MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy
FLAMENCO V SOUVISLOSTECH Diplomová práce
Brno 2008 Vedoucí práce: PhDr. Judita Kučerová, PhD. Autorka práce: Bc. Klára Kocinová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
V Brně dne 20. dubna 2008
Bc. Klára Kocinová
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala doktorce Kučerové za odborné a trpělivé vedení mé diplomové práce. Díky si také zaslouží má rodina a mí přátelé za podporu, které se mi od nich dostalo.
3
Obsah Úvod.............................................................................................................................................. 6 1. Geografie, historie a historické civilizace Andalusie v kostce ............................................. 7 1.1 Geografické zařazení.......................................................................................................... 7 1.2 Historický přehled.............................................................................................................. 8 1.3 Hudba a umění andaluského lidu v průběhu století ........................................................ 10 1.3.1 Pravěk ........................................................................................................................ 10 1.3.2 Féničané ..................................................................................................................... 11 1.3.3 Protokeltiberové ........................................................................................................ 11 1.3.4 Řekové........................................................................................................................ 11 1.3.5 Keltiberové................................................................................................................. 12 1.3.6 Kartáginci ................................................................................................................... 13 1.3.7 Římané........................................................................................................................ 13 1.3.8 Židé............................................................................................................................. 13 1.3.9 Křesťané ..................................................................................................................... 14 1.3.10 Vandalové................................................................................................................. 14 1.3.11 Vizigóti ..................................................................................................................... 14 1.3.12 Maurové ................................................................................................................... 15 1.3.13 Cikáni........................................................................................................................ 16 2. Andaluský folklor ve španělském kontextu.......................................................................... 18 3. Flamenco ................................................................................................................................ 21 3.1 Co to je flamenco? ........................................................................................................... 21 3.2 Původ flamenca ................................................................................................................ 23 3.2.1 Původ lingvistický...................................................................................................... 23 3.2.2 Původ geografický..................................................................................................... 24 3.2.3 Původ etnický ............................................................................................................ 24 3.3 Vývojové etapy flamenca................................................................................................. 24 3.4 Typové rozdělení flamencové hudby .............................................................................. 26 3.4.1 Rozdělení dle námětů písní ........................................................................................ 26 3.4.2 Rozdělení dle typů písňových forem......................................................................... 28 3.4.3 Flamenco písně .......................................................................................................... 29 3.5 Tanec ................................................................................................................................ 31 3.6 Flamencové hudební nástroje......................................................................................... 32 3.6.1 Kytara......................................................................................................................... 32 3.6.2 Kastaněty ................................................................................................................... 36 3.6.3 Cajón........................................................................................................................... 36 3.7 Flamenco šaty .................................................................................................................. 36
4
4. Flamenco v nových kontextech ............................................................................................ 38 4.1 Flamenco ve vážné hudbě ................................................................................................ 38 4.1.1 Isaac Manuel Francisco Albéniz (29. 5. 1860 – 18. 5. 1909) .................................. 38 4.1.2 Georges Alexandre-César-Léopold Bizet (25. 10. 1838 – 3. 6. 1875).................. 39 4.1.3 Alexandr Porfirjevič Borodin (31. 10. 1833 – 15. 2. 1887)..................................... 40 4.1.4 Tomás Bretón y Hernández (29. 12. 1850 – 2. 12. 1923) ....................................... 41 4.1.5 Achille-Claude Debussy (22. 8. 1862 – 25. 3. 1918) .............................................. 42 4.1.6 Manuel María de Dolores Falla y Matheu (23. 11. 1876 – 14. 11. 1946)............... 43 4.1.7 Michail Ivanovič Glinka (20. 5. 1804 – 15. 2. 1857) ................................................ 43 4.1.8 Joseph Maurice Ravel (7. 5. 1875 – 28. 12. 1937) .................................................. 44 4.1.9 Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (6. 3. 1844 – 8. 6. 1908)............................. 45 4.1.10 Joaquín Turina Pérez (9. 12. 1882 – 14. 1. 1949) ................................................. 46 4.2 Flamenco v České republice............................................................................................ 46 4.3 Flamenco v muzikoterapii................................................................................................ 47 5. Lidové slavnosti a svátky ...................................................................................................... 50 5.1 Carnaval............................................................................................................................ 51 5.2 Las Fallas.......................................................................................................................... 53 5.3 Feria de caballos .............................................................................................................. 53 5.4 Svátek práce ..................................................................................................................... 53 5.5 La romería del Rocío........................................................................................................ 53 5.6 Fiesta de San Isidro ......................................................................................................... 54 5.7 Fiesta de San Juan ........................................................................................................... 55 5.8 San Fermín........................................................................................................................ 55 5.9 La Hispanidad ................................................................................................................... 56 5.10 Fiesta de la Virgen del Pilar.......................................................................................... 57 5.11 Día de la Constitución .................................................................................................... 57 5.12 Vánoce ............................................................................................................................ 57 5.13 Velikonoce...................................................................................................................... 58 Závěr........................................................................................................................................... 61 Resumé ....................................................................................................................................... 62 Summary..................................................................................................................................... 62 Seznam obrázků a map .............................................................................................................. 63 Seznam literatury....................................................................................................................... 64 Seznam příloh............................................................................................................................. 68
5
Úvod Na jaře roku 2007 jsem vycestovala na jednosemestrální studijní pobyt do španělského Cádizu. Chtěla jsem se nejen naučit lépe španělsky, ale také poznat andaluský lid, jeho kulturu a mentalitu. K andaluskému folkloru neodmyslitelně patří flamenco. Snažila jsem se o tomto svébytném folklorním projevu dozvědět co nejvíce a vše si zasadit do souvislostí geografických, historických a kulturních. Cílem mé diplomové práce je popis flamenca – o co se jedná, kořeny, z nichž pravděpodobně vyrostlo, jeho vývoj a oblasti, do kterých flamenco zasáhlo.
6
1. Geografie, historie a historické civilizace Andalusie v kostce V této kapitole dávám flamenco do souvislostí geografických, historických a kulturních (ve smyslu etnických kultur – civilizací – jež prošly Andalusií). Teoretickými podklady mi byly zejména španělské historiografické publikace: „De Argantonio a los romanos“ od Jaime Alvaro; „Reálie španělsky mluvících zemí“ od Justa Carrasco Montero a Lourdes Solé Bernardino; dále kniha „En España“ autorů Francisco J. Uriz a Birgit Harling a kolekce knih „Historie Španělska“ sepsaná různými autory (viz použitá literatura – Colección Historia de España). Dále pak internetové servery http://cs.wikipedia.org, http://es.wikipedia.org. Použitá mapa č. 1 pochází z pohlednice vydané Postales Gomez J.
1.1 Geografické zařazení Geograficky je Andalusie součástí Španělska. Leží na jeho jihu, rozlohou
87
268
km²
se
řadí
na
druhé
místo
mezi
autonomními
společenstvími tvořícími Španělsko a také převyšuje - co do plochy celou Českou republiku (78 886 km²). Je rozdělena na 8 provincií: Almería, Cádiz, Córdoba, Granada, Huelva,
Jaén,
Málaga,
Sevilla.
Nachází se zde významná přístavní města.
Ekonomicky
Andalusie
profituje především z turistického
mapa č. 1: Andalusie
ruchu.
7
1.2 Historický přehled 1 000 000 př. Kr.
první stopy osídlení
13 000 př. Kr.
vznik jeskynních kreseb v Altamiře
3000 př. Kr.
neolitická kultura Almería
1 100 př. Kr.
příchod prvních Féničanů a založení města Gadir (dnešní Cádiz, který je tak nejdéle kontinuálně obydleným evropským městem)
650 př. Kr.
protokeltiberská kultura
8. - 6. stol. př. Kr.
řecká nadvláda v jižním Španělsku
500 př. Kr.
v centrální části Španělska se rozvíjí keltiberská kultura (patrně došlo ke smísení Keltů a Iberů)
237 př. Kr.
Kartáginci
se
zmocňují
jihu
a
východu
poloostrova 218 př. Kr.
počátek romanizace Pyrenejského poloostrova
201 př. Kr. – 406 po Kr.
Španělsko součástí římského impéria
1. stol. po Kr.
začíná se šířit křesťanství
406
pronikání Vandalů na území římské Galie
5. – 7. stol.
nadvláda Vizigótů
711
vpád Maurů
750
Andalusie se stává součástí Córdobského emirátu
8. – 15. stol.
nadvláda Maurů spojená s vyspělou arabskou kulturou a rozvojem vědy
1447
příchod prvních Cikánů na španělské území
1469
svatba
Isabely
Kastilské
(dědičky
Kastílie
a Leónu) s Ferdinandem II. (dědicem Aragónu) počátek sjednocování Španělska 1480
zavedena inkvizice
1492
pád Granady, posledního muslimského státu na území Pyrenejského poloostrova -> Španělsko pod vládou křesťanských panovníků, počátek 8
pronásledování Židů a Maurů, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem pod španělskou vlajkou 16. stol.
kolonizace Ameriky
1568 – 1648
nizozemský boj za nezávislost
1618 – 1648
třicetiletá válka; Španělsko na straně rakouských Habsburků
poč. 18. stol
Sevilla významným tržištěm s černými otroky
1701 – 1714
válka o dědictví španělské
1808 – 1814
guerillová válka za nezávislost
1812
v Cádizu vypracována první moderní liberální ústava Španělska (počítala se vznikem konstituční monarchie)
1842
první
(neprofesionální)
veřejná
vystoupení
interpretů flamenca 1860 – 1910
zlatá éra flamenca
1868
revoluce
vedená
generály
Juanem
Primem
a Franciscem Serranem s výsledkem: ustanovení konstituční monarchie 1898
válka s USA; Kuba získala nezávislost, Portorico a Filipíny odstoupeny Spojeným státům
1914 – 1918
první světová válka
1936 – 1939
občanská válka
1939 – 1945
druhá
světová
válka;
Španělsko
zachovává
neutralitu 1939 – 1975
diktatura generála Franca
od 1975
demokracie; Španělsko je konstituční monarchií federativního typu, králem Juan Carlos I.
9
1.3 Hudba a umění andaluského lidu v průběhu století Jak je z historického přehledu zřejmé, španělské území je obydleno již více než 1 000 000 let. Během staletí se měnila tvářnost povrchu, fauny i flóry Pyrenejského poloostrova, a také etnické složení obyvatelstva, národní i regionální zvyklosti, včetně folkloru. Naskýtá se otázka, jak se kmeny, etnika a národy navzájem kulturně ovlivňovaly, co mohly přinést do španělského, resp. andaluského folkloru, zda mohly mít vliv také na formování flamenca. 1.3.1 Pravěk O
pravěkém
umění
z
počátků
osídlení
Evropy
člověkem
z pochopitelných důvodů záznamy neexistují, natož záznamy hudební. První doklady o pravěkém umění byly nalezeny až v letech 1833 – 1843 ve Francii. Do současné doby se dochovaly především malby na stěnách jeskyní, sošky a rytiny, převážně se zoomorfními náměty (pravděpodobně měly mít magické účinky při lovu), méně často antropomorfní. Z nálezů španělských jsou nejznámějšími malby z jeskyně Altamiry. „Jde o první a zároveň nejvýznamnější zdobenou jeskyni, která byla objevena. Strop síně je 18m dlouhý a asi 9m široký, ale jen 2m vysoký. Každý výčnělek zdobí obraz bizona a celek působí dojmem bujného stáda vrhajícího se k nohám velké laně, která hledí z pozadí sálu směrem ke vstupu.“1 Na umělecké projevy hudební z doby pravěku se lze pouze dohadovat z nálezů zlomků kostěných píšťal, bubínků atp. a hudebních zvyklostí tzv. primitivních kultur přetrvávajících na některých územích do dnešních dnů. Hudba měla pravděpodobně rituální účely. Z hudebních nástrojů se vedle typických pravěkých nástrojů - nalezla na území Almeríe navíc mušle z období paleolitu sloužící svého času coby hudební dechový nástroj. Na kontinuálně osídleném území se ve většině případů (mimo nájezdu s úplným vyvražděním původního obyvatelstva) kultura vyvíjí v návaznosti na úroveň řemeslného stupně zpracování a starší stupeň kulturního vývoje – 1
Pijoan, José: Dějiny umění 1, s. 21.
10
tak je tomu nepochybně i ve Španělsku – ale ve vztahu k flamencu se z pravěkého umění španělského nedá odvozovat nic konkrétního. Někteří muzikologové se snaží o rekonstrukci pravěkých hudebních nástrojů na základě nálezů a chemického rozboru materiálů; tyto repliky však vypovídají o zvuku nástrojů a napovídají o možnostech jejich využití, avšak nic o melodiích či rytmech. 1.3.2 Féničané Féničané – zakladatelé dnešního andaluského města Cádizu - byli semitským kmenem, původem ze Syropalestinské oblasti. Fénický jazyk patří mezi kanaánské jazyky, ale dosud není jasné, jestli Kanaánci a Féničané byli jedni a titíž, nebo nikoli. Prosluli zejména svými obchodnickými schopnostmi a plavbami po moři. „Byli rovněž vynikajícími řemeslníky, obchodovali s výrobky z hlíny, skla, kovu a vyráběli bavlněné oděvy. Látky barvili nachovým barvivem (foinix = purpurová barva). Féničané údajně vynalezli hláskové písmo (22 hlásek); ale s velkou pravděpodobností je převzali od některého národa, se kterým obchodovali.“2 Jejich knihy se nedochovaly, zrovna tak jako zmínky o fénické hudbě. 1.3.3 Protokeltiberové Prastará civilizace, o jejímž charakteru nejsou doklady, pouze o její existenci na území současného Španělského království. 1.3.4 Řekové Starověcí Řekové měli propracovanou hudební teorii a filosofové, kteří se tenkrát hudbou zabývali, bývali velmi ceněni. Hudebníci byli považováni za pouhé řemeslníky, dělníky hudby. „Řecká hudba byla v zásadě jednohlasá, avšak tvarově a výrazově mnohostranná. Vedle zpěvních skladeb s nástrojovým doprovodem byla tu už vyspělá sólová hra a dokonce i první skladby programní (Sakadova skladba „Boj Apollónův s drakem Pythonem“).“3 Rytmus skladby byl určován metrikou básně, melodie měla tetrachordický základ (kde výchozí tón 2
http://cs.wikipedia.com
3
Navrátil, Miloš: Dějiny hudby, s. 30.
11
spodního tetrachordu byl centrálním melodickým tónem) a harmonie nebyla dominantní ani jednoznačná. Používali tři základní – dórskou, frygickou a lydickou - a šest odvozených - hyperdórskou, hypodórskou, hyperfrygickou, hypofrygickou, hyperlydickou a hypolydickou - řad (stupnic). Z nich právě frygickou, která je spojena s flamencem, přinesli do Španělska. Nejfrekventovanějšími nástroji byly lyra, kithara, aulos, dále různé druhy harfy, fléten či bubínků. Spojení hudby (hry na hudební nástroje) a tance se nazývalo orchestrika. Nadto dobové řecké malby „ukazují tanečníky s pozicemi těla a paží podobnými, jaké používají flamencoví tanečníci dnes; znázorňují také nástroje podobné kastanětám a vytleskávání rytmu. “4 1.3.5 Keltiberové Keltiberská kultura vznikla splynutím kultury keltské a iberské, které se na území Pyrenejského poloostrova dostaly z opačných světových stran v různých časových obdobích. Iberové byli spíše neformální skupinou než národem, nadřazené postavení míval (samozvaný) král a válečníci, obývali opevněná města; měli vlastní jazyk i abecedu (upravenou z fénické) o 29 znacích, v umění přejímali mnohé od Féničanů a Řeků při obchodních stycích. Keltové byli pozoruhodně celistvým národem obývajícím oppida (= sídliště),
s rozvinutým
řemeslným
zpracováním
a
velmi
úspěšnou
technikou boje. Doklady o keltské hudbě jsou sporé, převážně hmotného charakteru (nálezy hudebních nástrojů – crwhtu, harfy, lyry, fléten, dud atd.), popř. sv. Patrikem zapsané texty. Umění Keltiberů, které lze doložit, je ovlivněno jak uměním původních kmenů, tak uměním kmenů a národů, s kterými byli Keltiberové v obchodním či válečném kontaktu. Bohužel hudební doklady k dispozici nejsou; proto nelze dělat závěry ohledně vlivu na formování španělského folkloru
4
http://www.flamenco.cz
12
(pomineme-li nástroje a jejich zpracování řemeslné, u nichž návaznost zpravidla existuje – nezanikly-li). 1.3.6 Kartáginci Kartágo bylo rivalem Řecka a Říma. Jeho hlavním zájmem byl obchod a dobývání nových území. Technicky byli Kartáginci na dobré úrovni, měli vysoce produktivní zemědělství, produkovali zdobené a barvené látky ze lnu, bavlny, hedvábí, keramiku, zrcadla, zpracovávali hlínu, dřevo, kov, sklo i drahé kameny a především tyrský purpur (velmi ceněné barvivo). O původní autorské či lidové hudbě Kartága se však záznamy nedochovaly. 1.3.7 Římané Římané byli bezpochyby jednou z velkých antických civilizací, nicméně civilizací orientovanou vojensky. Provozované umění pocházelo z Řecka, popř. z kmenů, z nichž pocházeli otroci, kteří měli za povinnost mj. rozptylovat své majitele, jejich přátele a hosty při hostinách. Do Španělska přinesli Římané hudební nástroj „kithara“, jenž se během svého vývoje vzhledově přiblížil kytaře, avšak na rozdíl od ní disponoval čtyřmi dvojicemi strun. 1.3.8 Židé Židé jsou prastarým národem, jehož dějiny jsou popsány zejména v Bibli a talmudu. Již od pradávna se vyvíjela spolu s národem i židovská (hebrejská) kultura a s ní i hudba. Bible popisuje židovskou hudbu náboženskou po stránce zvykové, textové a nástrojové. Starý Zákon obsahuje knihu 150-ti žalmů, další písně jsou zahrnuty přímo v textu (např. píseň oslavující přechod Izraelců Rudým mořem). Zpěv žalmů je třeba si představit jako „recitaci na jednom tónu, obohacovanou jenom na veršových odstavcích melodickými figurami. Označení, jež předcházejí některým žalmům, zdají se poukazovati k tomu, že nápěvy bývaly převzaty z lidového zpěvu. V přednesu žalmů se uplatňoval princip antifonie, doslova protihlasu, t.j. střídání se dvou skupin sborových. Vedle toho se však později jistě
13
zpívají žalmy responsoriálně, to znamená střídáním bohatě zdobených zpěvů sólových a prostých sborových odpovědí.“5 Z nástrojů se dochovaly záznamy o hře na šofar (roh), flétnu, chalil (hoboj), trubku, dudy, kinnor (obdoba řecké kithary), lyru, buben. Židovská hudba pravděpodobně ovlivnila hudbu andaluskou (minimálně co se týče hudebních nástrojů), avšak o flamencu se to říci nedá. Židé, stejně jako cikáni, byli izolovanou, utlačovanou menšinou, která se s členy ostatních etnik příliš kulturně nestýkala. 1.3.9 Křesťané Křesťané nebyli ve středověku ve Španělsku ve většině, proto jejich hudba nemohla soutěžit (co se týče postavení) s hudbou ostatních etnik. I přes
útlak,
pod
kterým
křesťané
v maurské
Al-Andalus
žili,
lze
předpokládat, že měli své sbory i schopné zpěváky a udržovali křesťanskou latinskou liturgii - včetně hudby – živou. Přímo v Córdobě existovala škola liturgické hudby doložená 2 dobovými kodexy, v nichž jsou zaznamenány i způsoby provozování liturgické hudby a některé texty zpívaných modliteb. V době
svého
působení
zajisté
ovlivnila
křesťanskou
hudbu
včetně
gregoriánského chorálu, o hudbě maurské či andaluském folkloru se totéž s jistotou tvrdit nedá. 1.3.10 Vandalové Vandalové
byli
germánským
národem,
který
proslul
svými
dobyvačnými výpravami, námořním pirátstvím a chováním po vyhraných bitvách, kdy úplně vyplenili dobytá města (roku 455 napadli Řím a po plné dva týdny jej drancovali). Neznali písmo, proto se o nich žádné původní záznamy nedochovaly. Postupem času přešlo slovo „vandal“ do obecné řeči jako pojmenování pro nekulturního člověka, jenž ničí cizí (kulturní) hodnoty. 1.3.11 Vizigóti Vizigóti se řadili k západním (lesním) Gótům, což byl germánský kmen; ve své době byli považováni (Římem) za barbary. Územně byli spjati takřka výlučně s Hispánií, kde byli vládnoucí menšinou, která se cizím nepoddávala. 5
Černušák, Gracian: Dějepis hudby I., s. 19.
14
Do roku 589 (kdy král Rekarred svolal do Toleda koncil a vyhlásil státním náboženstvím katolictví) vyznávali ariánskou formu křesťanství. Literárních vizigótských památek se dochovalo jen nepatrné množství, kultura a umění v dnešním slova smyslu pro ně nebylo příliš důležité, o vizigótské hudbě se neví nic. 1.3.12 Maurové Maurové byli velmi vzdělaným národem a svou kulturu přinášeli s sebou i na dobytá území. První záznamy o arabské hudbě na španělském území se datují do doby vlády emíra Abdurrahmana I. (734 – 788) „Spravedlivého“, který poručil, aby za ním do nového sídla přijela arabská učitelka zpěvu, jeho otrokyně Achfa. Spolu s ní přišly do Andalusie i arabské písně a umění hry na loutnu. Emír Abderrahman II. (821 – 852) „Vítězný“ pozval do Andalusie po vzoru svých předků další arabské umělce, mezi nimi i Abulhasána Ali ben Nafi známého pod uměleckým jménem „Ziriab“ či „Pájaro negro“ (= „Černý pták“). Ziriab přinesl z Bagdádu do Córdoby mnoho melodií a také vylepšenou lyru – namísto 4 strun jich měla 5, byla třikrát lehčí než bylo v té době obvyklé a struny byly ze střev lvíčat, což dodávalo jejímu projevu zvučnost, čistotu a „sladkost“. Byl také výborným pedagogem a jeho věhlas rychle rostl. Díky Ziriabovi, jeho potomkům (8 synům a 2 dcerám) a jeho otrokům se arabská hudba rozšířila po celé Andalusii a předávaly si ji generace obyvatelstva až do pádu Granady v roce 1492. O arabské hudbě sepsal nejrozsáhlejší pojednání filosof a teoretik Abdul Farazch al Husain al Hispahani (896 – 962) do díla nazvaného „Kniha písní“ (v originále „Quitab Al Agani“). Z 11. století existují písemné záznamy popisující hudbu (bohužel ne zápisy melodií) jednou jako velmi obtěžující a deprimující, jindy jako příjemnou, až s léčivými účinky. Z hudebních nástrojů jsou zmiňovány flétny, varhany, tamburíny, loutny, lyry a další strunné nástroje. Z Orientu se do Andalusie dostala také polyfonie – paralelně s výskytem polyfonie v Paříži,
15
Oxfordu atd. – a s ní conductus. V hudbě byly vzdělávány též ženy, aby mohly poskytovat potěšení svým mužům. Arabští teoretikové byli v době maurské nadvlády vysoce ceněni nejen ve Španělsku. Z nich nejvýznamnějším na poli hudebním byl Al-Farabi, který se odvážil oponovat všeobecně uznávané pythagorejské teorii o harmonii sfér (tvrdil, že vesmírná harmonie nevzniká pohybem planet, ale vibracemi vzduchu). Hudbu považoval za něco velmi příjemného, vzbuzujícího rozkoš i zklidnění, podporujícího fantazii a kreativitu, umožňujícího vyjádřit své emoce a vášně a jejich znovuprožitím se od nich osvobodit. Naproti tomu andaluský filosof Averroes (1120 – 1198) odmítal hudbu (zejména tu popisnou, plačtivou či děsivou). Požadoval, aby z hudby byla odstraněna veškerá smyslnost; aby hudba rozvíjela a sloužila pouze dobrému, ušlechtilému a mocnému. Z nástrojů uznával pouze nástroje strunné, zcela odsuzoval varhany a nástroje dechové včetně flétny. Arabové do španělské hudby přinesli větší emocionalitu a lyričnost. Flamenco také převzalo arabský „tarab“ -> „duende“ (= zpěvem dosažený stav extáze, vytržení, kterého se snaží dosáhnout každý zpěvák flamenca jako vyvrcholení písně) a „jaleo“ -> „olé“ (= vzájemné slovní povzbuzování zpěváků mezi sebou, jako by k většímu výkonu). Tvrdí se, že od Arabů pochází také skutečnost, že u žen je v tanci dominantní pohyb rukou, velmi propracovaný a nápadný, nohy jsou jakoby upozaděny. Bylo by to logické – v muslimské kultuře musí chodit ženy zahaleny od hlavy až k patě -> pohyb nohou není vidět. 1.3.13 Cikáni Cikáni do Španělska přišli přes Maďarsko ze severní části Indie. Byli to mistři jak v tanci a zpěvu, tak ve zpracování kovů. Nepřinesli si sice flamenco s sebou z Indie, ale způsob vnímání hudby a taneční projevy zajisté ano. (Server http://www.flamenco.cz uvádí, že „lze vysledovat podobné pohyby rukou a nohou při tanci flamenca a indického tance kathak“.) Cikáni nikdy příliš neinklinovali k písemné kultuře. Jsou výbornými improvizátory, technicky zdatní hráči, ale učit se noty nepovažují za důležité. 16
O jejich hudbě v průběhu staletí existence jejich etnika neexistují původní záznamy. Muzeum
romské
kultury
zveřejnilo
na
internetových
stránkách
časopisu Romano Hangos článek „O cikánské hudbě“, kde (současnou českou) cikánskou hudbu charakterizuje takto: „Jádro cikánského orchestru tvoří housle a cimbál. První houslista, zvaný primáš, hraje na houslích stále různě zbarvené koloratury a variace, čemuž se podrobuje cimbalista. Jiné nástroje již jen zesilují harmonii. Jsou to: druhé housle, flétna, cello, klarinet, basa, trojhran a tamburína. Hudba jest jim svátostí, jež je povznáší a oduševňuje. Zřídka se dovedou opírat o danou melodii. Prudce se střídají tóniny náhlými přechody, mezi nimiž není spojů. Převládá cikánská stupnice, jejíž řada je: g, a, h, hes, cis, d, es, fis, g. Zvýšený čtvrtý a snížený šestý stupeň vnášejí do cikánské hudby její charakteristický ráz. Celkové zabarvení melodií bývá mollové a přechází na durové. Známé jsou poslední dva akordy, které vlastně téměř převzala moderní taneční hudba také na zakončení tanga.“6 Výše uvedené řádky zajisté nepopisují úplně cikánskou hudbu na přelomu 15. a 16. století, ale vystihují její charakter, co se týče melodie, harmonie, tonality a nástrojů. Cikáni v Andalusii ke své hudbě přidali prvky hudby andaluské (utvořené
před
jejich
příchodem
i
během
následujících
desetiletí)
a z cikánských rodinných kruhů postupně vyrostlo to, čemu se dnes říká flamenco.
6
http://www.romanohangos.cz
17
2. Andaluský folklor ve španělském kontextu V tomto
oddílu
diplomové
práce
pracuji
s
muzikologickými
a dějepisnými publikacemi. Mým záměrem je zasadit andaluský folklor (jehož podstatnou část tvoří flamenco) do rámce chápání folkloru obecně, posléze do kontextu folkloru španělského. Termínem „folklor“ se označuje otevřená struktura „tvůrčích procesů a výsledných estetických (někdy jen latentně estetických) slovesných, písňových,
hudebních,
tanečních
a
divadelních
žánrů,
vycházejících
z historicky proměnlivé lidové tradice a ústrojně fungujících jako stereotypy v dané nositelské skupině a za jistých okolností a v jisté podobě také v celonárodní kultuře. V prostředí svého původu je folklor bezprostředně spojen se společenskými, uměleckými a dalšími názory a způsobem života nositelské skupiny, je zde tradován ústně nebo písemně a jeho nositelé jsou současně tvůrci nebo spolutvůrci, aktéry, vypravěči, zpěváky či posluchači nebo diváky.“7 Typickými znaky folkloru jsou účelovost, sepětí s prostředím vzniku (jeho historií, tradicemi a jazykem), (relativní) improvizovanost a funkce pojícího prvku v příslušné sociální skupině (tzn. kolektivnost). Do folkloru se promítá charakter lidu, jeho názory, představy, sny, přání i životní realita. Navíc stejně jako španělská povaha je ohnivý i španělský folklor. Vedle
funkce
kulturní,
sociální,
historické
(tzn.
spojující
s
předky,
s minulostí země) a náboženské plnil folklor ve Španělsku též funkci zábavnou. – Španělé se nechtějí neustále trápit problémy všedního dne, jen o nich zpívat a tím si vše připomínat. Vyrovnat se s problémy všedního dne pomocí zpěvu je pro ně sice důležité a potřebné, ale především se chtějí bavit. Všechny uvedené folklorní znaky flamenco splňuje: Vychází z lidového prostředí Andalusie (zejména cikánského), interpreti se snaží pomocí zpěvu 7
Beneš, Bohuslav: Úvod do folkloristiky, s. 4.
18
flamenca vyjádřit své city a zkušenosti a tím se zbavit jejich tíže, je (alespoň do jisté míry) improvizované, vyjadřuje příslušnost interpreta k určité sociální (dříve i k etnické) skupině, přetrvalo díky ústní rodinné tradici v cikánských rodinách a jeho nositelé ho nejen předávali dalším generacím, ale též poslouchali, zpívali, tančili a spoluutvářeli. Španělskému folkloru se věnuje Josep Crivillé i Bargalló, který ve své knize „El folklore musical“ (na straně 114) rozděluje španělské lidové písně do čtyř skupin: » 1. tradičně kolektivní písně (tedy písně interpretované ve skupinách, kolektivech) – poutnické písně, dostaveníčka, svatební, náboženské, vánoční atd. » 2. tradičně individuální písně (sólové) - ukolébavky, pracovní písně (i když v některých případech zpívané kolektivně), zamilovaná vzdychání, pohřební nářky atd. » 3. nástrojové písně, jejichž melodie je vždy až intimně spojena s charakteristickými rysy nástroje (lidového původu), na nějž má být hrána, a s regionem, z nějž pochází její kořeny » 4. písně taneční (takřka vždy doprovázené instrumentálně a jsoucí komponovány ve velkých formách písňových) – řadí se sem jota, seguidilla, fandango, rueda, sardana, zortzico, zapateado, muñeira a tak dále. Toto dělení je poněkud neobvyklé, protože autor kombinuje několik hledisek, podle nichž dělení provádí – první dvě skupiny jsou rozlišeny podle počtu interpretů, třetí je charakteristická interpretací na hudební nástroje a do čtvrté skupiny zahrnul nápěvy spojené s tancem. Běžnější je členit lidové písně podle folklorních oblastí, podle námětu nebo upřednostňované složky hudby (tedy zda byl dříve text či melodie). Použijeme-li výše uvedené dělení, dalo by se flamenco zařadit do tří ze čtyř skupin – bývá zpíváno sólově (skupina č. 2), je úzce spojeno s nástroji, na které je hráno (skupina č. 3) a jedním z jeho projevů je tanec (skupina č. 4). 19
Co se týče zpěvu, jedná se téměř výhradně o zpěv sólový. Písně jsou v první osobě jednotného čísla. Projevuje se v nich silně arabská lyričnost a emocionalita a cikánský temperament. Písně z ostatních španělských autonomních společenství v sobě mají spoustu temperamentu, ale skoro žádnou lyričnost či temné stránky života skryté v podtextu a na pozadí melodie. Co se týče instrumentální složky, ta je spjata s flamenco kytarou, kastanětami, cajónem a rytmikou vytvářenou tleskáním a dupáním. Kytara je ve Španělsku velmi oblíbeným nástrojem, nicméně flamenco kytara je určena právě pro flamenco – v ostatních regionech se vyskytuje pouze kytara „španělka“. Ani kastaněty nejsou na jiných místech, než v Andalusii, příliš obvyklé. Rytmické doprovody – tleskání, dupání, luskání prsty atd. – jsou sice běžné po celém světě, ale liší se stát od státu, kraj od kraje, ba i město od města a člověk od člověka. Vždy však platí, že podporují rytmus textu v melodii – proto i charakter rytmického doprovodu je odlišný od doprovodu sardany (= kolový katalánský tanec), dupáku a dalších. Co se týče tance, ten je specifický zejména svou bezkontaktností – přestože muži a ženy tančí spolu a jejich taneční projev je více než ohnivý, přesto se nedotýkají (ve smyslu např. držení při argentinském tangu či vídeňském valčíku). Tímto má flamenco-tanec blíže k orientálním tancům (kde ženy tančí samy), než ke španělským párovým či kolovým tancům. Flamenco je svázáno s kulturami, jež prošly Andalusií a z nichž vyšlo, s nástroji, na něž je provozováno, a s konkrétními lidmi – interprety. Flamenco je součástí španělského folkloru, stejně jako je Andalusie součástí Španělska. A podobně, jako je Andalusie velmi svérázným regionem, je i flamenco svérázným folklorním projevem.
20
3. Flamenco
3.1 Co to je flamenco? Brněnský muzikolog Jiří Vysloužil charakterizoval flamenco jako „velmi
rozšířený
jihošpanělský
zlidovělý
sólový
nebo
párový
tanec
z Andalusie vyznačující se elegickým výrazem a zdobenou melodikou. Ve zpěvu a tanci je doprovázen na kytaru a kastaněty, jež podporují rychle se proměňující rytmus.“8 Internetová
encyklopedie
http://cs.wikipedia.org
pokládá
název
flamenco za zastřešující termín pro hudebně-taneční kulturu Andalusie a dělí je na flamenco jondo (= vážné), chico (= lehké) a intermedio (= střední). V. Kadlec vypisuje v reportáži z Granady v časopise Universum informace získané od tamních obyvatel i své vlastní dojmy z flamenca, totiž „že flamenco není jen tanec, že původně je to určitý způsob hry na kytaru, která slouží jako doprovod pro jakési melancholické, někdy až smutné písně, které nesou silné stopy arabské tóniny. Mnohdy připomínají svolávání věřících k modlitbě od muezínů z mešity. Jsou to protáhlé, často až kvílivé tóny rytmicky pronášené. A tento způsob zpěvu, hry na kytaru a tance má svůj původ na jihu Španělska, kde se arabské prvky smíchaly s evropskými a daly vzniknout zvláštnímu muzikálnímu útvaru zvanému flamenco. Prý se tak stalo především v Granadě, a proto se tam čas od času konají festivaly flamenca, trvající týden.“9 Oproti tomu server http://www.flamenco.cz uvádí, že „původem je flamenco tradiční španělská lidová hudba a tanec z oblasti Andalusie. Téměř po celou dobu svého vývoje flamenco znamenalo zpěv (cante) a tanec (baile); teprve na počátku dvacátého století vystoupila z pozadí třetí složka,
8
Vysloužil, Jiří: Hudební slovník pro každého, s. 88.
9
Kadlec, V.: Granada. In Universitas, s. 63.
21
sólová kytara (guitarra flamenca) - a okouzlila celý svět.“10 Flamencové skladby rozlišuje podle schémat, jichž se přidržují. Server http://www.flamenco-world.com obsahuje hned 28 definic (výroků) flamenca vzešlých z mezinárodní soutěže o vyjádření podstaty flamenca - zde je pár příkladů: » Mandy-Lee Harrison: „Flamenco není pouze taneční formou, nýbrž způsobem života; je emocí, srdcem, duší.“ » Clemente Trujillo Toro: „Flamenco, to jsou city andaluského lidu promítnuté do zpěvu. » Anabella Araujo: „Flamenco je umění, bolest i úsměv duše, je to forma rozhovoru s Bohem.“ Ač se může zdát, že jsou předchozí věty laděny příliš emotivně, opravdu popisují, čím je flamenco pro lidi. Kdo se do flamenca zaposlouchá, uslyší – vedle živých, strhujících rytmů a přitažlivých melodií – křik. Odráží se v něm historická zkušenost cikánského lidu, jeho víra v osud a předurčení, zvyky i temperament, útisk a nejistota zítřejšího dne, skrytý odpor a slova, co byla umlčena, osobní setkání zpěváka se smrtí i životem, svobodou i spoutaností, láskou i nenávistí, přátelstvím i osamělostí. Pro některé flamenco znamená životní styl, prolíná všechno, co dělají, čím žijí. Co tedy je flamenco? Všechen andaluský hudební folklor? Nebo naopak pouze styl tance či hry na kytaru? Patrně nejvýstižněji hledanou odpověď zformulovala Ivette Vázquez, výherkyně výše zmiňované soutěže, na již citovaných internetových stránkách http://www.flamenco-world.com: „Flamenco je umění zrozené na jihu Španělska, které se projevuje ve třech podobách - zpěvu, tanci a hře na kytaru. Jeho původ je v lidových písních a tancích, jež existovaly v průběhu dějin v Andalusii, ovlivněných kulturou etnických skupin zde koexistujících Arabů, Cikánů, Židů... Flamenco je velké univerzální umění dotýkající se lidských citů.“ (překlad autorka; přesné znění viz příloha)
10
http://www.flamenco.cz (cit. 31.1.2008)
22
3.2 Původ flamenca Kdy, kde přesně, z čeho, ani jak vzniklo flamenco, dodnes není jisté a patrně ani nikdy nebude. 3.2.1 Původ lingvistický I samotný název je záhadou. Podle některých badatelů má slovo flamenco arabský základ v některém ze slov „falamenqu“ = tulák, „falalkun“ = venkovan či „flebenco“ = zpěvník; Rodriguez Martin poukazuje na zoologický význam tohoto slova znamenající plameňáka, další na Vlámsko a vlámské vojáky pobývající určitou dobu na španělském území. Ve Španělsko-českém slovníku vydavatelství FIN je heslu flamenco přiřazeno
ještě
3. cikánský;
více
4. Vlám,
výrazů:
1.
vlámština;
vlámský, 5.
flanderský;
andaluský
cikán,
2.
andaluský;
lidový
frajer;
6. andaluská cikánská píseň flamenco; 7. plameňák.11 Dále by se zajisté dalo hledat i ve středověké podobě španělského cikánského jazyka (pokud je někde zachycená) a mnoha dalších jazycích, protože by se mohlo jednat také o zkomoleninu (u andaluského pobřeží přistává nespočet lodí již od starověku, s posádkou různých národností snadno mohl někdo při návštěvě pevniny pojmenovat dojem, jenž získal z tance a zpěvu cikánů, ve svém rodném jazyce, okolostojící jej zkomolili, rozšířili mezi další a název byl na světě). Podle mého názoru se pravda o původu pojmenování nalézá někde mezi arabským „falamenqu“ - tulák a španělským „flamenco“ - andaluský cikán, lidový frajer, slovy, jež svého času znamenala takřka totéž a korespondují se svým sociálním původem i stylem tance. Navíc ve španělštině slovní druh (= to, zda se jedná o např. podstatné nebo přídavné jméno) lze rozpoznat pouze z kontextu věty (textu), tedy slova tulák a tulácká (píseň) se svým tvarem neliší.
11
Španělsko-český slovník, s. 485.
23
3.2.2 Původ geografický Juan Díez García a José Murillo
Rojas
ve
učebnici „Andalucia“
španělské píší, že
zeměpisně jsou kořeny flamenca omezeny stranami trojúhelníka s vrcholy Cádiz, Sevilla a Lucena.
mapa č. 2: Geografický původ flamenca
3.2.3 Původ etnický Shrnuto a podtrženo: Těmi, kdo se o vznik flamenca do dnešní podoby nejvíce zasloužil, byli Cikáni, Arabové a Řekové. Řekové přinesli do Andalusie frygický modus, vytleskávání rytmu, nástroje podobné kastanětám a styl držení těla a pozice paží při tanci. Arabové
dokončili
vývoj
kastanět,
přidali
hudbě
emocionalitu,
lyričnost, povzbuzování výkřiky „¡olé!“, snahu o dosažení extáze – „duende“ - a díky muslimské kultuře charakteristický minimální pohyb nohou při tanci a soustředěnost na vyjádření pocitů pomocí rukou a postavení těla. A Cikáni vše vstřebali a přetavili do flamenca.
3.3 Vývojové etapy flamenca Vývoj flamenca od dob jeho pravděpodobného vzniku do současnosti se obecně rozděluje na 5 etap: » 1447 – 1783: prvotní etapa (spojená s cikány a jejich hudbou) » 1783 – 1850: etapa prvních veřejných vystoupení a záznamů » 1850 – 1920: vrcholná etapa (spojená s „café cantantes“) » 1920 – 1950: úpadková etapa (flamenco opera) » 1950 – současnost: obnova flamenca a jeho internacionalizace Jorge Martín Salazar ve své knize „Los Cantes Flamencos“ první dvě z uvedených etap spojuje do jediné pod názvem „Etapa zpěvu ukrytého v soukromí“ nebo též „Temné období“ (překlad autorka).
24
Po příchodu Cikánů do Španělska došlo k postupnému ovlivňování mezi cikánskou lidovou kulturou a andaluským folklorem. Vznikly tak jednodušší flamencové písně „tonás“, „seguiriyas“, „romances“ a „tangos“. Jedná se o dobu útlaku Cikánů v Andalusii, proto se flamenco rozvíjí a provozuje jen v soukromí cikánských rodin. V roce 1783 skončily vojenské akce namířené proti Cikánům. To umožnilo, aby flamenco vystoupilo ze soukromí cikánských domovů na ulice a do veřejných prostor. Okamžitě došlo k jeho rozšíření mezi necikánské publikum a dalšímu prolnutí andaluského a cikánského folkloru, avšak také ke komercionalizaci flamenca. Z „Temného období“ existují pouze ojedinělé a nejasné literární zkazky cestovatelů, kteří se na svých cestách ocitli i v Andalusii. Jedním z prvních, kdo flamenco systematičtěji popsal, byl Serafín Estébanez Calderón v „Andaluských scénách“. Roku 1881 publikoval zpěvák Juanelo de Jerez své zápisky, ve kterých zmiňuje jména oblíbených cantaorů (mužů i žen), mezi jinými jsou to Tío Luis el de la Juliana, Vicente a Juan Macarrón, Luis Jesús, Cuadrillero, el Fillo, María la Jaca, la Sandita či María Borrico. Vrcholným obdobím flamenca bylo sedm desetiletí mezi roky 1850 a 1920. V tomto období vznikají kavárny (mobilní i pevné) zvané „cafés cantantes“, kde měli zpěváci a tanečníci příležitost předvést své umění (místo mzdy si nechávali klientem, pro kterého se produkce konala, zaplatit jídlo a pití). Své doby byla „cafés cantantes“ nejproslulejší Málaga. Vedle flamenca se zde objevovala i cirkusová, komediální a jiná vystoupení; podle některých puristů tímto došlo ke znečištění pravého flamenca. Přesto právě díky „cafés cantantes“ přetrvalo podstatné jádro původního flamenca. Flamenco se v 2. polovině 19. století zabydlilo naplno v andaluském folkloru, díky „cafés cantantes“ se stalo známým po celém Španělsku a jeho popularita stále rostla. Vůbec poprvé se objevili také necikánští zpěváci, vznikly nové flamencové písňové formy a dotvořila se struktura flamenca tance. Cantaorů této „Zlaté etapy flamenca“ (jak se někdy nazývá) bylo nespočet – nejvýznamnějším byl Silverio; dále sem patřili např. el Loco 25
Mateo, Paco el de la Luz, Ortega el Gordo, el Marrurro y Manuel Torre, Joaquín el de la Paula, Concha la Pañaranda, Enrique el Mellizo, la Niña de los Peines či Fernando el Herrero. Po období rozkvětu přišlo období dekadence, úpadku. Na první pohled by se mohlo zdát, že je tomu naopak – flamenco proniklo do opery, baletu i divadla a Federico García Lorca a Manuel de Falla uspořádali v Granadě v roce 1922 soutěž v „cante jondo“. Na pohled druhý je jasné, že došlo k „znečištění“ flamenca, k jeho degradaci – ze zpěvu, který vyvěral ze zpěvákova nitra, byl něčím vpravdě osobním a intimním, se stal produkt zábavy pro širokou veřejnost. Až do roku 1950 se tedy flamenco ukrylo zpátky do cikánských domovů, tam, kde vzniklo, aby úplně nezaniklo. Od roku 1950 dochází opět k postupné renesanci flamenca v jeho původní podobě. Vedle toho další a další muzikanti, věnující se různým hudebním stylům, implementují některé prvky flamenca do své tvorby. Nicméně flamenco není a patrně ani nikdy nebude celosvětově rozšířenou hudbou linoucí se z rádiových přijímačů.
3.4 Typové rozdělení flamencové hudby Systematizovat lidovou hudbu lze více způsoby, stejně tak je tomu také u flamenca. Za pomoci studijních materiálů profesorky Serafiny Riaño Manzanero a knihy Josepa Crivillé y Bargalló „El folklore musical“ a dalších knih uvedených v seznamu pramenů nastíním dvě možnosti klasifikace flamencových písní (dle témat a dle písňových forem). 3.4.1 Rozdělení dle námětů písní Profesorka Serafina Riaño Manzanero ve studijních materiálech k předmětu
„Patrimonio Histórico Cultural de Andalucía“ vyučovaném na
Universidad de Cádiz s odkazem na muzikologa Carillo Alonsa vyčleňuje ve flamencových
písních
(potažmo
cikánsko-andaluskou
poesii)
jedenáct
tematických okruhů:
26
» svoboda – téma pochopitelné vzhledem k útlaku, kterým cikáni po svém příchodu do Španělska prošli; texty mluví o nespravedlnosti, pronásledování, věznění a protestech » smrt – je chápána jako vysvobození, definitivní rozřešení nesnesitelné situace, v níž se jedinec (zpěvák) zde na Zemi nachází » stížnost – cikánský pohár života přetéká mizérií, bídou a nespravedlností » žal, osamělost, chudoba – písně vyjadřují lítost a bolest z mlčení světa, které je odpovědí na zpěvákovy otázky a prosby o pomoc, soucit a lidskou blízkost » osud, fatalismus – člověk prý má osudem předurčen celý život bez možnosti toto předurčení změnit (je zde patrný vliv orientálních náboženství) » pověrčivost – do flamenca se promítají i pověry a víra cikánů » strach, nedůvěra – nedůvěra k cizím lidem, strach ze „zlých jazyků“ (tedy z pomluv, odsouzení, uhranutí...) » láska k ženě – temperamentní zpěvák neskrývá své city, ani nezamlčí milostné eskapády jiných, o kterých se doslechl, vášnivě zamilovanou písní dovede vyzpívat všechny odstíny romantické lásky, ve které muž je aktivním a žena pasivním, odmítajícím, snad až destruktivním hráčem odvěké hry mezi pohlavími » láska k matce – mateřská láska ve flamencových písních neumdlévá,
matka
je
v nich
symbolem
trpělivosti,
ušlechtilého
trpitelství a věrnosti, na ní leží neštěstí, neúspěchy a žaly celé rodiny a ona je v tichosti nese a překonává » láska k vlasti – zde se nejedná jen o neurčitý, abstraktní pojem, národní hrdost je přítomná v každodenní životní realitě Andalusanů » přátelství – přátelé jsou ve všech kulturách ceněni jako poklad
27
3.4.2 Rozdělení dle typů písňových forem Josep Crivillé y Bargalló v publikaci „El folklore musical“ rozděluje písně flamenca do 6-ti skupin: » písně sólové (toná, martinete, carcelera, debla, canto de Trilla, nana, saeta) » písně volné formy s doprovodem kytary (seguiriya gitana, liviana-serrana, cabale, caña, soleá, polo, alegría-bulería-mirabá, soleare-solearíya, tiento) » písně metrické s doprovodem kytary (petenera, vito, olé, jaleo, seguidilla-sevillana, bolera, panadero, rociera, zambra, farruca) » písně z východu (tarante, cartagenera) » písně fandango typu (fandango a fandanguillo, verdiale, jabera, rondeña, malagueña, granadina a media granadina) » další typy Jiné rozdělení uvádí prof. Manzanero (s odkazem na dílo „Mundos y Formas de Flamenco“ muzikologů A. Mareiny a R. Moliny): » základní flamenco písně (toná, siguiriya, soleá, tango) » flamenco písně příbuzné základním či z nich odvozené * příbuzné se siguiriyou (liviana, serrana) * příbuzné se soleá (polo, cana, bulería, alboreá, romance) * odvozené ze soleá (cantina, alegría, mirabá, caracole, romera) * příbuzné s toná (saeta) » písně odvozené z fandanga * lokální fandanga (Huelva, Alosno, Valverde, Encinasola) * písně z východního středomoří (taranta, cartagenera, minera) * písně z oblasti Malagy (malagueña, granaina, jabera) » písně do flamenca importované * z andaluského folkloru (sevillana, trillera, campanillero, pajarera, nana, bamba, trillera) 28
* z galicijsko-asturijského folkloru (farruca, garrotín) * z hispánského (latinskoamerického) folkloru (habanera, colombiana, guajira, milonga, vidalita, rumba) 3.4.3 Flamenco písně V následujícím přehledu jsou uvedeny charakteristiky základních typů flamenco písní a několika dalších z řady těch frekventovanějších. Protože slovní popis pro získání představy o flamencu nestačí, k práci je připojeno CD s několika hudebními ukázkami. Toná: Název pochází ze slova „tonada“ = píseň. Původ toná je nejasný, s jistotou lze pouze říci, že velmi starý. První literární zmínka o toná je v „Escenas andaluzas“ od Estébaneze Calderóna z roku 1840. Toná je zpěv „a capella“, bez jakéhokoliv doprovodu, rytmický nevyjímaje. Melodie je smutná, slova až patetická, zoufalá a tragická. Představitelé: El Fillo, Felix de Sanlucar, Silverio, Curro Durse, Manuel Molina. Siguiriya: Název vznikl zkomolením slova „seguidilla“ („seguida“ = řada, pokračování). Pochází patrně z poslední třetiny 18. století, ale pramení z mozarabských zpěvů 11. století; někteří badatelé ji spojují s Indií a orientálními zpěvy, jiní hledají souvislosti s hudbou Židů. Siguiriya je drásavým křikem žalu zpěváka. Rytmus kytary a rytmus písně cantaora tvoří dohromady rytmický kontrapunkt; základní rytmus kytary bývá v taktu 6/8 nebo 3/4, tzv. vnitřní rytmus písně (zpívaný nebo vytleskávaný) v 7/8 taktu vytváří dojem rubata. Soleá: Název se odvozuje od slova „soledad“ = samota, osamělost (gaditánci polykají „d“, tedy zazní „soleá“ -> název je přepisem andaluské výslovnosti). První soleás (ještě pod starším názvem „soledades“) se objevovaly již v 16. a 17. století, přesto jsou soleás ze základních flamencových zpěvů považovány za „nejmodernější“. Po stránce literární se jedná o tříverší nebo čtyřverší. Soleá není striktně svázáno s určitým námětem; je to spíše forma, jak vyzpívat své nejbolestivější a nejtragičtější zkušenosti a zážitky.
29
Tango: Název vznikl z latinského slova „tangir“ = hrát (na hudební nástroj). Původ tanga není zcela jasný: z hlediska geografického se jedná o oblast Cádizu nebo Sevilly; z hlediska etnického se jedná o jeden ze základních typů flamenco písní vycházejících z cikánského prostředí, avšak jsou v něm znát také vlivy maurské, indické i africké, což naznačuje dlouhotrvající vývoj. První písemné zmínky o tangu pochází z 19. století. Tango patří k tancům slavnostním, festivalovým; vyskytuje se v různých úpravách a jeho vývoj ještě neskončil. Nejznámější cantaorou a zároveň skladatelkou tanga všech dob byla Pastora pavón zvaná „Nina de los peines“. A argentinským tangem nemá tango andaluské společného nic kromě názvu; pro lepší rozlišení se španělskému tangu dává přívlastek „cikánské“ nebo „flamencové“. Saeta: Název lze přeložit jako modlitba. Saetas jsou písně zpívané při během církevních slavností s průvody, náboženského textu a pravidelného, pochodového rytmu. Fandango: Název v překladu znamená randál, kravál. Původně se jednalo o melodie s doprovodným charakterem (primárně komponované k tanci) v 3/4 metru. Fandango je mírného až živého tempa s ostře akcentovanými rytmy. Alegría: Název lze přeložit jako radost, veselí, spokojenost nebo lehkomyslnost. Alegrías vznikly někdy během druhé poloviny 19. století z gaditánské joty. Hudba je elegantní, rytmus živý, tanec náročný, nástrojový doprovod výrazově bohatý. Bulería: Název odkazuje ke slovu „burla“ = žert, šprým. Bulerías jsou veselé, spontánní, plné humoru, pouze s malým náznakem slz. Pochází z Jerezu de la Frontera a podle tradice se o její vznik zasloužil Loco Mateo. Zpočátku jimi zpěváci cante jondo opovrhovali pro jejich rozvernost a lehkomyslnost, dnes patří mezi oblíbenou fiestovou hudbu. Dalšími ze známých jmen spojených s bulerías jsou Tomás Pavón, la Perla de Cádiz a Chano Lobato.
30
Sevillana: Název pochází od města vzniku – Sevilly – na jejímž území došlo ke vzniku sevillanas vyčleněním ze seguidilly. Jsou to oblíbené a poměrně rozšířené písně fiestové. Existuje několik typů tance lišících se jak tempově, tak (zejména) krokově.
3.5 Tanec Flamenco-tanec je svébytným uměním, uměním ne zcela závislým na ostatních projevech flamencové kultury. Je to integrovaná, a přesto výjimečná součást andaluského folkloru. Lze jej tančit za zvuků flamenco hudby, doprovodu
flamencové
kytary
a kastanět, ale také na hudbu zcela odlišnou; v páru i sólově; ve svátek i ve všední den. Tak,
jako
je
mnoho
forem
flamenco písní, je mnoho i způsobů tance. Tanec vždy odpovídá hudbě, na kterou je tančen; vyjadřuje pohybem to, o čem hudba zpívá, co v ní zní. Jsou dány
základní
kroky
(pro
pohyb
v prostoru, resp. na jednom místě), typické figury, způsob pohybu rukou a držení
těla;
vše
ostatní
vychází
z hudby a z osobního prožitku tanečníka. Při pomalejších písních, kde zaznívají témata smutku, bolesti a smrti („cante jondo“), se tato do tance promítají v podobě pomalých pohybů střídaných ostrými
strnutími
těl.
Při
písních
Obr. č. 1: Flamenco-tanec
rychlejších a veselejšího rázu („cante 31
chico“) muži (a od dob tanečnice Carmen Amayi také ženy) zařazují dynamické,
rytmicky
výrazné
sekvence
zapateada,
končící
zpravidla
prudkým zastavením. Ženy mohou tanec zpestřovat použitím kastanět, vějíře, volánů sukně či závoje, muži luskáním a tleskáním. Úroveň tanečníků se hodnotí podle tří kritérií – duende (= hloubka emocionálního prožitku diváka), gracia (= ladnost pohybu a elegance projevu tanečníků) a compás (= cit pro rytmus hudby projevený tanečníky, stupeň jejich muzikálnosti). Flamenco-tanec barvitě vylíčil mistr pera Karel Čapek ve „Výletu do Španěl“: „To byste musili vzít odzemek, černošský cake-walk, tango du rêve, kozáčka, apačský tanec, záchvat zuřivosti, manifestní smilstvo a jiné frenetické pohyby, rozžhavit je do běla a začít do nich třískat kastanětami a křičet; pak by se to začalo kroutit, jako se kroutí tanec flamenco, s vášnivými melodickými i tanečními prodlevy za ohlušujícího rytmování kastanět. Na rozdíl od severních tanců se tanec španělský netančí jenom nohama, nýbrž celým prohýbajícím se tělem a zejména rukama letmo vztyčenýma a luskajícíma na kastaněty, zatímco nohy tančí při zemi, dupají a tancují. Španělský tanec, to je tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburín a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla.“12 [více v příloze č. 3]
3.6 Flamencové hudební nástroje Flamenco
bývá
doprovázeno
hrou
na
kytaru,
kastaněty
(= „castañuelas“), údery na „cajón“ i do dlaní a luskáním prstů. Od počátku 20. století bývá kytara používána též jako nástroj sólový. 3.6.1 Kytara Kytara patří mezi strunné drnkací nástroje. Její korpus (v případě kytary španělské, nikoliv elektrické kytary či baskytary) je vyroben ze dřeva ve tvaru osmy, struny natažené přes krk kytary a kolíčky v hlavici bývají 12
Čapek, Karel: Výlet do Španěl, s. 128 - 138.
32
kovové (struny občas též umělohmotné, střevové či hedvábné). Hraje se na ni údery prstů, výška tónu je ovlivňována přitisknutím struny proti krku kytary, jenž strunu rozdělí v určitém poměru, který je určující pro interval mezi tónem, na nějž je struna naladěna, a tónem, jenž má zaznít. Struny jsou naladěny na tóny e1, h, g, d, A, E. Pravěkým předchůdcem kytary byl hudební luk, z něhož se postupně vyvinula hudební tyč a hudební deska (na dřevěné desce byly napnuty struny a deska plnila funkci rezonátoru). Podle Antonína Modra vznikl první přímý předchůdce kytary na území Řecka, odkud se dostal k Arabům a díky Maurům v 8. – 9. století po Kr. zároveň s loutnou do Evropy. Připouští však také, že kytara mohla vzniknout „ve středověkém Španělsku přestavbou staré fiduly v loutnový nástroj drnkací“.13 Ve své bakalářské práci Keltské hudební dědictví jsem zformulovala hypotézu vývoje strunných hudebních nástrojů s rezonanční skříní z hudební desky, vedoucího k dnešním houslím, kytarám ap. takto: Z roku 609 po. Kr. je doložen keltský hudební nástroj zvaný crwht. Ten „vyšel z hudební desky, do které byly v jedné polovině vyříznuty dva otvory (což vedlo ke vzniku kobylky) - hráč tak mohl bez problémů zkracováním strun měnit výšku hraných tónů a mnohonásobně se zvětšil rozsah nástroje a tím i možnosti jeho použití. Spolu s přidáním rezonanční skříně tak vznikl nový typ hudebního nástroje. Korpus crwthu sestával z plochého víka, klenutého dna a úměrně vysokých lubů. Měl čtyři hrací struny v pořadí c2-c1-d1-d2 a dvě bordunové v oktávovém ladění g-g1. Plochá kobylka bránila, aby se při tahu struny nedostávaly do přílišné blízkosti víka. Byla pravou, kratší nožkou pevně opřena o víko, kdežto nožka levá, prodloužená o výšku lubů a tloušťku víka, byla vedena otvorem víka a u pevněna na dno. Smysl toho je zřetelný: nožka kobylky nahrazuje dnešní podstavec smyčcových nástrojů.
13
Modr, Antonín:
33
Hrálo se tak, že se prsty dotýkaly strun, tedy flageoletově - což značí, že se struny dělily - nebo se struny pevně uchopily - což značí, že se zkracovaly a současně tahem do otvoru napínaly. Konstrukční prvky, které nově přinesl crwth, jsou - z hlediska vývoje chordofonů - převratné a stěží docenitelné. Heslovitě shrnuto to je skříňový korpus z víka, dna a lubů, krk, kobylka, nový způsob upevnění strun a ladění v ladicím zařízení. Položil tak základ pro pozdější vývoj smyčcových (houslí, viol, violoncell a kontrabasů) i drnkacích (kytar) strunných hudebních nástrojů.“14 Pokud tedy připustíme myšlenku, že z keltského crwhtu se po příchodu Maurů do Španělska vyvinula kytara, tzv. španělka, vysvětlovalo by to nejen její velkou oblibu a rozšíření po Pyrenejském poloostrově, ale také poměrně pozdní výskyt v kontinentální Evropě včetně Řecka, odkud podle muzikologů údajně pochází. Od přelomu 18. a 19. století neustále roste obliba kytary, v 20. století vznikla kytara elektrická. V období romantismu ji „vzali na milost“ i skladatelé vážné hudby (mj. Franz Schubert, Carl Maria von Weber, Nicolo Paganini) a zkomponovali pro ni řadu komorních skladeb. Rádi ji mají též mladí lidé coby doprovodný nástroj ke zpěvu při posezení s přáteli, u táborových ohňů atd. Tzv. flamencová kytara se od klasické „španělky“ začala odlišovat až v průběhu 19. stol. „Zatímco klasická kytara se zvětšila a byla poprvé vybavena kovovou mechanikou pro ladění, flamenkové kytaře zůstaly dřevěné kolíky a o něco menší rozměry. Hlavními charakteristickými prvky flamenkové kytary bylo použití cypřišového dřeva a extrémně lehká konstrukce. Vlastnosti cypřišového dřeva (velká hustota a lehkost) dávají možnost zpracovat jej na tenčí desky, než u brazilského růžového dřeva, bez nebezpečí, aby se zlomilo. I vnitřní konstrukce byla jednodušší - namísto
14
Kocinová, Klára. Keltské hudební dědictví, s. 35 - 36.
34
7 vějířovitých podpěr jich bylo v kytarách Torres používáno jen 5 - i to pomohlo urychlit odezvu a zvýraznit vibrace.“15 Podle informací získaných osobně od Rafaela Lópeze Porrase16 tím hlavním důvodem pro použití cypřišového dřeva pro výrobu flamenco kytar byla jeho ekonomická dostupnost. Fakt, že dnes je cypřišové dřevo, jeho vlastnosti a z nich plynoucí charakter zvuku, bráno jako něco typického pro flamenco, je tedy důsledkem chudoby prvních flamenco kytaristů, nikoliv záměrného procesu. Pro styl hry je důležité rychlé rozeznění a krátký dozvuk (kvůli charakteru hudby) a také nízké položení strun - to umožňuje legatovou hru a usnadňuje údery (= „golpes“) do ozvučné přední desky kytary, kterými kytarista
svou
hru
prokládá.
Dalšími
prvky
typickými
pro
hru
na
flamencovou kytaru jsou „rasgueo“ – „rychlé rytmické úhozy přes více strun více prsty, rychlé melodické motivy (= „falsetas“) hrané technikou „picado“, tj. výrazným a rychlým střídáním ukazováku a prostředníku, rozšíření klasického tremola o jednu notu a hra palcem. Prvním významným kytarovým sólistou byl Paco Lucena (1855 – 1930),“17 dnes je coby mistr flamencové kytary uznáván Paco de Lucía. Nejlepší flamencové kytary pochází od andaluských kytarových mistrů – nástrojářů specializujících se pouze na jejich stavbu a pomíjejících ostatní typy kytar. Z počátku výroby flamencových kytar jsou známá jména Antonio de Torres Jurado (1817 – 1892), Vicente Arias (1840 – 1912), z doby pozdější Manuel Ramírez (1866 – 1916), Santos Hernández (1873 – 1942), Domingo Esteso (1882 – 1937) či Marcelo Barbero (1904 – 1955). V 21. století patří mezi známá jména kytarářský rod Reyes, sourozenci
15 16
http://www.flamenco.cz/?id=cl/a008_flamenkova_kytara Zúčastnila jsem se na Universidad de Cádiz přednášky o konstrukci flamenco kytary,
s kterou má tento cádizský nástrojař - pokračující v rodinné tradici tvůrců flamenco kytar – bohaté zkušenosti. 17
www.flamenco.cz, cit. 31. 1. 2008.
35
Conde nebo Gerundino Fernández. V Cádizu se výrobě, propagaci a výuce konstrukce věnuje Rafael López Porras s rodinou. 3.6.2 Kastaněty Kastaněty se řadí mezi bicí nástroje. Jsou vyrobené z dřeva, kosti nebo rohoviny a vypadají jako dvě mušle velikosti ženské dlaně spojené provázkem či koženou šňůrkou. Při hře je má tanečnice zavěšené za šňůrku na jednom z prstů (nejčastěji na palci, další možností je ukazováček nebo prostředníček – záleží na zvyku interpretky), ostatní prsty přiléhají na vnější část, do níž rytmicky naráží proti dlani. Zvuk vzniká narážením mušliček na sebe. Rytmus začíná znít nejprve pomalu, hrán kastanětami v pravé ruce, postupně se zrychluje a přidávají se (rytmicky komplementárně) i kastaněty v ruce levé. Český organolog Antonín Modr tvrdí, že kastaněty do Evropy přinesli arabští Maurové. Kastaněty jsou totiž nejoblíbenější právě ve Španělsku a zemích latinské Ameriky – tedy na evropském území dlouhá staletí ovládaném Maury a v jeho koloniích. 3.6.3 Cajón „Cajón“ se nazývá dřevěná „krabice“, na níž sedí interpret (zpěvák). Během zpěvu na ni dlaněmi vybubnovává rytmus, čímž osobitě podkresluje a dotváří celkový výraz své písně. Do Španělska ho přivezl v 80. letech Paco de Lucía z koncertních cest po Jižní Americe. Původem je z Kuby, Peru nebo Venezuely, řadí se mezi dřevěné bicí Obr. č. 2: Cajón
hudební nástroje.
3.7 Flamenco šaty Tančit flamenco je možno prakticky v čemkoliv. Centrum tance doporučuje účastnicím kurzů dlouhou, širší sukni a pohodlné lodičky. Pánům stačí polobotky namísto botasek.
36
Profesionální tanečnice a andaluské ženy v čas slavností se oblékají do dlouhých šatů. Ty v partiích trupu a rukou těsně přiléhají k tělu – jednak aby bylo dobře vidět držení trupu a pohyb rukou, druhak aby látka nepřekážela při hře na kastaněty. Pod boky se sukně znatelně rozšiřuje, aby s ní mohla tanečnice při tanci pracovat (často ji bere do rukou a „pohazuje“ s ní). Pro zvýraznění víření sukně jsou na ní často našity volány. Barvy a vzory šatů souvisí s aktuální
Obr. č. 3: Flamenco šaty
módou, u tradicionalistů s regionem. Boty musí mít kvalitní, s nižším, širokým a pevným podpatkem, nejlépe s koženou podrážkou a řemínkem (přeskou) přes nárt. Profesionální tanečníci a andaluzští muži o fiestách na sebe berou jednoduché, rovné kalhoty, bílou či barevnou košili, přes ni vestu. Na hlavách mívají ploché klobouky, na nohou polobotky s nízkým podpatkem.
37
4. Flamenco v nových kontextech
4.1 Flamenco ve vážné hudbě Stejně jako ostatní folklorní projevy ovlivnilo vážnou hudbu i flamenco. Server http://www.flamenco.cz uvádí celkem 10 známějších skladatelů klasické hudby, kteří do svých děl zařazovali flamencové motivy – jsou to Isaac Albéniz, Georges Bizet, Alexandr Borodin, Tomás Bretón, Claude Debussy, Manuel de Falla, Michail Glinka, Maurice Ravel, Nikolaj RimskijKorsakov a Joaquín Turina (řazeni abecedně). Protože ne všichni jsou všeobecně proslulí, s pomocí stránek http://www.grove.com a hudebnědějepisných knih se je pokusím stručně představit. 4.1.1 Isaac Manuel Francisco Albéniz (29. 5. 1860 – 18. 5. 1909) Španělský skladatel, klavírista a dirigent. Již v 5-ti letech vystupoval v Reatro Romea v Barceloně. Studoval na konzervatořích v Madridu, Lipsku a Bruselu. Už během studií hodně cestoval a koncertoval po Evropě i mimo ni (včetně Kuby a Portorika)., později ke svým aktivitám přidal dirigování. Jeho první skladby vycházejí ze španělské hudební komedie zvané zarzuela. V 26-ti letech měl na svém kontě již více jak 50 skladeb. Albéniz se snažil zasadit o znovuožití španělského nacionalismu (ve smyslu hrdosti na příslušnost ke španělskému národu) a kultury aktivní účasti v životě veřejném. Ve svých dílech využíval nejen formy zarzuely („El canto de Salvación“, „¡Cuanto más viejo...!“, „Catalanes de Gracia“) a typicky španělských námětů, ale také španělského folkloru a prvků modernismu (= katalánská secese). Vedle řady vokálních i dramatických děl slažil Albéniz orchestrální „Španělskou rapsodii“, „Symfonické scény“, „Charakteristickou suitu“ (jedna z částí se nazývá „V Alhambře“, tedy odkazuje k inspiraci Granadou a andaluským folklorem), „Příběhy lásky“ (zhudebněná biblická vyprávění) a mnoho dalších. 38
Nejrozsáhlejší je Albénizova tvorba pro sólový klavír, v níž jsou španělské, potažmo andaluské folklorní kořeny nejpatrnější. Jedná se např. o 2 „Andaluská capriccia“, 2 „Španělské suity“ (1. suita obsahuje mj. části „Granada“ [serenata], Sevilla [sevillanas], Cádiz [saeta = zpívaná modlitba pro příležitost procesí a poutí]; 2. suita zahrnuje vedle jiných skladby „Zaragoza“, „Sevilla“, „Cadix-gaditana“, „Zambra granadina“, „Španělské národní písně“, „Tango“, „Malagueña“, „Španělská serenáda“), „Suity starodávné“ (do nich spadají i „Vzpomínky z cest“ s podtituly „V Alhambře“, „Brána Země“ [= jméno části opevnění starého Cádizu]), „Album miniatur“ nebo cyklus „Iberia“ věnovaný Andalusii. 4.1.2 Georges Alexandre-César-Léopold Bizet (25. 10. 1838 – 3. 6. 1875) Francouzský skladatel, velmi talentovaný muzikant. Jeho rodiče – oba zapálení hudebníci – se mu snažili dopřát co nejlepší vzdělání -> od 9-ti do 18-ti let studoval na konzervatoři v Paříži hru na klavír a kompozici. Ještě za studií získal několik cen za své klavírní umění. Bizetova první dochovaná skladba pochází z roku 1854 (tehdy mu bylo pouhých 16 let), prvnní operu zkomponoval o rok později. V roce 1857 obdržel Římskou cenu, s ní možnost studovat v Římě a poznat tak blíže italskou hudbu (nebyl z těch, co by se v cizí zemi zavřeli do hotelového pokoje). Mezi jeho učitele patřili P. Zimmerman, Jacques Fromental Halévy i Charles Gounod. Bizet složil řadu vokálních (z nich vyčnívá “Te Deum“, za něž získal cenu Rodriguez) i klavírních skladeb, zanedbatelná není ani Bizetova orchestrální tvorba (u publika i kritiky nejúspěšnější byla Symfonie C dur). Tak jako byl Bizet oblíbený pro své klavírní schopnosti a drobnější skladby, úspěchu svých oper se nedočkal. Byl to on, kdo „obrátil zájem opery od vznešených, ale studených idejí k živelnému prudkému lidství, k jeho dramatickým i tragickým vášním. Středem jeho zájmu byl prostý, nepřetvařující se člověk.“18 Jeho opery mu však přinesly od kritiků pouze odsouzení, publikum na ně chodilo ze zvědavosti (na tehdejší dobu byly 18
Navrátil, Miloš: Dějiny hudby, s. 210.
39
náměty Bizetových oper exotické, u „Carmen“ až nemorální). Z oper se nejznámější stala „Carmen“, jež je dodnes na repertoáru operních domů a národních divadel po celém světě. Drama „Carmen“ vychází z novely Prospera Mériméa, který sepsal příběh baskického vojáka, s nímž se setkal v córdobském vězení. Odehrává se v Seville kolem roku 1820; jeho hlavními protagonisty jsou smyslná, temperamentní a lehkovážná cikánka Carmen, vnitřně slabý voják José, nevinná a mírná Micaela a ješitný toreador Escamillo. „Poutavý děj zasazený do vášnivého jižního Španělska je díky Bizetově hudbě mimořádně vzrušující. Obraz horkokrevné cikánky, slavné ohnivé sevillské tance, divoká, hornatá krajina Andalusie a blízkost Afriky – to všechno pozvedá samu o sobě triviální tragédii o žárlivosti do přímo mytického světla. Vášně převedené tak grandiózně do tónů dávají ovšem lehce zapomenout, že skutečně „svobodná“ láska, jak ji se smrtícím účinkem požaduje hlavní hrdinka, nemůže existovat. „Carmen“ je pravým rohem hojnosti melodií. Jako nikdo jiný dovedl Bizet, jenž sám nikdy ve Španělsku nebyl, zprostředkovat se znalostí španělských písní a tanců a s oporou v harmoniích cikánské hudby žhavou atmosféru Andalusie. V opeře je dokonale vyvážen zpěv a orchestr, přičemž orchestr spolupůsobí, zbaven pouhé doprovodné funkce, jako svébytný partner na utváření dramatu. Hudební charakteristika osob, hlasů, situací nebo míst je promyšlená až do nejmenšího detailu.“19 „Carmen“ je dokonalou syntézou
Bizetova
temperamentu,
francouzského
hudebního
myšlení
a andaluského folkloru. 4.1.3 Alexandr Porfirjevič Borodin (31. 10. 1833 – 15. 2. 1887) Ruský skladatel, profesně lékařský chemik; nelegitimní potomek prince Luka Štěpanoviče Gedianišviliho. Zpočátku malého Alexandra vzdělávala doma matka, později mu zaplatila soukromé učitele flétny, klavíru, houslí a violoncella. Svou první skladbu – klavírní polku „Helena“ – složil ve svých 9-ti letech. Borodin nikdy hudbu na konzervatoři či jiné umělecké škole nestudoval, vše se naučil 19
Regler-Bellinger, Brigitte & kol.: Velká encyklopedie: Opera, s. 43 – 44.
40
sám, od soukromých učitelů (v dětství) nebo od přátel (v dospělosti), mezi které počítal mj. Michaila Ščigleva, Michaila Ivanoviče Glinku, Modesta Petroviče Musorgského, Milije Alexejeviče Balakireva, Nikolaje rimskéhoKorsakova, Cezara Kjuje a Dmitrije Mendělejeva. Spolu s ostatními členy Mocné hrstky se snažil o vzkříšení národní tradice ruské hudby a ruského folkloru. Ruské lidové písně se promítají do Borodinovy tvorby komorní, symfonické (symfonie h moll „Bohatýrská“) i operní („kníže Igor“ a v něm obsažené „Polovecké tance“). Borodinova hudba se vyznačuje monumentálností, dramatičností, složitým rytmem, kvartovou harmonií, originálními nápady a dokonalým zpracováním, což zapůsobilo na ruské skladatelské generace přišedší po něm. Nemalou roli sehrála v Borodinově tvorbě orientální hudba („Stepní skica ze střední Asie“). Tento fakt spolu s dílem „Serenáda alla spagnola“ pravděpodobně způsobil zařazení Alexandra Borodina do seznamu skladatelů vážné hudby ovlivněné flamencem. 4.1.4 Tomás Bretón y Hernández (29. 12. 1850 – 2. 12. 1923) Španělský skladatel, učitel a dirigent. Již od 12-ti let si vydělával na živobytí hrou na housle v rodné Salamance. Později se přestěhoval do Madridu studovat konzervatoř, kde v roce 1872 získal své první ocenění v oboru skladby. Studoval také v Římě, Milánu, Vídni a Paříži. Roku 1891 spolu s přítelem Albénizem uspořádal v Londýně dva úspěšné koncerty představující Britům španělskou hudbu. Neúnavně, nicméně neúspěšně bojoval za upevnění postavení španělského lyrického dramatu, jeho opery též nebyly publikem příznivě přijímány. Tomás Bretón složil řadu zarzuel (namátkou: „Pozor na studenty“ [1877], „Lásky jednoho prince“ [1881], „Květná neděle“ [1895], „Kytara lásky“ [1916]) a oper („Milenci z Teruelu“ [1889], „Ráchel“ [1900], „Salamanca“ [1916],...), mnoho písní a sborů, oratorium „Apokalypsa“ (1882), 6 symfonií (z nich dvě – „V Alhambře“ a „Andaluské scény“ – se hlásí k folkloru Andalusie, tedy i k flamencu), několik programních
41
komorních děl věnovaných Seville (např. „Ženy ze Sevilly“ či „Ulicemi Sevilly“) a kytarových skladeb (za všechny „Sevillana“ z roku 1923). 4.1.5 Achille-Claude Debussy (22. 8. 1862 – 25. 3. 1918) Francouzský skladatel, zakladatel osobitého hudebního uměleckého směru - impresionismu. V osmi letech poprvé usedl k pianu pod vedením Jeana Ceruttiho, v deseti byl přijat na pařížskou konzervatoř. V letech 1875 – 1877 získal několik menších cen za zpěv a hru na klavír, avšak pro dráhu klavírního virtuoza se nakonec nerozhodl – rozhodl se pro orientaci na dráhu skladatelskou a přestoupil na obory harmonie a hudební doprovod. Ve svých sedmnácti letech začal zhudebňovat texty Alfreda de Musseta, v devatenácti navštívil v Rusku na dva měsíce Naděždu von Meck (ta ho o rok
později
ho
zaměstnala
coby
soukromého
učitele
svých
dětí)
a v jedenadvaceti vyhrál Římskou cenu (za kantátu „Gladiátor“). Hudebně vyšel Debussy z francouzské tradice, prošel symbolismem, obdobím obdivu k Wagnerovi, setkal se s hudbou „Mocné hrstky“ a studoval cizí hudební kultury, aby se nakonec navrátil do rodného francouzského prostředí a vytvořil svou vlastní hudební řeč – impresionismus (někdy též nazývaný „debussyismus“). Při komponování se pokoušel – podobně jako malíři výtvarného impresionismu – zachytit prchavý dojem okamžiku. Jeho hudba je plná barev, lyriky a nejasných kontur; a především naprosto nová. Debussy hudba není mezi lidmi všeobecně přijímána s nadšením, ale své posluchače si najít dokáže. K jeho nejproslulejším dílům se řadí symfonická freska „Moře“, orchestrální skladba „Faunovo odpoledne“, opera „Pelléas a Mélisanda“, klavírní „Images“, „Dětský koutek“ a „24 preludií“ (včetně „Potopené katedrály“ či „Dívky s vlasy jako len“). Směrem
španělským
Debussyho mírně
naklonil Maurice
Ravel.
Projevil se v třídílných „Images“ („Giguy“, „Iberia“, „Jarní ronda“) a klavírních „Rytinách“ („Pagora“, „Večer v Granadě“, „Zahrady v dešti“).
42
4.1.6 Manuel María de Dolores Falla y Matheu (23. 11. 1876 – 14. 11. 1946) Španělský skladatel náležející k španělské národní škole v období romantismu a k neoklasicismu, ústřední postava španělské hudby 20. století. Narodil se v Cádizu, v dětství hrál na klavír pod vedením matky a s kamarády psal vlastní časopisy „El Burlón“ (= šprýmař) a „El Cascabel“ (= ztřeštěnec). Později studoval klavír u zakladatele španělské národní školy Felipa Pedrella. V letech 1907 – 1914 pobýval v Paříži, kde se spřátelil s Claudem Debussym, Mauricem Ravelem, Igorem Stravinským, Paulem Dukasem a Gabrielem Faurém. Od roku 1914 žil trvale v Granadě, odkud v roce 1939 emigroval před politickou perzekucí do Argentiny, kde o sedm let později zemřel. De Fallův andaluský původ se do jeho hudby promítal více než silně – obsahuje temperamentní rytmy a ohnivé melodie inspirované lidovými písněmi Andalusie, ale také se nechával ovlivňovat impresionismem svých francouzských přátel, z čehož vznikla de Fallova temperamentní, svébytná hudební řeč. Mezi de Fallova první díla patří „Serenata andaluza“ (1899) a zarzuela „La casa de tócame Roque“ (1900). Roku 1905 získal v soutěži vypsané „Academia de Bellas Artes“ cenu za dvouaktovou operu „La vida breve“ (= „Krátký život“), roku 1908 začíná komponovat „Cuatro piezas españolas“ (= „Čtyři španělské kusy“), o rok později „Noches en los jardines de España“ (= „Noci ve španělských zahradách“). De Fallovými nejproslulejšími díly se staly flamenco balet „El amor brujo“ (= „Čarodějná láska“) a „El sombrero de tres picos“ (= „Třírohý klobouk“; inspirace fandangem); scénickou kantátu „Atlántida“ nedokončil (poprvé byla koncertně provedena 15 let po de Fallově smrti). 4.1.7 Michail Ivanovič Glinka (20. 5. 1804 – 15. 2. 1857) Ruský skladatel, otec ruské klasické hudby. Narodil se do bohaté rodiny vysloužilého kapitána, dětství strávil u své babičky. Tam dennodenně slýchával odbíjení zvonů naladěných na velmi nelibozvučný, což později ovlivnilo jeho zálibu ve výrazné harmonii. Vedle 43
hlasu zvonů rád poslouchal lidové písně, které po vsích zpívali kočovné sbory, později si oblíbil hudbu vídeňských klasiků a finského skladatele Bernharda Crusella. Ve třinácti letech začal v Petrohradě studovat jazyky, matematiku, zoologii a hru na klavír. Pracoval jako pomocný sekretář ministerstva dopravy, ve volném čase cestoval a komponoval. Mezi veřejností byly oblíbené zejména jeho melancholické romansy, mezi hudebními odborníky pak opera „Život pro cara“, ceněná je také symfonická báseň an ruské motivy „Karaminskaja“. Glinkova hudba vyrůstá z ruských kořenů a evropského raného romantismu se snahou o vystižení reálného života. V roce 1845 podnikl Glinka studijní cestu po Španělsku (navštívil Valladolid, Madrid, Granadu, Murcii a Sevillu), jehož lidová hudba na něj silně zapůsobila. Pod vlivem španělského folkloru složil nejprve symfonickou skladbu „Jota Aragonesa“, později ještě „Noc v Madridu“ a „Vzpomínky na Castillu“. Nejvíce „flamencová“ je „Jota Aragonesa“ složená ještě za Glinkova pobytu ve Španělsku v roce 1845. 4.1.8 Joseph Maurice Ravel (7. 5. 1875 – 28. 12. 1937) Španělský klavírní virtuos a skladatel baskicko-švýcarského původu komponující ve stylu impresionismu, moderny a neoklasicismu s prvky jazzu a neofolklorismu. Narodil se v Ciboure v Baskicku (sever Španělska), ale dětství prožil v Paříži. V sedmi letech se začal učit hrát na klavír a ve dvanácti harmonii, v šestnácti vyhrál klavírní soutěž. Studoval hru na klavír a harmonii na pařížské konzervatoři. Ravelova první díla neměla příliš velký úspěch, v letech 1900 – 1905 opakovaně neúspěšně usiloval o získání Římské ceny. Ještě za studií složil mj. variace na téma Griegova „Peer Gynta“; první úspěch Ravelovi přinesla až „Pavana za mrtvou infantku“. Maurice Ravel byl nejen velmi nadaný skladatel utvářející si svůj vlastní hudební projev, ale také pracovitý a systematický řemeslník hudby. Vedle komponování např. provedl orchestraci Musorgského klavírních 44
„Obrázků z výstavy“. Mistrovsky dokázal vstřebat a využít všechny podněty, které se mu nabízely, ovlivnil ho jazz (a další moderní hudební směry) a Schönbergova hudba, ale především kruté zkušenosti z první světové války. V Ravelově tvorbě se silně projevoval jeho španělský původ. K nejznámějším skladbám patří vokální „Šeherezáda“, klavírní „Vodotrysky“ a
„Zrcadla“,
houslová
fantazie
„Tzigane“,
orchestrální
„La
Valse“,
„Španělská rapsodie“, „Bolero“ (původně hudba k baletu, dnes jedna z nejoblíbenějších koncertních skladeb), opera „Dítě a kouzla“ a balet „Dafnis a Chloe“. Z flamenca čerpal zejména v oblasti rytmiky, tonality (používal
cikánské
stupnice)
a
náladovosti;
velmi
zřetelně
je
vliv
andaluského folkloru a s ním i flamenca patrný zejména v „Boleru“ a v „Tziganovi“. 4.1.9 Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (6. 3. 1844 – 8. 6. 1908) Ruský skladatel a pedagog období romantismu, člen ruské „Mocné hrstky“. Narodil se do petrohradské aristokratické rodiny s námořnickou tradicí. Již ve dvou letech se u něj projevilo výrazné hudební nadání, od tří let „doprovázel“ otce při hře na klavír hrou na buben, od šesti let se učil hrát na klavír a svou první skladbu složil v deseti letech. Vystudoval námořnickou akademii v Petrohradě; po dlouhou dobu budoval kariéru námořního důstojníka a hudbě se věnoval jen ve volném čase, teprve v roce 1873 mohl začít rozvíjet svou kariéru hudebního skladatele. Rimskij-Korsakov vnímal zvláštním způsobem, který propojoval zrak a sluch, tóny a barvy – každému tónu přiřadil jednu barvu: C = bílá, D = žlutá, E = safírově modrá, F = zelená, G = zlatá, A = růžová, H = tmavěmodrošedá. Velmi barvitá je také Korsakovova instrumentace (byl technicky nejvyspělejší se všech členů „Mocné hrstky“); melodicky čerpá zejména z ruských lidových písní, které zpracovává do odvážných a působivých kompozic podtrhávaných propracovanou harmonií.
45
Díky své práci pro námořnictvo Korsakov hodně cestoval a dostal se do mnoha evropských zemí; mohl tak čerpat nejen z ruského folkloru, jenž byl pro něj hlubokou studnicí inspirace, nýbrž také z lidové hudby dalších zemí. Návaznost na Španělsko a Andalusii vykazuje Rimského-Korsakovo „Španělské capriccio“. 4.1.10 Joaquín Turina Pérez (9. 12. 1882 – 14. 1. 1949) Španělský skladatel a klavírista. Narodil se v Seville, kde záhy proslul jako skladatel, v 15-ti letech i jako pianista. V roce 1905 se přestěhoval do Paříže studovat hru na klavír u Moritze Moszkowského a kompozici u Vincenta d'Indyho. Přátelil se s de Fallou, v Paříži se seznámil s Albénizem a Debussym. Pod vlivem de Fally začal čerpat inspiraci ze španělské lidové hudby, ale zároveň se snažil komponovat „evropsky“ = tedy v rámci standardních velkých hudebních forem, nikoli pouze regionálních. Turina složil několik neúspěšných zarzuel, lyrickou komedii „Margot“, operu „Zahrada Orientu“, klavírní portréty „Španělské ženy“ a krátké „Španělské příběhy“. Oceňovaná je jeho „Sevillská symfonie“ z roku 1920, v níž se projevuje nejvýrazněji specifický charakter sevillského folkloru.
4.2 Flamenco v České republice Patrně prvním Čechem, který se setkal s flamencem a zanechal o tom písemné záznamy, byl Karel Čapek. Ve svém „Výletu do Španěl“ popsal andaluskou kulturu počátku 20. století včetně flamenca. Obyvatelé České republiky dlouho neměli kvůli komunistické diktatuře možnost setkat se s flamencem. Teprve po „sametové revoluci“ proběhnuvší v roce 1989 (tedy přibližně v polovině 90. let 20. století) mohl začít španělský folklor pomalu pronikat i do České republiky. Na Slovensku se flamenco
nějakým
záhadným
způsobem
objevilo
již
na
konci
let
sedmdesátých a má zde silně zakořeněnou třicetiletou tradici.
46
Flamenco je pro Čechy něčím exotickým, přitažlivým. Někteří se s ním setkají na dovolené v Andalusii, jiní na některém z festivalů či představení a další na tanečních kurzech. V různých městech se konají komerční kurzy flamenca, ať už v rámci tanečních škol pro veřejnost, či specializovaných flamenco tříd – kdo má o flamenco zájem, stačí mu zadat slova flamenco kurzy a název města do internetového vyhledavače a najde řadu možností. Domácí i zahraniční umělecké skupiny, které mají flamenco na svém repertoáru, pořádají v průběhu roku svá vystoupení po celé republice, včetně národních divadel. Z festivalů nejvýznamnějším a nejznámějším je mezinárodní festival španělské kultury Iberica. V roce 2007 proběhl v Boskovicích, Brně a Praze již jeho 4. ročník, jehož hlavním tématem byl tanec. Vedle vystoupení flamenco tanečníků Patricie Guerrero a Luís de Luíse z Granady a hudebníků pod taktovkou Davida Carmony se uskutečnily čtyřdenní tvůrčí dílny jak tance s tanečnicí Matilde Gómez Romero, tak hry na flamenco kytaru s Davidem Carmonou. V Praze doplnilo program vystoupení tanečního divadla MAXIMVS, v Brně tisková konference a v Boskovicích výstava španělského výtvarníka Santiaga Susa.
4.3 Flamenco v muzikoterapii Flamenco je nejen tancem pro zábavu a potěšení, ale může být též lékem na onemocnění psychosomatického rázu a součástí psychoterapie. Jednou z těch, kteří pochopili a okamžitě využili také tuto stránku flamenca, je terapeutka Marina Stejskalová. Pochází z Ruska, psychologii a muzikoterapii studovala v Novosibirsku, kam vláda minulého režimu odklízela „nepohodlné“ odborníky, čemuž paradoxně vděčí za vysokou kvalitu vzdělání. Díky vítězství v celonárodní studentské soutěži dostala možnost studovat na Masarykově univerzitě v Brně obor psychologie. Již desátým rokem působí jako psychoterapeutka se zaměřením na aromaterapii 47
a muzikoterapii v pražském Motole, jako externistka přednáší aplikovanou muzikoterapii a psychoterapii uměním na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zeptala jsem se dr. Stejskalové na zkušenosti s flamencem získané v rámci její psychoterapeutické praxe: Jak dlouho se věnujete muzikoterapii, resp. terapii uměním? Prakticky odjakživa. Vyrůstala jsem v Rusku a od malička jsem vnímala ruské lidové písně zpívané babičkou, prožívala jsem emoce v nich ukryté – když zněl v písni pláč, taky jsem plakala ap. Odborně se terapii uměním věnuji od roku 1989. Jaké postavení má ve Vašem psychoterapeutickém programu hudba? Muzikoterapie je pro mne výchozím bodem při tvorbě terapeutického systému a hudbu aplikuji i do ostatních odvětví psychoterapie; snažím se jednotlivé typy terapie uměním navzájem propojit. Hudba – dle mého názoru – urychluje otevírání témat a vůbec klienta vůči terapeutovi, odbourává psychické bloky. Kdy a kde jste se poprvé setkala s flamencem? Poprvé to bylo před 12-ti lety při mém pobytu na Mallorce. Přímo pod balkonem patřícím k našemu apartmánu tehdy tančili ženy a muži flamenco, což byl pro mne velmi silný zážitek. Ten večer jsem tanec pozorovala shora z balkónu, následující den jsem sešla na ulici, abych mohla tanec vnímat zblízka, plně ho vstřebat. Po návratu do České republiky jsem v Praze absolvovala kurzy flamenca. Kdy a proč jste zařadila poprvé flamenco do svého terapeutického programu? Flamenco je temperamentním, bezkontaktním tancem (prakticky individuálním, i když tančí muži a ženy dohromady), který pomáhá uvolňovat psychické bloky. Proto jsem ho do svého programu zařadila hned poté, co jsem se s ním blíže seznámila. Bylo to prakticky v té době, kdy jsem rozpracovávala svůj systém muzikoterapeutické práce s klienty. Jak v terapii uměním uplatňujete flamenco? 48
Nechávám klienty poslouchat flamencovou hudbu (v receptivní muzikoterapii), pouštím jim videozáznamy tance (v terapii filmem) a také zařazuji jeho charakteristické taneční prvky do tance (v terapiích tancem a pohybem). Při kterých diagnózách používáté flamenco nejčastěji? Flamenco často používám v terapii žen s poruchami příjmu potravy, které potřebují objevit a přijmout svou ženskost, své ženské křivky. Také tehdy, když je potřeba, aby se klient zbavil agrese a odblokoval svůj osobní potenciál.
Je
výborné
i
v párové
terapii
pro
„vyříkání“
konfliktu.
A samozřejmě pro velmi temperamentní jedince. Jaké má flamenco účinky na klienty/-ky? Díky flamencu se daří zlepšovat emoční stav klienta/-ky, zlepšuje se uvědomování si sebe sama i komunikační schopnosti jedince, páru i skupiny. v ženách flamenco rozvíjí kreativitu a ženskost. Proto se mi osvědčilo – jak jsem již uvedla – spolu s orientálními, břišními tanci při léčbě žen a dívek s poruchami příjmu potravy. Jaký přínos má flamenco pro Vaše klienty/-ky? Umožňuje jim sebereflexi, uvědomění si svých možností, svého skrytého (často blokovaného) potenciálu i svých mezí. Kde čerpáte inspiraci Vy sama? V hudbě. Závěrem se tedy dá říci, že flamencové melodie i rytmus a také temperamentní charakter tance umožňují (nejen) ženám znovuprožít konflikty a agresivní sklony, které v sobě – proti sobě i proti ostatním – nosí, a tak se s nimi snáze vyrovnat. Při terapii flamencem si uvědomí a přijmou samy sebe. Flamenco rozvíjí komunikační schopnosti, kreativitu a ženskost. Výrazně pomáhá klientkám (ale samozřejmě i klientům), které prošly domácím týráním či trpí některou z poruch příjmu potravy.
49
5. Lidové slavnosti a svátky Španělský kalendářní rok plyne v rytmu národních, regionálních a náboženských slavností – fiest. Těmi hlavními jsou: » únor:
„carnavales“ (= karnevaly) v Cádizu a Tenerife
» březen:
„las Fallas“ ve Valencii – okolo 19.3., svátku sv. Josefa, patrona Valencie
» duben:
„feria de caballos“ v Seville
» květen:
svátek práce - 1.5. „la romería del Rocío“ v Ayamonte (Huelva) „fiesta de San Isidro“ spojená s „corridas“ (= koridou) v Madridu – 15. 5.
» červen:
„fiesta de San Juan“ (= sv. Jan Křtitel) - 24. 6. - po celém Španělsku, zejm. však v Alicante
» červenec: „San Fermín“ 6.-14.7. - slavnost proslavená zejm. díky Pamploně a jejími „encierras“ - během před býky ulicemi města » říjen:
„la Hispanidad“ - státní svátek slavený 12.10. v Zaragoze probíhá slavnost k uctění patronky města Virgen de Pilar – 12. 10.
» prosinec: „Día de la Constitución“ - 6.12. Vánoce – 24. 12 – 6. 1. » pohyblivé: „Semana Santa“ (= Velikonoce) – celý týden před nedělí zmrtvýchvstání
50
5.1 Carnaval Pod pojmem karneval si většina nešpanělského obyvatelstva patrně představí ples s maskami či brazilský karneval v rytmu samby. V Cádizu „carnaval“ zahrnuje týden volna nabitý zábavou. Většina obyvatel Cádizu - gaditánců - (kromě prodavačů občerstvení) dostane v práci volno a vyhrne se do ulic. Ty jsou ráno a dopoledne takřka liduprázdné – až na jedince pospávající na pláži či v autech a dělníky čistící ulice od pozůstatků oslav z předchozího dne (fotbaloví fanoušci Baníku Ostrava a Sparty Praha by dohromady nedokázali udělat větší nepořádek). Okolo poledne se město postupně probouzí, někdo vloží do přehrávače CD s populární muzikou a lidé okolo se začnou pohybovat do rytmu, po hlavní třídě a podél pláže se prochází rodiny a skupinky přátel. Na náměstíčkách se tísní pouťové atrakce a stánky s pouťovým zbožím – tvoří dohromady veselou a hlučnou směs kolotočů, poskakujících býků, frkaček, tretek, karnevalových a paruk,
masek,
bižuterie,
klobouků
španělského
piva a vína, slaných i sladkých pochutin
a
oblíbených
kroužků
z koblihového těsta obalených ve skořicovém cukru a smažených ve spoustě oleje. Porůznu se vyskytují vozy
se
zpěváky
předvádějícími
a
své
tanečníky
umění
ještě
před večerním defilé. V podvečer se
lidé
nahrnou
do
restaurací
a hospůdek slavit s přáteli nebo navštíví
některé
z
představení,
jejichž výběr je široký – od „Pirátů z Karibiku“ po balet. Obr. č. 4: Historický plakát 51
Jeden z večerů je věnovaný průvodu alegorických vozů. Oproti Rio de Janeiru je menší (úměrně velikosti města), ale ne méně veselý. Kdo si stihl zarezervovat místo v některém z podniků podél trasy průvodu, snaží se zabrat jednu z židlí přistavených na silnici (policie dopravu na silnicích prakticky úplně zastavila) či dobré místo na stání. Děti, mládež i dospělí se předem vyzbrojili spreji vystřikujícími rychletuhnoucí barevné směsi tvořící na oblečení i ulici surrealistické pěnové útvary či barevnými spreji na vlasy (v důsledku čehož má většina stříbrný, fialový, oranžový či zelený přeliv a oblečení zašpiněné, ale všichni se tím dobře baví). Někteří se oblékli do zakoupených masek, zejména pak děti mají celý kompletní převlek za piráta, indiána, vikingskou lady atd., starší generace provětrává sváteční oblečení. Se soumrakem začíná zdánlivě nekonečný průvod barevných povozů s tanečníky, každý trochu jinak stylizovaný, čerpající inspiraci jak z tradice, tak se současných filmových hitů. Zábava se protahuje hluboko do noci, aby druhý den odpoledne mohla začít nanovo. V týdnech po cádizském carnavalu probíhají fiesty (de facto tedy masopustní slavnosti) i v dalších andaluzských městech, v každém mírně odlišně. Např. V El Puerto de Santa María je oslavám vyhrazena jedna rozlehlá plocha na okraji města na kopci. Prostranství je zaplněno velkými plátěnými stany namačkanými na sebe jako sardinky v krabičce, z každého jednoho zní jiná reprodukovaná hudba (vesměs flamencové fúze), při níž někteří tančí, jiní popíjejí pivo a rozhovor se známými prokládají smaženým jídlem. Uprostřed – stejně nahusto jako stánky s muzikou a občerstvením – jsou umístěné kolotoče, střelnice a boxy s plyšovými zvířaty (je možno zde vyhrát papírovou růži stejně jako metrového medvěda) a prodavači cukrovinek. Vše prosycuje zápach přepalovaného oleje, hluk, smích a ruch lemovaný spoustou barevného osvětlení. Po městě se pohybují povozy se zapřaženými koňmi, ženy vyšňořené do tanečních flamencových šatů a muži v oblecích a kloboucích s plochými dýnky. Na rozdíl od Sevilly není vstup povolen pouze pozvaným, do víru dění se může vydat každý, co si kdo odnese záleží na jeho náladě a stavu peněženky. 52
5.2 Las Fallas Fiesta „las Fallas“ je valencijskou svatojosefskou poutí. Vše se odehrává okolo svátku sv. Josefa, patrona Valencie a také všech tesařů. Typické jsou pro ni několikametrové figuríny z hořlavých materiálů (dřeva, kartonu, korku, látek) satirizující aktuální jevy problémy společnosti. Na jejich návrhu a výrobě se podílí všechny městské čtvrti, předhání se, kdo vyrobí větší, barevnější a nápaditější. V průběhu fiesty figuríny procházejí městem a komise vybírá tu nejlepší. Vyvrcholením oslav bývá závěrečný oheň 19. března, ve kterém se loutky spálí. Vše samozřejmě za doprovodu hudby a tance.
5.3 Feria de caballos Tato sevillská slavnost vyvěrá z celošpanělských tradic. Díky ní se uchovávají tradice koňských přehlídek za zvuků specifické kytarové hudby – tzv. sevillanas. V průběhu celého týdne defilují před diváky nastrojení koně a koňské povozy. Muži si oblékají speciální zkrácená saka, ženy naopak bohaté cikánské šaty s přehršlí volánů. Typickým festivalovým nápojem je víno smíchane s limonovou sodovkou.
5.4 Svátek práce Tento svátek se slaví stejně, jako v České republice – dnem volna. Zpěv a tanec záleží pouze na chuti jedince či malé sociální skupiny (rodiny, přátel, spolužáků, spolupracovníků), nejedná se o etnické či celospolečenské tradiční folklorní projevy.
5.5 La romería del Rocío Tento svátek patří mezi církevní. Je zasvěcen Panně Marii. Podle legendy někdy v 15. století nalezl v ostružiní jeden lovec během lovu sošku 53
Panny Marie, královny andělů. Chtěl ji odnést na svých ramenou do rodného Almonte, ale když cestou na chvilku zdříml, soška zmizela a objevila se zpátky na pařezu, z kterého ji odnesl. Šel tedy do Almonte sám a vyprávěl, co se mu přihodilo. Lidé se s ním vypravili na označené místo a nalezli sochu Panny Marie tak, jak jim ji popsal - na pařezu, vystavenou působení slunce i deště, oděnou do lněné tuniky modré barvy. S posvátnou úctou ji vytáhli ze křoví, odnesli do svého kostela, vystavěli chrám s oltářem určeným pro ni a místo pojmenovali Virgen de Las Rocinas. Slavnosti předchází sobotní pouť na místo oslav. O půlnoci se koná světelný průvod se sochou Panny Marie za zvuků zvonů a modlitby „Ave Maria“. V neděli
je
vyvrcholením
romeríe
Obr. č. 5: Romería del Rocío
slavnostní mše svatá.
5.6 Fiesta de San Isidro San Isidro je patronem dělníků, zemědělců a Madridu. Jeho svátek se slaví 15. května, oslavy však trvají od pátku předcházejícího 15. 5. a končí následující neděli, tedy 10 dní. Všichni obyvatelé i návštěvníci Madridu se oblečou do elegantního madridského kroje (muži do černých obleků, bílých košil
a
barevných
čepic,
ženy
do
nařasených šatů a vlasy ozdobí závojem či látkovou květinou), konají se poutě na louku zasvěcenou San Isidrovi, pije se voda
vyvěrající
z pramene
v jeho
poustevně. Pro lidi tyto dny znamenají příležitost k piknikům s rodinou a přáteli, Obr. č. 6: Fiesta San Isidro
tradičně se jí vafle (oplatky) srolované do 54
trubiček. Tančí se tradiční madridský tanec „chotis“, každý má možnost vybrat si ze široké nabídky koncertů různých hudebních druhů. Oficiálně se slavnost sv. Isidra pořádá od roku 1947.
5.7 Fiesta de San Juan Slavnost
sv.
Jana
Křtitele
odehrávající se mezi 20. a 24. červnem je plná zapálených hranic, ohňostrojů, tance, chleba a sardinek. Je to první letní
fiesta.
Mnozí
před
samotným
slavením věnují mnoho času přípravě velkolepých Podobně
ohňostrojů
jako
v
a
ohňů.
některých
částech
České republiky o filipojakubské noci
Obr. č. 7: Fiesta San Juan
skáčí Španělé třikrát přes zapálenou hranici, aby je oheň očistil a spálil všechny jejich problémy. Ženy navíc podomácku připravují vonné vody ze sedmera bylin (mj. z růží či vavřínu), v nichž si umývají tváře.
5.8 San Fermín Fiesta „San Fermín“ v Pamploně se historicky odvozuje od svátku svatého Fermína, velkého trhu (tedy svátku obchodníků) a běhu býků ulicemi; ke sloučení těchto tří svátků do jednoho došlo v roce 1951. Většina akcí během neúplných devíti dnů mezi polednem 6. července a nocí 14. července se odehrává na veřejném městském prostranství - do Pamplony přijede tolik turistů (z ostatních částí Španělska i ze zbytku světa), že se počet obyvatel města přechodně zněkolikanásobí, a nikdo na hotelu krom krátké doby spánku nezůstává. Fiesta začíná slavnostní salvou a ohňostrojem, provází ji hudba, tanec, další ohňostroje, festivaly pro děti všech věkových kategorií i kulturní 55
představení, vybrané jídlo a pití. Z barev převládají bílá a červená (typickým krojem je bílé oblečení jednoduchého střihu, červený šátek a šerpa téhož odstínu). Posledního dne si hodinu konce fiesty určuje každý sám podle toho, jak se po více jak osmi dnech oslav cítí. Nejoblíbenější a nejznámější ze „Sanfermínes“ jsou tzv. „encierras“. Název by se dal přeložit jako uzavření, ohrazení (oplocení) – což odpovídá stavu pamplonských ulic: trasu běhu lemují zátarasy, za nimiž postávají diváci, boční ulice jsou uzavřeny. „Vše začíná v osm hodin ráno a celá akce trvá tři minuty. To je přesně doba, za kterou proběhne stádo býků a několika krav ulicemi města (do ohrady) za těmi, jež se odváží zkřížit jim cestu. Není to žádná legrace, neboť na inkriminovaných 800 metrech trasy představuje hlavní problém velká hustota lidí, která zvyšuje riziko, že někdo bude nabrán na rohy nebo rozšlapán. Každé zvíře váží více než 500 kg a jeho přiblížení se každému zvýší srdeční frekvenci. (Proto účastníci opěvují před během svatého Fermína a prosí ho, aby jim poskytl ochranu.) Za posledních 25 let zemřelo 14 osob a dalších 200 bylo zraněno býčími rohy, proto je třeba být připraven, znát pravidla a trasu a nebýt opilý. Mimoto je nutné předem zvolit taktiku běhu, protože rychlost běžících býků se po celou dobu pohybuje kolem 50 km/hod. Pokud rozum radí sledovat „El Encierro“ raději zpoza zátarasu, je možno jít na býčí náměstí již před osmou hodinou. Po pravém „El Encierro“ jsou zde vypuštěny rohaté jalovičky pro zábavu přítomných.“20
5.9 La Hispanidad La Hispanidad, nebo-li svátek španělské státnosti, se slaví 12. 10. – v den výročí přistání Kryštofa Kolumba u amerických břehů. Tento svátek je kontroverzní a mezinárodně diskutovaný kvůli násilné kolonizaci amerického kontinentu
Španěly,
zotročování
původního
indiánského
obyvatelstva
a násilnému obracení na křesťanskou víru, jež se tento den jakoby slaví. 20
Fernando Garcia Lopez: Pamplona – nebýt býků, nikdo by ji neznal, In VÍKEND
č. 13/2002, s. 12.
56
5.10 Fiesta de la Virgen del Pilar La Virgen del Pilar – Panna Ochránkyně – je patronkou španělské státnosti i Španělska obecně. Hlavním místem jejího kultu je bazilika v Zaragoze. Podle tradice poprosila 2. ledna roku 39 po Kr. apoštola Jakuba, aby na místě jejího zjevení postavil chrám, v kterém by bylo možné získat mnohé milosti po všechny věky až do soudného dne. Tak jako na každý církevní svátek ve Španělsku i na tento se nabalilo velké množství komerční zábavy, zábavných představení, koncerty i býčí zápasy, a vše se protahuje dlouho do noci.
5.11 Día de la Constitución 6. prosince 1978 si španělský národ v referendu odhlasoval nové znění Ústavy Španělského království, jež platí dodnes. Od té doby si každý rok státním svátkem tuto událost lidé připomínají dnem volna.
5.12 Vánoce Vánoce – „Navidades“ - začínají (stejně jako
jinde
v zemích
ovlivněných západním křesťanstvím) 25. prosince. Jejich konec není jednoznačný, pro každého – podle jeho profesionálního statutu – je jiný (např. školáci a studenti mají prázdniny plný jeden měsíc). Čtyři neděle před 25. prosincem začíná pro křesťany doba příprav na oslavy narození Ježíše – Advent. 24. prosinec se nazývá „Nochebuena“ – v přesném překladu „dobrá noc“ (v podstatě odpovídá českému štědrému večeru). O půlnoci (či jindy v průběhu noci mezi setměním a půlnocí) se v kostelech slaví „Misa de Gallo“ – tedy „mše kohouta“ (česká půlnoční) – někdy nazývaná „Misa de Aurora“, to když se koná až po půlnoci, tedy de facto brzy na počátku dne 25. prosince. Z dalších tradic se dodržuje velká rodinná večeře odkazující 57
vzdáleně k židovské pasche, stavění betlému (kde základem jsou figurky svatého Josefa, Panny Marie a Jezulátka, dále se přidávají pastýři a zvířata), zpěv koled (stejně jako na mnoha dalších místech i ve Španělsku zní „Noche de Paz“ = „Tichá noc“), nazdobený jehličnatý stromeček a rozkvetlá vánoční hvězda (původem z Mexika) na stole a rozesílání zdobných vánočních pohlednic. 25. prosinec je dnem narození Páně, v České republice pojmenovaným první boží hod vánoční. Po ranní či (spíše) dopolední mši svaté spěchají věřící k rádiím a televizím, protože Svatý Otec vždy v poledne uděluje ve Vatikánu požehnání „Urbi et Orbi“ (lat. městu a světu) přenášené prostřednictvím médií do celého světa. I další svátky vánoční korespondují s křesťanstvím – 26. 12. je den zasvěcený
svatému
Štěpánu,
prvomučedníku,
27.
12.
svatému
Janu
Evangelistovi, 28. 12. se připomíná vyvraždění nemluvňátek v Betlémě králem Herodem, první neděle po 25. 12. je svátek Svaté Rodiny (= sv. Josef + Panna Maria + Ježíš Kristus), 1. ledna Panny Marie Bohorodičky a 6. ledna Klanění Tří králů. Mezi dětmi nejoblíbenějším svátkem je poslední jmenovaný, kdy jim Tři králové přiváží na sáních tažených velbloudy dárky a kladou je na římsu krbu.
5.13 Velikonoce Velikonoce pro Španěly neznamenají pouze volný den na velikonoční pondělí (to vůbec neznají a neslaví ho). Španělský název pro Velikonoce je „Semana Santa“, v překladu Svatý týden. Velikonoce se slaví vždy po prvním jarním úplňku, tedy jsou svátkem pohyblivým. Začíná se Květnou nedělí, oslavou vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. V kostelech po celém Španělsku (podobně jako v některých českých a moravských
kostelech)
se
při
slavnostních
mších
konají
průvody
s ratolestmi v rukou věřících (kteří si je předtím zakoupili na ulicích). 58
Namísto vrby jívy (tzv. kočiček), běžně trhané ve střední Evropě, se jedná o snítky z olivy či jiných místních stromů. Zelený čtvrtek, Velký pátek a neděle Zmrtvýchvstání se nazývají Velikonoční třídenní – „Triduo Pascual“. Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční a v některých oblastech i další dny jsou státními svátky (např. studenti v Cádizu a okolí mají volný celý Svatý týden, ale pondělí velikonoční nikoliv). Na Zelený čtvrtek se připomíná poslední večeře Páně a s ní spojený odkaz
eucharistie.
V kostelech
mají
křesťané
možnost
soukromých
i společných adorací. Při mši kněz – zástupce Krista – umývá nohy dvanácti vybraným dobrovolníkům představujícím apoštoly, aby připomněl Ježíšova slova o službě druhým pronesená při poslední večeři a také akt mytí nohou jako symbol očištění v jejím průběhu Ježíšem uskutečněný (Jan 13,14-15). Velký pátek je dnem přísného půstu a smutku. Nekonají se mše, ale pouze velkopáteční obřady, a to mezi polednem a devátou hodinou večerní (doporučovaný je čas okolo třetí hodiny odpolední, kdy podle křesťanské tradice Ježíš Kristus zemřel). Velikonoce vrcholí nocí z Bílé soboty na neděli Zmrtvýchvstání. Vigilie začíná světelným průvodem po sobotním západu slunce, před nedělním svítáním. - Tento čas symbolizuje počátek třetího dne po ukřižování, kdy Ježíš vstal z mrtvých (podle židovských tradic začíná den se západem slunce, proto počet dní sedí - 1. den znamená pátek, 2. den sobotu, 3. den neděli (= doba od přibližně 18. hodiny sobotní do 18. hodiny nedělní)). - Poté následuje až 9 čtení z Bible (7 ze Starého zákona, 2 z Nového zákona) týkajících se zázraků, které Bůh učinil v Izraeli, epištola a evangelium. Pokud se ve farnosti připravovali dospělí konvertité (v katechumenátu) na přijetí křtu, jsou pokřtěni právě tuto noc po bohoslužbě slova. Ve čtvrté části mše se připomíná nejen Kristova smrt a vzkříšení, ale též očekávání Jeho dalšího příchodu na Zem v den posledního soudu. Symbolem neděle Zmrtvýchvstání je voda. Během obřadu se kropením věřících svěcenou vodou připomíná křest a sliby, které kdysi (ve většině 59
případů) skládali za nemluvně rodiče a kmotři. Zpívá se latinský antifonální zpěv „Vidi aquam“ = „Viděl jsem pramen vody“. V průběhu celého Svatého týdne se konají procesí (kde, kdy a jak záleží na regionálních zvyklostech a na bratrstvech - jejich organizátorech). Při nich je zvykem nést ulicemi města slavnostně oděné sochy Krista či Panny Marie s Jezulátkem v náručí za doprovodu „nazarenos“ (postavy zahalené do bílých hábitů se špičatými kápěmi na hlavách, pouze s otvory pro oči), dechové kapely, mnoha kněží, ministrantů a dětí chystajících se k prvnímu svatému přijímání, nazdobených do svátečního oblečení. Hudba Svatého týdne je ve Španělsku (pravděpodobně) výhradně umělá (komponovaná známými skladateli), žádné opravdu lidové oslavy neprobíhají – vše je svázáno s křesťanskou vírou a náboženskými slavnostmi. Ve větších městech se konají koncerty vážné postní a velikonoční hudby.
60
Závěr Flamenco je umění zrozené na jihu Španělska, které se projevuje ve třech podobách - zpěvu, tanci a hře na kytaru. Jeho původ je v lidových písních a tancích, jež existovaly v průběhu dějin v Andalusii, ovlivněných kulturou etnických skupin zde koexistujících. Těmi, kdo se o vznikl flamenca do dnešní podoby nejvíce zasloužil, byli Cikáni, Arabové a Řekové: Řekové přinesli do Andalusie frygický modus, vytleskávání rytmu, nástroje podobné kastanětám a styl držení těla a pozice paží při tanci. Arabové dokončili vývoj kastanět, přidali hudbě emocionalitu, lyričnost, povzbuzování výkřiky „¡olé!“, snahu o dosažení extáze – „duende“, charakteristický minimální pohyb nohou při tanci, soustředěnost na vyjádření pocitů pomocí rukou a postavení těla. A Cikáni vše vstřebali a přetavili do flamenca. V 19. století proniklo flamenco i do vážné hudby; k nejvýraznějším představitelům vážné hudby, kteří se flamencem nechali inspirovat, patří Isaac Albéniz, Georges Bizet, Alexandr Borodin, Tomás Bretón, Claude Debussy, Manuel de Falla, Michail Glinka, Maurice Ravel, Nikolaj RimskijKorsakov a Joaquín Turina. Od 2. poloviny 20. století probíhá renesance flamenca. Flamenco je v současnosti součástí andaluského folklorního života všedního i svátečního, objevuje se ve vážné hudbě i v komerčních kurzech tance a hry na kytaru. Flamenco je velké univerzální umění dotýkající se lidských citů, které v nejbližší době jen tak nezmizí.
61
Resumé Diplomová práce „Flamenco v souvislostech“ popisuje flamenco – o co se jedná, kořeny, z nichž pravděpodobně vyrostlo, jeho vývoj a oblasti, do kterých flamenco zasáhlo. 1. kapitola slouží jako geografický a historický úvod do flamencové problematiky. 2. kapitola popisuje flamenco na pozadí folkloru obecně a folkloru španělského. 3. kapitola definuje flamenco, zkoumá jeho vývoj a tři rovnoprávné složky flamenca – zpěv, tanec a hudební nástroje (kytara, kastaněty, cajón). 4. kapitola se zabývá přesahy flamenca mimo andaluský folklor – do vážné hudby, do České republiky a do terapie uměním. 5. kapitola shrnuje základní španělské svátky a slavnosti.
Summary Diploma thesis „Flamenco in context“ describes flamenco – what is it about, the roots what it grew up from, its evolution and spheres affected with flamenco. Chapter n° 1 serves as an geographical and historical introduction into the flamenco question. Chapter n° 2 describes flamenco on a backround of folklore. Chapter n° 3 defines flamenco as a phenomenon, investigates its evolution and its three equal components – singing, dancing and musical instruments (the guitarr, the castanets, the cajón). Chapter n° 4 deals with overruns of flamenco out of Andalusian folklore – into the classical music, onto the area of the Czech Republic and into the therapy by arts. Chapter n° 5 summarizes basic Spanish red-letter days and festivals. 62
Seznam obrázků a map Obr. č. 1: Flamenco-tanec (zdroj: Postales Alcalá s.a.) Obr. č. 2: Cajón (zdroj: http://www.iberica.cz) Obr. č. 3: Flamenco šaty (zdroj: http://www.iberica.cz) Obr. č. 4: Historický plakát (zdroj: http://www. spanishpropertyworld.com) Obr. č. 5: Romería del Rocío (zdroj: Pardo, José Ramón: El canto popular) Obr. č. 6: Fiesta San Isidro (zdroj: http://www. spanishpropertyworld.com) Obr. č. 7: Fiesta San Juan (zdroj: http://www. spanishpropertyworld.com) Mapa č. 1: Andalusie (zdroj: pohlednice Postales Gomez J.) Mapa č. 2: Geografický původ flamenca (zdroj: http://www.atlas.cz)
63
Seznam literatury Knihy
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. (přel. Bič, Miloš; Souček, Josef B. & kol.) 11. vydání. Praha: Česká biblická společnost, 1998. 287 s. ISBN 80-85810-19-0.
Semana Santa en Madrid 2007. Madrid: Provincia Eclesiástica de Madrid, 2007. 152 s. ALVAR, Jaime. De Argantonio a los romanos. La Iberia protohistórica. (Colección Historia de España, parte 2) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 145 s. ISBN 84-7679-277-8. BAJO ALVAREZ, Fe. Los últimos hispanorromanos. El Bajo Imperio en la
Península Ibérica. (Colección Historia de España, parte 5) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 145 s. ISBN 84-7679-280-8. BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN, 1989. (vyd. Univerzita J. E. Purkyně v Brně) 2. vydání. 115 s. ISBN 80-210-0090-2. BENEŠ, Vlastislav a kol. Španělsko a Španělé. Praha: Grada Publishing, 2000. 122 s. ISBN 80-7169-952-7. CARRASCO
MONTERO,
Justa;
SOLÉ
BERNARDINO,
Lourdes.
Reálie
španělsky mluvících zemí: Libro de cultura y civilización española y acercamiento a la realidad hispanoamericana. Plzeň: Fraus, 1997. 79 s. ISBN 80-85784-54-8. CERDEÑO, María Luisa; VEGA, Gerardo. La España de Altamira. Prehistoria
en la Península Ibérica. (Colección Historia de España, parte 1) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 145 s. ISBN 84-7679-276-X. ČAPEK, Karel. Výlet do Španěl. Praha: Československý spisovatel, 1970. 194 s. ČERNUŠÁK, Gracian. Dějepis hudby I.: Od nejstarších dob do polovice
XVIII. stol. (2. vydání) Brno 1930. 64
DÍEZ GARCÍA, Juan; MURILLO ROJAS, José. Andalucia. Madrid: ANAYA, 1982. 215 s. ISBN 84-207-2315-0. GONZÁLEZ ROMÁN, Cristóbal. El esplendor de la España romana. El Alto
Imperio en la Península Ibérica. (Colección Historia de España, parte 4) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 145 s. ISBN 84-7679-279-4. GUICHARD, Pierre. La España musulman. Al-Andalus omeya (siglos VIII-
XI). (Colección Historia de España, parte 7) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 146 s. ISBN 84-7679-2816. CHALUPA, Jiří. Španělsko. (edice Stručná historie států) Praha: Libri, 2005. 217 s. ISBN 80-7277-281-3. KOCINOVÁ, Klára. Keltské hudební dědictví. (bakalářská práce) Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy, 2006. 41 s. Vedoucí diplomové práce Michal Košut. MANGAS, Julio. De Aníbal al emperador Augusto. Hispania durancte la
república romana. (Colección Historia de España, parte 3) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 145 s. ISBN 84-7679-278-6. MODR, Antonín. Hudební nástroje. Praha: Editio Bärenreiter, 2002. 283 s. ISBN 80-86385-12-4. MORENO, Antonio Martin.
Historia de la música andaluza. Sevilla:
Editoriales Andaluzas Unidas, 1985. 362 s. ISBN 84-7587-030-9. NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby. Olomouc: Votobia, 2003. 367 s. ISBN 807220-143-3. OLÓRIZ, Máximo; SORIA, Julia; SORIA, Alicia. 2 Música. Andalucía. Madrid: Grupo Anaya, 1997. 176 s. ISBN 84-207-6919-3. ORDAZ ROMAY, Javier; GARCÍA GÓMEZ, María del Carmen. Materiales
para la historia de España. Madrid: Ediciones Akal, 2005. ISBN-10: 84460-1961-2; ISBN-13: 978-84-460-1961-9.
65
PARDO, José Ramón. El canto popular: Folk y nueva canción. Barcelona: Salvat editores, 1981. 64 s. PETRO, Jozef. Španělsko: Kapesní průvodce. Brno: CP Books, 2005. 2. vydání. 186 s. ISBN 80-251-0645-4. PIJOAN, José. Dějiny umění 1. (přel. Macková, Libuše; Stašková, Hana) Praha: Odeon 1982. 335 s. REGLER-BELLINGER, Brigitte; SCHENCK, Wolfgang; WINKING, Hans.
Opera: Velká encyklopedie. (přel. Ludvová, Jitka; Maidl, Václav; Drlíková, Eva; Hartl, Miroslav) Praha: Mladá fronta, 1996. 632 s. ISBN 80-204-05410. RIAÑO MANZANERO, Serafina: El Flamenco. (studijní materiály k předmětu „Patrimonio Histórico Cultural de Andalucía“ vyučovaném na Universidad de Cádiz) RIPOLL, Gisela; VELÁZQUEZ, Isabel. La Hispania visigoda. Del rey Ataúlfo
a Don Rodrigo. (Colección Historia de España, parte 6) Madrid: Información e Historia, S.L. Historia 16, Editiones Temas de Hoy, 1995. 146 s. ISBN 847679-283-2. SALAZAR, Adolfo. La música de España. Desde las cuevas prehistóricas
hasta el siglo XVI. Madrid: Espasa-Calpe, 1972. 205 s. SALAZAR, Jorge Martín. Los cantes flamencos. Granada: Diputación provincial de Granada, 1991. 204 s. ISBN 84-7807-041-9. SUBIRÁ, José. Historia de la música I. Música antigua. Barcelona: Salvat editores, 1947. 627 s. URIZ, Francisco J.; HARLING, Birgit. En España. (edeción monolingűe) Londýn: Charcerel, 1996. 103 s. ISBN 0-905703-91-X. VYSLOUŽIL, Jiří. Hudební slovník pro každého. Díl první, věcná část. Vizovice: LÍPA, 1995. 350 s. ISBN 80-901199-0-5. VYSLOUŽIL, Jiří. Hudební slovník, II. díl: Skladatelé a hudební spisovatelé. Vizovice: LÍPA, 2001. 638 s. ISBN 80-86093-23-9.
66
Časopisy, noviny KADLEC, V. Granada. In Universitas, 2003, č. 1, s. 62-64. VÁLKOVÁ, Miluše. Andalusie je krajinou překvapivých kontrastů. In Víkend:
magazín Hospodářských novin, 4.4.1997, s. 16-17. VESELÝ, Josef. Sevilla na křižovatce civilizací. In Víkend: magazín
Hospodářských novin, 23.10.2002, roč. 1, č. 29, s. 10-13. ISSN 0862-9587. Internet http://antika.avonet.cz http://cs.wikipedia.org http://es.wikipedia.org http://encyklopedie.seznam.cz http://www.atlas.cz http://www.centrumtance.cz http://www.donquijote.com http://www.escuelai.com http://www.flamenco.cz http://www.flamenco-world.com http://www.grove.com http://www.kareldekar.com http://www.lideazeme.cz http://www.manueldefalla.com http://www.originalatok.cz http://www.pastorayreina.com http://www.portalrociero.com http://www.rafaellopezehijo.com http://www.romanohangos.cz http://www.seznam.cz http://www.spanishpropertyworld.com
67
Seznam příloh Příloha č. 1: Slovníček Příloha č. 2: ¿Qué es flamenco? Příloha č. 3: Flamenco ve „Výletu do Španěl“ Karla Čapka Příloha č. 4: Fotografie
68
Příloha č. 1: Slovníček bolero [bolero] = španělský lidový tanec mírného tempa ve 3/4 taktu; ve stereotypním rytmu ostinata je doprovázeno na kastaněty; bolero vzniklo z flamenca, do umělecké hudby se dostalo již v 19. století (Vysloužil, Jiří: Hudební slovník pro každého I.; s. 38)
cajón [kachon] = bedna (Španělsko – český slovník, s. 176) cantaor [kantaor] = zpěvák flamenca – fonetický přepis slova „cantador“ (= zpěvák) vysloveného gaditánských nářečím
carnaval [karnaval] = karneval castañuelas [castaňuelas] = kastaněty chico [čiko] = malý, nepatrný; chlapec (Španělsko – český slovník, s. 219) duende [duende] = duch, skřítek, šotek (Španělsko – český slovník, s. 383); v pojetí flamenca vytržení, stav extáze
feria [feria] = trh, pouť, výstava (Španělsko – český slovník, s. 477) fiesta [fiesta] = slavnost, svátek, oslava (Španělsko – český slovník, s. 481) flamenco [flamenko] = flamenko gaditano [gaditano] = cádizský, obyvatel Cádizu habanera [avanera] = tanec kubánského původu; je volného tempa, dvoučtvrtečního taktu, s charakteristickým tečkovaným rytmem na první dobu (Vysloužil, Jiří: Hudební slovník pro každého I.; s. 102)
jaleo [chaleo] = tleskání do taktu, povykování, rámus, zmatek (Španělsko – český slovník, s. 592)
jondo [chondo] - andaluský tvar slova hondo [ondo] = hluboký, základní, intenzivní; dno, hloubka, hlubina (Španělsko – český slovník, s. 546)
jota [chota] = rychlý španělský tanec v třídobém taktu; tanec je doprovázen na kytaru, kastaněty aj. (Vysloužil, Jiří: Hudební slovník pro každého I.; s. 136)
muzikoterapie = obor určený k léčení psychických poruch za pomoci hudby (Vysloužil 1995, s. 118)
noche [noče] = noc ¡olé! [ole] = výborně, bravo (Španělsko – český slovník, s. 708) 69
romería [romeria] = pouť, putování, posvícení (Španělsko – český slovník, s. 838)
zapateado [sapateado] = (ve flamencu se jedná o rytmické podupávání, až stepování)
70
Příloha č. 2: ¿Qué es Flamenco? » Flamenco es un arte nacido en el sur de España que se manifiesta en tres formas: el cante, el baile y la guitarra. Los orígenes se encuentran en los cantos y danzas populares que existieron históricamente en Andalucía, con influencias de razas y culturas como la gitana, la árabe, la judía... El flamenco es el gran arte universal en cuanto a sentimientos se refiere. Ivette Vázquez, México » Flamenco es un género salido, principalmente, de una forma de vida, bajo unas vicisitudes históricas determinadas y en una región española determinada, la andaluza. Esta convivencia de diferentes clases populares, mezcla de ritos y adquisición de tradiciones determinó una forma musical diferente, no de raza gitana exclusiva, que el movimiento romántico en España se encargó, sin pretenderlo, de magnificar. A partir de la primera mitad del siglo XIX, el flamenco es diferenciado como arte autónomo en sus tres facetas más notables: cante, baile y guitarra. Rafael Chaves, España » Flamenco es una expresión artística, principalmente musical, en torno a la cual surge una expresión cultural, alrededor de lo andaluz, con cierto dandismo y canallesca al tiempo. La variedad musical es enorme, pues a partir de unas pocas familias surgen distintas formas. El flamenco es, además, una música permeable, que se ha readaptado a la evolución de la música y las influencias de otros géneros. Jorge, España » Flamenco es el arte que expresa el alma del pueblo andaluz y contagia a todas las personas del mundo que tienen sensibilidad para reconocer lo bello. Dilermando Lucio de Oliveira, Brasil » Flamenco es una conexión emocional entre el cielo y el infierno.
Liana Vargas, Australia » Flamenco is a Spanish originated form of art, equally dedicated to both music and dance in such a way, selfless merge of sprit&body with music take place. Mohammed Afzal, India » Flamenco es la madre de toda pena y el padre de la fiesta. Paul,
España 71
» Flamenco es el baile, el cante y el toque del sur de España, Andalucía. Aunque los gitanos están asociados con el flamenco, la condición para que un guitarrista, un cantaor o un bailaor aprecien y entiendan el flamenco es sentir el compás. Liz Farrugia, Malta » Flamenco es la expresión floclórico-musical, por excelencia, del pueblo andaluz. Felipe Pineda García, España » Flamenco no es sólo una forma de bailar, sino un modo de vida. Flamenco es emoción, corazón, alma. Mandy-Lee Harrison, South Africa » Flamenco es una mezcla de cante, baile y compás. Flamenco es una mezcla de tradiciones ancestrales provenientes de los gitanos, el folclore y la convivencia de las diferentes culturas que se asentaron en Andalucía. Es la forma ancestral que el pueblo andaluz tiene de expresar sus emociones más profundas. Christine Charlton, España » Flamenco es la expresión de un pueblo, es un estado del alma. Alegrías,
tristezas,
desengaños,
desgracias...
es
igual
cuál
sea
el
sentimiento, lo importante es que lo podemos expresar a través del flamenco. David Lagos, España » Flamenco: el sentimiento hecho arte. Juan Manuel Molina Lara,
España » Flamenco es la fusión de la música y el alma. O, Russia » Flamenco es un desafío, es la eterna busca de una manera de exprimir los sentimientos con intensidad. Érica de Oliveira Ramos, Brasil » Flamenco es el folclore del pueblo andaluz, pero elevado a arte universal. Santos, España » Flamenco es un grito de protesta resignada en estado puro. El flamenco, nacido en las tierras bajo-andaluzas, es la historia de un pueblo que, con todas sus influencias, llega a crear este arte que se expresa en tres facetas: el cante, el baile y el toque, tres formas distintas de expresar un mismo sentimiento. Coralitos, España » Flamenco es un arte, un dolor y una sonrisa del alma, una forma de hablar con Dios. Anabella Araujo, Brasil 72
» Flamenco es el sentir del pueblo andaluz exorcizado a través del cante. Clemente Trujillo Toro, España » El flamenco es un sentimiento, una música popular que transmite infinitos sentimientos: alegría, emoción, tristeza, júbilo... Un arte de siglos atrás, una música internacional que une pueblos y razas, una forma de vida, un misterio. Daniel Ojeda Martín, España » Flamenco es un sentimiento del alma que se baila, se canta y se toca. Verónica, Argentina » Flamenco es uno de los estilos de danza típicos de España, con influencias árabes y gitanas. Es un género dinámico, por tener varios ritmos diferentes, creativo y uno de los más completos, por implicar cante, palmas, zapateados e instrumentos como la guitarra, el cajón y las castañuelas. El flamenco ha alcanzado a otros países por su belleza y sensualidad. Ana
Cristina Mota de Camargo, Brasil » Flamenco es una forma de vida, es un medio de expresión de las penas y de las alegrías, resultado de la fusión cultural propia de Andalucía.
Alejandro, España » Flamenco es un arte y una forma de vida atribuido principalmente a los gitanos, pero con orígenes indo-árabes bien marcados, así como influencias judías, entre otras, relacionada intrínsecamente con el Sur de España. Sus manifestaciones más obvias son el baile, el cante y el toque, además de la pintura, la poesía y la tauromaquia. A la luz del artista, es la expresión de todo un sentir en notas, zapateados y ayeos. A mi sentir, la transformación de sombra en luz por medio de una guitarra. Japhet
Hernández Vaquero, México » Flamenco es la unión integral de cante, toque y baile cuyo origen se remonta a la mezcla resultante de la llegada de los gitanos a Andalucía. Término dado al conjunto de cante, toque y baile de Andalucía que tiene la capacidad de desbordar el alma de los implicados. Conjunto de sentimientos evocantes
de
fuerza,
sangre,
fuego,
pasión
y
pureza
del
pueblo
gitanoandaluz. Nuria Lanzagorta Piñol, México 73
» Flamenco es una cultura, una forma de vivir, un arte donde la espontaneidad y el sentimiento es máxima. David, España » Flamenco es un modo de exteriorizar la pasión mediante el cante, el toque y el baile. María Espina, Estados Unidos » Flamenco no es sólo cante, baile y toque, sino un modo de vida.
Kourosh, Canadá
74
Příloha č. 3: Flamenco ve „Výletu do Španěl“ Karla Čapka „Andaluské tance jsou většinou sólové; to břinknou guitarry prudkým a drnčícím preludiem, sedící tlupou to začne šít, dupají do taktu, tleskají, začnou mlátit kastanětami, najednou to jednoho z nich zvedne, ruce vzletí nahotu a nohy začnou vydupávat zuřivý tanec. To byste musili vzít odzemek, černošský cake-walk, tango du rêve, kozáčka, apačský tanec, záchvat zuřivosti, manifestní smilstvo a jiné frenetické pohyby, rozžhavit je do běla a začít do nich třískat kastanětami a křičet; pak by se to začalo kroutit, jako se kroutí tanec flamenco, s vášnivými melodickými i tanečními prodlevy za ohlušujícího rytmování kastanět. Na rozdíl od severních tanců se tanec španělský netančí jenom nohama, nýbrž celým prohýbajícím se tělem a zejména rukama letmo vztyčenýma a luskajícíma na kastaněty, zatímco nohy tančí při zemi, dupají a tancují. Řekl bych, nohy jen doprovázejí tanec, který se děje v bocích a pažích, ve vzpínajícím se oblouku těla, které se vlní mezi divoce tlukoucími kastanětami a podpatky. Španělský tanec, to je tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburín a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla. Hudba a vše, co k ní patří, až po ty výkřiky a potlesky, udává vířící takt vichrně stoupající nebo zpomalený, jako když srdce tluče, ale tančící tělo k tomu vyhrává plavnou a opojnou, náruživou, sólovou melodii houslovou, jež jásá, loudí a kvílí, bouřlivě unášena úderným rytmem tančící vřavy. Cikánky mají k tanci dlouhou, plandavou sukni, kterou za starších časů také odkládaly; a to, co tančí, je v podstatě břišní tanec, rozkročený a prohnutý až po zem. Pořád vzníceněji bičuje hudba tanečnici, vypnuté břicho se prudčeji vlní, pupek a kyčle krouží, ruce se po hadím smýkají, podpatky vyzývavě dupou, tělo se prohýbá, jako by zápasilo v rukou násilníka, drsný skřek, a cikánka klesá na zem jako sražena křečí rozkoše. Je to divný tanec, zmítavý a křečovitý; sexus, který jde na výboj, plíží se, útočí a uhýbá; phallický kult nějaké strašné sekty. Gitanos tančí ve dvou pohlavní pantomimu vábení a vzdoru, námluv a brutality; tančí klasické role muže a ženy, přičemž žena je, abych tak řekl, 75
neřád a muž surovec, který jí smýká po zemi. Ale tančí-li cikán sám, odkládá všechnu záminku pantomimy; pak je to čirá frenezie pohybu, skoků a dřepů, letících gest a vzteklého dupání; tanec tak opravdový, že nevyjadřuje nic než jakýsi odpoutaný oheň. Erotika španělských tanců hraje všechny kousky od milostné hry po milostné spasma; ale vždycky, i v nejdůstojnější contradanze, je to erotika drobet provokující; ne ta, která se vzdává jako v tangu, nýbrž která dráždí, uniká a láká, vyzývá, hrozí a trochu se vysmívá. Jsou to čertovské a milostné tance; ale nikdy jim nechybí kovová pružina pýchy.“21
21
Čapek, Karel: Výlet do Španěl, s. 128 – 138.
76
Příloha č. 4: Fotografie Slavnostní průvod se sochou Panny Marie
Tvorba
oblečení
pro
sochy svatých a světic k příležitostem procesí.
77
Noční výzdoba El Puerto de Santa María v době fiesty.
78
