Masarykova univerzita Brno. Historie panelového sídliště v Brně-Kohoutovicích v kontextu bytové výstavby v Československu

Masarykova univerzita Brno Filozofická fakulta

Historický ústav Obor Historie

Radek Kříž

Historie panelového sídliště v Brně-Kohoutovicích v kontextu bytové výstavby v Československu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová Ph.D.

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury V Brně dne 22. dubna 2014

…………………………………

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucí mé práce Mgr. Denise Nečasové Ph.D. za skvělý přístup, ochotu a neocenitelné rady při formování a psaní mé bakalářské práce. Dále bych rád poděkoval Ing. Martinu Kyselákovi Ph.D. za zapůjčení cenných materiálů a Ing. Michalu Horákovi za vynikající rady při úpravě textu, velmi ochotným pracovnicím Archivu města Brna a v neposlední řadě všem těm, které jsem opakovaně navštívil při žádostech o rozhovory v rámci použití metody orální historie.

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................................... 4

2.

Stručná historie panelových domů v Evropě.................................................................... 10

3.

Bydlení a počátky výstavby sídlišť v Československu po r. 1945................................... 11

4.

Výstavba sídlišť ve městě Brně po roce 1945 .................................................................. 16

5.

Historie Kohoutovic a výstavba zdejšího panelového sídliště ......................................... 19 5.1.

Stručné dějiny Kohoutovic do započetí panelové výstavby..................................... 19

5.2.

Přípravné práce kohoutovického sídliště.................................................................. 21

5.3.

Plány výstavby kohoutovického sídliště a změny pro starousedlíky ....................... 25

5.4.

Jednotlivé stavby panelových domů sídliště ............................................................ 27

5.5.

Čtyři stavby rodinných domů................................................................................... 30

5.6.

Asanace jádra obce a tzv. dostavba panelového sídliště .......................................... 33

5.7.

Pozadí budovaní a unikátnost kohoutovického sídliště............................................ 35

5.8.

Celková společenská proměna Kohoutovic po vybudování panelového sídliště..... 38

5.9.

Nedostatky sídliště v Kohoutovicích a situace po roce 1989................................... 41

6.

Závěr................................................................................................................................. 44

7.

Použitá literatura a prameny............................................................................................. 46 7.1.

Prameny.................................................................................................................... 46

7.2.

Literatura .................................................................................................................. 47

7.3.

Internetové zdroje..................................................................................................... 48

P ř í l o h y ................................................................................................................................ 49 Seznam zkratek .................................................................................................................... 50 Seznam obrazových příloh: .................................................................................................. 51

1. Úvod Panelové domy, lidově paneláky, tvořící celky obytných souborů obecně označovaných jako „paneláková sídliště“ nám svým tvarem často připomínají železobetonové prstence či jakési novodobé hradby a věže, které svírají dokola střed většiny našich měst, městeček i mnohých vesnic. Někde stojí samostatně či v malých uzavřených formacích, jinde tvoří rozsáhlé celky. Pro mnoho lidí, zejména pokud v nich nebydlí, jsou panelové domy jen nevzhledné a šedivé „krabice“, příslovečné „králíkárny“, architektonicky unifikované a stavebně často odbyté a monolitické budovy, které trvale zhyzdily tváře našich sídel, pouhé relikty socialistické architektury a plánované výstavby humanizované až v poslední době nástavbami či barevnými fasádami. Rovněž paneláková sídliště obecně vyvolávají spíše negativní asociace. Neosobní betonová džungle, ne příliš bezpečná betonová ghetta. Ostatně, co se většině z nás vybaví při vyslovení pojmu „panelákové sídliště“? Takřka nekonečné formace kvádrových či krychlových bloků výškových domů vystavěné z prefabrikátů, které vznikaly narychlo, co nejlevněji a tudíž velmi často nekvalitně, jen aby splnily účel zajištění masového bydlení pro neustávající vlny nových „městských přistěhovalců“. Negativní asociace vzbuzuje rovněž jejich bezprostřední okolí – přeplněná parkoviště, odpadky poházené kolem popelnic, partičky potulujících se mladistvých chuligánů. Symbolem toho negativního pojetí, skutečného panelákového ghetta, se stalo například pražské sídliště Jižní Město či bratislavská Petržalka. Případy samy pro sebe jsou pak „legendární“ sídliště Chanov u Mostu či košický Luník IX. Existují však i opačné případy. Panelová sídliště, která se jejich autoři často přes nepřízeň státem nařízené ideologie i obecných oborových norem pokusili realizovat formou architektonicko-urbanistického experimentu kupříkladu tak, aby v nich došlo k propojení soužití člověka s jeho okolím a to jak za využití samotné lokality, tak i okolní přírody. Jedním z takovýchto pokusů bylo i sídliště, o němž budu psát svoji práci. Na panelové domy a sídliště existuje ještě přinejmenším jeden pohled. Pro několik milionů dalších lidí v naší zemi, včetně autora této práce, jsou panelové domy a sídliště, přes všechna zmíněná negativa, domovem. Místem kde se narodili, vyrůstali a kde prožívají své životy, radosti i strasti. Pro statisíce dalších lidí se pak panelové domy staly také místem, kde se poprvé, byť často s kvalitativními nedostatky a výpadky, setkali s „výdobytky“ skutečného moderního bydlení, jakými bylo ústřední vytápění, tekoucí teplá voda či splachovací toalety. Je nesporné, že panelový dům, ať tak či onak, poznamenal život a vnímání pojmu bydlení, v moderním slova smyslu, téměř každého v naší zemi. Někdo se v něm narodil a žije, další žil a každý jej alespoň jednou navštívil. 4

Panelové sídliště v Brně-Kohoutovicích je dobrým příkladem proměny nevelké zemědělsko-dřevařské vsi v kopcích a lesích nad Brnem na klasickou příměstskou čtvrť s poměrně rozsáhlým panelovým sídliště a to celé v průběhu let 1971–1987. Zaměřil jsem se na těchto 16 let i proto, že v rámci Kohoutovic se jedná o nejpřevratnější dobu v celé jejich několikasetleté historii. Ve svojí práci ale chci také poukázat na to, že sídliště v Kohoutovicích nebylo jen řadovým brněnským sídlištěm, ale díky době svého vzniku i své netypické poloze se vyznačuje několika zajímavými unikáty jak v měřítku celobrněnském, tak i celorepublikovém. V mojí práci je zmíněna historie Kohoutovic ještě před zahájením budování sídliště a to z důvodu celkového vykreslení situace před a v průběhu výstavby, neboť Kohoutovice roku 1971 a Kohoutovice roku 1986 byly od sebe téměř k nepoznání. Celou práci jsem pro lepší pochopení problematiky uvedl v kontextu celkového historickoideologického pozadí výstavby panelových sídlišť v Československu a ve městě Brně. Každý historik si, pokud je mu to umožněno, vybírá ke zpracování tématiku, která je mu osobně blízká, zajímá ho, chce ji rozvíjet, přispět tak k její větší probádanosti a pokud možno objevit něco nového a přínosného. V mém případě při volbě tématu a zpracování bakalářské práce tomu nebylo jinak. Na jinou úroveň se však celá historikova práce dostane, když zpracovává tématiku, které se ho dotýká osobně, když píše o místech, s nimiž je v každodenním styku a která se stala přímou a neoddělitelnou součástí jeho života. A i to je můj případ. Cílem mojí práce je popsat nejzajímavější části historie Kohoutovic a tou je právě proměna ze 70. a 80. let 20. století. Ve své práci se chci zaměřit na to, jaké byly Kohoutovice před započetím budování sídliště, jakým způsobem probíhala příprava na stavbu a pak hlavně samotná stavba. Ve své práci neopomenu zpracovat, jak tato veliká změna ovlivnila život místních lidí – starousedlíků i nově přistěhovalých, jejich vzájemné vztahy, i jaké byly rozdíly mezi životem ve staré zástavbě a v novém sídlišti. A nakonec samozřejmě, jak soužití obou částí, tedy starých, domkářských a nových, panelákových Kohoutovic fungovalo či nefungovalo a jaký je jejich vztah dnes. Nezbytnou součástí vypracování každé historické práce je heuristika a poté správné užití a interpretace literatury a pramenů. Této části jsem věnoval velké úsilí, zejména práci v archivech, které se – doufám – vyplatilo. O panelových domech existuje značné množství publikací nejrůznějšího původu i oborového zaměření. Naprostá většina z nich však pojednává o architektonicko-stavební a stavebně-technické stránce problematiky a jen malá část tohoto množství rozebírá urbanistické, sociologické či psychologické pozadí problému.

5

Já jsem se, vzhledem k zaměření svého studia, pochopitelně věnoval historickému náhledu na problematiku. Odborná literatura bohužel nenabízí žádnou publikací, která by se explicitně věnovala historicko-ideologickému vývoji a pozadí výstavby sídlišť či panelových domů v Československu. Proto jsem musel čerpat z publikací příbuzných oborů případně z publikací, které mnou popisovanou problematiku zahrnuly jako své podtéma, nebo jako vysvětlující vedlejší téma svého hlavního obsahu. Zpracování historicko-ideologického pozadí výstavby sídlišť v Československu se tedy podle mého názoru nabízí jako vhodné a zajímavé téma ke zpracování pro již zkušeného historika, avšak vzhledem ke své obsáhlosti by se muselo jednat o monografii o cca 800 stranách. Patrně nejlepší práce o panelových sídlištích, z nichž lze čerpat i pro historickou práci, pocházejí od našeho předního urbanisty profesora Jiřího Musila, u něhož je rovněž pozoruhodné srovnávat jeho publikace vydané před1 a po2 roce 1989. I on se však v souladu se svou profesí zabýval zejména architektonicko-urbanistickým soužitím sídlišť s jejich okolím a pasáže o historii či ideologii výstavby panelových sídlišť jsou spíše doplňkem jeho prací. Pro svoje téma jsem čerpal informace z různých publikací o společnosti a stavbách z období před rokem 1989, ale pokud možno vydaných až po roce 1989. Jejich úplný výčet uvádím v seznamu literatury. Pracovat s publikacemi vydanými před rokem 1989 nepovažuji za příliš vhodné pro začínajícího historika, který by se mohl dát snadno zmást, neboť ony samy by mohly posloužit lépe jako prameny vypovídající o době svého vzniku než o tématu, o kterém byly napsány. Proto jsem všechny publikace, vydané před rokem 1989, ve své práci používal jen jako literaturu a nikoliv jako pramen. A využíval jsem jich jen v pasážích architektonicko-technických a potom také tam, kde jejich ideologická povaha nemohla překrýt jasná fakta, která byla někdy naopak až překvapivě kritická. Ze zahraničních publikací bych se zmínil o anglicky psané práci od americké kunsthistoričky Kimberley Zarecor, která byla vydána pod názvem Manufacturing in socialist modernity. Housing in Czechoslovakia 1945–1960.3 I tato práce ovšem pojednává primárně o stavebně-technické stránce, a historickému pozadí, zejména socialistickému realismu, se věnuje jen do té míry, aby na něm vysvětlila právě technické pozadí problému. U časopiseckých a novinových zdrojů je situace stejná jako u literatury.

1 2 3

Musil, Jiří: Lidé a sídliště. Praha 1985. Horská, Pavla – Maur, Eduard – Musil, Jiří: Zrod velkoměsta. Praha 2002. Zarecor , Kimberley: Manufacturing in socialist modernity. Housing in Czechoslovakia 1945–1960. Pittsburg 2011.

6

Několik málo použitelných článků pro historické zpracování problematiky, opět spíše o obecně technické stránce výstavby, jsem našel v časopisech Architektura ČSSR4 a Pozemstav buduje.5 Většina novinových článků pak o prováděné výstavbě informuje pouze ideologicky zabarveným textem. Články typu „Moskevská sídliště – náš vzor“6 či „Výstavba sídlišť pokračuje kosmickou rychlostí“7 jsou si navíc obsahově velice podobné a mnoho užitečných a využitelných poznatků pro svou práci z nich zajistit nešlo. Pro tu část mé práce, která pojednává o výstavbě sídliště v Kohoutovicích, jsem postupoval stejně jako pro část obecnou. O Kohoutovicích lze z literatury najít základní informace v mnoha publikacích a encyklopediích o dějinách města Brna, jde však víceméně o heslovité údaje. Důležitým zdrojem informací k dějinám a životu v Kohoutovicích jsou tak dvě publikace se stejným názvem: Kohoutovice. První byla vydaná v roce 19998 a druhá k výročí 800 let od první zmínky o obci, v roce 2010.9 Obě práce byly napsané týmem místních amatérských historiků, jsou však kvalitní průpravou pro celkový přehled o kohoutovické historii a společnosti v době budování sídliště. V dobovém denním tisku jsem naopak nenašel o panelové výstavbě v Kohoutovicích žádné přínosné informace. V brněnském vydání Rudého práva10 jsem například o budování sídlišti v Kohoutovicích našel jediný, navíc dosti nekonkrétně pojatý článek, který pouze velmi stroze informuje o tom, že stavba probíhá bez potíží a podle plánu. Fotografie umístěná vedle něj pak podle mého názoru, poté co jsem shlédl množství fotografií budování zdejšího sídliště, z výstavby v Kohoutovicích vůbec nepochází. Podobné je to i v dalších novinách jako je Svobodného slovo či Rovnost. Naopak výborný zdroj informací jsem získal v kronikách. Konkrétně šlo o kroniky Obvodního národního výboru (ObNV) Brno I. popisující události let 1945–1990, které jsou rovněž uloženy v Archivu města Brna (dále jen AMB). Kohoutovice v této době oficiálně svoji vlastní kroniku nevedly. Ve dvou z celkem čtyř dílů kroniky ONV Brno I. jsem našel velké množství informací narativního rázu o výstavbě v Kohoutovicích, které vhodně doplnily archiválie, jež jsou obsahem převážně technicky zaměřené. Je samozřejmostí, že vzhledem k době vzniku těchto kronik je s daty v nich obsaženými nutno pracovat obezřetně a informace v nich získané je nutno porovnávat s dalšími prameny, jak písemnými, tak ústními, což jsem také činil. Rád bych se také zmínil o dvou soukromých kronikách Kohoutovic, které jsem také hojně využíval. 4 5 6 7 8 9 10

Kam směřuje bytová výstavba? Architektura ČSSR. 16, 1987, s. 42–45. Počátky budování panelových domů. Pozemstav buduje. 27, 1982, s. 32–34. Moskevská sídliště, náš vzor. Rudé právo. 34, 1955, 17. 9., s. 7. Výstavba sídlišť pokračuje kosmickou rychlostí. Rudé právo. 35, 1956, 27. 9., s. 6. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 1999. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 2010. Pokračující výstavba sídliště v Kohoutovicích. Rudé právo. 55, 1976, 16. 4, s. 4.

7

Autorem první z nich, psané retrospektivním způsobem, byl první „polistopadový“ kohoutovický kronikář Jan Bartoš, původem ze sousedního Žebětína (a do jehož farnosti Kohoutovice patří).11 Druhou, obsahem rozsáhlejší, avšak značně poplatnou době vzniku, sepsal koncem 70. let 20. století kohoutovický rodák Václav Kopečný.12 Obě tyto soukromé kroniky jsou velmi zajímavé a to jak množstvím nových a doplňujících informací k jiným zdrojům, tak i značně odlišným autorským stylem. Jan Bartoš byl nábožensky silně založený člověk, Václav Kopečný byl naopak „uvědomělý komunista“. Na mnohé ze stejných událostí je tak nahlíženo oběma kronikáři značně odlišně. Ve své práci jsem čerpal také z archivních fondů. Jednalo se o archiválie z Moravského zemského archivu (dále jen MZA) a Archivu města Brna (AMB). Z archiválií uložených v MZA jsem využíval jak fondu G560 Krajský výbor KSČ Brno, tak fondu B124 I. Krajský národní výbor Brno 1945–1960, avšak pro moji práci byla zcela zásadní práce s nepřístupným fondem B338 Jihomoravský krajský národní výbor 1960–1990. Vedení MZA mi povolilo pracovat se dvěma „kartony“ tohoto fondu obsahujícími převážně technicko-stavební a ekonomickou dokumentaci a také územní plány ke 12 realizovaným stavbám sídliště Kohoutovice z let, v nichž byla výstavba prováděna. (Ve skutečnosti se nejednalo o klasické kartony archiválií, fond byl totiž zcela nezpracovaný. Šlo o balíky neuspořádaných dokumentů převázané provázkem a pospojované jen kancelářskou sešívačkou. Podle formy nezpracovanosti archiválií jsem po poradě se správkyní fondu používal ve své práci k tomu vhodnou formu citace.) Tyto archiválie se staly spolu s kronikami nosným pilířem mojí práce o sídlišti v Kohoutovicích. V AMB jsem se svolením pana ředitele využíval archiválií z rozsáhlého a rovněž nepřístupného fondu W1 Stavebního bytového družstva Družba. Tento fond pojednává jednak o tzv. dostavbě sídliště Kohoutovice a rovněž o celkovém stavu sídliště v době této dostavby, tedy v době celkového dokončování sídliště. I tyto archiválie mi velmi pomohly v celkovém dokreslení obrazu o Kohoutovicích konce 80. let 20. století. Do své práce jsem rovněž vložil rozhovory s několika místními lidmi, původními obyvateli i nově příchozími. Učinil jsem tak prostřednictvím použití metody orální historie. Metoda orální historie je patrně nejstarší, avšak až v poslední době častěji používanou, metodou výkladu jednotlivých historických faktů. Avšak i u této progresivní a populární metody je potřeba být značně opatrný, zejména u výběru vhodných respondentů a kladením správných otázek.

11 12

Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice. Kopečný, Václav: Kronika Kohoutovic. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

8

Metoda orální historie bývá nejčastěji charakterizována jako výzkumná metoda společenských věd, slovy Miroslava Vaňka jako „obraz lidské minulosti popsané slovy“. Teoretickou část postupu jsem nalezl v publikaci od historiků Miroslava Vaňka, Pavla Muckeho a Hany Pelikánové vydané pod názvem Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie.13 Řídil jsem se přesně podle kroků zde uvedených i přesto, že mi to způsobilo nemalé komplikace při realizaci mého orálně-historického výzkumu. Většina lidí si jednoduše odmítá povídat, pokud jim tazatel oznámí, že si rozhovor chce nahrávat a já považuji za krajně neetické a nevhodné pracovat tím způsobem, že bych jim přítomnost nahrávacího zařízení zatajil. Další dotazovaní lidé zase tvrdí, že si na dané události vůbec nepamatují, přestože na jiné události, které jsou i o mnoho starší, si pamatují velmi dobře. Celkově však rozhovory s pamětníky výstavby o výstavbě i „zasídlování panelového sídliště“ považuji za jednu z nejzajímavějších částí mojí práce o Kohoutovicích.

13

Vaněk, Miroslav – Mucke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Praha 2007. s. 11.

9

2. Stručná historie panelových domů v Evropě Panelová sídliště a panelové domy jsou dnes obecně vnímány jako pozůstatky socialistické architektury a výstavby a to i přesto, že počátky výstavby sídlišť domů panelového typu leží v zemích tzv. západní Evropy. První architektonické a stavební pokusy vybudovat urbanisticky propracovaná velkokapacitní sídliště z průmyslově vyráběných materiálů mají své počátky již na konci 19. století v Británii. První výškový obytný dům z prefabrikovaných betonových bloků – panelů byl postaven roku 1923 v Amsterodamu a první opravdové panelové sídliště bylo dokončeno v roce 1934 v Drancy u Paříže. Idea velkého obytného domu se vším potřebným vybavením, jakéhosi stroje na bydlení, se zrodila v hlavách konstruktivistů ve 30. letech 20. století, kdy však k takovéto výstavbě ještě nebyly technologické možnosti, především nezbytná koncentrace těžké techniky.14 Masivní vlna jejich výstavby tak přišla až po druhé světové válce. Statisíce zničených či poškozených bytových domů se jevilo býti problémem příliš rozsáhlým a složitým, než aby jej mohli úspěšně vyřešit jednotlivci či soukromé společnosti, a proto jej, v celoevropském duchu znárodňování, řešil stát. V poválečné Evropě bylo do konce 80. let vystavěno 45 milionů bytů v panelových domech, z toho celých 34 milionů bytů v zemích tzv. východního bloku. V Československu to bylo téměř 5 milionů bytů.15 Realizace výstavby rozsáhlých komplexů panelových domů na okrajích měst, zejména v 60. a 70. letech 20. století však byla záležitost i zemí tzv. západní Evropy. Okrajové čtvrti Paříže, Vídně, Mnichova či Rotterdamu jsou toho dodnes více než jasným důkazem. Samostatnou kapitolou jsou pak panelové domy ve městech Švédska a Dánska, kde tvoří celé rozlehlé čtvrti na předměstích, vybudované v 60. letech v rámci programu „sociální bydlení pro miliony“. Panelové domy v těchto sídlištích přitom byly budovány stejnou technologií a postupy jako v zemích na východ odsud a tak si člověk na předměstí Aarhusu či Stockholmu může připadat stejně jako na některém z předměstí Prahy či Budapešti.16

14 15 16

Horská, Pavla – Maur, Eduard – Musil, Jiří: Zrod velkoměsta. Praha 2002. s. 292–293. Haas, Felix: Architektura 20. století. Praha 1980. s. 241–242. Horská, Pavla – Maur, Eduard – Musil, Jiří: Zrod velkoměsta. Praha 2002. s. 301.

10

3. Bydlení a počátky výstavby sídlišť v Československu po r. 1945 Druhá světová válka na našem území téměř zastavila výstavbu nových obytných domů a učinila z bytové otázky jeden z hlavních ekonomicko-sociálních problémů, s nímž se poválečné Československo muselo potýkat. Bytový fond v Československu nebyl zasažen válečnými škodami ani zdaleka tolik, jako tomu bylo v zemích, kterými opakovaně procházela fronta, anebo byly těžce poškozeny masivním bombardováním. Přesto však poválečná bytová situace v naší zemi nebyla o mnoho lepší. Nedostatek bytů v československých městech byl již předválečným problémem. První poválečné roky se sice nesly v duchu odstraňování válečných škod, avšak bytové výstavbě nebyla věnována přílišná pozornost. Výjimkou se stal projekt tzv. dvouletkových bytů realizovaný v letech 1947– 1948.17 V jeho rámci mělo být pro nejakutnější případy nedostatků v bydlení vystavěno 12 500 bytů. Z velkolepě naplánované akce však rychle sešlo a nových bytů bylo nakonec postaveno jen 1 800. Po únorovém převratu roku 1948 došlo v Československu k dramatické proměně politického, ideologického i ekonomického zřízení, v oblasti bytové problematiky se však mnoho nezměnilo. Hned v březnu 1948 byl schválen zákon o znárodnění stavebnictví, v listopadu 1948 byl ze všech soukromých stavebních firem vytvořen národní podnik (n. p.) Československý stavební závod a počátkem roku 1949 pak sloučením všech projektových kanceláří vznikl n. p. Stavoprojekta.18 Stranické a vládní orgány se problém nedostatku bytů snažily řešit, avšak v rámci první pětiletky došlo pod vlivem upřednostňování těžkého a zbrojního průmyslu k nucenému snížení státních investic do bytového stavebnictví následované logickým poklesem stavební výroby. Krize bydlení ve městech se zatím neustále prohlubovala. Dalším důvodem nedostatečné výstavby nových bytů byla preference státních investic do zaostalejších, zejména venkovských, regionů Československa a preference staveb reprezentujících lidově demokratický režim jako byl například pomník Stalina nad Letnou.19 Krizovost celé situace gradovala neustálým masovým přesunem obyvatelstva z venkova do velkých měst v důsledku státní podpory budování těžkého průmyslu, který nutně potřeboval obrovské množství pracovních síl. Tento problém byl akutní zejména v nově 17 18 19

Zarecor, Kimberley: Manufacturing in socialist modernity. Housing in Czechoslovakia 1945–1960 Pittsburg 2011. s. 32 – 34. Poválečná bytová výstavba. In: Architektura v ČSSR, 1987, č. 4. s. 47. Janovský, Igor – Kleinová, Jana – Stříteský, Hynek: Věda a technika v Československu v letech 1945–1960. Praha 2005. s. 139–140.

11

budovaných či mohutně rozšiřovaných průmyslových komplexech na Ostravsku, na Kladně a v Podkrušnohoří.20 V této souvislosti je také vhodné připomenout změny ve vlastnických strukturách bytového fondu, ke kterým u nás po únoru 1948 došlo. Instituce soukromého vlastnictví bytů byla změněna na vlastnictví společenské ve formě státní a od konce 50. let i kolektivní. Naprostá většina bytů přešla do přímého vlastnictví státu a jejich předchozí majitelé obdrželi jen „výměr na trvalé užívání bytu“. Faktickým vlastníkem téměř všech bytů v Československu se tak stal stát a správa jednotlivých bytů a bytových domů přešla pod jednotlivé místní národní výbory (MNV) a později Okresní podniky bytového hospodářství (OPBH). Mezi jejich nejvýznamnější pravomoci pak patřilo nově přidělování bytů nájemníkům, při kterém docházelo k upřednostňování lidí loajálních novému zřízení. Slíbené výrazné snížení nájemného provedené pod hesly „zastavení vykořisťování nájemníků“ či „konec vytváření zisků na úkor pracujících“ spolu s převedením bydlení ze soukromého do všeobecného vlastnictví se však brzy velmi rychle podepsalo na celkovém stavu domů a bytů.21 Fondy na opravy a údržbu se rychle tenčily, státní subvence do bydlení byly nízké a rovněž chování lidí k majetku, který již nebyl v jejich osobním vlastnictví, bylo daleko horší.22 Komunistická moc se v první fázi pokusila řešit neustále sílící bytovou krizi různými alternativními způsoby jako například přeměnou přebytečných kanceláří, úpravami skladišť, sklepních prostor a půd domů na byty či realizacemi všemožných nástaveb a vestaveb bytů stávajících. Dalším způsobem řešení krize, který zároveň umožnil znepříjemnit život režimu nepohodlným osobám, se stalo přerozdělování bytů s „nadměrnou“ rozlohou. Jejich dosavadním majitelům, náležejícím většinou k předúnorovým elitám, byl jako „státně nespolehlivým lidem“ odňat výměr na byt.23 Ten sice většinou mohli i nadále obývat, avšak „nadměrně“ rozlehlý byt (výpočet byl stanoven podle přepočtu osoby na metr čtvereční) byl rozdělen k užívání mezi několik dalších jedinců či rodin oddaných novému lidově demokratickému zřízení. Tento konkrétní pokus o řešení bytové krize měl svůj vzor v sovětském modelu vícerodinného bytu. Pro celkový 20 21 22 23

Musil, Jiří: Lidé a sídliště. Praha 1985. s. 47. Knapík, Jiří – Franc, Martin: Průvodce kulturním děním a životním stylem v Československu v letech 1948–1967. Praha 2011. s. 114. MZA, f. G560, k. 68, spis: Zápis ze schůze 24. 5. 1959, folio 44. Knapík, Jiří – Franc, Martin: Průvodce kulturním děním a životním stylem v Československu v letech 1948–1967. Praha 2011. s. 56–58.

12

nedostatek vhodně velkých bytů a jejich nepohodlných nájemníků spolu s nárůstem konfliktů nových nechtěných spolubydlících byl i tento projekt od poloviny 50. let prudce omezován.24 Nejtvrdším opatřením, které ve skutečnosti bytovou krizi nijak neřešilo, zato se stalo vhodným nástrojem k represi vůči nepohodlným osobám a rovněž k obohacení režimních prominentů, se stala Akce B.25 V jejím rámci bývalým majitelům bytu, kteří byli z nejrůznějších důvodů označeni jako „státně nespolehliví lidé“ či „protistátní živly“ byl pro jejich „neloajální postoj k lidově-demokratickému zřízení“ zrušen výměr na byt a oni byli následně nuceně vystěhováni, nejčastěji do pohraničí. Jejich byty, často nejvyšší kategorie, byly následně udělovány zasloužilým pracovníkům, vrcholným stranickým kádrům nebo důstojníkům lidové armády. Pod hesly „očista našich měst od reakce“ či „vysídlení buržoazního živlu“ tak došlo k odsunutí režimu nepohodlných osob, které postihlo většinu velkých měst v Československu. Všechna tato opatření byla však jen dílčím a ničeho nedosahujícím řešením neustále se stupňující bytové krize.26 Další příčinou bytové krize byla značná nekoordinovanost orgánů řídících alespoň onu malou část bytové výstavby, která probíhala. Po únorovém převratu zde vedle sebe, v oblasti bytové výstavby, totiž paralelně působily a činností se překrývaly Vládní výbor pro bytovou výstavbu, Ústav pro všeobecnou bytovou výstavbu spadající pod ministerstvo vnitra a Ústav pro občanskou výstavbu spadající pod ministerstvo stavebnictví. Docházelo tedy ke značnému tříštění řešení a financování jednotlivých úkolů. Tato problematika byla vyřešena až sloučením všech tří organizací pod Ústřední správu bytové a občanské výstavby ustanovenou jako podsekce ministerstva hospodářství, k níž došlo v roce 1955.27 Aby byly vyřešeny nejakutnější problémy s nedostatky v bydlení alespoň pro horníky, dělníky v těžkém průmyslu a jejich rodiny, rozhodlo ekonomické oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) počátkem roku 1951, že ve městech s největším růstem industrializace započne alespoň omezená výstavba. Tak došlo v letech 1951–1956 k první vlně stavění skutečných sídlišť bytových domů. Jejich vyhotovení bylo realizováno v duchu socialistického realismu, tehdy jediného povoleného uměleckoarchitektonického směru. Nejtypičtějšími a dodnes zachovanými ukázkami těchto sídlišť jsou Havířov-Stalingrad, Ostrava-Poruba či podkrušnohorský Ostrov nad Ohří.28 24 25 26 27 28

Haas, Felix: Architektura 20. století. Praha 1980. s. 114–115. B jako byty, existovala i jiná akce B jako Banderovci. Průša, Jiří: Abeceda reálného socialismu. Praha 2011. s. 191. Kaplan, Karel: Proměny československé společnosti 1948–1960. Praha 2007. s. 34. Andrle, Alois: Bytová výstavba a bydlení na území ČSSR. Praha 1977. s. 14–17.

13

Tato sídliště byla realizována jako pokus o výstavbu tzv. socialistického města. Výstavba tohoto nového typu sídla byla propagandisticky prezentována jako reakce na předchozí tzv. kapitalistické město. To totiž bylo podle tehdejší ideologie „symbolem třídního vykořisťování“ už svou podstatou. Malé zatuchlé byty dělnictva oproti luxusním vilám buržoazie a továrníků. Nynější socialistické město se mělo stát „symbiózou dělnickovědecko-ekonomických potřeb s dokonalým uměleckými a tvůrčími prvky uplatněnými metodou socialistického realismu“. Uměleckým prvkem nových sídel měly být zejména sochy a malby budovatelů či ornamenty s dělnickými a rolnickými rysy.29 Rok 1956 však přinesl do konceptu sídlišť budovaných v duchu socialistického realismu vystřízlivění. Po událostech spojených s kritikou kultu osobnosti se v SSSR a následně i v jeho satelitech, spolu s rozsáhlými změnami ve společnosti proměnil i pohled na architekturu a celou koncepci bydlení.30 Nově byla akceptována určitá konzumnost společnosti a spotřeba domácností, dosud opomíjená, se postupně stala jedním z výkazů socialistické ekonomiky. V Československu, jakož i v celém východním bloku, nastala doba rychlého rozvoje bytového bydlení. Kritika socialistického realismu zasáhla pouze umělecko-architektonický směr, bylo upuštěno od historizujících a dělnicko-rolnických ozdobných prvků označovaných nyní za fetiš a úchylku. Koncepce budování sídliště jakožto velkokapacitního ubytování pro masy pracujících však byla nejen zachována, ale nadále masívně podporována. Milníkem v tomto ohledu se stal XI. sjezd KSČ v červnu 1958, který konstatoval, že: „bytová krize je vážným nedostatkem v oblasti růstu životní úrovně“ a jako dlouhodobý cíl stanovil „ vyřešit bytový problém do roku 1970“.31 Novým dogmatem v tomto odvětví se stalo, pochopitelně opět po vzoru ze SSSR, co nejrychlejší možné zprůmyslnění bytové výstavby. Do budoucna se měly prefabrikované díly – panely vyrábět v průmyslových zónách, poté dopravit na staveniště a zde urychleně smontovat. To mělo nahradit zdlouhavé vyzdívání příček. A skutečně, nová technologie přinesla výrazné zrychlení, zefektivnění a s tím spojený objemový nárůst výstavby. Finanční potíže při takovémto nárůstu výstavby sídlišť placených pouze ze státních fondů,

které

se

velmi

brzy

dostavily,

byly

přirozenou

reakcí

pokulhávajícího

československého hospodářství a tak se stát rozhodl přenést zátěž spojenou s výstavbou také na bedra svých občanů. Již zmíněný XI. sjezd KSČ totiž vyslovil podporu nejen další bytové 29 30 31

Librová, Eva: Jak bydlet. Praha 1961. s. 60–62. Petišková, Tereza: Socialistický realismus. Praha 2002. s. 28. Andrle, Alois: Bytová výstavba a bydlení na území ČSSR. Praha 1986. s. 26–30.

14

výstavbě státní, ale také bytové výstavbě kolektivní a podnikové. V konkrétním provedení se projevilo na tom, že počátku 60. let byl státními orgány masivně podporován především koncept družstevního bydlení. To sebou pochopitelně přineslo ideologické nebezpečí v té podobě, že rozhodujícím kritériem pro zisk bytu již není potřebnost, ale dostatek peněz nutných pro vstup do družstva. Družstevní bydlení a výstavba však neustále nabývalo na objemu a od 2. poloviny 60. let se stalo dokonce mírně převažujícím způsobem výstavby.32 Panelová sídliště jistě nebyla jedinou možností, kterou se Československo mohlo, a to třeba jen částečně, pokusit řešit svou bytovou krizi. Velkokapacitním ubytováním pro své dělníky se intenzivně a poměrně úspěšně v meziválečném Československu zabývala již firma Baťa a její koncepce bydlení v tzv. baťovských domcích je dodnes, na rozdíl od panelových domů, celosvětově oceňována. V ideologicky vypjaté atmosféře 50. let však na podobné „baťovštiny“ nebylo ani pomyšlení. V této souvislosti je rovněž zajímavé, že to byl právě Zlín, kde poprvé na našem území, bylo to v roce 1941, vznikl první experimentální panelový dům moderního typu.33 Výstavbu sídlišť bytových domů v poválečném Československu lze v podstatě rozdělit do tří etap. První, ještě nepanelová etapa probíhala zhruba v letech 1946–1956 či 1957. Druhá, již panelová etapa začala po roce 1957 a trvala přibližně do roku 1970. V této době již byla budována koncentrovaná sídliště panelových domů, avšak ještě ne v tak masovém měřítku jako v pozdější době. Třetí etapa pak probíhala přibližně v letech 1970–1982 či 1983. Právě tato třetí etapa se vyznačovala nejmasivnějším budováním rozsáhlých komplexů panelových sídlišť na okrajích měst, tzv. na zelené louce. Odůvodněním lokalizace těchto staveb bylo zamítnutí původních plánů zahušťování vnitřní výstavby přinášející negativní efekt v podobě zvyšování počtu obyvatel vnitřních částí měst při nedostatku občanské vybavenosti v těchto lokalitách. Od počátku 70. let se tak budovalo na okrajích měst, blízko příjezdových komunikací a pokud možno na rovném terénu. Jako čtvrtá etapa bývá někdy označena výstavba po roce 1983, kdy však objem prací již poměrně rychle klesal.34

32 33 34

Janovský, Igor – Kleinová, Jana – Stříteský, Hynek: Věda a technika v Československu v letech 1945–1960. Praha 2005. s. 81–83. Pokluda, Zdeněk: Baťův Zlín. Zlín 2011. s. 93–94. Andrle, Alois: 40 let bytové výstavby v socialistickém Československu. Praha 1986. s. 14–16.

15

4. Výstavba sídlišť ve městě Brně po roce 1945 Tak jako i jiná města se ani Brno nevyhnulo výstavbě panelových sídlišť a vzhledem k velikosti a významu města se jednalo o velké množství různých komplexů panelových bytových domů. To však neznamená, že všechna brněnská sídliště jsou jen jednotvárnými šedivými komplexy obytných jednotek z panelových prefabrikátů. U některých z nich je patrný alespoň architektonický a urbanistický pokus – ne vždy však bohužel dotažený – o inovaci či celkové oživení. Nejznámějším architektonicko-urbanistickým pokusem je bezesporu sídliště Brno-Lesná architekta Viktora Rudiše, které bylo oceněno i na mezinárodní úrovni.35 Problém s bytovým fondem, který byl řešen v poválečném a poúnorovém Československu, se pochopitelně týkal i Brna. Historie problematiky je však o něco starší. Tak jako v celé republice nebyla situace v tomto ohledu nijak dobrá již v prvorepublikovém období. Město proslulé svojí meziválečnou moderní architekturou totiž v oblasti budování bytových domů již tehdy výrazně zaostávalo. Celou situaci pak jen zhoršilo bombardování města a další válečné škody, kterými bylo Brno značně poškozeno. V součinnosti se státní koncepcí rozvoje bydlení se sice začalo v poválečném a poúnorovém období s obnovou a budováním bytových komplexů i zde, ale až do první poloviny 60. let byla situace v bytovém fondu v neustále rostoucím městě takřka krizová.36 Socialistický

realismus

v

bytové

výstavbě

Brno

nijak

výrazně

nezasáhl,

neboť nespadalo do kategorie měst s významným potenciálem těžkého průmyslu, kde byly ubytovací kapacity primárně budovány. Bytová situace v Brně tak byla v 50. letech a první polovině 60. let obecně velmi špatná. Z archivních pramenů, které jsem studoval, jasně vyplývá neutěšený stav neustálého nedostatku bytů v bytovém fondu i celkově neúspěšná snaha o jeho řešení. Pořadníky byly přeplněné, výstavba nových bytových domů výrazně zaostávala jak za plány pětiletek, tak zejména za požadavky neustále rostoucího počtu nově příchozích lidí z venkova do Brna. Například za rok 1959 evidoval Obvodní podnik bytového hospodářství celkem 12 400 žádostí o byt oproti 2 700 nově předaným bytům, přičemž bylo konstatováno, že situace je rok od roku horší.37 Rovněž stávající bytový fond se nalézal ve velmi neuspokojivém stavu. Z celkových 94 tisíc bytů ve městě Brně jich kupříkladu takřka 51 tisíc nemělo ani vlastní sociální zařízení 35 36 37

Rudiš, Viktor: Stavby a projekty. Brno 2005. s. 31–33. Výstavba bytů jako hlavní úkol pozemního stavitelství. In: Plánované hospodářství 1970, č. 1, s. 31–33. MZA, f. B124, k. 517, spis: Zápis ze schůze 31. června, folio 98–103.

16

a 25 tisíc jich bylo pouze jednopokojových. Přitom i v této době výstavba již probíhala i v Brně a to nijak pomalým tempem.38 Ve 2. polovině 50. let a ještě počátkem 60. let byla však stále ještě nejvíce užívaná cihlová technologie zdlouhavého vyzdívání příček, která neumožňovala jak masivní, tak především rychlou výstavbu bytových domů. Ještě důležitější však bylo, že naprostá většina těchto cihlových bytových domů byla z architektonického, ale především ekonomického hlediska budována jako zástavba vzniklých proluk ve městě. Nešlo tedy o masivní sídliště na volné ploše vyprojektované pro tisíce lidí, ale spíše o sídliště ve formě bloků domů, které měly hlavně zaplnit díry v okolo stojící zástavbě, což bylo pochopitelně mnohem levnější než započínat novou a tím mnohem nákladnější výstavbu na tzv. zelené louce.39 Jako první takovéto sídliště v Brně bývá označován blok domů nacházející se mezi ulicemi Tábor a Pod Kaštany a blok domů na ulicích Renneská – Vsetínská, které byly vystavěny již v rámci dvouletky 1947–1948. Dalším sídlištěm tohoto typu je například soubor domů na Korejské a Chládkově ulici v Žabovřeskách. Nejedná se však ještě o sídliště bytových domů v dnešním významu, byly to uzavřené bloky domů, které se tak od klasického panelového sídliště lišily nejen tvarem a uspořádáním, ale, a to byl hlavní problém, nesrovnatelně nižší ubytovací kapacitou.40 Panelové domy: První brněnský panelový dům, realizovaný ještě jako architektonický experiment, se nachází ve Vinařské ulici. Jeho autory byli architekti Viktor Rudiš a František Zounek a dokončen byl v roce 1959. Prvním uceleným brněnským panelovým sídlištěm se stal komplex domů v Juliánově. Tento projekt původně třípatrových cihlových bytových domů od dvojice architektů Pavla Krcháňka a Miroslava Dufka byl však pokusně přepracován a realizován na pěti a jedenáctipatrový panelový obytný soubor. V průběhu 8 let 1962–1970 tu vyrostlo nevelké sídliště, jež se však přinejmenším způsobem svého stavebního provedení stalo vzorem i pro další brněnská sídliště. V rámci Brna se tak jednalo o přelom především technologický, až v další řadě pak o přelom architektonický. Všechna následující brněnská panelová sídliště poté dostávala podobu stále objemnějších celků hromadného bydlení, které pak vyvrcholily v 70. a 80. letech budovanými 15–20 tisícovými sídlišti, jako byly Bohunice či Bystrc. Panelová technologie rychle převzala vůdčí pozici pochopitelně v souladu s prosazováním státního konceptu zprůmyslnění výstavby. Je však potřeba říct, že různorodý terén zejména okrajových částí města Brna 38 39 40

MZA, f. G560, k. 68, Zápis ze schůze 16. 6. 1959, folio 74. Rudiš, Viktor: Stavby a projekty. Brno 2005. s. 26. Andrle, Alois: 40 let bytové výstavba v socialistickém Československu. Praha 1986. s. 85–87.

17

a postupné inovace v oblasti panelové technologii (zejména u sídlišť budovaných od 70. let) umožnily, že brněnská sídliště jsou na rozdíl od některých jiných měst především v severních Čechách a na severní Moravě, poměrně dosti různorodá.41

41

Rudiš, Viktor: Stavby a projekty. Brno 2005. s. 44.

18

5. Historie Kohoutovic a výstavba zdejšího panelového sídliště Kohoutovice, které jsou od roku 1991 jednou z městských částí, se rozkládají na západním konci Brna. Jedná se o klasickou okrajovou část města, ve které došlo vlivem vybudování komplexu panelových bytových domů k celkové proměně charakteru malé vsi na klasické předměstské sídliště. Přesto však bylo a dosud je sídliště Kohoutovice v několika směrech unikátní či přinejmenším inovativní. A právě o kohoutovickém sídlišti, o velkých změnách, které byly s jeho výstavbou spojeny, a o celkovém vyznění proměny Kohoutovic v průběhu šestnácti let chci dále psát v této práci.

5.1. Stručné dějiny Kohoutovic do započetí panelové výstavby Dějiny Kohoutovic byly vždy úzce propojeny s dějinami Brna, přesto však nevelká vesnička ležící v kopcích nad městem prodělala v průběhu století jen malé změny. První zmínka o Kohoutovicích je z roku 1210. Patřily do majetku kláštera premonstrátů v Zábrdovicích, později kláštera dominikánek u svaté Anny (dnešní Fakultní nemocnice U svaté Anny) a po josefínských reformách do náboženského fondu. V roce 1850 byly administrativně připojeny k nedalekému Žebětínu, kde setrvaly následujících osmnáct let. Snad zde má své kořeny dodnes trvající lokální rivalita, farně pak spadají Kohoutovice pod Žebětín dodnes.42 V dubnu 1919 byly Kohoutovice v rámci vzniku tzv. Velkého Brna natrvalo připojeny k městu. Ani to se však zdejšího běžného života nijak významně nedotklo. Až druhá světová válka zasáhla bolestně do života zdejších lidí. Tři místní občané byli popraveni, všichni tři kohoutovičtí židé se stali obětí holocaustu a čtyři místní mladí lidé zemřeli během náletů na brněnské továrny. Koncem dubna 1945 právě přes Kohoutovice odcházelo směrem na západ německé obyvatelstvo Brna i jednotky vojska. 26. dubna došlo v okolí obce ke krátkým, ale prudkým bojům mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. Poválečný odsun obyvatelstva Kohoutovice nijak výrazně nepostihl, jednalo se o převážně českou obec.43 Město Brno po roce 1945 procházelo složitým administrativním členěním, jehož součástí pochopitelně byly i Kohoutovice. V roce 1949 se staly součástí Brna V, o osm let později pak byly převedeny do obvodu Brno I. Ve stejné době rovněž docházelo k drobným

42 43

Kuča, Karel: Brno. Vývoj města Brna. Praha 2005. s. 481. Drmola, Miroslav: K výročí osvobození Brna-Kohoutovic. Brno 2005. s. 7.

19

katastrálním úpravám. Tyto změny se života v obci dotkly jen nevýznamně, stále to byla relativně malá ves chudých rolníků a dřevařů. Daleko více život ovlivnily události po únoru 1948. Mohlo se snad zdát, že pásy lesů a lány polí uchrání jako hradby malou obec od velkých a složitých politicko-společenských proměn, kterými Československo procházelo po komunistickém převratu, avšak nebylo tomu tak. Právě zemědělský ráz Kohoutovic těžce předznamenal jejich osud.44 V roce 1950 bylo zřízeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD) do něhož byly převedeny obdělávané pozemky zdejších rolníků stejně jako jejich dobytek a koně. Pro místní byla tato zkušenost velmi dramatická, jak potvrzuje starousedlík Jaroslav Plšek: „Pro většinu místních obyvatel bylo zabrání a převedení jejich polností i dobytka do JZD velmi bolestivé a mnozí se s tím nikdy nevyrovnali. Můj otec kupříkladu z toho dostal infarkt, ze kterého se už neuzdravil.“.45 Urbanistický vývoj obce byl vždy dán zejména charakterem okolní krajiny. Dnešní Kohoutovice se rozprostírají na celé ploše kopce, od jeho úpatí až po temeno a svou rozlohou i tvarem tak mnohonásobně převyšují původní zástavbu staré vsi. Tu tvořily nízké domky, selské usedlosti na jediné ulici, která při prvním pojmenovávání ulice v roce 1924 dostala jméno po místním nadučiteli Františku Bašném a která ležela podél úvozové cesty směrem na Žebětín. Takové byly Kohoutovice po mnoho století. K nim pak od počátku 20. století postupně přibývaly domky i v horní části ulice Bašného – nad kaplí Svaté rodiny z roku 1908 – a rovněž domky v ulicích Šárka, Myslivečkova, Desátkova, Ulička a Žebětínská, stavěné postupně podél tehdy rozšiřované úvozové cesty směrem na Žebětín. Ve stejné době postupně vznikla i řada malých domků pod jádrem původní vsí. Jednalo se o domy na ulici Potocké a v protějším svahu na ulicích Návrší Svobody, Kopaniny a Výletní. Stejně jako všude jinde v Kohoutovicích se jednalo o nízké, malé domky, jejichž majitelům okolní skalnatý a svažitý terén neumožňoval intenzivní zemědělskou činnost. Místní obyvatelé tak byli jen drobní rolníci či řemeslníci.46 K jedinému výraznému zásahu do urbanistického charakteru obce tak došlo v roce 1939, kdy byla vedle kaple Svaté rodiny zrealizována rozsáhlá přístavba školy. Funkcionalistická, v okolní zástavbě nízkých domků impozantně působící dvoupatrová budova, dnešní sídlo Úřadu městské části (ÚMČ), se pak až do počátku výstavby panelového sídliště stala ze všech stran dobře viditelnou dominantou obce. Urbanistický vývoj obce byl 44 45 46

Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 2010. s. 9. Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 10. 9. 2013. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 48–49. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

20

však ještě i celé následující čtvrtstoletí v podstatě neměnný. Když pak koncem 60. let přišli do Kohoutovic architekti a stavaři připravovat projekt panelového sídliště, byla to stále relativně nevelká ves s devíti ulicemi, 254 domky a necelými 1 100 obyvateli.47 V obou publikacích vydaných o Kohoutovicích lze nalézt informaci, že prvním bytovým domem byl panelový dům na Vaňhalově ulici dokončený v roce 1973. Tato informace je však přesná jen částečně, protože úplně první bytový dům, starousedlíky nazývaný jednoduše „bytovka“, vyrostl ve spodní části ulice Potocká již v roce 1966. Jednalo se o z architektonického hlediska poněkud netypický čtyřpatrový bodový dvojdům. Je však pravdou, že se nejednalo o dům panelový, neboť byl stavěný ještě starou vyzdívanou technologií. Už jeho provedení však bylo starousedlíky vnímáno jako necitlivý zásah do okolní zástavby nízkých domků. Bytový dům v Potocké ulici svou výškou a tvarem sice značně přesáhl okolní zástavbu, avšak zůstal skrytý pod skalnatým oboustranným svahem. První skutečný panelový dům, postavený jen kousek od této „bytovky“, se naproti tomu stal zdaleka viditelnou dominantou a jakýmsi symbolem či ukázkou toho, jaké změny na Kohoutovice čekají. Tento, svým tvarem a velikostí dodnes sporný, osmipatrový a šestivchodový bytový blok – dům, který sám vytvořil ulici Vaňhalovu – první ulici nového sídliště, se stal a dodnes zůstává se svou délkou 80 m největším panelovým domem v Kohoutovicích. Jeho dominanci nad Kohoutovicemi umocnilo i to, že byl postaven na vrcholku skalnatého ostrohu a už jeho základna stála výše než velká většina okolní zástavby. O tom, že nešlo o urbanisticky příliš povedenou realizaci, svědčí i slova hlavního architekta kohoutovického sídliště Františka Kočího, který při pohledu na již hotové dílo sebekriticky prohlásil, že dům měl být maximálně poloviční.48

5.2. Přípravné práce kohoutovického sídliště V lednu 1968 byl úřadem Hlavního architekta města Brna zpracován program výstavby pro územní plán sídliště Kohoutovice. Ve stejné době začal na plánu pracovat i generální projektant, kterým byl n. p. Stavoprojekta Brno. V červnu 1968 byl podrobný územní plán hotov. Ihned se začalo, vzhledem k časové tísni, s realizací příprav. Již v létě roku 1968 tak mohli zpozorovat místní obyvatele na rolích a v ovocných zahradách v okolí Kohoutovic skupiny geologů provádějící sondáže terénu pro plánovanou výstavbu sídliště. Původní obavy architektů a projektantů z toho, že plánovaná výstavba sídliště může narazit na skalnaté 47 48

Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 1999. s. 6–7. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 15. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

21

podloží, se ukázaly být liché. Z celkových pěti sond provedených v tomto roce tři do zkoumané hloubky osm metrů na skálu nenarazily a dvě narazily jen na zvětralou horninu. Poslední naděje místních znepokojených obyvatel, že právě kvůli nevhodnému terénu by mohla být stavba přeložena či zamítnuta, padla. Pokračovaly rovněž administrativní úkony směřující ke změnám vlastnictví pozemků budoucího sídliště a zahájení prvních přípravných prací na stavbě. Složité společenské události a změny v Československu po srpnu 1968 stavbu poněkud zpozdily. Docházelo také k nejrůznějším drobným úpravám plánu a studie souboru staveb tak byla odevzdána odboru územního plánování a architektury Národního výboru města Brna ke schválení až v polovině roku 1969. Generální projektant n. p. Investprojekt Brno se však vyslovil souhlasně a realizace tak mohly začít. Prvním administrativním krokem, který se života v obci reálně dotkl, se stalo zrušení kohoutovického JZD, tehdy fungující již pod správou JZD Starý Lískovec a pozemky jim obdělávané byly připravovány k předání na stavební úpravy pro plánované sídliště. Pak se však celý projekt sídliště začal výrazně opožďovat. Hlavní příčinou tohoto zdržení bylo právní řešení převodu nemovitostí a zejména výkup dalších pro stavbu potřebných pozemků od kohoutovických starousedlíků.49 K výkupu či převodům těchto pozemků průběžně docházelo již od roku 1968, avšak dělo se to často pod nátlakem, či za značně nevýhodných podmínek pro dosavadní majitele, což dodnes v Kohoutovicích vyvolává „zlou krev“. Administrativní zpožďování pochopitelně komplikovalo zahájení stavebních prací. Vše bylo zdárně vyřešeno až ve druhé polovině roku 1970. Pak však již nestálo výstavbě sídliště nic v cestě. Na Kohoutovice čekala největší proměna v jejich dějinách. Proměna, která měla v plánu zcela změnit život i charakter původní vesnice i okolní krajinný ráz. A plán to byl skutečně velkolepý. Dosavadní Kohoutovice o rozloze 4,3 ha s1 100 obyvateli měly být v následujících letech rozšířeny na 60 ha zastavené plochy a počet obyvatel měl stoupnout na 13,5 až 14 tisíc. Plochy polí zůstaly poprvé po staletích neobdělány a kohoutovičtí starousedlíci se směsí obav a zvědavosti čekali na to, co jim přinesou následující měsíce. Od jara roku 1971 bylo území celého plánovaného sídliště cíleně upravováno. Docházelo ke skrývce ornice a kácení ovocných sadů i vybraných partií lesa. Ornice byla odbagrována z celkem 50 ha polí a přesunuta do nedalekých Ostrovačic. Dále bylo vykáceno téměř 20 ha lesa.50 Část dřeva byla zpracována, ale jak vzpomíná Jaroslav Plšek: „zbytek, a bylo to krásné dřevo, naházeli stavaři do zmole a zahrnuli hlínou“.51 49 50 51

MZA, f. B338, k. 413, 7. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, složka: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond. Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 22. 10. 2013.

22

Po skončení nezbytných úprav terénu se jako první bod 1. stavby započalo s pracemi na tzv. vyvolaných investicích. Jednalo se o nezbytné přípravy a pokládání inženýrských sítí. Původní územní plán (ÚP) plánovaného sídliště Kohoutovice z března roku 1972 počítal s realizací celkem jedenácti staveb. Těchto 11 staveb bylo rozděleno následovně: První stavba zahrnovala inženýrské sítě a zajištění dopravní infrastruktury a v době vypracování ÚP se na ní již půl roku pracovalo. Druhá až šestá stavba měla zahrnovat soustředěnou panelovou výstavbu. Na ní měla následně navázat sedmá až jedenáctá stavba zahrnující komplexní výstavbu rodinných domků. Celkem tedy 3 571 bytů pro 10 340 nových obyvatel v panelových domech a 348 bytů pro 1 392 nových obyvatel v rodinných řadových domech. Téměř okamžitě po vyhotovení ÚP však začalo docházet k jeho úpravám, zejména co se týče množství bytových jednotek v panelových domech. Jejich počet byl pak ještě třikrát navýšen, v konečné fázi měly mít Kohoutovice přes 5 143 bytových jednotek pro 18 600 obyvatel. Kvůli neustále plánovanému navyšování počtu bytů a obyvatel se celá situace z architektonického i urbanistického hlediska stala neudržitelnou. ÚP tak bylo nutno již v průběhu výstavby v roce 1979 kompletně přepracovat.52 Avšak ani tento ÚP se nestal tím, podle něhož bylo kohoutovické sídliště dokončeno. Pozdní fázi výstavby totiž nakonec přerušily celospolečenské změny po roce 1989 a velké části tzv. dostavby sídliště v Kohoutovicích nebyly nikdy realizovány. V říjnu 1971 tak byly zahájeny práce na 1. stavbě. Jako první byl proveden výkop a položení odbočky plynového potrubí vedené směrem od Bohunic na Bystrc. Velkým problémem, hlavně z technicko-stavebního hlediska se ukázala být výstavba potrubí pro dodávku pitné vody a také kanalizace. V případě přívodu pitné vody spočíval problém ve značném převýšení sídliště a vyžádal si složité vícepráce. Bylo nutné zbudovat dva pomocné vodojemy a na nejvyšším bodě kohoutovického kopce v nadmořské výšce 397 m n. m. pak trychtýřovitý vodojem.53 Druhým, ještě složitějším, problémem bylo vyřešení odvodu splaškové a dešťové kanalizace. Zde bylo sice spádovosti vhodně využito, potíže však vyvstaly s napojením na stávající městský kanalizační systém. Ten vedl po pravém břehu Svratky a byl v této době již značně přetížen. Přívod splašků z dalších stovek plánovaných kohoutovických bytů by se stal neúnosným. Právě tato skutečnost byla mnohonásobně projednávána a tvoří nemalou část technického řešení v projektové dokumentaci. Problém byl nakonec vyřešen tím, že dešťová

52 53

MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, příloha: Plán sídliště. Jedná se o nezpracovaný fond. Kyselák, Martin: Kohoutovický vodojem, nepublikovaný článek. Uložen na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

23

voda byla svedena do Kohoutovického potoka a jím dále do Svratky a splašková voda byla napojena na štolu levobřežního sběrače vedoucího do čistírny v Brně-Modřicích.54 Stavební práce na 1. stavbě pokračovaly, avšak termín jejího dokončení nebyl vzhledem k nejasnému konceptu rozšiřování sídliště stanoven. Terén v okolí Kohoutovic se rychle měnil a přizpůsoboval se budoucímu sídlišti. K asanaci prvního zastavěného místa došlo na horním konci ulice Desátkova, kde stávala Sokolovna a fotbalové hřiště. Celý komplex byl zbořen a terén byl upraven na výstavbu prvního panelového domu, již zmíněného domu – bloku na ulici Vaňhalova. Plán nového fotbalového hřiště byl zapracován do konceptu 2. stavby jako přídavná realizace sportovního střediska pro fotbal a tenis nedaleko centra B na severozápadním okraji obce, kde pak k jeho realizaci skutečně došlo.55 Ve stejné době probíhala demolice chat v dnešní Myslivní ulici. I zde měly později vyrůst nové rodinné domy. Starousedlíci byli svědky toho, jak ruch a stavební práce pronikají do jejich bezprostředního okolí. Již v následujícím roce došlo k realizaci prvních panelových domů. Hlavní úkol vyvolaný investicemi do 1. stavby však byl jiný. Pro připravované sídliště musela být nutně vybudována nová, stavebním pracím vyhovující, pozemní komunikace. Dosavadní úzká silnice vinoucí se lesem nad údolím Kohoutovického potoka se i po rekonstrukci v letech 1966–68 ukázala být pro masivní výstavbu sídliště nedostatečná. Navíc nevedla přímo k místu, kde byla výstavba plánována a realizována, celé staveniště by se muselo složitě objíždět a proto už v původním územním plánu bylo počítáno s proražením zcela nové páteřní komunikace skrze Libušino údolí56, kde však silničáři z n. p. Vojenské stavby narazili na původně předpokládané skalnaté podloží a i kvůli stejnoměrné spádovosti silnice bylo nutno použít odstřelu celého svahu. Přes všechna tato zdržení však od počátku roku 1972 začala stoupat nová komunikace do budovaného sídliště. Jedinou mírnou komplikací byla nutnost vybudovat most v místech křížení se starou úvozovou cestou na Žebětín. V říjnu 1972 ji však překlenul most a stavba mohla pokračovat. Stavba páteřní komunikace tak postupovala, spolu s pokračující výstavbou panelového sídliště, k jednotlivým stavbám, až byla nakonec protažena směrem na Kamenný vrch, aby propojila Kohoutovice s jeho „sesterskými“ sídlišti v Bohunicích a Novém Lískovci.57

54 55 56 57

MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, spis: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 413, 7. stavba, spis: Průvodní dokumentace. Jedná se o nezpracovaný fond. Kol. autorů: Kohoutovice 2010. Brno 2010. s. 15. MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, spis: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond.

24

5.3. Plány výstavby kohoutovického sídliště a změny pro starousedlíky Již v původním územním plánu bylo rozhodnuto, že při výstavbě sídliště Kohoutovice bude využito tří typů montáže panelových domů při užití panelové soustavy T6G – KDU. Panely na výstavbu sídliště v Kohoutovicích byly dováženy z relativně moderní panelárny v Horních Heršpicích a díky technologickým inovacím tak bylo možno montovat domy různých tvarových i patrových typů. V Kohoutovicích šlo konkrétně o 1+4 patrové bodové a řadové, 1+8 patrové řádové a bodové, 1+10 patrové bodové klasické panelové domy a nezvykle také 1+13 patrové bodové výškové domy.58 Těchto výškových panelových domů však bylo realizováno jen pět. Jeden z nich, který získal unikátní střešní nástavbu, se pak spolu s vodojemem stal zdaleka viditelnou dominantou Kohoutovic a jedním ze symbolů okrajů města jako takového, zejména při pohledu ze západního a jižního okraje Brna. Ke každé z jednotlivých staveb panelového sídliště bylo pochopitelně nutno provést výstavbu technické vybavenosti a v plánovaných centrech také výstavbu občanské vybavenosti, odpovídající plánovanému počtu nově příchozího obyvatelstva. K šesti stavbám panelových domů měla být postavena čtyři takováto centra. Každé z těchto 4 naplánovaných a realizovaných center, v rámci svojí spádovosti, také dostalo jesle a mateřskou školku či základní školu (centrum A, jakožto první dokončená stavba, získalo obojí). Budováno bylo rovněž nezbytné technické zázemí (kotelny, elektrorozvodny, regulační stanice plynu, rozvodna telefonního signálu). U plánované výstavby rodinných domů se s občanskou a technickou vybaveností speciálně pro tyto stavby nepočítalo, neboť měly být napojeny na stávající zařízení sloužící již stavbám panelových sídlišť. Z toho důvodu také mohla být stavba rodinných domků započata až po dokončení výstavby panelových domů. Celé kohoutovické sídliště bylo koncipováno tak, že jednotlivé stavby (úseky výstavby panelových bytových či řadových rodinných domů) na sebe přímo navazují, přesto však byla každá stavba naplánována a následně i provedena jako víceméně samostatná jednotka.59 Jejich propojenost do celku jednolitého sídliště pak spočívala jak v inženýrských sítích, tak v budovách občanské vybavenosti, které byly naplánovány tak, aby se jednotlivé služby navzájem doplňovaly tím způsobem, že jedna ze staveb dostala nákupní centrum či polikliniku a další základní školu či školku. Ve skutečnosti však, nechtěně, došlo v této oblasti ke vzniku jakýchsi tří stupňovitých úrovní či vrstev nových Kohoutovic – části spodní, střední 58 59

MZA, f. B338, k. 413, 7. stavba, spis: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 413, 11. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond.

25

a horní, které nerespektovaly rozdělení podle původního rozřazení služeb občanské vybavenosti, ale byly spíše výsledkem značného převýšení celého sídliště. Lidé jednoduše chodili do obchodů a snažili se své děti zapsat do té školky či školy, které byly nejblíže a ne do té, která jim byla určena architektonickým plánem.60 Výstavba prvních šesti sídlišť trvala 14 let, přičemž se při zahájení každé jednotlivé stavby nečekalo na dokončení té předchozí. Důvodem takovéhoto spěchu byl hlavně, již zmíněný, velký společenský i administrativní tlak na předávání nových bytů. V dubnu 1974 bylo také Odborem kultury Národního výboru města Brna rozhodnuto pojmenovávat ulice nově budovaných domů v Kohoutovicích po slavných, zejména ruských (sovětských) a méně známých českých, hudebních skladatelích.61 V Kohoutovicích tak k tradičně pojmenovaným ulicím Bašného, Ulička či Kopaniny přibyly ulice s názvy jako Musorgského, Prokofjevova, Borodinova či Stamicova, Talichova a Voříškova. Z nových ulic pak „nehudební“ pojmenování dostala jen ulice Pavlovská. Ta vděčí za svůj název svojí poloze, neboť jde o nejvýše položenou ulici města Brna. Za jasného počasí je z oken panelových domů na ní stojících vidět až na Pavlovské vrchy (Pálavu).62 Veškeré změny týkající se přípravy a první stavby nového sídliště se pochopitelně nejcitelněji dotýkaly původních obyvatel. Tvář Kohoutovic, jak ji znali a která se za staletí měnila jen minimálně, měla v následujících několika málo letech prožít radikální proměnu. Proměna to byla tak důkladná, že Kohoutovice v roce 1970 a Kohoutovice v roce 1985 byly k nepoznání odlišné. Kohoutovičtí starousedlíci ze stavby sídliště pochopitelně nebyli nijak nadšeni. Mnozí z nich navštívili již předtím jiné části Brna nebo další města v ČSSR, kde se sídliště stavěla, a viděli problémy, které přináší nejen stavební práce, ale i soužití s velkým počtem nových přistěhovalců. Zároveň si však od výstavby slibovali pro sebe i nemalé výhody. Šlo jim zejména o výstavbu inženýrských sítí a technické zajištění sídliště. Kohoutovice byly sice elektrifikovány již v průběhu let 1925–1926, avšak o zapojení do dalších sítí léta marně usilovaly. Plynofikace, vodovod, kanalizace, ale i lepší dopravní obslužnost byly totiž, také vzhledem ke značně složitým terénním podmínkám, neustále odkládány.63 Kromě inženýrských sítí, po nichž marně volali několik desetiletí, tak zejména starší lidé s nedočkavostí očekávali přislíbené prodloužení a zintenzivnění městské hromadné dopravy. Autobus do Kohoutovic zajížděl sice již od roku 1946, od 50. let se jeho intervaly 60 61 62 63

Kopečný, Václav: Kronika Kohoutovic. s. 84. Uložena na UMČ Brno-Kohoutovice. MZA, f. B338, k. 413, 11. stavba, spis: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 2010. s. 38–39. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 26. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

26

postupně zkracovaly, přesto se však jednalo jen o několik jízd denně. Kapacita autobusu byla navíc značně omezená. Jak vzpomíná Jaroslav Plšek: „Autobus byl pořád přeplněný, chlapi sedávali i na blatnících, ale většina lidí musela do Brna nebo do Žebětína stejně pořád chodit pěšky“.64 Vše se změnilo až s budovaným sídlištěm. V roce 1974 měly Kohoutovice již 3 300 obyvatel a kapacity 2 autobusových linek, přes neustálé zkracování jízdních intervalů, selhávaly. Proto, po instalaci elektrického vedení, od 1. 1. 1976 začal zajíždět trolejbus č. 137 z Komenského náměstí v Brně až na Voříškovu ulici ke třetí stavbě, tehdy na konečnou sídliště. Jeho trasa se později prodloužila s další výstavbou sídliště až na konec šesté stavby, do centra C.65

5.4. Jednotlivé stavby panelových domů sídliště Stavba č. 2: V říjnu 1972 byly zahájeny práce na výstavbě prvního panelového domu v Kohoutovicích. Tím byl již výše zmíněný největší kohoutovický panelový dům na Vaňhalově ulici. Druhá stavba však zahrnovala výstavbu daleko většího množství domů. V jejím rámci došlo k výstavbě celkem 21 panelových domů s 966 byty. Generálním dodavatelem byl n. p. PS Brno, hrubá stavba byla realizována v letech 1972–1979, jednotlivé domy byly stavěny podél nové páteřní komunikace. Konkrétně šlo o pět bodových osmipatrových panelových domů a jeden řadový čtyřpatrový panelový dům na ulici Prokofjevova, čtyři bodové čtyřpatrové a tři řadové čtyřpatrové panelové domy na ulici Borodinova, jeden řadový osmipatrový, jeden řadový čtyřpatrový a tři bodové čtyřpatrové panelové domy na ulici Glinkova, dva řadové čtyřpatrové panelové domy na ulici Musorgského a jeden řadový čtyřpatrový a jeden řadový osmipatrový panelový dům na ulici Richterova. Součástí druhé stavby se staly z technické vybavenosti 2 kotelny, rozvodna elektřiny, telekomunikační budova, z občanské vybavenosti mateřská školka pro 90 dětí s jeslemi pro 35 dětí na ulici Prokofjevova a základní 24 třídní škola na ulici Chalabalova.66 Součástí druhé stavby se rovněž stalo centrum občanských služeb A rozdělené páteřní komunikací na jižní část zahrnující prodejnu potravin a jednotlivé obchody jako textil, obuv, papírnictví a na severní část, do níž byla zahrnuta pošta a restaurace. Nově zbudované centrum bylo nazváno Lipsko, podle města v NDR. Tamní učiliště služeb mělo totiž právě 64 65 66

Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 22. 10. 2013. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 18. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice. MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond.

27

s Kohoutovicemi uzavřenou družbu ve výuce. Součástí centra A mělo být také velkolepě naplánované, avšak z důvodu finančních potíží celého sídliště nerealizované kulturní a osvětové zařízení. To mělo zahrnovat víceúčelovou budovu s kinem, obřadní síní a množstvím prostor plánovaných pro klubovny a úřadovny, která měla nahradit kapacitně nedostačující kulturní dům na Bašného ulici.67 Stavba č. 3: Objemem stavebních prací se jednalo o největší stavbu kohoutovického sídliště. Generálním dodavatelem byl n. p. PS Ostrava a hrubá stavba byla realizována v letech 1974–1980. V jejím rámci byly postaveny tři řadové čtyřpatrové panelové domy na ulici Stamicova, dva řadové osmipatrové panelové domy na ulici Voříškova, dva řadové osmipatrové panelové domy na ulici U velké ceny a jeden řadový osmipatrový panelový dům na ulici Žebětínská. Nejvýznamnější součástí realizace třetí stavby se však stala dominanta celých Kohoutovic. Jednalo se o pět výškových třináctipodlažních budov panelového typu. Unikátní byl zejména dům s architektonickým názvem C2 (dnes Voříškova č. p. 3) na jehož střeše byla jako nástavba vybudována střešní restaurace Grand Prix. Ta byla naplánovaná jako luxusní pohostinské zařízení pro potřeby Velké ceny ČSSR. Právě tento dům se spolu s vodojemem stal již zmíněnou dominantou Kohoutovic, z různých úhlů dobře viditelnou ze širokého okolí. Celkem v rámci třetí stavby vzniklo 1 016 bytů v patnácti domech. Jako součást třetí stavby bylo vyhotoveno centrum B jakožto jakési náměstí nových Kohoutovic. Z občanských služeb třetí stavby byla nejvýznamnější poliklinika, knihovna, dále jesle a mateřská školka, z technických hlavní regulační stanice plynu.68 Panelové domy jako takové byly, tak jako i na jiných stavbách, dokončeny rychle, avšak dokončení služeb jak v centru, tak i v domech se neúměrně protahovalo. Týkalo se to zejména polikliniky, jejíž dokončení a mnohými občany urgované zahájení provozu se neustále protahovalo. Lékaři, kterým s růstem sídliště přibývalo obyvatel, museli ordinovat v provizorních prostorách, které naprosto nevyhovovaly zdravotnickým standardům. Zdravotní středisko (poliklinika) bylo nakonec dáno do provozu až v roce 1982 a to jen díky zapojení občanů na jeho dokončení v rámci akce Z.69 Stavba č. 4: Třetí stavbou dospěla výstavba sídliště na vrchol kohoutovického kopce, který dále směrem na západ začíná poměrně strmě klesat. Směr výstavby se stočil na jih po vrstevnici a zde byly realizovány další tři stavby, opět po vnější straně páteřní komunikace. 67 68 69

Kopečný, Václav: Kronika Kohoutovic. s. 79. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice. MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 64. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

28

Terén na vrcholu kopce nebylo nutno nijak složitě upravovat. Jedinou mírnou komplikací bylo vybudování mostu na páteřní komunikaci, který překlenul starou obecní silnici směrem na Žebětín. K jeho dokončení došlo v říjnu 1972. Čtvrtá stavba byla zahájena v srpnu 1977 a hrubá stavba dokončena v prosinci 1982. Generálním dodavatelem byl n. p. PS Gottwaldov, pobočný závod Uherské Hradiště. V jejím rámci bylo vybudováno 659 bytových jednotek v deseti bodových čtyřpatrových a osmi řadových čtyřpatrových panelových domech na ulicích Chopinova a Bellova. Tři poslední domy na Bellově ulici byly v rámci konceptu propojení s okolním prostředím zasazeny přímo do lesa, který je ze tří částí zcela obklopuje. Součástí čtvrté stavby byly, z občanské vybavenosti sídliště, vybudovány jesle, mateřská školka a tzv. středisko H – dům pro přestárlé s pečovatelskou službou. Z technického vybavení potom kotelna a zabezpečení hlavního vodojemu, který domy čtvrté výstavby z jeho přední strany obklopily.70 Stavba č. 5: Hrubá stavba byla realizována v letech 1977–1983. V jejím rámci bylo postaveno devět bodových čtyřpatrových panelových domů a čtyři řadové osmipatrové panelové domy na ulici Pavlovská o celkovém objemu 432 bytů. Objemem se jednalo o nejmenší z původních staveb sídliště. Generálním dodavatelem byl n. p. PS Gottwaldov, pobočný závod Hodonín. Nejdůležitější součástí občanské výstavby 5. stavby se stala druhá kohoutovická základní škola na ulici Pavlovská. Z technické vybavenosti byla v rámci této stavby realizována pouze kotelna a řadové garáže.71 Stavba č. 6: Předchozí, pátá stavba se dostala až na druhý – jižní – konec kohoutovického kopce a kvůli dále se svažujícímu terénu se výstavba opět stočila, tentokráte směrem na východ. Šestá stavba, jako jediná v Kohoutovicích, byla celá situována po vnitřní straně páteřní komunikace. V rámci šesté stavby bylo vystavěno 540 bytů v šesti bodových osmipatrových a šesti řadových čtyřpatrových panelových domech na ulicích Axmanova a Jírovcova.72 Hrubá stavba byla vyhotovena v průběhu osmi let 1978–1986 generálním dodavatelem byl opět n. p. PS Gottwaldov, tentokráte ale pobočný závod Uherské Hradiště.73 Touto šestou stavbou tedy měla být, podle původního plánu, zakončena komplexní výstavba bytových panelových domů v Kohoutovicích a zbývající v sídlišti vyčleněná plocha měla být zastavěna řadovými rodinnými domy. Neustálý administrativní i společenský tlak na navyšování objemu výstavby bytů v panelových domech však vedl, jak jsem se již zmínil,

70 71 72 73

MZA, f. B338, k. 413, 7. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 413, 7. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 414, spis: Objemová studie. Jedná se o nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 413, 11. stavba, spis: Technické požadavky. Jedná se o nezpracovaný fond.

29

k několikerému přepracování ÚP. A tak již v době, kdy ještě nebylo dokončeno ani původních šest staveb, bylo jasné, že další výstavba bytů v panelových domech bude pokračovat.74 Stavba č. 7: Severním směrem od centra B ve třetí stavbě, měla být jako sedmá stavba realizována hlavní a nejobjemnější soustředěná výstavba řadových rodinných domů v Kohoutovicích. K zahájení prací mělo dojít ihned po dokončení komplexní výstavby panelových domů. Místo toho však došlo k největší změně plánu v rámci celého sídliště v Kohoutovicích, celý projekt sedmé stavby, celkem 72 řadových rodinných domků v lokalitě na Babách směrem k fotbalovému hřišti byl kompletně přepracován a výstavba rodinných domů byla nahrazena komplexem panelových bytových domů.75 Takováto výrazná a uspěchaná změna již zpracovaného územního plánu sebou pochopitelně nesla značné množství komplikací administrativního i technického rázu. Rovněž architektonické a urbanistické zpracování bylo vyhotoveno narychlo. I proto je sedmá stavba, která zahrnuje 405 bytů v devíti řadových osmipodlažních a třech bodových osmipodlažních panelových domech hodnocena odborně architektonicky i laicky místními lidmi jako nejméně zdařilá – či možná nejhorší část kohoutovické panelové výstavby. Přestože je z větší části sedmá stavba po své severní straně obklopena lesem a poslední dům na ulici Voříškova již prakticky celý leží v lese, tak jako jediná část kohoutovického sídliště právě sedmá stavba připomíná klasické panelákové ghetto.76 Vlivem celkového přepracování plánu sedmé stavby z něj byla vyčleněna jako samostatná realizace ještě jedna stavba, později označená jako dvanáctá stavba sídliště či někdy také jako první dostavba. V jejím rámci bylo v nejspodnější části Kohoutovic, v

Libušině údolí, vybudováno pět bodových desetipatrových panelových domů.

Tato realizace, také oproti původnímu územnímu plánu, byla budována v letech 1979–1983.77

5.5. Čtyři stavby rodinných domů Jedinečnost sídliště Kohoutovice nespočívala jen ve výstavbě ve značném převýšení a plánovaném zapracování bytových domů přímo do prostředí okolního lesa, ale zejména v soustředěné výstavbě bytových jednotek v řadových rodinných domech. V žádném z jiných brněnských sídlišť se nepočítalo s tak rozsáhlou a zároveň ucelenou výstavbou rodinných řadových domů. V původním plánu jim byla vyčleněna téměř 74 75 76 77

MZA, f. B338, k. 413, 6. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o zcela nezpracovaný fond. MZA, f. B338, k. 413, 11. stavba, spis: Technická zpráva. Jedná se o zcela nezpracovaný fond. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 1999, s. 50. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 18. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

30

polovina kapacity a více než třetina plochy budoucího sídliště. A i když pak byla celá sedmá stavba, jež měla zahrnovat nejobjemnější realizaci řadových rodinných domů, přehodnocena a na prostoru pro ni vyčleněném byly vystavěny panelové domy, došlo v Kohoutovicích k největší výstavbě řadových rodinných domků ze všech brněnských sídlišť přepočteno na objem celkové výstavby a po sídlišti v Brně-Žabovřeskách i na celková čísla.78 Také tato skutečnost později přispěla k celkově dobré atmosféře kohoutovického sídliště ve srovnání s ostatními sídlišti. Na plochách v jiných sídlištích vyčleněných pro výstavbu panelových domů se v Kohoutovicích, přes různé úpravy, stavěly rodinné domy. Mají i svá negativa. Velká většina takto nově vystavěných řadových rodinných domků má jen malé zázemí. Prostoru nebylo díky odebrání největší plochy pro panelové domy i díky složitému terénu mnoho a naopak zájemců o výstavbu rodinných domů hodně. Jiná brněnská sídliště totiž s takovou výstavbou rodinných domů buď vůbec nepočítala, nebo jim vykázala jen velmi malý prostor. K rodinným domům v Kohoutovicích se tak nakonec dostala jen část lidí, kteří si v družstvech spořili. Zde považuji za dobré krátce zmínit i pozadí budování rodinných domů ve městech ČSSR. Po roce 1948 se v Československu stala výstavba nových rodinných domů ve městech takřka tabuizovaným tématem a to jak na rovině teoretické tak i praktické. Změnu přinesla až druhá polovina 50. a zejména 60. léta a s nimi rozmach družstevní výstavby. Stát již nemohl a nechtěl nést veškeré náklady na bytovou výstavbu a družstevní výstavbu podpořil.79 Družstevníci se však stále více dožadovali výstavby rodinných domů. Všemu nahrávala i rostoucí státní podpora celkového zvyšování kulturnosti obytného hmotného prostředí. Tyto změny se pak reálně projevily od počátku 70. let. Byly vytvářeny legislativní i technické podmínky pro družstevní výstavbu rodinných domů původně jen svépomocí, později dodavatelským způsobem. Stále se však nejednalo, ve srovnání s výstavbou panelových bytových domů, o nijak masivní záležitost.80 A právě v tomto ohledu bylo kohoutovické sídliště unikátní, neboť zde se s masovostí při jejich výstavbě počítalo. Mezi stavby panelového sídliště jsou pak rodinné řadové domy v Kohoutovicích řazeny nejen kvůli svému celkovému zapojení do konceptu sídliště, ale i kvůli tomu, že i u nich bylo užití panelů základem jejich technologického provedení.81 V Kohoutovicích nakonec, přes všechny změny ÚP, k masivní výstavbě sídliště řadových rodinných domů došlo, i když podle původního návrhu byly realizovány jen dvě 78 79 80 81

AMB, f. W1, spis č. 136. Jedná se o zcela nezpracovaný fond. Perspektiva výstavby rodinných domků ve městech. Hospodářské noviny č. 47. 1964. s. 5. Musil, Jiří: Lidé a sídliště. Praha 1985. s. 99. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 2010. s. 17.

31

stavby. Neobvyklé bylo i jejich zasazení do celkového tvaru sídliště. Zatímco panelové domy byly stavěny do tvaru neúplného půlkruhu podél páteřní komunikace a navíc ještě většinou na jeho vnější straně, rodinné domy byly soustředěny ve vnitřní části tohoto útvaru, směrem k srdci staré obce. I v tom je sídliště Kohoutovice v rámci Brna ojedinělé. V jiných sídlištích, pokud zde k jejich výstavbě vůbec došlo, byly řadové rodinné domy zasazovány rovnoběžně s panelovými domy. Příkladem toho je například komplex rodinných domů na ulici Marie Hübnerové v sídlišti Řečkovice. Úprava terénu a zavedení inženýrských sítí k výstavbě rodinných domů v Kohoutovicích byla vyhotovena, tak jako pro panelovou část sídliště, n. p. VHS Znojmo a placena n. p. Investprojekt Brno jako součást budovaného sídliště. Samotná výstavba domů ovšem byla realizována svépomocí prostřednictvím Stavebních bytových družstev Cíl a Horizont.82 Již při první stavbě řadových rodinných domů v 8. stavbě došlo ke změnám ÚP a proto 8. stavbu za soustředěnou výstavbu řadových rodinných domků nelze pokládat. V jejím rámci totiž došlo k dobudování několika rodinných domů na ulici Bašného, kde však již starší rodinné domy stály. Šlo tak spíše o dostavbu ulice než její novou výstavbu, jak bylo původně plánováno. I z architektonického hlediska nebyl původní plán dodržen, neboť rodinné domy nebyly stavěny monoliticky a řadově, ale jednotlivě a různorodě. Jedinou výjimkou jsou dva rodinné dvojdomy na Bašného 72–76. Celkově bylo v rámci 8. stavby dokončeno jen 12 domků.83 Jako první komplex unifikovaných monolitických řadových dvojdomků tak byla realizována v letech 1974–1978 stavba č. 9. V jejím rámci bylo na místě bývalého JZD vystavěno svépomocí prostřednictvím SBD Cíl 60 řadových rodinných domů – 40 v na ulici Talichova a 20 na ulici Nedbalova. Tato zástavba byla zasazena téměř do srdce starých Kohoutovic, kolmo na horní část ulice Bašného. V prudkém svahu nad Talichovou ulici bylo později přistavěno ještě dalších 20 řadových domů, které leží již na vnitřním okraji páteřní komunikace přímo proti 4. panelové stavbě. Ve stejném roce, kdy byla dokončena 9. stavba, byly započaty další dvě stavby soustředěných rodinných domků. Jednalo se o 10. stavbu obsahující 50 řadových rodinných domů na ulicích Svahová a Řadová (domy na ulici Řadová byly přistavěny opět oproti původnímu ÚP jako mírná náhrada za neuskutečněnou 7. stavbu). Jejich stavba probíhala v letech 1978–1984, byla rovněž prováděna svépomocí a financována prostřednictvím SBD Horizont. Ve spodní části byly pro potřeby této stavby přistavěny garáže. Paralelně s 10. stavbou probíhala 11. stavba řadových rodinných domů, která se 82 83

MZA, f. B338, k. 413, 11. stavba, spis: Technické parametry výstavby. Jedná se o nezpracovaný fond. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 17. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice.

32

se 136 čísly spodní části ulice Jírovcova a na ulici Myslivní stala co do objemu největší stavbou řadových rodinných domů v Kohoutovicích. I zde byly domy vybudovány svépomocí a placené přes SBD Horizont. Totéž družstvo pak realizovalo v průběhu třinácti let 1976–1989, a to velmi pozvolným tempem, výstavbu 14 rodinných domků ve spodní části ulice Prokofjevova.84

5.6. Asanace jádra obce a tzv. dostavba panelového sídliště V průběhu výstavby kohoutovického sídliště byl neustále řešen administrativní i společenský požadavek na navyšování počtu bytů. Již od konce 70. let je možno v archiváliích vysledovat celkový tlak a následné úřední kroky vedoucí ke zvýšení kapacity kohoutovického sídliště panelových domů. Hlavní problém dostavby spočíval v tom, kde pro tuto dostavbu najít vhodné prostory, neboť již původní územní plán využil všechny z technicko-inženýrského hlediska vhodné lokality. I přes nákladné zemní práce a úpravy byl a dodnes je terén v Kohoutovicích značně nerovný a vhodných míst, kde by výstavba a zejména natažení inženýrských sítí nebylo příliš nákladné, mnoho nezbývalo. Počátkem 80. let se jako vhodná místa ukázaly být jen dvě lokality, obě ležely v samém jádru obce. Kohoutovice měly na přelomu let 1980–1981 již 9 140 obyvatel a pro několik tisíc dalších se bydlení dokončovalo. Jako první místo pro tzv. dostavbu byla vybrána lokalita v místě nejstarší zástavby, v dolní části ulice Bašného. K likvidaci domků v nejstarší části Kohoutovic došlo v roce 1981. S asanací staré zástavby vyvstaly nečekané problémy. Jak je zaznamenáno v kronice NVmB I. majitelé své domky vyklidili a přestěhovali se do přidělených bytů, avšak vzhledem k prodlužování stavby sídliště a zejména nesrovnalostem ve financování jednotlivých staveb se bourací práce odkládaly. V době všeobecného nedostatku veškerého stavebního materiálu byly domy, především v noci, rozebírány. Rychle došlo k narušení statiky, za silného větru kusy střešní krytiny létaly vzduchem a ohrožovaly kolemjdoucí. Kronika dále referuje o nemilé záležitosti, kdy některé z domků „nepovoleně obsadily osoby romského původu“. Celou situaci vyřešil až zásah Veřejné Bezpečnosti (VB) a urychlená asanace.85 Pan Plšek na to vzpomíná: „S těžkým srdcem jsme opouštěli místa, kde jsme prožili většinu života. Domky ještě nějakou dobu stály a lidi si je rozebírali. Jednoho dne přijel

84 85

MZA, f. B338, k. 414, 10. stavba, spis: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. Kronika ObNV Brno I., díl 3. s. 327. Uložena v AMB, fond B26, oddíl kroniky.

33

buldozer a začal odspodu bourat jeden dům za druhým. Rodiče dostali velký, pěkný byt na Chopinově ulici, ale s žitím v našem starém domě se to srovnávat nedalo.“ 86 Po zboření domků byly provedeny zemní práce a natažení inženýrských sítí, realizováno stále ještě v rámci 1. stavby, která v této době trvala již celých 16 let. Hrubá stavba tzv. dostavby probíhala v letech 1982–1987, a v místech, kde po staletí leželo jádro Kohoutovic, byly postaveny čtyři řadové a tři bodové osmipatrové panelové domy, přičemž původní plán počítal ještě s dvěma dalšími domy stejného typu, které však nakonec nebyly realizovány. Jedinou památkou na starou zástavbu dodnes tak je to, že ulice s panelovými domy nese název zbořené ulice – Ulička. Řadový panelový dům Ulička 8–12 byl předán k plnému užívání až v létě roku 1989 a stal se posledním dokončeným panelovým domem v kohoutovickém sídlišti a jedním z posledních ve městě Brně.87 Druhá etapa tzv. dostavby měla být realizována v horní části ulice Bašného a to směrem k mostu přes starou cestu na Žebětín. Na místě, kde se nacházel sklad stavebního materiálu pro první části výstavby sídliště, známém dodnes jako „stavební dvůr“ anebo „bečkoviště“, měl být podle plánů SBD Družba postupně vystavěn, kromě osmi klasických bodových čtyřpatrových panelových domů také jeden architektonicko-stavební unikát. Ve fondech SBD Družba v AMB jsem nalezl projektovou dokumentaci k tomuto tzv. terasovému panelovému domu. Je možná škoda, že když už v panelovém sídlišti došlo k realizaci tolika typově podobných, i když tvarově rozmanitých panelových domů, nebylo toto unikátní dílo provedeno. Jednalo by se totiž o architektonický experiment – dům postavený na poměrně prudkém svahu, čehož by však bylo vhodně využito a dům by svým zkoseným tvarem velmi připomínal, alespoň z jedné strany, pyramidu. K tomu by přispěl půdorys počítající s hlavní budovou a dvěma křídly zahnutými o 45 stupňů, čímž by se stal nejdelším domem v Kohoutovicích s celkovou délkou 60 metrů. Unikátního tvaru mělo být dosaženo jak stupňovitým zkosením směrem po svahu dolů tak i šachovnicovitým rozmístěním teras u jednotlivých bytů. Je však také pravda, že na místě dnešního lesíku na horním konci Talichovy ulice se mělo rozkládat velkokapacitní parkoviště pro tento dům – pyramidu. 640 bytových jednotek pro 1 400 dalších obyvatel v rámci druhé etapy dostavby však realizováno nebylo zejména díky tomu, že jejich výstavba naplánovaná na roky 1990–1992 nebyla uskutečněna kvůli celospolečenským – a tedy i stavebním – změnám po sametové revoluci.88 86 87 88

Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 22. 10. 2013. Bartoš, Jan: Kronika Kohoutovic, s. 19. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice. AMB, W1, spis č. 126. Jedná se o zcela nezpracovaný fond.

34

5.7. Pozadí budovaní a unikátnost kohoutovického sídliště Sídliště Kohoutovice bylo budováno souběžně s dalšími dvěma brněnskými sídlišti – v Novém Lískovci a Bohunicích, přičemž právě sídliště v Bohunicích bylo upřednostňováno na úkor výstavby zbylých dvou, zejména toho v Kohoutovicích, které bylo vzhledem k terénu nejnáročnější a jeho ubytovací kapacita nejmenší. Sídliště v Bohunicích totiž mělo být původně téměř dvakrát větší než to kohoutovické, prvotní plán jeho ubytovací kapacity počítal s 30 000 obyvateli. Tento plán byl sice postupně snížen téměř na polovinu, přesto však výstavba v Bohunicích se stala prioritou a to jak neoficiálně kvůli svému názvu sídliště Československo-sovětského přátelství tak i pro svou vhodnější polohu a i větší kapacitu.89 Sídliště budovaná v 70. letech byla odlišná oproti sídlištím z let předchozích hned v několika směrech. Předně šlo o jejich umísťování. Od počátku 70. let byla sídliště budována na okrajích měst, nikoliv jako dosud v jejich centru, což umožnilo mnohonásobné zvýšení ubytovací kapacity. Nemalých změn rovněž, i když postupně, doznala stavební technologie, díky níž se prodlužovala i životnost staveb, s čímž bylo rovněž počítáno při umístění sídlišť. K neméně důležité, tentokrát administrativní, změně došlo na XIV. sjezdu KSČ v roce 1971. Sjezd sice projednával přednostně nové „normalizační“ uspořádání v ČSSR, avšak jeden z vedlejších bodů se věnoval i celkové situaci v oblasti bydlení. Bylo konstatováno, že dosavadní politika upřednostňování výstavby bytových domů v menších a středních městech na úkor dlouholetého upozaďování výstavby v Praze a dalších největších městech republiky může do budoucna ohrozit ekonomickou situaci těchto velkých měst. Proto měla být nadále podporována výstavba velkých panelových sídlišť, nejvíce v Praze, ale i v Brně, Bratislavě, Ostravě, Plzni a Košicích.90 Kohoutovické sídliště se v rámci Brna ale i celé republiky vyznačovalo několika unikátnostmi, o nichž bych rád psal v této kapitole. Kohoutovice nejsou typem sídliště, kde byla na „zelené louce“ vystavěna masivní komplexní bytová panelová zástavba jak tomu bylo např. u brněnských sídlišť Vinohrady či Kamenný vrch. Nejsou však ani typem, kde bylo panelové sídliště postupně vbudováno do staré vesnické zástavby, či spíše na jejím okraji aniž by ji fatálně poškodilo, jako tomu bylo v případě sídlišť Bystrc či Řečkovice. V případě Kohoutovic se jedná z urbanistickoarchitektonického pohledu o netypicky realizované sídliště, kde panelová výstavba postupně 89 90

Kronika ObNB Brno I., díl 2. s. 379. Uložena v AMB, fond B26, oddíl kroniky. Janovský, Igor – Kleinová, Jana – Stříteský, Hynek: Věda a technika v Československu v letech 1945–1960. Praha 2005. s. 138–140.

35

obestavěla starou zástavbu a nakonec ji, nutno však říci, že oproti původnímu architektonickému plánu, zcela pohltila. V této souvislosti se pak jako jakýsi paradox jeví obecně velmi dobré postavení a vnímání sídliště v Kohoutovicích mezi ostatními brněnskými sídlišti – tedy jako sídliště klidné, vhodně propojené s okolní přírodou a mající přes nemalé množství dokončených panelových domů, místy dokonce až mírně vesnický charakter dotvářený množstvím jak původních, tak i nově přistavěných rodinných domů. A to všechno přesto, že právě Kohoutovice jsou spolu s Komárovem jedinou okrajovou částí Brna, kde původní jádro obce zcela podlehlo nové, panelové výstavbě.91 Sídliště v Kohoutovicích bylo realizováno v 70. a první polovině 80. let 20. století, tedy v době největšího rozmachu „klasických“ panelových sídlištních, ale rovněž v době občasných architektonicko-urbanistických experimentů při jejich výstavbě. I to byl možná jeden z důvodů, proč stavět toto sídliště v – pro stavbu takového druhu – ne zcela vhodném a typickém terénu. Je sice pravda, že v kopcovitém profilu, i když ani zdaleka ne v takto extrémní podobě, stojí více brněnských sídlišť, kupříkladu již zmíněné sídliště Lesná. V případě Kohoutovic se ale jednalo o výškové převýšení plných 110 m. Jediným srovnatelným komplexem panelových domů v Brně stavěným v takovémto převýšení je sídliště Brno-Bystrc. Ale i mezi ním a sídlištěm v Kohoutovicích je rozdíl a to nejen v jejich celkové nadmořské výšce, ale především ve tvaru kopce, na němž jsou obě sídliště stavěna. Ten, na němž stojí bystrcké sídliště, je táhlý, ale bez výrazně prudkých terénních útvarů. V případě Kohoutovic byla ale situace o mnoho jiná. K reliéfu táhlého kopce se zde přidává množství protilehlých kolmých i příčných prudkých svahů, návrší, vyvýšenin a dokonce i menších skalnatých ostrohů. Ty tedy tak značně komplikovaly výstavbu, avšak na druhé strany dodaly sídlišti v Kohoutovicích neobvyklou tvář. Prvních šest staveb panelových domů bylo stavěno po okrajích staré zástavby a nejvíc nerovnému terénu se tak plánovitě vyhýbaly, ale při soustředěné výstavbě rodinných domů a tzv. dostavby se tento problém již musel řešit.92 Zcela jedinečným prvkem sídliště v Kohoutovicích bylo i přímé zakomponování trasy Velké ceny Československa do jeho středu, čímž se nemohlo pochlubit nejen žádné z jiných sídlišť v Československu, ale ani žádné v celém „východním bloku“. Trať Velké ceny Československa vedla přes starou zástavbu obce již od svého vzniku v roce 1930 do roku 1937 a následně od roku 1949, kdy se její konání na okruh přes Kohoutovice vrátilo. Z důvodu neustálého zvyšování bezpečnostních požadavků však byla trasa závodu v roce 91 92

Kol. autorů: Kohoutovice 2010. Brno 2010. s. 31. Výstavba sídliště v Kohoutovicích. In: Pozemstav buduje. 1982. č. 2. s. 14–15.

36

1976 – tedy v době budování sídliště – přenesena z nebezpečné, esovitě zakroucené, silnice vinoucí se starou zástavbou na čerstvě vybudovanou širší a bezpečnější páteřní komunikaci vedoucí přímo středem sídlištěm. S těmito skutečnostmi však bylo již v původním ÚP počítáno a proto si jejich realizace nevynutila žádná mimořádná opatření. V ÚP je pouze doporučení, aby bylo při technické realizaci sídliště s VC ČSSR počítáno tak, aby tréninky a samotný závod pokud možno co nejméně narušili běžný chod a fungování sídliště. Jako součástí tohoto opatření byly pod páteřní komunikací vybudovány tři podchody.93 Na nové trase vedené sídlištěm se pak konalo ještě devět ročníků motocyklové VC ČSSR. Ta však byla kohoutovickými obyvateli přijímaná rok od roku negativněji a to nikoliv kvůli závodům jako takovým, ale hlavně kvůli značně neurvalému chování desetitisíců zejména východoněmeckých fanoušků motoristického sportu. Jimi způsobené škody a hromady odpadků pak místní lidé museli odstraňovat, většinou svépomocí, ještě mnoho dnů po skončení závodů.94 Největším unikátem kohoutovického sídliště však bylo a dodnes je jeho celkové zakomponování do lesnatého okolí. Právě souvislý okolní lesní porost se stal jakýmsi symbolem jedinečného propojení zdejších panelových domů s okolní přírodou. Žádné jiné z brněnských sídlišť, ani odborníky tolik obdivovaná Lesná, nemá jak ve svém okolí, tak ve svém středu takové množství stromů jako je tomu v Kohoutovicích. Vždyť od žádného z panelových domů není v Kohoutovicích na kraj lesa dál než 5 minut pomalé chůze. Nejedná se přitom o lesoparky či hájky, jaké lze najít v některých jiných sídlištích, ale o opravdové a rozsáhlé lesní porosty. Propojení kohoutovického sídliště a okolních lesů je působivé nejen přímo v sídlišti, ale zejména při výhledu na něj. Tato kombinace působí monumentálně zejména při pohledu na Kohoutovice ze severovýchodu, například právě od prvního panelového domu Brna, z Vinařské ulice. Odsud lze spatřit mohutnou hradbu lesů oddělující Pisárky od Kohoutovic a z ní v poměrně prudkém kopci stupňovitě vystupují jednotlivé panelové domy. Jedinečnost obklopení Kohoutovic okolními lesy je způsobena i tím, že jako jediné ze sídlišť není přímo napojeno na žádné z další brněnských sídlišť. Zajímavé je i architektonicko-urbanistické pozadí tohoto propojení, neboť s kompozicí sídliště a přírody bylo počítáno již v původním ÚP. V něm se můžeme dočíst, že sídliště v Kohoutovicích bude inovativní, zejména svým radikálním začleněním části bytových jednotek do okraje lesa. Jednalo se o jakýsi pokus 93 94

MZA, f. B338, k. 414, spis 10. stavba, složka: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond. Rozhovor s Ivanem Nováčkem, který se do nově vystavěného rodinného domu v Kohoutovicích přistěhoval v roce 1974, pořízený dne 20. 10. 2013.

37

o „vytvoření ideálního předměstského bydlení – satelitního města, které bude mít maximální podmínky k vytvoření obytného celku v kvalitním životním a obytném prostředí.“95 Zajímavé tedy je, že propojení nevyplynulo až při realizací a obvyklých improvizací u takto mohutných staveb, ale že s ním bylo počítáno už v původním územním plánu.

5.8. Celková společenská proměna Kohoutovic po vybudování panelového sídliště Ačkoliv tato práce nemůže a ani nechce být sociologickou studií, tak se problému soužití obyvatel panelového sídliště i staré zástavby v Kohoutovicích, alespoň v míře nezbytné pro dokreslení celkové situace, věnovat musí. Původní Kohoutovice byly relativně malé. Čím menší obec, tím větší měla problémy v soužití s výrazným populačním přírůstkem. Nárůst obyvatel o cca 1 000 za rok proměnil výrazně nejen fyzickou tvář Kohoutovic, ale i jejich společenskou strukturu. Zatímco v roce 1970 zde žilo 1 100 obyvatel, v roce 1975 3 300, v roce 1977 8 100 a v roce 1982 již 11 500 obyvatel.96 Vztah mezi jednotlivými skupinami obyvatel Kohoutovic a panelovým sídlištěm bych rozdělil do tří kategorií: 1. nově příchozí vs. panelové domy a jejich obyvatelé – tedy jejich spolubydlící; 2. nově příchozí vs. starousedlíci; 3. starousedlíci vs. panelové domy a jejich obyvatelé. Právě na tyto vztahy se chci zaměřit a to i pomocí aplikace metody orální historie. O vztazích starousedlíků a nově příchozích i jejich vztahu k panelovému sídlišti totiž nelze vyčíst nic objektivního z převážně technicky zaměřených archiválií a i s informacemi z kronik se musí pracovat obezřetně, neboť kritika soužití ve společnosti byla v době „předsametové“ v oficiálních zdrojích nežádoucí. Do sídliště v Kohoutovicích se stěhovaly zejména mladé rodiny s dětmi. Již ÚP s tímto faktem počítal, součástí sídliště měly být 4 jesle, 5 mateřských školek a 2 základní školy.97 Po rozhovorech s mnoha lidmi, kteří se do panelových domů v Kohoutovicích nově přistěhovali, bych zhodnotil obecně velkou spokojenost. Mladé rodiny byly rády, že konečně získaly vlastní bydlení, většinou šly jednoznačně „do lepšího“ a navíc sídliště bylo už tehdy 95 96 97

MZA, f. B338, k. 413, spis 9. stavba, složka: Průvodní zpráva. Jedná se o nezpracovaný fond. Kopečný, Václav: Kronika Kohoutovic. s. 115. Uložena na ÚMČ Brno-Kohoutovice. MZA, f. B338, k. 414, spis 6. stavba, složka: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond.

38

mezi lidmi v Brně obecně dobře hodnoceno. Vztahy se sousedy v okolních bytech sice nebyly nijak harmonické, ale k žádným mimořádným neshodám nedocházelo. Občasné hádky či naschvály mezi sousedy totiž nejsou „výsadou“ jen panelových domů. Za všechny tak vzpomínky paní Markové o jejím vztahu k „novým“ i „starým“ Kohoutovicím: „V roce 1982 se manželovi konečně podařilo získat pro nás byt v Kohoutovicích na Chopinově. Do té doby jsme bydleli u mojí matky na Vídeňské. Tři dospělí a jedno dítě v bytě 1+kk III. kategorie. V Kohoutovicích jsme dostali byt 2+1 I. kategorie. Když jsme sem poprvé přijeli, to jsme se ještě nestěhovali, hned se mi to tu zalíbilo. Všude se stavělo, ale i tak tu byl celkově daleko větší klid než ve městě. Moje kamarádka dostala byt v Bohunicích, ale tam bych já žít nechtěla. Jeden věžák nalepený na druhý, ani park tam nemají. A tady všude tak krásné lesy. No ale ani v Kohoutovicích to nebylo perfektní. Byt byl pěkný, vybavený, ale nebyly tady žádné chodníky, když trochu zapršelo, byly děcka hned celé od bláta. Zezačátku tady taky nebyly žádná hřiště, to až potom. No a hlavně v Kohoutovicích nebyl tehdy dětský doktor, s malýma jsme pořád dál museli jezdit na Zahradníkovu a třeba i větší nákup jsme museli dělat ve městě. Zlepšovalo se to dost pomalu. Dnes bych ale Kohoutovice neměnila ani za nic… Se sousedy v baráku jsme vycházeli dobře, byli jsme tu vesměs samé rodiny s dětmi, děti si hrály před domem, my maminky jsme si mezitím povídaly. Dneska už je to jiné, spousta lidí, co tu bydlelo, se odstěhovala jinam a dnes se většinou s lidma u nás v domě jenom na chodbě pozdravím. S některými ani to ne… Z těch kohoutovických starousedlíků jsem nikoho neznala, jen pak jednu paní, maminku od synova kamaráda ze školky. My jsme se s nima nijak nestýkaly. Do těch starých Kohoutovic jsme nechodili, co taky tam. Radši jsme s našima děckama šli na procházku do lesa, na Hobrtenky nebo na prasata“ (poznámka autora, tzv. obora, místo, kde Lesy města Brna chovají v ohradě divočáky).98 Starousedlíků pamatujících původní Kohoutovice je již velice málo a i oni si na detaily výstavby nepamatují či nejsou ochotni o těchto událostech vyprávět. Nejrelevantnější zprávy jsem tak získal od místního rodáka pana Jaroslava Plška, jehož rodina má v Kohoutovicích kořeny již od 17. století. On sám se amatérsky zabývá historií Kohoutovic a byl vždy veřejně velmi činný a proto jeho vzpomínky na události minulých desetiletí stejně jako postřehy z různých situací mi posloužily jako nejlepší zdroj informací. Od pana Plška jsem získal nejen jeho vzpomínky osobní, ale také postoje, které panovaly v celé tehdejší kohoutovické společnosti. Většina starousedlíků výstavbu sídliště tedy nechápala jako nějaké bytostné zlo, 98

Rozhovor s Jiřinou Markovou, bydlící v panelovém domě na Chopinově ulici v Kohoutovicích od roku 1982, pořízený dne 19. 10. 2013.

39

ale spíše jako něco nevyhnutelného, co prostě muselo přijít, protože se tomu neubránila téměř žádná z okrajových částí Brna. Starousedlíci tak spíše doufali, že když už k výstavbě dojde, tak i oni z ní něco získají. Jak řekl Jaroslav Plšek: „Život ve starých Kohoutovicích býval pokojný, klidný, ale velmi těžký. Skoro pro všechno se muselo chodit do Brna, cesty byly nekvalitní, většinou rozbahněné.“. Avšak „zlou krev“ dodnes vyvolává již zmíněný nucený výkup pozemků pro výstavbu. Konkrétně rodina pana Jaroslava Plška vede již od počátku 90. let soudní boj o nahrazení škod za nuceně a pod cenou vykoupené pozemky pro potřeby sídliště. Zatím však marně.99 Jiný vztah než ke stavbě původně naplánovaného sídliště však měli místní starousedlíci k realizaci tzv. dostavby. Důvodem bylo právě to, že posledních 7 panelových domů, tzv. dostavba, se budovalo na místě zbořeného – pro tento účel – jádra starých Kohoutovic. Většina starousedlíků tuto tzv. dostavbu vnímala jako velikou architektonickou chybu, ti radikálnější z nich pak dokonce jako architektonický zločin. Z druhé strany je třeba uvést, a pan Jaroslav Plšek to při rozhovoru několikrát zopakoval, že nemalá část z těch, kdo žili v domech na asanované části ulice Bašného, byli opravdu velmi rádi, že vyměnili své malé a staré domy za nové byty, i když museli opustit místa, kde žili několik desetiletí. Mnohem zajímavější je skutečnost, že zdaleka nejvíce negativní vztah k panelovým domům a jejich obyvatelům zaujali někteří z těch, co si zde postavili v rámci stavby sídliště řadové rodinné domy. A to přestože i oni byli nově příchozími a na Kohoutovice většinou neměli vůbec žádné předchozí vazby. Za všechny, s nimiž jsem mluvil, to „nejlépe“ zhodnotil pan Nováček, který přitom sám do Kohoutovic přišel až v roce 1976, slovy: „Ti co tu bydleli před začátkem stavby sídliště, jsou starousedlíci, my co jsme si tu v té době postavili domy, jsme náplava a vy co bydlíte v panelácích, jste přivandrovalci. Jo, jste přivandrovalci. Ty paneláky, co se tady nastavěly, hrůza a děs. Vždyť ty Kohoutovice to úplně zničilo.“ 100 Třetí kapitolou jsou pak vztahy starousedlíků a nově příchozích. Této problematice jsem věnoval množství otázek v rozhovorech vedených s oběma stranami. V celkovém zhodnocení jsem ale došel k názoru, že vztahy nebyly ani špatné ani dobré. Nebyli totiž nijaké. Pan Plšek například vzpomíná, že starousedlíci se s lidmi ze sídliště nijak nestýkali a nebavili, prý se ani na ulici nepozdravili, ale nikdy s nikým z nich žádný velký konflikt neměl. A důvodem bylo to, co jsem tušil a rozhovory obou stran mi to jen potvrdily. Výstavbou panelového sídliště v Kohoutovicích zde totiž vznikla dvě centra. 99 100

Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 22. 11. 2013. Rozhovor s „náplavovým“ přistěhovalcem do Kohoutovic, panem Ivanem Nováčkem, pořízený dne 20. 10. 2013.

40

Neplánovaná, většinou lidí asi nechtěná, zdánlivě neviditelná, ale přesto pro toho kdo v Kohoutovicích po nějakou dobu žil či žije jasně patrná. Starousedlíci, k nimž se přidala část nově příchozích v rodinných domech – i díky tomu, že tyto rodinné domy byly postaveny hned vedle zbytků staré zástavby, tvořili jednu skupinu. Tito lidé se spolu scházejí, vesměs se přátelí a organizují občasné společné akce. Druhou skupinu tvoří lidé z panelových domů. Zde je ale potřeba uvést, že lidé z panelových domů se nepřátelili nejen se starousedlíky ale často ani sami mezi sebou. Obě skupiny žily v jedné městské části, ale potkávali se tak maximálně v obchodě či na ulici. Starousedlíci mezi paneláky nechodili, trávili čas u svých domů a nově příchozí do staré obce také příliš často nezavítali.101 V Kohoutovicích nikdy nevzniklo, přes neoddiskutovatelně mnoho snah, nic jako jakési centrum či středisko, místo společného setkávání jednotlivých skupin obyvatel. Tím se snad až v posledních několika letech stalo, oživované občasnými kulturními a společenskými akcemi, centrum B ve 3. stavbě a nedaleká restaurace Montana. Zde jsou slaveny například obnovené Mladé hody nebo předvánoční trhy a silvestrovská slavnost s ohňostrojem.

5.9. Nedostatky sídliště v Kohoutovicích a situace po roce 1989 V roce 1983 byla stavba kohoutovického panelového sídliště podle původního plánu téměř hotova. Hotova však skutečně byla jen hrubá stavba. V kronice ObNV Brno I. se v prosinci toho roku můžeme dočíst: „Romantika na sídlišti v Kohoutovicích. Domy už stojí, i vytápění funguje, ale v bytech je tma. Lidé svítí svíčkami, výtah stojí nečinně v přízemí. Děti by se chtěly dívat na Večerníček, rodiče na zprávy či hokej.“.102 I v Kohoutovicích se projevil typický neduh urychlené výstavby panelových sídlišť. Montování panelových domů jako takových postupovalo svižným tempem, stavebníci dokončovali podle plánu jeden dům za druhým. Co však za plánem výrazně zaostávalo, bylo plnění technické a občanské vybavenosti sídliště. Hlavním důvodem těchto nedostatků bylo upřednostňování zajištění bydlení jako takového, pokud možno co nejrychlejší postup vyhotovení a předání staveb tak, aby se lidé mohli nastěhovat. Až jako sekundární problémy se pak řešily nedodělky či další velmi častý problém těchto staveb – nekvalitně provedené řemeslnické práce. Důležité bylo i finanční pozadí výstavby, neboť zde byla paralelně realizována – a z velké většiny jediným investorem hrazena – výstavba tří, a po zahájení sídliště Kamenný vrch 101 102

Rozhovor s Jaroslavem Plškem, starousedlíkem, pořízený dne 22. 11. 2013. kronika ObNV Brno I. díl 2. s. 158. Uložena v AMB, fond B26, oddíl kroniky. Částečně nepřístupný fond.

41

dokonce čtyř sídlišť. Sídliště Kohoutovice však v tomto původním „trojlístku“ bylo patrně nejopomíjenějším článkem. Mnohdy tak novým nájemníkům nezbylo, než aby si vícepráce dokončili sami nebo aby si neoficiálně najali řemeslníky a ti jejich problémy odstranili jako „melouchy“. V kronice ONV Brno I. je s budovatelskými hesly konstatováno kolik tisíců hodin odpracovali místní lidé v rámci Akce Z.103 Spíše než o politické uvědomění a budovatelské nadšení však šlo ze strany obyvatel o nutnost. Pokud chtěli konečně spokojeně a plnohodnotně bydlet, často nezbývalo, než aby si pomohli sami. Jako projevy zvýšení kulturnosti obytného prostředí sídliště byly rovněž podnikány kroky k humanizaci sídliště. Jeho nejvýznamnějším projevem bylo osazování jednotlivých center staveb avantgardními sochami a uměleckými díly, kterých bylo vyhotoveno hned několik. Unikátem mezi nimi jsou pak zejména jediné velké sluneční hodiny v Brně, umístěné v severní části centra A, pod úřadem pošty. Jejich praktické využití však bylo brzy znemožněno nad nimi vysazenými břízami, které rychle vyrostly a hodiny zastínily, čímž znemožnily jejich plnohodnotné fungování. Významné umělecké dílo tak ocenili zejména děti z nedaleké školy, které si z nich udělaly oblíbenou prolézačku. U místních obyvatel ostatně sochy vyvolaly spíše nevoli než pochopení. Byly vyhotoveny a osazeny za situace, kdy stále na mnoha místech chybělo zapojení technických sítí, přístupové cesty k jednotlivým domům byly neúměrně dlouho rozkopány a rovněž otevření polikliniky se, přes četné urgence místních obyvatel, neustále odkládalo. Lidé si tak museli sídliště vylepšovat sami. Sázeli keře a květiny na předzahrádkách domů a zařizovali na vlastní náklady lavičky.104 Jako na největší a nejnepříjemnější nedostatek nového sídliště vzpomínají tehdy nově příchozí obyvatelé zejména na absenci chodníků, která hlavně v období podzimních či jarních dešťů proměnila okolí domů v bahnitou stoku. Dalším velmi kritizovaným nedostatkem bylo nedostatečné pouliční osvětlení. Stále větší potíže byly také s parkovišti a garážemi. V původním ÚP se počítalo se šesti velkokapacitními kruhovými parkovišti po okrajích sídliště. K jejich výstavbě nakonec nedošlo a v několika místech byly nahrazeny garážemi.105 Jejich kapacita však byla naprosto nedostatečná již brzy po dokončení sídliště, stejně jako dnes bylo parkování problém. Je však třeba říct, že to není problém způsobený celkově špatným naplánováním sídlišť jako celku v celé zemi. V době vypracování ÚP – počátkem 70. let – se obecně počítalo s tím, že na obyvatele jednoho klasického řadového 103 104 105

kronika ObNV Brno I. díl 2. s. 199. Uložena v AMB, fond B26, oddíl kroniky. Částečně nepřístupný fond. Rozhovor s Jiřinou Markovou, bydlící v panelovém domě na Chopinově ulici v Kohoutovicích od roku 1982, učiněný dne 19. 10. 2013. MZA, f. B338, k. 414, 6. stavba, spis: Požadavky na provádění. Jedná se o nezpracovaný fond.

42

osmipatrového panelového domu, tedy 90–95 lidí bude připadat maximálně 8–10 osobních automobilů.106 Situace v tomto ohledu se však rychle měnila. Mladé rodiny s dětmi postrádaly rovněž dětská hřiště, jejich budování bylo odsouváno a nakonec si je musely postavit svépomocí.107 Velmi krátce bych se zmínil i o situaci kohoutovického sídliště po roce 1989. Sametová revoluce přinesla zásadní změny nejen politické, ale i společenské. Tyto změny se osudově dotkly i panelových domů. Jejich stavební koncepce, stále více kritizovaná již v od poloviny 80. let, byla po roce 1990 postupně pozastavena a nakonec, přestože se s tím původně nepočítalo, zcela ukončena. Bytové domy se samozřejmě stavět nepřestaly, ale používala se již odlišná typizace a postupně také modernější technologie.108 Sídliště v Kohoutovicích pro svou celkově dlouhou dobu realizace patří, spolu se sídlišti Nový Lískovec – Kamenný vrch a dostavbou sídliště Vinohrady, mezi poslední brněnská dokončená sídliště. Panelové domy v Kohoutovicích v první polovině nultých let 21. století postupně prošly (a dodnes vlastně prochází) humanizací a rekonstrukcí v podobě nových nátěrů fasád a u řadových a bodových čtyřpatrových domů na ulicích Pavlovská, Bellova a Chopinova také střešních nástaveb dvoupatrových bytů.

106 107 108

Janovský, Igor – Kleinová, Jana – Stříteský, Hynek: Věda a technika v Československu v letech 1945–1960. Praha 2005. s. 164. Rozhovor s Jiřinou Markovou, bydlící v panelovém domě na Chopinově ulici v Kohoutovicích od roku 1982, učiněný dne 19. 10. 2013. Horská, Pavla – Maur, Eduard – Musil, Jiří: Zrod velkoměsta. Praha 2002. s. 334.

43

6. Závěr Nakonec zbývá ještě zhodnocení mé práce. Na počátku jsem si vytyčil cíle, jichž bych chtěl ve své práci dosáhnout. Zabývat se panelovými domy v Brně, ale celou práci uvést v obecném kontextu panelových domů a sídlišť. Ty byly a jsou tématem kontroverzním. Mnoho lidí je vnímá jako architektonické chyby, ti radikálnější dokonce jako vředy na moderní kultuře bydlení. Sám znám nemálo lidí, kteří více či méně otevřeně bydlením v panelových domech pohrdají a tvrdí, že panelové domy by se jako přežitky socialistické architektury měly v dnešní době srovnat se zemí. Pro situaci, kam by pak několik milionů lidí, kteří v nich žijí, šlo bydlet, však žádné řešení nemají. Panelové domy jistě nejsou tím nejlepším, co mohlo a vlastně může moderní stavebnictví a architektura nabídnout. Jsou prostě tím, čím byly od svého počátku. Tedy, přes všechny své nedostatky, rychlým a masovým řešením krize bydlení. Práci o výstavbě sídliště v Kohoutovicích jsem tedy i proto uvedl celkovou situací a krátkou historií výstavby bytových domů a následně jsem se věnoval situací v bytové výstavbě s jejím politickým i společenským pozadím v Československu a městě Brně. A pak se již soustředil na samotné těžiště mé práce. Zjistil jsem, jaké byly Kohoutovice před započetím výstavby panelového sídliště, během ní a po ní, a samozřejmě jak se spolu staré a nové Kohoutovice sžily. Používal jsem přitom archiválie technického rázu, kroniky s informacemi narativními i vyprávění „kohoutovičáků“ – jak starousedlíků, tak nově příchozích. Celá práce má však dvě stránky. První se týkala zjištění technických záležitostí ohledně samotného budování sídliště, tedy přípravných prací, budování inženýrských sítí, výstavby různých typů a počtů domů v jednotlivých stavbách sídliště a také architektonickourbanistického pozadí výstavby. Uvedl jsem část přípravnou, stavební i následnou dokončovací a přidal jsem několik zajímavých aspektů o unikátnosti kohoutovického sídliště. Přes občasné nesrovnalosti v různých zdrojích to však byla ta lehčí část práce, alespoň z interpretačního hlediska. Těžší, i když pro mě zajímavější část práce, se týkala toho druhého, z lidského hlediska, důležitějšího – soužití jednotlivých skupin obyvatelstva Kohoutovic tvořené částečně informacemi z kronik, ale především prostřednictvím výpovědí místních obyvatel, jichž se výstavba týkala. Některé odpovědi jsem očekával, či spíše tušil, jiné mě naopak velice překvapily nebo dokonce nepříjemně zaskočily. Jejich celkové zhodnocení je však poměrně jasné.

44

Nově příchozí lidé byli rádi, že konečně mají vlastní bydlení, byť často s kvalitativními problémy, navíc v lokalitě tolik propojené s okolní přírodou. Považovali si ticha a klidu kohoutovického sídliště. Starousedlíci naopak tvrdí, že ticho a klid v Kohoutovicích se s výstavbou sídliště vytratily. Obecně však nesli těžce spíše změny, které jim bouřlivá druhá polovina 20. století přinesla. Zažili si mnoho bolesti i utrpení, když přicházeli po roce 1948 o své majetky, když se jejich okolí tak bouřlivě měnilo a nakonec když i místa, kde se narodili a vyrostli, skončila pod pásy buldozerů, aby ustoupila výstavbě, kterou si nepřáli a na kterou se jich nikdo neptal. S odstupem času se však emoce tiší. Čas otupí i nejtěžší rány. Starousedlíci se sžili s novým prostředím, ostatně nic jiného jim ani nezbývalo. Soužití s nově příchozími lidmi nebylo jednoduché, vinu za to však nedávám ani jedné straně. S potížemi tohoto typu se potýkalo asi každé sídliště. Problémy byly a jsou i jinde a jak ukazují nedávné události například ze severu Čech, mohou být nesrovnatelně horší. Celkově tak postavení sídliště v Kohoutovicích vyznívá v rámci brněnských sídlišť velmi dobře, o čemž svědčí to, že o byty v sídlišti Kohoutovice, spolu s byty na novém sídlišti v Žebětíně a v „klasickém“ sídlišti na Lesné, je v rámci Brna dlouhodobě největší zájem.109

109

Misák, Jindřich: Kohoutovice patří mezi nejatraktivnější sídliště v rámci Brna. Kohoutovický kurýr, č. 4, duben 2005, s. 10.

45

7. Použitá literatura a prameny 7.1. Prameny Archivní: Moravský zemský archiv Fond G560 Krajský výbor KSČ Brno Fond B124 I. Krajský národní výbor Brno 1945–1960 Fond B338 Jihomoravský krajský národní výbor 1960–1990 Archiv města Brna Fond W1 Stavební bytové družstvo Družba Dlask, Jan – Marčíková, Veronika – Kleiner, Ivan – Horomská, Petra: Kronika ONV Brno I. Díl 2.–3. Kroniky uložené na ÚMČ města Brna Brno-Kohoutovice Bartoš, Jiří: Kronika Kohoutovic. Kopečný, Václav: Kronika Kohoutovic. Soukromý archiv Martina Kyseláka Fotografie a mapa Kohoutovic před výstavbou panelového sídliště. Soukromý archiv autora práce Srovnávací fotografie dnešního stavu sídliště. Periodika: Architektura ČSSR, ročník 1987. Hospodářské noviny, ročník 1964. Pozemstav buduje, ročník 1982. Plánované hospodářství, ročník 1970. Rudé právo, ročníky 1955–1956, 1976. Rozhovory: 1.

Rozhovor s Jiřinou Markovou 19.10.2013.

2.

Rozhovor s Ivanem Nováčkem 20.10.2013.

3.

Rozhovor s Jaroslavem Plškem 10.9.2013, 22.10.2013, 22.11.2013.

46

7.2. Literatura Andrle, Alois: Bytová výstavba a bydlení v území ČSSR. Praha 1977. Andrle, Alois: 40 let bytové výstavby v socialistickém Československu. Praha 1986. Drmola, Miroslav: K výročí osvobození Kohoutovic. Brno 2005. Haas, Felix: Architektura 20. století. Praha 1980. Horská, Pavla – Maur, Eduard – Musil, Jiří: Zrod velkoměsta. Praha 2002. Janovský, Igor – Kleinová, Jana – Stříteský, Hynek: Věda a technika v Československu v letech 1945–1960. Praha 2005. Kaplan, Karel: Proměny československé společnosti 1948–1960. Díl 1 Dělnictvo. Praha 2007. Knapík, Jiří – Franc, Martin: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1969. Praha 2011. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 1999. Kol. autorů: Kohoutovice. Brno 2010. Librová, Eva: Jak bydlet. Praha 1961. Musil, Jiří: Lidé a sídliště. Praha 1985 Petišková, Tereza: Socialistický realismus. Praha 2002. Pokluda, Zdeněk: Baťův Zlín. Zlín 2011. Průša, Jiří: Abeceda reálného socialismu. Praha 2011. Rudiš, Viktor: Stavby a projekty 1953–2002. Brno 2005. Vaněk, Miroslav – Mucke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Praha 2007. Zarecor, Kimberly: Manufacturing of socialist modernity. Housing in Czechoslovakia 1945–1960. Pittsburg 2011.

47

7.3.

Internetové zdroje

Mapa dnešních Kohoutovic. [online] Data map. Google 2014 [cit. 2014-02-03]. Dostupné z URL: https://maps.google.cz/maps?q= google+maps+kohoutovice&ie=UTF-8&ei=sgzRUr32KZDMswachoDoAw&ved=0CAgQ_AUoAg (přístup 3. 2. 2014)

48

Přílohy

49

Seznam zkratek AMB

Archiv města Brna

MNV

Místní národní výbor

MZA

Moravský zemský archiv

OPBH

Okresní podnik bytového hospodářství

ONV Brno I.

Obvodní národní výbor Brno I.

n. p.

národní podnik

PS

Pozemní stavby (PS Brno, PS Ostrava, PS Gottwaldov)

SBD

Stavební bytové družstvo

ÚP

Územní plán

ÚMČ

Úřad městské části

VC ČSSR

Velká cena Československé socialistické republiky

VHS Znojmo

Vodohospodářské stavby Znojmo

50

Seznam obrazových příloh: Obrázek 1: Mapa starých Kohoutovic...................................................................................... 52 Obrázek 2: Mapa dnešních Kohoutovic ................................................................................... 52 Obrázek 3: Pohled do nových Kohoutovic (ze Strání) – 1976................................................. 53 Obrázek 4: Pohled do nových Kohoutovic (ze Strání) – 2013................................................. 53 Obrázek 5: Pohled na nejstarší zástavbu a JZD – před rokem 1970 ........................................ 54 Obrázek 6: Pohled na nejstarší zástavbu a JZD – srovnávací pohled 2013 ............................. 54 Obrázek 7: Pohled na panelový dům Vaňhalova a základní školu (pohled z kaple) – 1979 ... 55 Obrázek 8: Pohled na panelový dům Vaňhalova a základní školu – 2014 .............................. 55

51

Mapa starých Kohoutovic s devíti původními ulicemi. Stav krátce po Druhé světové válce.

Obrázek 1: Mapa starých Kohoutovic

A mapa dnešních Kohoutovic. Počet ulic se rozrostl na 27.

Obrázek 2: Mapa dnešních Kohoutovic

52

Původní stav: Panelové domy se vkliňují mezi starou zástavbu – zde budování 3. stavby, pod ní „staré“ Kohoutovice.

Obrázek 3: Pohled do nových Kohoutovic (ze Strání) – 1976

Dnešní stav: Již existující třetí stavba je patrná z obrázku č.3. Panelové domy pod ní už patří k tzv. dostavbě.

Obrázek 4: Pohled do nových Kohoutovic (ze Strání) – 2013

53

Původní stav: Pohled na nejstarší zástavbu, stavba vlevo nahoře je bývalé JZD – fotografie je pořízena před rokem 1970, kdy bylo JZD zbořeno. Napravo od kaple je budova nové školy, dnešní ÚMČ.

Obrázek 5: Pohled na nejstarší zástavbu a JZD – před rokem 1970

Dnešní stav: V místě louky z horní fotky je dnes „křesťanský dům“. Panelové domy tzv. dostavby zcela zakryly výhled na kapli Svaté rodiny i na budovu ÚMČ.

Obrázek 6: Pohled na nejstarší zástavbu a JZD – srovnávací pohled 2013

54

Původní stav: V popředí později zbořená zástavba, v pozadí první panelový dům na Vaňhalově ulici a základní škola ZŠ Chalabalova.

Obrázek 7: Pohled na panelový dům Vaňhalova a základní školu (pohled z kaple) – 1979

A dnešní stav. Stará zástavba zanikla a na jejím místě vyrostly panelové domy – fotografie ze střechy panelového domu Ulička 14, postaveného zhruba v místě Božích muk v prostředku horní fotografie.

Obrázek 8: Pohled na panelový dům Vaňhalova a základní školu – 2014

55