MASARYKOVA UNIVERZITA. Aktivní senioři v sociálním kontextu 21. století

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Aktivní senioři v sociálním kontextu 21. století Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí práce:

Autor práce:

PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D.

Renata Leflíková

Anotace Bakalářská práce „Aktivní senioři v sociálním kontextu 21. století“ se zabývá tématem seniorů žijících aktivním způsobem života. Práce je rozdělena do dvou částí, teoretické a výzkumné. V teoretické části se zaměřuje na proces stárnutí člověka, na nějž je nahlíženo jako na komplexní záležitost. Přibližuje pojmy stárnutí, stáří, gerontologie a popisuje proces stárnutí z biologického, psychického i sociálního pohledu. Dále se zabývá aktivním stářím. Výzkumná část práce seznamuje s výsledky kvalitativního výzkumu, jehož cílem je rozkrýt sociální kontext aktivních seniorů dnešní doby a okolností jejich aktivity. K naplnění výzkumné části bylo použito metody otevřeného kódování.

Klíčová slova Gerontologie, Stárnutí, Stáří, Senior, Penze, Úspěšné stárnutí, Aktivní stáří

Abstract My bachelor thesis „Active Senior Citizen in the Social Context of the 21st Century“ deals with the topic of senior citizen living an active lifestyle. The work is divided into two parts, theory and research. The theoretical part focuses on the human ageing process as a complex problem. It explains concepts of ageing, old age, gerontology and describes the process of ageing from biological, psychological and social points of view. It also deals with an active lifestyle at old age. The second part presents the results of qualitative research, with the main target to uncover the social context of senior citizens with active lifestyle and the circumstances of this activity. Open Coding research method has been used for this purpose.

Keywords Gerontology, Ageing, Aging, Old Age, Senior Citizen, Retirement, Successful Ageing, Successful Aging, Active Ageing, Active Aging

Prohlášení

„Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ V Brně dne 13. dubna 2012 Renata Leflíková

Poděkování

Děkuji PhDr. Denise Denglerové, Ph.D., za odborné vedení mé bakalářské práce, za cenné rady, velkou ochotu a vstřícnost. Dále bych ráda poděkovala všem informantům za umožnění obohacujícího náhledu do jejich života a za ochotu a otevřenost při rozhovorech. A v neposlední řadě své rodině a partnerovi za pochopení a podporu.

Obsah I.

ÚVOD.......................................................................................................... 7

II. TEORETICKÁ ČÁST................................................................................ 9 1.

2.

Uvedení do problematiky stáří a stárnutí .................................................. 9 1.1.

Stáří a stárnutí ................................................................................. 9

1.2.

Gerontologie a geriatrie ..................................................................12

1.3.

Sociální souvislosti 21. století ........................................................13

Změny v procesu stárnutí ..........................................................................15 2.1.

Biologické aspekty stárnutí a stáří ..................................................15

2.2.

Psychické aspekty stárnutí ..............................................................22

2.3.

Sociální aspekty stárnutí.................................................................26 2.3.1. Adaptace na stáří.....................................................................26 2.3.2. Odchod do penze a změna sociálního postavení ......................28 2.3.3. Interpersonální vztahy .............................................................30

3.

Aktivní stáří ...............................................................................................33 3.1.

Úspěšné stárnutí .............................................................................33

3.2.

Aktivní stárnutí ..............................................................................34

3.3.

Příprava na stáří .............................................................................36

III. VÝZKUMNÁ ČÁST..................................................................................38 4.

5.

Výzkumné šetření ......................................................................................38 4.1.

Charakteristika výzkumu a sběr dat ................................................38

4.2.

Výzkumný vzorek ..........................................................................39

Analýza dat ................................................................................................42 5.1.

6.

Kategorie a jejich vlastnosti............................................................43

Interpretace zjištěných dat........................................................................57

IV. ZÁVĚR ......................................................................................................60 Literární zdroje ................................................................................................62 Internetové zdroje ............................................................................................65 Seznam příloh ...................................................................................................66

I.

ÚVOD

„Stáří nemá být koncem života, nýbrž jeho korunou.“ André Repond

Každý z nás stárne. Každým dnem jsme starší, než jsme byli včera a zároveň mladší, než budeme zítra. Proces stárnutí začíná v podstatě okamžikem narození. S postupným prodlužováním života roste počet starších osob v naší společnosti, proto tvoří podstatnou část naší populace, která neustále roste a které je potřeba věnovat pozornost. Jsou to lidé, kteří již pro naši společnost mnohé vykonali a nyní odchází do penze, aby si užili zaslouženého odpočinku. Ne pro všechny je tento krok vítanou změnou a ne všichni si období stáří, které může tvořit i čtvrtinu našeho života, umí užít. Inspirací pro nás všechny mohou být osobnosti, které udržují svoji fyzickou i psychickou čilost. Jsou vitální, s úsměvem na tváři a pozitivním pohledem na svět. Právě takoví lidé podnítili moji zvědavost a touhu dovědět se o jejich spokojeném stáří více. Tato práce pohlíží na stáří jako na pozitivní období, které je korunou života. Stáří vnímám jako vrchol života člověka, jehož osobnost dostává nové možnosti, které dříve neměla, může jich využít podle svého vlastního uvážení, na základě svých životních zkušeností a nabyté životní moudrosti. Moje bakalářská práce se skládá ze dvou částí, teoretické a výzkumné. Teoretická část se věnuje popisu procesu stárnutí. Nejdříve se zaměřuji na vymezení pojmů, jako je stárnutí, stáří, gerontologie a geriatrie a na změny, které nastaly v minulém století. Tyto změny mají dopad na dnešní společnost a ovlivňují život nejen seniorům. Obsahem druhé kapitoly je popis stárnutí, na které pohlížím jako na přirozený a provázaný proces, ke kterému dochází ve třech rovinách. První rovinou je rovina biologických změn, kde se zaměřuji jak na změny, které jsou snadno pozorovatelné pohledem, tak i na změny, které se dějí uvnitř těla a jsou očima těžko viditelné. V psychické rovině se zabývám změnami kognitivních funkcí, proměnou emocionality a osobnosti seniorů. V rámci sociálních aspektů se zaměřuji na změny spojené s odchodem do penze, schopnost 7

adaptace na stáří a stárnutí. Nezapomínám na mezilidské vztahy, jejichž významnost s věkem neklesá, ba naopak. Obsahem třetí kapitoly je koncept úspěšného stárnutí, které je spojeno s aktivním způsobem života. Věnuji pozornost aktivitě v penzi a jejím možnostem. Neopomíjím přípravu na stáří, která pomáhá seniorům dobře se připravit na změny a následně se s nimi lépe vyrovnat. Ve výzkumné části se zaměřuji na popis uskutečněného kvalitativního výzkumu, proces jeho přípravy i realizace, včetně výsledků, ke kterým jsem díky ochotě a vstřícnosti pěti informantů, dospěla. Pro získání dat byl použit polostrukturovaný rozhovor a jako metoda analýzy bylo použito otevřené kódování. Hlavním cílem bakalářské práce je pomocí kvalitativního výzkumného designu rozkrýt sociální kontext aktivních seniorů. Poukázat na pozitivní stránku stáří a umožnit společnosti, ve které všeobecně panuje spíše negativně orientovaný názor vůči seniorům, nahlédnutí „pod pokličku“ aktivního a pozitivního stárnutí. A tím alespoň částečně přispět k možné změně negativního pohledu na krásný podzim života.

8

II.

TEORETICKÁ ČÁST

Cílem teoretické části je uceleně popsat změny, které stárnutí člověka provázejí. Vysvětlit základní pojmy stáří a stárnutí. Zaměřit se na stárnutí jako na přirozený komplexní proces, který je provázen tělesnými, duševními i sociálními změnami. Poskytnout vhled do problematiky úspěšného stárnutí, které je spojeno s aktivním stárnutím a adaptací na změny způsobené odchodem do penze a involučními změnami.

1. Uvedení do problematiky stáří a stárnutí 1.1.

Stáří a stárnutí

Stárnutí je proces, kterým prochází každý z nás, je přirozeným průběhem a směřováním lidského života. Stárnutí je provázeno velkou řadou involučních změn. Dochází ke změnám „ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince a jež kulminují v terminálním stádiu a ve smrti“ (Langmeier; Krejčířová, 2006, s. 202). Podle Hayflicka (1997, s. 32) představuje stárnutí „postupnou ztrátu běžných životních funkcí od okamžiku dovršení pohlavní dospělosti až po maximální délku života, která je pro každého jedince daného biologického druhu jiná.“ V literatuře se můžeme setkat

s termíny univerzální znaky stárnutí a

probabilistické znaky stárnutí. Univerzální znaky, jsou takové, které mají všichni staří lidé. Naopak pravděpodobné znaky nejsou všeobecné, ale je pravděpodobné, že je starý člověk bude mít, není to však pravidlem. Analogií k těmto pojmům jsou termíny primární a sekundární stárnutí. Primární stárnutí zahrnuje tělesné změny organismu v postvývojovém stádiu a sekundární stárnutí jsou změny, které stárnoucí organismus postihuje častěji, ale nejsou nutným pravidlem. Jako příklad můžeme uvést vrásky pro primární stárnutí a univerzální znaky a v případě sekundárního stárnutí a probabilistických znaků se může jednat o artrózu. Můžeme se také setkat s terciárním stárnutím, které zahrnuje velmi strmý a rychlý rozklad těsně před smrtí člověka. (Stuart-Hamilton, 1999, s. 18)

9

Stárnutí se dotýká všech aspektů lidského života, počínaje dílčí lidskou buňkou a konče celou společností. Stárnutí je proces změn probíhající v čase, oproti tomu stáří je jeho výsledkem, jedná se o poslední období života. Stáří je posledním obdobím lidského života, které je ukončeno smrtí. Můžeme je charakterizovat jako „postvývojovou fázi v níž již byly realizovány všechny latentní schopnosti vývoje a zůstávají pouze nově působící možnosti poškození“ (Bromley in Stuart-Hamilton, 1999, s. 22). Je to období, které čeká každého z nás, v každém z nás je zakódováno a předem nastaveno, proto není možné se tomuto procesu zcela vyhnout nebo jej výrazně měnit. Díky vhodnému životnímu stylu je však možné tento proces do jisté míry zpomalit a zmírnit. (Nakonečný, 2011, s. 688) Je velmi obtížné určit okamžik, kdy se staneme starými, není to ze dne na den. Gerontologové se proto snaží najít objektivní měřítka stáří, nejčastěji je využíván kalendářní a sociální věk. Pacovský navíc užívá pojmu věk funkční. Kalendářní věk, neboli chronologický, udává, jak se člověk starý, to znamená, kolik let uplynulo od jeho narození. Stuart-Hamilton (1999, s. 19) na jednu stranu uznává, že se jedná o nejsnadnější a nejčastější způsob vyjádření stáří. Na druhou stranu však uvádí, že se jedná o náhodně zvolenou míru, která sama o sobě nemá téměř žádnou vypovídající hodnotu, protože je sama o sobě bez informace. Dle Hayflicka (1997, s. 31) „nelze stárnutí měřit plynutím času.“ V 60. letech 20. století stanovila Světová zdravotnická organizace WHO v rámci patnáctileté periodizace lidského života počátek stáří na 60 let. Z této periodizace vychází i Václav Příhoda (1974, s. 229 – 231). Senescencí neboli časným, či počínajícím stářím, nazval období mezi 60 a 75 lety. Kmetství je zastoupeno v letech 75 až 89 a je nazýváno také vlastním stářím. Poslední období ve vývoji člověka Příhoda nazývá patriarchum, neboli dlouhověkost, a jedná se o osoby starší 90 let. Věkově stejné dělení uvádí i Pacovský (1990, s. 16), používá však pro každé období jiné názvy a to rané stáří, vlastní stáří a dlouhověkost.

10

Naopak Vágnerová a Švancara dělí stáří na dvě etapy. Vágnerová (2007, s. 299 a 398) jej dělí na rané stáří pro období mezi 60 a 75 lety a pravé stáří pro 75 let a více. Švancara (1983, s. 17) dělí stáří pouze na senium od 65 do 80 let a vysoký věk od 80 let. Uvádí také, že různou periodizaci stáří je možné nalézt z důvodu rozdílné váhy, kterou jednotliví autoři přikládají jednotlivým kritériím. Dnešní současné členění stáří vychází z dělení seniorů na mladé (55 – 74 let) a staré seniory (75 a více let), které vytvořila v 60. letech Bernice Neugartenová. První skupinou jsou mladí senioři ve věku 65 – 74 let. Pro ně je stěžejní otázkou odchod do důchodu a využití nově nabytého volného času pomocí různých aktivit. Druhou skupinou jsou staří senioři od 75 do 84 let. Poslední skupinou jsou velmi staří senioři, starší 85 let, u kterých se objevuje problematika soběstačnosti a zabezpečenosti. (Kalvach, 2004, s. 47) Ve své bakalářské práci se budu zaměřovat na mladé seniory, tzn. na osoby ve věkovém rozmezí mezi 65 a 74 lety. Na základě sociálního věku (stáří) dochází k rozdělení života člověka do čtyř skupin – věků. První věk, nazýván též jako předproduktivní, zahrnuje období dětství a dospívání. Druhý věk je produktivní etapou života, která je provázena dospělostí, zaměstnáním, zakládáním rodiny. Třetí věk je etapou postproduktivní, je tak označován aktivní a nezávislý život ve stáří. Hlavní otázkou třetího věku je penzionování se všemi změnami, které tato událost v životě přináší. Etapa čtvrtého věku začíná po 80. roce života a je spojena se závislostí na pomoci ostatních. Dochází ke zvýšenému výskytu nemocí a zdravotních problémů, jak tělesných tak psychických. (Mühlpachr, 2004, s. 18 – 20) Vladimír Pacovský (1990, s. 16) klade důraz na funkční věk, který v sobě skrývá jak biologické a sociální, tak psychologické charakteristiky. Funkční věk „odpovídá skutečnému funkčnímu potenciálu člověka.“ Můžeme říci, že se jedná o věk skutečný, který však nemusí odpovídat kalendářnímu věku. Jsou známé případy „mladých staříků“ a naopak „starých mladíků“.

11

1.2.

Gerontologie a geriatrie

Stáří a stárnutí je oborem vědní disciplíny zvané Gerontologie. Jedná se o „multidisciplinární souhrn poznatků o stárnutí a stáří“ (Mühlpachr, Staníček, 2001, s. 11). Gerontologie se orientuje na problematiku starých lidí, na jejich specifické potřeby a na zkvalitňování života ve stáří. Za autora pojmu je označován mikrobiolog a imunolog I. I. Mečnikovov, který je nositelem Nobelovy ceny. Název gerontologie poprvé použil v eseji „Étude sur la nature humaine“ (Kalvach, 2004, s. 48) Gerontologie je dělena do tří směrů a to na gerontologii experimentální, gerontologii sociální a na gerontologii klinickou neboli geriatrii. Gerontologie sociální se zabývá sociálními dopady stárnutí na stáří člověka. Všímá si společenských a sociálních faktorů, které procesy stárnutí ovlivňují. Zabývá se vzájemným vztahem starého člověka a společnosti, také tím co starý člověk od společnosti potřebuje a jak populační stárnutí ovlivňuje společnost a její rozvoj. Gerontologie experimentální (psychogerontologie a biogerontologie) se zabývá otázkami, proč a jak živé organismy stárnou. Zajímá se o mechanismy biologického procesu stárnutí buněk, tkání, orgánů, organismů a studuje procesy biologického a psychologického stárnutí člověka. (Haškovcová, 2010, s. 202; Kalvach, 2004, s. 49) Gerontologie klinická neboli geriatrie – se zabývá zdravotním a funkčním stavem starých lidí. Jedná se o řádný lékařský obor, který se zabývá zvláštnostmi zdravotního stavu a chorob ve stáří, specifickými aspekty jejich výskytu, klinického obrazu, průběhu, vyšetřování a léčení. V širším slova smyslu se jedná o klinickou gerontologii, analogii k pojmu pediatrie. Znamená to tedy, že se jedná o medicínskou část, která „shrnuje a zobecňuje napříč všemi obory seniorskou problematiku zdravotního a funkčního stavu“ (Kalvach, 2004, s. 49). V užším slova smyslu se jedná o „specializační obor, který se zabývá kromě všeobecné

interní

problematiky

i

problémy

rehabilitačními,

neurologickými,

psychiatrickými, ošetřovatelskými a propojením primární péče se sociálními službami. Jádrem oboru tak není dlouhodobé ošetřovatelství, ale zachování a obnova

12

soběstačnosti a rozvoj specifického geriatrického režimu.“ (Mühlpachr; Staníček, 2001, s. 12) Název geriatrie poprvé použil americký doktor Ignatz Leo Nascher (1863 – 1944), který je zakladatelem a otcem vědního oboru geriatrie. V roce 1914 pojmenoval svoji knihu názvem Geriatrics: The Disesae of Old Age and Their Treatment (Geriatrie: Choroby stáří a jejich léčení). V předmluvě popisuje vznik slova spojením řeckých slov gerón, což znamená stařec a iatrikos s významem lékařského ošetření. (Clarfield, 1990, s. 945)

1.3.

Sociální souvislosti 21. století

Seniorů se stejně jako všech občanů dotýká aktuální společenská situace, která se v průběhu posledních sedmdesáti let stále proměňovala. Všichni informanti prožili své dětství v období války nebo těsně po něm. Následovala etapa vzestupu komunismu, která v 60. letech vrcholila Pražským jarem. Toto období směřování ke komunismu s lidskou tváří ukončila okupace vojsk Varšavského paktu. Uvědomme si, že v této éře informanti prožívali své mládí. Postupně se projevila normalizace komunistického režimu a s ní přišlo i opětovné utažení společenských norem. V roce 1989 přichází Sametová revoluce, která boří dosavadní pořádky a zavedené jistoty. Z toho vyplývá, že dnešní senioři většinu svého aktivního života prožili v jiném společenském zřízení, které samo prodělalo několik zlomových okamžiků. S uvolněním politické a společenské situace pak přišly nejen nové výhody a možnosti v rámci demokratického uspořádání, ale také rizikové a negativní jevy. Senioři jsou vystavováni celkovému společenskému

a

ekonomickému

tlaku,

například

v podobě

podfinancování

důchodového systému a rostoucí inflace. Senioři se tak dostávají do situace, kdy jim v produktivním věku byly slibovány pozitiva a sociální jistoty a naopak na ně čekají mnohé nástrahy a komplikace. Právě proto, že naše společnost zažívá tak velké změny, musí senioři čelit novým výzvám, se kterými se během aktivního života nesetkali. Příkladem jsou moderní technologie, které nás v dnešní době obklopují na každém kroku. Není podstatné, zda se jedná o televizi či rádio, se kterými mají senioři zkušenost již z produktivního věku, obsah sdělovaných informací se změnil. Standardem je dnes využívání mobilního 13

telefonu a počítače a dochází k velkému zrychlení společenského života. Úspěšné vyrovnávání se s novými změnami, které dnešní doba přináší, je jedním z předpokladů pro vedení plnohodnotného života navzdory pokročilému věku. Dochází také k mnoha změnám ve vnímání, toho co je odpovídající konkrétnímu věku. Člověk v penzi může nejen stále pracovat, ale i navštěvovat školu a dále se vzdělávat a 40letá žena se může stát poprvé matkou. (Moody, 2009, s. 35) Samotná situace dnešních seniorů totiž příliš nepřispívá jejich aktivnímu vyžití a pestré činnosti. Přesto jsou tyto podmínky v mnohém lepší než dříve a proto se setkáváme se seniory, kteří potvrzují současné heslo: „Nepřidávat roky životu, ale život rokům.“ Kdy je podstatou zkvalitňovat dny, které jsou nám dány a využít jejich potenciálu naplno. V dnešní době dochází také k růstu populace, což je současným globálním problémem. Počet obyvatel se neustále zvětšuje, spolu s prodlužováním střední délky života1 je spojeno i stárnutí populace, protože se zvyšuje počet osob starších 65ti let2. Vzhledem k tomuto demografickému vývoji, je společnost v produktivním věku nucena tento vývoj reflektovat a v mnoha oblastech začíná vytvářet lepší podmínky a možnosti pro seniory.

1

Střední délka života neboli naděje na dožití je konstruována z úmrtnostních tabulek a udává, kolik let s největší pravděpodobností zbývá v dané populaci jedinci určitého věku a pohlaví. (Mühlpachr, 2004, s. 32) V roce 2006 byla střední délka života 73,4 let pro muže a 79,7 let pro ženy a v roce 2050 bude činit 78,9 let pro muže a 84,5 let pro ženy. (MPSV, 2008) 2

Pro posuzování stáří OSN stanovila věkovou hranici 65 let. Za starou populaci je označována taková populace, ve které procentuální zastoupení osob starších 65 let přesahuje 7% z celkového počtu obyvatel. V České Republice byla tato hranice překročena v roce 1950 s hodnotou 7,8%. (Mühlpachr, 2004, s. 31) V roce 2000 to bylo již 13,8% (Kalvach, 2004, s. 53), v roce 2007 16,6% obyvatel. V roce 2030 budou podle projekce demografického vývoje Českým statistickým úřadem čísla dosahovat 22,8% a v roce 2050 pak 31,3%, což odpovídá počtu přibližně 3 miliony osob. (MPSV, 2008)

14

2. Změny v procesu stárnutí Procesem stárnutí nás provází několik aspektů, stárnutí se tak promítá do všech složek osobnosti člověka – do tělesné neboli biologické, do psychické složky a v neposlední řadě také do složky sociální. Všechny části jsou vzájemně propojeny a úzce spolu souvisí.

2.1. Biologické aspekty stárnutí a stáří Již na první pohled často poznáme, jak je asi člověk starý. Změny a projevy pozorovatelných vlastností člověka a znaků stárnutí nazýváme fenotypem stáří. Tyto tělesné projevy, které nám pomáhají rozlišit staré lidi od mladých, mají obecné rysy. Avšak výskyt těchto rysů, jejich rozsah a doba, kdy se objeví, jsou velice různé. Protože „stárnutí je individuální a asynchronní“ (Mühlpachr, 2004, s. 23). Jednotlivé systémy a orgány nestárnou stejně a dochází také k individuálním rozdílům mezi lidmi. Změny ve stáří jsou dány nejen vlastní involucí, ale také genetickým základem, vlivem prostředí, životním stylem a také nemocemi. (Kalvach, 2004, s. 99; Mühlpachr, 2004, s. 23). Nejsnáze pozorovatelné změny jsou změny somatické. S věkem se snižuje tělesná hmotnost i výška. Ženy ztratí průměrně 5 centimetrů, zatímco muži téměř deset centimetrů. K největšímu poklesu výšky dochází až ve stáří, do 60 let je úbytek nepatrný. Jako možné důvody zmenšování uvádí Hayflick (1997, s. 208) kombinaci různých faktorů jako je například „ztráta vody, slábnutí jednotlivých svalových skupin, řídnutí kostí, změny postoje, prosedání plotýnek i jiné deformace páteře.“ Komplexní změna vzhledu seniora souvisí s proporčními změnami, počínaje zúžením ramen, zvětšením hrudníku, rozšířením pánve, ztenčením končetin a změnami v obličeji konče. Prodlužují se uši i nos, ztenčuje se horní ret, při ztrátě zubů dochází ke zmenšení čelisti a tím pádem i k poklesu brady, což způsobuje změnu celkové vizáže obličeje. Převislá oční víčka mění výraz očí a nesmíme opomenout vrásky, které jsou v obličejové části nejdříve pozorovatelné, protože pokožka je zde nejvíce vystavena slunci a okolním vlivům. Příčinou vzniku vrásek je ztráta kolagenu a nadměrné ukládání elastinu pod pokožkou na místech, která jsou poškozena slunečním zářením, konkrétně 15

ultrafialovými paprsky, kde dochází k jejich chemické přeměně. Dochází ke ztenčování vrchní části kůže zvané epidermis a k úbytku potních žláz, což způsobuje menší tvorbu potu a problémovou termoregulaci s rizikem přehřátí. (např. Hayflick, 1997, s. 207 – 215; Mühlpachr, 2004, s. 24 – 25; Příhoda, 1974, s. 248 – 250; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 146) Dochází také ke změně růstu vlasů a ochlupení. Na jednu stranu dochází k ustávání růstu vlasů a na druhé straně ochlupení v obličejové části (nos, uši) naopak svoji růstovou aktivitu zvětšuje. Všeobecně však dochází k úbytku, řídnutí ochlupení na těle. Nejnápadnější změnou vlasů je jejich šedivění, které je všeobecně považováno za nejzřetelnější znak stárnutí. Jeho příčinou je ztráta pigmentu melanin, který určuje jak barvu vlasů, tak i pokožky. Úbytek vlasů i jejich šedivění je více než věkem ovlivněno geneticky. (Hayflick, 1997, s. 217 – 219; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 146) Hlasové změny jsou u starších lidí způsobeny tvrdnutím a ztrátou pružnosti hrtanových chrupavek. Později ochabují hlasivky a svaly hrtanu atrofují. Hlas ztrácí postupně na síle a zmenšuje se jeho rozpětí, je posazen výše. Řeč se stává pomalejší pravděpodobně kvůli degenerativním změnám v mozku, objevují se pauzy, které se stávají častějšími. Docházet může také k poruchám řeči na základě patologických změn v mozku. (Bromley, 1966, s. 50 – 51) K již hůře pozorovatelným avšak podstatným změnám dochází ve struktuře lidského těla. Lidské tělo se stejně jako všechny organismy skládá z buněk. V průběhu let dochází ke snižování počtu správně fungujících buněk a odumřelé buňky jsou nahrazovány vazivem a tukem. Tato podpůrná tkáň omezuje správnou funkčnost jak jednotlivých orgánů, tak celého organismu. Podstatný je také úbytek celkové tělesné vody, ta v mládí tvoří asi 70% naší hmotnosti, s věkem může klesnout až na 45%. Ubývá svalové i kostní hmoty. Muži ztrácí asi 17% a ženy téměř 30% celkové kostní tkáně. Vzniká tak větší křehkost kostí, umožňující jejich snadnější lomivost. Tyto změny způsobují horší koordinaci pohybů a zpomalují jejich rychlost. (např. Hayflick, 1997, s. 199, 209 – 210; Hrůza, 1966, s. 34 – 35; Kalvach, 2004, s. 10; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 154)

16

Nervový systém Ke změnám dochází i u vnitřních orgánových systémů. Řídícím centrem celého lidského organismu je nervová soustava. Skládá se ze dvou částí, z centrálního nervového systému (mozek a mícha) a z periferního nervového systému. Mozek se skládá

z nervových

buněk

(neuronů),

které

pomocí

chemických

látek

(neurotransmiterů), přenáší nervové vzruchy. V průběhu let dochází k úbytku jak neurotransmiterů, tak i neuronů. Přestože neurony odumírají a již nedochází k jejich obnově, náš mozek si s tímto problémem dokáže poradit díky své plasticitě, kterou disponuje. Přerušené spoje jsou do jisté míry nahrazovány jinými cestami, které si sousední neurony dokážou vytvořit a tím mozek neztrácí svůj potenciál. Úbytkem nervových buněk i chemických látek dochází ke snížení hmotnosti mozku a k prodloužení reakční doby. (např. Bromley, 1966, s. 54; Hayflick, 1997, s. 200 – 203; Mühlpachr, 2004, s. 24; Šipr, 1997, s. 42 – 43) Endokrinní systém Soustava žláz s vnitřní sekrecí má na starost tvorbu hormonů, které jsou vylučovány přímo do krve a ovlivňují velké množství dějů v těle. V endokrinním sytému je možné nacházet původce věkových změn. Pro správné fungování tohoto systému je nutné mít nejen dostatečné množství hormonů, ale mít v pořádku i buňky, které na tyto hormony reagují. Příčinou problémů může být jak snížená tvorba hormonů – hypofunkce žláz s vnitřní sekrecí, tak špatné funkce příjemců hormonů. (Bromley, 1966, s. 59; Hayflick, 1997, s. 192 – 194) Kardiovaskulární systém Krev je pumpována srdečními stahy do plic, kde je okysličena a přes srdce je pomocí tepen rozváděna do celého těla, odkud je žílami odváděna zpět do srdce. Krev transportuje kyslík a živiny do těla a odvádí odpadní látky k vyloučení. S věkem přibývá červených krvinek, které transportují kyslík. I v srdci dochází k úbytku svalové hmoty, která je nahrazována vazivovou tkání. Snižuje se počet vlásečnic, cévní stěny tuhnou a zesilují se, tuto změnu nazýváme arterioskleróza. Dále dochází ke kornatění tepen, což znamená, že vnitřní vrstva tepny se zvětšuje směrem dovnitř a tím ubírá prostor pro proudění krve. Dochází ke zmenšení objemu krve, který je srdce schopno transportovat na jeden stah. Zpomaluje se srdeční činnost a díky tomu může dojít 17

k srdeční nedostatečnosti, protože srdce není schopné rychle zareagovat na tělesné zatížení adekvátním zrychlením tepové frekvence. S věkem se také zvyšuje systolický krevní tlak, diastolický se naopak snižuje. (např. Bromley, 1966, s. 53-54; Hayflick, 1997, s. 189 – 190; Mühlpachr, 2004, s. 24; Šipr, 1997, s. 43 – 44) Respirační systém Všeobecným důsledkem stárnutí je snížená kapacita dýchacího ústrojí. Počet plicních sklípků ubývá, plicní stěny ztrácejí svoji elasticitu a proto je dýchání povrchnější. Dochází ke snížení kapacity plic, což znamená, že plíce pojmou menší množství vzduchu a zůstatek vzduchu v plicích po výdechu je větší, výměna vzduchu je tedy menší. Ochabují také dýchací svaly, především svaly mezižeberní. (např. Bromley, 1966, s. 52; Mühlpachr, 2004, s. 25; Příhoda, 1974, s. 272; Šipr, 1997, s. 47) Trávící systém Problémovým faktorem je případná ztráta zubů a jejich případné opotřebení, zuby mohou být na zkusných plochách obroušeny. Dochází také k zabarvení zubů do žluté barvy, což je pouze estetický prvek. U starších lidí dochází k oslabení žvýkacích svalů a tvoří se menší množství slin, což vede k méně efektivnímu žvýkání. Ubývají enzymy pomáhající štěpit uhlohydráty, ubývá i pepsinu, který rozkládá v žaludku bílkoviny. Ve výsledku tak dochází k méně účinnému trávení. Problémy s čichem a chutí mohou vést k oslabení chuti k jídlu. (např. Bromley, 1966, s. 45 – 46; Mühlpachr, 2004, s. 25; Příhoda, 1974, s. 272; Šipr 1997, s. 47) Vylučovací systém Ledviny patří k nejprokrvovanějším orgánům lidského těla. S věkem průtok krve klesá, což snižuje filtraci, vylučování i očisťování ledvin. V 80 letech činí tento pokles až 50%. Dochází k poruchám funkce močového měchýře. Může dojít ke ztrátě, nebo oslabení kontroly nad vylučováním, což způsobuje ztrátu pohodlí, problémy a také rozpaky. Naopak zvětšování prostaty, které se vyskytuje asi u poloviny mužů starších 50ti let, není projevem stáří nýbrž nemoci. (např. Bromley, 1966, s. 46 – 47; Mühlpachr, 2004, s. 25; Šipr 1997, s. 49 – 50)

18

Metabolismus Hayflick (1997, s. 226) definuje metabolismus jako „souhrn mnohočetných a složitých chemických procesů, které probíhají v živém organismu.“ Lidské tělo využívá jako zdroj energie kalorie, které uchovává a využívá. Spotřeba bazálního (klidového) metabolismu udává, kolik kilokalorií potřebuje naše tělo na čtverečný metr své plochy za hodinu. S věkem tento bazální metabolismus klesá až o 20%. Enzymy jsou bílkoviny, které urychlují chemické reakce a s průběhem let se enzymy hůře přizpůsobují, což vede ke snížení schopnosti organismu reagovat na změny. Dochází také ke zhoršení vytrvalosti. (Hayflick, 1997, s. 226 – 228; Mühlpachr, 2004, s. 24) Imunitní systém Imunita má za úkol chránit naše tělo před cizími látkami – cizími proteiny. Pomáhá naše tělo bránit před různými viry, způsobující různá onemocnění. S věkem se na jednu stranu snižuje schopnost imunizace a na druhou stranu se zvyšuje tvorba autoprotilátek. Se všemi proteiny, které tělo nemělo v době narození, nakládá jako s cizími. S průběhem stárnutí se tělo mění a mění se i proteiny, což může vést k reakci imunity na vlastní látky v domnění, že se jedná o cizí. Vytváří si však protilátky samo proti sobě a tím se ničí a vznikají tzv. autoimunitní onemocnění. (Hayflick, 1997, s. 190 – 192; Mühlpachr, 2004, s. 25) Pohlaví S věkem klesá rovnováha hormonů ovlivňující pohlavní funkce u mužů i u žen. Ženy ztrácí schopnost reprodukce náhle a to při klimakteriu, kdy ustává menstruace. Mění se i pohlavní orgány, děloha se zmenšuje, kolem 65. roku má již polovinu své původní hmotnosti, zmenšuje se také pochva, její stěny se ztenčují a snižuje se schopnost sekrece lokálních žláz, prsy se zmenšují a dochází k jejich svěšení. U mužů nedochází ke změnám tak náhle jako u žen. Schopnost erekce bývá zachována, ke vzrušení dochází pomaleji, erekce je kratší a rychleji nastupuje uvolnění. Schopnost reprodukce bývá u mužů zachována často až do vysokého věku. (např. Bromley, 1966, s. 62; Hayflick, 1997, s. 195 – 197; Šipr, 1997, s. 53 – 56)

19

Smysly Během stárnutí dochází ke změnám také v oblasti smyslů. „Informace přicházející do mozku z okolního světa je omezená ve svém rozsahu, je méně přesná a v důsledku zpomalení nervového systému potřebuje k cestě do mozku více času. Stárnoucí mozek rovněž není schopen přicházející smyslovou informaci využít nejlepším způsobem“ (Stuart-Hamilton, 1999, s. 35). Nejvíce problémové změny se týkají zraku a sluchu, pomocí nichž získáváme nejvíce informací ze svého okolí, v případě zraku se jedná až o 80% všech informací. Podle Hayflicka (1997, s. 222) nejsou nejtypičtějším znakem stárnutí šedivé vlasy, „ale změny, jež nastávají v očních čočkách“. Lidské čočky mají s věkem tendence sílit a mohutnět, čímž ztrácí svoji pružnost a dochází ke snížení schopnosti akomodace, což je schopnost zaostřit na různé vzdálenosti. V případě starších lidí se jedná hlavně o zaostření na blízké vzdálenosti. Stařecká vetchozrakost se nazývaná presbyopie. Dále dochází ke změnám ve vnímání intenzity světla a déle trvá přizpůsobení se světelným podmínkám, ať již při přechodu ze světla do tmy nebo naopak. Reakční čas je u starších lidí několikanásobně vyšší, ke zpracování obrazu potřebují více času. Zajímavostí je, že u starších lidí dochází ke změně vnímání barev, svět vidí v nažloutlých odstínech. Při určování barev se v barevném spektru kolem žluté barvy orientují výborně, nicméně v oblasti modré a zelené je rozlišování problematičtější. Větší komplikace než již zmíněné problémy tvoří šedý a zelený zákal. U šedého zákalu dochází ke snížení propouštění světla čočkou a u zeleného zákalu jsou buňky oka poškozovány nadměrným množství nitroočního moku, který se v očních bulvách vytváří. (např. Stuart-Hamilton, 1999, s. 27 – 30; Hayflick, 1997, s. 222 – 223; Příhoda, 1974, s. 252 – 255) Sluch v průběhu našeho života postupně slábne, první problémy se mohou objevit již po 30. roce života. Řada lidí má problémy se sluchem za určitých okolností již v 50 letech. K oslabení sluchu dochází nejen vlivem stárnutí, ale stav může zhoršovat také prostředí, ve kterém se pohybujeme. Je však obtížné přesně určit, kdy jde o vliv stárnutí a kdy o vliv prostředí, protože oba tyto faktory hrají svoji roli a prolínají se. Nejdříve dochází ke změnám v oblasti vnímání vysokých tónů, které je postupně doprovázeno nižší citlivostí na hlasitější zvuky. Při měření ztráty sluchu jsou využívány 20

decibely (dB), které jsou jednotkou hlasitosti. O prvních známkách zhoršení sluchu se hovoří při snížení citlivosti o 20 dB oproti běžnému stavu, nejedná se však zatím o výrazné potíže pro člověka. Při snížení o 30 dB jsou silné hlasy slyšet dobře a již se začínají objevovat komplikace. Při 40dB se stává slyšení normálního rozhovoru více problémové a v případě snížení o 50 dB je rozumět už jen velmi hlasitému rozhovoru ideálně s pomocí odezírání ze rtů. Nad 50 dB není již rozumět ani hlasitému slovu. Presbyakuze neboli nedoslýchavost stárnoucích je nejrozšířenějším typem problémů se sluchem u starších osob. Další komplikací může být i tinit, neodborně nazývaný jako „zvonění v uších“, který zastírá ostatní zvukové signály. (Hayflick, 1997, s. 219 – 220, Stuart-Hamilton, 1999, s. 30 – 32) Změny dalších smyslů představují pro člověka menší omezení, neznamená to však, že by k nim nedocházelo. Ve stáří dochází k oslabení vnímání základních chutí (sladkost, slanost, hořkost, kyselost) a to poklesem počtu chuťových buněk. Úbytek je však tak pozvolný a nenápadný, že si jej člověk neuvědomuje. Když tedy starší lidé říkají, že něco už nechutná, tak jako dřív, že nejlépe uměla vařit jejich babička, tak je pravděpodobné, že rozdíl není ve vaření nebo ingrediencích, nýbrž v jazyku s menším počtem chuťových pohárků, v případě seniorů již jen třetinou původního počtu. Spolu s chutí souvisí čich, který se postupně zhoršuje oslabováním čichových buněk. Podle Hayflicka (1997, s. 221) se přitom „nejedná jen o sníženou citlivost čichu vůči slabým esencím, ale i o neschopnost vyhodnocovat intenzitu silných čichových vjemů.“ Již zmíněné změny kůže, ať už vrásky nebo její ztenčování, mají vliv na změny hmatu, protože v kůži jsou uložena hmatová tělíska. Zvětšuje se práh citlivosti, tudíž je nutný silnější podmět pro jeho postřehnutí a také klesá citlivost k tepelným impulzům. Spolu s hmatem souvisí i reakce na bolest. U starších lidí dochází ke zvýšení tzv. prahu bolesti, senioři jsou tedy schopni snášet intenzivnější podněty jako nebolestivé. (Stuat-Hamilton, 1999, s. 34) Ve stáří se mění celé tělo stárnoucího člověka, prochází postupnou involucí. Většina procesů je provázaná. Je nutné podotknout, že v těle stárnoucího člověka probíhají změny, které jsou přirozenými výsledky stárnutí, nicméně se objevuje velké množství změn, které není zapříčiněno stárnutím, nýbrž chorobnými stavy a změnami. (Hayflick, 1997, s. 184)

21

2.2. Psychické aspekty stárnutí Psychické změny, které jsou individuální proměny jednotlivých funkcí včetně kompletního složení poznávacích procesů, nejsou rovnoměrné. Dochází k prolínání vlivu změn docházejících v mozku i v celém těle. Důležitá vlastnost kognitivních funkcí plasticita, která umožňuje využívání celého potenciálu, po 60. roce života klesá. Zpomaluje se psychomotorické tempo. Dochází k celkovému zpomalení procesů, prodlužují se reakční časy staršího člověka, zpracování informací z okolí trvá delší dobu, včetně následné reakce. Pro starší osoby je problémové se rozhodovat, rozhodují se déle a obtížněji. Díky změnám v oblasti zaznamenávání, ukládání a následného využívání informací dochází k chybování seniorů. Proto jsou senioři citlivější na výkyvy ve vlastním výkonu a mají sklon k opatrnosti, dávají přednost přesnosti před rychlostí. Pro běžný život není toto zpomalení omezující. (Šipr, 1997, s. 58; Vágnerová, 2007, s. 317 – 318) Percepce „Vnímání je základní poznávací proces, který nám umožňuje být v kontaktu s okolním světem i se sebou samými“ (Říčan, 2009, s. 38). Informace z okolí získáváme pomocí smyslů. Ve stáří dochází ke změnám těchto smyslů, což vede také ke změnám ve vnímání. Problémy mohou nastat při příjmu vjemů, ve smyslových čidlech, v nervových drahách, nebo přímo v mozku při jejich zpracovávání. V seniorském věku je nejproblémovější zrakové a sluchové vnímání. Informace z okolí přicházejí zkreslené, jednodušší a neúplné. Starší lidé potřebují také více času pro získání informací. Zhoršené vnímání ovlivňuje každodenní realitu. Reakce jsou zpomalené, často je nutné větší zapojení pozornosti, což způsobuje únavu a může také docházet k úrazům. V případě potíží může dojít až k omezení problémové činnosti, rezignaci a uchýlení se do izolace, čímž se dostáváme do začarovaného kruhu. Při malém množství podmětů se situace ještě zhoršuje. Problémy s vnímáním na úrovni smyslových čidel (zraku a sluchu) je možné dobře kompenzovat pomůckami, například brýlemi nebo naslouchadly, případně vhodnou úpravou prostředí a podmínek. (např. Příhoda, 1974, s. 324 – 325; Říčan, 2009, s. 39; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 150; Vágnerová, 2007, s. 319 – 320)

22

Pozornost Díky pozornosti zaměřujeme a soustředíme duševní činnost na určité podněty kolem nás. Pozornost úzce souvisí s procesem vnímání. Díky ní se do centra vědomí dostávají jen ty informace, o které máme zájem. Umožňuje nám zaměřit se pouze na podstatné zprávy a ty nepodstatné vynechat, tato schopnost rozdělení pozornosti se s věkem zhoršuje. Změny koncentrace pozornosti jsou menší, hlavně při známých činnostech. Starší osoby je možné snadněji rozptýlit rušivými elementy, především zvukovými. Nejproblematičtější je rozdělování a přenášení pozornosti z jednoho podnětu na druhý, výběrově se zaměřit na určitý podnět, nebo se soustředit na více podnětů současně. Komplikace se můžou objevit také ve snížené schopnosti rozlišovat podstatné věci od těch méně podstatných. Změny pozornosti se však nijak závažně neprojevují v běžném životě. (Říčan, 2009, s. 211 – 122; Vágnerová, 2007, s. 320 – 321) Myšlení Myšlení je speciální lidská dovednost, která nám umožňuje záměrně jednat. S postupem změn v myšlení se společenský smysl jeho využití s věkem vytrácí. V penzi se mění jeho obsah, senioři se více zaměřují na svoji minulost, rádi se zabývají jedním tématem, ke kterému se rádi vracejí. „Myšlení, které vychází především ze zkušeností, má tendenci směřovat ke konzervativnosti a staří lidé ulpívají na úsudcích, které si vytvořili již dříve“ (Šimíčková-Čížková, 2010, s. 151). Myšlení starších lidí je charakteristické svojí nepružností a nepřizpůsobivostí. U starších lidí dochází i k úbytku abstraktního myšlení, konkrétní myšlení zůstává zachováno. Spolu s úbytkem abstraktního myšlení souvisí také snížení fantazie a představivosti. (Říčan 2009, s. 87; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 151; Šipr, 1997, s. 59; Vágnerová, 2007, s. 329) Intelekt Míra změny úbytku inteligence je individuální. Základ tvoří opět genetika a exogenní vlivy přináší variabilitu změn. Je tedy podstatné s jakou vybaveností do života přicházíme, ta je pak ovlivněna vnějšími faktory jako je vzdělání, některé osobnostní charakteristiky, způsob života, nemoci a chorobné procesy a další. „Stárnutí přináší nárůst obecných vědomostí, ale za cenu delší doby, po kterou je třeba věci promýšlet.

23

Stáří s sebou nese větší moudrost, ale menší důvtip nebo bystrost“ (Stuart-Hamilton, 1999, s. 47) Cattell a Horn (in Stuart-Hamilton, 1999, s. 49) definovali dvě specializované dovednosti intelektu a to krystalickou a fluidní inteligenci. Krystalická inteligence udává jaké množství informací a vědomostí jsme si během života osvojili. V rámci krystalické inteligence nedochází k výrazným změnám. Pojmy, vědomosti, způsoby uvažování, které jsme v průběhu života získali, nám zůstávají po celý život. Aplikace těchto vědomostí však není s postupem času tak flexibilní. Čím více vědomostí člověk v životě nabyl, tím stálejší jsou jeho schopnosti ve stáří a tím také dochází k menšímu úbytku. Pouze v případě patologických změn by mohlo dojít k jejich ztrátě. Krystalická inteligence bývá označována také jakou moudrost. Fluidní inteligence je chápána jako schopnost řešit nové problémy, flexibilně reagovat a zpracovávat nové neznámé informace. Pokles fluidní inteligence neboli mechaniky inteligence je zřetelný. Důvodem poklesu jsou změny v mozku a centrální nervové soustavě. Dochází ke zpomalování schopnosti rychle reagovat, zpracovávat nové informace a pružně na ně reagovat. Změna této dovednosti intelektu se projevuje především v nových neznámých situacích, kdy je nutné rychle reagovat. Většina seniorů se však s takovými náročnými situacemi nepotkává, případně reagují únikově a snaží se takovým situacím vyhnout. Fluidní inteligence bývá označována jako důvtip. (Stuart-Hamilton, 1999, s. 49 – 50; Vágnerová, 2007, s. 326 – 329) Paměť V paměti dochází k velkým změnám, které jsou považovány za běžný znak stárnutí. I v případě paměti se jedná o kombinaci několika faktorů, které ji ovlivňují, základem je genetická výbava, zkušenosti a také aktuální zdravotní stav. Nedostatky paměťových funkcí způsobují komplikace v učení. Flexibilita mozku zajišťuje vštípení a uchování informací. Důležitá je i úroveň rozumových funkcí a způsob, jakým jsme užívali paměť celý život. Pokud mozek a paměť trénujeme, schopnost paměti bude déle zachována. K většímu úpadku dochází v krátkodobé paměti, která má za úkol podržet informaci do té doby než je náležitě zpracována, pak je buď uložena do dlouhodobé 24

paměti, nebo odstraněna. Komplikace způsobuje zpomalení procesu percepce, protože může dojít k uložení nepřesné informace nebo k její ztrátě. Dlouhodobá paměť zůstává zachována většinou bez větších komplikací, dochází k pomalému a někdy nepřesnému vybavování si informací. (např. Vágnerová, 2007, s. 321; Šimíčková-Čížková, 2010, s. 150 – 151; Stuart-Hamilton, 1999, s. 119) Emoce S věkem dochází ke snížení intenzity emocí. Dochází k celkovému zklidnění a zároveň ke zvýšení dráždivosti, což jsou dvě protichůdné změny. Zklidnění je nejen emočního charakteru, ale dochází k celkovému zpomalení organismu, včetně psychiky. Naopak zvyšující se dráždivost vede k citové labilitě a obtížnější odolnosti na zátěž. (Vágnerová, 2007, s. 335, 337; Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 207) Emoční změny působí na celý organismus, jedná se o provázaný proces, emoční výkyvy „snižují využití rozumových schopností, omezují motivaci k jakékoliv aktivitě, a tím i celkovou adaptační flexibilitu staršího člověka“ (Vágnerová, 2007, s. 337). Osobnost V průběhu stárnutí může docházet ke změnám v osobnosti člověka a to v návaznosti na její předchozí vývoj, na životní styl a jeho změnu, kterou odchod do penze a stáří nepochybně je. Může dojít ke zvýraznění některých vlastností člověka, které mohou být nepozorovatelné až nápadné. Ke změnám v osobnosti může dojít také v důsledku nemocí. Vágnerová (2007, s. 348) uvádí proměny 5 základních osobnostních faktorů, kterými jsou extraverze, neuroticismus, otevřenost novým zkušenostem, svědomitost a přátelskost. Extraverze neboli společenská otevřenost má tendenci s věkem klesat. Stejně tak neuroticismus klesá a senioři se stávají klidnějšími a vyrovnanějšími. Otevřenost novým zkušenostem také s věkem klesá a senioři jsou více konzervativní. Naopak svědomitost a pečlivost většinou roste, proto jsou senioři zodpovědní a pečlivý. Přátelskost a ochota pomáhat se mění na dvě strany. Na jednu stranu roste u starších lidí egocentrismus a na straně druhé se objevuje větší soucitnost a důvěřivost. (např. Hayflick, 1997, s. 181; Skorunková, 2011, s. 64; Stuart-Hamilton, 1999 s. 151 – 152; Vágnerová, 2007, s. 347 – 349)

25

2.3. Sociální aspekty stárnutí Vedle biologických a psychických změn nás stářím provází i změny sociální. Hlavním mezníkem života ve stáří je odchod do důchodu, změna sociálních rolí a uvědomění si vlastního stárnutí. Dochází ke změnám v interpersonálních vztazích, které se vyvíjejí na základě životních okolností a změn.

2.3.1. Adaptace na stáří Každý z nás jednoho dne na sobě zpozoruje první známky stárnutí. Stejně jak je individuální stárnutí, tak jsou individuální způsoby, jak na něj budeme reagovat a jak se se stářím vyrovnáme. Můžeme vidět spokojené i nespokojené seniory. Někteří nesou stáří a vše s ním spojené více než dobře, jiní se s ním naopak nedokážou vyrovnat. Bromley (1966, s. 105 – 110) uvádí 5 možných způsobů adjustace neboli reakcí na stáří. Konstruktivnost První typ adaptace je ideální variantou, jak se s přicházejícím stářím vyrovnat. Takový senior je dobře vyvážený, užívá si života, navazuje vřelé a srdečné interpersonální vztahy, je tolerantní a flexibilní. Je poměrně spokojený a je si vědom sebe sama, svých úspěchů i neúspěchů. Je soběstačný v mezích svého zdravotního stavu. Senior je spolehlivý, schopen dlouhodobě plánovat. Jeho zájmy jsou cílevědomé a navazují na předcházející život. Je smířen se svým stárnutím, včetně odchodu do důchodu i s případnou smrtí. Má optimistický postoj k životu, který je zaměřený na budoucnost, do které hledí optimisticky a s nadhledem. Závislost Druhá varianta je sice společensky přijatelná, nicméně směřuje k pasivitě a závislosti. Takový senior je poměrně vyrovnaný, spoléhá však na své okolí, že se o něj postará a dostane se mu od něj citové podpory. Není cílevědomý, rád se podřizuje, do penze odchází rád a rád přenechá zodpovědnost jiným. Má obavy z navazování nových styků, které by mohly narušit jeho pohodlí, je podezřívavý a přehnaně opatrný.

26

Obranný postoj Tento způsob je již méně společensky přijatelný. Takový senior je „obrněný“, je přehnaně citově kontrolovaný, příliš svázaný zvyky, je konzervativní a přehnaně aktivní. Takový člověk odmítá pomoc, aby dokázal svoji soběstačnost, bojí se závislosti a neaktivnosti v pozdějším věku. Takoví lidé odsouvají odchod do důchodu, jak jen to je možné. Obranou proti myšlenkám na stáří jim je přehnaná aktivita. Nemají rádi nečinnost a milují úspěch. Se stářím se smíří pouze z donucení okolností. Nepřátelství Z vlastního neúspěchu obviňují ostatní. Jsou agresivní, pořád si stěžují, jsou soutěživí a podezřívaví. Jsou v zajetí svých zvyků a neúprosní ve svém postoji a hodnotách, nerealističtí ve svých představách jak o sobě samých tak o světě. Jejich podezřívavost často hraničí až s paranoiou. K lidem se chovají nepřátelsky, závidí mladým lidem a žijí osaměle. Vyjadřují velmi silný odpor a averzi ke stárnutí, které považují pouze za ubohý úpadek psychických i fyzických sil končící smrtí. Stejně jako obranní jsou velice aktivní a oddalují odchod do důchodu jak jen to je možné. Ve stáří se u nepřátelských seniorů objevují úzkosti, obavy, pesimismus, deprese a pocit zklamání. Mají slabou vytrvalost a silnou touhu nebýt na nikom závislý. Rozzlobení senioři jsou typičtí svojí nevrlou mrzutostí. Na stáří nevidí nic dobrého, odmítají se s ním smířit a bojí se smrti. Sebenenávist Takový lidé obrací svoje nepřátelství vůči sobě samým, jsou kritičtí a pohrdají vlastním životem, nemají ambice. Jsou pasivní, depresivní, a chybí jim podnikavost. Jsou schopní akceptovat své stáří, ale nejsou schopní si k němu osvojit konstruktivní a optimistický postoj. Jsou pesimističtí a nevěří v možnost jednotlivce ovlivnit svůj vlastní život a spíše se považují za oběť okolností. Velmi dobře si uvědomují skutečnost stárnutí. Smrti se nebojí, naopak ji považují za vysvobození ze své velmi neuspokojující existence. Každá strategie má něco společného alespoň s jednou z ostatních. Není výjimkou, že se někdo nachází v kombinaci dvou nebo více typů. Stejně tak je možné najít rozdíly

27

i v rámci jednotlivých způsobů. O celkovém způsobu rozhoduje celý život jedince a jeho schopnost adaptace na změny již v mládí. (Bromley, 1966, s. 110 – 111)

2.3.2. Odchod do penze a změna sociálního postavení Člověk odchodem do důchodu přechází z produktivní části svého života do postproduktivní. Jedná se o významný předěl v lidském životě. Dochází k přechodu z pracovní role do role penzisty. Status seniora je statusem připsaným a je s ním spojeno předepsané chování. „Od starého člověka se očekává, že opustí svět práce a odejde „na odpočinek“, tedy do důchodu. A primární role, která je předepsána pro důchod, je charakteristická tím, že to je vlastně ne-role“ (Rabušic, 1995, s. 145). Člověk odchází z práce, ze společenského dění do svého soukromí. „Zůstávají mu jen soukromé role, pro širší společnost se stal anonymním důchodcem, jehož minulé profesní uplatnění ztratilo oficiální význam“ (Vágnerová, 2007, s. 356). Z těchto důvodů psycholog Pavel Říčan navrhuje změnit sousloví odchod do penze na vstup do penze. Slovo odchod je spojeno se ztrátami a negativním podtextem, kdežto slovo vstup je začátek něčeho nového a orientuje se do budoucna a znamená nové možnosti a příležitosti. (Ort, 2004, s. 24; Rabušic, 1995, s. 146) Senioři odchodem do penze najednou přijdou o pravidelnou činnost, kterou zastávali většinu času a nabudou velkého množství volného času, se kterým si mnozí neumí poradit. Každý si jej musí vytvořit dle sebe, což mnohým může činit potíže, protože doposud byli zvyklí nechat řídit svůj život někým jiným, většinou zaměstnavatelem. Právě pro předcházení tomuto problému je důležité si v produktivním životě vytvořit dostatečný okruh mimopracovních aktivit a zájmů, které nově nabytý čas pomohou vyplnit. Jako součást této problematiky je podstatné přijmout fakt stárnutí a vyrovnat se s touto skutečností. Podstatnou roli v postoji k penzi hraje doba odchodu do důchodu. Člověk může odejít do penze ve standardní době. Je možné odejít předčasně, nebo také později. Záleží také na okolnostech ukončení produktivního věku. Jiný bude postoj člověka, který byl k odchodu donucen okolnostmi, ať už zdravotním stavem nebo propuštěním zaměstnavatelem, a člověka, který šel do důchodu dobrovolně. Jsou lidé, kteří se do penze těší, protože budou mít čas na aktivity, které dříve nestíhali a jsou lidé, 28

pro které je představa penze noční můrou. Možností přechodu mezi produktivním a postproduktivním věkem je pro některé práce na částečný úvazek. Kdy člověk získá více volného času, ale nepřijde o možnost seberealizace v zaměstnání. Pro mnohé seniory je v dnešní době pokračování v práci ekonomickou nutností. Se ztrátou společenského statusu se hůře vyrovnávají muži, kteří jsou více orientovaní na práci. Naopak ženy, které se dále realizují v domácnosti a rodině, nesou odchod do penze mnohem lépe. Správné sžití se s důchodem není tak jednoduché, člověk prochází fázemi adaptace na penzionování. Vágnerová (2007, s. 360 – 363) zmiňuje 4 fáze. První fáze je přípravná, to znamená ještě před samým odchodem do penze. Má velkou spojitost s přípravou na stáří. Pocity spojené s odchodem do penze jsou často protichůdné. Na jednu stranu člověk něco získá a na druhou něco ztratí. Člověk bude mít možnost věnovat se koníčkům a aktivitám, na které v práci neměl čas, těší se na klid a bezstarostnost a na straně druhé má obavy ze ztráty práce, pocitu neužitečnosti a zbytečnosti. Odchodem do penze začíná druhá fáze, bezprostřední reakce na změnu životního stylu. Senior již odešel ze zaměstnání a nový způsob života si zatím nevytvořil. Poznává nepoznané, na základě svých očekávání může být ze situace buď překvapen, nebo zklamán. Objevit se může nadšení a radost stejně tak jako nespokojenost a obavy. Po odeznění prvních emocí a měsíců dochází k deziluzi a postupnému přizpůsobení se novému životu v penzi. „Mnozí důchodci začínají pociťovat nudu a prázdnotu, chybí jim pravidelná činnost, sociální kontakty apod. K deziluzi dochází někdy i u seniorů, kteří se na důchod těšili a začali si intenzivně užívat svých koníčků či odpočinku. Po určité době se jich nasytí a mohou se cítit zklamáni. Odpočinuli si, udělali všechno, co chtěli a najednou nejsou tak spokojení jak očekávali“ (Vágnerová 2007, s. 361) V této době je nutné najít pravidelné aktivity s dlouhodobými a reálnými cíly, nastavit si povinnosti a najít nový životní vzorec, který je bude naplňovat. Většinou tento proces trvá v rozmezí jednoho až dvou let. Poslední fází je adaptace na nový životní styl, který si senior vytvořil. Dochází k jeho ustálení, denní i týdenní harmonogram je již poměrně pravidelný a měl by přispívat k dlouhodobé životní pohodě. 29

2.3.3. Interpersonální vztahy Po odchodu do penze člověk ztrácí část sociálních kontaktů, které měl v pracovní oblasti. Je potřebné tyto ztracené kontakty nahradit jinde, aby člověk nezůstal v izolaci a nedošlo tak k sociální exkluzi neboli vyčlenění seniora. Sociální exluze je „proces úpadku a desintegrace vztahů mezi jedincem či určitou minoritou a majoritní společností“ (Kalvach, 2006, s. 1). Prevencí sociálního vyčlenění je udržování vztahů a také získávání nových kontaktů. Kvůli ztrátě při odchodu do důchodu je nutné vybudovat ještě před penzí okruh osob, se kterými bude možné se stýkat i po odchodu ze zaměstnání. Senioři se pohybují převážně ve třech sociálních skupinách. Nejbližší a nejdůležitější je rodina seniora. Další skupinou jsou přátelé, kamarádi, sousedi a další lidé, se kterými se senioři potkávají v různých volnočasových aktivitách. I tato skupina je pro seniory důležitá, umožňuje další kontakty a udržení sociálních kompetencí. Třetí skupinou je společenství v určité instituci, jako je například nemocnice, domov pro seniory či jiná zařízení. Tato skupina nemusí být pravidlem pro všechny seniory, nicméně pro určitou část je důležitá. (Vágnerová 2007, s. 350) Rodina Díky prodlužování věku dochází k tomu, že dnešní rodiny jsou tvořeny častěji čtyřmi generacemi, než třemi jak to bylo běžné dříve. Došlo také ke změnám v životě rodin, zatímco dříve žili rodiny více generačně pospolu, dnes převažuje samostatnost tzv. nukleárních rodin. Většina seniorů však žije v blízkosti svých dětí, aby mohli využít jak výhod soukromí, tak výhod blízkého a častého kontaktu. Pacovský (1990, s. 53) to definuje jako „intimita s odstupem“ Udržování častých kontaktů bývá spojeno také s pomocí dětí seniorovi, bez které by se někteří neobešli. Senior „očekává zájem o svou osobu a naopak se zajímá o problémy rodiny i ve vysokém věku“ (Šipr in Pacovský, 1990, s. 53). Velmi významná role, kterou senior zastává je role prarodiče, ve které má velký prostor se realizovat. (Kvalita života ve stáří 2008, s. 43; Langmeier; Krejčířová 2006, s. 209; Pacovský 1990, s. 52 – 53; Stuart-Hamilton 1999, s. 171 – 172) Manželství ve stáří Manželství starých lidí, jejichž děti již vyletěly z hnízda, se říká gerontická rodina. (Pacovský, 1990, s. 52) Takoví manželé spolu v důchodovém věku tráví mnohem více času než ve věku produktivním. Starší manželské páry bývají šťastnější a 30

spokojenější než páry mladší. Ve stáří dochází k posílení vztahu a stoupá spokojenost manželů. Pravděpodobně i proto, že ve stáří lidé snáze přijímají kompromisy, jsou více realističtí a nemají přehnaná očekávání. Navíc mají mnohaletou zkušenost ze společného soužití, více se znají a je pravděpodobné, že zastávají stejné, nebo alespoň podobné názory, hodnoty a postoje. Nejsou však jen spokojené a šťastné seniorské páry. Někteří senioři žijí se svým partnerem, ale nežijí spolu v partnerství v pravém slova smyslu. Z nějakého důvodu nejsou spokojeni, ale společné žití je již tak zažitým stereotypem, který nechtějí měnit. S postupem času se naučili eliminovat negativní záležitosti. S věkem také roste schopnost tolerance a přizpůsobení se. Ve stáří, stejně jako v každém věku, je ve vztahu důležitá intimita. S postupem let však dochází k transformaci ve vnímání intimity mezi partnery. Zatímco v mladém věku je intimita chápána především ve spojitosti se sexuální tématikou, ve stáří se rozšiřuje vnímání intimity na další dimenze. Jde spíše o souznění mezi partnery, o pocit blízkosti, důvěry a jistoty, o sdílení a přítomnost partnera. Dochází k posílení párové identity, pro seniory je důležitější pár jako celek, než on sám jako osobnost. Intimita ve významu sexuality nezůstává opomenuta ani ve stáří, dochází však k její proměně. Je chápána jako sexuální chování, ne jen jako pouhý akt. Je méně intenzivní, má však „stimulační účinek a je důkazem určité tělesné i duševní svěžesti“ (Vágnerová, 2007, s. 372 – 373). I v případě sexuální aktivity seniora je podstatné, jaký byl jeho přístup k ní v předchozích obdobích života. Častým faktem, který společné manželství seniorů provází je smrt jednoho z nich. Přestože je velká pravděpodobnost ovdovění, většina seniorů není na tuto situaci připravena. Pro seniora je ztráta životního partnera fatálním zásahem do života. Čím je člověk starší, tím tuto událost nese hůře. Spolu s partnerem odchází smysl života a důležitá část vlastní identity, přichází osamění, pocit prázdnoty a také pocit ohrožení. Senior ztrácí zájem a motivaci ke každodenním činnostem, které ztrácejí na významnosti, pokud není pro koho je dělat. Stejně tak přichází senior i o vyhlídky do budoucnosti, která byla naplánována společně s partnerem. A v neposlední řadě dochází ke snížení ekonomické situace. Z důvodu delšího dožití žen je mezi ženami více vdov, ve věku nad 65 let je to celých 50%, kdežto u mužů je v tomto věku pouze 15% vdovců. (např. Langmeier; Krejčířová, 2006, s. 210; Skorunková, 2011, s. 64; Stuart-Hamilton, 1999, s. 168; Vágnerová, 2007, s. 368 – 377, 383)

31

Ageismus V rámci interpersonálních vztahů seniorů je možné se setkat s negativním přístupem ke starším lidem, který bývá označován jako ageismus. Tento termín byl poprvé použit v roce 1968 Robertem Butlerem, předsedou poradního sboru pro stárnutí v Columbii, v souvislosti s bytovou politikou. Nejdříve byl tento pojem chápán jako diskriminace a stereotypizování lidí pro jejich stáří. „Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech. … ageismus dovoluje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od nich samých, a proto jim brání, aby se se staršími lidmi identifikovali jako s lidskými bytostmi“ (Butler in Vodovićová, 2008, s. 111). Palmore později rozšířil chápání ageismu na diskriminaci a předsudky vůči jakékoliv věkové skupině, se kterou je nevhodně a negativně jednáno, tedy nejen vůči starým lidem. Uvádí, že ageismus je předsudek, diskriminace a nejkrutější odmítnutí. (Palmore, 1999, s. 3; Palmore in Vodovicová, 2008, s. 112) V naší literatuře definuje Vodovićová (2005, s. 5) ageismus „jako ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité hokortě/generaci.“ Mezi předsudky, které vůči starým lidem můžeme nalézt, patří například jejich zbytečnost, neužitečnost a neschopnost. Považování seniorů za nehezké osoby, u nichž dochází k postupnému úpadku, jak duševních tak fyzických sil a jejichž směřování vede pouze ke smrti. Díky takovému obecnému smýšlení populace a malé úctě k seniorům dochází k diskriminaci a nepřiměřenému chování a přístupu k seniorům. Díky tomuto nevhodnému jednání se seniory dochází ke značnému úbytku jejich sebehodnocení ve stáří, což vede ke snížení sebevědomí a může dojít k přijetí stereotypů za pravdivé. (Stuart-Hamilton in Langmeier; Krejčířová, 2006, s. 214)

32

3. Aktivní stáří 3.1.

Úspěšné stárnutí

Podstatnou otázkou pro stárnoucí jedince je, zda a případně do jaké míry je možné proces stárnutí ovlivnit či zmírnit. Pokud se podíváme na dnešní seniory, je mezi nimi možné najít vitální a zdravé jedince ale také ty nemocné. Co ovlivňuje a určuje způsob stárnutí? Mühlpachr (2004, s. 34) uvádí 5 faktorů, které stárnutí člověka ovlivňují. Prvním faktorem je biologická involuce, druhým jsou nemoci a choroby, kterými člověk trpí, třetím faktorem je životní způsob jedince, ať už je pozitivní nebo negativní, dále životní podmínky člověka a posledním faktorem je subjektivní hodnocení a prožívání. Podstatné je, že většinu z těchto faktorů, které mají dopad na stárnutí člověka, můžeme ovlivnit vlastním jednáním. Z toho je tedy zřejmé, že pokud chceme, můžeme proces stárnutí ovlivnit. Podle Šimíčkové-Čížkové (2010, s. 149) jsou rozdíly mezi seniory dány genetickými faktory, zdravotním stavem, různými okolnostmi v životě člověka a také osobností člověka. Stárnutí je ovlivněno především genetikou, která umožňuje zranitelnost organismus vůči různým nemocem. Člověk, s klidným životem bez velkých problémů a životních přelomů zvládá stárnutí lépe. Všechny tři zmíněné faktory působí na osobnost jedince, která může ovlivňovat zpětně i ty ostatní. Rozdíly mezi seniory způsobují i aktivity, které jedinec provozuje a ve kterých se zdokonaloval během života. „Čím vyšší je úroveň schopností, tím menší je její snížení“ (Šimíčková-Čížková, 2010, s. 149). Odpovědí na otázku, jak je možné ovlivnit proces stárnutí, je koncept úspěšného stárnutí (successful ageing), který vznikl ve Spojených Státech Amerických. Tento koncept operuje se třemi typy stárnutí a to se stárnutím obvyklým, úspěšným a neúspěšným.

V případě normálního neboli obvyklého stárnutí je zdraví seniora

v mezích normy, odpovídá jeho vrstevníkům a normě mezinárodního standardu. Úspěšné stárnutí odpovídá lepšímu zdravotnímu i funkčnímu stavu seniora než u většiny jeho vrstevníků. Úspěšné stárnutí umožňuje soběstačnost a fyzickou i psychickou aktivitu. Konečně neúspěšné neboli patologické stárnutí je charakteristické horším zdravotním i funkčním stavem než kolegů vrstevníků. Problémem je vznikající závislost na okolí. (Mühlpachr, 2004, s. 33 – 34) 33

Koncept úspěšného stárnutí zdůrazňuje nejen zlepšování zdravotního a funkčního stavu jedince, navíc podporuje i maximální možnou prevenci vzniku závislosti na druhé osobě. Úspěšné stárnutí je více než absence nemoci. Hlavním cílem je funkční zkvalitnění života seniorů. Model úspěšného stárnutí je kombinací tří hlavních komponentů a to nízké pravděpodobnosti nemoci, vysoké kapacity kognitivních a fyzických funkcí a aktivního zapojení do života. Nízká pravděpodobnost nemoci zahrnuje také absenci rizikových faktorů pro vznik nemoci do budoucna. Vysoká kapacita kognitivních a fyzických funkcí je potenciálem pro aktivitu, který ukazuje co všechno je osoba schopná dělat, ne jen to, co dělá. Aktivní zapojení do života má mnoho forem, dvěma hlavními jsou interpersonální vztahy a tvůrčí aktivita. Interpersonální vztahy zahrnují kontakty s ostatními lidmi, výměnu informací a emocionální podporu a pomoc. Starší lidé se nepovažují za staré, dokud jsou produktivní v jakémkoliv slova smyslu. Stárnutí je chápáno jako multidimenzionální proces, který zahrnuje prevenci onemocnění, udržení vysoké fyzické i duševní čilosti a trvalé zapojení do společenské produktivní činnosti. (Rowe; Kahn, 1997, s. 433 – 434, 438 – 439)

3.2.

Aktivní stárnutí

Již víme, že aktivitou je možné proces stárnutí ovlivnit v náš prospěch. Aktivní stárnutí je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) proces optimalizace příležitostí pro zdraví, účast a bezpečnost s cílem zlepšit kvalitu života ve vyšším věku. Aktivní stárnutí umožňuje lidem využít potenciálu svého fyzického, psychického a sociálního zdraví během celého života a zapojení se do společnosti. WHO totiž chápe zdraví jako fyzické, psychické a sociální zdraví, ne pouze absenci nemoci. Aktivní stáří směřuje k rozšíření délky zdravého života a kvality života pro všechny stárnoucí osoby. Klíčovým cílem aktivního stárnutí je zachování samostatnosti a nezávislosti starších lidí. (WHO, 2012) Nakonečný (2011, s. 688) uvádí jako „obranu proti stařeckému chátrání aktivní stáří, tj. věnování se svým zálibám a svým nejbližším. Pasivní stáří, utápějící se ve vzpomínkách a vysedávání, může vést i k duševnímu chátrání.“ Aktivní stáří nám 34

podle Kurice

(2001, s. 161) zaručí pouze tvůrčí „pracovní a sociální činnost a

dosahování takových cílů, které člověka duševně uspokojí a zajišťují jeho vyrovnanost s daným úsekem života.“ Důležité je být aktivní všestranně, to znamená věnovat se fyzickým i duševním činnostem. Možnou formou aktivity je také setrvání v zaměstnání, ať už na plný či částečný úvazek. Nedílnou součástí aktivního života je udržování sociálních kontaktů s rodinou i přáteli. Podle Šipra (1997, s. 101 – 102) pomáhá tělesná aktivita udržet nezávislost na cizí pomoci, díky trénování svalů a jejich posilování. Pomáhá preventivně předcházet vzniku nemocí a přispívá k uchování duševní svěžesti a zlepšení nálady, protože fyzická aktivita pozitivně ovlivňuje psychický stav člověka. Pohybová aktivita může mít mnoho podob, od různých sportů (např. plavání, turistika, cyklistika, stolní tenis, badminton) až po kutilství, zahradničení a jiné koníčky spojené s pohybem. Při výběru vhodné aktivity je potřeba vzít ohled na zdravotní stav, zvážit jeho náročnost a zvládnutelnost jednotlivých činností. Základem psychické činnosti je celoživotní vzdělávání. Důležité je rozšiřování všeobecného přehledu, sledování dění kolem sebe ať už četbou, poslechem rádia anebo sledováním televize. Získávat nové informace je možné formou různě zaměřených kurzů nabízených organizacemi a občanskými sdruženími a také formou univerzit třetího věku. Univerzity třetího věku, zkráceně U3V, jsou zřizovány při vysokých školách. V současné době jsou univerzity třetího věku téměř ve všech univerzitních městech a při většině vysokých škol. Například Univerzita třetího věku při Masarykově univerzitě, „je souborem programů celoživotního vzdělávání zaměřeným na vzdělávání osob v postproduktivním věku. Základním posláním U3V je otevření univerzitních zdrojů poznatků, vědomostí a dovedností pro osoby seniorského věku. Cílem U3V je nejen prohlubovat dosavadní vědomosti, ale také prezentovat nové poznatky, obory a technologie, které jsou jinak seniorům nepřístupné.“ (MU U3V, 2010) Díky aktivnímu životnímu stylu a pěstování koníčků dochází k rozvoji osobnosti i ve stáří. Činorodost umožňuje získat nové přátele a společníky na jednotlivé aktivity, budováním nových vztahů se zabraňuje vzniku sociální izolace. Senior zastává nové sociální role a může dojít ke zvýšení sociálního statusu. Dochází k smysluplnému vyplnění času, získání nových cílů a senior se tak více orientuje na svoji budoucnost.

35

Aktivita pomáhá zpomalovat proces stárnutí, podporuje soběstačnost a oddaluje vznik závislosti na ostatních lidech. Do způsobu života ve stáří se promítá předchozí život, zvyklosti, zájmy, vzdělání, dovednosti a zkušenosti. Je velmi pravděpodobné, že člověk, který byl aktivní celý svůj produktivní život, bude v aktivitě pokračovat i po odchodu do penze. „Lidé, kteří prokazovali v průběhu celého života sociální dovednosti, nebudou ve stáří trpět ztrátou sociálních vztahů. Milující a tolerantní rodiče budou i v pozdějším věku žít mezi svými potomky. Kreativní jedinec bude své schopnosti využívat i ve stáří a bude přinášet společenské hodnoty. Pasivní jedinec odevzdaně očekává příchod posledních dnů svého života, agresivní člověk, intolerantní k ostatním lidem, dožívá svůj život opuštěný a nenáviděný“ (Wolf in Šimíčková-Čížková, 2010, s. 149).

3.3.

Příprava na stáří

Když je člověk mladý připravuje se několik let na svoje produktivní léta, stejně tak by se měl každý připravovat i na období stáří, které je neméně důležitou součástí našeho života. Čím lépe budeme na toto období připraveni, tím příjemnějším obdobím pro nás může být. Je důležité se tomuto tématu věnovat a pamatovat na něj, protože jak již bylo řečeno, populace stárne a navíc stáří je možné do jisté míry ovlivnit způsobem života. „Každý člověk je odpovědný za své stáří“(Pacovský 1997, s. 55). Spolu s přípravou na stáří je důležité zmínit vznik gerontopedagogiky, která se zabývá výchovou a vzděláváním ke stáří. Má tři základní funkce a to preventivní, anticipační a posilovací. Smyslem preventivní funkce je zařazení výchovy ke stáří co nejdříve, nejpozději 10 let před odchodem do penze. Cílem anticipační funkce je zajistit takové znalosti a dovednosti, abychom proces stárnutí co nejlépe zvládli. Posilovací funkce je nejdůležitější a jde o zaměření se na zájmy a dovednost rozvíjet se i ve stáří. (Pacovský in Šimíčková-Čížková, 2010, s. 159) Přípravu na stáří jako takovou můžeme rozdělit na tři etapy a to podle délky času, který je jí věnován. Rozlišujeme přípravu dlouhodobou, středně dlouhou a krátkodobou. Dlouhodobá příprava je celoživotní záležitostí. Začínáme již od dětství, kdy se děti učí úctě ke starším lidem a ke stáří. Vycházíme z faktu, že „stáří je neoddělitelnou 36

součástí života, jehož kvalitu člověk do značné míry určuje sám ve všech etapách vývoje“ (Pacovský, 1990, s. 55). Je velmi pravděpodobné, že přístup k našemu životu v mládí a dospělosti bude velmi podobný tomu, který budeme zastávat ve stáří. Je důležité rozvíjet pocit smysluplnosti života, vtah k učení a celoživotnímu vzdělávání, k aktivitě, k rozvoji interpersonálních vztahů a k pozitivnímu přístupu k životu. Zde platí přísloví: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. (Pacovský, 1999, s. 55; Šipr, 1997, s. 107) Středně dlouhá příprava na stáří by měla začít kolem 40. roku života. V rámci této přípravy se soustředíme na tři oblasti biologickou, psychickou a sociální. Biologické hledisko se zaměřuje na správnou životosprávu a zdravý životní styl. V psychické rovině je důležité naučit se stáří chápat jako přirozenou součást života, která čeká na každého. A připravit se na roli, která nás čeká. A v sociální rovině je třeba se zaměřit na budování mezilidských vztahů a pěstování koníčků a zálib v mimoprofesní sféře, které nám po přechodu do penze pomohou vyplnit nově získaný volný čas. (Pacovský, 1999, s. 56; Šipr, 1997, s. 108) Krátkodobá příprava nastupuje asi 3 – 5 let před odchodem do penze. Hlavním obsahem je příprava na odchod z aktivního života do důchodu. Je vhodné připravit se na změnu, která s odchodem do penze souvisí, zaměřit se na sociální a finanční rizika a najít informace o možnostech aktivního způsobu života ve stáří. (Pacovský, 1999, s. 56; Šipr, 1997, s. 108)

37

III.

VÝZKUMNÁ ČÁST

Hlavním cílem výzkumné části mé bakalářské práce je rozkrýt sociální kontext aktivních seniorů a okolností jejich aktivity. Zjistit, jaký mají senioři k aktivitě postoj, zda aktivitu vnímají jako důležitý prvek ve svém životě a zda sami sebe považují za aktivní seniory. Mezi dílčími otázkami se objevují nástrahy dnešní doby pro seniory a jejich vztah k moderním technologiím, kterými je dnešní svět protkán skrz na skrz. Jako neméně důležité vnímám možnost poukázat na pozitivní stránku stáří a umožnit společnosti, ve které všeobecně panuje spíše negativně orientovaný názor vůči seniorům, nahlédnutí „pod pokličku“ aktivního a pozitivního stárnutí. A tím alespoň částečně přispět k možné změně negativního pohledu na podzim života.

4. Výzkumné šetření 4.1. Charakteristika výzkumu a sběr dat Ve vědě existují dva druhy výzkumu a to kvantitativní a kvalitativní. V případě kvantitativního výzkumu pracujeme s číselnými údaji, kdežto v případě kvalitativního výzkumu pracujeme s daty nečíselnými, tedy slovními. (Gavora, 2010, s. 35) Pro svoji práci jsem vzhledem ke stanoveným výzkumným cílům zvolila kvalitativní přístup. Takový výzkum se zaměřuje na oblasti, které není možné vyjádřit v číslech, například na zkušenosti lidí, jejich příběhy, lidské chování nebo vztahy. Hlavním úkolem kvalitativního výzkumu je pochopit dané jevy ve své komplexnosti a kontextualitě. Takových výsledků není možné „dosáhnout pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.“ (Strauss; Corbin, 1999, s. 10) Mezi hlavní výhody kvalitativního výzkumu patří způsob popisu případů. Cílem, je získat co největší množství informací o definovaném jevu a jít do hloubky a nezůstávat pouze na povrchu. Pozorně monitorujeme jeho procesy i vývoj. Zaměřujeme se i na kontext a způsob jakým na zkoumaný jev působí, je důležité jej neopomenout a citlivě v práci zohlednit. (Hendl, 2005, s. 53; Švaříček, Šeďová, 2007, s. 24)

38

Pro sběr dat byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru neboli rozhovoru pomocí návodu. Jedná se o rozhovory, které jsou z části připraveny, ještě před samotným rozhovorem. Výzkumník si připraví návod, podle kterého rozhovor povede. Tímto návodem jsou témata a otázky, na které se chce výzkumník zaměřit, což napomůže případnému opomenutí některé důležité otázky a návod je tak dobrým pomocníkem. Výhodou tohoto způsobu sběru dat, je jeho variabilita a přizpůsobení kladení otázek informantům podle aktuální situace. Výzkumník tak může průběh rozhovoru vést přirozenějším způsobem a zároveň má jistotu, že díky návodu neopomene důležité téma či otázku. (Hendl, 2005, s. 174; Gavora, 2010, s. 202) Před rozhovory s informanty jsem si připravila seznam 8 okruhů3, na které jsem se chtěla zaměřit a následně sestavila baterii 50 otázek4, které tyto okruhy pokrývají. Ke každé otázce se nabízely další podotázky, které odpovědi rozšiřovaly a zajišťovaly tak větší množství získaných informací. Během rozhovorů jsem postupně pokládala otázky, často však informanti sami začali mluvit o tématu, které bylo zařazeno níže, díky návodu jsem mohla plynule přejít a pak se vrátit k tomu, co dosud nebylo zodpovězeno.

4.2. Výzkumný vzorek Výběr informantů byl záměrný, což znamená, že bylo nutné stanovit si kritéria pro jejich výběr. Prvním kritériem byla minimální doba v penzi 4 roky a to z důvodu předpokládání již zvládnuté adaptace na změny, které s sebou odchod do penze nese. Druhým kritériem byla pravidelná činnost, které se senior věnuje, ať už je to například sport, práce, koníčky či vzdělávání. Další podmínkou bylo do výzkumného vzorku zahrnout jak muže, tak i ženy. Kontakty na jednotlivé informanty jsem získala metodou kumulativního výběru neboli metodou sněhové koule5, což znamená, že kontakty na další informanty jsem získala od těch, kteří mi již rozhovor poskytli. 3

Rodinné zázemí, kontakty s vrstevníky, vzdělání, povolání, odchod do důchodu, volný čas při zaměstnání a těsně po nástupu do penze, volný čas dnes, významné životní události a etapy. 4 Seznam otázek je obsahem přílohy č. 1. 5 Metoda Snowball je metoda využívající nabalování kontaktů, kdy jedna osoba doporučí druhou, ta doporučí další atd. (Gavora, 2010, s. 184)

39

Výzkumný vzorek je tvořen 5 osobami, dvěma muži a třemi ženami, jejichž věkové rozmezí je 65 až 74 let. První informantkou je paní Radka, má 74 let a je vdovou. Bydlí v domě v okrajové části města, se svým synem, který má v domě samostatný podkrovní byt. Paní Radka má i dceru a dvě vnoučata. Paní Radka má střední vzdělání a celý produktivní věk pracovala v administrativě jako účetní a hospodářka. Do penze šla o rok dříve ve svých 54 letech. Asi půl roku v penzi ještě pracovala. Mezi její záliby patří sport, pravidelně plave a cvičí. Do nedávna aktivně pěstovala i turistiku, což jí nyní znemožňuje zdravotní stav, proto se vydává jen na kratší výlety. Dále ráda cestuje, stará se o zahradu a chodí na přednášky. Druhým informantem je 65letý pan Karel. Bydlí se svojí manželkou v bytě, má dvě dcery. Pan Karel je vyučen jako malíř natěrač a kovář podkovář. Pracoval především jako malíř natěrač, po roce 1989 pracoval jako živnostník. Pan Karel šel v 60 letech do předčasného důchodu o tři roky. V současné době si stále nárazově přivydělává jako malíř pokojů. Mezi jeho záliby patří především sledování televize, četba novin, knih a časopisů. Pan Karel je velmi sečtělý, výborně se orientuje v naší i světové politice a všechny informace kriticky hodnotí a dává do souvislostí. Paní Dana, 66 let, je třetí informantkou výzkumu. Bydlí sama v bytě, má dceru a syna, jedno vnouče a je vdovou. Je vyučenou fotografkou a jako fotografka pracovala 25 let, poté pracovala v pohřební službě jako obřadnice. Do penze šla asi o dva roky později, tedy v 60 letech.

V současné době stále několikrát do měsíce chodí

do zaměstnání. Navštěvuje třetím rokem univerzitu třetího věku, aktivně sportuje, navštěvuje keramiku, je hrdou chatařkou a domácím kutilem. Ráda sportuje a aktivně využívá možností počítače. Dalším informatem je pan Stanislav, který má 66 let. Bydlí s manželkou a s dcerou a s její rodinou ve dvougeneračním domě na okraji města. Má také syna a celkem 4 vnoučata. Pan Stanislav je vyučen zedníkem a jako zedník také pracoval, po roce 89 jako živnostník. Do penze šel o dva roky dříve v 60 letech ze zdravotních důvodů. Později rok v penzi ještě pracoval. V současné době se aktivně věnuje sportu a cestování, stará se o zahradu a dům.

40

Poslední informantkou je paní Marta, která má 70 let. Bydlí s manželem v bytě, má dva syny a pět vnoučat. Je sestrou paní Radky. Má střední vzdělání a většinu času pracovala jako sekretářka. Do penze šla v 56 letech ve standardní době. Do nedávna byla předsedkyní samosprávy v bytovém domě a pomáhala zařizovat kompletní rekonstrukci domu. Navštěvovala kurz, aby se naučila pracovat s internetem, využívá PC. V současné době pravidelně plave a pěstuje turistiku. Se všemi informanty jsem se setkala osobně v jejich domácím prostředí. Každý informant byl během prvního kontaktu seznámen s tématem, účelem i formou rozhovoru. Před začátkem každého rozhovoru jsem pak blíže popsala průběh a okolnosti výzkumu a každého z informantů jsem se zeptala, zda souhlasí s nahráním rozhovoru a to pouze za účelem jeho zpracování pro výzkum. Všichni také věděli, že mohou kdykoliv rozhovor ukončit, případně na jakoukoliv otázku neopovědět.6 Pro zajištění anonymity jsou jména informantů i jména osob zmiňovaných v rozhovorech změněna, místa bydliště jsou zkrácena pouze na počáteční písmeno. Všechny rozhovory byly nahrány na záznamové médium a následně doslovně přepsány, tzv. transkribovány. Celkem jsem získala přibližně 8 hodiny nahrávek, z nichž vzniklo 44 stran přepisu. 7 S informanty jsem byla nadále v kontaktu pro případné doplnění potřebných informací. S informantkou Radkou došlo k rozsáhlejšímu doplnění informací, které sama iniciovala.8

6

Této možnosti využila pouze informantka Dana při poslední otázce, viz příloha č. 4 Přepisy rozhovorů jsou obsahem příloh č. 2 – 6 8 Doplnění je součástí přílohy č. 2 7

41

5. Analýza dat Po přípravné fázi výzkumu bylo možné přejít k analýze získaných dat a to pomocí otevřeného kódování. „Kódování představuje operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem“ (Strauss; Corbinová, 1999, str. 39). Při tomto procesu výzkumník rozebírá text na části. Může se jednat o rozbor textu na slova, věty, odstavce, případně celé strany, které nesou určitou myšlenku. Švaříček a Šeďová (2007, s. 211) doporučují „nevolit hranice jednotky formálně, nýbrž podle významu, to znamená, že se jednotkou stává významový celek různé velikosti“ od slova až po odstavec. Současně se členěním textu dochází k pojmenování těchto částí, tak, že k jednotkám přidělujeme kódy, které je odlišují od ostatních. Při jejich pojmenování je důležité ptát se, co daná jednotka znamená a co reprezentuje. Po označení všech kódů přistupujeme ke kategorizaci, při níž „kódy seskupujeme podle podobnosti nebo jiné vnitřní souvislosti“ (Švaříček; Šeďová, 2007, s. 211). Následně vzniklé kategorie pojmenováváme, popisujeme je a určujeme jejich vlastnosti a dimenze. V první fázi analýzy jsem hledala v transkriptech rozhovorů jevy a k nim přiřazovala jednotlivá pojmenování – kódy9. V druhé fázi analýzy, při kategorizaci takto získaných dat, jsem využila malých kartiček s jednotlivými kódy a jejich umístěním v transkriptech pro snadnou dohledatelnost. Kódy jsem přiřazovala k sobě podle vnitřní podobnosti. Tato metoda mi vyhovovala díky snadné manipulaci s jednotlivými kódy a také díky vizualizaci. Výsledkem procesu kategorizace je 10 kategorií. Současně s tříděním kódů přicházeli první pracovní názvy kategorií, které byly později při dalším studiu jednotlivých kategorií přetvářeny do výsledné podoby. Současně jsem přiřazovala každé kategorii její vlastnosti, které ji vystihují a nalézala dimenze těchto vlastností. Dimenzionální škála udává, v jakém rozmezí se daná vlastnost může vyskytovat. Pro každý výskyt vlastnosti může být položení na škále různé. Na závěr jsem popsala vztahy, které se mezi jednotlivými kategoriemi objevily.10

9

Celkem vzniklo přibližně 450 kódů. Grafické znázornění a popis vztahů je obsahem 6. kapitoly Interpretace dat

10

42

5.1. Kategorie a jejich vlastnosti Kategorie č. 1 Bod zlomu Vlastnost

Dimenze

Předvídatelnost

Konkrétní – Všeobecná

Přizpůsobivost

Snadná – Obtížná

„Bodem zlomu“ ve stáří je odchod do penze. Pro každého jedince je to nová situace, přestože již o tom s největší pravděpodobností mnohé slyšel. Dokud však nedojde k přímé konfrontaci, jen těžko můžeme odhadovat, jak k ní přistoupíme. Je to změna, na kterou každý pohlíží jinak a to na základě svých pocitů, znalostí, zkušeností a předchozího života. Pro některé informanty byla představa odchodu do penze spojená s negativními pocity, měli obavu, co budou dělat, jak vyplní nově získaný čas, jak se vyrovnají s odchodem ze zaměstnání a mnohé další. Zatímco na druhé straně jsou informanti, kteří se do penze těšili a odcházeli s radostí. „Já jsem říkala „Panebože, co já budu dělat?“ … Zezačátku Vám můžu říct, že jsem byla nešťastná, že mám jít do důchodu.“ (Dana/1) „To jsem byla ráda, že sem mohla jít do důchodu, šla sem o rok dřív, tam už sem nezapadla, to byl jiný kolektiv a to už mi nesedělo.“ (Radka/1) Byli i tací, kteří nevěděli co očekávat a stejně jako všichni ostatní vstoupili do neznáma. Někam, kde čekalo spoustu nového s možností získat mnohé, na druhou stranu také o mnohé přišli. Otevřela se nová životní kapitola, která nabízí nové možnosti, zkušenosti, radosti i starosti. „Pořád mi nepřipadlo, že už jsem odepsaná a že už budu jenom v důchodu. … A pak jsem si říkala, jak si budu přivydělávat, jak budu chodit dělat.“ (Marta/1) „… že jsme si říkali, že opravdu jak se má život, důchod užívat, že se někam podíváme, kam jsme neměli celou dobu čas se podívat.“ (Karel/1) „Já jsem se jako těšil, nebo netěšil. Mně bolely kolena, tak z toho důvodu jsem šel do důchodu, jinak bych ještě dělal.“ (Stanislav/1)

43

Hlavní vlastností této kategorie je předvídatelnost, to znamená do jaké míry je možné události, které nastanou po odchodu do penze předpovídat. Můžeme předpovídat od všeobecných náležitostí odchodu do penze až po konkrétní situace a záležitosti, které mohou být pro každého jedince individuální. V případě informantů se objevili jak věci, které předvídali a očekávali, tak i ty o kterých neměli ponětí, často došlo k tomu, že daná změna na ně působila jinak, než očekávali, ať už v pozitivním nebo negativním směru. Spolu se změnami, které přicházejí, souvisí schopnost přizpůsobení se těmto nově vzniklým okolnostem. Náročnost schopnosti přizpůsobit se se pohybuje od snadné až po velmi obtížnou. Všichni informanti se s nastalými změnami po určité době dokázali vyrovnat.

Kategorie č. 2 Co jde proti nám

Vlastnost

Dimenze

Překonatelnost

Lehká – Namáhavá

Významnost

Zanedbatelná – Podstatná

Podstatou kategorie „Co jde proti nám“ jsou překážky, které ve svém životě senioři nacházejí a musí je do určité míry překonávat, z čehož plyne první vlastnost a to překonatelnost. Ta může být lehká až namáhavá, záleží na druhu překážky a na její významnosti pro člověka. Některé překážky jsou pro seniory zanedbatelné a jiné mohou být až velmi podstatné a jejich zdolání může být pro seniora zásadní vliv na život. Překážky, které senioři překonávají, je možné rozdělit do dvou skupin na objektivní a subjektivní, čímž vznikají dvě podkategorie. Objektivní překážky, které jsou před seniory kladeny, jsou ty, které přináší společnost, dnešní doba a okolnosti, jejichž výskyt je velmi těžké ovlivnit. Mezi nejčastěji zmiňované patří zdravotní komplikace, které může přinášet stáří a proces stárnutí a stejně tak mohou být způsobeny chorobnými změnami. Podstatný vliv mají také finance, jejichž nedostatek komplikuje život a zužuje seniorům možnosti.

44

Dále informanti vnímají jako překážku změnu životního tempa a celkové zrychlení doby, které dnešní společnost 21. století provází. Jako závažný problém vnímají dvě informantky podvody a přepadení, která jsou na seniorech páchány. „… a bohužel ta schránka je opotřebovaná, tak se v tomto věku začínají projevovat takové nemoci, hlavně kloubní, svalové, kde to tělo je opotřebovaný.“ (Karel/2) „… mám špatnou krátkodobou paměť, … já třeba s tebou mluvím, chci ti něco říct, ty mě přerušíš a já si nevzpomenu co, a to se mi stává tak často.“ (Marta/2) „A potom sem měla taky zlomenou ruku, operaci tak sem chodila na rehabilitace a k lékaři.“ (Radka/2) „Je to problémové a vždycky mě udiví, jak vlastně ti senioři dokážou takovým nástrahám, když někdo přijde půjčit peníze podlehnout.“ (Dana/2) „…protože ten život se změnil natolik a těch informací je tolik, že člověk už tady na ty koníčky nemá čas, …(Karel/3) „… já bych chtěla mít trošku, jako nedívat se tak na každou korunu …“ (Marta/3) Subjektivní překážky jsou naopak takové, jejichž hlavním původcem jsou sami senioři a v mnohem větší míře mohou tyto překážky ovlivnit. Jsou to tedy takové překážky, které vnímají z osobního hlediska, jedná se o jednostranný pohled a často bychom je mohli označit jako výmluvy. Mezi často zmiňované patří chybění společníka na jednotlivé aktivity, menší možnosti v zimním období, pohodlnost, prokrastinace, neochota se do něčeho pouštět. Většinou jsou si informanti vědomi, že jsou to věci, které by mohli změnit, pokud by chtěli, ale často proto nic nedělají. „Ale sama já nejdu, a zase nemám kamarádku, která by se mnou šla.“ (Dana/3) „V zimě je to horší … v létě je to něco jinýho, … když je to počasí.“ (Stanislav/2) „To většinou odpoledne už se mi nikam nechce.“ (Marta/4) „… já jsem někdy strašně líná, do čeho se mi nechce tak to oddaluji.“ (Dana/4) „… ale na to už nejsem, něco se učit.“ (Stanislav/3) „Prostě kvůli tomu že teďka stavěl, tak sem letos nikde nebyla.“ (Radka/3)

45

Kategorie č. 3 Co nám pomáhá

Vlastnost

Dimenze

Perspektivnost

Krátkodobá – Dlouhodobá

Účinnost

Malá – Velká

Každý z nás má určité pomůcky a využívá různých usnadnění a věcí, které nám pomáhají mnohé ulehčit. Může se jednat o věci, které přinášejí určitý řád do našeho života, motivují nás a podporují. Senioři nejsou výjimkou a kategorie „Co nám pomáhá“ tyto věci obsahuje. Základní vlastností každé pomůcky je její účinnost, tedy to jaký nám její použití přinese výsledek. Tato účinnost se může pohybovat v rozmezí od malé až po velkou. Spolu s tím souvisí také vyhlídka, kterou nám pomůcka přinese. Jsou pomocníci, jejichž působení je krátkodobé a jsou takoví, jejichž působení je dlouhodobé, samozřejmě najdeme mnohé i mezi nimi. Rozpětí věcí, které seniorům usnadňují život, je velké. Začít můžeme například od zdraví, které je velmi důležité a umožňuje mnohé, všichni informanti jeho důležitost zmiňují několikrát. Moc dobře si uvědomují svoji výhodu nad méně zdravými vrstevníky, kteří díky tomu nemají takové možnosti jako oni. Pokračovat můžeme samostatností, spoléháním sama na sebe, schopností říct si o pomoc, pravidelností, využití různých pomůcek a skončit můžeme například u tréninku. „Nejsou tak aktivní jako já, mají nemoci, mně se to zatím vyhýbá.“ (Dana/5) „Já sem si to tady zapsala, když sem si na něco vzpomněla …“ (Radka/4) „… je potřeba mít ve financích pořádek a mít rezervu když se něco stane…“ (Karel/4) „Koupila jsem si je sama a budu si nosit svoje barvy.“ (Dana/6) „…chodím pravidelně každý týden …“ (Radka/5) „ Zkrátka teď už člověk vyšel ze cviku … ten trénink je potřeba, hlavně nepřestávat.“ (Marta/5)

46

Kategorie č. 4 Co nás charakterizuje Vlastnost

Dimenze

Povaha

Kladná – Záporná

Otevřenost

Úzká – Široká

Obsahem čtvrté kategorie „Co nás charakterizuje“ jsou vlastnosti, které aktivní seniory, informanty, popisují. Samozřejmě že každý člověk je jiný, má jiné kořeny, jiné zážitky a zkušenosti, přesto bylo možné najít shodné rysy osobnosti. Většina z nich vychází z již prožité částí života, zkušeností a nabyté životní moudrosti. A jací jsou aktivní senioři? Jsou skromní a neradi příliš hýří, neznamená to však, že by si odepírali to, co mají rádi. Jsou sebekritičtí a dokážou se na svoje rozhodnutí, činnosti a výsledky podívat s odstupem. Nechybí jim vytrvalost, s kterou se pouští do všeho co dělají. Jsou hrdí na svoji rodinu a na své potomky, často a rádi jim pomáhají. Nepostrádají sebevědomí a jsou si vědomi vlastní ceny. Nezapomínají však na opatrnost a umí být vděční. Mají rádi své pohodlí a ví, co chtějí. „…nemáme nějaké životní velké náklady…“ (Karel/5) „Mohla bych být aktivnější…“ (Dana/7) „A když vidím, že tady jsou vnuci, že nejsou žádní lajdáci nebo darebáci, že rodina drží pohromadě, že jsme se nedohádali, ale pořád držíme pohromadě…“ (Marta/6) „Oni mě tam nemají co naučit, já všechno vím.“ (Karel/6) „Takže já si dávám taky pozor…“ (Dana/8) „…protože můžu být ráda, že sem ho měla takovej.“ (Radka/6) „Bezvadný, prostorů a ty trávníky, krásný a to je fakt zvlášť tak pro důchodce, tam je klid, absolutní klid.“ (Stanislav/4)

47

Vlastnosti mohou být kladné i záporné, některé rysy osobnosti je možné najít i uprostřed těchto dvou pólů. Podstatné je také to, jak seniory, kteří se stávají čím dál větší skupinou naší populace, vnímají a znají ostatní mladší generace. Existuje mnoho předsudků, které vůči seniorům vznikají. Důležitá je otevřenost seniorů vůči ostatním, tedy to jak snadno je mohou ostatní poznat a lépe k nim přistupovat. Tato vlastnost se nachází v dimenzích otevřenosti až uzavřenosti.

Kategorie č. 5 Jak to prožíváme

Vlastnost

Dimenze

Intenzita

Slabá – Silná

Náboj

Kladný – Záporný

Délka trvání

Krátkodobá – Dlouhodobá

Kategorie „Jak to prožíváme“ odkazuje na emoce informantů. Emoce provádí člověka celým životem a téměř všemi situacemi, v pozadí každé situace a události, jsou nějaké emoce. Někdy je dáváme více najevo, jindy se naopak snažíme o jejich skrytí. U aktivních seniorů je možné nalézt jak kladné tak záporné emoce. Kladné se týkají většinou rodiny, přátel, koníčků a života. Zápornými emocemi jsou provázeny většinou reakce na dnešní svět, především na politiku. Pozitivním jištěním je, že u informantů převažují kladné emoce. „…teď už mě to tak rozčiluje.“ (Radka/7) „Já tu zlost musím ze sebe dostat nějak.“ (Dana/9) „Tam jsou miláčci.“ (Stanislav/5) „Já psům nevěřím, bojím se, nerozumím jim. … Pejska ne, ale Jackinu, to jsme do ní zamilovaní.“ (Marta/7) „… a bylo to strašně fajn, já ty akce prožívám, já to mám ráda…“ (Dana/10) „Že všechno jsme vydrželi, když už jsme teď v tomto věku, tak bych řekla, že jsem šťastná.“ (Marta/8)

48

Vlastností každé emoce je její intenzita a délka trvání. Pro intenzitu je typické rozpětí od silně prožívaných až po slabě prožívané emoce. Emoce mohou mít kladný až záporný náboj, můžeme je tedy vnímat jako pozitivní či negativní. Trvání jednotlivých emocí pak může být krátkodobé, kdy se jedná například o radost z nečekaného setkání, až po dlouhodobé, což může být například strach z nějakého zvířete.

Kategorie č. 6 Nejsme sami

Kategorie

Vlastnost

Dimenze

Žádanost

Nechtěná – Potřebná

Důležitost

Bezvýznamná – Podstatná

„Nejme

sami“

je

sycena

interpersonálními

vztahy.

Hlavní

charakteristikou je žádanost vztahů, tedy to jak moc se chceme s ostatními lidmi družit. Můžeme ji nalézt v rozmezí od nechtěné až po potřebnou. Dále je podstatná důležitost vztahů pro jedince, můžeme najít vztahy bezvýznamné až podstatné. Některé vztahy jsou pro nás důležité více, jiné méně. Všichni informanti se shodují na nutnosti udržovat kontakty s lidmi. Ať už v rodině nebo mezi přáteli, obě složky interpersonálních vztahů jsou pro ně důležité. Vnímají nutnost scházet se s ostatními lidmi, protože člověk je tvor společenský. Zdůrazňují také potřebu různorodosti těchto kontaktů, která člověka obohacuje. Bez kontaktů vzniká izolovanost, která je nepříjemným stavem a komplikací pro seniory. „Bez kontaktu to by nešlo.“ (Stanislav/6) „…protože musíme mezi kamarády.“ (Marta/9) „…hlavně taky abych došel mezi lidi, protože celých odpracovaných 44 roků jsem byl mezi lidmi a není možné to naráz utnout.“ (Karel/7) „Zase jenom s důchodcama tancovat to není ono, to je lepší, aby tam byli všichni ne jenom důchodci. …. To musí být i holky a všecko. Z té ulice a všecky, aby člověk věděl, kdo tady vůbec je, se vůbec nepoznají.“ (Stanislav/7) 49

„…já si myslím, že je to docela důležitý, aby se rodina setkávala.“ (Marta/10) Způsobů a příležitostí jak se informanti setkávání s lidmi je mnoho. V rámci rodiny se často jedná o společné bydlení, časté návštěvy, rodinné oslavy a sešlosti při různých událostech, při pravidelných aktivitách, ať už sportovních nebo společenských. S přáteli se aktivní senioři setkávají na různých kulturních akcích, pravidelných setkáních či při volnočasových činnostech. „Dneska zrovna, chodím každou středu cvičit s nimi. Jednou za měsíc poslední čtvrtek v měsíci se setkáváme u kafe, v hostinci.“ (Radka/8) „Pomáhám dětem, že pokud volný čas je a nejdu do práce…“ (Karel/8) „Jezdíme na návštěvy…“ (Stanislav/8) „My jsme nevynechali žádný hody, nebo ostatky, plesy.“ (Marta/11) Objevují se i komplikace a překážky, které setkávání s lidmi můžou bránit nebo jej do jisté míry omezovat. Příkladem je ztráta kontaktu, velká vzdálenost mezi příbuznými a přáteli, případným ztížením jsou i lidé v sousedství, kteří nemají zájem o kontakty. „S tou další se nestýkáme, protože jsme rozeseti po celé republice, takže to je akorát vždycky na pohřbu…“ (Karel/9) „Chodí málo lidí, ti starší vůbec nechodí, mladí taky moc nechodí. Já nevím, co dělají ti lidi.“ (Stanislav/9) „…za tu dobu jsme se tak rozešli ve světě, že vůbec o sobě nemáme potuchy a vůbec se spolu nesetkáváme.“ (Karel/10)

Kategorie č. 7 Pořád nám to myslí

Vlastnost

Dimenze

Udržitelnost

Krátkodobá – Dlouhodobá

Sedmá kategorie „Pořád nám to myslí“ odkazuje na duševní čilost aktivních seniorů. K činnostem, kterým se informanti věnují, patří především sledování 50

společenského dění kolem sebe a studium, nové poznatky a znalosti získané četbou, sledováním televize, navštěvováním kurzů, přednášek a univerzity třetího věku. Tyto nově přijímané informace kriticky hodnotí a přemýšlí o nich, nejsou pouze jejich konzumenty. Častá je pasivní znalost cizího jazyka. Součástí častého, pro některé každodenního tréninku jsou křížovky a sudoku, oblíbené rébusy trénující mysl. Důležité je že si aktivní senioři jsou vědomi nutnosti sledovat dění kolem sebe, přijímat nové informace a ty dále zpracovávat. „A taky míváme přednášky v tom Scarlettu, třeba o zdraví, o medu, nebo sme tam měli i herce a jiný osobnosti.“ (Radka/9) „Já jsem uměla na počítači, ale neuměla jsem internet tak jsem chodila do kurzu, tak jsem si udělala kurz, abych se to naučila.“ (Marta/12) „Teď jsem si půjčila knížky na ten internet a počítač, abych se do toho dostala…“ (Dana/11) „…rozuměla bych, ale mluvit ani ne, ale rozumět jo.“ (Radka/10) „…zajímá mě hlavně co je ve světě, ty politický zprávy, cestopisy a tak dále … A obracím, nebo si to potom přeberu podle svého.“ (Karel/11) „Zajímám se o historii T., Ch., H. a okolí…“ (Radka/11) „…člověk musí sledovat, aby měl přehled a věděl co se děje.“ (Stanislav/10) Základním předpokladem je udržitelnost, tedy to, jakou má tato duševní aktivita perspektivu do budoucna. Může být krátkodobá až dlouhodobá. Podstatná je právě udržitelnost do vzdálené budoucnosti, aby pomáhala seniorům být stále aktivní a stále se udržovat v dění a neupadat do pasivity, čímž dochází také k postupnému úbytku kognitivních funkcí a celkovému strádání člověka.

51

Kategorie č. 8 My a technické možnosti 21. století

Vlastnost

Dimenze

Přijetí

Žádné – Úplné

Mezi nové technické možnosti, které se začali vyvíjet v druhé polovině minulého století, a jejichž vývoj pokračuje neustále kupředu, patří především televize, rádio, mobilní telefony, počítače a internet. Tyto nové technologie jsou v dnešní době stále více dostupné a obklopují nás na každém kroku. Jsou to technologie, se kterými se setkávají i aktivní senioři. Všichni sledují televizi a poslouchají rádio. Spíše než hudbu poslouchají mluvené slovo a využívají tak možnosti získat informace, často jej využívají také jako kulisu při jiných činnostech. Obsah televizního sledování se u informantů liší, každému vyhovuje jiný typ pořadu, zpravodajství však sledují všichni. Ve využití další moderní techniky dochází již k větším rozdílům. Jeden z informantů odmítá mobilní telefon z důvodu nepotřebnosti a obtěžování, zatímco ostatní jsou jeho aktivními uživateli, nevyužívají však všechny funkce, které dnešní mobilní telefony nabízejí, protože pro ně nenacházejí ve svém životě využití. Dvě informatiky mají svůj počítač a naučily se využívat internet, paní Marta díky kurzu a paní Dana pomocí samostudia z knih. Podstatné je, že informanti na těchto moderních technologiích vnímají i negativa, která s sebou nesou a nepostrádají schopnost jejich kritického zhodnocení. K televizi a rádiu měli aktivní senioři přístup již ve svém produktivním životě, s mobilními telefony se však většinou setkali až v penzi, nebo krátce před ní. S počítačem se dvě informantky setkaly v závěru pracovního života a svoje znalosti si dále doplnily později, aby jej mohly lépe využívat. Vlastností kategorie „My a technické možnosti 21. století“ je přijetí těchto nových technologií. Jeho míra se může pohybovat od zavrhnutí těchto nových možností až po jejich úplné přijetí se vším co nabízejí, včetně negativ, které s sebou nesou. „Ne že bych ty ostatní navigaci a satelit neuměl použít, ale prostě je nepotřebuju už v tomto věku.“ (Karel/12) „Já to nepotřebuji…. Já jsem říkal: „Vy mě nebudete s tím otravovat. Mě nebude nikdo telefonovat, já telefony neberu.“ (Stanislav/11) 52

„…televizi hlavně, ta musí být v každé místnosti, kde se pohybuju, aby mě něco neuniklo, jak přecházím a všude to hraje.“ (Karel/13) „… člověk se s tím nijak neobohatí tou televizou. … Nejlepší je, já nejrači poslouchám rádio. Když mám puštěný rádio, tak to člověk nemusí ani namáhat oči, nic. Pustím rádio a vím všecko, nemusím ani číst.“ (Stanislav/12) „Počítač nepoužívám, ráda bych, ale nemám ho …. to sem uměla napsat dopis, písmo upravit, to sem uměla.“ (Radka/12) „Když mě něco zajímá, tak si to vyhledám na internetu, hlavně ty karty, a potom mám zadané přes Českou spořitelnu bankovnictví. Teďka že si mohu objednat ten lístek.“ (Dana/12) „To znamená, že sem se mezi prvníma naučila na počítači, to mě docela bavilo. … mně vyhovoval počítač, protože jsem dělala předsedu samosprávy, takže já jsme toho využívala hodně, psala, tiskla, využívala jsem ho naplno.“ (Marta/13)

Kategorie č. 9 Vlastní místo ve stáří

Vlastnost

Dimenze

Stabilita

Křehká – Pevná

Různorodost

Úzká – Široká

Kategorie „Vlastní místo ve stáří“ je výsledkem celoživotního procesu. Jedná se o to, jak informanti přistupují ke své minulosti, jak jsou vyrovnaní se stavem v současnosti, jak se adaptovali na odchod do penze a jak nastalé změny přijali. Výsledkem je jak na seniory působí stáří a jak se v něm cítí, jak vnímají sami sebe a jak jsou se sebou samými spokojeni. Všichni informanti mají na sebe převážně pozitivní pohled, přijali změny a nové podmínky a jsou převážně spokojeni. Přijetí minulosti i současnosti se promítá do způsobu pohledu do budoucna, kterému nechybí sny a touha objevovat nové.

53

„Jsem ráda, že jsem v důchodu a že mám svůj klid. …můžu spát, jít kam chci, ta zahrada, že si můžeme zajet na týden pryč. …Teď si ležím, probudím se, až se mi chce … Já jsem docela spokojená, hlavně abysme byli zdraví, já bych si přála, abysme byli alespoň stabilizovaní, jako jsme teď a mohli si v poklidu žít.“ (Marta/14) „Já jsem spokojená. …Vyhovuje mně to.“ (Radka/13) „…teď už si to užívám a je to takový klídek.“ (Dana/13) „S tím se nedá nic dělat. … Život šel, tak jak měl jít a měnit by se neměl.“ (Stanislav/13) „…spíš jedeme z toho kopce dolů a je potřeba, alespoň tady tohle si uchránit, takové minimální požadavky na ten život.“ (Karel/14) „že bysme mohli do té Austrálie jet nebo do Izraele, tam bysme se taky mohli podívat … Na ten Wimbledon tam by se mi taky líbilo…“(Stanislav/14) Základním atributem této kategorie je aktivita seniorů, tedy pořád něco dělat, něčím se zabývat, poznávat nové a nezůstat jen sedět a čekat na konec. Aktivitu informanti považují za velice důležitou věc ve svém životě, jako prostředek udržení mládí a oddálení stáří. Informantka Dana zdůrazňuje potřebu svůj čas využít a ne jen ho přežít. Každý z informatů je aktivní podle vlastních možností a zálib. Často uvádí, že se snaží věnovat různým činnostem i přes překážky, které jsou před informanty postaveny, nejčastěji se jedná o zdravotní komplikace. Jsou si vědomi toho, že je třeba nepřestávat být aktivní, protože člověk snadno zpohodlní a cesta zpět do aktivity je velice náročná. Všichni informanti se za aktivní seniory považují, avšak se sebekriticky hodnotí, že by mohli být aktivnější ještě více. „Pořád někam chodím. Skoro každej den sem venku. … Bolí mě záda, nohy zlobí, ale zatím chodím a pohybuju se.“ (Radka/14) „…něco dělat člověk musí … aktivita, musí být, jinak bez toho úplně zakrní a je brzo starej.“ (Stanislav/15) „… takže já musím pořád něco dělat a když ten den nic neudělám, tak si říkám, že to je promarněný den.“ (Dana/14) „…já bych pořád chtěla někam chodit, nebo se sebrat v sobotu ráno a jít, zajet si někam vlakem, nebo jít pěšky…“(Marta/15) „Aktivita ve stáří záleží, jak žili v mládí.“ (Radka/15)

54

Různorodost a pestrost způsobů jak být aktivní a udržovat se „v pohybu“ je mnoho. Může se pohybovat od úzké až po širokou škálu možných aktivit. Informanti se pohybují spíše na straně široké pestrosti. Pro vnímání vlastního místa ve stáří je důležitá jeho stabilita, jak jsou jednotliví senioři pevní v přijetí sebe sama, jak jsou spokojeni, zda vnímají svět kolem sebe pozitivně či negativně, tohle všechno a mnohé další se promítá do stability, která může být křehká až pevná. V případně informantů se jedná o silné a vyrovnané osobnosti, které jsou schopné čelit nástrahám a překonávat překážky, jsou si vědomi své ceny.

Kategorie č. 10 Však my se nenudíme

Vlastnost

Dimenze

Rozmanitost

Chudá – Bohatá

Náročnost

Jednoduchá – Složitá

Obsahem kategorie „Však my se nenudíme“ jsou jednotlivé aktivity, kterými aktivní senioři tráví svůj čas. Ve chvíli, kdy člověk opustí zaměstnání, získává čas, který měl dříve vázaný zaměstnáním, pro sebe a musí s ním nějakým způsobem naložit. Proto je u seniorů obtížné přesně stanovit volný čas, jeden z informantů říká „…nelze říct, když se člověk probudí a do doby než jde spát, kdy je to volný čas.“ (Karel/15) Senioři, stejně jako všichni ostatní, věnují svůj čas péčí o domácnost a o sebe samé, např. nákupy nejen potravin, vaření, úklid domácnosti, péče o oděvy, návštěva kadeřníka a mnohé další. Dva z informantů navíc stále využívají část svého času k práci, je to pro ně nejen prostor pro kontakt s lidmi, možnost seberealizace, ale i přilepšení si k důchodu. „Tak jsem byla strašně ráda, že mi dali smlouvu a že jsem tam mohla i nadále pracovat, i teď tam někdy docházím, ale velice málo, jen když je potřeba.“ (Dana/15) Většina koníčků a zájmů přetrvává z doby před odchodem do penze. Jedná se o cestování, turistiku, různé sporty, četba knih, zahradničení, tanec a kulturní akce. Díky získanému času v penzi mají senioři více možností se svým zálibám věnovat a přidávají a zkoušejí také další a nové možnosti. Příkladem je univerzita třetího věku, keramika, 55

cestování, turistika a nové sporty, sestavování rodokmenu a také více času věnují svým vnoučatům, která většina informantů bere i na pravidelné dovolené. Nikdo z informantů neprojevil obavu z toho, že by neměl co dělat, ale naopak se zmínili, že daný čas jim kolikrát ani nestačí na vše, co by chtěli stihnout. „Fotím a zakládám si alba, mám kolik těch alb … pak pěstuju pokojové rostliny, mám jich 50 květináčů … A teď poslední dobou sem věnovala čas rodokmenu, sháněla sem data narození a jména.“ (Radka/16) „Samozřejmě máme různé povinnosti, trávíme čas tím, abysme žili, musíme chodit nakupovat, musíme uklízet, musíme se o sebe starat … já hodně čtu, dívám se na televizi…“ (Karel/16) „Plavu, chodím do keramiky, chodím na U3V … Lyžuji, bruslím, chodím … do knihovny chodím … pletení, křížovky, sudoku. …“ (Dana/16) „… tenis, ping pong a to plavání … Přečtu si noviny, dívám se na televizi, někdy jdu na pivo … někdy nakoupit, a jinak po domě se furt něco dělá. Pořád něco dělám …“ (Stanislav/16) „V pondělí si jdeme zaplavat, … Doma máme kolo šlapací, takže sem tam na to sednu a zajedu si na kole. … A pak chodíme na to zpívání, ono se tam i tancuje … A výstavy sem tam chodím tady na obrazy do galerie…“ (Marta/16) Rozmanitost aktivit, jejich druhů, forem a možností, které senioři konají, může být od chudé až po bohatou. U všech informantů je tato rozmanitost poměrně bohatá, věnují se různým koníčků a zálibám, dále je rozvíjí a zkouší i nové věci. V případě, že nemohou v nějaké aktivitě již pokračovat, například ze zdravotního důvodu, jsou schopni si najít jiný program či činnost, která jim ztrátu kompenzuje. Příkladem je informantka Radka, která musela zanechat turistiky a nyní se věnuje plavání. Každá aktivita a činnost nese určitou náročnost, ať už se jedná o časovou, fyzickou, psychickou, finanční či jinou náročnost. Každá z nich se pak pohybuje v rozmezí od jednoduché až po složitou.

56

6. Interpretace zjištěných dat Spouštěčem celého procesu je kategorie „Bod zlomu“ která reprezentuje odchod do penze. Na základě odchodu do penze se rozjíždí kolotoč změn, které v konečném výsledku vyústí v kategorii „Vlastní místo ve stáří“. Bod zlomu přináší aktivním seniorům změny jak pozitivní tak i negativní, senior se s nimi musí vyrovnat a dostatečně se na ně adaptovat. Dochází k rozporu ve vnímání seniorů toho, co je pozitivní a negativní změna, a to na základě vlastních zkušeností a prožitků. Někteří odchod do penze vnímali jako pozitivní událost a jiní z něj měli strach. Jako ústřední kategorii celého výzkumu vnímám již zmíněnou kategorii „Vlastní místo ve stáří“, která je v centru všeho dění. Je ve vzájemných vztazích s ostatními kategoriemi, je jimi ovlivňována a dotvářena, ostatní kategorie upravují její pozici a do určité míry s ní manipulují. Ve výsledku se jedná o vlastní vnímání své pozice v životě, ve stáří a ve společnosti, které zohledňuje celý předchozí život, zkušenosti seniora, zájmy, vlastnosti a mnohé další. Jedná se o uvědomění si vlastní ceny, vlastních hodnot, potřeb, snů a cílů. Důležitou determinantou této kategorie je aktivita, která je podstatnou součástí osobnosti informantů. Vnímají ji jako nutnost a nechtějí se jí vzdát. Je pro ně důležitou hodnotou. Na tuto ústřední kategorii z jedné strany působí kategorie „Co nám pomáhá“ a přesně protichůdným směrem působí „Co jde proti nám“, což umožňuje pohyb centrální kategorie směrem většího tlaku. Kategorie pomocníků je soubor různým pomůcek a usnadnění, které mohou všemi možnými způsoby pomáhat seniorům posilovat jejich vlastní postavení. Naopak překážky jsou věci, které seniorům život stěžují, musí je překonávat a s tím souvisí určitá nepohodlnost. Trojice kategorií, která přímo působí na kategorii centrální je „Pořád nám to myslí“, „Jak to prožíváme“ a „Co nás charakterizuje“. Jedná se o skutečnosti, které charakterizují osobnost aktivního seniora a společně podávají určitý obraz jeho osobnosti. Podstatou kategorie „Co nás charakterizuje“ jsou vlastnosti seniorů, jejich povaha, schopnost otevřít se druhým lidem. „Jak to prožíváme“ představuje emoce seniorů, které jsou spojené s prožíváním stáří. Kategorie „Pořád nám to myslí“ je důležitým prvkem pro zachování delší udržitelnosti aktivního stáří a samostatnosti. Odkazuje na schopnost kriticky myslet a také duševní čilost seniorů. 57

Kategorie „Nejsme sami“, která představuje sociální kontakty, je pro aktivní seniory velice důležitá. Po potřebě aktivy uvádějí jako důležitou právě potřebu interpersonálních vztahů, které zabraňují sociální izolaci, umožňují sociální interakce a nové zážitky, pocit sounáležitosti a jistoty, že někam patří. Tato kategorie je spolu s centrální kategorií ve vzájemné interakci. Aktivní senioři na základě vědomí svého postavení ve stáří uvádějí do chodu potřebu sociálních kontaktů, které takto získávají a udržují. Současně tyto interpersonální vztahy pomáhají dále upevňovat a směřovat centrální kategorii. Na podobném principu interakce se vyskytují i poslední dvě kategorie „Však my se nenudíme“ a „My a technické možnosti 21. století". Na základě potřeby aktivnosti, která vychází z centrální kategorie, dochází k jejímu naplnění pomocí kategorie „Však my se nenudíme“. Ta zahrnuje veškeré možné aktivy, kterými se senioři – informanti zabývají. Jejich škála je široká a svědčí o zásadním postavení činnosti v jejich životě. Aktivní senioři se shodují, že potřebují neustále něco dělat, že aktivita je potřebná pro osobnostní růst a udržení se v kondici. A potřebují neustále něco dělat, něčím se zabývat a nemrhat zbytečně časem. Díky vzájemné interakci dochází i u této kategorie k upevnění vnímání vlastního místa ve stáří, které je představováno centrální kategorií. Poslední kategorií je kategorie odkazující na technické novinky a vymoženosti 21. století, ke kterým mají senioři, stejně jako všichni ostatní přístup díky pokrokům moderní společnosti. S částí se setkali již v produktivním věku a s částí těchto technických možností se setkali buď krátce před penzí, nebo až po nástupu do penze. Podstatou této kategorie není pouze existence těchto možností, ale jejich přijetí či odmítnutí aktivními seniory. Dochází k rozdílným pohledům aktivních seniorů na jednotlivé možnosti. Zatímco některé jsou přijaty téměř s nadšením, jiné jsou odmítány. Tato kategorie je také ve vzájemné interakci s centrální kategorií „Vlastní místo ve stáří“. Na základě přijetí nebo odmítnutí těchto možností si budují a posilují své místo ve stáří, které zpětně opět působí na nové možnosti.

58

Hlavním výstupem otevřeného kódování je centrální kategorie „Vlastní místo ve stáří“, která se nachází v prostoru obklopená ostatními kategoriemi, které spoluurčují její polohu. Jsou zde dvě protichůdné kategorie, tři kategorie, které charakterizují aktivního seniora a tím pádem ovlivňují jeho pozici. Dále jsou tu tři kategorie, které jsou s centrální kategorií ve vzájemné interakci. Základním předpokladem je počáteční kategorie, která uvádí celý proces do pohybu.

Schéma vztahů mezi kategoriemi Bod zlomu

Nejsme sami

Co jde proti nám

Co nás charakterizuje

Však my se nenudíme

Vlastní místo ve stáří

Jak to prožíváme

59

My a technické možnosti 21. století

Co nám pomáhá

Pořád nám to myslí

IV.

ZÁVĚR

Záměrem bakalářské práce „Aktivní senioři v sociálním kontextu 21. století" bylo umožnit náhled do života aktivních seniorů, poodhalit sociální pozadí jejich způsobu života. Poukázat na pozitivní stránku stáří a alespoň částečně napomoci k možné změně negativního pohledu společnosti na podzim života. Cílem teoretické části je uceleně popsat změny, které stárnoucího člověka provázejí. Teoretická část je rozdělena do tří kapitol, které pokrývají problematiku stáří a stárnutí. První kapitola se věnuje terminologickému ujasnění a pohledu na sociální pozadí 21. století. Druhá kapitola se postupně zabývá fyzickými, psychickými a sociálními aspekty stárnutí, které systematicky vysvětluje. Třetí kapitola je věnována problematice úspěšného stárnutí, aktivního stáří a adaptaci na změny spojené s odchodem do penze. Teoretická část slouží jako vhled do problematiky stáří a aktivního způsobu života. Připravuje tak východiska pro výzkumnou část práce. Výzkumná část navazuje na část teoretickou. Hlavním cílem je rozkrýt sociální kontext aktivních seniorů a okolností jejich aktivity. Zjistit, jaký mají senioři k aktivitě postoj, zda aktivitu vnímají jako důležitý prvek ve svém životě a zda sami sebe považují za aktivní seniory. Mezi dílčími otázkami se objevují nástrahy dnešní doby pro seniory a jejich vztah k moderním technologiím, kterými je dnešní svět protkán skrz na skrz. Dle výsledků analýzy získaných dat jsou středem sociálního kontextu aktivních seniorů oni sami a jejich vnímání vlastního místa ve stáří, tedy toho jací jsou a jací by chtěli být. Ostatními dimenzemi kontextu jsou především interpersonální vztahy, které senioři udržují a jsou pro ně podstatnou součástí života ve stáří. Dalším výrazným bodem jsou aktivity a činnosti, kterým se aktivní senioři věnují. Jejich škála je široká a poskytuje seniorům velké možnosti seberealizace a sebezdokonalování. Další nezanedbatelnou částí jsou dvě, co do náplně protichůdné kategorie, jedna reprezentuje překážky a druhá pomůcky. Součástí kontextu jsou i charakteristiky, vlastnosti a způsob prožívání, které mají společný vliv na ústřední kategorii. Jednotlivé dimenze se vzájemně ovlivňují a působí na sebe, pomáhají utvářet sebepojetí aktivních seniorů a určují místo seniorů ve stáří. Všichni informanti se shodují, že aktivita je pro jejich život velice důležitým prvkem. Je pro ně prostředkem k seberealizaci, k setkávání se s ostatními lidmi, 60

k tvořivé činnosti, která přináší nejen potěšení, ale i užitek. Především zpomaluje lidské stárnutí a pomáhá aktivním seniorům udržet si čistou mysl a pohyblivé tělo, které jim umožňuje soběstačnost a je prevencí závislosti. Důležité je i smysluplné využití volného času. Sami informanti se za aktivní seniory považují. Většina se ale porovnává se svými vrstevníky. Na jednu stranu uvádějí, že oproti některým (většinou těm nemocným) jsou aktivní hodně, a na stranu druhou uznávají, že jsou i senioři aktivnější než jsou oni sami a proto mají stále co zlepšovat. Dokážou kriticky zhodnotit svoje činnosti a výsledky. Mezi problémové faktory 21. století, které senioři vnímají, jako ohrožující pro svoji osobu, jsou především dva. Prvním je problémové financování penzí a omezené finanční možnosti s tím spojené, především pokud zůstane senior sám po odchodu partnera. Druhým problémem jsou podvody páchané na seniorech lidmi, kteří využívají jejich důvěřivosti, případně použijí násilí. Vztah aktivních seniorů k moderním technologiím je individuálně rozdílný. Běžné přístroje jako televize a rádio jsou chápány jako samozřejmost, dále už se v názorech rozcházejí. Většina z nich (4 z 5) aktivně využívá mobilní telefon pro spojení se světem. Informanti, kteří nevyužívají počítač a další technická zařízení uvádí jako zásadní argument jejich nepotřebnost pro ně samotné. Aktivní senioři jsou nakloněni novým poznatkům a možnostem v případě, že jim přinesou určitý užitek. Cíle teoretické i metodologické části se podařilo naplnit. Ráda bych, aby tato práce pomohla rozšířit povědomí o pozitivních stránkách stárnutí, které jsou v dnešní době opomíjeny. Aby se mladší generace seznámily s aktivním způsobem života, který je vhodnou metodou pro spokojené stáří, aby věděli, jak se na své stáří připravit, aby mohlo být krásnou korunou života.

61

Literární zdroje 1. BROMLEY, Deniss Basil. The Psychology of Human Ageing. 1st ed. Baltimore: Penguin Books, 1966. 365 p. ISBN not mentioned. 2. GAVORA, Petr. Úvod do pedagogického výzkumu. 2. vyd. Brno: Paido, 2010. 261 s. ISBN 978-80-7315-185-0. 3. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. 2. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. 365 s. ISBN 978-808-7109-199. 4. HAYFLICK, Leonard. Jak a proč stárneme. 1. vyd. Praha: Columbus, 1997. 426 s. ISBN 80-859-2897-3. 5. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. 6. HRŮZA, Zdeněk. Věda o stárnutí. 1. vyd. Praha: Academia, 1966. 122 s. ISBN neuvedeno. 7. KALVACH, Zdeněk; ZADÁK, Zdeněk et al. Geriatrie a gerontologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 861 s. ISBN 80-247-0548-6. 8. KURIC, Josef. Ontogenetická psychologie. 1. vyd. Brno: CERM s.r.o., 2001. 179 s. ISBN 80-214-1844-3. 9. LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9. 10. MOODY, Harry R. Ageing: Concepts and Controversies. 6th ed. Pine Forge Press, 2009. 503 p. ISBN 978-1-4129-6966-6. 11. MÜHLPACHR, Pavel; STANÍČEK, Petr. Geragogika pro speciální pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 115 s. ISBN 80-210-2510-7. 12. MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 203 s. ISBN 80-210-v3345-2.

62

13. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 863 s. ISBN 978-807-3874-438. 14. Národní program přípravy na stáří na období let 2008 až 2012. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2008. 60 s. ISBN 978-80-86878-65-2. 15. ORT, Jiří. Kapitoly ze sociologie stáří: společenské a sociální aspekty stárnutí. 1. vyd. Ústí n. Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2004. 106 s. ISBN 80-7044-636-6. 16. PACOVSKÝ, Vladimír. O stárnutí a stáří. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 136 s. ISBN 80-201-0076-8. 17. PALMORE, Erdman B. Ageism: Negative and Positive. 2nd ed. New York: Springer, 1999. 266 p. ISBN 978-0-8261-7002-6. 18. PŘÍHODA, Václav. Ontogeneze lidské psychiky – díl 4. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1974. 495 s. ISBN neuvedeno. 19. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. 294 s. ISBN 978-80-7367-560-8. 20. SKORUNKOVÁ, Radka. Úvod do vývojové psychologie. 4. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 69 s. ISBN 978-80-7435-115-0. 21. STRAUSS, Anselm; CORBIN, Juliet M. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1. vyd. Bospokovice: Albert, 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60X. 22. STUART-HAMILTON, Ian. Psychologie stárnutí. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 80-717-8274-2. 23. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ, Jitka, et al. Přehled vývojové psychologie. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. 189 s. ISBN 978-80-244-2433-0. 24. ŠIPR, Květoslav. Jak zdravě stárnout. 1. vyd. Rosice u Brna: Gloria, 1997. 118 s. ISBN 80-901834-1-7. 25. ŠVANCARA, Josef. Psychologie stárnutí a stáří. 2. vyd. Praha: Státní Pedagogické Nakladatelství, 1983. 111 s. ISBN neuvedeno. 63

26. ŠVAŘÍČEK, Roman; ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. 27. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II.: dospělost a stáří. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 461 s. ISBN 978-802-4613-185. 28. VODOVIĆOVÁ, Lucie. Stárnutí, věk a diskriminace – Nové souvislosti. Brno: Masarykova Univerzita, 2008. 233 s. ISBN 978-80-210-4627-6. 29. VODOVIĆOVÁ, Lucie. Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Praha: Výzkumný Ústav Práce a Sociálních Věcí, 2005. 54 s. ISBN 80-239-4345-5.

64

Internetové zdroje 1. CLARFIELD, A. Mark. Dr. Ignatz Nascher and the birth of geriatrics [online]. Can Med Assoc J. 1990. s. 944 - 945. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1452466/pdf/cmaj002260130.pdf qliahdeůqgwf 2. KALVACH, Zdeněk. Aktivní stáří, geriatrická křehkost a technická pomoc [online]. 2006. 7 s. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3483/01_Kalvach.pdf 3. MPSV ČR. Příprava na stárnutí [online]. 2008. [cit. 2012-02-29]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/2856 4. MU Univerzita třetího věku [online]. 2010. [cit. 2012-03-23]. Dostupné z: http://www.u3v.muni.cz/o-nas/ 5. ROWE, John W.; KAHN, Robert L. Successful aging [online]. Gerontologist, 1997. s. 433-440. [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://gerontologist.oxfordjournals.org/content/37/4/433.full.pdf+html 6. WHO. Active Ageing [online]. 2012. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.who.int/ageing/active_ageing/en/index.html

65

Seznam příloh Příloha č. 1 – Seznam otázek pro polostrukturovaný rozhovor Příloha č. 2 – Přepis rozhovoru s paní Radkou Příloha č. 3 – Přepis rozhovoru s panem Karlem Příloha č. 4 – Přepis rozhovoru s paní Danou Příloha č. 5 – Přepis rozhovoru s panem Stanislavem Příloha č. 6 – Přepis rozhovoru s paní Martou

66

Příloha č. 1 Seznam otázek pro rozhovor 1. Jak a s kým bydlíte? V bytě, v domě, sám/a, s někým dalším?

2. Máte zahrádku? Staráte se o ni? Co na ní pěstujete? 3. Máte domácího mazlíčka? Jak s ním trávíte čas? 4. Setkáváte se s rodinou? 5. S kým, jak často a při jakých příležitostech? 6. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? 7. Jak často a při jakých příležitostech? 8. Jaké je Vaše vzdělání? 9. Jaké bylo Vaše povolání, které jste vykonával/a? 10. Jak jste v něm byl/a spokojený/á? 11. Využíváte nyní svůj volný čas k přivýdělku? 12. Kolik času tomu věnujete a v jaké oblasti pracujete? 13. V kolika letech jste šel/šla do důchodu? 14. Jakou jste měl/a představu o penzi? Těšil/a jste se? Jaké jste měl/a očekávání? 15. Jaká byla realita, splnila Vaše očekávání? V jakém ohledu? 16. Jak jste trávil/a volný čas, když jste byl/a zaměstnán/a? 17. Co se změnilo po příchodu do penze? 18. Došlo v průběhu let, co jste v penzi, ke změně v trávení volného času? 19. Jak ho trávíte nyní? 20. Jak vypadá Váš typický týden? 21. Trávíte více času sám/sama nebo s někým dalším? 22. Kterému sportu se věnujete? 23. Jaké znáte, používáte cizí jazyky? 24. Cestujete? Kam? Po České republice, nebo i do zahraničí? 25. Plánujete si cesty sám/sama nebo je připraví např. rodina, CK apod.? 26. Kam byste se chtěl/a podívat? 27. Chodíte do divadla, do kina, na výstavy či na jiné kulturní akce? 28. Zajímáte se o dění u nás a ve světě? 29. Zastáváte nějaký politický názor? 30. Sledujete televizi? Jak často a které pořady?

31. Čtete noviny? Jak často a jaké? 32. Čtete knihy? Jak často, jaký žánr? 33. Posloucháte rádio? Jak často a jaké stanice? 34. Jakou posloucháte hudbu, jaký je Váš oblíbený žánr? 35. Navštěvujte knihovnu? Jak často? 36. Používáte mobilní telefon? Voláte, píšete sms? Jaké další funkce využíváte? 37. Používáte počítač? K jakým účelům? 38. Používáte internet? Jak často? K čemu? 39. Používáte platební kartu? Jak často? Vybíráte z bankomatu, platíte v obchodech? 40. Používáte osobní automobil? Jak často a jak daleko řídíte? 41. Navštěvujete U3V, případně dokážete si představit, že byste ji navštěvoval/a? 42. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? 43. Je něco co byste chtěl/a změnit? 44. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý/á? 45. Máte ze svého života radost? 46. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? 47. Co si představíte pod pojmem aktivní senior? 48. Považujete se sám/sama za aktivního seniora? 49. Jaké vnímáte nástrahy a problémy dnešní doby pro seniory? 50. Mohl/a byste prosím nakreslit Vaši čáru života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní etapy či události, v pozitivním i negativním směru. Požádám Vás o jejich vysvětlení a komentář.

Příloha č. 2 Přepis rozhovoru s paní Radkou Kde bydlíte? V domečku nebo v bytě? Bydlím se synem v domě. V podkroví má svůj byt. Teď dostavuje zimní zahradu. Jak vám tohle bydlení vyhovuje? Jako doma, že máme domek? No rozhodně, vyhovuje mně to. Máme tam kousek předzahrádky, zahrádku. Vyhovuje mně to. A jak se o zahrádku staráte? Co na ní pěstujete? Teď už nepěstuju nic, teďka už tam sou jenom keře, tráva a růže, už nic jinýho tam není, takže se staráme o to. Stříhání, hnojení. Kolik času tomu věnujete? No tak z jara, pořád je tam co dělat. Na podzim listí, stříhání, a z jara zase po zimě taky to musíš vyhrabat, ostříhat, okopat, pohnojit. Máte domácího mazlíčka? Dva šneky, co mi nechala sousedka. Jednou za den jim dám kousek okurku, salátu nebo něčeho a jinak o nich nevím. Setkáváte se s rodinou? Jak často No víš, jak často no. Tak určitě tak jednou za týden nebo za čtrnáct dní se přijdu podívat do Ch. k dceři, nebo přijedou oni. S ostatníma příbuznýma, se sestrou chodím každý týden plavat, s tou mladší. A s tou starší, ta je za V., tak se vidíme jednou za čas, když přijedou nebo dřív sem tam jezdívala na týden, teďka už nemůžu. Sestra už k nám tak často taky nemůže, má nemocnýho manžela tak nemůže jít od něj na delší dobu, tak přijde jenom na den. A proč už tam nemůžete? Já nemám čas. Protože teď když syn zase staví tak sem nechtěla odejít, abych mu mohla navařit, aby se nemusel zdržovat s jídlem a taky když dělal ve výšce nebo co, tak sem měla strach, že kdyby spadl nebo se mu něco stalo, tak aby byl někdo doma. Prostě kvůli tomu že teďka stavěl, tak sem letos nikde nebyla. Předtím sem jezdila, sem tam byla třeba na tři dny. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? Ano to se setkávám. Dneska zrovna, chodím každou středu cvičit s nimi. Jednou za měsíc poslední čtvrtek v měsíci se setkáváme u kafe, v hostinci. Pravidelně, vždycky tam nejsu, ale jsme tak domluvení, když je čas tak zajdeme. A jinak se setkávám zase s těma, co sem jezdila, nebo jezdím k moři a na ty vycházky, s těma se setkáváme taky tak jednou za dva měsíce si jdeme sednout na kafe. Nebo když má některá narozeniny nebo to tak se sejdeme. Nebo když jdeme něco vyřídit, třeba jedna nám shání mak, tak když doveze mak, tak se sejdeme, abysme si to předaly a takový příležitosti. Tak říkám jednou za dva měsíce se setkáme vždycky při nějaké příležitosti, co najdeme, narozeniny nebo já nevím, nebo si deme zaplatit společně příspěvky do Scarlettu. To je ten Váš klub? No Scarlett, s kterým teďka už sem právě přestala chodit, protože ty co jsme začaly jo, to už je 9 roků sme chodívaly, to sme jezdívaly na týdne třeba do Jeseníků, do Krkonoš. I do Tater, na týden, na Šumavě sme byly předloni taky týden. Scarlett pořád jezdí, já sem byla podruhé na zákroku a po tom zákroku už za prvé nedojdu těch deset kilometrů, už mě bolí ta noha, no a už tam sou mladší a ty co sem s nimi chodila, tak jedné už je 80 a těm dvěma je 76, tak sou starší a oni chodí s jiným klubem, Bezruč se to jmenuje nebo co v B., takže chodí zase ještě s jiným a já teda na ty vycházky už nechodím. Ale sem pořád někde, buď do B. jedu, nebo do Ch., na nákup, na hřbitov, takže já sem každý den venku. Mimo teda v neděli málo kdy, když nejdu do kostela. To chodím třikrát do roka,

nebo čtyřikrát, když sou svátky nebo nějaký úmrtí, tak du do kostela, ale jinak co doma? Protože ta má kamarádka z ulice, kde bydlím tak s tou sme jezdívaly, vždycky sme si sedly na nějakej autobus a jely sme na konečnou autobusu, tam sme se prošly nebo sme ušly zase a sedly jsme na tramvaj a kolem B. a zase se vracely, že sme se prošly. Jenže ona už třikrát byla operovaná, kyčel a záda, páteř dvakrát, tak už nemůže, chodí o berlích a nemůže. Tak už s ní už du jenom na ten hřbitov nebo nakoupit, nebo na kafe. V tu sobotu, neděli. V sobotu pravidelně na hřbitov a v neděli málo kdy. V létě když je hezky tak se deme projít, ale jinak už nikam nechodím. Jaké je Vaše vzdělání? Já jsem byla 35 let účetní. Dělala sem účetní, vzdělání mám teda základní, potom sem byla v zemědělské škole a dělala sem kurz účetní 4 měsíce. A pak sem dělala účetní 15 roků v Ch., pak sem dělala v Montovanech dva roky účetní, pak sem šla do Mety, tam sem dělala jeden čas hospodářku, chvíli sem dělala zástupce vedoucího. Celých 35 let sem dělala v administrativě. Jak jste v něm byla spokojená? Jo byla sem spokojená, strašně mě ta bavilo. Ta práce účetní, já sem měla štěstí, že sem začala tady v družstvu, to bylo menšinový družstvo, tak bylo jenom 28 členů a já sem se naučila, za prvé sem měla kurz a za druhé, sem se naučila všechno. Fakturaci, mzdy, materiál, no prostě účetnictví, co je potřeba, protože sem to dělala v malém, tak sem dělala všechno, protože sem tam byla sama, banku všechno. Takže sem měla ten základ, že sem uměla všechno, takže když jsme šla do Montovan, tam sem dělala výrobní účetní, ale mohla sem zaskočit kteroukoliv. Když některá měla dovolenou, nebo onemocněla, tak já sem mohla zaskočit do každýho oddělení, takže mě to bavilo. V kolika letech jste šla do důchodu? V 54 letech. Když jste odcházela do penze, jakou jste měla představu? Jakou představu, to já nevím, to už si nepamatuju. Ale vím, že sem jeden rok šla na brigádu, mě svedla moje sestřenice, vážila sem sojové maso. Dělala sem to půl roku, začala mě strašně bolet ruka, jak to byl jednotvárnej pohyb, tak sem musela jít na obstřiky, a od té doby sem už nešla nikam, to už sem byla doma. Chodila jsem pomáhat do Ch., to tam byla ještě maminka, dcera se vdala tak sem jí tam chodila pomáhat. Pamatujete si, jestli jste se těšila? To bylo právě v tom 91 roce a naši provozovnu, na které sem pracovala, likvidovali. My sme dělávali v dílně, ale rozváželo se i zboží na domácí práce a to se rušilo, takže ta naše provozovna a tím pádem já sem přešla na jinou provozovnu. Jako hospodářka, ale jako už druhá, tam se mi moc nelíbilo. To jsem byla ráda, že sem mohla jít do důchodu, šla sem o rok dřív, tam už sem nezapadla, to byl jiný kolektiv a to už mi nesedělo. Já sem byla strašně spokojená na té naší provozovně, my sme tam měli ohromnej kolektiv, byla sem zástupce vedoucího a hospodářka, a když sem měla čas, tak sem šla do dílny, nebo vážila zboží pro domácí pracovníky, nebo třeba s mistrem sem jela rozvážet to zboží, když nebylo tolik práce v kanclu, takže já sem tam byla spokojená až na ten poslední teda když sme se museli přemístit tak už sem byla ráda, že jsem mohla jít spíš do důchodu. Jak jste trávila volný čas, když jste ještě pracovala? Jak sem trávila volnej čas? No jak, vařením, uklízením, praním a v sobotu a v neděli sme chodili do Ch. babičce pomáhat, protože tam byla sama, měla velkej dvůr, teď se to tam přestavovalo. Zahrada, pole, záhumenek. Nějakej volnej čas sem moc neměla. V neděli to sestra přišla k nám, hráli sme karty. Zahrádka, pole, stavěli sme. My sme akorát jednou za rok vždy jeli na dovolenou, to každej rok sme byli na dovelené se vším všudy. Byla sem tam skutečně na dovolené, ne že bych tam vařila nebo něco. Když jste přišla od důchodu, tak v čem se ten volný čas změnil? Když sem byla zaměstnaná, tak sem nechodila do Ch. a když už sem byla potom v důchodě, tak se dcera vdala. Vnoučata byla malá, tak sem je hlídala nebo sem byla u sestry. V Ch. se to budovalo a byla tam práce, tak sme chodili pomáhat. Ještě když sem byla v práci, tak sme jezdili na zájezdy, na ty dovolený i s dětma, v Jugoslávii, dvakrát sem byla v Rusku, v Paříži, v Německu sem byla dvakrát, v Maďarsku, Bulharsku.

Došlo v průběhu let, co jste v penzi, ke změně v tom volném čase? Ráno sem uvařila, šla sem nakoupit, nebo sem dělala na zahrádce. Už nevím, já už sem dvacet let v důchodě. Jak ho trávíte teď? Co vás ještě napadne, co všechno děláte? Tak tento týden sem byla, no tento týdne sem nebyla plavat, to sem byla na hřbitově, moje maminka měla úmrtí, tak sem byla v obchodě, tam sem si nakoupila, koupila sem kytku, vezla sem ji na hřbitov, tak sem tam dala kytku a svíčku, v pondělí sem asi nebyla nikde, v úterý sem byla na Žlutým kopci na rentgenu kostí, dneska jdu cvičit, zítra jdu pro výsledky, v pátek budu mít volno. Vždycky vařím, buď jdu nakoupit. Každý pondělí chodím plavat, ve středu chodím cvičit, ve čtvrtek sem chodívala na ty vycházky, teď už nechodím, no ale já nevím, co dělám. Ráno uvařím, uklidím, a odpoledne jdu buďto nakoupit, anebo vždycky se něco najde, že nejsem doma, doktor, nebo cvičení nebo kafe. Pořád někam chodím. Skoro každej den sem venku. Trávíte více času sama nebo s někým dalším, vrstevníky? No sama, s těma vrstevníkama, já v Tuřanech nikoho neznám, ne nikoho, ale že bych tam někoho měla to ne a tady akorát že sem přijdu na to cvičení ve středu, tak sem tady s nima. Ten čas tak rychle letí, že nemáš čas s vrstevníkama někam každej den chodit, nemáš náladu a navíc v zimě. A v čem je to jiné v létě? V létě s tou kamarádkou co už nemůže nikam jezdit, protože má potíže, ona dopoledne vůbec nemůže, taky se stará o vnuky. Tak zazvoní a jdeme se projít za naše, k Ch., hodinu se procházíme a jdeme domů, někdy si sedneme na zahradu, uděláme si kafe a poklábosíme. To cvičení kam chodíte, co to je? Cvičení pro důchodce, cvičíme, jako takhle, protahujeme se, dýchání, to není žádný aerobik, že jo. To už je za námi. A když sme na u toho moře každej rok, tak u toho moře každej den ráno chodíme cvičit, takovou půlhodinovou rozcvičku, nebo tři čtvrtě hodiny cvičíme, to deme z hotelu až k moři nebo někde na prostranství. Pak máme volno, jdeme na snídani, pak máme volno, až jdeme zase na večeři, to máme volný čas a většinou ho trávíme u té vody. Když je chladněji tak nám vedoucí naplánuje výlet a děláme si zájezdy, máme tam autobus, do jinýho města, nebo lodí. Loni sme byli v Malé Loši, tak jsme si udělali výlet lodí až do Zagrebu, tam sme to prošli a zase lodí zpátky. Jaké znáte, nebo používáte cizí jazyky? Žádný nepoužívám. Učila sem se rusky, rozuměla bych, ale mluvit ani ne, ale rozumět jo. Slovensky rozumím a polsky taky trošku. Když sem byla v Německu, tak to sem se naučila dobrý den, děkuji, prosím, jenže to už teďka neumím. Když sme někam jeli tak sme se těch pár vět naučili, ale jinak ne. Říkala jste, že cestujete k moři, do zahraničí a u nás taky ještě někam jezdíte? Ted už moc ne, ale byli sme dvakrát v Jeseníkách, v Beskydech, dvakrát v Krkonoších, na Šumavě jsem byla. Cesty Vám plánuje ten klub, vymyslí, kam se pojedete, naplánuje to a vy pak jedete? Jo v tom Scarlettu, když sem chodila tak nám dala na celý měsíc program, kam se půjde, zajeli sme za B. a tam sme šli pěšky 10, 15 kilometrů sem chodívala. Jenomže to sme byly mladší o 9 roků, tak to sme ušly, ale teďka už přeci jenom ty záda, ta noha, to bolí tak už nechodím a sou tam mladší, 60, 65letý a oni sice chodí v úterý na 20km túry, ale chodí i s náma některý, který nemají co dělat, a oni moc utíkají a pro nás už to není, takový rychlý. A taky míváme přednášky v tom Scarlettu, třeba o zdraví, o medu, nebo sme tam měli i herce a jiný osobnosti. Každý rok máme na Vánoce takové posezení. Ten čas se vyplní. Jak jste se ke klubu Scarlett dostala? V roce 1999 nebo kolik, sem měla potíže se zády a doktorka mě poslala na dezintometrii a to byla jedna jediná na V. ulici, doktorka Poláková a doktor Šír. Založil ten klub na H. ulici v B. a ta doktorka Poláková začala organizovat ty vycházky a pak to dělala ještě Bártová, mně se zdá, a pak vzal tady tu, co je tem teďka Sekotová Eliška. Tak ta už je tam moc dlouho, začala pravidelně

připravovat vycházky. Ona je na to velice šikovná, trasu napřed naplánuje, projede to na kole a pak teprve s náma jde, takže ona tu trasu zná a ví kam, jak to tam vypadá. Je velice šikovná. Kolik jí je let? Teď už jí bude asi tak 53. Postavila si penzion v J., ona od tam pochází. Tak si tam postavila, měla tam pozemek, právě ty děvčata tak k ní jezdí. Ještě to nemá dodělaný, ale provizorně už to má, takže ty mladší tam jezdí. Kam byste se chtěla podívat? Kam já se můžu podívat? Sem ráda, že můžu jet k tomu moři na týden. Jezdíte pokaždé na jiné místo? Snaží se. Dvakrát sme byli na Rábu, ve Vodici, letos tam pojedeme podruhé, pak v Malé Loši sme byli dvakrát, dál sme byli za Splitem. Po druhé sme byli na Gargánu, v Itálii. Poprvé sme byli ve Šparadiči. A to byly takový podmínky, to teprve ten doktor Šír, to vyjednal u nějakého soukromníka, který tam měl barák, který stavěl a měl tam taky chatky. Tam nebylo kde jít, tam bylo jenom pobřeží, cesta kolem a pak vilky. Tam sme se právě seznámili, my jsme se neznaly ani jedna. Tam sme začaly hrát karty, já sem měla sebou karty. A od té doby sme na každým zájezdu hrály karty a říkali nám karbaníci. Byla sem tam dvakrát. Ale jaký tam byly podmínky, my sme si musely vzít talíř a příbor a ještě že nám nikdy nepršelo, protože my sme jedly venku. Zajistil nám mladýho kuchaře, ale ten byl většinou opilej, takže ta vedoucí musela vždycky něco nakoupit, a s děvčaty sme pomáhaly vařit, takový špagety, polívky, takový obyčejný jídla, dobré to bylo. A byly sme tam všechny tak spokojený, žádný komfort, první noc nám byla zima. Žádný komfort, nikde tam nebylo kam jít, jenom podél pobřeží nebo po silnici kus, nebo si zajet až do Splitu. Ale byly sme tam všechny spokojený a na těch dalších zájezdech byl komfort, a jak tam přijde někdo nespokojenej, tak je po tom pendrek. Stejně se vždycky našel někdo, komu se něco nelíbilo. Takže se chcete podívat někam jinam k moři? Letos jedeme zase do Vodice, ale ne tam jak sme už byly v hotelu, ale z druhé strany. Předloni sme tam byli taky, tak tam umřela. Poslední den čekala na autobus, ještě se šla vykoupat, šla od moře, jestli byla na sluníčku a šla do moře. Jako jedna z účastníků? Ne z našich ne. To sme zažili. Na kraji, najednou spadla a bylo, jestli byla nějaká rozehřátá ze sluníčka, nebo co se stalo. Ten den už čekali na autobus, už měli odjíždět. Chodíte do divadla, do kina, na výstavy či na jiné kulturní akce? Do divadla nechodím, naposledy sem byla v divadle se sestrou v Redutě, je to asi čtyři roky. Nechodím do divadla, nemám s kým. A nějaké jiné kulturní akce? Přednášky třikrát do roka ve Scarlettu. A výstavy, nebo jiné akce? Teď už ne. A dříve? Tomu divadlu sem moc nedala, neměla sem ani s kým. Když sme byli ještě mladí tak jo, ale v důchodě už ne. Na výstavy akorát na veletrhy. Zajímáte se o dění u nás a ve světě? Teď už ne, teď už mě to tak rozčiluje. Dřív sem to sledovala, po té Sametové revoluci, to sem znala všecky ministry a o to všecko jsme se zajímala, teď už se to tak střídá, že si to člověk ani nemůže zapamatovat a tak se hádají a už mě to vůbec nebaví. Teď raději o tom nepřemýšlím. Já už nic nezměním, to už musíte vy mladí, a co já bych se rozčilovala? Když to slyším jak se sestra s manželem, nebo druhá sestra dohadují, když poslouchají. Já už teďka ani neposlouchám Moravce, dřív sem to poslouchala, teď už ani ne. Poslední dobou se dívám na Tachecí, když tam vyslýchá, ale už o tom nepřemýšlím. A sem taková klidnější, nerozčiluje mě to. Co se budu rozčilovat? Houby

tomu rozumím, do té politiky nevidím, a když se dívám, jak tam všichni kradou a každou chvíli, na nejvyšších místech a nikdy se nic nevyřeší… Sledujete televizi? Na zprávy se podívám, ale že by mě to nějak, že bych se rozčilovala, to ne. Já to vyslechnu. Jak často se díváte na televizi a co sledujete? Já se dívám, až tak řekněme po 4 hodině. A dívám se na Ulici, Cesty domů, teď sem přešla na Růžovou zahradu, když díl nevidím tak nevidím, to mě nevadí. Tak co mám dělat? Mám ráda detektivky, na ty se dívám. Anebo se ráda dívám na historický filmy. A jak často se díváte? Každý den, co bych dělala? Jedině když mám pěknou knížku, tak mám puštěnou televizi, ale nevím co tam je a čtu knížku. Většinou ty seriály, na to se podívám. Anebo u toho luštím sudoku a nebo křížovku. Každý den ráno při snídani luštím. Vždycky sem se rozčilovala s manželem, že mě bere ty obyčejný křížovky, on sedl a měl to za pět minut vyluštěný, já říkám: „Proč mě to nenecháš?“ Vždycky jsem mu koupila knížku křížovek, ale taky neměl tak jako čas. A teď při snídani sem se naučila luštit, to mě dává kamarádka každý den noviny a časopisy. Její snacha si je kupuje, ono je to třeba dva měsíce starý, tak já se do toho podívám, mě to nevadí. Poslechnu to ale. Noviny čtete, kupujete si je? Když byl manžel, tak sme je měli každej den, to sem na to neměla čas. A teď máme jednou týdně, tak si je prohlídnu, ale ono je tam prakticky všechno, co je v televizi. Jenom to prolistuju, je u toho program, to si přečtu články, co tam sou. Nebo když mě dá ty starý časopisy, tak si tam články přečtu. Jaké jsou to časopisy? Pro ženy, Vlasta, Květy, Chvilka pro Tebe, Žena a život, já nevím, jak se to jmenuje, když mě je donese tak to prolistuju, přečtu. Říkala jste, že čtete i knížky? Jak často a jaký žánr? Četla bych, ale já nevidím. Teď už nemůžu pořádně ani luštit, musím si jít pro nový brýle. Mám brýle a já přes ně nedivím, mám to rozmazaný. Takže já už půl roku mám brýle, a už když mě je předepsala, přišla sem dom a říkám, já přes ně nevidím. Nějak špatně je předepsala, ještě sem byla v optice si to zkontrolovat, a říkali: „Jo je to tak jak vám to napsala.“ A potřebuju jít, já mám operovaný jedno oko, šedý zákal, já jsem nosívala brýle a já jsme rok po operaci odložila brýle do dálky. Já do dálky vidím, já přečtu co je daleko. Ale na blízko nevidím, a když chvíli čtu, tak mě bolí oči tak nemůžu číst. Takže do knížky se teď nepouštím. Ani luštit nemůžu dlouho, protože potřebuju brýle. A z toho důvodu nejdu doktorce, protože já sem k ní chodila, než sem šla na tu operaci a po operaci sem zůstala u té doktorky, co mě v B. operovala. Tak si mě tam nechala, to je sestřenice Helenky, skoro snachy, že půjdu na operaci druhého oka, ono je to pět let a ještě sem na té operaci nebyla a volala sem tam, že potřebuju brýle a ono to vzala sestřička, místo doktorky a ona mi řekla, že musím jít ke svému očnímu, tak sem se vrátila. „Já jsem Vás poslala na operaci, vy jste nebyla?“ Já říkám byla. „A kde máte zprávu?“ „Já jsem žádnou nedostala.“ Já jsem nikde nebyla těch pět roků a teď mi brýle předepsala blbě, tak musím říct Helence, aby mě tam objednala. A když jste četla, tak co jste četla za knížky, jaký žánr? K Vánocům jsme si hodně dávali knížky, Vánoce nebyly bez knížky. Tak knížky, co sem koupila manželovi, nebo co sem dostala, sem četla. Máme dost knížek, máme tam detektivky, Remarque od toho máme hodně knížek, a další klasiky, romány. Posloucháte rádio? Rádio mám puštěný každej den, ale jako kulisu. Jakou stanici? Já mám rádio Čas, ale nevím co tam je. Já sem zvyklá z práce, já sem tam bývala sama v kanclu, první co sem udělala, pustila rádio, a když sem odcházela tak sem ho zhasla. Nikdy sem neposlouchala co tam je. To sem dělávala, když sem byla s děckama doma, když byli malý. Tak sem

poslouchala ty pořady, jak se to jmenovalo? To bylo pro mladé maminky, rady a tak. O těch nemocech to nerada poslouchám, někdy si to poslechnu, jenom to co já mám, o kloubech nebo tak, ale o jiných nemocech raději ne. A když třeba vařím a něco tam hezky hraje, tak při tom vaření si i zatancuju. A jaký hudební žánr máte ráda? Když je to melodický, i tu moderní. Všechno. Navštěvujte knihovnu? Tam nechodím. Máme doma tolik knížek, nemám přečtený ani ty. Používáte mobilní telefon? Hlavně ho nabíjím, každý druhý, třetí den. Protože já nikomu nevolám na ten mobil. Já mám pevnou linku 530, děvčata, se kterýma si volám, mají všechny 530, takže my si můžeme volat zadarmo. Když volám na narozeniny, tak to volám v sobotu nebo v neděli zadarmo. Používám ho jenom, když volám dceři a vnoučatům, sestře volám každou neděli. Zprávy nemám komu posílat, už sem to i dvakrát zkusila, já bych se to naučila, já si vezmu knížečku, já bych to poslala, ale nemám komu. A využíváte nějaké další funkce na telefonu? Foťák, budík sem použila včera. Když sem měla ještě ten starý telefon, tak sem hrála kostičky, to mě bavilo zezačátku, na tomto sem ještě nic nezkoušela. Foťák, to tam mám fotky a to je všecko. Používáte počítač? Nepoužívám, ráda bych, ale nemám ho a nechci tam synovi chodit. Když něco potřebuju, tak jdu za sestrou a tam si to najdeme. V práci jsem se učila s těma prvníma počítačema. To sem uměla napsat dopis, písmo upravit, to sem uměla. To byly první počítače, jednoduchý. Pak už sem počítač neměla. Říkala jsme si, že bych si ho pořídila, ale syn říkal, že si ho můžu pučit, ale mě je blbý mu tam chodit. A co bych tam hledala? Když se chci podívat co se děje v Ch. nebo s pozemkama, stavbama, tak si to u sestry vyhledáme. Děláme teď rodokmen, to si tam vyhledáme. Nebo sem potřebovala zákon, tak mi syn řekl co a jak, tak sem si to tam našla. Naučila bych se to, ale je to zase čas. Používáte platební kartu? Platební karty, ty sem měla, když sem měla peníze na účtu. Používala sme je, když sme stavěli a měli peníze. Teď už to nepotřebuji. Jezdíte autem? Auto jsme nikdy neměli. Navštěvujete U3V, případně dokážete si představit, že byste ji navštěvoval/a? Chodím plavat s U3V. V loni sme s nima chodily plavat se sestrou, profesorka nás odchytla a dala nám možnost využívat dráhu s nima. Pořád tam sou, my plaveme a ona je učí dýchat, cvičit, tak my si stoupneme a cvičíme s nima. Ale do školy už ne. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Já už nic neplánuju. Co můžu plánovat? Každý rok bych chtěla jet k moři, pokud mi to zdraví dovolí. A jestli na to budu mít peníze. A jinak nic neplánuju. Akorát se budu snažit, abych co nejdéle vydržela, abych mohla chodit a nebyla odkázaná na druhý. Je něco co byste chtěla změnit? Nevím, co bych měnila. Já jsem spokojená, takže asi nic. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdá? To nevím teda, na co bych měla být nejvíc hrdá. Na nic nejsem hrdá. Nic zvláštního sem neudělala, tak na co bych měla být hrdá? Jedině na to, že sem se v životě s nikým nepohádala tak, že bych s ním už nemluvila.

Máte ze svého života radost? Dle možností sem žila. Nepřemýšlím nad tím, že bych měla mít jinej, protože můžu být ráda, že sem ho měla takovej. Otec zemřel, když mě bylo osm roků, maminka byla s náma sama, vychovala nás. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? Bolí mě záda, nohy zlobí, ale zatím chodím a pohybuju se. Jinak nejsem nemocná. Trochu se zadýchávám, ale jinak je to dobrý. Co vnímáte jako největší nástrahy dnešní doby pro seniory? Největší nástrahy to je asi před týdnem, pan soused, on píše ty knihy, bydlí naproti, my se hodně bavíme a říkal, nikomu neotvírejte. Má maminku a sestru, byly doma, že k nim vlítl nějakej chlap a chtěl peníze, nebo že jim něco udělá a že se ho nemohly zbavit. Z toho mám strach, aby mě někdo doma, když bych otevřela, zatlačil mě dom a chtěl prachy. Tak z toho mám strach, z přepadení v dnešní době. Tím, že sem pohyblivá tak sem se s ničím nesetkala, ti co jsou nepohyblivý a sou doma, sou sami třeba, když někteří zazvoní a šidí, okradou, to je největší problém seniorů, co sou sami. Ty podvody na seniory. Kdo je podle Vás aktivní senior? Ti co chodí na tu akademii 3 věku. To mám kamarádky ve Scarlettu chodí, na přednášky hodně a na vycházky, to jsou aktivní. Ti co se zajímají, to jsou většinou z řad učitelek, nebo doktorek, nebo magistry nebo tak, normální ženský na vesnici se tímto moc nezabývají. To jsou většinou ty městský, co celý rok jezdívaly na hory, lyžovat, plavaly, co sportovaly, co byly aktivní už v mládí tak sou aktivní i ve stáří. Ty co nebyly aktivní, tak jako já v mládí, tak nejsou ani tak aktivní ve stáří. Aktivita, prostě se zajímají, rády chodí do divadla, to je vrstva takových seniorů, kteří se tím zabývali už v mládí, podle mých zkušeností. Když chodím do toho Scarlettu a stýkáme se, jsme tam 4, které se známe už 9 let a stýkáme se i mimo, tak to jsou dvě učitelky, jedna učila až do důchodu, druhá učila a kvůli sluchu přestala, pak ještě něco dělala. Ta učitelka je nejaktivnější, ta chodí na přednášky, plavat, jezdí na ty vycházky, k moři, tak ta je nejaktivnější, protože to dělala celý život. Ta druhá už není tak aktivní, přesto, že to je učitelka, tak aktivní není a ta třetí byla normálně zaměstnaná v nějaké fabrice. Tak ta taky už není tak aktivní. Aktivita ve stáří záleží, jak žili v mládí. Sportovci, na hory, lyžovali, bruslili, a to teda nese i ta doba ve stáří. Považujete se sama za aktivního seniora? Průměrnýho. Nějak aktivní, ale tak průměrně jo. Já si myslím, že se zajímám, já ne že bych seděla jenom u televize a pletla ponožky. Jak maminka umřela a dostala sem ty starý fotky, já sem dost znala, já sem chodila k babičce do H. na prázdniny, já sem dost znala rodinu, co se týkalo z maminčiny strany. Znám je z fotek, tak mě to zajímalo. Teď čtu, jak se vydávají ty knihy o tom, jak to tady bylo, jak vznikaly ty Ch., M. a to mě zajímá. Já mám takový štos knížek o tom. A já si dělám i výpisky z toho, kdy třeba Ch. vyhořely a tak. Ale že bych byla nějaká moc aktivní to ne. Na závěr, bych Vás chtěla požádat o nakreslení čáry Vašeho života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní etapy či události, v pozitivním i negativním směru. Tady to dětství to bylo dobrý, pak mi umřel otec v 8 letech. Jenom si pamatuju, on měl tuberu a my sme jezdívali do ozdravovny a já sem jako dítě pociťovala, že sem neměla tatínka, taková odstrčená, zaskočená, zaražená. To si vzpomínám, že sem byla v ozdravovně a to brečím, i když si vzpomenu, že sem si zpívala písničku, malý hošík černovlasý, že ty děcka mě to dávaly najevo, vím, že sem si jednou zpívala tuto písničku. Pak sem byla v tom internátě, to bylo dobrý v tom 47. z internátu sem nastoupila do družstva jako účetní, to ze mě dělali, sem tam musela být do ráno do 6, než přijeli z pole a já sem tam musela ještě čučet. To nebylo moc dobrý, tak to dáme takhle dolů. Pak sem chodila s dědou, v tom 58 sme se vzali, tak to bylo fajn, to sem byl šťastná. V 59 se narodil syn a tak jsem byla doma. Pak sem se do toho družstva nedostala, tak sem byla dva roky pryč, pak mě povolali zpátky. Takže to bylo horší, ať jdeme zase dolů. Pak sem byla na operaci a zase v práci. V 87. se dcera vdala a narodila se vnučka tak to je zase nahoře. A taky vnuk se narodil, ale byl nemocnej tak to nebylo dobrý, no ještě hloubš to udělám. V 91 sem šla do důchodu a vnuk už na tom byl líp, tak to jde zase nahoru. Pak mi umřela maminka, to nebylo moc dobrý. Pak zase chvílu jo no a v roce 2006 mi umřel manžel, takže tak a teď už je to zase dobrý. No nevím, jestli je to dobře,

nějaký výkyvy, no nebylo to moc, ale tak abys tam něco měla. Ale jo, tak nějak to bylo. Nic že bych měla velký trápení nebo velký radosti, to ne, já sem měla normální život, běžnej.

Doplnění Já sem přemýšlela, co sem dělala ve volným čase těch 20 let. Přece sem se nedívala jenom na televizi. Mě zabralo strašně moc času od toho 91 roku až, no celých 15 let. My sme se soudili kvůli zahradě a já sem prostudovala všechny zákony o půdě, to byl zákon a pět dodatků, restituční zákon, prostě všechny zákony, vlastnictví o půdě a tak sme chodili k tomu soudu. Za komunistů totiž nesměl mít nikdo víc půdy, když nebyl v družstvu, víc než 50 arů a strýc v družstvu nebyl a měl nějaké pole a on ho musel dát k dispozici národnímu výboru a ten národní výbor to dal zase k dispozici těm, kteří dali půdu v rozdělování, tak aby měli kousek záhumenku, tak to dostali. Jenomže to byli komunisti a oni dostali od národního výboru od tety, která tam byla a oni si vzali i ten náš pozemek a vydávali to za to, že to dostali jako náhradní pozemek. My původně jsme to brali, že to je jako náhradní pozemek, tak sme se soudili a chtěli jsme tu zahradu zpátky, protože ji maminka zdědila po strýci. Chtěli jsme to vrátit, protože to náhradní pozemek není. Jenže oni měli známou i u soudu. 7 advokátů jsme měli, každý říkal, to musíte vyhrát to je Vaše a všichni prohráli, protože oni co sme my řekli, my jsme museli dokazovat, že je to naše místo aby dokazovali oni, že je to jejich. Já sem chodila po archivech, pozemkový úřady, katastrální úřad, magistráty a sháněla doklady o našem vlastnictví. Sehnala sem asi 20 dokladů, kde bylo uvedeno, že je to naše a že na to máme nárok. A tak sem studovala všechny zákony, mě to zabralo tolik času, to sem se tomu hodně věnovala, protože já sme si dělala poznámky, já mám takovej pakl papírů popsaných poznámka. A teď poslední dobou sem věnovala čas rodokmenu, sháněla sem data narození a jména. V tom 90 roce to byly vnoučata malý, tak jsme je opatrovala. Maminka byla nemocná, manžel byl nemocný, tak sem se jim musela ve volném čase věnovat. Pomáhala při stavbě, když dcera stavěla, tak sem vařila a pomáhala, na zahradě mamince sem pomáhala. Sestře na zahradě sem pomáhala. Starala se o svoji zahrádku, nejvíce času zabral spor o tu zahradu, který trval 20 let a ještě trvá, ještě je tam chata. Scházela sem se s rodinou, se spolužáky, jezdila na týden k sestře, na chatu, na hory, k moři. Navštěvovala přednášky, chodila od roku 2001 – 2010 až 10 km se Scarlettem, na kratší výlety s kamarádkou. Navštívila jsem pár hradů a zámků. Od roku 2011 chodím pravidelně každý týden plavat a nyní i cvičit. Každých 6 týdnů chodím k holiči a na to až teď, dřív sem si to dělala sama. Každý týden na hřbitov, příležitostně do kostela, na pohřby. Zajímám se o historii T., Ch., H. a okolí, tomu jsem věnovala taky dost času, protože jsme si kupovala ty knížky, všechny knížky, o těch letcích a pěšácích, a byly výstavy. Sbírala jsem fotky, promítám si staré diáčky. Fotím a zakládám si alba, mám kolik těch alb. Třeba u dcery, od starého baráku, jak vypadal a postupně jak to postupuje až po nový. A kamarádky a u sester, tak mám taková alba. Po smrti manžela sem odlepovala a třídila použité známky, on měl krabice se známkama, některý i s obálkama a tím sem si taky hrála alespoň rok, už mě to přešlo, protože k ničemu to není asi. A prohlížela sem si, co tam po manželovi zbylo, dokumenty. A potom sem měla taky zlomenou ruku, operaci tak sem chodila na rehabilitace a k lékaři. Tou rehabilitací sem taky ztratila hodně času. Pak pěstuju pokojové rostliny, mám jich 50 květináčů, každý den než to zaliji, oberu. Než to přesadím, to taky zabere času. Pak poslouchám televizi, rádio mám většinou jako kulisu. Když sme mívali srazy, tak sem se staršíma spolužákama organizovala, asi 3x a účastnila se. Hodně sme hráli ve volných chvílích karty, luštila křížovky, skládala puzzle, sem dostala dvě od dcery, tak sem to skládala, pletla ponožky. Dřív sem četla knížky, teďka už jenom časopisy, noviny. V létě sedím s kamarádkou na zahradě, nebo v zimě doma a povídáme si. Co jiného? A ještě skládám, sbírám podklady pro ten rodokmen. Celkem sem aktivní, že bych jenom seděla u televize nebo na zahradě, to ne, vždycky sem se něčím zabývala.

Příloha č. 3 Přepis rozhovoru s panem Karlem Bydlíte v bytě nebo v domě? Bydlím v bytě, ve vlastnictví osobním, v panelovém bytě, v sídlišti. Konkrétně v N. L. Bydlíte sám nebo s někým? Bydlím s manželkou. Děti se odstěhovaly. Máte k tomu i zahrádku, nebo chalupu? Ne, už nemám naprosto nic, už jsem v důchodovém věku, měl jsem pronajatý pozemek jako zahrádku a zbavil jsem se toho, protože, jsem v posledních letech neměl na to čas a ani síly. Takže jsem to ukončil. Máte domácího mazlíčka? Mývali jsme perského kocoura, ale ten samozřejmě věkem pošel a od té doby už nemáme žádné zvířectvo. A prozatím nechceme ani mít, protože sem tam se vyskytne práce, tak chodíme do práce a neradi bysme, aby to zvíře tam bylo samo, že jako každé zvíře je nerado samo, ať je to kočka nebo pes a další. Setkáváte se se svou rodinou, příbuznými? Ano, samozřejmě. Jako přímé příbuzenstvo řeknu svoje vlastní děti, jejich manželé, a z manželčiny strany má sestru a já mám taky sestru, takže tady tato rodina se stýká. To je převážně nejbližší rodina. S tou další se nestýkáme, protože jsme rozeseti po celé republice, takže to je akorát vždycky na pohřbu, většinou na pohřbu jinak není důvod. Při jakých příležitostech se setkáváte s blízkou rodinou? Jsou to pravidelné návštěvy, buď v sobotu, v neděli, nebo i ve všední den pokud něco vyřizujeme, a takhle. Takže podle potřeby, ale často, často je to. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? Ne, nesetkávám se vůbec s nikým. Když to vezmu od základní školy přes všechno, tak jsme se za tu dobu tak rozešli ve světě, že vůbec o sobě nemáme potuchy a vůbec se spolu nesetkáváme. Ani čistě náhodou jsem za 40 let nepotkal nikoho, s kým jsem chodil do základní školy. Je to takové divné, ale je to tak, asi jsme všichni nějak hodně daleko. A máte nějaké jiné kamarády, nebo přátele? Ne, ne, kamarády, přátele nemáme, protože posledních 20 let před důchodovým věkem jsme se stali OSVČ, tím pádem jsme veškerý čas věnovali této práci, to přinesla tato doba a na nějaký takovýhle věci nebyl čas opravdu, protože člověk začínal ráno a protože nebyla stanovena pracovní doba, tak jak to bylo dříve, když člověk byl zaměstnanec v nějakém závodě, takže se dělalo až do tmy nebo tak jak bylo potřeba a nic jiného nezbýval čas ani síly. Jaké je Vaše vzdělání? Takže základní vzdělání, to je vychození 9 tříd základní školy, potom mám jeden výuční list jako kovář a podkovář a druhý výuční list mám malíř a natěrač. Takže toto je moje vzdělání. Jaké bylo Vaše povolání? Povolání, ono se často měnilo. Samozřejmě bylo výhradně v dělnických profesích. Asi takhle. Jak jste v něm byl spokojen? Někdy byly situace a doba taková, že byl člověk nespokojený, ale to vždycky odpovídalo tomu, jak byla ta práce připravena, jak se v ní pohybovali další lidé a podobně. Tak polovina aktivního života, to znamená z těch 40 let zhruba, dvacet bylo negativních a dvacet pozitivních. Střídavě oblačno. Jak

se, říká, byly silné roky, jak se říká, život se mění po 7 letech, 7 let je kladných a 7 záporných, asi tak když to sečtu to tak nějak fungovalo. Takže to byly střídavé období? Střídavě samozřejmě. Nastala ponorková nemoc, tak se změnila profese nebo zaměstnání nebo místo a tak dále. Čili se to řešilo tímto způsobem. Využíváte nyní svůj volný čas k přivýdělku? Samozřejmě ano. Podle potřeby a podle toho jak se cítím a hlavně taky abych došel mezi lidi, protože celých odpracovaných 44 roků jsem byl mezi lidmi a není možné to naráz utnout. Člověk když je pár dní doma, tak už musí vyhledat, jít mezi lidi. Kolik času tomu věnujete? Přes léto hodně, dá se říct celé léto a potom v zimě je útlum, takže v zimě tak jednu třetinu z toho volného času, nebo z toho času, který žiji. A v jaké oblasti pracujete? Hlavně v pracovní oblasti, že přes to léto vzhledem k řemeslu malíř natěrač, tak využívám toho, že mě zákazníci oslovují a že jim chci vyhovět, ještě fyzicky můžu a mám taky nějakou klientelu, které nemůžu říct, okamžitě jsem skončil. Chodím tady po těchto pracích, tím pádem se dostávám i do té společnosti, mezi lidi. V kolika letech jste šel do důchodu? V 60 letech, šel jsem do předčasného důchodu o tři roky. Důvod byl ten, že nastala krize a nebyla práce, čili jsem byl donucen jít do předčasného důchodu. Jakou jste měl představu o penzi? Krásnou, ale realita je katastrofální. Bohužel přináší to tahle doba. Máme smůlu, že tady tyhle ročníky do toho spadly, ale nic se nedá dělat, já to chápu. Protože vždycky byla taková období, kdy na tom lidi byli hůř a kdy líp. Máme smůlu, že jsme spadli tady do této doby, jinak jsme měli představu úplně jinou. V čem byla představa jiná od reality? Představa byla hlavně v té existenční věci, to znamená ve finančním světě. Že jsme si říkali, že opravdu jak se má život, důchod užívat, že se někam podíváme, kam jsme neměli celou dobu čas se podívat, i když nemyslím do zahraničí, stačilo by tady projezdit ty hrady a zámky, alespoň to blízké okolí a podobně. Ale teď nastala taková doba, že ani tady na to ty finanční prostředky nejsou. Jak jste trávil volný čas, když jste byl zaměstnán? Ten volný čas ten de facto, takhle do roku 89 než nastala změna politická, tak když se pracovalo v závodě, v národním podniku, protože nic jiného nebylo samozřejmě, byli jsme všichni zaměstnanci, tak ten volný čas se mohl, bylo ho víc, i když jsme měli práci na vedlejší činnost. Bylo ho víc, zajímal jsem se o rybaření, modelářství, samozřejmě měli jsme auta, takže jsme si je vylepšovali a takhle podobně. Jezdívali jsme i na výlety. To bylo takhle a po roce 90 se staráním se sám o sebe, že jsme vznikli jako OSVČ, tak ten čas už opravdu nebyl, opravdu nebyl, ten se bral i dá se říct 20 leté soboty na práci, samozřejmě spousty neděl. Protože jsme chtěli vyhovět zákazníkovi, pokud vím, tak dá se říct, že volný čas nebyl. A to bylo dáno jenom tím, že byla honba za penězi, že jsme si to mohli řídit sami, ovšem výsledek nebyl takový, jaký jsme předpokládali. Navíc ten výsledek byl takový, že jsme tolik pracovali, abysme se vůbec udrželi, protože vznikla velká konkurence a ono odmítnout to nebylo jenom tak. Z toho důvodu čas volný nebyl žádný. Co se změnilo po příchodu do penze, jak jste začal volný čas využívat? V penzi jsem krátce, teprve čtyři roky, poslední dvoje zimní období jsem prováděl rekonstrukce bytu svépomocí, protože jsem se pohyboval ve všech možných řemeslech, tak jsem je okoukal a tak jsem prováděl rekonstrukci bytu, protože za těch 35 roků s rodinou ten byt potřebuje zrekonstruovat, zrenovovat, protože je takzvaně vybydlený, a ty léta jsem chodil do práce, abych si finančně trošku pomohl, abych si mohl tu rekonstrukci dovolit a tak trochu slušně žil. Manželka je taky v důchodu, jsme stejně staří, nemáme nějaké životní velké náklady, ale chtěli bysme, abysme měli životní

úroveň takovou, abysme si mohli třeba například dovolit si na jídlo koupit to, co chceme. Alespoň takhle, nemáme nějakou představu o nějakých vysněných zámcích a podobně, to už nemá smysl, když je člověku 60 a opustil aktivní věk, ale alespoň takovýhle věci, to považujeme za trochu slušnou životní úroveň. Když nemusíme přemýšlet, my už samozřejmě nevymýšlíme, nemám nějaký velký nároky, ale když vezmu porovnání, jestli si můžu koupit 10 dkg šunky nebo 10 dkg točeného salámu, abych to nemusel počítat a nějak se o tom rozhodovat. Protože za 44 roků odpracovaných kdy ať někdo chtěl, nebo nechtěl, tak samočinně životní úroveň rostla, šla dopředu, někdy pomalu, někdy rychleji, ale šla odpředu, ale teď vznikla taková doba, že spíš jedeme z toho kopce dolů a je potřeba, alespoň tady tohle si uchránit, takové minimální požadavky na ten život. Jak trávíte volný čas nyní? No volný čas. Tady nelze říct, když se člověk probudí a do doby než jde spát, kdy je to volný čas. Samozřejmě máme různé povinnosti, trávíme čas tím, abysme žili, musíme chodit nakupovat, musíme uklízet, musíme se o sebe starat. Pomáhám dětem, že pokud volný čas je a nejdu do práce tak například dcera má velkého psa, německou dogu, a když potřebuje jít do práce a aby ten pes nebyl dlouho sám, tak ho hlídám a tak dále, prostě všelijak. I když je člověk v důchodu tak povinností je dost, nebo věcí, které by člověk chtěl udělat. Takže se nenudíme. Ten čas kolikrát ani nestačí. Zůstaly Vám záliby z dřívější doby, věnujete se tomu pořád? Ne nevěnuji se tomu už vůbec, na takový věci nemyslím, protože ten život se změnil natolik a těch informací je tolik, že člověk už tady na ty koníčky nemá čas, už vstřebává jenom to, co každý den slyší a nějak se podle toho orientuje a na ty koníčky není čas, není klid. Ta doba je moc hektická, moc rychlá a nejde to, prostě nejde. Pokud bych se tomu věnoval, tak bych určitě zase musel odsunout něco jiného, co bych zase dneska nechtěl. Takže takhle se to mění. Jak vypadá Váš typický týden? Tak samozřejmě to záleží na té práci, tak celý týden chodím do práce, nepracuji samozřejmě 8, 12 hodin, chodím tam později, protože přece jen ta moje fyzická síla není taková, takže chodím do práce na 6 hodin. A potom nic, potom přijdu dom a to už je taky odpoledne a člověk cítí nějakou únavu, tak čemu se věnujeme jídlu, vaření, televizi hlavně, ta musí být v každé místnosti, kde se pohybuju, aby mě něco neuniklo, jak přecházím a všude to hraje. Potom pokud je čas tak hlavně četba, hodně čtení a manželka internet a počítač a takovéhle věci, protože dělala celý život kancelářskou práci, tak k tomu má blízko, protože s tím pracovala. Hlavně tam se vyžívá v tom volném čase. Trávíte více času sám nebo s někým dalším, s manželkou? Spíš sám. Protože máme protichůdné záliby, pokud jsme doma, tak jsme každý v jiné místnosti a věnujeme se těm, to nejsou záliby, ale potřebám, který nám vyhovují. To znamená, já hodně čtu, já dívám se na televizi, zajímá mě hlavně co je ve světě, ty politický zprávy, cestopisy a tak dále, kde dneska je možnost vidět jak ti lidi současně a není to nic starého, je to ze současnosti. Můžeme porovnávat, jak ti lidi žijí v různých částech světa, v jiných zřízeních a to můžeme porovnávat. Jak často se na televizi díváte? Já si myslím, že dneska za tu dobu co jsem vzhůru a co jsme v bytě, tak že minimálně 6 hodin se na tu televizi dívám. 6 hodin denně, nebo z té doby kdy jsem doma. Samozřejmě podotýkám, nedívám se na seriály, to je pro mě tabu. Říkal jste, že hodně čtete, co konkrétně? Cokoliv, časopisy, tisk, knihy. Knihy veškeré od beletrie, přes historii, válečné a tak dále. Všechno. Z novin a časopisů? Z tisku konkrétně tak samozřejmě Hospodářské noviny, Mladou frontu, z časopisů Reflex, Týden. To jsou všechno, dá se říct pravicové deníky, nebo týdeníky. A obracím, nebo si to potom přeberu podle svého. Čtení věnujete kolik času? Týdně takových 20 hodin pročtu.

Z tisku nebo i knih? Z čehokoliv a to samozřejmě potom na úkor spánku. Ne v tom dnu, kdy mám těch 6 hodin na televizi a tak dále. Ta třeba skončí a do jedné do dvou hodin v noci do rána vstřebávám tyhle věci. Posloucháte i rádio? Ano rádio poslouchám a vesměs mluvené slovo, to znamená relace jakéhokoliv žánru, jestli politického, nebo prostě jak se pěstují zvířata a různě. Mluvené slovo. Máte svoje oblíbené stanice? Samozřejmě, ČR2 Praha a potom ČR Brno. To jsou dvě stanice, které dá se říct výhradně poslouchám, jinak soukromé stanice, ty uřvané reklamy a to mě nezajímá. A jakou posloucháte hudbu? Hudbu mám vyhraněnou a tu vyhledávám buď na cizích stanicích anebo si potom pouštím z disků, magnetofonu a podobně, neposlouchám všechno. Jaká je Vaše oblíbená hudba? Z vážné hudby je to opereta, a tady z popmusic, nebo mám rád dokonalý tvrdý rock. Z té popmusic z takové všechno co je dobrý, nebo kdo to umí zazpívat, nebo kdo je můj oblíbený zpěvák, takže tady tohle. Říkáte, že sledujete televizi, čtete noviny, takže se o dění u nás a ve světě zajímáte? No to samozřejmě. A máte svůj politický názor? Záleží k čemu, k rozdělení světa, nebo k hospodářské krizi, která teď probíhá, ale samozřejmě, ony byly už předtím, nebo se tak opakovaly zhruba po 10 letech, ale byly velmi krátkodobé a byly tak, že jsme o nich ani nevěděli, dokázalo se to vyřešit bez těch normálních lidí, takže to bude velmi zajímavé vložit do toho ten politický aspekt, tady do té otázky. My si tady nemůžeme hrát na nějaké politology, sociology a podobně světový. Teď se ukazuje že nastala taková doba, včetně té celosvětové krize, že se bude muset svět zamyslet o přerozdělování hmotných statků, který dneska převážně jsou jenom ve stovkách nebo tisících lidech v rukách a to je slyšet každý den, že ty sociální nůžky se rozevírají čím dál víc a víc a ono se může stát, že je lepší tomu předcházet a nějak udělat nápravu, než čekat až to projde do vrcholu a nechat ty lidi jít do ulic, aby vznikly sociální nepokoje, aby se zapalovali baráky, auta, autobusy a elektriky, to vidíme v jiných okolních státech, že to už je pozdě, politici by se měli zamyslet a nějak to ukočírovat a bohužel taková je doba. Říkám ona se opakuje, to už tu bylo a určitě to bude, buď se to musí včas ten požár hasit anebo je to špatný dělat opatření až je to v krizi totální. Takhle by to mělo být. Ono se teď do popředí zájmů, tak jak jsme dříve zamítali marxismus, leninismus, to učení, dneska se obrací samozřejmě i západní státy hlavně Anglie, na ten marxismus, kdy tam se hovoří o přerozdělení statků mezi lidi a mezi ty bohaté lidi, protože vlastně my tady operujeme, protože je to tady vžitý marxismus, leninismus, to ne. Leninismus, když uznám marxismus tak se přesto mluvit o Engelsovi, dřív to byl Marx a Engels, Engels byl velký německý kapitalista, který měl x závodů na výrobu látek a různých věcí v Německu v té době. Dneska je už dokázané že marxismus, to psaní toho marxismu nedělal Marx, on to jen publikoval, vymýšlel to Engels, sám velký kapitalista, který přemýšlel, nebo rozhodoval o přerozdělení hmotných statků. Nebudeme toho Marxe, on nikdy nepracoval, byl to hospodský povaleč, on ho vlastně Engels živil i s manželkou a dítětem a on mu tyhle věci publikoval. Ale hlavní myslitel byl Engels, taková je pravda, jak se na to dneska někdo dívá, to je potřeba jít do archivů a jinými lidmi, kteří se tím zabývají. Navštěvuje knihovnu? Navštěvoval jsem kdysi, ale teď už ne. Z důvodu, protože knihy, o které bych měl zájem, tam dlouhodobě nedostanu půjčit, protože jsou nakoupeny v minimálním nákladu a těch lidí, kteří by si to chtěli přečíst je mraky. Takže kvůli tomu tam nechodím. Navíc jsem svůj obraz knižní snížil natolik, že o co mám zájem, to si koupím.

Používáte mobilní telefon? Ano, samozřejmě. Jaké funkce? Píšu sms, volám, přijímám, hotovo. A nějaké další funkce,například foťák, budík? Foťák jo, budík ne, budím se, až se vzbudím, ale to je velmi brzy, takže jen základní funkce. Ne že bych ty ostatní navigaci a satelit neuměl použít, ale prostě je nepotřebuju už v tomto věku. Počítač využíváte? Manželka plně. Máme dva počítače, dva notebooky, že já vlastně tím, že sleduji televizi a hodně čtu, takže k tomu počítači se už nedostanu. Celkově už ne, to je vyloučený. Využíváte platební kartu? Nene, ani jsem ji neměl, ani když jsem byl v aktivním věku. Důvod pokud budou existovat peníze, tak se bude platit penězi a ne nějakou kartou. Používáte osobní automobil? Ano používám. Jak často a kolik toho najezdíte? Dá se říci každý den, řidičem jsme od roku 75 a myslím si, samozřejmě to bylo taky z důvodu práce, takže ty dva miliony, že mám naježděno určitě. Věnujete se nějakému sportu? Ne, ne, sportu ne. Na sport jsem nikdy neměl čas a potom samozřejmě nastalé zdravotní problémy, sport ne. Jaké znáte, případně používáte cizí jazyky? No nepoužívám, neznám. Znám jenom pasivně německy a nemluvím, ale jenom částečně rozumím, protože se dívám 40 roků na vídeňskou televizi, kterou je tady v B. možné chytit, už od mala, od raného věku. Abych věděl, taky rozdíl co nám předkládá naše televize a co se děje o 120 km vedle nás, v jiném zřízení politickém. Hlavně to platilo z dob před rokem 89. Cestujete? Ať už u nás nebo do zahraničí. Zahraničí jsem procestoval po 90 roce, konkrétně to byl rok 94, 95, 96, kdy jsem navštívil Anglii, Francii, Itálii, Holandsko, Švýcarsko a Nizozemsko. Byly to zájezdy poznávací. Nemluvím o době předtím, kdy jsem byl kdysi v Bulharsku několikrát, v Jugoslávii, v Rumunsku, to bylo před rokem 89, kde člověk nikde jinde se nemohl pohnout tady. Teď ještě cestujete? Ted ne, mám v plánu procestovat tady u nás oblasti jako je Jižní Čechy a prozatím mě to zdravotní stav nedovoluje, takže to odkládám. Když cestujete, plánujete si cesty sám nebo využíváte CK? Pokud je to do zahraničí tak zásadně s cestovní kanceláří, nebo agenturou. Chodíte do divadla, do kina, na výstavy či na jiné kulturní akce? V divadle jsem byl naposledy v roce asi 94 nebo tak nějak kolem toho období, kdy byla zrušena opereta tady v B., kdy ji začaly nahrazovat muzikály, prostě to jsou takový krávoviny, nebo nevím, jak se to bude klasifikovat, který mě nezajímají. Opereta byla zrušena z různých důvodů, že ekonomických a dalších a dalších, to se nebudu k tomu vyjadřovat. Ale jinak jsem chodil do divadla tím způsobem před tím rokem 94, nebo 95 zhruba, že jsem všechno viděl, všechno. Z těch klasických starých věcí, protože můj tchán byl herec divadelní, zaměstnaný v operetě, tím pádem já jsem měl možnost jako rodinný příslušník i ze zákulisí všechno vidět. Takže já už jsem potom neměl důvod. A tyhle věci, které se dneska hrají, ne odmítám. Odmítám, ne nebyl jsem. A do kina

samozřejmě nechodím, protože jsme pohodlný, co je v kině za krátko můžu vidět v televizi, na CD, VHS a dalších jiných, je tady mraky možností. A výstavy nebo něco podobného? Ne, výstavy moderního umění mě nezajímají vzhledem k mé generaci. A toho ostatního je velmi málo. Teď jde do popředí opravdu to naivní a moderní umění a další takovéhle věci. A ta klasika, ne ta prostě dneska není. Dnes se na plátno obrazu máchne, když to řeknu nadneseně, opice to počmárá nějakým štětcem, který jí dám do ruky, a na výstavě se to prezentuje „Představte si, co by asi pod tím mělo být.“ Pokud to není uznávaná krajinka, nebo portrét a zátiší, kde jednoznačně, kde to pozná dítě od dvou let po stoletého člověka, jaký má ten obraz význam, co tam je. Já osobně tohle neuznávám umění. Navštěvujete U3V? Ne nenavštěvuji. Dokážete si představit, že byste ji navštěvoval? Ne řeknu to takhle, budu drzý. Oni mě tam nemají co naučit, já všechno vím. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Hlavně zdraví. Jsem ve starším věku, kdy se začnou projevovat nějaké hříchy mládí. A když člověk pracoval fyzicky a bohužel ta schránka je opotřebovaná, tak se v tomto věku začínají projevovat takové nemoci, hlavně kloubní, svalové, kde to tělo je opotřebovaný. Takže hlavně zdraví. A takový ty koníčky a podobně, to nechám podle toho jak člověk finančně, jak budeme na tom dobře, nebo jestli si můžeme samozřejmě v prvé řadě si člověk musí nějakou rezervu, že a pakliže co zbývá je něco navíc, tak to se může utratit, ale protože dneska v době kdy máme tady exekutory a podobné to instituce, abysme neurazili, tak že nejsou jenom oni jediní, že je potřeba mít ve financích pořádek a mít rezervu když se něco stane, aby se člověk nedostal v tomto věku do problémů, aby člověk neskončil pod mostem u Svratky. Podle toho se musí žít. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? Ale jo, dobrý, dobrý. Na nějaké výjimky dobrý, protože když se podívám, když zhodnotím, to co jsem dělal celý život a podívám se na moje vrstevníky, tak si myslím, že teda nechci se chlubit, ale nebudu ze sebe ani dělat chudáčka. Myslím si, že jsme na tom dobře. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý? Jejdamane. Na nic. Žil jsem, jak jsem žil. To co jsem musel udělat, to jsem udělal, spoustu věcí jsem neudělal. Člověk normálního klasického typu nemá být na co hrdý. To jsou všechno buď povinnosti, nebo se mu to vymklo z rukou. To prostě nejde takhle hodnotit, že jestli jsou to nějací zpěváci, herci, mají nějaké role, písničky, jsou to vědci, kteří vynalezli něco, co hrozně prospělo lidstvu, tak to jo, ale normálního člověka si myslím, že to nehraje roli, aby byl hrdý na to, že vychoval děcka, dobře že samozřejmě, to si myslím, že to je povinnost toho člověka, ale jinak u normálních lidí se nevyskytuje nic tak zvláštního na co být hrdý. Je něco co byste chtěl změnit? Ne, nechtěl. Všechno šlo, jak šlo. Někdy to člověk mohl ovlivnit, víceméně ne, takže ne. Máte ze svého života radost? Vůbec ne. Ne ne ne ne, vůbec ne, ani trochu. Nemám radost, nemám. Důvod ani neznám. Momentálně takové rozpoložení. Ať už je to z různých důvodů. Jaké vnímáte nástrahy dnešní doby pro seniory? Budou mít velké komplikace hlavně teda finanční, to lze podotknout a z toho potom bude vyplývat i to ostatní. Finanční to je rozhodující pro dnešní dobu, pro starý důchodce, protože současně když je tady průměr důchodový uvádí česká statistika 490 Euro měsíčně je průměr důchodcovský, takže v přepočtu x25 když budeme přepočítávat na naše peníze. Je nesprávný když si tady spousta politiků a dalších lidí, kteří o tomto vůbec můžou, ten kdo má příjem dneska 100, 200, 300 000 a více a těch lidí je tady ještě dost, hlavně teda v lékařské sféře, v umělecké a další a oni mluví tím, že není to přece tak hrozné, aby ten důchodce 30Kč poplatek za ten recept, nebo za návštěvu u toho doktora ho

zruinoval, nebo ten 100 Kč poplatek v nemocnici. Oni se hrozně mýlí, oni vůbec nežijí v realitě, oni to co má ten starý člověk k dispozici, oni to musí brát tak, když vezmu ten průměr a budeme se ho držet, protože oni se jím oponují. Ten průměr je 10 240 Kč, když budu akorátní. Když ten člověk, samozřejmě počítám, pokud žije sám, to je ta největší smůla, pokud mu ten druhý už umřel. A ten člověk pokud z toho zaplatí nájemné a ty služby, protože on musí, nemůže žít pod mostem, že takže když řeknu zase srovnání, jednopokojový byt v panelovém domě, samozřejmě on ho mít nemůže, protože nejsou, ale hypoteticky, za ten dá 5600, kolem 6000 nájemné za jednopokojový byt, včetně energie, kolik do těch 10.000 mu zbude? Tu sumu bych podělil 30 dny v měsíci a kolik mám na jeden den? A teď z toho dne si musím odečíst, když navštívím dvakrát za měsíc toho doktora, když mě tam vydá 4 recepty a teď odečítám, odečítám. Samozřejmě měl bych si odložit každý den do hrníčku 10 korun, na to až bych si jednou za dva roky potřeboval koupit boty, abych na ně měl na stánku u mňau, mňau, abych k tomu doktorovi mohl dojít a nešel bosý a na nějaké ošacení a kde je další? A ta suma co mi tam zůstane, to není jen na jídlo na projedení, já s tím musím počítat na úklidové prostředky, na praní prášky, hygiena a měl bych si odkládat i nějakou malou částku když jednou za rok dojde vyúčtování plynu, elektriky, vodné atd. abych v případě že budu mít doplácet, abych na to měl. A z toho vyplývá kupní síla toho důchodu, který starému člověku zůstane. Ne, že on má 10.000 a on málo jí, jemu to stačí. To není pravda, tady je potřeba sečíst všechny tyto aspekty, které se týkají života, zbude mu hrozně málo. A potom nedej bože, když se stane, že ten člověk proleží celý měsíc v nemocnici tak potom buď nezaplatí nemocnici, nebo nezaplatí ten nájem, už nezbude a dostává se do životních problémů. A toto je největší hrozba, my jsme strašně chudí. Ať tento stát neukazuje na různé okolní státy Maďarsko, Řecko, a podobně, protože oni mají z čeho ubrat, když jim seberou, ale my nemáme z čeho. My jsme strašně chudí. Ti Řekové mají průměrný důchod 1300 Euro x 25, oni teďka něco sebrali a oni jdou do ulic, převrací, zapalují, posledně zapálili 176 institucí a veřejných domů, státních, hrůza úplná, za to, že jim trošičku sebrali a oni křičí: my s tím nevyžijeme. Samozřejmě u nich je styl života úplně jiný. Ať se podívají tady před svůj práh a zametou doma. To si nikdo neodkáže představit, jak my jsme chudobní. Tady různí politici operují tím, že když přijedou v sobotu, v neděli do těch hypermarketů, že je plné parkoviště. Tak já jim odpovím, dobře plné parkoviště může být, ale podívejte se, co vezou v košíku, to jsou všechno věci z akce. To už nejsou ty tisícové nákupy, které bývaly zkraje té doby. A že jsou v rodině i dvě tři auta, tak jsou tam služebky samozřejmě, jde o to, že tyto auta, to jsou všechno vraky dovezené ze zahraničí, to nejsou auta nový. Lidi nejsou bohatí, to je jenom zdánlivé. A jaká je nezaměstnanost, já osobně ji hodnotím tak, že když ráno v 9 hodin vylezu na ulici a plná ulic v sídlišti, to jsou stovky nebo tisíce bytů a ona je narvaná auty, to znamená, že lidi nejeli do práce, jsou nezaměstnaní. Dřív ta ulic byla prázdná, dneska tam neopřu ani kolo, nemám kde. To je pro mě ten lakmusový papír, můžou vykládat, co chtějí. Takže chudobu, strašná chudoba čeká na lidi. A samozřejmě že z té chudoby vyplývá i to lidské osamění. Teď se bavíme pořád o tom, společnost, že ty lidi zůstanou v osamění, jsou do toho domova důchodců a do těch všech, ale to zas vyplývá z toho, že jsou chudí. A to jsem bral republikový průměr těch 10 400 a je spousta lidí, kteří mají 7000, 6500 a z toho když udělá tyto poplatky, ten člověk z toho sídliště nemá 25 Kč, aby jel do toho města, aby se za 25Kč vrátil. On tady z těch málo peněz nemá 50 Kč na dopravu MHD, čili on nemůže mít žádné vyžití. Pokud ho nenavštíví sousedka, která bydlí vedle a vyjede výtahem o dvě poschodí, tak on ztrácí styk s veřejností, kulturou, protože z finančních důvodů, on nemá na cestu a to je potřeba si uvědomit. To je katastrofální stav ty peníze. Důchodci, kteří mají slušný důchod a ještě si můžou vydělat, zdraví jim to dovolí, budiž ti o tom nepřemýšlí. Ale kdo se potom dostane do tohoto stádia, do tohoto času, to je hotový umře doma za oknem, protože nemá. Mohl byste prosím nakreslit Vaši čáru života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní body, etapy či události, v pozitivním i negativním směru. Já si pamatuji všechno, ale jak to mám vyznačit. Jo život předělat do nějaké čáry. To není jenom tak. To je třeba se prudce zamyslet. Hlavně ten střed, to byl samý průser, na to vůbec nechci vzpomínat, ale ten byl zas nejhezčí zase. Takže já nevím. Tak dobře, tak vezmeme nulu, tady jsme se narodili, tak samozřejmě do těch 15 let je to pozvolný, že. Potom do těch pozvolna, tady je ta dvacítka, to jsem udělal moc, ale to je jedno. A potom to teda valilo strašně, tady byl konec a potom už to šlo dolů, jo. Toto je přímka života.

A nějaké body, proč to tak postupovalo, co tam bylo? Tady od narození do těch 15 se člověk učí zavazovat tkaničky a oblíkat si svetr a tak dále, to prostě je dítě. Potom nastane nějaké to pubertální období, to udělám takhle. A tam člověk už nějak začíná blbnout ale to je tak 5 letý. A potom od těch 20 roků to vede k tomu, že se zapojil do pracovního procesu, že už ho začíná zajímat druhé pohlaví, že už má peníze, začíná vnímat, jak to ve světě funguje, získává různé priority, čeho by chtěl dosáhnout, rodina, děcka, auto, nebo nic nebo do světa, takže toto všechno valí až do té 50. Možná v té 40 se to trochu zastaví, nebo už ten vzestup největší vzestup je od těch 20 do 35. Potom je stagnace, je to pravda do těch 35, nebo 37, každý nejsme stejný, nebo do 40 plácnu, 35-40. To jde nahoru a tady je potom ta stagnace, těch 10 let a od 50 může každý kdákat, co chce, dělat ze sebe hrdinu, po všech stránkách táhne dolů. Někdo rychleji, někdo míň, ale tam je ten opravdu průsečík, ta hranice. A v čem si myslíte, že spočívá ta hranice? Tam je hranice fyzická, duševní, prostě veškerá, naprosto. A z toho potom vyplývá celý tady ten, že dneska ráno v rádiu bylo. Teď se zkoumá, že nejvíce rozvodů je, proč se padesátníci rozvádí, tak samozřejmě to je dlouhé téma, ale tady to vlastně je, protože jsou strašně unavení ze všeho. Ten padesátník si nebude brát 70 letou bábu, že si vezme mladého kocoura, a to je to chvilkové vzepření, kdy on si myslí já jim teď ukážu, nějaký rok a je hotový, může si kecat, co chce. Podle tohoto, toto mám za sebou tady tu křivku, nedělám machra a vím to podle druhých, mluvím i za druhý protože je znám toto je pravda, já už se znám, oni ne.

Příloha č. 4 Přepis rozhovoru s paní Danou Bydlíte v bytě, jak jste tu spokojená, bydlíte sama nebo s někým? Bydlím sama teďka už. Mám tady velký byt, třípokojový byt jenom pro sebe. Já jsem vždycky chtěla domeček. Ještě jediný co je, tak ještě máme chatu, sice přes zimu je neobyvatelná, takže vždycky už se těším na jaro na tu chatu, tam se nějak vybiju pracovně. Tím pádem, že mám chatu tak jsem spokojená. Jak často na tu chatu jezdíte? Teď jelikož jsem v důchodě, tak se snažím třeba na 4, na 5 dnů. To je taková chata, já říkám přírodní, tam není ani voda, světlo nic. Takže tam chytám akorát dešťovku, to světlo to mně absolutně nevadí. Třeba tam jezdím se sestřenicí, ta vždycky plače, že tam není televize. Já jsem strašně spokojená, že tam tu televizi nemám, protože když jsem doma tak okamžitě zapínám televizi. Tam mám klídek. Akorát když jsme tam sama, tak se trochu bojím, chata je osamocená, na takové mýtince. Akorát minulý rok jsme měla zážitek, že jsem tam taky byla sama a najednou mi kuna začala skákat po střeše, takže nejdřív jsem se strašně polekala, co to je, kdo tam leze, oni strašně dupou. A tak třeba přes den se tam vůbec nebojím, to mě nevadí, ale tím že tam nemáte to světlo, tak je to v noci takový… Máte u chaty zahrádku? Mám tam, sice tam nic neroste, ale já se pořád snažím tak něco. Tam mám třeba tři nebo čtyři rybízy. Já se snažím něco zasadit, ale ta úroda není moc, protože před tím je velká pastvina. Dědeček, když měl tu chatu, tak tam nechal akorát navést hlínu a na tom kousku tam jsem si udělala zahrádku. Takže tam mám i kytičky, sice s tím bojuju, ale snažím se. Máte domácího mazlíčka? Domácího mazlíčka nemůžu mít, takže jsme si pořídila rybičky. Když jsme někde s ženskýma na kafi, tak říkají: „Musím spěchat, musím jít vyvenčit psa.“ Já říkám „Zlaté rybičky“. Takže teďka když jedu na týden pryč, tak jsem jim koupila žrádlo, to se jim tam hodí a ony se krmí. Rybičky bez světla to vydrží. Setkáváte se s rodinou? Jo, setkávám. Právě s těmi sestřenicemi a potom děcka, ten můj kluk je takový samotář, tak s tím jo, ale hlavně se vidíme v práci, výjimečně mě navštíví. A potom dcera je v P. Takže teď jsem byla potřetí v P. a teď zase jedu do Prahy, jedeme na dovolenou na lyže. Jak často se potkáváte? Je to takové různé, v létě toho mají více, tak třeba jedeme někdy s dcerou na dovolenou k moři, ten její manžel sluníčko moc ne, on spíš lyže, kolo a jiné sporty a jinak tak určitě každý měsíc, někdy to vyjde na déle. Taky jezdí sem za mnou občas. A se vzdálenější rodinou se setkáváte? Akorát ty sestřenice. A při jakých příležitostech? S nima chodím právě na U3V ty mě tam naverbovaly, a potom vždy když slavíme narozeniny, někdy jdeme na procházku, ale to málo kdy, protože ta jedna má potíže se srdcem. Nejsou tak aktivní jako já, mají nemoci, mně se to zatím vyhýbá. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? Tak jednou za čas máme nějakou slezinu nebo tak.

Máte něco pravidelného? Nene, jen tak nárazově, když se domluvíme. Třeba jednou za rok, nebo dvakrát do roka. A nějaký okruh přátel, kamarádek? To mám tedy sousedy, to se přátelíme od doby, co jsme se sem nastěhovali. Jeden soused je aktivní, pořád by někam cestoval, jenže jeho manželka je moc silná a nechce s ním nikam jezdit. Takže on sám je taky takový aktivní. Jaké je Vaše vzdělání? Jsem vyučená fotografka. Takže jsem dělala 25 let fotografku, to bylo strašné zaměstnání protože, sice jsme si toho považovali, protože před těmi 40 lety ta barevná fotografie byla jenom v začátcích. To jste měla komůrku sama pro sebe, ve tmě a teďka jste musela filtrovat a to, a teď když jste to všechno udělala ty fotky, tak to bylo 5 lázní, po 5 minutách, takový rámečky, tam jste to musela přehazovat, čekat na výsledek a bylo to zajímavý, nikdy sem nevěděla, co z toho vyleze. A byla jste v té práci spokojená? No tak spokojená, jo, protože my jsme tam měli strašně dobrý kolektiv, takový babinec. Myslím, že jo. Ale měli jsme strašného šéfa a potom a ten náš pan ředitel nám dal v tom 91 všem výpověď, s tím že se můžeme přihlásit do konkurzu, jenže my jsme kvůli tomu vedoucímu, protože on, no bylo to takový zamotaný. Tak jsme se nikdo nepřihlásil a všichni jsme skončili. Měli jsme slíbené od pohřební služby, že ona převezme tu barevnou fotografii, pod svoje křídla. Takže jsem byla půl roku nezaměstnaná, na to nerada vzpomínám, protože my jsme s manželem dostali výpověď přesně k 1. říjnu oba dva. S manželem jste pracovali spolu? Ne on to dostal od jiného podniku a já od jiného podniku. Obě děti studovali, já jsem byla tenkrát hodně, to mi tenkrát ubralo hodně, tak jako že to nebylo hezký. Potom jsem se dostala k pohřební službě, tam jsem 4 roky fotografovala, potom se to zase nerentovalo, protože to neustále bylo ruční zpracování, protože automat nebyl. Tak nám dali výpověď, a tím, že jsem fotila na té kremačce tak mi nabídli, jestli tam nechci začít být zaměstnaná. Tak jsem tam zůstala u té pohřební služby a začala jsem dělat obřadnici. Pak jste byla spokojená? To byla strašná depka, vždycky když jsem tam fotila, tak já jsem říkala panebože tak obřadnici bych nikdy nechtěla dělat, protože ta se vůbec nezastaví a ještě s těmi lidmi jednat, ale myslím, že řečnice to má ještě daleko horší. Obřadnice jim to vysvětlí a může jít pryč, kdežto řečnice musí být v obřadní síni, tam musí být pořád. To je strašný, když se do toho proslovu musí ještě nějak vžít. Ten můj syn, on studoval a já jsem ho brala na brigádu, že tam přes prázdniny může být. Pak překvapil, že ve 4. ročníku řekl ne, já už dál studovat nebudu, oni mě to divadlo zprotivili, tady se uvolnilo místo a já tam nastupuji. Tak nastoupil a od té doby je tam zaměstnaný. Ono ho to pořád táhne k divadlu, takže si myslel, že by mohl dělat řečníka. Takže mu pořídili oblek, košili, a vydržel to půl roku. Ne, on je strašně citlivá povaha. Tak pracuje jinak, řečníka ne. V kolika letech jste šla do důchodu? Věříte, že ani nevím. Já jsem tak nějak přesluhovala, asi normálně jsem mohla jít v 55 nebo 58 a potom jsem rok přesluhovala, takže asi v těch 60. Jakou jste měla představu o penzi? Já jsem z toho byla úplně zničená. Já jsem říkala „Panebože, co já budu dělat?“ Tak jsem byla strašně ráda, že mi dali smlouvu a že jsem tam mohla i nadále pracovat, i teď tam někdy docházím, ale velice málo, jen když je potřeba. Přijdu tam do toho kolektivu, ten je tam vážně dobrý, nevím, jestli to dělá to prostředí, že to ty lidi stmelí. Myslím si, ale že to bývalo lepší ten kolektiv, teď se nám to tak nějak rozhádalo, tak nevím. Kolik času tam trávíte? To je různý, někdy tam mám, když jsou dovolené, nebo když je někdo nemocný, tak třeba za ten měsíc tam pracuji třeba týden. Tam je na nic, že je směna od rána do večera, že to je na celý den.

Minulý měsíc jsem měla víc, to jsem tam byla 6x dokonce a teď jsem tam byla 1 a na další měsíc to mě zase nepotřebovali a až se vrátím z dovolené tak pak. Jaké to bylo v tom důchodu? Sedím, dívám se do blba, než mě něco popadne, takže já musím pořád něco dělat a když ten den nic neudělám, tak si říkám, že to je promarněný den. Nebo nerada chodím sama na procházky a já mám zase takového zetě, který je strašný sportovec a on mě nutí. Když se narodil Pavlík, to bylo před 5 lety, tak mě vzali poprvé na lyže a já jsem 25 let nelyžovala. Já mám tu výhodu, že dcera, my máme skoro stejnou postavu, ona je teda štíhlejší a máme stejnou nohu. Oni si neustále kupují neustále nové a nové, vždy co vyletí si koupí a já to potom po ní dědím, já jsem skromná, mně nevadí, že neladím jako oni, nemusím být perfektní. Takže mě berou na ty lyže. On je na mě strašně přísný, on mě učí lyžovat, správně lyžovat, a mě to nejde, na stará kolena se to učit a ještě ke všemu se bojím, takže ten Pavlík lyžuje lépe jak já. A jelikož dceru naučil krásně lyžovat, Pavlík už taky nepotřebuje, takže se loni zaměřil jenom na mě. To teda bylo. „To musíte tak a trochu prudčeji, vždyť stojíte na místě.“ Štěstí je že mi vyká, takže si na mě tolik nedovolí. Loni jsme byli v Itálii, takže já musím jezdit podle něho. On jede za mnou a přes celý svah na mě huláká: „Zatočit, pustit to, vždyť jsem ještě neříkal zatočit.“ No a to bylo poslední den a já už jsem byla strašně unavená a teď jsem ho nikde neviděla v dohledu, říkám si: „Fajn, teď si to sjedu podle sebe. On na mě čekal, dole, to sem dostala: „Co sem Vás celý týden učil? Teďka na Vás se nedalo dívat, jak jste to sjela.“ Ale jo, já jsem mu vděčná, že on mě udržuje tak v pohybu a to mám naporučený kolik dřepů musím udělat, mám slabé nohy a Pavlík telefonuje, říká: „Babičko, kolik si udělala dneska dřepů?“ Teď jedete zase na lyže? Takže se už těšíte? Ale tak jo. Já jsem si říkala, že se nesmím nechat, ale on je na mě hodný, když vidí, že je svah prudký, tak nemusím. Loni jak jsme byli, tak jsme vyjeli nahoru lanovkou, dvě zastávky, takže já sem mohla jezdit jenom ten vršek, který je takový normální tak jsem mohla jezdit a oni to potom všichni sjeli dolů, já sem sedla v polovině na lanovku a jela dolů. Je to pěkný, jsem ráda, že mě berou, protože já nemám žádnou kamarádku, ta má známá říká, že sem praštěná. A ten můj zeť taky dává dárky sportovního zaměření. Předloni jsem dostala brusle, to jsme chodili bruslit, když tady byli. Ale sama já nejdu, a zase nemám kamarádku, která by se mnou šla. Loni jsme byli jednou na Vodové, když tu byli mladí, jednou na přehradě, to bylo předloni, to byl tak krásný led na přehradě. Takže to jsme dostala ty brusle, loni sem dostala nové lyžáky, ne zděděné, aby mě to lépe šlo. A letos jsme dostala ty trekkingové hole. Mám slíbené, že dostanu vhodnou běžeckou obuv, já jim to vymlouvám, že mně stačí normální botasky. Ne, takže mi shání k hůlkám boty. Oni jsou na mě strašně hodní. Já ho opravdu nedokážu pochopit, jak dokáže být tím sportem úplně tak postižený. Katka se mu přizpůsobuje. Proč jsem byla v Praze, napřed byla Jizerská 50, to běžel Dan 50, Katka běžela 25 a teďka byli zase v Polsku zase to stejný. Katka to nějak, ona nerada závodí, ji to baví rekreačně, jsou to nervy, je zničená. To jste byla taky závodit? Na Jizerce jsem byla s nima, ale hlídala jsem Pavlíka a bylo to strašně fajn, já ty akce prožívám, já to mám ráda, oni to tam měli pěkně zorganizovaný. A do toho Polska, tam byli problémy s ubytováním, tak jsme byli s Pavlíkem v P. Ten je naočkovaný od tatínka, takže neustále se musí chodit hrát fotbal, já mu nestačím, on se mi plete pod nohama. Je to zábavný, já jsem ráda, že mám vnoučka, alespoň jednoho teda. Jak jste trávila volný čas, když jste byla zaměstnána? To jsme taky jezdili na chatu, nebo když jsme byli mladší, tak jsme jezdili s dětmi k moři, na ty hory už méně, protože Marek, měl po operaci kolene a kvůli němu jsme na ty hory přestali jezdit. Potom to bylo takové, že ten můj muž byl takový nemocný, nevrlý, takže to já jsem s nima jezdila sama na hory. Sice mě to dovolil, nebrblal, byl s tím smířený, že už na to nemá. A nějaké záliby, nebo koníčky, kterým jste se věnovala? Tak tam mám teďka co, pletení, křížovky, sudoku. Teďka mně syn dal ten počítač, ten už mám dost dlouho, hraju karty, strašně hraju karty, to jsme závislá na nich. S tím internetem jsem se taky trochu naučila.

Když jste byla v tom zaměstnání, bylo tam ještě něco, čemu jste se věnovala? To bylo, mně stačily dvě děti, měla jsme co dělat, abych všechno stíhala, to jsem na ně šila, pletla, a věnovala jsem se jim, párkrát do divadla, párkrát do kina. Co se změnilo po příchodu do penze? Teďka už si to užívám, dřív jsem z toho měla strach: „Co já budu pořád dělat?“ Ne teď už si to užívám a je to takový klídek. Došlo v průběhu let ke změně? Určitě, ale zezačátku Vám můžu říct, že jsem byla nešťastná, že mám jít do důchodu. A s tím manželem, on byl už ke konci úplně hluchý, takže s ním se nedalo bavit, stáří s ním nebylo tak pěkné. S tím to vůbec nebylo moc pěkné. Jak dlouho trvalo ke změně? No to jsem si začala užívat, když jsem nemusela chodit do práce denně. To mě bavilo, dva dny v týdnu jít do práce, to jsme měla určené, že jsem chodila tři dny do práce, takže jsem měla dlouhý víkend, to už mě bavilo, že už nemusím být pořád v práci. Protože v tom krematoriu je to od rána do večera a taky na tu psychiku. To už jsem potom říkala „Pane bože, že já bych měla jít v 62 do důchodu, že bych to už nevydržela v plném pracovním poměru, od rána do večera.“ Ale tak jo jde. Teďka to jde, jsem ráda, teďka se těším, kdy mě zase pozvou do práce. Bratr mě dal k jedněm Vánocům poukaz na zaplacení keramiky, takže chodím do keramiky. Připadám si nemožně, protože mi to nejde, už tam chodím druhý rok, teďka už konečně se na ty výrobky dá dívat. Teďka jsem ve stádiu, že výrobek se podaří, ale když se to má naglazovat, tak to zkazím. Podezírám učitelku, Janu, ona ty barvy má strašně pomíchaný, že nevíte, co z toho vyleze. A teďka ještě ona šetří s těmi práškovými barvami, je to řídký, vypálí se to, nemá to ten vzhled. Koupila jsem si je sama a budu si nosit svoje, tam je v tom dost nepořádek. Čemu se ještě věnujete? Plavu, chodím do keramiky, chodím na U3V a tam je strašně fajn, že tam chodím se sestřenicemi, ta nemocná nechodí s námi. My tomu říkáme doučování, po přednášce si jdeme sednout. Podle toho na co, my dvě chodíme na pivo, ty dvě si dají víno nebo grog. A je to strašně fajn, že to je někdo jiný, novinky a nadávají na chlapy, já už nemusím nadávat na chlapa. Jde to. Jak často tam chodíte? Dřív to bylo nějak jinak a teď je to každý druhý pátek od tří hodin do půl páté. To jsou přednášky, a ke konci se můžete ptát. Je to různé, je všeobecný, třeba o ekonomice, pak nám vyprávěli o Euru, to jsem netušila, ten se chytal za hlavu, jak skončíme. Já si myslím, že tam nám někdo konečně řekne pravdu. Jak si myslí, nebo jeden profesor jezdí do rumunské vesnice, kde je ta česká komunita, Banát. On tam už byl několikrát a dokáže o tom krásně povídat, to fakt záleží na tom, jak to dokáže podat. Je to dobrý, některá přednáška se povede, některá ne. A taky vykládají o životosprávě, jak by se měli senioři stravovat, netloustnout, hubnout, ten pohyb taky. A potom tam jsou různé kurzy. To si zaplatíte na celý rok, předloni to bylo myslím 600 Korun, teď to zvedli na 700 Korun. Na kolik to vyjde přednášek? Asi dvě každý měsíc. Je to fajn, že jdeme mezi ty lidi. Já nemám maturitu, takže tam je podmínka mít maturitu, nikdo po vás to maturitní vysvědčení nechce, já myslím, že jsou rádi, že se jim přihlásí nějací senioři. Ale teďka to teda nevím, jestli to nebude zádrhel, oni pro ty důchodce, aby měli zpestření, tak oni dokonce vymysleli, že budeme mít letos promoci. A máte i nějaké zkoušky? Ne, opravdu je to krásný, že ti doktoři a že jsou v těch talárech a že udělají divadlo pro důchodce. Sem zvědavá jestli se to uskuteční. Pod jakou univerzitou to je? Masarykova univerzita. Jak vypadá Váš typický týden? Já si vždycky musím určit, co mám udělat, vyřizovat do města nebo něco, chodím do knihovny, chodím dokonce do dvou, jednou tady v Ř., podruhé do K., tam mají větší výběr. Teď jsem si půjčila

knížky na ten internet a počítač, abych se do toho dostala, ještě sem to ani neotevřela. Takže ta knihovna, vždycky mám jít něco vyřídit, ve středu chodím do keramiky, v pátek na tu U3V, každý druhý pátek. Mimoto jsem dostala hůlky, tak chodím pěšky do K., tam sednu na autobus. Byla jsem s nima zatím jen jednou, přes ten park se snažím chodit, tak sednu na elektriku a jedu do města něco vyřídit, abych měla pohyb. Já jsem strašně líná, když mám chodit sama. Se sousedkou jsme chodili do jógy, což bylo dobrý, ale ona potom byla na operaci s kolenem, tak už nemůže klečet a samotné už se mě tam nechce chodit. Takže já jsem taková, že potřebuju vždycky někoho. Snažím se aspoň chodit, něco vyřizovat. Jsem strašně líná odepisovat na dopisy, zrovna teďka se musím přinutit a musím poslat dopis, má přijet kamarád z Ameriky a nemá kde bydlet, tak buďto tady nebo Katka má byt ještě pořád. Takže on je taky nešťastný, protože v Americe je nezaměstnanost, on už je taky v důchodu a nikdo ho nechce zaměstnat, přišel o místo, teďka sem přijede jenom proto, aby si vyřídil nějaký důchod. Taky se na něj se těším. Trávíte více času sama nebo s někým dalším? Asi sama řekla bych. Někdy mě navštíví ta dcera s Pavlíkem, a jsou tady třeba týden, už mě to začíná zmáhat, Pavlík je strašně aktivní. Spíš sama. Kterým sportům se věnujete? Lyžuji, bruslím, chodím, plavu, to je všechno asi. Dřív jsem běžkovala, a teď jak jsme byli na Jizerce, tak měli ještě předtím kurz, tak jsem si od Katky půjčila běžky, jsem si myslela, jak to budu zvládat sem sebou dvakrát tak švihla na těch běžkách, tak jsem je vrátila, takže běžky ne. Ale měla bych na ty běžky taky, já když spadnu na lyžích, tak já nedokážu sama vstát, musím lyže odepnout. Ten můj zeť mě podezírá z toho, že padám proto, aby mě ti pěkní Italové zvedali, oni jsou opravdu slušní. Tak já mám teď hrůzu spadnout, jim se to lehko řekne, oni spadnou a vyskočí, já ne. Kolik času tomu sportu věnujete? Já se snažím, třeba když ráno vstanu, minulý týden jsme poctivě cvičila každý den ráno hodinu. Potom ještě pořád tady, já mám strašnou mánii přestavovat nábytek, já jsem si v horoskopu přečetla, že moje znamení, buďto mění partnery nebo přestavuje nábytek. Já jsem to druhé, s jedním partnerem jsem zůstala a měním nábytek. Pořád něco nového. Teď jsem zrušila dveře, že bych chtěla ty posuvné dveře. Snažím se. Budu malovat. Budete malovat sama? Jo sama. A teď poslední dobou už je to se mnou strašné, už se mi to nedaří, na co máknu, to zkazím. Teďka už jsme dokonce zatelefonovala hodinovému manželi, našla jsem inzerát. Tak a co když přijde nějaký cikán, kdo to přijde. Ne byl to slušný chlap, já jsem potřebovala zrušit světlo v kuchyni stahovačku, přidělával umyvadlo. Já si vždycky něco namyslím, pořád nevím, jestli bych měla udělat zděné jádro, když byl manžel, ten byl zásadně proti tomu. Teďka říkám tak fajn, jsem si naplánovala, že alespoň tu koupelnu než ji úplně zbourám, tak ji zmodernizuji, že nebudu muset to zděné jádro dělat. No pane bože, namalovala jsem si krásný ještěrky, já jsme tam předtím měla hnědé kachličky, takže jsem si vybrala k hnědým kachličkám něco bílo béžového, na to jsem namalovala ještěrky, nalepila jsem to. Vypadalo to strašně. Takže jsem si ty hnědý kachličky, já si neustále kupuju knížky pro kutily, mě baví se tím prohlížet, co bych mohla udělat. Tak jsem hnědé kachličky natřela na bílo. No vypadá to strašně. Teďka jsem si namyslela, že to otočné umyvadlo, je strašné, tak mi soused poradil, že je malé umyvadlo přesně na ten odpad, tak mi to hodinový manžel udělal, že mi to tam přimontoval. Tak nevím, jestli budu dělat zděné jádro, když má být všechno drahé. Když si pustím televizi, ty zprávy na mě padá strašná deprese, z toho všeho. Tak jsem si říkala no nic, koupelna asi zůstane. Ten můj muž, byl ve stáří hodně protivný, nemožný, on byl o 9 roků starší než já, ještě ty nemoci, neslyšel, špatně se pohyboval, špatně chodil, takže byl takový protivný, takže já na té chatě, abych byla hodná manželka, tak já jsem se musela strašně unavit. Já tu zlost musím ze sebe dostat nějak. Takže třeba na té chatě jsem si pokládala, jsme koupili sezení, takže já jsme pokládala dlažbu. Pěkně, to jsem byla opravdu hodná. Potom jsem tam dělala schody. Zase úplně blbě. Nezeptala jsem se odborníků, začala jsem pěkně od vrchu, ony už tam byly schody, já jsem to chtěla udělat z betonu a prokládat to balvany, potom mi odborníci řekli: „No jo schody se staví vždycky od spodu a ne od shora.“ Je fakt, že ta chata mě hodně bavila.

Takže jste domácí kutil. Jo přesně tak. Dřív jsem si dělala hodně všechno sama, teďka ne. Třeba na té chatě, my jsme ji konečně nechali obložit, nová okna, já jsme dělala dokonce i tu zednickou. Sice to není kvalitní, ale udělala jsem to já. Ten můj zeť, když viděl, že se chystám pokládat tu dlažbu říkal: „Proč si na to nevezmete, nějakého odborníka, neuděláte to dobře a potom se budete dívat dlouho, jak je to špatně položený.“ Neposlechla jsem, jsem na to hrdá, i když některá kachlička je o něco výš, nebo tak, jsem na to hrdá. Byla tam dřevěná podlaha, jenže už strašně stará a tak mě nenapadlo, nic jiného, jo tu plovoucí podlahu jsem si tady taky pokládala sama, sice to není hotové, lišty nejsou přidělané, na to nemám, vždycky se do něčeho pustím a už to nedodělám. Na chatě jsem si taky dělala plovoucí podlahu. Snažím se tak, abych pořád něco dělala, protože jak říkám, když ten den nic neudělám, tak si připadám, že ten den je ztracený, promarněný. Takže musím napsat úkoly, co mám udělat, já jsem někdy strašně líná, do čeho se mi nechce tak to oddaluji. Takže teď už se těším, že budu zase jezdit na chatu. Jaké znáte, používáte cizí jazyky? To je právě problém, žádný, ruštinu. Tenkrát jsem se dokonce začala učit francouzštinu, ale to bylo tím, že jsem si kupila knížku pro samouky, myslím dvakrát jsem začínala, ale skončila jsem u 5. lekce. Moje dcera mi říká: „Ty by ses měla někam přihlásit.“ Jenže problém je, že mě to dlouho trvá, než si něco zapamatuji, do té hlavy už to nechce lézt. Jazyky ne, nemám na to buňky. Cestujete? Na ty hory, na tu dovolenou v létě vždycky do Řecka. Jednou jsme si s Katkou vyjely až do Keni, akorát tam jsme byly nejdál, jinak Řecko, Itálie. A tady u nás? Tady už je to horší, dřív jsme tak jezdili, na ty hory, na to Červenohorské sedlo, ty Jeseníky jsme procestovali s dětmi, teď už ne, protože, já sice mám auto, jenže já jsem začala řídit až v 50, já když mám někam jet, kde to neznám, tak mám z toho strašný strach. Já to auto mám jen na tu chatu, abych se tam odvezla. Tu trasu znám, to je pěkně v pohodě, ale kdybych se měla vydat někam jinam ne. Jsem takový strašpytel. Plánujete si cesty sama, nebo jezdíte s cestovní kanceláří? Do Keni jsme jeli s CK, to jsme se s Katkou pořád dohadovaly kam. V práci byl jeden zaměstnanec a ten jel tři týdny před námi do Keni. Říkal, že je to teď výhodná cena, a tak abysme se podívaly někam dál, takže jsme tam jeli. A bylo to strašně fajn, to jejich letadlo, mělo jít nějak do opravny a on tam zůstal ještě týden s námi. Za těch 14 dní už to tam všechno znal, věděl, kde co je dobrého a zůstal tam s námi. Měl tam známého černouška, který nás pozval na africkou diskotéku, protože tam bysme se nikdy nedostali, to teda bylo, to jsme se třepaly hrůzou, ale jelikož on nám dělal ochranku, tak to bylo v pohodě. Bylo to moc pěkný, a v tom komplexu to bylo udělané, tak že tam domorodci vůbec nesměli, CK ty bělochy ochraňovala. Bylo to dobře zajištěné, byli jsme spokojené. Když jedeme do toho Řecka, mě nebaví ležet jenom u moře, tak vyhledáváme zájezdy, abysme poznaly taky něco. Je to dobrý. Kam byste se chtěla podívat? Asi do Francie, ale to jsme řekla, že tam pojedu, až budu umět francouzsky, tak nevím u té páté lekce, tak nevím, jak to dopadne, uvidíme. A loni nám to v létě nevyšlo, oni ti mladí jezdí někam do karavanu do Itálie, na Gardu a tam s koly, takže tam dělají výlety a jezero je tam pěkné. Já sice kolo mám, vidíte, ještě na kole jezdím. Ale kopečky ne, mě by tak vyhovovalo, kdyby mě vzali, to bych si mohla přát k nějakým narozeninám, sem slyšela, že podél Dunaje do Vídně je pěkná cesta po rovince, jim by to sice nic neříkalo, ale pro babičku by to mohli udělat. Takže já ty rovinky mě to baví jezdit na kole, ale kopečky nemám ráda. A ještě někam kromě Francie? Já nevím, jestli Čína, ale to je daleko a je to moc peněz, ta Francie je taková přijatelná. Co konkrétně ve Francii? Eiffelovka, a potom projet se po Seině na lodi.

Chodíte do divadla, do kina, na výstavy či na jiné kulturní akce? Jo, to jo. Můj syn Marek hraje, vždycky povinně musím, a že mají někdy málo diváků, některý představení shlédnu i dvakrát, abych jim zaplnila řady. Do toho divadla musím jednou, když jdeme všichni z krematoria a když se mi to líbí, tak vezmu sousedy, tak jdu ještě jednou. Takže to je divadlo, a v práci tam zpívají pěvci z opery, tak nám třeba dají volňásky, do opery chodíme. A teďka jsem byla dvakrát v P. v divadle se Katkou. Když koupí lístky tak chodím i do p. divadla. A jak často to vychází? No loni jsme byly dvakrát a na Marka chodím taky dvakrát, takže za rok tak 5, 6 divadelních představení. Do kina tak jednou za rok. To jsem chtěla jít, mě baví ty český filmy, ty jiný mě nebaví, to jsem prošvihla nějak. Ta televize nějak mě nebaví, nedokážu se soustředit, pořád přepínám programy, tím pádem nic nevidím, takže já si raději sednu k tomu počítači. Takže v televizi něco konkrétního neslujete? Jo to jo, sleduji, to máte pravdu, Ulici sleduji, když to nevidím, absolutně mi to nevadí, a potom tu růžovou ordinaci, nebo jak se to jmenuje. A potom ještě sleduji nějaké ty, když to náhodou tak přepínám, cestopisné filmy o přírodě. Spíš na tohle se dívám, než na nějaké akční filmy, že bych si něco vybrala to ne. Sednu, vezmu si do ruky pletí a pořád přepínám. Kolik času televizi věnujete? Dvě hodiny denně, někdy tři. Ještě na pohádky se ráda dívám. Čtete i noviny, nebo nějaké časopisy? Protože časopisy jsou dost drahý, tak si je půjčuji v knihovně, i když jsou starší, ale to mi nevadí a noviny si sem tam koupím. Když jezdím do P., tak v autobuse všechno dostanu, to se mi taky líbí. Už jsem povýšila, dokonce jsem si objednala nějakou katru od Student Agency, tak přes počítač si můžu rezervovat, tak jsem na sebe hrdá. Čtete knížky? Do knihovny chodím, tak to mě baví historický knížky Karel IV., Alexandr Veliký, to prožívám, ty detektivky moc ne. Pak ze současnosti, jak jsou spisovatelky, něco mě zaujme, něco ne. Teď jsem si půjčila knížku, to byla nějaká anglická spisovatelka, jmenovalo se to: Stárnu a užívám si. To bylo úplně podle mého gusta, ona si psala deník. Na to konto jsem si okamžitě taky zakoupila sešit, že si začnu psát deník, ale nějak to nejde. Úplně jak já mám pochod myšlenek, tak ona to tam v té knize popisuje. Taky když se jí narodilo první vnouče, já už musím být tak otravná já pořád vykládám o svém vnoučeti. Já jsem tu stejné, přijdu do práce s fotkami, všichni musí vidět fotky, takže jsem asi taky protivná s tímto, oni mě tak berou. Jsem šťastná babička tak mě musí vyslechnout. Jak často chodíte do knihovny? Tak jednou za 14 dnů, oni to půjčí na měsíc, ale mám to většinou dřív přečtený a časopisy se stejně musí vracet po 14 dnech. Tak mi to nějak vychází. Posloucháte i rádio? Na chatě hodně a tady taky. Protože nemám moc ráda moc klid, když něco dělám tak určitě potřebuji rádio. A ještě se Vám musím k něčemu přiznat. Já jsem kuřačka a já se nemůžu odnaučit přestat. Než se měl narodit Pavlík, tak jsem řekla, jak se narodí Pavlík, tak já přestanu kouřit. Tak já nekouřím. Na těch dovolených, když jsem s nima, když jsem u nich, nekouřím, když on je tady nekouřím. Jak odjedou, sotva za nima zaklapnou dveře, už jsem na balkóně a už kouřím. Takže to se mi nepovedlo. Zrovna dneska mám tam poslední 4 cigarety, v pátek odjíždím, tak já si ty cigarety nekoupím, já se budu tak trápit. Ale je to zajímavý, že když jsme s tím Pavlíkem, tak mě to ani nenapadne, že bych si měla zapálit, to je takový blok. Jak jsou pryč, okamžitě na balkón, nebo do práce když jdu, tak tam je to úplně zabité. Tam je smečka kuřáků, takže to je moje nemoc. Máte nějaké oblíbené stanice, které posloucháte? Ne mě to je jedno, co mám naladěný, Frekvenci 1, někdy tam mám Petrov nebo tak. Spíš mám raději český písničky než ty cizí, protože když tomu nerozumíte, je to sice pěkný, ale já raději chci rozumět.

Využíváte mobilní telefon? Jo, volám, píšu sms. Nějaké další funkce využíváte? Třeba kalkulačku, když potřebuji něco spočítat. Říkáte, že máte počítač, k čemu ho využíváte? Když mě něco zajímá, tak si to vyhledám na internetu, hlavně ty karty, a potom mám zadané přes Českou spořitelnu bankovnictví. Teďka že si mohu objednat ten lístek. Kolik času u něj strávíte? Když si to zapnu dopoledne, tak celý den je ztracený. Jedna známá mi poradila: „To musíš zapínat až večer, musíš si určit čas, kdy u toho budeš sedět.“ Tak se to snažím dodržovat, že sedám k počítači v těch 5 hodin, dřív ne. Využíváte i platební kartu? Jo, platím, vybírám. Zajímáte se o dění u nás a ve světě, o politiku? Mě ta politika rozčiluje. Já jsem si dřív o lidech myslela, jak musí být všichni pravdomluvní, férový a mě to strašně deptá tady tohle. Já snad do této doby asi ani nepatří, jsem úplně jiného ražení. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Já nevím, asi žádné plány, abych byla zdravá, abych mohla jezdit na chatu. Ty plány, když to zděné jádro vyjde, nevyjde, no nevím, uvidíme. Je něco co byste chtěla změnit? No jo, to bych dělala jinak. Já jsem se chtěla ve 40 rozvést, a to sem asi měla rozvést. Jenže mně toho mého chlapa bylo líto, tak jsem s ním zůstala. Když ten můj syn po x letech mi řekl: „Proč jste se už dávno nerozvedli? Já bych to v těch 14 letech pochopil.“ Tak to mě zamrzelo. Ti dva se neměli rádi, to bylo asi. Tak mám vdovský důchod, můžu být ráda, ale jinak ty konce s ním už opravdu nebyly lehké. Máte ze svého života radost? Jo, teď už jo, teď už jo, ale ze začátku to bylo taky dobré, když byly děcka menší, takže to šlo dobře a potom se to nějak zvrtlo. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdá? No na děti, asi na děti. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? Když to tak kolem sebe vidím, tak bych řekla, že velmi dobrý. Jaké vnímáte nástrahy dnešní doby pro seniory? Je to problémové a vždycky mě udiví, jak vlastně ti senioři dokážou takovým nástrahám, když někdo přijde půjčit peníze podlehnout. Já jsem to zažila i u své maminky, přitom ona říkala: „No ne mě nikdo neošidí, mě nikdo neoblafne.“ Dávala si pozor. Jednou u ní zazvonil slušně vypadající muž a řekl, že je můj spolužák a že je pan dokto, že kdyby potřebovala, může se na něho obrátit. Že dává dohromady, abysme se setkali a že to bude v Grandu s večeří s tancem a že by potřeboval vybrat zálohu 500 korun. To víte, že mu to dala, viděla pana doktora, byl to můj spolužák, teda nebyl, ale je fakt, že ona bydlela v domě s pečovatelskou službou a on ten chlap si musel od těch různých důchodkyň zjistit informace. Věděl, jak se jmenuji, takže jí řekl jméno. Takže já si dávám taky pozor, taky jsem naletěla ne moc, ale přece. Přešli přepsat elektřinu, takže jsem se přepsala jinam. To jsme potom nadávaly se sousedkou, proč jsme to přepsaly, ale obě dvě jsme se shodly, že ta ženská na nás působila takovým dojmem. A přitom já jsem jí už od těch dveří na chodbě říkala, já nic nechci přepisovat a nejednou jsme tady seděly. A právě ta sousedka říkala: „Panebože co jsme to udělaly.“ To jsme naletěly obě dvě, nezávisle na sobě.

Co ji představuje pod pojmem aktivní senior? Že sportuje, chodí někam, na nějaké ty přednášky, do knihovny, to je dobré pro ty seniory, sem tam to divadlo, člověk přijde mezi lidi. Sama se považujete za aktivního seniora? Mohla bych být aktivnější, není se mnou až tak růžové. Myslím si, že někteří jsou ještě lepší než já, já se považuju za takového středního. Mohla byste prosím nakreslit Vaši čáru života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní etapy či události, v pozitivním i negativním směru. Takže dětství nic moc, takže to bych měla namalovat, ale jo, dětství, potom bylo to manželství, to bylo celkem dobrý, potom se mi narodily děti, což jsem byla hrozně šťastná, protože já miluju malé děti a potom to bylo tak stejně a potom nastal ten zlom, to bylo až tak, to šlo dolů, to jsem byla až dně, a teď jsem takhle nahoře. Toto že manžel začal pít a šlo to takhle z kopce … Asi tak nějak, necháme to tak.

Příloha č. 5 Přepis rozhovoru s panem Stanislavem Jak a s kým bydlíte? Bydlím s manželkou v domečku, a s Jarkou, jako s dcerou a její rodinou, má dvě děcka. Jak se Vám bydlí, jak Vám vyhovuje tohle soužití? Celkem vyhovuje, někdy to trošku skřípe, ale jinak je to dobrý. Takže jsem celkem spokojenej. Máte za domem zahrádku? Jojo, máme. A co na ní pěstujete? Zeleninu a brambory, stromy máme nějaký, asi tři meruňky a broskve dvě, takové to ovoce pro potřebu. O zahradu se staráte Vy? Jo, nikdo jiný nechce nic dělat. Oni si tam tak vezmou ovoce, utrhnou ze stromu, někdy jim to musí člověk donést až pod nos. Kolik času zahrádce věnujete? Tak jak kdy, já nevím přes to léto tak hodinku, dvě i s tím obíráním. To je celkem dobrý, že člověk má takovou zábavu, ta zahrádka. Bez toho by to bylo takové nudný. Ono je to celkem velký asi tak 500 metrů. Tak je to akorát tak pro zábavu, že to není na moc práce. Máte domácího mazlíčka? To jsme měli kocoura, ten utekl a ztratil se, je to asi měsíc. Měli jsme taky jezevčíky, krásný, tři, vždycky to někdo vypustil, a zajelo to auto. Jednou Radim šel, on na to není zvyklej, on tu nebydlí a on jde a on se nedívá zavře dveře a neví že ten pes jde za ním, a on jde přes silnic a pes je nebožtík, to je hrozný. Jinak teď už psa nemáme, ani kocoura. Ani slepice už nemáme. Jsme tady měli takovou ohrádku, jsem to zrušil všechno. Ty slepice jsou dobrý, akorát tady jsou kuny, to je špatně to musí člověk hlídat. Měli jsme myslím 4 roky, pak nám kuna 3 slepice naráz zakousla. A Radim se šel dívat ve dvě hodiny, ona normálně seděla a vůbec se nebála. A on se jí bál, seděla, čučela na něj, říkal:“Taťku tam je kuna.“ bál se jí. Ona odešla a slepice byly pryč. Jsme tady trošku popili a zapomněli jsme to zavřít, já povídám: „To zavřeme, to je dobrý“ a ona zatím kuna si pospíšila. Setkáváte se s rodinou? Jo, tak máme velkou rodinu, já mám 5 sourozenců. Tak se setkáváme. Jak často a při jakých příležitostech? Když jsou ty narozeniny, nebo pohřby, ale i jen tak. Tak zhruba jednou za měsíc se vidíme. Chodíme hrávat ping pong k bráchovi každej týden tak se vidíme teď v zimě tak jednou za ten měsíc, nebo dvakrát. Takže celkem to jde. S dcerou se vídáme často, když tu bydlí a se synem ten bydlí tady na bytovkách, rozvedl se a tři roky bydlel u nás. A teďka jsme mu pomohli s bytem, si koupil byt a bydlí tam sám. Vídáme se furt, on sem chodí v sobotu a v neděli se stravovat. Tak často. Zatím nemá ženskou, tak tady má ženskou jen maminku. Ta mu pere, žehlí a v sobotu se tu stravuje. I s těma dětma, on má dva kluky, ten starší má 20 roků a malej má 11. Oni jsou stejně s Kájou od dcery. Tak oni přijdou, máme tady koš na košíkovou, tak hrají tady na dvoře. A dřív jsme tady hrávali ping pong, ale to jsem zrušil, jsme zvětšili kuchyni. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? To víte, že jo. Bez kontaktu to by nešlo. S klukama chodím na tenis, to je každej týden. A v zimě ještě ping pong s bráchama a kamarádama. Každej měsíc jedeme do termálů, to sou taky vrstevníci no a nejvíc teda s Maruškou, jako manželkou.

Jaké je Vaše vzdělání? Já jsem vyučený zedník a jinak jsem se nijak nevzdělával. Takže jste pracoval jako zedník? To sem pracoval furt, až no pořád sem dělal. 10 roků jsem dělal na soukromo. Pak jsem trošku onemocněl, tak jsem se zase vrátil zpátky. Oni mě vzali, měli jsme celkem dobrý vztahy, měl jsem kam jít ještě. Dneska to každej nemá. Nakonec jsem šel zpátky a tam sem byl až do důchodu. Jak jste v něm byl spokojený? Tak byl. Když je člověk zdravej, tak je spokojenej. Práce mě bavila, to jo, ale jenomže potom už to v práci bylo, dá se říct čím dál horší. Ne horší, ale ty vztahy byly horší mezi lidima a těch peněz taky moc nebylo. Na to soukroumo to bylo dobrý, ale já jsem trochu onemocněl, já jsem měl strach, abych náhodou neonemocněl ještě víc, tak jsem skočil zase do té práce zpátky. Protože to by bylo nepříjemný, kdybych onemocněl, protože to sociální zabezpečení pro ty soukromníky nebylo žádný. Využíváte nyní svůj volný čas k přivýdělku? Rok jsem dělal, potom jsem šel dělat za rok, za rok na rok. A teďka ani ne. Takže 6 let jsem v důchodu, ale rok jsem ještě dělal, takže jako úplně doma jsem 5 let a lenoším. V kolika letech jste šel do důchodu? V 60, šel jsem do předčasnýho. Těšil jste se do penze? Já ani ne. Já jsem se jako těšil, nebo netěšil. Mně bolely kolena, tak z toho důvodu jsem šel do důchodu, jinak bych ještě dělal. Bolely mě ty kolena, měl jsem tu dnu, nebo co to na mě došlo a nemohl jsem dělat a „Tak já nebudu věčně marodit, tak já půjdu do důchodu.“ Tak šel jsem a hotovo. A potom jsem se za rok tak z toho dostal, tak jsem šel na rok ještě dělat. Jakou jste měl představu o důchodu? Já nevím, no představu. Co může v důchodu být, no. Jako člověk se víc vyspí akorát, ale jinak v důchodu je to dobrý, ale život to není moc jinej. Ono by to chtělo, nějakou jachtu a moře, to by se mi líbilo. Jezdívali jsme každý rok k moři, teď jezdíme do lázní, termálů, jednou za měsíc s důchodcama tady, nebo i s brněnskými zase od bratra oni jezdí. Tak představy by byly dobrý, ale finančně je to horší. No, není to tak horší, jsme se teď trochu vydali s tím synem, protože jsme mu pomohli s bytem. Na dovolenou ale máme, to budeme vždycky mít, když jsme dva, tak se dá vždycky něco ušetřit a dá se na tu dovolenou jet. Splnila realita Vaše očekávání? Jaké to bylo? Jaký očekávání, důchod je důchod. Já nevím. Já jsem to neočekával. Člověk když je zdravý a může se hýbat, tak někdy je to dlouhý, když je takhle může jít na chvílu dělat na půl úvazku tak to by se dalo ještě, něco dělat člověk musí. Tak jako já chodím hrát tenis vždycky jednou týdně a jednou týdně ping pong, tak mi to tak uteče, ale doma úplně to jako to bych nevydržel. Jenom doma to je nuda, být jenom doma. V zimě je to horší, jak je jaro tak jdu na zahradu a už si tam dělám a je to lepší. Takže volný čas trávíte tenisem, ping pongem, zahranou, je ještě něco dalšího? Chodím na tenis v létě, tam chodím víckrát, v létě je to něco jinýho, nebo jezdíme se koupat autem na přehradu, někdy na koupaliště, v létě je to něco jinýho, když je to počasí. Prázdniny, na Slovensko si zajedeme nebo někam, to jo, ale to jenom přes to léto. V zimě nelyžujeme, to je už moc drahý. Ty hory to je moc peněz, to bysme neutáhli i finančně si myslím. Kolena by to ještě vydržely, ale na takové lyžování na tu zimu, to je už drahý. Pro důchodce to není, lyže si kupovat nebudu. To když jednou sourozenci, jeden bratr ten nemá děcka, tak jede třikrát, do Itálie, do Francie na hory, do Rakouska jezdí hodně. Tak oni jedou třikrát, čtyřikrát za rok. Každý to tráví jinak. Jezdili jsme hlavně v létě k moři. Tenkrát za nás se tak nelyžovalo, na ty hory se tak nejezdilo jak dneska. Když nemá děti, nebo má jedno, tak to odroste a jezdí na hory.

A máte ještě nějaké koníčky? Koníčky, no jenom ten sport. Co jiného ještě? Tak v létě je všecko, sport, jedeš se vykoupat, jedeš tam nebo tam. Speciélní koníčky nemám. Jak vypadá Váš typický týden? V pondělí mám volno, v úterý jdu na tenis ráno v 9. Ve středu třeba nakoupit. Teď je to nuda, někdy nakoupit, a jinak po domě se furt něco dělá. Pořád něco dělám, ale moc toho nedělám. Přečtu si noviny, dívám se na televizi, někdy jdu na pivo. Teďka už tady málo chodí, není s kým chodit, je to slabý. Spíš ti důchodci se baví lepší. Když jsme byli mladí, u stolu bouchali kartama o stůl a bylo to takový, teďka je to takový mrtvý. Teďka fakt i ti důchodci, já nevím, co oni dělají, to je strašný, oni nevylezou ven. Je škaredě, ale já jdu se projít, a nepotkám člověka. To je zajímavý. To úplně, všichni jsou zalezlí jak jezevci. Kolikrát jdeme, my chodíme dost, i v zimě, alespoň na hodinku. Skoro každý den chodíme. Tak musíme jít ven. Všude, trošku se projít a moc málo lidí chodí. Jezdíme na návštěvy, ještě máme v Ž. jedny, co jsme bydleli v J., ještě ty styky pořád udržujeme. Když jsme bydleli, byli jsme mladí, chodili jsme na zábavy, teď už moc ne. Tady není žádná zábava. Několikrát jsme byli u moře s vnoučatama. S Pavlínkou jako malou, jsme je brali pořád, každý rok, střídali. Ty, pak jsme vzali zase od Radima. No nejvíc s náma jezdil Martin, ten velkej, teď měl 20. Tak jsme to tady slavili, žena dělala dort a tak. Tam jsou miláčci. (ukazujíc na stěnu na fotografie) To jsou právě kluci, to je dva roky starý. Ten má 20 a ten 12. Ten je jak Kája, a Pavlínce bude 16. Chce jít zpívat do muzikálu do Prahy, chce jít na konkurz. Chce, aby ji děda zavezl, to by mě nestačil důchod, na tři dny. Cesta, ubytování, stravování. „To si musíš vzít tatínka.“ Šikovná je tak ať jede s ním, ať si udělají výlet s taťkem. Taťka peníze má určitě, tak co by nemohli jet, ať jedou třeba na týden. Jezdím autem to jo, ale do Prahy bych nejel. Na koupaliště bych zajel, ale do Prahy ne, bych se tam ztratil. Teď pojedeme v pátek do Maďarska na jeden den do termálů, nějak Moše… nebo jak se to jmenuje. To není daleko, to jsou dvě hodiny cesty, jsme tam už byli párkrát, to je pěkný. Takový malý městečko. Tam jsou bazény i plavecký, to nejsou jenom ty teplý termály. Takže hodně cestuje. Do Medéru a nebo na Senec jezdíme v létě. V létě každej rok, na Senci je to moc pěkný. Senecká jezera, to je kousek za Bratislavou. Tam je velká chata, od vodáků a jezdíme tam celá rodina, asi 7 pokojů, pro asi 20 lidí. My to celé obsadíme a oni nám to pronajmou, jenom nám. Oni z toho trošku vydělají a mají na opravy. Jezdíme tam, to je krásné, pro děti. Nám půjčí loďky, už aspoň no hodně dlouho tam jezdíme. Nejdřív jsme jezdili k jedněm, to byli důchodci, učitelé. V Sencu si postavili domek, nejdřív jsme jezdili k nim. Oni měli takovou vilku, dole bydleli, a nahoře byly balkony, na patro, taková kostka. Krásný to tam je. Byli jsme tam na několika místech. To bylo zas nějakých Maďarů, jak jezdíme teď kousek od toho. Ti to opravovali, tam je to pěkný a levný. Je tam letní kino pěkný, vždycky jdeme do kina večer. Na týden jezdíme tam a pak ještě na týden jinam, no víckrát, jednou to je málo. V květnu jedeme na 4 dny, loni jsme byli kousek dál od toho Senca, tam jsou termálky, a je to nové, tři veliké bazény, krásný. Když jsme tam byli poprvé, před 14 rokama, to byla taková ruina, jenom ten teplý bazén, ale jinak škaredý, teď je to nádherný. Obrovský trávník, kolem toho je okruh, jako běžecká dráha, to je cesta asfaltová a jak jedete autem, tak odbočíš a tam jsou chaty, hnedka zastavíš u chaty. Auto u chatky pěkně. Chatka má záchod, 4 lůžka. Bezvadný, prostorů a ty trávníky, krásný a to je fakt zvlášť tak pro důchodce, tam je klid, absolutní klid. Žádní ani večer že by tam někdo hrál, to ne. Bufety jenom a to zavřou večer, to je bezvadný. Na ten Senec, potom jenom do těch lázní a my jsme nevěděli, že to je od toho tak 500m, to patří k tomu, to jsme ani nevěděli. Tady jedni nám poradili, když jsme tam byli poprvé, to je 15 let, a oni nám řekli, že když nebude hezky tak že si tam máme zajet. Že to je tak 15, 17 kilometrů, že když nebude hezky tak ať tam zajedeme, tak jsme tam jeli, akorát v pátek bylo škaredě, ten jeden den, tak jsme se rozhodli a tam jeli. Nebyli jsme tam na Sencu, a od té doby jsme tam dlouho nebyli, už je to tři roky, jak to tam je krásný, bazény, všecko nový. Před 20 lety to tam bylo úplně na zbourání, lebeda, všecko oni to během té doby krásně spravili, ještě postavili nový budovy. Mimo sobotu a neděli je tam klid, tam je moc lidí v sobotu a v neděli je rušno. Ty jezera pořád udržují ty bazény, stahují to, voda je celou dobu, celý léto pěkná. V takovým údolí. Je tam hezky a není to daleko, je tam těch chatek a hotelů taky. Seženeš akorát to ubytování v soukromí. Tam to každý pronajímá v těch domech, každý druhý, všichni chtějí peníze. I to kino, krásně to opravili. Všechno je to vydlážděný ten prostor, nádherný, krásný. Hezké náměstí mají, je tam barevná fontána, takový malý městečko. Hřiště je tam krásný, chodí tam trénovat reprezentanti.

Jezdíte i u nás po České republice? Na Slovensko jezdíme, u nás ani tak moc ne. U nás akorát na to koupaliště nebo tak, na přehradu. Byli jsme na Lipně. Tam byla zima, tam už bych nikdy nejel. Na Valašsku jsme byli, v Beskydech, v létě to jo, na takový krátký výlety, ale to už je dýl třeba. Na Vranovskou přehradu sem tam někdy zajedeme. Plánujete si trasy sám, nebo jezdíte s CK? K moři jezdíme s cestovkou, do Itálie nebo do Chorvatska, jednou jsme byli v Španělsku, jednou v Řecku jsme byli. Nejvíc v Itálii a Chorvatsku, protože jsme jezdili s děckama, jako s vnukama. Teďka už tak moc nejezdíme. Mě už to dělá problém s těma kolenama, když mám tak sedět v autobuse 10 hodin, to je hrozný. Ke švagrovi jezdíme do Maďarska, on tam má byt, tak jedeme na týden, projdeme ty lázně, všechny termální, na Markétě, nebo na Sečeni nebo jak se to jmenuje. To jsou krásný lázně. To je divadlo, tam jsou štuky a všecko, v těch budovách to je takový jak toto kousek, pak větší a větší. Venku jsou bazény, krásný. Tam je všecko krásný. My jsme tam všecko objezdili. Loni jsme tam byli na týden, on nás tam švagr vzal. Tak jsme se svezli tam a zpátky. Jsme tam šli, my jsme chodili pěšky, to nebylo daleko, někdy pro nás zajel, tam je to hrozně drahý ta doprava, ještě bysme se v tom museli taky vyznat. On většinou s náma šel, nebo nás tam svezl. On kupoval vstupný, protože oni by nás určitě ošidili říkal. Jako důchodce cizince šidí. On je takovej obětavej, on si něco vyřídí, tak nás tam zavezl, nebo se pro nás stavil. Zezačátku a potom už jsme chodili sami, už jsme věděli, nebo šel s námi, když měl čas. On je dobrej člověk. On tam má byt a pokaždé tam má někoho z rodiny. My jsme tam dlouho nebyli a on nás tam vzal, my jsme tam nebyli alespoň 15 let, provedl nás parlamentem a všude jsme tam byli. V novým divadle, tam je takových budov, 8 velkých, divadlo a všude jsme to prošli s ním. Všude, v tom divadle to bylo krásný. On to musel objednat, bez objednání to nešlo, ono to myslím nestálo vůbec nic, možná malý poplatek,. Nás po skupinách pouštěli a mluvili, ale česky ne. Mluvili anglicky a všecko, ale česky ne, nebylo místo, že by to bylo, až já nevím kdy, nehodilo se nám to, tak on to vzal a překládal nám to abysme z toho něco měli. On šel a povykládal nám to. Jsme tam byli všude, jsme tam projeli hrad maďarské, co já vím kde jsme to všude byli. Na té hoře, jak jsme se dívali, to byl krásný rozhled na celou Budapešť, citadela, krásný, všechno. Krásný, člověk když to projde, vidí celou Budapešť, až nahoře jsme byli, tam je taková lávka, takový balkonek kolem kostela. Ta Budapešť je smradlavá, když jde člověk po hlavní silnici tak se udusí, na tu Margaretu a tam jak jsme byli tak je to dobré, ale jak jdeš po té hlavní třídě, tak to je hrozný. 4 pruhy tam, a 4 sem. To je hrozný, to je hrozný. To smrdí, to se nemůžeš ani nadechnout. Jak jste trávil volný čas, když jste byl zaměstnán? Tak to bylo pořád něco, hodně jsme cestovali, to jsme toho hodně projezdili i s děckama. Tenis, ten mě vydržel pořád, to mě baví. Sportovat, plavat a děckama chodit ven. Na zábavy jsme chodili, na hody, vostatky a tancovat. V tom J. byla bezva parta, se kterou jsme se rádi potkávali. Došlo v průběhu let, co jste v penzi, ke změně v trávení volného času? Ani ne, tak nějak je to stejný. Trávíte více času sám nebo společně s někým? Společně s manželkou taky, ale i sám, teďka většinou jsme doma. Ne jako úplně spolu, ale dost jsme spolu. Většinou jsme spolu s manželkou. Nebo s kamarády, když je léto tak jsem pryč s kamarády, v zimě jsem víc doma. Kterým sportům se věnujete? Tak ten tenis, ping pong a to plavání. Víc už bych nezvládal. Jaké znáte, používáte cizí jazyky? Žádné. Učil jsem se rusky. Co bylo tenkrát to, už je pryč dneska, že jo? Radim umí trochu anglicky, ale já neumím nic. Jarka se učila německy, taky neumí nic. Matěj umí trochu francouzsky, trochu německy.

Kam byste se chtěl podívat? Tak jako kam, no já myslím, že bysme mohli do té Austrálie jet nebo do Izraele, tam bysme se taky mohli podívat. Byli jsme v Monaku, v Monte Carlu. V Římě jsme taky byli. Neviděli jsme toho spoustu, v Paříži jsme ještě nebyli, ale tak uvidíme no. Na ten Wimbledon tam by se mi taky líbilo, ale to je drahý. Na ten týden, jít se podívat na ten tenis bych jel, ale tam je to drahý. Na ty zápasy, to by se mi líbilo. Něco jsme viděli, je tolik krásných míst všude. Nemusí člověk jezdit daleko, stačí i tady u nás do Prahy, do Podhajské. V Podhajské to jsou lázně na Slovensku, tam je úplně slaná voda, jak v Mrtvým moři. Ve Varech jsme byli, v Marijánkách jsme byli. V Karlových Varech tam jsem se koupal v termálu kolikrát, tam jsme byli, když byla Jarka malá. Teda Jarka, jo Jarka, já to pletu s tou malou, říkám Jarko Pavli a opačně. Ona byla trochu nemocná, když chodila do první třídy a ona byla v Marijánskejch, ne v Karlových Varech byla. To tam akorát otevřeli, to bylo všechno nový. Dole byl bazén, tam museli být čepice, tam půjčovali za 5 korun, takový igelitky s tou gumou, já jsem to navlíkl, a každý den jsem chodil plavat, to bylo bezvadný. My jsme spávali v Loktu, tam u nějakých známých, to bylo zadarmo od jedné paní, co tam s náma bydlela v J. A tam jsme se chodili bavit, protože ona furt nemohla Jarka, tak jsme ji vždycky navštívili, pak jsme si odskočili zaplavat a bylo tam krásně. A dneska je to prý taková škaredá budova a samej Rus, teď je to ruský město. A v Mariánských lázních, to jsme byli, když měl Radim 20, on tam byl na vojně a my jsme tam byli na rekreaci. Oni mi dali rekreaci, já jsem chtěl jít pryč od podniku a oni mi dali, v nejlepším hotelu v Mariánských Lázních. To bylo supr spravený, dole byl taneční sál velikánskej, vedle toho byl bazén, a když člověk šel kousek po schodech tak hned bar. A potom do pokoje, tam byly pokoje tam, byla veškerá výbava, všecko tam bylo. To bylo akorát v tom hotelu, to bylo spravený, jsme tam byli 14 dní a po roce už to bylo jenom pro Němce. To bylo napřed udělaný jako na rehabilitaci těžko pracujících, to jsem dostal jako výběrový lázně. Tam byli horníci, tam byli všichni, ale potom to úplně zrušili, vykopli je tady ty naše všechny. Tam to bylo perfektní a ceny tam byly normální. Dvě deci vína 12 korun, to bylo levný a samý dobrý vína. Pak jsme jeli ještě do Františkových Lázní, to jsem ještě jezdil autem, teď už bych tam nejel. Tam bylo tolik lidí, tam byly takový terasy, kolem fontány a to vyletělo, ta hudba k tomu to bylo krásný, každou hodinu to bylo. Prostě plný terasy lidí, už tam čekali. Barevný to bylo. V Tatrách jsme taky kolikrát byli, když jsme byli mladí ještě. Tam taky bylo krásné. My jsme toho pojezdili hodně. To ještě Slováci byli s Českem, Češi a Slováci to byli takový kamarádi. Já jsem šel pěšky, já sem říkal že tam budu spíš jak oni lanovkou na ten Lomnickej Štít, ale tu poslední zastávku jsem už byl tak spocenej a namrzlej, já povídám: „Dejte mi štamprdlu kluci“ a Slováci ti mě dali pět štamprdlat za 8 korun, já jsme to vypil mě bylo zima, já jsem byl vyplavenej. Tak jsem si vypil a zaplatil sem 40 korun. To bylo všecko levný a dobrý, oni nás měli rádi. A potom se to už zhoršilo, teďka už je tam draho. Chodíte do divadla, do kina, na výstavy či na jiné kulturní akce? Do divadla jsme chodívali, ale teďka už málo. Chodívali sme i tancovat, teď už teda chodíme míň. Manželka sem tam jo, ale já na to moc nejsem. Já chodím i na koncerty Vánoční třeba a tak, tak někdy jdeme. Manželka jde s holkou, chodí víc. Pavlínka když má koncert tak jdeme na koncert do Červenýho kostela. Tak dvakrát, třikrát za rok. Jdeme, ne že bysme byli jenom doma, ale dřív jsme chodili víc. A na výstavy nebo něco dalšího? Výstavu vín myslíš? Tak to jo, to si zajdu každý rok. To víno to jo, podívat se, nebo to vinobraní když je na tady hřišti. Nebo na akce co jsou tady tak se jdeme podívat. Chodí málo lidí, ti starší vůbec nechodí, mladí taky moc nechodí. Já nevím, co dělají ti lidi. Když jsme bydleli v J., tak jsme chodili na hody, tam to bylo lepší. Tam to bylo vžitý, tam chodilo těch známých tolik, tam ty hody byly výborný, sranda, zábava. Poseděli, když něco bylo, nějaká akce. To jsme slavili v létě. A tam bylo dobře, tam to bylo bezva, tam byla dobrá partie. Jak se člověk odstěhoval, tak tady my když jsme sem přišli v takových, teď jsme měli jedny známý tam a druhý tam, už jsme tam byli samý mladí lidi, děcka měli všichni, to bylo takový veselý, teď už to není ani tam, už odrostli, teď s těma známýma. Když jsme se stěhovali, tak tady byli samý staří, až potom my jsme tady byli takoví mladší. Teďka už je tady spousta mladých, ale my jsme tady ještě neměli, když jsme se stěhovali tak mě bylo 40, to je 26 let už. Všecky starý jsem znal, teďka už ty mladý neznám, oni tady nikam nechodí.

Zajímáte se o dění u nás a ve světě? Tak to jo. Sleduju zprávy a noviny. Chodí Mladá fronta. Tolik to nesleduju, jak jsme to sledoval, ale tak jako člověk musí sledovat, aby měl přehled a věděl co se děje. Jak často sledujete televizi? V létě skoro vůbec, to akorát na ty zprávy, nebo když tam něco je. V zimě se dívám víc, asi ty tři hodiny denně. Dost to je. Co kromě těch zpráv sledujete? Na sport se dívám, někdy když je tam ten tenis nebo hokej, někdy fotbal. Vždyť je to tam pořád. To jako člověk se s tím nijak neobohatí tou televizou. Divám se rozhodně míň jak děcka. To si myslím, že děcka, ty by se neměli dívat vůbec, tak na večerníček akorát a na pohádku. Čtete noviny? Každý den to chodí. Mladá fronta každý den v 6 hodin. Máme předplatný. Napřed to čte Matěj, pak až vstanu já o půl 8 si to vezmu, jenom titulky, podle toho jak kdy, někdy to čtu víc někdy míň. Podívám se co se děje, jestli B. vyhrálo. Nejlepší je, já nejrači poslouchám rádio. Když mám puštěný rádio, tak to člověk nemusí ani namáhat oči, nic. Pustím rádio a vím všecko, nemusím ani číst. Jak často ho posloucháte? Jak vstanu tak si ho pustím. I když ho neposlouchám. Já to vždycky v 9 hodin když to pustím, nebo v 8 od 9 je tam ten s tím Gottem, jak se to jmenuje, ti dva jak to uvádijou. No to je jedno. Tak to už je program na celý dopoledne, oni si tam Karla pozvou, pak s tím mají rozhovor, pak s tím a to je takový zajímavý. Potom tam jsou ty ženský zase, jak se předhánijou kdo co řekne. Tak to někdy mám, není to pravidelně, ale dost, po té 9 to vždycky poslouchám, od 9 do těch 10, pak už to zase není tak zajímavý, to už se pak opakuje. Máte oblíbenou hudbu, kterou posloucháte? Já na to moc nejsem, pustím si taky něco, ale nějak zvlášť ne. Ty naše zpěváky, když zpívají naši staří veteráni tak je poslouchám, Gott nebo Chladil, Simonka, to si taky pustím, ale už to nemusím slyšet často. To je co chvíla v televizi, v zimě to bylo, jsem se díval. To jsou už takový na rozsypání všichni, Simonka 80 let a nebo ta Pilarka. A tak je to naše mládí, za nás to byly akorát nejlepší hvězdy. Tak se na to člověk někdy mrkne. Nebo Matuška, někdy i ta dechovka chvílu, zas to taky nemusím moc. Teď jsem tancoval rád s Maruškou, jsme chodili tancovat dost. To bylo dobrý, teďka už chodíme míň. Tady je to horší, kdyby tady byl sál a nějaká partia, tak by to bylo lepší. Zase jenom s důchodcama tancovat to není ono, to je lepší, aby tam byli všichni ne jenom důchodci. Přece já nebudu, kurrnik su taky důchodce, ale abych chodil jenom s důchodcama to by mě nebavilo. To musí být i holky a všecko. Z té ulice a všecky, aby člověk věděl, kdo tady vůbec je, se vůbec nepoznají. Že mě znají, ještě dojdu do J., 20 let jsem tam nebyl a lidi mě poznají, zdraví a já ani nevím kdo to je, ale tak jsme se poznali tenkrát dobře. To bylo dobrý, teďka je to takový mrtvý. Čtete i knihy? No panečku, to já teda málo hrozně, to ne. Navštěvujte knihovnu? Ne, to chodí syn do knihovny, a Pavla chodí do knihovny, já ne. Oni chodí do školy aji, do školní knihovny chodí, tam sem byl kolikrát s nima. Používáte mobilní telefon? Já ne. Jedině používám to má žena, já jen když někdo zvoní a není nikdo doma tak to vezmu. Protože mě to, já to nepotřebuji. Já když jdu na tenis, oni všichni: „Vem si telefon.“ Já jsem to zrušil, nikdo netelefonuje, chodíme spolu. Máme domluvený termín, tak proč bysme si telefonovali? Já jsem říkal: „Vy mě nebudete s tím otravovat. Mě nebude nikdo telefonovat, já telefony neberu.“ Protože já když potřebuju zavolat někam, tak mám tady dost telefonů v baráku, tady jsou 4 navíc a já netelefonuju. Ta moje když něco, když náhodou je, tak musím, ale jinak ne. Mě to obtěžuje, já nenosím rád ani hodinky, ani prstýnek, nic protože mě to obtěžuje. Hodinky na ruce. To musím, taky když jedeme někam, to potřebuju ale jinak ne.

Používáte počítač? Já ne. Oni jo, tady počítačů mají všecko, ale já to nevyužiju. Používáte platební kartu? Ne to vůbec nemám. Nepotřebuju to. Navštěvujete U3V, případně dokážete si představit, že byste ji navštěvoval? Co já bych tam dělal? Ne to už ne. Mám kamaráda z toho tenisu, co tam chodí a verboval mě, ale na to už nejsem, něco se učit. Říkal jste, že řídíte auto, jezdíte stále? Jo. Možná bych ještě i do té Prahy bych jel. Na Slovensko jedu, třeba ještě jo, ale nerad jezdím na takový dlouhý tratě. To je dost daleko a člověk je starší a ať jezdí mladí. Já mám děcka, když vezu děcka, tak člověk má starost a na co bych já si to dělal? Já už sem se navozil dost, teď už nechcu vozit, ať si vozí oni. Když se něco stane, tak co? Člověk je přece jenom takový, už ne že by to, ale není to zapotřebí. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Plány no. To nevím, jaký mám plány. Plán je být zdravej a pohybovat se a chodit mezi lidi, protože jinak co můžu mít za plány. Sem tam se ještě podívat na tu rekreaci. Ale jinak, co může člověk plánovat, nejlepší v těchto letech neplánovat. Když se naplánuje, zítra půjdeme tam nebo tam a člověka píchne v noze a už nemůžeš nikam jít. Takže to se těžko plánuje už. Děti už neplánuju. Máte ze svého života radost? Ale jo, tak celkem je to dobrý. Není to nijak, že by to bylo takový. Jde to dobře, pokud v rodině není, když jsou všichni zdraví tak je to dobrý, ale jak potom třeba někdo onemocní nebo něco tak už je to narušený. Někdo to má hodně v rodinách, u nás to zatím není. Nás je 6 a ještě žijeme všichni, teďka je sestra trochu nemocná, ale tak to tak ještě nemá vliv, tady v baráku jsme zatím všichni zdraví. Dneska to moc není, někdo na těch vozéčkách a šmatlou lidi to je hrozný. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? Jak to říkají doktoři, přiměřeně k věku. Tak to říkají. Já myslím, že je to dobrý. Tak já jsem dělal ty zimy a všecko tak mě trochu ty kolena, jako ne že by mě bolely, ale mám je takový tuhý, když sedím dlouho tak trvá než to rozendu, ale ještě chodím hrát ten tenis. S tím se nedá nic dělat. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý? Hrdý? No co. Na co můžu být hrdej? Co já vím, tady jsem dům postavil, dětičky mám dvě no a co víc? Co bych měl být no, nevím. Co jinýho, na co může být člověk hrdej? Je něco co byste chtěl změnit? Já bych nic neměnil, jsem spokojenej. Život šel, tak jak měl jít a měnit by se neměl. Jaké vnímáte problémy a nástrahy dnešní doby pro seniory? Nástrahy to je těžký, záleží, jak kdo žije, kde žije. Pokud je už potom sám pokud jsme takhle v rodině v baráku a je nás tady víc, tak je to celkem dobrý, ale kdyby byl člověk úplně sám třeba někde v baráku a má 80 nebo co, tak už je to potom horší. Takhle když je nás víc tak si myslím, že se žije lepší. Kdybysme tady byli jenom sami dva, tak by to ještě šlo, ale když je jeden tak je to špatný, záleží, jak ti lidi žijou. Hodně v třeba tom B., jsou popletení v 70 a jak potom můžou žít ti lidi? To je špatný, ale takhle pokud jsme rodina taková větší tak je to dobrý. Co si představujete pod pojmem aktivní senior? Aktivní, tak aby chodil mezi lidi a trošku žil, ne sám ale se všema. To je hrozný, jak se upne jenom na sebe tak to je špatný. Aktivní senior to je, že když je teplo, tak se jede člověk vykoupat, nebo když je jaro tak se jde projít někam, do lesa nebo někde, prostě něco dělá na zahradě, něco to je aktivita, musí být, jinak bez toho úplně zakrní a je brzo starej.

Takže se považujete za aktivního seniora? Jo to jo, než abych šel na oběd tak si rači uvařím. Když jsem dělal na L., tam chodili důchodci, tam jich bylo asi 200, to bylo jak vojáků a oni chodili na oběd a to byly takový, já jsem viděl, jak jdou nemožní lidi z těch baráků, oni šli, sedli za stolem, najedli, zase se postavili a šli pryč, to jsou lidi, to by ještě mohli něco dělat nebo něco, ale ani takhle jak ti 80 letí důchodci, to je strašný. Oni to tak zavedli, já nevím, jako takový společný obědy a všecko. To je nemožný úplně, na to když se člověk díval tak to bylo špatně. Když už mají 80, tak ať si chodí kam chcou, ale takoví mladí to je hrozný. Mohl byste prosím nakreslit Vaši čáru života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní etapy či události, v pozitivním i negativním směru. Podle toho kolik jsem měl kilo? Záleží na Vás, jak to pojmete. Tak čáru, takhle tady je 15 roků, 20 roků, no já nevím, 15 no, to jsem vyrostl, to bylo mládí do 15 na samotě, my jsme bydleli tam u té dálnice. To bylo mládí, potom byla vojna. To je tak těch 15 let, co jsme tam bydleli. To bylo to mládí, potom 20 to byla vojna, to bylo tak nahoru, ve 20 to jsem byl, tady jsem se ženil, ve 23 no to tam nebudu psát, a pak už zase dolů, no a co potom už a teďka su tady. Do 20 tak nahoru, pak jsem se oženil, tady 40, to jsem postavil dům, tady tento. Tady jsme se nastěhovali a teďka už jsme zase dole. Když se člověk ožení a chce něco mít tak to už je pak jenom práce. Tady jsme to koupili za pusu, ale práce tu bylo. Zbourat barák, stodolou až do zadu s otcem jsme to tady dělali, stavěli. To bylo bordela, kdyby to člověk věděl tak do toho ani nejde. Takže tak no, nic zvláštního.

Příloha č. 6 Přepis rozhovoru s paní Martou Jak bydlíte? Bydlíme s manželem v dvoupokojovým bytě v B. Byt je pěkný, jsme tady spokojení. Zatím nám to vyhovuje. Člověk se domů těší, všechno je tady fajn, i nájem, který platíme je přiměřený a únosný. Máte zahrádku? Zahrádku máme, jenže byly problémy. Starali jsme se o ni, pak nám ji v rámci soudního sporu vzali, šest let se o ni nikdo nestaral. Před třemi lety nám ji vrátili, ale v takovém stavu že ji musíme dát zase do pořádku. Síly ubývají, už to není ono a vypadá to, že zahradu prodáme, protože už je toho na nás moc. Ráda jsem tam jezdila, oba dva, rádi děláme na zahradě, baví nás to. Zkrátka taky ovoce bylo, všechno. Člověk si taky nějak pomohl čerstvou zeleninou, bývalo to fajn. Letos plánujte na jaře pokračovat? Neplánujeme, protože to jsme po domluvě se sestrou, protože to máme dohromady, chceme to prodat. Vnuk měl elán, že by si tam něco postavil a pomohl, zpravil, jenže on ten rok uteče tak strašně a oni nemají čas, když já bych mohla, nebo pořád se někam jezdí a škola a mají toho dost, chce jít na brigádu, kde by si vydělal. A když vidím, jak když děda tam byl, řezal stromy a přišel domů úplně unavenej, nemůže, ty nohy už mu nejdou, a já už tam taky nerada chodím, protože my když tam jedeme tak on tam chce být celej den a já rychle udělám práci a chci jít domů, protože tam nemáme žádný zázemí. Kdyby to bylo jako dřív, když tam stávala chata, měli bychom si kam sednout, udělat si kafíčko, odpočívat, tak je to něco jinýho, teď se tam nedá nikam sednout. Máme tam bezdomovce, ten je tam šťastnej, pak jsem naštvaná, že mi nabízí kafe, nebo udělá jednohubky. On tam má i ženu, od začátku to byla jeho partnerka, když jsme je tam načapali, před těma 5 rokama. To ještě tam byl uživatel, když se tam nastěhovali. Já jsem je tam nechala. Oni tam chodili policajti, v té chatě spodní tam byli stříkačky, lidi si stěžovali, volali tam policajty, pak volali i mě, abych tam šla s policajtama, protože ten uživatel se o to nestaral. Tak jsme tam byli a náhodně jsme tam přijeli a našli jsme tam toho feťáka, takovej mladej kluk, on fetoval a dělal tam takovej bordel. Na začátku zahrady, nahoře je tam taková bouda na nářadí, tam nám všechny věci co jsme tam měli, tam byly peřiny, deky, to všechno bylo rozbitý, vytahaný. Strašnej binec udělal, zavolali jsme policajty, přišli, prošetřili, zjistili, že je to ten co tam pořád chodí a říkají: „Podívejte se, my s ním nic nenaděláme, co máte z toho.“ Já bych správně na tu zahradu ani neměla chodit, tak ti policajti ho vyhnali. No a on tam udělal takovej bordel, my jsme si ho i vyfotili, zase byly všechny zámky uražený, tak jsme tam dali nový zámky na bránu. Pak jsme se tam vrátili asi za půl roku a načapali jsme tam chlapa s ženskou. No a tak co tam dělají a oni: „Jé to je vaše? My nemáme kde bydlet a tady nám někdo poradil, že je to tady prázdný.“, že tam přespávají, abysme je nevyhazovali. Ukazovali oba dva občanku, tak já jsme řekla, když uklidíte tady ten bordel a koupíte zámek, tu zahradu budete zamykat a nikdo jinej tady nebude, jenom vy, tak já jako vlastník vás nevyženu, ale kdyby přišel uživatel tak když vás vyžene tak půjdete pryč. Oni že jo, a tak to začalo, že oni tam ti dva bydlí. On je tam tak šťastnej, on je tam doma, ví, že si má kam lehnout, má to tam pořád uklizený, udržuje si to. Tak jsme ho tam nechali a teď mě to tam nebaví, on celej šťastnej, že přijedeme, chce pomáhat, jenže on neumí dělat, vytrhne jeden kořen a jásá, jak kdyby udělal, já nevím co. Neumí se k tomu krompáči ani postavit. Dali jsme tu zahradu zase celkem do kupy, jen ten spodek je zarostlej. Ty nálety jsme vykopali, je tam dřina, v životě už nebudeme mít takovou zahradu, jako tam byla dřív, to bez cizí pomoci neuděláme. Já jsem našla inzerát v našich novinách, že někdo hledá zahradu v okolí B. Tak jsem tam zavolala a jsme domluvení na setkání. Takže když se to tak naskytlo, tak to asi prodáme. Kolik času té zahrádce věnujete? Teď poslední roky moc ne. Jestli jsme tam byli tak jednou za měsíc, některej měsíc jsme tam byli dvakrát, někdy se tam jelo jenom posekat trávu, nebo že jsme tam něco navezli. Zatím se tam teď nedá nic pěstovat, jedině že jsme zkusili oživit to víno, ostříhali jsme to. Zkrátka teď už člověk vyšel ze cviku, z toho ohýbání a dělání, už to není ono, těch 6 let chybí. Ten trénink je potřeba, hlavně

nepřestávat. Pak ještě jezdíme, máme v Lelekovicích zahrádku, to byla taková ruina, oni tam dali navážku, tam jsou taky nálety a všecko. Upravili jsme si to a na břehu je to zarostlý, tam mám skalku, sem tam nějakej keř sem tam zasadila a kvítka. Jenže tam chodí srnky a zajíci, sestra mi dala takový fialkový kvítečka, takový velký lupeně to má a jim to moc chutná a během zimy to všecko sežrali. Letos to mám přikrytý, mám na tom pletivo, tak jsem zvědavá. Tam se vyžijeme, že tam jedeme jednou za 14 dní v létě, jenom tak na odpoledne. Tam není voda, tam není nic a dost tam praží sluníčko. Takže jen kousek skalky v břehu jsme si udělala a jinak to člověk jede posekat a pohrabat. Máte domácího mazlíčka? Nemáme, ani jsme neměli. Co tady bydlíme sami tak nemáme. Syn má Jackinu, pejska, tak když jedeme k nim na chalupu tak ho hlídáme. Já moc psi nemusím, protože mě pokousal pes, když sem byla malá. Já psům nevěřím, bojím se, nerozumím jim. On začne štěkat, chce si hrát a já nevím, jestli mě nechce kousnout nebo si hrát. Pejska ne, ale s Jackinou, to jsme do ní zamilovaní. My ho tak jednou za, oni ho mají třetím rokem, když tam jedeme na chalupu, jsme tam týden nebo dýl, tak ji hlídáme. Tak jedině takhle máme kontakt s nějakým zvířátkem, nikdy jsme neměli a ani neplánujeme. Když nám děcka řeknou, já si neumím představit, že bych ráno vstala a šla venčit psa. Tady je tolik pejskařů, já vstávám a už vidím paní, jak jdou venčit. Tak na jedné straně je fajn, že se dostanou ven, ale to já sem na to lenošná. To mě by se nechtělo, já bych se tak neobětovala. Jak se setkáváte se s rodinou? Jak to jde, já si myslím, že je to docela důležitý, aby se rodina setkávala. Když vezmu nejbližší rodinu, tak bydlíme všichni v B. Takže si telefonujeme, oni když něco potřebují tak se staví, jak to vyjde. Jestli je setkání, když má člověk narozeniny, Vánoce, Velikonoce, tak to je jasný, že všichni přijdou, když nejsou někde venku. A s širší rodinou, tak jsme ve styku se sestrou telefonicky a setkáváme se jednou, dvakrát do roka. I s druhou sestrou a rodinou, se snažíme udržovat, že skoro každý rok něco bylo, jestli některej rok byl vynechanej. Dost často, vychází to. Dokud byla maminka, tak u ní jsme se hodně setkávali. Rodina z manželovy strany, tam je to horší, protože se s nima moc, no s bratrem vůbec ne, se nestýká a s Hanou, se sestrou buď se potkáme, protože bydlí tady blízko. Jsme tam byli naposledy v zimě, teď byla ona u nás, teď je zas nemocná, tak jsem byla za ní v nemocnici, je na tom docela špatně. Teď mi třeba jen telefonuje. A s rodinou, oni mají firmu v B., tak sem tam za ní zašla, ale jinak s tou rodinou moc ne. A manžel vůbec, to spíš já se setkávám s Hanou, ten se s ní potká a jen se pozdraví, když se zeptám, co sestra, „Já sem se jí neptal.“ Tak nějak moc nejsou, nebo když řeknu: „Pojď, měli bysme jít Haně přát, měli bysme se za ní stavit.“ Tak se mu nechce a mě taky moc ne, protože oni mají velkého psa, vlčáka a já z něho mám velkej strach, oni řeknou, neboj se. On sedí mezi námi a já se pořád dívám, kde je. Setkáváte se s Vašimi vrstevníky? Každej měsíc máme schůzky, chodíme do hostince, ze základky, už aspoň 8 let, jednou měsíčně, když to vyjde, máme setkání, nejdřív bývaly v T., ale teď v Ch., protože víc lidí je ze základky z Ch. než z T., jenže pořád chodíme ti samí, co jsme chodili do T. Takže já v úterý je první týden, tak já automaticky, i když to mám skoro přes celý B. tak vím, že tam jdu a že se pobavíme, dáme si nějakou večeři, nebo nějaké víno nebo pití, posedíme, povykládáme a večer jsem tak vždycky v 9 hodin doma. Je to fajn, ale chodí nás pořád míň a míň, teď nás chodí asi 5 stejných. A jinač kamarádky nebo tak nějak, to se nesetkávám tady s nikým. Jedině v domě, co tu máme sousedy, to jsme asi 4, co se navštěvujeme, se sejdeme buď u ní, nebo u nás, povykládáme si, to jo ale jenom tak tady z domu. Ale nějaké kamarády, že bysme měli, že bysme s nima hodně někam jezdili, to ne. Teď tady na Vánoce byla po dlouhé době spolužačka s manželem, kterej se zná i s manželem. Tak jsme se potkali, tak jsem je pozvala, tak byli u nás, poseděli jsme, povykládali, co nového, co rodina, co a jak se děje. To je jasný, že tam znám tu ženskou, potkáme se, popovídám s ní, ale že bysme se navštěvovaly moc to ne. Tady ty návštěvy, my jsme třeba naposledy byli po Vánocích, a teď paní je zase nemocná, tak já jednou zajdu k ní, teď zase u nás, nechala mě tady ty kvítečka. Že se musíme sejít a udělat sedánek, zatím to nejde, protože pořád něco je. Jaké je Vaše vzdělání? Vzdělání, no tak já mám odborné, střední odborné vzdělání. Ale začínalo to tak, když jsme vycházeli ze školy, tak všichni kam půjdou do školy a co budou dělat, tak si všechny pozvali a když si pozvali mě „Jo ty jsi Dostálová, tak ty půjdeš pomáhat mamince“ a nikdo se semnou nebavil. Tím pádem já

jsem zůstala jako doma, v hospodářství. Ale nebyla jsem doma, protože maminka mě dala, musela to platit, ale dala mě do tříleté školy a jmenovalo se to Vesna, ona to pořád existuje, na T. ulici, myslím, že to tam ještě je. To byla taková škola, kde se učilo šít, vařit, psaní na stroji, ekonomika, takové abys uměla hospodařit, taková dívčí škola. Do té Vesny jsem chodila, a o prázdninách se chodilo pomáhat zahradníkům, protože maminka byla v JZD. Nás tam bylo víc holek, co jsme vůbec nešly do žádné školy, až přišel nějakej chlápek a chodil po nás po holkách z hospodářství, tak nás verboval, že bysme měly jít do školy, to se jmenovalo Zimní zemědělská učňovská škola pro zemědělskou mládež ve Š., tak jsme tam začaly hodit myslím dva roky a bylo to jenom od podzimu do jara, že to nebylo od září do června. A musely jsme mít praxi, to znamená, že jsme dělaly v družstvu. Pak jsme šly na vyšší, tak jsme dělali mistrovskou zemědělskou školu, to byl vyšší stupeň, to bylo taky myslím 4letý, ale nebylo to ukončený maturitou, byly tam jenom závěrečný zkoušky. To už jsem se vdávala, ale holky si mohly doplnit vzdělání, tak chodily do B., tam už měly maturitu. Já jsem se v tom 73 vdávala, to znamená, že jsme to ukončila a už jsem do školy nešla. Tři spolužačky šly do B. a doplnily si to a mají maturitu. To jsem ukončila a pak jsem se vdala, potom jsem si udělala něco navíc, až už jsem byla zaměstnaná. Jaké bylo Vaše povolání? Já jsem začínala, když jsem šla na mateřskou pořád jsem byla členka družstva, pak mi poslali dopis, že se mnou rozvazují pracovní poměr, protože jsem bydlela v M., nechodila jsem dělat a neměla jsem mateřskou půl roku, ale měla jsem být doma. To jsem byla doma s děckama, s oběma klukama a až ten starší nastupoval do 1. třídy, tak jsme se stěhovali do Ž., jsme tam dostali družstevní byt a on nastupovat do první třídy. Jak jsem ho tam vedla k zápisu, tak tam vznikla nová škola. Oni tam potřebovali pomoc maminek, aby tam šly uklízet, aby se to mohlo zahájit, tak já jsme tam chodila a pomáhala uklízet. Tím, že jsem byla doma, tak mě pak vzali, že jsem tam uklízela jako uklízečka v té nové škole. Já jsem tam začala uklízet, starší syn tam chodil do školy, mladší syn do školky. Já nevím, jak dlouho jsem to, jestli 5 let, tak nějak. Pak za mnou přišla jedna známá kamarádka, já jsem ji moc neznala, ale ona bydlela taky v M., já jsme jezdila s autem, my jsme měli auto, já jsme měla řidičák a ona za mnou přišla, jestli bych nechtěla jít jezdit autem do Královopolské strojírny, že ona dostane nové auto, že rozváří poštu, a že se tam bude dělat nové výpočetní středisko a že potřebují ještě jednu řidičku. Tak jsem šla dělat řidičku osobního vozu do Královopolské a tam jsme vozila po městě a tak sbírala, teď už tomu ani nemůžete uvěřit, IBM tam byl a ještě nějaký ruský dokoupili, to byly sály a tam se museli štítky, to se muselo děrovat a pak se to dávalo do mašin a vycházely z toho sestavy, to byly pakle. Královopolská počítala takovým jako první Zbrojovka, na Šumavskou jsem jezdila, oni si to zadali a my jsme jim to pak na počítači, já nevím, co tam bylo, když vyráběli nějaké součástky, to co se dalo zadat na počítač, nějaké výrobky nebo já nevím, všecko možné. Tak tady ty sestavy jsem rozvážela a jinak jsem vozila toho vedoucího, když potřeboval někam jít, protože i na konec královopolské, my jsme byli až ve výzkumáku, to je strašně daleko. Tam sice taky dávali, tam byla kovárna, oni si to taky u nás zadávali, takže já jsem jezdila a rozvážela sestavy. Tak to jsem dělala asi 8 let, bylo to fajn, protože já jsem měla auto, jinak jsme seděla na sekretariátu a naproti byla rozmnožovna, tam byla paní, která rozmnožovala. To byl tenkrát Ormik a takové tiskárny na kliku a já jsem tam seděla s ní na sekretariátu a jelikož jsem uměla psát na stroji tak jsem sem tam něco naťukala, nebo něco vyřídila, nebo udělala. Pak propustili a neměli sekretářku, neměli tam holku, ne sekretářky jenom, ale i referentky, tři jsme tam byly před šéfovou kanceláří. Tam byly tři stoly a tak jedna odešla a oni tam nikoho neměli a tak vedoucí, že tam půjdu já a že najdou novou řidičku, sehnali novou řidičku a já jsme tam šla dělat jakoby sekretářku. Když jsme nastoupila tak mi sehnal kurz pro sekretářky v P., byl tam kurz i pro referenty, ty dvě jezdily jako referentky a já do kurzu sekretářek. Jezdila jsme tam každej měsíc myslím na dva dny, tam jsem udělala závěrečný zkoušky a jsem diplomovaná sekretářka. Ale když se podívám na tu svoji diplomovou práci tak to je taková hovadina, tak nevím, jak jsem to mohla zplodit, to bylo plnění pětiletky, ježiškote za komunistů. Tak jsem si udělala tady ten kurz a byla jsem tam. Pak jsem už chodila jenom dělat referentku. Potom jak se to uvolnilo v tom 89, tak se rozšířily počítače, to znamená, že se kupovaly počítače a my jako vedení té fabriky, to OTŘ organizace a řízení fabriky, my jsme nakupovali počítače a teď to tam byli samí doktoři a inženýři, programátoři a oni po celé fabrice dělali ty spoje a dávali všude ty PCčka a bylo to propojený. To znamená, že sem se mezi prvníma naučila na počítači, to mě docela bavilo. Pak vznikla Ochrana životního prostředí, tam hledali referentku a my jsme museli propouštět, tak jsem tam šla dělat referentku. Tam jsem byla já nevím jak dlouho a pak jsme šla z detašovaného pracoviště k řediteli dělat sekretářku. Pak jsem chvíli dělala sekretářku na

osobním, ale potom naposledy to byla ochrana životního prostředí a potom jsem šla do důchodu. Napřed že nepůjdu do důchodu a potom teda jsem si to rozmyslela, protože ony se tam dávaly bílý obálky, jako propouštění. Já jsem ta znala holku, Drahuška se jmenovala, a ona dělala na tom jiným pracovišti, a dostali tam všichni výpověď a ona došla k nám. Můj vedoucí šel do důchodu a já jsem si to tak vypočítala na tom osobním mi řekla, že nám všechny roky, Vesna i ty roky se započítávají a já jsem si to domluvila s ředitelem a tou Drahuškou, že ona tam zůstane místo mě a že já půjdu do důchodu a když mě budou potřebovat, tak že jim půjdu pomoct. Ona jako svobodná holka a teď bez práce, tak já jsem si říkala, když mě to tak vychází, tak jsme šli, já i ten vedoucí jsme šli do důchodu, to bylo v 98. A pak jsem si říkala, jak si budu přivydělávat, jak budu chodit dělat, ale jak si člověk zvykne, že už je důchodu, může spát, jak chce, může jít, kam chce, tak jsem od té doby nikde nebyla ani na brigádě. I když jsem si jednou zkoušela hledat, ale pak jsem stejně nenastoupila a od té doby jsem nikde na žádné brigádě nebyla. A manžel šel taky do důchodu chvíli po mně, ale šel do předčasnýho, tam se hodně propouštělo, tak jsem si říkala, ať jde do předčasnýho. On předtím měnil asi 4 zaměstnání, tam ho propustili, zase šel jinam a pak zase a ono to není nic moc, tak šel nakonec do důchodu. V kolika letech jste šla do důchodu? V 56 letech. Jakou jste měla představu o penzi? Ono to přišlo tak spontánně, že teda do toho důchodu půjdu, ale pořád jsem myslela, že budu mít důchod a že oni mě tam budou potřebovat a řeknou, přijdi na brigádu, nebo že ještě někam půjdu dělat. Pořád mi nepřipadlo, že už jsme odepsaná a že už budu jenom v důchodu a že budu vzpomínat, co bylo. Bylo takové, že jsem šla do důchodu, teď jsem si na to zvykla, bylo to fajn, tady byl pan Soukup, který měl firmu, tak jsme spolu mluvili, on likvidoval odpady. Tam to vypadalo, že bych k němu mohla jít dělat. Pak mu to asi nešlo, už se neozval, tak já jsem se taky neozývala. Zvykla jsme si na to, že jsme v důchodu. A taky tam byla tenkrát ta zahrada, že jsme měli tu zahradu, tak jsme tam jezdili a vnuky jsem hlídala, tak to uteklo a plynulo to, žádná nostalgie, nebo něco takovýho nebylo. Po těch letech, že bych se měla vrátit a jít dělat, nebo že bych měla chodit pravidelně, to už se mi nechce, nechtělo a nešla bych. Jsem ráda, že jsem v důchodu a že mám svůj klid. Splnila realita Vaše očekávání? Já jsem jakoby očekávání neměla, já jsme ani nevěděla, do čeho jdu, jenom že nebudu chodit do práce, a myslela jsem, že si něco najdu a že budu pořád dělat. Nepočítala jsme s tím, že nebudu dělat nic, ale tím že jsem odešla tak, že můžu spát, jít kam chci, ta zahrada, že si můžeme zajet na týden pryč. A vždy když jsem něco měla, že bych měla jít někam dělat a nikdy už jsme nešla a zvykla jsem si na to a myslím, že i tak jsem to očekávala, že to tak bude. Že tam bude práce, že to nepozbydu, ale pozbyla jsem to, ale že by mě to mrzelo, nebo že bych se chtěla znovu vrátit to ne. Jak jste trávila volný čas, když jste byla zaměstnána? Volnej čas, my jsme dost s manželem hodně někam jezdili. Potom na zahradu jsme jezdili, taky ven, koupat se v létě a pak taky byly děti, na to nesmím zapomenout. Když jsme šla do důchodu tak začali být vnuci, ne že bych ustavičně hlídala, ale byla potřeba, potom už dělali nebo si potřebovali něco zařídit, tak jsme s vnukama chodili na procházky, k Helenčině studánce, na přehradu hodně, že jsem děcka vzala a chodili jsme ven s nima, nebo i sami s manželem. Že jsme šli třeba do B. podél řeky a tak. A to už jste byla v penzi? To už jsem byla v důchodu. A když jste ještě nebyla v penzi, co jste dělala ve volném čase? Jako sportovala, já jsem chodila cvičit, i když to jsem dělala i v důchodu, no jasně tady nahoru jednou týdně jsme chodila pravidelně cvičit. Já si nemůžu vzpomenout, ale koníčky. Jenom to cvičení a koupila jsem si běžky, byla jsem na nich párkrát, na brusle to jsem ráda bruslila, ale potom už poslední bruslení už nebylo, když jsem chtěla jít bruslit, tak mi brusle sežraly myši tak už jsme je neměla. Pak až jsem byla v penzi a říkala jsme si, že bych mohla znovu zkusit, já jsem tady byla s vnukama, tady nahoře bylo kluziště, tak už jsem se zase bála, že spadnu a že to nemá už cenu, když

bych šla jednou dvakrát bruslit za tu zimu, tak se mi nechtělo pořizovat nový brusle. Hodně jsme jezdili ven, když jsme došla z práce tak tady byla domácnost, nakoupit, uvařit, uklidit. Je pravda, že jsme rádi tancovali. My jsme nevynechali žádný hody, nebo ostatky, plesy. Moc ráda jsem chodila na ty zábavy, ale potom už v důchodu to bylo horší, ještě jsme byli párkrát, ale tak čtyři pět let pozpátku jsme nebyli skoro nikde. Co chodíme tak jsou takové, jeden čas to bylo v M., teď to je tady v K., že tam chodí trampské skupiny, hrají tam muzikanti a hrají se písničky, co se zpívají u táboráků, to jsou takové skupiny, ježiškote jak se jmenujou? Takoví čundráci, co mají potlachy. To jsme byli taky párkrát na tom potlachu někde. Teď chodí po hospodách, schází se jednou za týden a tam se hraje a tancuje. Manželova sestra ona umí hezky zpívat a ona to úplně prožívá i s manželem, oni chodí na každé, my chodíme tak dvakrát do měsíce. Tady je to kousek, tak je to fajn, tady chodíme častěji, než když to bylo M. Jak ho trávíte nyní? Můžu Ti říct, že jsem teď pěkně lenošná. Když to tak vezmu tak já se snažím, hodně chodíme ven. Chodíme do S., na přehradu, tady kde sedneš tak se dostaneš ven, my tady máme bezvadný spojení, můžeme se dostat do M. V létě jsme tam těch 5 let pozpátku, chodíme tak 6 krát, myslím koupání, pak jsme chodili i na koupaliště. Že se dostaneme hodně všude. Snažím se každou sobotu využít tak abysme si někam zajeli, nebo někam šli. Jinak volnej čas pohýřím tak, že dopoledne si všechno oběhám, nakupovat chodí jenom manžel, já chodím jednou za čas, ne jen pro zlevněný věci, tak jedeme nakoupit. Po doktorech, tady tohle udělám, uvařím, uklidím a když mám čas a jsem doma tak se dívám na televizi. To většinou odpoledne už se mi nikam nechce. A když nemám nic takového, že bych musela někam jít nebo někde byla s dětma, nebo já nevím někam zajet, tak to se mi nechce. A večer se udělá večeře a čučím na televizi. Takže teď je to nic moc. Chodíme se sestrou plavat, minule mi to nevyšlo, jsem byla nachlazená. V pondělí teď půjdeme. Chodily jsme na K. a už druhý rok chodíme. V pondělí si jdeme zaplavat, abysme udělaly něco pro zdraví, jestli nám to pomůže nebo nám to zhorší nevím, ale baví nás to. Doma máme kolo šlapací, takže sem tam na to sednu a zajedu si na kole. Manžel na tom jezdí víc než já, protože když řeknu: „Půjdeme ven.“ tak si raději sedne na kolo, protože je to s ním teď horší. Když někam jdeme, tak on si musí dřív sednout než já, tak on si sedne a já to obejdu třeba na K.H. a vrátím se za ním. Už mu to moc nejde, tak mě to docela mrzí, nevím, s kým jiným bych chodila. I když brblal a nechtěl, tak přece se mnou něco ujde. Je to čím dál horší, roky jsou tady a už to není, co to bylo, ale snažíme se. Já můžu chodit, mě nohy nebolí, ale samotné se mi moc nechce. Teď mě kamarádka zvala, ona dělá u Mendlovy univerzity v tom zahradnictví, arboretu. Ona tam dlouho pracovala, tak teď mě zve, že je tam výstava orchidejí, tak tam půjdeme příští týden. A pak chodíme na to zpívání, ono se tam i tancuje, ale to my jen občas i tancujeme, ale už moc, jenom někdy. Jak vypadá Váš typický týden? Ten uteče hrozně rychle. V pondělí jdeme plavat, pak se najíst, večer je televize a jdeme spát. V úterý, ono taky záleží, vždycky něco je. My sem tam dopoledne když mám navařeno, nebo odpoledne tak se jdeme kousek projít, včera jsme byli na hřbitově, že si to jenom projdeme, jeli jsme do S., prošli to na hřbitov a pak domů. Pak jedeme nakoupit, dneska jsme byli v obchodě. Ten týden je tak rychlej, že většinu času jsme doma. Čučim na televizi, nebo sedím u počítače, nebo poslouchám rádio. My jsme zvyklý, že si v 5 hodin uděláme kafe a pak už se mi nechce, kdyby mi někdo řekl v 5, nebo v 6 běž někam, tak když nemusím tak nikam nejdu. Když byly mrazy a zima, tak to je horší. Když je léto a je pěkně, tak je to lepší, to se snažím být venku. Jak byly ty mrazy, tak jsem se trochu vymlouvala, nepůjdu nikam, je tam velká zima, mám být doma. Já jsem ráda doma v klidu, kafíčko, poslechnu si to rádio, nebo něco. Tuto zimu jsme to trochu zanedbávali, chodili jsme míň než loni. Občas jsme sice vzali sněhule a šli do lesa na procházku, ale jsem čím dál lenošnější. Říkala jste, že sledujete televizi, jak často a na co se díváte? Večer já televizi pouštím tak v tuto dobu nějak. Tam jsou takový seriály, který jsou pro takový důchodce, jako jsem já. Manžela to moc nebaví, tak on si pustí něco jinýho. Já se podívám na seriál, pak si dáme kafe a pak tam je zase seriál. Jsou to samé limonády, když jsme doma a nic nedělám tak mám televizi jako zástěrku, kulisu. Ve tři hodiny zapínám rádio, tam je čaj o 4 nebo jak se to jmenuje, je tam zajímavej pořad, kterej já poslouchám, tak jak ráno poslouchám pravidelně o půl 9, celý dopoledne, když jsme doma tak poslouchám rádio. Takže televizi si pustím na hodinu. Pak televizi vypínám a jdu na počítač, tam si přečtu všechny noviny a taky drby. Nebo si tam něco najdu,

na co se chci podívat, něco si přečtu. A taky hraju hry, karty. Já žádný jiný hry neumím, já umím jenom tetris, to jsou ty kostečky, to si sem tam pustím, nebo ty karty. To si pouštím kvůli tomu, manžel mi nadával, teď už ne, protože aspoň nemyslím na ty starosti, jak třeba mám s tím, a se zahradou, no pořád něco je, věci se honí hlavou a já se u toho uklidním, tak on mě raději nechá. On zase chodí 2x týdně do hospody v 6 hodin a já si hraju, nebo si něco přečtu. O půl 7 je Ulice, u toho uvařím, nebo nachystám, co bude k večeři, a dívám se, pak jsou zprávy. A asi v 10 jdu spát. Kolik času té televizi věnujte? Televizi bych řekla dost, že to bude aspoň, já celej večer mám puštěnou televizu, i když se nedívám, tři hodiny, hodinu, tak asi ty 4 nebo 5 hodin denně. Třeba Ulici nemusím vidět, ale jak se půl 8, tak to zapínám, protože jsou zprávy a pak už ta televize jede, až jdu spát, i když se nedívám. Třeba se prohrabuju v dokumentech, mám tam takový blbosti, si zařazuju, fotky nebo něco, mám puštěnou televizu jako kulisu. Mě tam třeba nic nezajímá, jasně spíš se dívám na slaďáky, než bych se dívala na krváky nebo něco, nemám ráda těžký filmy, historický, na těch koních, rytíři a tak, to mě moc nebaví, někdy mě to zaujme tak se na to dívám, ale někdy se mi zdá, že to je buď pro mě moc složitý, nevím proč se tam tak rvou. Já se spíš na odpočinkový filmy podívám, než na nějakej krvák. A to rádio? My vstáváme v 8 hodin, jdu do koupelky, ne hned jdu pouštět rádio v prvé řadě, od 8 hodin kdy ho pustím, jede, když jsme doma tak jde až třeba do té jedné hodiny, do dvou hodin. Podle toho jak jsme doma. Jede celý dopoledne. My tam máme Prahu 2, tak o půl 9 tam je jak to kdo vidí a je tam vždycky nějaká uznávaná osobnost, třeba doktor, ekonom, odborník, pokaždé je tam někdo jinej, dneska tam byl Pavko, ten doktor, a takový osobnosti a oni říkají, jak to vidí, nebo novinář je tam. To trvá půl hodiny a pak je tam zase, že si pozvou někoho zajímavého, nějakou umělkyni, nebo herečku, spisovatelku a ona vykládá. A od 11 je tam zas někdo pozvanej až do 12. Dneska jsme nebyli doma, ale včera tam byl Jožka Černý. Tak má 70, on tam vykládá o životě. Mě to rádio 2, to tam mám pořád nastavené, to dopoledne vždycky něco dá, jsem s tím spokojená, že to rádio poslouchám, když jsem doma celé dopoledne. Ať vařím, uklízím nebo si třeba luštím křížovky. Vidíš křížovky a sudoku luštím. Rádio jede dopoledne, mě třeba nenapne pustit dopoledne televizi. Počítač mám mezi 5 a tou 6, pak se dívám na Ulici, nebo se dívám až na zprávy. Večer ta televize. Nevím, kdybych ju neměla, neumím si představit, že ju někdo nemá, jako třeba syn, oni nemají televizi. Já nevím, co bych dělala, já nerada něco dělám večer. Zatím jsem se nenaučila číst. Já už mám rozečtených knížek, já si řeknu, že budu číst, tak já to rozečtu a mně se pak nechce, buď u toho usínám, nebo najednou někam odběhnu. Už dlouhou dobu se mi nestalo, že bych sedla ke knížce a zaujala mě tak, že bych u ní vydržela třeba až do těch 10 do večera. Ale jo, teď jsem o prázdninách přečetla asi tři knížky celý. Když jsme byli na chalupě, tak jsem s sebou měla knížku, tak to rozečtu, ale většinou si ju vezmu, že bych si ju mohla přečíst, mám to nachystané, začnu a pak ji nedočtu, už třeba i zapomenu, o čem to bylo. Ne že by mě to unavovalo, ale někdy ty knížky jsou dost, člověk nad tím musí přemýšlet. Já mám, chci jít k doktorovi, mě nic není, ale já mám takovej dojem, že mám špatnou krátkodobou paměť, že mě já třeba s tebou mluvím, chci ti něco říct, ty mě přerušíš a já si nevzpomenu co, a to se mi stává tak často. Já když čtu, tam jsou cizí jména a ty já hned zapomenu a já se musím podívat, jestli je to on ten samej o kom čtu. Mám takový problém, že ta krátkodobá paměť, mě zlobí. Nebo si taky už nemůžu na něco vzpomenout, když něco chci říct. Jako třeba teď ti hudebníci jak se jmenují, Tornádo. Teď jsem si vzpomněla. Ale dost mě to myslím, že to není dobrý, ale mám takový dojem, že tu krátkodobou paměť mám už dýl, protože já když jsme dělala tu sekretářku, tak když někdo volal, zvednu telefon, on se představí, já s ním mluvím a on řekne, jestli je tam ředitel, já bych s ním potřeboval mluvit a šéf se ptá „Kdo volá?“ a já si nevzpomenu i když mi to jméno řekl, tak já jsem si nevzpomněla, tak já jsem říkala, že se nepředstavil, nebo že nevím. Tady ty potíže jsme měla, to si pamatuju. Nebo někde něco založím a nemůžu si hned vzpomenout kam, já musím chvíli přemýšlet, až si na to vzpomenu, jo vždyť já jsem to vlastně dala tam. Já si nepamatuju sny. Já jsem si ještě dřív sny pamatovala, ale teď mě se něco zdá a já se probudím a já těma myšlenkama jako kdybych to chytala, já vím, že se mi něco zdálo, ale v momentě si nevzpomenu. Manžel vždycky co se ti zdálo, já nevím, ale zdají se mi, ale nevzpomenu si a teď poslední dobrou vůbec, že bych řekla, jo mě se zdálo o tom a tom. Jen jsem třeba zachytla, že mi někdo ukradl kabelku, to mám často, že ji hledám a není tam. To mi ještě utkví ale jinak. Já si připadnu, manžel začne povídat, co se mu zdálo a já si nepamatuji nic. Tak nevím, jestli s tím něco je, ale mám pocit, že se mi to pořád zhoršuje. Nebo neumím opakovat telefonní číslo, nebo jméno, já to hned zapomenu. Nebo když bych měla opakovat dlouhou větu, já ji

nezopakuju, zapamatuju si, co v té větě bylo, ale zopakovat doslova to ne. Trošku mě to mrzí, že tak zapomínám. Chodíte do knihovny? Nechodím, protože knížek je tady tolik, že bych měla co číst. To není tak, že bysme neměli knížky. Jakou posloucháte hudbu? Dá se říct, že je mi to jedno. Poslechnu si, ať je to od dechovky, přes cimbál, rokenrol, nebo jazz. Když je to pěkná písnička, líbí se mi od všeho něco, když tam je dechovka, tak si poslechnu a zazpívám. Když je nějaká klasika nebo něco takovýho, tak když nevím z kterýho je muzikálu, nebo opery, tak jenom to brnkání, a na ty housle, já to neprožívám. Pokud je hezká písnička, tak se mi to líbí, ale pokud udělají krásnou komorní hudbu a já to nevnímám, že tam nejsou ani slova, ani známá melodie, do mě to nejde. Pokud by mi někdo řekl, bude krásnej koncert, ale jo byla jsem na koncertě, vím, že to lidi prožívají, že si umí tu hudbu v té hlavně užít, já to nepoznám, asi ten hudební sluch takovej nemám vyvinutej, že bych poznala, jak to někdo třeba má. Líbí se mi velkej rozsah. Říkala jste, že používáte počítač, tak k čemu ho využíváte? Já jsem měla, mně vyhovoval počítač, protože jsem dělala předsedu samosprávy, takže já jsme toho využívala hodně, psala, tiskla, využívala jsem ho naplno. Byla jsem spojená s družstvem, tak tomu jsem to hodně využívala. A co jenom teď dělám, tak teď když pustím počítač, tak já tam mám úřady, kde si čtu a hlídám všechny zápisy z rad, pozemky, já si tam pustím pozemky, nebo tady a územní plán, jako na to se ráda dívám, co se děje, jaké jsou zápisy, vývěsní desky Ch., T., nebo něco a podívám se co je v zápisu, nebo se podívám, jak se umístil vnuk, když jezdí na závody. Pak moje první taky je přečíst si noviny, na iDnes, přečtu si co se děje, v politice, co neopomenu je pustit si drby Blesk, se tam podívám a přečtu si, co tam píšou za blbosti. Pozoruju jak je to s Bártou, tak já si přečtu celý říkání a dost ty mapy. Teď jsem hledala, když někam jedu, tak sem si našla, kdy to jede, jak dlouho to trvá, najdu si trasy. Když někam chceme jet tak si najdeme jízdní řád. Podle toho co potřebuju, ale říkám, že bych ho využívala k něčemu, tak to už ne, to dřív, teď už jen pro mou potřebu. Používáte platební kartu? Já ji nemám. Manžel ji měl, tak jsme ji používali, jenže nám vypršela, měli bysme si pořídit druhou. My tou kartou jsme vždycky platili větší nákupy a to jsme vždycky šli spolu a manžel to přes tu svoji kartu. Já svoju osobní nemám, na mě není napsanej žádnej účet. Kterému sportu se věnujete? To plavání, a hodně chodíme, ale jinak už ne. Dřív jsem chodila pravidelně cvičit, každý týden. Teď už jsem taková lenošná. Říkala jste, že jste pracovala jako řidička, jezdíte stále? Už nejezdím, já jsem jezdila hodně, bylo to moje povolání, jezdila jsem pořád. Jezdila jsem až do důchodu, když jsem byla v důchodu a tak jsme dost málo jezdili a když jsme jeli, tak jsme jeli naším žigulákem a to kolikrát chcípalo, jednička, cuká to, hrůza. My teda jedeme a vždycky se k tomu hrne manžel. Takže já sama že bych někam jela, to jsem neměla tu možnost, takže jsem nevyužívala. Když jsme jeli spolu tak on sedl za volant. Jednou jsme jeli někam na výlet s vnukama, někde na T., to může být tak 4 roky zpátky. Teď jsme zajeli do H. a šli jsme na oběd a manžel to auto postavil v kopci před restauraci, nahoře byla stopka. My jsme si tam dali oběd, bezvadný to bylo a on říká: „Jé já si dám pivo.“ „Tak si dej pivo a já pojedu.“ On si dal pivo a já že pojedu, teď jsme nasedla do toho auta a já jsem byla úplně vedle, ježišmarja v tom kopci, já jsme neudržela brzdu plyn, já jsem byla z toho tak vyplašená, že říkám: „Vždyť já nemůžu vyjet.“ Kluci se mi začali smát. To není možný, vždyť já jsem úplně zapomněla, já se v kopci nerozjedu, nakonec jsem se těžko rozjela a teď tam byla ta stopka v kopci. On mě začal nadávat a já jsem byla nervózní, vzteklá, ale dojela jsem. Takže jsme přestala jezdit, ale už se k tomu nehrnu. Protože já jsem chtěla, že si koupíme malé autíčko, ale manžel o tom nechce ani slyšet, protože žigulák je nejlepší auto, to jinak nejde. Tak máme toho blbýho žiguláka, to je takovej rozdíl, když nám půjčili do lázní peugeota, a to je úplně jiný. A od té doby už mě to neláká, protože za prvé my nikam nejezdíme, jedeme na tu zahradu, byli jsme v Lednici na výletě, ale to jede manžel, protože já už se k tomu vůbec nehrnu. Už nejezdím,

kdyby mi teď někdo řekl, jeď někam, tak já už bych přes to město nemohla jet. Někde venku tak třeba jo, ale přes B. ne. Když si vzpomenu, že já jsem uměla jezdit přes město líp, než když jsme šla pěšky přes křižovatku, úplně automaticky všechno. S tím ježděním je to tak. Trávíte více času sama nebo s někým dalším? Asi společně, dneska s tím obchodem, říkám: „Běž sám.“ Ne on sám nepůjde. My kam jdeme, on sám nikam nejde, a já teda oba dva když někam chceme jít, tak jdeme oba. Takže víc jsem spolu. Jaké znáte, používáte cizí jazyky? Na základce to byla ruština, no neumím nic. Učila jsem se němčinu, když jsem dělala ten kurz na sekretářku, tam jsme měli němčinu ale jenom základy. To jsem nikdy nepoužívala, takže neumím vůbec nic. Takže žádný jazyk. Myslím taky mě to šlo špatně ty jazyky, já nemám buňky na jazyky. Hodně cestuje, cestujete pořád? No jezdíme, byli jsme v Itálii, do Chorvatska, tam jsme byli 5x, jsme tam byli s vnukama, jsme tam vzali napřed ty dva starší, pak dva mladší a předloni jsme byli s nejmladším u moře. A předtím jsme byli sami. Pak jsme byli na Slovensku, v Lednici na týden v lázních. Loni jsme nebyli v cizině, ale byli jsme na dva týdny na chalupě a týden v lázních. Když jedete do zahraničí, plánujete si cesty sami? Do zahraničí jsme vždycky jeli s cestovní kanceláří. A když jedete tady u nás? Tady u nás to si plánujeme sami. Teď jsme na podzim jezdili koupat se do termálních lázní s důchodcama z K., oni tam jezdí, tak jsme tam byli asi 5x. Předtím, ale to už je víc let tak jsme byli v lázních v Maďarsku. To jsou zájezdy na jeden den, a bylo to Laa a i jinde na Bratislavu, Mešárovo nebo tak nějak se to jmenuje. Kam byste se chtěla ještě podívat? Já jsem si říkala, zatím jsme se nedívali, ale líbilo by se mi, kdyby bylo něco na last minute, na rychlo, že bysme někam jeli. Nebo jsem si říkala nějaký v Česku takové lázně, jak jsme byli v té Lednici, tak to bylo fajn. Takže do těch lázní, bych chtěla jít, možná ale i na dýl než na týden. K tomu moři mě to taky láká, jenom pro mě je ta cesta utrpení. A teď jsme byli 5 let po sobě u moře, a loni ne tak jsem si říkala, že bysme mohli jet zase. Kam k moři byste chtěla jet? Asi by to bylo, já jsem měla v plánu i Řecko, tam on manžel nepůjde a teď už asi ani já ne. Ted už zbývá, v Itálii jsme byli třikrát, tak zbývá to Chorvatsko. Byli jsme i v Německu. Jedině asi do toho Chorvatska bysme jeli. Chodíte do divadla, kina, výstavy nebo jiné kulturní akce? Je to ubohé. Naposledy jsem byla v divadle vloni se sestrou. Předtím jsme byly všechny tři. Tak jednou za rok. Většinou ty lístky dostaneme od děcek, do toho divadla sem tam jdu. Manžel byl se mnou dvakrát a podruhé jsem musela vzít sestru. A do kina teda nechodíme, to jsem nebyla takových 15 let, naposledy jsem byla ve Scale, ta je jak dlouho zavřená a jak to začalo ty multikina, tak to jsem nebyla. A výstavy sem tam chodím tady na obrazy do galerie, dost často chodím do obrazárny na P., měla jsem i v úmyslu, že si koupím nějaký obrázek. Chodím tak dost často, tak jednou za měsíc. Jen tak se podívat a jinam na výstavy ne, jenom zahrádkářský výstavy, to organizuje Hana, ona mě zve, tak se tam jdu podívat. Navštěvujete U3V? Nenavštěvuju, vím o ní, ale neláká mě to. Dokážete si představit, že byste ji navštěvovala? Ted už ne, to už by se mi nechtělo a taky nemám s kým. Já jsem uměla na počítači, ale neuměla jsem internet tak jsem chodila do kurzu, tak jsem si udělala kurz, abych se to naučila. To jsem chodila, jak jsem si pořídila počítat, to jsou asi 4 roky, ono to strašně letí, to je hrozný.

Používáte mobilní telefon? Jo používám. Jaké funkce na něm využíváte? Telefonuju, smsky píšu, všechno. Pak akorát foťák používám, jinak už nic. Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Ono toho moc nejde, abych měla trochu klid, teď třeba si říkám, že by bylo dobrý, já bych pořád chtěla někam chodit, nebo se sebrat v sobotu ráno a jít, zajet si někam vlakem, nebo jít pěšky, tam a tam. Do budoucna bych chtěla, abysme mohli někam ještě chodit, někam si sednout. Jenže s manželem je to těžké, že bysme si dali oběd, poseděli, a pak v klidu se někam podívali třeba na nějaký hrad, nebo si to někde prošli, zajeli si třeba znovu do Prahy, ale je to takové plány jenom aby to člověk mohl dělat. Teď jsem měla plány, co všechno musíme s tou zahradou, a mám naději, že ji prodám a nebudu muset myslet, že už je tam vysoká tráva a kdo mi to tam poseče. Že bych to chtěla využít k tomu, abysme si víc užívali. Zajeli si třeba na Nový Mlýny, tam jsou nový lázně a koupaliště, zajet si tam na celej den, pobýt si tam a odpočinout si. Tak plány už moc nemám, že bych něco chtěla budovat, nebo že bych chtěla nějak. Plány byly před dvěma lety, jsem měla plán, že musím zbourat to jádro a udělám si nové jádro a umakartové vyhodím. A teď když si na to vzpomenu, tak by mě to nenapadlo, ještě před 2 rokama jsem si říkala, že to zvládnu a mám do toho takovou chuť, měla jsme nějaký peníze, tak jsme si říkala, já to vybourám a udělám si nový jádro, novou vanu a všechno. Takový plány a teďka když si vzpomenu, že by manžel řekl, uděláme nový jádro tak by se mi nechtělo. Jsem spokojená i se starou koupelnou. Tady jsem si vybourala obývák, abychom ho měli větší a pořád plány na vylepšení bytu byly. Já jsem měla mezi prvníma plastový okna, nebo parkety, nebo pořád tak něco budovat v bytě, ale teď už nemám náladu ani uklízet. Teď už se mi do toho nechce. Strašně ráda jsem přestavovala nábytek. Teprve v loni jsem měla malíře, co jsem vdaná, jinak jsme si malovala vždycky sama. Je něco co byste chtěla změnit? Abych nebyla tak lenošná, větší elán do všeho. Jinak ani nic. Já jsem docela spokojená, hlavně abysme byli zdraví, já bych si přála, abysme byli alespoň stabilizovaní, jako jsme teď a mohli si v poklidu žít. Máme jednu velkou výhodu, že jsme dva, že můžeme uživit tento byt a že nejsem odkázaná jenom na jeden ubohý důchod, bych chtěla klidně žít a něco si dopřát, jenže s tím mým mužem si nedopřeju. Řeknu: “Pojď, stavíme se někam na oběd.“ on hned nemá hlad, on je čím starší tím je šetrnější, po jeho rodičích, on je to samé. Pořád si nemůže nic dovolit a pořád nic nechce, já bych chtěla mít trošku, jako nedívat se tak na každou korunu, jestli já můžu jít do kina nebo divadla, když bysme šli do divadla a on zjistil, že lístek stojí 400 Korun tak by se zbláznil. Tak aby ten konec života, tady to stáří, aby to šlo v poklidu. Velké plány už moc nejsou. Máte ze svého života radost? My jsme měli, když jsme se brali, tak jsme měli na svatebním oznámení motto: „Budeme šťastní, protože chceme být šťastní.“ Když to tak vezmu v tom mládí, děti, starosti a tak to bylo všechno dobrý. Určitej věk, když byl bez práce, sem tam na to pivo dost šel, nebo tak, hádali jsme se, tak jsem si říkala, to bylo pěkně blbý motto. Já bych chtěla být šťastná, jak můžeme být šťastní, když se hádáme. Jenže ono ten život, tady ty starosti to má každej, problémy s dětma, v politice my se neshodneme, my se hádáme kvůli takovým blbostem. Když člověk tohle všechno překoná, kolikrát si řeknu, já se rozvedu, já půjdu od něho pryč, na druhé straně druhej den když je zas všechno v klidu, že jsem nikdy nebyla týraná, že jsme se pohádali, to bylo všechno. Že všechno jsme vydrželi, když už jsme teď v tomto věku, tak bych řekla, že jsem šťastná. Děti byli zdravý, učili se dobře, v pubertě s nima problémy nebyly, přitížila se až ta Pavlova nemoc, to že byl nemocný. Ale zase si říkám, nemůže být všechno v pořádku, nějaké trápení v tom životě musí být, a když jsme toto všechno přežili, tak i když se teď kolikrát pohádáme, to není kvůli děckám, to je kvůli té blbé politice a názorům, tak jsem spokojená v tomto životě, že jsem to s ním všechno vydržela, že jsme tady, a že jsme tady oba dva spolu. I když se hádáme, ale za chvíli jsme zase v klidu, během půl hodiny, my se tady dohádáme, můžou nás slyšet sousedi a za půl hodiny už o tom nevíme. A došli jsme do tohoto stádia, tak si myslím, že ten život byl docela dobrej, když to porovnám s kamarádkama, ty co se rozvedly, tak ono už si prožily svoje, třeba tam byly nešťastný, já jsme mohla být taky tak nešťastná. Ale protože jsme to překlenuli tak jsem šťastná, člověk není zbrklej.

Horší je když zahne s jinou babou a odstěhuje se k ní, tak tam se nedá nic dělat, ale dokud se všecko překlene ty těžké chvíle. Když potom pozpátku nad tím přemýšlím, tak si myslím, že ten život byl docela pěknej a plodnej. A když vidím, že tady jsou vnuci, že nejsou žádání lajdáci nebo darebáci, že rodina drží pohromadě, že jsme se nedohádali, ale pořád držíme pohromadě, víme o sobě, nemusíme se hledat v Poště pro tebe. Člověk se taky může spolehnout, že kdyby něco bylo tak vím, že můžu za nima přijít a každý by se mnou soucítil, nebo mi pomohl. Že se umíme podpořit, takže si myslím, že ten život byl dobrej, takovej jakej má být, s problémy i dobrými věcmi. S dětmi jsme si užili i sem si užila s jeho kamarády, hospody. Všecko se to prožilo a až je člověk starší, tak teď do té hospody chodí 2x týdně a já vím, že jde v pondělí a ve čtvrtek, protože musíme mezi kamarády. A když si tam dá dvě, tři piva a vím, že přijde domů, že nebude někde lítat a že nepřijde po čtyřech, tak člověk už to tak všechno bere. A říkám si, kéž by to bylo tak nějak, i když se budou přidávat nemoci, aby to bylo stabilizované, aby se člověku spokojeně žilo, aby nebyl žádnej, ono je to hned nějakej průšvih, ale aby se nikomu nic nestalo, nebo aby to alespoň bylo tak jak to je. Jak hodnotíce svůj aktuální zdravotní stav? Když to tak vezmu tak si myslím, že na můj věk, je to docela dobrý. Já mám problémy, že chodím, teď jdu pro výsledky s ledvinama, byla jsem na po operaci, mě míň fungujou tak chodím každýho půl roku po kontrolách. Jinak vůbec žádný prášky neberu. Na co jste ve svém životě nejvíce hrdá? Na co bych mohla být hrdá? Mohla bych říct, na to, že jsem dokázala dát dětem výchovu a vzdělání, dovést je, že jsme je dobře vychovala a mám z nich radost a myslím si, že je to moje zásluha, tak na to jsem asi docela pyšná. Že jsme z nich vychovala dobré lidi, a čeho dosáhli. Co si představuje pod pojmem aktivní senior? No aktivní, ten kterej by chtěl ještě dělat, chodí na U3V, to mi připadnou takoví aktivní. Myslím, že já jsem lenošná, pohodlná. Když to vezmu podle druhých, který já znám, tak si myslím, že jsem aktivní dost, protože vím, že třeba v mém věku mají problémy, třeba vezmu tu moji švagrovou, která ještě před dvěma lety stárkovala, byla úplně vitální a teď je úplně nahromadě. Má Parkinsona, byla na psychiatrii, protože to na ni všechno dolehlo, chodí o berlích. Každý rok změní, když to tak vidím, co udělá ona a co udělám já, tak si myslím, že jsem aktivní. Kdyby mi někdo řekl, půjdeš a tady budeš aktivní, teď plácnu blbost, budeme rýt nebo já nevím, co tak já tam půjdu, budu to dělat a s elánem to udělám, ale přijdu domů a zjistím, že mě všechno bolí, ale bolí to až potom. Taková ta aktivita, já bych byla aktivní, ale pak mě přejde, protože když nemusím, tak nedělám. Když by se měla něco vyklízet nebo, já bych to tak ráda chtěla dělat, ale nejde to, protože „Jo já zase z toho budu nemocná, mě bude zas všechno bolet, nepřeháněj to.“ Dojdeme na tu zahradu, my tam vykopáváme ty nálety, já toho moc dělat nemůžu, ale člověk dělá a to si vůbec neuvědomím, že mě je tolik let, že jdu do toho, ale si musím uvědomit, že nesmím být tak hr, protože pak všechno bolí a není to zdravý. A aktivní v jiném směru, že bych něco organizovala, někam chodila, tak to už taky moc ne. Já jsem dělala tu předsedkyni samosprávy, to jsem byla tak aktivní, to jsme všechno dělali, ať to byly opady, střechy, fasády, zateplení, okna, já nevím co všechno. Pořád ve styku, s družstvem, řemeslníky shánět, pořád sem někdo chodila, nám tam nezavírají dveře, my potřebujeme tohle. Teď přijdou nadat, že měli přijít řemeslníci, nepřišli, já je musela shánět, taková ta aktivita si myslím. Já jsem byla obrněná, tady jsou někteří lidi tak zlí, že i člověk když to dělá skoro zadarmo, za to nebyly žádný moc peníze, tak oni si budou stěžovat, že tam jim to padá, tady dolítne „Měli přijít hned ráno, já na ně čekám, vzal jsem si volno, jak je to zorganizované“ a začne nadávat mě. Taky to zaviní ti lidi, protože já jsem už toho měla plný zuby, výtahy jsme dělali nový, to všechno bylo za mě, všechno vyjednávat, všechno zodpovídat, zajistit, klíče, přístupy, hlídat a už toho bylo tolik, že jsem přišla domů a Karla, která tam se mnou byla, se odstěhovala, tak ona mi pak pomoct nemohla. Alena ta měla nemocnou maminku, tak jsem na to byla skoro sama. On nenadal mě, ale on nadával na ty řemeslníky, a na to, že měli přijít a že nepřišli a kdo to organizuje, my máme harmonogram napsaný. To jsme došla domů a napsala jsem email, že končím, že to nemám zapotřebí. Od podzimu to nedělám, to jsem byla aktivní, že jsem uměla všechno. Musela jsem, neuměla vyřídit, jestli jsem to uměla to nevím. To jsem byla hodně aktivní. Pak jsem se rozhodla, že to pustím, důvod byl taky ten, že už nejsme družstevníci, ale jsme společenství vlastníků. Všichni jsme to dostali do osobního vlastnictví, tím pádem vzniklo společenstvo vlastníků a to už není pod družstvem, tak už musí být předseda a ti co to budou řídit. Ta samospráva se musela volit, to jsem všechno připravovala, ale už jsem věděla, že to dělat nechci, to víš, nikdo by to nechtěl dělat, tak jsme se dohodli na schůzích, to

se ustanovily nové stanovy, tak jsme museli těm lidem dát peníze, protože zadarmo to nikdo dělat nebude. My jsme dostali osm tisíc za rok, ještě já jsem to rozdělovala tak, že jsme byli tři. Já bych mohla mít půlku, ale já jsme to vždycky dala na třetiny. Věděla jsem, že to bude tolik práce, že jsme už i kvůli tomu jsem řekla, já dodělám výtahy a pak byla ustavující schůze, tak jsme dala návrh, jsem sehnala jednoho inženýra odvedle, jsem ho přemluvila. Jsme ráda, že jsem se toho zbavila, protože už tady ty starosti nejsou, ale když si na to vzpomenu. Zařizovala jsem toho hodně, byla jsem hodně aktivní. To jsem tak přišla domů a úplně jsme se vztekem rozklepala, rozbrečela vztekem, sedla jsme a napsala, že dodělám výtahy, to byla poslední akce a ať to dělá někdo jiný. Jsem ráda, že jsme to nechala. To je tolik starostí, jaká to je slast, že se nemusím starat o uklízečku, nebo o to kdo uklidí sníh, teď když napadne sníh, jestli je nebo není uklizený, já si klidně ráno nevzpomenu. Já jsem vždycky trnula, jestli nebude náledí, sníh, jít to posypat nebo odhrabat. Teď si ležím, probudím se, až se mi chce. Já se nedivím těm lidem, že mě nechali to všechno na starost, protože oni když to nemají, tak to necítí co to je za starost. Jestli to je odklizený, nebo není, je mi jedno. Ráno vstanu a vidím, ti už jdou venčit, ti už musí jít, někdo se musí starat o chodník, a já si vstanu, pustím si rádio a je mi fajn. Myslím si, že ten život je takovej klidnej a myslím si, že někdy až moc, že bych mohla být aktivnější. Jaké vnímáte nástrahy dnešní doby pro seniory? Vzhledem k tomu, že jsme dva, oba dva máme průměrný důchod, takže tady ty nástrahy, co pořád to, že budou ty penze, mně jenom stačí, když slyším všechny ty lidi, jak nadávají a pořád, že za komunistů to nebylo, tady bylo to a to. Tak z toho jsem nervózní a štve mě to. Já na tom nejsem nejhůř, protože mám ještě nějaké ty pozemky a nějaká ta kačka ještě je a žijeme skromně, takže ty nástrahy tak nevnímáme, že bych nadávala pořád, nebo že by se mi nelíbilo. Mě se tady ta doba, i když je tak blbá, že nadáváme na ty politiky, tak se mi žije celkem slušně. Nemám ráda, když jedu v autobuse nebo někoho potkám a hned začnou nadávat, tak mě to se to nelíbí a říkám si, vždyť můžu být ráda, že to je, jak to je. A podle mě si myslím, že je to lepší, než to bylo za komunistů. Vůbec si neumím představit, že by se ta doba měla vrátit. Mohla byste prosím nakreslit Vaši čáru života, na které by byly vyznačeny důležité a pro Vás významné životní etapy či události, v pozitivním i negativním směru. V dětství to bylo dobrý. Já bych řekla, že to bylo všechno dobrý, tady bych vyzdvihla, že sem se vdala, tam to bylo dobrý, tak, děti a toto všechno, tady nebylo vůbec. Pak bych dala období, kdy byl Pavel nemocný, to tady bylo hodně špatný. Pak to zůstalo tak, tady mě zase zlobil manžel. Teď bych řekla, že je to tak dobrý. Tady jsem se vdala, byli děcka, takže tam byla taková radost, měli jsme svou domácnost, bydleli jsme v takovým malým jednopokojovým bytě v M., budovala jsem si to tam, natírala, všechno, narodili se nám oba kluci, jezdili jsme k babičce do Ch., ta nám i s děckama pomohla, byly to takový jakoby stejný, starosti. Pak to šlo dolů, protože nejlepší co bylo, dokud děcka ještě byly tady ten mladší do první třídy, furt to bylo dobrý, tady to bylo stejný, protože já jsem byla nemocná, byla jsme v nemocnici a děda se měl start o Jeníka, kterej chodil do školy a Pavel byl u babičky, ale Jeník chodil do školy, děda mě zlobil, protože na něho nedohlídl, Jeník ve škole spal, učitelka si stěžovala, on dělal takový problémy, s kamošama, zapomněl se. Pak jsem byla doma, děti se těšily na lampionový průvod, on měl přijít, nepřišel, přišel až v noci, takové starosti, ale nebylo to zase tak, no vlastně to mám blbě namalovaný. Tady jsem z toho nešla, šla jenom níž, ale tady to mělo být výš, tady jsem to udělala blbě. To dětství bylo zase na té rovině lepší. Tato doba byla horší než tady tato. Tady to dost stagnovalo, protože pak kluci byly v pubertě. My jsme jezdívali pořád, celá rodina, my jsme jezdili pořád všude autem, rybařili a všechno. Ale tady v té pubertě si kluci s otcem moc nerozuměli a kolikrát se tady hádali. Ale pak tady se Jeník i Pája oženili, tak to bylo stejné. Tady se to propadlo, protože Pája byl nemocný, dost hnusné období v tom 91 roce. Tady se z toho dostal a myslím si, že to jde teď pořád mírně k lepšímu.