MASARYKOVA UNIVERZITA. Jazykové prostředky v triptychu Ivony Březinové Holky na vodítku

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka

Jazykové prostředky v triptychu Ivony Březinové Holky na vodítku Závěrečná práce

Vedoucí závěrečné práce:

Vypracovala:

PhDr. Ivana Kolářová, CSc.

Mgr. Lenka Strejcová

Brno 2015

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Holýšově dne 12. srpna 2015

…………………………… Mgr. Lenka Strejcová

2

Poděkování Děkuji paní PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za její odbornou pomoc, cenné připomínky a zvláště za ochotu a velmi vstřícný přístup.

3

OBSAH Úvod .............................................................................................................................. 5 I. Teoretická část 1. Slovní zásoba češtiny ............................................................................................... 6 2. Vrstvy ve slovní zásobě ........................................................................................... 6 2. 1. Slovní zásoba celonárodní ......................................................................... 6 2. 2. Slovní zásoba vymezená teritoriálně ......................................................... 7 2. 3. Slovní zásoba vymezená sociálně ............................................................. 8 2. 4. Slovní zásoba vymezená časovou platností .............................................. 10 2. 5. Slovní zásoba vymezená příznakem expresivnosti ................................... 11 2. 6. Slovní zásoba vymezená funkčněstylovou příslušností ............................ 12 3. Ivona Březinová ...................................................................................................... 14 II. Praktická část 4. Holky na vodítku ..................................................................................................... 19 5. Holky na vodítku. Jmenuji se Ester. ...................................................................... 24 5. 1. Obecná charakteristika románu ................................................................. 24 5. 2. Jazykové prostředky románu ..................................................................... 25 6. Holky na vodítku. Jmenuji se Alice. ...................................................................... 32 6. 1. Obecná charakteristika románu ................................................................. 32 6. 2. Jazykové prostředky románu ..................................................................... 33 7. Holky na vodítku. Jmenuji se Martina. ................................................................ 40 7. 1. Obecná charakteristika románu ................................................................. 40 7. 2. Jazykové prostředky románu ..................................................................... 41 Závěr ............................................................................................................................. 44 Literatura ..................................................................................................................... 46

4

ÚVOD Kvalitní četba by měla hrát důleţitou roli v ţivotě kaţdého z nás. Existují dokonce knihy, které mohou lidem pomáhat při řešení jejich problémů, nebo je mohou varovat před sloţitými situacemi, jeţ mohou v ţivotě nastat. Právě takovými knihami jsou Holky na vodítku od spisovatelky Ivony Březinové. Tento triptych je určen mládeţi a zabývá se problémy různých závislostí. Ivoně Březinové se podařilo oslovit tímto svým dílem velkou část dnešní mládeţe, coţ je úkol vskutku nelehký. Jako učitelka na středním odborném učilišti pracuji s ţáky, pro které je literatura málo oblíbeným vyučovacím předmětem. Čtení je pro většinu z nich velmi nepopulární činností. Trilogie Holky na vodítku je však zaujala. Našla si cestu k tolika dospívajícím čtenářkám také díky jazykovým prostředkům, které autorka ve svých dílech pouţila. Jazyk těchto románů totiţ promlouvá k dospívajícím jakoby jazykem jejich vlastním, ale samozřejmě je mnohem bohatší a nenásilnou formou tak přispívá i k rozvoji jejich slovní zásoby. Tyto prózy mohou být ve školních vzdělávacích programech zařazeny v tématu Zdraví v literatuře, ale zároveň se s nimi dá velmi dobře pracovat i při probírání tématu Vrstvy ve slovní zásobě. Dalším nepochybným přínosem těchto knih je jejich výchovný efekt, který je však poměrně dobře skryt a neodradí tak teenagery hned při první stránce pomyslně zdvihnutým prstem. Závěrečná práce je rozdělena do dvou celků. Prvním je teoretická část, která se zabývá rozvrstvením slovní zásoby a popisem jednotlivých vrstev jazyka. Do teoretické části patří také informace o spisovatelce Ivoně Březinové a jejím díle. Praktická část hodnotí pouţité jazykové prostředky v jednotlivých dílech volné trilogie Holky na vodítku. Práce si tedy klade za cíl analýzu a zhodnocení jazykových prostředků ve volně propojených příbězích tří dívek nazvaných Holky na vodítku. Práce se zaměřuje zejména na posouzení spisovnosti a nespisovnosti v dílech a snaţí se o zhodnocení funkčnosti pouţitých jazykových prostředků.

5

I.

Teoretická část

1. SLOVNÍ ZÁSOBA ČEŠTINY Čeština je kultivovaný a výrazově velmi bohatý jazyk. O jeho vysoké úrovni svědčí obsáhlost slovní zásoby, tedy souhrn všech slov, která se v něm vyskytují. „V jazyce s vyspělou kulturou, jako je čeština, odhaduje se slovní zásoba na 200-300 tisíc.“1 Počet slov není uzavřen a je nezjistitelný, obraz o něm nám poskytují údaje velkých slovníků. Při tak velkém rozsahu slovní zásoby je pochopitelné, ţe jeho jednotliví uţivatelé nemohou všechna slova znát. Z tohoto hlediska rozlišujeme slovní zásobu aktivní, obsahující slova pouţívaná v běţné komunikaci, a slovní zásobu pasivní, kam řadíme slova, jimţ rozumíme, ale ve svých projevech je aktivně neuţíváme. „Centrem slovní zásoby kaţdého jazyka je určité jádro. Obsahuje slova, která pojmenovávají nejdůleţitější skutečnosti běţného ţivota, a jsou proto nepostradatelná pro komunikaci (např. syn, voda, slunce, hlava, pes, dům, sůl). Jádrová slova patří k vývojově nejstarším a zároveň nejstabilnějším jednotkám v celém slovníku.“2 Podle odhadů je počet jádrových slov v jazyce nízký, ale jejich frekvence v jazykových projevech je vysoká.

2. VRSTVY VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ 2. 1. Slovní zásoba celonárodní Slovní zásobu celonárodní lze rozdělit na spisovný jazyk a nespisovné jazykové útvary. Spisovný jazyk je nejdůleţitějším útvarem národního jazyka a jako jediný se řídí kodifikací. Uţívá se ho při sledování vyššího komunikačního cíle. Jako jediný z útvarů má funkci národně reprezentační. „Po stránce strukturní se spisovná čeština vyznačuje bohatou variabilitou výrazových prostředků, která se zakládá na celé kulturní tradici českého národního ţivota a vyvíjí se v souladu s potřebami naší společnosti.“3 Do spisovné vrstvy jazyka bývá řazena také hovorová čeština, ale její vymezení je poněkud problematické. Podle J. Chloupka povaţujeme hovorovou češtinu nikoli za samostatný útvar národního jazyka, jehoţ místo by bylo mezi spisovnou a obecnou 1

BEČKA, Josef V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. s. 69. GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 92-93. 3 CHLOUPEK, Jan a kol. Stylistika češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. s. 50. 2

6

češtinou, nýbrţ za soubor prostředků příslušící široce chápanému komplexu spisovné češtiny včetně její mluvené podoby4. I v rámci spisovné češtiny je moţno diferencovat. Největší část slovní zásoby spisovného jazyka tvoří tzv. slova neutrální. Jedná se o slova bezpříznaková, jichţ lze pouţít v různých oblastech vyjadřování. Menší skupinu slov v rámci spisovného jazyka tvoří slova charakterizovaná určitým specifickým příznakem. Tradičně se hovoří zejména o příznakovosti dané časovou platností slov, citovostí a funkčněstylovou přináleţitostí. Mezi jazykové prostředky nespisovných jazykových útvarů celonárodních řadíme slova obecné češtiny, která pronikla i do nespisovné mluvy na jiných územích českého jazyka. 2. 2. Slovní zásoba vymezená teritoriálně A) DIALEKTISMY = SLOVA NÁŘEČNÍ „Slova uţívaná jen na území nářečním a neznámá příslušníkům z jiných oblastí nazýváme dialektismy.“5 Nářečí jsou tradiční místně omezené jazykové útvary, patřící do nespisovného okruhu slov. Příruční mluvnice češtiny uvádí např. nářeční ekvivalenty pro spisovné slovo peřina: duchna, svrchnice, devětnice, poduška, velká peřina.6 Bělič odlišuje čtyři nářeční skupiny: českou v uţším smyslu, středomoravskou (hanáckou), východomoravskou (moravskoslezskou) a slezskou (lašskou), nářečí polsko-českého smíšeného pruhu.7 Dialektismů se uţívalo v uměleckém stylu jako charakterizačních prostředků zejména v literatuře realismu. B) REGIONALISMY = SLOVA OBLASTNÍ Regionalismy můţeme definovat jako slova, která přesahují hranice jednoho nářečí a rozšiřují se na větší oblast. Slova omezená jen na oblast Moravy nazýváme moravismy, slova omezená územím Čech označujeme pojmem čechismy. Mezi moravismy patří např. duchna, hody, kamilky, palach. Čechismy

4

CHLOUPEK, Jan a kol. Stylistika češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. s. 50. HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 22. 6 GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 93. 7 BĚLIČ, Jaromír.: Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11. 5

7

představují například slova drandit, špitat, umolousaný8. Oblastní výrazy bývají často chápány jako regionální spisovné varianty. C) SLOVA OBECNÉ ČEŠTINY Obecná čeština byla původně interdialektickým útvarem, dnes však jsou její slova všeobecně uţívaná v běţné mluvě většiny území českých krajů a v části západní Moravy. „Přítomnost obecné češtiny v krásné literatuře a dramatice nasvědčuje dosti výmluvně tomu, ţe se stává celonárodním nespisovným útvarem a v této funkci se definitivně odtrhuje od své původní interdialektické podstaty.“9 Vzhledem ke značnému územnímu i funkčnímu rozšíření obecné češtiny pronikají její prvky i do češtiny spisovné, zejména do její mluvené podoby. „Ve slovní zásobě obecné češtiny tvoří zvláštní vrstvu slova, která pronikla do hovorového stylu, jako např. chleba, deko, dechovka, kilo, kluk, moc (mnoho), pár, párkrát, malinovka, montérky, textilka.“10 Nespisovné výrazy obecné mluvy, jsou-li vhodně pouţity (tj. mimo oficiální komunikaci a především v rozumné míře), jsou v běţné řeči nezastupitelné, přispívají k jemnějšímu odstínění významů, i postoje či nálady mluvčího. 2. 3. Slovní zásoba vymezená sociálně A) SLANG Slang je soubor slov a frází uţívaných skupinou lidí spjatých stejným zájmem, eventuálně téţ profesí. Pro slangovou slovní zásobu je charakteristická velká synonymičnost, expresivnost, uplatnění jazykové hry a metaforičnost. „Někdy se v literatuře rozlišuje: a) slovní zásoba profesionální (stavovská) motivovaná vztahem k povolání a zahrnující soubor nespisovných názvů odborných a pojmenování a obratů rozšířených v daném pracovním okruhu; b) slovní zásoba slangová (slang v uţším smyslu) vázaná na projevy skupin zájmových.“11 Tím, co obě skupiny od sebe odlišuje, jsou jazykové rozdíly spočívající ve výrazové obraznosti a synonymičnosti typické pro zájmové skupiny nikoliv pro skupiny profesní. Podstatou vytváření slangových výrazů je často jazyková hra; to znamená, ţe se v něm mohou obměňovat i slova zcela běţná. Hlavním 8

HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 21. CHLOUPEK, Jan a kol. Stylistika češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. s. 54. 10 HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 21. 11 HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 23. 9

8

principem slangu je metafora, někdy ovšem na první pohled ne zcela průhledná. Ze slovotvorných postupů je časté zkracování slov nebo tzv. univerbizace (= kondenzace/fúze víceslovných pojmenování do jednoho slova). Bohatá vrstva slangových pojmenování je u těch skupin, v nichţ jsou silné vnitřní sociální vazby a které se výrazně odlišují od jiných skupin. Slovník nespisovné češtiny12 rozlišuje tyto druhy slangů: vězeňský a kriminální slang (v odborné literatuře je tato mluva povaţována za argot), vojenský slang, řemeslnický a technický slang, ţelezničářský slang, slang pracovníků městské dopravy, motoristický slang, brněnskou mluvu, ostravskou městskou mluvu, sportovní slang, cirkusový slang, divadelní slang, hudební slang, slang pracovníků médií, školní a studentský slang, drogový slang (argot). V současné době je velmi výrazný právě slang uţivatelů drog (šlehnout si - píchnout si drogu, být sjetý - být zdrogovaný, perník - pervitin), jehoţ výrazy jsou známé především díky umělecké literatuře a publicistice, včetně publicistiky internetové. Slangová pojmenování působí svou neotřelostí a tím svěţestí, výrazností, expresivitou, vtipností a často stručností. To vše přispívá k šíření slangu mimo jeho původní úzkou oblast uţívání. Řada slangových výrazů přešla do hovorového stylu, v němţ spoluvytváří hovorovou lexikální vrstvu. B) ARGOT Argotem se u nás rozumí tajná mluva společensky izolovaných skupin občanů původně ze sociálního podsvětí. Předpokladem vzniku argotu je jistá kolektivní solidarita společenské skupiny, stejné záměry, cíle a zájmy - ty však mají být společnosti utajeny, a proto jsou zašifrovány specifickým vyjadřováním. Zašifrování významu se dosahovalo tím, ţe běţná slova dostala nový obrazný význam (káča - pokladna, prachy - peníze). Jiným pramenem byla slova cizí, v češtině běţně neznámá. Zloději a kasaři se pohybovali v mezinárodním prostředí, proto je mnoho slov z českého argotu společných s argoty v jiných jazycích, zejména s německým argotem zvaným Rotwelsch. U nás je známý argot zlodějů, ţebráckých „cechů“, prostitutek a pasáků. „Máme literární svědectví o existenci místních argotů: praţské galérky a brněnské plotny.“13 12

HUGO, Jan. Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost. Praha: Maxdorf, c2006. s. 25-37. 13 CHLOUPEK, Jan a kol. Stylistika češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. s. 60.

9

Prozrazením významu ztrácí argotická slova svůj smysl, ale tato slova se pak dostávají do jiných sociálních skupin, zejména mladých lidí. To je případ argotu praţského (praţské galerky), dnes šířeného uměleckou literaturou, i např. argotu současných uţivatelů drog a drogových dealerů, který se šíří i díky internetu. 2. 4. Slovní zásoba vymezená časovou platností A) SLOVA ZASTARALÁ Zastaralými slovy označujeme výrazy, které se v současných projevech jiţ neuţívají. Pracují s nimi však autoři různých textů, pokud mají potřebu zvláštního vyjádření, z důvodů věcných, stylistických i expresivních. Uvnitř vrstvy zastaralých slov vydělujeme dvě skupiny: archaismy a historismy. a) Archaismy - jsou pojmenování ustupující jinému novějšímu pojmenování, které se stalo běţnějším. Archaismy můţeme dále dělit podle několika hledisek. Podle postupu zastarávání rozlišujeme slova poněkud zastaralá nebo zastarávající a slova zastaralá. Rozdíl je tedy v míře stárnutí..Podle jazykové struktury rozeznáváme archaismy lexikální, hláskové, slovotvorné a sémantické. Archaismů se uţívá především jako stylistických synonym. b) Historismy - jsou pojmenování zaniklých historických skutečností, uţívají se především v odborné i beletristické historické literatuře. Částečně jsou historismy domácího původu, částečně původu cizího. Historismů i archaismů se uţívá v uměleckém stylu k vytvoření dobového koloritu. Nejčastěji se tedy objevují v historické próze. Archaismy jsou prostředkem tzv. vyššího stylu, dodávají projevu patetičnosti a slavnostnosti. Uţití historismů má odlišný charakter. Kromě záměrného pouţití v uměleckém stylu (viz výše) mají historismy své místo v odborném stylu. Uţívá se jich jako základních pojmenování ve vědeckých historických pojednáních, v učebnicích dějepisu apod. B) SLOVA NOVÁ = NEOLOGISMY „Neologismy jsou relativně nová slova, která dosud pevně nezakotvila v povědomí všech mluvčích nebo jsou alespoň jako nová pociťována. Postupně tento příznak novosti ztrácejí, začínají se vyskytovat ve větší frekvenci a stávají

10

se platnou součástí lexikálního systému.“14 „K lexikálním neologismům můţeme v současné době řadit některá přejatá slova s rozšířeným uţíváním a adaptovaná do češtiny, např. webkamera, comeback, frontman, sémantickými neologismy jsou např. slova uţívaná v novém významu: tunelovat (nelegálně převádět finance), manipulovat (s člověkem), trafika (výnosný úřad, zpravidla jako vedlejší zaměstnání), panel ve významu ´odborná komise´, ´skupina odborníků´ a od toho odvozené adjektivum panelový (panelová diskuse), popř. panelista (člen panelu) apod. Některá slova se v určité době uţívají jako tzv. slova módní (např. alternativní a výrazy ze slangu současné mládeţe: cool, look, být in x být out.“15 2. 5. Slovní zásoba vymezená příznakem expresivnosti „Expresivní slovo se odlišuje od slova neutrálního tím, ţe vedle pojmového významu obsahuje i pragmatickou významovou sloţku vyjadřující citový a volní vztah mluvčího k sdělované skutečnosti.“16 Expresívní příznaky se pociťují jako kladné, nebo jako záporné. Expresivita můţe být trojího druhu: a) slovo má trvale expresivní charakter i bez kontextu, jeho expresivita většinou souvisí se slovotvornou nebo hláskovou podobou slova - např. děťátko, barabizna … b) slovo je expresivní pouze v přeneseném významu, např. slon jako neobratný člověk c) expresivita slova vzniká jako následek jeho zařazení do stylově odlišné oblasti, např. pouţívání kniţních výrazů v kontrastu s dětskými slovy v románu Bylo nás pět od Karla Poláčka. Základní rozlišení expresivních slov je podle kladného a záporného hodnotícího příznaku. A) KLADNĚ ZABARVENÁ SLOVA a) Důvěrná, familiární slova - uţívá se jich v důvěrném styku blízkých osob, např. miláček, zlatíčko, kočička… b) Domácká slova, hypokoristika, laxativa - jedná se o slova rodinného prostředí, např. mamka, Mančinka, Pepek… c) Dětská slova - jsou slova uţívaná dětmi nebo dospělými v rozhovoru s dětmi, např. hajat, hačat, papat…

14

GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: NLN,Nakladatelství Lidových novin, 1997. s.95. MARTINCOVÁ, O. a kol. Nová slova v češtině. Praha: Academia, 1998; Nová slova v češtině 2. Praha: Academia, 2004 16 GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: NLN,Nakladatelství Lidových novin, 1997. s.95 15

11

d) Eufemismy - jsou zjemňující slova nahrazující výrazy nepříjemné nebo ve společenském styku nevhodné; např. místo neutrálního slova zemřel můţeme pouţít eufemismy zesnul, skonal, odešel na věčnost… B) ZÁPORNĚ ZABARVENÁ SLOVA a) Hanlivá slova = pejorativa - např. šmelinář, špicl, dále sem patří také slova zveličelá, tzv. augmentativa např. babizna, psisko… b) Zhrubělá slova - těmito slovy označujeme skutečnost vzbuzující odpor či pohoršení, např. kecat, oţralec, blaf… c) Vulgární slova - jsou to slova hrubého, nespolečenského vyjadřování chlastat, blít, hajzl… Mezi vulgarismy řadíme i tzv. dysfemismy, opak eufemismů, vyvolávající zesílení nepříjemných skutečností, např. místo zemřel pouţití slova zdechl, chcípl. 2. 6. Slovní zásoba vymezená funkčněstylovou příslušností A) SLOVA HOVOROVÁ – „Do lexikální hovorové vrstvy patří pojmenování uţívaná v projevech mluvených. Hovorovost jako svérázný rys této vrstvy vystupuje ve srovnání s prostředky neutrálními, popř. kniţními, tedy v uţití mimo vlastní stylovou oblast hovorovou.“17 Neustále dochází k pronikání obecné češtiny a slangů do hovorové vrstvy, hranice mezi nimi nejsou pevné. Důsledkem tohoto prostupování je skutečnost, ţe se některá slova pociťují jako hovorová i jako obecná nebo slangová např. moc, činţák, domáknout se něčeho… Hovorová slova bývají často expresívní, např. průšvih, doják, úţasný… Protoţe hovorová vrstva patří k mluvenému jazyku, neustále se vyvíjí. Dochází díky tomu k přejímání nespisovných slov do hovorové vrstvy, ale také ke ztrátě hovorového zabarvení a přesunem slov k nespisovné vrstvě. B) SLOVA KNIŢNÍ – Kniţní slova tvoří jakýsi protipól k hovorovým slovům. Na rozdíl od nich se kniţní výrazy nalézají převáţně v psaném projevu. Na rozdíl od slov hovorových se nespojují s funkčním stylem, proto se také pociťují jako příznaková vţdy. Příznak kniţnosti je nejvíce patrný ve srovnání s neutrálními synonymy: odvětiti – odpovědět, praviti – říci …

17

HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 30

12

C) ODBORNÉ NÁZVY = TERMÍNY – Jedná se o pojmenování uţívaná v odborném stylu. Pojmenovávají skutečnosti s jednoznačností a přesností. Jejich soubor nazýváme terminologií. Protoţe termín je součástí odborného vyjadřování, posuzuje jeho vhodnost v daném textu nejen jazykověda, ale také příslušný obor. Termíny by měly splňovat zejména tyto poţadavky: jednoznačnost, přesnost, ustálenost, nosnost a neexpresívnost. D) POETISMY – Slova uţívaná pouze v uměleckém stylu se nazývají poetismy. Jsou určeny k ozvláštnění uměleckých textů. Poprvé se zvláštní básnická slova objevila v době obrození, vytvářela si je také básnická škola májovců (hrdobce, sladkobolný) i lumírovců (dol, kles, mrazný). Většinou jsou tedy spjaty se starším básnickým jazykem. Zřídka vytvářejí poetismy i někteří novější básníci (např. F. Halas).

13

3. IVONA BŘEZINOVÁ Současná velmi úspěšná spisovatelka knih pro děti a mládeţ Ivona Březinová je rodačkou z Ústí nad Labem. V tomto městě maturovala r. 1982 na gymnáziu a r. 1987 zde ukončila i své vysokoškolské studium českého jazyka, literatury a dějepisu na Pedagogické fakultě. Na stejné fakultě působila do roku 1997 jako asistentka a později odborná asistentka na katedře českého jazyka a literatury, specializovala se především na českou literaturu 19. a začátku 20. století a na literaturu pro děti a mládeţ. Od roku 1997 je profesionální spisovatelkou (tj. osobou samostatně umělecky činnou). K pedagogické práci se ještě vrátila v letech 2005 - 2011, kdyţ vyučovala předmět Tvůrčí psaní na Literární akademii, kde od roku 2008 zastávala funkci vedoucí Katedry tvůrčího psaní a pak i prorektorky pro uměleckou a ediční činnost. Dva roky (leden 2011 - prosinec 2012) měla v knihkupectví Fantazie (Tylovo náměstí 1, Praha 2) svůj pořad s názvem Ivona uvádí… , kdy kaţdý čtvrtý čtvrtek v měsíci od 18.00 hodin pořádala pravidelná setkání se spisovateli, ilustrátory a dalšími příznivci knih. Za součást své profese povaţuje i povídání si se čtenáři na besedách a veřejných čteních. Často a ráda jezdí do knihoven a škol po celé České republice a na Slovensko, kde jsou její knihy překládány nejčastěji. V současné době je kromě vlastní tvůrčí práce členkou těchto společností: - IBBY (od roku 1982) - Obec spisovatelů (od roku 1999) - je zakládající členkou tvůrčí skupiny Hlava nehlava (od roku 2007, skupina ukončila činnost 3. 2. 2014) - od roku 2012 je patronkou klubu „Hornomlýnská“ při Asociaci rodičů a přátel zdravotně postiţených dětí v ČR - v roce 2013 se díky knize Lentilka pro dědu Edu stala patronkou nadace Alzeimer Nadační fond18 Březinová se obrací ke všem věkovým kategoriím čtenářů. V jejím literárním díle se rýsuje několik ţánrových a tematických linií, které spojuje autorčina snaha o návodnost,

18

Ivona Březinová. O autorce. Ţivot I.B. [online]. [citováno 24. července 2015]. Dostupný z www: http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm>

14

aktivizaci dětského čtenáře a jeho citovou angaţovanost prostřednictvím estetického proţitku.19 Za svou tvorbu získala Ivona Březinová mnoho ocenění: - Zápis knihy Začarovaná třída na Honour List IBBY (2004 v Kapském Městě Jihoafrická republika). - Pasována na rytířku Řádu krásného slova (2004). - Nominace na cenu Magnesia Litera (2002, Začarovaná třída). - Zlatá stuha - 1999 (O kočce Kačce), 2002 (Začarovaná třída, Jmenuji se Ester, Jmenuji se Alice), 2010 (Okno do komína - kniha dostala cenu za nakladatelský počin) - Nominace na Zlatou stuhu - 2004 (Teta to plete), 2006 (Lentilka pro dědu Edu), 2006 (Drţkou na rohoţce) - Suk - Cena knihovníků - 2000 (Trosečníci), 2002 (Jmenuji se Ester), 2006 (Lentilka pro dědu Edu), 2007 (Báro, nebreč) - Suk - Cena učitelů - 2002 (Jmenuji se Ester, Jmenuji se Alice), 2003 (Jmenuji se Martina), 2004 (Teta to plete), 2005 (Neotesánek), 2014 (Útěk Kryšpína N.) - Suk - Cena dětí - 2008 (Kozí příběh), 2011 (Saxána a Lexikon kouzel) - Suk - Cena Noci s Andersenem - 2012 (Natálčin andulák) - Cena nakladatelství Albatros - hlavní cena: 2004 (Holky na vodítku), čestné uznání: 2006 (Lentilka pro dědu Edu), nominace: 2008 (Bojíš se, Margito?) - výroční cena nakladatelství Albatros za významný počin za autorskou řadu literárních cestopisů: 201420

Abecední seznam knih Ivony Březinové v 1. českých vydáních:21 Adélka a Zlobidýlko. Albatros 1998. Ať ţijí rytíři! Česká televize 2010. Báro, nebreč. Albatros 2007. Básník v báglu. Albatros 2005. 19

ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. Čeští spisovatelé. 1. vyd. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-506-4. s. 79. 20 Ivona Březinová. O autorce. Ţivot I.B. [online]. [citováno 24. července 2015]. Dostupný z www: http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm> 21 Ivona Březinová. Abecední seznam knih v 1. českých vydáních. [online]. [citováno 24. července 2015]. Dostupný z www: http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm>

15

Blázniví donkichoti. Albatros 2009. Blbnutí s Oscarem. Albatros 2011. Bleděmodrá kafkárna. Albatros 2013. Blonďatá Kerolajn. Albatros 2006. Bojíš se, Margito? Albatros 2008. Bramborová Bára. Albatros 2005. Brumlík a jeho kamarádi. Junior 2001. Červená Karkulka. Hyperion s.r.o. 2007. Danda má hlad. Mladá fronta 2014. Dárek pro Sáru. Artur 2008. Drţkou na rohoţce. Daranus 2010. Eliáš a liška. Artur 2010. F jako Fík. Albatros 2012. Fotbal s Fandou. Artur 2014. Holky na vodítku - Jmenuji se Alice. Albatros 2002. Holky na vodítku - Jmenuji se Ester. Albatros 2002. Holky na vodítku - Jmenuji se Martina. Albatros 2003. Hrnečku, vař! Artur 2011. Jak to bylo dál… Autor a Viking 1999. Johanka z parku. Albatros 2012. Kateřina nejen ze Zámku. Petra 1998. Kde jsi, Pierote. Petra 2000. Kluk a pes. Albatros 2011. Kočka Kačka herečkou. SiD a NERo 1999. Kouzelná flétna. Bon Art Production 2006. Kozí diář 2013. Egmont 2012. Kozí hádanky a doplňovačky. Egmont 2013. Kozí pohádky. Egmont 2012. Kozí příběh. Pověsti staré Prahy. Daranus 2008. Kozí příběh se sýrem. Egmont 2012. Lauro, ty jsi ale číslo. Petra 1999. Lední medvídek. Kniţní klub 2009. Lentilka pro dědu Edu. Albatros 2006. Lucka Luciperka. SiD a NERo 2002. 16

Lufťačky. Albatros 2000. Lvíče. Kniţní klub 2008. Madona bez kabátu. Petra 1998. Madona v kabátě. Petra 1997. Malý šimpanz. Kniţní klub 2009. Medvědí pohádka. Kniţní klub 2010. Medvídek Knoflík. Junior 2001. Medvídek. Kdo si se mnou bude hrát? Axióma 2002. Mimínek. Fragment 1999. Miss sympatie Petra Faltýnová. Autor a Viking 1999. Míša a Šíma. Albatros 2004. Mít tak psa / I Have a Dog. Svoboda Servis 2005. Natálčin andulák. Meander 2012. Neotesánek. Albatros 2005. O kočce Kačce. SiD a NERo 1998. O Puclíkovi. Kniţní klub 2007. Obrázková encyklopedie pro nejmenší. Fragment 2003. Okno do komína. Ústav pro informace ve vzdělávání Praha, 2009. Panáček Paneláček. Albatros 1997. Panenka z ebenového dřeva. Petra 1997. Pohádky kocourka Jupíka. Junior 2001. Praprázdniny. Petra 1999. Psi, psi, psi! Albatros 2012. Rozpustilá ozvěna. Artur 2006. Saxána a Lexikon kouzel. Albatros 2011. Slůně. Kniţní klub 2008. Sněhuláci z Mrkvonos. SiD a NERo 2005. Stráţci světla - Gotické okno. Egmont 2006. Stráţci světla - Písmeno X. Egmont 2006. Štěkej, Mourku! Artur 2013. Tančící princezna. Albatros 2006. Teta to plete. Albatros 2004. Teta to zase plete. Albatros 2007. Trosečníci - Dobrodruţství řehtajícího koně. Axióma 2002. 17

Trosečníci - Dobrodruţství skotského teriéra. Axióma 2000. Trosečníci - Dobrodruţství sněţného muţe. Axióma 2003. Trosečníci - Dobrodruţství v zamčeném bytě. Axióma 2000. U nás bydlí zvířata. Albatros 2014. Velká dětská encyklopedie. Fragment 2002. Věra, Nika a sedm babiček. Petra 1996. Začarovaná třída. Amulet 2002. Zeď - Čtení trávy. Corona 1998. Zrcátko pro Markétu. Petra 1996. Zvířata zblízka. Kniţní klub 2009. Ţofinka Ofinka. Artur 2006.

18

II.

Praktická část

4. HOLKY NA VODÍTKU Volnou trilogii Holky na vodítku tvoří romány Jmenuji se Ester22, Jmenuji se Alice23, Jmenuji se Martina24. Na první pohled jsou tyto romány propojeny výtvarným pojetím obálky a společným podtitulem, jemuţ odpovídá i jednotně stylizovaný název (Jmenuji se ...). Všechny příběhy dále pojí dohromady hlavní postavy, prostředí bezděkovské léčebny, ve které se všechny hrdinky setkávají, a v neposlední řadě také stejný kompoziční princip. Jednotná kompozice spočívá v prolínání se dvou pásem současnosti, jeţ se odehrává v léčebně, a minulosti, která se čtenáři odkrývá formou deníku. Deník jsou si všechny dívky nuceny psát jako formu terapie a jeho prostřednictvím se dozvídáme o všem, co u kaţdé z hrdinek předcházelo propuknutí jednotlivých závislostí. Zatímco zpočátku se všem protagonistkám zdá, ţe nezvládnou svěřit svůj příběh, svoje pocity, představy i obavy papíru, postupem času zjišťují, ţe vypsat se ze svých problémů můţe mít opravdu očistný účinek. Obě kompoziční pásma jsou od sebe oddělena graficky (současnost v léčebně je psána tučným písmem) a navazují na sebe nejčastěji těmito způsoby: - vzpomínkou na stejnou situaci " A kdyţ tu hůl zase schovám, tak mě povedeš? Víš, jako někoho se zavázanýma očima," řekl úplně klidně a nebyl v tom ani výsměch mýmu slabošství, ani vlastní ublíţenost. "Ráda tě povedu," řekla jsem a on se jen slabě usmál. "Rád se od tebe nechám vést." Tuhle hru Ester nesnášela. Na důvěru se přece dá hrát i jinak, ne? Jednomu z nich zavázali oči a ostatní ho vodili mezi hořícími svíčkami. Byl to děs. Ne že by Ester nikomu ze zdejší komunity nedůvěřovala, například Alicí a Martinou by se klidně nechala vést kolem propasti a Alicí třeba nad propastí, i když se říká, že nikdo

22

BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Ester. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 147 s. ISBN 80-00-01047-X. BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Alice. Holky na vodítku. 2. vyd. Praha: Albatros, 2002. 125 s. ISBN 978-80-0001950-5. 24 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003. 127 s. ISBN 80-00-01137-9. 23

19

není míň spolehlivej než feťák. Snad jenom gambler, napadlo ji hořce. Ale proč si hrát zrovna na nevidomé? Dráždilo ji to." 25 - pouţitím stejného slovesa "Měla jsem podobnej svetřík," prohlásila zamyšleně Ester a ukousla si poslední slušně vypadající nehet. "Už ho nemám." "Co je mi po tom. když už ho nemáš,"brblala Alice. "To jsem teda fakt zvědavá, v čem se do tý jídelny zejtra asi tak přihasím." Hasila jsem si to dennodenně do baru, jako kdybych měla u zadku vrtuli, jak říká naše máma, ale blonďák se uţ tejden neukázal. 26 - opakováním stejné činnosti v dívčině minulosti i současnosti Zavřela jsem dveře a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana. Alice zaklapla deník a do dvojbarevných vlasů si nasadila sluchátka vypůjčeného walkmana. 27 - kontrastem v proţívání stejné situace v minulosti a v přítomnosti "Nastal teror. Celý hodiny jsem seděla nad učebnicema jak přikovaná a snaţila se dohnat látku uplynulejch tří měsíců. Zmáhalo mě to. Bolela mě hlava a věčně se mi chtělo spát. Teď spát skoro nemohla. Ne že by nebyla unavená, ale její organismus jako by ztratil všechny přirozené rytmy. Navíc ji neustále něco rušilo. A přitom je tu v noci takové ticho." 28 - fiktivním svěřením se s dalším vlastním selháním blízké osobě "Co se stalo?"zeptala se Martina suchými rty opuchlými až k bolesti. "Co by se stalo?" odsekla sestra. "Madam si snad nevzpomíná?" "A proč... proč ležím tady?" 25

BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Ester. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 147 s. ISBN 80-00-01047-X. s. 71 26 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Ester. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 147 s. ISBN 80-00-01047-X. s. 55. 27 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Alice. Holky na vodítku. 2. vyd. Praha: Albatros, 2002. 125 s. ISBN 978-80-00-01950-5. S. 13. 28 BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Alice. Holky na vodítku. 2. vyd. Praha: Albatros, 2002. 125 s. ISBN 978-80-00-01950-5.s. 19.

20

"Málem ses při tom blití udávila, ty káčo. Kdyby tě Alice včas nenašla, jak ležíš vedle záchodový mísy a dusíš se svýma vlastníma zvratkama, bylo by už po tobě." Moţná by to tak bylo bývalo lepší, mami. Sama bych se nikdy nezabila, na to jsem moc velkej zbabělec, ale kdyby to přišlo samo od sebe, bez sloţitýho rozhodování, bez úsilí, bez bolesti... Teď uţ by všechno bylo za mnou. 29 Forma deníku přispívá k autentickému vyznění knih a čtenář tak můţe lépe proniknout do podstaty problému a pocitů i způsobů myšlení hlavních hrdinek. Střídáním obou rovin sleduje autorka konfrontační úhly pohledu: individualizuje analýzu dívčího selhání (deník) a zobecňuje problém autorským nadhledem (komentující vypravěč). Hrdinky se v léčebně potkávají a díky tomu je kaţdá z nich v jednom románu postavou hlavní a v dalších dvou postavou vedlejší. Tento prvek umoţňuje autorce dívat se na své postavy z několika perspektiv, coţ je pro případné recipienty velmi zajímavé. "Kombinace personálního a přímého vypravěče spolu s instancí fiktivního adresáta deníkového pásma vytváří důleţitý prostor pro vytvoření recipientovy identifikační vazby (buď prostřednictvím vypravěče k hlavní postavě či ke kategorii explicitního adresáta, s nímţ je konfrontován), umoţňuje však i objektivizaci, nezbytnou pro realizaci instruktáţního záměru." 30 Tematiku jednotlivých románů konzultovala autorka s příslušnými odborníky - lékaři, pracovníky DROPINu, ale i s mladistvými, kteří si nějakou závislostí, o kterých se v knihách píše, prošli. Jmenuji se Ester pojednává o gamblerství, Jmenuji se Alice o drogové závislosti a Jmenuji se Martina o poruchách příjmu potravy. V léčebně se však hlavní hrdinky setkávají ještě s dalšími pacienty a okrajově se tak nastiňuje ještě problematika alkoholismu, nymfomanie, klaustrofobie, sebepoškozování a kleptomanie. Spoluprací s lékaři se chtěla autorka vyhnout přílišné laicizaci problematiky, rozhovory s "postiţenými" jí měli dopomoci ke snadnějšímu vcítění se do problému. Obzvláště druhé v pořadí bylo podle autorky velmi problematické, jak přiznala v rozhovoru na stanici Radioţurnál. " Takţe moje první cesta vedla tady k Dropinu v Praze, kde jsem viděla, jak se tam schází ti narkomani a pokoušela jsem se je oslovit, ţe bych 29

BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003. 127 s. ISBN 80-00-01137-9. s. 19. 30 ŠUBRTOVÁ, Milena. Návodná literatura v tvorbě Ivony Březinové. Bohemica litteraria, Brno: Masarykova univerzita, 2010, roč. 12, 1-2, s. 119.

21

potřebovala vědět, jaké mají pocity, kdy si poprvé třeba píchli heroin, jak vůbec probíhala ta jejich drogová závislost. A ty první reakce, ty byly naprosto šokující, protoţe se na mě tak podívali a říkali, no tak, co se ptáš? Tak si dej s námi a uvidíš sama. Takţe to byly skutečné šoky. Takţe já neţ jsem našla ty skutečně správné lidi a ty správné instituce, tak to chvíli trvalo. Ale musím říct, ţe největší asi pro mě zdroj informací byly diagnostické ústavy, vlastně pasťáky pro mládeţ, kde jsem měla vţdycky vytipované holky nebo kluky, kteří byli ochotni právě mi ty svoje informace, ty poznatky, které proţili, sdělit. Ale někdy to bylo těţké, protoţe oni ani nebyli schopni formulovat ty myšlenky, ţe ty pocity v sobě měli, ale velmi obtíţně se to z nich dostávalo." 31 Holky na vodítku jsou řazeny k tzv. návodné literatuře. 32 "Návodná literatura si klade především výchovné a naučné cíle a dětem prostřednictvím literárního obrazu přibliţuje ze sociálně-pedagogických pozic závaţné fenomény. Nepřináší však pouze odborně podloţený vhled do dané problematiky, ale dává čtenáři jasný referenční signál, s jehoţ pomocí můţe recipient uspět i v řešení vlastních problémů. Jestliţe má takto koncipovaná návodná literatura úspěšně završit svůj výchovně-vzdělávací potenciál, musí dětského čtenáře aktivizovat, emočně angaţovat a cestou estetického proţitku vést aţ k finální interiorizaci. Právě tento rys ji odlišuje od běţné didaktizující produkce, jeţ byla v dětské literatuře hojně zastoupena jiţ od jejích počátků." 33 Březinová však balancuje mezi návodnou literaturou a dívčím románem. Její triptych nese rysy obojího. Ţánr dívčího románu zastupují hlavní hrdinky, velkou roli ve všech příbězích hraje zamilovanost a všechny také končí happy endy. Právě toto zakončení je příběhům na škodu a ubírá jim na uvěřitelnosti. Z konvencí dívčího románu se naopak rozhodně vymykají ilustrace na obálce vytvořené slovenským ilustrátorem Jozefem Gertli Danglárem. Strašidelné, aţ odpudivé podobizny dívek rozhodně nesymbolizují pouze zamilované čtení. Zajímavý je rozhodně také podtitul tohoto triptychu. Vodítko v něm poprvé představuje metaforické pojmenování ve významu připoutání dívek k jejich závislostem, podruhé je 31

Host Radioţurnálu.Rozhovor s Ivonou Březinovou. Radioţurnál. 19. 08. 2008. ŠUBRTOVÁ, Milena. Návodná literatura v tvorbě Ivony Březinové. Bohemica litteraria, Brno: Masarykova univerzita, 2010, roč. 12, 1-2, s. 119 - 120. 33 ŠUBRTOVÁ, Milena. Návodná literatura v tvorbě Ivony Březinové. Bohemica litteraria, Brno: Masarykova univerzita, 2010, roč. 12, 1-2, s. 118. 32

22

pouţito doslovně jako "pomůcka" lékařů a sester léčebny, která dívkám zaručuje bezpečnou vzdálenost od "lákadel" vnějšího světa. "Ale vždyť to tu není tak hrozný," mírnila ji Ester. "Mohlo by to bejt ještě mnohem horší, věř mi. Já vím, o čem mluvím." "Jo, přímo skvělý by to tu bylo, kdyby nám každej den ráno dávali fet. Nebo aspoň obden. Občas. Někdy, krucinál! Já si vážně potřebuju píchnout. Cokoliv. Čímkoliv. Tohle se přece nedá vydržet!" "No právě,"řekla Ester. "Právě že se to nedá. Proto nás sem taky zavřeli a držej to za nás, tu vůli, kterou nemáme. Maj nás tu na vodítku. Víš, co by se s náma dělo venku, kdybysme byly volný? Stačily by dva dny a zase by z nás byly splašky. Copak to, Alice, ani trochu nechápeš?" 34 Ivona Březinová získala za svoje dílo jiţ řadu ocenění a často se jedná o literární ceny udílené lidmi, kteří pracují přímo s dětskou populací, či o výsledky dětských čtenářských anket. Trilogie Holky na vodítku získala Cenu učitelů za přínos k rozvoji čtenářství v anketě SUK 2002 a SUK 2003, Cenu knihovníků SKIP v anketě SUK 2002, umístila se mezi nejčtenějšími dvaceti knihami v dětské čtenářské anketě SUK 2002.

34

BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Ester. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 147 s. ISBN 80-00-01047-X. s. 96 -97.

23

5. HOLKY NA VODÍTKU. JMENUJI SE ESTER. 5. 1. Obecná charakteristika románu Román pro mládeţ Jmenuji se Ester je prvním příběhem z triptychu Holky na vodítku. Hlavní hrdinkou je čerstvá středoškolačka Ester, která pochází z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Autorka zde vykresluje model rodiny, která i přesto, ţe je úplná, není zcela funkční. Esteřiny rodiče svalují velkou část péče o mladší sourozence na svoji nejstarší dceru. Ta čím dál tím více začíná postrádat alespoň nějaké soukromí a útočiště před přeplněným domovem nalézá v nedalekém baru, kdyţ se náhodou seznamuje s jeho majitelem, barmanem Romanem. Roman, jenţ je přítelem i jejích rodičů, se stává jejím nejbliţším člověkem. Čím dál tím častěji chodí Ester do baru ještě před otevírací dobou a v relativním klidu si píše domácí úkoly a připravuje se do školy. Zdá se, ţe jeden z jejích problémů je vyřešen. Roman jí záhy nabízí pomoc i s nedostatkem financí, který Ester rovněţ tíţí. Dívka si občas v baru za Romanovy peníze zahrála na hracích automatech a podnikavý barman jí nabídne spojení zábavy s výdělkem. Ester se má stát jakousi "volavkou". Roman nechává jeden z hracích automatů přeprogramovat, aby mnohem častěji poskytoval výhry, a ten se stane dívčiným "pracovištěm". Hosté baru podle Romana pak nebudou moci odolat lákavé představě snadného přivýdělku. Ester propadá hráčské vášni čím dál více. Denně jí Roman platí sto korun mzdy, dává jí peníze na hru a ona mu odevzdává své výhry. Ani jeden z nich si neuvědomuje, jak blízko se Ester ocitá propasti gamblerství. Jednoho dne si Ester všimne velmi pohledného mladíka u jednoho z automatů. Snaţí se s ním navázat kontakt, ale on se chová odtaţitě, na dívku se vůbec nepodívá. Později Ester zjišťuje, ţe jeho chování nesouvisí s nezájmem o ni, ale je jedním z projevů Kristiánovy slepoty. Zpočátku se Ester bojí navázat bliţší vztah s nevidomým klukem, ale nakonec je spojuje silné pouto. Ester Kristiánovi prozradí, proč tak často nad automatem vyhrává a Roman je oba vyhazuje z herny. Ani láska ke Kristiánovi uţ Ester nepomůţe překonat svou závislost. Na to, aby mohla hrát, jí ale schází peníze. Začíná tedy krást. Nejprve doma. Své činy sama před sebou omlouvá. Nalhává si, ţe vše ze zastavárny zase vykoupí a rodičům vrátí. Kdyţ je odhalena, rodiče ji nekompromisně vyhazují z domu. Jejím posledním útočištěm se stává Kristiánův byt. Ester uţ ale nic nemůţe zastavit. Závaţnost její nemoci si uvědomuje i Kristián a snaţí se jí pomoci. Ona však okrade i jeho, je od něj vyhozena a zůstává na ulici. Po sérii vykradených aut je zadrţena a následně umístěna do "pasťáku". Odtud se dostává 24

do léčebny v Bezděkově, kde je jí poskytnuta pomoc odborníků. Zde si hlavní hrdinka začíná vést psychoterapeutický deník, díky němuţ se nám retrospektivně celý její příběh odhaluje. V Bezděkově bydlí na pokoji s drogově závislou Alicí a bulimičkou Martinou, hrdinkami dalších dvou románů. V této druhé rovině románu se čtenář seznamuje s reţimem v léčebně, s jednotlivými léčebnými postupy, ale i s postoji dívek k léčení i k sobě samým. Přísný řád léčebny dívkám vadí, ale zároveň si uvědomují jeho nutnost. Nejvíc je uvědomělá právě Ester, která toto místo můţe porovnat s mnohem horším prostředím nápravného zařízení. Obávám se, ţe její "uvědomělé proslovy" jsou jedním z mála slabých míst příběhu a ţe ani dospívající čtenářky jí neuvěří. Bohuţel málo uvěřitelný je také aţ příliš optimistický závěr. Ester se podaří zvládnout léčebný experiment, prostřednictvím bratra se jí ozve i její rodina a také Kristián jí v dopise vše odpustí. Dokonce se má podrobit operaci zraku, která mu můţe navrátit zrak. Kniha Jmenuji se Ester je i přes tyto malé nedostatky rozhodně velmi povedeným počinem v oblasti návodné literatury.

5. 2. Jazykové prostředky románu Autorka pouţívá v textu spíše nespisovný jazyk. Je to dáno především tím, ţe obě vrstvy románu jsou výpovědí dospívající dívky. Většina dnešních teenagerů rozhodně spisovný jazyk ve své běţné mluvě nepouţívá a pokud Ivona Březinová chtěla vytvořit uvěřitelnou zpověď středoškolačky bylo pouţití spíše nespisovné vrstvy jazyka uměleckou nutností. To ovšem rozhodně nebrání bohatosti a pestrosti pouţitých výrazových prostředků. Nespisovné jazykové prostředky Prvky obecné češtiny se v textu projevují v hláskoslovné rovině, kdy se hláskové změny nejčastěji projevují v koncovkách přídavných jmen. V různých pádech se tak na místě spisovného zakončení -é nachází -í (v psané podobě -ý): … ale to se mi zdá uţ hodně praštěný… (s. 5) … a přes zeď do dětskýho pokoje je pak slyšet ty neuvěřitelný zvuky jejich milování… (s. 5) …někdy mi to bylo dost trapný… (s. 6) …ale nejodpornější na tom je to její naschválný blití… (s. 7) …to jeho rachitický tělo je opravdu úděsný… (s. 10)

25

… to není zas tak těžký… (s. 13) …lepší horko neţ to soucitný okukování… (s. 14) Další v knize velmi častou hláskovou změnou je nahrazení spisovné koncovky -í (v písmu převáţně -ý) za -ej u přídavných jmen v různých pádech: …dali nás na společnej pokoj … (s. 6) …coţ je její současnej problém… (s. 7) …máma pořád na mateřský a táta přibliţně dvakrát do roka nezaměstnanej… (s. 14) …kvůli těm svejm příšernejm špekům… (s. 15) …kdyţ vyprávěli o rodinnejch hádkách… (s. 30) V morfologické rovině se obecná čeština projevuje v zakončení 7. pádu mnoţného čísla na -ma místo spisovného -mi. …všech pět dětí s jménama od E… (s. 13) …šli bysme s nima hrát … (s. 82) Nespisovnost se odráţí také ve tvarech časovaných sloves, zejména v obecněčeských koncovkách prézentních slovesných tvarů: …pak se mi sem navalej chlapi z tiskárny, dneska je vejplata… (s. 26) …podle nějaký statistiky prej Češi vymíraj… (s. 13) …nemaj peníze kolikrát ani na nájem… (s. 30) …některý dny by měly nebejt…(s. 16) Obecnou češtinu zastupují i další nespisovná slova: …Co kecá ?... (s. 11) …My byli doma furt bez peněz…(s. 14) …museli by prohrát majlant… (s. 45) …na tu zítřejší diskošku… (s. 55) …kterou hodlal vyzvat na ploužák… (s. 63) Autorka k věrohodnému vylíčení prostředí léčebny a nápravného zařízení pouţívá často slangové výrazy: …nebo to zejtra píchnem Vlasákový a vyfasuješ rajony mimo pořadí… (s. 64) …Dostala jsem áčko… (s. 141) 26

…bachařka zvaná Rambová… (s. 142) Některé výrazy bývají řazeny i do argotu: …neudrţel se perníkář Daniel… (s. 11) …očividně ulít na háčku… (s. 20) …nemám ani floka… (s. 39) … „Copak ty jsi nikdy nešlohla nic čirýho?“… (s. 75) …Alice prohlásila, ţe mít teď po ruce buchnu, čímţ myslela injekční stříkačku, nastřelila by si do ţíly klidně i obyčejnou vodu… (s.128) …Zavřeli mě jak opravdovýho mukla… (s. 143) Expresivně zabarvená slova Výrazy s expresivním zabarvením se v textu vyskytují v hojné míře. Podle zaujetí postoje vypravěčky k pojmenovávané skutečnosti rozlišujeme slova s dvěma hodnotícími příznaky – kladným a záporným. Z kladně zabarvených slov v textu převaţují deminutiva neboli jména zdrobnělá. Hlavní hrdinka je nejčastěji pouţívá v situacích komunikace se svým malým bráškou, ale také v oslovování hracích automatů, které dlouho chápe jako své nejbliţší přátele. …“Edíku,“ oslovila jsem ho nesměle… (s. 31) …“Mama,“ řekl a vztáhl ke mně ručičky… (s. 47) …Vlastně, to uţ jsme teď, viď, bumbrlíku… (s. 38) V textu se vyskytují také další výrazy s kladným expresivním zabarvením: …Roman vůbec nemusel bejt hodnej strejček… (s. 18) …Beáta tvrdila,ţe toho starouše Bílka svede… (s. 29) …“Ty jsi váţně ale trdlo.“… (s. 24) V textu nacházejí uplatnění také výrazy se záporným hodnotícím příznakem, neboť i ty jsou součástí běţného vyjadřování a do umělecké literatury pronikají jako prostředek aktualizace projevu. Většina těchto výrazů se vyskytuje v situacích odehrávajících se v prostředí léčebny: …“Co tady ještě strašíš, prosím tě?“… (s. 8) … Hni sebou, víš, jak bude Vlasáková zase prskat?“… (s. 8) …v pozoru nastoupenou jednotku mladých ztroskotanců… (s. 9) 27

…bylo její profesionální ctí pokusit se z těch mladých trosek přece jen něco vykřesat… (s. 9) …jestli mě ta baba bude ještě chvíli štvát, seknu jí hodinky… (s. 10) …jsme jen zesláblé onuce zašpiněné puzením svých závislostí… (s. 11) …Tak nebul, taková velká. … (s. 18) …“Co tady sůvíš, prosím tě?“… (s. 33) …koho ještě tahle zrzavá pihatá prsatka svede… (s. 116) Hlavní hrdinka je občas pouţívá i k popisu domácího prostředí, které ji velmi iritovalo nedostatkem soukromí pro všechny členy domácnosti: …z kaţdé strany na mě civěl jeden ze sourozenců. A ten puberťák Evţen mě byl ochoten špehovat klíčovou dírkou i v koupelně… (s. 30) Autorka sáhne ve výjimečných případech i k pouţití vulgarismů, zejména oslovení „vole“ se vyskytuje v textu poměrně často v situacích odehrávajících se v prostředí baru. …přitom je to asi pěknej blbec… (s. 46) …Podívej na ty kozy, vole,“ usadil ho jiný hlas… (s. 46) Autorka vyuţívá ve velké míře obrazná pojmenování podněcující fantazii čtenářů: - metafory: …jsme jen zesláblé onuce zašpiněné puzením svých závislostí… (s. 11) …mám si vyoperovat vzpomínky a prohlíţet si je pěkně zblízka, pod lupou… (s. 13) …lítá v těch nejhorších běsech… (s. 15) …tak uţ sedím někde ve výčepu a šoupu si tam jedno za druhým… (s. 17) …a vhodila automatu do tlamy první desetikorunu… (s. 23) …předposlední desetikoruna právě zmizela v tom protivně bezedným kovovým břiše… (s. 23) …tmavý doupě plný blikajících nenasytných plecháčů s věčně otevřenou tlamou a tu a tam kakajících pár ošuntělejch desetikorun… (s. 34) …plechoví břichouni byli něco jako mí zpovědníci… (s. 36) …viděla jeho oči vymalované modří… (s. 62) …Mraky měly beránčí vizáţ a houfovaly se do velkých stád… (s. 85)

28

- personifikace: …Celým jeho tělem trhla křeč začínajícího absťáku… (s. 20) …Najednou stroj zamrkal, zapištěl a vytřeštil na mě všechny tři oči plné hroznů… (s. 23) …Tady ji neslyšely, zato záchodové prkýnko by mohlo vyprávět… (s. 30) …Spleť jizev na hraně zápěstí rudě vykřikla… (s. 80) …Bumbrlík (ve významu hrací automat) jásavě zahýkal a do pochodu si pustil pištivou melodii… (s. 90) …Bumbrlíci na mě mrkali a pištivě cvrlikali, div po mně nenatahovali ručičky, a házeli po mně blikajícíma nulama závratnejch výher… (s. 147) - přirovnání spíše automatizovaná: …já bych potřebovala celkovou údrţbu jako sůl… (s. 15) …nymfomanka jako vyšitá… (s. 16) …Sestra Kuţeláková mezi tím vším poletovala jako zmatená kvočna. … (s. 16) …jen okouzleně koukala jak ţelva v akváriu… (s. 19) …začal řvát jako tur… (s. 19) …“Ale já bych měl pokutu jak hrom.“ … (s. 22) …“Chechtáš se jako vůl.“… (s. 27) …za hodinu jsou tu štamgasti jako na koni… (s. 41) …tak ji spolk jak malinu… (s. 45) …stála jsem na chodníku jako kupa neštěstí… (s. 62) …vypadáš jak boţí umučení… (s. 62) - i přirovnání spíše aktualizovaná: …slzy jako rozpuštěný pytlíčky soli…(s. 18) …doma nás v pokoji bylo jak loveckejch psů na dvoře krále Artuše… (s. 21) …“Jak to jde?“ křikl na mě od baru Roman. „Jako slepýmu volejbal,“… (s. 23) …křičel jako kdyţ ho na noţe berou. A na vidličky k tomu.“… (s. 31) …vřítila jsem se do Romanova baru jako povodeň. No, spíš jako by mě spláchla povodeň… (s. 43) …Mince pršely jak kroupy za přívalovýho lijáku… (s. 70) …Mraky letěly oblohou, byly bílý a rozcuchaný jako po milování. Nebo po rvačce… (s. 87) 29

Ivona Březinová poměrně často vyuţívá také frazeologické prvky, pro dospívající čtenáře často známé: …a kdyby to šlo vrátit, tak … všema deseti… (s. 14) …takovej den, jako je dneska, to jde Sodoma za Gomorou… (s. 17) …nemel nesmysly… (s. 17) …Na to bych vzala jed… (s. 45) …za ţivýho boha… (s. 56) Spisovatelka se nevyhýbá ani ironii: „Tohle přece není jóga,“ neudrţel se perníkář Daniel. (Ne ţe by byl vyučený cukrář, ale prostě ulít na pervitinu.) (s. 11) …Třináct kluků a holek bez nadšení vydechovalo nadšení… (s. 65) …Naši si pro mě nepřijeli. Řekli, ţe uţ s nima neţiju, za coţ budou mít pěkný popotahovačky, protoţe na to je paragraf o zanedbání povinné péče o nezletilé. A já jsem nezletilá. Moţná jenom zaplatí pokutu, kdyţ se ze mě stal takovej kriminální a nezvládnutelnej ţivel. Zaplatěj pokutu, pokud budou mít z čeho, jako ţe asi nemaj, a oddychnou si. Ale jinak mě milujou, to jo… (s. 140) …Odpoledne mě ředitelka načapala, jak si v umývárně nůţkama na nehty, co jsem našla ve škvíře za oknem, piţlám ofinu. Neţ jsem stačila něco říct, nůţky mi zabavili a byla jsem zpátky na izolaci. Prej nedovolený sebepoškozování nebo co. No, to mě teda podrţte. Odkdy je vylepšování účesu sebepoškozování?A co aţ si budu chtít třeba ostříhat nehty? To mi taky nedovolej? Asi ne. Asi mě postavěj ke stromu, abych si je zkrátila drápáním o drsnou kůru jako lítá zvěř? V klecích… … (s. 144) …“Nemám drobný,“ ucedila jsem zahanbeně. „A nedrobný taky ne. Já vím.“… (s. 22) …„…vydechujete úsměv,“ pokračoval Šonka. Krásný, široký úsměv… co je zase?“ obrátil se na svíjejícího se Daniela.“Nevím,“ chroptěl Danirel. „Asi se mi povedl tak široký úsměv, ţe se mi vzpříčil v krku. Nemůţu ho hubou dostat ven.“… (s. 50) Díky autorčině práci s jazykem vzniklo i několik neologismů: …Od rána se jen všechno chrulo. … (s. 16) …modrým kukučem trochu rozpačitě švidral na všechny strany… (s. 49) …ještě mi dneska nepadl ani fifník… (s. 53)

30

V syntaktické rovině stojí za zmínku poměrně časté vyuţití apoziopeze. Její pouţití má navodit dojem mluvené řeči. …A nikdy je nenechám… … (s. 33) …Jenţe … tenhle kluk nevyhrává… (s. 58) …Strachem, ţe ta chvíle pomine a on mě zase pustí… … (s. 60) …A Edík řve, protoţe na něj nikdo nechce mít čas. A Evţen… a Egon… a naši… a my dva… Co bude s námi dvěma?... (s. 78)

31

6. HOLKY NA VODÍTKU. JMENUJI SE ALICE. 6. 1. Obecná charakteristika románu Hlavní protagonistkou druhého románu z triptychu Holky na vodítku je studentka prvního ročníku gymnázia Alice. Ivona Březinová v jejím případě ukazuje čtenářům naprosto odlišné rodinné prostředí neţ v románu prvním. Zatímco Ester měla ve svém ţivotě téměř naprostou svobodu, Alice je svírána velmi přísnou rodinnou výchovou. Její matka je učitelkou na 1. stupni a z práce chodí permanentně vystresovaná. Ve svých čtyřiceti letech si na naléhání manţela pořídila Alicina matka ještě druhé dítě. Její muţ si velmi přál ještě syna a opravdu se jim narodil chlapec. Svého bratra Vilíma vidí Alice však jen jako rozmazleného maminčina mazánka. Alice nemá blízký vztah k nikomu z rodiny. Svou mámu vidí jako člověka, který ji stále omezuje a linkuje jí ţivot, a svého otce popisuje jako člověka s hlavou v oblacích – svých kariérních plánů i cigaretového dýmu. Oba rodiče od malinka vštěpují Alici její jediný ţivotní cíl – má se stát lékařkou. Dívka se s tímto přáním neztotoţňuje, ale také vyloţeně neodporuje. Na základní škole patří bez velkého úsilí k premiantům a její rodiče mohou být spokojeni. Problém nastává po příchodu na gymnázium. Alice se z premiantského postu propadá mezi podprůměrné studenty, i přesto ţe se snaţí do školy poctivě připravovat. Jednou jí její spoluţačky nabídnou povzbuzující prášky. Alice je jejich účinky nadšená. Vydrţí se dlouho do noci učit a připadá si bystřejší neţ kdy dřív. Znovu se dostává mezi premianty a doma přestanou její prospěch řešit. Alice však bez prášků uţ nemůţe existovat. O prázdninách odjíţdí její máma s Vilímem na dva měsíce k moři na ozdravný pobyt a Alice zůstává doma jen pod dohledem otce. Otec však dceru nechává naprosto bez dozoru a ta si své nečekaně nabyté svobody začíná patřičně uţívat. Na diskotéce se seznamuje s o něco starším klukem Metodem a ten ji zasvěcuje do světa drog. Alice se do něj zamiluje a postupně s ním zkouší marihuanu, pervitin a později i heroin. Druhý ročník uţ prakticky vůbec nenavštěvuje. Denně chodí za školu do Metodova bytu, kde společně fetují. Dívka uţ je natolik fyzicky závislá, ţe nevydrţí bez drogy ani doma a s injekční stříkačkou v ruce ji odhalí její bratr. Přestoţe ji neprozradí, Alicina máma najde vše při úklidu v Alicině skříni. Kdyţ se Alice vrátí domů, musí ukázat ruce plné vpichů. Rodiče jsou zoufalí a donutí dívku přísahat, ţe skončí. Přestanou jí dávat kapesné, aby neměla na drogy, ale uţ je pozdě. Alice uţ z bludného kruhu drogové závislosti nedokáţe vystoupit a začne krást. Kdyţ ji rodiče přistihnou, vyhodí ji z bytu. Alice odejde bydlet k Metodovi. Jejich vztah uţ ale také 32

nefunguje. Oběma záleţí na drogách víc neţ na tom druhém. Metod je nakonec zatčen za dealerství a uzavřen na psychiatrickém oddělení. Slibuje Alici, ţe aţ se vyléčí, budou spolu spokojeně ţít. Z psychiatrie však Metod uteče a svůj návrat oslaví s Alicí velkým drogovým večírkem. Oba jsou zadrţeni na nádraţí při výtrţnostech. Tak se i Alice dostává na psychiatrii, kde podstoupí svoji první detoxikaci. Rodiče se neuváţeně rozhodnou vzít si jí do domácího ošetřování. Všichni věří, ţe to společně zvládnou. Alicina máma si bere neplacené volno a dívka je nadšená, ţe si na ni máma konečně udělá čas. Realita je ale poněkud jiná. Alicina máma, která se mezitím stala ředitelkou základní školy, řeší zaměstnání z domova a pro dceru opět nemá čas ani pochopení. V prvním nestřeţeném okamţiku Alice utíká z domu a opatřuje si heroin. Teprve tehdy její rodiče pochopí, ţe to sami nezvládnou a odvezou ji do bezděkovské léčebny. Tam se Alice setkává s dalšími pacienty, jejichţ osudy jsou provázány celou trilogií. V rámci terapie si začíná psát deník a z něj se opět retrospektivně dozvídáme její příběh, konfrontovaný s její současností v léčebném zařízení. V závěru se Alice dozvídá, ţe se Metod předávkoval a zemřel. Jeho smrt je pro ni varováním. Uvědomuje si, ţe takhle skončit nechce. Ivoně Březinové se v tomto případě podařilo ukončit román věrohodně. Na jeho konci odchází Alice na svou první vycházku a do deníku si zapisuje: Jmenuju se Alice a jsem narkomanka. Uţ napořád, protoţe i kdyţ se teď cítím vyléčená, ta touha po fetu uţ ve mně bude aţ do smrti. No, jen si zkuste s tím ţít. Nebo vlastně… radši ne. (s. 125)

6. 2. Jazykové prostředky románu Druhý díl triptychu se v pouţitých jazykových prostředcích příliš neliší od prvního dílu. Převaţující vrstvou jazyka je i tady nespisovná čeština. V mnohem větší míře jsou zde pouţity slangové výrazy, konkrétně výrazy tzv. drogového slangu. „Tento slang shrnuje výrazy spojené s uţíváním nelegálních drog. Rozsáhlost drogového slangu ukazuje nepřímo na význam problému výskytu drogové závislosti mezi naší mládeţí.“35. Objevuje se tu také mnohem větší mnoţství odborných výrazů spojených s Alicinou léčbou. Ze všech tří dílů je tenhle nejpůsobivější i díky zvoleným jazykovým prostředkům.

35

HUGO, Jan. Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost. Praha: Maxdorf, c2006. 413 s. ISBN 80-7345-086-0

33

Nespisovné jazykové prostředky Pouţití nespisovného -í (v psané podobě -ý) místo -é: …od tý doby… (s. 5) …Vilímovy častý nemoci… (s. 7) …kaţdodenní rodinný hovory na tohle téma u nás probíhaly na vysoký odborný úrovni s častým pouţíváním latinskejch výrazů… (s. 6) Pouţití nespisovného -ej místo -í (v písmu převáţně -ý): …obrázky, z kterejch nikdy nebylo poznat, co jsem vlastně nakreslila… (s. 5) …Byl nedonošenej… (s. 7) …navíc je tam nepředstavitelnej nával… (s. 12) Příslušnost k nespisovnému útvaru obecné češtiny mají slova: …potřebovala novou empétrojku… (s. 12) …Ţe jsem tě tu eště neviděl… (s. 32) …“Kecy,“ mávla Magda rukou… (s. 93) Hojně jsou zastoupeny slangové výrazy: - školní a studentský slang …“Ty válíš,“zakřičel mi do ucha uznale… (s. 31) …Tak se směj, no, děsná hlína… (s. 32) …“Na dýzu,“ řekla jsem jen tak na půl pusy… (s. 23) - drogový slang/argot: - v některých méně známých případech autorka dodává vysvětlení, ale většinu výrazů povaţuje za obecně známé: …Říká se, ţe fet člověku vymeje mozek… (s. 5) …Moţná proto jsem nejdřív jenom kouřila marjánku a polykala trip… (s. 6) …je rázem zase zpátky v tom prevítským světě pervitinu, heráku, trávy a LSD… (s. 14) …Dala by si nástřel… (s. 14) …co by teď dala za obyčejnou buchnu… (s. 14) …Alice má takovou chuť, ţe by si v tu ránu šlehla cokoliv… (s. 19) …Ale kdyţ jsem si vzala bobuli i před vyučováním, ohromně mi to pak ve škole myslelo… (s. 21) 34

…Pak si člověk konečně nadrţeně šlehne a smaží, dokud to jede. Ale ty dojezdy jsou příšerný… (s. 22) …aspoň jeden jedinej joint, kdyby byl. Hned by si zapálila, i kdyţ … péčko by bylo ještě lepší… (s. 34) …Bejt teď venku, tak sem sjetá do bezvědomí… (s. 38) …Leţí na marodce a je úplně sťatej… (s. 43) …“Tady smažíme perník, tak jestli chceš.“… (s. 51) …Jenţe zůstat tam jen tak, kdyţ ostatní byli přismažený jak topinky, taky nešlo… (s. 53) …Byli na ní s Metodem, a pěkně v rauši… (s. 54) …Metod prohlásil, ţe šňupáním se toho spotřebuje mnohem víc, aby to mělo ten správnej nátřesk, a tolik matroše ţe prej zase nemá… (s. 57) …Koukala jsem, jak si vyhrnuje triko a nedočkavě si to pere do žíly na pravým předloktí… (s. 57) …Rakety, neboli buchny na jedno pouţití, se daj sehnat docela levně, jen kdyby to palivo tolik nestálo… (s. 60) …S kapsama plnýma špíny jsem se vrátila k Metodovi, vystíhaná jak blázen… (s. 81) …Někdy jsem si píchala i speedball, to znamená perník a háčko půl na půl… (s. 108) …Zbejvá mi jen zlatá rána nebo metadon… (s. 115) …To uţ jsem taky měla pěkný halušky, tedy jako halucinace… (s. 116) …A někdy to byl docela slušnej hukot. Ţádná obyčejná pařba, ale pořádný smažení… (s.30) Spisovné jazykové prostředky Vzhledem k tematice románu se v něm objevuje také velké mnoţství odborných výrazů: …kdyţ jsem po dvou letech začala abstinovat… (s. 5) …s hadičkami fonendoskopu kolem krku… (s. 8) …Gamblerka, začínající alkoholik, nymfomanka, klaustrofobik… (s. 9) …hnisajícími abscesy po nečistých jehlách… (s. 10) …Aspoň alnagon. Nebo solutan kdyby byl… (s. 19) …Pořád je něco. Budíček, rozcvička, snídaně, skupinová terapie, pracovní terapie, arteterapie, oběd, autogenní trénink, psaní deníků, pohovor s doktorem, uvolňovací cvičení… (s. 21)

35

…Tak mi místo toho dali injekci temgesicu a nakonec mi ještě začali píchat apače, myslím, ţe se ten lék jmenuje apaurin, po kterým jsem se konečně zklidnila a mohla aspoň trochu spát… (s. 117) Expresivně zabarvená slova Výrazy s expresivním zabarvením se v textu opět vyskytují v hojné míře. Vzhledem k téměř permanentnímu naštvanému výrazu hlavní hrdinky je mnohem větší mnoţství záporně zabarvených slov. Kladné zabarvení: …Staroušky bolelo úplně všechno… (s. 6) …a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana… (s. 13) Záporné zabarvení: …řekla máma nakvašeně… (s. 12) …Neţ byli na konci linky, byl chudák Vilím škrabal obecný, nemotora liknavá a budižkničemu… (s. 13) …“Já se neptám na Robina, ale na Daniela, ty vylízanče!“… (s. 19) …Uţ soptila vzteky… (s. 19) …“Zapadni,“ utrhla se na ni Alice výhruţně… (s. 20) …“Ksakru! Ksakruksakruksakru!“… (s. 20) …kdyţ se za mnou vplíţil ten netvor Vilím… (s. 23) …“Já tě zabiju, ty holomku jeden zakrslej,“… (s. 24) …Ten malej had u mámy stejně pokaţdé vyhrál… (s. 24) Vulgarismy: …Vţdycky se tak šklebil. Debil… (s. 24) …“Tak si to seţvejkej sama, ty krávo,“neudrţela se Alice… (s. 75) …“Neser mě těmahle řečma, laskavě, jo?“ „Já tě neseru.“ „Sereš… (s. 80) Obrazná pojmenování: - metafory: …přicházela domů jako pochodující sopka a lávou svýho vzteku smetla z cesty špatně srovnaný boty v předsíni, hrnky neumytý od snídaně i mou prosbu… (s. 7)

36

…Všichni se tak moc touţili rozběhnout do světa, ţe je ty jejich nohy prostě neunesly… (s. 9) …Hned bysme popadli ty svoje berličky,aby se nám po světě líp belhalo, a uţ bysme v tom zas lítali… (s. 16) …bylo tu čtvrtletí a s ním pět trojek s dokrvava odřenýma ušima… (s. 17) - personifikace: …Ostré tóny jakéhosi hauzíku ji znovu vrhly na špičaté útesy toho skalnatého ostrova, který se tak bolestně pokouší opustit… (s. 13) …A depka, která člověka drţí pod krkem… (s. 60) …Droga mu prostě zkrouhla jedinečnost jeho vnímání, nasadila jeho obrázkům uniformu… (s. 68) - přirovnání: …mít v rodině doktora je zapotřebí jako sůl… (s. 8) …mateřské znamínko velké jako čočka z nepříliš prosperujících zemědělských oblastí… (s.8) …byli tu jiný, který mě převálcovali jako vylisovanej čtyřlístek… (s16) …nápor novejch informací mi najednou s prudkostí rozvodněný Niagary podrazil nohy… (s.17) …Jako by to ani nebyly oči, ale kanály do nedohledna… (s.19) …Alice si počínala, jako by jí v hlavě hráblo doopravdy… (s.19) …Srdce mi tepalo jako četa nadrţenejch permoníků… (s.59) …Táta přijel a soptil jako Vesuv v době, kdy zasypal Pompeje… (s.92) …Po tom prvním a dost nešťastným seznámení s heroinem jsem se týhle droze vyhejbala jak pískomil louţi… (s.101) - frazeologické prvky: …mám konečně jasno… (s. 5) …bylo snadný zahnat mě do kouta… (s. 5) …prý v sobě musím najít všechny ty bludný kořeny, který jsem překročila… (s. 5) …do mě vkládali velký naděje… (s. 5) …i kdybych měla lézt po zdi… (s. 9) …ať jdou k šípku… (s. 21) 37

…Všechno jde šejdrem. Tak proč ne já?... (s. 41) …Z pohledu toho, kdo měl na kahánku, to, ţe ţije, znamená hrozně moc… (s. 99) Ironie: …Dcera, u níţ uţ měli strach, ţe se porouchala (a tolik peněz to dítě stálo, jen si spočítejte všechny ty hodiny klavíru, lekce tenisu a jazykové kurzy, za to by uţ člověk dávno měl cestu kolem světa), opět šlapala na plné obrátky. Draze pořízený kvalitní spotřebič neselhal. Uţ nebylo nutné ho kontrolovat, protoţe opět jel podle programu… (s. 21) …Postupem času, jak se zhoršovala otcova artróza a matce přibývalo ţaludečních vředů, mi byla velkoryse poskytnuta volba mezi ortopedií a internou… (s. 6) …Má stavební firmu a hlavu v oblacích (a teď nemyslím jen oblaka dýmu z jeho cigaret)… (s. 7) …“Tak si dělej, co chceš,“ křičela na mě máma. „Ale aţ umřeš na rakovinu, tak za mnou nechoď!“… (s. 9) …Dokonce i Metoda jsem v tý době ještě mohla pustit k vodě… i kdyţ… Metoda uţ asi ne. Uţ mi příliš zajel pod kůţi. Doslova a do písmene… (s. 50) Ivoně Březinové se podařilo barvitě vyjádřit pocity drogově závislého člověka: …Vdechovala jsem ten kouř pomalu a opatrně. První dojem byl pocit sucha v puse, ale pak jsem cítila, jak se mi zrychluje pulz. Srdce mi bušilo nejdřív v krku a pak uţ úplně všude. A přitom se mi chtělo hrozně smát, i kdyţ momentálně zrovna nebylo čemu. Taky jsem byla taková vláčně malátná a bylo to děsně fajn.Všechno kolem mě i ve mně bylo najednou krásný… (s. 37) …Nevím, jak to trvalo dlouho. Tak půl, nebo moţná tři čtvrtě hodiny. Pak se všude kolem jakoby rozsvítilo. Barvy byly výrazný a sytý jako nikdy předtím a místy přecházely do vyloţeně ostrejch odstínů. Zakrývala jsem si oči, ale nepomáhalo to. Barvy prostupovaly celým mým tělem. Sráţely se na vnitřní straně mejch křečovitě sevřených víček, vpíjely se do sebe a zase rozpíjely v podivnejch geometrickejch obrazcích a řadách, který se postupně lomily a skládaly do nádhernejch mozaik… (s. 45) …A najednou… přišla maminka s dvěma dětma. Kaţdý z nich drţela pevně za ruku a oni se zmítali, chudáčci malí, protoţe z nás měli strach a nejradši by utíkali pryč. Ale ta maminka je dovlekla aţ k nám a řekla:“Pořádně se na ně podívejte, na ty trosky. 38

Pořádně se na ně podívejte a zapamatujte si, jak vypadaj. Takhle totiţ skončí kaţdej, kdo bere drogy, víte? Tak si dejte moc velkej pozor, abyste tak jednou neskončili i vy.“ Přesně takhle to řekla, moc dobře si to pamatuju… (s. 40) …Tělo se mi obracelo vzhůru nohama a kůţí naruby a taky obličejem k mozku. Vlasy mi rostly dovnitř hlavy a srdce se dralo hrudním košem ven jako pták touţící uniknout z klece. Ale jaká klec, kdyţ celý tělo hadroví. Stačilo by jedno škubnutí, a bylo by vejpůl, mrtvý jako šála… (s. 98)

39

7. HOLKY NA VODÍTKU. JMENUJI SE MARTINA. 7. 1. Obecná charakteristika románu Martina je hrdinkou posledního dílu volné trilogie Holky na vodítku. Její problém s poruchou příjmu potravy začíná ještě na základní škole. Také ona nakonec končí v bezděkovské léčebně a vede si psychoterapeutický deník. Jako jediná z hlavních hrdinek svou zpověď píše formou dopisů. Všechny jsou „adresovány“ jediné osobě, její mámě. Během svého psaní prochází všemi stádii svého vztahu k mámě – od lásky malé holčičky aţ k hlubokému opovrţení nad člověkem bez vůle. Martinina matka svalovala všechny své ţivotní prohry a neúspěchy na svou nadváhu. Martina od malinka slýchala, ţe hlavně nesmí být v ţivotě tlustá, jinak ji nikdo nebude chtít. Ani k narozeninám nedostala Martina klasický dort, ale k jejímu velkému zklamání pouze dort sýrový. Tak to chodilo, kdyţ její máma drţela dietu. Ta se vţdy pohybovala mezi extrémy - protoţe byla silná, drţela drastické diety a hledala si muţe. Kdyţ se s ní muţi rozešli, utápěla se v sebelítosti a nezřízeně se přejídala. Martina s ní všechny její propady musela proţívat. Po jednom dlouhém „nedietním“ období, kdy obě trávily společný čas především v cukrárnách, se i Martina pováţlivě zakulatila. Hlas rozumu za matku suplovala po celou dobu Martinina babička, jeţ měla se svou vnučkou velmi blízký vztah. Pomyslnou poslední ránou Martininu zdravému duševnímu vývoji byl matčin vztah s Richardem. Ten začal komentovat Martininy tělesné proporce i její vyspělou postavu. Martině to bylo velmi nepříjemné a rozhodla se, ţe ona se ţenou nikdy nestane. Kdyţ se Richard s její mámou rozešel, ta se pokusila o sebevraţdu. Byla to právě Martina, kdo jí zachránil ţivot. Tento záţitek byl pro ni velmi traumatizující a ještě více v ní nastartoval touhu po tom zůstat malou holčičkou, nikdy nedospět a dostat se tak opět do centra matčiny pozornosti. V době matčiny psychiatrické léčby se jí ujala babička, Martina pochopitelně ze stresu příliš nejedla. A hubla. Pocit, ţe můţe ovládat své tělo, se jí líbil. Pomalu u ní začala propukat mentální anorexie. Tajně plivala sousta, vynášela jídlo ven, lhala. Chtěla, aby máma drţela dietu s ní, ale ta opět neměla silnou vůli. Martina začala být drzá a mámou pohrdala. Kdyţ se problém s příjmem potravy náhodou prozradil, byla uţ Martina na pokraji ţivota a smrti. V nemocnici zahájili nitroţilní výţivu a strašili ji i smrtí. Jejímu rozumu však poručit neuměli. Martina tu okoukala jiný trik jídlo můţe vyzvracet, pak nepřibere. Kdyţ ji propouštěli, chodila uţ na střední školu. Všichni uvěřili tomu, ţe se vyléčila. Skutečně jedla a pak potají zase všechno vyzvracela. Jídlo si skutečně vychutnávala, kdyţ věděla, ţe po něm neztloustne. Uţ 40

nedokázala odolávat všem dobrotám, které si tak dlouho odpírala. Nesnesla pohled na lahůdku, aniţ by ji mohla sníst. Cestou domů nemohla minout ţádný obchod, aby si něco k snědku nekoupila. Zaţila i poníţení, kdy ji spoluţáci sledovali, posmívali se jí a ona jim ke všemu byla nucena prodat drahou propisovací tuţku za zlomek ceny, aby si mohla koupit další svačinu. Stala se závislou na jídle. Nakonec začala jídlo krást, a tak na její závislost přišla její máma. Teď uţ neváhala a odvezla ji do léčebny v Bezděkově. Příběh končí nadějí na vyléčení, k němuţ přispívá počínající milostný vztah mezi Martinou a psychiatrickým praktikantem z léčebny, Michalem. V tomto případě se Ivoně Březinové zcela nepodařilo vyhnout klišé dívčího románu. Spisovatelka předkládá čtenářům v tomto příběhu další model rodiny, tentokrát neúplné. Martina si na svého otce pamatuje jen velmi matně a prázdná pozice v rodině není nikdy uspokojivě a dlouhodobě zaplněna. Ve všech třech příbězích tak Březinová ukazuje velký vliv nesprávného fungování rodiny na propuknutí různých závislostí u dospívajících.

7. 2. Jazykové prostředky románu Ani třetí díl triptychu se v pouţitých jazykových prostředcích neodchyluje od dvou předešlých. Převaţující vrstvou jazyka je opět nespisovná vrstva, i kdyţ Martina volí ze všech tří hrdinek nejslušnější výrazy. Je to dáno také tím, ţe se ve své závislosti nedostane do ţádného morálně zkaţeného prostředí. Nespisovné jazykové prostředky Pouţití nespisovného -é místo -í (v psané podobě -ý): …kdyţ jsem to včera řekla na skupinový terapii… (s. 5) …Jako nějaký paměti, nebo co… (s. 5) …Nachytali mě na záchodě, jak se zbavuju třešňovýho koláče… (s. 8) …Jenţe ty máš v hlavě jen ty svoje bolestínský stesky… (s. 13) …Řekli, ţe nemám dávat vinu jenom svýmu okolí… (s. 9) …jak člověk můţe něco takovýho udělat… (s. 10) Pouţití nespisovného -ej místo -í (v písmu převáţně ý): …Jenţe to kaţdej ví i beze mě… (s. 5) …Pořád mi do toho všichni mluvěj… (s. 8) …“Ale není sladkej.“… (s. 12) 41

…Kdybys mě nechala normálně ţít, nemusela jsem teď bejt nenormální… (s. 35) …Furt jen mejt nádobí… (s. 37) …“A jak tě léčej?“ zajímalo Martinu… (s. 38) …“Co na mě pořád tak vejrá?“… (s. 74) Příslušnost k nespisovnému útvaru obecné češtiny mají slova: „No těpic,“ ujelo Alici… (s. 41) …Dřív jsem na to dlabala… (s. 47) …Ale je to fuška… (s. 47) Expresivně zabarvená slova Kladné zabarvení: …Tisíckrát, milionkrát jsem jí tak řekla, mámo moje milá, a ona mně koblížku můj zlaťoučkej… (s. 6) …s jakými pocity tahle bleďounká blondýnečka asi právě bojuje… (s. 8) …A pak to, jak si mě posadil na koně, běhal se mnou kolem stolu a zpíval hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá… (s. 9) …“Co tu děláš, holka jedna bláznivá?“… (s. 33) Záporné zabarvení: …Ta baba má oči a uši všude… (s. 7) …“Na, sežer si ho,“ křikla jsi a vztekle jsi mi hodila zbytek dortu k nohám… (s. 16) ...“Málem ses při tom blití udávila, ty káčo… (s. 19) …mohly jsme tam zhebnout obě… (s. 24) …A z tebe uţ je málem ţenská. Jen se podívej, jak se ti ty tvý kozičky uţ pěkně pohupujou… (s. 29) …Kecy, pane doktore. Kecy, kecy, kecy!... (s. 35) …“Nebudeme se jí doprošovat, neochoty jedný.“… (s. 44) …“Taky budeš vţdycky jenom tlustá bečka, kterou nikdo nebude chtít.“… (s. 71) Obrazná pojmenování: - metafory …Zula jsem si boty a aktovku těţkou dvěma trojkami hodila do kouta… (s. 15)

42

…Kdyţ člověk zvládl očistec prvního sezení a dobrovolně ze sebe vykydal všechno to bahno, které ho aţ dosud táhlo dolů… (s. 39) …A navíc, copak tahle vyoraná myš s ušima jak politýma rajskou omáčkou bude umět někomu pomoct?... (s. 42) …mám děsnou chuť vybílit paní Kleinový všechny zásoby sušenek… (s. 43) - personifikace: …kdyţ moje tukové buňky se právě v těchto telecích letech rozhodují o své početnosti… (s.17) …ale telefon jako na potvoru hlušel civěl do prázdna… (s. 56) - přirovnání: …Ale to se vám nepovede, vykrmit mě jako husu… (s.9) …“Nedopustím, aby i moje dcera jednou vypadala jako nafouklej hroch.“… (s.12) …Ty jsi totiţ za mě rozhodovala úplně ve všem. Bylo to jak ţivot na silnici mezi dopravními značkami… (s.25) …Ţaludek se chvěl jak lístek na osice… (s. 64) - frazeologické prvky: …Jídelna bezděkovské léčebny praská ve švech… (s. 7) …Ještě to chvíli potrvá, neţ z toho bludného kruhu dobrovolně vystoupí ven… (s. 8) …Nevím, proč nad někým lámou hůl… (s. 9) …“Vedeš tu holku ode zdi ke zdi. Abys nesplakala nad výdělkem.“… (s.17) …vţdyť uţ jsi holka jako lunt… (s. 83) Apoziopeze: …Ale já fakt nemůţu psát jen tak… jakoby nic. Já prostě musím psát někomu… … (s. 5) …Ale tehdy, kdyţ se k nám nastěhoval Karel… … (s.14)

43

ZÁVĚR Cílem této práce bylo analyzovat jazykové prostředky v románové trilogii Holky na vodítku od velmi úspěšné současné autorky knih pro děti a mládeţ Ivony Březinové. V těchto knihách určených mládeţi pouţívá Ivona Březinová spíše nespisovnou vrstvu jazyka. Je to dáno především prostředími (bezděkovská léčebna, bary, diskotéky, komunita drogově závislých), ve kterých se tyto příběhy odehrávají. Z nespisovné vrstvy jazyka je v největší míře zastoupena obecná čeština. Prvky obecné češtiny se v textu projevují v hláskoslovné rovině, kdy se hláskové změny nejčastěji objevují v koncovkách přídavných jmen. Jedná se jednak o zakončení na -í místo spisovného -é (např. do dětskýho pokoje), jednak o nahrazení spisovné koncovky -í zakončením -ej (např. současnej problém). V morfologické rovině se obecná čeština nejčastěji projevuje v zakončení 7. pádu mnoţného čísla na -ma místo spisovného –mi (např. pět dětí s jménama). Nespisovnost se odráţí také ve tvarech časovaných sloves, zejména v obecněčeských koncovkách prézentních slovesných tvarů (např. nemaj peníze). Autorka k věrohodnému vylíčení prostředí léčebny a nápravného zařízení pouţívá často slangové výrazy. Tyto výrazy se opakují ve všech třech dílech. Nejvíce je slang zastoupen ve druhém díle Jmenuji se Alice, který se z velké části odehrává mezi drogově závislými. U většiny těchto slov autorka nedodává ţádné vysvětlení (např. buchna, nástřel…), předpokládá jejich obecnou známost. Pouze v několika případech tyto výrazy upřesňuje (např. speedball, to znamená perník a háčko půl na půl). Všechny tři díly velmi působí na city čtenáře. Je to způsobeno hojným zastoupením výrazů s expresivním zabarvením. Autorka vyuţívá kladně i záporně zabarvená slova, občas se v textu vyskytují i vulgarismy, které ale mají vţdy své opodstatnění. Zařazování expresivních slov do textu můţe vyvolávat ve čtenáři vnitřní citové pohnutky, pomůţe zaujmout postoj k určité skutečnosti, či osobě a můţe způsobit větší spádovost a poutavost děje. Ivona Březinová se snaţí rozvíjet také fantazii svých čtenářů mnoţstvím uměleckých vyjádření. V dílech se nacházejí ve velké míře přirovnání, metafory, personifikace i 44

frazeologické prvky. Spisovatelka se nebrání ani pouţití ironie a nadsázky. I přes váţnost zpracovaných témat najdeme v textech humorné prvky. V syntaktické rovině stojí za zmínku poměrně časté vyuţití apoziopeze. Její pouţití má navodit dojem mluvené řeči. Všechny pouţité jazykové prostředky jsou plně funkční. Autorka díky nim napsala dílo, jeţ je poutavé a především přístupné dnešním teenagerům. Povedlo se jí vystihnout mluvu dnešní mládeţe a tím umoţnila mnohým mladým čtenářům ztotoţnit se s hrdinkami jednotlivých příběhů. Tím plní knihy i svou výchovnou funkci, jeţ je umně skryta za napínavý a čtivý příběh.

45

LITERATURA Primární literatura BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Ester. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2002. 147 s. ISBN 80-00-01047-X. BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Alice. Holky na vodítku. 2. vyd. Praha: Albatros, 2002. 125 s. ISBN 978-80-00-01950-5. BŘEZINOVÁ, I. Jmenuji se Martina. Holky na vodítku. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003. 127 s. ISBN 80-00-01137-9.

Sekundární literatura BEČKA, Josef V. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 468 s. ISBN 80-200-0020-8 Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, 76 s. ISBN 80-903339-0-7. ČECHOVÁ, Marie a kol. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2003. 342 s. ISBN 80-86642-00-3 ČECHOVÁ, Marie a kol. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4 FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 4. vyd. Praha: Academia, 2007. 646 s. ISBN 978-80-200-1446-7 GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidových novin, 1997. 799 s. ISBN 80-7106-134-4 HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 195 s. HUGO, Jan. Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost. Praha: Maxdorf, c2006. 413 s. ISBN 80-7345-086-0 HUTAŘOVÁ, Ivana a Marie HANZOVÁ. Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládeţ. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání - Divize nakladatelství Tauris, 2003. ISBN 80-211-0461-9. CHLOUPEK, Jan a kol. Stylistika češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 296 s. ISBN 80-04-23302-3

46

MARTINCOVÁ, Olga a kol. Nová slova v češtině. Praha: Academia, 2004. 568 s. ISBN 80-200-1168-4. OUŘEDNÍK, Patrik. Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny. Praha: Ivo Ţelezný, 1992, 451 s. ISBN 80-7116-007-5. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. Úvaly: Tiskárna Úvaly, spol. s.r.o., 2007. 346 s. ISBN 978-80-239-9284-7. SLADOVÁ, Jana a kol. Dětství a dospívání v současné literatuře pro děti a mládeţ. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, 120 s. ISBN 978-80-244-4025 -5. ŠMILAUER, Vladimír. Nauka o českém jazyku. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 334 s. ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. Čeští spisovatelé. 1. vyd. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-506-4.

Internetové a mediální zdroje Ivona Březinová. O autorce. Ţivot I.B. [online]. [citováno 24. července 2015]. Dostupný z www: http://www.ivonabrezinova.cz/start.htm> Host Radioţurnálu. Rozhovor s Ivonou Březinovou. Radioţurnál. 19. 08. 2008.

47

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM STREJCOVÁ, Lenka. Jazykové prostředky v triptychu Ivony Březinové Holky na vodítku. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka. 2015. 47 s. Vedoucí závěrečné práce PhDr. Ivana Kolářová, CSc.

ANOTACE Předmětem této práce je zkoumání jazykových prostředků v triptychu pro mládeţ Holky na vodítku od Ivony Březinové. V teoretické části závěrečné práce vymezím slovní zásobu v českém jazyce, tzn. její spisovné a nespisovné vrstvy, moţnosti expresivity a umělecké prostředky. Nastíním také autorku po stránce profesionální. V praktické části uvedu charakteristiky jednotlivých dílů trilogie a na konkrétních příkladech doloţím, jaké jazykové prostředky pouţívají.

ANNOTATION This dissertation deals with means od language included in the triptych Holky na vodítku. The theoretic part of this dissertation tries to specify czech vocabulary, i.e. its standard and non-standard parts, expressivity and artistic means od language. This dissertation also tries to sketch the professional life of the author. The practical part intents on features of the single parts of the triptych and specifies the means of language.

KLÍČOVÁ SLOVA Literatura pro mládeţ, jazykové prostředky, spisovnost, nespisovnost, obecná čeština, slang, expresivnost

KEY WORDS Literature for teenagers, literary devices, grammatical language, ungrammatical langure, informal Czech, slang, expressiveness 48

RESUMÉ Ivona Březinová je velmi úspěšnou současnou spisovatelkou knih pro děti a mládeţ. Z okruhu pro mládeţ pochází i triptych Holky na vodítku, který je v této práci zkoumán z hlediska pouţitých jazykových prostředků. Závěrečná práce je rozdělena na dvě části část teoretickou a praktickou. Teoretická část vychází ze studia odborné literatury, zabývá se rozvrstvením slovní zásoby a popisem jednotlivých vrstev jazyka. Do teoretické části patří také informace o spisovatelce Ivoně Březinové a jejím díle. Praktická část hodnotí pouţité jazykové prostředky v jednotlivých dílech volné trilogie Holky na vodítku. Tyto prostředky jsou zkoumány z hlediska příslušnosti k útvarům národního jazyka a slohově příznakových vrstev. Cílem práce je zhodnocení jazykových prostředků z hlediska spisovnosti a nespisovnosti a jejich funkce v textu.

SUMMARY Ivona Březinová is a contemporary successful author for children and teenagers. The book Holky na vodítku is also intended for teenagers. The dissertation is divided into two parts:the theoretic part and the practical part. The theoretic part is based on studying special literature, it deals with vocabulary and language stratification. The information about the author is also included in this part. In the practical part are evaluated means of language in each part of the triptych. These means of language are examined from the point of the language structure and stylistic structure. The meaning of this dissertation is to evaluate selected means of language from the point of its standard or non-standard parts and its function in the text.

49