MASARYKOVA UNIVERZITA. Gentrifikace v praţských čtvrtích

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociologie

Gentrifikace v praţských čtvrtích Diplomová práce

Vypracovala: Bc. Klára Jindrová Vedoucí práce: Mgr. Slavomíra Ferenčuhová, Ph.D.

Brno 2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně, pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

V Brně, 6. 1. 2014

……………………………………

Bc. Klára Jindrová

Ráda bych poděkovala zejména své vedoucí práce paní, Mgr. Slavomíře Ferenčuhové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady, a hlavně podporu. Dále pak respondentům za ochotu podílet se na této práci. Velký dík patří také mé rodině, která mne v mém snažení aktivně podporovala.

Obsah Obsah ................................................................................................................................4 Seznam obrázků ................................................................................................................5 Seznam tabulek .................................................................................................................5 Úvod..................................................................................................................................6 1 Co je to gentrifikace ................................................................................................8 1.1 Teorie ............................................................................................................ 11 1.1.1 Teorie ze strany nabídky ............................................................................. 11 1.1.2 Teorie ze strany poptávky ........................................................................... 13 1.2 Aktéři gentrifikace ........................................................................................ 14 1.2.1 Gentrifikovaní ............................................................................................. 15 1.2.2 Gentrifiers ................................................................................................... 16 1.2.3 Samospráva a finanční instituce ................................................................. 18 1.2.4 Majitelé, developeři .................................................................................... 19 1.3 Jak se dělá gentrifikace ................................................................................. 19 1.4 Příčiny ........................................................................................................... 23 1.5 Počátek gentrifikace ...................................................................................... 25 1.6 Back to the city movement ........................................................................... 26 1.7 Sociální důsledky gentrifikace ...................................................................... 27 1.8 Proměna čtvrtí ............................................................................................... 30 2 Ostatní procesy ......................................................................................................33 3 Postsocialistické město ..........................................................................................34 3.1 Česká republika a Praha ................................................................................ 35 4 Shrnutí ....................................................................................................................39 5 Gentrifikace v Praze ..............................................................................................41 5.1 Co budu sledovat .......................................................................................... 41 5.2 Výzkum ......................................................................................................... 43 5.2.1 Holešovice .................................................................................................. 46 5.2.2 Karlín .......................................................................................................... 56 5.2.3 Libeň ........................................................................................................... 66 6 Závěr .......................................................................................................................77 7 Zdroje .....................................................................................................................80 8 Jmenný rejstřík ......................................................................................................83 Abstrakt ...........................................................................................................................84 Abstract ...........................................................................................................................85

4

Seznam obrázků Obr. 1 River Lofts ........................................................................................................... 51 Obr. 2 Prague Marina ...................................................................................................... 51 Obr. 3 Administrativní komplex Classic 7 ...................................................................... 52 Obr. 4 Holešovický pivovar – obytná část ...................................................................... 53 Obr. 5 Holešovický pivovar – administrativní část ......................................................... 53 Obr. 6 Revitalizované domy v Křiţíkově ulici ............................................................... 58 Obr. 7 Kanceláře k pronájmu na Sokolovské ulici.......................................................... 58 Obr. 8 Opuštěný dům na Sokolovské ulici ...................................................................... 58 Obr. 9 Pohled do Pobřeţní ulice. Z jedné strany nové budovy, z druhé stará zástavba .. 60 Obr. 10 River Diamond ................................................................................................... 60 Obr. 11 Danube a Nile House (zleva) ............................................................................. 60 Obr. 12 Amazon court ..................................................................................................... 60 Obr. 13 River Gardens .................................................................................................... 60 Obrázek 14 Vizualizace projektu AFI Karlín Business Center....................................... 65 Obr. 15 Opravené versus opuštěné domy........................................................................ 68 Obr. 16 Sokolovská v Libni ............................................................................................ 68 Obr. 17 Lofty Palmovka v ulici Novákových ................................................................. 69 Obr. 18 Galerie a ateliéry OS Trafačka ........................................................................... 70 Obr. 19 Green House Drahobejlova, vizualizace Budovy A .......................................... 71

Seznam tabulek Tab. 1 Počet obyvatel Karlína, Holešovic a Libně v průběhu let 2001-2012 ................. 45 Tab. 2 Pohyb obyvatel stěhováním mezi lety 2001 a 2012 v Praze 7 ............................. 47 Tab. 3 Počet obyvatel s trvalým, dlouhodobým pobytem a cizinci v Praze 7 podle SLDB 2001 a 2011 ..................................................................................................................... 48 Tab. 4 Podíl obyvatel Prahy 7 podle státního občanství dle SLDB 2001 a 2011 ........... 48

5

Úvod Proces gentrifikace můţe mít zásadní sociální důsledky a můţe během několika let naprosto změnit sloţení obyvatel zejména z hlediska socio-ekonomického statusu. A proto by měl být sledován a měly by být nalezeny způsoby, jak případným důsledkům předcházet. Tento urbánní proces se mě svým způsobem osobně dotýká. Vyrostla jsem v centru Prahy, ve čtvrti, která se mi změnila před očima ve výkladní skříň luxusu a drahého bydlení. Zajímalo mě, jak takový proces reálně funguje, jak začíná a kdo jsou jeho aktéři. Vybrala jsem si proto čtvrti, které mají podle všeho charakteristiky vhodné k propuknutí tohoto procesu. Jsou to bývalé dělnické čtvrti, které se v posledních letech velmi rychle transformují. Můţeme zde zřetelně sledovat počátky urbánních procesů, které jsou v jiných částech světa uţ v plném proudu. O gentrifikaci se toho zatím v českém prostředí moc nenapsalo a kdyţ, tak šlo hlavně o srovnání se zahraničím a konkrétní lokality poslouţily jen jako příklady, jak u nás gentrifikace vypadá. Zatím je ale jen málo textů, které by gentrifikaci v městech hledaly. Proto jsem se pokusila na vybraných čtvrtích demonstrovat, zda je moţné podle daných charakteristik gentrifikaci nebo její potenciál v konkrétním prostoru najít. Tato práce si nebere za cíl přímo rozhodnout, zda gentrifikace v místě probíhá nebo nikoliv, spíš jsem se snaţila najít cestu, jak k tomuto závěru dojít při dlouhodobějším pozorování. Hlavním důvodem, proč ani na konci této práce nezazní konkrétní stanovisko, je zejména krátký časový úsek, v kterém jsem se problematice věnovala. Dalším důvodem je nedostatek prostředků k hlubší analýze, jeţ si takový výzkum zaslouţí. Diplomová práce má dvě části. První, teoretická, gentrifikaci a jí příbuzné urbánní procesy představuje. Jde zejména o vysvětlení pojmů, odhalení aktérů a teorie zahraničních autorů, kteří pozorovali gentrifikaci zhruba od 70. let v USA a západních zemích. Česká republika má vzhledem ke své minulosti určitá specifika, společná všem postsocialistickým zemím, ani tato skutečnost není v teoretické části opomenuta.

6

Empirická část se pak týká zkoumání tří praţských čtvrtí, Holešovic, Karlína a Libně, v nichţ jsem se snaţila najít ukazatele, které by napověděly, jestli v nich gentrifikace probíhá nebo nikoliv.

7

1 Co je to gentrifikace Gentrifikace má mnoho definic a kaţdý autor si pod tímto pojmem představuje různý rozsah změn ve vnitřním městě, přestoţe základní charakteristika procesu je u mnoha expertů podobná. Rozdíly v definování jsou dány zejména různými pohledy na urbánní změny. Tato kapitola mapuje zejména vývoj diskuze o gentrifikaci a s tím související chápání této problematiky jednotlivými autory. Rovněţ je zde zodpovězena otázka, proč se vlastně problematika gentrifikace stala tolik diskutovaná a jaké jsou hlavní myšlenkové proudy, které se jí zabývaly. Definovat gentrifikaci se pokoušela spousta autorů, avšak první, kdo s tímto termínem přišel, byla britská socioloţka Ruth Glass jiţ v roce 1964. Glass zde popisuje, jak byly postupně „napadeny“ londýnské dělnické čtvrti střední třídou a nazývá tento proces jako „gentrification“. Při tomto procesu jsou původní chudí obyvatelé čtvrtí vysídleni z důvodu zvyšujících se cen a dalších sil, které přímo souvisí s přílivem nových bohatších rezidentů (Glass in Lind, Hellström 2003: 6). Tyto nové obyvatele nazývá „new gentry“ – pojmem gentry byli označováni aristokraté, vlastnící půdu na anglickém venkově (London in Sýkora 1993a: 103), takţe pojem gentrification měl vyjadřovat pohyb vyšších společenských vrstev z venkova do center měst (Kruythof in tamtéţ). Smith a Williams (1986) udávají dvě citace ze slovníků: American Heritage z roku 1982 definuje gentrifikaci jako: „obnovení zhoršených urbánních oblastí, zejména v dělnických čtvrtích, střední a vyšší třídou“ (in Lees et al. 2010: 9). Podobně gentrifikaci vysvětluje Oxford American Dictionary o dva roky dříve: jde o „stěhování rodin střední třídy do městských částí, způsobující růst hodnoty majetku a mající sekundární efekt na vyhnání chudších rodin“ (tamtéţ). Ani ostatní autoři se při definování gentrifikace výrazně neliší. Sýkora (1993: 101) ji popisuje jako „proces, při němţ dochází k rehabilitaci obytného prostředí některých čtvrtí v centrálních částech velkých měst a k postupnému vytlačování a nahrazování původního obyvatelstva příjmově silnějšími vrstvami nově příchozích ‚gentrifierů‛1 .“

1

Sýkora termín gentrifier skloňuje, ale osobně se spíš přikláním k původní anglické verzi, a skloňovat ho proto nebudu.

8

Podle Burjanka (2005) vznikají gentrifikované oblasti „zakupováním, renovací a obydlováním původně zanedbanějších starších budov příslušníky středních a vyšších tříd, coţ je spojeno s nahrazováním či ,vytlačovánímʻ původních obyvatel novými, movitějšími“ (2005: 23). Proč se o gentrifikaci hodně mluví, kdyţ jde vlastně o poměrně marginální proces malých oblastí, odpovídá Chris Hamnett (1991). Gentrifikace totiţ poskytuje ideální předmět zkoumání pro novou generaci urbánních geografů a sociologů, kdyţ hledají neobvyklé a zajímavé téma pro výzkum. Zároveň také představuje velkou výzvu, protoţe zpochybňuje tradiční teorie o rezidenčních čtvrtích a urbánní sociální struktuře. Burgess a Hoyt viděli ve stěhování z města jednosměrný proces – „bohatí zřídka obracejí své kroky a stěhují se zpátky do zastaralých domů, kterých se vzdali“ (Hoyt in Hamnett 1991: 173). I následovníci Chicagské školy, urbánní ekologové, vidí v gentrifikaci opačný proces známého jevu invaze a sukcese (přejímání), kdy v urbánních oblastech střídá jedna populace druhou ve směru ven z centra. Jinými slovy méně bohatí obyvatelé obydlovali byty po bohatších, kteří se stěhovali stále dál od centra, a tím vnitřní části stále více chátraly, protoţe sem přicházeli chudší a chudší lidé, zatímco se město obalovalo čím dál honosnějšími rezidenčními lokalitami (Flanagan 1994). Podle Hamnetta (1991) můţe být gentrifikace pokládána za jeden z hlavních vedoucích směrů (major leading edges) metropolitní restrukturalizace 70. a 80. let, stejně jako patřily suburbanizace a úpadek vnitřního města k leading edges 50. a 60. let. Ale pravděpodobně za nejdůleţitější vysvětlení, proč je gentrifikaci věnována taková pozornost, povaţuje autor fakt, ţe reprezentuje jedno z hlavních teoretických i ideologických bitevních polí urbánní geografie mezi strukturálními marxisty, kteří zdůrazňují roli kapitálu, třídy, produkce a nabídky, a liberálními humanisty, kteří zdůrazňují klíčovou roli výběru, kultury, spotřeby a poptávky. Změny v demografii, ţivotním stylu a s tím související výhody vnitřního města, dynamika pozemkového a bytového trhu, aktivity urbánní ekonomiky a struktury zaměstnání se tím v podstatě slily do dvou hlavních konkurenčních souborů vysvětlení. První, spojené s prací Neila Smithe, se zaměřuje na produkci urbánního prostoru, spolupráci bytového a pozemkového trhu, roli kapitálu a kolektivních sociálních aktérů, jako jsou developeři a finanční instituce. Druhé vysvětlení se zaměřuje na vznik gentrifiers, to znamená lidí, kteří se stěhují do gentrifikovaných oblastí, a na s nimi 9

spojenou kulturní, spotřební a reprodukční orientaci. K těmto teoriím se přiklání například Ley (1980), nebo Beauregard (1986; více viz kap. 1.1). Obě tyto hlavní teoretické perspektivy se dle Hamnetta (1991) zaměřují na rozdílné aspekty a zanedbávají ty ostatní, rovnocenně důleţité. Obě perspektivy se tedy spíše doplňují neţ, ţe by se vyvracely. Smith (1979) však druhou stranu úplně nezatracuje, píše totiţ, ţe teorie gentrifikace v sobě musí zahrnovat kromě otázky produkce i otázku spotřeby – jak producenty, tak i konzumenty. Kaţdopádně ale trvá na tom, ţe potřeby produkce, tzn. nabídky, jsou pro gentrifikaci (z důvodu získání profitu) více rozhodující, resp. přesvědčivější, neţ preference konzumentů. Zároveň však dodává, ţe to neznamená, ţe nabídka (produkce) je striktně vedoucí iniciativa a strana poptávky (spotřeby) by byla pasivní: „…vztah mezi produkcí a spotřebou je symbiotický, je to ale symbióza, v níţ produkce dominuje“ (Smith in Lees et al. 2010: 87). Teorie gentrifikace podle Smitha musí vysvětlit detailní historické mechanismy kapitálového úpadku ve vnitřním městě, tzn. znehodnocení čtvrti, a přesný způsob, jakým toto znehodnocení vytvořilo moţnost výhodné reinvestice. Smith a Williams (1986) popisují vývoj výzkumů gentrifikace. V první fázi se kladl důraz více na důsledky, neţ na příčiny. Druhá fáze uţ viděla gentrifikaci nikoliv jako osamělý jev, nýbrţ jako součást širší sféry procesů v rámci pozemkového trhu a trhu s bydlením. Jak pokračoval vývoj gentrifikace, bylo čím dál jasnější, ţe rezidenční rehabilitace je jen jeden aspekt mnohem hlubší ekonomické, sociální a prostorové restrukturalizace. Rezidenční gentrifikace je podle nich nedílně spojená i s přestavbou nábřeţí pro rekreační a jiné vyuţití, s úpadkem zbývajících vnitroměstských továren, růstem počtu hotelů, konferenčních a kancelářských komplexů, stejně jako s výskytem moderních „trendy“ maloobchodů a restaurací. Zukin (1987) k tomu dodává, ţe pojem gentrifikace evokuje více neţ jen „změnu scény“ – představuje nový vztah ke starým budovám a zvýšenou vnímavost k prostoru a času. Gentrifikace je tedy proces obnovy čtvrtí nebo části čtvrtí ve vnitřním městě, při němţ dochází i k výměně typu obyvatel, resp. k nastěhování bohatších lidí na úkor chudších starousedlíků. Kaţdý z autorů ale zdůrazňuje jiný aspekt daného problému. Pro Glass (in Lind, Hellström 2003) je to zejména ona změna sociálního statusu obyvatel, tedy příchod nových bohatších a odchod nebo útlak těch chudších. Také Ley (1980, 1981), Beauregard (1986) a další se zajímají hlavně o aktéry a jejich motivace. Dívají se tedy 10

na situaci hlavně z pohledu poptávky. Smith a Williams (1986) ve svých pracích zase zdůrazňují hlavně ekonomickou stránku věci, totiţ, ţe se dané čtvrti fyzicky obnovují díky novému kapitálu a vystěhování slabších vrstev je aţ sekundární. Jejich pozornost je tedy věnována zejména teoriím nabídky.

1.1 Teorie Teorie vzniku gentrifikace uţ byly částečně naznačeny výše. Dělí se do dvou základních skupin podle toho, z jakého směru na gentrifikaci nahlíţejí. Ačkoli termíny nabídka a poptávka patří do ekonomického slovníku, víceméně ekonomické nazírání na problematiku obnovy městských čtvrtí mají hlavně teorie ze strany nabídky, jimiţ se v první řadě zabýval Smith. Jeho rent gap theory tato kapitola představuje. Teorie, které se zaměřují na poptávku, řeší hlavně sociální stránku problematiky. Jde zejména o faktory, které účastníky motivují stěhovat se do určitých sousedství2. Těmito aspekty se zabývali např. Ley, Lind a Hellström. Následující řádky oba teoretické směry představí blíţe. 1.1.1

Teorie ze strany nabídky

Jiţ jsem naznačila, ţe teorie zaloţené na nabídce (tj. produkci) jsou víceméně synonymum pro „gap“ teorie – rent gap a value gap teorie gentrifikace. Pojem rent gap poprvé pouţil jiţ zmiňovaný Neil Smith v roce 1979. Jak rostou ceny novostaveb a roste i vzdálenost od centra, rehabilitace vnitřních částí měst se stává čím dál více ekonomicky výhodná a ţivotaschopná. Smith (1979) tvrdí, ţe zrenovovat starou nemovitost vyjde mnohdy levněji, neţ postavit novostavbu, která uţ je znevýhodněna i tím, ţe musí zákonitě stát dále od centra města. Kdyţ se někde staví nový dům, nebo kdyţ rovnou vzniká nová čtvrť, cena bydlení odráţí hodnotu struktury a zlepšení, které stavba přinese, podle logické úvahy, ţe cena pozemku vzroste, kdyţ se na něm něco postaví. Spolu s tím se zvýší i základní nájemní hodnota (ground rent), která v tomto prvním cyklu uţívání pozemku roste spolu s rozvojem urbánního vývoje, a tím se zvyšuje i prodejní cena. Ta roste hlavně proto, ţe

2

Anglické slovo „neighborhood“ má mnohem širší význam neţ české „sousedství“; označuje vlastně čtvrť nebo okolí bydliště. V této práci pouţívám doslovný překlad jen ojediněle, protoţe nedosahuje významu, jaký anglicky píšící autoři zamýšleli. Na tomto místě ho ale pokládám za docela adekvátní.

11

hodnota nemovitosti klesá jen velmi pomalu, pokud vůbec. Po prvním cyklu uţívání jsou uţ většinou potřebné nějaké opravy. Pokud se domy zanedbávají, přestanou se o oblast zajímat i různé finanční instituce a označí ji za nerentabilní, tudíţ do ní přestanou investovat a lokalita začne chátrat ještě víc. V momentě, kdy pronajímatelé uţ nemají prostředky na náklady a nájem jim je nedokáţe vrátit, domy se vylidní. Nájemci, kteří si to mohou dovolit, odcházejí do lepšího prostředí a ostatní obyvatele majitel posléze vystěhuje, protoţe údrţba domu je pro něj prodělečná. Paradoxní je fakt, ţe budovy nejsou vyklizeny kvůli tomu, ţe by byly neobyvatelné, ale protoţe nemohou být vyuţity výhodně. Znehodnocení lokality vytváří objektivní ekonomické podmínky, které dělají z kapitálové revaluace (tzn. gentrifikace) racionální odpověď trhu. Zde se konečně dostáváme k termínu rent gap, který sám Smith definuje následovně: „Rent gap je rozdíl mezi úrovní potenciální pozemkové renty a pozemkové renty kapitalizované při současném způsobu uţití pozemku“ (Smith 1979 in Lees et al. 2010: 93). Potenciální pozemkovou rentou se míní hodnota, kterou lze dosáhnout v případě nejlepšího moţného způsobu vyuţití pozemku. Z toho vyplývá, ţe určitá mezera vzniká, kdyţ je nájemní nebo majetková hodnota mnohem niţší neţ její potenciální hodnota. Tím se rozumí rozdíl mezi současným ziskem a ziskem nejvyšším moţným (Secký 2002). Jak úpadek čtvrti pokračuje, mezera se rozšiřuje a v bodě, kdy uţ je dost široká na to, aby mohl developer nemovitost levně koupit, zaplatit renovaci a všechny náklady a výsledný hotový projekt potom výhodně prodat, můţe propuknout gentrifikace. Čtvrť je v tu chvíli recyklovaná a začíná nový cyklus uţívání. Z toho pro Smithe vyplývá, ţe gentrifikace není iniciována individuálními konzumenty, nýbrţ jde o kolektivní sociální akci na úrovni celé čtvrti. Spolu s finančními institucemi jednají developeři jako kolektivní iniciativa za gentrifikaci. Kaţdopádně rent gap je pouze jednou z více podmínek a postihuje obvykle rozsáhlejší území, neţ to, na němţ se posléze rozvine gentrifikace. Oproti tomu teorie value gap se snaţí vysvětlit důvody konverze nájmů – ta nastane, kdyţ je volná (neobsazená) majetková hodnota vyšší neţ hodnota placeného nájmu. Taková situace vzniká díky faktorům, jako jsou daňové úlevy pro vlastníky bytů, nízké reálné úrokové sazby nebo regulace nájemného (Lind, Hellström 2003). S touto teorií přišli Hamnett a Randolph ve svých společných článcích z let 1986 a 1988. „Value gap je měřen jako rozdíl mezi cenou prodeje nemovitosti do soukromého vlastnictví a násobkem ročního příjmu z 12

pronajímaného majetku, který je představován cenou prodeje nemovitosti s nájemními vztahy mezi dvěma vlastníky“ (Sýkora 1993a: 115). V tomto tvrzení jde zejména o to, ţe kdyţ rostou ceny nemovitostí a vládní bytová politika upřednostňuje soukromé vlastnictví a ještě k tomu reguluje nájmy, vznikne value gap, umoţňující zisk z prodeje nájemního domu do soukromých rukou. Pronajímatelé nemohou kvůli regulaci zvýšit nájemné, a proto jsou motivováni byty rozprodat. Tato teorie je často chápána jako evropská alternativa k rent gap. Sýkora (1993) zmiňuje Erika Clarka3, který se snaţil dokázat, ţe obě hypotézy se navzájem doplňují. „Zatímco rent gap představuje rozdíl mezi potenciálně dosaţitelnou úrovní pozemkové renty a skutečně realizovanou pozemkovou rentou, value gap vyjadřuje rozdíl mezi hodnotou nájemního domu a domu v osobním vlastnictví“ (Sýkora 1993a: 115). Clark dle Sýkory (1993) tvrdí, ţe změna vztahů z nájemních na vlastnické ovlivňuje výši kapitalizované pozemkové renty, a proto je kombinovaná rent/value gap teorie realističtější, obsaţnější a komplexnější. 1.1.2

Teorie ze strany poptávky

Naopak teorie zaloţené na poptávce se kapitálem vůbec nezaobírají. Více je zajímá, co aktéry, hlavně příchozí obyvatele, motivuje k jejich jednání. Tyto teorie se soustředí hlavně na měnící se preference a demografické faktory, které mohou vést k tomu, ţe lidé s vyššími příjmy mají zájem o bydlení v centru města (např. Ley 1987). Faktory diskutované v literatuře jsou například dorůstání generace baby-boomu, to znamená vysoký počet mladých lidí mezi 25-35 lety, kteří si zařizují vlastní bydlení. Dalším je nárůst sektoru bílých límečků, takţe zvyšující se počet dobře placených pracovních pozic jako jsou třeba manaţeři. Vzrůst počtu ţen na pracovním trhu, díky jejich měnící se pozici ve společnosti, je dalším faktorem. Jejich motivace ţít ve městě je navíc posílena tím, ţe mohou lépe a rychleji skloubit placenou a neplacenou práci4. V neposlední řadě jsou tu kulturní faktory – pro mnoho lidí je investice do bydlení zároveň kulturní investicí, zejména prvotní gentrifiers a členové takzvané nové střední

3

Clark, E. 1992. „On gaps in gentrification theory“. Housing Studies, 7, č. 1, s. 16-26

4

Neplacenou prací se myslí práce v domácnosti, péče o ni, výchova dětí apod.

13

třídy si vybírají takové místo k bydlení, kde mohou vyjádřit svůj ţivotní styl (Lind, Hellström 2003). Ve zkratce interpretace ze strany nabídky zdůrazňují ekonomické a sociální faktory, které vytvářejí atraktivní bydlení v centrálních částech měst pro zájemce střední třídy. Interpretace ze strany poptávky vycházejí z preferencí spotřebitelů, neboli potenciálních rezidentů, kteří upřednostňují gentrifikovatelné oblasti z demografických či kulturních důvodů (Zukin 1987). Avšak ať uţ je pro vznik gentrifikace prvotní a důleţitější aktivita developera, městské části nebo nových obyvatel, všichni se nakonec na procesu podílejí. Následující kapitola jednotlivé aktéry rozebírá a charakterizuje.

1.2 Aktéři gentrifikace Jiţ bylo napsáno, ţe nepřímým faktorem procesu gentrifikace (a tím pádem odlivu chudších vrstev) jsou rostoucí nájem a ceny místních sluţeb, přizpůsobující se lidem, kteří tam ţijí a pracují a jsou v čím dál vyšším počtu majetnější. V případě některých měst, například Prahy, se sluţby a prostředí přizpůsobují také turistům. Podíl obchodů s potravinami a sluţbami zaměřenými na původní obyvatele prudce klesá, zatímco podíl podniků (restaurace, hotely apod.) pro turisty, bohaté rezidenty a zaměstnance v dané lokalitě roste (Sýkora 1999, 2001). Gentrifikační proces však můţe vzejít i přímo z iniciativy města nebo městské části, v rámci projektů na obnovu města (Beauregard 1986). Smith (1979) zmiňuje také roli státu, který k rozšiřování gentrifikace a revitalizace vnitřních měst přispívá zejména tím, ţe poskytuje příznivé podmínky pro developery, aby se jim rehabilitace objektů vyplatila. Místní samospráva nebo vláda podporuje i některé takzvané marginalizované gentrifiers, kteří svou přítomností vytvoří atraktivní atmosféru čtvrti a přilákají tak movitější zájemce a investory (Hannigan 1995). Následující řádky by měly vysvětlit, kdo jsou lidé, kteří jsou nuceni se vystěhovat, stejně tak jako ti, kteří se stěhují na jejich místa a jací lidé do čtvrtí investují nebo naopak své domy nechávají chátrat. A jaké jsou jejich motivace.

14

1.2.1

Gentrifikovaní

Lidé, kteří jsou nejčastěji gentrifikováni5 (tj. odejiti) ţijí sice levně, ale v architektonicky přitaţlivých domech poblíţ centra města (ideálně vedle CBD6). Mnoho z nich je buď nezaměstnáno, nebo vykonává podřadnou práci, často to bývají starší lidé, etnické menšiny, lidé s nízkým vzděláním, rodiny s více dětmi a jen s jedním rodičem, hlavně matkou, ţijící na sociálních dávkách, a lidé na hranici chudoby. Spousta z nich nějakým způsobem participuje na městském pracovním trhu. Tito lidé bydlí v centrálním městě z mnoha důvodů: je tu levný nájem, místo pro ně má historický nebo emocionální význam, nacházejí se tu určité prostorové výhody osobních nebo veřejných sluţeb potřebných pro reprodukci a spotřebu nebo se v okolí nalézá moţnost práce. Jejich umístění můţe být otázkou volby, stejně jako naopak nedostatkem jiných moţností. Kaţdopádně jejich existence uvnitř města způsobuje vznik vnitroměstské chudoby. Tito lidé obývají místa, která mohou být gentrifikována a sami jsou ekonomicky i politicky bezmocní tento proces zvrátit. Na druhou stranu některé výzkumy o gentrifikaci ukazují, ţe ti, co se stěhují do centra, vytlačují tak původní obyvatele a zároveň sniţují rezidenční hustotu, jsou docela homogenní. Naproti tomu, gentrifikovaní, jsou relativně heterogenní skupina. Jsou to lidé ekonomicky zranitelní, ale ne vţdy znevýhodněni. Minimálně na počátku 70. let byli následky gentrifikace postiţeni mnohdy více pracovníci z kategorie bílých límečků neţ modré límečky7 a bílí více neţ jiná etnika (Zukin 1987). Propojení mezi moţnými gentrifiers a gentrifikovanými začíná na pracovním trhu. Restrukturalizace městského pracovního trhu je součástí vysvětlení existence potenciálních gentrifiers i gentrifikovaných – první mají prostředky a důvody provést gentrifikaci, ti druzí jsou omezeni na určitou lokalitu uvnitř města a kvůli svému ekonomickému statusu nedokáţou tomuto procesu čelit (Beauregard 1986).

5

Přestoţe pojem gentrifikovaní můţe být zavádějící, jedná se o překlad z anglických textů, kde jsou lidé postiţení gentrifikací označeni jako gentrified (např. Beauregard 1986). 6

CBD = central business district

7

Modré límečky je jiný termín pro lidi s dělnickým povoláním.

15

1.2.2

Gentrifiers

Beauregard (1986) tvrdí, ţe gentrifikace začala ve chvíli, kdy manaţeři a odborníci přestali dojíţdět z předměstí a začali se usazovat blíţ k centru. Otázka je, proč se chtěli stěhovat do měst a nenásledovat tak tehdy aktuální trend suburban out-migration8? Obecně jsou lidé, stěhující se do vnitřních měst v rámci gentrifikace, takzvaní gentrifiers, jedno- nebo dvoučlenné domácnosti sloţené z mladých bohatších profesionálů bez dětí, kteří touţí po ţivotě v centru, nedaleko ke své práci, nepoţadují blízkost škol, snaţí se zachovat původní podobu čtvrti, podporují místní obchody, jsou schopni platit daně. To všechno je pro město přínosné. Podle Sýkory (1993: 113) vyhledává gentrifier takové prostředí k ţivotu, které mu připomíná honosnější čtvrť, respektive styl a způsob bydlení tradičních vyšších vrstev, které si nemůţe dovolit, ale touţí po něm. Zároveň se svým stylem bydlení odlišuje od niţších společenských vrstev, které tradičně obývají centrální město. Pro Beauregarda (1986) jsou gentrifiers nejdůleţitější činitelé gentrifikace, bez nich by proces nemohl existovat. Pro tyto mladé pracovníky zejména vyššího managementu a technických oblastí se uţ vţilo pojmenování yuppie9. Yuppies jsou sociální skupina se speciálními formami zaměstnání a spotřeby, jejich existence je závislá na vzrůstu nemanuální práce, hlavně manaţerských a profesionálních kategorií, jsou to lépe placení členové manaţerských a technických oddělení kontrolních center mezinárodních korporací, expandujícího sektoru finančních sluţeb, výrobních sluţeb a mediálního průmyslu. Většinou tedy bydlí v místě, kde se tyto sektory koncentrují. Jsou to vnitroměstští obyvatelé, jejich práce je v centru města a netouţí se stěhovat na předměstí jako jejich rodiče. To, ţe bydlí v centru, jim šetří čas při cestě do práce, za zábavou, usnadňuje to setkávání s přáteli a podobně. Má to však ještě jeden symbolický význam – předměstí je místem pro výchovu dětí, naznačuje ochotu lidí podřídit jim své ţivoty, je to místo oběti, místo pro reprodukci rodiny, jsou tam lepší školy, lepší prostředí atd. Naopak yuppie domácnosti, kdyţ uţ mají děti, jsou více přizpůsobeny dospělým. Objeví-li se někde yuppies, signalizuje to změnu spotřeby bydlení – zaprvé

8

Dalo by se přeloţit jako odchod na předměstí

9

Yuppie je zkratka pro young urban professional, tzn. mladý městský profesionál

16

gentrifikaci, zadruhé nová stavební schémata, protoţe developeři začnou vědomě vytvářet moţnosti bydlení v centrálních částech pro mladé domácnosti se středním nebo vyšším příjmem (Short 1988). Marcuse a van Kempen (2000) charakterizují gentrifikované město jako část obydlenou profesionály, manaţery a vysokými techniky (high technicians) – jsou to yuppies, kosmopolité, kariéristé a ţijí minimálně část svého ţivota v domácnostech buď jen po jednom, nebo v páru, ale bez dětí. Spousta výzkumů gentrifikace uvádí, ţe gentrifiers jsou příslušníky nové střední třídy (new middle class). Tito lidé odmítají odejít na předměstí, místo toho si vybírají konzumní ţivotní styl vnitřního města (Zukin 1987). Podle modelů zaměřených na hodnotové preference (tj. na konzum, poptávku) hledají nově příchozí ve starých centrálních částech prostředí, kde mohou vyjádřit svůj styl a vkus. Nemají rádi masově vyráběné produkty a libují si v historických objektech a budovách (Filion in Hannigan 1995). To, co hledají, mohou najít jen v centrech měst: „…gentrifiers se stávají městskými

restaurátory,

opravujícími

a

zušlechťujícími

viktoriánské

domy“

(Hannigan 1995: 176). Baudrilard (1981 in Hannigan 1995) to však komentuje, ţe tento zájem gentrifiers (nebo tedy nové střední třídy) o viktoriánské domy10 není ani tak způsoben respektem k historickému dědictví, jako spíš pokusem pozvednout význam stavby a posvětit tak ekonomický úspěch, tzn. zvednout cenu, aţ bude dům následně prodáván. „Gentrifiers vytvářejí zprzněnou verzi viktoriánských domů 19. století, která zahrnuje obnovené fasády, ale moderní interiéry“ (Baudrilard in Hannigan 1995: 177). Oproti obecně přijímanému názoru, ţe jsou gentrifiers vzdělanější a vydělávají více peněz, mají podle Zukin (1987) stejnou úroveň vzdělání a výši platu jako ostatní příslušníci střední třídy, kteří bydlí ve městě. Liší se pouze tím, ţe mají jiné hodnoty a ţivotní styl. Mezi gentrifiers však nepatří jen bohatí nebo dobře zaopatření yuppies, kosmopolité a jim podobní, ale také takzvaní marginální gentrifiers. Sem spadají umělci, gayové, muzikanti apod. Tyto skupiny rozhodně nelze označit za novou střední třídu. Zajímají se o vnitroměstské části ze subkulturních důvodů a stává se, ţe vláda nebo místní samospráva jejich usazení podporuje, aby do upadajících čtvrtí nalákaly vyšší příjmové

10

V anglo-americkém kontextu se jedná o viktoriánské domy, v našem kontextu si můţeme dosadit činţovní domy z přelomu 19. a 20. století.

17

kategorie, resp. demografické skupiny s vyšším socio-ekonomickým statusem (Hannigan 1995). Marginalizovanými gentrifiers jsou ale označovány i svobodné matky s nízkým příjmem, které se objevují i v charakteristikách gentrifikovaných (např. u Beauregarda 1986). Tyto si záměrně vybírají centrální čtvrti z ryze praktických důvodů. Mají vše na dosah ruky, coţ jim velmi usnadňuje ţivot. Na rozdíl od předměstí, kde jsou školy, obchody, lékařská péče i místo jejich zaměstnání různě rozptýlené a daleko od sebe, ve městě mají všechno blízko. Tím pádem se jim daří lépe zvládat kaţdodenní povinnosti (Hannigan 1995). Nejprve se do čtvrtí stěhují marginální gentrifiers, tedy pionýři, kteří postupně vytvoří lákavou atmosféru a započnou s fyzickou obnovou jednotlivých zchátralých nemovitostí. Po nich se sem začínají pomalu stěhovat příslušníci nové střední třídy, tedy yuppies a obecně bohatší a náročnější konzumenti, kteří jsou ochotni a schopni vyuţívat všech výhod vnitřního města. Aby k takovému osídlení mohlo dojít, je potřeba přispění a podpora investorů a obce. 1.2.3

Samospráva a finanční instituce

Místní samospráva často hraje velmi aktivní a přímou roli v procesu gentrifikace, protoţe podporuje dislokaci niţší třídy, která zatěţuje rozpočet sociálními programy, a místo toho vítá střední nebo vyšší třídu, jejíţ příjmy potom kolují v místním rozpočtu. Následně je také mnohdy ochotná přispět finančními prostředky při rekonstrukci čtvrti (Beauregard 1986). Short (1988) k tomu dodává, ţe prostorová restrukturalizace není vedena jen čistě poptávkou, nýbrţ je také podmíněna sílícím vlivem finančních institucí a jejich ochotou zapojit se do dlouhodobých investic. Finanční kapitál má enormní vliv na terén a ţivot ve městech. Finanční instituce, včetně pojišťoven a penzijních fondů, se stávají příjemci růstu osobních úspor. Peníze přicházejí, jak rostou příjmy, a lidé raději investují do finančních institucí neţ do státní kasy. Ve výsledku tyto instituce rostou. Důleţité, i kdyţ k gentrifikaci to samo o sobě nestačí, je předvídat potenciál, benefity a moţnosti transformace rezidenční lokality z niţší na (alespoň) střední třídu skrze investice do rehabilitace (Beauregard 1986). S tím souvisí i Smithovo (1979) tvrzení o rent gap – pokud není dostatečně široká mezera mezi aktuální hodnotou a hodnotou nejvyšší moţnou, nemá revitalizace smysl. To znamená, ţe pokud dosavadní uţití 18

vydělává na své náklady, vyplývaly by z rehabilitace jen malé výhody a spíš by na tom developer prodělal. 1.2.4

Majitelé, developeři

Majitelé domů a bytů, developeři a realitní agenti hrají rovněţ klíčovou roli v navedení potenciální gentry ke koupi a spekulaci a ve vytlačení (přímo i nepřímo viz kap. 1.7) původních obyvatel oblasti, například navýšením nájmů z důvodu vyklizení budovy, aby byla připravena ke koupi nebo rekonstrukci. Smith (1979 in Lees et al.: 93) uvádí tři typy developerů, kteří operují v recyklované čtvrti. Zaprvé jsou jimi profesionální developeři, kteří koupí nemovitost (nebo soubor nemovitostí) zrenovují ji a se ziskem prodají. Zadruhé developeři, kteří koupí a opraví nemovitost, kterou potom sami zabydlí. A konečně třetí typ jsou sami majitelé domů, kteří dům zrenovují a pronajímají. V různých fázích urbánních změn jsou zainteresovány různé typy aktérů. Například zpočátku se do zdevastovaného sousedství nastěhuje skupina umělců, mnohdy za podpory městského úřadu. Po několika letech, kdy uţ ve čtvrti tvoří silnou komunitu a atmosféra čtvrti je prodchnutá alternativním způsobem ţivota, který sem přinesli, se však sami tito marginální gentrifiers stávají oběťmi gentrifikace a musejí se stěhovat jinam ve prospěch majetnějších lidí, které přilákaly zrekonstruované domy a reklama developerů. Následující kapitola popisuje několik modelů, jak k obnově čtvrti můţe dojít a v jakých fázích hrají roli jací aktéři.

1.3 Jak se dělá gentrifikace „Gentrifikace je proces, nikoliv finální stádium. Pořád nekompletní, nikdy nedokončená“ (Lees et al. 2010: 36). Jako kaţdý proces, ani městská čtvrť se nezmění přes noc. Obvykle trvá mnoho let, neţ se dá prohlásit nějaká oblast za zrecyklovanou nebo dokonce gentrifikovanou. Gentrifikace má svůj vývoj, který je moţné zkoumat a popsat. Existuje několik modelů, podle nichţ k gentrifikaci můţe docházet a které jsou představeny v této kapitole. Protoţe se stále pohybujeme v teoretické rovině, výčet není a ani nemůţe být kompletní. Ovšem jako nejzásadnější se jeví fázové modely podle Phillipa Claye, kterým je věnován větší prostor neţ následně dvěma alternativním pohledům. Jak bude patrné níţe, modely se od sebe nijak zásadně neliší, proto nebylo potřeba je následně více komentovat. Vzhledem k tomu, ţe Clayův popis vývoje se 19

objevil, jako jeden z prvních jiţ v 70. letech 20. století, další dva zmiňované modely slouţí i k reflexi, jak se posunul samotný vývoj zkoumání fenoménu gentrifikace. Stage models of gentrification, tedy česky fázové modely gentrifikace, představil poprvé na konci 70. let Phillip L. Clay (1979). Jeho čtyřfázový model vychází ze zjištění Timothyho Pattisona, který provedl šetření v Bostonu. V první fázi se přistěhuje malý počet lidí do upadající čtvrti uvnitř města a začne si renovovat bydlení pro vlastní potřebu. Těmto přistěhovalcům říká Clay pionýři a jsou to především umělci nebo lidé mající nějaké umělecké povolání. Tito lidé mají čas a kreativitu na rozsáhlou renovaci. Ovšem vše se zatím děje jen ve velmi malém měřítku dvou aţ tří bloků. Tato rehabilitace zatím nevzbuzuje zájem veřejnosti či médií, ani investorů a jiných institucí. Co se týká vysídlování původních obyvatel, v této fázi k němu nedochází nijak významně. Pionýři se většinou stěhují do prázdných jednotek a vše se odehrává v rámci normálního obratu na trhu s bydlením. Ve druhé fázi se začínají do čtvrti stěhovat ve stále vyšší míře lidé podobní pionýrům. Renovace stále probíhá z popudu samotných rezidentů a pro vlastní uţití. Uţ se však pomalu probouzí aktivita několika všímavých realitních makléřů, kteří postupně začínají s propagací čtvrti. Rovněţ pár spekulantů zrenovuje několik domů na viditelném místě určených k pronájmu nebo prodeji. Jen zřídka se objeví velký developer či spekulant, protoţe kapitál pro investory je stále nedostatečný. Lidé, kteří sem v této fázi přicházejí, hledají hlavně dostupné bydlení bez vysokých nájmů a jiných poplatků. Tím, jak postupně mizí prázdné obytné jednotky, projevuje se uţ určitá míra vysídlení původních obyvatel. Rezidenti z této a z první fáze jsou potom v dalších stádiích pokládáni za starousedlíky. Pokud se mění jméno čtvrti nebo se mění její hranice, děje se tak právě v této fázi. Média začínají věnovat místu pozornost. Clay poznamenává, ţe dříve prošlo toto stadium ještě bez povšimnutí plánovačů a různých jiných městských byrokratů, na počátku 80. let se ale uţ ani tato fáze neobešla bez pozornosti veřejných orgánů. Renovace se postupně rozšiřuje do přilehlých bloků, ale nemovitosti, potaţmo bydlení, zůstávají nadále levné. Třetí fáze uţ probíhá ve světle reflektorů, do gentrifikované čtvrti se obrací pozornost médií a oficiální zájem. Pionýři jsou stále důleţitými aktéry, ale uţ nikoliv jedinými. Zatímco soukromí investoři pokračují v renovaci pro vlastní potřebu, přicházejí do čtvrti i větší developeři nebo skupina menších subjektů. Dominujícím trendem je určitý 20

druh rehabilitace a fyzické vylepšení čtvrti uţ začíná být viditelné hlavně kvůli svému rozsahu. Ceny letí rychle nahoru. První skupina nově příchozích, které uţ můţeme nazvat gentrifiers, hledá nejen místo k ţivotu a vyjádření svého ţivotního stylu. Tito lidé uţ vidí v bydlení také příleţitost k investování a zakládají místní sdruţení, nebo se infiltrují a vzápětí přetvářejí původní organizace pionýrů. Takové komunity se začínají stále více věnovat propagaci čtvrti a lákat tak další potenciální zájemce střední třídy. Rovněţ vytvářejí poptávku po veřejných zdrojích. Aktivita se projevuje i uvnitř skupiny rozvojem komunitního ţivota. V této fázi uţ začíná být zřetelné napětí mezi starousedlíky a nově příchozími gentrifiers. Banky, hledající prostor pro investice, poskytují půjčky budoucím rezidentům i investorům. V této chvíli ve čtvrti probíhá čistá gentrifikace a je to tak prezentováno i veřejnosti, čímţ se dává jasně najevo, ţe čtvrť je bezpečná pro další zájemce z řad mladých profesionálů střední třídy, tedy yuppies. V poslední čtvrté fázi uţ je gentrifikován vysoký počet domů ve čtvrti a střední třída se do ní i nadále v hojném počtu stěhuje. Nemovitosti určené ke spekulaci se objevují na trhu a původně nerezidenční budovy jsou přetvářeny na kondominia nebo jiný typ nájemního bydlení (třeba lofty). Rozvíjí se také síť sluţeb, objevují se specializované maloobchody a komerční aktivity zaměřené na nové obyvatele. Zejména se tak děje, pokud je čtvrť poblíţ centra nebo nějaké velké instituce. Nájmy a ceny rapidně stoupají a vysídlení postihuje kromě původních rezidentů také samotné majitele některých domů. Pro uspokojení rostoucí poptávky střední třídy po bydlení v centrálních čtvrtích se hledají i další vhodné čtvrti. Clay zde také poznamenává, ţe se sice velmi řeší problém vysídlování starousedlíků, ale je věnováno jen malé úsilí k zbrzdění přívalu gentrifiers do inkriminovaných oblastí. Jinými slovy: problém se řeší pozdě, protoţe se mluví o vysídlování chudších, ale nikdo se nezabývá otázkou, jak zamezit střední třídě, aby se stěhovala na jejich místo, a tím je nutila se vystěhovat. Přestoţe oficiální místa mohou mít radost, ţe v gentrifikovaných oblastech rostou ceny, neboť z toho mají nepochybně profit, Clay namítá, ţe pro město jako celek můţe být tento vývoj i kontraproduktivní. Spirála růstu cen a nájmů můţe ohrozit konkurenční postavení bydlení v centru ve vztahu k suburbiím. Konkurenceschopnost se totiţ můţe sníţit, pokud budou náklady na bydlení ve městě vyšší neţ náklady bydlení na předměstí.

21

Schill a Nathan (1983 in Flanagan 1994) v tomto směru přicházejí s třífázovým modelem reinvestování do bydlení, který se Clayovu dost podobá: v první fázi se malý počet domácností, většinou mladí nezadaní nebo bezdětné páry, objeví v dříve chudé a dělnické čtvrti; mnozí z těchto nově příchozích mají umělecké povolání a vybírají si sice levné, ale výrazné lokality. V této fázi se dá říci, ţe se jedná o zmíněné marginální gentrifiers. Druhá fáze následuje, kdyţ se lokalita postupně zlepšuje a začne lákat investory a místní samospráva začne více investovat do veřejných sluţeb v oblasti. Ti, kteří přicházejí v této fázi, se mnohem více zaměřují na investice, které jejich bydlení představuje, a jsou proto náchylnější ke konfliktu s původními obyvateli. Ve třetím stadiu je uţ většina oblasti renovována a je jen málo původních obyvatel, kterým se podařilo i přes zvyšující se ceny zůstat. Mnoho nově příchozích v této fázi jsou rodiny s dětmi, které jsou zajištěny proti investičním rizikům. Secký (2002) i Hannigan (1995) uvádějí ještě jiný třífázový model Caulfielda (1994: 175), kdy se v první fázi do čtvrtí stěhují umělci, homosexuálové, spisovatelé, hudebníci apod., kteří hledají levné bydlení a tolerantní sociální zázemí. Tato „invaze“ pokračuje migranty více mainstreamové střední třídy, kterou přilákala atmosféra vytvořená marginálními gentrifiers z první fáze. Začínají se zvedat ceny bydlení. Ve finálním stadiu pokračuje stoupání cen nemovitostí a do oblasti začíná přicházet bohatší elita, kterou můţeme označit za novou střední třídu nebo rovnou jako yuppies. Rozdíly mezi Clayovým fázovým modelem a následujícími dvěma nejsou nijak výrazné. De facto Shill a Nathan i Caulfield pouze vypustili jednu fázi, resp. spojili Clayovy první dvě stadia dohromady. Shillův a Nathanův model se ještě liší zejména v tom, ţe v poslední fázi uvádí jako rezidenty rodiny s dětmi, čímţ se poněkud vymyká tradičnímu pojetí gentrifikace. A sám Caulfield přiznává, ţe jeho model rozhodně nezahrnuje všechny případy a existují i četné výjimky. Tato poznámka se dá samozřejmě vztáhnout i na ostatní popisy. Hackworth a Smith (2001) poukazují ještě na vládní politiku a politická rozhodnutí, která ovlivňují mnoho faktorů. V kontrastu k dřívějším fázovým modelům identifikovali jinou posloupnost. Vytvořili stadia politické ekonomie, která formuje kontext pro gentrifiers, investory, developery i chudé dělnické rezidenty. První vlna před rokem 1970 byla jen ojedinělá a představovala vládní pomoc pro různá schémata přestavby. Druhá vlna se odehrála po recesi v 70. letech, kdy propukla gentrifikace v mnoha 22

amerických městech, přičemţ politické změny začaly měnit její charakter. V době omezení sociálních programů a zanikání spousty zaměstnání takzvaných modrých límečků, spolu s růstem vysoce kvalifikovaných a dobře placených manaţerských a profesionálních pozic, začala gentrifikace vyostřovat to, co Berry (1985 in Lees et al. 2010: 35) popsal jako „situaci, kde dva pracovní trhy a s tím i dvě společnosti koexistují […] oddělené od sebe navzájem“. Třetí vlna proběhla po krátké recesi na počátku 90. let a expandovala dále od městských center, čímţ zasáhla širší okruh chudých a dělnických čtvrtí. Tato vlna byla řízena globálními developery a zahrnuje rovněţ aktivní a koordinované intervence vlády. Jak je tedy z výše uvedeného patrné, gentrifikace probíhá různými způsoby. Nejčastěji přijímaná verze je, ţe jsou zchátralé čtvrti nejdřív obydleny pionýry, neboli marginálními gentrifiers. Proces zrychluje, kdyţ se gentry, spolu s malými realitními agenturami, finančními institucemi a konstrukčními firmami začnou podílet na nákupu a obnově jednotlivých obytných jednotek (London in Beauregard 1986). Je však nutné mít na zřeteli kontext jak doby, tak také místa. Přestoţe se uvedené modely překrývají, důleţitým aspektem je konkrétní místo, protoţe zejména prvotní fázi můţe zapříčinit více faktorů a událostí.

1.4 Příčiny Co podle teoretiků urbánních procesů stojí za změnami v centrech měst a následně za vznikem gentrifikace? Většina jejich prací se zabývá ekonomickými souvislostmi, tedy hlavně vznikem a rozmachem sektoru sluţeb. Dalšími faktory však mohou být i přírodní pohromy, jako jsou povodně, zemětřesení nebo hurikán. Ačkoliv jde mnohde o prvotní příčinu restrukturalizace, autoři přírodní vlivy uvádějí jen velmi zřídka. Proto se následující kapitola týká hlavně vzrůstu sektoru sluţeb, vzniku nových (manaţerských) pracovních pozic apod. Jinými slovy tato kapitola popisuje hlavně posun vyuţití vnitřního města od industriálního k post-industriálnímu, ve kterém urbánní teoretici vidí hlavní příčiny gentrifikace nebo obecně restrukturalizace centra. Autoři se shodují na tom, ţe hlavním důvodem, proč k restrukturalizaci (a tím v některých místech i k gentrifikaci) dochází, jsou změny ekonomických aktivit v souvislosti se sílícím terciárním sektorem na úkor sekundárního. Centra měst pomalu opouští průmyslová výroba a střídají je sluţby (Marcuse, van Kempen 2000). Spolu se 23

sluţbami tak narůstá poptávka po kancelářských prostorách, stejně jako tlak a nové nároky na bydlení nové střední třídy (Short 1988). Beauregard (1986) rovněţ vyzdvihuje význam růstu sluţeb ve vnitřním městě. Tvrdí, ţe expanze manaţerských a profesionálních pracovních pozic do centrálního města je pro restrukturalizaci, potaţmo gentrifikaci, důleţitá. Podle něj byla nejrychleji se rozvíjející odvětví povolání v USA na konci 70. a na začátku 80. let sociální a právní sluţby, komoditní makléři, bankovní a obchodní servis (1986: 42). Před druhou světovou válkou dominoval centrům měst výrobní sektor a nabízel středně placenou práci pro polokvalifikované pracovníky s určitou moţností růstu. Ve chvíli, kdy byla výroba nahrazena osobními sluţbami, administrativou, maloobchodem a vládními aktivitami, se zde začaly mísit dvě skupiny – ti s niţším platem, pracující v niţší administrativě, sluţbách a maloobchodech, a ti, kteří pracovali ve stejných sektorech, ale na manaţerských a vedoucích pozicích. Dělníci s niţším platem odešli z města na předměstí blíţ k továrnám, zatímco chudí a nezaměstnaní zůstali v centrálním městě a nepravidelně se zapojovali do rostoucího sektoru sluţeb za nekvalifikovanou a málo placenou práci. V 80. letech se začala reurbanizovat také některá hlavní města v západní Evropě (např. Helsinky, Haag, Oslo, Londýn). Bylo to způsobeno zejména rozvojem a růstem obchodních sluţeb a vznikem velkých firem, které koncentrovaly svá ředitelství v centrech měst, kde se vyskytovaly telekomunikační a jiné uzly globálního informačního systému. Sídla těchto firem se obvykle nacházela v CBD, takţe okolní čtvrti modrých límečků představovaly ideální místo k usazení pracovníků těchto firem. Čtvrti totiţ nabízely jednoduché a rychlé spojení do centra za přijatelné ceny (Hannigan 1995: 175). Političtí ekonomové se také soustředí na vysídlování chudších z důvodu zájmu o domy bohatšími lidmi, kteří si mohou dovolit platit vyšší nájem, a tudíţ i renovaci. Poukazují hlavně na nekontrolovatelnou inflaci hodnot příměstských nemovitostí, která nutí střední třídu vrátit se zpět do města, a na trendy mezinárodní ekonomiky, které motivují určitou část bohatší populace přesídlit (Flanagan 1994). Jednou z hlavních příčin gentrifikace je tedy přesun terciárního sektoru do vnitřního města. Spolu s ním přichází do měst i jeho pracovníci, kteří potřebují někde bydlet a obsazují tak okolní čtvrti, kde dříve bydleli dělníci, ti se naopak stěhují blíţe ke svým 24

továrnám na okraji. Ti, kteří zůstávají a participují na trhu v niţších pozicích, se tak stávají ohroţenou skupinou, která můţe být ovlivněna gentrifikací. Jak ale uvidíme dále, lidé, kteří se do měst stěhují z důvodu zdraţujících se příměstských nemovitostí (Flanagan 1994), nemají zpravidla na vznik a průběh gentrifikace velký vliv. Podle průzkumů totiţ nebývají významnou skupinou gentrifiers. Ovšem urbánní procesy jsou velmi variabilní a musíme vţdy přihlédnout ke konkrétnímu kontextu. Neustále musíme mít na paměti, ţe zatímco určité body daného jevu v čase nám dávají vodítko, o jaký proces se jedná, ţijeme v neustále se měnícím světě plném dalších procesů, které se navzájem ovlivňují. Proto výzkumy ze Spojených států ze 70. let nám mohou hodně napovědět, ale neberou v potaz evropský kontext, stejně jako konkrétní historii toho či onoho státu nebo města. Nesmíme také zapomenout na přírodu, která občas přidá ruku k dílu a část města zaplaví voda nebo postihne hurikán. Tyto události totiţ mohou městskou krajinu podstatně změnit a vytvořit prostor pro její obnovu a obměnu. Není pochyb o tom, ţe změna ekonomických aktivit je přímou a zásadní příčinou vnitroměstských procesů a zvlášť gentrifikace, ale nemusí jít vţdy jen o přemísťování firem a jejich pracovníků, které odborníci tolik vyzdvihují. V některých městech tak můţe gentrifikaci spustit i rozbíhající se turismus, kterému se snaţí místní obchodníci přizpůsobit více neţ obyvatelům. Orientace místního obchodníka se tak nemusí vţdy změnit ze starého obyvatele na nového obyvatele, ale také z obyvatele obecně na turistu. Kaţdopádně opět je to jen další vrstva nabalující se na fakt, ţe se v místě mění charakter sluţeb.

1.5 Počátek gentrifikace Moderní město vzniklo poměrně nedávno a dlouho jen rostlo a rozšiřovalo se, a to bez jakékoliv potřeby jej nějak zásadně přetvářet. Proto jsou i revitalizační tendence poměrně mladé a jejich vývoj, resp. jednotlivé vlny, můţeme datovat nejdále zhruba do poloviny 19. století. Není ovšem účelem práce vylíčit vývoj moderního města, proto se v historii posuňme dozadu jen tak, abychom vystopovali počátky gentrifikace, respektive vraťme se do doby, kdy se o gentrifikaci začalo mluvit jako o samostatném a výrazném jevu, který kontroval s dosud obvyklým pohybem lidí ven z měst do suburbií. Suburbanizace sama de facto gentrifikaci nastartovala tím, ţe odchodem lidí na 25

předměstí začalo vnitřní město pustnout a chátrat, coţ vytvořilo terén pro následující fáze gentrifikace. Jak jiţ bylo zmíněno výše, v 50. a 60. letech 20. století byl trend zcela opačný, neţ o jakém je prozatím řeč. V té době tekl kapitál zejména na předměstí – do výstavby suburbií. Vláda tyto projekty podporovala, protoţe v nich viděla nejrychlejší řešení poválečného baby-boomu. V 70. letech se výhody výstavby v suburbiích zmenšovaly a proud kapitálu se začal zase otáčet zpět do městského centra. V průběhu rozmachu suburbanizace devalvovaly centrální městské části, coţ začalo na počátku 70. let zajímat investory, kteří sem zaměřili svou pozornost a snaţili se vyuţít rent gap. 1.6 Back to the city movement11 Výzkumníci, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech sledovali počátky obratu rezidenčního pohybu z předměstí do center měst, nazvali tento jev back to the city movement. Původní předpoklad byl, ţe gentrifiers jsou primárně obyvatelé suburbií, kteří se kvůli zvyšujícím se nákladům na dopravu vracejí do města. Například Laska a Spain (1980 in Hannigan 1995) uvádějí jako hlavní příčiny gentrifikace v New Orleans rostoucí náklady na dojíţdění a náklady spojené s bydlením na předměstí. Kdyţ začaly růst ceny pohonných hmot, předpokládalo se, ţe se do centra budou stěhovat zejména nejvíce postiţení – rodiče, pracující oba ve městě (z důvodu dvojnásobných nákladů na dopravu). Ale nestalo se tak, nejspíš proto, ţe stále věřili ve větší bezpečnost, lepší školy a více prostoru, který předměstí poskytovalo. Brzy se také ukázalo, ţe většina nově přistěhovaných přichází hlavně z jiných částí městského regionu a nikoliv ze suburbií (Hannigan 1995). Taková zjištění potvrzuje i Smith (1979 in Lees et al. 2010: 86), kdyţ zmiňuje back to the city movement v souvislosti s vývojem čtvrti Silent Hill ve Filadelfii, kde se koncem 50. let vyklidily slumy a začala rozsáhlá revitalizace. V průběhu 60. a 70. let se sem začali stěhovat příslušníci střední a vyšší třídy. Předpokládalo se, ţe se jedná hlavně o obyvatele předměstí. Průzkum z roku 1975 ale prokázal, ţe lidé ze suburbií tvořili jen 14 % celkového podílu gentrifiers, oproti 72 % obyvatel z jiných částí města.

11

Můţeme přeloţit jako návrat do města

26

Kaţdopádně v duchu Smithova (1979) ústředního argumentu v rámci strukturálních vysvětlení gentrifikace, vycházejících z jednání bankéřů, developerů, stavitelů, vládních organizací, realitních makléřů a dalších velkých institucionálních aktérů, back to the city movement platí, ovšem pro kapitál a nikoliv pro lidi. Podle této teze je konstrukce urbánního prostoru zcela diktována logikou kapitalismu (Caulfield 1994 in Lees et al. 2010). Můţe se zdát, ţe zmínka o tomto hnutí by měla patřit spíš mezi teorie a nikoliv jako součást historie. Jde však o první pokusy gentrifikaci nějakým způsobem pojmout a přesto, ţe výsledky vyšly pro výzkumníky negativně, odhalilo jejich snaţení několik zásadních faktů. Jde v první řadě o rozkrytí, kdo jsou gentrifiers, ţe jsou to původem městští lidé a ţe se z generace na generaci změnilo uvaţování a preference obyvatel. Ruth Glass následně dala tomuto k suburbanizaci opačnému jevu jméno. Takţe zatímco historie jedné konkrétní gentrifikace začíná vţdy zchátráním dané čtvrti nebo ulice, první zmínky a povšimnutí si změněného chování pochází ze 70. let z USA. A od té doby se stále mapuje její rozšiřování do okolního světa.

1.7 Sociální důsledky gentrifikace Jiţ několikrát zaznělo, ţe příchod nové střední třídy s sebou můţe přinášet negativní dopady na původní obyvatele. Závaţným důsledkem gentrifikace je zejména jejich v podstatě nedobrovolné a vynucené vystěhování. V této kapitole se na sociální důsledky gentrifikace podíváme podrobněji. Není pochyb o tom, ţe v daných čtvrtích můţe proces vést aţ k segregaci. Autoři, kteří se problematikou vytlačení původních obyvatel zabývali a zabývají, vnímají efekt segregace různě. Někteří, např. urbánní ekologové, mu nepřikládají velkou váhu a chápou změnu sociokulturního statusu obyvatel jako poměrně nevýznamnou součást určitého urbánního procesu. Jiní se exkluzi věnují více a studují její vznik a praktiky, jimiţ k ní dochází (např. Sýkora 2009). Kaţdopádně z jednotlivých prací je patrné, ţe nelze sociální důsledky gentrifikace přehlíţet, protoţe právě vytlačení původních obyvatel gentrifikaci definuje. Velkou ranou pro existující vnitroměstskou populaci je také odstraňování levného nájemního bydlení z městského bytového fondu. Obecným problémem, jak upozorňuje

27

Zukin (1987: 223), je totiţ zejména dislokace bydlení jako takového ve prospěch komerčního vyuţití. Ti, kdo jsou gentrifikací zasaţeni, jsou nezřídka příslušníci niţší třídy nebo senioři (Flanagan 1994), jednoduše lidé ekonomicky nebo sociálně znevýhodněni. Následky gentrifikace tak spadají pod rezidenční segregaci, která se definuje jako „[...] nerovnoměrné rozmístění skupin populace v obytných částech města. Segregace je vlastně prostorovým vyjádřením sociálních nerovností“ (Burjanek 2005: 25). Ukazateli rezidenční segregace jsou ve vyspělých zemích hlavně etnická příslušnost, věk, vzdělání, typ zaměstnání nebo náboţenské vyznání. Všechny tyto údaje jsou standardní součástí sčítání lidu, takţe bývají poměrně jednoduše dostupné. Segregaci lze rovněţ vysledovat podle databáze příjemců sociálních dávek nebo z údajů o průměrné ceně bytu v dané lokalitě. Pokud je na daném území zastoupení více různorodých skupin podle těchto ukazatelů, je segregace nízká, pokud ovšem odhalíme výrazně vyšší výskyt nějaké skupiny se stejnými charakteristickými rysy, které se týkají socio-ekonomického statusu, lze mluvit o segregaci. Můţe to být vysoký (nebo i výhradní) podíl nezaměstnaných nebo starších lidí, stejně jako naopak vysoké zastoupení lidí s vyšším vzděláním a příjmem. Segregace můţe být dobrovolná, kdy si jedinec (či domácnost) svobodně vybírá místo bydliště, v němţ se nacházejí lidé jemu podobní podle určité vlastnosti. Nedobrovolnou segregací je míněn stav, kdy je jedinec donucen ţít v lokalitě, z níţ nemá mnoho moţností se svévolně odstěhovat a sdílí toto místo s lidmi postiţenými stejně jako on – například etnické ghetto, chudinská čtvrť apod. Důleţitým rysem je nespokojenost rezidentů. Gentrifikace se více týká dobrovolné segregace, i kdyţ její důsledky mohou vést i k segregaci nedobrovolné (Burjanek 2005). Výsledkem dobrovolné segregace je třeba vznik luxusní vilové čtvrti, v posledních dvaceti letech u nás také vznikají enklávy12 rodinných domů na předměstích v rámci suburbanizace. Extrémní formou jsou pak takzvaná „ghetta bohatých“ – gated communities. Můţe jít i o etnické enklávy, kde se příslušnost nezakládá na ekonomické prosperitě a určitých privilegiích, ale na etnickém původu nebo náboţenském vyznání. Ve vnitřních městech potom probíhá gentrifikace. Dobrovolná segregace nejen v souvislosti s gentrifikací můţe vzniknout také díky určitému ţivotnímu stylu – jak jiţ

12

Termín enkláva vysvětluje Burjanek (2005) jako označení pro území dobrovolné koncentrace určité skupiny.

28

víme, mnoho autorů charakterizuje prvotní gentrifiers jako lidi s podobným ţivotním stylem – jsou to umělci, intelektuálové nebo třeba lidé vyznávající alternativní způsob ţivota. Nelze také opomenout enklávy homosexuálů13 (Burjanek 2005). Výzkumy ze 70. a 80. let se hodně zaměřovaly na efekt vytěsnění modrých límečků z center měst, ve svých závěrech se ovšem dost lišily. Urbánní ekologové rozsah vytlačení spíše bagatelizovali s odůvodněním, ţe jde jen o „jediné jasné světlo v probíhajícím procesu opuštění a úpadku vnitřního města“14 (Kasarda 1980, Nelson 1988 in Hannigan 1995: 178). Naproti tomu výzkumníci s více kritickým pohledem15 zastávali názor, ţe gentrifikace je rozsáhlejší, neţ tvrdili ekologové, a ţe způsobila vystěhovaným významné ekonomické potíţe. Vysídlení můţe probíhat přímo nebo nepřímo. Přímé vytlačení znamená, ţe jsou původní obyvatelé donuceni se odstěhovat pod nátlakem nařízení k vystěhování nebo různých forem obtěţování ze strany vlastníka nemovitosti (Atkinson 1998 in Lind, Hellström 2003). Mezi metody nepřímého vysídlení se zahrnuje zvyšování nájmů do té míry, ţe si rezidenti své byty uţ nemohou dovolit a musí se odstěhovat, nebo se ve své původní čtvrti uţ necítí doma – změnily se sluţby, jejich přátelé se uţ také odstěhovali apod. Princip nepřímého vysídlení prostě spočívá v tom, ţe původní rezidenti mohou zůstat, pokud by chtěli. Jenţe si to uţ dále nemohou dovolit. Víceméně se dá říci, ţe otázka přítomnosti exkluze ve zkoumané čtvrti rozhoduje o tom, jestli se jedná o gentrifikaci nebo nikoliv. V případě, ţe k vytěsnění původních obyvatel nedochází, jde spíše o incumbent upgrading neţ o gentrifikaci, protoţe se nemění sociokulturní kapitál obyvatel a nedochází tu k ţádnému konfliktu (viz kap. 2). Gentrifikace obnáší zejména dobrovolnou segregaci, protoţe se lidé sobě podobní stěhují na jedno místo, tzn. gentrifiers dané čtvrti jsou relativně homogenní. Na vytlačení původních obyvatel mohou participovat hlavně tím, ţe jsou jiní, bohatší a

13

Např. čtvrť Castro v San Franciscu.

14

„single bright light in the ongoing processes of inner city abandonment and decay“

15

Fanstein, N., Fanstein, S. 1987. „Economic Restructuring and the Politics of Land Use Planning in New York City“ in Journal of the American Planning Association 53: 237-48LeGates, R. T., Hartman, C. 1986. „The Anatomy of Displacement in the United States“ In Smith, N., Williams, P. (eds.) Gentrification of the City. Boston: Allen & Unwin, pp. 1-12 Marcuse, P. 1986. „Abandonment, Gentrification and Displacement: The Linkages in New York City“ In Smith, N., Williams, P. (eds.) Gentrification of the City. Boston: Allen & Unwin, pp. 153-77

29

vyţadují jiné sluţby. Jsou však vlastně jen spouštěcím prvkem. Hlavní aktéři, participující na exkluzi a vystěhování starousedlíků, jsou zejména místní obchodníci a majitelé domů a bytů, potaţmo developeři. Obchodníci přizpůsobují svoje sluţby nově příchozím, čímţ dávají jasně najevo, kdo je pro ně relevantní zákazník. A majitelé buď přímo vypovědí staré smlouvy, nebo zvyšují pomalu nájmy a náklady na bydlení do té míry, aţ nájemníkům nezbude nic jiného, neţ se odstěhovat jinam do levnějšího. Tyto praktiky dělají pak z gentrifikace sociální problém, o němţ je třeba mluvit a sledovat ho. Nesmíme také zapomenout, ţe gentrifikace je striktně problém vnitřního města, čtvrtí blízko centra města, kde noví zájemci o bydlení pracují.

1.8 Proměna čtvrtí Čím obvykle procházejí čtvrti, ve kterých můţe probíhat gentrifikace uţ několikrát zaznělo. Následující kapitola představuje průběh proměny jednotlivých druhů sousedství, který bezprostředně předchází samotné gentrifikaci a připravuje pro ni půdu. Uţ víme, ţe čtvrť obvykle nejdříve zchátrá. Jak se tak děje ve třech nejobvyklejších typech čtvrtí, které jsou gentrifikací ohroţeny, představují následující řádky. Takové lokality mohou být na počátku dělnické čtvrti, obytné čtvrti střední třídy nebo mohou mít smíšenou strukturu (průmyslové, komerční a rezidenční vyuţití). V případě dělnických čtvrtí jde o domácnosti dělnických rodin, které nahradily jiné dělnické rodiny třeba jiného etnika. Jde o čtvrti, které byly na počátku minulého století plné továren spolu s domy, kde dělníci bydleli. Většinou šlo o znečištěné lokality, které dlouho vzbuzovaly spíš opovrţení. Ve srovnání s ostatními částmi města je zde bydlení levnější, coţ láká potenciální gentrifiers. Pro gentrifikaci v takové lokalitě je velmi důleţité, aby čtvrť nejdříve zchátrala (Beauregard 1986). V případě, ţe se rezidenční oblast vyvinula ze čtvrti střední třídy, je proces vedoucí k vytvoření levného bydlení trochu jiný. Devalvace lokality většinou probíhá tak, ţe se lidé, jak postupně profesně rostou a chtějí si zaloţit rodinu, stěhují ven z města a jsou nahrazeni domácnostmi s niţším příjmem. Tyto domácnosti zde chvíli ţijí, dokud také dostatečně profesně nepovýší a nenásledují své předchůdce pryč do příměstských oblastí. Reprodukce a konzumní jednání jsou proto pro zchátrání oblasti klíčové. Nakonec je oblast osídlena domácnostmi, které mají nízký a prakticky stagnující příjem, náklady na údrţbu a investice překračují finanční moţnosti těchto obyvatel a 30

signifikantní zhoršování bydlení, respektive celé lokality, začíná. Ve výsledku se sem stěhuje čím dál více rodin neschopných splácet nájem, velké byty se dělí na menší obytné jednotky, nájemníci jsou stále chudší a chudší a čtvrť začíná být přeplněná a chátrá. Nakonec se odtud lidé začnou stěhovat pryč a čtvrť se stává opuštěná a velmi levná (Beauregard 1986). V některých městech se spíš neţ gentrifikace odehrává proces loftové konverze (loft conversion), to znamená vytvoření levného bydlení v oblastech se smíšeným vyuţitím, zejména v průmyslových a nábřeţních oblastech s menšími továrnami nebo sklady z období před druhou světovou válkou. Jedná se hlavně o čtvrti přilehlé k CBD. Ve výsledku je taková oblast devalvovaná a zchátralá. Tyto prostory pak představují moţnost přetvořit je na levné bydlení – lofty (Beauregard 1986). Beauregard sice odděluje dělnické čtvrti od míst, kde dochází k loftové konverzi, ale mnohde jde jedno ruku v ruce s druhým. Shrňme si ještě, jak obecně gentrifikovaná čtvrť vypadá. Je to tedy obvykle oblast ve zhoršeném stavu, kde ţijí lidé s niţším nebo průměrným příjmem, často starší, nachází se blízko CBD nebo v dobrém spojení hromadnou dopravou, často má zvláštní půvab, respektive má něco navíc – výhled na panorama, přístup do parku, nachází se na kopci s vyhlídkou či u vody nebo má historickou hodnotu. Domy jsou mnohdy ve špatném stavu, ale jsou architektonicky významné a rekonstrukcí se stanou atraktivnější a lákavé pro gentrifiers. Taková lokalita by rovněţ měla mít moţnost vyvinout infrastrukturu odpovídající novým obyvatelům (lepší restaurace, obchody atd.; Beauregard 1986; Sýkora 1993a). Ať tedy jde o původně dělnickou čtvrť, oblast obývanou střední třídou nebo brownfield/greyfield (resp. tovární část města), podmínkou pro gentrifikaci je vţdy zchátrání a minimálně částečné opuštění čtvrti předchozími obyvateli nebo uţivateli. Aby oblast nalákala nové, zejména prvotní gentrifiers, musí mít nějaký genius loci nebo musí být alespoň nějakým způsobem pro nové obyvatele zajímavá. Prvotní gentrifiers hledí velmi často zejména na cenu bydlení, která je v tomto momentě velmi nízká, proto atraktivita čtvrti, jeţ gentrifikaci podmiňuje, se vlastně týká hlavně budoucích obyvatel, tedy gentrifiers typu yuppies apod. Vzhledem k tomu, ţe mezi fází obydlování čtvrti prvotními gentrifiers a fází, kdy se do čtvrti stěhují yuppies, uběhne mnoho let, atraktivita musí být zaloţena na stabilním základu, jako je poloha nebo hodnotná 31

architektura. Alternativní uvolněná atmosféra, vytvořená umělci a dalšími pionýry, je tedy aţ sekundární aspekt, i kdyţ neméně důleţitý.

32

2

Ostatní procesy

Gentrifikace samozřejmě není osamělý jev. Patří mezi procesy revitalizace městských center. Je sice jakýmsi symbolem vnitroměstských změn a má nejvýraznější sociální důsledky, proto se o ní také více mluví, nicméně je součástí rozsáhlejších procesů, které je nutno rovněţ přiblíţit. K těm dalším jevům patří například incumbent upgrading, kdy rovněţ dochází k fyzické rehabilitaci domů, ale nemění se struktura obyvatel. Obvykle zde stabilně ţijí lidé středních nebo vyšších příjmových kategorií, kteří bývají zároveň vlastníky domů a pro účely oprav se slučují do organizací, prostřednictvím kterých shánějí finance na opravy a revitalizaci ve své komunitě. Proto zde také nedochází k výměně obyvatel a pohyb sociálního statusu je ovlivněn hlavně generační výměnou. Tento proces sice není tolik intenzivní jako gentrifikace, ale zahrnuje často rozsáhlejší území (Sýkora 1993a, 1998). Dalším specifickým procesem, spadajícím pod revitalizaci, je přestavba (urban renewal), tj. postavení nových domů a komplexů na pozemcích po zbourané předchozí zástavbě. V tomto případě dochází k naprosté výměně obyvatel i změně fyzického vzhledu oblasti. Tato praxe byla v letech 1949-1974 součástí vládních strategií v USA se záměrem zbavit se slumových oblastí a zlepšit ţivotní úroveň16. Američtí autoři proto rozlišují renewal, jakoţto státem iniciovanou přestavbu, a revitalization, která se praktikovala od 70. let a pracovala na základě trţních principů. Přestavba zástavby, kterou uţ nelze pouze renovovat, je běţnou součástí i dnešních revitalizačních procesů (Sýkora 1993a). Zpravidla tedy probíhají tyto procesy ruku v ruce. Zatímco ve větší části revitalizovaného prostoru se původní obyvatelé udrţí a zrenovují své ulice svépomocí, některé menší části takové štěstí nemají a rozběhnou se zde rozsáhlejší změny.

16

Avšak sociální následky i necitlivost při bourání původní zástavby vyslouţily tomuto programu kritiku a název negro removal (odsun černochů).

33

3

Postsocialistické město

Vše, co bylo aţ do této chvíle řečeno, se převáţně týkalo měst v Severní Americe a západní Evropě. V době, kdy gentrifikace v těchto místech probíhala a také, kdy vznikla velká část zde uvedených výzkumů a článků, byla Česká republika v područí komunistické vlády s centrálně plánovaným hospodářstvím. Proto zde dlouho procesy, zaloţené na trţních principech, nemohly propuknout. V této kapitole se tedy podíváme na specifika postsocialistického města, jaké byly hlavní procesy při přetváření města v rámci změny reţimu a v čem se liší a shodují s městy západního střihu v souvislosti s gentrifikací. Kapitola rovněţ vysvětlí, co to vlastně postsocialistické město znamená. Kromě obecných charakteristik gentrifikace uvedených výše, je zde tedy ještě pár dalších zvláštních aspektů, týkajících se post-socialistických měst. Města východní Evropy se po roce 1989 stala ohnisky sociálních i demografických změn – rozšířily se bezdětné, jednočlenné a stejnopohlavní domácnosti, kohabitace, sdílené bydlení atd. Ina out-migrace hrály klíčovou roli při proměnách socio-prostorových vzorců (Haase et al. 2011). Sýkora (2009) popisuje postsocialistické město jako místo charakteristické souběţnou pauperizací17 a ghettoizací na jedné straně a gentrifikací a suburbanizací na druhé, spolu se vzrůstající přítomností enkláv nové elity v blízkosti chátrajících oblastí a formace ghett chudoby i ghett blahobytu (2009: 417-418). Haase et al. (2011) dodávají, ţe nejdůleţitější socioprostorové procesy ve středovýchodní Evropě v urbánním měřítku jsou komercionalizace městského centra. Spolu s tím je spojeno přemístění dříve silné rezidenční funkce (derezidencializace), suburbanizace bydlení a gentrifikace v některých částech, stejně jako úpadek v jiných. Takzvanou postsocialistickou tranzicí rozumíme jak politický a společenský makroproces systémové změny ze státního socialismu na nějaký jiný reţim, tak je to také zastřešující výraz pro všechny transformace, které se odehrály v postsocialistických společnostech po roce 1989. Přičemţ postsocialismus Haase et al. (2011) vysvětlují jako kvalitativní změnu ze socialismu na demokratický, trţní (resp. trţně orientovaný) systém. Postsocialistický stav popisuje všechny procesy, vznikající formace a

17

Pauperizace = sniţování ţivotní úrovně.

34

rekonfigurace, měnící se postoje atd., které reprezentují změny odehrávající se v kaţdodenním ţivotě, např. v městském prostředí. S postsocialistickou tranzicí je také spojen jeden paradox. Totiţ, ţe segregační proces gentrifikace (stejně tak suburbanizace apod.) zpočátku socioprostorovou nerovnost, která je hlavním negativem segregace, vlastně sniţuje. Je to způsobeno tím, ţe bohatší lidé se stěhují z oblastí, které mají vyšší sociální status, do oblastí s niţším sociálním statusem (například do příměstských oblastí nebo do zchátralých čtvrtí), čímţ se zvyšuje sociální mix v těchto lokalitách (Sýkora 2009). Hlavním rozdílem mezi postsocialistickým městem a západním městem, který z výše uvedeného nepřímo vyplývá, je rychlost, s jakou se postsocialistická města snaţila vyrovnat městům v západní Evropě a Severní Americe. Společná je změna typu domácností, která v západním světě proběhla v 70. letech. Ale na rozdíl od něho suburbanizace a gentrifikace probíhaly, a vlastně částečně stále probíhají, souběţně. Komercionalizace centrálního města a s ním spojený úbytek bytového fondu, suburbanizace a gentrifikace, tedy procesy, jeţ šly de facto za sebou a postupně v průběhu desítek let, začaly ve východoevropských městech všechny dohromady v prvních deseti letech po pádu nedemokratických reţimů.

3.1 Česká republika a Praha Výzkumná část této práce se týká České republiky, proto je nutné podívat se na průběh a změny, které se po pádu totality udály v naší zemi. Vysvětlení, proč se budu nadále věnovat spíše Praze je nasnadě. Je to naše největší město a jakási brána mezi Českou republikou a okolním světem, proto procesy ze západních zemí přišly nejprve tam. Navíc je to moje rodné město, čímţ mě jeho vývoj zajímá nejvíc. Změna po roce 1989 byla podmíněna vládními reformami zaměřenými na zavedení kapitalistického systému zaloţeného na pluralitní demokracii a trţní ekonomice, integrací do mezinárodního politického a ekonomického systému a později spontánními trţními transformacemi ekonomického, sociálního a kulturního prostředí (Sýkora 1999). V devadesátých letech byly nejviditelnější tři procesy urbánní změny v Praze 1) komercializace historického jádra, 2) revitalizace některých vnitroměstských sousedství ve formě komercializace a gentrifikace a 3) rezidenční a komerční 35

suburbanizace vnějšího města. Všechny tři procesy jsou spojeny se změnou původních funkcí na výhodnější a efektivnější uţití a s fyzickým vylepšením (Sýkora 1999: 79). Podle Sýkory (1999) měly na strukturální změny v centrální Praze vliv zejména procesy internacionalizace a globalizace. Ty začaly ihned po změně politického systému a ovlivnily praţskou ekonomiku a kulturu hlavně skrze kapitálové investice zahraničních společností, které rozšířily pole své působnosti na Českou republiku. Zahraniční společnosti potřebovaly kanceláře, maloobchodní a skladové prostory pro svoje podnikání a zahraniční developeři se stali velmi vlivnými aktéry ve vývoji obchodního vlastnictví. V mnoha případech se nemovitosti získané v restitucích ihned prodaly zahraničnímu investorovi, který v nich vybudoval kanceláře a jiné komerční prostory, které pak nabízel zahraničním firmám. Rovněţ zaměstnanci západních společností, jelikoţ dostávali podstatně vyšší plat neţ ostatní, byli důleţitou silou na rezidenčním trhu – poptávali nové nebo rekonstruované bydlení vyšší třídy a tím přispěli ke změnám v městském prostředí (Sýkora 1999). Z pohledu internacionalizace a globalizace je velký rozdíl mezi kapitalistickým a tzv. přechodovým (transitional) městem, kde je zřetelná velká nerovnost mezi zahraničními pracovníky (resp. pracovníky zahraničních firem) a ostatními pracujícími. Tato nerovnost je reprezentovaná z pohledu investic silou kapitálu a přístupem ke zdrojům zahraničních firem. Z pohledu zaměstnanosti je zastoupena také vysokým rozdílem v příjmech průměrných lokálních zaměstnanců a cizinců18. Nerovnost je dále navyšována deregulací politik, které zvýhodňují kapitálově silné zahraniční aktéry, a opatřeními, která se snaţí přilákat zahraniční investory. K internacionalizaci přispěl rovněţ turismus, westernizace a hlavně amerikanizace, která změnila konzumní preference a návyky populace (Sýkora 1999). Další výraznou změnou byla také ekonomická restrukturalizace, která se vyznačovala hlavně odsunutím průmyslové výroby z kompaktního města (deindustrializace) a posílením sektoru sluţeb (Sýkora 2001). Tím ve vnitřním městě vznikly opuštěné zóny s průmyslovými budovami a obytnými domy. Na to se váţe další z výrazných transformačních procesů porevoluční Prahy, a tím je komercionalizace. Ta má na

18

Internacionalizace ovšem zahrnuje, kromě zmiňovaných západních cizinců, také příchod dělníků z Ukrajiny a jiných zemí východní Evropy a drobné obchodníky z Vietnamu a Číny, kteří na českém pracovním trhu také působí.

36

svědomí „zvyšování podílu komerčních funkcí na celkové struktuře vyuţití ploch“ (Sýkora 2001: 140). V rámci komercionalizace jsou buď přetransformovány původně obytné domy ke komerčnímu vyuţití (hotely, kanceláře, byty ke krátkodobému pronájmu), nebo jsou nevýnosné či málo výnosné aktivity nahrazeny ekonomicky výhodnějšími. Rovněţ pod komercionalizaci spadá zástavba proluk a demolice původní zástavby a její nahrazení novými objemnějšími budovami určenými k výnosnějšímu komerčnímu uţití (Sýkora 2001). Kromě zástavby volných prostranství se pokaţdé jedná o odsunutí původních uţivatelů ve prospěch progresivnějších aktivit. „Původní obyvatelé centra tak byli v mnoha případech nahrazeni kancelářemi a cizinci“ (Sýkora 2001: 142). Za socialismu se centrálním a vnitřním částem Prahy věnovala jen malá pozornost, proto tyto zóny chátraly, a to fyzicky i z hlediska sociálního prostředí (Musil in Ouředníček et al. 2012). Nové politické a ekonomické podmínky vytvořily příleţitost pro revitalizaci hlavně v částech blízko centra s dobrým potenciálem pro komerční i rezidenční rozvoj – kancelářské budovy, nákupní centra a obytné soubory vyrostly v místě továren vnitřního města. Kromě funkčních změn a regenerace prostředí procházely tyto lokality významnými sociálními změnami – socio-ekonomický status a ţivotní styl obyvatel, kteří přicházeli do zrekonstruovaného a nového bydlení, kontrastoval s charakterem původních, často starších a chudších obyvatel a s jejich poţadavky na vybavenost a kvalitu rezidenčního prostředí (Ouředníček et al. 2012). Sociální i fyzický vzrůst a gentrifikace jsou zřetelné zejména v některých čtvrtích vnitřního města, které měly vysoký status uţ před komunistickým převratem. V některých oblastech se staré domy z 19. století opravily a transformovaly na kancelářské prostory. Soukromé nájemní domy s původně místními nájemníky se zrekonstruovaly na luxusní apartmány prodávané nebo pronajímané rezidentům s vysokým příjmem, hlavně cizincům. Rezidenční gentrifikace začala jako podnikání v majetkovém rozvoji, zacílené na specifickou cílovou skupinu – západní cizince. Aţ potom zaujala tato část trhu také bohaté české profesionály. Kaţdopádně vzhledem k tomu, ţe komercializace nabízela větší výhody a zisk, byl proces gentrifikace pomalejší (Sýkora 1999). Hlavními procesy, které hnaly urbánní změny v Praze po roce 1989, jsou tedy komercializace, která zapříčinila úbytek bytového fondu; suburbanizace a gentrifikace současně, jeţ se zaslouţily o významné pohyby jednotlivých skupin rezidentů; a také 37

turismus, kterému se začala velká část centra přizpůsobovat. Otevření hranic zahraničním investorům znamenalo jasný přelom v urbánním uspořádání a moţná aţ příliš překotné přizpůsobení se cizincům, kteří zde najednou pracovali, cestovali a ţili.

38

4

Shrnutí

Gentrifikace je urbánní proces se závaţnými sociálními důsledky, proto se mu věnuje více pozornosti neţ jiným procesům revitalizace města. V rámci gentrifikace totiţ dochází k vytlačení původních obyvatel, kteří nezřídka patří k chudším nebo nějak jinak znevýhodněným občanům. Kolikrát jde o starší lidi, matky samoţivitelky nebo příslušníky nějaké etnické minority. Oproti tomu noví obyvatelé jsou movití, mají obvykle manaţerské nebo profesionální povolání a velký zájem o bydlení v centru města. Čtvrti, kterých se gentrifikace týká, jsou obvykle původem dělnické nebo obývané niţší střední třídou. Jsou to místa, která svou atraktivitu staví zejména na poloze blízko městskému centru a hodnotné architektuře svých domů, potaţmo na zajímavém okolním prostředí (park, řeka, vyhlídka apod.). Autoři píšící o gentrifikaci se shodují, ţe čtvrť musí nejdříve zchátrat, neţ je moţné (a z ekonomického hlediska také výhodné) ji zrecyklovat. Prvotní gentrifiers, tedy lidé, kteří se do zchátralé čtvrti stěhují jako první, mají velmi často alternativní ţivotní styl a kreativní povolání. Jejich hlavním cílem je zejména najít levné bydlení, kde by se mohli realizovat. Jakmile čtvrť trochu zvelebí, začnou se o ni zajímat investoři a developeři, kteří sem postupně navnadí bohatší mladé lidi, kteří mají zájem o bydlení ve vnitřním městě. Protoţe tito lidé uţ mají více peněz, je pro místní obchodníky i samosprávu výhodné se jim začít přizpůsobovat a podporovat jejich rozhodnutí se zde usadit. Problém je, ţe zvyšující se ceny a obecně měnící se prostředí čtvrti se děje na úkor původních obyvatel – těch, kteří zde ţili desítky let a najednou si nemohou dovolit platit zvyšující se nájem nebo nakupovat v nových obchodech. To, ţe se najednou zvyšují ceny bytů a nájmů ve čtvrti, je ryze účelové, protoţe majitelé domů a bytů se chtějí zbavit původních obyvatel, aby tak mohli vydělat více peněz na nových nájemnících, kteří jsou schopni a ochotni platit mnohem více. Někdy je rovnou původním obyvatelům vypovězena nájemní smlouva. Jindy se starousedlíci nakonec odstěhují sami, protoţe uţ se jim ve čtvrti nelíbí a necítí se tam doma. Abychom však proces mohli pojmenovat jako gentrifikace, je důleţité prokázat, ţe se socio-ekonomický status obyvatel opravdu změnil, tzn., ţe došlo k výměně chudších starousedlíků za bohatší novousedlíky. Pokud se totiţ nic takového ve čtvrti neděje, nazýváme takový proces incumbent upgrading. Při něm dochází jen k fyzické renovaci a výměna obyvatel probíhá generační výměnnou, tedy přirozeně. 39

Mnohokrát se však také stane, ţe čtvrť úplně změní vyuţití. Buď se z komerčních budov stanou rezidenční, například loftovou konverzí, tedy přetvořením továrních budov na bytové domy – lofty. Nebo naopak z obytných domů vzniknou kancelářské objekty, čímţ ve čtvrti ubude bytový fond. Pak se jedná o komerční gentrifikaci. V USA a západní Evropě popisované procesy proběhly v 70. letech, Česká republika byla v té době v úplně jiné situaci a zejména v izolaci. Kaţdopádně ihned po pádu ţelezné opony v roce 1989 se otevřely hranice a spousta urbánních procesů se spustila víceméně najednou a dost nekontrolovatelně. Mnoho vnitroměstských změn způsobil hlavně příchod zahraničních firem, které měly vyšší kapitál, a tudíţ velký vliv na restrukturalizaci města. Hodně udělal i turismus, jemuţ se spousta obchodníků a majitelů domů podřídila. Cizinci byli ti, pro které bylo potřeba vybudovat luxusní byty a kancelářské prostory v centru města, stejně jako hotely a specifické sluţby. Aţ mnohem později se do proměny post-socialistického města zapojili také čeští obchodníci, investoři a developeři. Stejně jako rezidenti. Kaţdopádně dnes uţ můţeme najít i v Praze celé kompletně gentrifikované čtvrti, stejně tak jako místa, z nichţ uţ bytový fond úplně vymizel. Ovšem vzhledem k tomu, ţe revitalizační procesy se u nás dějí pouze dvacet let, je moţné stále pozorovat postupný vývoj a fáze tak, jak je pozorovali teoretici v západních zemích. Jeden ze zásadních rozdílů však je, ţe zatímco v západních zemích gentrifikaci způsobila revolta a změna populačního chování mladých lidí, u nás k tomu přispělo chování příchozích cizinců a napodobení jejich chování. V následující části se podíváme na to, zda je moţné z předloţených teoretických konceptů a charakteristik rozpoznat gentrifikaci ve vybraných třech praţských čtvrtích.

40

5

Gentrifikace v Praze

Gentrifikaci v Praze zkoumal uţ například Luděk Sýkora (1993a, 1993b, 1996). De facto ale ilustroval na vybraných čtvrtích urbánní změny, včetně gentrifikace a jeho záměrem bylo zejména přiblíţit problematiku a ukázat ji na příkladech. Já jsem se ale vydala opačným směrem. Vybrala jsem tři praţské čtvrti, kde by mohla gentrifikace probíhat, ale zda tomu tak skutečně je, se pokusím teprve odhalit. Co to gentrifikace je, jaké má podoby a v jakých typech městské krajiny se můţe vyskytovat, uţ víme. Rovněţ víme, ţe gentrifikace dané čtvrti souvisí s mnoţstvím soukromého kapitálu, který je přinášen novými obyvateli a ţe díky tomu vypadá čtvrť lépe a upraveně. Kaţdopádně lidé, kteří ve čtvrti ţili dříve, tedy v době, kdy se jednalo o stigmatizovaný prostor, opuštěný nebo nepovšimnutý investory a jinými aktéry, z nové podoby svého místa bydliště velkou radost nemívají. Probíhající změny, nový řád a reţim na ulicích je totiţ nutí se přizpůsobit (čehoţ mnohdy nejsou schopni), nebo rovnou odejít. Gentrifikace moţná částečně řešila a řeší problém rozlévání se města do okolní krajiny tím, ţe se renovuje a znovuzabydluje její vnitřní město, ale spoustu problémů produkuje, a proto je velmi důleţité se nad nimi zamýšlet a hledat řešení, nebo alespoň o problematice mluvit a tím na ni upozorňovat. Fakt, ţe „zlatý věk gentrifikace“ uţ dávno pominul, nic nemění na tom, ţe tento proces stále probíhá a čím více se o něm bude diskutovat, tím spíše se najde lék a moţná i preventivní řešení pro taková města, které „back to the city tendence“ teprve čekají. Teď se podíváme, jestli proces gentrifikace, tak jak jej urbánní teoretici popisují, probíhá ve třech čtvrtích Prahy, které jsem pro svůj výzkum vybrala. Nejdříve se ale pokusím stanovit kritéria rozpoznání gentrifikace. To znamená, čeho si budu všímat a posuzovat podle toho, zda se v místě můţe jednat o gentrifikaci.

5.1 Co budu sledovat Při určení, zda jde o gentrifikaci, musíme mít na zřeteli zejména tři stěţejní prvky: 1. objekt obytného prostředí, k jehoţ transformaci při gentrifikaci dochází; 2. změnu fyzického prostředí rehabilitací bytového fondu; a

41

3. změnu sociálního prostředí vlivem výměny původních chudších obyvatel za bohatší nově příchozí gentrifiers (Sýkora 1993a: 101). Prvotní příznaky gentrifikace jsou výskyt nějaké skupiny marginálních gentrifiers, opravené fasády domů a na druhou stranu i výskyt zcela opuštěných a zchátralých nemovitostí. Jistým znakem mohou být také cizí jména na zvoncích, coţ můţe vypovídat o tom, ţe do čtvrti se stěhují cizinci, kteří jsou v českém prostředí významnými aktéry minimálně počátku gentrifikace. Marginální gentrifiers nemusí být lehké identifikovat, ale jisté indikátory nám mohou napovědět, například výskyt různých galerií, undergroundových klubů a aktivit vystihujících nějakou subkulturní skupinu. Nová střední třída je, jak jiţ bylo řečeno, náročnější na sluţby, proto se dá odhadovat výskyt těchto konzumentů právě podle charakteru nabízeného servisu ve čtvrti. Sluţby, které uţ by se daly zařadit k těm luxusnějším, jsou například různé specializované restaurace (sushi, veganské restaurace apod.), kliniky estetické medicíny, fitness centra, obchody s luxusním zboţím atd. Pokud se v ulici vyskytují pouze výše popsané obchody a sluţby, je uţ buď definitivně gentrifikovaná nebo se jedná o bohatou čtvrť. Gentrifikace je ale proces, při němţ se mění obyčejné hospody na luxusní restaurace a obchody s potravinami na krámky se zdravou výţivou a biovýrobky. To znamená, ţe ve čtvrtích, kde gentrifikace probíhá, bychom měli najít oba typy sluţeb – ty původní, slouţící gentrifikací ohroţeným starousedlíkům, které vlivem jejich odlivu postupně přicházejí o zákazníky; a ty nové, vyhovující a vyţadované novou střední třídou, místními pracovníky kanceláří, prostě gentrifiers. Zaměřím se tedy na sloţení obchodů a sluţeb ve zkoumaných ulicích. Jelikoţ vzhled je jedním z hlavních a samozřejmě nejviditelnějších aspektů gentrifikace, můţe nám leccos napovědět. Nejen stav domů, tedy (ne)opravené fasády a chodníky okolo, ale také probíhající rekonstrukce, nové projekty a čerstvě postavené budovy mohou mnoho říci. Teoreticky z předchozích kapitol vyplývá, ţe pokud jsou domy ve čtvrti po rekonstrukci, je určitá pravděpodobnost, ţe zde gentrifikace probíhá. Jenţe jak se v průběhu výzkumu přesvědčíme, důvodů, proč zrenovovat celé ulice prakticky najednou, můţe být i více a zásluhu na tom nemusí mít vţdycky jen člověk, nýbrţ také příroda. Nicméně prezentace některých opravených domů, jejich funkční přeměna z rezidenčního na komerční vyuţití anebo rovnou vznik nových objektů je uţ poměrně 42

jasným indikátorem urbánních změn, které zde zkoumáme. Stejně jako podoba a vybavení parků a jiných veřejných prostor. S tím samozřejmě souvisí i další otázka, kterou si budu v průběhu výzkumu pokládat: pro koho jsou tyto domy a ostatní prostory určeny? Mají sem nalákat nové rezidenty, udrţet ty staré nebo přilákat firmy? Pokud je jedním ze spouštěcích mechanismů gentrifikace v českém prostředí i přítomnost cizinců, jak ji popisuje Sýkora (1999), lze to bez přístupu k relevantním datům zjistit jen výpověďmi expertů a místních obyvatel nebo podle jmen na domovních zvoncích. Odborníci z příslušných úřadů takové informace velmi neradi sdělují a zvonky bývají často označeny jen číslem bytu, zejména v novostavbách. Přesto se i otázku přítomnosti cizinců pokusím do práce zahrnout.

5.2 Výzkum Pro výzkum jsem vybrala tři praţské čtvrti – Holešovice, Karlín a Libeň – zcela účelově hned z několika důvodů. Předně jsou to všechno historicky dělnické čtvrti, které jsou na gentrifikaci velmi náchylné. Rovněţ leţí u řeky, takţe splňují podmínku „něčeho navíc“ a leţí blízko CBD, coţ můţe být atraktivní pro potenciální gentrifiers. Jsou to také čtvrti, které mají, resp. měly, pověst špinavých a znečištěných míst. Všechny tři se nacházejí v pásu čtvrtí vnitřního města, jeţ vznikl v průběhu industrializace v 19. století, a nachází se okolo historického centra. „Jde o zónu, která během komunismu procházela postupným chátráním a vylidňováním a v současnosti ji ovlivňuje úpadek a vymísťování průmyslových výrob z města“ (Sýkora 2001: 137). Významným aspektem jsou také povodně z roku 2002. Všechny tři čtvrti byly zatopeny a tím zde vznikl určitý prostor pro obnovu a urychlení rehabilitačních procesů. Kaţdopádně právě fakt, ţe čtvrti byly poničeny, nakonec ztěţuje pozorování, protoţe příčiny mnoha změn mají za důvod záplavy a nikoliv urbánní změny. Zavádějící je bohuţel to, ţe znaky se s gentrifikací dost podobají – opravená fasáda, úbytek bytového fondu a odliv starousedlíků. Proto mohou pozáplavové rekonstrukce a opravy gentrifikaci spíše zakrývat neţ ţe by ji spustily. Výzkum se skládá z několika částí, přičemţ hlavní důraz je kladen na výpovědi samotných rezidentů, provozovatelů krámků a ostatních sluţeb a místních autorit. Důleţitou součástí bude rovněţ pozorování, při kterém si budu všímat zejména stavu

43

budov, charakteru sluţeb a namátkou také jmen na zvoncích. Spíše doplňující informace získám také ze dvou posledních vln Sčítání lidu, domů a bytů. Bohuţel městské čtvrti jsou menší jednotky, neţ pro která se data vydávají, navíc Libeň patří částečně k Praze 7 a 8 a zčásti i k Praze 9. Ovšem určité, alespoň orientační, informace se z cenzu získat dají. Pozorování proběhlo v podobě výzkumných procházek, kdy jsem si dopředu stanovila určité kolečko ulicemi a po cestě si všímala jejich vzhledu a vybavení. V rámci návštěv jednotlivých čtvrtí jsem oslovovala místní obchodníky, kdy mě zejména zajímalo, jestli vnímají nějakou změnu ve sloţení zákazníků, jestli si všímají nějakých zásadních změn ať uţ pozitivních nebo negativních. Celkem jsem oslovila namátkou asi deset lidí, kteří ve čtvrtích provozují nějaké podnikání. Jejich výpovědi se docela shodovaly. Kaţdopádně tito lidé většinou moc sdílní nebyli, a kdyţ uţ se zmínili o nějakých problémech v okolí, týkalo se to spíše stále trvající ekonomické krize neţ samotné přeměny čtvrti. Změn si samozřejmě všímají, ale ţádné zásadní proměny si s nimi nespojují. Pro získání výpovědí rezidentů jsem zpočátku zvolila stejnou strategii jako u provozovatelů obchodů, tedy, ţe je budu oslovovat na ulici. Tato metoda se ale velmi brzo ukázala jako neefektivní, zejména z důvodu neochoty dotazovaných odpovídat. Druhým problémem byla také vysoká míra nerezidentů – lidé se většinou omlouvali, ţe ve čtvrti neţijí a nemají mi co říct. Větší úspěch jsem následně zaznamenala s vyuţitím sociálních sítí a doporučení známých. Celkem jsem tímto způsobem získala 12 respondentů, s nimiţ jsem vedla polostrukturované rozhovory, zaměřené na jejich vnímání okolí svého bydliště a názory, jaké urbánní změny se tam dějí včetně výměny obyvatel. Rezidenti si většinou moc nevybavovali proměny ve sloţení sousedů. Zpravidla se ale shodli, ţe lidí, kteří v jejich čtvrtích bydlí, ubývá. Vzhledem k tomu, ţe se výzkum týká malých územních jednotek (jsou to části obcí, z nichţ se následně skládají městské části), nelze se věrohodně opírat o statistiky ze Sčítání lidí, domů a bytů, které shromaţďují údaje o celých správních obvodech nebo městských částech. Pro pořádek tedy uveďme územní uspořádání zkoumaných území. Holešovice spadají pod městskou část (MČ) Praha 7, která však v sobě zahrnuje ještě další dvě čtvrti – část Libně a Bubeneč. Spolu s MČ Troja pak tvoří správní obvod (SO) Praha 7. Karlín s dalším dílem Libně je spolu s dalšími sedmi katastrálními územími 44

nebo jejich částmi (Bohnice, Čimice, Kobylisy, Stříţkov, Troja, Nové Město a Ţiţkov) součásti MČ Praha 8, která spadá pod SO Praha 8 dohromady s MČ Dolní Chabry, Březiněves a Ďáblice. Kousek Libně navíc spadá pod Prahu 9. Je tedy zřejmé, ţe ze statistik, uváděných o území městských částí nebo správních obvodů se mnoho nedozvíme. Tudíţ co se tvrdých dat týče, máme jen velmi omezené zdroje. Avšak k jednomu z údajů, který nás zajímá, přístup máme. Jedná se o počet obyvatel a jeho změnu za posledních jedenáct let. Tento časový interval je stanoven od SLDB 2001 do roku 2012, kdy máme poslední údaje. Následující tabulka 1 tedy ukazuje, jak se změnil počet obyvatel, majících trvalé bydliště ve zkoumaných lokalitách. Pokud by v našich čtvrtích probíhala gentrifikace, měli bychom na základě výše uvedených charakteristik zaznamenat pokles v počtu obyvatel. Obzvlášť pokud by čtvrť procházela komercializací a s ní spojeným úbytkem bytového fondu, měl by být pokles poměrně znatelný. Z výsledku ovšem vidíme, ţe se počet obyvatel vlastně nijak výrazně nezměnil, a v Holešovicích a Libni se dokonce zvyšuje. Bohuţel hodnoty salda migrace se udávají uţ zase pouze na úrovni městských částí. Tab. 1 Počet obyvatel Karlína, Holešovic a Libně v průběhu let 2001-2012 Název katastrálního území

Rok

Karlín

Holešovice Libeň

2001

12 075

33 750

27 091

2002

11 806

33 507

26 930

2003

11 511

33 214

27 050

2004

11 301

33 100

27 400

2005

11 193

33 136

28 039

2006

11 014

33 068

28 853

2007

10 903

33 947

29 822

2008

10 859

34 344

30 817

2009

10 933

35 309

31 643

2010

11 035

35 709

31 996

2011

10 924

35 046

32 430

2012

10 809

35 434

32 333

Zdroj: ČSÚ, Obyvatelstvo podle 112 katastrálních území hl. http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/casove_rady_lide__time_series_people

45

m.

Prahy,

ONLINE:

Z toho tedy plyne, ţe nejspolehlivější metodou je samotné pozorování, podepřené tou trochou respondentů, kteří byli ochotni mluvit. Podívejme se však konkrétně na jednotlivé čtvrti. Vţdy uvádím krátké shrnutí historie čtvrti a potom uţ samotnou analýzu. 5.2.1

Holešovice

Tato původně zemědělská vesnice se dlouho vyvíjela poměrně samostatně od vývoje města Prahy, zejména protoţe leţela přes řeku a brody, které tam vedly, měly spíše místní význam. Řeka byla důleţitým aktérem vývoje Holešovic, coţ dokládá i jedna z teorií, jak přišly ke svému jménu. Pojmenování údajně vzniklo od toho, ţe zde byly holé neplodné plochy z důvodu častých povodní, které na postiţená místa naplavovaly písek a kamení. Určitá osada zde existovala uţ v 11. století, ale první zmínky o jméně Holešovice jsou o dvě století mladší. Tehdy zde byly královské statky, které posléze přešly do soukromých rukou (pokud se to tak dá v tomto kontextu říct). Díky odlehlosti si Holešovice zachovávaly aţ do poloviny 19. století zemědělský ráz. Od té doby se uţ ale postupně začaly proměňovat v předměstskou čtvrť. Zejména to bylo způsobeno tím, ţe se Holešovice spojily s Bubny, které byly více propojené s Prahou. Kaţdopádně se obě čtvrti i nadále vyvíjely nezávisle na sobě. Bubny byly koncipovány jako rezidenční čtvrť a v Holešovicích se v této době stavěly továrny. Tím pádem se z Holešovic stala jedna z průmyslových periferií Prahy. Velkou část území zabralo nádraţí a na východ od něho vznikla v roce 1888 kolonie dělnických domků, podle nichţ se dnes jmenuje jedna z ulic Dělnická. V roce 1881 existovalo na území Holešovic 32 továren a menších průmyslových podniků a o tři roky později byly Holešovice-Bubny připojeny k Praze jako sedmá městská část. Toto číslo si drţí dodnes. Minulý reţim se na vzhledu čtvrti nijak závaţně neprojevil, a proto si Holešovice víceméně udrţely industriální podobu z přelomu 19. a 20. století (Broncová 1998). Vzhledem k tomu, ţe Holešovice tvoří nejrozsáhlejší část městské části Praha 7 (z celkového počtu obyvatel 43 787 v r. 2011 připadá na Holešovice 35 046, tj. 80%), alespoň zde se můţeme opřít o určitá data. Tato čtvrť je z naprosté většiny tvořena činţovními domy z přelomu 19. a 20. století. Mezi dvěma sčítáními narostl počet bytových domů na celém území MČ Praha 7 o 48. Do tohoto čísla určitě spadají projekty vystavěné v ulici Jankovcova a na území bývalého měšťanského pivovaru, o nichţ se zmíním níţe. Kaţdopádně drtivá většina domů je starší a pochází z počátku 20. 46

století, coţ dokazuje i bakalářská práce Aleny Novotné (2007), která tento fakt dokládá výpovědí vedoucí odboru sociálního a zdravotnictví: „Devadesát procent domů tady je kolem jednoho sta let stáří [...] to bylo ten přelom toho 19. aţ 20. století a začátek 20. století to tady vyrostly všechny [...] ty domy...“ (2007: 25)

Podle všeho prozatím nelze říci, ţe by spolu s rekonstrukcí docházelo k výraznému úbytku obyvatel: „...vzhledem k charakteru Holešovic jakoţto průmyslové čtvrti zde z mého pohledu k masovému úbytku bytového fondu nedochází, neboť případné ztráty způsobené změnami v uţívání staveb jsou poměrně úspěšně kompenzovány novostavbami s bytovými jednotkami.“ (Vedoucí oddělení územního rozhodování, 4/2013)

Podle statistik o pohybu obyvatel stěhováním za poslední roky (tab. 2) vidíme, ţe největší přírůstek nastal mezi roky 2007 a 2009, po kterém uţ počet lidí stěhujících se na Prahu 7 klesá, ale stále se alespoň drţí v kladných číslech. Tato čísla tedy jen dokazují výpověď vedoucí oddělení územního rozhodování, ţe k úbytku bytového fondu zatím nedochází. Tab. 2 Pohyb obyvatel stěhováním mezi lety 2001 a 2012 v Praze 7 rok

přistěhovalí vystěhovalí saldo migrace

2001

1 070

1436

-366

2002

1 549

1 603

-54

2003

1 393

1 533

-140

2004

1 671

1 656

15

2005

2 101

1 918

183

2006

2 292

2 401

-109

2007

3 852

2 879

973

2008

3 507

2 989

518

2009

3 443

2 457

986

2010

3 176

2 859

317

2011

2 679

2 704

-25

2012

3 015

2 834

181

Zdroj: ČSÚ

Jaké je národnostní sloţení obyvatel a jak se změnilo mezi dvěma sčítáními, můţeme také zjistit pouze s pomocí statistik za celé území Prahy 7 (tab. 3 a 4).

47

Tab. 3 Počet obyvatel s trvalým, dlouhodobým pobytem a cizinci v Praze 7 podle SLDB 2001 a 2011 počet obyvatel trvalý

dlouhodobý z toho cizinci

2001

41 755 41 138

617

1 092

2011

43 787 38 077

5 710

7 105

-3 061

5 093

6 013

4,87% -7,44%

825,45%

550,64%

2 032

rozdíl rozdíl v % Zdroj: ČSÚ

Tab. 4 Podíl obyvatel Prahy 7 podle státního občanství dle SLDB 2001 a 2011 Státní občanství

české

slovenské

polské německé

ukrajinské

ruské

vietnamské

2001

96,89%

0,33% 0,05%

0,11%

0,36%

0,21%

0,10%

2011

81,61%

0,32% 0,15%

1,03%

3,60%

1,91%

1,03%

Zdroj: ČSÚ

V tabulce 3 vidíme, ţe počet cizinců se zvýšil za posledních deset let velmi výrazně, rovněţ přibylo obyvatel s dlouhodobým pobytem, to znamená lidí, kteří mají trvalé bydliště někde jinde, třeba i za hranicemi. Obě čísla mohou podpořit tvrzení, ţe se na území Prahy 7 přistěhovali cizinci, kteří zde tráví jen určitou část roku a mají trvalé bydliště jinde, resp. ţe v Praze bydlí jen přechodně. Určitý podíl z nich tedy mohou tvořit lidé na manaţerských pozicích, kteří bydlí ve zrekonstruovaných domech s krátkodobým pronájmem. Kaţdopádně podle těchto dvou tabulek se tak můţeme pouze domnívat. Tabulka 4, která uvádí údaje o státní příslušnosti obyvatel Prahy 7, ukazuje, ţe se zvýšil podíl cizinců ve všech uvedených kategoriích. Přestoţe se tím podíl obyvatel s českým státním občanstvím sníţil, změny nebyly nijak markantní. Jediné, co by moţná stálo za povšimnutí je podíl občanů Ukrajiny a Ruska, které se zdesetinásobily. A totéţ platí i u občanů Vietnamu, jejichţ podíl se v Praze 7 vyšplhal z 0,1 % na 1 % obyvatel. Cizinci se do lokality stěhují, bohuţel jejich socio-ekonomický status, který by nám napověděl více, uţ zase není součástí statistik, proto nám tento údaj k zodpovězení otázky, zda zde gentrifikace probíhá nebo ne, nepřibliţuje. Kaţdopádně ale čtvrť je pro cizince lákavá, jak ukazují tato čísla. Přesuňme se teď do terénu. Jak reálně vypadá oblast Holešovic? Pro výzkumnou procházku jsem zvolila oblast za bývalými městskými jatkami, dnešní Holešovickou trţnicí. Jedná se o ulice Jateční, Osadní, Tusarova, Dělnická a Komunardů. V celé 48

lokalitě převaţují opravené domy s novou fasádou, ale to můţe být i díky opravám po povodních a s gentrifikací to nemusí mít nic společného. Ve zkoumaných ulicích se vyskytuje mnoho bývalých továren, které jsou téměř výhradně přetransformovány na kancelářské prostory nebo různé servisy. V kaţdé ulici můţeme potkat několik domů, na kterých visí plachta s nabídkou volných kancelářských prostor k pronajmutí, takţe přestavba původně rezidenčních domů na komerční účely zde probíhá. Přesto v těchto ulicích převaţuje rezidenční funkce. Exkluzivnější sluţby se vyskytují ojediněle a zejména v přízemních obchodech nových projektů. V zásadě však kromě dvou nebo tří obchodů s luxusním nábytkem, jedním servisem na elektroniku značky Apple a pár „slušnějších“ restaurací nelze o sluţbách pro náročnější konzumenty mluvit. Na zvoncích se vyskytují zpravidla česká jména, takţe dolní Holešovice, jak se této části říká, moc zajímavé pro zahraniční rezidenty prozatím nejsou. Co však stojí za povšimnutí, je Centrum současného umění DOX a divadlo La Fabrika. Obě budovy jsou známá umělecká centra, která v sobě sdruţují nadějné mladé a originální umělce a indikují tak poměrně čilou subkulturu, neboli prvotní gentrifiers. Poměrně novou iniciativou ve čtvrti je také komunitní zahrada Prazelenina, která se nachází na ulici Komunardů. Jedná se o prostor mezi domy, kde dřív stávalo kino Grand Europa. Dnes si tam mohou zaregistrovaní uţivatelé pronajmout pytel s hlínou a pěstovat vlastní zeleninu, ovoce nebo bylinky. Autor projektu Matěj Petránek přiznává, ţe si místo pro Prazeleninu vybral právě pro úţasný genius loci Holešovic. „Je to dynamicky se rozvíjející čtvrť s velkým potenciálem“ (Bek 2012). Na webových stránkách je uveden důvod vzniku i lokace následovně: „Místem realizace projektu jsou Holešovice, čtvrť s nepopiratelným kouzlem minulosti i velkým potenciálem budoucnosti. Městská část s výjimečným geniem loci – industriální čtvrť postupně se transformující do vyhledávané residenční oblasti. Chceme zde podpořit lokální kulturu, napomoci rozvoji občanské společnosti a zároveň naplnit ţivotem v současné době místo v městském prostoru doposud hluché. Přitom zájemcům umoţníme pěstovat si vlastní zeleninu kousek od domova, přesně v duchu doporučení Organizace pro výţivu a zemědělství (FAO) při OSN.“ (O prazelenině)

V prostorách Prazeleniny se často konají koncerty, bleší trhy a různé další akce pro okolní obyvatele a uţivatele komunitní zahrady. Nechybí zde ani kavárnička, umístěná v maringotce, kde se mohou návštěvníci osvěţit. Provozovatel kavárny v rozhovoru z roku 2012 pro webový portál Vice.com říká:

49

„Idea byla taková, ţe zahrádka se musí zalejvat ze všech stran. (...) Plánujeme dětský koutek, aby se rodiny nemuseli drolit kvůli dětskému hřišti, pískovišti, kvůli pivu. Plánujeme ţivou programovou náplň: muziku, promítání, malou galerii, loutkové divadlo pro děti a další aktivity.“ (Bek 2012)

V našem kontextu je důleţité všímat si slovních spojení jako „nepopiratelné kouzlo minulosti“ „velký potenciál do budoucnosti“ „výjimečný genius loci“. Tato superlativa vystihují

a

přesně

odpovídají

charakteristikám

gentrifikovaných

a

hlavně

gentrifikujících se čtvrtí. Zejména odpovídají prvotní prezentaci prostoru, který má potenciál pro vznikající gentrifikaci. Dalším aspektem je samotný nápad komunitní zahrady, který přesně zapadá do trendu alternativních vyuţití vnitroměstských prostor, jeţ indikují post-materialistické potřeby a aktivity marginálních gentrifiers i nové střední třídy. Pokračujme v procházce dál. Za samostatnou zmínku stojí ulice Jankovcova, která vede podél Vltavy a jejíţ jedna strana (ta blíţ k řece) je zastavěná novými developerskými projekty River Lofts (Obr. 1) a Prague Marina (Obr. 2), postavenými na místě holešovického přístavu a majícími hlavně rezidenční funkci. Původní hrázděné přístavní domky, pozůstatky po přístavu, jsou do areálů většinou zakomponovány. Zde uţ nacházíme více cizinců, hlavně rusky mluvících, nachází se tady také fitness centrum a v přízemí nových domů jsou obchody s luxusním nábytkem, kuchyňské a koupelnové studio apod. Jinými slovy sluţby se tu jiţ přizpůsobují náročnější poptávce.

50

Obr. 1 River Lofts

Zdroj: autorka (5/2013) Obr. 2 Prague Marina

Zdroj: autorka (5/2013)

51

Na druhé straně ulice se nachází komerční areál Classic 7 Business Park (Obr. 3), který byl zkolaudován v roce 2012 na území holešovických parních mlýnů. Jedná se o komplex dvou historických památkově chráněných a dvou nových budov, který vyhrál v roce 2009 cenu Stavba roku. Developer nabízí k pronájmu administrativní plochu o výměře 10 870 m2 a další doplňkové sluţby, jako jsou restaurace, čistírna, tiskárna apod. Velmi moderní a atraktivní prostor s veškerým vybavením a dobrou dopravní dostupností přitáhl a jistě ještě přitáhne pozornost mnoha firem, které si zde zřídí kanceláře, a zvýší tak atraktivitu a pozornost k celé čtvrti.

Obr. 3 Administrativní komplex Classic 7

Zdroj: autorka (5/2013)

Ve zkoumané lokalitě se nachází také areál bývalého Prvního praţského měšťanského pivovaru (Obr. 4 a Obr. 5), který byl aţ do roku 1998 plně funkční, neţ se společnost Praţské pivovary rozhodla soustředit se na výrobu na Smíchově a v Braníku a Holešovický pivovar proto zavřela. Hlavní budova byla následně po záplavách roku 2002 zrekonstruována a usadilo se zde vydavatelství Ringier Axel Springer CZ. Zbytek

52

se přestavil pro komerční i rezidenční vyuţití a byl dokončen roku 2009. V rezidenční části se nachází 155 bytových jednotek, mezi něţ patří také 40 loftů v historické budově pivovarské spilky. Obě části uţ naplno fungují a obyvatelé z okolí oceňují zejména vznik supermarketu Albert, který se v areálu nachází.

Obr. 4 Holešovický pivovar – obytná část

Obr. 5 Holešovický pivovar – administrativní část

Zdroj: autorka (5/2013) Zdroj: autorka (5/2013)

Vedoucí územního rozhodování Prahy 7 dosavadní pozorování potvrzuje: úbytek bytového fondu neprobíhá zejména z důvodu výstavby nových rezidenčních projektů, které efekt komercionalizace čtvrti kompenzují. Tyto novostavby jsou však koncipovány pro movitější rezidenty, a proto zde ke změně struktury obyvatel dle jejích slov dochází, zatím však jen velmi pozvolna. Sami obchodníci ale změnu zatím nepociťují. Například pracovnice z místní čistírny a opravny oděvů vypověděly, ţe nemají pocit, ţe by se jim změnili zákazníci. Chodí zejména starší lidé a pravidelní klienti. Ani obyvatelé si změnu rezidentů neuvědomují. Starších je méně, ale není to tím, ţe by se stěhovali jinam. Alena19, asi šedesátiletá ţena, která od roku 1988 bydlí u Ortenova náměstí, k tomu říká: „Zvolna umírá obyvatelstvo a do těch novejch a uvolněnejch bytů se stěhujou nový.“

19

Jména všech dotazovaných byla pro zachování anonymity změněna.

53

Myslí si, ţe pokud lidé ubývají, tak je to spíše způsobeno tím, ţe vymírají a majitel postupně dům přetvoří, třeba i proto, ţe se budova nachází na velmi frekventovaném místě, kudy denně proudí davy lidí. Noví obyvatelé, kteří se nastěhovali do novostaveb nebo do střešních přístaveb, nejsou na ulicích moc vidět, protoţe se většinou dopravují auty, takţe je těţké říct, jestli nově příchozí bohatší lidé nějakým způsobem čtvrť mění. Alena připouští, ţe se toho hodně změnilo, kaţdopádně si nemyslí, ţe by rezidentů ubylo, vzniklo sice mnoho nových kancelářských budov, ale bytový fond zůstal zachován. Na kanceláře se přestavují hlavně továrny a jiné nerezidenční budovy, třeba sousední mlýn a pekárna nebo pivovar. Spíše neţ úbytek rezidentů, vnímá přírůstek lidí, kteří ve čtvrti pracují: „Kdyţ jdu do práce, tak potkávám spoustu mladejch lidí, který prouděj do kancelářskejch komplexů okolo.“ Alena

Ani ostatní dotazovaní si úbytek rezidentů neuvědomují, zejména nemají pocit, ţe by ubylo seniorů (jakoţto rizikové skupiny, spojené s gentrifikací). Asi pětasedmdesátiletý pan Alois, kterého jsem potkala v parku v Tusarově ulici, sice uvedl, ţe se s moc kamarády ve čtvrti nestýká, ale nebylo úplně jasné, zda to je kvůli tomu, ţe by se museli odstěhovat, nebo například kvůli úmrtí nebo jejich zdravotnímu stavu obecně. Fakt, ţe jsou Holešovice stále poměrně „senior friendly“ lokalitou, dokládají i dva fitparky, které se nachází v parku v Tusarově ulici a v Jankovcově vedle Prague Mariny. Jde o jakási „hřiště“, na nichţ mohou všichni bez rozdílu věku trénovat stabilitu a koordinaci. Přestoţe nikde není explicitně napsáno, ţe tyto stroje mají slouţit zejména starší generaci, právě tito lidé se objevují na převáţné většině propagačních fotografií. Z toho lze usuzovat, ţe zejména ze strany městské části ţádné tlaky na vystěhování starších obyvatel nehrozí. Co se sluţeb týče, jsou dotazovaní celkem spokojení, ale ţádnou velkou změnu nevidí. Studentka práv Anna, která bydlí na Ortenově náměstí, si nestěţuje. Vše, co potřebuje nakoupit, si bez problémů v okolí nakoupí, ale jako příklad, kam chodí nakupovat, uvedla zejména večerky a supermarkety komplexů měšťanského pivovaru a Holešovické trţnice. Alena, která ţije v Holešovicích přes dvacet let, odpověděla prakticky stejně, jen ke skladbě obchodů byla mnohem kritičtější. Nakoupit se sice v okolí dá, ale není to nijak slavné: „...tady ta skladba obchodů je taková... Tenkrát byla úplně mizerná, takovej mišmaš všechno. Byla tady pošta, potom nějaký potraviny, spodní prádlo...

54

ale abych jako vyšla sem do tý ulice a v podstatě jako nakoupila to, co bych chtěla, to se asi nestalo a v podstatě se to ani do teďka nezměnilo. [...] kdyţ ty obchody projdu, tak změnily se, ale je tady Albert (v komplexu pivovaru, pozn. aut.), drogerie, zeleninu tak nějak poskládám, ale spíš tady nejsou prostory k tomu, aby ten zelinář tu zeleninu otevřel. Skladba obchodů se lehce změnila, ale ne zásadně.“ Alena

O nějakých nadstandardních sluţbách a obchodech nemůţe být ani řeč, coţ ovšem aţ na pár výjimek vychází i ze samotného pozorování. Večerky, jako místo častých nákupů, uváděli vlastně všichni dotázaní a byla jasná spokojenost s jejich sortimentem. „Na minimálním prostoru prodávaj to, co prodává Kaufland.“ Alena

Spíše neţ s luxusnějšími sluţbami se v okolí můţeme potkat s přetrvávající krizí a problémem, ţe lidé obecně málo nakupují, a proto obchody zejí prázdnotou. „Zaběhla jsem někam do krámu a koupila si dvoje ponoţky a ta prodavačka se mi skoro klaněla, ţe jsem si u ní ty ponoţky koupila.“ Alena

Lepší restaurace ve čtvrti vznikly, ale spíše se opět váţou k novým komplexům a orientují se zejména na zaměstnance místních kancelářských domů, neţ na rezidenty. Mladí se sdruţují hlavně v jiţ kultovním klubu Cross, který se nachází nedaleko zkoumaných ulic. V rámci klubu funguje kavárna, restaurace i samotný klub, kde se pořádá řada koncertů různých ţánrů. Pořádají se tu také výstavy a obecně je to velmi akční místo pro mladé lidi. S kulturním vyţitím jsou obyvatelé dle rozhovorů spokojeni. Jsou rádi, ţe galerie DOX i divadlo LaFabrika přiláká do čtvrti i lidi odjinud. Dříve nebylo kam jít za kulturou, coţ se teď změnilo a místní toho hojně vyuţívají napříč věkovému spektru. Díky DOXu, LaFabrice apod. se Holešovice dostávají do podvědomí kulturní veřejnosti a to je podle místních velice dobře. Jiţ zmíněný Cross club plní tuto funkci také velmi zřetelně. Obecně lze tedy říct, ţe místní jsou s bydlením spokojeni, ţádné tlaky stran nájemců bytů ani města nepociťují, stejně jako nemají pocit, ţe by se nějak zřetelně měnilo sloţení obyvatel ani sluţeb. Kulturní iniciativy a projekty převáţně vítají a přibývající zástavbu také neodsuzují. Celé to vlastně shrnuje výrok dotazované Aleny: „Kdyţ jsme se sem stěhovali, tak jsem si říkala, no [...] taková špinavá čtvrť a teď kdyţ takhle vyjdu na balkon tak si říkám, tak, noblesní čtvrť! Kanceláře, kanceláře, támhle byl Designblok asi dvakrát, doky bohatý a tady máme další domy.“

55

Bytový fond díky projektům Prague Marina, River Lofts, Holešovický pivovar a dalším menším zatím neubývá. Zato přibývá komerčních prostor opět díky pivovaru a areálu Classic 7, takţe de facto počet lidí, kteří se ve čtvrti pohybují, se zvýšil. Co se týká cizinců a jejich participace na moţné gentrifikaci, nelze z dostupných zdrojů a informací nic potvrdit. Podle všeho není zatím podíl cizinců na jakémkoliv urbánním procesu v této oblasti nijak vysoký. Kaţdopádně kulturní vyţití a komunitní ţivot v Holešovicích za poslední roky posílil a velmi rychle se rozvíjí. Proto můţeme momentálně konstatovat, ţe pokud se zde později gentrifikace skutečně projeví, jsme teď svědky její první fáze.

5.2.2

Karlín

Karlín vznikl jako první praţské předměstí uţ roku 1817 a své jméno (dříve Karolinental, tj. Karolinino údolí) získal po manţelce Františka I., Karolině Augustě. Podle historických záznamů se však tato oblast, resp. osady budoucího Karlína, původně nazývala Těšnov, Zábransko nebo Špitálsko. Pozdější Karlín patřil k osadě Poříčí, která byla Karlem IV. obehnána městskými hradbami spolu s nově zaloţeným Novým Městem praţským. Oblast za hradbami se pak podle špitálu, který k ní příslušel, začala nazývat Špitálsko, nemocnice však v té době byla v rámci Poříčí uvnitř hradeb. Aţ v 16. století zde Staré Město praţské, v jehoţ drţení osada byla, vybudovalo kostel Obrácení sv. Pavla se špitálem pro nemocné nakaţlivými chorobami, kteří byli předtím jenom vykazováni za městské hradby. Jiţ v té době se zde vyvinula na místě bývalých mlýnů papírna, kterou staroměstská obec pronajímala. V průběhu století se k ní přidala ještě jedna papírna a prachovna. Za Poříčskou branou se v té době také nacházela velká osada, které se říkalo příznačně Zábransko, kde praţští měšťané provozovali vinice, chmelnice a zahrady s letohrádky. Tomuto území byla však osudná Třicetiletá válka, po níţ zde nezůstal kámen na kameni. To, co přeci jen zbylo, bylo zbořeno, aby se v troskách nemohlo ukrýt švédské vojsko a materiál byl pouţit na opravu městských hradeb. V druhé polovině 18. století koupil jednu z papíren knihtiskař Jan Ferdinand Schönfeld a obnovil tak zdejší výrobu papíru. Koupil a přestavěl také hospodu s divadlem, ale to nevynášelo, takţe ji po pár letech přestavěl na kartounku. Tato a ještě jedna kartounka, zaloţená na konci 18. století, se staly prvními novodobými průmyslovými podniky za Poříčskou branou. Díky stavebnímu a regulačnímu plánu pro nové předměstí začal Karlín rychle růst, k čemuţ přispěly i četné průmyslové závody. 56

Ke kartounkám přibyly přádelny vlny, tři továrny na stroje, továrna na klobouky, několik továren na výrobu lihovin apod. Významným mezníkem pro rozvoj čtvrti měla i stavba ţeleznice. (Ve druhé polovině 19. století tu vznikla také mimo jiné Křiţíkova továrna na zřizování elektrického osvětlení a na výrobu elektrických strojů a přístrojů.) Zboření městských hradeb umoţnilo lepší komunikační spojení s Prahou a roku 1875 byl zahájen provoz první koňské tramvaje z Karlína k Národnímu divadlu, která byla posléze prodlouţena aţ na Smíchov. V roce 1904 byl Karlín povýšen na město a v roce 1922 byl sloučen s Prahou. V letech 1960-1967 bylo ve východní části čtvrti postaveno experimentální sídliště Invalidovna a o pár let později k němu přibyly i dva hotelové komplexy Olympik a Garni. Od roku 1990 prochází Karlín modernizací industriálních objektů a i historických obytných domů (Broncová a kol. 2008). Karlín čítá k roku 2012 10 809 obyvatel, coţ je o 1266 obyvatel méně neţ v roce 2001. Není to ţádný velký úbytek, ale ze tří zkoumaných čtvrtí je Karlín jediný, kde obyvatelé ubyli. Zatímco v celé městské části Praha 8 obyvatel mezi Sčítáními v letech 2001 a 2011 přibylo (z 108 107 na 114 800), v Karlíně ubylo 1 151 obyvatel. Při SLDB 2001 tvořili obyvatelé Karlína 11% obyvatel Prahy 8, při Sčítání v roce 2011 uţ to bylo pouze 9,5%. Bohuţel, protoţe lidé bydlící v této čtvrti činí pouze zlomek celkového počtu obyvatel Prahy 8, nelze se nadále opírat o většinu dat ze Sčítání ani z jiných databází jako to šlo v případě Holešovic. Výzkumná procházka v Karlíně vedla ulicemi Sokolovská, Pernerova, Křiţíkova, Šaldova a Pobřeţní. Na první pohled je zřejmý úbytek bytového fondu, skoro kaţdý druhý dům nabízí kanceláře k pronájmu (Obr. 6 a Obr. 7). Mezi nově opravenými a upravenými domy se vyskytují v kaţdé ulici jeden dva domy, které jsou opuštěné a zanedbané (Obr. 8). Sluţby uţ vykazují orientaci na gentrifiers, jsou tu lepší restaurace, fitness centrum, hudební kluby, obchod s kvalitními francouzskými potravinami apod.

57

Obr. 6 Revitalizované domy v Křižíkově ulici

Obr. 7 Kanceláře k pronájmu na Sokolovské ulici

Zdroj: autorka (5/2013) Zdroj: autorka (5/2013) Obr. 8 Opuštěný dům na Sokolovské ulici

Zdroj: autorka (5/2013)

V Pernerově ulici roste na místě bývalé kotlárny Karlin Hall, coţ bude areál kancelářských budov spolu s multifunkčním sálem na pořádání různých společenských akcí a konferencí. Naproti budoucí Karlin Hall je prázdný prostor, přímo sousedící s ţelezniční tratí. Zatím se vyuţívá jako odkladiště materiálu pro stavbu a také jako parkoviště, ale dá se předpokládat, ţe i tady něco vyroste. V Šaldově ulici se nachází rezidenční budova Cornlofts, která vznikla před čtyřmi lety přestavbou sýpky. Byty jsou převáţně vícepatrové a poměrně luxusní. Tento projekt 58

alespoň částečně kompenzuje úbytek bytového fondu, způsobený transformací rezidenčních domů na nerezidenční vyuţití. O orientaci na novou střední třídu vypovídá například i fakt, ţe na stránkách projektu se mimo jiné dočteme, ţe „Karlín je IN lokalitou mezi úspěšnými lidmi“20. Stejně jako v Holešovicích Jankovcova, je v Karlíně Pobřeţní ulice (Obr. 9) na Rohanském nábřeţí zastavěna na jedné straně novými projekty. Oproti Holešovicím se zde jedná, kromě jednoho bytového domu River Diamond (Obr. 10), výhradně o kancelářské budovy. Tato rezidenční budova je součástí projektu River City Karlín, v rámci něhoţ dostává Pobřeţní ulice zcela nový ráz. River Diamond byl dokončen v roce 2007 jako čtvrtý v pořadí a zatím tvoří jediný obytný komplex celého projektu. Mezi ty administrativní budovy developmentu River City Karlín pak patří chronologicky podle roku dokončení Danube House (2003, Obr. 11), Nile House (2005, Obr. 11) a po River Diamond (2007) byl postaven Amazon Court (2009, Obr. 12). Vedle Amazon Court pak stojí první fáze dalšího administrativního projektu River Gardens (Obr. 13), jehoţ dvě další fáze jsou momentálně ve výstavbě. Na rok 2014 připadá počátek dalšího rozsáhlejšího projektu Rohan City, které v sobě má obnášet kromě kancelářských budov také rezidenční a mělo by se jednat o poměrně uzavřený a soběstačný prostor. Všechny hotové i následující projekty jsou velmi moderní nejen svým vzhledem, ale také ekologickým provedením, zejména co se týče vzduchotechniky.

20

http://www.saldova.cz/cs/exkluzivni-lokalita/..-zit-v-blizkosti-centra/

59

Obr. 9 Pohled do Pobřežní ulice. Z jedné strany nové budovy, z druhé stará zástavba

Zdroj: autorka (11/2013) Obr. 10 River Diamond

Obr. 11 Danube a Nile House (zleva)

Zdroj: autorka (5/2013)

Zdroj: autorka (5/2013)

Obr. 12 Amazon court

Obr. 13 River Gardens

Zdroj: autorka (11/2013)

Zdroj: autorka (11/2013)

60

Celá revitalizace Pobřeţní ulice budí velké vášně, protoţe se kvůli některým novým developerským objektům muselo bourat. Dokladem toho je další z novostaveb Keystone, tentokrát na druhé straně ulice, administrativní budova, kvůli níţ byly zbourány tři bytové domy. Stavba byla koncipována jako novodobá interpretace kubizmu. Kromě velmi moderního vzhledu lidem vadí zejména fakt, ţe se kvůli budově muselo bourat. Všimněme si jmen většiny nových developerských projektů. Prakticky všechny mají anglický název zdůrazňující největší přednost lokality – řeku. V případě projektů v ulicích vzdálenějších od Vltavy je potom mnohdy do názvu zakomponován původní účel stavby (např. Cornlofts – přestavba sýpky). Angličtina je jazyk dnešní doby, je to moderní jím mluvit a hlavně je tím jasně naznačena orientace na zahraniční klienty. Vlastní název pak dodává stavbě na zajímavosti – River Diamond znamená říční diamant, administrativní budovy v rámci River City jsou zase pojmenovány po světových veletocích, Main Point Karlín je vlastně samozvaná dominanta oblasti apod. I tento aspekt můţe vypovídat o zaměření investorů a developerů na náročnější klienty, kteří chtějí být in a působit/mít kancelář v dynamickém a moderním prostředí rychle se rozvíjející čtvrti. Totéţ samozřejmě platí i o ostatních dvou zkoumaných čtvrtích, jen v Karlíně je to nejvíce patrné. Zde můţeme i na základě pouhého pozorování směle tvrdit, ţe je rehabilitace v plném proudu, jestli jde o incumbent upgrading nebo gentrifikaci však zatím říci nelze. Třetí moţností je komerční gentrifikace, která se do teorie párkrát vkradla. Kaţdopádně podle poměru kancelářských a rezidenčních budov se zdá, ţe bytový fond ze čtvrti mizí, a Karlín se tak postupně stává čistě komerční zónou, tedy spíše neţ rezidenční gentrifikace tady probíhá komerční. Jedním z obchodů, které v místě fungují od nepaměti, je trafika na Sokolovské ulici. Paní trafikantka vidí největší změnu v poslední době hlavně v tom, ţe lidé méně čtou a tím pádem se obchody nehýbou tak dobře. Dříve prý chodili lidé více a hlavně pravidelně. Dnes přijdou hlavně ti, kteří jdou náhodně kolem, stálí zákazníci odpadli. Změna typu lidí, kteří se v lokalitě pohybují, podle ní ale zřetelná není. Studentka Bára, která v Karlíně sice uţ nebydlí, ale často zde navštěvuje rodinu a kamarády, má podobný pocit jako paní z trafiky. Obchody se nehýbou. Ač by se zdálo, ţe vše funguje bez problémů, mnoho obchodů mele z posledního, protoţe jediní, kdo 61

podporují místní sluţby, jsou pracovníci okolních kanceláří. Ti jsou schopni uţivit například restaurace, ale obchody pro rezidenty (řeznictví, papírnictví, oděvy atd.) zejí prázdnotou: „Šla jsem od ségry z Křiţíkový na Florenc a kompletně si nakoupila. V sekáči tričko, u řezníka maso, v papírnictví něco a za dvacet minut jsem byla hotová na zastávce. Všude jsem byla sama.“ Bára

Na člověka, podle jejích slov, působí Karlín jako Potěmkinova vesnice. Za opravenými fasádami jsou rozpadlé domy, většinou neobydlené a chátrající. Fasádu si tehdy museli opravit majitelé po povodních, ale na víc se mnohdy nezmohli. Kaţdopádně některé domy se opravily kompletně, coţ s sebou přineslo zvýšení nájmů. Dotazovaná sama přiznává, ţe s navýšením nájmů ze čtvrti odešli zejména Romové, ale noví nájemci v bytech mnohdy nebydlí, jsou to bohatší zaměstnanci nadnárodních firem, kteří v bytě tráví jen pár měsíců v roce. „Ty lidi cestujou kvůli práci po světě a do Prahy se vracej jen na skok.“ Bára

Podle dalšího respondenta, Pavla21, který momentálně ţije v Libni, ale v Karlíně pracuje a mezi roky 2002 a 2004 zde i bydlel, se za poslední roky Karlín hodně zmodernizoval. Je to vidět prý na hospodách, které se aţ na pár výjimek změnily na lepší restaurace. Přes obědy je všude plno úředníků a manaţerů z okolních administrativních budov, ale překvapivě se podle něj ani večer čtvrť nevylidní, jak by předpokládal: „Já jsem si myslel, ţe večer to bude pustý a ţe pujdem někam koukat s kamarádem na fotbal. A my obešli normálně čtyři hospody a tam nebylo kam si sednout. Všechny byly úplně narvaný. Těma lidma z těch prací, co tam zůstanou do dlouho.“ Pavel

Z tohoto výroku je patrné, ţe sice restaurace „ţijí“ i večer, ale stále fungují hlavně pro pracovníky neţ pro rezidenty, coţ si myslí i ostatní dotazovaní. Pavel uznává, ţe bytový fond zde ubývá, ale spíš z toho důvodu, ţe staré domy zchátrají a nahradí je nové, plné kanceláří. Nemyslí si, ţe by to byl větší problém, stále zde existuje spousta rezidenčních ulic a také několik domů, které jsou jeho slovy „pořád sociálně dost nízko poloţený“.

21

S respondenty Pavlem, Lenkou a Petrem jsem se potkala najednou, jsou přátelé. Všichni ţijí v Libni, ale jejich výpovědi se neustále stáčely i ke Karlínu, kde buď pracují, bydleli nebo bydlet chtějí.

62

Sluţby jsou podle něj stále zaměřeny spíš na rezidenty, ale zvýšila se jejich úroveň. Svůj názor ovšem podepírá existencí řeznictví, pekařství a supermarketu Albert, které podle něj přece nefungují pro úředníky. Pavel také zmiňuje povodně jako určitý mezník, který vývoj Karlína hodně ovlivnil: „Tam se stala velká změna, protoţe to vyplavilo ty míň majetný.“ Pavel

Tento názor sdílí vlastně všichni, se kterými jsem o Karlínu mluvila. Jen s tím rozdílem, ţe ve většině výpovědí zaznívá rovnou názor, ţe odešli zejména Romové: „Těma záplavama podle mě odešli Romové, protoţe museli odejít. Ty byty se pak začaly dávat do kupy, a pak uţ je tam nechtěli vrátit, takţe uţ tam bydlej normální lidi.“ Lenka

Je poměrně typické, ţe na otázky týkající se zlepšení nebo zhoršení podmínek pro bydlení, lidé mnohdy uvádějí odchod/příchod nějaké etnické minority. Stejně jako se v předchozí teoretické části velmi často objevovaly zmínky o jiném neţ majoritním etniku, které kdyţ odejde (nebo je odejito), tak se čtvrť začne proměňovat a gentrifikovat, i zde uvádějí dotazovaní odchod/příchod určité skupiny jako výraznou změnu. Víceméně jde stále o to vystěhovat nebo vytlačit obyvatele s nízkými příjmy, aby bylo moţno obydlet čtvrť bohatšími lidmi. V pracích západních autorů, zejména z USA, se v tomto kontextu velmi často objevují zmínky o černošském obyvatelstvu. V našem kontextu jsou takto problematizovanou minoritou hlavně Romové. Důvodů můţe být několik, ale ten hlavní v našem kontextu je nejspíš ten, ţe lidé nejsou zvyklí na kulturní rozdíly a mají strach z cizího, spolu se silnou stereotypizací, která je v Čechách velmi obvyklá. Jedním ze zdrojů informací od samotných obyvatel a dalších uţivatelů čtvrti můţe být také takzvaná „uličnická zeď“22, která se objevila kromě jiných míst také v Karlíně v rámci celopraţské akce Zažít město jinak v roce 2012. Lidé mohli na nástěnku na ulici přidávat vzkazy a připomínky k podobě své čtvrti. Celkem zanechali na zdi 95 vzkazů, z nichţ vyplynulo, ţe komunita karlínských obyvatel je poměrně aktivní a o svou čtvrť se stará. Obyvatelé kladně hodnotí sníţení rychlosti na 30 km/h v úzkých uličkách,

22

Uličník je projekt/webová stránka, na níţ můţe kdokoliv přispět svým nápadem, jak zlepšit okolí svého bydliště v Praze a získat tím další spojence při realizaci. Při celopraţské akci Zažít město jinak organizátoři Uličníka rozestavěli několik „uličnických zdí“ v praţských čtvrtích, aby se tam mohli návštěvníci vyjádřit formou post-it papírků, co jim vadí nebo co naopak ve čtvrti chválí. Více viz http://ulicnik.cz/

63

stejně jako příjemnou a přátelskou atmosféru čtvrti. Co ovšem hodnotí vcelku jednotně jako negativní je bourání industriálních budov a zejména projekt AFI Karlín Business Centre23 (Obr. 14), proti němuţ se postavila většina občanských sdruţení operujících v Karlíně. Stěţují si hlavně na nevhodnost stavby jak z pohledu její architektonické podoby, tak také z důvodu její polohy, jelikoţ by tento moderní kancelářský areál měl stát přímo u ţelezniční dráhy mezi činţovními domy z 19. století a svou velikostí by zastínil okolní budovy. Autoři projektu sázeli na podobné přijetí, jako tomu bylo u jejich dřívějšího projektu obchodního areálu Classic 7 v Holešovicích, o němţ jsem psala v minulé kapitole. Karlín je ale mnohem stísněnější a budova takových rozměrů (23 522 m2 komerčních ploch) sem podle obyvatel nepatří. Nehledě na fakt, ţe by stavba měla stát na území dřívějšího vojenského a morového hřbitova. Avšak momentálně probíhá na parcele archeologický výzkum a vyzvedávání koster, takţe stavba je na spadnutí, a dokonce se dá celkem s jistotou říci, ţe během několika měsíců výstavba další administrativní budovy začne.

23

Viz např. články: http://www.prazskypatriot.cz/motyli-kridla-nad-karlinem-budi-vasne/ http://stavitel.ihned.cz/c1-55193990-afi-karlin-business-centre-zatraktivni-karlin

64

nebo

Obr. 14 Vizualizace projektu AFI Karlín Business Center

Zdroj: AFI Europe, dostupné z: http://afi-europe.eu/Projects/AFIKarlinBusinessCenter/Pages/default.aspx

Jedna z věcí, která obyvatelům Karlína na nových projektech vadí nejvíce, je fakt, ţe se zastavují volné plochy, kde by mohly být parky. U komentářů občanů k těmto stavbám se často objevuje názor, ţe jde o „poslední volnou plochu v okolí, kde měl/mohl být park“24. Kaţdopádně například právě Pavel, s nímţ jsem osobně mluvila, proti takovým projektům nic nemá, spíš naopak. Říká, ţe konkrétně v Pobřeţní ulici byl dříve jen nepořádek, staré tovární budovy a sutiny, zato teď je nábřeţí zatravněné a vede tam cyklostezka. Také přiznává, ţe mu kombinace nové a staré zástavby v Karlíně a vlastně ani v Libni nevadí: „Já nechci, aby to v Karlíně vypadalo furt takhle, a kdyţ je to nová čtvrť, tak se to přece nebude stavět tak, jako před padesáti nebo sto lety.“ Pavel

Jako další pozitiva Karlína uváděli dotazovaní zejména skvělou dopravní i pěší dostupnost do centra města a rovněţ stromy v ulicích, které alespoň částečně kompenzují poměrně zhuštěnou zástavbu a absenci většího parku, pokud nepočítáme Karlínské náměstí.

24

Viz např. http://www.foto-vrbecky.estranky.cz/clanky/kriticke-rozhledy/kancelarske-budova-mainpoint-karlin.html nebo články o AFI Karlin Business Centre viz výše

65

„To je přesně ten rozdíl mezi Libní a Karlínem. V Karlíně jdeš ulicí a jsou tam stromy. To udělá hrozně moc.“ Petr

Povodně zde určitě stojí za celou řadou změn a momentální podobou čtvrti. Karlín byl nejvíce postiţeným místem snad z celé Prahy. I místní obyvatelé záplavy pokládají za určitý zlomový okamţik. Kaţdopádně spousta z dnes nově postavených staveb bylo schváleno uţ před rokem 2002 a povodně jejich realizaci naopak zdrţely. Rozhodně ti, s nimiţ jsem mluvila, povodně za hrozbu uţ nepovaţují, přestoţe jedna z respondentek zmiňovala, ţe toto riziko můţe někoho od výběru lokality odrazovat. Je to ale pouze hypotetická domněnka a faktem zůstává, ţe protipovodňová opatření prošla na jaře 2013 zátěţovou zkouškou, při níţ obstála, takţe objektivně se nadále není čeho v tomto směru obávat. Bytový fond zde však jednoznačně ubývá a potvrzují to jak rozhovory, tak samo pozorování. Kaţdopádně boční ulice jako Pernerova nebo Šaldova jsou stále převáţně rezidenční. Karlín má také velmi aktivní občanskou základnu, která se snaţí proti nelibé komerční výstavbě bojovat. Sluţby se zde nacházejí jak pro původní obyvatele, tak pro nové bohatší nájemníky a pracovníky okolních kanceláří. Čím dál tím více se však obchody orientují na stále početnější skupinu místních pracujících a novou střední třídu. Zatím to tedy vypadá, ţe ve čtvrti neprobíhá ani tak rezidenční gentrifikace jako spíše ta komerční a incumbent upgrading.

5.2.3

Libeň

Název této čtvrti je nejspíš odvozen od jména Lüben, coţ v překladu znamená milý. První písemné zmínky o této osadě sahají do 14. století. Libeň byla obklopena vinicemi, které tu zaloţil uţ Karel IV. Na tomto území stávala tvrz, která byla později přestavěna na zámek, v němţ byl roku 1608 smluven tzv. Libeňský mír, kterým císař Rudolf přenechal Uhry a Rakousko svému bratrovi Matyášovi. V 16. století zde fungují dvě papírny a měděný hamr. Z tohoto století se uţ objevují i zmínky o zdejší ţidovské obci, která se s kaţdým pronásledováním Ţidů v Praze rozrůstala. Později zde vznikla zvláštní libeňská část Ţidovské město, také díky privilegiím, která zdejší Ţidé v polovině sedmnáctého století obdrţeli. Dodnes tuto historii připomíná místní synagoga.

66

Manufaktury a továrny se na území Libně začaly budovat uţ v první polovině 19. století. Prvními podniky byla Gottlasova kartounka a strojírna zvaná Rustonka. Nevětší průmyslový rozmach zaţila Libeň aţ ve druhé polovině 19. století, kdy zde vznikla spousta továren s nejrůznější výrobou. V 70. letech 19. století zde byla zaloţena například Českomoravská akciová strojírna, která na přelomu století zaměstnávala na 1000 dělníků. Vyskytovaly se zde také slévárny, chemické závody, několik továren na barvy, továrna na klobouky, plynárna apod. V době dokončení libeňského přístavu na konci 19. století měla obec 53 průmyslových závodů, z toho 28 velkých továren. V té době sem byla také Františkem Křiţíkem zřízena tramvajová trať, která vedla z Karlína, přes Libeň do Vysočan. Úměrně s růstem průmyslových závodů, rostl i počet obyvatel, který se ještě zrychlil, kdyţ byla Libeň povýšena roku 1898 na město. V roce 1901 byla potom připojena k Praze jako její osmá městská část. I po vytvoření tzv. Velké Prahy po vzniku samostatného Československa, kdy byly do Prahy 8 zahrnuty i další čtvrti, zůstala Libeň centrem tohoto městského obvodu. Německá okupace do vývoje čtvrti významně zasáhla. Právě tady byl spáchán atentát na Heydricha a také útoky amerických letců se zapsaly do místní historie, kdyţ zasáhly při náletech na vysočanské továrny i část Libně. V roce 1949 při reorganizaci veřejné správy byla část čtvrti připojena k devátému praţskému obvodu. V 50. letech také proběhly značné úpravy na náměstí Dr. Václava Holého, vybudoval se stadion mládeţe a začala asanace ţidovského města. Radikálně změnila podobu Libně v 70. letech i stavba tzv. holešovické předloţky (soubor ţelezničních staveb spojujících trať Praha – Kralupy n. Vlt. s tratí Praha – Kolín) a také stavební práce v 70. a 80. letech v souvislosti se zbudováním severojiţní magistrály a stanice metra Palmovka (Broncová 2008). V Libni je stejný problém s daty jako v Karlíně, jelikoţ čtvrť je menší územní jednotka, neţ pro kterou je vydávána většina statistik. Dokonce je na tom Libeň ještě o něco hůř, protoţe se její území dělí do tří správních obvodů Prahy 7,8 a 9. Proto jediný údaj, který máme k tomuto území k dispozici je počet obyvatel a jeho pohyb (tab. 1). Z daných čísel tedy lze pouze konstatovat, ţe lidé aţ na drobný propad mezi roky 2001 a 2002 ve čtvrti neustále přibývají. Stejně jako v Karlíně se tedy pokusím hledat vodítka k poznání, zda zde probíhá gentrifikace nebo nikoliv, jinde.

67

Počátek výzkumné procházky se zde týkal okolí stanice metra Palmovka, šlo o ulice Na Ţertvách, Sokolovská, Novákových a Kotlaska. Na první pohled je zřejmé, ţe tato čtvrť, resp. její část, je ze tří zkoumaných oblastí nejzanedbanější. Domy jsou ve většině případů oprýskané, jen několik jich má novou fasádu (Obr. 15). Dokonce i Sokolovská ulice, která v Karlíně vykazovala poměrně vysoký gentrifikační charakter, vypadá velmi zchátrale (Obr. 16). Jediným novým projektem, který indikuje příchod nové střední třídy, je loftová konverze Lofty Palmovka v areálu bývalé továrny na klobouky v ulici Novákových (Obr. 17). Kromě kancelářské budovy v areálu bývalého Libeňského pivovaru a následné továrny na nábytek je zkoumaná část Libně výhradně rezidenční a podle sluţeb v okolí a stavu většiny domů se dá usuzovat, ţe gentrifikace tady ještě ani neklepe na dveře.

Obr. 15 Opravené versus opuštěné domy

Obr. 16 Sokolovská v Libni

Zdroj: autorka (5/2013)

Zdroj: autorka (5/2013)

68

Obr. 17 Lofty Palmovka v ulici Novákových

Zdroj: autorka (12/2013)

Kdyţ ale podejdeme ţelezniční most (součást zmíněné ţel. předloţky) a severojiţní magistrálu, které svou velikostí a špinavým vzezřením rozhodně k gentrifikačnímu potenciálu nepřispívají, dostaneme se o pár ulic dál k bývalému továrnímu komplexu, celému postříkanému graffiti. V tomto objektu, zvaném Trafačka (Obr. 18), má ateliéry několik umělců, většinou street-artového zaměření, nachází se tu dvě galerie a velkokapacitní ateliér pro pořádání koncertů, happeningů apod. Jiţ název napovídá, ţe dříve slouţil objekt jako trafostanice. Jak vypráví členka občanského sdruţení Trafačka, vývoj byl vlastně opačný, nejdříve získali prostor k uţívání a aţ následně z něj vytvořili galerii: „Vlastník objektu jej nabídl k dočasnému uměleckému vyuţití, sám netušil, ţe to bude sedm let.“

Okolní obyvatelé přijali galerii veskrze dobře „... aţ na občasné rušení nočního klidu“. Se sousedními domy se však vţdy v klidu domluvili.

69

Obr. 18 Galerie a ateliéry OS Trafačka

Zdroj: autorka (5/2013)

V okolí Trafačky vyrůstá nová rezidenční zástavba. Jedním z jiţ dokončených projektů je nízkoenergetická Rezidence Green House v ulici Drahobejlova (Obr. 19), kde je moţné bydlet v řadovém domku nebo v bytě, střechy jsou pokryty stálezeleným porostem a rostlinami a na hlavní budově je instalována solární elektrárna, která má šetřit náklady spojené se společnými prostorami objektu. V této části Libně, které můţeme ohraničit ulicemi Lihovarská, Ocelářská, U svobodárny a Sokolovská, a mezi nimiţ probíhají ulice Kurta Konráda (zde se nachází Trafačka) a Drahobejlova, se tedy uţ urbánní procesy revitalizace rozbíhají. Stále ale zůstává Libeň nejméně transformovaná čtvrť ze tří zkoumaných.

70

Obr. 19 Green House Drahobejlova, vizualizace Budovy A

Zdroj: Rezidence Green House, dostupné z: http://www.rezidencegreenhouse.cz/index.php/cs/gallery

Podle dotazované studentky zemědělské fakulty Báry, která se vyjadřovala uţ ke Karlínu, ale dětství proţila právě v Libni a doposud se pohybuje v okolí Palmovky, se prostředí čtvrti zlepšuje, coţ přisuzuje zejména tomu, ţe se majitelům domů uvolnily ruce v určování výše nájmů a cen bytů. Zrušením regulovaného nájemného majitelé ceny bytů zvýšili a tím vypudili původní, mnohdy romské obyvatele. Tento proces stále trvá. „Podle mě jsou ty nájmy ale přehnaně vysoký.“ Bára

Podle Bářiných slov se tedy do bytů, které jsou poměrně malé, stěhují hlavně mladí bezdětní lidé, hodně jsou to studenti. „Protoţe pro rodinu jsou ty byty moc malý.“ Bára

Stejně jako v Karlíně, uvádí i zde dotazovaní na prvním místě problém s etnickou menšinou. Z jejich výpovědí de facto vyplývá, ţe problematika čtvrti, ţe působí opuštěně a nevzhledně, je způsobená romským etnikem. Přesně tito marginalizovaní obyvatelé patří mezi jednu z nejohroţenějších skupin gentrifikací. Stejně jako seniory se je snaţí ostatní aktéři vypudit, aby mohli vybudovat ukázkovou čtvrť zdánlivě bez sociálních problémů. Tázaní obyvatelé vidí problém v mnoţství Romů, kteří se pohybují po ulicích. Tam, kde z důvodu zvýšení nájmů Romové odešli, je podle Báry dnes více ţivo, víc lidí se 71

zdrţuje na ulicích a nepouţívá veřejné prostory pouze jako tranzitní místa, odkud je nutné rychle utéct. I další dotazovaný, teolog Cyril, ţijící v Libni s přestávkou přes deset let, uvádí mezi nejvýraznějšími změnami právě odchod Romů. Vlastně zcela samozřejmě předpokládá, ţe odchod této minority je znamením, ţe se čtvrť mění k lepšímu. S takovými vyjádřeními jsem se setkala poměrně často jak v případě Libně, tak také Karlína. Další potíţí je podle respondentky Báry také absence centra. Zmiňuje rozpadající se kino Svět, které by mohlo být spolu s prostorem kolem Libeňského zámečku místem sdruţování okolních obyvatel. Momentálně je takovým místem pouze Divadlo pod Palmovkou, které ale sídlí přímo u metra Palmovka, coţ je velmi špatně řešený veřejný prostor, který k setkávání a odpočinku moc nevybízí. Rovněţ se zde dají najít parky, které jsou místními sice ceněny, ale pro jejich potřeby nejsou dostatečné. Další zpovídaná, asi třicetiletá Sára, která bydlí v Libni od roku 2008, si na prostředí také v zásadě nestěţuje. Jen jí opět chybí hezká veřejná prostranství. Park má sice u domu, ale je špinavý, plný psích výkalů a nedopalků. „Dále bych uvítala malé hezké obchůdky a hezké restaurace. Jde vidět, ţe obchody i restaurace spíše cílí na niţší příjmovou skupinu. Na druhou stranu je k nám (zastávka u Kříţe) výborné dopravní spojení z centra, a to i v noci. V poslední době se mi zdá, ţe z Libně pomalu mizí Romové. Jinak je to super místo na parkování (nemáme modré zóny a je tam dost parkovacích míst). Jsem ráda, ţe je to klidná oblast – nemám "moc" strach z nočních návratů domů.“ Sára

Ve své výpovědi zmínila další aspekt, který mnoho nesouhlasí s ideou renovující se čtvrti, avšak zazněl i v dalších výpovědích. Jde o restaurace, které, jak říká a přitakává jí i Cyril, se mění spíše k horšímu: „Z několika těch hospod, kolem tý Sokolovský, to co byly normální hospody, tak jsou teď herny. Dřív tam třeba byl jeden automat, ale teď některý ty hospody se proměnily na herny... ţe to má třeba i název Herna.“ Cyril

Karel, pětadvacetiletý student, bydlel ve stejné části Libně jako Sára a Cyril, neţ se odstěhoval před pár měsíci od rodičů. Jeho všeříkající názor na Libeň je následující: „Libeň je vesměs ošklivá, špinavá, plná divných lidí a tak nějak prázdná.“

Za nejhorší místo pokládá okolí Palmovky. O okolí svého dřívějšího bydliště, tj. v blízkosti zastávky U Kříţe, mluví trochu mírněji. Líbil se mu výhled do přírody a okolní parky, které ale nebyly udrţované tak, jak by si představoval. Také chválí 72

dopravní dostupnost, která se sice vlivem určitých organizačních změn trochu zhoršila, ale stále je velmi slušná. Tím ovšem jeho pozitiva končí: „Sluţby pro normální lidi nedostatečné, je potřeba většinou zajet do centra. Sluţeb pro nenormální lidi je tam naopak docela dost (herny, číny, nonstopy). Proto jich tam taky tolik je.“

Karel si stěţuje hlavně na vysoké mnoţství bezdomovců, narkomanů a Romů. Domnívá se, ţe se do čtvrti moc neinvestuje a ţe je špinavá a neudrţovaná. I z toho důvodu vítá novou výstavbu, která do lokality přivede alespoň nějaké investice. Nová výstavba je podle něj i hezká, i kdyţ nové a renovované byty povaţuje za předraţené. Libni také chybí nějaké obchodní centrum – to je další názor, který sdílejí de facto všichni. V Libni a ve vnímání jejích obyvatel je velmi zřetelná prostorová diverzita. Zatímco Karlova výpověď je veskrze negativní a okolí Palmovky označuje za nejhorší část čtvrti, následující výpovědi se týkají právě tohoto prostoru a jeho obyvatel. Dotazovaní Pavel, Petr a Lenka, kteří se vyjadřovali i ke Karlínu, ţijí právě v okolí Palmovky, která je pro ně synonymem Libně, širší prostor uţ do svého uvaţování o své čtvrti moc nezahrnují. Zejména za Libeň uţ nepovaţují tu část, která se nachází za ţelezničním mostem a navazuje na Vysočany: „Mám to tak, ţe co je před tim, to je moje, co je za tim, to uţ je jakoby daleko.“ Lenka

Všichni tři si na místo svého bydliště nemohou stěţovat, vychvalují si dopravní dostupnost i příjemné prostředí. Zvlášť Pavel povaţuje za výhodu, ţe oproti Karlínu je Libeň vzdušnější, prostornější a obklopená přírodou. Petr zase oceňuje místní hospody, o nichţ říká: „Tady je to lidovka a Karlín je spíš luxusnější.“ Petr

Lenka k tomu říká, ţe na Palmovce jsou hospody hlavně pro „palmovkáře“, kdeţto v Karlíně je výběr mnohem větší od kaváren přes polívkárny po klasické restaurace. Tento fakt odůvodňuje tím, ţe v Karlíně více lidí pracuje a restaurace jsou zřízené pro ně, přičemţ v Libni se orientují na rezidenty. Podle některých dotazovaných je ale otázka času, kdy se i v Libni začnou restaurační zařízení profilovat podobně jako v Karlíně. Obecně povaţují karlínský vývoj za předzvěst toho, co se bude dít i v Libni. Kaţdopádně Libeň podle nich zůstane stále spíš rezidenční.

73

Do nové výstavby a zejména luxusních projektů podél řeky vkládají obyvatelé hlavně naděje, ţe se změní i okolní prostředí a oblast se začne rozvíjet. „Kdyţ se nastěhujou majetný lidi, nový obchody budou muset uspokojit jejich potřeby.“ Bára

Z toho jasně vyplývá, ţe čtvrť gentrifikační charakter rozhodně má, jen je ještě moc brzy pozorovat konkrétní znaky. S novou výstavbou souvisí i přestavba dřívějšího autobusového nádraţí na Palmovce, které postupně ztrácí funkci, jelikoţ autobusové linky uţ většinou končí v okrajovějších částech města. Jde o prostor u metra Palmovka, který uţ teď působí velmi prázdně a nevyuţitě. Podle Petra by zde měla stát sedmipatrová administrativní budova. Je jisté, ţe tak vysoká stavba vyvolá vlnu protestů, respondenti se ale shodují, ţe ten prostor je potřeba nějak vyuţít a kancelářská budova přitáhne do čtvrti více lidí. Rovněţ souhlasí s tím, ţe je velmi obtíţné postavit uprostřed staré zástavby něco tak, aby to do ní zapadlo. Co se bezpečnosti týká, nikomu ze tří „palmovkářů“ nepřijde Libeň, resp. okolí Palmovky nebezpečnější neţ jiné části Prahy. Sice uznávají, ţe se v okolí vyskytují narkomani a bezdomovci, ale právě do nové výstavby vkládají naděje, ţe tyto lidi ze čtvrti vypudí. Lidem se tu v zásadě ale neţije špatně – mají blízko nemocnici Bulovka, kousek do Stromovky, procházky kolem potoka Rokytka i podél řeky. Obyvatelé si na čtvrti většinou váţí právě blízkost vody a okolního parku. Kulturní vyţití tu zajišťuje pouze Divadlo pod Palmovkou. V zimě se pak dají vyuţívat sportovní centra v okolí. Obecně ale sluţby respondenti moc pozitivně nehodnotí. I zde fungují k nákupům zejména večerky a supermarkety. „Chybí obchody s módou, delikatesama, ale zato je tam spousta vietnamských večerek, hospod (4. cenová). Do kadeřnictví bych v Libni nešla – vypadá neprofesionálně. Do restaurací chodím v Libni docela často – v zimě do Masaryčky, kde je hezké prostředí a v létě k Jarolímkům na zahrádku nebo na bobovou dráhu, ale to jsou ty hezčí podniky.“ Sára

Na sluţby si stěţují víceméně všichni. Zejména co se týká moţností nákupu potravin. „Je tady Albert, je tady Billa, ale podle mě to jsou prostě větší Číňani, který nemaj tak kvalitní zboţí a nemaj tak dobrej výběr. A Kaufland je pro mě daleko. Pěšky. Je to na to vzít auto.“ Lenka

74

„Tady Albert a Billa je zoufalství. Maj tam všechno plesnivý, málo zásobený, nedoplňujou regály, na kase čekáš. Zoufalství. Takţe se fakt vyplatí vzít auto a dojet do Kauflandu anebo do Globusu, coţ je na takovej ten týdenní nákup, ale denně tam jezdit nebudu. Takţe na to, ţe to je Palmovka a bydlí tady spousta lidí, spousta lidí někam jezdí, je tady spousta kanceláří, si myslim, ţe by to mohlo fungovat líp. A ta masna tady! Tam jsem jednou vlezla a osypala jsem se hned mezi dveřma.“ Adéla

Z rozhovorů vyplývá, ţe v Libni ţijí, jak mladí lidé – zejména studenti, tak také senioři. „Vídám jak mladé lidi na cestě domů v nočních tramvajích, tak spoustu důchodců na procházce se psem. Myslím, ţe se tam stěhují i lépe situovaní lidi - jde to poznat podle zaparkovaných aut.“ Sára

Za kulturou jezdí respondenti většinou jinam, kromě Divadla pod Palmovkou a občasných akcí v místní synagoze není ani kam v Libni jít. O Trafačce sice sem tam někdo slyšel, ale nikdo z dotazovaných tam nebyl. Kromě osobních výpovědí lze i zde vyčíst názory širšího mnoţství obyvatel z „uličnické zdi“ z roku 2012. V mnohém se shodují s tím, co uţ zde zaznělo. Celkem se k podobě své čtvrti vyjádřilo 300 lidí na 177 vzkazech a jejich námitky a sympatie se nijak výrazně nelišily od názorů, které uţ v této práci zazněly. Lidé oceňují libeňskou atmosféru, protkanou zejména duchem Bohumila Hrabala, který v Libni dlouhá léta ţil a spojil své povídky s nejedním libeňským zákoutím. Uvítali by renovaci zchátralého domu Automat Svět a více komunitních akcí v ulicích. Nejvíce si stěţovali na špínu v ulicích a na mnoţství heren a non-stop barů, dále také na bezdomovce a narkomany. Ţe by povodně nějakým způsobem ovlivnily vývoj čtvrti, si lidé nemyslí, opravené fasády jsou prý spíše dílem vyššího příjmu pronajímatelů a majitelů domů, které získali díky zvýšení nájmů a cen bytů, coţ ukazuje na procesy, o nichţ je tato práce. Jde ale o ojedinělý znak a momentálně není podloţen ničím jiným, neţ domněnkou obyvatel. Čtvrť tedy pomalu mění svou tvář, ale v porovnání s předchozími dvěma prezentovanými oblastmi se Libeň mění nejpomaleji a změny zatím nejsou nijak zjevné a markantní. Stále platí, ţe ze tří sledovaných je Libeň nejméně rozvinutá, co se týče probíraných urbánních procesů. Kaţdopádně není vůbec vyloučeno, ţe se zde gentrifikace nebo jiný revitalizační proces v následujících letech naplno rozvine. Právě naopak, zatím zde bují podhoubí, které na budoucí změny začíná pomalu ukazovat. Jako z učebnice znějí důvody třicetileté Adély, která se přistěhovala teprve v květnu. Pracuje v centru a vlastní psa, takţe jí šlo o to najít byt v dostatečné blízkosti, aby byla doma během patnácti minut. Je to blízko do přírody a do parku, kde se dá nejen venčit, ale 75

také v létě pořádat pikniky. A hlavně se jí líbil byt, který byl na lokalitu v dobrém stavu a za rozumnou cenu. Vzápětí ale dodává: „No co si budem povídat, je to tady trošku ghetto. Hlavně tady ta část okolo těch autobusů [Palmovka], tady je spousta takovejch podivnejch figurek. To bylo to jediný negativní, co jsem tady vnímala a hlavně jsem se toho bála, ţe aţ pujdu večer z hospody, tak tady budou nějaký voţralové vopruzovat a tak. Ale zajímavý je, ţe oni se tady pohybujou třeba v rozmezí od tří hodin odpoledne do těch šesti a večer jsou někde uklizený, takţe v noci tady potkáš normálně lidi, co jdou z práce, z hospody a tak. Ale to ghetto tady trošku je a je tady bordel.“ Adéla

Není pochyb o tom, ţe se Libeň začíná transformovat a začíná být atraktivní pro zájemce o bydlení. Stojí však na úplném začátku. Zdá se, ţe přeměna čtvrti se naplno rozběhne aţ spolu s přestavbou autobusového nádraţí na Palmovce. Zatím to místo zeje prázdnotou a působí velmi nepřehledně a špinavě. S novou zástavbou přijdou do čtvrti i noví lidé a v případě vzniku obchodního centra se vytvoří i prostor pro setkávání místních, čímţ čtvrť oţije. Okolní parky, promenáda podél bývalých libeňských doků na Vltavě spolu se stezkou podél potoka Rokytka určitě naopak přitaţlivost čtvrti zvyšují. Parky jsou také jedno z hlavních pozitiv, která místní zmiňují. Místní obyvatelé mají svou čtvrť veskrze rádi, určitě by zlepšili sluţby, zejména pak moţnost nakoupit si kvalitní potraviny bez nutnosti pouţít auto. Druhým často opakovaným problémem jsou narkomani. Řešení vidí právě v nové výstavbě a zkvalitnění sluţeb, čímţ by zmizel prostor, kde se scházejí. Existuje však i návrh postavit v Libni centrum pro narkomany, kde by se koncentrovali a zmizeli tak z ulic. Proti tomu se ale zvedla vlna protestů a podpisových akcí. Je zjevné, ţe developeři uţ si Libně všimli, ale zatím jsou projekty hlavně na papíře a výstavba ve větším měřítku tak, jak probíhá v Holešovicích a Karlíně, zde zatím není. Moţná je to ale způsobeno i tím, ţe Libeň je momentálně zastíněna právě Karlínem a aţ se dostaví tam, přesunou se inovace do Libně. Kaţdopádně potenciál vytvořit zde moderní novou čtvrť zde je a místní zatím nové projekty vítají. Vzhledem k tomu, ţe komerční funkci v mnohém zajišťuje Karlín, dá se předpokládat, ţe Libeň zůstane převáţně rezidenční, takţe za pár let zde budeme moţná moci pozorovat gentrifikaci. Dnes ale stojí teprve na začátku jakýchkoliv změn.

76

6

Závěr

Gentrifikace je proces ve vnitřních částech velkých měst, při němţ kromě revitalizace zástavby dochází i k výměně obyvatelstva, a tím se zvyšuje socio-ekonomický status lokality. Spolu s ekonomicky silnějšími obyvateli přichází do čtvrti i zkvalitnění sluţeb, celá oblast se zdraţuje a původní obyvatelé jsou nuceni odejít za levnějším bydlením. V průběhu několika let se ze špatné adresy změní čtvrť k nepoznání. Domy jsou opravené, ulice jsou čisté a obchody prodávají kvalitní zboţí. Kolikrát je i poloţena nová dlaţba nebo jsou vysázeny stromky podél chodníků. Jakmile totiţ investoři a místní samospráva vycítí potenciál a spočítají si, ţe vloţit úsilí a peníze do čtvrti se jim můţe vyplatit, začnou se o oblast zajímat. Ve městech západní Evropy a Severní Ameriky se tyto procesy děly zhruba od 70. let minulého století, kdy zájem o vnitřní město vystřídal do té doby populární trend suburbanizace. Tehdy se určitá část mladých vzdělaných lidí svým způsobem vzbouřila proti ţivotnímu stylu svých rodičů a nepřestěhovala se na předměstí, nepřizpůsobila svůj následující ţivot dětem, nýbrţ naopak zůstala ve městě, kde měla vše po ruce – práci, zábavu i veškeré sluţby. Takovým lidem se začalo říkat yuppies a stali se předobrazem městského člověka, který upřednostňuje svoje osobní zájmy před zaloţením rodiny. Tito mladí profesionálové měli velký zájem o bydlení v zajímavé čtvrti, která má určitou atmosféru, je takzvaně „cool“, je blízko centra, ve kterém pracují, a nabízí jim povyraţení, které vyţadují. Čtvrti, jeţ byly několik let předtím obydleny umělci a jinými prvotními gentrifiers, jako jsou vyznavači alternativních ţivotních stylů apod., daná kritéria velmi často splňovaly. Proto se do nich začali yuppies a jiní městští profesionálové stěhovat a přinesli kapitál, který rozproudil další restrukturalizaci a renovaci čtvrti. Aţ tito lidé totiţ měli konečně peníze na to, aby se ze špinavé čtvrti stala dobrá adresa. S pomocí developerů, kteří se rychle situaci a poptávce přizpůsobili, tak začal být ţivot ve čtvrti draţší a prominentnější. A původní obyvatelé i prvotní/marginální gentrifiers se museli odstěhovat. Čtvrť byla právě gentrifikována. Tato práce proces gentrifikace popisuje a má za cíl na něj upozornit. Kromě výčtu literatury, která pojednává zejména o počátcích zkoumání tohoto jevu v západních zemích a následně také o specifikách post-socialistických měst, ukazuje moţnosti zkoumání v konkrétním prostoru tří praţských čtvrtí. 77

V textech, které se týkají českého prostředí, jde zejména o představení procesu gentrifikace a konkrétní příklady jiţ gentrifikovaných čtvrtí jsou zde uváděny pouze pro dokreslení. Téměř nikdo se nezabývá hledáním gentrifikace ve vnitroměstském prostoru. O to se pokusila právě tato práce. Vybrala jsem tři čtvrti vnitřní Prahy – Holešovice, Karlín a Libeň, které svou polohou a historií odpovídají charakteristikám popsaným v literatuře. Všechny tři čtvrti jsou původně dělnické, ještě dnes zde potkáme spoustu pozůstatků továren a průmyslových podniků. Také měly dlouhodobě horší pověst špinavých čtvrtí. Na druhou stranu se ale nacházejí poblíţ centra města, rezidenční zástavba pochází z 19. a počátku 20. století a nedá se jim upřít výrazný genius loci. Tedy se skoro můţe zdát, ţe ani jiný osud neţ gentrifikace čtvrť nemůţe potkat. Gentrifikované čtvrti se vyznačují vyšším socio-ekonomickým statusem, výraznými aktéry v českém prostředí by měli být i movitější cizinci a z průměrných bytů se v rámci procesu stávají luxusní apartmány, z domů pak rezidence. Tento proces se ale nikdy netýká větších území, jde spíš o pár ulic, proto jsou statistické zdroje jen velmi omezené. Je nutné tedy hledat odpovědi jinak a jinde. Hlavní metodou empirické části jsou tedy pozorování a polostrukturované rozhovory. Ve čtvrtích jsem si při opakovaných

návštěvách

všímala

mnoţství

rezidenčních

budov

v poměru

k administrativním, opravených fasád a také typu a kvality nabízených sluţeb. V rámci rozhovorů jsem nechala rezidenty a aktéry čtvrti spíš mluvit o výhodách a nevýhodách čtvrtí, a jestli si vůbec všímají nějakých změn jak v podobě lokality, tak také ve sloţení obyvatel. Sociální důsledek gentrifikace je totiţ (mnohdy nedobrovolný) odchod původních obyvatel ve prospěch novousedlíků z řad nové střední třídy. Z kapacitních a časových důvodů však nelze hovořit o reprezentativním ani dostatečně saturovaném vzorku. Přesto výpovědi víceméně potvrdily pozorování i omezené údaje ze Statistického úřadu. Počáteční předpoklad, ţe urbánní změny ve čtvrtích mohly odstartovat povodně z roku 2002, se nepotvrdil, a spíš naopak tato skutečnost zkoumání spíš komplikovala. Po povodních se totiţ musely obzvlášť v Karlíně opravit skoro všechny domy, takţe nová fasáda uţ neplatila za relevantní znak urbánních procesů. Ani spousta nových projektů na výstavbu nevznikla aţ po záplavách, nýbrţ ještě před nimi a velká voda jejich realizaci naopak zdrţela.

78

Kaţdopádně ve všech třech zkoumaných lokalitách jsou urbánní změny popsané výše v plném proudu. V Holešovicích a Karlíně je to vidět na kaţdém kroku, v Libni se zatím spíš jedná, neţ koná, ale je jasné, ţe nová výstavba a revitalizace ve větším měřítku propukne do několika let. Zatímco v Holešovicích se stále drţí vysoký počet rezidentů, zejména díky novým rezidenčním komplexům, které kompenzují rostoucí počet zástavby s administrativní funkcí, v Karlíně zřetelně bytový fond ubývá a vzniká zde hlavně komerční zóna. V obou čtvrtích je zjevný posun kvality sluţeb a orientace na náročnějšího klienta, potaţmo na místní pracující. Opět v Karlíně je tato změna zřetelnější. Co se Libně týče, vzniká tu několik nových rezidenčních projektů, ale celkový ráz čtvrti je zatím poměrně zaostalý ve srovnání s předchozími dvěma lokalitami. Kaţdopádně ani Libeň není nezajímavá a připravované projekty (obchodní centrum, nové rezidence) vypovídají o tom, ţe uţ i developeři si této čtvrti všimli. Přestoţe nelze s jistotou říci, zda gentrifikace ve čtvrtích probíhá, nebo nikoliv, bylo touto prací alespoň nastíněno, jak a kterým směrem by se mohla ubírat urbánní sociologie, protoţe zrovna otázka gentrifikace a jejích dopadů je v českém prostředí stále docela neprobádaná.

79

7

Zdroje

Beauregard, R. A. 1986. „The chaos and complexity of gentrification“ In Smith, N., Williams, P. (eds.) Gentrification of the City, Boston: Allen and Unwin, pp. 35-55 Bek, D. 2012. Mít vlastní záhonek v centru Prahy. Zní to dobře? [online, citováno: 21.5.2013] dostupné z: http://www.vice.com/cs/read/architekt-prazeleniny Broncová, D. (ed.) 1998. Kniha o Praze 7. Praha: Milpo Broncová, D. a kol. 2008. Praha 8 Křížem krážem. Praha: Milpo Burjanek, A. 2005. „Co je rezidenční segregace“ In Sýkora, L., Temelová, J. Prevence rezidenční segregace. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Ministerstvo pro místní rozvoj Caulfield, J. 1994. City Form and Everyday Life: Toronto´s Gentrification and Critical Social Practice. Toronto: University of Toronto Press. Clay, P. 1979. „The Mature Revitalised Neighborhood: Emerging Issues in Gentrification“ In Clay, P. Neighborhood Renewal: middle-class resettlement and incumbing upgrading in American neighborhoods, D.C.: Heath Publishers, pp. 57-60 Flanagan, W.G. 1994. Urban sociology. Images and Structure. USA: Allyn and Bacon Haase, A. et al. (eds.) 2011. Residential Change and Demographic Challenge. The Inner City of East Central Europe in the 21st Century. Velká Británie: Ashgate Hamnett, Ch. 1991. „The Blind Men and the Elephant: The Explanation of Gentrification“ Transaction of the Institute of Brtitsh Geographers, New Series, 16(2): 173-189 Hamnett, C., Randolph, B. 1986. „Tenurial transformations and the Flat Break-up Market in London: The British Condo Experience“ In Smith, N., Williams, P. 1986. Gentrification of the City, pp. 129-152. Boston: Allen and Unwin Hamnett, C., Randolph, B. 1988. Cities, Housing and Profits. London: Hutchinson Hannigan, J. A. 1995. „The Postmodern City: A New Urbanization? In Current Sociology 43(1): 152-214 Hartman, C. 1979. „Comment on neighbourhood revitalization and dissplacement: a review of the evidence“ J. Am. Plan. Ass. 45: 488-494 Lees, L, Slater, T., Wyly, E. 2010. The gentrification reader. New York (USA) and Oxon(UK): Routledge LeGates, R. T., Hartman, C. 1986. „The anatomy of displacement in the United States“ In Smith, N., Williams, P. (eds.) Gentrification of the City, Boston: Allen and Unwin, pp. 178-203 Ley, D. 1981. „Inner city revitalization in Canada: a Vancouver case study“ Canadian Geogr. 25: 124-148 Lind, H., Hellström, A. 2003. Gentrification – an overview of the literature. Report nr. 17; From the Housing Project at The Division of Building and Real Estate Economics. Stockholm 80

Marcuse, P. 1986. „Abandonment, gentrification and displacement: the linkages in New York City“ In Smith, N., Williams, P. (eds.) Gentrification of the City, Boston: Allen and Unwin, pp. 153-177 Marcuse, P., van Kempen, R. (eds) 2000. „Influences of the Spatial Order of Cities“ In Marcuse, P., van Kempen, R. Globalizing Cities: A New Spatial Order? Oxford: Blackwell Publishers Ltd., pp. 5-19 O prazelenině. [online, citováno 21.5.2013], dostupné z http://prazelenina.cz/oprazelenine/ Ouředníček, M., Temelová, J. 2012. „Úvod“ in Ouředníček, M., Temelová, J. (eds.) 2012. Sociální proměny pražských čtvrtí. Praha: Academia Schaeffer, R., Smith, N. 1986. „ The gentrification of Harlem?“ Ann. Ass. Am. Geogr. 76: 347-365 Secký, P. 2002. Gentrifikace. Závěrečná práce, FSS MU Brno Short, J.R. 1988. „Yuppies, Yuffies and the New Urban Order“ in Transactions of the Institute of British Geographers, New Series, Vol. 14, No. 2 (1989),pp. 173-188 [online, citováno dne: 23.11.2012] dostupné z: http://www.jstor.org/stable/622811 Smith, N. 1979. „Toward a Theory of Gentrification: A Back to the City Movement by Capital, not People“ In Lees et al. 2010. The Gentrification Reader. New York: Routledge Smith, N., Williams, P. (eds.) 1986 „Alternatives to Orthodoxy: Invitation to a Debate“ In Gentrification of the City Sumka, H. 1979. „Neighbourhood revitalization and displacement: a review of the evidence“ J. Am. Plan. Ass. 45: 480-487 Sternlieb, G., Hughes, J. W. 1983. „The uncertain future of the central city“ Urban Affairs Quart. 18: 455-472 Sýkora, L. 1993a. „Gentrifikace: měnicí se tvář vnitřních měst“ In Sýkora, L. (ed.) Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Praha, pp. 101-119 Sýkora, Luděk. 1993b. „City in transition: the role of the rent gap in Prague`s revitalization. In Tijdschrift voor Economisce en Sociale Geografie. 84 (4). New York. Blackwell Sýkora, Luděk. 1996. „Economic and social restructuring and gentrification in Prague“ Acta Facultis Rerum Naturalium Universitatis Comenianac. Nr 37: 71-81.

Sýkora, L. 1999. “Changes in the internal spatial structure of post-communist Prague.“ In GeoJournal 49: 79-89 Sýkora, L. 2001. „Proměny prostorové struktury Prahy v kontextu postkomunistické transformace“ [Changes in the spatial structure of Prague in the context of postcommunist transformations]. In: Hampl, M. et al., Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie, p. 127-166. Praha, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje.

81

Sýkora, L. 2009. „New socio-spatial formations: places of residential segregation and separation in Czechia“ In Tijdschrift voor Ekonomische en Sociale Geografie, 100(4):417-435 Zukin, S. 1987. „Gentrification: Culture and Capital in the Urban Core“ In Annual Review of Sociology 13: 129-147

82

8

Jmenný rejstřík

Beauregard, 10, 14, 15, 16, 18, 23, 24, 30, 31

LeGates, 29 Ley, 10, 11, 13

Bek, 49, 50

Lind, 8, 10, 11, 12, 14, 29

Broncová, 46, 57, 67

Marcuse, 17, 23, 29

Burjanek, 9, 28, 29

Ouředníček, 37

Caulfield, 22

Secký, 12, 22

Clay, 19, 20, 21, 22

Short, 17, 18, 24

Flanagan, 9, 22, 24, 25, 28

Smith, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 18, 19, 22, 26, 27, 29

Haase, 34

Sýkora, 8, 13, 14, 16, 27, 31, 33, 34, 35, 36, 37, 41, 42, 43

Hamnett, 9, 10, 12 Hannigan, 14, 17, 18, 22, 24, 26, 29

van Kempen, 17, 23

Hartman, 29

Williams, 8, 10, 11, 29

Hellström, 8, 10, 12, 29

Zukin, 10, 14, 15, 17, 28

Lees, 8, 10, 12, 19, 23, 26, 27

83

Abstrakt Gentrifikace je výrazný proces vnitroměstských urbánních změn. Přestoţe se projevuje jen na menších územích, je svým způsobem symbolem revitalizace města. Jde o renovaci zchátralých budov spolu s výměnou jejich obyvatel za ekonomicky silnější. Právě ona změna socio-ekonomického statusu obyvatel čtvrti je důvod, proč by se gentrifikací měly zabývat sociální vědy. Tato práce shrnuje nejdůleţitější poznatky zejména zahraničních autorů, kteří o gentrifikaci píšou uţ od 70. let 20. století, a rovněţ pojednává o českém prostředí. Praha patří mezi post-socialistická města, proto se zde urbánní procesy zaloţené na trţním principu, mezi něţ gentrifikace patří, děly se zpoţděním. Díky tomu můţeme stále sledovat změny, které v USA a západní Evropě proběhly uţ před lety. Kromě teoretické části, která slouţí hlavně k představení tématu gentrifikace, se diplomová práce věnuje pozorování urbánních změn ve třech praţských čtvrtích. Pro tento výzkum byly vybrány Holešovice, Karlín a Libeň, které mají minulost dělnických čtvrtí, a tím jsou na gentrifikaci poměrně náchylné. Ve čtvrtích proběhlo pozorování, kdy jsem si všímala vnějších znaků, jeţ by mohly napovědět, zda gentrifikace probíhá. Rovněţ se uskutečnilo několik rozhovorů, kdy sami rezidenti vypovídali o změnách v urbánním prostoru. Bohuţel nelze z dosaţených výsledků činit definitivní závěry, proto tato práce slouţí spíše k nastínění problému a jako základ pro hlubší zkoumání. Klíčová slova: gap teorie, gentrifikace, gentrifiers, Holešovice, incumbent upgrading, Karlín, Libeň, postsocialistické město, socio-ekonomický status, revitalizace, urbánní obnova

Počet znaků s mezerami: 161 989

84

Abstract Gentrification is a distinct process of urban changes. Although it occurs only in smaller areas, it is a symbol of urban revitalization. It is a process of refurbishment of old or untended buildings with the intention to attract economically stronger residents. Such change of socio-economical status of the residents should be the area of interest for social researchers. In the thesis are concluded the most important works of foreign authors, who has written about gentrification since 1970s and it is also focused on Czech environment. Prague is a post-socialistic city where urban processes based on market principals happened with a signifucant delay. Aside from the theoretical part of my work, with main purpose of introducing the phenomenon of gentrification itself, this thesis focuses on process of changes in urban environment in three districts within the city of Prague. For purposes of my thesis, three districts were chosen: Holesovice, Karlin and Liben. All three districts are located near the city centre and all of them used to be typical working class neighborhoods. These areas are very sensitive to the gentrification process. The main tools of research were direct observation of external characteristics linked to gentrification, as well as interviews with residents, aimed at relevant changes in their neighborhood. However, the phenomenon of gentrification is very complex, and much larger data poll is needed for making any relevant conclusions. Therefore this thesis may only serve as introduction into the problem of gentrification and hopefully as a primary basis for consequent deeper research. Key words: gap theories, gentrification, gentrifiers, Holešovice, incumbent upgrading, Karlín, Libeň, post-socialistic city, socio-economical status, revitalization, urban renewal

85