MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
M. S. Gorbačov, přestavba a glasnosť z pohledu československého tisku a disentu v letech 1985-1989 (Bakalářská diplomová práce)
Kristýna Vojtová
Vedoucí práce: doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. UČO: 263524 Obor: Politologie-Historie Imatrikulační ročník: 2009
Brno 2012 0
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma M. S. Gorbačov, přestavba a glasnosť z pohledu československého tisku a disentu v letech 1985- 1989 vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 11. 12. 2012
…….………………………………….
1
Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Stanislavu Balíkovi, Ph.D. za cenné připomínky a čas věnovaný mé bakalářské práci.
2
Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………………………4 2. Literatura a prameny…………………………………………………………….…...5 3. Nastínění vývoje přestavby v SSSR……………………………………………….…7 4. Analýza Rudého práva 4.1 Období od března 1985 do ledna 1987……………………………………………10 4.2 Období od ledna 1987 do léta 1988………………………………………….……12 4.3 Období od léta 1988 do listopadu 1989…………………………………………...14 4.4 Proměna postavení přestavby v Rudém právu 1985-89……………………….….16 5. Analýza Svědectví a Listů 5.1 Období od března 1985 do ledna 1987……………………………………………18 5.2 Období od ledna 1987 do léta 1988……………………………………………….21 5.3 Období od léta 1988 do listopadu 1989……………………………………...……23 5.4 Disent a přestavba 1985-1989, komparace Svědectví a Listů…………………….26 6. Závěr……………………………………………………………………………...…..28 7. Seznam literatury…………………………………………………………………....30 8. Seznam zkratek……………………………………………………………………....32
Počet znaků: 67 482 3
1. Úvod Ústředním tématem této diplomové práce je působení Michaila S. Gorbačova a fenomény přestavby a glasnosti v interpretaci dvou různých stran. Prvním zdrojem bude ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa- Rudé právo (RP). Protipólem budou dva nejznámější exilové časopisy, v Paříži vydávaný čtvrtletník Svědectví pod taktovkou Pavla Tigrida a Listy, které vydával Jiří Pelikán v Římě. Mým záměrem je konfrontovat oba proudy mezi sebou, poukázat na rozdíly a objasnit jejich příčinu. Porovnávat budu nejenom oficiální tisk a disent mezi sebou, ale provedu komparaci obou exilových periodik a zhodnotím jejich odlišnosti v pojímání přestavby. Tato práce bude mít komparativní povahu, využívat budu hlavně historicko-srovnávací metodu. Hlavní výzkumnou otázkou je Jaké byly reakce stranického tisku a disentu na změny v Sovětském svazu spojené s nástupem M. Gorbačova až do sametové revoluce? Cílem této práce je tedy porovnat, jak se vybíraly a hodnotily zprávy o sovětské přestavbě a glasnosti od března 1985, tedy od nástupu M. S. Gorbačova na post generálního tajemníka KSSS, až do pádu komunistického režimu v Československu v listopadu 1989. Mimo jiné také budu sledovat jak se RP, Svědectví a Listy věnovaly tématu přestavby a glasnosti v Československu. Zkoumaným tématem bude přestavba v co nejširším slova smyslu, tedy obecný rámec, zastřešující všechny reformní snahy. Nicméně některé rozměry přestavby a glasnosti mě budou zajímat více a některé méně. Zcela vynechám téma hospodářských reforem, nejenom kvůli odbornosti, potřebné k porozumění problematiky, ale především kvůli velkému množství článků a esejů na dané téma, které by vystačily na samostatnou diplomovou práci. Sledovanými podproudy přestavby budou lidská a občanská práva, politická pluralita, svoboda slova, tisku a projevu, informovanost aj. Dílčími problémy, kterými se také budu zabývat, jsou například otázky: Čí názor periodika vyjadřovala a jak se to promítlo do hodnocení přestavby? Jaká témata byla zdůrazňována a jaká naopak opomíjena? Jak jsou v analyzovaných listech zobrazovány dílčí události a jednotliví aktéři? První kapitola se bude věnovat hlavní pramenné základně a použité literatuře. Stručně charakterizuji jednotlivá periodika, nastíním jejich strukturu a témata, kterým se věnují. Dále pak rozeberu postavení médií v Československu v období normalizace, kdo určoval jejich agendu a čí názory vlastně reprezentovaly. Krátce se zmíním i o vývoji a postavení exilových periodik.
4
Druhá kapitola se pokusí ve stručnosti nastínit hlavní vývoj přestavby v SSSR do listopadu 1989 s ohledem na výše zmíněná zkoumaná témata, a to s použitím českých i zahraničních publikací. Následovat bude kapitola, která bude analyzovat Rudé právo v letech 1985-89. Členěna bude do tří podkapitol a to dle vnitřního vývoje přestavby (mezníky jsou jaro 1987 a léto 1988).1 Na závěr se pokusím zodpovědět otázku, zda se v průběhu čtyř let proměnilo vnímání přestavby prostřednictvím jejího hodnocení, a jestli ano, tak jak. Další kapitola se bude věnovat dvěma exilovým časopisům, Svědectví a Listům. Kromě analýzy článků, které se věnují přestavbě, se zaměřím i na rozdíly mezi oběma časopisy a pokusím se tyto rozdíly odůvodnit. Na závěr se pokusím zodpovědět otázku, zda byla přestavba a glasnosť hlavním tématem pro disent a zda ji hodnotili kladně a podporovali ji, nebo zda ji odmítali a navrhovali jiná řešení společenské, ekonomické a v neposlední řadě i politické situace v Sovětském svazu a v Československu. Poté shrnu rozdíly mezi oběma časopisy.
2. Literatura a prameny Pramennou základnou pro studium československého tisku v letech 1985-1989 bude Rudé právo, jakožto ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa. Rudé právo tvořilo pomyslný vrchol mezi tištěnými médii: určovalo hlavní agendu, vybíralo, které informace zveřejní a určovalo základní postoje k jejich interpretaci. Dozor nad všemi médii, tedy i nad tiskovinami, prováděla KSČ prostřednictvím speciálně k tomuto účelu vytvořených kontrolních orgánů. Veškerý tisk měl dodržovat politickou agendu KSČ a sloužit k prokomunistické propagandě (Končelík, Večeřa, Orság 2010: 213-215). Pro tuto práci budu využívat články, úvodníky-komentáře, uveřejněné projevy a rozhovory a v neposlední řadě také diskuze a názory čtenářů. Alternativu k oficiálním médiím tvořila média exilová, která byla vydávána mimo území Československa. Jako reprezentanty tohoto proudu jsem se rozhodla použít dva nejznámější exilové časopisy: Svědectví a Listy. A protože byly oba časopisy určeny jak pro zahraniční
1
Na jaře se uskutečnilo lednové plénum ÚV KSSS a v téže době se u nás začala prosazovat čs. přestavba. Druhým mezníkem je pak léto 1988, kdy se konala všesvazová konference KSSS, v ČSSR probíhala diskuze o návrhu zákona o státním podniku a 21. srpna 1988 začal cyklus pravidelných demonstrací.
5
čtenáře, tak i pro domácí, byla tato periodika ilegálně dovážena k nám. Zvláště po vzniku Charty 77 a dalších opozičních uskupení došlo k prohloubení spolupráce domácího disentu a exilu na poli publikační tvorby. O tom svědčí i fakt, že mnoho domácích disidentů pravidelně přispívalo do exilových časopisů. Podmínky pro vydávání exilových periodik byly diametrálně odlišné od těch v ČSSR, zvláště absence cenzury dávala exilovým médií šanci pokračovat ve svobodné výměně názorů, která započala v Československu v době pražského jara. Svědectví, Čtvrtletník pro politiku a kulturu Pavla Tigrida byl jedním z nejvýznamnějších exilových časopisů, který vyšel poprvé 28. října 1956 v New Yorku, od roku 1960 vycházel v Paříži a v letech 1990-1992 v Praze. Vydavateli byli nejprve Jiří Horák a Radomír Luža, od čísla 21 nebyl vydavatel jmenovitě uváděn (vyd. Svědectví). Exilová a první pražská čísla redigoval
Pavel
Tigrid
(1956-1991).
Časopis
byl
určen
především
čtenářům
v Československu2, což se projevilo i na výběru článků a témat. Svědectví se věnovalo především domácí a mezinárodní politické situaci, malou část tvořily informace o dění uvnitř exilu. Již od prvního čísla se redakce držela jednotného strukturování článků, kterým se řídila víceméně po celou dobu své existence. Většina čísel začíná aktuální rubrikou Poznámky k událostem, následují rozsáhlejší statě, články, případně rozhovory či ukázky z dokumentů a manifestů. Následovaly ohlasy čtenářů, polemiky, literatura, literární věda a kritika (Formanová a Gruntorád 1999: 73-75). První číslo dvouměsíčníku Listy vyšlo v Římě v lednu 1971 jako časopis československé socialistické opozice. Byl to levicově orientovaný kulturní a společenský časopis. Vydavatelem byl Jiří Pelikán, který Listy řídil spolu s redakčním kruhem, jehož složení se v různých obdobích obměňovalo. Na tvorbě se pravidelně podíleli i další spolupracovníci, zejména pak z Československa, jejichž stati a úvahy byly v Listech otiskovány – případně přejímány z agentury Palach-Press nebo přetiskovány ze samizdatu, z INFOCHu či ze zahraničního tisk.3 Listy se věnovaly především zemím východního bloku, zvláště pak událostem v Československu a v Sovětském svazu. Také se zde uveřejňovaly v plném znění dokumenty Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za pramen je možno považovat i politický deník Viliama Horňáka, který byl vydán v roce 1991. Tyto eseje byly určeny pro Lidové noviny, kam je také pod pseudonymem Anonym z Prahy posílal. Jeho příspěvky však nebyly uveřejněny a tak došlo k jejich vydání až po
2
První číslo vyšlo v nákladu 1000 kusů, domů bylo odesláno 150 kusů, poslední exilové číslo 88 vyšlo v nákladu 21 000 kusů, do Československa přišlo 15 000. 3 www.listy.cz
6
revoluci. Jde o soubor statí a úvah o současném dění. Autor psal své příspěvky pod bezprostředním vlivem událostí, které považoval za důležité, přičemž využíval pouze novinových zpráv. Viliam Horňák mimo jiné také přispíval do exilových Listů (Horňák 1991a: 5). Zásadní práce na téma přestavby vyšla v roce 2011 z pera Michala Pullmanna: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Tato publikace shrnuje nejen sovětskou perestrojku, ale také analyzuje přestavbu v Československu, a to na základě stranických dokumentů i tiskovin a z pohledu vládnoucí špičky i dělnické třídy. Pro dějiny Sovětského svazu a sovětského bloku je stěžejní kniha od trojice Jiří Vykoupil, Bohuslav Litera a Miroslav Teichman: Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 19441989, která kromě dějin Sovětského svazu nabízí i kapitoly k vývoji v sovětských satelitech. V roce 2011 jsem obhájila bakalářskou práci z historie na téma Mezinárodní vztahy a evropská integrace z pohledu oficiálního tisku a disentu v letech 1985-1989. Tato práce se primárně zabývala změnou sovětské zahraniční politiky po nástupu Michaila S. Gorbačova, dále pak rozebírala mezinárodní vztahy a evropskou integraci od roku 1985 do listopadu 1989. Jako zdroje jsem využila periodika Rudé právo, Nová mysl, Otázky míru a socialismu, Svědectví a eseje a články domácího disentu. Z tohoto důvodu budu využívat i tento zdroj, zvláště v pasážích o názorech Svědectví, jelikož množství článků na téma Gorbačov, přestavba a glasnosť je velmi malé a musím použít stejné příklady. Proto jsem také jako druhý zdroj zvolila Listy a využila tak možnosti rozšířit pole i o levicově orientovaný časopis.
3. Nastínění vývoje přestavby v SSSR Po smrti Konstantina U. Černěnka v březnu 1985 nastoupil na post generálního tajemníka ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, což byl vskutku výrazný posun od staré k mladší generaci. Zatímco jeho předchůdce se chopil funkce v 74 letech, Gorbačovovi bylo pouhých 54 let. Byl zastáncem umírněných reforem, snažil se napravit a liberalizovat poněkud strnulý sovětský systém, ale bez toho aby ho výrazněji transformoval.4 Jeho představy o reformách byly ovšem poněkud nejasné a vedly k destabilizaci sytému a jeho zániku.
4
Uvažoval o změnách v rámci reforem, nikoli o systémové změně (Švankmajer et al. 1995: 464).
7
První fáze reforem (březen 1985 až polovina roku 1986) se vyznačovala relativně opatrnými kroky, které se zaměřovaly na zlepšení ekonomické situace země. Brzy se však jeho pokusy střetly se zkostnatělým státním i stranickým aparátem, kterému byla situace v zemi zcela lhostejná. Systém byl příliš centralizovaný a informace byly systematicky falšovány (Vykoukal et al. 2000:647-650). Proto krátce po svém zvolení začal postupně odstraňovat představitele staré brežňevovské garnitury z vedoucích funkcích a začal prosazovat větší otevřenost (Mlynář 1991:125).5 V únoru 1986 se konal 27. sjezd KSSS, který vyhlásil novou, již 12. pětiletku a postuloval demokratizaci, nové myšlení a perestrojku (přestavbu) (Švankmajer 1995: 465). Přednesl projev o kritice nedostatků a strnulosti Sovětského svazu. Hovořil o potřebě hlubokých reforem a nutnosti posílit ,,socialistickou demokracii.“ Jeho kritika se snesla na brežněvismus, netečnost byrokratického aparátu, stagnaci národního hospodářství a pokles životní úrovně. Konkrétní podrobnosti, jak tyto negativní jevy odstranit, však nenavrhl. Východisko hledal v návratu k leninským principům, očištění ideologie i praxe od pozdějších deformací socialismu. Sjezd přijal také nový program KSSS, ve kterém se objevily návrhy na systematické zlepšování socialismu, zatím pouze opatrné a umírněné. Svoje další představy formuloval na zasedání ústředního výboru v červnu 1986, kde kritizoval konzervativní síly za blokování reforem a v září téhož roku zdůraznil, že jeho hlavní prioritou je demokratizace sovětské společnosti (Vykoukal et al. 2000:647-650). První etapa přestavby končí na počátku roku 1987, kdy Gorbačov opustil ryze technokratickou koncepci ,,urychlení“ a vyhlásil kurz ,,revoluční přestavby.“ První Gorbačovovou velkou výzvou byl jeho projev na plénu ÚV v lednu 1987, kde rozšířil dosavadní pojetí reformy jako výlučné ,,revoluce shora“ požadavkem demokratizace společnosti (revoluci shora nahradila revoluce zdola) (Durman 1998: 343-357). Gorbačov přistoupil k rétorice potřebných politických změn a začal zdůrazňovat důležitost glastnoti.6 V průběhu roku 1987 byl politický život postupně zaplavován neformálními organizacemi (Veber 2001: 185-186). Faktické odstranění cenzury z rozhodnutí ÚV KSSS v lednu 1987 uvolnilo prostor aktivitám liberálních novin a časopisů (Vykoukal et al. 2000: 660). S rozvojem reforem a glasnosti v SSSR na počátku roku 1988 se stále ve větší míře podílely na řízení státu i jiné složky než jen komunistická strana a byrokracie. Stále výraznější vliv na ni vyvíjely sdělovací prostředky, kultura a inteligence. Sevření ústředním plánovacím
5
Protože věřil, že urychlení ekonomického rozvoje vyžaduje informovanější a svobodnější obyvatelstvo. Glasnosť označuje politiku maximální otevřenosti o činnosti státních orgánů a minimálního potlačování svobod slova a informací. 6
8
systémem uvolnila také ekonomická reforma, zvláště zákon o státním podniku, který vstoupil v platnost v lednu 1988, a zákon o družstevnictví z května téhož roku. Sílící glasnosť uvolnila prostor pro vznik a působení velkého množství neformálních hnutí, klubů a spolků různých zaměření (Vykoukal et al. 2000: 659-660). Na přelomu června a července se konala 19. konference KSSS, která měla projednat otázky prohloubení perestrojky a změny v systému státních orgánů. Lze říci, že teprve zde se objevují rysy takových změn, které lze nazvat kvalitativními změnami systémové povahy. V této době se začalo hovořit o příčinách současné krize v souvislosti s tím, že ekonomický a politický systém SSSR je výtvorem minulých historických podmínek z 30. a 40. let a dnešku už neodpovídají. Proto je nutné odstranit všechny ,,brzdící mechanismy“ a systém ,,aktualizovat“ (Mlynář 1991: 126). Gorbačov prosazoval striktní oddělení sovětů od komunistické strany a posílení úlohy nejvyššího sovětu, která byla dosud pouze formální. Vlastní parlament měl být zvolen ze členů nově navrhovaného superparlamentu Sjezdu lidových poslanců s 2250 poslanci. K jeho nejradikálnějším krokům patřil návrh, aby první tajemníci stranických organizací byli voleni v tajných volbách s více kandidáty (stejným způsobem měla probíhat i volba předsedů sovětů). Návrhy na rozšíření pravomocí volených státních orgánů na úkor stranických znamenaly politickou revoluci v sovětském systému. Vzhledem k odporu stranického aparátu využil momentu překvapení a svůj návrh ústavních změn, včetně vytvoření Sjezdu lidových poslanců, předložil konferenci až v samém závěru jednání. Delegáti návrh schválili, aniž si plně uvědomili důsledky svého činu. Sovětský svaz sice formálně zůstal státem jedné politické strany, KSSS však ztratila svoji absolutní moc (Vykoukal et al. 2000 :659-663). Všeobecné volby lidových poslanců na základě nových zákonů se konaly v březnu 1989 (zúčastnilo se jich více než 80% voličů). Nebyly sice ještě úplně demokratické, jelikož KSSS jako jediná legální politická strana mohla rozhodovat o volebním klíči. Ale kandidáti byli jmenováni nejen z KSSS, ale také z různých společenských organizací, od odborů a Komsomolu, přes Akademii věd, po svaz filatelistů. Výsledky voleb způsobily převrat, jelikož v nich komunisti nezískali takový výsledek jako v minulých letech. Naopak byla zvolena řada radikálních reformistů a disidentů (např. A. Sacharov) (tamtéž: 674). V květnu téhož roku poslanci nového sovětu zvolili svůj Nejvyšší sovět. Hlavním diskusním tématem bylo zrušení článku 6 platné ústavy o vedoucí úloze strany. V novém sovětu vznikla v roce 1989 tzv. meziregionální skupina poslanců, která se začala nazývat liberálové a zformulovala nový politický program, jehož cílem bylo zavést pluralitní systém, obnovit soukromé vlastnictví a zavést tržní hospodářství (Veber 2001: 194-195).
9
4. Analýza Rudého práva 4.1 Období od března 1985 do ledna 1987 Zvolení M. S. Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS bylo v březnu 1985 samozřejmě hlavním tématem pro tisk. Rudé právo to okomentovalo stejným způsobem, jako u jeho předchůdců. Zdůraznilo zejména jeho snahu se i nadále ,,řídit leninskou politikou míru a mírového soužití“ a ocenilo jeho odhodlání ,,i nadále zdokonalovat všestrannou politickou součinnost a hospodářskou, ideologickou a další spolupráci.“7 První, kdo začlenil myšlenky přestavby do svého slovníku, byl předseda československé vlády Lubomír Štrougal (Pullman 2011: 58). Ve svém projevu k 40. výročí Košického vládního programu se zmínil i o ,,procesu přechodu našeho národního hospodářství na dráhu intenzivního rozvoje“, který vyžaduje oproti dosavadním stereotypům nové myšlení a nové vidění problémů a úkolů. Dodává, že československý lid bude muset ,,přehodnotit některé naše dnešní názory a koncepce tak hluboce, že si to ani nedovedeme představit.“8 Většinou však RP uveřejňovalo články, ve kterých zdůrazňovalo, že nový sovětský vůdce bude dodržovat ,,kontinuitu strategické linie vypracované předcházejícím sjezdem a následujícími zasedáními ústředního výboru.“9 Oficiální žurnalistika se užívání pojmu přestavba v této době prozatím vyhýbala. To, že se nejedná o zásadní reformy, deklarovala používáním osvědčených výrazů, které používala již roky předtím. Do popředí se dostávaly pojmy jako ,,nové myšlení“ či ,,strategie urychlení“, to vše mělo umocnit dojet, že stávající poměry se výrazně měnit nebudou, že se pouze zdokonalují a vylepšují (Pullman 2011: 58-59). Co zde oproti disentu chybí, jsou vlastní analýzy Gorbačovovy politiky, které by naznačovaly závažnost změn v Sovětském svazu a které by napovídaly, jak si generální tajemník představuje budoucnost Sovětského svazu. RP se v této době omezovalo na mechanické uveřejňování projevů M. Gorbačova a zpráv ze Sovětského svazu, chyběla jim ovšem jakákoliv kritická reakce. Když byl někdo z vysokých státních funkcí vyhozen pro svůj konzervativní přístup k reformám, RP to okomentovalo slovy, že soudruh požádal o uvolnění z funkce ze zdravotních důvodů. Zásadní reorganizace ministerstva zahraničních věcí byla 7
Rudé právo 16. 3. 1985, r. 65, č. 64, s. 6. Významný dokument našich novodobých dějin. Projev soudruha Lubomíra Štrougala na shromáždění v Košicích, Rudé právo 5. 4. 1985, r. 65, č. 81, s. 3. 9 Rudé právo 27. 4. 1985, r. 65, č. 99, s. 6. 8
10
v RP odbyta krátkou zprávou o konání porady zahraničně-politických pracovníků10 (Vojtová 2011: 15-16). Rudé právo věnovalo poměrně velkou pozornost počáteční Gorbačovově opatrné přestavbové rétorice o urychlení ekonomického rozvoje a zlepšení činnosti stranických a státních aparátů. Ovšem po 27. sjezdu KSSS (únor 1986), který ohlásil radikální změny a kdy začalo docházet k dalším čistkám na nejvyšších místech, RP se muselo podřídit postojům ÚV KSČ na přestavbu. A ústřední výbor nové podněty ze Sovětského svazu rozhodně nepřijímal s nadšením. Přestavba byla z československé perspektivy dlouho chápána jako výlučně sovětský projekt s nejistou budoucností (Pullman 2011:60). Používání přestavbového slovníku nalezneme opět u předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Ve své Zprávě o hlavních směrech hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986-1990 a výhledu do roku 200011 hovoří o ,,strukturální přestavbě našeho národního hospodářství“ a upozorňuje, že ,, ani náš hospodářský mechanismus až dosud k tomu nevytváří dostatečný ekonomický tlak a účinné podněty.“ Teprve později začaly sílit hlasy, které se zajímaly o dění v Sovětském svazu. RP k tomuto účelu začalo publikovat pravděpodobně uměle vytvořené dopisy mezi československými a sovětskými novináři. Nicméně i takové příspěvky, jako byly rozhovory a projevy M. Gorbačova, byly často pozměňovány a otištěny byly jen ,,neškodné“ věci. Například v rozhovoru s M. Gorbačovem ze září 1986 se hovořilo o plánech na odzbrojení, ale také o projektu přestavby, v RP byla však otištěna pouze část o odzbrojení.12 Rudé právo se ze všech sil snažilo všechny změny prezentovat jen jako další z kroků potřebných k přechodu ke komunistické společnosti, jako další z reforem, které zahájil již sám Lenin, a které tedy nejsou ničím znepokojujícím. Otevřené odhalování nedostatků a přehmatů, které se po léta obcházely a odsouvaly, je prezentováno jako snaha o prosazení nových, tvořivějších přístupů. Gorbačov je považován za pokračovatele leninských ideálů (které on sám vyzdvihoval nade vše), nikoli však za reformátora, ale spíše za obnovitele (Durman 1998: 299) (Vojtová 2011: 16).
10
Rudé právo 26. 5. 1986, r. 66, č. 121, s. 7. Rudé právo 26. 3.1986, r. 66, č. 72, s. 4. 12 Rudé právo 9. 9.1986, r. 66, č. 212, s. 1-2. 11
11
4.2 Období od ledna 1987 do léta 1988 Po lednovém plénu ÚV KSSS již nebylo možné nadále opomíjet přestavbový kurs. Úvodník RP z 29. ledna 1987 je nadepsán Inspirující příklad KSSS. Jedná se o právě skončené zasedání ústředního výboru a vychází z projevu M. Gorbačova. Článek deklaruje jednoznačnou podporu myšlenkám přestavby a na rozdíl od dosavadních projevů vedoucích činitelů se neomezuje na podporu hospodářským reformám, ale zdůrazňuje také celospolečenskou šíři přestavby: ,,přestavba sama je možná jedině prostřednictvím demokracie a díky demokracii. Jedině tak lze otevřít prostor nejmohutnější tvořivé síle socialismu- svobodné práci a svobodnému myšlení ve svobodné zemi.“ Tento důležitý Gorbačovův projev odbylo pouze krátkým úvodníkem a zajímavé je, co z něho zdůraznilo a co naopak vynechalo. Neotisklo to podstatné- Gorbačovův návrh na tajné volby do stranických orgánů, pluralitu kandidátů a posílení nezávislosti soudů. Všechny tyto plány RP shrnulo do věty, že ,,ústřední výbor se zabýval bojem proti formalismu v politickém životě a ve volebním systému apod.“ K uskutečnění těchto návrhů je prý třeba tvůrčího myšlení, novátorského přístupu a leninismu v činech. Kromě tohoto projevu se objevovaly i další články, které některé informace o přestavbě a glasnosti v SSSR pozměňovaly nebo je RP rovnou neuveřejňovalo. A to především z obavy, že by mohlo dojít k aktivizaci opozice i veřejnosti. Ovšem navenek se vedení KSČ horlivě hlásilo k následování ,,inspirujícího příkladu KSSS13, nicméně inspirujícími podněty jsou pouze takové, které pomůžou naší republice.“14 Bil'ak o novém myšlení píše: ,,je pravda, že v politice KSSS nacházíme cenné podněty, ale my, čeští a slovenští komunisté, musíme postupovat tak, aby socialismus prokazoval svou sílu a přednosti u nás“15 (Vojtová 2011: 21). RP plně převzalo slovník přestavby, ale byl to právě a pouze ,,slovník“, který měl veřejnost ubezpečit, že i Československo bude následovat příkladu SSSR, nikoliv však činy.16 Strategií vedení KSČ bylo následování sovětských vzorů, aby se dokazovala plná konformita se Sovětským svazem, ale aby co nejméně zasáhla do stávající mocenské struktury (Pullman 2011:66). Byl to pokus spojit přestavbu s dřívějším konceptem ,,rozvinutého socialismu“, ,,intenzifikace“ nebo ,,urychlení“(Pullman 2011:123). V roce 1987 bylo stále obtížnější kontrolovat všechna média, a i když v ČSSR nebyla glasnosť nikdy oficiálně vyhlášena, tak na pozadí změn v SSSR byla postupná pluralizace
13
Rudé právo 29. 1. 1987, č. 23, r. 67, s. 1. Rudé právo 20. 2. 1987, r. 67, č. 42, s. 1. 15 Svědectví, r. XX, č. 80, 1987, s. 722. 16 viz např. článek O zásadách přestavby hospodářského mechanismu, RP 17. 2.1987, r. 67, č. 39. 14
12
témat nezadržitelná (Pullman 2011:77). Příkladem může být nečekaný průběh diskuze o návrhu zákona o státním podniku, který ukázal, že konsensus o základních hodnotách a hierarchii státního socialismu není samozřejmý (tamtéž: 73). Ozývaly se různé stížnosti na to, že ,,část stranického aktivu nebyla teoreticky připravena na diskusi“ nebo na to, že ,,existuje řada nejasností“ a další připomínky. Ovšem vedle toho se v RP objeví, a to většinově, nespokojené názory ,,odchovanců Brežněvovy éry“, kteří nový návrh považují za příliš problematický a revoluční. Tak např. v čísle ze 14. srpna se Imrich Berecz podivuje nad výrazem součinnost, který je v návrhu zákony obsažen.17 Dále pak píše: ,,už tu u mne byli chlapi z výroby, a co prý je to za termín-součinnost…kde zůstala vedoucí úloha strany? Navrhuji upravit tuto větu tak, aby z ní jasně a jednoznačně vyplynulo, že vše je pod vedením stranické organizace, zdůrazňuji pod vedením.“ Čili jinak, vedoucí úloha strany znamená, že všichni musí poslouchat.18 V další diskuzi nad návrhem zákona o státním podniku pak Lumír Klavica píše: ,,V části, která hovoří o řízení podniků a socialistické samosprávě, mi chybí jakkákoliv zmínka o vedoucí úloze strany, o jejím podílu na řešení kádrových otázek a o jejím rozhodujícím slovu k nejzávažnějším problémům podniku. Mám to tedy chápat tak, že stranická organizace bude muset skládat účty radě? Z ustanovení vyplývá, že se klade autorita strany do stejné roviny jako postavení společenských organizací.“19 Smýšlení těchto lidí je tedy bytostně protiobčanské a protidemokratické. Ukázkou o pronikání proklamovaného nového myšlení do praxe, jsou dva články z RP z 19. a 20. února 1988. V článku Kádrová práce podle šablony20, který je umístěn hned vedle projevu M. Gorbačova o přestavbě a novém myšlení, se jedna čtenářka dotazuje, zda může nestraník zastávat u nás odpovědné místo. Redaktor na tento dopis reaguje odvoláním se na 7. zasedání ÚV KSČ a projevy Miloše Jakeše, kde se hovoří o větším zapojení nestraníků do vedoucích funkcí (ostatně stejně je tomu tak i v SSSR). V zápětí však dodává, že podle praktizovaných zásad nikoliv, a to ani na takové místo, jako je vedoucí knihovny v Kladně, o které pisatelka žádala. Tedy i nadále platí, že je lepší loajální a nekvalifikovaný soudruh, nežli schopný a kompetentní odborník (Horňák 1991:15). Dalším příkladem je článek z 20. února nazvaný Stát, společnost, církve a věřící. Je to úvaha s cílem očernit akci katolických věřících žádajících úpravu vztahů mezi státem a církví.
17
V paragrafu 68, kde se hovoří o výběru, plánování, rozmisťování, přípravě a hodnocení pracovníků, má vedení podniku postupovat v SOUČINNOSTI se stranickou organizací. 18 Rudé právo 14. srpna 1987, r. 67, č. 189, s. 3. 19 Rudé právo 18. srpna 1987, r. 67, č. 193, s. 3. 20 Rudé právo 19. 2. 1988, r. 68, č. 41, s. 3.
13
Autor tohoto článku, Václav Dolejší, je překvapen, že tato akce je šířená zdola a nikoli od státních či církevních úřadů, ale je spontánním vyjádřením věřících. Dovolili si pozvednout svůj hlas a otevřeně se projevit. Ovšem vedení KSČ tuto akci posoudilo jako nezákonnou kampaň.21 Paradoxně na další straně tohoto čísla je uveřejněn projev M. Gorbačova o tom, že „iniciativa není vada nebo něco nepohodlného, není to kampaň, nýbrž nevyhnutelná a nanejvýš důležitá podmínka pokroku.“22 V Československu je jak vidět mezi jednotlivými iniciativami hluboký rozdíl (Horňák 1991:16) (Vojtová 2011: 26-27). Co se týče reakcí stranického vedení na sovětskou přestavbu, bylo jasné, že se všichni snaží vyvolat dojem, že přestavba nalezla svoje uplatnění i v Československu. Nový generální tajemník Miloš Jakeš při každém významnějším projevu prohlašoval, že ,,kurs revolučních přeměn nastoupený v Sovětském svazu má naši plnou podporu“, že ,,strana obdobně jako sovětští komunisté přistupuje k zásadní přestavbě veškerého společenského života“ atd. Některé články definovaly přestavbu jako ,,pokračování revoluce v nových podmínkách.“23 Patrná byla snaha čs. vedení odvrátit možnou politizaci přestavby (která se komplikovala informacemi o sovětské glasnosti) a zaměřit se na reformování hospodářství (Pullman 2011:99-100). Ovšem čtenáři si mohli z některých cizích periodik (např. Ogoňok, Izvěstija) nebo ze zveřejňování oficiálních překladů sovětského tisku v Týdeníku aktualit přečíst, že Československo za Sovětským svazem zaostává, zvláště pak v oblasti veřejné informovanosti a diskuze.
4.3 Období od léta 1988 do listopadu 1989 Závěrečný projev Miloše Jakeše na 10. zasedání ÚV KSČ v říjnu 1988 se nesl v duchu inspirace 19. konferencí KSSS na přelomu června a července téhož roku. A zatímco v této době Sovětský svaz hledá východiska ze společenské krize socialismu cestou radikálního odstraňování administrativně direktivních metod řízení, předkládá Jakeš návrh na ustavení Výboru pro řízení stranické práce v ČSSR a návrh na zřízení třinácti komisí ÚV24 (Horňák 1991: 23) (Vojtová 2011: 27).
21
Rudé právo 20. 2. 1988, r. 68, č. 42, s. 3. Rudé právo 20. 2. 1988, r. 68, č. 42, s. 5-6. 23 Rudé právo 25. 2. 1988, r. 68, č. 46, s. 1. 24 Rudé právo 13. 10. 1988, r. 69, č. 242, s. 1. 22
14
První povolená manifestace nezávislých organizací proběhla 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze. Rudé právo to nazvalo zneužitím výročí Všeobecné deklarace lidských práv takzvanými nezávislými skupinami, které tím prý chtěly vyslovit požadavky, které jsou namířeny proti probíhajícím společenským přeměnám a proti socialistickému Československu.25 Jako protiváhu této akce vyzvedlo ustanovení Výboru pro lidská práva a humanitární spolupráci, k němuž došlo na Fóru československé veřejnosti. Stát potřeboval ukázat, že tato demonstrace je bezpředmětná, neboť se dělá vše proto, aby byla dodržována lidská práva a probíhala o nich veřejná diskuse.26 Zprávy ze Sovětského svazu o zintenzivnění reforem se dostávají v Rudém právu trochu do pozadí. Oproti dřívějšku, kdy bylo dění v Sovětském svazu prioritou, se nyní zprávy o přestavbě a zvláště liberalizaci politického systému často objevují až na posledních stranách a většinou jsou zkrácené a poupravené. Výrazně se to projevilo na volbách do Sjezdu lidových poslanců. RP zveřejnilo pouze krátkou zprávu, kde uvedlo, že ve volbách vyhrála KSSS se skoro 90 % procenty hlasů a více se tomuto tématu nevěnovala.27 Informace o tom, že se do nového parlamentu dostala i opozice nebo že komunisté v některých obvodech úplně propadli, zjevně redaktoři nepovažovali za důležité. Dalším problémovým tématem byly projevy M. Gorbačova a jiných sovětských reformátorů. Redakce RP je záměrně poupravovala a vyškrtávala věci, které si vedení KSČ nepřálo zveřejňovat. Příkladem může být projev M. Gorbačova na zasedání ÚV KSSS k zemědělské politice.28 Rudé právo nezveřejnilo (na rozdíl od Bratislavské Pravdy) všechny zajímavé podrobnosti, týkající se konkrétních opatření na poli uplatňování nových forem vlastnických vztahů na vesnici. Celkovým smyslem reformy bylo, aby pracujícím byly poskytnuty rozsáhlé možnosti projevit svou samostatnost, podnikavost a vlastní iniciativu. S tím ale nesympatizovalo komunistické vedení, proto všechny „nevhodné“ myšlenky a návrhy nesměly být otištěny. A zatímco v Sovětském svazu proběhly částečně svobodné volby s možností více kandidátů, u nás za „div socialismu“ považuje RP doplňující volby do FS ČSSR na Teplicku. Vyjadřuje se o nich jako o „odvážném experimentu“ na základě výběru ze tří kandidátů. A RP neskrývá své obavy, zda se voličům nebudou zdát tři kandidáti moc nebo zda se budou moci odpovědně rozhodnout.29
25
Rudé právo 12. 12. 1988, r. 69, č. 292, s. 3. Rudé právo 12. 12. 1988, r. 69, č. 292, s. 2. 27 Rudé právo 5. 4. 1989, r. 69, č. 80, s. 1. 28 Rudé právo 17. 3. 1989, r. 69, č. 65, s. 6. 29 Rudé právo 25. 3. 1989, r. 69, č. 72, s. 1-2. 26
15
Dalším příkladem, jak se u nás uplatňovaly podněty z Moskvy, je reakce československé vlády na demonstrace a manifestace, které od počátku roku 1989 nabývaly na intenzitě. Předsednictvo ČNR schválilo zpřísněná sankční opatření proti veřejným shromážděním tzv. protisocialistických skupin, čímž de facto oklestila ústavní právo shromažďovací. Důvodem k zavedení takovýchto opatření byl tzv. Palachův týden.30 RP tuto akci „protistátních živlů“ připravovanou „západními diversními centry a Chartou 77“ odsoudilo jako „zneužití nesmyslného výročí sebevraždy J. Palacha.“31 O to více je bije do očí projev M. Gorbačova přednesený o měsíc později v Kyjevě: „Jediná hybná síla, která je schopna zajistit úspěch přestavby, je demokracie, samospráva, aktivní zapojování všech i každého jednotlivce do procesu přestavby.“32 Vedení komunistické strany si však pod pojmem demokracie představoval něco jiného. Předseda vlády L. Adamec v projevu v Bratislavě prohlásil: ,,Jsme pro otevřený demokratický dialog. Nemyslíme si, že podpisové akce jsou k tomu tím nejlepším prostředkem.“33 Čili jinými slovy, přípustná je pouze ukázněná demonstrace podle předem připraveného scénáře. Jenomže taková demokracie přestává být demokracií a stává se demokracií omezenou, která nemá s perestrojkou a glasností nic společného (Horňák 1991: 34-48). Na výše uvedených příkladech je patrné, jak československá vláda přistupovala ke svým prohlášením. Veřejně se hlásila k sovětským inspiracím, hovořila o nutnosti rozvoje demokracie a větší informovanosti, ale v praxi se nic nezměnilo. Není tedy překvapující, že od roku 1988, a zvláště pak v roce 1989, vzrůstala nespokojenost občanů s komunistickým režimem a jeho „obojetným chováním“ (Vojtová 2011: 27-32).
4.4 Proměna postavení přestavby v Rudém právu 1985-89 Jelikož agendu Rudého práva ovládala politika KSČ, je možné proměnu postavení přestavby v RP považovat i za analýzu postojů vedení KSČ k přestavbě. I když je samozřejmě jasné, že půjde o plošnou a jednostrannou generalizaci, protože stranické vedení nebylo v otázkách reforem jednotné. Půjde tedy o převládající názor, který si KSČ přála, aby se skrz Rudé právo dostal k širší veřejnosti.
30
Pietní akce na Václavském náměstí v souvislosti s výročím upálení studenta Jana Palacha. Rudé právo 16. 1. 1989, r. 69, č. 13, s. 1. 32 Rudé právo 25. 2. 1989, r. 69, č. 48, s. 5-6. 33 Rudé právo 23. 2. 1989, r. 69, č. 46, s. 1. 31
16
Reformní pokusy vylepšit a zmodernizovat ekonomiku byly vždy vlastní Sovětskému svazu, proto nikoho nepřekvapila snaha nového generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova. Rudé právo tyto pokusy zpočátku uchopilo jako cestu k dalšímu zlepšení socialistické společnosti v duchu leninských ideálů. Gorbačov nebyl reformátor, nýbrž obnovitel. Samotný pojem ,,přestavba“ nebyl tak hojně používám jako staré a osvědčené výrazy z let minulých. Mluvilo se především o ,,strategii urychlení“ a ,,intenzivním rozvoji.“ A pokud se pojem přestavba použil, šlo především o vylíčení situace v Sovětském svazu nebo byl používán převážně ve starém sémantickém rámci - jako přebudování starých poměrů v socialistický řád. Patrná je také snaha RP odvést pozornost jiným směrem, a to například na zahraniční politiku, kde byla používána osvědčená protizápadní a protiimperialistická rétorika. Do popředí se tak dostávají především Gorbačovovy mírové aktivity a odzbrojování. Nebyla to pouze nechuť k jakýmkoli změnám, ale také strategické vyčkávání, jak nová Gorbačovava politika dopadne. Vedení KSČ zastávalo ryze pragmatický postoj- dokud nedojde ke skutečně závažným změnám, bude lepší zachovat stávající systém. Signálem, že připravované reformy nezůstanou jen na papíře, bylo pro stranické vedení až plénum ÚV KSSS v lednu 1987. A protože doposud byla klíčová rétorická konformita se Sovětským svazem, nyní už muselo Rudé právo začít používat přestavbový slovník. Namísto doposud používaného výrazu přebudování se do stranických dokumentů i do Rudého práva dostává do popředí pojem přestavba. Až nyní se tedy i Československo zavazuje, že bude zavádět hospodářské reformy. Objevovaly se i názory, podle kterých by se měla přestavba realizovat také v sociální, kulturní a politické oblasti. V textech některých vedoucích činitelů KSČ se objevovaly argumenty, které zpochybňovaly výlučnost socialistického plánování a centrálního řízení (Pullmann 2011: 65). Strategií Rudého právo bylo tedy následování sovětského vzoru, aby se doložila plná konformita se Sovětským svazem, ale aby tyto pokusy o reformy v ČSSR neohrožovaly stávající mocenské struktury. Proto ne všechny iniciativy a podněty ze Sovětského svazu byly přijímány. Jak jsem uvedla výše, některé ,,kritické“ pasáže z projevů sovětských vůdců a z nového programu KSSS byly úmyslně vynechány nebo interpretovány jinak. Přestavba v Československu najela na svůj vlastní rytmus, který rozhodně nekorespondoval s tím sovětským a glasnosť nebyla nikdy v Československu oficiálně vyhlášena. Pluralizace témat a veřejná kritika nedostatků se otevírala jen velmi pomalu a obezřetně. S rokem 1988, kdy se Gorbačov na všesvazové konferenci KSSS dovolává principu demokratizace a navrhuje reformy politického systému, i Rudé právo připisuje událostem v Sovětském svazu mimořádný význam. Formulace jako ,,přestavba politické nadstavby, 17
politického systému a vedoucí úlohy KSSS“ nebo ,,nová koncepce socialistické demokracie“ naznačovaly, že se vedení KSČ bude muset vyrovnat se změnami, kterým se tak dlouho vyhýbala. Diskuze o reformě politického systému v ČSSR samozřejmě neproběhla, KSČ nemohla přiznat, že došlo k přivlastnění reálné moci státem na úkor společnosti, tím by byla dosavadní hierarchie ohrožena. Stále silná byla snaha brzdit veřejnou kritiku, ale nyní jí stále viditelněji scházela podpora ze Sovětského svazu. Navzdory propagandistické rétorice, která vyzdvihovala ,,posilování“ socialistické demokracie“, bylo stále zřetelnější, že se vedení KSČ dostávalo do stále větší defenzivy. S jistou pluralizací postojů se stranické vedení muselo smířit, v roce 1988 však sotva mělo představu, jak je udržet v kontrolovatelných mezích (Pullmann 2011: 130). Právě v tomto období se stále více zřetelně prohlubují rozdíly mezi proklamovanou přestavbou a realizovanými změnami. V jednom čísle RP je možné najít článek o kladném postoji k reformám a na druhé straně ho na konkrétním případě dementuje. Rudé právo píše o politických změnách v Sovětském svazu, o nových volbách a dalších změnách, ovšem aniž by se zmínilo o konkrétních výsledcích, o konkrétních detailech. Není tedy překvapující, že od roku 1988, a zvláště pak v roce 1989, vzrůstala nespokojenost občanů s komunistickým režimem a jeho „obojetným chováním.“
5. Analýza Svědectví a Listů 5.1 Období od března 1985 do ledna 1987 K aktuálním otázkám ve světě a v Sovětském svazu se ve Svědectví vyjadřoval v úvodníku Poznámky k událostem Pavel Tigrid. Jeho postoj k nástupu M. Gorbačova se dá charakterizovat jako velmi obezřetný a spíše skeptický. Vyhýbal se jakýmkoliv hodnocení, ať už jeho osoby nebo jeho budoucí politiky. Pavel Tigrid píše: ,,naděje, že z Moskvy dříve nebo později zavane příznivý vítr, dosáhne až na pražský hrad, vyvrátí okna zatuchlé budovy ÚV KSČ je velmi malá.“34 Stejné naděje prý také panovaly, ,,když po Stalinovi nastoupil Chruščov, po Brežněvovi Andropov a teď po Černěnkovi Gorbačov.“ Tigrid reaguje i na postoje dalších pisatelů Svědectví a Listů, když píše, že i když poukazují na nevyhnutelnost pohybu ve zbytnělém Sovětském svazu a vyvozují z toho, že vyhlášení 34
Svědectví, r. XIX, č. 75, 1985, s. 532.
18
reforem se stalo nutnou vnitřní potřebou, a že energie nastřádaná v éře nehybnosti se bude chtít uvolnit, ,,nový pán z Kremlu se dříve nebo později pohybu vyhne, jako se mu vyhnuli jeho předchůdci“ 35(Vojtová 2011:8). V dalších číslech Svědectví redaktoři věnovali pozornost především Gorbačovovým projevům a zaměřili se na rozbor pojmů ,,urychlení ekonomického rozvoje“ a ,,prohloubení socialistické demokracie“, ale všechny jím navrhované změny jsou přijímány a hodnoceny spíše skepticky. Nástup Gorbačova Pavel Tigrid ke konci roku 1985 zhodnotil poznámkou, že si sice rychle poradil s odpůrci reforem, když klíčové posty obsadil ,,svými lidmi“, ale dodává, že i kdyby to byl počátek reformního proudu v SSSR a skutečně by došlo k uvolnění poměrů, těžko se to nějak projeví na československé politice.36 Kromě Pavla Tigrida se o osobu M. Gorbačova zajímal také jeden ze signatářů Charty 77 Zdeněk Mlynář, který přispíval jak do Svědectví, tak i do Listů. S Gorbačovem se znal osobně ze svých studií v Sovětském svazu v 50. letech. Gorbačova hodnotí jako inteligentního a talentovaného studenta, který se s ním podělil o několik svých myšlenek. Mlynář píše, že tehdy ho zajímala problematika reforem sovětské společnosti a ekonomiky a prý z podobných úvah vychází i dnes. Stejně jako Tigrid, i Mlynář je opatrný v interpretaci jeho osobnosti, ve zvolení právě M. Gorbačova do čela ÚV KSSS vidí novou příležitost pro sovětskou společnost. Názor Svědectví v prvních měsících Gorbačova ve funkci vystihují slova napsaná v prvním čísle vydaném v roce 1986: ,,být přílišným optimistou by ovšem znamenalo ignorovat historickou zkušenost.“37 V číslech z druhé poloviny roku 1986 Pavel Tigrid v podstatě zopakoval svoje názory na nového vůdce z minulých čísel. Nesympatizuje s nadšením, které zachvátilo všechny západní pozorovatele, ať už pravicově či levicově smýšlející. Považuje Gorbačova za dobrého obchodníka s reklamou, který brilantně dokázal strhnout pozornost na sebe a svoji rodinu, namísto hlubšího zájmu o probíhající reformy uvnitř Sovětského svazu. Vyjadřuje nesouhlas nad tím, jak si někteří pozorovatelé mohou dle sympatického vystupování státníka myslet, že nyní se to změní k lepšímu. Téma, kterému Tigrid věnuje větší pozornost, je vztah Gorbačova k sovětským satelitům. Z několika projevů a rozhovorů usuzuje, že nový vůdce bude chtít upevnit ekonomické a politické vazby k jednotlivým republikám38(Vojtová 2011: 9-16).
35
Svědectví, r. XIX, č. 75, s. 532. Svědectví, r. XX, č. 77, s. 5. 37 tamtéž, s. 9. 38 Svědectví, r. XX, č. 79, s. 482-488. 36
19
Listy jsou v hodnocení nástupu M. Gorbačova mnohem optimističtější. Příspěvek Zdeňka Mlynáře vyznívá stejně pozitivně, jako ve Svědectví (zde se o M. Gorbačovovi rozepsal mnohem více). Přirovnává procesy v Sovětském svazu k Pražskému jaru a říká, že možná proto většina opozice dospívá k pesimistickým závěrům, které plynou z jejich dosavadní zkušenosti. Pro Mlynáře v březnu 1985 končí stav nehybnosti a agónie, politika od pohřbu k pohřbu.39 I ostatní redaktoři Listů vítají změnu. Oproti RP i Svědectví zde více věnují pozornost analýze budoucí Gorbačovovy politiky, a to podle jeho minulosti, jeho projevů, i podle reálných možností a poměrů uvnitř Sovětského svazu. Zajímá je, co lze z Gorbačovových projevů vyčíst, co konkrétně navrhuje a co to znamená pro další vývoj v SSSR, ale také v Československu. Jediné co Listy nehodnotí kladně je politická sféra přestavby. V čísle z prosince 1985 autor uvádí, že na pořadu dne je především hospodářská reforma a ,,v oblasti politiky nejspíše dojde k posílení centralistických tendencí a autoritářství."40 V čísle z jara 1986 Listy zaujala především změna slovníku nového sovětského vůdce. Uvádí, že z jeho slovníku většinou vymizela ,,bezobsažná a nesrozumitelná marxistickoleninská frazeologie.“ Gorbačov mluví oproti svým předchůdcům více srozumitelně, věcným a neideologickým jazykem. Listy si také všímaly některých jeho projevů z ciziny, kde Gorbačov před světovou veřejností provedl decentní sebekritiku za politiku svých předchůdců. A zatímco Svědectví píše, že je předčasné říkat, že Gorbačovovem hlásané reformy skutečně k něčemu povedou, v Listech dominoval názor, že je předčasné tvrdit, že vše zůstane při starém.41 Ve středu zájmu je také 27. sjezd KSSS, který má dle Listů větší význam, než mu přiznává většina západních komentátorů. V navrhovaných změnách vidí nástup reformního kursu, který neusiluje pouze o dílčí kroky, ale o skutečnou radikální reformu celého hospodářského mechanismu. Na rozdíl od RP v navrhovaných změnách vidí kromě hospodářských reforem také určitou formu demokratizace celého sovětského systému řízenou shora. Konkrétně pak uvádí, kde je možné demokratizační kroky vidět, a to tam, kde se jednalo o úloze sovětů, odborů a jiných organizací, o vztahu volených orgánů a jejich aparátu.42 Mnohem skeptičtěji se staví k průběhu přestavby v Československu. V článku z října 1986 autor píše, že 17. sjezd KSČ ,,potvrdil očekávání, že změny v Moskvě nelze ani v nejmenším 39
Listy, r. XV, č. 2, duben 1985, s. 1-2. Listy, r. XV, č. 6, prosinec 1985, s. 1-6. 41 Listy, r. XVI, č. 1, únor 1986, s. 24-27. 42 Listy, r. XVI, č. 2, duben 1986, s. 4-5. 40
20
interpretovat jako signál k obdobným změnám v Praze.“ A zatímco v Sovětském svazu se neustále hovoří o hluboké ekonomické reformě, u nás o tom nemluví nikdo. A zvláště pak poukazuje na to, že ,,nikdo z vedení KSČ výslovně nepodpořil nezbytnost onoho radikálního pojetí budoucí úpravy soustavy řízení.“ A dokonce na tomto sjezdu zazněly i hlasy výslovně proti jakýmkoli změnám ekonomického mechanismu.43 5.2 Období od ledna 1987 do léta 1988 Reakce Svědectví na další Gorbačovovu přestavbovou politiku byla rozpačitá. Tigrid nepochybuje o upřímnosti snah generálního tajemníka vyvést sovětskou společnost z dlouhodobé stagnace a zmodernizovat ekonomiku. Ale Gorbačovovy plány nemohou vyústit v systémovou změnu.44 Navíc uvádí, že některé z reforem jsou jen prázdnými slovy, a že jsou věci, o kterých se nepíše (např. odvolání Borise Jelcina). Jak v oblasti perestrojky, tak glasnosti nepřesáhlo v SSSR dosud nic podstatného rámec plánů, proklamací, teoretických úvah a dobrých předsevzetí. Oceňuje ale pružnější zahraniční politiku, uvolňování v oblasti literatury a umění a méně razantní cenzuru (Vojtová 2011: 21). I když se prý situace v SSSR mění k lepšímu, autor článku V proudu koně přepřahat nevěří v budoucnost Sovětského svazu a dává za pravdu konzervativním členům ÚV KSSS, že probíhající změny povedou k pádu režimu a ke konci vlády jedné strany. Totalitní režim v Sovětském svazu není schopen vytvořit tvůrčí mechanismy, a proto není reformovatelný.45 Zajímavé je srovnání polských a sovětských reforem. Autor pracuje s pojmem ,,protireformace.“ Ta podle něho zahrnuje nejen odmítnutí reformátorské kritiky, ale také její asimilaci, využití k tomu, aby se tradiční struktury přizpůsobily novým podmínkám života. Protireformace není pouhou restaurací předreformačního systému, nýbrž pokusem o vnitřní přestavbu institucí, výtvorem sebekritiky s cílem, aby hodnoty vytvořené mimo instituce a proti nim, se staly částí vlastního souboru hodnot a tím přestaly být podvratnými a nepřátelskými. Autor uvádí, že podle této definice je například polská Solidarita reformačním hnutím a Gorbačov je pro něj protireformátor. Smyslem jeho reformy shora je tudíž protireformace, která má zachovat komunistický režim. Gorbačov se pokouší obejít radikální rozhodnutí tím, že převzal některé kritické ideje a myšlenky reformního hnutí. A když jsou tyto ideje zabudovány do programových dokumentů KSSS, ztrácejí své jednoznačné protitotalitní ostří. Avšak záhy dodává, že tato kontrarevoluce může mít pro Sovětský svaz 43
Listy, r. XVI, č. 5, říjen 1986, s. 1-3. Svědectví, r. XXI, č. 80, 1987, s. 716-723. 45 Svědectví, r. XXI, č. 83/84, 1988, s. 485-492. 44
21
nedozírné důsledky. Pod tlakem ekonomické krize ,,tlačí Gorbačov Sovětský svaz na cestu přeměn, jejichž konce nelze dohlédnout.“46 Nejvíce se ale redakce věnuje uplatňování nového myšlení v Československu.47 I u nás jsou časté „projevy o novém myšlení, přestavbě, veřejné informovanosti a to poměrně obsáhle, neli doslova, protože obvykle mnoho obsahu nemají.“ Československá vláda se jen snaží vyvolat dojem uvolněnosti, ale ve skutečnosti se zde nic podstatného nezměnilo.48 Jde tu o proces jdoucí odshora dolů, tedy o žádnou živelnost a už vůbec ne o nějaký tlak zdola. Je to stranou kontrolovaný a usměrňovaný pokus o přestavbu, ne o reformu systému (Vojtová 2011: 21-22).49 Listy v tomto období uveřejňují širší paletu názorů na sovětskou i československou přestavbu. Některé články se vyjadřovaly pro to, aby vedení KSČ bylo vedoucí silou v přestavbě (hospodářské i politické) a samo zavedlo reformy, které zmodernizují nejen stranu samotnou, ale také ostatní složky ve státě. Uvádí, že komunisté mají jedinečnou příležitost chopit se reforem a získat tak zpět ztracenou popularitu.50 Některé příspěvky zase naopak zdůrazňovaly, že pokud bude u moci KSČ, nikdy k žádným zásadnějším reformám nedojde a je potřeba hledat nové cesty a ,,vyjít z ulity.“ 51 Podnětem k živé diskuzi se stala návštěva M. Gorbačova v Praze v dubnu 1987. I když se při této příležitosti vedení KSČ jednomyslně přihlásilo k reformní politice KSSS, autor článku Gorbačov v Brežněvově objetí52 má pochybnosti, zda to mohou myslet upřímně lidé, kteří téměř 20 let všechny pokusy o reformy tvrdě potlačují. Autor také srovnává aktuální stav přestavby u nás a v Sovětském svazu. Zatímco v SSSR se otevřeně hovoří o reformní politice jako o konfliktním procesu a o nutném boji proti odpůrcům reformy, v Praze je vše ,,jednomyslné“ a tedy i málo přesvědčivé. Zatímco v SSSR je východiskem kritická analýza Brežněvovy éry, v ČSSR jako by po roce 1969 nebylo nic, co vyžaduje zásadní kritiku. Dalším rozdílem je například fakt, že Sovětský svaz má nové vedení, zatímco v Československu se nikdo v hlavních politických funkcích nevyměnil od roku 1970 nebo to, že v SSSR Gorbačov po letech dovoluje vydávat díla dříve zakázaných spisovatelů, zatímco v ČSSR jsou stovky autorů na indexu a nesmějí nic uveřejnit ani v umění, ani ve vědě nebo v publicistice. 46
Svědectví, r. XXI, č. 83/84, 1988, s. 492-494. Svědectví, r. XX, č. 82, 1987, s. 244-46. 48 Svědectví, r. XX, č. 81, 1987, s. 13. 49 Svědectví, r. XX, č. 80, 1987, s. 722. 50 Listy, r. XVII, č. 6, prosinec 1987, s. 3-4 51 Listy, r. XVII, č. 4, srpen 1987, s. 16-21. 52 Listy, r. XVII, č. 2, duben 1987, s. 1-4. 47
22
Listy v tomto období zesilují svoji kritiku československé přestavby, zvláště pak pro její alibismus. Na jedné straně se KSČ vyslovila pro nový kurs nastoupený v SSSR Gorbačovem, ale ne protože by chtělo, ale protože stále opakovaná prohlášení ,,Sovětský svaz“ a ,, se Sovětským svazem na věčné časy“ se nedala při změně sovětské politiky ,,hodit přes palubu.“53 Jelikož mnoho z redaktorů Listů podporovalo v 60. letech reformní kurz v Československu, neubránili se jeho srovnání s nynější přestavbou, a to především v oblasti hospodářských reforem. Objevovaly se zde odborné analýzy na téma návrh zákona o podniku dnes a před 20 lety.54 Frekvence těchto článků se zvyšovala s připravovaným návrhem zákona o státním podniku a to do té míry, že prostor pro diskuzi nad sovětskou přestavbou zabíraly právě články o hospodářských změnách. Reakci funkcionářů na návrh zákona o státním podniku autor článku Ale co s vedoucí úlohou? hodnotí jako snahu, ,,aby se vlk nažral a aby koza zůstala celá.“55 Na rozdíl od schváleného sovětského zákona, který definuje základní znaky celého mechanismu fungování ekonomiky, je podle Listů československý zákon koncipován mnohem úžeji, protože vychází z předpokladu, že základní parametry fungování ekonomického mechanismu vyplynou ze souboru dalších změn. To prý ztěžuje posouzení obsahu a dosahu předkládaného návrhu, jehož reálné naplnění bude záviset právě na tom, jaká bude definitivní podoba ekonomického mechanismu jako celku. A zatímco v SSSR je návrh zákona o státním podniku motivován skutečnou snahou rozejít se s přežilými dogmaticky a ideologicky motivovanými stanovisky a uplatňovat modernější prvky, v ČSSR k tomu dochází z donucení. Ani Zásady pro přestavbu ekonomického mechanismu z ledna 1987 nepředstavuje ucelenou reformu ekonomického mechanismu, ale jen jakousi ,,nedůslednou poloreformu“ a to stejné platí o návrhu zákona o státním podniku. Autor uvádí, že polovičatost se stala základním rysem současné reformy v ČSSR.56 5.3 Období od léta 1988 do listopadu 1989 S rozvojem reforem a glasnosti v SSSR a se stále novými návrhy a podněty z Moskvy, se i Svědectví více věnuje tomuto tématu, zvláště pak v domácím prostředí. Ovšem nejvíce frekventovaným tématem je pro Svědectví situace v Polsku a činnost Solidarity. Autoři v polských událostech hledají inspiraci pro československé prostředí a díky kontaktům
53
tamtéž, s. 4-6. Listy, r. XVII, č. 5, říjen 1987, s. 15-16. 55 tamtéž, s. 1-3. 56 tamtéž, s. 16-18. 54
23
s polským disentem (pravidelné schůzky v pohraničí) se autoři snaží vnést trochu světla do událostí v Polsku i pro československé čtenáře, kteří mají z RP pouze mlhavé informace. Také se autoři pokusili o srovnání působení opozice v Polsku a u nás. Zatímco Poláci dosáhli rozsáhlými stávkami příslib vlády o jednání u kulatého stolu, u nás byly stávky57 pouze jakýmisi „prvními vlaštovkami.“58 Autor článku Výběrová demokracie rozebírá volby do Sjezdu lidových poslanců, které hodnotí kladně a považuje je za krok vpřed. Zároveň uvádí, že do SLP mohou kandidovat jen ty společenské organizace, které jsou povoleny a zaregistrovány nejen na úrovni jednotlivých republik (a to už vylučuje z volební soutěže všechny nezávislé organizace), ale i na úrovni všesvazové. Z toho plyne, že třeba Spolek proti alkoholismu nebo Klub přátel pokrokové knihy zastoupen bude, ale už nikoli třeba estonská Národní fronta. A právě ta- a spolu s ní národní organizace Litevců, Lotyšů, Arménů- nemůže jmenovat své kandidáty. Toto je podle autora článku největší chyba nového volebního systému.59 K situaci v Sovětském svazu se vrací ještě jednou, a to když porovnává průběh přestavby u nás a v SSSR. Píše, že není třeba dělat si iluze o procesu přestavby v Sovětském svazu nebo i v jiných zemích. Také tam narůstá spousta problémů. Ale na rozdíl od nás je už začali řešit. Československý režim nedá nic, pokud nemusí a nebýt ustanovení helsinských dohod, rádio Svobodná Evropa by v Československu nebylo k naladění nikdy. V posledním čísle roku 1988 ve Svědectví vyšel článek, který hodnotil uplynulé čtyři roky Gorbačova ve funkci generálního tajemníka KSSS. Píše se v něm, že za ty roky se v hospodářské oblasti nestalo nic zásadního a v oblasti politických reforem, i když nejsou zanedbatelné, je to pořád ještě začátek. Výsledkem všeho je pouze zmatek. Také analyzuje jeho nynější pozici. Autor soudí, že hlavní překážkou je ztracená důvěra: čtyři roky perestrojky nemohou vyvážit desítky let vlády Stalina a Brežněva. A za třetí uvažuje o budoucnosti Gorbačovových reforem, které podle jeho názoru povedou k rozpadu Sovětského svazu a k ukončení vlády jedné strany60 (Vojtová 2011-29-33). V roce 1988, dvacet let od událostí pražského jara, se Listy věnují převážně tomuto tématu. Jiří Pelikán v červencovém čísle ve svém úvodním slově píše, že Gorbačovova politika ekonomických a politických reforem (perestrojka a glasnosť) de facto rehabilituje pražské jaro, i když se to konzervativní síly v Praze a také v Moskvě pokoušejí zastřít nebo vyvrátit. Stejně jako další redaktoři, i on požaduje, aby se ,,v novém ovzduší“ sovětské vedení 57
21. srpna, 27. října a 10. prosince 1988 (Vykoukal et al 2000: 816). Svědectví, r. XXI, č. 83/84, 1988, s. 505-509; Svědectví, r. XXII, č. 85, 1988, s. 3-6. 59 Svědectví, r. XXII, č. 86, 1989, s. 292-293. 60 Svědectví, r. XXII, č. 88, 1989, s. 759-763. 58
24
omluvilo za vojenskou intervenci proti Československu v srpnu 1968 a uznalo, že to byla politická chyba.61 Listy rozebírají i boj mezi dvěma proudy uvnitř vedení KSČ, který vyvrcholil ke konci roku 1987. První skupina, lidé kolem Husáka a Štrougala, je pro širší proud informací, decentralizaci rozhodovacích pravomocí v ekonomii, která by je vyvedla z izolace a získala jim politickou podporu alespoň některých vrstev pro politiku KSČ. Druhým proudem, který právě ke konci roku převážil a který se uskupil kolem Jakeše, Indry, Bil'aka aj., bral sovětskou přestavbu jako nutnost, protože bez reforem by v SSSR propukla otevřená krize. Listy tuto ,,výměnu“ generálního tajemníka brali jak krok zpátky, protože zatímco Husák se alespoň snažil o kompromis, nynější vedení je silně konzervativně a protireformisticky orientované. Stejně umírněná je podle nich i hospodářská reforma, kde nedochází k zásadním změnám. Podotýkají, že čs. varianta ,,glasnosti“, zlepšení veřejné informovanosti, se omezila jen na publikaci zpráv ze zasedání předsednictva ÚV KSČ a federálních a národních vlád, stále však trvá kontrola toku informací, cenzurní omezené vědy a kultury, zákaz svobodných diskuzí o staré i nedávné historii atd.62 Nadšení neprojevovali ani nad ustanovením Sjezdu lidových poslanců, který je volený jednak podle územních a národně zemních obvodů, ale také doplněný o poslance delegované stranou, odbory, komsomolem. Ti pak zvolí dvoukomorový systém Nejvyššího sovětu a předsedu (prezidenta). Už to samo je podle Listů porušením principu občanské rovnosti, když řadový občan bude mít 2 hlasy a členové ÚV KSSS, komsomolu aj. budou mít ještě třetí hlas. Autor článku, Milan Hübl, to přirovnává k vícekuriovému systému ve starém Rakousku.63 Jiří Pelikán se v úvodnících zamýšlí nad reálnými možnostmi budoucího vývoje přestavby. Soudí, že současné vedení KSČ nemůže přijmout a uskutečňovat ekonomické a politické reformy stejné jako v Sovětském svazu a tak se zřeknout Brežněvovy doktríny omezené suverenity, což by znamenalo ztrátu legitimity a destabilizaci. Současně ale vedení nemůže jít otevřeně proti linii KSSS, jednak protože po celých 19 let vydávala propaganda SSSR jako ,,náš vzor“ a jednak pro svou ekonomickou, politickou a vojenskou závislost na SSSR. Proto se vedení KSČ uchyluje ke slovní podpoře Gorbačova, ale pokouší se omezit reformy na kosmetické úpravy tím, že připouští ekonomickou reformu technokratického charakteru bez ,,glasnosti“ a demokratického systému. A pokud se nezačnou zavádět i politické reformy a uvolnění informací, nezíská strana podporu občanů, bez které nedojde k překonání krize. A
61
Listy, r. XVIII, č. 4, červenec 1988, s. 1-2. Listy, r. XVIII, č. 4, červenec 1988, s. 18-20. 63 Listy, r. XVIII, č. 5, září 1988, s. 2-4. 62
25
podpory se vedení KSČ nedostává, jelikož po 19 letech tzv. normalizace dnes ,,neexistuje atmosféra důvěry ani v KSČ ani v socialismus.“ Poukazuje na to, že již dále není možné čekat na reformy shora, protože ty stejně k ničemu nepovedou, ale je nutné podporovat a dále rozvíjet občanská hnutí, jako je Charta 77, VONS, Demokratická iniciativa, ekologické skupiny aj. To je velmi těžké, protože systém tyto občanské iniciativy považuje za nepřátelskou činnost, což je jednak v rozporu se Závěrečným aktem Helsinské konference, jednak také v rozporu s vývojem SSSR.64 Kromě zvýšení aktivity občanských hnutí považují Listy za zlomové, že se opět začalo veřejně demonstrovat. Tyto dva aspekty, aktivita občanských hnutí a veřejné demonstrace, považují Listy za klíčové ve vývoji k demokratizaci systému. 5.4 Disent a přestavba 1985-1989, komparace Svědectví a Listů Snad nejpatrnějším a nejvýraznějším rozdílem mezi oběma časopisy je nálada, která panovala po nástupu M. Gorbačova v březnu 1985. Listy jsou jednoznačně nadšené z generační výměny a z postoje M. Gorbačova k nutnosti reformovat Sovětský svaz. Většina článků, jejichž autory je Jiří Pelikán a redakce (vyjma externích dopisovatelů) je velmi optimistická, zvláště ze začátku. Naproti tomu Svědectví je od začátku velmi skeptické, ať už k sovětským reformám nebo k čs. přestavbě. Nesdílí nadšení jako ostatní novináři na západě, protože jak tomu bylo i v minulosti, tak i nyní se nic dít nebude, a Gorbačovem proklamované reformy nevyústí v systémovou změnu. Další rozdíl je v množství článků na toto téma. Svědectví se také zajímá o dění v Sovětském svazu, ale omezuje se na komentáře v úvodníku. Mnohem více se věnuje zahraničně-politické agendě SSSR a odzbrojování. Také je zajímá situace v Československu a dalších sovětských satelitech, zvl. v Polsku a Maďarsku. Hospodářské a politické reformy jsou zde rozhodně upozaďovaným tématem. Listy naopak M. Gorbačovovi, a Sovětskému svazu, věnují většinu prostoru. Kromě zveřejňování prohlášení Charty 77 a VONS, je dění v ČSSR a SSSR nejfrekventovanějším tématem. A na rozdíl od RP a Svědectví ,,mají chuť“ na analýzy jednotlivých navrhovaných opatření, srovnávají je mezi sebou a snaží se o prognózy do budoucna. Z prohlášení Charty 77 stojí za zmínku jejich komuniké ze setkání představitelů disentu v Československu a Polsku na polsko-české hranici 21. srpna 1987.65 Ocenili v něm, že Gorbačov ,,vytváří pro sebeosvobozující úsilí v zemích sovětského bloku přece jen příznivější podmínky“, ale že změnu poměrů však nevybojuje on, nýbrž že je to 64 65
Listy, r. XVIII, č. 5, září 1988, s. 14-16. Informace o Chartě 77, 1987, č. 11, s. 14.
26
záležitost občanů jednotlivých států. Jeho dubnové návštěvy v ČSSR využili mluvčí Charty 77 a obrátili se na něho dopisem, 66 v němž konstatovali, že čs. veřejnost sleduje se zájmem dění v Sovětském svazu, ale současně si klade otázku, ,,zda nová sovětská politika nalezne odvahu i k tomu, aby pravdivě zhodnotila a střízlivě řešila vše, co zatěžuje vztahy mezi našimi národy“ (Otáhal 2011: 277-278). V pohledu na československou přestavbu je mezi oběma časopisy také patrný rozdíl. Svědectví je k čs. přestavbě velmi skeptické, nechce žádné reformy, přeje si pád diktatury jedné strany a vytvoření demokratického státu. To vše se musí uskutečnit skrze zaktivizování veřejnosti, která skoncuje s komunistickou vládou. Listy, byť jsou názorově mnohem více diferenciované než Svědectví, si většinou přejí reformy shora, tedy od komunistické strany, která se přikloní k reformnímu kurzu a sama provede hospodářské i politické reformy a demokratizuje se. V tomto ohledu hodně navazovali na reformní hnutí v 60. letech, kterého se většina redaktorů také účastnila.67 Tyto reformy jsou pro ně stále aktuální a s menšími obměnami je stále mají jakou svůj politický program. Svědectví se naopak k reformám z 60. let staví skepticky, píše, že tehdy byla jiná doba a nemůžeme budovat moderní stát na reformách starých 20 let. Chtějí nové návrhy, nové politické programy a nové tváře. Nepřejí si tehdejší pokusy o socialismus s lidskou tváří a Dubčekův politický návrat, o který Listy tak moc usilují. Nicméně i Listy se na přelomu 1987/1988 také začínají přiklánět k podpoře občanských hnutí a jejich úloze při demokratizaci země. A to z důvodu neschopnosti čs. vedení začít s opravdovými reformami. Sovětská perestrojka vyznívá z pohledu obou exilových periodik mnohem kladněji než ta domácí. Nejen proto, že reformy zde byly mnohem hlubší a glasnosť zde našla uplatnění, ale také proto, že zde bylo patrné zlepšení. Sovětský svaz podle obou ušel velký kus cesty a nastoupil cestu demokratizace a to ve všech sférách. Také je to dle mého názoru tím, že domácí události byly prostě hodnoceny mnohem přísněji než ty sovětské, které se jich přímo netýkaly. Nicméně Listy jsou v tomto ohledu mnohem více optimisticky laděné. Píší, že socialismus v SSSR je možno reformovat. Gorbačov za ty roky dokázal provést ,,generální rekonstrukci“ vládnoucí garnitury země ve prospěch reformního křídla a dokázal dát do pohybu letargicky stagnující kolos. Svědectví tak optimistické není, ale oceňují sovětskou glasnosť a snahu generálního tajemníka o ukončení studené války a odzbrojení.
66 67
Císařová a Prečan 2007, 2. sv., dok. č. D378. Většina z nich byla také členy KSČ.
27
6. Závěr Tato práce se pokusila na rozboru několik periodik ukázat vnímání nového reformního kurzu spojeného s Michailem S. Gorbačovem ve druhé polovině 80. let 20. století. Snažila jsem se prostřednictvím této práce zjistit, zda existovaly rozdíly v názorech na sovětskou perestrojku a glasnosť a pokud ano, tak z čeho tyto rozdíly pramenily. Toto téma jsem zkoumala prostřednictvím denního tisku- Rudého práva a dvou exilových časopisů- Svědectví Pavla Tigrida, dle představitelů KSČ jednoho z ,,nejnebezpečnějších“ představitelů exilového protikomunistického odboje a Listy Jiřího Pelikána, které byly časopisem československé socialistické opozice. A jelikož bylo Rudé právo plně podřízeno KSČ a do Svědectví a Listů přispíval jak exilový odboj, tak i domácí disidenti, můžeme tuto práci brát jako názor na moskevské reformy z pohledu čs. vlády a opozice, kde tisk hraje roli prostředníka. Rudé právo bylo ústředním tiskovým orgánem KSČ a jako takové sloužilo výhradně potřebám strany. Normalizace u nás vytvořila takové podmínky, ve kterých nebylo možno svobodně tvořit a publikovat, veškeré materiály k vydání musely být schváleny příslušným orgánem a psalo se tak, jak si to vedení komunistické strany přálo. Redakce novin se na pravidelných poradách dozvídala, o čem v daném období psát a o čem se naopak psát nesmí, určovala se i míra publicity pro jednotlivé osoby či události. Jisté uvolnění nastalo s nástupem Michaila Gorbačova a tzv. přestavbou. V říjnu 1987 byl přijat zásadní přestavbový dokument pro mediální sféru Uplatňování leninské zásady otevřené informovanosti veřejnosti tiskem, rozhlasem a televizí. Nicméně faktické projevy uvolnění médií přicházely oproti Sovětskému svazu se zpožděním a byly velmi pomalé. Negativní postoj vedení KSČ k perestrojce pramení z přesvědčení, že Gorbačovova politika je jen dočasnou záležitostí a jeho reformátorský elán brzy skončí. Jak podotýká Pavel Tigrid ve Svědectví: ,,přežili již tolik perestrojek, že věřili v tu jedinou-únor 1948.“ V této době se komunistická strana dostává do složité situace, přestává totiž fungovat politika konformity se Sovětským svazem a musí se sama pokusit o nastolení alespoň ,,kosmetických reforem“, ale ani ty nezabránily jejímu pádu. Svědectví a Listy, jakožto exilový tisk, mohly svobodně tvořit. I když podmínky pro vydávání byly ztížené, dokázaly pravidelně vydávat a distribuovat svá čísla, Svědectví dokonce od roku 1956. Přínosem obou časopisů je především snaha o co nejširší informovanost, zvláště v oblastech, které domácí tisk potlačoval. Často zde najdeme odkazy přímo na Rudé právo a nesrovnalosti v něm zveřejněné, různé nezávislé průzkumy a dotazníky, odborné statě z ekonomie, vojenství a historie nebo názory na dění v Sovětském svazu a v Československu. Tak například při havárii jaderné elektrárny v Černobylu byly 28
právě exilové časopisy jedním ze zdrojů, kde se mohlo obyvatelstvo dočíst, k čemu skutečně došlo a jaké to má důsledky pro životní prostředí. Hlavní výzkumná otázka byla: Jaké byly reakce stranického tisku a disentu na změny v Sovětském svazu spojené s nástupem M, Gorbačova v roce 1985 až do Sametové revoluce? Reakce stranického tisku byly s prohlubováním reforem v SSSR stále zmatenější, jelikož názory obyvatel na přestavbu se od počátku lišily (Pullmann 2011: 299). Proto bylo stále obtížnější udržovat konsensus v otázkách socialismu a jeho reformovatelnosti. Hlavní strategií Rudého práva byla veřejná proklamace konformity se Sovětským svazem, ta se udržovala po celé sledované období. Ale zároveň byla čím dál hlasitěji proklamována specifická cesta čs. přestavby a důraz na řešení problémů vlastní cestou. Tak se mnohdy stávalo, že v jednom čísle Rudého práva se objevil Gorbačovův projev o prohloubení demokracie a glasnosti, který ostře kontrastoval s příkladem uplatňování reforem v Československu, kde se stále postupovalo podle normalizačních metod. Reakce exilových časopisů jsou odlišné. Svědectví je předem skeptické k jakýmkoliv reformám a soudí, že perestrojka je jen dočasným projektem a v budoucnu se vše vrátí do starých kolejí. Listy jsou k sovětské perestrojce mnohem více shovívavé, vycházejí totiž z přesvědčení, že socialismus je reformovatelný a přestavba, tedy metoda reforem shora, je tou správnou cestou, jak zmodernizovat a zdemokratizovat Sovětský svaz. Postoj k reformám v ČSSR už tak jednotný není, část redaktorů se vyslovila také pro reformy shora a část podporovala myšlenku zaktivizování širokých vrstev společnosti, podporu občanských aktivit a touto cestou zdemokratizovat stranu a stát. Když porovnáme vývoj v Sovětském svazu a v Československu, vidíme, že v SSSR se některé reformy uchytily a dále se rozvíjely. Naproti tomu v Československu nevěděli co s perestrojkou, na jedné straně se vedení KSČ hlásí k sovětským inspiracím, na druhé straně převažují důkazy, že se jimi neřídí a ani nebude. Situace v zemi se změnila, když si občané uvědomili, že nemohou čekat na reformu „shora“, ale že se sami musejí aktivně zapojit do opozičního hnutí.
29
7. Seznam literatury a pramenů
7. 1 Literatura
Blažek, P.et al. (2005): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu. Praha: Dokořán.
Císařová, B. a Prečan, V. (2007): Charta 77: dokumenty 1977-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
Čermák, F. a Cvrček, V. a Schmiertová, V. (2010): Slovník komunistické totality. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Dienstbier, J. (1990): Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny.
Durman, K. (2009): Popely ještě žhavé: velká politika 1938-1991. Díl II., Konce dobrodružství 1964-1991. Praha: Karolinum.
Durman, K. (1998): Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum.
Fiala, P. et al. (1999): Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: Masarykova univerzita.
Formanová, L. a Gruntorád, J. (1999): Exilová periodika: Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydaných po roce 1945. Praha: Ježek.
Gorbačov, M. S. (1986): Vybrané projevy a stati. Praha: Nakladatelství svoboda.
Gorbačov, M. S. (1987): Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět. Praha: Nakladatelství svoboda.
Gorbačov, M. S. (1989): Výbor z projevů a statí. Díl II-III. Praha: Nakladatelství Svoboda.
Gorbačov, M. S. (1990): Výbor z projevů a statí. Díl IV. Praha: Nakladatelství Svoboda.
Gorbačov, M. S. a Mlynář, Z. (1995): Reformátoři nebývají šťastni. Dialog o ,,perestrojce“, Pražském jaru a socialismu. Praha Victoria Publishing.
Gruntorád, J. (ed) (1998): Informace o Chartě 77, 1978-1990: článkový bibliografie. Brno: Doplněk.
Havel, V. a Prečan, V. (1990): Do různých stran: eseje a články z let 1983-1989. Praha: Lidové noviny.
Horňák, V. (1991a): Československo mezi přestavbou a revolucí (Politický deník 1987-91). Díl I. Přestavba. Praha: Pražská imaginace.
30
Horňák, V. (1991b): Československo mezi přestavbou a revolucí (Politický deník 1987-91). Díl II. Revoluce. Praha: Pražská imaginace.
Hübl, M. (1990): Cesty k moci. Praha: Naše vojsko.
Končelík, J. a Večeřa, P. a Orság, P. (2010): Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál.
Luňák, P. (1997): Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri.
Malia, M. (2004): Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha: Argo.
Mandler, E. (ed.) (1993): Dvě desetiletí před listopadem 89: sborník. Praha: Maxdorf.
Marek, P. et al. (2000): Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Olomouc: Katedra politologie a evropských studií filozofické fakulty Univerzity Palackého.
Otáhal, M. (1999): Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu. Brno: Doplněk.
Otáhal, M. (2003): Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989. Praha: Dokořán.
Otáhal, M. (2011): Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
Pullmann, M. (2011): Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium.
Prečan, V. (1977): Kniha charty: hlasy z domova 1976/77. Köln: Index.
Šulc, Z. (2000): Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
Švankmajer, M. et al. (1995): Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Vaněk at al. (2006): Mocní? a Bezmocní? Politické Elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Praha: Prostor.
Veber, Z. (2001): Komunistický experiment v Rusku 1917-1991 aneb Malé dějiny SSSR. Praha: Roman Míšek.
Vojtová, K. (2011): Mezinárodní vztahy a integrační procesy v Evropě z pohledu oficiálního československého tisku a disentu v letech 1985-89.
Vykoukal, J. et al. (2000): Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri.
31
7. 2 Prameny
Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, ročníky 1985-1989. (dostupné z webových stránek Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.: Digitalizovaný archiv časopisů ).
Listy. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog / řídí Jiří Pelikán s redakční radou. Řím, ročníky XV-XIX.
Svědectví. Čtvrtletník pro politiku a kulturu / řídí Pavel Tigrid s redakční radou. Paris: Svědectví, ročníky XIX-XXII. (dostupné z webových stránek < http://www.scriptum.cz/svedectvi/index.html>).
8. Seznam zkratek ČSSR
Československá socialistická republika
KSČ
Komunistická strana Československa
KSSS
Komunistická strana Sovětského svazu
RP
Rudé právo
SLP
Sjezd lidových poslanců
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
ÚV KSČ Ústřední výbor Komunistické strany Československa ÚV KSSS Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu VONS
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
32
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá reakcemi stranického tisku a disentu na změny v Sovětském svazu spojené s nástupem M. Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS v březnu 1985 až do revoluce v listopadu 1989. Budu srovnávat tři periodika, ústřední tiskový orgán KSČ Rudé právo a dva exilové časopisy Svědectví a Listy. Cílem této práce je porovnat, jak se vybíraly a hodnotily informace o probíhající přestavbě v Sovětském svazu a její odezva v Československu.
Klíčová slova Michail S. Gorbačov, přestavba, glasnosť, Rudé právo, disent, Svědectví, Listy, Československo, Sovětský svaz, 1985-1989.
33
Abstract This bachelor thesis deals with the reactions of the communist press and dissent to the changes in the Soviet Union associated with the arrival of Gorbachev to the post of general secretary of the Central Committee of the CPSU in March 1985 until the Velvet Revolution in November 1989. I will compare the three periodicals, central press body Rudé právo and two exile magazines Svědectví and Listy. The aim of this thesis is to compare how the Czechoslovak press and dissent selected and interpreted information about the restructuring in the Soviet Union and in Czechoslovakia.
Key words M. Gorbachev, restructuring, glasnost, dissent, Czechoslovakia, Soviet Union, 1985-1989, Listy, Svědectví, Rudé právo.
34
