MASARYKOVA UNIVERZITA. Katedra politologie. Opoziční politické strany v Ruské federaci Komunistická strana Ruské federace

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie Politologie

Opoziční politické strany v Ruské federaci – Komunistická strana Ruské federace Bakalářská práce

Jan Karlíček

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. UČO: 363852 Studijní kombinace: Politologie – Sociologie Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2012

2

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Opoziční strany v Ruské federaci – Komunistická strana Ruské federace vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu zdrojů a literatury.

V Brně, 10. 12. 2012

Jan Karlíček 3

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval prof. PhDr. Janu Holzerovi, Ph.D. za odborné rady, názory a celkovou pomoc při vedení této práce.

4

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá Komunistickou stranou Ruské federace a jejím postavením v rámci současné ruské politiky. Práce si klade za cíl zjistit, zda a jak se strana vyrovnala s proměnou Ruska v autoritativní režim, za jehož architekta je považován Vladimir Putin. Zkoumáno je tak období po jeho nástupu do prezidentského úřadu, přičemž na Komunistickou stranu Ruské federace je nahlíženo ze tří hledisek: 1) hlediska organizačního a z hlediska struktury voličů, 2) hlediska strany jako opozice a 3) programového hlediska.

Abstract This bachelor thesis is focused on the Communist Party of Russian Federation and its role in present Russian politics. Thesis aims to provide a description and explanation of how the party changed itself in order to respond to the recently established authoritarian regime in Russia after Vladimir Putin came to power. Three analytical perspectives have been used: 1) party's organizational and electoral structure, 2) party as an opposition force and 3) party's ideology.

Klíčová slova Komunistická strana Ruské federace, opozice, Ruská federace, komunismus

Keywords Communist Party of Russian Federation, opposition, Russian Federation, communism

5

Obsah 1. Úvod...............................................................................................................................................7 2. Politický režim v Rusku ..................................................................................................................8 2.1 Jelcinův režim – procesy tranzice a neúspěšné demokratizace ....................................................9 2.2 Putinův režim – konsolidace autoritarismu .............................................................................. 11 3. Debata o ruském stranickém systému ............................................................................................ 13 3.1 „Plovoucí stranický systém“ v 90. letech ................................................................................. 13 3.2 Institucionalizovaný nesoutěživý stranický systém po roce 2001 .............................................. 16 4. KPRF jako aktér stranické politiky ................................................................................................ 17 4.1 Organizační struktura a struktura voličů KPRF ........................................................................ 18 4.1.1 Vývoj v 90. letech ............................................................................................................ 18 4.1.2 Parlamentní a prezidentské volby po roce 1999 ................................................................. 19 4.1.3 Závěr - Existují v současnosti nějaké důvody pro to, aby byla v budoucnu ohrožena pozice KPRF jako stabilní součásti ruského stranického spektra? ......................................................... 24 4.2 KPRF jako opozice ................................................................................................................. 25 4.2.1 Vývoj v 90. letech ............................................................................................................ 25 4.2.2 KPRF jako opozice po roce 2003 ...................................................................................... 27 4.2.3 Závěr - Lze KPRF považovat za jedinou opoziční stranu zastoupenou v Dumě? ................ 31 4.3 Program KPRF ........................................................................................................................ 32 4.3.1 Programový vývoj v 90. letech.......................................................................................... 32 4.3.2 Prezidentské volby v roce 2004 a následný vývoj .............................................................. 34 4.3.3 Závěr - Dochází v rétorice KPRF k příklonu k sociálně demokratickým idejím? ............... 37 5. Závěr ............................................................................................................................................ 38 6. Přílohy .......................................................................................................................................... 41 7. Použitá literatura a zdroje .............................................................................................................. 43 Primární zdroje ............................................................................................................................. 43 Články z online zdrojů .................................................................................................................. 51 Sekundární literatura ..................................................................................................................... 52 Kurzy............................................................................................................................................ 54

Celkový rozsah práce je:

13 298 slov 93 714 znaků

6

1. Úvod 20 let uplynulo od prvních svobodných voleb v Ruské federaci, ve kterých měli voliči možnost vybírat kandidáty více než jedné strany. Poprvé od Říjnové revoluce v roce 1917 dostali možnost stát se součástí procesu, který je považován za základní definiční charakteristiku alespoň formálně demokratických režimů. Navzdory tomu (anebo právě proto) skončila oficiální pokračovatelka Komunistické strany Sovětského svazu, tedy Komunistická strana Ruské federace (Коммунистическая партия Российской Федерации, KPRF), v těchto volbách třetí, aby poté s převahou zvítězila v roce 1995 a toto své vítězství obhájila v roce 19991. Hrála tedy významnou roli v ruské politice po celá devadesátá léta, přinejmenším z pohledu volebních výsledků, kdy byla ve dvojích volbách stranou nejsilnější a s nejstabilnějším elektorátem. Po nástupu Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2000, v průběhu následné autorizace politiky v zemi a za současného vzestupu proprezidentské strany Jednotné Rusko (Единая Россия, JR) však došlo k významnému propadu volebních preferencí KPRF2, stejně jako snížení jejího vlivu na politické dění v zemi. Velmi limitovaná funkčnost Státní dumy jako zákonodárného i kontrolního tělesa už tak zřejmá za B. Jelcina, dosáhla svého nového vyjádření za V. Putina poté, co v ní ústavní většiny křesel dosáhlo právě JR. Tato skutečnost s sebou pro KPRF přinesla potřebu sebereflexe stejně jako nutnost na tyto fakta reagovat. Analýzu takové (případné) proměny, následné evoluce KPRF a z toho vyplývajícího postavení strany v rámci politického systému Ruské Federace si klade za cíl tato práce. Ve středu zájmu bude doba začínající rokem 2000, resp. 2004 (omezení dané dostupností některých zdrojů – viz níže), přičemž ale nelze nebrat na vědomí v mnoha ohledech formativní význam období předcházejícího. Před samotnou analýzou je nutné vymezit a definovat a institucionální rámec, jež v řadě směrů determinuje chování v něm působících aktérů, což učiním v prvních dvou kapitolách o politickém systému, resp. o politickém režimu a stranickém systému Ruské Federace. Následně se budu zabývat samotnou KPRF a to ze tří hledisek: 1) z hlediska organizační struktury a struktury voličů, 2) hlediska opozice a 3) programového hlediska. S každou z těchto perspektiv je spojena výzkumná otázka:

1

Zde má autor na mysli výsledky voleb v proporční části volebního systému (do voleb v roce 2003 byl v Rusku používán smíšený volební systém). 2 V roce 2003 získala KPRF v poměrné části 12,6% hlasů (resp. 11,6% v roce 2007) a umístila se druhá právě za Jednotným Ruskem, zatímco v roce 1999 byla první (v proporční části) se 24,3%. Pro volební výsledky přehledně viz Příloha č. 1. 7

-

ad 1) Existují v současnosti nějaké důvody pro to, aby byla v budoucnu ohrožena pozice KPRF jako stabilní součásti ruského stranického spektra?

-

ad 2) Lze KPRF považovat za jedinou opoziční stranu zastoupenou v Dumě?

-

ad 3) Dochází v rétorice KPRF k příklonu k sociálně demokratickým idejím?

S každou z výzkumných otázek je spojena podkapitola, jež obsahuje v zásadě chronologický popis tématu se týkajících událostí (kromě pasáže o KPRF jako opozici, která je dále rozčleněna). V úvodu každé z nich je načrtnut vývoj v 90. letech a zmíněny relevantní koncepty, které danou problematiku řeší a které jsou poté využity k analýze a zhodnocení nedávného vývoje tedy k zodpovězení výzkumné otázky v jejím závěru. Empirická část je pak založena na několika primárních zdrojích. Především se jedná o zhruba 110 článků a zpráv z archivu Ruské informační agentury (RIA Novosti3) počínaje rokem 2004 jež, pokud není uvedeno jinak, je společně s vybranými články z dalších elektronických zdrojů hlavním zdrojem pro všechny faktické informace týkající se KPRF (viz Seznam zdrojů4). Dále byla využita databáze volebních výsledků Ústřední volební komise Ruské federace (www.cikrf.ru) a konečně předvolební programy strany pro parlamentní volby z let 2007 a 20115 získané z oficiálního webu KPRF www.kprf.ru. Odpovědi na výzkumné otázky by měly poskytnout bázi pro vytvoření uceleného obrazu KPRF jako současného aktéra v ruské politice a současně umožnit načrtnout scénáře jejího možného budoucího vývoje v Závěru této práce.

2. Politický režim v Rusku V debatě o politickém režimu panujícím v Rusku jak současném, tak v Rusku 90. let je nutné mít na zřeteli zřejmý rozpor mezi jeho formální podobou, definovanou především ústavou, a na druhé straně praxí každodenní reality. Zřejmá omezená, pokřivená či relevantními aktéry zcela ignorovaná funkce a role institucionálního rámce se stala typickou pro post-sovětské Rusko, a ačkoli je v mnohém specifické, tato skutečnost je příznačná pro

3

Zvolena pro předpokládanou vyšší míru nezaujatosti, přičemž ale současně kromě faktických informací obsahuje i výtahy z ruských periodik, čímž poskytuje širší perspektivu. 4

Odkazy v textu nejsou přímo uváděny 1) kvůli jeho přehlednosti a plynulosti a 2) kvůli objektivnímu charakteru získaných informací. Přesto jsou zdroje snadno dohledatelné, jelikož text i seznam zdrojů jsou řazeny chronologicky, příp. jsou významné události v textu časově vymezeny. 5 Předvolební program z roku 2003 se i přes emailovou žádost na tiskové oddělení KPRF nepodařilo získat a tento fakt je spolu s archivem RIA Novosti dostupným až od roku 2004 důvodem, pro omezení části analýzy na toto období. 8

státy procházející procesy tranzice a demokratizace6, které jsou doprovodným jevem transformace systému po kolapsu předchozího totalitního či autoritářského režimu. V tomto textu vycházím z předpokladu, že tranzice7 trvala celá 90. léta a definitivně dokončena byla nastoupením V. Putina ve své třetí funkční období jako prezidenta Ruské federace. Pokud existovaly nějaké pochyby o vitalitě režimu v průběhu předávání moci Dmitriji Medvěděvovi v roce 20088, po posledních prezidentských volbách už se dle názoru autora rozplynuly a Rusko lze označit za autoritativní režim tedy nedemokracii. Nicméně změny v politickém kursu nastolené V. Putinem a především jejich praktické dopady byly pozorovatelné záhy po jeho nástupu na nejvyšší exekutivní post v roce 2000, což je nutné mít na paměti při popisu tehdejších událostí.

2.1 Jelcinův režim – procesy tranzice a neúspěšné demokratizace Úvodní fáze tranzice, započatá obdobím „perestrojky“ ve druhé polovině 80. let – tedy procesem rozkladu totalitního sovětského systému, a skončená přijetím ústavy už nového ruského státu na konci roku 1993, naznačila směr budoucího vývoje. Neexistující demokratická tradice9 stejně jako demokratická opozice koncentrovaná vesměs jen do svých solitérních představitelů a naopak evidentní kontinuita „nových“ elit s mocenskou praxí sovětských dob (role centra a byrokracie), „tradiční ruské pojetí moci a státu, charakteristické důrazem

na

podřízenost

a

subordinaci

vůči (ne)odpovědnému

vůdci-arbitrovi

a

nepředpokládající aktivní účast svéprávných sebevědomých občanů“ (Holzer, Kuchyňková 2005), to vše lze označit za faktory, významně znesnadňující další fázi transformace systému, demokratizaci. V Rusku 90. let se zformovaly tři hlavní konfliktní linie v zásadě institucionálního rázu. První z nich byl spor prezidenta s parlamentem, jakožto představitelem opozice reformám. Vyvrcholením bylo přijetí ústavy10 významně posilující právě post prezidenta (ústava čl. 80-93) a exekutivy a parlamentu potažmo politickým stranám přisuzující 6

Nebo též demokratická konsolidace – proces následující po přijetí základních pravidel (ústava), kdy dochází k institucionalizaci zásadních demokratických politických procesů a interakcí a jejich přijetí všemi relevantními aktéry, tedy „zakořenění“ ve společnosti (Wessels, Klingemann 2006:12). 7 V tomto smyslu chápu tranzici jako proces hledání funkčního (ať už z demokratické či nedemokratické perspektivy) institucionálního rámce a konečné vykrystalizování rozhodujících politických aktérů v systému. 8 K otázce legitimizace předání prezidentského úřadu v očích veřejnosti viz Hanson 2011. 9 Pomineme-li krátké období rozvolňování carského absolutismu předcházející revoluční rok 1917. 10 Kterému předcházela dvouletá vnitrostátní krize zakončená vojenským podrobením parlamentu a střelbou do demonstrantů. 9

druhořadou roli v rámci politického systému, která byla v praxi vyjádřena minimálním vlivem na sestavování vládních kabinetů. Výsledný stav Colton (2005) označuje jako tzv. divided minority government, kdy se vládní týmy nemusely spoléhat na poslaneckou většinu v Dumě. Druhým konfliktem bylo spor centra a periferie neboli prezidentské administrativy s představiteli regionů. Ti, vědomi si slabosti centra, dosáhli z jeho strany nebývalých ústupků a vysoké míry autonomie. První čečenská válka (1994-1996) byla poněkud nepovedenou demonstrací síly, a tak se poté režim raději uchyloval k politickému vyjednávání, kdy výměnou za volební hlasy a přístup k určitým zdrojům poskytoval místním „vládcům“ volnou ruku v tamější politice a řízení regionu. Výsledkem bylo ohrožení samotné existence Ruska jako federace. Posledním z konfliktů byl kromě nárůstu moci lokálních vládců také vznik z privatizace profitujících finančních/mediálních oligarchů, jako dalšího aktéra s politickými ambicemi. Mediální oligarchové (jako B. Berezovskij či V. Gusinskij), vlastníci nejvýznamnějších ruských televizí, byli schopni ovlivňovat samotné volby – právě oni měli zásadní vliv na vítězství proprezidentské Jednoty v roce 1999.11 Naznačená institucionální nestabilita měla za následek kromě permanentní společenské krize také vznik různých neformálních způsobů řešení vzniklých politických konfliktů a je tak pochopitelné řazení Ruska do kategorie tzv. hybridních režimů. Jejich základním znakem je formální existence demokratických institucí, avšak s velmi omezenou funkčností a rolí v praxi každodenní politiky. Zmiňme například „neliberální demokracii“ Fareeda Zakarii (Zakaria 2005) nebo O’Donellovu „delegativní demokracii“. Podstatným ze znaků tohoto konceptu je prezident se širokými pravomocemi stojící jakoby mimo rámec systému (který je navíc často veřejností považován za zkorumpovaný) a v podstatě nikomu neodpovědný (O’Donnell, 1994). Někteří autoři označují tehdejší Rusko jako „rivalitní autoritarismus“, což je další zástupce kategorie hybridních režimů. Procesně/formálně je demokratický (volby), nicméně sféry, ve kterých dochází ke skutečné „rivalitě“ a její míru definuje exekutiva v čele s prezidentem. Formy represe, které využívá, jsou „subtilnější“ jako korupce či kooptace opozičních subjektů (Slowikowski, 2010:33-60). Takto načrtnutý vývoj tehdejšího ruského režimu představuje současně i odkaz, se kterým musel vyrovnat režim současný a který také do jisté míry determinoval podobu 11

Blíže k roli médií před volbami v roce 1999 viz White, Oates a Ian McAllister 2005. 10

takového „vyrovnání“. V zájmu nastolení opětovného politického řádu byla zvolena cesta autorizace ruské politiky a omezení pluralismu ve všech společenských sférách.

2.2 Putinův režim – konsolidace autoritarismu V. Putin poté, co zvítězil v neformálním boji o nástupnictví12 po B. Jelcinovi i v následujících prezidentských volbách a evidentně si vědom „neduhů“ Jelcinova režimu, začal poměrně záhy budovat tzv. „vertikálu moci“. Jednalo se o teritoriálně-administrační proces centralizace, koncentrace maxima moci do rukou Kremlu, spojený s autoritativním výkonem vlády a faktickým odstraněním oponentů z formálních i neformálních politických procesů. Na jedné straně šlo o oligarchy, kteří se za Jelcina stali v podstatě další ze státních mocí (Holzer 2001) a na straně druhé o oficiální politickou i nepolitickou opozici. Oporou se Putinovi stala vedle takřka neomezených prostředků kremelské administrativy především strana JR, jejíž vytvoření inicioval a která se po volbách v roce 2003 stala dominantní silou v parlamentu zbavující ho nutnosti parlament obcházet při prosazování své legislativy. Do zmíněné administrativy se pak začali stahovat

lidé nějakým způsobem spojení

s bezpečnostními složkami ať už tehdejšího Ruska nebo ještě Sovětského Svazu, tzv. siloviki. Ti se stali spolutvůrci a architekty nového autoritativního režimu (Taylor 2011:36-70). Jelikož jedním z nejvýznamnějších konfliktů 90. let byl konflikt centrum-periferie, započal centralizační proces právě zde. Bez opory v ústavě bylo v roce 2001 nad rámec jednotlivých 89 okresů zřízeno 7 federálních okruhů. V jejich čele stojí „místodržící“, zpočátku podřízení přímo prezidentu, posléze šéfovi jeho kanceláře. Lokální gubernátoři byli zbaveni imunity, nově se stali trestně stíhatelnými a přestali zasedat v Radě Federace (horní komora parlamentu), kde byli nahrazeni zástupci federální administrativy. Přišli tak o vliv na legislativní proces. Navíc už nebyli voleni v místních volbách, ale od roku 2004 po skončení mandátu byli nově jmenováni přímo prezidentem za formálního souhlasu tamního parlamentu (ústavním dodatkem). (Cwiek-Karpowicz, J. 2010:60-75) Represivní a distribuční kapacity se dostaly pod kontrolu státu a v zájmu ekonomické centralizace a „odstřižení“ lokálních lídrů od finančních zdrojů byla provedena daňová reforma13 (Gelman 2009:8). Konflikt centra s finančními a mediálními oligarchy byl vyřešen podobně nekompromisně. Dostali na výběr buď spolupráci s režimem a loajalitu, nebo hrozbu 12

Několika měsíční proces hledání vhodného kandidáta, kdy se na premiérském postu vystřídala řada osobností. 13 Nicméně nutno dodat, že zdaleka nedošlo k demontáži lokálních „sub-nacionálních“ autoritarismů, nýbrž v důsledku pouze k jejich inkorporaci do autoritarismu celostátního. Páteří tohoto centralizačního procesu se stalo Jednotné Rusko. Blíže viz Gelman 2009. 11

perzekucí všeho druhu, od konfiskace majetku po vězení. B. Berezovskij, majitel většinového podílu v ruské státní televizi, stejně jako V. Gusinskij, majitel první soukromé televize v Rusku, byli donuceni odejít do exilu. M. Chodorkovskij, majitel ropné společnosti Jukos, byl pro změnu zatčen a uvězněn poté, co finančně podporoval opozici (mimo jiné i KPRF) a sám zvažoval kandidaturu v prezidentských volbách (Kopeček 2011). Výsledkem byla likvidace oligarchů jako mocenského konkurenta. Kromě faktického i neformálního (autocenzura) podrobení hlavních médií jsou vyvíjeny i snahy o degradaci vlivu už tak nerozvinuté občanské společnosti. Ta, jako jeden z předpokladů pro fungující demokracii, byla podrobena kontrole a je také možné pozorovat snahy o její infiltraci ze strany státu. Ideálním výsledkem takového procesu je její transformace ve zcela marginální kontrolní nástroj. Příkladem může být „boj“ s nestátními a neziskovými organizacemi, kterým současná legislativa v podstatě zakázala činnost nebo ji kdykoli zakázat může. Bez problému totiž mohou fungovat pouze organizace pracující v zájmu státu a za jeho finance. (Robertson 2009:540) Posledním konfliktem a už v 90. letech z hlediska skutečného vlivu na politický proces ale asi nejméně významným byla konfrontace prezidenta s politickými stranami. Jeho řešení se začalo rýsovat už po volbách v roce 1999/2000 a celý proces bude popsán v následující kapitole. Společným jmenovatelem popsaných změn byla jejich obhajoba jako nutnosti pro stabilizaci systému, zefektivnění státní správy a výkonu vlády a minimalizaci konfliktů a majících také své místo v konceptu „suverénní demokracie“, který propaguje vládnoucí administrativa. Současný režim v Rusku můžeme označit jako „plebiscitárně-byrokratický autoritarismus“. Volby zde nejsou chápány jako nástroj k vyjádření různých názorů a jejich následné reprezentaci, ale jako referendum o prezidentu, jakožto „vůdci“ národa. Ten je po svém „schválení“ v referendu oprávněn řídit zemi tak, jak sám uzná za vhodné, jelikož v podstatě vystupuje jako její „majitel“. (Hanson 2011:32) Termín si všímá i obrovského vlivu vrstvy byrokratů a technokratů na chod státu (rekrutovaných z řad JR). Jejich výběr funguje dle zásad patrimonialismu, dalšího z dědictví ze sovětských dob. Hlavní roli v něm mají konexe a různé neformální vazby, jejichž důsledkem je vysoká míra korupce ve všech složkách státní moci a správy. Přes vše výše uvedené se současný režim v Rusku dlouhodobě těší vysoké popularitě u veřejnosti. Hlavní důvody jsou dva: ekonomická situace a vzpomínky na „chaos“ v 90. letech 12

v paměti většiny obyvatel, spojený s přijetím demokratických norem západního střihu. V. Putin ihned po svém nástupu do úřadu využil příznivé situace na světových trzích s energiemi k tvorbě finanční rezerv, investicím a v důsledku (i přes stále z velké části nezreformovaný ruský trh) k nastartování bezprecedentního ekonomického růstu. Ten, i když v důsledku celosvětové hospodářské krize zpomalil, nezapříčinil rapidní pokles podpory, jak se očekávalo. Putinovi14 se totiž navíc do veřejného prostoru podařilo navrátit relativní řád a pořádek, který má pro Rusy velký význam a pokud demokracie znamená to, co Rusko v 90. letech, staví ho i s horší ekonomickou situací a významně omezenými občanskými a politickými právy na první místo (Rose, Mishler, Munro 2011:139). Tyto fakta mají pochopitelně důsledky pro politické strany, které se mohou veřejnosti jevit jako nadbytečné a pro správu země nepotřebné. Proto také v koncepci „suverénní demokracie“ prosazované vládou mají především technický a správní význam k tomu navíc redukovaný zejména na JR. Přesto však existence politických stran podobně jako voleb má v dnešním Rusku svůj smysl – vedle kooptační funkce představují také indikátor (ne)spokojenosti s režimem.

3. Debata o ruském stranickém systému Soutěž politických stran je základním atributem každého politického režimu a je páteřní součástí každé moderní reprezentativní demokracie (Strmiska 2005:10). Pokud dále přistoupíme na tezi, že větší institucionalizace a stabilita jak stran, tak stranického systému významně působí na míru demokratické konsolidace (Wessels and Klingemann 2006:12), jeví se nenaplnění této podmínky jako jedna z příčin neúspěchu demokratizace a vyústění tranzice v nedemokratický režim v Rusku. Vezmeme-li však v potaz vliv a roli politických elit a exekutivy v čele s prezidentem na utváření systému politických stran popsaný výše, jako vhodnější vypadá opačný kauzální vztah, tedy výsledná podoba stranického systému jako důsledek jednání politických aktérů, pohybujících se mimo něj.

3.1 „Plovoucí stranický systém“ v 90. letech Ruské stranické spektrum se začalo formovat na konci roku 1991, kdy došlo k zákazu Komunistické strany Sovětského svazu (Коммунистическая партия Советского союза,

14

Pro podrobný rozbor hlavních motivů k volbě V. Putina viz Colton, Hale 2009. 13

KPSS15). Politická scéna se začala rychle pluralizovat a diverzifikovat, přičemž Jelcinova administrativa byla hlavním akcelerátorem vývoje, což se projevilo i v prosazení smíšeného volebního systému, který i přes (pouze rétorické) protesty strany přijaly. První volby v roce 1993 naznačily směr vývoje stejně jako započaly profilaci základních ideových táborů ruského stranického spektra. Překvapením bylo vítězství nacionalisticko-populistické formace kolem V. Žirinovského Liberálně demokratické strany (Либерально-Демократическая Партия России, LDPR) stejně jako relativní neúspěch proreformní (a tedy i proprezidentské) Volby Ruska. Volby v roce 1995 byly podle Holzera (2004) bodem k přechodu k vyprofilovanému a strukturovanému systému16, kdy se do Dumy v poměrné části dostaly 4 strany (ve většinové dalších 7) z původně 43 zúčastněných stran a hnutí. Zvítězila KPRF, reprezentant levicového tábora, kterou následovaly v podstatě zástupci zbylých tří relevantních ideových táborů v Rusku, LDPR (nacionalistický), Jabloko (Яблоко, liberální) a Náš Dům Rusko (Наш дом – Россия, proprezidentský). Toto rozložení sil se potvrdilo v roce 1999, kdy hlavním soupeřem KPRF byla proprezidentská Jednota (Единство). Liberální tábor pak získal dalšího reprezentanta ve Svazu pravicových sil (Сою́ з Пра́ вых Сил, SPS). Faktem nicméně je, že role politických stran z hlediska vlivu a váhy v systému byla druhořadá a ty se začaly jevit jako systémově „nepotřebné“, jelikož se prosadily tyto jiné a neformální metody formulace a prosazování zájmů (Holzer 2004). Aby došlo k úspěšné institucionalizaci stranického systému, musely by být naplněny čtyři předpoklady (Rose, Mishler 2010:803-4): 1) Stabilní legislativa. V podstatě naplněn, nicméně zvolený smíšený volební systém nahrával frakcionalizaci stranického spektra, přičemž nenaplnil jedno z hlavních očekávání se kterým byl přijat, tedy odpovědnost (podle O’Donnela (1994) jeden z předpokladů institucionalizace) regionu, za který byli zvolení poslanci z většinové části (kteří se po

15

Nicméně už v březnu 1989 se uskutečnily kvazi-svobodné volby do nově zřízeného Sjezdu lidových poslanců. (Holzer 2001) 16 Ačkoli se zdá, že je toto tvrzení v rozporu s hlavní tezí o neinstitucionalizaci stranického systému, Holzer dále uvádí, že „proces krystalizace ruského stranického spektra...se zastavil kdesi v půli cesty. Jeho tehdejší stabilita byla pak projevem nikoli završenosti, nýbrž nezájmu relevantních aktérů o tento prostor politické sféry.“ (Holzer 2004:42) Je nutné si uvědomit, že výsledky stran se týkají poměrné části volebního systému, přičemž „nejsilnější stranou“ v každých volbách byli nezávislí poslanci vzešlí z většinové části. Etablované strany (KPRF, LDPR, příp. Jabloko) čerpali hlasy od svých skalních voličů, nicméně rozhodující část elektorátu – středoví voliči – často neměli koho volit (kromě proprezidentských stran, spojených s neoblíbeným Jelcinem). To se promítlo do množství propadlých hlasů nebo do volební neúčasti a posléze těchto voličů využilo Jednotné Rusko, resp. V. Putin. 14

každých volbách stali nejsilnější „stranou“), jelikož se řada z nich poté přidala k nějaké ze stran z proporční části. 2) Věrnost/závazky elit. Mezi stranami a elitami se nevytvořily dlouhodobé vazby. Z 85 stran, co se mezi 1993 až 2007 zúčastnily voleb, to 69 učinilo jen jednou, jen 3 soutěžily ve všech pěti volbách (Rose and Mishler, 2010:806). Strany byly ruskými politiky vnímány instrumentálně, jako nástroj k zisku úřadu (Rose, Mishler, Munro 2011). Příkladem budiž tzv. „strany moci“ či „proprezidentské strany“ formované jako aktuální aliance elit z okolí prezidenta (Holzer 2004:167). 3) Voličská poptávka. Tento předpoklad se jeví jako splněný, jelikož existuje evidence, že i přes mnohaleté potlačování přirozených „cleavages“ v sovětských dobách jsou v ruské společnosti přítomné stabilní vzorce identifikace s jednotlivými stranickými rodinami (Perepechko, Brunnen, Kolosov 2010:582). Nicméně naprostá většina stran tyto požadavky a preference v 90. letech nereflektovala. 4) Učení. Týká se politiků a voličů. První by se měli v průběhu prvních volebních cyklů naučit spolupracovat/soupeřit v rámci demokratických pravidel, druzí zase poznat, které strany jsou pro ně relevantní. Tento předpoklad se však nenaplnil, jelikož v prvních volbách se do Dumy dostalo 8 stran, které získaly kolem 81% hlasů, ale po druhých volbách 6 z těchto stran nedosáhlo na 5% volební klauzuli a došlo k dvojnásobnému nárůstu propadlých hlasů, kdy jejich podíl činil téměř 50%17. V každých parlamentních volbách se také do Dumy dostala minimálně jedna nová strana (Rose and Mishler, 2010:807). Závěrem tohoto krátkého zhodnocení stranického systému 90. let je nutné připomenout už zmíněný fakt, že strany neměly reálný vliv na utváření vládních týmů. Voliči tak neměli možnost hodnotit jejich výkon v úřadu, což je společně s rychlou cirkulací neustále nových stran jednou z příčin, proč lze hovořit o „plovoucím stranickém systému“ (Rose, Munro, White 2001:420-9). Nicméně i přes jeho druhořadou roli v politickém systému, nutnost jeho obcházení prostřednictvím různých způsobů neformální agregace či artikulace zájmů vedla ke vzniku řady konfliktů. Stabilizace a institucionalizace stranického systému – avšak do jeho nesoutěživé podoby – se tak stala jedním z klíčových procesů v rámci monopolizace moci prezidentskou administrativou po roce 2000.

17

V roce 1993 to bylo 12,94% hlasů, v roce 1995 49,5%, v roce 1999 18,6% a v roce 2003 zůstalo nerozděleno 29,35% hlasů (Matoušková 2006:102). 15

3.2 Institucionalizovaný nesoutěživý stranický systém po roce 2001 Už v roce 2001 byl přijat zákon upravující postavení politických stran. Byly definovány jako organizace registrovány ministerstvem spravedlnosti, mající minimálně 10 tisíc členů v nejméně 45 z celkových 89 subjektů federace, přičemž v každé z regionálních poboček strany musí být registrováno alespoň 100 členů. Bez splnění těchto podmínek nebylo možné kandidovat už ve volbách v roce 2003. Přímým důsledkem tohoto zákona bylo razantní snížení počtu registrovaných politických stran (Matoušková 2006:102-3). Další významnou změnou bylo v roce 2006 nahrazení smíšeného volebního systému proporčním za současného zvýšení volební klauzule z 5% na 7%. Cílem této novely bylo posílení moci centra a jeho kontroly na volebním procesem v zájmu zefektivnění výkonné moci a zpřehlednění ruského politického systému. Byla také zakázána tvorba předvolebních koalic a kandidatura nezávislých kandidátů. Už ve volbách 2007 musely být dále kandidátní listiny všech stran rozděleny minimálně na 100 oblastí pokrývající celé území federace. Každá ze stran musí předložit 200 tisíc podpisů podporujících její kandidaturu, nebo tuto podmínku obejít složením kauce 60 milionů rublů, která bude vrácena, pokud strana získá alespoň 4% hlasů. Maximální prostředky na předvolební kampaň byly navázány a limitovány počtem voličů v příslušném obvodu (Matoušková 2006:104). Důsledkem přijetí takové legislativy byla v podstatě likvidace malých stran, zejména už tak „živořících“ reprezentantů liberálního tábora, Jabloka a SPS. Lze ho chápat i jako výraz konečně sebevědomého režimu, stvrzující a stabilizující dominantní postavení své „prodloužené ruky“ v Dumě, Jednotného Ruska. Tato strana vznikla sloučením Jednoty a strany Vlast-Celé Rusko (Отечество – Вся Россия) v roce 2001, podobně ideologicky nevyhraněných stran původně si nárokujících post strany proprezidentské před volbami v roce 1999 (Příhoda 2010:161). A i když původním záměrem nebylo vybudovat „státostranu“ dnešních masových rozměrů (dnes má kolem 1,3 milionu členů), političtí architekti v Kremlu rychle pochopili její potenciál jako hlavního pilíře spojujícího režim se společností. Ve volbách v roce 2003 následujících po jejím vzniku se stala první proprezidentskou stranou, která získala většinu křesel v Dumě a spojením s řadou „nezávislých“ poslanců dosáhla na dvoutřetinovou ústavní většinu. Takového výsledku JR dosáhlo i ve volbách v roce 2007, resp. 2011. Jen nezávislé poslance v roli spojence musela kvůli změně volebního systému nahradit spřízněná, ve smyslu prokremelská, strana Spravedlivé Rusko (Справедли́ вая Росси́ я: Ро́ дина/Пенсионе́ ры/Жизнь, SR).

16

Od počátku své existence JR těžilo ze spojení s prezidentem Putinem, který figuroval na jejích kandidátních listinách, ačkoliv se nikdy nestal jejím členem, a který byl hlavním důvodem, proč strana dokázala ve všech nadcházejících volbách zvítězit (bez ohledu na volební manipulace). Dnes tak můžeme hovořit o systému hegemonní strany, který Sartori definuje následovně: „Hegemonická strana nedovoluje soutěž o moc ani formálně, ani de facto. Jiné strany mohou existovat, ale jako druhořadé, povolené strany, protože jim není dovoleno soutěžit s hegemonickou stranou za antagonistických podmínek a na stejném základě“ (Sartori 1976). Rose a Mishler (2010:815) v této souvislosti uvádí, že sovětská éra dominance nad státem generálním tajemníkem „státostrany“ byla nahrazena Putinovou érou dominance nad stranou hlavou státu. Ten, jako šéf nejvyššího předsednictva, má v podstatě absolutní moc nad činností strany i jejích jednotlivých poslanců v parlamentub (Rose, Mishler, Munro 2011). Hlavní role JR spočívá vedle čistě technické role v parlamentu také v kooptaci potencionálně opozičních elit, ať už prostřednictvím zisku mandátu nebo začleněním do některé z jejích lokálních struktur, kontrolujících tamější zdroje. Důsledky takto načrtnuté reality pro ostatní politické strany – po legislativních úpravách jich zůstalo registrováno sedm - jsou zřejmé. Manévrovací prostor a možnost vyvíjet vlastní nezávislou politiku je značně omezen, přičemž režim disponuje různými nátlakovými nástroji, od negativní mediální kampaně přes zákaz účasti ve volbách až po přímé manipulace s volebními lístky, ke kterým se neváhá v případě potřeby uchýlit. A ačkoli je dnes všeobecně přijímanou skutečností, že politická/systémová opozice v Rusku neexistuje, o vztahu jedné ze stran k režimu se neustále vedou debaty. Je jí KPRF.

4. KPRF jako aktér stranické politiky KPRF se podařilo relativně rychle a úspěšně adaptovat na pluralitní systém a parlamentní politiku a po celá 90. léta byla hlavní opoziční/antijelcinovskou platformou. March (2006:343-345) vymezuje 4 soubory hlavních faktorů, vysvětlujících tento úspěch: 1) strukturně-historické, které zahrnují všechny výhody plynoucí komunistům z doby, kdy byli vládnoucí stranou 2) vliv „formativních momentů“ jakožto způsob jakým byla na počátku 90. let provedena tranzice a transformace politického systému, 3) vliv politického prostředí, tedy legislativy či přítomnosti společenským „cleavages“ a 4) význam elit/vedení strany, jimiž zvolené strategie stejně jako vzájemné rozpory mají dopad na fungování strany. Dále uvádí, že největší význam měly stranické elity, zejména G. Zjuganov (zodpovědný za veřejnou image a politiku) a V. Kupcov (zodpovědný za organizaci), kteří byli schopni stranu sjednotit 17

a také zvolili v 90. letech úspěšný ideologický profil nacionálního-bolševismu. Nicméně po porážce v prezidentských volbách v roce 1996 se právě Zjuganov stal překážkou obrození strany, když nebyl schopen nabídnout novou vizi, a nasměroval stranu k intenzivnější „prorežimnosti“ (March 2006). Popis a následná analýza vývoje po roce 2000 (2004) je obsažena v následujících třech podkapitolách.

4.1 Organizační struktura a struktura voličů KPRF 4.1.1 Vývoj v 90. letech

KPRF je považována za oficiální nástupnickou stranu po KPSS, jelikož 1) zdědila původní organizační a institucionální zázemí a 2) veřejností byla uznána za pokračovatelku KPSS (Pasynkova 2005:238). Jádro KPRF se začalo formovat už v rámci KPSS jako perestrojková opozice, která v září 1990 inicovala vznik Ruské komunistické strany (RKP) v čele s V. A. Kupcovem. Kvůli účasti na puči v srpnu v roce 1991 však byla její činnost zakázána. Následně se objevila řada subjektů hlásících se k jejímu odkazu, ke sjednocení většiny ruské levice a založení oficiální nástupkyně ale mohlo dojít až po zrušení zákazu existence komunistické strany Ústavním soudem (30.10.1992). Po tzv. sjednotitelsko-zakladatelském sjezdu, kterého se zúčastnilo na 650 delegátů lokálních stranických organizací a zástupců řady levicových stran, tak ve dnech 13. a 14. února 1993 vzniká KPRF. Ve volbách v prosinci 1999 se potvrdil nárok KPRF, disponující rozvinutou organizační strukturou a nezanedbatelným elektorátním zázemím, považovat se za nejvýznamnějšího reprezentanta ruské levice (Holzer 2004:135-7). Za účelem udržení této pozice KPRF začala v 90. letech využívat tzv. „pavučinovou strategii“, znamenající 1) v organizační rovině formování sítě stran, hnutí a organizací kolem KPRF, umožňující „dělbu“ úkolů při oslovování rozmanitých částí k levici tíhnoucího voličstva a 2) v ideové rovině programové propojení klasické komunistické rétoriky s patriotickým nacionalismem do strategické doktríny „národního bolševismu“. Řídící roli všech takto vytvořených subjektů, i když ne vždy veřejně proklamovanou, měla KPRF. (Holzer 2004:137-8) Na konci 20. století byla KPRF největší politickou stranou v Rusku mající přibližně 550 000 členů a 20 000 základních organizací a stále těžící ze své sovětské minulosti – organizační struktury, disciplinované a stabilní členské základny a garantovaných finančních zdrojů (stranické poplatky). (Holzer 2004:140) Od počátku své existence je spojena s postavou svého současného předsedy, G. A. Zjuganova. Jeho zvolení v určitém smyslu 18

potvrdilo výjimečnost KPRF na ruské stranické scéně, kdy narozdíl od šéfů ostatních stran (Žirinovskij v LDPR, Javlinskij v Jabloku, příp. lídři prorezidentských stran) nedisponoval výrazným charismatem, ale naopak kvůli svému „aparátčíckému“ stylu práce se stal ideálním „kolektivním vůdcem“ (March 2001:283) schopným usmiřovat jednotlivé frakce v rámci KPRF. Co se týče voličů KPRF, jejich stabilní jádro tvořilo 15-20% z celkového elektorátu (absolutní maximum 40% v prezidentských volbách v roce 1996) a bylo v letech 1993-95 tvořeno především „poraženými“ v procesu tranzice, tedy sociálně a ekonomicky slabými. V dalších letech došlo k rozšíření záběru, přesto ale většinu tvořili důchodci nebo rolníci, v nemalém počtu pocházející z tzv. „red belt“, rurálních oblastí jižně od 55. rovnoběžky. (March 2001:266) Právě hlasy níkopříjmových skupin a venkova stály za vzestupem KPRF v 90. letech. Nicméně analýza voleb v roce 1999 ukázala, že podpora KPRF v rurálních oblastech klesá, přičemž rozdíly mezi voličem a nevoličem KPRF (ze socioekonomické perspektivy) jsou minimální. Tento fakt může znamenat 1) šanci pro reformisty získat nové voliče, nebo 2) pokračující pokles podpory. (Wegren 2004:566) Za účelem zjištění, příp. ověření či vyvrácení tendencí ve volební podpoře KPRF v rurálních oblastech budu kromě celkových výsledků a výsledků v Moskvě a Petrohradu jako reprezentantů velkých měst sledovat vývoj v pěti oblastech, které je možné zařadit zmíněného tzv. “rudého pásu“ a ve kterých v roce 1999 KPRF dosáhla nadprůměrného zisku hlasů. Jedná se o Adygejsko, Brjanskou oblast, Kurskou oblast, Orelskou oblast a o Uljanovskou oblast. 4.1.2 Parlamentní a prezidentské volby po roce 1999

18

V parlamentních volbách v roce 1999 KPRF skončila s 24,3%19 jako těsný vítěz před proprezidentskou Jednotou. Kromě Petrohradu zvítězila ve všech zvolených oblastech včetně Moskvy a to až 15% rozdílem následovaná právě Jednotou. Předvolební průzkum odhalil, že 41%20 jejích voličů jí svůj hlas odevzdala kvůli programu (podobně programově zaměřené voliče mělo jen Jabloko) a 43% proto, že ji volí v každých volbách. Naopak pouze pro 21% voličů byl hlavním důvodem její lídr, což bylo nejméně ze všech zbylých parlamentních stran. Potvrdily se tak tři zásadní předpoklady o KPRF jako programové straně se stabilní voličskou základnou a kolektivní identitou, pro kterou není určující osobnost předsedy. Většina (53%) 18

Pro volební výsledky KPRF srovnané s výsledky Jednotného Ruska přehledně viz Přílohu č. 1. Ve většinové části k tomu získala 13,4% a s celkovými 113 mandáty měla jen o jeden mandát méně než nejsilnější „strana nezávislých“. 20 Sociodemografická data pro volby 1999 a 2003 jsou převzata z http://www.russiavotes.org, pro období následující (pokud byla získána) pak v článcích z archivu RIA Novosti. 19

19

voličů KPRF pak byla starší 55 let, dále mezi nimi převažovaly osoby se základním, příp. středním vzděláním a lidé s nízkými příjmy. Dále většinu podporovatelů KPRF spojovalo pozitivní hodnocení komunistického režimu fungujícího před perestrojkou a obliba Zjuganova jako prezidentského kandidáta. A tak i přes relativní volební úspěch výsledky nicméně ukázaly na slabiny v elektorátní podpoře. Především na vysoký věk komunistických voličů, kde Rose, Munro a White (2001) v této souvislosti uvádí, že s ohledem na průměrnou délku dožití v Rusku, v termínu dalších parlamentních voleb v roce 2004 bude jejich významná část už po smrti. Tuto starší generaci pak lze taky označit za ony „programové či tradiční“ voliče. Z Wegrenovy (2004) analýzy totiž vyplynulo, že rozdíly v příjmu (ale i v míře integrace do společnosti) mezi voličem a nevoličem KPRF ve venkovských oblastech jsou minimální. Přísun hlasů od nízkopříjmových či sociálně exkludovaných skupin obyvatel tak bylo možné označit za silně závislý na ekonomické situaci, jejíž zlepšení (pokud by nebylo důsledkem vlády KPRF) by pravděpodobně vedlo k jejich odlivu, jelikož už by nebylo tolik „poražených“ v procesu ekonomické reformy. Tato teze se do určité míry potvrdila v následujících volbách. V těch KPRF v prosinci 2003 totiž zaznamenala výrazný volební propad. Se ziskem 12,6% (10,8% ve většinové části) se sice umístila na druhém místě, ale s výrazným odstupem za Jednotným Ruskem. K propadu preferencí došlo i ve všech mnou blíže sledovaných regionech mnohdy o více jak polovinu, přičemž ale tamější výsledky byly i tak byly o něco málo nadprůměrné. Podíl voličů starších 55 let se očekávatelně zvýšil na 64,5%, ovšem došlo ke snížení podílu voličů zasažených největší chudobou (z 45% na 24,8%). Příčin porážky bylo několik. Za prvé zlepšující se ekonomická situace připisovaná charismatickému Putinovi a jím (Kremlem) vybudované straně JR, čímž KPRF přišla o významnou část ekonomicky „poražených“ voličů. Za druhé po 90. léta budovaná nacionálněpatriotistická identita ztratila na výlučnosti poté, co nemálo z ní přejala právě rétorika Jednotného Ruska, stejně jako část „umírněných“ voličů se mohla uchýlit k volbě sociálněpatriotického volebního bloku Vlast (Родина)21. Za třetí nekonzistentní postoj k režimu před i 21

Vznikl v září 2003 spojením tří stran - Strany ruských regionů, Strany lidové vůle a Socialistickou sjednocenou stranou Ruska – mimo jiné za účelem zisku části hlasů od voličů KPRF. V jejím čele stál bývalý komunista Sergej Glazjev a bývalý člen Jednotného Ruska Dmitry Rogozin. Ve volbách dosáhla na 9% hlasů, což se téměř rovnalo ztrátě, kterou od předchozích voleb zaznamenala KPRF. Svou politickou existenci ukončila jako jedna ze zakládajících strany nového subjektu – Spravedlivého Ruska. 20

po volbách v roce 1999 a parlamentní spolupráce s Jednotou, což mělo za následek „nahlodání“ obrazu KPRF jako nesmiřitelné opoziční strany (viz pasáž KPRF jako opozice). Všechny tyto faktory měly za následek výrazné snížení potenciálu KPRF jako „protestní strany“. Důsledkem výše zmíněného neúspěchu byla hluboká a několika měsíční vnitrostranická krize. Vedení KPRF, jmenovitě G. Zjuganov byl vystaven kritice jak na půdě Lidové patriotické unie Ruska22 (Народно-патриотический союз России, NPSR) ze strany jejího šéfa Gennady Semigina, tak na jednáních ústředního výboru strany, kde čelil útokům jeho člena Sergeje Potapova. Diskutovány byly otázky jak ideologické (neschopnost modernizace programu, spolupráce s režimem), tak organizační (volební taktika, neschopnost Zjuganova vést aktivní a úspěšnou kampaň) a v neposlední řadě také byl také propírán osud peněz od oligarchů, stejně jako jejich vzrůstající počet na kandidátkách KPRF. Vyřešení krize nepřispěly prezidentské volby v roce 2004, kterých se do té doby jediný kandidát KPRF na prezidenta G. Zjuganov rozhodl neúčastnit a své místo mezi prezidentskými kandidáty přenechal (pod tlakem části vedení NPSR i KPRF) Nikolaji Charitonovi. Jeho výsledek – druhé místo se 13,8% hlasů, tedy více než dostala KPRF v parlamentních volbách – významně nahlodal image Zjuganova jako nezpochybnitelného vůdce a jeho význam pro stranu. Na následujícím sjezdu NPSR, na který KPRF k rozhořčení svých lídrů nebyla pozvána, přes 1200 delegátů a zástupců 15 politických stran z levicového a patriotického tábora diskutovalo o vytvoření nové politické formace mající ambici stát se novým hegemonem na ruské levici. V té době už začaly na adresu Zjuganova zaznívat výtky i ze strany jeho spojenců. Jeho reakcí byly proklamace o nutnosti omlazení stranického vedení, modernizaci programu a výzva ke zvážení nových politických koalic, například s Jablokem (!). Současně se s takovými sliby rozhodl znovu kandidovat na předsedu strany, jehož volba se blížila spolu s 10. kongresem strany. Na tomto místě je nutné poznamenat, že v této chvíli byl Zjuganov ruskými médii i pozorovateli považován za už v podstatě politicky odepsaného, zvláště když lídr levicové Vlasti Dmitry Rogozin vyhlásil záměr nahradit KPRF a získat její voliče. Začalo se nahlas diskutovat o budoucím soupeření na levici mezi Vlastí a vznikající nacionalistickou formací kolem Semigina. Potvrzením omezené akceschopnosti vedení KPRF uvnitř strany bylo vyloučení Semigina ze strany a několik dní na to byl Zjuganov 6 členy ústředního výboru vyzván k rezignaci.

22

Nacionalistická platforma, jejíž byla KPRF členem. 21

Krize dosáhla svého vrcholu doslova v předvečer 10. kongresu konaného 3. července 2004, kdy se konaly dvě konkurenční plenární schůze strany: jedna tvořená Zjuganovem a jeho příznivci, druhé pak jeho odpůrci (část, pravděpodobně více jak polovina ústředního výboru), kteří dokonce zvolili nového předsedu strany Vladimira Tichonova, v té době guvernéra Ivanovské oblasti. Schizofrenní situace pokračovala v den kongresu KPRF, na který se „rebelové“ nedostavili a uspořádali svůj vlastní. Zjuganov toho využil k dokázání toho, že nemají mezi delegáty sjezdu většinovou podporu za současného prohlášení o nelegálnosti jejich sjezdu. A navzdory očekávání přítomní delegáti a zástupci téměř všech regionálních buňek KPRF vyjádřili Zjuganovovi podporu a nešetřili kritikou na adresu rebelů. Následovalo jeho znovuzvolení do čela strany avšak za současného odchodu Kupcova z ústředního výboru, další ze zásadních postav postsovětského komunismu v Rusku. Následné dohadování se o legitimnosti mezi zástupci konkurenčních sjezdů bylo rozsouzeno ministerstvem spravedlnosti, které uznalo a zaregistrovalo původní sjezd KPRF jako jediný platný, když se jeho zástupcům podařilo splnit všechny právní formality a dodat požadované dokumenty. To se rebelům údajně nepodařilo. Pochopitelně se nabízí otázka míry zapojení režimu a jeho kalkulace případných ne/výhod plynoucích z existence staré či nové KPRF, její posouzení je však možné pouze na úrovni teoretických úvah. Ačkoli vedení KPRF v průběhu sjezdu i po něm mluvilo o straně pouze jako o zcela jednotné (ovšem za přiznání existence určitých rozporů a názorových třecích ploch – což je však charakteristikou „zdravé“ strany), logickým důsledkem krize byl vznik dvou nových politických subjektů. Prvním znich byla Všeruská komunistická strana budoucnosti (Коммунистическая партия будущего), založená vyloučenými bývalými členy KPRF kolem V. Tichonova a obviňující Zjuganova z oportunismu, koketování s režimem, politiky „prázdných“ hesel a z hlavního podílu na degradaci vlivu a významu KPRF. Druhým subjektem byla koalice patriotických, nacionalistických a dělnických organizací v čele s G. Semiginem. Přes vyhlášené vysoké politické ambice však žádná z těchto stran do ruské politiky doposud významně nepromluvila. A tak KPRF vyšla ze svého sjezdu na první pohled posílená, vnitřně sjednocená a k tomu odhodlaná k sebereflexi a transformaci za účelem opětovného získání politického vlivu. Nicméně neschopnost či nechut staronového vedení strany adaptovat se na nové podmínky a dostát svým slibům o nutném omlazení členstva a modernizaci organizační struktury měly své důsledky pro volby v roce 2007. Ty potvrdily jednoznačnou ústavněvětšinovou dominanci JR a zbylé strany včetně druhé KPRF (11,57%) vystavili riziku 22

politické marginalizace. Ve čtyřech z pěti sledovaných regionů „rudého pásu“ se straně ještě snížil volební zisk a ukázal na pokračující proces „zeštíhlování“ oné stabilní voličské základny. Na druhé straně, paradoxně, zaznamenala KPRF nárůst podpory v Moskvě i v Petrohradu. Gel’man (2011) to vysvětluje změnou ve struktuře voličů KPRF, která se udála po roce 2000, kdy se motto „zpátky v SSSR“ stává stále typičtějším pro JR než pro KPRF a ta je tak atraktivnější i pro mladší a vzdělanější voliče z velkých měst23. Část voličů KPRF pak byla pravděpodobně Spravedlivým Ruskem24 zformovaným Kremlem mimo jiné i za tímto účelem, která se profiluje jako sociálně-demokratická levice. Pokud uvážíme kontext pokračujícího ekonomického boomu a prosperity, ve kterém absentovala poptávka ze strany většinové ruské společnosti po opozičních stranách a podpora režimu dosahovala svého vrcholu, přes 8 milionů hlasů pro KPRF lze považovat za skutečně nejskalnější voliče a současně tedy za dno, kam se mohly propadnout její preference. Je o to překvapivější, že absolutní počet voličů od roku 2003 vzrostl zhruba o 400 tisíc. Na druhou stranu co se týče členů strany, jejich počet se od začátku milénia radikálně snížil na zhruba 165 tis. To bylo méně než mělo nejen JR (1,26 mil.), ale i SR (309 tis.), přičemž podíl voličů KPRF starších 55 let dosáhl 67%. Volby v roce 2011 lze z určité perspektivy považovat za test stability režimu. Řada pozorovatelů považovala ekonomický růst za zásadní pro fungování Putinova autoritarismu a tak volby uskutečněné v ještě probíhající ekonomické krizi, kterou bylo v důsledku poklesu cen ropy a plynu zasaženo i Rusko, byly očekávány s napětím. A zmíněný předpoklad byl do určité míry naplněn. Jednotné Rusko přišlo v porovnání s rokem 2007 o 12 milionů voličů zatímco KPRF si o 4,5 milionu polepšila stejně jako významně volebně rostly i ostatní parlamentní strany. Ekonomická recese se tak ukázala být důležitým faktorem, na situaci v Dumě však tyto výsledky výrazný vliv neměly, když JR opět dosáhlo ústavní většiny spojením se SR. A bylo to ostatně potvrzeno i zvolením V. Putina do jeho třetího funkčního období jako prezidenta v roce 2012. KPRF si polepšila ve všech sledovaných regionech, každopádně v době „masových“ antirežimních protestů byla očekávání nesporně větší. 23

Na zajímavém srovnání se shodla ruská média, když označila KPRF a Jednotné Rusko za v podstatě identické strany ve smyslu svých velmocenských ambicí a izolacionistické politiky. Hlavní rozdíl tkví pak v tom, že proprezidentská stran tvoří pravidla, zatímco komunisté se jimi musí řídit. 24

Vznikla 28. října 2006 spojením tří levicových formací – Vlasti, Ruské strany života a Ruské strany penzistů – jako sociálně-demokratický projekt Kremlu pravděpodobně reprezentující dlouhodobější zájem režimu na vytvoření dvou-stranického systému „stran moci“ a stabilizaci stranického spektra. Dalším z impulsů byl zájem uspokojit voličskou poptávku po umírněné levicové straně a oslabit komunistický tábor. (March 2009:505-506) 23

V souvislosti s volebními úspěchy KPRF a Jednotného Ruska v regionech tzv. „rudého pásu“, konkrétně Orelského regionu, se E. Godlevskaja (2011) zabývá tamějšími volebními praktikami. KPRF tam disponuje silným zázemím nicméně ne kvůli svému programu, nýbrž jelikož je to jediná – a tedy protestní – alternativa Jednotnému Rusku. Ostatní strany nedisponující organizačním zázemím a přístupem do médií jsou před volbami neviditelné. Místním dochází s vládnoucí stranou trpělivost: jednak kvůli neschopnosti jejich činovníků v místní exekutivě řešit ekonomické i sociální problémy, druhak protože na její kandidátce ve volbách do Dumy se na předních příčkách nachází lidé, kteří s regionem nemají nic společného. Jedná se například o bohaté podnikatele toužící po poslanecké imunitě nebo lidi spřízněné s režimem chtějící vliv (např. bývalý šéf FSB), jimž kandidátka Jednotného Ruska slouží jako „výtah“ k moci. Díky zřejmým volebním manipulacím není překvapením, že jsou všichni zvoleni. KPRF je pak pojímána jako „menší zlo“ a je volena i lidmi, kteří nemají k jejímu programu tak blízko. V současnosti má strana kolem 156 tis. členů a 14 tis. místních organizací. Došlo tedy k výraznému propadu s porovnáním s rokem 2000. Podle vyjádření Zjuganova z července letošního roku si je strana tohoto problému vědoma a je připravena dát prostor mladým komunistům ať už z různých mládežnických organizací navázaných na KPRF nebo zcela novým příznivcům, které do strany láká. Cílem je konkrétně zdvojnásobení členské základny. Dokonce mají být vyčleněny peníze na platy některých, především těch mladých šéfů místních stranických buněk. Problémem ale je, že strana není pro mladé aktivisty atraktivní, případně je jimi rychle opuštěna poté, co si v prostředí kolegů straníků a rigidní organizační struktury uvědomí nemožnost prosazení svých návrhů. 4.1.3 Závěr - Existují v současnosti nějaké důvody pro to, aby byla v budoucnu ohrožena pozice KPRF jako stabilní součásti ruského stranického spektra?

Zásadním faktorem ohrožujícím přežití KPRF je čas. Naprostá většina komunistických voličů je dnes v důchodovém věku a jejich počet se tak bude snižovat. Jelikož většinu voličů tvoří právě ti, co KPRF volí vždy, tedy její tradiční voliči, jedná se o možnou příčinu nepřekročení volební klauzule v některých z budoucích voleb. Čas je i jednou z příčin ztenčení členské základny, jejíž stav se od roku 2000 snížil o více jak 300 tisíc členů a časy, kdy si KPRF mohla jako jediná v Rusku nárokovat titul masové strany jsou dávno pryč. Prohlášení o nadcházejícím omlazení strany je však nutné brát s rezervou zvláště s ohledem na dva fakty: za prvé k němu mělo dojít už po krizovém sjezdu v roce 2004 a za druhé část snížení počtu členů má na svědomí právě vedení v čele se Zjuganovem, které v zájmu udržení 24

vlastní mocenské pozice řady mladých a nadějných politiků ze strany vyloučilo. (Gel’man 2011) Současní lídři KPRF jsou tedy dalším faktorem stojícím za „zamrznutím“ strany (po organizační i ideologické stránce – viz dále) a její orientaci pouze na skalní/tradiční komunistické voliče. I tak se jí ale daří získavat hlasy i od jiných než svých tradičních voličů jednoduše proto, že pro ně není alternativy - sepjetí s režimem u ostatních stran je ještě evidentnější. Tento protestní potenciál se projevil vyššími volebními výsledky ve velkých městech (Moskva, Petrohrad) ziskem hlasů od mladých a vzdělanějších voličů, kteří nesouhlasí s politikou V. Putina a JR, stejně jako v rurálních oblastech, kdy je volba KPRF jedním z mála způsobů vyjádření nespokojenosti s tamější vládou. Kvůli svému organizačnímu zázemí a (ještě stále) nemálému počtu skalních voličů je KPRF schopná odolávat režimnímu tlaku a jako jediná si uchovává alespoň určitý stupeň nezávislosti.

4.2 KPRF jako opozice 4.2.1 Vývoj v 90. letech

KPRF po svém založení v průběhu mocenského souboje mezi prezidentem a parlamentem nezaujala možná poněkud překvapivě pozici nesmiřitelné antisystémové opozice, ale držela se vyčkávací taktiky. V rozhodujícím momentu na podzim roku 1993, i když do té doby stala proti rozpuštění parlamentu, podpořila B. Jelcina a mohla se tak (na rozdíl od řady jiných opozičních uskupení) zúčastnit voleb (Holzer 2004:136). Následná politická strategie se často měnila v závislosti na měnících se institucionálních faktorech a také v závislosti na vnitrostranickém vývoji (Pasynkova 2004:240), Zapojením se do procesů demokratické politiky účastí ve volbách se KPRF jako oficiální nástupkyně KSSS víceméně rozhodla opustit základní pilíř své po téměř 80 let páteřní ideologie, jímž byla „revolučnost“, a přistoupit na hlavní rys liberální demokracie, kterým jsou soutěživé volby. Limity a omezení, ale současně i do té doby neznámé příležitosti, které vytvářel nově vzniklý režim, tvoří soubor tzv. externích faktorů, významně ovlivňujících profilaci strany jak na samotném počátku její existence, tak i ve zbytku 90. let a není tomu jinak i dnes25. Druhou skupinou faktorů, do jisté míry existující jako důsledek té první, jsou tzv. interní faktory, které popisují vnitrostranické procesy, jako generační obměnu, různé dohody či souboje jednotlivých stranických frakcí o vedoucí posty a možnost definovat

25

Kdy už se ale nejedná omezení vyplývající z procesů probíhajících v demokratickém režimu, ale nutnost přizpůsobit se na nové skutečnosti spojené s režimem autoritativním. 25

budoucí směřování strany apod. Spolu s racionálními záměry aktérů tvoří hlavní body na ose vysvětlujícího kontinua (Levintova 2011). V. Gel’man (2005:7-9) vytvořil na příkladu Ruska konceptuální mapu opozice v autoritativním režimu za užití dvou základních charakteristik – cílů a prostředků k jejich dosažení, čímž vzniknou dvě kontinua. Podle cílů může být opozice na jednom konci „semiopozicí“, pokud žádá jen podíl na moci, příp. alternaci vlád ale ne změnu režimu, nebo konci druhém „principiální“ opozicí pokud se snaží o změnu systému. Dle užívaných prostředků se opozice dělí na loajální (neuchyluje se k násilí a působí v mezích zákona), semiloajální a neloajální. A tak se KPRF poté, co se dostala do parlamentu a účastnila se každých voleb, stala de facto loajální režimní opozicí, i když z rétoriky jejích představitelů bylo možno vysledovat prvky semiloajality. Nicméně za účelem volební mobilizace se současně snažila o vytvoření image „skutečné“ principiální opozice, ať se jednalo o odmítnutí revize bělověžských dohod v roce 1996 nebo pokus o impeachment prezidenta v roce 1999. Tato taktika ovšem nepřinesla kýžený výsledek (maximální zisk 40% hlasů v prezidentských volbách v roce 1996) a tak po volbách v roce 1996 došlo k její změně ve smyslu užší spolupráce s režimem a tzv. „grow into power“ – KPRF začala vysílat své zástupce do řady státních i regionálních úřadů a funkcí, přičemž se v Dumě úspěšně s Kremlem shodla na řadě politik. Výsledkem pak byla rezignace na skutečné opoziční úsilí a snaha o udržení statutu quo26, čemuž učinila přítrž ztráta většiny křesel v parlamentu po volbách v roce 1999, kdy výrazný úspěch zaznamenala proprezidentská Jednota. I když docházelo zpočátku volebního období ke spolupráci a strany si rozdělily funkce ve Státní dumě (za pragmatickým účelem omezení opozičního potenciálu KPRF), poté co se KPRF rozhodla opět začít prosazovat svůj program (alespoň rétoricky) a vyvíjet opoziční činnost, jí byly všechny posty odebrány, tentokrát už Jednotným Ruskem. Přítomnost komunistů v Dumě kdy už nebyli schopní ani vyvíjet obstrukční činnost, se tak stala v podstatě kosmetickou (Gel’man 2005:15-17).

26

Neuskutečněný pokus o vyslovení nedůvěry vládě V. Černomyrdina na podzim 1997, pod tlakem Kremlu potvrzení S. Kirijenka jako premiéra v dubnu 1998 a k neúspěchu předem odsouzený „impeachment“ B. Jelcina v květnu 1998, kdy dokonce i někteří poslanci KPRF hlasovali proti, a v neposlední řadě volební kampaň v roce 1999 mířená pouze na udržení získaných pozic. (Gel’man 2011) 26

4.2.2 KPRF jako opozice po roce 2003

Následný volební propad v roce 2003, zapříčiněný mimo jiné cílenou a intenzivní antikampaní Kremlu27, vedl k vnitrostranické krizi (viz pasáž Organizační a elektorátní struktura), která se však nestala spouštěcím mechanismem nutného procesu změn ve vztahu k režimu. Její výsledek - vyloučení všech odpůrců vedení ze strany a přes všechny proklamace neuskutečněná obroda strany - spíše „zakonzervoval“ podobu vztahů a vazeb jak uvnitř strany, tak na její okolí. Podle vyjádření šéfa komunistických poslanců Ivana Mělnikova ze srpna 2006 hlavní opoziční činnost KPRF probíhá na dvou frontách: „v parlamentu a v ulicích“. Přidáním kategorie „vztahy s dalšími opozičními subjekty“ získáme sice poněkud provizorní analytický rámec, leč dle názoru autora vhodný k tomu, aby bylo možné KPRF a její chování jako opoziční strany popsat. 4.2.2.1 KPRF v parlamentu

Po volbách v roce 2003 kdy KPRF ztratila post nejpočetnější strany v Dumě, současně přišla o významný nástroj nátlaku – obstrukční a blokační politiku. Jednalo se také o nástroj ideologický, jelikož byl jedním z (mála) způsobů, jak se veřejně profilovat jako zásadně protirežimní a programová formace. V souladu s taktikou započatou v průběhu předchozího volebního období – čímž je myšlen návrat k artikulaci opozičních postojů (po období „grow in power“) – se představitelé strany rozhodli neúčastnit voleb do výborů Dumy a dali tak najevo neochotu ke spolupráci s novým parlamentním hegemonem Jednotným Ruskem, po prohraných prezidentských volbách podpořenou hlasováním proti Putinovu kandidátu na premiéra Michailu Fradkovovi. Tato taktika je jednou ze dvou hlavních charakteristik chování KPRF v Dumě. Strana se i nadále čas od času, především v období voleb a v průběhu přijímání konfliktní a ideologicky snadno „uchopitelné“ legislativy, chovala a vystupovala jako programová strana nepřístupná jakékoli diskusi. Po každých volbách (parlamentních i regionálních) KPRF pravidelně podává (ve spolupráci s dalšími subjekty – viz níže) oficiální stížnosti na jejich průběh i výsledky někdy doprovázené demonstrativním odchodem z jednání parlamentu (po regionálních volbách 2010). Co se týče legislativy, KPRF byla proti návrhům zákonů z dílny Kremlu, radikálně měnících fungování stranického systému i samotných stran (viz výše),

27

Od distribuce alternativních volebních lístků za účelem rozdělení komunistického voličstva, přes negativní volební kampaň až po tlak na příznivce KPRF mezi regionálními guvernéry a podnikateli. (Gel’man 2011) 27

argumentujíc likvidací demokracie. Tento argument byl pro KPRF nosný i v dalších otázkách, jako byla změna způsobu volby regionálních guvernérů (jmenováni prezidentem) nebo shromažďovací zákon zpřísňující podmínky konání demonstrací. Vedle demokracie je významným profilačním tématem KPRF zahraniční politika a bezpečnost Ruska, resp. vztah k Západu. G. Zjuganov se například ostře vymezil proti postoupení dvou ostrovů z Kurilského souostroví a uzavření mírové smlouvy s Japonskem (relikt z Druhé světové války). Podobný postoj KPRF zaujímá k otázkám vstupu Ruska do Světové obchodní organizace, k jednání se Spojenými státy o aktualizaci smlouvy START či zcela neuznává existenci NATO a jakoukoli formu spolupráce s touto organizací (nedávno došlo k jednání o využití ruského letiště k zásobování a transportu spojeneckých jednotek v Afghánistánu). K podpoře svých odmítavých postojů KPRF už neváhala přistoupit k pokusům o vyslovení nedůvěry vládě (např. v únoru 2005). Nicméně, a to je druhou z hlavních charakteristik, v rovině čistě správní KPRF s Jednotným Ruskem potažmo prezidentem relativně bez problémů spolupracuje, což dokazuje hladké přijetí reformních balíků týkajících jak ekonomických, tak sociálních oblastí majících významný vliv na každodenní život Rusů. Tohoto faktu si všimla jak ruská média, soustavně označujících KPRF za nefunkční opozici (listopad 2005), tak veřejnost - KPRF je u ní nejhůře hodnocenou stranou z hlediska práce v Dumě a to přesto, že s ní dlouhodobě sympatizuje významné procento Rusů (kolem 30%), pouze zlomek jí je však ochoten dát hlas. Image KPRF jako neústupné opoziční strany nahlodal sám Zjuganov svým souhlasem s účastí v předvolebních debatách před prezidentskými volbami v roce 2008, čímž volbám dodal legitimitu. A to i přesto, že v březnu 2005 šéf komunistických poslanců I. Mělnikov vyhlásil tzv. informační válku režimu, která měla spočívat především v neústupné anti-putinovské kampani, agresivním prosazování svých politik a přenesení prvků pouličních demonstrací do Dumy. Z nedávné doby je pak možné zmínit například nekritické přijetí kontroverzního zákona o nevládních organizacích nebo přijetí zákona umožňující cenzuru internetu. 4.2.2.2 KPRF v ulicích

Druhou z hlavních opozičních linií je role KPRF jako jednoho z hlavních (resp. nejviditelnějších) organizátorů pouličních protestů a demonstrací. Zřejmým smyslem je demonstrace síly národně-bolševického tábora (mířenou však především do vlastních řad po prohraných volbách v roce 2003/4) a v závislosti na společenském klimatu a aktuálních okolnostech také vyjádření nespokojenosti s vládnoucí garniturou. Typickou charakteristikou všech komunistických průvodů, je pak všudypřítomná nostalgie po Sovětském svazu znatelná 28

jak z řadových účastníků (pochody pionýrů, procesí se sovětskými vlajkami a obrazy V. I. Lenina či J. V. Stalina), tak z hlavních vůdců a řečníků. Na výročí 135. narozenin V. I. Lenina v dubnu 2005 Zjuganov prohlásil: „Sovětská éra byla tou nejlepší, nejmocnější a nejčestnější ze všech“, zatímco „nebylo skvělejších lidí ve zbytku 20. století, než byl Lenin“. Podobně na průvodu k 1. Máji, kterého se zúčastnilo na 50 000 lidí (květen 2005), zaznívala vedle adorace Stalina poměrně radikální hesla vyzývající k obnově Svazu či dokonce k socialistické revoluci. Tato radikalizace, pravděpodobně částečně vyvolaná probíhajícími revolucemi v sousedství Ruska (Ukrajina, Kyrgyzstán) a podobným naladěním části komunistických voličů, však byla zpochybněna na kongresu „ruského a běloruského národa“ v březnu 2005. Zde Zjuganov vyzdvihl sjednocení těchto dvou států (jeden z hlavních bodů programu strany) jako obranu před hrozící dezintegrací Ruska v důsledku v okolních státech působících „barevných“ revolucí. Demokratizující hnutí tak byla označena jako hrozba. Ještě na podzim téhož roku na 11. sjezdu strany Zjuganov vyzýval k zahájení „sociální ofenzívy a nacionálněliberálnímu boji prostřednictvím nekrvavé rudé revoluce“. Zjevnou se tak stává další z charakteristik komunistických procesí. V době, kdy se vztah režimu ke všem formám opozičních projevů stával čím dál nekompromisnější, akce pořádané KPRF i přes svou na odiv dávanou radikálnost nikdy nepoutaly a nepoutají pozornost Kremlu a ten je tedy nutně nevnímá jako hrozbu. Komunističtí lídři totiž evidentně rezignovali na snahu o dosažení proklamovaných politických cílů, k čemuž je dav ideálním nástrojem. Namísto toho se spokojili (a spokojují) s prázdnou rétorikou a s údernými, leč v praxi bezobsažnými hesly. To bylo evidentní v době nedávné, kdy se v Rusku rozhořely protesty co do svého rozsahu dlouho nevídané způsobené částečně ekonomickou krizí, částečně znechucením zvětšující se části ruské společnosti nad mocenským monopolem JR. KPRF se očekávatelně postavila do jejich čela (začátek roku 2010) pořádáním demonstrací až se 150 tis. účastí. Nicméně (represivní)28 reakci Kremlu vyvolala až řádově menší demonstrace v Kaliningradu (10 tis.), kde lidé žádali odchod tamějšího guvernéra zrušení zákona o vyšší dani. Jakmile demonstranti mají a žádají provedení konkrétních opatření, jedná se na rozdíl od hlásání abstraktních hesel o významný problém a hrozbu, které režim vnímá jako velmi nebezpečné. 28

Podobně se Kreml o několik let dříve zalekl osamostatňující se Vlasti. Její lídři začali vyvíjet vlastní na Kremlu nezávislou politickou aktivitu a přijímat nové členy. Reakcí byl poněkud hysterický zákaz kandidatury Vlasti v místních volbách v Moskvě v prosinci 2005 i v následujících regionálních volbách na začátku roku 2006. To jen podle mnohých doložilo strach Kremlu ze vzniku silného sociálně-demokratického bloku, čemuž právě brání přítomnost „extrémní“ KPRF. 29

KPRF se posléze příznačně od tohoto typu protestu distancovala, argumentujíc nezájmem o podněcování k anarchii a účast v ruské „oranžové“ revoluci. Podobný scénář měla i nejčerstvější vlna nespokojenosti po posledních parlamentních a prezidentských volbách. KPRF původně participovala na aktivitách především nesystémového opozičního hnutí, posléze však, resp. ve chvíli očekávané eskalace protestů, se rozhodla nezúčastnit ohlášeného „pochodu miliónů“ 15. září 2012. Důvod byl ten, že by se musela podřídit organizátorům, co se týče používaných hesel a sloganů. Namísto toho přistoupila k pořádání vlastních mítinků. 4.2.2.3 KPRF a další opoziční subjekty

Volební propad z roku 2003 měl za následek zprávu o stavu strany vypracovanou I. Mělnikovem (která částečně vedla k vnitrostranické krizi), ve které je strana vykreslena jako už ne nadále vlivný aktér ruské politiky. Jako jedno z řešení bylo navrženo zvážení nových „taktických“ spojenectví s dalšími opozičními subjekty mimo jiné i s liberálním táborem, v jehož čele stálo Jabloko. K této spolupráci došlo poměrně záhy v rámci tzv. Výboru 200829, opoziční platformě sdružující liberální politiky či novináře (G. Kasparov, B. Němcov), s nímž KPRF podala stížnost na výsledky parlamentních voleb a vyjádřila předběžný souhlas s účastí na tzv. Občanském fóru, které mělo fungovat jako opoziční parlament. Došlo tak k pozoruhodnému navázaní spolupráce nejen s liberálně-demokratickou stranou, ale i se zástupci nesystémové opozice. Toto na první pohled paradoxní spojenectví mohlo mít pro obě strany své výhody – své voliče tím KPRF v době rekordně nízké popularity chtěla ujistit, že na aktivitu v opozičním hnutí nerezignovala a liberálové zase mohli doufat v získání vazby na parlament prostřednictvím komunistů. Ještě na jaře 2005 KPRF podpořila návrh Svazu pravicových sil na společné uspořádání referenda o různých sociálně-ekonomických otázkách, což sekretář ústředního výboru KPRF V. Solovjov vysvětlil slovy: „všichni máme stejné zájmy – ochranu demokracie, lidských svobod a práv“. Na parlamentní půdě KPRF nejprve odmítla spolupráci s Vlastí před prezidentskými volbami v roce 2004, aby s ní poté zformovala tzv. koordinační radu jako místo k diskusím o společném postupu. Společně se pak například zasazovaly o zavedení trestu smrti pro teroristy (v reakci na beslanský incident). V roce 2007 KPRF obdržela nabídku na vytvoření parlamentní aliance od pokračovatelky Vlasti, strany Spravedlivé Rusko. Slovy I. Mělnikova ji komunisté poměrně 29

Založen v lednu 2004 za účelem zajištění transparentních prezidentských voleb v roce 2008. 30

razantně odmítli, obviňující k tomu svého konkurenta z pouhého předstírání levicovosti, podpory Jednotného Ruska a vykrádání programu KPRF. Stejným způsobem zareagovali na opětovanou nabídku před volbami v roce 2011 na utvoření předvolebního spojenectví za účelem poražení Jednotného Ruska. Ochotní by byli jednat pouze v případě, kdy by SR vypovědělo dohodu o spolupráci s JR. Závěrem nutno dodat, že ačkoli na oficiální úrovni a dle prohlášení stranických šéfů je často jakákoli forma spolupráce s tím či oním subjektem zcela vyloučena (výše zmíněné odsouzení demokratického hnutí na 11. sjezdu KPRF, odmítnutí spolupráce se SR), je také faktem, že především na regionální úrovni a v kontextu nedávných relativně vyhrocených událostí se na demonstracích scházejí příznivci napříč opozičním spektrem, od parlamentních stran (KPRF, LDPR, SR) přes zástupce liberálního tábora, přičemž je všechny spojuje zásadní charakteristika – odpor k autoritativnímu výkonu vlády ať už zosobněným v byrokratech Jednotného Ruska nebo ve způsobu, jakým čím dál více nepokrytě manipulovány volby. 4.2.3 Závěr - Lze KPRF považovat za jedinou opoziční stranu zastoupenou v Dumě?

S ohledem na výše uvedené odstavce a Gel’manovu typologii lze konstatovat, že KPRF je i na počátku 21. století v podstatě loajální režimní semiopozicí rétoricky vykazující prvky semiloajality ba až neloajality, což však z hlediska fungování režimu nemá praktický význam. KPRF stejně jako současný ruský režim tak zapadají do klasické definice autoritativního režimu, pro který je typický omezený pluralismus – politické subjekty jsou povoleny, pokud nezpochybňují vládnoucí režim, což je i tento případ. Pokud budeme za skutečnou opozici v autoritativním režimu považovat opozici principiální tak jak ji definoval Gel’man (2005), KPRF opoziční stranou není. Na druhou stranu nelze přehlédnout jistou míru organizační i ideologické nezávislosti, kterou se jí daří (na rozdíl od zbylých parlamentních stran) zachovávat, ovšem za cenu rezignace na své politické cíle (Gel’man 2011). Pokud se vrátíme k oné rétorické semiloajalitě, její význam tkví právě v zachovávání určité míry ideologické nezávislosti. Její bližší rozbor pak odhalí, že se skládá z několika typů diskursů. V parlamentu převažuje sociálně-demokratická rétorika nebo nacionálně-patriotická v případě zahraniční politiky, zatímco na demonstracích lze slyšet především ortodoxněmarxistický typ rétoriky. Této nekonzistentnosti se mimo jiné věnuje poslední pasáž.

31

4.3 Program KPRF 4.3.1 Programový vývoj v 90. letech

Charakterizovat působení KPRF v 90. letech z ideového hlediska není úplně jednoduchý úkol (ve smyslu možnosti vyvodit jednoznačný závěr), nicméně lze vysledovat zásadní proudy i vlivy, kteréžto k dosažení takového cíle mohou vést a na kterých se shodne většina autorů zabývajících se tímto tématem Mezi roky 1990-1993 za překotného vývoje došlo ke sblížení části ruské levice (V. A. Kupcov, G. A. Zjuganov) s tehdy ambiciózním nacionálně-patriotickým táborem, což potvrdilo vytvoření Koordinačního výboru nacionálně-patriotických sil a následně účast komunistů ve Frontě národní spásy, hlavní antijelcinovské síle. Už na zakládajícím sjezdu KPRF se objevilo riziko štěpení, kdy se při pokusu o definici nové stranické ideologie proti sobě postavily tábory „tvrdých komunistů“ a „sociálních demokratů“. Tyto spory byly zásluhou Zjuganovova vedení zažehnány navázáním užšího vztahu s nacionalisty a vytvořením široké nacionálně-vlastenecké platformy. KPRF tak od počátku své existence představovala ideologicky heterogenní uskupení, jehož integrita byla postavena především na negaci a odporu vůči Jelcinovu režimu. (Holzer 2004:136) March (2001) uvádí, že se KPRF pokusila adaptovat na pluralitní systém, aniž by zkompromitovala svou antisystémovou ideologii. Důsledkem tohoto (a také vnitrostranické nejednotnosti) bylo dělení ideologie na veřejnou a stranickou. Veřejná ideologie, určená pro „veřejnou

spotřebu“ pracovala

s nacionálně-patriotickými

hesly

ve

snaze

přilákat

nekomunistický elektorát a nepřijít o ten komunistický. V rámci tohoto „státního patriotismu“ či „národního bolševismu“ mělo dojít k dočasnému upozadění třídního boje v zájmu sjednocení se proti společnému nepříteli (B. Jelcinovi). Cíle komunismu (státní moc, impérium, kolektivismus) tak byly (jsou) nahlíženy z perspektivy nacionalismu. Stranická ideologie

vyjádřena

v programu

strany

byla

naopak

eklektickým

mixem

těch

nejpřijatelnějších prvků z každé ve straně působící ideologické tendence (ortodoxní komunismus, socialismus, nacionalismus…) a tak ukázkou rozporu mezi ideologií a volební taktikou (veřejná ideologie). Kritici uvádí, že Zjuganovova taktika tak oslabila komunismus jako osobitý pohled na svět, speciální ideologii, učinila ho eklektickým mixem všeho ve snaze uspokojit všechny a s rizikem, že nebude uspokojen nikdo (March 2001:269-271). Flikke (1999:285-286) si všímá dvojí strategie užívané Zjuganovem, efektivní kombinace sociálnědemokratického (na půdě parlamentu) a patriotického přístupu (v zásadě antirežimní, pro voliče). Například před prezidentskými volbami existoval volební program Zjuganova ve 32

dvou verzích: první určená Západu vykreslující KPRF jako ochotnou spolupracovat na modernizaci a zapojit

Rusko do mezinárodních organizací a druhá,

jež vyšla

v konzervativních a populistických novinách plná populismu, odkazů na symboly SSSR, kolektivismus apod. Společným znakem byla absence sociálně demokratické rétoriky. Konečně Levintova (2011) ve své analýze stranických dokumentů30 zkoumala výskyt tří typů diskursu: 1) ortodoxně-marxistického31, 2) nacionálně-socialistického/nacionálně patriotistického32 a 3) sociálně-demokratického33. Výsledky ukázaly, že nejčastěji se vyskytovala sociálně-demokratická rétorika, mající k tomu celkově posilující tendenci ještě zvýrazněnou v nevolebních letech. Druhým nejčastěji se vyskytujícím diskursem byl typ ortodoxně-marxistický, také celkově posilující a s nárůstem v letech prezidentských voleb. Překvapivě nejméně častým a navíc vykazujícím sestupnou tendenci výskytu byl typ nacionálně-patriotistický. S tím souvisí rozdílná četnost výskytu jednotlivých typů diskursu v závislosti na tom, zda se jednalo o dokumenty určené veřejnosti, nebo o dokumenty interní. Právě ve vnitrostranických publikacích jsou častěji zmiňovány hesla spojené se sociálnědemokratickými idejemi, zatímco ve veřejných prohlášeních se strana drží převážně marxistické linie. Podle autorky je zde zřejmý rozpor mezi snahou udržet si tradiční voliče a na druhé straně pokusem přilákat nové členy. Nabízí se otázka zhodnocení ideologického vývoje a tendencí v rámci KPRF v 90. letech, nicméně odpovědět na ni není jednoduché. Na jedné straně je evidentní pragmatismus komunistických šéfů, co se týče přizpůsobování programu v zájmu aktuálních (volebních) potřeb, na straně druhé je otázkou, do jaké míry byl tento pragmatismus vynucen ideovou a organizační heterogenitou KPRF. Právě vnitrostranické rozpory a role vedení strany – tedy interní faktory – měly zásadní vliv na formování ideologického profilu KPRF po roce 2004. K jeho zhodnocení využiji typů diskursu, jak je definovala Levintova. A jelikož bude následující popis vycházet především z oficiálních programových dokumentů, mějme na paměti, že se jedná o popis veřejné ideologie strany.

30

Založena na obsahové analýze 286 oficiálních stranických dokumentů od počátku 90. let do současnosti a spočívající v odhalení četnosti jednotlivých elementů politického diskursu. 31 Odkazy na antikapitalismus, cleavages bohatí x chudí, kolektivní vlastnictví, přerozdělování, nacionalismus, radikální revize výsledků privatizace, třídní konflikt atd. 32 Anti-západní rétorika, představa zhroucení SSSR v důsledku působení vnějších (západních) sil, odsouzení bělověžských dohod, odsouzení perestrojky, sebe-identifikace jako dědičky KSSS, pozitivní náhled na historii SSSR, podpora pravoslavné církve, patriotismus. 33 Odkazy na smíšenou ek., soukromé vlastnictví, obrana ústavních, občanských a politických práv, uznání svobodných a férových voleb, svobodného přístupu k médiím, svoboda slova, vyznání, atd. 33

4.3.2 Prezidentské volby v roce 2004 a následný vývoj Po přelomu milénia lze v programovém profilu KPRF vysledovat podobné tendence, jaké byly načrtnuty v předchozích odstavcích. Prezidentský kandidát Nikolaj Charitonov do voleb vstupoval (v souladu se závěry Levintovy) s poměrně radikálně komunistickým programem, mající za hlavní heslo znárodnění veškerého přírodního bohatství země (půdy, lesů, nerostných surovin) a slibující změnu ústavy vedoucí k sovětskému typu lidové moci za současného odsouzení Putinovy prezidentské autokracie. Dále mimo jiné sliboval zvýšení mezd a důchodů, obnovení práv občanů, zlepšení životního prostředí a snížení kriminality. Následná povolební vnitrostranická krize (detailněji viz pasáž Organizační a elektorátní struktura) navzdory očekávání (a pochopitelně v důsledku způsobu jejího rozuzlení) nevedla ke změnám ve stranické ideologii, sloganech ani heslech. KRPF například nijak nezareagovala na probíhající a vládou prosazované především ekonomické reformy a její hlavní poznávací značkou byla i nadále nostalgie po Sovětském svazu. Na 10. sjezdu strany Zjuganov stranu označil za nesmiřitelnou opozici vůči režimu, která bude pokračovat ve snaze „o obnovu sovětské moci a socialistického způsobu výroby“. Dále uvedl, že „socialistická revoluce v Rusku je možná“, kdy ale zároveň dodal, že „národní idea musí být založena na kombinaci vědeckého socialismu a ruského patriotismu“. Rozvinul také marxistické principy, odhalujíc novou fázi kapitalismu – globalismus. KPRF už tak podle něj není pouze komunistickým hnutím, ale také antiglobálním a mělo by podle něj dojít k vytvoření antiglobální internacionály. Na závěr vyjádřil přesvědčení, že pokusy o změnu charakteru strany a o její sociál-demokratizaci neuspěly. Zjuganov se tak v kontextu krizového vývoje a hrozby štěpení rozhodl pro uklidnění ortodoxního voličského jádra a pojištění jeho podpory, kdy ve veřejné ideologii jednoznačně upřednostnil marxistické principy, avšak za okamžitého ujištění svých patriotických spojenců. Naopak myšlenky sociální demokracie byly zavrženy. Předvolební program z roku 2007 (Program 2007), jehož hlavní myšlenky relativně přesně vystihuje úderné heslo Za vládu pracujícího lidu! (За власть трудового народа!) obsahuje převážně ortodoxně-marxistickou rétoriku s odkazy na patriotické ideje. Za vzory socialistického rozvoje a způsobu přebudování Ruska jsou v jeho úvodu vyzdviženy státy jako Čína, Indie či Venezuela. Následující zpráva o stavu ruské společnosti navozuje dojem naprosté katastrofy, kdy je mimo jiné kritizována nepříznivá demografická předpověď, situace ve zdravotnictví, kultuře, vzdělání, nezaměstnanost i míra korupce. Za hlavní strůjce takové tragédie jsou označeny byrokracie, buržoazie a parlament s prezidentem, kteří jsou právě v 34

jejích službách. Jedinou nadějí na změnu je pochopitelně volba KPRF, která nabízí 7 kroků ke zlepšení: 1) znárodnění (přírodních zdrojů a strategických oblastí ekonomiky, zavedení plánování, regulace cen u řady produktů apod.), 2) sociální stát (garance životního minima a penzí, byty pro nejchudší zdarma, regulace cen elektřiny a plynu pro rodiny, znovuzavedení sociálních výhod z dob SSSR), 3) obnova průmyslové a zemědělské produkce (dvojnásobné navýšení dotací, modernizace, zvýšení platů, snížení daní), 4) občanský stát (skoncování s falsifikací voleb, zavedení celoruských referend, redukce počtu státních úředníků, garance občanských a politických práv občanům i opozičním subjektům), 5) nezávislost země a bezpečnost (přijetí opatření a zákonů proti kriminalitě/korupci, konfiskace majetku za ekonomické zločiny, modernizace armády, dobrovolné znovuvytvoření SSSR, podpora ruských menšin v Pobaltí, snaha o rozpuštění NATO), 6) investice do lidského kapitálu (rozvoj kultury a vědy, několikanásobné zvýšení platů lékařům a učitelům, stop komercionalizaci kultury, zabezpečení duchovně-mravního a fyzického „ozdravění“ národa a 7) veškerou moc vrátit do rukou sovětů (jako završení obrození země po implementaci předchozích kroků). Program je zakončen ujištěním, že ideály socialismu nebyly prodány a že KPRF je stále hlavním reprezentantem levicových, národně-patriotistických sil. Tendence nastoupená po 10. sjezdu strany tedy evidentně našla i své programové vyjádření. Socialismus, nostalgie po Sovětském Svazu a patetická prohlášení charakterizují tento dokument nejlépe. Nacionálně-patriotistická rétorika je zase přítomná ve formě brojení proti NATO. Na druhou stranu mezi řádky, resp. v kroku 5, lze vyčíst odhodlání navrátit do vztahu mezi státem a občanem opět demokratické principy, které jsou za současného režimu znásilňovány. Poslední předvolební program z roku 2011 (Program 2011) byl odlišný v tom smyslu, že vznikly jeho dvě verze. Jeho normální formát byl detailněji rozpracován do zhruba 20 stránkové podoby podrobně popisující 21 bodů obnovy Ruska a vzbuzující dojem KPRF jako konstruktivní opozice. Faktem nicméně je, že míra patosu a prázdných frází byla i nadále velmi vysoká. KPRF vstoupila voleb s hesly „Je čas na změnu u moci!“, což lze chápat i tak, že v zásadě vyjádřila souhlas s charakterem režimu. Slogan „Chránit Rusy a obnovit přátelství mezi národy“ zase ukazuje na postoj KPRF k multietnickému Rusku, příp. ke znovuvytvoření SSSR. Samotný program je spojen s hesly „Politika většiny je povolána zvítězit!“ (Политицкаa большинства призвана побеждать!) „Vraťte nám ukradenou vlast!“ 35

(Вернуть украденную у нас Родину!) vyjadřujícími postoje KPRF k tržnímu hospodářství, procesu privatizace a současnému rozložení politických sil. Úvod je opět plný katastrofických scénářů a vizí blížícího se zániku ruského státu i národa, pokud nedojde k okamžité změně. Je definováno 5 hlavních výzev pro Rusko: 1) obrovská sociální nerovnost, 2) demografická katastrofa, 3) rozvrat ekonomiky stojící jen na vývozu surovin, 4) ztráta obranyschopnosti ztrátou klíčových spojenců a za 5) duchovně-mravní degradace. Za tyto problémy je zčásti viněn Západ v čele se Spojenými Státy. KPRF předkládá 3 plus 7 plus 5 řešení. Konkrétně tedy tři hlavní principy v nové zahraniční politice: 1) nové priority vnější politiky (snaha o větší roli OSN v řešení mezinárodních sporů, degradace vlivu NATO, spojenectví s Čínou, Indií), 2) vytvoření Svazu bratrských národů (původní republiky SSSR), a 3) posílení obranyschopnosti státu (modernizace armády, sociální výhody pro vojáky apod.). Sedm řešení se týká nové ekonomiky růstu: 1) znárodnění klíčových oblastí průmyslu, 2) nová industrializace státu, 3) potravinová soběstačnost ruského venkova, 4) nová finanční politika (vytvoření sítě státních bank úvěrujících ekonomiku), 5) revize daňového systému, 6) kooperace vědců s průmyslem a 7) investice do transportní sítě. Konečně pět návrhů řešení se týká sociální oblasti: 1) spravedlivá společnost (socialistický stát), 2) podpora mládeže, 3) bezplatné a kvalitní vzdělání, 4) bezplatné zdravotnictví a 5) kulturní obroda (dohled nad správným výkladem ruské historie, důraz na tradice). Program je pak zakončen proklamacemi o garancích demokracie, zavedení referend, zvýšení role parlamentu, boji s korupcí a poslední fází obrození země má být zavedení systému sovětů. Srovnáme-li oba popsané programové dokumenty, jejich podobnost je očividná. Bez ohledu na počet prázdných frází, nejenže způsoby řešení problémů soudobého Ruska tak, jak je navrhuje KPRF jsou často stěží uskutečnitelné (veškeré veřejné služby zdarma, obnova Svazu), i samotný popis současnosti neodpovídá realitě (např. už roky probíhající modernizace armády). KPRF nijak nereflektuje realitu ať už globalizovaného světa, tak samotného Ruska, které je už jenom kvůli vývoznímu charakteru své ekonomiky jeho integrální součástí. Stále převažuje ortodoxně-marxistická rétorika orientovaná na domácí problémy, zatímco nacionálně-patriotický diskurs je využíván v oblasti zahraniční politiky. Zřejmá je snaha využívat starých stereotypů a sentimentů k mobilizaci tradičního elektorátu. S tím úzce souvisí role zahraniční politiky v ideologii KPRF, která slouží jako jeden z hlavních nástrojů mobilizace voličů. Historickým odkazem Ruska je být mocností a 36

podstatou vztahu se Západem je věčný konflikt. To se projevuje ve vztahu komunistů ke globalizaci (viz výše) a jejím projevům (např. nedávné protesty komunistických poslanců proti vstupu Ruska do Světové obchodní organizace) a samozřejmě ve vztahu k USA a NATO jako jejich „prodloužené ruky“ (příkladem odpor vůči aktualizaci smlouvy START). Spojené státy jsou vykreslovány jako vykořisťující válečný štváč a současně příčina řady soudobých ruských problémů. Strana však nedisponuje ucelenou alternativou oficiální vládní politice, kterou kritizuje (ačkoli ta už míří velmi podobným směrem). Jejich osou je obnova SSSR nebo alespoň jeho menšího ekvivalentu ze Společenství nezávislých států a aliance s „přirozenými geopolitickými partnery“ (Indie, Čína). Fakt, že každý ze zahrnutých států má vlastní geopolitické zájmy, není brán v potaz, což významně ubírá na realističnosti a přidává na stereotypní ideologičnosti (Rabotiazhev, Solov’ev 2008:38-41). 4.3.3 Závěr - Dochází v rétorice KPRF k příklonu k sociálně demokratickým idejím?

Popsaný programový vývoj je zcela v souladu se závěry předchozích dvou částí. Ve veřejném diskursu, který byl sledován, je očividná rezignace na zisk nových sympatizantů a naopak zaměření na udržení tradičních voličů, což se projevilo upřednostněním ortodoxněmarxistické a nacionálně-patriotické rétoriky. Hlavní poznávací ideologickou charakteristikou strany je nostalgie po Sovětském svazu, odpor vůči Západu a konzervatismus v kultuře. Sociál-demokratizace strany byla oficiálně odmítnuta, přesto jsou prvky z ní v ideologii strany přítomné: za prvé jsou tím, že se KPRF účastní voleb, čímž přijímá pravidla soutěživého pluralitního systému. To je však dvojsečný závěr, který může být (a měl by být) v reáliích autoritativního režimu chápán také jako v zásadě souhlas s jeho charakterem a přistoupení na pravidla „soutěživosti“, jak je definuje právě Kreml. Za druhé, prvky sociálně demokratického diskursu jsou využívány jako způsob odlišení se od vládnoucího režimu, resp. vládnoucí strany, jejíž ideologický profil se začal tomu komunistickému v mnohém přibližovat, ať už se jedná o konzervatismus, velmocenské ambice nebo v posledních volbách návrh na vytvoření Euroasijské unie (variace na SSSR). Přísliby skutečně svobodných voleb, zavedení referend či ochrany občanských a politických práv Rusů jsou tak paradoxně jedním z mála způsobů (s ohledem na praktickou opoziční neaktivitu), jak alespoň navenek vyvolat zdání ideologického kontrastu a opozičního postoje. Uvážíme-li pak sliby o opětovném vytvoření systému sovětů (inspirovaných ve svém fungování v Sovětském svazu) společně se zavedením demokracie, nezbývá než konstatovat, že k příklonu k sociálně-demokratickým idejím nedochází a že v případě veřejného diskursu KPRF lze hovořit přinejlepším o

37

pragmatickém mixu v aktuálním kontextu relevantních ideologických frází a hesel, avšak s převažující ortodoxně-marxistickou a nacionálně-patriotickou tématikou.

5. Závěr V předložené práci se autor zabýval rolí KPRF v současné ruské politice. Za účelem jejího popisu odpověděl na tři v Úvodu stanovené výzkumné otázky, i když je faktem, že žádná z odpovědí nebyla zcela jednoznačná. Bylo by snadné stranu odepsat jako pouze dožívající organizaci s neustále klesajícím počtem členů a přestárlou volební základnou. Poslední volební výsledky však ukázaly na její obnovený potenciál jako protestní strany, která je schopná získávat hlasy i od voličů mladších a vzdělaných, tedy od skupin ještě do nedávna zcela netypických pro tábor komunistických příznivců. Podobně její vztah k režimu nelze neproblematizovat. Přes nesporně probíhající spolupráci existují však i otázky, ve kterých je KPRF odhodlaná zásadně nesouhlasit. Konečně ideologicky ačkoli je zřetelná převládající orientace na tradiční komunistické symboly a rétoriku, kontakty a v některých případech i spolupráce s nesystémovou demokratickou opozicí naznačují přinejmenším ochotu k diskusi o společném postupu v rámci opozičního hnutí. Přestože lídři strany v čele s G. Zjuganovem zabránili v roce 2004 její transformaci, zamezili tak pravděpodobné likvidaci strany ať v podobě úplné kooptace režimem v případě, že by došlo k její sociál-demokratizaci podle pravidel Kremlu, anebo likvidaci oficiální (tedy zákazu činnosti) pokud by došlo ke skutečné radikalizaci a strana by se měla stát pro režim hrozbou. Dnes je tak KPRF stranou velmi rigidní a neakceschopnou leč zachovávající si určitou míru autonomie. Otázek týkajících se budoucnosti KPRF je několik. Jelikož její protestní potenciál je do značné míry odvislý od vládnoucího režimu a jeho schopnosti získávat popularitu mezi obyvatelstvem, resp. je tedy přímo úměrný stupni pociťované krize a nespokojenosti ve společnosti (viz vliv ekonomické krize), nemusí se nutně jednat o faktor dlouhodobě zajišťující dostatek hlasů a parlamentní přežití. I přes tuto hrozbu však při stávajícím nastavení ruského režimu s ohledem na dílčí závěry této práce nelze očekávat změnu stranické linie. Jaká by ale byla role KPRF, pokud by mělo dojít k demokratizaci režimu v Rusku? To by téměř jistě záviselo především na jejím vedení, které se už dvakrát (v letech 1996 a 2004) ukázalo jako hlavní činitel při formulace stranické linie. Současní lídři už evidentně 38

nedisponují potřebnou aktivitou ani vůlí po změně (Zjuganov, 68 let). Po jejich výměně, ke které dříve či později dojde, však může být situace znatelně odlišná.

39

40

6. Přílohy

Příloha č. 1 41

Volby v Rusku v letech 1999 až 2012 Celkem

KPRF

DUMA JR/Jednota

Moskva Petrohrad

Adygejsko Brjansk Uljanovsk Kursk Orel

1999

24,30%

19,60%

14,20%

39,40%

40,80%

33,00% 32,00% 42,10%

2003

12,61%

7,69%

8,48%

14.76%

20.07%

14.14% 14.99% 16.28%

2007

7647820 11,57%

316940 13,97%

137869 12,57%

27126 12.22%

116830 17.09%

85482 81361 77539 11.35% 11.54% 17.58%

544107 19,70%

240384 15,57%

24565

102013

2011

8046886 19,19%

18,23%

23,31%

12599420

852541

304800

40831

145420

78084 71305 82828 23.09% 20,71% 31,98% 146821 107543 136701

1999

23%

10%

17,70%

22,60%

25,20%

23,90% 31,50% 26,40%

2003

37,56%

34,43%

30,67%

49.64%

34.71%

34.00% 30.10% 44.62%

22776294 2007 64,30%

1418290 54,93%

91227 70.97%

202014 61.77%

205507 163336 212462 66.24% 62.74% 59.85%

44714241 2011 49,31%

2138803 47,44%

498656 50,79% 971272 35,93%

142627 61.00%

368750 50.12%

455666 387829 281992 43.56% 45.72% 38.99%

32371737

2053156

703209

136612

312620

277048 237415 166642

Celkem

Moskva Petrohrad

Adygejsko Brjansk Uljanovsk Kursk Orel

PREZIDENT

2000

29,21%

19,16%

16,95%

44,62%

45,99%

38,18% 39.57% 44,61%

G. 2004 Zjuganov 2008 N. Charitonov

13,69% 9514224 17,72% 13243550

7,39% 306085 16.48% 756936

7,39% 154124 16.77% 383495

14,45% 35224 21.51% 46686

23,28% 152874 27.34% 179510

19,26% 129554 21.35% 141326

2012

17,11% 12318353

19.18% 814573

13.06% 311937

20.55% 45311

20.91% 146340

24.03% 20.24% 29.09% 160089 122775 130934

2000

52,94%

46,26%

62,42%

44,58%

42,95%

47,60% 50,17% 45,84%

V. Putin 2004 2008 D. Medvěděv

71,31%

68.61%

75.12%

75.61%

63.57%

65.91% 65.24% 61.66%

49563020 70,28%

2841620 71.52%

1566995 72.27%

184326 69.77%

417481 61.82%

443386 402171 323066 66.93% 64.27% 66.38%

21,08% 129919 21.82% 138256

24,03% 125903 22.76% 113670

52530712 3285990 1652529 151441 405819 443115 407232 331467 63,60% 46.95% 58.77% 64.07% 64.02% 58.18% 60.45% 52.84% 2012 45602075 1994310 1403753 141257 448018 387540 366745 237868 Poznámka: Procentuální údaje jsou doplněny o absolutní počty voličů. V roce 2004 za KPRF kandidoval N. Charitonov. V roce 2008 se prezidentem stal D. Medvěděv. Zdroje: http://www.cikrf.ru a http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/r/russia.

42

7. Použitá literatura a zdroje Primární zdroje Webové stránky KPRF: http://www.kprf.ru Program 2007. Предвыборная программа Коммунистической партии Российской Федерации. Dostupný z . Program 2011. Предвыборная программа КПРФ. Политика болшинства призвана побеждать.

Вернуть

украденную

у

нас

Родину.

Dostupný

. Web Ústřední volební komise Ruské federace: http://www.cikrf.ru RIA Novosti (www.en.rian.ru): Is kprf seriously ill? 17:56 13/01/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040113/39905009.html Homeland proposes creation of single people's-patriotic coalition. 16:03 14/01/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040114/39905084.html KPRF will ignore election of new duma committee leaders. 12:31 16/01/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040116/39905221.html What the Russian papers say. 16:00 16/01/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040116/39905266.html KPRF presidential hopeful comes out for nationalization of natural wealth. 15:23 21/01/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040121/39905618.html KPRF faction refuses to discuss Fradkov's candidacy for prime ministerial post. 17:24 02/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040302/39909379.html What the Russian papers say. 12:37 17/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040317/39911064.html Communists to discuss their plans. 43

z

18:14 18/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040318/39911238.html Former presidential candidate has no ambitions to be party leader. 18:22 18/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040318/39911242.html Moscow hosts congress of Russian patriots. 12:16 20/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040320/39911444.html KPRF plenary session to decide on Zyuganov's role as leader. 15:21 27/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040327/39912203.html Zyuganov looks for successor. 15:50 27/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040327/39912208.html What the Russian papers say. 13:20 29/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040329/39912280.html Communists ready to change leaders, not ideology. 11:38 31/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040331/39912548.html State duma supports government's initiative to restrict the list of places for meetings and manifestations. 17:52 31/03/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040331/39912607.html Communist Party of Russia is not alian to modern trends. 20:27 02/04/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040402/39912933.html Zyuganov again claims communist leader post. 17:31 09/04/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040409/39913593.html What the Russian papers say. 12:39 12/04/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040412/39913722.html Communists in duma to vote against Fradkov's candidacy for premiership. 22:22 11/05/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040511/39915945.html Fradkov appointed Russian prime minister. 13:24 12/05/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040512/39915980.html What the Russian papers say.

44

12:52 20/05/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040520/39916638.html What the Russian papers say. 13:08 02/06/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040602/39761912.html KPRF congress in for rough going. 17:07 05/06/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040605/39762235.html What the Russian papers say. 12:14 07/06/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20040607/39762287.html KPRF and its leader Zyuganov in the mirror of public opinion. 14:42 21/06/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040621/39763286.html Zyuganov admits millionaires to Communist party. 19:40 29/06/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040629/39763953.html Conflict in KPRF. 13:43 02/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040702/39764187.html Gennady Zyuganov: socialist revolution possible in Russia. 15:02 03/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040703/39764285.html KPRF congress unanimous in its support of Zyuganov. 16:59 03/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040703/39764290.html Communist opposition congress denies absence of a quorum. 17:45 03/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040703/39764293.html Zyuganov loses control over Communist party. 17:43 04/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040704/39764311.html KPRF registers party 10th congress results. 18:48 30/07/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040730/39766343.html KPRF and Rodina form coordination council. 14:52 03/08/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040803/39766543.html Ministry of Justice rules in favor of Zyuganov. 13:39 04/08/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040804/39766611.html 45

Communist party and Rodina electorate disappointed with parties' work in parliament. 18:10 13/08/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040813/39767229.html Schism in Russia's communist camp formalized. 20:12 11/09/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040911/39768957.html CPRF slammed by alternative communist party. 12:37 11/09/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040911/39768942.html Rodina, KPRF stand for introducing capital punishment for terrorists. 16:21 22/09/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040911/39768942.html Committee 2008 challenges election results in supreme court. 18:48 27/09/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20040927/39769961.html Up to 50% of regional parliaments' deputies to be elected on party lists. 17:51 01/10/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041001/39770300.html Politicians on increasing parties' strength. 21:26 14/10/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041014/39771249.html Russia to have fewer parties. 21:07 15/10/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041015/39771332.html Kremlin policies to unite democrats and Communists. 19:32 27/10/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041027/39772151.html Patriotic coalition established. 12:44 30/10/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041030/39772363.html Communist leader: no need in peace treaty with Japan. 20:56 17/11/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041117/39773532.html New bill on procedures to elect governors passed in 2nd reading. 20:28 01/12/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041201/39774654.html Russian electoral legislation to be amended in 2005. 18:06 27/12/2004. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20041227/39776521.html Deputies might adopt no-confidence vote during ballot. 46

12:53 08/02/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050208/39701558.html Losers of parliamentary elections have no chances at European court. 18:24 08/02/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050208/39701617.html KPRF wants to recall no-confidence vote. 17:03 10/02/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050210/39701800.html KPRF declares information war on authorities. 14:18 12/03/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050312/39699315.html Left, right wings of opposition want to unite. 15:50 23/03/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050323/39700216.html Communist leader calls on former soviet republics to unite. 15:14 26/03/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050326/39700542.html KPRF adopts program of Russia's recovery. 16:07 04/04/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/onlinenews/20050404/39697291.html On Lenin's 135th birthday Communists come to Red square. 18:38 22/04/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20050422/39727553.html Communists and their allies show rising radicalism. 18:46 01/05/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20050501/39783785.html Freedom of speech rally near Ostankino TV center. 15:59 22/05/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20050522/40395910.html Russian communist party expects 15-20 million people to vote in their referendum. 16:49 11/08/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20050811/41137623.html Russian opposition appeals to europe over 2003 elections. 13:02 15/08/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20050815/41155890.html What the Russian papers say. 11:19 31/10/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051031/41941859.html What the Russian papers say. 12:15 03/11/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051103/41981439.html 47

What the Russian papers say. 11:52 08/11/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051108/42020641.html Russian communists collect signatures to protect Lenin mausoleum. 12:29 12/11/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20051112/42069421.html State Duma probes funding of Communist party referendum. 20:35 18/11/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20051118/42142171.html What the Russian papers say. 12:29 24/11/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051124/42199048.html Factbox: Rodina. 16:57 01/12/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20051201/42281197.html What the Russian papers say. 13:14 06/12/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051206/42328777.html Moscow politics is only beginning. 13:31 06/12/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051206/42329000.html An in-depth look at the Russian press. 12:50 21/12/2005. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20051221/42597148.html What the Russian papers say. 09:00 24/01/2006. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20060124/43172576.html What the Russian papers say. 11:19 09/02/2006. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20060209/43462603.html Russian parties in search of election strategies. 18:29 10/08/2006. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20060810/52491172.html CPRF set to run in regional elections, stage protests this fall. 16:54 21/08/2006. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20060821/52937274.html Russia holds regional legislature elections. 12:09 11/03/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20070311/61812964.html 4-5 parties may win duma elections in December – analysts. 48

12:20 12/03/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20070312/61843059.html KPRF spurns alliance with Just Russia. 16:23 24/03/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20070324/62565581.html Communists refuse to unite with Just Russia. 18:00 29/05/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20070529/66284043.html What the Russian papers say. 20:00 26/10/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20071026/85625135.html 1 1/4 -party system. 18:05 04/12/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20071204/90892732.html What the Russian papers say. 20:00 17/12/2007. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20071217/92854133.html What the Russian papers say. 20:00 01/02/2008. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20080201/98201142.html What the Russian papers say. 16:33 23/11/2009. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20091123/156953269.html What the Russian papers say. 16:21 28/12/2009. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20091228/157402578.html RIA Novosti’s choice: the ten major political events of 2009. 09:43 02/01/2010. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20100102/157444345.html What the Russian papers say. 16:14 14/01/2010. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20100114/157545590.html What the Russian papers say. 15:24 27/02/2010. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20100227/158031594.html What the Russian papers say. 15:09 23/08/2010. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20100823/160306709.html Russian parliament to decide on START ratification date, procedure. 14:46 23/12/2010. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20101223/161903260.html 49

Russian press - behind the headlines. 17:51 14/03/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20110314/163000454.html Russian press - behind the headlines. 16:46 21/03/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20110321/163127980.html A Just Russia offers Communists alliance for Duma elections. 14:21 23/08/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20110823/166077530.html Senior lawmaker quits Russia's ruling party. 10:25 20/09/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20110920/166973421.html Duma election parties. 11:50 24/11/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20111124/168995351.html The race of fear and irritation enters its final stage. 03:26 26/11/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20111126/169043307.html Russian elections with a little mud and vegetables. 17:50 28/11/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/analysis/20111128/169116532.html OSCE sees ‘lack of level playing field’ in Russian elections. 15:38 05/12/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/society/20111205/169359170.html Russia’s ruling party may lose control over half of State duma committees – LDPR member. 14:09 09/12/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20111209/169513028.html Communists slam duma vote. 14:34 10/12/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20111210/169551602.html Communist leader Zyuganov promises new duma polls if elected president. 13:39 17/12/2011. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20111217/170323200.html Communists want referendum over Russia NATO base. 20:26 16/03/2012. Dostupné z: http://en.rian.ru/military_news/20120316/172212823.html Russian press - behind the headlines. 14:45 02/07/2012. Dostupné z: http://en.rian.ru/papers/20120702/174359980.html Sixty thousand vote in Moscow opposition leaders poll. 50

21:40 21/10/2012. Dostupné z: http://en.rian.ru/russia/20121021/176803108.html Další internetové zdroje: Duma schválila kontroverzní zákon o nevládních organizacích. 13. 7. 2012. Česká televize[online]. Dostupný z . Ruský parlament spustil na tamní internet "železnou oponu". 11. 7. 2012. Česká televize[online]. Dostupný z . «Справедливая Россия»: протестные акции грозят единству страны. 2. 8. 2012. Izvestia[online]. Dostupný z . КПРФ и ЛДПР помирят «Единую Россию» и «эсеров». 30. 8 2012. Izvestia[online]. Dostupný z .

http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/r/russia http://www.en.novayagazeta.ru http://www.russiavotes.org

Články z online zdrojů HOLZER Jan, KUCHYŇKOVÁ Petra. Jelcinovo Rusko: Případová studie nejistého režimu. 2005. CEPSR[online] . Dostupný z . GODLEVSKAJA, Elena: Russian regional elections: Oryol's two-horse race. 2011. Opendemocracy[online]. Dostupný z . GEL‘MAN, Vladimir. Russia's Communists: the paper tigers of the opposition. 2011. Opendemocracy[online]. Dostupný z . KOPEČEK, Lubomír. Charakter režimu současného Ruska. 2011. Moderní dějiny[online]. Dostupný z < http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/charakter-rezimu-soucasneho-ruska/>. MATOUŠKOVÁ, Markéta. Reforma ruského volebního systému. 2006. ISPV[online]. Dostupný z . PŘÍHODA, David. 2010. Jednotné Rusko: Případ úspěšné proprezidentské strany? Acta Politologica[online]. Dostupný z . 51

Sekundární literatura COLTON Timothy J., SKACH C. The Russian Predicament. PROQUEST[online]. 2005. Dostupný z . COLTON Timothy J., HALE Henry E. The Putin Vote: Presidential Electorates in a Hybrid Regime. JSTOR[online]. 2009. Dostupný z < http://www.jstor.org/stable/25621652>. CWIEK-KARPOWICZ, J. Reforma wladzy panstwowej w okresie prezydentury Wladimira Putina, in Bielen, S. – Skrzypek, A. (eds.): Rosja. Refleksje o transformacji, Warszawa 2010, pp. 60-75. FLIKKE, Geir. Patriotic Left-Centrism: The Zigzags of the Communist Party of the Russian Federation. JSTOR[online]. 1999. Dostupný z . GEL’MAN, Vladimir. Political Opposition in Russia: Is It Becoming Extinct? Russian Social Science Review, vol. 46, no. 4, July–August 2005, pp. 5–30. GEL‘MAN, Vladimir. The Dynamics of Sub-National Authoritarianism: Russia in Comparative Perspective, in Gelman, V. – Ross, C. (eds.): The Politics of Sub-National Authoritarianism in Russia, Ashgate 2010. HANSON, Stephen. Plebiscitarian Patrimonialism in Putin’s Russia: Legitimating Authoritarianism in a Postideological Era. SAGE[online]. 2011. Dostupný z . HOLZER, Jan. Politický systém Ruska: hledání státu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 221 s. ISBN 8085959976. HOLZER, Jan. Politické strany Ruska: hledání identity. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2004, 335 s. ISBN 8073250322. LEVINTOVA, Ekaterina. Being the opposition in contemporary Russia: The Communist Party of the Russian Federation (KPRF) among social-democratic, Marxist–Leninist and nationalist–socialist discourses. SAGE[online]. 2011. Dostupný z . MARCH, Luke. For Victory? The Crises and Dilemmas of the Communist Party of the Russian Federation. JSTOR[online]. 2001. Dostupný z < http://www.jstor.org/stable/826348>.

52

MARCH, Luke. Power and Opposition in the Former Soviet Union: The Communist Parties of Moldova and Russia. SAGE[online].2006. Dostupný z . MARCH, Luke. Managing Opposition in a Hybrid Regime: Just Russia and Parastal Oppositon. JSTOR[online]. 2009. Dostupný z . O’DONNELL, Guillermo. Delegative Democracy. Journal of Democracy[online]. 1994. Dostupný z < http://www.ispla.su.se/gallery/bilagor/Delegative%20democracy.pdf>. PASYNKOVA Veronika. The Communist Party in Contemporary Russia: Problems of Transformation. 2005. Perspectives on European Politics and Society. Journal of IntraEuropean Dialogue. Vol. 6. No.2. Special Issue "Eurasia and the Wider World" / Ed. by R. Sakwa. P.237-248. PEREPECHKO Alexander S. - ZUMBRUNNEN Craig - KOLOSSOV Vladimir A. Organization and institutionalization of Russia's political parties in 1905-1917 and 19932007: Similarities and differences from two occidentalist periods. SAGE[online]. 2011. Dostupný z . RABOTIAZHEV V. Nikolai, SOLOV’EV G. Eduard. From Lenin to Danilevsky: The Changing Geopolitical Views of the Communist Party of the Russian Federation. EBSCO[online]. 2008. Dostupný z . ROBERTSON, Graeme B.. Managing Society: Protest, Civil Society, and Regime in Putin's Russia. JSTOR[online]. 2009. Dostupný z . ROSE Richard, MISHLER William. A supply-demand model of party-system institutionalization: The Russian case. SAGE[online]. 2010. Dostupný z < http://ppq.sagepub.com/content/16/6/801 >. ROSE Richard, MISHLER William, MUNRO Neil. Popular support for an undemocratic regime: the changing views of Russians. Cambridge: Cambridge University Press, 2011, vii, 206 s. ISBN 9781107009523. ROSE Richard, MISHLER William, WHITE Stephen. Voting in a Floating Party System: The 1999 Duma Election. EUROPE-ASIA STUDIES, Vol. 53, No. 3, 2001, 419–443. SARTORI, Giovanni. Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005, 466 s. ISBN 8073250624. STRMISKA, Maxmilián. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 727 s. ISBN 8073670380. 53

SLOWIKOWSKI, M. Rozwazania nad natura rezimu politycznego wspolczesnej Rosji, in Bielen, S. – Skrzypek, A. (eds.): Rosja. Refleksje o transformacji, Warszawa 2010, pp. 33-60. TAYLOR, Brian D. State building in Putin's Russia: policing and coercion after communism. Cambridge: Cambridge University Press, 2011, xvii, 373 s. ISBN 9780521760881. WEGREN, Stephen K.. The Communist Party of Russia: Rural Support and Implications for the Party System. SAGE[online]. 2004. Dostupný z < http://ppq.sagepub.com/content/10/5/565 >. ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. 2., opr. Praha: Academia, 2005, 363 s. ISBN 8020012850.

Kurzy Politika v Rusku. Fakulta sociálních studií MU. Podzim 2011.

Ověřeno k 10. 12. 2012.

54