MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky
Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postižením do společnosti Bakalářská práce
Brno 2014
Vedoucí práce:
Autor práce:
doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D.
Karina Sachová, DiS.
Bibliografický záznam SACHOVÁ, Karina. Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2014. 66 l., 24 l. příl. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D.
Anotace Bakalářská práce „Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti“ se zabývá aktuálními problémy, které se zaměřují na faktory mající vliv na schopnost jedince začlenit se do společnosti. Tyto faktory byly v práci rozděleny do dvou skupin na subjektivní, které můţe osoba sama ovlivnit svým přístupem k ţivotu a na objektivní, které se týkají společnosti a způsobu jakým vnímá znevýhodněné jedince. Cílem práce je prostřednictvím rozhovorů zjistit zda je postiţený jedinec schopen akceptovat svůj handicap a zda přistupuje k ţivotu a k integraci do společnosti aktivně či pasivně. Dále také zjistit, jak k osobám se zrakovým postiţením přistupuje společnost, zda umí akceptovat osoby odlišující se od majority a umí je přijmout mezi sebe, zda je ochotná a schopná vytvářet rovné příleţitosti pro všechny své členy. Práce je rozdělená na dvě části teoretickou a empirickou. V teoretické části jsou vymezeny všeobecné poznatky o problematice osob se zrakovým postiţením, klasifikace vad a charakteristika jednotlivých stupňů zrakového postiţení, dále je popsán integrační proces a subjektivní a objektivní faktory, které na něho mají vliv. V empirické části byl pouţit kvalitativní výzkum. Výzkumné šetření bylo provedeno na základě rozhovorů se 6 informanty. Získaná data u rozhovorů byla analyzována metodou otevřeného kódování, jako výzkumná metoda byla zvolená zakotvená teorie. Cílem výzkumu je poukázat na skutečnosti, které mají své místo v integračním procesu.
Klíčová slova Integrační proces, zrakové postiţení, subjektivní a objektivní faktory, vzdělávací politika, politika zaměstnanosti, sociální pomoc, reakce na postiţení
2
Annotation Bachelor thesis “Factors influencing the integration process of people with visual disabilities”, deals with current problems, which are focused on factors that influence abilities of individuals to integrate into the society. These factors were divided in this thesis into two groups: as subjective ones which people may affect by their own approach to their life and objective ones relating to the society, to the way they perceive disadvantaged individuals. The aim of the thesis is to find out through conducted interviews how each individual is able to accept his/her handicap and if he/she approaches to the life and to the integration in to the society actively or passively. We also would like to find out how the society is interested in people with visual disabilities, whether people from the society can accept ones who differ from the majority and are able to accept among thems and whether the society is willing and able to create equal opportunities for all its members. The thesis is divided into two parts: theoretical and empirical. In the theoretical part it defines general knowledge about people with visual disabilities, defects classification and characteristics of individual degrees of visual impairment, further it describes the integration process and the subjective and objective factors that influence this process. In the empirical part there was used a qualitative research and the grounded theory was selected as the research method. The survey was based on interviews with 6 informants. The information obtained in the interviews was analyzed using the open coding. The aim of the research is to identify the factors which affect the success of the integration process.
Keywords The integration process, visual impairment, subjective and objective factors, education policy, employment policy, social assistance, response to disability
3
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Karviné dne 17. dubna 2014 .............................................. Karina Sachová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za jeho odborné vedení. Zároveň děkuji všem osobám se zrakovým postiţením, které se podělily o své zkušenosti, za jejich důvěru, vstřícnost a otevřenost. Děkuji také všem blízkým, kteří mně v průběhu práce podporovali, inspirovali mě a měli se mnou trpělivost.
ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1.
OSOBA SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM ........................................................... 9 1.1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ PROBLEMATIKY POSTIŢENÍ .............................. 9 1.2. VYMEZENÍ POJMU OSOBA SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM ..................................... 10 1.2.1. Klasifikace zrakových vad........................................................................... 10 1.3. CHARAKTERISTIKA STUPŇŮ ZRAKOVÉHO POSTIŢENÍ ........................................ 11 1.3.1. Osoby slabozraké ........................................................................................ 12 1.3.2. Osoby se zbytky zraku ................................................................................. 12 1.3.3. Osoby nevidomé .......................................................................................... 12
2.
INTEGRAČNÍ PROCES ..................................................................................... 14 2.1. 2.2.
DVA ZÁKLADNÍ SMĚRY INTEGRAČNÍHO PROCESU ............................................ 16 INTEGRACE A INKLUZE ..................................................................................... 16
3. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ INTEGRAČNÍ PROCES OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM ...................................................................................... 18 3.1. SUBJEKTIVNÍ FAKTORY .................................................................................... 18 3.1.1. Vliv zdravotního stavu na jedince ............................................................... 19 3.1.2. Osobnost jedince s postiţením a jeho reakce na postiţení ......................... 20 3.1.3. Vliv rodiny a okolí....................................................................................... 22 3.2. OBJEKTIVNÍ FAKTORY ...................................................................................... 24 3.2.1. Společnost a její vztah ke zrakově postiţeným jedincům ............................ 25 3.2.2. Vzdělávací politika ...................................................................................... 26 3.2.3. Politika zaměstnanosti ................................................................................ 27 3.2.4. Sociální pomoc ............................................................................................ 30 3.2.5 Organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postiţením ................ 33 4.
EMPIRICKÁ ČÁST – VÝZKUM ....................................................................... 36 4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 4.5. 4.6.
CÍL VÝZKUMNÉHO PROJEKTU ........................................................................... 36 METODOLOGIE A METODY VÝZKUMNÉHO PROJEKTU ....................................... 37 CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO VZORKU ..................................................... 38 REALIZACE VÝZKUMNÉHO PROJEKTU .............................................................. 39 ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A JEJICH INTERPRETACE ........................................ 39 ZÁVĚREČNÉ HODNOCENÍ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ............................................ 56
ZÁVĚR........................................................................................................................... 59 RESUMÉ .................................................................................................................... 61 SUMMARY ................................................................................................................ 61 POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................... 62 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ...................................................................................... 64 LEGISLATIVA ............................................................................................................. 65 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 66 PŘÍLOHY ...................................................................................................................... 67
6
Úvod Faktory
ovlivňující
integrační
proces
osob
se
zrakovým
postiţením
do společnosti patří mezi aktuální témata týkající se všech členů společnosti, a to bez výjimky. Cíl práce je proto zaměřen na zkoumání právě těchto faktorů. V práci je věnována pozornost, jak faktorům, na které má vliv pouze osoba se zrakovým postiţením, tak faktorům, které sama ovlivnit nemůţe. Práce má za cíl vyzkoumat jakým způsobem sám jedinec usiluje o zapojení do společnosti, zda je schopen přijmout své postiţení a poprat se s nepříznivou ţivotní situací, dále také vyzkoumat jakou úlohu v tomto procesu hraje rodina a nejbliţší. Samozřejmě je brán zřetel na nejednotnost této skupiny, která zahrnuje jedince lišící se typem a stupněm postiţení a dobou jeho vzniku. Cílem je rovněţ zjistit, zda je společnost schopná vytvářet rovné příleţitosti v oblasti vzdělávání a zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, úroveň a přístupnost sociálních sluţeb poskytovaných těmto osobám, bezbariérovost, na základě které se mohou takto postiţené osoby samostatně pohybovat. Od společnosti je očekáváno nejen vytváření rovných příleţitostí, ale také akceptování odlišnosti od majority, legislativní podpora takto postiţených, a vyvarování se jejich nálepkování. Úspěšnost integračního procesu je ovlivněná mnoha různými faktory, které na sebe navzájem působí. V teoretické části práce jsou vymezeny základní pojmy a teoretická východiska. Mezi základní definované pojmy patří osoba se zrakovým postiţením, stupně zrakového postiţení, integrační proces a faktory, které mají vliv na integraci osob se zrakovým postiţením do společnosti. V empirické části jsou charakterizovány pouţité postupy a metody výzkumu, výzkumný vzorek, způsob sběru dat, analýza a způsob zpracování získaných dat a výstup vyplývající ze získaných informací nasbíraných během výzkumu. Práce mapuje názory osob se zrakovým postiţením na politiku vzdělávání a zaměstnanosti, na sociální pomoc a sociální sluţby pro zrakově postiţené na Karvinsku. Věnuje se přístupu postiţených k výzvám, se kterými se v ţivotě setkají, a se kterými se musí poprat. „Víte, co je horší neţ být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“ (Helena Kellerová) Je nešťastné, pokud společnost neprojeví dostatečný zájem o handicapované osoby, které jsou její součástí, a mohou ji v mnoha oblastech obohatit. Na druhou stranu svůj ţivot ovlivňuje kaţdý jedinec sám, záleţí pouze na něm, jak se k této ţivotní situaci
7
postaví, do jaké míry bude usilovat o projevy přijetí, nalezení lidské důstojnosti a o začlenění do společnosti. Velmi případný je citát Heleny Kellerové, který říká „Všichni lidé, s nimiţ se setkáváme, mají své osudy, které ovlivňují jejich chování, ale na to příliš málo myslíme. Očekáváme, ţe budou reagovat tak, jak bychom zareagovali na jejich místě my, a proto jim v naprosté většině případů nemůţeme rozumět, nemůţeme je pochopit…“. Tento citát vystihuje, jak těţké je pro člověka porozumět druhému, pochopit jeho uvaţování a pohnutky vedoucí k jednání vymykajícímu se tomu, na co je zvyklý. Integrační proces by proto měl probíhat v duchu tolerance, pochopení a citlivosti.
8
1. Osoba se zrakovým postižením Zrak je jedním z nejdůleţitějších smyslových orgánů, díky kterému je člověk schopen vnímat svět kolem sebe. Zrakem je moţné vnímat barvu, tvar, velikost, vzdálenost, směr, prostorovost, klid a pohyb. Zrak člověku pomáhá orientovat se v obklopujícím ho světě, rozeznat jednotlivé předměty a prostorové vztahy mezi nimi. Z výše zmíněných faktů je zřejmé, ţe ztráta či omezení této smyslové zkušenosti má vliv na kognitivní funkce, orientaci v prostředí, motoriku, a také na emocionálněsociální vývoj osobnosti (Litvak, 1979). Uvádí se, ţe právě tímto smyslem člověk získává největší mnoţství informací. Níţe se nachází výčet, ve kterém je přibliţně znázorněno zastoupení analyzátorů (smyslů) při spontánním získávání informací: -
„Zrakovým analyzátorem získáváme 75 – 80% informací
-
Sluchovým 15%
-
Hmatovým 16%
-
Chuťovým analyzátorem 3%
-
Čichovým analyzátorem 2%“ (Pešatová, 2005, s. 7).
Z výše znázorněného výčtu je zřejmé, ţe díky zraku je schopen člověk získat největší mnoţství informací ze svého okolí. Pro orientaci v problematice osob se zrakovým postiţením je důleţité zorientovat se a pochopit význam následujících pojmů – vada, porucha, defekt, postiţení, znevýhodnění, které se obecně týkají problematiky postiţení.
1.1.
Vymezení základních pojmů problematiky postižení
Vada, porucha, defekt, postiţení, znevýhodnění se řadí mezi základní pojmy týkající se problematiky postiţených osob. V této části bude vysvětleno, jaký je mezi nimi rozdíl, co znamenají a jakým způsobem ovlivňují postiţenou osobu. -
„Vada, porucha, defekt – (impairment) je narušení (abnormalita) psychické, anatomické či fyziologické struktury nebo funkce.
-
Postižení - (disability) znamená omezení nebo ztrátu schopností vykonávat činnost způsobem nebo v rozsahu, který je pro člověka povaţován za normální.
-
Znevýhodnění - (handicap) se projevuje jako omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postiţení, které ztěţuje nebo znemoţňuje, aby naplnil roli, která je pro něj (s přihlédnutím k jeho věku, pohlaví 9
a sociálním či kulturním činitelům) normální. Míra handicapu je u kaţdého člověka s postiţením velmi individuální a mimo jiné závisí na druhu a stupni postiţení, době vzniku defektu, kvalitě a včasnosti péče, osobnostních vlastnostech jedince, kvalitě prosociálního klimatu ve společnosti atd. “
(Slowik, 2007, s. 26-27). Přestoţe mají výše zmíněné a vysvětlené pojmy obecný charakter, jsou pro správné chápání postiţení důleţité. Svou důleţitost mají rovněţ v chápání zrakového postiţení stejně, jako vymezení toho, kdo patří do skupiny osob se zrakovým postiţením a klasifikaci zrakových vad, čemuţ bude věnována následující část.
1.2.
Vymezení pojmu osoba se zrakovým postižením
Do skupiny osob se zrakovým postiţením patří lidé s různými druhy a stupni sníţených zrakových schopností. Jsou to ti, u nichţ je běţná optická korekce nepostačující a poškození zraku má vliv na činnosti běţného ţivota (Kdo je zrakově postiţený, online, 2013).
1.2.1. Klasifikace zrakových vad Určité společné znaky mají vliv na rozlišování osob v rámci skupiny zrakově postiţených. K nejčastěji pouţívaným kritériím a kategoriím patří doba vzniku postiţení, etiologie a stupeň zrakového postiţení, patří zde rovněţ dělení podle postiţených zrakových funkcí. Dle doby vzniku: - Vrozené vady (k jejich vzniku přispívají exogenní a endogenní vlivy) - Získané vady (k jejich vzniku dochází v důsledku nemoci či úrazu) Dle etiologie: -
Orgánové
-
Funkční
Dle stupně zrakového postižení: -
Osoby slabozraké
-
Osoby se zbytky zraku
-
Osoby nevidomé (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007).
Dle postižených zrakových funkcí: -
Sníţení zrakové ostrosti
-
Omezení zorného pole
-
Poruchy barvocitu 10
-
Poruchy akomodace
-
Poruchy zrakové adaptace
-
Poruchy okohybné aktivity
-
Poruchy hloubkového (3D) vidění (Slowik, 2007).
Podle Světové zdravotnické organizace (Klasifikace zrakového postiţení podle WHO, online, 2014) lze zrakové postiţení klasifikovat dle následující tabulky: Položka
Druh zdravotního postižení
1.
Střední slabozrakost zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/18 (0,30) - minimum rovné nebo lepší neţ 6/60 (0,10); 3/10 - 1/10, kategorie zrakového postiţení 1
2.
Silná slabozrakost zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/60 (0,10) - minimum rovné nebo lepší neţ 3/60 (0,05); 1/10 - 10/20, kategorie zrakového postiţení 2
3.
Těžce slabý zrak a) zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 3/60 (0,05) - minimum rovné nebo lepší neţ 1/60 (0,02); 1/20 - 1/50, kategorie zrakového postiţení 3 b) koncentrické zúţení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
4.
Praktická slepota zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 aţ světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i kdyţ centrální ostrost není postiţena, kategorie zrakového postiţení 4
5.
Úplná slepota ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu aţ po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového postiţení 5
1.3.
Charakteristika stupňů zrakového postižení
Nejčastěji prezentovaným kritériem pro diferenciaci v rámci skupiny osob se zrakovým postiţením je stupeň zrakového postižení. „Hovoříme o dělení na: -
Osoby slabozraké
-
Osoby se zbytky zraku
-
Osoby nevidomé“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 35-36).
11
1.3.1. Osoby slabozraké Defektologický slovník (Sovák, 2000, s. 320) uvádí, ţe jde o „stav, charakteristický sníţením zrakové ostrosti obou očí, a to i s brýlovou korekcí“. Lze rozlišit následující stupně slabozrakosti: -
lehká
-
střední
-
těžká (Sovák, 2000).
„Slabozrakost je vada orgánová, poškozeno můţe být zevní i vnitřní oko, zrakové dráhy nebo zrakové centrum. Vada můţe být stacionární i progresivní, vrozená i získaná“ (Květoňová, 1993, s. 10). „Slabozrakost se projevuje omezením (sníţením rychlosti a přesnosti) zrakových schopností a deformací zrakových představ. Z psychologického hlediska je také omezena kognitivní činnost a vytváření sociálních vztahů. Těţkosti se objevují i v samostatném pohybu a prostorové orientaci. Důleţitou speciálně-pedagogickou metodou u slabozrakých je reedukace zraku“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 37).
1.3.2. Osoby se zbytky zraku Defektologický slovník (Sovák, 2000, s. 412) uvádí, ţe tyto osoby mají „dolní hraniční míru schopnosti vnímat zrakem. Skupina osob se zbytky zraku je mezi skupinou slepých (nevidomých) a slabozrakých“. U této skupiny dochází ke sníţení aţ deformaci zrakové schopnosti. Velmi problematická je pro ně rovněţ prostorová orientace, při které nejsou vţdy schopni pouţívat zrak. Tím, ţe se jedná o skupinu, která je na hranici mezi nevidomými a slabozrakými, je rozlišný jejich způsob poznávání. V této oblasti se dělí do dvou skupin, první z nich se snaţí poznávat stejným způsobem jako nevidomí, coţ znamená, ţe vyuţívají ke kompenzaci jiných smyslů. Druhá skupina pouţívá k poznávání postiţený smysl (Květoňová, 1993).
1.3.3. Osoby nevidomé Nevidomé osoby se řadí do skupiny s nejtěţším zrakovým postiţením. Tyto osoby lze rozdělit do dvou skupin, a to na: -
prakticky nevidomé
-
totální nevidomé (tato skupina se pohybuje mezi zachovalým světlocitem s chybnou projekcí a ztrátou světlocitu). 12
Z etiologického hlediska lze hovořit o získané nebo vrozené vadě. U osob, které přišly o zrak v pozdějším věku (osleplí jedinci) je pozitivní to, ţe jim v paměti zůstávají zrakové představy, coţ má významnou roli pro formování obrazového myšlení a také pro orientaci v prostoru (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). „Nevidomí mají problémy získávat informace z okolního světa zrakovou cestou a převáţně vyuţívají kompenzační smysly, především sluch a hmat. U prakticky nevidomých osob se klade důraz i na rozvoj zraku a to kvůli rozvoji prostorové orientace a samostatného pohybu“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 39). V této kapitole byly vymezeny základní pojmy, objasněno, kdo patří do skupiny osob se zrakovým postiţením a jaké kategorie v rámci této skupiny existují. Další část bude věnována vysvětlení a popisu integračního procesu.
13
2. Integrační proces „Všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech“(Článek 1 Listiny základních práv a svobod). Součástí ústavního zákona České republiky je Listina základních práv a svobod, ve které je uvedeno výše zmíněné právo týkající se všech členů společnosti a to bez rozdílu. Kaţdý příslušník společnosti se můţe zaslouţit o to, aby naplňování výše zmíněného práva bylo součástí kaţdodenního ţivota. Jedním ze způsobu, kterým je moţné jeho naplnění dosáhnout, je snaha o vývoj pozitivních vztahů mezi intaktní společnosti a postiţenými jedinci. Jedná se o integrační proces, který se týká rovnoprávného začleňování člověka do společnosti, je nejvyšším stupněm socializace a je pravým opakem segregace (oddělování, vydělování, vylučování – jinak také řečeno exkluze). K tomu, aby byl integrační proces úspěšný, je třeba vyvinout úsilí, jak ze strany intaktní společnosti, tak ze strany handicapovaných osob. „V nejobecnější rovině integrací rozumíme začleňování či spojování určitých částí v jeden celek. Tím se dotýkáme především problematiky souţití majorit, tedy intaktních – zdravých – jedinců, a minorit, tedy lidi se sociálním a zdravotním znevýhodněním. Postoje tolerance a intolerance, jejich kořeny, vývoj, dynamika sociokulturní dimenze jsou v procesu pozitivního ovlivňování souţití lidí s postiţením a lidí intaktních nepochybně určujícím faktorem“ (Novosad, 1997, s, 12). Jesenský definuje integraci obecně následujícím způsobem: „Integrace znamená sjednocování postojů, hodnot, chování a směřování aktivit různého druhu. Ovlivňuje jak interpersonální a skupinové vztahy, tak identitu jednotlivců a skupin. Její potřeba vzniká při kontaktu dvou navzájem se odlišujících jevů, situací, postojů nebo aktivit. Tyto se mohou projevit ve formě stresů, konfliktů a problémů narušujících rovnováhu a harmonii vztahů, jistotu a spokojenost ţivotního běhu. Integrace je jeden z prostředků, které pomáhají takovéto rozpory překonat“ (Jesenský, 1998, s. 23). Tyto definice vystihují podstatu integračního procesu. Jedná se o komplexní jev, který je aplikován v různých oblastech. Integraci lze realizovat v následujících oblastech, a to jako „integraci osobnosti, integraci sociální, integraci kulturní, integraci pedagogickou,
integraci
pracovní“
(Jesenský,
1998,
s.
25).
Integrace
je
ve vyjmenovaných oblastech pro kaţdého jedince individuální. Můţe se vyskytovat nerovnoměrnost v daných oblastech, důleţitý je však celkový výsledek, a to, zda je osoba se svým ţivotem ve společnosti obecně spokojená.
14
Podle Jesenského je podstatou integrace souţití, při kterém dochází ke vzájemnému obohacování se intaktních a zdravotně postiţených členů společnosti (Jesenský, 1998, Poznámky ke specifikám integrace zrakově postiţených). Velmi zajímavá je škála stupňů sociální integrace podle WHO: Stupeň integrace 1. sociálně integrovaný
Reálný obraz postiţení neomezuje plnou účast při všech společenských činnostech postiţení vyvolává určitou nevýhodu, která
2. účast inhibovaná
znamená mírné omezení osoby se neúčastní plně obvyklých společenských činností, jejich postiţení
3. omezená účast
negativně ovlivňuje např. manţelství, sexuální ţivot apod. v důsledku postiţení nejsou osoby schopné navázat náhodné kontakty a jejich účast ve
4. zmenšená účast
společenském ţivotě je omezena na přirozené komunitární vztahy - rodina, domov, pracoviště apod. jde o omezení ve fyzickém, sociálním či
5. ochuzené vztahy
psychickém vývoji bez tendencí ke zlepšení jedinci jsou schopni udrţovat vztahy pouze
6. redukované vztahy
k vybrané a omezené skupině či k jednotlivci jedinci nejsou schopni udrţovat trvalejší vztahy s ostatními lidmi, změny chování
7. narušené vztahy
působí negativně i v prostředí přirozené skupiny jde o specifické případy segregace, o
8. společenská izolovanost
osoby, jejichţ schopnost míry integrace je nezjistitelná právě pro jejich izolovanost
(Slowik in Jesenský, 2007 s. 33).
15
V této škále jsou zobrazené stupně integrace a konkrétní popis reálného obrazu kaţdého z nich. V rámci integračního procesu lze vysledovat dva základní směry.
2.1.
Dva základní směry integračního procesu -
Asimilační směr – ten reprezentuje ztotoţnění minority s majoritou, jedná se o splývání znevýhodněné minority s intaktní společností, která určuje pravidla souţití (pro společnost zpočátku snazší, celkově však méně výhodný)
-
Koadaptační (adaptační) směr – ten reprezentuje partnerský vztah mezi postiţeným jedincem a intaktní společnosti, který vychází ze vzájemného přijetí a pochopení hodnot majority i minority. Jedná se tedy o oboustranný proces, kdy je snaha jedince o integraci podporována vstřícnými opatřeními společnosti (Novosad, 1997, Slowik, 2007).
Z výše popsané charakteristiky jednotlivých směru plyne, ţe koadaptační směr reprezentující partnerský vztah mezi postiţeným jedincem a společností je vhodnější, je však třeba brát v potaz, ţe je náročnější ve své realizaci.
2.2.
Integrace a inkluze
V současné době nastupuje nový moderní trend, který je charakteristický inkluzivními postupy. Ten poukazuje na neustálý vývoj v této oblasti a na to, ţe koadaptační směr nemůţe být konečnou fází integračního procesu. Jedná se o vývoj v přístupu k začleňování znevýhodněných osob do společnosti. V tomto novém trendu (inkluzi) se postiţení jedinci mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně, jako lidé bez postiţení. Rozdíl mezi integračním a inkluzivním přístupem je v tom, ţe moţnost zapojení postiţených jedinců do běţné společnosti je v rámci integračního postupu zaloţená na zajišťování speciálních prostředků, podpory a péče o osoby s postiţením. Namísto toho inkluzivní postupy nevyuţívají ţádné speciální prostředky či postupy při zapojování postiţených jedinců do všech běţných činností, které vykonávají lidé bez postiţení. V tomto přístupu je intaktní společnost schopná přistupovat k osobám s handicapem nezaujatě a odlišnost je vnímána, jako něco normálního (Slowik, 2007). Na inkluzivní přístup není v mnoha ohledech naše společnost ještě připravená. Z tohoto důvodu bude práce dále věnovaná integraci, která je v dnešní době velmi aktuálním tématem, o kterém se hodně hovoří. Přesto zůstává k zamyšlení, zda je intaktní společnost připravená na integraci znevýhodněných osob v kaţdé oblasti 16
běţného ţivota. Z druhé strany nemůţe zůstat bez povšimnutí připravenost samotných osob s handicapem k integraci a k posunu, který v tomto směru nastává a který vyţaduje jejich aktivitu.
17
3. Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postižením Zrakové postiţení ovlivňuje nejen celou osobnost, její psychický stav, ale také integrační proces. Úspěšnost tohoto procesu je závislá na mnoha faktorech, které na osobnost působí. Mezi ně patří například rodinné zázemí, atmosféra ve společnosti, sociálně-ekonomické aspekty, vzdělání, práce, bydlení, sociální sluţby, zdravotní péče, také sama osobnost postiţeného a mnoho dalších. Tyto determinanty, které mají vliv na ţivot osob se zrakovým postiţením lze rozdělit na subjektivní a objektivní. Některé z nich jsou neměnné a lze je kompenzovat nebo odstranit jejich neţádoucí působení. Mnohé z nich však mají smíšený charakter a jejich následky se kombinují. V kaţdém případě tyto determinanty působí na člověka komplexně a v mnoha případech je obtíţné jednotlivé sloţky oddělit. V integračním procesu je rovněţ důleţité vzájemné působení osob se zrakovým postiţením a intaktními jedinci. Toto působení ovlivňuje jak osobnost postiţeného člověka tak rovněţ postavení, jaké ve společnosti má, moţnosti a příleţitosti, které se v průběhu jeho ţivota objevují (Vítková, 1992). Je moţné se setkat se situací, kdy se můţe zdát, ţe došlo k integraci jedince, ale v jeho ţivotě dojde k určitým událostem, které vyvolají regresi, čímţ dojde k opětovné dezintegraci (Novosad, 1997, Vágnerová, 1995). Z tohoto důvodu bude tato část věnována faktorům ovlivňujícím integrační proces osob se zrakovým postiţením, bude zaměřená na roli, jakou v tomto procesu mohou hrát.
3.1.
Subjektivní faktory
Podle Novosada lze mezi subjektivní faktory řadit následující: -
„Zdravotní stav a omezení, která z něho vyplývají. Tím máme na mysli chronické onemocnění nebo trvalé zdravotní postiţení, jeţ není moţné plně terapeuticky zvládnout a které zásadním způsobem ovlivňuje lokomoci, mobilitu, vnímání a komunikativnost, chápání, emocionalitu, chování a jednání jedince
-
Osobnostní rysy jedince dané souhrnem vrozených dispozic i ovlivněné působením rodiny, školy, komunity a společnosti
18
-
Vlastní sebehodnocení ve vztahu ke
zdravotnímu znevýhodnění
a k reálným moţnostem dosahování ţivotních cílů -
Schopnost zvládnout nepříznivou ţivotní situaci, která je dána zejména charakterovými vlastnostmi, volní a motivační sloţkou osobnosti
-
Vnější vlivy, na nichţ je jedinec závislý, tedy rodina či osobní zázemí a uţší sociální prostředí – komunita“ (Novosad, 1997).
3.1.1. Vliv zdravotního stavu na jedince Zrakové postiţení ovlivňuje celou osobnost jedince. Vliv postiţení je komplexní, v mnoha případech není moţné působnost jeho jednotlivých sloţek oddělit. Rozlišují se změny primárního postiţení, coţ je zrakový handicap a změny sekundárního charakteru, které jsou důsledkem daného handicapu. Mezi sekundárně poškozené funkce patří ty, jejichţ vývoj závisí na dostačujícím mnoţství přívodu zrakových informací. Zrakové postiţení má rovněţ vliv na fyzický vývoj, jenţ je spojován především s prostorovou orientací a s omezením volného pohybu těchto osob (Nováková in Vítková, 2004). Kromě primárních a sekundárních změn postiţení ovlivňujících osobnost jedince, má rovněţ význam doba, ve které k danému postiţení došlo. Doba vzniku postiţení čili věk, ve kterém došlo k omezení zrakového vnímání má svou důleţitost a to především z hlediska dosavadních zrakových zkušeností. Je ji moţné rozdělit do třech kategorií: -
Vrozená vada – u osoby, která je postiţená od narození je velmi důleţitý přístup a postoje, jaké zaujme jeho rodina. Tyto postoje ovlivní postiţeného člověka na celý ţivot. Postiţení je velkou zátěţí pro psychiku dítěte a jeho vývoj můţe probíhat jinak, neţ u intaktních dětí.
-
Později vzniklá vada – je pro psychiku člověka větší zátěţí neţ vrozená vada, jelikoţ jedinec jiţ zaţil jaké je být zdravý, a vzniklou vadu vnímá jako velkou ztrátu v ţivotě. S nově vzniklou situací se musí nějak vyrovnat, na coţ má velký vliv přístup rodiny a okolí a jejich podpora.
-
Postupná či pozvolná ztráta zraku – jedná se o proces, který často trvá několik let. Je to dlouhodobý, vleklý proces působící velmi negativně na jedince a zatěţující jeho psychiku. Mohou se objevit opakující se deprese. Jaký způsobem to bude ovlivňovat psychiku osobnosti, záleţí
19
ve velké míře na jeho postoji ke vzniklé situaci, stejně jako na postoji rodiny a okolí (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007).
3.1.2. Osobnost jedince s postižením a jeho reakce na postižení Na rozvoj osobnosti postiţeného člověka má vliv mnoho faktorů, mezi ty nejdůleţitější patří biologické, sociální a vlastní aktivita jedince. Jako první je však potřeba vysvětlit pojem osobnost člověka. „Osobnost člověka, zahrnující celek psychologických jevů, je mnohonásobně podmíněná a vytváří se v průběhu vývoje jedince pod vnějšími i vnitřními vlivy“ (Vágnerová, 1999, s. 57). Jeden z faktorů ovlivňující rozvoj osobnosti je biologický. Psychické jevy jsou zakotvené v organizmu a jsou projevem činnosti nervové soustavy. Vliv má také genetická výbava, která ovlivňuje řadu podstatných charakteristik psychiky jako například úroveň integrace. Svou roli zde hraje také vzhled jedince, který je důleţitý ve formování sociálních vztahů. Sociální faktor je druhým podstatným vlivem působícím na formování osobnosti. Člověk se jako lidská bytost vyvíjí v kontaktu s ostatními, největší vliv má v této oblasti nejbliţší rodina. Rodina a okolí na dítě působí nejen tím, co mu vědomě předávají, ale především vztahem, který si k němu vytvoří. Velmi podstatným faktorem, který má vliv na osobnost, je vlastní aktivita jedince, jeho reakce na okolí, na vztahy, na vlastní činnosti, reakce okolí na tyto činnosti. Tento faktor přispívá k sebeuvědomování, k formování představ o sobě a také k sebehodnocení jedince. Tyto faktory nepůsobí nikdy odděleně, ovlivňují osobnost současně a výsledek nelze přisoudit pouze jednomu z nich, přestoţe je dominantní (Vágnerová, 1999). „Kaţdé postiţení působí podle toho, jak postiţený své postiţení proţívá a jak toto proţívání na něj působí, jaké způsoby řešení své situace nachází a jak tyto způsoby řešení ovlivňují jeho osobnost. Postiţení můţeme z hlediska proţívání jedince chápat jako náročnou ţivotní situaci, protoţe dlouhodobě působí na jedince zatěţujícím vlivem, zvyšuje stres, zhoršuje jeho kaţdodenní situaci, způsobuje řadu konfliktů, z nichţ některé jsou pro postiţeného neřešitelné a způsobují řadu frustrací“ (Vágnerová, 1999, s. 59).
20
Postoj jaký zaujme osoba se zrakovým postiţením ke svému handicapu, ovlivňuje schopnost jejího úspěšného přizpůsobení se ţivotu v intaktní společnosti nebo jí naopak brání v úspěšném začlenění do společnosti. Jedním z postojů, který můţe osoba se zrakovým postiţením zaujmout ke svému postiţení, je jeho akceptace. „Akceptace vady je poznávací, citové a jednající osvojení všech ţivotních moţností a omezení, které tato vada zanechává. V případě zrakové vady, tj. těţké nebo úplné ztráty zraku, to znamená osvojení všech podstatných zbývajících ţivotních moţností a jejich způsobu uskutečňování při souběţném zohledňování všech ţivotních omezení, která toto zdravotní postiţení přináší. V tomto širokém smyslu je akceptace vady součástí nebo spíše předpokladem celkového zdravého a činorodého ţivotního přizpůsobeni postiţené osoby“ (Čálek, 1991). Na akceptaci postiţení lze nahlíţet z různých hledisek, a to zda sama osoba byla schopná přijmout svůj handicap, na reakci prostředí, na době vzniku vady. Vývoj akceptace vady je závislý na tom, zda jiţ byla utvořená osobnost jedince či nikoli. Důleţitá je primární akceptace zrakového postiţení, během které je postiţená osoba schopná
brát
svou
situaci
věcně
a
dochází
k ústupu
emocionální
reakce
(Nováková in Vítková, 2004). „Nonakceptace vady lze určit jako nepřijímání a neuznávání ţivotních moţností a omezení, které vada zanechává. Vedoucí úlohu zde má konec konců citová sloţka tohoto postoje, která bývá zabarvená odmítavostí a záporností. Ve spojitosti s jednostranným hodnocením ţivotní situace zrakově těţce postiţeného člověka brání pravdivému poznání jeho moţností i omezení a tím pochopitelně brzdí také jejich uskutečnění a respektování ve prospěch postiţené osoby samé i jejího okolí“ (Čálek, 1991, s. 45). Pokud jedinec není schopen přijmout svou vadu, není schopen ani akceptovat ţivotní moţnosti a omezení, které jsou spjaty s danou vadou. V důsledku tohoto přístupu dochází ke zveličování důsledků defektu nebo k popírání důsledků defektu. V prvním případě se postiţený jedinec cítí bezmocně, staví se do zcela pasivní a závislé role, nechce nést zodpovědnost za svůj ţivot a své činy. V druhém případě jedince přehlíţí svůj handicap a snaţí se chovat tak, jako by neexistoval. Akceptace handicapu a jeho následků je základem úspěšné integrace postiţeného člověka do společnosti. K tomu, aby integrační proces probíhal dobře, je důleţitá akceptace vady nejen ze strany postiţeného, ale také ze strany nejbliţších a okolí. V tomto procesu je velmi důleţitý postoj rodiny. Pokud rodina dokáţe jedince 21
podporovat a pomáhat mu zvládat náročnou ţivotní situaci, můţe pozitivně ovlivňovat míru integrace postiţeného člena do společnosti.
3.1.3. Vliv rodiny a okolí „V první řadě je třeba vyjít z toho, ţe i osobnost člověka s jakýmkoli trvalým zdravotním postiţením se vytváří a působí především ve vzájemném působení a styku s druhými lidmi, tedy v konkrétních a bezprostředních meziosobních vztazích. Tito lidé vţdy určitým způsobem vnímají a hodnotí postiţeného člověka a podle tohoto s ním jednají a chovají se k němu. Tím pro něho vzniká konkrétní společenské prostředí, kontext mezilidských vztahů, styků a činností, který je pro jeho ţivotní uplatnění buď příznivý, nebo nepříznivý. Společenským prostředím, které utváří a ovlivňují osobnost, jsou bezprostředně tzv. malé skupiny: rodina, skupina vrstevníků, školní a pracovní kolektiv, zájmová sdruţení apod. Člověk je takový, jaké zkušenosti získává v bezprostředním styku s druhými osobami, které jsou (podle jeho proţívání) pro jeho individuální ţivot a osud nějak významné“ (Čálek, 1991, s. 9). Velký význam má v ţivotě kaţdého člověka rodina, není tomu jinak u osob se zrakovým postiţením. Pro rodinu, do které se narodí zrakově postiţené dítě, či dojde k poškození zraku jednoho z členů rodiny, vzniká situace, která představuje značnou zátěţ. V takovýchto případech se rodina často potýká s pocity šoku, frustrace či s nezvládáním vzniklé situace. Důleţité je, aby rodina byla schopná vzniklou zátěţ unést a akceptovat ji. Většina rodin si projde v průběhu přijímání postiţení jednoho ze svých členů několika fázemi. Pokud je úspěšně zvládne, dojde k akceptaci zrakově postiţeného jedince do rodiny. -
Fáze šoku a popření - nastupuje hned po zjištění negativních informací o zdravotním stavu člena rodiny. V této fázi se rodina odmítá smířit se situací, která potkala právě je. Fáze šoku a popření slouţí k tomu, aby byla rodina schopná přijmout fakta o velmi nepříznivé situaci. Tento způsob ochrany však není funkční delší dobu
-
Fáze postupného přijetí - skutečnosti nastává, kdyţ rodina začne přijímat realitu a postupně se vyrovnávat s postiţením rodinného příslušníka. Pro rodinu je v této fázi velmi důleţitá podpora rodiny, přátel, odborníků, v tomto období totiţ existuje zvýšené riziko rozpadu rodiny. 22
-
Fáze smíření s chorobou a jejími důsledky - nastupuje po přijetí skutečnosti a po realistickém náhledu na ţivotní situaci rodiny. To, zda bude rodina úspěšná a zvládne se vyrovnat s postiţením člena rodiny, závisí na osobnostní stabilitě jednotlivých členů rodiny. Pokud rodina dojde aţ do této fáze, zpravidla je její soudruţnost posílená (Vágnerová, 2004, Slowik, 2007).
Pro optimální rozvoje postiţeného člena rodiny, a vyrovnání se svým postiţením je důleţité funkční rodinné prostředí, které přispívá k rozvoji osobnosti, vytváření vlastní identity, uspokojení vztahových a emocionálních potřeb a také k pocitu bezpečí. Funkční rodinné prostředí je schopná zabezpečit stabilní rodina, která má podporu ve svém nejbliţším okolí a komunitě, ve které ţije. V případě, ţe pro ni není okolí a komunita zdrojem pomoci, a rodině samotné se nedaří překonávat obtíţe plynoucí ze vzniklé situace, je ohroţená rizikem sociální izolace a její vnitřní stabilita klesá. V tomto případě můţe být jedním z řešení vyhledání alternativní moţnosti péče, a to hlavně v případech, kdy postiţení vyţaduje trvalou pozornost a náročnou soustavnou péči (Slowik, 2007). Rodina a nejbliţší okolí, se kterým je postiţený jedinec v bezprostředním kontaktu, tvoří pouze jednu část celkových vztahů. Důleţité jsou i další neosobní vztahy, které určují dostupnost hmotných hodnot, čímţ ovlivňují moţnosti a ţivotní situace jedince. Společnost by měla handicapované osobě nabídnout takové moţnosti, které povedou k jeho rozvoji a pomohou mu v začlenění do různých činností. K tomu je obvykle třeba pouţít mimořádná opatření a často vznikají i větší náklady. To, zda je společnost schopná reagovat na potřeby handicapovaných a poskytnout jim potřebné hmotné podmínky, závisí na její schopnosti a ochotě k jejich vytvoření. Mezi výše zmíněné potřeby patří materiální a personální zabezpečení speciálně výchovně vzdělávacích a rehabilitačních programů, vývoj a výroba speciálních kompenzačních pomůcek, financování vědeckého výzkumu, příprava odborníků a další. K tomu, aby docházelo k realizaci výše zmíněných záleţitostí důleţitých pro ţivot jedince ve společnosti, je potřeba nejen bohatství a technická vyspělost společnosti, ale spíše ideologie a morální ideje společnosti zaměřené na jejich podporu (Čálek, 1991). V naší společnosti nejsou rodiny s postiţenými členy doceněny, coţ má mezi jinými negativní dopad na průběh akceptace postiţení. Rodina ze strany společnosti potřebuje nejen
ekonomickou podporu,
ale také pomoc odborníků (lékařů
ale i psychologů), která by měla být zaměřená nejen na postiţeného člena, ale rovněţ na 23
další členy rodiny. Takováto podpora ze strany společnosti je důleţitá, jelikoţ péče o postiţeného jedince je fyzickou i psychickou zátěţí, a také stresem působícím na stabilitu rodiny. Z druhé strany, by společnost v ţádném případě neměla rodinu podporovat v postoji bezmezné víry v pomoc státu či jiné organizace. Naopak by měla působit na postoje v rodině, usilovat o jejich realistickou podobu, a nepodporovat rodinu ve vytváření nezdravého prostředí, ve kterém se jedinec či rodina v nepřiměřené míře stává závislým. Rodina by měla být sama aktivním článkem v procesu integrace (Novosad, 1997). Mezi blízkými meziosobními vztahy na jedné straně a neosobními vztahy na straně druhé, se často vyskytuje rozpor. Můţe nastat situace, kdy jedna z výše zmíněných skupin má příznivější vliv na osobu se zrakovým postiţením neţ ta druhá, či naopak. Je třeba si však uvědomit, ţe pokud je osoba vylučována z podstatných forem činností a mezilidských vztahů, nutně dochází k jejímu úpadku a deformaci (Čálek, 1991). „Zraková ztráta neovlivňuje osobnost postiţeného člověka přímo sama o sobě. Dá se předpokládat, ţe dva jedinci se stejnou ztrátou zraku a navzájem blízkou biologickou konstitucí, se svou osobností budou mezi sebou lišit právě v závislosti na meziosbních (a dalších společenských) vztazích, ve kterých ţili“ (Čálek, 1991, s. 12). Výše popsané faktory mají subjektivní charakter a významně ovlivňují integrační proces osob se zrakovým postiţením. Nejsou však jedinými determinantami, které mají vliv na tento proces, existuje další skupina faktorů, které se vyznačují objektivním charakterem, a které přispívají k integraci.
3.2.
Objektivní faktory
„Mezi objektivní, na osobě postiţeného, méně závisející činitelé řadíme: -
Společenské vědomí, postoje k postiţené populaci a existujícímu sociálnímu stigmatu.
-
Stav ţivotního prostředí, jenţ posuzujeme z hlediska: a) Podílu na četnosti výskytu postiţené populace vlivem stavu ţivotního prostředí a jeho působení na patogenezi člověka b) Přímého vlivu na existenci a ţivot těchto lidí, tím rozumíme zvláště:
-
Toxikaci, resp. Toxicitu prostředí, změny klimatu, urbanizaci krajiny 24
-
Vlastní ţivotní prostor a v něm existující technické, dopravní, komunikační či architektonické bariéry
-
Sociální politika, tedy vztah státu ke znevýhodněným lidem
-
Vzdělávací politika, tedy úroveň zprostředkování výchovy, vzdělání a profesní přípravy lidem se zdravotním postiţením
-
Politiku zaměstnanosti, tedy vůli a moţnost vytvářet pracovní místa a zabezpečit tak vyuţití nadání a schopnosti lidí s handicapem
-
Sociální sluţby, tedy takové sluţby, které budou adresně, adekvátně, eticky a důstojně uspokojovat potřeby postiţených lidí a kompenzovat tak omezení, která vyplývají z konkrétního typu zrakového znevýhodnění“ (Novosad, 1997, s. 8-9).
3.2.1. Společnost a její vztah ke zrakově postiženým jedincům Míra akceptovatelnosti handicapovaných lidí ve společnosti závisí na vývoji postojů k těm, kteří se nějakým způsobem od většiny liší. Postoje společnosti podléhají historickému kontextu, náboţenským, filozofickým a etickým představám, kterými se nechává ovlivňovat. „Cílem snaţení současné společnosti je eliminovat diskriminaci osob se zdravotním postiţením, odstranit přetrvávající segregační přístupy, poskytnout všem právo na vzdělání, poskytnout odpovídající sociální sluţby, podporovat rodiny se zdravotně postiţeným dítětem či dospělým, vytvářet pracovní příleţitost, respektovat základní a zásadní odlišnosti jedinců s postiţením. Postup státu a orgánu veřejné správy k občanům s postiţením je zakotven v těchto dokumentech: -
Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům. Usnesení vlády ČR č. 466
-
Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení. Usnesení vlády ČR č. 493
-
Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením. Usnesení vlády ČR č. 256
-
Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením. Usnesení vlády ČR č. 1004“ (Pešatová, 2007, s. 7).
Z výše zmíněných opatření, která přijala naše společnost, vyplývá přístup našeho státu k osobám se zdravotním postiţením a to ve smyslu naplňování nových trendů 25
v přístupu k postiţeným. Nový přístup k postiţeným osobám se hlavně zaměřuje na pozitivní aspekty osobnosti. To znamená, ţe pozornost je věnována těm oblastem, ve kterých je postiţený jedinec dobrý, co umí, jaké jsou jeho moţnosti (Pešatová, 2007). V rámci společnosti lze integrační proces osob se zrakovým postiţením zachytit v následujících čtyřech oblastech, kterým bude věnována pozornost v následujících oddílech.
3.2.2. Vzdělávací politika Právo na vzdělání je základním znakem demokratické society a nemůţe být odepřeno ţádnému členovi společnosti. Moţnost integrace zrakově postiţených dětí do běţných škol má počátky v 90. letech. Legislativně bylo toto ukotveno vydáním vyhlášky o základních školách z roku 1991, ve kterém je jasně vymezená moţnost začleňování zdravotně postiţených dětí do běţných škol. Důleţité jsou rovněţ mezinárodní dokumenty, které se zmiňují o vzdělávání zdravotně postiţených, mezi něţ patří dokument OSN Standardní pravidla pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením a jejich aplikace na národní úrovni, čímţ je jiţ výše zmíněný Národní plán pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením. Tyto Standardní pravidla byla přijata na Valném shromáţdění OSN v prosinci v 1993 roku. Nemají sice platnost mezinárodního práva, ale jsou důleţitým dokumentem při boji za rovnoprávnost osob zdravotně postiţených. Je v nich rovněţ ukotvena důleţitost integračního vzdělávání, jeho průběh při zabezpečení všech podpůrných učebních prostředků,
přizpůsobení
učebních
plánů
a
osnov,
a
vzdělávání
učitelů
(Renotiérová, 2004). Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (č. 561/2004 Sb., novela tohoto zákona je vyhlášená pod č. 472/2011 Sb) preferuje vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami v běţném školním prostředí. Existence speciálního školství tím není ohroţena, jelikoţ ta zaměřuje svoji činnost především na vzdělávání ţáků s těţkými formami postiţení, u nichţ by integrace do běţných škol byla nemoţná. Ve Vyhlášce. 73/2005 Sb. MŠMT ČR o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných (novela tohoto zákona je vyhlášená pod č. 147/2011 Sb.) je podrobněji popsáno vzdělávání znevýhodněných ţáku. V této vyhlášce je zakotven individuálně vzdělávací plán, který je pro začlenění zrakově postiţeného jedince do běţného školství důleţitým 26
dokumentem, bez kterého by toto nebylo moţné zrealizovat. Jsou v něm rovněţ obsaţeny základní informace o činnosti asistenta pedagoga (Slowik, 2007). Studentům se zrakovým postiţením je rovněţ přístupné vysokoškolské studium. V České republice sice neexistují vysoké školy určené speciálně pro takto handicapované studenty. Z tohoto důvodu bylo vytvořeno několik podpůrných center, které se specializují na pomoc zrakově postiţeným studentům. Jejich cílem je zpřístupnění jednotlivých studijních oborů pro zrakově postiţené jedince. Obsahem pomoci těchto center je poskytování poradenství, zprostředkování digitalizace dokumentů, pomoc při zajištění vhodného softwarového počítačového vybavení a mnoho dalších. Mezi tyto centra patří: Středisko Teiresiás, Centrum pomoci handicapovaným, Centrum Tereza, Carolina, Středisko Augustin, Centrum Pyramida (Vitásková, 2003). Existuje mnoho faktorů, které ovlivňují úspěšnost pedagogické integrace. Jako důleţité Slowik (2007, s. 36) uvádí tyto: „prostředí školy (bezbariérovost prostoru, vstřícné klima
atd.), postoje a kompetence učitelů ke vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami,
spolupráce
se
školskými
poradenskými
zařízeními
(pedagogicko-
psychologickými poradnami, speciálněpedagogickými centry), přijetí ze strany učitelů, spoluţáků a jejich rodičů, míra a kvalita speciální podpory (pomůcky, asistent pedagoga apod.), dominující pohledy na školskou integraci ve společnosti i v místní komunitě.“
Cílem společnosti by mělo být zařazení co největšího mnoţství zrakově postiţených ţáků do kolektivu zdravých spoluţáků v běţných školách. Tento proces však vyţaduje nejen organizační připravenost a shromáţdění základních materiálů, ale také spolupráci se školskými úřady, úřady práce i zaměstnavateli. Spolupráce mezi těmito subjekty by měla probíhat hlavně z důvodu vhodné volby učebních a studijních oborů, a další uplatnitelnosti zrakově postiţených absolventů na trhu práce.
3.2.3. Politika zaměstnanosti Pracovat je pro kaţdého člověka důleţité a to nejen z hlediska finanční nezávislosti, ale také z potřeby kaţdého jedince realizovat se, vytvářet hodnoty, které jsou pro společnost přínosné, a zaţívat pocit uţitečnosti. Tyto aspekty mají svou důleţitost nejen pro intaktní jedinec, ale mnohem více to znamená pro osoby se zrakovým postiţením, jejichţ zařazení na pracovní trh jim umoţňuje seberealizaci a pocit začlenění do společnosti. 27
„Kaţdý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“ (Listina základních práv a svobod, hlava IV, článek 26, 1993). Samozřejmě, ţe osoby se zrakovým postiţením jsou limitovány svým handicapem a omezeními, které vyplývají z druhu a stupně postiţení. Nemělo by být bariérou při výběru povolání, které je handicapovaný jedinec schopen zvládat. Ze strany zaměstnavatele by nemělo být postiţení jedince překáţkou pro získání pracovního místa, pokud má tato osoba potřebnou kvalifikaci, vědomosti a schopnosti. V roce 2009 byl přijat antidiskriminační zákon (zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, 2009), který pojednává o rovném zacházení, jsou v něm rovněţ zakotveny právní prostředky ochrany před diskriminací. Tento zákon zakazuje rozlišování lidí pouze podle pohlaví, etnického původu, národnosti, věku, sexuální orientaci, víry a v neposlední řadě rovněţ pouze
podle
zdravotního
postiţení,
které
není
objektivně
ospravedlnitelné.
Antidiskriminační zákon je zajímavý také proto, ţe v §4, odst.1 písmene a) vymezuje osoby se zrakovým postiţením jako ty, které mají být během celého pracovního procesu chráněny. Legislativně je ukotveno zaměstnávání osob se zrakovým postiţením v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. a v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. „Zákon o zaměstnanosti je ve své podstatě zaměřen na vztah státu a zaměstnavatele. Vzhledem k problematice zaměstnávání osob se zrakovým postiţením -
Definuje fyzické osoby se zdravotním postiţením, jimţ se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce
-
Upravuje povinnosti zaměstnavatele při vytváření příleţitostí pro tyto osoby
-
Formuluje sankce vůči zaměstnavatelům při nedodrţení podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením
-
Vymezuje
pravidla
alternativních
způsobů
naplňování
podmínek
pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením -
Vytyčuje kritéria, za kterých je jedinec zařazován do skupiny občanů se zdravotním znevýhodněním
-
Stanovuje závazky státu vůči zaměstnavateli, pokud takové pracovní příleţitosti vytváří a pracovní uplatnění osob se změněnou pracovní schopností umoţňuje“ (Vojtová in Krejčířová, 2005, s. 8.). 28
Dle zákona o zaměstnanosti je osobám se zdravotním postiţením poskytována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání (§ 33). Mezi prostředky této péče patří pracovní rehabilitace, chráněná pracovní místa a chráněné dílny. Samozřejmě není moţné, aby proces zaměstnávání osob se zdravotní postiţením byl úspěšný, pokud by probíhal pouze jednosměrně, a to pouze podporou handicapovaných při snaze jejich začleňování na volný pracovní trh. Je rovněţ potřebné motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání těchto osob. Z tohoto důvodu je v rámci zákona o zaměstnanosti státem určený povinný podíl pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Smyslem tohoto povinného podílu je směřování ke zvýšení zaměstnanosti handicapovaných jedinců, ale také nepřímá informace o existenci postiţených jedinců ve společnosti, kteří jsou limitování svým postiţením, při výběru a získávání zaměstnání. Povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postiţením je moţné plnit následujícími způsoby: -
„zaměstnáváním osob se zdravotním postiţením v pracovním poměru,
-
odebíráním výrobků nebo sluţeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více neţ 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postiţením,
-
zadáváním zakázek zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více neţ 50 % zaměstnanců, jeţ jsou osobami se zdravotním postiţením,
-
odebíráním
výrobků
nebo
sluţeb
chráněných
pracovních
dílen
provozovaných občanským sdruţením, státem registrovanou církví nebo náboţenskou společností nebo právnickou osobou evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboţenských společností, nebo obecně prospěšnou společností, -
zadáváním zakázek chráněným pracovním dílnám provozovaným výše uvedenými subjekty,
-
odebíráním výrobků nebo sluţeb od osob se zdravotním postiţením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají ţádné zaměstnance,
-
zadáváním zakázek osobám, se zdravotním postiţením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými (nesmí však zaměstnávat další zaměstnance),
29
-
odvodem do státního rozpočtu. Tohoto způsobu však nesmějí vyuţít zaměstnavatelé, kteří jsou organizačními sloţkami státu, nebo jsou zřízeni státem“ (Komendová, 2009, s. 140-141).
Zákoník práce je dalším dokumentem zabývajícím se zaměstnáváním osob se zrakovým postiţením. Z obecného hlediska řeší vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. „Upravuje podmínky: -
pro zaměstnavatele, které při zaměstnávání zdravotně postiţeného občana musí dodrţovat v oblasti pracovně právních vztahů
-
které
musí
dodrţovat
zaměstnanec
(v
obecné
rovině)
vůči
zaměstnavateli“ (Vojtová in Krejčířová, 2005, s. 8). Dalšími předpisy, které hrají svou roli v zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, jsou zákon o důchodovém pojištění č.155/1995 Sb. a zákon o daních z příjmu č. 586/1992 Sb. Je jasné, ţe osoby se zrakovým postiţením potřebují při vstupu na pracovní trh zvýšenou podporu ze strany státu. V rámci integrace se usiluje o zařazení takto postiţených jedinců na volný pracovní trh, a to zaměstnáním na běţném pracovním místě nebo v podporovaném zaměstnávání. Není to však moţné ve všech případech, z tohoto důvodu existuje chráněný pracovní trh. Stát má za úkol zajistit kaţdému jedinci přístup k takovému typu povolání, které odpovídá jeho postiţení, schopnostem a dovednostem. Práce patří k základním lidským potřebám, pro většinu lidí není pouze nutností, ale moţností seberealizace a krokem k zaţívání pocit úspěchu a uspokojení. Není tomu jinak u osob se zrakovým postiţením, pro které má zaměstnání velmi velkou hodnotu. Je nejen cestou k integraci do intaktní společnosti, ale také je spojená se samostatností, uplatněním a pocitem uţitečnosti v ţivotě.
3.2.4. Sociální pomoc Sociální pomoc nabízí širokou škálu podpor, opatření a pomoci osobám se zrakovým postiţením. V rámci sociálního zabezpečení, jsou osobám se zrakovým postiţením nabízeny následující moţnosti: -
sociální pojištění
-
sociální podpora
-
sociální péče a pomoc
-
sociální sluţby určené osobám se zdravotním postiţením (Tröster, 2013). 30
Součástí sociálního pojištění je důchodové pojištění, v rámci kterého osoby se zrakovým postiţením mohou uplatnit nárok na invalidní důchody. Invalidní důchod je podmíněn dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, na základě kterého došlo k poklesu pracovní činnosti. Podle míry poklesu pracovní schopnosti lze rozlišit: -
invaliditu prvního stupně (nejméně o 35%, avšak nejvíce o 49%)
-
invaliditu druhého stupně (nejméně o 50%, avšak nejvíce o 69%)
-
invaliditu třetího stupně (nejméně o 70%)
„Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“ (Zákon o důchodovém pojištění, § 39, 1995). V rámci sociální podpory jsou osobám se zrakovým postiţením nabízený dávky ze systému státní sociální podpory. „Pojem státní sociální podpora označuje dávky, poskytované osobám (rodinným příslušníkům) ve společensky uznaných sociálních situacích, kdy stát skrze jejich vyplácení z části přebírá spoluzodpovědnost za vzniklou sociální situaci. V rámci systému státní sociální podpory je poskytován: přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, porodné, pohřebné“ (Informace pro občany, online, 2014). V rámci sociální pomoci a sociální péče jsou poskytovány dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postiţením. Dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi „jsou moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy, motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení ţivotních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení.“ Tyto dávky jsou upraveny v zákoně o hmotné nouzi (Pomoc v hmotné nouzi, online, 2014). Dávky pro osoby se zdravotním postiţením - „Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením upravuje poskytování peněţitých dávek osobám se zdravotním postiţením určených ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postiţení a k podpoře jejich sociálního začleňování a průkaz osoby se zdravotním postiţením“ (Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, 2011). V rámci zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením je řešen příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku, jsou v něm rovněţ uvedeny podmínky týkající se nároku na průkaz osoby se zdravotním postiţením.
31
Níţe je uveden seznam zvláštních pomůcek, o které si můţe zaţádat osoba se zrakovým postiţením: -
kalkulátor s hlasovým výstupem,
-
digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem,
-
digitální zápisník pro zrakově postiţené s hlasovým výstupem nebo braillským displejem,
-
speciální programové vybavení pro zrakově postiţené,
-
vodicí pes,
-
slepecký psací stroj,
-
DYMO kleště,
-
elektronická orientační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé,
-
elektronická komunikační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé,
-
indikátor barev pro nevidomé,
-
měřící přístroje pro domácnost s hlasovým nebo hmatovým výstupem,
-
Braillský displej pro nevidomé,
-
tiskárna reliéfních znaků pro nevidomé,
-
hlasové popisovače pro nevidomé a hluchoslepé,
-
diktafon,
-
kamerová zvětšovací lupa,
-
digitální zvětšovací lupa
(Vyhláška o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, 2011). Sociální sluţby určené osobám se zdravotním postiţením nabízí moţnost podpory ve formě příspěvku na péči či v podobě sociálních sluţeb. „Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních sluţeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních ţivotních potřeb osob“ (Zákone o sociálních sluţbách, 2006). Druhou oblastí jsou sociální sluţby, které v sobě zahrnují (podle Zákona o sociálních sluţbách, §32): -
sociální poradenství
-
sluţby sociální péče
-
sluţby sociální prevence 32
Výše je popsaný systém fungování sociální pomoci. Dá se předpokládat, ţe skupina osob se zrakovým postiţením vyuţívá systému sociální ochrany ve zvýšené míře, coţ je přirozeným důsledkem omezení, které zrakové postiţením těmto osobám přináší.
3.2.5 Organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postižením V České republice fungují organizace, které se zaměřují na pomoc osobám se zrakovým postiţením. Tyto organizace usilují o zlepšení kvality ţivota takto postiţených osob. Jejich působnost je velkým přínosem jak pro tyto jedince, tak pro celou společnost. Tato část práce bude věnována především těm organizacím, které usilují o začlenění osob se zrakovým postiţením do společnosti. Společnost pro ranou péči Jedná se o nestátní organizaci, která poskytuje své sluţby rodinám, ve kterých se narodilo dítě se zrakovým či kombinovaným postiţením. Společnost pro ranou péči podporuje a pomáhá těmto rodinám, aby byly schopné vytvořit dítěti takové podmínky, které budou mírnit dopad postiţení na vývoj osobnosti jedince, a které v co největší míře pomohou dítěti v integraci do společnosti (O nás, online, 2009). Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých – SONS SONS je občanské sdruţení s celostátní působností, své ústředí má v Praze. Své pobočky má po celé republice, díky čemu sdruţuje nejen osoby se zrakovým postiţením, ale také jejich příznivce. Tato organizace vznikla v roce 1996 a to sloučením dvou organizací České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých. Jejím hlavním úkolem je poskytování sluţeb osobám se zrakovým postiţením, čímţ rovněţ přispívá k jejich integraci do společnosti. Usiluje také o jejich sdruţování a hájení jejich zájmů (Jak vznikla SONS, online, 2013). Tato organizace zastřešuje následující aktivity: -
Středisko
integračních
aktivit
–
zajišťuje
speciální
sociálně
pracovněprávní poradenství, svépomocné kluby a socioterapeutické skupiny, rozvoj a docvičování dovedností získaných v programech sociální rehabilitace, podpora pracovního uplatnění, asistentské sluţby, odstraňování architektonických bariér -
Tyflokabinet - zajišťuje poradenství ve výběru pomůcek, nácvik jejich obsluhy a jejich zapůjčení 33
-
Digitalizace a technická podpora – spravuje Knihovnu digitálních dokumentů, internetový server Braillnet.cz, upravuje a digitalizuje texty, poskytuje technickou podporu uţivatelům výpočetní techniky, projekt Řídící centrum Lokalizace a navigace nevidomých
-
Výcvik vodících psů
-
Vydavatelské a informační sluţby – vydávání časopisů v Braillově písmu, na audiokazetách, ve zvětšeném písmu a ve formě digitálních záznamů
-
Prodejna pomůcek (Bártová, 2008).
TyfloCentrum Společnosti tohoto typu vznikly v kaţdém kraji, jedná se o samostatné obecně prospěšné organizace, které nemají společné vedení. K názvu TyfloCentrum je vţdy připojen název krajského města např. TyfloCentrum Ostrava. Tyto společnosti vznikaly v letech 2000 – 2003 postupně, a svou pomoc poskytují mnohým zrakově handicapovaným lidem. Kaţdá organizace má přesně vymezeno, jaké sluţby bude ve svém regionu osobám se zrakovým postiţením poskytovat. Obecně tyto společnosti poskytují následující sluţby: -
sluţby prvního kontaktu pro těţce zrakově postiţené občany včetně jejich vyhledávání;
-
základní poradenství o moţnostech kompenzace handicapu zrakového postiţení i o poskytovatelích sluţeb takto postiţeným lidem;
-
sociálně právní a pracovně právní poradenství;
-
rozvoj a docvičování dovedností získaných v programech základní rehabilitace (poskytuje Tyfloservis);
-
školicí střediska pomůcek na bázi PC včetně odborně technického poradenství;
-
asistenční sluţby (průvodcovské, předčitatelské a jiné asistentské sluţby)
-
pomoc při odstraňování architektonických bariér v kraji;
-
podpora a organizace volnočasových aktivit zrakově postiţených občanů (kulturních a sportovních aktivit) a další sluţby (Historie, online, 2013).
Tyfloservis V roce 2000 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých zaloţila obecně prospěšnou společnost Tyfloservis, o.p.s. Tato společnost pomáhá zrakově postiţeným občanům
k nalezení
způsobu
ţivota
vedoucího
k co
největší
samostatnosti
a to prostřednictvím podpory, předávání informací a pomoci při učení se dovednosti 34
potřebných v běţném ţivotě. Usiluje o kvalitní poskytování sluţeb, které povedou prostřednictvím zvyšovaní samostatnosti a nezávislosti a vyuţívání potenciálů, kterými je kaţdý člověk vybaven individuálně, k podpoře a usnadnění integračního procesu do společnosti. Její působnost je rovněţ zaměřená na společnost, která by měla usilovat o podporu samostatnosti těchto lidí (Základní údaje o Tyfloservisu, online, 2011). Mezi sluţby, které Tyfloservis poskytuje, patří: -
rehabilitační kurzy – v rámci kterých probíhá nácvik prostorové orientace, sebeobsluhy, čtení a psaní Braillova bodového písma, nácvik vlastnoručního podpisu, nácvik psaní na kancelářském psacím stroji a klávesnici počítače, tyflografika, nácvik sociálních dovedností
-
výběr
vhodných
pomůcek
–
seznámení
s nabídkou
optických,
rehabilitačních a kompenzačních pomůcek, pomoc při jejich získání a následovně proškolení v obsluze vybrané pomůcky -
poradenství – úprava prostředí a odstraňování architektonických bariér z hlediska potřeb nevidomých a slabozrakých (Sluţby pro zrakově postiţené, online, 2011).
Výše zmíněné organizace podporují osoby se zrakovým postiţením k aktivnímu zapojování do společenského ţivota, v jejich samostatnosti a nezávislosti a pochopení svých omezení.
35
4. Empirická část – výzkum 4.1. Cíl výzkumného projektu Jelikoţ je otázka integrace v dnešní době velmi ţivá a do popředí vystupují snahy o její realizaci, stala se cílem zkoumání této práce. Provedený výzkum si kladl za cíl vyzkoumat a popsat objektivní a subjektivní faktory, které přispívají k integračnímu procesu osob se zrakovým postiţením do společnosti ve městě Karviná. Integrace je oboustrannou záleţitostí závislou nejen na snaze a přístupu postiţených jedinců, ale také na postoji společnosti a její schopnosti vytvářet rovné příleţitosti pro všechny. Z tohoto důvodu byl výzkum v první řadě zaměřen na zkoumání schopností osob se zrakovým postiţením vyrovnat se s handicapem, na překáţky vyskytující se během úsilí o začlenění do společnosti a na moţností odstranění těchto překáţek postiţeným jedincem. Dále se výzkum věnuje otázce přístupu společnosti k postiţeným jedincům, je zaměřen na zkoumání pozitivních a negativních jevů, které se vyskytují v postoji společnosti k osobám se zrakovým postiţením. V rámci dílčího cíle bylo zkoumáno, zda jsou snahy o integraci v konkrétních oblastech ţivota zrakově postiţených v Karviné úspěšné či nikoli. Práce měla odpovědět na následující otázky: Subjektivní faktory -
Jak přistupuje jedinec ke svému zrakovému postiţení, a jakým způsobem usiluje o začlenění do společnosti?
-
Jak přistupuje k osobě se zrakovým postiţením rodina a nejbliţší okolí?
Objektivní faktory -
Jakým způsobem vnímají osoby se zrakovým postiţením postoje společnosti vůči skupině takto handicapovaných osob?
-
Jaký mají názor na vzdělávání osob se zrakovým postiţením v Karviné?
-
Jak vnímají politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postiţením na území města Karviná
-
Jaký mají názor na sociální pomoc poskytovanou osobám se zrakovým postiţením ve městě Karviná?
Získané informace mohou být vyuţity k zefektivnění komunikace s lidmi se zrakovým postiţením v Karviné, a to prostřednictvím vhodných přístupů podporujících jedince v úspěšném začleňování do společnosti. Dále mohou být podnětem k zamyšlení
36
se nad přístupem společnosti v Karviné, a snahou o zlepšení ţivotních podmínek ve městě pro tyto osoby. Přestoţe závěry získané ve výzkumu se vztahují pouze k úzkému okruhu zkoumaných osob, mohou poskytnout významné informace o ţivotě osob se zrakovým postiţením na Karvinsku.
4.2. Metodologie a metody výzkumného projektu Pro svůj výzkumný projekt jsem zvolila kvalitativní výzkum. Podle Strausse a Corbinové (1999, s. 10) „je kvalitativní výzkum, jakýkoli výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Můţe to být výzkum týkající se ţivota lidí, příběhů, chování ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů“. Za přednosti kvalitativního výzkumu je povaţováno to, ţe „získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu. Zkoumá fenomén v přirozeném prostředí. Umoţňuje studovat procesy. Umoţňuje navrhovat teorie. Dobře reaguje na místní situace a podmínky. Hledá lokální (idiografické) příčinné souvislosti. Pomáhá při počáteční exploraci fenoménů“ (Hendl, 2008, s. 50). Jako strategie výzkumu byla zvolená zakotvená teorie. „Zakotvená teorie je teorie induktivně odvozená ze zkoumání jevů, které reprezentuje. To znamená, ţe je odhalená, vytvořená a prozatím ověřená systematickým shromaţďováním údajů o zkoumaném jevu a analýzou těchto údajů.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 14) „Cílem výzkumu, který vychází ze strategie zakotvené teorie, je návrh teorie pro fenomény v určité situaci, na niţ je zaměřená pozornost výzkumníka. Vznikající teorie je zakotvená v datech, získaných během studia.“ (Hendl, 2008, s. 123). Jako metoda pro získávání dat byl zvolen hloubkový polostrukturovaný rozhovor s připravenými otevřenými otázkami, na které mohli informanti odpovídat volně. Byly rovněţ pouţity doplňující otázky, čímţ se vyskytla moţnost k pruţnému reagování na získané odpovědi s moţností získání dalších zajímavých informací o dané problematice. Tento typ otázek byl zvolen, jelikoţ dotazovaný měl moţnost volně vyjadřovat své názory a pocity k předmětu výzkumu. Informace získané na základě rozhovorů byly zpracovány metodou otevřeného kódování. „Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, porovnáním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly, a také jsou kladeny otázky o jevech údaji reprezentovaných. Během tohoto procesu jsou zvaţovány 37
a zkoumány naše vlastní a cizí domněnky o jevu, coţ vede k novým objevům“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43). V průběhu otevřeného kódování byl vytvořen seznam kódů, po jehoţ vytvoření bylo moţné začít tyto kódy seskupovat do systematických kategorií. Tyto kategorie byly tvořeny podle podobnosti nebo jiných vnitřních souvislostí. V první řadě byly tedy jednotlivé úryvky dat podřazený kódům, a ty pak byly následně podřazeny kategoriím.
4.3. Charakteristika výzkumného vzorku Výzkumný vzorek tvoří osoby se zrakovým postiţením z Karviné vyuţívající sociální sluţby organizace Unikacentrum, o.p.s., která je zaměřená na práci s takto handicapovanými lidmi. Právě tyto osoby byly zvoleny, protoţe v dané organizaci pracují, a se zkoumanými osobami mám vytvořený osobní vztah, který mi pomohl ve vytvoření bezpečného prostředí pro informanty, ale také v zajištění větší důvěryhodností získaných informací. Jelikoţ do skupiny osob se zrakovým postiţením patří velmi široka škála typů postiţení a to od slabozrakosti po úplnou nevidomost, reprezentanty výzkumného vzorku tvoří osoby mající průkaz ZTP či ZTP/P. Výzkumný vzorek tvoří samé ţeny, jelikoţ sluţby poskytované naší organizací vyuţívají ve větší míře ţeny. Byli osloveni rovněţ 2 muţi, jeden z nich však dlouhodobě onemocněl, takţe nebylo moţné s ním rozhovor provést, druhý z nich odmítl rozhovor poskytnout. Z důvodu zachování anonymity byla pravá jména informantek nahrazená jmény smyšlenými viz. tabulka níţe. Dále bylo s informantkami dohodnuto, ţe nahrávky budou hned po přepisu smazány, a to kvůli pocitu bezpečí, který bylo potřeba během rozhovorů navodit, aby došlo k získání pravdivých informací.
Informant
IR Irena
JB Jana
Věk
44
42
HM RM Helena Renáta 65
Zrakově postiţená od narození Zrakově postiţená od dětství Zrakově postiţená v dospělosti
58
ML Marie
EV Eva
57
57
x
x
x x
x
x
38
4.4. Realizace výzkumného projektu Pro realizaci výzkumu bylo osloveno 8 záměrně vybraných osob se zrakovým postiţením vyuţívajících sluţby společnosti Unikacentrum, o.p.s. V první fázi jsem tyto osoby oslovila a seznámila je s tématem bakalářské práce. Dvě z nich odmítly rozhovor poskytnout. Ty, se kterými byl rozhovor proveden, byly seznámeny s jeho rozdělením do dvou částí. Sdělila jsem jim, ţe první část směřuje ke zjištění informací vztahujících se k tomu, jakým způsobem proţívají svůj handicap, zda byly schopny se s ním vyrovnat a pokud ano, jakým způsobem. Druhá část rozhovoru je zaměřená na přístup společnosti v Karviné k osobám se zrakovým postiţením, a na její připravenost respektovat a přijmout tyto osoby mezi sebe. Rozhovory byly uskutečněny v průběhu ledna a února. Dva rozhovory proběhly v organizaci Unikacentrum, kterou tyto osoby navštěvují. Tři z nich proběhly v domácím prostředí zkoumaných, jelikoţ samé informantky navrhly toto místo, kde se cítí dobře, a kde pro ně bylo zajištěno potřebné pohodlí. Pouze jeden rozhovor proběhl v restauraci, toto hodnotím jako nejméně vhodné místo pro provedení rozhovoru, jelikoţ tam byl neustále hluk, čímţ docházelo ke sníţení pozornosti. Rozhovory byly nahrávány na záznamník, poté byly přepsány do textové podoby. Podmínkou pro poskytnutí rozhovoru bylo zachování anonymity. Cílem rozhovorů bylo zkoumání faktorů ovlivňujících integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti. V rámci zkoumání subjektivních faktorů byly otázky rozděleny do šesti základních okruhů a v rámci zkoumání objektivních faktorů byly otázky rozděleny do pěti základních okruhů. Informanti mohli volně vyjadřovat názory, týkající se těchto oblastí a nebyli omezování ve svých výpovědích.
4.5. Analýza získaných dat a jejich interpretace Data, získaná během rozhovorů s informantkami, byla zpracovaná metodou otevřeného kódování. Ze vzniklých kódů bylo vytvořeno 7 kategorií, které budou popsány níţe. Kategorie č. 1: Vše je to o tom, že se člověk nevzdá, že to zkouší znovu a znovu Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Snaha o samostatnost
důleţitá
Úplná samostatnost
nemoţná
Smíření
moţné 39
Mezi stěţejní pojmy této kategorie patří samostatnost. Analýza rozhovorů ukazuje, ţe informantky ve svých ţivotech usilují o samostatnost. Ta je pro ně velmi důležitá, snaţí se, co nejvíce věcí zvládnout samy, aby byly v co nejmenší moţné míře závislé na svém okolí. „Dělala jsem si všechno sama, byla jsem pořád v nějaké činnosti, coţ bylo velmi důleţité…. Pro mě to bylo dobré, vše jsem se naučila sama, nikdo mě to neučil. Přišlo to samo, já jsem se jako snažila, naučit se to tak, prostě aby to šlo. Vadilo mi, kdyţ mi někdo řekl „Je ty nevidíš, toto nebudeš dělat“. Spíš naopak jsem si řekla, ţe to zkusím. Nebyla jsem ten typ, jak to někdo zneuţívá „Dělejte všechno za mě“. Já jsem spíš byla naopak.“ JB/6/14 „Jinak se snažím zvládat všechno sama... Snaţím se, i kdyţ to není 100%ní. Snažím se, abych z toho kola nevypadla, taky tomu manţelovi, aţ přijde z práce, aby si se mnou mohl sednout a odpočinout si, aby nebylo všechno na něm.“ ML/18/14 „… Co můžu, zvládnu… Jinak si myslím, ţe zvládám v pohodě…“ IR/2/14 „Já se snažím, abych všechno zvládala sama, pokud to jde. Mám pocit, ţe kdybych pořád po někom něco chtěla, tak by to mohlo ty lidi obtěţovat.“ RM/18/14
Z výše zmíněných úryvků rozhovorů vyplývá důleţitost samostatnosti v ţivotě osob se zrakovým postiţením. Informantky poukazují, ale také na fakt, ţe úplná samostatnost v ţivotě se zrakovým postiţením, není zcela možná. V některých věcech je třeba poţádat okolí o pomoc. „…Třeba jsou tam ty informace, ale člověk musí fakt spoléhat na toho druhého člověka. To ale uţ člověk bere tak, ţe já uţ to nezměním. Já můţu změnit to vaření, to se můţu naučit, ale takové to. Co nemůžu tak si pomůžu s tou službou, jako je třeba ta Unika nebo TyfloCentrum. Já uţ to řeším jako takhle.“ JB/24/14 „Nemůžu vlastně samostatně žít. Snaţím se, ale prostě jsou věci, které sama neudělám. Díky teda manželovi, dětem, teď uţ moţná i vnukům, protoţe mi pomáhají, se s tím dá ţít.“ ML/6/14 „Je mi velmi líto, ţe vlastně si nemohu zorganizovat život tak, jak bych chtěla. Byla jsem zvyklá vţdycky pracovat, vlastně nikdy jsem nebyla jako doma, kromě mateřské. Vlastně práce mě bavila hodně. Pracovala jsem ve škole, v té škole jsem si zvykla na lidi, na ty děti na to prostředí. Fakt je, ţe na to nemohu vzpomínat nějak ve velkém, protoţe faktem je, ţe takovéto smutnění tam prostě jako je. A třeba strašně ráda jsem vyšívala, četla a tady to všechno jako by mi bylo ukradeno. Vlastně nemůţu třeba vařit, protoţe se mi stalo, ţe jsem třeba opékala chleba na octu místo na oleji a tak dále.“ HM/6/14 „…Ovlivňuje tím, ţe musím dávat pozor, kdyţ chodím sama. Na úřady chodím většinou s průvodcem. …Jinak večer vlastně sama jinak nechodím, protoţe je pro mě problém šero, tma.“ RM/1/14 „Jsou určité věci, které si sama neudělám. …Něco vyspravit ušít, začínám mít i problémy v kuchyni. Právě třeba při přípravě toho jídla. A jsou různé další věci.“ EV/2/14
Další vlastností této kategorie je smíření se zrakovým postiţením. Informantky uvádí, ţe smíření se zrakovým handicapem je možné. Jana ve své výpovědi sdělila, ţe se jí to podařilo, ale byl to proces, během kterého se musela naučit vnímat všechno jinak. Marie poukazuje na to, ţe s daným handicapem se dá smířit, ale jen do určité míry. 40
„Prostě jsem se s tím smířila, ani nevím jak. Prostě v pubertě to moţná byl trošku šok. Ztratila jsem kamarády a musela jsem na internát, ale jinak jako zvykla jsem si prostě uţ.“ IR/1/14 „…Takţe jsem se s tím už vyrovnala, ale trvalo to, protoţe ta úplná slepota to uţ je úplně něco jiného. Kdyţ jsem ještě trochu viděla, tak jsem se snaţila zaměřit na ten zrak a cvičit ho, ale kdyţ člověk nevidí nic, tak se potom na to dívá úplně jinak. To nějak padne to léčení, protoţe si člověk řekne, ţe uţ to nemá smysl, chodit pořád po lékařích. Člověk se snaţí jinak, aby byl ten ţivot takový plnohodnotný. V té době jsem se zaměřila spíš na ten svůj přístup k ţivotu, tak trochu jinak jsem to vnímala i s těma lidma.“ JB/9/14 „…A tím, ţe v té rodině, ţe ty vztahy mám celkem blízké i s okolím, se známými s přáteli, tak si myslím, ţe kvůli tomu jsem se nedostala úplně, úplně na dno, ţe bych tím byl úplně vysílená, nebo že bych se trápila, ţe mám velké neštěstí já. A že je to jenom moje neštěstí, a že se z toho nemohu dostat. I kdyţ samozřejmě vím, ţe se z toho nemůţu dostat. Vím, ţe je to běs a děs, ţe to není jednoduchá situace, ale zas to není tak složité, aby se mi třeba nechtělo žít, abych třeba nechtěla mezi ty lidi, abych se chtěla schovávat nebo tak…“ HM/1/14 „Já jsem si už zvykla, že moc nevidím, a dalo by se říci, že to tak nevadí. Teď uţ můţu vyuţívat spoustu věcí, jako je internet, jako je lupa na čtení. Mobil, není problém zavolat, říct, co potřebuji někomu.“ RM/11/14 „Bylo to přirozené…“ EV/1/14 „..Nemůţu vlastně samostatně ţít. Snaţím se, ale prostě jsou věci, které sama neudělám. Díky teda manţelovi, dětem, teď uţ moţná i vnukům, protoţe mi pomáhají, se s tím dá ţít. Nedá se s tím ale úplně srovnat.“ ML/6/14
Kategorie č. 2: Člověk musí mít podporu v rodině a nějaký cíl Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Pomoc a podpora rodiny
důleţitá
Přístup manţela
pozitivní
Přístup dětí
chápající
Podpora další rodiny
nedostatečná
Ţivotní cíle
důleţité
První stěţejní vlastností této kategorie je pomoc a podpora rodiny, kterou všechny informantky vnímají jako důležitou. Pro paní Marii a Janu má podpora rodiny velký význam, díky poskytované podpoře se jim podařilo vyrovnat se zrakovým handicapem snadněji. „Řekla bych, ţe nějak rok trvalo, než jsem se s tím smířila, naučila žít, ale bylo to hlavně kvůli rodině…. Takţe tak jsem to musela nějak zvládnout. Po tom roce jsem se vyrovnala s tím, co mě potkalo. Dá se říci, ţe hlavně kvůli rodině, dětem…“ML/1/14 „Člověk nesmí brečet a musí se snaţit. Musí mít podporu v rodině, a nějaký cíl.“ ML/51/14 „…Dcera se mi snaţí pomáhat, uţ přejímá zodpovědnost za domácnost…“IR/10/14 „Nejvíc mi pomáhá doma manžel a děti, které mi fandí, protože říkají, že všechno zvládnu.“ RM/22/14
41
„Nejvíc mně pomáhá manžel…“ EV/2/14
Většina informantek vnímá přístup a reakci manžela na zrakové postiţení pozitivně, mohou se spolehnout na jejich pomoc. Pro paní Janu a Marii byla podpora a pochopení ze strany jejich muţů velmi důleţitá v době, kdy u nich došlo ke značnému zhoršení či úplné ztrátě zraku. Paní Janě dodává podpora manţela sílu ke zvládání ţivota s úplnou slepotou. „Tak já můţu říct, ţe manžel suprově, to jsme, jakoţe zvládli. Jsme 16 let spolu, on úţasně. Ten vztah je jakoby perfektní, já jako nevím, čím to je. Asi ten jeho přístup je takový, ţe mě bere takovou, jaká jsem. Prostě to přijal úplně perfektně, neměli jsme žádnou krizi. My jsme se vzali, jak jsem ještě předtím viděla a ten přestup do té slepoty byl takový, ţe on byl vždycky takový empatický. Jsme to fakt zvládli docela dobře. Tím ţe jsem měla vždycky takovou podporu v tom manželovi tak jsem potom byla i taková silná.“ JB/31/14 „Nejvíc mi pomáhá doma manžel…“RM/22/14 „Ten první rok byl pro naši rodinu opravdu těţký, dá se říct, ţe jsme proţívali těţké období. Jsem vlastně byla 3 měsíce v nemocnici, jsme právě stavěli barák. Tady jsme vlastně měli tchýni, postiţenou leţáka, takţe to nebylo jenom o mně. Manţel musel vlastně nejenom mně pomáhat, děti vychovávat, ale vlastně i rodičům chodit pomáhat. Takţe ten rok byl opravdu těţký, bylo to vidět na manţelovi. Manţel prostě zestárl asi o 20 let, ale prostě tím asi, ţe mě měl rád, tak to zvládl, i kdyţ jsem někdy nechtěla, ať se o mně tolik stará, ale prostě to tak cítil. On to tak chtěl, prostě se staral.“ ML/22/14 „Nejvíc mně pomáhá manţel, protoţe děcka, ty uţ mají své rodiny....“ EV/2/14
Informantky vnímají přístup svých děti velmi pozitivně, ve většině případu se jedná o chápající postoje dětí. Jedině paní Helenu mrzí přístup jejího syna, který asi nejhůře nese postiţení své matky, a v jehoţ přístupu lze vyčíst popření zdravotního handicapu, který se u ní objevil. „Tak děcka se mi snaží pomoct… Dcera se mi snaţí pomáhat, uţ přejímá zodpovědnost za domácnost. Povysává, poutírá prach a takové ty věci, co uţ nevidím. Sem tam umývá po mně i nádobí, protoţe já tu špínu na tom nádobí občas nevidím.“ IR/10/14 Moje děcka jsou s tím smíření.“ IR/19/14 „Děti mě poznaly, jak uţ nevidím, Adam se narodil rok potom, co jsem oslepla, takţe ony to berou normálně. A vlastně nejmladší je ta holčička, a vlastně můţu říct, ţe zatím mě berou jako mámu a není to tak, že by nějak šly za taťkou více, to vůbec ne. Před ostatními dětmi to je zatím v pohodě, ptala jsem se jich na to. Ţe by nějaký posměch „Je tvoje mamka je slepá“ to vůbec, neznám to“ JB/38/14 „Myslím si, ţe děti už to tak nevnímají, protoţe jak byly malé, tak jsem uţ hůř viděla.“ RM/25/14 „Myslím si, ţe mám skvělého syna, ale dost mě mrzí, kdyţ přijde, podívá se a řekne: „A mami, kde jsi dneska byla? Byla jsi někde aspoň se projít?“ nebo mi třeba řekne: „Je, ty tady máš binec“. A mě to bolí, hrozně mě to bolí, protoţe já mu nechci ani nemůţu odpovědět, ţe jsem přece nikde nemohla být, ţe já sama prostě nevyjdu, a kdyţ jsem to zkusila, tak jsem byla někde před domem a nevěděla jsem kde. Musela jsem ţádat o pomoc, ať mě odvedou domů. Vlastně ty věci, třeba u někoho mě mrzí, ale já zase chápu, že můj syn mi chce pomoc, tím ţe si myslí, ţe bych se měla hýbat, ţe je to pro mě nutné.“ HM/9/14
42
„Já bych řekla, to je třeba další věc s tím mým synem Danem, ţe tím, ţe on mi řekne: „Byla jsi dneska na procházce“? Já nevím, mě to připadá, že to nějak obešel, že nevidím. Nebo jdeme do auta a Danek je u auta a přitom on je jako úţasný, ale teď momentálně spěchá, zapomene se a řekne mi: „Prosím tě mami pojď honem“. A já vůbec nevím kam. Já říkám: „Ale Danku musíš přijít prosím tě ke mně“. A on na to: „ Ale prosím tě dělej, dělej, spěcháme jako“. Zas si myslím, že ke mně všichni přistupují až citlivě, je to fajn. I ten Danek jako on na jedné straně je to tak, a na druhé straně vím, ţe to nese asi on nejhůř.“ HM/25/14 „Rodina to ze začátku asi taky hodně těţce nesla, ale teď tím, ţe vidí, ţe jsem se s tím naučila ţít, tak mě berou takovou, jaká jsem.“ ML/23/14 „U dětí to nebyl problém, ony byly takové, že se s tím smířily, i kdyţ jsem nefungovala tak, jak bych jako matka měla.“ML/29/14 „Tak oni už to brali automaticky. Děcka to věděli, kdyţ rostli, ţe máma špatně vidí“ EV/13/14
Podporu další rodiny hodnotí informantky jako nedostačující. Často se setkávají s nepochopením příbuzných. Paní Jana se setkávala na začátku s podceňováním příbuzných, necítila jejich podporu v těţké ţivotní situaci, která ji potkala. Postupem času se vše obrátilo k lepšímu, a kdyţ příbuzní zjistili, ţe vše zvládá, došlo ke změně. Paní Renáta se s příbuznými nestýká vůbec, stačí jí podpora dětí a manţela. „No a pak jako ti vzdálenější, to jsou ty tety, tam bylo zpočátku takové podceňování, no a teď už to berou jako skvěle.“ JB/36/14 „Nějaká podpora že by tam byla, to ne, spíš takoví pozorovatelé a to jak v rodině, tak i sousedi. Nesnažili se mi pomoct, spíš to bylo takové podceňování. „Kdo ví, jak to bude“, spíš tak.“ JB/39/14 „Jinak příbuzným se to dost těžko vysvětluje, takže už se na to téma nebavíme. Dalo by se říct, ţe se s nikým nestýkáme, mimo děti a manţela.“RM/26/14 „Spíš vnuci mě neumí pochopit…“ML/28/14 „No tchýně ta to nesla špatně.“ EV/14/14
Poslední vlastností této kategorie jsou životní cíle, které má ve svém ţivotě kaţdá informantka, čímţ se tato vlastnost stává důležitou. Paní Renátě se dokonce podařilo splnit jeden ze svých ţivotních cílů, vţdy měla ráda květiny a často z nich tvořila nejrůznější věci. Zhruba před rokem se jí naskytla moţnost účastnit se kurzu floristky, který úspěšně absolvovala. Ve výpovědích informantek se vyskytují různé cíle, kaţdá z nich však usiluje o jejich naplnění a z jejich výpovědí je patrný jejich aktivní přístup. „Chtěla bych si dodělat fyzioterapii, chtěla bych udělat ještě kranosakrální terapii a trošku se zaměřit víc také na tu ergoterapii. …Musím ale nejdřív všechno pozjišťovat a teprve pak půjdu“. IR/8/14 „Takţe to masérství to mě tak nějak chytlo, takţe v tom bych se chtěla vzdělávat. Vlastně za ten rok, jsem udělala hodně kurzů, vlastně aţ dost od lávových kamenů, havajskou masáţ, těhotenské masáţe, uvolňování bolestivých stavů páteře, manuální lymfatickou masáţ, měkké techniky … Ty lidé to chtějí,
43
kdyţ nemáte nic, tak jak jim máte pomoct, takţe to mne chytlo. Čím víc toho člověk umí, tím to je lepší.“ JB/27/14 „To jsou právě takové cíle, ţe se mohu dostat i mimo Karvinou. To znamená, ţe třeba jedu někam na chatu do Trojanovic, nebo třeba k moři. Pro mě je to úţasná radost, kdyţ jsem s těmi lidmi, kterým nevadím, kteří mě tam pozvou, a kdyţ vím, ţe jako chtějí být se mnou, tak je to pro mě příjemné, kdyţ s nima mohu trávit třeba i dovolenou a tak dále. Jsem ráda, když mohu být se svými dětmi, třeba na Oravě v domečku, kde se můţeme setkat…“ HM/15/14 „Cíle snad uţ ţádné takové velké nemám. Chtěla bych, ale pokud zdraví dovolí, pomoct dcerám s vnuky. Mojí radostí je teď malá vnučka…“ML/14/14 „Zatím se mi podařilo splnit to, ţe jsem vţdy chtěla dělat s těmi květinami. Absolvovala jsem kurz floristky, se ţivými květinami mi práce moc nejde, ale mám ráda sušené květiny a umělé květiny, které se dají pěkně naaranţovat.“ RM/19/14
Kategorie č. 3: Co se dá změnit, změním, co se nedá změnit, řeším jinak Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Pomoc druhých
významná
Význam doprovodu
přínosný
Význam kompenzačních pomůcek
velký
První vlastnost v této kategorii je pomoc druhých, kterou informantky vnímají jako významnou. V mnoha situacích, ve kterých se v důsledku svého handicapu ocitnou, se setkávají s pozitivními ohlasy nejen z řad svých nejbliţších, známých, lidí z nejbliţšího okolí, ale také od osob, se kterými se náhodně setkají, a které poţádají o pomoc. Paní Helena uvádí, ţe je v některých situacích ohromena dobrotou lidí, kterou v dnešní době jiţ moc od lidí nečeká. „…Většinou tím, že druhá strana vidí, tak mi přečte, to co podepisuju, ať vím, co podepisuju…“ IR/6/14 „V některých situacích se musí zrakově postižený spoléhat na druhého, je se třeba s tím vyrovnat Nebo třeba do těch marketů a tak. Třeba jsou tam ty informace, ale člověk musí fakt spoléhat na toho druhého člověka. To ale uţ člověk bere tak, ţe já uţ to nezměním. Já můţu změnit to vaření, to se můţu naučit, ale takové to. Co nemůţu tak si pomůţu s tou sluţbou, jako je třeba ta Unika nebo TyfloCentrum. Já uţ to řeším jako takhle“.JB/24/14 „Překvapuje mě to úplně ohromně, protoţe až takové dobro od těch lidí, v dnešní době nikdo nikdy nečeká. Je to zvláštní a pro mě to je dar a je to vzácné. Nesmírně si toho váţím, jsem za to vděčná. HM/18/14 „Jednou se mi třeba stalo, kdyţ jsem jela s dcerou Lenkou vlakem, přestupovaly jsme v Kolíně a jely jsme do Karviné a teď vlastně já s tou holí a Lenka měla mojí tašku, a jak jsme šly nahoru po schodech, tak k nám přiběhli dva kluci. Vzali jí tu tašku a druhý chňapl mně, a ještě mně chválil, jak mi to jde po těch schodech nahoru. Dovedli nás aţ k vlaku, a kdyţ jsem řekla: „Děkuji“. Tak ten klučina se na mně podíval a řekl: „Já děkuji Vám“. Já říkám: „Coţe, vy? Přece vy jste mi pomohl, tak děkuji já Vám“. A on říká: „Ne, ne já Vám děkuji“. A já říkám: „Za co?“ A on mi na to „No prostě, protoţe jste nám zpříjemnily den, jsem strašně rád, ţe jsem mohl něco dobrého udělat a dneska se budu aspoň raději dívat
44
na svět. Já Vám děkuji, protoţe takhle příjemně si projít schody a vyuţít té chvilky, neţ mi pojede vlak, tak to bylo velmi příjemné.“ HM/23/14 „…Ještě se mi nestalo, ţe by někdo odmítl, kdyţ jsem třeba někoho poprosila, aby mi podal ruku, ţe špatně vidím, ţe nemohu vystoupit z vlaku. A mám kolem sebe vždycky kolektiv lidi, mám štěstí na dobré lidi kolem sebe, když požádám, tak mi pomůžou.“ RM/15/14
Další vlastností této kategorie je význam doprovodu, který informantky ve svých výpovědích označují jako přínosný. Bez doprovodu by nebyly schopné si samy zajít na některá místa, či se účastnit různých akcí. Paní Helena poukazuje na to, ţe průvodce nevidomým nemůţe dělat kaţdý. Osoba se zrakovým postiţením se musí cítit v jeho přítomnosti bezpečně a mít pocit jistoty, ţe jí nehrozí ţádné nebezpečí. Pouze paní Jana poukazuje na to, ţe je lepší pohybovat se samostatně. Má negativní zkušenosti s reakcemi okolí, které si nevšímá osoby se zrakovým postiţením, a místo s ní komunikují s průvodcem. „Jak vycházím třeba z vlaku, a je tam ten poslední schod. Tak já tam opravdu potřebuji mít ty ruce, které mi pomůţou. Ať mě navigují, že když tam opravdu šlápnu, že tam je ta rovina“. HM/10/14 „Myslím si, ţe je opravdu velmi málo lidí, kteří mohou chodit se slepcema, s takovýma, co oslepli teď, kteří v tom neumí ještě dost dobře chodit, v tom slepectví. A já opravdu potřebuji vědět, kdyţ se mnou někdo jde, ţe to bude dobré. Například můj vnuk, kdyţ se mnou jde, mi řekne: „Stát, schod, pravá noha nahoru“ nebo „zvýšení, patník“, okamţitě, a ţe mně vţdycky přichytne tak, ţe mě tak vede, ţe mi ani nemusí nic říkat, protoţe on kdyţ sám zastaví, tak já vím, ţe stojím. Takových lidí je ale málo. Já si myslím, že to je dokonce umění“. HM/14/14 „Musím mít ale průvodce, když jedu na nějakou novou cestu a pak se snaţím, si zapamatovat nějaké body. Když jedu do cizího města, nebo někam, tak musím mít průvodce aspoň jednou, abych si to prostě nějak ohmatala“. RM/10/14 „Nejhorší bych řekla je to nakupování, nebo kdybych chtěla sama na návštěvu, tak vždycky potřebuju doprovod. Řeším je tak, ţe si vţdycky musím dopředu sehnat doprovod. Sama teda chodit nemůţu“. ML/10/14 „Nebo jdu s kamarádkou, a ona mi řekne, co a jak, nebo mi dcera přiveze, nebo manžel nakoupí. Sama chodím jen tehdy, kdyţ uţ mám připravené, co budu kupovat, a kdyţ uţ ty ceny znám“. EV/11/14 „…někdo mluvil spíš s manţelem neţ se mnou… Kdyţ člověk chodil pořád s někým, i s tím, ţe se tak nějak učíte, tak to furt brali tak, ţe je ten doprovod něco víc, a vy jste ta chudinka. Jak jsem začala potom s tou holí, a ten ostych jsem přelomila, jsem začala vidět, ţe ti lidi mě berou úplně jinak. Jak ten člověk vidí, že jste sám, tak se ti lidi chovají úplně jinak“. JB/17/14
Poslední vlastností v této kategorii je význam kompenzačních pomůcek, které jsou pro informantky velkou pomocí v jejich ţivotech se zrakovým postiţením. Díky těmto pomůckám jsou schopné zvládat některé běţné věci, aniţ by potřebovaly pomoc druhé osoby, čím dochází k podpoře jejich samostatnosti. Z tohoto důvodu je jejich význam velký. „Ty pomůcky to uţ je horší, já uţ teď nedosáhnu na ten colortest, protoţe uţ vydělávám a mám dva příjmy. Člověk si je musí pořídit sám. Počítač to jo, tam je ten doplatek, a to se ještě dá, ale takové ty
45
pomůcky jako mobil, colortest to uţ ne. To se zhoršilo, ze začátku jsem na ně dosáhla. Zatím dobré, zatím mi to vše funguje. Teď bych si to uţ musela sama zakoupit. Právě ten colortes a mobil s hlasovým výstupem jsou jedny z nejdůležitějších pomůcek pro mě.“ JB/53/14 „Mám teda, dá se říct, dost kompenzačních pomůcek, které mi pomáhají vůbec se v ţivotě zorientovat. Hodně mi pomáhají. První moje pomůcka byla mobilní telefon s hlasovým výstupem, potom indikátor hladiny, tak jakoţe úţasný, i kdyţ někdy to není tak jednoduché. Opravdu s tím musíte umět pracovat. Potom počítač s hlasovým výstupem, vlastně skener, coţ mi teda umoţní veškeré dokumenty si přečíst. Potom mám diktafon, na který můţu nahrávat veškeré informace, a potom je poslouchat zpětně. Také mám do autobusu takovou čtečku, to znamená, ţe kdyţ zmáčknu tlačítko, tak mi to přečte, ţe třeba přijela linka 512 autobusové nádraţí. Samozřejmě mám i dvě bílé hole. Mám signalizační, která mi vlastně umoţňuje jenom, abych na sebe upozornila, ţe špatně vidím. Potom mám orientační, ale s tou teda chodit neumím, tu pouţívám vlastně minimálně. Kdysi, kdyţ jsem neměla mobilní telefon s hlasovým výstupem, tak se stalo, ţe mi přišla smska a já jsem si ji nemohla přečíst. Vţdycky jsem musela čekat, aţ někdo přišel, aby mi ji přečetl. Dneska si sama přečtu, napíšu zprávu. Umím ho pouţívat. V dnešní době si uţ ţivot bez telefonu neumíme představit. Také počítač mi hodně pomáhá, veškeré informace tam najdu. Ráno si přečtu zprávy na internetu. Stáhnu si kníţku z internetu, můţu ji číst, můţu si ji naskenovat. Ty kompenzační pomůcky mi hodně pomáhají. Vůbec si neumím představit, jak jsem předtím bez nich mohla být. Byla jsem odkázaná, že mě pořád někdo musel pomáhat. Teď přijde dopis, a já si ho hned přečtu, nemusím čekat, aţ mi ho přečte manţel. Kdyţ přijde manţel, tak já uţ vím, co je v tom dokumentu, protoţe si ho naskenuju a uţ si ho můţu přečíst. Pořád jsem byla závislá na druhých. Potřebovala jsem třeba uloţit kontakt do telefonu, tak jsem to neudělala. Teď si to udělám sama. Mám i lupu, je to taková ta do ruky. Je taky mým pomocníkem, přečtu s ní to nejnutnější. To mi jakoţe taky hodně pomáhá“. ML/3/14 „Mám hodně pomůcek, které jsem díky těm organizacím získala. Mám lupu, ale ta mi uţ odešla, tu digitální. A počítač, který ještě neodešel, ale dodýchává. Na tom počítači si stahuji knihy, poslouchám knihu. Dělám jednatelku SONSu, takže když to mám ozvučené, tak můžu pomoct aj s těma papírama, které potřebujeme pro chod naší organizace. Pouţívám Skype, protoţe mám hodně známých, kteří neviděj, takţe je to super“. EV/34/14 „Pomůcky, které jsem získala, mi usnadňují život, a to například tak, ţe kdyţ potřebuji něco najít, tak mi to ukázalo...“ IR/36/14
Kategorie č. 4: Přístup společnosti k osobám se zrakovým postižením je různý, vše je o lidech Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Přístup okolí
důleţitý
Nepochopení ze strany společnosti
občasné
Informační deficit
klesající
Úroveň bezbariérovosti
zlepšující se
Přístup úředníků, lékařů, sester, řidičů…
různý
První vlastností této kategorie je přístup okolí, který vnímají informantky jako důležitý. Setkávají se v mnoha případech s pozitivním přístupem ve svém okolí. Paní Helenu překvapuje nezištnost, s jakou jí pomáhají její známí. Paní Renáta je spokojená s přístupem okolí, pokud poţádá o pomoc, je jí pomoc poskytnuta. „Hodně mi taky pomáhají bývalí sousedi, zrovna dneska přijde Maruška a donese mi něco, co jsem potřebovala…“ HM/20/14
46
„Ale těch lidí kolem mě je strašně moc, včera tady byla Štěpánka a ta mě překvapuje, pomáhá mi zcela nezištně. Ti lidé mi opravdu pomáhají zcela nezištně. Já mám nějaké dávky samozřejmě, paní mi třeba přijde s tím, ţe mi tady umyje okna. Samozřejmě mi přijde mýt okna také snacha a dcera, ale ona opravdu dělá na JIPce zdravotní sestru. Dělá dvanáctky, doma dvě děti, které jsou také často nemocné. Mají toho prostě moc, a já je nechci tolik otravovat a tak poţádám někoho jiného, kdo mi tady samozřejmě přijde a ten úklid mu zaplatím. Stává se mi často, ţe ti lidé nechtějí vlastně, a byla by to pro ně uráţka a říkají, ţe v ţádném případě si nic nevezmou. Takţe se snaţím, protoţe fakt si toho váţím a ty peníze dostávám a jsem si toho vědoma, tak se snaţím jim udělat radost a koupit jim pro děti a tak dále“. HM/22/14 „Ještě se mi nestalo, že by někdo odmítl, když jsem třeba někoho poprosila, aby mi podal ruku, že špatně vidím, že nemohu vystoupit z vlaku…“ RM/15/14 „A mám kolem sebe vždycky kolektiv lidi, mám štěstí na dobré lidi kolem sebe, když požádám, tak mi pomůžou“. RM/17/14 „Kdyţ jdu třeba tady do obchodu, tak prodavačky se mně ptají, co potřebuju, jo. Mám dobrou zkušenost“.ML/34/14 „Kdyţ jdu do autobusu s hůlkou, tak prostě hned mám místo“.ML/35/14
Informantky se občas setkávají s nepochopením ze strany společnosti. Často se stává, ţe společnost neví, jak přistupovat k osobám se zrakovým postiţením, neví jakým způsobem komunikovat s takto handicapovanou osobou. V mnoha případech chybí přehled o tom, co jsou schopni zrakově postiţení zvládnout sami. Paní Evě vadí, ţe se někteří chovají k osobám se zrakovým postiţením, jako k lidem se sníţenou inteligencí. „Nejhorší je spíš ve společnosti, když přijdu a potřebuji nějaké papíry vyřídit, smlouvy nebo takhle. Spíš zarážím ty lidi ve společnosti, zda se umím podepsat, nebo zda vůbec vím, co podepisuju“. IR/3/14 „Setkala jsem se s pohledy takovými, ţe spíš nás litují, což je hloupost nás litovat. Vţdycky říkám, ţe jsou na tom lidi hůř neţ my. Vesměs je zajímá, jak to všechno zvládáme. Jestli to zvládáme, jak to zvládáme, jak řešíme problémy“. IR/23/14 „Myslím si ale, že společnost celkově neumí přistupovat k lidem se zrakovým postižením. Někteří lidé mají takový ostych, ţe kdyţ vidí člověka s bílou holí, tak oni neví, jak se mají k tomu člověku chovat…Neví, jak se mají k tomu člověku chovat, neví, jestli mu mají pomoc nějak přejít, nebo jestli se mají zeptat. Někdy se mi stalo, ţe jsem viděla paní s bílou holí, ţe někdo jí táhnul přes přechod úplně na opačnou stranu. Ona ale nechtěla.“ RM/30/14 „Já jsem měla domluvený kurz přes úřad práce, kde jsem se přímo domlouvala s tou paní, která to tam vyučuje, ale ta pracovní agentura, si našla další školu, a ta to předala té zahradnické. Oni vůbec nevěděli, jaké tam mají lidi, s jakým postiţením. Potom to tak špatně vyznělo, ţe si stále někdo stěţuje. Tam se těţko člověku říká, já tam nemůţu, protoţe já na to nevidím. Nakonec kolegyně, která byla také zrakově postiţená, tak ta to vzdala. To byla mladá dívka, která měla 35 let. Ona byla úplně nešťastná, dvakrát zkolabovala, protoţe psychicky to nějak nezvládla. To je tím, že ti učitelé nedokázali pochopit, že před sebou nemají patnáctileté učně, ale že tam mají lidi s handicapem, kterým je od 35 až do 60. Takže to bylo dost těžké“. RM/34/14 „…Ten člověk, ale není nemocnej, on prostě nevidí, takže nechovat se k němu, jako k někomu kdo je mentálně postižen“. EV/21/14
Nedostatečné mnoţství informací o přístupu k osobám se zrakovým postiţením se informantkám jeví jaké důsledek nepochopení těchto osob společností. Dle jejich 47
výpovědí informovanost společnosti nedosahuje uspokojivé roviny, přesto došlo v posledních letech k významnému zlepšení, a dochází ke snížení informačního deficitu. Paní Iveta a Jana jsou rády, ţe dochází k jeho poklesu. Paní Renáta a Eva zdůrazňují malou osvětu společnosti, a apelují na to, aby docházelo k větší informovanosti společnosti o ţivotě osob se zrakovým postiţením a to jak na základních školách, v televizi, ve městě, tak především zdravotnického personálů, u kterého se předpokládá, ţe tyto vědomosti jiţ má a umí přistupovat k takto handicapovaným osobám. „Spíš takový informační nedostatek. Bavili jsme se o tom v práci, a říkali jsme si, ţe se to začíná už měnit. Lidé jsou třeba informování z televize, že se třeba mají představit a zeptat se jestli nám vůbec můžou pomoc. Sem tam se setkám na přechodu, i kdyţ jdu s vodícím psem, ţe mě vlastně chytnou a převedou mně, aniţ by se mně zeptali. Stává se mi to občas, ale neřeším to. IR/24/14 Teď už to je fajn, vždy se zeptají, ale předtím mně někdo popadnul za rameno a táhnul mě někam. JB/43/14 „…Myslím si, že je špatná ta osvěta…“ RM/31/14 „Myslím si, ţe kdyţ je plno reklam v televizi na kdoví co, tak ţe by mohl být takový kratičký šot, který by říkal, jak přistupovat k těm nevidomým lidem.“. RM/32/14 „…A tam by bylo třeba uţ na těch školách prostě seznámit ty děti třeba aj s tím nevidomým, s tím životem toho nevidomého, třeba i s tím vodícím psem…“ EV/17/14 „Anebo tu prezentaci, na nějakých takových akcích. Já nevím Karviná takové nemá, tak jako jsou třeba spolkové dny v Orlové. Nebo uţ to pořádá aj Havířov město, tam to mají zase v září na náměstí. Tak tohle to by mohlo třeba někam na Karvinské dny, že by se tam něco takového udělalo“. EV/18/14 „My jsme měli zrovna v SONSu (Havířov) výbor, a oni tam přišli (studenti ze zdravky), ale to byla náhoda. My jsme tam, kde je centrum volnočasových aktivit a dostala se tam na exkurzi. To se tam, ale přišli dívat na jógu nebo něco, protoţe tam chodí taky cvičit. Učitelka dovedla studenty zdravky. No a zrovna tam nikdo nebyl, jen my jsme měli výbor, tak nás prosili, jestli bychom mohli něco povykládat, aby nejezdili zbytečně. Tak naše vedoucí jakoţto zdravotnice si je tam sebrala. Tak jim řekla, jak by se měli chovat k tomu nevidomému. Prostě oni se teprv učej, ale aby se v tom prostě už vytrénovali, že když přijdou do styku se zrakově postiženým, aby věděli, jak se mají k němu chovat“. EV/20/14 „Kdyţ vám řeknu, ţe jsem měla v nemocnici bílé berle nebo teď tu bílou hůlku, tak ani doktor nepoznal, že to je slepecká. Slepecké francouzské hole a slepecké opěrné. Některé sestry ano, to jsou ale výjimky“. /EV/22/14
Pro informantky je také důleţitá úroveň bezbariérovosti ve městě. Z rozhovorů je patrné, ţe se sice tato úroveň výrazně zlepšila, ale i v této oblasti se v Karviné vyskytují značné rezervy. Informatky poukazují na změny, které by bylo dobré provést, aby došlo ke zvýšení bezbariérovosti a město se stalo bezpečnějším pro samostatný pohyb osob se zrakovým postiţením. „Ve městě to je trošku sloţitější, hlavně co se týká semaforů na přechodech, tak tam bych je trošku zpomalila, protoţe tam nestíháme ţáden přejít, a uţ vůbec ne staří lidé a maminky s kočárkama. To prostě v půli přechodu blikne červenou, takţe tam je trošku problém. Nevím, jak ostatní nevidomí,
48
ale trošku bych označila i pruhy pro slepé. Třeba u přechodu nebo u zastávek tam jsou ty kostičky, to se dobře nahmátne třeba i nohou, ale co se týká klasických chodníků, které jsou rozdělené pro chodce a pro cyklisty, tam je trošku problém chodit se slepeckou holí“. IR/31/14 „Určitě by bylo dobré ty bezbariérové vstupy do těch obchodů a tak dále…“ HM/34/14 „Myslím si, že město se snažilo, aspoň ty chodníky s těmi krajničkami, ale velkým problémem jsou například obrubníky, ţe jdete a ten obrubník je vysoko, a šlápnete někam jinam. A někdy se mi stane, a to se mi stává často, třeba na přechodu, u kterého je naproti semafor. Je sice zvukový, ale ten zvuk někdy klepe jinak, než tam svítí to světlo. Mně se to stalo, ţe jsem málem vletěla pod auto, jak jsem šla s kamarádkou, on mi říká: „Reni, co blbneš, vţdyť tam ti svítí červená“. Já ale říkám: „To to klapá“. V autobusech je to někdy veselé, ty autobusy vlastně hlásí ty stanice, ale někdy úplně jinak. To uţ se mi párkrát stalo, kdyţ jsem jela do Ostravy, tak mi to hlásilo něco úplně jiného a zajeli jsme někde jinde“. RM/55/14 „Taky by jsem chtěla ještě říct, ţe kdyţ jdu někde prostě do města, nebo na úřady, do nemocnice, co se týká takové té bezbariérovosti. Někde to je dobře, někde to je špatně. U nás jsou hrozné chodníky, v katastrofálním stavu. Tím, ţe já chodím s doprovodem, tak to vţdycky nějak zvládnu. Manţel mi říká: „Tam je díra, tam je to“. U nás to je katastrofa. Co mě třeba taky strašně bolí, ţe bych se třeba mohla vydat někde dál, ale kdyby byly ozvučené veškeré přechody, což taky nejsou. Jsou vlastně na těch hlavních třídách, kde je největší frekvence, ale my se potřebujeme dostat i v menších nějakých částech nebo čtvrtích přes tu cestu. V nemocnicích, taková ta bezbariérovost, ţe třeba na vozíku, dejme tomu, ţe se uţ dostane, ale jinak moc ne. Výtahy by měly být ozvučené, což už se hodně dělá, ale také ještě nejsou všude“. ML/41/14 „Co se týká překáţek, ono je vlastně i unikát dojít tady k vám. No potřebovali byste tady ten chodník opravit, já pořád překračuji díry, dávám si velký pozor… Ta bezbariérovost se sice zlepšila, ale ještě by to chtělo“. EV/29/14 „Bezbariérovost je dobrá, myslím si, že se to hodně zlepšilo. Vůbec jsou ty vodící linie, dá se dobře. Samozřejmě ten Fryštát tam je staré město, tam se asi nedá moc změnit, ale jinak to je jako dobré… A ty autobusy, tím ţe mám tu vysílačku, tak mi to řekne, kam ten autobus jede. Nemám problém se pohybovat po městě, teď sice to tam změnili u Slunka, byla tam rovná cesta, to parkoviště u toho nějak zvětšili, dali tam víc míst, a dali tam do půlky cesty nějakou tyč a je tam odpadkový koš. Tak trošku si myslím je to tam zbytečně, je to tam takové zvláštní, jsem nepochopila ten význam“. JB/52/14
Přístup úředníků, lékařů, zdravotních sester, řidičů je různý, informantky se setkávají jak s pozitivním, tak negativním přístupem. Paní Eva má velmi špatné zkušenosti se zdravotním personálem, tvrdí, ţe personál v restauraci se umí chovat lépe neţ ve zdravotnictví. Paní Renáta se potýká s nevhodným přístupem úřednice na magistrátu, která jí není schopná předat pravdivé a úplné informace o tom, na co má nárok. Paní Eva a paní Renáta poukazují na negativní zkušenosti s řidiči autobusů, kteří jim buď podávají nepravdivé informace, nebo je nechtějí informovat vůbec. Zato paní Iveta má velmi kladné zkušenosti s dětskou lékařkou, která projevuje vstřícnost a zájem o spolupráci. Pouze jedna z informantek paní Marie má výhradně pozitivní zkušenosti, a to jak na úřadech, tak s lékaři. Ještě se nesetkala s tím, ţe by se k ní choval někdo špatně. Z výpovědí informantek vyplývá, ţe vše je závislé na postojích lidí, kteří poskytují sluţby osobám zrakově handicapovaným.
49
„…A ty zastávky uţ jsem několikrát nastoupila do globusu, a to vám ještě ten řidič řekne špatně. Nastoupila jsem, řekla jsem „Chci do Karviné, Házenkářská hala“. Zavře dveře a paní mi pak řekne „ale my nejedeme do Karviné, my jedeme do Globusu“. A to se mi stalo několikrát, protoţe oni dali ten globusacky autobus na karvinskou zastávku při nemocnici. Takţe většinou docházím potom zpátky pěšky. Ten řidič se na vás dívá a pak řekne „Však to tam je napsané, ne“. EV/4/14 „Kdyţ si vezmete zdravotní personál, kdyţ vám přijde sestra, jako znám hodně případů. Prostě sestra otevře dveře, kdyţ je tam někdo třeba sám, řekne „Tady máte jídlo“. On ale neví, kde ho má, a ona odejde. Nebo ona neví, on má třeba zavřené oči, nebo má brejle na těch očích, jestli ji vůbec vnímá nebo nevnímá. Potom sestra přijde, odnese to jídlo, oni se nedívají, jestli to je snězené nebo ne, protoţe to je teď přiklopené těma poklopama, a odnese jídlo. Chlap říká „Ale já jsem ještě neobědval“. EV/19/14 „…Z druhé strany se mi ještě nestalo, ţe by nás v restauraci okradli… Jsou vnímavější než v tom zdravotnictví“. EV/23/14 „No na těch úřadech to je někdy dobré, někdy zase ne. Ono záleží na tom úředníkovi“. EV/30/14 „Prostě nemají ten přístup. To je furt jenom o tom přístupu. Jak na úřadech, tak třeba v nemocnici, uţ aj ze zdravotního personálu někteří nevědí, i kdyţ to jsou zdravotníci“. EV/32/14 „Dobrou spolupráci jsem měla například s doktorkou. Kdyţ byly děti nemocné, co se týkalo měření teploty nebo dávkování léků, v tom byl trochu problém, ale to jsme vyřešily. Teploty mi v nemocnici měřily sestřičky a zapisovaly si to. Léky jsem doma měla, dětská doktorka mi dávala vţdycky fungl novou stříkačku. Vţdycky mi jehlou udělala do stříkačky rýhu, takţe já jsem na to vţdycky hmátla, sirupy uţ byly namíchané barevně, takţe jsem si je mohla odměřit.“. IR/21/14 „Rovněţ ta úroveň výchovy řidičů, co se týká zrakově postiţených je různá. Pozoruji zlepšení v tom, ţe řidiči uţ většinou ví, ţe zamávání bílou holí znamená pro ně stop, nevidomý chce přejít silnici a oni zastaví. Myslím si, ţe vědí, ţe mají zastavit a přesto se mi stalo, ţe mě srazilo auto a to jsem šla se slepeckou holí. To je všechno o výchově těch řidičů, jestli jsou či nejsou ochotní dát přednost“. IR/32/14 „Někdy se setkávám s tím, že mi třeba řidič v autobuse vynadá, že nepřečtu cedulku, která je na tom autobuse napsaná, kam jede. Ale ty body, z kterých se skládá teď to písmo, tak jsou pro mě nečitelné“. RM/8/14 „Například přístup lékařů je různý. Někteří jsou šikovní, některé zdravotní sestry, jim řeknu: „Počkejte chvíli, já špatně vidím, mně to trochu dýl trvá...“ RM/33/14 „…a také co mě dost mrzelo, tak tady se vyměnily ty úřednice na magistrátu. Ta úřednice předtím, mě vţdy upozorňovala, ţe si mám třeba poţádat o takový příspěvek, nebo ţe je moţnost si poţádat o nějaký jiný příspěvek. Ale teď, jak se ty úřednice vyměnily od loňského roku, je v tom takový nějaký nesoulad nebo chaos by se dalo říct. Teď nevíte, na co máte nárok, nebo ty informace jsou protichůdné nebo špatné. Takţe já to řeším tak, ţe píšu přes internet do poradny ze SONSu a oni mi odpoví“. RM/54/14 „Já teda nemám žádné špatné zkušenosti. Já vždycky když jsem přišla někde na úřad, tak mi vždycky vyšli vstříc“. ML/40/14 „Ochota personálu v nemocnici, zatím jsem se nesetkala, že by mi nikdo nepomohl. Vţdycky sestřička vyjde a pomůţe mi. Manţel teda nemusí se mnou aţ dovnitř k lékařce. Nikdy se mi nestalo, ţe by mi nepomohla. Dokonce i u praktického lékaře šla se mnou paní doktorka do lékárny, protoţe viděla, ţe nemám doprovod. Opravdu jsem se nesetkala, že by se ke mně někdo choval špatně“. ML/42/14
50
Kategorie č. 5: Na každé škole by měl být specialista, aby se té rodině opravdu ulevilo Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Snaha o integraci na školách
dostačující
Přístup učitele
důleţitý
V této kategorii je primární snaha o integraci dětí se zrakovým postiţením do běţných základních škol. Paní Jana si myslí, ţe je vzdělávání dětí se zrakovým handicapem na běžných základních školách v Karviné na dobré úrovni, ale poukazuje na to, ţe takové dítě stejně není přijato do kolektivu. Paní Renáta si myslí, ţe integrace dětí do běţného kolektivu není vhodná, jelikoţ zdravé děti dají vţdy najevo, ţe postiţené dítě je slabší a nepatří do kolektivu. V rozhovoru uvedla, ţe je škoda, ţe byla zrušena školka pro děti se zrakovým postiţením. Z druhé strany pochybuje rovněţ o vhodnosti odloučení dítěte od rodiny, kdy dítě sice studuje na speciální škole, ale je umístěno na internátu. Jako řešení navrhuje přítomnost specialisty na kaţdé škole, jehoţ přístup by vedl k opravdové pomoci rodinám. „Takţe vím, o tom, ţe zde probíhají na některých základních školách snahy o integraci nevidomých dětí“. IR/28/14 „Ta integrace myslím si, že už to je na dobré úrovni“. JB/47/14 „Zase si ale myslím, ţe vlastně ten ţák, když má toho asistenta, není přijatý tak do toho kolektivu. Nemůţe dělat všechno jako ti ostatní, bohuţel. V tělocviku je omezenější, záleţí to na tom učitelovi, jak se k tomu postaví“. JB/46/14 „Myslím si, že škola, pokud není speciálně zaměřená na práci se zrakově postiženým dítětem, že ona mu nemůže tu péči dát. Já si myslím, ţe byla velká chyba, že se v Karviné zrušila školka pro děti s vadami zraku. Já vím podle sebe, jsem uţ jako starší, ale vím, ţe mi to dělalo velké problémy mezi zdravými dětmi. Teď ty děti jsou jiné, děti jsou kruté, ony dají najevo, že jim nestačíte“. RM/47/14 „Školy si neví rady s dětmi se zrakovým postižením, tyto děti jsou často posílány do školy v Olomouci“. RM/49/14 „Nevím, jak dalece je dobrý ten pobyt toho dítěte mimo rodinu. Já si myslím, ţe tohle je nedomyšlené. Já bych to řešila tak, ţe by na každé škole měl být specialista, aby té rodině se opravdu ulevilo, protoţe ty rodiny se opravdu starají aţ do konce ţivota. Ty rodiče obdivuju opravdu“. RM/50/14 „Já jsem chodila do běţné základní školy, protoţe v tu dobu nebyl ten zrak ještě tak poškozený. A měla jsem problémy s dětmi, jsem jim nestačila. Děti mě v kolektivu vyřazovaly a vyřazovali mně i učitel“. RM/45/14
Informantky upozorňují na důležitost přístupu učitelů během začleňování zrakově postiţeného dítěte do běţné základní školy. Poukazují na existenci úsilí ze strany učitelů běţných základních škol, ohledně získávání praktických informací 51
ze ţivota dětí se zrakovým postiţením, o speciálních pomůckách, které pro ně existují a usnadňují jim výuku. Někteří učitelé se dokonce učí Braillovo písmo, aby s dítětem mohli komunikovat i tímto způsobem. „…vím od majitele bytu, ţe jeho manželka, která je učitelkou tady na základní škole v Karviné, se mně ptala na pomůcky a přístup k nevidomému. Do jejich školy totiţ vloni nastupoval do první třídy nevidomý chlapeček, kterého chtěli integrovat. Tak jsem jí řekla nějaké informace, a pak jsem jí odkázala na Vás (Unikacentrum – organizace poskytující sociální sluţby nevidomým a slabozrakým), jakoţto na odborníky, kteří pracují s nevidomými. S tím, ţe vy jí dodáte víc informací ohledně pomůcek a přístupu k nevidomým. Ukázala jsem jí sice lupu, ukázala jsem jí i mluvící počítač. Ukázala jsem jí všechny pomůcky, které mám doma, a vysvětlila jsem jí, jakým způsobem fungují…“IR/27/14 „Vím o jednom nevidomém chlapečku, ale to spíš bylo o té učitelce, jeden známý nevidomý ji chodil učit Brailla, aby ona mohl komunikovat s tím nevidomým“. EV/24/14
Kategorie č. 6: Chtělo by to ještě více ochoty od zaměstnavatelů, že by mohli více zaměstnávat zrakově postižené. Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Obavy zaměstnavatelů
značné
Nalezení práce
náročné
Školení
a
zaměstnávání
projekty osob
zaměřené se
na velmi přínosné
zrakovým
postiţením Informantky vnímají značné obavy zaměstnavatelů ze zaměstnávání osob se zrakovým postižením. Zmíněné obavy mohou pramenit z neznalosti schopností osob se zrakovým postiţením, coţ má často za důsledek neochotu zaměstnávat takto handicapované jedince. „…myslím si, ţe to není úplně ještě ono. Chtělo by to ještě víc, jak to říct, jako ochoty od těch zaměstnavatelů, že by mohli více zaměstnávat zrakově nebo tělesně postižené“. IR/29/14 „Já díky Unice mám práci, ale bez toho by to bylo asi hodně těţké, protože lidi mají trošku ty obavy, i kdyţ vlastně někteří mají tu tendenci zaměstnávat zdravotně postiţené. To ale záleţí, spíš ty vozíčkáře do té administrativy, ale já jako nevidomá, nevím“. JB/48/14 „Já si myslím, že by se v zaměstnávání nevidomých dalo ještě mnoho zlepšit. Někteří zaměstnavatelé nedokážou pochopit, co to je zrakově postižený člověk, oni si myslí, že jsou postižení i mentálně. Já třeba, co jsem pracovala, tak jsem se snaţila dělat, co nejlépe, aby nikdo neřekl, ţe jako zneuţívám toho handicapu. Lidi to třeba nemyslí, tak jak to řeknou. Myslím si, ţe ty státní podniky, jako jsou úřady, by mohly ty lidi zaměstnat. Soukromé firmy někdy nechtějí, protoţe se bojí, ţe by ten člověk mohl být hodně nemocný, ţe by nepracoval jak zdravý“. RM/42/14
Nalezení práce osobou se zrakovým postiţením se v dnešní době jeví informantkám jako velmi náročné. Paní Renáta má informace od svých známých, 52
ţe osoby se zrakovým postiţením mají šanci získat práci, ale je to limitováno dovednostmi, které mají. „Já si myslím, ţe je to u nás katastrofa. Já si myslím, že pokud zdravý člověk nemá práci, takže se zdravotním postižením nemá vůbec žádnou naději“. ML/39/14 „…hledat si místo pro zdravého je těžké, natož ještě pro postižené“. EV/26/14 „Já mám informace od svých známých, ţe mají dokonce možnost získat práci. Tím ţe je ten člověk zrakově postižený, ale umí dobře pracovat na počítači, tak tím pomáhá v některých firmách, tak ţe tam ukládá některé věci do počítače. Jestli ta firma je rozumná, tak on dostává nějaké úlevy na daních. Sice to není moc, je to ostuda, ţe je to jen pár korun. Od svých známých jsem slyšela, ţe ty firmy jsou spokojené, protoţe ten člověk pracuje, protoţe ta práce je jediná moţnost jak se můţe realizovat“. RM/35/14
Další vlastnost této kategorie se týká školení osob se zrakovým postižením, které vnímají informantky jako velmi přínosné. Projekty zaměřené na zaměstnávání osob se zrakovým postižením jsou důležité pro vzbuzení zájmu u zaměstnavatelů o zaměstnávání osob se zrakovým postiţením Paní Iveta a paní Jana měly moţnost účastnit se školení, které byly určeny konkrétně osobám se zrakovým postiţením. Na těchto školeních si prakticky vyzkoušely různé dovednosti týkající se zaměstnávání, zkusily si projít cvičným výběrovým řízením, naučily se sestavit ţivotopis a motivační dopis, coţ vnímají jako přínosné. „...Ke své práci jsem se dostala přes jednu paní, se kterou jsme se setkaly na jednom školení. Bylo to školení o tom, jak získat práci, jak si podat správně ţivotopis. Toto školení bylo pro osoby se zrakovým postižením, nebylo to tady v Karviné, ale musela jsem do Havířova. Nebylo to školení z úřadu práce, ale dostala jsem pozvánku z TyfloCentra Ostrava. Celé bylo přizpůsobené nevidomým, někteří z nás si nahrávali ty přednášky na diktafony, kdo viděl, tak si dělal poznámky sám. Vyučoval nás lektor aţ z Prahy. Pomohlo mi to, nazkoušeli jsme si ve dvojicích vlastně, jeden nabízel práci a ten druhý obhajoval tu svoji živnost, co vlastně chtěl dělat, co nejlépe se obhájit“ IR 30/14. „Měli jsme taková sezení, kde jsme se učili, jak se píšou životopisy, a tam jsem měla takové ty moduly“. JB/51/14
Paní Jana hodnotí tuto zkušenost velmi kladně, uvědomila si, ţe chce do práce, a ţe můţe být ještě uţitečná. „…A tam jsem si ujasnila, ţe vlastně jo. I s psycholoţkou jsem to řešila, a ta mě podle nějakých testů v tom podpořila. Zaslala jsem dopis do té Uniky a vyšlo to. Ten masérský kurz uţ jsem měla udělaný přes úřad práce. Chtěla jsem do práce, uvědomila jsem si, že je člověk ještě mladý, a že může být ještě užitečný“. JB/52/14
Paní
Renáta
na
základě
absolvování
jednoho
z projektů
zaměřeného
na zaměstnávání handicapovaných osob získala práci, ve které je spokojená. Díky
53
tomuto projektu však nezískala pouze práci, ale měla moţnost absolvovat kurz floristky, o který měla zájem, a také získala nové kamarády a další známe. „Myslím si, ţe ti lektoři v TyfloCentru a v Unice se také snaţí, aby ti lidé našli práci. Projekt „Konečně pracuji“ byl zaměřen na lidi s postiţením, mezi kterými se objevily i osoby se zrakovými problémy. Někdy stačí napsat jeden projekt, aby ti zaměstnavatelé měli zájem o lidi se zrakovým postiţením“. RM/40/14 „Já sama teď pracuju v rámci projektu „Šance pro samostatnost“ (zaměřený na osoby se zdravotním postiţením). Tím, ţe jsem si tu práci našla, a úřad práce dotuje moji mzdu. V rámci toho projektu jsem měla rekvalifikaci floristky, která byla na celé 3 měsíce. Našla jsem si to, co mě bavilo. Nakonec se tam vše urovnalo, byli tam fajn lidi, učitelé byli také fajn… A z toho projektu jsem získala další kamarády a další známé“. RM/44/1
Kategorie č. 7: Přes organizaci pro nevidomé jsem se hodně začlenila do společnosti Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Působení organizací pro zrakově postiţené velký přínos Kontakt se stejně postiţenými
obohacující
Získání kompenzačních pomůcek
důleţité
Organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postižením, které působí na území města Karviná, jsou pro informantky přínosem. Ve svých výpovědích projevují spokojenost s těmito organizacemi. Pro paní Helenu je důleţitá pomoc a podpora, kterou v těchto organizacích nachází. „S Vaší organizací jsem spokojená. Myslím, že když mám nějaký problém a obrátím se na vás, tak vždycky najdeme nějaké řešení“. IR/34/14 „Pro mě jste obrovským přínosem, protoţe se vším co mě bolí, co mě štve, z čeho mám radost, to Vám mohu říct. S tím, ţe se nebojím nějak zlé odezvy. Jste vlastně strašně důleţití, a my můţeme být jenom rádi, ţe Vás máme“. HM/38/14 „Pomáháte uţ jenom v tom, ţe vím, ţe kdyţ budu mít problém, a ţe bude zle, tak se Vás zeptám nebo zavolám a poţádám. Vím, že mi vždycky vyjdete vstříc a to je pro mě hrozně důležité, protože je to jistota“. HM/40/14 „Tyhle organizace jsou pro mě velkým přínosem“ RM/57/14
Pro informantky je velmi důleţitý kontakt se stejně postiženými lidmi. Jsou rády, ţe se mohou v rámci organizací, které poskytují pomoc takto handicapovaným osobám, setkávat a sdílet své radosti a starosti. Tyto setkání jsou pro ně často velmi obohacující a povzbuzující. Pro paní Marii a paní Evu jsou velmi důleţité rekondiční pobyty, na kterých dochází k předávání mnoha zkušeností a informací, které jsou uţitečné a prospěšné. Pro některé nevidomé je rekondiční pobyt velkou psychickou 54
podporou, jelikoţ v rodině se k nim nechovají hezky, a na pobytu jsou obklopeni lidmi, se kterými se cítí dobře. Pro paní Janu není důleţité, zda je člověk zrakově postiţený či nikoli. Ze začátku jí pomohlo setkávání s lidmi, kteří jsou na stejné lodi, a neustále jí obohacuje setkávání se stejně postiţenými lidmi, ale nechce se uzavírat pouze do této společnosti a chce jít dál. „Jsem ráda za to, ţe tam jste, a ţe těm lidem pomáháte, ţe se tam můţeme setkávat, bavit se spolu, je to hrozně milé. A vlastně, ţe ty vzájemné vztahy tam jsou velmi dobré, můžeme se navzájem obohacovat svými poznatky“. HM/41/14 „Jsem velice spokojená s těmi sluţbami, které ty organizace poskytují. Mně hodně pomohli, protoţe jsem měla obavy po té nemoci, ţe budu muset zůstat doma. Bála jsem se jet vlakem, bála jsem se jet autobusem. Tím, ţe jsem v Unikacentrum v Karviné měla tu výuku, a byla tam dobrá skupina lidí. Jak těch klientů, tak těch lektorů, tak mě to donutilo, že jsem se opět naučila chodit mezi lidi.“. RM/61/14 „První moje zkušenost se začlenit mezi postiţené, bylo kdysi TyfloCentrum nyní Unikacentrum, kde jsem vlastně přes tuto organizaci, se hodně začlenila do společnosti, protoţe já jsem vůbec nevěděla, ţe něco takového existuje…“ ML/46/14 „Máme vlastně rekondiční pobyty, coţ je vlastně úţasné. A to bych chtěla zdůraznit, kde máme k sobě všichni hodně blízko a jeden od druhého získáváme zkušenosti, informace důležité, takţe toto mi teda hodně pomáhá“. ML/49/14 „Myslím si, ţe rekondic by mělo být čím dál tím víc, protoţe jsou někteří nevidomí, to je pro ně jediná moţnost styku s lidma stejného postiţení. Oni se vlastně víc uvolní a to jak psychicky, protože jsou mezi svýma. Někdy jsou aj rodiny na ně zlí. Takţe pro psychiku a tak je to prostě super“. EV/25/14 „Také jsem v SONSu v Karviné, jsem poznala, ţe není důležité, jestli ten člověk má zrakové postižení. Jako ano my si rozumíme v určitých věcech, můţeme si říct ty problémy, ale pokud ten člověk nemá ţáden zájem, tak je to k ničemu. Některý člověk nevidí, a ještě vám něco dá. Fakt je v tom rozdíl, jsou velké rozdíly v lidech. Já si třeba rozumím i s vidícími, nemám s tím problém jako“. JB/54/14 „Ze začátku mi to pomohlo v tom, že jsme na stejné lodi, že si řekneme svoje problémky, nebo něco. Člověk musí jít, ale zase dál, nemůže se uzavřít do té své ulity. Je to dobré tam být, protoţe se navzájem obohacujeme, takţe já jsem v kontaktu aj s maminkami jako nevidícími, máme společnou konferenci, takţe si spolu píšeme. Vlastně vidím, jak to funguje, kdyţ jsou dva nevidomí, mají dítě a funguje to. Je to spíš taková inspirace“. JB/55/14
Informantky jsou velmi rády za kompenzační pomůcky, které mají doma, a které jim usnadňují ţivot se zrakovým postiţením. Většina z nich je získala díky informacím od organizací poskytujících pomoc těmto osobám. Tyto pomůcky hrají v jejich ţivotech významnou roli a jsou pro ně důležité. „Uţ jenom to, ţe mám doma ten počítač (pro zrakově postiţené osoby s hlasovým výstupem) je pro mě úžasná věc. Kdyby nebylo Vás, tak já bych neměla jako, když jsem potřebovala poradit, třeba s tou holi jste mi výborně poradili“. HM/35/14 „Pomohli jste mi hlavně se získáním počítače se speciálním programem, pomohli jste mi se získáním lupy. Veškeré informace co potřebuju o mobilech, nebo takhle, tak jste mi nabídli“. IR/35/14 „…že můžu vůbec nějakou kompenzační pomůcku získat. Tam mi vlastně všechno poradili. Do dneška tady tyto sluţby vyuţívám, chodím tam. Pořád se zdokonaluji v nějakých novinkách na počítači,
55
kdyţ potřebuju nějakou lupu nebo telefon, tak mi tam vţdycky ochotně poradí. Pomohou mi se v tom zorientovat“. ML/47/14 „Mám hodně pomůcek, které jsem díky těm organizacím získala. Mám lupu, ale ta mi uţ odešla, tu digitální. A počítač, který ještě neodešel, ale dodýchává. Na tom počítači si stahuji knihy, poslouchám knihu. Dělám jednatelku SONSu, takţe kdyţ to mám ozvučené, tak můţu pomoct aj s těma papírama, které potřebujeme pro chod naší organizace. Pouţívám Skype protoţe mám hodně známých, kteří neviděj, takţe je to super“. EV/24/14
4.6. Závěrečné hodnocení výzkumného šetření Cílem výzkumu, který proběhl, bylo popsat faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti. Tyto faktory byly rozděleny do dvou skupin, a to na subjektivní a objektivní. V první části rozhovorů se informantky vyjadřovaly k tomu, do jaké míry se ony samy byly schopny vyrovnat se zrakovým postiţením. Z rozhovorů vyplynulo, ţe se jim ve většině případů podařilo s postiţením vyrovnat. Pouze jedna osoba uvádí, ţe ke smíření s handicapem došlo, ale ne úplně. Problémy se smířením se neobjevují u informantek, které mají tento handicap od narození, či u těch které ho získaly během dětství, ty si jiţ na tento stav zvykly a nevidí v tom problém. Problém v tom spatřují ty, které neměly se zrakem ţádné problémy a přišly o něj později. Z rozhovorů vyplynulo, ţe je pro informantky velmi důleţitá samostatnost, o kterou ve svých ţivotech usilují. Samozřejmě si uvědomují, ţe úplná samostatnost není moţná, a v některých situacích jsou závislé na pomoci druhé osoby. Některým z nich to vadí, a je jim líto, ţe uţ nemohou dělat věci, které je bavily a naplňovaly je. Některé z nich zaţily osvobozující pocit v momentě, kdy se naučily samostatně pohybovat po městě s bílou holí. Osvobozující pro ně byla nezávislost na druhých, díky moţnosti samostatného pohybu a schopnost vyřízení nutných záleţitostí. Míra samostatnosti závisí na kaţdém jedinci individuálně. Jedna z informantek přišla o zrak aţ v dospělosti, nevzdala se však a nezahořkla vůči ţivotu, ale měla odhodlání ţít a fungovat ve společnosti běţným způsobem. Během krátkého času se naučila vnímat a dělat věci zcela jiným způsobem, neţ byla do té doby zvyklá. Podařilo se jí vše zvládnout, a dnes je se svým ţivotem spokojená. Kaţdý z nás si volí sám, jak bude jeho ţivot vypadat, a čeho všeho dosáhne. Samozřejmě je vše sloţitější v okamţiku, kdy se v ţivotě objeví nějaké omezení, je však moţné se s tím poprat a vyrovnat, jak plyne z výpovědí informantek. Velký význam má pro informantky přístup nejbliţší rodiny. Ve zvoleném vzorku se nevyskytuje ţádná, která by popisovala negativní zkušenosti s nejbliţší rodinou, právě naopak v rodině nalezly podporu a sílu k tomu, aby vše zvládly a nevzdaly se. 56
Rodina je pro ně velmi důleţitá a je jim oporou v kaţdodenním ţivotě se zrakovým postiţením. Druhá část rozhovorů byla zaměřená na objektivní faktory, které především zahrnovaly přístup společnosti a její ochotu a připravenost na vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zrakovým postiţením. Ve společnosti se informantky cítí dobře, ve většině případů se setkávají s pozitivním přístupem, mají ale i negativní zkušenosti. Poukazují na informační deficit, který se sice postupem času sniţuje, a je vidět na společnosti, ţe má jiţ více zkušeností s přístupem k osobám se zrakovým postiţením, neţ tomu bylo v minulosti, a umí uţ lépe komunikovat s takto postiţenými jedinci. Z druhé strany však poukazují na to, ţe by bylo vhodné zaměřit se na větší osvětu, a to jak prostřednictvím sdělovacích prostředků, tak různých přednášek, které by měly pravidelně probíhat na základních školách, aby se děti uţ od nejútlejšího věku učily přistupovat a ţít s lidmi, kteří mají zrakové postiţení. Z kvalitativního šetření rovněţ vyplývá, ţe jsou informantky spokojené se zlepšující se bezbariérovosti ve městě, přesto v mnoha místech není město přizpůsobeno pro samostatný pohyb osob se zrakovým postiţením. Je překvapující, ţe některé informantky neměly přehled o vzdělávání děti se zrakovým postiţením, a to především ty, které přišly o zrak později, a nemusely tento problém ve svém ţivotě řešit. Jedna informantka dokonce uvedla údaj o existenci mateřské školky pro zrakově postiţené děti na území města, ta ale byla jiţ před rokem zrušena. Většina informantek se setkala s integračními snahami zrakově postiţených dětí v rámci vzdělávacího systému na území města Karviná, a jsou přesvědčené o dobré úrovní integračního procesu v této oblasti. Spíš se zamýšlí nad vhodností integrace zrakově postiţených dětí do běţných základních škol, jelikoţ některé z nich samy tuto situaci zaţily a mají velmi negativní vzpomínky na toto období svého ţivota. Otázkou však zůstává, do jaké míry byl v době, kdy studovaly, kladen důraz na přijetí handicapovaných osob do společnosti. Poukazují však na důleţitost přístupu učitele, který ovlivňuje atmosféru ve třídě, a můţe přispět k tomu, ţe se v ní zrakově postiţené dítě můţe cítit dobře. Nalezení práce zrakově postiţenými jedinci, je dle názorů informantek, na území města Karviná značně obtíţné. Jedná se totiţ o oblast, ve které je velká nezaměstnanost, a práci zde mají problém nalézt zdraví lidé, natoţ postiţení jedinci. Informantky však uvádějí přínos různých školení a projektů zaměřených na zaměstnávání osob se zrakovým postiţením. Díky jednomu z těchto projektů získala jedna informantka práci, 57
která ji baví a naplňuje. Dvě informantky jsou zaměstnané a jsou velmi vděčné za svou práci, jako své ţivotní cíle uvádějí právě zdokonalování se ve svých profesích. Informantky ve svých výpovědích poukazují na důleţitost a přínos sociálních sluţeb ve městě. Uvádí sovu spokojenost s organizacemi poskytujícími sluţby právě takto handicapovaným osobám. Jsou vděčné za kompenzační pomůcky usnadňující kaţdodenní ţivot, které získaly ve většině případů pomoci těchto institucí. Velký význam pro ně mají setkání s osobami se stejným postiţením, které jsou pro ně obohacující, a na kterých často získají podporu a povzbuzení. Výsledky výzkumu provedeného ve městě Karviná, mohou být impulsem ke změně v přístupu společnosti k osobám se zrakovým postiţením na území tohoto města. Z výpovědi informantek vyplynulo několik konkrétních podnětů poukazujících na věci, které by bylo moţné změnit. Mezi tyto podněty patří například sniţování informačního deficitu týkajícího se nevhodného přístupu společnosti k lidem se zrakovým postiţením. Odstraňování bariér ve městě, proškolení úředníků, zdravotního personálů, řidičů a dalších profesí, se zaměřením na správnou komunikaci s takto postiţenými jedinci. Realizace projektů, v rámci kterých získají zrakově postiţení šanci získat zaměstnání. Přestoţe je výzkumný vzorek malý a není dostačující na to, aby bylo moţné výsledky výzkumného šetření generalizovat na celou společnost. Jedná se o velmi zajímavé informace, které mohou vést k zamyšlení společnosti nad vzniklými podněty informantek, které se týkají ţivota osob se zrakovým postiţením a přístupu společnosti k těmto osobám.
58
Závěr Podnětem k vybrání tématu této práce bylo přání zjistit, co má vliv na integrační proces postiţených osob do společnosti, jakým způsobem tento proces probíhá a co je důleţité pro jeho realizaci. Existuje široká škála různých skupin osob, kterým je v tomto kontextu věnována pozornost. V mé práci jsem se rozhodla prozkoumat integrační proces osob se zrakovým postiţením, jelikoţ se s takto postiţenými lidmi setkávám v rámci svého zaměstnání. Osudy těchto lidí jsou velmi zajímavé, někdy radostné, jindy smutné, pokaţdé však je moţné se z nich poučit, či nalézt v nich inspiraci. Téma této práce je v dnešní době aktuální a zájem o ně projevují rovněţ následující obory: psychologie, sociální práce, pedagogika a také sociální pedagogika, které se snaţí o komplexní integraci osob se zrakovým postiţením do společnosti. Ve své práci jsem se zaměřila na konkrétní faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti. Tyto faktory byly rozděleny do dvou skupin, a to na subjektivní a objektivní. V rámci první skupiny bylo cílem zjistit, zda je osoba se zrakovým postiţením schopna akceptovat svůj handicap a důsledky z něho plynoucí. Dále byl výzkum zaměřen na její schopnost začlenit se do společnosti a na úlohu rodiny a nejbliţších v tomto procesu. To, zda osoba akceptuje své postiţení, či nikoli, má velký vliv na její začlenění do společnosti. Osobně jsem byla velmi mile překvapená výsledky výzkumu, které ukázaly, ţe všechny informantky, kromě jedné, jsou smířené se svým postiţením. Pokud není handicapovaná osoba schopná smířit se s postiţením a přijmout ho do svého ţivota, má to negativní dopad na její psychiku, na schopnost komunikace s okolím a na její začlenění do společnosti. Dalším důleţitým faktorem pro úspěšnou integraci je aktivita jedince. Pokud nepřistupuje k ţivotu aktivně a neusiluje o samostatnost a nezávislost na svém okolí, nemůţe nikdy dojít k jeho plné integraci do společnosti. Závislost na druhých znemoţňuje fungování normálním způsobem a znesnadňuje zapojení se do běţného ţivota. Samozřejmě je třeba brát v potaz, ţe některé věci nemůţe osoba se zrakovým postiţením zvládnout sama a potřebuje pomoc druhých. Mezi faktory hrající významnou úlohu v integračním procesu patří rodina a nejbliţší okolí. Pokud má osoba se zrakovým postiţením jejich podporu, je pro ni začlenění snazší a to díky jejich pomoci a povzbuzení.
59
Do druhé skupiny patří objektivní faktory, mezi které se řadí přístup společnosti k těmto jedincům. Ten je velmi významný a má vliv na vytváření rovných příleţitosti, které by měly vést k nezávislému ţivotu těchto osob. V integračním procesu má velkou důleţitost vytváření rovných příleţitostí v oblasti vzdělání a zaměstnávání osob se zrakovým postiţením. Na území města Karviná jsou snahy o integraci dětí se zrakovým postiţením do běţných základních škol dle výpovědí informantek na dobré úrovni. V oblasti zaměstnávání informantky nezaregistrovaly velké úspěchy, z tohoto důvodu apelují hlavně na podporu projektů zaměřených na zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, jedna informantka navrhuje zaměstnávání těchto osob ve veřejném sektoru. Pro samostatný pohyb osob se zrakovým postiţením je velmi důleţitá bezbariérovost, která by se měla týkat všech veřejných budov ve městě, ale také veřejné dopravy, a to bezbariérových přístupů k zastávkám, vlakovým stanicím stejně, jako bezbariérovým dopravním prostředkům. Informantky ve svých výpovědích upozorňují na značné nedostatky právě v této oblasti, kdy mají problémy se semafory, chodníky, obrubníky, neozvučenými výtahy a dalšími věcmi. Na postavení osob se zrakovým postiţením ve společnosti má také velký vliv to, zda jsou přijímání svým okolím či nikoli. Přestoţe v Karviné dochází ke zlepšování postojů společnosti k osobám se zrakovým postiţením, jak samy informantky uvedly, měla by probíhat osvětová činnost ve větším měřítku, neţ tomu bylo dosud. Důsledkem této osvěty, by mělo docházet k výchově společnosti, k akceptaci osob se zrakovým postiţením. Společnost by měla chránit jedince se zrakovým postiţením před diskriminací, která je zajištěna přijetím zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. To, zda je společnost schopná akceptovat osoby lišící se od normy, ukazuje na její vyspělost. Dle výpovědí informantek došlo v posledních letech ve městě Karviná ke značnému
zlepšení
přístupu
společnosti
ke
zrakově
postiţeným
osobám,
coţ znamená, ţe se tato společnost vyvíjí a posouvá vpřed. Samozřejmě nelze hovořit o dokonalosti, existuje mnoho rezerv, které by se dalo vylepšit, na mnohé z nich poukazují ve svých výpovědích informantky. Pokud se bude společnost nadále snaţit o respektování individuálních potřeb kaţdého jedince v různých oblastech ţivota, bude to známkou její vyspělosti a integrace bude za takových podmínek úspěšná.
60
RESUMÉ Tato bakalářská práce popisuje a zkoumá faktory hrající důleţitou roli v průběhu integračního procesu osob se zrakovým postiţením do intaktní společnosti. Klade si za cíl poukázat na význam a důleţitost konkrétních faktorů, které usnadňují nebo v opačném případě komplikují začleňování osob se zrakovým postiţením do společnosti. Zmiňované faktory byly zkoumány v rámci výzkumného šetření o kvalitativním charakteru. V rámci této práce byly rozděleny do dvou skupin a to na subjektivní a objektivní. Výzkumné šetření proběhlo formou rozhovorů, během nichţ měli informanti moţnost svobodně vyjadřovat své názory, postoje a zkušenosti získané ve svém ţivotě se zrakovým postiţením. Cílem celého výzkumu bylo zjistit, jakým způsobem mohou začleňování do společnosti ovlivnit samy osoby se zrakovým postiţením a jakou roli hraje v celém tomto procesu společnost. Z práce vyplývá, ţe integraci ovlivňuje důleţitost řady faktorů, která je ale v ţivotě kaţdého jedince individuální. Z tohoto důvodu by se k integraci mělo přistupovat s ohledem na jedinečnost kaţdého jedince.
SUMMARY This bachelor thesis describes and examines the factors playing an important role during the integration process of people with visual disabilities in the intact society. Its aim is to highlight the importance and significance of specific factors that facilitate or otherwise complicate the inclusion of persons with visual disabilities into the society. The above-mentioned factors were investigated in the research of qualitative nature. In this work there were divided into two groups - the subjective and objective ones. The survey was carried out through interviews during which informants had the opportunity to freely express their opinions, attitudes and experiences gained in their life with visual disabilities. The aim of the research was to find out how the integration into the society can be affected by people with visual impairments and what role, in this whole process, the society has. The work shows that the integration is influenced by the importance of many factors which, is in the life of each person individual. From this reason, the integration should be treated with regard to the uniqueness of each person. 61
Použitá literatura 1. BÁRTOVÁ, A. Adresář poskytovatelů sluţeb pro osoby se zrakovým postiţením. Praha: Okamţik, 2008. ISBN 978-80-86932-22-4. 2. ČÁLEK, O. a kol. Vývoj osobnosti zrakově těţce postiţených. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. ISBN 80-7066-341-3. 3. HAMADOVÁ, P., KVĚTOŇOVÁ, L. a NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie: Texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-159-1. 4. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4. 5. JESENSKÝ, J. Integrace - znamení doby. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 807184-691-0. 6. KOMENDOVÁ, J. Pracovní podmínky osob se zdravotním postiţením. Ostrava: Key Publishing, 2009, ISBN 978-80-7418-022-4. 7. KREJČÍŘOVÁ, O.; MEDVECOVÁ, A.; OPATŘILOVÁ, D.; STUPKOVÁ, V.; VOJTKOVÁ, V. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postiţením. Praha: Rytmus, 2005. ISBN 80-903598-1-7. 8. KVĚTOŇOVÁ, L. Základy oftalmopedie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1993. ISBN 80-210-0667-6. 9. LITVAK, A. G. Nástin psychologie nevidomých a slabozrakých. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. SPN 0-72-15/1 10. NOVOSAD, L. Některé aspekty socializace lidí se zdravotním postiţením: Kapitoly ze sociologie handicapu. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1997. ISBN 80-7083-268-1. 11. PEŠATOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky se zaměřením na oftalmopedii. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005. ISBN 80-7372001-9.
62
12. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al.: Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. ISBN 80-244-0873-2 13. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-2471733-3. 14. SOVÁK, M. a kol. Defektologický slovník. Jinočany: H&H, 2000. ISBN 8086022-76-5. 15. STRAUSS, A. CORBINOVÁ J. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Sdruţení podané ruce, 1999. ISBN 80-85834-60-X 16. TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přepracované a aktualizované. Praha: C. H:Beck, 2013. ISBN 978-7400-473-5. 17. VÁGNEROVÁ, M. Oftalmopsychologie dětského věku. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-053-X. 18. VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-929-4. 19. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2008. ISBN 80-7367-414-9. 20. VITÁSKOVÁ, K. a kol. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0621-7. 21. VÍTKOVÁ, Marie. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.
63
Elektronické zdroje 1. Historie. TyfloCentrum [online]. 2013 [cit. 2014-01-23]. Dostupné z: http://www.TyfloCentrum.cz/historie.php 2. Informace pro občany. Integrovaný portál MPSV [online]. 2014 [cit. 2014-0119]. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane 3. Jak vznikla SONS. SONS [online]. 2014 [cit. 2014-01-26]. Dostupné z: http://www.sons.cz/jakvznikla.php 4. Kdo je zrakově postiţený. SONS [online]. 2002-2013 [cit. 2013-12-21]. Dostupné z: http://www.sons.cz/kdojezp.php 5. Klasifikace zrakového postiţení podle WHO. SONS [online]. 2014 [cit. 2014-0109]. Dostupné z: http://www.sons.cz/klasifikace.php 6. O nás. Společnost pro ranou péči [online]. 2009 [cit. 2014-01-22]. Dostupné z: http://www.ranapece.cz/index.php/cs/o-nas.html 7. Pomoc v hmotné nouzi. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2014 [cit. 2014-01-19]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/5#djp 8. Sluţby pro zrakově postiţené. Tyfloservis [online]. 2011 [cit. 2014-01-23]. Dostupné z: http://www.tyfloservis.cz/sluzby-pro-zrakove-postizene.php 9. Základní údaje o Tyfloservisu. Tyfloservis [online]. 2011 [cit. 2014-01-23]. Dostupné z: http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php 10. Ţivotní a existenční minimum. Integrovaný portál MPSV [online]. 2011 [cit. 2014-01-19]. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/zivotni_min
64
Legislativa 1. Listina základních práva a svobod. In: Ústavní zákon. 1993. 2. Vyhláška o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením. In: Předpis č. 388/2011 Sb. 2011. 3. Zákon o důchodovém pojištění. In: Předpis č. 155/1995 Sb. 1995. 4. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů. In: Předpis č. 329/2011 Sb. 2011. 5. Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. In: Předpis č. 198/2009 Sb. 2009. 6. Zákon o sociálních sluţbách. In: Předpis č. 108/2006 Sb. 2006. 7. Zákon o zaměstnanosti. In: Předpis č. 435/2004 Sb. 2004.
65
Seznam příloh Příloha č. 1: Otázky pro polostrukturovaný rozhovor Příloha č. 2: Přepis rozhovoru – informantka Irena Příloha č. 3: Přepis rozhovoru – informantka Jana Příloha č. 4: Přepis rozhovoru – informantka Helena Příloha č. 5: Přepis rozhovoru – informantka Renáta Příloha č. 6: Přepis rozhovoru – informantka Marie Příloha č. 7: Přepis rozhovoru – informantka Eva
66
Přílohy Příloha č. 1: Otázky pro polostrukturovaný rozhovor Otázky pro polostrukturovaný rozhovor: Subjektivní faktory a) Jak došlo ke zrakovému postiţení? b) Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postiţení Váš ţivot? c) S jakými problémy se nejčastěji setkáváte a jakým způsobem je řešíte? d) Kdo a jak Vám nejvíce pomáhá v ţivotě se zrakovým postiţením? e) Jakým způsobem reaguje na Vaše postiţení rodina? f) Jakým způsobem usilujete o naplnění svých ţivotních cílů? Objektivní faktory a) Jakým způsobem reaguje společnost v Karviné na osoby se zrakovým postiţením? b) Jaký máte názor na vzdělávání osob se zrakovým postiţením ve městě Karviná? c) Jaký je Váš názor na zaměstnávání osob se zrakovým postiţením ve městě Karviná? d) Jaký je Váš názor na sociální sluţby určené osobám se zrakovým postiţením v Karviné? e) Jaký je Váš názor na organizace poskytující své sluţby výhradně osobám se zrakovým postiţením v Karviné?
Příloha č. 2: Přepis rozhovoru – informantka Irena Jak u Vás došlo ke zrakovému postižení? U mne to začalo tím, ţe jsem v osmi, devíti letech přestávala vidět. Buď jsem měla úplnou tmu, nebo jsem měla bílo před očima, ale oční doktoři u nás v Přerově řekli, ţe prostě si vymýšlím, ţe se nechci učit, a tak dál. Aţ jsem přestala vlastně a začla psát nosem i u tabule, tak teprve se rozčílil můj děda a vzal mě k odborníkovi do Olomouce na fakultku, a tam to zjistili, ţe je to vlastně vrozená vada. Do té doby to bylo všechno v pořádku. V těch devíti letech se to začalo zhoršovat, dostávala jsem vlastně různé vitamíny, výtaţky z kaktusů, injekce takţe. Všelijak jsem vlastně byla léčená a vlastně v patnácti mi řekla doktorka, ţe to je konečný stav. Postupem se mi zrak zhoršuje. Na střední škole jsem viděla do těch pěti, šesti metrů. Vlastně do těch 33 let jsem potom postupně uţ ztrácela zrak na tři, teď uţ je to necelé tři čtvrtě metru, takţe na levé oko, na pravé uţ nevidím skoro nic. Pořád se to zhoršuje. Jak se Vám podařilo vyrovnat se zrakovým postižením? Nějak jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem se s tím smířila, ani nevím jak. Prostě v pubertě to moţná byl trošku šok. Ztratila jsem kamarády a musela jsem na internát, ale jinak jako zvykla jsem si prostě uţ. Já jsem vlastně do šesté třídy chodila na základku, coţ jsem jakţtakţ zvládala. Pak jsem uţ ale přestala vidět i tím nosem, takţe jsem musela na internátní do Litovle pro slabozraké a nevidomé. Takţe tam jsem dochodila sedmičku, osmičku. Tam jsem vlastně začala poznávat ty pomůcky a takové ty věci. Dále jsem pokračovala na střední škole pro slabozraké a nevidomé v Levoči, byla to zdravotní škola. Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postižení Váš život? Já bych řekla, ţe normálně. Co můţu, zvládnu. Horší to je uţ teďka s úklidem, to se přiznám, ţe tam je to trošku sloţitější, úklid. Jinak si myslím, ţe zvládám v pohodě. S jakými problémy se nejčastěji setkáváte, co se týká toho zrakového postižení? Nejhorší je spíš ve společnosti, kdyţ přijdu a potřebuji nějaké papíry vyřídit, smlouvy nebo takhle. Spíš zaráţím ty lidi ve společnosti, zda se umím podepsat, nebo zda vůbec vím, co podepisuju. Jinak já problémy s tím nemám, spíš řeší moje dcera s učitelkama, jak zvládám úklid a domácnost. To spíš tam je z druhé strany ohlas. Jakým způsobem řešíte vzniklé problémy? Většinou tím, ţe druhá strana vidí, tak mi přečte to, co podepisuju, ať vím, co podepisuju. Nebo se domluvíme, ţe přijde a já si to doma pomocí speciální lupy přečtu. Máte nějaké životní cíle, a jakým způsobem usilujete o jejich dosažení? Chtěla bych si dodělat fyzioterapii, chtěla bych udělat ještě kranosakrální terapii a trošku se zaměřit víc také na tu ergoterapii. Nějaké znalosti z fyzioterapie ještě mám, takţe to teď neřeším. Ergoterapie by teďka měla začít koncem února, lekce první, takţe tam. Chtěla jsem to absolvovat uţ loni, hlásila jsem se tam, ale byli jsme jenom tři, coţ byl malý stav. Potřebují minimálně čtyři aţ pět lidí, aby tam byl naplněný stav. Pokud se to podaří, tak bych to teďka měla udělat. A na tu fyzioterapii ještě musím dodělat maturitu, takţe. Chtěla bych si podat přihlášku v tomto roce, ale zatím nevím, jestli to budu zvládat s prací. Dálkové studium na zdravce mi zrušili, takţe musím zajít někde jinde, kde je dálkové studium. Musím ale nejdřív všechno pozjišťovat a teprve pak půjdu. Kdo a jak Vám nejvíce pomáhá? Tak děcka se mi snaţí pomoct, v kolektivu si pomáháme (pracovním), takţe. Mám vodícího psa, ten mi také pomáhá, i kdyţ občas zlobí. V domácnosti zatím skoro všechno zvládám sama. Kdyţ mám ale na koberci hodně chlupů ze psa, tak to třeba uţ nevidím. Dcera se mi snaţí pomáhat, uţ přejímá zodpovědnost za domácnost. Povysává, poutírá prach a takové ty věci, co uţ nevidím. Sem tam poumývá i to nádobí, protoţe já tu špínu na tom nádobí občas nevidím. Jinak mám vodícího psa, ten mi také hodně pomáhá, i kdyţ občas zlobí. Tady toho mám uţ čtyři roky, předtím jsem měla pět let jiného. Pomáhá mi to hodně, jsem vlastně i víc samostatnější, nemusím na nikoho čekat, aby mi s něčím pomohl nebo odvedl, kam potřebuju. Cítím se i bezpečněji, protoţe kdyby mě někdo obtěţoval, tak zavrčí, jako nezaútočí, ale dá vědět, ţe prostě bacha, tady jsem já. Takţe je to pro mě takové bezpečí a můţu se na něho i spolehnout. Občas má sice i své mouchy, jako kaţdej chlap Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení rodina? Moje děcka jsou s tím smíření. Pro moji matku to je šok, protoţe moje matka mě musela vychovávat tak, aby nikdo nepoznal, ţe jsem slepá. Takţe jsem všechno musela zvládnout. K takovému jednání nás
donutili lidi, protoţe lidi se začali smát, ţe má prostě postiţené dítě a takovéhle věci. Takţe, aby to nikdo nepoznal, tak jsem se musela prostě naučit všechno zvládat, bez toho aniţ by někdo poznal, ţe blbě vidím. Proto, kdyţ se s někým seznámím a on to o mně neví, tak mám trošku problém v tom, ţe on jde kolem mě a já ho nevidím. Teď uţ mám vodícího psa, ale předtím jsem ho neměla. Moje dcera má téţ konstatovanou konečnou diagnózu, takţe vlastně téţ slepotu. Její zrak se jí zhoršuje, co půl roku má o čtvrt aţ půl dioptrie horší zrak. U kluka ještě uvidíme, ten je teď ještě v patnácti, takţe tento rok se rozhodne, jestli to bude mít i on, nebo ne. Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení okolí? Je to různé. Dobrou spolupráci jsem měla například s doktorkou. Kdyţ byly děti nemocné, co se týkalo měření teploty nebo dávkování léků, v tom byl trochu problém, ale to jsme vyřešily. Teploty mi v nemocnici měřily sestřičky a zapisovaly si to. Léky jsem doma měla, dětská doktorka mi dávala vţdycky fungl novou stříkačku. Vţdycky mi jehlou udělala do stříkačky rýhu, takţe já jsem na to vţdycky hmátla, sirupy uţ byly namíchané barevně, takţe jsem si je mohla odměřit. Jakým způsobem reaguje společnost v Karviné na osoby se zrakovým postižením? Setkala jsem se s pohledy takovými, ţe spíš nás litují, coţ je hloupost nás litovat. Vţdycky říkám, ţe jsou na tom lidi hůř, neţ my. Vesměs je zajímá, jak to všechno zvládáme. Jestli to zvládáme, jak to zvládáme, jak řešíme problémy. Spíš takový informační nedostatek. Bavili jsme se o tom v práci, a říkali jsme si, ţe se to začíná jiţ měnit. Lidé jsou třeba informování z televize, ţe se třeba mají představit a zeptat se, jestli nám vůbec můţou pomoc. Sem tam se setkám na přechodu, i kdyţ jdu s vodícím psem, ţe mě vlastně chytnou a převedou mně, aniţ by se mně zeptali. Stává se mi to občas, ale jako neřeším to. Občas se vyskytnou nějaké problémy, kdyţ jsem třeba byla na úřadu práce, tak prostě paní na mně „Vy jste slepá? Tak co tu chcete? My nemáme práci pro zdravé, natoţ pro Vás. Co tu chcete vůbec dělat?“ Takţe takový přístup. Jaký máte názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením v Karviné? S tím nemám ţádnou zkušenost, akorát vím od majitele bytu, ţe jeho manţelka, která je učitelkou tady na základní škole v Karviné, se mně ptala na pomůcky a přístup k nevidomému. Do jejich školy totiţ vloni nastupoval do první třídy nevidomý chlapeček, kterého chtěli integrovat. Tak jsem jí řekla nějaké informace, a pak jsem jí odkázala na Vás (Unikacentrum – organizace poskytující sociální sluţby nevidomým a slabozrakým), jakoţto na odborníky, kteří pracují s nevidomými. S tím, ţe vy jí dodáte víc informací ohledně pomůcek a přístupu k nevidomým. Ukázala jsem jí sice lupu, ukázala jsem jí i mluvící počítač. Ukázala jsem jí všechny pomůcky, které mám doma, a vysvětlila jsem jí, jakým způsobem fungují. Takţe vím, o tom, ţe zde probíhají na některých základních školách snahy o integraci nevidomých dětí. Jaký je Váš názor na politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postižením v Karviné? To nemůţu posoudit, ale myslím si, ţe to není úplně ještě ono. Chtělo by to ještě víc, jak to říct, jako ochoty od těch zaměstnavatelů, ţe by mohli více zaměstnávat zrakově nebo tělesně postiţené. Já sama jsem ráda, ţe mám práci. Ke své práci jsem se dostala přes jednu paní, se kterou jsme se setkaly na jednom školení. Bylo to školení o tom, jak získat práci, jak si podat správně ţivotopis. Toto školení bylo pro osoby se zrakovým postiţením, nebylo to tady v Karviné, ale musela jsem do Havířova. Nebylo to školení z úřadu práce, ale dostala jsem pozvánku z TyfloCentra Ostrava. Celé bylo přizpůsobené nevidomým, někteří z nás si nahrávali ty přednášky na diktafony, kdo viděl, tak si dělal poznámky sám. Vyučoval nás lektor aţ z Prahy. Pomohlo mi to, nazkoušeli jsme si ve dvojicích vlastně, jeden nabízel práci a ten druhý obhajoval tu svoji ţivnost, co vlastně chtěl dělat, co nejlépe se obhájit. Ale abych se vrátila k tomu, jak jsem získala tu práci, bylo to vlastně přes tu jednu účastnici toho kurzu, která věděla, ţe jsem masérka, a ţe sháním práci. Ta mě právě informovala o tom, ţe Unika tady v Karviné shání maséra, takţe jsem se obrátila na ředitele společnosti, a vlastně jsem byla přijata. Předtím jsem uţ měla pracovní zkušenosti. Pracovala jsem v lázních v Karviné, tam byli spokojeni, všechno. Jenom prostě se jim nelíbilo, ţe jsem byla příliš poctivá a koukala jsem doktorům pod prsty, coţ se jim nelíbilo, takţe. K tomu, abych mohla pracovat jako masérka, jsem vystudovala střední zdravotní učiliště, které bylo určené osobám slabozrakým a nevidomým. Jaký je Váš názor na sociální pomoc, která je poskytována ve městě Karviná? Ve městě to je trošku sloţitější, hlavně co se týká semaforů na přechodech, tak tam bych je trošku zpomalila, protoţe tam nestíháme ţáden přejít, a uţ vůbec ne staří lidé a maminky s kočárkama. To prostě v půli přechodu blikne červenou, takţe tam je trošku problém. Nevím, jak ostatní nevidomí, ale trošku bych označila i pruhy pro slepé. Třeba u přechodu nebo u zastávek tam jsou ty kostičky, to se dobře
nahmátne třeba i nohou, ale co se týká klasických chodníků, které jsou rozdělené pro chodce a pro cyklisty, tam je trošku problém chodit se slepeckou holí. Nevím, jak ostatní, ale já ten problém trošku mám. Problém je v tom, ţe kdyţ jdu, prostě slepecký pes je určený k tomu, aby šel po levé straně, takţe máme problém s cyklistama, ţe na to nadávají, ţe se v jejich pruhu pohybuje ten pes. Problém je rovněţ přecházení přes cestu v místě, kde není semafor. Pokud neslyším auta, tak přejdu, dám povel psovi, a můţeme přejít, někdy si troufne i pes. Párkrát se mi stalo, ţe jsem musela psa stáhnout, protoţe odněkud vyletěla motorka a auto, takţe. Někdy se mu prostě zdá, ţe tam nic nejede, tak tam vletí a já ho musím stáhnout. Někdy se stane, ţe chci přejít a to auto nečekaně vyjede ze zatáčky, a já ho nemusím ani slyšet. Takţe teď je to trošku problém, jak jsou ty elektrické motory, tak ty vůbec nejde slyšet, a to je problém. Rovněţ ta úroveň výchovy řidičů, co se týká zrakově postiţených, je různá. Pozoruji zlepšení v tom, ţe řidiči uţ většinou ví, ţe zamávání bílou holí znamená pro ně stop, nevidomý chce přejít silnici a oni zastaví. Myslím si, ţe vědí, ţe mají zastavit, a přesto se mi stalo, ţe mě srazilo auto, a to jsem šla se slepeckou holí. To je všechno o výchově těch řidičů, jestli jsou či nejsou ochotní dát přednost. Jaký je Váš názor na organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postižením v Karviné? Tak já vím jenom o vás a pak vím o SONSu. V SONSu jsem krátce, takţe to teď nemohu říct. Byla jsem tam zatím jenom jednou. Byla jsem akorát na té Mikulášské, a to jsem byla spokojená. To se mi líbilo, no a na dnešní schůzi jsem zapomněla. To jsme se bavily ještě s kolegyňkou, ţe jsem to jaksi zazdila. S Vaší organizací jsem spokojená. Myslím, ţe kdyţ mám nějaký problém a obrátím se na vás, tak vţdycky najdeme nějaké řešení. Pomohli jste mi hlavně se získáním počítače se speciálním programem, pomohli jste mi se získáním lupy. Veškeré informace co potřebuju o mobilech, nebo takhle, tak jste mi nabídli, jo takţe je to fajn. Pomůcky, které jsem získala, mi usnadňují ţivot, a to například tak, ţe kdyţ potřebuji něco najít, tak mi to ukázalo. Teď uţ mi nefunguje počítač, takţe musím pouţívat počítač od děcek, ale kdyţ mi to ještě fungovalo a něco jsem nevěděla, tak dcera mi řekla: „Učila ses, poraď si“. Takţe mě hodila trošku do vody, protoţe občas zapomínám. Člověk, kdyţ to nepouţívá, tak to zapomene. Skripta jsem jaksi někam zaloţila, takţe teď uţ se nemám z čeho učit. To co jsem potřebovala, to jsem musela pozjišťovat, ale vţdy jsem našla, co jsem potřebovala. Bylo by fajn trošku, kdyby ještě ty jazyky tady byly vyučovány. Chybí to tady, kdyţ jsem se informovala třeba na kurzy jazyků, tak nemají s tím zkušenosti pro nevidomé. Mají trošku z toho strach, takţe nevím. Vím, ţe jeden čas tady angličtina trošku byla, ale je škoda, ţe uţ tomu tak není. Teď mi to chybí. Chybí mi ta angličtina, protoţe kdyţ přijdou cizojazyční klienti hlavně Arabi, tak mám problém se s nima domluvit. Teď je momentálně útlum, oni mají ten ramadan, nebo něco takového, ale aţ přijedou, tak to bude opět problém. Snaţíme se domlouvat pomocí googlu, něco holky ví, a něco si musím doma zopakovat já. Kdyţ vím dopředu, ţe přijdou, tak se trošku na to připravím. Kdyţ s tou angličtinou nepracuji kaţdý den, tak rychle zapomínám, to uţ je pak pro mě obrovský problém. Takţe jsem říkala, ţe by bylo dobré, kdyby bylo moţné, se tady někde doučit tu angličtinu, hlavně ty základy, které potřebujeme pro to, abychom jim mohli říct, co si můţou nechat, co si mají třeba svléci a tak dál. Otočit, posadit.
Příloha č. 3: Přepis rozhovoru – informantka Jana Jak u Vás došlo ke zrakovému postižení? Bylo to v průběhu věku, kdyţ jsem měla vlastně 18 let, tak jsem začala tak nějak na dálku špatně vidět. To bylo takové první, na tabuli ve škole, na střední zdravotní škole. No a potom vlastně mi zjistili, ţe mám zánět očního nervu, coţ jakoby uţ nešlo nějak korigovat ani brýlemi ani ničím, ţe takţe vlastně to bylo degenerativní onemocnění, které prostě způsobilo potom další zhoršování zraku. Vlastně k tomu přišel ještě zelený zákal, vlastně do desíti let jsem přišla úplně o zrak. To znamená, ţe mi bylo tehdy 28 let, kdyţ jsem přestala úplně vidět jako. Takţe to bylo takové průběţné jako. Jak se Vám podařilo vyrovnat se zhoršujícím se zdravotním stavem? Tak to ještě jako, kdyţ člověk ještě viděl, tak na mně to vlastně nebylo vidět. Já jsem taky tak nějak pouţívala tu lupu nebo něco, protoţe to u mě tak nějak bylo v pohodě. V té době, bylo to v roce 92, ta devadesátá léta, tam nebylo jakoby ţádné propojení. Byla jsem v Praze ve Střešovicích v oční léčebně, ale pro ty lékaře to haslo, ţe ty nějaké další moţnosti, ţe bych se třeba mohla dále vzdělávat, to ne. Člověk se v tom motal sám, protoţe to bylo takové „máte zrakové postiţení, dostanete důchod“ a tím to hasne. Co bude dál nebo něco to s váma jako nikdo neřešil třeba. Sama jsem si občas našla nějakou tu práci, jako třeba, ţe jsem se starala v domácnosti o staré lidi. Spíš tak průběţně takové ty práce. To jsem ještě studovala a to se ještě dalo. Pak jsem se vdala, to jsem ještě viděla, to bylo ještě super. Pak, kdyţ došlo úplně ke ztrátě zraku, to bylo vlastně ze dne na den, tak to byl jako takový skok. Kdyţ člověk ještě něco vidí, tak se to dá, bez té hůlky to jako bylo v pohodě. Kdyţ přestanete vidět ze dne na den, tak to musíte všechno změnit, a to radikálně. Tím, ţe jsem přestala vidět, tak jsem vlastně musela naučit se vnímat všechno jinak. Jinak se venku orientovat. Jako tím, ţe jsem si dělala vţdycky všechno sama, nebylo to, ţe bych neuměla vůbec nic. Dělala jsem si všechno sama, byla jsem pořád v nějaké činnosti, coţ bylo velmi důleţité. Nesedla jsem si a nic, musela jsem vařit, nikdo za mne neudělal ty domácí práce. Pro mě to bylo dobré, vše jsem se naučila sama, nikdo mě to neučil. Přišlo to samo, já jsem se jako snaţila, naučit se to tak prostě, aby to šlo. Vadilo mi, kdyţ mi někdo řekl „Je ty nevidíš, toto nebudeš dělat“. Spíš naopak jsem si řekla, ţe to zkusím. Nebyla jsem ten typ, jak to někdo zneuţívá „Dělejte všechno za mě“. Já jsem spíš byla naopak. Dělala jsem si všechno sama, a tím pádem jsem si jednou, dvakrát spařila nohu. Zpočátku to bylo totiţ takové, ţe jsem chtěla všechno rychle a dost nervózní jsem byla. Ta psychika hodně působila, ale od té doby můţu říct, ţe je úplně všecko super. Uţ jsem se ani nespálila, peču cukroví, prostě všechno, uţ v tom mám i takový ten grif. Takţe jsem se s tím uţ vyrovnala, ale trvalo to, protoţe ta úplná slepota, to uţ je úplně něco jiného. Kdyţ jsem ještě trochu viděla, tak jsem se snaţila zaměřit na ten zrak a cvičit ho, ale kdyţ člověk nevidí nic, tak se potom na to dívá úplně jinak. To nějak padne to léčení, protoţe si člověk řekne, ţe uţ to nemá smysl, chodit pořád po lékařích. Člověk se snaţí jinak, aby byl ten ţivot takový plnohodnotný. V té době jsem se zaměřila spíš na ten svůj přístup k ţivotu, tak trochu jinak jsem to vnímala i s těma lidma. Zaměřila jsem se spíš na ty druhé lidi, aby člověk byl ještě jako takový uţitečný a prospěšný, to bylo pro mne ještě víc důleţité. Máte dvě varianty, buď si řeknete „fakt jsem k ničemu“, nebo prostě ukáţete těm druhým. Vlastně nemá smyslu ukazovat druhým, oni stejně neví a nikdo Vám nepomůţe. Důleţité bylo, abych já byla spokojená a vůbec ta rodina. A to okolí to potom musí vidět, kdyţ chtějí tak to uvidí. Takţe já jsem neměla tendenci něco ukázat, ale nebylo to příjemné. To hodně člověka sráţí, a to člověk hodně obrečí jenom takové ty řeči. Člověk se ráno probudí a ţivot jde dál. Kdyby vám aspoň pomohli, ale ty řeči jsou k ničemu, protoţe vám to nepomůţe a ještě vás to sráţí na zem. Takţe takové plané řeči. Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postižení Váš život? Tak, ţe teď uţ je člověk s tím srovnaný, takţe teď uţ je to v pohodě. Opravdu uţ to je takové normální, v kolejích. Ale na tom začátku to okolí bylo takové hodně negativní, bylo vidět takové spíš podceňování, ţe prostě „Jak to zvládne“, ne ţe by mi někdo pomohl, ale takové hloupé řeči. Mne to hodně, ale opravdu hodně mrzelo, bylo to takové nepříjemné. To okolí, pořád říkali, jak to bude, a co bude se mnou, jak to zvládnu, a co chudák ten manţel. Prostě pořád takové řeči. S jakými problémy se nejčastěji setkáváte a jakým způsobem je řešíte? Tím, ţe se člověk uţ s tím vyrovnal, tak ví jak reagovat třeba na ty negativní postoje. Uţ se mi tak nestává, jak se mi stávalo ze začátku, ţe někdo mluvil spíš s manţelem neţ se mnou. Chodili jsme hodně spolu, teď uţ chodím hodně sama, uţ jsem taková víc samostatná, takţe to tak padlo. Aj ti lidi, kdyţ vidí, ţe nechodíte pořád s někým, tak je to úplně o něčem jiném. To byl takový zlom, kdyţ jsem začala dělat tu prostorovou orientaci, ţe lidi uţ vás berou vlastně jinak. Kdyţ člověk chodil pořád s někým, i s tím, ţe se tak nějak učíte, tak to furt brali tak, ţe je ten doprovod něco víc, a vy jste ta chudinka. Jak jsem začala potom s tou holí, a ten přepych jsem přelomila, jsem začala vidět, ţe ti lidi mě berou úplně jinak. Začali
komunikovat, vůbec jako pomáhali mi přes cestu. Ptali se mně „Chcete pomoc“, jako úplně o něčem jiném. Taková přirozená pomoc, uţ to bylo fakt o něčem jiném. Jak ten člověk vidí, ţe jste sám, tak se ti lidi chovají úplně jinak. Z jejich strany uţ není ţáden ostych. Bylo to, ale pro mě vlastně dost těţké začít chodit sama, chtělo to čas, to říká ale kaţdý. Kaţdý, kdo má zrakové postiţení, si přirozeně bere také tu hůlku, uţ vás tak lidé berou, má hůlku, nevidí. Jak člověk pak vidí, ţe si s tou hůlkou fakt někam dojdete, tak to mě hodně začalo popohánět. Viděla jsem, ţe si najednou zajdu do obchodu, ţe si najednou zajdu zase o něco dál, ale chtělo to čas. Nešlo to hned, šlo to po malých krůčcích. Ta samostatnost mi hodně pomohla, jako ţe člověk si s tou hůlkou najednou došel. Najednou jsem začala najednou vnímat, uţ ten zrak nebyl podstatný, ale ten sluch. Člověk to vnímal jinak tu prostorovku, ţe si všímal těch vodících linií. Uţ jsem byla ráda, ţe někde jdu, a ţe přemýšlím o něčem jiném, a ţe uţ nemusím počítat kroky. Jak člověk vidí a jde, tak můţe přemýšlet o něčem jiném. Tak jsem nemusela uţ přemýšlet jak, kam jdu, ale uţ můţu přemýšlet o něčem jiném, to byl taky zlom. Chtělo to čas, nebylo to hned, asi tak rok, dva. Teď uţ nemám problém si zajít, kde chci, chodit po Karviné je bez problému. Z hlediska bezpečnosti si ale objednám doprovod, kdyţ teď třeba dělám v Ostravě ty masérské kurzy, doprovod na to místo, nebo něco. Po Karviné, se jako snaţím chodit sama. Ten masérský kurz v Ostravě byl na novém místě, neţ jsem dosud byla zvyklá, oni se vlastně přestěhovali. Úplně nová situace, neznáte to tam. Vlastně kdyţ člověk něco nezná, tak není to hned, ţe se kouknete a víte kde, co. Trvá to, člověk si to musí omakat, musí být trpělivý. Zase to trvá o hodinu nebo o půl dne dýl. To je o tom smíření, já jsem se s tím smířila, ţe to tak je. Beru to, ţe to patří k tomu postiţení. Nové místo tak, ţe prostě musím mít ten čas na to, a pak ten druhý den uţ vím situaci. Orientace je asi v tom problém, ţe není to hned, člověk koukne a vidí to. Prostě fakt si to musí ošahat ten prostor, to nové místo. Nebo třeba do těch marketů a tak. Třeba jsou tam ty informace, ale člověk musí fakt spoléhat na toho druhého člověka. To ale uţ člověk bere tak, ţe já uţ to nezměním. Já můţu změnit to vaření, to se můţu naučit, ale takové to. Co nemůţu tak si pomůţu s tou sluţbou, jako je třeba ta Unika nebo TyfloCentrum. Já uţ to řeším jako takhle. Nakupování zvládám sama, pokud to jsou takové ty večerky, nebo takové ty obchůdky, kde mně obslouţí. Tak to v pohodě, ale ty markety, tak to ne. V těch obchodech jsou ochotné ty prodavačky, takţe i oblečení, to se taky dá domluvit. Látku to si jako ošahám, to si jako zjistím podle materiálu, jestli to vyhovuje nebo nevyhovuje. Důleţitá je pro mě barva, aby mi někdo řekl barvu, a vůbec co tam na tom je, jestli tam je nějaký nápis, nebo obrázek, nebo něco, a v jakém odstínu barvy, jestli to je oranţová, nebo jaká. Tvar to si jako ošahám, to uţ není problém. Oblečení si kupuju sama, nebo přes internet, tam to je téţ pěkně popsané, jako ten výrobek, z čeho to je. Takţe aj tak aj tak. Pro děti třeba taky, kdyţ mi chce prodavačka něco vnutit, tak já ji řeknu „Promiňte, ale mě se to nelíbí“ a hotovo. Podle toho materiálu to se dá hodně procítit, ale tak nějak to musí sednout. To člověk vycítí jako ţena, ţe to buď sedne, nebo nesedne. Máte nějaké životní cíle, kterých byste chtěla dosáhnout, a jakým způsobem usilujete o jejich naplnění? Takţe to masérství to mě tak nějak chytlo, takţe v tom bych se chtěla vzdělávat. Vlastně za ten rok, jsem udělala hodně kurzů, vlastně aţ dost od lávových kamenů, havajskou masáţ, těhotenské masáţe, uvolňování bolestivých stavů páteře, manuální lymfatickou masáţ, měkké techniky. Takţe jsem si dodělala vlastně to, co uţ tam ostatní měli. Ty lidé to chtějí, kdyţ nemáte nic, tak jak jim máte pomoct, takţe to mne chytlo. Čím víc toho člověk umí, tím to je lepší. Takţe tohle to bych chtěla, tam je toho pořád dost, co člověk neumí, teďkom tam je nový systém v té Ostravě. Ty maserské centra mě tam berou, a nemám s tím ţáden problém, i kdyţ to je kurz pro vidomé. Já se vţdycky ohlásím jako nevidomá, jestli nemají problém. Zatím jsem měla štěstí, ale říkaly holky, ţe jak si tehdy dělaly kurz manuální lymfy, tak ten vedoucí s tím měl velký problém. S nevidomými dosud neměl ţádné zkušenosti, ale takové to je odsouzení, jestli to zvládnou. To je jako nepříjemné. Já si proto vţdycky vybírám, kdyţ vidím, ţe ten člověk s tím nemá problém, tak to je super. Kdybych ale viděla, ţe to problém bude, tak bych jako nešla. Dosud jsem měla dobré zkušenosti. Dejme tomu, jak jsme teď měli tu manuální lymfu, bylo nás čtrnáct, a díky bohu jsem vţdycky měla k sobě do páru někoho, s kým jsme si sedli. No a vlastně já si to nahraju na diktafon, co ukazuje ten lektor, potom to vyzkouší on na mně a potom to zkouším jako ostatní, a pak si doma udělám poznámky. Nahraju si to na diktafon, pak si to nějak v té hlavě představím a zatím jako dobré. Zatím mám s tím dobré zkušenosti. Kdo a jak Vám nejvíc pomáhá? Tak jako v domácnosti asi tak nikdo, protoţe vlastně tam si udělám všechno sama. Takţe vlastně ţehlím, peru. Tam jako není v čem. No a tak jedině s manţelem jdeme do toho marketu. Takţe manţel. Samozřejmě, jak jsou nějaké ty písemnosti, tak mám ten skener, ale kdyţ potřebuji něco na rychlo, tak s tím manţelem to řešíme.
Jakým způsobem reaguje na vaše zrakové postižení rodina? Tak já můţu říct, ţe manţel suprově, to jsme, jakoţe zvládli. Jsme 16 let spolu, on úţasně. Ten vztah je jakoby perfektní, já jako nevím, čím to je. Asi ten jeho přístup je takový, ţe mě bere takovou, jaká jsem. Prostě to přijal úplně perfektně, neměli jsme ţádnou krizi. My jsme se vzali, jak jsem ještě předtím viděla a ten přestup do té slepoty byl takový, ţe on byl vţdycky takový empatický. Jsme to fakt zvládli docela dobře. Tím ţe jsem měla vţdycky takovou podporu v tom manţelovi tak jsem potom byla i taková silná. To pro mě bylo důleţité. Mamka taky dobré, babička to taky, to jsou vlastně ti nejbliţší. No a pak jako ti vzdálenější, to jsou ty tety, tam bylo zpočátku takové podceňování, no a teď uţ to berou jako skvěle. Koupila jsem si colortest na rozlišování barev, ze začátku jsem měla jinou pračku, takţe jsem na ní měla puntíky, teď uţ to poznám podle zvuku, jak se otáčí. Digitální nemám, to jako všecko tlačítkové, digital spíš ne. Nemám ani váhu s hlasovým výstupem, mám klasickou váhu s těmi závaţími, a podle ní váţím. A to vaření to uţ poznám podle čuchu a tak. To uţ se pak člověk naučí, všechno jinak kontrolovat. Ty brambory, kdyţ je umyjete pod studenou vodou, tak cítíte, jestli to je v pořádku. Stejně to dělám se zeleninou. Smaţení to dělám podle zvuku. Úplně se změnila orientace na ten sluch, ţe to poznám taky podle času. Takţe čas, zvuk. Má to úplně jiný zvuk, kdyţ to dosmaţuje, i ty palačinky tak nějak podle zvuku. Děti mě poznaly, jak uţ nevidím, Adam se narodil rok potom, co jsem oslepla, takţe ony to berou normálně. A vlastně nejmladší je ta holčička, a vlastně můţu říct, ţe zatím mě berou jako mámu a není to tak, ţe by nějak šly za taťkou více, to vůbec ne. Před ostatními dětmi to je zatím v pohodě, ptala jsem se jich na to. Ţe by nějaký posměch „Je tvoje mamka je slepá“ to vůbec, neznám to. Neměla jsem s tím zatím problém, moţná ţe tady před barákem ze začátku, ale pak uţ nebylo co řešit. Vidí, ţe všechno funguje, nějaký posměch to vůbec. Jakým způsobem reaguje okolí na vaše zrakové postižení? Teď uţ to je v pořádku, teď uţ to je dobré. Ze začátku to bylo jiné, neţ si zvykli. Byli spíš pozorovatelé, jak to zvládnu, asi tak. Nějaká podpora ţe by tam byla, to ne, spíš takoví pozorovatelé a to jak v rodině, tak i sousedi. Nesnaţili se mi pomoct, spíš to bylo takové podceňování. „Kdo ví, jak to bude“, spíš tak. Jakým způsobem si myslíte, že reaguje společnost v Karviné na osoby se zrakovým postižením? Tak v Karviné to je docela dobré, tady jsem spokojená. Aj v Ostravě, teď do ní jezdím hodně, úplně suprově, nemám s tím ţádné problémy. Ta orientace je vůbec dobrá, ţe jsou tady ty vodící linie. Jsem spokojená, fakt jako. U semaforu se mně lidé ptají, jestli nechci pomoct, nebo jestli třeba nechci otevřít dveře. Cítím úplně od těch lidí takovou vstřícnost. S nepříjemnými situacemi jsem se setkala taky, ale není toho moc. Teď uţ to je fajn, vţdy se zeptají, ale předtím mně někdo popadnul za rameno a táhnul mě někam. Nebo kdyţ jsem měla ten doprovod, tak například úřednice jednaly s ním, „ať se paní podepíše“. Hodně jsem s tím zápasila, říkala jsem jim „Mluvte se mnou“. Nebo u lékaře třeba, teď uţ to je super, protoţe hodně chodím sama. Proto bych doporučila těm lidem, ţe ta samostatnost je fakt důleţitá. Někam jít tak rači sám, na ty úřady, jako ano doprovodit tam, ale potom ať si to ten člověk vyřídí sám. Naučit se to, komunikovat prostě. Taky jsem se to musela naučit, jak to řešit, ale stálo to za to. Ještě pořád se setkávám s takovými reakcemi u lidí, není to vţdy takové, ale cítím, ţe kdyţ jde člověk s tím průvodcem, není to ještě ono. Je to uţ, ale mnohem lepší, lidé mne uţ znají. Není to takové, jaké to bylo ze začátku, ale stává se to pořád. Jaký máte názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením v Karviné? V Karviné nevím, jak je ta integrace, ale v dnešní době uţ je to moţné být integrovaný a tak. Zase si ale myslím, ţe vlastně ten ţák, kdyţ má toho asistenta, není přijatý tak do toho kolektivu. Nemůţe dělat všechno jako ti ostatní, bohuţel. V tělocviku je omezenější, záleţí to na tom učitelovi, jak se k tomu postaví. Ta integrace myslím si, ţe uţ to je na dobré úrovni. Například škola U Lesa, tam uţ mají vozíčkáře a tak. Tak myslím, ţe celkem jo. Dělají se teď jazykové kurzy přes Skype pro zrakově postiţené. Je to firma Ergones, u které lze domluvit tyto kurzy přes internet. A to je úţasné, vlastně je tam ta němčina, italština, angličtina. A jsou to vlastně zrakově postiţení lidé, kteří vás přes ten Skype vyučují. Oni vlastně zaměstnávají zrakově postiţené. Je to sluţba, kterou si platíte. Já se toho zatím neúčastním, ale do budoucna o tom přemýšlím. Mám nějaké základy z němčiny, takţe je to pro mě moţnost. Jaký je Váš názor na politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postižením v Karviné? Já díky Unice mám práci, ale bez toho by to bylo asi hodně těţké, protoţe lidi mají trošku ty obavy, i kdyţ vlastně někteří mají tu tendenci zaměstnávat zdravotně postiţené. To ale záleţí, spíš ty vozíčkáře do té administrativy, ale já jako nevidomá, nevím. Zase záleţí jaké má člověk vzdělání, ale mně prostě sedlo to masérství. Tím, ţe mám tu zdravotnickou školu, tak mi ta práce sedla. Člověk má dělat, to k čemu má sklon, vlastně máte dneska v té Praze, mohou se tam učit ti, kteří mají blíţ k manuálním
činnostem jako například učit se košikářem, nebo dál se vzdělávat na vysokých školách. To jo, ale to zaměstnávání, to uplatnění je pak fakt horší. Já sama mám svou práci, díky tomu, ţe jsem sledovala nabídky na internetu. Já jsem ze začátku skenovala kníţky do knihovny digitálních dokumentů pro zrakově postiţené do Ostravy a do Prahy. Byla to práce z domova, já jsem skenovala kníţky, to jsme vţdycky měli za měsíc určitý počet. Já mám kníţky ráda, pak to člověk musel zkorektovat, ale zase člověk byl furt doma. To mi jako vadilo. A tím pádem jsem se dívala na ten internet, přes Kafiru jsem se do toho zapojila. Měli jsme taková sezení, kde jsme se učili, jak se píšou ţivotopisy, a tam jsem měla takové ty moduly. A tam jsem si ujasnila, ţe vlastně jo. I s psycholoţkou jsem to řešila, a ta mě podle nějakých testů v tom podpořila. Zaslala jsem dopis do té Uniky a vyšlo to. Ten masérský kurz uţ jsem měla udělaný přes úřad práce. Chtěla jsem do práce, uvědomila jsem si, ţe je člověk ještě mladý, a ţe můţe být ještě uţitečný. Jaký je Váš názor na sociální pomoc poskytovanou osobám se zrakovým postižením v Karviné? Bezbariérovost je dobrá, myslím si, ţe se to hodně zlepšilo. Vůbec jsou ty vodící linie, dá se dobře. Samozřejmě ten Fryštát tam je staré město, tam se asi nedá moc změnit, ale jinak to je jako dobré. Ty pomůcky, to uţ je horší, já uţ teď nedosáhnu na ten colortest, protoţe uţ vydělávám a mám dva příjmy. Člověk si je musí pořídit sám. Počítač to jo, tam je ten doplatek, a to se ještě dá, ale takové ty pomůcky, jako mobil, colortest to uţ ne. To se zhoršilo, ze začátku jsem na ně dosáhla. Zatím dobré, zatím mi to vše funguje. Teď bych si to uţ musela sama zakoupit. Právě ten colortes a mobil s hlasovým výstupem jsou jedny z nejdůleţitějších pomůcek pro mě. A ty autobusy, tím ţe mám tu vysílačku, tak mi to řekne, kam ten autobus jede. Nemám problém se pohybovat po městě, teď sice to tam změnili u Slunka, byla tam rovná cesta, to parkoviště u toho nějak zvětšili, dali tam víc míst, a dali tam do půlky cesty nějakou tyč a je tam odpadkový koš. Tak trošku si myslím, je to tam zbytečně, je to tam takové zvláštní, jsem nepochopila ten význam. Jaký je Váš názor na organizace, které poskytují sociální pomoc osobám se zrakovým postižením v Karviné? Nevím, protoţe já jezdím spíš do té Ostravy do TyfloCentra. Díky nim jsem získala počítač, nebo mám ten kurz brailla. Také jsem v SONSu v Karviné, jsem poznala, ţe není důleţité, jestli ten člověk má zrakové postiţení. Jako ano my si rozumíme v určitých věcech, můţeme si říct ty problémy, ale pokud ten člověk nemá ţáden zájem, tak je to k ničemu. Některý člověk nevidí, a ještě vám něco dá. Fakt je v tom rozdíl, jsou velké rozdíly v lidech. Já si třeba rozumím i s vidícími, nemám s tím problém jako. Ze začátku mi to pomohlo v tom, ţe jsme na stejné lodi, ţe si řekneme svoje problémky, nebo něco. Člověk musí jít, ale zase dál, nemůţe se uzavřít do té své ulity. Je to dobré tam být, protoţe se navzájem obohacujeme, takţe já jsem v kontaktu aj s maminkami jako nevidícími, máme společnou konferenci, takţe si spolu píšeme. Vlastně vidím, jak to funguje, kdyţ jsou dva nevidomí, mají dítě a funguje to. Je to spíš taková inspirace. Vše je to o tom, ţe to člověk nevzdá, ţe to zkouší znova a znova. Některým se něco nepovede jednou, podruhé a uţ to vzdají, uzavírají se do sebe a šíří kolem sebe negativní náladu, coţ má vliv na blízké, okolí.
Příloha č. 4: Přepis rozhovoru – informantka Helena Jak došlo ke zrakovému postižení? Ve chvíli, kdy mi bylo 39 let, pocítila jsem, ţe vlastně mám svězení kůţe, ţe hodně piji, ţe mám problémy. A proto jsem zašla k lékařce, kdyţ mi odebrali krev, tak zjistili, ţe cukrovka je ve vysokém stádiu a okamţitě jsem byla v nemocnici. S cukrovkou jsem bojovala od těch 39 let různě. Snaţila jsem se, seč jsem mohla. Někdy jsem si myslela, ţe uţ je to ve výborné fázi, kdy jsem třeba přestala brát léky. Kdy mi bylo třeba dobře, ale při prvním nachlazení se cukrovka vrátila. A já jsem zase jako by znova musela bojovat o to zdraví. No a vlastně při takovém těţkém nachlazení jsem se dostala opětovně do nemocnice, a to uţ byla cukrovka tak rozhozená, ţe jsem začala dostávat inzulín. To bylo asi před sedmi, osmi lety. S tím, ţe kdyţ jsem dostala první dávky, a kdyţ jsem vlastně začala brát mnoho léků, tak se mi stalo, ţe uţ ráno na druhý den v nemocnici po inzulinu jsem viděla rozmazaně. Třeba místo rovné postele, plasticky nějak zvlněnou nebo upravenou. Vlastně docházelo stále ke zhoršení. S tím, ţe kdyţ jsem si přečetla příbalové letáky, tak tam bylo vysvětlení, ţe je moţné, ţe ten zrak se na nějaký čas, prostě jako, ţe nebude v pořádku. Takţe já jsem se na to spolehla a věřila jsem teda jako těm letákům, ţe ten zrak se mi upraví. Kdyţ jsem vlastně zjistila, ţe jsem viděla ještě ostře dobře, a tím ţe se mi dvojily řádky a tak dále, tak jsem neváhala a šla jsem k lékaři. Tam jsem dostala dioptrie. No ale po roce, nebo po dvou letech uţ to byly potom trojky dioptrie a najednou jsem těţce začala číst a uţ se všechno zvlnilo. Nebylo mi dobře. Nejenom s očima, ale vůbec, ta cukrovka zřejmě nějak nebyla úplně v pořádku. Díky inzulínu jsem začala i hodně přibírat a prostě neuvěřitelně mnoho. Celkový ten stav nebyl v pořádku a docházelo k tomu zhoršení. No a samozřejmě, kdyţ jsem nastoupila do nemocnice, tam mi zjistili, ţe se nejedná jenom o to, ţe by tam byla poškozená jenom rohovka nebo sítnice, ale úplně všechno. Zřasení cév, rohovka s duhovkou přilepená. Sklivec a sítnice špatné. Takţe jsem dostala nějakou čočku, a po 21 operacích levého oka jsem zůstala úplně slepá na to oko. A to pravé oko je v úplně zuboţeném stavu, ve zlém. Mám strach z jakékoli operace, protoţe tak děkuji úplně všemu, ţe aspoň vidím, kde je okno, kde jsou dveře. Vidím aspoň ty obrysy, protoţe faktem je, ţe nemám dobrou orientaci, nikdy jsem neměla. A vlastně se mi stává, ţe vlastně i v té slepotě, jak je teď, ţe prostě často panikařím, není mi dobře, nevím, kde jsem. Nemůţu vycházet sama, potřebuji asistenci a tím pádem musím prosit o tu pomoc a ta je pro mě nutná. Jak se Vám podařilo vyrovnat se s tímto postižením? Je to velice těţká otázka. Protoţe pro mě byly celoţivotně nejdůleţitější mezilidské vztahy, a v těch lidech jsem vţdycky cítila nějakou oporu a přátelství a tak dále. A tím, ţe v té rodině, ţe ty vztahy mám celkem blízké i s okolím, se známými, s přáteli, tak si myslím, ţe kvůli tomu jsem se nedostala úplně, úplně na dno. Ţe bych tím byla úplně vysílená, nebo ţe bych se trápila, ţe mám velké neštěstí já. A ţe je to jenom moje neštěstí, a ţe se z toho nemohu dostat. I kdyţ samozřejmě vím, ţe se z toho nemůţu dostat. Vím, ţe je to běs a děs, ţe to není jednoduchá situace, ale zas to není tak sloţité, aby se mi třeba nechtělo ţít, abych třeba nechtěla mezi ty lidi, abych se chtěla schovávat nebo tak. Je to jako trošku jinak, i kdyţ samozřejmě ty nálady. To bych asi lhala, kdybych řekla, ţe všechno je růţové, a ţe prostě všechno je nejlepší. Ty nálady jsou všelijaké, různé, ale takové to trápení, takového těţkého kalibru, ţe jsem úplně zlikvidovaná, zničená právě tím, co se mi stalo, tak to tak není. Naději mám právě v těch lidech. To je pro mě obrovská naděje a vůli chtít ţít. Těším se na kaţdé setkání s lidma, které mám ráda. Těším se, ţe mohu někam jet. A vlastně raduji se i z toho, ţe ta sociální opora, je pro mě přínosná uţ jenom tím, ţe já vlastně tím, ţe mohu tím vlakem, a ţe mohu mít tu asistentku, tak ţe se opravdu někam mohu dostat. Protoţe kdyby nebylo té opory v té průkazce a tak dále, tak já bych si opravdu nemohla ani dovolit někam vyjíţdět. A tak mám právě tyto moţnosti, takţe pro mě to je přínosné. Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postižení Váš život? Je mi velmi líto, ţe vlastně si nemohu zorganizovat ţivot tak, jak bych chtěla. Byla jsem zvyklá vţdycky pracovat, vlastně nikdy jsem nebyla jako doma, kromě mateřské. Vlastně práce mě bavila hodně. Pracovala jsem ve škole, v té škole jsem si zvykla na lidi, na ty děti, na to prostředí. Fakt je, ţe na to nemohu vzpomínat nějak ve velkém, protoţe faktem je, ţe takovéto smutnění tam prostě, jako je. A třeba strašně ráda jsem vyšívala, četla a tady to všechno jako by mi bylo ukradeno. Vlastně nemůţu třeba vařit, protoţe se mi stalo, ţe jsem třeba opékala chleba na octu místo na oleji a tak dále. Stávají se mi takové hrozné věci, jakoţe jsem myslela, ţe jsem u výtahu a slétla jsem hlavou dolů, po šesti schodech v tom Nymburce. Třeba u té Vanily, ta cihla, kdyţ jsem tam šla, tam nebyla. Zpátky jsem si říkala, teď tam udělám krok, a já jsem o tu cihlu zakopla a zůstala jsem sedět na zemi a v křečích a nemohla jsem si stoupnout a lidi se na mě dívali, co se stalo ţe. Uţ jsem spadla i do kanálu a tak, ale naštěstí se nestalo ţádné zlomení nebo nic takového.
S jakými problémy se nejčastěji v životě se zrakovým omezením setkáváte? Co mě trošku mrzí je třeba to, ţe vlastně, jak bych to řekla. Vlastně mi ti nejbliţší lidi, jako je rodina a tak, jsou mi hodně vstřícní, pomáhají mi úplně ve všem. Myslím si, ţe mám skvělého syna, ale dost mě mrzí, kdyţ přijde, podívá se a řekne: „A mami, kde jsi dneska byla? Byla jsi někde aspoň se projít?“ nebo mi třeba řekne: „Je, ty tady máš binec“. A mě to bolí, hrozně mě to bolí, protoţe já mu nechci ani nemůţu odpovědět, ţe jsem přece nikde nemohla být, ţe já sama prostě nevyjdu, a kdyţ jsem to zkusila, tak jsem byla někde před domem a nevěděla jsem kde. Musela jsem ţádat o pomoc, ať mě odvedou domů. Vlastně ty věci, třeba u někoho mě mrzí, ale já zase chápu, ţe můj syn mi chce pomoc, tím ţe si myslí, ţe bych se měla hýbat, ţe je to pro mě nutné. Nejhorší na tom je, ţe to vím i já, ale já potřebuji tu šanci. Kdyţ někdo prostě řekne, jdi na procházku, jak já mohu jít na procházku? Buď ten člověk řekne, já půjdu s tebou, a prostě se mnou jde a řekne, tady máš schod. Udělám jeden krok, druhý krok, třetí a čtvrtý a na pátém kroku zakopnu a jsem na zemi. A pak řekne: „já jsem ti říkal, ţe tam je ten schod“. Chytají mě taky těţké křeče, ţe vlastně, kdyţ s někým jdu, koho málo znám, tak já prostě celá ztvrdnu. Jak vycházím třeba z vlaku a je tam ten poslední schod. Tak já tam opravdu potřebuji mít ty ruce, které mi pomůţou. Ať mě navigují, ţe kdyţ tam opravdu šlápnu, ţe tam je ta rovina. Z toho mám hrůzu a to běsnou. To je pro mě děs tady to. Třeba kdyţ jdu, a myslím si, ţe jdu rovně a nejdu rovně a spadnu do kanálu, ţe. To se mi taky stává. Jakým způsobem řešíte problémové situace, které přicházejí? Někdy cítím bezmoc. Kdyţ vím třeba, ţe s těmi lidmi, které já mám ráda, kteří, vím, ţe mi chtějí pomoc, které dlouho znám. Třeba moje mamka, která uţ je taky hodně stará, kdyţ řekne: „já s tebou půjdu na tu procházku“. A já se té mamky přímo bojím. Jenom, kdyţ o tom začne mluvit, tak uţ dostávám křeče do celého těla. Je to nesmysl, aby mamka mohla pomoct, jít se mnou na procházku. To jako nepřichází v úvahu. Myslím si, ţe je opravdu velmi málo lidí, kteří mohou chodit se slepcema, s takovýma co oslepli teď, kteří v tom neumí ještě dost dobře chodit, v tom slepectví. A já opravdu potřebuji vědět, kdyţ se mnou někdo jde, ţe to bude dobré. Například můj vnuk, kdyţ se mnou jde, mi řekne: „Stát, schod, pravá noha nahoru“ nebo „zvýšení, patník“, okamţitě, a ţe mně vţdycky přichytne tak, ţe mě tak vede, ţe mi ani nemusí nic říkat, protoţe on kdyţ sám zastaví, tak já vím, ţe stojím. Takových lidí je ale málo. Já si myslím, ţe to je dokonce umění. Máte v životě nějaké cíle, kterých byste chtěla dosáhnout a jakým způsobem usilujete o jejich naplnění? Já si takové ty cíle snaţím si plnit. To jsou právě takové cíle, ţe se mohu dostat i mimo Karvinou. To znamená, ţe třeba jedu někam na chatu do Trojanovic, nebo třeba k moři. Pro mě je to úţasná radost, kdyţ jsem s těmi lidmi, kterým nevadím, kteří mě tam pozvou, a kdyţ vím, ţe jako chtějí být se mnou, tak je to pro mě příjemné, kdyţ s nima mohu trávit třeba i dovolenou a tak dále. Jsem ráda, kdyţ mohu být se svými dětmi, třeba na Oravě v domečku, kde se můţeme setkat. Tam teče i řeka přes zahradu, takţe ty děti se tam mají báječně a setkáváme se tam s celou rodinou, která je obrovská. Takţe vlastně těch pozvánek mám moc a nejenom, ţe to jsou jako pozvánky, ale ti lidé třeba pro mě přijedou i tím autem. Vţdycky pro mě přijedou a pak mě zase odvezou, takţe jezdíme často do Beskyd, do Jeseníků. Takţe různě do Holešova a na Slovensko. Dalo by se teda říct, že máte ráda cestování, a že byste chtěla cestovat? Já si myslím, ţe to není přímo úplně aţ tak o tom cestování, a ţe je to opravdu s tím, ţe kdyţ jsme někde s blízkými i oni mají čas a můţeme trávit chvíle spolu. Třeba nějaká velmi krátká procházka, protoţe já opravdu mívám velmi zlé křeče, a nevím, zda to není i z psychických důvodů, protoţe si neumím vysvětlit, proč ty křeče jsou. Kdo a jak Vám nejvíc pomáhá? No tak já si myslím, ţe to jsou opravdu lidé, kteří jsou kolem mě. Takţe úplně všichni a překvapuje mě to. Překvapuje mě to úplně ohromně, protoţe aţ takové dobro od těch lidí, v dnešní době nikdo nikdy nečeká. Je to zvláštní a pro mě to je dar a je to vzácné. Nesmírně si toho váţím, jsem za to vděčná. A chtěla bych vzpomenout, ţe co se týče Uniky (organizace poskytující sociální sluţby osobám se zrakovým postiţením v Karviné), takţe tam jsem vlastně našla také úţasnou pomoc, úţasné lidi, a ţe jsem velmi ráda, ţe za mnou přichází aţ domů a pomůţou mi, ţe je to fantastické. A kdyţ přijdu do Uniky, tak jsem taky vţdy mile překvapená, je to takové příjemné, protoţe ač to třeba nevypadá, tak já jsem obrovský trémista a mám strach z toho, co si o mě ti lidé pomyslí a jestli jsem něco neudělala zle a tak. A kdyţ se cítím s těmi lidmi dobře, ţe se můţeme bavit, smát, vyprávět si bez nějakého strachu, ţe jsem něco udělala špatně, tak je to úplně super. Hodně mi taky pomáhají bývalí sousedi, zrovna dneska přijde Maruška a donese mi něco, co jsem potřebovala. Staví se tady, povídáme si, smějeme se a je to hrozně
příjemné, a kdyţ tady ta Majča je, tak mi řekne „je tady máš ještě nedozametané“ nebo něco, ale to není jen to. Ti lidé se mi opravdu snaţí pomoct. Včera tady byla Ilonka, a ta byla v Kauflandu, ze kterého mi volala, a ptala se mně „nechceš něco nakoupit“? Tak já jsem jí to nadiktovala, a já ještě ani nevím, co chci, protoţe já jsem nebyla v obchodě moţná šest, sedm let a nevím, co jaké je a nové výrobky a tak dále. Tak jsem jí třeba řekla: „Tak mi tam Ilonko něco vyber, co by sis koupila třeba i ty. Vy vůbec nechodíte do obchodů? Ne nechodím, nemám z nich dobrý pocit. Kdyţ jsme bydleli u školy, tam jsem chodila do obchůdku, tam mě všichni znali. Uţ jsem tam měla připravenou i ţidli a kafe. A do toho obchůdku, kdyţ jdu do školy, tak se tam samozřejmě stavím. Ale těch lidí kolem mě je strašně moc, včera tady byla Štěpánka a ta mě překvapuje, pomáhá mi zcela nezištně. Ti lidé mi opravdu pomáhají zcela nezištně. Já mám nějaké dávky samozřejmě, paní mi třeba přijde s tím, ţe mi tady umyje okna. Samozřejmě mi přijde mýt okna také snacha a dcera, ale ona opravdu dělá na JIPce zdravotní sestru. Dělá dvanáctky, doma dvě děti, které jsou také často nemocné. Mají toho prostě moc, a já je nechci tolik otravovat a tak poţádám někoho jiného, kdo mi tady samozřejmě přijde a ten úklid mu zaplatím. Stává se mi často, ţe ti lidé nechtějí vlastně, a byla by to pro ně uráţka a říkají, ţe v ţádném případě si nic nevezmou. Takţe se snaţím, protoţe fakt si toho váţím a ty peníze dostávám a jsem si toho vědoma, tak se snaţím jim udělat radost a koupit jim pro děti a tak dále. Kdyţ někdo něco říká a stěţuje si, tak já takové problémy nemám. Jednou se mi třeba stalo, kdyţ jsem jela s dcerou Lenkou vlakem, přestupovaly jsme v Kolíně a jely jsme do Karviné a teď vlastně já s tou holí a Lenka měla mojí tašku, a jak jsme šly nahoru po schodech, tak k nám přiběhli dva kluci. Vzali jí tu tašku a druhý chňapl mně, a ještě mně chválil, jak mi to jde po těch schodech nahoru. Dovedli nás aţ k vlaku, a kdyţ jsem řekla: „Děkuji“. Tak ten klučina se na mně podíval a řekl: „Já děkuji Vám“. Já říkám: „Coţe, Vy? Přece Vy jste mi pomohl, tak děkuji já Vám“. A on říká: „Ne, ne já Vám děkuji“. A já říkám: „Za co?“ A on mi na to „No prostě, protoţe jste nám zpříjemnily den, jsem strašně rád, ţe jsem mohl něco dobrého udělat a dneska se budu aspoň raději dívat na svět. Já Vám děkuji, protoţe takhle příjemně si projít schody a vyuţít té chvilky, neţ mi pojede vlak, tak to bylo velmi příjemné“. Takţe nemám zlé zkušenosti. A dokonce, kdyţ jsem byla v Kolíně a jela jsem do Nymburku, a ty vlaky tam jsou fakt na přistání. Vlastně jakoţe přijede rychlík a osobák, nebo potom ten zrychlený vlak na Prahu a bylo třeba přestoupit. Já s tou slepotou a tak, jsem šla pomalu a pak jsem říkala, ať ten vlak jako jede a strojvůdce říkal: „Já na Vás čekám“. A já ale říkám: „Já, ale uţ nemůţu dýchat, prostě nezlobte se, jeďte, já si počkám na další. On říká: „Ne, ne Vy pojedete se mnou“. A vystoupil z té lokomotivy, aby mi pomohl ještě teda do toho vlaku. No, ale stalo se mi také, abych řekla i nějakou špatnou příhodu. To se mi stalo jen jednou, prostě ţe mě to zase nemile překvapilo. A to kdyţ jsem měla strašně nízký cukr, a čekala jsem v čekárně u lékaře. Teď jsem zaklepala, nikdo nepřišel. Tak jsem otevřela dveře a sestřička mi říká: „No tady teď nemůţete, tady mám pacienta, nemáte zde co dělat, ať počkám venku. A já jsem říkala: „Mám cukrovku, potřebuji cukr a nemám. „Tak si zajděte do kantýny, co tady cukr nedostanete. A já říkám: „Já uţ to nezvládnu do kantýny. Prosím Vás nemáte tu jabko nebo cokoli“. Uţ mi slzy tekly, uţ mi bylo hrozně zle, uţ jsem měla tu klepavku uvnitř. A potom přišla sestřička Dáša a řekla: „No, ale paní má opravdu cukrovku“. A viděla, ţe mi je opravdu zle, tak mi dali dva nějaké bonbóny z bonboniéry. Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení rodina? Já bych řekla, to je třeba další věc s tím mým synem Dankem, ţe tím, ţe on mi řekne: „Byla jsi dneska na procházce“? Já nevím, mě to připadá, ţe to nějak obešel, ţe nevidím. Nebo jdeme do auta a Danek je u auta a přitom on je jako úţasný, ale teď momentálně spěchá, zapomene se a řekne mi: „Prosím tě mami pojď honem“. A já vůbec nevím kam. Já říkám: „Ale Danku musíš přijít prosím tě ke mně“. A on na to: „ Ale prosím tě dělej, dělej, spěcháme jako“. Zas si myslím, ţe ke mně všichni přistupují aţ citlivě, je to fajn. I ten Danek jako on na jedné straně je to tak, a na druhé straně vím, ţe to nese asi on nejhůř. Všichni říkají, kdyţ se dostanou do takových mezních situací, ţe vlastně si ten ţivot nějak přehodnotí, a ţe vlastně ty priority jsou někde jinde a co bylo důleţité, ţe vlastně zjistili, ţe není důleţité. Já mám takový pocit, ţe bych třeba chtěla přehodnocovat ten můj ţivot a dát to nějak k lepšímu, ale pro mě, jak z minulosti, tak teď jsou opravdu nejdůleţitější ty mezilidské vztahy. Myslím si, ţe je to tak dobře, protoţe opravdu zjišťuji, ţe kdyţ člověk lpí na lidech, na těch vztazích tak neuvěřitelným způsobem se to dobro vrací. Nebo prostě všechno, co člověk ze sebe vydá, tak se to nějak vrací. A i kdyţ třeba někdo v ţivotě, samozřejmě, ţe ty vztahy nejsou vţdy nejrůţovější a všechno není vţdy nejlepší. Ti lidé jsou opravdu takoví, ţe v tom dobrém slova smyslu, ţe se Vám to vrací v něčem jiném. Vţdycky se to nějak prokáţe, ukáţe, ţe jsem tady s tím srovnaná.
Jak se cítíte ve společnosti? Co se týče společnosti, já se scházím s těmi známými. Nejdříve to bylo v těch Trojanovicích. Většinou tam byli mladí lidé a já jsem tam s nima byla velmi spokojená. Kdyţ jsme přijíţděli, tak všichni, co tam pracovali v tom středisku, tak nás byli přivítat u toho auta, a vţdycky jsme si vyprávěli. A já ačkoli slepá jsem jim vţdycky aspoň utírala nádobí nebo jsem tam krájela jabka po slepu a tak dále. Něco jsme vţdycky kuchtili spolu a vlastně blízko byla řeka, tak v takových společnostech jsem velmi ráda. Ale třeba uţ mám obrovskou rodinu, a kdyţ jdeme na svatbu tak tam je 150 aţ 200 lidí. Je to tak ještě i dnes na tom Slovensku. A to uţ je pro mě velmi těţké, protoţe pár svateb uţ proběhlo, co jsem slepá. Nebyla jsem ani na jedné, protoţe vlastně při setkáních na těch pohřbech, tak se cítím nejistě, protoţe to je obrovský okruh té rodiny. Nevím třeba, s kým mluvím a třeba i kdyţ ho znám, tak si třeba hned nezařadím ty hlasy a tak dále. Takţe takovým těm akcím jako je svatba, se vyhýbám. Spíš jenom s těmi lidmi, v tom uţším okruhu, se kterými se opravdu znám. Jak vnímáte společnost v Karviné? Jak si myslíte, že přistupuje k osobám se zrakovým postižením? V Karviné jsme necelých 40 let, a ty vztahy, kdyţ jsme se tu přistěhovali, byly úplně jiné, neţ jsou dneska. Bohuţel my jsme aţ do této chvíle, to znamená, ţe jsme bydleli v panelovém domě, potom v té škole. Takţe ti lidé se pro mě stali blízkými, spolu jsme jezdili na výlety a stýkáme se dodnes, ale v celku cítím, ţe ti lidé jsou jiní, neţ jak jsem je vnímala dříve. A není to díky mé slepotě, ale prostě, ţe jsou cizí. Všichni se jakoby zavírají do svých domů. Jsou takoví ti lidi vystrašeni z toho ţivota. Kvalita toho ţivota se zhoršila, ţe lidi si začali méně důvěřovat, ţe se vlastně jeden druhého bojí. Přitom, kdyţ tady třeba bydlíme v tom domě, tak mě překvapuje, jak se třeba ti lidé snaţí vysledovat kdo, jak, kdy, co. No prostě neuvěřitelné, dokonce kolik je nákupu v tašce nebo není. A prostě takové, ţe mě to aţ opravdu doráţí. Nechápu to. Co se týká zrakového postiţení, tak vnímám přístup společnosti pozitivně. Já kdyţ jsem byla sama ven a pokoušela jsem se dostat někam a opravdu těţce jsem zpanikařila. Teď jsem říkala: „Prosím Vás pomoţte mi“. A nevěděla jsem, ani koho ţádám, jestli budu nebo nebudu okradena, prostě ale ta panika byla horší. No a lidi ke mně přistupují velice skvěle. Třeba se mi stalo, ţe jsem v čekárně nechtíc vysypala celou tašku. A vedle byla romská rodina, mluvící strašně a oni se mi na tu tašku vrhli a všechno jsem měla v té tašce. Včetně peněz, a ještě ten pan, asi otec zřejmě říká: „Ty klíče máte od auta“? To mě rozesmál, kde já bych tak asi řídila auto? Ale prostě tam bylo všechno. To mě taky překvapilo. Jaký je Váš názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením ve městě Karviná? Tak o tom nemám nějaký velký přehled, nevím o nikom. Protoţe, abych se přiznala, tak já vlastně zrakově postiţené znám z těch společných setkání, které máme v Unice. Kdyţ mám moţnost, tak samozřejmě přijdu velmi ráda a vím dokonce, ţe tam z té naši skupinky chodí nějaké paní dokonce na vysokou školu. Potom vím, ţe se tam konají různé přednášky a tak dále. To není ale v rámci vzdělávání školního. Já třeba díky Vám si můţu psát na tom stroji, coţ je úplně úţasné. Třeba práce s tím počítačem a vím, ţe tam k vám chodí spousta lidí. A určitě si myslím, ţe kdybych za Vámi přišla s tím, ţe bych potřebovala nějaké vzdělání, jestli byste mi mohli pomoc, tak byste mi pomohli, ţe byste našli ty cesty, ale já sama je momentálně nehledám. Jaký je Váš názor na politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postižením v Karviné? Zase se musím nejdříve podívat na sebe. Vlastně v tom případě, ţe já jsem uţ důchodkyně jako úplná, takţe tady o tom opravdu nemám přehled. Ale zase vím, ţe kdyţ ten člověk je opravdu schopný a můţe se dostat do té práce, kde je nějaká moţnost zaměstnat postiţené. Vím, ţe je něco takového v Rychvaldě. Jaký je Váš názor na sociální pomoc poskytovanou osobám se zrakovým postižením ve městě Karviná? Určitě by bylo dobré ty bezbariérové vstupy do těch obchodů a tak dále. To, kdyţ já jsem potřebovala nějak pomoc, tak vţdycky mi pomoţeno ale bylo. Vţdycky, nikdy se nestalo, ţe bych byla odmítnuta. Vţdycky se mi dostalo pomoci a odpovědi, opravdu vţdycky jako. Uţ jenom to, ţe mám doma ten počítač (pro zrakově postiţené osoby s hlasovým výstupem) je pro mě úţasná věc. Kdyby nebylo Vás, tak já bych neměla jako, kdyţ jsem potřebovala poradit, třeba s tou holí jste mi výborně poradili. S jednou nepříjemností jsem se ale setkala. To bylo tehdy, kdyţ jsem oslepla, začalo se vyřizovat a dávat se do kupy dohromady, tak se mi stalo, ţe jsem vlastně ţádala o průkaz ZTP/P. S tím, ţe mi přišla odpověď ze sociálního úřadu, ţe ani zdaleka nepřipomínám nijak postiţenou, a ţe nepotřebuji ţádný průkaz. V tu chvíli jako jsem nad tím přemýšlela, a říkala jsem si, ať si to nechají, já se o to nebudu bít, to nemá smysl. A vlastně ke mně přišla Monika, která je také jedna z mých asistentek a říká mi: „Vykašli se na to, nemá to cenu, to nestojí za ty nervy. A já jí říkám: „Moni máš pravdu“. Přišel ale můj syn Daniel a říkal: „Já teda chci vidět, jak má vypadat člověk, který ten průkaz potřebuje. Já to chci vědět“. Já říkám: „ Danku vykašleme se na to, ale on řekl: „Ne, ne“. Danek si dovolil zavolat té vedoucí komise – lékařce.
No my jsme tam vlastně přišli a paní doktorka se mě ptala, proč jsme přišli. Já jí říkám, ţe je to děs běs, ţe jsem tady vůbec musela přijít. A ona se ptala na to, co se děje. Tak jsme jí to vysvětlili. Tak se podívala do papírů a říká: „No tady to je takhle, ale dané. Tady je, ţe máte šedý zákal a ţe máte cukrovku, tak to bychom Vám opravdu nemohli dát, a ještě k tomu lomeno P. A kdyţ viděla, jak na tom opravdu jsem, a ţe jsme ještě přinesli další papíry k těm, které uţ jsme předtím odevzdali té lékařce. Podívala se na to, a okamţitě volala té mé sociální pracovnici, ať mi okamţitě napíše novou ţádost a tak dále, ţe to dá dohromady, a ţe to bude okamţitě v pořádku. A ten průkaz ZTP jsem dostala. Za čeţ jsem nesmírně vděčná, protoţe kdybych to tak nechala, tak dneska se mi ţije daleko hůř. Ne úplně všechno je to dotaţené, ale chybička se vloudí a je to v pořádku. A navíc si myslím, nevím to určitě, ale myslím si, ţe to byla chyba i té paní doktorky, která byla pro mě nová. Protoţe moje paní doktorka odešla do toho důchodu, tam prostě nastala změna a myslím si, ţe nějakým nedopatřením, nebo z nějakých důvodů, nechápu jako jakých, se neodeslaly ty papíry a nedalo se to do pořádku. Jaký je Váš názor na organizace poskytující sociální služby osobám se zrakovým postižením? Chodím do Unikacentra k Vám jiţ několik let a jsem tam opravdu spokojená. Pro mě jste obrovským přínosem, protoţe se vším co mě bolí, co mě štve, z čeho mám radost, to Vám mohu říct. S tím, ţe se nebojím nějak zlé odezvy. Jste vlastně strašně důleţití, a my můţeme být jenom rádi, ţe Vás máme. Například i to auto, které je určeno pro zdravotně postiţené, ale i zrakově je velká pomoc. Ti řidiči v tom vozu se chovají báječně. Jsou velmi vstřícní, lidští a tak dále. Je to tam hodně příjemné, protoţe v takovém zlém světě, jako je to v poslední době, to je velmi milé. Pomáháte uţ jenom v tom, ţe vím, ţe kdyţ budu mít problém, a ţe bude zle, tak se Vás zeptám nebo zavolám a poţádám. Vím, ţe mi vţdycky vyjdete vstříc a to je pro mě hrozně důleţité, protoţe je to jistota. Je to jistota, je to opora a vlastně si myslím, ţe kaţdý člověk, ať je v manţelství, ve svých funkcích, v práci, v ţivotě potřebujeme nějaký oporný sloup, ţe bez toho oporného sloupu prostě nemůţeme být a nemůţeme se dát dohromady a člověk pořád padá. Prostě mít nějaký ten oporný sloup, a kdybych to teda k tomu přirovnala, tak ten oporný sloup mám. A to je pro mě to nejdůleţitější. Jsem ráda za to, ţe tam jste, a ţe těm lidem pomáháte, ţe se tam můţeme setkávat, bavit se spolu, je to hrozně milé. A vlastně, ţe ty vzájemné vztahy tam jsou velmi dobré, můţeme se navzájem obohacovat svými poznatky.
Příloha č. 5: Přepis rozhovoru – informantka Renáta Jak došlo k Vašemu zrakovému postižení? K mému zrakovému postiţení došlo po narození, kdy jsem byla v inkubátoru a kyslík mi poškodil zrak. Můj zrak se postupně zhoršuje. Prodělala jsem několik mozkových nehod a po kaţdé z nich se mi zrak zhoršil. Já vlastně vidím tak, ţe vidím tu osobu rozmazaně, takţe identifikuju lidi většinou podle hlasu. A známí uţ ví, ţe na mně mají mávat. Kaţdého upozorňuju z cizích lidí, aby si nemysleli, ţe je nechci pozdravit, ale kaţdého upozorňuji „Já vás vidím rozmazaně. Pokud chcete se mnou mluvit, tak musíte na mně zamávat“. Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postižení Váš život? Ovlivňuje tím, ţe musím dávat pozor, kdyţ chodím sama a úřady chodím většinou s průvodcem. Mám problém porozumět tomu psanému textu a porozumět tomu, co mi ten úředník říká. A vlastně jinak večer sama nikam nechodím, proto mám dojem, ţe je pro mě problém šero, tma. Musím mít doma kaţdé věci na svém místě, abych to hned našla bez problémů. Vzhledem k tomu, ţe máme dům, který má schody, tak upozorňuji sousedy, ať tam nestavějí nějaké lavičky nebo nějaké boty, abych mohla projít, protoţe nestihnu v tom časovém úseku, jak nám svítí to schodišťové světlo, dojít dom. Někdy mám problém vyjít z bytu, protoţe se mi nedaří odemknout třeba zámek u bytu nebo u vchodových dveří, takţe většinou mi manţel chodí otvírat, kdyţ potřebuji z venku domů a doma mám vţdycky nachystané klíče v zámku, abych jenom mohla otočit klíčem. A někdy mám problém třeba zapnout zip u bundy nebo zavázat boty. Některý den je to lepší, některý den je to horší. Spoustu věcí se dá nacvičit. Právě se snaţím, aby to bylo co nejméně poznat, ţe nevidím. Někdy se setkávám s tím, ţe mi třeba řidič v autobuse vynadá, ţe nepřečtu cedulku, která je na tom autobuse napsaná, kam jede. Ale ty body, z kterých se skládá teď to písmo, tak jsou pro mě nečitelné. Nebo jízdní řády na zastávce, jsou zaprvé příliš vysoko. A teď někdo přišel na to, ţe jsou šedobílé a tak. Musím dávat pozor, kdyţ zapálím plynový hořák, tak musím dávat pozor, jestli opravdu jsem to zapálila. Většinou se snaţím buď poslechem, nebo tím, ţe tam šáhnu na ten hořák. Vyuţívám, ţe mám konvici na vodu, ţe píská. Nebo mám hladinku, která mi hlídá hladinu horké vody v hrníčku, abych se neopařila. Jinak, jako doma nevařím moc, vyuţívám školní jídelnu, kde si objednávám obědy, a pomáhá mi manţel. V takových těch běţných domácích pracích, jako ţe věší prádlo, nebo někdy mi pomáhá ţehlit. Jinak nešiju uţ, ani jiné ruční práce nedělám, to mi pomáhají buď sousedka, nebo dcera. Já jsem kdysi pletla, přešívala jsem, ráda dělala z papíru Jste schopná se pohybovat samostatně? Ale musím mít na první nějakou cestu, kdyţ jedu do nového města musím s průvodcem a pak se snaţím si zapamatovat nějaké body. Teď je to dělané dobře ty cesty. Kdyţ jsem jezdila do Ostravy, tak uţ jsou ty chodníky označeny, takovýma těma dlaţdičkama vroubkovanýma. A tak já se snaţím vţdycky se dostat po té cestě, a není problém se zeptat lidí. Ale kdyţ jedu do cizího města, nebo někam, tak musím mít průvodce aspoň jednou, abych si to prostě nějak ohmatala. Jak se Vám podařilo vyrovnat se zrakovým postižením? Já jsem si uţ na to zvykla, ţe moc nevidím, a dalo by se říci, ţe uţ mi to tak nevadí. Teď uţ můţu vyuţívat spoustu věcí, jako je internet, jako je lupa na čtení. Mobil, není problém zavolat, říct, co potřebuji někomu. S jakými problémy se nejčastěji setkáváte? Já se nejčastěji setkávám s tím, ţe někteří lidé nechápou, ţe člověk nevidí, nebo kolik toho vidí. To se těţko popíše, kdyţ někdo chce vědět, kolik nevidíte. To člověk trošku popisuje. Největší bariérou jsou třeba schody neoznačené nebo třeba ty schody z těch dlaţdiček, to splývá. Anebo třeba ve vlaku, kdy se špatně nastupuje, nebo vystupuje, do těch běţných vagónů, je to vysoko. Je daleko to nástupiště. Ještě se mi nestalo, ţe by někdo odmítl, kdyţ jsem třeba někoho poprosila, aby mi podal ruku, ţe špatně vidím, ţe nemohu vystoupit z vlaku. Jakým způsobem řešíte ty problémy, které Vám to postižení přináší? Já jsem se s tím smířila, a beru to jako, ţe snad se podaří a půjdu na operaci a bude to lepší. A mám kolem sebe vţdycky kolektiv lidi, mám štěstí na dobré lidi kolem sebe, kdyţ poţádám, tak mi pomůţou. Já se snaţím, abych všechno zvládala sama, pokud to jde. Mám dojem, ţe kdybych pořád po někom něco chtěla, tak by to mohlo ty lidi obtěţovat.
Máte nějaké životní cíle, které byste si chtěla splnit a jakým způsobem usilujete o jejich dosažení? Zatím se mi podařilo splnit ten, ţe jsem chtěla dělat s těmi květinami. Ten kurz co jsem absolvovala, se ţivými květinami mi práce moc nejde, ale mám ráda sušené květiny a umělé květiny, které se dají pěkně naaranţovat. A co bych si ještě přála? Doufám, ţe se mi podaří jít na operaci, která dopadne dobře, jinak jsem spokojená. Našla jsem v TyfloCentru v Ostravě nové přátelé. Chodíme s „Veselými turisty“ na hory. To i díky Vám z Uniky, kdyţ jsem začala chodit, jsem měla jako strach, ţe bych to nezvládla. Jakmile jsem to zkusila, jak jsme jeli spolu na Javorový. Bylo mi tam dobře, tehdy jsem pochopila, ţe to jde a našla jsem v TyfloCentru v Ostravě takovou skupinku stejně postiţených lidí a zjistila jsem, ţe na tom nejsem zas špatně. Mohu dělat těm, co vůbec nevidí, nebo co hůře vidí průvodce a je s nimi velká legrace. Byli jsme v Jičíně na zámku. Byli jsme teď nedávno v Hranicích. Potom pojedu v létě s „Veselými turisty“ do Jeseníků. Kdo a jak Vám nejvíce pomáhá? Nejvíc mi pomáhá doma manţel a děti, které mi fandí, protoţe říkají, ţe všechno zvládnu. No a jinak mi pomáhají známí a taky ty organizace, které pracují s nevidomými, jako tady Unikacentrum v Karviné a TyfloCentrum v Ostravě. Kdyţ něco potřebuji, tak stačí, ţe se spojím přes internet, napíšu mejla a vţdycky se mi někdo ozve. Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení rodina? Můj otec to nezvládl a odešel od mojí matky. Mimo zrakového postiţení jsem měla ještě postiţení pohybového aparátu. Měla jsem dětskou mozkovou obrnu a otec byl sportovec, věnoval se tenisu. A jako nemohl se smířit s tím, ţe má postiţené dítě, takţe odešel od mojí matky. Výchova dětí mi nečinila ţádné problémy, všechno jsem zvládala v pohodě. Vlastně k tomu zhoršení zraku mi došlo teď během těch posledních šesti let, po té poslední mozkové příhodě, kterou jsem měla. A hlavně potom, co jsem pracovala v tom gerontocentrum, kde jsem měla dělat masérku. Ředitelka, ale nesouhlasila s tím, abych tam dělala jako masérka. Dělala jsem tam ošetřovatelku, a nebrala vůbec v úvahu, ţe jsem měla omezení a nesměla jsem zvedat, a to ona nechtěla pochopit. Takţe jsem odešla z toho zaměstnání v tom gerontocentru ze zdravotních důvodů, protoţe se to nedalo zvládnout. Myslím si, ţe děti uţ to tak nevnímají, protoţe jak byly malé, tak jsem uţ hůř viděla a jako manţel to chápe, si myslím. Jinak příbuzným se to dost těţko vysvětluje, takţe uţ se na to téma nebavíme. Jakým způsobem na Vaše postižení reaguje okolí? Dalo by se říct, ţe se s nikým nestýkáme, mimo děti a manţela. Je to taková zvláštní doba, ţe lidé vlastně nechtějí komunikovat. Kdyţ se například někoho zeptám na zastávce „Prosím Vás..“, tak oni si myslí, ţe chci peníze a já říkám „Prosím Vás, podívejte se mi, kdy mi jede autobus, kdy mi jede vlak.“ Já to říkám jinak, „Potřebuji zjistit, kdy mi jede autobus nebo vlak, prosím Vás…“ Já si myslím, ţe to mnohdy ani nepozná, ţe špatně vidím. Jedině kdyţ jdu do cizích prostor, tak řeknu: „Prosím, pojď, otevři mi dveře“. Teď v té Lydii, kdyţ je třeba nalít čaj z konvice, tak říkám kolegyni: „Buď tak laskavá a nalij čaj, já to nezvládnu“. Nezvládla bych to, z dvoulitrové konvice to prostě nejde. Já sama si nosím svačinu a nosím si čaj v termosce, abych nemusela nikoho obtěţovat, aby mi nalíval do hrníčku, protoţe to nezvládnu. Jakým způsobem si myslíte, že reaguje společnost v Karviné na lidi se zrakovým postižením? Já se ve společnosti cítím dobře. Nevím, jestli mám takové štěstí na takové dobré lidi kolem sebe. Kdyţ mám pocit, ţe mě ten člověk odmítá, tak uţ se k němu nevracím. Některé zkušenosti jsou nesdělitelné. Myslím si ale, ţe společnost celkově neumí přistupovat k lidem se zrakovým postiţením. Někteří lidé mají takový ostych, ţe kdyţ vidí člověka s bílou holí, tak oni neví, jak se mají k tomu člověku chovat. Myslím si, ţe je špatná ta osvěta. Neví, jak se mají k tomu člověku chovat, neví, jestli mu mají pomoc nějak přejít, nebo jestli se mají zeptat. Někdy se mi stalo, ţe jsem viděla paní s bílou holí, ţe někdo jí táhnul přes přechod úplně na opačnou stranu. Ona ale nechtěla. Myslím si, ţe kdyţ je plno reklam v televizi na kdoví co, tak ţe by mohl být takový kratičký šot, který by říkal, jak přistupovat k těm nevidomým lidem. Kdyţ já budu něco potřebovat, tak toho člověka poţádám. Například přístup lékařů je různý. Někteří jsou šikovní, některé zdravotní sestry, jim řeknu: „Počkejte chvíli, já špatně vidím, mně to trochu dýl trvá.“ Tím, ţe já nevidím obličeje, ţe nevidím, jak se ten člověk tváří, tak mi to je celkem jedno. Ve škole se mi stalo, ţe se mi nelíbil ten kurz floristky, na kterém jsem byla, protoţe mi na úřadu práce nabízeli něco jiného. Napsala jsem mail na tu pracovní agenturu, protoţe ten kurz nezřizoval úřad práce, ale zřizovala to ta soukromá škola, tak se to hned dostalo do té školy a my jsme byli na zahradnické škole. A paní učitelka byla velice uraţená, ţe jsem napsala někde něco, co jsem říkala i nahlas. Já jsem jí to pak vysvětlovala, ţe jsem měla představu o jiném kurzu, a ţe jelikoţ špatně vidím, tak jsem se tam trápila (jedná se o kurz floristka). Já jsem měla domluvený kurz
přes úřad práce, kde jsem se přímo domlouvala s tou paní, která to tam vyučuje, ale ta pracovní agentura, si našla další školu, a ta to předala té zahradnické. Oni vůbec nevěděli, jaké tam mají lidi, s jakým postiţením. Potom to tak špatně vyznělo, ţe si stále někdo stěţuje. Tam se těţko člověku říká, já tam nemůţu, protoţe já na to nevidím. Nakonec kolegyně, která byla také zrakově postiţená, tak ta to vzdala. To byla mladá dívka, která měla 35 let. Ona byla úplně nešťastná, dvakrát zkolabovala, protoţe psychicky to nějak nezvládla. To je tím, ţe ti učitelé nedokázali pochopit, ţe před sebou nemají patnáctileté učně, ale ţe tam mají lidi s handicapem, kterým je od 35 aţ do 60. Takţe to bylo dost těţké. Jaký je Váš názor na politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postižením ve městě Karviná? Já mám informace od svých známých, ţe mají dokonce moţnost získat práci. Tím ţe je ten člověk zrakově postiţený, ale umí dobře pracovat na počítači, tak tím pomáhá v některých firmách, tak ţe tam ukládá některé věci do počítače. Jestli ta firma je rozumná, tak on dostává nějaké úlevy na daních. Sice to není moc, je to ostuda, ţe je to jen pár korun. Od svých známých jsem slyšela, ţe ty firmy jsou spokojené, protoţe ten člověk pracuje, protoţe ta práce je jediná moţnost jak se můţe realizovat. Myslím si, ţe lidé jsou teď lepší, jsou vstřícnější, protoţe kdyţ je víc o těch lidech slyšet, je to lepší. Myslím si, ţe je větší informovanost, a ţe jsou větší moţnosti, aby ti nevidomí dali o sobě vědět, mohou třeba vloţit svůj poţadavek na internet, potom jsou i projekty pro nevidomé. Například TyfloCentrum v Ostravě, kde byla nabídka práce, jednalo se o načítání knih nebo přepisování knih pro digitální knihovnu. Myslím si, ţe ti lektoři v TyfloCentru a v Unice se také snaţí, aby ti lidé našli práci. Projekt „Konečně pracuji“ byl zaměřen na lidi s postiţením, mezi kterými se objevily i osoby se zrakovými problémy. Někdy stačí napsat jeden projekt, aby ti zaměstnavatelé měli zájem o lidi se zrakovým postiţením. Kdyţ koupí počítač s hlasovým výstupem, tak člověk uměl pracovat a mohl pracovat i doma. Tím pádem nebyl vázaný jen na tu kancelář, i pro toho zaměstnavatelé to bylo lepší, protoţe člověk byl snáze dostupný. Aspoň takhle mi to vysvětloval syn, který se ţiví tím, ţe učí, jakým způsobem se prezentovat přes internet. Já si myslím, ţe by se v zaměstnávání nevidomých dalo ještě mnoho zlepšit. Někteří zaměstnavatelé nedokáţou pochopit, co to je zrakově postiţený člověk, oni si myslí, ţe jsou postiţení i mentálně. Já třeba, co jsem pracovala, tak jsem se snaţila dělat, co nejlépe, aby nikdo neřekl, ţe jako zneuţívám toho handicapu. Lidi to třeba nemyslí tak, jak to řeknou. Myslím si, ţe ty státní podniky, jako jsou úřady, by mohly ty lidi zaměstnat. Soukromé firmy někdy nechtějí, protoţe se bojí, ţe by ten člověk mohl být hodně nemocný, ţe by nepracoval, jak zdravý. Ty finanční pobídky jsou někdy doopravdy velmi malé. Já sama teď pracuju v rámci projektu „Šance pro samostatnost“ (zaměřený na osoby se zdravotním postiţením). Tím, ţe jsem si tu práci našla, a úřad práce dotuje moji mzdu. V rámci toho projektu jsem měla rekvalifikaci floristky, která byla na celé 3 měsíce. Našla jsem si to, co mě bavilo. Nakonec se tam vše urovnalo, byli tam fajn lidi, učitelé byli také fajn. Říkali, ţe 3 měsíce je krátká doba, na to, co nás tam měli naučit. Měli jsme týden školy, týden praxe, naučili jsme se tam orientovat v sortimentu květin. Dělat vazby z ţivých i suchých rostlin, aranţování stolů a takové docela zajímavé věci. Radili nám, co udělat na zahradě. A z toho projektu jsem získala další kamarády a další známé. Ty kolegyně mi opravdu pomáhaly, protoţe viděly, ţe nevidím. Pomáhaly do vlaku, z vlaku, vţdycky čekaly. Pomáhaly mi u té zkoušky. Jaký máte názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením ve městě Karviná? Tohle nemůţu posoudit. Já jsem chodila do běţné základní školy, protoţe v tu dobu nebyl ten zrak ještě tak poškozený. A měla jsem problémy s dětmi, jsem jim nestačila. Děti mě v kolektivu vyřazovaly a vyřazovali mně i učitelé. Aţ potom na zemědělské škole, ten učitel měl trochu jiný přístup. Říkal, ţe neexistuje, aby někdo seděl v koutě, a protoţe jsem se dobře učila, tak uţ mě i ten kolektiv přijal. Pak jsem dělala zemědělskou školu v Roţnově, a tam mi bylo dobře. Takţe tam jsem dělala práci, která mě bavila, a bylo to docela dobré. Akorát, kdyţ jsem potom, po škole měla nastoupit do zaměstnání, a měla jsem pracovat jako zootechnik na státním statku, tak to byl problém v tom, ţe já jsem nemohla mít řidičský průkaz. Dalo se to zvládnout s tím, ţe buď jsem jela s nějakým kolegou, nebo jsem byla jenom na jednom středisku. Myslím si, ţe škola, pokud není speciálně zaměřená na práci se zrakově postiţeným dítětem, ţe ona mu nemůţe tu péči dát. Já si myslím, ţe byla velká chyba, ţe se v Karviné zrušila školka pro děti s vadami zraku. Já vím podle sebe, jsem uţ jako starší, ale vím, ţe mi to dělalo velké problémy mezi zdravými dětmi. Teď ty děti jsou jiné, děti jsou kruté, ony dají najevo, ţe jim nestačíte. Myslím si, ţe je chyba v tom, ţe kdyţ ta škola dá dítě do normální základní školy, tak si musí k němu zaplatit asistenta a to si myslím, ţe je nespravedlivé. Protoţe speciální škola dostane na to dítě peníze. A kdyţ to dítě je v běţné základní škole, tak ta škola dostane částku o něco niţší a ti rodiče si ještě musí zaplatit toho asistenta. Školy si neví rady s dětmi se zrakovým postiţením, tyto děti jsou často posílány do školy v Olomouci. Nevím, jak dalece je dobrý ten pobyt toho dítěte mimo rodinu. Já si myslím, ţe tohle je nedomyšlené. Já bych to řešila tak, ţe by na kaţdé škole měl být specialista, aby té rodině se opravdu ulevilo, protoţe ty rodiny se opravdu starají aţ do konce ţivota. Ty rodiče obdivuju opravdu.
Já sama jsem ráda, ţe jsem se mohla naučit pracovat na počítači, tím ţe jsem se naučila základy, mohla jsem to vyuţít při práci na internetu. Například přes Skype se můţu zavolat známým. Potom stahuji přes internet knihy z Macana, v knihovně pro nevidomé a slabozraké. A potom z KDD, to jsou knihy, které jsou vlastně v digitální podobě. Ty si stáhnu do čtečky a tam si můţu zvětšovat písmo. Teď kdyţ něco potřebuju tak můţu dojet na výuku do TyfloCentra v Ostravě, a tam jsou schopni mě naučit i to, co by potřeboval případný zaměstnavatel. Stalo se mi, ţe kdyţ jsem byla v nemocnici na ergodiagnostice, tak lékaři vůbec nevěděli, co můţe zrakově postiţený člověk dělat. Mysleli si, ţe můţu pracovat jako spojovatelka, ale tyhle práce uţ dávno nejsou. Jaký máte názor na sociální služby pro zrakově postižené ve městě Karviná? Nevím, já jsem měla zkušenosti dosti špatné, tady. Kdyţ přišla paní k nám domů na šetření, tak nechápala, ţe já se doma orientovat dokáţu, ale ţe mám třeba problém sejít ze schodů nebo otevřít vchodové dveře, anebo ţe musím chodit s průvodcem do jiných měst. Ona to nedokázala pochopit, nedokázala pochopit, ţe si nemůţu zavázat boty. To, jako bylo dost divné, a také co mě dost mrzelo, tak tady se vyměnily ty úřednice na magistrátu. Ta úřednice předtím, mě vţdy upozorňovala, ţe si mám třeba poţádat o takový příspěvek, nebo ţe je moţnost si poţádat o nějaký jiný příspěvek. Ale teď, jak se ty úřednice vyměnily od loňského roku, je v tom takový nějaký nesoulad nebo chaos by se dalo říct. Teď nevíte, na co máte nárok, nebo ty informace jsou protichůdné nebo špatné. Takţe já to řeším tak, ţe píšu přes internet do poradny ze SONSu a oni mi odpoví. 58. Myslím si, ţe město se snaţilo, aspoň ty chodníky s těmi krajničkami, ale velkým problémem jsou například obrubníky, ţe jdete a ten obrubník je vysoko, a šlápnete někam jinam. A někdy se mi stane, a to se mi stává často, třeba na přechodu, u kterého je naproti semafor. Je sice zvukový, ale ten zvuk někdy klepe jinak, neţ tam svítí to světlo. Mně se to stalo, ţe jsem málem vletěla pod auto, jak jsem šla s kamarádkou, ona mi říká: „Reni, co blbneš, vţdyť tam ti svítí červená“. Já ale říkám: „To to klapá“. V autobusech je to někdy veselé, ty autobusy vlastně hlásí ty stanice, ale někdy úplně jinak. To uţ se mi párkrát stalo, kdyţ jsem jela do Ostravy, tak mi to hlásilo něco úplně jiného a zajeli jsme někde jinde. Město nám pomohlo v tom, ţe třeba máme tu lupu v knihovně. Málo lidí ji však vyuţívá, nevím, zda je špatná propagace, nebo ti lidi s tím neumí zacházet. Myslím si, ţe by bylo třeba, aby se ti lidé s tím naučili zacházet. Ta knihovnice sama neví, jak s tím zacházet, protoţe ji dostali. Ta lupa uţ oběhla celé město, nejdřív byla v jedné knihovně, pak byla přesunuta jinam a teď skončila v knihovně v Mizerově. Zakoupil ji nějaký sponzor. Já si myslím, ţe největší problém je dostat ty lidi z těch bytů. I ti senioři uţ nechtějí chodit ven, tady se lidé kdysi setkávali, seděli na lavičce, povídali si. Teď kaţdý zajde domů, bouchne dveřmi. Teď uţ je jiná doba. Já si myslím, ţe by chtělo někdy do té knihovny zajít, a ukázat těm lidem, ţe existuje lupa taková, a ţe se s ní dá číst. Ţe existuje čtečka, a ţe tam můţou zdarma stáhnout knihy. Jaký je Váš názor na organizace, které poskytují sociální služby osobám se zrakovým postižením? Tyhle organizace jsou pro mě velkým přínosem. Myslím si, ţe stát by měl tyhle organizace více finančně podporovat. Peníze se dávají na kdeco, na nějaké nesmyslné věci. Tyhle organizace jsou velmi potřebné, ţe těch lidí by bylo v tom terénu víc. Kdyţ se člověk doma uzavře, tak uţ je těţko, ţe by se dostal mezi lidi, a ti lidi strádají ti nevidomí. Myslím si, ţe je to opravdu neohodnocená práce v těch organizacích. Protoţe všechny sociální sluţby jsou někde na okraji společnosti. Je úplně směšné a trapné, jak kaţdý rok musí ţebrat o kaţdou korunu. A kdyţ ty lidi propustí, jen z toho titulu, ţe nejsou peníze na mzdy, tak se ztratí práce za několik let. Zaučovat nového pracovníka je velmi náročné a je to zase drahé. Jsem velice spokojená s těmi sluţbami, které ty organizace poskytují. Mně hodně pomohli, protoţe jsem měla obavy po té nemoci, ţe budu muset zůstat doma. Bála jsem se jet vlakem, bála jsem se jet autobusem. Tím, ţe jsem v UnikaCentrum v Karviné měla tu výuku, a byla tam dobrá skupina lidí. Jak těch klientů, tak těch lektorů, tak mě to donutilo, ţe jsem se opět naučila chodit mezi lidi. Třeba můj manţel, který je mnoho let bez práce, tím, ţe o něho rodina nejeví zájem. Tak teď onemocněl a má problém s krátkodobou pamětí a je mu pouhých 61 let a uţ se léčí, na počínajícího Alzheimera. To byl vysokoškolák, který perfektně počítal, který rád chodil mezi lidi. Teď máme problém, kdyţ dojdeme do obchodu. Já nevidím na cenovky, ty cenovky jsou úplně malinké, a řeknu mu: „Je levnější tohle nebo tohle. Spočítej to“. On stojí a není schopen odpovědi, takţe já chodím s lupou. Chodím na úřad s lupou, chodím do obchodu s lupou, chodím všude s lupou. Kdyţ jdu na úřad práce, tak poţádám tu úřednici, ať mi přečte ten text. Ona to udělá tím, ţe mi to buď přečte, nebo na mně otočí monitor. Uţ se naučili, ţe se tam dá zvětšit písmo. Děkuju všem, kteří se věnují postiţeným, jak zrakově, tak i jinak postiţeným lidem. Společnost by si měla uvědomit, ţe tihle lidé jsou také platní. I kdyţ mám nějaký handicap, tak chci být někomu uţitečná, a to se mi teď daří v té Lydii, kde pracují s postiţenými dětmi, a dokáţu se vcítit do té jejich situace.
Příloha č. 6: Přepis rozhovoru – informantka Marie Jak došlo k Vašemu zrakovému postižení? Já jsem v 90. roce byla na operaci nádoru zrakového nervu a od té doby se ten zrak pokazil. Neţ jsem šla na operaci, tak jsem přestávala rozeznávat barvy, ztrácel se mi zrak. Měla jsem hrozné bolesti hlavy. Tak jsem šla v roce 90 na operaci. Myslela jsem si, ţe po operaci to bude dobré, ale nebylo. Naopak bylo to horší, protoţe byl narušen zrakový nerv a nebylo to vratné, jako ţe by se to dalo spravit. V roce 92 jsem byla znovu na operaci, nádor narostl znovu a od té doby s tím nešlo nic dělat. Jak se Vám podařilo vyrovnat s tímto postižením? Řekla bych, ţe nějak rok trvalo, neţ jsem se s tím smířila, naučila ţít, ale bylo to hlavně kvůli rodině. Měla jsem malé děti, stavěli jsme rodinný domek, takţe jsem musela. Ten první rok vypadal opravdu hrozně. Chodil za mnou obvodní lékař, píchal mi nějaké injekce od bolesti, od té psychiky. Prostě jsem uţívala léky, nic jsem nedělala, manţel mi chystal léky, dělal za mne vlastně všechno. Připravoval se mnou jídlo, vedl prostě se mnou tu domácnost. Vlastně děti uţ byly, Zdenka měla 11, Lída 14, takţe i ony mi pomáhaly, nakupovaly. Takţe tak jsem to musela nějak zvládnout. Po tom roce jsem se vyrovnala s tím, co mě potkalo. Dá se říci, ţe hlavně kvůli rodině, dětem. V tom 90, 92. roce bylo vůbec těţké se naučit s tímto postiţením ţít, protoţe nebyly vlastně ţádné kompenzační pomůcky. Jediné, co jsem slyšela, bylo, ţe byl nějaký indikátor hladiny. To, ale u nás vůbec nebylo, to bylo v Německu. Na nějakém úřadu, magistrátu toto vůbec neznali, neznali nějaké kompenzační pomůcky. Dneska to je úplně jiné. Mám teda, dá se říct, dost kompenzačních pomůcek, které mi pomáhají vůbec se v ţivotě zorientovat. Hodně mi pomáhají. První moje pomůcka byla mobilní telefon s hlasovým výstupem, potom indikátor hladiny, tak jakoţe úţasný, i kdyţ někdy to není tak jednoduché. Opravdu s tím musíte umět pracovat. Potom počítač s hlasovým výstupem, vlastně skener, coţ mi teda umoţní veškeré dokumenty si přečíst. Potom mám diktafon, na který můţu nahrávat veškeré informace, a potom je poslouchat zpětně. Také mám do autobusu takovou čtečku, to znamená, ţe kdyţ zmáčknu tlačítko, tak mi to přečte, ţe třeba přijela linka 512 autobusové nádraţí. Samozřejmě mám i dvě bílé hole. Mám signalizační, která mi vlastně umoţňuje jenom, abych na sebe upozornila, ţe špatně vidím. Potom mám orientační, ale s tou teda chodit neumím, tu pouţívám vlastně minimálně. Kdysi, kdyţ jsem neměla mobilní telefon s hlasovým výstupem, tak se stalo, ţe mi přišla smska a já jsem si ji nemohla přečíst. Vţdycky jsem musela čekat, aţ někdo přišel, aby mi ji přečetl. Dneska si sama přečtu, napíšu zprávu. Umím ho pouţívat. V dnešní době si uţ ţivot bez telefonu neumíme představit. Také počítač mi hodně pomáhá, veškeré informace tam najdu. Ráno si přečtu zprávy na internetu. Stáhnu si kníţku z internetu, můţu ji číst, můţu si ji naskenovat. Ty kompenzační pomůcky mi hodně pomáhají. Vůbec si neumím představit, jak jsem předtím bez nich mohla být. Byla jsem odkázaná, ţe mě pořád někdo musel pomáhat. Teď přijde dopis, a já si ho hned přečtu, nemusím čekat, aţ mi ho přečte manţel. Kdyţ přijde manţel, tak já uţ vím, co je v tom dokumentu, protoţe si ho naskenuju a uţ si ho můţu přečíst. Pořád jsem byla závislá na druhých. Potřebovala jsem třeba uloţit kontakt do telefonu, tak jsem to neudělala. Teď si to udělám sama. Mám i lupu, je to taková ta do ruky. Je taky mým pomocníkem, přečtu s ní to nejnutnější. To mi jakoţe taky hodně pomáhá. Jakým způsobem ovlivňuje zrakové postižení Váš život? No ovlivnilo určitě hodně, protoţe vlastně já jsem díky tady tomuto onemocnění ztratila práci. Nemůţu vlastně samostatně ţít. Snaţím se, ale prostě jsou věci, které sama neudělám. Díky teda manţelovi, dětem, teď uţ moţná i vnukům, protoţe mi pomáhají, se s tím dá ţít. Nedá se s tím ale úplně srovnat. S jakými problémy se nejčastěji setkáváte? Třeba ve svém prostředí mi to aţ tak nepřijde. Nejhorší je, kdyţ třeba jdeme nakupovat. Sama třeba nemůţu. Nejhorší je v obchodě, protoţe já vlastně kdyţ vlezu do obchodu, vůbec nepoznám, co je v regále. Člověk by se chtěl obléct, podívat se, ale prostě nemůţete. Vy vlezete do obchodu a nevidíte nic. Prostě ještě ty zářivky vás tam oslňují, a já vůbec nepoznám, co v těch regálech je. Doma to poznám, protoţe vím, ţe tady mám komodu, tady mám ţidli, ţe prostě tam je linka, tady mám šuplík. V těch obchodech, nebo kdyţ přijdete do cizího, tak to je katastrofa. Takţe bych si nejraději všechno osahala, coţ nemůţu, protoţe mi to spadne. Manţel mi to ani nedovolí, nebo někdo s kým jsem. Nejhorší bych řekla je to nakupování, nebo kdybych chtěla sama na návštěvu, tak vţdycky potřebuju doprovod. Sama teda chodit nemůţu. Jakým způsobem ty vzniklé problémy, které se pojí se zrakovým postižením, řešíte? Řeším je tak, ţe si vţdycky musím dopředu sehnat doprovod. Nebo taky ne, někdy tady sedím a brečím. Někdy to fakt nejde vyřešit.
Máte nějaké životní cíle, kterých byste chtěla dosáhnout a jakým způsobem usilujete o jejich naplnění? Cíle snad uţ ţádné takové velké nemám. Chtěla bych, ale pokud zdraví dovolí, pomoct dcerám s vnuky. Mojí radostí je teď malá vnučka. Taky za mnou chodí sociální pracovnice z organizace Unikacentrum, která mi pomáhá při nějaké výuce na počítači. To mě taky hodně teď baví, díky tomu si můţu číst knihy. Já totiţ od 30 let vlastně vůbec nečtu. Takţe aspoň tady toto, nebo naskenovat a potom si to přečíst. Toto je pro mě velká pomoc. Kdo a jak Vám nejvíce pomáhá? No, kdo mi nejvíce pomáhá? Určitě manţel, v domácnosti určitě manţel. Pomáhá mi tak, ţe mi vysává, pomůţe mi například, kdyţ umývám okna, nebo i při vaření. Hlavně škrábe brambory, protoţe nevidím na tu slupku, nebo kdyţ jsou určité věci, které neudělám nebo neuvařím. Třeba řízky neusmaţím nebo bramborové placky. Kdyţ peču maso, tak tady nepoznám, jestli to je uţ růţové, nebo ne. Například i při hygieně mi musí nachystat šampon, to také nepřečtu, nebo nějaké ty sprchové gely. A jako s takovou parádou nebo nakupováním to mi pomáhá dcera. Ta mi třeba namaluje oči, zajde se mnou ke kadeřníkovi, na kosmetiku někde, nakupovat nějaké oblečení, protoţe manţel tomu vlastně moc nerozumí. Jinak se snaţím zvládat všechno sama, o tu domácnost se dokáţu postarat sama. Nepoznám samozřejmě, jestli tam je nějaký drobek, nebo něco, to jako ne, nebo prach, ale dělám to prostě po hmatu hodně. Snaţím se, i kdyţ to není 100%ní. Snaţím se, abych z toho kola nevypadla, taky tomu manţelovi, aţ přijde z práce, aby si se mnou mohl sednout a odpočinout si, aby nebylo všechno na něm. Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení rodina? Já si myslím, ţe rodina si uţ zvykla. Ze začátku to bylo hodně těţké, mamka se s tím hodně těţce srovnávala, ta asi nejvíce. (Mně se chce brečet)Ten první rok byl pro naši rodinu opravdu těţký, dá se říct, ţe jsme proţívali těţké období. Jsem vlastně byla 3 měsíce v nemocnici, jsme právě stavěli barák. Tady jsme vlastně měli tchýni, postiţenou leţáka, takţe to nebylo jenom o mně. Manţel musel vlastně nejenom mně pomáhat, děti vychovávat, ale vlastně i rodičům chodit pomáhat. Takţe ten rok byl opravdu těţký, bylo to vidět na manţelovi. Manţel prostě zestárl asi o 20 let, ale prostě tím asi, ţe mě měl rád, tak to zvládl, i kdyţ jsem někdy nechtěla, ať se o mně tolik stará, ale prostě to tak cítil. On to tak chtěl, prostě se staral. Ta starší dcera, ta to vnímala více neţ ta mladší. Ta utíkala třeba ještě ven za děckama. Ta starší se uţ snaţila uţ nějakou buchtu upéct, nebo manţelovi v té domácnosti pomoc. Byl to těţký rok. Rodina to ze začátku asi taky hodně těţce nesla, ale teď tím, ţe vidí, ţe jsem se s tím naučila ţít, tak mě berou takovou, jaká jsem. Snaţí se mi jako pomoc, ale já ani té pomoci moc nevyţaduji. Já kdyţ někam jdu, tak vlastně jsem s manţelem nebo s dcerou. Mně stačí, kdyţ jsem někde poprvé ve společnosti, třeba na svatbě, na narozeninách, kdyţ mě jednou zavedou na toaletu nebo tak, a já uţ se potom, dá se říct, zorientuji a není pro mě problém si tam pak zajít sama. Kdysi jsme byli zvyklí jít třeba do kina, tak jsem do toho kina s nima sice šla, ale z toho kina jsem moc neměla. Jsem jenom poslouchala, jsem nic neviděla, ale musela jsem s těma dětma jít. Nebo jsme šli bruslit. Oni bruslili, a já jsem stála a čekala. Manţel mně někde usadil, prostě ţe jsem jim jen dělala tu společnost, ţe jsem s nima nemohla dělat ty koníčky. Učit, dá se říct, ţe jsem se s nima nikdy aţ tak neučila, protoţe ony se obě dobře učily. Bylo mi akorát líto, ţe chtěly nějakou pomoc, a já jsem to neviděla, ale měly kolem 14 let, takţe to chápaly, ţe jim to já nemůţu přečíst. Spíš ony mi ještě četly. Spíš vnuci mě neumí pochopit, chtěli třeba „Babičko přečti nám pohádky“ nebo „Babičko, co je to“ a já jsem nepoznala, co je to na tom obrázku, ţe. Takţe potom spíš mi to říkali oni „To je kačenka“. Kdyţ byli starší, tak to také pochopili. Vodili mě a říkali: „Babičko pozor, tady je kámen, nespadni, tady jsou schody. U dětí to nebyl problém, ony byly takové, ţe se s tím smířily, i kdyţ jsem nefungovala tak, jak bych jako matka měla. Jakým způsobem reaguje na Vaše postižení okolí? No, já si myslím, ţe okolí tady, kde bydlím, snad ani netuší, jak jsem nemocná. Já totiţ ani sama nikde nechodím. Třeba mě potkají, je mi trapně, kdyţ já první nepozdravím, protoţe nevím, koho potkám. Manţel mě musí vţdycky upozornit, kdo jde, abych nepozdravila třeba nějakou desetiletou holku. To já nepoznám. Já si myslím, ţe okolí ví, ţe špatně vidím, tak mě jako první zdraví. Prostě se mi vţdycky představí, kdo je nebo já uţ poznám po hlase, ale ţe by mi projevovali nějaký soucit, nebo mě litovali to ne. Já jsem taková, ţe toto prostě nechci, nebo nepotřebuju takový nějaký soucit. Jakým způsobem si myslíte, že společnost v Karviné reaguje na osoby se zrakovým postižením? No, já nevím. Já jsem asi typ, ţe jsem spíš přijímána. Kdyţ třeba nechci jít na nějakou akci, jsem prostě hodně přemlouvaná, ţe beze mě to nebude ono. Mám ale také problém, ostatní si myslí, ţe tam jdu s radostí, ale já neţ jdu, se taky musím na to dost připravit. Jak psychicky, tak jdu také ráda vţdy upravená, vţdycky si musím objednat toho kadeřníka. Někdo mě tam musí zavést, musím vybrat nějaké
oblečení. Potom i ten příchod, já se musím seznámit s tím prostředím, je to těţké. Je to úplně něco jiného, z jiné strany jde světlo, neţ třeba mi doma, a to uţ je zase pro mě sloţité. No chviličku trvá, neţ se adaptuju v té společnosti. Kaţdý se mi musí představit, kdo tam vůbec je, protoţe já to nepoznám. Kdyţ přijdu, tak mi kaţdý musí říct, kdo je. Kaţdého, kdyţ jsem ho dlouho neviděla, nepoznám po hlase, ţe. My jsme tak naučeni se zdravit: „Ahoj Maruško, jsem ten a ten“. Tak se mi představí, abych já věděla, s kým mluvím, protoţe potom kolikrát jsem se tak dostala do trapasu, protoţe jsem nevěděla, s kým mluvím, ţe. Třeba měl podobný hlas, já jsem myslela, ţe to je někdo jiný. Takţe tak to funguje u nás, ţe prostě přijde a představí se mi. Kdyţ jdu třeba tady do obchodu, tak prodavačky se mně ptají, co potřebuju, jo. Mám dobrou zkušenost. Kdyţ jdu do autobusu s hůlkou, tak prostě hned mám místo. Kdyţ jdu přes přechod, a podrţím hůlku, tak všechna auta stojí, prostě i tam, kde nepotřebuju, ta auta prostě stojí. Akorát řidiči by mohli být někdy ohleduplnější, kdyţ vidí, ţe drţíte tu hůlku a ptáte se ho, jestli to je 512, tak pokud mi kývne, tak já to prostě nemůţu poznat, jestli jede nebo nejede. Nebo i doprava vlastně, ty hlasiče těch zastávek, to ale často nefunguje. Buď nefunguje, nebo to jde slyšet tak málo, ţe prostě to neslyším, ţe. Také se mi stalo, ţe jsem šla přes cestu a vlastně jsem poslouchala jenom ušima. Vnímala jsem vlastně jenom sluchem, no a šla jsem přes cestu a auto jsem teda neslyšela. Jel ale pán na kole, a já jsem mu vlezla pod to kolo, takţe mi pěkně vynadal. To ale byla moje vina, ţe. On nemohl vědět, ţe nevidím. Jsem šla trasu, kterou znám, takţe jsem si říkala, ţe si tu hůlku nebudu brát. Takţe to vlastně byla moje vina, ale jinak nemám špatné zkušenosti. Ještě se mi nestalo, ţe by mě někdo nějak osočil nebo napadl. To určitě ne. Samozřejmě nechodím nějak vyzývavě, ţe bych si dala 5 řetízků na krk, kdyţ jdu s hůlkou. V kabelce mám vţdy všechno uloţené, zavřené abych nedala nějakou výzvu. Jaký je Váš názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením ve městě Karviná? To já vůbec nevím. To já opravdu nevím, protoţe to je tak mimo mě. Nezajímám se tak o to. Jaký je Váš názor na politiku zaměstnanosti osob se zrakovým postižením v Karviné? Já si myslím, ţe je to u nás katastrofa. Já si myslím, ţe pokud zdravý člověk nemá práci, takţe se zdravotním postiţením nemá vůbec ţádnou naději. Jaký je Váš názor na sociální pomoc, poskytovanou v Karviné zrakově postiženým? Já teda nemám ţádné špatné zkušenosti. Já vţdycky kdyţ jsem přišla někde na úřad, tak mi vţdycky vyšli vstříc. Kdykoli jsem si poţádala o nějakou kompenzační pomůcku, tak kdyţ jsem na ni samozřejmě měla nárok, tak jsem vţdycky bez problému dostala. I kdyţ jsem slyšela, ţe někteří mají s tím problémy, ale já jsem s tím problém nikdy neměla. Dá se říct, ţe jsem byla přešetřena v rámci příspěvku na péči. Coţ jsem teda byla hodně mile překvapená, protoţe mi zvýšili příspěvek na péči, i kdyţ se všude ubírá. Já jsem s tím problém neměla. Taky by jsem chtěla ještě říct, ţe kdyţ jdu někde prostě do města, nebo na úřady, do nemocnice, co se týká takové té bezbariérovosti. Někde to je dobře, někde to je špatně. U nás jsou hrozné chodníky, v katastrofálním stavu. Tím, ţe já chodím s doprovodem, tak to vţdycky nějak zvládnu. Manţel mi říká: „Tam je díra, tam je to“. U nás to je katastrofa. Co mě třeba taky strašně bolí, ţe bych se třeba mohla vydat někde dál, ale kdyby byly ozvučené veškeré přechody, coţ taky nejsou. Jsou vlastně na těch hlavních třídách, kde je největší frekvence, ale my se potřebujeme dostat i v menších nějakých částech nebo čtvrtích přes tu cestu. V nemocnicích, taková ta bezbariérovost, ţe třeba na vozíku, dejme tomu, ţe se uţ dostane, ale jinak moc ne. Výtahy by měly být ozvučené, coţ uţ se hodně dělá, ale také ještě nejsou všude. Ochota personálu v nemocnici, zatím jsem se nesetkala, ţe by mi nikdo nepomohl. Vţdycky sestřička vyjde a pomůţe mi. Manţel teda nemusí se mnou aţ dovnitř k lékařce. Nikdy se mi nestalo, ţe by mi nepomohla. Dokonce i u praktického lékaře šla se mnou paní doktorka do lékárny, protoţe viděla, ţe nemám doprovod. Opravdu jsem se nesetkala, ţe by se ke mně někdo choval špatně. Akorát mě mrzí, ţe kdyţ se snaţíme, tak ţe stát toto vlastně zase zneuţívá. My jsme šťastní za kaţdou věc, kterou se naučíme sami. No a potom přijde někdo, a řekne „No vy to umíte“ a vezme vám příspěvky, ţe. Z toho máme všichni postiţení strach, ţe rači děláme, ţe to neumíme v rámci tady těch příspěvků. Nejde o ten příspěvek, ale o to třeba, ţe máme malé důchody. Prostě bez toho příspěvku my bychom ani fungovat nemohli. Pokud oni nám vezmou příspěvek, tak bez toho bychom ani ţít nemohli. Kdybych měla být sama a neměla bych mít příspěvek na péči, tak to nezvládnu. Je to škoda, ţe kdyţ se něco naučíme, tak potom nevíme, jestli to je dobře nebo není dobře. Pro nás dobře, ale znám hodně případů, ţe prostě řekli rači, ţe to neudělají, kvůli tomu příspěvku. Coţ je smutné teda, no. Já taky, nikomu nedokáţu vysvětlit, jak vidím, ale kdyby se to dalo, tak bych jim na chviličku dala vyzkoušet, jak málo vidím, ale přitom toho tolik udělám. Prostě se snaţím, i neuroloţka vţdycky říká, ona ví, jak to tam mám v těch očích, CT, magnetická rezonance. Ona mi vţdycky řekne, ţe jsem upravená, hezky oblečená, a člověk má z toho radost, ale to všechno protoţe chci. Nechci rezignovat, ale potom přijdete k nějaké posudkové a tam vás uvidí, a řekne si „No, ta paní funguje, tak ona asi vidí, ţe“. Takţe potom nevíme,
co je dobře a co je špatně. My máme ze sebe radost, ale tak by to nemělo fungovat, no. Ale to je asi o tom úředníkovi a asi o tom doktorovi, ţe. Jaký je Váš názor na organizace poskytující sociální služby osobám se zrakovým postižením v Karviné? No, já teda znám dvě organizace, nevím, jestli to jsou všechny. Je to SONS, je to sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých a UnikaCentrum. První moje zkušenost se začlenit mezi postiţené, bylo kdysi TyfloCentrum nyní UnikaCentrum, kde jsem vlastně přes tuto organizaci, se hodně začlenila do společnosti, protoţe já jsem vůbec nevěděla, ţe něco takového existuje, ţe můţu vůbec nějakou kompenzační pomůcku získat. Tam mi vlastně všechno poradili. Do dneška tady tyto sluţby vyuţívám, chodím tam. Pořád se zdokonaluji v nějakých novinkách na počítači, kdyţ potřebuju nějakou lupu nebo telefon, tak mi tam vţdycky ochotně poradí. Pomohou mi se v tom zorientovat. No a potom je ještě SONS Karviná, tam nechodím, i kdyţ tam znám ty lidi. No, ale chodím do SONSU Havířov, kde jsem se dostala přes kamarádku. Máme vlastně rekondiční pobyty, coţ je vlastně úţasné. A to bych chtěla zdůraznit, kde máme k sobě všichni hodně blízko a jeden od druhého získáváme zkušenosti, informace důleţité, takţe toto mi teda hodně pomáhá. A vůbec učíme se tam orientaci, chodit v prostoru. Učíme se sebeobsluze, prostě mi to hodně dává. Jsem ráda, ţe takové organizace jsou. Kdysi toto nebylo, opravdu společnost uţ myslí na ty zrakově postiţené, vůbec na ty postiţené Člověk bere ţivot, jak jde. Pro mě bylo horší, kdyţ jsem měla zlomenou nohu, neţ to ţe nevidím. Na to jsem si uţ zvykla. Se zlomenou nohou jsem se nemohla vůbec pohybovat, byla jsem z toho nešťastná. Člověk nesmí brečet a musí se snaţit. Musí mít podporu v rodině a nějaký cíl. Jenom nesmíme brečet. Je to všechno o tom si nestěţovat, prostě všecko nemůţu.
Příloha č. 7: Přepis rozhovoru – informantka Eva Jak došlo ke zrakovému postižení? Já to mám vrozené. Nemám tu zrakovou jistotu, i kdyţ nosím brýle. Jak jste se s tím vyrovnala? Byl to problém, když se jedná o vrozenou vadu? Bylo to přirozené, prostě to pokračovalo a zhoršovalo se to. Hodně se mi to zhoršilo aţ v učňáku, protoţe jsem se tam učila za cukrářku. Byla to škola z bývalé textilky, bylo tam umělé světlo, protoţe tam byly stropní okna. Takţe tam se mi to začalo zhoršovat, tak jsem potom odešla z cukrařiny. To byl aj ten jeden důvod, co jsem odešla z cukrařiny z učení. Školu jsem nedokončila, šlo to potom ţivotem, ţe jsem šla vařit do školky, do školy. Jak ovlivňuje zrakové postižení Váš život? Jsou určité věci, které si sama neudělám. Nejvíc mně pomáhá manţel, protoţe děcka, ty uţ mají své rodiny. Takţe nejvíc ten manţel a sousedka. Něco vyspravit, ušít, začínám mít i problémy v kuchyni. Právě třeba při přípravě toho jídla. A jsou různé další věci. Papírově po úřadech, to musím já, protoţe manţel pošle rači mně, ale uţ i tam je špatná orientace. S jakými problémy se nejčastěji setkáváte a jakým způsobem je řešíte? Nejčastější to jsou zastávky a orientace. Přes cestu přejít, protoţe já nevidím, já mám ještě tu šeroslepotu jako večer. A kdyţ já vidím to světlo tak já neodhadnu tu vzdálenost, kde to světlo svítí. Takţe pro mě, ve tmě nebo jak uţ se začíná šeřit, chodit někam, to uţ je velikej problém. A ty zastávky uţ jsem několikrát nastoupila do globusu, a to vám ještě ten řidič řekne špatně. Nastoupila jsem, řekla jsem „Chci do Karviné, Házenkářská hala“. Zavře dveře a paní mi pak řekne „ale my nejedeme do Karviné, my jedeme do Globusu“. A to se mi stalo několikrát, protoţe oni dali ten globusacky autobus na karvinskou zastávku při nemocnici. Takţe většinou docházím potom zpátky pěšky. Ten řidič se na vás dívá a pak řekne „Však to tam je napsané, ne“. Nebo kdyţ je moţnost, tak se někoho zeptám, nebo jak jsem uţ řekla, vytrpím a pak jdu zpátky na zastávku. Kdyţ já jedu z toho Havířova, a my končíme v půl páté, neţ já dojedu do Karviné je 17:15, tak volám uţ manţelovi, a ten pro mě uţ na zastávku přijde. Nebo kdyţ tam jde někdo známej, tak se ho lapnu a převede mě přes tu cestu. Přes den to je lepší, neţ kdyţ se šeří. V kuchyni mám někdy teď problém i s váhou, protoţe něco naváţit, nemám tu ozvučenou. Takţe kamarádka mi teď koupila takovou tu digitální, tam jsou takové velké numera, takţe na tom můţu, ale zas nevidím, jestli to je šestka, osmička, trojka. To mi manţel vţdycky naváţí. A do obchodu nebo někde, to uţ mám svůj Kaufland, i kdyţ říkají, ţe to je pro důchodce. Já ale nevím, kdyţ to je v Penny, tak to je všechno ty ceny u stropu, v Hypernově tam je to všecko malinké, v Tescu to je to stejné. Takţe nakupuju výhradně v Kauflandu, ale nesmí mi tam přestěhovat zboţí, člověk je navyknutej, kde co je, tak uţ jde automaticky, ale kdyţ to změní, tak to je problém, a to oni dělají taky dost často. Vţdycky kdyţ jdu do toho obchodu, tak si proštuduju leták doma, co dostanu. Podle toho uţ vím, jaká je cena, ţe ty akce jsou na začátku toho obchodu, takţe to jde. Nebo jdu s kamarádkou, a ona mi řekne, co a jak, nebo mi dcera přiveze, nebo manţel nakoupí. Sama chodím jen tehdy, kdyţ uţ mám připravené, co budu kupovat, a kdyţ uţ ty ceny znám. Většinou, stane se, ţe potřebujete něco, co není v akci, takţe to uţ beru, potřebuješ mouku, jestli je v akci, nebo není v akci, tak ji koupím. S placením pak nemám problém, protoţe my se na rekondičce učíme poznávat mince, a kdyţ to řeknu, ţe uţ to učím aj já, takţe není problém. Kdo vám nejvíce pomáhá? Manţel a teď sousedka. Jakým způsobem reaguje na to vaše postižení rodina? Tak oni uţ to brali automaticky. Děcka to věděli, kdyţ rostli, ţe máma špatně vidí. No tchýně ta to nesla špatně. Jak si myslíte, že společnost v Karviné reaguje na osoby se zrakovým postižením? Ono v dnešní době se stará kaţdý sám o sebe. Ta střední generace, ta ještě pomůţe nebo ti staří, ale u mladých to vůbec není. Od mladých se člověk ničeho takového nedočká. Šla jsem třeba na zastávku a kluk, který mohl mít tak 16, 17 řekl „Tak co dno od flašky“, to jsem ještě měla ty hrubší brýle, ty uţ jsou tenčí. Děcka ty to takhle nevnímají. My teď téţ děláme, ţe chodíme po školách. A tam by bylo třeba uţ na těch školách prostě seznámit ty děti třeba aj s tím nevidomým, s tím ţivotem toho nevidomého, třeba i s tím vodícím psem. Právě teď byli v Orlové naši (SONS). Anebo tu prezentaci, na nějakých takových akcích. Já nevím Karviná takové nemá, tak jako jsou třeba spolkové dny v Orlové. Nebo uţ
to pořádá aj Havířov město, tam to mají zase v září na náměstí. Tak tohle to by mohlo třeba někam na Karvinské dny, ţe by se tam něco takového udělalo. Kdyţ si vezmete zdravotní personál, kdyţ vám přijde sestra, jako znám hodně případů. Prostě sestra otevře dveře, kdyţ je tam někdo třeba sám, řekne „Tady máte jídlo“. On ale neví, kde ho má, a ona odejde. Nebo ona neví, on má třeba zavřené oči, nebo má brejle na těch očích, jestli ji vůbec vnímá nebo nevnímá. Potom sestra přijde, odnese to jídlo, oni se nedívají, jestli to je snězené nebo ne, protoţe to je teď přiklopené těma poklopama, a odnese jídlo. Chlap říká „Ale já jsem ještě neobědval“. Prostě já nevím, my uţ jsme téţ chtěli kdysi, to uţ bylo moţná z 10, 15 let zpátky, jestli by nechtěli ze sociálky nebo ze zdravky s náma prostě jet na rekondici. Museli by si to sami zaplatit, protoţe my nemůţeme financovat další, jsme závislí na dotacích nebo na sponzorských darech. Zájem, ale nebyl. My jsme měli zrovna v SONSu (Havířov)výbor, a oni tam přišli (studenti ze zdravky), ale to byla náhoda. My jsme tam, kde je centrum volnočasových aktivit a dostala se tam na exkurzi. To se tam, ale přišli dívat na jógu nebo něco, protoţe tam chodí taky cvičit. Učitelka dovedla studenty zdravky. No a zrovna tam nikdo nebyl, jen my jsme měli výbor, tak nás prosili, jestli bychom mohli něco povykládat, aby nejezdili zbytečně. Tak naše vedoucí jakoţto zdravotnice, si je tam sebrala. Tak jim řekla, jak by se měli chovat k tomu nevidomému. Prostě oni se teprv učej, ale aby se v tom prostě uţ vytrénovali, ţe kdyţ přijdou do styku se zrakově postiţeným, aby věděli, jak se mají k němu chovat. Ten člověk, ale není nemocnej, on prostě nevidí, takţe nechovat se k němu, jako k někomu, kdo je mentálně postiţen. Kdyţ vám řeknu, ţe jsem měla v nemocnici bílé berle nebo teď tu bílou hůlku, tak ani doktor nepoznal, ţe to je slepecká. Slepecké francouzské hole a slepecké opěrné. Některé sestry ano, to jsou ale výjimky. Z druhé strany se mi ještě nestalo, ţe by nás v restauraci okradli. Kdyţ jezdíme s těma nevidomýma na rekondice a zajdeme si do restaurace na pivo, nebo na něco. Dívala jsem se, aj ty servírky uţ jsou takové vnímavější. Jeden můj známý to má tak seřazené bankovky od nejmenší, tak se vţdycky zeptá „ je to stovka nebo dvoustovka“? Takţe on to dá od nejmenší po největší, v tom on uţ má systém, kdyţ vezme a řekne „To je stovka, ţe“?, ale kdyby to byla třeba dvoustovka, ale nikdy mu ještě nikdo z těch číšníků nezalhal. Já sleduju a čekám, ale nikdy se nám to ještě nestalo. Oni poznaj, ţe uţ je nevidomý, tak mu dávaj peníze uţ přímo do peněţenky. Nebo kdyţ přinesou to pivo, tak ho postaví a drţí, a řeknou mu „Tady máte to pivo“, a čekají, aţ si tu sklenici fakt chytne. Jsou vnímavější neţ v tom zdravotnictví. Jaký máte názor na vzdělávání osob se zrakovým postižením v Karviné? Já nevím, kromě Uniky tady není nic takového zaměřeného na zrakově postiţené. Jsou zvlášť centra třeba pro autisty nebo tak, ale neslyšela jsem, ţe by bylo něco jiného. Oční školka, ale jinak pro nevidomé nevím. Vím o jednom nevidomém chlapečku, ale to spíš bylo o té učitelce, jeden známý nevidomý ji chodil učit brailla, aby ona mohla komunikovat s tím nevidomým. Mně se zdá, ţe těch zrakově postiţených je dost, ale pro ně v tom našem okrese se málo dělá. Jaký je Váš názor na zaměstnávání osob se zrakovým postižením v Karviné? Kdyţ to tak řeknu, já uţ jsem 24 let na důchodě, a já uţ to nechápu vůbec. Ale si myslím, podle toho co máme my v rodině, tak hledat si místo pro zdravého je těţké, natoţ ještě pro postiţené. Já jsem vyšla v 64 roce, neţádala jsem o důchod. Rodiče se o to tak nezajímali, nebo to v té době ještě tak nebylo. Já jsem měla akorát sníţenou pracovní schopnost. Neměla jsem ZTP, neměla jsem nic. Kdyţ si vezmu, ţe mi sociálka nabídla, jako učební obor rodinnou školu, laborantku, jo špatně vidící, ale laborantka, cukrář a prodavačka. To byly ty profese, které jsem si mohla vybrat na sníţenou pracovní schopnost, kdyţ jsem nechtěla jít na ţádnou střední školu. Takţe jsem si vybrala cukrářku. Brzo jsem se vdala, brzo jsem šla do práce. A potom jsem šla taky první do důchodu. Vţdyť já jsem vlastně v důchodě od 33 roků. V práci jsem to celkem zvládala, nebylo to ještě tak, jak to mám teď, to jsem měla ještě těch 12 dioptrií, teď uţ jich je 16 aţ pomalu 17, plus se do toho dal ještě ten šedej zákal. To je to, ţe kuchyň mě bavila. Jaký je Váš názor na sociální pomoc poskytovanou osobám se zrakovým postižením v Karviné? No kdysi nebylo ani to, buďme rádi za to, co máme. Nevím, jak se k tomu vyjádřit. Vy děláte dost, si myslím na tu kapacitu, byste uţ nemohli dělat víc. Spíš by Vám město mělo vyjít vstříc. Co se týká překáţek, ono je vlastně i unikát dojít tady k vám. No potřebovali byste tady ten chodník opravit, já pořád překračuji díry, dávám si velký pozor, protoţe kdybych spadla, tak já uţ nevstanu s těma kolenama. To se mi stalo před měsícem, jela jsem do Kauflandu, a jel nízkoplošinový autobus, jenţe já jsem neviděla, ze začátku jsem si říkala, ţe je to plošina, ţe je to nízké, ale on tam byl jeden schod. Nebyl to ten autobus bez toho schodu. Nevadí mi to při nástupu, protoţe to si já oťuknu hůlkou, ale kdyţ vystupuju, dívám se aha, to je s plošinou, a já jsem neviděla ten schod. A jak jsem vší váhou vyletěla ven, ještě ţe jsem měla hůlku, dopadla jsem na tu zem. No nemít tu hůlku tak jsem pusou na zemi. Tam jsem jenom slyšela „Dávejte pozor“! No jo dávejte. Já chodím s těmi francouzskými bílými holemi nebo pak s opěrnou. V zimě chodím s těmi francouzskými, překáţky na chodníku vidím, ale nesmí být šero. Jinak sedím
v kaţdé díře Ta bezbariérovost se sice zlepšila, ale ještě by to chtělo. No na těch úřadech to je někdy dobré, někdy zase ne. Ono záleţí na tom úředníkovi. Na sociálce, ještě kdysi, kdyţ jsem tam něco potřebovala, tak tam jsem neměla problém. No o té nemocnici jsem uţ říkala, sama jsem tam byla, já ještě naštěstí trochu vidím. Mě právě zarazilo, ţe oni ty hole, co jsou pro normální, jako ne pro nevidomé, tak jak je začali dělat barevné, tak se to rozlišuje, ţe je s hůlkou no a co, ale ţe je bílá a na opěrnou, tam by uţ nikdo neříkal, ţe je slepecká. V té nemocnici akorát sestra přijde, a řekne akorát „Tady máte léky“, tak jako toto, ale hledat si potom, jestli máte všechny, kdyţ to máte všecko v jednom kelímku, hledat si jestli máte všecky, které máte napsané. To se mi stalo, musíte přinést do nemocnice všecky léky, co berete. Musí to být v krabičce, nesmí to být jenom plata, aby prostě bylo celé to balení. No a já jsem přinesla tablety, a oni mi je prostě nedávali. Říkám, ţe mám problém v cizím prostředí se spaním, já jsem si přinesla svůj lék. Sestra na to „Vţdyť ho tam máte“. Já jí říkám „Já ho tam nemám“. Jsem pomacala ty tablety, protoţe ten prášek na spaní, je takovej dlouhej, podlouhlej a oni dávali takové kulaté. Ty co oni dávali, jsou na recept, a ty co já jsem měla, ty se platí. Takţe o ty tablety jsem přišla. Prostě nemají ten přístup. To je furt jenom o tom přístupu. Jak na úřadech, tak třeba v nemocnici, uţ aj ze zdravotního personálu někteří nevědí, i kdyţ to jsou zdravotníci. Jaký je Váš názor na organizace, které poskytují sociální služby osobám se zrakovým postižením v Karviné? No fandím vám. Akorát někdy se mi zdá, ţe třeba ta specializovaná doprava je super. Tu jsem vyuţívala teď celou dobu, jak jsem jezdila do lázní. Protoţe všechny procedury jsem měla na ráno na sedmou hodinu kaţdý den a dvakrát jsem jela uţ po půl sedmé autobusem a pak si říkám to ne, a začala jsem jezdit i taxíkem. Já jsem přijela k těm lázním, ráno byla tam, a já nerozeznám, jestli je to trávník nebo jestli je to chodník. Přejít tu cestu, kdyţ nic nejelo, ještě se dá, ale potom zase k tomu vchodu se trefit. Já jsem byla tak zpocená, pak mi bylo špatně. Tak jsem si řekla, ţe budu rači jezdit taxíkem, a hotové. Mám hodně pomůcek, které jsem díky těm organizacím získala. Mám lupu, ale ta mi uţ odešla, tu digitální. A počítač, který ještě neodešel, ale dodýchává. Na tom počítači si stahuji knihy, poslouchám knihu. Dělám jednatelku SONSu, takţe kdyţ to mám ozvučené, tak můţu pomoct aj s těma papírama, které potřebujeme pro chod naší organizace. Pouţívám Skype, protoţe mám hodně známých, kteří neviděj, takţe je to super. V 78 roce jsem začínala v Karvinském SONSu, ale málo jsem tam chodila, protoţe v tu dobu jsem ještě pracovala. Oni se scházeli na druhém konci Karviné, a já na druhém konci Karviné jsem dělala. Měla jsem ještě malá děcka, takţe mi to tak nešlo. Akorát třeba, kdyţ byla nějaká akce přes víkend nebo někdy, tak to jsem zašla. Aţ v 96 roce jsem se začala víc angaţovat pro nevidomé. Byla jsem v karvinské organizaci, to ano, ale v 98 roce jsem přešla do Havířova. Přešla jsem do jiného města, protoţe tam je v té organizaci víc nevidomých lidí. Máme 85 členů. A tak se mi zdálo ze začátku, ţe Havířov víc pro ty lidi dělá. Jsem jednatelkou v té organizaci, takţe pomáhám vedoucí, ale ona si to všechno zvládá celkem sama, za coţ jí děkuju. Kdyţ jsou ale výročky nebo plán práce, tak to uděláme spolu. Já si to napíšu na papír, pak to dám doma do počítače. Takţe my takto kolektivně, ale granty a tak, to ona si dělá všecko sama. Tak jí s tím pomáhá taky dcera, protoţe ona taky špatně vidí, má taky ten počítač pro nevidomé. Myslím si, ţe rekondic by mělo být čím dál tím víc, protoţe jsou někteří nevidomí, to je pro ně jediná moţnost styku s lidma stejného postiţení. Oni se vlastně víc uvolní a to jak psychicky, protoţe jsou mezi svýma. Někdy jsou aj rodiny na ně zlí. Takţe pro psychiku a tak je to prostě super. Protoţe takhle, kdyţ přijdete na tu schůzi, tak vás tam odvezou, kdyţ někdo nevidí, nebo pro ně někdo přijde. Posedí, poslechne si něco, vypije se ta káva a odejde. Rekondice, to je vlastně celý týden pobytu, kde vlastně si on můţe prohloubit své znalosti, nebo aj ty druhý lidi nevidomí říkají své příběhy a tak, takţe to je taky ponaučení. Máme tam také jednoho pána, kerýho manţelka drţí zkrátka. No a on se uţ strašně těší, kdyţ uţ můţe přijít mezi ten kolektiv. Manţelka mu říká „Nechoď ven na zahradu, co kdyby tě někdo viděl. Já na tebe beru bezmocnost“ a takové tyto, to se mi zdá přitáhnuté za vlasy. Ten je vděčný za kaţdou takovou akci, kdy ho vytáhneme, i kdyţ on je z jiné organizace. Ale právě ona, i kdyţ ho vezme ven, aby on s ní šel, tak on nesmí jít ani se slepeckou hůlkou, protoţe ona se stydí za to, ţe manţel je slepý. Takţe on se spíš tak odreaguje. Ona tam s ním nejezdí na ty rekondičky. Ona má zase jiné problémy, ona má zase bezlepkovou dietu, ona má ty problémy s těma střevama, s tím zaţíváním. Ona dostávala lázně, ale ona do lázní nejela, jenom kvůli tomu, ţe ona se straní společnosti, ona je taková zavřená puťka doma. Ten její manţel je jako takový náš hudebník. On oslepnul aţ po úraze, takţe ze začátku to bylo super, a to začalo všecko u nich, bo jich znám víc, aţ po tom úrazu, ţe začala ta špatná komunikace s rodinou. Je to smutné, nikdo nevíme, jak můţeme dopadnout. Takţe je to lepší se naučit pokud ještě něco vidíte, neţ kdyţ vás potom hoděj do vody a plav. Já to vţdycky tak říkám aspoň.
