Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Katedra filozofie
Magisterská diplomová práce
2010
Bc. Hana Němčáková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Katedra filozofie Učitelství Základu společenských věd Bc. Hana Němčáková
Pojetí člověka u Jana Amose Komenského Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Jiří Svoboda, CSc.
2010
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedeného seznamu pramenů a literatury. ……………………………………………………. Podpis autora práce
Ráda bych poděkovala p. PhDr. Jiřímu Svobodovi, CSc. za jeho trpělivost, ochotu a přísné vedení při psaní magisterské diplomové práce.
Obsah 1. Úvod 2. Jan Amos Komenský a dědictví české reformace 2. 1 Doba Jana Amose Komenského 2. 2 České reformace 2. 3 Husitství a husitská revoluce 2. 4 Jednota bratrská 2. 5 Život Jana Amose Komenského 2. 6 Otázka Komenského „moravanství“ a pojetí národa 2. 7 Pojetí politiky u Jana Amose Komenského 2. 8 Sociální myšlení Jana Amose Komenského 2. 9 Jan Amos Komenský a Jednota bratrská 3. Dílo Jana Amose Komenského 3. 1 Pansofický koncept 4. Jan Amos Komenský jako teolog 4. 1 Člověk jako součást stvoření 5. Jan Amos Komenský jako pedagog 5. 1 Člověk jako cíl výchovy 6. Jan Amos Komenský jako filozof 6. 1 Člověk jako spolutvůrce světa 7. Závěr 8. Seznam použité literatury
1. Úvod Jan Amos Komenský byl teologem, významným představitelem Jednoty bratrské, spisovatelem, uznávaným pedagogem a filozofem. Ale předně byl jakýmsi spojovacím článkem mezi dvěma světy. Mezi světem, z kterého pocházel, a světem, do kterého vkročil. Komenského svět byl spoluutvářen jednak ovzduším jeho výchovy, ale také politickými a církevními poměry. Výsledkem všech vlivů bylo profilování Komenského osobnosti, která byla vţdy obrácena proti válce, nesnášenlivosti, útisku chudých a proti způsobům boje, který by vyplýval z nerovnosti majetku, stavů a náboţenského přesvědčení. Komenského pacifismus a ekumenismus se odráţí v kaţdém jeho díle. Komenského ţivot byl ovlivněn řadou zlomových událostí. Tou nejzásadnější bylo období, které bývá souhrnně označováno termínem husitství, přestoţe se jednalo o diferencované hnutí. Komenský byl ovlivněn týmiţ inspiracemi, kterými působilo Husovo myšlení na vnitrně diferencované husitství. Husovou snahou, jeţ byla pro Komenského natolik cenná, bylo přiblíţení člověka k Bohu. Tohoto cíle chtěl Jan Hus dosáhnout prostřednictvím reformy církve, tj. odejmutí majetku a návrat k prvotním ideálům církve původní. Komenského a Husův cíl měl stejný základ. I Komenský usiloval o přiblíţení člověka Bohu. Na rozdíl od J. Husa tak činil prostřednictvím nápravy člověka, která měla svůj základ v principech vzdělání. Komenského cílem bylo vychovat dokonalého člověka, tj. člověka, ve kterém by se skloubily tři hlavní cíle – poznat svět kolem sebe, poznat sám sebe a povznést se k Bohu. Tato zmíněná éra představuje jakési dědictví, ke kterému se Komenský hlásil, a na jehoţ linii navazoval, stejně jako to činila i Jednota bratrská, která reprezentuje cenný zdroj, z kterého čerpal, zvláště tradice školství, bratrské zboţnosti a vzdělání. Tři hlavní body, které nastartovaly Komenského dráhu teologa, filozofa a pedagoga. Dokladem přijetí tohoto dědictví jsou pasáţe v jeho knize Clamores Eliae (Výkřiky Eliášovy)1, kde se Komenský přímo a hrdě vyznává, ţe Jednota, potaţmo on sám, je jedinou skutečnou dědičkou husitství: Nestyděti se za svou obzvláštnost ani za původ ten, kudy nás do ní Pán Bůh uvedl skrze stalou horlivost svatého muče od jména mučedníka M. Jana 1
Sborník, který měl být původně připojen jako osmé dílo k Obecné poradě. Zvolení postavy starozákonního proroka Eliáše je pro Komenského vhodným vyjádřením naléhavé reformační výzvy. Podle ţidovsko-křesťanské nauky se měl prorok Eliáš (původně v ohnivém kočáře) znovu objevit v době nejvyšší nouze a nápravou všech věcí měl připravit druhý příchod Jeţíše Krista. Komenský tuto představu pozměnil. Úkolem jeho Eliáše je prosazení mravní nápravy. Napraveny budou školy, věda, církve a politická uspořádání, Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský, Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 212.
1
2
Husa – ačkoliv nám jiní tytul od jména jeho byli předchválili.
Za druhý určující zlom v Komenského ţivotě můţeme označit jeho současnou dobu, tj. dobu pobělohorskou. Ta mu přinesla především zklamání. Po poráţce na Bílé hoře a po popravě 21 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621 nastalo utuţení náboţenské situace, tj. rekatolizace prosazována Habsburky. Důsledky rekatolizace, jako bylo například vypovídání nekatolických kněţí ze země, nucená emigrace pro ty, kteří odmítli přijmout katolicismus, anebo konfiskace jejich majetku, definitivně zmařily Komenského návrat do vlasti a zasadily se tak o vznik postavy tápajícího a bloudícího poutníka, touţícího nalézt domov. Prozatím jsme mluvili o světě, který představuje zázemí, které Komenský pro svou tvorbu a práci nutně potřeboval. Druhým, tj. novým světem, o kterém bude nyní řeč, je svět, do kterého Komenský v rámci svých studií a zahraničních cest vkročil. Svět, který tak objevoval, byl světem unikátním a jak Patočka píše: „je to prazvláštní svět…je to svět velice komplexní, ale v podstatě mystický.“3 Při setkávání s učenci jako byli Kepler, Newton, Tommaso Campanella nebo Jakob Böhme Komenský nejen čerpal, ale předně usiloval o zprostředkování pro ostatní. Z kaţdého setkání touţil vytěţit maximum, které by mohl při své tvorbě zohlednit a zúročit. Pravidelně opakující se vcházení do nového světa s sebou přineslo i otázku chronologického zařazení neboli otázku do jaké doby je moţné Komenského a jeho dílo datovat: [...] je-li předstupněm světa moderního, je jím nechtě a jen svými vedlejšími produkty. Přispělť bezpochyby k rozkladu jednotné středověké myšlenkové kázně a středověké myšlenky jednotné, závazné vzdělanosti…Do tohoto světa, a to do jeho zcela pozdní a zcela jiţ se rozkládající formy náleţí tedy 4 Komenský.
Chceme-li dokonale vystihnout a pochopit Komenského myšlenky, je důleţité uvědomit si, v jaké době ţil. Kdyţ pochopíme prostředí doby, z které čerpal, dokáţeme lépe porozumět jednotlivým prvkům, které se v jeho dílech odráţejí. S určitou hypotézou v tomto bodě přichází Jan Kumpera, který Komenského zasazuje do doby barokní, přesněji do období manýrismu, který v baroko vyústil.5 Nabízí se tedy otázka: V jakéţe době přesně Komenský ţil a působil? Jednalo se o dobu pozdního humanismu a renesance, anebo ţil Komenský jiţ v době, která je označována jako období baroka? 2
Komenský Jan Amos: Clamores Eliae : výbor / Jan Amos Komenský, Praha: Primus, 1992, str. 720. Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. První díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 13. 4 Tamtéţ, str. 13. 5 Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989, str. 4 – 5. 3
2
Baroko bylo dobou kontrastů – nicotnost pozemského ţivota proti posmrtnému ţivotu na věčnosti. Jednalo se o éru, kde se silně prolínají dvě ústřední tendence, dvě naprosto odlišné tendence. První, která navazovala na odkaz renesance a druhá, která ji naopak popírala, protoţe jejím základem bylo středověké křesťanské myšlení.6 Na základě této charakteristiky můţeme dojít k závěru, ţe Komenský ţil v době baroka, neboť uvedený popis kontrastů odpovídá jeho vnímání člověka. Ještě důleţitější pro pochopení kontextu, v němţ Komenský pracoval, je zohlednění vlivné zákulisní mezinárodní sítě významných kontaktních osob, které pojila společná touha po nápravě světa, víra ve vyšší principy a záliba v mystice. Můţeme si ji představit jako podhoubí, které zůstává svým současníkům i historikům neviditelné a z něhoţ tu a tam vyrůstají na různých místech houby, v mnohém jedna druhé podobné, ale zdánlivě nezávislé a ničím nepropojené. Je více neţ pravděpodobné, ţe prostřednictvím takovéto sítě Komenský získal svou počáteční ideovou orientaci.7 Ţe měl Komenský zdání o existenci takovéto sítě, svědčí i pasáţ, kterou můţeme najít v jeho díle Labyrint světa a ráj srdce: A hned tu na placu uslyším trouby zvuk, po němţ ohlédna se, vidím jezdícího na koni a svolávajícího filozofy. Kteríţ kdyţ se stádně odevšad valili, začal jim pěti jazyky o nedokonalosti svobodných umění a celé filozofie vypravovati: a kterak někteří slavní, od Boha na to vzbuzeni muţí takové všecky nedostatky jiţ vyšetřili a doplnili a moudrost lidskou na ten stupeň, na kterémţ v ráji před pádem byla, přivedli […].8
Tato společnost se v Labyrintu jmenuje Rose-Crusis čili Růţového kříţe/Růţe a kříţe. Labyrint vyšel v roce 1628, Komenský se tedy musel s takovou společností setkat ještě před vydáním Labyrintu, k čemuţ mohlo pravděpodobně dojít během jeho studií v Heidelbergu. Zde byl jeho učitelem Johann Heinrich Alsted, který zastával názor o nutnosti reformovat svět a názor o principu jednoty ducha a víry, který přijal za svůj i Komenský.9 Komenský, jak jiţ bylo v úvodu řečeno, byl teologem, významným představitelem Jednoty bratrské, spisovatelem, uznávaným pedagogem a filozofem. Ale předně byl Komenský vizionář. Vizionář, který usiloval o reformu vzdělání, o reformu společenského řádu. Vizionář, který usiloval o smíření všech křesťanských vyznání prostřednictvím dialogu a společně sdílených náboţensko-morálních zásad, pokládající základ pro moderní ekumenismus. Vizionář, jehoţ výchovná filozofie měla vést k rozvíjení kvalit člověka, neboť jen tato cesta můţe vést k dokonalosti a k poznání moudrosti a jen ona dokáţe odstranit nevědomosti, kterých se člověka
6 7 8 9
Polišenský, Josef: Komenský muž labyrintů a naděje, Praha: Academia 1996, str. 11 – 16. Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 45. Tamtéţ, str. 45. Tamtéţ, str. 45 – 47.
3
dopouští. Vizionář, který nestál opodál, ale který řešil i otázku války a násilí. Komenský respektoval právo vzdorovat jakékoliv formě odporu vůči tyranii. Jeho vizionářství se v tomto bodě projevovalo snahou o mírové uspořádání světa, zaručené existencí mezinárodního světového parlamentu, který by vycházel z předpokladu obecné nápravy a pokroku lidstva jako celku. Tato magisterská diplomová práce si za svůj cíl určila čtyři hlavní úkoly: 1) zařadit Komenského do širších souvislostí s ohledem na dějinnou situaci, představit jeho ţivotní osudy a popsat jeho postavení v Jednotě bratrské; 2) objasnit podstatu pansofického konceptu J. A. Komenského jako projektu, který od výchovy člověk směřuje přes jeho aktivní roli v tomto světě k nápravě světa ve všech podstatných rovinách ţivota společnosti; 3) osvětlit Komenského myšlenky v hlavních jeho dílech, včetně rozboru vybraných textů; 4) vylíčit jeho vnímání člověka z pozice teologa, pedagoga a filozofa.
4
2. Jan Amos Komenský a dědictví české reformace
2. 1 Doba Jana Amose Komenského 16. a 17. století je dobou přelomu mezi feudálně zaloţeným středověkem a raně kapitalisticky orientovaným novověkem. Nositelem pokroku se stává mladá, nová třída – evropská burţoazie, rodící se zvolna z měšťanstva, ale téţ zčásti podnikatelsky a obchodně zaměřené šlechty.10 V 16. století se v Evropě zrodila reformace, v jejímţ čele stal Martin Luther a Jan Kalvín. Výsledkem reformace nebylo původně zamýšlené náboţensko-ideologické sjednocení evropského křesťanstva, ale naopak jeho rozdělní. Ţádná z odnoţí reformace se nedokázala dohodnout na jednotné víře a církevní organizaci, coţ mělo za následek to, ţe evropský protestantismus měl celou řadu různých církví, mezi nimiţ vynikaly dvě stěţejní – luteráni a kalvinisté. Protestantismus během 16. století získal sice převahu v severní a částečně v západní a střední Evropě, ale evropský jih zůstal i nadále pod nadvládou katolicismu, jehoţ vliv byl posílen usnesením z výnosů tridentského koncilu. Po jeho ukončení můţeme mluvit o protireformaci, tj. době, kdy katolicismus přešel do velké ofenzívy. Světová reformace svými důsledky měla daleko větší dopad na společensko-kulturní vývoj neţ reformace v českých zemích, přesto nelze opominout jakýsi vztah, který je mezi oběma hnutími patrný. Tímto vztahem je míněno hledání společné cesty, které ovšem neprobíhalo jednotným způsobem. Utrakvisté usilovali o navázání styků s luterány, na rozdíl od Jednoty, která více tíhla ke kalvinismu. V politicko-mocenské sféře se v 16. století začal vyhrocovat protiklad mezi absolutistickým státem s neomezenou mocí panovníka a stavovskými monarchiemi a státními útvary, ve kterých se na vládě podílely téţ svobodné stavy, tj. šlechta a měšťanstvo. Tento protiklad získal konkrétní podobu v úsilí španělských a rakouských Habsburků o získání nadvlády v evropské politice. Habsburská expanze, opírající se o jih Evropy, o nesmírné bohatství Španělska a jeho kolonií, byla úzce propojena s katolickou protireformací i se snahou o prosazení feudálního absolutismu. V severní, převáţně protestantské polovině Evropy se začaly objevovat raně kapitalistické tendence, zvláště v Anglii a Nizozemí. Politické a církevní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi byly částečně překonávány rostoucími obavami z habsburské převahy, jeţ se staly počátkem 17. století základnou široké, i kdyţ málo soudrţné protihabsburské fronty.11 Také v evropské kultuře docházelo k výrazným proměnám. V této době doznívají vlivy renesance a humanismu, velkého kulturního hnutí vzniklého v Itálii a inspirovaného původně 10
Polišenský, Josef: Komenský muž labyrintů a naděje, Praha: Academia 1996, str. 11 – 16, Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989, str. 4. 11 Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989, str. 4 – 5.
5
antickou vzdělaností, a jako nový umělecký směr nastupuje baroko. Přechod mezi starší renesanční a nově se rodící barokní kulturou, rozvinutou hlavně v katolických zemích, představuje tzv. manýrismus. V 17. století, zejména v západní Evropě, se objevují prvky myšlenkového směru osvícenství, který klade důraz na racionalismus, svobodu a úlohu postavení lidského rozumu a vědy. Komenský se, jak Benjamin Kuras píše, rodí do doznívající doby pozdní renesance, téţ kunsthistoriky nazývané manýrismus. Českému království vládne Rudolf II., jehoţ dvůr je plný alchymistů, mystiků a uměleckých sbírek. Rabín Jehuda Loew svou pedagogickou metodikou předjímá didaktiku Komenského. Tajuplnost vesmíru objevují astronomové Kepler a Brahe. Moderní medicínu svými anatomickými a fyziologickými poznatky zakládá Jesenius, který po bitvě na Bílé hoře skončí na popravišti. Evropská dramatická literatura stoupá na vrchol svého umění Shakespearem, Jonsonem, Dekkerem, Middletonem, Lope de Vegou a Tirsem de Molinou. V koncertních sálech evropské šlechty znějí madrigaly Monteverdiho, Banchieriho a Vecchiho. Na stěny zámků a paláců se zavěšují obrazy Caravaggiovy, El Grecovy, Rubensovy a Brueghelovy. Studenti filozofie čerpají z optimistických utopií inkvizicí mučeného Tommasa Campanelly a z názorů Francise Bacona, zastávajícího svobodu, v níţ můţe publikovat výzvy, ţe poznávání a interpretace faktů a zákonů se musí řídit zkoumáním, experimentováním a hmatatelnými důkazy, i kdyby odporovaly zavedeným doktrínám a autoritám. Architektuře vévodí Inigo Jones. To jsou Komenského současníci o generaci starší. Mezi jeho vrstevníky patří ku příkladu filozof René Descartes, s nímţ se setkal v zámečku u Leidenu. Dalším je Thomas Hobbes, objevující přírodní zákony, jenţ aplikuje na politiku a v evropské politice a diplomacii se tyčí impozantní postava kardinála Richelieua.12 Rovněţ evropská věda a vzdělanost procházejí sloţitým vývojem. Středověký světový názor, reprezentovaný scholastikou, se dostával do rozporů s rozvojem soudobého vědeckého poznání, např. objevy v astronomii nebo medicíně. Odporem proti aristotelismu a církevním dogmatům jsou motivovány pokusy o vytvoření nové vědy i systému vzdělání. Mnoţství nových poznatků a objevů, doprovázející prudký rozvoj věd, především přírodních, vede k označení Komenského doby jako éry vědecké revoluce.13 Zmíněné protikladné jevy, zejména sociálně-ekonomické, ideologické a mocenské, vyústily v řadu krizí, jejímţ výsledkem byla třicetiletá válka (1618 – 1648), revoluce v Nizozemí (1566 – 1609) a v Anglii (1640 – 1660). Tyto události zásadně ovlivnily nejen Komenského ţivot, ale i celý vývoj v českých zemích.14 12
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 42 – 44. Polišenský, Josef: Komenský muž labyrintů a naděje, Praha: Academia 1996, str. 11 – 16, Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989, str. 4 – 5. 14 Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989, str. 5. 13
6
2. 2 Česká reformace15 Česká reformace byla revolucí společenskou a ideově kulturní. Její význam byl mezinárodní, neboť se stala důleţitým článkem evropského a světového vývoje. Vývoj české reformace je určován čtyřmi zdroji. První pochází od samotného zakladatele, za kterého je povaţován Jan Viklef. Druhým je valdenství, třetím je mezinárodní chiliasmus a čtvrtým je středověký evangelismus.16 Jednotlivé uvedené faktory se odrazily ve vrcholných projevech první fázi revoluce, v díle Jana Husa, v ideologii táborských radikálů, v díle Petra Chelčického a v Táborské konfesi Mikuláše z Pelhřimova.17 Konfese18 vznikla v prostředí táborské církve. Samotný text je postaven na pojmu Boţí zákon, který je chápán jako závazná norma společenského ţivota. Díky vnímání Boţího zákona jako závazné normy byly poloţeny podmínky pro nápravu společenských a mezilidských vztahů. Její význam je dán dvěma faktory. První spočívá v zaznamenání propracovaného systému, kdy do jednoho celku byly seskupeny myšlenky Jana Viklefa a Jana Husa. Druhý význam spočívá v tom, ţe táborství přetvořilo valdenskou pacifistickou ideologii v revoluční program. Konfese je teologickým dílem, pojednávajícím převáţně o svátostech a věroučných otázkách.
15
„Česká reformace je českou ve smyslu „böhmisch“ proto, ţe vytvořila a prosadila určitý ideový systém na půdě českých zemí, který slouţil především k rozvoji společnosti uvnitř státu Koruny české, který však byl současně systémem univerzálního dosahu, sledoval cíle obecně lidské a vytvořil určitou myšlenkovou strukturu, která byla sice specificky ustrojena, avšak právě tímto specifickým ustrojením směřovala k nápravě lidské společnosti jako celku.“ Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 10. 16 „Středověký evangelismus spadá do doby 12. Století. Hlavními znaky bylo napodobení apoštolského stylu ţivota, potulné kazatelství, lidová vzájemná výuka, ţebravá chudoba, bratrství ve slovu a skutku, důraz na činnost nekněţí, víra v působnost Ducha svatého obsaţeného ve výpovědích evangelií. Hnutí vyvolalo odpor, církev je buď likvidovala inkvizicí nebo se snaţila vstřebat je do sebe, čímţ je také zneškodňovala. Představitel středověkého evangelismu bylo valdenství, na kterém můţeme sledovat obojí proces, jak likvidaci tak i vstřebávání.“ Molnár, Amadeo: Pohyb teologického myšlení, Praha: Kalich 1982, str. 137. 17 „Pocházel z Pelhřimova, kde v roce 1395 nebo 1399 přijal nejnizší svěcení. Jeho otec Petr býval jiţ nejspíše zván Biskup. Na praţské univerzitě dosáhl hodnosti bakaláře svobodných umění. V roce 1411 byl z prvních členů koleje královny Hedvigy, kterou se podařilo Husovi zřídit a správou přičlenit k Betlémské kapli. V roce 1415 dosáhl Mikuláš kněţského svěcení a fary v Kondraci pod Blaníkem na statcích Janka z Chotěmic. Počátkem září 1420 byl zvolen starším táborských kněţí. Jako mluvčí táborských kněţí vystupoval na hádáních s představiteli praţskými, ale i v tříbivých sporech ve vlastní straně. V polovině dvacátých let Biskupec obsáhlý Výklad na Zjevení Janovo. Největšího ohlasu došla jeho obhajoba zásad, k nimţ se táborské bratrstvo porbojovalo v zápase proti všem, na památné půdě Karolina 1431. Roku 1436 nepodepsali táboři smlouvu husitů s koncilem, jihlavská kompaktáta, ale zvláštní dohodu s králem Zikmundem dosáhli přece toho, ţe jejich kněţí v čele s Biskupcem směli pokračovat ve své činnosti aţ do rozhodčího výroku čtyř praţských mistrů. Počátkem čtyřicátých let zesiluje tlak sjednocovací politiky lipanského vítěze Ptáčka z Pirkštejna i církevní tlak Rokycanův. Na vleklých jednáních došlo k poslednímu souboji Tábora s Prahou. Vyvrcholil 1443 v Kutné Hoře a rok nato v Praze. 1. září 1452 pak Mikuláš kapituloval před Jiříkem z Poděbrad a byl odveden do vazby, o rok později byl pak převezen na Poděbrady.“ Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana Táborů, Praha: Nakladatelství Československé Akademie věd 1972, str. 51 – 54. 18 „Podle A. Molnára byla Konfese nejprve přeloţena do provensálštiny valdenskými v piemontských Alpách, později v průběhu německé reformace vydána německými luterány v Basileji a ještě o několik desetiletí později v průběhu nizozemské revoluce nizozemskými kalvinisty v Holandsku. Je charakteristické, ţe Češi se k ní v tehdejší době raději nehlásili a vydávají novočeský překlad […] teprve v roce 1972.“ Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 62.
7
Prioritním záměrem díla je kritika křesťanského chápání svátostí a věrouky, kdy církev pomocí nich touţí upevnit svoje postavení a získat materiální zisk a mocenský prospěch, čehoţ dosahuje na úkor věřících. Mikuláš z Pelhřimova na tento systém upozorňuje a apeluje k boji duchovnímu, na jehoţ konci bude sociální a duchovní emancipace člověka.19 Hlavním znakem české reformace je teosofie, vycházející z principu Boţího zákona, na základě kterého se vytváří určitá antropologie inklinující aţ k sociální teorii. Teosofie je postavena na koncepci vztahu člověka a Boha, jako je tomu například u Jana Viklefa, který ve svém díle propojuje filozofii a teologii. Jeho následovník Jan Hus tento metafyzický záběr zredukoval na prostor filozofie člověka a na Viklefa odkazuje ve svém díle O církvi (De ecclesia).20 První část tohoto díla pojednává o výkladu církve jako souhrnu lidí předurčených ke spasení v protikladu proti institučnímu charakteru církve papeţské, představitelky feudálního uspořádání společnosti. Tématem druhé části je otázka autority jak duchovní, tak společenské, v Husově terminologii otázka poslušnosti, jejích mezí a etické závaznosti. Návaznost na Viklefa se projevuje v převzetí jeho myšlenek a to tak, ţe z nich udělal nástroj konkrétního boje, protoţe je aplikoval na situaci v soudobých Čechách ve vztahu k celkové situaci evropského křesťanstva.21 Dalším propagátorem teosofie se stal táborský radikalismus, který jako první vytvořil koncepci společenské revoluce „jakobínského“ typu v Evropě, a Petr Chelčický jako duchovní otec Jednoty bratrské, který vytvořil první kritickou sociologii feudalismu a společenské moci.22 Uznávaný badatel a filozof Robert Kalivoda rozlišuje dobu po dovršení reformního kvasu na tři vývojové etapy. První zahrnuje léta 1450 – 1520, druhá etapa je v rozmezí let 1520 – 1550 a třetí etapa spadá do let 1550 – 1620, kdy nejdůleţitějším výsledkem všech snah je vznik České konfese23, která má čistě ekumenického raţení. Dílo představuje definitivní rozchod s římskou církví. Je vyjádřením překonání kompaktátního utrakvismu a představuje harmonickou koexistenci melanchtonského novoutrakvismu a Jednoty bratské. Konkrétní podobu Konfese získává díky Rudolfově Majestátu z roku 1609. Znamená skutečné překonání kompaktát. Podstata tohoto dokumentu spočívá v dovršení smyslu náboţenské tolerance pro „třetí víru“, neboli svobodné vyznání pro novoutrakvisty, pro luterány „augsburského raţení“ a pro Jednotu bratrskou. Výsledkem jsou nově přetvořená kompaktáta, která završují vývoj náboţenské tolerance, který započal existencí jiţ prvních kompaktát.24
19
Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana Táborů, Praha: Nakladatelství Československé Akademie věd 1972, str. 35 37. 20 Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 11. 21 Mistr Jan Hus: O Církvi, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1965, str. 13 – 15. 22 Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 11 – 12. 23 Tamtéţ, str. 11 - 14. 24 Tamtéţ, str. 13 – 28, 192 – 195.
8
2. 3 Husitství, husitská revoluce Husitství a husitská revoluce stojí na počátku české reformace, která se uzavírá činností pobělohorských exulantů, především pak prostřednictvím díla Jana Amose Komenského. Husitství je moţné chápat různými způsoby. Tato magisterská diplomová práce jej pojímá jako součást české reformace, přičemţ českou reformace popisuje jako organický celek. Samotné počátky husitství řadí tato práce ještě před vystoupení Jana Husa, kdy se začínaly ozývat první hlasy nespokojenosti vůči církevním praktikám. Průběh husitské revoluce se nikterak od revolucí v Německu nebo v Anglii neliší. Jejími obecnými znaky je začátek ve formě selsko-plebejské frakce, mocensko-politická poráţka a posledním znakem jsou stopy dědictví, které po sobě revoluce zanechává.25 Za počátek revoluce je běţně označována smrt Jana Husa. Po tomto aktu se začíná šířit vlna nepokojů, církevní instituce se izolují, česká šlechta se organizuje k veřejnému protestu a na venkově vzniká radikální kacířské hnutí. Objevují se první útoky na církevní majetek. Králův postoj je ze začátku benevolentní, ovšem jen do okamţiku, kdy je na něho snesena kritika od jeho bratra Zikmunda. Václav IV. tedy zakročuje, ale neţ stačí podniknout předpokládané kroky, umírá na mrtvici. Po králově smrti nastává relativní jednota národa, která však nemá dlouhého trvání. Důkazem je vytvoření radikální frakce, která přejímá myšlenky revolučního chiliasmu. Své centrum nachází v nově zaloţené táborské komunitě, kde se vedení, především ve sféře vojenské, ujímá Jan Ţiţka, vojenský velitel táborské lidové armády.26 Konec revoluce znamená prosazení postavení měšťanstva na českém zemském sněmu. Díky posílení tohoto vlivu se měšťanstvo stalo součástí nového politického systému a mohlo se podílet na volbě husitského krále českého původu. Mezníkem ve vývoji je prosazení moci Jiřím z Poděbrad, který se stal českým králem. Na principu „dvojí víry“ a na tolerančním patentu kompaktát staví vnitřní a zahraniční politiku. „Třetí víru“ důsledně a tvrdě pronásleduje. K jejímu obecnému uznání dochází aţ v epoše České konfese. Papeţ nad nově zvoleným králem vyhlašuje klatbu, nad Čechami vyhlašuje kříţovou výpravu a ruší kompaktáta. Jejich obsah měl univerzalistický smysl a byl zaměřen na otázku přijímání, ať uţ pod obojím či pod jedním. Podle husitů směli pod obojím přijímat i římští katolíci, protoţe jedno nevylučuje druhé. Přijímání je potřebné ke spáse, tato formulace platí pro oba typy přijímání. Oba způsoby jsou si rovny, díky tomu přinášela kompaktáta náboţenskou toleranci.27 Země byla po vyhlášení klatby označena za kacířskou, Jiří z Poděbrad kříţovou výpravu odvrací a kompaktáta se stávají základním pilířem zemského zákona. Po několika letech vedeného boje 25
Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 191 – 192. Tamtéţ, str. 191 – 192. 27 Tamtéţ, str. 19 – 21. 26
9
dospívá Jiří z Poděbrad k názoru, ţe záchranou je přejití na katolickou stranu, protoţe jen díky tomuto kroku bude schopen ochránit většinu národa, který přijal husitství. Jeho předpoklad se později ukázal jako nesprávný. Za Jagelonců byl v Čechách relativní klid, změna nastala za vlády Habsburků, kteří se soustředili pouze na rekatolizaci českých zemích, coţ explicitně platí o habsburských panovnících. Situace se vyostřila Tridentským koncilem a zahájením katolické protiofenzívy. 2. 4 Jednota bratrská Počátky Jednoty bratrské je moţné vztáhnout k postavě Řehoře,28 jehoţ činnost byla ovlivněna Janem Rokycanou a Petrem Chelčickým. Ve své původní podobě se tedy jednalo o seskupení přívrţenců, kteří byli nadšenými posluchači Jana Rokycany. Pod jeho kazatelnou se shromaţďovali posluchači, ať uţ z řad prostých lidí, z řad studentů anebo zemanů. Řehořova odhodlanost, pramenící z nadšení z Rokycanových slov lákala více a více přívrţenců, kteří touţili vytvořit nové společenství, které by vycházelo z husitských zásad. Duchovním vůdcem se stal nejprve Jan Rokycana, ke kterému se všichni neustále obraceli, později byl vystřídán Petrem Chelčickým, který zdůrazňoval husitský důraz na bibli. Písmo se stalo jedinou normou ţivota a víry. Chelčického pojetí a důsledné dodrţování Písma se stalo pro Řehoře a další stoupence inspirací. V Chelčickém viděli věrného tlumočníka Boţího zákona a jeho názory se promítly do jejich vlastní doktríny – touha po nápravě husitské církve, Písmo jako jediný zdroj poznání, odevzdanost vůči Bohu, křesťanský způsob ţivota.29 Aţ teprve Řehořova iniciativa ustanovila vznik samotné Jednoty. Chodil od místa k místu, oslovoval lidi kolem sebe a získával si více a více přívrţenců, kteří si jako své útočiště našli panství v Kunvaldu, poblíţ Ţamberka, kde se usadili a zaloţili své bratrské společenství. V takto vytvořeném společenství se prolínaly skupiny různého typu, proto bylo nutné poloţit základnu, kterou by se všichni řídili. Tou se stalo Písmo svaté. Mimo to bylo rovněţ podstatné ustanovit vlastní kněţstvo, k čemuţ došlo v roce 1467. Následkem toho bylo odtrhnutí se od římské církve. Existence takového společenství nezůstala dlouho utajena a brzy se začaly rýsovat první konflikty. Jako byla například politika krále Jiřího z Poděbrad, který se ostře stavil proti jejímu fungování. Jednota během svého působení prošla řadou změn, které se v ní projevily, mimo fakt, ţe se musela vypořádat s vnějšími okolnostmi. Mezi ně patřilo řešení otázky plynoucí z její pozice vůči světské moci. Po několika desítkách let hledání dospěla Jednota k závěru, ţe není nemoţné, aby
28
„Hospodářský správce praţského husitského kláštera Na Slovanech, pravděpodobně syn sestry Rokycanovy a otce zemana.“ Říčan, Rudolf, Jednota bratrská 1457 – 1957: Sborník k pětistému zaloţení výročí zaloţení, Praha: Kalich 1956, str. 16. 29 Tamtéţ, str. 13 – 24.
10
věřící křesťan setrval na své cestě ke spasení, i kdyţ na sebe vezme povinnosti, které s sebou nese účast na správě veřejných věcí.30 K popsání vývoje Jednoty bratrské nejlépe poslouţí vyjmenování jejich hlavních představitelů. Prvním byl Řehoř, dalším byl bratr Lukáš, Jan Augusta a v neposlední řadě také Jan Blahoslav. Za doby bratra Lukáše došlo k reformě Jednoty. Lukáš se zaslouţil o otevření se Jednoty, o prosazování ideálu bratrského vzdělávaní, o vybudování bohosloví Jednoty na základě rozlišení věcí podstatných, sluţebných a případných. Nově promyslel ústavu Jednoty a její kněţský řád. Byly vypracovány pokyny pro jednotlivé stavy a povolání, pro ţivot v domácnosti, pro poměr hospodáře k čeledi, manţela k manţelce, rodičů k dětem, pro děti, mládeţ, vdovy, řády střídmosti, v pokrmech a v oděvu, pokyny pro řemesla, zvláště pro kupectví, pro vandrovní tovaryše postavené pod dozor jednoho z Bratří soudců. Jednota pod jeho vedením vnitřně rostla, přesto na sebe strhávala pozornost katolické šlechty a kněţstva, který přerostl v roce 1503 v mandát, který Bratry označoval za škůdce země. Šest z Bratrů bylo upáleno, avšak zbylá část byla díky vlivu Viléma z Pernštejna uchráněna. Situace se však i nadále přiostřovala. Protibratrské mandáty vyvrcholily mandátem Svatojakubským, vydaným v srpnu 1508. Činnost Jednoty byla zastavena a její aktivity měly být převedeny na církev státem uznanou. Během této doby Lukáš usilovně pracoval na upevnění principů Jednoty a na vybudování její sounáleţitosti s obecnou církví římskokatolickou. Vývoj Jednoty byl rovněţ ovlivněn jejími styky se světovou reformací, především s Martinem Lutherem, kdy Jednota byla postavena před otázku, jak se k probíhající situaci vyjádřit a postavit. Mezi Jednotou a Lutherem došlo k řadě disputací, které byly přerušeny probíhající situací. Závěr byl takový, ţe Luther poţadoval přeformulování několika otázek, mezi nimiţ byl poţadavek na vyšší vzdělání bohoslovců, změna v pojetí jejich chápání křtu a zpřesnění jejich učení, na coţ Jednota odmítla přistoupit. 31 Mimo Luthera byla Jednota oslovena i ideály Zwingliho. Lukáš v tomto případě hájil stanovisko Jednoty. Kritizoval Zwingliho učení za jeho jednoznačný důraz na spasení z milosti a s nevýstiţným učením o svátosti stolu Páně. Tato výtka se týkala rovněţ i Luthera, který v případě druhého bodu zastával názor přílišného důrazu na hmotu, Zwingli dle názoru Jednoty vyzdvihoval pouhé znamení. Další vývoj Jednoty byl určován postavou Jana Augusty. Jeho cílem bylo spojení s českým pokrokovým utrakvismem a vytvoření skutečné reformované církeve. Jeho úsilí navazovalo na opětovně navázané styky se zahraničím. Mimo jiné musel Augusta čelit polemickému napětí
30
Říčan, Rudolf, Jednota bratrská 1457 – 1957: Sborník k pětistému zaloţení výročí zaloţení, Praha: Kalich 1956, str. 13 – 24. 31 Tamtéţ, str. 26 – 45.
11
s novoutrakvistami. Zklamal se v očekávání, ţe ve spojení dojde k vytvoření nové církve, samotní novoutrakvisté v jeho úsilí spatřovali spíše vlastní propagaci neţ nějaký vyšší cíl, coţ se odrazilo i v průběhu polemik, které probíhaly se značnou ostrostí, konanou z obou stran. Kromě spojení s novoutrakvisty chtěl do Jednoty zasadit principy luteránské a kalvínské. Sympatie s kalvinisty měly své vnitřní důvody. Oba tyto proudy kladly důraz na dodrţování Písma, na řád, kázeň a soustavnou péči o sborový ţivot. Odlišnost však spočívala v intenzitě svého prosazení, Jednota svou podstatou byla spíše tichým a nenápadným hnutím, přesto však se vliv kalvinismu v Jednotě udrţel. V otázce vyššího vzdělání neudělala Jednota krok kupředu, neboť Augusta byl odpůrcem této snahy. Po poráţce prvního protihabsburského povstání byl zajat a uvězněn na Křivoklátě.32 S oslabením Augustova vlivu se v Jednotě začíná prosazovat smysl pro humanistický přístup ke vzdělání, jehoţ zastáncem a propagátorem byl Jan Blahoslav. Období humanismu a renesance bylo érou, jejímţ cílem bylo osvobození člověka z duchovní tyranie a přesvědčení lidstva, ţe víra a duchovní přesvědčení mohou vést k pochopení nejhlubších pravd lidského ţivota Jan Blahoslav je povaţován za předchůdce J. A. Komenského. Jeho největším počinem je překlad Nového zákona z řečtiny, který se stal součástí Bible kralické, dále pak uspořádání Bratrského archívu a sepsání řady knih, např. Gramatika česká nebo Filipika proti misomusům. Bible kralická je společným dílem bratrských překladatelů, kterým Jednota umoţnila filologické a teologické vzdělání na univerzitách ve Wittenbergu, Královci, Basileji, Ţenevě a Heidelberku. Ti pro překlad Starého zákona vyuţili soudobých vydání biblických textů pořízených na základě latinského (Vulgata), řeckého (Septuaginta) i hebrejského znění (přihlíţeli i k aramejskému originálu), výsledků biblické exegeze evropských humanistů i domácí textové tradice, v jejíţ vývojové linii dále pokračovali.33 Zmíněné odstavce měly prokázat dvě věci. Nejprve měly ve stručné podobě nastínit podobu doby husitské a pobělohorské neboli charakterizovat dobu, do které se Jan Amos Komenský narodil. A druhým cílem bylo ukázání vzájemných souvislostí mezi dvěma epochami a popsat konkrétní prvky, které Komenského ovlivnily a které si z éry husitství vzal. Mezi tyto prvky patří chiliastický koncept člověka, který se v Komenského pojetí stává procesem sebezdokonalování, sebevýchovy, sebetvoření, sebeovládání a samosprávy člověka a lidského pokolení, přičemţ oběť Kristova je chápána jako akt, který má člověka osvobodit od smrtelného hříchu a vrátit mu tak jeho svobodnou vůli. Komenského chiliasmus je v zásadě antiutopický. Není to fatalisticky chápaný zásah boţí,
32
Říčan, Rudolf, Jednota bratrská 1457 – 1957: Sborník k pětistému zaloţení výročí zaloţení, Praha: Kalich 1956, str. 26 – 45. 33 Tamtéţ, str. 268,< http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/> (25. 4. 2010).
12
nýbrţ vzdělávací a výchovná síla bohočlověka, pomocí které má být nastolen chiliastický stav. Komenského cílem bylo vytvoření teleologie člověka směřujícího ke svému štěstí, harmonii a důstojnosti. Díky tomu vzniká otázka člověka chtějícího své vlastní zdokonalení.34 2. 5 Život Jana Amose Komenského Jan Amos Komenský, teolog, spisovatel, filozof, se narodil 28. března 1592. Komenský sám prohlašoval, ţe se narodil v Nivnici na panství ostroţském v rodině, která zastávala ve vesnici Komňa rychtářský úřad. Pokud bychom tuto hypotézu přijali, došli bychom dále k závěru, ţe Komenský strávil svoje dětství v Brodě a ke Komni se vrátil, kdyţ si vybíral své nové spisovatelské příjmení. Komenského by bylo moţné na základě této stanovené hypotézy spojit ke třem místům současně. Mimo ně byla jeho dalším útočištěm jihovýchodní Morava, kde strávil svá nejtěţší léta, střední Morava, kde proţil dobu svých studií.35 Všechny hlavní větve, která má mít, vyhání strom ze svého kmene hned v prvních letech, takţe později není třeba nic jiného, neţ aby rostly. S člověkem je tomu zrovna tak: na začátku záleţí všecko. Takový význam má dětství. O smysluplnosti či prázdnotě ţivota se rozhoduje na počátku.36
Jeho rodiče zemřeli pravděpodobně na morovou epidemii roku 1604. Jeho dědictví, jak to uvádí Polišenský, bylo zničeno nájezdy bočkajovců.37 O době, která po těchto nájezdech následovala, příliš mnoho nevíme. Od chlapectví jsem znal Drabíka, svého spoluţáka v bratrské škole ve Stráţnici, kde jsem po smrti svých rodičů pobyl půldruhého roku v roce 1604 a 1605 u sestry svého otce, i kdyţ byl o pět let starší neţ já. Dobře si pamatuji jeho otce, který býval v onom městě váţeným občanem hodnosti konšelské.38
Změna nastává rokem 1608, kdy Jan Amos Komenský nastupuje co by ţák do bratrské školy v Přerově, kde získává vyšší vzdělání. Cílem této školy bylo vychovat duchovenský dorost jednoty, k čemuţ nemohlo dojít bez náleţité finanční podpory. Tu v tomto případě představovala přerovská vrchnost, konkrétněji Karel st. ze Ţerotína – hlava zemské strany ve stavovské obci, který se později stal patronem a podporovatelem Komenského.39 Nejjasnějšímu a vskutku urozenému pánu, panu Karlovi staršímu ze Ţerotína atd., zemskému hejtmanu moravskému, pánu svému nejmilostvějšímu.40 34
Kalivoda, Robert, Husitská epocha a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 201 – 263. Polišenský Josef a Pařízek Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 9. 36 Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 27. 37 Bočkajovci – název získali podle náčelníka protihabsburského povstání uherských hajduků, Bocskaie. Ten vyzýval moravské nekatolické stavy, aby se k němu připojily. Forma jeho přesvědčování znamenala pálení, loupení, zabíjení poddaných, odvlékání do zajetí a do otroctví. Polišenský Josef a Pařízek Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 9. 38 Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 35. 39 Polišenský Josef a Pařízek Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 10 – 11. 40 Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 57. 35
13
Vysokoškolská studia strávil na kalvínsky orientované vysoké škole v Hebronu, kde se začínají projevovat první Komenského snahy o literární činnost. Jeho prvotinou byly latinské básně, včetně školních úkolů a jejich obsah byl ryze teologický. Po Hebronu pobyl krátce na univerzitě v Heidelbergu:41 „Sídlo mých studií bylo pevně stanoveno po dva roky v Herbornu (1611 a 1612), potom v letech 1613 a 1614 v Heidelberku […].“42 V letech 1614 – 1618 zastával funkci rektora přerovské školy: Kdyţ jsem se roku 1614 vrátil na Moravu a stal se představeným školy v Přerově, začal jsem usilovat o příjemnější metodu vzdělávání dětí a sepsal jsem Pravidla snadnější mluvnice, která byla později roku 1616 vytištěna v Praze.43
V období mezi léty 1618 – 1621 vedl bratrskou školu a stál v čele bratrského sboru ve Fulneku: Roku 1618 jsem byl zavolán k pastýřské sluţbě do církve fulnecké a byla mi svěřena péče o školu, kterou tam nedávno zřídili. Začal jsem uvaţovat i o jiných věcech sem směřujících a poznamenávat je na lístky, které však po třech letech vzaly za své i s celou mojí knihovnou, kdyţ naše městečko obsadili Španělé.44
Pozice Komenského ve Fulneku byla jasná. Patřil ke skupině mladých duchovních jednoty, kteří navrhovali, aby se jednota spojila s novoutrakvisty. Tato jeho snaha se mimo jiné odrazila i v jeho díle Retuňk proti Antikristovi a Listové do nebe, vydané v roce 1619.45 Stav se (roku 1616) pastýřem církve, byl jsem nucen zabývat se spornými otázkami a případy svědomí, napsal jsem kníţku Listové do nebe atd., to jest Ţaloby utlačovaných chudých do nebe atd., vytištěnou v Olomouci roku 1617. Kdyţ jsem pozoroval, ţe se sbírají mračna pronásledování – dříve se totiţ zablýskne, neţ uhodí -, napsal jsem Retuňk proti Antikristu a svodům jeho, dílo značně rozáhlé, tiskem sice neuveřejněné – protoţe je představení kritizovali, různě o něm uvaţovali, tisk odkládali […].46
Stranou Komenský nezůstal ani v otázkách politických. Jeho zájem se soustřeďoval i na situaci v Evropě. Evropa 16. a 17. století se vyznačovala sloţitým vývojem – nerovnoměrnost přechodu feudalismu ke kapitalismu, změny ve vědě, ideologii, kultuře, humanismus a renesance. Renesance a humanismus pro Komenského znamenaly návrat k původním pramenům antické kultury a péči o střední latinské školství, jemuţ se věnovali univerzitní mistři z artistické fakulty praţské kališnické univerzity, která soupeřila s katolickou akademií klementinskou. Velkým významem bylo však renesanční pojetí historie, které periodizuje vývoj lidstva na období světla a tmy, tj. vzestupu a 41
Čapková, Dagmar Myšlenka lidské aktivity v Komenského pojetí dějin, Praha: Academia Praha 1983, str. 11 - 25. Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 41. 43 Tamtéţ, str. 53. 44 Tamtéţ, str., 54. 45 Čapková, Dagmar Myšlenka lidské aktivity v Komenského pojetí dějin, Praha: Academia Praha 1983, str. 11 – 25. 46 Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 53 – 54. 42
14
úpadku. Jeho cílem bylo navázání styků s jinými zeměmi, jako bylo na příklad Polsko, Švédsko, Uhry, Německo, a vytvoření kulturně politického sjednocení sil reformační Evropy proti rakouskošpanělské habsburské koalici.47 Druhou oblastí zájmu se pak u Komenského stalo hledání příčin veškerého dění, včetně jejich důsledků, jenţ z toho plynuly. Toto hledání znamenalo propojení s filozofickými úvahami, opírající se o prvky aristotelismu. V otázce zkoumání přírody vycházel Komenský z rozvíjejícího se porozumění pro souvislost skutečnosti.48 Kromě situace v zahraničí, upínal také svou pozornost na záleţitosti domácí politiky. Kdyţ česká města přestala být od roku 1547 politickým činitelem, přestala se sociální základna stavovského povstání rozšiřovat. Proto z politických důvodů čeští stavové uznali za svého krále falckého Fridricha V. Komenský se pravděpodobně v zimě 1619/1620 zúčastnil vítání nového krále a jeho královy při jejich cestě po Moravě. Aţ do své smrti zůstal věrným stoupencem českého povstání a ctitelem Fridricha Falckého a Alţběty Stuartovny. Jejich synovi Rupertovi věnoval dokonce svůj spis Jedno potřebné (Unum necessarium). Roky 1622 – 1627 byly u Komenského dobou nejtěţších zkoušek – pronásledování nekatolíků po poráţce na Bílé hoře a ţivot jako psance ve vlastní zemi. Útočiště nachází na brandýsském panství Karla staršího ze Ţerotína, kde píše jedno ze svých největších děl Labyrint světa a ráj srdce. V roce 1622 umírá v Přerově Komenskému manţelka a obě děti. A následujícího roku mu ve Fulneku shořela knihovna. 3. září 1624 se Komenský ţení podruhé a to s dcerou seniora Jednoty bratrské, Jana Cyrilla, Dorotkou. V roce 1628 odchází do Lešna, kde pracuje na svých pedagogických a pansofických dílech. Kdyţ císař Ferdinand, toho jména druhý, vypověděl kazatele evangelických církví z celých Čech a Moravy (zároveň se všemi, kteří nechtěli změniti náboţenství, nevyjímaje ani šlechtu), tu vystěhovali jsme se r. 1628 do sousedním krajů Německa, z velké části také do Polska a Uher, já s mnoha jinými jsem byl zanesen do Lešna v Polsku a dal jsem se přidrţeti ke školským pracím. Poněvadţ jsem se jimi nezabýval jen povrchně, počal jsem (lépe neţ kdy před tím) uvědomovati si vady i nedostatky obvyklé školské methody a počal jsem přemýšleti o jejich nápravě tak, ţe leckterá dobrá pozorování začínala srůstati v soustavu umění didaktického.49
Komenskému bylo v Lešně svěřeno hned několik úkolů. První byly učitelské povahy, jak o nich vypovídá předchozí odstavec. Komenský tedy pokračuje v psaní své Didaktiky, kterou dokončil v roce 1632. O rok dříve dopsal předmluvu ke knize Dveře jazyků otevřené, která se na základě svého 47
Čapková, Dagmar, Myšlenka lidské aktivity v Komenského pojetí dějin, Praha: Academia Praha 1983, str. 11, 14, 22, 25. 48 Tamtéţ, str. 19. 49 J. A. Komenský, J. A. Komenského vlastní životopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900, str. 19.
15
jazykového učení stala pedagogickou pomůckou při výuce. [...] kníţka byla nazvána BRANA JAZYKŮ OTEVŘENA, čili SEMETIŠTĚ atd. A tak vyšla v Lešně, za nedlouho také (s německým a polským překladem) v Gdansku, v Lipsku však vyšla s připojením (od učitelů) novým přívlastkem ZLATA.50
Pro lešenské gymnázium sepsal Komenský i divadelní hry – Diogenes
cynicus (1638) a
Abrahamus patriarcha (1639). Mimo jiţ uvedené tituly pracoval Komenský rovněţ na překladu České didaktiky (Didactica magna) do latiny: Já však (kdyţ jsem jiţ počal býti takto na světlo vlečen) uznal jsem za vhodno přeloţiti svou Didaktiku z mateřštiny do latiny a také jsem ji přeloţil.51
Kvůli svým pansofickým myšlenkám se dostává do sporu s konzervativními zástupci. Je obviněn ze zatemňování křesťanské moudrosti pohanským věděním a z toho, ţe kazí lešenskou mládeţ, kterou vyučoval na gymnáziu. Dalším jeho působištěm bylo Švédsko: „kdyţ jsem všechno rozváţil, rozhodnuto jíti do Švédska“52 a Anglie. Komenského úkolem ve Švédsku byla reforma školství, k čemuţ mu měly napomáhat učebnice, které pro tyto účely sepsal. Konkrétním příkladem je spis Nejnovější metoda jazyků (Methodus linguarum novissima). Do Anglie se Komenský dostává na pozvání anglického revolučního parlamentu a v roce 1642 vstupuje do sluţeb rodiny de Geerů, kteří se aţ do jeho smrti stávají jeho mecenáši. Kristus naše světlo! Ochránce! Předešlého měsíce jsem Ti psal na radu přátel: nyní mne ke psaní vyzývá Tvůj list, jímţ mi sám od sebe štědře nabízíš svou přízeň a poctíváš mne pozváním, aby se jí chopil […].53
Nejcennějším výsledkem jejich vzájemného vztahu byl rozsáhlý spis Nejnovější metoda jazyků z roku 1649. Toto dílo je řazeno k těm nejvýznamnějším z oblasti jazykovědy a metodiky vyučování jazyků. Nesluší pominouti mlčením, ţe angličtí přátelé při loučení mě slavnostně prosili o tři věci (a nyní opravdu ţelím, ţe jich později nebylo dbáno): 1. abych se nedal ţádnými vedlejšími pracemi odtrhovati od vševědného cíle. 2. Abych se nezdrţoval čtením autorů, ale abych hleděl pátrati po podstatě věcí, to prý jest to, čeho se ode mne očekává, nový, pevný, na věky nepohnutelný rozbor věcí, ne však nějaké kompilace, byť i nejhonosněji slepené. 3. Abych sám jediný s pomocí boţí pokračoval a ţádných pomocníků ani nehledal ani nepřipouštěl před návratem do Anglie (naděje na návrat povaţovali za jistou).54
50
Komenský, Jan Amos, J. A. Komenského vlastní životopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900, str. 21. 51 Tamtéţ, str. 23. 52 Tamtéţ, str. 40. 53 Komenský, Jan Amos, O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 139. 54 Komenský, Jan Amos, J. A. Komenského vlastní životopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900, str. 42.
16
Výsledkem Komenského pobytu v Anglii byl List o Anglii z října roku 1642, ve kterém líčí své první dojmy z příjezdu do Londýna, a List z Anglie z června 1642, kde shrnuje výsledky svých jednání s Hartlibem a členy jeho kruhu. Hartlib a jeho členové byli skupina anglických politiků a vzdělanců, kteří kritizovali současnou politickou situaci, především přičinění Jakuba I. k pádu Fridricha Falckého jako českého krále. Komenský se snaţil spolu s ostatními členy Hartlibovy skupiny vytvořit výchovný program, který však nebyl nikdy uskutečněn. Komenského postoj vůči Anglii byl ambivalentního charakteru. Sympatizoval s umírněnými puritány, ale také se švagrem „zimního krále“ Fridricha Falckého a bratrem „zimní královny“, sídlícím v Haagu. Anglie do jisté míry Komenskému otevřela oči. Uvědomil si politický význam svých pedagogických a pansofických snah. V srpnu roku 1648 se Komenský vrátil zpět do Lešna, kde mu brzy po jeho návratu zemřela manţelka: „[...] vrátil jsem se do Lešna, a tam za několik dní jsem pohřbil milovanou manţelku (dlouhotrvající nemocí skosenou a spěchající k otcovským hrobům) [...].“55 Zde se rovněţ potřetí oţenil. Během tohoto druhého pobytu Komenský připravoval Obecnou poradu o nápravě věcí lidských. Rok 1648, přesněji 24. 10. 1648, definitivně zmařil jeho naděje na zlepšení politické situace. Tuto svou beznaděj Komenský pak vyjadřuje ve svém díle Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Od roku 1650 do roku 1654 strávil Komenský střídáním svého působiště. Nejprve pobyl v Blatném Potoku, kde vyučoval na škole. Jeho cílem zde bylo vybudovat a aplikovat jeho metodu výuky neboli proměnit „školskou robotu v hru a potěšení“. Celá má methoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení, tomu zde nechce nikdo rozuměti. S mládeţí se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou, učitelé zakládají svou váţnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i ranách, a chtějí raději býti obáváni neţ milováni. Tolikrát jsem veřejně i soukromě vytkl, ţe to není cesta správná, vţdycky marně. Také jsem radil hned od začátku, aby byly zavedeny nějaké divadelní hry, maje jistou zkušenost, ţe není účinějšího prostředku k vypuzení duševní malátnosti a k vzbuzení čilosti.56
Jeho plány se zde však nesetkaly s příliš radostnou odezvou, proto odešel do Sečovce, Prešova, Levoču, Pováţí a do Slezska. Aţ se pak v létě 1654 opět vrací do Lešna. Během svého třetího pobytu zde dokončuje Komenský Obecnou poradu o nápravě věcí lidských a pracuje na učebnici Svět v obrazech. Obtíţe se však Komenskému nevyhýbají ani zde. Habsburský vliv neustále sílil, přestoţe on sám nepolevoval ve svém úsilí vytvořit proti Habsburkům velkou a silnou koalici. 55
Komenský, Jan Amos, J. A. Komenského vlastní životopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900, str. 91. 56 Tamtéţ, str. 106.
17
Zbytek svého ţivota Komenský strávil v Amsterdamu, kam se uchýlil po poţáru, který Lešno postihl: „[...] zamýšlím do Holandska, abych dokončil dílo dávno započaté.“57 Nizozemí mu bylo největším vzorem, kterému se touţil přiblíţit. Nizozemský typ civilizace mu byl po stránce náboţenské, politické a ideologickým velmi blízký. Na něj odkazoval a z něj čerpal podněty a názory ku příkladu na historii, kterou spojoval s geografií. Velkou váhu pro něj měla práce nizozemského vědce Hugona Grotia, kdy Komenský z jeho spisu De imperio summarum potestatum circa sacra, mravní a právní pojetí historie, často cituje. V Nizozemí mimo jiné Komenský koncipoval svoje pedagogické spisy, vydával polemiky proti sociniánům a kde pracoval na dokončení své Obecné porady. Jan Amos Komenský umírá 15. listopadu 1670 v Naardenu, nedaleko Amsterdamu.58 2. 6 Otázka Komenského „moravanství“ a pojetí národa O sobě tvrditi smím, ţe lituji a litovati budu vlasti své přemilé, bych pak tisíc mil odtud byl a v nebezpečenství jejím ţádného nebezpečenství neměl. Aniţ mne namluvíš, abych za pověru měl tu částku země, kde zrozen a vychován jsem, známé, přátely a příbuzné mám, nad jiné milovati. Nepřejiť ţádné krajině, by ona z druhé strany světa byla (Bůhť mi svědek jest), nic podobného. Ale poněvadţ mi to, co se tam děje, v očích není a jsou neznámí moji, co div, ţe se pro ně tak netroudím?59 Dedikací. Milé matce mé Vlasti, zemi Moravské jeden z věrných synů jejich- - - Jan Amos Segeš Nivnický, po otci zvaný Komenský - - Navracení k minulosti boţí a dřevnímu květu i prospěchu v moudrosti etc. Srdečně vinšuje […].60
Komenského pojetí národa vychází z jeho vlastních proţitků. Toto tragické vědomí ztráty vlasti jej doprovázelo po celý svůj ţivot. I kdyţ se stal jednou z nejvýznamnějších postav evropských dějin, moravské zemi, českému národu a jazyku zůstal věrný. Jeho příslušnost nebyla povahy pasivní, nýbrţ aktivní, coţ se odráţelo v jeho dílech zaměřených na danou tématiku. Komenský svými pracemi sledoval cíle všelidské, náboţenské a vědecké, ale národ potaţmo vlast byly pevnou základnou jeho hierarchie hodnot, ze kterého jeho společenské, vědecké, pedagogické a politické snahy vycházely. Mezi díla, která byla na zmíněnou tématiku zaměřena, patří spis Štěstí národa (Gentis felicitas, vytištěno v roce 1659), pojednání napsané na konci Komenského pobytu v Blatném Potoce. Spis je věnován sedmihradskému kníţeti Jiřímu Rákóczimu, který se po Vestfálském míru stal naději 57
Komenský, Jan Amos, J. A. Komenského vlastní životopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900, str. 114. 58
(11. 3. 2010), Polišenský Josef a Pařízek Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 10 – 35, Čapková Dagmar, Myšlenka lidské aktivity v Komenského pojetí dějin, Praha: Academia Praha 1983, str. 11, 14, 22, 25. 59 Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 33. 60 Tamtéţ, str. 31.
18
evangeliků na zvrat poměrů v Uhrách. Komenský k této zemi upínal veškeré své naděje. Jeho spis měl přesvědčit Rákócziho, aby se chopil vlády jako Bohem určený vládce, aby porazil Turky i Habsburky a uspořádal poměry v zemi. Komenský ve své knize podává přesný návod, jakým způsobem by bylo moţné tohoto cíle dosáhnout.61 Předně však vysvětluje, jak definuje pojem národ: Národ jest mnoţství lidí, zrozených z téhoţ kmene, bydlících na témţ místě ve světě (jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí), uţívajících téhoţ zvláštního jazyka a tím spojených týmiţ svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.62
Z následující pasáţe je zřejmé, jaké charakteristiky Komenský pouţívá, kdyţ hovoří o národu. Na první místo klade Komenský společný rodový původ, tj. pokrevní příbuzenství. Toto pojetí národa-kmene má starověký a středověký původ a terminologicky je moţné jej v latině vyjádřit termínem gens. Komenský se při jeho pouţívání opírá o starozákonní tradici, kdy v celém své spise cituje z dějin Izraele. V Bibli nachází důkazy pro svůj předpoklad, ţe národ má boţskou sankci. Starozákonní tradice kmenů-národů ovlivnila chápání národu aţ do novověku, kdy se termín národ začal spojovat s pojmem státu a s jinými znaky. Na druhé místo staví Komenský jazyk jako rys národa. Chápe jej jako základní prostředek lidské komunikace, která souvisí s historickým vývojem. V jazykovém pojetí národa navazuje na tradici v českém myšlení – jazykově-racionální vědomí u feudální aristokracie. Teprve husitská revoluce přináší jazykově pojaté češství, včetně ideologie a náboţenského mesianismu.63 Třetím znakem národa je území obývané národem, tj. vlast. Tímto prvkem je dána celá komplikace existence moderních národů ve střední Evropě, kde se nevytvořily národní státy. V závěrečné části uvedené pasáţe Komenský formuluje eticko-politický obsah pojmu národ. Je to komunita, spojená svazky vzájemné lásky a úsilím o veřejné blaho. Komenského chápání národu vţdy úzce navazuje na společensko-politický kontext. Díky tomu zahrnuje koncepci národa do svých všenápravných snah, které nejsou vázány na středověký křesťanský politický universalismus, ani na utopismus moderního kosmopolitismu, ale vychází z reality národů a států raného novověku. Následujícího cíle, jak Komenský smýšlí, můţe být dosaţeno jen prostřednictvím národů a všeobecného vzdělání na základě národních jazyků.64 Komenský ve Štěstí národa pojednává o uherských poměrech, tzn. nabádá kníţete, aby zaloţil národní stát. Jeho představy o státu a národu jsou zasazeny do obecné roviny, přesto je moţné tyto 61
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 269 – 270. 62 Komenský, Jan Amos: Štěstí národa, za zrcadlo vystavené těm, kdož poznati chtějí, jsou-li šťastni a jak by se jimi státi mohli, Praha: Nákladem J. Otty, 1901, str. 7. 63
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 271 – 272. 64 Tamtéţ, str. 272.
19
obecnosti aplikovat na český národ. Svou vlast, aţ do konce ţivota, označuje termínem patria, tzn. Morava, která představovala jeho původ, rodiště, dobu jeho mládí, ale i počátky spisovatelské dráhy, které přímo souvisely s přízní, kterou mu věnoval Karel st. ze Ţerotína. Své znalosti promítl do Mapy Moravy. U Komenského můţeme tedy vypozorovat plné vědomí zvláštnosti Moravy, ale také přesvědčení kmenové a jazykové jednoty Čechů a Moravanů. Myšlenka této jednoty převládá i v dalších jeho pracích. Dokladem je jeho úporná snaha na slovníku a gramatice českého jazyka nebo na českých příslovcích s českým i moravským materiálem, vţdy zcela v souladu s bratrskou tradicí, která mu dávala zázemí pro jeho tvorbu. Komenský vsunul chápání kategorie národa do svého vlastního uvaţování o současném i budoucím světě. Pokusil se o první českou definici národa a náleţitě si uvědomoval komplikovanost národnostního problému ve střední Evropě. Opíral se o jazykové pojetí národa, které rozšířil o další rysy, jako je společný původ, území a společenské úsilí. V souvislosti s pojmem národ naráţí Komenský na otázku vztahu církve k národu. Jan Amos Komenský zůstal během svého ţivota oddaným členem a významným představeným Jednoty bratrské. Příslušnost k církvi mu nabízela pocit soudrţnosti, zaháněla jeho beznaděj z vyhnanství, kterou pociťoval. Postupem doby jeho členství v Jednotě přerostlo do podoby odpovědnosti pomáhat, ať uţ materiálně či morálně. Do konce svého ţivota se Komenský povaţoval za Moravana, ale i za Čecha. Jeho moravanství je výrazem lásky k zemi, kterou pokládal za svou vlast, ale nacionálně ztotoţňuje moravanství s češstvím. Rovněţ ve svých tezích vychází z jednoty jazykového a kmenového národa v obou zemích. Staví se proti stavovým rozdílům a spolu s Jednotou přispívá k upevňování národní jednoty Čechů a Moravanů. Jeho češství navazuje na odkaz husitské tradice, kterou povznáší na vyšší úroveň – jeho koncepce je přímým předobrazem obrozeneckého pojetí.65 2. 7 Pojetí politiky u Jana Amose Komenského Komenského pojetí politiky se směsicí básnických obrazů, apokalyptických vizí, satiry – i bystrých postřehů. Politika je dle jeho slov realizací lidských záměrů, jako dílo člověka a sluţba člověku, jako lidské hemţení, do kterého jiţ Bůh nezasahuje přímo v tom smyslu, ţe by jeho vůle stála za kaţdým činem a za kaţdou institucí. Současná politika a její teorie jsou dle Komenského výrazem chaotického labyrintu a zkaţenosti světa, proto ji Komenský podrobuje důkladné kritické analýze. Staví se proti reálně politickému myšlení svou vlastní konstrukci. Ve vytváření konceptu nové politiky je jádro jeho politického myšlení. Chápe ji jako samostatnou oblast aktivity s vlastními zákony, ale důsledně ji včleňuje do 65
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 276 – 281.
20
celkového konstruktu světa, ovládaného jednotným řádem. Ve své charakteristice Komenský vyčleňuje politiku z teologie a naopak ji začleňuje do systému filozofie. Díky tomuto schématu se z takto chápané politiky stává jeden z předpokladů rozvoje reálného politického myšlení, coţ znamená, ţe politika v Komenského pojetí je součástí společenské reality jeho doby. Definování politiky se objevuje v nejrůznějších místech Komenského spisech. Systematický výklad je podán v Konzultaci, v Pansofii a v Panorthosii V trojitém členění skutečnosti, které Komenský důsledně dodrţuje, je politika pojata jako sféra společenského ţivota. Mezi teologií, vědou a politikou, třemi oblastmi lidské aktivity, existuje vzájemné působení – politika nemůţe existovat bez vědy a teologie a podléhá stejným principům.66 Komenského pojetí politiky je teleologické. Smysl a cíl jsou součástí jeho definice: Konec čili cíl této politiky bude znovushromáţdění národů světa ve svornost: s urovnáním a odstraněním válek v pokolení lidském a se zamezením i samých příčin k válkám. Smyslem politiky jako lidského souţití je zásada […] „co chceš, aby se dálo nebo nedálo tobě od jiných, to rovněţ ty jiným dělej nebo nedělej pro rovnost přírody.67
Principy, které Komenský při svém pojetí politiky začleňuje, jsou přirozenými základy pro fungování harmonického řádu. Komenský podřizuje i právo principům výstavby řádu a ţádá tak od práva mírnost a rozumnost. Uznává právo jako privilegium společenských skupin a poţaduje, aby tato privilegia byla všem známá. Svou právní koncepci a funkci práva dokládá na právu přirozeném, které je výrazem lidské důstojnosti a hodnoty člověka. Přirozené právo proniká jako jednotící prvek stavovsky strukturovanou společností a musí být tudíţ respektováno státní mocí. Jan Amos Komenský se rozhodně staví proti absolutní monarchii a proti všem formám násilí, tyranie a to z důvodu, ţe odporují principům harmonického řádu. Komenský svým přesvědčením neusiloval o stanovení jedinečnosti a zvláštnosti politiky, ale snaţil se o to, aby byla chápána jako jeden z prvků jednotné koncepce skutečnosti. Tento způsob myšlení umoţňoval globální vize a konstruktivní vidění.68 2. 8 Sociální myšlení Jana Amose Komenského Pro Komenského je společnost součástí universa, do kterého také přirozeně směřují jeho nápravné snahy. Současný svět povaţuje Komenský za zkaţený, přičemţ zkaţenost v jeho podání není totoţná se špatností. I přes veškeré útrapy, kterým byl během svého ţivota vystaven, nepřestal být Jan Amos Komenský optimistou. 66
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 283 – 292. 67 Komenský, Jan Amos: Jednoho jest potřebí / Jan Amos Komenský ; z latiny přeloţil Jaroslav Ludvíkovský, Praha: Nákladem Jana Laichtera, 1920, str. 107, Komenský, Jan Amos: Všenáprava, Brno: Barvič a Novotný 2010, str. 180. 68
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 283 – 292.
21
Zkaţenost se dle jeho slov nedotýká podstaty světa, společnosti a člověka. Ve sféře společnosti se projevuje tím, ţe jednotlivé sloţky neslouţí k původně daným účelům, tj. ţe neplní předem vymezenou funkci. Tak vzniká chaos neboli labyrint věčného putování a bloudění. Komenský netouţí po likvidaci společnosti, chce společnosti přivést k nápravě, chce ji reformovat a zahrnout ji tak do své koncepce všenápravy, jejímţ cílem je harmonický řád světa. Společnost popisuje jako stavovsky rozčleněnou, v jeho době byla stavovská hierarchie silně rozloţena působením zboţně peněţních vztahů a státu. Jeho sociální myšlení je nejlépe patrné při četbě jeho literárních pracích, kde s naprostou převahou dominuje městský svět nad venkovem.69 Město se mu stává základním modelem společenské a politické organizace. Město je společenským celkem, skládající se z buněk rodin a práv, vytvářející společenskou vazbu. Z městského ţivota vyzdvihuje Komenský pojetí majetku, moci a zákona. Bohatství, které z těchto částí plyne, není překáţkou, stejně jako chudoba předností, k cestě ke spáse. Je jen kauzálním vyústěním skutečnosti, neboť jak bohatství tak i chudoby jsou výsledkem sociálních situacích, disponující teologicko-etickými hodnotami. Určujícím momentem, na který klade důraz, je práce. Té věnuje velkou dávku pozornosti. Pracovitost je pozitivním protikladem lenosti, přičemţ lenost patří mezi ty vlastnosti, které Komenský kritizuje nejvíce. Sociální myšlení se nejvíce odráţí v Listech, kde zamítá sociální bezcitnost bohatých a nabádá je k lásce a k lidskosti. Napomíná také chudé k větší trpělivosti a odmítá jejich poţadavek rovnosti. Radikální kritika chudoby a obhajoby bohatství je zmíněna v duchu českého reformačního myšlení a konečné řešení má silnou chiliastickou tendenci.70 2. 9 Jan Amos Komenský a Jednota bratrská Následující kapitolu by bylo moţné charakterizovat slovy, ţe kaţdý Komenského krok byl určován taktovkou Jednoty bratrské, která si jej vychovala, která jej vysílala do řady míst a povaţovala jej za svého vyslance, který měl šířit její učení a posilovat ducha víry. Do jisté míry je rovněţ tato kapitola rekapitulací těch předešlých. Rozdíl spočívá ve zdůraznění vlivu a postavení Jednoty bratrské v ţivotě Jana Amose Komenského. Počátek Komenského působení je spojen s postavou Karla staršího ze Ţerotína, který se stal mecenášem přerovské školy, kterou Komenský navštěvoval. Jejich vzájemná podpora pokračovala i po Komenského studiích, kdy Komenský působil nejprve na bratrské škole v Přerově a následně pak jako učitel a duchovní správce školy a sboru ve Fulneku. V roce 1618 byl Komenský vysvěcen na kněze a vyslán Jednotou do Fulneku jako duchovní 69
Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005, str. 293 – 306. 70 Tamtéţ, str. 293 – 306.
22
správce tamějšího bratrského sboru. Jistým způsobem bychom mohli Fulnek označit za jedno ze zlomových míst v Komenského ţivotě. Kromě jeho role jako duchovní správce a vedoucí školy, zde proţil i část svého manţelství s první ţenou Magdalenou rozenou Vizovskou, se kterou se oţenil v červenci roku 1618. Idylu ve Fulneku narušila bělohorská katastrofa, včetně jejích důsledků. V roce 1621 vtrhli na Moravu Španělé, kteří Fulnek vydrancovali a vypálili. Komenský na to reagoval útěkem se svými rozepsanými rukopisy, které uschoval v naději, ţe se zachrání, k čemuţ však nedošlo, neboť poţár zničil všechno. Následující čas strávil Jan Amos Komenský skrýváním se a hledáním bezpečného úkrytu. Ten nalezl nedaleko Brandýsa nad Orlicí na panství Karla staršího ze Ţerotína, který se stal ochráncem pro prchající kněze Jednoty bratrské. Na tomto příkladě je jasně patrné, ţe Karel starší ze Ţerotína nebyl jen mecenášem, který svými financemi podporoval chod školy, ale ţe byl i postavou, která výrazně ovlivňovala a určovala směr Komenského ţivota. 71 Do této doby spadá i uzavření druhého manţelství. Komenského manţelkou se stala Marie Dorota, dcera seniora Jednoty bratrské Jana Cyrilla, který spolu s administrátorem Dicastem korunoval Fridricha Falckého na českého krále. Marie Dorota umírá v Lešně roku 1648 krátce po narození syna Daniela. První Komenského dcera Kristina Dorota se provdala za kazatele Jana Molitora. Druhá dcera Alţběta se roku 1649 provdala za Petra Figula. Na jaře roku 1625 Jednota bratrská rozhodla, ţe se její česká větev přestěhuje do polského Lešna, zatímco členové moravských sborů přesídlili do Horních Uher. Komenského další cesta směřovala na sever. Jeho cílem bylo navázání styků s představiteli západoevropského kalvinismu. Dále Komenský pokračoval do Podkrkonoší, kde se seznámil se základními díly tehdejší pedagogiky, z kterých vycházel, a ke kterým se stavěl kriticky. V této době se začíná formovat Komenského představa o reformě školství, jehoţ cílem vytvoření vlastní pedagogické soustavy. Lešenské období se vyznačovalo tvorbou a obhajobou vlastní práce, čímţ se dostáváme k tomu, ţe Lešno bylo druhým zlomovým místem v Komenského ţivotě. Lešno jako takové se stalo významným střediskem nejen pro Komenského, který zde mohl pracovat, ale i pro ostatní exulanty, kteří se zde uchylovali. 72 Velkým předělem byl rok 1632. V listopadu 1631 zahájil Gustav II. Adolf, švédský král, svůj postup v Německu a „zimní král“ Fridrich Falcký se dostal aţ do Mnichova. V listopadu obsadila vojska saského spojence Prahu a severní část země. Na podzim umírá Fridrich Falcký a v bitvě u Lipska prohrává Gustav II. Adolf. Na jaře téhoţ roku je Komenský zvolen konseniorem Jednoty.
71
(16. 3. 2010), Polišenský Josef a Pařízek,Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 15 – 21. 72 Tamtéţ.
23
6. října 1632 je ustanoven seniorem Jednoty a je mu do péče svěřeno „písařství jednoty“. Komenského kroky řídila Jednota. To samé platilo i v případě jeho spisovatelské činnosti, která podléhala její cenzuře. Komenskému bylo doporučeno, aby se více věnoval spisům teologickým, pak filozofickým a teprve pak pedagogickým. Tak jako byla řízena jeho literární dráha, byly organizovány i jeho zahraniční cesty – Anglie a Nizozemí, přičemţ při zpáteční cestě z Anglie Komenský odmítl pozvání kardinála Richelieua do Francie. Co říci na závěr této kapitoly. Jan Amos Komenský byl teolog, spisovatel, filozof a biskup Jednoty bratrské. Jednota jej vybavila vzděláním a vytvořila mu prostředí, ve kterém mohl rozvíjet svou tvůrčí spisovatelskou činnost. Vysílala jej jako vyslance, který měl šířit její učení, čímţ by navázal nové vztahy, které by podpořily její budoucí existenci. Sám Komenský Jednotu vnímal jako dědice a následovníka husitství. V jeho díle můţeme tedy dohledat prvky husitství, Jednoty bratrské a humanismu. Komenského cílem byl sloučení náboţenských a mravních postojů s vědeckými poznatky, pokoušel se vybudovat vzájemný vztah mezi vírou a rozumem.73 Ovšem tím nejpodstatnějším je označení Komenského působení v Jednotě za jeden z inspiračních zdrojů. Inspirační ve dvou hlavních bodech. Prvním bodem bylo učení Jednoty o vzájemné pomoci potřebným a chudým, které podnítilo v Komenském myšlenku vzájemné solidárnosti a pomoci, kterou aplikoval i na vztah učitel-ţák, kdy nechtěl, aby učitel představoval jakousi jedinou a neomylnou autoritu, které se mají ţáci bát. Naopak. Učitel měl být pomocníkem a rádcem při jejich cestě za vzděláním. A druhým bodem bylo poslání Komenského do Herbornu, kde mohl načerpat nové poznatky a díky negativnímu postoji Jednoty ke vzdělání bylo jeho úsilí o to více aktivnější a nadšenější. Z Komenského se stal horlivý a oddaný naslouchač nových myšlenek a poznatků. 3. Periodizace díla Jana Amose Komenského Existuje více typologií, které bychom pro periodizaci díla Jana Amosa Komenského mohli zvolit. A kaţdá z nich pouţívá jiné měřítko pro stanovení příslušného rozdělení. Snad nejběţnější je rozdělení následující. Stanovení na tři období, přičemţ měřítkem je odlišení pojetí světa a člověka. První období 1614 – 1622 vnímá svět jako divadlo, hlavním dílem tohoto období je Divadlo veškerenstva (Theatrum universitatis rerum). Dříve neţ uvedu další období, několik slov k Divadlu veškerenstva. Důvodem je poukázat na vlivy, které v něm můţeme vypátrat. Z předchozích kapitol víme, ţe Komenského tvorba byla ovlivněna husitstvím, Jednotou bratrskou, politickou situací, ve které se nacházel, ale také řadou učenců, s kterými navázal styky 73
(16. 3. 2010), Polišenský Josef a Pařízek,Vladimír, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987, str. 15 – 21, Editoři Pavlincová Helena, Horyna Břetislav: Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, str. 343.
24
během svých cest. Jedním z nich byl Mikuláš Kusánský.74 Jeho odraz je nejlépe patrný právě v Divadlu veškerenstva. Obsahem Divadla je Komenského úsilí naleznutí cesty, jak uklidnit rozbouřený svět, jak sjednotit rozdělené lidstvo, jak najít cesty pro porozumění a dorozumění politické, filozofické i náboţenské.75 V Divadle veškerenstva najdeme četné paralely, které vedou ke spojení Komenského a Kusánského. Divadlo je encyklopedie, jejímţ účelem je prospět vlastnímu národu a jazyku, pomoci mu ve věcech, kterým se doposud málo věnoval. Inspiračním námětem pro sepsání Komenskému poslouţilo De visione Dei od Mikuláše Kusánského, novoplatónského dialektika a prvního teoretika renesance. Mikuláš Kusánský ve svém poznávacím optimismu věřil ve zdokonalení lidského světa. Byl zastáncem „potrojného“ chápání reálné skutečnosti – geneze „trinitní“ ontologie z teologie trojice Boha, Syna a Ducha svatého. Pro Komenského se tato skutečnost stala inspiračním zdrojem, přestoţe prvním aktérem, který s danou myšlenkou přišel, byl jiţ Viklef. Od trinitárního chápání skutečnosti je důleţité odlišovat vývojový triadismus, který v Komenského myšlení hraje podstatnou roli. Vývojový triadismus vznikl v antice a do popředí klade především princip času. Komenského vnímání času se opírá o aristotelsko-scholastické a renesanční pojetí času, tzn. společné preferování prostoru před časem, kategorie času je odvozena, z čehoţ vyplývá nedostatek porozumění pro dějiny. Přesněji pro budoucnost. Pro Komenského má vývojový triadismus význam v jeho konceptu dějinné orientace, neboť mu napomáhá přesunout se tam, kde je nejhlubší těţiště jeho myslitelského zájmu – do sféry člověka a jeho dějinného vývoje. Kusánský byl rovněţ zastáncem aristotelsko-scholastického modelu světa, který však Komenský kritizoval, neboť jej vnímal jako strnulý obraz přinášející jen omezené poznání, coţ pro Komenského, který touţil po otevření, představovala tato představa prostředí, které jej dusilo. Celý Kusánského koncept pojímal Komenský jako dualismus proti sobě nepřekročitelně postavených principů a světů. Tam hmota, duch, tady my a svět, tady svět smrti, tam věčnost… Nic se v tomto světě, jak Komenský tvrdil, nemůţe změnit, protoţe vše je předem a jasně vymezeno, přitom konkrétní lidské bytí volá po opaku.76 Mimo Mikuláše Kusánského měl na Komenského dílo velký vliv i Tommaso Campanella. 74
Podle Kusánského neexistují dvě stejná individua. O řádu a harmonii vesmíru říká, ţe Bůh nestvořil svět bez plánů, ale na základě matematických principů. Matematické příklady slouţí Kusánskému především k tomu, aby popsal podstatu Boha jako absolutní nekonečno, ve kterém všechny protiklady spadají v jedno. Bůh, nejvyšší objekt našeho myšlení, je absolutno, ve kterém jsou všechny protiklady zcela zrušeny, je tím největším i nejmenším, stojí jako skrytý mimo protiklady i mimo naši schopnost chápání. Störig Joachim Hans: Malé dějiny filozofie, Praha: Zvon 1996, str. 106. 75 Floss, Pavel: Od divadla věcí k dramatu člověka, Ostrava: Profil Ostrava 1970, str. 33. 76 Tamtéţ, str. 73; Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992, str. 210 – 212.
25
Komenský v mnohých detailech téměř doslova opisoval jeho spisy, v Obecné poradě přijímá od něho i některé zásadní postoje a částečně akceptuje i sestupné novoplatonské schéma světů. To, čím si Campanella Komenského získal, byl jeho pokus o nastolení celého systému vědění, který by se zásadně lišil od školské soustavy. Šlo o systém, který by procházel všemi obory, který by si za svůj předpoklad kladl výchovný cíl jednotného vědění, který by směřoval od rozumových úvah a víry aţ k praktickým a nápravných cílům. I přes veškeré inspirace se Komenského pojetí od renesančních myslitelů liší a to v tom, ţe teplo a chladno (světlo a tma) nepovaţuje za nějaké nehmotné síly, jako třeba Campanella, ale za pohyb částic hmoty. Komenský se drţí aristotelské tradice – teplo vzniká pohybem, teplo není ţádnou kvalitou, ale kmitavým pohybem nejmenších částeček hmoty.77 Druhé období 1622 – 1627 pojímá svět jako labyrint a stěţejním dílem je Labyrint světa a ráj srdce. Ve třetí etapě 1628 – 1670 dochází Komenský k závěru, ţe svět je pochopen jako dílo nápravy a člověk jiţ není vnímán ani jako divák v divadle světa, ani jako zmatený poutník v labyrintech. Člověk je prezentován jako účastník na zásadní reformě. Ukázkovým dílem této éry je Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica).78 S dalším rozčleněním přišel Komenský sám, kdy svou tvorbu, přesněji působnost, rozdělil do čtyř velkých údobí – lešenské, švédské, potocké a amsterodamské. Měřítkem rozčlenění byly etapy vnitřního zrání jeho didaktických úmyslů. Tento náčrt si můţeme dohledat v Komenského díle Veškeré spisy didaktické (Opera didactica omnia), tj. sebraná didaktická díla s ohledem zdůraznění role náboţenství ve vyučování.79 S problematikou periodizace vyvstává mimo jiné také otázka, zda je skutečně moţné u Komenského přesně a jasně vymezit jednotlivé vývojové periody. Patočka, který si danou otázku poloţil rovněţ, navazuje na komeniologa Stanislava Součka,80 který kladl důraz na hledisko kontinuity, které uplatňoval i v případě vychovatelské soustavy u Komenského. Patočka tento aspekt přijímá a aplikuje jej na rozlišení mezi starším a novým encyklopedismem u Komenského.81 Poslední typologií, kterou bych v této diplomové práci vyzdvihla, je ta, kterou zastával Jan 77
Floss, Pavel: Od divadla věcí k dramatu člověka, Ostrava: Profil Ostrava 1970, str. 87 – 90; Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. První díl, Texty publikované v letech 1941-1958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 184. 78 < http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/> (4. 8. 2010). 79 Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 70. 80 Byl to právě Souček který nejostřeji pociťoval nebezpečí toho, ţe by se na Komenského nahlíţelo jen jako na kosmopolitního pedagoga, univerzálního reformátora vědění a společnosti bez vztahu ke konkrétním starostem člověka zakořeněného v určitém společenském prostředí. Stanislav Souček zkoumal především předexilní literární díla Komenského mládí. Komenský se pro Součka stal hlavně autorem velkého literárního programu, jímţ chtěl pozvednout české písemnictví na světovou úroveň, předchůdcem toho, čím byla v 19. Století Jungmannova škola. Souček sleduje tohoto reformátora našeho písemnictví do všech detailů jeho činnosti. Tamtéž, str. 34 – 35. 81 Tamtéţ, str. 71.
26
Patočka. Jedná se o údobí přípravné (etapa tradičního encyklopedismu a útěšných spisů), pansofické a všenápravné. Z pohledu dnešních badatelů je moţné období přípravné vnímat jako předstupeň pansofie. Je to období, kdy hlavním tématem je problém, jak člověka zbloudilého ve světě, ţijícího mimo pravdu a řád, ve zmatku, nicotě a nepravdě přivést do souladu s všeobecným řádem a zákonitostí všech věcí. Typickými díly, které spadají do této epochy jsou Labyrint světa a ráj srdce a Hlubina bezpečnosti. V Labyrintě jsou popisovány síly, které člověka oddělují od řádu a pravdy všech věcí, které jej uzavírají do sebe a působí, ţe se stahuje do vlastního centra a nedospívá do střediska všeobecného, do jednotného středu veškerenstva. Pouze překonáním onoho egocentrického vztahování se do sebe můţe člověk opět navázat souznění s veškerenstvem, tj. se štěstím, se štěstím všech.82 Předpokladem sepsání Hlubiny bezpečnosti (Centrum securitatis) je nalezení východiska z krize, do které se člověk dostává. Hlubina má upevňovat víru v Krista jako hlubinu bezpečnosti, jak „nepohnutelný“ střed světa, přičemţ svět je obrovským kolem, které se okolo tohoto pevného nehybného bodu otáčí. Kristus se pak stává centrem všeho. Všechno zlo a nedokonalosti tohoto světa vznikají vychýlením věcí ze svých center. Centrem věcí se pak rozumí jednak cíl a smysl její existence, zároveň také místo v kosmu, ve kterém se má jeho existence naplnit. Bůh je nadále základem, na němţ svět stojí, je na něm „zavěšen“. Svět je ve svém bytí závislý, ale Bůh jiţ není stálým a přímým udrţovatelem světa.83 Doba pansofická, která plynule na předchozí období navazuje, jiţ cíleně směřuje k nápravě společnosti. Jejím typickým rysem je myšlenka jednotného a celkového vědění, z něhoţ plyne jednota metody. Poukazuje na to, ţe jediným prostředkem k souladu je výchova neboli všeobecné vychovatelství, coţ je rovněţ východiskem z labyrintu a směřování k hlubině bezpečnosti. Do pansofické éry jsou řazena díla jako je Velká didaktika či Ráj srdce, který se stává upravenou kapitolou didaktického spisu. Typickým rysem pro toto období je odraz polických vlivů, plynoucích ze situace, ve které se Komenský koncem 30. let nacházel. Jedná se o situaci, kdy Komenský znovu od základu promýšlí svůj pansofický koncept a o dalším postupu se radí s Hartlibem a s dalšími londýnskými sympatizanty. Komenského cílem byla snaha aplikovat pansofii ne pouze na národ český, ale praktická stránka ho nakonec přiměla k tomu, aby smýšlel univerzalisticky a svou představu
82
Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 72 – 73. 83 Floss, Pavel: Od divadla věcí k dramatu člověka, Ostrava: Profil Ostrava 1970, str. 74.
27
obnovy rozšířil i na další národy. Obnova se tedy měla stát prostředkem nové osvěty a výchovy.84 Poslední etapou, datově počátek 40. let, je období všenápravné. Charakteristickým znakem je nové přepracované pojetí pansofie, která je nyní konceptem univerzální nápravy všech lidských věcí vůbec. Programovým dílem je Cesta světla (Via lucis),85 avšak vrcholnou prací je Obecná porada, jenţ měla být napravením toho, co činí člověka člověkem. Porada není jen dílem, je předně rádcem pro samotného autora. Je jeho útěchou v těţkých dobách, kdy stojí u zrodu konce Jednoty a současně u počátku Jednoty nové, Jednoty v duchu univerzalistickém, tj. univerzální jednota pro sjednocené lidstvo.86 3. 1 Pansofický koncept [...] všeobecná moudrost zaloţena na lidské přirozenosti tak, ţe pomocí všech vrozených obecných znalostí, vrozené touhy po dobru a správného poznání snah a prostředků k dosaţení touţeného.87
Pojem pansofie pochází od Petra Laurenberga (1585-1639), jehoţ cílem bylo encyklopedické shrnutí všeobecného a všestranného vědění. Komenský tento termín přijal, ale dal mu nový význam, pramenící z jeho náboţenského, filosofického a pedagogického názoru:88 […] úkolem moudrého je uspořádávat, tedy i my, jsme-li moudří, ba abychom se stali moudrými, pojďme USPOŘÁDÁVAT!89
Pansofie u Komenského je tedy vyjádřením jeho revoluční všelidská touhy po sjednocení všeho lidstva roztříštěného rozdíly sociálními, náboţenskými, kulturními a politickými.90 Pansofie je třetí částí Obecné porady o nápravě věcí lidských. Lidskému pokolení, předně však vzdělancům, duchovním a mocným Evropy („De rerum humanarum emendatione consultatio catholica ad genus humanum, ante alios vero ad eruditos, religiosos, potentes Europae91). Nedokončené vrcholné pansofické a vševědné Komenského dílo, psané od 40. let aţ do Komenského smrti. Uspořádáním a vydáním Obecné porady čili Konzultace pověřil umírající
84
Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 73. 85 Náprava se musí dít společným úsilím vědců a vzdělanců, proto je důleţité zřídit mezinárodní akademii, shrnující a šířící nové poznatky. To je však pouze první krok - podobně, tj. dialogem a jednáním se musí vyřešit i spory náboţenské a politické, < http://www.vialucis.cz/Komensky.htm> (7. 8. 2010). 86 Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 74 – 75. 87 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských SvazekI., Praha: Svoboda 1992, str. 241. 88 Komenský Amos Jan: Všenáprava (Panorthosie), Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, Praha: Orbis 1950, str. 9. 89 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek I.,, Praha: Svoboda 1992, str. 241. 90 Komenský Amos Jan: Všenáprava (Panorthosie), Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, Praha: Orbis 1950, str. 9. 91 Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 223.
28
Komenský svého syna Daniela a mladšího spolupracovníka Kristiána Nigrina. Dílo je vyjádřením celoţivotního Komenského úsilí o nápravu člověka, společnosti a světa. Sedmidílnému projektu (Panegersia, Panaugia, Pansophia, Pampaedia, Panglotia, Panorthosia, Pannuthesia) předchází předmluva Světla Evropy (Europae Lumina), vyzývající evropské učence, teology a politiky k společným poradám o všeobecné nápravě.92 V prvním dílu, Panegersii, definuje Komenský „lidské věci“, předmět nápravného snaţení, jako vztahy „k věcem, k sobě samému a k Bohu“. Tuto vztahovou trojici představují eruditio, politia, religio, které chápe jako filozofii, politiku a náboţenství. Stav lidských věcí je v současnosti špatný, nápravného úspěchu se však nedosáhne bez zapojení všech lidí na celém světě, proto „kaţdý ať se snaţí, aby se vedlo dobře celé společnosti, nejen jemu samému“.93 Komenského víra v schopnosti lidského pokolení se projevuje ve vychovatelském zaměření Probuzení. Lidi je třeba probudit z nevědomosti a vysvětlit jim, ţe jde o jejich dobro a naznačit správné cesty. Smyslem potřebné a pro pokrok nevyhnutelné nápravy je neustálé přibliţování člověka i společnosti k dokonalosti, jejíţ pravzor vidí Komenský v Bohu. Druhý díl, Panaugie, obsahuje metodologii Porady. K nápravě má vést všeobecné světlo poznání, zdůrazněna je téţ činorodá aktivita směřující k dobru ve prospěch všech. Opakuje se tu Komenského názor, ţe jen vlastní činností a praxí se sami rozvíjíme a zdokonalujeme. Je třeba přitom správně postihnout vztah celku a části, obecného a zvláštního, neboť „základní příčinou sporů je, nepozorují-li se všechny věci ve vzájemné souvislosti nebo jednotlivé věci z hlediska celku a s náleţitou zřetelností, nýbrţ různě roztrhané a rozkouskované. Pak se totiţ věc jednomu jeví tak, jinému zas jinak.“94 Ve třetím, nedokončeném díle Pansofii či téţ Pantaxii vyvrcholilo vševědné Komenského úsilí. Nejde o sumu znalostí, ale o uspořádaný výbor z hlavních principů, věcí a jevů strukturovaně chápaného světa. Autor zde uplatňuje své triadické členění, jako je např. materia (hmota), spiritus (duch) a lux (světlo). Komenského pojetí je rozšířením a prohloubením věcného a systémového poznání zachyceného částečně jiţ v učebnicích Dveře jazyků otevřené (Janua linguarum reserata) a Dveře věcí otevřené (Janua rerum reserata). Ačkoliv struktura, dělící celek světa na osm stupňů (gradus) či dílčích světů (mundus), vychází z novoplatonského pojetí emanace (vyzařování) a rozvíjení boţských idejí, je mimořádně vyzdvihnuta tvůrčí úloha člověka. Člověk vystupuje jako tvůrce nových světů, světa lidské dovednosti (mundus artificialis) morálky (mundus moralis) a ducha (mundus spiritualis) zdokonaluje nejen sebe, ale i celý svět směrem k nové dokonalosti světa věčného (mundus aeternus). Ten pak obohacen o lidskou
92
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 224. Tamtéţ, str. 225. 94 Tamtéţ, str. 225. 93
29
spolutvůrcovskou činnost, znamená sjednocování lidstva s Bohem, chápané jako nejvyšší stupeň dobra a poznání. Ve čtvrtém dílu, Pampaedii, Komenský vysvětluje vzdělání a výchovu jako celoţivotní proces, který podmiňuje rozvoj tvůrčí činnosti, zdokonalení a nápravu jedince i společnosti. Rozvinuta je tu Komenského zásada demokratičnosti a universálnosti „ommes omnia omnino“ (všichni všechno všestranně). Komenský zde shrnuje své nejlepší myšlenky a návrhy z pedagogických spisů Velká didaktika (Didactica magna), Vyučování školní (Eruditio scholastica) atd. Vrcholem čtyřstupňové školní výchovy je vzdělání vysokoškolské, doplněné o cestování po vlasti i cizině. Podle Vševýchovy má vzdělání pokračovat dále a to „školou dospělosti“, neboť „teprve pracujíce, stáváme se mistry v práci“, a dokonce i „školou stáří“, kdy je třeba „moudře vyuţít dosavadní ţivotní práce“, tj. předat mladším vlastní zkušenosti.95 Pátý díl, Panglotia, naznačuje koncepci nového umělého jazyka, který by měl být dokonalejší neţ latina a usnadnit tak mezinárodní porozumění. Nově vytvořený filozofický jazyk by měl být libozvučný a harmonický, snadno naučitelný a výstiţný. Měl by vzniknout částečně syntézou předností a kvalit jiných jazyků, z latiny výslovnost, z řečtiny a němčiny umělé skládání slov, ze slovanských jazyků slovesné vidy a bohaté odvozování atd. Zároveň by se měla rozvíjet výuka národních i cizích jazyků, potřebných k poznání a dorozumění. Vrcholnou, šestou část představuje Panorthosia. Nápravné myšlenky z Pansofie a Pampaedie tu dostávají konkrétní výraz v institucionálních návrzích. Náprava začínající u kaţdého člověka a pokračující v rodině a ve škole musí logicky vyvrcholit i v reformě vzdělanosti, církví a států. Kromě staršího projektu na mezinárodní společenství učenců Sbor světla (Collegium lucis), vysloveného ve spisu Cesta světla (Via Lucis), navrhuje také zřízení mezinárodní rady pro smíření církví a mezinárodního mírového sboru pro řešení sporných otázek mezi národy a státy. Tyto „tribunály“ by se měly ve vzájemné spolupráci stát i garanty celosvětové nápravy. V novém světě by se měl změnit i vztah člověka ke společnosti a k práci. „ Ţádná velikost práce nebude moci znavit“ lidi aktivní a uvědomělé, zbavené otupělosti a lhostejnosti. Budoucí ideál mírového, spravedlivého a jednotného světa, jakési světové federace republik, respektuje však na rozdíl od některých jiných sociálně-nápravných koncepcí plně nejen lidskou svobodu, ale naopak z ní vychází.96 Závěrečným sedmým dílem je Pannuthesia, ve které Komenský povzbuzuje všechny váhající, aby pomohli uskutečnit všenápravu a nastolit trvalý mír jako protiváhu k celému předchozímu vývoji. Znovu zdůrazňuje význam vědeckého pokroku, protoţe kaţdé „rozmnoţení světla“ vede k lidskému prospěchu. Nové vynálezy a objevy otevírají dle Komenského, ţijícího 95 96
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 226. Tamtéţ, str. 227.
30
v období tzn. vědecké revoluce 17. Století, velké a netušené moţnosti, protoţe „ve vědách leţí před námi široširá terra inkognita (země neznámá).97 Nejdůleţitější části celého pansofického konceptu se nachází v Pansofii. Úvod tvoří nedokončený dialog mezi teologem, filozofem a politikem. Slova se jako první ujímá politik. Ve stručnosti objasňuje, kdo je pansofický člověk, jaké jsou jeho charakteristiky a co je obsahem dalších svazků Porady – Pampaedie, Panglottie, Panorthosie. Pansofický člověk, jak Komenský píše, je ten, kdo samostatně rozhoduje, kdo je schopen poznání veškerenstva, kdo za všech okolností ovládá svou mysl a zvládá umění sebekontroly. Jinými slovy pansofický člověk je člověk moudrý, je to člověk, který usilovně a neustále pracuje na svém zdokonalení. A při své cestě po vzdělání, které je nutným stupněm jeho vlastní dokonalosti, je naslouchání, ale i plnění rad přicházejících od Boha. Z nastíněné charakteristiky pak plyne i účel samotné pansofie, kterým je vést člověka a jeho prostřednictvím všecky věci zpět k Bohu. A vedlejším zaměřením je dotvořit svět a dát člověku stupeň dokonalosti.98 Neboli přiblíţit se k Bohu a přetvořit svět k jeho obrazu. […] uspořádání soustavy všeobecné moudrosti, která by všem ukazovala všechna jejich dobra a zla a i veskrze neklamné cesty, jak oněch dosahovat a těmto se vyhýbat, a kde se dále předkládá i ukázka této soustavy, takţe se roztřiďují všechny věci v sedm okruhů čili světů, jimţ se předesílá SVĚT MOŢNÝ čili základ celé pansofie.99
Co je tedy konkrétním cílem pansofie?! Cílem, ve zjednodušené formě, je slovní spojení být moudrý. Být moudrý znamená odhalování zdroje vlastní mysli a odhalování zdroje vlastní mysli znamená zohlednění dokonalosti, kterou poskytuje vzdělání a knihy, neboť jak píše Komenský: „Knihy jsou tedy uţitečné. Knihy jsou poklady myšlenek, výroků a skutků zprostředkovaných potomstvu.“100Z uvedených citací je tedy moţné vyvodit, ţe „dokonalá knihovna je shromáţděním starých moudrých muţů, v němţ se zcela svobodně pronášejí názory o nejzávaţnějších otázkách“.101 Výsledkem studování je pak představení tří principů mravního světa, o kterých se Komenský zmiňuje. Nejprve látka, tj. sám člověk chápaný jako suverén. Za druhé Duch neboli vrozená touha po duševním klidu a neutuchající snaha o jeho dosaţení a za třetí Světlo, tj. trojí zdroj Boţího varování – první z nich je člověku nejniternější (světlo svědomí), druhý je vnější a
97
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 225 – 227. Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 195, 261. 99 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek I., Praha: Svoboda 1992, str. 268. 100 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek III., Praha: Svoboda 1992, str. 125. 101 Tamtéţ, str. 125 – 128. 98
31
třetím zdrojem jsou přidané Boţí hlasy, které lidem připomínají jejich povinnosti a odvracejí je od zlých cest.102 Závěrem tří principů je monarchie, kterou Komenský vyzdvihuje co by nejdokonalejší způsob vlády, neboť je dle něj zobrazením celku všehomíra neboli Boha. Je obrazem viditelného světa, který řídí jediné slunce, je podobiznou člověka, kterého oţivuje jediná duše. Zneuţitím monarchie je pak tyranie, oligarchie a anarchie.103 Pansofie svým obsahem není jiţ výchovou, ale především výchovným napravením lidských věcí, tj. věcí, které člověka dělají člověkem. Její původní důsledek, obnova obrazu Boţího v člověku, se na základě dějinného vývoje stal jejím významem a cílem. Pansofie není encyklopedií vědění, je souhrnem celého komplexu.104 [...] abychom totiţ sestavili knihu, jeţ by jediná obsáhla VŠECHNO, a to nejvyšší moţné STRUČNOSTI, v takovém POŘÁDKU, v němţ by se bez překáţek postupovalo od prvních věcí k posledním, přičemţ by od začátku aţ do konce provázely čtenáře trvalé SVĚTLO a nezvratná PRAVDA. Tato kniha by posléze byla naši mysli jakoby schodištěm, jeţ by ji při procházení všemi věcmi pozdvihovalo aţ k neviditelnému vrcholu všech věcí k Bohu.105
Zde je potřeba vysvětlit jednotlivé pojmy. Kdyţ Komenský mluví o pansofii, má na mysli pouze jednu knihu: „[…] pravím KNIHU, nikoliv knihy, protoţe chci, aby byla jediná, celistvá, všude naplněna svým obsahem.“106 Důleţité je ovšem vysvětlit, ţe pansofie není jediným pansofickým dílem, je součástí komplexu nazvaný Obecná porada o nápravě věcí lidských a v celkovém řazení zaujímá deváté místo, přesto hraje pro Komenského důleţitou roli, neboť má totiţ sytit duše ne plevami slov, nýbrţ jádry věcí, a měla by s mistrnou stručností předloţit v zorném poli mysli celý rozsah naše království VEŠKERENSTVA VĚCÍ.107
V Komenského pojetí tvoří pansofické snahy myšlenku jednotného vědění, tzv. pansofie se svým obsahem, tj. aplikací světla na věci, stává pomocníkem pro tápající. Nutno dodat, ţe v celém díle se prolínají dva zásadní vlivy. Zaprvé vliv Campanellovy metafyziky s jejími sestupnými světy. A za druhé vliv Jakuba Böhmeho s jeho naukou o pádu andělů a vztahu světa lidského k andělskému, o úloze boje, pudového přírodního sobectví a jeho překonání Kristovým vzorem. Oba vlivy výrazně přispěly k vytvoření systematického obrazu, který v sobě kombinuje jak hmotný svět, tak i lidské dějiny.108 102
Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek III., Praha: Svoboda 1992 str. 189. Tamtéţ, str. 237. 104 Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 267 – 270. 105 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek I., Praha: Svoboda 1992, str. 242. 106 Tamtéţ, str. 243. 107 Tamtéţ str. 243. 108 Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 19411958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 267 – 270. 103
32
Zcela zřejmým faktem zůstává to, ţe hlavním rysem pansofie je myšlení, které Komenský chápe jako základ pro řád, pravdu a stabilitu – tři stěţejní prvky nezbytné pro rozvíjení moudrosti, kterou chce v člověku Komenský pěstovat. Pomocníkem mu má být světlo (neboli zdroj Boţího varování), v jeho podání to znamená, ţe je „náboţenství stavitel duchovního světa. Náboţenství je duchovní umění nanejvýš, prozíravě obcovat s Bohem jakoţto Bohem, to je nejvyšším jsoucnem.“109 Slovy moderního badatele je moţné uvedenou citaci objasnit tak, ţe Komenský klade nesmírný důraz na křesťanskou lásku a lásku k bliţnímu. Krista chápe jako prostředníka a zvěstovatele spásy pramenící od Boha k lidem a Boha jako takového Komenský popisuje jako vládce věčnosti, jehoţ věčnost je dána nekonečností jeho království. Pansofický koncept není tématem jen Pansofie, je námětem i v jiných dílech: Dveře věcí otevřené (Janua rerum reserata), filozofická příručka zamýšlená jako úvod a klíč ke Komenského pansofii a k Obecné poradě. Obsahem spisu, který je rozdělen do 37 kapitol, je Komenského zájem o metafyziku, kterou budoval jako teoretickou vědu o jsoucnu, a proto hledal nejobecnější pojmy, pouţitelné v jakékoliv disciplíně či lidské činnosti. Výsledkem byly abstraktní pojmy. Noeticky vycházel z vrozených idejí, které do filozofie začlenil Platon.110 Pansophiae diatyposis (Náčrt pansofie) + doplňky111. Obsahem knihy jsou tři díly: I. Průčelí chrámu moudrosti (Templi sapientiae ichnographia), II. Náčrt půdorysu chrámu moudrosti (Templi pansophici delineatio orthographica) a III. O scénografii pansofického díla (De scenographia operis pansophici). Tento model vševědy je dokladem Komenského velkých, ale neuskutečněných plánů – k dokonalému programu na reformu vědy a společnosti úsilí jednoho člověka nestačilo. V Hartlibově pozůstalosti (UK Sheffield) byly G. H. Turnbullem nalezeny ještě dva rukopisné doplňky k Náčrtu, zveřejněné jejich objevitelem. První opis nadepsaný Scénografický nástin chrámu moudrosti (Templi pansophici delineatio scenographica) obsahuje původní titulní list s předmluvou a starší podobu III.dílu Náčrtu, obsahující na rozdíl od tisku navíc 27 tezí. Na něj navazuje druhý rozsáhlejší rukopis Druhá část scénografie pansofické, která podává nástin brány věd, metafyziky (Scenographiae pansophicae pars II.,…), jenţ obsahuje dalších 10 kapitol112. Londýnské spisky pansofické (Pansophica minora londinensia)113 pod tímto názvem jsou souhrnně označeny čtyři drobné pansofické spisky, napsané během Komenského pobytu v Anglii: Přátelům žijícím v polském Lešně (List Ad amicos Lesnae in Polonia agentes) je zprávou o prvních dojmech z Anglie datovanou 8/18. 10. 1641. 109
Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek III., Praha: Svoboda 1992, str. 278. Dopsáno pravděpodobně roku 1670, vydané posmrtně v roce 1681 v Leidenu, Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 249. 111 1639 – 1643, vyd. v 1643 v Gdaňsku, 2. vyd. 1645 v Amsterodamu, tamtéţ, str. 281. 112 Tamtéţ, str. 281 – 282. 113 Září 1641 – červen 1642, tamtéţ, str. 282. 110
33
Kratičký náčrt porady o tom, co se zdá patřit k obecné a důkladné reformě církve (Consultatio brevissima delineatio...) je prvním náčrtkem Komenského všenápravných myšlenek, později rozvedených ve Via Lucis. Soupis děl, která je třeba vypracovat, aby se ve veřejnosti s pomocí boží vzbudila horlivost o pravdu a mír (Elaborandum operum catalogus...) je návrh 16 knih potřebných k všeobecné školské reformě. Příznivcům pansofických snah v Anglii (Studii pansophici in Anglia fautoribus) je listem na rozloučenou s anglickými přáteli. Ve formě otevřeného dopisu, datovaného 10. 6. 1642, tu Komenský děkuje za podporu, jmenovitě chválí Hartliba a nabádá k pokračování reformního úsilí.114 Předpoklady pansofie (Praecognita pansophica)115 je moderní název pro nedokončený Komenského úvod do pansofie, z kterého jsou v Hartlibově pozůstalosti v Sheffieldu zachovány dva rozsáhlé rukopisné zlomky. První s 86 paragrafy a nadpisem Dveře věcí aneb Seminář celé pansofie (Janua rerum sive Totius pansophiae seminarium) pochází z let 1634 – 1635. Druhý se 68 paragrafy a titulem Třetí kniha křesťanské pansofie (Pansophiae Christianae liber III.) byl napsán v letech 1639 – 1640. K této Třetí knize, původně určené jako pokračování Dvéří věcí, plánoval Komenský napsat ještě dodatečně I. a II. knihu křesťanské pansofie. Oba texty jsou důleţité pro poznání vývoje Komenského vševědné koncepce. První zlomek zdůrazňuje potřebnost, moţnost a snadnost pansofie. V druhém je uvedena trojice – obecnost- pravdivost- snadnost116. 4. Jan Amos Komenský jako teolog K teologické dráze byl Jan Amos Komenský předurčen jiţ od svého dětství. Prvotním impulzem dle mého názoru byla jeho studia, která začala nejprve na gymnáziu v Přerově a následně pak v Herbornu, který se stal pro Komenského klíčovým hned z několika důvodů. Za prvé se zde poprvé seznámil s teologií, za druhé zde započal literárně tvořit svá dvě největší díla, slovník Poklad jazyka českého a encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí. Nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natoţ vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala uţ jako jinocha a neopustila po celých těch padesát let […]. Abych ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612 (za pobytu v Herbornu) skládat Poklad jazyka českého, to jest co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobné i výrazy mluvy a přísloví […].117
A za třetí se herbornské prostředí stalo jedním ze zásadních okamţiků, neboť mu zprostředkovalo svět, který Komenský dosud neznal. Svět, ve kterém panovala doznívající 114
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 282 – 283. 1634 – 1640, rkp. UK Sheffield, vydané v roce 1951 G. H. Turnbullem v Praze jako Dva spisy vševědné, tamtéţ, str. 287. 116 Tamtéţ, str. 287 – 288. 117 Komenský, Jan Amos, O sobě, Praha: Odeon 1987, str. 39. 115
34
renesance a humanismus. Svět, kde Komenský nebyl svázán přísnými pravidly, která v Jednotě platila, svět, kde Komenský mohl volně psát a ţít. V takto představeném a podaném kontextu se s jistou dávkou nadsázky nabízí otázka, zda cílem Jednoty nebyla jakási reforma její struktury či oţivení pevně zakotvených pravidel, k čemuţ měl Komenský jako ideální prostředek poslouţit anebo zda Jednota neměla absolutní tušení o tom, jaký vliv doba studia na Komenském zanechá a chtěla jen poskytnout nadanému ţákovi, za kterého Komenský stejně jako Jan Blahoslav platil, vzdělání, které by ho vybavilo pro jeho další působení v Jednotě. Mluvíme-li o Komenském jako o teologovi, není moţné opomenout jeho spor s M. Samuelem Martiniem z Draţova. Počátky tohoto sporu spadají do doby vydání Rudolfova Majestátu, ve kterém se uznávala jediná česká církev pod obojí, která přijala za společné vyznání českou konfesi. Takto nově vytvořená církev zastávala v podstatě luteránské vyznání víry, s čím se Jednota odmítala ztotoţnit. Výsledem situace se pak vnější klam církve pod obojí, která navenek působila jako jednotný prvek, ovšem její vnitřní struktura byla velmi diferencována.118 Samuel Martinius z Dráţova byl farářem, který vedl duchovní správu českých exulantů. V roce 1628 se stal duchovním správcem v Perně, kde zřídil tiskárnu, vydával knihy, modlitby a kázání, které odkazovaly na luterskou nauku, které byl příznivcem. Tento přístup odporoval zásadám Jednoty, která upřednostňovala kalvinismus, předně těm exulantům, kteří museli po bitvě na Bílé hoře odejít z vlasti a kteří se usídlili v Perně. Situace dospěla do takové míry, kdy proti sobě stáli Perenští s českými exulanty a S. Martinius.119 Ten na jejich výtky reagoval polemickým spisem, ve kterém poukazoval na historickou propojenost Bratří s luterány. Odpovědí se stal dopis, který byl podepsán „starší kněţí Jednoty bratské“, zřejmé je ovšem to, ţe autorem listu byl Komenský, neboť jeho úkolem, co by písařem Jednoty, bylo odpovídat na všechny útoky, které byly proti Jednotě vedeny.120 Komenského spis se v úvodu obrací na všechny české exulanty v Německu, Polsku a Uhrách, aby je informoval o útoku vedeném S. Martiniem. Obsah listu je v podstatě obranou Jednoty, tzn. Komenský na základě studia historických pramenů v archívu vysvětluje základy učení Jednoty a také její způsoby zboţnosti. Komenský v listu sleduje udrţení vnější, ale i vnitřní celistvosti, tj. hájí stanovisko Jednoty, vysvětluje, nikoliv útočí. Toto jeho úsilí odkazuje na jeho odpor vůči jakémukoliv násilí a na jeho snahu o nastolení míru.121
118
(12. 10. 2010). (13. 10. 2010). 120 (13. 10. 2010). 121 < http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=658440&mcp=&s=JPG&author=> (13. 10. 2010). 119
35
4. 1 Člověk jako součást stvoření Vnímání člověka jako součást stvoření vychází z Komenského pojetí světa. Svět je dle Komenského rozsáhlým mechanismem, majícím reálnou existenci. Svět byl stvořen Bohem a ve svém celku, ale i v těch nejmenších částech, je nejdokonalejším obrazem Boţí moudrosti. Člověk má ve světě roli diváka. Je hercem učícím se novou roli, přičemţ nápovědou jsou mu učebnice, zprostředkovávající veškeré vědění. Učení neprobíhá memorováním se nazpaměť, ale soustavným porozumění náleţitostí a skutečností, které jsou v jednotlivých učebnicích zaznamenány. Rovněţ učebnice byly stvořeny Bohem. Učit se musí kaţdý, bez výjimky, neboť bez poznání nelze dosáhnout dokonalosti, ke které Komenský směřuje. Mysl neboli duch poloţila základy Boţí uvnitř kaţdého z nás. Jejím znakem se pak stává světlo, které vystupuje v pozici průvodce. V člověku světlo září a ukazuje mu věci, které jsou vnějšími smysly stěţí pozorovatelné. Světlo duše má tři aspekty – pravdivost, dobrotu a moţnost. Pravdivé je to, co dává v obecných pojmech smysl všem lidem. Dobré je to, k čemu obecná puzení podněcují všechny lidi. A moţné je to, k čemu všichni lidé dostali společné orgány.122 K vnímání světla potřebuje člověk zrak, tj. smysly, rozum a víru. Smysly jsou prvním okem, kterým předáváme přímé vjemy světa. Rozum pak tyto vjemy třídí do forem, klasifikací, abstrakcí a idejí. A víra je zdrojem nadějí, tuţeb, imaginací a motivací. Od světla pocházejí také pochybnosti a omyly. I ony přestavují svědectví, které se odráţí v lidských skutcích. Omyl je světlo porušené nějakou skvrnou. Nesprávné vnímání světla, které z omylu plyne, vede pak k mylnému poznání. Světlo je synonymem pro harmonii a tam, kde není, panuje chaos, tj. tma. Všude, kam se nedostane světlo, zaujímá tma své pevné místo. Přirozeností světla je proudění, tj. pohyb. A protoţe pohyb probíhá v čase, je k osvěcování potřeba času.123 Člověk je podle Komenského ţivočich se svobodným jednáním určený k panování nad tvory a k věčnému společenství s věčným Stvořitelem. Skládá se ze tří sloţek – ţivočišnost (tělo a smyslová duše), rozumovost (přidaná duše z Boţího dechu, se svobodnou vůlí) a nesmrtelnost (výsada přetrvávat bez konce).124 Důleţitým rysem člověka je mravní rozumnost, její podstata spočívá v uţívání, napodobování a ovládání sebe a jiných. Rozumnost znamená znát všechno, řídit se jen dobrým a prchat před zlým. A jejím cílem je vyhýbat se nepříjemnostem. Mravní rozumnost stojí na praktických zásadách: Do ţádné činnosti se nepouštět bez předchozího zváţení. Ţádné rozhodnutí nečinit bez prospěšného cíle. Soustředit se na vhodné příleţitosti a vyuţít jich, a vrcholem rozumnosti je příleţitosti si sami vytvářet. 122
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 67 – 75. Tamtéţ, str. 72 – 81. 124 Tamtéţ, str. 87. 123
36
Předvídat důsledky jednání, předcházet zlu a zjednávat dobro, naslouchat varování druhých, učit se z příkladů druhých, pokud moţno si udrţovat přízeň lidí a vyuţívat jí. Opačné zmírňovat opačným. Neříkat vţdy pravdu, nýbrţ to, co je prospěšné. Nedělat nic neuţitečného. Nepouštět se do činnosti, jejíţ výsledek je předem pochybný.125 Mravnost spočívá v sebeovládání, jehoţ účelem je dosaţení toho, aby člověk plnil svoji úlohu boţského tvora určeného k vládě nad stvořeními a ke spojenectví s Bohem. K sebeovládání je potřeba znát: Své přirozené sklony, aby věděl, kam jej unášejí a jak se jim podvolit nebo vzdorovat. Předměty, které ho vedou k náklonnosti. Lákadla a dráţdidla, která ho vláčejí sem a tam.126 Úkolem člověka je náprava, která je moţná jen tehdy, je-li lidská mysl nakloněna k radosti z poznávání. Cílem poznávání věcí je smír mysli s věcmi. Cílem zboţnosti je smír svědomí s Bohem. Cílem politiky je smír mezi lidmi. Toto jsou tři cíle, které musí být u člověka spojeny, chce-li dosáhnout moudrosti. Nezbytným předpokladem k uskutečnění nápravy je podle Komenského existence Boha, který dal člověkovi tři základní dispozice – aby člověk chtěl, mohl a uměl ovládat, neboli aby se ovládat chtěl, obdařil ho láskou k svobodě, aby se ovládat mohl, přidělil mu rozum a svědomí, aby se ovládat uměl, připomíná mu příklady stvoření, která přirozeným pudem dodrţují jeho příkazy, a tak zachovávají svou podstatu. Člověk je tedy ke svému cíli vybaven prostředky, vlastnostmi (rozum touţící po vědění, vůle touţící po dobru a výkonná schopnost touţící po tvorbě) a pravidly, přičemţ tím nejdůleţitějším je svoboda dělat, co chce a jak chce. Ovšem jen s tou podmínkou, ţe dělá-li správné, bude to k jeho prospěchu, dělá-li to špatně, povede to k jeho záhubě.127 Cesta k nápravě vede před trojici – jednota, jednoduchost a dobrovolnost. Jednota je spojení všech částí dohromady. Jednoduchost znamená podobnost, soběstačnost a neměnnost. Dobrovolnost je to, co vzniká nebo jedná na základě vlastního rozhodnutí, svobodě a z vlastní náklonnosti.
125
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 87 – 96. Tamtéţ, str. 95 – 97. 127 Tamtéţ, str. 58 – 65. 126
37
Náprava musí tedy začít cestou všeobecnosti, tzn. musí vycházet z věcí, které jsou všem společné. Jen prostřednictvím takto stanovené cesty je moţné napravovat pokaţené věci ve vědění a přinést uţitek všeho a pro všechny.128 Příkladem, ve kterém se odráţí Komenského vnímání člověka jako součásti stvoření, jsou podkapitoly Obecné porady, konkrétně Panegersie, Panaugie a Pansofie, ale také dílo Cesta světla (Via lucis). Spis patří mezi nejznámější Komenského díla. Byl napsán během jeho pobytu v Anglii. Poprvé v něm předloţil své návrhy na všenápravu lidstva, které později rozpracoval v Obecné poradě. Podnětem k pozdnímu vydání díla byl vznik Královské učené společnosti v Londýně (Royal Society, zaloţené v roce 1662), za jehoţ předchůdce je povaţován samotný Komenský, včetně jeho anglických přátel, tzv. komeniánů. V předmluvě z 1. 4. 1668 autor rekapituluje svoje pansofické a všenápravné úsilí, vítá činnost učené společnosti a zároveň ji varuje před jednostrannou matematickou a přírodovědnou orientací. Celý spis má 22 kapitol a svým obsahem naráţí na otázku mravní bídy světa, nevědomosti a války. Řešením je dle Komenského pouze světlo moudrosti, které dokáţe překonat a odstranit veškeré zmatky. Podmínkou pro uskutečnění světla je náprava, náprava vzdělání, politiky a náboţenství. Lidé jako boţí stvoření jsou, jak Komenský píše, povinni nápravu provádět, stejně jako hledat světlo moudrosti. K objevení světla vede cesta pansofie, která vyuţije všech vynálezů a objevů. K mezinárodní výměně informací, která prostřednictvím pansofie proběhne, bude nutné sestavit nový jazyk, který bude dokonalejší neţ latina. Na reformě, která se má týkat celého světa, se mají podle Komenského podílet všichni učenci. Jejich činnost by měla být korigována Kolegiem světla (Collegium lucis), které bude sídlit v Londýně.129 5. Jan Amos Komenský jako pedagog Komenského pedagogické působení vychází ze situace, se kterou se musel vyrovnat. Jednalo se o období po bitvě na Bílé hoře, kdy byl Komenský donucen k odchodu do exilu, do polského Lešna. Zde začíná připravovat své plány na zlepšení organizace školství. Píše učebnice, které prokládá svým náboţenským přesvědčením. Toto propojení dokazuje, ţe v případě postavy Jana Amose Komenského je obtíţné přesně rozdělit jednotlivé „profese“, které se k němu váţí. Jedno doprovází druhé, neboť stěţejním Komenského úsilím byla výchova dokonalého člověka, který je nejen vzdělaný, ale který slouţí také Bohu a ţije podle jeho nařízení. 128 129
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 58 – 66. Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 309 – 310.
38
V Lešně byl Komenský nejprve zvolen biskupem a později získal post rektora gymnázia. A právě tento post Komenského přivedl k pedagogice. Mezi nejdůleţitější díla této éry patří Velká didaktika (Didactica magna), doplněná o publikaci Moudrost starých Čechů130 a Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus),131 Dveře jazyků otevřené (Janua linguarum reserata)132 a Informatorium školy mateřské (Schola infantiae).133 Ve své pedagogické činnosti pokračoval Komenský i nadále, jako tomu bylo například ve Švédsku, kam odcestoval, aby provedl reformu tamního školství. Hlavní snahou, na kterou Komenský ve svém pedagogickém období kladl důraz, bylo odstranění mechanického učení, učení slovíček a vět nazpaměť. Na místo toho prosazoval, ţe ţák se má učit pojmům z věcí, ţe má do edukačního procesu zapojovat svoje smysly. Učení se má stát názorné, vyuţívající řady příkladů, díky čemuţ se z vyučování stane snadný, zajímavý proces s výchovným účelem. Vedle rozumu má vzdělávat a probouzet také citovou stránku a pěstovat vůli člověka. Postup při učení měl probíhat od známého k neznámému, od jednoduchého k sloţitému. Učení za pouţití veškerých Komenského metod mělo směřovat ke skutečným a praktickým potřebám. S tím souvisí i otázka trestů, kdy místo nich má učitel usilovat o kázeň laskavým zacházením s ţáky.134 Zamyslíme-li se nad důvodem vzniku jednotlivých pedagogických zásad, dojdeme snadno k závěru, ţe velmi důleţitou roli při jejich formulování sehrála Komenského touha reformovat školství a celý vzdělávací systém. Jedním slova náprava. Za zmínku stojí ovšem i teze, ţe inspiračním zdrojem, který ovlivnil Komenského, byly texty rabína Jehudy Loewa, s kterými byl Komenský velmi dobře obeznámen: Učení musí být v souladu s přírodou, s lidskou a biologickou přirozeností a biologickým růstem. Metodika učení musí napodobovat procesy viditelné v přírodě, v souladu s přírodními zákony. Musí povzbuzovat spontánnost, originalitu jednotlivce a vést ţáka k tomu, aby na všechno přicházel sám z vlastního pochopení přes samostatné řešení problémů. Učení musí být poznatelný účel, aby ţák viděl, k čemu směřuje, neboť veškerá bezúčelnost se přírodě protiví. V ţákovi se musí vypěstovat niterná touha po poznávání, láska k vědění, motivace k učení jako cesta k moudrosti. Na rozdíl od učenosti, která se dá zapomenout, je moudrost součástí 130
Sbírka českých přísloví, obsahující velké mnoţství bohatství lidové moudrosti, Dr. Balajka Bohumil: Nástin starší české literatury, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1955, str. 69. 131 Vytištěný v roce 1657, jednalo se o názornou a praktickou pomůcku pro vyučování cizích jazyků prostřednictví vyuţití obrázků, tamtéţ, str. 69. 132 V roce 1631 vydána nejprve latinsky a o dva roky později česky. Byla učebnicí mezinárodního jazyka vzdělanců, latiny. Kniha vzbudila v Evropě nesmírný ohlas, coţ vedlo k jejímu překládání a šíření, tamtéţ, str. 68. 133 Vydané v roce 1633. Jednalo se o pedagogickou příručku a návod rodičům, jak mají vychovávat děti v době předškolní, tamtéţ, str. 68. 134 Tamtéţ, str. 67 – 73.
39
našeho bytí a projevuje se v činech. Učení musí být radostný záţitek provázený proţitkem z objevování, který inspiruje k harmonii a skvělosti a umoţňuje ţákově vůli a mysli se ztotoţnit nebo splynout s předmětem studia, a samotné studování se pojí s příjemnými emocemi. Učení musí probíhat bez strachu z trestu, neboť naháněním strachu se narušuje rovnováha energií působících v lidské duši a intelekt se pak můţe zaměřovat na konání zla. Je potřeba pěstovat úsilí a vytrvalost, radost z překonávání překáţek a poţitek z dosaţeného úspěchu, neboť vytrvalost a úsilí dávají do chodu vyšší morální aspekty lidské psychiky. Vést ţáky k zvídavosti a kladení otázek, neboť „otázka je půl cesty k vědění“ a kdo se neptá, ten se nedoví. Odměňování a pochvala za úspěšné učení je důleţitým povzbuzením k úsilí a vytrvalosti. Důleţitou motivací je studovat s cílem sdělovat naučené, buď sepisováním esejů nebo předáváním naučené látky druhým. Opakování naučené látky aţ do chvíle, kdy je zcela pochopená a zaţitá. Mnemotechnické pomůcky jako předměty, obrazy nebo příběhy napomáhají zapamatování naučené látky. Logické stupňování výuky od známého k neznámému, jednoduchého k sloţitému, konkrétního k abstraktnímu. Dělení věcí a pojmů do logických vzorců, systémů a skupin na základě podobností.135 Všechny tyto zásady se objevují i u Komenského. I on při výuce klade důraz na přírodu, jako vhodného prostředku. Zohledňuje nutnost škol, neboť dle jeho slov je „dílnou lidskosti, kde se lidé stávají vpravdě lidmi.“136 Z dalších zásad rabína Loewa Komenský přejímá povinnost poskytovat všem všeobecné vzdělání, neboť vzdělání je nutným předpokladem pro důstojné bytí a jeho praktikování musí být v souladu s lidským poznáním. S vědomím, ţe není moţné vstřebat veškeré poznatky, které jsou člověkovi zprostředkovány, zdůrazňuje Komenský nutnost vytvořit ţebříček důleţitostí, podle kterého je při vzdělávání postupovat. Podmínkou pro jeho sestavení je existence pevné instituce, které by udrţovaly soustavu vzdělání, a řád, podle něhoţ by se postupovalo.137 Mimo jiţ uvedené podobnosti je další shodou Komenského příkaz pouţívání učebnic jako nálevek moudrosti, mravů a zboţnosti, coţ odpovídá Loewovým principům, ţe účelem vzdělání není jen hromadění vědomostí, ale pěstování pevného charakteru a touhy po konání dobra. Posledním stejným znakem je prosazování radostného učení, které Komenský přirovnává
135 136 137
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 37 – 38. Tamtéţ, str. 37 – 39. Tamtéţ, str. 39 – 41.
40
k chutnému jídlu. Jeho podmínkou je přispění ze strany učitele, kteří figurují co by prodlouţená ruka samotného rodiče. Učitel se má zaslouţit o vyváţenost výuky, o to, aby se škola stala místem příjemným a aby náměty studia byly logicky rozděleny do jednotlivých rámců.138 V souvislosti s tímto inspiračním zdrojem stojí za zmínku také Komenského postoj vůči náboţenství. Ve většině svých textů Komenský staví křesťanství na vyšší piedestal neţ ostatní náboţenství. Přesto je však nezpochybňuje. Právě naopak, přistupuje k nim na základě tolerance a pochopení. 5. 1 Člověk jakou součást výchovy Komenského pojetí člověka jako součást výchovy se odráţí v jeho didaktických spisech Veškeré spisy didaktické (Opera didactica omnia), Dveře jazyků otevřené čili Semeniště jazyků a všech věd (Janua linguarum reserva sive seminárium linguarum et scientiarum omnium), Informatorium školy mateřské (Schola infantiae), Didaktika to jest Umění umělého vyučování, Velká didaktika ukazující obecné umění naučit všechny všemu (Didactica magna universale omnes omnia docendi artificium exhibens), a čtvrtá a pátá podkapitola Obecné porady s názvem Pampaedie a Panglotia. Veškeré spisy didaktické (Opera didactica omnia) je monumentální soubor Komenského pedagogického díla, který byl vydán krátce pro jeho příchodu do Amsterodamu za přispění Vavřince de Geera. Rozvrţení 43 prací uspořádal Komenský chronologicky do 4 částí, z nichţ kaţdá má svůj vysvětlující úvod. Do první části zařadil 11 spisů především z lešenského pobytu z let 1627 – 1642, do druhé 8 prací napsaných hlavně v Elbinku a Lešně 1642 – 1650, třetí obsahuje 15 děl pocházející z uherského pobytu v Blatném Potoce 1650 – 1654 a poslední čtvrtá část zahrnuje 9 spisů napsaných v Amsterodamu. Mimo uvedená díla můţeme v tomto souboru objevit i několik menších drobných úryvků.139 Dveře jazyků otevřené čili Semeniště jazyků a všech věd (Janua linguarum reserata sive seminarium linguarum et scientiarum omnium) bylo v 17. století jedním z Komenského nejznámějších děl. Jednalo se o první jazykovou učebnici, která zahrnovala jak poznání jazyka, tak i poznání všeobecné. Dílo bylo zamýšleno jako součást nedokončené pedagogicko-pansofické soustavy. Vnější podnět, jak Komenský přiznává, poskytla tzv. hybernská/španělská Janua linguarum, vydaná irskými/hibernskými mnichy ve španělské Salamance roku 1611. Původně latinskošpanělská jazyková učebnice, sestavená irským mnichem Štěpánem Batem, byla vydána v Londýně roku 1617. Patrně toto dílo se stalo předlohou pro sepsání Dvéří jazyků. Komenský převzal pouze název, obsah si upravil podle svého záměru. Proti dosavadnímu mechanickému memorování 138 139
Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007, str. 39 – 41. Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 274.
41
slovíček staví Komenský princip pedagogickému realismu. Přehledná jazykově encyklopedická struktura, vycházející ze srovnání mateřského a latinského jazyka, se stala základem pro Komenského proslulost na evropské půdě. Kniha byla přeloţena do 11 evropských jazyků. Česká verze rukopisu se nezachovala. Známé se stalo česko-latinsko-německé znění z roku 1669. Struktura vychází ze šesti dnů biblického stvoření. Po úvodní kapitole následuje část věnována vzniku světa, ţivlům a nerostům, poté popis ţivé přírody. Člověk je v knize popisován jako nejdokonalejší tvor, proto mu také Komenský věnuje nejvíce kapitol (tělo a zdraví, lidská řemesla a činnosti, lidská společnost, škola a vzdělanost, ctnosti, zábava a hry, náboţenství a poslední věci člověka).140 […] zdálo se některým za neslušné, i dopisovali se o to, aby k těm latinského jazyka Dveřum jiní národové klíč míti měli, Čechové pak, od nichţ téţ Dvéře vyzdviţeny, jeho neměli: tím dána jest příčina, ţe aj teď nyní v českém jazyku tatáţ kníţka se vydává […].141
Dveře jazyků otevřené tvoří paralelu k latinské podobě Janua. Svým obsahem vychází z předpokladů, které se objevovaly na českých školách, u českých ţáků. Jinými slovy kniha byla napsána pro konkrétní potřeby českého ţáka a učitele. Komenský sám co by ţák zaţil memorování slovíček a látky, z toho důvodu chtěl vytvořit dílo, které by v sobě spojovalo systém jazykověvěcného vyučování. Dokladem jeho snahy je jiţ zmíněná Janua a Dveře jazyků otevřené. Základem nové metody, kterou Komenský hodlal aplikovat, bylo odstupňování výuky latiny do tří tříd, z nichţ první měla uvést ţáky do nejnutnějších základů, ve druhé měli zvládnout uzavřený, ale poměrně rozsáhlý soubor pojmenování věcí a třetí byla vyhrazena stylistice, rétorice a do jisté míry i poetice, tj. zvládnutí literárního stylu. Kaţdý z těch tří stupňů měl mít svou vlastní učebnici, která by se skládala z učebního textu, slovníku a gramatiky. Dveře jazyků otevřené jsou tedy metodickou pomůckou a názorným příkladem, jak vést výuku a ţáka, aby touţil po poznání. Na rozdíl od své slavnější podoby, které výtiskem obletěla téměř celou Evropu, se tato kniha dočkala pouze jediného vydání ve dvou exemplářích. Nám je nejznámější verze, která vyšla v roce 1667 v upravené jezuitské podobě. Jezuité se snaţili jejím prostřednictvím prosazovat protireformační myšlenky.142 Informatorium školy mateřské (Schola infantiae) je příručka pro rodiče a vychovatele. Jedná se o první systematické pojednání o vzdělání dětí v předškolním věku. Stejně jako česká Didaktika je i toto dílo součástí zamýšleného pedagogicko-encyklopedického souboru. Český text se zachoval pouze v rukopise, objeven byl teprve roku 1856 v Lešně. Dílo je rozvrţené do 12 kapitol. Je návodem k výchově a vzdělávání do 6 let, se zřetelem 140
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 247 – 248. Komenský, Jan Amos: Dvéře jazyků odevřené, Praha: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka 2003, str. 25. 142 Tamtéţ, str. 7 – 15, 96 – 100. 141
42
k jejich vývoji a schopnostem. Důraz je kladen na rozvoj duševní, tělesný a na smyslové poznání, na činorodost, přirozenou dětskou hravost a zvídavost.143 Didactica to jest Umění umělého vyučování je nejznámější český pedagogický Komenského spis, první soustavné vychovatelské dílo v Evropě. Myšlenkou české vzdělanosti se Komenský uţ zabýval v Theatrum, zde pokračuje v jejich rozpracování. Ve spise je plno mravoučných citátů z Komenského oblíbenců (Cicero, Diogen atd.). Dílo má 30 kapitol a pokrývá tematicky 4 okruhy – náboţensko-antropologický úvod a pedagogiku, obecnou a zvláštní didaktiku, vedení mládeţe a organizaci školství. I v tomto díle vystupuje člověk co by nejdokonalejší tvor. Pravým člověkem je dle Komenského pouze člověk rozumný, ctnostný a zboţný. V díle se dále odráţí Komenského předpoklad – všeobecně zpřístupněné vzdělání. Školy mají být dle autorových slov dílnou lidskosti. Podmínkou k tomu je nutnost zvolit správný postup a metody, které musí být v souladu s přírodou, tzn. postupovat od nejsnadnějšího k nejsloţitějšímu. Nejdůleţitějším je ovšem systém. Výchova má být rozdělena na čtyři šestileté fáze – do 6 let (škola mateřská), do 12 let (škola městská/obecná), do 18 let (latinská) a do 24 let (akademie), přičemţ integrálním součástí vysokoškolského studia mají být zahraniční cesty. K úspěšné výchově je zapotřebí pouţívání náleţitých a přesně vypracovaných osnov a učebnic. V neposlední řadě klade Komenský důraz na rodinu, kterou povaţuje za základ, který poskytuje prvotní vzdělání a vytváří člověkovi prostředí, ve kterém se mísí zboţnost a mravnost – dva předpoklady nutné k rozvoji a výchově člověka.144 Velká didaktika, ukazující obecné umění naučit všechny všemu (Didactica magna universale omnes omnia docendi artificium exhibens) je přepracovanou latinskou verzí české didaktiky, která byla pořízena v době, kdy Komenský zjistil, ţe jeho naděje na návrat do vlasti, zeslábly. Proto je jeho dílo směrováno spíše evropským vzdělancům, čemuţ odpovídá také jazyk. Oproti české verzi je toto dílo rozšířeno na 33 kapitol a Komenského encyklopedické myšlenky jsou více posunuty k nápravnému úsilí. V úvodu Didaktiky Komenský podává definici toho, co je didaktika a co je jejím obsahem. Didaktika znamená umění vyučovat, Velká didaktika je pak všeobecné umění, které je zaloţeno na správném vzdělání, které má dvě sloţky – dobré mravy a upřímná zboţnost – cílem je dobrat se nezměnitelné přirozenosti věcí. Obsah Didaktiky stojí na šesti základech - rodiče, aby získali jistotu, učitelé, aby se naučili vyučovat, ţáci, aby se jim učení stalo hrou nikoliv trestem, školy, aby rozmnoţovaly vzdělance,
143 144
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 246 – 247. Tamtéţ, str. 229 – 231.
43
obce a církev, aby poskytovala vzdělané učitele.145 Hlavní důraz je kladen na člověka, kterého Komenský pojímá jako toho nejdokonalejšího tvora, jehoţ cílem je dosaţení blaţenosti a slávy u Boha, proto musí člověk po celý svůj ţivot nestále pracovat na svém zdokonalení. Člověk je obrazem Boha, od něj získal darem rozum, který společně s myslí má slouţit k tomu, aby viditelný svět byl nejjasnějším zrcadlem nekonečné moci Boha. Obraz Boha představuje dokonalost a splnění tří poţadavků – vzdělávání, ctnost s dobrými mravy a náboţnost (poboţnost). Úkolem člověka, jako tvora rozumného, je vládnout nad ostatními a být potěšením pro stvořitele. Rozumný tvor znamená být pozorovatelem, pojmenovatelem a poznavatelem všeho, co jde poznat, co lze pozorovat a pojmenovat. A vládnout nad vším znamená, jak Komenský píše, uspořádat vše podle patřičných cílů a pro prospěch, nestát se otrokem, zachovat si důstojnost a jednat vţdy ctnostně a váţně. U člověka chce Komenský pěstovat především jeho vznešenost, která pramení z lidské přirozenosti. Existuje, jak Komenský píše, trojí bývání v ţivotě – mateřský ţivot, země a nebe. Z mateřského ţivota do země člověk vstoupí narozením, ze země do nebe smrtí a vzkříšením a nebe jiţ trvá navěky. Mateřský ţivot je přípravou pro zemi, země pro nebe a nebe je bez konce.146 Základní vlastností člověka je jeho přirozenost, tj. všeobecná prozřetelnost Boţí vyplývající z jeho dobroty. Kaţdý člověk se rodí se schopností vstřebat a dopracovat se ke znalostem a podstatě věcí, proto se po celý svůj ţivot snaţí hledat harmonii v sobě samém. Harmonie znamená souzvuk rozumu a ctností. Jejím následným krokem je vzdělávat se, které produkuje bystrost, která slouţí k sledování díla boţího, tj. shromaţďování pokladů vědění. Stěţejní myšlenkou díla je Komenského teze, ţe všichni lidé potřebují vzdělání. […] podmínky rozvoje člověka a stromu jsou podobné. Jako ovocný strom můţe sice sám od sebe vyrůst, ale je planý a přináší plané ovoce, jak má dávat lahodné a sladké ovoce, musí ho zkušený zahradník zavlaţovat, ořezávat […].147
Touto myšlenkou se Komenský snaţí zdůraznit, ţe vzdělávání je nejen potřebné, ale ţe se s ním musí začít co nejdříve, nejlépe v dětském věku, protoţe ţivot se nemá strávit učením, ale konáním. Předpoklad mladého věku znamená brzké otevírání smyslů aplikované na pozorování věcí, protoţe úkolem člověka je po celý svůj ţivot poznávat, zkoumat a konat. Vzdělávání, jak Komenský píše, je důleţité vykonávat pospolu a ve větším počtu, neboť přináší pořádek, spolupráci a pomoc při překonávání překáţek. Má být poskytováno všem, bez rozdílu na společenské či 145
Komenský, Jan Amos, Velká didaktika, Bratislava: Slovenské Pedagogické nakladatelstvo 1954, str. 18 – 20. Tamtéţ, str. 27 – 37. 147 Tamtéţ, str. 54. 146
44
genderové postavení. Vzdělání nemá být pro ţáka námahou, má být co nejlehčím procesem. Při jeho uskutečňování klade Komenský důraz na pořádek, řád a rozvahu. Tyto předpoklady spočívají v uspořádání veškerého, k tomu má člověk uzpůsobit veškeré prostředky. Součástí vzdělání jsou bezesporu i vyučovací metody, které mají vycházet z porozumění zákonů přírody. Soulad s přírodou se odráţí v Komenského vnímání těla a duše, kdy tělo je nejen příbytkem duše, ale je také obrazem ţivotosprávy, kterou je nutno dodrţovat, neboť její správné dodrţování dává základ pro svěţest těla a plnost ţivota. Jsou-li splněny tyty podmínky, jsou poloţeny základy pro ideální prostředí, ve kterém je moţné pěstovat vzdělání a tím přibliţovat člověka k Bohu.148 U vyučování jsou také důleţité zásady, které Komenský vytvářel. Za prvé je to zásada jiţ zmíněné přírody. Příroda dbá na vhodný čas, připravuje látku, z které tvoří tvar. Pro svou práci si vybírá vhodný předmět, vše si rozděluje a svou činností začíná z nitra. Svou činnost končí, aţ dokončí své dílo, nevyhýbá se protikladným a škodlivým věcem. Druhou zásadou je zásada učení. Zde platí tři hlavní body – časovost, náleţitá příprava ducha a postup od všeobecností ke zvláštnostem. Třetí zásadou je studium jazyka. I v tomto případě platí tři znaky – co nejdřív sluchově porozumět, naučit se psát a následně pak mluvit.149 Z takto stanovených zásad pak plynou jednotlivé poţadavky, které musí vzdělávací proces splňovat - náleţité vysvětlení látky (bez řádného vysvětlení se práce míjí účinkem), zaměření se na praktické věci a praktické vyuţití (pouţívání cvičení jako názorné pomůcky), není důleţitá rychlost, ale pochopení a dobrání se pravdy, uspořádání látky, aby bylo encyklopedií, uvádět při výuce příčiny věcí, opakování a procvičování jednotlivých probíraných témat, které vede k pozornosti. Kaţdá hodina má mít svoji strukturu – stručný výklad látky, vysvětlení smyslu slov, názorné poukázání na uţitečnost, opakování a ujišťování se, ţe ţáci látce rozumí. Při výuce jde také o navázání vztahu mezi ţákem a učitelem. Učitel by měl umět upoutat ţákovu pozornost, měl by být horlivý a ostraţitý, ţákovi ulehčovat učivo a pouţívat metodické knihy. Jeho úkolem je udrţovat kázeň, někdy pokárat, ale také pochválit. Být přísný, dojde-li k prohřeškům v mravech a ocenit kaţdý pokrok, který ţák udělá.150 Ve výuce se odráţí také pouţívání smyslů, které Komenský označuje za základ poznání, neboť pravdivost a jistota vědění na smyslech závisí. Pouţívání smyslů jde ruku v ruce s pamětí, coţ důleţitý znak celého vzdělávání. Kromě paměti vyzdvihuje Komenský také jazyky, kdy studium jazyků musí probíhat paralelně se studiem věcí. Učit se jazyk vychází z pravidel gramatiky a musí začínat jiţ v mladém věku. Je důleţité
148
Komenský, Jan Amos, Velká didaktika, Bratislava: Slovenské Pedagogické nakladatelstvo 1954, str. 55 – 100. Tamtéţ, str. 100 – 119. 150 Tamtéţ, str. 122 – 146, 213 – 215, 254. 149
45
porozumět také jazyku mateřskému, prostřednictvím kterého jsou ţákovi vštěpovány mravy a zboţnost. Pomocníkem k tomu jsou rodiče, učitelé a sluţebníci církve, a to přesně v tomto pořadí, neboť v tomto pořadí dochází k zpřístupňování zboţnosti, jejímţ pramenem je Písmo, ale i člověk sám. Zboţnost je moţné čerpat třemi způsoby – rozjímání o dílech a slovech Boha, pokušení a modlitba jako konečné zkoumání pokroku.151 Poslední části, kterou se Komenský zabýval, bylo rozdělení škol, které uvedl jiţ v Informatoriu školy mateřské, a bliţší upřesnění toho, čemu by se ţák měl učit. Nejprve začíná Komenský popisovat ideu mateřské školy, kde by se ţák měl učit, co jsou přírodní ţivly, měl by poznávat základy optiky, astronomie, zeměpisu, chronologie, dějepisu, aritmetiky, geometrie, statiky, dialektiky, gramatiky, rétoriky a básnictví, hudby, ekonomie, politiky a samozřejmě také základy náboţenství. Druhým stupněm je lidová škola, kde by se ţák měl učit číst a psát v mateřském jazyce, měl by zvládat umění práce s počítadlem, naučit se měřit vzdálenosti, zpívat a dokázat vysvětlit hospodářský a politický stav. Třetím je latinská škola, tj. encyklopedie umění (rétorika, gramatika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a teorie a praxe v hudbě). A čtvrtým stupněm je akademie neboli dovršení a doplnění veškerých věd.152 Posledním didaktickým dílem jsou podkapitoly z Obecné porady - Pampaedie a Panglotia. Její obsah je moţné rozdělit do několika kapitol. První tvoří Úvod, ve kterém Komenský hovoří o poţadavku vzdělanosti. Vzdělávání má zde všeobecný rozměr: […] všechny lidi vzdělávat k lidskosti, jak to je potřebné, jak moţné a jak snadné […] a souvisí s pojetím lidskosti, ale i s jakousi povinností se vzdělávat. […] aby všichni lidé bez výjimky byli vychováváni k lidství. […] Celý člověk musí být vzděláván ve všem tam, co dovršuje podstatu lidství. […] důmyslní lidé pokládali za čest, ţe slávou vševědoucnosti přistupují nejblíţe k Bohu, nejsou-li v ničem nevědomí. Ne, ţe by tato touha pocházela z chorobné zvědavosti, ale pochází přímo od tvůrce přírody, Boha.153
Tato myšlenka odkazuje k povinnosti člověka přibliţovat se k Bohu a to prostřednictvím vzdělání, které zprostředkovává veškeré vědění. „Od učení moudrosti a vzdělávání ducha nemá být nikdo zdrţován, neřku-li vzdalován.154 Touto tezí Komenský zdůrazňuje, ţe kdokoli se narodil člověkem, ať se učí ţít jako člověk, nebo ať přestane být člověkem. Všeobecnost vzdělávání Komenský v Pampaedii dotahuje do roviny celosvětové: „[...] také 151
Komenský, Jan Amos, Velká didaktika, Bratislava: Slovenské Pedagogické nakladatelstvo 1954, str. 153 – 186. Tamtéţ, str. 222 – 241. 153 Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek II. , Praha: Svoboda 1992, str. 17, 21, 24. 154 Tamtéţ, str. 23. 152
46
si všichni musíme přát, aby i barbarské národy mohly být osvíceny a osvobozeny od temnot své nevzdělanosti.“155 Dalším tématem Úvodu je poukázání na to, co vzdělávání přináší: […] vzdělávat lidi k dobrým mravům a k slušnosti. Základem dobrých mravů je buď ovládání sebe sama nebo trpělivost, jsme-li ovládáni někým cizím. […] je také ţádoucí, aby člověk byl vzděláván klidně a vlídně k dobrovolné dokonalosti a vytrvalosti v dobru, aţ k spolehlivému výsledku.156
Jinými slovy zde Komenský zdůrazňuje, ţe vzdělávání prospívá dobrým mravům, které jsou jednou z důleţitých podmínek dokonalosti, které by měl člověk dosáhnout a tím se přiblíţit k Bohu. Druhou kapitolu tvoří téma panscholie neboli všeškolství, tj. otevírání škol na všech místech. […] jako je celému lidskému pokolení celý svět školou, od počátku věků aţ do konce, tak i kaţdému člověku je jeho věk školou, od kolébky aţ do hrobu. […] proto musí být rozvrţen nejen čas, nýbrţ i úkoly celého ţivota tak, aby se mohlo a kaţdém člověku říci, ţe před koncem ţivota svůj ţivot naplnil a pro ţivot budoucí se připravil.157
S existencí školy souvisí také její rozdělení, jehoţ cílem je postupné zdokonalování člověka – škola zrození, útlého dětství, dětství, dospívání, mladosti, dospělosti a stáří. Škola zrození: […] dobře se narodit, dobře ţít a dobře zemřít jsou tři stěţeje lidského poţehnání, ale tak, ţe na první věci závisí druhá, na druhé třetí, tedy je především třeba dbát o věc první. Dobře se narodit znamená mít počestné rodiče, mít zdravé tělo, smysly a mysl a ţit zboţně a počestně.158
Škola útlého dětství: […] dítě je nový člověk právě na svět vzešlý, ve všech věcech neopracovaný, ve všem teprve vzdělání vyţadující. […] děti jsou mladí lidé, budoucí nástupci těch, z nichţ se nyní skládá svět.159
Škola dospívání, tzn. cvičebna jazyků a nauk, zejména latiny a souhrn jiných učených umění i věd, mravů a zboţnosti. Škola mladosti, tzn. akademie určena k zjednání plnější moudrosti160. Třetí části Pampaedie je pambiblie – úplný soubor knih určených k univerzálnímu vzdělávání a sestavených podle zákonů univerzální metody. Pramenem moudrosti je slovo Boha na výsostech. […] kaţdá kniha (zejména učebnice) bude muset být cele pansofická, cele pampaedická, cele panglottická, cele panorthotická. Pansofická bude podávat jádro veškeré plné moudrosti, pampaedická bude všem slouţit ve 155
Komenský, Jan Amos: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek II., Praha: Svoboda 1992, str. 17 – 24. Komenský, Jan Amos: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Praha: Svoboda 1992, str. 25 – 38. 157 Tamtéţ, str. 43. 158 Tamtéţ, str. 76 – 79. 159 Tamtéţ, str. 79 – 93. 160 Tamtéţ, str. 43 – 52, 76 – 114. 156
47
všem, panglottická bude přeloţena do všech ţivých jazyků, panorthotická bude slouţit mocně buď k zamezování nebo k nápravě poruch161
A čtvrtým tématem je pandiskalia – všeučitelství – univerzální vzdělatelé, učitelé pampaedických znalých učit všechny všemu všestranně. Všeučitel má být podle Komenského pansofický, který umí všechny lidi vzdělávat ve všem, co přivádí k dokonalosti lidskou přirozenost, aby se lidé stali všestranně dokonalými. Dále má učitel „spolehlivě člověku pomáhat od temnot krajní nevědomosti ke světlu nejjasnějšího poznání“, jeho úkolem je „všemu učit spolehlivě – nic bez smyslů, nic bez rozumu, nic bez svědectví slova Boţího.“162 Posledním didaktickým dílem je Panglottia: […] máme jednoho společného stvořitele, Boha, jehoţ jsme všichni obrazem, a jednoho společného Otce, Adama, jehoţ jsme všichni potomky, a jednu společnou naději na nesmrtelnost, o niţ se všichni ucházíme a jiţ očekáváme.163
V tomto díle Komenský hovoří o univerzálním jazyku národů, jehoţ zavedení by odstranilo veškeré zmatky. Nově vytvořený jazyk má podle Komenského poţadavků obsahovat obsáhlé názvosloví a soustavu znaků, které mají být v harmonii pouţívání. Jednotnost znamená také jednotná pravopisná a gramatická pravidla, ve kterých by se odráţel princip pansofie.164 6. Jan Amos Komenský jako filozof Základem lidského štěstí by tedy bylo, kdyby lidé byli vysvobozeni od nekonečných otázek a zaneprázdnění, aby se zabývali věcmi základními, v nichţ spočívá řízením Boţím přímá cesta.165
Komenského pojetí filozofie vychází z jeho reformačních snah, které jsou dopodrobna vylíčeny v Všenápravě. Jeho úsilí je zaloţeno na nápravě, o které píše: „pravá náprava skrze pravou filozofii, pravou politiku a pravé náboţenství.“166 Z uvedené citace vyplývá, ţe Komenský se při realizaci nápravy opírá o tři sféry – vzdělání, politika a náboţenství. Co si tedy Komenský pod jednotlivými sférami představuje?! Pravá filozofie, tj. dokonalé světlo moudrosti. Pravé náboţenství, tzn. podřídit mysl pod poslušenství Boţí. Pravá politika neboli stav všech říší světa po všech stránkách do klidu.167 Samotnou nápravu Komenský pak definuje jako uvedení dobré věci propadající nákaze v původní dobrý stav. Náprava má tři sloţky – předmět, činitel a prostředek. Předmětem je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Činitelem je podle Komenského někdo, 161
Komenský, Jan Amos: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek II., Praha: Svoboda 1992, str. 49 – 52. Tamtéţ, str. 59 – 64. 163 Tamtéţ, str. 169. 164 Tamtéţ, str. 177 – 239. 165 Tamtéţ, str. 259. 166 Tamtéţ, str. 259. 167 Tamtéţ, str. 261. 162
48
kdo zná, kdo můţe a chce napravit pokaţenou věc. Prostředkem je něco, co má schopnost zjednat nápravu. Průběh nápravy se řídí přesně vymezenými pravidly, neboli jak Komenský píše: „náprava začíná odstraňováním poruch“168 tj. zatarasit cesty lehkováţnému počínání vůči Bohu a lidem. Přičemţ důraz je kladen na dbaní kořenů a na nastolení všeho nového. Výsledkem celého procesu se pak stává vymezení nového náboţenství (blaţenost, dokonalé pouto mezi člověkem a Bohem), nová politika (dokonalé uplatnění lidské moudrosti v řízení lidské přirozenosti) a nová filozofie (láska k moudrosti). „Aby všechny filozofie se staly filozofií jedinou, nejlepší, pod jediným nejlepším učitelem, Kristem.“169Kristus v průběhu celého procesu vystupuje jako velekněz, jako ten, který ve spolupráci s Bohem zachraňuje svět a jako ten, pod jehoţ vedením má být vytvořen napravený svět, tj. lepší svět neboli blaţený stav věcí. Kristus je tedy prostředkem, který dokáţe zajistit obnovu.170 Základem celé nápravy je, jak Komenský píše, začít u sebe, neboť náprava představuje kázeň, mravy a výchova, neboť naděje na ni vychází z rozumových důvodů, z Boţího zjevení, čímţ Komenský zdůrazňuje stálost Písma. Počátkem nápravy je ustálenost církve, tzn. začátek nápravy věcí musí nastat mez křesťany, tím Komenský říká, ţe v církvi uţ náprava začala, proto musí i dále pokračovat. Kaţdé úsilí má také své překáţky, coţ platí i v případě nápravy. Zde mezi překáţky patří bezstarostnost, otupělost, předsudek a zhoubná zaujatost pro vlastní věci. Důleţitým pomocníkem, který stmeluje jednotlivé prvky, je rodina, který staví pevnou základnu pro uskutečnění nápravy. Jejím prostřednictvím vzniká univerzální pojítko církve (světová konzistoř), univerzální pojítko státu (mírový soud) a univerzální pojítko učenců (sbor světla).171 6. 1 Člověk jako spolutvůrce světa Snad nejtypičtějším příkladem, kde se odráţí Komenského pojetí člověka jako spolutvůrce světa, je jeho nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce. Vrcholné Komenského literárně-umělecké dílo, které bývá řazeno mezi tzv. útěšné spisy. Kniha byla napsána v Brandýse nad Orlicí koncem roku 1623. Komenský text doplnil korekturami, margináliemi a kruhovou kresbou města-světa. V tomto bodě je důleţité upozornit na hypotézu, podle které se v díle odráţí historie města Herbornu, městu leţícím na řece Dill. Herborn se stal modelem realistického popisu města v první části Labyrintu. Realistický obraz neboli zidealizovaná představa z dob Komenského studia.
168
Komenský, Jan Amos: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek II., Praha: Svoboda 1992, str. 317. Tamtéţ, str. 347. 170 Tamtéţ, str. 261 – 430. 171 Tamtéţ, str. 261 – 430. 169
49
Kromě této ideové inspirace je moţné v díle objevit také model města Heidelberg. Za příklad by mohl poslouţit například popis ulic města anebo postava královny Moudrosti, včetně vykreslení detailů jejího sídla (Heidelberský hrad, později zámek se stal kulisou druhého kompozičního celku Labyrintu).172 Původní název díla byl Labyrint světa a lusthauz srdce. Jméno bylo pak v průběhu druhého vydání změněno na Labyrint světa a ráj srdce. Během 17. a 18. století byl spis šířen předně mezi exulanty, v Praze bylo dílo vydáno teprve v roce 1782, bezprostředně po vyhlášení náboţenské tolerance. Od té doby patřila kniha mezi nejvyhledávanější. Vydána byla německy (1871), maďarsky (1805), rusky (1896), anglicky (1900), francouzsky (1906), portugalsky (1917), holandsky (1926), slovensky (1952), norsky (1955). Dále pak bylo dílo přeloţeno do polštiny, luţickosrbštiny, srbštiny a španělštiny. V Komenského díle se objevuje řada motivů vycházejících v návaznosti na inspirace, z kterých Komenský čerpal. Mezi ně patří jeho utopická alegorie světa. V tomto případě navázal Komenský na evropskou i domácí tradici – podněty poskytli zejména J. V. Andreae (spisy Peregrini in patria errores – Bloudění cizince ve vlasti, Reipublicae Christianopolitanae descriptio), Tommaso Campanella (Sluneční stát), Nathaniel Vodňanský z Uračova (Theatrum mundi minoris – Široký plac neb zrcadlo světa), Václav Porcius Vodňanský (Duchovní město jménem Rozkoš duše). Druhým motivem je labyrint-bludiště. Tento symbol pochází z antiky a je vyjádřením hledáním, oblíbeným se stal hlavně v době pozdně renesanční a manýristické. A třetím znakem je alegorický námět pouště, v renesanční a barokní literatuře natolik oblíbený (Dante, Brandt, Erasmus, Rabelais, Cervantes, Campanella..), který Komenskému poskytl prostředek ke společenské kritice, ale i k vyjádření vlastního pojetí křesťanství, jehoţ ideálem není dogmatické modlářství, ale pevná víra a ctnostný a spravedlivý ţivot.173 Úvodní latinská dedikace je věnována Karlovi st. ze Ţerotína a byla datována 13. prosince pod Klopotami, tj. v úkrytu na lesní samotě u Brandýsa. Autorův podpis J. A. Comenius, který se ve spise objevuje, je vůbec prvním pouţitím jména Komenský-Comenius. Spis je rozdělen do 54 kapitol a myšlenkově do dvou protichůdných částí – Labyrint světa x Ráj srdce. Tématem knihy je líčení putování mladého muţe, který hledá co nejlepší povolání, ale také skutečné a pravdivé poznání.174 Na své cestě se setkává se dvěma průvodci – Všudybud (personifikace Rozumu - prochází celý svět, nahlíţí do všech koutů, na vše se vyptává, slídí, tzv. „pokladnice informací“) a Mámení 172
Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 96, 98. 173 Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 256 – 257. 174 Tamtéţ, str. 256 – 257.
50
(tlumočník královny, která řídí svět má jméno Moudrost, někteří ji však říkají Marnivost), od kterého dostane brýle, díky kterým vidí vše jinak.175 Společně procházejí městem/světem a poutník popisuje své pocity nad světem plným přetvářky, lţí, pýchy a zloby: „[...] všude závisti a nepřízně, všude plno falše a šalby, nalezl zbytečně moc marností a neuţitečné bláznovství.“176 Město popisuje jako okrouhle postavené, opatřené zdmi a valy. Ulice jsou rozděleny, stavení jsou menší a větší, je zde místo pro příkopy a všude je plno lidí. Ve městě jsou dvě brány „východní brána je brána ţivota, skrze niţ všichni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí, tato pak druhá, bliţší brána ještě brána rozchodu, z níţ jeden kaţdý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací.“177 Vrcholem zklamání je návštěva hradu královny světa Moudrosti, jejíţ skutečnou podobou je lest, pokrytectví a touha po moci: [...] hrad Štěstí, na němţ zvláštnější lidé bydlí, bohatství tam, rozkoší a slávy uţívajíce.....Nebo se tu ze všech stavů lidé scházejí, a co potřebí, zpravují, uprostřed něho jako v centrum všeho jest residencí královny světa, Moudrosti.“178
Druhá část začíná útěkem poutníka ze zkaţeného města. V bezvýchodné temnotě hledá světlo, které by ho vedlo, a které by mu bylo východiskem v jeho zoufalství. V tom okamţiku se poutníkovi zjevuje Kristus, který mu ukazuje pravou bezpečnost, která spočívá ve splynutí s Bohem jako personifikací nejvyšší pravdy a dokonalosti.179 Labyrint světa a ráj srdce patří mezi nejznámější díla barokní literatury. Ţe jde o práci barokní, je zřejmé z koncepčního, tak i z kompozičního rozloţení. Včetně toho, ţe dílo navazuje na odkaz staršího písemnictví. Ţánrovým rozdělením spadá Labyrint do tří typů. První část, do 29 kapitoly, je soubor povídek spojených s hlavní postavou Poutníka se Všezvědem a Mámením. Druhá a střední část, tj. kapitoly 29 – 36, představují epické vyprávění o bojích v paláci královny Moudrosti. A třetí závěrečná část, tj. 37 – 54 kapitola, je traktát s myšlenkami o ţivotě, navazující na Komenského spis Truchlivý, to jest Smutné a tesklivé člověka křesťanského nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání.180 Zaměřme se nyní na literárněhistorický a sociologický výklad knihy. 175
Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 17 – 20. Tamtéţ, str. 36. 177 Tamtéţ, str. 22. 178 Tamtéţ, str. 21 – 22, 36. 179 Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 256 – 257. 180 Dílo patří mezi tzn. útěšné spisy. První dva díly, napsané v brandýském útulku, vyjadřují zoufalství nad ztrátou politické a náboţenské svobody po bělohorské katastrofě, zároveň měly posílit morálku v řadách pronásledované Jednoty bratrské. První dva díly jsou podle Komenského „dialogem duše“. Zoufající Truchlivý, poraţený a pronásledovaný český protestant, zpochybňuje ve sporu s Rozumem s Vírou dokonce smysl, ba i existenci boţí spravedlnosti a prozřetelnosti. Teprve Kristus jej přesvědčí, ţe po těţké zkoušce dojdou všichni trpící vysvobození, Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992, str. 304 – 305. 176
51
Hlavní postava poutník, kterým je autor sám, se vypravil hledat pravdu veškerenstva. Při svém hledání čerpá z dědictví antických autorů, především z Platona. Po celou dobu touţí nalézt klid. To se mu ovšem nedaří, na místo toho klesá do hlubin kaţdodenního ţivota a do úvah nad tím, co vše pozoroval – jako je například honba po zisku, laciné vyuţití času, nadřazenost, obohacování se. Člověk je zřejmě v duchu Husových představ o predestinaci předurčen k jistému osudu a povolání, coţ znamená, ţe svou roli musí přijmout. Díky tomu je poutník při hledání své budoucnosti vrţen do sféry wycliffovsko-husovského předurčení.181 Postavy průvodců vycházejí z Komenského úcty k rozumu, jsou předchůdci moderního osvícenského hledání smyslu ţivota a společenských zákonů. Oba dva Poutníka zavádějí do města, kde se rozvíjí lidský ţivot, který je kontrastem přijatelnému světu stvořenému Bohem, jak o tom Komenský píše v Divadle veškerenstva (Theatrum universitatis rerum). V tomto mraveništi dění jsou lidé vůči sobě vzájemně slepí, nenávidí se, připravují proti sobě zbraně, závidí si vše moţné, podvádějí se, aby nakonec spadli do hluboké jámy, ve které zahynou. Nikdo z nich nenachází uspokojení ve své duši. Marně hledají východisko z labyrintu světa, neboť za jeho zdmi je neproniknutelná tma, tj. nekonečná prázdnota. Poutník jí však prochází s pevným přesvědčením, ţe se mu podaří proniknout skrze vše skryté, a proto systematicky prochází jednotlivými uličkami a hledá světlo. Při své cestě hledá hlavní hrdina také stav a řád manţelů. Komenský v této kapitole podává analýzu světa spojenou s kritikou manţelského ţivota a rodiny. Ta se má stát základem k soubornému pohledu na celou lidskou společnost. Odsuzuje povrchnost ve výběru manţelů, při němţ se většinou hledí na nepodstatné stránky budoucího manţela, kterými jsou peníze a sociální původ. Jeho další kritika je namířena proti rozhodování o manţelství, kdy jsou na váhu kladeny mnohdy jen formální záleţitosti, nebere se na zřetel láska, vzájemná důvěra a porozumění. V důsledku toho vznikají buď to svazky, které stojí na nejistotě anebo ty, u kterých dochází k rozkladu. Disharmonie, která je stává typickým znakem, plyne z falše, nesmyslné honby za majetkem a z přetvářky. Úvahy o manţelství Komenský uzavírá vlastním doznáním – „sladké s hořký se míší“.182 V další části Labyrintu Komenský provádí rozbor stavu řemeslníků. Metaforicky mluví o jejich práci, všímá si všech skutečností, které jsou s vykonáváním jejich činnosti podstatné – nesnadnost práce spojené se zabezpečením ţivobytí, líčení nespravedlnosti a podvodů, zbytečná námaha atd.183 [...] kteří obchod vedli v zemi, s temnostmi a hrůzami bylo tovaryšství jejich, 181
Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 95, 98. 182 Tamtéţ, str. 99 – 100. 183 Tamtéţ, str. 100 – 101.
52
a ne jednou se přihodilo, ţe se zasuli. [...] kteří u vodách pracovali, mokli, drkotali zimou co osika, vnitřnosti jim surověly a nemalý jich díl hlubinám za podíl se dostával. Kteří se s dřívím, kamením a jinými hmotnostmi zaneprazdňovali, plni byli mozolů, stonání a ustání.184
Po charakteristice stavu řemesel přichází pojednání o inteligenci a o vzdělanosti, kterou rozděluje podle čtyř fakult středoevropských univerzit na obory – filozofické, lékařské, právní a teologické. […] nu jiţ tě ale mezi samy filosofy, jejichţ práce jest k napravení nedostatků lidských prostředků vyhledávati a v čem pravá moudrost záleţí, ukazovati uvedu.185
Popisuje knihovny, strukturu studia, zaměření studentů atd. I ti,kdoţ bibliotéky milují, mezi učené se počítají“ - Já sobě na mysli: Jako někdo kladiv a kleští hromady maje, a k čemu jich uţívati nevěda, mezi kováře.186
Zvláštní pozornost věnuje setkávání s učenci, čímţ srovnává myšlení antických filozofů s učením, obsaţené v Bibli. Samostatný oddíl tvoří lékařství, kde Komenský vyzdvihuje anatomická studia a běţnou lékařskou praxi, spojenou s uplatněním v běţném ţivotě. […] mezi tím pacient mezi rukama předce jim hynuli, nemalý díl s naříkáním na ně, ţe od jejich buď neumělosti, buď nedbanlivosti scházejí, summou viděl jsem, ţe ač milým těm hojičům umění jejich zisku něco přínášelo, přinášelo však také mnoho a velmi mnoho úsilné a na díle i ošklivé práce, naposledy nelibosti tak mnoho, jako přízně.187
Další Komenského analýza se týká náboţenství, respektive se zde autor vyjadřuje k dalším náboţenstvím. […] pohané z přicházejících pak kaţdý sobě, co se mu vidělo, vybera, před tím klekl, líbal, kadil, pálil....avšak mne i puch jakýsi smrdutý tu zaráţel i hrůza podjímala, tak ţe jsem ven pospíšil. […] ţidé ale kdoţby se nadál, aby lidé byli, kteříţ sobě takové nechutné věci chutnati mohou, nechme jich, jděme jinam […] mahometáni – lidé pak v něm byli tiše a náboţně sobě počínající, bíle přistřeni a čistoty velice milovni, nebo se vţdycky umývali a almuţny dávali, tak ţe mi se tvárností tou milost k nim dělati počala […] náboţenství křesťanské – křest – jakoţto ušlechtilého nějakého řádu začátek […] křesťany jsem za blahoslavené lidi, kteří k zahánění zlého takové prostředky a pomoci mají, sám u sebe velebil.188
Vyzdvihuje stav křesťanské morálky, kterou zosobňuje Kristus. Proto v díle nejprve charakterizuje vlastnosti a původ Krista, varuje před nedodrţováním jeho přikázání a napomíná kněţí, aby se jejich starostí nestalo hromadění majetku, ale vedení lidí k Bohu.189
184
Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 34. Tamtéţ, str. 54 – 72. 186 Tamtéţ, str. 50, 54 – 70. 187 Tamtéţ, str. 50. 188 Tamtéţ, str. 73 – 78. 189 Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 100 – 101. 185
53
V souvislosti s jeho charakteristikou postavy křesťana přichází analýza hierarchie společnosti, především její kritika – líčí soudní praktiky, nespravedlnost i časté justiční křivdy, odsuzuje krutost a vraţdění vojáků.190 […] stav rytířský – rytířské činy – ţe práce jejich jest šlapati, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky,zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věţe a pouštěti zase, uţívati dlouhých rozličnými misami vysazovaných tabulí [...].“191
Následující části se týkají hradu Fortuny, která měla být sjednocena s Moudrostí. Komenský konstatuje, ţe cesta k hradu je ztíţena branami mající název Pokrytectví, Leţ, Pochlebenství, Nepravost, Fortel, Násilí atd.: „hrad Fortuny – zástupy lidí, jediná vysoká a úzká brána, neustálé čekání a doufání – ukázka bídného ţivota.“192 Po popisu hradu se Komenský rozmýšlí o způsobu ţivota bohatých, o jejich rozkoších a radovánkách. Tyto oddíly volně přecházejí do částí, ve kterých hlavním tématem je marnost, která se u poutníka projevuje tím, ţe začíná být znechucen lidským chováním a myslí. Po té jej průvodci odvedou ke královně Moudrosti, kde musí čelit obvinění pro své přesvědčení spojené s nespokojeností nad nedostatky lidí. V soudním procesu je poutník zastrašován celkovou atmosférou prostředí (vedle královny stojí dva ozbrojení stráţci), kde líčení probíhá. Po vynesení obţaloby oslovuje královna poutníka jako mladíka. Tím autor odkazuje na svůj věk, kdy Labyrint světa a ráj srdce psal. Královna nic nenamítá proti přání hlavní postavy, aby si směl ve světě vše prohlédnout. Nerada však slyší, ţe je poutník se stávajícím stavem věcí a světa nespokojen, přesto se ale projeví její velkorysost a nabídne hrdinovi, aby mohl prohlédnout její palác a přitom jej seznamuje se členy své královské rady. Vrcholné kapitoly knihy jsou pak věnovány Šalamounovi, symbolu lidské moudrosti.193 A viděl jsem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, ţe ani poraţeným jiţ a mrtvým neodpouštěli, nýbrţ tím víc a nelítostněji na ně sekali a flekali, kaţdý na tom, který se mu jiţ nebránil, nejraději rekovství dokazuje.194
Kvůli všemu, co poutník ve světě zaţil, čeho byl přímým svědkem, na co byl nucen se dívat, touţí nyní z tohoto světa uniknout, neboť zaţil úplnou propast světa, coţ ho přivádí k myšlence, jak by měl budoucí svět vypadat, kdyţ ten starý se ocitá v temnotě a beznaději. Komenský v celé této části promítá své vlastní zkušenosti - vyzdvihování křesťanství jako jediného náboţenství, kritika církevních představitelů, aby se vzdali svého majetku, aby svou pozornost upnuli na péči o člověka a ne na rozmarnost ţivota: 190
Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 100 – 101. Tamtéţ, str. 100. 192 Tamtéţ, str. 103. 193 Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 102 – 103. 194 Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 53. 191
54
[...] pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí i mocí jedni druhým berou a derou, bujností řehcí a skáči, výskají a pískají, smilní a cizoloţí, hůř neţ jsem které jiné viděl, summou, ţe všecko naopak proti tomu, jakţ napomínáni byli a slibovali, činí.195
Dále do díla promítá důraz na odmítání násilí a krutost, beznaděj nad společností, která nevidí to, co se kolem ní děje anebo kritika poměrů v její struktuře. Po této části následuje druhý úsek díla a to Ráj srdce. Zde poutník zjišťuje, ţe nápravu světa lze uskutečnit jen s pomocí ctností, jako jsou Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Střídmost. A v neposlední řadě také Kristus, jako prostředník mezi Bohem a člověkem: […] viděl jsem slávu Boţí, jak moci a Boţství jeho plna jsou nebesa i země propast....jak všemohoucnost jeho všecko prostupovala, nýbrţ za základ stále všemu. […] kde Bůh jest, tu nebe, kde nebe, tu radost věčná, kde radost věčná, tu člověk neví, čeho víc ţádati.196
Poutník je tedy po svém odhalení vyslán do jiného světa, aby v něm vyplnil příkaz osudu. Jeho rádcem se stává Kristus, který ho doprovází. Díky němu začíná vnímat věci jinak a touţí se s ním spojit jako se svým druhem. Přijímá ho za svého učitele a nechává se jím vést. Pod vedením svého mentora se cítí být povolán k tomu, aby všechny lidi vyvedl z labyrintu a přivedl je do ţivota církve. Církve, která musí být reformována.197 Hlavní odlišnost mezi jednotlivými úseky Labyrintu spočívá v úhlu pohledu. V Labyrintu podává Komenský realistický obraz světa, který vychází z jeho vlastních záţitků (pohled na zničený svět válkou, její následky, fáze utrpení, duchovní rozjímání nad beznadějí svou i vlastního národa) a v Ráji srdce jde o vizi nového světa, kdy východiskem se stává zboţnost a Kristus jako průvodce. Labyrint světa představuje především srovnání představ člověka o pravdě. Dokladem je naznačení sociálních otázek, které mají svůj původ ve starším Komenského díle Listové do nebe. Postava poutníka je bezesporu obrazem své doby, často i obrazem autora samotného. Myšlenkově dílo navazuje na dědictví české reformace, na dědictví z doby antiky a na starší českou literární tradici. V díle můţeme objevit řadu motivů, jako je například touha po poznání světa, která je zde vylíčena jako znechucení nad úpadkem lidského charakteru. Dalším je charakter poutníka, který je vylíčen jako ryze kladná postava, která od samotného počátku usiluje po všech maximálních objektivních znalostech sloţitého světa. V Labyrintu je také patrný vliv starších děl, jako je Divadlo veškerenstva a Truchlivý. Tato spojnice ukazuje, jak jednotlivé prvky díly prostupují a k jakému vývoji mezi nimi dochází. Ráj srdce je podle řady badatelů náboţenský traktát, ve kterém chtěl Komenský zdůraznit dle něj reálnou moţnost nápravy lidí, ale i společnosti jako celku. Hlavní podmínkou je ţít v duchu 195
Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str.. 78. Tamtéţ, str. 161, 180. 197 Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 105 – 106. 196
55
evangelia, tak jak tomu bylo na počátku v Jednotě bratrské.198 [...] kdyţ já dopovím, ozve mi se z prostřed trůnu Spasitel můj Pán Jeţíš a rozkošnými těmito ke mně slovy promluvil: Nebojţ se, milý můj, neboj se,já s tebou jsem tvůj vykupitel, já utěšitel tvůj, neboj se......buď v světě, dokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem, u mne pak zde domácím mým, právo nebešťanství tobě se dává.199
Podle této myšlenky mohl být světský chaos přeměněn v pevně organizovanou boţskou říši, coţ však byla utopie, proto bývá tato část utopií také nazývána. Jazyková stavba Labyrintu je logická a systematicky komponována od jednoduchého ke sloţitému. Je podtrţena opakováním synonym, sloves, substantiv a adjektiv, coţ čtenáře vede k domněnce o alegoričnosti a satiričnosti. Přesto je však realismus Komenského díla zachován. Důkazem je důkladný a přesný popis městských ulic, kostelů a budov. Labyrint světa představuje duchovní drama mladého protestanta usilujícího o poznání a o nápravu. Komenského poutník není však hrdina utiskovaný politickými poměry, ale je hledačem lepšího, dokonalejšího světa, kterému by kraloval Kristus:200 […] oslavovati tě budu Hospodine, dokud jsem ţiv, a jménu tvému svatému zpívati, dokud mne stává....vzdálený jsem byl od Tebe, Boţe, sladkosti věčná, ale Ty smilovav se přiblíţils se ke mně, bloudil jsem, ale Tys mne upamatoval, motal jsem se kam jíti nevěda, ale Tys mne na pravou cestu navedl, zašel jsem byl od Tebe a ztratil Tebe i sebe,ale Ty vyskytna se navrátils mne mně i sobě.201
198
Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 107 – 112, 114. Tamtéţ, str. 187. 200 Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěžejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996, str. 107 – 112, 114. 201 Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970, str. 188. 199
56
7. Závěr Závěrem bych ráda shrnula čtyři hlavní body, které si tato magisterská práce označila za své cíle a ke kterým se snaţila dobrat. 7. 1 Zařazení Jana Amose Komenského do širších souvislostí v souvislosti s vývojem dějin, představit jeho životní osudy a popsat jeho postavení v Jednotě bratrské Jan Amos Komenský ţil na pomezí doby, ve které doznívala renesance a humanismus, a doby nástupu nového směru, který bývá označován jako manýrismus. Existují ovšem i hypotézy, které přicházejí se zcela jinou tezí. Příkladem je Jan Kumpera, který zastává názor, ţe Jan Amos Komenský ţil v době baroka, v období plném kontrastů, kdy na jedné straně stojí odkaz renesance a na straně druhé tradice, vycházející ze středověkého křesťanského myšlení. Komenského ţivot byl ovlivněn dvěma světy – světem Jednoty bratrské a světem, kterým poznával prostřednictvím svých zahraničních svět. Jednota bratrská mu poskytla zázemí, prostředí pro vlastní seberealizaci, dala mu vzdělání a zprostředkovala mu myšlenky Jana Husa, tj. dědictví, ke kterému se hlásila a za jehoţ přímou následovnici se povaţovala. V Jednotě mohl Komenský růst, rozvíjet se, ale zejména v Jednotě bratrské mohl tvořit a tím rovněţ šířit její učení. Svět, který poznával (svět Newtona, Keplera, Campanelly atd.) se stal jedním z jeho inspiračních zdrojů, neboť mu otevřel nové moţnosti pro jeho literární tvorbu. Příkladem je jeho pansofický koncept, na kterém pracoval s podporou Hartliba anebo představa Herbornu či Heidelbergu, který se promítl jako zidealizovaný obraz města v Labyrintu světa. Kaţdé setkání, kaţdá cesta znamenala další moţnost, kterou chtěl Komenský při své tvorbě vyuţít. Jeho ţivot nebyl ovlivněn jen těmi světy, byl ovlivněn také společenskými a náboţenskými událostmi. Velmi ho poznamenala poráţka na Bílé hoře, neboť vyústila v nucenou emigraci těch, kteří odmítali přijmout katolicismus. Komenský po celý svůj ţivot touţil se vrátit zpět do vlasti, ale kdyţ byl uzavřen Vestfálský mír a jeho naděje byly definitivě zmařeny, začal upínat svou pozornost jiným směrem – nejprve k sedmihradskému kníţeti, potom k Anglii, ke Švédsku a nakonec k Holandsku, kde nakonec zemřel a je pochován. 7. 2 Objasnění pansofického konceptu, který od výchovy člověka směřuje přes jeho aktivní roli v tomto světě k nápravě světa ve všech podstatných rovinách života společnosti Pansofický koncept je vyjádřením reformačního úsilí. Inspiračním zdrojem byly myšlenky Jana Husa. Komenského reforma znamená nápravu člověku, nápravu ve smyslu poskytnutí vzdělání, na které kladl Komenský velký důraz. Vzdělání povaţoval za cestu, která dokáţe člověka vyvést z tmy, cestu, která ho vyzbrojí znalostmi, které jeho ţivot obohatí a zdokonalí. Při reformě vzdělání vycházel Jan Amos Komenský z vlastních zkušeností. Zdůrazňoval, ţe má 57
být pro všechny, bez rozdílu na majetek nebo toho, zda je ţákem muţ nebo ţena. Oceňoval význam výchovy a zdůrazňoval její tři cíle – všeobecné vzdělání, výchova mravní a náboţenství. Klade důraz na kázeň a na vztah učitele a ţáka, kdy učitel má být ţákovým pomocníkem a rádce při objevování poznání, má ho umět motivovat, pochválit, učivo mu náleţitě vysvětlit a je-li to potřeba, tak i pokárat. Nikoliv však fyzicky trestat, proti tomu se Komenský často ohrazoval. Vyzdvihoval uţitečnost učebnic, ve kterých se má skloubit výklad jazykový, ale i věcný. Výuka nemá probíhat memorováním látky, ale objasňováním a neustálým ověřováním si, ţe ţák učivo chápe, proto Komenský vytvořil systematickou strukturu učení neboli zásady – zásada systematičnosti, ověřování si v praxi, opakování, přiměřenosti a přímé zkušenosti. Jeho cílem je výchova člověka dokonalého, člověka, který oplývá vědomostmi, je si vědom svých povinností, řídí se mravním zákonem, ctí Boha a usiluje o jeho přiblíţení. 7. 3 Osvětlit Komenského myšlenky v hlavních jeho dílech, včetně rozboru vybraných textů Stěţejními díly, které byly v této práci, rozebírány byly: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Velká didaktika a Labyrint světa a ráj srdce. Obecná porada je rozdělena do 7 částí - Panegersia, Panaugia, Pansophia, Pampaedia, Panglotia, Panorthosia, Pannuthesia. V prvním dílu, Panegersii, definuje Komenský „lidské věci“, předmět nápravného snaţení, jako vztahy „k věcem, k sobě samému a k Bohu“. Tuto vztahovou trojici představují eruditio, politia, religio, které chápe jako filozofii, politiku a náboţenství. Druhý díl, Panaugie, obsahuje metodologii Porady. K nápravě má vést všeobecné světlo poznání, zdůrazněna je téţ činorodá aktivita směřující k dobru ve prospěch všech. Opakuje se tu Komenského názor, ţe jen vlastní činností, praxí se sami rozvíjíme a zdokonalujeme. Ve třetím, nedokončeném díle Pansofii či téţ Pantaxii vyvrcholilo vševědné Komenského úsilí. Ve čtvrtém dílu, Pampaedii, Komenský vysvětluje vzdělání a výchovu jako celoţivotní proces, který podmiňuje rozvoj tvůrčí činnosti, zdokonalení a nápravu jedince i společnosti. Pátý díl, Pangiottia, naznačuje koncepci nového umělého jazyka, který by měl být dokonalejší neţ latina a usnadnit tak mezinárodní porozumění. Vrcholnou, šestou část představuje Panorthosia. Nápravné myšlenky z Pansofie a Pampaedie tu dostávají konkrétní výraz v institucionálních návrzích - mezinárodní společenství učenců Sbor světla, mezinárodní rady pro smíření církví a mezinárodní mírový sbor pro řešení sporných otázek mezi národy a státy. Závěrečným sedmým dílem je Pannuthesia, ve které Komenský povzbuzuje všechny váhající, aby pomohli uskutečnit všenápravu a nastolit trvalý mír jako protiváhu k celému předchozímu vývoji. Obsah Didaktiky stojí na šesti základech - rodiče, aby získali jistotu, učitelé, aby se naučili vyučovat, ţáci, aby se jim učení stalo hrou nikoliv trestem, školy, aby rozmnoţovaly vzdělance, 58
obce a církev, aby poskytovala vzdělané učitele. Hlavní důraz je kladen na člověka, kterého Komenský pojímá jako toho nejdokonalejšího tvora, jehoţ cílem je dosaţení blaţenosti a slávy u Boha, proto musí člověk po celý svůj ţivot nestále pracovat na svém zdokonalení. Člověk je obrazem Boha, od něj získal darem rozum, který společně s myslí má slouţit k tomu, aby viditelný svět byl nejjasnějším zrcadlem nekonečné moci Boha. Obraz Boha představuje dokonalost a splnění tří poţadavků – vzdělávání, ctnost s dobrými mravy a náboţnost (poboţnost). Labyrint světa a ráj srdce představuje spojení dvou celků v jednom díle. První část líčí putování poutníka, který hledá co nejlepší povolání a zároveň pravé poznání. Při jeho cestě jsou mu nápomocni dva průvodci, kteří společně s ním vstupují do města-labyrintu. Poutník je znechucen stavem věcí a lidí, které zde vidí, průvodci mu vše předkládají v růţových barvách, ale on vidí jen přetvářku, faleš a závist. Odmítá tedy dále pokračovat a upadá do nicoty. Touţí utéct, ale neví kudy. Východisko nachází v otevření svého srdce a přijetí Krista. Tato část je jiţ obsahem druhého celku díla. Labyrint světa představuje duchovní drama mladého protestanta usilujícího o poznání a o nápravu. Komenského poutník není hrdina utiskovaný politickými poměry, ale je hledačem lepšího, dokonalejšího světa, kterému by kraloval Kristus. 7. 4 Vylíčit jeho vnímání člověka z pozice teologa, pedagoga a filozofa V případě postavy Jana Amose Komenského je velmi obtíţné od sebe rozlišit jeho postavení teologa, pedagoga a filozofa, neboť všechny tyto „profese“ vystupují v jednom harmonickém celku a tím je náprava člověka prostřednictvím výchovy v dokonalého člověka. Vnímání člověka z pozice teologa znamená začlenit ho do mechanismu světa, o kterém říká, ţe má reálnou existenci. Snaţí se vytvořit místo pro člověka. Říká, ţe svět byl stvořen Bohem, a ţe člověk je dokonalým boţím obrazem, proto musí zaujmout své postavení. Proto klade důraz na dodrţování mravních zákonů (tj. sebeovládání), na zboţnost a na učení se poznávat Boha. Pojetí člověka jako součást výchovy znamená reformu struktury učení a celého vzdělávacího systému. Jinými slovy zpřístupnit ţákovi svět vzdělání jako něčeho lákavého, co ho dokáţe obohatit, co mu dá potřebné vědomosti, které schopen uplatit v praxi. U Komenského je člověk z pozice pedagoga propojení teorie s praxí a umístění člověka do vzdělávacího systému nikoliv jako pasivní figurku, ale jako aktivního naslouchače. Člověk z pozice filozofa je v podstatě shrnutí z předešlých poznatků. Jak Komenský sám píše, filozofie je dokonalé světlo moudrosti. A moudrost znamená přijetí světla, neboli náprava člověka. Pojetí člověka očima filozofa znamená u Komenského hledání a objevování pravdy poznání, snaha dobrat se skutečnostem veškerenstva, které ho obklopují. Přičemţ důraz je kladen na rozum, co by 59
nástroj hledání smyslu ţivota. Na postavu Jana Amose Komenského se můţeme dívat jako na teologa, pedagoga anebo filozofa, ale osobně bych mezi jeho atributy zařadila pojem vizionář. Vizionář, který usiloval o reformu vzdělání, o reformu společenského řádu. Vizionář, který usiloval o smíření všech křesťanských vyznání prostřednictvím dialogu a společně sdílených náboţensko-morálních zásad, pokládající základ pro moderní ekumenismus. Vizionář, jehoţ výchovná filozofie měla vést k rozvíjení kvalit člověka, neboť jen tato cesta můţe vést k dokonalosti a k poznání moudrosti a jen ona dokáţe odstranit nevědomosti, kterých se člověka dopouští. Vizionář, který nestál opodál, ale který řeší i otázku války, násilí a míry. Komenský respektoval právo vzdorovat jakékoliv formě odporu vůči tyranii. Jeho vizionářství se v tomto bodě projevovalo jeho snahou o mírové uspořádání světa, zaručené existencí mezinárodního světového parlamentu, který by vycházel z předpokladu obecné nápravy a pokroku lidstva jako celku. Úţasnost Komenského vizionářství spočívá v existenci tři institucí, které v Všenápravě dovršují jeho pansofický koncept. Jedná se o Sbor světla, mezinárodní rada pro smíření církví a mezinárodní mírový sbor pro řešení sporných otázek mezi národy a státy. Tyto „tribunály“ se stávají garanty celosvětové nápravy a vţdy mají vystupovat ve vzájemné souhře a spolupráci. Takto nastavený ideál mírového, spravedlivého a jednotného světa má podle Komenského respektovat svobodu, ale také z ní vycházet. Proto Komenský říká: „Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboţenská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný…202
202
Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Ostrava 1992, str. 227.
60
8. Seznam použité literatury 8.1. Pramenná literatura: 1. Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana Táborů, Praha: Nakladatelství Československé Akademie věd 1972. 2. Mistr Jan Hus: O Církvi, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1965. 3. Komenský
Jan
Amos:
Clamores
Eliae
: výbor
/ Jan
Amos
Komenský,
Praha: Primus, 1992. 4. Komenský, Jan Amos: Dvéře jazyků odevřené, Praha: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka 2003. 5. J. A. Komenský, J. A. Komenského vlastní ţivotopis, Praha: Ústřední nakladatelství učitelstva československého 1900. 6. Komenský, Jan Amos: Jednoho jest potřebí / Jan Amos Komenský ; z latiny přeloţil Jaroslav Ludvíkovský, Praha: Nákladem Jana Laichtera, 1920. 7. Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Praha: Nakladatelství Vaněk a Votava 1970. 8. Komenský, Amos, Jan: Obecná porada o nápravě věcí lidských Svazek I. II. III., Praha: Svoboda 1992. 9. Komenský, Jan Amos: O sobě, Praha: Odeon 1987. 10. Komenský, Jan Amos: Štěstí národa, za zrcadlo vystavené těm, kdoţ poznati chtějí, jsou-li šťastni a jak by se jimi státi mohli, Praha: Nákladem J. Otty, 1901. 11. Komenský,
Jan
Amos,
Velká
didaktika,
Bratislava:
Slovenské
Pedagogické
nakladatelstvo 1954. 12. Komenský, Jan Amos: Všenáprava, Brno: Barvič a Novotný 2010. 13. Komenský Amos Jan: Všenáprava (Panorthosie), Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, Praha: Orbis 1950. 8.2. Sekundární literatura: 1. Dr. Balajka Bohumil: Nástin starší české literatury, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1955. 2. Dagmar Čapková, Myšlenka lidské aktivity v Komenského pojetí dějin, Praha: Academia Praha 1983. 3. Editoři Helena Pavlincová, Břetislav Horyna, Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc. 4. Floss, Pavel: Od divadla věcí k dramatu člověka, Ostrava: Profil Ostrava 1970. 5. Molnár, Amadeo: Pohyb teologického myšlení, Praha: Kalich 1982.
61
6. Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. První díl, Texty publikované v letech 1941-1958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 13. 7. Patočka, Jan: Komeniologické studie: soubor textů o J. A. Komenském. Druhý díl, Texty publikované v letech 1941-1958, Praha: Oikoymenh 1997, str. 13. 8. Polišenský, Josef: Komenský muţ labyrintů a naděje, Praha: Academia 1996. 9. Josef Polišenský a Vlastimil Pařízek, Jan Amos Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987. 10. Kalivoda, Robert: Husitská revoluce a J. A. Komenský, Praha: Odeon 1992. 11. Kumpera Jan: Jan Amos Komenský, Malý profil Velké osobnosti, Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského 1989. 12. Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský, Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Nakladatelství Svoboda 1992. 13. Kuras Benjamin: Slepování střepů, Komenského návrat, Praha: Wald Press s.r.o. 2007. 14. Skutil, Jan: České období Jana Amose Komenského, Literárněhistorický rozbor stěţejních děl z let 1613 – 1632, Brno: Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků 1996. 15. Störig Joachim Hans: Malé dějiny filozofie, Praha: Zvon 1996. 16. Říčan, Rudolf, Jednota bratrská 1457 – 1957: Sborník k pětistému zaloţení výročí zaloţení, Praha: Kalich 1956. 17. Válka Josef: Husitství na Moravě, Náboţenská snášenlivost Jan Amos Komenský, Brno: Matice Moravská 2005. 8.3. Internetové odkazy: 1. http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/. 2. http://otta.cechove.cz/komensky.htm. 3. http://www.vialucis.cz/Komensky.htm. 4. http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=658437&mcp=&s=JPG&author= . 5. http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=658438&mcp=&s=JPG&author= . 6. http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=658439&mcp=&idpi=1295062& author=http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=658440&mcp=&s=JPG& author=.
62
