Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Sdružená uměnovědná studia. Roger Waters kontra Pink Floyd Davida Gilmoura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

David Jirásek

Roger Waters kontra Pink Floyd Davida Gilmoura Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Aleš Opekar, CSc.

2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Kroměříži 12.5.2009

................................................. podpis

2

Poděkování Děkuji PhDr. Aleši Opekarovi, CSc. za laskavé vedení této práce a za poskytnutí cenných rad a připomínek.

3

OBSAH ÚVOD...................................................................................................................................... 5 1. DÍTĚ VÁLKY .................................................................................................................... 7 1.1 Absence otce - první a nejdůležitější moment v životě.......................................... 7 1.2 Formování osobnosti.............................................................................................. 7 1.3 Které umění zvítězí? Architektura nebo hudba?.................................................... 8 2. OD BRAN ÚSVITU K BRANÁM VE ZDI ..................................................................... 9 2.1 Léta hledání ........................................................................................................... 9 2.2 Osudová trilogie................................................................................................... 10 2.3 Roger Waters za Zdí ............................................................................................ 10 3. POSLEDNÍ PINKOVO SLOVO.................................................................................... 10 3.1 Nová válka, nová inspirace .................................................................................. 11 3.2 Kam se poděl Poválečný sen? .............................................................................. 11 3.3 Téměř film pro uši – obsahová složka alba The Final Cut................................... 12 3.4 Pink Floyd nebo Roger Waters? – hudební složka alba The Final Cut................ 16 3.5 Konec legendy?.................................................................................................... 18 4. NA ROZCESTÍ ................................................................................................................ 18 4.1 Rozchod ............................................................................................................... 18 4.2 Roger Waters našel svého Davida Gilmoura ....................................................... 20 4.3 Film pro uši – obsahová složka alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking......... 21 4.4 Propadák? – hudební složka alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking.............. 23 4.5 David Gilmour opět sólově .................................................................................. 25 5. NA OPAČNÝCH PÓLECH............................................................................................ 28 5.1 Vše jednou skončí ................................................................................................ 28 5.2 Svobodný jako vítr ............................................................................................... 29 5.3 Druhý film pro uši – obsahová složka alba Radio K.A.O.S................................ 29 5.4 Zcela jiný Roger Waters – hudební složka alba Radio K.A.O.S.......................... 32 5.5 Válka o Pink Floyd .............................................................................................. 34 5.6 Byl chvilkový výpadek rozumu nutný? ............................................................... 35 5.7 A Momentary Lapse Of Reason vs. Radio K.A.O.S............................................ 37 5.8 Na živo ................................................................................................................. 39 6. NOVÉ OBZORY BEZ ŽELEZNÉ OPONY ................................................................. 40 6.1 The Wall živě v Berlíně ....................................................................................... 40 6.2 Roger Waters ubavený k smrti............................................................................. 41 6.3 Amused To Death - rozbor alba........................................................................... 42 6.4 Ještě jednou Pink Floyd ....................................................................................... 45 6.5 The Division Bell – rozbor alba........................................................................... 46 6.6 The Division Bell vs. Amused To Death ............................................................. 49 7. VSTŘÍC BUDOUCNOSTI ............................................................................................. 50 7.1 Roger Waters v opeře........................................................................................... 50 7.2 Každý jednou dospěje .......................................................................................... 52 7.3 David Gilmour spokojený na svém ostrově ......................................................... 53 7.4 Pink Floyd na věky .............................................................................................. 55 ZÁVĚR.................................................................................................................................. 56 RESUMÉ............................................................................................................................... 59 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ....................................................... 60

4

ÚVOD V polovině osmdesátých let dvacátého století došlo k zásadnímu okamžiku v dějinách jednoho z významných hudebních těles v oblasti populární hudby. Skupinu Pink Floyd opustil po dlouhotrvajících uměleckých neshodách Roger Waters. Člověk, který stál u samotného zrodu kapely a bezmála patnáct let se významnou měrou podílel na její kreativitě, byl v hloubi duše přesvědčen, že skupina jako celek je umělecky vyčerpaná a měla by proto svoji činnost ukončit. Předzvěstí k tomuto kroku bylo album The Final Cut, jeho poslední práce pro Pink Floyd, které tematicky zkompiloval již výhradně ze svého materiálu. Vzrůstající rozpory s ostatními členy skupiny vedly Rogera Waterse k rozhodnutí odejít, dále pokračovat v tvorbě jako sólový umělec a především zabránit svým bývalým kolegům v používání slavného jména, aby nemohlo být zneuctěno. Spor měl dohru u soudu, který k překvapení Rogera Waterse, iniciátora procesu, přiřknul jméno Pink Floyd Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi. Přínos sólové tvůrčí činnosti Rogera Waterse, který i ve svém pokročilém věku je stále aktivní a především aktuální, plně docení pravděpodobně až budoucnost. Navzdory velkému množství jeho neutuchajících aktivit, ať už skladatelských, koncertních, politických či charitativních, zůstane jeho osobnost v širokém povědomí lidí a hudebních médií pravděpodobně však navždy spjata s fenoménem Pink Floyd. Většina dostupné literatury a pramenů, zejména v českých překladech, je orientována především na skupinu Pink Floyd. Dlouhotrvající sólové kariéře Rogera Waterse se česká hudební literatura věnuje pouze formou publicistických statí uveřejňovaných v odborných hudebních časopisech a internetových zdrojích, zejména www.pinkfloyd.cz. Kromě nich jsou dostupné také informace ze zahraniční literatury, například z prací Vernona Fitche, Milese a Andyho Mabbettových a Johna Harrise. Autorem nejnovější knižní publikace z roku 2005 (česky Pink Floyd, 2007), zabývající se historií Pink Floyd, „Inside Out – A Personal History of Pink Floyd“, je bubeník Pink Floyd Nick Mason, jehož osobní pohled na historii skupiny je sice napsaný velmi poutavě, ale postrádá odborná hlediska. Z česky psané specializované literatury je k dispozici po stránce odbornosti dosud nepřekonaná kniha Nicholase

5

Schaffnera, „A Saucerful of Secrets – The Pink Floyd Odyssey“ z roku 1991 (česky Odysea zvaná Pink Floyd, 1994). Osu práce tvoří podrobný rozbor tvorby Rogera Waterse po jeho odchodu od skupiny Pink Floyd. Nejedná se však o pouhou biografii a historii jeho sólové kariéry. Tuto významnou, avšak méně známou část jeho životního díla, nezatíženého fenoménem Pink Floyd, podrobím přímému srovnání s jeho uměleckým vkladem jako člena skupiny a následně s alby A Momentary Lapse of Reason a The Division Bell, jejichž autorem je především David Gilmour. Ta byla sice vydána pod jménem Pink Floyd, ovšem již bez přítomnosti Rogera Waterse. Odkaz skupiny Pink Floyd spadá do oblasti nonartificiální hudby. Přesto však v kontextu hudby, co není „vážná“, díky svým antiglobálním, společenským a psychologickým sdělením v básnicky hodnotných textech, a důstojným a originálním melodiím, dosáhl vyšší úrovně, než jaká je v této hudební kategorii obvyklá. V jistých ohledech tedy zcela překračuje hranice žánru, běžně označovaného jako populární hudba. Možná i proto se již zhruba od druhé poloviny 70. let 20. století v odborných kruzích neustále řeší problém, zda pro výslednou podobu díla skupiny Pink Floyd byl důležitější umělecký přínos Davida Gilmoura nebo Rogera Waterse. Spor nabral na obrátkách právě Watersovým odchodem a následným soudním procesem o značku Pink Floyd a přetrvává prakticky až do dnešních dnů. Moje studie se snaží nalézt řešení tohoto problému, stejně jako odpovědi na otázku, zda existence Pink Floyd bez Rogera Waterse měla v kontextu tvorby skupiny své historické opodstatnění.

6

1.

DÍTĚ VÁLKY „Vsadil bych se, že nemine den, kdy Roger Waters vědomě či nevědomě neželí,

či nepostrádá otce, kterého nikdy nepoznal, nebo kdy nenávidí hierarchii příčin, které ho oloupily o rodiče.“1 (Timothy White2)

1.1 Absence otce - první a nejdůležitější moment v životě „George Roger Waters se narodil uprostřed válečné vřavy 6. září 1943 jako nejmladší ze tří synů v městečku Great Bookham v hrabství Surrey poblíž Dorkingu, asi 20 mil jižně od Londýna. Jeho otec Eric Fletcher Waters, učitel tělesné výchovy a náboženství, sloužil v Itálii s londýnským plukem jako poručík 8. praporu královských mušketýrů. Bylo mu pouhých třicet let, když byl 18. února 1944, jen několik měsíců po narození svého třetího dítěte Rogera Waterse zmasakrován spolu s dalšími čtyřiceti tisíci spojeneckými vojáky při tragicky neuváženém a takticky nesmyslném útoku na italské cíle na řece Anzio. Jako by toho nebylo málo, vyslali Němci 13. června 1944 raketové střely V1 na Londýn, z nich spousta přelétávala přes hrabství Surrey, čímž se z něj rázem stalo nebezpečné místo k žití. Mary Watersová tedy sbalila věci a vzala své tři syny Johna, Duncana a Rogera do Cambridge, kde pro ně vytvořila nový domov. Matka Rogera Waterse byla ředitelkou školy a aktivní účastnicí místního politického života, v němž zastávala výrazně levicové názory, které postupem času zásadní měrou přenesla i na svého syna.“3

1.2 Formování osobnosti Stejně jako ústřední postava jeho stěžejního floydovského díla The Wall, objevil i Roger Waters jako dítě v jedné z matčiných zásuvek otcovu uniformu, břitvu, náboje a kondolenční listinu krále Jiřího VI. Absence otce a jeho nesmyslná válečná smrt se staly nezahojenou ranou, se kterou se Roger Waters po celý život potýkal a ke které se stále navracel i ve své hudbě. Nejhmatatelnějším důkazem toho jsou jak rocková opera The Wall, tak poslední společné floydovské dílo, navíc výhradně 1

Kučera, Ilja ml. Návrat Rogera Waterse. Muzikus, 2001, č. 5, s. 26-27. Timothy White (1952-2002), americký hudební publicista a editor. Od počátku 70. let do počátku let 80. editor časopisu Rolling Stone. Od roku 1991 do své smrti byl šéfredaktorem časopisu Billboard. 3 Miles, Barry. Pink Floyd 1964-1974. Z anglického originálu Pink Floyd – The Early Years přeložil Michal Bystrov. Praha: Volvox Globator, 2007, s. 14-15. 2

7

z jeho autorské dílny, album The Final Cut, inspirované válečným konfliktem o Falklandské ostrovy. Silné sociální a levicové cítění, zejména však nekompromisní antimilitarismus, lze ovšem nacházet ve většině společných děl Rogera Waterse a Pink Floyd. Sarkastické pohrdání absurditou moci, bezcitnosti surového systému drtícího jedince, neschopnost a nevůle zařadit se, to jsou ústřední motivy umělcovy tvorby, s nimiž, upřímně řečeno, je těžké se neztotožnit. Dalším charakteristickým rysem povahy Rogera Waterse a jeho rodící se osobnosti byl už od útlého dětství stálý konflikt jedince a kolektivu. Neschopnost nebo neochota se přizpůsobit, snaha zachovat si vlastní identitu, vyniknout. I tento rys se zásadní měrou promítal do jeho díla, ale byl i příčinou, proč bylo velice komplikované s Rogerem Watersem trvale spolupracovat a vytvářet tak nezbytné umělecké kompromisy. V roce 1983 byl tento rys hlavním důvodem odchodu Rogera Waterse z řad Pink Floyd i jeho nezlomného přesvědčení, že fenomén této kapely stojí a padá právě s jeho osobností. V Cambridge začal Roger Waters navštěvovat také střední školu. Ačkoliv s odstupem času připustil, že mezi jeho pedagogy bylo i několik dobrých a laskavých lidí, v drtivé míře zaujímá postoj ke školství zcela negativní. Opět se lze odvolat na stručné a výstižné vyjádření tohoto postoje v opusu The Wall, ale podtrhují ho i jeho vlastní vzpomínky: „Bylo to strašné. Nikdy své žáky ve skutečnosti nepovzbudili, nikdy se nesnažili je doopravdy zaujmout. Jenom je udržovali v klidu a potichu, aby je vměstnali do té správné formy. Aby pak mohli jít na univerzitu a sekat dobrotu.“4

1.3 Které umění zvítězí? Architektura nebo hudba? Přesto přineslo studium na chlapecké střední škole v Cambrigde Rogeru Watersovi několik zásadních momentů, důležitých pro jeho příští život a kariéru. Právě tady se seznámil s příštím prvním kytaristou Pink Floyd Sydem Barrettem, a dodnes respektovaným výtvarníkem a tvůrcem fantaskních obalů Pink Floyd, ale i řady dalších kapel, Stormem Thorgersonem. Mezi spolužáky byl považován za inteligentního, vnímavého, ale současně i velmi sebevědomého až arogantního jedince. Navštěvoval i víkendovou školu námořních kadetů, kde dosáhl hodnosti desátníka. Svou nesnesitelnou arogancí však vyprovokoval jednoho z podřízených 4

Kučera, Ilja ml. Návrat Rogera Waterse. Muzikus, 2001, č. 5, s. 26-27.

8

k tomu, že sebevědomého desátníka jednoduše zmlátil. Roger Waters okamžitě ze školy vystoupil, vrátil uniformu, byl degradován a vstoupil do čela místního hnutí za jaderné odzbrojení. Po absolvování střední školy nelenil a vydal se do Londýna, aby studoval architekturu na polytechnice v Regent Street, kde také začala jeho muzikantská dráha.

2.

OD BRAN ÚSVITU K BRANÁM VE ZDI „Sestoupil jsem ze sólové kytary na doprovodnou a nakonec na basovou. Jenom

jsem se vždycky hrozně bál, že bych mohl skončit jako bubeník.“5 (Roger Waters)

2.1 Léta hledání Už od počátku svých londýnských studentských let hrál Roger Waters s nejrůznějšími, vesměs studentskými kapelami. Absolvoval i dva ročníky kytarové hry v londýnském Spanish Guitar Centre, ale hraní stupnic ho otrávilo natolik, že třetím rokem již nepokračoval. S personálními obměnami v kapelách postupně obměňoval i nástroj. Druhá polovina šedesátých let byla v Británii dobou nástupu gigantického zájmu o míchání různých druhů umění na platformě dobové psychedelie. I Roger Waters, odkojený původně vysíláním rádia Luxemburg, bluesovou klasikou a posléze i Rolling Stones, našel zálibu v kombinování hudby, snové textové poetiky a do té doby nevídané vizuální a světelné obrazotvornosti. A na samotném vrcholu této vzedmuté vlny zájmu záhy stanula skupina Pink Floyd, tvořená vedle Rogera Waterse i Richardem Wrightem, Nickem Masonem a zejména excentrickou kytarovou osobností Sydem Barrettem6. V srpnu roku 1965 byli Pink Floyd jednou z největších atrakcí londýnské avantgardní scény. Roger Waters s basovou kytarou zatím postával nenápadně v pozadí.

5 6

Kučera, Ilja ml. Návrat Rogera Waterse. Muzikus, 2001, č. 5, s. 26-27. Roger Keith „Syd“ Barrett (1946-2002), skladatel, kytarista, zpěvák, proslul především jako zakladatel a první kytarista skupiny Pink Floyd.

9

2.2 Osudová trilogie První alba Pink Floyd, ať už se Sydem Barrettem nebo s Davidem Gilmourem7, který Syda Barretta natrvalo nahradil po zhroucení jeho nepolapitelné osobnosti, hledala a nacházela nové cesty, nové výrazivo, nové zvukové možnosti. I přes svou hledačskou roztříštěnost se stala a dodnes zůstávají stěžejními kameny rockové muziky vůbec. Pro Pink Floyd, kteří se takto stali tribuny své generace a své doby, znamenala už první alba prudký nárůst popularity. Byla ale současně i otevřením cesty ke stěžejnímu floydovskému triptychu, představovanému alby The Dark Side Of The Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977). Trojice těchto alb představuje tři návazné, prokomponované, hudební i myšlenkové celky s jasným poselstvím.

2.3 Roger Waters za Zdí Při tvorbě těchto tří stěžejních alb rockové hudby se současně začala ale podstatně více profilovat a prosazovat do popředí osobnost Rogera Waterse a gigantický multimediální projekt The Wall z let 1979-1982, byl už v podstatě jeho vlastní autobiografií. Vnitřní rozpory, které ruku v ruce se sebeprosazováním Rogera Waterse kapelu čím dál více postihovaly, zapříčinily v roce 1980 nucený odchod jeho dávného přítele Richarda Wrighta. Tento odchod sice neznamenal Rogerem Watersem proklamovaný zánik kapely, ale předznamenal vleklé soudní spory a téměř pětadvacetiletou nevraživost Rogera Waterse vůči někdejším spolupracovníkům.

3.

POSLEDNÍ PINKOVO SLOVO „Myslím, že je ve mně něco, co mě nutí ovládat druhé.“ 8 (Roger Waters)

7

David Gilmour (*1946), skladatel, kytarista, zpěvák Pink Floyd. S Rogerem 'Sydem' Barrettem se potkali jako děti v Cambridge a učili se spolu hrát na kytaru. V roce 1965 strávili léto cestováním po Francii, před tím, než se Syd dal dohromady s Rogerem Watersem, Nickem Masonem a Rickem Wrightem. David pokračoval v hraní se svou kapelou Jokers Wild. V roce 1967 se připojil k Pink Floyd: původně proto, aby vypomáhal Barrettovi, který se stále víc a víc utápěl v osobních problémech a poté, co Syd definitivně odchází vstříc sólové kariéře, David Gilmour se společně s Rogerem Watersem stává vůdčí osobností Pink Floyd, přičemž po odchodu Waterse zcela přebírá vůdčí taktovku a pod hlavičkou Pink Floyd natáčí dvě další alba. 8 Miles, Barry. Pink Floyd 1964-1974. Op. cit., s. 21.

10

3.1 Nová válka, nová inspirace Po konci turné a uvedení filmu The Wall už čtyřčlenná skupina Pink Floyd ve složení, v jakém hrála od roku 1968, neexistovala. Doma v Londýně začal Roger Waters pracovat na albu, které poměrně rychle prošlo mnoha změnami. Jeho prvotním úmyslem bylo použít mnoho nahrávek zbylých z projektu The Wall, které chtěl doplnit novým materiálem. To také potvrzuje skutečnost, že původní pracovní název alba zněl „Spare Bricks“. Bylo od něj však upuštěno, jak se deska měnila v něco zcela jiného. Roger Waters nebyl spokojený s původním konceptem a měl už mnohem jasnější představu, čeho chce dosáhnout.9

„Měl jsem inspiraci a začal psát tenhle kus o svém otci. Měl jsem svou inspiraci a pro ostatní jsem byl ztracený. Fakt je, že tahle deska byla moje. A Davidovi se nelíbila. Taky mi to řekl.“10 (Roger Waters)

Rogera Waterse hluboce zasáhla situace z dubna 1982, kdy argentinský diktátor Leopoldo

Galtieri vydal

rozkaz

námořnictvu

k okupaci

anglické

kolonie

Falklandských ostrovů. Britská předsedkyně vlády Margaret Thatcherová ve své nacionální hrdosti vyslala moderní armádu, aby kolem chladných, pustých a větrných ostrovů v jižním Atlantiku provedla totální vzdušnou a námořní blokádu. Výsledkem byl válečný konflikt, který argentinský spisovatel Jorge Luis Borges výstižně popsal jako „rvačku dvou plešatých o hřeben“. Mohlo z toho být poměrně humorné válečné divadlo, až na jeden, zato velmi podstatný „detail“: střet mezi nadutostí generála Galtieriho a vlasteneckými zásadami „Železné Lady“ si vyžádal přes tisíc životů mladých Britů a Argentinců. Podobně jako otec Rogera Waterse, který padl ve druhé světové válce a jehož smrt byla o to dojemnější vzhledem ke skutečnosti, že byl na začátku války odpírač vojenské služby z důvodu svědomí.

3.2 Kam se poděl Poválečný sen? Pointou pro nové album se stalo konstatování, že se poválečné Británii nepodařilo zajistit lepší svět, za který tolik lidí položilo život. Tolik očekávaný 9 10

Mason, Nick. Pink Floyd. Op. cit., s. 223-224. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Z anglického originálu Saucerful of Secrets – The Pink Floyd Odyssey přeložili Hana Kožušková a Zdeněk Jumr. Praha: Erika, 1994, s. 281.

11

„Poválečný sen“11 se velmi brzy rozplynul. Ušetřené cihly ze Zdi ožily svým vlastním životem a vyústily v album The Final Cut – A Requiem For The Post War Dream (1983), jako výkřik vzteku proti generálům a politikům, kteří stále ještě posílají vojáky umírat.

„Vsadím se, že si myslel, že mu začínám překážet. Došlo to tak daleko, že jsem mu prostě musel říct: Když budeš potřebovat kytaristu, zavolej mi, já přijedu a udělám ti ho.“12 (David Gilmour)

David Gilmour si chtěl vzít měsíc volna, aby mohl pracovat na některých svých vlastních hudebních nápadech, ale Roger Waters tvrdošíjně prosazoval, aby skupina pracovala na tom, co on už složil. Nakonec to dopadlo tak, že se album skládalo jen z jeho písní. Vklad Davida Gilmoura byl zmenšen na minimum – kromě kytarových sól, která se Roger Waters dokonce ani nepokusil nějak ovlivnit. Zato se rozhodl, že se ujme hlavních vokálních partů a Davidu Gilmourovi nechá jen jednu píseň, Not Now John. V minulosti přinášela modulace vokálů Davida Gilmoura jemné změny do melodické struktury písní Rogera Waterse. Tím, že se však zpěvu ujal sám Roger Waters, a také kvůli nepřítomnosti charakteristického zvuku kláves Richarda Wrighta, došlo ke ztrátě klíčových prvků toho, co bylo známé jako „zvuk Pink Floyd“. Každopádně bylo album po technické zvukové stránce výkladní skříní toho nejmodernějšího, co v dané době existovalo. Aby přehlídce zvukových efektů dodal něco extra, použil Roger Waters novou experimentální techniku holofonii, vytvořenou argentinským fyziologem Hugem Zuccarellim, díky níž mohl být kvadrofonní zvuk simulován na stereo technice.

3.3 Téměř film pro uši – obsahová složka alba The Final Cut Příběh alba je posluchači zprostředkován očima válečného veterána, pilota, sestřeleného během druhé světové války nad Flandrami na pomezí Německa a Francie. Jeho kolega, střelec z letadla byl zabit. Pilot válku přežil, zdráv po fyzické

11

12

„Poválečný sen“, často citovaná fráze. Lidé po válce propadli téměř nekonečné víře, že po válce, která byla to nejhorší, co je mohlo potkat bude svět přímo ztělesněním dobra. Mnoho politiků se nechalo unést a slibovali, co nešlo splnit. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 282.

12

stránce, ale pronásledován nočními můrami a zároveň výčitkami svědomí, že všichni jeho kamarádi ve válce zahynuli, zatímco on přežil. Nyní je již starší muž, který se pomocí alkoholu pokouší potlačit ve své mysli vzpomínky na útrapy z válečných bojišť. Jako učitel, snažící se „srovnat ty malé nevděčníky do určité formy“ však nenachází ve svém životě uspokojení. Nedokáže se vyrovnat s mentalitou dětí, které na válku zapomněly a neuvědomují si, jaké hrůzy v té době všichni zažívali. Očekával, že po válce se věci zlepší, že svět bude spravedlivější a bohatší, než předtím. Místo toho se však dostavila ekonomická a citová krize. Jeho noční můry jej naplno ovládají zejména po setmění, když učitelova žena vedle něho pokojně spí. Takové scény jsou zde prostřídány scénami z různých světových událostí. Například z poloviny padesátých let dvacátého století, kdy velké světové mocnosti, jako Sovětský svaz, Spojené státy a Anglie přísahaly na mír, nebo z počátku let osmdesátých, kdy nejméně dvě z nich byly opět ve válečném konfliktu. Již v první písni The Post War Dream dochází Roger Waters k závěru, že „Poválečný sen“ těch, kdo přežili, byl hluboce zrazen. Hlavní hrdina poslouchá zprávy v autě, když oznamují, že náhrada za loď The Atlantic Conveyer, o níž Anglie přišla ve válce o Falklandské ostrovy, nebude postavena v Británii, jak se původně doufalo, nýbrž v Japonsku. Úvodní sloka textu byla napsána v první osobě, jako by hlavní postavou byl samotný Roger Waters, který se zde stejně jako v The Wall, opět vyjadřuje ke smrti svého otce. Zmínka o „všech těch dětech, co páchají sebevraždu“13, podobně jako v mnoha směrech nelichotivý výraz pro Japonce „Nips“ vyvolal u japonského publika značnou vlnu pobouření a námitek. V této souvislosti je vzpomenuta velká průmyslová oblast v Liverpoolu, největší britská loděnice Clydeské doky. Po druhé světové válce zde byli zaměstnáni japonští dělníci, kteří byli mnohem levnější pracovní silou, ale vyvolali pochopitelně veliký hněv u britských dělníků, kteří neměli práci. „Maggie“, zmiňovaná v samotném závěru textu je

britská

ministerská

předsedkyně

Margaret

Tchatcherová,

osoba,

spolu

s argentinským diktátorem Galtierim, nejvíce zodpovědná za Falklandský válečný konflikt, ústřední téma celého alba. Následující One Of Your Possible Pasts je připomenutím železničních vagónů, takzvaných „dobytčáků“, neboli „cattle trucks“, kterými nacisté odváželi židy, cikány a jiné nepohodlné lidi do koncentračních 13

PinkFloyd.cz, [online]. Překlady textů The Final Cut. 2009 [cit. 1. ledna 2009]. from

13

táborů. Kytarové sólo Davida Gilmoura je jedna z mála kompozic, jejichž autorem je na albu někdo jiný, než Roger Waters. Název další skladby One Of The Few, která se měla původně jmenovat „Teach“, pochází ze slavného citátu Winstona Churchilla: „Never, in the Field of Human Conflict Was So Much Owed, By So Many, To So Few“ (Nikdy v historii lidských konfliktů, nebylo tolik dluženo tak mnoha lidmi tak málo jiným lidem). Do popředí se dostává opět ústřední postava, válečný veterán, který se jako učitel snaží opět začít normálně žít. V roce 2004 byl u příležitosti výroční edice původní koncept alba v této jeho fázi rozšířen o možná vůbec nejosobnější píseň Rogera Waterse, When The Tigers Broke Free, která původně otevírala film Alana Parkera, The Wall. Ta je přímou výpovědí o situaci z „jednoho krutého rána v černém čtyřicátém čtvrtém“14, kdy „spojenci drželi předmostí u Anzia jen za cenu těch několika málo set obyčejných životů“14, mezi nimiž byl i život Erika Fletchera Waterse, skladatelova otce. Na téma, obsažené v písni The Hero´s Return, kde hrdinu trápí vzpomínky na kamaráda, střelce z bombardéru, o nichž není schopen hovořit ani se svou vlastní ženou, navazuje The Gunner´s Dream. V tomto případě dělostřelcův sen a v širším smyslu i sen poválečný, byla ideální představa světa bez tyranie, strachu a útlaku, kde se mohl kdokoliv bezpečně procházet po ulicích bez obav z teroristů a tajné policie. Po Paranoid Eyes, v níž se hrdina „utápí v alkoholové mlze středního věku“14, přichází Get Your Fighty Hands Off My Dessert, zahájená nejlepší ukázkou nové prostorové holofonické techniky: raketa „odpálená před posluchačem přeletí nad hlavou a exploduje za zády“, efekt nejlépe reprodukovatelný ve sluchátkách. Album pokračuje stále velmi osobně. V The Fletcher Memorial Home, jakési satisfakci za smrt otce, předkládá Roger Waters svoji představu, jak by to asi vypadalo, kdyby se do jednoho domu soustředili všichni „kolosální mrhači lidskými životy a údy“14, „bezpečně skryti za oponou svých skleněných očí se svými nejmilejšími hračkami“14. Nesmí chybět sovětský Leonid Brežněv, Menachem Begin, ministerský předseda Sýrie v době, kdy okupovala Libanon, dále prezidenti Spojených států Ronald Raegan s ministrem zahraničních věcí USA, Alexandrem Haigem a Richard Nixon, který spolu s McCarthym proslul zuřivými útoky proti komunistům v době studené války, jež vyústily popravou manželů Rosenbergových za údajnou špionáž ve prospěch 14

PinkFloyd.cz, [online]. Překlady textů The Final Cut. 2009 [cit. 1. ledna 2009]. from

14

SSSR. A samozřejmě „paní Thatcherová“15 s ministrem Ianem Paisleyem, jedním z nejhlasitějších kritiků římskokatolické církve a také výrazným oponentem samotné Železné lady. V okamžiku, kdy jsou tito „nevyléčitelní tyrani a králové“15 pohromadě, „může být konečné řešení provedeno“15. Následuje vzpomínka na Southampton Dock, významný přístav a loděnice na jihu Anglie, odkud během obou světových válek odplouvaly lodě plné vojáků a kam se jich už vracelo o poznání méně. V eponymní písni The Final Cut Roger Waters otevírá srdce, odhaluje svá slabá místa a vyslovuje vnitřní obavy. Termín The Final Cut má několik významů. Ve filmové branži (poslední sestřih) se jedná o poslední úpravy filmu před přidáním hudebního doprovodu. Druhým je pak citace ze Shakespearovy hry Julius Caesar, když poté, co ho Brutus bodl, řekl: „To poslední bodnutí (The Final Cut) bylo to nejbezcitnější ze všech“. Kombinaci obou těchto významů ztvárňuje jedna z fotografií na obalu samotného alba, představující Rogera Waterse ve vojenské uniformě s cívkami s filmem pod paží a nožem v zádech. Tato kompozice je adresována Alanu Parkerovi, režisérovi filmu The Wall, který nedovolil Rogeru Watersovi ztvárnit hlavní postavu Pinka, což autor celého projektu považoval za zradu. V předposlední skladbě Not Now John lze jako na jediné z celého alba zaslechnout vokály, které nepatří Rogeru Watersovi. Mužské jsou Davida Gilmoura a majitelky ženských nejsou specifikovány. Text vypráví o povahových vlastnostech klasických alibistů, kteří se snaží špatnosti světa kolem sebe nevidět a tvářit se, že vše je v naprostém pořádku. Celé dílo je zakončeno velmi pochmurně a pesimisticky předzvěstí nukleární katastrofy v Two Suns In The Sunset, která Rogera Waterse napadla při cestě autem, když ve zpětném zrcátku pozoroval zapadající slunce. V tom okamžiku je Hrdina (nebo autor) oslepen dalším „sluncem“ přímo před ním – explozí atomové bomby. V závěru pak vznáší lítost nad strašnou krutostí, že ten kdo bombu odpálil ani neviděl tváře lidí, které zabil a nemusel poslouchat jejich nářek.

„Myslím, že Roger byl už příliš autokratický. Musel do všeho zasahovat. No a Gilmour zase není člověk, který by tohle snášel – určitě ne dlouho. Zákonitě muselo

15

PinkFloyd.cz, [online]. Překlady textů The Final Cut. 2009 [cit. 1. ledna 2009]. from

15

přijít něco, v čem neustoupil. David a Roger jsou vůdčí typy. A výsledkem byla patová situace mezi nimi.“16 (Clive Welham17)

3.4 Pink Floyd nebo Roger Waters? – hudební složka alba The Final Cut Když v březnu 1983 album The Final Cut vyšlo, ukázalo se, že skupina přišla o další spojení s minulostí. Navzdory své neúčasti na The Wall předpokládal Storm Thorgerson, že práci na obalu nové desky dostane on. Roger Waters však grafika The Wall, Geralda Scarfa18, ale i Storma Thorgersona odsunul stranou a obal navrhl sám s fotografiemi, jejichž autorem byl bratr jeho ženy Carolyne Waters, fotograf časopisu Vogue, Willie Christie. Stejně tak pohrozil, že pokud bude chtít David Gilmour vystupovat jako koproducent, nechá projekt padnout. David Gilmour se nakonec vzdal (ne však svého producentského honoráře) a nechal Rogera Waterse, aby dělal všechno sám s Michealem Kamenem. Ten měl kromě funkce koprodukčního a pianisty rovněž na starost aranžmá a řízení speciálních hostů z Národní filharmonie. Ačkoliv prodej desky ani zdaleka nedosahoval standardů Pink Floyd, mnozí lidé považovali The Final Cut za vynikající album. V časopisu Rolling Stone dostalo v té době pět hvězdiček, což bylo maximum. Jeho stálý redaktor Kurt Loder o něm psal jako o „skvělém výkonu“ a „vrcholném mistrovském díle rockového umění“. Pokračoval: „Od té doby, co před dvaceti lety složil Bob Dylan Masters of War, nevyslovil populární umělec tak ničivě přesvědčivé morální opovržení k světovému politickému systému nebo tak naléhavě neochabující lásku k životu“19. Vydavatelé časopisu pro fanoušky Pink Floyd, Amazing Pudding, považují The Final Cut za nejlepší album skupiny vůbec, zatímco jejich čtenáři odhlasovali, že je vůbec nejhorší.20 „Roger Waters rád odpovídal na kritiku historkou, jak k němu v zelinářství přistoupila asi čtyřicetiletá, dobře oblečená paní a řekla mu, že ji The Final Cut přiměla k slzám a že je to ta nejpůsobivější deska, 16 17

18

19 20

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 282. Clive Welham, hudebník, hráč na bicí nástroje. Jako chlapec byl přítelem Syda Barretta a spolužákem Davida Gilmoura z Purse Preparatory School for Boys v Cambridge. Zakladatel skupin The Hollerin Blues (1960), Geoff Mott and The Mottoes (1962), The Ramblers (1962-63) a v letech 1964-66 působil spolu s Davidem Gilmourem ve skupině Joker´s Wild, která se rozpadla po odchodu Davida Gilmoura ke skupině Pink Floyd. Gerald Scarfe (*1936), významný animátor, grafik, karikaturista. Podílel se na veškeré grafice projektu Pink Floyd The Wall a to jak na jeho studiové podobě, tak i následném hudebnědivadelním živém představení a následném celovečerním filmu. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 283. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 287.

16

jakou kdy slyšela. Vysvětlovala, že její otec také padl ve druhé světové válce.“21 „A já jsem dal do auta svoje kilo a půl brambor, jel domů a myslel si: Je dost dobré“22. Proč tak diametrálně rozdílný názorový rozkol? Bylo album skutečně tak špatné, nebo jen širokou laickou veřejností nepochopeno, a proto neprávem odmítnuto? Řada běžných obdivovatelů skupiny a také David Gilmour, jehož opovrhování tímto albem nedoznalo za léta žádné změny, se totiž nedokázala vyrovnat s tématem, které je jednak pro album Pink Floyd, ale i jakékoliv jiné album v rockové hudbě prý až příliš osobní. Jistě, ale je nutné si uvědomit, že žádný válečný konflikt, a už vůbec ne ten poslední světový, se nikdy nedotkne pouze jednotlivce. A jestliže zde Roger Waters formou uměleckých prostředků vystupuje jako mluvčí celé jedné generace, jejichž osudy a životy druhá světová válka tímto a podobným způsobem poznamenala, pak to rozhodně není málo a jen pokrytec může v takovém případě hovořit o osobním tématu. V každém případě se jedná o hluboké dílo pro přemýšlivé posluchače, které se po obsahové i hudební stránce zcela vymyká kategorii běžné rockové hudby. Je to i určitá předzvěst toho, co následovalo v době, kdy už Roger Waters nemusel dělat žádné hudební a filozofické kompromisy. Pravdou však zůstává, že to co naznačovala již atmosféra kolem předchozího projektu The Wall, stalo se v případě The Final Cut skutečností. Fanouškovská základna skupiny se definitivně rozdělila na dva prakticky nesmiřitelné tábory: za prvé na početnější obdivovatele „starých floydů“, milovníků melancholie, snivého tempa, nebeských varhan v pozadí a nadpozemských vokálních harmonií, které do poloviny sedmdesátých let skutečně určovaly zvuk Pink Floyd a jejichž absence si poprvé všimli již na albu Animals. Druhým pak byla menšina dávající přednost jedinečným filozofickým úvahám Rogera Waterse, jimž na místě dřívější melancholie a rozjímání, vévodí tvrdá společenská kritika a tomu pochopitelně odpovídající mnohem syrovější a ostřejší hudební složka, podepřená vypravěčským až zaníceným vokálním projevem svého autora, ideálním pro takový druh hudby. Navzdory faktu, že album bylo ještě vydáno pod jménem Pink Floyd, se bezesporu jedná o první neoficiální sólové album Rogera Waterse, na němž se přinejmenším jako textař představil v doposud nejvyspělejší podobě.

21 22

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 283. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 283.

17

3.5 Konec legendy? Po dokončení The Final Cut neměla kapela prakticky žádné plány do budoucna, nezazněly žádné návrhy koncertních vystoupení, které David Gilmour s Nickem Masonem považovali za součást života skupiny. Představa Rogera Waterse, že skupina Pink Floyd nebude živě vystupovat a veškerou energii bude investovat do komponování a práce v nahrávacím studiu, pro ostatní postrádala jakýkoliv půvab. Následkem toho se David Gilmour a Roger Waters pustili do práce na sólových projektech.

4.

NA ROZCESTÍ „Na začátku sedmdesátých let jsme si zvykli předstírat, že jsme skupina. Začal

jsem se tomu bránit, protože jsem dělal mnohem víc než ostatní, a přesto se všichni tvářili, že je to naše společná práce. Takže teď už nic nepředstíráme, mohl bych snadno pracovat s jiným bubeníkem nebo hráčem na klávesy, a asi k tomu i dojde. Budoucnost Pink Floyd závisí především na mně.“23 (Roger Waters)

4.1 Rozchod V období druhé poloviny 60. let, kdy skupina Pink Floyd ještě působila jako celek, osobnost Rogera Waterse teprve zrála a situaci, k níž kapela dospěla během následujích deseti let, nenasvědčovalo téměř nic. Odchod Syda Barretta ovšem vyburcoval do té doby skrytý tvůrčí potenciál Rogera Waterse natolik, že v následujícím desetiletí dozrál k úrovni, kterou by si s největší pravděpodobností nikdo neodvážil ani odhadnout. Jeho autorský podíl na nejzásadnějších albech byl v porovnání s příspěvky ostatních členů mnohem výraznější. Roger Waters je však soutěživý typ člověka a slovo kolegialita, či v tomto směru řekněme tvůrčí solidarita uvnitř kapely, do jeho uměleckého slovníku zcela jistě nepatří. V té době se totiž jen málokdo z obdivovatelů Pink Floyd, ale i jiných kapel, zabýval problematikou autorství v rámci skupiny. Bez ohledu na fakt, kdo byl autorem, se zkrátka v očích lidí jednalo o dílo celku. Připočteme-li k tomu ještě skutečnost, že se s druhou výraznou hudební osobností v kapele, Davidem Gilmourem, musel neustále přít o

23

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 289.

18

své, i když často velmi osobní, filozofické vize, není divu, že mu jméno Pink Floyd, které z tohoto pohledu působilo jako jistý anachronismus, začalo být na obtíž. David Gilmour je výrazně odlišným typem hudebníka. Jako průměrný až podprůměrný textař, avšak velmi nadaný hudební skladatel a osobitý a zručný kytarista, kladl důraz na přímočaré melodické kompoziční postupy, v nichž mohl uplatnit i svůj silný rockový hlas. Naproti tomu Roger Waters se díky svému neobyčejnému daru slova vždy snažil, aby nepromlouval jen tak do větru. A skutečně každé dílo, pod nímž je podepsán jako autor textů, přinejmenším počínaje albem The Dark Side Of The Moon, promlouvá k lidem nějakým nadčasovým, hlubokým společenským apelem. Vždyť již po vydání alba Wish You Were Here roku 1975 vyjádřil Roger Waters svou lítost, že skupina měla nejprve zkomponovanou hudbu, k níž pak on dotvářel texty. Tedy postup, který je ve světě populární hudby zcela běžný a nad nímž se nikdo jiný ze skupiny, včetně Davida Gilmoura nepozastavoval. Nikoliv však Roger Waters, který tím samozřejmě naznačil, jakým směrem se bude nadále ubírat jeho tvůrčí metoda – zhudebnění již napsaných textů, popřípadě jejich nepatrná úprava v závislosti na výsledné kompozici. Všechna následující díla, počínaje albem Animals z roku 1977 jsou již plně v režii této jeho metody, a proto bylo jen otázkou času, kdy vzájemná spolupráce ve skupině uvízne na mrtvém bodě. Přítomnost dvou takto výrazných osobností v jedné umělecké instituci může fungovat jen v případě, že se vzájemně doplňují a tím pádem mají i stejné představy o výsledném celku, jako tomu bylo či stále je např. ve skupinách The Rolling Stones, Led Zeppelin, Rush, Queen nebo U2. Naopak si lze v současné době asi jen těžko představit vzájemnou spolupráci Petera Gabriela a Phila Collinse v rámci jedné kapely. Při zpětném pohledu na odchod Petera Gabriela se skupiny Genesis, který v polovině 70. let způsobil rozčarování v řadách jejich příznivců, docházím k závěru, že byl nevyhnutelný a především ku prospěchu věci na obou stranách. Zatímco Genesis pod vedením Phila Collinse nasměrovali svoji tvorbu vstříc posluchačům k výraznější melodické struktuře písní a s tím souvisejícímu komerčnímu úspěchu, Peter Gabriel začal do svých vlastních písní sólové tvorby stále více zařazovat prvky z oblasti world music, s čímž souvisí i jeho stále vzrůstající zájem o rozvoj kreativity umělců rozvojových zemí. Tento příklad není však ani zdaleka ojedinělý. K podobné koncentraci výrazných, avšak velmi rozličných hudebních talentů došlo i

19

v nejslavnější rockové skupině všech dob. Při poslechu sólové tvorby Johna Lennona, Paula McCartneyho a George Harrisona, se posluchač jen stěží ubrání myšlenkám, jak tito osobití hudebníci dokázali po dobu deseti let usměrnit své talenty ke „kompromisu“, který zná celý svět jako hudbu The Beatles. A stejně tak na začátku 80. let i v případě Pink Floyd nespojovalo ty čtyři muže už nic. Hudebně, filozoficky, politicky i osobně se rozešli a nastávala doba, kdy Roger Waters nastoupí kariéru pod svým vlastním jménem.

4.2 Roger Waters našel svého Davida Gilmoura „Hrálo na tom pár hodně dobrejch muzikantů, a protože mi s Rogerem bylo dobře, připojil jsem se k nim taky. Užili jsme si přitom hodně srandy, až jsem v jednu chvíli prohlásil: s tím byste fakt měli vyrazit na cestu. Roger se mě zeptal, jestli bych s ním jel, a protože to byla výborná záminka, jak utéct od domácích problémů, okamžitě jsem souhlasil.“24 (Eric Clapton)

Zatímco David Gilmour mohl svůj hudební talent svobodně realizovat na novém sólovém albu, Roger Waters se plně věnoval písňovému cyklu, napsanému současně s The Wall, který Gilmour s Masonem označili pro příliš osobní tématiku jako nevhodný pro Pink Floyd – The Pros And Cons Of Hitch Hiking (1984). Teprve o pět let později se k němu autor vrátil, aby jej dokončil jako své první sólové album ve spolupráci s většinou hudebníků, kteří se podíleli na The Final Cut: Andy Bown na varhany, Raff Ravencroft na trubku a na bicí pak Ray Cooper a Andy Newmark, bubeník Roxy Music25, který za bicími nahradil Nicka Masona již na posledním albu Pink Floyd. A rovněž Michael Kamen opět v roli koproducenta, klávesisty, aranžéra a dirigenta Národní filharmonie. Skvělý krok byl propočítán tak, aby nikdo nelitoval Gilmourovy nepřítomnosti. Na jeho místo nastoupil Eric Clapton, nejlepší hráč na elektrickou kytaru v celé Velké Británi a vzor pro Pink Floyd již v době, kdy ještě hrál s Cream. Jeho manažer, kolegové i přátelé s tím nesouhlasili a dokazovali, že z hudebního hlediska i z hlediska jeho kariéry nemá žádný smysl, aby člověk s jeho

24

25

Clapton, Eric. Autobiografie. Z anglického originálu Clapton – Autobiography přeložil Jiří Zbořil, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 192. Roxy Music, anglická art rocková skupina, založená začátkem 70. let absolventem umělecké školy Bryanem Ferrym (skladatel, zpěvák a klávesista).

20

jménem přijal pomocnou roli v nějakém pompézním představení, vzdáleném jeho bluesovým kořenům. Rogeru Watersovi ovšem jejich spolupráce zase tak nelogická nepřipadala. „Vždyť blues byla jeho první hudební láska a v The Pros And Cons Of Hitch Hiking se vědomě snažil popřít liliově bílý odkaz Pink Floyd a zařazoval řadu černošských forem a stylů.“26

4.3 Film pro uši – obsahová složka alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking Jestliže jsem v případě The Final Cut hovořil o jakémsi filmu pro uši, nelze brát toto tvrzení příliš doslova. Dějová linka zde není tak jednoznačně patrná, jako tomu bylo u předchozího projektu The Wall, z něhož album The Final Cut původně vzešlo. Jakkoliv jsou spojovacími články příběhu postava válečného veterána z druhé světové války a také nová válka o Falklandské ostrovy, která je současně i jeho leitmotivem, nejedná se zcela o spojitý děj. Naproti tomu album The Pros And Cons of Hitch Hiking má dějovou linii jasně zřetelnou podobně jako tomu bylo v případě The Wall, což je zřejmě ovlivněno i samotným faktem, že obě díla vznikala prakticky ve stejnou dobu, v průběhu roku 1978. The Pros And Cons of Hitch Hiking je klasické konceptuální příběhové album, i když s poněkud složitou zápletkou, neboť jeho děj Roger Waters vypráví prostřednictvím snu, který se hlavnímu hrdinovi zdá chvíli před svítáním a to v reálném čase, kdy album hraje. Názvy jednotlivých písní jsou proto opatřeny přesným časovým údajem, kdy se zdály. Komplikovaný děj se odehrává „současně“ v Německu, Anglii, Wyomingu a Los Angeles a vedle ústřední postavy, muže zpívaného Rogerem Watersem, se na scéně objevují i další aktéři: jeho Manželka, Welšan, Stopařka, Servírky v motorestech, dva Řidiči náklaďáku, teroristé, motorkář Hell´s Angel a jeho přítelkyně. V úvodním snu 4:30am (Apparently They Were Travelling Abroad) probudí muž, pronásledovaný svými nočními můrami, ve své ložnici někde na předměstí Londýna svoji americkou manželku, která se jej následně snaží probrat: „Vzbuď se, byl to jenom sen“27. Zatímco v televizi běží slavný western Shane, muž své ženě chvíli nesrozumitelně vypráví něco o svém snu, jak cestovali za hranice a vzali dva 26 27

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 298. PinkFloyd.cz. [online]. Překlady textů The Pros And Cons… 2009 [cit. 1. ledna 2009]. Dostupné z

21

stopaře. Tuto scénu dokresluje i samotný obal alba z dílny Geralda Scafea s grafickou ilustrací nahé nymfy, stopující všechny přijíždějící řidiče. Jeho manželka mu pak radí, aby zkusil znovu usnout. Muž se tedy v 4:33am (Running Shoes) vrací do svého snu, v němž spolu se svou ženou cestují autem po Evropě. Ve vzduchu se však vznáší neurčitý pocit hrozby. Evropa je stále zmítána vlastní psychologickou krizí danou osamělostí, rozdělením a růzností, kde hranice jsou nebezpečná místa a zákon je zrádný přítel. Náš cestující hrdina vezme nádhernou vyhládlou stopařku. Chtíč přemůže strach, a zatímco se snaží dívku zaujmout, jeho pohodlný rodinný sedan se mění v zelené Lamborghini. Poté vypravěč informuje, že mladá lady je již okouzlena natolik, aby jí mohl „předvést sílu svého motoru“ a ona „cítila dotyk chtíče“27. Avšak ve chvíli, kdy si muž chystá dívku podrobit úplně, získává strach znovu nadvládu nad chtíčem. Vzájemné intimnosti jim přeruší dva Arabové s noži, stojící přímo u jejich postele a muž zpytuje svědomí za nevěru, jíž se na své ženě dopustil. Paralyzovaný strachem je v 4.37 AM (Arabs With Knives And West German Skies) vržen zpět na jakési západoněmecké předměstí. Je posedlý vztekem kvůli své bezmoci a touze vrátit se zpět k „k dívce s batohem na zádech“ a „cítit její jemné vlasy“27. Najednou jsou ale opět spolu, tentokrát v malém hotelu naproti řece Rýn. Muž a dívka povečeří v hotelové restauraci, poté se jdou ubytovat do pokoje č.143 a objednají si snídani na ráno. Následuje 4.39 AM (For The First Time Today, part 2), v níž hrdina vypráví, že „dnes úplně poprvé cítil její tělo ležet vedle svého“27. Prosí dívku, aby s ním zůstala, přičemž se opět probouzí ze snu a budí i svou manželku, která z toho už evidentně není nadšená. Přiměje ho znovu, aby si lehnul, a sama poté usne. V rockovém snu 4.41 AM (Sexual Revolution) leží muž v posteli zasažený vztekem a zuřivostí. Neustále opakuje „Hej…holka, vytáhni dýku a nechme se zranit sexuální revolucí“27. Upadá zpět do snu, v němž přemítá o zeměpisných řešeních svého manželského problému v 4.47 AM (Remains Of Our Love). Spolu s ženou a dětmi se vrací do Wyomingu, rodné země své manželky, kde společně žijí v chatě na venkově. Žena je nadmíru spokojená a oba jsou šťastní. Experiment s venkovským životem však selhal. Manželka se zamiluje do jiného muže a rodinná idyla se v 4.50 AM (Go Fishing) začíná rozpadat: „Listí už všechno opadlo a naše úroda se rychle kazila. Bylo po všem. A jeden víkend kamarád z východu s prohnilou duší srdce ti

22

ukradl“28. V 4.56 AM (For The First Time Today, part 1) muž hodnotí svou situaci a připouští, že „je opuštěný na téhle odporné cestě“28. Stává se z něj stopař, když v dalším snu 4.58 AM (Dunroamin' Duncarin' Dunlivin') mu zastavuje řidič kamionu. Muž se vyškrábe do kabiny a sedne si vedle truckera, který je rád, že si má s kým povídat o bitvách mezi pohlavími. Když si ale uvědomí, že muž mu zřejmě pozvrací jeho nablýskané kovbojské boty, vyhodí ho z kabiny. Po setkání s „Andělem na Harleyi“29, který „přijíždí, aby se setkal se svým věrným tulákem“28 v eponymní melodické písni 5.01 AM (The Pros And Cons Of Hitch Hiking), se děj alba chýlí ke svému konci a hlavní hrdina klesá až na samotné dno lidské existence. V nádherně napsané skladbě 5.06 AM (Every Stranger's Eyes) se ocitá v jakémsi motorestu, kde s ním sympatizuje číšnice se zlatým srdcem, která mu znovu přinese pocit, že ještě existuje skutečný život a láska. Konečně má čas na zamyšlení, aby si uvědomil, jak snadná je cesta dolů: „V motorestech a restaurantech, v limuzínách Cadillac, v přítomnosti těch, kterým dávno ujel vlak, a existencí, které nemají kam hlavu složit, já rozeznávám… sám sebe v očích každého cizince…“28. Hrdina příběhu pomalu procitá v závěrečné chvilce vyjasnění 5.11 AM (A Moment Of Clarity). Natahuje ruku, aby se dotkl vlasů své ženy a přesvědčil se v té tmě, že jej neopustila a on nemusel trávit další chvilky v objetí samoty. Hluboce se mu proto uleví, když zjistí, že po celou dobu vlastně spal vedle své milované ženy. Roger Waters vysvětloval, že „v kontextu těchto snů zvažuje podvědomí všechna pro a proti soužití s jednou ženou v rámci rodiny v kontrastu s voláním divočiny, chcete-li“29. Manželství a láska nakonec zvítězí, jak je ostatně patrné ze samotného závěru celého díla, jehož dedikace je určena autorově ženě Carolyne Waters.

4.4 Propadák? – hudební složka alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking O albu The Pros And Cons Of Hitch Hiking bylo v době jeho vzniku napsáno mnoho nelichotivých slov. Dokonce i Kurt Loder, redaktor časopisu Rolling Stone, který velmi ocenil The Final Cut, snesl na desku nebývalé množství negativní kritiky, ve srovnání s ódami pěnými na About Face Davida Gilmoura. 28

29

PinkFloyd.cz. [online]. Překlady textů The Pros And Cons… 2009 [cit. 1. ledna 2009]. Dostupné z Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 303.

23

„Pros And Cons je převedením obvyklého Watersova mrzoutství do hudebních žvástů. Album bude zajímavé pro postanalytické fetišisty Pink Floyd a ostatní vážně postižené neurotiky… Neumím si představit, že by si někdo poslechl víc, než jednou tuhle podivně statickou a nepříjemně mdlou desku. Když se do toho přidá Rogerův táhlý hlas, mohli byste spočítat skutečné melodie na prstech packy Mickey Mouse. Ukazuje se, že nejdůležitější hudební složkou ve skupině byl nakonec Dave, jehož poslední sólové album získává ještě na lesku ve srovnání s tímhle propadákem.“30 (Kurt Loder, Rolling Stone)

Nicholas Schaffner vyslovil ve své knize „A Saucerful Of Secrets – The Pink Floyd Odyssey“ (česky „Odysea zvaná Pink Floyd“, přeložili Hana Kožušková a Zdeněk Jumr, Praha, Erika 1994) řečnickou otázku: „Bylo snad The Pros And Cons Of Hitch Hiking, dílo skrytého génia, přiliš náročné, než aby se dalo okamžitě ocenit?“ Pokusím se na tuto otázku s odstupem čtvrt století odpovědět. Ještě nikdy se za celou dobu trvání umělecké tvorby Rogera Waterse nenašel na poli odborné veřejnosti člověk, který by se odvážil negativně kritizovat jeho texty, ať už v rámci skupiny nebo na jeho sólových albech. Mohlo by se téměř zdát, že tuto část jeho tvůrčího přínosu ochraňuje jakýsi punc nedotknutelnosti. Proto je možné v případě alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking omezit celý spor pouze na složku hudební. Jestliže ale budu nadále pokládat celé dílo v jistém slova smyslu za „film pro uši“, jehož scénář tvoří právě textová složka, pak ovšem musím hudební složku nazývat soundtrackem k tomuto filmovému scénáři. Část kritiků Rogeru Watersovi vytýkala, že album obsahuje jen málo hudebních motivů, které se navíc opakují často bez sebemenší změny. S touto kritikou sice souhlasit lze, ale jen částečně. Skutečně, čtyři písně na albu jsou postaveny na stejném hudebním základě, jen s jiným sólem, většinou kytarovým Erica Claptona. Konkrétně se jedná o písně č.1 4:30 AM, č.6 4:47 AM, č.9 4:58 AM a závěrečná č.12 5:11 AM. Při bližším zkoumání však zjistíme, že tyto písně nebo chceme-li sny, tvoří jakousi dějovou osu celého příběhu a je proto zřejmé, že pro vykreslení jeho spojitosti zvolil Roger Waters i shodné melodické téma. V žádném případě se tedy nejedná o nedostatek hudebních nápadů, z něhož jej kritikové, fanoušci, ale i David Gilmour nejednou obviňovali. Uvážíme30

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 299-300.

24

li, že sám autor mnohokrát před tímto opusem, ale i po něm dokázal, že nedostatkem hudební invence skutečně netrpí, vychází najevo skutečnost, že tato obvinění jsou zcela lichá. Osobně tedy zastávám názor, že jde pouze o nepochopení jeho tvůrčího záměru, v tomto případě ne nepodobnému kompozičním postupům většiny skladatelů filmové hudby. Vždyť existuje bezpočet příkladů oceňované filmové hudby, která je postavena na jednom základním hudebním tématu obměňovaném v mnoha variacích. Za zmínku zde určitě stojí Vangelisova hudba k filmu „Ohnivé vozy“ či rovněž Oscarem oceňěná hudba Johna Barryho k filmu „Vzpomínky na Afriku“. Stejně tak většina filmové hudby renomovaných skladatelů v tomto oboru, Ennia Morriconeho či Howarda Shorea, s nimiž později Roger Waters na filmové hudbě spolupracoval. Když tyto poznatky shrnu a připočtu skutečnost, že album The Pros And Cons Of Hitch Hiking se po čtvrt století od svého vydání těší stále vzrůstající oblibě u fanoušků, ale rovněž u odborné kritiky, docházím k závěru, že Roger Waters zůstal sice v daný okamžik nepochopen, avšak tímto hudebně-textovým pojetím vytvořil další trvalou a nadčasovou hodnotu, přestože s ní poněkud předběhl svoji dobu. Zda se jedná o dobré rockové album v pravém slova smyslu tohoto pojmu, by bylo téma pro další diskuse. Každopádně ale jde o kvalitní umělecké dílo jako celek, avšak velmi odlišné od toho, co bylo od Rogera Waterse, v době nečinosti skupiny, očekáváno. Odvíjí se spíše v baladické až vypravěčské poloze a obsahuje řadu křehkých melodií. Po stránce hudební není příliš stavěno na výrazných chytlavých písních a rytmice jako album About Face Davida Gilmoura. Je zřejmé, že Roger Waters se soustředil na dokonalé vykreslení celého příběhu, který je sice složitý, ale jako nápad velmi originální.

4.5

David Gilmour opět sólově „Je velmi příjemné pracovat bez toho, že se musíte s někým hádat, abyste

prosadil svou (abyste to stejně nakonec neprosadil).“31 (David Gilmour) Pravdou je, že na rozdíl od debutového eponymního alba David Gilmour (1978), nepřipomíná druhá sólová deska Davida Gilmoura, About Face (1984), ani v nejmenším dílo někoho, kdo si od své mateřské skupiny jen odskočil. Jde o 31

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 288.

25

maximálně propracované a kvalitní rockové album, na němž se podíleli, stejně jako na The Pros And Cons Of Hitch Hiking Rogera Waterse, špičkoví studioví hudebníci, včetně Národní filharmonie řízené Michaelem Kamenem. Je ovšem nutno podotknout, že na rozdíl od všeho, na čem se David Gilmour podílel s Pink Floyd, představuje About Face přímočarou nekomplikovanou melodickou a proto také na první poslech líbivou rockovou hudbu. Takovou, která člověka příliš nenutí k zamyšlení. A to nemluvě o textech, s nimiž měl David Gilmour vždy problémy a při jejichž tvorbě v tomto případě požádal o spolupráci svého přítele Pete Townshenda, kytaristu rockové legendy The Who32. Ačkoliv David Gilmour omlouval mnohdy obsahovou prázdnotu svých textů slovy, že se nikdy nesnaží, aby jeho písně v sobě zahrnovaly nějaké poselství, přiznal, že zároveň nevidí důvod se právě takovým veršům vyhýbat. Výsledkem je proto například Murder s textem, adresovaným vrahovi Johna Lennona. Jiná skladba You Know I´m Right je otevřeným dopisem Rogeru Watersovi a písně Cruise se sarkastickým komentářem rozhodnutí Reaganovy administrativy rozmístit řízené střely Pershing 2 na britském území či Out Of The Blue s poselstvím o konci světa, odrážejí politickou realitu. Nicméně i přes všechnu ambicióznost nebyly Gilmourovy texty ve spojení s pompézní hudební složkou na albu jeho silnou stránkou. Dokonce i většinou opatrný Peter Jenner33 je označil za konvenční a běžné banální texty, jako u většiny rockových textařů. Vzhledem k tomu, že Roger Waters vyvolal přesvědčivý dojem, že Pink Floyd je on sám, většina rockových kritiků albu About Face věnovala jen letmou pozornost, kterou Kurt Loder v magazínu Rolling Stone zakončil slovy: „Není to vůbec špatné, ale až na vyznavače Pink Floyd to nemá větší smysl.“34. Tento názor však po vydání Watersova The Pros And Cons Of Hitch Hiking poopravil ve prospěch Davida Gilmoura. Každopádně ale album i následné turné, na němž se soustředil spíše na hudbu než na podívanou, zastihly Davida Gilmoura na jeho dosavadním hudebním vrcholu. Pomohly mu získat pevné vazby s hudebním tiskem, které později využil ve svůj prospěch při obnovení činnosti kapely bez Rogera Waterse. Jeho brzké spojení s MTV mu dalo během nadcházející války 32 33

34

The Who, britská hudební skupina založená v roce 1964. Peter Jenner (*1943), umělecký manažer rockových skupin, nahrávací producent. S Pink Floyd se poprvé seznámil v londýnském klubu Marquee 12. června 1966, kdy začalo jejich šestileté vzájemné partnerství. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 296.

26

s Rogerem Watersem trumfy do rukou. Situaci nejlépe charakterizoval jeden z věrných fanoušků, když připustil, že „Gilmour získává více než Waters, protože je společenský. Roger ne, všechno u něj zůstává jen na povrchu“35. Jinak řečeno, Roger Waters se nesnažil jako David Gilmour navazovat přátelství s vlivnými osobnostmi báječného světa rokenrolu. Skoro by se mohlo zdát, že se od této chvíle rozpoutává proti Rogeru Watersovi nepřátelská kampaň, protože řada lidí dávala právě jemu za vinu zánik skupiny Pink Floyd.

„Je jedním z těch lidí, kteří potřebují všechno řídit. Na zkouškách jsem s ním vycházel velmi dobře, ale v okamžiku, kdy jsme vyrazili na cestu, byl to někdo jiný. Bylo dost náročné pro něho pracovat. Určitě tam bylo dost nervozity. Myslím, že Rogerovi vyhovuje, když vytváří jistý stupeň napětí. Pochopitelně, že Eric Clapton měl větší volnost, než ostatní hudebníci. Protože byl mistrem improvizace, hrál každý večer trochu jinak, hrál tak jak cítil. Hrát s ním byla skutečně radost.“36 (Tim Renwick37)

Naproti tomu Roger Waters přijal jen s nechutí skutečnost, že k jeho postfloydovské kariéře patří i propagace ve sdělovacích prostředcích, jako to dělala každá jiná rocková hvězda. Několik hodin před debutem svého nového představení v londýnském Earl´s Court, poskytl redaktorům MTV obsáhlý rozhovor, přičemž doufal, že se mu podaří dostat na obrazovku videa, propagující dva singly z alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking. Diváky ale nejvíce zajímal jeho názor na skupinu Pink Floyd a zejména The Wall, který jim ovšem odmítl poskytnout a rozhovor tak skončil kyselými obličeji na obou stranách. MTV nakonec nikdy neodvysílala ani rozhovor, ani videa, načež Waters na oplátku neváhal vyjadřovat svůj názor na nízkou úroveň toho, co MTV naopak odvysílala. Tento hudební kanál, který se stal jednou z nejmocnějších hudebních institucí, poskytl Gilmourovým Pink Floyd ve

35 36 37

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 302. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 300. Tim Renwick (*1949), hudebník, kytarista, steel-kytarista, flétnista a zpěvák. Podílel se na albu Pink Floyd The Division Bell, albu Ricka Wrighta Broken China a koncertních turné Pink Floyd A Momentary Lapse of Reason, The Division Bell, Rogera Waterse The Pros And Cons Of Hitch Hiking.

27

svém vysílání dostatek prostoru, zatímco Rogera Waterse prakticky nepustil na obrazovku. Je proto hořkou ironií, že jen málo osobností rockové hudby sedmdesátých let udělalo víc pro přípravu revoluce videa v MTV v osmdesátých letech, než Roger Waters. Daleko déle trvalo napětí mezi Rogerem Watersem a společností CBS, která odmítla financovat jeho návrat do Ameriky na základě skutečnosti, že se nejedná o propagaci nového alba. Navíc ho ještě urazila tím, že mu dala najevo, že jediné co skutečně chce, je nové album Pink Floyd. Roger Waters zachoval tvář a společnost veřejně označil za „stroj, který hudba vůbec nezajímá“. Jeho představení byla vyprodaná jen vzácně. V té době vyslovil Roger Waters filozofický názor na prázdná sedadla, často zrušená představení a na dopad, který to mělo na jeho bankovní konto: „O ty peníze přicházím já a já taky za všechno ručím. Cítím ale, že je to něco, co jsem dělat chtěl a ne musel…Na rokenrolu jsem vydělal spoustu peněz. Když teď o něco přijdu, tak co.“38 Podle jeho vlastního odhadu nakonec přišel o 400 000 liber.

„Myslel jsem si, že v tom diskolandu si mě přece jen lidi spojí s tou spoustou práce, kterou jsem s Floydy udělal…ale ty bestie nepřijdou a nekoupí si vstupenku. Což mě dost překvapuje.“39 (Roger Waters)

5.

NA OPAČNÝCH PÓLECH „Vždycky jsem Rogerovi říkal naprosto jasně, že se mi líbí být Floyd a že jím

chci taky zůstat. Jestli půjdeš, tak my pojedeme dál. Nedělej si iluze, pojedeme dál.“40 (David Gilmour) „Vy to nikdy nesvedete.“40 (Roger Waters)

5.1 Vše jednou skončí V červnu 1985 se Roger Waters rozhodl, ukončit svoji osobní manažerskou dohodu se Stevem O´Rourkem41, který nicméně setrval v roli manažera (podle Rogera Waterse již neexistující) skupiny Pink Floyd. K takovému kroku ovšem 38 39

40 41

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 301. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 303. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 289. Steve O'Rourke (1940-2003), manažer Pink Floyd od roku 1968.

28

potřeboval souhlas Davida Gilmoura a Nicka Masona, kterým dokonce nabídl, že výměnou za souhlas jim přenechá práva na jméno Pink Floyd. Natolik byl přesvědčen, že ho nejsou schopni využít. Ti však odmítli O´Rourkeovo propuštění oficiálně potvrdit. Roger Waters se proto rozhodl celou záležitost obejít tím, že oznámil nahrávací společnosti, že už nezamýšlí nahrávat s Pink Floyd a požádal EMI a CBS, aby ho vyvázaly ze smluvních závazků jako člena této skupiny. Tím se však dopustil chyby, protože ponechal Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi dostatečně volné ruce, aby vyvrátili skepsi Rogera Waterse a vzkřísili Pink Floyd bez něj.

5.2 Svobodný jako vítr Prvním projektem Rogera Waterse, jakožto oficiálně potvrzeného sólového umělce, byla hudba k celovečernímu animovanému filmu When The Wind Blows (1986) o slepé uličce, do které se svět dostal po zničující válce. Silně satirická politická karikatura vychází z románu Raynolda Briggse z roku 1982, vyprávějící o starším páru, který přežil nukleární útok jen proto, aby pomalu umíral na ozáření. Film natočený na motivy potenciálních střetů mezi fundamentalisty a jejich odpůrci, inspiroval Rogera Waterse k napsání i v současné sobě stále aktuální písně Towers of Faith, která je přesně o tom, co se i v současnosti děje na středním východě. Zpívá se v ní o světovém obchodním centru a zneužití náboženského přesvědčení k vypořádání se s něčím, co je jiné, a proto nám vadí. Spolu s písní Folden Flags, která doprovází závěrečné titulky, napadají bezmyšlenkovitý nacionalismus a dogma. Roger Waters přispěl ještě osmi vhodnými apokalyptickými hudebními nápady i konkrétní hudbou. Hudba k When The Wind Blows byla nicméně jen jakousi zkouškou na jeho následující projekt, v němž ještě zesílil důraz na téma jaderného nebezpečí. Když byl film uveden do kin, označil Roger Waters skupinu svých spolupracovníků jako „The Bleeding Heart Band“42.

5.3 Druhý film pro uši – obsahová složka alba Radio K.A.O.S. „Rogerovy představy jsou často velmi osobní a intenzivní. Vždycky jsem cítil, že by bylo třeba je odlehčit a vyvážit. To, jak vám The Wall buší perlíkem do hlavy, nakonec bolí. Sám jsem se to vždycky pokoušel změnit: Není to trochu moc 42

The Bleeding Heart Band, doprovodná skupina Rogera Waterse v 80. letech 20. století.

29

nešťastný? Nemohlo by to skončit dobře? Nakonec se mi to u Radia K.A.O.S. povedlo.“43 (Nick Griffiths44)

Opět jde o klasické monotematické album a stejně jako v případě multimediálního projektu The Wall, bylo i nové dílo od samého počátku zamýšleno jako album, show a následně i film, k jehož realizaci ovšem došlo pouze formou krátkého videa, podobně jako v případě The Final Cut. Rozsáhlá koncepce, která tu nepochybně dosáhla svého dalšího vrcholu, je realizovaná prostřednictvím pořadu „hrajeme na přání“ uváděného DJ Jimem Laddem v renegátské rozhlasové stanici Radio K.A.O.S. v Los Angeles. Inspirací byla Rogeru Watersovi skutečně existující rozhlasová stanice KMET, v níž byl opravdový DJ Jim Ladd zaměstnán a která byla v té době na pokraji přechodu k čistě komerčnímu vysílání a proto jejímu starému personálu hrozilo propuštění. Autor se tedy obává, že všemocné agresivní tržní síly všechno dobré ničí a lidem dělají peklo ze života. Album Radio K.A.O.S se pak odehrává jako dialog právě mezi Jimem Laddem a Billym, tělesně postiženým chlapcem z hornického města Walesu zužovaného ekonomickými problémy, který s ním naváže rádiové spojení. Prostřednictvím písní se pak Jim dovídá Billyho příběh:

„Billy a Jim sdílejí obavy z růstu dominantního postavení tržních sil v běžném životě: diskžokej se obává úplného odlidštění rádia, zatímco Billy se bojí, že zneužití satelitního spojení, místo aby lidi spojovalo, přivedlo zemi na pokraj zničení“.45 (Roger Waters)

Billy, kterému je 23 let, je okolím považován za mentálně retardovaného, ačkoliv se pouze neumí vyjadřovat a je upoután na invalidní vozík. Jeho bratr, dvojče Benny, je ve Walesu zaměstnán jako horník. Se svou manželkou Molly mají malého čtyřletého synka Bena a malé miminko. Obě děti jsou ovšem podobné Billymu, který

43 44

45

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 314. Nick Griffiths, studiový inženýr nahrávacích studií Pink Floyd - Britannia Row Studios. Podílel se na albu Pink Floyd The Wall, na prvním sólovém albu Davida Gilmoura a na projektech Rogera Waterse When The Wind Blows, albu Radio K.A.O.S. + turné, albu Amused To Death, koncertu The Wall Live in Berlin a turné In The Flesh. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 313.

30

pochopitelně předstírá, že o ničem neví. Důl, v němž je Benny zaměstnán, je vlivem „tržních sil“ uzavřen a vesnice, pro jejíž muže představoval zdroj obživy, pomalu umírá. Jednoho dne vzal Benny Billyho na večerní tažení po místních hospodách. V noci, když už byl řádně alkoholicky posilněn, si Benny v opojení a v návalu vzteku proti obchodní a ekonomické státní politice, vylévá zlost na jednom obchodě s elektronikou. Rozlítily jej televizní obrazovky, ukazující nekonečnou, avšak falešnou blahosklonnost ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové. Jako satisfakci za příkoří, které ztrátou zaměstnání utrpěl, ukradl Benny mobilní telefon a krátce na to bez zábran balancuje na zábradlí z betonových bloků na mostě přes dálnici. Ke vší smůle je ovšem té samé noci zabit právě projíždějící taxikář, na jehož auto se ze stejného mostu jeden z těchto bloků zřítil. Policie proto přichází vyslýchat Bennyho, který ve strachu uschoval ukradený mobilní telefon pod deku Billyho invalidního vozíku. Zatímco si Bennyho odváží policie, tak jeho bratr Billy, který je zcela jiný, prozkoumává vlastnosti mobilního telefonu a podaří se mu zjistit, na jakém principu funguje. Benny je poslán do vězení za něco, co pravděpodobně neudělal a Billy si připadá, jako by mu někdo odřezal polovinu těla. Nedokáže se pořádně vyrovnat s nepřítomností bratra, jehož noční konverzace s jinými rádiovými nadšenci mu velmi chybí. Švagrová Molly přiměje pod tlakem událostí Billyho, o něhož se sama nedokáže postarat, aby se odstěhoval ke svému prastrýci Davidovi, který během druhé světové války emigroval do Spojených států, kde byl donucen pracovat na projektu Manhattan, zabývajícím se vývojem nukleární bomby. David, hledající ve stáří odpuštění, je rovněž velký nadšenec do rádia a často hovoří se svými kamarády o Černých horách (Black Hills), o svém mládí, mužském pěveckém sboru a o domově. Velmi jej znepokojuje, že všechny důležité problémy jsou médii, vytvářejícími jen jakousi „mýdlovou operu státu“, značně zlehčovány. Určitou naději, povzbuzení a potěšení však nachází v koncertu Live Aid. Zatímco Billy naslouchá svému strýci a uvědomuje si pravdu a životní moudrost, která ze starého muže vyzařuje, experimentuje s mobilním telefonem a díky své nadpřirozené schopnosti se naučí volat i bez přístroje. Kromě toho, že dokáže přímo ve své hlavě poslouchat rádiové vysílání, se mu navíc podaří pomocí počítačů a hlasových syntezátorů zvládnout i syntetizaci řeči.

31

Své nově nabyté dovednosti využije k navázání kontaktu právě s Jimem Laddem, diskžokejem rockové stanice Radio K.A.O.S., osamoceně bojující proti formální podobě rozhlasového vysílání. Zatímco Raegan s Thatcherovou vytvářejí politické ohňostroje bombardováním Libye, aby odvrátili pozornost od problémů uvnitř státu, stanou se Billy a Jim dobrými přáteli. Nejenže Billy rozvine své schopnosti do té míry, že je schopen ovládat nejmocnější počítače světa, ale rozhodne se udělit největším jaderným mocnostem lekci v podobě simulovaného nukleárního úderu, kterému předchází čtyřminutové varování (skladba Four Minutes trvá přesně čtyři minuty ve stylu The Pros And Cons of Hitch Hiking). Překoná přístup i do vojenského satelitu a ten vysílá zmatené zprávy, že nukleární střely jsou namířené na velká světová města. Současně ovšem vyřadí z provozu veškeré vojenské možnosti „sil, které jsou“ (The Powers That Be) na protiútok. Voják s bílou kravatou v protiatomovém bunkru otočil klíčem, aby spustil protiútok. Nic se však neděje. Zbývá mu už jen sledovat, jak se tečky na radaru přibližují, zatímco si zacpává uši a myslí na svou ženu a děti…Hrobové ticho. Nic se nestalo. Pořád jsou naživu! Billy svou dokonalou iluzí vyděsil celou planetu. Na temné straně Země, kde je noc, rozsvěcují lidé svíčky a v Billyho rodném Walesu začal v hospodě jeden muž zpívat a ostatní se k němu přidávají. Příliv se zvedá. Závěrečná píseň The Tide Is Turning (After Live Aid) vypráví o tom, že každý, kdo si myslel, že zemře, si před svou smrtí uvědomil, že strach a soutěživost šířené masovými médii nejsou tak důležité, jako láska ke svým blízkým a rodině. Album je proto věnováno každému, kdo se cítí být v moderní době frustrován vlivy monetarismu.

5.4 Jiný Roger Waters – hudební složka alba Radio K.A.O.S. Album Radio K.A.O.S. má sice poměrně jasně předepsanou příběhovou linii, ale hudba na něm nepůsobí nijak svázaně. Je dokonce volnější než kdykoli předtím a působí až nezvykle přímočarým dojmem. Hudebně je však velmi vzdálené všemu, co kdy Roger Waters napsal před ním i po něm. Jestliže mu kritika v případě alba The Pros And Cons Of Hitch Hiking vytýkala nedostatečnou melodičnost a chytlavost skladeb, Radio K.A.O.S. nedává k podobným námitkám sebemenší příležitost. Většina písní je postavena na všudypřítomné rytmice, protože Roger Waters při

32

komponování použil Linnův bicí automat a k Nicku Griffithsovi najal producenta specialistu Iana Ritchieho46. Když se po ročních přípravách dostalo album konečně na desky, většina fanoušků a kritiků byla nadšena a tvrdila, že výsledek je mnohem zdařilejší, než The Pros And Cons Of Hitch Hiking.

„Přesto je v něm ještě něco chladného a sterilního, jako by přemíra myšlenek obsažených v textu a nadbytek technologie nenechávaly už žádný prostor pro hudbu.“47 (Nicholas Schaffner48)

Naproti tomu ovšem nutno říci, že přetechnizovaná zvuková a hudební složka alba přesně koresponduje s jeho textovým obsahem, sahajícím až někam k hranicím science fiction. Jestliže navíc uvážíme, že album vzniklo v druhé polovině osmdesátých let, která byla obecně pod vlivem nových technických elektronických vymožeností, jeho zvuk tak přesně odráží dobu svého vzniku. Vždyť obdobného „novátorství“ je možno si povšimnou i u jinak samozřejmě dokonalého díla Leonarda Cohena I´m Your Man, vydaného o rok později. Když navíc připočteme opravdu velké množství chytrých a výrazných hudebních nápadů, není divu, že mnozí lidé považují album Radio K.A.O.S. za absolutní vrchol sólové tvorby Rogera Waterse. Ačkoliv se dá pochpitelně i tento názor kontrovat, album samotné k němu přímo vybízí. Ta chytlavá deska získala oproti The Pros And Cons Of Hitch Hiking mnohem větší úspěch a nadšené ovace a definitivně osvobodila Rogera Waterse od minulosti, i od Pink Floyd.

„Když pracuji na některé z Rogerových věcí, často postrádám skutečně dobré kytarové vstupy. A je jen jediný kytarista, který se kdy Rogerovi postavil. Dnes je z něj blahosklonný diktátor, který druhým platí a dostává od nich, co chce. Floyd fungovali, protože tam byla určitá demokracie. Hrozně rád bych viděl Floydy zase spolu, protože jich je taková škoda. Chemie mezi těmi dvěma hráči byla toho druhu, 46

47 48

Ian Ritchie, skladatel, producent, aranžér a saxofonista. Byl producentem alba Radio K.A.O.S. Rogera Waterse, kterého rovněž v letech 2006-2007 doprovázel jako saxofonista na turné The Dark Side Of The Moon. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 315. Nicholas Schaffner (1953-1991), americký spisovatel, hudební publicista, novinář. Mezi jeho nejznámější práce patří biografie „Beatles Forever“ a „A Saucerful of Secrets: The Pink Floyd Odyssey“.

33

že spolu mohli dokázat mnohem víc než každý sám. Dave a Roger se velmi dobře doplňovali“.49 (Nick Griffiths)

5.5 Válka o Pink Floyd „Po Rogerově odchodu jsem jediným, kdo mohl dát kapelu dohromady a pokračovat. Pokud nechci zahodit dvacet let tvrdé práce a začít znovu sólovou kariéru, pak musím přesně tohle udělat. Je moc hezké být úplně volný a dělat si, co chci. Ale lidé neznají moje jméno. Nestrávil jsem dvacet let, abych proslavil svoje jméno, strávil jsem dvacet let, abych proslavil jméno Pink Floyd.“50 (David Gilmour)

David Gilmour zatím koncentroval svou energii, aby dokázal, že ho Roger Waters potřebuje víc, než on Rogera Waterse. Na svém historickém hausbótu Astoria, který nechal mezitím přestavět na nahrávací studio, započal s Nickem Masonem práce na novém albu, které mělo ujistit veřejnost, že jméno Pink Floyd stále žije. Atmosféru jim pomáhala vytvářet řeka Temže, na níž byla Astoria asi dvacet pět kilometrů od Londýna zakotvena, a která se podle slov koproducenta Boba Ezrina51 „vkrádala“ do všech písní. Na natáčení alba byl pozván i Rick Wright, i když zpočátku pouze jako najatý hráč, protože David Gilmour měl v živé paměti jeho nulové přispění k albu The Wall. Dokud David Gilmour prohlašoval, že ty nahrávky mohou skončit na jeho sólovém albu, nebo být začátkem zcela nové kapely, bylo vše v pořádku, ačkoliv představitelé nahrávací společnosti sázeli na nové album Pink Floyd. Jakmile se však na zasedání správní rady společnosti Pink Floyd Music Ltd. Roger Waters dozvěděl o nově otevřeném bankovním účtu pro pohyb financí na nový projekt Pink Floyd, rozpoutala se otevřená válka Floydů. Roger Waters inicioval v předvečer Všech svatých roku 1986 u Nejvyššího soudu proces, jehož cílem bylo defininitivní rozpuštění skupinového partnerství a ukončení činnosti skupiny jednou provždy. Jeho argument zněl, že Pink Floyd už nemají dále z čeho tvořit, což by se mělo uznat, aby byla zachována dobrá pověst jména skupiny.

49 50 51

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 313. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 321. Bob Ezrin (*1949), kanadský hudebník, klávesista, bubeník, klávesista, producent a skladatel. Poprvé spolupracoval s Pink Floyd na albu The Wall.

34

Oba své bývalé hráče zažaloval za neoprávněné užívání jména Pink Floyd, na které si činil nárok sám, coby autor drtivé většiny skladeb. První kolo vyhrál, ale odvolací soud nakonec uvážil "množstevní přesilu" zbylých členů a udělil práva k užívání jména Pink Floyd (a tím pádem i práva k užívání dosavadních ochranných známek) Nicku Masonovi a Davidu Gilmourovi.

„Co se týká floydovského sporu, chápu Rogera Waterse jako člověka polapeného a zraňovaného svým nešťastným konfliktním pocitem vlastnictví. Gilmoura naopak vnímám jako šikovného intrikána a záludného polního maršála. V tom je jeho síla v současných střetech.“52 (Timothy White53)

„Překvapuje nás, že si Roger myslí, že Pink Floyd nemá z čeho tvořit, když není zapojen do prací na současném projektu. Všichni tři jsme naším novým dílem velmi vzrušeni a dali bychom přednost tomu, aby nás veřejnost soudila až podle úrovně příštího alba Pink Floyd. Síla Pink Floyd vždycky spočívala v talentu všech jejích čtyř členů. Rogerův umělecký vklad nám přirozeně schází. Budeme však pokračovat ve společné práci jako dřív.“54 (David Gilmour)

„V Rogerově životě se málokdy stalo, že by se mu někdo postavil do cesty, když prosazoval své plány a dělal, co chtěl. Proto si myslím, že ho ohromilo, co se stalo. On skutečně věřil, že bez něho nic nesvedeme. Stále věří, že nás dělal on. Je to vždycky problém, když jednáte s lidmi, kteří jsou o něčem pevně přesvědčeni.“55 (Nick Mason)

5.6 Byl chvilkový výpadek rozumu nutný? „Než Roger odešel, měl jsem spoustu problémů s orientací kapely. Považoval jsem ty písně za hrozně upovídané – a protože význam těch slov byl tak důležitý, hudba se stala pouhým doprovodem textů, a to nijak inspirujícím. The Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here byly tak úspěšné nejen pro Rogerův podíl, ale také

52 53 54 55

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit.,s. 325. Timothy White (1952-2002), americký hudební publicista a editor. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 320. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 320.

35

proto, že hudba a texty byly vyváženy líp než současná alba. A právě o tohle jsem se pokoušel v A Momentary Lapse Of Reason – zvýraznit hudební stránku, obnovit vyváženost.“56 (David Gilmour)

Když bylo v roce 1987 album A Momentary Lapse Of Reason vydáno, nutno uznat, že pro řadu běžných fanoušků nejen jako album Pink Floyd vypadalo, ale také dobře znělo, a to mnohem přitažlivěji než Radio K.A.O.S., neboť David Gilmour se očividně pokusil o zvukový návrat někam do období alba Wish You Were Here. Navíc zaznamenalo na rozdíl od alba Rogera Waterse okamžitý a ohromný obchodní úspěch. Vzhledem k minimálnímu tvůrčímu přínostu Nicka Masona a Ricka Wrighta není od věci si uvědomit, že se jedná ve své podstatě o třetí sólový projekt Davida Gilmoura, podobně, jako se v případě alba The Final Cut jednalo prakticky o sólové album Rogera Waterse. Na A Momentary Lapse Of Reason se výraznou měrou projevila absence textů Rogera Waterse, což nemůže omluvit ani sebekritika Davida Gilmoura, že je horší než špatný textař. Se stejným problémem se potýkal již v případě alba About Face, kde mu jej pomohl vyřešit Pete Townshend. Nyní mu s texty, které, v porovnání se sděleními Rogera Waterse, svou mělkostí skutečně nemají žádnou vypovídající hodnotu a lze je zařadit do spodní zásuvky průměrných rockových textů, vypomohl zejména Anthony Moore57. Po stránce hudební naznačuje album jasný odklon od stylu Pink Floyd z konce šedesátých let a let sedmdesátých a zvukově se diametrálně liší od klasického albového triptychu, o albech The Wall či The Final Cut ani nemluvě. Při troše schovívavosti lze ale na albu A Momentary Lapse Of Reason přece jen nalézt alespoň tři spojovací články se slavnou minulosti skupiny z poloviny sedmdesátých let: hlas a kytaru Davida Gilmoura a v neposlední řadě i jeho grafickou podobu, jejíž koncepce se opět ujal Storm Thorgerson. Ta zobrazuje 800 železných nemocničních postelí, které byly rozloženy na pláži v jihozápadní Anglii v Devonu, kam byly přivezeny z Londýna a během dvou dnů rozloženy do tvaru, 56 57

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 323. Anthony Moore (*1948), britský experimentální hudebník, skladatel, umělec a producent. Spolupracoval se skupinou Pink Floyd na jejich dvou posledních albech (A Momentary Lapse of Reason a The Division Bell). Podílel se hudebně i textově na posledním sólovém albu člena Pink Floyd Ricka Wrighta, Broken China.

36

odrážejícího říční motiv alba. Vzhledem k faktu, že se nejedná o fotomontáž, nutno uznat, že z uměleckého hlediska představuje „řeka postelí“, jednu z nejlepších výtvarných prací tohoto významného světového grafika a neoficiálního člena Pink Floyd.

„Lapse of Reason je padělek. Jestli se někdo z nás měl jmenovat Pink Floyd, jsem to já. Tam ti jdou jen po penězích. Osobně si myslím, že je to ubohé. Nechápejte mě špatně – miloval jsem Pink Floyd. A to, co se teď děje, mě velmi, velmi hluboce zraňuje. Myslím, že se měli velkomyslně nechat tím, čím byli: seriózní rockovou kapelou, která se snažila, aby odváděla dobrou práci, dokud se nerozpadla. A když už se rozpadla, mělo to tak podle mého názoru zůstat. Kouzlo dolaru je ale velmi silné.“58 (Roger Waters)

Ohlasy hudební kritiky na album byly spíše negativní. Album ani zdaleka nemá takový náboj a dravost či závažnost jiných, předchozích alb. Jeho název, A Momentary Lapse Of Reason jen nahrával do noty táboru přívrženců Rogera Waterse, kteří v čele se svým idolem prohlašovali album za podvrh.

„Roger mi závidí a já se s tím hodlám utkat. Nikdo jiný nikdy netvrdil, že Pink Floyd je on sám. Kdokoli to dělá, je hrozně arogantní.“59 (David Gilmour)

5.7 A Momentary Lapse Of Reason vs. Radio K.A.O.S. Pokud by David Gilmour vydal toto dílo jako své další sólové album, nelze mít k němu příliš mnoho připomínek, poněvadž jeho styl přesně koresponduje s hudebními názory svého autora, jehož talent poměrně skvěle odráží. Přesto však dvoudílná „skladba“ A New Machine, Part 1, 2 by se s největší pravděpodobností jevila zcela zbytečná i na jeho sólovém albu. Navzdory přesvědčení Davida Gilmoura, který jej považoval za návrat ke skutečnému duchu Pink Floyd, v přímém srovnání s klasickými díly skupiny ze sedmdesátých let, a zejména s alby The Wall a The Final Cut, na nichž měl lví autorský podíl Roger Waters, však v žádném případě neobstojí. Jeho nejvýznamnější a jednoznačně neospravedlnitelnou slabinou jakožto 58 59

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 324. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 320.

37

alba vydaného pod jménem Pink Floyd je především nedostatečná sdělnost v textech a rovněž i přílišná rocková přímočarost a mělkost v hudbě. V tomto okamžiku se nabízí otázka, zda jméno Pink Floyd nemělo nést spíše sólové album Rogera Waterse, Radio K.A.O.S.? Ani na ni ovšem není jednoznačná odpověď. Z hlediska jeho literární úrovně, která nikterak nezaostává za předchozími díly svého autora, jednoznačně ano. Zůstává zde ovšem ještě jeho hudební část, potýkající se s obdobnou rockovou přímočarostí a přetechnizovaným základem jako album A Momentary Lapse Of Reason. Vhledem k jeho nadreálnému textovému obsahu ale přesto tvoří album Radio K.A.O.S. mnohem vyrovnanější celek. Přesto budu opatrný a domnívám se, že v této fázi vývoje se vhledem ke zmíněným faktům ani jedno z alb nemělo jmenovat Pink Floyd. Konečně při sporu o jméno Pink Floyd nebylo ani cílem Rogera Waterse nadále jej používat jako svůj umělecký pseudonym, nýbrž snaha zabránit bývalým kolegům v jeho užívání a především zneužívání. Bez ohledu na vlastnická práva ke značce Pink Floyd, hodnotím album A Momentary Lapse Of Reason jako produkt neuvěřitelného selhání veškeré soudnosti, sebekritiky a úcty k předchozímu dílu ze strany Davida Gilmoura, Nicka Masona a Richarda Wrighta. Jako bezpohlavní a pompézní výsledek okaté snahy dokázat, že skupina Pink Floyd je schopna hodnotné existence i bez přítomnosti Rogera Waterse, aniž by si toho vůbec někdo všimnul. Podle mého názoru tak všichni zůčastnění těžili pouze ze své minulosti, z níž to nejlepší dokonale zpeněžili, bez sebemenšího přispění něčím, co by mohlo být v kontextu předchozího vývoje s čistým svědomím uznáno za umělecky přínosné.

„Je to jako, kdyby se Paul McCartney rozhodl, že třeba s Ringem a různě se střídajícími hudebníky bude pokračovat pod názvem Beatles. Jinými slovy, řekněme, že poté, co se Beatles rozpadli a John Lennon byl ještě naživu, usoudil McCartney, že jeho sólová dráha s Wings není moc úspěšná, a rozhodl se, že najme Ringa a budou se jmenovat Beatles. A tohle jsou pro mě dnes noví, takzvaní Pink Floyd.“60 (Timothy White)

60

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 328.

38

5.8 Na živo „The Pros And Cons Of Hitch Hiking z hudby Pink Floyd vybočovalo. Roger hledal svůj výraz a já si nejsem jistý, že to show bylo úspěšné. Co se ale týká K.A.O.S., má všechny trumfy – hudbu, umělecké vyjádření a svou posedlost.“61 (Jonathan Park62)

Vydání alba A Momentary Lapse of Reason bezprostředně po Radio K.A.O.S., bylo pochopitelně doprovázeno konkurenčními turné obou kapel. Jejich vzájemné nepřátelství

kulminovalo

s postupně

se

zostřujícími

výměnami

názorů

prostřednictvím médií, díky čemuž se rozplynula i dřívější neproniknutelná anonymita Pink Floyd. Během téměř nekonečného světového turné Pink Floyd došla rehabilitace Ricka Wrighta do stádia, že se stal opět plnohodnotným členem skupiny. Členové koncertní sestavy pod vlajkou Pink Floyd ovšem nastolují otázku, co ve skutečnosti tvoří tu pravou skupinu. Scott Page hrál na saxofon, Tim Renwick na kytary, Guy Pratt na basovou kytaru, Jon Carin na klávesové nástroje – a přesto tato skupina sebe sama nazývala Pink Floyd. Pink Floyd World Tour bylo zahájeno v září 1987 a trvalo s drobnými přestávkami prakticky až do roku 1990. I když Roger Waters představení shazoval, že jsou „samá šťáva bez masa“, v této době dosáhli Pink Floyd pravděpodobně svého postwatersovského koncertního vrcholu. Naproti tomu turné Radio K.A.O.S. Rogera Waterse rozhodně nebylo, podobně jako jeho předchozí koncertní šňůra, doprovázeno frontami u pokladen. Tato paradoxní a politování hodná realita, poukazuje na krátkozrakost běžného rockového publika. Zatímco David Gilmour a spol pod hlavičkou Pink Floyd slavili nedozírné komerční úspěchy, tak autor většiny repertoáru, kterému za tyto úspěchy vděčí, se potýkal s nedostatečnou popularitou svého jména mezi lidmi, z nichž většinu zjevně vůbec nezajímá, kdo je autorem díla, které si za léta tolik oblíbili.

61 62

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 320. Jonathan Park, inženýr a designér rockových koncertních show. Pro Pink Floyd pracoval od turné Wish You Were Here roku 1975. Dále vytvořil koncertní představení pro turné Pink Floyd Animals, The Wall, turné Rogera Waterse The Pros And Cons Of Hitch Hiking, Radio K.A.O.S., In The Flesh a koncert The Wall Live in Berlin.

39

„Soutěžím sám proti sobě a prohrávám. Jsem ale spokojený, protože to, co vložíte do kvality, se vám vrací v kvantitě.“63 (Roger Waters)

6.

NOVÉ OBZORY BEZ ŽELEZNÉ OPONY

6.1 The Wall živě v Berlíně „Stále panují zmatky o tom, kdo tam vlastně hrál, což tak docela nechápu. Celé to byla Rogerova show, ale lidé mi pořád děkují a vyprávějí, jak to bylo skvělé. Ještě jsem nepřišel na to, jestli je snazší se skromně usmívat a předstírat, že jsme tam byli my, nebo se pouštět do složitého vysvětlování, že koncert uspořádal Roger s najatými hudebníky.“64 (Nick Mason)

Jestliže zbylí Pink Floyd a lidé v showbysnysu odstavili Rogera Waterse na druhou kolej, měli se dočkat překvapení, kterým někdejší šéf Pink Floyd doslova ohromil celý hudební svět. Ne, že by snad někteří z jeho bývalých podřízených očekávali, že se tento chytrý a soutěživý člověk stáhne do ústraní. Ale nikdo zřejmě nepředpokládal, že Roger Waters na sebe strhne pozornost doslova celé planety politicko-kulturní událostí, která nejenže se zapsala do Guinessovy knihy rekordů jako největší rockový koncert všech dob, ale jako celosvětová kulturní a politická událost zaujala místo hned vedle Woodstocku, Live Aid 1985 a Live 8 2005. Souhra pádu Berlínské zdi a několika dalších šťastných událostí, inspirovala Rogera Waterse ke vzkříšení svého životního veledíla. Uvedení The Wall na Postupimském náměstí u pietně zachované části symbolu tyranie a útlaku v sobotu 21. července 1990, se stalo příležitostí k nadšenému vyhánění duchů studené války, ale i války předešlé. Své autobiograficko psychologické drama přetvořil ve stylu hvězdně obsazované rockové opery Tommy, čímž umožnil setkání téměř pětadvaceti svých slavných kolegů, mezi nimiž nechyběli například Van Morrison, Joni Mitchell, Sineád O´Connor, Marianne Faithfull či skupina Scorpions. Roger Waters shledal příležitost k popuštění uzdy svému pověstnému megalomanství a rozhodl se přivést na pódium symfonický orchestr bývalé NDR dirigovaný Michealem Kamenem a stočlenný pěvecký sbor posádkové hudby sovětských ozbrojených sil. Aby show odpovídala grandiózním 63 64

Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 330. Mason, Nick. Pink Floyd. Op. cit., s. 258.

40

rozměrům celé události, byla nová zeď téměř stosedmdesát metrů dlouhá a pětadvacet metrů vysoká. Měřítko zachovávaly i děsivé nafukovací a vůbec největší loutky Geralda Scarfea. Koncert The Wall Live In Berlin nakonec přímo v Berlíně zhlédlo 350 tisíc diváků a dalších 100 milionů v přímém přenosu u televizních obrazovek po celém světě. Ten, kdo nedostal pozvání na pódium, dostal alespoň vstupenku do hlediště, jen "pan Mason" a "pan Gilmour" - jak své bývalé spoluhráče Roger Waters výhradně tituloval (o "panu Wrightovi" se nikdy ani nezmiňoval) pozvání nedostali. „Filozoficky, politicky, fyzicky i hudebně jsme se rozešli,“ řekl Roger Waters. „Už si jich nevážím.“ Studená válka mezi národy skončila, mezi bývalými kolegy z jedné kapely však dosáhla maxima.

„Koncert v Berlíně byl zcela ojedinělým zážitkem, neopakovatelným. Byl jsem si té strašlivé energie vědom – tehdy asi opravdu stačilo málo, aby ta obrovská masa lidí na jeden pokyn srovnala se zemí celý Berlín. Bylo to opojně děsivé, určitý druh extáze. Pod sebou dav, který ovládáte, ale s nímž nemáte žádný kontakt. Nic většího už bych nikdy zažít nechtěl.“65 (Roger Waters)

6.2 Roger Waters ubavený k smrti „Radio K.A.O.S. vyjadřovalo bolestivé problémy univerzálně, ale téma mého nového alba se zabývá mou vlastní úzkostí.“66 (Roger Waters)

Roger Waters se bezprostředně po úspěchu spektakulárního berlínského znovuvzkříšení Zdi vrátil k projektu, na němž zahájil práci již během turné Radio K.A.O.S. Tehdy uvažoval, že album bude zachycovat další dobrodružství Billyho a Jima. Ukázalo se ale, že předběžné datum vydání, začátek roku 1989 je předčasné, neboť Waters se stále odpoutával od své nahrávací společnosti, údajně kvůli existenci, dle jeho vlastních slov, „jakési skupiny, která si říká Pink Floyd“ a jeho album bylo proto odloženo na neurčito. Je ale rovněž možné, že důvodem, proč nechával materiál uzrát, byla, v době započetí prací, absence dostatečně inspirujícího leitmotivu, o jehož umělecké zpracování by Roger Waters měl zájem. Situace se změnila až začátkem 65 66

Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č.23, s. 22-23. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Op. cit., s. 331.

41

devadesátých let, kdy Irák obnovil staré snahy o anexi Kuvajtu a 2. února 1990 jej napadl. Iráckou snahou byla kontrola nad tamnějšími bohatými ropnými poli, tvořícími třináct procent veškerých světových zásob. Rada bezpečnosti OSN dala Iráku ultimátum, že do 15. ledna 1991 musí Kuvajt zcela vyklidit. Po jeho vypršení začala pod vedením USA a hlavičkou OSN mezinárodní vojenská operace zvaná "Pouštní bouře", jejíž cíl, osvobození Kuvajtu, byl splněn. V období mezi lednem a únorem byl Irák přinucen Kuvajt opustit a 28. února 1991 byl uzavřen mír. Válka si ovšem vyžádala na sto tisíc obětí a ještě více v Iráku prohloubila tamní ekonomickou krizi. Během války proběhlo také několik akcí s jediným cílem - zabít Saddáma Hussajna - avšak žádný z nich nebyl úspěšný. Válečný konflikt v Perském zálivu zasáhl Rogera Waterse natolik, že se rozhodl reagovat na něj způsobem sobě vlastním. Vnímal jej jako nesmyslný a plný dalších zbytečných obětí a to jen proto, že černé zlato mělo a stále má nedozírnou cenu. Roger Waters vyzrál nejen jako hudební skladatel, ale jistý vývojový posun je možno spatřit i v jeho umění slova. Pro autora nezbytná koncepce již není natolik patrná jako u dřívějších prací, ale přesto je zřejmé, že obdobnou tvůrčí metodu použil již při psaní alba The Final Cut. Společným motivem všech písní je tentokrát všeobecná deziluze ze západní kultury, zejména televizí a masmédií a jejich dopad na psychiku lidí. Vše se pak odehrává právě na pozadí války v Perském zálivu. Rogera Waterse velmi silně inspirovala kniha amerického vysokoškolského profesora Neila Postmana, zabývajícího se teoriemi komunikace, Amusing Ourselves To Death vydaná roku 1985.

6.3 Amused To Death - rozbor alba „Jednou jsem se na přednášce z teorie komunikace zmínil studentům, že mi napsal nějaký potrhlý Angličan, který byl okouzlen mojí knihou Ubavit se k smrti. Když jsem řekl jeho jméno, sálem to zašumělo. Mně to nic neříkalo, ale viděl jsem ty jejich vytřeštěné oči. Roger Waters z nějakých Pink Floyd.“67 (Neil Postman68)

67 68

Vlček, Josef. Roger Waters poprvé v Praze! Xantypa, 2002, č.4, s. 52-55. Neil Postman (1931-2003), americký univerzitní profesor. Autor knihy Amusing Ourselves to Death (Ubavit se k smrti), v níž vyjadřuje svůj skeptický pohled na směr vývoje mediální sféry a především na roli televize jako média.

42

Literární stránka alba Amused To Death je laděna více či méně sarkasticky. Texty většinou kritizují televizi nebo válku, ačkoliv již ne tu druhou světovou, v níž Roger Waters ztratil otce, nýbrž ty nové války za použití moderních prostředků elektronického boje, které umožňují vést je například z třitisíce mil vzdálených hospod, přitom je sledovat v přímém televizním přenosu a hlavně být mimo dostřel (The Bravery Of Being Out Of Range). Roger Waters zve tentokrát posluchače na sledování televize s programem plným násilí, jenž jako otrlí jedinci vnímáme naprosto konzumně a bez sebemenších emocí. Jistý spojovací článek albové koncepce je možno spatřovat v opičákovi symbolizujícím tupého televizního diváka, sedícího před obrazovkou, opojeného volbou programů a uspávaného přesvědčením, že vše co se ve světě hrůzného děje má svůj perfektní smysl (Perfect Sense). Album otevírá poklidná instrumentální kompozice The Ballad Of Bill Hubbard. Na pozadí jedinečného kytarového sóla Jeffa Becka vypráví veterán z první světové války Alf Razzell své traumatizující vzpomínky, jak musel svého raněného přítele, vojína Billa Hubbarda z jednotky Královských střelců osmého batalionu regimentu města Londýna, ponechat vstříc smrti v „zemi nikoho“. V ostrém kontrastu tohoto příběhu pak na jiném kanálu odpovídá mladá dívka na dotaz, co si myslí o válkách: "Na válce mi vlastně nic nevadí. Je to jedna z těch věcí, které ráda sleduju, když dávají přenosy z války. Aspoň hned vím, jestli vyhráváme nebo prohráváme..."69. Celé dílo je tedy věnováno právě vojínu Williamu Hubbartovi. Během práce na albu strávil Roger Waters s Alfem Razzellem dlouhé hodiny povídáním o smrti, smyslu válek a dalších negativních vlivů působících na lidi a některými z těchto myšlenek se nechal při psaní inspirovat. Roger Waters kritizuje Spojené státy za jejich způsob vedení válek, kdy piloti letadel jen plní rozkazy a vychutnávají si krásně modrou oblohu, slepě věřící zkázonosným idejím své progresivní společnosti v Late Home Tonight. Watching TV zase vypráví příběh o čínské studentce, která zahynula v přímém přenosu před televizními kamerami při incidentech v roce 1989 na pekingském náměstí Nebeského klidu, protože snila o svobodě. Chtěla změnit svět, myslela, že ona podivná zeď, oddělující Čínu od okolního světa může padnout. V Three Wishes se 69

PinkFloyd.cz, [online]. Překlady textů Amused To Death. 2009 [cit. 1. ledna 2009]. Dostupné z .

43

objevuje poslední vzpomínka na smrt autorova otce, když jedno z přání, které tajemný Gin plní je, aby jeho otec nezemřel. Ale jak později zjišťuje, přání bylo unáhlené: "…a v okně vidím člověka, kterého jsem se již naučil postrádat"69. Tajemná It's A Miracle s basovou linkou jako vystřiženou z Goodbye Cruel World, závěrečné písně první části The Wall, obsahuje jeden z autorových nejsilnějších textů: „…máme vše, na co jen pomyslíme, zábavní a obchodní centra, Ferrari, Rolls Royce i Porsche a doktor na Manhattanu zachránil umírajícího muže bez tučného šeku – lidská rasa zcivilizovala sama sebe…to je zázrak…“69. V jejím závěrečném epilogu se Roger Waters silně kriticky opřel do slavného britského autora muzikálové a filmové hudby, Sira Andrewa Lloyda Webbera: „…krčíme se ve svých krytech s rukama přes uši a příšerné věci od Lloyda Webbera jdou ještě roky a roky a roky…“69. Roger Waters již v minulosti, a nutno říci, že oprávněně, obvinil tohoto skladatele z plagiátorství kvůli zkopírování části hudby písně Echoes (Pink Floyd, Meddle, 1971) do hlavní melodie svého muzikálu Fantom Opery. Vše pak umocňuje nesmírná znechucenost s nemohoucností vyváznout z apokalypsy zkaženého světa, odsouzeného k zániku, v závěrečné Amused To Death. Dokonale vygradovaná desetiminutová kompozice je pravým závěrem podle odborné kritiky jednoho z nejkrásnějších a po všech stránkách nejdokonalejších alb, které rockový svět má, aniž si to vůbec uvědomuje. Sarkastické vyznění celého díla podtrhuje i jeho obal, znázorňující opičáka sedícího s ovladačem v ruce na hromádce slámy před televizní obrazovkou, ze které se na něj upřeně dívá "Boží" oko. To proto, že i Bůh má na albu své místo. Roger Waters tvrdí, že by bylo velmi naivní předpokládat, že vše špatné, co se ve světě děje, je jen z Boží vůle a tento svůj názor reprezentuje v třídílné kompozici s názvem What God Wants. Kladením protikladů vedle sebe, "Bůh chce mír, Bůh chce válku; Bůh chce hladomory, Bůh chce supermarkety"70, parafrázuje kázání duchovních a zesměšňuje jejich neochvějnou víru, že vše má Bůh pod kontrolou a člověk vlastně ani nemá zodpovědnost za cokoliv, co činí. Výpravné texty jsou zasazeny do velice sugestivní hudby s vynalézavými efekty, které vyplývají z děje skladeb. Roger Waters, jako vždy držící krok s dobou, na albu opět využil nejnovějších studiových a zvukových technologií. Tentokrát 70

PinkFloyd.cz, [online]. Překlady textů Amused To Death. 2009 [cit. 1. ledna 2009]. Dostupné z .

44

přišla na řadu progresivní metoda QSound, umožňující mimořádně realistický přednes stereo nahrávky, kdy na některých efektech (štěkot psů, sáně s rolničkami, bouřka, zvonění telefonu), je patrný takřka kvadrofonní prostorový vjem. Roger Waters, který naprosto ignoruje hranice mezi hudebními žánry, nebyl nikdy zpěvák velkého hlasu, ale výjimečného cítění výrazu. Zpívající vypravěč se ve vypjatých polohách tak trochu trápí, zachráněn hlasivkami vokalistek, zejména Katie Kissoon a jedinečnou P. P. Arnold. Vzhledem k velkému časovému rozpětí nahrávání (1988-1992) se na místo stálé sehrané kapely na albu podílelo velké množství přizvaných studiových hudebníků. Pestré nástrojové obsazení a s citem vkomponovaný a zaranžovaný London Welsh Chorale spolu s National Philharmonic Orchestra, řízený Michaelem Kamenem, přispělo k velice okázalému vyznění většiny skladeb. Nejvýrazněji na sebe upozorňuje legendární a technicky brilantní kytarista Jeff Beck, jehož účast na albu vedla k poznámkám, že Roger Waters konečně našel svého Davida Gilmoura. Řada hudebních kritiků považuje album za nejlepší a nejsilnější dílo, co kdy Roger Waters napsal, a to včetně alb s Pink Floyd! Definitivně jím překročil svůj vlastní stín válečných témat a hlavně bolesti ze ztráty otce. Po jeho vydání na konci roku 1992 nenásledovalo žádné koncertní turné, neboť Roger Waters řešil své osobní a rodinné problémy a prakticky po zbytek deváté dekády minulého století o něm nebylo slyšet.

6.4 Ještě jednou Pink Floyd Ani ne rok po závěrečném koncertu nekonečného turné v červenci 1989 v Marseilles, jemuž předcházel vrchol šňůry v podobě vystoupení v Benátkách a o měsíc dříve čtyři koncerty na Moskevském olympijském stadionu, se Pink Floyd v červnu 1990 účastnili charitativního open air festivalu v Knebworthu. V říjnu 1991 se automobilový sběratel nadšenec Nick Mason spolu s Davidem Gilmourem a Stevem O´Rourkem rozhodli absolvovat náročný závod veteránů Carrera PanAmericana

z Mexika

do

Texasu.

Dokumentární

snímek

La

Carrera

Panamericana z dubna 1992 obsahující původní doprovodnou a ve své podstatě zcela zbytečnou hudbu pod hlavičkou Pink Floyd, je jasným dokladem smutné skutečnosti, že devalvace slavného jména již nemohla klesnout níže.

45

V lednu 1993 skupina oznámila započetí prací na novém studiovém albu v přestavěném a modernizovaném nahrávacím studiu Britannia Row, jehož majitelem se Pink Floyd stali v době nahrávání alba Animals. Formou improvizace, která znamenala nastartování tvůrčího procesu a díky mnohem větší semknutosti skupiny jako celku, vznikla během relativně krátké doby nahrávka, znějící výrazně ambiciózněji, než album A Momentary Lapse of Reason. Zejména Rick Wright si připadal mnohem více jako součást celého procesu.

„Kromě zamluvení času v Britannia Row jsme se na novou desku moc nepřipravovali. Nikdo nepřišel na nahrávání s fragmenty typu „Tohle jsem před časem udělal“ v rukávu. Nebyli tam žádní nájemní hudebníci, jen David, Rick a já, technik za mixážním pultem, puštěný magnetofon a tolik času, kolik jsme potřebovali.“71 (Nick Mason)

6.5 The Division Bell – rozbor alba The Division Bell, v pořadí druhé studiové album pojmenované podle zvonu, užívaného v britském parlamentu k vymezení času, během něhož se poslanci rozhodují, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu, bylo typickou ukázkou modelu Pink Floyd bez Rogera Waterse. Vyznívá živě, je dobře vyvážené a po formální stránce mu takřka není co vytknout, neboť snaha Davida Gilmoura o rehabilitaci klasického zvuku Pink Floyd zde dosáhla svého maxima. Břemeno textů mu tentokrát pomohla nést básnířka, spisovatelka a novinářka Polly Samson, s níž se David Gilmour během nadcházejícího světového turné oženil. Navzdory skutečnosti, že album nelze jednoznačně označit za koncepční, je možné mezi písněmi vysledovat jistou spojitost ve formě a tématu, kterým je nedostatek komunikace mezi lidmi. O autorství hudby se tentokrát David Gilmour podělil s Rickem Wrightem. Album zahajuje bublající instrumentálka Cluster One. Typicky gilmourovská albová introdukce postavená na bluesové kytaře, k níž se v závěru přidávají bicí a klavír, měla posluchače nechat ochutnat náladu alba. Následná ostrá rocková písěň What Do You Want From Me pojednávající o problému komunikace v partnerských vztazích, je exceletní ukázkou umění doprovodných vokalistek. Polly Samson 71

Mason, Nick. Pink Floyd. Op. cit., s. 265.

46

přiznala, že první sloka velmi upřímného textu Poles Apart, v němž se zabývá roztříštěním rodinných či přátelských vztahů, je o Sydu Barrettovi, druhá o Rogeru Watersovi a třetí se pak týká obou. Hudebně velmi poklidná píseň přechází v náladovou instrumentální kompozici Marooned, založenou na kytaře Davida Gilmoura, která byla živě předváděna poprvé až v polovině turné. Její doprovodná videoprojekce, zobrazující velryby plující v moři, je pravděpodobnou narážkou na Japonsko, které přes veškeré snahy ekologů stále pokračuje v jejich lovu. Je rovněž jedinou skladbou, za níž Pink Floyd v celé své historii obdrželi cenu Grammy a to v kategorii „Nejlepší instrumentální výkon“. Angažovaná A Great Day For Freedom se týká stržení berlínské zdi a podle vlastního vyjádření Davida Gilmoura, její hudba není nijak překvapivá a potýká se s nedostatkem nových vlastních nápadů. První polovinu alba uzavírá jeden z jeho vrcholů, pocházející výhradně z pera Ricka Wrighta. Tajemnou Wearing The Inside Out zahajuje citlivý, jakoby bluesový saxofon Dicka Perryho a je překvapující, jak dobře se autor, který ji rovněž celou zpívá, dokázal vyrovnat s tak dlouhým odloučením od skupiny. V druhé polovině album pokračuje poněkud nejistě až mdle písní Take It Back, jejíž styl a zejména pak kytary velmi nápadně evokují hudební kategorii, poněkud odlišnou od stylu Pink Floyd. Navíc je zřejmé, že skladba byla evidentně napsána s cílem její snadné vysílatelnosti v rádiích a představuje tak určitou vykalkulovanou přímočarou komerční upoutávku k celému albu. Díky tomu se stala terčem ostré kritiky ze všech stran, která tvrdila, že podobná hudební forma ke jménu Pink Floyd v žádném případě nepatří. Výraznější naději na zlepšení nedává ani následující Coming Back To Life s jednoduchým rytmem, jež ji od druhé sloky textu provází prakticky bezezměny až do jejího závěru. Skladba, na níž David Gilmour, autor hudby i textu, soudě z živých vystoupení, není příliš hrdý, postrádá vnitřní náboj a vyznívá někam do ztracena. Po ní však přichází druhý vrchol alba v tematicky ústřední kompozici Keep Talking, zahájenou monologem britského teoretického fyzika Stephena Williama Hawkinga trpícího vážnou amyotrofickou laterální sklerózou napadající nervový systém. Díky ní je upoután na invalidní vozík a s okolním světem je schopen komunikovat pouze prostřednictvím speciálního počítače a elektronického hlasového syntezátoru. Přesto však ani tato skladba není hudebně příliš novátorská a zejména použití vocoderu silně připomíná Pigs (Three

47

Different Ones) z alba Animals. Ačkoliv to David Gilmour popírá, je velmi pravděpodobné, že text předposlední, jakoby folkově laděné písně Lost For Words se týká Rogera Waterse. Svými mimohudebními zvukovými efekty – úvodní kroky, cinkání klíčů či otevírání a zabouchnutí dvěří – se nejvýrazněji z celého alba snaží připomenout ducha starých Pink Floyd. První píseň, kterou podle vlastního vyjádření David Gilmour pro album zkomponoval, představuje v samotném závěru jeho třetí a nejhodnotnější vrchol. Autor připustil, že silně nostalgická osmiminutová High Hopes je nejosobnější ze všech, které kdy napsal a podle kritiky patří hudebně k jeho vůbec nejlepším. Dokonalá grafická podoba alba The Division Bell pochází opět z dílny Storma Thorgersona. Po přednesení několika návrhů se skupina usnesla na konceptu dvou hlav, které optickou iluzí vytvářejí hlavu jednu, což odráží i komunikační téma alba. Storm Thorgerson, proslulý svou posedlostí a odmítáním dělat kompromisy v podobě triků a fotomontáží, trval opět na tom, aby bylo vše doopravdy. Nechal proto vytvořit dvě více jak tři metry vysoké a půldruhé tuny vážící ocelové skulptury, které byly položeny na poli v Cambridgeshire na pozadí s katedrálou Ely a fotografovány za různého počasí a rozdílných světelných podmínek více než dva týdny. Dnes jsou tyto plastiky umístěny v Rock and Roll Hall of Fame v Clevelandu v americkém státě Ohio. Po svém vydání v březnu 1994 zaznamenalo album The Division Bell obrovský komerční úspěch. Jen za první týden se jej v USA prodalo 465 tisíc kopií a po dobu čtyř týdnů obývalo první příčku v prodejnosti podle žebříčku amerického Billboardu. Jeho prodej podporovala obrovská reklamní kampaň zahrnující vzducholodě a speciální limitované verze vozů německé automobilky Volkswagen („Golf The Division Bell Edition“), která se stala i oficálním sponzorem světového turné, v jehož rámci se skupina Pink Floyd představila 7. září 1994 na pražském Strahovském

stadionu

a

povečeřela

s prezidentem

Václavem

Havlem.

Komercializaci v tak výrazné míře však přijala velká řada kritiků a fanoušků s mimořádným odporem.

„Kdysi jsem viděl záznam z turné A Delicate Sound Of Thunder a musím upřímně říct, že kdykoliv vidím něco podobného, jsem přesvědčen, že si každý musí

48

všimnout, že císař je nahý. Ale je s podivem, že si toho nikdy nikdo nevšimne. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ležel na zádech, ruce nohy ve vzduchu a třásl jsem se smíchy – to, co jsem viděl, bylo něco hrozného! Na druhou stranu – je už to tak dávno. Nevím, třeba ti tři, co si říkají Pink Floyd, v budoucnu ještě něco udělají, možná ne.“72 (Roger Waters)

6.6 The Division Bell vs. Amused To Death David Gilmour se s Rickem Wrightem shodují v názoru, že The Division Bell je nejlepším albem Pink Floyd od Wish You Were Here z roku 1975. Je pravdou, že se skutečně jedná o celek s nápadně výraznější rovnováhou mezi hudbou a nesporně ambicióznějšími texty, než tomu bylo v případě předchozího A Momentary Lapse of Reason. Avšak při objektivním posouzení a srovnání jeho úrovně s klasickými díly Pink Floyd, vyvolávají podobné názory úsměv na tváři. Místo očekávaného hlubšího poselství zůstala jen vnější podoba, byť stále ušlechtilá, líbivá a elegantní. V každém případě, i přes výše uvedené připomínky, už ale není možno jednoznačně konstatovat, že by snad album dělalo jménu Pink Floyd vysloveně ostudu. Vyvstává však otázka, zda by s The Division Bell byla schopna staronová skupina Pink Floyd obhájit nárok na slavné jméno v přímém porovnání svého posledního díla s o dva roky starším opusem Amused To Death Rogera Waterse. Jestliže budu album Amused To Death posuzovat jednotlivě po stránce obsahové, hudební i zvukové, ve všech třech těchto rovinách je schopno důstojně obhájit své místo jak vedle vedle slavného triptychu Pink Floyd představovaného alby The Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here a Animals, tak rovněž vedle mistrovského díla The Wall. Přes veškerou svoji kvalitu nemá album The Division Bell sebemenší šanci ve stejném souboji obstát. V absolutní hodnotě se The Division Bell jeví jako velmi zdařilé album, avšak při srovnání s Amused To Death výrazně ztrácí na své síle a proto na základě předložených skutečností docházím k závěru, že právě dílo Rogera Waterse by bylo mnohem důstojnějším nositelem jména Pink Floyd.

72

Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č.23, s. 22-23.

49

7.

VSTŘÍC BUDOUCNOSTI „Neohlížím se v hněvu. Minulost ať už byla jakákoliv, mě nezajímá. Kdybych

měl žít s pocitem, že příští den musím překonávat včerejšek, nikdy už nevstanu z postele. V uplynulých letech jsem pracoval na mnoha projektech a těším se na budoucnost. Myslím, že jasně prokáže, kdo je autorem The Wall.“73 (Roger Waters)

7.1 Roger Waters v opeře „Zaujala mě osudovost fiktivního vztahu mezi Marií Antoinettou a dítětem, s nímž se setká na vídeňském dvoře. Opět se střetnou až o mnoho let později, kdy tohle dítě, v té době již dospělý muž, je jedním ze soudců, kteří rozhodují o jejím životě či smrti. Bylo to velmi silné téma, jež mě inspirovalo k napsání tří árií. Jsou mnohem intimnější a narativnější, než kterákoliv z mých dosavadních písní. Mohla by to být opravdová opera, na niž by lidé chodili do divadla. Už se nemohu dočkat, až o premiéře zasednu v lóži a budu se dívat a poslouchat svou vlastní hudbu, kterou hraje někdo jiný. Bude to pro mě hodně zvláštní pocit. V současné době máme nahraných přes osmdesát minut hudby, na které se podíleli špičkoví klasičtí hudebníci a zpěváci. Sestavili jsme devadesátičlenný orchestr, velký pěvecký sbor, včetně dětského sboru, a vybrali si ty nejlepší tenory a sopranistky, které lze na této planetě nalézt. Řek bych, že to bude jedinečné. Musí to být jedinečné.“74 (Roger Waters)

Prakticky po celá devadesátá léta minulého století se Roger Waters věnoval ambicióznímu projektu, na němž pracoval s přestávkami bezmála šestnáct let. Šlo o regulérní klasickou operu o třech jednáních pro symfonický orchestr a mistry pěvce, pojmenovanou Ça Ira (fr. Půjde to), což byla vedle Marseillaisy nejproslulejší francouzská revoluční píseň z r. 1789, kterou si oblíbila královna Marie Antoinetta a v jejímž refénu se zpívá: Ah ! ça ira, ça ira ! Les aristocrats à la lanterne! Tento nápad se zdá natolik velikášský a odvážný, že by nebylo překvapující, kdyby u jeho zrodu stál sám Roger Waters. V tomto případě tomu ale bylo poněkud jinak. Na počátku bylo asi padesátistránkové libreto francouzského textaře Étienna 73 74

Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č.23, s. 22-23. Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č.23, s. 22-23.

50

Roda-Gila[2] napsané roku 1988. Tento text, který už sám o sobě byl uměleckým dílem, doplněným ilustracemi Nadine, manželky Roda-Gila, vyprávěl příběh z období Velké francouzské revoluce v letech 1789 až 1793, kdy proběhl zřejmě největší boj za svobodu v historii lidstva. Do centra dění postavil jak Ludvíka XVI. a jeho choť Marii Antoinettu, tak i prostý lid jdoucí do boje s neutuchající vírou v lepší zítřek. Étienna Roda-Gil byl přesvědčen, že Ça Ira je mistrovské dílo celého jeho života a domníval se, že jediný, kdo k němu může složit hudbu, je Roger Waters. Ten měl ze všeho nejprve smíšené pocity, ale od začátku věděl, že to není úplná hloupost. Na projektu začal skutečně pracovat a za pouhých šest týdnů byl hotov s více než dvouhodinovou demo nahrávkou. Cesta však nebyla jednoduchá, protože v roce 1990 podlehla Nadine leukémii a celý projekt pak trochu zmizel do ztracena. Po několika letech se ale Roger Waters a Etienne Roda-Gil opět setkali a rozhodli se myšlenku klasické opery realizovat. Roger Waters, kterého vždy fascinovala témata spojená s francouzskou a americkou revolucí, dokonce napsal k francouzskému originálnímu i anglické libreto. To mírně upravil tak, aby odráželo revoluci v tom nejširším slova smyslu. Připustil, že se při psaní nedržel přesných historických faktů, díky čemuž je možno vypozorovat i jisté paralely s autorovým dřívějším dílem. Motiv člověka plného ideálu stojícího uprostřed významných dějinných událostí, které on sám nemůže pochopit, natož ovlivnit, se objevil již v projektu The Wall. Po předčasné smrti Étienna Roda-Gila se Rogeru Watersovi nakonec podařilo náročný projekt přece jen dokončit. Premiéra opery, při níž účinkovalo přes 500 herců, tanečníků a zpěváků a cena produkce se vyšplhala dva miliony eur, se uskutečnila 25. srpna 2006 v Poznani. Netroufám si toto dílo Rogera Waterse posuzovat v kontextu světové operní tvorby. Domnívám se však, že se úspěšně vyrovnává se všemi úskalími žánru a jako kompoziční celek pevně drží pohromadě. Nejsilnější stránkou Rogera Waterse zůstávají vzrušující a emoce jitřící melodické plochy. Dostatek takových nalezneme i zde, byť ve zcela jiném provedení, než jsme doposud zvyklí – nyní tedy v symfonickém aranžmá se vzletnými áriemi a mohutně znějícími sbory. Ça Ira nepostrádá všechny patřičné atributy – dramatičnost, monumentálnost i patos, přesto

51

její poslech může být pro mnohé běžné obdivovatele Pink Floyd a Rogera Waterse oříškem k nerozlousknutí. Ça Ira má ve světě velmi příznivé kritické ohlasy. Pokud jí bylo přece jen něco vytýkáno, tak pouze její náročná scénická realizace a rovněž to, že autor mohl být v kontextu svého rukopisu a daného tématu ještě více agresivní. Hudba je považována za velmi dobrou a místy dokonce brilantní, zejména osvobození otroků a poprava Marie Antoinetty.

7.2 Každý jednou dospěje Dvacet let po koncertech Live Aid, se jejich aktér Bob Geldof75 rozhodl, zorganizovat obdobnou sérii benefičních koncertů pod názvem Live 8. Přál si, aby největším lákadlem této akce bylo znovuvzkříšení Pink Floyd v původní sestavě. Oslovil proto nejprve Davida Gilmoura, který však návrh rezolutně zamítnul. Strávil několik posledních let prací na vlastních projektech a taky věděl, že kdyby přece jen společně zahráli, všichni včetně nahrávací společnosti, tisku a fanoušků by na ně vyvíjeli tlak, aby vydali nové album a vyhlásili turné. Bob proto oslovil Nicka Masona, zda by nemohl Davida Gilmoura nějak přesvědčit, ani u něj však neuspěl. Nick Mason se ale o nápadu zmínil Rogeru Watersovi, kterého tím vyprovokoval k tomu, že kontaktoval Boba Geldofa. Roger Waters se okamžitě postavil kladně k myšlence zahrát na akci, která ladila s jeho politickým předsvědčením, zvlášť když Bob Geldof neusiloval o finanční výtěžek, ale o sjednocení světa v poselství, které mělo světové vůdce před summitem G8 v Gleneagles v červenci 2005 upozornit na zbytečnou chudobu. Nabídl proto, že udělá poslední gesto a zatelefonuje Davidu Gilmourovi s tím, že by do toho měli jít. David Gilmour, plný nejrůznějších obav, si dal čas na rozmyšlenou a po čtyřiadvaceti hodinách souhlasil. Pomyslná zeď, kterou mezi sebou hudebníci za léta vystavěli, začala zjevně chátrat. Novináři měli hody a přední stránky většiny světových deníků zaplnily palcové titulky a létající prasata. Válečné sekery byly zakopány. Kolty se vrátily do pouzder. Pink Floyd v klasické sestavě vystoupili po 24 letech dne 5. července 2005 ve třiadvacet hodin londýnského času, aby zahráli čtyři klasické písně pro nedočkavé a vděčné publikum. Rick Wright tkal své jedinečné struktury, David Gilmour byl spolehlivý jako 75

Bob Geldof (*1951), irský zpěvák, muzikant, herec a politický aktivista. V roce 1982 ztvárnil hlavní roli Pinka ve filmu Alana Parkera Pink Floyd – The Wall.

52

obvykle, dokonalý a lyrický a Roger Waters doplňoval své klasické basové linky a osobní texty řečí těla, z níž bylo patrné, že se dobře baví. Celá sada písní působila jako emoce. Waters navázal kontakt s publikem několika dobře uváženými slovy před Wish You Were Here, v nichž se zmínil o Sydu Barrettovi. Údajně nemožné se stalo skutečností. Znovuzrození Pink Floyd se mocně odrazilo v prodeji desek. Podle stanice BBC se prodej kompilace Echoes zvýšil o 1300 procent a k nejžádanějším titulům patřilo dvojalbum The Wall. David Gilmour reagoval okamžitě, když prohlásil, že zisky spojené s vystoupením na Live 8 věnuje na dobročinné účely a vyzval ostatní, aby učinili to samé. Uvedl, že na tomto koncertu nebude profitovat. Skupina rovněž dostala mnohamilionové nabídky na další vystoupení, které však všichni členové jednomyslně odmítli, poněvadž se nechtějí ocitnout pod tlakem velkého očekávání, které by s sebou návrat Pink Floyd přinesl. „Pokud bych se měl vrátit k Pink Floyd, znamenalo by to, že bych musel přijmout vše, co tahle kapela natočila v době mé nepřítomnosti. A toho bych nikdy nebyl schopen!“76 (Roger Waters)

7.3 David Gilmour spokojený na svém ostrově „Pink Floyd zůstanou spát. Je mi šedesát a nechci už moc pracovat. Pink Floyd jsou důležitá část mého života, hodně mě to naplňovalo, ale už to stačilo. Nechci být měsíce a měsíce na turné. Problém není v Rogeru Watersovi, ani bez něj bych nechtěl pokračovat jako Pink Floyd. Jsem spokojený se svým životem.“77 (David Gilmour)

Naděje některých fanoušků na comeback Pink Floyd po akci Live 8, dementoval David Gilmour začátkem roku 2006 prohlášením v listu La Repubblica, že již nechce dále pokračovat v práci jako Pink Floyd. V této souvislosti ohlásil vydání svého dlouho připravovaného alba v den svých šedesátých narozenin, tedy na 6. března 2006.

76 77

Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č.23, s. 22-23. Prohlášení Davida Gilmoura v italském listu La Repubblica ze dne 28.2.2006 na dotaz týkající se budoucnosti Pink Floyd.

53

On An Island, jednoznačně nejzdařilejší ze všech tří sólových desek Davida Gilmoura, je postavená na jeho stále jedinečné kytarové virtuozitě a působí docela klidným a vyrovnaným dojmem. Kytarové party jsou nahrány s naprostou jistotou a bez jakýchkoliv změn v rytmu a melodice písní. Přestože On An Island bylo vydáno 22 let po jeho předchozí sólové desce About Face, zvukově, hudebně i strukturálně navazuje spíše na poslední album Pink Floyd, The Division Bell. Rovněž tak bylo z větší části nahráno ve studiu Astoria, hudebníkově soukromém hausbótu poblíž Londýna. David Gilmour si k nahrávání své poslední sólové studiové desky přizval mnoho dalších muzikantů, např. klávesistu Pink Floyd Ricka Wrighta, kytaristu Roxy Music Phila Manzaneru, který se autorsky podílel již na albu A Momentary Lapse Of Reason či legendární hudebníky Davida Crosbyho a Grahama Nashe. Za zmínku stojí také účast jazzového kytaristy Boba Kloseho, člena Pink Floyd v jejich nejranějším období v letech 1964 a 1965. První

a

silně

nostalgická

kompozice

Castellorizon

je

zcela

instrumentální v duchu Sings of Life z alba A Momentary Lapse Of Reason, či Cluster One z The Division Bell. K napsání skladby, jež byla za rok 2006 nominována na cenu Grammy v kategorii Nejlepší rockový instrumentální výkon, inspirovala autora noc strávená na řeckém

ostrově Kastelorizo.

V další

instrumentální miniatuře Red Sky At Night hraje David Gilmour sám na saxofon, což je jeho veřejná premiéra hry na tento nástroj. Texty, jejichž autorkou je skladatelova manželka Polly Samson, jsou velmi intimní a křehké. Nereagují na žádné politické situace, nesnaží se spasit svět a neřeší žádné globální světové problémy, jako je tomu v textové tvorbě Rogera Waterse. Z celého alba je cítit především klid, vyrovnanost, uvolněnost a životní moudrost. Album ze všeho nejvíce připomíná skromné dílo silné a vyzrálé osobnosti svého tvůrce, který již necítí žádnou vnitřní potřebu dokazovat světu, kdo je více Pink Floyd.

54

„Velmi se na turné těším, stejně jako na hraní se skvělými muzikanty ze své doprovodné kapely. A také doufám, že mi lidé uvěří, když říkám, že tato skupina je jediná, se kterou se hodlám vydat na turné.“78 (David Gilmour)

K propagaci svého nového alba se David Gilmour vydal se svou doprovodnou kapelou na krátké turné, čítající pětadvacet koncertů po Evropě, na něž navázala další vystoupení ve Spojených státech. Ačkoliv turné ukončila série květnových koncertů v londýnské Royal Albert Hall, poslední vystoupení se uskutečnilo za účasti symfonického orchestru v srpnu 2006 v loděnicích polského Gdańsku u příležitosti 25. výročí tvrdého potlačení tamního odborového hnutí Solidarita. Této významné kulturní události se účastnilo na padesát tisíc diváků.

7.4 Pink Floyd na věky Neustále očekávaná možnost pokračujícího reunionu Pink Floyd se rozplynula jednou pro vždy v pondělí 15. září 2008. Ve věku 65 let zemřel po krátkém boji s rakovinou klávesista, skladatel, zpěvák a zakládající člen skupiny Richard Wright.

78

Prohlášení Davida Gilmoura v italském listu La Repubblica ze dne 28.2.2006 na dotaz týkající se budoucnosti Pink Floyd.

55

ZÁVĚR V dějinách populární hudby se nesetkáme příliš často s úkazem, známým z případu Pink Floyd. Jen málokdy se v rámci jedné rockové skupiny za dobu jejího trvání sešlo tolik výrazných a především talentovaných tvůrčích individualit. Asi jen s velkou mírou fantazie je možno představit si existence skupin Jethro Tull bez Iana Andersona, Dire Straits bez Marka Knopflera, Van Der Graaf Generator bez Petera Hammila, Roxy Music bez Bryana Ferryho, Talking Heads bez Davida Byrneho, The Cure bez Roberta Smithe nebo The Police bez Stinga. Naproti tomu Black Sabbath neukončili svou činnost po odchodu Ozzyho Osbourna, Genesis se dokázali vyrovnat s odchodem Petera Gabriela a dokonce nakrátko i s odchodem Phila Collinse. A stejně tak Pink Floyd prošli za dobu své existence třemi různými etapami, jejichž umělecké projevy ovlivnily odchody výrazných osobností. David Bowie se nechal slyšet, že Pink Floyd po odchodu Syda Barretta, jehož řadí mezi své nejvlivnější vzory, pro něj prakticky přestali existovat. Jakmile vážná duševní porucha vyřadila nejdůležitějšího tvůrce skupiny z aktivní činnosti, ocitl se její zbytek na prvním rozcestí před otazníkem, zda má smysl dále pokračovat. Téměř pět let trvalo, než Pink Floyd našli své nové kreativní vyjádření. Od samého počátku jejich snažení bylo zřejmé, a jen málokdo o tom pochyboval, že nejvýraznější zásluhu na znovunalezení umělecké tváře měl Roger Waters. Když se po jednom z nejdůležitějších rockových alb všech dob, The Dark Side Of The Moon, Pink Floyd ocitli v problémech, jak na tento opus adekvátně navázat, byl to opět Roger Waters, který dokázal opatřit nový materiál filozofickou koncepcí do finální podoby alba Wish You Were Here. Roger Waters, od přírody výrazně soutěživý člověk, si byl své umělecké pozice a z ní vyplývající jisté nenahraditelnosti uvnitř kapely čím dál více vědom. A jeho stále výraznější egocentrismus potlačující názory ostatních členů skupiny se také poprvé projevil již na albu Animals a díla The Wall a The Final Cut jsou již jakýmsi přirozeným vyústěním nasměrovaného vývoje. V jistém smyslu je situace Pink Floyd v kontextu podobných osudů ostatních seskupení rockové hudby přece jen v jistých momentech ojedinělá. Pravděpodobně se nikdy nestalo, aby si některý z členů jakékoliv rockové formace tolik přivlastňoval práva na její jméno, jako tomu bylo v případě Rogera Waterse a Pink Floyd. Za maskou arogantního, cynického, sarkastického a chladného intelektuála se však 56

skrývá zranitelná a vnímavá osobnost. A stejně, jako mnoho jiných, podobně citlivých lidí, ani Roger Waters nebyl vždy schopen bojovat efektivně. V dnešní době nemá pravděpodobně již význam hodnotit, kdo ze zmíněných hudebníků měl nejvýraznější podíl na zhoršení vztahů uvnitř skupiny. Příčiny selhání komunikace mezi lidmi je nutno hledat vždy na obou stranách. V případě tak důležité hudební veličiny jako jsou Pink Floyd je však na místě střízlivý pohled na význam tvorby, kterou za sebou zanechala. Každý ze zúčastněných si měl dokázat sám za sebe vyvodit důsledky, týkající se dalšího postoje k tomuto dílu a následného nakládání s ním. A paradoxně to byl Roger Waters, který dal jako první impuls k ukončení činnosti skupiny. A jako první byl pak ochoten se tváří v tvář postavit realitě sólové dráhy, a z ní vyplývající nezbytnosti vypořádat se s nízkou popularitou svého jména, v minulosti prakticky bez povšimnutí ukrytého pod zavedeným uměleckým jménem Pink Floyd. S tím vším byl Roger Waters ochoten se vyrovnat. Nikdy se ovšem nedokázal vyrovnat se skutečností, že skupina Pink Floyd pokračuje v činnosti bez něj, autora většiny repertoáru, který jí vydobyl významné místo na výsluní historie nonartificiální hudby v jedné řadě s The Beatles, The Rolling Stones, Bobem Dylanem a dalších stylotvorných a vlivných umělců druhé poloviny dvacátého století. Ať již bylo rozhodnutí soudu v kauze vlastnických práv na jméno Pink Floyd jakékoliv, od samého začátku procesu byla zřejmá důležitá skutečnost: Roger Waters v žádném případě neusiloval o to, aby mohl nadále jako jedinec používat značku Pink Floyd, která by mu zajistila mnohem výraznější komerční úspěchy, než jaké mu zpočátku přineslo jeho vlastní a málo známé jméno. Cílem jeho snah bylo získání vlastnických práv pro sebe, ovšem za jediným účelem, aby název Pink Floyd nemohl být užíván vůbec nikým. Jak je ale známo, osud tomu chtěl jinak. Zhodnocení tvůrčího přínosu Rogera Waterse jak pro skupinu Pink Floyd, tak pro vývoj rockové hudby obecně, v přímé konfrontaci s přínosem zbylých členů skupiny, dává na základě předložených faktů podnět ke konstatování, že odvolací soud se v roce 1986 přidělením jména Pink Floyd Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi dopustil omylu. Omylu, který by zřejmě neměl takové devalvační účinky, pokud by David Gilmour zachoval chladnou hlavu a nepokoušel se dokázat světu, že

57

odchod Rogera Waterse nebude mít na umělecké vyjádření Pink Floyd negativní vliv. Při odpovědi na otázku, zda se považuje za klasika, je Roger Waters v současné době zatím opatrný. Zároveň však dodává, že pokud nějaké dílo promlouvá k lidem i po dvaceti letech od svého vzniku stále se stejnou intenzitou, pak musí jít bezesporu o umělecký počin. A tak se i Roger Waters dočkal na prahu nového tisíciletí uznání i jako sólový umělec. Důkazem je vyprodané světové turné In The Flesh, v jehož rámci se v roce 2002 poprvé představil také českému publiku. Předvedl průřez celou svou kariérou, zazněly jak písně z nejslavnější éry Pink Floyd, tak i ze sólové tvorby. Autor, který celý život cítil potřebu reagovat na mnohé globální problémy, pokračoval dalším světovým turné The Dark Side Of The Moon, které v roce 2007 opět neminulo Českou republiku. Tématicky jej zaměřil na kritiku USA, zejména prezidenta George W. Bushe a jeho válečnou politiku v Iráku. Častým užíváním i mimohudebních prostředků se Roger Waters vždy snažil dosáhnout hlubšího významu svého uměleckého vyjádření. Melodie, která u něj zdánlivě někdy ustupovala do pozadí a prim hrála zvuková barevnost podtrhovaná barevností harmonickou, byla v jeho podání odvozována ze správné deklamace slova a usilovala o co nejvěrnější poetické vystižení smyslu textu. Tato hudebnědramatická kompoziční metoda mu byla mnohokrát v minulosti vytýkána, avšak nakonec se ukázala jako jeho nejsilnější stránka. Kdyby se byl David Gilmour dokázal vyrovnat se zánikem Pink Floyd ve stejné době jako Roger Waters, tedy v polovině osmdesátých let a nikoliv až o dvacet let později, slavil by se svým vlastním jménem nepochybně menší komerční úspěchy. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že by se jako sólový umělec, díky svým nesporným kvalitám jednoho z nejtalentovanějších hudebních skladatelů a kytaristů v dějinách rockové hudby, setkal s daleko výraznějším uznáním, než jakého se mu dostalo pod slavnou značkou Pink Floyd bez přítomnosti Rogera Waterse. Zcela zbytečně se tak vystavil kritice, jež plynula z neustálého srovnávání s tvorbou skupiny v době, kdy byl Roger Waters ještě jejím členem.

58

RESUMÉ Práce je věnována osobnosti Rogera Waterse, a jeho tvůrčí činnosti po opuštění rockové skupiny Pink Floyd. Vzhledem k pozici zakládajícího člena souboru, který byl po dobu patnácti let rovněž jeho nejdůležitější kreativní silou, vyvolala následná pokračující existence Pink Floyd pod vedením skladatele a kytaristy Davida Gilmoura vlnu pozitivních, ale i negativních emocí jak z řad fanoušků, tak i odborné veřejnosti. Klíčovým motivem textu je studie postupného vygradování vztahů mezi Rogerem Watersem a ostatními členy skupiny a zejména konfrontace jeho specifických autorských postupů s tvůrčím procesem Davida Gilmoura. S přihlédnutím k vzájemné diametrální rozdílnosti a zároveň mimořádnému nadání obou těchto osobností se domnívám, že jednoznačné a objektivní posouzení jejich vlivu na výslednou podobu uměleckého vyjádření fenoménu Pink Floyd, není s největší pravděpodobností možné. Na základě přímého srovnání výsledků jejich díla, neovlivněného vzájemnou spoluprací, však docházím k závěru, že skupina Pink Floyd měla svou uměleckou činnost ukončit právě po odchodu Rogera Waterse, neboť její další setrvání na hudební scéně mělo v rámci předchozího vývoje jen minimální relevantní přínos. Je ale nutné si uvědomit, že bez ohledu na použití jména Pink Floyd, si nejen tvorba Rogera Waterse, ale rovněž i Davida Gilmoura, zaslouží nemalou pozornost hudebního publika.

RESUME The theses describes the individuality of Roger Waters and his creative work after splitting up with the rock band Pink Floyd. He was founder member of the band, who had been for fifteen years the most important creative element and therefore, the following ongoing existence of the band with the lead singer, composer and guitarist David Gilmour, caused a wave of positive, but most importantly negative emotions from Pink Floyd fans. The key motive for this text is a study of progressive relations between Roger Waters and all the other band members and above all the confrontation of his specific author´s techniques with David´s Gilmour creative process. With regards to mutual diversity and the same time the extraordinary talent of both individuals, I cannot but to assume, that iťs not possible to objectively measure their influence on final image of phenomenon known as Pink Floyd. Based on direct results comparison of their work, which wasn´t influence by mutual cooperation, I can only point out, that the famous band Pink Floyd should have ended their artistic work right after Roger Waters leaving. Their following continuance in musical world had in terms of previous progress only a minimal relevant profitability. No matter how we see the name Pink Floyd, we have to realize that both names Roger Waters and David Gilmour and their work deserve a considerable attention from music audience. No matter how we see the name Pink Floyd, we have to realize the both names Roger Waters and David Gilmour and their work deserve a considerable attention from music audience.

59

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

Bench, Jeff & O´Brien, Daniel. Pink Floyd´s The Wall – in Studio, on Stage and Screen. London: Reynolds & Hearn Ltd, 2004. Clapton, Eric. Autobiografie. Z anglického originálu Clapton – Autobiography přeložil Jiří Zbořil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Dědek, Honza. Rockový Shakespeare. Týdeník Reflex, 2002, č. 6, s. 22-24. Fitch, Vernon. Pink Floyd – The Press Reports 1966-1983. Collector´s Guide Publishing Inc., 2000. Fitch, Vernon. The Pink Floyd Encyclopedia. Collector´s Guide. Publishing Inc. Revised Edition, 1998. Harris, John. The Dark Side Of The Moon – Making Of The Pink Floyd Masterpiece. London: Fourth Estate, 2005. Kučera, Ilja ml. Návrat Rogera Waterse. Muzikus, 2001, č. 6, s. 26-27. Mabbett, Miles & Andy. Pink Floyd – The Visual Documentary. London: Omnibus Press, 1994. Mason, Nick. Pink Floyd. Z anglického originálu Inside Out – A Personal History of Pink Floyd přeložil Ondřej Duha. Praha: BB/art, 2007. Miles, Barry. Pink Floyd 1964-1974. Z anglického originálu Pink Floyd – The Early Years přeložil Michal Bystrov. Praha: Volvox Globator, 2007. Schaffner, Nicholas. Odysea zvaná Pink Floyd. Z anglického originálu Saucerful of Secrets – The Pink Floyd Odyssey přeložili Hana Kožušková a Zdeněk Jumr. Praha: Erika, 1994. Vlček, Josef. Roger Waters poprvé v Praze! Xantypa, 2002, č. 23, s. 52-55. Watkinson, Mike & Anderson, Pete. Šílený démant Syd Barrett a rozbřesk Pink Floyd. Z anglického originálu Crazy Diamond & the Dawn of Pink Floyd přeložil Petr Pyšek. Praha: Volvox Globator, 2001.

60