MASARYKOVA UNIVERZITA. Spinozova filozofie mysli

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Katedra filozofie Obor filozofie

Ondřej Caha

Spinozova filozofie mysli Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Marek Picha, Ph.D.

2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

2

Obsah

Obsah .......................................................................................................................................... 3 Úvod ........................................................................................................................................... 4 Základní metafyzická východiska a termíny .............................................................................. 6 Substance ................................................................................................................................ 6 Atribut ................................................................................................................................... 13 Filozofie mysli.......................................................................................................................... 17 Dualismus ............................................................................................................................. 17 Paralelismus .......................................................................................................................... 21 Mysl ...................................................................................................................................... 26 Teorie psychofyzické identity .............................................................................................. 32 Panpsychismus...................................................................................................................... 36 Závěr......................................................................................................................................... 38 Použitá literatura ...................................................................................................................... 39

3

Úvod

Tato práce je věnována osobité metafyzické teorii Barucha Spinozy, kterou představil ve své slavné knize Etika. Ačkoliv hlavním záměrem dané knihy není primárně metafyzika, tak přesto je tradičně řazena mezi nejslavnější a největší metafyzické spekulace v dějinách. V práci se však nezabývám systematickým výkladem Spinozovy metafyziky, ale zaměřuji se pouze na jednu její specifickou část, a to na podrobný výklad Spinozovy filozofie mysli a její zařazení mezi současné psychofyzické postoje. K naplnění tohoto cíle je ovšem nutné věnovat značný prostor některým metafyzickým principům Spinozovy teorie. K tomuto účelu jsem první část práce věnoval základním metafyzickým principům a terminologii, která je podstatná pro pochopení Spinozovy koncepce mentálních stavů. Podrobně analyzována je především koncepce substance, která představuje nejdůležitější Spinozův metafyzický pojmem, a tudíž hraje ústřední roli v celém jeho systému. V rámci výkladu Spinozovy koncepce substance je rovněž představeno Spinozovo pojetí kauzality. Možná ještě důležitější je Spinozova koncepce substanciálních atributů, jíž je v práci věnována velká pozornost, neboť především Spinozovo řešení vztahu substance a atributů je klíčové pro pochopení jeho filozofie mysli. Je to rovněž tato teorie, kterou se odlišil od svých předchůdců a vytvořil tak velice originální metafyzický systém, který v jistých ohledech může být inspirativní ještě dnes. Druhá část práce se potom věnuje konkrétním aspektům Spinozovy filozofie mysli. Předně je analyzována možnost chápat Spinozovu teorii ve smyslu psychofyzického dualismu, přičemž jsou vhodně představeny dvě možnosti, které se zdají být v souladu se Spinozovým systémem – dualismus vlastností a predikátový dualismus. Dále se práce se snaží poukázat na to, že Spinoza rozvíjí velice specifický vztah závislosti mezi jednotlivými atributy, který se nazývá paralelismus. Tento metafyzický princip potom lépe umožní pochopit Spinozovu koncepci mysli, které se práce rovněž velice podrobně věnuje. 4

Poté se práce zaměřuje na některé důležité pasáže, ve kterých Spinoza explicitně zavadí vztah psychofyzické identity. Práce se snaží dané pasáže podrobně analyzovat, přičemž je kladen důraz na doslovné čtení daných pasáží. Hlavním cílem práce je poukázat na to, že taková interpretace Spinozova systému ve smyslu psychofyzické identity je platná. To, že Spinoza v několika pasážích v Etice zastává teorii identity, není samo o sobě až tak zajímavé. Mnohem zajímavější však je způsob, jakým Spinoza pro danou teorii argumentuje. Proto se snažím sledovat Spinozova východiska a popsat tento zajímavý a důležitý způsob, jakým se Spinoza propracovává k teorii psychofyzické identity. Poslední bod práce se zabývá důsledkem Spinozovy teorie mysli. Je poukázáno na to, že pokud chce Spinoza přijmout důsledky svých metafyzických principů, tak musí rovněž přijmout panpsychistickou doktrínu. Z metodologického hlediska je důraz kladen na práci s primárním textem – tedy na Spinozovu Etiku. Práce se pokouší představit důležité pasáže Etiky a ty pak vhodně interpretovat. Dané interpretace vycházejí ze sekundární literaturou a jsou s ní porovnávány. Pokládám za vhodné zde zmínit dvě monografie, se kterými text nejvíce pracuje. Jde v prvé řadě o monografii Jonathana Bennetta A Study of Spinoza’s Ethics.1 Jedná se o velice detailní monografii, která interpretuje Spinozovo dílo. Bennett se ve své knize převážně zaměřuje na práci s primárním textem, aniž by nějak zvlášť zohledňoval autory, kteří Spinozu ovlivnili. Naopak Edwin Curley ve své monografii Behind the Geometrical method2 se domnívá, že ke správnému pochopení Spinozova myšlení je nutné předně pochopit autory (jako například Descarta či Hobbse), kteří mohli mít na Spinozu značný vliv.

1 2

Do češtiny možno přeložit jako „Pojednání o Spinozově Etice“. Do češtiny možno přeložit jako „V pozadí geometrické metody“.

5

Základní metafyzická východiska a termíny

Substance Pojem substance hraje ve Spinozově metafyzice klíčovou roli.

Aby bylo možné dobře

porozumět první části Etiky, je důležité věnovat tomuto pojmu značnou pozornost. Nejprve se krátce zaměřím na původ a obecnou charakteristiku tohoto pojmu, a to mi zároveň umožní lépe vysvětlit, jak daný pojem chápal přímo Spinoza. Základní myšlenka, která se skrývá za pojmem substance, pochází už od Aristotela. Substance je to, čemu je možné připisovat nějaké vlastnosti, a v tomto smyslu lze tedy substanci chápat jako nositelku vlastností neboli subjekt predikace. Takové chápaní substance je ale moc široké, neboť připisovat vlastnosti lze nepřebernému množství věcí, a dokonce i jiným vlastnostem.3 Bude to zřejmější, když vezmu v potaz například větu: „Moje ušlechtilost je obdivuhodná“, tak „ušlechtilost“ zde v žádném případě nepředstavuje substanci, a proto je nutné dané chápaní substance zúžit. Nejprve je důležité uvědomit si, že substance může být pouze subjektem predikace, nikoliv však objektem, a proto substance jako taková tedy nemůže být připisována jako vlastnost nějaké jiné substanci. Substance jako subjekty predikace lze dále vymezit tak, že jsou to takové subjekty, které v různém čase disponují různými vlastnostmi, zatímco samy zůstávají nezměněné. To znamená, že substance může mít v rozdílném čase i protikladné vlastnosti, avšak svou identitu si zachová.4 Jako příklad substance, která splňuje dva výše popsané požadavky, může posloužit konkrétní člověk. Tento člověk například přijímá a vylučuje hmotu, může se zahřívat či chladnout nebo může měnit barvy, aniž by to ale nějak narušilo jeho identitu. Tento člověk bude zároveň substance i proto, že není možné, aby byl objektem predikace. Když se vrátím k příkladu 3

Aristotelés, Kategorie. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958, s. 35.: „Podstatou (substance O.C.) v nevlastnějším, prvním a hlavním smyslu je ta, která se ani nevypovídá o nějakém podmětu, ani není v nějakém podmětu; příkladem je určitý člověk ...“ 4 Ibid., s. 38-39.: „Nejvlastnějším znakem podstaty však patrně je, že ač počtem je jedna a táž, je něčím schopným přijímat protivy.“

6

s „ušlechtilostí“, tak „ušlechtilost“ může být subjektem predikace, neboť je možné říci, že „ušlechtilost“ je obdivuhodná. Zároveň je však možné „ušlechtilost“ připsat člověku jako vlastnost, neboť je možné říci, že tento konkrétní člověk je ušlechtilý, avšak je snad přirozené, že tento konkrétní člověk nemůže být připsán nějakému jinému člověku jako vlastnost. Takové chápání substance jako subjektu predikace také naznačuje, že mezi substancí a vlastnostmi je určitý vztah. Je možné si to představit tak, že substance plní určitou roli „nositelky“ daných vlastností. To znamená, že dané vlastnosti se projevují až tehdy, jsou-li nějaké substanci připsány, respektive projeví se až na konkrétní substanci. Z toho vyplývá, že například instanci „ušlechtilosti“ lze pozorovat až na nějaké osobě, která se zrovna v dané chvíli chová ušlechtile či podobně instanci „červenosti“ lze pozorovat až tehdy, je-li nějaká věc červená.5 To znamená, že pokud by daná vlastnost nebyla instanciována, respektive v ničem by se neprojevovala, tak o existenci takové teoretické vlastnosti bychom ani nemohli mít znalost. To se dá interpretovat tak, že existence nějaké vlastnosti závisí na tom, zda je instanciována; tedy například „ušlechtilost“ existuje až tehdy, existuje-li někdo, kdo je ušlechtilý. Substance tedy mají v tomto systému velice privilegované postavení. To je dáno tím, že pokud by nebyly žádné substance, tak by se vlastnosti neměly v čem instanciovat, a tudíž by nebyly ani žádné instance daných vlastností, a proto je možné učinit závěr, že existence vlastností závisí na existenci substancí. V takovém případě je možné svět rozdělit na dvě části. První část tvoří substance a druhou část tvoří vše, co lze substancím připisovat.6 Tato druhá část světa je potom závislá na substancích a ne naopak. Pokud tedy svět tvoří pouze tyto dvě části, tak substance musí být nutně nezávislé – tedy jejich existence nemůže záviset na ničem jiném. Spinoza navazuje právě na takovou linii chápání pojmu substance, avšak dále ji interpretuje a rozvíjí osobitým způsobem, což je patrné již z jeho definice:

5

Ibid., s. 35-36.: „Rovněž barva je na tělese; tedy i na určitém tělese. Neboť není-li na žádném jednotlivém tělese, pak ani na tělese vůbec.“ 6 Ibid., s. 36.: „Mimo to se první podstaty nazývají hlavními podstatami v nejvyšší míře proto, že jsou podmětem všemu ostatnímu a všechno ostatní se o nich vypovídá nebo v nich jest.“

7

„Substancí rozumím to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama, tj. to, k utvoření jehož 7

pojmu není zapotřebí pojmu nějaké další věci"

Slovo „chápána“ zde může působit zavádějícím dojmem, protože není jasné, jak to Spinoza myslí, ale v druhé části definice už své chápání substance dostatečně zpřesňuje. Pokud zde Spinoza mluví o pojmech, tak je zřejmé, že substance je zde explicitně definována jako něco, jehož existence je pojmově nezávislá.

To lze chápat tak, že pojem substance v sobě

nezahrnuje žádný jiný pojem, respektive k pochopení daného pojmu nám postačí pojem samotný, a tudíž k jeho utvoření není zapotřebí pojmu jiného. V tomto smyslu je tedy možné říci, že substance je chápána ze sebe sama, neboť jakmile se naučím pojem substance, tak bych automaticky měl mít znalost i o tom, co substance je. Další důležitou podmínkou, kterou Spinoza klade pro to, co má být chápáno jako substance, je to, že substance je sama v sobě. Pokud je nějaká věc v sama v sobě, tak nemůže být v něčem jiném, což ve Spinozově pojetí vlastně znamená nebýt ničím omezený či ohraničený – právě takovým způsobem chápe Spinoza nekonečnost. Podle něj je možné chápat nějakou věc jako nekonečnou právě tehdy, když není omezena nějakou jinou věcí. Substance, jak jsem již řekl, nesmí být ničím omezená, a tudíž je podle Spinozy nutně nekonečná. Z toho je možné vyvodit dvě důležité věci: substance musí být z metafyzického hlediska nejobecnější věc, a tudíž veškeré zbylé věci musí být součástí substance. Z toho zároveň plyne, že existence nějaké věci mimo substanci není v rámci Spinozových předpokladů možná. Zadruhé je substance i nejobecnější pojem, protože pojem, který označuje nejobecnější věc, musí být taktéž nutně tím nejobecnějším pojmem. K tomu, abych mohl přejít k dalšímu důležitému důsledku takto definované substance, musím nejdříve udělat krátkou odbočku a v krátkosti se zmínit o vztahu příčiny a účinku. Klíčem k tomu mi bude axióm 4, ve kterém Spinoza tvrdí: „Poznání účinku závisí na poznání příčiny a zahrnuje v sobě.“8 Pokud mám znalost nějakého účinku, tedy něčeho, co nastalo, tak zároveň musím mít i znalost příčiny, což lze říci i tak, že identifikace příčiny je nutná a dostatečná podmínka 7 8

Spinoza, B. Etika. Praha: Dybbuk, 2004, s. 9. Ibid., s. 10.

8

k tomu, aby bylo možné poznat, a tudíž i vysvětlit daný účinek. Potom platí, že pokud X zapříčiní Y, tak mezi X a Y je úzké pojmové spojení, a to je dále potvrzeno i v axiomu 5.9 Pokud X zapříčiní Y, tak pojem Y musí zahrnovat pojem X, neboť pokud by žádné takové spojení mezi pojmy X a Y nebylo, tak by neměnily nic společného, a tudíž by ani X v žádném případě nemohlo zapříčinit Y. V takovém pojetím potom vše, co lze poznat, má nějakou příčinu – tedy pokud je X, tak je i příčina X. V rámci svých předpokladů by Spinoza v žádném případě neuznal existenci pouze „holých“ faktů, které by byly chápány jako nezapříčiněné. Když už se zde zmiňuji o příčině a účinku a jejich pojmovém vztahu, tak je vhodné ještě upozornit na jeden důležitý fakt. Spinoza ve svém pojetí nečiní rozdíl mezi vztahem kauzálním a vztahem mezi pojmy. Jinak řečeno příčina se vztahuje k účinku stejně, jako antecedent se vtahuje ke konsekventu. Dostatek evidence pro takové tvrzení je možné vidět na mnoha místech Etiky, neboť o kauzálním vztahu Spinoza často mluví jako o vztahu vyplývání a dokonce hojně používá analogická přirovnání z geometrie.10 Zde je třeba upozornit na jednu zásadní věc. V dnešní době je běžné rozlišovat mezi tím, co je možné přírodně či nomicky a mezi tím, co je možné logicky. Pokud mám logicky možnou propozici, tak to znamená, že daná propozice je pravdivá alespoň v jednom možném světě. Naopak nomicky možná propozice je taková, která je pravdivá alespoň v jednom světě, ve kterém platí stejné přírodní zákony a konstanty jako ve světě aktuálním. Pokud je nějaká propozice možná nomicky, tak je automaticky možná i logicky. Ovšem pokud je nějaká propozice možná logicky, tak to ještě nutně neznamená, že je možná nomicky. Zde je možné dobře vidět, že nomicky možné propozice tvoří pouze malou podmnožinu logicky možných propozic. Od toho se odvíjí i pojetí nutnosti. Logicky nutná propozice je pravdivá ve všech možných světech, kdežto nomicky nutná propozice pouze tam, kde platí stejné přírodní zákony a konstanty.11

9

Ibid. s. 10. Axiom 5.: „Věci, jež nemají navzájem nic společného, nemohou být rovněž chápány jedna z druhé, neboli pojem jedné nezahrnuje pojem druhé.“ 10 Ibid. s. 26.: „… neboli z jeho (Boží O.C.) nekonečné přirozenosti, vyplývá nekonečný počet věcí nekonečnými způsoby a že z ní všechno vyplývá vždy se stejnou nutností, s jakou vyplývá od věčnosti do věčnosti z přirozenosti trojúhelníka, že součet jeho vnitřních úhlů se rovná dvěma pravým úhlům.“ 11 Srovnej, Picha, M. Chybějící qualia: strukturní analýza. Brno: Masarykova Univerzita, 2005. s. 36-37.

9

Stojí tedy za povšimnutí, že Spinoza zde daná rozlišení nečiní. Pokud používá relaci implikace synonymně s kauzální relací, tak v jeho pojetí je nomická nutnost „povýšena“ na nutnost logickou – tedy kauzální vazba je mnohem silnější vazbou, než za jakou je dnes obvykle považována.12 Tato pojmová spojitost mezi příčinou a účinkem Spinozovi umožňuje učinit krok od chápání substance jako logicky nezávislé, k chápání substance jako kauzálně nezávislé, lépe řečeno kauzálně soběstačné. Pokud k utvoření pojmu substance není zapotřebí pojmu jiné věci, tak paralelně k utvoření (lépe řečeno zapříčinění) substance není potřeba nějakého jiného objektu. Jinak to ani být nemůže, protože pokud by substance byla vytvořena něčím jiným, tak podle již zmiňovaného axiomu 4 by její poznání záviselo na poznání věci, která by byla její příčinou. To by ale už podle Spinozových kriterií nebyla substance, protože ta je podle své definice chápána ze sebe sama. Tento závěr je možné odvodit i z toho, že substance je sama v sobě, čímž je vyloučena existence nějaké vnější věci, která by ji mohla zapříčinit. V předchozím výkladu jsem snad dostatečně ukázal, že je nemožné, aby substance byla zapříčiněna něčím jiným, zároveň jsem i naznačil, že v rámci Spinozova systému musí mít vše nějakou příčinu. Co je potom příčinou substance? Spinoza činí jasný závěr: „Substance nemůže být vytvořena něčím jiným (podle důsledku předchozího tvrzení). Je tudíž příčinou sebe sama,…“

13

Je tedy zřejmé, že ke Spinozovu chápání substance náleží kauzální nezávislost, což znamená, že jedna z nutných vlastností substance je to, že je příčinou sebe sama. Jak ale přesně rozumět tomu, že substance je příčinou sebe sama? Příčina sebe sama je pro Spinozu klíčový koncept, protože se jedná o něco, co je neodvozené; něco, co by mohlo posloužit jako základ pro budování metafyziky. Proto je pravděpodobně příčině sebe sama věnována hned úvodní definice Etiky: „Příčinou sebe sama rozumím to, čeho esence v sobě zahrnuje existenci, neboli to, čeho 14

přirozenost lze chápat jen jako existující“

12

Nejvíce se o to zasloužil pravděpodobně David Hume ve své kritice kauzality. Ibid., s. 13. 14 Ibid., s. 9.: definice 1. 13

10

Uvedená definice vyvolává otázku potom, co je esence nějaké věci. Koncept esence je a bude z hlediska mého výkladu důležitý, a proto se podívám přímo na Spinozovu definici esence. Je zajímavé si všimnout, že Spinoza esenci definuje až na začátku druhé knihy Etiky, ale daný pojem je hojně používán už v knize první. Spinoza esenci definuje následovně: „Říkáme, že něco náleží k esenci jiné věci, jestliže jeho existence klade nutně jinou věc a jestliže jeho neexistence nutně tuto jinou věc vyvrací. Jinými slovy: je to věc, bez níž jiná věc 15

nemůže být, ani být chápána a naopak.“

Řekněme, že je nějaké X, které je součástí esence věci Y. Toto X je něco velice důležitého pro Y, neboť pokud by Y nemělo X, tak by už nebylo možné Y chápat jako Y, a tím by Y přestalo existovat. Spinoza zde explicitně nedefinuje esenci pomocí slova „vlastnost“, avšak podle mého názoru to lze interpretovat tak, že X je vlastnost, která představuje nutnou „kvalitativní“ podmínku pro možnost být Y – tedy vlastnost, kterou Y musí nutně mít. Koncepci takové nutné vlastnosti lze názorně ukázat na příkladu s „kulatostí“: pokud „kulatost“ náleží k esenci nějaké věci, tak to znamená, že daná věc je kulatá nutně. Takovou věcí je například kruh. „Kulatost“ musí být součástí esence kruhu, neboť kruh, který by nebyl kulatý nelze už dále chápat jako kruh. Některé věci jsou však kulaté, ale „kulatost“ není součástí jejich esence, a tudíž jsou kulaté jen nahodile. Například „sklenička“ je zpravidla kulatá, ale „kulatost“ není součást její esence, protože sklenička může být například i hranatá. Podle toho, co bylo již o esenci řečeno, je možné učinit závěr, že esenci tvoří právě takové nutné vlastnosti. V takovém přídě je potom možné definovat esenci jako souhrn všech nutných vlastností, které náleží dané věci. Pokud se teď vrátím zpět ke Spinozovu pojetí substance, tak substance je tedy taková věc, jejíž esence zahrnuje existenci, což znamená, že jedna z nutných vlastností, které náleží substanci, je to, že musí existovat. Přirozenost substance ani nelze chápat jinak, neboť jakmile zjistíme, co daná věc je, tak musíme automaticky získat i poznatek o tom, že daná věc existuje. Jak je možné vidět, tak Spinozovy nároky na to, co může a nemůže být substance, jsou přísné. Spinoza ovšem taková kritéria klade zcela záměrně, protože jeho cílem je dokázat, že aktuální

15

Ibid., s. 51 definice 2.

11

svět, který je podle něj tvořen pouze jednou substancí, je jediný možný svět. Takové tvrzení je ovšem velice silné, a proto je žádoucí zjistit, pomocí čeho k němu Spinoza dospívá. Tato myšlenka je dobře vyjádřena v tvrzení 16: „Z přirozenosti Boha musí vyplývat nekonečný počet věcí v nekonečném počtu modů.“16 Dané tvrzení lze přeformulovat takto: z Boha nutně plynou všechny možné módy. To nás ovšem nejprve nutí se v krátkosti podívat to, co je to (a) Bůh a (b) mód. (a) Bůh je podle Spinozy jediná možná substance, jejíž definice je následovná: „Bohem

rozumím

absolutně

nekonečné

jsoucno,

tj.

substanci

sestávající

z nekonečného počtu atributů, z nichž každý vyjadřuje věčnou a nekonečnou esenci“

17

Co však znamená „absolutně nekonečné“? Spinoza to dále upřesňuje a tvrdí, že k esenci věci, která je absolutně nekonečná, „náleží vše, co vyjadřuje esenci a co v sobě nezahrnuje žádnou negaci“.18 Esence, jak již bylo řečeno, je souhrn všech nutných vlastností, pokud tedy Spinoza mluví o „všem“, co vyjadřuje esenci, tak zde mluví o všech nutných vlastnostech, které náleží substanci. V takovém případě je nekonečnost chápána ve smyslu totality. Pokud je to pravda, tak je možné říci, že Bůh má všechny možné atributy, a tedy nemůže existovat atribut, který by Bůh neměl. Spinoza předpokládá, že existuje vztah mezi realitou a počtem atributů – čím více atributů nějaká věc má, tím je reálnější.19 Pokud má Bůh všechny možné atributy, tak má i nejvyšší možnou míru reality, což znamená, že veškerá realita je tvořena Bohem. Jinak řečeno: vše je Bůh. Takové pojetí Boha se obvykle označuje jako panteismus, což je názor, podle kterého je veškerá realita identifikována s Bohem. Jinak řečeno není možné realitu rozdělit na části, které by byly Bohem a které ne, což naznačuje, že vše má nějakou duchovní kvalitu – i veškeré materiální objekty, člověk atd. (b) Modus je důležitý pojem Spinozovy metafyziky, který Spinoza definoval takto: 16

Ibid., s. 25. Ibid., s. 9.: definice 6. 18 Ibid., s. 10. 19 Ibid., s. 16.: „Čím více reality neboli bytí každá věc má, tím více atributů jí náleží.“ 17

12

„Modem rozumím stavy substance, neboli to, co je v něčem jiném a je z toho jiného 20

také chápáno“

Pokud je modus v něčem jiném, tak z toho plyne, že je nějak omezený, a to v rámci Spinozových předpokladů znamená být konečný. Navíc je modus něco, k jehož utvoření je potřeba jiného pojmu, a tudíž modus je na rozdíl od substance pojmově závislý. Konečné módy jsou konkrétní věci jako například stůl či nějaká konkrétní myšlenka, avšak musím zdůraznit, že módy jsou pouze stavy substance, a proto nejsou něco jiného či odlišného, nýbrž jsou se substancí ontologicky identické – jsou to pouze určité projevy či způsoby bytí substance.21 V této pasáži se vrátím zpět k původnímu tvrzení. Pokud uznáme, že Bůh je jediná možná substance, tak musíme uznat, že Bůh existuje nutně. Navíc už víme, že Bůh tvoří veškerou realitou. Potom za předpokladu, že z přirozenosti Boha mohou plynout pouze nutné pravdy o světě, je možné učinit závěr, že každá pravda je nutná, neboť z nutných pravd mohou plynout zase jenom další nutné pravdy. Pokud by každá pravda byla zároveň i nutná, tak tento svět by byl jediným možným světem. Toto silné tvrzení je dále potvrzeno i v jiných pasážích v Etice: „Věci nemohly být Bohem vytvořeny žádným jiným způsobem ani v žádném jiném uspořádání 22

než v takovém, v jakém byly vytvořeny.“

Zde Spinoza jasně deklaruje, že nemohou existovat žádné nahodilé pravdy, a tudíž tento svět je jediný možný svět.

Atribut V předešlé kapitole jsem se pokusil definovat substanci, která tvoří první polovinou vztahu subjekt a predikát. Na základě tohoto předchozího výkladu je možné tvrdit, že Spinozova koncepce je silně monistická, neboť existuje jediný možný svět, který je tvořen jedinou substancí. Každá monistická koncepce však musí uspokojivě vysvětlit pluralitu věcí, kterou pozorujeme ve světě. Z hlediska dosavadního výkladu jsou nejdůležitější dvě třídy věcí, které

20

Ibid., s. 9.: definice 5. Ibid., s. 3.: „Jednotlivé věci nejsou nic jiného než stavy atributů Boha neboli mody vyjadřující určitým a determinovaným způsobem atributy Boha.“ 22 Ibid., s. 38. 21

13

se v dnešní době obvykle označují jako fyzikální a mentální. Spinoza k tomuto účelu rozvíjí teorii substanciálních atributů, které tvoří nejzákladnější predikovatelné jednotky substance, proto je nutné danému konceptu věnovat dostatečnou pozornost. Jeho koncept atributu je pravděpodobně nejsložitější termín jeho metafyziky, avšak především díky této originální koncepci je z dnešního pohledu Spinozova metafyzika zajímavá, neboť Spinozovo řešení je velice osobité a moderní. Proto bych chtěl podrobněji rozebrat, co to atributy jsou a jak zapadají do Spinozova systému. Atribut je obvykle nejzákladnější jednotka, kterou lze připsat substanci. Spinoza jej definuje následujícím způsobem: „Atributem rozumím to, co rozum postihuje ze substance jako něco takového, v čem náleží její esence.“23

Tato Spinozova definice je dosti komplikovaná, ale obsahuje množství důležitých poznatků o tom, jak Spinoza daný pojem chápe. Spinoza zde mluví o třech důležitých pojmech – atributu, substanci a esenci. K tomu zde ještě mluví o „postihování rozumem“ – tedy o nějakém druhu intelektuálního vnímání. Danou definici se pokusím přeformulovat do pochopitelnější formy: „Atribut je to, co rozum vnímá jako esenci substance.“ První podstatnou věcí je to, že Spinoza ve skutečnosti říká, že atribut tvoří esenci substance, tedy pokud má Substance S atribut A, tak A je součástí esence S. Když se budu držet své předešlé interpretace Spinozova konceptu esence jako nutné vlastnosti, tak to znamená, že atribut je nutná vlastnost substance. Tato interpretace je v souladu se Spinozovým pojetím Boha jako jediné možné substance, neboť pokud je atribut chápán jako nutná vlastnost substance, tak to znamená, že Bůh je možný jedině tehdy, pokud má všechny možné atributy. Kdyby Bohu chyběl nějaký atribut, tak by to nutně vyvracelo jeho existenci, a to je pro Spinozu nepřijatelné, protože potom by neexistovalo nic. Avšak Spinoza zde explicitně neříká, že atribut je esence substance, nýbrž pouze tvrdí, že atribut je rozumem vnímán jako esence substance. To však naznačuje, že Spinoza zde definuje atribut – jeden z jeho základních metafyzických pojmů – epistemologicky. Proč ale 23

Ibid., s. 9.: definice 4.

14

Spinoza neřekne rovnou, že atribut je součástí esence substance? V každém případě by si tím ušetřil komplikace, protože takto nadefinovaný atribut nás nutí položit si otázku, zda tento způsob vnímání nemůže být omylný – respektive na základě čeho je podle Spinozy dostatečně ospravedlněný.24 Koncepce atributu je dále rozpracována v tvrzení 10 první knihy Etiky, které považuji za jedno z klíčových tvrzení, jenž se týká Spinozovy koncepce atributu. Spinoza zde tvrdí: „Každý atribut jedné a téže substance musí být chápán ze sebe sama.“25 V důkazu k tomuto tvrzení se odvolává na definici atributu a na definici substance – jelikož substance je chápána ze sebe sama a atributy substance tvoří její esenci, tak každý atribut musí být rovněž chápán ze sebe sama. Z toho plyne velice důležitý poznatek o přirozenosti atributu. Tím mám na mysli to, že atribut nemůže být pojmově uchopitelný skrze nic jiného, což znamená, že atribut je – stejně jak je tomu v případě substance – logicky nezávislý. To podle Spinozovy teorie kauzality znamená, že atribut je chápán i jako kauzálně nezávislý. V takovém případě je kauzální interakce omezená pouze na sféru daného atributu, avšak mezi atributy není možná. Spinoza však v poznámce k tomuto tvrzení pokračuje v charakteristice atributu zajímavým způsobem: „… i když je možné chápat dva atributy jako skutečně odlišné, tzn. jeden nezávisle na druhém, nemůžeme z toho usoudit, že by vytvářely dvě jsoucna či dvě různé substance. [..] Každý z jejích atributů [..], které k ní (k substanci O.C.) patří, byly v ní zároveň a vždy a jeden nemůže být vytvořen druhým, nýbrž každý z nich vyjadřuje realitu substance, neboli její bytí.“26

Tato pasáž je v souladu s tím, co zde již bylo řečeno – přestože atributy můžeme chápat tak, že nemají mezi sebou žádnou pojmovou spojitost, tak přesto mají něco společného, neboť každý atribut byl vždy součástí stejné substance. To je zřejmé i z toho, že atributy tvoří nutné vlastnosti substance a každá taková vlastnost vyjadřuje bytí substance. Je však důležité dodat, 24

Srovnej, Bennett, J. A Study of Spinoza's Ethics. Indianapolis: Hackett Publishing, Indianapolis, 1984. s. 62. Bennett k tomu ještě dodává, že atribut je zde definován pomocí „chápání“, což znamená, že jeden z atributů (atribut myšlení) hraje v definici atributu specifickou roli, a to podle něj nelze v žádném případě tolerovat. 25 Spinoza (2004), s.: 16 tvrzení 10. 26 Ibid., s. 16.

15

že každý atribut sice vyjadřuje bytí substance, ale jiným způsobem, což znamená, že každý atribut je pouze jistý způsob bytí jediné substance. To má za následek, že substanci můžeme chápat pouze prostřednictvím nějakého atributu, který jí náleží, ale ten je chápán pouze ze sebe sama, a proto substanci chápeme pouze pod daným atributem – tedy doslova pod určitým úhlem pohledu. Právě to umožňuje Spinozovi tvrdit, že atributy jsou chápány jako reálně odlišné, přestože jsou součásti jedné substance, neboť vždy jde pouze o způsob pohledu na jednu stejnou substanci.

16

Filozofie mysli

Dualismus V předešlých kapitolách jsem představil Spinozovo pojetí substance a zejména pojetí substanciálních atributů. Proto je teď možné, díky výše provedenému výkladu, udělat předběžné zařazení Spinozova systému mezi nejzákladnější současné psycho-fyzické postoje. Je známé, že Spinoza velice důkladně studoval učení René Descarta a do svého vlastního učení od něj dokonce přebírá některé metodologické postupy a termíny, avšak svým pojetím vztahu mezi substancí a atributy se Spinoza výrazně odlišil od pojetí svého slavného předchůdce. Pojetí, které Spinoza představil v tvrzení 10 první knihy Etiky, lze předběžně nazvat dualismus vlastností. Proč lze v tomto smyslu Spinozu počítat za dualistu a v čem se takové pojetí liší od Descartova známého substančního dualismu, bude předmětem následující kapitoly. Dualismus obecně je myšlenka, podle které existují dvě základní či fundamentální kategorie věcí, které jsou nezávislé a vzájemně na sebe neredukovatelné. Ve filozofii mysli se obvykle jedná o kategorie fyzikální a mentální. Descartes se na rozdíl od Spinozy domníval, že existují dvě základní substance, z nichž každá má pouze jeden atribut, který tvoří její esenci. V takovém případě existují pouze dva atributy, které Descartes nazývá rozlehlost27 a myšlení.28 To má potom za důsledek, že existují dvě substance – jedna substance s atributem rozlehlosti a jedna substance s atributem myšlení. Substance rozlehlá a substance myslící jsou díky svým atributům esenciálně odlišné, a proto v žádném případě nemohou tvořit jednu věc – tedy jedna věc nemůže mít zároveň dvě vlastnosti, které spadají pod různý atribut; jinak řečeno dvě takové vlastnosti nemohou tvořit jednu věc, neboť jsou esenciálně odlišné. V takovém systému potom nastává problém, když vezmeme v potaz lidskou bytost, která je tvořena obojím – tělem i myslí. V Descartově systému potom to, čemu říkáme člověk, jsou dvě odlišné věci: jednak lidské tělo a jednak lidská mysl. 27

Descartes, René Meditace o první filozofii. Praha: OIKOYMENH, 2003. s. 139.: „Substanci, která je bezprostředním subjektem místní rozlehlosti akcidentů, které předpokládají rozlehlost [..], se říká těleso.“ 28 Ibid., s. 139.: „Substanci, v níž je bezprostředně myšlenka, se říká mysl.“

17

Takový důsledek a s ním spojené problémy Spinoza nehodlal přijmout, a proto svůj systém modifikuje tak, aby dané problémy eliminoval. Svým řešení se přiblížil k psychofyzické teorii, která se dnes obvykle nazývá dualismus vlastností. Dualismus vlastností je považován za slabší verzi dualismu, než je substanční dualismus, a navíc se jedná o velice zajímavou psychofyzickou teorii, jejíchž způsob řešení dané problematiky je velice elegantní. Toto řešení psychofyzického problému, ke kterému se Spinoza svou koncepcí přiblížil, může být zdrojem inspirace i dnes, o čemž svědčí zájem některých předních filozofů, kteří danou koncepci dále zpřesňují a rozvíjejí.29 V předchozích kapitolách bylo zmíněno, že Spinzova substance má všechny možné atributy, avšak musím teď doplnit, že v Etice hrají důležitou roli pouze dva, neboť o žádném jiném atributu, kromě těchto dvou, se Spinoza nezmiňuje. Tyto atributy přebírá Spinoza přímo od Descarta a jsou to již zmíněné atributy rozprostraněnost a myšlení. Spinoza navíc předpokládá, že člověk má omezené kognitivní schopnosti, což je dáno zejména tím, že je pouze omezená a konečná bytost. To znamená, že díky své přirozenosti je schopný poznat nanejvýš tyto dva atributy a žádné jiné – člověk tedy nemůže mít v žádném případě znalost jiných atributů než těchto dvou. Pokud je člověku znalost jiných atributů odepřena, tak možnost jejich existence není pro člověka příliš relevantní, ba dokonce je možné tvrdit, že předpoklad existence jiných atributů je pro člověka zcela postradatelný, a tudíž zbytečný.30 Za takového předpokladu může být dualismus vhodné označení pro Spinozův systém, i přesto, že Spinoza předpokládá existenci nekonečně mnoha atributů. Pokud se může předpoklad nekonečně mnoha atributů jevit jako nadbytečný, tak je potřeba ptát se, proč daný předpoklad Spinoza činí. Röd se v této souvislosti domnívá, že daný předpoklad je pro Spinozu nepostradatelný, neboť hraje důležitou roli ve Spinozově argumentaci, která se týká možnosti existence pouze jedné substance – pokud je Bůh substance s nekonečně atributy, tak to vylučuje existenci jiné substance, neboť „by musela mít atributy, které by se lišily od atributů oné substance, …“31 Dříve, než se začnu podrobněji věnovat definici dualismu vlastností, tak je potřeba upozornit na jednu důležitou terminologickou nuanci. Spinoza ve svém výkladu nepoužívá explicitně 29

Například David Chalmers (1996). Podobně Bennett (1984) s. 78. 31 Röd, W. Novověká filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. s. 298. 30

18

slovo vlastnost, avšak na základě předchozího výkladu je možné konstatovat, že Spinozův termín atribut odpovídá tomu, co je společné pro všechny vlastnosti jedné třídy. To lze chápat tak, že atribut rozlehlosti je množina, kterou tvoří všechny vlastnosti, které se dnes běžně ve filozofii mysli označují jako fyzikální. Stejný princip potom platí i pro atribut myšlení, který potom bude množinou, která tvoří vlastnosti, které se dnes obvykle označují jako mentální. V tomto smyslu je potom možné používat slovo fyzikální jako obecné označení těch vlastností, které jsou součástí množiny, která tvoří atribut rozlehlosti a stejně tak lze slovo mentální používat pro vlastnost či soubor vlastností, které jsou součástí množiny, které tvoří atribut myšlení. Dualismus vlastností je teorie, podle které existují dvě základní kategorie vlastností – mentální a fyzikální. Dané kategorie jsou ovšem ontologicky nezávislé a musí zároveň platit, že neexistuje taková vlastnost, která by náležela do obou kategorií.

Tento druh

dualismu dále předpokládá, že nemůže nastat taková situace, že by se pouze fyzikální příčiny, tj. fakty, které spadají pouze do kategorie fyzikální, mohli stát příčinami nějakých mentálních účinků, tj. faktů, které spadají pouze do mentální kategorie. To znamená, že fyzikální fakt může zapříčinit pouze nějaký jiný fyzikální fakt a stejně tak mentální fakt může zapříčinit taky jenom další mentální fakt. Z toho plyne, že kauzální interakce mezi danými kategoriemi je vyloučena. Zároveň platí, že nějaká fyzikální vlastnost nemůže být vysvětlena odkazem na nějaké mentální vlastnosti a naopak, a tudíž mentální a fyzikální vlastnosti jsou navzájem nepřevoditelné či neredukovatelné. V této teorii potom fyzikální a mentální jevy nekonstituují dva oddělené objekty či substance, ale spíše jsou pouze vlastnosti nějaké konkrétní entity. Potom každá taková entita bude složená ze dvou aspektů či vlastností – fyzikálních a mentálních. Za takové složené entity lze přirozeně považovat člověka a zvířata, avšak čemu všemu lze ještě připsat či nepřipsat mentální aspekt, je složitá a otevřená otázka.32 Existuje ještě jedna slabší verze dualismu, která by mohla být podle mého názoru kompatibilní se Spinozovým systémem, a proto je vhodné ji zde zmínit – jedná se o tzv. predikátový dualismus. Pro predikátový dualismus platí vesměs podobné principy jako pro dualismus vlastností, ale s tím rozdílem, že se nejedná o dvě odlišené kategorie vlastností,

32

Které je věnována samostatná kapitola o panpsychismu.

19

nýbrž se jedná pouze o dvě odlišné kategorie predikátů přirozeného jazyka. Takový zdánlivě malý rozdíl má ovšem podstatné důsledky, které se zde pokusím vysvětlit. Pokud se predikátový dualismus týká pouze konkrétního průřezu mezi predikáty určitého jazyka, tak to znamená, že zde mluvíme o určitých pojmech – jde tedy spíše o určité abstraktní entity v „logickém prostoru“, než o nějaké ontologicky reálné entity, jak tomu bylo v případě fyzikálních a mentálních vlastností. V takovém systému potom máme mentální a fyzikální predikáty, které jsou esenciálně odlišné, avšak už nemusí platit, že musí existovat dvě odlišené třídy vlastností, které by jim odpovídaly. Právě proto může být predikátový dualismus přitažlivý, neboť je možné tvrdit, že existuje pouze jedna ontologická kategorie vlastností či substancí (tato kategorie bývá zpravidla fyzikální), což znamená, že predikátový dualismus na rozdíl od dualismu vlastností nemá žádné ontologické důsledky, neboť se jedná pouze o popis věci různým způsobem či v jiném kontextu. Lze si to představit tak, že máme dva odlišné slovníky: fyzikalistický a metalistický. Ty potom tvoří dva samostatné sourodé celky, které si nijak vzájemně neodpovídají, a jsou tedy na sebe nepřevoditelné. Například je to možné ilustrovat, když vezmeme v potaz predikát „být šlechetný“ – to, že jsem v daném momentu šlechetný, je možné vyjádřit či popsat pouze tímto predikátem. V predikátovém dualismus nemůže nastat situace, ve které by bylo možné popsat moji šlechetnost pomocí fyzikalistických predikátů (například vysvětlit šlechetnost na základě popisu stavů mozku). Pokud si vzpomeneme na fyzikální příčiny a mentální účinky z předchozí pasáže o dualismu vlastností, tak pro lepší ilustraci predikátového dualismu, je na tomto místě možné vést analogii pomocí vztahu implikace. V predikátovém dualismu nemůže nastat takový případ, že by fyzikální antecedent implikoval mentální konsekvent a naopak. Na druhé straně už víme, že v rámci Spinozových předpokladů to rovněž znamená, že musí být vyloučena kauzální interakce. Za takového předpokladu se potom může zdát, že zde zmiňovaný predikátový dualismu nemá pro nás význam, avšak v následujících kapitolách se pokusím ukázat, že by mohl být vhodným označením pro Spinozův systém. Bennett upozorňuje na jednu důležitou věc, která se týká predikátového dualismu. Tvrdí, že do těchto dvou zmiňovaných kategorií – mentalistické a fyzikalistické, nespadají všechny 20

pojmy či predikáty přirozeného jazyka. Takové predikáty potom nebudou vytvářet novou třetí kategorii predikátů, ale spíše budou společné pro obě kategorie, respektive budou stát mimo dané dualistické dělení; případně je to možné vyjádřit i tak, že tyto predikáty budou neutrální. Bennett takové predikáty nazývá trans-kategoriální. Jako příklad takových trans-kategoriálních pojmů může sloužit logický aparát. Logické znaky a spojky nespadají do fyzikální a ani do metalistické kategorie, neboť přirozeně předpokládáme, že pro obě tyto domény platí stejné logické principy. Pokud by tomu tak nebylo, tak by musel existovat samostatný logický aparát pro každou kategorii zvlášť – tedy samostatná metalistická logika a samostatná fyzikalistická logika. To ovšem není v žádném případě žádoucí, protože by to znemožnilo o těchto dvou kategoriích vypovídat něco smysluplného v rámci jednoho intelektuálního systému. Důležitá práce takového predikátového dualisty potom spočívá v identifikaci takových „transkategoriálních“ pojmů.33

Paralelismus V předchozí kapitole jsem ukázal, že ve Spinozově koncepci není možné, aby mezi atributy byla přímá kauzální interakce. Rovněž jsem poukázal na to, že každý objekt, který spadá pod určitý atribut, je analyzovatelný a explikovatelný pouze v rámci domény stejné přirozenosti, tedy v rámci domény, která tvoří daný atribut. Tyto stanovené principy se týkají všech potenciálních objektů a atributů. Dále jsem ve svém předešlém výkladu poukázal, že Spinoza mluví pouze o dvou nám již důvěrně známých atributech. Pokud vezmeme v potaz výše zmíněné aspekty Spinozovy teorie, tak se zdá, že mentální a fyzikální vlastnosti jsou naprosto odlišné. Avšak především díky naší vlastní zkušenosti pozorujeme, že člověk je jsoucno, které má jednak fyzikální, tak mentální vlastnosti, které jsou v určitém vztahu – například když si poraníme ruku, tak toto zranění je doprovázeno určitým mentálním stavem, kterému se obvykle říká bolest. Tento fakt naznačuje, že je pravděpodobně možné, že tělo určitým způsobem vyvolává nějaké odpovídající reakce či odezvy v podobě určitých nám důvěrně známým mentálních stavů. Pokud je však na základě Spinozových předpokladů vyloučena kauzální interakce, tak nás to nutí položit si otázku po původu daného vztahu, neboli o jaký jiný možný vztah se v tomto případě jedná. Spinoza si je 33

Srovnej, Bennett (1984) s. 42.

21

daného problému dobře vědom a pokouší se hledat alternativní způsob, jak daný vztah vysvětlit, aniž by to vyžadovalo přímou interakci. Především k tomuto účelu zavádí teorii, která se obvykle nazývá paralelismus. Následující kapitola je věnována právě této teorii, která je důležitým aspektem Spinozovy metafyziky. Paralelismus je teorie, která vychází z toho, že mezi prvky dvou rozdílných množin existuje vztah vzájemné korelace. Konkrétně se jedná o vztah vzájemně jednoznačného přiřazení, což je funkce, která ke každému prvku z dané množiny přiřadí vždy jeden prvek z jiné množiny. Ve Spinozově případě se jedná o množiny, které tvoří jeho dva atributy – tedy jde o množinu fyzikálních objektů a množinu mentálních objektů. Tato funkce potom přiřazuje ke každému fyzikálnímu objektu jeden mentální objekt. Tento mentální objekt se u Spinozy nazývá „idea“. Idea je konkrétní předmět či položka, která spadá pod atribut myšlení. Spinoza definuje ideu tímto způsobem: „Idejí rozumím pojem, jejž mysl vytváří, protože je věc myslící. Vysvětlení. Dáváme přednost termínu pojem (conceptus) před termínem vjem (perceptio), protože se mi zdá, že termín vjem označuje, že v mysli se od předmětu něco děje, zatímco termín pojem vyjadřuje její činnost.“34

Spinoza zde jednoduše říká, že idea je pojem, který vzniká činností mysli. Mnohem zajímavější je ovšem Spinozovo dodatečné vysvětlení, ve kterém Spinoza porovnává dva pojmy, které by mohli být synonymní se slovem idea – pojem a vjem, přičemž slovo pojem je privilegováno. Pokud vezmeme v potaz, že obvyklý význam těchto dvou slov je dosti rozdílný, tak se zdá, že ani jedno z těchto dvou slov přesně neodpovídá slovu idea, nýbrž se významem danému slovu pouze blíží. Podstatné je ovšem slovo „činnost“ – idea je tedy něco, co vzniká činností či aktivitou mysli, což je dáno její přirozeností (je věc myslící). Aktivitou mysli může vznikat například nějaká konkrétní myšlenka či pocit, tedy konkrétní myšlenky či pocity lze chápat jako dílčí ideje. V takové interpretaci potom ideje mohou tvořit určitou část či obsah jednotlivých mentálních stavů. S podobnou interpretací sympatizuje i Bennett. Podle něj je idea jakákoliv mentální entita či jednotlivina, která spadá pod atribut myšlení. Mít nějakou ideu znamená být v určitém mentálním stavu či mít nějaký mentální aspekt. To znamená, že ideje jsou určitým způsobem

34

Spinoza (2004) s. 52.: definice 3.

22

závislé a modifikované v myslích, ve kterých vznikají. Takže například moje idea Aristotela bude podobná ideji Aristotela v jiné, například vaší mysli, avšak nebude stejná.35 Zdá se, že v Bennettově interpretaci je idea ztotožněná s mentálním stavem. Zda lze takto jednoduše ideu ztotožnit s mentálním stavem není ze Spinozova textu zcela zřejmé. Jak již bylo řečeno výše – idea může být pouze součástí mentálního stavu, ale nemusí být s mentálním stavem identická. Alternativním interpretaci Spinozova termínu idea zastává Curley. V jeho pojetí ideje nejsou chápány jako mentální objekty, nýbrž jsou chápány pouze jako abstraktní logické entity, které konstitují určitou propozici. Ideu je možné potom chápat jako něco, co tvoří obsah dané propozice. Tento propoziční obsah se rovněž vyskytuje v mysli a pohled na něj může být různý (podobně jako při interpretaci ideje jako mentálního stavu) s tím rozdílem, že vlastní obsah bude vždy stejný. Lze to ilustrovat tak, že například moje přesvědčení o tom, že paralelismus je pravdivá teorie, trvá už dlouho, a je navíc podložené dlouhým studiem dané teorie. Zatímco vaše přesvědčení ohledně dané teorie může být například skeptické – v obou případech se však jedná o stejnou teorii, tedy mluvíme o stejné věci, ve kterou můžeme věřit či ne.36 Když se teď vrátím k původní myšlence o paralelismu, tak podle této Spinozovy teorie má každý fyzikální objekt či těleso korespondující ideu – jinak řečeno, pokud mám těleso X, tak mám nutně i ideu X. Spinoza svůj paralelismus vyjádřil následujícím způsobem: „Uspořádání a vzájemná souvislost idejí je totožná s uspořádáním a vzájemnou souvislostí věcí. Důkaz: Toto tvrzení je zřejmé z axiomů 4 oddílu I. Neboť idea všeho, co má příčinu, závisí na poznání příčiny, jejímž je účinkem. “37

Spinoza zde nemluví pouze o vzájemném přiřazení X a ideje X, ale o totožnosti vzájemných souvislostí a uspořádání mezi věcmi a idejemi. To znamená, že jednak je korelována idea k tělesu, a zároveň je korelován vztah mezi tělesy ke vztahu mezi idejemi. Vztah mezi tělesy je vztah kauzální, neboť se jedná o entity, které spadají pod stejný atribut. Rovněž to platí pro vztah mezi jednotlivými ideami, neboť se jedná taktéž o entity stejné přirozenosti. To znamená, že jsou korelovány i jednotlivé kauzální řetězce – tedy kauzální řetězec mezi tělesy 35

Srovnej, Bennett (1984), s. 50. Srovnej, Curley (1969), s. 122. 37 Spinoza (2004), s.: 56 tvrzení 7. 36

23

s kauzálním řetězcem mezi ideami. Tuto Spinozovu tezi velice dobře vyjádřil J. Bennett, který ji formalizoval takto: “… pokud X zapříčiní Y, tak I(x) zapříčiní I(y).”38 V daném Bennettově zápisu je „I“ symbol pro ideu, takže „I(x)“ symbolizuje ideu X. V důkazu k tomuto důležitému tvrzení je možné dále vidět, že Spinoza pouze odkazuje na zde již zmiňovaný čtvrtý axiom první knihy Etiky. Spinoza tím zřejmě naráží na to, že identifikace příčiny je nutná a zároveň dostatečná podmínka pro poznání nějakého účinku, tedy nějaké věci. To znamená, že pokud chci získat znalost o konkrétní ideji, tak musím identifikovat její příčinu či příčiny, což mohou být zase jenom další ideje. U těchto idejí musím rovněž identifikovat jejich příčiny, a tak je nutné postupovat až do nekonečna. Podle Spinozy je tedy nutné identifikovat veškerou spojitost či řetězec příčin, který vedl k danému účinku, tedy k ideji, o které máme znalost. Příčiny tvořící tento řetězec mohou být pouze ideje, neboť se vše odehrává v rámci jednoho atributu. Stejným způsobem musím postupovat, pokud chci vysvětlit konkrétní fyzikální fakt či těleso, tedy musím identifikovat řetězec příčin pouze z atributu rozlehlosti, který k danému fyzikálnímu faktu vedl. Spinoza zde představenou věc popisuje podobným způsobem, avšak přidává na konci jeden zajímavý poznatek: „Pokud jsou (věci O.C.) chápány jako mody rozlehlosti, musí být i uspořádání celé přírody explikováno pouze z atributu rozlehlosti. Totéž platí i o jiných atributech. A proto je Bůh, pokud jej chápeme s nekonečným počtem atributů, opravdovou příčinou všech věcí tak, jak jsou v sobě.“39

Slovo „příroda“ je Spinozovo označení pro soubor všech fyzikálních a mentálních událostí či faktů, které jsou řízeny nutnými přírodními zákonitostmi. Potom je možné v rámci Spinozova chápání Boha konstatovat, že daná slova mají velice podobný, ne-li stejný význam. V každém případě existuje pouze jedna substance a za předpokladu, že budeme přírodu chápat v širokém smyslu – tedy tak, že příroda je to, co tvoří realitu – tak je možné dané slovo používat jako jiné pojmenování pro substanci (synonymně se slovem Bůh). Pokud budeme chápat přírodu v užším smyslu, tedy tak, že netvoří veškerou realitu, ale například pouze nám dobře známé dva atributy, a tedy bude tvořit pouze určitou část substance, tak se z hlediska mého výkladu nic nezmění, a tudíž to pro nás nebude relevantní.

38 39

Bennett (1984), s. 127.: „ … if x causes y then I(x) causes I(y). “ Spinoza (2004), s. 57.

24

Relevantní je pro nás ovšem Spinozovo tvrzení, že Bůh je příčinou všech věcí a to tím způsobem, jak jsou v sobě. Jak si to ovšem představit? Už víme, že kromě Boha či mimo Boha není nic jiného, a tudíž není možné, aby Bůh nějak kauzálně působil mimo sebe, a proto „Bůh je imanentní a nikoliv vnější příčinou všech věcí.“40 Zde je potřeba zastavit a udělat jasno ve Spinozově pojetí kauzálních vztahů, neboť můžeme vidět, že ve jeho systému jsou rozlišovány dva druhy kauzálních vztahů: (a) tranzitivní a (b) imanentní. (a) Tranzitivní kauzální vztah se vyskytuje pouze mezi konečnými věcmi. To znamená, že nějaká konečná věc zapříčiní jinou konečnou věc stejné přirozenosti – například kauzální vztah mezi dvěma tělesy. Jak již víme, tento řetězec příčin mezi konečnými věcmi stejné přirozenosti je ve Spinozově systému nutně nekonečný. (b) Imanentní kauzální vztah se vyskytuje mezi Bohem a konečnými věcmi (mody) či lépe řečeno mezi Bohem a vším ostatním. To znamená, že máme jednu vnitřní příčinu, která je příčinou nekonečně věcí neboli všech možných věcí, což Spinoza sám tvrdí tímto způsobem: „Mody kteréhokoliv atributu mají Boha za svou příčinu jen potud, pokud je chápán ve smyslu atributu jehož mody to jsou, a nikoliv pokud je chápán ve smyslu nějakého jiného atributu.“41

Zde se dozvídáme velice důležitý poznatek o spinozově jediné imanentní příčině: aby bylo možné Boha identifikovat jako příčinu nějakého modu, tak je nutné správně určit, pod jaký atribut daný modus spadá. Identifikace Boha jako příčiny jednotlivých modu tedy předpokládá správné vnímání těchto modů, přičemž správné vnímání znamená vnímat daný modus ve smyslu atributu, ke kterému náleží. Pokud chceme například identifikovat Boha jako imanentní příčinu konkrétního tělesa, tak to vyžaduje chápání Boha správným způsobem, tedy nahlížet či chápat Boha pomocí atributu rozlehlosti. Edwin Curley ještě upozorňuje na jeden problém, který se týká Spinozova paralelismu. Aby mohl platit daný paralelismu mezi určitým účinkem a jeho korespondující idejí, tak musí být

40 41

Ibid., s. 28. Ibid., s. 56.

25

zaručeno, že nějaké ideje existují. Curley se však ptá, proč každé těleso musí mít odpovídající ideu?42 Spinozovu odpověď na výše položenou otázku můžeme nalézt už ve 3. tvrzení druhé knihy Etiky, ve kterém Spinoza tvrdí: „V Bohu existuje jak idea jeho esence, tak idea všech věcí, které z jeho esence plynou.“ 43 Spinoza zde tedy garantuje, že každá věc, která spadá pod atribut rozlehlosti neboli veškeré fyzikální objekty a fakty mají nutně korespondující mentální objekt – tedy ideu. Nebo řečeno ve Spinozově terminologii: pro každý mód rozlehlosti existuje korespondující mód myšlení. Pravděpodobně proto se tato Spinozova teorie často označuje jako psychofyzický paralelismus, avšak toto označení i přesto, že má ke Spinozovu pojetí blízko, není úplně přesné. To je patrné už z daného Spinozova tvrzení, které je komplikovanější a tvrdí více, než pouhý psychofyzický paralelismus. To je dáno tím, že Spinoza v něm nijak nerozlišuje mezi tělesy a idejemi – tedy není zde činěn rozdíl mezi atributy. Pokud tedy Spinoza explicitně tvrdí, že existuje idea všech věcí, aniž by věci nějak třídil, tak za daného předpokladu musí nutně existovat idea ke každé věci, ať už mentální či fyzikální. To však znamená, že i ke každé ideji existuje idea a k té další idea, a tak dále až do nekonečna.

Mysl Dříve, než se začnu věnovat Spinozově koncepci mysli, je potřeba upozornit na to, že Spinozův pohled na svět je naturalistický. Domnívá se, že veškeré jevy musí být vysvětlitelné pomocí stejných a univerzálně platných zákonů. Spinoza nepřipouští možnost, že by nějaký jev vybočoval z přirozeného řádu světa – tedy neexistuje jev, který by byl nějakým způsobem privilegován či by byl vůči ostatním jevům nějak nadřazený.44 Tento naturalismus je striktně uplatňován i na člověka. Člověk, stejně jako každá konečná věc, se nijak principiálně neodlišuje od zbytku světa a není vůči němu nijak privilegován. V takovém systému potom musí platit, že veškerá fakta o člověku jsou odvoditelná ze stejných přírodních zákonů, které platí univerzálně v celém vesmíru. 42

Curley (1988), s. 64. Spinoza (2004), s. 54. 44 Ibid., s. 106.: „Jednotlivé věci musí být chápany jedním a týmž způsobem, tj. prostřednictvím univerzálních zákonů a pravidel přírody“ 43

26

Spinozův naturalismus může souviset či být ovlivněn jeho metodickým postupem. Spinoza se pokouší veškerou znalost odvodit z několika základních přesvědčení (axiomů), která jsou dostatečná pro popis skutečnosti. Pokud je použita adekvátní metoda odvozování, tak veškerá známá fakta musí být z těchto výchozích principů odvoditelná, člověka nevyjímaje. V tomto případě nám to umožní aplikovat všechny předešlé metafyzické principy i na lidskou bytost. Spinoza vychází z pochopitelného předpokladu, že každá lidská bytost se skládá z těla. Lidské tělo spadá pod atribut rozlehlosti, a tudíž ho Spinoza pojímá jako každý jiný fyzikální systém. To mu umožňuje uplatnit na lidské tělo tezi o paralelismu a tvrdit, že lidské tělo má korespondující ideu. Tato idea však není pouze nějakou obyčejnou ideou: „To, co konstituuje skutečné bytí lidské mysli na prvním místě, je právě idea nějaké jednotlivé skutečně existující věci“45

Tedy mysl je idea nějaké reálné věci. Spinoza dále pokračuje: „Předmětem ideje, která konstituuje lidskou mysl, je tělo.“46 Zde Spinoza učinil dva velice důležité kroky, které však mají jednak dalekosáhlé důsledky a jednak skrývají několik důležitých předpokladů, které se zde pokusím shrnout. Nejprve zde Spinoza předpokládá, že existuje nějaké lidské tělo a na základě vztahu paralelismu má toto tělo korespondující ideu. Tato korespondující idea těla je právě to, čemu říkáme lidská mysl, což znamená, že například moje mysl není nic víc, než idea mého těla. Avšak idea, která tvoří lidskou mysl, není pouze obyčejná idea, ale má několik specifických charakteristik: především je to idea, kterou tvoří větší – blíže nespecifikovaný – počet idejí. Nejedná se tady jen o obyčejnou jednoduchou ideu, ale jedná se o ideu složenou z dalších složených či jednoduchých idejí.47 Dále zde Spinoza předpokládá vztah mezi myslí a tělem, který je silnější, než pouhý paralelismus. Spinoza tvrdí, že mysl jako idea je (a) schopná vnímat předmět, který konstituuje (tedy tělo) a (b) je schopná vnímat stimuly, kterými je toto tělo podněcováno.48

45

Ibid., s. 61. Ibid., s. 63. 47 Ibid., s. 70.: „Idea, která konstituuje formální bytí lidské mysli, není jednoduchá, nýbrž skládá se z velkého počtu idejí.“ 48 Ibid., s. 53. Axiom 4: „Pociťujeme jakési tělo, a jak je různým způsobem podněcováno.“ 46

27

(a) Toto vnímání lidského těla je podle Spinozy velice precizní, neboť Spinoza nám říká: „Cokoliv nastane v předmětu ideje konstitující lidskou mysl, musí být lidskou myslí vnímáno, neboli v duši je nutně idea toho, co nastalo.“ 49

Pokud je tělo předmětem ideje, která tvoří lidskou mysl, tak na základě tohoto tvrzení bych měl mít perfektní znalost toho, co to tělo je a jaké procesy se v něm odehrávají. Avšak to, co tu Spinoza tvrdí, je dosti neintuitivní, neboť alespoň díky své vlastní zkušenosti vím, že nevnímám zdaleka vše, co se odehrává v mém těle. Podle tohoto tvrzení se ovšem zdá, že naše uvědomění těla zahrnuje tělo jako celek, aniž by Spinoza nějak rozlišoval jeho části. Taková interpretace je možná, ale působí přinejmenším podivně, a proto je potřeba najít způsob, jak se jí vyhnout. Jeden způsob nabízí Curley. Spinoza zde jasně mluví o tom, že mysl dané stavy těla pouze vnímá, což nepředpokládá, že je musí i chápat. Proto je možné danou pasáž interpretovat tak, že v těle nemůže nastat nic, co by mysl nevnímala, avšak tento fakt ještě nemusí znamenat, že toto vnímaní musí být vědomé – mysl může vnímat všechny stavy těla, ale nemusí si být nutně vědoma každého z těchto stavů.50 (b) Od vnímání stavů těla Spinoza dále postupuje k předpokladu, že tělo je nějakým způsobem podněcováno. Toto podněcování hraje velice důležitou roli v tom, že zprostředkovává znalost jiných těl. Potom je možné říci, že díky tomu, že mysl vnímá stavy těla, je možné získat znalost i jiných těl. Takovou znalost potom získáváme tak, že naše tělo je podněcováno vnějšími stimuly. Pokud by naše tělo nebylo podněcováno nějakými vnějšími tělesy, tak bychom o nich nemohli mít ani znalost, a tudíž by pro nás neexistovaly. V takovém případě potom existence vnějších těles závisí na existenci našeho těla a na tom, zda je adekvátně podněcováno. Zde je možné rovněž vidět, že Spinoza v dokazování existence těla nezačíná samotným tělem, ale svůj důkaz začíná myslí51 – když člověk myslí, tak existuje přinejmenším jeden mód, který spadá pod atribut myšlení, a tudíž musí existovat i 49

Ibid., s. 62. Srovnej, Curley (1969), s. 127-128. 51 Spinoza (2004), s. 52. Axiom 2: „Člověk myslí.“ 50

28

atribut myšlení.52 Pokud pociťujeme tělo, tak máme podle Spinozy znalost o tom, že existuje přinejmenším jedna rozlehlá věc, tedy naše tělo, a tudíž musí existovat i atribut rozlehlosti53, pod který by mohlo toto tělo spadat.54 Edwin Curley upozorňuje, že tento krok od existence mysli k existenci těla pouze na základě vnímání určitého podněcovaní tělem není dobrý, neboť Spinoza dané vnímání pouze přijme, aniž by ho nějakým způsobem ospravedlnil – tedy skepticismus ohledně existence lidského těla zde není brán v potaz. Stejná výtka se potom týká i existence druhých myslí.55 S výše představenou koncepcí mysli je možné vidět, že tělo hraje ve Spinozově systému velice důležitou roli, a proto je nutné se podívat na Spinozovu koncepci těla podrobněji. Spinoza sám se přirozeně koncepci těles a zejména těla velice podrobně věnuje – tělu dokonce věnoval šest postulátů druhé knihy Etiky, z nichž jsem vybral ty důležité pro představení Spinozovy koncepce těla. (a) „Lidské tělo sestává z velkého počtu individuí (různé přirozenosti) a každé z těchto individuí je samo o sobě velmi složité“56

Vidíme, že tělo se skládá z více těles, které taktéž tvoří ucelené celky – jde tedy o velice komplexní fyzikální systém, ve kterém je možné nalézt spoustu podsystémů a různých procesů. Tyto další individua neboli podsystémy jsou rovněž samy o sobě značně komplexní, a navíc mohou být jiné přirozenosti, tedy jsou kvalitativně rozdílné. Spinoza chápe tělo jako každý jiný fyzikální systém, který sice vyniká svou komplexitou, ale není nijak výjimečný či odlišný od zbytku přírody. (b) „Lidské tělo potřebuje ke svému zachování velký počet jiných těles, jimiž se jaksi stále obnovuje.“57

52

Ibid., s. 53.: „Myšlení je atribut Boha neboli Bůh je věc myslící.“ Ibid., s. 53.: „Rozlehlost je atributem Boha neboli Bůh je věc rozlehlá.“ 54 Toto zároveň objasňuje to, že člověk může poznat pouze tyto dva atributy. 55 Srovnej, Curley (1988), s. 66-67. 56 Spinoza (2004), s. 69. 57 Ibid., s. 69. 53

29

Spinoza dále dokresluje představu těla tím, že popisuje tělo jako určitý otevřený dynamický systém – tedy systém, který se zachovává ve svém stavu tak, že interaguje a vyměňuje látku se svým okolím. (c) „Individua, z nichž sestává lidské tělo, a tedy i lidské tělo samotné, jsou podněcována nejrůznějšími způsoby vnějšími tělesy.“58 Zde je už podruhé řečeno, že tělo je nějakým blíže nespecifikovaným způsobem stimulováno vnějšími podměty, a tím je pravděpodobně ještě více zdůrazněn význam tohoto konceptu. Na těchto několika představených postulátech je možné vidět, že Spinoza se v žádném případě nepouští do nějakých hlubokých úvah, o tom, co je lidské tělo, ale spíše se snaží držet v co možná nejobecnější rovině. Je si vědom toho, že lidské poznání je stále omezené a v oblasti anatomie či biologie to platí obzvlášť. Především proto se snaží být v otázce těla nanejvýš opatrný.59 Pokud se teď vrátíme k výše zmíněnému tvrzením, podle kterého je předmětem mysli nějaká skutečně existující věc, tak můžeme odhalit další důsledky daného vztahu. Toto tvrzení znamená, že mysl úzce souvisí s nějakou existující věcí. V dalším tvrzení už Spinoza danou věc blíže specifikuje – předmětem ideje, která konstituje mysl musí být tělo. Z toho lze učinit závěr, že přirozenost mysli je taková, že musí souviset s aktuálně existujícím tělem, a tudíž není možné, že by existovala bez těla. V rámci Spinozových předpokladů je tedy existence mysli závislá na existenci těla. Pokud mysl chápeme jako oddělenou od těla, tak to v rámci Spinozových předpokladů znamená, že ji nechápeme správným způsobem. Někteří komentátoři60 se domnívají, že tento vztah lze chápat jako vztah reprezentace. Takové interpretace jsou platné, neboť Spinoza sám na některých místech Etiky mluví o vztahu těla a idejí jako reprezentaci.61

58

Ibid., s. 69. Ibid., s. 110.: „Nikdo ovšem dosud neurčil, čeho je tělo schopno, tj. zkušenost dosud nikoho nepoučila o tom, co všechno může tělo konat podle zákonů přírody, [..]. Nikdo totiž dosud nepoznal stavbu těla natolik přesně, aby mohl vysvětlit všechny jeho funkce.“ 60 Viz Bennett (1984), s. 155-161., Damasio, A. Hledání Spinozy. Praha: Dybbuk, 2004, s. 245. 61 Spinoza (2004), s. 72-73.: „Abychom se dále drželi zavedených termínů, budeme nazývat stavy lidského těla, jejichž ideje nám reprezentují vnější tělesa tak, jako by byla přítomna představami …“ 59

30

Ideje je potom možné chápat jako reprezentace fyzikálních objektů. To znamená, že pokud máme nějakou ideu reálně existujícího tělesa, tak tato idea bude dané těleso reprezentovat, tedy bude o daném tělesu. Tato teorie se potom dotýká i vztahu těla a mysli, což znamená, že konkrétní ideje, které tvoří mysl – například idea bolesti – jsou reprezentace tělesných stavů.62 S postupujícím výkladem je možné vidět, že Spinoza stále více rozvíjí vztah mezi tělem a myslí. Zdá se, že podle Spinozových předpokladů je mysl s tělem mnohem více provázaná, než jak se zdálo dříve v pasážích o dualismu. Snad nejdůležitější a nejzajímavější charakter tohoto vztahu je vyjádřen v poznámce ke tvrzení 13 druhé knihy Etiky. „... čím je nějaké těleso vhodněji uzpůsobeno, aby mohlo vykonávat několik činností najednou nebo aby na něj několik činností mohlo najednou působit, tím je jeho mysl vhodněji uzpůsobena k vnímání většího počtu věcí najednou. Čím více činností některého tělesa závisí na něm samém, a čím méně jiných těles se při jeho činnosti s ním setkává, tím lépe je jeho mysl uzpůsobena k přesnému chápání věcí.“63

V tomto tvrzení Spinoza činí velice důležité kroky, které umožňují lépe pochopit provázanost mezi myslí a tělem. Spinoza zde primárně mluví o schopnosti a možnosti mysli získávat znalost, respektive do jaké míry je mysl schopna přesně chápat věci. První výraznou známku provázanosti mysli a těla je možné spatřovat v tom, že Spinozova úvaha v tomto tvrzení vychází z koncepce těla či obecně tělesa. Spinoza přirozeně předpokládá, že tělesa se výrazně liší ve své komplexitě. Například existují jednoduchá tělesa – ty už nelze rozdělit na menší části. Tato jednoduchá tělesa mohou být součástí složitějších těles – podobným způsobem je potom možné ve Spinozově systému pokračovat ve zvyšování komplexity až do nekonečna. Do této škály komplexity je zařazeno i lidské tělo, které je chápáno jako velice komplexní, což tělu umožňuje působit na jiná těla nebo být jinými těly ovlivňováno velkým množstvím rozmanitých způsobů. Tyto rozmanité schopnosti těla jsou 62

Dobře to vyjádřil Damasio (2004) s. 245.: „Řeknu-li ze svého současného pohledu, že vědomí je tvořeno idejemi vlastního těla, jde o výrok, jenž se rovná tvrzení, podle kterého je naše vědomí tvořeno obrazy, reprezentacemi nebo myšlenkami daných spontánní činností našich vlastních tělesných částí nebo jejich modifikacemi způsobenými předměty v prostředí.“ 63 Spinoza (2004), s. 64.

31

potom přesně korelovány se schopností mysli získávat znalost (chápat). Jelikož je mysl idea, jejímž předmětem je tělo, tak první znalost, kterou mysl získá, je znalost těla. Míra komplexity dané ideje bude přirozeně odpovídat komplexitě těla – jelikož je tělo velice komplexní systém, tak mysl rovněž bude velice komplexní idea. Je možné učinit závěr, že ve Spinozově systému mentální kapacita určitého systému (schopnost získávat znalost) závisí na jeho behaviorálních schopnostech – vykonávat několik činností najednou – a na jeho schopnosti reagovat na podměty z okolí – aby na něj mohlo několik činností působit najednou. Dále je možné tvrdit, že dané behaviorální a percentuální reakce jsou rozvinutější u složitějších systémů – čím je daný systém komplexnější, tak tím lépe je uzpůsoben vykonávat dané činnosti či reakce, což umožní přejít k tvrzení, že mentální komplexita bude odpovídat komplexitě fyzikální struktury. Tato interpretace je v souladu s teorií reprezentace – pokud jsou ideje reprezentacemi tělesných stavů, tak daná komplexita se musí nutně projevit v daných reprezentacích. Už víme, že mezi tělesem a jeho ideou není možný kauzální vztah, což samozřejmě platí i v případě těla a mysli.64 To nás nutí ptát se, o jaký vztah se v tomto případě jedná. Je možné se domnívat, že se jedná o silnější vztah, než se původně zdálo. V několika důležitých pasážích v Etice je možné vidět, jak Spinoza zavádí vztah, kterému se v dnešní době říká psychofyzická identita. Právě tomuto aspektu Spinozova systému je věnována následující kapitola.

Teorie psychofyzické identity Za předpokladu, že budeme akceptovat doslovné čtení některých pasáží Etiky, které se zde pokusím vhodně představit, tak musíme akceptovat i to, že Spinoza zastával teorii psychofyzické identity. Nejdříve zde připomenu, že mezi Spinozovými dvěma atributy – rozlehlostí a myšlením – je pouze konceptuální rozdíl, z čehož je potom možné odvodit, že modus rozlehlosti a korespondující modus myšlení jsou identické neboli jedna stejná věc. Za předpokladu, že mysl je idea, a tudíž modus myšlení, tak i mysl a tělo jsou taktéž nutně identické.

64

Ibid., s. 10.: „Tělo nemůže determinovat mysl k přemýšlení, ani mysl nemůže determinovat tělo k pohybu, ani ke klidu, ani k čemukoliv jinému.“

32

Hlavní část tvrzení, ve kterých Spinoza jasně deklaruje psychofyzickou identitu, pochází pouze z poznámky k tvrzení 7, a tudíž se nejedná o samotné tvrzení. Avšak explicita s jakou je zde psychofyzická identita představena, rozhodně nemůže být brána na lehkou váhu. Z předchozího výkladu už víme, že Bůh má dva nám již dobře známé atributy, a tudíž je možné tvrdit, a Spinoza tak činí v tvrzení 1 a 2 druhé knihy Etiky, že Bůh je zároveň věc rozlehlá a myslící. Tedy původní Descartova substance myslící a substance rozlehlá je u Spinozy jedna substance: „…Cokoliv může nekonečný rozum postihnout jako něco, co vytváří esenci substance, to vše náleží pouze k jedné substanci, a tudíž substance myslící a substance rozlehlá jsou jednou a toutéž substancí, která je chápana jak ve smyslu prvního, tak i ve smyslu druhého atributu.“65

Zde můžeme opět vidět, že Spinoza používá již zmiňovaný koncept postihování či lépe řečeno vnímání rozumem. Potom rozdíl mezi substancí rozlehlou a substancí myslící není v žádném případě substanční čili ontologický. Jediný rozdíl je v našem způsobu vnímání dané věci, které je rozdílné, neboť vždy vnímáme tuto věc z jiného úhlu pohledu – jednou jako rozlehlou a podruhé jako myslící, aniž by zde byl činěn ontologický rozdíl. Substance rozlehlá a substance myslící jsou ontologicky identické, tedy jsou pouze jedna substance. Spinoza v tomto tvrzení dále pokračuje a platně odvozuje, že za daného předpokladu musí i modus rozlehlosti a jeho korespondující modus myšlení být identický, tedy těleso a jeho idea jsou identické. Spinozův text tedy přímo pokračuje takto: „Tak i modus rozlehlosti i idea tohoto modu jsou totéž věcí vyjádřenou dvěma způsoby.“66 Zde Spinoza přímo tvrdí, že taktéž na úrovni modů je pouze konceptuální rozdílnost. Proto je možné tvrdit, že tato identita jednotlivých rozlehlých modů s korespondujícími mody myšlení je odvozena z předchozího tvrzení o identitě substance rozlehlé a substance myslící. Pokud budeme akceptovat doslovné čtení – tedy „Tak i“ – potom se jedná o jasné odvození. Avšak protikladného názoru je například Bennett, který se domnívá, že tato identita modů nevyplývá či není důsledkem identity mezi substancí myslící a substancí rozlehlou. Ba

65 66

Ibid., s. 57. Ibid., s. 57.

33

naopak se domnívá, že se jedná o pouhou analogii, a proto bychom měli podle něj tyto dvě teze o identitě analyzovat odděleně.67 Spinoza to ilustruje na příkladu s kruhem a doslova tvrdí, že konkrétní instance kruhu a jeho korespondující idea jsou „jedna a táž věc explikovaná různými atributy.“68 Na výše představených pasáží je možné sledovat, že Spinoza postupně sestupuje od identity substance myslící a substance rozlehlé k identitě jednotlivých modů. Už víme, že tělo je modus rozlehlosti a mysl je jeho korespondující idea, a tudíž pro tyto dva mody musí rovněž platit stejný princip – tedy mysl a tělo jsou identické. Tento závěr je možné vystopovat přímo ve Spinozově textu: „Mysl a tělo jsou jedna a táž věc, kterou chápeme jednou ve smyslu atributu myšlení a podruhé ve smyslu atributu rozlehlosti. Tím je zaručeno, že uspořádání, tj. souvislost věcí, je stále stejná, ať chápeme přirozenost ve smyslu jednoho nebo druhého atributu.“69

Toto tvrzení tvoří dva důležité poznatky, které je potřeba analyzovat odděleně: (a) identita mezi myslí a tělem a (b) tato identita platí, protože platí teze o paralelismu. (a) Spinoza tedy doslova tvrdí, že mysl je moje tělo. Taková interpretace, i když v podstatě doslovná, může ovšem vyvolávat spor v původních Spinozových předpokladech: pokud moje tělo kauzálně působí na jiné těleso a pokud zároveň platí, že tělo je mysl, tak i moje mysl musí kauzálně působit na dané těleso, tedy modus myšlení by kauzálně působil na modus rozlehlosti. Takový závěr by ovšem byl pro Spinozu nepřijatelný. Zajímavý způsob, jak daný problém řešit, navrhuje Della Rocca, který vychází z toho, že většina případů, které se týkají imanentní kauzality, jsou referenčně opacitní. Referenční opacita znamená, že dva různé pojmy, které mají stejný denotát, si nemohou vzájemně měnit místo v určité propozici, aniž by se nezměnila pravdivostní hodnota dané propozice.70

67

Srovenej, Bennett (1984), s. 142. Spinoza (2004), s. 57. 69 Ibid., s. 109. 70 Viz Sharvy, Richard. Three Type of Referential Opacity [online]. 1972 [cit. 8.7. 2008]. Dostupné z: . 68

34

Pokud je v rámci Spinozových předpokladů pravdivé, že myslící substance zapříčiní určitý modus myšlení a zároveň je nepravdivé, že rozlehlá substance zapříčiní tentýž modus myšlení, přičemž platí, že substance myslící a substance rozlehlá jsou identické, tak to podle Della Rocca znamená, že Spinoza chápe určité pojmy, které jsou zahrnuty v imanentní kauzalitě jako referenčně opacitní – tedy v tomto případě to jsou substance myslící a substance rozlehlá. Podle něj se tedy Spinoza domníval, že pravdivostní hodnota některých tvrzení, která zahrnují imanentní kauzalitu, se mohou měnit podle toho, jak je zrovna popisujeme. Na základě toho činí další krok a domnívá se, že tento princip se týká i tranzitivní kauzality, což potom podle něj znamená, že výše uvedené námitce se lze tímto způsobem vyhnout: „Pomocí této opacity může Spinoza tvrdit, že mody rozlehlosti a mody myšlení jsou identické, i přesto, že mezi atributy není žádná kauzální interakce.“71 (b) Spinoza tvrdí, že teorie psychofyzické identity je zárukou toho, že teze o paralelismu je platná. Toto tvrzení lze ještě více zobecnit, neboť tělo je těleso a mysl je idea. Potom můžeme říci, že pokud těleso a korespondující idea jsou identické, tak paralelismus je platný. Co tím ale Spinoza myslí? Napadá mě možná interpretace: pravděpodobně si myslel, že identita zaručí, že ideou každého tělesa je právě idea toho tělesa a ne nějaká jiná náhodná idea, teorií identity je tady zaručena „správná fixace“ ideje k tělesu. Potom je možné učinit závěr, že Spinoza zastával teorii psychofyzické identity, pro kterou navíc argumentuje zajímavým způsobem. Podle této Spinozovy teorie identity bychom dnes řekli, že mentální stavy jsou reálné, avšak jsou identické se stavy mozku či obecně se stavy těla. Mezi mentálními stavy a stavy mozku tedy existuje vzájemně jednoznačná korelace. Tyto vzájemně přiřazené mozkové a mentální stavy jsou – pokud si vypůjčím Spinozovu elegantní frázi – „jedna a táž věc“, která se nám pouze jeví jako odlišená, tedy vnímáme ji pod různými úhly pohledu. Potom mentální stavy jako samotné nemají nezávislý ontologický status.

71

Della Rocca, Michael. Spinoza’s Argument for the Identity Theory [online]. 1993 [cit. 9.7. 2008]. Dostupné z: . s. 189.: „Given this opacity, Spinoza can affirm an identity of modes of thought and modes of extension even while maintaining that there is no causal interaction across attributes.“

35

Panpsychismus Panpsychismus je ontologická koncepce, podle které mysl v určité formě a na určitém stupni existuje ve „všech věcech“ nebo jinak řečeno, každá věc má určitý mentální aspekt či kvalitu. V takovém pojetí je potom mysl nebo určitá mentální kvalita chápána jako fundamentální aspekt reality, neboť pokud všechny věci mají nějaký mentální aspekt, tak potom naše teorie mysli se bude týkat i přirozenosti a existence věcí, a bude tedy nutně ontologická. Podle Skrbiny panpsychismus není teorie mysli, ale jedná se pouze o meta-teorii mysli, neboť se netýká toho, co mysl je, ale pouze toho, že mysl (ať už ji chápeme jakkoliv) je připisována všem věcem – tedy je něco jako fundamentální charakteristika či nutná vlastnost každé věci. Na základě toho potom může být někdo dualista a zároveň panpsychista nebo funkcionalista i panpsychista atd. 72 Z toho, co zde již bylo řečeno, je možné už vytušit, že pokud chce Spinoza akceptovat důsledky svých metafyzických principů, tak musí přijmout i tuto výše představenou panpsychistickou doktrínu. Argument pro panpsychismu je zřejmý a vychází z toho, co zde již bylo řečeno a Spinoza sám to dále rozvíjí takto: „To, co jsme dosud dokázali (přirozenost mysli O.C), je velmi obecné, a vztahuje se stejnou měrou na člověka i na všechna ostatní individua, která jsou oduševnělá, třebaže jejich oduševnění dosahuje různých stupňů. Protože v Bohu je nutně idea ke každé věci a Bůh je její příčinou právě tak, jako je příčinou ideje lidského těla. A tak vše, co jsme řekli o ideji lidského těla, musíme nutně říci o ideji jakékoliv jiné věci.“73

Zde je možné vidět uplatnění Spinozova naturalismu v praxi. Argument pro panpsychismus může tedy být sestaven následujícím způsobem: (1) Vše má ideu (2) Mysl je idea Tudíž: (3) Vše má mysl

72 73

Skrbina, David. Panpsychism in the West. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, 2005. s. 2. Spinoza (2004), s. 64.

36

Vidíme, že Spinozův argument vychází ze ztotožnění mysli s ideou. Tato teze zde navíc může být potvrzena tím, že Spinoza přímo mluví o „stupni oduševnění.“ Pokusím se to ilustrovat na příkladu s člověkem. Lidské tělo je velice složitý a komplexní fyzikální systém, a proto musí mít i odpovídající, podobně komplexní mentální aspekt, který se v tomto případě nazývá lidská mysl. To bude platit například i pro myš. Ta bude mít mysl či lépe řečeno mentální aspekt, který bude odpovídat jejímu tělu a bude tudíž podobně jednoduchý. Tímto způsobem můžeme pokračovat i dále a můžeme tvrdit, že například i kámen má mentální aspekt, avšak to je už dosti těžko představitelné. I když teoretickou možnost, jak si to představit, Spinoza nabízí – když vezmeme v potaz následující Spinozovo tvrzení: „Každá věc, pokud je sama v sobě, snaží se přetrvávat ve svém bytí“74 Taková „snaha“ zachovat si vlastní existenci je pochopitelná nejen u člověka, ale i u myši či mravence. Spinoza však tvrdí, že tato snaha náleží k esenci každé existující věci. Pokud vezmu v potaz již zmiňovaný kámen, tak je jasné, že zničit nějaký kámen může vyvolat i značné úsilí, takže je možné si myslet, že daný kámen se snaží přetrvat ve svém bytí. Pokud zde figuruje „snaha“, tak je možné se domnívat, že už jde o konkrétní mentální aspekt. Jestliže by Spinoza neuznal tuto panpsychistickou koncepci a zároveň by chtěl dostát svému naturalistickému programu, tak by musel v rámci stejných přírodních zákonů vysvětlit, jak je možné, že některé fyzikální systémy produkují vysokou úroveň „mentality“ a jiné ne. Navíc ve světě, který je převážně „materiální“. Avšak Spinoza tak nečiní, naopak „mentalitu“ chápe jako fundamentální charakteristiku vesmíru.

74

Ibid., s. 114.

37

Závěr

Jakého výsledku tedy bylo dosaženo v provedené práci? Především byl podán důsledný výklad základních termínů Spinozovy metafyzické teorie, jehož prostřednictvím bylo možné pochopit základní aspekty Spinozovy metafyziky. To poté umožnilo vyjasnit určité terminologické a definiční nuance, což bylo nezbytné pro předběžné klasifikování Spinozovy teorie. Nejprve byla představena možnost chápat Spinozův systém jako formu dualismus, přičemž byly nabídnuty dvě možnosti – dualismus vlastností a predikátový dualismus. Podle několika úvodních tvrzení druhé knihy Etiky se může zdát, že Spinozův systém je dobře kompatibilní s danými teoriemi – především díky jeho popření psychofyzické interakce a rovněž díky jeho tvrzení, podle kterého modus může být příčinou pouze jiného modu, který spadá pod stejný atribut. Avšak při rozpracovávání Spinozovy koncepce mysli jsme sledovali, že vztah mezi tělem a myslí je mnohem komplikovanější, než by se původně zdálo – mysl a tělo jsou v mnohem intimnějším vztahu, než pouhý dualismus: abychom porozuměli mysli, tak musíme nejdříve porozumět tělu, bez nějž by mysl nemohla nejen fungovat, ba dokonce by ani nemohla existovat. Navzdory Spinozově doktríně o paralelismu, naše porozumění mysli vychází vždy ze znalosti těla. Tento předchozí odstavec už lze chápat jako důsledek Spinozovy identifikace mysli s tělem. Pokud budeme brát tyto Spinozovy identifikace mysli a těla vážně, tak musíme přijmout i jejich důsledky.

V takovém případě už nebude možné chápat Spinozův systém jako

dualismus vlastností. Spinozovo tvrzení, že mysl a tělo jsou jedna a též věc vyjádřena dvěma způsoby, je však stále v souladu s predikátovým dualismem, neboť daná teorie nemá žádné ontologické důsledky. Je možné tedy učinit závěr, že Spinozu lze v souvislosti s teorií psychofyzické identity vnímat jako předchůdce současných materialistů či lépe řečeno fyzikalistů.75

75

Otázce, zda byl Spinoza opravdu materialista, se věnuje například Curley (1988), s. 74-78.

38

Použitá literatura

Aristotelés. Kategorie. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958. Bennett, J. A Study of Spinoza's Ethics. Indianapolis: Hackett Publishing, 1984. Curley, E. M. Behind the Geometrical Method: A Reading of Spinoza's Ethics. Princeton: Princeton University Press, 1988. Curley, E. M. Spinoza’s Metaphysic: An Essay in Interpretation. Cambridge, Massachusetts: Harvard University press, 1969. Damasio, A. Hledání Spinozy. Praha: Dybbuk, 2004. Della Rocca, Michael. Spinoza’s Argument for the Identity Theory [online]. 1993 [cit. 9.7. 2008]. Dostupné z: . Descartes, R. Meditace o první filozofii. Praha: OIKOYMENH, 2003. Newlands, Samuel. "Spinoza's Modal Metaphysics", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2007 Edition) [on-line]. 2007 [cit. 24. května 2008]. Edward N. Zalta (ed.). Dostupné z: . Picha, M. Chybějící qualia: strukturní analýza. Brno: Masarykova Univerzita, 2005. Robinson, Howard, "Dualism", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2007 Edition) [on-line]. 2007 [cit. 28. Května 2008] Edward N. Zalta (ed.), Dostupné z: . Robinson, Howard. "Substance", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2004 Edition)

[on-line]. 2004

[cit. 24. května 2008]. Edward N. Zalta (ed.), Dostupné z:

. Sharvy, Richard. Three Type of Referential Opacity [online]. 1972 [cit. 8.7. 2008]. Dostupné z: . Skrbina, David. Panpsychism in the West. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, 2005. 39

Spinoza, B. Etika. Praha: Dybbuk, 2004. Röd, W. Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, 2001.

40