi se za ruce a celý svět byl hluboko pod nimi. „Podívej, vyšla nám hvězda,“ řekla Tradamila a ukázala na tu, která se jako první objevila na tmavomodré obloze.“46 Pokud Florimóna srovnáme s folklórní postavou čerta, nalezme zde shod velmi málo. Vlastnosti lidového modelu této nadpřirozené postavy se vyznačují lenivostí, hloupostí a zákeřností. Florimón ovšem lenivý není, právě naopak. „Říká se sice „Lenost - ďáblova poduška“, ale čert Florimón nelenil.“47 A to nejen při záškodnických činnostech, ale i při kominických pracích. Hloupost také není Florimónova vlastnost. „Když se Tradamila na chvíli nekoukala, nacpal si Florimón kapsy cukrovím, a ukryl se zase pod peřinou.“48 Přisuzovat by se Florimónovi dala pouze zákeřnost (např. přestřihování šňůr s prádlem, posouvání hodin na náměstí o hodinu zpět,…atd). Ovšem i tuto vlastnost čert ztrácí a v závěru knihy je úplně polidštěn. Koná dobré skutky a pomáhá lidem. Je tedy patrné, že se charakterově zcela vymyká původní, folklórní záporné postavě. Pokud se zaměříme na vnější podobu čerta, není také vzhledem k lidové předloze totožná. Florimón nosí moderní ‚bradku‘ a také chodí oblečen, což je u lidového čerta výjimkou. Zachovává si z lidové předlohy pouze kopyto, kožich, rohy a ocas. 45

ČECH, Pavel. O čertovi. Tišnov: Sursum, 2001, s. 57. Tamtéž, s. 69-70. 47 Tamtéž, s. 18. 48 Tamtéž, s. 51. 46

18

4.1.2.

K čertu s lidmi!

Helena Lehečková se narodila v roce 1952. Vystudovala finštinu, angličtinu a češtinu na filozofické fakultě UK v Praze, kde se po absolutoriu stala členkou akademické obce. Od 1986 působí na univerzitě v Helsinkách a od 1996 jako docentka české filologie.49 Jako spisovatelka se začala o literaturu pro děti zajímat až později a s tematikou čerta vydala dvě knihy, obě v nakladatelství Albatros. První, s názvem Čertice Trucajda (2003), obsahuje 19 příběhů o čarodějnicích, čertech, vodících, loupežnících, hejkalovi, lesním skřítkovi, permoníkovi, obrovi a meluzíně. Příběhy se odehrávají v prostředí Vysočiny a čerpají motivy z tamních pověstí. „Pohádkové bytosti, o kterých vyprávím, je možné si nejen představit, ale i prohlédnout. (…) Některé zdobí sbírky českých i zahraničních galerií, jiné ožívají v umělcově ateliéru. Jejich tvůrcem je pardubický výtvarník Jiří Šimek.“50 Domnívám se, že knížka je pro starší čtenáře, než Lehečková uvádí. Ta píše své příběhy pro děti od šesti let, ale šest stran hustého textu jedné pohádky nemůže udržet šestiletého posluchače, a už vůbec ne čtenáře, v pozornosti. Zvláštností knihy jsou vysvětlivky, které autorka umístila v závěru titulu. Vysvětluje zde četné archaismy a historismy (kunčoft, utrum, zrychtovat, sekýrovat, štráchy, žold,…), které se v textu objevují. Druhá kniha s danou tematikou, nazvaná K čertu!, vyšla o 4 roky později, v roce 2007. Má sedm kapitol, v nichž je postupně představeno sedm bytostí obývajících tři sousední kopce s hrady, na kterých vládnou tři králové - Moula, Sketa a Fouňa. Pro komickoparodickou typizaci jmen hradních pánů se autorka zjevně motivovala charakterem jednotlivých postav. A tak se jejich výrazné, jednoznačné rysy projevující se v chování a činech, odrážejí na jejich jménech. „Vnímání určitého typu poetiky jména a určitého systému jmen vede k tomu, že se čtenář v duchu této poetiky a systému, když jej odhalí, pokouší interpretovat všechna jména, ‚systemizovat‘ je.“51 A tak čtenář zjišťuje, že i jména sedmi hlavních postav jsou úsměvná a vypovídají o nich mnohé. Ještě, než začneme číst, může lehce dekódovat, že drak Krutihlav asi neustále kroutí svými hlavami, vodník Potápka se potápí do svého vodního království, bludička Břehule se vyskytuje pouze u břehu, trpaslík Netřesk je tak malý, že je podobný bylině s názvem Netřesk a čert Rycpic vyřeší vše bez přemýšlení a

49

VEČERKA, Radoslav. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Linquistica online, 2008, s. 93. (cit. 17. 3. 2012) Dostupné z http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/vecerka/vec-medailonky2.pdf) 50 LEHEČKOVÁ, Helena. Čertice Trucajda! Praha: Albatros, 2003, s. 109. 51 HODROVÁ, Daniela. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 613. 19

hned, lidově ‚ryc pic‘. „Vyprávění dostává skrze jméno zcela specifické zvukové zabarvení. S takovým jménem, většinou neobvyklým nebo nějak komickým, souvisí nezřídka vějíř nejrůznějších konotací, který se rozevírá i u ostatních pojmenování v textu – polysémie a významová ‚otevřenost‘ jména je součástí systému díla.“52 Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány jmény hlavních protagonistů, o kterých příběh vypráví. Kapitoly na sebe navazují, postavy se prolínají a znovuobjevují v dalších příbězích. Například postava trpaslíka Netřeska se v knize vyskytuje čtyřikrát. Pohádkový prostor vymezila autorka třemi hrady obklopenými nepřístupnými skalami a hlubokými lesy, ve kterých vládl lesní král Zemědým lesním vílám, v čele s vílou Dymnivkou. Takové prostředí se líbilo i draku Krutihlavovi, který se zde zabydlel. „Lepší krajinu by si žádný drak nemohl přát. Divoká příroda poskytne klid a královská

sídla

budou

dodávat

princezny.“53 Hrad Moulov „vypadal spíš jako něco mezi zanedbaným panským sídlem a neudržovanou chalupou,“54 proto si ho vybral pro svou návštěvu čert Rycpic. Hrad Sketov se zase „tyčil na vysoké skále porostlé nízkou klečí, mechem a lišejníky. Takové prostředí bylo jako stvořené pro trpaslíky.“55 Není divu, že se v něm trpaslík Netřesk cítil jako doma. Později se v něm usídlilo i strašidlo Kostival. Kolem posledního hradu Fouňova „se spořádaně vlnila řeka Bublava a nenechávala nikoho na pochybách, že ji má v rukou schopný vládce.“56 Sídlil v ní totiž Vodník Řebříček se synkem Potápkou a oblíbila si ji i bludička Břehule. Fabule jednotlivých příběhů není složitá. První příběh vypráví o Čertu Rycpicovi, který je vyslán z pekla udělat pořádek v Moulově. Královi se nechce kralovat, je líný a znuděný, a tak velmi rád přenechává své kralování na Rycpicovi. Ten pošle všechny dobré lidi z království do pekla. Když se ohlásí sousední král Sketa k návštěvě, pokazí Rycpic co se dá. Neumí číst ani psát, a tak jeho podpis v podobě kaňky stačí vychytralé kuchařce Apoleně k tomu, aby přichystala slavnostní menu z živých ještěrek, syrových kaštanů a pouze třinácti 52

HODROVÁ, Daniela. …na okraji achaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 612. LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! Praha: Albatros, 2007, s. 55. 54 Tamtéž, s. 7. 55 Tamtéž, s. 15. 56 Tamtéž, s. 23. 53

20

koláčů pro sto hostů. Tím Rycpice usvědčí, že je neschopný rádce a je z Moulova vyhnán samotným králem. Druhý příběh vypráví o trpaslíku Netřeskovi, který Rycpicovi pomůže napravit jeho nerozvážné posílání dobrých lidí do pekla. Všechny zachrání výměnou za krále Sketu, lstivého válečníka a nenasytného chamtivce. Ve třetím příběhu poznáváme hrad Fouňov a řeku Bublavu s jejím pánem, vodníkem Řebříčkem. Jeho syn Potápka touží po svém vlastním živobytí, nechce už poslouchat rady otce, a tak se zabydlí ve vodním příkopu pod hradem. Málo však poslouchal otcových rad a učil se vodnickou abecedu, a když mu padne do vody sám král Fouňa, neumí ani chytit jeho duši a dostat ji do hrníčku. Zahanbeně Fouňu z vodního království propustí a uhání zpátky za vodníkem Řebříčkem pro rady. Potápka se ve čtvrtém příběhu potkává s bludičkou Břehulí a společně začnou zvelebovat jeho království ve vodním příkopu. Ovšem ne po staru, ale oba si najdou zálibu v ‚novátorských‘ způsobech. Vodník vyšlechtí všechny ryby a díky bludičce začnou hnízdit kolem

vody

labutě

a

růst

blatouchy a stulíky. Pátý příběh nás

zavádí

do

lesů

kolem

Sketova, kde každou noc tančí při měsíčku víly. Jedna z nich, víla

Dymnivka,

královy

rozkazy,

neposlouchá má

raději

bylinky než tanec, a tak ji král Zemědým zakleje ve starou ježibabu. Naštěstí se opět vrátí do své podoby díky zahradníkovi ze Sketova, který si ji později vezme do učení. Strašidlu Kostivalovi je už 200 let a chabě si vzpomíná, jaké to je strašit. Poznáváme ho v předposledním příběhu, kdy se domluví s Dymnivkou, že mu bude nahánět na opuštěný hrad Sketov mladíky. Kostival si vzpomene na své strašící schopnosti a bude mladíky děsit, Dymnivka následně léčit svými bylinkami. Nakonec z toho onemocní sám a víla ho vyléčí pomocí jitrocele a šalvějového čaje. V závěru se dohodnou, že mu bude na hrad posílat neposedné děti a on pro ně vždy uspořádá loutkové divadlo. Poslední příběh nás zavede na hrad Moulov, na který se vypraví sedmihlavý drak Krutihlav ucházet se o sedm králových dcer. S hrůzou však zjistí, že jich není sedm (Anna, Bohumila, Cecílie, Drahomíra, Emílie, Františka a Gabriela), ale pouze jedna. Král Moula byl totiž tak nerozhodný, že dal své jediné dceři všechna jména, která se mu líbila. Princezna má ale to, co králi chybí. Její přílišné komandování a rozhodnost draka odradí a raději se začne zajímat o hudbu. Princezna se ujme vlády místo krále a uspořádá koncert, kde Krutihlav díky svým sedmi hlavám zpívá 21

sedmihlasý chorál. Drak je spokojený a po vydařeném koncertu prohlásí: „K čertu s princeznami! Na světě je tolik úchvatnějších věcí. Ať žije hudba!“57 Už název napovídá, že nebude v knize o čerty nouze. A nejen o čerty! Aby byl název titulu podpořen i tematicky, v celé knize se objevují četné frazeologismy s čertí tematikou. Nejvíce v prvním příběhu o čertu Rycpicovi, ale narazíme na ně v celé knize. ‚Jdi s tím k čertu!‘, ‚Čert ho vem!‘, ‚Čertví!‘, ‚Táhni ke všem čertům!‘, dokonce i jméno krále Mouly má tento přídomek: „na zámku bydlel král Moula Čertvíkolikátý. On byl správně Moula Čtrnáctý, ale to už si nepamatoval ani on sám, natož někdo jiný.“58 Autorka užívá častá opakování slov, např. aby zvýraznila popis pohádkového prostředí: „Uprostřed zámeckého parku za zámeckým mostem a zámeckou zdí tam skutečně jakýs takýs zámek stál, ale k přepychu měl daleko.“59 Nebrání se ani slovním hříčkám „Vážení, zahajuji pekelné vážení!“60 zahřímá v pekle Lucifer a jde vážit Krále Sketu, který se naparuje: „To jste nemuseli ani vážit, (…) to je přeci jasné, že já jako král mám větší váhu než všichni ti darmošlapové.“61 Až později zjistí, že se neváží jeho váženost, ale jeho hříchy. Lehečková

střídá

spisovnou

a

hovorovou

vrstvu

jazyka,

aby

se

co

nejvíce

přiblížila současnému čtenáři. Časté jsou hovorové výrazy typu šoufl, nedomrlost, fajfka, zaryglovat apod. Lehečková se snaží čtenáře zaujmout nejen svými příběhy a osobitým situačním i jazykovým humorem, ale poskytuje i pohled na problematiku mladické revolty či na možnost realizovat vlastní životní názor v příběhu O vodníku Potápkovi. V pohádce O čertu Rycpicovi a O draku Krutihlavovi se zase objevují dopady sebevědomé neznalosti nebo nerozhodnosti. V knize spatřujeme také morální nápravu, která může vést malé čtenáře k poslušnosti. Vodník Potápka sám dojde k tomu, že bez otcovy pomoci toho sám moc nezvládne. Zasazení těchto témat do příběhu nepůsobí ani rušivě, ani přebytečně. Délka příběhů je úměrná věku čtenářů, který Lehečková uvádí (od šesti let). Příběhy mají rychlý spád, autorka omezuje popisy prostředí na minimum a vypráví příběhy svižně, lehce a s vtipem. V každé pohádce se objevuje krátká zápletka s idylickým vyústěním. Každý problém je vždy vyřešen, zakletí pominuto a zlo potrestáno. Hlavní protagonisty, zasazené do pohádkového bezčasí, se snaží autorka současným čtenářům přiblížit, ‚zlidštit‘. Tím nadpřirozené postavy vzdaluje od jejich původního, 57

LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! Praha: Albatros, 2007, s. 62. Tamtéž, s. 7-8. 59 Tamtéž, s. 7. 60 Tamtéž, s. 21. 61 Tamtéž, s. 21. 58

22

folklórního modelu. Z knihy se dovídáme, že bludička Břehule nosí blikavou čelenku a mladý vodník Potápka zase náušnici v uchu. Přitom bludička je z pohádek známá jako světélko, které láká pocestné do močálů. Bludičky jsou podle démonologických názorů duše dětí zemřelých před křtem (nekřtěňátek) a bývají označovány jako záporné bytosti. V příběhu je ovšem bludička prezentována jako kladná postava, nikomu neškodí a dokonce pomáhá vodníkovi. Odmítá vykonávat svou původní ‚práci‘, zaměřuje se na zahradnictví a zvelebuje okolí vodního příkopu. Bludiččina blikavá čelenka má její folklórní poslání pouze připodobňovat. I postava vodníka se od lidové postavy liší. Touto nadpřirozenou postavou se zabývám v kapitole o vodnících. Všichni hlavní protagonisté jsou zlidštěni. Mnohdy na sebe berou lidské neduhy a nemoci, například když bludička nastydla, tak „ležela pro zahřátí zachumlaná v měkoučkých obláčcích a vdechovala léčebný pyl z modrých zvonků na protažení průdušek.“62 Strašidlu zase „loupalo v kloubech, chrastily mu kosti a z průvanu ho brněla lebka,“63 a dokonce i zapomněl, jak se straší. Tak autorka dovádí postavu až k perzifláži a parodii. I záliby pohádkových postav nejsou typické, jak bychom je mohli očekávat a jak je známe z lidových pohádek. Drak Kostival se shlédne v hudbě a víla Dymnivka zase v bylinkách. Lehečková tak překračuje hranici žánru a klasické pohádkové postavy posouvá, vytváří jim svůj vlastní svět. Jediná postava, která se nejvíce drží svého lidového původu, je postava čerta. Je vyslán do světa lidí, aby potrestal lenost, posílá lidi do pekla, neumí číst ani psát a dokáže jen škodit. Je patrné, že se u všech lidových nadpřirozených postav, které Lehečková do knihy zařadila, objevuje záměrný odklon od lidového modelu. Postavy jsou parodovány, zcivilněny, ‚zlidštěny‘, spojeny s jistou mírou autorovy improvizace a s fantazijní hrou. Pohádkové příběhy ilustrovala Dagmar Ježková. Zvolila veselé ilustrace, které celou knihu ještě více oživují. Nesnaží se o přehnanou originalitu a přemodernizovaný projev, jako mnohdy jiní ilustrátoři současných knih. Její osobitý rukopis tvoří s textem Heleny Lehečkové kompaktní celek.

62 63

LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! Praha: Albatros, 2007, s. 31. Tamtéž, s. 48. 23

4.1.3.

Úl plný čertů

Zkušený autor literatury pro děti, Jiří Kahoun, vydal v roce 2010 v nakladatelství Albatros autorskou pohádku s názvem U všech čertů. Původně umělecký kovář a kameník Jiří Kahoun, žijící v Berouně, se narodil 12. 3. 1942 v Praze. Po maturitě na Střední průmyslové škole pro umělecké zpracování kovů a kamenů v Turnově a vojenské službě prošel řadou zaměstnání: byl traktoristou, kameníkem, výtvarníkem, pracoval jako stavební dělník i technický redaktor. Obrázky beze slov uveřejňoval v různých novinách a časopisech. Podílel se na společných výstavách berounských výtvarníků a měl několik výstav samostatných. Město Beroun vydalo reprodukce jeho kreseb jako pohlednice, ilustroval i dvě své knihy. Ačkoli výtvarnou tvorbu neopustil, postupně se začal věnovat literatuře pro děti a přes dvacet let spolupracoval s časopisem Sluníčko.64 Knih pro děti vydal „přes dvacet, mezi nimi i Příběhy včelích medvídků (ty se jako večerníček staly nesmrtelnými). Z nejnovější tvorby stojí za pozornost knihy O mašinkách – Pohádky na kolejích (2007) a O autech – Pohádky na čtyřech kolech (2009). (…) Bystřejšího a nejen dětského čtenáře jistě pobaví soubor pohádek Pro zvědavá ouška (2008), který byl dětmi po právu literárně oceněn (SUK Čteme všichni 2008).“65 Kniha U všech čertů je určena dětem od sedmi let. Má deset kapitol, ve kterých se odehrává vždy jeden den šesti pekelných čertů. Hlavní vládce pekla se nazývá Remcal, další čert je koktavý Maťátko, třetí malý čertík Prskavka, čtvrtý Camfour a pátý Šmoura. Šestý čert, o kterém je zmínka, se jmenuje Klofanda a sídlí v kovárně Na Výdrholci. Přes to, že není čertů mnoho, ze začátku nemá čtenář úplně jasno, který čert je který. Lehce zapamatovatelný je pouze koktající Maťátko, který nikdy neřekne celou větu, jen pouze opakovaně naznačí prvními dvěma či třemi písmeny slovo, které chce vyslovit. Pokud čekáme od příběhu klasické čerty, jak je známe

–

64

Profil autora. In Portál české literatury, 20. 12. 2009. (cit. 24. 3. 2012). Dostupné z http://www.czechlit.cz/autori/kahoun-jiri/ 65 ADAMOVÁ, Bohumila. Kudy vylézají čerti z pekla. In iliteratura.cz, 8. 3. 2011. (cit. 25. 3. 2012). Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/27949/kahoun-jiri-u-vsech-certu 24

vychytralé, neustále přesvědčující jedince s touhou po moci a majetku k čertovskému úpisu a následné odnášení jejich duší do pekla, velmi se zklameme. Kahoun ztvárnil čerty po svém a představuje pouze jejich ledabylé nicnedělání. Jsou líní, velmi hloupí, nic se jim nechce dělat, všechno pokazí, neumí číst ani psát a neustále se o něčem dohadují. Nadávají si, dělají si naschvály (nejvíce nejmenší Prskavka, od kterého by to ani jeden čert nikdy nečekal) a neumí ani pořádně čarovat. Čerti bydlí v pekle. A kde je peklo podle Jiřího Kahouna? U lesa na Teskově palouku. Stojí tam starý úl, místo včel z něho však každý den vylézají čerti. A v pekle, tam „to voní jako v koňské maštali, kovárně a kozlím chlívku dohromady, ale je tu příjemně teploučko.“66 Žádné lidské hříšníky a jejich duše tu ale nenajdeme. Pouze pec, na které spí kníže pekla Remcal, lavici, kotel s pokličkou, hrací skříň, hudební nástroje a spoustu kožichů, kabátů a svetrů, kterými se čerti přikrývají, když uléhají ke spánku. Celý příběh je situován buď do pekla a kovárny, nebo do přírodního prostředí lesa, palouku a pasek. Nepřesahuje tedy do více urbanizovaných míst. Fabule jednotlivých kapitol jsou velmi podobné. Každé ráno vstane první ze svého pelechu čert Camfour, vyjde ven zkontrolovat, zda je vše venku v pořádku a vrátí se zpátky do pekla. Přejde celé peklo (tím autor boří i další naši představu o pekle coby velkém prostoru s nespočetným množstvím čertů) a jde vzbudit své čtyři kolegy. Vždy kopne do hrací skříňky, která začne hrát nejdříve slabě a později čertí hudba zesiluje. To ostatní pekelníky probudí. Celý den buď hrají karty, nebo se pokouší malého Prskavku něco naučit. Většinou však bezvýsledně a raději uléhají k spánku. Opět je zapnuta hrací skříň. Nejdříve začne hrát hlasitě, poté se pomalu utišuje a čerti usínají. Všechny kapitoly jsou tedy zasazeny do stejného rámce – začínají ranním otevíráním dvířek úlu a končí

pouštěním

uspáváním

čertů.

spací Akce

muziky se

a

v příběhu

objevuje jen pouze třikrát a to tehdy, kdy se čerti vydají ke kovárně čerta Klofandy. Poprvé

nasadí

Klofanda

Camfourovi

ztracené kopyto, podruhé je ke Klofandovi vyslán Prskavka do učení. Ten ho ale nic nenaučí a raději mu nabídne, že se spolu prospí. Potřetí vyrazí Remcal ke Klofandovi na kontrolu a zbylí čerti řádí v pekle sami.

66

KAHOUN, Jiří. U všech čertů. Praha: Albatros, 2010, s. 8. 25

Autor zvolil pro všechny příběhy období zimy, kdy je venku sníh a čerti se mohou ohřívat u pece, nebo dovádět venku ve sněhu. Celý příběh je vystavěn na dlouhých debatách čertů. Děj se většinou posouvá kupředu velmi pomalu. Nejvíce se zrychlí vždy na konci příběhu, kdy je utnut v nečekané chvíli, mnohdy vprostřed rozhovoru: „Mládenci, asi bude lepší, když se prospíme,“ zívl Remcal. „Camfoure, spusť spací muziku.“ A rozvalil se na peci.“67 Kahoun používá hovorový jazyk s častými pejorativně zabarvenými osloveními. Doufá tak, že neustále se požďuchující čerti dokážou svými nadávkami knihu ozvláštnit a peklo tak malému čtenáři přiblížit. Pak má ale dítě z knihy pocit, že je normální používat výrazy typu: „Neseďte tam jako kvočny!“68, „Tohle nejsou kostky, ťulpasové!“69, „Ty jsi taky poleno!“70, „Z takovýho uřvanýho prevíta.“71 apod. Různé nadávky jsou v každé kapitole velmi četné. Do textu je zasazeno i množství slangových výrazů typu ‚fixlovat‘ (podvádět), ‚šlukovat‘ (kouřit), ‚blemcák‘ (jazyk), ‚spodovka‘ (spodní část), ,dryják‘ (silné jídlo), ,fajrovat‘ (topit) a spousta přirovnání (břicho jako kovářský měch, uškrtím tě jako had králíka). Častá jsou také citoslovce různých, i zvířecích, zvuků (krrá, kšá, eé, bééé, la la, bác,…). Autor prezentuje svoje čerty jako hloupé bytosti. Sledujeme ovšem, jak tito tupí čerti, kteří neumí rozeznat kouli od kostky, jsou dost chytří na to, aby hned rozeznali, co chce koktavý Maťátko říct. „Doma je doma,“ pokyvoval hlavou Camfour a do toho Maťátko: „Všu, všu, všu…“ „Maťas nemel!“ okřikl ho Remcal. „To ví každý trouba, že je všude dobře a v pekle nejlíp.“72 Kniha U všech čertů má být dle autora seznámení malých čtenářů s peklem „prý je tam o zábavu postaráno. Projdou-li však poctivě všech deset kapitol, zjistí, že se o pekle téměř nic nedozvěděli, naopak v průběhu této literární dokonce exkurze několikrát ztráceli pozornost.“73 Navzdory ne úplně nejlépe zpracované čertovské tematice, využívá autor v příběhu pár dobrých a originálních myšlenek. Například uhlí označuje za čertí cukroví, na kterém si čerti pochutnávají. Usínání a probouzení čertů řeší čertí muzikou a karty označuje za čertí obrázky. Asi nejlepší nápad, který Kahoun v příběhu o čertech využívá, je místo, ze 67

KAHOUN, Jiří. U všech čertů. Praha: Albatros, 2010, s. 31. Tamtéž, s. 17. 69 Tamtéž, s. 11. 70 Tamtéž, s. 19. 71 Tamtéž, s. 75. 72 Tamtéž, s. 24. 73 ADAMOVÁ, Bohumila. Kudy vylézají čerti z pekla. In iliteratura.cz, 8. 3. 2011. (cit. 25. 3. 2012). Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/27949/kahoun-jiri-u-vsech-certu 68

26

kterého čerti vystupují z pekla. S vycházením pekelníků z jejich říše máme většinou spojenou představu prasklé skály, nebo díry v zemi pod stromem (jak tomu bylo v příběhu O čertovi od Pavla Čecha). Kahoun ale umístil ústí pekla do starého úlu. Kladem knihy jsou její ilustrace. Český filmový architekt, výtvarník a ilustrátor Ivo Houf doplnil text veselými obrázky čertů v různých situacích. Jiřímu Kahounovi ilustroval již tři vydání Příběhů včelích medvídků (1992, 2002, 2005) a Včelí medvídci od jara od zimy (2007), oba autoři tak tvoří homogenní uměleckou dvojici. Na zadní straně obálky je vyobrazeno všech šest čertů pohromadě i se jménem. Díky tomuto malému atlasu hlavních protagonistů se malý čtenář neztratí v textu a může se tak rychleji zorientovat a hlavní postavy lépe zapamatovat. V knize bohužel nenalezneme ani didaktický, ani výchovný či etický ráz, jak tomu většinou v dětské literární produkci bývá. „Jiří Kahoun obvykle píše své knihy s ohledem na nejmenší čtenáře. Jeho vypravěč se dokáže vžít do světa dětského adresáta, odpoví na jeho otázky, uspokojí jeho zvídavost a vyčerpá dané téma. V případě pekla to však neplatí. Jako by se autor tentokrát rozhodl, že už nebude děti vzdělávat, ale naučí je zlobit.“74 Z hlediska folklórní tematiky se v této knize autor přibližuje k poetice lidového čerta nejvíce. A to jak po vzhledové stránce, tak po stránce charakterové. Čerti jsou líní, nebaví je si ani hrát, dovádět či zlobit. Neustále si jen nadávají a požďuchují se. Autor jejich postavy dovádí až perzifláži a parodii. Stávají se spíše ‚figurkami‘ než bytostmi vyvolávajícími strach. Kahounovi čerti nekonají práci, která je jim folklórně přiřknuta. Nenalezneme zde žádné hříšníky, jejich duše a ani úpisy. Peklo není obrazem temna a zla, nemá svůj řád, ale je to spíše ‚díra‘ sloužící čertům k jejich směšným hrám.

74

ADAMOVÁ, Bohumila. Kudy vylézají čerti z pekla. In iliteratura.cz, 8. 3. 2011. (cit. 25. 3. 2012). Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/27949/kahoun-jiri-u-vsech-certu 27

4.2. Pohádky o vodnících Další z důležitých folklórních postav je vodník, který se vyskytuje ve velkém množství českých, moravských i slezských pohádek. Postava vodníka ovšem není českou výjimkou. Pod rozličnými jmény se objevuje i v jiných mytologiích – neměcké (wassermann), polské (topielec) nebo ruské (vodjanik). Sídlí v rybníce, potoce, jezeře či řece, o které se stará, především o čistotu vody a o její okolí, a o živočichy. Tradiční český vodník často sedává na vrbě vedle svého rybníka a kouří z dýmky. Je většinou zobrazován s charakteristickou zelenou pletí a dlouhými zelenými vlasy, má blány mezi prsty, je oblečen do zeleného fraku i kalhot a má klobouk s pentlemi. Někdy chodí bos, jindy obut do červených holínek, ale vždy mu z šosu kape voda. Původně je to lidová postava nebezpečného vodního ducha, „který topil lidi i zvířata, způsoboval povodně a ničil mlýny a hráze. Hlavně u západních Slovanů se ovšem metamorfoval v postavu často méně nebezpečnou. Přestože také topil lidi, rád vysedával i v hospodě a pomáhal mlynářovi. Duše utopených skladoval v hrnečcích ve svém podvodním domově. Míval někdy i ženu a děti. U východních Slovanů byl však bytostí velmi nebezpečnou. U jižních Slovanů se objevuje jen u Slovinců a Chorvatů.“75 Vodníky (nebo také hastrmany) můžeme v současné době rozlišit na povahově dobré a špatné. Folklórně původní povaha vodníka není kladná. Lidoví vodníci prahnou po lidských duších. Nekonají tak zcela zjevně a očividně, nýbrž své záměry skrývají a nic netušící oběti lákají k rybníku. Jedná se převážně o mladé dívky. Vodníci je stáhnou pod hladinu, udusí je a jejich duši si schovají do hrnečku. Ty mají uschovány ve svém vodním království a bezpečně si je střeží. V pohádkách jsou známy i případy, kdy svou oběť vodník neutopil, ale oženil se s ní. Zlí vodníci jsou velice pomstychtiví a smrt oplácejí každému, kdo se jim znelíbí. Povahově kladní vodníci nenavazují na folklórní model. Zcivilnění této nadpřirozené bytosti se utvářelo postupně. Pomáhají lidem v blízkosti jejich působiště, většinou rybářům nebo mlynářům, pokud je voda blízko mlýna. Jsou po většinu času zamilovaní do mladých dívek, na rozdíl od svých zlých kolegů je nestahují pod vodu, ale platonicky je opěvují. Jako nadpřirozená bytost umí vodník i čarovat. A to nejen s vodou, především umí vytvořit vodní vír, nebo divokou vodu, ale umí vyčarovat i kouzelné šupiny, díky kterým mohou lidé chodit po hladině, nebo je ochraňují.

75

OTČENÁŠEK, Jaroslav. Postavy v lidové slovesnosti slovanských národů. In navychod.cz, číslo 6/2003. (cit. 9. 4. 2012). Dostupné z http://www.navychod.cz/articles.php?id=fffd28f0-8e1f-11df-aa30-00304830bcc4 28

Nejvíce nám asi v paměti utkvěly obrázky hastrmana od Josefa Lady. Postava vodníka přiměla i Karla Jaromíra Erbena k napsání stejnojmenné básně pro svou nejznámější sbírku Kytice (1853, 1861). I filmový průmysl se vodnickou tematikou inspiroval a v r. 1974 natočil režisér Václav Vorlíček film Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. V současných autorských pohádkách se vodník objevuje stejně často jako čert. Jsou to dvě bytosti s lidovou pohádkou neodmyslitelně spjaté. Důkazem tomu je množství titulů, ve kterých se postava vodníka objevuje. Je tomu tak například v knize Pavla Gryma Čáry máry fuč! (Albatros, 2000), Miloše Kratochvíla Jak chtěl být Honza peciválem (Alpress 2000), Marie Kubátové Pohádky z Krkonoš (Knihy nejen pro bohaté 2001), Heleny Lehečkové Čertice Trucajda (Albatros 2003) a K čertu! (2007), Jaroslava Mejzlíka Vodníci z pohádkové řeky (Gloria 2003), Miloše Kratochvíla Rybáři a hastrmani (Fragment 2006), Jaromíra Sypala Vodnické pohádky (Brána 2008), Milady Motlové O Kubovi, Barušce a sedmi loupežnících (Knižní klub 2008), Miloslava Švandrlíka Vodník Fanda (XYZ 2009), Arnošta Víta Pohádky z Kunratického lesa (Gasset 2010), Miroslava Krejči Putování vodníků od rybníka k rybníku (Portál 2010), aj. Pro svou analýzu jsem si z tohoto výčtu současných pohádek s vodnickou tematikou vybrala dva tituly. První kniha zachycuje vodníky s kladnou povahou a druhá vodníky záludné, folklorně původní, kteří stahují nevinné duše pod hladinu.

4.2.1.

Vodníci Černokukadláci

Vodnické pohádky (Brána 2008) jsou knižní prvotinou Jaromíra Sypala, který se narodil v roce 1930. V současné době žije v Českých Budějovicích a jeho syn Jaroslav je herec. Jaromír je autorem osmasedmdesáti dramatických děl hlavně pro děti a jako učitel působil v Hošticích, Benešově nad Černou nebo v Kaplici.76 Pohádky začal psát až v 78 letech a v současné době vydal již 5 pohádkových knížek. Již zmíněné Vodnické pohádky, dále Pohádky z pohádkového města (Brána 2009), Pohádky ze Špásova (Brána 2010), Pohádky pro malé smíšky (Brána 2011) nebo Psí život na sídlišti (Brána 2011).

76

PELÍŠEK, Antonín. Vodnické pohádky mi napovídali rackové, říká Jaromír Sypal. In MLADÁ FRONTA Sedmička, 4. 9. 2010, (cit. 29. 3. 2012). Dostupné z http://www.sedmicka.cz/ceske-budejovice/clanek/vodnicke-pohadkyminapovidali-rackove-rika-jaromir-sypal-211694 29

Autor ve své knize Vodnické pohádky vychází z představy dvou typů vodníků, rozlišujících se barvou očí - dobří vodníci mají černé oči (tzv. Černokukadláci) a bydlí nad vodou, zlí mají oči zelené a sídlí pod hladinou. Svůj nápad vysvětluje Jaromír Sypal takto: „Podívejte, já když chodil po hrázích a přimhouřil oči, tak jsem je (vodníky, pozn.) viděl všude. Koukali na mě z vody. Jednou jsem přišel až k ostrůvku a uviděl na něm postavu vodníka. Říkal jsem si, to přece není možné. Vodníci jsou pod vodou. A tehdy mě napadla myšlenka na knížku, že jsou vlastně dvojí. Ti horší se zelenýma očima žijí ve vodě, ale Černokukadláci, co mají rádi lidi, jsou na suchu. Neloví dušičky, ale pomáhají. Když ten zelenooký udělá dobrý skutek, stane se dobrým a děti už má taky takové.“77 V knize nalezneme 34 příběhů, které vypráví o rodině vodníků s černýma očima, sídlících ve Vrbenských rybnících. Autor se inspiroval českobudějovickými rybníky, protože „k Vrbenským rybníkům je to z bytu Jaromíra Sypala kilometr. Jejich hráze má prošlapané a potkal na nich i vodníky, o kterých píše.“78 V úvodu knihy se dovídáme, jak přišli vodníci na svět díky prabohu Vodnáři a také se seznamujeme s celou vodnickou rodinou sídlící na ostrůvku Břízov, v rybníku Černiši. Hlavní protagonista, Matěj Bříza, je „veliký jako jiní vodníci, tedy nic moc – asi tak člověku do pasu.“79 Bydlí v domečku společně se svou manželkou Alžbětou, jejich dětmi Štěpánem, Štěpánkou, Ivanem a Ivankou a dědou Michalem s babičkou Sárou. Praděda Adam bydlí na ostrůvku v rybníku Dehtáři, ale na zimu si ho rodina bere na Břízov. Po smrti pradědečka Adama se Štěpán žení a bere si zelenookou Vodymilu, které je při svatebním obřadu položena důležitá otázka: „Budeš ho následovat v dobách plných vody i sucha?“80 Jakmile Vodymila souhlasí, změní se její zelené oči na černé a později se jim narodí malá Lucinka, která má také černé oči, jako celá Černokukadlácká rodina. Do pohledného Ivana se zamiluje sestra Vodymily Vilma a narodí se jim dvě děti – Medard a Žofka. Dle vodnického zvyku nechodí do světa hledat štěstí synové, ale dcery, a tak Štěpánka i Ivanka odcházejí; dokud své štěstí nenajdou, nemohou se vrátit domů. První se vrací

77

PELÍŠEK, Antonín. Vodnické pohádky mi napovídali rackové, říká Jaromír Sypal. In MLADÁ FRONTA Sedmička, 4. 9. 2010, (cit. 29. 3. 2012). Dostupné z http://www.sedmicka.cz/ceske-budejovice/clanek/vodnicke-pohadkyminapovidali-rackove-rika-jaromir-sypal-211694 78 Tamtéž. 79 SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 7. 80 Tamtéž, s. 73. 30

Ivanka s manželem Dušanem a synkem Matouškem. Štěpánka se stane zpěvačkou a hledá své štěstí v úspěchu a penězích. Tam ho ale nenachází. Až později si uvědomí, že jediné štěstí je v rodinném kruhu svých blízkých, rodiny Černokukadláků. Neméně významná je také postava baštýře Koukala, který bydlí i se svou manželkou Koukalkou blízko rybníka Černiše. Navzájem si s vodníky pomáhají a žijí ve svorném sousedském vztahu. Důležitým zvratem celého příběhu je rozhodnutí praboha Vodnáře, který si všechny Černokukadláky odnese do nebe, aby zjistil, zda jsou lidé schopni se o Vrbnovské rybníky starat sami. Po dlouhé odmlce však dostává od svých prabožských pomocníků zprávu, že se na světě dějí nepatřičné věci, které si prozatím lidé nedokáží vyřešit sami. Nejprve váhá („plést do dnešního života lidí na Zemi starodávné pohádkové vodníky, to by spíš všechno zamotalo. Kdepak, tudy cesta nevede…, i když…. Černokukadláci dokázali vždycky pomáhat…“81), ale později se přeci jen rozhodne a na svět posílá nejmladší Černokukadláky – Medarda, Žofku, Matouška a Lucii s jejich tetou, zkušenou zpěvačkou Štěpánkou. Od této chvíle se kniha přesouvá do současného, moderního světa. Autor pohádkové bezčasí ve své knize popisuje například takto: „To se stalo třináctého srpna roku… Kterého? A to už si dnes nikdo nepamatuje…“82 Zajímavou kompozici vytvořil Sypal dvěma časovými rovinami. První část knihy vypráví o rodině vodníků Černokukadláků v dobách dávno minulých. Druhá část je zasazena do současného světa, kdy na sebe nejmladší vodníci z Černokukadláckého rodu berou lidskou podobu a odcházejí pomáhat a zvelebovat okolí Vrbenských rybníků, konkrétně cyklistickou stezku s řekou Vltavou od budějovického Nového mostu až k vodáckému tábořišti u Českého Vrbného. Časový rámec druhé části knihy tvoří dva měsíce prázdnin. Po celou dobu se Černokukadláci, neboli již rodina Černých, usídlí v tábořišti za záminkou záliby v kanoistice. Zachraňují zaběhlá koťata, tonoucí děti a odhalují zloděje jízdních kol, kamer a kolečkových bruslí. Štěpánka u sebe nosí kouzelný drahokam a kdykoli se rozehřeje, děje se v okolí něco podivného. V tu chvíli se vodníci rozeběhnou a pomohou všechny problémy vyřešit. Správce tábořiště je vnuk starého baštáře Koukala z bašty u rybníka Černiše. Ten začne pomalu tušit, že ti šikovní mladí lidé, kteří jsou vždy včas na správném místě, nemohou být jen tak obyčejní. Závěrečná kapitola vypráví o posledním dnu prázdnin, kdy pět vodníků Černokukadláků končí na zemi své poslání. Vnuk správce Koukala najde obraz, na kterém je 81 82

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 113. Tamtéž, s. 23. 31

vyobrazena celá rodina Černokukaldláků z rybníka Černiše. Konečně pochopí, že rodina Černých musí být vodníci Černokukadláci a praví své ženě: „Protože by nám nikdo neuvěřil, co jsme právě prožili, zůstane to mezi námi jako velké tajemství. Ale stejně – jako že se Koukal jmenuju, nikdy na Černokukadláky nezapomenu.“83 Jakoby autor skrze jeho slova nabádal nás, čtenáře, abychom také nikdy na ty veselé a hodné vodníky nezapomněli. Neukončenost problematiky vodníků v současném světě nás po přečtení těchto příběhů nutí k otázce: Existují dnes tedy vodníci, či neexistují? Vypravěč se nám snaží ústy vodnické zpěvačky Štěpánky odpovědět: „vždyť teď už přece vodníci nejsou! Ale pak se Štěpánka usmála: „Nejsou? … Nebo jsou…?“84 Odpověď ovšem není jasná, a tak si malý recipient není stále zcela jist, jak to vlastně v současném světě s vodníky je. Jasno má v této problematice Karel Čapek: „Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací!“85 A tak pozorný čtenář na základě četby pohádek od Karla Čapka ví, že vodníci dnes opravdu existují, a jací! Prvoplánově vypráví autor o životě vodníků, současné době je věnována pouze malá část v závěru knihy. O to více má tato část výchovný ráz. Autor nepřímo nabádá malé čtenáře a posluchače, aby se chovali slušně na silnicích, cyklistických stezkách, nosili při jízdě na kole a kolečkových bruslích přilby, neodhazovali odpadky na zem a pomáhali všem lidem ve svém okolí. Poučuje i chodce: „Milé dámy, zapamatujte si, že i chodci musí brát na ostatní ohled.“ (…) „Ale to nám dosavad nikdo neřekl a my jsme myslely, že tady nikdo nejezdí, (…) rády se polepšíme, nechceme přece ublížit jiným a ani sobě.“86 V celé knize se objevuje velký počet postav. Mimo hlavních protagonistů má čtenář a posluchač možnost seznámit se zvířaty a ptáky, sídlící u vody. Dítě tak nepřímo a zábavným způsobem pozná blíže množství vodních živočichů, převážně ptáků (brhlíky, strakapoudy, čápy, rákosníky, kachny, mořského orla, kukačky a jiné). Autor své postavy také záměrně typizuje a citově zabarvuje (lišák Velký Fous, racek Chechták, vodník Šos První, veverka Drápalka, nahluchlý voják Buben, hranostaj Dávidlo, čáp Klapouš, cestář Lopata, smolničkář Smola, a jiní). Zvířecí postavy autor tedy záměrně personifikuje. V každém příběhu se objevuje zápletka s dobrým koncem, kterou dokáže autor čtenáře a posluchače dokonale vtáhnout do děje, a tak se při četbě jednotlivých kapitol nenudí. Vodníci zažívají různá dobrodružství, pomáhají lidem a ani poklidné narozeniny pradědečka Adama se neobejdou bez incidentu. Dovídáme se o neskutečné kalamitě, když malá Štěpánka 83

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 150. Tamtéž, s. 126. 85 ČAPEK, Karel. Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. Praha: Albatros, 1991, s. 119. 86 SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 147. 84

32

promění díky začarované mušličce celé okolí rybníka Černiše v cukrovou nádheru, zjistíme, co

je

vodnické

‚škeblování‘

(bruslení), setkáme se s baziliškem, kterého dokáže zahnat jen kohoutí kokrhání,

najdeme

s malým

Matouškem ztracený prsten díky kouzelné kuličce a odhalíme zloděje, kteří chtějí okrást baštýře Koukala. Jindy jsme svědky příhody, kdy vodníci zničí zlobu a závist ježibaby Valérie, a kdy zachrání husí rodinku Štípalů, díky kterým se dopravují po okolních Vrbenských rybnících. Čiperní vodníci také postaví nový příbytek pro novomanžele Ivana a Vilmu v podobě žaludu, zachrání volavky, brhlíky a netopýry od zlomyslných ničemů, založí vodnickou školu, kde se malí vodníčci Žofka, Matoušek, Medard a Lucinka učí, jak být správnými a svědomitým vodníky, a dokonce založí i vodnickou kapelu Černokukadláků z Černiše. Na různé příhody a historky vodníci neustále vzpomínají a tak autor nepřímo udržuje posluchače a čtenáře v pozornosti. Sypal využívá spisovanou jazykovou výstavbu textu. Rád si ale hraje s jazykem a používá tak častý jazykový humor: „Baštýř Koukal vyjeveně koukal, jak kouká Koukalka, kamže to všichni letí.“87 Mnohdy se objeví i rým: „Kdyby je kdyby, aneb Každý musí trpět za své chyby.“88 Pro větší zapojení čtenářů do děje používá autor častá přirovnáními (vyskákali ze svých postýlek jako blechy; vyskočil jako jelen; zajel jako myš do díry; jmen padlo, jako kaštanů ve vichřici; utíkal, jako když za ním hoří; smutná jako smuteční vrba; spala, jako když ji do vody hodí; mazat silněji, než snídaňový krajíc chleba máslem; i humorně „Naše chaloupka vypadá jako hovínko mouchy Bzukalky.“89). Častá jsou i citoslovce zvířecích zvuků podněcující vizualizaci (frrr, kykyryký, kirrré, kvap, krrr, rup), či hovorové výrazy (chlebárna – ústa, kumšt – um, přichvátnout – pospíchat, fešácké – hezké, zádrhel – problém, mlíčňáci – mléčné zuby, být paf – být u vytržení, kumšt – um, zmydlit - zbít). V příbězích se objevují i archaismy a historismy (vyrajblovat - vyčistit, spadnout – zhubnout, chasa - služebnictvo, škorně – boty, baštýř – správce rybníků, cmunda – pokrm, kopice – hromada, kupa). Méně

87

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 21. Tamtéž, s. 24. 89 Tamtéž, s. 21. 88

33

častá jsou pejorativně zabarvená slova (setsakramentsky, hrom do škopku!), nebo expresivně zabarvená oslovení (poseroutka, hafan). Svou fantazii autor prokazuje spoustou novotvarů, které do příběhů začleňuje, například škeblovky (vodnické brusle vyrobené ze škeblí), kaštanovky (hokejky z kaštanového dřeva), kaštaňák (hokej), kaštan (puk), krasoškeblování (krasobruslení), žiži (žížaly s žitem, vrchol kohoutích hodů), škeblafon (druh hudebního nástroje), kaštaněty (druh hudebního nástroje, koule z kaštanového dřeva). Humorem v příbězích Jaromír Sypal nešetří. Využívá jak slovní, tak i situační humor, například v nedokončených větách s humorným nádechem. Když malá Štěpánka promění celý rybník Černiš a jeho okolí v jednu velkou sladkost (z kaprů jsou najednou nugátoví kapři, z užovek želatinové užovky a z bříz perníkové břízy s cukrovou polevou), seběhnou se na tyto sladkosti všechny děti. Po chvíli je ale začnou bolet bříška a autor vtipně popisuje následky: „Někdo dostal průjem, někoho mučila zácpa. Břehy rybníka Černiše přestaly být hnědé od čokolády….“90 Když je vše napraveno, „děti přestala bolet bříška a přestaly dělat hnědé hromádky.“91 Zažertuje si i na téma komářího sádla, kdy se děti ptají, zda komáří sádlo existuje. Prababička Sára je pošle hledat odpověď k rákosníkovi zpěvnému a dalším chytrým ptákům. Nikdo jim ale neodpoví s určitostí, a tak děti samy zjistí, že se staly pouhou hříčkou prababiččiné dobré nálady a že si z nich udělala ‚dobrý den‘. Laskavý humor autor snoubí i s častou nadsázkou. V příběhu s názvem Škeblování, se dovídáme o krasobruslení matky Alžběty, „mnohonásobné šampionky pošumavských rybníků a trojnásobné šampionky Čech. Byla to právě ona, která jako první skočila trojitého škebláka!“92 Sledujeme zde autorovu aluzi na trojitého axela, velmi obtížný obrat v krasobruslení. Sypal si také pohrává s myšlenkou vzniku hokeje: „Kdo ví? Možná, že kolébkou hokeje nebyla Kanada, ale rybník Černiš v Čechách!“93 Autor využívá v knize i kouzelných předmětů. Dočteme se o skleněné kuličce, která když se rozkutálela, dokutálela se právě tam, kde ležela hledaná věc. Druhým pohádkovým předmětem je kouzelná mušlička, která dokázala splnit tři přání. Díky ní malá Štěpánka proměnila rybník Černiš v sladké království. Dalším kouzelným prvkem či ‚zázrakem‘ bylo počínání Černé věže na budějovickém náměstí, která se po vodnickém koncertě „před uměním Černokukadláků tak hluboce uklonila, až z ní dědeček Michal sjel i s taktovkou přímo do

90

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 26. Tamtéž, s. 27. 92 Tamtéž, s. 37. 93 Tamtéž, s. 36. 91

34

kašny.“94 Poslední kouzelný předmět byl dar od praboha Vodnáře, který dostala Štěpánka k detekování nebezpečí v současném světě. Byl jím drahokam, který se vždy rozehřál při blížící se nepravosti. Dobro nad zlem v Sypalových Vodnických pohádkách vítězí vždy. Ale ne pomocí kouzel, nepochopitelných sil a tajuplných divů, jak je tomu v jiných pohádkách. „Vše je přece v těchto pohádkách (Vodnické pohádky – pozn.) daleko prostší a lidštější: dobro vítězí proto, že je mají naši vodníci a jejich přátelé hluboko v duších, a zlo je napraveno proto, že po odplatě samo uzná, jak škodilo.“95 Vypravěč si pohrává i s myšlenkou předpovědi, která povážlivě sahá až ke konci věků: „Do konce světa bude platit, že když se dobré síly spojí, zlé síly se bojí…“96 Sypal začleňuje do svých

příběhů

i

značný

výchovný ráz. A to nejen v druhé části titulu, která se odehrává v současném světě, ale i v části první, protože „mnoho moudrých ponaučení najdeme v pohádkách a u dobrých

lidí…,“97

praví

vypravěč. Klade důraz na zázrak přírody a její neodmyslitelnou součást v našem životě: „Nikdy se nepřestávejte učit od přírody – a pak vás nic nezaskočí! Hned tak někomu nenaletíte a budete pořád chytřejší.“98 Autorovu aluzi na pomíjivost krásy a důležitost lidského srdce nalezneme v příběhu s názvem Krása není všechno: „Krása každého živáčka není v tom, jak vypadá, ale co umí udělat pro druhé! (…) Samotná krása nic nezmůže, musíš mít i nebojácné, ušlechtilé srdce plné lásky k ostatním.“99 Autor pokládá za důležité seznámit děti i se zlem a s chytrostí: „Kde chybí síla, pomůže chytrost!“100, „Zlo se nemá nikdy oplácet zlem.“101 Objevujeme zde také značnou kritiku povrchních lidských vlastností, převážně závisti, protože ta „kolem sebe trousí zlo, je zákeřná, mstivá, lstivá a snaží se ničit všechno 94

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 32. Tamtéž, s. 151. 96 Tamtéž, s. 42. 97 Tamtéž, s. 47. 98 Tamtéž, s. 82. 99 Tamtéž, s. 86. 100 Tamtéž, s. 97. 101 Tamtéž, s. 55. 95

35

dobré.“102 A také se „před nikým a ničím nezastaví – a tak se dostala i do pohádek,“103 vysvětluje autor. V knize se často setkáváme i s tematikou smrti. Sypal dětem vysvětluje smrt jako něco pozitivního, jeho postavy nemají ze smrti obavy. „Bílý mrak zahalil ostrůvek Břízov a po chvilce se vznesl i s houserem Štípalem rovnou do husího nebe, kde ho přivítala jeho žena Štípalka. A tak se zase sešli…“104 I na smrti pradědečka Adama dokáže autor najít něco pozitivního: „Pradědeček Adam se odebral do věčných vod k božskému Vodnáři…. (…) „Jestli přece jen je nějaké vodnické nebe, tak už v něm sedí. Kdepak sedí! Určitě muzicíruje! Pradědeček Adam jednou zvedne nebeskou taktovku a z nebes se spustí tolik krásné muziky, až se celý svět roztancuje…“ těmito slovy vždycky babička Sára přeměňovala smutek v radostné vzpomínání…“105 Půvabnými obrázky knihu opatřila uznávaná ilustrátorka Zdeňka Študlarová, která ilustrovala i další pohádkové knihy Jaromíra Sypala. Študlarová o své technice prozradila: „Nejdřív si naskicuju obrázek tužkou, vytáhnu perem, naskenuju a vybarvím v počítači.“106 V úvodu knihy nalezneme vyobrazenou orientační mapu Vrbenských rybníků i celou rodinu Černokukadláků, od prapradědečka Adama, až po nejmladší čtveřici vodníků. Sypal se na ilustrátorku ve svém titulu dokonce i odkazuje, a to ve chvíli, kdy si správce tábořiště Koukal není jistý, zda pět utábořených vodáků nejsou skutečně vodníci Černokukadláci: „Musíme na půdě vyštrachat ten obraz, jak je na něm zvěčnila ta úžasná knížecí malířka Študlarová…“107 Ve srovnání s lidovým vodníkem je vodník Černokukadlák značně polidštěn, zcivilněn a zbaven fantastické a bájné symboliky. Nejvýraznější rozdíl oproti klasickému folklórnímu vodníkovi sledujeme v jeho charakteru a v činech. Vodník Černokukadlák je kladná postava s tendencí pomáhat lidským i zvířecím bytostem. Nestahuje poutníky pod vodu a neuchovává si jejich duše v typických hrnečcích. Vodníci, ‚odborníci na vodu‘, jak je autor sám nazývá, jsou v knize ‚zlidštěni‘. Bydlí na souši, jedí (nejraději mají bábovku z jáhel a hrachu), pijí, spí v postelích s peřinami z labutích peříček a myjí se: „Rychle se umýt, vyčistit zuby, vyleštit blány mezi prsty a šupajdá do rákosí!“108 ‚Šupajdá do rákosí‘ znamená totiž ve vodnické mluvě jít do postele, vysvětluje 102

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 37. Tamtéž, s. 52. 104 Tamtéž, s. 70. 105 Tamtéž, s. 35. 106 PELÍŠEK, Antonín. Ilustrátorka: Mám v sobě něco dětského. In MLADÁ FRONTA Sedmička, 17. 8. 2011, (cit. 29. 3. 2012). Dostupné z http://www.sedmicka.cz/ceske-budejovice/clanek/ilustratorka-mam-v-sobe-neco-detskeho-255777 107 SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 145. 108 Tamtéž, s. 16. 103

36

vypravěč. Babičku Sáru dokonce zlobí i revma. Vodníci se tak přibližují spíše lidským bytostem. Oproti lidem mají ovšem řadu rozdílností. První odlišnost je moc přeměňovat se v jiné živočichy a druhá je typický folklórní vzhled - jejich vzrůst je dospělému člověku asi jen do pasu, mají zelené vlasy a pleť, blány mezi prsty, na koncích prstů charakteristické ‚bambulky‘. Těmito jedinými dvěma atributy se Sypalovi Černokukadláci lidovému modelu přibližují. Další vlastnosti jsou spíše fantastické – vidí ve tmě, mají dle autora modrou krev, umí léčit a mají sílu zabraňovat zlu pomocí proutku a šosu. „Proto nám nikdy nesmí šos vyschnout! Odešla by nám i poslední životní síla.“109 Místo bavlněných nití používají nitě pavoučí, píší červenými povidly z lesních jahod, dokážou vlastními těly ‚protáhnout‘ potrubí apod. Autor vytvořil podobu ‚vodníka - nevodníka‘. Jeho postavy Černokukadláků se částečně folklórnímu vodníkovi přibližují, ovšem jejich vlastnosti, charakter a způsob života spíše připomíná lidské bytosti. Postavy těchto vodníků se také stávají prostředkem autorova postoje k eticko-výchovné problematice, a to i ve smyslu bezpečnostním. Je patrné, že Vodnické pohádky Jaromíra Sypala, jsou velmi zdařilou sbírkou pohádkových příběhů. Kniha zaujme recipienta byť po stránce kompozice, jazykové vynalézavosti, vtipu, mravního ponaučení i po stránce výtvarné.

109

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. Praha: Brána, 2008, s. 13. 37

4.2.2.

Vodníci z pohádkové řeky

Jaroslav Mejzlík (1922-2003) byl v letech 1961 - 1982 ředitelem Obchodní akademie Dr. Albína Bráfa v Třebíči a zajímal se především o historickou tematiku, např. Dělnické hnutí na Třebíčsku v letech 1917-1938 (Krajské nakladatelství Brno 1962). Těsně před smrtí, v roce 2003, vydal v rosickém nakladatelství Gloria pohádkový soubor Vodníci z pohádkové řeky. Kniha mne zaujala i proto, že je tematicky spjata s Jižní Moravou a byla vydána právě v Rosicích, v mém rodném kraji. Kniha obsahuje 10 pohádkových příběhů o vodnících a vodních vílách. Všechny tyto narace se odehrávají na ‚pohádkové řece‘ Dyji, které „v dávných dobách říkali Projba. Prý proto, že se její tok stále prohýbá. (…) Její nepokojná voda se proplétá jižní Moravou, tu a tam si zaběhne k sousedům do Rakouska a potom zase spěchá k nám. Na jejích březích se po celá tisíciletí setkávali lidé s bájnými bytostmi. Zvláště pro vodníky bývala Dyje opravdovým rájem.“110 Poutníci, kteří chodívali kolem Dyje „často zaslechli, jak to v řece zašumělo, zabublalo, voda vystříkla a vtom se objevil zelený mužíček s blánami mezi prsty. A když se poutník přiblížil ke břehu, mužíček ho prý stáhl do vody.“111 Oproti předchozímu titulu, Vodnickým pohádkám od Jaromíra Sypala, vypráví Jaroslav Mejzlík o vodnících se špatnou povahou, tedy s jejich nejcharakterističtějším znakem. Autor koncipuje své příběhy jako vyprávění mlynářů, stárků a hlavně krajánků v bítovském mlýně, u rodiny Dubovských. „Večer co večer sedávali Dubovští s mlynářskou chasou a vyprávěli si pohádky.“112 Vždy se našel někdo, kdo přišel s novým příběhem, který nikdo předtím ještě neslyšel. Čtenář se tak dovídá o hrnčíři z Hardeggu, který jde prodat své hrníčky na trh do Znojma. Díky svému umu dokáže vytvořit hrníčky, které uchvátí i dva dyjské vodníky. Jednoho dobrého a

110

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. Rosice u Brna: Gloria, 2003, s. 5. Tamtéž, s. 5. 112 Tamtéž, s. 5. 111

38

druhého zlostného. Jsme svědky zápolení krajánka Filipa s vodníkem, kdy krajánek zvítězí díky dubu rostoucímu u řeky; v Potopeném městě zase hříčky odrazu města Hardeggu na vodní hladině. Dvakrát se setkáváme s vodníkovou nevěstou, lidskou dívkou. První příběh čtenáře zavede na vodníkovu svatbu. Vodník očaruje plavovlasou dívku Lenku z Andělského mlýna, kterou poté bez souhlasu rodičů pojme za svou ženu a otec ani matka už ji nikdy neuvidí. Druhý příběh zavádí čtenáře do vodníkovy říše, do které přivádí vodníkova žena svého synovce, malého Karlíka, aby mu po jeho naléhání ukázala svůj příbytek. Karlík nepozorovaně nadzvedne jednu pokličku z hrníčku a duše uvnitř ukrytá uplave. Karlík i vodníkova žena jsou zprvu vodníkem potrestáni, ale nakonec je vodník hříčkou osudu vyhnán z kraje. Kniha nevypráví jen o vodnících, ale ve dvou příbězích se seznámíme i se světem vodních víl. V prvním příběhu se dovídáme O vodní víle jménem Lenka, která se rozhodla poznat život mezi lidmi a sloužila rok ve Skalním mlýně. Druhý příběh nás zavádí k Červenému mlýnu, ve kterém žije mlynář se svou ženou, vílou. Mlynář při svatbě přislíbí, že nebude zvědavý na její původ. Žijí spolu spokojeně až do té doby, než zvědavý mlynář zjistí, že jeho žena každou měsíční noc odchází z jeho domu pryč. Touha odhalit tajemství mu nedá v noci spát a svou ženu vyhledá. V tu chvíli mu víla smutně praví: „Svou zvědavostí jsi zničil naše radostné soužití. Už mě nikdy neuvidíš! Pán pohádkové řeky mě volá zpět.“113 Mejzlík využívá v příbězích faustovského motivu.

Poprvé,

když

mlynář

Dominik

z lehkovážnosti podepíše úpis za pomoc při opravě mlýnského kola v příběhu Opuštěný mlýn. Podruhé, když upíše nenasytná mlynářka svou duši vodníkovi za sladkou vodu v pohádce O mlsné mlynářce a vodníkovi. Autor také poukazuje na lidskou chamtivost, nenasytnost a lakotu. Ta se objevuje u již zmíněné mlsné mlynářky, která se nemůže nasytit sladké vody tak, že její břicho ‚pukne‘. O její hamižnou duši se následně postará vodník z nedaleké tůně. V pohádce O lakomém mlynáři Hermanovi, který touží po zlatě tak, že se nestydí okrást i chudou vdovu, potrestá mlynáře nikoli vodník, ale čert. Mlynář Herman a nenasytná mlynářka

113

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. Rosice u Brna: Gloria, 2003, s. 44. 39

byli krutě potrestáni a jejich příběh si dlouhá léta lidé v kraji vyprávěli. Mlynářka a „její nenasytnost se stala výstrahou pro všechny mlsné děti.“114 A málem okradená vdova na výstrahu před lakomým mlynářem Hermanem svým dětem vyprávěla: „Lakomství a závist nepřináší štěstí! Nebuďte proto lakomé a závistivé! Potom budete šťastně a spokojeně žít!“115 Mejzlík tedy začleňuje do svých příběhů výchovný ráz prostřednictvím častých ponaučení. Pokud jsme dosud nevěděli, jak vlastně vypadá duše, kterou si vodníci chrání ve svých hrníčcích, autor ji charakterizuje takto: „Z hrníčku vyplula velká vzduchová bublina. Byla bílá jako mléko průhledná jako obláček a vykukovala z něho dětská tvářička. Obláček se rychle vznášet ke hladině a tam najednou zmizel.“116 A jak vyzrát na vodníka? I na tuto otázku nám autor odpovídá. Radí, „že na vodníka platí lýkový provaz. Stačí, když se ho vodník dotkne a hned prý ztratí svou sílu.“117 Rámec všech příběhů tvoří pohádkové a tajemné prostředí starých mlýnů, tůní a skal. Pohádkové bezčasí autor umocňuje tajemnem a pověrčivostí dřívějších lidí. „Lidé z okolí vyprávěli, že prý v tom polorozbořeném mlýně straší. (…) Nikdo z okolí si už nepamatoval, co se ve mlýně přihodilo a proč z něho lidé odešli.“118 Záhadná je postava pána pohádkové řeky, na kterého se v knize dvakrát odkáže víla. Chápeme, že je to pravděpodobně ochránce a pán víl, potažmo celé řeky Dyje. Je ovšem čtenáři skryt, nedozvíme s o něm nic více, než jen to, že vždy volá své víly zpět do svého království. Spisovaná jazyková výstavba textu je oživena hovorovými výrazy (filuta, uchechtnout se), či archaismy a historismy (chasa, krajánek, mládek, stárek, senoseč, nocležník, přástky). Jen zřídka se v knize objeví pejorativně zabarvená oslovení (třasořitka). Všichni vodníci jsou v knize popisováni stejným způsobem, který je téměř totožný s folklórním modelem této nadpřirozené postavy. Jsou zobrazováni jako nebezpečné bytosti, které stahují nevinné lidi pod hladinu a jejich duše si uchovávají v hrnečcích. Jsou malé postavy, zelné pleti a „ze zkušenosti mohu říci, že jsou to většinou bytosti šeredné a záludné,“119 praví autor. Někteří s člověkem komunikují prostřednictvím slov, jiní pouze ‚skřehotají‘. V příběhu O hrnčíři a vodnících se dovídáme, že jeden vodník „byl také zelený, také z něho kapala voda, vlasy měl rovněž dlouhé, ale ryšavé, až ohnivé. A místo kapek vody

114

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. Rosice u Brna: Gloria, 2003, s. 49. Tamtéž, s. 55. 116 Tamtéž, s. 29. 117 Tamtéž, s. 24 118 Tamtéž, s. 37. 119 Tamtéž, s. 19. 115

40

mu z rudých vlasů padaly zářící perly. Jakmile padly do vody, zasyčely a zhasly.“120 Tím čtenářům či posluchačům Mejzlík odhaluje novou podobu této nadpřirozené bytosti, která se v lidové slovesnosti neobjevuje. Víly jsou zobrazovány tradičně, také se nevzdalují svému lidovému původu. Jsou krásné, tančí při měsíčku na palouku a mají na sobě průsvitné šaty ušité z krůpěje rosy. Lákají mladé chasníky k tanci a posléze se za některé z nich provdají. Knihu ilustroval třebíčský rodák, malíř a ilustrátor, Josef Kremláček. Jeho invenční podání tradičních motivů v podobě sytě barevných obrázků vodníků, víl a zaniklých starých mlýnů působivě doplňují folklorní tematiku celé Mejzlíkovy knihy. Tento soubor deseti příběhů můžeme bez obav zařadit jako jeden ze stěžejních titulů kvalitní dětské literární produkce dnešní doby. „Jde o knížku, která se čestně řadí ke kvalitním pohádkám s vodnickou tematikou, jejichž tvůrci jsou Josef Lada, Karel Čapek, Jan Drda či Václav Čtvrtek.“121

120 121

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. Rosice u Brna: Gloria, 2003, s. 8. Desatero pohádek o vodnících. In Ladění. Roč. 9 (14), č. 1, 2004, s. 24-25. 41

5. ZÁVĚR V 21. století se stále více pohádkový žánr „vyhraňuje především hodnotově. Pod diktátem soukromého knižního trhu je víc komerčně zneužíván, trivializuje se a přizpůsobuje se novodobým trendům masové kultury i zvýšenému zájmu dětského čtenářského publika o fantastický, tajuplný a imaginární svět.“122 V literárně hodnotné současné pohádkové tvorbě mají velmi výraznou pozici autorské pohádky s návazností na folklórní tradici. Lidové rysy se v pohádkách reflektují především prostřednictvím nadpřirozených, fantastických či démonických postav, které autoři záměrně modifikují a dávají jim tak novou podobu a význam. Současným autorům dodávají lidové prvky použité v nových látkách záruku, že čtenáře osloví a vyvolají v něm zájem. Tyto prvky navozují v každém recipientovi známý pocit, dokáží tak snadněji novou látku přijmout v novém textu se lépe zorientovat. Ve své bakalářské práci jsem se zabývala dvěma folklórními postavami, a to postavou čerta a vodníka prostřednictvím pěti pohádkových próz od různých autorů. Postupovala jsem od krátké biografie autorů, přes dějovou linii, rozborů charakterů a typů postav, prostředí a jazyka. V závěru jsem se zabývala návazností hlavních protagonistů na lidový model. Oproti folklórním narativním postupům se ovšem pojetí čertů a vodníků postupem času značně změnilo. V lidových pohádkách byly nadpřirozené postavy znamením tajemna a byly velmi obávané. Lidé jim přisuzovali mnohé přírodní jevy, které si nedokázali vysvětlit. Čerti odnášeli hříšníky do pekla, bludičky zaváděly poutníky na scestí, víly utancovávaly mladíky k smrti a vodníci stahovali nevinné lidi pod hladinu, jejich duše si pak uchovávali v hrnečcích. Podle lidové démonologie je čert i vodník padlý anděl, který při svržení z nebe spadl do vody. Obě postavy jsou ve své původní podobě postavy záporné, které škodí lidem a vzbuzují v nich strach. V současných pohádkách jsou tyto postavy zobrazovány spíše úsměvně než děsivě. Jsou zbaveny své fantastické a bájné symboliky, jsou často záměrně zcivilněny, ‚zlidštěny‘ a mnohdy i parodovány. U postavy čerta jsou většinou modifikační zásahy méně markantní, než u vodníka. U obou bytostí je zachován vzhled (u čerta chlupatá srst, rohy, kopyto a ocas; u vodníka zelená pleť a vlasy, blány mezi prsty a konce prstů zakončené ‚bambulkami‘). Navíc je u vodníka 122

TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky (Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s. 64. 42

zachována láska k vodě a potřeba vody pro životní sílu. Modifikovány jsou jejich vlastnosti. Obě postavy nepůsobí hrozivým dojmem, spíše jen ‚zastrašují‘, mnohdy naopak vykonávají kladné činy. Čechův čert v pohádce O čertovi pomáhá kominici, ke které pociťuje i lásku a dokonce se mění v člověka a v jeho podobě už zůstává. Proměňuje se tedy vzhledem k folklórnímu modelu z uvedených tří pohádek o čertech nejvíce. Postava čerta od Heleny Lehečkové v knize K čertu! pokazí posílání lidí do pekla, přičemž se peklo plní poctivými lidmi. Posléze je pro svoji ‚přehnanou pečlivost‘ z pekla vyhnán a radí se se skřítkem, co má udělat, aby natropenou spoušť napravil. Objevují se u něj tedy výčitky svědomí, tak málo charakteristické pro tuto pohádkovou postavu. V titulu U všech čertů Jiřího Kahouna se čert modifikuje nejméně. Ponechává si původní charakter této bytosti, nic nedělá, nadává, je lenošný a umí se proměňovat v jiné postavy či zvířata. Ve všech třech případech jsou čerti spíše ‚figurkami‘, než bytostmi vyvolávajícími strach a chybí jim nejtypičtější atribut – získávání lidských duší pomocí úpisu. Vodníci z pohádkové řeky od Jaroslava Mejzlíka jsou téměř totožní s jejich lidovými předchůdci. Jedinou výjimkou je vodník se zrzavými vlasy, kterému kapou z šosu ohnivé perly. Tento typ vodníka, kterého nám autor představil, je zcela novou postavou v současné návaznosti na lidovou tradici. V protikladu k těmto vodníkům od Jaroslava Mejzlíka jsou postavy vodníků z knihy Vodnické pohádky Jaromíra Sypala. Jeho hlavní protagonisté se zcela lidovému modelu vzdalují. Jsou to kladné bytosti s tendencí pomáhat lidským i zvířecím bytostem. Vzhledově se částečně folklórnímu vodníkovi přibližují, ovšem jejich vlastnosti, charakter a způsob života spíše připomíná lidské bytosti. Je patrné, že se u všech zmíněných titulů objevuje záměrný odklon od lidového modelu. Postavy jsou zcivilněny, ‚zlidštěny‘, spojeny s jistou mírou autorovy improvizace a s fantazijní hrou. Hlavní protagonisté se také často stávají prostředky autorova didaktického a mravního ponaučení, objevují se zde prvky výchovné (Lehečková), mimo jiné i ve smyslu bezpečnosti (Sypal) či prvky etické (Čech). Tvůrci prostřednictvím svého příběhu a hlavních protagonistů sdělují recipientovi svůj záměr. Upozorňují také na lidské neřesti, jako je závist a touha po kráse (Sypal), na chamtivost a touhu po penězích (Mejzlík), vyzdvihují moc přírody (Sypal) a pomoc bližním (Čech, Lehečková). Přímý výchovný ráz spatřujeme u Sypala, který upozorňuje čtenáře na hrozící nebezpečí v rámci cyklistických stezek, na předjíždění, či při páchání různých přestupků, zvláště pak na nepoužívání přilby při jízdě na kole. 43

Ve všech zmíněných titulech se objevuje konflikt dobra a zla, kdy zlo je vždy potrestáno. Pouze v Kahounově příběhu U všech čertů dává autor přednost jen lákavé čertovské tematice bez hlubšího záměru a mravního poučení. Schopnost udržovat čtenářovu pozornost realizují autoři například v členění textu, kdy v nejnapínavějším okamžiku text na stránce končí, a tak je čtenář nucen obrátit stránku a číst dál. Pozornost recipienta udržují také zápletkou či rychlým spádem děje. V pohádkových příbězích používají autoři aktuální prvky. Jedná se většinou o typicky lidské problémy a také nemoci, které se promítají do světa pohádkových bytostí. Tím se snaží autoři postavy recipientům přiblížit. Takto s pohádkou pracuje Lehečková, Sypal i Čech. Autoři často ozvláštňují knihu použitím novotvarů. V textech se objevuje také jazyková a situační komika, aluze či nadsázka. Často jsou zařazovány archaismy, historismy a přirovnání. Inovativní přístup mají tvůrci i k vlastním jménům postav. Na rozdíl od lidových pohádek, kde se vlastní jména vyskytují jen málo nebo se omezují na Mařenku, Jeníčka nebo Honzu, pojmenovávají autoři své hlavní hrdiny řadou jmen podněcujících recipientovu pozornost a zájem. Setkáváme se s čertem Rycpicem a Prskavkou, bludičkou Břehulí, drakem Krutihlavem, veverkou Drápalkou, lišákem Velkým Fousem, čápem Klapoušem, nebo králem Moulou. Pohádkový žánr se neustále přirozeně vyvíjí a stává se odrazem současné společnosti, v níž vzniká. I když stále čerpá především z minulosti, z folklórních prvků, bude se nadále proměňovat, vyvíjet. I přes tento vývoj mají moderní pohádky co nabídnout a stávají se především pomocníkem, rádcem a mají nezastupitelnou funkci v životě malého i staršího recipienta. U dětského konzumenta se „vkus začíná teprve vytvářet a není dosud téměř ničím ovlivněn, avšak i v tvorbě pro děti je třeba k tradici přihlížet, hlavně proto, že přístupnost tradičních forem dětskému vnímání je ověřena.“123

123

HEŘMAN, Zdeněk a kol. Čtyři studie o Františku Hrubínovi. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 159. 44

6. SEZNAM OBRÁZKŮ Str. 15

ČECH, Pavel. O čertovi. s. 9.

Str. 16

ČECH, Pavel. O čertovi. s. 48.

Str. 17

ČECH, Pavel. O čertovi. s. 24

Str. 20

LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! s. 55.

Str. 21

LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! s. 35.

Str. 23

LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! s. 33.

Str. 24

KAHOUN, Jiří. U všech čertů. s. 67.

Str. 25

KAHOUN, Jiří. U všech čertů. s. 51.

Str. 27

KAHOUN, Jiří. U všech čertů. s. 59.

Str. 30

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. s. 71.

Str. 33

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. s. 21.

Str. 35

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. s. 53.

Str. 37

SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. 125.

Str. 38

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. s. 6.

Str. 39

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. s. 26.

Str. 41

MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. s. 37.

45

7. POUŽITÁ LITERATURA 7.1. Primární literatura ČECH, Pavel. O čertovi. 1. vyd. Tišnov: Sursum, 2001. KAHOUN, Jiří. U všech čertů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2010. LEHEČKOVÁ, Helena. K čertu! 1. vyd. Praha: Albatros, 2007. MEJZLÍK, Jaroslav. Vodníci z pohádkové řeky. 1. vyd. Rosice u Brna: Gloria, 2003. SYPAL, Jaromír. Vodnické pohádky. 1. vyd. Praha: Brána, 2008.

7.2. Sekundární literatura ČAPEK, Karel. Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. 8. vyd. Praha: Albatros, 1991. 252 s. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 171 s. FREY, Jaroslav. Boj o pohádku. 1. vyd. Praha: Život a práce, 1942. 87 s. GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. 1. vyd. Praha: Andrej Šťastný, 2004. 87 s. HEŘMAN, Zdeněk a kol. Čtyři studie o Františku Hrubínovi. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. 227 s. HODROVÁ, Daniela. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. 865 s. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. 1. vyd. Brno: Centa, 2005. 1116 s. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Původce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. NOVÁKOVÁ, Luisa. Proměny české pohádky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 196 s. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999. 362 s.

46

SEDLÁK, Ján. Epické žánre v literatúre pre mládež. 2. vyd. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelsto, 1981. 353 s. SIEGLOVÁ, Naděžda, ZAPLETAL, Zdeněk. Vývoj teorie a kritiky literatury pro mládež. Výbor textů od roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1982, 186 s. ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 327 s. TILLE, Václav. O lidových pohádkách. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1966. 47 s. URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. Přehled české literatury pro děti od roku 1945 po současnost. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 191 s. URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let 20. století. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2004. 457 s. VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. 1. vyd. Brno: Cerm, 1998. 16 s. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s.

7.2.1.

Články, stati, recenze

Desatero pohádek o vodnících. In Ladění. Roč. 9 (14), č. 1, 2004, s. 24-25. HOMOLOVÁ, Kateřina. Dobrodružství otevřené knihou pohádek. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2008, s. 7-11. MARKOVÁ, Lucie. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí: Kontexty, problémy, trendy. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 110-117. ROZEHNALOVÁ, Blanka. Čtenářské referáty jinak aneb trénink kreativity. In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2005, s. 63-69. TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky (Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století). In Cesty současné literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Edice Ladění. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s. 53-67.

47

7.2.2.

Internetové zdroje

http://www.czechlit.cz/autori/kahoun-jiri/ http://www.iliteratura.cz/Clanek/27949/kahoun-jiri-u-vsech-certu http://www.navychod.cz/articles.php?id=fffd28f0-8e1f-11df-aa30-00304830bcc4 http://www.pavelcech.wz.cz/kontakt.html http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/vecerka/vec-medailonky2.pdf http://www.sedmicka.cz/ceske-budejovice/clanek/ilustratorka-mam-v-sobe-necodetskeho-255777 http://www.sedmicka.cz/ceske-budejovice/clanek/vodnicke-pohadky-minapovidalirackove-rika-jaromir-sypal-211694

48

8. ANOTACE,

KLÍČOVÁ

SLOVA,

BIBLIOGRAFICKÝ

ZÁZNAM

Anotace česky Bakalářská práce s názvem „Lidové prvky v pohádce 21. století“ pojednává o autorských pohádkách s lidovými postavami poprvé vydanými mezi léty 2000 a 2010. Zabývá se především postavou čerta v tvorbě Pavla Čecha, Jiřího Kahouna a Heleny Lehečkové, a postavu vodníka v tvorbě Jaromíra Sypala a Jaroslava Mejzlíka. V rozborech vybraných knih se zaměřuje na konfrontaci těchto nadpřirozených postav s folklorním modelem, na podobu autorské invence a biografii výše uvedených autorů, na dějovou linii, kompoziční postupy, rozbor charakterů a typů postav, prostředí a na jazykovou výstavbu textu. Dále obsahuje stručný vývoj pohádky, vymezení pojmu „lidová pohádka“ a proměny lidové pohádky.

English annotation The name of this thesis is "Folk elements in fairy tales of 21th century". It concerns with author's fairy tales with popular characters first published between 2000 and 2010. It deals primarily with the character of old scratch in the writing of Pavel Čech, Jiří Kahoun and Helena Lehečková, and the character of water goblin in writing of Jaromír Sypal and Jaroslav Mejzlík. The analysis of representative books are focused on confrontation of this supernatural characters with folkloric model, the form of authors invention and biography of this authors, storyline, compositional procedure, types and analysis of this characters, surroundings and lingual text creation. Moreover, it contains a brief history of fairy tales, the definition of term "popular fairy tale" and transformations of popular fairy tales.

49

Klíčová slova Česká pohádka, vývoj pohádky, charakterizace pohádky, autorská pohádka, lidová pohádka, lidové postavy, folklórní postavy, nadpřirozené bytosti, čert, vodník, Pavel Čech, Jiří Kahoun, Helena Lehečková, Jaromír Sypal, Jaroslav Mejzlík.

Keywords Czech fairy tale, development of fairy tales, characteristics of fairy tales, author's tale, folk tale, popular characters, folkloric characters, supernatural creatures, old scratch, water goblin, Pavel Čech, Jiří Kahoun, Helena Lehečková, Jaromír Sypal, Jaroslav Mejzlík.

Bibliografický záznam KŘÍŽOVÁ, Daniela. Lidové prvky v pohádce 21. století: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra české literatury, 2012. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Naděžda Sieglová, CSc.

50