Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav české literatury a knihovnictví. Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Bakalářská diplomová práce

2013

Veronika Jílková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Veronika Jílková

Řecké báje Aleny Ježkové Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

..................................................................

Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí své práce Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za její laskavé vedení, cenné připomínky a rady při psaní, ochotu, trpělivost a vstřícnost. Dále bych ráda poděkovala rodině a přátelům za jejich vytrvalou podporu.

Obsah 1. Úvod ………………………………………………………………… 5 2. Adaptace v literatuře pro děti a mládeţ ……………………………... 9 2.1. Adaptace mýtů v literatuře pro děti a mládeţ ………………..... 11 3. Historie adaptací řeckých mýtů pro děti a mládeţ v české literatuře.. 15 3.1. Adaptace řeckých mýtů do roku 1989 ……………………….... 15 3.2. Adaptace řeckých mýtů po roce 1989 a překladová tvorba ……. 18 4. Alena Jeţková a Řecké báje ………………………………………... 20 4.1. Alena Jeţková …………………………………………………. 20 4.2. Řecké báje ……………………………………………………... 24 4.3. Kompozice díla ………………………………………………... 25 4.3.1. Uvedení do příběhů ……...……………………………….. 26 4.3.2. Ukončení příběhů ………………………………………… 27 4.4. Jazyk díla ………..……………………………………………... 29 4.5. Vypravěč ………………………………………………………. 30 4.6. Motiv věštby a osudovosti …………………………………….. 32 4.7. Řecké báje a Staré řecké báje a pověsti ……………………….. 33 4.8. Shrnutí …………………………………………………………. 37 5. Závěr ……………………………………………………………….. 40

„Stovky a tisíce let se ztratily v šerých krajinách, a lidi stále vábí ta jména přes věky známá. Tak struna lyry zní i dnes – ozvěna světa starého, dávného, jak řeka hlubinná v našich propastech.“1

1. Úvod Literatura pro děti a mládeţ zaujímá v české literatuře nezastupitelné a důleţité místo. Pro budoucí čtenářskou aktivitu dětí se kladný vztah ke knihám stává takřka nutností. Je důleţité vést děti ke čtení a motivovat je k němu, třeba právě pomocí literatury intencionálně jim určené. Podstatnou součástí psaní dětské literatury se stává fakt, aby autoři věnující se tvorbě knih pro dětského čtenáře zohledňovali jeho pohled na svět, vnímání, citovou a jazykovou vyspělost. Četba tvoří významnou sloţku při získávání a osvojování si některých znalostí a dovedností. Na literaturu pro děti a mládeţ můţeme nahlíţet z mnoha pohledů. Jedním z nich můţe být její členění podle ţánrů, podle věku čtenáře, tematického zpracování apod. Jeden z ţánrů dětské literatury představují díla, zabývající se zpracováním historických témat a jejich zpřístupněním dětem a mládeţi. Specifickou sloţku tohoto ţánru tvoří mytické příběhy dávných civilizací. Právě touto částí dětské literatury jsme se rozhodli v naší bakalářské diplomové práci zabývat. V práci se budeme věnovat mytickým příběhům nejstarší evropské civilizace a jejich zpracováním pro dětského čtenáře. Jedná se o příběhy z řeckého prostředí. Odkaz řecké či římské společnosti nás neustále obklopuje. Současná společnost i dnes čerpá z odkazu antické tradice. Ať jiţ se jedná o znalosti, architektonické památky, literární díla či náboţenství. Pro lepší orientaci v našich vlastních dějinách, především v oblasti kultury, se znalost řecké či římské kultury stává nezbytností. Kaţdé historické období v Evropě svým vlastním způsobem navazovalo na řecko-římský svět. V dnešní době se setkáváme s nejrůznějšími formami adaptací mýtů. Jejich hojnost dozajista souvisí i s politickými změnami roku 1989 a uvolněním kniţního trhu. Na pultech knihkupců tak nacházíme nepřeberné mnoţství titulů zpracovávajících nejrůznější mytologie, z domácí i zahraniční produkce. Ne všechna díla však mají stejnou uměleckou hodnotu. Silnou úlohu sehrála komercializace. Výstiţně se k této situaci vyjadřuje Jaroslav Toman ve svém článku Mizérie adaptační a překladové tvorby: „Kniha jako nedílná součást masové spotřební kultury se stala zbožím,

1

JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 7.

5

slibujícím zisk.“2 Některá z vydání tak pouze těţí ze známosti či oblíbenosti látek. Proto se mnozí z nás obracejí ke starším, osvědčeným autorům – Eduardu Petiškovi či Rudolfu Mertlíkovi.3 Pro naši bakalářskou práci jsme si však vybrali převyprávění jedné z nejoceňovanějších současných autorek v oblasti literatury pro děti a mládeţ Aleny Jeţkové (*1966). Spisovatelka Alena Jeţková je na poli historické beletrie pro mládeţ renomovanou autorkou. Chtěli bychom dokázat, ţe na českém kniţním trhu můţeme nalézt hodnotná převyprávění řeckých mýtů, ţe se jiţ nemusíme obracet pouze na Petiškovo či Mertlíkovo převyprávění, ale ţe i současní autoři dokáţí převyprávět řecké mýty na kvalitní a čtivé úrovni. Dále chceme své čtenáře seznámit, alespoň ve stručnosti, s historií adaptací látek z oblasti řecké mytologie. Pokud pomineme úvodní a závěrečnou část, je naše práce rozdělena do tří kapitol. Druhá a třetí kapitola mají teoretický a literárně historický charakter. Zabýváme se v nich tím, co mýty představují a jak jsou adaptovány do literatury pro děti a mládeţ. Dále své čtenáře seznamujeme s historií adaptací řeckých mýtů v českém prostředí. Historii adaptací jsme rozdělili do období před a po roce 1989. Neopomíjíme ani překladovou tvorbu. Jsme si vědomi, ţe kapitoly obsahují mnoţství jmen autorů a názvů jejich děl. Při jejich výběru jsme vycházeli z informací ze sekundární literatury a vlastního bádání. Teoretické poznatky o mýtech v dětské literatuře čerpáme především z monografie Jany Čeňkové Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury4 a antologie Svatavy Urbanové a Mileny Rosové Žánry, osobnosti, díla.5 Ve čtvrté, nejdůleţitější, části práce se zabýváme samotným dílem Aleny Jeţkové Řecké báje (2009). Na začátku kapitoly stručně nastiňujeme ţivot a dílo autorky. Zde vycházíme především z jejích vlastních internetových stránek, rozhovorů pro tištěná a internetová média. V samotné analytické části kromě rozboru díla poukazujeme na podobnost s adaptacemi řeckých mýtů Eduarda Petišky Staré řecké báje a pověsti (1958, rozšířeně 1964), které jsou v českém prostředí hluboce zakořeněné. Při psaní analytické části jsme

2

TOMAN, Jaroslav. Mizérie adaptační a překladové tvorby In Ladění, 2001, č. 2., s. 8. Eduard Petiška a Rudolf Mertlík nejsou jedinými staršími autory, kteří se adaptacemi řeckých mýtů zabývali. Patří však k nejznámějším adaptátorům, proto je zde zmiňujeme. Podrobnější informace a další autory jsme zařadili do kapitoly Historie adaptací řeckých mýtů do české literatury pro děti a mládeţ. 4 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ, s. 87–97. 5 URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ Milena. Pověsti, báje, legendy. In Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2002, s. 105–110. 3

6

kromě primární literatury převáţně vycházeli z literárně teoretických poznatků tak, jak je předává Jaroslav Toman v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury.6 Pro naši práci představuje stěţejní slovo pojem adaptace, proto bychom jiţ zde chtěli přiblíţit jeho význam. Ve Slovníku literární teorie se můţeme dočíst, ţe samotné slovo adaptace pochází z francouzského slova l´adaptation a znamená přizpůsobení nebo úpravu textu. Úpravy většinou probíhají na rovině tematické, kompoziční a jazykové. Jejich rozsah je pouze dílčí. Nemělo by docházet k narušení celkového vyznění díla a jeho základních hodnot.7 Pomocí adaptace odstraňuje autor ty zvláštnosti textu, jeţ by u vnímatele mohly vést k jinému chápání díla, nebo by bylo zapotřebí zdlouhavějšího a obšírnějšího vysvětlení, aby byly plně pochopitelné. Adaptacemi literárních děl se zabýval např. literární historik a editor textů Eduard Petrů, k jehoţ typologii a terminologii se v této práci přikláníme i my. Informace čerpáme z knihy Úvod do studia literární vědy.8 Petrů v ní vymezuje čtyři způsoby, pomocí kterých je moţné odstranit překáţky mezi literárním dílem a jeho čtenářem. První způsob nazývá převyprávění. Převyprávění podle něho nejvíce vystihuje původní text, je mu nejblíţe. Jedná se o pouhé přestylizování. Text je uváděn do podoby, jeţ je současnému čtenáři bliţší. Příkladem uţití takovéhoto postupu můţe být dílo Jana Herbena Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího. Herben zde přibliţuje rozprávky dvorního šaška krále Jiřího z Poděbrad, bratra Jana Palečka, známého především z kníţek lidového čtení Historie o bratru Janovi Palečkovi. Druhým způsobem, jenţ Petrů vymezuje, je adaptace, zasahující jiţ do samotné výstavby literárního díla. Autor se v ní tedy neomezuje pouze na jazykovou rovinu díla (jako je tomu u převyprávění). V adaptacích můţe docházet ke zkracování (či úplnému vypouštění) celých pasáţí, ale i k jejich prodluţování. K této úpravě adaptátor přistupuje, pokud se některé části textu stávají pro současného čtenáře nepochopitelné. Do díla ale mohou být i přidávány celé pasáţe textu, díky nimţ je původní text rozšířen. Adaptátoři se čtenářům snaţí maximálně usnadnit recepci a pochopení díla.

6

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1992, 98 s. 7 HEŘTOVÁ, Jaroslava; KÖNIGSMARK, Václav. Adaptace. In VLAŠÍN, Štěpán ed. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 11. 8 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s.

7

Dalším postupem se podle Eduarda Petrů stávají montáže. V montáţích autor spojuje svůj vlastní text s textem autora adaptace. Jedná se o volnější způsob přepracování. Uţívá se především u starších děl. Tímto způsobem pracoval např. František Koubek v souboru Pražské jaro, do něhoţ je vloţeno jeho vlastní vyprávění s názvem Palečkův úsměv. První kapitolu Palečkova úsměvu pak tvoří vybrané příhody ze ţivota bratra Jana Palečka. Nejvolnější vztah k původnímu textu mají podle Eduarda Petrů ta díla, u nichţ starší text plní funkci pouhého ‚inspiračního zdroje‘. Jako příklad takovéhoto vztahu uvádí drama Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota, které navazuje na román Miguela de Cervantese y Saavedry Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.9 Adaptace však nemusíme nutně omezovat pouze na zpracování děl do literární podoby. Díla mohou být adaptována i pro potřeby divadla, filmu či rozhlasového vysílání. V tomto případě je ale vţdy potřeba brát ohled na dispozice a technické vybavení konkrétního místa. Bez dostatečného technického zázemí nemůţe být autorův záměr proveditelný. Při procesu adaptace musí adaptátor uvaţovat i nad moţnostmi divadelní scény, délkou divadelního představení, filmového zpracování, rozhlasového vysílání apod. Všechny tyto omezující faktory by měl mít adaptátor při úpravě díla neustále na zřeteli. Jak můţeme vidět, proces adaptace tedy není ani zdaleka tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existují zde mnohá omezení, která tento úkol znesnadňují a s nimiţ musí autor počítat. Výsledná podoba díla závisí na jeho šikovnosti, kreativitě, znalostech a na tom, jak se ke svému úkolu postaví.

9

PETRŮ, Eduard. Kapitola 8, Textologie. In Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. s. 137–138.

8

2. Adaptace v literatuře pro děti a mládež Proces adaptace není v literatuře pro děti a mládeţ ničím ojedinělým nebo náhodným. Pro děti jsou často upravována díla z literatury pro dospělé čtenáře z české či světové literatury. Adaptace pro děti a mládeţ představují velmi přínosný počin v oblasti dětské literatury. Svým malým čtenářům předkládají jednu z moţností, jak se seznámit s důleţitými literární díly nejen domácích, ale i zahraničních autorů. S prvními adaptacemi intencionálně určenými dětem se ve světové literatuře setkáváme jiţ na sklonku 18. století. V této době pro ně byla zpracovávána především známá a populární díla z literatury pro dospělé. Mezi prvními tituly, které se dočkaly úprav pro dětského čtenáře, byly Robinson Crusoe Daniela Defoa či Gulliverovy cesty Jonathana Swifta. Autoři, kteří se chtějí zabývat adaptacemi děl pro děti a mládeţ, by měli brát v úvahu několik faktorů. Mezi nejdůleţitější faktory, jeţ musí při své tvorbě zohledňovat, patří např. omezené vědomosti čtenářů, jejich ţivotní zkušenosti, jazykové dovednosti, citový a mentální vývoj, čtenářská schopnost a především pak vlastní, jedinečný svět dítěte.10 Základními faktory podílejícími se na výsledné podobě literárního díla určeného dětskému čtenáři se zabývala i teoretička Jana Bischofová. Vymezuje pět určujících faktorů, na které by měl autor, při svém adaptačním procesu, myslet: -

čtenářská kompetence, faktory kognitivní, faktory emotivní, faktory intertextové, faktory výchovné.11 Literárně teoretickému pohledu na proces adaptace textů pro děti a mládeţ

se věnuje i literární teoretička Jana Čeňková. Konkrétně bychom zde chtěli přiblíţit její poznatky z oblasti převyprávění mytických příběhů pro děti z publikace Vývoj teorie literatury a její žánrové struktury. Jana Čeňková zde říká, ţe ve většině případů dochází k obměnám za účelem zjednodušování původního znění textu. Vymezuje tři roviny, na kterých můţe docházet ke zjednodušování. První rovinou je kompozice příběhu 10

Významnou roli hrají i obálka knihy, ilustrace přizpůsobující se věku čtenáře, tématu knihy a dětskému pohledu na svět. Neméně důleţitá je i práce typografů, určení odpovídající velikosti písma apod. 11 BISCHOFOVÁ, Jana. Zamyšlení nad adaptacemi v literatuře pro děti a mládeţ. In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typ, 2005, s. 49.

9

– např. zavedení chronologie do mýtů o bozích. Po kompozici následuje zjednodušování v oblasti tématu – např. vypouštění nepodstatných epizod. Poslední rovinou, na níţ můţe docházet ke změnám, je oblast jazyka – např. pouţití jednodušších vět namísto dlouhých souvětí, odstranění archaismů apod. Dále Čeňková poukazuje na fakt, ţe autoři adaptací mohou pro svá díla zvolit i jiný literární druh, neţ ve kterém je zpracován originální text. Nejčastějším případem změny literárního druhu se stává převod veršovaných eposů do prózy, která je dětskému čtenáři bliţší.12 Kromě změny veršů v prózu můţe být veršová podoba textu zachována. Při jejím zachování následně dochází ke zjednodušování za účelem lepší srozumitelnosti textu. Můţeme se setkat i se zpracováním originálního textu do komiksové podoby. Při úpravách mytických textů velmi záleţí na tom, aby neztratily své základní hodnoty, především pak svoji všeobecnou platnost. Jak píše Jana Čeňková, mnohdy se stává, ţe mytické texty v některých úpravách pro děti ztrácejí svou všeobecnou platnost a získávají spíše pohádkový charakter.13 Ten se nejvíce dotýká zakončení příběhů. Pohádková zakončení mohou být pro děti přínosná. Převáţně pak u těch mýtů, které končí tragicky. Křehká psychika malého dítěte by se s tragickým ukončením příběhu totiţ vyrovnávala hůře. Velmi by zde ovšem záleţelo na způsobu autorova podání. Má tedy smysl, aby se autoři zabývali adaptacemi pro děti a mládeţ, kdyţ zváţíme, kolik aspektů musí při své tvorbě zohledňovat? Kolik překáţek je nutné překonávat? Jak ve svém příspěvku ve sborníku Cesty současné literatury pro děti a mládež píše Jana Bischofová, tak ano, má. Ve prospěch literárních adaptací pro děti a mládeţ totiţ nesporně hovoří jeden zásadní fakt, na který nesmíme zapomínat. Čtenář, jenţ si ve svém dětství oblíbí převyprávěné homérovské, shakespearovské a jiné příběhy, se k nim později často vrací. Jako dospělý jiţ však nebude číst příběhy určené dětem, ale sáhne po nepřepracovaném Homérově či Shakespearově díle. Adaptace tedy napomáhají zpřístupňovat významná domácí i světová literární díla dětem a tím rozšiřovat jejich obzory, především kulturní rozhled.14

12

ČEŇKOVÁ, Jana. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ. In Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 87. 13 Tamtéţ, s. 88. 14 BISCHOFOVÁ, Jana. Zamyšlení nad adaptacemi v literatuře pro děti a mládeţ. In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typ, 2005, s. 51–52.

10

I přes to, ţe jsou autoři při úpravách děl omezováni řadou faktorů, představují adaptace jeden z nejstarších způsobů přejímání děl do literatury pro děti a mládeţ. Uměleckými adaptacemi se zabývají nejen samotní autoři, ale pozornost vzbuzují i v odborných kruzích. V dětské literatuře tedy oprávněně mají své nezastupitelné místo.

2.1. Adaptace mýtů v literatuře pro děti a mládež Samotný původ a význam slova mýtus se nachází v řeckém slově mýthos, jeţ znamená vyprávění, bajku nebo ságu. Pojem mýtus tedy můţeme chápat jako určité vyprávění, které bylo tradováno ústně. Tato vyprávění nejčastěji slouţila k vysvětlení či popisu přirozeného světa, jenţ lidi obklopoval a jejţ se snaţili všemoţnými způsoby pochopit, zachytit a vysvětlit. Mýty se tak nejčastěji odehrávají na pozadí kosmického či nadpřirozeného rámce, k nimţ se vztahují.15 Vyprávějí o vzniku a povaze světa, historii a genealogii bohů, hrdinech apod. Mytické příběhy se tak stávají jedním z nejdůleţitějších zdrojů kulturní antropologie, jejíţ hlavní náplní a cílem je zachytit a pochopit rituály, zvyky a pohled na svět určité společnosti. Mytické příběhy můţeme nalézt u všech vyspělých starověkých civilizací – řecké, římské, sumerské, egyptské atd., ale i u přírodních národů (např. indiánské mýty). V díle Žánry, osobnosti, díla v kapitole věnované pověstem, bájím a legendám se dočítáme: „Mýty mají univerzální platnost, protože hledají odpověď na základní existenční otázky o vzniku a původu světa, člověka, národa, města, o tajemství vesmírném, klimatickém, biologickém, o tajemství iracionálním, jako je láska, nenávist, násilí, žárlivost atd.“16 Mýty mohou vytvářet svět sám pro sebe. Svět mýtů však můţe být do jisté míry paralelní s tím naším, lidským. Mýty se zabývá i literární teoretička Alena Zachová. Jak uvádí ve své studii Mýty a mýtotvorné příběhy v četbě dětí a mládeţe, má většina mýtů i svého vlastního hrdinu, který v jejich rámci vykonává vlastní iniciační cestu.17 Na cestě je nucen 15

SIMONIS, Anette. Mýtus. In NÜNNIG, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce – osobnosti – základní pojmy. Brno: Host, 2006, s. 534–535. 16 URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Pověsti, báje, legendy. In Žánry, osobností, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2002, s. 105. 17 Iniciace zde probíhá formou zkoušky. Příkladem můţe být odchod hlavního hrdiny z domu (dobrovolný nebo nedobrovolný). Tím se hrdina ocitá v nové, pro něho naprosto neznámé situaci. Mnohdy se v ní musí vypořádat se zlem, které poráţí a jeţ je nejčastěji ztvárňováno v lidské podobě. Zaţívá další dobrodruţství, v nichţ musí prokázat svoji statečnost a za které později získává ‚odměnu‘ (dary, schopnosti, nevěstu apod.). Domů se vrací jako jiný člověk. Člověk, jenţ přináší dobro. Viz ZACHOVÁ, Alena. Iniciace a její tematizace v umělecké próze 20. století. Bohemistyka [online]. 2005, č. 1, s. 50–57. [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://www.bohemistyka.pl/artykuly/2005/ART_Zachova.pdf

11

prokázat odvahu, šikovnost i důvtip. Můţe na ní dostat, nebo v jejím průběhu potkat, pomocníky. Ti nemusejí být jenom z řad lidí. Často se jimi stávají dokonce i samotní bohové. Na své pouti musí mnohdy sestoupit i do podsvětí. Kromě mýtů, jejichţ námětem je iniciační cesta hlavního hrdiny, se můţeme setkat i s tím, ţe hrdina přechází z jedné ţivotní etapy do druhé (např. z dětství do dospělosti).18 Prvním autorem, který se dětem snaţil zpřístupnit mytické příběhy jedné ze starověkých civilizací, byl americký romantik Nathaniel Hawthorne. Hawthorne pro děti a mládeţ zpracoval antické báje. Jeho převyprávění bájí vyšlo pod názvem Kniha kouzel (1852). V českém literárním prostředí se s prvními adaptacemi mýtů jiných kultur setkáváme jiţ ve 2. polovině 19. století. Jedná se sice o dobu vyrůstající z myšlenek národního obrození, ale v české společnosti se jiţ prosazuje názor, ţe děti by měly znát pověsti a mýty jiných národů. Jejich znalosti historie by se tedy neměly omezovat pouze na národní příběhy. V rámci těchto snah vydává Karel Jaromír Erben knihu Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865)19 a Vybrané báje a pověsti národní jiných větvích slovanských (1869). Tato díla vznikají jako projev Erbenova slovanství. O několik desetiletí později jej následuje Karel Václav Rais knihou Nová sbírka slovanských pohádek a pověstí (1894). V rámci naší dětské literatury se často setkáváme i s jinými mýty neţ slovanskými.

Svým

čtenářům

se

snaţí

ukázat

myšlení

a

kulturu

dalších

(i mimoevropských) civilizací. Mýty můţeme tematicky členit do několika skupin. V našem rozdělení budeme vycházet z členění Jany Čeňkové, jeţ mýty rozděluje do sedmi skupin: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

mýty z řecko-římského prostředí, biblické příběhy, egyptské příběhy, mezopotámské a babylonské mýty, keltské mýty, mýty severských národů, indiánské mýty, africké mýty.20

18

ZACHOVÁ, Alena. Mýty a mýtotvorné příběhy v četbě dětí a mládeţe. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 240–241. 19 Kniha obsahuje české, moravské, uhersko-slovenské, běloruské, polské, dolnoluţické, charvatské a další příběhy. 20 ČEŇKOVÁ, Jana. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ. In Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 87–95.

12

Evropská společnost vyrostla na řecko-hebrejských kořenech. Napříč všemi historickými epochami můţeme sledovat odkazy ke starověkému antickému světu. Jako logicky vyplývající fakt se pak jeví skutečnost, ţe pro děti jsou nejčastěji zpracovávány a upravovány příběhy vycházející z řecko-římského či hebrejského prostředí. Kaţdý člověk by měl znát kořeny a původ společnosti, jejímţ je členem. Autoři při převyprávění řeckých mýtů vycházejí ze známých děl antických spisovatelů.21 Nejčastěji se jedná o eposy a divadelní hry. V uměleckých převyprávěních je patrná snaha o vytvoření chronologizace v příběhu, rodokmenů a hierarchie bohů, o popisy hrdinských činů apod. Jak píše Jana Čeňková, řecko-římské příběhy nejsou vnímány jako sakrální texty, proto je mohou autoři ve všech rovinách textu přizpůsobovat adresátovi.22 Řada adaptací z tohoto prostředí je určena i dospělým čtenářům. Kromě adaptace řecko-římských mýtů patří k neméně často upravovaným příběhům pro děti i biblické příběhy.23 V současné době ve společnosti funguje určitý základní předpoklad, ţe kaţdý vzdělaný člověk, ať jiţ věřící či nevěřící, má alespoň základní znalosti Bible a nejdůleţitějších biblických příběhů. Bible sice bývá mnohdy adaptována i pro dospělé čtenáře, kteří se s ní chtějí seznámit v jednodušší formě, k úpravám pro dětského čtenáře však dochází častěji. Ke známým a dodnes čteným biblickým adaptacím pro děti patří Z růže kvítek vykvet nám (1939) Jaroslava Durycha a Biblické příběhy (1939) Ivana Olbrachta. Úpravami a převyprávěním biblických témat do literatury pro děti a mládeţ se zabývali i jiní autoři, mj. Eduard Petiška ve své knize Příběhy starého Izraele (1990), kde zpracovává příběhy ze Starého zákona. Mezi další přepracované mytické látky patří příběhy ostatních starověkých civilizací. Zejména pak příběhy egyptské, mezopotámské a babylonské. Do těchto oblastí se opět obracejí knihy námi jiţ zmíněného Eduarda Petišky – Příběhy, na které svítilo slunce (1966) a Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie (1979). Známou sumerskou památku Epos o Gilgamešovi pro děti převyprávěl Vojtěch Zamarovský. Kniha vyšla pod názvem Gilgameš (1983).

21

Euripides, Homér, Hésiodos (jeho Theogonie představuje jeden z nejdůţetěších zdrojů poznání řecké mytologie), Kallimachos, Ovidius a další. 22 ČEŇKOVÁ, Jana. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ. In Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 89. 23 Zařazení biblických příběhů mezi mýty je však spornou záleţitostí. Oproti ostatním mýtům se pro většinu lidí jedná o ţivé texty. V mnoha náboţenstvích tvoří základní texty – např. křesťanství a judaismus.

13

Pro děti a mládeţ jsou rovněţ upravovány mýty keltské či mýty severských národů. K nejznámějším a nejčastěji adaptovaným keltským mýtům patří příběhy o králi Artušovi a jeho rytířích – tzv. rytířích Kulatého stolu. Příběhům o králi Artušovi a jeho rytířské druţině se u nás věnoval např. Vladimír Hulpach ve svém díle Rytíři krále Artuše (1992), severskými mýty se zabývala mimo jiné Helena Kadečková v knize Soumrak bohů

(1998).

Mytické texty obyvatel Severní a

Jiţní

Ameriky,

tzv. indiánské mýty, pro děti převyprávěl opět třeba Vladimír Hulpach. Adaptovány jsou i mýty africké.24 I z našeho nepatrného výčtu autorů si můţeme povšimnout, ţe ve společnosti existuje ţivý zájem o mytické příběhy. Jak Alena Zachová píše ve své knize Mýtus jako paměť prózy: „[…] mýty si uchovávají trvalou platnost a jejich opětovné začleňování a znovuoživování v umělecké tvorbě svědčí o přetrvávající inspirativnosti, jisté afirmativnosti mýtického prožívání reality se současnými hodnotovými systémy a svědčí také o nových formách a způsobech pronikání archaických prvků do kulturního dění.“25 Inspiraci v nich nacházejí spisovatelé, literáti i hudebníci. Je tedy zřejmé, ţe mýty provázejí kaţdou generaci – minulou, současnou, ale budou provázet i tu budoucí.

24

Výše uvedení autoři nejsou jediní, kteří se danými tématy zabývali. Jedná se o pouhý výběr v současnosti asi nejvíce citovaných autorských jmen. 25 ZACHOVÁ, Alena. Paměť a mýtus v literatuře. In Mýtus jako paměť prózy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2002, s. 5.

14

3. Historie adaptací řeckých mýtů pro děti a mládež v české literatuře 3.1. Adaptace řeckých mýtů do roku 1989 Zájem o adaptace řeckých mýtů pro dětského čtenáře není záleţitostí několika posledních desetiletí. V literatuře pro děti a mládeţ se setkáváme s jednotlivými díly, která se řeckou mytologii snaţí přiblíţit dětem, uţ mnohem dříve. Nenajdeme zde ale ţádnou vývojovou linii, jeţ by se adaptacemi řeckých mýtů pro děti a mládeţ zabývala soustavněji a podle níţ bychom v našem výčtu mohli postupovat. S prvními adaptacemi řeckých mýtů určenými intencionálně dětskému čtenáři se u nás setkáváme jiţ ve 2. polovině 19. století. V roce 1875 vyšla kniha Matouše Václavka Pověsti hellénské a římské. Kniha je určena pro studenty středních škol, zejména pak studenty gymnázií (tedy jiţ pro starší děti, respektive mládeţ). Poučení a znalosti z ní mohou čerpat i dospělí čtenáři, kteří se chtějí seznámit s příběhy z antické mytologie. Dílo autor rozdělil na dvě části – pověsti hellénské (neboli řecké) a pověsti římské. Čtenáři jsou zde dále seznamováni se základními boţstvy, slavnými hrdiny a jejich skutky. Autor, jak sám přiznává, při svém převyprávění vychází z příběhů zpracovaných řeckým básníkem Hésiodem. Václavka tedy můţeme označit za určitého ‚průkopníka‘ v oblasti adaptací řeckých mýtů u nás. Později se k němu přidávají další autoři. Za všechny ještě jmenujme alespoň Františka Rutha a jeho Pohádky starověké (1921). Z období 20. a 30. let 20. století bychom rádi jmenovali autora, který se adaptacemi řeckých mytických látek pro děti a mládeţ zabýval soustavněji. Jedná se o spisovatele Vojtěcha Zelinku, jenţ pro děti napsal několik děl přinášejících příběhy z prostředí řeckého světa. Vysokou uměleckou hodnotou se můţe pyšnit dílo Z dávnověku (1929). Následují knihy jako Bylo-nebylo (1936), Pradávným světem krokem i letem: obrázky z dějin starověku (1938) či Svět řeckých bájí (1940). V meziválečném období, jak připomínají Otakar Chaloupka a Josef Voráček ve svých Konturách české literatury pro děti a mládež, vycházela různá kompendia zabývající se úpravami klasických děl, např. Iliadou či Odysseiou. Tato kompendia slouţila pro školní potřeby.26 Představovala další způsob, jak seznámit děti s prostředím starověkého Řecka.

26

CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Josef. Ověřování a tříbení hodnot. In Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984, s. 422.

15

Ne vţdy však můţeme hovořit o publikacích obsahujících celé soubory mytických textů. V literatuře pro děti a mládeţ se dále setkáváme s adaptacemi jednotlivých mýtů či s příběhy sepsanými na motivy určitého mýtu. V takovémto případě tvoří mýtus inspirační zdroj autorova díla. Takto postupoval např. Kamil Bednář. V průběhu druhé světové války, kromě jiného vytvořil Pohádku o princezně Duši (1944). Jedná se o poměrně rozsáhlou veršovanou skladbu na motivy známého mýtu o lásce mezi bohem Erotem (v díle nazývaným Amorem) a krásnou lidskou princeznou Psyche.27 O více jak desetiletí později vycházejí mytické adaptace Eduarda Petišky – Staré řecké báje a pověsti (1958, v rozšířeném vydání 1964). Dílo si záhy po svém vydání získalo mezi čtenáři velkou popularitu a oblíbenost. K popularitě knihy se vyjadřuje i Otakar Chaloupka, a to následujícími slovy: „[…] tato sbírka převyprávění antických látek se stala takřka vzápětí po svém prvním vydání jednou z nejčtenějších knih své doby. Byla přeložena do řady cizích jazyků.“28 Petiškův přístup k antické látce je zcela svébytný a ojedinělý. Svými vypravěčskými schopnostmi dokáţe vtáhnout dítě do příběhu a vzbudit jeho zájem o pokračování. Jana Čeňková při rozboru Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí poukazuje na fakt, ţe se ve svých adaptacích snaţil o šťastná zakončení, a kde nebyla moţná, zakončil příběhy pohádkově.29 Mnohé z jeho adaptací nesou morální ponaučení. O umělecké kvalitě jeho textů můţe svědčit i to, ţe dílo Staré řecké báje a pověsti je ve Francii zařazeno mezi povinnou četbu dětí a mládeţe. Jedná se tedy zřejmě o jedny z nejlepších, nejúspěšnějších a nejznámějších adaptací řeckých mýtů pro děti a mládeţ nejen u nás. Oblast spisovatelova autorského zájmu však nemůţeme vztahovat pouze na starověké Řecko. Jak jsme jiţ zmínili výše ve

výběrovém

přehledu

adaptací

různých

mýtů,

jeho

zájem

se

upíral

i k mezopotámským či egyptským mýtům. Otakar Chaloupka uvádí, ţe Petiškovy knihy s historickou tematikou představují souvislou řadu děl zabývajících se převyprávěním klasických světových látek, mýtů a pověstí, určených menším dětem.30

27

V díle je patrná snaha o věrné přidrţení se předlohy a přiblíţení se tehdejšímu dětskému čtenáři (řecké slovo psýché znamená v češtině duše). Mísí se zde prvky mytologického a křesťanského světa. Viz NOVÁKOVÁ, Luisa. Veršované pohádky. In Proměny české pohádky: (k historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století). Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 136–139. 28 CHALOUPKA, Otakar. Eduard Petiška. In CHALOUPKA, Otakar, ed. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1985, s. 313. 29 ČEŇKOVÁ, Jana. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ. In Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 90. 30 CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Josef. Ověřování a tříbení hodnot. In Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984, s. 421.

16

Mezi další literární zpracování řeckých mýtů z 60. let můţeme zařadit také jiţ zmíněné dílo Rudolfa Mertlíka Starověké báje a pověsti (1968). Mertlík svá převyprávění začíná jiţ dobou Titánů a publikace je určena starším čtenářům. Sedmdesátá léta, především pak jejich druhá polovina, znamenala výraznou změnu v oblasti historické prózy pro děti a mládeţ, tedy i v oblasti adaptací mytických textů. Změna je patrná především ve sféře převyprávění klasický látek. Zájem autorů se opět obracel k látkám, jeţ jsou součástí světového kulturního dědictví. Vychází převyprávění Jana Pilaře Homérova Ilias (1979). V osmdesátých letech Homérova Odysseia (1982) Jaroslava Huláka či Proměny lásky (1980) Věry Adlové atd. Ve své tvorbě pro děti nadále pokračoval i Vojtěch Zamarovský. V roce 1981 vydal dílo Aeneas vypravující o ţivotních osudech muţe jménem Aeneas,31 jenţ se svými blízkými prchá z hořícího města Trója. Pro tato a další díla jsou dle názoru Otakara Chaloupky charakteristické některé rysy, které se u starších převyprávění nevyskytují, a to: „[…] odborná poučenost, úcta k původním pramenům, vlastní autorské uchopení látky a osobitý výrazový projev. […] Jde v nich o autentický přístup k látce, usilující uměleckými prostředky nově zachytit a aktualizovat celkovou atmosféru předlohy, zároveň však vlastní pojetí autora.“32 Rádi bychom zde upozornili i na skutečnost, ţe na českém kniţním trhu nacházíme díla zpracovávající řeckou tematiku, ale mající jiţ ne beletristický, ale uměleckonaučný charakter. Představují tak další zdroj získávání informací o starověkém Řecku. Nejedná se v nich však o tradiční převyprávění mytických příběhů. Důraz je zde kladen na poučení čtenářů. Za všechny autory bychom zde opět jmenovali Vojtěcha Zamarovského a jeho Objevení Tróje (1960) či knihu Bohové a hrdinové antických bájí (1965, rozšířeně 1970). V druhém jmenovaném se autor zaměřuje na rodové, mytologické či příběhové souvislosti určité osobnosti a snaţí se o jejich chronologizaci.33 Jednotlivá hesla jsou obohacena o autorovy připomínky a odkazy na další zpracování námětu – literární, hudební, výtvarné atd.

31

Aineias byl podle mytologie synem krále Anchísa a bohyně lásky Afrodity, dále i hrdinou trojské války a zakladatelem města, z kterého později vzniká Řím. 32 CHALOUPKA Otakar; VORÁČEK, Josef. Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984. Ověřování a tříbení hodnot, s. 422. 33 Viz JANÁČKOVÁ, Blanka. Přehled vývoje literatury pro děti a mládež. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1999, s. 70.

17

Jak můţeme vidět, zájem o řecké mytické texty je v české literatuře pro děti a mládeţ patrný téměř od jejího vzniku.34

3.2. Adaptace řeckých mýtů po roce 1989 a překladová tvorba Po roce 1989 snahy autorů seznámit dětské čtenáře s řeckými mytickými texty pokračují. V hojném počtu vycházejí nejen řecké mýty, ale i mýty ostatních civilizací a národů. Na kniţním trhu se objevují japonské, čínské, francouzské, romské, ţidovské a další příběhy. Mnozí autoři pokračují ve své adaptační činnosti z minulých let – např. Vladimír Hulpach či Hana Doskočilová. V reedicích vycházejí některá starší díla. Nového vydání se tak mj. dočkávají i Staré řecké báje a pověsti Eduarda Petišky. Po roce 1990 dochází k jisté systematizaci ve vydávání mytických příběhů. Jsou nejednou vydávány v tematicky, kulturně či geograficky uspořádaných edicích. K rozvoji české dětské literatury přispívají svými adaptacemi řeckých látek i autoři zcela noví, nebo ti, kteří se jimi před rokem 1989 nezabývali. Objevují se snahy o netradiční pojetí dávných příběhů. Originální a neobvyklé zpracování mýtů podává Iva Peřinová ve svém díle s poněkud dlouhým názvem Zápisky křídlem a kopyty: události pozemské, nadpozemské, podsvětní i podmořské, bájným koněm zaznamenané (2004). Průvodcem po knize se čtenářům stává bájný kůň Pegas, pomocník bohů ţijících na Olympu. Pegas vypráví příběhy, které zaţívá na svých cestách. Ty krásné zapisuje svými křídly, ty méně krásné pak kopyty. Dalšími autory vstupujícími po roce 1989 na pole adaptací řeckých mýtů do literatury pro děti a mládeţ, jsou např. Heda Bartíková, Jana Eislerová, jejíţ zpracování je vhodné zejména pro nejmenší děti, Alena Jeţková či Jaromír Slušný. Součástí četby našich dětí a mládeţe jsou i překlady z různých světových jazyků. S překlady řeckých mytologických příběhů se dětští čtenáři mohli setkat jiţ ve 30. letech 20. století, kdy vyšly např. Báje o Perseovi (1930) Charlese Kingsleye. Překladová literatura tohoto typu je však do roku 1989 spíše ojedinělou záleţitostí. Po roce 1989 počet překladů z cizích jazyků roste. Na současném kniţním trhu jsme donedávna mohli nalézt několik děl slovenského spisovatele Jaroslava Niňaje, který zpracovává ţivotní příběhy slavných hrdinů nebo bohů – Sisyfos: řecké báje (2004), Prométheus a stvoření člověka: řecké báje (2004) atd. Dalšími zahraničními

34

Výše uvedení autoři nejsou opět jediní, kdo se tématem zabýval. V současnosti se jedná asi o nejvíce citovaná autorská jména.

18

autory jsou např. Henry Bauchau (Oidipova cesta, 1994), Heather Amery (Staré řecké báje a pověsti, 2007) či Terry Eary (Řecké báje, 2008) a mnoho dalších. V posledním desetiletí se setkáváme i s inovativními přístupy k řeckým mýtům nejen v naší (viz zpracování Ivy Peřinové), ale i ve světové literatuře. Za všechny zde uvádíme amerického spisovatele Ricka Riordana a jeho pentalogii o polobohovi Percym Jacksonovi35 a volném pokračování příběhu v Bozích Olympu.36 Příběh vypráví osudy Percyho Jacksona a jeho přátel. Řečtí bohové v Riordanově díle existují a jejich sídlo, Olymp, je nad Manhattanem (sídlo západní civilizace). Percy společně se svými přáteli a čtenáři je uváděn do tajemného světa řeckých mýtů, bohů a hrdinů. V Bozích Olympu se čtenáři setkávají i s prostředím starověkého římského světa. Zde se uţ ale nejedná o adaptace, jako tomu bylo u Ivy Peřinové. Mytologie Rickovi Riordanovi poslouţila pouze coby inspirační zdroj. Je patrné, ţe i v současné době jsou řecké mýty pro spisovatele ţivnou půdou a budí jejich pozornost. Někteří z nich si však jiţ nevystačí s tradičními adaptačními postupy a zkoušejí nové cesty, jak poutavě seznámit dětské čtenáře s antickými mytickými příběhy.37

35

Uváděné roky jsou vydáními v českém překladu – Percy Jackson: Zloděj blesku (2009), Percy Jackson: Moře nestvůr (2010), Percy Jackson: Prokletí Titánů (2010), Percy Jackson: Bitva o labyrint (2011), Percky Jackson: Poslední z bohů (2011). První dva díly se jiţ dočkaly i filmového zpracování. 36 V českém překladu zatím vyšly tři díly – Bohové Olympu: Proroctví (2012), Bohové Olympu: Neptunův syn (2012), Bohové Olympu: Znamení Athény (2013). 37 Výše uvedení autoři opět představují pouze určitý výběr.

19

4. Alena Ježková a Řecké báje 4.1. Alena Ježková Alena Jeţková patří mezi spisovatele, kteří se svými díly obracejí předně k dětem a mládeţi, i kdyţ menší část její tvorby směřuje i k dospělým čtenářům. Pro ty napsala knihu Strážci pražských ulic38 (2006) a své nejnovější dílo Tichá srdce (2013). Tvorba pro děti je inspirována národní historií. Jeţková v ní přibliţuje a popularizuje příběhy vycházející z české historie, z prostředí, jeţ je dětským čtenářům důvěrně známé. Neopomíjí však ani kulturní dědictví jiných evropských národů. Autorka se v rámci svých adaptací obrací rovněţ k řecké civilizaci. Její kulturní odkaz a příběhy zpracovala v knize s příznačným názvem Řecké báje (2009). Alena Jeţková se narodila 6. října 1966 v Praze. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obory bohemistika a pedagogika. Doktorský program, obor teorie výtvarných umění, absolvovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Profesní kariéru zahájila jako nezávislá publicistka. Šest let působila v týdeníku Reflex na pozici reportérky a editorky, později se stala i zástupkyní šéfredaktora. Kromě toho také pracovala v různých p. r. a komunikačních agenturách. V letech 2000–2002 vedla Odbor public relations Magistrátu hlavního města Prahy. Od roku 2004 je Alena Jeţková nezávislou konzultantkou oboru médií a public relations. Její tvůrčí přínos se např. odráţí v projektu jednotné prezentace České republiky v zahraničí. V rámci projektu se podílela na vytvoření designu marketingového loga České republiky. V roce 1998 vyšla autorce první kniha pro děti Hrochoslon. Jedná se o fantazijní pohádkový příběh pro děti. Impulsem k dalšímu titulu se pro Jeţkovou stala její tehdy desetiletá dcera Markéta, kterou chtěla zasvětit do tajů praţských památek a historie Prahy,39 poté co zjistila, ţe toto téma činí Markétě ve škole potíţe. Chtěla jí opatřit knihu věnující se danému tématu. Zjistila však, ţe na českém trhu není k dispozici ţádné dílo pro děti zabývající se touto problematikou, a tak vznikl netradiční průvodce po staré Praze Praha babka měst (2002).40 O několik let později na dobu vzniku této knihy autorka s úsměvem vzpomíná v rozhovoru s Jaroslavem Císařem pro časopis Grand Biblio: „Tehdy jsem kromě učebnic nenašla nic, co by jí ve věku těch 9-10

let

mohlo

pomoci

orientovat

se

v historii.

To

pak

jasně

ukázalo,

38

Kniha se však těší velké oblibě nejen mezi dospělými, ale i dětskými čtenáři. Prostředí Prahy a jejích památek zaujímá v autorčině tvorbě významné postavení. Velká část jejích knih je orientována právě do praţských uliček a zákoutí. 40 Viz BLANDA, Robert. Rozhovor s Alenou Ježkovou. [online]. c2010 [cit. 2013-07-15]. Dostupné z: . 39

20

že v těchto oblastech má dětská literatura nějaký deficit.“41 Na vlastní spisovatelské začátky pak autorka vzpomíná v rozhovoru s Robertem Blandou následujícími slovy: „Psaní mi nikdy nebylo cizí, léta jsem pracovala jako novinářka. Myšlenkou na psaní knih jsem se vážně začala zabývat v roce 2002, po úspěchu své knížky Praha babka měst. Tu jsem ještě napsala při svém tehdejším zaměstnání, po nocích a přes víkendy.“42 Alena Jeţková sama uvádí, ţe více neţ autorem historických příběhů se cítí být jejich zprostředkovatelem či tlumočníkem: „Mám k dějinám velkou úctu a největší odměnou pro mne je, když se i mým přičiněním mohou stát plnohodnotnou součástí naší přítomnosti.“43 Obtíţné historické náměty dokáţe dětským i dospělým čtenářům přiblíţit s velkým citem a se smyslem pro detail. Autorka dokáţe přiblíţit mnohdy komplikovaný děj dětskému čtenáři tak, aniţ by narušila celkové vyznění textu. Od roku 2002 vyšlo Aleně Jeţkové jiţ devatenáct titulů. Některé z nich, po menších úpravách, vyšly také v zahraničí. Poutavým stylem vyprávění si získala pozornost čtenářů i odborné veřejnosti. Zařadila se mezi nejoceňovanější autorky současnosti v ţánru populárně-naučných knih o historii pro děti i pro dospělé. 44 Za dílo Praha babka měst obdrţela kromě Zlaté stuhy v kategorii literatura faktu pro děti a mládeţ i Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě SUK – Čteme všichni a dále Čestné uznání nakladatelství Albatros. V pořadí třetí vydanou knihou jsou Staré pověsti české a moravské (2005), představující moderní adaptace nejstarší českých legend a mytických příběhů. Kniha byla oceněna Cenou učitelů i knihovníků v anketě SUK – Čteme všichni a Nakladatelskou cenou nakladatelství Albatros. Autorka za ni byla nominována i na Zlatou stuhu. V roce 2007 vydala dílo obsahující legendy z památných míst Čech – 55 českých legend z hradů, zámků a měst. O rok později za ně od dětí obdrţela první místo v anketě SUK – Čteme všichni. Ve stejném roce jako 55 českých legend z hradů, zámků a měst vychází i dílo Příběhy českých knížat a králů. V knize čtenáři naleznou příběhy slavných osobností z českých dějin. Kniha se opět umístila v anketě SUK – Čteme všichni, kde získala cenu učitelů. I ona obdrţela cenu nakladatelství Albatros a v roce 2008 Zlatou stuhu v kategorii uměleckonaučné literatury a literatury faktu pro děti a mládeţ. V roce 2010 byla za Příběhy českých knížat a králů zapsána na Honour List (Čestnou listinu) 41

CÍSAŘ, Jaroslav. Vrstvy listového těsta. In Grand Biblio, 2009, roč. 3, č. 1/2, s. 5. BLANDA, Robert. Rozhovor s Alenou Ježkovou. [online]. c2010 [cit. 2013-07-15]. Dostupné z: 43 JEŢKOVÁ, Alena. Historie i pohádky pro dospělé. In Ladění, č. 2., 2007, s. 43. 44 Ve většině případů se jedná o ceny udílené ze socioprofesních pozic. Ceny udělují lidé, kteří pracují přímo s dětmi, nebo z výsledků dětských čtenářských anket. 42

21

mezinárodní organizace pro dětskou literaturu IBBY.45 Za nejkrásnější knihu roku 2008 byla označena próza Prahou kráčí lev. Jedná se o poetický příběh o Praze. Titul se dočkal ocenění přímo od dětských čtenářů. V anketě Nejčtenější kniha roku 2008 jej umístili na 2. místo. Rovněţ obdrţelo cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a v roce 2009 nominaci na prestiţní ocenění Magnesia Litera v kategorii Litera za knihu pro děti a mládeţ. Jak jsme jiţ několikrát zmínili, Alena Jeţková převyprávěla báje a pověsti starověkého Řecka. Za své pojetí řeckých mýtů byla oceněna cenou knihovníků v anketě SUK – Čteme všichni, kde obsadila 2. místo. Později se tímto textem budeme zabývat podrobněji. Spisovatelčin tvůrčí profil se však nesestává pouze z knih popularizujících a zpřístupňujících historická témata. V její bibliografii najdeme i titul, jenţ se řadí do ţánru příběhové prózy s dětským hrdinou. Kniha vyšla v roce 2011 pod názvem Dračí polévka. Autorka v ní popisuje příběh vietnamského chlapce, který společně se svou rodinou ţije a vyrůstá v Praze. Za tuto prózu obdrţela cenu nakladatelství Albatros a byla nominována na Zlatou stuhu. Zatím posledním autorčiným spisovatelským úspěchem byla nominace na letošní Zlatou stuhu, a to za knihu České nebe (2012). Alenu Jeţkovou tedy můţeme označit téměř za sběratelku literárních ocenění pro děti a mládeţ, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Je dvojnásobnou drţitelkou prestiţního mezinárodního ocenění White Raven (Bílá vrána). Poprvé jej získala v roce 2007 za sbírku pověstí Staré pověsti české a moravské, podruhé v roce 2012 za prózu ze ţivota dětí a mládeţe Dračí polévka. Jeţková je autorkou i dalších neobyčejných titulů a několika literárních projektů. Společně s Národní knihovnou České republiky se podílela na projektu seznámení veřejnosti se vzácnými iluminacemi Dalimilovy kroniky, které se knihovně podařilo získat v draţbě v roce 2005. Vzniklo tak zajímavé dílo Příběhy z Dalimila (2006). Jedná se o komentované iluminace z Dalimilovy kroniky. Pro obyvatele městyse na Českomoravské vrchovině, Kamenice nad Lipou, napsala smyšlený příběh, jenţ se váţe k jejich památné lípě. Příběh vznikl ve spolupráci s tamějším obecním úřadem a byl publikován pod názvem O paní z lípy (2008). Spisovatelka se rovněţ podílela na tvorbě čítanek pro základní školy, jeţ vyšly ve Státním pedagogickém nakladatelství.

45

The International Board on Books for Young People.

22

Alena Jeţková se mimo psaní beletrie a literatury faktu věnuje publicistice a práci kurátorky. Znalosti z oboru teorie výtvarných umění úspěšně uplatnila při přípravě dvou historických expozic. Obě nalezneme v Praze. První z nich – Králův dvůr – je umístěna v Prašné bráně, druhou – Pražské zvony – bychom našli v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Jeţková se mimo jiné podílela také na přípravě výstavy 60 let na křídlech Albatrosu. Výstava proběhla v roce 2009 v Národní knihovně. Jednalo se o jubilejní výstavu dětských knih, které reprezentovaly nakladatelství po dobu jeho dosavadní existence. Autorka se dále aktivně zapojuje do akcí na podporu čtenářství. Je velvyslankyní charitativního projektu Čtení pomáhá. Úzkou spolupráci navázala i s Českou televizí, kde se podílela na přípravě několika pořadů. Prvním z nich byly Perly České republiky. Společně s doktorem Zdeňkem Lukešem46 představovali arbitry kategorie pozoruhodná Města a místa. Další projekt – Sedm divů Česka – představoval diváckou anketu, jejímţ účelem bylo vybrat sedm podivuhodností České republiky. Autorka zde opět působila na pozici arbitra za kategorii Města a místa. Cílem obou projektů bylo vybrat pozoruhodnosti, které budou na světové výstavě v Šanghaji v roce 2010 reprezentovat Českou republiku. V letech 2010–2012 účinkovala v pořadu O češtině. Na závěr bychom rádi zmínili, ţe některé autorčiny ţivotní osudy a postoje jsou zachyceny v dokumentárním filmu Holky z fildy (2009). Dokument vznikl pod záštitou České televize a jeho cílem bylo zachytit generaci ţen, jeţ společně proţily dny listopadové revoluce roku 1989. Ovzduší těchto dnů totiţ určitým způsobem ovlivnilo a proměnilo jejich další ţivotní osudy.47

46

Zdeněk Lukeš je architektem, historikem architektury, odborným publicistou a vysokoškolským pedagogem. 47 Reţie dokumentu se ujaly Taťána Slánská-Marková a Natasha Dudinski. Dokument je věnován čtyřem bývalým studentkám FF UK a jejich kolegyním ze stávkového výboru z roku 1989 – spisovatelce Aleně Jeţkové, političce Janě Hybáškové, překladatelce a tlumočnici Alici Rahmanové, zpěvačce a textařce Pavle Milcové.

23

4.2. Řecké báje Kniha Řecké báje byla vydána v nakladatelství Albatros roku 2009. O ilustrace ji doplnila známá ilustrátorka Michaela Kukovičová, grafické úpravy se ujal Otakar Karlas. Dílo je intencionálně určeno dětskému čtenáři. Autorka s touto skutečností pracuje po celou dobu psaní a podřizuje jí výstavbu textu. Snaţí se o maximální porozumění celého textu. Nakladatel dílo doporučuje všem čtenářům od devíti let. Je tedy určena pro dětského čtenáře druhé fáze mladšího školního věku.48 Na samém začátku knihy nachází čtenáři vstupní ‚předzpěv‘, jehoţ hlavním cílem je navození atmosféry dávných věků: „Theseus, Achilles, Herakles ozdobou jsou, jež krášlí i prostý šat těch, kdo lidmi jsou zváni, ač nikdy nezvedli meč,“49 a hrdinských skutků „Na lodi Argo ze smolných dřev vypluli rekové za Zlatým rounem […] rouna se udatně zmocnili a slavně je přivezli zpět.“50 Jiţ na expozici můţeme pozorovat autorčin zájem o téma a poetičnost vyjadřování. V díle Řecké báje jsou čtenářům předkládány nejznámější příběhy z řecké mytologie. Jedná se o soubor 13 mýtů. V knize nalezneme mýtus o stvoření světa (Stvoření světa), mýty o odvaze a oddanosti (Prometheus), o lásce mezi lidmi (Orfeus a Eurydika), ale i o lásce mezi bohy a lidmi (Eros a Psyche), dále příběhy o lidské hamiţnosti a nenasytnosti (Midas), či o pýše, zpupnosti ale i lidské genialitě (Daidalos a Ikaros), o lidské dobrosrdečnosti (Filomen a Baukis), příběh o potopě (Potopa) a samozřejmě i hrdinské mýty, jeţ jsou pro řecký svět příznačné (Theseus, Herakles, Perseus, Zlaté rouno). Posledním mýtem, se kterým autorka seznamuje své čtenáře, je příběh o trojské válce a strastiplné Odysseově cestě domů po vítězství v této válce (Trojská válka). Alena Jeţková stejně jako ostatní autoři věnující se historické próze pro děti a mládeţ chápe, ţe: „[…] s přibývajícím věkem mladý člověk pozná, že pověst a báje byly mostem, po kterém se dostal k dějinám.“51

48

Členění etap dětského čtenářství převzato z: TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Ediční středisko PF JU České Budějovice, 1992, s. 51. 49 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Albatros: Praha, 2009, s. 7. 50 Tamtéţ, s. 7. 51 PETIŠKA, Eduard. Prameny k historickému povědomí u dětí. In Velká cesta k malým dětem. Praha: Albatros, 1984, s. 69.

24

4.3. Kompozice díla Rozsah jednotlivých mýtů, které jsou v knize obsaţeny, je přibliţně 4–6 stran formátu A4. Výjimku tvoří dějově rozsáhlejší příběhy o Heraklovi, Zlatém rounu a Trojské válce, jeţ jsou v rámci vnitřní kompozice dále členěny do několika podkapitol. Heraklovy ţivotní osudy jsou rozděleny na Dvanáct Heraklových prací a Herakles a Deianera. Výprava Argonautů za zlatým rounem na Frixos a Helle, Iason, Argonauti, Cesta do Kolchidy, Medea a Návrat. Posledním příběhem, který je rozčleněn na podkapitoly, je mýtus o Trojské válce. Tvoří ho čtyři části – Paridův soud, Válečné přípravy, Trojská válka a Odysseova dobrodruţství. Členění mýtů na samostatnější celky však hlavní dějovou linii nenarušuje. Kaţdá část má svůj vlastní úvod a závěr. Dají se tedy číst, s menšími časovými prodlevami, i nezávisle na sobě. Přesto toto členění nepůsobí v rámci celého mýtu nijak rušivě. Celková sevřenost mýtu taktéţ není narušena. Čtenáři je naopak umoţněna lepší orientace v příběhu, a uvědomění si souvislostí. Jednotlivé příběhy jsou dále členěny do odstavců. Tam, kde se děj posouvá, nebo začíná něco nového, pomáhá autorka čtenářům novým odstavcem. Rovněţ uvedení a zakončení děje má své vlastní odstavce. Alena Jeţková do svého souboru mýtů vloţila šest míst, ve kterých jsou čtenáři seznamováni s ţivotem či náboţenskou vírou starých Řeků.52 Tyto ‚vsuvky‘ zabírají vţdy

jednu

dvojstranu.

Postupně

se

čtenáři

seznamují

nejen

s mytickým,

ale i kaţdodenním ţivotem obyvatel. První vstup je věnován podsvětí. Čtenáři se dozvídají, kdo jsou Erinye, Kerberos, Charón a vládci podsvětí. Následuje znázornění důleţitosti věštby, osudu a vůle bohů. Je zde uvedena a představena nejslavnější věštkyně Pýthie. Pokračujeme seznámením se se všedním ţivotem Řeků, s jejich oblečením a nádobami, jeţ pouţívali nejčastěji. V mýtu o zlatém rounu a stavbě lodi Argo nacházíme informace váţící se ke stavbě lodi. Do příběhu o trojské válce jsou vloţeny informace o správné výbavě bojovníka, o tom k čemu výbava slouţila a jak se správně pouţívala. V posledním vstupu se dočteme o podmořských boţstvech (Poseidon, Triton) a o úskalích, jeţ mohla námořníky potkat na otevřeném moři (Skylla, Sirény). Pomocí těchto vstupů docílila autorka toho, ţe se tajuplný řecký mytologický svět stává hmatatelnější a reálnější. Při řazení příběhů uplatňuje Alena Jeţková chronologický princip. Děj probíhá po určité časové přímce. Na začátku knihy nacházíme mýtus o Stvoření světa, které dalo 52

Pomůckou při seznamování se čtenářům stávají i ilustrace Michaely Kukovičové, jimiţ tato místa doplnila.

25

vzniknout všemu na zemi, pokračujeme k prvním lidem, k potopě,53 k velkým králům a jejich říším. Příznačným zakončením knihy se tedy stává příběh o Trojské válce, jeţ představuje nejslavnější společnou výpravu řeckých hrdinů.

4.3.1. Uvedení do příběhů K expozici děje vyuţívá autorka hned několika způsobů. Nejčastěji je v díle uţito úvodní věty, jejímţ úkolem je navození děje a atmosféry mýtu: „V řecké krajině jménem Thrákie žil kdysi Orfeus, nejslavnější pěvec všech dob.54 Tohoto způsobu autorka vyuţívá nejen v mýtu Orfeus a Eurydika, z něhoţ ukázka pochází. Úvodní věty je nadále uţito v mýtech Stvoření světa, Prometheus, Potopa, Midas, Daidalos a Ikaros, Theseus, Herakles, Zlaté rouno, Filomen a Baukis, Trojská válka. V rámci úvodního odstavce se většinou čtenáři dozvídají i konkrétní geografické umístění příběhu – město, krajina, ostrov apod. V mýtu o Perseovi se naopak setkáváme s expozicí pomocí věštby. Ta se zde stává důleţitým okamţikem celého příběhu. Od ní se pak odvíjí pozdější děj. Můţeme tedy hovořit o kruhové výstavbě mýtu: „V dávných dobách žil v Řecku mocný král. Zatoužil znát svou budoucnost a věštba mu předpověděla, že zemře rukou vlastního vnuka.“55 Pro příběh o lásce krásné lidské princezny Psyche a boha lásky Erota zvolila autorka pohádkové uvedení. Rovněţ celý příběh je laděn v pohádkovém duchu: „V dávných dobách žili v Řecku král s královnou a měli tři dcery. Dvě byly hezké, a ta nejmladší překrásná. Jmenovala se Psyche.“56 Pohádkový charakter příběhu je dán i tím, ţe jiţ v antice některé mýty nesly rysy pohádkovosti. Docházelo zde k prolínání mezi pohádkami a mýty – hovoříme

53

Mýtus o potopě světa není příznačný pouze pro řecký mytický svět. Nacházíme jej i ve starověkém Egyptě, Mezopotámii, je zaznamenám v Austrálii, Americe. Příběh o potopě světa nacházíme téţ v Bibli v První knize Mojţíšově (Genesis) ve Starém zákoně. Celkem je známo okolo 270 příběhů, které mají stejné základní rysy – zničení světa vodou, boţská příčina, zachránilo se jenom pár lidí, kteří byli varováni předem, záchrana zvířat a pouţití plavidla. Vědci se domnívají, ţe mýtus o potopě světa se tedy zakládá na skutečné události, která svět před tisíci lety postihla. 54 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 26. 55 Tamtéţ, s. 80. 56 Tamtéţ, s. 124.

26

o tzv. odmytizovaných bájích.57 Příkladem odmytizované báje můţe být například výše uvedený příběh o Erotovi a Psyche.58 Ustálenou formulí ‚v dávných dobách‘, jeţ je příznačná pro lidovou pohádku, uvozuje autorka dále příběhy Daidalos a Ikaros a příběh o hrdinném Perseovi Perseus.

4.3.2. Ukončení příběhů Na konci mýtů nacházíme nejčastěji větu či krátká souvětí, ve kterých si autorka dovoluje určitý stupeň hodnocení předchozího příběhu. Seznamuje zde čtenáře s poučením, jeţ by si měli odnést a jeţ vyplývá z příběhů: „A tak se o králově tajemství každý dozvěděl. Hloupost se nikdy nadlouho neutají.“59 Mnohdy příběh dovádí k pohádkovému vyznění: „A k chrámu přicházeli poutníci a na větve těch stromů věšeli věnce z voňavých květin, na památku společného života dvou lidí, života plného dobra a lásky.“60 U některých příběhů se setkáváme s vysvětlením, proč jsou některé věci tak, jak jsou, tak jak je tehdejší lidé chápali, tzv. iracionální fantastické interpretace.61 Ukaţme si to na příkladu. Většina lidí nosí prsteny a na spoustě z nich jsou kamínky. Alena Jeţková nám v závěru mýtu o Prométheovi podává moţné vysvětlení, proč by tomu tak mohlo být: „ […] Na památku Prométhea, který jim dal tolik dobrého, začali prsteny nosit i lidé. A nosí je dodnes, i když na Prométhea už dávno zapomněli.“62 Podobné zakončení nacházíme i v příběhu o potopě, v jehoţ závěru je psáno, ţe kaţdý člověk si v sobě nese něco z tvrdosti kamene, ze kterého vznikl nový lidský rod: „A proto každý člověk v sobě nese něco z tvrdosti kamene. U špatných lidí je to zatvrzelé srdce, u dobrých lidí houževnatost, která jim pomáhá překonat každou překážku.“63 57

Převzato z: TRENCSÉNY-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Praha: Odeon, 1967, s. 307. Trend prolínání ţánru pohádky a mýtu pokračuje od antiky i nadále do středověku. Ve středověké křesťanské společnosti se mýty potýkaly s kritikou ze strany křesťanských myslitelů. A jak říká maďarský historik Imre Tresncsényi-Waldapfel ve své knize Mytologie: „[…]mnoho znaků mytologického nadpozemského světa je zachováno v lidových pohádkách“ (s. 16.) TRENCSÉNY-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Praha: Odeon, 1967, s. 16. 59 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 39. 60 Tamtéţ, s. 123. 61 Převzato z: TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Ediční středisko PF JU České Budějovice, 1992, s. 15. 62 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 19. 58

27

Rádi bychom zde upozornili na zakončení hrdinských mýtů, jeţ jsou svým způsobem specifická. Především pak příběhy o Iasonovi a Héraklovi, kteří na jejich koncích umírají. Iason proţil velmi dobrodruţný ţivot i neobyčejnou smrt, kterou nachází v troskách lodi Argo. Autorka celý závěr pojímá reflexivně. Hrdina vzpomíná na své společníky na cestě za zlatým rounem. Iason, přemoţen svými vzpomínkami, si nevšimne, ţe se loď bortí, a proto se nestihne včas zachránit. Umírá prostřednictvím toho, díky čemu dosáhl největší slávy: „[…] Ach, byl to tehdy zcela jiný svět…! Jasný a zářivý, plný slavných bojů, kouzel, hrdinských skutků a přátelské soudržnosti. Kudy dnes chodí silák Herakles, co se stalo s bratry Kastorem a Polydeukem ze Sparty? Ankaios, kde ten bojuje svou těžkou sekerou? Zdalipak ještě Athénám vládne Theseus? A koho dnes vábí písně pěvce Orfea? Náhle se ozval hlasitý praskot. Trámy Argo zaskřípěly a táhle vzdechly, jako by i je přemohly vzpomínky. Iason vzhlédl – a poslední, co na tomto světě spatřil, bylo veliké bílé oko lodi, oprýskané větrem a dešti. Potom se Argo s rachotem zřítila a pohřbila Iasona pod svými troskami.“64 Podobně pojatého vylíčení smrti se dostává i Heraklovi: „[…] Hranice vzplála vysokým plamenem, jenž vyšlehl až do oblak. Ve stejné chvíli ze země vytryskl mohutný pramen a hranici uhasil. Z nebe se snesl třpytivý mrak, zahalil celou horu a ozval se rachot hromu. Když se mlha zvedla, užaslí druhové viděli, že Heraklovo tělo zmizelo. Bohové se slitovali nad hrdinou, který vykonal mnoho velkých činů a statečně se postavil i vlastní smrti. Odnesli Herakla na Olymp a tam ho přijali mezi sebe. Také bohyně Héra se s Heraklem smířila.“65 Na výše uvedených ukázkách si můţeme povšimnout, ţe se autorka nebránila poetickému vyjádření smrti hrdinů. Domníváme se, ţe její popis odchodu hrdinů ze světa odpovídá pouze tomu, jaký ţivot zde na zemi ţili. Oba závěry ve čtenáři evokují dojem, ţe je i on sám přítomen hrdinově smrti.

63

Tamtéţ, s. 25. Tamtéţ, s. 120. 65 Tamtéţ, s. 79. 64

28

4.4. Jazyk díla V mýtech je zjevná snaha po srozumitelnosti nejen v rovině tematické, ale i v rovině jazykových prostředků. Jazyk, který autorka pouţívá, je spisovný a kultivovaný. V příbězích se hojně vyskytuje přímá řeč. Promlouvají zde nejen lidé, ale i neţivé věci: „[…] vyrostlo husté rákosí. Když se do něj opřel větřík, rákosí ševelilo a šumělo: ‚Král Midas má oslí uši! Král Midas má oslí uši!‘ A tak se o králově tajemství každý dozvěděl.“66 Přímá řeč oţivuje text a mnohdy vystihuje právě vnitřní charakteristiku postav: „[…] ‚Promiň, Herakle, ale zůstaň na mém místě,‘ řekl Atlas. ‚Mně už se oblohu držet nechce!‘ ‚Rád tu zůstanu místo tebe,‘ odpověděl Herakles. ‚Ale ještě na chviličku klenbu podrž. Je tvrdá a tlačí mě, až mám strach, že mi rozmáčkne lebku. Natrhám si jen trochu trávy a větví, abych si podložil hlavu […].‘“67 Dialog mezi Heraklem a bohem Atlasem svědčí o Heraklově vychytralosti, s níţ přesvědčil Titána, aby se opět ujal drţení nebeské klenby. Z jazykových prostředků jsou zde silně zastoupena deminutiva s pozitivním emocionálním zabarvením – jiskřička, stařenka, stařeček, zahrádka, košíček, větévka, pramínek atd. V textu objevíme téţ slova kniţní – např. sluj, roucha, komnata, či básnická – chýše. V díle jsou často vyuţita přirovnání – zbledl jako stěna, stejně dobře jako já, zplihle jako mrtvá křídla, rostl jako z vody, hvízdá to jako vítr v puklinách, tóny přeskakují jako voda v mělkém potoce atd. Jaroslav Toman se k pouţití přirovnání v dílech pro děti vyjadřuje takto: „V literárních textech přirovnání obvykle přispívá k vyvolání názornější a plastičtější představy, k barvitějšímu a výstižnějšímu sdělení […], často dokáže přirovnaný jev nově a překvapivě osvětlit.“68 Přirovnání, jeţ autorka pouţívá, jsou opravdu originální. Na rozdíl od prostého popisu napomáhají k vytvoření lepší představy o popisované věci nebo skutečnosti. Alena Jeţková se ve svých adaptacích nebrání ani obrazným pojmenováním. Setkáváme se zde tak např. s personifikací (listí v korunách stromů vzdychalo, mrtvé lesy, mrtvé jezero), synestézií (sladký spánek), metaforou (mlčenlivá krajina šedých mlh, zlatý déšť, mrazivá hrůza, svět zezlátl světlem odcházejícího dne). Z větší části, 66

JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 39. Tamtéţ, s. 71. 68 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Ediční středisko PF JU České Budějovice, 1992, s. 33. 67

29

jak je patrné i z příkladů, převaţují metafory. Časté je rovněţ uţití básnických přívlastků. Při popisu míst se autorka mnohdy uchyluje aţ básnickému vyjádření – např. líbezný ostrov, ostrov s vůní tymiánu apod. Na některých místech autorka vytváří řetězce slov stejného slovního druhu: „Utopila se i všechna zvířata, vlci, jeleni, kanci, kozy i ovce.“69 Výjimku netvoří ani slovesa: „Cesty se klikatily, křížily, rozbíhaly a zase potkávaly.“70 Jazyková výstavba díla je pestrá, originální a velmi bohatá. Jak píše Jaroslav Toman tak právě: „Krásná literatura je především uměním slova. Právě dětský vnímatel by si nejvíce zasloužil, aby ho umělecký text oslovoval jazykem nejkultivovanějším a zároveň nejautentičtějším.“71 Jazyková výstavba napomáhá čtenářově představivosti k vytvoření obrazu o postavách a prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Důleţitou roli hraje především v charakteristikách.

4.5. Vypravěč Příběhy uvedené v knize jsou vyprávěny z pozice vypravěče – pozorovatele.72 Postavy a situace, se kterými se čtenář seznamuje a jimiţ prochází, jsou převáţně pozorovány očima svědka, nezaujatého pozorovatele. Vypravěč daný děj ve většině případů pouze komentuje, omezuje se na vyprávění toho, co se jiţ stalo. Stává se tedy pouhým komentátorem dění. Do samotného děje nikterak nezasahuje. Své názory se snaţí nechávat si pro sebe. Téměř nenechává čtenáře nahlíţet do nitra postav. Pouze čtenářům předkládá, co postavy v určité chvíli říkají. Jedná se o vyprávění v tzv. er-formě. Čtenáři je však ponecháván prostor pro vytvoření vlastního úsudku. V některých případech vypravěč upouští od své neutrální pozice a dovoluje si krátká vyjádření k ději. Většinou se jedná o věci známé jiţ z předešlého vyprávění. Čtenář si je však díky vypravěčově ‚hodnocení‘ lépe uvědomuje: „[…], vždyť byl vševědoucí.“73 či: „Ubohý Hektor! Ubohá Troja! Ztratila svého hrdinu, svou záštitu, a zůstala bez naděje.“74 Nebo: „Ach, jak nezkušený byl Perseus! Nemyslel na nebezpečí, myslel jen na své vítězství.“75 69

JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 71. Tamtéţ, s. 56. 71 TOMAN, Jaroslav. Mizérie adaptační a překladové tvorby. In Ladění. 2001, č. 2., s. 12. 72 Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Ediční středisko PF JU České Budějovice, 1992, s. 21 73 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 16. 74 Tamtéţ, s. 146. 70

30

Dále u vybraných řeckých jmen vysvětluje jejich význam (např. Prométheus – ten, který hledí vpřed apod.). Vypravěč se příliš nezaobírá ani vnější charakteristikou postav. To, jak postavy vypadají, co nosí apod., se mu nezdá příliš důleţité. Výjimku tvoří případy, kdy se část oděvu stává poznávacím znamením postavy. Tak je tomu např. v mýtu o Theseovi. Jeho otec, Aigeus, se musí navrátit zpět do rodného města, aby se postaral o otce a ujal se vlády. Pod veliký balvan ukryje pro svého syna koţené střevíce a meč. Kdyţ za několik let přichází Theseus za svým otcem do Athén, jsou to právě střevíce a meč, díky kterým král Aigeus svého syna poznává: „[… ] ‚A kdo jsem? Pohleď na tyto střevíce a meč. Poznáváš je?‘ Králova tvář se zalila slzami, rozpřáhl náruč a objal syna.“76 Další výjimku tvoří případy, v nichţ je vnější charakteristika postavy důleţitá pro hlavní zápletku příběhu. O princezně Psyche vypravěč hned říká, ţe je překrásná, čímţ upoutá pozornost samotného boha Erota a později vytvoří základ nenávisti vlastních sester. Vnímají, ţe Psyche má vše právě díky své kráse. Do vnitřní charakteristiky postav nechává vypravěč čtenáře nahlédnout buď za pomoci překáţek, které jim jsou stavěny do cesty, či problémů a starostí, jeţ musí překonávat. V některých případech ji vyjevuje přímo. Vlastnosti postavy se čtenáři mohou dále dozvídat i z jejích skutků, např.: „Když se starý král dozvěděl o dítěti, rozlítil se. Poručil svým sluhům vsadit dceru a vnuka do velké dřevěné bedny, víko zatlouci železnými hřeby a bednu vhodit do moře.“77 O Prometheovi se čtenáři dočtou, ţe je soucitný a statečný. Po té, co Zeus vezme lidem oheň, rozhodne se, ţe jim pomůţe: „Vydal se na Olymp, do zlatého Diova paláce, kde jasný oheň plápolá dnem i nocí. Potají se přitočil k ohništi, sebral hrst žhavých uhlíků a ukryl je do duté hole, o kterou se při chůzi opíral.“78 Mnohdy

nám

některé

vlastnosti

postavy

odhaluje

vypravěč

sám

– např. o ithackém králi Odysseovi hned prohlašuje, ţe je „nechytřejší ze všech“79, o Achillovi, ţe je takřka nezranitelný atd. 75

Tamtéţ, s. 81. Tamtéţ, s. 53. 77 Tamtéţ, s. 80. 78 Tamtéţ, s. 16. 79 Tamtéţ, s. 138. 76

31

Silněji se vypravěčský subjekt dostává do popředí na koncích příběhů. Na těchto místech informuje své čtenáře o poučeních, jeţ by si měli odnést, či o tom, co z příběhu plyne nejen pro další mytické příběhy, ale i pro současné čtenáře. Celé vyprávění, jak jiţ je pro mýty příznačné, se odehrává v minulém čase. Pouze v přímé řeči vypravěč pouţívá čas přítomný, který dodává dialogům na jejich aktuálnosti.

4.6. Motiv věštby a osudovosti V adaptacích je zachována důleţitost věštby a motiv osudovosti. Pro řecké mýty je charakteristická věštba,80 či předpovědi věštců, které předurčují ţivotní osudy hrdinů i obyčejných lidí a vyjadřují vůli bohů. Zvláště silnými momenty se věštby stávají v příbězích o hrdinech. Ţivotní osudy Herakla jsou zpečetěny v okamţiku, kdy je Herakles ještě malé dítě. Jiţ v kolébce má neobyčejnou sílu. Zardousí hada, jehoţ poslala bohyně Héra, aby ho zabil. Heraklův otec si proto nechává předvolat věštce. Chce se dozvědět informace o chlapcově budoucnosti. Věštec se o ní později vyjadřuje následujícími slovy: „Z toho dítěte vyroste největší silák a hrdina, kterého kdy Řecko poznalo. Proslaví se mnoha slavnými činy, až nakonec dosáhne nesmrtelnosti.“81 Heraklovi je tedy jiţ v útlém věku předurčena cesta neobyčejných činů a hrdinství. Nejinak je tomu i s dalším řeckým hrdinou, Perseem. Jeho děd si téţ nechal věštit budoucnost. Věštba mu však předpověděla, ţe zemře rukou vlastního vnuka. Aby tomu zabránil, nechal svoji jedinou dceru Danaé uvěznit. Vládci bohů, Diovi, se však zţelelo její samoty a navštívil ji v podobě zlatého deště. Po čase se Danaé a Diovi narodil syn, Perseus. Kdyţ se to její otec dozvěděl, nechal dceru i vnuka bez milosti zavřít do velké bedny a pustit na širé moře. Svému osudu ale nikdo neunikne, a tak dostihl i nelítostného krále: „[…] svůj disk však (Perseus)82 vrhl tak nešťastně, že vletěl mezi diváky a rozrazil lebku jednomu starci. Tím starcem byl otec Danaé, Perseův děd.“83 80

Je důleţité si uvědomit, ţe pro ţivot Řeků byly věštby mimořádně důleţité. Věštírny byly místem, kde bohové vyjadřovali svoji vůli. Téměř v kaţdém kraji stála jedna věštírna. Lidé se k ní scházeli i z dalekého okolí a ptali se bohů na radu. Staří Řekové věřili, ţe budoucnost kaţdého člověka předurčují bohové. Pokud někomu určili neobyčejný ţivot, plný nebezpečí, nikdo se tomu neodváţil vzepřít. 81 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 60. 82 Poznámka autora. 83 Tamtéţ, s. 87.

32

Takovýchto příkladů bychom v mýtech našli více. Kladně hodnotíme, ţe autorka tento motiv a jeho důleţitost předkládá tak, jak jej staří Řekové skutečně vnímali. Věřili, ţe vše řídí rozmarní bohové, kteří si s lidskými ţivoty mnohdy hrají jako s kuţelkami. Málokdo se odváţil vůli bohů vzepřít, nebo je obelstít. A pokud se jiţ někdo odváţil, nedopadlo to s ním většinou dobře. Lidé byli přesvědčeni, ţe za své úspěchy i neúspěchy vděčí právě bohům. Motiv věštby a osudovosti dále Jeţková zdůrazňuje tím, ţe význam věšteb v denním ţivotě Řeků vysvětluje v jedné ze vsuvek, o nichţ jsme hovořili jiţ výše.

4.7. Řecké báje a Staré řecké báje a pověsti Alena Jeţková, podobně jako Eduard Petiška, vyuţívá při převyprávění řeckých mýtů tradiční adaptační postupy. Jak sama uvádí, s Petiškovým zpracováním řeckých mýtů se seznámila jiţ jako malé dítě. V rozhovoru pro internetový informační portál Citarny.cz84 vzpomíná na knihu Staré řecké báje a pověsti následujícími slovy: „Vzpomínám si, že ten úžasný svět bohů, lidí a hrdinů mne tenkrát ohromil. Svět fungující na duchovních principech příčiny a následku, skutku a odplaty, to vše v kombinaci s vrtkavou přízní bohů, který kromě nadlidských schopností oplývali i slabostmi přízemně lidskými.“85 Na první pohled si podobnosti mezi oběma zpracováními můţeme povšimnout především v kompozici mýtů. Podobně jako u Petišky jsou příběhy uvozovány úvodní větou či věštbou. Většina mýtů je zakončena morálním vyzněním, které má výchovný charakter a má vést k poučení čtenáře. Čtenář se má zamyslet nad chováním hlavního hrdiny.

Výchovný

charakter

můţeme

nejlépe

pozorovat

v mýtu

Daidalos

a Ikaros. Na začátku příběhu Daidalos svrhává ze skály svého synovce, Talose, na jehoţ šikovnost ţárlí. Avšak patronce všech řemesel a umění, bohyni Athéně, se chlapce zţelí. Při pádu jej ‚zachytí‘ a promění v čejku. Ale k čemu je Daidalovi sláva, uznání obyvatel Athén a krále Minoa, kdyţ ztratí svého jediného syna, Ikara, a do konce ţivota mu není dáno, aby zapomněl na svůj ohavný čin vraţdy:

84

Citarny.cz je populární databáze o knihách a vzdělávání. Je určen široké veřejnosti. Kromě databáze spisovatelů, ilustrátorů a překladatelů, zde můţeme najít ukázky z knih, rozhovory se spisovateli a jejích profily. Podporuje několik projektů na podporu čtenářství. Projekt vznikl v roce 2002. 85 HERMAN. O přepsaných řeckých bájích Eduarda Petišky. [online]. c2010 [cit. 2013-08-02] Dostupné z:
33

„Daidalova poslední léta však nebyla šťastná. Každého rána na okno jeho domu přilétala čejka a vyčítavým hlasem mu připomínala jeho dávný skutek.“86 Poučení, které z příběhu vyplývá, tkví v tom, ţe kaţdý špatný skutek bývá po zásluze potrestán. V podání Eduarda Petišky není poučení na první pohled tak patrné, jako je tomu v předcházející ukázce. Přesto je zde obsaţeno: „[…] odletěl daleko od své vlasti, na Sicílii. Tam vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb, i umělé jezero a pevný královský hrad na vrcholku skal, ale do smrti nenašel štěstí a klid.“87 Oba autoři se snaţí o to, aby si děti uvědomily a pochopily, ţe nikomu se nemá ubliţovat. Špatné skutky vţdy vyjdou na povrch a následuje spravedlivý trest. Podobné morální hodnocení nacházíme i na konci příběhu o trojské válce. Zlo a nenávist nikdy nezrodí dobro: „Na zpáteční cestě se však mnohé z lodí roztříštily o skalnaté útesy a jejich posádka utonula ve vlnách. Kdo však přece doplul domů, našel po tolika letech jen hroby svých otců a matek. Kdo odešel od mladých žen a malých děti, vrátil se k rodině, která v něm nepoznávala manžela ani otce, stal se cizincem bez domova. Teprve tehdy skončila trojská válka. Nakonec nikomu nepřinesla dobro.“88 Velmi podobně laděný závěr nacházíme i u Eduarda Petišky. V tomto případě je, oproti Jeţkové, Petiška ‚surovější‘ a méně poetický. Jeho zakončení má na čtenáře silnější emocionální dopad. Přesto oba autoři, jak si můţeme povšimnout, volí podobná slova: „Jen málo z těch, kdo ušli smrti, uzřelo daleký rodný kraj. Válečnou kořist, zlato i stříbro, pohlcovaly bouřlivé vlny i s loděmi a s plavci. Kdo po bludné pouti doplul domů, nalézal místo svých milých často jen hrob. Jako cizinci se vraceli hrdinové do vlasti a synové nepoznávali tvář vracejících se otců a ženy marně hledaly v tvářích starců drahé rysy svých mužů. Skončila válka, a zlo, které zrodila, kráčelo dál.“89 Ve vybrané ukázce je více neţ zřejmé, ţe válka nikdy nepřináší nic dobrého a nejvíce na ni doplácejí nevinní lidé. Mezi další společné prvky, které nacházíme v adaptacích Aleny Jeţkové a Eduarda Petišky, patří pohádkové vyznění některých příběhů. Pro dětského čtenáře 86

JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 48. PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 112. 88 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 148. 89 PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 180. 87

34

je jistě mnohem méně traumatické, kdyţ se v příběhu o Daidalovi a Ikarovi Talos promění v čejku, neţ kdyby zemřel. Oba autoři ve svých převyprávěních volí motiv přeměny Talose v čejku. Některé mýty nechávají Jeţková i Petiška vyznít do pohádkového ztracena. Tak tomu je například v příběhu o bohu Erotovi a lidské princezně Psyche: „[…] Všichni bohové se tam sešli, popíjeli nektar, jedli ambrózii a Múzy jim k tomu líbezně zpívaly.“90 Eduard Petiška zakončuje stejný mýtus těmito slovy: „Na Olympu se pak slavila slavná svatba. Všichni bohové se na ní sešli. Jedli božský pokrm ambrózii, pili nektar a Múzy jim při hostině líbezně zpívaly.“91 Všimněme si, ţe zakončení je, aţ na pár odlišností, téměř identické, coţ nás přivádí k myšlence, zda se Staré řecké báje a pověsti nestaly, do jisté míry, inspiračním zdrojem pro autorčino vlastní převyprávění. Pohádkově vyznívá nejen příběh o Erotovi a Psyche, ale i mýtus o Filemonovi a Baukis, posledních spravedlivých lidí v kraji Frýgie. Za jejich dobrotu a laskavost jim bohové splnili přání, aby mohli společně zemřít a i po smrti mohli být spolu: „[…] a jako obvykle si povídali o tom, co prožili za dlouhá léta. Vtom Filemon vidí, jak Baukis obrůstá listím. Baukis zahlédne, jak listí raší kolem Filemonovy tváře. ‚Buď sbohem choti‘, stačili si ještě říci, a jejich ústa pokryla kůra. Stařeček se proměnil v dub a stařenka v lípu. Za větrných dní se větve stromů komíhaly a láskyplně se dotýkaly. Stáli tak vedle sebe ještě mnoho let, s korunami šumícími v tichém hovoru. A k chrámu přicházeli poutníci a na větve stromů věšeli věnce z voňavých květin, na památku společného života dvou lidí, života plného dobra a lásky.“92 Eduard Petiška podobnou situaci popisuje následovně: „[…] a vzpomínali na to, co prožili. Tu vidí Filemon, jak Baucis obrůstá listím, a Baucis zpozoruje, že Filemon se ztrácí v mlze zelených lístků. Vztáhne po něm paži a paže se promění v rameno stromu, ve větev plnou zelených snětí. Filemon rozevře paže v náruč a jeho tělo se mění v kmen stromu a rozevřená náruč se plní haluzemi. ‚Sbohem,‘ zavolá Filemon. ‚Sbohem,‘ řekne Baucis a ústa jim současně zarostou větvovím. 90

JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 134. PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 163. 92 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 123. 91

35

Tak se proměnil Filemon v dub a Baucis v lípu. I po smrti jsou si nablízku, a zavane-li vítr, dotýkají se haluzemi něžně druh druha.“93 Oba závěry vyvolávají pocit, ţe je i sám čtenář přítomen proměně stařečků ve stromy. Působí silným emocionálním dojmem. Autoři zde podtrhují vzájemnou lásku a shodu mezi dvěma lidmi. Stejně jako Alena Jeţková má i Eduard Petiška na závěr některých příběhů vysvětlující komentáře. Podívejme se na závěr mýtu o potopě světa: „Tak vznikl nový lidský rod. Spravedlivější a mírnější, jak Zeus předpověděl. A proto každý člověk v sobě nese něco z tvrdosti kamene. U špatných lidí je to zatvrzelé srdce, u dobrých lidí houževnost, která jim pomáhá překonat každou překážku.“94 Eduard Petiška je o něco stroţejší neţ Jeţková, ale význam zůstává stále stejný: „Tak vznikl nový lidský rod, houževnatý v práci a odolávající útrapám a strastem. Zrodil se z kamene a jako kámen byl nepoddajný a tvrdý.“95 Přestoţe je zde Alena Jeţková poetičtější, neţ Eduarda Petiška, opět můţeme pozorovat podobnost ve vyjádření vysvětlení moţné podstaty lidské houţevnatosti. Oba dva autoři ve svých adaptacích směřují k trvale lidským hodnotám, kterými jsou dobrota, láska, spravedlnost, nesobeckost a čest. Jedním z mýtů, v němţ je silné uplatnění předcházejících vlastností, je mýtus o Titánu Prométheovi. Prométheus natolik miloval lidi, ţe se pokusil oklamat i samotného Dia, a byl za to potrestán: „[…] Zeus ho dal přikovat k nejvyššímu štítu pohoří Kavkaz, aby tam visel na skále nad propastí, mezi nebem a zemí. Každého rána přilétal ke skále orel, zaťal Prometheovi pařáty do těla a ostrým zobanem mu trhal játra, […]“96 Eduard Petiška opět volí podobná slova, jimiţ popisuje Prométheův osud a jeho utrpení. I kdyţ oproti Jeţkové se nám jeho popis můţe zdát drsnější: „[…] přikovali odbojného Prométhea nejtěžšími a nejpevnějšími řetězy k vysoké skále v pohoří Kavkazu. […] Když Zeus viděl, že Prométheus neprosí o milost a že hrdě nese svůj osud, vyslal za Prométhem na Kavkaz obrovského orla. Orel přilétal každého dne k upoutanému Prométheovi, trhal mu ostrým zobanem játra z těla a živil se jimi. V noci játra Prométheovi znovu narůstala […]“97

93

PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 151. JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 25. 95 PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 18. 96 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 19. 97 PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, s. 14. 94

36

I kdyţ nacházíme mnohé shody mezi knihami, najdeme zde rovněţ několik rozdílů. Jedním z nich je ten, ţe Alena Jeţková do svého souboru zařadila méně mýtů neţ Petiška. Dále spojila příběhy, které spolu úzce tematicky souvisejí. Do jedné kapitoly tak např. zařadila všechny příběhy váţící se ke zlatému rounu, oproti Petiškově pojetí příběhu do dvou samostatných kapitol – O zlatém rounu, Iásón a Médea. Dalším oddělujícím prvkem je autorčina snaha o přiblíţení stvoření světa čtenářům, jak si jej vykládali staří Řekové. Spisovatelka své čtenáře seznamuje s tím, ţe na počátku všeho byl Chaos, z něhoţ se zrodilo vše ţivé. Čtenář se tedy dozvídá, co předcházelo období bohů a lidí. Petiška začíná aţ věkem lidí. Oproti Petiškovi je její zpracování více soustředěno k přímé dějové linii příběhu. Přestoţe mezi prvním vydáním Starých řeckých bájí a pověstí Eduarda Petišky a vydáním Řeckých bájí Aleny Jeţkové je rozdíl padesát jedna let, nacházíme zde mnoho shod. Shody mohou být jistě způsobeny tím, ţe oba dva autoři pouţívají podobné adaptátorské postupy. Ale nelze vyloučit ani přímé ovlivnění - jak jsme jiţ zmínili výše, mohly Staré řecké báje a pověsti autorce slouţit jako inspirační zdroj.

4.8. Shrnutí Autorka v knize Řecké báje zodpovědně přistupuje k práci adaptátora, tak, jak jsme si ji vymezili v úvodu práce. V adaptacích řeckých mýtů se snaţí o zjednodušení dějové linie, aby ve svých čtenářích zbytečně nevyvolávala zmatek. Ţádné motivy si nepřidává a ani si je nedomýšlí. Pouze v místech, která by byla pro dětského čtenáře nevhodná či přímo drastická, zasahuje do tematické sloţky a děj zjemňuje. Některé děje dále zjednodušuje a krátí. Směřuje je k hlavní dějové ose, aby se dětští čtenáři v příběhu zbytečně neztráceli. Zdařile se jí povedlo skloubit oba dva světy – lidský i boţský, jeţ jsou pro mytické texty příznačné. V kaţdém z mýtů se objevuje alespoň jeden z bohů. A to buď jako pouhý pozorovatel děje, nebo jeho přímý účastník. Autorka respektuje jejich důleţitost a nesnaţí se jejich moc či zásahy do ţivota obyčejných lidí narušovat. Daří se jí nalézt rovnováhu mezi původní látkou a vlastním autorským přínosem. Čtenáře zbytečně nezatěţuje niţšími bohy. Ponechává a pracuje pouze s dvanácti hlavními řeckými bohy.98 Co nám však v knize chybí je rejstřík bohů, které autorka v knize pouţívá a v němţ by byly u kaţdého boha vysvětleny jeho pravomoci a uvedeny základní 98

Zeus, Poseidon, Hádes, Héra, Athéna, Héfaistos, Afrodité, Démétér, Artemis, Apollón, Áres, Hermés.

37

atributy. Faktografické údaje, bez kterých se při čtení neobejdeme, jsou vyjádřeny s nadhledem a srozumitelnou formou, aby je pochopili čtenáři kaţdé věkové kategorie, i kdyţ primárně je kniha určena pro druhou fázi mladšího školního věku. Dětem jsou představeny nejen nejznámější příběhy řecké mytologie, ale i řecké reálie. Jak píše Karel Čapek v Marsyas čili na okraji literatury : „[…] pověst se vydává za raport o skutečnosti třeba mýtické, ale existenční a místně nebo historicky datované v našem světě.“99 Většina mýtů je tedy územně zakotvena k určitému řeckému kraji. V některých naopak čtenář putuje po Peloponéském poloostrově společně s hrdinou příběhu. Pro zvídavějšího čtenáře není problémem otevřít si mapu světa a vyhledat oblasti, města, řeky, pohoří apod., jeţ jsou v knize zmíněna (např. Frýgie, Kavkaz, Kréta, Athény a další). Pomůckou v jejich úsilí se jim kromě internetu a různých atlasů můţe stát i vnitřní strana desek knihy, na kterých je vyobrazena mapa Středozemního moře a pevniny, k níţ se mýty vztahují. Při rozboru Řeckých bájí jsme si dále povšimli dvou odlišností oproti informacím uvedeným v odborných publikacích zabývajících se řeckou mytologií, a na které chceme upozornit. Obě se nacházejí v mýtu o Heraklovi. Autorka píše, ţe po té, co se Herakles vracel z hor zpět do rodných Théb, potkává na cestě ozbrojené vyslance krále Minyů.100 V odborných publikacích jsou však uváděni vyslanci krále kmene Orchomenů.101 Dále se autorka zmiňuje, ţe Herakles slouţil králi Eurystheovi proto, ţe Héra „nelibě nesla Heraklovu slávu“102, a proto Eurystheovi vnukla myšlenku, aby mu šel Herakles slouţit. Jednalo se však o dávnou Héřinu lest. Héra ţárlila na Alkménu (matka Herakla), ale především ji rozhořčilo Diovo prohlášení, ţe se má narodit muţ, který bude vládnout všem muţům z jeho rodu. Ve stejné době jako Alkména čekala dítě ještě jedna královna, jíţ Héra přála. Proto Héra lstivě vymámila na Diovi přísahu, ţe čí dítě se narodí první, to bude vládnout všem ostatním. Poté způsobila, aby se její chráněnec, Eurystheus, narodil dříve. Zde tedy vzniká pozdější

99

ČAPEK, Karel. K theorii pohádky. In Marsyas čili na okraji literatury. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1931, s. 143. 100 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 62. 101 Viz např.: NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 100. SASKA, Leo, Františe; GROH, František. Mythologie Řeků a Římanů. Praha: I. L. Kober, 1948, s. 153154. TRENCSÉNY-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Praha: Odeon, 1967, s. 187. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí, Praha: BRÁNA, s. r. o., 2005, s. 169. 102 JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, s. 63.

38

Heraklova povinnost slouţit Eurystheovi.103 Můţe se zde ale jednat o projev zjednodušení, zkrácení děje s ohledem na dětského čtenáře, nebo autorka pracuje s verzí příběhu, kterou neznáme. Řecké mýty v podání Aleny Jeţkové nás nejen poučují a varují, ale také baví. Jsou plné příkladů, které je hodno následovat, ale i těch, z nichţ je potřeba si vzít ponaučení, abychom nebyli stejní, jako jejich hrdinové. Na první pohled autorka zaujme svým citlivým přístupem k látce. Je zde patrné její emotivní zaujetí, citlivost pro detail a nahlíţení na svět dětskýma očima. Přesto lze autorčino zpracování bájí označit jako konvenční.104

103

Viz např.: SASKA, Leo, Františe; GROH, František. Mythologie Řeků a Římanů. Praha: I. L. Kober, 1948, s. 152-153. TRENCSÉNY-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Praha: Odeon, 1967, s. 184 – 185. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí, Praha: BRÁNA, s. r. o., 2005, s. 168. 104 Viz REISSNER, Martin. Alena Jeţková. In Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 188.

39

5. Závěr Řecké mytické příběhy tvoří neodmyslitelnou součást antického kulturního dědictví. Své stopy zanechaly v celé evropské vzdělanosti a společnosti, od antiky, přes středověk a novověk, aţ k dnešní postmoderní době. Podobně jako mytické příběhy dalších civilizací nám odpovídají na otázky o vzniku světa, jeho řádu, chování lidí či připomínají dávné hrdiny a jejich činy. Odhalují nám náboţenství, rituály a zvyky společnosti, k níţ se vztahují. Představují jeden ze způsobů, jak proniknout do světa řecké civilizace. Na kulturu antiky navazovali i mnozí slavní umělci z řad světových (např. Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Jean Racine, Johann Wolfgang Goethe) i českých literátů (např. Karel Havlíček Borovský, Jaroslav Vrchlický a mnoho dalších). Antický odkaz se promítá i v malířství a hudbě. Ve výtvarném umění se jedná především o tzv. klasické výtvarné umění, které nejčastěji těţí právě z antických námětů (např. Sandro Botticelli, Petr Paul Rubens, Rembrandt, Tizian a další). V hudbě se antickými náměty inspirovali např. Johann Strauss, Jacques Offenbach atd. Z antických mýtů se nám rovněţ dochovala některá ustálená rčení nebo slovní spojení. V komunikaci je běţně pouţíváme, aniţ bychom mnohdy znali jejich původ. Příkladem těchto ustálených rčení či výrazů můţe být např. panický strach, Tantalova muka, sisyfovská práce, Achillova pata, Amorova střela/šíp, danajský dar apod., dále i jednotlivé výrazy – např. narcismus, hypnóza, palladium atd. Mnohdy je jejich význam jiţ trochu pozměněn či rozšířen, ale původ je i nadále patrný. Důleţitou součástí získávání vědomostí o řecké civilizaci jsou mimo jiné i adaptace jejích mýtů. Nejčastěji jsou převypravovány a upravovány pro dětského čtenáře. Mnohdy dokonce představují první seznámení s řeckou mytologií. Je tedy velmi důleţité, jak se autor ke svému úkolu postaví. Jedním z adaptátorů mytických příběhů se stala i Alena Jeţková, jejímţ dílem Řecké báje jsme se v práci zabývali. Do svého souboru se nesnaţila zařadit všechny mýty, zvolila si třináct příběhů, kterým věnovala pečlivou pozornost. V nich usiluje o co nejvěrnější zobrazení nejen světa lidí, ale i světa bohů. V rámci adaptace se nijak nesnaţí zasahovat do jejich vlastní dějové a myšlenkové struktury. Respektuje mytické zákonitosti. Pouze v některých případech, tam, kde je děj značně rozvětven, se přidrţuje hlavní dějové linie ve snaze o co největší srozumitelnost s ohledem na dětského čtenáře, kterému je dílo určeno. Autorka po celou dobu psaní textu bere ohled na intencionální určení knihy dětskému čtenáři. 40

Alena Jeţková se uchýlila k tradičním postupům převyprávění. Příběhy na sebe navazují s časovou a logickou posloupností. V oblasti kompozice autorka nepřináší nic nového, nesnaţí se o ţádné inovativní či netradiční posuny. Příběhy jsou vyprávěny z pozice vypravěče – pozorovatele. Co chceme zdůraznit, jsou především autorčiny kvality v práci s jazykem. Příběhy jsou psány mimořádně kultivovaně. Nacházíme zde hojnost přirovnání, která zvyšují plasticitu textu. Autorka umí vyuţít jak deminutiv, tak obrazných pojmenování. Text díla má poetický přesah, přesto zůstává pro dětského čtenáře srozumitelný a čtivý. Autorka se v knize snaţí o názorné poučení čtenářů. Vloţené uměleckonaučné části o ţivotě ve starověku zcela plní vzdělávací funkci. Čtenáři se z nich nenásilnou formou dozvídají základní důleţité informace o řecké společnosti a boţstvech, jeţ uctívala. Při srovnávání Řeckých bájí Aleny Jeţkové a Starých řeckých bájí a pověstí Eduarda Petišky jsme našli mnohé shody – hlavně v oblasti adaptačních postupů, způsobů ukončování příběhů a mnohdy i podobně voleného lexika. Oba autoři mají ve svých příbězích morální poučení, rysy pohádkovosti a píší čtivým kultivovaným jazykem. U obou literátů je na morální ponaučení kladen velký důraz. Děti jsou nenásilně vedeny k tomu, ţe nesmí nikomu ubliţovat, mají být čestné a upřímné. Jako příklady, které není hodné následovat, vyuţili autoři známé osobnosti antických bájí, na jejichţ ţivotních osudech a špatných vlastnostech, demonstrují, ţe vše špatné je vţdy potrestáno a nikdo neunikne svému trestu. Můţe se jednat o podobnosti čistě náhodné nebo se můţeme domnívat, ţe se Staré řecké báje a pověsti mohly stát Jeţkové jistou inspirací při jejím vlastním převyprávěním řeckých mýtů. Zároveň jsme ale našli i několik rozdílů. Mnohdy je Alena Jeţková poetičtější a v popisu konkrétnější neţ Eduard Petiška. V knize je patrná autorčina úcta k dávným příběhům. Příběhům, které jsou staré více neţ dva tisíce let. Alena Jeţková nachází optimální míru mezi respektem k původní látce a vlastním autorským vstupem. Vyrovnanost mezi jejím podáním příběhu a látkou není nikterak narušena. Autorčino zdařilé převyprávění se můţe stát pro děti východiskem k dalšímu zájmu nejen o starověké Řecko, ale i o další civilizace a jejich mytické texty. Autorka

ve

svých

adaptacích

stála

před

těţkým

úkolem.

Musela

se rozhodnout, které mýty vybrat, které prvky vyuţít a jaké motivy zdůraznit s ohledem na dětského čtenáře. Při převyprávění mytických příběhů citlivě pracovala s antickými 41

náměty, povedlo se jí zachovat estetickou hodnotu příběhů a vše je psáno čtivým a kultivovaným jazykem. Svými adaptacemi mytických textů se úspěšně zařadila mezi úspěšné české adaptátory antických látek pro dětského čtenáře. Její text můţeme plně srovnávat s tím nejlepším, co kdy v české literatuře pro děti a mládeţ v této oblasti vzniklo.

42

Použitá literatura Primární literatura BEDNÁŘ, Kamil. Pohádka o princezně duši. Červený Kostelec: J. Doleţal, 1944, 119 s. ERBEN, Karel Jaromír. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních: čítanka slovanská s vysvětlením slov. Praha: I. L. Kober, 1865, 392 s. JEŢKOVÁ, Alena. Řecké báje. Praha: Albatros, 2009, 178 s. JEŢKOVÁ, Alena. Praha babka měst. Praha: Albatros, 2002, 237 s. JEŢKOVÁ, Alena. Staré pověsti české a moravské. Praha: Albatros, 2005, 140 s. JEŢKOVÁ, Alena. 55 českých legend z hradů, zámků a měst. Praha: Práh, 2007, 205 s. MERTLÍK, Rudolf. Starověké báje a pověsti. Praha: Svoboda, 1989, 509 s. PETIŠKA, Eduard. Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986, 235 s. PEŘINOVÁ, Iva. Zápisky křídlem a kopyty: události pozemské i nadpozemské, podsvětní i podmořské, bájným koněm zaznamenané. Praha: Albatros, 2004, 172 s. RIORDAN, Rick. Percy Jackson: Zloděj blesku. Praha: Fragment, 2009, 399 s. RIORDAN, Rick. Percy Jackson: Moře nestvůr. Praha: Fragment, 2010, 304 s. RIORDAN, Rick. Percy Jackson: Prokletí Titánů. Praha: Fragment, 2010, 336 s. RIORDAN, Rick. Percy Jackson: Bitva o Labyrint. Praha: Fragment, 2011, 383 s. RIORDAN, Rick. Percy Jackson: Poslední z bohů. Praha: Fragment, 2011, 407 s. RIORDAN, Rick. Bohové Olympu: Proroctví. Praha: Fragment, 2012, 509 s. RIORDAN, Rick. Bohové Olympu: Neptunův syn. Praha: Fragment, 2012, 472 s. RIORDAN, Rick. Bohové Olympu: Znamení Athény. Praha: Fragment, 2013, 527 s. VÁCLAVEK, Matouš. Pověsti hellenské a římské: pro mládež středních škol, zejmena pak gymnasialní, jakož i ku poučení každého. Olomouc: Kramář a Procházka, 1875, 167 s.

Sekundární Monografie ČAPEK, Karel. K theorii pohádky. In Marsyas čili na okraji literatury. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1931, s. 133–158. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. Mýty v adaptacích pro děti a mládeţ, s. 87–97. HRDLIČKA, Milan. Literární překlad a komunikace. Praha: ISV, 2003. 149 s. CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Josef. Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984. Ověřování a tříbení hodnot, s. 354-455. CHALOUPKA, Otakar. Eduard Petiška. In CHALOUPKA, Otakar, ed. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1985, s. 311–315. JANÁČKOVÁ, Blanka. Přehled vývoje literatury pro děti a mládež. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1999, 128 s. KEPARTOVÁ, Jana. VII. Náboţenství. In Římané a Evropa: [antické dědictví v evropské kultuře]. Praha: Karolinum, 2005, s. 95–103. NOVÁKOVÁ, Luisa. Veršované pohádky. In Proměny české pohádky: (k historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století). Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 128–141. PETIŠKA, Eduard. Prameny k historickému povědomí u dětí. In Velká cesta k malým dětem. Praha: Albatros, 1984, s. 64-70. PETRŮ, Eduard. Kapitola 8, Textologie. In Úvod do studia literární teorie. Olomouc: Rubico, 2000. s. 129–143. PETRUS, Jan. Přehled československé literatury pro mládež. Brno: Vydavatelský odbor Ústředního spolku jednot učitelských, 1937. 300 s. SASKA, Leo, Františe; GROH, František. Mythologie Řeků a Římanů. Praha: I. L. Kober, 1948, 262 s. ŠUBRTOVÁ, M. Dětská literatura po roce 1945 – próza. Brno: CERM, 1995. 16 s. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1992, 98 s. TRENCSÉNY-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Praha: Odeon, 1967, 336 s. URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Pověsti, báje, legendy. In Žánry, osobností, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2002, s. 105–110.

URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Pověsti, báje, legendy. In Žánry, osobností, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 2005, s. 114–119. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. 363 s. ZACHOVÁ, Alena. Mýty a mýtotvorné příběhy v četbě dětí a mládeţe. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 240–259. ZACHOVÁ, Alena. Paměť a mýtus v literatuře. In Mýtus jako paměť prózy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2002, s. 5–19. Tištěná periodika a sborníky BISCHOFOVÁ, Jana. Zamyšlení nad adaptacemi v literatuře pro děti a mládeţ. In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typ, 2005, s. 47-52. CÍSAŘ, Jaroslav. Vrstvy listového těsta. In Grand Biblio, 2009, roč. 3, č. 1/2, s. 5. ČEŇKOVÁ, Jana. Dvakrát pro děti. In Host, 2009, roč. 25, č. 4., s. 68–69. JEŢKOVÁ, Alena. Historie i pohádky pro dospělí. In Ladění, č. 2., 2007, s. 43. KOSTEČKA, Jiří. Staré řecké báje a pověsti. In Český jazyk a literatura, č. 3/4, s. 118–124. TOMAN, Jaroslav. Mizérie adaptační a překladové tvorby In: Ladění, 2001, č. 2., s. 8. URBAN, Martin. Dáte dětem do rukou dobrou knihu o historii. In Grand Biblio, 2007, roč. 1., č. 3., s. 17–19. VORÁČEK, Jaroslav. Eduard Petiška. In Zlatý máj, 1979, roč. 23., č. 9., s. 538–541. ZÁVADA, Jaroslav. Eduard Petiška Staré řecké báje a pověsti. In Zlatý máj, 1958, roč. 2., č. 6., s. 186. Encyklopedie, lexikony, slovníky, výbory Dobré knihy dětem; k vyd. uprav. V. F. Suk. Praha: Společnost přátel literatury, 1921, 63 s. Dobré knihy dětem; k vyd. uprav. V. F. Suk. 2., rozšíř. vyd. Praha: Společnost přátel literatury, 1921, 20 s.

Dobré knihy dětem; k vyd. uprav. V. F. Suk. 2, rozšíř. vyd. Praha: Společnost přátel literatury, 1926, 48 s. Dobré knihy dětem: výběr četby pro mládež; Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1929, 87 s. Dobré knihy dětem. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1936, 12 s. Dobré knihy dětem 1936-1946. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1948, 58 s. HEŘTOVÁ, Jaroslava; KÖNIGSMARK, Václav. Adaptace. In VLAŠÍN, Štěpán ed. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 11. KARPATSKÝ, Dušan. Adaptace. In Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008, s. 11. KARPATSKÝ, Dušan. Mýtus. In Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008, s. 306. NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, 228 s. PAVERA, Libor. Adaptace. In Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 9–10. PAVERA, Libor. Mýtus. In Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 240–241. REISSNER, Martin. Alena Jeţková. In Slovník autorů literatury pro děti a mládež 2: Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, s. 187–189. SIMONIS, Anette. Mýtus. In NÜNNIG, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce – osobnosti – základní pojmy. Brno: Host, 2006, s. 534–535. VŠETIČKA, František. Mýtus. In Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 63–65. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí, Praha: BRÁNA, s. r. o., 2005, 454 s. Internetové zdroje Autorka Alena Ježková [online]. c2010 [cit. 2013-07-18]. Dostupné z: .

BLANDA, Robert. Rozhovor s Alenou Ježkovou. [online]. [cit. 2013-07-15]. Dostupné z: . HAVRÁNEK, Bohuslav et all. Slovník spisovného jazyka českého. [online]. [cit. 201310-15]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz HERMAN. O přepsaných řeckých bájích Eduarda Petišky. [online]. [cit. 2013-08-02]

Dostupné z: