Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Literární adaptace Perníkové chaloupky Bakalářská diplomová práce
Veronika Štefechová
Vedoucí práce: prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc.
Brno 2007 1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………………………………………… 2
Děkuji prof. PhDr. Milanu Suchomelovi, CSc. za podnětné rady k mé bakálářské diplomové práci. 3
OBSAH
Úvod
1
1. Teoretická část
1.1 Žánrová charakteristika pohádky
2
1.2 Funkce pohádek
5
1. 3 Boj o pohádku
7
1.4 Zpracování pohádkových předloh
10
2. Interpretační část
2.1 O perníkové chaloupce – hlavní motivy pohádky
13
2.2 Bratři Grimmové
15
2.3 Božena Němcová
18
2.4 Václav Renč
22
2.5 František Hrubín
27
2.6 Přemysl Rut
31
Závěr
35
Použitá literatura
36
4
Úvod Má-li příběh upoutat pozornost dítěte, musí je bavit a vzbuzovat v něm zvědavost. Má-li mu obohatit život, musí v něm podněcovat představivost a být v souladu s jeho vnitřním světem. Pohádka dokáže zastat obě tyto složky. Pracuje se specifickými narativními prostředky, které dítě dokáží vtáhnout do příběhu, ale prostřednictvím pohádky se dítěti dostává také morální výchova, která mu mezi řádky naznačí prospěšnost morálního jednání. Cílem mé bakalářské práce je porovnání literárního pojímání vybrané pohádky, v tomto případě Perníkové chaloupky. Chci se tedy zaměřit na to, jak jednotliví autoři pozměňují základní motivy a čím se liší jejich tvůrčí přístup k lidovému žánru. Budu si všímat také výchovné roviny textu a její důležitosti v jednotlivých adaptacích. Při zjišťování takových psychologických vlivů některých motivů pohádky jsem se opírala především o psychoanalytické dílo B. Bettelheima.1 Výchozím textem je pro mě pohádka O perníkové chaloupce od Boženy Němcové2, kterou budu srovnávat s Perníkovou chaloupkou Václava Renče3, Františka Hrubína4 a Přemysla Ruta5. Nemůžu ovšem zapomenout na zpracování bratří Grimmů6, které je nejstarší a pro některé pozdější adaptace inspirací.
Před samotným rozborem textu je nutné vymezit si žánr pohádky a charakterizovat způsob práce s pohádkovými předlohami. Práce je tedy rozdělena na dvě základní části, přičemž jednu tvoří teoretický výklad pohádkového žánru, popis jeho vnitřního světa a uvědomění si některých funkcí pohádky. Do této části jsem zařadila také zmínku o bouřlivých diskusích na téma vhodnosti klasických pohádek pro děti, které byly označovány jako „boj o pohádku“. Druhou částí mé práce je praktický rozbor vybraného díla, charakteristika jednotlivých motivů, postav, syžetů a v neposlední řadě jazykové stránky jednotlivých adaptací.
1
Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Přel: Lucie Lucká. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002. 2 Němcová, Božena: Národní báchorky a pověsti. Sv. II. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1954. 3
Renč, Václav: Perníková chaloupka. Praha, Vyšehrad 1990. Hrubín, František: Špalíček veršů a pohádek. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1960. 5 Rut, Přemysl: V mámově postýlce. Brno, Petrov 2000. 6 Grimm, Jacob Ludwig Karl - Grimm, Wilhelm Karl: Pohádky batří Grimmů. Přel.: Marie Kornelová. Praha, Albatros 1969. 4
5
1. TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Žánrová charakteristika pohádky Opírat se při popisu žánru pohádky o jednotnou slovníkovou definici nemůžeme. Jednotlivé zdroje7 přikládají totiž v pohádce důležitost různým prvkům a tím se v jejích charakteristikách odlišují. Každá z definic se při hodnocení zaměřuje na popis pouze některých vlastností pohádky, proto žádnou z nich nemůžeme označit jako ideální. V čem se zdroje shodují, je fantastičnost jako jeden ze stavebních prvků tohoto žánru. Podle míry zastoupení fikce můžeme tedy pohádku rozdělit na kouzelnou/fantastickou (nejstarodávnější a nejčastější, kořenící v původní jednotě reálného a fantaskního světa), zvířecí (jako hlavní nositel děje vystupují zvířata), legendární (děj je postaven na naivně kreslených biblických postavách) a realistickou/novelistickou (fiktivnost potlačena na minimum, nositel děje je prostý člověk z lidu, zvýrazněna je sociální náplň). Pokud se budeme dále bavit o pohádce, budu mít na mysli pohádku fantastickou. Ta je z hlediska vývoje nejstarší a nese nejvíc specifických znaků, které jsou u jiných pohádkových typů málo zastoupené, nebo zcela chybí. Na základě těchto specifických znaků si tedy vytvoříme základní charakteristiku tohoto žánru.
Pohádka má ustálenou strukturu. Ustálenou strukturou se myslí především opakování úvodních a závěrečných formulí (časté bylo nebylo nebo …a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes), schematičnost kompozice, typizace postav, opakující se čísla 3, 7 či 9 a především patetický boj dobra se zlem, kdy dobro vždy vítězí. V pohádce mají hlavní postavy své ustálené typologické rysy. Souvisí to především s polarizací dobra a zla, která pohádce vévodí. Princezna je dobrá a krásná, čarodějnice je zlá a ošklivá. Ovšem tvrzení, že hlavní hrdina je výlučně dobrý a jeho protivník špatný, nepovažuji za zcela správné. Záporné postavy mají většinou jen negativní vlastnosti, ale kladný hrdina je má rozhodně také, alespoň v malé míře. Je to patrné už na tom, že některé události, které se v pohádce dějí, jsou
7
Vycházela jsem z těchto zdrojů: Pavera, L. – Všetička, Fr. Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2002, s.280. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š. Vlašín. Praha, Československý spisovatel 1977, s. 285. Hrabák, J. Poetika. Praha, Československý spisovatel 1977. Čapek, K. Marsyas čili Na okraji literatury. Praha, Československý spisovatel 1971.
6
důsledkem neposlušnosti či hlouposti hlavních postav. Důležité je ale to, že kladný hrdina se ze svých chyb přece jen poučí. V pohádkovém vyprávění je zajímavý jeho prostor a čas. Pohádka vždy vypráví o něčem, co se stalo v minulosti. Není tím ovšem myšlena minulost jako taková, tento pohádkový čas má totiž mnoho zvláštností. O pohádkovém času především nelze mluvit jako o času historickém. Na konci vyprávění ani nepoznáme, kolik času uplynulo. Události mohou v pohádce probíhat třicet let, tři roky i jediný den. Konkrétní zmínka o nějakém časovém údaji bývá v pohádce nejčastěji tehdy, když se hlavní hrdinové chystají na cestu nebo mají před sebou těžký úkol. V pohádce O perníkové chaloupce je to v okamžiku, kdy unavené děti bloudí lesem a rozhodnou se nechat další putování na ráno. Jsou to formule jako ráno moudřejší večera, za rok, příštího rána atd. V pohádce se čas nikdy nevrací zpět, postupuje tedy chronologicky. Dopředu ho posunuje vyprávění. To je důvod, proč se v pohádkách prakticky nevyskytují statická líčení krajiny. Příroda postup děje nijak nepřerušuje, ani výrazně neposunuje, má v pohádce funkci spíše dekorativní. Zajímavý je také fakt, že hrdinové nestárnou, dokazuje to neexistenci reálného času v pohádkovém světě. „Pohádka se vlastně rodí z nebytí, kde není ani času, ani událostí (viz. „žil jednou jeden“, „bylo nebylo“)“8 Pohádkový prostor je stejně jako čas uzavřen sám v sobě a vlastně i v prostoru „jiného světa“. Pohádka nevypráví, co se odehrálo tam, ale co se dělo kdesi (př. „za devatero horami“). Přesná lokalizace pohádky se začíná objevovat až od 19. století. Lichačov uvádí pojem „odpor prostředí“, se kterým se může setkávat děj v uměleckém díle. S pohádkovým světem je spjat minimální odpor prostředí. Pro takováto díla je příznačné, jak snadno postavy dosahují svého cíle, přestože překážka by ve skutečném prostředí znamenala velké úsilí. Hrdinové se tak můžou v pohádkovém světe přemísťovat neobyčejně rychle, jejich cesta se zdá být lehce zdolatelná. Fyzikální prostředí pohádky jako by samo o sobě neznalo odporu. Ani sám hrdina takovou překážku nevnímá jako překážku. Rozhodne se a udělá to, zamyslí se a vydá se na cestu. Všechna rozhodnutí hrdinů jsou rychlá a bez dlouhého přemýšlení. Pokud se v příběhu nějaký odpor prostředí vyskytne, je vždy
8
Lichačov, Dmitrij Sergejevič: Poetika staroruské literatury. Přel.: Ladislav Zadražil. Praha, Odeon 1975, s. 208.
7
záměrný a souvisí s osnovou vyprávění. Proto pohádkový prostor nebrzdí děj, žádná vzdálenost totiž nebrání pohádce v dalším postupu. Tak jako pohádkový čas nemá k reálnému žádný vztah, tak ani prostor není spjat s žádným konkrétním místem. Je to zvláštní prostor a podobá se prostoru snovému. Je také patrné, že snadnost, s níž se uskutečňují všechny děje, bezprostředně souvisí s pohádkovými kouzly. Mezi ně patří i zvířata, která jsou často hrdinovými pomocníky. Kouzla pronikla do pohádky proto, aby pomohla vysvětlit, jak se hrdina snadno dostává přes překážky a jakým způsobem zvládá obtížné úkoly. „Pohádková kouzla jsou paradoxně materialistickým výkladem té kouzelné snadnosti, s níž v pohádce dochází k jednotlivým událostem, proměnám atd. Kouzla tedy ve skutečnosti nejsou zázraky, ale vysvětlením zázračnosti vnitřního světa pohádky.“9
Žánr pohádky nejvíce specifikuje schematičnost kompozice. Většina pohádek začíná a končí ustálenými formulemi. Úvodní formule jsou součástí přípravné části, která nám udává čas a prostor, ve kterém se bude pohádka vyprávět. I když, jak bylo zmíněno výše, tento prostor a především čas jsou mnohdy velmi neurčité. Tato přípravná část nám tedy vymezuje základní situaci a představuje hlavního hrdinu. V našem případě je to Jeníček a Mařenka, o kterých se dozvídáme, že žijí s otcem v chaloupce u lesa. Maminka jim zemřela. Úmrtí (nebo odchod) jednoho z rodičů je častým prvkem. Tento motiv neúplné rodiny bývá mnohdy impulsem pro následující události (většinou odchod hrdiny z domova). Smrt rodiče má tedy důležitou funkci při rozvíjení dalšího děje. Následuje zákaz nebo příkaz adresovaný hrdinovi. Např. král řekne synovi, aby se oženil; Karkulka má babičce přinést jídlo a nesmí se cestou nikde zdržovat; Jeniček s Mařenkou musí s tatínkem do lesa a tam sbírat lesní plody. Tyto příkazy a zákazy hrdina buď splní, nebo nejčastěji poruší. Následují události, které jsou důsledkem hrdinovy neposlušnosti, nebo naopak jeho vlastního rozhodnutí. Tyto události se ale nedějí v místě, odkud se začal odvíjet děj pohádky. Realizují se na nějaké cestě, postava se přemísťuje, jde odněkud někam. Přičemž cíl nemusí být vždy jasný. Na této cestě dochází k „pohádkové náhodě“. Tyto náhody, se kterými se hrdinové setkávají, souvisí s již zmíněným pohádkovým prostředím a jeho odporem. 9
Lichačov, Dmitrij Sergejevič: Poetika staroruské literatury. Přel.: Ladislav Zadražil. Praha, Odeon
1975, s.318.
8
Dějí se proto, aby postavám ulehčily cestu či nějakou práci. Ale v pravém slova smyslu to náhody nejsou. Pohádka nás seznamuje zásadně jen s těmi postavami, na které v příběhu přijde řada, nebo s těmi situacemi, které příslušná osoba dokáže zvládnout. Pohádkoví hrdinové na sebe doslova čekají. Hrdina se potřebuje dostat ke králi – rozběhne se tedy rovnou k němu a král je na svém místě, jako by na něho už čekal. V pohádce jde všechno snadno a hned. Můžeme si to ukázat i na Perníkové chaloupce. Pro Jeníčka s Mařenkou je cesta lesem velmi obtížná, ale jakmile prožijí dobrodružství v chaloupce z perníku, tedy překonají určitou překážku, návrat domů se stává snadnější, než se zdál na začátku. Mezi tyto pohádkové náhody nepatří jen pomocníci či kouzelné předměty, které hrdinovi pomůžou na jeho cestě, ale i „škůdci“. Ti se snaží hrdinu oklamat nebo přivést do nebezpečí. Nejčastěji za pomocí kouzel. V Perníkové chaloupce je oním kouzelným prvkem chaloupka z perníku. Děti se nad neuvěřitelností takového stavení prakticky nepozastavují, berou ho jako prostředek k nasycení. Hrdina tedy na tyto škůdcovy přímé či nepřímé návrhy reaguje a to má důsledek v dalším vývoji děje. Ať už se však hrdina dostane do jakéhokoli nebezpečí či složité situace, vždy problém vyřeší. Dopomůžou mu k tomu buď jeho pomocníci (zvířata/lidé), kouzelné předměty, nebo lest a zdravý rozum. Pohádka tedy končí přívětivě, dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno. Hrdina se vrací domů, nebo nový domov nachází; velmi častým závěrem je svatba, po které žijí oba „šťastně až do smrti“.
Všechny kompoziční prvky představené v této kapitole jsou důležité pro vytváření pohádkového textu. V interpretační části si budu všímat toho, jak jednotliví autoři s těmito prvky pracují a kterými prostředky dodávají adaptaci specifický ráz charakterizující právě jejich způsob vyprávění.
1.2 Funkce pohádek Při hodnocení pohádky se často vychází z toho, jakou má funkci v souvislosti s působením na dětského čtenáře. Základní je funkce estetická. Ovšem jenom s ní se spokojit nemůžeme. V dětské literatuře jako takové se naplňují i 4 další funkce:
9
poznávací, relaxační, didaktická (výchovná) a fantazijní.10 V pohádce v tomto případě převažuje fantastičnost a didaktičnost. S pedagogikou má pohádka společný zájem, jímž je morální a osobnostní růst dítěte. Není to ovšem jen etický podtext, co přitahuje děti k pohádkám. Jsou to také umělecké obrazy spojené s narativními způsoby, typickými pro pohádku (viz žánrová charakteristika pohádky).
Na počátku 60. let 20. století spolu polemizovaly dva směry – literárně didaktický a konzervativní. Literatura pro děti a mládež, kam už v této době pohádka patří, má v tomto období dominantní složku didaktickou. Literárně didaktický směr vedle toho respektoval i stránku estetickou. Symboly pohádek byly v lidové démonologii často předmětem kultu. Byly projevem víry v kouzelné síly ovládající přírodu, na kterých je závislý i osud člověka. Pohádky dávných dob jsou jakýmsi výsledným pozorováním přírody a snahy vysvětlit její fungování . Proti této kultické funkci symbolů zdůraznili až romantičtí autoři lidových pohádek převažující estetickou funkci pohádky a tím i estetickou funkci pohádkových symbolů. Symbol nadpřirozených bytostí, které se v kouzelných pohádkách objevují, nemá být tedy existující silou schopnou působit na člověka, ale alegorickým označením a zpodobením obecných vlastností nebo morálních principů. Umělecký půvab pohádek, tkvící v dokonalém souznění prvků nadpřirozených s prvky z běžného života, je nesporný. Ve vyprávění pohádky jde tedy ruku v ruce složka estetizující a složka výchovná. Pohádky předkládají dítěti určitý model. Model boje s životními nesnázemi, které může každý překonat a dojít tak k vítěznému konci. Pohádky také pomáhají dítěti s těmito překážkami bojovat. Ukazují mu nějakou špatnou vlastnost nebo konání, kterého by se mělo vyvarovat. Morální ponaučení z pohádky podle Bettelheima11 však nesouvisí jen se závěrečným ztrestáním záporné postavy. Strach z trestu odrazuje od zločinu méně než přesvědčení, že zločin se nevyplácí a že zlý člověk v pohádkách vždycky nakonec tratí. Pohádka se snaží vnést smysl a řád do nesrozumitelného světa, jemuž děti, obzvláště v předškolním věku, nerozumí. Pohádka svou jednoduchou fabulí, jasnou polarizací dobra a zla a pochopitelnými zápletkami předvádí chaotický svět ve
10
Zpracováno podle: Čeňková, J. a kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež. Praha, Portál 2006, s.12. Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Přel: Lucie Lucká.Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002.
11
10
srozumitelných obrazech. Pohádky sdělují informace etického charakteru, mravní podstaty. Představují tím specifický druh vzdělávání. Je ale ideový základ pohádky tím nejdůležitějším? Věčný boj dobra se zlem, přičemž dobro vždy zvítězí a zlo je zpravidla potrestáno, to je podle mnoha čtenářů základní princip pohádky. Ale důvod, proč saháme po pohádkových knížkách, je spojen se specifickou literárností takových textů, které v nás vyvolávají nejrůznější pocity a dojmy. Svět pohádky přináší dítěti mnoho nečekaných setkání, neuvěřitelných kouzel a dobrodružných putování. Dítě se s fantazijním světem ztotožňuje, bere ho za svůj a prožívá ho jako by šlo o realitu.
1.3 Boj o pohádku Původním adresátem, kterému byla pohádka určena, byli dospělí čtenáři. Orientace na dětského čtenáře se začala až počátkem 19.století. Jenže tato změna se nijak nedotkla způsobu utváření pohádek a ponechala se v nich tak řada prvků souvisejících s věkem dospělého. Jedná se především o drastičnost děje, někdy o motivy erotické či motivy podvodu a lsti. Proto se v různých obdobích objevovaly útoky proti klasické pohádce a jejímu kladnému vlivu na dítě. První takový útok proti české klasické pohádce se objevil roku 1913 v časopisu Úhor. Vystoupil s ním Jaroslav Petrbok na adresu reedice pohádek K. J. Erbena. „Je vůbec třeba, aby naše moderní dítě četlo si takové odporné věci, jako je lidožroutství, sekání hlav, popravování atd., atd.? Či jsme na tom tak zle, že nemáme pro děti nic lepšího, tj. objektivního ve smyslu XX.století?“12 Na tuto reakci se strhla vlna odporu. Ozvaly se hlasy proti kategorizaci pohádek jen na ty „špatné“. Oponenti se snažili prokázat, že idea všech pohádek je v duchu odvahy, vytrvalosti a především spravedlnosti, kdy dobrota je odměněna a zlo potrestáno. A literární žánr s těmito hodnotami přece není možno zatracovat. Petrbok svůj útok ještě vyostřil, když vystoupil s tím, že nazval pohádku „rafinovaným kulturním jedem, jehož prostřednictvím si dítě zvyká na to, že pravda
12
Úhor, roč. 1913, s. 191. Citace podle: Vyhlídal, Z.: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2004, s. 180.
11
je lží.“13 Už obrozenci se záporně vyjadřovali ke kouzelným příběhům, protože si podle nich čtenář fiktivní děj zaměňoval za reálný. Fantastičnost byla jedním z argumentů této rozepře. Tím dalším a patrně nejvýraznějším byla krutost a hrůzostrašnost některých pohádkových motivů a scén. Podle Jana Červenky nejsou hrůzostrašné motivy ničím jiným než „konkretizovanými uměleckými obrazy zla nebo vítězstvím nad ním“14 Zdůrazňuje však správné uchopení těchto motivů a vhodné zdůraznění při jejich četbě. Myslí se tím přiměřená intonace při popisování „drsnějších“ scén. Motivy dobra a zla tedy nejsou v pohádce izolované a samoúčelné. Pohádka jen využívá jejich kontrastu a napětí protikladnosti k tomu, aby na konfliktu takto vzniklém ukázala řešení rozporu. Nutno podotknout, že celý tento spor vyústil v období protináboženského boje, kdy pohádka z hlediska své nadpřirozené motivace vadila stejně jako za totality v roce 1960.
Další útoky proti klasické pohádce se vynořily roku 1929 v souvislosti s anketou v časopisu Úhor s názvem „Máte ve svých vzpomínkách na četbu z dětství doklad o trvalých dojmech strašidelných, kterých jste se ani později nezbavili?“. Proti pohádce se postavil Berty Ženatý: „Lidé budou vynalézat pohádky, v nichž je hrubost, msta, vražda, špatná vůle, podezřívání, budou si vypravovat, že rodiče zavedli děti do lesa a pak jim utekli…Zároveň si lidé přilepí na konci pohádky šťastné zakončení a myslí, že po škodě, nadělanou řadou nepěkností, se vše spraví nelogickým koncem.“15
Společenské ovzduší ve 30. letech však bylo k pohádce o něco vstřícnější než tomu bylo těsně před první světovou válkou. Z diskuse vyplynulo něco jiného, než zamítnutí pohádky jako takové. Do popředí zájmu se dostává způsob autorského uchopení pohádky, nikoli pozitivní či negativní působení žánru jako takového. O této problematice se začalo hovořit z důvodu rozmnožení pohádkové produkce, a tedy z potřeby rozlišení skutečné literární kvality a braku. Se „správným“ uchopením klasické pohádkové předlohy souvisí i moje práce. Pohádka O perníkové 13
Úhor, roč.1913, s.170. Citace podle: Vyhlídal, Z.: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2004, s. 180 14 Červenka, J.: O pohádkách. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1960, s. 9. 15 Úhor, roč. 1929, s. 50. Citace podle: Vyhlídal, Z.: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2004, s.182.
12
chaloupce jisté drastické motivy zajisté má, ale jednotliví autoři se tohoto problému zhostili různým způsobem. Někteří z těchto drsných motivů udělali přednost, jiní je zatlačili do pozadí. O tom dále v interpretační části.
Třetí vlnu bojů o pohádku rozpoutal Jaroslav Frey, který se při kritice pohádek opíral o psychologické metody. Škodlivost pohádkové četby chtěl ukázat na Erbenových Českých pohádkách a Národních báchorkách a pověstech B. Němcové, a to opět na motivech násilí, zloby, sadismu a kanibalismu. Zdůrazňuje původní určení žánru dospělému čtenáři, což se zákonitě odrazí do charakteru motivů, které se tak stávají nevhodné pro děti. Zdeněk Vyhlídal jeho argumenty jednoznačně odmítá a obviňuje ho ze zaujatosti proti žánru jako takovém. Pokud jsem zmiňovala především odpůrce klasické pohádky, nesmím zapomenout také na její obhájce. Jedním z nich byl K. A. Čukovskij, který se snažil dokázat velký význam pohádky hlavně na poli výchovném. Na argument o fantastičnosti pohádek reaguje tím, že právě fantasie svými „nesmysly“ utvrzuje děti v realitě, a tedy realitě se bez pohádky přibližovat nelze. Poukazuje také na to, že „dítě je samo pohádkářem a jeho touha věřit ve svůj pohádkový nesmysl je obrovská a každý pokus vyvrátit ji se setká s neúspěchem.“16 Podle Čukovského by zánik fantasijního světa měl vliv i na vědecké oblasti. V tom smyslu, že by se bez fantasie všechny naše vědomosti o přírodě zjednodušily na pouhou klasifikaci dat.
Závěrem si shrňme, jaké byly hlavní argumenty pro nebo proti klasickým pohádkám. Velkým PRO v bojích o zachování pohádky byl strach ze zániku národního folklóru. Pohádka je také zprostředkovatelem bojů za spravedlnost a dobro. Vychovává dítě k lidskosti. Dítě samo pozná, se kterou postavou se má ztotožnit, a díky tomu prožívá cizí osud jako svůj vlastní. To je základní výchovný význam pohádek. Zastánci pohádky se tedy zaměřili hlavně na obhajobu národní lidové slovesnosti a také na základní etické principy, které pohádka dítěti vštěpuje. Fantastičnost a hrůzostrašnost nebyly jediné důvody, proč se o výchovném vlivu na děti pochybovalo. Odpůrci klasické pohádky obviňovali hlavní hrdiny také z lenosti a z neetičnosti. Měli tím jistě namysli např. obvyklý motiv, kdy princ má zachránit/vysloužit si princeznu a musí splnit většinou tři úkoly. Princ si sice
16
Čukovskij, K. A.: Od dvou do pěti. Přel: Milena Lukešová. Praha, Albatros 1975.
13
princeznu nakonec odvádí, ale to jen zásluhou jeho pomocníků (viz. Zlatovláska nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký), kteří za něho úkoly vyřešili. Kritika byla taky na adresu rodinného modelu a „šikany“ mezi sourozenci. Toto je nejzřetelněji vidět u Popelky. Pokud zastánci zdůrazňovali klad v dobrém konci pohádek, odpůrci na to měli opačný názor. Šťastný konec je špatný. Vyvolává v dítěti pocit, že může dělat cokoliv, zlo bude nakonec potrestáno a dobro zvítězí. Toto neodpovídá reálnému životu a děti by se tím neměly ovlivňovat. Odpůrcům pohádek nevyhovoval ani sociální model společnosti, jaký je v pohádkách prezentován. Jedná se o přiřazování kladných vlastností chudšímu obyvatelstvu, zatímco pán je obvykle zlý. Ovšem největší výtkou byla ona drsnost a hrůzostrašnost klasických pohádek (viz výše). Tento problém by se snad dal vyřešit dvěma způsoby: 1) vhodným výběrem látky – zvolit téma, které vyhovuje myšlení dětského čtenáře 2) volnější cesta parafrází lidových pohádek, kterou se vydal např. Fr. Hrubín. Období boje za pohádku mohlo být přínosným pro spisovatele, kteří uvažovali o literárních adaptacích některých lidových pohádek. Mohli se zamyslet nad tím, zda použijí kritikou zatracované drsnější motivy, zda přistoupí ke zpracování klasické látky v duchu lidového vypravěčství a zachovají tím ráz folklórního žánru, nebo uchopí pouze základní osnovu pohádky a na jejím základě vytvoří příběh ryze autorský. Následující kapitolou navazuji na otázku přístupu k pohádkám z hlediska míry autorova zásahu do textu.
1.4 Zpracování pohádkových předloh Pohádky žily převážně mezi venkovským lidem a jejich podoba se tradovala ústním podáním. Prostředí venkova se odráží také na jejich jazykové stránce. Část sběratelů lidových pohádek se snažila specifický jazyk pohádek jednotlivých nářečních oblastí zachovat, jiní ho přizpůsobovali dobové jazykové normě. Pohádka je součástí literatury pro menší děti (předškolní věk 3 – 6 let) a jazyková stránka slovesných děl působí do značné míry i na rozvoj dětské řeči. Je proto otázkou, zda by se měly pohádkové texty upravovat či ponechat v původní jazykové podobě. Pozitivistické období se k tomuto problému staví jasně. Pohádka je pro ně útvarem
14
národní slovesnosti a tedy dokladem lidového způsobu života a umělecké tvořivosti. Je proto důležité zapisovat texty co nejpřesněji, tzn. tak, jak jsme je slyšeli vyprávět. Literatura se neustále vyvíjí a s jejím vnitřním vývojem se taky proměnil vztah ke způsobu zpracování pohádkových látek. Hana Šmahelová17 dělí přístupy k pohádkovému textu do tří typů18: -
Klasická adaptace lidových motivů: jde o sběratelský postup, kdy se autoři snaží zachytit pohádku v původním znění. Touto metodou postupovali např. bratři Grimmové. Taková adaptace proměňuje lidovou pohádku v literární text, ale nijak nezasahuje do původních motivů či vyprávěcích postupů. Tím do jisté míry nahrazuje dokument o lidové tvořivosti. Z našich autorů se sem řadí např. K.J.Erben, který se s Grimmy shodoval v kombinování různých znění jedné látky do podoby tzv. optimálního variantu. Grimmové kladli důraz na čistě vědeckou stránku zapisování pohádek. Erben se věnoval více básnické hodnotě lidových podání.
Další dva typy zpracování ústních lidových pohádek souvisí s tvůrčím přístupem autora. Lidová pohádka díky němu dostává „nový kabát“, výrazná je především umělecká kvalita jazyka. -
Autorská adaptace lidových motivů: jde o převyprávění původních motivů, autoři tak do zpracování vnášejí svůj rukopis, který pak převažuje nad folklórní předlohou. Autorská adaptace nevyžaduje ani tolik odborných znalostí jako spíše vypravěčských schopností a literární zkušenosti. K těmto autorům patří zejména B. Němcová, která vytvořila kvalitní sbírku českých pohádek. Autorka přitom respektovala charakteristickou podobu lidové pohádky, neodchylovala se příliš ani v jejím obsahu.
-
Autorská pohádka: volné zpracování pohádkových motivů, výrazně se tu projevuje odklon od poetiky i látek folklóru. Autorskou pohádku vytvářel např. Jan Werich.
Hranice mezi tímto umělým autorským textem a autorskou adaptací lidového útvaru je často velmi nejednoznačná.
17
Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Albatros, Praha 1989. Toto rozdělení se týká literárních adaptací pohádek, předpokladem je tedy existence prvního typu, kterým je pohádka lidová/folklórní. Tento typ pohádky je šířen ústním podáním (viz dále). 18
15
Pro přesnost a terminologické ucelení problematiky uvádím také rozdělení pohádky podle Věry Vařejkové19, která ji dělí také do tří typů, přičemž počítá s původní ústní předlohou a další kategorii zpracování pohádky rozděluje na dvě části: -
Pohádka folklórní: ústně tradovaná díky lidovým vypravěčům, existuje ve více variantách a stává se výchozím textem pro písemné zpracování.
-
Pohádka literární: literární adaptace folklórních textů dvojího typu – klasická adaptace (autorka do této skupiny řadí K. J. Erbena a s ním spojené výše zmíněné hledání tzv. optimálního variantu) a adaptace autorská (tvůrčí přístup autora – sem patří B. Němcová)
-
Pohádka autorská: literární text, který pracuje s pohádkovými motivy, ale je tematicky originální.
Pro označení folklórní pohádka se užívá také výraz lidová; pro literární výraz adaptovaná, klasická či tradiční; synonymem k autorské je pohádka umělá nebo moderní. Někdy se za moderní považuje ta její varianta, která se neinspiruje folklórní předlohou.
Tato kapitola by měla posloužit především k vymezení pole, na kterém budeme při interpretaci jednotlivých adaptací pracovat. Pokud bychom se měli držet pojímání lidových látek, jak je rozděluje Šmahelová, grimmovské zpracování zařadíme mezi klasické adaptace, u kterých jde především o sběratelský přístup k takovému textu. Avšak vzhledem k výrazné symbolice a literárnosti Perníkové chaloupky bratrů Grimmů můžeme soudit, že tato pohádka prošla i výraznými autorskými zásahy. Přestože Perníková chaloupka Němcové je také zaznamenáním původního folklóru, její postup při převyprávění pohádky spadá již do oblasti autorského přístupu. To platí také pro ostatní adaptace Renče, Hrubína i Ruta, kteří na základě lidové látky vytvořili vlastní zpracování. Znamená to tedy, že všechny literární adaptace, se kterými budu ve své práci pracovat, spadají do adaptací autorských, přičemž některé využívají lidového vypravěčství méně, některé více.
19
Vařejková, V.: Česká autorská pohádka. Brno, CERM akademické nakladatelství 1998.
16
2. INTERPRETAČNÍ ČÁST 2.1 O perníkové chaloupce – hlavní motivy pohádky Výběr této klasické pohádky, která je jedním z nejznámějších pohádkových textů, by se jistě mohl zdát špatnou volbou pro interpretaci a srovnávání jednotlivých motivů příběhu. Už z toho důvodu, že variant této pohádky neexistuje tolik, jako například u ještě známější pohádky O Popelce. Pravda je trochu jiná. Popelce sice Perníková chaloupka zdaleka nekonkuruje, nicméně jen v českých zpracováních se našlo několik obměn této klasické pohádky. Já budu pracovat se čtyřmi, respektive pěti pohádkovými příběhy, přičemž každý z nich představuje jiný přístup k této látce. Než přistoupím k charakteristice jednotlivých literárních adaptací této předlohy, je nutné upozornit na základní motivy a hlavní pasáže pohádky. Pokusím se také o stručný nástin děje pohádky, přičemž se chci opírat o shodné znaky všech adaptací. Na jednotlivé odlišnosti upozorním převážně až při samotném rozboru autorských vyprávění.
Příběh o Jeníčkovi a Mařence začíná čistě realisticky. Kdesi v lese žije drvoštěp s dvěma malými dětmi. Maminka jim zemřela a zanedlouho si otec našel novou manželku a matku pro své děti. Už v úvodu se však jednotlivá zpracování liší (viz jednotlivé rozbory). Následuje několik důvodů, na základě kterých se děti ztrácí v lese. To je ústřední motiv celé pohádky. Motiv bloudění je v tomto případě symbolem opuštěnosti, pocitu odstrčení a také jakéhosi hledání. Jedná se o hledání cesty k vymanění se ze závislosti na rodičích a pochopení vlastní individuality. Malé děti často prožívají strach z toho, že by je rodiče mohli opustit, zanechat samotné. Jsou na ně fixované a bojí se toho, že si samy ve světě neporadí. Od tohoto tíživého pocitu jim může pohádka pomoci. Pohádka vlastně říká: Pokoušíme-li se uniknout úzkosti z odloučení tím, že se nechceme pustit rodičů, čeká nás jen kruté vyhnání jako Jeníčka a Mařenku. Motiv lesa, který je charakterizován jako temný, hluboký (z důvodu silnějšího pocitu osamění), zde funguje jako překážka, kterou děti musí zdolat. Samotná překážka však není pohádkovým motivem, pohádkovým motivem je právě překonání této překážky. Zprvu se to zdá nemožné nebo přinejmenším nesnadné, avšak výsledek je velmi příjemný a osvobozující.
17
Je tu navíc ještě jeden moment, který je při cestě temným lesem důležitý. Děti nejsou samy, mají jeden druhého. Tato pohádka je jednou z mnoha, ve které sourozenci spolupracují na záchraně jeden druhého a dojdou úspěšného konce právě proto, že spojili svoje síly. Pohádka O perníkové chaloupce je vlastně oslavou týmové práce bratra a sestry, přičemž oba mají zásluhu na řešení svízelných situací. Pokud mluvím o zdolání černého lesa a osvobození se od různých dětských strachů, rozhodně se to zatím netýká pasáže v ději, ve které se právě nacházíme. Jeníček a Mařenka sice dojdou výše popisovaného pocitu, avšak nejdříve musí překonat ještě jednu překážku v podobě perníkové chaloupky. Perníková chaloupka je v pohádce něčím, co může představovat určité pokušení, kterému se ani v reálném životě nevyhneme. Navíc tady je pokušením, kterému ani jeden z dětí neodolá, a proto pro ně představuje velké nebezpečí. Proč je pokušení zobrazeno právě chaloupkou z perníku? Jisté vysvětlení podává Bettelheim: „Dům jakožto místo, v němž přebýváme, může ve snech, fantaziích a v dětské představivosti symbolizovat tělo, obvykle mateřské. Perníková chaloupka, kterou je možno „sníst“, je symbolem matky, která skutečně živí dítě ze svého těla.“
20
Znamená to tedy, že Jeníček a Mařenka se pojídáním perníku z chaloupky znovu fixují na matku, která obrazně řečeno nabízí své tělo jako potravu. Tím se děti znovu zbavují své individuality a nezávislosti. Pokud jsem mluvila o jakési potřebě nasycení jako o primárním chtíči obou dětí, neubráním se pocitu, že pohádka O perníkové chaloupce je vlastně jakýmsi oddáváním se nejprimitivnějším požadavkům každého z nás. Najíst se. V pohádce jsou děti nezdrženlivě žravé a vyhrocený motiv hladu symbolizuje také další postava, a to čarodějnice s kanibalistickými sklony. Tady se dostáváme do části pohádky, ve které se děti musí oprostit od nenasytné touhy a vyvinout určitou iniciativu ke své záchraně. Je třeba,
aby
na
základě
inteligentního
uvažování
dospěly
k vysvobození.
V závěrečních pasážích se však adaptace od sebe odlišují a ne vždy je řešení nebezpečné situace svěřeno právě do rukou dětí. Pohádka O perníkové chaloupce pojednává o těžkostech a úzkostech dítěte, které je nuceno vzdát se závislosti na rodičích. Je to také pohádka o nenasytnosti anebo cesta ke sblížení se sourozenci. Základní témata se však dají vysvětlovat různými způsoby. Vše záleží na tom, jak je motiv zpracován a v jaké souvislosti k událostem dochází. 20
Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Přel: Lucie Lucká.Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, s. 157.
18
2.2 Bratři Grimmové Vědecký zájem o pohádku se zrodil během druhého desetiletí 19.století. Důležitým počátkem pro odborné studium pohádek je sběratelská činnost německých pohádkářů Jacoba a Wilhelma Grimmů. Ze začátku se zabývali lidovou písní, pozornost k pohádkám obrátili kolem roku 1807. První svazek Pohádek pro děti a domov vydali v roce 1812, druhý roku 1815, celkem sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Tímto dílem položili základ nové vědy – folkloristiky. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. Mnohé z jejich pohádek se staly proslulými po celém světe. Bratři Grimmové byli dokonalý pracovní tým, ve kterém se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literární badatel. Ve své práci byli ovlivněni současným německým romantismem a láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů. Ačkoliv byly sesbírané příběhy zaznamenány přesně a věrně, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších edicích neubránil svým literárním ambicím, které mu kázaly některým pohádkám dodat poetický nádech. Pohádky bratří Grimmů jsou často kritizovány pro svou brutálnost a neotřelý výběr pro dítě drsných motivů. Avšak jejich magičnost a působivost fantasijního světa zapříčinily, že pohádky těchto německých sběratelů zůstávají dodnes na poli zájmu dětského i dospělého čtenáře.
Přestože budu rozebírat české adaptace pohádky O perníkové chaloupce, a tedy budu vycházet z předlohy od B. Němcové, o kořenech původního variantu pohádky se můžeme dohadovat. Tento příběh byl dávno před Němcovou zpracován právě bratry Grimmy, jejich zpracování této pohádkové látky proto ve své práci uvádím jako předpokládaný inspirační zdroj. Jejich pohádka o perníkové chaloupce nese název Jeníček a Mařenka a začíná stejným navozením situace jako ostatní zpracování:
U jednoho velikého lesa stála malá chaloupka a tam bydlil chudý drvoštěp se ženou a se dvěma dětmi, které mu zůstaly po nebožce první ženě.
19
Jak je patrné z ukázky, Grimmové se drží motivu mrtvé matky a jejího nahrazení macechou. Dále se zmiňují o chudobě a strádání, které rodinu postihlo – tedy realistický prvek, jenž se objevuje u všech rozebíraných adaptací. Dřevorubec se svou ženou se snaží situaci nějak vyřešit, ale nenapadne je nic jiného, než poslat děti do lesa a tam je zanechat. Zajisté zajímavým prvkem této situace je vztah mezi oběma manželi, v užším slova smyslu postavení ženy. Je to právě ona, kdo navrhne otci vyhnání dětí do lesa a Grimmové toto popisují docela „lidovým“ způsobem: A tak dlouho do něho hučela, až si dal říct, i když mu dětí bylo pořád líto. Dále se děj odvíjí odlišně než některá zpracování, a to proto, že děti tento rozhovor rodičů vyslechnou a mají tedy možnost si připravit plán na svou záchranu. Dominantnější roli v této pohádce, alespoň ze začátku, zastává Jeníček, který je podle všech předpokladů starší než Mařenka. Jedenkrát dokázal sebe i svou sestru vyvést z lesa pomocí bílých křemínků, které v noci svítily, podruhé se mu to však již nepodařilo. Bettelheim tento motiv „dvojího pokusu“ vysvětluje tak, že „než si dítě dodá odvahy vstoupit na cestu hledání sebe sama a stát se nezávislou osobou prostřednictvím setkání se světem, dokáže vyvinout iniciativu pouze v podobě pokusu o návrat k pasivitě, aby si tak zajistilo věčně závislé uspokojení“.21 Úspěšný návrat domů tím tedy nic neřeší a macecha se pokouší o novou lest. Poprvé Jeníček jednal s křemínky chytře, podruhé s chlebem už ne. Úplně zapomněl na své zkušenosti z přírody a nadrobený chléb mu sezobali ptáci, takže cesta zpátky se stala nemožnou. Objevuje se tu výrazný motiv potravy, který je vlastně už zmíněn strádáním rodiny. Tento negativní prvek hýbající dětskou myslí zapříčinil nakonec to, že se děti v lese přece jen ztratily. Po dvoudenním bloudění nakonec dorazily k perníkové chaloupce. Pokud bychom se oprostili od pohádkového myšlení, je až zarážející, jak děti neváhaly a vrhly se s chutí na chaloupku. V určitém smyslu by se dalo dokonce mluvit o nevychovanosti, když si představíme, že začaly jíst někomu obydlí. Zkrátka pohádka o tomto nepřemýšlí. Děti stojí před lákadlem, do kterého je potřeba se chytit, pokud chceme z příběhu udělat napínavou podívanou. Jeníček s Mařenkou jsou samozřejmě přichyceni a odvedeni ježibabou do chalupy. Vnější podoba této babizny zde není popsána, o její ošklivosti můžeme usuzovat z leknutí dětí. Ze začátku si její přívětivost odporovala s jejím vzhledem, avšak později se její pravá 21
Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Přel: Lucie Lucká.Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, s. 155.
20
tvář ukázala. Zavřela Jeníčka do chlívku a Mařenka jí musela sloužit. Jeníčka vykrmovala sladkostmi, aby pěkně ztloustl a mohla ho sníst. V tento okamžik nastává přerod dětí závislých na matce a na materiálních potřebách v samostatně myslící bytosti, které chytrou lstí dokáží ježibabě utéci. Přestože na začátku byla víc pasivní Mařenka, teď se situace obrací a mladá dívka tak bere záchranu do svých rukou. Místo dětí se v rozpálené peci ocitá sama ježibaba. Když však děti utíkaly z lesa pryč, narazily ještě na jednu překážku – řeku, kterou musí přebrodit. To, že tuto vodu potkali až na zpáteční cestě domů, symbolizuje přerod a nový začátek na vyšším stupni existence. Můžeme to připodobnit ke křtu. Na druhou stranu se dostanou za pomoci kachničky, která je převeze na opačný břeh. Na tomto procesu převážení je jeden zajímavý moment. Kachnička převáží každého zvlášť, jinak by se potopila. Na tento fakt upozorňuje právě Mařenka, která jako by zmoudřela rychleji než její bratr. To jistě souvisí s obecným názorem v reálném životě, kdy se potvrzuje, že dívky dospívají rychleji než chlapci. Do této doby Jeníček a Mařenka řešili krizové situace společně. Jakmile však má dojít k osamostatnění a rozvoji vlastní osobnosti, musí tento krok udělat každý sám. Po přebrodění řeky se děti dostávají domů a vše končí šťastným objetím dětí a jejich otce. Situaci s macechou řeší grimmovské zpracování její smrtí, která nastala, zatímco byly děti pryč. Nepřátelské síly, které se zde promítaly ve dvou ženských postavách – macechy a ježibaby – byly tímto závěrem tedy úplně vymýceny. Žena tu celkově neměla významnější postavení: Však tam seděl sám a sám, žena mu zatím umřela. Ale to ho tolik netrápilo jako pomyšlení na děti. Ještě musím zmínit také perly a drahokamy, které děti při útěku vzaly ježibabě. Pravděpodobně symbolizují odměnu, která se dětem dostává ve formě duševního bohatství. Toto bohatství je tu explicitně vyjádřeno drahými kameny. V pohádce se objevuje zvířecí symbolika. Kromě zmíněné kachničky, která tu funguje jako převozník, jsou tu ještě dvě zvířata – kočka a bílá holubice. Za kočkou se otáčí Jeníček, když je rodiče poprvé vedou do lesa. Kočka obecně symbolizuje ženský sexuální symbol, v nevědomí představuje jeden z typů ženy. Souvisí to se zmiňovanou snahou vymanit se z mateřské závislosti. Stejně tak holubice, za kterou se otáčí při druhé cestě, je symbolem ženskosti. Tady se vyskytuje konkrétně bílá holubice, která tu má význam posla. Přivede totiž Jeníčka a Mařenku přesně na 21
místo, kde stojí perníková chaloupka. I když děti vede někam, kde jim hrozí nebezpečí, přesto je poslem dobrým, jelikož překonáním tohoto nebezpečí se děti dostanou na vývojově vyšší místo.
2.3 Božena Němcová Božena Němcová je beze sporu jednou ze sběratelů lidové slovesnosti, kteří mají obrovský podíl na tom, že se pohádka stala součástí národní literatury. Spolu s K. J. Erbenem to byla právě ona, která na základě rozvoje spisovného českého jazyka včlenila lidové pohádky do hodnot celonárodní literatury. Němcová i Erben jsou významné osobnosti folkloristiky a v jejich práci se odrážejí dobové způsoby zpracování lidových látek, proto bude nejlepší, charakterizovat pohádkovou tvorbu B. Němcové pomocí srovnání jejího způsobu práce a způsobu K. J. Erbena.22 Díky konfrontaci těchto dvou osobností se nám ukáže také rozdíl mezi klasickou adaptací a adaptací autorskou. Erbenova koncepce pohádky má nejblíže k romantické představě, klade důraz na mytologické prvky, logiku symbolů a konfrontujících se postav. Vytváří tím pravidelný rytmus vyprávění. Drží se přesné formy a při volbě v jazykových prostředků se snaží dosáhnout jednolitosti. Němcová se spíše vcítila do role improvizátora a snaží se na základě vyprávěcího procesu vytvořit jedinečný příběh. Stejně jako Erben vidí těžiště v pohádkovém příběhu, ale svou pozornost soustřeďuje hlavně k hrdinovi. V popředí jejího zájmu je jeho osud, vlastnosti, situace, které prožívá. Často záměrně rozšiřuje popisné pasáže, ve kterých např. představuje profesi jednotlivých hrdinů. V tom Němcová překračuje rámec folklórní pohádky. Vytvořila tím mnohem „lidštější“ příběhy bez většího počtu symbolů dokonalého archetypu pohádkového syžetu. Na rozdíl od Erbena, který zachovává pohádku jako původní tematický celek a pouze jej vybrušuje, Němcová pohádku etizuje, rozvíjí ji tematicky, obohacuje základní kompozici a vytváří novou podobu lidového podání, která už není identicky původním vyprávěním. Němcová není tedy jen sběratelkou, ale především 22
Srovnání podle: Schleinová, Irena: Pohádka jako socializační činitel: hodnota přírody a hodnota úspěchu v české pohádce. (Diplomová práce) Brno: MU, 1994.
22
tvůrkyní pohádky. Její pohádky mají samozřejmě podklad v lidových zdrojích i ducha lidového vyprávění, ale mají už podobu autorčina osobitého vyprávěcího stylu. Někteří literáti však nebyli s jejími pohádkami spokojeni, zdálo se jim, že nejsou dost národně vypravovány a že je jim mnoho přidáváno. Jenže Němcová k pohádkám přistupovala po svém. V jejích pohádkách se mísí romantické i realistické prvky, trocha mytologie a často zabarvení humorem. Hlavní myšlenkou pohádek Němcové je zásada rovnosti všech lidí a uskutečnění spravedlivé vlády. Jednotlivé pohádkové motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i s jeho povahovými vlastnostmi. Tato tendence se projevuje i ve výběru pohádkových látek. Pohádka O perníkové chaloupce, která je předmětem mého rozboru, je zařazena jako jedna z posledních pohádek ve sbírce Národní báchorky a pověsti.23 Tato sbírka obsahuje jak pohádky kouzelné, tak i novelistické, které mají podobu žertovných vyprávění a vyzdvihují chytrost venkovských hrdinů.
Sběratelé lidových pohádek 19.století se snažili především o zachycení lidového slovesného umění pro příští generace, v českých zemích se v období národního obrození tato snaha zmotivovala kulturně a politicky. Dostávám se tak k motivaci pro sbírání folklórních látek. Lidová pohádka, do té doby v ústní podobě, byla zapisována ve svém původním znění, proto měla význam především pro posílení pozic češtiny. Od poloviny 19.století se tedy lidová slovesnost dostává do popředí zájmu a stává se v mnoha směrech také záchranou dětské četby, bez ohledu na to, že ani
Němcové,
ani
Erbenovy
pohádky
nemyslely
intencionálně.24
Vznik
intencionální literatury pro děti a mládež souvisel s měnícími se potřebami a společenskými přeměnami. Důležitým faktorem byl rozmach školní docházky a tím rostoucí počet gramotných dětí. „V této době je především žádoucí, aby se dítě z lidu učilo ctnostem, víře v Boha, slušnému chování, úctě k majetku, píli a kázni.“25 Je tedy zřejmé, že základní funkcí, kterou v této době nesla dětská literatura, byla funkce výchovná. Toto nasměrování dětské literatury plně odpovídá dobovému 23
Němcová, Božena: Národní báchorky a pověsti. Sv. II. Praha, Československý spisovatel 1950. Intencionální literatura pro děti a mládež je literatura primárně určená dětem. Neintencionální dětská literatura byla určena dospělým, ale časem se stala i dětským čtenářským zájmem. 25 Chaloupka, Otakar: Próza pro děti a mládež: její otázky, působení a perspektivy. Praha, Albatros 1989, s. 14. 24
23
přístupu jak v rodině, ve škole, tak i v celospolečenském měřítku. Změna ve vztahu k dětské literatuře nastává až ve chvíli, kdy o ní začneme uvažovat opravdu jako o literatuře. Díky osobitému uměleckému stylu který vkládali Erben, Němcová, Andersen či Grimmové do svých sbírek, se k této literatuře s didaktickými sklony připojovala i stránka estetická.
Výchovné prvky ve vyprávění Boženy Němcové jsou patrné i v pohádce O perníkové chaloupce. Základní motiv „jedlého“ obydlí tu může opět představovat dětskou nenasytnost. V úvodu této kapitoly jsem však řekla, že vyprávění Němcové je od symboliky převážně oproštěno. Je tedy otázkou, zda v tomto případě chaloupky z perníku se opravdu jedná o symboliku. Podle mého názoru tu Němcová spíše jen pracuje s původním pohádkovým motivem, na jehož základě vytváří příběh, kde rozvíjí charakteristiku a vztahy jednotlivých postav. Když se děti dostanou k perníkové chaloupce po tom, co byly tatínkem odvedeny do lesa, Mařenka se nejdříve zdráhá ulomit si kousek perníku, přestože má stejně velký hlad jako Jeníček. Ten ale nedbá na sesterské upozornění, že by na ně mohl někdo přijít, a s chutí se zakousne do sladké střechy. Dědek a babka, kteří bydlí v perníkové chaloupce, je uslyší a dědek začne děti nahánět. A tady vstupuje do děje další osoba, která zaujímá roli zachránce dětí. Je to žena, kterou děti potkají, když běží kolem lenného pole. Žena jim ukáže cestu k domovu a slibuje jim, že dědka zdrží. Vede s dědkem rozhovor, který čtenáře především pobaví. Tváří se, že dědkovi dobře nerozumí a přivádí ho tak k zuřivosti: „Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“ „Pleju len.“ „Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti?“ „Až vypletu a uzraje, budeme trhat.“ „Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste tudy viděla jít děti?“ „Až vytrháme, budeme drhnout semeno, a pak len močit.“ A v tomto duchu rozhovor pokračuje, až mu nakonec žena ukáže opačný směr, než kudy poslala děti. Dědek se nakonec vrátil rozmrzelý domů a děti dorazily zpátky k tatínkovi. Němcová nabízí také jiné varianty příběhu, z nichž jeden odpovídá grimmovskému zpracování, kdy ježibaba zavře děti v chlívku, vykrmí a chce si je upéct. Při sedání na lopatu Mařenka předstírá, že neví, jak na to. Ježibaba jí to ukáže 24
a děti ji v tu ránu strčí do pece. Druhá varianta, kterou autorka čtenáři předkládá, se týká závěru pohádky. Žena, co zdržovala na poli dědka, se za dětmi rozběhne a sama je odvede domů. Z příběhu se dozvídáme, že tato žena je duchem zemřelé matky.
Vyprávění Němcové je postaveno na spojení čistě realistických prvků s kouzelným motivem, který představuje perníková chaloupka. Tyto dva prvky vedle sebe existují v naprosté symbióze, což si můžeme ukázat na větě, kterou pronesou děti k ženě na poli: „Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se daly; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli.“ Děti mluví o perníkové chaloupce jako o něčem naprosto přirozeném a ani žena se tomu nepodivuje. Jiný nadpřirozený prvek je duch mrtvé matky, který tu je oním zachráncem, co vyvede děti z lesa. Motiv návratu blízké osoby v podobě ducha není v pohádkách ojedinělým. Často se tento duch převtěluje právě v bílou holubici, která je alegorií ve zpracování bratří Grimmů. Ve všech variantech, které Němcová předkládá, je patrný souboj mezi matkou a macechou. Jak bývá pravidlem, macecha je vždy ten záporný element a podmaňuje si muže natolik, že ji na slovo poslouchá. Tady je mužova slabost důvodem, proč byly děti vyhnány do lesa. Rodina nehladoví ani jinak nestrádá, vyhnání dětí z domu je jen rozmar jejich nevlastní matky. Dá se říct, že otcova role v této pohádce vyznívá dost negativně. Zlou ženu upřednostní před vlastními dětmi. Z tohoto důvodu se mi velmi líbí zakončení pohádky, které Němcová uvedla jako možnou variantu vyprávění. Kdy duch nebožky přivede děti domů a muž při pohledu na svou bývalou ženu padne s pláčem na kolena a na své děti už nikdy nedá dopustit. Charakteristika vtahu matka - otec je promítána i do vztahu bába–dědek. Vlastně tu existuje jakási paralela. Stejně jako macecha poroučí otci, tak i bába úkoluje dědka. Mužský element tu tedy funguje jako nástroj ženské moci. Je tu prostředkem realizace zla, kdy tatínek odvádí děti do lesa a dědek je potom nahání. Němcová se často věnuje podrobnějšímu popisu situací či faktů, které sice nejsou pro posun děje až tak důležité, ale zato jsou prvkem autorského způsobu vyprávění pohádky. Hned v úvodu se například zmiňuje, že chodí dřevorubec do lesa kácet dříví, a proto nemá dost času na děti. A aby děti nebyly doma samy a měly novou matku, oženil se. Dalším takovým momentem zpomalujícím děj je 25
popis sběru jahod. Kdy děti střídavě sbíraly jahody do džbánku, pak je všechny snědly a znovu je nasbíraly. Více než na pohádkový děj se Němcová zaměřila na vykreslení postav a vzájemných vztahů mezi nimi. Je tu silná polarizace mezi vztahem s otcem a vztahem s matkou. Sourozenci jsou vlídní nejen sami k sobě, ale také ve vztahu k otci, zato macecha nemá dobrý vztah ani k otci, ani k dětem. Maruška si je vědoma své role starší sestry – ochránkyně a bere ji zodpovědně. Honzíček ji poslouchá, ale jeho dětská nerozumnost se v příběhu stává tím, co dostane děti do problému. Pohádka O perníkové chaloupce B. Němcové je o dětské zlobivosti, která by však měla být tolerována, resp. netrestána moc přísně, a to právě proto, že děti si svoje neuvážená počínání málokdy uvědomují. Je taky určitým zmapováním rodinných vztahů a sondou do života vesnického obyvatelstva.
2.4 Václav Renč V době nacistické okupace literatura pro děti prolnula do literatury národní. Právě v této době promlouvala pohádka, ať umělá nebo lidová, svými jinotaji a symbolickými obrazy nejenom k dětem, ale především k dospělým. Pro literaturu v období okupace byl zvlášť příznačný příklon některých beletristů k dětské literatuře. Pro některé to bylo jistě jen dočasné útočiště, avšak pro většinu spíše uvědomění si potřebnosti kulturní výchovy mládeže. Vzhledem k nemožnosti vyjádřit se k současnosti a jejím společenským problémům se umělci o to více obraceli k národní minulosti a k národním tradicím. A pohádka jako ryze kulturní tradice přitahovala velký okruh spisovatelů. Zájem o pohádku měl tedy v letech okupace především dva důvody. Pohádka jako národní kulturní reprezentant a také, vedle poezie, jako prostor pro hru plnou symbolů, alegorií a podobenství. Pohádka se také lépe vyhýbala cenzuře, přičemž právě ona často obsahovala skrytá poselství. Ačkoli v této době již patřila pohádka zcela výhradně do oblasti dětské literatury, tíživá atmosféra protektorátu také v dospělém čtenáři probudila zájem o četbu tohoto žánru. Pohádka dovolila spisovatelům hru dobra a zla na fiktivních příbězích z jiné doby, v neurčitém čase a prostoru.
26
Pohádkou plnou jinotajů a alegorických obrazů je i Perníková chaloupka Václava Renče. Je psána veršovanou formou, která posouvá text do jiných literárních koutů než předchozí adaptace. Báseň tvoří čtrnáct veršů, jež jsou členěny do tří čtyřverší a jednoho dvojverší. Těchto čtrnáct veršů otevírají a uzavírají ještě dvě čtyřverší o obkročném rýmu. Mají za úkol oslovení čtenáře a uvedení pohádky. Začátek pohádky je opět stejný jako u předchozích zpracování. Dřevorubec žije se svými dvěma dětmi v lese, tentokrát i s vlastní matkou dětí. Je tu tedy úplná rodina. V tomto prvku se odráží křesťanský způsob života. Vlastně jako jediný autor všech rozebíraných adaptací nenechává matku zemřít a postavit na její místo druhou ženu. Shodným prvkem je tu chudoba, která sužuje rodinu. Ve skutečnosti se vlastně nedá hovořit o nějakém rodinném trápení. Materiální strádání se tu v žádném případě neodráží ve strádání duchovním. Přestože motiv chudoby propojuje Renčovo zpracování s předchozími adaptacemi, nejedná se tu o problém, na jehož základě se bude odvíjet další jednání postav. Vysvětlení, proč se Renčova chudoba tak odlišuje od chudoby Němcové či Grimmů, je jednoduché. Renč tuto životní vitalitu a spokojenost přisuzuje víře v Boha. Přestože rodina nemá nazbyt, víra a láska je posiluje, dodává jim chuti do života a díky této víře mají vše, co potřebují. Posuďme na těchto verších: Byl táta s mámou, chudí byli a chudé lidi Pánbůh živí. Dvě děti se jim narodily a rostly jako v lese dříví.
Nebo třetí čtyřverší: Maminka doma vařívala, dělala z vody pravé hody. A tátu s dětmi posílala na dříví nebo na jahody.
Tyto ukázkové verše působí na čtenáře velmi optimisticky. Víra v Boha tu zastupuje všechny materiální potřeby, které se vyskytují v předchozích zpracováních. V porovnání s Renčovými verši, resp. s jeho ideou víry, se však zdají nicotné a přízemní. 27
Pohádkový děj se dále rozvíjí v duchu souznění člověka s přírodou, přičemž příroda se tu nestává jen dekorační kulisou, ale významným estetizujícím prvkem celé básnické skladby. Popis lesních zákoutí sice děj příběhu nikam neposunuje, avšak je nedílnou součástí pro vytvoření působivé atmosféry. Dozvídáme se, že tento pohádkový les je plný skřítků, kteří se skrývají v trávě či mechu a berou na sebe podobu rostlin a zvířat. O jejich záhadné existenci mluví následující verše:
Nikdo je živé neuvidí. Jak slyší kroky, utíkají: asi se bojí nebo stydí. A tak se dětem jenom zdají.
Tento fantazijní prvek je nejprve realisticky spojen se skutečnou přírodou, ale potom jsou děti skřítky opět vráceny do ryze fantazijního světa, který zastupuje dětské snění. Jak už bylo řečeno, ztratit se v lese symbolizuje potřebu najít sebe sama. Tento význam je však narušen, stane - li se všechno jen jakousi náhodou. Za to, že se Jeníček a Mařenka ztratili, v předchozích textech nemůžou oni sami, ale jejich rodiče. U Renčovy Perníkové chaloupky je tomu zcela jinak. Děti jdou s tatínkem do lesa na jahody a při sbírání zabloudí. Následuje líčení nočního lesa, které jsem popsala výše. Jeníček s Mařenkou usínají v náručí této přírody. V další části vyprávění použil Renč něco, co se neobjevilo (a objeví se to jen u Ruta) u ostatních zpracování. Nezaměřil se pouze na vyprávění o dětech a o jejich cestě k perníkové chaloupce, ale použil jakéhosi filmového střihu a vrátil se zpět k tatínkovi, který tou dobou končí s prací a shání se po dětech. Autor tím vlastně způsobil, že se tu najednou vedle sebe objevují dva pohádkové časy. Tím porušil chronologii, která je v pohádkách obvyklá. Vyprávění tak nejde v souladu s tím, co dělají hlavní hrdinové, ale děj se jakoby úplně zastavuje a do popředí zájmu se dostává vedlejší postava. Zatímco u Němcové hrál otec podřadnou roli a hybatelem zásadního dění se stala macecha (popřípadě matka v podobě ducha), u Renče je tomu naopak. Tatínek tu má výrazné postavení, což je vidět i na důležitosti, jakou autor přikládá onomu „záběru na tatínka“, zatímco děti v lese spí. Jak jsem se zmínila výše, ztracení dětí tu má na svědomí spíše jejich nepozornost, tedy nefunguje tu princip vyhnání z domova. Toto bloudění lesem má jiný podtext než u předchozích textů. Nevyjadřuje snahu odloučení se od rodičů a 28
nalezení vlastního Já, ale alegorizuje tu dobovou situaci, tedy léta německé okupace. Les plný strašidelných představ, ze kterých děti mají strach, je podobenstvím kruté nacistické nadvlády. Děti se snaží najít cestu z tohoto místa, ale /jediná hvězda nezabliká/ jen černá noc a tma a lesy./ Na obzoru nevidí žádnou naději. Tak jako český lid zapochyboval o znovuobnovení své svobody. Když vysvitne měsíc, dětem je hned o něco veseleji. Při měsíčním svitu spatří před sebou chaloupku celou z perníku. A protože mají hlad, vrhnou se bez rozmyšlení na střechu a loupají jednu perníkovou tašku za druhou. Najednou se vše točí jen kolem jídla, děti jsou unešené.
Měsíc jak překocený džbánek smetanu bílou z nebe stáčí a polévá jí marcipánek, aby byl dětem ještě sladší.
Co divného se všecko stane, když vyjde měsíc nad smrčiny! Stromy jsou jak cukrované a mají z čokolády stíny.
Z tohoto sladkého snění je probudí babizna, která bydlí v perníkové chaloupce. Vyleze z chalupy a namíří si to k dětem. Následuje její popis, který je ze všech adaptací nejpodrobnější:
Babizna, že jí rovno není. Na hlavě koudel místo vlasů, sršatou kočku na rameni a klubko hadů kolem pasu.
A všecko na ní je jedovaté: zelené oči, zub, tři chlupy. Nu, ježibaba jak ji znáte. A už se belhá od chalupy.
29
Ježibaba mluví na děti přívětivě, ba dokonce jim podstrojuje, ale ony ví své a tuší nebezpečí. Perníková chaloupka se tak pro ně stala jen zlatým pozlátkem, které je na chvíli očarovalo, ale záhy se z jeho lesku vzpamatovaly. Tento moment se opět obrací k národní situaci a je patrný i na následujícím čtyřverší:
Všecinko mají. Ale běda, ztratily zlatou svoboděnku. Baba jim ani mrknout nedá, co dělá les a jak je venku.
Ježibaba je symbolem nacismu, který si podmanil český národ a vzal mu jeho svobodu. Drží ho v zajetí a blíží se čas, kdy bude vyhuben. Tento moment přichází v podobenství jejích kanibalistických sklonů. Pokud jsem v úvodní části mé bakalářské práce označila popis přírody za dekorativní prvek, se kterým pohádka výraznějším způsobem nepracuje, u Renče je tu něčím velmi významným. Příroda nese důležitou roli při posunu času. Na základě proměn ročních období Renč vyjadřuje časovou posloupnost a konkretizuje tím pohádkový čas, který bývá obvykle velmi neurčitý:
Už v lese zrají ostružiny, už dozrály a opadaly, už zčervenaly jeřabiny a z kolouchů se srnci stali.
Přijde zima a ježibaba roztopí pec, aby si upekla děti. Autor popisuje okolní krajinu jako sněhem zavátý les, kam se lidská noha nedostane. Děti jsou tedy osamoceny a pomoc jim od žádného živého tvora nepřijde. Osamocen je i český národ. Tento tíživý pocit je vyjádřen v následujících verších:
Zlým nikdo ve zlu nezabrání, Svět zapad do zimního spánku.
Jedinou bytostí, která se k dětem neobrátí zády, je anděl. Vnukne jim nápad, aby předstíraly, že nechápou, jak se na lopatě sedí, a tím přinutily ježibabu, aby jim to 30
ukázala. Dále děti postupují podle stejného scénáře jako u Němcové a Grimmů. Baba nakonec hoří v peci a hoří i celý les. Cesty, které byly zaváté sněhem, tají pod žárem ohně. Tento působivý závěr pohádky naznačuje českému lidu, že víra v Boha je jedinou možností záchrany. Vysvobozujícím prvkem z těžké situace je tu tedy anděl, který představuje onu víru. Pomocí této víry – symbolizované ohněm – se dá bojovat proti zlu – symbolizovanému studeným sněhem. Pohádka končí takto:
Předevčírem, včera jako dnes v lesích se divné věci zdají. A když z nich děti procitají, pohádky jak ty sněhy tají-
a z pohádek tu zbyl ten les.
Nemohu se ubránit pocitu, že touto závěrečnou strofou autor znovu upadl do té beznaděje, kterou přinesla doba okupace. Podle mého názoru je tím „procitnutím“ návrat z kouzelného pohádkového světa, kde vždy dobro zvítězí nad zlem, do kruté reality těžkého období. Z pohádek tu zbyl jen les by mohlo znamenat, že na světě už zbývá jen ta naděje a sny, které se promítají do kouzelného prostředí pohádkového lesa.
2.5 František Hrubín František Hrubín byl významný český básník, tvůrce milostné a přírodní lyriky, dramatik, prozaik, překladatel a také autor veršů a pohádek pro děti. Dalo by se jistě říct, že právě jeho tvorba pro děti je mezi veřejností tím nejznámějším, a to především díky jeho Špalíčku pohádek26, který se dočkal mnoha vydání. Texty pro děti začíná Hrubín psát během války, kdy vzniká jeho první sbírka poezie pro děti Říkejte si se mnou (1943). Pokud se chceme zaměřit jen na jeho tvorbu pro děti,
26
Hrubín, František: Špalíček pohádek. Praha, Československý spisovatel 1957.
31
stojí za zmínku i to, že byl jedním ze zakladatelů legendárního časopisu Mateřídouška a časopisu o dětské literatuře Zlatý máj. Hrubínův Špalíček pohádek vyšel poprvé roku 1957 v nakladatelství Český spisovatel. Je to soubor známých, neznámých i přebásněných pohádek ilustrovaný kresbami Jiřího Trnky. Stejně jako Božena Němcová vychází Hrubín z klasických předloh, které obměňuje a upravuje svým vypravěčským stylem. Působivost jeho pohádek spočívá v tom, že dětem předkládá novou verzi známého pohádkového námětu, přičemž zachovává pohádkové postupy a pravidla V této sbírce nejsou obsaženy pohádky ani zvířecí, ani novelistické, všechno jsou to pohádky kouzelné. Hrdiny těchto příběhů jsou převážně děti. Mají s dětským čtenářem společné vlastnosti a prožívají podobné situace. Právě proto se děti do Hrubínových pohádek tolik vžívají.
Autor nepřistupuje k pohádkovým látkám jako sběratel, pouze jako vypravěč. Jeho vypravěčský styl se ovšem nepodobá stylu lidovému. Folklór je pro něho v tomto případě jen hmotou, kterou pak formuje čistě svým osobitým způsobem. Svým jednoduchým a dětem blízkým jazykem přispívá ve značné míře k rozvoji dětské řeči. Vychází ze spisovného jazyka, ale v jeho pohádkách se vyskytují často i slova nespisovná. Ale jen ta, která jsou blízká dětskému vyjadřování. Autor používá i různé slovní obraty, které korespondují s dobovou mluvou. Pro jeho jazyk jsou typické i neologismy a užívání běžných vlastních jmen. Hrubín dokáže využít všech stylistických prostředků, jako jsou metaforická a metonymická vyjadřování, hyperboly, často využívá personifikace. Přenášením lidských vlastností na věci se velmi přibližuje dětskému myšlení. Nezřídka se u něj setkáme také s mluvícími zvířaty, v naší pohádce je tou personifikovanou postavou dokonce cukrový holoubek. Často využívaným stylistickým prostředkem, který má svůj původ v lidové slovesnosti, je opakování slov nebo celků, které rozčleňují pohádku do jednotlivých obrazů. K těmto lidovým prostředkům patří také oslovení a otázky adresované čtenáři. Osobitým stylem jeho vyprávění je začleňování veršovaných pasáží do prozaického celku. Tímto postupem získávají jeho pohádky na působivosti. Ukažme si některé z jmenovaných prvků na jeho pohádce O perníkové chaloupce.
32
Pokud vezmeme pohádku chronologicky, prvním odlišným motivem je nevysvětlitelné zmizení otce. V předešlých textech vzal otec děti s sebou do lesa, kde je buď zanechal, nebo se samy ztratily. U Hrubína se setkáváme s poněkud zvláštní zápletkou, kdy otec odchází do vsi, zanechá děti doma samotné a týden o něm nikdo nic neví. Chování otce v této pohádce dokonce působí daleko nezodpovědněji než chování dětí, které se za otcovy nepřítomnosti dokážou o sebe dobře postarat. Vstávají za úsvitu a Mařenka dokonce vaří snídani. O tatínka však mají strach, a tak se ho rozhodnou jít hledat. Tady se role hrdinů paradoxně vyměnila. Děti hledají svého rodiče, nikoli naopak. Děti jsou v hrubínovském zpracování nebojácné, s vervou se pouštějí do řešení problémů, které v životě potkávají dospělé. Děj pohádky se ve své střední části odvíjí úplně stejně jako v německé předloze. Jeníček s Mařenkou se vydají tatínka hledat a při tom musí projít hlubokým lesem. Poprvé se zpátky domů dostanou díky třpytivým křemínkům v trávě, podruhé opět Jeníčkův plán ztroskotá. Ptáci nadrobený chleba na zemi bleskurychle sezobají a děti tak jsou nucené zůstat v lese a najít cestu samy. Opět se tu objevuje motiv „ráno moudřejší večera“. V předešlých vyprávěních si děti musely také odpočinout a načerpat síly. Oba tedy usínají, aby druhého dne mohli prožít velké dobrodružství. Popis perníkové chaloupky je u Hrubína daleko podrobnější než u jiných. Popisem všech sladkostí dosahuje toho, že malí čtenáři se lépe vcítí do role dětí, které od předešlého dne nic nejedly a bezpochyby jsou stejně mlsné jako oni sami.
Uprostřed paseky stála podivná chaloupka: zdi měla cukrové, dveře z marcipánu, střechu z perníku a komín z cukrkandlu. Vedl k ní chodníček z cukrových špalíčků. U čokoládového holubníku seděli cukroví holoubci. Celá chaloupka voněla vábněji než deset cukrářských krémů.
Děti se samozřejmě s chutí pustily do jídla. Pokaždé, když si ulouply kus perníku, ozval se z chaloupky dědek a upozorňoval bábu, že je někdo na střeše. Ta ho však odbyla a poslala spát. Tyto situace, kdy se z chaloupky ozývají hlasy, měly děti odradit od dalšího pojídání. Touha po cukroví však byla natolik silná, že nedbaly varování a dál loupaly perník. Postava holuba v této adaptaci má podobné postavení jako v Perníkové chaloupce bratří Grimmů. Oba přivádějí děti k nebezpečí. Grimmovský holoubek to 33
dělá prostřednictvím role průvodce, který je k chaloupce dovede, Hrubínův cukrový holoubek je tím, kdo děti prozradí, že loupají perník z chaloupky. Oba holoubci posunují děj vpřed. Bába a dědek tu nemají tolik prostoru k realizaci své role zla a vzhledem k tomu, že děti hned po prozrazení utíkají, nemáme žádný důvod si myslet, že myšlenky těchto záporných hrdinů jsou špatné. U Grimmů je ježibaba chytí a později děti zjistí, že s nimi nemá čisté úmysly. U Němcové děti také hned utíkají. Avšak proto, že Mařenka zaslechne babizniny záměry je sníst. Navíc Němcová na závěr připojuje i variantu, kdy jsou děti zavřené v chlívku. U Renče je toto nebezpečí popsáno dramatickými verši, které jasně ukazují blížící se hrozbu. Hrubín s pohádkovými postavami Jeníčka a Mařenky pracuje jako s postavami čtenářů. Mám tím na mysli to, že stejně jako se u čtenáře předpokládá předchozí znalost tohoto pohádkového textu, stejná znalost se předpokládá i u Jeníčka a Mařenky. Vyjadřuje to Maruščino nabádání ke spěchu: „Já už nemohu dál,“ šeptal udýchaný Jeníček. „Jen utíkej,“pobídla ho Mařenka,“ nesmíme se dát chytit, špatně by to s námi dopadlo.“ Hrubín tedy volí variantu, kdy děti bábě a dědkovi utečou, a ušetřuje tak malé čtenáře dramatických scén uvnitř perníkové chaloupky. Staví je do pozic pohádkových hrdinů, kteří už přece vědí, co dělat smí a co ne.
Hrubínovské zpracování je skloubením grimmovské předlohy a pohádky Němcové. Od Grimmů si bere motiv kamínků a nadrobeného chleba, od Němcové závěrečnou scénu, kdy děti při útěku potkají osobu, která jejich pronásledovatele zdrží a tím je zachrání. U Hrubína je to postava myslivce, nikoli ženy na poli. Závěr pohádky je samozřejmě šťastný. Děti dorazí k domovu, kde je čeká tatínek. Pohádka už dále neřeší, kde byl tatínek celou tu dobu. Tato informace se stává nepodstatnou, přestože na začátku byla strůjcem Jeníčkova a Mařenčina dobrodružství. Na Hrubínově uměleckém vyjadřování jsou vidět velké zkušenosti s dětskou literaturou. Dětskému myšlení se přibližuje velmi obratně, nepoužívá složitý jazyk a k líčení pohádkové krajiny užívá pro děti jednoduchých básnických obrazů: Ranní sluníčko tam v trávě navlékalo korálky z rosy a první včelky už si povídaly s kytičkami.
34
Jeho podání pohádky O perníkové chaloupce v sobě nese i výchovnou tendenci. Přitom autor nementoruje, výchovný záměr vyplývá z vyprávění zcela nenásilně. Navíc k tomu nepoužívá žádných brutálních motivů. Výchovného účinku dosahuje pomocí konkrétních obrazů z čtenářského života, v tomto případě např. pokušení, kterému mlsné děti neodolají, nebo motivu odchodu tatínka. Před tím, než odejde do vsi, totiž děti upozorní, aby nikam nechodily. Ty neposlechnou a čekají je proto problémy.
2.6 Přemysl Rut Poslední adaptací pro srovnávání přístupu k lidové pohádce je Perníková chaloupka Přemysla Ruta. Pohádka je součástí povídkové knížky V mámově postýlce27, jež vyšla roku 2000. Je to soubor pravidelně se střídajících povídek a pohádek, které jsou určené především dospělému čtenáři. U pohádky O perníkové chaloupce Přemysla Ruta dochází ke značnému posunu v souvislosti s adresátem. Jeho pohádka je totiž parodií a touto parodizací klasické pohádky se zpátky vracíme k dospělému čtenáři. Žánr, který už je v 21.století silně zakotven v prostředí dětské literatury, je tady specifickým způsobem přepracován pro dospělé. Tím specifickým způsobem je myšlena ona parodie známé lidové pohádky. Vzhledem k tomu, že se přešlo od dítěte k dospělému, a výchova jako jeden z možných záměrů pohádky by se tu jistě míjela účinkem, základní funkcí takového pohádkového vyprávění je funkce estetická. Perníková chaloupka tak oslovuje čtenáře především svou literárností a humorným přístupem k pohádkovému textu. Cílem interpretace bude nalezení míst, tedy motivů původní předlohy (za výchozí berme B. Němcovou), které Rut parodizuje.
Důležité je upozornit na samotný způsob přetváření známého pohádkového tématu. Rut používá Němcovou nejen jako inspiraci (jak je tomu u ostatních), ale dokonce jako výchozí předlohu. Bere její text a na jeho základě vytváří variace, které do něho vpisuje. Respektive vpisuje její text do svého, vzhledem k tomu, že text Němcové tu není celistvý. Variuje původní podobu pohádky krok po kroku, 27
Rut, Přemysl: V mámově postýlce. Brno, Petrov 2000.
35
událost za událostí a dělá to tak, aby čtenář viděl, kde došlo k převyprávění. Text Němcové je totiž označen kurzívou. Tím pádem se tu také mísí současný spisovný jazyk s jazykem Němcové. Ale vzhledem k povaze textu tato skutečnost nijak neruší čtenářovu pozornost. To nejzřetelnější, co odlišuje Rutovo zpracování od ostatních adaptací, je záběr na postavy. Hlavními hrdiny tu přestávají být Jeníček a Mařenka a vypravěčův zájem se ubírá směrem k bábě a dědkovi z perníkové chaloupky. Rut zahajuje své vyprávění vysvětlením existence perníkové chaloupky. Tím, že odhalí povahu tohoto pohádkového motivu, zbavuje ho jeho kouzelnosti a vlastně i samotné pohádkovosti. Příběh totiž začíná svatbou dědečka a babičky a jejich společného plánování rodiny. Ubíhaly roky a děti pořád nepřicházely. Babička se bála, že jí dědek uteče za jinou, a tak mu podstrojovala samé sladkosti. Ale dědek už se na ně nemohl ani podívat, a tak je skladoval na půdě a čas od času opravil střechu ztvrdlým perníkem nebo vyzdobil dům cukrkandlem. A tak v lese vznikla perníková chaloupka. Lidé se tomu místu vyhýbali, protože se báli jeho obyvatel. Nevěděli, že dědek s babkou by nikomu neublížili. Od tohoto místa vsouvá do příběhu i vyprávění Němcové. Děj tedy probíhá tak, jak jsem ho popsala v příslušné kapitole, až do doby, než se děti pustí do perníku na chaloupce. Autor se v tento moment vrací zpět do chalupy dřevorubce a jeho ženy, aby popsal atmosféru, která zavládla po odchodu dětí. Otec se trápí, má výčitky svědomí, všechno v chalupě mu připomíná děti. Rozhodne se, že je půjde hledat. Ale Jeníčka a Mařenku nenajde. Místo toho se stane něco, co čtenáři vyrazí dech:
Šel nejdřív známou cestou, pak po paměti a nakonec tam, odkud slyšel pravidelné údery, jako když sekerou teše. Ale Honzíčka a Mařenku nenašel. Zato v koruně stromu uviděl svou palici. Tloukla ve větru do kmene. Otec vylezl na strom, odvázal palici a pověsil se místo ní. Les utichl.
Zatímco tatínek umírá, děti se mezitím pouštějí do jídla. Babka uslyší zvuky na střeše a pošle dědka, aby se šel podívat. Následuje jejich rozhovor, kdy se baví o pečení perníku a o čerstvých tvarohových koláčích, na které chtějí Jeníčka s Mařenkou pozvat. Ti však uslyší jen útržky rozhovoru a vyvodí z toho, že je chtějí babka s dědkem upéct. Dají se proto na útěk a dědek za nimi. Děti potkají ženu na lenném poli, přesně tak, jak o tom píše Němcová. Žena pošle děti správným směrem 36
a slíbí, že dědka zdrží. V následujícím rozhovoru se jí dědek snaží vysvětlit, že dětem nechce ublížit, že je chtějí pozvat na koláče a dát jim hračky, které si chystali pro své děti. Žena na poli dělá, že neslyší, dědka to odradí a vrátí se domů. I děti se vrátí domů. Závěr je však opět překvapivý :
Když macecha uslyšela, jak si Honzíček s Mařenkou zpívají, zvedla hlavu od šití. Chvíli jí trvalo, než uvěřila svým očím. Ale měla ještě dost času, aby přinesla lopatu a roztopila pec doběla.
Shrňme si tedy základní postupy při parodizaci textu Němcové. Rut věnuje pozornost těm prvkům, které jsou právě svou samozřejmostí a svým pevným zakotvením v klasické předloze „náchylné“ k parodizaci. Můžeme si tedy vytvořit přehled motivů, se kterými Rut pracuje: -
chaloupka z perníku
-
rozlišení kladných a záporných postav
-
otázka viny u otce
-
postava macechy
Již v úvodu rozboru jsem se věnovala otázce pojímání perníkové chaloupky jako něčeho, co se dá rozumově vysvětlit. Autor tím zbavil pohádkový motiv jeho kouzelnosti a místo toho nabídl čtenáři zábavný příběh o tom, jak dědek s babkou nemohli mít děti, a tak si aspoň postavili chaloupku z perníku. Rozdělení postav na kladné a záporné je zde jiné, než se v předloze. Dědek a babka jsou tu kladné postavy a nechtějí děti sníst, ale pohostit. Tento fakt souvisí také s postavou macechy, která je v této pohádce jedinou zápornou postavou. Když nebereme v potaz děti, které jsou tu líčeny také trochu záporně (jedinou činnost, kterou v celé pohádce vykonávají, je totiž mlsání a přejídání). Macecha je tedy jediné opravdové zlo, které můžeme z textu odhalit. Když se v tomto momentu vrátíme k ostatním adaptacím, zjistíme, že tato osoba byla opravdu jedinou zápornou postavou příběhu. Zlo, které představovala macecha, bylo totiž v jiné formě představeno i v ježibabě. Jednalo se o spojení dvou prostorů: prostoru reálného, skutečného světa s prostorem pohádkovým. Aby mohly děti prožít popsané dobrodružství a dosáhnout úspěchu, musel se tento boj se zlem promítnout na poli pohádky. Macechu tedy převtělily do ježibaby a zasadily spolu s perníkovou chaloupkou do pohádkového lesa. Kdybychom se znovu vrátili k 37
Bettelheimovi a jeho výkladu o „putování lesem“ a „vymaňování se z rodičovského vlivu“, těžko bychom mohli předpokládat, že tuto informaci malé dítě přijme na základě příběhu ze skutečného světa. Pohádka je dětskému myšlení daleko blíž právě svými kouzelnými obrazy. Dítě v maceše vidí ježibabu, v lese si představuje skřítky a mít chaloupku celou z perníku, o tom jistě v noci sní. Pokud mluvíme o střetu reálného světa s kouzelným, můžeme si tento prvek představit i na ústředním motivu pohádky – tedy oné chaloupky z perníku. Je tu sklouben prvek reality, jež představuje dům obecně, a prvek fantastična v podobě perníku coby stavebního materiálu. Na základě polarizace dobra a zla (macecha a ježibaba = zlo) v klasické předloze dochází k tomu, že jsou děti v Rutově zpracování přesvědčeni o špatných úmyslech obyvatel perníkové chaloupky. Rut tomu ovšem dává ještě mnohem jednodušší důvod, kdy Mařenka zaslechne jen část rozhovoru. Pro dospělého čtenáře je to určitá paralela se skutečným životem, kdy na základě nepodložených či neúplných informací vznikají falešná obvinění, nepravdivá tvrzení a mystifikace. Rutova pohádka řeší vinu otce, který zanechal vlastní děti v lese. V jiných adaptacích se o tom nemluví. Postava otce tam není tak důležitá, přestože hraje význačnou roli v rozvíjení zápletky. Děti mají někdy pocit, že se jim rodiče dostatečně nevěnují a že je tedy nemají rádi. Někdy také dochází k určitému druhu žárlení na jednoho z rodičů. Tyto pocity se můžou přeneseně odrážet v roli otce z pohádky O perníkové chaloupce. Pohádka jako taková se většinou nevěnuje psychologickému rozboru hrdinova myšlení. Jeho pocity shrnuje často jen přeneseně („seděl na prahu, hlavu v dlaních a vzdychal“). Rutova parodie Perníkové chaloupky se však tohoto problému dotýká. Dostáváme se k otázce, zda je parodie pohádky ještě pohádkou nebo něčím jiným. V případě našeho textu se parodizace podílí spíše na žánrovém rozkladu. Není zde myšlenka vítězství dobra nad zlem, potrestány (vlastní sebevraždou) jsou kladné osoby a celkově příběh nepřináší povzbuzení nebo naději, jelikož se schyluje k vraždě dětí. Že toto nejsou pohádkové motivy je zcela jisté, ovšem mnohem důležitější je to, že jsou to prvky, které nám utvářejí žánr jiný. Parodie je vhodným prostorem pro fabulační schopnosti autora, které Rut předvedl mistrně. Podařilo se mu rafinovaně přetvořit důležité motivy pohádky, které máme všichni zafixované určitým způsobem, a jsme tedy překvapeni a pobaveni, když se situace odehrávají jinak. 38
Závěr Slovníkový výklad pojmu adaptace vzbuzuje představu postupu vázaného určitými pravidly, jež autorovi neposkytují mnoho prostoru k uplatnění vlastní tvůrčí invence. Ve skutečnosti to však platí jen do jisté míry, zvláště u lidových látek. Uchování uměleckých hodnot a působivosti lidových podání má být ve schopnosti vystihnout dynamiku a zákonitosti těchto folklórních tradic. Ale jak se ukázalo u jednotlivých zpracovávaných adaptacích, i převaha osobitého stylu dokáže tyto estetické hodnoty zachovat. Pohádka možná trochu ztrácí na lidovosti podání, ale v mnoha případech o to více nabírá na literárnosti. Pokud bychom brali pevné dodržování lidových vypravěčských postupů jako jediný a správný způsob zpracování žánru pohádky, odsoudíme tyto texty k zániku. Protože to, co se nevyvíjí, časem zaniká. Na srovnání pěti literárních zpracování klasické pohádky O perníkové chaloupce jsem chtěla vysledovat, jak se v souvislosti s dobou a autorským přístupem mění podoba příběhu. Za doby Němcové bylo důležitým cílem sběratelství lidového folklóru a začleňování tohoto druhu literatury do národního jazyka. Její zpracování Perníkové chaloupky však není jen zapsáním pohádky podle ústní předlohy. Němcová do vyprávění vkládá svůj autorský styl, snaží se fabulovat a domýšlet příběh. Na jejím zpracování je patrné silné zakotvení v reálném světě a s tím spojené zmapování společenského ovzduší. Nejemocionálnější adaptaci podle mě vytvořil Václav Renč. Použil pohádkový příběh k alegorickému zpodobení kruté doby okupace. Dominantním prvkem v jeho básni je víra v Boha, který je obsažen ve všem a všude. Lyrizace této pohádky je promítnuta především do působivého líčení krajiny. Hrubín je výborným příkladem spojení umělecké i didaktické roviny pohádkového textu. Autor si velmi dobře uvědomuje čtenářův vnitřní svět a také jeho potřebu účasti na vyprávění. Tato účast je dána i jazykem, proto ho Hrubín co nejvíce přibližuje dětskému čtenáři. Rut se při adaptaci Perníkové chaloupky odchýlil od původní předlohy nejvíce. Zvolil si parodii jako svou „pracovní plochu“ a to mu umožnilo nebýt nijak omezován žánrem a svými fabulačními schopnostmi ukázat i jiné možnosti při vyprávění této známé pohádky.
39
Použitá literatura Primární:
Grimm, Jacob Ludwig Karl - Grimm, Wilhelm Karl: Pohádky batří Grimmů. Přel.: Marie Kornelová. Praha, Albatros 1969. Hrubín, František: Špalíček veršů a pohádek. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1960. Němcová, Božena: Národní báchorky a pověsti. Sv. II. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1954. Renč, Václav: Perníková chaloupka. Praha, Vyšehrad 1990. Rut, Přemysl: V mámově postýlce. Brno, Petrov 2000.
Sekundární:
Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Přel: Lucie Lucká. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002. Čapek, K. Marsyas čili Na okraji literatury. Praha, Československý spisovatel 1971. Čeňková, J. a kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež. Praha, Portál 2006. Červenka, J.: O pohádkách. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1960. Čukovskij, K. A.: Od dvou do pěti. Přel: Milena Lukešová. Praha, Albatros 1975. Domesová, Zuzana: Folklórní pohádka v české literatuře od obrození do 1. světové války. (Diplomová práce) Brno: MU, 1973. Hrabák, J. Poetika. Praha, Československý spisovatel 1977. Chaloupka, Otakar: Próza pro děti a mládež: její otázky, působení a perspektivy. Praha, Albatros 1989. Konečná, Yvonne: Autorská pohádka umělá v letech 1939-1945. (Diplomová práce) Brno: MU, 1993. Lichačov, Dmitrij Sergejevič: Poetika staroruské literatury. Přel.: Ladislav Zadražil. Praha, Odeon 1975. Lorenčíková, Vlasta: Folklórní pohádka v české literatuře od 1.svět. války do současnosti. (Diplomová práce) Brno: UJEP, 1973.
40
Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha, Albatros 1973. Pavera, L.–Všetička, Fr. Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2002. Schleinová, Irena: Pohádka jako socializační činitel: hodnota přírody a hodnota úspěchu v české pohádce. (Diplomová práce) Brno: MU, 1994. Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha, Albatros 1989. Tille, Václav: Božena Němcová. Praha, Odeon 1965. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š.Vlašín. Praha, Československý spisovatel 1977. Vařejková, V.: Česká autorská pohádka. Brno, CERM akademické nakladatelství 1998. Vyhlídal, Z.: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2004. www.petr-hejna.cz/grimmove.htm (Životopis Grimmů)
41