Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Disertační práce
2015
Mgr. ZdenkaVavrušková 1
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Mgr. Zdenka Vavrušková
Biblické příběhy ve zpracování Eduarda Petišky Disertační práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.
2015 2
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 20. srpna 2015.
…………………………………… Mgr. Zdenka Vavrušková 3
Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Válkovi, CSc. za jeho ochotu, čas, cenné rady a povzbuzení. Také děkuji své rodině za trpělivost, důvěru a poskytnutí zázemí.
4
Obsah 1. Úvod ……………………………………………………………………………….......... 6 2. Teoretická část ………………………………………………………………………...... 8 2.1 Teoretická a materiálová východiska ………………………………………….......... 8 2.2 Eduard Petiška – autor knih pro děti a mládeţ ……………………………….......... 14 2.3 Adaptace biblických příběhů pro děti a mládeţ …………………………………… 19 2.3.1 Adaptace bible a její obecné zákonitosti …………………………….............. 19 2.3.2 Umělecké adaptace biblických příběhů pro děti a mládeţ …………..………. 21 3. Analytická část ………………………………………………………………………… 26 3.1 Interpretace předmluvy Kdo chce uslyšet ……………………………………......... 28 3.2 Analýzy jednotlivých izraelských příběhů ………………………………………..... 33 3.2.1 Analýza příběhu o tom, jak vznikl podle Izraelců svět a všechny jeho divy a kterak první lidé dostali darem ráj a jak ho pozbyli ……………………. …. 34 3.2.2 Analýza příběhu, v němţ poprvé člověk zabije člověka a přijme za to trest ... 42 3.2.3 Analýza příběhu o nesmírné potopě světa, o Noemovi a jeho arše ………… 48 3.2.4 Analýza příběhu o stavbě obrovské babylónské věţe a o zmatení jazyků ……56 3.2.5 Analýza příběhu, který vypráví o podivuhodném ţivotě Abrahámově a o jeho synu Izákovi …………………………………………………………………. 63 3.2.6 Analýza příběhu o osudu města Sodomy, o otci Lotovi, jeho dcerách a o smutném moři, kterému se říká Mrtvé moře …………………………………71 3.2.7 Analýza příběhu, který vypráví o Josefovi a jeho bratrech ………………… 77 3.2.8 Analýza příběhu o Mojţíšovi, egyptských ranách a dlouhé strastiplné cestě do země zaslíbené ………………………………………………………………. 83 3.2.9 Analýza příběhů s výrazným hrdinou z izraelského lidu zaměřená především na Petiškův způsob charakteristiky postav a zdůraznění morálního poselství příběhů ……………………………………………………………………… 95 3.2.10 Analýza příběhu o Jonášovi, který prchal před rozkazem boha Jahva, byl pohlcen ohromnou rybou a kázal v městě Ninive …………………………. 112 3.2.11 Analýza příběhu o smutném konci města Jeruzaléma, o proroku Jeremiášovi, o babylónském zajetí, králi Nabukadnesarovi a proroku Danielovi ………… 121 3.3 Ilustrace a adresát Petiškova a Olbrachtova zpracování biblických příběhů …........ 131 4. Závěr ………………………………………………………………………………….. 133 5. Použité prameny a literatura ...……………………………………………………... 139 6. Přílohy ………………………………………………………………………………….148 I. Seznam pouţitých zkratek …………………………………………………….. 148 II. Srovnání jmen v textu (Pověsti Ţidů) s jejich podobou v ekumenickém překladu bible a v Bibli kralické ………………………………………………………… 149 III. Ukázka srovnání českého překladu úryvku z díla Michy Josefa bin Goriona Die Sagen der Juden s látkově shodným úryvkem z Petiškova díla Příběhy, na které svítilo slunce …………………………………………………………………… 151 7. Resumé ………………………………………………………………………………... 152 5
1. Úvod Předloţená disertační práce se zaměřuje na problematiku adaptace biblické látky pro děti a mládeţ. Ve středu jejího zájmu stojí dílo Eduarda Petišky Příběhy, na které svítilo slunce (1967), konkrétně jeho třetí oddíl Báje a pověsti starého Izraele. Petiška biblické příběhy nechápe jako historické a náboţenské texty, ale jako součást starověkého písemnictví – stejně jako mýty řecké, egyptské, mezopotamské, arabské či české, které pro mládeţ adaptoval. Neuvádí proto starozákonní příběhy jako samostatné dílo, nýbrţ v rámci souboru v konfrontaci tradovaných dějů tří významných civilizací – Egypta, Mezopotámie a Izraele. Dané Petiškovo dílo jsem si zvolila jako základní pramen disertace, protoţe mě inspiroval způsob, jakým Eduard Petiška tuto obtíţnou látku zprostředkovává mladým čtenářům, cesta, jakou se jim snaţí přiblíţit děje, postavy i dobovou atmosféru a poslání příběhů. Práce obsahuje dvě základní části – teoretickou a analytickou. V teoretické části jsou uvedena materiálová a teoretická východiska disertace. Dále je zde představen Eduard Petiška jakoţto autor děl pro mladé čtenáře. Následující kapitola pojednává o adaptacích biblických příběhů pro děti a mládeţ z hlediska teoretického a z hlediska literárněhistorického. Analytická část je tvořena interpretací předmluvy k Petiškovým Příběhům, na které svítilo slunce a dílčími analýzami jednotlivých izraelských příběhů. Hlavním kritériem při zpracování analýz byla srozumitelnost příběhů pro dětského adresáta. Ve středu zájmu stály tedy především: způsob, jakým mu Petiška biblickou látku přibliţuje, prostředky, kterých k tomu pouţívá, a účinky, kterých danou úpravou u mladého čtenáře dosahuje. Petiška vyuţil pro svou práci více látkových zdrojů. Starozákonní příběhy rozvíjí do velké míry epizodami a motivy z ţidovských mýtů, pověstí, legend a midrašů, popřípadě i apokryfů. Touto metodou spočívající v syntéze pramenů se řada Petiškových pověstí majících jádro biblického příběhu markantně odlišuje od adaptací bible jiných autorů. V některých případech se dokonce přibliţuje jinému ţánrovému útvaru, především pohádce. Důleţitou součástí Petiškova adaptačního procesu je prolog k dílu Příběhy, na které svítilo slunce, v němţ autor v roli průvodce čtenářům předává informace rázu zeměpisného i kulturního, ale zároveň je informuje o svých pramenech. Poskytuje mládeţi návod k četbě následujících příběhů. Proto je mu věnována samostatná kapitola. Specifičnost Petiškovy syntetické metody je ukázána na základě srovnání jeho zpracování starozákonních příběhů pro mládeţ s Olbrachtovou adaptací Biblické příběhy (1939). Ačkoliv díla vznikala v odlišných dobových kontextech a s různými záměry svých tvůrců, v obou případech byl hlavním kritériem autorovy práce jeho adresát (mládeţ staršího školního věku).
6
Komparace Petiškova a Olbrachtova díla probíhala v řadě kroků. Nejprve byly obě práce srovnávány se svými prameny: Olbrachtova adaptace s textem Bible kralické, v případě Eduarda Petišky byla situace vzhledem k velkému mnoţství jeho látkových zdrojů komplikovanější. Jeho izraelské příběhy byly podrobeny jednak komparaci s textem ekumenického překladu bible, jednak s ţidovskými midraši. K tomuto účelu bylo pouţito pětisvazkové dílo Michy Josefa bin Goriona Die Sagen der Juden (1913-1927) a český překlad jeho prvních dvou svazků vydaný pod názvem Pověsti Ţidů (1992). Po srovnání obou adaptací s jejich prameny následuje komparativní analýza Petiškova a Olbrachtova zpracování starozákonních příběhů navzájem. Výsledkem těchto komparací jsou analýzy všech čtrnácti Petiškových izraelských příběhů, které tvoří jádro dané disertační práce. Cílem předkládané doktorské práce je představit Petiškovu tvůrčí metodu zpracování biblických příběhů pro mládeţ, ukázat v čem spočívá jeho kreativita a vlastní invence. Dále si tato práce klade za cíl zhodnotit, zda jsou mladí čtenáři z Petiškovy úpravy schopni pochopit hlavní myšlenku a poslání biblických příběhů. Ráda bych také prostřednictvím této disertace upozornila veřejnost na fakt, ţe adaptace biblických příběhů pro děti a mládeţ má nadále své opodstatnění a smysl.
7
2. Teoretická část práce 2.1 Teoretická a materiálová východiska Výchozím pramenem pro teoretickou část předkládané disertační práce byla odborná publikace Věry Vladykové Eduard Petiška. Bibliografie1 vydaná roku 1999 poskytující aktuální a systematicky uspořádané informace, odkazy na odbornou literaturu, slovníkové příručky, články, statě v odborných časopisech týkající se Petiškova ţivota a díla. Daná práce obsahuje primární i sekundární bibliografii, soupis autorových pseudonymů a šifer, rejstříky, ale také cenné literární texty o Eduardu Petiškovi, z nichţ nejvíce aktuálních poznatků o Petiškově ţivotě poskytl medailon napsaný básníkovým synem Martinem Petiškou. Při studiu ţivota a díla Eduarda Petišky byla hlavní pozornost zaměřena na jeho tvorbu pro děti a mládeţ, obzvláště na jeho období adaptační, jeţ trvalo dvě desetiletí. Začalo rokem 1958, kdy vydal Staré řecké báje a pověsti, dále pokračovalo po celá 60. a 70. léta vydáním Příběhů, na které svítilo slunce (1967) obsahujících báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele a Příběhů tisíce a jedné noci (1971) čerpajících ze starých perských látek. Následovaly adaptace látek českých Golem a jiné ţidovské pověsti a pohádky ze staré Prahy (1968), Čtení o hradech (1971) a Čtení o zámcích a městech (1979). Kromě zmíněné bibliografie Věry Vladykové byly informace čerpány ze Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 Pavla Janouška (1998)2 a z literárních dějin: Čeští spisovatelé pro děti a mládeţ Otakara Chaloupky (1985)3 a Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládeţ a četby mládeţe Josefa Poláka (1987)4. Vzpomínky na autorovo dětství a mládí, ale také jeho úvahy o literatuře pro děti a mládeţ pramení v Petiškově autobiografické knize Velká cesta k malým dětem (1984)5. Z ní byla také načerpána řada poznatků o autorovu vztahu k historii, umění, ţivotu a dětem. Další informace poskytly předmluvy a doslovy k Petiškovým dílům a články v novinách a časopisech, nejen literárních, například stať Jaroslava Voráčka (1979)6 či Petiškův rozhovor s Ondřejem Neffem (1985)7. Konkrétně o Petiškově adaptaci starozákonních příběhů se pojednává v odborných článcích, obzvláště podnětné jsou recenze na dílo Příběhy, na které svítilo slunce8 z roku 1968 (kdy vyšly Petiškou upravené izraelské příběhy poprvé9, v rámci souboru) a recenze z roku 199110 (kdy vyšly podruhé, samostatně). Nejpřínosnější jsou recenze Věry Vařejkové11, uveřejněné v časopise Komenský, v nichţ autorka hodnotí dílo po stránce obsahové i jazykové s přesností a nadhledem odborníka na literaturu pro děti a mládeţ. Ve všech prostudovaných recenzích je Petiškovo zpracování příběhů starého Izraele – potaţmo i starého Egypta a Mezopotámie - pro 1
Vladyková, Věra: Eduard Petiška. Bibliografie: Soupis díla a literatury o něm. Praha: Odeon, 1999. Janoušek, Pavel a kol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl II. Praha: Brána, 1998. 3 Chaloupka, Otakar a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1985. 4 Polák, Josef: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládeţ a četby mládeţe. Praha: SPN, 1987. 5 Petiška, Eduard: Velká cesta k malým dětem. Praha: Albatros, 1984. 6 Voráček, Jaroslav: Eduard Petiška. Zlatý máj, 1979, 23, č. 9, s. 538-542. 7 Moji hrdinové nejsou Goliášové, ale Davidové, říká Eduard Petiška. Rozmlouval Ondřej Neff. Zlatý máj, 1985, 29, č. 5, s. 282-285. 8 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967. 9 Dílo vyšlo dle údaje v tiráţi knihy roku 1967, fyzicky však aţ v lednu 1968. 10 Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele. [Brandýs nad Labem]: Martin, 1991. 11 Vařejková, Věra: Eduard Petiška: Příběhy, na které svítilo slunce. Komenský, 1968, 9, s. 575. Vařejková, Věra: Eduard Petiška: Příběhy starého Izraele. Komenský, 1991, 115, s. 415. 2
8
mládeţ hodnoceno pozitivně, obzvláště vyzdvihovány jsou jeho kultivovaný a srozumitelný jazyk, vypravěčský talent a dobrá znalost látky, jeţ svědčí o autorově odborné přípravě. 12 Vařejková ve výše zmíněných recenzích poukazuje krom jiného na Petiškův moderní přístup ke zpracování klasické látky. Pro potřeby srovnávací analýzy provedené v rámci této disertace poslouţily mimo jiné Biblické příběhy Ivana Olbrachta (1939, 1970)13. Jako teoretická východiska byly zvoleny Bibliografie Ivana Olbrachta (1. díl, 1972 a 2. díl 1982)14, Polákovy dějiny (1987)15 a Průvodce po dějinách české literatury (1978)16, dále předmluvy a doslovy v Olbrachtových dílech. Podnětné poznatky poskytly předmluva k Biblickým příběhům a doslov ke Čtení z Biblí kralické napsané v roce 1958 Rudolfem Havlem17, z nichţ byly získány doplňující informace o Olbrachtově ţivotě i díle. Odkazy na odborné články jsou obsaţeny v Bibliografii Ivana Olbrachta (2. díl, 1982)18. O recepci Biblických příběhů pojednávají vybrané články z periodik například od Františka Všetičky (1960)19 nebo recenze Věry Vařejkové (1992)20 či Jiřího Opelíka (1955)21. Všechny prostudované recenze hodnotí Olbrachtovu adaptaci starozákonních příběhů pro děti a mládeţ pozitivně, a to po stránce obsahové i jazykové.22 V odborné publikaci Úvod do Písma svatého Starého zákona (1992)23 autor Dominik Duka zasvěceně informuje o historii, kompozici, obsahové i jazykové stránce bible, o jejím významu a vlivu. Dílo je psáno přehledně a systematicky. Odborné poznatky o bibli podává také překlad knihy Raymonda B. Dillarda a Trempera Longmana Úvod do Starého zákona (2003)24, jiţ uvedl svou předmluvou do českého prostředí právě Duka. Cenné rady, jak proniknout do četby Starého zákona, poskytl „průvodce po království slova“ dílo Lidé smlouvy25. Jeho autor Anthony Gilles podává prostřednictvím vyprávění o dějinách a ţivotě ţidovského národa výklad, jak vznikaly jednotlivé starozákonní knihy a jaké je jejich poselství.
12
Odkazy na prostudované recenze a články o Petiškově zpracování starozákonních příběhů – v prvním, souborném vydání Příběhy, na které svítilo slunce, i ve druhém, samostatném vydání Příběhy starého Izraele – viz seznam pouţité literatury. 13 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1939. Při komparaci bylo pouţito vydání třetí, které vyšlo v Albatrosu v roce 1970 a odpovídá vydání prvnímu. 14 Nosek, Miloslav, Laiske, Miroslav: Bibliografie Ivan Olbracht (1). Soupis jeho tištěných prací. Semily: Okresní lidová knihovna, 1972. Vacina, Ladislav: Bibliografie Ivan Olbracht (2). Soupis literatury o ţivotě a díle. Hradec Králové: Státní vědecká knihovna Zdeňka Nejedlého, 1982. 15 Polák, Josef: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládeţ a četby mládeţe. Praha: SPN, 1987. 16 Hrabák, Josef a kol.: Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978. 17 Havel, Rudolf: Předmluva. In: Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970. Havel, Rudolf: Doslov. In: Olbracht, Ivan: Čtení z Biblí kralické. Praha: Československý spisovatel, 1958. 18 Vacina, Ladislav: Bibliografie Ivan Olbracht (2). Soupis literatury o ţivotě a díle. Hradec Králové: Státní vědecká knihovna Zdeňka Nejedlého, 1982. 19 Všetička, František: Básníkovy adaptace. Zlatý máj, 1960, 4, č. 9, s. 386-392. 20 Vařejková, Věra: Ivan Olbracht: Biblické příběhy. Komenský, 1992, 117, s. 46. 21 Opelík, Jiří: Olbrachtova tvorba pro mládeţ. Host do domu, 1955, 2, č. 10, s. 462-463. 22 Úplný seznam prostudovaných recenzí a článků viz seznam pouţité literatury. 23 Duka, Dominik: Úvod do Písma svatého Starého zákona. Praha: Kazatelské středisko, 1992. 24 Dillard, Raymond B., Longman, Tremper III.: Úvod do Starého zákona. Přeloţili Vilém Schneeberger a kol. Praha: Návrat domů, 2003. 25 Gilles, Anthony E.: Lidé smlouvy. Příběh věrnosti ve Starém zákoně. Přeloţila Hana Kašparovská. Praha: Portál, 1993.
9
Terminologický základ o literární adaptaci byl získán z prací slovníkového typu: Slovník literární teorie od Štěpána Vlašína a kol. (1984)26 a Lexikon teorie literatury a kultury (2006)27, zevrubnější poznatky pak poskytla Hrabákova Poetika (1973)28. Teoretický materiál týkající se adaptace biblických příběhů pro děti a mládeţ byl čerpán z četných článků, studií a statí v literárních periodikách. Ve třídílné stati vycházející v roce 1992 ve Zlatém máji pod titulem Adaptace v kontextu dětské literatury v letech 1969-198929 řeší Hana Šmahelová problematiku adaptace z hlediska míry úprav a zásahů do výchozího materiálu. Šmahelová rozlišuje na základě míry adaptačních úprav adaptaci klasickou a autorskou. Obzvlášť inspirativní bylo pro danou práci její pojednání o úpravách historických pověstí, mytologických příběhů a děl starší literatury, které zaujímají mezi ostatními adaptacemi zvláštní postavení a jejichţ zpracování pro děti a mládeţ obnáší specifická úskalí. Šmahelová cituje právě Eduarda Petišku a vyzdvihuje jeho adaptační práci. Nejvíce teoretických poznatků týkajících se konkrétně adaptace bible pro děti a mládeţ obsahují práce Zdeňka Kovalčíka, který se u nás touto problematikou jako jediný zabývá soustavně a je odborníkem na danou oblast intencionální literatury pro děti a mládeţ. V roce 1993 vyšly v Ostravě dva tematické sešity na pokračování pod názvem Adaptace bible pro děti a mládeţ 30. V prvním díle Kovalčík uvádí do tematiky stručným pojednáním o bibli, jejích kořenech a významu, dále vysvětluje pojem adaptace a rozebírá její zákonitosti, většinu práce věnuje pojednání o uměleckých adaptacích Ivana Olbrachta a Jaroslava Durycha. V druhém díle pokračuje autor několika poznámkami k ediční praxi po roce 1945 a rozebírá adaptace Eduarda Petišky, Leo Pavláta a Josefa Voláka. Také se zmiňuje o adaptacích katechetických, naučných a obrázkovém seriálu či komiksu. V časopise Čtenář vycházel v roce 1993 na pokračování seriál Literatura pro děti a mládeţ s náboţenskou tematikou31, v němţ Kovalčík v jednotlivých dílech pojednává o křesťansky orientované literatuře: v prvním díle uvádí čtenáře do dané tematiky a hodnotí situaci v náboţensky orientované literatuře pro děti a mládeţ od roku 1945 do roku 1993, další díly jsou pak postupně věnovány folklórním ţánrům čerpajícím látku z křesťanské tradice, české autorské pohádce s náboţenskou tematikou, podobně orientované próze ze ţivota dětí, dále pak adaptacím bible od zpracování formou komiksu po umělecké zpracování. Nejvíce inspirativní vzhledem k tématu disertace byly v Kovalčíkových pracích právě kapitoly věnované uměleckým zpracováním příběhů ze Starého zákona, obzvláště Eduardem Petiškou a Ivanem Olbrachtem. Ostatní kapitoly poslouţily k vytvoření všeobecného přehledu v dané tematické oblasti intencionální literatury pro děti a mládeţ. Podnětným pramenem byla rovněţ magisterská práce Jany Srnové Původní adaptace bible pro děti a mládeţ vydané v devadesátých letech (2001)32, která napomáhá snazší orientaci v problematice adaptací bible vycházejících u nás v desetiletí po roce 1989, kdy nastal po 26
Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. Holý, Jiří, Trávníček, Jiří: Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. 28 Hrabák, Josef: Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. 29 Šmahelová, Hana: Adaptace v kontextu dětské literatury v letech 1969-1989. Zlatý máj, 1992, 36, s. 92-94, 148-152, 343-345. 30 Kovalčík, Zdeněk: Adaptace bible pro děti a mládeţ I, II. Ostrava: Scholaforum, 1993. 31 Kovalčík, Zdeněk: Literatura pro děti a mládeţ s náboţenskou tematikou. Čtenář, 1993, 45, s. 124-126, 155158, 200-204, 252-255, 304-307, 330-333. 32 Srnová, Jana: Původní adaptace bible pro děti a mládeţ vydané v devadesátých letech. Magisterská práce. České Budějovice: PF JU, 2001. 27
10
období zákazu vydavatelský boom náboţensky orientovaných děl. Autorka v práci analyzuje a hodnotí jednotlivé adaptace bible vydané ve sledovaném období. Rozlišuje podle základní funkce textu: umělecké adaptace bible, katechetické, obrázkové a uměleckonaučné zpracování. V naší práci byla pozornost soustředěna především na kapitolu, jiţ Srnová věnuje uměleckým adaptacím bible. Tato kapitola se stala zdrojem řady konkrétních příkladů adaptací starozákonní látky – včetně jejich hodnocení - vydaných v daném období. Četné teoretické informace a aktuální odkazy na odbornou literaturu zabývající se tematikou adaptace mýtů a pověstí pro děti a mládeţ nám poskytla publikace Vývoj literatury pro děti a mládeţ a její ţánrové struktury Jany Čeňkové z roku 200633. Téma pověsti (popřípadě mýtu) jako ţánrového útvaru je rozebráno v Československé vlastivědě (díl III, 1968)34, v níţ je vysvětlen význam pojmu pověst, objasněn vznik tohoto ţánru, zmapován jeho vývoj a pověsti jsou přehledně tematicky rozděleny. Podnětné je také autorovo srovnání pověsti s pohádkou a povídkou. Dalšími prameny pro studium pověsti byly Encyklopedie literárních ţánrů Dagmar Mocné (2004)35, Vlašínův slovník (1984) a Hrabákova Poetika (1973). O teorii ţánrů pojednává skriptum Svatavy Urbanové a Mileny Rosové Ţánry, osobnosti, díla36 z roku 2005, které představuje historický vývoj jednotlivých ţánrů české literatury pro mládeţ včetně konkrétních příkladů děl a autorů, a práce Věry Vařejkové Literární ţánry jako nositelé hodnot37 uveřejněná v roce 1994 ve Zlatém máji. Vařejková se zaměřuje vedle ţánru pohádky a hádanky právě na ţánrový útvar pověsti a mýtu a také na adaptace jmenovaných literárních útvarů. Autorka konkrétně jmenuje Eduarda Petišku a stejně jako ve svých recenzích na Petiškovy adaptace izraelských příběhů hodnotí jeho adaptační práci kladně. Teoretický, metodologický a terminologický základ nezbytný pro práci analytickou je obsaţen v jiţ zmíněném Lexikonu teorie literatury a kultury (2006), podrobněji je pak rozpracován ve skriptu Srovnávací literatura Ivo Pospíšila (2000)38. Základním materiálovým východiskem pro kapitolu zpracovávající výsledky srovnávacích analýz biblických příběhů adaptovaných Petiškou a Olbrachtem byla kniha Eduarda Petišky Příběhy, na které svítilo slunce, která obsahuje báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele, a to její první vydání z roku 196739. Při analytické práci jsme vycházeli ze jmenovaného díla, při studiu Petiškovy metody adaptačního procesu však bylo přihlédnuto také k ostatním autorovým knihám pro děti a mládeţ spadajícím do jeho adaptačního období. Ve středu zájmu dané disertace stály třetí část knihy - báje a pověsti starého Izraele - a rozsáhlá autorova předmluva Kdo chce uslyšet, která je nedílnou součástí celého díla a poskytuje čtenářům průvodce k četbě. V této Petiškově předmluvě se markantně odráţí metoda jeho adaptační práce, způsob, jakým působí na mladé čtenáře, proto je interpretaci předmluvy věnována samostatná kapitola. 33
Čeňková, Jana a kol.: Vývoj literatury pro děti a mládeţ a její ţánrové struktury. Praha: Portál, 2006. Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Kapitola VI. Folklor. Praha: Orbis, 1968, s. 257-280, 591620. 35 Mocná, Dagmar, Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních ţánrů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2004. 36 Urbanová, Svatava, Rosová, Milena: Ţánry, osobnosti, díla. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 37 Vařejková, Věra: Literární ţánry jako nositelé hodnot. Zlatý máj, 1994, 38, s. 64-66. 38 Pospíšil, Ivo: Srovnávací literatura. Brno: CERM, 2000. 39 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. 1. vyd. Praha: SNDK, 1967. 34
11
Aby mohla vyniknout specifičnost metody Petiškova zpracování biblických příběhů, bylo dílo hodnoceno na základě komparace s dílem Ivana Olbrachta, konkrétně s jeho adaptací pro děti a mládeţ Biblické příběhy z roku 193940. V tomto uměleckém díle je zpracována pro mládeţ totoţná látka jako v adaptaci Petiškově, vedle estetického záměru měl však jeho autor vzhledem k době vzniku díla na zřeteli další záměr: povzbudit utlačovaný český lid a zvýšit jeho národní sebevědomí. Z daného důvodu je potřeba hodnotit Olbrachtovu starozákonní adaptaci vzhledem k dobovému kontextu. Obě díla byla srovnávána se svými prameny. V případě Olbrachta byla při komparaci pouţita Bible kralická Biblí svatá41 (vydání z roku 1911, vycházející z vydání v roce 1613), neboť Kralickou bibli Olbracht pouţil jako předlohu pro svou adaptaci. Petiškův výchozí materiál byl oproti tomu natolik bohatý a kombinovaný, ţe nelze s přesností určit všechny jeho prameny. Bible byla jen jedním z Petiškových látkových zdrojů. Ve svém zpracování izraelských příběhů se od jejího textu odchyluje do takové míry, ţe nelze stanovit konkrétní vydání, z něhoţ vycházel. Při komparativní analýze Petiškových starozákonních příběhů byl proto pouţit novočeský ekumenický překlad bible vydaný roku 197942, který vychází z původního textu hebrejského (popřípadě aramejského), zároveň však respektuje předchozí překlady a vydání Starého zákona. Ekumenický překlad navíc obsahuje knihy deuterokanonické, z nichţ Petiška rovněţ čerpal látku pro vybrané biblické příběhy. Vedle Starého zákona byly pro Eduarda Petišku důleţitým látkovým zdrojem staré ţidovské pověsti, báje, mýty, legendy, pohádky, midraše43 a talmud. Autor tyto látky dobře znal a v průběhu adaptačního procesu je konzultoval se znalci ţidovského písemnictví. Jako základní materiál pro srovnávací analýzu jednotlivých příběhů byly vybrány ţidovské pověsti a midraše Michy Josefa bin Goriona. Výklady obsaţené v prvním českém překladu Gorionova díla nazvaném Pověsti Ţidů (1992)44 zahrnují jen události ze sedmi počátečních knih (historie od stvoření světa po posledního z patriarchů). Látka těchto knih odpovídá obsahu prvních dvou svazků německého originálu Die Sagen der Juden (19131927)45. Ze třetího svazku Bedřich Placák při svém překladu čerpal pouze materiál pro doplnění předchozích dvou dílů. Čtvrtý a pátý svazek Gorionových pověstí do češtiny přeloţeny nebyly. Při komparaci byly proto pro jednotlivé analýzy vyuţity jak český Placákův překlad Pověsti Ţidů (1992), tak německý text originálu Die Sagen der Juden (1913-1927),
40
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1939. Biblí svatá. Praha 1911. 42 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. 1. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1979. 43 Midraše jsou v této disertaci chápány jako ţidovské interpretace starozákonních textů. V celé práci není nikde přesně uveden titul konkrétního midrašového pramene. V bibliografické poznámce překladu Pověstí Ţidů Michy Josefa bin Goriona nejsou uvedeny bibliografické údaje jednotlivých pramenů. Úryvky z midrašů jsou tematicky řazeny do kapitol, tvoří ucelený text, odlišeny jsou od sebe jen tiskacími písmeny na počátku nového odstavce. Přesné bibliografické údaje pramenů obsahuje první vydání německého originálu díla Die Sagen der Juden. Autor zmíněné bibliografické poznámky Vladislav Zadrobílek odůvodňuje absenci titulů faktem, ţe „téměř všechny prameny, z nichţ je čerpáno, jsou čtenáři prakticky nedostupné“. Pro potřeby této disertace, v níţ jde především o prezentaci Petiškovy metody úpravy biblických příběhů, nepovaţuji za nezbytně nutné jednotlivé midraše, prameny rozlišovat a uvádět jejich konkrétní tituly. 44 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992. 45 Bin Gorion, Micha, Josef: Die Sagen der Juden I-V. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, (19131927) [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. Konkrétní názvy všech pěti svazků Gorionova díla včetně roku vydání a počtu stran viz seznam pouţité literatury. 41
12
obzvláště jeho čtvrtý a pátý svazek: Mose (1926) a Juda und Israel (1927).46 V Gorionových pověstech Ţidů (v české i německé verzi) byla nalezena celá řada námětů, motivů a postav, dokonce textových pasáţí, které se ve shodném či podobném znění nacházejí v Petiškově adaptaci izraelských příběhů, nikoli však v kanonizovaném textu Starého zákona a ani v jiných adaptacích této látky pro děti a mládeţ. Dalším důvodem pro předpoklad, ţe Petiška při své adaptaci izraelských příběhů pracoval právě s texty Michy Josefa bin Goriona (v německém originále), je příloha47 v díle Pověsti Ţidů, uvádějící srovnání jmen v textu této knihy s jejich podobou v ekumenickém překladu bible a v Bibli kralické. Podle této přílohy odpovídá přesně znění jmen z Bible kralické podobě jmen v adaptaci Olbrachtově a znění jmen z knihy Pověsti Ţidů přesně koresponduje s podobou jmen v Petiškově zpracování, přičemţ se v obou případech toto znění jmen liší od znění v ekumenickém překladu. Na základě těchto poznatků byly Gorionovy texty v díle Die Sagen der Juden (1913-1927) a jejich český překlad v knize Pověsti Ţidů (1992) pouţity pro potřeby komparativní analýzy provedené v rámci předkládané disertační práce. Při komparaci byly pouţity také další prameny, jeţ jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury, například Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z midraše (2003)48 Vidy Neuwirthové nebo Příběhy z Tóry (2005)49 Jana Diveckého.
46
Přesné informace o tom, která kapitola byla srovnávána s českým a která s německým pramenem, viz úvodní text ke kapitole 3.2 Analýzy jednotlivých izraelských příběhů. 47 Tato příloha je umístěna za textem knihy Pověsti Ţidů spolu se jmenným rejstříkem a je rovněţ součástí této disertace, nachází se v oddíle Přílohy (III). 48 Neuwirthová, Vida: Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z midraše. Praha: Neuw, 2003. 49 Divecký, Jan: Příběhy z Tóry. Praha: Nakladatelství P3K, 2005.
13
2.2 Eduard Petiška – autor knih pro děti a mládež Narodil se 14. května 1924 v Praze, ve čtyřech letech se však s rodinou přestěhoval do nedalekých Čelákovic, kde strávil šťastná dětská a chlapecká léta, na která vzpomíná v autobiografické knize Velká cesta k malým dětem (1984) a která mu byla inspirací pro mnohá díla. „Člověk můţe za svého ţivota vystřídat několik domovů, ale domov dětství nosí s sebou u samého dna srdce,“ vyznal se. „A jako nemůţe odloţit srdce, nemůţe odloţit ani svoje poprvé doma. Tam všechno začalo.“50 Otec František Petiška uměl výborně vyprávět, byl vášnivým čtenářem a vlastnil rozsáhlou knihovnu, z níţ mohl jeho syn později jako čtenář čerpat. Vštěpoval svému synovi lásku k literatuře a historii. Od matky, rozené Adeline Winandtové pravděpodobně podědil sklony umělecké, lásku k poezii, hudbě a výtvarnému umění. Její otec, kterého malý Eduard nikdy nepoznal, pocházel ze staré holandsko-německé malířské rodiny. Mladý Petiška byl bilingvní, výborně ovládal němčinu, coţ mu pomohlo při jeho práci adaptační51 a v čase, kdy nemohl publikovat, toho vyuţil při práci překladatelské. V neposlední řadě jej ovlivnila babička, jejíţ vyprávění se mimo jiné stala inspirací pro Petiškův soubor německých pohádek Sedmikráska. Po maturitě (1943) na reálném gymnáziu v Brandýse nad Labem sloţil úspěšně přijímací zkoušky na konzervatoř, okupace mu však stejně jako většině české inteligence znemoţnila studium i veřejné působení, v rámci nuceného totálního nasazení byl po zbytek války zaměstnán jako soustruţník v továrně. Po otevření vysokých škol v roce 1945 vstoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval komparatistiku u Václava Černého a také germanistiku. Po čtyřech letech studia byl promován na doktora filozofie. Roku 1948 se oţenil a přestěhoval se s manţelkou Alenou do Brandýsa nad Labem, kde zůstal aţ do konce ţivota. Zde vychovávali svého syna Martina, který byl Petiškovou velkou inspirací a jehoţ známe jako Martínka z autorových kníţek pro děti (Martínkova čítanka 1971, Jak se Martínek ztratil 1956). Do literatury vstoupil Eduard Petiška v prvních poválečných letech jako básník, lyrik inspirovaný Halasem (knihy veršů Oči vzlétajícího času 1946, Praţské orchestry 1947). Od roku 1945 přispíval do novin a časopisů52, psal pro rozhlas a v sazbě byly jeho první prózy. Slibnou literární dráhu však přerušil únor 1948. Petiškova tvorba odporovala reţimním poţadavkům na socialistickou literaturu. Dokonce i některá díla pro děti a mládeţ byla nevyhovující, neboť se dotýkala náboţenské tematiky, například adaptované izraelské báje a pověsti v díle Příběhy, na které svítilo slunce (1967) či ţidovské pověsti a pohádky ze staré Prahy v díle Golem (1968). Samotný etický rozměr, který je bytostně přítomen v celé tvorbě Eduarda Petišky i v jeho smýšlení, se příčil tehdejšímu společenskému systému, který připouštěl jedinou ideologii stalinismus. Petiška se odmítal ztotoţnit s normou „socialistického realismu“, nikdy nevstoupil do komunistické strany. Byla mu vytýkána 50
Petiška, Eduard: Velká cesta k malým dětem. Praha: Albatros, 1984, s. 9. Ţidovské midraše, pověsti, legendy aj. četl v němčině, do češtiny tehdy – dle našich zdrojů – přeloţeny nebyly (například dílo Michy Josefa bin Goriona, viz dále). 52 Mateřídouška, Kytice, Doba, Mladé archy, Studentský časopis, Panoráma, Blok, Škola a svět, Nový ţivot, Kultura, Malý čtenář, Tvorba, Mladý svět, Sluníčko, Květy, Literární noviny, Kulturní tvorba, Plamen, Host do domu, Zlatý máj, Literární měsíčník, Mladá fronta, Práce a další. 51
14
„duchovní spřízněnost“ s Angloameričanem T. S. Eliotem53 a styky se zakázanými umělci, kteří stejně jako on nesměli svobodně zveřejňovat svá díla: se spisovateli Janem Zahradníčkem, Josefem Palivcem, Jaroslavem Seifertem, také Františkem Hrubínem, Bohumilem Hrabalem, Emanuelem Fryntou, ale i výtvarníky Jiřím Kolářem, Kamilem Lhotákem, Zdeňkem Milerem, Karlem Teissigem a dalšími, kteří mimo jiné ilustrovali jeho knihy. V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse neoficiální „klub“, kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a skryti před cenzurou se seznamovali s novými cestami moderního umění. Petiška měl zákaz publikovat, roku 1948 tedy začal svou dráhu překladatelskou. Přeloţil tisíce veršů německé poezie od G. E. Lessinga, J. W. Goetha, H. Heina, překládal i prózu. Tvořit vlastní díla nepřestal, ale rukopisy ukrýval (například pod zástěrkou překladu) nebo s nimi seznamoval jen úzký kruh přátel. Z lásky k umění, historii, literatuře a národu se nemohl a nechtěl literárně odmlčet. Ačkoliv měl několik nabídek na odchod do exilu se slibnou budoucností, ţádnou z nich nepřijal, ani se nepodvolil zvůli reţimu, zůstal nadále u svých idejí a názorů. Eduard Petiška hledal jinou cestu jak publikovat. A našel ji, byla to „velká cesta“ vedoucí „k malým dětem“. Básník zvolil pro svou tvorbu novou látku a také adresáty. Přijal nabídku Františka Halase, který inicioval v nakladatelství Orbis zaloţení zvláštní edice věnované literatuře pro děti a mládeţ Umění mládeţi, aby začal pro tuto edici psát. Mohlo by se zdát, ţe se Petiška utíká k látce historické, kdyţ upravuje pro mládeţ staré řecké, egyptské, mezopotámské, izraelské, perské, ale i české báje a pověsti. Nejedná se však o útěk. Petiška je mistr slova, prastarou látku dokáţe přetavit do poutavých příběhů, jeţ vztahuje k současnosti, aktualizuje je, obzvláště pak jejich etický rozměr, poslání. Kdyţ nesmí hovořit o současnosti přímo, činí tak prostřednictvím historie, kterou velmi dobře zná. Například své proslulé Staré řecké báje a pověsti (1958) psal jako klíčový román o historii v Čechách, v němţ jednotliví bozi měli svůj konkrétní předobraz v dobových českých politicích. Eduard Petiška se dostává k literatuře pro děti a mládeţ nikoliv z vlastního rozhodnutí, ale spíše pod tlakem dobových událostí podobně jako další soudobí spisovatelé, kteří nepřitakávali reţimu, vesměs jeho přátelé a kolegové. Také oni vyplňovali vynucené přestávky ve vydávání původní tvorby (nejen v letech padesátých, ale v určitých vlnách po celé padesátiletí, počínaje rokem 1939 a konče roku 1989) psaním děl pro malé čtenáře54, popřípadě překlady. 53
S Eliotem se v poezii objevil novodobý mýtus zasazený do kaţdodennosti. Petiškovo dílo se - vedle poezie amerických básníků Whitmana, Sandburga či Masterse – stalo inspirací pro skupinu 42. Čelním představitelem této skupiny byl Petiškův přítel Jiří Kolář. Oficiálně směli tito autoři publikovat jen v letech 1945-48. Na program skupiny 42 nepřímo navázala poezie všedního dne vznikající na konci 50. let, kterou propagovali především Petiškovi současníci Miroslav Holub a Jiří Šotola. Sdruţovali se okolo časopisu Květen, do něhoţ přispíval svým dílem i Eduard Petiška, kterému bylo blízké zejména zobrazování poezie všedního dne a ţivota, taktéţ i uvolněná veršová forma. Ke skupině však Petiška nikdy nepatřil. 54 František Hrubín (jenom v 50. letech celá řada děl: Ladův veselý přírodopis, To je jízda, to je let!, Tři kluci sportovci, Je nám dobře na světě, Nesu, nesu kvítí, Šípková Růţenka, Kuřátko a obilí, Mánesův orloj, Zimní pohádka o Smolíčkovi, Ţivá abeceda, Hrajeme si celý den, Pohádky z Tisíce a jedné noci, Špalíček pohádek aj.), František Halas (František Halas dětem, vydáno posmrtně 1954), katoličtí autoři Jan Zahradníček (sbírka veršovaných legendárních pohádek Jeţíškova košilka napsaná ve vězení 1951, záměrně chybné vročení 1947) a Václav Renč (Perníková chaloupka vydaná jiţ za okupace 1944, obnovené vydání aţ po revoluci 1990, Tom Sawyer od řeky Mississippi 1964), dále Jiří Kolář (Jeden den prázdnin vydáno za okupace 1949, Kocourkov 1959, spolu s J. Hiršalem upravené bajky O podivuhodném ţivotě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků,
15
Více neţ dvě třetiny svých děl Petiška adresoval dětem a mládeţi. Pro děti předškolního věku tvořil texty leporel. Po prvních kníţkách Alenka jde spát (1947) a Jede traktor, jede ... (1949) vychází jeho nejznámější leporela O jabloňce (1954) a Kam se schoval nůţ (1957) ilustrovaná Helenou Zmatlíkovou a Jak krtek ke kalhotkám přišel (1960) s proslulými kresbami Zdeňka Milera. Pro děti mladšího školního věku psal pohádky a kratší prózy se zvířecím či dětským hrdinou, jeţ vycházejí do dnešních dní v nových vydáních a souborech: O dětech a zvířátkách (1955), Pohádkový dědeček (1958), Birlibán (1959), Martínkova čítanka (1971), Uţ si čtu pohádky (1974), Půjdeme si pro pohádku (1975) nebo Alenčina čítanka (1982). Skrze tyto drobnější ţánrové útvary Petiška proniká do citlivé dětské duše a pomáhá malým čtenářům poznávat okolní svět. Na postavách svých hrdinů ze zvířecí či lidské říše jim ukazuje, jak potřebná je vzájemná láska, přátelství, důvěra, odvaha a ochota pomoci, zatímco nenávist, sobectví, závist a lenost stojí vţdy na počátku zla. Ačkoliv vyuţívá kompozice a motivů klasické pohádky, aktualizuje je, tvoří pohádky autorské, jeţ se pohybují na hranici mezi pohádkou a příběhem ze ţivota dětí. Často u Petišky dochází ke stírání ţánrové hranice mezi nimi. Tyto tendence se promítají jiţ v názvech souborů. Zatímco k pohádce tenduje například v dílech Uţ si čtu pohádky či Půjdeme si pro pohádku, k příběhu inklinuje například v dílech Birlibán nebo Martínkova čítanka. Některé příběhy obzvláště se zvířecím hrdinou stojí na hranici mezi pohádkou a bajkou (například příběh o Nenasytném vrabci). Jsou-li hrdiny děti, pak nedosahují úspěchu pomocí kouzel, ale spíše prostřednictvím vlastních sil a schopností. Pokud hrdinovi někdo pomáhá, nebývá to nadpřirozená bytost, ale kamarád. Vítězí ten, kdo je odváţný a má dobré srdce. Petiška v mladých čtenářích probouzí fantazii a zprostředkovává jim základy humanity a etická pravidla. Tento aspekt je obzvláště silný v Petiškově tvorbě pro starší děti a mládeţ, pro něţ převyprávěl domácí i světové báje a pověsti. Také zde pracuje jako moderní autor a aktualizuje je. Prostřednictvím příběhů, jejichţ hrdinové ţili v dobách antických, ale i nedávno minulých, v daleké cizině, ale i v naší vlasti, se autor snaţí předat dál to, co mu vštěpovali v dětství jeho rodiče, lásku k historii, literatuře a umění. Poukazuje na spojitost mezi přítomností, minulostí a budoucností a na důleţitost výchovy mládeţe k odpovědnosti. Proto klade Petiška důraz zejména na postavy hrdinů a jejich morálku. Nenabízí mládeţi holá historická fakta, ale halí je do poutavých a dodnes ţivých příběhů, s jejichţ aktéry se čtenář mnohdy touţí identifikovat. Jako první vyšly adaptace z řecké antické mytologie Staré řecké báje a pověsti (1958). Dílo vznikalo po oné několikaleté publikační pauze, během níţ směl autor vydávat jen překlady - v době, kdy nevěděl, zda ještě někdy nějakou knihu vydá - a dosáhlo mezinárodního úspěchu, ve Francii se stalo dokonce školní četbou. Další dílo zpracovávající mytologickou látku Příběhy, na které svítilo slunce s podtitulem Báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele vyšlo roku 1967. Kniha byla napsaná uţ v roce 1962, pět let však putovala z tiskárny do tiskárny, protoţe – jak píše František Kubáč v článku zvířat, hmyzu, rostlin i věcí a V sedmém nebi vydané v 60. letech, Paleček krále Jiřího 1992), Ivan Blatný (sbírky Na kopané a Jedna, dvě, tři, čtyři, pět vyšly soukromým tiskem 1946), Jan Skácel (Jak šel brousek na vandr, Pohádka o velikém samovaru v 60. letech, Uspávanky, Kam odešly laně pít, Proč ten ptáček z větve nespadne v 80. letech), Emanuel Frynta (Nová kníţka pro děti o chvástavém štěněti ze 60. let, antologie klasické literatury pro mládeţ Moudří blázni ze 70. let a Písničky bez muziky z let 80.). Emanuel Frynta také spolu s Hrubínem, Kolářem a právě Eduardem Petiškou uspořádal, vydal a redigoval úspěšnou edici Zlatý věnec, antologii pohádek z 19. století, jeţ vyšla roku 1961.
16
Nejslavnější česká kniha letošního roku ve Zpravodaji Brandýsa nad Labem – pokaţdé něco chybělo, „jednou papír, pak štočky, příliš náročná výprava se nehodila do programu“ 55. S touto knihou, respektive její třetí částí, se po téměř třiceti letech na českém kniţním trhu objevila nová česká umělecká adaptace biblických příběhů pro mládeţ. Naposledy vyšly na konci třicátých let starozákonní Biblické příběhy Ivana Olbrachta a Durychova adaptace Nového zákona Z růţe kvítek vykvet nám56, obojí v nakladatelství Melantrich roku 1939. Petiškovo zpracování biblických příběhů se svým způsobem úpravy zcela vymykalo dosavadní adaptační tradici. Autor podává starozákonní příběhy jako mýty v konfrontaci s bájeslovnými příběhy starého Egypta a Mezopotámie, přičemţ poukazuje na migraci bájeslovných dějů, motivů, postav v konkrétních mýtech tří starověkých civilizací. Rovněţ toto dílo bylo čtenářskou veřejností přijato s velkým ohlasem. Šedesátá léta – počínaje rokem 1963 - znamenala pro umlčené a stíhané autory jisté uvolnění, jeţ bohuţel netrvalo dlouho. Po roce 1970 nastalo opět období nesvobody, období normalizace, neostalinismu. Ačkoliv dosáhlo dílo Příběhy, na které svítilo slunce, velkého úspěchu, cenzurou jiţ podruhé jako celý soubor neprošlo, roku 1979 vyšlo s podtitulem Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie se zkrácenou (a upravenou) předmluvou a bez třetího oddílu pověstí izraelských. Příběhy starého Izraele se kvůli náboţenské tematice svého dalšího vydání dočkaly aţ po revoluci roku 1990. V roce 1971 následovala další převyprávění Příběhy tisíce a jedné noci, vycházející ze starých perských látek a oslovující čtenáře poutavými příběhy, neméně však svou orientální moudrostí a stále aktuálním poučením. O českých dějinách a hrdinech vypráví Petiška v dílech Golem a jiné ţidovské pověsti a pohádky ze staré Prahy (1968), Čtení o hradech (1971) a Čtení o zámcích a městech (1979). Golem, který byl rovněţ z pohledu socialistických kritiků náboţensky laděnou literaturou, stihl vyjít ještě roku 1968. Řada Petiškových děl pro děti a mládeţ se po revoluci stala součástí seznamů doporučené školní četby (například Staré řecké báje a pověsti), ale na rozdíl od některých jiných knih patřily a patří k oblíbeným. Jeho tvorba oním vnějším tlakem doby nikterak neztratila na kvalitě, právě naopak. Překáţky, které mu byly – obzvláště na začátku padesátých let kladeny do cesty, prohlubovaly jeho pohled na svět a na ţivot v něm. „Těch pět let, které tatínek nemohl publikovat, byla pro mě kupodivu docela příjemná doba, protoţe měl na mě čas,“ vzpomíná syn Martin, „fotografovali jsme, chodili na výlety, k vodě, jezdili jsme na hrad Valdštejn, kde nás kastelán ubytovával…“57. Petiška se vrací do času dětství, nasává jeho atmosféru a dokáţe pohledem dítěte pozorovat okolní svět, a tak jej také efektivně a poutavě zprostředkovávat svým čtenářům. Umí se vcítit do dítěte, jeho psychiky, přiblíţit se mu jako rovnocennému partnerovi, kamarádovi. Nepřistupuje ke čtenářům shora, ani zvenčí, ale jakoby zevnitř, srdcem. Dokázal svým srozumitelným jazykem a vzácným vypravěčským talentem zaujmout široký čtenářský okruh, vytvořil díla pro čtenáře všech věkových kategorií a zvládl přetransformovat záţitky a příběhy do nejrůznějších ţánrových forem. 55
Kubáč, František: Nejslavnější kniha letošního roku. [Brandýs nad Labem – Stará Boleslav]: Zpravodaj Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, 1968, červen, s. 16. 56 Viz seznam pouţité literatury. V mezidobí vyšly oficiálně pouze úpravy určené ke katechetickým účelům a reedice díla Olbrachtova (1955 a 1958). 57 Šilhavá, Jana: Kousek cesty s … Martinem Petiškou: Mám rád anděly [on line]. 2010 [cit. 2015-06-13]. Dostupné z: http://www.nase-rodina.cz/obsah.php?cislo_id=254.
17
Eduard Petiška zemřel náhle 6. června 1987 v Mariánských Lázních, kam jezdil pravidelně kaţdé léto. Zanechal nám však cenné dědictví. Jeho knihy určené dětem všech věkových kategorií, od leporel přes pohádky aţ k příběhům pro starší čtenáře, se staly klasickou četbou. Velký význam mají obzvláště jeho adaptace starých mýtů a pověstí, v kterých zprostředkoval mládeţi historii a kulturní dědictví mnoha národů včetně českého. Jeho starozákonní příběhy obsaţené v souboru bájí a pověstí starého Egypta, Mezopotámie a Izraele v díle Příběhy, na které svítilo slunce (1967) patří spolu s adaptacemi Biblické příběhy Ivana Olbrachta (1939) a Z růţe kvítek vykvet nám (1939) Jaroslava Durycha k nejúspěšnějším českým uměleckým zpracováním biblické látky pro děti a mládeţ a jsou nadále vydávány. Petiška svou tvorbou výrazně přispěl k rozšíření české literatury pro děti a mládeţ do světové literatury. Je jedním z nejpřekládanějších českých spisovatelů pro děti a mládeţ.
18
2.3 Adaptace biblické látky pro děti a mládež V Petiškově díle zaujímají nejvýraznější postavení knihy určené dětem a mládeţi. Hlavní pozornost je v této disertaci zaměřena na autorovu tvorbu adaptační, proto je dané problematice věnovaná samostatná kapitola. V ní bude pojednáno o adaptaci bible pro děti a mládeţ jak z hlediska teoretického – zákonitosti, tak z hlediska literárněhistorického – stručný chronologický přehled adaptací dané látky od počátku do současnosti. S ohledem na rozsah a téma práce jsou uváděny především biblické adaptace umělecké, jimiţ jsou myšleny adaptace, jejichţ autoři nekladli poznávací, výchovný či jiný záměr nad záměr estetický. 2.3.1 Adaptace bible a její obecné zákonitosti Definovat adaptaci literárního díla je relativně snadné. Dle Slovníku literární teorie (1984)58 se jí v textologii rozumí úprava textu, jeţ se provádí za účelem usnadnění jeho konkretizace v novém okruhu vnímatelů, jeţ jsou v některém směru (zpravidla kulturně) příliš vzdáleni původnímu adresátu. Nejčastěji podléhají úpravám mýty, které jsou pro současného čtenáře časově či kulturně příliš vzdálené, a základní kulturotvorné texty například biblické příběhy, s nimiţ se mají dětští čtenáři seznamovat jiţ od útlého věku. Při adaptacích dochází zpravidla k určitým zjednodušením textu, přinejmenším po stránce kompoziční, tematické, či jazykové, teoreticky by však adaptace v ţádném případě neměla vést k ochuzení díla o jeho základní hodnoty, ani ke zkreslení jeho účinku. V praxi jsme bohuţel často svědky vědomých i nevědomých posunů v oblasti hodnotové i umělecké, v horším případě téţ v oblasti významové. (Srov. Dejmalová, 2006) Adaptace odlišných literárních ţánrů mají svá specifika. Tím spíše pak úprava díla, jeţ samo o sobě obsahuje řadu textů různého charakteru. Adaptace bible se vyznačuje určitými zákonitostmi. V odborné literatuře je vymezil Zdeněk Kovalčík (1993)59: 1) Autor biblické adaptace se vzhledem k uzavřenému kanonizovanému celku předlohy musí zabývat vhodným výběrem textů k převyprávění, zvolit adekvátní formu zpracování pro dětského recipienta určitého věku. 2) Biblická adaptace bývá autorem psána vědomě pro děti a mládeţ, musí jim tedy být podřízen výběr látky z původní předlohy, většinou se odstraňují erotické motivy, sloţité kultovní předpisy, rodokmeny aj., výběr jazykových a stylistických prostředků směřuje k navázání kontaktu se čtenářem, posluchačem. 3) Autor biblické adaptace bývá více závislý na textu předlohy, i kdyţ proti kanonizovanému originálnímu textu můţe řadit jednotlivé epizody dle vlastního názoru, lze adaptovaný text obohacovat o další údaje – například reálie, popis prostředí, detailnější charakteristiku postav, motivaci jejich jednání. 4) O úspěšnosti adaptace bible rozhoduje nejen osobní vztah k adaptované předloze, ale také intenzita náboţenského cítění, případně příslušnost k určité církvi.
58
Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. V tematickém sešitu Adaptace bible pro děti a mládeţ I (1993) je Kovalčík shrnuje do sedmi bodů, v pátém dílu seriálu Literatura pro děti a mládeţ s náboţenskou tematikou (1993) jsou tytéţ zákonitosti rozpracovány do bodů deseti. 59
19
5) Konečnou podobu adaptace ovlivňuje téţ doba jejího vzniku (např. doba okupace). Zejména v případě Biblických příběhů Ivana Olbrachta. 6) Autor bývá ovlivněn téţ určitým překladem bible, coţ je patrné zejména v přímé řeči postav (např. jazyk Bible kralické v adaptaci Olbrachtově či Bible svatováclavské v adaptaci Durychově). 7) Lze je dělit dle toho, čemu slouţí: adaptace umělecké, katechetické, učebnicové, pro časopisy a jiné. 8) Nedílnou součástí jsou také ilustrace, jeţ v adaptacích pro děti mají často klíčovou úlohu. 9) Konečná podoba adaptace je vyjádřením autorova uměleckého i citového postoje. Uvedené rysy jsou příznačné také pro Petiškovu adaptaci biblických příběhů. Tvrzení v bodu čtyři však nemohu dát za pravdu, povaţuji ho za nadsazené. Navíc není jednoznačně vyjádřeno, zda je pro úspěšnost biblické adaptace intenzivní náboţenské cítění, případně příslušnost k určité církvi, pozitivní či nikoliv. Moderní věda preferuje adaptaci ekumenickou, nadkonfesijní.
Vzhledem k rozsahovému i obsahovému bohatství základního látkového pramene bible Petiška výchozí text upravil, a to po stránce kompoziční, tematické i jazykové. Vybral dějově bohaté příběhy se známými postavami objevujícími se v převáţné většině uměleckých adaptací Starého zákona. Výběr a řazení kapitol v jeho bájích a pověstech starého Izraele v díle Příběhy, na které svítilo slunce je postaven na kombinaci principu chronologického a kauzálního a odpovídá aţ na výjimky60 například kompozici Olbrachtových Biblických příběhů. Petiška eliminoval nevhodné motivy, genealogické řady, nepodstatné epizody a motivy, které zpomalují a komplikují děj, naopak přidal epizody a motivy, které v kanonizovaném textu obsaţeny nejsou. Posílil dynamičnost příběhů a charakterizaci postav, hojně vysvětluje. O reáliích pojednal v rozsáhlé předmluvě. Dílo je psáno jazykem kultivovaným, avšak mládeţi srozumitelným. Základní hodnoty díla zůstaly zachovány. Aktualizuje starozákonní příběhy, jeţ chápe jako významné mýty, akcentuje jejich morální a etické poselství, ale jejich stránku náboţenskou oslabuje. Vymaněním příběhů z náboţenského kontextu usnadňuje adresátům jejich konkretizaci, ačkoliv místy dochází vzhledem k pramennému textu bible k významovým posunům.61 Při adaptování mýtického textu, obzvláště biblického, pro děti a mládeţ můţe dojít také k posunům ve struktuře literárního ţánru. Není výjimkou, ţe mýtus ztratí v procesu adaptace svoji všeobecnou platnost a přiblíţí se struktuře pohádky či pověsti, s níţ má zamýšlený adresát staršího školního věku jiţ čtenářskou zkušenost. Eduard Petiška při svém zpracování biblických příběhů vycházel z několika ţánrově bohatých pramenů. Jako látkový zdroj mu neslouţila pouze bible, konkrétně Starý zákon, ale kromě něho čerpal z dalších pramenů: z některých apokryfních knih (Júdit, dodatky ke knize proroka Daniela), z ţidovského talmudu a především z ţidovských midrašů. Význam slova midraš odpovídá překladu z hebrejštiny - metoda výkladu, interpretace Tóry a literatury, kterou obsahuje. Je to zvláštní druh teologické literatury judaismu pocházející ze 4.12. století, obsahuje alegorické komentáře ke knihám Starého zákona, literární soubory 60
V Olbrachtově adaptaci je například oproti Petiškovu zpracování nejprve pojednáno o událostech zničení měst Sodomy a Gomory, poté teprve následuje příběh o obětování Abrahámova syna Izáka. Příběh o Júdit stojí v Olbrachtově adaptaci před kapitolou o Jonášovi, u Petišky je tomu naopak. Olbracht navíc zařazuje některé biblické příběhy, které čtenář v Petiškově práci nenajde, například kapitolu Prvorozenství za misku čočky prodané o Ezauovi a Jákobovi nebo Těţká oběť o Jeftově dceři či Královna Ester. Podrobněji k řazení a rozčlenění kapitol v dílech obou zmíněných autorů viz analýzy jednotlivých příběhů. 61 Markantní je to například v Petiškově zpracování prvního izraelského příběhu o stvoření světa. Podrobně viz analýzy dílčích příběhů.
20
podobného zaměření a kázání. Ve 13. století byl tento výklad zákona dle rabínské hermeneutiky uspořádán do díla, umoţňujícího komentovat verš po verši Starý zákon. Nejprve se midraše týkaly jen psaného zákona (Tóry), ale potom i ústního zákona (Mišny). Jde tedy v podstatě o lidovou slovesnost zachycenou v pozdějším období písemnou formou, a tudíţ zjednodušeně řečeno můţeme midraše chápat téţ jako jakousi ţidovskou obdobu klasické (kouzelné) pohádky, jejíţ prvotní funkcí byl rovněţ výklad nevysvětlitelných a obtíţných jevů nejen v přírodě. Pro potřeby disertace bude termín midraš chápán ve významu ţidovské interpretace příběhů Starého zákona, mající charakterem blízko k naší lidové slovesnosti.
Petiškova metoda adaptace starozákonní látky, jíţ bude věnována analytická část disertační práce obsahující poznatky získané ze srovnávacích analýz, spočívá v kombinaci těchto pramenů: jednak bible obsahující dvaasedmdesát ţánrově rozmanitých knih, jednak různorodých předloh ţidovského posvátného písemnictví zahrnujícího mýty, legendy, pověsti, pohádky, komentáře. Otázka ţánru jednotlivých izraelských příběhů zpracovaných Eduardem Petiškou, z nichţ některé svými rysy inklinují k mýtu, jiné k pověsti, pohádce, bajce či dokonce podobenství, je velmi podnětná, přesahuje však téma dané disertační práce. 2.3.2 Umělecké adaptace biblických příběhů pro děti a mládež62 V roce 1993 napsal Zdeněk Kovalčík, zabývající se literaturou pro děti a mládeţ s náboţenskou tematikou, ve své práci Adaptace bible pro děti a mládeţ (1993): „Po čtyřiceti letech cílené ateistické propagandy a oficiálně hlásané nenávisti vůči všemu křesťanskému se v polistopadovém vývoji setkáváme s nebývalým zájmem o vydávání děl s náboţenskou tematikou. Dnes uţ je dokonce moţné zakoupit si bibli a také knihy specificky určené dětem – různě adaptované příběhy.“ 63 Historicko-společenský kontext hraje v daném případě roli natolik významnou, ţe je zapotřebí v rámci kapitoly o adaptaci biblických příběhů pojednat o vývoji tohoto specifického druhu intencionální literatury pro děti a mládeţ a poukázat na místo, které v ní zaujímá zpracování Eduarda Petišky. Nejrůznější úpravy biblických příběhů pro děti a mládeţ vznikaly v české literatuře od počátku organizovaného školství, ne vţdy se však vyznačovaly uměleckou hodnotou a ne vţdy směly být svobodně vydávány. Jejich cesta do čtenářových rukou byla mnohdy spletitá. Potíţe způsobené neshodou autorova smýšlení s názorovým přesvědčením představitelů dobového reţimu však tříbily umělcův styl a na svět přicházela díla výjimečná, obzvlášť bylli autor adaptující biblické příběhy pro děti a mládeţ výraznou uměleckou osobností.
62
Jak jiţ bylo výše předznamenáno, středem našeho zájmu budou adaptace původně české, nikoliv překlady z cizích literatur, a zejména umělecké. Bude-li zmíněna adaptace jiného typu, například katechetická, tak pouze v případě, ţe ačkoliv byl prvotní záměr autora jiný, dílo přesto dosahuje vysokého estetického účinku. Poznatky pro danou kapitolu byly čerpány především ze zmíněných prací Z. Kovalčíka (1993) a J. Srnové (2001). Bibliografické údaje ke všem dílům jmenovaným v dané kapitole viz seznam pouţité literatury. 63 Kovalčík, Zdeněk: Adaptace bible pro děti a mládeţ I. Ostrava: Scholaforum, 1993, s. 3.
21
O umělecké kvalitě můţeme mluvit u děl vzniklých na konci třicátých let dvacátého století – adaptace Ivana Olbrachta (1882-1952) Biblické příběhy (1939) a Jaroslava Durycha (18861962) Z růţe kvítek vykvet nám (1939). Po druhé světové válce fungovala církevní i soukromá nakladatelství, která se systematicky zaměřovala na vydávání náboţensky orientované literatury pro malé i velké čtenáře, jejich činnost však byla po roce 1948 omezována. Vydávat náboţensky orientovanou beletrii bylo zakázáno. Vycházet směly jen účelové tisky jako například kancionály či teologická literatura, jeţ slouţily výhradně vnitřní potřebě církví. Bylo nemyslitelné, aby vycházela námi sledovaná produkce v nakladatelstvích státních – aţ na výjimečné případy, kterým byly například Olbrachtovy Biblické příběhy. V šedesátých letech došlo k částečnému uvolnění, díky němuţ vyšla mimo jiné ve Státním nakladatelství dětské knihy v roce 1967 Petiškova adaptace Příběhy, na které svítilo slunce. V roce 1969 sice vyšla adaptace Nového zákona Josefa Voláka Vyšla hvězda nad Betlémem, nikoliv však s citlivým doslovem katolického básníka Vladimíra Vokolka, ale s doslovem vědeckého ateisty Vítězslava Gardavského. Vydat ji smělo pouze severočeské nakladatelství Dialog na základě výsledků sociologického průzkumu religiozity, náboţenská literatura totiţ dostala povolení k vydání jen v regionech s nízkou religiozitou. Přesto, ţe k nám pronikaly nové, atraktivní adaptace biblických příběhů ze západních zemí, posrpnový vývoj znemoţňoval jejich vydání v českém překladu. V době normalizace byl dovoz náboţenské literatury aţ do poloviny osmdesátých let klasifikován jako trestný čin. Přínosem bylo vydání novočeského ekumenického překladu bible v roce 1979. Tento překlad je společným mnohaletým dílem skupiny překladatelů několika církví. Překládalo se z původních jazyků z hebrejštiny, případně z aramejštiny, přihlíţelo se však i ke starším překladům, zvláště k Septuagintě a Vulgátě. Autoři usilovali o minimum zásahů do textu, s nimiţ se čtenář setkává v novodobých překladech, pro případ doplnění vyuţili poznámky pod čarou. Podstatné je především rozšíření Starého zákona ekumenického překladu o knihy deuterokanonické neboli apokryfy, z nichţ mimo jiné hojně čerpal právě Eduard Petiška při svém zpracování starozákonních příběhů64. Jazyk ekumenického překladu výrazně ovlivnil podobu novějších výborů a adaptací biblických příběhů pro mládeţ. V roce 1979 směly znovu vyjít Petiškovy Příběhy, na které svítilo slunce, avšak bez starozákonních příběhů, pod názvem Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie. Polovina osmdesátých let s sebou opět přinesla částečné uvolnění. Téměř všechny církve směly vydávat svá náboţenská díla (v Ústředním církevním nakladatelství v Praze vyšlo například roku 1985 věcné, ale působivé trojdílné katechetické zpracování Zdeňka Svobody Tak Bůh miloval svět, srov. Kovalčík, s. 3-5). 65 Po listopadu 1989 došlo k proměně celé společnosti, jeţ se odrazila v radikálních změnách nejen politických a ekonomických, ale téţ kulturních. Vznikala soukromá nakladatelství, spisovatelé směli svobodně psát, tím spíše volili dosud tabuizovaná témata. Na kniţní pulty se dostala řada nových adaptací, původních českých i překladů zahraničních, vedle nich však měla čtenářská veřejnost velký zájem o reedice vydání starších. V roce 1990 vychází podruhé Petiškovy Příběhy starého Izraele (v nakladatelství Martin, 64 65
Konkrétní příklady viz analýzy jednotlivých příběhů. Kovalčík, Zdeněk: Adaptace bible pro děti a mládeţ II. Ostrava: Scholaforum, 1993, s. 3-5.
22
poprvé vyšly v rámci souboru Příběhy, na které svítilo slunce v roce 1967 spolu s bájemi a pověstmi starého Egypta a Mezopotámie). Po letech vychází na začátku devadesátých let také předválečná zpracování biblických příběhů pro mládeţ, adaptace Nového zákona Jaroslava Durycha Z růţe kvítek vykvet nám a starozákonní Biblické příběhy Ivana Olbrachta. Obě díla byla poprvé vydaná v roce 1939 v nakladatelství Melantrich v edici Pokladnice královská s ilustracemi Gustava Doré. Olbrachtovo dílo však kritika vyzvedávala pro jeho aktuálnost a ideový podtext, zatímco Durychovu adaptaci zatracovala pro její barokní jazyk a především údajný antisemitismus. Olbrachtovy Biblické příběhy u nás vyšly v čase, jenţ nepřál náboţenským tématům, v řadě reedic (v letech 1958, 1970, 1978 - v souboru Ze staré paměti a moudrosti), v roce 1991 vychází po páté. Durychovo dílo bylo naproti tomu zamlčováno a opomíjeno, v roce 1991 vychází teprve podruhé (v brněnském nakladatelství Blok). Podobný osud měla Volákova adaptace Vyšla hvězda nad Betlémem, jeţ vychází v roce 1990 také podruhé, tentokrát – oproti prvnímu vydání z roku 1969 - pod názvem Ţivot našeho Pána Jeţíše Krista a s původním Vokolkovým doslovem. V roce 1992 se dočkala prvního českého vydání adaptace nejznámějších příběhů Talmudu a Midraše Osm světel Lea Pavláta, jeţ vyšla o šest let dříve ve čtyřech světových jazycích a jejíţ některé příběhy se látkově shodují s Petiškovými příběhy starého Izraele. Chaotický rozmach na počátku devadesátých let přál pochopitelně literární produkci různé umělecké kvality, ale na druhé straně se v domácí literatuře poprvé objevují biblické příběhy zpracované netradičním způsobem, například formou komiksu či obrázkového seriálu66. Na kniţních pultech se také objevilo mnoţství obrázkových kníţek a leporel pro nejmenší děti67. (Srov. Srnová, s. 68-75)68 Uţitečnou publikací pro děti školního věku a mládeţ je monotematický sešit Bible – kniha knih Zuzany Holasové, jenţ vyšel v roce 1991. Dílo není adaptací bible, informuje o ní, podává obsah některých jejích příběhů a motivuje mládeţ k četbě těchto dějů. Jedná se o jediné původně české uměleckonaučné zpracování bible v devadesátých letech. Katechetických zpracování bible vyšla v danou dobu celá řada. Příkladem adaptace, která se svou beletristickou i didaktickou částí intencionálně zaměřuje na děti, není tedy pouhou katechetickou příručkou, je kniha Luďka Rejchrta Slunce svítí všem, jeţ vyšla s podtitulem Vyprávění z Knihy knih pro malé i velké děti v roce 1994. Největší význam z hlediska literárního mají biblické adaptace umělecké. Vedle volných autorských adaptací69 vyšly čtyři zdařilé umělecké adaptace bible, jeţ věrně respektují 66
Na pozadí překladů ilustrovaných kníţek nizozemských autorů vznikl v domácí produkci ilustrovaný seriál Jiřího Černého a Ivany Lomové Biblické příběhy, který vycházel od září 1990 do června 1995 v časopisu Mateřídouška. 67 Vedle autorského zpracování vánoční legendy v obrázkové kníţce Děťátko se narodilo německy napsané Jindrou Čapkem a do češtiny přeloţené Olgou Krejčovou, které bylo v roce 1985 mimo jiné oceněno biskupskou konferencí SRN jako nejlepší dětská kníţka, byly čtenářům předškolního a mladšího školního věku určeny Obrázky z Bible I., II. ilustrátorky Jindry Hubkové vydané v roce 1998. Umělecky zdařilé je leporelo Hany Proškové a akademické malířky Zdeňky Krejčové z roku 1991 Narodil se Kristus Pán, v němţ obě autorky ve vzájemné spolupráci slovem i obrazem podávají vánoční příběh formou přiměřenou věku adresátů. 68 Srnová, Jana: Původní adaptace bible pro děti a mládeţ vydané v devadesátých letech. Magisterská práce. České Budějovice: PF JU, 2001, s. 68-75. 69 Cesta k Betlému (1991) Dagmar Lhotové, inspirovaná folklórem a rozvíjející motiv putování mudrců k Jeţíškovi, Pasáček Asaf (1995) s podtitulem Pohádka z kopců nad Betlémem od Ivana Renče, v níţ se prolíná pohádková fikce s příběhem z dětského ţivota, zasazeného do doby novozákonní, dále povídka faráře Josefa Vettera Ve tmě se blýská sekera (1996), jeţ rozvíjí starozákonní příběhy o soudci Gedeonovi (Sd) a vznikla jako
23
předlohu a jejichţ autoři preferovali estetickou funkci díla. Jedná se o adaptace: novozákonní Vyprávění nejen pro Teofila Jana Bárty (1995), Vyprávění ze Starého zákona Renaty Fučíkové (1996), Dětská Bible – Starý zákon, Nový zákon Jiřího Matějky a Aleny Borákové (1991) a Příběhy z bible Lea Pavláta a Zuzany Holasové (1991). Starozákonní adaptace Renaty Fučíkové, jeţ je autorkou textu i ilustrací, byla v roce 1996 oceněna Zlatou stuhou. V jejím vyprávění lze vysledovat mnoho vlivů a inspirací, kromě předlohy ekumenického překladu bible (1979) se inspirovala téţ Biblí kralickou či Olbrachtovými Biblickými příběhy, dobře znala Petiškovu i Pavlátovu adaptaci. Autorka v textu poskytuje čtenářům mnoho informací o tehdejším kultu, jiných náboţenstvích, hojně charakterizuje postavy, nezahlcuje však texty přemírou detailů, pro dětského čtenáře podruţných či zatěţujících. Dialogy oţivuje děj, vysvětluje. S fantazií rozvíjí strohý jazyk knihy Genesis. Dvousvazková adaptace Matějky a Borákové patří spolu s adaptací Pavláta a Holasové k prvním původním převyprávěním vydaným po roce 1989 a měla vyplnit vakuum vzniklé cenzurou. Šlo jim především o ukázání reálného ţivota biblických postav dětským čtenářům. Snaţí se mládeţi zpřístupnit jazyk, aktualizují zastaralé či nesrozumitelné výrazy, podtrhují napětí, pracují s ohledem na své adresáty. Poslední uvedená adaptace Pavláta a Holasové je jednou z nejzdařilejších zpracování biblických příběhů pro čtenáře mladšího školního věku. Předlohy se autoři drţí pouze v hlavní dějové linii, jinak do ní odváţně zasahují, zkracují ji či rozvíjí, hojně dramatizují vyprávění, aby jej učinili přitaţlivým. Akcentují vyprávění a charakteristiky postav. Snaţí se předat recipientům náboţenský smysl biblických příběhů. Stejně jako předchozí dvojici adaptátorů se soustředí na pravdivé zobrazení ţivota lidí. Adaptují i příběhy, jeţ se v ostatních sledovaných adaptacích neobjevují (např. věštec Bileám, Elíša) a zařazují téţ biblickou poezii (Ţalmy, Přísloví, Kazatel). Pavlátovy příběhy tvoří nejúplnější dosavadní celek starozákonních adaptací. (Srov. Srnová, s. 25-5970)
Stejně jako v posledním desetiletí minulého století se i na počátku jednadvacátého století na kniţním trhu objevují díla zpracovávající biblickou tematiku s různou mírou umělecké hodnoty. Situace se však oproti vydavatelskému boomu počátku 90. let zklidnila, produkce je přehlednější, na pulty knihkupectví se dostává postupně. Vychází řada překladů zahraničních prací, z domácí tvorby přetrvává zájem o reedice klasických adaptací starších, například Petiškovu (2001, 2003, 2011, 2013)71 či Olbrachtovu (2002, 2007, 2013)72, a to v různém zpracování, s různými ilustracemi, dokonce i jako mluvené slovo na CD, pohádka na DVD či e-kniha. V nakladatelství Education vyšly v roce 2013 právě Příběhy starého Izraele Eduarda Petišky73 jako elektronická kniha. U nově vznikajících prací se zpravidla nejedná o adaptace v pravém smyslu slova, spíše o převyprávění. Příkladem mohou být díla Jeţíš a jeho příběh Martiny Drijverové (2009), v jehoţ tiráţi autorka upozorňuje na to, ţe se nejedná o Bibli pro děti, nýbrţ o „převyprávění biblických příběhů, zejména pro děti vyrůstající v ateistických rodinách“74, a Biblické příběhy - Starý zákon, na jehoţ přebalu stojí výslovně napsáno, ţe jej vyprávění dětem na evangelické faře, či tři biblické příběhy, zachycující osudy tří biblických milostných dvojic, Podobizny lásky Marty Ţelezné (1996). 70 Srnová, Jana: Původní adaptace bible pro děti a mládeţ vydané v devadesátých letech. Magisterská práce. České Budějovice: PF JU, 2001, s. 25-59. 71 Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele. Praha: Levné knihy KMa, 2001. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: Albatros, 2003 a Praha: Ottovo nakladatelství, 2011. Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele. Praha: Education, 2013, jako e-kniha. 72 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 2002, 2007, 2013. 73 V tomtéţ roce vyšla v nakladatelství Education řada Petiškových titulů ve formě elektronické knihy: vedle jeho tvorby adaptační – Příběhy starého Izraele, Staré egyptské báje a pověsti, Staré mezopotamské báje a pověsti, v kompletu (egyptské a mezopotamské) pak Starověké báje a pověsti, Staré řecké báje a pověsti, Příběhy tisíce a jedné noci – také vybrané autorovy povídky a romány. 74 Drijverová, Martina: Jeţíš a jeho příběh. Praha: Fragment, 2009.
24
„vypravuje“ Jana Eislerová (2012). Jako komplet obou děl vyšla v roce 2013 Dětská ilustrovaná bible – Starý a Nový zákon. Všechny tři tituly vyšly v nakladatelství Fragment spolu s dalšími adaptacemi klasických látek75, všechny se stejnou grafickou úpravou a ilustracemi Antonína Šplíchala. Zmíněná díla Eislerové a Drijverové podávají biblické příběhy srozumitelnou formou odpovídající čtenářům mladšího školního věku, s níţ korespondují Šplíchalovy výpravné, barevné ilustrace, navozující optimistickou atmosféru.76 Od polistopadové doby se situace – nejen ediční – natolik změnila, ţe si mladí čtenáři mohou zvolit různou formu zpracování biblických příběhů. Vedle dnes jiţ klasických, výše zmíněných adaptací zpracovaných výraznými uměleckými osobnostmi, z nichţ některé jsou součástí Zlatého fondu dětské literatury (a seznamů doporučené četby pro děti a mládeţ), se setkávají s touto látkou v adaptacích, jeţ svědčí o různých přístupech, motivacích či záměrech. Další moţnost poskytují četné výbory, v nichţ se objevují texty volně vybrané a seřazené často v doslovném znění, postrádající citlivou úpravu adaptátora. Existuje jiţ celá řada specifických, moderních forem zpracování dané látky. Aktualizujeme-li Kovalčíkův výrok, lze konstatovat, ţe dnes uţ je dokonce moţné zakoupit si bibli ve velkém, středním či kapesním formátu, bibli rodinnou či bibli pro mladé s výměnnými obaly, bibli synoptickou, obsahující vedle sebe český ekumenický překlad a text Bible kralické. Pro dětské čtenáře jsou určeny biblické příběhy ve zpracování obrázkových leporel, omalovánek i domalovánek, s posuvnými obrázky, samolepkami či magnetkami, jako komiks, puzzle či kufříková bible na cesty, bible s příběhy na kaţdý den v roce, dokonce i biblická sudoku.77 Běţnou záleţitostí jsou v současnosti biblické příběhy na CD, DVD či interaktivních DVD doplněných „speciálními bonusy“, jako tři vědomostní úrovně kvízu, videoukázky ke kvízům, volitelné zobrazení biblických veršů, jazykové verze a titulky, obsahy a podobně. Stěţí lze domyslet, jaké podoby nabude Kovalčíkův výrok při další případné aktualizaci po dalších desetiletích. Podstatné však je, ţe dle situace na kniţním trhu se zdá být biblická látka pro současné čtenáře nadále atraktivní. Pokud mají takovéto nové, moderní formy zpracování biblických příběhů pozitivní vliv na četbu současné mládeţe a pokud je motivují k četbě uměleckých adaptací této látky, jakou je například adaptace Eduarda Petišky, pak je dobré, ţe vycházejí.
75
Například Staré řecké báje a pověsti, Ezopovy bajky, Tom Sawyer, Gulliverovy cesty, Babička Boţeny Němcové. 76 Podrobněji k hodnocení zmíněných děl viz recenze: Vavrušková, Zdenka: Jeţíšův příběh pro děti. Drijverová, Martina: Jeţíš a jeho příběh. Ladění, 2010, 4, s. 15-18. Vavrušková Zdenka: Od Adama a Evy aţ po proroka Jonáše. Eislerová, Jana: Biblické příběhy – Starý zákon [online]. 2013 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/31065/eislerova-jana-biblicke-pribehy-stary-zakon 2013. 77 Existují Bible hrou, Bible pro mrňousky, Bible pro nejmenší, Mimi bible, Baby Bible, Bible pro kluky a holky, dokonce Bible pro malé detektivy.
25
3. Analytická část V následující kapitole budou hodnoceny vybrané části díla Eduarda Petišky Příběhy, na které svítilo slunce (1967): předmluva Kdo chce uslyšet … a třetí oddíl knihy Báje a pověsti starého Izraele. Dílo bylo připraveno k vydání jiţ roku 1962, čemuţ nasvědčuje také datace vepsaná autorem na konci předmluvy, pět let však bylo přesouváno z tiskárny do tiskárny. Se třetí částí díla, adaptovanými starozákonními příběhy, jeţ stojí ve středu zájmu dané disertační práce, se posluchači mohli seznámit ve vysílání českého rozhlasu v průběhu jednoho měsíce mezi 8. únorem a 8. březnem 1965. Kniţně vyšel celý soubor poprvé roku 1966 slovensky v Bratislavě, v originále byl vydán aţ na sklonku roku 1967 ve Státním nakladatelství dětské knihy a ke čtenářům se dostal v lednu 1968. Během několika měsíců byly výtisky Petiškovy adaptace biblických příběhů rozebrány. V červnu téhoţ roku napsal František Kubáč v článku Nejslavnější česká kniha letošního roku ve Zpravodaji Brandýsa nad Labem: „ [...] v brandýské Knize uţ ji nenajdete. Vzácně se objevuje čas od času za výklady praţských knihkupectví. Uvidíte-li ji ještě někde, kupte si ji. Patří do kaţdé knihovny náročného čtenáře.“ V roce 1979 vyšlo dílo podruhé, avšak politická situace u nás neumoţňovala vydávat díla s náboţenskou tematikou, cenzurou tudíţ prošly pouze Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie78. Úpravou musel projít i autorův prolog k příběhům, jelikoţ velká část jeho textu je věnována právě reáliím Izraele, jehoţ příběhy byly z díla pro tentokrát vyškrtnuty. V původní podobě byly Příběhy starého Izraele vydány aţ po revoluci roku 1990 nakladatelstvím Martin a v kompletní podobě vyšly podruhé roku 1998 v nakladatelství Albatros. Cílem kapitoly a celé disertační práce je ukázat způsob, jakým Eduard Petiška upravuje biblické příběhy pro děti a mládeţ. Dílem Příběhy, na které svítilo slunce Petiška volně navazuje na svou předchozí úpravu mytologické látky, na adaptaci řeckých bájí a pověstí vydanou roku 195879. Ačkoliv je v obou dílech zřejmá jistá podobnost v autorově postupu (naučný komentář), v řadě rysů je zpracování izraelských pověstí v rámci jeho tvorby pro mladé čtenáře ojedinělé (především syntézou pramenů). Aby vynikla specifičnost Petiškovy metody zpracování biblické látky, která se v mnohém vymyká běţné adaptační praxi, bylo dílo srovnáno s Biblickými příběhy Ivana Olbrachta. V obou případech se jedná o osobitá literární díla nesoucí v první řadě funkci uměleckou. Na rozdíl od prací (převáţně dějepravd) z předchozí doby není ani v jednom z analyzovaných děl akcentována náboţenská stránka textu. Obě adaptace se svým zpracováním výrazně liší téţ od úprav novodobých (vydaných po roce 1989), jeţ mají většinou spíše charakter převyprávění. Autoři se ve velké míře shodují ve výběru a uspořádání textů. Ačkoliv se při výběru látky řídí odlišnými kritérii, volí s ohledem na mladé čtenáře příběhy, jeţ mají dějový spád, napětí a výrazné hlavní postavy. 78 79
Petiška, Eduard: Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie. Praha: Albatros, 1979. Petiška, Eduard: Staré řecké báje a pověsti. Praha: SNDK, 1958.
26
Výsledky jednotlivých fází srovnávací analýzy Petiškovy a Olbrachtovy úpravy biblických příběhů tvoří jádro následující kapitoly, která obsahuje tři samostatné části: interpretaci Petiškovy předmluvy, analýzy čtrnácti izraelských příběhů Eduarda Petišky ve srovnání s jeho prameny a s adaptací Ivana Olbrachta a stručné pojednání o ilustracích a adresátovi obou uvedených adaptací.
27
3.1 Interpretace předmluvy Kdo chce uslyšet … Věnování Petiška svou sbírku bájí věnoval Bedřichu Hroznému a Františku Lexovi. Orientalista a jazykovědec Bedřich Hrozný rozluštil chetitský jazyk a podílel se na překladech klínového písma. Profesor František Lexa se stal zakladatelem české egyptologie, svými překlady ze staroegyptštiny přispěl k rozluštění písma staroegyptského. Fakt, ţe Petiška své dílo věnoval právě jim, dokládá jeho lásku a úctu k historii, starým pramenům, jazykovědě i písemnictví starých národů, které chce svým čtenářům zprostředkovat. Proto se rozhodl adaptovat příběhy z dávných časů pro mládeţ, aby se i pro ni staly přístupnými.
Předmluva k dílu Příběhy, na které svítilo slunce Důleţitou součást autorova adaptačního procesu díla Příběhy, na které svítilo slunce (1967) tvoří jeho rozsáhlá předmluva. Její převáţná část je věnována právě reáliím starého Izraele. Petiškův prolog supluje poznámkový aparát, který bývá tradičně umístěn za textem díla, jako je tomu například v Olbrachtově adaptaci biblických příběhů. Z hlediska problematiky adaptace pro děti a mládeţ má Petiškova předmluva zásadní význam, neboť se v ní odráţí autorova metoda adaptace a způsob, jakým autor působí na mladé čtenáře. Paralelou předmluvy v bájích starého Egypta, Mezopotámie a Izraele je autorův doslov ve Starých řeckých bájích a pověstech (1958). V tomto předchozím díle umístil Petiška pojednání o reáliích dané země za textem příběhů, má však rovněţ charakter jakéhosi informativního doprovodu k četbě. Petiška takovýto „pomocný“ text do knihy vkládá kvůli mladým čtenářům, jimţ chce poskytnout návod k četbě a usnadnit jim chápání starověkých příběhů i jejich poselství. Vypravěč vystupuje v roli průvodce, kterým je sám autor Eduard Petiška. Provází své čtenáře světy vzdálenými prostorově i časově, vysvětluje, vypráví příběhy. Kaţdá věta obsahuje řadu informací, přesto však úvod na čtenáře nepůsobí jako učebnicový text. Petiška pracuje promyšleně, v rámci „virtuální“ procházky či pouti zmíněným krajem předává mládeţi důleţité reálie o dané zemi: informace rázu zeměpisného (řeky, typické stavby, zemědělství, obchod, zvířata) i kulturního (náboţenství, objevy pro lidstvo, písmo a způsob jeho zápisu), navíc podává zprávu o pramenech, z nichţ čerpal látku pro pověsti jednotlivých národů. Autor často střídá vypravěčské perspektivy. V některých částech textu vystupuje v roli účastníka děje, v jiných jako pozorovatel a průvodce mladého čtenáře, jinde pak jako vypravěč vševědoucí, který čtenáře zasvěcuje do historie starobylých civilizací, o nichţ referuje. Pouţívá proto první popřípadě druhou osobu plurálu pro kolektivního vypravěče, jinde vypráví ve třetí osobě (singuláru či plurálu). Například následujícími slovy zve čtenáře ke společné pouti prostorem i časem: „Sestoupíme spolu o tři aţ o pět tisíciletí do minulosti a vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky. Jsou to krajiny,
28
kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha.“80 Objevuje se zde motiv slunce, předznamenaný v titulu díla, spojující jednotlivé příběhy v rámci samostatných oddílů (Egypt, Mezopotámie, Izrael), i v rámci celého díla jak na ose časové, tak prostorové. Motiv slunce, provázející vnímavého adresáta v průběhu četby, symbolicky vyjadřuje vztah doby minulé a dnešní, popřípadě budoucí. Jde stále o totéţ slunce, jeţ svítilo tenkrát a jeţ svítí dnes, ačkoliv tenkrát mělo podobu mocného boha nám známou jiţ jen z mýtů. Je to stále totéţ slunce, jeţ svítilo nad Egyptem, Mezopotámií, Izraelem a svítí i nad naší zemí.81 Autor střídá rovněţ perspektivy časové: přechází z přítomnosti do minulosti i do budoucnosti. V přítomnosti jako průvodce pozoruje a komentuje, v minulosti čtenáře informuje a vysvětluje a při exkurzu do budoucnosti se stylizuje do postavy proroka, předvídá. Na následujícím příkladu lze sledovat, jak Petiška pracuje se všemi časovými rovinami. V rámci malého rozsahu textu se Petiškův průvodce (a s ním i čtenář) přesouvá z jedné časové roviny do druhé, ba třetí. Jako by v daném momentě stál před obrázky na stěnách, kdyţ najednou pokračuje: „Aţ se po mnoha staletích zastaví před těmi stěnami ţasnoucí poutník, bude uţ část nápisů zničena nebo porušena slunce a větrem. A tomu, co nezničil čas, poutník neporozumí, neboť nebude člověka, který by dovedl staroegyptské písmo číst. Teprve v minulém století odhalili lidé znovu zapomenuté tajemství starých egyptských znaků. Z tmy zapomenutí vystoupil i staroegyptský písař. Psával rákosovým perem na svitky nebo listy papyru.“82 Ačkoli v předmluvě ve srovnání s příběhy jednoznačně převaţují popisné pasáţe nad vyprávěním, nepůsobí prolog na čtenáře jako naučný text. Předmluva má tři stěţejní části. V kaţdé z nich průvodce čtenáře vede jednou ze tří zemí, jejichţ pověsti jsou obsahem knihy - Egyptem, Mezopotámií a Izraelem. Druh i posloupnost informací v jednotlivých oddílech úvodu jsou velmi podobné, v případě Egypta a Mezopotámie takřka analogické, coţ čtenáře přímo vybízí ke srovnání. Například kaţdý ze tří oddílů začíná uvedením zeměpisné polohy dané říše, přičemţ zásadní je informace o řece, jeţ tuto říši, vysoušenou sluncem, zavlaţuje: v Egyptě Nil, v Mezopotámii Eufrat a Tigris, v Izraeli Jordán. Vypravěč stojí na břehu řeky protékající danou zemí a k této zemi a jejím reáliím pak vztahuje celý svůj „výklad“. Ačkoliv lze v části úvodu pojednávající o Izraeli najít řadu souvislostí s předchozími dvěma částmi (jako motiv slunce, poloha země, řeka, paralely v jednotlivých bájích), přesto se tato část způsobem zpracování od předchozích liší. Vypravěč zde nevystupuje v roli průvodce. Rovněţ podává čtenáři informace o geografické poloze země, jejích dějinách, kulturních památkách (zejména písemnictví), předává je však formou vyprávění v minulém čase střídajícího se s výkladovými pasáţemi. Zpravidla se zde vyuţívá „pasivní“83 třetí osoby, jeţ oproti první osobě plurálu (obzvláště imperativním výzvám) 80
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele. 1. vyd. Praha: SNDK, 1967, s. 9. (V dalších poznámkách bude tato citace uváděna bez podtitulu.) 81 Daný motiv nacházíme také v mottu díla, pro něţ zvolil autor Plutarchův citát: „A tak, jako přírodovědci prohlašují duhu za obraz slunce, který získává na pozadí mraku barvy, tak bývá pověst obrazem nějaké pravdy, která svůj smysl zrcadlí v něčem jiném.“ (Petiška, s. 8) Stejně jako duha vychází ze slunce, které je jejím zdrojem, stejně tak můţe pověst vycházet z reality, bývá alespoň z části zaloţena na pravdivém jádru. A stejně jako je duha krásná a pestrá, tak i pověst je v očích umělce taková. 82 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 10. 83 Míněno ve smyslu neaktivní, nezúčastněná.
29
v předchozích částech nechává čtenáře emocionálně chladným, adresát zůstává vně místa i doby děje. Vypravěč vysvětluje, ţe Izraelci po sobě nezanechali tak velkolepé stavitelské a umělecké památky jako Egypťané či Babylóňané. Zato však celý svět ţasne nad rozsahem a kvalitou jejich písemnictví, obsahujícího kromě příběhů, pověstí, bájí téţ knihy historické, sbírky zákonů i básně a knihy moudrosti. Poukazuje na to, ţe izraelské literární památky jsou ve srovnání se starými a v pouhých zlomcích zachovanými literaturami egyptskou a mezopotamskou souvislé a ucelené, zdůrazňuje proces jejich postupné proměny. Ačkoliv nová pokolení ještě i v našem letopočtu k příběhům přidávala dodatky, obměňovala je či nově interpretovala, staly se v rámci hebrejské bible základem ţidovského náboţenství a ve srovnání s písemnými památkami starého Egypta a Mezopotámie nikdy neupadly v zapomnění. Vypravěč čtenáři vysvětluje, ţe hebrejská kultura oproti kultuře egyptské a mezopotamské stále ţije, proto přihlédl autor knihy při adaptaci příběhů starého Izraele k novějším dodatkům a výkladům, proto pracoval s více prameny. Petiška zde nechává mladého čtenáře nahlédnout do své tvůrčí dílny. Prozrazuje svou metodu práce a prameny, s nimiţ pracoval. Je zřejmé, ţe při své adaptaci biblických příběhů vyuţil kromě bible také ţidovské midraše. S ohledem na mladé čtenáře Petiška ve svém prologu usiluje při popisu jevů o názornost. Například klínové písmo popisuje jako znaky připomínající ptačí stopu a hliněná tabulka, na niţ bylo tímto písmem psáno, byla tak malá, ţe se vešla do dlaně84. V části předmluvy věnované Egyptu autor čtenáři detailně popisuje výrobu papyrových svitků: „Papyrové svitky vyráběli Egypťané z močálovité rostliny nazývané papyrus. Vnitřek stvolů se rozřezával na pruhy, pruhy se na sebe přikládaly kříţem, slepovaly a lisovaly.“85 Dále mu autor vysvětluje etymologii jména země: „Mezopotámie znamená krajinu mezi řekami“ či způsob, jakým měřili lidé ve starověku čas: „dvanáct dvouhodin, tj. dvacet čtyři hodin“86. Kdyţ čtenáře informuje o rozloze tehdejšího Izraele, pouţívá názorného přirovnání: „země obývaná izraelským lidem ne větší neţ moravskoslezská země našeho státu“87. Podané informace autor rozvádí a vysvětluje. Například prostřednictvím podrobného popisu materiálu, z něhoţ jsou vyrobeny lodě, či prostřednictvím popisu nákladu, který vezou, předává Petiška další informace: vysvětluje, ţe lodě egyptské jsou z papyru či dřeva, zatímco mezopotamské z vrbového proutí potaţené koţí, neb zem je chudá na dřevo. Čtenář jako by stál s průvodcem u břehu a sledoval plavidla s nákladem: „široké nákladní lodi vezou náklad velkých ţulových kvádrů pro stavbu pyramidy“88. V rámci této podívané se čtenář dovídá například o pyramidách, o existenci olovnice na měření hloubky vody v mělkém Nilu, o prodeji různého zboţí přepravovaného na lodi (od zeleniny po koţešiny, slonovinu a opice), dále o rybářích, lovcích krokodýlů i volavek, o otrocích čerpajících nilskou vodu pro pole svého pána. Tímto způsobem se nepřímo dozvídá například o místní fauně. Dokonce je takto informován o jevech, jeţ mu nejsou bezprostředně zprostředkovány vizuálním či sluchovým vnímáním,
84
Oba citované příklady viz: Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 12. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 10. 86 Tamtéţ, s. 10 a 13. 87 Tamtéţ, s. 13. 88 Tamtéţ, s. 9. 85
30
jako o chrámu, egyptském obrázkovém písmu89 či zmíněné výrobě papyrových svitků. Na jiném místě je čtenář v rámci „virtuální procházky informován o širokém vyuţití datlí: „Kdyţ se obrátíme zády k řece, spatříme háje štíhlých datlových palem. Datlová palma byla ve starověku stejně jako dnes pro tento kraj velikým dobrodiním. Ze šťávy datlí dovedli uţ ve starověku připravit med i ocet, datlová jádra zuţitkovali jako krmivo i topivo a nazmar nepřišly ani listy a lýko. A palmové dřevo, třebaţe nemá vynikající vlastnosti, bylo vţdy hledané v zemi, kde byl nedostatek dřeva i kamene.“90 Ačkoliv je Petiškova předmluva pro čtenáře přínosem, v některých případech je její text natolik přesycen informacemi, ţe je pro mladého čtenáře obtíţné všechny tyto poznatky vstřebat. Obzvláště náročné jsou dlouhé věty s výčty informací obsahující navíc konkrétní proprium či cizí slovo, čtenáři neznámé. Petiška působí na čtenářovy smysly, kromě vizuálního vnímání jsou pro něho důleţité téţ sluchové vjemy vnímatele, například: „nad hladinou Nilu se nese zpěv rybářů“91, „je slyšet pouze jednotvárné vrzání vahadel“92, „v ulicích proudí čilý ţivot, rozléhá se volání obchodníků a klepání, cinkání a sykavé zvuky broušeného ostří […]“93. Vypravěč se tak snaţí zapojit čtenáře do děje a přiblíţit mu ţivot tehdejších tamních obyvatel. Do části úvodu pojednávající o Mezopotámii vkládá průvodce legendární příběh o chlapci, kterého přinesla řeka v košíku z rákosí a kterého si zamilovala bohyně Ištar, jeţ mu pomohla ke královskému trůnu a mnoha vítězstvím. Zde Petiška poukazuje na vzájemné ovlivňování jednotlivých kultur, neboť tato mezopotamská pověst se nápadně podobá izraelskému příběhu o Mojţíšovi, známému z bible, a odehrávajícímu se v Egyptě. Prolínají se zde tedy všechny tři zmíněné kultury. V téţe části prologu se čtenář setkává ještě s dalším příkladem tohoto prolínání, konkrétně mezi bájemi Mezopotámie a Izraele: „Vysoko nad budovy města se tyčí stupňovitá věţ chrámu, zikkurat města Babylónu, babylónská věţ. Podle staré báje ji postavili bohové nejvyššímu babylónskému bohu Mardukovi, aby v jejím vrcholku bydlil. Ve skutečnosti ji stavěli otroci, kteří se ve starověku zúčastňovali všech velikých staveb.“94. Hovoří se zde o osudu téţe babylónské věţe, o níţ pojednává biblický příběh o zmatení jazyků. Předposlední část úvodu uvozená příměrem Jaký kraj, takoví bozi je zaměřena na Izrael. Vypravěč čtenáře informuje o problematické poloze země. Protoţe leţela mezi dvěma silnými a spolu válčícími říšemi Egyptem a Mezopotámií, byla po celé dějiny izraelského národa dějištěm válečného neštěstí, jeţ se nutně muselo odrazit v bájích a pověstech. Proto jsou „izraelské báje zrcadlem lidu stále ohroţovaného, suţovaného mocnými nepřáteli, lidu trpícího v područí nebo zajetí.“95 Síla početně slabého národa spočívala v jeho moudrosti. Proto v pověstech vystupují jako hlavní hrdinové převáţně postavy vynikající nikoliv 89
Nad Nilem totiţ pochodují vojáci a lidé táhnoucí skoro sedmimetrovou alabastrovou sochu, jiţ má obrovská loď dopravit ke staveništi nového chrámu, jehoţ stěny jiţ stojí a jsou pokryty mnoha obrázky – hieroglyfy. Viz Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 10. 90 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 12. 91 Tamtéţ, s. 9. 92 Tamtéţ. 93 Tamtéţ, s. 12. 94 Tamtéţ. 95 Tamtéţ, s. 14.
31
fyzickou silou96, ale odvahou, moudrostí a rozvahou (David, Šalomoun, Júdit). Vypravěč čtenáře vybízí, aby si všimli, jak málo hrdinů v izraelských příbězích spoléhá na svou tělesnou sílu, zatímco velikými hrdiny se stávají proroci, muţi moudří a odváţní. Nakonec srovnává izraelského boha – jediného, neviditelného, a proto nezničitelného a věčného – s mnoha bohy egyptskými a mezopotamskými – podobajícími se vzhledem i chováním člověku, ač s výjimečnými vlastnostmi, přesto chybujícími a smrtelnými. V jednotlivých izraelských příbězích je pak markantní Petiškova snaha přiblíţit onoho nadpozemského Boha čtenáři. Petiškův Jahve nabývá přirozenější podoby neţ Bůh ve Starém zákoně či v adaptaci Ivana Olbrachta. V závěrečné části, začínající slovy Aţ dočtete, vypravěč čtenáře upozorňuje na podobnost v postavách, motivech či dějích bájí jednotlivých zemí97. Uváděje konkrétní příklady z pověstí, nabádá své posluchače k pozornému čtení, vyuţívá kondicionální tvar druhé osoby plurálu, příznačný pro motivující příslib: „Budete-li pozorně číst, objevíte je (podobnosti) sami.“98 Vysvětluje, ţe ačkoliv ovlivňovala starší vzdělanost egyptská a mezopotamská vzdělanost izraelskou, ještě před sto padesáti lety se evropský čtenář o Egyptě a Mezopotámii dovídal výhradně ze Starého zákona, jehoţ hodnota je zde rovněţ zdůrazněna. Vypravěč na příkladech osvětluje vliv této písemné památky na evropské myšlení i umění a upozorňuje na mnohá slova a úsloví pramenící v bibli a ţijící v ústech lidu podnes, aniţ by si mluvčí uvědomovali jejich původ. V posledním odstavci prologu vyjadřuje Petiška svůj tvůrčí záměr a poslání následujících příběhů. Chce mládeţi ukázat „důleţitou část pokladu starého písemnictví“ a to nejen jeho stránku estetickou, především však stránku ideovou a etickou: „Kniha, která leţí před vámi, si nekladla za úkol vědecké cíle. Ráda by vám ukázala důleţitou část pokladu starého písemnictví. A chtěla by vám povědět, ţe člověk a lidské myšlení mají na zemi prastaré domovské právo a s nimi i lidská odvaha, statečnost, houţevnatost a touha po pravdě a spravedlnosti. I touha po kráse.“99 Předává čtenářům příběhy a vyzdvihuje v nich jejich morální poselství. Zkušenosti a moudro v nich obsaţené jsou odedávna společné všem mýtům, bájím, pověstem i pohádkám. Toto vzácné dědictví z nich činí nevysychající zdroj látky pro díla stále aktuální.
96
Výjimkou je například Samson, i jeho fyzická síla však byla závislá na jeho charakteru, konkrétně na rozumnosti a pevné vůli, neboť o sílu přišel poté, co ve slabé chvilce podlehl ţeně Delíle a prozradil jí své tajemství. 97 Popřípadě i ve srovnání se známými pověstmi řeckými, jeţ autor adaptoval zhruba o deset let dříve (Petiška, Eduard: Staré řecké báje a pověsti. 1. vyd. Praha: SNKD, 1958). 98 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 15. 99 Tamtéţ, s. 16.
32
3.2 Analýzy jednotlivých izraelských příběhů Eduarda Petišky Látku pro své izraelské příběhy čerpal Petiška z knih Starého zákona, tak jako to činí většina autorů biblických adaptací (například Ivan Olbracht ve svých Biblických příbězích), avšak Petiškovy příběhy jsou na mnoha místech v textu rozvíjeny prvky nebiblickými. Jedná se o motivy, postavy, i celé epizody z ţidovských midrašů100, pověstí, mýtů, legend i pohádek. Vzhledem k tomu, ţe Petiška pouţívá pro svou práci více pramenů, je zřejmé, ţe mu nejde o předání čistě biblického příběhu. Kromě starozákonních knih (kanonických i deuterokanonických) ekumenického překladu bible byly při komparaci Petiškova díla s jeho prameny pouţity práce Michy Josefa bin Goriona. Látka v českém překladu Gorionova díla Pověsti Ţidů (1992), jehoţ autorem je Bedřich Placák, odpovídá prvním dvěma svazkům německého originálu Die Sagen der Juden (1913-1927): Von der Urzeit (1913) a Die Erzväter (1914). Z třetího svazku Die zwölf Stämme (1919) čerpal Placák při svém překladu jen minimálně, za účelem doplnění látky svazků předchozích. Čtvrtý a pátý svazek: Mose (1926) a Juda und Israel (1927) do češtiny – dle našich informací – dosud přeloţeny nebyly. Při prvních sedmi analýzách byl vzhledem k látkové shodě pouţit pro komparaci český překlad Pověsti Ţidů (1992). V průběhu ostatních čtyř analýz byl Petiškův text srovnáván přímo s německým originálem, psaným švabachem: konkrétně kapitola o Mojţíšovi se čtvrtým svazkem Mose (1926), zbylé tři kapitoly – o výrazných izraelských hrdinech (Samson, Saul, David, Šalomoun, Júdit), o Jonášovi a závěrečná kapitola o pádu města Jeruzaléma, proroku Jeremiášovi, o Danielovi a králi Nabúkadnezarovi – se svazkem pátým Juda und Israel (1927). Základním kritériem při komparaci děl Eduarda Petišky a Ivana Olbrachta s jejich prameny i při jejich komparaci vzájemné byl dětský adresát. Hlavní pozornost tedy byla v analýzách věnována tomu, zda jsou dané autorovy úpravy starozákonních příběhů prováděny s ohledem na mladé čtenáře, zda přispívají k lepší srozumitelnosti biblického textu a jeho poslání.
100
K chápání termínu midraš viz teoretickou část práce.
33
3.2.1. Analýza příběhu o tom, jak vznikl podle Izraelců svět a všechny jeho divy a kterak první lidé dostali darem ráj a jak ho pozbyli První izraelský příběh, v rámci souboru101 patnáctý, nám zprostředkovává mýtickou zvěst o stvoření světa a člověka. Látku pro své zpracování čerpal Petiška z prvních třech kapitol knihy Genesis Starého zákona a z midrašů. Ţidovská inspirace je v daném případě velmi markantní. Na některých místech připomíná Petiškův text spíše pohádku neţ vyprávění z bible. Poslání příběhu vystihuje jeho titul: O tom, jak vznikl podle Izraelců svět a všechny jeho divy a kterak první lidé dostali darem ráj a jak ho pozbyli. Autor svým dlouhým titulem čtenáře informuje o obsahu příběhu, můţe jej rovněţ motivovat k četbě, především však akcentuje určitá fakta: Píše „podle Izraelců“, neboť chce zdůraznit, ţe nejde o vědecký výklad vzniku světa a uţ vůbec ne jediný. Co kultura, tradice, to jiná interpretace, například Egypťané, Mezopotámci, Řekové102, ale i jiné starověké civilizace mají své výklady vzniku světa. Ačkoliv se v mnohém shodují, nejsou stejné. V názvu kapitoly autor zdůrazňuje, ţe bůh stvořil „svět a všechny jeho divy“, zázraky, kterých by si měl člověk váţit a chránit je. První lidé je „dostali darem“ ale neváţili si jich, a proto museli být potrestáni a „pozbyli“ svůj bezstarostný ţivot. Titul v sobě skrývá zmíněné poslání příběhu a předesílá jiţ i ponaučení. Petiška začíná příběh větou „Na počátku všeho byl Jahve, veliký a jediný izraelský bůh“103. Proti ţidovské tradici vyslovuje jméno boha Jahve. Pokud jej nazývá jinak například bůh, píše důsledně malé počáteční písmeno. Ve Starém zákoně je Bůh, Pán, Hospodin, Stvořitel psán vţdy s velkým počátečním písmenem. Stejně tak je tomu u Olbrachta, který se drţí své předlohy Bible kralické. V midraších104 se jméno Jahve nevyskytuje, zpravidla se objevuje pojmenování Pán nebo Bůh, a to vţdy s velkým počátečním písmenem. V daném případě se nejedná o inspiraci z bible ani z midrašů. Jméno Jahve Petiška záměrně vyslovuje, aby vyjádřil, ţe není závislý ani na křesťanské, ani na ţidovské tradici, nejde mu o náboţenský význam textu. Dětského čtenáře to nikterak neruší, naopak tímto pojmenováním nabývá boţí postava konkrétnějších rysů. Stvoření světa probíhá v Petiškově podání stejně jako ve Starém zákoně či v Olbrachtově adaptaci v průběhu sedmi dní. Neshoduje se však pořadí stvořených divů a liší se i způsob a okolnosti stvořitelova díla. V knize Genesis odděluje první den Bůh světlo od tmy vyslovením věty: „Buď světlo!“ (Gn 1, 3) Tuto první přímou řeč z Písma čtenář v Petiškově zpracování nenajde. Autor totiţ vytváří odlišnou kompozici jednotlivých divů, začíná rovnou stvořením nebes a země (ačkoliv není v textu přímo řečeno, ţe se jedná o den první). Citovaný výrok je obecně známý, pouţívá se často také v přeneseném významu, neměl by v příběhu chybět. Podle biblického textu jsou druhého dne odděleny vody od vod a vzniká nebeská klenba, 101
Souborem je míněno dílo Příběhy, na které svítilo slunce, obsahující báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele (1967). Příběhy jsou řazeny za sebou v pořadí, jaké je uvedené v podtitulu díla: od prvního příběhu egyptského přes příběhy mezopotamské aţ k poslednímu příběhu izraelskému. Celkem jich je v souboru obsaţeno dvacet osm, z toho čtrnáct izraelských. Abychom nezačínali v analýzách příběhem patnáctým, číslujeme izraelské příběhy nezávisle na předchozích kapitolách. Analýz je jen jedenáct, nikoliv čtrnáct, protoţe čtyři vybrané příběhy byly rozebírány v rámci jedné analýzy. 102 Viz první dva oddíly knihy či autorovu adaptaci řeckých bájí a pověstí. 103 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 121. 104 Konkrétně míněny midraše obsaţené v českém překladu díla Michy Josefa bin Goriona Pověsti Ţidů (1992), který slouţil pro potřeby srovnávacích analýz.
34
třetího dne teprve Bůh hromadí vody pozemské a tvoří souš a s ní i zeleň. Petiškův Jahve tvoří nebe a zemi hned na počátku, navíc naprosto odlišným způsobem: „Jahve vzal svůj jasný plášť a rozestřel jej, jako by rozprostřel koberec. Tak stvořil nebesa. Nebesa rostla a rostla do všech stran, nebylo jim konce. Tu Jahve rozkázal: „Zastavte se!” A nebesa se zastavila a přestala růst. Potom zvedl Jahve sníh, který leţel pod jeho trůnem, vztáhl dlaň nad pusté vody a nasypal sníh na hladinu. „Staň se zemí,” přikázal. A voda ztuhla a stala se zemí. Z vody se zrodil sníh a ze sněhu země.“ 105 Zde - jiţ ve druhém odstavci izraelských příběhů – je zřejmá převaha motivů midrašových, biblický zdroj je v daném případě potlačen. Také se tu jiţ projevuje Petiškova výrazná tendence k názornosti a vysvětlování. Snaţí se mnoha výklady, příklady a přirovnáními vzbudit ve čtenářích jejich představivost. Stvoření nebe a země dle knihy Genesis se děje v podstatě z ničeho, zatímco při četbě Petiškova příběhu vytane v mysli dítěte jasná a konkrétní představa výchozího materiálu - pláště a sněhu - měnícího se v nebe a zemi. Daný motiv stvoření nebes a země nalezneme v téměř shodném znění v Ţidovských pověstech Michy Josefa bin Goriona106, jen s tím rozdílem, ţe není rozprostírán plášť, nýbrţ „nebe jako koberec“107. Petiška dosahuje větší názornosti rozvitím motivu o „plášť“. Mimo jiné má toto vysvětlení velmi blízko k divům v pohádkách, kde se rovněţ vyskytují kouzelné předměty a dějí se zázraky. Přiblíţením dávného mýtu k pohádce, jeţ je dětskému čtenáři důvěrně známá, usnadňuje autor mládeţi chápání poslání příběhu.108 Druhého dne stvořil Jahve „anděly, okřídlené bytosti, aby mu slouţily“109, tedy bytosti nadpřirozené vyskytující se také v pohádkách. Téhoţ dne stvořil dvojí oheň, jeden na zemi a druhý pro podsvětí, a také oddělil horní a dolní vody. V bibli čteme, ţe Bůh druhého dne oddělil horní a dolní vody. Petiška pro názornost přidává vysvětlení pocházející, stejně jako zmínka o andělech a dvojím ohni, z midraše: „Kdyby byl neoddělil vody od sebe, pohltily by svět.“110 „Třetího dne se země ještě podobala pusté pláni a rovná hladina pokrývala široko daleko její tvář“111, nikoliv povrch. Zatímco ohledně předmětu tvoření dochází v daném případě ve výkladech u Petišky a v bibli ke sjednocení: Bůh shromáţdil vody, vzniká moře a rozsévá semena trav, rostlin a stromů. Způsob, jakým je tato zvěst podána, se v Petiškově znění výrazně liší od textu biblického: „z vody vyrůstaly kopce, hory si razily cestu vzhůru [...] vody stékaly ze hřbetu země, sbíhaly se ve strţích a uchylovaly do hlubin […] hladové vlny se však brzy vzedmuly a chtěly násilím ovládnout stráně a svahy. Ale Jahve zarazil postupující moře, přeměřil je a obklopil pískem, jako člověk oplocuje svou vinici. Kdykoliv se moře vzbouří a spatří před sebou písek, ucouvne. […] Z hlubin čerpala oblaka vodu pro deště. A Jahve určil oblakům, kam mají donést svůj déšť. […] otevřel také brány rajské zahrady Edenu112 […] 105
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 121. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992. 107 Tamtéţ, s. 10. 108 K podobnému posouvání ţánrových hranic mezi mýtem, pověstí a pohádkou či jiným ţánrovým útvarem dochází v Petiškově převyprávění na mnoha místech v textu nejen tohoto, ale i dalších vybraných příběhů. 109 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 121. 110 Tamtéţ, s. 122. 111 Tamtéţ. 112 Zde se v Petiškově textu vyskytuje vzhledem k základnímu prameni nepřesnost: ve Starém zákoně a v adaptaci Olbrachtově vysadil Hospodin zahradu v Edenu a postavil tam člověka, tudíţ byla zahrada dle daného 106
35
semena vzklíčila a prostřela bohatý stůl pro všechny ţivé tvory.“113 Opět lze velkou část textu nalézt v českém překladu Gorionových Pověstech Ţidů114 téměř ve shodném znění. Kdyţ však Petiška z midrašů látku čerpá, vybírá s ohledem na dětského čtenáře motivy, které mu mohou být přínosné a jsou pro něho vhodné. Inspirativní je například obrazné přirovnání ohraničeného moře k oplocené vinici, které Petiška inspirován ţidovskou interpretací do textu vloţil pro dosaţení větší názornosti a podpoření čtenářovy fantazie. Stejný účinek mají mít následující vysvětlení o couvání moře před pískem, v němţ autor navíc poučuje, či další personifikace: „oblaka čerpala z hlubin vodu“ a „oblaka mají donést svůj déšť“. Podporuje názornost vyjádření a přibliţuje text ţánru pohádky, neboť personifikací neţivé předměty oţívají, vyznačují se určitými činnostmi a vlastnostmi, přesto však působí v textu přirozeně. Obrazná je rovněţ formulace „prostírá bohatý stůl“. Jak jiţ bylo řečeno, ačkoliv Petiška čerpá z midrašů mnoho látky – u prvního izraelského příběhu je to obzvláště markantní, – volí motivy s ohledem na čtenáře. Například motiv těhotenství země Petiška do svého příběhu nepřejímá: „země otěhotní, těhotenství je však jako těhotenství vdovy, která jiţ nemá muţe a smilní“115. Daný motiv je eroticky zabarvený a vzhledem k věku čtenářů tedy nevhodný. Z Petiškovy vlastní invence vychází velká rozmanitost slovní zásoby, konkrétně personifikačních sloves: vyrůstaly, razily si cestu, stékaly, sbíhaly se, uchylovaly se, hladové vlny se vzedmuly, chtěly ovládnout. Autor jimi text dynamizuje a ozvláštňuje. Zobrazení čtvrtého dne se svou podstatou, tedy objekty stvoření, opět shoduje v textu Petišky i Starého zákona. Jahve/Bůh stvořil dvě světla a k nim hvězdy. Petiška svůj příběh obohacuje o krátkou epizodu ţidovského původu116, mající rysy bajky, v níţ se ona světla stejně velká a stejně zářící přou o to, které z nich je větší a více září. Jahve slyšící jejich hádku je potrestá a jedno z nich zmenší, to má vládnout noci a větší pak dni. „Tak se vydaly na svou pouť slunce a měsíc.“117 Petiška chce čtenáři ukázat, ţe stvořitel jedná vţdy s určitým záměrem. K hádce mezi vesmírnými tělesy nedochází náhodou, ale proto, aby lidé měli slunce a měsíc. Antropomorfizací vesmírných těles autor biblický mýtus oţivuje a přidává poučení, charakteristické právě pro ţánr bajky. Posiluje morální stránku příběhu. Pátého a šestého dne stvořil Jahve/Bůh ţivé tvory obývající ovzduší, vody i souš. Od kaţdého druhu ryb, ptáků a ostatních zvířat stvořil po páru, aby se mnoţily. Vdechl ţivot také mořskému draku leviatanovi a obrovskému býku behemotovi. V knize Genesis se vyskytuje o netvorech pouze zmínka, v závěru knihy Jób je však popisu „behemóta“ a „livjátana“ věnována polovina čtyřicáté kapitoly118. Na první pohled se zdají být tyto bytosti podobné bytostem pohádkovým, lákaly proto ţidovské vykladače k četným interpretacím a ke vzniku pověstí. Petiška starozákonní mýtus opět těmito motivy rozvíjí: „…vykázal mu místo v nejhlubších hloubkách moře. Odtud leviatan pozvedá hlavu a supí, aţ moře kolem něho vře. Tu padne převeliký strach na všechny obyvatele vln a chvějí se i největší a nejzpupnější textu vysazena aţ šestého dne, po stvoření člověka. V daném případě tato nepřesnost nehraje roli, jde o podstatu příběhu, nikoliv o detaily. 113 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 122. 114 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 13. 115 Tamtéţ. 116 Tamtéţ, s. 14-15. 117 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 122. 118 Netvor behemót viz Jób 40, 15-24, netvor livjátan viz Jób 40, 25-32.
36
dravci. […] největší ze všech zvířat, ohromného býka behemota, který se denně sytí trávou z tisíce travnatých hor. Co za den spase, přes noc narůstá, a zrána jsou hory opět zelené. Napájí se vodou z řeky Jordánu, zastaví tlamou tok řeky a polkne naráz celý proud. I leviatanu, i behemotovi stvořil Jahve druţky. Ale kdyby měla tak obrovitá zvířata mladé, zničil by jejich nestvůrný rod zemi. Proto porazil Jahve samice obrovských zvířat, jejich maso nasolil, aby bylo čerstvé, aţ po konci světa zasednou všichni spravedliví k veliké hostině.“119 Většinu textu autor přebírá z midraše takřka doslova, s ohledem na zamýšlené adresáty však některé motivy přetváří či eliminuje. Například midrašové „shltne řeku“120 nahrazuje názornějším „zastaví tlamou tok řeky a polkne naráz celý proud“. Eroticky zabarvený motiv o vyklestění samců vynechává, píše jen, ţe Jahve porazil samice, aby nemohly mít mladé. Vyprávěním o netvorech Petiška příběh o stvoření dramatizuje a opět jej přibliţuje ţánru pohádky. Rysy pohádky má také kladná předzvěst o dobrém konci, o veliké hostině, u níţ budou odměněni spravedliví, v závěru citace. Následuje odstavec oddělující vyprávění o stvoření světa a jeho divů od stvoření člověka: „V šesti dnech vznikl svět a nad ním sedm nebes. Jedno nebe nad druhým. Všechna nebe jsou mezi sebou spojena dlouhými ţebříky. Kdo by chtěl vystoupit ze země do prvního nebe, stoupal by pět set roků. Nádherný Jahvův trůn se tyčí aţ v posledním, sedmém nebi. Zde stojí pokladnice vzácných darů ţivota a zde je uloţena i zázračná rosa, kterou jednou Jahve probudí ty, kdo zemřeli, aţ skončí tento svět.“121 Celý úryvek pochází z midrašů122, Petiška jím biblický příběh konkretizuje, vede čtenáře k vytvoření určité představy nebe, popisuje jej a názorně pomocí příměru vysvětluje, jak vzdálené mu je. Zajímavá je asociace představy sedmi nebí s úslovím připadat si jako v sedmém nebi, tedy v tom nejvyšším. Je zde asociována nejvyšší míra blaha. Vnímavý čtenář můţe tuto souvislost odhalit. Text midraše obměňuje Petiška pouze na jediném místě: namísto „pokladnice ţivota, míru a poţehnání“123 uvádí „pokladnice vzácných darů ţivota“124. Výjimečně nekonkretizuje a nejde do jemnějších detailů, naopak zobecňuje. V daném případě je obecnější vyjádření pro chápání dětského čtenáře snazší. „Pokladnice ţivota, míru a poţehnání“ je pro vytvoření představy příliš abstraktní. Obecnější verzí dává autor čtenáři větší prostor pro vlastní fantazii. Jiţ podruhé se v příběhu o stvoření objevuje motiv konce světa, smrti, vzkříšení, nového ţivota. Tyto skutečnosti, propojení ţivota se smrtí, jsou zde líčeny jako v pohádce, například motiv zázračné rosy připomíná motiv ţivé vody ve Zlatovlásce. Přiblíţení příběhu k ţánrové hranici pohádky přispívá přítomnost kouzelných předmětů, nejen oné zázračné rosy, která umí oţivovat vše mrtvé, ale také Jahvova trůnu v sedmém nebi či kouzelné pokladnice. Autor tímto způsobem tematiku smrti – a zároveň i obtíţný starozákonní mýtus – odlehčuje a čtenáře navrací do říše pohádek, do světa snů a fantazie, v němţ je vše reálné. Ve zbývající části příběhu Petiška vypráví o stvoření člověka a jeho druţky, o jejich neposlušnosti a následném trestu. „Konečně nadešla chvíle, kdy se Jahve rozhodl stvořit 119
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 122-123. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 16. 121 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 123. 122 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 24-25. 123 Tamtéţ, s. 25. 124 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 123. 120
37
člověka – bytost, která by se mu podobala.“125 Petiška touto vlastní vloţenou větou podtrhuje význam stvoření člověka, jakoţto vrcholu stvořitelova díla, a v podobném duchu pokračuje, zde však jiţ inspirován midrašovým výkladem: „Celý svět stvořil svým slovem, ale člověka udělal vlastníma rukama. Uhnětl ho z hlíny, smísené s vodou, jako by hnětl těsto z mouky a vody. Lidské postavě vdechl ţivot.“126 Opět je vyzdviţen mezi všemi divy, stvořenými slovem, člověk, uhnětený rukama. K tomuto dílu bylo zapotřebí více úsilí i času. Motiv je v následující větě rozvit výstiţným přirovnáním, pro jehoţ názornost (těsto) jej Petiška do svého příběhu zařadil. Ze stejného důvodu zvolil i motiv následující: Člověk je vyvýšen také nad anděly, kteří neznají jména zvířat, on pak je pověřen, aby je pojmenoval. Jahve proto „svolal všechna zvířata a ptáky, zachytil je na svém nehtu“127. Tímto obrazem vybízí autor čtenáře, aby si udělal určitou představu o dosud nepředstavitelné velikosti stvořitele, který zde oproti pramennému starozákonnímu textu nabývá podoby pohádkové bytosti obra. Abstraktní postavu boha tak autor čtenáři přibliţuje. Poprvé se zde v Petiškově zpracování příběhu o stvoření objevuje jméno prvního člověka, kterého Jahve vyzývá, aby vedle zvířecích druhů pojmenoval také sám sebe. Člověk si dává jméno Adam, neboť byl uhněten z hlíny. Autor přebírá z midraše ukázku toho, jak Jahve naučil člověka opatřit si oheň třením dvou kamenů o sebe. Podobně vysvětluje v dalších izraelských příbězích vznik prvního hrobu (příběh o Kainu a Abelovi), získání prvních pracovních nástrojů (skrze Noeho) či objevení prvních šedivých vlasů a vousů u člověka (u Abraháma). Petiška rád hledá, vymýšlí a ukazuje souvislosti mezi jednotlivými ději či motivy a vysvětluje je na příkladech. Posiluje tak kompatibilitu textu, jeho informativnost, vloţenými epizodami zároveň jeho dynamiku. Velmi inspirativní je epizoda pojednávající o tom, jak stvořil Jahve osamělému člověku ţenu Lilith ještě před tím, neţ byla stvořena Eva. Jahve „sáhl znovu po hlíně a vytvořil z ní ţenu. Vdechl ţeně ţivot, dal jí jméno Lilith a poslal ji k Adamovi, aby s ním bydlila v ráji.“128 Lilith se s Adamem brzy pohádala. „Nechtěla se podrobit jeho vůli. „Jsi stejný jako já,” říkala, „Jahve nás uhnětl ze stejné hlíny.” “129 Hádky neměly konce, proto jednoho dne Lilith pronesla mocné pravé jméno boha a vznesla se do ovzduší. Adam byl ještě osamělejší neţ dříve. Jahve na něj tedy seslal hluboký spánek. „Ve spánku vyňal Adamovi ţebro a z ţebra stvořil novou ţenu. Nestvořil ji z hlavy, aby nepozvedala pyšně svou hlavu, nestvořil ji z oka, aby neslídila všude očima, ani z ucha, aby nepopřávala kdekomu sluchu, nestvořil ji z Adamových úst, aby příliš nemluvila, ale stvořil ji z ţebra, z kosti, která je přikryta kůţí, i kdyţ je člověk nahý.“130 Jedním z poslání této epizody je vysvětlení Evina původu, proč byla stvořena právě z ţebra. Aby se nepovyšovala nad muţe, aby nebyla pyšná, zvědavá, upovídaná. Zároveň má však amplifikovaný úryvek ponaučit, stejně jako vloţená epizoda o hádce dvou světel131, ţe se nevyplácí hádat se o to, kdo je větší či lepší. Také v této epizodě přichází trest a Lilith zmizí. Stvořitel však ví, ţe není pro člověka dobré být sám a tvoří novou ţenu, i on se poučil a tvoří ji tentokrát z muţovy kosti. Zde je důleţité poznání omylnosti 125
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 126. Tamtéţ. 127 Tamtéţ. 128 Tamtéţ. 129 Tamtéţ. 130 Tamtéţ, s. 126-127. 131 Viz výše s. 36. 126
38
boha, také on dělá chyby stejně jako člověk. Bůh nabývá takto přirozenější podoby.132 Pramenem byla Petiškovi opět ţidovská pověst133. Do svého příběhu ji zařazuje, aby text ozvláštnil zajímavým vysvětlením a posílil jeho dramatičnost. Děti preferují akci, napětí, zvrat v ději. Především se však autor drţí svého hlavního cíle, předat, v daném případě ještě posílit morální poselství biblického příběhu. Stejně jako v epizodě o světlech, chce také zde Petiška čtenáře vychovávat. Nepřebírá z pramene epizodu automaticky, promýšlí její význam v textu a eliminuje nevhodné prvky. Například zmínku o Lilithině prokletí - zmizí v ovzduší, neumírá však, jejím posláním je hubit kojence134 - povaţuje Petiška za krutou a pro mládeţ nevhodnou, proto ji vynechává. Příběh v Petiškově zpracování pokračuje Jahvovým pozváním Adama a Evy na hostinu, kde jim „slouţící andělé pekli maso a chladili víno“135. Motiv pocházející z midraše136 má postavit Boha do jiného světla, neţ v jakém je ve Starém zákoně: ukazuje zde Boha přívětivého, který člověku prokazuje pocty a má ho velmi rád. Vloţený motiv zdůrazňuje kladné vlastnosti Boha, především jej činí méně nadpřirozeným, zároveň je prostředkem kompatibilním. Petiška skrze něj vysvětluje, proč had lidem záviděl, a navazuje dalšími událostmi. Skutečnost, ţe had neměl dnešní podobu, jasně vyplývá z kontextu příběhu obsaţeného v bibli i v adaptaci Olbrachtově. V Petiškově zpracování je mladému čtenáři nabídnut popis vycházející z ţidovské interpretace137 a poskytující zcela konkrétní představu o hadově vzhledu: „Měl nohy a byl vzpřímený jako stéblo rákosu.“138 V midraši se na shodném místě139 hovoří o zlých andělech, kteří člověku záviděli, a jeden z nich satan Samael na hadu jel. Petiška tento motiv – stejně jako jiné motivy satana či ďábla a ostatní motivy zla s ohledem na věk adresátů z ţidovských pověstí do většiny svých příběhů nepřebírá. Výjimku tvoří postava zlého ducha Asmodea v příběhu o Šalomounovi a postava pokoušejícího satana v příběhu o Abrahámovi. Velmi často Petiška, inspirující se v midraších, na rozdíl od bible či Olbrachta vysvětluje jednání postav, nechává čtenáře nahlédnout do jejich mysli, nitra. Například nabízí vysvětlení, proč had oslovil ţenu, nikoliv muţe. „Rozvaţoval, komu z prvních lidí pouţít lsti. Jestliţe oslovím muţe, říkal si, neposlechne mě. Je těţké pohnout myslí muţe. Raději promluvím s ţenou. Jistě mě vyslechne a snáze ji přemluvím.“140 Prostředkem je mu zde nevlastní přímá řeč. Na jiném místě zdůvodňuje jednání postavy prostřednictvím adjektiv například: „Ţena zmatena lákáním hada, jeho úlisnou řečí, utrhla plody poznání dobra a zla, […]“141. Trest, který sklízí za svou neposlušnost lidé v Petiškově příběhu, se shoduje s trestem v úpravě Olbrachtově, oba eliminují motiv těhotenských a porodních bolestí ţeny, který je vysloven ve Starém zákoně. Biblický výrok: „Velice rozmnoţím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém 132
Takovýto Bůh má blíţe k bohům z řeckých, egyptských a mezopotamských bájí, kteří rovněţ chybují, neţ k neomylnému bohu starozákonnímu. 133 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 41, 5051. 134 Tamtéţ, s. 50. 135 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 127. 136 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 42. 137 Tamtéţ, s. 46. 138 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 127. 139 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 42. 140 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 127. 141 Tamtéţ.
39
muţi, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3, 16) nahrazuje Petiška: „Rozmnoţím tvé útrapy, […] poznáš bolest i starost a muţ ti bude panovat.“142 a Olbracht: „Velice rozmnoţím bolesti tvé a práci tvou, budeš pod mocí muţovou a on bude panovati nad tebou.“143 Oba shodně vynechávají zmíněný motiv pro jeho erotickou zabarvenost, uvádí bolesti, ale nespecifikují jejich druh. Dokonce ani Olbracht, který se zpravidla drţí své předlohy. Autoři tak činí s ohledem na dětské čtenáře, pro něţ je informace tohoto druhu nevhodná, zbytečně naturalistická a nepodstatná. V případě Adamova trestu se odchylky týkají převáţně jazykové stránky textu, méně jiţ významové (místo „vydá ti jenom trní a hloţí“ ve Starém zákoně má Petiška: „tvá úroda bude jenom trní a plevel“ a Olbracht má dle Bible kralické: „trní a bodláčí“). Nejvíce odchylek se nachází v úryvku pojednávajícím o ztrestání lstivého hada, kde lze opět u Petišky vysledovat vliv midrašů144: První část stvořitelova výroku z Petiškova textu se po obsahové stránce shoduje s textem biblickým: „Protoţe jsi to učinil, […] budeš se celý ţivot plazit po břiše, budeš se sytit hlínou a prachem po všechny dny svého ţivota“145. Dále však Petiška pokračuje inspirován ţidovskou pověstí: „ „[…] a kaţdých sedm let svlékneš kůţi za hrozných bolestí.” “ A Jahve vzal hada a usekal mu nohy. „„Tvůj jazyk způsobil tvůj pád,” řekl, „ať tedy na věky věků všichni vědí, kde mají původ zlá řeč a pomluva.” A Jahve uchopil hada a roztrhl mu jazyk na dvě poloviny.“146 Jeho metoda zde můţe připomínat tak zvanou lidovou etymologii. Je postavena na stejném principu. Odkrývání a ukazování „vybájených“ souvislostí a příčin mezi jednotlivými ději a motivy je pro Petišku charakteristické. Danou interpretaci Petiška vyuţívá jednak k vysvětlení určitých přírodních jevů – zde biologických znaků hada (svlékání z kůţe, rozeklaný jazyk) – jednak ke zdůraznění morálního aspektu textu. Akcentuje motiv trestu, had se prohřešil, způsobil to skrze jazyk, proto musí být potrestán právě na jazyku, aby všichni věděli, poučili se, ţe zlá řeč a pomluva vedou k pádu člověka.147 Petiška oproti midrašovému textu ke „zlé řeči“ připojuje ještě „pomluvu“, jeţ je konkrétnější. S oblibou vkládá do příběhu moudra, poučení (a to nejen v závěru). Do úryvku o vyhnání z ráje Petiška doplňuje vysvětlení, proč nechtěl Bůh, aby člověk okusil ovoce také z druhého zakázaného stromu, jeţ je v textu biblickém obsaţeno implicitně: „Kdo okusí ovoce ze stromu ţivota, bude ţít věčně. A nic víc Adamovi nechybělo, aby se podobal bohu.“148 Předposlední odstavec je vyústěním celého příběhu: „Ale ţivot na zemi, k němuţ Jahve lidi odsoudil, je smrtelný. Skončil čas rajské blaţenosti, kdy země i stromy nabízely lidem své plody bez práce a člověk neznal nedostatek, ani námahu, ani bolest. Musil těţce pracovat a často sklízel starost a zármutek. Ţivot byl lidem odměřen a mohl pokračovat jenom v jejich
142
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 128. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 18. 144 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 44-46. 145 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 128. 146 Tamtéţ. 147 Podobné situace a pojetí motivu trestu se v Petiškově zpracování vyskytují opakovaně, například v příběhu o Sodomě a Gomoře, v kapitole o Mojţíšovi či v příběhu o Danielovi. Podrobněji viz analýzy jmenovaných příběhů. 148 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 130. 143
40
dětech.“149 Autor shrnuje a akcentuje důsledky hříchu prvních lidí. V textu starozákonním jsou opět obsaţeny implicitně, Petiška je konkretizuje, přímo vyjmenovává. Tím čtenáře upozorňuje na závaţnost daného okamţiku, kdy lidé zhřešili. Odstavec zároveň tvoří spolu s titulem jakýsi rámec prvního příběhu. Obsahuje ponaučení, jeţ sice není vysloveno přímo, ale je zřejmé, a opět - skrze tento morální aspekt - přibliţuje Petiškův příběh k bajce či pohádce150. V posledním odstavci u Petišky poprvé zazní jméno Adamovy ţeny, druhé, která byla vytvořena z jeho ţebra a kterou známe z příběhu v bibli i z ostatních adaptací tohoto příběhu (například z Olbrachtových Biblických příběhů) jako Adamovu jedinou a první. Nejprve jej Petiška uvádí v jeho hebrejské podobě Chavá, přičemţ vysvětluje jeho význam: „skrývá v sobě její poslání. Stala se matkou dávající ţivot lidskému pokolení.“151 V úplném závěru pak připojuje dovětek, v němţ se skrze autorský kolektivní plurál obrací ke čtenáři (ačkoliv v celém předchozím textu pouţíval třetí osobu): „My ji známe pod jménem Eva.“152 Autor vyjadřuje v roli inkluzivního plurálu spřízněnost se svými adresáty.
149
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 130. Moudro, pravda či ponaučení v závěru příběhu – často však i během něho – se vyskytuje téměř ve všech příbězích knihy Příběhy, na které svítilo slunce, obzvláště zřetelná je tato Petiškova tendence u příběhů egyptských a mezopotamských. Výjimkou není ani v dalších autorových dílech, jak v adaptacích (například Staré řecké báje a pověsti), tak v příbězích pro mladší děti. Svědčí to o autorově snaze zdůraznit morální poselství příběhu. 151 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 130. 152 Tamtéţ. 150
41
3.2.2
Analýza příběhu, v němţ poprvé člověk zabije člověka a přijme za to trest
Hlavními postavami příběhu, jehoţ obsah autor shrnuje v titulu kapitoly, jsou první potomci Adama a Evy: Kain a Ábel. Jejich bratrský spor tvoří základ biblického mýtu o první vraţdě, který se stal Petiškovým výchozím pramenem. Posláním příběhu je ukázat špatnost tohoto činu a jeho následek, jímţ je spravedlivý trest. Petiška v příběhu pomocí různých prostředků akcentuje jeho morální stránku. Upravuje starozákonní text čtvrté kapitoly knihy Genesis (Gn 4, 1-16), rozvíjí jednotlivé děje, motivy, ale také charakteristiky postav na mnoha místech epizodami a motivy z ţidovských midrašů. Biblický text ve velké míře rozšiřuje a obměňuje, jeho základní dějová osa i myšlenka zůstávají zachovány, místy však autor posouvá jeho význam. Jiţ v prvním odstavci je zřejmý vliv ţidovských pramenů, kdyţ Petiška uvádí vedle jména Ábel také jeho hebrejskou podobu Hebel153. V knize Genesis je celý příběh zapsán jen v šestnácti verších. Jelikoţ Petiškova úprava spočívá mimo jiné v rozšíření textu, je rozsah jeho příběhu výrazně větší. Text rozšiřuje například při popisu a charakteristice postav. Podle biblického textu byli Kain zemědělcem a Ábel pastýřem, podobně v úpravě Olbrachtově154 byli oráčem a pastýřem, v Petiškově zpracování je jejich povolání konkretizováno: „Kain se stal rolníkem, oral, sel a sklízel. Ábel pásl ovce, staral se o své stádo, a kdyţ nadešel čas stříţe, stříhal ovcím vlnu.“155 Autor čtenáři vysvětluje, jakou práci obnášela daná povolání a jaké plody svým pracovníkům přinášela. Vysvětlení zde má své opodstatnění vzhledem k následujícímu textu, kde je pojednáno o oběti odvedené Jahvovi z celoroční práce. Oba autoři Petiška i Olbracht s ohledem na věk zamýšlených adresátů uţívají oproti pramennému textu bible (ať uţ ekumenického vydání či Bible kralické v případě Olbrachta) přímé charakteristiky postav. Olbracht do textu vkládá větu: „Ábel byl jinoch spravedlivý, ale Kain nedobrý a hněvivý.“156 Petiška jde v konkretizaci ještě dále, vysvětluje, proč Jahve přijal oběť Ábelovu, nikoliv však Kainovu: „Lstivý Kain poloţil na obětní kámen, co se mu urodilo nejhoršího. Nejlepší část úrody ukryl sám pro sebe. Nezáludný Ábel poloţil na obětní kámen nejtučnější ovce.“157 Petiška se inspiroval texty midraše, v nichţ na vícero místech stojí ona poznámka o nevhodné oběti Kainově, například: „ovoce, které přinesl, bylo příliš chudé“158 nebo „přinesl Kain ze zbytků své potravy, kterou bylo máčené lněné semeno, tak jako špatný nájemce sní sám nejlepší ovoce a svému pánu odevzdá ţalostné paběrky“159. V knize Genesis je vysvětlení Jahvova jednání skryto v následujících verších: „I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? […] Coţ nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?” “ (Gn, 4, 6-7). Mladý čtenář však nemusí z kontextu biblického textu pochopit, proč na Ábelovu oběť Hospodin „shlédl“, a na Kainovu nikoliv. Petiška tento problém řeší rozšířením textu o vlastní vysvětlení. Olbracht se drţí předlohy Bible kralické: „Budeš-li činiti dobře, také ty mi budeš příjemný.“ (Gn, 4, 7). V Petiškově zpracování tento Hospodinův výrok chybí. Petiška sice usiluje o vysvětlení problematického místa, dochází zde však k posunutí významu biblického 153
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 131. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 20. 155 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 131. 156 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 20. 157 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 131. 158 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 56. 159 Tamtéţ, s. 57. 154
42
textu. Příčinou Jahvova odmítnutí Kainovy oběti je dle jeho verze její nedostatečnost, nikoliv jeho nedobré chování. V biblickém příběhu jde o víc neţ jen o nedostatečnou oběť, Hospodinovi se nelíbí Kainovy hříšné skutky. Autorovými úpravami, konkrétně vztaţením charakterizace obou bratrů na moment oběti (oproti Olbrachtovu obecnějšímu výroku) a eliminací onoho sedmého verše knihy Genesis, je na tomto místě v textu oslabeno morální poselství příběhu, coţ se zdá být paradoxní, neboť Petiškovým hlavním záměrem je naopak posílení této stránky příběhu. K největšímu rozšíření biblického textu dochází v následující části příběhu. V knize Genesis stojí psáno: „I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi […] Kdyţ byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.“ (Gn 4, 8). Petiška onen jediný starozákonní verš rozvíjí v šesti odstavcích, cítí naléhavou potřebu vyjádřit Kainovy pocity, ukázat čtenáři motivy hrozné bratrovraţdy: „Kdyţ Kain uviděl, ţe dým z Ábelovy oběti stoupá k nebi a jeho oběti si Jahve nevšiml, záviděl Ábelovi. A Kainova závist rostla den ze dne a Kain začal bratra nenávidět a touţil po zámince, aby mohl bratra napadnout a zabít. Jednoho dne vyšli bratři oba po své práci, a zatímco Kain oral, Ábel pásl nedaleko ovce. Několik ovcí z Ábelova stáda se zatoulalo na Kainovo oraniště a Kain spustil křik. Se zaťatými pěstmi se vrhl proti Ábelovi a zlostně vykřikoval: „Co si myslíš? Obdělávám snad pole pro tvé ovce?” „Nezlob se,” odpověděl klidně Ábel, „ovce ti ţádnou škodu neudělaly. Z mých ovcí máš uţitek. Nejíš jejich maso? Neoblékáš se do jejich vlny?” Ale Kain místo odpovědi zvedl kámen. Široko daleko nikdo není, pomyslil si, zabiju Ábela a nikdo se o tom nedoví. A Kain udeřil Ábela kamenem a Ábel se bránil. Kain udeřil Ábela podruhé a potřetí. Hledal místo, kudy uniká z člověka ţivot. Nevěděl ještě, jak můţe člověka usmrtit. Do té doby nikdo nikoho nezbavil ţivota a smrt ještě nenavštívila ţádného člověka. Ábel byl mladší i silnější. Podařilo se mu Kaina v zápase povalit na zem. Kain cítil svou poráţku a začal prosit: „Neubliţuj mi, bratře.” Ábel pustil Kaina a Kain se zvedl se země. Sotva stál opět na nohou, mrštil kamenem, který doposud neodhodil. Rozbil Ábelovi kamenem hlavu a Ábel klesl mrtev k zemi.“160 Inspiraci k této úpravě našel Petiška v ţidovských midraších, jednotlivé motivy a epizody pochází v daném případě z různých zdrojů. Petiška vytvořil syntézu úryvků z bible, z ţidovských pověstí a z výkladů Písma. Vysvětluje čtenáři Kainovo jednání, přímo jej charakterizuje, kdyţ dvakrát zmiňuje jeho závist, dále nenávist a touhu po zámince. Nechává čtenáře nahlédnout do Kainovy mysli, vyuţívá nevlastní přímou řeč. Autor vyostřuje kontrast mezi bratry, poukazuje na jejich protikladné vlastnosti: Kain se zaťatými pěstmi zlostně vykřikuje, zatímco Ábel mu klidně odpovídá a domlouvá mu. Čtenář má jasně rozpoznat kladnou a zápornou postavu jiţ na počátku, coţ je typický rys pro ţánr pohádky. V Petiškově textu je věnován daleko větší prostor nejen charakterizaci postav, ale také popisu jednotlivých dějů. Autor vloţenými epizodami a dialogy dramatizuje líčenou situaci, dodává příběhu napětí. Například v knize Genesis se uvádí pouze holá informace o tom, ţe Kain povstal proti svému bratrovi a „zabil jej“. Nestojí zde jediná zmínka o nástroji či způsobu vraţdy. Petiška rozehrává příběh a konkretizuje. Vypráví, jak v Kainovi rostla jeho závist a nenávist vůči bratrovi. Nelze takto samozřejmě ospravedlnit Kainův čin, je však zřejmé, ţe Petiška chce čtenáři vysvětlit motiv tohoto činu a ukázat, jakou moc mohou mít závist a zloba nad člověkem, jak ho mohou ovládnout a dovést k vraţdě. Jiţ tak silný morální aspekt 160
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 131, 133.
43
starozákonního mýtu, poskytující adresátům příklad i varování, je Petiškou ještě rozvit a posílen. Autor inspirován midrašem nenechává Kaina jednat bez podnětu, ale dává mu záminku, ačkoliv v našich očích titěrnou. Petiška graduje napětí, Kain zabíjí Ábela aţ čtvrtým úderem, přičemţ se mezitím situace obrací a Ábel je v přesile. Přesto, ţe je však silnější a několikrát unikne Kainovu smrtícímu zásahu, nedokáţe se ubránit bratrově lstivosti a zákeřnosti. Petiška si nelibuje v morbidních scénách, jeţ nejsou pro dětské čtenáře vhodné, chce však prostřednictvím této vloţené epizody akcentovat morální poselství příběhu. Ukazuje, ţe i kdyţ spravedlivý a dobrý člověk bojující proti závisti, zlobě a zradě umírá, jeho vrah neujde spravedlivému trestu. Stejný princip lze sledovat v ţánru pohádky, kde se dětský čtenář – obzvláště u některých pohádek například německých – setká s velkou mírou krutosti. Krutost, násilí, zrada, vraţda, smrt jsou součástí lidského ţivota stejně jako například láska, pravda, spravedlnost, čestnost, milosrdenství. Petiška ve svých adaptacích usiluje o adekvátní způsob a míru, jak tato morální negativa i pozitiva dětskému čtenáři zprostředkovat. Autor k danému odstavci připojuje závěr, v němţ – stejně jako v titulu kapitoly – zdůrazňuje fakt, ţe se jedná o první vraţdu: Kain „hledal místo, kudy uniká z člověka ţivot. Nevěděl ještě, jak můţe člověk člověka usmrtit. Do té doby nikdo nikoho nezbavil ţivota a smrt ještě nenavštívila ţádného člověka.“161 Zároveň těmito slovy připomíná, ţe lidem byla dána na počátku nesmrtelnost, kterou s ostatními Jahvovými dary pozbyli Adam a Eva poté, co zhřešili. Posiluje takto vzájemnou kompatibilitu jednotlivých izraelských příběhů. Inspirativní je rovněţ epizoda o letících ptácích a prvním lidském hrobě: „Mlčky stál Kain nad první smrtí, která vyšla z jeho rukou. […] V té chvíli letěli vzduchem dva ptáci a v letu se vrhl jeden na druhého a usmrtil ho. Mrtvý pták dopadl na zem před Kaina. K ptáku se snesl jeho druh, dal se do hrabání a přikryl mrtvého ptáka hlínou a prachem. Kain pochopil. Vyhloubil jámu a pohřbil mrtvého bratra do hlíny. To byl první lidský hrob.“162 Epizoda mající charakter podobenství pochází z ţidovské slovesnosti a ukazuje, jak dokáţe pracovat lidská fantazie. V Pověstech Ţidů Josefa Michy bin Goriona163 ji lze najít v obdobném znění. Petiška motiv pouţil, epizodu upravil a zakomponoval do své syntézy biblických a midrašových pramenů. Podle midraše přiletěl k Adamovi a Evě „havran, kterému zemřel jeho druh“164. Rodiče, kteří nevěděli, co si mají počít s mrtvolou svého syna Ábela, „neboť neznali pohřbívání mrtvých“165, havrana uviděli a po jeho vzoru Adam zavraţděného syna pohřbil. Petiška v dané situaci nekonkretizuje, pro dosaţení jeho záměru není podstatné, o jaký druh ptáka se jedná. Způsob, jakým havran zemřel, však jiţ autor nepovaţuje za nepodstatný detail. Pták v Petiškově verzi neumírá přirozeně, jako je tomu v midraši, nýbrţ jeden pták se vrhá na druhého a usmrcuje jej. Ţidovskou interpretaci zde Petiška pozměňuje, aby zdůraznil morální aspekt příběhu. Akcentuje fakt, ţe se nejedná o přirozenou smrt, nýbrţ o vraţdu, stejně jako je tomu v případě Ábela, který zemřel vraţednou rukou svého bratra. Mimo jiné děj dramatizuje. Mrtvý pták dopadne Kainovi k nohám a jeho druh jej před Kainem zahrabe do země. Kain pochopil. Nejedná se o náhodu. Petiška motiv do příběhu vkládá cíleně, chce čtenáře upozornit na to, ţe nic na světě se neděje náhodou, vše má svůj důvod, Jahve má své plány a 161
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 131. Tamtéţ, s. 133. 163 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 60. 164 Tamtéţ. 165 Tamtéţ. 162
44
promýšlí dopředu své činy. Zde se výrazně projevuje Petiškova tendence vysvětlovat, hledat a vytvářet souvislosti mezi jednotlivými motivy a ději, která je zřetelná ve všech jeho adaptovaných příbězích – nejen starozákonních. Podle Petiškovy verze příběhu o Kainu a Ábelovi nepochovají Ábela jeho rodiče, jako je tomu v pramenném textu midraše, ale pohřbívá jej sám Kain. Autor nekomplikuje děj dalšími postavami, nechává Kaina, stojícího mlčky nad první smrtí, aby nesl důsledky svého činu sám. Je zde opět zdůrazněna váha vrahova činu a také blíţící se trest. Z kontextu vnímavý čtenář vytuší Kainovy obavy z Jahvovy reakce, kterou příběh pokračuje. V knize Genesis stojí: „Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.” “ (Gn 4, 10) Stejným způsobem kárá Bůh Kaina v adaptaci Olbrachtově, výrok se liší jen na úrovni lexikální.166 Petiška text rozvíjí, jeho Jahve je přísnější, více rozzlobený, jeho reakce se však zdá být přirozenější neţ v bibli, například vyuţívá dvakrát epizeuxis typickou pro spontánní řeč. Vyčítá Kainovi, ţe ho chtěl oklamat, udělat z něj hlupáka, z něho, který je všudypřítomný, vidí a slyší vše, co je skryto: „Kaine, Kaine, […]slyším volání Ábelovy krve, vychází ze země, na kterou jsi ho srazil. Myslíš, ţe jsem neviděl, myslíš, ţe jsem neslyšel a ţe mě můţeš oklamat?“167 Petiška akcentuje mravní stránku příběhu a přibliţuje danou situaci chápání mladého čtenáře. Podle bible stihne Kaina trest vyjádřený následujícími slovy: „Budeš nyní proklet a vyvrţen ze země[…] budeš-li obdělávat půdu, uţ ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“(Gn 4, 11-12). V Olbrachtově adaptaci se Hospodinův výrok od biblického liší opět pouze na úrovni lexikální: místo proklet píše Olbracht zlořečený a místo psance a štvance se v jeho textu objevují výrazy tulák a poběhlík168. Nutno dodat, ţe v druhém případě je Olbrachtova verze pro mládeţ srozumitelnější neţ biblická. Snáze si čtenář vytvoří představu o obsahu slov tulák či poběhlík neţ slov psanec a štvanec. Petiška byl zřejmě shodného mínění, nevyuţil proto výše zmíněné výrazy z knihy Genesis, ale celý úryvek přeformuloval: „Za tvůj skutek tě stihne trest. Budeš ţít neklidným a nejistým ţivotem, kopřivy a bodláky budou rodit tvoje pole a všechno, co budeš mít, bude jako tvůj ţivot nejisté a nestálé.“169 Inspiraci pro první část formulace, jejíţ obsah je gradován opakováním v jejím závěru, nalezl Petiška v jednom z ţidovských midrašů, v němţ stojí psáno: „aby nikde nebyl nastálo a aby těkal po zemi“170 Druhou část úryvku, kterou obměnil – trní nahrazuje kopřivami, - čerpal z jiného midraše, dějově souvisejícího s prvním: země „vydávala jen trní a bodláčí“171. Petiška biblický text nahrazuje, aby trest konkretizoval a čtenáři názorně vysvětlil, v čem spočívá.
166
Místo „cos“ je zde dle Bible kralické plný tvar „co jsi“ a místo „křičí“ synonymum „volá“. V daném případě, kdy je srovnáván výrok s úpravou Petiškovou, jde o nepodstatný detail. 167 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 134. 168 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 20. Odpovídá textu v Bibli kralické, jen Olbracht nahrazuje slovo běhoun výrazem poběhlík, slovo běhoun je archaické, mládeţi nesrozumitelné. Nedrţí se tedy své předlohy striktně, ale s ohledem na dětského čtenáře aktualizuje výraz. 169 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 134. 170 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 59. 171 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 60.
45
V Petiškově úpravě dochází ke dvojímu posunutí významu patnáctého verše čtvrté kapitoly knihy Genesis. Autor sice přejímá do příběhu z biblického textu motiv čísla sedm, mění však jeho význam. Starozákonní verš: „Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postiţen sedmeronásobnou pomstou.” A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.“(Gn 4, 15) obsahově shodný s daným veršem v adaptaci Olbrachtově, Petiška nahrazuje slovy: „„Ne, Kaine,” řekl Jahve, „budeš ţít po sedm pokolení a bloudit po světě se znamením na čele, podle kterého tě kaţdý pozná. Po sedm pokolení ti nesmí nikdo smrtelně ublíţit.” Jahve dal na Kainově čele vyrůst rohu.“172. V bibli i Olbrachtově textu se hovoří o sedmeronásobné pomstě, jeţ by potkala potencionálního Kainova vraha, zatímco v Petiškově příběhu se motiv čísla sedm vztahuje na dobu trvání Kainova trestu, jeho prokletí potrvá po sedm pokolení. Petiška si touto úpravou jednak připravuje východisko pro midrašovou epizodu o Kainově smrti, kterou připojuje v závěru příběhu, jednak akcentuje morální poslání příběhu. Jahve v Petiškově zpracování jako by dával Kainovi šanci obrátit se k mravnějšímu ţivotu, nechává ho dlouho ţít, aby nesl svůj trest, zároveň chce zabránit řetězu vraţd, které by mohly následovat. Ke druhému, závaţnějšímu posunu ve významu biblického verše dochází, kdyţ Petiška inspirován motivem z midrašů173 dává Kainovu znamení konkrétní podobu rohu vyrostlého na čele. Čtenáři tímto způsobem sice umoţňuje vytvořit si představu o vzhledu onoho znamení, v bibli ani u Olbrachta nikterak nespecifikovaném, posouvá však význam daného místa v textu. Motiv rohu dále autor rozvíjí vlastním poučením: „Podnes se mluví o Kainově znamení. Myslí se tím znamení, kterým je poznamenán zlý člověk.“174 Petiška adresátům vysvětluje význam frazeologismu. Uţitím výrazu podnes vztahuje biblický text k současnosti. V knize Genesis následují po závěrečné větě o Kainově odchodu do země Nód, jiţ Petiška eliminuje, genealogické řady Adamova potomstva. Petiška je s ohledem na věk adresátů do příběhu nezařazuje. Tvoří závěr nový, onu poslední starozákonní větu nahrazuje epizodou pramenící v ţidovském midraši a pojednávající o Kainově násilné smrti. Touto epizodou rozvíjí výše zmíněný motiv čísla sedm, jehoţ původní význam posunul: „Po sedm pokolení bloudil světem, a kdyţ se narodilo sedmé pokolení a vyrostlo, naplnil se Kainův čas, tak jak mu Jahve předpověděl. V té době vyšel na lov starý muţ [sedmé pokolení] s mladým synkem.“175 Ačkoliv v midraši je uvedeno jméno starce Lámech, Petiška ţádná další jména kromě hlavních postav neuvádí. Vzhledem k autorovu záměru jsou nepodstatná, zbytečně by komplikovala děj. „Starý muţ neměl dobrý zrak, ale měl zkušenou ruku, která dovedla pevně napínat tětivu luku. Chlapec znamenitě viděl, ale neměl sílu, aby napjal luk. Vycházeli proto spolu a chlapec říkal starému otci, kde je zvěř.“176 Chlapec domnívaje se, ţe vidí zvíře, řekl otci, ať vystřelí. Kdyţ přispěchali obhlédnout kořist, poznal starý otec podle chlapcova popisu, ţe zastřelil Kaina, svého prapředka. Poslední větou, která příběh rámcuje, Petiška akcentuje trest, a tím i mravní poslání celého příběhu: „Tak zahynul Kain po neklidném ţivotě násilnou smrtí.“177 Vloţenou epizodou autor uzavírá biblický mýtus s otevřeným koncem, 172
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 134. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 60. 174 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 134. 175 Tamtéţ. 176 Tamtéţ. 177 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 134. 173
46
podporuje čtenářovu fantazii a příběh ozvláštňuje. Vzhledem k Petiškovým významovým posunům biblického textu a velké míře čerpání látky z midrašů nelze v daném případě hovořit o čisté adaptaci biblického příběhu. Petiška vyuţil pro svůj příběh řadu motivů a epizod z midrašů, avšak nikoliv všechny. Výběr podřizuje hlavnímu kritériu své práce, jímţ je předpokládaný adresát, čtenář staršího školního věku. Některé motivy z midrašů autor do příběhu nezařadil zpravidla pro jejich krutost či erotické zabarvení. Například závěrečná epizoda o starém Lámechovi a synkovi má v midraši pokračování, jeţ Petiška eliminuje: „lítostí [nad Kainovou smrtí] spráskl ruce, mezi jeho ruce se však dostala chlapcova hlava a byla rozdrcena. Tak zůstali ti tři na jednom místě: mrtvý Kajin, mrtvý chlapec a slepý Lámech. V této hodině se otevřel chřtán země a pohltil Kajinova čtyři pokolení.“178. Pro krutost nevyuţívá ani další motivy z ţidovských výkladů, například: Kain zabil Ábela „ţelezem, kterým oral pole“,179 či „Hevelova krev postříkala okolní stromy a kameny“180. Jiný motiv nechává autor stranou z důvodu jeho erotického zabarvení: „nenávist a závist vzplály v Kajinovi. […] Nebylo to však jen proto. Hevelova blíţenka byla hezčí neţ Kajinova. Kajin si řekl: zabiju svého bratra a jeho ţena bude mou.“181 V závěru příběhu se od svého pramene odchýlil i Olbracht, který se jinak důsledně drţí textu Bible kralické. Před poslední větu o odchodu Kaina do země Nód vkládá úryvek pramenící ve starozákonní knize Jób (15, 20-24)182: „Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje. Nevěří, ţe by mohl býti vysvobozen z temnot svého souţení, ustavičně očekávaje, ţe na jeho hlavu dopadne meč. A jeho hrůza doléhá na něho stále silněji jako král se zástupy vojska.“183 Olbracht vysvětluje čtenáři, proč Kaina nikdo nesmí zabít, aby si nesl svůj trest do konce ţivota, a akcentuje stejně jako Petiška morální stránku biblického příběhu, váhu Kainova činu, tíţi špatného svědomí a spravedlivý trest.
3.2.3. Analýza příběhu o nesmírné potopě světa, o Noemovi a jeho arše
178
Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 65. Tamtéţ, s 56. 180 Tamtéţ, s. 58. 181 Tamtéţ, s. 57. 182 Olbracht ve svých Biblických příbězích čerpá z knihy Job a z Ţalmů. Ačkoliv tato inspirace není pro mladé čtenáře průhledná a nepoznají její zdroj, má v díle své opodstatnění. Autor poukazuje na krásu jazyka Bible kralické (posiluje sebevědomí utlačovaného českého lidu), ozvláštňuje a lyrizuje text biblického příběhu. Jeho záměr je oproti Petiškovi vzhledem k politické situaci v naší zemi v době vzniku díla odlišný. 183 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 23. 179
47
Téma příběhu předznamenává jeho titul. Autor upravuje pro mládeţ známý biblický mýtus o potopě světa, objevující se v různých verzích v literaturách všech národů. Jen v samotném díle Příběhy, na které svítilo slunce184, je Petiškou tatáţ látka zpracována také v mezopotamské báji o Gilgamešovi. Hospodin lituje, ţe stvořil člověka, a sesílá na lid za jeho zlé a bezboţné počínání trest v podobě potopy. Dříve neţ tak učiní, smiluje se nad spravedlivým Noemem. Přikazuje mu postavit archu, v níţ má být zachráněn Noe se svou rodinou a také i pár od kaţdého zvířecího druhu, aby tak byl zabezpečen ţivot na zemi. Po vykonání trestu uzavírá Bůh smlouvu s člověkem i se vším stvořením, ţe jiţ nikdy nezničí zemi potopou, a na znamení této smlouvy rozprostírá na nebi duhu. Poselstvím příběhu je poznání, ţe Bůh je spravedlivý, ale zároveň milosrdný. Ačkoliv člověka, kterého sám stvořil, za jeho zlé skutky trestá, přesto ho miluje, odpouští mu a nechce ho zahubit. Obsahové jádro biblického mýtu včetně jeho morálního poslání zůstává v Petiškově úpravě zachováno. Autor však – stejně jako ve všech svých izraelských příbězích – vyuţívá motivy a epizody z dalších pramenů, konkrétně ţidovských midrašů, k rozvití výchozího pramene bible. Petiška začíná příběh odstavcem, kterým volně navazuje na předchozí mýtus o první vraţdě a zároveň vysvětluje, proč má být lid potrestán: „Lidé se na zemi rozmnoţili, ale nerozmnoţila se s nimi spravedlnost, snášenlivost a láska. Rozmnoţila se křivda, nepřátelství a nenávist. Bratr loupil u vlastního bratra, člověk ohroţoval člověka a soudci, kteří se měli starat o právo a zákon, sami pouţívali násilí a zneuţívali své moci, aby právo a zákony obraceli proti těm, kteří se jim znelíbili.“185 Starozákonní verš: „Země však byla před Bohem zkaţená a plná násilí.“ (Gn 6, 11) Petiška rozvíjí, nabízí čtenáři konkrétní příklady oné zkaţenosti lidí, konkretizuje ji výčtem negativních vlastností. Inspirativní je autorova lexikální hra se slovesem rozmnoţit se. Záměrným opakováním slova (i v jeho opačném významu) je gradována morální náplň výroku a zároveň je zde asociována Hospodinova výzva: „Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi.“ (Gn 9,1), která se objevuje v závěru báje a tvoří tak spolu s úvodní větou rámec Petiškova příběhu. Olbracht cítí rovněţ potřebu přiblíţit čtenáři příčinu Hospodinova hněvu, rozvíjí proto také text Bible kralické a charakterizuje „lidskou zlobu“ výčtem konkrétních názvů vlastností: „[…] vzrůstala ukrutnost a zlost lidská, vypučela pýcha a vzrostl prut bezboţnosti, takţe celá země byla porušena a naplněna nepravostí.“186 Vloţený text Olbrachtův sice po stylistické stránce koresponduje s ostatním textem příběhu, psaným stylem Bible kralické, Petiškův úryvek však mladému čtenáři poskytuje svými příklady názornější vysvětlení morální náplně starozákonního citátu. Biblický úryvek o vcházení boţských synů k dcerám lidským a rození zrůd (Gn 6, 1-2, 4) Petiška – stejně jako Olbracht187 – eliminuje, neboť je pro svou erotickou zabarvenost pro mládeţ nevhodný. Petiška vynechává také rozsáhlé genealogické výčty Adamových potomků, jeţ příběhu v bibli předcházejí. Uvědomuje si, ţe jsou pro mládeţ nevhodné a zatěţující. Olbracht těmito výčty svůj příběh otevírá. Ačkoliv jeho úvod podporuje vzájemnou propojenost jednotlivých izraelských příběhů a přináší zajímavé informace a vysvětlení, je přesycen mnoţstvím jmen a číselných údajů, například: „Adam byl ţiv 930 let a zplodil syny a 184
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967. Tamtéţ, s. 135. 186 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 24. 187 V Bibli kralické se na shodném místě hovoří o obrech. Tento výraz, který Olbracht vyuţívá v jiné souvislosti, je pro mládeţ vhodnější neţ zrůdy. 185
48
dcery. […] Mezi pokolením Setovým bylo mnoho muţů dobrých, kteří chodili s Bohem, a Hospodin prodlouţil dny jejich ţivota. Metuzalémovi bylo 969 let, jeho synovi Lámechovi 777 let. A Lámech zplodil syna, kterého nazval Noé.“188 Vnímavý čtenář vytuší v Olbrachtově adaptaci původ frazeologismu starý jako Metuzalém. Petiška text rozšiřuje, kdyţ charakterizuje hlavní postavu (podobně jako například Kaina a Ábela). Starozákonní verš: „Noe byl muţ spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.“ (Gn 6, 9) nahrazuje takto: „V té době ţil spravedlivý člověk Noe, hebrejským jménem Noah. Byl moudrý a pomáhal lidem. Vynalezl srp i sekeru, aby lidem usnadnil práci na poli a v lese. Ale lidé neznali vděčnost. Posmívali se Noemovi.“189 Podle Petiškovy úpravy byl Noe nejen spravedlivý, ale také moudrý a nápomocný. Vliv ţidovského pramene prozrazuje uvedení hebrejské podoby jména Noah, jeţ je pro Petiškovy izraelské příběhy typické. Kromě podrobnější charakteristiky hlavní postavy vkládá autor do textu také vysvětlení původu a účelu prvních pracovních nástrojů. Jedná se o Petiškův oblíbený postup, kdy inspirován midrašem hledá a vytváří souvislosti mezi určitými jevy a motivy v textu biblickém a jevy všedního ţivota. Podle midraše „Noah zhotovil pluhy a srpy, sekery a jiné pracovní nářadí“190. Touto lidovou interpretací, z níţ si autor vybírá dva nástroje, srp a sekeru, dochází k významovému posunu původního textu, v knize Genesis není o této Noemově činnosti ani zmínka. Podobný příklad lze najít v Petiškově prvním izraelském příběhu, v němţ se Adam naučí opatřit si třením dvou kamenů o sebe oheň. Zmíněnými prvky autor přibliţuje čtenáři hlavní postavy a situace dávného mýtu, příběh ozvláštňuje, v neposlední řadě motivuje čtenáře k zamyšlení. Petiška zdůrazňuje Noemovi kladné vlastnosti v protikladu k zlobě lidí. Lidé byli nevděční, neváţili si jeho pomoci a vysmívali se mu. Posmívají se dokonce samotnému Jahvovi, kdyţ se rouhají: „Nestarej se tolik o nás, […] Jahve se o nás taky nestará. Posílá nám z nebe jen pár kapek deště, a bez těch se obejdeme. Máme na zemi dost vody i bez něho.“191 Rozzlobený Jahve reaguje předpovědí trestu: „Potrestám je tím, čím se posmívají.“192 Obsah obou úryvků, jeţ v Písmu nenajdeme, pramení v midraši. Petiška vyuţívá smyšlené souvislosti mezi předmětem lidského rouhání (vody) a způsobem Boţího trestu k vytvoření zajímavého vysvětlení, proč Jahve trestá lid právě potopou. K předpovědi přidává ještě vlastní obrazné vyjádření míry trestu: „Pošlu na ně tolik vody, aţ jim vezme dech.“193 Z ţidovské interpretace pochází Jahvovo varování: jestliţe se lidé do sto dvaceti dnů nezmění, postihne je trest. V bibli o něm není ani zmínka. Petiškův Jahve dává lidem šanci na nápravu a odvrácení trestu, je shovívavější, trpělivější, milosrdnější neţ Bůh ve Starém zákoně. Úprava báje zdůrazňuje emocionalitu Boha, činí jej více přirozeným. Lidé však na Boţí varování nedbají, jsou nepolepšitelní. Autor akcentuje fakt, ţe trest byl opravdu nevyhnutelný, a staví postavu Boha do pozitivnějšího světla: Jahve není krutý, nýbrţ lidé jsou lhostejní a zlí, sami si odplatu zavinili. 188
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 24. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 135. 190 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 82. 191 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 135. 192 Tamtéţ. 193 Tamtéţ. 189
49
Na zemi se po sto dvaceti dnech nic nezměnilo a „pravda měla menší cenu neţ zrnko písku“194. Petiškův obrazný příměr názorně popisuje situaci a přibliţuje ji dětskému chápání. Podle Petiškovy verze příběhu rozkázal Jahve Noemovi postavit truhlu195. V průběhu analýzy nebyly objeveny ţádné souvislosti, které by ozřejmily, jaký záměr sledoval autor uţitím tohoto pojmenování. V titulu příběhu i v pouţitých pramenech – v knize Genesis a v ţidovských midraších 196 - je Noemova stavba nazývána výrazem archa197. Slovo pochází dle odborné literatury z latinského arca (rakev) a nese vícero významů, z nichţ se ve Starém zákoně vyskytují dva: schrána či truhla a biblické plavidlo. Druhý význam slova archa je obecně známý a z kontextu srozumitelný i malým čtenářům. Olbracht pouţívá ve stejném příběhu dle Bible kralické výraz koráb, jehoţ význam je zřejmý a jenţ je pro čtenáře významově průhlednější neţ výraz Petiškův. Otazník stojí také nad Petiškovou volbou výrazu světlík198, jeţ převzal pravděpodobně z knihy Genesis. Olbracht, Bible kralická i midraše uvádějí pro pojmenování shodného jevu neutrální výraz okno. Uvedené Petiškovy výrazy působí vzhledem k ostatnímu textu příběhu, v němţ autor usiluje o konkrétnost a názornost, paradoxně. V souvislosti se stavbou archy se v midraších objevuje řada motivů, z nichţ některé Petiška do svého textu přebírá, jiné nikoliv. V ţidovských výkladech lze například najít velmi detailní popisy archy. Pro názornost autor do úpravy příběhu vkládá například větu: „Jahve kreslil prstem, jak má Noe truhlu rozdělit na tři poschodí, jak ji má přehradit na komory, zásobárny a sýpky.“199 Nezachází však příliš do detailů, nezatěţuje čtenáře nepodstatnými informacemi, nechce popisem zpomalovat děj. Z vlastní invence přidává informaci, ţe střecha archy má být špičatá. Daný detail je důleţitý pro vytvoření čtenářovy představy o vzhledu korábu. Oproti starozákonnímu textu, v němţ se hovoří jen o zachování rodu lidí a zvířat, vkládá Petiška do svého příběhu Jahvovu instrukci z midraše: „Do archy uloţíš i semena
194
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 135. Tamtéţ. 196 Jsou zde míněny midraše shromáţděné v díle Gorionově. 197 Zajímavým problémem, před kterým stojí autoři adaptace příběhu o Noemově arše, je materiál, z něhoţ je plavidlo vyrobeno. Podle Bible kralické i ekumenického překladu Starého zákona byla archa vyrobena z goferového dřeva. V midraších je uvedeno dřevo jedlové. Vzhledem k tomu, ţe pro analýzu byly uţity ţidovské výklady přeloţené z němčiny, je pravděpodobné, ţe se jejich autoři inspirovali Lutherovým překladem bible, který uvádí právě jedlové dřevo. V Petiškově příběhu staví Noe truhlu z cedru. Autor konkretizuje, nabízí čtenáři jednoznačné vysvětlení, jedná se však pravděpodobně jen o jeho domněnku. Inspiroval se zřejmě v midraši, v němţ Jahve Noemovi přikazuje nejprve vysázet cedry, počkat, aţ vyrostou, a z jejich dřeva pak archu postavit. Přitom má Noe lidem vyprávět o hrozící potopě. Jahve jim tímto dává šanci na nápravu. Pramen asociuje výše zmíněný midraš, v němţ bylo lidu dáno ultimátum sto dvaceti dní na polepšení. Petiška motiv sázení stromů nevyuţívá, rád děj dynamizuje, takto by jej zpomalil. V odborné literatuře se zpravidla uvádí, ţe v případě onoho goferového dřeva se nejedná o název konkrétního stromu, nýbrţ o pojmenování druhu či struktury dřeva, například dřevo bohaté na pryskyřici nebo dřevo vrstvené. Nelze čtenáři vysvětlit, jaký druh stromu se pod názvem gofer skrývá. Petiška konkretizuje na úkor pravdivosti textu. Olbracht se rovněţ nedrţí předlohy, volí však neutrální řešení, zobecňuje: z dříví tesaného. Olbrachtovo řešení problému je lepší neţ Petiškovo. 198 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138. V titulu příběhu a ve spojení slov světlík archy Petiška výjimečně pouţívá výrazu archa místo truhla. 199 Tamtéţ, s. 136. 195
50
rostlin“200. Z ţidovských interpretací také autor čerpá úryvek o tom, které prostory budou obývat jaká zvířata, včetně konkrétních příkladů, a kde budou lidé. Petiška z příběhu eliminuje rozlišení zvířat na čistá a nečistá. Podle knihy Genesis měl vzít Noe do archy z čistých zvířat po sedmi párech, z nečistých po dvou. Olbracht se drţí pramene a rozdělení zachovává: „Z dobytka čistého vezmeš sedm a sedm samců a samic, stejný počet z ptactva nebeského, z nečistých tvorů dva a dva, vţdy samce a samici, aby na zemi bylo zachováno ţivé sémě.“201 Ačkoliv Olbracht vysvětlivky uvádí zpravidla aţ za textem celého díla v poznámkovém aparátu, v daném případě zasazuje vysvětlení přímo do textu příběhu: „Ţivočichové čistí jsou ti, kteří mají kopyta rozdělena ve dví a přeţvykují, neboť ty člověk smí jísti.“202 Povaţuje zde zřejmě vysvětlení za nezbytné pro pochopení textu. Petiška chápe informaci o čistých a nečistých zvířatech vzhledem k věku adresátů jako nepodstatnou, a proto sdělení zjednodušuje: „od kaţdého druhu vybral Noe po páru“203. Do části textu, v níţ nastupují vyvolení lidé a zvířata do archy, vkládá Petiška inspirativní epizodu o Kletbě a Lţi: „Konečně měl Noe v arše všechny tvory. Tu přispěchala i Leţ a chtěla také do archy. „Ne, tebe nemohu vzít s sebou,” odmítl ji Noe, „od všeho mám v arše po páru, a ty jsi sama.” I vydala se Leţ hledat někoho, s kým by se shodla, aby našla v arše přístřeší. Cestou potkala Kletbu. „Pojď se mnou,” oslovila ji Leţ, „budeme do páru a můţeme se skrýt před potopou v Noemově arše.” „Dobrá, a co mi za to dáš?” otázala se Kletba. „Bude ti patřit všechno, co získám,” odpověděla Leţ. Tak vstoupila Leţ s Kletbou do Noemovy archy, aby přeţily i potopu světa. A co Leţ zaseje, sklízí podle úmluvy Kletba.“204 Epizoda pramenící v ţidovských výkladech připomíná bajku, personifikované neřesti se chovají jako lidé, vedou ţivý dialog. Antropomorfizace je zvýrazněna velkými počátečními písmeny u názvů obou postav. Petiška vloţenou epizodou příběh ozvláštňuje a v závěru epizody posiluje morální poselství příběhu. V pramenném textu midraše jsou hlavními postavami epizody klam a kletba, psány s malým počátečním písmenem. Petiška nahradil klam lţí, protoţe jejich význam je téměř synonymní, jen význam slova leţ je uţší neţ klam, a tudíţ pro mládeţ průhlednější. Náhradou Petiška porušil onu rodovou párovost, to jest samec a samička, versus muţský a ţenský rod, smysl epizody však tímto nikterak neposunul. Komplikovaný se jeví závěr epizody. Jak v prameni, tak v Petiškově textu postrádám vysvětlení smyslu závěrečného moudra: „A co Leţ zaseje, sklízí podle úmluvy Kletba.“ Kletba se lţí významově nesouvisí, není ani jejím protikladem. Čtenář je maten. Parabolický význam moudra – je-li nějaký – je věku adresáta nepřiměřený. Přírodní katastrofu, kterou Jahve způsobí, líčí Petiška obrazným způsobem, jenţ umoţňuje adresátům vytvořit si o potopě konkrétní představu. Starozákonní slova: „provalily se všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely“ (Gn 7, 11) autor nahrazuje následujícím úryvkem: „Jahve otřásl zemí, slunce se zastřelo tmou, svět se zachvěl v základech a blesky a hromy ohlašovaly počátek zkázy. Prameny náhle zmohutněly a 200
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 136. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 27. Informace se na této straně v příběhu objevuje dokonce dvakrát. 202 Tamtéţ. 203 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 137. 204 Tamtéţ. 201
51
vykročily z břehů, voda ve studnách stoupala a vyvřela přes okraj a všechna okna nebes se otevřela a vyřítil se z nich déšť potopy.“205 V následujícím odstavci Petiškova příběhu je zřejmá inspirace ţidovským výkladem. Zatímco Olbracht drţe se textu Písma píše: „Noé se svými vešel do korábu a Hospodin za ním zavřel.“206 Petiška svou větu: „Noe se uchýlil s rodinou do archy a Jahve za nimi uzavřel vchod.“ rozvíjí následující epizodou: „Teď poznali lidé, ţe měl Noe pravdu, kdyţ je varoval. Seběhli se kolem archy a byli by se rádi dostali dovnitř. Archa však byla pevně uzavřena. I přinesli lidé sekery a hnali se k arše, aby si do ní prosekali cestu. V tu chvíli rozkázal Jahve šelmám, aby se vrhly proti lidem a obrátily je na útěk.“207 V midraši je epizoda rozsáhlejší, lidé se v ní ptají Noeho, proč je nechává zemřít, a on jim dlouze káţe o šancích na nápravu, které jim Jahve dal a které nevyuţili. Petiška interpretaci zkracuje, aby svým rozsahem příliš nekomplikovala děj hlavního příběhu a nezatěţovala čtenáře. Vyuţívá pro rozvití příběhu jen dějový rámec epizody. Nabízí čtenáři celkový pohled na události potopy, neomezuje ho jen na určitou výseč tohoto pohledu. Předem čtenáři odpovídá na jeho potencionální otázku, jak reagovali ostatní lidé na příchod potopy, neţ museli zemřít. Jejich reakce není nikterak zveličována, působí přirozeně: lidé se chtěli zachránit a dostat se do archy. V midraši stojí, ţe ji lidé chtěli vypáčit208. Sekery, které jim dává v příběhu do rukou Petiška, asociují onu vloţenou epizodu o původu pracovních nástrojů. Noe dal kdysi lidem sekeru, aby jim usnadnil práci, a oni nyní sekery pouţívají k tomu, aby otevřeli archu, čímţ by ji však zničili. Autor zde zdůrazňuje mravní poslání příběhu a varuje, ţe i obrovská Jahvova trpělivost a milosrdenství mají své hranice. Kaţdý člověk dostává denně novou šanci na nápravu svého jednání, s polepšením však nesmí čekat aţ do soudného dne. Při popisu událostí jde Petiška více do detailu. Zatímco v knize Genesis se čtenář dočte, ţe: „vod přibývalo, aţ nadnesly archu, takţe se zdvihla od země“(Gn 7, 17), v Petiškově příběhu se mu nabízí konkrétnější představa: „Vody zvedly Noemovu archu a bouřlivé vlny ji hnaly hned sem a hned tam, kymácely jí a převracely ji z boku na bok. Uvnitř řvali lvi úzkostí, vlci strachy vyli, dobytek se plašil, ptáci tloukli křídly do stěn a Noe i jeho rodina, všichni bědovali a plakali a měli strach.“ Po obsahové stránce úryvek opět odpovídá textu ţidovské pověsti, v Petiškově verzi jsou však akcentovány emoce zvířat i lidí. Proto je v jeho zpracování přímo vyslovena příčina řevu lvů (úzkostí) a vytí vlků (strachy) a proto je v jeho textu věta z midraše: „Noach a jeho synové křičeli a plakali ze strachu“209 rozvita dalším slovem vyjadřujícím citový stav obyvatel archy „bědovali“. Petiška také přidává vlastní detail: „ptáci tloukli křídly do stěn.“ Jeho verze je v tomto případě dramatičtější neţ verze biblická. Olbracht se ve svém zpracování drţí předlohy, jeho text se v daném místě od starozákonního liší pouze po stránce stylistické. Petiška pouţil mnohé motivy z midrašů se záměrem vysvětlení řady jevů, jeţ nejsou v biblickém textu vůbec vysloveny a jeţ čtenář pouze tuší. Například následující věta podává 205
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 27. 207 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138. 208 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 88. 209 Tamtéţ. 206
52
zajímavé vysvětlení, jak si lidé v arše mající jeden světlík svítili: „Po dvanáct měsíců ţili lidé a zvířata uvnitř obrovité truhly a svítila jim jenom veliká perla zavěšená na stropě.“210 Petiška zde uţívá motivu kouzelného předmětu, typického pro ţánr pohádky, čímţ ozvláštňuje děj. Vysvětluje také, jak byla krmena zvířata: „Noe a jeho synové po celou tu dobu krmili zvěř ve dne i v noci, neboť některá zvířata hledají potravu ve dne a jiná vycházejí za potravou v noci.“ Přebírá motiv jen zčásti, vynechává výklad pocházející se stejného pramene: „těch dvanáct měsíců, co byl Noach v arše, neznaly jeho oči spánek ani ve dne ani v noci; nespal ani on, ani jeho synové, neboť museli krmit zvířata, dobytek a ptáky.“211Autor nechce čtenáře mást, nepřisuzuje proto Noemovi a jeho synům nadpřirozené vlastnosti, naopak usiluje o přirozenost postav. Dále Petiška konkretizuje, kdyţ starozákonní výrok: „archa spočinula na pohoří Araratu“ (Gn 8, 4) nahrazuje vlastním vysvětlením: „zachytila se archa na mělčině a mělčina byl vrchol hory Ararat.“212 S ohledem na dětského čtenáře Petiška upravuje část textu o vypouštění ptáků z archy. Na jedné straně vynechává část textu, na druhé straně pak přidává v závěru poučení. Podle knihy Genesis vypustil Noe nejprve krkavce, „ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily“ (Gn 8, 7). Poté vyslal třikrát holubici: poprvé se vrátila s prázdnou, podruhé s olivovým lístkem v zobáčku a potřetí uţ se nevrátila. Olbrachtova adaptace se zde se starozákonní verzí shoduje, neboť vychází z textu Bible kralické. Petiškův příběh inspirovaný ţidovskou interpretací se však od obou zmíněných verzí odlišuje: „Krkavec odletěl a nevrátil se. Našel v mělkých močálovitých vodách tolik tlejících zvířat, ţe se od nich neodloučil.“213 Krkavec se nevrací a holubici vysílá Noe jen dvakrát. Petiška zrychluje děj a vysvětluje čtenáři, proč se krkavec nevrátil, přičemţ zde pramenný text midraše eufemizuje: „Krkavec letěl a našel lidskou mrtvolu na vrcholu jedné hory; spustil se na ni a poselství mu uloţené nesplnil“214. Výraz lidská mrtvola nahrazuje výrazem tlející zvířata. Vzhledem k věku adresátů slovo mrtvola eliminuje a motiv celkově zjemňuje: představa krkavce ţivícího se mrtvolou zvířete je méně násilná neţ představa krkavce klovajícího mrtvolu člověka. Holubice je v Petiškově zpracování vyslána jen dvakrát, poprvé se vrací s prázdnou, podruhé s olivovou snítkou. Místo třetího vypuštění, po němţ se pták nevrátí, připojuje autor následující dovětek: „Noe s radostí uvítal dobrého posla, který přinášel zvěst o konci hrozné potopy. Od těch dob připomíná holubice lidem konec útrap a vytouţený mír.“215 Připojený úryvek textu je významově bohatý. Petiška čtenáři vysvětluje symbol holubice jakoţto posla dobrých zpráv a symbol míru. Poučením vztahuje biblický mýtus k současnosti, aktualizaci zdůrazňuje slovy od těch dob. Po potopě postavil Noe oltář, aby Hospodinu poděkoval: „vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné“ (Gn 8, 20). Petiška ve svém zpracování příběhu podruhé vynechává biblický motiv čistých zvířat: „obětoval ze skotu i 210
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 84. 211 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 85. 212 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138. 213 Tamtéţ. 214 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 90. 215 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 138.
53
z ovcí a koz, i holuby a hrdličky“.216 Důvod eliminace zůstává stejný. Autor nepovaţuje informaci za nutnou k pochopení smyslu a poslání příběhu. Nechce čtenáře zatěţovat detaily typu náboţenských předpisů, ale ani nadbytečnými číselnými či jmennými údaji. Vynechává proto při úpravě biblického textu genealogické řady a číselné údaje. Ve starozákonním příběhu o potopě se vyskytuje velké mnoţství dat, letopočtů a čísel udávajících mimo jiné Noeho stáří. Biblický text je informacemi tohoto druhu přesycen, například: „v šestistém roce ţivota Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny“ (Gn 7, 11) nebo „dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla jiţ země suchá“ (Gn 8, 14). Petiška přejímá číselné údaje, jeţ jsou pro zachování děje podstatné, například: „pršelo čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“ nebo „Dvanáct měsíců trvalo, neţ se archa opět dotkla svým dnem pevné země.“217 Mnoţství číselných údajů omezuje ve své adaptaci rovněţ Olbracht. Petiška i Olbracht ze své úpravy shodně vynechávají pasáţ textu z knihy Genesis, v níţ Hospodin vyhlašuje trest smrti k ochraně lidského ţivota (Gn 9, 4-6). Motiv prolité krve (prolití krve člověka, maso oţivené krví) asociuje násilí a je pro mládeţ nevhodný. Dále do příběhu nezařazují eroticky zabarvenou epizodu o Noemově obnaţení (Gn 9, 20-25), jeţ je v midraších ještě rozvita. Jedna z interpretací například uvádí, ţe Kenaan, Noemův vnuk, svého opilého a nahého dědečka vykleštil, protoţe nechtěl, aby zplodil dalšího potomka.218 Petiška nezařazuje do příběhu ani epizodu vytvořenou ţidovským lidem v souvislosti s Adamovým koţeným oděvem, jeţ mu dal stvořitel, neţ ho vyhnal z ráje. Podle midraše „vzal Noe s sebou tento oblek do archy a byl u něho, dokud archu neopustil. Potom však Cham jej ukradl svému otci a schoval jej před svými bratry.“219 Později pak dostal Nimrod ten oblek darem. Petiška pravděpodobně nechtěl komplikovat děj příběhu epizodou, která přes svou zajímavost nepřináší ţádné vysvětlení biblického příběhu a nepřispívá ani charakterizaci jeho hlavní postavy. Pro zachování poselství příběhu vkládá Petiška do závěru příběhu odstavec, v němţ shrnuje obsah celkem tří veršů z osmé a deváté kapitoly knihy Genesis: „Pokud bude země trvat, nepřestane se střídat setba a ţeň, chladno a vedro, léto a zima, noc a den. (Gn 8, 22) Ale nikdy uţ nesešlu na zemi potopu. Smýšlení lidí se od mládí kloní ke zlému, proto však uţ nikdy nezničím na zemi všechno ţivoucí. (Gn 8, 21) Rosťte a mnoţte se, rozšiřujte se po zemi a naplňte ji!“ (Gn 9, 1)220 Petiška biblické verše upravil a poskládal do logicky uspořádaného, souvislého textu, čímţ posílil jejich srozumitelnost a účinek. V závěru příběhu autor rozvíjí neutrální výraz „řekl“ obsaţený v textu bible (Gn 9, 12 a 17) i Olbrachtovy adaptace221 úryvkem, jímţ přibliţuje mladému čtenáři Jahva, činí jej přirozenějším: „po těch slovech vztáhl Jahve pravici k přísaze“222. Inspiroval se zřejmě
216
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 139. Oba příklady tamtéţ, s. 138. 218 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 95. 219 Tamtéţ, s. 102. 220 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 140. 221 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 28. 222 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 140. 217
54
v midraši, neboť v překladu Gorionových ţidovských pověstí stojí v odpovídajícím momentě příběhu obdobná formulace: „natáhl svoji pravici a přísahal“223. Celý příběh uzavírá autor vlastní větou: „V paprscích slunce se rozsvítila nádherná duha, spojila nebe se zemí, a hlásala, ţe nastal čas pokoje a míru.“224 Oproti Olbrachtovu závěru vyznívajícímu váţným aţ obřadným tónem charakteristickým pro jazyk Bible kralické: „A řekl jim také: […] „Na znamení toho stavím duhu na mračný oblak nad zemí, a kdykoli se ukáţe, popatřím na ni a rozpomenu se na smlouvu, kterou s vámi činím.““225 působí Petiškova slova spíše harmonizujícím dojmem. Připomínají typické formule na konci pohádek.
223
Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 93. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 140. 225 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 28. 224
55
3.2.4. Analýza příběhu o stavbě obrovské babylónské věţe a o zmatení jazyků Obsah příběhu je vyjádřen v jeho titulu. Výjimečně se titul příběhu v úpravě Petiškově podobá titulu v adaptaci Olbrachtově: „Stavění věţe a zmatení jazyků“226. Olbracht vycházel z pramene Bible kralické, v níţ kapitola nese pouze číslo, nikoliv název, konkrétní obsah dané kapitoly je petitem shrnut v podtitulu: „Stavění města a věţe, 7. zmatení jazyků“227. Petiška rovněţ rozvádí název kapitoly z knihy Genesis „Budování města a věţe“228. Oba autoři shodně eliminují z titulu výraz město, v centru děje příběhu stojí babylónská věţ. Obzvláště zřetelné je to ve zpracování Petiškově, v němţ je biblický příběh rozšířen právě o popis věţe a okolnosti její stavby. Petiška v titulu akcentuje velikost věţe pouţitím výrazu „obrovské“. Oproti pramennému textu připojuje k titulu příběhu ještě druhou část „a o zmatení jazyků“, vyjadřující a zdůrazňující následek stavby obrovské babylónské věţe. Obsah daného biblického příběhu má stejně jako jeho poslání silný morální charakter: Bůh s nebe shlíţí na lid, který si ve své pýše chce zajistit existenci a budoucnost vlastním úsilím, stavbou velké věţe, která bude sahat aţ do nebe. Přerušuje proto jejich práci na stavbě města i věţe zmatením jazyků. Lidé pocházející z jedné rodiny Noemovy a hovořící jednou řečí jsou rozptýleni do všech koutů země jako národy různých jazyků. Bůh trestá pýchu a domýšlivost lidí, přestávají si mezi sebou rozumět, stávají se z nich nepřátelé a dochází tak ke vzniku sporů, hádek, bojů a válek o moc. Petiška ve svém zpracování zachovává základní děj i poslání biblického příběhu, dle svého zvyku jej však rozvíjí o motivy a epizody, které zná z ţidovských midrašů. Příběh obsaţený ve dvanácti verších knihy Genesis (kapitola 10, 1 a 910, kapitola 11, 1-9) zabírá v Olbrachtově adaptaci sotva půl strany229, ve zpracování Petiškově nabývá přibliţně čtyřikrát většího rozsahu neţ u Olbrachta. Jiţ v prvním odstavci Petiškova textu je zřejmý vliv různých pramenů. Inspiraci ţidovskými výklady prozrazuje podoba jmen tří Noemových synů, z nichţ po potopě povstalo nové lidstvo: Sem, Ham a Jafet230. V knize Genesis ekumenického překladu bible stojí: Šém, Chám, Jefet (Gn 10, 1). Petiškova podoba prvních dvou jmen se však neshoduje ani s jejich zněním v midraši: Šem, Cham, Jafet231. V Olbrachtově adaptaci odpovídá podoba těchto jmen přesně znění v Bibli kralické: Sem, Cham, Jáfet232. Olbrachtův text je v daném místě detailnější neţ Petiškův, uvádí také počet potomků jednotlivých Noemových synů. Zmíněné diference v podobě jmen nemají ţádný vliv na pochopení obsahu a poslání příběhu, dětský čtenář je s největší pravděpodobností nezaregistruje, jsou však zajímavým dokladem různosti a bohatství Petiškových pramenů. V témţe odstavci autor v díle poprvé (s výjimkou předmluvy) přímo přiznává látkový zdroj: „Pověst vypráví, ţe Semovy děti a celý jeho rod byl snědý a půvabný. Hamovi potomci byli černí jako havrani a zabydlili mořská pobřeţí. Jafetovy děti byly bílé a krásné a osídlily
226
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. Biblí svatá. Praha 1911. 228 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997. 229 Jedná se o formát A4. 230 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 141 231 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 99. 232 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. Biblí svatá. Praha 1911, Gn 10, 1. 227
56
pole a rozptýlily se i po pouštích.“233 Prostřednictvím vloţeného motivu z ţidovské pověsti Petiška mládeţi ozřejmuje původ jednotlivých lidských ras, konkrétně různou barvu jejich pleti. Zajímavým vysvětlením autor příběh ozvláštňuje, i kdyţ se jedná o mystifikaci, v bibli jej nenajdeme. Lze cítit drobný významový rozdíl mezi úvodním veršem jedenácté kapitoly knihy Genesis Bible kralické a ekumenického překladu bible: „Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.“234 a „Celá země byla jednotná v řeči i činech.“235 Význam výroku v ekumenickém překladu je širší. Zde se hovoří o jednotnosti nejen v řeči, ale i v činech. Jednotností v činech je zřejmě míněno vzájemné souţití lidí beze sporů a boje. Olbracht vychází ze svého pramene: „Byl pak tehdy jen jeden jazyk a jedna řeč.“236 Petiška tvoří vysvětlení vlastní: „Všichni lidé vyšli z jedné rodiny, mluvili stejnou řečí a nevěděli, co je nerozumět jazyku jiného člověka.“237 Vyslovením slova rodina zdůrazňuje autor společný původ lidí. Třetí částí výroku konkretizuje a graduje význam jeho druhé části. V následujícím textu Petiška biblický mýtus o stavbě věţe rozvíjí epizodou pocházející z ţidovského midraše. Její hlavní postavou je lovec Nimrod. Kniha Genesis o něm v desáté kapitole uvádí: „Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. Počátkem jeho království byl Babylón.“ (Gn 10, 8-10) Petiška dle midraše vypráví: „V té době se oţenil starý muţ z Hamova rodu a po čase se narodil jeho ţeně chlapec. Starý otec měl velikou radost ze syna a dal mu jméno Nimrod.238 Autor zde vynechává jednak jméno onoho starého muţe, jednak vysvětlení etymologie Nimrodova jména. Vybírá z midraše jen ústřední děj epizody, aby příliš nezpomaloval děj hlavního příběhu a nezahrnoval čtenáře nepodstatnými detaily. Dále popisuje, jak dostal Nimrod od otce vzácný dar: „Oděv praotce Adama. Kdysi, kdyţ Jahve vyhnal Adama ze zahrady Edenu, dal mu oděv z kůţe. Adamův oděv zachránil před potopou Noe v arše a Ham jej vzal Noemovi. Tak se dostal Adamův památný oděv do Hamova rodu.239 Petiška přebírá děj epizody z midraše, vyjadřuje jej však vlastními slovy: „Nimrod dorostl ve štíhlého mladíka. Poprvé oblékl Adamův oděv, a sotva se jeho těla dotkla dávná vzácná památka, vstoupila do něho zvláštní síla. Všechna zvířata se mu klaněla i ptáci před ním padali a uznávali ho za svého krále. Kdykoliv se vydal Nimrod na lov, vţdycky se vracel s bohatou kořistí. Nikdo nepřinášel z lovu větší a tučnější úlovky neţ on. Jeho lovecká sláva se rozkřikla široko daleko. Všichni obdivovali Nimroda lovce, jeho sílu a obratnost.“240 Vloţenou epizodou Petiška vytváří spojitost mezi jednotlivými izraelskými příběhy, zde konkrétně propojuje motiv vyhnání z ráje z příběhu o stvoření světa a prvních lidí, dále příběh o potopě, při níţ Adamův oděv zachránil Noe v arše, a příběh o stavbě babylónské věţe a zmatení jazyků. Skrze postavu Nimroda je příběh dále propojen i s následující kapitolou o podivuhodném ţivotě Abrahamově 233
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 141. Biblí svatá. Praha 1911, Gn 11, 1. 235 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Gn 11, 1. 236 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha, Albatros, 1970, s. 31. 237 Petiška, Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 141. 238 Tamtéţ. 239 Tamtéţ. 240 Tamtéţ. 234
57
a o jeho synu Izákovi. V Petiškově zpracování příběhu o stavbě babylónské věţe Nimrod figuruje – na rozdíl od textu Písma i Olbrachta – vedle Jahva jako hlavní postava, neboť jediná nese konkrétní jméno. O ostatních lidech se v následujícím textu hovoří v plurálu, jako kolektiv jsou i charakterizováni. Danou epizodou autor dramatizuje děj biblického mýtu a také jej ozvláštňuje. Epizoda se vyznačuje rysy ţánru legendy i pohádky. Z rysů pohádky lze jmenovat například postavu krále či nadpřirozené vlastnosti (sílu) získané pouţitím kouzelného předmětu (Adamova oděvu). Oproti textu biblickému i Olbrachtovu zde dochází k drobnému významovému posunu. V Petiškově verzi vede lid na východ do nové domoviny právě Nimrod a z jeho úst vychází výzva: „Nimrod promluvil ke svému lidu: „[…] Vystavíme veliké město a budeme v něm bydlit všichni pohromadě. Ve městě postavíme vysokou věţ a věţí dosáhneme aţ do nebe.“241 Dle textu v knize Genesis: „Tu si řekli vespolek: […]“ (Gn 11, 3) a v adaptaci Olbrachtově: „Za čas si řekli: […]“242 vzniká nápad uprostřed lidu, není jmenována ţádná konkrétní postava. Petiška vychází z ţidovské interpretace a akcentuje tak postavu Nimroda, čímţ celému příběhu vtiskuje ráz pověsti i legendy, vztahující se ke konkrétnímu místu a hrdinovi. Tato autorova tendence se ještě markantněji projevuje v příbězích s výrazným hrdinou z izraelského lidu, jakými jsou například Samson, David, Šalomoun či Júdit. „A začala stavba velikého města. Ale v krajině nebylo kamene ke stavbě domů a věţe. I hnětli cihly z hlíny a vypalovali je, jako hrnčíři vypalují hliněné nádoby.“243 Petiška usilující ve svých textech pro děti a mládeţ o názornost vysvětluje čtenáři to, co je v biblickém textu skryto: „Cihly měli místo kamene a asfalt244 místo hlíny.“ (Gn 11, 3). Jednak přímo vyslovuje důvod, proč pouţívali Izraelci ke stavbě cihly místo kamenů, jednak přidává obrazné přirovnání. Lze zde stěţí určit, zda se inspiroval pouze textem midraše, v němţ je obsaţen motiv chybějících kamenů i ono přirovnání o hrnčířích: „K budování města a věţe však neměli ţádné kameny. Uhnětli tedy cihly a vypálili je po způsobu hrnčířů“245, nebo zda se popřípadě inspiroval také adaptací Olbrachtovou, kde se vysvětlení nachází v téměř shodném znění: „Protoţe v té krajině nebylo kamení, vypálili cihly, místo vápna uţívali skalní smoly.“246 Je pravděpodobné, ţe Petiška první část vysvětlení převzal z úpravy Olbrachtovy a druhou část z midraše. Odstavec pokračuje úryvkem, jehoţ zdroj nebyl nalezen ani v bibli ani midraších. Pravděpodobně se jedná o autorův vlastní text, jímţ shrnuje dosavadní obsah a prokládá jednotlivé midrašové motivy a epizody: „Na pláni vyrostlo město a pastviny antilop a gazel se proměnily v ulice a dvory. Nad domy a dvory města se počala zvedat podivuhodná stavba vysoké věţe.“247 Úryvkem autor čtenáři vysvětluje, ţe lidé začali město a věţ budovat na holé 241
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 141. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. 243 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 142. 244 O materiálu slouţícímu k lepení cihel se Petiška v příběhu vůbec nezmiňuje, nepovaţuje zřejmě tuto informaci za podstatnou. Dle Starého zákona ekumenického překladu pouţívali lidé k tomuto účelu asfalt, dle Olbrachtovy adaptace skalní smolu místo vápna. Olbracht na tomto místě v textu nahrazuje zem lepkou z Bible kralické skalní smolou, o níţ si dětský čtenář udělá snáze představu. 245 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 106. 246 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. 247 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 142. 242
58
planině, na níţ se dosud pásla divá zvěř. Snaţí se mladému čtenáři na rozdíl od biblického textu přiblíţit reálie dané země. Olbracht seznamuje mládeţ s reáliemi dle svého zvyku v poznámkovém aparátu za textem díla, v daném případě ji informuje o zeměpisné poloze země Sinearu neboli Babylónie. Petiška název země, dle ekumenického překladu bible Šineár, z textu stejně jako většinu podruţných číselných či jmenných údajů eliminuje. Činí tak proto, aby nezatěţoval čtenáře a na úkor informací je neodváděl od děje a morálního poslání příběhu, jeţ je pro něj zásadní. Nejrozsáhlejší část vloţeného textu, jehoţ zdrojem jsou ţidovské interpretace příběhu, tvoří motivy a epizody popisující vzhled babylónské věţe a průběh její stavby: „Věţ měla dvě schodiště. Jedno na východní straně a druhé na západní. Ti, kdo nosili cihly nahoru, stoupali po východním schodišti, ti, kdo sestupovali dolů pro nový náklad, pouţívali západního schodiště. […] Věţ byla uţ tak vysoká, ţe trvalo celý rok, neţ vystoupil člověk s cihlami a hlínou od úpatí věţe k těm, kdo pracovali na vrcholu. A denně se vydávali lidé s nákladem do té výšky a denně sestupovali jiní druhým schodištěm, unaveni dlouhou cestou. Jestliţe někomu vypadla z rukou cihla a rozbila se, spustili všichni dělníci nářek, jestliţe se zřítil do hloubky člověk a zabil se, nikdo se po něm neohlédl.“248 Úryvky pochází z midraše249 v téměř doslovném znění. Petiška jen nahrazuje slovo stupně z popisu „sedm stupňů bylo na východní straně věţe a sedm stupňů na straně západní“250 výstiţnějším výrazem schodiště, poskytuje tak čtenáři názornější představu o vzhledu věţe. Inspirativní je informace o velikosti věţe podaná prostřednictvím přirovnání, jeţ je zaloţeno na časovém údaji: trvalo celý rok, neţ vystoupil člověk na vrchol. Kdyby autor vyslovil jakýkoliv číselný údaj vyjádřený v metrech či jiné délkové míře, dětský čtenář by jej přešel pravděpodobně bez povšimnutí a hlavně by si jen stěţí mohl udělat představu o obrovské výšce věţe. Vyuţitím časového údaje zde autor dosahuje daleko většího efektu, neţ kdyby poskytl sebekonkrétnější údaj v jednotkách délkových. Popis věţe rozvíjí plynule epizodou o kaţdodenní dlouhé cestě lidí pracujících na její stavbě. Epizoda slouţí Petiškovi jako charakterizační prostředek. Projevuje se zde autorova tendence – typická pro jeho adaptace příběhů, nejen izraelských - ukázat čtenáři vlastnosti postav, obzvláště hlavních, prostřednictvím vloţených motivů a epizod z ţidovských midrašů. V daném případě se jedná konkrétně o ukázání krutosti a bezcitnosti Izraelitů stavějících babylónskou věţ. Mimo to autor v příběhu vyuţívá také charakteristiky přímé, například v textu třikrát zazní, ţe se lidé vychloubali či ţe je Jahve potrestá za jejich pýchu. Vlastnosti lidí vyjádřené přímo pak Petiška ještě dokládá konkrétními příklady z ţidovských interpretací: „Lidé stavěli věţ a vychloubali se: „Aţ dosáhne věţ nebeské klenby, vpadneme do nebe, napneme luky, sevřeme v pěstích kopí a dobudeme nebes útokem. Postavíme tam své bůţky a budeme se jim klanět.” […] Při stavbě zkoušeli, jak daleko je ještě nebe, brali luky a vystřelovali šípy do modré oblohy. Šípy se vracely zkrvavené zpátky. „Pobili jsme všechno, co bylo v nebi ţivé,” vychloubali se lidé, „nebudeme uţ musit o nebe bojovat.” Ale Jahve je viděl a vyčkával. To on jim zbarvil šípy, aby je zmátl.“251 Postavy, obzvláště hlavní, Petiška ve svých příbězích zdůrazňuje. Převáţná část amplifikovaných 248
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 143. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 106. 250 Tamtéţ. 251 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 143. 249
59
motivů či epizod má slouţit právě charakterizaci postav. Konkrétní názvy vlastností lidí (zde vychloubačnost, pýcha), navíc doplněné příklady jejich jednání obsaţenými v epizodách, jsou pro vnímání dětského čtenáře mnohem adekvátnější neţ například biblický výrok: „Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11, 4) Olbracht výrok nahrazuje slovy: „Tak se staneme slavní.“252 Cítí přesto potřebu tuto větu ještě doplnit vlastním vysvětlením, aby čtenář pochopil důvod Boţího hněvu a příčinu jeho trestu: „Ale Bohu se jejich pýcha nelíbila.“253 V biblickém textu zůstává tato informace nevyslovena mezi řádky. Petiška vloţenými epizodami dosahuje kromě přiblíţení postav a vysvětlení motivů jejich konání také dynamizace děje příběhu, v bibli nikterak dramatického ani komplikovaného. V daném případě nedochází k narušení jeho kompatibility ani parabolického významu. Naopak je akcentována morální náplň celého příběhu včetně jeho poslání. Příčina Hospodinovy zloby a jeho následný trest jsou v knize Genesis vyjádřeny následovně: „„A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuţe sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.” I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takţe upustili od budování města.“ (Gn 11, 6-8) Bohu se nelíbí pýcha a nevěra lidí, chce předejít jejich neposlušnosti, proto je trestá zmatením jazyků a rozptýlením po celé zemi. Olbracht ve své adaptaci vychází z textu Bible kralické, přesto se jeho úryvek od předešlého výrazně liší: „Řekl k sobě: „Nedají se odvrátit od toho, co si umínili! Ale zmatu jejich jazyky, aby jeden řeči druhého nerozuměli.” Učinil tak, a kdyţ lidé stavějící věţ na sebe hovořili, nepoznal nikdo smysl toho, co k němu mluvil druhý. Musili nechati stavění a Hospodin je jako národy různých jazyků rozptýlil po vší zemi.“254 Olbracht upravuje pramenný text tak, aby čtenáři zdůraznil souvislosti jednotlivých dějů a konkretizoval následky Boţího trestu. Svého záměru dosahuje vloţením příkladu lidí stavějících věţ a úpravou slovosledu. V biblickém textu nachází čtenář následující sled dějů a jejich příčinné vztahy: „zmateme jim tam řeč, […] rozehnal je po celé zemi, takţe (proto) upustili od budování“, zatímco v Olbrachtově adaptaci je sled dějů takovýto: protoţe si nerozuměli, musili nechati stavění, a pak je Hospodin rozptýlil po vší zemi. Z analýzy vyplývá, ţe dle knihy Genesis lidé přestali stavět, protoţe byli rozehnáni, zatímco dle Olbrachtovy úpravy přestali stavět, protoţe si nerozuměli. V Olbrachtově adaptaci jsou vztahy mezi ději pro mládeţ průhlednější. Petiška danou situaci opět řeší po svém, podává vysvětlení prostřednictvím rozvití biblického mýtu. V daném případě vkládá hned několik motivů a epizod z ţidovských midrašů najednou, vytváří syntézu: „Jahve se díval na město a na věţ a promluvil ke svým sedmdesáti andělům, kteří ho obklopovali: „Je čas, abychom sestoupili a zmátli lidem za jejich pýchu jazyky. Nedokončí svou stavbu.” A stalo se, ţe od toho dne zapomněli lidé na svůj společný jazyk, na společnou rodinu, z níţ vyšli, a přestali si rozumět. Kdyţ řekl dělník svému druhu: „Podej mi cihlu,” podal mu jeho druh hlínu, a kdyţ poţádal o hlínu, podal mu jeho druh cihlu. Propukly hádky a spory a nikdo nenacházel s nikým společnou řeč. Lidé začali spolu zápolit muţ proti muţi a mnoho jich našlo smrt v hlubině pod věţí.“255 Petiška na příkladu ukazuje, jaké konkrétní následky měl Jahvův trest, jaké problémy 252
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. Tamtéţ. 254 Tamtéţ. 255 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 143. 253
60
lidem způsobil při stavbě věţe. V midraši je epizoda navíc doplněna slovy: „Kdyţ zedník dostal to, co neţádal, hodil to zpět na onoho, jenţ mu to podal, a zabil ho. To trvalo mnoho dní a mnozí takto zahynuli.“256 Tento dodatek Petiška s ohledem na věk čtenářů do své úpravy nezařazuje. Podobný motiv násilí se sice v příběhu objevuje v souvislosti se stavbou věţe, kdyţ autor vloţenou epizodou dokládá lítost lidí nad padající cihlou a jejich lhostejnost nad padajícím člověkem, jedná se však o jinou situaci. Jednak nejde o záměrné zabití člověka, jako je tomu v případě eliminovaného dodatku, jednak Petiška epizodu zařadil z důvodu charakterizačního, aby doloţil krutost a bezcitnost lidí. Zmíněný dodatek není nezbytně nutný k dosaţení autorova záměru, proto jej nahrazuje dodatkem vlastním o lidských hádkách a zápolení. Následující odstavec tvoří rovněţ epizoda pramenící v ţidovských výkladech příběhu. Jahve odplácí všem dle jejich smýšlení: ty, co se chlubili, ţe do nebe vynesou své bůţky, proměnil v opice a slony, „kdo chtěl dobýt nebes luky a šípy, padl v soubojích muţe proti muţi“257, ty, kdo hrozili, ţe vystoupí do nebe a budou bojovat s Jahvem, rozprášil po celé zemi. Epizodou Petiška opět akcentuje negativní vlastnosti lidí, jako jsou zloba, pýcha, nevěra, agresivita a nenávist. Motiv proměny lidí ve zvířata zde asociuje bajku či zvířecí pohádku. Mezi tuto a následující epizodu z ţidovských pramenů vkládá Petiška větu: „Místo, kde nastalo zmatení jazyků, dostalo jméno Bábel nebo Babylón.“258 Věta na první pohled odpovídá devátému verši jedenácté kapitoly knihy Genesis: „Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), ţe tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Gn 11, 9) a zároveň závěrečné větě Olbrachtovy adaptace: „Proto nazváno jest ono místo Bábel, to jest zmatení.“259 Ačkoliv Petiškova věta obsahuje oba názvy města, nejen Bábel, ale i Babylón, coţ je důleţité pro ukázání souvislosti mezi názvem města a věţe, přesto postrádá oproti biblické a Olbrachtově verzi ono „proto“. Jedná se o prosté konstatování bez vyjádření jakékoliv souvislosti mezi skutečností zmatení jazyků a jménem města. Vzhledem k Petiškově ustavičné snaze o názornost a vysvětlování, obzvláště pak etymologie slov, působí absence příčinné spojky v jeho větě paradoxně. Po zmíněné autorově větě následuje opět vloţená epizoda, jíţ Petiška inspirován ţidovskou pověstí líčí osudy nedostavěné věţe: „A země otevřela obrovská ústa a pohltila třetinu věţe, kterou lidé vystavěli. Z nebe padl zhoubný oheň a chtivě pohltil druhou třetinu. Jen třetí díl věţe zůstal nějaký čas zachován a připomínal lidem neštěstí, které je potkalo. Trosky věţe byly prý tak vysoké, ţe vrhaly stín dlouhý na tři dny cesty. Kdo vystoupil nahoru, spatřil pod sebou i veliké stromy maličké jako kobylky.“260 Stejně jako Petiška mládeţi oproti bibli konkretizuje průběh a okolnosti stavby věţe, popisuje také její zánik. Personifikovaná země, jeţ otevřela ústa a pohltila věţ, asociuje představu nějaké nadpřirozené bytosti, netvora či příšery, typické pro ţánr pohádky. Autor probouzí ve čtenáři fantazii. K jinému folklórnímu ţánru přibliţuje 256
Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 107. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 143. 258 Tamtéţ. 259 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 31. 260 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 143-144. 257
61
příběh slovo prý, jímţ se autor odvolává na pověst, přiznává, ţe daná epizoda – potaţmo i další části biblického mýtu - můţe být smyšlená. V daném příběhu se tento odkaz k prameni pověsti objevuje jiţ podruhé, zatímco v předešlých kapitolách se s tímto jevem čtenář nesetkal. Petiškovy inspirativní příměry přispívají k názornosti textu, autor podruhé261 v rámci daného příběhu uţívá pro vyjádření výšky věţe časového údaje namísto jednotky délkové, čímţ dosahuje většího efektu a snazšího vytvoření představy u čtenáře. V poslední větě úryvku se objevuje v souvislosti s výškou věţe ještě klasické přirovnání262 gradující účinek přirovnání předchozího a obsahující všechny tři členy: tedy vedle comparanda (stromy) a tertia comparationis (maličké) i comparatum (jako kobylky). Petiška vytvořil k příběhu stejně jako u ostatních kapitol vlastní závěr: „Lidé, kteří stavěli věţ, se rozptýlili po celé zemi jako rozmanité národy a zapomněli, ţe vyšli z jedné rodiny. Lišili se navzájem jazykem a cizí jazyk se záhy stal jazykem nepřítele a nástrojem utlačovatele.“263 První část v podstatě shrnuje to, co jiţ bylo v textu příběhu řečeno – Petiškou, Olbrachtem i v bibli. V druhé části však autor vyjadřuje myšlenku, jeţ je v biblickém prameni i v Olbrachtově adaptaci obsaţena pouze v podtextu a čtenář ji zřejmě vůbec nezaregistruje. Petiška mládeţ motivuje k zamyšlení nad skutečností, ţe neţ začali lidé stavět babylónskou věţ, tvořili jeden národ a jednu rodinu, jakmile však se mezi nimi objevila pýcha, zloba a nenávist, stali se z nich cizinci a nepřátelé. Nejde zde prvotně o zdůraznění Jahvova trestu v podobě zmatení jazyků a rozptýlení lidí, náboţenská stránka pramenného textu je oslabena. Autor spíše akcentuje onen morální aspekt, ţe právě zmíněné negativní vlastnosti lidí z nich dělají nepřátele bojující o moc. Konflikty a nedorozumění mezi lidmi – způsobené nikoliv jen jazykovou růzností národů - stojí na počátku útlaku a válek. Petiška takto v závěru, jak uţ je pro jeho příběhy (nejen izraelské) typické, předává současné generaci moudro obsahující příklad i varování.
261
Poprvé viz výše, s. 59. Dle Hrabákovy Poetiky rozvinuté přirovnání. 263 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 144. 262
62
3.2.5. Analýza příběhu, který vypráví o podivuhodném ţivotě Abrahámově a o jeho synu Izákovi Události ze ţivota praotce Abrahama zaujímají v knize Genesis poměrně velkou část textu, počínaje zmínkou o jeho narození v jedenácté kapitole a konče zmínkou o jeho smrti a potomcích v kapitole pětadvacáté. Z hlediska náboţenské funkce textu jsou důleţitými mezníky Abrahamova ţivota: jeho povolání, smlouva s Bohem (popřípadě změna jmen), role přímluvce při vyhlášení soudu nad Sodomou a Gomorou, obětování jediného syna Izáka. Jiţ z tohoto výčtu je zřejmé, ţe se v daném případě nejedná o jeden příběh, ale spíše o řetězec událostí, jeţ jsou spojeny hlavní postavou. Poutník Abram je Bohem vyvolen a poslán do země zaslíbené. Hospodin ho provází na jeho cestách a pomáhá mu přemáhat všechny nástrahy a nepřátele. Za jeho věrnost se mu má dostat hojné odměny a četného potomstva. Abram, jehoţ ţena Sára je neplodná, velmi touţí po synovi. Bůh vyslyší jeho prosby a je mu přislíben dědic z vlastního lůna. Sára je však stále bezdětná, posílá proto ke svému muţi egyptskou otrokyni Hagaru, aby získal zaslíbeného syna z ní. Hagar otěhotní a porodí mu syna Izmaela, z něhoţ vzejde později mnoho potomků. Hospodin s praotcem obnovuje smlouvu, mění jeho jméno na Abraham, to jest otec mnohých, a znovu mu přislibuje potomka, který vyjde z jeho ţeny Sáry. Abraham se tomu velice podiví, protoţe on i Sára uţ jsou staří, přes devadesát let. Brzy na to hostí tři muţe, v nichţ poznává Hospodina a jeho anděly, a znovu se Sárou slyší zvěst o narození jejich syna. Při odchodu se mu Bůh svěřuje o soudu, který vyhlásil nad hříšnými městy Sodomou a Gomorou. Abraham, který má v Sodomě příbuzné, se za její obyvatele přimlouvá a hledá pro ně cestu milosti. Přes veškerou snahu však Hospodin nenalézá v Sodomě ani deset spravedlivých, pro něţ by město ušetřil. Pro Abrahamovu věrnost vysvobozuje jeho synovce, spravedlivého Lota s ţenou a dcerami. Konečně Hospodin navštíví Sáru, ona otěhotní a v pokročilém stáří se jim narodí milovaný syn Izák. Bůh se však rozhodne vyzkoušet praotcovu věrnost a rozkáţe mu, aby vzal svého jediného syna Izáka, odešel s ním do země Mórija a tam ho obětoval jako oběť zápalnou. Abraham poslušně nachystá věci na cestu, a kdyţ dojdou do cíle, připraví oltář a sváţe svého syna. V okamţiku, kdy se jej chystá usmrtit, se z nebe ozve hlas, ať Izákovi neubliţuje. Otci, který obstojí v nejobtíţnější zkoušce poslušnosti, se poté dostává Boţího poţehnání aţ do konce ţivota. Po Sářině smrti má další ţenu a s ní šest synů. Nositelem odkazu však zůstává syn Izák. Posláním daného biblického příběhu je ukázat, jakou měrou Bůh na jedné straně trestá nevěru a hříšnost (Sodoma a Gomora) a na druhé straně odměňuje víru a poslušnost (Abraham). Ačkoliv ţádá od Abrahama oběť krutou, chce mu vzít to nejdraţší, co mu sám dal, nakonec Izáka ušetří. Také nad hříšnými lidmi v Sodomě se chce smilovat, proto s praotcem vyjednává. Obsah i poslání příběhu mají silný morální podtext. V adaptacích starozákonních příběhů bývají dané události zpravidla rozděleny do dvou samostatných příběhů, z nichţ jeden pojednává o osudech města Sodomy a Gomory a druhý o ostatních událostech z Abrahamova ţivota. Stejně je tomu i ve zpracování Petišky a Olbrachta. Petiška nejprve zařazuje do souboru příběh o podivuhodném ţivotě Abrahámově a jeho synu Izákovi, poté aţ příběh o osudu města Sodomy264. Olbracht naopak nejprve vypráví o zničení Sodomy a Gomory a aţ v následující kapitole nesoucí titul O velké poslušnosti 264
Viz následující analýzu.
63
pojednává o ţivotě praotce Abrahama. Oba autoři mají pro své uspořádání příběhů důvod. Olbracht do své adaptace zařazuje biblickou epizodu o Abrahamových hostech, v níţ praotce navštíví Hospodin s dvěma anděly, aby jemu a jeho manţelce Sáře zvěstovali narození syna Izáka. Při odchodu se Hospodin Abrahamovi zmiňuje o svém plánu zničit obě hříšná města, za jejichţ spravedlivé obyvatele se Abraham přimlouvá. Tyto události jsou obsaţeny v příběhu o Sodomě a Gomoře. Poté teprve logicky následuje kapitola O velké poslušnosti, v níţ jde Abraham obětovat svého syna Izáka, kterého mu Sára porodila dle předpovědi tří hostů. Petiška, výrazně se zde odklánějící od textu Písma, zasazuje vyprávění o ţivotě Abrahama a jeho syna Izáka do rámce příběhu o krutém králi Nimrodovi pramenícího v ţidovských výkladech. Navazuje takto plynule na předchozí kapitolu o stavbě Babylónské věţe, v níţ Nimrod figuroval jako král a zároveň jako jediná postava – mimo Jahva - nesoucí jméno. V kapitole o osudu města Sodomy se jiţ autor o Abrahamovi vůbec nezmiňuje, jen o synovci Lotovi a jeho rodině, proto kapitolu volně řadí za příběh o praotci a jeho synovi. Vzhledem k velkému rozsahu Petiškovy úpravy jiţ v daném případě nelze hovořit o klasické adaptaci biblického příběhu. Na první pohled je zřejmá převaha textů inspirovaných ţidovskými midraši nad textem biblickým. Rámec celé kapitoly tvoří epizoda z ţidovských výkladů o králi Nimrodovi a jeho osudu, o smrti, která na něj přišla z Abrahamova pokolení, tak jak mu to předpověděly hvězdy na nebi. Pro vyprávění o událostech z praotcova ţivota čerpal Petiška z knihy Genesis sotva deset veršů. Ostatní text tvoří epizody pocházející z ţidovských interpretací příběhu, které děj oněch několika starozákonních veršů rozvíjí a konkretizují. Textu inspirovanému jedním biblickým veršem v příběhu zpravidla odpovídá vţdy několik odstavců pocházejících z midrašů. Jako by text knihy Genesis pouze místy doplnil ţidovskou pověst. Olbrachtovi se podařilo vytvořit syntézu všech podstatných událostí z Abrahamova ţivota. Vybral důleţité momenty a propojil je v jeden logicky uspořádaný příběh, obsahující vše podstatné a odpovídající věku adresáta. Jeho adaptace čtenáři zprostředkovává biblickou zvěst o Abrahamově povolání i smlouvě s Hospodinem a o obětování syna Izáka. Autor vystihl nejzávaţnější událost, kterou je ona oběť a jiţ akcentuje samotný titul kapitoly O velké poslušnosti. Olbracht neuvádí v titulu ani Abrahamovo jméno, přesto velice trefně vystihuje hlavní myšlenku a poslání celého sledu příběhů. Abrahamův ţivot v podstatě od počátku směřuje k oné velké oběti, k dokázání jeho poslušnosti Hospodinu aţ do krajnosti. Ve srovnání s Petiškovým zpracováním stejné látky se Olbrachtovi podařilo lépe adaptovat biblický příběh pro mládeţ. Petiška jako by se pramenného textu Písma jen dotkl. V souladu se svou tendencí potlačit náboţenskou stránku příběhu se vůbec nezmiňuje o Abrahamově povolání či smlouvě s Hospodinem. Ze stejného důvodu pravděpodobně také vynechává důleţitou informaci o Sářině neplodnosti, která by v textu zdůraznila velikost Hospodinova zázraku učiněného narozením syna Izáka. Ačkoliv se Petiška nezmiňuje o okolnostech narození Izáka (například o neplodnosti jeho matky či o opakovaném zvěstování jeho narození), zvláštní pozornost věnuje okolnostem narození a mládí jeho otce Abrahama, které v knize Genesis uvedeny nejsou. Velké mnoţství ţidovských pověstí napsaných právě na toto téma je pro nás dokladem fantasie hebrejských vykladačů Písma, jeţ velmi lákalo vyplnění oné „mezery“ v ději bible. Petiška, který znal ţidovské písemnictví, pravděpodobně nechtěl mládeţ o tyto události ochudit, ačkoliv v daném 64
případě výrazně rozšiřuje biblický text a posouvá jeho význam. Jeho příběh začíná právě Abrahamovým narozením. Nimrodův vojevůdce Terach oslavuje ve svém domě s královými věštci a mudrci narození syna. Hodují dlouho do noci. Kdyţ se hosté vrací domů, spatří zvláštní hvězdu, která letíc po nebi polkne čtyři hvězdy vycházející ze čtyř světových stran. Z nebeského znamení usuzují, „ţe chlapec, který se Terahovi narodil, bude veliký a mocný a jeho rod otřese královskými trůny a přinese králům zkázu.“265 Ze strachu před krutým trestem svěřují králi Nimrodovi výklad podivného znamení. Král je vlídně propouští a předvolává svého vojevůdce, kterému káţe přinést syna: „Dověděl jsem se, ţe se ti narodil syn a ţe se na nebi ukázalo zvláštní znamení. Dej mi syna, ať ho zbavím ţivota dříve, neţ zlo, které v něm poroste, přinese mému domu záhubu. Chci ti za to naplnit příbytek zlatem a stříbrem.“266 Oddaný Terach vypráví králi podobenství o sousedovi, který mu nabídl za nádherného koně, kterého mu sám král daroval, zlato a stříbro, také i slámu a píci, a ţádá krále o radu, co má udělat. Rozhněvaný Nimrod se diví Terahově ţádosti: „Jsi bláhový, nebo tě opustil rozum, ţe chceš vyměnit svého nejlepšího koně za zlato a stříbro nebo dokonce za slámu? Jsi snad tak chudý, ţe je ti třeba zlata a stříbra nebo snad slámy a píce?“267 Terach se vší pokorou králi odpovídá: „A přece podobně mluvil pán, náš král, ke svému sluţebníkovi. Buď mi, pane, milostiv, ale hovořil jsi snad ke mně jinak? Řekl jsi: Dej mi svého syna, zabijeme ho a já ti za něj zaplatím zlatem a stříbrem. Nač mi bude zlato a stříbro, kdyţ můj syn zemře? Kdo bude mým dědicem? A aţ já umřu, nevrátí se snad všechno zlato a stříbro zpátky ke králi, který mi je dal?“268 Král se nad podobenstvím velmi rozhněvá a Terach rychle slibuje poslušnost, prosí jen o třídenní lhůtu, aby mohl ţenu připravit na to, co se má stát. Třetího dne ţádá Nimrod syna pod výhruţkou zabití celé rodiny. Zoufalý Terach nese králi stejně staré dítě své sluţebné. Svého syna Abrahama s matkou a chůvou potají skryje ve vzdálené jeskyni, kam jim tajně nosí jídlo, dokud syn nepovyroste. Dlouhá léta pak podle pověsti ţije Abraham v rodině Noemově. V padesáti letech navštíví svého otce, který ţije po způsobu svého krále a uctívá v domě bůţky ze dřeva. Abraham věřící v jediného pravého boha Jahve začne bůţky ničit. Překvapí ho rozzlobený Nimrod, který se povaţuje sám za nejvyššího boha svých poddaných a křičí: „Přišel jsi, abys otřásl mým trůnem? Nejsi snad Abrahám?“269 Abraham neohroţeně přiznává: „Jsem.“270 Nimrod poté nechává Abrahama zajmout a ještě dvakrát usiluje o jeho ţivot. Kdyţ vidí, ţe jej Jahve třikrát ochránil před smrtí, obdarovává Abrahama a propouští ho. Tato epizoda, z níţ stojí v bibli jediná zmínka: „Ve věku sedmdesáti let zplodil Terach Abrama, Náchora a Hárana.“ (Gn 11, 26), tvoří více neţ polovinu Petiškova příběhu o Abrahamovi a jeho synu Izákovi. Autor chtěl biblický příběh ozvláštnit smyšlenými a zajímavými událostmi z Abrahamova ţivota, čemuţ odpovídá titul příběhu, který vypráví o podivuhodném ţivotě Abrahámově a jeho synu Izákovi.271 Petiška potlačující náboţenský aspekt příběhu těmito podivuhodnými událostmi nahrazuje náboţensky zabarvené motivy a epizody, jeţ jsou v adaptaci Olbrachtově zachovány, jako například výše zmíněné povolání Abrahamovo, jeho smlouvu s Hospodinem či příslib o rozmnoţení potomstva. Petiška vkládá 265
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 145. Tamtéţ. 267 Tamtéţ, s. 146. 268 Tamtéţ. 269 Tamtéţ, s. 147. 270 Tamtéţ. 271 Druhá část titulu koresponduje s následujícím textem příběhu. 266
65
do textu kouzelné prvky typické pro ţánr pohádky, jakými jsou například kouzelné znamení na obloze nebo trojí zázračná záchrana Abrahamova ţivota: „Abrahám se procházel mezi plameny, jako by se procházel zahradou plnou květin.“272 Ţánru pohádky epizodu přibliţuje rovněţ její dobrý konec a královo ponaučení. Petiška zdůrazňuje morální stránku příběhu. Prostřednictvím přidané epizody poskytuje čtenáři moudra a vzory. Upozorňuje na skutečné hodnoty lidského ţivota, jimiţ nejsou zlato a stříbro, ale vlastní dítě, potomek, který se nedá koupit za nic na světě. Vloţením Terahova podobenství Petiška ještě umocňuje cenu lidského ţivota. Vyzdvihuje moudrost a statečnost hrdinů (Terahovu a Abrahamovu), vlastnosti, kterými lze úspěšně bojovat proti zlu a krutosti (Nimrodově). Z midrašů vybírá Petiška jen některé epizody a motivy. Například vynechává epizody týkající se členů Abrahamovy rodiny (o narození synovce Lota)273 či epizody rozvíjející děj jiţ tak dosti komplikovaný, například epizodu, v níţ se Abraham vrací po letech domů a přesvědčuje svého otce o nesmyslnosti bůţků v domě, neţ je zničí274. Petiška eliminuje detaily, které by zpomalovaly děj, a nevhodné motivy. Například vynechává s ohledem na věk adresátů motiv krutosti obsaţený v ţidovském výkladu v momentě, kdy Abraham přináší Nimrodovi místo svého syna dítě sluţebné: „Král popadl dítě a mrštil jím o podlahu tak, ţe mu roztříštil hlavičku, neboť se domníval, ţe je to Avram.“275 Ze stejného důvodu vynechává také epizodu z jiného midraše, předcházející narození Abrahama a pojednávající o tom, jak král Nimrod ze strachu před narozením Terachova syna nechal vystavět dům, do něhoţ umístil všechny těhotné ţeny a porodní báby a „poručil jim zabít kaţdého novorozeného syna na klíně jeho matky […] Vypráví se, ţe takto bylo zahubeno více neţ sedmdesát tisíc chlapců.“276 Petiška dále eliminuje z pramenných textů motivy eroticky zabarvené. Z bible například – stejně jako Olbracht - nepřebírá epizodu o egyptské otrokyni Hagar, která poslechla svou paní Sáru a zplodila Abrahamovi syna Izmaela277, čímţ se autor vyhýbá otázce mnohoţenství a smilstva. Se stejným záměrem nepouţívá epizodu z midraše o tom, jak Abraham přicházející se Sárou do Egypta přesvědčil svou ţenu, aby tvrdila, ţe jsou sourozenci, protoţe měl strach, ţe by si faraon Sáru - nadmíru krásnou - ponechal a jeho zabil. Tímto umoţnil faraonovi vzít si Sáru jako ostatní ţeny. Bůh za to postihl panovníkův dům trápením. Kdyţ se faraon dozvěděl pravdu, propustil Sáru, obdaroval ji a oba je poslal pryč ze země.278 Příběh pokračuje úryvkem, který má přes svou stručnost velkou důleţitost. Pramení v jednadvacáté kapitole knihy Genesis: „Dlouho ţil Abrahám a Jahve měl v něm svého nejvěrnějšího a nejposlušnějšího sluţebníka. Byl uţ velmi starý, kdyţ se jeho ţeně Sáře narodil chlapec. Dostal jméno Jischák – Izák a byl to Abrahámův jediný syn. Kdyţ Izák vyrostl, zdálo se, ţe nic nemůţe pokazit Abrahámovo štěstí.“279 Oproti textu pramene uţívá Petiška s ohledem na čtenáře přímou charakteristiku postavy280. V souvislosti s potlačením náboţenského aspektu příběhu se zmiňuje o vysokém věku jen u Abrahama, nikoliv u Sáry (u 272
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 147. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 109. 274 Tamtéţ, s. 114-116. 275 Tamtéţ, s. 109. 276 Tamtéţ, s. 110. 277 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Gn 16, 1-16. 278 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 126-128. 279 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 147. 280 Podrobněji viz dále. 273
66
níţ zamlčel jiţ neplodnost), přestoţe byli oba podobného stáří. Nechce zdůrazňovat Boţí zázrak. Ačkoliv se jedná o jeden z mála úryvků příběhu pramenících ve Starém zákoně, Petiška upozorňuje na další zdroje uţitím hebrejské podoby jména Jischák vedle jeho známější podoby Izák. Poslední věta úryvku – Petiškova vlastní – naznačuje přicházející zlom v ději a zároveň činí postavu Abrahama přirozenější, stejně jako ostatní lidi také jeho v ţivotě postihuje štěstí i neštěstí. Ačkoliv úryvek obsahuje jen čtyři věty, tvoří jádro celého příběhu, které však Petiška ke škodě čtenářů nikterak nezdůrazňuje, naopak jej hned v následující větě rozvíjí rozsáhlou epizodou z ţidovského midraše. Hlavní postavou epizody je „satan, který lidem nikdy nepřál, číhal při cestě, kudy chodil Jahve, počkal na něho a ţaloval na Abraháma“281, ţe od té doby, co má Izáka, zapomněl na svého Boha. Jahve přesvědčuje satana o opaku a tvrdí mu, ţe Abraham by mu na poţádání obětoval i svého syna jako zápalnou oběť. Pokušitel se tohoto argumentu chytá a vyzývá Jahva, ať tak učiní. Jahve tedy zavolá na Abrahama: „Abraháme, vezmi Izáka, svého jediného syna, kterého máš rád, a vyjdi s ním na horu a obětuj mi ho.“282 Tato věta odpovídá druhému verši dvacáté druhé kapitoly knihy Genesis. Následuje vlastní věta Petiškova: „Abrahám nezaváhal. Zatajil Sáře cíl cesty a odešel s Izákem do hor, aby ho obětoval.“283 Autor čtenáři konkretizuje jednání postavy a odkrývá její psychiku284. Text pokračuje další epizodou pocházející z ţidovských interpretací příběhu. Satan na sebe bere podobu starého muţe a cestou pokouší nejprve Abrahama, odrazuje ho od splnění jeho úkolu, chce vyhrát nad Jahvem a ukázat praotcovu slabost. Abraham však poznává, koho má před sebou, a satana zaţene. Satan na sebe bere podobu mladíka a našeptává Izákovi, ţe ho chce otec popravit. Abraham se znovu na satana rozkřikne a zaţene jej. Poté se satan pokouší ještě jednou odvrátit Abrahama s Izákem od cesty, kterou jim Jahve uloţil, a bere na sebe podobu veliké vody, i nad ní však Abraham svou vírou vítězí. Po epizodě následuje úryvek, jehoţ obsah souhlasí s obsahem textu ve Starém zákoně, ačkoliv pořadí událostí je odlišné (Gn 22, nejprve verš 9, pak 7, pak 12 a 13): „Konečně došli do hor na místo, nad nímţ stál oblak. Oblakem se zahalil Jahve a přihlíţel Abrahámovým přípravám k oběti. Izák se rozhlíţel kolem: „Připravujeme oběť,” řekl, „dříví, oheň i nůţ je připraven, ale nevidím berana, kterého bychom obětovali.” „Jahve si přeje, abych obětoval tebe,” odpověděl Abrahám a zvedl nůţ. „Zadrţ,” promluvil v tom okamţiku Jahve a Abrahámovi klesla ruka s noţem. „Poznal jsem v tobě nejvěrnějšího a nejposlušnějšího sluţebníka a nepřeji si, abys proléval lidskou krev. Obětuj mi berana, kterého uvidíš, aţ se ohlédneš, a já, přijmu tvou oběť.” Abrahám se ohlédl a spatřil berana, kterému se zapletly rohy do houštiny.“285 Zde je vloţena věta z midraše: „Satan se naposledy pokoušel zdrţet Abrahámovu oběť. Zapletl beranovi rohy do větví.“286 Následuje věta Petiškova: „Abrahám si radostně oddechl, vyprostil berana z křoví a obětoval ho Jahvovi místo syna.“287 Petiškovo 281
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 147. Tamtéţ, s. 148. 283 Tamtéţ. 284 Další příklady viz dále. 285 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 148-150. 286 Tamtéţ, s. 150. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 163. 287 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 150. 282
67
zpracování příběhu o Abrahamovi však nekončí šťastným návratem otce a syna domů, jako je tomu v adaptaci Olbrachtově: „Pak se Abrahám se synkem vrátili k sluţebníkům, a zvednuvše se, šli nazpět do Bersabé.“288 Příběh pokračuje v duchu ţidovské pověsti: „Zatímco stoupal k nebi dým zápalné oběti a Jahve čichal příjemnou vůni, rozběhl se satan k Abrahámově ţeně Sáře. Poháněla ho zlost z poráţky, kterou utrpěl. Našel Sáru doma a zavolal na ni: „Uţ jsi slyšela, co se stalo? Tvůj muţ Abrahám zabil Izáka a obětoval ho jako zápalnou oběť. A Izák plakal a naříkal a nic mu to nepomohlo.” Sáru přepadla bolest jako dravé zvíře, nesnesla tak veliké utrpení. Srdce se jí zastavilo a duše ji opustila. Kdyţ se Abrahám s Izákem vrátili domů, našli Sáru mrtvou. Satan se mohl radovat z Abrahámova a Izákova ţalu.“289 Vloţenou epizodou o satanovi Petiška dramatizuje děj příběhu a akcentuje jeho morální poselství. Abraham zůstává Jahvovi věrný, nenechá se odradit od splnění svého úkolu ani lstivým satanem, který zde ztělesňuje zlo a pochybnosti. Satan není záměrně psán s velkým počátečním písmenem. Petiška jej zde nechápe jako jednající postavu, spíše jako zástupce obecného zla a pokušení, jimţ dává s ohledem na čtenáře konkrétní podobu, aby byly pro něho méně abstraktní. Petiška dává čtenáři vzor, ukazuje mu, ţe se vyplatí jít věrně za svým posláním, zapřít sám sebe, překonávat překáţky a dojít zdárně do cíle. Zároveň slouţí vloţená epizoda ke zdůraznění charakteristiky postav, obzvláště postavy hlavní. Oproti pramenným textům uţívá Petiška přímé charakteristiky, například nazývá Abrahama nejvěrnějším a nejposlušnějším sluţebníkem290. Tato informace je z kontextu příběhu v knize Genesis i v adaptaci Olbrachtově naprosto zřejmá, není však přímo vyslovena. Petiška nechává čtenáře nahlédnout do nitra postav, odhaluje mu jejich myšlenky, ale také emoce a vysvětluje motivy jejich jednání. Velmi markantně to lze vidět na příkladech: „Abrahám nezaváhal. Zatajil Sáře cíl cesty“291 či „Abrahám si radostně oddechl“292 nebo „Sáru přepadla bolest jako dravé zvíře, nesnesla tak veliké utrpení“293. Důleţitost vyjádření emocí hlavních postav pociťuje v případě příběhu o Abrahamovi a Izákovi rovněţ Olbracht, vyjadřuje však tyto pocity odlišným způsobem. Jako prostředek pro vyjádření otcovské lásky, ale také lítosti či smutku mu poslouţí deminutiva a hypokoristika, například místo biblického syn a otec se zde objevují v různých tvarech a pádech slova synek, synáček, tatínek294, coţ je u Olbrachta neobvyklé. S odlišným záměrem vkládá Petiška do příběhu následující epizodu o původu bílých vlasů a vousů ve stáří: „Léta plynula a Abrahámovi přibývalo věku. V těch dobách však nebylo stáří na lidech vidět. Nikdo nerozeznal podle věku otce od syna. Proto Abrahám prosil Jahva: „Pane celého světa, je zapotřebí rozlišit otce od syna, starce od mladíka, aby mladí lidé ctili stáří.” Tu noc ulehl Abrahám k spánku, a kdyţ se ráno probudil, poznal, ţe mu přes noc zbělely vlasy a vousy. Stal se prvním člověkem, kterému Jahve vloţil na skráně bílou korunu stáří.“295 V daném případě Petiškovi nejde o zdůraznění charakteristiky postavy. Projevuje se 288
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 41. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 150. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 167. 290 V daném příběhu dokonce dvakrát. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 147, 148. 291 Tamtéţ, s. 148. 292 Tamtéţ, s. 150. 293 Tamtéţ. 294 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 38 a 39. 295 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 150. 289
68
zde jeho tendence vysvětlovat, hledat souvislosti - mnohdy smyšlené - mezi jevy z kaţdodenního ţivota a motivy v dějích mýtických příběhů. Ţidovské midraše, jeţ autor dobře zná, jsou pramenem přetékajícím právě takovými výklady. Smyslem oněch smyšlených interpretací je ozvláštnit příběh a vzbudit čtenářovu pozornost. Zpravidla bývá jejich součástí nějaké moudro, jehoţ význam chce Petiška zdůraznit, zde konkrétně akcentuje potřebu úcty mládeţe ke stáří a starým lidem. Posiluje zároveň morální stránku celého příběhu. Metaforickým vyjádřením v poslední větě daného úryvku autor posiluje estetickou stránku svého zpracování. Po epizodě vysvětlující symboly stáří následuje věta shodující se s větou v pětadvacáté kapitole knihy Genesis (Gn 25, 7): „Abrahám ţil sto sedmdesát pět let.“296 Petiška ji rozvíjí vlastním dodatkem, jímţ v podstatě uzavírá příběh o praotci Abrahamovi: „Zemřel pokojnou smrtí jako člověk čistého svědomí.“297 Vnímavý čtenář vycítí morální akcent této věty. Abraham můţe představovat jeden z etických vzorů pro současnou generaci, protoţe pokud chce člověk ţít v pokoji a pokojně také zemřít, měl by být především dobrým člověkem – nikoliv nutně křesťanem – měl by konat dobro a mít čisté svědomí. V posledních odstavcích příběhu jiţ Abraham nefiguruje. Hlavní postavou závěrečné epizody je stejně jako v úvodní části příběhu král Nimrod. Epizoda pramenící v midraši tvoří spolu s úvodem rámec příběhu. Vypráví o naplnění proroctví podivné hvězdy, která se objevila po Abrahamově narození a podle výkladů mudrců zvěstovala králi Nimrodovi zkázu: „Proroctví hvězdy se naplnilo později. Naplnil je nejstarší Izákův syn. Říkali mu Ezau, hebrejsky Esáv, a vypráví se o něm, ţe byl násilné povahy a po těle porostlý srstí.“298 Ezau narazil při lovu na krále Nimroda, zatouţil po jeho zázračném oděvu, který kdysi patřil Adamovi, uťal proto králi hlavu. „I zemřel král Nimrod ve vysokém stáří a smrt na něho přišla z Abrahámova pokolení, jak prorokovala hvězda letící po obloze.“299 Na inspiraci ţidovskou pověstí poukazuje uvedení hebrejské podoby jména Esáv. Epizoda jednak rámcuje příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, jednak posiluje provázanost jednotlivých kapitol izraelských příběhů. Skrze motiv Adamova zázračného oděvu a skrze postavu Nimroda, který tento oděv dle pověsti dostal darem od svého otce, jsou propojeny v Petiškově zpracování starozákonní mýty o Adamovi a Evě, o potopě (Noe vzal Adamův oděv do archy), o stavbě Babylónské věţe (Nimrod stojí v čele stavějícího lidu) a také příběh o Abrahamovi a Izákovi. Stejně jako řadou ostatních vloţených epizod vycházejících z ţidovských interpretací příběhu také touto Petiška posouvá význam pramenného textu bible. Otázkou zůstává, proč autor do svého zpracování izraelských příběhů pro mládeţ nezařadil příběh o Ezauovi a Jákobovi, kdyţ se o postavě Ezaua zmiňuje v souvislosti s Nimrodovou smrtí a o postavách obou bratrů v úvodu příběhu o Josefovi300. Daný příběh se například v adaptaci Olbrachtově nachází pod titulem Prvorozenství za misku čočky prodané a je zařazen právě za kapitolou O velké poslušnosti.
296
Tamtéţ. Tamtéţ. 298 Tamtéţ. 299 Tamtéţ. 300 Tamtéţ, s. 158. 297
69
70
3.2.6. Analýza příběhu o osudu města Sodomy, o otci Lotovi, jeho dcerách a o smutném moři, kterému se říká Mrtvé moře Biblický příběh vypráví o trestu, který seslal Bůh na obyvatele měst Sodoma a Gomora, kteří se dopouštěli obzvláště velkých zločinů a bezpráví. Dříve neţ Hospodin k trestu přistoupí, svěřuje se se svým záměrem věrnému Abrahamovi. Ten vzpomíná na své příbuzné v Sodomě a snaţí se Boha od jeho úmyslu odvrátit. Přimlouvá se proto u Hospodina a ţádá jej, aby netrestal spravedlivé spolu se svévolníky. Abraham se Boha ptá, zda by pro padesát spravedlivých v Sodomě město ušetřil. Kdyţ Hospodin svolí, praotec smlouvá a prosí o záchranu Sodomy i pro čtyřicet pět spravedlivých. Hospodin opět souhlasí. Abraham tedy pokračuje a ţádá postupně o milost i pro čtyřicet, třicet, dvacet a nakonec i deset spravedlivých. Hospodin slibuje město ušetřit. V Sodomě však není ani těch deset spravedlivých. Pro Abrahamovu věrnost chce Hospodin zachránit alespoň jeho synovce Lota s rodinou. Posílá proto do Sodomy dva anděly, které Lot nepozná a uvádí je jako hosty do svého domu. Zlí obyvatelé města se sbíhají kolem Lotova domu a ţádají jej, aby jim cizince vydal. Zakročí andělé, kteří raní shromáţděný dav slepotou a vyvádí spravedlivého Lota s jeho ţenou a dcerami z města. Varují je, aby se při útěku za sebe neohlíţeli. Lotova ţena se ze zvědavosti obrátí na hořící město, a je proměněna v solný sloup. Hospodin obě města vyhladí. Poslání příběhu má opět silný morální akcent: Na jedné straně se zde čtenáři ukazuje, ţe za sebemenší provinění přichází trest, mnohdy dosti krutý, jako v případě pouhé neposlušnosti a zvědavosti Lotovy ţeny. Na druhé straně má příběh poukázat na velikost Boţího milosrdenství. Hospodin vyslyší věrného Abrahama, nerozhněvá se na něho pro jeho troufalost při smlouvání a je ochoten zachránit město i pro deset spravedlivých, také Lota a jeho rodinu chce ušetřit pro jejich bezúhonnost. Vyprávění poskytuje mládeţi příklad a zároveň varování. Látku pro daný příběh čerpal Petiška z knihy Genesis, z oddílu nazvaného Abraham, konkrétně z kapitoly osmnáct Vyhlášení Soudu nad Gomorou (Gn 18, 16-33) a z kapitoly devatenáct Záchrana Lota (Gn 19, 1-29). V Olbrachtově adaptaci jsou kapitoly, v nichţ vystupuje Abraham, řazeny a členěny odlišným způsobem301, její autor vycházel kromě zmíněných pramenů z celé osmnácté kapitoly, tedy i z její části nazvané Abrahamovi hosté (Gn 18, 1-15). Tato diference se projevuje také v rozdílném rozsahu zpracování obou autorů: Olbrachtova adaptace je téměř dvakrát delší neţ Petiškova, i přesto, ţe Petiška čerpal látku pro většinu textu navíc z midrašů. Titul příběhu se skládá ze tří částí. Předznamenává děj příběhu, poukazuje na hlavní postavy, kolem nichţ se děj soustřeďuje, poslední částí pak autor ve čtenáři vzbuzuje zvídavost, motivuje jej k četbě. Obdobnou kompozici i záměr lze sledovat například v Petiškově titulu příběhu o králi Šalomounovi: O moudrosti izraelského krále Šalomouna, o stavbě jeruzalémského chrámu a o králi duchů Asmodeovi. V obou případech je klíčová první část, která předznamenává děj pramenící v bibli, druhá část první rozvíjí či doplňuje a třetí část titulu prozrazuje děj nepocházející z Písma, ale z ţidovských midrašů. Proto se Petiškovy tituly vybraných izraelských příběhů markantně odlišují od titulů adaptací biblických příběhů jiných autorů, například Olbrachtových, obzvláště onou třetí částí (popřípadě ještě i druhou). 301
Viz předchozí analýzu příběhu o Abrahamovi.
71
Olbrachtův titul O zničení Sodomy a Gomory vystihuje základní děj biblického příběhu, je stručný a jasný. Vzhledem k tomu, ţe Petiška starozákonní děj výrazně rozšiřuje epizodami z ţidovských interpretací, které tvoří tři čtvrtiny textu příběhu, je jeho detailnější titul v daném případě relevantní. První věta Petiškova zpracování je více neţ úvodem příběhu, slouţí zároveň k propojení dané kapitoly s událostmi předcházejícími: „Uţ jednou obrátil Jahve svůj hněv proti lidem, kdyţ seslal na zemi potopu.“302 Autor prostřednictvím tohoto výroku přirozeně navazuje na předchozí izraelské příběhy, konkrétně na báji o Noemovi a jeho arše. Hned po úvodním odstavci, v němţ vlastními slovy ve stručnosti líčí ţivot obyvatel hříšných měst, vkládá Petiška do textu epizody z ţidovských výkladů daného příběhu. Jednotlivé epizody na sebe nenavazují, jsou řazeny za sebou jako dílčí příklady bezboţného chování postav. Kompozice příběhu připomíná opět například příběh o králi Šalomounovi, do něhoţ Petiška zasadil řadu epizod a motivů z ţidovských pověstí, aby doloţil moudrost a spravedlivé soudy hlavní postavy. V daném případě Petiška přidanými motivy dokládá krutost, aţ nelidskost sodomských obyvatel a rozvíjí tak jejich přímou charakteristiku. Na několika epizodách autor čtenáři například ukazuje, jakým způsobem vítali sodomští pocestné přicházející do jejich města: „Ale běda pocestnému, kdyţ se v Sodomě zastavil. Podle rozkazu sodomského soudce stála v ulicích lůţka. Sodomští cizince uchopili a násilím uvrhli na lůţko. Jestliţe byl příchozí kratší neţ lůţko, vytahovali ho jedni za hlavu a druzí za nohy, aţ nešťastník křičel bolestí. Kdyţ byl delší neţ lůţko, uchopili ho jedni zleva, druzí zprava a natahovali ho do šířky.“303 Právě na přidaných epizodách lze velice dobře sledovat vlivy různých pramenů na adaptační proces autora a vzájemné prolínání bájí a pověstí různých kultur. Konkrétně tuto epizodu lze v téměř shodném znění nalézt v Pověstech Ţidů Michy Josefa bin Goriona304, ale motiv loţe jakoţto mučicího nástroje poutníků můţe pozorný čtenář objevit také v Petiškově řecké pověsti Théseus.305 V následujícím odstavci líčí autor čtenáři, jak se obyvatelé Sodomy chovali k ţebrákům a cizincům: „Někdy přišel do města ţebrák. Obdarovali ho zlatem a stříbrem, ale přísně zakázali, aby mu někdo dal chleba nebo napít. Chudák obvykle vysílen zemřel a mrtvému odebrali zlato i stříbro a stáhli mu i oděv. Jindy zavedli cizince ke zdi, kterou chtěli strhnout, a svrhli ji na něho, takţe našel pod kameny smrt. Pak ho o jeho majetek obrali.“306 V Sodomě soudili nejhanebnější soudci, kteří místo pravdy uznávali leţ a místo práva křivdu: „Zloději a vrahové neměli na světě lepšího domova neţ v Sodomě a nelidskost byla v Sodomě váţená a úctyhodná ctnost.“307 Ve starozákonním textu a v adaptaci Olbrachtově stojí o 302
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 152. Tamtéţ. 304 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 140. Odlišnosti mezi touto a Petiškovou verzí epizody spočívají na úrovni lexikální, například místo slova lůţko v Petiškově zpracování stojí v ţidovské pověsti na stejném místě výraz postel. 305 Petiška, Eduard: Staré řecké báje a pověsti. Praha: SNDK, 1958, s. 106. „„Jsi unavený, poutníku, pojď, lůţko uţ na tebe čeká.” Měl dvě lůţka, malé a velké. Pocestné ukládal na lůţko, které se pro něho nehodilo. Velké lidi ukládal na malé loţe, malé lidi na velké. Velkým údy sekerou zkracoval, malým natahoval. Tak je trápil, dokud nevydechli duši.“ 306 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 152. 307 Tamtéţ. 303
72
„pohostinnosti“ sodomských zmínka pouze v souvislosti s příchodem andělů, kteří přišli Lota zachránit, a on je přijal do svého domu: „Dříve neţ ulehli, muţové toho města, muţi sodomští, lid ze všech koutů mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muţe, kteří k tobě v noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali.” “ (Gn 19, 4-5) Zlé úmysly obyvatel města jsou zřejmé pouze z kontextu: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. […] Jenom nic nedělejte těmto muţům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ (Gn 19, 7-8) Olbracht si s ohledem na čtenáře uvědomuje potřebu vyslovit, co je v bibli nevyřčeno, proto pozměňuje pramenný text a charakterizuje obyvatele přímo: „Dříve však neţ ulehli, srotili se odevšad kolem domu muţi toho města, od mladého po starého, a chtěli příchozím ublíţit. Tak zlí byli Sodomští. […] „Prosím vás, bratři, nečiňte jim nic zlého. […] Jen těm muţům neubliţujte.” “308 Petiška sice nehovoří o jejich zlých záměrech přímo, ale odkazuje čtenáře na předchozí epizody, v nichţ velmi markantně konkretizoval krutost sodomských: „Před Lotův dům se sbíhali lidé, křičeli a hrozili, ţe s cizinci naloţí, jak je v Sodomě zvykem.“309 Čtenář si na základě výše citovaných Petiškových amplifikací velice snadno vytvoří představu o zlém způsobu přijetí cizinců. Přestoţe Petiška do příběhu vkládá řadu epizod z midrašů dokládajících hříšné jednání sodomských, nezařazuje sem automaticky všechny. S ohledem na mladé čtenáře nevyuţívá například epizodu o osudu panny, která jednala proti sodomskému zákonu tím, ţe se smilovala nad uboţákem, který přišel na noc do města, a obdarovala jej vodou a chlebem. Za tento skutek lásky k cizinci ji Sodomští připravili nelidský trest: „Vysvlékli ji do naha a celou ji potřeli medem od hlavy aţ k patě tak, jak to soudci přikázali. Potom ji zavěsili nad úlem. Včely ji napadly a bodaly ji tak, ţe celá otekla. Mučená dívka křičela, ale nikdo se ani neohlédl a nikdo se nad ní nesmiloval. Její křik stoupal k nebi.“310 Ačkoliv je epizoda obsaţena spolu s výše citovanými příklady v Gorionově díle Pověsti Ţidů, Petiška ji do vyprávění pro motiv násilí nezařazuje. Krutost zde přesahuje jistou míru, líčení dané situace je příliš názorné, aţ naturalistické, coţ autor vzhledem k dětské psychice citlivě respektuje. Obdobnou epizodu, v níţ Lotova dcera Pilatit téţ zachrání pocestného před smrtí ţízní a hladem, Petiška uvádí pravděpodobně vzhledem k odlišnému trestu: „[…]postavili hranici uprostřed města, zapálili ji a uvrhli Pilatit do plamenů“311. Upálení na hranici je trest, jenţ se v literatuře pro mládeţ (obzvláště s historickou tematikou) vyskytuje a pro čtenáře je únosný. V knize Genesis ani v Olbrachtově adaptaci čtenář uvedené epizody pochopitelně nenajde, ve všech zmíněných případech se jedná o ţidovské interpretace příběhu o Sodomě a Gomoře obsaţené v pověstech a bájích Izraelitů. Amplifikací epizod Petiška především přibliţuje postavy i děje příběhu čtenářovu chápání, zároveň příběh dramatizuje a akcentuje jeho morální stránku. Mezi jednotlivé epizody pramenící v midraších vkládá Petiška jedinou větu vycházející z knihy Genesis: „V Sodomě ţil s manţelkou a dcerami spravedlivý člověk Lot.“312 V příběhu je zřetelná převaha textu inspirovaného ţidovskými výklady nad textem pocházejícím ze 308
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 34. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 156. 310 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 143-144. 311 Tamtéţ, s. 143. 312 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 154. 309
73
Starého zákona. O Lotových zetích, kteří dle biblického i Olbrachtova textu chápou výzvu svého tchána k odchodu z města jako ţert, se autor nezmiňuje. Vzhledem k minimálnímu výskytu v ději příběhu je autor povaţuje za podruţné postavy, nekomplikuje jimi děj. Výjimkou je Lotova dcera Pilatit, která se stává hlavní postavou vloţené epizody, proto dostává v Petiškově zpracování konkrétní jméno pocházející z midraše. V pramenném textu bible ani v Olbrachtově adaptaci se její jméno nezmiňuje. Ve většině případů tenduje Petiška s ohledem na čtenáře k eliminaci podruţných osobních i místních jmen: například shodně s Olbrachtem vynechává jméno městečka Sóar (Gn 19, 22) uvedené v bibli, dále uvádí polohu měst Sodomy a Gomory bez uţití proprií: „města leţela v širokém a úrodném údolí“313. Po zmíněných epizodách zařazuje Petiška do textu příběhu vyprávění o Abrahamově smlouvání s Bohem o počtu spravedlivých, pro něţ je Hospodin ochoten Sodomu zachránit. Autor však biblickou verzi výrazně zkracuje, Abraham přechází od padesáti spravedlivých rovnou k deseti: „„Kdyţ bude v Sodomě aspoň padesát lidí spravedlivých, zachovám město a nezničím je,” řekl Jahve. „A co kdyţ bude jenom deset spravedlivých?” prosil Abrahám, „copak si nezaslouţí deset spravedlivých, aby ses kvůli nim slitoval?” “314 Ačkoliv se na první pohled zdá, ţe Petiška pouze s ohledem na čtenáře zkracuje zdlouhavou pasáţ textu, dochází k oslabení efektu pramenného znění epizody, neboť eliminací replik o záchraně města pro pětačtyřicet, třicet, ale i dvacet spravedlivých nevynikne velká míra Hospodinovy trpělivosti a milosrdenství. Zaniká účinek gradace a potaţmo je takto oslabena náboţenská stránka textu i jeho dramatičnost. O dva odstavce dále v momentě, kdy Lot tajně uvádí anděly do svého domu, Petiška opět rozšiřuje biblický text midrašovým motivem: „V domě jim předloţil k jídlu a k pití, co měl pod střechou nejlepšího. Lotova ţena si všimla, ţe není na stole dosti soli. Doběhla k sousedce pro sůl a podřekla se, ţe mají hosty. Sousedka běţela s novinou dál a ráno věděla celá Sodoma, ţe Lot hostí cizince.“315 Petiška vkládá motiv chybějící soli záměrně, vytváří totiţ uměle souvislost této smyšlené epizody s proměnou Lotovy ţeny v solný sloup: „Prudká záře hořících měst vrhla před Lotovu rodinu stín. Tu neodolala zvědavá Lotova ţena a otočila se. Jakmile se otočila, proměnila se v solný sloup. Ţádostí o sůl prozradila hosty, teď byla sama proměněna v sůl.“316 Projevuje se zde Petiškova tendence vytvářet smyšlené souvislosti a vztahy mezi jevy ze všedního ţivota, jevy biblickými a midrašovými. Petiška čtenáři v daném úryvku vysvětluje nejen příčinu proměnění Lotovy ţeny v solný sloup, ale udává oproti pramennému textu bible hned dva důvody, proč se ţena otočila, ačkoliv ji před tím andělé varovali. Jednak přímo vyslovuje, ţe byla zvědavá, jednak navíc vkládá informaci o tom, ţe prudká záře vrhala stín, který její zvědavost podnítil. V knize Genesis stojí o této události jediná věta: „Lotova ţena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.“ (Gn 19, 26) Ţenina zvědavost zde není vůbec naznačena, nelze ji vyčíst ani z kontextu. Olbracht cítí stejně jako Petiška potřebu odkrýt mládeţi motiv jednání postavy, proto text Bible kralické rozšiřuje vlastním vysvětlením: „Lot vcházel do městské brány, ale jeho ţena, která šla za ním, nedbajíc andělovy výstrahy, se ze zvědavosti obrátila. A v té chvíli byla obrácena v solný 313
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 152. Tamtéţ, s. 156. 315 Tamtéţ. 316 Tamtéţ, s. 157. 314
74
sloup.“317 Poslední věta Petiškova úryvku pramenící v ţidovských výkladech příběhu se opět vyznačuje silným morálním akcentem. Autor v ní zdůrazňuje motiv trestu: ţena nedokázala mlčet, proto byla potrestána, a to proměněním v sůl, o niţ šla ţádat. Na současného čtenáře můţe daný trest působit jako nepřiměřený či dokonce krutý. Za pouhou zvědavost a neposlušnost je ţena zbavena ţivota. V biblických příbězích jsou lidé často krutě trestáni za neposlušnost či nevíru v Boha, zatímco za vraţdu jsou potrestáni stejným způsobem, nebo dokonce zůstanou bez trestu (například kdyţ Mojţíš zabije egyptského dozorce). V některých případech můţe čtenář dokonce nabýt dojmu, ţe bylo zabití člověka v tehdejší době chápáno jako běţná záleţitost. Petiška se snaţí mládeţi přiblíţit odlišné uvaţování a soudy tehdejších lidí.318 Epizoda spojená s motivem soli obohacuje biblický příběh o inspirativní vysvětlení, poučení, ale i ponaučení, jeţ z výše citovaného výroku vyznívá. Sémantickou hrou se zmíněným motivem Petiška příběh rozšiřuje o další děj, zápletku, a posiluje kompatibilitu textu. Mimo jiné autor čtenáře nepřímo upozorňuje na původ frazeologismu stát jako solný sloup, který řada z nás pouţívá, aniţ ví, ţe stejně jako mnohé další známé frazeologismy pramení v Knize knih. Motiv soli se v příběhu nepřímo objevuje ještě jednou, a to v jeho závěru: „Na místě úrodného údolí a výstavných domů se rozlila voda, ve které neţije ţádná ryba a nad kterou nelétá ţádný pták. Podnes se té vodě říká Mrtvé moře.“319 Petiška čtenáři nabízí smyšlené vysvětlení vzniku tohoto slaného jezera i jeho názvu. Motiv soli je zde pouze tušen, není přímo vysloven, stojí v nepřímé souvislosti s motivem smrti: slané jezero, v němţ neţijí ţádní ţivočichové a o němţ se v titulu příběhu tvrdí, ţe je smutné. Příběh díky tomuto motivu v závěru nabývá ţánrových rysů pověsti, konkrétně etiologické a etymologické. Přechodem z minulého do přítomného času a výrazem podnes vztahuje Petiška příběh k současnosti. Podobně autor vysvětluje původ jevů i jejich názvů nebo si hraje se sémantikou slov a frazeologismů také v ostatních příbězích (nejen izraelských): například v příběhu o Kainovi a Ábelovi vysvětluje vznik prvního hrobu, v příběhu o Abrahamovi původ bílých vousů a vlasů, dává také konkrétní podobu Kainovu znamení. Zpravidla s sebou tato zajímavá vysvětlení přinášejí také morální ponaučení, například v příběhu o Abrahamovi praotec prosí Jahva, ať odliší starce od mladíka, aby mladí lidé ctili stáří. Ačkoliv Petiška motiv mrtvého moře čerpal z midraše, v Gorionových320 pověstech se v daných souvislostech píše o Solném moři. Vysvětlení etymologie skutečně existujícího Mrtvého moře vychází tedy z vlastní invence Petiškovy. V knize Genesis je rovněţ zmíněno Solné moře, ale nikoli v souvislosti se zničením měst Sodomy a Gomory (Gn, 14, 3). Olbracht řeší otázku reálií a obtíţných míst v textu prostřednictvím poznámkového aparátu na konci díla. O moři se nezmiňuje, uvádí však rovněţ určité zajímavosti. Stejně jako Petiška v daném příběhu pouţívá smyšlené vysvětlení vzniku Mrtvého moře, Olbracht uvádí ve vysvětlivkách zajímavý potencionální výklad zániku měst: „blesk mohl zapálit naftové prameny, kterých je v kraji mnoho“321. Je to způsob, jak lze vzbudit pozornost mladého čtenáře. Vzhledem k věku adresáta je však efektivnější uvádět podobné zajímavosti a výklady přímo v textu, jak to činí Petiška. 317
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 37. Podrobněji k této problematice viz následující analýzu příběhu o Josefovi. 319 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 157. 320 Bin Gorion, Josef, Micha: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 147. 321 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 190. 318
75
Kromě přidaných epizod, jeţ mají čtenáři přiblíţit například charakter a jednání sodomských, se v příběhu vyskytují další příklady dokládající Petiškovu tendenci k vysvětlování, názornosti a konkretizaci. Například v momentě, kdy Abraham vzpomíná na Lota, uvádí Petiška, ţe praotec myslí na bratrova syna322, nikoliv na synovce323, jak je tomu v adaptaci Olbrachtově. Příbuzenský vztah vyjádřený opisem je pro mladého čtenáře významově průhlednější. V závěru příběhu líčí Petiška zkázu hořících měst a vkládá úryvek: „Smutně putoval Lot se ţenou a dcerami z končiny, kde proţil ţivot. Za jejich zády vzrůstal hřmot, hukot a praskání. Na Sodomu a Gomoru a na celý zločinný kraj se snesl déšť síry a ohně. Nejkrásnější a největší domy vzplanuly jako uschlý keř a řeky se naplnily hořící smolou.“324 Oproti starozákonnímu konstatování: „Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.“ (Gn 19, 24-25) obsahuje Petiškova verze názorné přirovnání, na jehoţ základě si můţe čtenář udělat konkrétnější představu o výsledku pohromy. Mimo jiné má Petiškův úryvek větší dynamiku a jeho první věta vzbuzuje ve čtenáři empatii k jednajícím postavám. Jedná se sice o zřejmou skutečnost, ţe Lot opouštěl smutně svůj domov, přímým vyslovením však Petiška jeho emoce zdůrazňuje. Adaptátoři se při úpravě daného biblického příběhu museli také vyrovnat s eroticky zabarveným motivem. Kdyţ rozzuření obyvatelé města ţádají, aby jim Lot vydal hosty, které proti sodomskému právu zavedl do svého domu a pohostil, nabízí za ně dobrý muţ své dvě dcery v knize Genesis těmito slovy: „Bratří moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muţe nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí.“ (Gn 19, 8) Petiška úryvek nahrazuje následovně: „Lot, který si podle dávného dobrého obyčeje váţil pohostinnosti, vyvedl před dům své dvě dcery. Chtěl je obětovat pomstychtivému davu místo cizích pocestných.“325 Autor se snaţí čtenáři vysvětlit motiv Lotova jednání a zmírnit alespoň do určité míry váhu jeho činu působícího ve starozákonní verzi příběhu podstatně krutěji. Zároveň se - pouţitím výrazu obětovat namísto výzvy „dělejte si s nimi, co se vám zlíbí“ a eliminací přívlastkové věty „které muţe nepoznaly“ - vyvaruje motivu sexuálního zneuţití dívek, který je v biblickém textu implicitně obsaţen. Velmi zdařile řeší tuto situaci ve své adaptaci Ivan Olbracht: „Prosím vás, bratři, nečiňte jim nic zlého. Vydám vám kohokoliv ze své rodiny.“326 Nahrazením biblického výrazu s uţším významem „dcery“ slovním spojením s významem obecnějším „kohokoliv z rodiny“ se eroticky zabarvenému motivu vyhnul, aniţ by přitom posunul význam pramenného textu.
322
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 156. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 33. 324 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 157. 325 Tamtéţ, s. 156-157. 326 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 34. 323
76
3.2.7. Analýza příběhu, který vypráví o Josefovi a jeho bratrech Látku pro danou kapitolu čerpal Petiška ze starozákonní knihy Genesis. Příběh vypráví o Josefovi a jeho bratrech, jak stojí v jeho – v tomto případě stručném a výstiţném - titulu. Ze všech svých synů Jákob miloval nejvíce Josefa. Bratři na něho velmi ţárlili a jejich nenávist vůči němu ještě rostla, kdyţ jim vykládal své sny, podle nichţ se mu budou klanět nejen bratři, ale i rodiče. Jednoho dne vyslal otec Josefa za bratry na pastvu. Kdyţ jej viděli přicházet, smluvili se, ţe ho zabijí. Nejstarší Rúben jim domlouval, ať neprolévají bratrovu krev, ale vhodí ho do vyschlé cisterny, kde zahyne. Měl v úmyslu se v noci na místo vrátit a Josefa zachránit. Bratři souhlasili, nakonec však ho prodali za dvacet stříbrných Izmaelitům cestujícím do Egypta (Gn 37). Josefa si koupil faraonův dvořan Potífar a učinil jej správcem svého domu. Josef mu dobře slouţil. Pro jeho hezký vzhled po něm zatouţila Potífarova ţena, která ho sváděla. Josef nepodlehl jejím svodům a svého pána nezradil. Ona jej však křivě obvinila a Potífar jí uvěřil. Nechal Josefa zatknout. Ani ve vězení se Josefovi nevedlo zle, neboť správce brzy rozpoznal jeho schopnosti a přenechal mu vedení věznice. Josef zde vyloţil sny uvězněnému královu pekaři a číšníkovi. Právě od číšníka se faraon dozvěděl o Josefovu daru vykládat sny, proto si Josefa nechal zavolat, aby je vyloţil také jemu. Josef faraonovi sny vyloţil a radil mu, jak má zachránit zemi před hladem. Faraon z něho učinil správce celého Egypta a pověřil jej, aby vytvořil zásoby pro sedm hladových let, jeţ podle jeho snů přijdou po sedmi letech úrodných. Josef si vedl dobře, a tak Egypt v těţkých dobách zásobil jídlem i ostatní země. Také Jákob poslal své syny – kromě nejmladšího Benjamína do Egypta pro obilí, aby nezemřeli hladem. Josef bratry poznal, vyslechl je a obvinil je z vyzvědačství. Jednoho z nich si ponechal jako otroka a ostatní vyslal s obilím zpět domů, aby přivedli svého bratra Benjamína, kterého měl Josef nejraději. Otec nechtěl svého nejmladšího syna do Egypta pustit, hlad jej však donutil, a vyslal syny znovu pro obilí. Kdyţ Josef Benjamína spatřil, rozpomněl se na domov a otce a byl velmi dojat. Přesto se rozhodl podrobit bratry ještě jedné zkoušce. Obvinil je z krádeţe a ţádal Benjamína. Bratři si uvědomili, ţe by ztráta druhého milovaného syna způsobila otci smrt, proto se chtěl Juda za bratra obětovat. Dojatý Josef se dal bratrům poznat, ukázal jim smysl svého pobytu v Egyptě a odpustil jim. Poslal je pak domů, aby přivedli také otce (Gn 39-45). Petiška přejímá z Písma celý příběh včetně jeho morálního poselství. Biblický příběh jednak poskytuje mravní vzor ukazující proměnu bratrů a Josefovo odpuštění, jednak poukazuje na danost a neovlivnitelnost Boţího plánu s člověkem. Podle Boţí vůle měl být Josef bratry zrazen, aby je předešel do Egypta a mohl zachránit svou rodinu. Kapitola o Josefovi se od ostatních izraelských příběhů liší zejména velkou mírou zachování textu předlohy a minimem úprav, pramenících v jiných látkových zdrojích. Vzhledem k velkému rozsahu biblické látky obsaţené v téměř desítce kapitol Petiška eliminuje z textu rodokmeny, detaily, ale také místní názvy, jeţ povaţuje za podruţné. Oproti Olbrachtovi například s ohledem na čtenáře vynechává toponyma: Betlém, Sichem, Dothain, Hebron, Gesen327. Místo konkrétního propria Izmaelité328 Petiška uvádí neutrální apelativa
327 328
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 54, 68. Tamtéţ, s. 57.
77
kupci či obchodníci329. Nezatěţuje informacemi tohoto druhu čtenáře, aniţ by přitom posunul význam textu. Oba autoři s ohledem na věk adresátů shodně eliminují eroticky zabarvený motiv objevující se v textu knihy Genesis na dvou místech: „Po těchto událostech se stalo, ţe se ţena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!” “(Gn 39, 7) a „Tu ho chytila za oděv se slovy: „Spi se mnou!” “ (Gn 39, 12). Olbracht komentuje počínání Potífarovy ţeny následovně: „Ale Putifar měl za manţelku ţenu nešlechetnou a zlou. A ta se snaţila Josefa svésti, aby učinil zle jejímu muţi. [...] A přestoţe ho přemlouvala ke zradě na pánovi den ke dni, nepovolil jí.“ 330 V Petiškově zpracování stojí: „Putifarova ţena byla pyšná na svého sluţebníka, ale Josef si jí nevšímal. Staral se o svou práci stejně jako dříve, ačkoliv ho Putifarova ţena chtěla mít jenom pro sebe.331 Vyslovením konkrétních ţeniných neřestí v první větě úryvku Olbracht zdůrazňuje její negativní vlastnosti a poukazuje na kontrast mezi její zápornou a Josefovou kladnou postavou. Petiška staví ţenu do výrazně pozitivnějšího světla neţ Olbracht, čímţ se jeho zpracování odchyluje od pramenného textu bible. Olbrachtova verze poskytuje přesnější popis dané situace a lepší charakteristiku postavy Potífarovy ţeny. Petiška v daném případě amplifikuje v daleko menší míře neţ v ostatních izraelských příbězích. Text rozšiřuje zpravidla za účelem konkretizace a vysvětlení. Například následující biblický výrok: „Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu.“ (Gn 37, 12) Petiška upravuje s ohledem na dětského čtenáře takto: „Kdyţ bratři pásli otcova stáda na vzdálených pastvinách, ponechával si otec Josefa doma. Nechtěl se od něho odloučit.“332 Jednak nahrazuje toponymum Šekem apelativním výrazem vzdálené pastviny, jednak přidává informaci, jíţ vysvětluje čtenáři, proč Josef zůstal doma a nepásl ovce se svými bratry. Také Olbracht cítil potřebu vyjádřit přímo, co v Písmu není řečeno: „Miláčka Josefa si však Jákob nechal doma.“333 Pro vysvětlení shodného jevu uţívá jiného prostředku neţ Petiška – deminutiva miláček. Uţitím tohoto familiárně zabarveného výrazu Olbracht dosahuje stejného záměru jako Petiška, Josefovo postavení v rodině však vyjadřuje přesněji, navíc působí na čtenářovy emoce. V prvním odstavci příběhu Petiška nahrazuje starozákonní vysvětlení: „Izrael miloval Josefa ze všech svých synů nejvíce; vţdyť to byl syn jeho stáří.“ (Gn 37, 3) vlastním konkrétnějším: „Ze všech synů si oblíbil nejvíce Josefa pro jeho upřímnost a lásku k pravdě.“334 Olbracht na témţe místě pozměňuje pramenný text Bible kralické a uvádí: „[…] tyto dva měl Jákob rád nad ostatní, hlavně však Josefa, jenţ mu připomínal svou matku Ráchel, která zemřela.“335 Jednotlivá vysvětlení Jákobovy obzvláštní náklonnosti k Josefovi se od sebe liší, nelze však říci, ţe by se navzájem vylučovala. V Petiškově verzi se v porovnání se zmíněnými dvěma verzemi zřetelně projevuje jeho tendence akcentovat mravní stránku příběhu. Přímým vyslovením Josefových vlastností je Petiška zdůrazňuje a daný úryvek konkretizuje. Do vyprávění vloţil také dovětky, jimiţ zdůrazňuje vlastnosti
329
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 58. 331 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159-160. 332 Tamtéţ, s. 158. 333 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 54. 334 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 158. 335 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 54. 330
78
Josefových bratrů: „Jak rostla otcova láska, rostla i jejich nenávist.“336 nebo „Bratři se radovali, ţe se Josefa zbavili a ještě vydělali peníze.“337 Petiška i Olbracht jsou si vědomi faktu, ţe z pramenného textu nemusí být čtenáři jasné, ţe se Rúben neúčastnil prodeje Josefa do otroctví, staví proto Rúbena do pozitivního světla vloţením vysvětlující věty. Před epizodu o vydání Josefa Izmaelitům amplifikuje Olbracht následující vysvětlení: „Ale Ruben od nich odešel.“338 Petiška jde při vysvětlování ještě dále: „Ruben nemohl Josefovi před bratry pomoci, a proto raději odešel.“339 Inspirativní je Petiškův výrok v první větě kapitoly, jímţ autor čtenáři přibliţuje Josefova otce: „Jakob byl mírný, spravedlivý muţ a měl tolik synů, kolik je měsíců v roce.“340 Po přímé charakteristice Jákoba následuje informace o počtu jeho muţských potomků vyjádřená prostřednictvím zajímavého příměru. Oproti Olbrachtově verzi: „měl dvanáct synů“ aktivizuje Petiškovo obrazné vyjádření čtenáře, motivuje jej k zamyšlení formou jakési hádanky. V textu daného příběhu se vyskytují jen tři místa, na nichţ je markantně patrná Petiškova inspirace ţidovskými výklady starozákonního příběhu o Josefovi. Všechny příklady tohoto odchýlení od pramenného textu bible lze doloţit obsahově blízkými úryvky v Gorionově knize Pověsti Ţidů341. Poprvé Petiška rozšiřuje starozákonní příběh v momentě, kdy je Josef vhozen do prázdné cisterny: „Ve studni dávno nebyla voda, na dně se hemţili hadi a škorpióni. Josef se jich polekal a volal o pomoc. Nahoře se bratři posadili k jídlu a nevšímali si jeho křiku. Ale hadi a škorpióni před Josefem couvli a neublíţili mu.“342 V knize Genesis stojí: „Cisterna byla prázdná, bez vody. Pak se posadili, aby jedli chléb.“ (Gn 37, 24-25) O hadech a štírech zde není ani zmínka. Petiška přidaným motivem zvyšuje dramatičnost příběhu a oproti biblickému textu zde čtenáři ukazuje Josefovy emoce, konkrétně strach, čímţ činí hlavní postavu přirozenější. Na druhé straně představa Josefa uprostřed hadů a škorpiónů, kteří mu neublíţí, asociuje jiný starozákonní obraz Daniela v jámě lvové, anebo také zázračný motiv pohádkový. Petiška zde výjimečně výrazně upravuje pramenný text midraše: „Jáma byla prázdná a nebyla v ní voda, hemţila se však hady a štíry. Kdyţ se Josef viděl mezi tou havětí, měl obavy a volal: Běda mi, těm zlým tvorům neuniknu. Z úleku a strachu ztratil svoji krásu. Pán však ústa těch zvířat zavřel, a ta mu neudělala nic.“343 Zaprvé Petiška vynechává motiv ztráty Josefovy krásy, neboť pouţitím tohoto midrašového motivu v textu by došlo k narušení dalšího vývoje příběhu, například Potífarova ţena zatouţila po Josefovi právě pro jeho hezký vzhled344. Zadruhé Petiška z úryvku eliminuje motiv Boţí pomoci, Josefovi v této verzi příběhu na pomoc nikdo nepřichází, situaci zvládá sám. Autor záměrně nechává postavu jednat samotnou bez Boţího zásahu. Souvisí to s Petiškovou tendencí oslabit náboţenskou stránku příběhu, jeţ se projevuje i v ostatních izraelských příbězích, obzvláště s výrazným hrdinou (například Samson či Júdit). 336
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 158. Tamtéţ, s. 159. 338 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 57. 339 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159. 340 Tamtéţ, s. 158. 341 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992. 342 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 211. 343 Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 211. 344 Viz níţe. 337
79
Podruhé se Petiška odchyluje od biblického příběhu, kdyţ chce zdůraznit Josefovu krásu. Nechává se inspirovat ţidovským pramenem a do svého textu vkládá epizodu z midraše: „Putifarově ţeně se líbil mladý hezký sluţebník. Pověst o něm se brzy rozkřikla po okolí a vznešené Egypťanky si ho přály spatřit. Putifarova ţena je pozvala a pohostila je pomeranči. Zatímco si Egypťanky loupaly noţem pomeranče, dala zavolat Josefa a představila jim ho. Krásná ušlechtilá Josefova tvář prý ţeny tak překvapila, ţe se všechny řízly do prstu.“345 Výrazem prý v poslední větě úryvku Petiška zdůrazňuje, ţe se jedná o pověst. Autor chtěl vloţenou příhodou zdůraznit Josefův krásný vzhled a ozvláštnit příběh, závěr epizody však vyznívá naivně. Inspirativní a zároveň účelné je Petiškovo rozšíření biblického příběhu o Josefovi v momentě, kdy se hrdina dostává do vězení a vykládá sny faraónovým sluhům. V knize Genesis i v adaptaci Olbrachtově se čtenář pouze dočte, ţe pekař i číšník: „se prohřešili proti svému pánu“ (Gn 40, 1) či ţe „se proti svému pánu provinili“346. Petiška situaci rozvádí a konkretizuje: „V poháru, který vrchní číšník podal svému králi, nalezl král mouchu. V chlebu, který pekař upekl, nalezl kamínky.“347 Vloţení těchto midrašových motivů má zde svou logiku a opodstatnění. Petiška mládeţi vysvětluje, jakým způsobem se vězni provinili, a dopředu tak naznačuje příčinu toho, proč pekař byl sťat a číšník omilostněn. V Olbrachtově zpracování stojí: „Třetího dne byly faraónovy narozeniny a on, sedě u hostiny a nenalézaje mezi sluţebníky ani nejvyššího číšníka, ani pekaře, rozpomněl se na ně. I poručil, aby číšník byl dosazen znova v svůj úřad a vládce nad pekaři aby byl oběšen.“348 Bez udání příčiny čtenář nemůţe pochopit faraónovo rozhodnutí. Petiška za epizodu připojuje dovětek: „Soudci rozhodli, ţe číšník je bez viny, ale pekař vinen.“349 Na základě předchozí konkretizace jejich provinění se čtenář snadno dovtípí, ţe moucha se mohla králi do vína dostat aţ poté, co mu jej předloţil, zatímco kamínek v chlebu měl pekař moţnost najít jiţ v těstě a odstranit jej. Petiška se snaţí svými úpravami usnadnit čtenáři pochopení určitých ţivotních situací, které nastávaly v době, kdy probíhaly děje líčené ve starozákonních příbězích. Prostřednictvím příběhů chce mladé čtenáře upozornit na rozdíl v myšlení a soudech tehdejších lidí a lidí dnešních. Usiluje o to, aby dnešní mládeţi přiblíţil ţivot a uvaţování tehdejšího člověka. Nejmarkantněji se onen rozdíl mezi časovou rovinou biblických příběhů a dobou dnešní projevuje právě v otázce trestu. Ačkoliv se většina čtenářů s krutými tresty setkávala jiţ v dětství prostřednictvím pohádek350, v případě bible je situace sloţitější. Pohádky uzavírá šťastný konec, zatímco ve starozákonním příběhu bývá trest nezvratný351 a z našeho pohledu často nepřiměřeně krutý či nespravedlivý. Mnohdy zde přichází krutý trest za provinění, které je v očích dnešního čtenáře titěrné: Lotova ţena je proměněna v solný sloup, tedy odsouzena k smrti, protoţe byla neposlušná a zvědavá. Jonáš, kterému se nechce 345
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. Praha: Trigon, 1992, s. 214. 346 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 58. 347 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 160. Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. Praha: Trigon, 1992, s. 215. 348 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 59. 349 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 162. 350 Například v pohádce Sedmero krkavců. 351 Aţ na výjimky, například Jonáš.
80
jít do Ninive a neposlechne Boha, skončí v útrobách velryby. Pekař v příběhu o Josefovi je sťat za to, ţe král našel v chlebu kamínky. Obzvláště obtíţné na pochopení jsou pro mladé čtenáře situace, kdy bývají postavy v izraelských příbězích za neposlušnost či nevíru trestáni stejným či dokonce krutějším způsobem neţ za vraţdu. Tehdejší doba byla daleko tvrdší neţ dnes a určité činy – například vraţda či trest smrti – na tehdejší lid nepůsobily tak krutě jako na nás. Zpravidla se Petiškovi daří najít správnou míru, jak vylíčit situaci, aby čtenáře takovéto činy neudivily, například v příběhu o Júdit: Hrdinka zde brutálně zavraţdí muţe. Čtenář však tuto vraţdu nepovaţuje za krutou, v době, kdy se děj příběhu odehrál se přece takové věci děly běţně. Petiška představuje Júdit jako statečnou ţenu, která se obětovala pro záchranu svého lidu. Ne vţdy se však Petiškovi v příběhu podaří čtenáře na ono odlišné chápání vraţdy v tehdejší a dnešní době upozornit. Například v kapitole o Mojţíšovi, v níţ hlavní postava zabije egyptského dozorce a zahrabe ho do písku, nechává Petiška Mojţíšův čin, který zůstává nepotrestán, bez bliţšího objasnění. Z vlastní invence vkládá Petiška do textu příběhu inspirativní myšlenky. První z nich zdůrazňuje střídání pozitivních a negativních okamţiků v lidském ţivotě: „A jako je čas naděje a čas zoufalství, byl i čas setby a byl i čas ţní.“352 Autor se touto myšlenkou plynule přesouvá k událostem časově vzdáleným od předchozího dění. Další úryvek vkládá Petiška do zlomového okamţiku příběhu, kdy se Josef dává poznat svým bratrům a oni s hrůzou očekávají jeho spravedlivý trest: „Ale Josef byl moudrý a moudrost se přátelí s laskavostí a je nepřítelem pomstychtivosti.“353 Vloţeným výrokem Petiška zdůrazňuje Josefovu moudrost a odpuštění. Vysvětluje mládeţi, ţe moudrý člověk je shovívavý ke svým bliţním a dokáţe jednat s láskou a odplácet zlo dobrem. Autorův výrok má silný výchovný akcent a koresponduje s jeho obecnou tendencí zdůrazňovat vlastnosti postav a morální poselství biblického příběhu. Podobnou myšlenku jako v předchozím citovaném úryvku vyjadřuje autor na jiném místě v textu, kdy se Josef po letech setkává se svými bratry: „Josef jim naslouchal a rozuměl jim. Nezapomněl jazyk svých předků. Připomínal mu domov a všechno zlé, co zaţil, bylo náhle nepatrné.354 Autor nechává čtenáře nahlédnout do nitra hlavní postavy. Ukazuje mu, ţe láska a stesk po domově jsou silnější neţ nenávist a pomstychtivost a ţe je potřeba umět odpouštět. V momentech, v nichţ příběh poskytuje největší příleţitost k vyjádření emocí postav – tedy kdyţ bratři otci Jákobovi sdělují Josefovu smrt a kdyţ se Josef po letech setkává se svými bratry v Egyptě - Petiška text paradoxně nerozšiřuje, dokonce jej oproti pramennému starozákonnímu textu zkracuje. Zatímco Olbracht rozvádí text předlohy a líčí smutek otce Jákoba nad smrtí svého milovaného syna: „A Jákob ji [suknici] poznal. Zastřel si v bolesti tvář a hořekoval: „Divoká zvěř rozsápala a seţrala mého Josefa!” V ţalu si roztrhl roucho, oblékl si oděv ţíněný a truchlil po svém synovi mnoho dní.“355 Petiška uvádí pouze holou informaci: „Zkrvavené šaty poslali otci Jakobovi, aby uvěřil, ţe nejmladšího syna roztrhaly šelmy.“356 Jedinou zmínkou nekomentuje Jákobovu reakci na tuto hroznou zprávu, ačkoliv 352
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 166. Tamtéţ, s. 168. 354 Tamtéţ, s. 165-166. 355 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 57. 356 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 159. 353
81
v knize Genesis se o Jákobově smutku píše: „Kdyţ si ji prohlédl, zvolal: „Suknice mého syna! Seţrala ho divá zvěř! Rozsápán, rozsápán je Josef!” I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil ţíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní.“ (Gn 37, 33-34) Analogický příklad v textu lze nalézt v okamţiku, kdy se Josef setkává s bratry, obzvláště s Benjamínem. Petiška tentokrát danou situaci komentuje: „A Josef pohlédl na Benjamína a cítil, jak mu slzy stoupají do očí. I vyšel a omyl si tvář.“357 Jeho líčení Josefova dojetí je však stručnější a především méně emocionální neţ úryvek Olbrachtův: „A vida Benjamína, miláčka svého, dlouho se na něho díval a řekl: […] Ale déle se ovládati nedovedl a vyběhl, hledaje, kde by mohl plakati. Vešel do pokojíka a plakal, neboť srdce jeho bylo pohnuto.“358 Také v tomto případě Olbracht rozšiřuje biblický úryvek: „Tu se rozhlédl a spatřil svého bratra Benjamína, syna své matky a tázal se: […] Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem aţ k pláči; vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam.“ (Gn 43, 29-30) Vzhledem k Petiškovu sklonu ke zdůraznění charakteristiky postav působí příběh o Josefovi paradoxně. Zmíněná autorova tendence se neprojevuje důsledně ve všech potencionálních případech. Oproti ostatním izraelským příběhům je zde vyuţito více charakteristiky přímé neţ nepřímé. Ve srovnání s Olbrachtovou adaptací, ale i s textem biblickým nabízí autor v daném případě mladému čtenáři méně příleţitostí k nahlédnutí do nitra postav, méně odkrývá jejich emoce. Petiškovo zpracování příběhu o Josefovi a jeho bratrech se nejvíce ze všech izraelských příběhů podobá úpravě Olbrachtově. Lze konstatovat, ţe vzhledem k malé míře úprav pramenného textu a minimálnímu vyuţití dalších pramenů se v daném případě u Petišky jedná skutečně o klasickou adaptaci biblického příběhu.
357 358
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 167. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 66.
82
3.2.8. Analýza příběhu o Mojţíšovi, egyptských ranách a dlouhé strastiplné cestě do země zaslíbené Ačkoliv je příběh o Mojţíšovi dějově velmi bohatý, pojednává Petiška o událostech z Mojţíšova ţivota od jeho narození po smrt v rámci jediné kapitoly. Olbracht vyprávění pro přehlednost rozděluje do čtyř kapitol: Mojţíš, Desatero boţích přikázání, Lid nestatečný a Mojţíšova smrt. Ve Starém zákoně je daný biblický příběh obsaţen ve čtyřech knihách, z nichţ jednoznačně dějově nejbohatší je kniha Exodus pojednávající o vyvedení Izraelců z Egypta v prvních čtyřiadvaceti kapitolách z celkových čtyřiceti. Kniha Deuteronomium nabízí čtenáři vedle zákonů například Mojţíšovy řeči k lidu, v poslední kapitole se pojednává o Mojţíšově smrti. Základním látkovým pramenem byla oběma adaptátorům právě kniha Exodus, konkrétně její první část, pro závěr příběhu vyuţili onu poslední kapitolu knihy Deuteronomium. Olbracht čerpal látku ze zmíněných knih Bible kralické. Petiška se drţel svého postupu, příběh pramenící ve stejných knihách ekumenického vydání bible rozšiřoval řadou motivů a epizod z ţidovských midrašů. Převáţnou většinu úryvků inspirovaných těmito výklady Písma lze doloţit texty z knihy Michy Josefa bin Goriona Die Sagen der Juden (1913-1927) 359, konkrétně ze čtvrtého dílu Mose (1926)360. Většina epizod z Petiškova zpracování biblických příběhů odpovídá – v některých případech dokonce doslovně – českému překladu příslušné epizody v německém originálu. Základní zvěst příběhu je v podstatě vystiţena řeckým názvem knihy Exodus čili Vyjití. Název se mezi křesťany mezinárodně uţívá pro události vyjití Izraelitů z Egypta, které jsou, jak jiţ bylo řečeno, obsahem zejména první části této knihy. Izrael zde vystupuje poprvé jako národ, jako pevně semknuté společenství, které jeho všudypřítomný Bůh vysvobozuje z nepřátelské egyptské země, kde se jiţ zapomnělo na Josefovy činy a kde jeho potomci trpí pod tvrdou nadvládou. Hospodin proto přichází svému lidu na pomoc. Ačkoliv mají být dle faraónova rozkazu zbaveni ţivota všichni novorození izraelští chlapci, aby se obávaný národ příliš nerozrůstal, zázrakem se dostává přímo do panovníkova paláce hebrejský chlapec Mojţíš, který se stává ústřední postavou celého příběhu. Matka ho jiţ nemůţe déle skrývat před egyptskými stráţemi, proto ho vloţí do košíku vymazaného smolou a ukryje ho v rákosí řeky Nilu. Tam jej najde faraónova dcera a ujme se ho. Kdyţ však Mojţíš dospěje, těţce nese příkoří, jeţ se děje jeho lidu. Poté, co zabije egyptského dozorce, který bil izraelského dělníka, utíká před trestem ze země a ţije mnoho let jako pastevec. Kdyţ uţ se Hospodin nechce déle dívat na utrpení svého lidu, zjeví se Mojţíšovi v podobě hořícího keře a promluví k němu. Posílá ho zpět do Egypta, aby odsud suţovaný Boţí lid vyvedl. Mojţíš se svému poslání vzpírá, argumentuje tím, ţe není dostatečně výřečný pro takový úkol a ţe mu nikdo neuvěří, ţe je poslem Boţím. Bůh jej však jeho poslání nezbaví. Ukazuje mu jak pomocí 359
Události z Mojţíšova ţivota obsaţené zejména v knize Exodus jiţ nejsou součástí českého Placákova překladu Pověsti Ţidů (1992), s nímţ byly dosud při analýzách Petiškovy izraelské příběhy srovnávány. Český překlad obsahuje pouze midraše z prvních dvou dílů německého originálu Gorionových pověstí, zbylé tři díly zatím – dle dosavadního zjištění autorky disertace - nebyly do češtiny přeloţeny. V daném případě byl proto pro komparaci pouţit německý originál, konkrétně první vydání čtvrtého svazku Mose z roku 1926, dostupný online na webových stránkách univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem. 360 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, 418 s. [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. Dále jen zkrácená citace.
83
zázraků – například proměněním hole v hada – přesvědčí ty, kteří mu neuvěří, ţe je prorok Hospodinův, a posílá mu na pomoc bratra Árona. Mojţíš se snaţí faraóna přimět, aby propustil jeho lid, který chce přinést svému Bohu na poušti oběť. Faraón však nechce přijít o své hebrejské otroky a odmítá lid propustit. Hospodin s ním tedy skrze Mojţíše podstupuje boj doprovázený deseti „egyptskými ranami“. Nejprve promění všechnu egyptskou vodu v krev, poté pokryje celou zemi ţábami, potom promění všechen prach v komáry, pak zamoří zemi mouchami, které suţují všechen lid v Egyptě. Faraón sice vţdy ţádá Mojţíše o přímluvnou modlitbu, jakmile však pohroma pomine, odmítá Izraelce propustit. Hospodin tedy zničí egyptská stáda dobytčím morem, poté stihne Egypťany vředy, a kdyţ ani to nepomůţe, sešle na faraónovu zem krupobití a kobylky, které zničí poslední zbytky úrody. Opět panovník slibuje, ale sliby neplní. Postihne tedy Egypt devátá rána, temnota, která trvá tři dny a vzbuzuje v obyvatelích hrůzu. Faraón však hebrejský národ nepropustí ani tentokrát. Donutí jej aţ poslední rána, nejkrutější. Hospodin nařizuje, aby si izraelští potřeli veřeje svých příbytků krví ze zabitého beránka, jehoţ maso budou jíst s nekvašenými chleby a hořkými bylinami večer před odchodem ze země. Kdyţ nastane půlnoc, pobije Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od faraónova syna aţ po všechno prvorozené z dobytka. Mine pouze domy označené krví. Tentokrát faraón propustí Izraelity i s jejich stády ze země. Bůh se však rozhodne zatvrdit jeho srdce a panovník se vydá propuštěný lid pronásledovat. Doţene jej se svými vojsky u Rudého moře. Bůh učiní zázrak, nechá moře rozestoupit, aby mohl jeho vyvolený lid projít, avšak Egypťané, kteří se za ním vydají, utonou. Na poušti pak pokouší lidé mnohokrát Mojţíše i Hospodina: jednou trpí ţízní, Bůh tedy otevře skálu a oni pijí, jindy si stěţují na hlad, nasytí je tedy masem i manou, poté je zas suţují nepřátelé, Hospodin jim opět pomůţe vyváznout z jejich rukou. Důleţitým okamţikem v ději je Mojţíšovo vystoupení na horu Sínaj, kde Bůh opět uzavírá s lidem skrze Mojţíše smlouvu a předává mu dvě kamenné desky, na nichţ je vepsáno Desatero boţích přikázání, jimiţ dává Hospodin lidu směrnice pro nový ţivot. Mojţíš se z hory dlouho nevrací, lid proto začne pochybovat o Bohu a přiměje Árona odlít ze zlata sochu telete, kterou by mohl uctívat. Stihne ho za to trest. Nadále se lid rouhá proti Bohu, nedůvěřuje mu a pokouší jej. Proto se Hospodin rozhněvá, a ačkoliv Mojţíš po čtyřicetileté pouti dovede izraelský národ do úrodné země, kterou Bůh slíbil jejich předkům Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, nikdo z nich včetně Mojţíše do ní nesmí vejít. Mojţíš pověří vedením lidu spravedlivého muţe jménem Jozue a umírá. Posláním příběhu je ukázat čtenáři, jak Bůh miluje svůj vyvolený národ, který zachraňuje a vyvádí z otroctví. Přesto musí lid vychovávat a spravedlivě trestat jeho nevěru a neposlušnost. Mojţíš je postava výjimečná, svým posláním převyšuje všechny starozákonní postavy. Právě on byl pověřen úkolem zachránce. Stal se vůdcem, vysvoboditelem i zákonodárcem, především však prostředníkem mezi Bohem a lidem. Za svůj lid mnohdy u Boha orodoval. Vyjití z Egypta znamenalo pro Izraelce více neţ vysvobození z otroctví, byl to v podstatě počátek jejich nového ţivota, který si připomínali kaţdoročně slavením velikonočních svátků. Velký význam má rovněţ zmíněné Desatero, které se stalo morálním kodexem křesťanů. Vedle zákonů, nařizujících bezvýhradnou víru v jediného Boha a jeho uctívání, obsahuje také
84
řadu praktických mravních ustanovení, jeţ by měla být zachovávána v kaţdodenním ţivotě361 a jeţ většina společnosti respektuje bez ohledu na jejich původ. Hlavní pozornost byla při komparaci Petiškovy a Olbrachtovy adaptace věnována zásadním rozdílům ve zpracování obou adaptátorů, konkrétně způsobu, jakým Eduard Petiška rozšiřuje text biblického příběhu o epizody pocházející z ţidovských midrašů, a účinkům, kterých chce těmito úpravami dosáhnout. Ve většině případů autor úpravou usiluje o vysvětlení určitého místa v biblickém textu nebo o přiblíţení jednání hlavní postavy mladému čtenáři.362 Petiška svůj příběh začíná následujícími slovy: „Jahve poţehnal Josefovu otci Jakobovi a dal mu nové jméno – Izrael. To jméno přijal jeho rod a jeho lid. Začali si říkat Izraelci.“363 Autor těmito větami upozorňuje na souvislost příběhu s předchozí kapitolou o Josefovi a zároveň čtenáři podává důleţité vysvětlení původu jména ţidovského národa. Daný motiv se ve starozákonním textu objevil jiţ dříve, v momentě, kdy Bůh dává Mojţíšovu předkovi Jákobovi nové jméno Izrael (to jest Zápasí Bůh, Gen 32, 29), čímţ ho ujišťuje, ţe chce bojovat za svůj národ se všemi jeho nepřáteli. Jedná se o důleţitý okamţik v historii Ţidů. Z pohledu mladého čtenáře je přínosné právě Petiškovo vysvětlení, proč se tento lid začal nazývat izraelský, a to jiţ vzhledem k podtitulu díla, v němţ Petiška příběhy nepojmenovává biblické, nýbrţ izraelské. Jde mu právě o příslušnost k danému národu. I přes autorovu snahu můţe čtenáře pouţití dvojího jména pro jednu postavu mást. S ohledem na věk adresátů eliminují oba adaptátoři z biblického příběhu faraónovo kruté nařízení porodním bábám, které mají kaţdého novorozeného chlapce hebrejského původu usmrtit. Petiška tento děj nahrazuje epizodou pramenící v ţidovských výkladech Písma 364. Vypráví, jak z faraónova paláce vycházeli sluţebníci pátrat po izraelských chlapcích a odnášeli je k Nilu. Plačící matky ukrývaly své chlapečky, Egypťané však dle pověsti uţívali lsti. Posílali své ţeny s malými dětmi na zádech k izraelským domům, a kdyţ začalo egyptské dítě ţvatlat, izraelské mu z příbytku odpovídalo. Tak byly hebrejské děti prozrazeny. Petiška čtenářům vloţenou epizodou vysvětluje, jak Egypťané dokázali nalézt ukryté izraelské děti. Příběh pokračuje narozením Mojţíše. Hned od počátku jej Petiška představuje jako výjimečné dítě, jehoţ ţivot jiţ od narození provázelo mnoho zázraků: „Při jeho narození se naplnil dům jasným světlem, tak jasným, jako by slunce a měsíc spojili svou záři a svítili najednou.“365 Tuto větu překládá Petiška z německého textu midraše366 a vkládá ji do textu svého příběhu, aby zdůraznil Mojţíšovu výjimečnost. V následujícím odstavci pak Petiška v souvislosti s ukrytím malého Mojţíše do košíku na břehu Nilu čtenáři opět vysvětluje. Oproti biblickému 361
Máme na mysli například přikázání: Nezabiješ! Nepokradeš! Ačkoliv byly během analýzy zaznamenány veškeré detaily a odchylky mezi jednotlivými texty, vzhledem k velkému rozsahu kapitoly nebude při zpracování výsledků analýzy daného příběhu na tyto detaily brán ohled. 363 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 169. 364 Téměř doslovný překlad z: Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 42 [online] 2008. 365 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 169-170. 366 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 41-42 [online] 2008. Citace: „gebar sie einen Sohn; […] da ward das Haus voll Licht, hell wie vom Licht der Sonne und des Mondes, wenn sie strahlen“. Překlad: „porodila syna; […]tu se po celém domě rozlilo světlo jasné tak, jako by zářili slunce a měsíc zároveň“ (Přeloţila ZV). 362
85
a Olbrachtovu textu uvádí souvislosti, proč vlastně přicházeli egyptští obyvatelé k Nilu a proč Mojţíše našla právě faraónova dcera. Autor vytváří syntézu minimálně dvou midrašových epizod367, skrze niţ se snaţí čtenáři podat důvěryhodná vysvětlení, popsat situaci tak, aby události ze sebe logicky vyplývaly a nepůsobily jako náhlý zázrak. Je zde zdůrazněn určitý Boţí plán, který má Hospodin s kaţdým člověkem ještě dříve, neţ ho pošle na svět: „Toho dne seslal Jahve na Egypt veliký ţár a Egypťané přicházeli k Nilu, aby se vykoupali a osvěţili. K Nilu přišla i faraónova dcera. Trpěla dlouhý čas vyráţkou, a vyhledávala proto se svou druţinou odlehlá místa. Rozhrnula rákosí a vstoupila do vody, aby se vykoupala. Tu uviděla, jak se na vlnách houpá košík s chlapcem. Přiblíţila se k němu a chlapec se dal do pláče. Pohladila ho, aby ho utišila, a jak se ho dotkla, vyráţka zmizela. Faraónova dcera měla opět krásnou hladkou pleť. Podivila se a řekla: „To je jistě neobyčejný chlapec a osud o něm rozhodl, aby ţil.” “368 Petiška pomocí pověsti vysvětluje přímo, proč se faraónova dcera koupala odděleně od ostatních, proč se dotkla cizího dítěte, které plakalo a potřebovalo utišit. Ukazuje zde na jedné straně negativní stránku egyptského obyvatelstva, na druhé straně soucit samotné faraónovy dcery, jeţ je zde na rozdíl od svého otce postavena do pozitivního světla. Petiška zdůrazňuje výjimečnost Mojţíše nejprve prostřednictvím zázraku učiněného na faraónově dceři, následně pak ještě přímo jejím výrokem. Poté líčí stejně jako bible či Olbracht ve své adaptaci, jak se dítěte princezna ujala a nechala jej odkojit hebrejskou ţenou, která byla jeho matkou. Mojţíšova sestra totiţ na matčino poţádání z povzdáli celou situaci pozorovala a nabídla se, ţe přivede pro dítě hebrejskou kojnou. Z kontextu biblického i Olbrachtova textu je naprosto zřejmé, ţe se jedná o Mojţíšovu matku, Petiška však povaţuje informaci za zásadní, a tak s ohledem na čtenářovy emoce vyslovuje myšlenku přímo: „Tak se stalo, ţe dítěti byla chůvou vlastní matka.“369 Petiška se drţí svého postupu a neopomene uvést hebrejskou podobu jména hlavní postavy Móšé, prozrazující autorův látkový zdroj midraše. S ohledem na čtenáře z ţidovské pověsti370 nepřebírá jména vedlejších postav – jméno faraónovy dcery Bithja a Mojţíšovy sestry Mirjam. Nechce mládeţ zatěţovat nepodstatnými informacemi a komplikovat příběh. Stejně jako například v kapitole o Šalomounovi také zde Petiška biblický příběh rozšiřuje epizodou z raného dětství hlavní postavy pramenící v ţidovských interpretacích a dokládající její vyvolenost a neobyčejné vlastnosti. V daném případě vkládá epizodu371 o tom, jak si tříletý Mojţíš sedící u královské tabule spolu s faraónem, jeho velmoţi a rádci nasadí na hlavu panovníkovu korunu. Faraón zprvu povaţuje Mojţíšův skutek za troufalost a nerozum malého dítěte, záhy je však upozorněn svým kouzelníkem, ţe: „Je to izraelský chlapec a moudrý. 367
Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 42-43 a 135 [online] 2008. Z prvního midraše (s. 42-43) pochází převáţná část příběhu, z druhého (s. 135) Petiška přejal motiv vyráţky faraónovy dcery. 368 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 170. 369 Tamtéţ. 370 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 42-43 [online] 2008. 371 Tamtéţ, s. 45-48. První část epizody Petiška překládá z německého originálu téměř v plném znění, zachovává například takový detail, ţe Mojţíš seděl při jídle na klíně faraónovy dcery. Pro druhou část epizody německý text před přeloţením zkracuje, vynechává například: Bileámovu rozsáhlou řeč, v níţ kouzelník panovníka varuje před moudrými Izraelci, kteří usilují o egyptský trůn a zmiňuje Mojţíšovy předky (praotce Abrahama, který přemohl Nimroda, dále Izáka, Josefa).
86
Nasadil si korunu, protoţe usiluje o vládu nad Egyptem.“372 Jeden ze soudců mu radí, ať nad sebou dítě samo vyřkne soud. Pokud si mezi drahokamem a ţhavým uhlíkem vybere drahokam, je jasné, ţe sáhl po koruně úmyslně a zaslouţí si trest. Pokud sáhne po uhlíku, učinil tak z nerozumu a bude ţít. Malý chlapec chce sáhnout po drahokamu, Jahve však posílá anděla a ten jeho ruku vede ke ţhavému uhlíku, kterým si popálí nejen prsty, ale také rty a jazyk. Petiška epizodu vkládá opět s několikero záměry. Nejen, ţe chce zdůraznit vyvolenost Mojţíše, kterého Hospodin od počátku vede ke splnění jeho poslání a chrání jej, ale také podává čtenáři prostřednictvím dané epizody vysvětlení: „Od té doby prý Mojţíš ztěţka hovořil.“373 Předem poskytuje čtenáři souvislosti vztahující se k ději, který bude v další části příběhu následovat: aţ se bude Mojţíš bránit Hospodinovu úkolu vyvést národ z Egypta a vymlouvat se, ţe není člověk výmluvný a má neobratná ústa i jazyk, čtenář si spojí tyto jeho argumenty s oněmi událostmi z dětství. Slovním spojením od té doby Petiška příběh vztahuje k současnosti. Výrazem prý poukazuje na původ informace, vycházející z pověsti. Petiška čtenáře správně upozorňuje na to, ţe se nejedná o historický příběh, nýbrţ o legendu. Hlavní postavu autor charakterizuje jednak přímo, jednak prostřednictvím jejího jednání, zejména ve vloţených epizodách. Petiška například v toku vyprávění čtenáři sděluje, ţe Mojţíš: „miloval spravedlnost a těţko snášel křivdu, které se Egypťané dopouštěli na Izraelcích. Jednou spatřil, jak egyptský dozorce surově bije izraelského dělníka. Neudrţel se, vrhl se na Egypťana a ve zlosti ho zabil.“374 Na jiném místě v textu autor znovu opakuje, ţe „Mojţíš nesnesl bezpráví“375. Petiška odhaluje čtenáři charakter hlavní postavy a rovněţ motiv, který ji vede k jejímu jednání. Proto upravuje pramenný text biblického příběhu: „Rozhlédl se na všechny strany, a kdyţ viděl, ţe tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal ho do písku.“ (Ex 2, 12). Petiška zdůrazňuje, ţe Egypťan zbil dělníka surově a ţe Mojţíš jej zabil ve zlosti. V jeho verzi se Mojţíš neotáčel za sebe, nerozmýšlel se, jednal v afektu. Petiška nemůţe ospravedlnit Mojţíšovo jednání před čtenářem, který těţko chápe tehdejší zákony popisované ve Starém zákoně jako „oko za oko a zub za zub“, snaţí se mu však vysvětlit, proč Mojţíš jednal daným způsobem. Olbracht rovněţ cítil v daném případě potřebu rozvést holou biblickou informaci, upozorňuje čtenáře na „vlastenectví“ hlavní postavy a vysvětluje mu motiv jejího chování: „Mojţíš však nikdy nezapomněl na své hebrejské bratry, navštěvoval je a hleděl na jejich trápení. […] Mojţíš se rozohnil prudkým hněvem, a vida, ţe nablízku nikdo není, Egypťana zabil a zahrabal ho v písku.“376 Po tomto činu Mojţíš z Egypta uprchl, aby unikl faraónovu trestu. Dle biblického textu nadešlo mnohaleté období, které trávil jako pastevec, období klidu a jakési přípravy pro splnění hlavního úkolu, pro nějţ ho Hospodin vyvolil. Petiška v tomto momentě vkládá do biblického příběhu rozsáhlou pověst vztahující se k období Mojţíšova útěku z Egypta a pocházející opět z midrašů377. Mojţíš se dostal do vojenského tábora mouřenínského krále, který se vrací z války do svého sídelního 372
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 170. Tamtéţ, s. 171. 374 Tamtéţ. 375 Tamtéţ, s. 173. 376 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 72. 377 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 53-59 [online] 2008. Epizoda je v německém originále velmi rozsáhlá, Petiška ji s ohledem na mladé čtenáře zkracuje. 373
87
města. Král se však nemůţe dostat domů, protoţe v době jeho nepřítomnosti se města zmocnil kouzelník Bileám, který národ vzbouřil proti králi a město ze všech stran opevnil tak, aby se panovník nemohl vrátit. Mojţíš, který po mnoho let králi při obléhání města pomáhal, byl po králově smrti vojáky zvolen za nového vůdce. Mouřenínové ţádali nového krále o pomoc a Mojţíš jim poradil způsob, jakým města dobydou. Dle Mojţíšovy rady nasbírali čapí mláďata, vycvičili je v prudkém letu, nechali je tři dny hladovět, a pak zaútočili z té strany, kde přístup do města hlídali hadi. Hladoví čápi spolykali všechny hady, cesta do města se uvolnila a mouřenínové jej dobyli. Mojţíš pak ve městě vládl, dokud nedospěl syn mrtvého krále. Poté odešel ze země tak chudý, jak do ní přišel. Epizodu Petiška do příběhu záměrně vloţil tak, aby předcházela Hospodinovu povolání Mojţíše ke splnění jeho hlavního úkolu. Petiška totiţ touto zdánlivě pouze dramatizující příhodou akcentuje Mojţíše jako člověka, nikoliv Boţího prostředníka, který „jen“ poslušně plní Hospodinovu vůli. Ukazuje čtenáři Mojţíšovu sílu, moudrost a odvahu, vyzdvihuje jeho schopnosti vůdce a panovníka. Mojţíš zde jedná samostatně, bez Boţí pomoci a zásahu. K vítězství mouřeníny nepřivádí ţádný zázrak, pomohou jim pouze Mojţíšovy schopnosti, jeho statečnost a důvtip. Epizoda má rysy hrdinské pověsti. Petiška Mojţíše charakterizuje jednak prostřednictvím jeho jednání, jednak přímo: „Králi se zalíbila Mojţíšova síla […] král a bojovníci brzy poznali jeho odvahu i moudrost.“378 Touto větou jsou Mojţíšovy vlastnosti ještě zdůrazněny. Přidanou epizodou konkrétně momentem, kdy se projevuje Mojţíšova samostatnost v jednání – se Petiškovo zpracování příběhu výrazně odlišuje od pramenného textu i od ostatních zpracování daného biblického příběhu. Například v Olbrachtově adaptaci sice Mojţíš vystupuje jako statečný a moudrý prorok, je však prostředníkem Hospodina, jehoţ vůli poslušně plní. Jiné vlastnosti hlavní postavy akcentuje Petiška vloţením krátkého podobenství: „Jednou odběhlo ze stáda kůzlátko. Mojţíš se za ním rozběhl a našel je u potoka. Dychtivě pilo. Mojţíš mu řekl s úsměvem: „Nevěděl jsem, ţe jsi mělo ţízeň, a ţe jsi proto odběhlo.” A počkal, aţ se kůzle napojí. Pak vzal kůzlátko na ramena a odnesl je zpátky ke stádu. To spatřil Jahve a pravil Mojţíšovi: „Víš, co je soucit a milosrdenství. Do tvých rukou vloţím osud svého izraelského stáda.” “379 Petiška čerpá toto podobenství z ţidovského midraše380 a vyuţívá ho jako příkladu, na němţ chce mládeţi ukázat charakter hlavní postavy. Událost asociuje příhodu z příběhu o Saulovi a Davidovi, v níţ vypravěč popisuje, jak Jahve pozoruje mladého Davida starajícího se o své stádo, a v níţ zaznívá i významově shodný výrok: „Rozumně pečuje o své stádo, uvaţoval Jahve, ať se tedy ujme i mého stáda, izraelského lidu.“381 Oba příklady byly do příběhů vloţeny ze stejného důvodu, mají čtenáři podat přímé vysvětlení, proč si Jahve pro svůj záměr vyvolil právě danou starozákonní postavu. V další části příběhu Petiška sice nadále amplifikuje řadu motivů a epizod z ţidovských midrašů, více se však drţí starozákonní předlohy. Příběh pokračuje klíčovou událostí, kdy se Mojţíšovi na pastvě zjevuje Hospodin v podobě hořícího keře a promlouvá k němu. Svěřuje 378
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 172. Tamtéţ, s. 173. 380 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 148 [online] 2008. Dané podobenství Petiška přejímá z německého originálu v téměř doslovném českém překladu. 381 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 195. 379
88
mu svůj záměr a vysvětluje mu jeho poslání. V bibli je situace popsána následovně: „Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojţíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.“ (Ex 3, 2) Petiška si uvědomuje komplikovanost daného momentu, snaţí se jej proto čtenáři přiblíţit a usnadnit mu vytvoření představy Boha promlouvajícího z hořícího keře. Vkládá do biblického příběhu názorný příměr přejatý z midraše382 a konkretizuje čtenářovu představu: „Keř hořel, ale neshořel, a zdálo se, ţe pluje po vodě, ale voda plamenům neubliţovala.“ Olbracht v daném případě situaci neřeší a zachovává text předlohy bez úpravy. Inspirativnější neţ daný příměr je způsob, jakým Petiška příhodu o hořícím keři uzavírá. Poté, co se Mojţíš vymlouvá a Hospodin trvá na svém, vkládá Petiška do biblického textu zajímavé podobenství: „Mojţíš se uţ nebránil a přestal pochybovat, zda mu Izraelci uvěří, ţe plní Jahvův příkaz. Nebyl snad hořící keř obrazem izraelského lidu? Keř hořel, ale plameny jej nezničily. Také izraelský lid je suţován Egypťany, ale ani Egypťanům se nepodaří jej vyhladit.“383 Vloţené podobenství, dle něhoţ je suţovaný avšak neporazitelný izraelský národ přirovnán k hořícímu avšak nezničitelnému keři, čtenář nenajde ani v biblickém textu, ani v ţádné jeho jiné úpravě. Petiška jej opět přejímá z ţidovských pověstí.384 Vyuţitím řečnické otázky a vnitřního monologu se autor snaţí přiblíţit čtenáři myšlenkové pochody hlavní postavy. Následující události spojené s příchodem Mojţíše a jeho bratra Árona do Egypta jsou v Petiškově zpracování rovněţ prokládány krátkými epizodami, které pramení v midraších a zdůrazňují Mojţíšovu vyvolenost, například: Mojţíš přichází do faraónova paláce, jehoţ vchod je hlídán lvy, aby se k němu nemohli přiblíţit ţádní smrtelníci. Šelmy dokáţí uklidnit jen panovníkovi kouzelníci. „Ale Mojţíš nepotřeboval pomoc egyptských kouzelníků. Vztáhl nad lvy svou hůl a odvázal je z řetězu. Lvi ho následovali a vesele poskakovali, jako psi kdyţ se jim vrátí pán.“385 Na vloţené příhodě autor čtenáři ukazuje moc, která byla Mojţíšovi dána Hospodinem. Na rozdíl od výše uvedené pověsti s čapími mláďaty zde Petiška neakcentuje jeho přirozené vlastnosti, nýbrţ schopnost, která mu byla dána Bohem. Událostem spojeným s „deseti egyptskými ranami“ je v knize Exodus věnováno téměř sedm kapitol. Petiška i Olbracht daný text s ohledem na věk adresátů zkracují, zachovávají však v podstatě sled i charakter jednotlivých trestů. Petiška se od Olbrachta liší zejména větší stručností a také tím, ţe neopakuje po kaţdé ráně výrok vyjadřující faraónův příslib Ţidy propustit a jeho následné porušení. Petiška prostě shrnuje: „A faraón stále sliboval a své sliby neplnil.“386 Rozsáhlý a komplikovaný biblický příběh tak Petiška s ohledem na čtenáře zestručňuje, i kdyţ jej ochuzuje o gradační účinek opakování. Inspirativní je Petiškova poznámka, kterou vkládá do textu příběhu v momentě, kdy Jahve sesílá devátou ránu:
382
Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 149 [online] 2008. 383 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 174. 384 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 150 [online] 2008. 385 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 175. Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 80 [online] 2008. 386 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 176.
89
„Podnes říkáme husté tmě egyptská tma.“387 Touto vloţenou větou autor čtenáři vysvětluje původ frazeologismu egyptská tma. Stručnou starozákonní zmínku o Josefových kostech, které přislíbili Izraelci Josefovi před jeho smrtí vynést s sebou z Egypta do nové země (Ex 13, 19), Petiška rozvádí ţidovskými pověstmi. Vytváří syntézu minimálně pěti různých midrašů388, z nichţ tvoří rozsáhlou epizodu. Podle ní Egypťané věřili, ţe Josefovy kosti přinášejí zemi kolem jeho hrobu mnohonásobnou úrodu. Proto chtěl mít kaţdý Egypťan jeho rakev na svém poli a jeden druhému ji v noci vykopával a odnášel na svůj pozemek, dokud nebyla spuštěna do Nilu, aby přinášela uţitek všem. Do nilských vod však byla ponořena tajně, aby zde zůstala skryta před Izraelci a nemohli ji odnést ze země. Faraón totiţ věřil, ţe bez Josefových kostí Izraelci nikdy neodejdou. Mojţíš dlouho pátral po Josefově hrobě, ale nemohl jej najít. Nechtěl porušit slib a odejít z Egypta bez předkových kostí. Izraelská stařena, která mnoho pamatovala, mu ukázala místo, kde byl Josef pohřben. Mojţíš pak rozlámal Josefův pohár na čtyři části s obrazy lva, orla, býka a člověka, jeţ postupně vhodil do proudu Nilu. S pomocí svých druhů rakev vytáhl na pevninu a kosti vzal s sebou do nového domova. Daná epizoda nepřispívá k charakterizaci hlavní postavy, ani ke zdůraznění a vysvětlení obsahu či poselství příběhu. Vzhledem k rozsahu a spletitosti kapitoly děj příběhu z pohledu mladého čtenáře spíše komplikuje. Petiška text příběhu na rozdíl od Olbrachta nerozděluje. Všechny události spojené s Mojţíšovou postavou jsou obsahem jedné kapitoly. V daném momentě, kdy se Izraelci vydávají vedeni svým prorokem na dlouhou a strastiplnou cestu do vyvolené země, by však alespoň určitý předěl ve vyprávění příběh značně zpřehlednil. Méně zkušený či mladší čtenář se v příběhu pravděpodobně začne ztrácet, především díky velké míře jeho dějovosti, způsobené přidanými epizodami, které děj jiţ tak bohatý ještě rozšiřují. S ohledem na čtenáře Petiška usiluje při vyprávění biblických dějů o co největší názornost a obraznost vyjádření. Například starozákonní úryvek: „Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“ (Ex 14, 21-22) nahrazuje slovy, která mladému čtenáři umoţňují vytvořit si konkrétnější představu o dané situaci: „Voda se vzpěnila, vlny se polekaly, ustoupily a moře ukázalo své dno. Voda se rozestoupila a stála bez pohnutí, jako by zmrzla. V moři povstalo dvanáct vysokých stěn a mezi nimi se ukázaly cesty. […] Ve stěnách byla okna a izraelské zástupy přecházející k druhému břehu se navzájem viděly.“389 Petiška inspirující se midraši personifikuje vodu: vlny se polekaly, ustoupily. Vodní ţivel bývá v jeho příbězích akcentován a je mu přisuzována zvláštní moc. Takové příběhy pak připomínají pohádky nebo báje, v nichţ vodní ţivel vystupuje v roli pohádkové bytosti či samotného Boha. S obdobnou personifikací vody se čtenář u Petišky setká například v izraelském příběhu o potopě světa či v příběhu o Jonášovi (prosklené stěny moře asociují popis velrybích útrob390). Přirovnáním rozestoupených vod k vodě zmrzlé 387
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 176. Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 183-187 [online] 2008. 389 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 179-180. Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 192. [online] 2008. Motiv zmrzlé vody a motiv dvanácti stěn, mezi nimiţ vedou cesty a v nichţ jsou okna, přejal Petiška z pověstí Ţidů. 390 Viz příslušnou analýzu příběhu o Jonášovi. 388
90
dosahuje Petiška velké míry názornosti, bohatstvím a rozmanitostí slovesných přísudků zase větší dynamiky příběhu. Olbracht například totoţné události komentuje pouhým konstatováním, dokonce vynechává i názorné starozákonní přirovnání rozestoupeného moře k hradbám, jeţ procházející Izraelity obklopovaly zprava i zleva: „[…]a kdyţ se rozstoupily vody, byla na jejich místě suchá země. Tudy přešli synové izraelští.“391 V rámci téţe epizody je zřetelná ještě další Petiškova tendence, a to vytváření souvislostí mezi ději. Epizodu autor uzavírá výrokem majícím charakter moudra či poučení: „Egypťané, kteří necitelně házeli izraelské chlapce do vody, aby v ní nalezli smrt, sami se nyní vodou zalkli.“392 Petiška uměle vytváří a zároveň akcentuje vztah mezi způsobem, jakým se Egypťané zbavovali malých izraelských chlapců, a způsobem, jakým nyní sami zahynuli. Jednak připomenutím předchozího děje podporuje významovou provázanost příběhu, coţ je v případě takto rozsáhlé kapitoly uţitečné, jednak má vloţený výrok silný výchovný akcent, posiluje morální stránku celého příběhu. Motiv trestu, který přichází v obdobné formě, jakou mělo provinění, se u Petišky nevyskytuje poprvé. Například v příběhu o osudu měst Sodomy a Gomory se Lotova ţena v Petiškově zpracování promění v solný sloup proto, ţe ţádostí o sůl prozradila hosty, či v kapitole o stvoření je had potrestán mimo jiné roztrţením jazyka, neboť právě zlým jazykem se provinil, jazyk způsobil jeho pád. Inspirativním způsobem rozšiřuje Petiška text v okamţiku, kdy Bůh sesílá svému lidu podivuhodný pokrm zvaný mana. Jiţ samotná příprava na seslání tohoto pokrmu vzbuzuje ve čtenáři Petiškova zpracování slavnostní atmosféru. Vypravěč přirovnává zemi umytou deštěm k čistému stolu: „K ránu zavál severní vítr, zametl poušť, drobný déšť umyl zemi, aţ byla čistá jako stůl, a ráno, kdyţ se Izraelci probudili, leţely kolem nich na čisté zemi spousty něčeho bílého, co spadlo na zem s jitřní rosou. Podobalo se to spoustě bílých semínek.“393 Ve starozákonním textu se hovoří jen o vzhledu pokrmu: „A ráno padala kolem tábora rosa. Kdyţ rosa přestala padat, hle na povrchu pouště leţelo na zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní.“ (Ex 16, 13-14). Petiškovo zpracování ovlivněné midrašem394 v sobě navíc implicitně obsahuje informaci o péči, kterou Hospodin svému lidu věnuje. Stejně jako starostlivá matka či hospodyně prostře nejprve stůl, neţ na něj poloţí pokrm, také on sesílá vítr a déšť, které mají zemi očistit, neţ na ni sešle svému lidu manu. Olbracht se dle svého zvyku drţí předlohy, situaci nijak nekonkretizuje a také při popisu many se nijak zvlášť nerozepisuje: „Ráno spadla rosa okolo tábora a na povrchu pouště se ukázalo něco kulatého a drobného jako jíní na zemi. […]mana chutnala jako koláč s medem[…]“395 Petiška jde při vysvětlování do větší hloubky a starozákonní popis many: „Kdyţ však začalo hřát slunce, rozpustilo se to. […] Byl jako koriandrové semeno, bílý, a chutnal jako medový koláč.“ (Ex 16, 21 a 31) rozvádí vloţením následujícího úryvku: „Mladíkům chutnala mana jako chléb a maso, starci ji polykali lehce jako olej a malým dětem chutnala sladce jako med. Kdyţ svítilo na manu slunce, tála a potoky tající many stékaly k velkému moři. Jeleni, srny a antilopy a 391
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 80. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 180. 393 Tamtéţ. 394 Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 291[online] 2008. Výše citovaný Petiškův úryvek obsahující motiv země jako prostřeného stolu odpovídá věrně překladu midraše v německém originále. 395 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 87. 392
91
jiná lesní zvěř přicházela k potůčkům many a napájela se z ní. Kdyţ lovec ulovil zvíře, které pilo z těch potoků, a pekl jeho maso, vonělo jinak neţ pečené maso a jeho lahodná chuť se nedala srovnávat s ničím na světě.“396 Citovaný úryvek – počínaje druhou větou – doslova odpovídá překladu německého midraše ve čtvrtém svazku Mose Gorionova díla Die Sagen der Juden397. Petiška touto úpravou usiluje o přiblíţení abstraktní představy biblického zázračného pokrmu mladým čtenářům. Působí na jejich smysly. Vysvětluje způsobem připomínajícím bájné líčení, jak mana vypadala, chutnala i voněla, zdůrazňuje výčtem odlišných chutí její vhodnost pro člověka kaţdého věku. Zachází aţ do detailu, kdyţ vypráví, ţe i maso ulovené zvěře pijící z potoka many chutná jako nic jiného na světě. Zdůrazňuje tak výjimečnost, avšak zároveň univerzálnost tohoto zázračného pokrmu, který Bůh daroval svému lidu, aby v poušti nezemřel. Konkretizuje manu, nechce, aby ji čtenář vnímal jako tajemný zázrak. Motivem země jako prostřeného stolu a popisem many Petiška text biblického příběhu ozvláštnil a přiblíţil mladému čtenáři. Předloţil mu zajímavé obrazy i podnět k zamyšlení. Nejzásadnější rozdíl ve zpracování daného biblického příběhu Petiškou a Olbrachtem spočívá v Petiškově eliminaci Desatera. Oba autoři si dobře uvědomují důleţitost daného momentu v příběhu, celkem detailně uvádějí okolnosti, které předcházely i doprovázely předání Boţích přikázání izraelskému lidu. Olbracht dokonce vyčleňuje samostatnou kapitolu, která nese název Desatero boţích přikázání. V Petiškově textu vůbec nezazní výraz „Desatero“. Ačkoliv převáţná část Petiškových úprav biblického textu směřuje k jeho konkretizaci, tentokráte autor zobecňuje. Konkrétní body Desatera čtenář v jeho zpracování nenajde: „Kdyţ se pak navrátil z hory k Izraelcům, svolal všechen lid a kázal mu, jaká přikázání a zákony mu svěřil Jahve. Podle nich měli Izraelci ţít, udrţovat právo a spravedlnost.“398 Ve většině svých vyprávění Petiška klade důraz na charakterizaci postav a morální stránku příběhu, naopak oslabuje jeho stránku náboţenskou a informativní. V daném případě jsou však zřetelné ještě další autorovy motivy k potlačování náboţenské stránky biblického příběhu. Petiška Desatero z příběhu vypustil nejen proto, ţe povaţuje náboţenskou stránku textu za podruţnou, ale zřejmě především s ohledem na věk adresátů a na dobu vzniku díla. Čtenář je pro Petišku základním kritériem při výběru látky, motivů i postav. Desatero v sobě zahrnuje určité morální zásady, které se týkají dospělých, konkrétně přikázání: Nezabiješ!, Nesesmilníš!, Nepoţádáš manţelky bliţního svého! Těţko by mohl autor tato přikázání eliminovat a uvést Desatero neúplné, obsahující jen zásady týkající se dětského čtenáře. Petiška nezatěţuje čtenáře jednotlivými body Desatera, nechce vystupovat v roli mentora, který dává mládeţi příkazy. Volí vhodnější formu, přiměřenou věku adresátů – vypravuje. Morální zásady Desatera uplatňuje na jiných místech v textu (neţ například Olbracht). Ukazuje je čtenáři na příkladech konkrétních ţivotních situací, v nichţ se ocitají postavy biblických příběhů. Podává čtenáři různá řešení těchto situací a motivuje ho k vytvoření vlastního úsudku. Prostřednictvím svých příběhů poskytuje mladému čtenáři vzor, poučení i varování. Dílo Příběhy, na které svítilo slunce, vyšlo v roce 1967. V čase totality 396
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 181. Bin Gorion: Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 292 [online] 2008. Porovnání Petiškova úryvku s překladem odpovídajícího úryvku v německém midraši viz přílohu III. 398 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 181-182. 397
92
byly náboţensky laděné texty zapovězeny, kniha tedy vyšla zřejmě díky momentálnímu uvolnění politické situace. Pokud Petiška chtěl, aby dílo vyšlo úplné, včetně Bájí a pověstí starého Izraele, nikoliv jako v roce 1979 jen s bájemi egyptskými a mezopotamskými, byl donucen k určitým ústupkům. Jedním z nich mohlo být právě vynechání Desatera ze starozákonního příběhu o Mojţíšovi. Politická situace byla pravděpodobně také jednou z příčin, proč Petiška z biblických textů eliminoval motivy zázraků (například v příběhu o Samsonovi), vyhýbal se náboţensky zabarveným místům v textu (chybí zmínka o sedmém dni stvoření), nechával postavy jednat více samostatně (Samson, Júdit), přibliţoval příběhy k jiným ţánrům, zejména báji či pohádce (příběh o stvoření světa). Těsně před závěrem Petiška příběh rozšiřuje syntézou ţidovských pověstí399 o králi Ógovi, obru, kterého Mojţíš s Jahvovou pomocí přemohl. Vloţenou epizodou autor příběh pro mladého čtenáře jiţ tak rozsáhlý a sloţitý prodluţuje a komplikuje. Odvádí jej od hlavní dějové linie příběhu, aniţ by prostřednictvím vloţené pověsti rozvíjel charakteristiku postavy či morální poslání biblického příběhu. Olbracht se o bášanském králi Ógovi a jeho bitvě s Izraelci v příběhu vůbec nezmiňuje, i kdyţ ve Starém zákoně uvedena je. Mojţíš zde nevystupuje v roli hrdiny, je spíše nástrojem v Hospodinových rukou. Olbracht upřednostňuje vzhledem k záměru svého díla spíše boje výrazných hrdinů, jakými jsou například Samson, David, Júdit či Ester. Závěr příběhu tvoří oba adaptátoři vlastní. Ačkoliv se inspirují starozákonními ději, nevycházejí přímo z poslední kapitoly knihy Deuteronomium nazvané Mojţíšova smrt. Dobře si uvědomují, ţe popis země zaslíbené obsaţený v této kapitole zdaleka neodpovídá věku ani znalostem jejich zamýšlených adresátů. Ona země zde není nikterak charakterizována, její popis spočívá v podstatě jen ve jmenovitém výčtu jejích částí: „Mojţíš vystoupil z Moábských pustin na horu Nebó, na vrchol Pisgy; ta je naproti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gileád aţ po Dan, celý kraj Neftalího i zemi Efrajimovu a Manasesovu a celou zemi Judovu aţ k Zadnímu moři, i Negeb a okrsek Jerišské pláně, Palmové město aţ k Sóaru.“ (Dt 34, 1-3) Text je přesycen toponymy, které čtenáři znemoţňují vytvoření jakékoliv konkrétní představy o zaslíbené zemi. Ačkoliv se Olbracht při zpracování všech starozákonních příběhů drţí své předlohy více neţ Petiška a jeho texty obsahují mnohdy příliš místních názvů, jmen či číselných informací a zatěţujících detailů, v daném případě pociťuje také on potřebu vytvořit text vlastní a toponyma eliminovat: „Před Mojţíšem se rozprostírala rovina slíbená praotcům, údolí Jericha osázené palmami, kraj úrodný a krásný, mlékem a medem oplývající, aţ k moři nejdalšímu.“400 Petiška jde při popisu jako obvykle více do detailu a konkretizuje: „Daleko viděl Mojţíšův zrak. Viděl krajiny, kde panoval mír a kde se popásala veliká a tučná stáda ovcí, viděl utěšené palmové háje, zelenající se vinice na svazích, fíkovníky obtíţené ovocem a jiskřící hladiny rybnatých řek.“401 Mnoţství a rozmanitost přívlastků v Petiškově úryvku umoţňuje čtenáři vytvořit si jasnou představu o vzhledu a bohatství země. Jeho slova ve čtenáři oproti výše citovaným větám starozákonním vyvolávají pozitivní emoce. V obou zpracováních biblického příběhu pak vypravěč pokračuje výčtem převáţně negativních 399
Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 111-112 a 314-317 [online] 2008. 400 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 91. 401 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 185.
93
ţivotních událostí, jeţ jsou však doprovázeny momenty pozitivními. V Olbrachtově verzi je to vyjádřeno formou Mojţíšových reminiscencí: „A vzpomínal na čtyřicet let, po které vedl Izraelské z Egypta aţ na toto místo […] na hlad a utrpení, na boje, na vítězství, která mu Hospodin dával, i na poráţky, jimiţ jej trestal. A v srdci se radoval, ţe bylo mu dáno zemi zaslíbenou viděti.“402 V Petiškově příběhu jsou tyto události líčeny tak, ţe je Mojţíš vidí v přítomném okamţiku před sebou, čímţ úryvek nabývá na větší dramatičnosti a aktuálnosti: „Viděl končiny týrané válkou, města obrácená v trosky, zpustošenou úrodu a dým stoupající z poţárů. Viděl celý svět v jeho radostech i strastech ode dne stvoření aţ k poslednímu dni. Nakonec mu Jahve ukázal rajskou zahradu Eden se spravedlivými, kteří se tam procházeli.“403 Oba autoři v citovaných úryvcích shrnují základní děj celého příběhu. Petiška dokonce události zasazuje do širšího rámce věčnosti, Mojţíš vidí pozitiva i negativa světa od jeho počátku do konce, jímţ není smrt, nýbrţ posmrtný ţivot. V posledních větách příběhu se oba autoři shodně, dle pramenného textu bible (Dt 34, 6), zmiňují o Mojţíšově smrti a o tom, ţe „nikdo z lidí neví, kde má hrob“404. Olbracht akcentuje význam hlavní postavy závěrečnou poznámkou o velkém smutku Izraelských nad Mojţíšovou smrtí, Petiška poslední větou zdůrazňuje jeho nesmrtelný odkaz: „Ale jeho zákony a rady neulehly do hrobu s ním. Izraelský lid je předával z pokolení do pokolení.“405
402
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 91. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 185. Obdobné motivy viz: Bin Gorion, Micha, Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 346 [online] 2008. 404 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 185. 405 Tamtéţ. 403
94
3.2.9 Analýza příběhů s výrazným hrdinou z izraelského lidu zaměřená především na Petiškův způsob charakteristiky postav a na zdůraznění morálního poselství příběhů: Příběh o největším izraelském siláku Samsonovi, Příběh o Saulovi, který hledal oslice, a nalezl království, a o ţivotě slavného izraelského krále Davida, Příběh o moudrosti izraelského krále Šalomouna, o stavbě Jeruzalémského chrámu a o králi duchů Asmodeovi, Příběh o statečné dívce Judit, která se vydala zachránit své krajany před mocným nepřítelem. Komparativní analýza jmenovaných příběhů probíhala oproti ostatním deseti analýzám ve čtyřech fázích: jako první proběhlo srovnání jednotlivých adaptací biblických příběhů Petišky a Olbrachta s jejich pramennými texty bible (Petiškova úprava s ekumenickým překladem Starého zákona a Olbrachtova adaptace s Biblí kralickou). Druhým krokem byla komparace textů Petiškových s ţidovskými interpretacemi a pověstmi, konkrétně s německými texty v prvním vydání díla Die Sagen der Juden (1927)406 Michy Josefa bin Goriona. Petiškovy příběhy byly porovnávány s vybranými midraši, v nichţ vystupují uvedení izraelští hrdinové a jeţ jsou obsaţeny v pátém svazku tohoto Gorionova díla. Ve třetí fázi pak byla srovnávána obě zpracování biblických příběhů pro mládeţ, čili text Petiškův s Olbrachtovým. V daném případě přibyla navíc fáze srovnání všech čtyř příběhů upravených Petiškou a Olbrachtem navzájem, čili komparativní analýza čtyř Petiškových a osmi Olbrachtových kapitol407. Cílem této analýzy není upozornit na veškeré detaily odlišující zpracování Petiškovo a Olbrachtovo, ale zaměřit se na rozdílné řešení konkrétních problémů u obou autorů. Zvláštní pozornost je věnována zejména způsobu charakteristiky postav hrdinů a předání morálního poslání příběhů mládeţi. S akcentováním morální stránky příběhů souvisí potlačení jejich stránky informativní a náboţenské. Dané biblické příběhy připomínají ţánr legendy. Ačkoliv hlavními postavami nejsou světci, vystupují zde bibličtí hrdinové proslulí nějakou výraznou ušlechtilou vlastností (či vlastnostmi), přičemţ se tato vlastnost stala jejich stálým přívlastkem a ony postavy literárními typy: silný (a statečný) Samson, moudrý (a spravedlivý) král Šalomoun, statečný (a moudrý) král David, statečná (a krásná) Júdit. Zmíněné příběhy jsou ve stejném pořadí řazeny v dílech obou autorů. V Petiškově úpravě je však před příběhem o Júdit ještě zařazen příběh o Jonášovi, který byl podroben samostatné analýze. Příběh o Jonášovi se liší zejména proměnou hlavní postavy v průběhu děje. V adaptaci Olbrachtově je příběh o Davidovi a Saulovi podstatně rozsáhlejší neţ v díle Petiškově a je rozčleněn do několika samostatných kapitol: David a Goliáš, Saulova nenávist, Král David zpívá ţalmy, Davidův hřích, Trest Davidův. Čtyřem kapitolám Petiškovým tedy v rámci dané analýzy odpovídá osm kapitol Olbrachtových. Olbracht čerpal látku pro zmíněné příběhy ze Starého zákona Bible kralické: z Knihy Soudců látku pro kapitolu o Samsonovi, z První a Druhé knihy Samuelovy a První Paralipomenon látku pro kapitoly o Saulovi a Davidovi, z První knihy Královské a Druhé Paralipomenon pro kapitolu o Šalomounovi, mimo jiné pak četné chvalozpěvy z knihy Ţalmů a také verše z Písně písní. Pro příběh o Júdit 406
Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, 498 s. [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. Dále jen zkrácená citace. 407 Olbracht má ve své adaptaci starozákonních příběhů odlišné členění kapitol, viz dále.
95
obsaţený v deuterokanonické knize Júdit Starého zákona musel Olbracht pouţít jiný zdroj neţ Bibli kralickou, jeţ obsahuje jen knihy kanonické. Petiška se inspiroval shodnými knihami Starého zákona jako Olbracht, ale ekumenickým vydáním. Na rozdíl od Olbrachta nevyuţívá biblickou poezii a příběhy rozvíjí dle svého zvyku motivy a epizodami z ţidovských midrašů. Aby byly zřetelné výsledky komparativní analýzy, je zapotřebí uvést alespoň ve stručnosti základní obsah i poslání jednotlivých příběhů a upozornit na rozdíly ve zpracování obou autorů týkající se zařazených a nezařazených motivů a epizod. Poslání všech zmíněných příběhů je velmi podobné: příběh má mládeţi poskytnou morální vzor, představit hrdinu statečného, moudrého, silného a odhodlaného bojovat pro dobrou věc prostředky, které mu byly dány, hrdinu, s nímţ se čtenář zpravidla touţí identifikovat. Pramenný biblický text měl samozřejmě v první řadě utvrdit ţidovstvo v poslušnosti Zákona a posilovat jeho víru v jediného Boha. Petiška tento náboţenský aspekt biblických textů výrazně oslabuje408, naopak akcentuje zejména morální stránku příběhu a charakteristiku postav především vloţenými motivy a epizodami z jiných pramenů. Olbracht vzhledem k pohnuté době vzniku díla a vzhledem ke svému záměru zdůrazňuje u postav obzvláště jejich hrdinství, statečnost a odhodlání k boji za svůj národ. Při psaní díla usiloval mimo jiné především o povzbuzení utlačovaného českého lidu a o zvýšení jeho národního sebevědomí. Proto ve své adaptaci věnuje hodně prostoru právě vyprávění o válkách a bojích za osvobození. Pokud rozšiřuje text předlohy, pak to činí právě v takovýchto pasáţích. Z předlohy vybírá látku, na níţ lze ukázat odvahu hrdinů. Proto zařazuje do svého díla oproti Petiškovi také další příběhy s výrazným statečným hrdinou například: postavy Jozue a dívka Raab v příběhu o dobytí Jericha nebo Gedeon v příběhu Tři sta muţů statečných více neţ třicet tisíc, dále Jeftova dcera a Ester v kapitolách Těţká oběť a Královna Ester.
O Samsonovi Samson se narodil jako Boţí zasvěcenec, proto se nesměla jeho hlavy nikdy dotknout břitva. Vyrostl ve statného, nadmíru silného jinocha (Sd 13). Kdyţ se stal muţem, vybral si za ţenu dívku z rodu Pelištejců, čímţ rodiče zarmoutil, protoţe to byli nepřátelé Izraelců. Samson se nenechal odradit od svého rozhodnutí. Bůh mu ţenu sám vybral, aby Pelištejce rukou Samsona potrestal. Po cestě na námluvy přemohl Samson holýma rukama lva. Kdyţ šel pak s rodiči na svatbu se svou vyvolenou, odbočil z cesty, aby se podíval, co ze lva zbylo. Zůstala z něho kostra, v níţ se usadil roj včel, jejichţ med Samson pojedl. Při svatební hostině dal mládencům v domě nevěsty hádanku: „Ze ţrouta vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost.“409(Sd 14, 14) Mládenci neznali odpověď na Samsonovu hádanku, báli se, ţe prohrají sázku a budou mu muset dát své košile a šaty. Naléhali proto na jeho ţenu a vyhroţovali jí, ţe spálí její dům. Ţena vymámila ze Samsona rozluštění, řekla jim jej, a Samson měl dát mládencům třicet košil a šatů. Rozzlobil se pro tu zradu a pobil třicet Pelištejců, jejichţ oděv dal oněm mládencům (Sd 14). Po nějaké době se rozpomněl na svou ţenu a chtěl se k ní vrátit, avšak její otec ho k ní nepustil, protoţe ji dal jinému. Zrazený Samson se rozhněval na Pelištejce a odešel se slibem, ţe jim bude jen škodit. Svázal lišky, zapálil jim ohony a spálil svým nepřátelům úrodu. Vydal se sám Izraelským, aby jej svázali a předali ho Pelištejcům. Oslí čelistí pak pobil tisíc nepřátel. Byl 408 409
Podrobněji k dané problematice viz analýzu příběhu o Mojţíšovi. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Sd 14, 14.
96
velmi silný, nikdo ho v boji neporazil (Sd 15). Přemohla jej aţ ţena z pelištejského rodu Delíla, jiţ si zamiloval. Lstí na něm vymámila, v čem se skrývá jeho síla, a nechala ho ostříhat a zajmout. Pelištejci ho oslepili a uvrhli do ţaláře. Přesto však neztratil odhodlání k pomstě a prosil Boha o příleţitost. S dorostlými vlasy se mu vrátila jeho síla. Při hostině v paláci, na niţ byl přiveden pro potěšení kníţat, zatřásl sloupy paláce a pohřbil tisíce svých nepřátel, s nimiţ tak nalezl společný hrob (Sd 16).
Saul a David V tomto příběhu se nachází nejvíce odlišností410 mezi Petiškovým a Olbrachtovým zpracováním. Petiška do příběhu o Saulovi, který hledal oslice, a nalezl království a o ţivotě slavného izraelského krále Davida v úvodu zařazuje epizody o povolání a pomazání Saula a Davida za krále, které pramení v První knize Samuelově (1 S 9, 3 – 10, 1 a 1 S 16). V Olbrachtově adaptaci o těchto událostech není ani zmínka, začíná rovnou známou kapitolou o boji mezi Davidem a Goliášem. David byl ještě mladý, proto nemohl do války. Jeho otec jej však jednoho dne povolal z pastvy domů, aby donesl svým bratrům do boje jídlo na posilněnou. Kdyţ došel do tábora, uslyšel křik. Obrovský pelištejský bojovník Goliáš, kterého se všichni báli, vyzýval izraelské vojáky do boje. Nikdo se neodváţil. Statečný David, který při ochraně stáda svého otce musel bojovat se lvem či medvědem, se rozhodl Goliášovi postavit. Zbraň i zbroj, jeţ mu byly nabídnuty, odmítl, neb na ně nebyl zvyklý. Vzal si jen pár oblázků a svůj prak. Goliáše, který se mu vysmíval, zasáhl oblázkem do čela a obrovým mečem mu uťal hlavu. Získal si tím velkou slávu (1 S, 17). Avšak král Saul, kterému David hrával na harfu, na něho začal ţárlit a chtěl ho zbavit ţivota. David proto musel z paláce utéct (1 S, 18-19). Ačkoliv měl dvakrát příleţitost krále Saula zabít, neudělal to (1 S 24, 26). Tyto události jsou v Olbrachtově adaptaci součástí kapitoly Saulova nenávist. Bůh byl na Saula pro jeho neposlušnost a zlé činy rozzlobený a poslal proroka Samuela, aby pomazal za nového krále právě Davida. Po Saulově smrti nastoupil na trůn David. Jeho kralování bylo znamenité a sláva velká, izraelští pod jeho vládou porazili mnoho nepřátel (2 S 8-10). Bůh ţehnal jemu i jeho národu a on mu za to pěl ţalmy. Olbracht zde opět vyděluje samostatnou kapitolu Král David zpívá ţalmy, zatímco Petiška se o této záleţitosti vůbec nezmiňuje, čímţ v daném případě příběh ochuzuje o podstatnou informaci. Následuje zvrat v ději. Král David, kterého si Bůh velmi oblíbil, zhřeší a je potrestán. Olbracht o tom vypráví v kapitolách Davidův hřích a Trest Davidův. Petiška shrnuje všechny události v rámci jediné kapitoly. David se zamiluje do krásné Bat-šeby, s níţ se dopouští cizoloţství a ona otěhotní. David proto posílá jejího muţe Urijáše do boje na jistou smrt. Bůh se na něho velmi rozhněvá, posílá k němu proroka Nátana (2 S 11-12). Trestá ho na jeho synech. Nejdříve umírá syn, kterého mu porodila Bat-šeba, poté i jeho syn Abšalóm, který ve své zpupnosti a pýše proti svému otci vzbouřil jeho lid, vedl proti němu válku a nakonec zemřel. David, který získal zpět své království, je velmi zarmoucen (2 S 13-19).
O Šalomounovi Před svou smrtí dal David pomazat za krále svého osmnáctiletého syna Šalomouna, který se stal nejslavnějším králem všech dob. Za čtyřicet let jeho vlády nebyly války, země se rozšiřovala a vzkvétala. Nechal vystavět Jeruzalémský chrám (1 Kr 6-8, 2 Pa 2-7). Dle bible sloţil tři tisíce přísloví a přes tisíc písní. Svou moudrostí a spravedlností převyšoval všechny panovníky. Jeho moudrost přijela obdivovat i královna ze Sáby (1 Kr 10). Kdyţ se mu ve snu zjevil Bůh a řekl mu, ať ţádá, co chce, neţádal ho Šalomoun ani o bohatství, ani o slávu či dlouhý věk, ani o smrt nepřátel, ale o moudrost a umění vládnout. Bůh si ho proto velmi oblíbil a za to, ţe ţádal moudré a rozumné srdce, mu navíc daroval i slávu a moc (1 Kr 3, 5-15). Šalomoun soudil lid spravedlivě a moudře. Jednou k němu přišly dvě ţeny a chtěly, aby je rozsoudil. Obě tvrdily, ţe jim patří dítě, které přinesly. Jedna 410
Míněno je zde nejvíce odlišností z výše uvedených čtyř příběhů.
97
ho prý druhé v noci vzala, kdyţ ta druhá své stejně staré ve spánku zalehla. Šalomoun vzal meč a chtěl dítě spravedlivě rozdělit, rozetnout ho na dvě poloviny. Ţena, jeţ byla jeho matkou, se strašlivě vylekala a řekla, ať dá synáčka té druhé, jen ať mu neubliţuje. Ta druhá ţena chtěla, ať ho rozetne a nepatří ani jedné z nich. Z toho moudrý král poznal, která z nich je pravá matka a té dítě dal (1 Kr 3, 16-27). Příběh v Olbrachtově úpravě je krátký, obsahuje však všechny důleţité informace. Petiškova kapitola nese titul Příběh o moudrosti izraelského krále Šalomouna, o stavbě Jeruzalémského chrámu a o králi duchů Asmodeovi. Autor příběh rozvádí četnými epizodami z ţidovských midrašů: v úvodu vkládá epizodu z Šalomounova dětství o tom, jak ještě jako dítě zachránil svého otce Davida před smrtí a jeho vojsko před poráţkou. Dále vkládá popis Šalomounova trůnu, jemuţ věnuje více textu neţ líčení stavby chrámu. Druhá část Petiškova titulu je proto zavádějící, o stavbě Jeruzalémského chrámu se Petiška zmiňuje ve čtyřech větách. Velice rozsáhlé jsou dvě epizody dokládající – vedle biblické epizody o dvou ţenách vedoucích spor o dítě - Šalomounovu moudrost a také vloţený příběh o králi duchů Asmodeovi, který měl králi Šalomounovi sehnat červa Šamira, jenţ provrtá kaţdý kámen a kterého potřebuje ke stavbě chrámu, při níţ nesmí být pouţity ţelezné nástroje. Několikastránkové epizody jsou natolik široké a zdlouhavé, ţe v daném případě čtenáře odvádějí od děje hlavního příběhu a mohou dokonce působit demotivačně. Paradoxně se Petiška vůbec nezmiňuje například o návštěvě královny ze Sáby či o Šalomounově umění tvořit přísloví a písně. O obojím se čtenář dočte v Olbrachtově adaptaci příběhu, která podává čtenáři přesnější a výstiţnější zvěst o králi Šalomounovi neţ úprava Petiškova.
Júdit Látku k příběhu čerpali oba autoři z deuterokanonické knihy Júdit. Asyrský král Nebúkadnesar získával v bojích stále více území. Pověřil svého vojevůdce Holoferna, aby mu podmanil všechna království. Izraelci se rozhodli bránit a opevnili svá města. Jedním z nich byla Betúlie. Holofernés nechal obsadit všechny zdroje vody a vodní prameny. Obyvatelé města trpěli ţízní, reptali a chtěli se vzdát nepříteli. Uzijáš s představenými města se snaţil lidi utěšit a navrhl počkat ještě pět dní, jestli Hospodin nějak nezasáhne. Ve městě ţila krásná a váţená vdova Júdit, jejíţ muţ zemřel na úpal. Kdyţ se dozvěděla o pětidenní lhůtě dané Bohu, velmi ji pobouřila opováţlivost a malověrnost jejího lidu. Domlouvala izraelským, ţe by neměli podrobovat Boha zkoušce, neznají jeho úmysly. Měli by se modlit a vyčkávat. Připomněla jim zkoušku, kterou připravil Hospodin Abrahámovi, kdyţ chtěl po něm obětovat Izáka. Kdyţ viděla pasivitu a bezmocnost ostatních obyvatel, rozhodla se vzít osud města do vlastních rukou. Vešla do modlitebny, posypala si hlavu popelem a modlila se k Bohu, aby jí pomohl. Poté svlékla šat svého vdovství, umyla se, namazala vonnou mastí, vzala si nejkrásnější šaty a ozdobila se šperky. Se svou sluţebnou se vydala za Holofernem do nepřátelského tábora. Řekla mu, ţe opustila město, protoţe bude poraţeno a stihne jej strašlivý Boţí trest. Předstírala, ţe mu chce pomoci dobýt Betúlii. Vojevůdce byl Júditinou krásou a výmluvností okouzlen, nabídl jí stan ve svém táboře. Pravidelně v noci opouštěla se svou sluţebnou tábor pod záminkou, ţe se odchází modlit. Čtvrtého dne pozval Holofernés Júdit, aby s ním a jeho veliteli hodovala. Jedli a pili nadmíru, nakonec zůstali ve stanu jiţ jen Júdit a Holofernés, který zmoţen vínem usnul. Júdit uchopila vojevůdcův meč, sťala mu hlavu, dala ji své sluţebné, aby ji ukryla do vaku, a obě odešly z tábora, jako by se šly modlit. Kdyţ se vrátily do Betúlie, Júdit vyňala Holofernovu hlavu z vaku a vyzvala lid k chvále Hospodina, který její rukou zabil nepřítele. Izraelci pak jiţ snadno porazili zmatené Asyřany, kteří místo svého vojevůdce našli jen jeho bezhlavé tělo.
98
Petiška oslabuje informativní stránku biblického textu. Eliminuje místní názvy, jména, číselné údaje, nepodstatné detaily či informace, které čtenáře zatěţují, jako genealogické řady, náboţenské předpisy a jiné. V příběhu o Samsonovi Petiška na rozdíl od Olbrachta vynechává většinu toponym: Tamnata, Aškalon, hora Etam, (Ramat) Lechi, Hebron 411, podruţná antroponyma například jméno pelištejského412 boha Dágona413, ale také číselné údaje i měrové a váhové jednotky například tisíc sto lotů stříbra414. V příběhu o Šalomounovi eliminuje Petiška opět řadu informací, které se vyskytují v Olbrachtově verzi příběhu: David kraloval čtyřicet roků, zemřel jsa stár sedmdesát let, po něm se stal králem osmnáctiletý Šalamoun415, panoval nad královstvími od řeky Eufratu aţ k zemi filištínské a aţ ke končinám egyptským416, jméno místa, kde se Šalomounovi zjevil Bůh ve snu, Gabaon417, dále detaily o Jeruzalémském chrámu například měl pět set zlatých štítů418. V příběhu o Saulovi a Davidovi vynechává Petiška například jméno Davidova otce Jišaje/Izaie419, vojevůdce Jóaba420 či místní názvy Ekrón/Akaron, Šaaraim/Saraim, Gát,421 jeţ uvádí Olbracht. Mimoto nese dle Petiškovy verze příběhu David svým bratrům do tábora jen chleby a sýry, nikoliv éfu praţeného zrní422, jak je tomu ve starozákonním textu, ale i v německém textu midraše423. Petiška se touto eliminací vyhýbá řešení otázky měrové jednotky čtenáři neznámé. Olbracht nahrazuje éfu neutrálním výrazem míra424, čímţ zachovává informaci z pramene, aniţ by bylo potřeba čtenáři vysvětlovat její význam. V příběhu o Júdit Petiška vynechává například jméno představeného města Betúlie Uzijáše/Oziáše425, neboť jej povaţuje za nepodstatné. Jména krále Nabukadnesara a jeho vojevůdce Holoferna však zachovává, ačkoliv jsou pro mládeţ obtíţně vyslovitelná. Uvědomuje si potřebu ponechat určitá jména postav v příběhu, aby čtenář nepovaţoval příběh za pohádku, aby pochopil, ţe ony události jsou reálné a skutečně se děly. Vynecháním výše uvedených informací Petiška s ohledem na adresáty záměrně oslabuje informativní stránku biblického textu a usnadňuje jim orientaci v ději příběhů. Petiška oslabuje také náboţenskou stránku biblických příběhů. Kromě toho, ţe vyslovuje proti ţidovské tradici pravé jméno izraelského Boha a pojmenovává jej zpravidla Jahve namísto Bůh, Hospodin či Pán, dále celkově minimalizuje výskyt Boţího jména v textu, vynechává náboţensky zabarvené motivy či dokonce epizody. V příběhu o Samsonovi hned 411
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 106, 107, 108, 108, 111. V ekumenickém překladu je národ nazýván Pelištejci, v Petiškově zpracování Filištíni a v Olbrachtově adaptaci Filištínští (dle Bible kralické). Při psaní místních i osobních jmen se drţíme podoby pouţívané v ekumenickém překladu bible. Výjimkou jsou citáty, v nich je zachována podoba pramenného textu. 413 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 112. 414 Tamtéţ, s. 111. 415 Tamtéţ, s. 142. 416 Tamtéţ. 417 Tamtéţ. 418 Tamtéţ. 419 Tamtéţ, s. 116. V případě, ţe se výrazně liší podoba názvu města ve Starém zákoně ekumenického překladu od podoby názvu města v Olbrachtově zpracování, je starozákonní verze jména uvedena před a Olbrachtova verze jména za lomítkem. 420 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 135. 421 Tamtéţ, s. 121. 422 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, 1 S 17, 17. 423 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 106 [online] 2008. 424 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 117. 425 Tamtéţ, s. 152. 412
99
na začátku příběhu vynechává látku téměř celé třinácté kapitoly Knihy Soudců, jejímţ obsahem je zvěstování narození Boţího zasvěcence Samsona. V Olbrachtově adaptaci je tato událost líčena na celé straně, zatímco Petiška ji – nechtě zdůrazňovat Boţí zázrak – shrnuje ve třech větách: „Neţ se Samson narodil, navštívil jeho matku anděl a ohlásil jí: „Narodí se ti syn a bude pomáhat izraelským v boji proti nepřátelům. Uţ od dětství bude zasvěcen Jahvovi a břitva se nesmí dotknout jeho vlasu.” “426 Olbracht epizodu o zvěstování dále rozvíjí a vysvětluje čtenáři dle svého pramene náboţenské předpisy: „stal se nazarejským, to jest svatým před Hospodinem. Jest pak zákon pro nazarejské, ţe po všechny dny svého nazarejství nepojedí pokrmu nečistého, nepoţijí nic z vinné révy od zrnka aţ do šupiny, nevejdou k tělu umrlému, ţe se nedotkne břitva jejich hlavy a ţe nechají růsti své vlasy.“427 Petiška vynechává také epizodu o dalším zázraku – obsaţenou v bibli i v Olbrachtově adaptaci – v níţ dostal Samson po náročném boji s Filištíny obrovskou ţízeň a ţádal Hospodina o záchranu. Bůh jej vyslyšel, otevřel skálu a ta vydala pramen (Sd 15, 18-20). Biblický výrok: „Hospodin od něho odstoupil.“ (Sd 16, 20) nahrazuje Petiška neutrálním: „Ale s vlasy ho opustila síla.“428 a analogicky také Olbrachtův výrok: „cítil, jak do něho znovu vchází síla Hospodinova“429 nahrazuje vlastním: „Samsonovi se s novými vlasy vrátila nová síla.“430 Petiška eliminuje z příběhu jméno Boha, nikoliv však pouze křesťanského, ale boha vůbec. Zjednodušuje například biblické: „Pelištejská kníţata se shromáţdila, aby obětovala velkou oběť bohu svému Dágonovi.“ (Sd 16, 23) na: „filištínská kníţata oslavovala svátek svého boha“431. Kromě jména boha Dágona zároveň vynechává z příběhu náboţenský motiv oběti. V závěru starozákonní verze příběhu prosí Samson Boha o navrácení síly, aby se mohl pomstít za své vypíchnuté oči: „I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mě a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Boţe […]” “ (Sd 16, 28). Zatímco Olbracht zmíněnou modlitbu přejímá z Bible kralické, Petiška celý úryvek opět vynechává. V příběhu o statečném Davidovi bojujícím s Goliášem zazní v Písmu i adaptaci Olbrachtově Davidova slova určená obrovi: „Jdeš na mne s mečem, kopím a štítem, ale já na tebe jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk izraelských, kterému jsi utrhal. Dnes zavře tě Hospodin v mou dlaň, zabiji tě, setnu z tebe hlavu […] a pozná celá země, ţe jest v Izraeli Bůh […], ţe Hospodin nevítězí mečem.“432 V adaptaci Olbrachtově pak David po slavném vítězství v noci pod nebeskou klenbou děkuje Bohu a jásá: „Z celého srdce miluji tě, Hospodine! Hospodin skála má a hrad můj i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v něhoţ naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.“433 Inspirací pro tento vlastní závěr příběhu byla Olbrachtovi slova osmnáctého ţalmu. V Petiškově úpravě příběhu o Davidovi čtenář nenalezne ani jeden z citovaných úryvků. V příběhu o Šalomounovi je obzvláště markantní autorova tendence minimalizovat výskyt Boţího jména v textu. Na téměř desítce stran zazní jméno Jahve jen třikrát: Poprvé, kdyţ Šalomoun na Jahvovu výzvu, ať ţádá, co chce, prosí o 426
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 186. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 106. 428 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 191. 429 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 115. 430 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 192. 431 Tamtéţ, s. 191. 432 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 118. Vychází z textu Bible kralické (1 S 17, 4547). 433 Tamtéţ, s. 121. 427
100
rozumné srdce a spravedlivý úsudek. Podruhé, kdyţ se vypravěč zmiňuje o tom, ţe „Jahve kdysi na hoře Sinaj rozkázal, ţe se při stavbě chrámu nesmí pouţít ţelezných nástrojů.“434. Potřetí, kdyţ se Šalomoun v závěru příběhu diví, „proč se vámi [démony] Jahve tak chlubí“435. V příběhu o Júdit dochází rovněţ k eliminaci náboţensky zabarveného motivu: dle biblického i Olbrachtova textu se Júdit, těsně před tím, neţ utne Holofernovi hlavu, „s pláčem modlila mlčky, jen pohybujíc rty“436. Petiška toto místo v textu nahrazuje vlastními slovy s odlišným významem: „Počkala ještě chvíli, dokud Holofernes tvrdě neusnul.“437 Petiškova věta v textu působí naprosto přirozeně, jako by tam patřila, autor však oslabuje náboţenský aspekt příběhu. Potlačení náboţenské stránky textu se odráţí rovněţ v charakterizaci postav. Petiška své hrdiny často staví do přirozenějšího světla, jsou méně zázrační, spoléhají více na své schopnosti (sílu, moudrost, statečnost), jednají více samostatně, nejsou odkázáni na pomoc shůry, na Boţí zázrak. Například v příběhu o Samsonovi Petiška záměrně z pramenných textů vynechává ony zázraky a akcentuje jeho sílu. V závěru příběhu o Júdit dokonce přímo vyslovuje, ţe „spoléhala na své síly“438. Více neţ víra v Boha jsou u postavy v Petiškově zpracování akcentovány: odvaha k činu, sebeobětování, ale také moudrost a důvtip. Petiška zná míru, jak napsat příběh tak, aby hrdina a jeho jednání působili přirozeně. Nejmarkantnějším příkladem je právě příběh o statečné Júdit, v němţ ţena brutálně zavraţdí člověka, muţe, přesto však to čtenář od začátku příběhu očekává a není tím nikterak překvapen či vyděšen. Petiška tento čin zasadí do příběhu tak, ţe přirozeně vyplyne z děje a čtenář chápe, ţe se takovéto věci v dávných dobách skutečně děly. Petiškovi jde v první řadě o zdůraznění parabolického významu textu. Záleţí mu na tom, aby mladí čtenáři skutečně pochopili mravní poselství jednotlivých biblických příběhů, potaţmo celého díla. Akcentuje proto morální stránku příběhu. Tento jeho záměr úzce souvisí se zdůrazněním charakteristiky postav, zejména hlavních. Obojího dosahuje různými prostředky, především však amplifikací motivů z ţidovských midrašů. Často vloţeným motivem popřípadě epizodou dokládá charakter hlavní postavy a zároveň posiluje morální stránku příběhu. Postavy mají v Petiškových příbězích zásadní význam. Obzvláště markantně se tato tendence projevuje právě u příběhů s výrazným hrdinou, jenţ se stává nositelem děje. Postavy autor charakterizuje jednak přímo, daleko více však prostřednictvím jejich jednání. Hned na začátku příběhu Petiška zpravidla - po úvodní větě obsahující často nějaké moudro - přistupuje k hlavní postavě (výjimkou je Júdit). Autor uvádí vedle biblické podoby jména hlavní postavy také jeho podobu hebrejskou: například v příběhu o Samsonovi „Izraelci mu říkali Šimšon“439, dále Saul, „kterému říkali Hebrejci Šaúl“440, „král Šalomoun,
434
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 214. Tamtéţ, s. 216. 436 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Júd 13, 4. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 155. 437 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 231. 438 Tamtéţ, s. 232. Konkrétní příklady viz níţe. 439 Tamtéţ, s. 232. 440 Tamtéţ, s. 193. 435
101
hebrejským jménem Šelómó“441. Petiška zařazením hebrejské podoby jména do textu poukazuje na fakt, ţe kromě Starého zákona čerpá látku pro své izraelské příběhy z ţidovských pověstí a midrašů. Poté většinou příběh pokračuje krátkým pojednáním o původu hrdiny, popřípadě o jeho zasvěcení. V příběhu o Samsonovi je jeho poslání vyřčeno hned v prvním odstavci: „Ve zlých dobách útisku povstal z izraelského národa silák Samson, aby svému lidu dodal odvahy a posílil jej v boji proti utlačovatelům. […] V jeho jméně slyšíme hebrejské jméno slunce – šemeš – i jméno starého slunečního boha Šamaše. Samson vyšel z izraelského národa, jako z hor na obzoru vychází slunce zvěstující den.“442 Metaforický ráz druhé části úryvku a motiv slunce korespondují se samotným titulem celého díla443, ale také s autorovým konstatováním v úvodní větě příběhu: „Nikdy nebylo světla bez stínu, nikdy nebyli Izraelci bez nepřátel.“444. V poetickém přirovnání se zřetelně projevuje Petiškova tendence hledat a vytvářet souvislosti - mnohdy smyšlené - mezi jevy z běţného ţivota, jevy biblickými a jevy midrašovými. Zde konkrétně poukazuje na souvislost původu Samsonova jména s jeho ţivotním posláním. Jedná se zřejmě o autorovu domněnku, v bibli se o této souvislosti nepíše a v midraších věnovaných událostem ze Samsonova ţivota stojí jen zmínka o tom, ţe jeho jméno je Slunce445. Petiška vloţeným úryvkem příběh lyrizuje, ozvláštňuje a dodává mu podobu báje, mýtu. Po uvedeném úryvku následuje stručná informace o zvěstování Samsonova narození a o jeho zasvěcení Bohu. Tato látka je v bibli obsahem třinácté kapitoly Knihy Soudců a u Olbrachta je rozvedena na celou stranu446. V příběhu o Saulovi a Davidovi Petiška paradoxně vypravuje o povolání Davida i Saula a o jejich pomazání na krále447, zatímco Olbracht – v jehoţ verzi je příběh mnohem rozsáhlejší, dokonce je rozdělen do čtyř samostatných kapitol – se o těchto událostech vůbec nezmiňuje. V příbězích o Šalomounovi a Júdit se Petiška o původu hlavní postavy nerozepisuje: uvádí, ţe Šalomoun byl synem krále Davida a Júdit byla mladá ţena, které si všichni obyvatelé města váţili a která se stala vdovou, neboť její muţ zemřel před třemi a půl roky při ţních na úpal. V příběhu s ţenskou hrdinkou se autor k hlavní postavě dostává výjimečně aţ téměř v polovině příběhu. Ve všech případech Petiška v textu věnuje ve srovnání s biblí i s Olbrachtem daleko více prostoru charakteristice postav. Vlastnosti postav Petiška zpravidla akcentuje jiţ v samém titulu příběhu, který často vystihuje jeho hlavní obsah či poslání. Oproti prostému Olbrachtovu názvu „O Samsonovi“ nebo „Judit“ podává Petiškův titul čtenáři důleţitou informaci a má zároveň účinek motivační: „Příběh vypráví o největším izraelském siláku Samsonovi“ či „Příběh vypráví o statečné dívce Judit, která se vydala zachránit své krajany před mocným nepřítelem.“ Pro Petišku jsou dlouhé tituly, v řadě případů sloţené aţ ze tří částí, typické. Příliš dlouhý titul 441
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 207. Tamtéţ, s. 186. 443 Příběhy, na které svítilo slunce (1967). 444 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 186. Viz dále. 445 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 63 [online] 2008. Citace: „Ist doch sein Name Sonne wie der Name Gottes, welcher Sonne und Schild ist.“ Překlad: „Vţdyť jeho jméno je Slunce, stejně jako jméno Boha, který je slunce a štít.“ (Přeloţila ZV). Citát vychází z Ţalmu (84, 12). 446 Jsou zde míněny strany rozměru zhruba A4, přičemţ konkrétní údaje jsou zde uvedeny jen orientačně pro potřebu vytvoření přibliţné představy o rozdílech v rozsahu epizod a příběhů. 447 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 193-196. 442
102
však můţe mít efekt opačný čili demotivační, jako je tomu například v případě Petiškova příběhu o Šalomounovi: „Příběh vypráví o moudrosti izraelského krále Šalomouna, o stavbě Jeruzalémského chrámu a o králi duchů Asmodeovi“. První část titulu vystihuje podstatu příběhu. Jeho druhá část je zavádějící, neboť stavbě Jeruzalémského chrámu jsou v příběhu věnovány jen dva odstavce z téměř desítky stran, autor dokonce podrobněji neţ chrám popisuje královský trůn448. Třetí část názvu můţe motivovat čtenáře k četbě, neboť předznamenává událost neznámou a motivem fantastickým i látkově přitaţlivou. Titul však ztrácí na přehlednosti a čtenář můţe být zmaten, co je vlastně podstatou příběhu. V daném případě plní funkci titulu lépe verze Olbrachtova obsahující jen charakteristiku postavy: „O moudrosti Šalamounově“. Přímou charakteristiku postav nalezne čtenář kromě titulů v textech jednotlivých příběhů. Například Samsona popisuje Petiška ve svém zpracování následovně: „silák Samson“, „Samson vzrůstem převyšoval všechny lidi“, „silou nikdo nepřemohl Samsona“449. Postavy vyskytující se v příběhu o Saulovi a Davidovi charakterizuje takto: „Saul byl bojovný král“, David „moudře […] rozumně pečuje o své stádo“, jeho bratři „byli urostlí a statní“, „všichni lidé chválili Davidovu moudrost, i král Saul se jeho moudrosti podivoval“, „obrovský Goliáš […] byl obrovský a všechno na něm bylo obrovské“, „odváţná řeč mladého Davida“, David „srdnatě sestoupil do údolí“, „závist mu [Saulovi] naplnila srdce a ovládl ho hněv“, „David byl skromný, počínal si moudře“, říkal o sobě: „Jsem příliš nepatrný a chudý.“ „Saula se zmocnilo dojetí. Řekl: „Jsi spravedlivější neţ já, Davide.“450. V přímé charakteristice krále Šalomouna klade Petiška přirozeně největší důraz na jeho moudrost: „nejmoudřejší ze všech izraelských králů byl král Šalomoun“, „je moudřejší neţ jeho učitelé“, ale neopomine ani jeho ostatní přívlastky: „stal se i slavným, i bohatým“, „spravedlivě soudil“, „spravedlivý člověk“451. V příběhu o Júdit se autor zaměřil především na postavu hlavní hrdinky, hojně však popisuje také Holoferna: „mladá ţena Judit“, „její prostý a střídmý ţivot“, „nesetkal se ještě s tak krásnou a výmluvnou ţenou“, „připíjel na Juditinu krásu“, „statečná Judit“, „jeho krutému srdci válečníka“, „tvář krutého vojevůdce“452. Oproti biblickému textu a adaptaci Olbrachtově Petiška daleko více vyuţívá charakteristiky postav skrze jejich jednání, nechává čtenáře nahlédnout do nitra postavy, odhaluje mu její myšlenky i emoce, ukazuje čtenáři motiv jejích skutků. Jako základní prostředky k této konkretizaci a akcentování charakteristiky postav slouţí Petiškovi právě ţidovské motivy a epizody, jeţ autor vkládá do příběhu, aby rozvíjel a zdůraznil charakteristiku přímou. Proto není Petiškův Samson „vzrostlý postavou a nadmíru silný“453, jak je tomu v adaptaci Olbrachtově, ale Petiška svou přímou charakteristiku rozvádí obrazným vyjádřením z části pramenícím v midraši: „vzrůstem převyšoval všechny lidi […] Kdykoli se chystal k zápolení, naráţely jeho dlouhé vlasy na sebe a zvonily jako zvonce. Jejich hlas bylo 448
Šalomounův trůn popisuje Petiška velice detailně, vychází z midrašového textu: Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 163-164 [online] 2008. 449 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 186, 186, 190. 450 Tamtéţ, s. 193, 195, 195, 197, 197, 198, 198, 198, 198, 198, 201-202. 451 Tamtéţ, s. 207, 207, 208, 217, 217. 452 Tamtéţ, s. 228, 228, 229, 229, 232, 225, 232. 453 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 106.
103
slyšet široko daleko. Slabým dodával odvahu, poníţené napřimoval a utlačeným přinášel naději.“454 V ţidovském výkladu Písma Petišku konkrétně inspiroval motiv hrdinových zvonících vlasů, který autor obměnil.455 Naráţkou na silný a mocný hlas zvonu vyvolává Petiška ve čtenáři nejen optický, ale i zvukový dojem a vyjádření tak nabývá na efektu. Personifikace zvonů v poslední větě zní, jako by byla vystřiţena z ruské byliny, Samson je líčen jako národní hrdina. Vypravěč působí na čtenářovy city, vyvolává v něm sympatii k hrdinovi a motivuje jej k identifikaci s ním. Od popisu vnějších vlastností, jeţ jsou v případě postavy Samsona klíčové (například na rozdíl od Šalomouna), se autor dostává skrze tuto personifikaci ke zdůraznění charakteru postavy. Metaforickým příkladem Petiška ozvláštňuje příběh, dává čtenáři prostor k vytvoření představy o Samsonových vlastnostech a posiluje morální stránku příběhu. Podobně Petiška rozvíjí přímou charakteristiku v příběhu o Davidovi: „Moudře vypouštěl na pastvu nejdříve jehňata, aby si pochutnala na vrcholcích trav, pak vypouštěl berany, kteří spásali prostřední část stébel, a nakonec ovce, které spásaly nejdolejší díl. Rozumně pečuje o své stádo, uvaţoval Jahve, ať se tedy ujme i mého stáda, izraelského lidu.“456 Tímto podobenstvím, jeţ připomíná podobenství s kůzletem v příběhu o Mojţíšovi457 a jeţ rovněţ pramení v ţidovských midraších458, Petiška opět zdůrazňuje a konkretizuje přednosti hlavní postavy, vyjádřené nejprve přímo (moudrost a rozumnost), zároveň akcentuje morální stránku příběhu. Se stejným záměrem autor do téhoţ příběhu vkládá pověst o vdově, která musela odcestovat, své zlato proto uloţila do hliněných nádob a zalila jej medem. Dţbány svěřila svému sousedovi, který kdyţ potřeboval med, vypůjčil si jej ze dţbánu své sousedky. S medem však vylovil zlaťák, a protoţe byl chtivý zlata, vrátil vdově dţbány s medem bez zlaťáků. Ţena hned poznala, ţe byla ošizena, neměla však svědky. Ani král Saul, ani nejvyšší soud jí nedokázal pomoci. David se nabídl, ţe vdově pomůţe. Saul zvědavý na chlapcovo počínání svolil. David vylil med ze dţbánů do hrnce, dţbány rozbil a střepy pozorně prohlédl. Na jednom z nich zůstaly přilepeny dva zlaťáky, které byly svědky sousedova zlého činu. Soused musel zlato vrátit. Vloţená epizoda má rovněţ mládeţi názorně ukázat a zdůraznit Davidovu moudrost. Podobné epizody jsou obsaţeny v Petiškově zpracování příběhu o Šalomounovi. V daném případě tvoří ony epizody nepoměrně velkou část textu vzhledem k samotnému příběhu o moudrém panovníkovi. Hned po první větě, v níţ jsou uvedeny obě podoby králova jména459 a jeho původ, následují dvě krátké ţidovské pověsti, jimiţ Petiška dokládá Šalomounovu moudrost. V první z nich autor přímo sděluje, ţe se jedná o pověst: „Říkalo se o něm, ţe má v rukou veliký klíč, kterým odmyká všechny brány moudrosti. Rozuměl řeči ptáků, krotkých i 454
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 186. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 62 [online] 2008. V pramenném textu midraše jsou v daném případě místo zvonců uvedeny rolničky (Schellen), motiv zvonce lze však nalézt na jiném místě. Petiška vytváří syntézu minimálně dvou motivů midrašových s invencí vlastní. 456 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 195. 457 Viz analýzu příběhu o Mojţíšovi. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 173. 458 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 102-103 [online] 2008. Petiška přejímá podobenství z midraše v téměř doslovném překladu. 459 Viz výše. 455
104
divokých zvířat. Dovedl hovořit všemi jazyky, kterými lidé na zemi hovořili. A vládl i démonům.“460 Shodná epizoda je obsaţena v německém díle Die Sagen der Juden Michy Josefa bin Goriona.461 Druhá epizoda vypráví o události z panovníkova dětství. Vypráví o tom, jak malý Šalomoun moudřejší neţ jeho učitel zachránil ve válce svého otce Davida před jistou smrtí a způsobil vítězství jeho vojska. Následuje epizoda, která pramení v bibli ve třetí kapitole První knihy Královské462 a je obsaţena také v Olbrachtově adaptaci. Pojednává o Šalomounově snu, v němţ se mu zjevil Jahve a řekl mu, ať ţádá, oč chce. Mladý Šalomoun ţádá o moudré a rozumné srdce, aby mohl dobře vládnout izraelskému lidu. Bohu se zalíbí Šalomounovo přání a přidává mu i bohatství, slávu a dlouhý věk. Tato zlomová epizoda, která má zásadní význam pro celý příběh, protoţe odhaluje původ Šalomounovy moudrosti, jíţ se obzvláště proslavil, je v Petiškově verzi zestručněna v pouhých osmi řádcích. V adaptaci Olbrachtově tvoří téměř čtvrtinu příběhu. Po epizodě o sporu dvou ţen o dítě, která pramení v téţe biblické kapitole463 jako předchozí příběh o Šalomounově snu a jiţ čtenář najde také v Olbrachtově díle, následují dvě epizody neznámého původu dokládající královy moudré a spravedlivé rozsudky. Epizody mají mimo jiné motivovat čtenáře k vytvoření vlastního úsudku. Nejmarkantněji to lze pozorovat u epizody, v níţ Šalomoun před vyřčením rozsudku vypráví předvolaným pocestným podobenství a klade jim – a zároveň čtenáři – hádanku. Podle odpovědi pak pocestné spravedlivě rozsoudí a ukáţe viníka. Petiška zde čtenáře nepřímo vybízí ke spolupráci. V epizodě následující autor čtenáři na příběhu tří bratří, kteří se po mnohaleté sluţbě u Šalomouna vydávají na cestu domů, ukazuje platnost výroku „dobrá rada nad zlato“. Panovník nabízí bratrům za dobrou sluţbu buď sto zlaťáků, nebo tři dobré rady do ţivota. Zpočátku všichni ţádají peníze, za branami Jeruzaléma však nejmladší z nich nabádá bratry k návratu pro rady namísto peněz. Bratři se mu vysmějí, a proto se nejmladší vrací do paláce sám. Jeho moudrost se mu vyplácí, neb ony cenné rady jej dovedou šťastně domů k manţelce a zdědí i bohatství po svých bratrech, které nachází mrtvé. Epizoda má výrazné ţánrové rysy pohádky: motiv pouti, postava krále, triády (tři bratři, tři rady), vítězství dobra nad zlem, moudrosti nad hloupostí, zdravého rozumu nad bohatstvím, „happy end“. Autor opět čtenáře aktivizuje, nabádá jej k rozvaze, k upřednostnění duševního bohatství nad věcným. Zařazením epizody s rysy pohádky, která je mladému čtenáři dobře známa, přibliţuje Petiška biblický příběh mladému čtenáři. Poskytuje mu ponaučení a podílí se na vytváření správných morálních vzorců mládeţe. Přes pozitivní účinek vloţených epizod však působí jejich velký rozsah vzhledem k malému rozsahu textu přejatého z bible paradoxně. První epizoda zabírá jednu a půl strany a druhá dokonce dvě a půl strany464 textu příběhu. Obzvláště zdlouhavá je poslední část příběhu, vloţená ţidovská pověst o démonu Asmodeovi, jenţ má Šalomouna dovést k získání červa Šamira. Král získává démona i červa lstí. Epizoda je
460
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 207. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 156-157 [online] 2008. Petiška epizodu mírně zkrátil, například nahradil konkrétní druhy zvířat obecným výrazem. 462 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, 1 Kr 3, 1-15. 463 Tamtéţ, 1 Kr 3, 16-28. 464 Jsou zde myšleny strany rozměru zhruba A4, přičemţ konkrétní údaje jsou zde uvedeny jen orientačně pro potřebu vytvoření přibliţné představy o rozdílech v rozsahu epizod a příběhů. 461
105
v téměř doslovném překladu obsaţena v Gorionově díle Die Sagen der Juden465. Je zřejmé, ţe Petiška text midraše přeloţil z němčiny a zařadil jej do svého příběhu. Přejímá dokonce i takové detaily, jako je jméno vedlejší postavy králova rádce Benaji. Vloţená pověst také obsahuje kouzelné prvky a pohádkové motivy. Přesto epizoda zabírající tři a půl strany textu příběh spíše komplikuje, mate čtenáře, jemuţ se vytrácí hlavní obsah a poslání biblického příběhu o Šalomounovi. Vyprávění o statečné Júdit je naopak převáţně tvořeno textem pramenícím v bibli. I zde Petiška rozvíjí přímou charakteristiku skrze jednání hlavní postavy: „statečná Judit, která neustupovala malomyslně zlu a spoléhala na své síly“466 nebo „zvykla si nevkládat starost o vlastní osud na cizí bedra. Nečekala pomoc zvenčí a nemínila ustupovat zlu. Věřila, ţe Jahve pomáhá jen tomu, kdo v sobě najde odvahu k činu.“467 V druhém úryvku vkládá Petiška vlastní text, v němţ vytváří souvislost mezi Júditiným vdovstvím a jejím jednáním, jako vdova je zvyklá se postarat sama o sebe. Autor odhaluje čtenáři skrytý motiv jejího konání a hlouběji ji charakterizuje. Podobně vyjadřuje hrdinčino odhodlání následujícím výrokem: „Nechci čekat ve městě se zaloţenýma rukama, aţ se slabá naděje promění ve zklamání.“468 Petiška se nepřímo, obrazným způsobem vyjadřuje nejen o charakteru, ale také o vnějších vlastnostech postav například v příběhu o Samsonovi, jehoţ zbraní je síla ukrytá v jeho vlasech: „uchopil lva holýma rukama a roztrhl jej na několik kusů“469, „Samson napjal svaly na paţích a nohou a provazy na něm popraskaly jako trouchnivá nit“470. Podobně autor postupuje v příběhu o Júdit: „Netušili, ţe nese svou krásu do boje jako voják zbraň.“471 či „kdyţ ji ozářily jasné plameny, strnuli v údivu nad její krásou.“472 Autor zdůrazňuje charakteristiku hlavní postavy obdobným způsobem jako v příběhu o Samsonovi. Zároveň nabízí čtenáři zajímavou myšlenku, ţe krása spojená s odvahou můţe být mocnější zbraní neţ třeba meč či kopí. Stejně jako v příběhu o Samsonovi (zvony) také zde působí Petiška na čtenářovy smysly, konkrétně vyvolává optickou představu krásné Júdit v záři ohnivých plamenů. Petiška často přímo vysvětluje motiv jednání postavy, vyřkne, co zůstává v biblickém textu či v Olbrachtově adaptaci nevyřčeno a čtenář to můţe číst jen mezi řádky. Souvisí to s autorovou všeobecnou tendencí k vysvětlování a konkretizaci. Například v příběhu o Samsonovi jej při jeho první cestě s rodiči do města za jeho vyvolenou dívkou napadl lev. Tato situace je ve Starém zákoně líčena následovně: „Kdyţ přišli k timnatským vinicím, vyskočil náhle proti němu řvoucí mladý lev. […][Samson] jej holýma rukama roztrhl jako kůzle. Otci ani matce nepověděl, co udělal.“ (Sd 14, 5-6 ) Takováto formulace by mohla čtenáře zmást: Jak mohli (plurál) přijít k vinicím, kde Samson přepral lva, aniţ by o tom rodiče věděli? Petiška situaci řeší vloţením vysvětlující věty, jíţ zároveň dosahuje větší 465
Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 174-179, 188 [online] 2008. 466 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 232. 467 Tamtéţ, s. 228. 468 Tamtéţ. 469 Tamtéţ, s. 186. 470 Tamtéţ, s. 190. 471 Tamtéţ, s. 229. 472 Tamtéţ.
106
kompatibility textu: „Kráčel rychleji neţ staří rodiče, předběhl je a dorazil k vinicím před městem dříve neţ oni. Náhle vyběhl z houštiny mladý lev a zuřivě se vrhl proti němu. Samson uchopil lva holýma rukama a roztrhl jej na několik kusů.“473 Také Olbracht cítil potřebu dané místo v textu ozřejmit, jeho řešení je podobné: „Na cestě syn otce i matku o velký kus předešel, a kdyţ došel k vinicím tamnatským, vyřítil se na něho lev.“474 Petiška, jenţ se mohl inspirovat Olbrachtovým řešením, jde při vysvětlení více do hloubky, nespokojuje se s konstatováním, ţe syn rodiče předešel, ale udává oproti Olbrachtovi také důvod. Podobně Petiška dosahuje jasnosti a návaznosti textu, kdyţ stručnou starozákonní větu: „odbočil podívat se na zabitého lva“ (Sd 14, 8) rozvádí tak, aby bylo zřejmé, ţe děj vyplývá logicky z děje předchozího: Samson „si vzpomněl na příhodu se lvem. Podívám se, co ze lva zbylo, řekl si. Odbočil z cesty a uviděl na zemi zbytky lva.“475 Vyuţitím nevlastní přímé řeči zde nechává čtenáře nahlédnout do nitra hlavní postavy, do jejích myšlenek. V dalším odstavci autor opět biblickou větu: „Samson jim řekl: „Chci vám dát hádanku.″“ (Sd 14, 12) přeformuluje tak, aby poukázal na motiv činu postavy: „Samson se rozjařil a dal mládencům hádanku.“476 V Olbrachtově verzi stojí: „[…]řekl Samson: „Povím vám hádanku.“477 Na jiném místě v textu autor čtenáři usnadňuje pochopení dané situace tím, ţe mezi pramenné věty vkládá pomocnou spojku následkovou „(a)proto“, například místo jednoduché věty: „(mládenci) navedli Samsonovu ţenu“ (Sd 14, 15) vysvětluje: „(Mládenci) dostali strach, ţe sázku prohrají, proto navštívili Samsonovu ţenu a vyhroţovali jí.“478 Jako další prostředek pro vyjádření motivu postavy – vedle nevlastní přímé řeči či následkové spojky – slouţí Petiškovi například přídavné jméno. Věta: „Postrašená ţena prosila Samsona, aby jí prozradil rozluštění.“479 obsahuje oproti vyjádření starozákonnímu: „I vyčítala ta ţena s pláčem Samsonovi […], s pláčem naléhala“ (Sd 14, 16-17) přímé vysvětlení „protoţe měla strach“. V Olbrachtově verzi i textu biblickém je příčina zřejmá jen z kontextu. Navíc v daném případě staví Petiška postavu ţeny do pozitivního světla. O dvě strany dále řeší Petiška shodnou situaci. Vysvětluje a zdůvodňuje čtenáři Delílinu zradu, zradu milované ţeny, proti níţ silný Samson nic nezmůţe: „Dalila, která touţila po stříbře a vzácných darech, usmívala se toho večera na Samsona a lichotila mu.“480 V bibli stojí: „Delíla tedy naléhala na Samsona.“ (Sd 16, 6) Olbracht také rozšiřuje text, na rozdíl od prostého „řekla“ v Bibli kralické píše: „A tak se Dalila k Samsonovi lichotila a laskala se s ním“481, sděluje však pouze následek nikoliv příčinu jednání postavy. Ve všech případech přispívají Petiškovy úpravy tohoto typu k posílení srozumitelnosti a kompatibility textu. Usnadňují mladému čtenáři pochopení jednání postav. S ohledem na dětského čtenáře Petiška také nahrazuje podobenství z knihy Soudců: „Kdybyste neorali mou jalovicí, moji hádanku byste neuhodli.“ (Sd 14, 18) svým vysvětlením „Bez mé ţeny byste se nikdy tajemství hádanky nedověděli.“482 Olbracht na daném místě v textu zachovává parabolické: „Kdybyste byli neorali mou 473
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 186. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 106. 475 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 187. 476 Tamtéţ. 477 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 106. 478 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 187. 479 Tamtéţ. 480 Tamtéţ, s. 190. 481 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 111. 482 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 187. 474
107
jalovičkou, nebyli byste hádanku uhádli.“483 Nejenţe po vzoru Bible kralické zachovává předminulý čas ve větě první, vedlejší, ale dokonce jej uměle dotváří také do věty druhé, hlavní. Toto jeho počínání koresponduje s jeho tendencí ukázat mládeţi jazyk svého pramene. Další příběhy rovněţ poskytují mnohé příklady, jak Petiška komentuje jednání svých postav a vysvětluje jejich motivy úpravou pramenného textu. Například v příběhu o Saulovi a Davidovi přidává na závěr epizody o pomazání Saula za krále vlastní dodatek: „Tak se stalo, ţe Saul hledal oslice, a nalezl království.“484 Hned v dalším odstavci autor oproti biblickému textu i adaptaci Olbrachtově přímo vyslovuje konkrétní důvod, proč se Jahve rozhodl odvrátit od Saula a pomazat za krále Davida: „A Jahve jako nejvyšší velitel andělů i lidí těţce nesl neposlušnost.“485 Dále Petiška vloţenými větami do biblického textu vysvětluje Saulovo zákeřné jednání vůči Davidovi, kterého si zpočátku oblíbil: „Saul uslyšel píseň, závist mu naplnila srdce a ovládl ho hněv. Říkal si: Teď nechybí Davidovi uţ nic, neţ aby se stal králem místo mne.“486 „Kdyţ Saulova nenávist přerostla jeho rozvahu, dal zavolat Davida a poručil mu hrát na harfu. Zatímco David hrál, Saul uchopil kopí a mrštil je po něm.“487 Citovaná Petiškova formulace je pro mládeţ srozumitelnější neţ Olbrachtova: „Stalo se, ţe v ten čas byl Saul napaden zlým duchem a ţe byl David v noci zavolán, aby mu hrál. […] Vtom zlý duch našeptal Saulovi: „Chce tě připravit o království. Přibij ho ke zdi!“ A král mrštil kopím po Davidovi.“488 Petiška konkrétně pojmenovává motivy Saulova jednání: závist, hněv, nenávist. Olbracht přejímá z pramene jako příčinu králova nevraţivého chování zlého ducha, která je pro čtenáře abstraktní. O pár odstavců dál Petiška nahrazuje vysvětlení, proč Saul vstoupil do jeskyně, v níţ jej měl David příleţitost zabít, a neučinil tak. V bibli stojí: „Saul do ní vstoupil, aby vykonal potřebu.“(1 S 24, 4) Olbracht epizodu vynechává. Petiška text obměňuje a vkládá dokonce vysvětlení dvě: „Slunce pálilo a Saul hledal stinné místo k odpočinku. Našel jeskyni, a protoţe vstup do jeskyně uzavírala pavučina, byl přesvědčen, ţe v jeskyni neţije ţádná šelma.“489 Na jiném místě v textu Petiška vyjadřuje, jakým způsobem ovládla krále Davida krása Bat-šeby, po níţ tak zatouţil, ţe zhřešil proti Hospodinu: „Kdyţ ji David spatřil, bylo mu jako ţíznivému, jenţ objeví čistý pramen uprostřed pouště. Její krása mu zazářila, jako by za tmavé noci vzešla hvězda bloudícímu poutníkovi.“ Oproti starozákonnímu konstatování: „Byla to ţena velmi půvabného vzhledu.“ (2 S 11, 2) vyvolává Petiškovo obrazné vyjádření ve čtenáři emoce, dává mu moţnost lépe pochopit, proč se bohatý král, který měl vše včetně ţen, prohřešil proti Bohu. Poukazuje na sílu jeho pokušení. Olbracht si je rovněţ vědom, ţe je potřeba danou větu z bible s ohledem na čtenáře rozvést: „Neboť byla vzezření velmi krásného jako růţe sáronská a jako jabloň mezi dřívím lesním. Její oči mezi kadeřemi byli jako holubičí a vlasy její jak stáda koz na hoře Galádu. Její zuby se podobaly bílým ovcím, kdyţ vycházejí z koupaliště, a její rty provázku z hedvábí červeného, dvakrát barveného.“490 Jeho líčení ţeniny krásy je rozsáhlejší, především však inspirativnější a obraznější neţ Petiškovo. 483
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 107. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 193. 485 Tamtéţ, s. 195. 486 Tamtéţ, s. 198. 487 Tamtéţ, s. 199. 488 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 125. 489 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 199-200. 490 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 133. 484
108
Vyuţívá pro něj verše z Šalomounovy Písně písní, čímţ zůstává u svého pramene, ale odhaluje čtenáři vedle mýtických a dějepravných knih bible také její poezii. Podobně čerpá na jiných místech v textu pasáţe z Ţalmů. Přestoţe mladý čtenář s největší pravděpodobností nebude schopen rozpoznat původ těchto veršů, má pro něj jejich poznání smysl. V kapitole o Šalomounovi Petiška vkládá do biblické věty: „Dejte to ţivé novorozeně té, která řekla: „Neusmrcujte je”; to je jeho matka.“ (1 Kr 3, 27) vysvětlení: „Dejte dítě ţeně, která se bála o jeho ţivot. Je to jeho matka, protoţe se nad ním slitovala.“491 Oproti pramenné větě či větě z adaptace Oblrachtovy: „Nezabíjejte dítě a dejte je ţeně této, neboť ona jest jeho matka.“492 je Petiškova formulace pro mládeţ výstiţnější, obsahuje přímo vyslovený důvod. V bibli i u Olbrachta je vysvětlení nepřímo obsaţeno v kontextu epizody. Příběh o králi Šalomounovi je, jak uţ bylo výše zmíněno, přeplněn vloţenými epizodami, jejichţ záměr je právě charakterizační a vysvětlující. V příběhu o statečné Júdit Petiška opět mládeţi na mnoha místech v textu přímo vysvětluje příčiny jednání obzvláště hlavní postavy. Například v knize Júdit je líčen boj Holofernova vojska proti Izraelským, kteří se nechtějí podrobit vůli krále Nebúkadnesara, proto se vojevůdce rozhodne donutit je tím, ţe je zbaví vody: „Dal prozkoumat přístupy k jejich městu a vyhledat a obsadit prameny vod. Postavil k nim oddíly bojovníků.“ (Júd 7, 7) Petiška čtenáři situaci konkretizuje: „Objevil potrubí, kterým přitékala do města voda, a dal je zpřetínat. Studny blízko hradeb dal střeţit bojovníky.“493 Vzhledem k markantním shodám s formulací v Olbrachtově zpracování daného příběhu lze usuzovat, ţe se v daném případě Petiška inspiroval řešením Olbrachtovým: „[…] našli potrubí, kudy byla vedena do města voda. Rozkázal je tedy zpřetínati a ke studnicím, které byly blíţe městských hradeb, postavil po sto ozbrojencích“494 Pro mládeţ je snazší představit si zpřetínané vodovodní potrubí neţ obsazené prameny vod, shodná úprava obou autorů vede k větší srozumitelnosti biblického úryvku. Dalším příkladem, na němţ Petiška čtenáři ozřejmuje jednání hlavní postavy, je případ, kdy vytváří souvislost mezi Júditiným vdovstvím a jejím odhodláním vzít osud města do svých rukou. Petiška vkládá do textu výše citovaný úryvek495, aby chápání současného čtenáře přiblíţil Juditino počínání, její odvaha a odhodlání se mu totiţ mohou zdát – obzvláště v dnešní době - u ţeny neobvyklé. Na jiném místě v textu Petiška opět vysvětluje souvislosti, jeţ zůstávají v bibli a v Olbrachtově adaptaci nevyřčeny. Moment, kdy Júdit zůstává ve stanu s Holofernem sama, je v bibli líčen následovně: „Júdit zůstala ve stanu samotná s Holofernem; ten leţel tváří na svém loţi, zmoţen vínem.“ (Júd 13, 2) V Olbrachtově zpracování příběhu je situace popsána obdobným způsobem, jelikoţ vychází z textu Bible kralické: „Holofernes spočíval na loţi, neboť z přílišného pití usnul.“496 Petiška text rozšiřuje a vkládá vlastní vysvětlení: „Kdyţ se hodovníci rozešli a Judit zůstala ve stanu sama s Holofernem, zmohlo víno Nabukadnesarova vojevůdce natolik, ţe začal podřimovat. Nikdo
491
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 209. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 146. 493 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 228. 494 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 152. 495 Viz citaci 467. 496 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 155. 492
109
se neodváţil vstoupit do stanu, pokud by ho Holofernes nezavolal. Judit o tom věděla.“497 Autor čtenáři odpovídá na jeho potencionální otázku, zda se Júdit neobávala, ţe někdo přijde a vyruší ji. O pár odstavců dále, kde je pojednáno o tom, jak Asyřané spěchají probudit Holoferna a nacházejí jej mrtvého, Petiška vkládá do textu příběhu další vysvětlující větu: „Domyslili si, kdo spáchal tento čin, pozbyli rozvahy a v hrůze se obrátili na útěk před postupujícími Izraelci.“498 Petiška amplifikací oněch vysvětlujících prvků dosahuje jednak hlubší charakteristiky postav, jednak větší srozumitelnosti a kompatibility textu. Morální stránku příběhu Petiška posiluje prostřednictvím inspirativních výroků vloţených do textu příběhů. Autor zpravidla vkládá nějaké vlastní moudro, zajímavou myšlenku či pouhé konstatování do úvodu nebo závěru vyprávění. Mnohdy tak činí na začátku i na konci příběhu, ale ani moudro uprostřed děje není výjimkou. Tato Petiškova tendence není záleţitostí typickou jen pro izraelské příběhy, objevuje se ve velké míře také v autorových egyptských, mezopotamských, ale i řeckých bájích a pověstech, tedy i mimo soubor Příběhy, na které svítilo slunce. Autor mládeţ upozorňuje na moudré myšlenky, zajímavé souvislosti i ponaučení a vede je k zamyšlení nad morálním poselstvím biblického příběhu i nad mravními vzorci všeobecně. Například v úvodu příběhu o Samsonovi autor metaforickým přirovnáním vyjadřuje, ţe útlak a války byly v historii izraelského národa samozřejmostí: „Nikdy nebylo světla bez stínu, nikdy nebyli Izraelci bez nepřátel.“499 V duchu stejné idey je napsán autorův úryvek uvádějící příběh o statečné Júdit: „Nebylo lidského věku, aby uplynul bez války. Malí králové touţili po větší moci, větší králové touţili svou moc rozšířit a největší usilovali o vládu nad celým světem.“500 Do vyprávění o Samsonovi Petiška vkládá následující myšlenku: „Silnější neţ Samson byla jenom zrada.“501 Kaţdý člověk, ač sebesilnější a sebedokonalejší, je zranitelný a často je přemoţen právě zradou svých nejbliţších, od nichţ to nejméně čeká. Příběh uzavírá konstatování, jeţ v sobě obsahuje motiv Samsonovy oběti: „Tak zemřel silný Samson a našel společný hrob se svými nepřáteli.“502 V příběhu o Saulovi autor čtenáře upozorňuje na zajímavý fakt, jenţ ho můţe vést k zamyšlení nad lidským osudem a posláním: „Tak se stalo, ţe Saul hledal oslice, a nalezl království.“503 Do téţe kapitoly Petiška vkládá poučení pocházející z pramenného starozákonního textu a mající silný výchovný akcent: „„Nehleď na to, jakou má kdo postavu,“ řekl Jahve Samuelovi, „je-li obrovský nebo drobný, a nehleď na jeho tvář. Nesoudím podle toho, jaký kdo má zevnějšek. Lidé vidí povrch, já se dívám do srdce.““504 Obsah oněch slov je v daném případě pro mládeţ zcela průhledný, z pramene zachovaný imperativní tvar působí jako autorova výzva čtenáři. V Olbrachtově zpracování příběhu se epizoda o Davidově pomazání za krále vůbec nenachází, nelze zde tudíţ nalézt ani tento moudrý citát. Olbracht se vzhledem ke svému záměru soustřeďuje na boj Davida s Goliášem a následné války Izraelitů s jejich nepřáteli. Petiška vkládá do děje ještě další inspirativní výroky, jeţ mají vést čtenáře k zamyšlení a jimiţ akcentuje vlastnosti 497
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 229. Tamtéţ, s. 232. 499 Tamtéţ, s. 186. 500 Tamtéţ, s. 225. 501 Tamtéţ, s. 190. 502 Tamtéţ, s. 192. 503 Tamtéţ, s. 193. 504 Tamtéţ, s. 196. 498
110
postav: „Panovníkovu uchu je vţdy příjemné pochlebování a lichotky.“505 nebo „Jsou lidé, kteří se snaţí i cizí smrt proměnit ve výhodu pro sebe.“506 Vyprávění Petiška opět uzavírá vlastními slovy: „Dobyl zpátky své království, ale ztratil syna.“507 Zde podobně jako v Terachově podobenství určeném králi Nimrodovi v příběhu o Abrahámovi508 zaznívá autorova naráţka na skutečnou hodnotu pravého lidského bohatství. Lidský ţivot, obzvláště pak ţivot vlastního syna, nemůţe být nahrazen ţádným materiálním bohatstvím, ani královstvím, mocí a slávou. Významově blízké rčení o marnosti bohatství bez moudrosti se nachází v příběhu o Šalomounovi: „Zlato přináší nemoudrému neštěstí.“509 Závěr daného příběhu obsahuje stejně jako předchozí citované pasáţe kromě moudré myšlenky zároveň charakteristiku postavy: „Kdyţ zemřel, zbylo po něm, co zbývá po spravedlivém člověku. Dobré jméno.“510 Totéţ lze říci o inspirativních výrocích, jeţ Petiška vloţil do příběhu o Júdit: „Věřila, ţe Jahve pomáhá jen tomu, kdo v sobě najde odvahu k činu.“511 či „Netušili, ţe nese svou krásu do boje jako voják zbraň.“512 nebo „Tak zvítězili Izraelci zásluhou statečné Judit, která neustupovala malomyslně zlu a spoléhala na své síly.“513 Ve všech uvedených úryvcích je akcentována určitá vlastnost či vlastnosti postavy – zde konkrétně odvaha a krása spojená se statečností a důvěrou ve vlastní síly. Opakovaně u Petišky dochází ke vzájemnému propojení zdůraznění charakteristiky postav a morální stránky příběhu. Mimoto autor zmíněnými amplifikacemi příběhy ozvláštňuje a čtenáře motivuje k reflexi. V některých případech nelze s přesností určit, která z citovaných mouder pramení v autorově vlastní invenci a která pak v ţidovských midraších či popřípadě v biblických apokryfech, podstatný je však jejich výchovný vliv na čtenáře.
505
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 202. Tamtéţ, s. 203. 507 Tamtéţ, s. 205. 508 Viz příslušnou analýzu. 509 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 212. 510 Tamtéţ, s. 217. 511 Tamtéţ, s. 228. 512 Tamtéţ, s. 229. 513 Tamtéţ, s. 232. 506
111
3.2.10. Analýza příběhu o Jonášovi, který prchal před rozkazem boha Jahva, byl pohlcen ohromnou rybou a kázal v městě Ninive Látku pro daný příběh čerpal Petiška především ze starozákonní knihy Jonáš. Oproti ostatním Dvanácti prorokům, mezi něţ se tato kniha řadí a jejichţ hlavním obsahem jsou výroky a kázání, předává kniha Jonáš biblickou zvěst formou souvislého vyprávění. Hlavní postavou příběhu je prorok Jonáš, kterého Hospodin poslal do města Ninive, v němţ se rozmohlo zlo, aby přivedl jeho obyvatele k pokání. Jonáš však do města jít nechtěl, přál si, aby bylo za své hříchy spravedlivě potrestáno. Odešel proto do přístavu Jafa, kde nastoupil na loď plující do Taršíše, a utíkal před Hospodinem. Bůh na moři rozpoutal velikou bouři, takţe lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a vzývali své bůţky. Jonáš v klidu spal. Kdyţ ho velitel lodi vzbudil, přiznal se ostatním lodníkům, ţe utíká před Hospodinem a ţe neštěstí je postihlo právě kvůli němu. Řekl jim, ţe pokud chtějí, aby se moře uklidnilo, musí jej hodit přes palubu. Vzali tedy Jonáše a vhodili ho do moře. Vtom přestalo moře běsnit. Hospodin poslal velikou rybu, která proroka pohltila. V útrobách ryby byl Jonáš tři dny a tři noci a modlil se k Bohu. Přikázal proto Hospodin rybě, aby Jonáše vyvrhla na břeh. Poté Bůh znovu prorokovi rozkázal, aby šel do Ninive a prorokoval zkázu města, neobrátí-li se jeho obyvatelé. Jonáš tentokrát jeho rozkazu uposlechl. Šel do Ninive, kázal tam a ninivští obyvatelé se začali postit a obracet na dobrou cestu. Jonáš odešel stranou města, postavil si tam příbytek a vyčkával, co se bude dít. Bůh se vida snahu ninivských rozhodl město ušetřit. Jonáš se proto velmi rozhněval. Nechápal Hospodinovo počínání. Bůh nechal u Jonášova příbytku vyrůst keř, který mu stínil hlavu. Prorok se z něj velmi radoval. Příštího dne však poslal Hospodin červa, který keř nahlodal, a proto uschl. Jonáš umdléval ze ţáru slunce a přál si umřít. Bůh se rozlíceného Jonáše ptal, zda je dobře, ţe plane hněvem pro keř, s nímţ neměl ţádnou práci a jenţ během jedné noci vyrostl a během druhé zašel. Jak by pak nemělo být líto Hospodinu velkého města, v němţ ţije více neţ sto dvacet tisíc lidí? Hlavním záměrem autora biblického příběhu je tlumočit zvěst Boţího slova prostřednictvím dramatického příběhu, jehoţ posláním je ukázat, ţe Bůh má zájem o celý svět, a proto posílá proroka, aby vyzval lid k nápravě a pokání. Hospodin je milosrdný a chce zachránit kaţdého člověka. Petiška se drţí svého postupu a starozákonní příběh rozšiřuje motivy a epizodami z ţidovských midrašů514, zachovává však hlavní dějovou osu příběhu včetně jeho poslání. Příběh o Jonášovi vyznačující se silným výchovným akcentem vyhovuje autorově tendenci posilovat morální stránku příběhu. Petiška zdůrazňuje charakteristiku postav, obzvláště Jonášovu proměnu. Hned v prvních odstavcích Petiškova zpracování příběhu je zřetelná jeho snaha vysvětlovat a odkrývat čtenářům souvislosti. Oproti prostému starozákonnímu konstatování: „Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina.“ (Jon 1, 3) chce Petiška čtenáři jiţ na začátku příběhu vysvětlit motiv Jonášova počínání, proč neposlechl Hospodina a utekl
514
Při komparativní analýze bylo pouţito konkrétně dílo: Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 390-403 [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.uni-frankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. Dále jen zkrácená citace. Midraše interpretující starozákonní knihu Jonáš nejsou dostupné v českém překladu, bylo proto pracováno s německým textem vycházejícím přímo z hebrejských pramenů (beze zbytku jsou uvedeny v onom prvním německém vydání).
112
před ním. Přejímá proto do svého textu epizodu z midraše515 o tom, jak se izraelský bůh Jahve rozhněval na město Jeruzalém pro rozmařilý a nespravedlivý ţivot jeho obyvatel a poslal tam Jonáše, aby prorokoval zánik města. Obyvatelé se proroctví zalekli, obrátili se na správnou cestu, a Jahve se nad nimi slitoval. Izraelci pak nazvali Jonáše falešným prorokem, neboť se jeho proroctví nesplnilo. Touto epizodou autor jednak nepřímo navazuje na předchozí příběh o králi Šalamounovi, který město Jeruzalém nechal vystavět, jednak mu tato vloţená epizoda slouţí jako východisko pro vysvětlení Jonášova jednání následující v odstavci druhém. Zde je Jonáš opět vyslán do hříšného města, tentokrát do Ninive, aby tam kázal. On však hledá způsob, jak by se splnění Hospodinova úkolu vyhnul: „Jonáš rozvaţoval: „Obyvatelé Ninive se napraví, Jahve jim odpustí a mně budou zase říkat, ţe jsem falešný prorok. Ne dost na tom, ţe mě nazývají falešným prorokem Izraelští, brzy se na mě budou všechny národy země dívat jako na lháře. Raději uprchnu na konec světa, někam, kam Jahve nedohlédne.” “516 Petiška včleňuje do pásma vypravěče nevlastní přímou řeč, jejíţ obsah odpovídá úryvku z ţidovských pověstí517. Prostřednictvím vnitřního monologu hlavní postavy nechává čtenáře nahlédnout do jejího nitra, vysvětluje mu motiv Jonášovy neposlušnosti. Přímo vyslovuje jeho obavu z nespravedlivého soudu obyvatel a z obvinění ze lţi. Také Olbracht cítí potřebu čtenáři vysvětlit, proč Jonáš neposlechl Boţí příkaz, vkládá proto do textu větu: „Ale Jonáš jíti nechtěl, neboť si přál, aby bylo toto nepřátelské město potrestáno a vyhlazeno.“518 Olbracht zůstává při vysvětlování objektivnější, Petiška jde více do hloubky, zdůrazňuje příčinu jednání a myšlenkové pochody hlavní postavy. Dle Olbrachtovy verze šlo Jonášovi o spravedlnost, zatímco dle Petiškovy subjektivnější verze mu šlo především o jeho dobrou pověst. Vzhledem k tomu, ţe v pramenném textu Písma není uveden ţádný konkrétní motiv Jonášovy neposlušnosti a útěku před Hospodinem, nedochází v podstatě ani v jedné z úprav k významovému posunu. Olbracht usiluje v první řadě o vysvětlení, Petiška se navíc snaţí zdůraznit morální stránku příběhu. Petiškova verze je v daném případě pro mladé čtenáře srozumitelnější. Olbracht věnuje svůj rozsáhlý úvod popisu reálií, konkrétně popisu rozpadu původní Šalomounovy říše na dvě části, na říši izraelskou a judskou, přičemţ se rozepisuje především o modlářství a pohanství lidu obou říší. Vytváří tak sice návaznost na předchozí příběhy a ukazuje čtenářům význam proroků, kteří měli odvracet zkaţený lid od jeho zlé cesty a přivést jej zpět k Hospodinu, ale úvod je zbytečně rozsáhlý, tvoří téměř třetinu příběhu. Kromě toho obsahuje mnoho proprií nejen toponym (například Izrael, Judea, Samaří, Jeruzalém, Egyptští, Babylónští, Asyrští519), ale také antroponym jako jména bohů, jeţ cizozemci uctívali (sidonské Bály a Astarty, moábského Chámosa, ammonitského Melchoma520). Uvedená vlastní jména jsou pro děj příběhu o Jonášovi nepodstatná, mimoto jsou neúměrná věku adresátů a zatěţují je. Petiška z textu podruţné názvy reálií eliminuje, například nepovaţuje za nutné uvést ani 515
Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 390 [online] 2008. 516 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 220. 517 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 390-391 [online] 2008. 518 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 161. 519 Tamtéţ. 520 Tamtéţ.
113
název cílového města, do něhoţ se Jonáš s ostatními lodníky plaví. Starozákonní úryvek: „vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.“ (Jon 1, 3) nahrazuje Petiška vlastním textem: „Lodníci mu řekli: „Plavíme se na daleké ostrovy v moři. Chceš s námi na tak dalekou plavbu?” […] „Chci právě tam, hodně daleko.” Měl takovou radost, ţe jim zaplatil za cestu předem, ačkoliv se tehdy platilo aţ při opouštění lodi.“521 Petiška ve svém zpracování vynechává název města Taršíš. V daném případě jej z textu eliminuje z jiné příčiny, neţ tomu bylo u výše citovaných toponym. Důvodem je zřejmě fakt, ţe v příslušném úryvku midraše522 název města rovněţ chybí. Informace v příběhu ostatně nemá velký význam, do města Taršíše Jonáš tak jako tak nedopluje, protoţe lodníci jsou po cestě okolnostmi donuceni vhodit jej do moře. V úryvku je jasně vyjádřen Jonášův záměr prchnout daleko, nezáleţí mu na tom, kam. Oproti biblickému i Olbrachtovu textu: „našel loď, která se plavila do Tarsu, zaplatil a vstoupil na ni, aby utekl“523 Petiška navíc rozvádí informaci o platbě samostatnou větou, která má jednak zdůraznit Jonášovu velkou radost, jednak text obohacuje o zajímavý postřeh, který dokládá autorovu inspiraci v hebrejských výkladech Písma. Úryvek lze najít v téměř doslovném překladu v Gorionových pověstech Ţidů524. V dalším odstavci vypravěč líčí bouři, kterou seslal Jahve na lodníky kvůli Jonášovi. Petiška sem vkládá následující informaci, přejatou z midraše: „loď s Jonášem a s cestujícími ze sedmdesáti národů“525. O smyslu této informace lze polemizovat. Vzhledem k tomu, ţe ji autor v daném odstavci uvádí dvakrát (podruhé v následujícím znění: „cestující všech sedmdesáti národů svírali v rukou své bůţky“526), měl zřejmě pro její vyslovení důvod. Snad chtěl zdůraznit velikost lodi či kontrast mezi velkým mnoţstvím pohanských bůţků a jediným pravým izraelským bohem Jahvem, proti němuţ nic nezmohly ani modlitby a oběti tolika lodníků. Je však také moţné, ţe se Petiška pouze nechal unést textem midraše a bez záměru své zpracování rozšířil o detail, který mladého čtenáře zatěţuje. Petiška při úpravě biblických příběhů často zachází do detailů, starozákonní text obohacuje o nové epizody, motivy a postavy, čímţ čtenáře v některých případech mate a ztěţuje mu orientaci v ději příběhu. V momentě, kdy přichází za spícím Jonášem kormidelník lodi a ţádá jej, aby vstal a prosil svého Boha o záchranu před bouří, vloţil Petiška do textu větu z midraše připomínající příběh o Mojţíšovi, který vyvádí Izraelity z egyptského otroctví: „snad se nás ujme a udělá div, jako udělal Izraelcům, kdyţ dal před nimi rozestoupit Rudému moři“527. Vloţením příkladu autor čtenáře upozorňuje na skutečnost, ţe jiţ jednou Jahve svůj lid nechal mořem projít a zachránil jej, navíc podporuje významovou propojenost izraelských příběhů v díle. 521
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 220. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 391 [online] 2008. 523 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 161. 524 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 391 [online] 2008. 525 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 220. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 391 [online] 2008. 526 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 220. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 391 [online] 2008. 527 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 221. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 392 [online] 2008. 522
114
Oba adaptátoři cítí potřebu přiblíţit mladému čtenáři situaci, v níţ se ocitli lodníci, kdyţ je Jonáš vybídl, aby ho vhodili do moře a zachránili se tak. Z kontextu starozákonního příběhu je zřejmé, ţe se lodníci zdráhali Jonáše do moře hodit a ţe měli strach z Hospodinova trestu: „Ti muţi však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro ţivot tohoto muţe, nestíhej nás za nevinnou krev. […]” I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře.“ (Jon 1, 13-15) Pro mladého čtenáře je srozumitelnější verze v adaptaci Olbrachtově, v níţ autor pramenný text Bible kralické rozšiřuje o dvojí vysvětlení. Zaprvé vkládá před citovaný úryvek slova, jimiţ přímo vyslovuje, co je z textu knihy Jonáš jen tušeno: „Ale ti muţi nechtěli a veslovali ze všech sil, aby přistáli ke břehu.“528 Zadruhé v úryvku vysvětluje příčinu jednání lodníků: „Tehdy vidouce, ţe by všichni zahynuli, volali k Bohu Jonášovu.“529 Petiška jde ve vysvětlení opět dále neţ Olbracht. Kromě přímého vysvětlení do svého příběhu vkládá také konkrétní příklad prostřednictvím epizody, kterou lze doloţit v Gorionově díle530. Dvakrát Petiška přímo vyslovuje pocity Jonášových spolucestujících: „Lodníci se rozpakovali hodit Jonáše do rozbouřených vln. Házeli do vln nejdříve nářadí a část nákladu, aby lodi ulehčili. […] Lodníci ho v rozpacích obstoupili, ale Jonáš je pobídl: „Jsem vinen tou bouří, hoďte mě do moře!” “531 Lodníci byli v rozpacích a nechtěli Jonáše poslat na smrt. V tomto momentě Petiška biblický příběh rozvíjí midrašovou epizodou: „Tu uchopili Jonáše a ponořili mu nohy do vody. Moře se ihned utišilo. Vytáhli ho tedy na palubu a bouře se rozběsnila znova. Ponořili Jonáše do vody aţ po krk a moře se znovu utišilo. Jakmile ho však pozvedli, opět se vichřice opřela do vln a loď se otřásala, jako by se měla rozpadnout. Lodníci se poděsili, hodili Jonáše do vln a moře se uklidnilo a loď plula rychle a pokojně ke svému cíli.“532 Ačkoliv v daném případě dochází k významovým posunům biblického příběhu (o citované události není v Písmu ani zmínka), dosahuje Petiška amplifikací této epizody hned několika moţných účinků: Zaprvé autor nahrazuje zmíněnou epizodou modlitbu lodníků prosících Boha o milost, obsaţenou v pramenném textu knihy Jonáš, čímţ oslabuje náboţenskou stránku biblického příběhu. Zadruhé vloţenou epizodou akcentuje snahu lodníků Jonáše zachránit. Nevhodí jej do moře rovnou, ale zkoušejí mu nejprve ponořit nohy, pak celé tělo, a nakonec, kdyţ se přesvědčí, ţe Jonáš mluví pravdu a Hospodin bouři utiší, jen kdyţ Jonáš nebude na palubě lodi, vhodí ho do vln. Petiška tak s ohledem na čtenáře zmírňuje dojem krutosti činu Jonášových spolucestujících a ospravedlňuje jej. Zatřetí autor vloţením epizody mající gradační charakter zvyšuje dramatičnost příběhu.
528
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 162. Tamtéţ. 530 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 392 [online] 2008. 531 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 221. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 392 [online] 2008. Petiška přejímá midrašový text v téměř doslovném překladu. Pozměňuje však například význam první věty: Výrok německého originálu: „Die Schiffer brachten es aber nicht übers Herz, Jona zu ertränken, […]“ Překlad: „Lodníci nepřenesli přes srdce, aby Jonáše utopili, […]“ (Přeloţila ZV). Petiška nahrazuje takto: „Lodníci se rozpakovali hodit Jonáše do rozbouřených vln.“ Midrašová verze je více emocionálně zabarvená. 532 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 221. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 392-393 [online] 2008. Doslovně přeloţeno. 529
115
S ohledem na čtenáře Petiška do příběhu vkládá přirovnání a popisy určitých jevů, jimiţ usiluje o dosaţení větší názornosti textu a o vytvoření konkrétní představy u adresátů. Příkladem takového přirovnání je způsob, jakým Petiška popisuje rozbouřené moře, jehoţ „vlny vysoké jako věţe ohroţovaly loď zprava i zleva“533. Velmi detailně líčí útroby veliké ryby, která Jonáše pozřela. Tento popis inspirovaný midrašem534 obsahuje několik přirovnání, která čtenáře vedou k vytvoření velice konkrétní představy o břiše velryby vypadajícím jako dům: „Jonáš vstoupil do břicha veliké ryby, jako by vstoupil do domu. Mohl v ní stát a pohybovat se jako v místnosti. Oči obrovské ryby byly jako okna a dopadalo jimi dovnitř světlo, takţe Jonáš neţil ve tmě. Někteří říkají, ţe uvnitř velké ryby svítila perla nezvyklé velikosti a vydávala tolik světla jako polední slunce. V její záři viděl Jonáš všechno, co se dělo v moři i v hlubinách země.“535 Způsob, jakým autor popisuje velrybí útroby, připomíná popisy v pohádkách. Na bájný charakter epizody poukazuje také formulace: „někteří říkají, ţe“536, jíţ dává Petiška jasně najevo, ţe se jedná o pověst. Inspirativní je motiv perly svítící jako slunce uvnitř uzavřeného prostoru. V izraelských příbězích se objevil jiţ ve vyprávění o Noemovi a jeho arše, kde dle ţidovské interpretace tato velká perla svítila Noemu a jeho rodině uvnitř korábu po celou dobu potopy.537 Odlišným způsobem neţ bible či Olbracht popisuje autor také město Ninive: „Ninive bylo obrovské město v Mezopotámii, široké čtyřicet mil a čtyřicet mil dlouhé, mělo dvanáct trţišť a dvanáct hlavních ulic a z kaţdé hlavní ulice vycházelo dvanáct vedlejších ulic. Kaţdá vedlejší ulice měl dvanáct dvorů, kaţdý dvůr obklopovalo dvanáct domů.“538 Oproti starozákonnímu popisu města: „Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny (Jon 3, 3) je Petiškova verze vycházející z midraše podstatně rozsáhlejší. Autor chce ve čtenáři vzbudit představu o velikosti Ninive, nejde mu zde o konkrétní popis jako v případě velrybích útrob. První část citovaného úryvku obsahující údaj v mílích poţadovaného efektu u čtenáře pravděpodobně nedosáhne, mládeţ si stěţí představí rozměr čtyřiceti mil. Názornější je příměr biblický vyjádřený počtem dní. Druhá část Petiškova popisu města připomíná opakováním čísel (obzvláště čísla dvanáct) a uţitím gradace - popisné pasáţe z pohádek, a pro vytvoření čtenářovy představy je srozumitelnější neţ první část popisu. Přesto je Petiškův popis zbytečně zdlouhavý. Olbracht ve své adaptaci eliminuje biblický příměr udaný počtem dní, který je pro mládeţ dostatečně názorný, a paradoxně jej ani nenahrazuje ţádným vlastním. Město charakterizuje pouhým výrazem veliké539. Pravděpodobně ono starozákonní přirovnání do své adaptace nezařazuje, protoţe je v pramenném texu Bible kralické uvedeno v závorce: „(Bylo pak Ninive město velmi veliké cesty tří dnů.)“ (Jon 3,3) Olbracht se o městě Ninive dokonce nezmiňuje v poznámkovém aparátu za textem díla, kde uvádí zeměpisnou 533
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 220. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 393 [online] 2008. 535 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 221. 536 Rovněţ přejato z midraše: „andre meinen“. Překlad: „jiní míní“ (přeloţila ZV). Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 393 [online] 2008. 537 Viz analýzu příběhu o Noemově arše. 538 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 397 [online] 2008. Petiška midrašový úryvek zkracuje, zejména v závěru. V německém textu vypravěč pokračuje dalším výčtem, ţe v kaţdém z dvanácti domů ţilo dvanáct bojovníků, z nichţ kaţdý měl dvanáct synů. 539 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 161, 162. 534
116
informaci o jiných podstatně méně důleţitých městech, jejichţ názvy se v příběhu o Jonášovi vyskytly (například Samaří, Sidon či Joppe/Jaffa)540. Ačkoliv mohou oba citované Petiškovy popisy – velrybích útrob i města – působit naivně, význam ani poslání příběhu neposouvají. Mají čtenáři popisované jevy přiblíţit a příběh ozvláštnit. Nejvýrazněji se Petiška od pramenného textu knihy Jonáš odchyluje, kdyţ své zpracování rozšiřuje midrašovou epizodou541 o rybě, která se náhle v ději příběhu objeví a v jejíchţ útrobách Jonáš přebývá, neţ se dostane do břicha ryby další známé z příběhu starozákonního. Petiška vypráví, ţe se tato ryba svěřila Jonášovi s tím, ţe ji má pozřít leviatan. Prorok chce rybě pomoci, řekne tedy netvorovi, ţe ho Jahve poslal do mořské hlubiny proto, aby jeho maso připravil pro všechny spravedlivé na velikou hostinu, která se bude konat na konci světa. Leviatan se Jonášova výmyslu zalekne a uprchne. Zachráněná ryba prorokovi na oplátku ukáţe mořský i podmořský svět. „Před Jonášem se rozprostřel obraz nekonečných vod oceánu, spatřil Rudé moře, kterým prošli Izraelští, aniţ si smočili patu, spatřil pramen, z kterého vyvěrá moře, a místo, kde se rodí vlny. Uviděl pilíře země a jeho pohled pronikl do podsvětí i do pekla.“542 V daném příběhu se opakovaně projevuje autorova tendence posilovat vloţenými motivy z jiných izraelských příběhů - jako jsou motivy Rudého moře, zářící perly či leviatana – vzájemnou kompatibilitu celého třetího oddílu Petiškovy knihy Příběhy, na které svítilo slunce. S motivem Rudého moře, které Hospodin nechal rozestoupit, aby zachránil svůj lid prchající z Egypta, se zde čtenář v rámci téhoţ příběhu setkává dokonce dvakrát. Motiv leviatana, jehoţ maso má být připraveno pro spravedlivé na hostinu na konci světa, se objevil jiţ v Petiškově prvním izraelském příběhu o stvoření světa. Poté, co Jonáš stráví v břiše velké ryby tři dny, řekne si Jahve: „Daroval jsem mu příliš mnoho místa ve veliké rybě, má se příliš dobře, proto na mě zapomněl.“543 Jahve proto vyšle jinou rybu, která má břicho plné malých ryb544. Sotva velká ryba Jonáše vyvrhne, polkne ho hned ryba s plným břichem. V útrobách této druhé ryby je těsno a tma, Jonáš dostává strach, vzpomene si na Jahva a začne se modlit. Vyprávění končí slovy: „Jahve se ustrnul, poručil rybě, aby Jonáše vyvrhla na břeh. Ryba Jonáše vyvrhla a Jonáš letěl devět set šedesát pět mil, aţ dopadl na pevnou zemi.“545 Petiška vloţenou epizodou sice akcentuje morální poslání příběhu spočívající zejména v Jonášově obrácení a poučení, zároveň však touto epizodou biblický příběh komplikuje, mate čtenáře. V poslední citované větě vkládá Petiška do biblického příběhu informaci o délce Jonášova letu udanou v mílích. Ačkoliv chtěl Petiška tímto konkrétním údajem moţná zdůraznit velkou vzdálenost jeho letu z velrybích útrob, 540
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 193. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 393-397 [online] 2008. 542 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha, SNDK 1967, s. 223. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 394 [online] 2008. V závěru Petiška úryvek midraše zkracuje. 543 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 223. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 395 [online] 2008. 544 Petiška s ohledem na čtenáře z midraše nepřejímá informaci o tom, ţe v břiše velké ryby bylo „tři sta šedesát pět tisíc malých rybek“ (Přeloţila ZV): „dreihundertfünfundsechzigtausend kleine Fische“. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 395 [online] 2008. Nezatěţuje čtenáře zbytečným detailem. 545 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 396-397 [online] 2008. 541
117
nepředstavitelným číselným údajem a neznámou měrovou jednotkou čtenáře zbytečně zatěţuje. Větší opodstatnění a efekt by mělo uţití konkrétního číselného údaje v závěru příběhu, kde ve starozákonním textu i v Olbrachtově adaptaci Bůh Jonášovi dává na zváţenou cenu obyčejného keře a města Ninive, jehoţ velikost udává počtem jeho obyvatel: „Ninive, toho velikého města, v němţ je víc neţ sto dvacet tisíc lidí“ (Jon 4, 11). Petiška tento biblický číselný údaj ve svém zpracování nahrazuje přídavným jménem: rozhlehlé město Ninive546, ačkoliv se jedná o údaj mládeţi srozumitelnější neţ onen Petiškův údaj v mílích. Otázkou zůstává, proč Petiška přejal do svého zpracování tuto informaci (devět set šedesát pět mil), kdyţ v jiných případech nepodstatná čísla a detaily z midrašové epizody vynechává a čtenáře jimi nezatěţuje: Například eliminuje údaj o počtu rybek v útrobách velké ryby, která pozřela Jonáše (dle midraše jich bylo tři sta šedesát pět tisíc547), neudává počet listů na stromě, který nechal Bůh vyrůst, aby proroka ochránil před slunečním ţárem (v midraši stojí, ţe na stromě vyrostlo 275 listů velkých jako ruka548). Onen údaj v mílích však Petiška zachovává. Při práci s midrašovými motivy nepostupuje vţdy důsledně. Stejně jako v ostatních izraelských příbězích také zde Petiška doplňuje přímou charakteristiku postav příkladem. V první části příběhu dokládal Petiška rozpačitost lodníků majících vhodit Jonáše do moře epizodou o postupném namáčení prorokových částí těla do vody. V následujícím textu Petiška rovněţ vyuţívá kratičké epizody, aby na příkladu ukázal poctivost a dobré úmysly obrácených obyvatel města Ninive: „Jestliţe ve stěně některého domu našli vestavěno i jen deset kradených cihel, zbořili dům a cihly vrátili majiteli. Neušetřili dokonce ani královský palác, jestliţe v něm našli nějakou uloupenou věc.“549 Epizodu pramenící v midraši Petiška s ohledem na čtenáře výrazně zkracuje550 a vkládá ji mezi věty, v nichţ popisuje jednání a vlastnosti obyvatel přímo: „A lid v Ninive litoval svých činů a odstraňoval bezpráví. […] Kdyţ Jahve shlédl na Ninive a viděl tak upřímnou poctivost, rozhodl se, ţe trest odloţí o čtyřicet let.“551 Poslední citovanou větou Petiška posouvá význam biblického textu, v němţ nestojí jediná zmínka o tom, ţe by Jahve trest pouze odloţil, nýbrţ: „litoval, ţe jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“ (Jon 3, 10) Motiv odloţeného trestu se sice v midraši nachází, ale je součástí jiné epizody neţ této s cihlami. Petiška vytvořil danou epizodu prostřednictvím syntézy minimálně dvou midrašů, neuvádí však souvislosti. Úryvek působí naivně. Olbracht se drţí textu své předlohy, jeho verze je obsahově shodná se starozákonní: „Viděl Bůh jejich pokání a zţelelo se mu toho, co chtěl učiniti. A nepotrestal je.“552
546
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 395 [online] 2008. Viz pozn. 545. 548 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 402 [online] 2008. 549 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 399 [online] 2008. 550 Do svého zpracování nepřejímá vyprávění o tom, ţe kdyţ někdo v Sodomě odcizil dva stromy v zahradě či vinici, vytrhl je a vrátil majiteli. Vynechává také ještě naivnější výklad, v němţ se uvádí, ţe kvůli ukradeným nitem, jimiţ bylo sešité roucho, obyvatelé Sodomy tento oděv rozstříhali a nitě vrátili majiteli. 551 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 401 [online] 2008. 552 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 163. 547
118
V závěru příběhu se Petiška více drţí základního pramene knihy Jonáš. Do svého příběhu dle něho zařazuje podobenství o keři, jehoţ prostřednictvím Bůh učí proroka milosrdenství: Jonáš se velmi radoval z keře, který ho chránil před ostrým sluncem a který Bůh stvořil právě pro něho. Proto mu bylo k smrti líto, ţe keř uschl. Přitom se hněval na Hospodina, ţe se smiloval nad městem Ninive a nezničil ho. Bůh jej svou otázkou přivádí k sebereflexi a odkrývá mu smysl podobenství. Keř stvořil právě proto, aby Jonáš pochopil význam milosrdenství. Aby pochopil, proč je Bohu líto zničit město plné lidí, kterým dal ţivot, kdyţ je prorokovi líto obyčejného keře, který vyrostl během jediné noci a stejně tak rychle zašel a s nímţ neměl ţádnou práci. Přestoţe Petiška v podstatě zachovává obsah i poslání biblického podobenství, v jistých detailech se jeho verze příběhu od textu starozákonního i adaptace Olbrachtovy liší. Podle Petiškovy verze příběhu je Jonášova reakce na omilostnění Ninivských mírnější: „Jonáš rozmrzele odešel“553 neţ v pramenném textu: „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem“ (Jon 4, 1) či v Olbrachtově úpravě: „Jonáš se ve své horlivosti rozhněval“554. Další příklad, jímţ se odlišuje Petiškova verze podobenství, se týká přímo osudného keře. Zatímco v bibli je keř v celé knize Jonáš uváděn pod názvem skočec a v Olbrachtově adaptaci je dle textu Bible kralické nazýván břečťan555, Petiška nahrazuje konkrétní název obecným pojmenováním podivuhodný stinný strom556. Toto řešení má své opodstatnění i logiku. Petiška záměrně nepřejal z pramene biblický termín skočec, neboť si pod ním čtenář stěţí představí určitý druh dřeviny. Nahradil jej proto opisným tvarem, který se podobá pojmenování stromu v midraši557 a který dobře vystihuje jeho podstatu: jedná se o bujnou rostlinu mající výrazné velké listy poskytující stín. Tento popis není v rozporu ani se zmíněným břečťanem z Olbrachtovy adaptace, ani se skočcem z bible. Navíc dodává rostlině pouţitím adjektiva podivuhodný na tajemnosti, coţ koresponduje s touhou mládeţe po záhadě. V souvislosti s oním podivuhodným stromem pak Petiška text podobenství konkretizuje. Zatímco v textu bible i Olbrachtově adaptaci keř prostě uschl558, a tak proroka slunce bodalo do hlavy/bilo na hlavu559, Petiška vypráví, jak „zvadlé listí opadávalo. Slunce procházelo holým větvovím“560, proto Jonáše „trýznil úpal“561. Petiškův způsob vyjádření je pro mládeţ názornější a srozumitelnější, jeho úprava umoţňuje čtenáři vytvořit si přesnější představu o situaci. Stejného efektu autor dosahuje nahrazením biblického slovního spojení s obecným významem: „s kterým jsi neměl ţádnou práci“ (Jon 4, 10) vlastním výčtem konkrétních výrazů: „který jsi nesázel, nehnojil, nezaléval“562. Chce, aby si čtenář opravdu uvědomil jednotlivé kroky práce, kterou pěstování obnáší. Olbracht v podstatě zachovává text předlohy, coţ lze poznat ze stylu citovaného úryvku: „Ty lituješ břečťanu, o němţ si ani nepracoval, ani 553
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha, Albatros, 1970, s. 163. 555 Tamtéţ. 556 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. 557 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 402 [online] 2008. „Wunderbaum“ do češtiny přeloţeno „podivuhodný strom“(ZV). 558 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Jon 4, 7. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 163. 559 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1997, Jon 4, 8. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 163. 560 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. 561 Tamtéţ. 562 Tamtéţ. 554
119
jej nepřivedl k růstu […]“563. Jeho verze je sice vzhledem k textu ekumenického překladu rovněţ rozvitá, oproti Petiškovu výčtu je však slovní spojení „přivést k růstu“ pro čtenáře stále obecné, nijak zvlášť předchozí výraz nekonkretizuje. Vyvrcholení podobenství a zároveň celého biblického příběhu přichází v momentě, kdy se Bůh proroka podruhé táţe: „Je dobře, ţe [pro ten skočec] tak planeš?“ (Jon 4, 4 a 4, 9). Olbracht ve své adaptaci na rozdíl od předlohy neopakuje dvakrát stejný výraz, ale podruhé píše: „Je správné, ţe se tak hněváš pro ten břečťan?“564 V obou případech prorok zatvrzele odpovídá, ţe je to dobře/správné, a příběh je uzavřen Hospodinovou řečnickou otázkou, zda by mu nemělo být líto města Ninive, kdyţ Jonáš lituje pouhého keře. Jonášův souhlas a pochopení celého podobenství jiţ zůstává v kompetenci čtenáře, přímo však z textu nevyplývá. Petiška oproti biblickému i Olbrachtovu textu volí vlastní verzi: „Není to zvláštní, ţe lituješ strom, který jsi nesázel, nehnojil, nezaléval, strom, který za jedinou noc vyrostl a v jediné noci odumřel? A já se nemám slitovat nad rozlehlým městem Ninive?“565 Pouţitím neutrálního výrazu „zvláštní“ jako by chtěl zmírnit kontrast mezi vyjádřením jednoznačně pozitivním je dobré/ správné a negativním není dobré/správné. Jonášovu rozčilenou odpověď Petiška eliminuje a citovanou otázku nepřímo adresuje čtenáři, motivuje ho k zamyšlení nad smyslem podobenství, potaţmo celého příběhu. Petiškova verze nekončí řečnickou otázkou bez odpovědi. Autor připojuje vlastní závěr, v němţ vyjadřuje přímo to, co v biblickém i Olbrachtově příběhu obsaţeno není, logicky však z děje příběhu vyplývá a čtenář to snad dokonce očekává: „Jonáš se zastyděl a přestal naříkat a rozmrzelost ho opustila. Pochopil, ţe v něm naříkalo sobectví a ješitnost.566 Petiška zde jmenuje hned několikero vlastností a duševních stavů hlavní postavy, odhaluje čtenáři Jonášovy emoce a myšlenky. Dodává příběhu ponaučení. Opakováním umocňuje význam Jonášovy vnitřní proměny, která je ve starozákonním a Olbrachtově textu zřetelná pouze v momentě, kdy jej vyvrhne ryba na souš a prorok odchází do Ninive poslušně splnit Hospodinovu vůli. Petiška tuto prorokovu proměnu na konci znova zdůrazňuje a přímo čtenáři ukazuje, v čem konkrétně spočívá. Vloţením vlastního závěru autor nikterak neposouvá význam biblického příběhu, vyuţil pouze příleţitosti, kterou mu svým otevřeným koncem příběh poskytl, a uplatnil svou tendenci akcentovat charakteristiku hlavní postavy a morální stránku příběhu.
563
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 163. V Bibli kralické: „Ty lituješ toho břečťanu, o němţ jsi nepracoval, aniţ jsi ho k zrostu přivedl […]“ (Jon 4, 10). 564 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 163. 565 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 224. 566 Tamtéţ.
120
3.2.11. Analýza příběhu o smutném konci města Jeruzaléma, o proroku Jeremiášovi, o babylónském zajetí, králi Nabukadnesarovi a proroku Danielovi Jiţ z titulu příběhu je zřejmá jeho dějová bohatost a rozmanitost. V podstatě se zde čtenář v rámci jedné kapitoly seznamuje nikoliv s jedním, nýbrţ s několika biblickými příběhy a řadou postav. Vypravěč podává zvěst o hříšném ţivotě obyvatel Jeruzaléma a o postupném pádu jejich města, který předpovídali mnozí proroci například právě Jeremiáš. Dále příběh pokračuje vyprávěním o zajetí izraelského lidu v Babylóně nejprve pod nadvládou krále Nebúkadnesara, poté krále Belšazara a nakonec pod vládou médského krále Darjaveše, který se Babylónu zmocnil. Nejvýraznější postavou Petiškova příběhu je prorok Daniel, jenţ poskytuje výklady snů a rady postupně všem zmíněným panovníkům. Příběh končí zmínkou o propuštění Izraelitů perským králem Kýrem a návratem do Jeruzaléma. Základním posláním zmíněných biblických příběhů je ukázat čtenáři, ţe i kdyţ Bůh trestá neposlušnost a nevěru svého lidu, který ignoruje varování proroků, přesto vţdy pomůţe Ţidům přemoci nepřátele a zachrání je. Skrze postavu proroka Daniela autor starozákonního textu usiluje o útěchu Boţího lidu v těţkých dobách utrpení a o upevnění jeho víry. Poukazuje na to, ţe Bůh vládne nad světem a ţe jeho věrní se nemusejí ničeho bát, neboť jsou pod jeho ochrannou rukou. Petiška v podstatě toto poslání zachovává, oslabuje však náboţenskou stránku příběhu a zdůrazňuje postavy, obzvláště proroka Daniela. Látku pro daný příběh čerpal Petiška zejména ze starozákonní knihy Daniel567. Děj příběhu rozvíjel také texty inspirovanými deuterokanonickou knihou Přídavky k Danielovi, konkrétně kapitolami Tři muţi v rozpálené peci a Bél a drak, a pověstmi pocházejícími z ţidovských midrašů568. Olbracht vzhledem k odlišnému způsobu členění díla a s ohledem na čtenáře děj rozděluje do pěti samostatných kapitol: Do zajetí babylónského, V zajetí, Hodokvas Belsazarův, Královna Ester a Návrat do Jeruzaléma. Děj zahrnující řadu událostí a postav tímto způsobem čtenáři zpřehledňuje a usnadňuje mu jeho vnímání. Stejně jako u všech předchozích příběhů se také v daném případě Olbracht drţí textu Bible kralické. Po obsahové stránce jsou si Petiškovo a Olbrachtovo zpracování blízké, Petiška však pramenný text více rozšiřuje (ţidovskými pověstmi) a více z něj eliminuje místní názvy, jména a detaily. Pramenný text knihy Daniel mu slouţí jako rámec příběhu, který vyplňuje dílčími epizodami z různých zdrojů. Olbracht čerpá látku rovněţ z knihy Daniel a z knihy Pláč569, obsahující ţalozpěvy přisuzované proroku Jeremiášovi, oproti Petiškovi však vyuţívá také knihy Ezechiel570, Ester571 a 567
Dílčí motivy čerpal například také z knihy Izajáš – například úryvek o marnivosti jeruzalémských ţen – či z knihy Pláč – nářek proroka Jeremiáše nad zničeným městem. Viz následující text. 568 Při komparativní analýze bylo pouţito konkrétně dílo: Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 498 [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.uni-frankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. Dále jen zkrácená citace. Midraše interpretující události obsaţené v daných příbězích nejsou dostupné v českém překladu, bylo proto pracováno s německým textem vycházejícím přímo z ţidovských pramenů (beze zbytku jsou uvedeny v prvním německém vydání). 569 Olbracht vyuţívá obzvláště první a pátou kapitolu knihy Pláč, z nichţ cituje v závěru kapitoly Do zajetí babylónského, kdy Jeremiáš chodí po troskách zničeného Jeruzaléma a běduje (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 167). Petiška z této knihy čerpal látku pro krátkou citaci Jeremiášova pláče (Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 235). 570 Z knihy Ezechiel čerpá Olbracht v úvodu kapitoly Do zajetí babylónského (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 164). 571 Z knihy Ester čerpá Olbracht látku pro kapitolu Královna Ester (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 175-185).
121
Ţalmy572, nevyuţívá knih deuterokanonických573. Do své adaptace zařazuje na rozdíl od Petišky rozsáhlou kapitolu o královně Ester, která nezapomněla na svůj hebrejský původ a na výzvu svého opatrovníka se přimluvila u krále za ţidovský národ. Díky své moudrosti a odvaze Ţidy zachránila před pogromem. Olbracht tento příběh adaptoval pro mládeţ kvůli jeho hlavní postavě vyhovující autorovu záměru posílit utlačovaný český lid. Ester zde vystupuje jako národní hrdinka, která bojuje proti nepřátelům svého lidu a s Boţí pomocí jej zachraňuje. Petiška začíná svůj příběh inspirativním příměrem: „Dlouho podemílá voda skalnatý břeh, aţ se jednoho dne břeh zřítí do vln. I obyvatelé Jeruzaléma připravovali po dlouhá léta zkázu svému městu. Nevěřili svým prorokům, zpyšněli a zlehčovali důleţité věci a nevýznamné věci naopak pokládali za důleţité. […]“574 Význam první věty asociuje známé rčení: Tak dlouho se chodí se dţbánem pro vodu, aţ se ucho utrhne. Autor zde uvedeným přirovnáním akcentuje morální stránku příběhu. Zdůrazňuje délku doby, kterou obyvatelé města hřešili a nedbali na varování Hospodinových proroků. Upozorňuje čtenáře na chování obyvatel města a dává jim ponaučení. Petiška stejně jako Olbracht hned na začátku příběhu čtenáři vysvětluje, proč se Bůh rozhodl zničit město Jeruzalém a uvrhnout jeho obyvatele do zajetí. Oba adaptátoři zde upozorňují na poslání proroků. Petiška však vyuţívá zmíněné formy příměru. Chování jeruzalémských ţen, o jejichţ pýše promlouvá prorok Izajáš (Iz 3, 16), navíc mladým čtenářům přibliţuje na příkladu ţidovské pověsti: „Jeruzalémské ţeny slouţily ze všeho nejvíce své marnivosti. Nosily hrdě vztyčenou hlavu, aby na sebe upozornily leskem šperků, a podmalovávaly si oči červení. Dívky menšího vzrůstu obouvaly střevíce s tlustou podešví, aby se zdály vyššími, neţ byly. Do střevíců také vkládaly dutá vajíčka naplněná balzámem, a kdyţ je potkal mladík, který se jim líbil, duply nohou, vajíčko ve střevíci se rozbilo a kolem nich se rozlila omamná vůně. Nikdo nemohl té vůni odolat.“575 Jedná se o téměř doslovný překlad midraše. Obsahově shodný úryvek lze nalézt v pátém svazku díla Die Sagen der Juden Michy Josefa bin Goriona576. Olbracht cituje ze svého pramene, konkrétně z knihy proroka Ezechiela (Ez 7, 12-27): „Proroci vidouce pro roztrţení země, pro zkázu mravů a pro modlosluţebnictví blíţiti se neštěstí, marně napomínali a hrozili slovy Hospodinovými: „Přichází ten čas, blízko jest ten den. Kdo koupí, nebude se veseliti, kdo prodá, nebude litovati. Meč bude vně, mor a 572
V poslední kapitole své adaptace Olbracht cituje slova Ţalmu 117/118: „chválili a oslavovali Hospodina, neboť jest dobrý a jeho milosrdenství trvá navěky.“ (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 189.) 573 Výjimkou je příběh o Júdit, který je obsaţen v deuterokanonické knize. Při jeho adaptaci musel Olbracht vycházet z jiného pramene. Vzhledem ke svému záměru a povaze hrdinky tento příběh autor do díla zařadit potřeboval. 574 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 233. 575 Tamtéţ. 576 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 293 [online] 2008. Citace: „Sie trugen nämlich ihren Kopf hoch, um mit ihren Schmuckstücken zu prangen; dazu untermalten sie ihre Augen mit blutroter Schminke. […]War eine klein, so trug sie Shuhe mit dicken Sohlen, um groß zu erscheinen. Auch pflegten die Töchter Jerusalems ein hohles Ei mit Balsam gefüllt in ihren Schuhen zu tragen. Kam nur eine Schar Jünglinge herbei, so stampfte das Mädchen mit dem Fuße auf, die Schale zerbrach, und der Duft des auströmenden Balsams hatte auf die Jünglinge die Wirkung von Schlangengift.“ Překlad: „Nosily hlavu vztyčenou, aby oslnily svými šperky, navíc si podmalovávaly oči červení. […] Malé dívky nosily střevíce s vysokou podešví, aby vypadaly, ţe jsou vyšší. Dcery jeruzalémské měly také ve zvyku nosit ve svých střevících duté vajíčko naplněné balzámem. Kdyţ okolo nich procházel zástup mladíků, dupla dívka nohou, aţ se skořápka vajíčka rozbila a vůně balzámu omámila mladíky jako hadí jed.“ (Přeloţila ZV)
122
hlad doma; kdo bude na poli, mečem zabit bude, toho pak, kdo bude v městě, hlad a mor zahubí. Stříbro své po ulicích rozházejí a jejich zlato bude jako nečistota […]” “577 Jeho text pramenící v Bibli kralické je vzhledem k věku adresátů sloţitý po jazykové i obsahové stránce, vyznačuje se sloţitou větnou stavbou, která čtenáři ztěţuje jeho porozumění. Petiškova forma je přístupnější a názornější, prostřednictvím příkladu ze ţivota tehdejších lidí lépe přibliţuje čtenáři situaci, postavy působí přirozeněji. Ve zpracování obou adaptátorů příběh pokračuje epizodou o dobývání města Jeruzaléma babylónským králem Nebúkadnesarem: Judský král Sidkijáš/Sedechiáš578 se se svým lidem útoku bránil několik let, trpěli však hladem, byli poraţeni a odvlečeni do babylónského zajetí. V Petiškově zpracování tato klíčová epizoda ustupuje do pozadí, neboť je rozšířena řadou dalších epizod, které rozvádějí její jednotlivé motivy. Všechny tyto vedlejší děje pramení v midraších. Jako první vkládá Petiška pověst579 o asyrském králi Sancheríbovi/Sinacheribovi, který se kdysi pokoušel dobýt Jeruzalém. Pyšnil se, ţe město je tak malé, ţe jej se svým velkým vojskem snadno dobyde, odloţil proto útok na další den. Kdyţ vojáci usnuli, snesl se na tábor Jahvův anděl, otevřel jim uši, takţe slyšeli zpěv nebeské zvěře a zemřeli. Naţivu zůstal jen Sinacherib se čtyřmi vojáky. Vloţenou pověstí, kterou lze v podobném znění najít i v Písmu (2 Kr 19, 35), Petiška čtenáře mate. Jiţ dvě podobně znějící jména se stejným počátečním písmenem: Sedechiáš a Sinacherib mohou znesnadnit jeho orientaci v textu příběhu. Pokud Petiška cítil potřebu text o tuto pověst rozšířit, mohl nechat asyrského krále v anonymitě, nedávat mu konkrétní jméno, čtenáře by tolik nezatíţil a usnadnil by mu vnímání příběhu. Základní příběh Petiška ihned rozšiřuje dalším vyprávěním580. Král Nebúkadnesar věděl o nešťastném taţení krále Sinacheriba, proto se radil s kouzly a čárami, vystřeloval šípy na jména řady měst. Jediný šíp, vystřelený na jméno města Jeruzaléma, se pevně zabodl a nezlomil, proto se rozhodl toto město dobýt. Epizodou Petiška čtenáři vysvětluje, proč se mocný král rozhodl právě pro Jeruzalém. Motiv kouzel a čar typický pro ţánr pohádky zde oslabuje náboţenskou stránku příběhu. Následuje pověst581 o jeruzalémském hrdinovi Abukovi, který statečně bránil město před Babylóňany. Kameny, které nepřátelé metali na město, sráţel patou zpět na ty, kdo je vyslali. Kdyţ upadl, obyvatelé Jeruzaléma upekli býka, aby se posílil a bojoval dále. Jahve si však nepřál město zachránit, proto seslat vichřici, která Abuku smetla z hradeb, takţe zahynul. Pověst má čtenáři ukázat, ţe ani sebestatečnější izraelský hrdina nemůţe porazit nepřítele a město ochránit, nepřeje-li si to Jahve. Přestoţe hrdina neumírá rukou nepřítele, zbaví jej 577
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 164. Znění jména před lomítkem odpovídá biblickému textu, znění jména za lomítkem textu Petiškovu. V následujících příkladech je ponecháno znění Petiškovo vzhledem k tomu, ţe je v daném případě analyzován jeho text. 579 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 260 [online] 2008. V případě dané pověsti je v Gorionově díle uvedeno více interpretací, Petiška zvolil s ohledem na čtenáře tu, co se nejvíce podobá báji. 580 Tamtéţ, s. 284. 581 Tamtéţ, s. 296, 297-298. S ohledem na mladé čtenáře Petiška rozsáhlý text midraše o Abukovi zkracuje a vybírá z něho jen klíčové události. 578
123
ţivota přírodní katastrofa seslaná shůry. Jahvova vůle se vyplní. Ztvárněním hlavní postavy epizoda připomíná řecké hrdinské eposy. Vzhledem k velké látkové šíři dané kapitoly vloţená epizoda dalšími událostmi a výrazným hrdinou děj příběhu komplikuje. Po stručné zmínce o propuknutí hladu ve městě Petiška opět rovnou rozšiřuje původní text. Oproti Olbrachtovu prostému konstatování: „Ale rozmohl se hlad a lid neměl chleba.“582 Petiška do příběhu zařazuje řadu příkladů pocházejících opět z ţidovských výkladů a pověstí dokládajících, jak velký hladomor ve městě zavládl. V daném případě Petiška amplifikací skutečně dosahuje pozitivního efektu, situaci konkretizuje, názornými příklady čtenáři usnadňuje vytvoření představy o stavu pro něho v dnešní době nepředstavitelném: „Z počátku byla za mísu zlata mísa pšenice, potom byla za mísu zlata jen mísa ţita a pak uţ jen mísa ječmene a nakonec jen mísa slámy. Vařili slámu a jedli polévku ze slámy. Lidé bloudili ulicemi města, hlad jim vysušoval těla, objímali sloupy, opírali se o zdi, aby se nezhroutili k zemi slabostí, a přece všechny ulice byly plné mrtvých. Pohroma jako moře zavalila Jeruzalém. Ti, kdo jídali nejvybranější lahůdky, neviděli po celé dny kousek chleba. A těm, kdo dříve vládli, vládl nyní hlad. Lépe bylo jeruzalémským bojovníkům, kteří padli mečem, neţ obyvatelům zmořeným hladem. Sodoma byla vyvrácena naráz, ale trest seslaný na Jeruzalém postupoval pomalu, a proto byl hroznější.“583 První část úryvku vznikla jako syntéza minimálně dvou midrašů584, druhá část vychází z vlastní autorovy invence. Petiška v citovaném textu vyuţívá různých prostředků například gradaci (mísa zlata za mísu pšenice, ţita, ječmene, pak jen slámy), přirovnání (pohroma jako moře), hru se sémantikou slovesa „vládnout“ (Těm, kdo dříve vládli, vládl nyní hlad.) Obzvláště názorný je pro mladé čtenáře příklad polévky ze slámy. Inspirativní je porovnání jednorázového zničení města Sodomy s postupným a úmorným koncem města Jeruzaléma. Připomenutím předchozího děje vede Petiška čtenáře k zamyšlení nad tím, ţe válkou netrpí jen vojáci, ale i obyčejní lidé a ţe utrpení způsobené jejími následky můţe být daleko horší neţ samotný boj. Vloţený úryvek odpovídá Petiškově tendenci ke konkretizaci, názornosti a vysvětlování. Od základní dějové linie autor opět uhýbá vloţením krátké midrašové585 epizody, v níţ vede prorok Jeremiáš rozhovor s Nebúkadnesarem. Budoucí král se Jeremiášovi svěřuje, ţe kdyby byl pánem celého světa, zničil by Jeruzalém. Jeremiáš jej prosí, aby město ušetřil, a Nebúkadnesar mu přislíbí, ţe, co zachrání z města do večera, to bude zachráněno. Jeremiáš proto spěchá do Jeruzaléma, aby tam byl před večerem, z města však zbydou jen trosky a jeho obyvatele vede královo vojsko do zajetí. Jeremiáš velmi hořekuje nad zkázou města: „Jeremiášův pláč stoupal k noční obloze. „Rozpomeň se, boţe,” prosil, „pohleď na naši pohanu. Cizáci dostali naše dědictví, radost opustila naše srdce. Rozpomeň se na nás a nezavrhuj svůj lid.” “586 Petiška v daném momentě výjimečně cituje ze starozákonního textu, konkrétně z páté kapitoly knihy Pláč obsahující prosbu Boţího lidu o pomoc a slitování. Olbracht uzavírá kapitolu Do zajetí babylónského rovněţ citací ze shodné knihy Bible 582
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 164. Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 234-235. 584 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 298 a 317 [online] 2008. 585 Tamtéţ, s. 319-320. Pověst Petiška z Gorionova díla přebírá v téměř doslovném překladu. 586 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 235. 583
124
kralické. Jeho úryvek je však podstatně delší, obsahuje myšlenky z první i poslední (páté) kapitoly dané knihy. V Olbrachtově adaptaci je citace z pramenného textu naprosto běţná, v textu Petiškově překvapuje. S ohledem na čtenáře tak Petiška pravděpodobně nečinil, mládeţ sotva postřehne biblický citát, jeho přesný původ je jí lhostejný. Odlišný styl a uvozovky však mohou upozornit na výjimečnost vyřčeného a zdůraznit jeho smysl. Moţná bylo Petiškovi jen líto nezařadit v souvislosti s Jeremiášovým pláčem nad troskami města alespoň krátký úryvek z knihy Pláč, která je plná ţalozpěvů nad touto událostí, nebo chtěl text citací ozvláštnit. Příběh o smutném konci města Jeruzaléma v Petiškově zpracování nekončí onou citací z knihy Pláč jako v Olbrachtově adaptaci, Petiška jej rozšiřuje motivy z ţidovských midrašů587. Ještě neţ zajatci dorazili do Babylónu, „mnoho ţíznivých Izraelců se vrhlo k břehům Eufratu a pili vodu, kterou tak dlouho postrádali. Doposud pili jen vodu z pramenů nebo vodu, která pršela z oblohy. Voda v Eufratu však v sobě skrývala smrt. Zahubila mnoho zajatců a mrtvých bylo víc neţ pobitých při obléhání Jeruzaléma. Izraelci ještě oplakávali mrtvé, kteří padli nepřátelskými zbraněmi, hladem a vysílením cestou, a uţ oplakávali nové mrtvé, kteří pili smrt z vln Eufratu.“588 Petiška usiluje vloţením úryvku o přiblíţení situace mladému čtenáři. Opakovaně jej vede k zamyšlení nad strastmi války, vysvětluje, ţe ve válce neumírají lidé jen v boji, ale jsou suţování také hladem, ţízní, vysílením a nemocemi. Tyto zbraně zbaví ţivota více lidí neţ meče. Ze základního starozákonního příběhu Petiška s ohledem na čtenáře do svého textu nepřejímá informaci o tom, ţe král Nebúkadnesar nechal před Sedechiášovýma očima popravit jeho syny. Olbracht zachovává text předlohy: „Jeho syny dal před otcovýma očima popraviti a Sedechiáše oslepil, spoutal ho ocelovými řetězy a odvedl do babylónské říše.“589 Petiška oslabuje krutost daného motivu: „S nimi dorazil i nešťastný král Sedechiáš, jehoţ dal Nabukadnesar po dobytí Jeruzaléma oslepit.“590 Ušetří tak čtenáře představy trpícího otce dívajícího se na popravu svých synů. Hned v následující větě Petiška text biblického příběhu opět rozšiřuje. Inspirací jsou mu ţidovské výklady Písma591. Amplifikuje krátkou pověst o Šalomounově trůnu, který si nejdříve přivlastnil egyptský faraón a nyní si jej nechal do Babylóna dopravit král Nebúkadnesar. Ani jeden z nich však nevěděli o stroji ukrytém uvnitř panovníkova trůnu. Kdyţ na něj vystoupili a chtěli se posadit, udeřil je lev zdobící trůn tak silně, ţe faraón od té doby kulhal a Nebúkadnesarovi zasadil úder, který mu působil bolest aţ do smrti. Vloţená epizoda v sobě nese rysy pohádky i bajky. Kouzelný předmět, jemuţ je propůjčena moc trestat, připomíná například pohádkový kouzelný obušek. Ţánr bajky asociuje zvířecí postava, ač neţivá, jeţ trestá chamtivého panovníka, který ukradl posvátný trůn a zotročil izraelský 587
Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 353 a 355 [online] 2008. Jedná se o syntézu minimálně dvou midrašových motivů s vlastním autorovým textem. 588 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 235-236. 589 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 164. 590 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 236. 591 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 377-378 [online] 2008.
125
národ. Implicitně obsaţené ponaučení logicky z příběhu vyplývající a pro bajku typické má čtenáře poučit, ţe krást se nevyplácí. Vloţená epizoda má v příběhu i přes jeho velký rozsah své opodstatnění, autor jí především posiluje jeho morální stránku. Přibliţně v polovině Petiškova zpracování příběhu se v ději objevuje postava proroka Daniela. V této druhé části vyprávění se autor oproti jeho části předchozí více drţí textu předlohy. Jestliţe v první části byl základní příběh o pádu města Babylóna a zajetí jeho obyvatel „zamlţen“ řadou vloţených epizod pocházejících z ţidovských midrašů, v druhé části se autor aţ na výjimky592 drţí starozákonní předlohy knihy Daniel. Zbývající část příběhu je tedy aţ do závěru propojena ústřední postavou izraelského proroka Daniela, kterého si k sobě postupně povolávají králové, kteří drţí jeho lid v zajetí: nejprve vykládá sen babylónskému králi Nebúkadnesarovi, poté vysvětluje význam zjevení králi Belšazarovi a nakonec usvědčuje z modlosluţebnictví médského krále Darjaveše, který si Babylón podmanil. Oba adaptátoři zařazují do své úpravy biblických příběhů epizodu z druhé kapitoly knihy Daniel o Nebúkadnesarově snu, v němţ se králi zjevila zvláštní socha ze zlata, stříbra, mědi, ţeleza a hlíny. Jediný, kdo dokáţe sen vyloţit, je prorok Daniel. Na rozdíl od Olbrachta pouţije Petiška do svého zpracování epizodu celou, tak jak je v Písmu, tedy včetně Danielova výkladu. Olbracht podrobný prorokův výklad nahrazuje stručným zdůvodněním: „To jest ten sen, králi, v němţ ti Bůh zjevuje budoucnost. Neboť tak zahyne království tvé.“593 Petiška dle biblického textu čtenáři sen vykládá: „Ty, králi, a tvé království jsou ta zlatá hlava, po tobě povstane menší království, stříbrné, a po něm jiné, měděné. Čtvrté království bude jako ţelezo smíšené s hlínou. Něco bude mít z pevnosti ţeleza a něco z křehkosti hlíny. Proto nebude mít soudrţnost a rozpadne se.“594 Rozsáhlý pramenný text zestručňuje, například odstraňuje opakující se pasáţe, a podává čtenáři výstiţné vysvětlení. Podle Petiškovy verze si adresát můţe vytvořit konkrétnější představu o významu jednotlivých částí snu neţ dle adaptace Olbrachtovy. Dále pokračuje příběh v Petiškově zpracování událostmi třetí kapitoly knihy Daniel, jeţ Olbracht z předlohy do svého textu nepřejímá. Král si proroka velmi oblíbil. Nechal udělat zlatou sochu, jíţ se měli všichni poddaní klanět. Tři Danielovi přátelé však modlu odmítli uctívat, a tak se dostali před krále. Kdyţ se jich panovník ptal, proč neposlouchají jeho rozkaz, odpověděli mu: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliţe náš Bůh, kterého uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás.“ (Da 3, 16-17) Petiška daný biblický úryvek nahrazuje vlastní odpovědí, která čtenáři kromě informace o jednání Danielových přátel zároveň poskytuje jejich nepřímou charakteristiku a jasné zdůvodnění, proč se nemohou soše klanět: „Nedovedeme se přetvařovat, […] nemůţeme se klanět něčemu, čemu nevěříme. Nejsme přesvědčeni, ţe ve zlaté soše se skryl bůh, a proto se jí nemůţeme klanět.“595 Petiškova odpověď na královu otázku je s ohledem na čtenáře logičtější a srozumitelnější neţ odpověď starozákonní. Autor zde nahrazením biblického úryvku navíc dosahuje oslabení 592
Viz následující text. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 169. 594 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 236. 595 Tamtéţ, s. 238. 593
126
náboţenské stránky textu, neboť nezdůrazňuje víru, nýbrţ zdravý rozum a morálku prorokových přátel. Postavy v jeho ztvárnění nabývají přirozenější podoby, neodvolávají se pouze na Boţí vůli, ale samostatně jednají, odůvodňují své chování konkrétními argumenty. V momentě, kdy Nebúkadnesar mládence propustil, Petiška odbočuje od starozákonního příběhu a rozšiřuje jej o závěr připomínající báji a mající silný morální akcent: „ Ale zpupnost a krutost Nabukadnesara nikdy neopustila. Na sklonku ţivota potrestal Jahve Nabukadnesara za to, ţe nedbal boţích ani lidských zákonů. Nabukadnesarovo vzezření, rozum i řeč se proměnily. Horní polovinou těla se proměnil v býka a dolní dostala podobu lví. Ţivil se trávou jako býk, ale trhal i lidi jako šelma. Pak se opět proměnil v člověka, ještě krátký čas vládl a zemřel.“596 Petiška zde opět zdůrazňuje charakteristiku postav. V daném případě přibliţuje čtenáři nejen hlavní postavu Daniela, jehoţ moudrost akcentuje a dokládá právě jednotlivými výklady a radami panovníkům, ale také například postavu krále Nebúkadnesara. Charakterizuje jej přímo – vyslovením vlastností v první větě úryvku - i prostřednictvím jeho jednání – v průběhu celého příběhu. Připojeným závěrem o konci jeho ţivota pak zdůrazňuje jeho negativní povahu a trest, který na něj byl seslán. Pověst vychází z ţidovských výkladů daného příběhu.597 Další epizoda, v níţ vystupuje prorok Daniel jako jedna z hlavních postav, je obsaţena v páté kapitole knihy Daniel. Pro oba adaptátory byl daný text pravděpodobně výchozím pramenem. Petiška epizodu zestručňuje, Olbracht, který vyprávění o muţích v ohnivé peci eliminoval, ji paradoxně rozvádí v samostatné kapitole. Babylónský král Belšazar uspořádal velkou hostinu pro své velmoţe a velitele. Kdyţ vypili mnoho vína, poručil král přinést zlaté nádoby, které jeho předek Nebúkadnesar nechal přivézt ze zbořeného jeruzalémského chrámu. Pili z těchto posvátných nádob víno a rouhali se, aţ se objevil na stěně nápis, který napsala lidská ruka. Nikdo nedokázal Belšazarovi napsaná slova vyloţit. Králova matka si vzpomněla na proroka Daniela. Král ho povolal a Daniel mu nápis přečetl a vysvětlil jeho význam. Ačkoliv jsou v Petiškově verzi shodné události líčeny jen v rámci dílčí epizody (nikoliv celé kapitoly jako u Olbrachta), přesto autor vystihuje celou její podstatu a akcentuje její morální stránku. Olbracht se drţí při výkladu textu Bible kralické (Da 5, 25-28), který na rozdíl od téhoţ úryvku ekumenického překladu bible obsahuje navíc tuto větu: „totiţ: Zčetl jsem, zčetl, zváţil a rozděluji.“ (Da 5, 25). Vzhledem k tomu, ţe se Petiškova verze výkladu shoduje s Olbrachtovou, obsahuje tudíţ oproti textu ekumenického překladu také onu citovanou větu, lze předpokládat, ţe se Petiška v daném případě inspiroval Olbrachtovou adaptací: „Daniel neznámé písmo přečetl: „Mené, mené, tekél, ufarsín. Ten nápis, králi, znamená: Sečetl jsem, sečetl, zváţil a rozděluji. Jahve sečetl dny tvého království a učinil mu konec. Zváţil tvé skutky a byl jsi shledán lehkým. Tvoje království bude rozděleno Médům a Peršanům.“598 Rovněţ u této epizody je zřetelná Petiškova tendence ke konkretizaci. 596
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 238. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 373 [online] 2008. V Gorionově díle je obsaţen shodný motiv proměny krále Nebúkadnesara v hybridní bytost zvířecí podoby, konkrétně býka a lva. 598 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 239. Pro porovnání uvádíme tentýţ úryvek z Olbrachtovy adaptace: „A totoť jest napsáno: Mene, mene, tekel, ufarsin. A to znamená: Sčetl jsem, sčetl, zváţil a rozděluji. Tento pak jest výklad slov: Mene: Sčetl Bůh království tvé a ke konci je přivedl. Tekel: zváţen jsi na váze a nalezen jsi lehký. Ufarsin: rozděleno jest království tvé a dáno jest Médským a Perským.“ (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 174.) 597
127
Například v jejím úvodu s ohledem na čtenáře přímo vyslovuje to, co je ze starozákonního i Olbrachtova příběhu zřejmé z kontextu: „hostina se proměnila v pitku“599. Moment, kdy se objevuje píšící ruka, se snaţí adresátovi rovněţ přiblíţit, usiluje o větší názornost nahrazením starozákonních výroků: „v tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky“ a „král viděl zápěstí ruky, která psala“ (Da 5, 5) vyjádřením vlastním: „ruka neviditelného člověka. Ruka bez těla psala“600. Zkonkrétňuje čtenáři abstraktní představu píšících prstů či zápěstí ruky tím, ţe ji nahradí představou neviditelného člověka, z něhoţ lze vidět jen ruku. Situaci zobrazenou Petiškou si čtenář snáze představí. Olbracht si rovněţ uvědomuje obtíţnost daného místa, nahrazuje proto slova pramenného textu: „prstové ruky lidské“ a „částka ruky, kteráţ psala“ (Da 5, 5) vlastním výrokem: „část lidské ruky bez paţe, jen dlaň s prsty, a ta ruka psala“601 Oba autoři usilují o přiblíţení situace líčené v biblickém textu mladému čtenáři, Petiška se jako obvykle drţí předlohy méně neţ Olbracht a při konkretizaci jde více do hloubky. Nejmarkantněji je Danielova moudrost ukázána v epizodách obsaţených v Přídavcích k Danielovi. Biblický příběh o Zuzaně (Da 13), jejíţ nevinu Daniel proslulý moudrostí a spravedlností prokáţe, Petiška ani Olbracht do svého vyprávění nezařazují vzhledem k jejímu erotickému zabarvení. Další dvě – o Bélovi a drakovi (Da 14) - však Petiška pro svůj příběh vyuţije. První z nich Petiška po obsahové stránce přejímá z pramene, druhou s ohledem na čtenáře upravuje. Daniel, který se odmítá klanět Bélovi, odhalí králi Darjavešovi podvod jeho kněţí, kteří nechávají pro svou modlu připravovat obrovské oběti jídla a pití, jeţ pak v noci se svými rodinami tajně snědí a vypijí. Před králem však předstírají, ţe oběti konzumuje Bél sám. Podvod Daniel prokáţe pomocí důkazu svědčícího o jeho důvtipu: podlahu v chrámu nechá posypat popelem, v němţ jsou druhý den zřetelné stopy muţů, ţen i dětí, které spořádali během noci všechny oběti pro údajného boha Béla. Podobně uplatní Daniel své schopnosti při odstranění babylónského draka. Král Darjaveš ţádá od Daniela, aby se poklonil drakovi, kterého Babylóňané uctívají jako svého boha. Daniel krále přesvědčí, ţe ho dokáţe beze zbraně zabít. Učiní tak pomocí lsti. V tomto momentě se Petiškova úprava liší od pramenného textu. Petiška se inspiruje midrašovou verzí starozákonní epizody602 a obměňuje prostředek, který ke zničení draka prorok pouţije. Biblický úryvek: „Daniel potom vzal smůlu, tuk a chlupy, všechno uvařil, nadělal placky a dal do tlamy drakovi. Ten to seţral a pukl.“ (Da 14, 27) nahrazuje následujícím způsobem: „Daniel svázal špičaté ţelezné hřeby tak, aby jejich špičky trčely do všech stran, potřel je sírou, olepil smolou a všechno obalil tukem. Navenek vyhlíţela věc, kterou Daniel vyrobil, jako obvyklá oběť. Zhoubný pokrm vmetl Daniel drakovi do otevřené tlamy. Nenasytný drak okamţitě spolkl kouli obalenou tukem. V útrobách netvora tuk roztál, smola změkla a ostré špičky hřebů ho ranily tak těţce, ţe 599
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 239. Tamtéţ. 601 Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 173. 602 Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 383-384 [online] 2008. V Gorionově pověsti je obsaţen shodný motiv Danielovy „zbraně“: „Er band ein paar spitze Eisenstifte zusammen, deren scharfen Enden nach außen standen, tat Schwefel drauf und verklebte sie mit Pech; und das ganze bestrich er, daß nichts mehr vom Inhalt zu sehen war, mit Rahm und Schichten von Talg und leckerem Fett. Von außen sahen diese Bissen den gewohnten Opfergabe gleich.“ Překlad: „Svázal několik špičatých hřebů, jejichţ ostré konce trčely do stran, dal na ně síru a slepil je k sobě smolou. Aby nebylo poznat, co je uvnitř, potřel to celé několika vrstvami tuku a loje. Na pohled se tato sousta podobala běţným obětním darům.“ (Přeloţila ZV) 600
128
zhynul. Kdyţ Babylóňané přišli k jeskyni, našli draka mrtvého.“603 Petiškovo líčení se vyznačuje větší dramatičností, ale především logičností. Vypravěč čtenáři vysvětluje, jak Daniel „zbraň“ vyrobil, co se s ní v netvorových útrobách stalo a hlavně proč draka zničila. Jeho verze je pro čtenáře názornější, konkrétnější a ve svém účinku také přesvědčivější. Oproti plackám ze smoly, tuku a chlupů, po nichţ drak dle biblického textu prostě pukl, je v Petiškově úpravě zřejmá příčina drakovy smrti – špičky hřebů poranily drakovy útroby, a proto zahynul. Obě zmíněné deuterokanonické epizody mají zdůraznit neobyčejnou moudrost proroka Daniela. Petiškova úprava druhé epizody pak tuto jeho vlastnost ještě více akcentuje, neboť způsob, jakým zde Daniel draka připraví o ţivot, je promyšlenější a líčení celé situace propracovanější. Díky Danielovi je zničen Bél i drak, kněţí jsou potrestáni a pobouřený lid ţádá po králi, aby byl prorok vhozen do lví jámy. Daniel však kupodivu po šesti dnech pobytu mezi vyhladovělými lvy zůstává naţivu. Král poznává, kdo jej vysvobodil, a nechá ho z jámy vytáhnout. Závěr epizody Petiška obměňuje. Starozákonní věty: „Král pak poručil, aby přivedli ty muţe, kteří Daniela udali, a hodili je do lví jámy i s jejich syny a ţenami. Ještě nedopadli na dno jámy, uţ se jich lvi zmocnili a rozdrtili jim všechny kosti.“ (Da 6, 25) Petiška nahrazuje úryvkem pramenícím v midraši604: „Královi úředníci záviděli Danielovi Dariovu přízeň. Předstoupili před Daria a vykládali: „Daniela nezachránil Jahve, jak vypráví. Víme, ţe Daniel chodil lvy krmit, proto ho znali a nic mu neudělali.” Darius řekl: „Tak jděte a krmte je také.” A kdyţ úředníci nějaký čas lvy krmili, kázal král vhodit úředníky ke lvům do jámy. Ale lvi je roztrhali, sotva dopadli na dno jámy.“605 Oproti biblické verzi, podle níţ byli úředníci potrestáni, protoţe proroka udali, se Petiškova verze vyznačuje detailnějším líčením situace a uvedením motivů jednání postav. Čtenář má moţnost nahlédnout do myšlenek a emocí postav. Za provinění, leţ a křivdu, jejichţ příčinou byla především závist, přichází trest. Motiv trestu bývá v Petiškových příbězích vţdy akcentován spolu s morálním poselstvím příběhu. V daném případě navíc Petiškův úryvek připomíná situaci z příběhů o zničení města Sodomy či o Mojţíšovi, kde forma trestu úzce souvisí se způsobem provinění: například Lotova ţena ţádostí o sůl prozradila hosty, proto byla proměněna v solný sloup nebo Egypťané se zbavovali malých izraelských chlapců uvrţením do vod Nilu, mnoho jich pak zahynulo ve vodách Rudého moře. Také zde jsou úředníci potrestáni způsobem, kterým chtěli zahubit Daniela. S ohledem na věk čtenářů Petiška eliminuje motiv krutosti: oproti starozákonnímu textu, v němţ končí ve spárech lvů oni muţové včetně svých synů i ţen, jsou v jeho verzi do jámy vhozeni jen úředníci. V Olbrachtově adaptaci čtenář nenajde ani jednu z uvedených epizod akcentujících Danielovu moudrost. Jednou z příčin je zřejmě skutečnost, ţe Olbracht nečerpá látku pro své příběhy z knih deuterokanonických.606 Bible kralická obsahuje pouze knihy kanonické. Druhým důvodem můţe být hlavní záměr autora povzbudit danou adaptací utlačovaný český národ a aktivizovat jej k boji za svobodu. Zařazuje proto do díla raději příběh o odváţné ţidovské královně Ester, jemuţ věnuje samostatnou kapitolu. Vyprávěním o statečné hrdince bojující za svůj národ dosáhne svého cíle spíše neţ epizodami o proroku Danielovi, v nichţ je 603
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 242. Bin Gorion, Micha, Josef: Juda und Israel. Die Sagen der Juden V, Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, s. 387 [online] 2008. 605 Tamtéţ, s. 243. 606 Viz pozn. 573. 604
129
zdůrazněna jeho moudrost a spravedlnost. Postava tohoto typu naopak více vyhovuje záměru Eduarda Petišky, který usiluje o prohloubení charakteristiky postav a akcentuje morální stránku příběhů. Přesto je s ohledem na čtenáře škoda, ţe Olbracht neuvedl v souvislosti s postavou proroka Daniela alespoň stručnou zmínku o jeho uvrţení do jámy lvové, ono slovní spojení se ustálilo jako frazeologismus. Zatímco v Olbrachtově adaptaci následuje samostatná kapitola věnovaná událostem návratu Ţidů do Jeruzaléma, Petiška uzavírá celý oddíl izraelských příběhů v rámci dané kapitoly. Oproti dosavadnímu textu dochází náhle k rychlému posunu v ději. Petiška připojuje vlastní závěr, jímţ plynule navazuje na předchozí epizodu a v němţ stejně jako v úvodu příběhu pouţívá příměr: „Daniel nezahynul ve lví jámě, ani Izraelci nezahynuli v babylónské zemi. Čas míjel a vladaři se střídali. Po sedmdesáti letech zajetí vybídl Jahve perského krále Kyra, aby Izraelce propustil. I vrátili se Izraelci do své země, aby znovu vybudovali svá města a osady a chrámy, aby obdělali pole a zaloţili sady a vinice. Ale utrpení izraelského lidu tím neskončilo. Přecházelo z potomků na potomky aţ na práh dnešních dnů.“607 Závěr, připomínající zpočátku pohádkovou formuli, v sobě – jak uţ je u Petišky zvykem – zahrnuje jakési hlubší moudro, konstatování o realitě ţivota. Vyznačuje se silným morálním akcentem. Autor motivuje čtenáře k zamyšlení. V podtextu zdůrazňuje koloběh lidského ţivota, střídání pozitiv a negativ, které je přirozené a nutí člověka váţit si dobra. Připomíná čtenáři věčné a opakující se schéma uplatňující se v dějinách ţidovského národa a prolínající se všemi Petiškovými izraelskými příběhy: lid hřeší, Jahve jej trestá, poté se však nad ním slitovává a vysvobozuje jej z rukou nepřátel, ţehná mu, dokud zas nezačne příliš hřešit a zapomínat na svého pravého Boha, v tom případě následuje opět trest a tak dále. Posledními slovy vztahuje Petiška příběh k současnosti. Olbracht, jak bylo výše zmíněno, uzavírá své biblické příběhy samostatnou kapitolou. Cítí potřebu po všech bojích a bitvách, v nichţ akcentoval národní hrdiny, zdůraznit vítězství lidu, jeho šťastný návrat domů, aby tak dodal novou naději také utlačovanému českému národu suţovanému válkou. Aby i český lid uvěřil, ţe po neutěšeném období přijdou opět dny utěšené, čas svobody a radosti ze ţivota. Proto v závěru kapitoly a zároveň celého díla uvádí chvalozpěv z knihy Ţalmů (Ţ 117/118): „chválili a oslavovali Hospodina, neboť jest dobrý a jeho milosrdenství trvá na věky.“608 Daný příběh je velmi rozsáhlý a látkově rozmanitý. Adaptace biblických příběhů pro mládeţ není snadná, vyznačuje se specifickými rysy (viz kapitolu 2.3.1 Adaptace bible a její obecné zákonitosti). Spojením několika příběhů do jedné kapitoly si Petiška situaci ještě zkomplikoval. Olbracht podobné události rozdělil do dílčích kapitol, čímţ sice dochází k setření či oslabení některých jejich vzájemných souvislostí, děj je však pro čtenáře přehlednější a srozumitelnější. Petiškova kapitola zahrnující v sobě několik příběhů, v nichţ vystupuje mnoho výrazných postav a z nichţ kaţdý je ještě rozvitý řadou midrašových epizod, působí ve čtenáři zmatek. Přes Petiškovu snahu o konkretizaci, názornost a vysvětlení čtenář těţko odhaluje hlavní dějovou linii příběhu a hlavní postavy, obtíţně si vytváří komplexní představu o jeho hlavní myšlence a poslání.
607 608
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 243. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970, s. 189.
130
3.3 Ilustrace a adresát Petiškova a Olbrachtova zpracování biblických příběhů Protoţe výtvarná sloţka tvoří nedílnou součást uměleckého díla, které se dostává čtenáři do rukou, povaţujeme za nezbytné zmínit se o ilustracích doprovázejících adaptace biblických příběhů Eduarda Petišky a Ivana Olbrachta. Náročnost ilustrací podpořila naši hypotézu o doporučeném věku adresáta Petiškova zpracování starozákonní látky. Ilustrace doprovázející text prvního vydání Petiškovy adaptace biblických příběhů (v rámci souboru Příběhy, na které svítilo slunce 1967) odpovídají spíše věku starších čtenářů. Autorem ilustrací je český malíř a grafik Karel Teissig. Jeho koláţe kombinované s grafikou (kresby vytvořené technikou linorytu) ztvárňují výjimečně situační děj, spíše jen postavu či zvíře a to z několika úhlů pohledu. Tato náročná technika odpovídá mnohdy sloţitým a nesrozumitelným symbolům v biblických mýtech. Ilustrace čtenář stěţí pochopí bez četby, mají tedy charakter doprovodný, navozují atmosféru příběhů z dávných dob. Důleţitá je symbolika a barvy, z nichţ markantně převaţují černá a bílá, popřípadě oranţová, červená a modrá. Ilustrace v Olbrachtově adaptaci vychází z dílny francouzského sochaře, grafika a malíře Gustava Doré. Nakladatelství Melantrich tyto proslulé ilustrace zvolilo pro Olbrachtovu starozákonní i Durychovu novozákonní adaptaci (obojí v roce 1939), aby zdůraznilo uměleckou hodnotu těchto děl. Černobílé ilustrace vytvořené technikou dřevorytiny čtenáři na rozdíl od Teissigových ilustrací vypráví příběh, jsou popisné a realistické. Jejich starobylý vzhled koresponduje s jazykovým stylem Olbrachtova textu. Pro dětské čtenáře jsou v případě biblických příběhů vhodnější narativní a srozumitelné ilustrace Gustava Doré. Kdyţ vyšly Petiškovy Příběhy starého Izraele v roce 1990 v nakladatelství Martin, poprvé samostatně, nedoprovázely text knihy obrazy Karla Teissiga, nýbrţ Gustava Doré. Vzhledem k malému formátu díla a horší kvalitě tisku (související zřejmě s nakladatelským boomem po roce 1989) však tyto ilustrace nedosahují takového estetického účinku jako v díle Olbrachtově. Přestoţe není v tiráţi prvního vydání Petiškova díla Příběhy, na které svítilo slunce uveden doporučený věk adresátů, z autorovy předmluvy a míry náročnosti samotného textu díla je zřejmá adresnost mládeţi, konkrétně čtenářům staršího školního věku.609 Ve svém prologu autor předpokládá určitou čtenářskou zkušenost (přinejmenším znalost řeckých bájí, uvádí Ikara, Odyseu), poukazuje na souvislost mezi kulturním a písemným dědictvím jednotlivých starověkých civilizací a motivuje čtenáře k hledání těchto analogií, čili k dedukci. Obtíţnost 609
Dalším důvodem pro námi vyslovenou hypotézu ohledně doporučeného věku Petiškova adresáta je datace uvedená za textem předmluvy (1962). Ačkoliv se kniha dostala čtenářům do rukou aţ v lednu 1968, její text byl hotový jiţ o pět let dříve, tedy v době, kdy autorovu synovi Martinovi (* 1951) bylo právě 11 let. Kromě toho lze na doporučený věk čtenářů v daném případě usuzovat také dle dedikace uvedené v Petiškově předchozí adaptaci Staré řecké báje a pověsti (1958): „Pro čtenáře od 11 let.“ (Petiška, Eduard: Staré řecké báje a pověsti. 1. vyd. Praha: SNDK, 1958, tiráţ s. 212.)
131
textu je obzvlášť markantní například v Petiškově zpracování příběhu o Abrahamovi či o Mojţíšovi. Náročnost Teissigových ilustrací doprovázejících první vydání Petiškových starozákonních příběhů rovněţ posouvají knihu do kategorie starších čtenářů. Olbracht dedikuje knihu mládeţi v samotném podtitulu díla: „Starý zákon pro mládeţ“610.
610
Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1970, (s. 5).
132
4. Závěr Eduard Petiška chápe biblické příběhy jako součást starověkého písemnictví, jako významné mýty, nikoliv náboţenské texty. Proto je v podtitulu díla Příběhy, na které svítilo slunce (1967) nenazývá ani biblickými, ani starozákonními, nýbrţ jako báje a pověsti starého Izraele. Toto jeho pojetí biblických příběhů je zřejmé také ze způsobu jeho zpracování: neuvádí je samostatně, ale v rámci souboru v konfrontaci s bájemi starého Egypta a Mezopotámie. Petiška, mající vřelý vztah k historii a starým mýtům, si uvědomuje, jak je důleţité předat toto písemné bohatství dalším generacím. Je si vědom toho, ţe v případě bible bude adaptace pro mládeţ komplikovanější neţ v případě bájí egyptských, mezopotamských či řeckých, které pro mladé čtenáře upravoval. Jednak je bible látkově velmi bohatá a rozmanitá, jednak obsahují její obtíţné texty řadu symbolů, obrazných pojmenování a parabol. Základním Petiškovým kritériem při volbě metody zpracování i při výběru látky, postav, motivů a jazykových prostředků byl dětský adresát. Aby mohl této specifické skupině čtenářů lépe přiblíţit děje, postavy a především morální poselství biblických příběhů, připojil k dílu Příběhy, na které svítilo slunce rozsáhlou předmluvu Kdo chce uslyšet a při adaptaci starozákonních textů si vypomohl dalšími prameny, především midraši. Předmluva tvoří v daném případě důleţitou součást Petiškova adaptačního procesu, umoţňuje čtenáři nahlédnout do autorovy tvůrčí dílny. Vypravěč, kterým je sám Petiška, zde vystupuje v roli průvodce a informátora, který čtenáře provází světem, v němţ se dávné příběhy egyptské, mezopotamské a izraelské odehrávaly. Čtenář dostává do rukou návod, jak tyto příběhy číst. Prostřednictvím jakési „virtuální procházky“ se seznamuje s reáliemi starověkých civilizací – jak zeměpisnými, tak kulturními –, ale zároveň je informován o autorových pramenech a záměru. Vypravěč se čtenářem navazuje kontakt a přímo ho oslovuje. Jiţ z předmluvy je čtenáři zřejmé, ţe autorovi nepůjde o předání holého děje biblických příběhů, ale především o zdůraznění jejich etické náplně. Vzhledem k věku adresátů je tento způsob předání informací adekvátnější neţ Olbrachtův poznámkový aparát za textem Biblických příběhů (1939). Petiška při adaptaci postupuje jako moderní autor, respektuje novodobé výklady a interpretace starozákonních textů (midraše) a vyuţívá jich pro vlastní zpracování biblické látky pro mládeţ. Stejně jako ostatní adaptátoři Starého zákona (například Olbracht, Pavlát, Fučíková) vybírá z bible tradiční, dějově bohaté příběhy s výraznými hrdiny a pramenný text upravuje. Eliminuje motivy nevhodné (erotické, násilí) a zatěţující (genealogické řady, podruţné informace jako například antroponyma, toponyma či číselné údaje). Ve srovnání s ostatními adaptátory dané látky však Petiška ve velké míře amplifikuje. Starozákonní příběh rozvíjí řadou motivů a epizod z ţidovských midrašů. Jeho metoda se vymyká dosavadní adaptační praxi, spočívá v synopsi a následné syntéze různých pramenů. Na základě provedených analýz je zřejmé, ţe Petiška vycházel při svém zpracování kromě bible z ţidovských pověstí, legend, bájí a midrašů, ale také ţe přihlédl na některých místech v textu k Olbrachtově adaptaci, inspirované Biblí kralickou. 133
Prostřednictvím vloţených midrašových motivů a epizod dosahuje Petiška několika účinků: Přibliţuje v nich čtenáři postavy, zejména hlavní. Zdůrazňuje jejich charakteristiku: Šalomounovu moudrost, Abrahamovu věrnost, pýchu babylonských a krutost sodomských obyvatel, marnivost jeruzalémských ţen. Vysvětluje motivy jejich jednání: proč Kain zabil Ábela, z jakého důvodu Jonáš neposlechl Jahvův příkaz jít do Ninive, proč se šla faraónova dcera koupat a našla Mojţíše. Nebo v nich také vypráví o dětství postavy a jejím vyvolení od Hospodina (Abraham, Mojţíš, David). Petiška se snaţí čtenáři přiblíţit odlišnou mentalitu a soudy tehdejších lidí (například chápání vraţdy či trestu smrti). Na rozdíl od biblického textu či adaptace Olbrachtovy nechává své čtenáře nahlédnout do nitra postav. Zprostředkovává jim jejich myšlenky i emoce. Usnadňuje jim identifikaci s postavou. Skrze vloţený motiv či epizodu (podobenství, bajku, exemplum, pověst) podává čtenáři neotřelá vysvětlení etiologická a etymologická: vysvětluje původ odlišné velikosti slunce a měsíce, původ prvních lidských nástrojů, prvního lidského hrobu a prvních šedých vlasů a vousů jako koruny stáří, původ těţkopádné řeči Mojţíšovy, vznik Mrtvého moře i jeho názvu. Objasňuje mládeţi vznik některých frazeologismů pramenících v bibli: například solný sloup, egyptská tma, Kainovo znamení. Na principu lidové etymologie611 hledá či vytváří smyšlené souvislosti mezi určitými jevy biblickými, midrašovými a jevy ze všedního ţivota: Lotova ţena se proměnila v solný sloup, protoţe ţádostí o sůl prozradila hosty; hadu Jahve roztrhl jazyk, protoţe právě skrze něj, lstivou řečí se provinil. Petiška také vysvětluje biblická podobenství a nahrazuje je vlastní interpretací (v příběhu o Samsonovi). Především však Petiška amplifikací midrašových motivů a epizod akcentuje morální poselství biblických příběhů. Činí to jednak prostřednictvím starozákonních postav, jejichţ vlastnosti zdůrazňuje, jednak vloţením inspirativního výroku, moudra či ponaučení do textu příběhu. Na konkrétních ţivotních situacích a osudech svých hrdinů ukazuje čtenářům základní etická pravidla a ţivotní hodnoty. Zdůrazňuje dominantní postavení ideálů dobra a zla, odpovědnost člověka za jeho skutky, lásku, věrnost, moudrost, statečnost. Poskytuje mládeţi názorné příklady, vzory i varování. V daných momentech se nejmarkantněji projevuje Petiškova tvůrčí kreativita, neboť vloţená moudra a ponaučení – vyskytující se nejčastěji v úvodu a závěru příběhu – pocházejí na základě zpracovaných analýz z Petiškovy vlastní invence. Například do příběhu o králi Šalomounovi zasazuje Petiška vhodným způsobem rčení o marnosti bohatství bez moudrosti: „Zlato přináší nemoudrému neštěstí.“612 Tentýţ příběh uzavírá inspirativním výrokem: „Kdyţ zemřel, zbylo po něm, co zbývá po spravedlivém člověku. Dobré jméno.“613 V kapitole o Samsonovi Petiška čtenáři vysvětluje, ţe: „Silnější neţ Samson byla jenom zrada.“614 V příběhu o Josefovi zdůrazňuje význam odpuštění následujícími slovy: „Ale Josef byl moudrý a moudrost se přátelí s laskavostí a je
611
Termínu lidové etymologie se uţívá v případě, ţe určité slovo je bez genetické motivovanosti (mylně) vztaţeno ke slovu jinému na základě jejich formální či významové blízkosti (například slovo rozinka). 612 Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 212. 613 Tamtéţ, s. 217. 614 Tamtéţ, s. 190.
134
nepřítelem pomstychtivosti.“615 Na morálku králů poukazuje v kapitole o Saulovi a Davidovi: „Panovníkovu uchu je vţdy příjemné pochlebování a lichotky.“ Uvedené příklady dokládají Petiškovu tendenci akcentovat zároveň morální stránku příběhu i charakteristiku jeho postav. Proto většina oněch inspirativních výroků obsahuje vedle moudré myšlenky také charakteristiku. Velmi markantně lze tuto Petiškovu tendenci sledovat také v příběhu o Júdit: „Věřila, ţe Jahve pomáhá jen tomu, kdo v sobě najde odvahu k činu.“ „Netušili, ţe nese svou krásu do boje jako voják zbraň.“ „Tak zvítězili Izraelci zásluhou statečné Judit, která neustupovala malomyslně zlu a spoléhala na své síly.“616 Uvedené úryvky, jimiţ Petiška mládeţ vychovává, nejsou rozsáhlé, nezatěţují mladé čtenáře, naopak je mohou motivovat k zamyšlení. Se zdůrazněním charakteristiky postav a poslání příběhu úzce souvisí oslabení jeho stránky náboţenské. Petiška náboţensky laděné motivy a místa v biblickém textu přetváří či eliminuje. Například důsledně pojmenovává Boha proti ţidovské tradici Jahve, pokud výjimečně uţívá jiného pojmenování (bůh), píše jej s malým počátečním písmenem. Ve Starém zákoně, v Olbrachtově adaptaci i v midraších je Bůh, Hospodin, Pán či Stvořitel vţdy psán s velkým počátečním písmenem. Petiška se v daném případě neinspiroval ţádným pramenem, vyjadřuje nezávislost na křesťanské i ţidovské tradici. Ve všech izraelských příbězích Petiška například eliminuje či nahrazuje motivy zázraků (markantní je to v příběhu o Samsonovi). Zmiňuje-li zázrak, převádí jej prostřednictvím midrašového pramene do báje. Postavy – včetně Jahva – v Petiškově zpracování nabývají přirozenější podoby, Petiška čtenáře nechává nahlédnout do jejich psychiky (Kain, Jonáš, Mojţíš). Hrdinové jednají více samostatně, bez Boţí pomoci (například Samson, Mojţíš, Júdit, David). V prvním příběhu o stvoření světa se Petiška nikde nezmiňuje o sedmém dni jakoţto dni odpočinku, dni, který by měl být svěcen. V kapitole o Mojţíšovi sice pojedná o Desateru i okolnostech jeho předání lidu, v celém příběhu však nezazní ani jeden konkrétní bod Desatera. Petiška tak pravděpodobně činil nejen proto, ţe preferuje morální stránku biblických příběhů před jejich stránkou náboţenskou, ale především s ohledem na dětské adresáty. Jednak obsahuje Desatero body týkající se jen dospělých, které však nemůţe eliminovat, jednak nechce vystupovat v roli mentora, který dětem přikazuje. Volí formu srozumitelnější, adekvátní věku čtenářů: předává jim morální zásady a přikázání prostřednictvím příběhů, v nichţ nalézají příklady, vzory, ponaučení, varování i moudra. Ačkoliv jsou od sebe první vydání Petiškovy a Olbrachtovy adaptace starozákonních příběhů vzdálena téměř tři desetiletí a ačkoliv se neshodují ve všech autorských záměrech – Olbracht chtěl především zvýšit národní sebevědomí utlačovaného českého lidu – přesto mají výrazné společné znaky, které umoţnily jejich komparativní analýzu: základní funkci uměleckou a podobnost ve výběru látky a řazení kapitol. Na základě výsledků srovnání obou děl s jejich prameny a na základě jejich komparace vzájemné, lze lépe posoudit Petiškovu syntetickou metodu zpracování biblických příběhů pro mládeţ a následně pak snáze odpovědět na otázku, zda jsou mladí čtenáři schopni z této jeho úpravy pochopit starozákonní příběh a jeho poselství. 615 616
Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Praha: SNDK, 1967, s. 168. Tamtéţ, s. 228, 229, 232.
135
Srovnáme-li Petiškovu úpravu s adaptací Olbrachtovou, dojdeme k závěru, ţe Olbrachtovo zpracování se vyznačuje větší přesností, coţ logicky vyplývá z jeho odlišného přístupu k látkovému prameni, z něhoţ vycházel. Zatímco se Olbracht věrně drţí textu Bible kralické, Petiška pracuje vedle bible s řadou dalších pramenů, jejichţ motivy a epizodami starozákonní text rozvíjí. Mnoţství pramenů a velká míra amplifikace jsou hlavními příčinami významových posunů, jeţ lze v Petiškově zpracování vysledovat. Čtenář zde nachází motivy, které v bibli obsaţeny nejsou: například Adam měl dle Petiškovy verze dvě ţeny (Lilith a Evu); v Petiškově úpravě příběhu o Jonášovi se objevují dvě velryby, zatímco v bibli a v tradičním pojetí se v daném příběhu vyskytuje jen jedna; Jahve se nechá vyprovokovat satanem, a proto ţádá od Abrahama obětovat Izáka. Petiška tyto netradiční motivy do starozákonních příběhů přidává s konkrétním záměrem: skrze motiv dvou Adamových ţen čtenáři vysvětluje, proč Jahve stvořil Evu právě z ţebra; motiv druhé ryby vkládá do kapitoly o Jonášovi proto, aby zdůraznil morální stránku příběhu, konkrétně prorokovu vnitřní proměnu; motiv satana pokušitele má učinit postavu Jahva přirozenější a také zdůraznit Abrahamovu věrnost vůči Hospodinu. Zároveň chce Petiška těmito přidanými motivy biblický příběh ozvláštnit a pobavit jeho čtenáře. Ačkoliv mohou ony významové posuny v některých případech (například motiv dvou ryb) čtenáře mást, důleţité je, ţe v důsledku těchto odchylek od pramenného textu Starého zákona nedochází k narušení významu ani poslání biblického příběhu. Petiška přes velkou míru úprav zachovává jeho „historické“ jádro. Ve srovnání s Olbrachtovým dílem jsou některé Petiškovy příběhy pro dětského čtenáře méně přehledné a srozumitelné. Souvisí to s odlišným způsobem členění příběhů do jednotlivých kapitol. Olbracht má tendenci členit příběhy obsahující více dějů a postav do dílčích kapitol, zatímco Petiška shrnuje tyto události v rámci jedné kapitoly (především příběh o Saulovi a Davidovi či příběh závěrečný). Pro mladé čtenáře je vhodnější postup Olbrachtův, neboť čtenáři usnadňuje orientaci v ději příběhu. Další příčinou menší přehlednosti a srozumitelnosti některých Petiškových příběhů je ona velká míra amplifikace. Některými vloţenými motivy a epizodami Petiška biblický příběh ozvláštňuje a dynamizuje: etiologickými a etymologickými výklady, vysvětlením frazeologismů či popisem archy; dramatizuje jej například epizodou o tom, jak Babylóňané stavěli věţ, či o tom, jak Egypťané hledali malé izraelské chlapce pomocí lsti. Jinými amplifikacemi však biblický příběh naopak komplikuje a zpomaluje: například epizodou o Asmodeovi či popisem trůnu v příběhu o Šalomounovi; epizodou o králi Ógovi či o hledání Josefových kostí v kapitole o Mojţíšovi. Obzvláště markantní je to tehdy, kdyţ se Petiška při vyprávění biblického příběhu nechá unést midrašovými prameny a zachází do přílišné hloubky i šíře jeho děje. Čtenář pak ztrácí orientaci v ději příběhu, splývá mu děj hlavní s vedlejšími ději vloţených epizod, ztrácí přehled o postavách: například v příběhu o Šalomounovi, v němţ dokonce midrašový text výrazně převaţuje nad textem biblickým, či v závěrečné kapitole, kde Petiška mimo jiné uvádí v těsné blízkosti podobně znějící jména vedlejších postav Sedechiáš a Sinacherib. Na druhé straně Petiška v konfrontaci s Olbrachtem více eliminuje z textu podruţná antroponyma, tautonyma, číselné údaje a detaily, které čtenáře zatěţují. Tím dosahuje větší dynamiky textu a především usnadňuje čtenáři jeho porozumění. Při přejímání motivů
136
z midrašů nepostupuje Petiška vţdy důsledně. Někde podruţnou informaci s ohledem na čtenáře neuvádí, na jiném místě – i v rámci téţe kapitoly – ji však paradoxně přejímá617. Petiška také s ohledem na čtenáře daleko více vysvětluje, je názornější. Uvádí více příkladů a názorných přirovnání: Jahve Adama uhnětl z hlíny, smísené s vodou, jako by hnětl těsto z mouky a vody; Izraelité trpěli při obléhání Jeruzaléma takovým hladem, ţe vařili polévku ze slámy; abstraktní podobu Boha Petiška dětem přibliţuje například prostřednictvím hyperboly Jahve zachytil všechny druhy zvířat na svém nehtu. Olbracht se nechce příliš odchýlit od svého pramene, vysvětluje střídmě, jen tam, kde to povaţuje za nezbytně nutné. Petiška čtenáři konkretizuje jednání postav, objasňuje původ jevů, vysvětluje frazeologismy, uvádí souvislosti. Petiškovo zpracování biblických příběhů je pro mladé čtenáře přístupnější především z hlediska jazykového. Své příběhy vypráví jazykem ţivým, kultivovaným a srozumitelným. Olbrachtova kraličtina sice můţe dětského adresáta ohromit a navodit atmosféru pradávných dob, je však pro dětské adresáty méně srozumitelná (zejména lexikum a syntax). Oslabením náboţenské stránky biblického textu a zdůrazněním jeho stránky morální dosahuje Petiška toho, ţe jsou jeho příběhy ve srovnání s Olbrachtovými stále aktuální. Olbracht sice rovněţ akcentuje postavy, zaměřuje se však – vzhledem ke svému hlavnímu záměru a době vzniku díla – především na jejich hrdinství, statečnost, odvahu k boji a obětavost pro národ. Petiška zdůrazňuje více vlastnosti a morálku postav, jejich psychiku a emoce, také ve velké míře vysvětluje jejich jednání a poslání. Na základě všech provedených analýz je zřejmé, ţe se Petiškova adaptace vyznačuje daleko větší mírou zásahů do biblického textu: Petiška z něho více eliminuje, více jej amplifikuje a přetváří. Olbracht naopak usiluje o co největší věrnost předloze. Z tohoto důvodu povaţujeme Olbrachtovu adaptaci za klasickou, zatímco v případě Eduarda Petišky hovoříme o adaptaci autorské618, vyznačující se velkou mírou tvůrčí kreativity autora, nebo také o adaptaci „kreativní“. Po zhodnocení Petiškovy úpravy biblických příběhů zbývá ještě vyřešit otázku vhodnosti či nevhodnosti jeho zpracování pro děti a mládeţ. Otázka srozumitelnosti a vhodnosti konkrétního literárního díla pro určitou skupinu adresátů je záleţitostí individuální, tím spíše jedná-li se o soubor čtrnácti textů a oním adresátem jsou děti. Mýty, zejména biblické, jsou pro mladé čtenáře těţko srozumitelné, jejich děj je často neprůhledný. Jednotlivé biblické příběhy se vyznačují různou mírou čtenářské obtíţnosti, a tím i náročnosti jejich adaptace.
617
Například v příběhu o Jonášovi nepřejímá z midraše zatěţující detaily jako počet rybek v těle velryby (tři sta šedesát pět tisíc) či počet listů na stromě, který poskytl Jonášovi stín (dvě stě sedmdesát pět), na druhé straně však v tomtéţ příběhu uvádí informaci o tom, ţe Jonáš letěl z velrybích útrob devět set šedesát pět mil, a o tom, ţe na lodi byli cestující ze sedmdesáti národů (dokonce dvakrát). 618 Termín Hany Šmahelové, viz: ŠMAHELOVÁ, Hana: Adaptace v kontextu dětské literatury v letech 19691989. Zlatý máj, 1992, 36, s. 92-94, 148-152, 343-345.
137
Obecně lze říci, ţe prehistorické mýty a příběhy s výrazným izraelským hrdinou se Petiškovi adaptovat podařilo. Mladí čtenáři jsou schopni pochopit jejich děj i poslání. Přesnost, jeţ je v daném díle Petiškovou slabší stránkou, nehraje u bájí tak důleţitou roli jako u příběhů historických, v nichţ jsou děje či postavy příběhů alespoň částečně zaloţeny na reálném základu. Petiška ve starých bájích vyuţívá své umění vypravěčské, midrašovými motivy rozvíjí inspirativně biblický příběh, mnohé čtenáři vysvětluje, zdůrazňuje postavy i morální poselství mýtů například v kapitole o stvoření. V příběhu o Josefovi, Júdit či Samsonovi se Petiška převáţně drţel biblické předlohy, do jejího textu zasahoval s mírou (v případě Josefa minimálně). Vznikly tak příběhy dobře srozumitelné a odpovídající chápání dětského čtenáře. Oproti tomu v příběhu o králi Šalomounovi Petiška amplifikoval natolik, ţe midrašová látka markantně převaţuje nad látku z bible. Do příběhu vloţil rozsáhlé epizody mající zdůraznit královu moudrost, obzvláště zdlouhavá a zatěţující je závěrečná epizoda o králi duchů Asmodeovi. Daný příběh je v Petiškově úpravě nepřehledný a zbytečně komplikovaný. Totéţ platí pro závěrečný příběh knihy, který – jak je zřejmé jiţ z jeho titulu619 – obsahuje příliš mnoho dějů, postav a motivů v rámci jediné kapitoly. Za nejobtíţnější látku Starého zákona povaţujeme příběhy o Mojţíšovi a Abrahamovi, jejich adaptace pro děti je obzvláště náročná. Ačkoliv se Petiška snaţil tyto látkově bohaté a sloţité příběhy mladým čtenářům více přiblíţit a zpřístupnit, povaţujeme jeho zpracování v daném případě za méně přehledné a hůře srozumitelné. Petiška jiţ takto komplikované děje biblických příběhů ještě rozšiřuje midrašovými epizodami. Na základě provedené interpretace předmluvy, analýz jednotlivých příběhů a posouzení ilustrací jsme dospěli k názoru, ţe náročnost textové i výtvarné sloţky Petiškova zpracování biblických příběhů620 odpovídá kategorii čtenáře staršího školního věku. Ačkoliv si uvědomujeme, ţe věk není objektivním kritériem pro určení vhodnosti a srozumitelnosti daného díla pro určitou skupinu adresátů a ţe je potřeba zohlednit další faktory, jako jsou jejich čtenářská zkušenost, vyspělost či inteligence, přesto docházíme k následujícímu závěru: Čtenáři staršího školního věku jsou schopni z Petiškova zpracování pochopit biblické příběhy a jejich poslání. Jeho úprava starozákonní látky je pro ně – u některých příběhů více, u jiných méně – srozumitelná a vhodná. Svým zpracováním dosáhl Petiška více neţ jen pouhé aktualizace biblických příběhů, podařilo se mu uskutečnit svůj záměr: Zpřístupnil mládeţi jejich význam parabolický. S biblickými motivy se mladý čtenář setkává v umění, literatuře, ale i v kaţdodenním ţivotě například v podobě frazeologických spojení. Bible obsahuje kromě poutavých vyprávění a výjimečných typů hrdinů především morální poselství. Ukazuje lidem cestu, jak by měli správně a zodpovědně ţít, poskytuje mládeţi příklady, vzory i varování. Proto má kvalitní adaptace bible pro děti a mládeţ v 21. století stále své opodstatnění a smysl.
619
Příběh o smutném konci města Jeruzaléma, o proroku Jeremiášovi, o babylónském zajetí, králi Nabukadnesarovi a proroku Danielovi. 620 Máme zde na mysli konkrétně 1. vydání díla Příběhy, na které svítilo slunce z roku 1967 obsahující kompletní předmluvu a doprovázené ilustracemi Karla Teissiga.
138
5. Použité prameny a literatura Prameny: BÁRTA, Jan: Vyprávění nejen pro Teofila. Praha: Advent-Orion, 1995. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. 6. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1997. ISBN 80-85810-08-5. Biblí svatá. Praha 1911. (Podle posledního vydání Kralického z roku 1613). BIN GORION, Micha Josef: Pověsti Ţidů: mýty, legendy a výklady. Z němčiny přeloţil Bedřich Placák. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992, 248 s. ISBN 80-85320-23-1. BIN GORION, Micha Josef: Von der Urzeit: jüdische Sagen und Mythen. Die Sagen der Juden I. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1913, 378 s. [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. BIN GORION, Micha Josef: Die Erzväter: jüdische Sagen und Mythen. Die Sagen der Juden II. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1914, 446 s. [online] 2008 [cit. 2015-0716]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. BIN GORION, Micha Josef: Die zwölf Stämme: jüdische Sagen und Mythen. Die Sagen der Juden III. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1919, 308 s. [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. BIN GORION, Micha Josef: Mose: jüdische Sagen und Mythen. Die Sagen der Juden IV. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, 418 s. [online] 2008 [cit. 2015-0716]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. BIN GORION, Micha Josef: Juda und Israel: jüdische Sagen und Mythen. Die Sagen der Juden V. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1927, 498 s. [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760. ČAPEK, Jindra: Děťátko se narodilo. Z němčiny přeloţila Olga Krejčová. 1. vyd. Praha: Bohem Press, 1991, 24 s. ISBN [80-900177-4-6]. ČERNÝ, Jan, LOMOVÁ, Ivana: Biblické příběhy. Mateřídouška 1992-1995 (56 dílů). DIVECKÝ, Jan: Příběhy z Tóry. 1. vyd. Praha: Nakladatelství P3K, 2005, 141 s. ISBN 80903584-1-1. DRIJVEROVÁ, Martina: Jeţíš a jeho příběh. 1. vyd. Praha: Fragment, 2009, 46 s. ISBN 97880-253-0914-8. DURYCH, Jaroslav: Z růţe kvítek vykvet nám: příběhy novozákonní pro mládeţ. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1939, 199 s.
139
EISLEROVÁ, Jana: Biblické příběhy - Starý zákon. 1. vyd. Praha: Fragment, 2012, 56 s. ISBN 978-80-253-1485-2. EISLEROVÁ, Jana, DRIJVEROVÁ, Martina: Dětská ilustrovaná bible – Starý a Nový zákon. 1. vyd. Praha: Fragment, 2013, 104 s. ISBN 978-80-253-1977-2. FUČÍKOVÁ, Renáta: Vyprávění ze Starého zákona. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1996, 66 s. ISBN 80-85277-93-X. FUČÍKOVÁ, Renáta: Vyprávění z Nového zákona. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1997, 65 s. ISBN 80-7151-022-X. FUNDA, Otakar A.: Podle Bible nejmenším. 1. vyd. Praha: Prvokruh, 1992, 130 s. ISBN [80901470-0-3]. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina: Bylo nebylo. 1. vyd. Praha: Jančařík (vlastním nákladem), 2006, 100 s. ISBN 80-23970-68-2. LHOTOVÁ, Dagmar: Cesta k Betlému. 1. vyd. Brno: Petrov, 1991, 32 s. ISBN [8085247186]. MACEK, Emanuel: Doslov. In: Čtení z Biblí kralické. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel 1983. MATĚJKA, Jiří, BORÁKOVÁ, Alena: Dětská bible. 1. vyd. Praha: Orbis pictus, 1991. ISBN 80-85240-14-9. NEUWIRTHOVÁ, Vida: Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z midraše. 1. vyd. Praha: Neuw, 2003, 154 s. ISBN 80-903322-1-8. OLBRACHT, Ivan: Biblické příběhy: Starý zákon pro mládeţ. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1939, 179 s. OLBRACHT, Ivan: Biblické příběhy: Starý zákon pro mládeţ. 3. vyd. Praha: Albatros, 1970, 194 s. PAVLÁT, Leo, HOLASOVÁ, Zuzana: Příběhy z Bible. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-15-8. PAVLÁT, Leo: Osm světel: ţidovské příběhy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1992. ISBN 80-0000089-X. PETIŠKA, Eduard: Staré řecké báje a pověsti. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958, 207 s. PETIŠKA, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, 243 s. PETIŠKA, Eduard: Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie. 1. samostatné (2.) vyd. Praha: Albatros, 1979, 117 s.
140
PETIŠKA, Eduard: Příběhy starého Izraele. 1. samostatné (2.) vyd. Praha: Martin, 1990, 133 s. ISBN 80-900129-0-6. PETIŠKA, Eduard: Příběhy starého Izraele. Praha: Levné knihy KMa, 2001. PETIŠKA, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele. Praha: Albatros, 2003. PETIŠKA, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. Báje a pověsti starého Egypta, Mezopotámie a Izraele. Praha, Ottovo nakladatelství, 2011. PETIŠKA, Eduard: Golem a jiné ţidovské pověsti a pohádky ze staré Prahy. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, 174 s. PETIŠKA, Eduard: Čtení o hradech. Pověsti a příběhy starých českých, moravských a slezských hradů. 1. vyd. Praha: Albatros, 1971, 179 s. PETIŠKA, Eduard: Příběhy tisíce a jedné noci. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1971, 202 s. PETIŠKA, Eduard: Čtení o hradech, zámcích a městech. Pověsti a staré příběhy Čech, Moravy a Slezska. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984, 280 s. PETIŠKA, Eduard: Velká cesta k malým dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984, 156 s. POKORNÝ, Ladislav: První čtení o Pánu Bohu. Praha: KV Vilímkův dům, 1990. PROŠKOVÁ, Hana: Narodil se Kristus Pán. 1. vyd. Praha: Merkur, 1991. PULEC, Kryštof: Biblické dějiny pro nejmenší. Praha: KV Vilímkův dům, 1990. REJCHRT, Luděk: Slunce svítí všem. Vyprávění z Knihy knih pro malé i velké děti. 1. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1994, [140 s.]. RENČ, Ivan: Pasáček Asaf. Pohádka z kopců nad Betlémem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1995, 100 s. ISBN 80-7021-161-X SVOBODA, Zdeněk: Tak Bůh miloval svět I. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1985. SVOBODA, Zdeněk: Tak Bůh miloval svět II. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1986. VETTER, Jaroslav: Ve tmě se blýská sekera. 1. vyd. Středokluky: Nakladatelství Zdeněk Susa, 1996. ISBN [80-901910-6-1]. VOLÁK, Josef: Vyšla hvězda nad Betlémem. Příběhy, události a mýty Nového zákona. 1. vyd. Most: Dialog, 1969. VOLÁK, Josef: Ţivot Pána Jeţíše Krista. 2. vyd. Most: Dialog, 1990. ŢELEZNÁ, Marta: Podobizny lásky. Malý průvodce galerií slavných dvojic. 1. vyd. Praha: Albatros, 1996, 222 s. ISBN [80-00-00059-8].
141
Sekundární literatura a odborné články Bibliografie: VLADYKOVÁ, Věra: Eduard Petiška. Bibliografie. Soupis díla a literatury o něm (193930.6. 1998). 1. vyd. Praha: Odeon, 1999, 279 s. ISBN 80-207-1056-6. NOSEK, Miloslav, LAISKE, Miroslav: Bibliografie Ivan Olbracht (1). Soupis jeho tištěných prací. Semily: Okresní lidová knihovna, 1972. VACINA, Ladislav: Bibliografie Ivan Olbracht (2). Soupis literatury o ţivotě a díle (19131982). Hradec Králové: Státní vědecká knihovna Zdeňka Nejedlého, 1982.
Ostatní sekundární literatura: Biblická konkordance. 2. vyd. Praha: Křesťanský spolek mladíků v Čechách, 1933, 1021 s. BIČ, Miloš: Výklady ke Starému zákonu. Díl I. Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, 598 s. ISBN 80-7017-408-0. BIČ, Miloš: Výklady ke Starému zákonu. Díl II. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996, 735 s. ISBN 80-7192-154-8. BIČ, Miloš: Ze světa Starého zákona. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1989. ČEŇKOVÁ, Jana a kol.: Vývoj literatury pro děti a mládeţ a její ţánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-X. Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Kapitola VI, Folklor. Praha: Orbis, 1968, s. 257-280, 591-620. DILLARD, Raymond B., LONGMANN, Tremper III.: Úvod do Starého zákona. Přeloţili Vilém Schneeberger a kol. 1. vyd. Návrat domů, Praha 2003. ISBN 80-7255-078-0. DUKA, Dominik: Úvod do Písma svatého Starého zákona. Praha: Kazatelské středisko, 1992. ĎURIŠIN, Dionýz: Teória literárnej komparatistiky. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1975, 400 s. GENČIOVÁ, Miroslava: Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, 245 s. GILLES, Anthony E.: Lidé smlouvy. Příběh věrnosti ve Starém zákoně. Přeloţila: Hana Kašparovská. 1. vyd. Praha: Portál, 1993, 175 s. ISBN 80-85282-46-1. HAVEL, Rudolf: Doslov. In: Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958. HAVEL, Rudolf: Doslov. In: Olbracht, Ivan: Čtení z Biblí kralické. Praha: Československý spisovatel, 1958. HAVEL, Rudolf: Předmluva. In: Olbracht, Ivan: Biblické příběhy. Praha: Albatros, 1970.
142
HOLASOVÁ, Zuzana: Bible – kniha knih. 1. vyd. Praha: Albatros: 1991, 30 s. ISBN 80-0000333-3. HOLÝ, Jiří, TRÁVNÍČEK, Jiří: Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. HRABÁK, Josef: Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, 340 s. HRABÁK, Josef a kol.: Průvodce po dějinách české literatury. 2. vyd. Praha: Panorama, 1978, 528 s. CHALOUPKA, Otakar, VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládeţ. 1. vyd. Praha: Albatros, 1979, 540 s. CHALOUPKA, Otakar a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, 480 s. JANOUŠEK, Pavel a kol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl II. (M-Ţ). Praha: Brána 1998, 792 s. ISBN 80-7176-940-1. KOVALČÍK, Zdeněk: Adaptace bible pro děti a mládeţ I. Ostrava: Scholaforum, 1993a. KOVALČÍK, Zdeněk: Adaptace bible pro děti a mládeţ II. Ostrava: Scholaforum, 1993b. KOVALČÍK, Zdeněk: Biblické adaptace pro děti a mládeţ. In: Literatura pro děti a mládeţ v samizdatu a exilu. Brno: Masarykova univerzita. 1993c, s. 15-21. KOVALČÍK, Zdeněk, URBANOVÁ, Svatava: Minimum z literatury pro děti a mládeţ. Ostrava: Scholaforum, 1996, 77 s. ISBN 80-86058-15-8. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef: Encyklopedie literárních ţánrů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2004, 704 s. ISBN 80-7185-669-X. NETOLICKÁ, Tereza: Dávné příběhy v literatuře pro děti. Diplomová práce. Praha: Pedagogická fakulta v Praze, 2005. NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky (K historii ţánru ve čtyřicátých letech dvacátého století). Brno: Masarykova univerzita, 2009, 197 s. ISBN 978-80-210-5026-6. PETRŮ, Eduard: Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, 187 s. ISBN 808583-944-X. POLÁK, Josef: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládeţ a četby mládeţe. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, 201 s. POSPÍŠIL, Ivo: Srovnávací literatura. CERM, Brno 2000, 22 s. ISBN 80-7204-179-7. SRNOVÁ, Jana: Původní adaptace bible pro děti a mládeţ vydané v devadesátých letech. Magisterská práce. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 2001. SCHNEEBERGER, Vilém: Začněme u Adama aneb Okřídlená biblická rčení. Praha: Návrat domů, 2003, 181 s. ISBN 80-7255-090-X. STEMBERGER, Günter: Talmud a midraš. Úvod do rabínské literatury. Praha: Vyšehrad, 1999.
143
TENČÍK, František: Četba v počátcích obrození. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, 107 s. TOMAN, Jaroslav: Současná česká literatura pro děti a mládeţ. Brno: CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-170-3. TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992, 98 s. ISBN 80-7040-055-2. URBANOVÁ, Svatava: Metamorfózy dětské literatury: přehled české literatury pro děti od roku 1945 do současnosti. Olomouc: Votobia, 1999, 191 s. ISBN 80-7198-379-9. URBANOVÁ, Svatava: Několik poznámek k aktuálnímu genealogickému bádání. In: Ţánrové kontexty v literatuře pro mládeţ (v přelomech posledního třicetiletí). Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2001. URBANOVÁ, Svatava a kol.: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, 457 s. ISBN 80-7220-185-9. URBANOVÁ, Svatava, ROSOVÁ, Milena: Ţánry, osobnosti, díla: (historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). 5. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2005, 239 s. ISBN 80-7368-046-7. VAŘEJKOVÁ, Věra: Několik glos k adaptačním strategiím. In: Ţánrové kontexty v literatuře pro mládeţ (v přelomech posledního třicetiletí). Prešov: Náuka, 2001, s. 20-28. VLAŠÍN, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. ZEMAN, Milan a kol.: Průvodce po světové literární teorii. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988, 640 s. ŢILKA, Tibor: Poetický slovník. Bratislava: [Tatran], 1987.
Odborné články: HEŘMAN, Zdeněk: Čítankový autor aneb o výchovnosti. In: Říkat pravdu s úsměvem. Stati a eseje. Praha: Albatros, 1984, s. 127-136. HOVORKOVÁ, L: Vybrané biblické motivy a jejich převyprávění v díle Ivana Olbrachta a Eduarda Petišky. Češtinář, 1995 – 1996, s. 133 – 136. CHALOUPKA, Otakar: Odešel Eduard Petiška. Zlatý máj, 1987, 31, č. 7, září, s. 407. KOVALČÍK, Zdeněk: Literatura pro děti a mládeţ s náboţenskou tematikou. Čtenář, 45, 1993d, s. 124 -126, 155 – 158, 200 – 204, 252 – 255, 304 – 307, 330 – 333. Moji hrdinové nejsou Goliášové, ale Davidové, říká Eduard Petiška. Rozmlouval Ondřej Neff. Zlatý máj, 1985, 29, č. 5, s. 282-285. Na čem teď pracujete? Anketa, v níţ poznáváme umělce našeho kraje. Eduard Petiška. Svoboda, 1963, 11 (72), č. 196, 18. 8., s. 4.
144
PÍŠA, Vladimír: Odešel Eduard Petiška. Literární měsíčník, 1987, 16, č. 9, listopad, s. 134135. SLOMEK, Jaromír: Platinovou knihu za 3,3 milionu prodaných děl dostal Eduard Petiška... Lidové noviny, 17. 6. 1999, s. 1. SOPROVÁ, Jana: Mistr pera Eduard Petiška. Květy, 2008,18, č. 2, s. 48-49. STANOVSKÝ, Vladislav: Pár poznámek o křesťanství a dětské literatuře. Zlatý máj, 1990, 34, s. 476-478. STICH, Alexandr: O jazyce a slohu současné literatury pro mládeţ. In: Rozpory a výhry dnešní dětské knihy. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, s. 191-223. ŠILHAVÁ, Jana: Kousek cesty s … Martinem Petiškou: Mám rád anděly [online]. 2010 [cit. 2015-06-13]. Dostupné z: http://www.nase-rodina.cz/obsah.php?cislo_id=254. ŠMAHELOVÁ, Hana: Adaptace v kontextu dětské literatury v letech 1969-1989. Zlatý máj, 1992, 36, s. 92-94, 148-152, 343-345. ŠNOBR, Jan: Eduard Petiška. Zlatý máj, 1967, 11, č. 5, příloha, květen. URBANOVÁ, Svatava: Proměny literatury pro děti a mládeţ v letech 1945-48. Zlatý máj, 1997, s. 134. VAŘEJKOVÁ, Věra: Eduard Petiška: Příběhy, na které svítilo slunce. Komenský, 1968, 9, s. 575. VAŘEJKOVÁ, Věra: Eduard Petiška: Příběhy starého Izraele. Komenský, 1991, 115, s. 415. VAŘEJKOVÁ, Věra: Ivan Olbracht: Biblické příběhy. Komenský, 1992, 117, s. 46. VAŘEJKOVÁ, Věra: Literární ţánry jako nositelé hodnot. Zlatý máj, 1994, 38, s. 64-66. VAVRUŠKOVÁ, Zdenka: Jeţíšův příběh pro děti. Drijverová, Martina: Jeţíš a jeho příběh. Ladění, 2010, 4, s. 15-18. VAVRUŠKOVÁ, Zdenka: Od Adama a Evy aţ po proroka Jonáše. Eislerová, Jana: Biblické příběhy – Starý zákon [online]. 2013 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/31065/eislerova-jana-biblicke-pribehy-stary-zakon 2013. VORÁČEK, Jaroslav: Eduard Petiška. Zlatý máj, 1979, 23, č. 9, listopad, s. 538-541. Zlatý fond české literatury pro děti a mládeţ na rok 1997. Zlatý máj, 1996, 4, s. 147-148.
145
Recenze na analyzovaná díla E. Petišky a I. Olbrachta (vybraná vydání): Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce (1967) – 1. české vydání: HEJL, Miroslav: Prastaré příběhy. Křesťanská revue, 1968, 35, č. 9, listopad, s. 216. JIRSA, Jaroslav: Eduard Petiška. Příběhy, na které svítilo slunce. Impuls, 1968, 3, č. 5, 31. 5., s. 369-370. KUBÁČ, František: Nejslavnější dětská kniha letošního roku. Zpravodaj Brandýs n. L. – Stará Boleslav, 1968, červen, s. 16. VAŘEJKOVÁ, Věra: Eduard Petiška. Příběhy, na které svítilo slunce. Komenský, 1967-68, 92, č. 9, květen 1968, s. 575. VORÁČEK, Jaroslav: V próze pro mládeţ proměnlivo? Rudé právo, 1968, 48, č. 39, 9. 2., s. 5. Petiška, Eduard: Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie (1979) – 2. zredukované vydání knihy: NEFF, Ondřej: Vánoční povídání o kníţkách a jiných věcech. Albatros, 1980, č. 12, prosinec, s. 4-5. Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele (1990) – 1. samostatné vydání izraelských příběhů, 3. vydání: ČERVENKOVÁ, Jana: Osm biblí pro děti. Literární noviny, 1991, 2, č. 50, 12. 12., s. 4-5. MALÁ, Irena: Děti a stvoření světa. Zlatý máj, 1991, 35, č. 5, září, s. 300-301. PTÁČKOVÁ, Jindřiška: Otevírám příběhy starého Izraele… Učitelské noviny, 1992, 95, č. 24, 16. 6., s. 12. VAŘEJKOVÁ, Věra: Eduard Petiška, Příběhy starého Izraele. Komenský, 1990-1991, 115, č. 9/10, květen – červen 1991, s. 415. Olbracht, Ivan: Biblické příběhy (různá vydání): [DRDA, Jan] jd: Česká kniha pro děti. (Olbracht, Ivan: Biblické příběhy). Lidové noviny, 1939, 47, č. 421, 24. 8., s. 7. [DRDA, Jan] jd: Krásná řeč Zákona. Lidové noviny, 1939, 47, č. 571, 14. 11., s. 7. [DRDA, Jan] jd: Olbrachtův přepis Bible kralické. Lidové noviny, 48, 1940, 6. 7., č. 337, s. 7. LEJDAR, Jiří: Starý zákon v díle Ivana Olbrachta. Kostnické jiskry, 62, 1977, č. 42, s. 2. 146
MATYÁŠ, M.: Kniha nám blízká. (Ref. o knize Biblické příběhy). Český zápas, 1963, č. 48, s. 3. -nr-: Chvála edicií. Nové slovo, 1968, 10, č. 16, s. 14. [NYKLOVÁ, Milena] ny: Biblické příběhy Ivana Olbrachta. Lidová demokracie, 1971, 27.2., s. 5. OPELÍK, Jiří: Olbrachtova tvorba pro mládeţ. Host do domu, 1955, 2, č. 10, s. 462-463. [STRÁNSKÝ, Karel] ks: Dva přepisy bible pro mládeţ. Čteme, 1939-1940, 2, č. 3, 14. 12. 1939, s. 40. VÁCHA, Felix: Kniha měsíce – Biblické příběhy pro mládeţ. Literární noviny, 1940, 13, č. 7. VAŘEJKOVÁ, Věra: Ivan Olbracht: Biblické příběhy. Komenský, 1992, 117, s. 46. VŠETIČKA, František: Básníkovy adaptace. Zlatý máj, 1960, 4, č. 9, s. 386-392. ZELINKA, Vojtěch: Biblické příběhy. Zvon, 1939-1940, 40, č. 14-15, 20. 12. 1939, s. 207. ZÍTKOVÁ, Irena: Ivan Olbracht – Biblické příběhy. Zlatý máj, 1971, 15, č. 6, s. 312.
147
6. Přílohy Příloha I Seznam použitých zkratek621: Gn Ex Lv Nu Dt Sd Rt 1S 2S 1 Kr 2 Kr 1 Pa 2 Pa Est Jb Ţ Př Kaz Pís Iz Jr Pl Da Jon Júd Mdr
První Mojţíšova (Genesis) Druhá Mojţíšova (Exodus) Třetí Mojţíšova (Leviticus) Čtvrtá Mojţíšova (Numeri) Pátá Mojţíšova (Deuteronomium) Soudců Rút První Samuelova Druhá Samuelova První Královská Druhá Královská První Paralipomenon (1. Letopisů) Druhá Paralipomenon (2. Letopisů) Ester Jób Ţalmy Přísloví Kazatel Píseň písní Izajáš Jeremjáš Pláč Daniel, Přídavky k Danielovi (Tři muţi v rozpálené peci, Bél a drak) Jonáš Júdit Kniha moudrosti
ZV
Zdenka Varušková
621
Viz Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. 5. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1995, s. 9-10.
148
Příloha II Srovnání jmen v textu s jejich podobou v ekumenickém překladu bible a v Bibli Kralické622: text (Gorion: Pověsti Ţidů) (podoba odpovídá jménům v Petiškových Příbězích, na které svítilo slunce, 1967)
ekumenický
Aharon Achašveroš Asnat Ašer Avraham Avram Benjamin Bilha Cipora Devora Eliáhu Esav Hagar Hevel Chamor Chanoch Charan Chava Jákov Jehošua Jehuda Jeremiahu Jicchak Jisaschar Jisrael Jišmael Kajin Ketura Korach Lávan Lea
Áron Achašveróš Asenat Ašer Abraham Abram Benjamín Bilha Sipora Debora Elijáš Ezau Hagar Ábel Chamór Henoch Háran Eva Jákob Jozue Juda Jeremjáš Izák Isachar Israel Izmael Kajn Ketúra Kórach Lában Lea
622
kralický (podoba odpovídá jménům v Olbrachtových Biblických příbězích – 1939, 1970)
Aron Asverus Asenat Asser Abraham Abram Beniamin Bála Zefora Debora Eliáš Esau Agar Abel Emor Enoch Háran Eva Jákob Jozue Juda Jeremiáš Izák Izachar Israel Izmael Kain Cetura Chore Lában Lía
Bin Gorion, Micha, Josef: Pověsti Ţidů. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992, s. 239-240.
149
Mášiach Metušelach Moše Naama Naftali Nebukadnesar Noach Pinchas Potifar Reuben Rivka Šechem Šimeon Zecharja Zevulun Zilpa Zimran
Mesiáš Metušelach Mojţíš Naama Neftalí Nebúkadnesar Noe Pinchas Potífar Rúben Rebeka Šekem Šimeón Zacharjáš Zabulón Zilpa Zimrán
Mesiáš Metuzalém Mojţíš Noéma Neftalím Nabuchodonozor Noé Fínes Putifar Rúben Rebeka Sichem Simeon Zachariáš Zabulon Zelfa Zamran
Poznámka k jazykové podobě jmen postav v biblických příbězích: Při psaní proprií (antroponym i tautonym) byla zachována podoba z ekumenického překladu bible (viz Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. 5.vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1995.). Proto v analýzách píšeme například Abraham, Júdit, Nebúkadnesar, Dalila, Šalomoun aj. oproti Petiškovu textu, v němţ jsou tato jména uváděna v následujícím znění: Abrahám, Judit, Nabukadnesar, Delíla. Jméno Šalomoun se v uvedené podobě vyskytuje ve všech námi pouţitých pramenech kromě Biblických příběhů Ivana Olbrachta, kde je psáno takto: Šalamoun. Zde se Olbracht odchyluje od textu Bible kralické. Dle stejného pramene, ekumenického překladu bible, zachováváme také podobu slova Bůh psaného s velkým počátečním písmenem. Uvedená poznámka platí pro vlastní text disertace. V případě citovaných pasáţí je důsledně zachována podoba proprií i výrazu Bůh obsaţená v příslušném prameni. Proto se píše při citaci z Bible kralické, ekumenického překladu bible, z Biblických příběhů Ivana Olbrachta či z Gorionova díla Pověsti Ţidů slovo Bůh s velkým počátečním písmenem, zatímco při citaci z Petiškových Příběhů, na které svítilo slunce naopak bůh s malým počátečním písmenem (avšak Jahve s velkým).
150
Příloha III Ukázka srovnání českého překladu úryvku z díla Michy Josefa bin Goriona Die Sagen der Juden s látkově shodným úryvkem z Petiškova díla Příběhy, na které svítilo slunce. Cílem přílohy je ukázat, ţe Petiška v řadě případů přejímá motivy a epizody z ţidovských midrašů v téměř doslovném překladu, v závěru však je zřejmá jeho tendence k oslabování náboţenské stránky biblického textu.
(Bin Gorion, Micha Josef: Mose. Die Sagen der Juden IV. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Rűtten und Loening, 1926, s. 292 [online] 2008 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://www.sammlungen.ub.unifrankfurt.de/freimann/content/titleinfo/408760.)
„Wenn die Sonne auf das Manna schien, wurde es warm und löste sich auf, und die Flüsse führten es mit sich und schwemmten es ins große Meer. Da kamen Hirsche, Rehe, Antilopen und alles Wild des Waldes und tranken von dem Wasser. Geschah es sodann, daß einer von den Heiden eins dieser Tiere erjagte und sein Fleisch briet, so schmeckte er doch darin ein weniges von dem Geschmack des würzigen Manna und brach in die Worte aus: Selig das Volk, dem es so ergeht!“ (přepis výše uvedeného německého textu do latinky, ZV) „Kdyţ na manu zasvítilo slunce, ohřála se a tála a řeky many stékaly do velkého moře. Tu přicházeli jeleni, srny, antilopy a ostatní lesní zvěř a napájeli se z té vody. Kdyţ nějaký lovec ulovil jedno z těch zvířat a upekl jeho maso, chutnalo tak trochu po chuti lahodné many, tu zvolal: Blahoslavený je národ, kterému se takto vede!“ (český překlad, ZV) „Kdyţ svítilo na manu slunce, tála a potoky tající many stékaly k velkému moři. Jeleni, srny a antilopy a jiná lesní zvěř přicházela k potůčkům many a napájela se z ní. Kdyţ lovec ulovil zvíře, které pilo z těch potoků, a pekl jeho maso, vonělo jinak neţ pečené maso a jeho lahodná chuť se nedala srovnat s ničím na světě.“ (Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce. 1. vyd. Praha: SNDK, 1967, s. 181.)
151
7. Resumé This introduced dissertation thesis is focused on problems of adaptation of biblical issues for children and youth. This thesis is centred on Eduard Petiška´s work Sun shined stories (1967), especially its third part Ancient Israeli Myths and legends. Petiška considers biblical stories as a part of ancient literature and important myths, not as religious texts. Consequently, he does not present biblical stories as a separate work but he thinks of them as a collection in confrontation with transmitted processes of three significant civilisations - Egypt, Mesopotamia and Israel. The thesis contains of two essential parts – theoretical and analytical. Material and theoretical dissertation solutions are introduced in the theoretical part. Further, Eduard Petiška is presented there as a youth-literature author. Next chapter discusses the adaptation of biblical stories for children and youth in a theoretical and literal-historical point. The analytical part consists of a proem interpretation and sectional analyses of individual Israeli stories. In this proem the author plays a guide role and shares geographical and cultural information with readers. At the same time, he informs about his resources and focus. He offers youth some kind of instructions to reading the stories. The main point in analyses processing was to be understandable for a child addressee. The principal focus was consequently in a way, how Petiška approaches biblical topic, used means and the achieved effect by his own arrangement on a young reader. Petiška advances in adaptation of Israeli myths as a modern author; he respects recent comments and interpretations of biblical texts (midrash). As other Old Testament adaptors, he picks out from the Bible traditional and rich story lines with outstanding characters and he modifies the resourced text. Although, in comparison with the other adaptors of the particular topic; he amplifies much more. He evolves an Old Testament story with a range of motifs and episodes from Jewish tales, legends, myths, midrash and apocrypha as well. His method, consisting of synopsis and further synthesis of various resources, is very different from the actual adaptation practice. The specificity of his method is shown in virtue of comparison of his treatment of Old Testament stories for youth with Olbracht´s adaptation of Biblical stories (1939). Although, these works were created in different period contexts and with authors´ different interests, in both cases the main criteria was their addressee. The comparison of Petiška´s and Olbracht´s work was processing in many steps. First, both works were compared with their sources; Olbracht´s adaptation was compared with the Kralice Bible, nevertheless, it was more complicated in Eduard Petiška´s case because of his big amount of the topic resources. His Israeli stories were compared with a text of an ecumenical Bible translation and with Jewish midrash texts, as well. For this proposal was used five-volume work by Micha Josef bin Gorion Die Sagen der Juden (1913 -1927) and Czech translation of his first two volumes published as Jews´ Legends (1992). After the comparison of these two adaptations with their resources, there follows comparative analysis of Petiška´s and Olbracht´s arrangement of the Old Testament stories with one another. The comparisons results constitute the analyses of all fourteen Petiška´s Israeli stories, which represent the core of my dissertation thesis. On the basis of performed proem interpretation, analyses of individual stories and evaluation of illustrations, we have come to the following conclusion: Older school-aged readers are able to understand Petiška´s arrangement of biblical stories and their moral message. His adaptation of Old Testament topic is understandable and suitable for them. Petiška has achieved with his unique arrangement not only an updating of biblical stories but he succeeded in his intention to make their parabolic signification available for youth. 152
