MASARYKOVA UNIVERZITA. Česká ilustrace v knihách pro děti a mládež

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Seminář dějin umění Dějiny Umění

Jana Maršíková

Česká ilustrace v knihách pro děti a mládež (Tvorba Jana Kudláčka) Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Radka Miltová, Ph.D. Brno 2013

2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně 2013..................................................... Jana Maršíková

3

4

Děkuji Mgr. Radce Miltové, Ph.D. za vedení práce, vstřícný přístup a cenné rady.

5

6

Obsah

Úvod ............................................................................................................................. 8 Literatura a prameny .................................................................................................... 9 Ilustrace v literatuře pro děti ...................................................................................... 11 Úloha ilustrace ....................................................................................................... 11 Umělecká hodnota ................................................................................................. 14 Vývoj české ilustrace v uměleckých knihách pro děti a mládeţ ........................... 17 Ilustrační tvorba Jana Kudláčka ................................................................................. 23 Ţivot ...................................................................................................................... 23 Charakter ilustrací Jana Kudláčka ......................................................................... 27 Námět ................................................................................................................. 29 Technika a rysy .................................................................................................. 30 Závěr .......................................................................................................................... 31 BIBLIOGRAFIE ........................................................................................................ 33 SEZNAM KNIH ILUSTROVANÝCH JANEM KUDLÁČKEM ............................ 36 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ........................................................................................... 40

7

Úvod Umělecká kniha pro děti hraje od začátku svého vývoje významnou roli v několika oblastech, můţeme se jí zabývat z pohledu výtvarně estetického, literárně estetického, ale i pedagogického. Ideální je nahlíţet na knihu jako na syntézu obrazu a textu s přihlédnutím k jejímu účelu, ţánru a konkrétní funkci. V dílech pro děti je soulad výtvarné a literární sloţky zcela zásadním poţadavkem, kniha by na malého čtenáře měla působit jako komplexní celek, v němţ se účinek jednotlivých rovin vzájemně umocňuje. První část mé práce je obecně teoretická, zaměřuji se na úlohu ilustrace v literatuře pro děti, vymezení oblastí, do kterých zasahuje, a objasnění základních pojmů. Zabývám se otázkou přiměřenosti a srozumitelnosti obrázků v knihách, tedy zda plní svou původní funkci, osvětlení a doplnění textu, a jestli recipientovi přináší estetický proţitek. Popisuji zde dva odlišné přístupy k výtvarnému zpracování ilustrací a jejich podobě s uvedením nejvýraznějších zástupců kaţdého proudu. Dále nastíním vývoj české ilustrace, tendence a proudy, které se v závislosti na době často měnily. Do tohoto historického přehledu začleňuji jména důleţitých umělců a výtvarníků, kteří se podíleli na zkvalitnění knihy pro děti a mládeţ. Druhá polovina mé práce je zaměřena na výtvarníka Jana Kudláčka a jeho ilustrace v umělecké literatuře pro děti a mládeţ. Tohoto autora jsem zvolila proto, jelikoţ jeho díla jsou vysoce ceněná z umělecké stránky a zároveň se těší velké oblibě u samotných dětí. Propojit výtvarnou hodnotu díla s určitou líbivostí, tak aby celek působil umělecky a společně s tím byl srozumitelný dětskému recipientovi, není lehký úkol. V odlišných dobách se na tyto aspekty kladl různý důraz, coţ souviselo s kulturně politickou situací v zemi a s rozvojem a oblíbeností určitých ţánrů. Část zabývající se Janem Kudláčkem jsem rozdělila na dvě oblasti. V první uvádím důleţitá data a momenty v ţivotě autora, v dalších kapitolách podrobně rozebírám charakter jeho prací a jejich společné rysy, výtvarné postupy a techniky, které jsou pro ilustrátora typické. Na závěr se pokusím o objektivní zhodnocení autorovy umělecké tvorby a jeho oblíbenosti mezi dětmi. Přestoţe se můţe zdát, ţe spousta částí je zpracovaná spíše didakticky, není tomu tak, pouze se vţdy snaţím o jakési uvedení do problematiky. Těţištěm mé práce je přiblíţení díla Jana Kudláčka a snaha o východisko, které by bylo splněním uměleckých a formálně obsahových poţadavků. 8

Literatura a prameny Na téma ilustrace v knize pro děti a mládeţ vyšlo několik publikací, kaţdá se však tímto materiálem zabývá jen v určité rovině. Sami autoři těchto studií se vyslovují k nutnosti vytvoření komplexního díla, které by mapovalo vývoj kniţní ilustrace a zkoumalo všechny její aspekty. Touto tématikou se nejvíce zabýval výtvarný teoretik, pedagog a publicista František Holešovský, který je autorem řady odborných publikací. Otázkou smyslu, funkce a důleţitosti ilustrace se zabýval v dílech Čeští ilustrátoři pohádek pro děti1 a Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení.2 Autor zde zmiňuje vysokou úroveň české ilustrační tvorby v mezinárodním měřítku a snaţí se vytvořit systém pro dělení ilustrace do kategorií z hlediska výtvarného zpracování a ţánrů, které přejímá z literární teorie. Vztahem a působením ilustrace na dětského recipienta se potýká v knize Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy.3 Ve své práci jsem čerpala také z publikací Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládeţ4 a Glosy k vývoji české ilustrace pro děti5, které pochází z 80. let 20. století a jsou tedy aktuálnější, neţ předchozí práce Františka Holešovkého. Přes určité projevy sympatií nejsou jeho knihy poplatné dobovému reţimu a jeho teze lze pouţít jako základní teoretická východiska. Na práce Františka Holešovského navazovala Blanka Stehlíková, která vydala řadu monografií zejména, v 70. a 80. letech. V kapitole, v níţ mapuji vývoj české ilustrace, jsem se opírala o informace uvedených v knihách Čeští ilustrátoři pohádek6 a Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ.7Zejména ve druhé zmíněné publikaci Stehlíková pečlivě dokumentuje vývoj a tendence v pojetí obrazového doprovodu knihy. Kromě chronologického řazení jednotlivých umělců a proudů, jsou zde kapitoly věnující se definici a funkci ilustrace.

1

František Holešovský, Čeští ilustrátoři pohádek pro děti, in: O pohádkách, Praha, 1960.

2

František Holešovský, Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení, Praha, 1960.

3

František Holešovský, Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy, Praha, 1977.

4

František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládeţ, Praha, 1989.

5

František Holešovský, Glosy k vývoji české ilustrace pro děti, Praha, 1982.

6

Blanka Stehlíková, Čeští ilustrátoři pohádek, Praha, 1970.

7

Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984.

9

V posledních letech byla vydaná jediná kniha, zabývající se ilustrací v podobné míře jako publikace Fantiška Holešovského a Blanky Stehlíkové, je to dílo Ivany Hutařové Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ.8 Autorka neposkytuje tak širokou platformu autorů jako předešlí spisovatelé, ale vytváří 25 medailonů současných českých umělců, kteří se podílejí na ilustracích v knihách určených dětem a mládeţi. Jedna z kapitol je věnována Janu Kudláčkovi, obsahuje výběr z umělcova díla, samostatných i kolektivních výstav a přehled ocenění, které obdrţel za svou výtvarnou činnost. Výstiţná vyjádření k současným směrům a problémům umělecké knihy pro děti lze nalézt také v publikaci Martina Reissnera.9 Přestoţe jsou některé tituly, na nichţ se Jan Kudláček výtvarně podílel, známou a oblíbenou četbou pro děti a mládeţ, doposud nebyla publikována ţádná kniha ani studie, které by kompletně obsáhly umělcovu tvorbu. Vycházela jsem tedy z ţivotopisných informací, které uvádí Holešovský, Stehlíková a Hutařová. Zmínění autoři se zabývají také podobou a základními rysy Kudláčkových ilustrací. Holešovský se zaměřuje také na způsob umělcova výtvarného projevu a přirovnává jej ke stylu Jiřího Trnky. Doplňující informace jsem čerpala z novinových článků a statí, případně krátkých portrétů vytvořených ke katalogům výstav.

8

Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004. Martin Reissner, Východiska a současnost české ilustrace, in: Fenomén kniha, Výtvarná výchova a umění knihy, Brno, 2008, s. 42-63. 9

10

Ilustrace v literatuře pro děti Úloha ilustrace V pracích teoretiků se názor na funkci ilustrace liší, a to především v závislosti na tom, v jakém roce své práce sepsali. Většina autorů, jejichţ publikace pochází z 1. poloviny 20. století, chápou ilustraci jako zvýtvarnění textu10. Ilustrace by neměla podávat vedlejší detaily, naopak by se měla snaţit být úspornější, neţ text, který zvýtvarňuje. Jak uvádí Holešovský, ačkoli sám se s těmito postoji neztotoţňuje, především v pracích starších teoretiků se setkáváme s názory, ţe ilustrace konkretizují představy, které se nabízejí čtenáři při četbě knihy. Cyklus ilustrací podle nich skýtá čtenáři opěrné body, v jejichţ směru se můţe pohybovat fantazie čtenáře. Byli přesvědčeni, ţe dítě není schopno hodnotit ilustraci jako takovou a spokojuje se s jejím obsahem.11 Tato stanoviska byla předstiţena uţ samotným vývojem ilustrace. Největší zlom nastal na konci 50. let 20. století, kdy se autoři odklonili od strohého, popisného a didaktického pojetí a do popředí se dostal zájem o estetické a emoční působení obrazu. Stejně jako v padesátých a šedesátých letech je dnes ilustrace, pokud jde o její vztah k textu, chápána mnohem volněji. Toto propojení výstiţně vyjádřila Viera Bombová, která v korespondenci s Františkem Holešovským napsala: „Při ilustrování literární předlohy mám na zřeteli knihu jako celek (její účel, formát, věkový stupeň apod.), v kterém je ilustrace jedním z více komponentů podílejících se na vzniku kníţky. Jde mi především o vystihnutí celkové atmosféry textu, o jeho umocnění a doplnění, jde mi o ilustraci, která by nesla všechny znaky výtvarnosti a tak mohla existovat i jako samostatné dílo i přes podřazenost a omezení textem.“12 Přestoţe ilustrace pro děti se řídí obecnými zákony kniţního umění, mají i svou specifickou problematiku a nestačí nám převzít obojí z oblasti ilustrace jako takové. Literární druh, jehoţ se ilustrace týká, i věk čtenářů vyţadují jistou úpravu rysů ilustrace a přizpůsobení některým poţadavkům. I zde jde o doplnění krásy jazyka krásou výtvarného

10

Jak se měnil pohled na ilustraci a její uchopení v průběhu 19. a 20. století podrobně popisuji v kapitole Vývoj české ilustrace v knihách pro děti a mládeţ v průběhu dějin. 11 Srov. František Holešovský, Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy, Praha, 1977, s. 16. 12 Tamtéţ, s. 19.

11

obrazu. „Silněji se projeví potřeba přivést cestou ilustrace čtenáře k uţšímu vztahu k výtvarnému umění a posílit prostřednictvím citového proţitku etický význam pohádek.“ 13 Úloha ilustrace pro děti je neodlučitelně spojena s úlohou samotných kníţek pro děti, její funkce se různí v závislosti na funkci celého díla. Je jasné, ţe podoba a účel ilustrace se měnili v závislosti na dobových názorech a poţadavcích. Mezi literárními a výtvarnými tendencemi jednotlivých vývojových úseků však lze nalézt mnoho společných vazeb.14 Aspekty jako jsou účel ilustrace, její formát a věk dětí, jimţ je kniha určena, by měly být výchozím bodem pro všechny ilustrace. Věk je ovšem jen velmi orientační údaj, je podstatné brát v potaz celkovou vyspělost a vzdělanost recipienta, která souvisí i s vývojem a stupněm kultury národa. Obraz tak hraje největší roli v knihách pro děti předškolního věku, které neumějí číst, výtvarná sloţka je tak nezbytným prostředníkem pro pochopení obsahu. Zde tedy naráţíme na otázku srozumitelnosti ilustrace v rámci konkrétních literárních ţánrů. Pokud bychom chtěli smysluplně určit oblasti ilustrace v dětské literatuře, musíme vycházet z obecného třídění literatury jako takové, která se běţně dělí do tří základních oblastí: literaturu odbornou, uměleckou a jednací písemnictví. Ve své práci se zaměřuji výhradně na uměleckou kniţní ilustraci, proto zbylé dvě kategorie uvádím jen pro úplnost a nebudu je rozebírat podrobněji, stejně jako literaturu časopiseckou a komiks. Uměleckou literaturu je moţné dále rozdělit na dva typy: literaturu lidové slovesnosti a texty umělé literatury. V knihách pro děti se objevují téměř všechny ţánry spadající do ústní lidové slovesnosti15, z umělé literatury jich je výrazně méně, vedle rytmické a lehčí poezie je to především pohádka, příběhová próza s dětským hrdinou a umělecko-naučná literatura spolu s vědecko-fantastickou. Mimo toto zařazení stojí obrázková kniha16, neboť výtvarná sloţka v ní zcela dominuje a text je téměř zanedbatelný.

13

František Holešovský, Čeští ilustrátoři pohádek pro děti - O pohádkách, Praha, 1960, s. 160. Srov. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 7. 15 Písně, pohádky, pověsti, přísloví, pranostiky, aj. 16 Označení obrázková kniha pochází z původního německého názvu bilderbuch, je určena především malým dětem – nečtenářům. Zdůrazněna je role ilustrátora a výtvarná sloţka, text je pouze doplňujícím článkem. Počet stran je spíš niţší, celkové provedení by mělo splňovat literární i estetické kvality. 14

12

Nejlépe ukazují úlohu a vývoj ilustrace pro děti pohádkové knihy, a to jak ty vycházející z ústní lidové slovesnosti, tradic a folklóru, tak ty moderní, autorské17. Tématika pohádek umoţňuje v ilustraci plně vyuţít různé výtvarné prostředky a techniky. Proto lze ilustraci k pohádkám povaţovat do jisté míry za ukazatele ilustrace pro děti vůbec.18 Jestliţe pohádková kniha je určena především dětem předškolního a mladšího školního věku, pro recipienty staršího věku je nejzajímavější příběhová próza s dětským hrdinou a fantasy literatura. Tyto povídky a novely, jsou oproti pohádkám vystavěné sloţitěji s vyuţitím dějových odboček a dalších ozvláštňujících prvků, proto i jejich ilustrace vyţaduje úpravu námětu a stylu. Ilustrátor můţe vytvářet abstraktnější a lyričtější kompozice, vyšší věk dětí mu umoţňuje také větší odklon od děje příběhu. Autor by však stále měl mít na zřeteli celkovou provázanost obrazu a textu a snaţit se o celkovou kompaktnost díla. V knihách umělecko-naučných a vědecko-fantastických je asi nejvíce kladen důraz na poznávací funkci ilustrace a věcnost. V návaznosti na přesnost a názornost zde vzrůstá význam kresby a grafických technik s podílem čáry. Kniha není pouze dílem spisovatele a ilustrátora, ale také širší ediční politiky, která vychází ze společenských poţadavků. Stále častěji vznikají dětské knihy z přímých podnětů vydavatelství, která se snaţí o tematickou bohatost, ţánrovou pestrost a také o plynulé pokrývání potřeb dětí všech věkových kategorií.19

17

Základní vlastností autorských knih je, ţe jejich původ přičítáme jednomu autorovi. Koncepce autorských knih patří od počátku, aţ k jejich realizaci jedinému člověku. Díky své jedinečnosti jsou autorské knihy často součástí soukromých sbírek a depozitářů galerií. 18 Srov. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 7. 19 Srov. Tamtéţ.

13

Umělecká hodnota Funkci ilustrace a její proměnlivost v závislosti na ţánru a literární povaze textu, který doplňuje, jsem vysvětlila v předchozí kapitole. Jak se měnil výtvarný přístup k ilustraci během 19. a 20. století podrobně popíšu v kapitole následující. Nyní se zaměřím na tendence, které se více, či méně projevovaly během celého vývoje umělecké ilustrace v knihách pro děti a mládeţ. Tyto způsoby pojetí výtvarného doprovodu by se rovněţ daly označit jako dva paralelní a nadčasové směry, které označíme jako ilustraci lyrickou a epickou. Ačkoliv jsou tyto výrazy vypůjčené z literární teorie, poměrně přesně vystihují charakter obou uměleckých proudů. V počátcích vývoje kniţní ilustrace logicky silně převaţovala epika nad lyrikou. Obraz byl chápán jako přenesení textu do výtvarné podoby. Důleţité bylo zachytit hlavní myšlenku co moţná nejrealističtěji. Ilustrátoři pouze zrcadlili textovou sloţku díla, čímţ nechávali minimální prostor recipientově fantazii. Vývoj a různění literárních ţánrů v knize pro děti podnítili rozšíření lyrického pojetí ilustrace. Uţ ze samotného označení výše uvedených forem ilustrace vyplývá, ţe epické obrazy slouţily častěji jako výtvarný doprovod pro knihy pohádek, příběhů a říkadel pro nejmenší, které kladou důraz na děj a srozumitelnost, ty lyrické se objevovaly především v poezii, kde umocňovaly náladu a emocionální působení veršů. S postupem času oba proudy prostoupily všechny ţánry a hranice mezi nimi je spíše umělá. V současnosti uţ nezáleţí jen na povaze textu, ale také na technice a způsobu výtvarného projevu konkrétního umělce. Mezi ilustrátory, kteří se vyznačovali realistickým zobrazením postav, jednoduchostí linií a zmiňovanou dějovostí obrázků patřil v první řadě Josef Lada, na něj později navázal Josef Čapek a Ondřej Sekora. Zejména šedesátá léta přinesla další autory, kteří v ilustracích zdůrazňovali srozumitelnost a jasnou čitelnost tvarů, byli to například: Věra Faltová, Radek Pilař, Helena Zmatlíková a Zdeněk Miller. Jejich díla mohou zkraje působit lehce nevybroušeně a infantilně, ale právě díky tomu jsou tyto obrázky dětem bliţší. Na první pohled je jasné, ţe u těchto ilustrací jsou zdůrazněny prvky a znaky, které děti vnímají nejvíce. Hlava je oproti tělu nepoměrně velká, obličeji dominují zvětšené a stylizované oči, zjednodušené obrysy postav jsou obtaţeny černou konturou. I přes svou jednoduchost jsou ilustrace výše zmíněných autorů po umělecké stránce velmi ceněné, neboť je v nich vyváţena stránka obsahová a estetická. (obr. 01, 02) 14

Toto epické pojetí ilustrací má ale své úskalí. Velmi snadno lze sklouznout k prvoplánové líbivosti, podbízivosti a výtvarnému braku a kýči. Co rozumíme pod těmito pojmy, výstiţně vystihl František Holešovský: „Chceme-li hovořit o braku a kýči v ilustracích pro děti, soustřeďme pozornost na některé vlastnosti a aspekty, které je vyznačují. Je to důraz na formálně estetickou stránku ilustrace bez vyváţeného hlediska funkčního a ideového, jistý automatismus, mechaničnost projevu bez tvořivého cíle a zaměření, podbízení davovému vkusu a zájmu.“20 Zejména v 90. letech 20. století byla česká dětská literatura v souvislosti s rozvojem moderních grafických technologií a jejich dostupností zavalena mnoţstvím nekvalitních děl z hlediska ilustračního i textového, neboť tyto sloţky jdou většinou ruku v ruce. Zcela jiné tendence ve výtvarném zpracování díla má ilustrace lyrická. Prvním ilustrátorem, jenţ spíše neţ na obsah obrazu dbal na vyjádření pocitu a více neţ pevnou linku vyuţíval barevného působení ploch, byl Jiří Trnka. Byl také jedním z prvních umělců, kteří posunuli názor na vnímací moţnosti dětí a zdůraznili jejich přednosti, jako jsou rozvinutější fantazie a zvídavost. Charakter Trnkových ilustrací popisuje Blanka Stehlíková takto: „Jeho obraz víc napovídá neţ rozvádí, motiv je jednoduchý, oproštěný od všeho nepodstatného a zdůrazňuje poetický detail, který je někdy obrazem skutečnosti a jindy její metaforou. [...] Trnkovy ilustrace k veršům jsou podnětné nejen svou obrazností, metaforičností či vyuţitím detailu, ale téţ optickým spojením obrazu a textu na ploše strany.“21 Lyričnost jeho obrazů se rozvíjela spolu lyričností a četností metafor v ilustrovaném textu. Na cestu Jiřího Trnky navazuje například Jan Kudláček, Mirko Hanák, Josef Paleček a Daisy Mrázková. (obr. 03, 04) Stejně jako se můţe příliš realistický a zjednodušený způsob zobrazení stát výtvarným kýčem, tak ani lyrické pojetí ilustrace by nemělo překračovat určité hranice. František Holešovský ve své knize cituje názory polské teoretičky Ireny Słonské, se kterou v zásadě souhlasí. Uvádí, ţe některé ilustrace pro mládeţ, navazující zajímavým způsobem na současné umění a vysoce hodnocené z uměleckého hlediska, v očích dětí přesto prohrávají. Za důvody rozkolu mezi uměleckou kvalitou a zálibou dětí označují příliš daleko posunuté deformace způsobující, ţe dítě nedovede rozeznat zobrazené postavy a

20 21

František Holešovský, Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy, Praha, 1977, s. 83. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 56.

15

věci, anebo, rozezná-li je, povaţuje ilustrace za neestetické nebo pohoršlivé tím, jak odporují dětskému chápání a potřebě realismu. Mezi dalšími faktory, které negativně ovlivňují vnímání ilustrace dětmi, uvádí například malou čitelnost, nevýraznost ilustrace, matoucí spojování tvarů barevnou nerozrůzněností, přemíru tmavé barvy, dekorativní pojednání tváří a schematičnost a nevýraznost postav. Neţádoucí jsou i prvky a postupy jindy vysoce ceněné, jako je bohatá, třeba i zajímavá kompozice, která se však v očích dítěte stává naprosto nepřehlednou a neuspořádanou. Holešovský má k tvrzení Słonské jediné výhrady, a sice ţe vţdy záleţí na druhu knihy a věku dětí, neboť to jsou dva body, které hýbají hranicí přiměřenosti, tedy kladného a negativního vyznění ilustrace.22 Umělecká hodnota ilustrace tkví nejen ve vyspělém výtvarném projevu autora, ale také v jeho přístupu ke knize jako celku. Všechny roviny díla, umělecká, literární i pedagogická, by měly vyváţeny, proto se ilustrátor stále častěji podílí i na vzniku samotného textu knihy. Ze stejného důvodu jsou v současnosti tolik populární a rozšířené kníţky autorské, ve kterých je umělec zároveň spisovatelem. Autorské kníţky mají tudíţ největší potenciál stát se kompaktním dílem, kde se obrazová sloţka s textovou vzájemně doplňují a umocňují.

22

Srov. František Holešovský, Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy, Praha, 1977, s. 22-23.

16

Vývoj české ilustrace v uměleckých knihách pro děti a mládež Ilustrace pro děti prošla zejména v průběhu 20. století sloţitým vývojem. Literatura pro děti se rychlým tempem rozvíjela a vznikaly nové typy knih, které si ţádaly výtvarný doprovod. „Základem je vzít v potaz, ţe ilustrace jsou určeny a vyuţívány k různým cílům, více či méně perspektivním, a zároveň jsou proměnlivé v závislosti na čase, vývoji, společenském prostředí a mnoha dalších faktorech.“23 Myšlenkou ilustrace české knihy a její uměleckou hodnotou se jako první zabýval Jan Amos Komenský. Význam a funkci ilustrace docenil ve svém rozsáhlém díle Orbis pictus, jehoţ obrazový doprovod měl původně zpracovat Václav Hollar. Vydavatel se nakonec rozhodl svěřit dílo cizímu řemeslnému rytci.24 Základy české ilustrace v knize obecně i v knize pro děti poloţil Mikoláš Aleš. V 80. a 90. letech 19. století vytvořil mnoţství perokreseb, které slouţili jako výtvarné doplnění knih, časopisů, kalendářů, ale i sbírek lidových písní a pranostik. Jeho výtvarný projev však zůstal neměnný, dospělému a dětskému čtenáři předkládal obrazy zpracované stejným dramatickým a realistickým stylem, v nichţ se zřetelně projevuje Alšův patriotismus. (obr. 05) Na přelomu 19. a 20. století se estetickou funkcí knihy začal zabývat okruh umělců, kteří se později zformovali do hnutí za krásnou knihu. Program tohoto spolku zformuloval F. X. Šalda v díle Kniha jako umělecké dílo. Kniha má podle něj mít vedle vnitřní, textové sloţky i vnější, výtvarnou stránku, aby byla vedle svého informačního obsahu i krásným a estetickým předmětem. Jako ideální povaţuje souznění textu a obrazu, coţ je východisko, které je velmi nadčasové. Kriticky nahlíţí na kniţní produkci 18. století, kdy většina výroby přešla z manufaktur do továren, staví se do opozice proti masovým a komerčním vydáním a velmi nevybíravě se o nich vyjadřuje jako o „lesklých úskocích a nepoctivém a křiklavém jarmarečnictví“.25

23

Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 27. Srov. Tamtéţ, s. 11. V této kapitole jsem čerpala převáţně z následujících prací Blanky Stehlíkové: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Ilustrace v české a slovenské dětské knize a Příběh české ilustrované dětské knihy 1900-2000. Autorka zde přehledně a chronologicky uvádí důleţité osobnosti české ilustrační tvorby pro děti a jako jediná se o toto téma zajímá komplexně, proto jsem se opírala zejména o výše uvedené tituly. 24

25

František Xaver Šalda, Kniha jako umělecké dílo, in: Kritické projevy 6. 1905-1907, Praha, 1951, s. 15.

17

Zásadní místo ve vývoji ilustrace pro děti má kniha Broučci od Jana Karafiáta z roku 1903, kterou ilustroval Vojtěch Preissig. Podle Šaldy se jedná o „první moderní stylově upravenou krásnou českou knihu jednotnou od patitulu aţ po konečnou špičku, aţ po obálku a předsádku.“26 (obr. 06) Vedle způsobu pojetí knihy, které zastupoval Šalda, paralelně působili i umělci vycházející ze symbolismu a secese. Pro tuto skupinu byla ilustrace výtvarnou interpretací textu, v níţ by měl umělec naplno prosadit své dojmy a pocity a promítnout je do subjektivního a originálního zpracování. Roku 1903 vydalo Sdruţení výtvarných umělců Mánes přílohu ilustrovaných textů Sníh, které vyšlo v časopise Volné směry. Jejich snahou bylo zvýšit všeobecný zájem o kniţní umění a jeho estetikou hodnotu. Obrazový doprovod vytvořili například František Kupka, Mikoláš Aleš a Jan Kotěra. Roku 1911 vychází kniha veršů Josefa Stivína Moje abeceda, jiţ výtvarně zpracoval a obrazově doprovodil Josef Lada. Tímto počinem vstoupil Lada na pole dětské ilustrace a jeho díla jsou typickou ukázku epického pojetí ilustrace v meziválečném období. V druhém desetiletí 20. století jsou spolu s Ladou vůdčími osobnostmi dětské ilustrace Karel Svolinský a Zdeněk Burian, kteří svými realistickými zobrazeními rostlin a ptáků často doprovázeli odbornou a dobrodruţnou četbu. Ve třicátých letech se k nim připojuje Jiří Trnka, Antonín Strnadel, Ondřej Sekora a Adolf Zábranský. (obr. 07) Právě ve dvacátých a třicátých letech dochází k „ţánrové diferenciaci“27 ilustrátorů. K jiţ tradičním formám přibývají nové, například moderní autorské pohádky, a stále populárnější se stává dobrodruţná literatura a časopisy. Autoři si jsou vědomi, ţe je třeba respektovat ţánr díla, ale i zaměření a věk recipientů. Ilustrace jiţ nemá pouze popisnou dokreslující funkci, je jí věnován větší prostor a umělec do ní promítá svůj styl a osobnost. Spolu s těmito společnými snahami zde však byly i výrazně odlišné tendence, jeţ byly zapříčiněny hlavně osobitostí výtvarného projevu jednotlivých umělců, popřípadě jejich zvláštním vztahem k dětskému světu či výraznou sociální motivací.28

26

Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 14. Tamtéţ, s. 18. 28 Srov. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 21. 27

18

Jakékoliv pokusy o začlenění ilustrátorů do skupin, podle výtvarného projevu autora, bude vţdy působit poněkud uměle, neboť kaţdý se v průběhu své tvůrčí činnosti vyvíjí a hranice mezi jednotlivými styly jsou tak spíše orientační. Josef Lada je asi nejvýraznějším zástupcem autorů, jejichţ ilustrace jsou epické, tedy takové, z nichţ je na první pohled patrná dějovost a realistické pojetí. „Lada vycházel z dětské záliby v ději a z přirozeného dětského optimismu, tu uplatňoval veselou kresbu s výraznou jednoduchou konturovou čárou a jasným koloritem.“29 Jeho dílo ještě umocnilo zdokonalení reprodukčních technik, díky kterému byla kniha pro děti barevnější a přitaţlivější. Vedle Lady byl pro své věcné a lehce srozumitelné ilustrace a výrazovou zkratku typický také Josef Čapek a Ondřej Sekora. Protipól těmto autorům tvořili ilustrátoři s lyrickým pojetím obrazů v čele s Jiřím Trnkou, který jako první zhodnotil význam imaginace v literatuře pro děti.30 „Jeho ilustrace mají zvláštní atmosféru, vnitřně nezávislou na literární předloze. Je v ní víc poetických prvků neţ dějových, víc proţitku neţ vyprávění.“31 Během druhé světové války se obrátila pozornost autorů dětských knih k oţivení české kultury a národních tradic. Byl kladen větší důraz na estetické a výchovné působení ilustrace. Vycházely zejména pohádkové knihy s historickými motivy, na nichţ pracoval například Antonín Strnadel. „Ze stránek knih zmizely veselé kresby. Ilustrace té doby byla poznamenána výraznou monumentalizující tendencí, jeţ souvisela s hlubším zájmem o tradici a s přehodnocováním jejího smyslu.“32 Poválečné období se ještě stále neslo v duchu spontánního úsilí umělců a editorů. Generace, která působila v meziválečném období a na počátku války, pokračovala ve své dosavadní koncepci, nová generace navazovala na meziválečnou avantgardu. Nově vzniklá nakladatelství jako Mladá fronta (1945) a Státní nakladatelství dětské knihy (1949), později přejmenované na Albatros, umoţnila větší produkci literatury, a tím i její větší dostupnost. Masové vydávání knih ovšem mělo i svou stinnou stránku, výtvarná úroveň ilustrací znatelně poklesla. Souviselo to i s faktem, ţe literatura pro děti náhle změnila svou funkci, slouţila především jako prostředek k výchově čtenářů. „Do popředí společenského zájmu se dostala literatura, především překladová, která měla dětského čtenáře vychovávat 29

Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 21. Tímto předznamenal problém, kterým se zabývali umělci i literární teoretikové v 60. letech 20. století, tedy funkci a kvalitu ilustrace a její vliv na rozvoj dítěte. 30

31 32

Blanka Stehlíková, Současná ilustrace dětské knihy, Praha, 1979, s. 24. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 25.

19

v uvědomělého budovatele socialismu a která před ním měla vytyčit obraz nového hrdiny, revolucionáře a obránce vlasti.“33 Pro toto období by bylo příznačné spojení „kvantita na úkor kvality“. Většina ilustrací byla pouze popisným odrazem textu, který nenechával dětskému čtenáři prostor pro zapojení vlastní fantazie. „Z ilustrací zmizelo napětí, dramatičnost, nápověď. Snaha vytvořit dokonalou optickou iluzi skutečnosti málo dbala stylu literárního díla i vlastního výtvarného rukopisu ilustrátora.“34 Našli se však i autoři, zejména starší generace, kteří se tomuto „trendu“ dokázali vyvarovat a udrţeli vysokou úroveň svých děl. Na přelomu padesátých a šedesátých let nastoupila nová generace výtvarníků, kteří jakoby navazovali na ranou tvorbu Jiřího Trnky. Odsoudili prvoplánovou a angaţovanou tvorbu předchozí vlny, její didaktičnost a jednotvárné zpracování. Hlavní důraz kladli na estetické a lyrické působení obrazů, konkrétní linie nahradily emocionálně působící barvy. Pokud předchozí proud zaměřoval pozornost na dějovost a sdělení, současná tendence byla podnítit recipientovu fantazii atmosférou a pouhými náznaky. Ilustrace měla mnohem blíţe volné tvorbě, díky tomu se dostala do popředí její výtvarná stránka a jednotliví autoři se opět výrazově diferencovali. Jak uvádí Martin Reissner: „Konec 50. let a nástup další dekády představoval pro dětskou kniţní ilustraci dobu mimořádně plodnou. Navzdory vnějším kulturněpolitickým omezením zůstalo toto zákoutí umění ušetřeno přímých reţimních ataků, coţ umoţnilo nebývalý rozmach ilustrační a typografické tvorby, který se uţ později v takovém měřítku nikdy nezopakoval.“35 Autoři a nakladatelé měli moţnost vybrat takového ilustrátora, který svým projevem souznil s atmosférou knihy. Stejně tak ilustrátoři upřednostňovali texty, které jim obsahem a formou vyhovovaly. „V případě shody spisovatele a výtvarníka se totiţ textová a výtvarná sloţka nejen doplňovaly, ale ještě umocňovaly, naopak protisměrné působení obou uvedených sloţek působí rušivě, obzvlášť u pohádkových kníţek, určených menším dětem.“36 V tomto období má kořeny tvorba Jana Kudláčka, který byl typický fantazii podněcujícími ilustracemi. Často jej oslovovali samotní spisovatelé a ţádali jej, aby jejich knihy výtvarně doprovodil nebo je Kudláčkova díla inspirovala natolik, ţe na jejich podkladě pohádky napsali. 33

Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 26. Tamtéţ. 35 REISSNER, Martin, Východiska a současnost české ilustrace. In: fenomén kniha. Výtvarná výchova a umění knihy, Brno, 2008, s. 48. 36 Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984, s. 116. 34

20

S rozvojem vztahu spisovatele a ilustrátora souvisel odklon od lidových pohádek k moderním autorským pohádkám, které začaly být velmi oblíbené. Propojení textu a obrazu skvěle zvládly například Daisy Mrázková a Květa Pacovská, která je drţitelkou Ceny Hanse Christiana Andersena. (obr. 08) V šedesátých letech vstupují na scénu umělecké tvorby pro děti také osobnosti jako Radek Pilař, Jiří Šalamoun, Josef Paleček či Adolf Born, kteří se zabývali ilustracemi i animovaným filmem. (obr. 09) „Ve srovnání s předchozí etapou pociťujeme zřetelně protisměrné proudy a snahy, které jednak zajistily širší škálu výrazovou, jednak směřují k obecnější syntéze, v níţ se aspekt reality projevuje rysy a kvalitami takřka bez hranic.“37 V sedmdesátých letech během normalizace se na výsluní opět vrátily lidové a klasické pohádky. Jistý okruh ilustrátorů se vrátil k lidové pohádce a hledal nové zdroje inspirace. S tím souvisel i vývoj výtvarného projevu autorů. Mezi výtvarníky, kteří upustili od pestrosti a barevnosti a vycházeli z lidových ornamentů, dřevořezů a obrazových doprovodů tradičních moravských pohádek a písní, patřil například Antonín Strnadel nebo Zdeňka Kabátová-Táborská. Přestoţe politická situace na počátku osmdesátých let nebyla pro kulturu nijak příznivá, ilustrace se „začala systematicky sledovat, coby integrální součást dětské knihy.“38 Po listopadu 1989 vedle sebe působili nově nastupující autoři spolu s mnoţstvím těch, jejichţ knihy nesměli být publikovány a vycházely pouze samizdatově. Náhlé uvolnění tvorby a publikační činnosti s sebou přineslo i velký podíl nekvalitní a plané literatury, potaţmo jejich výtvarného zpracování. V polovině devadesátých let přišlo určité očistění literatury od nekvalitních děl a braku. Vedle Albatrosu, který byl po dlouhou dobu jediným velkým nakladatelstvím, vznikají nakladatelské domy nové. Jak uvádí Blanka Stehlíková, v této době vzniklo na šest tisíc nových nakladatelství, z nichţ zanedlouho tři tisíce zaniklo a přibliţně tisíc vykazuje soustavnější činnost.39 V současnosti působí vedle nové generace umělců také ti, kteří své ilustrátorské kvality potvrdili jiţ v předchozích desetiletích, patří mezi ně například Jan Kudláček, jehoţ tvorbou se podrobně zabývám v samostatné kapitole, ale také Adolf Born a Václav Kabát. Na přelomu tisíciletí byl stále výtvarně činný, dnes jiţ bohuţel neţijící, Zdeněk Miler, 37

František Holešovský, Glosy k vývoji české ilustrace pro děti, Praha, 1982, s. 210. Srov. Martin Reissner, Východiska a současnost české ilustrace. In: Fenomén kniha. Výtvarná výchova a umění knihy, Brno, 2008, s. 53. 39 Srov. Blanka Stehlíková, Příběh české ilustrované dětské knihy 1900-2000, Písek, 2010, s. 101. 38

21

který se spolu se svým Krtečkem stal celosvětově známým a obdivovaným autorem. Neméně důleţitá je také tvorba Heleny Zmatlíkové, jejíţ výtvarný doprovod Dětí z Bulerbynu a Kocoura Modroočka se nesmazatelně zapsal do historie české ilustrační tvorby pro děti. První dekáda nového tisíciletí je ve znamení autorských knih, které vznikají zejména pod záštitou nakladatelství Baobab (2000) a Meandr (1997). Majitelem a zároveň výtvarně činným ilustrátorem Baobabu je Juraj Horváth. V Baobabu vyšla jiţ řada půvabných autorských knih, jako je například Kočička z kávové pěny, zpracovaná technikou vyšívaných koláţí a frotáţí od Evy Volfové (obr. 10) nebo háčkovaný komiks Petry Kubáčkové O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse. Meandr produkuje knihy ilustrované zejména Petrem Niklem, drţitelem Ceny

Jindřicha Chalupeckého (1995). Mezi nejvýznamnější ilustrátory současnosti patří také Alţběta Skálová, která vytvořila dvě autorské knihy: Péťa medánek a Pampe a Šinka, za níţ získala v roce 2011 cenu Magnesia Litera, a Petr Sís, který v loňském roce za své neotřelé zpracování ilustrací a originální vyuţití technik obdrţel cenu Hanse Christiana Andersena. (obr. 11)

22

Ilustrační tvorba Jana Kudláčka Život Abychom si vytvořili ucelený obraz o díle Jana Kudláčka a jeho přínosu pro ilustraci v dětské knize, je nutné připomenout důleţitá data a momenty umělcova ţivota. Kudláček se narodil 3. září 1928 v Dolních Dubňanech u Moravského Krumlova. K výtvarnému umění tíhnul jiţ v útlém věku, jeho prvními pokusy byly jednoduché črty a kresby. „V dětství jsem spíš hodně a vytrvale čmáral inkoustovou tuţkou, která byla zpolovice modrá a zpolovice červená a před pouţitím se naslinila. [...] Podle maminky jsem také rád vyškrabával z kůry stromů a dřeva různé panáčky.“40 Jelikoţ dětství strávil na vesnici, kde silně převaţovalo mluvené slovo nad tím psaným, většinu ilustrací, které mu byly dostupné, představovaly obrázky kostelů a poutních míst v modlitebních kníţkách, kalendáře a reklamní tiskoviny. S literaturou pro děti se poprvé setkal aţ v první třídě základní školy. „Ještě rád vzpomínám na dvě knihy mého tatínka, ve kterých jsem si prohlíţel obrázky. První, kterou stále vlastním, jsou Staré pověsti české od Aloise Jiráska a jsou v ní krásné ilustrace od Věnceslava Černého. Druhá kniha, vlastně útlý sešit, byla tištěná báseň Osiřelo dítě, bohatě ilustrovaná Mikolášem Alšem.“ 41 V deseti letech se s rodinou přestěhoval do Moravského Krumlova, kde často pozoroval při práci malíře zabývající se krajinomalbou. Inspirován obrazy i samotnými malíři začal s prvními malířskými snahami. Většinu pokusů představovaly kresby tuší nebo úhlem, kolorované vodovými barvami. Od svých dvanácti let bydlel s rodiči v Praze. Mezi roky 1944-45 navštěvoval soukromou školu Emanuela Frinty a v letech 1945 a 1949 Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Po ročním studiu dějin umění a estetiky na UK v Praze se stal ţákem Akademie výtvarných umění v Praze, kde absolvoval roku 1957 u profesora Vratislava Nechleby. V šedesátých letech pracoval na cyklu obrázků, prováděných technikou koláţe. První vytištěnou knihou s jeho ilustracemi byly moderní pohádky Evy Jílkové Boháč a 40 41

Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004, s. 68. Tamtéţ.

23

noc, které vyšly roku 1963. (obr. 12) Jiţ zde byl patrný jeho poetický přístup k světu pohádek i ke světu dětské fantazie. Své snové a lyrické tendence naplno projevil v knize vietnamských příběhů a legend Eduarda Claudiuse Kdyţ se ryby pásly na nebi. (obr. 13) Za tyto ilustrace byl vyznamenán nakladatelskou cenou Albatrosu a kniha byla vybrána mezi nejkrásnější knihy roku 1967 v soutěţi Památníku národního písemnictví. V následujícím roce byla v Offenbachu uspořádána autorova první samostatná výstava. Ve stejném roce se zúčastnil společné výstavy Československá grafika v Den Haagu, Montrealu a o rok později v Torontu. Během krátké doby Kudláček získal místo na poli dětské ilustrace a byl vyhledávaným umělcem. Podle svých slov měl to štěstí, ţe si jej jako ilustrátora často vybírali sami spisovatelé. Někteří dokonce volili opačný přístup, umělcovi ilustrace je inspirovali natolik, ţe jim byly předlohou pro psaní vlastních textů.42 V sedmdesátých letech Kudláček výtvarně doprovodil celkem 20 knih, za které obdrţel několik ocenění. První z nich byla bronzová medaile na Kniţním veletrhu v Lipsku v roce 1971 za ilustrace ke knize Igora Stravinského Petruška, po ní následovala Zlatá plaketa na Bienále ilustrací v Bratislavě a cena Premio grafico Fiera di Bologna za knihu Theodora Storma Děšťová víla. (obr. 14) Ve stejném roce se Kudláček zúčastnil festivalu International du livre v Nice, kde byl za svá díla oceněn Stříbrným orlem, roku 1974 získal Čestné uznání ministerstva kultury ČSR za ilustrace ke knize Bohumila Říhy Nový Gulliver, která byla také zařazena mezi Nejkrásnější knihy roku. (obr. 15) V roce 1976 získaly titul Nejkrásnější kniha roku43 a Čestné uznání ministerstva kultury ČSR44 hned dvě díla, na nichţ spolupracoval, byla to: Jak vodníci udobřili sumce od Bohumila Říhy a Holčička a déšť od Mileny Lukešové. (obr. 16, 17) Za druhou zmíněnou knihu obdrţel v Paříţi téhoţ roku cenu Grand prix des treize a Premio europeo v Padově. O dva roky později byl ilustrátor zapsán na čestnou listinu mezinárodní ceny

42

Srov. Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004, s. 68. Ocenění Nejkrásnější kniha roku získal v následujících letech Jan Kudláček několikrát, v roce 1977 (František Nechvátal - V mámině náručí), 1978 (Václav Čtvrtek – Nezbedné pověsti, Jana Šrámková – Bílá stuţka ve tvých vlasech, Milena Lukešová – Bílá zima), 1979 (Milena Lukešová, Bohumil Říha – Velká obrázková kníţka o zvířatech), 1981 (Jaroslav Kotouč – Pohádky o legendách a vodách). 44 Čestné uznání ministerstva kultury ČSR obdrţel Kudláček v letech: 1977 (František Nechvátal V mámině náručí), 1878 (Václav Čtvrtek – Nezbedné pověsti, Jana Šrámková – Bílá stuţka ve tvých vlasech, Milena Lukešová – Bílá zima), 1979 (Milena Lukešová, Bohumil Říha – Velká obrázková kníţka o zvířatech), 1981 (Jaroslav Kotouč – Pohádky o legendách a vodách). 43

24

Diplom H. CH. Andersena a v roce 1979 získal diplom na Mezinárodní výběrové výstavě ilustrací v Tokiu, kterého si sám autor cení spolu se Stříbrným orlem nejvíce. V tomto období Kudláček uspořádal několik samostatných výstav například v Praze, Bratislavě, Opavě, Chomutově a Kroměříţi. Ilustrátor se zúčastnil také mnoha společných výstav u nás, například v Praze, Brně, Plzni a Slaném, ale také v zahraničí.45 V osmdesátých letech byl Jan Kudláček ještě aktivnější a výtvarně doprovodil celkem 21 kniţních titulů. Pokračoval ve spolupráci s Milenou Lukešovou a Bohumilem Říhou a vytvořil mnoţství obrázků k textům Františka Nechvátala. (obr. 18, 19) Právě s těmito spisovateli Kudláček spolupracoval nejraději, neboť si jejich texty velmi oblíbil. V tomto spojení tkví také kvalita vzniklých děl. Jak jsem jiţ zmínila, právě spolupráce ilustrátora s autorem textu, jejich shoda a pochopení přístupu a poţadavků toho druhého je velmi důleţitá. Jan Kudláček dobře poznal téměř všechny autory, kterým knihy ilustroval. Ivana Hutařová uvádí, ţe Kudláček se často setkával se spisovateli před započetím i během práce, to samo uţ navozovalo vztah, ze kterého pak vzešla plodná a srdečná přátelství.46 Roku 1984 získal Cenu Národní galerie v Praze za výtvarné návrhy k animovanému loutkovému filmu Ţelezné nohy na XXIV. Celostátním festivalu filmů pro děti ve Zlíně. I v tomto desetiletí uspořádal několik samostatných výstav, na kterých předváděl zejména svá nejnovější díla. První z nich byla v Neratovicích, následovali Liberec, Most, České Budějovice, Bratislava, Moravských Krumlov, Třebíč a Opava. Jelikoţ Kudláčkova tvorba byla právě v osmdesátých letech nejpočetnější, byl vyzván k účasti celkem na 22 společných výstavách, nejvýznamnější z nich byla výstava Ilustrace pro malé děti k mezinárodnímu kongresu IBBY v Praze, Nejhezčí dětem v Brně, Jičíně, Klatovech, Litoměřicích a Karviné, a přehlídka ilustrátorů oceněných na Bienále ilustrací v Bratislavě. Protoţe v sedmdesátých a osmdesátých letech se ilustrace Jan Kudláčka těšily velké oblibě, mohlo by se zdát, ţe s vydáváním knih, na kterých se výtvarně podílel, nebyl ţádný problém. To však není zcela pravda, pro nepřízeň doby nebyly publikovány tři 45

Kudláček se zúčastnil zahraničních výstav v těchto městech: Nice – International du livre, Bologna – Bienále ilustrací, Bratislava – Bienále ilustrací, Kanada – Imaginations, výstava k Mezinárodnímu roku knihy, Švédsko – Česká ilustrace, Milán – Fantasie colorate, Helsinky – Pět českých ilustrátorů, Oslo – Česká ilustrace, Vídeň – Ilustrace a obrazy, Paříţ, Tokio – mezinárodní výstava ilustrací. 46

Srov. Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004, s. 68.

25

kníţky, k nimţ vytvořil ilustrace, a na které se podle svých slov velmi těšil. Spisovatel Jan Vladislav připravoval pro Albatros knihu pohádek Král a víly, ani kniha Náš vodník v lidových pohádkách a pověstech se neuskutečnila. Třetí měla být Liška Bystrouška od Rudolfa Těsnohlídka, kterou měl Kudláček ilustrovat pro zahraničí v Artii.47 V devadesátých letech Jan Kudláček výtvarně doprovodil knihu Olgy Hejné Pohádky pro skřítka Hajaju. (obr. 20) Autor se zúčastnil také několika společných výstav. V roce 1990 to byly expozice: Přírůstky v Severomoravské galerii výtvarného umění v Ostravě a Současná česká kniha v praţském Mánesu. Nejznámější je však festival Vltavotýnské výtvarné dvorky, kterých se Kudláček zúčastnil třikrát, a to v letech 1997, 1998 a 2004. V současnosti spolupracuje ilustrátor s Jiřinou Rákosníkovou, se kterou jiţ vytvořil čtyři kníţky říkadel a poezie, nejnovější je drobné dílko Viju, viju, věneček. (obr. 21, 22) V posledních deseti letech se Jan Kudláček, vzhledem ke svému věku, zúčastnil jen několika málo expozic, především v Hodoníně a v Havlíčkově Brodě, kde v roce 2001 proběhla také jeho samostatná výstava s názvem Pohádková blata. Jak sám říká, nejraději má prostředí svého ateliéru, kde má své řemeslo, knihovnu, gramodesky a památeční předměty. Nerad pracuje při umělém světle, rádio a hudbu při práci neposlouchá, neboť se dnes nadbytečnému zvuku a nepotřebným informacím snaţí spíš vyhýbat.48

47 48

Srov. Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004, s. 68. Srov. Tamtéţ.

26

Charakter ilustrací Jana Kudláčka Výtvarné dílo Jana Kudláčka představuje vytříbenou formu hodnoty českého umění, které se vyznačuje svým téměř neměnným stylem a trvá bez jakýchkoliv vnějších poplatností dobovým směrům. Jeho rozsáhlá ilustrační tvorba souvisí především s jeho dětskými proţitky z rodného kraje, poříčí řek Rokytné, Jihlavy a Oslavy, a stejným způsobem je spjata s jeho ostatními díly, tedy obrazy a animovaným filmem. Nejčastěji však autor věnuje svou pozornost umělecké pohádce, neboť tíhne k příběhům, které aktualizují mýtické dědictví. „Křehká poetičnost jejích příběhů je blízká malířovu cítění a lyrickému vidění světa, uvolňuje jeho tvůrčí fantazii a poskytuje mu prostor pro výtvarnou transformaci osobních záţitků a dojmů.“49 Jak jsem jiţ zmínila v předchozích kapitolách, Kudláček navazuje svým pojetím ilustrační tvorby na Jiřího Trnku. „[...] zaujatě si hraje s fakturami ploch a pozadí, zahloubává se do symbolů, sugestivně sleduje zdobný detail, jako Jiří Trnka buduje v ilustraci divadelní scénu.“50 Ani jeden z nich neklade takový důraz na předání zkušenosti o světě, ale soustředí se na atmosféru příběhu a to, jak bude proţíván a vnímán. Základním předpokladem úspěchů Kudláčkových ilustrací je jeho schopnost vcítění se do mentality dětí. Jejich účinek spočívá v harmonii barevných tónů a zvláštní snové atmosféře. Sám autor tvrdí, ţe právě besedy s dětmi v něm vzbuzují fantazii a nové nápady: „Názory dětí bývají plné čistého výrazu a podivuhodné poetiky. Jeden chlapec, ţák druhé třídy, charakterizoval mou práci: ‚Vaše obrázky jsou, jako kdyţ prší anebo sněţí, ale jen potichu.‘“51 Nejčastěji spolupracoval Kudláček s Milenou Lukešovou, protoţe se umělcovo výtvarné cítění dobře shodovalo s atmosférou jejích textů. Prvním společným dílem byla obrázková kniha Oslíčkové pro nejmenší děti, následně vytvořili sérii čtyř kníţek, představující pohled na čtyři roční doby, jsou to: Holčička a déšť, Holčička a motýl, Jakub a babí léto, Bílá zima. (obr. 23, 24) Ilustrace ke kaţdé z těchto knih, tedy ročních období, mají dominantní některou z barev, zelenou u jara, červené tóny u léta, zlaté u podzimu a modré a bílé u zimy.

49

Eva Výtisková, Jan Kudláček: Ilustrace dětské knihy, Liberec: Severografia, 1984, s. 7. František Holešovský. Glosy k vývoji české ilustrace, Praha, 1982, s. 166. 51 Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004, s. 68. 50

27

Kromě Mileny Lukešové byl Kudláčkovým oblíbeným autorem také Bohumil Říha. Z jejich spolupráce vzešla díla jako Klouček Smítko (obr. 25, 26), kde je text doplněn obrázky lesních zvířat a rostlin, Dešťová víla (obr. 27), ve které dominuje květinová sloţka nebo Svatba v rybníce (obr. 28, 29), v níţ pracuje se stylizací ryb a vodních ţivočichů. „Rozsáhlé květinové kompozice v obrázcích vedou diváka a čtenáře ke škálám květinových zátiší v textu; srovnání Dešťové víly s ilustracemi vodníků ve Svatbě v rybníce ukazuje, jak ilustrátor nejenom ovládá detail a mnohost rostlinné sloţky různých prostředí, ale jak se mu jejich textury organicky váţou s povrchem věcí a postav v prostředí, které zobrazuje.“52 Kniha Bohumila Říhy Nový Gulliver přivádí ilustrátora k novým technikám a způsobům zobrazování. Ilustrace jsou realističtější a civilnější. „Trojí prostředí románu ho více přiblíţí technické fabulační realitě.“53 Tváře a postavy vystupují z dekorativních ploch a dominují celé kompozici. (obr. 30) Charakter Kudláčkovy ilustrace naznačuje i secesní vlivy, u některých obrázků je patrné, ţe se umělec inspiroval díly Gustava Klimta. To se projevuje v barevnosti, pouţitím zlatých a hnědých tónů, a dekorativním pojetí tvarů. Šaty a vlasy jsou jakoby jedna hmota skládající se z opakujících se ornamentů, stylizované jsou i figura a obličej, které působí plošně. (obr. 31, 32, 33) V procesu výtvarné činnosti v oblasti kniţní literatury vznikají i takové případy, kde lze spojit text, zejména poezii, s volným cyklem kreseb nebo grafických listů. „Tak se v případech stejného ladění u básníka a výtvarníka rozšiřuje pojem vlastní ilustrace.“54 Ze svého cyklu Moravských kreseb vybral Kudláček vhodné ilustrace k Nechvátalovým básním ve sbírce Mateřština a Na vrcholu vln. Jan Kudláček vytvořil také několik autorských knih, některé byly zatím publikovány pouze v zahraničí. Snové a éterické obrazy se staly oblíbenými zejména v Japonsku, kde byly vydány například knihy Ledňáček a čarovná rybka, Modrohlávek a Ţabáček a paraplíčko. Kudláčkova nejnovější díla, která byla vydána v České republice, jsou obrázkové kníţky pro nejmenší, zachycující zvířata v různých prostředích: Zvířata náš dvůr, Zvířata ve vodě a Zvířata v ZOO. (obr. 34, 35, 36) V současnosti vytváří Jan Kudláček ilustrace k textům Jiřiny Rákosníkové. Prvním výsledkem jejich spolupráce byla kniha říkadel Hrajeme si u maminky, po ní 52

František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládeţ, Praha, 1989, s. 194. Tamtéţ. 54 Tamtéţ. 53

28

následovaly tituly Ten vánoční čas a Studánko rubínko. Zatím poslední vydanou knihou, kterou Kudláček doprovodil svými ilustracemi, je sbírka krátkých básniček s názvem Viju, viju věneček. Dílo je rozdělené na 12 částí, přičemţ kaţdá představuje jeden měsíc v roce. Ilustrátor pouţil celou škálu barev a svých oblíbených námětů, aby vţdy přesně vykreslil charakter a atmosféru konkrétního měsíce, proto je tato nejnovější kniha přehlídkou Kudláčkových výtvarných schopností.

Námět Vzpomínky na dětství strávené v jihočeských Blatech jsou předlohou a základním materiálem, z něhoţ Kudláček čerpá inspiraci pro své ilustrace. „Jiţ po řadu let jej k sobě vábí a přitahuje tento kraj rybníků, širokých polí, voňavých luk a vsí, které svítí do dáli bělostných bohatě zdobených štítů selských usedlostí, chalup, špýcharů a bran.“55 Z literárních předloh jsou mu proto nejbliţší ty, které mu umoţňují výtvarnou formou vyprávět o přírodě a pohádkových bytostech. Zmiňovaná Blata jsou pro Kudláčka krajem s osobitým kouzlem, podněcují jeho představivost a poskytují mu mnoţství témat k uměleckému zpracování. Přirozeně jsou tak umělcovými nejčastějšími náměty zvířata a rostliny. Velkou zálibu našel Kudláček ve vodním ţivlu. Ve sbírce vietnamských pohádek Kdyţ se ryby pásly na nebi poprvé pouţil, pro něj tak typické, stylizované rybky. Těm ponechal jen přibliţný obrys těla a zdůraznil oči, které mají podobu lesklého černého korálku. (obr. 37, 38) V dalších dílech se objevují ţáby, raci a pro české pohádky z prostředí venkovských rybníků tak typičtí vodníci. Výstiţně popsal jejich podobu František Holešovský: „Postavy vodníků ho zároveň přivádějí k novému pojetí – bohatě výrazovému a naprosto zbavenému vodnického děsu, jemuţ se dříve nedovedli docela vyhnout ani velcí pohádkáři.“56 Právě na obrázky těchto stvoření vypracoval tolik variací, ţe je mohl pouţít jako výtvarný doprovod ke knihám Vodníček, Jak si vodníci udobřili sumce, Ţabka Ţabetka, Josífek a ryby, Ţabáček a paraplíčko, Rybí penízky a mnoho dalších, a přesto v nich jen výjimečně najdeme stejnou ilustraci. (obr. 39, 40) Dalším Kudláčkovým oblíbeným námětem jsou zvířata a rostliny z prostředí lesa a luk. Pro knihu Bohumila Říhy Klouček Smítko vytvořil obrázky lišek, veverek, srnců a

55 56

František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládeţ, Praha, 1989, s. 194. Tamtéţ.

29

ptáků, kteří spíš neţ divoké lesní tvory připomínají domácí mazlíčky. Rostlinné motivy zpracovává Kudláček dvojím způsobem. Pokud je květina hlavním tématem obrázku, je vykreslena detailně se všemi druhotnými znaky, na pozadí výjevu je pojata jako dekorace ze stejných opakujících se prvků. (obr. 41, 42) Námětů, které se objevují v Kudláčkových ilustracích, je mnohem více. Texty doprovází vyobrazením postav, většinou dětských hrdinů, které fungují jako průvodci dějem, vţdy však záleţí na zadavateli a tématu knihy.

Technika a rysy Jan Kudláček má výrazný cit pro barevné harmonie a pro bohaté grafické a malířské prvky, je ilustrátorem dekorativního zaměření a z toho vyplývá i výběr technik. V šedesátých letech sice vytvořil pomocí suché jehly řadu exlibris pro své přátele a sběratele, kterými je zastoupen ve sbírkách Národního muzea v Praze, ale s tiskem z hloubky ve svých ilustracích ale pracoval jen zřídka. Autor dával přednost technikám, které mu umoţňovaly vytvářet barevně rozmanité a strukturované plochy. Velké mnoţství obrázků tvořil Kudláček kombinací kvaše a tempery, mohl tak docílit sytějších tónů, neţ u kolorování vodovými barvami. Technikou kvaše zpracoval například výtvarný doprovod ke knihám Klouček Smítko, Pohádková lampička, Pohádky pro skřítka Hajaju a další. Autor je svými ilustracemi dobře rozpoznatelný díky originálnímu způsobu nanášení barvy. Směs pigmentu a vody na podklad, většinou papír, stříká v drobných kapkách přes sítko nebo přímo pomocí kartáčku. Takto vytváří i několik barevných vrstev, které se vzájemně prolínají, je tedy zřejmé, ţe celý koncept a kompozice díla musí být pečlivě rozmyšleny uţ dopředu. (obr. 43) Některé tvary přenáší autor na papír pomocí grafických desek a matric, které si sám vytvořil. Tuto metodu pouţívá například u dekorativně pojatých rostlinných ploch. Největšího efektu však dosahuje kombinací všech výše zmíněných výtvarných postupů. Z papírů vybarvených stříkanou technikou vystřihuje tvary, vrství je a vytváří tak působivé koláţe, kde je těţko rozpoznatelné, zda jde ještě o malbu nebo o tisk. Zajímavé a technicky sloţité kompozice sestavil pro knihy Boháč a noc, Nový Gulliver a Jak vodníci udobřili sumce. (obr. 44)

30

Závěr Česká ilustrovaná kniha pro děti má dlouhou tradici, její účel a podoba prošly v 19. a 20. století mnoha změnami, od klasického a tradičního pojetí, přes lyrické aţ abstraktní, k modernímu zpracování v podobě koláţí a frotáţí. V průběhu let se měnila také kvalita kniţních obrazů, která šla ruku v ruce s kvalitou samotné literatury. Větší zájem o dětskou ilustraci se zrodil v 60. letech 20. století. V tomto období se ilustrátoři obraceli k novým, doposud nevyuţitým inspiračním podnětům mimoevropských kultur, jejich poetickému působení a výtvarné tradici, jimiţ obohacovali svůj výtvarný výraz. Vedle inspirace ve vzdálených kulturách začali umělci vyuţívat nových podnětů dětské literatury, bohatý zdroj objevili například v autorské pohádce. Právě v 60. letech má počátky umělecká tvorba Jana Kudláčka, která navazuje na křehkou a snovou krásu ilustrací Jiřího Trnky. Díla obou autorů mají svou vlastní atmosféru, a přestoţe jsou vţdy závislé na literární předloze, jsou schopné stát i samostatně jako kvalitní obrazy ţijící svébytným ţivotem. Kudláček vţdy předvedl velkou snahu vcítit se do literárního textu, který měl výtvarně doprovázet, podle jeho působení hledal výrazové prostředky, aby jej dětskému čtenáři co nejpřesvědčivěji přiblíţil a zprostředkoval mu emocionální záţitek. V 70. a 80. letech, kdy se autoři stále častěji vraceli k tradičním motivům a realističtějším podobám ilustrace, Kudláček pokračoval ve svém poetickém a snovém projevu. Autor utvářel z prvků přírodního prostředí náznaky scén, v nichţ mají postavy něco z půvabu loutek. V této době vytvořil většinu svých obrazů, které pramenily z plodné spolupráce s Milenou Lukešovou a Bohumilem Říhou. Jejich knihy nebyly oblíbené pouze u nás, ale řada titulů vyšla prostřednictvím zahraničního nakladatelství Artia. Kudláčkovy ilustrace jsou ceněné zejména v Japonsku, jelikoţ jejich lyrická a fantazijní podoba má blízko k charakteru akvarelových obrazů starověkého umění dálného východu. V současnosti se v ilustraci pohádek uskutečňuje stále větší diferenciace, která nevyplývá pouze z odlišného výtvarného výrazu jednotlivých umělců, jeţ se na této práci podílejí, jak tomu do značné míry bylo ještě v předválečném období, ale je odrazem tendencí, které směřují k rozbití jednotného, klasického ideálu.

31

Ilustrace Jana Kudláčka jsou velmi nadčasové, o tom svědčí jejich stálá oblíbenost, nehledě na proměnlivost kulturně politického stavu národa. Autorovu tvorbu lze vnímat velmi pozitivně, neboť se dokázal prosadit v široké konkurenci jiných výtvarníků. Stejně tak knihy, na kterých se podílel, patří k nejkvalitnějším dílům v české tvorbě pro děti a mládeţ, coţ dokazuje vysoký počet ocenění, která za ně obdrţel.

32

BIBLIOGRAFIE LITERATURA Romana Fabešová, Vybrané tendence současné české ilustrace knih pro děti a mládeţ (diplomová práce), Katedra české literatury PdF, Brno, 2012. Paul Hazard, Děti, knihy a lidé, Praha, 1970. František Holešovský, Besedy o ilustráciách a ilustrátoroch, Bratislava, 1980. František Holešovský, Čeští ilustrátoři pohádek pro děti - O pohádkách, Praha, 1960. František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládeţ, Praha, 1989. František Holešovský, Glosy k vývoji české ilustrace pro děti, Praha, 1982. František Holešovský, Ilustrace pro děti – tradice, vztahy, objevy, Praha, 1977. František Holešovský, Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení, Praha, 1960. František Holešovský, Tvár a reč ilustrácie pre deti, Bratislava, 1971. Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Dodatky, Praha, 1995. Ivana Hutařová, Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládeţ, Praha, 2004. Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2001,část VI, Ostrava, 2001. Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládeţ, Praha, 1984. Blanka Stehlíková, Čeští ilustrátoři pohádek, Praha, 1970. Blanka Stehlíková, Ilustrace v české a slovenské dětské knize, Praha, 1979. Blanka Stehlíková, Jiţní Čechy v grafické tvorbě, Blatná, 1982. Blanka Stehlíková, Současná ilustrace dětské knihy, Praha, 1979. Blanka Stehlíková, Příběh české ilustrované dětské knihy 1900-2000, Písek, 2010. Jaroslav Toman, Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládeţ, Brno, 2000. Slavomil Vencl, České exlibris: Kon-Ky, Praha, 2000. Eva Výtisková, Jan Kudláček - Ilustrace dětské knihy, Liberec, 1984.

33

PERIODIKA Eva Buţgová, Jan Kudláček, in: Karavana, č. 120, 1979. František Holešovský, Výchovná hodnota ilustrací v našich časopisech pro mládeţ, in: Pedagogická revue, č. 3, 1953. Jan Kudláček, O ilustracích ke knize Františka Nechvátala Mateřština, in: Listy Klubu přátel poezie, 1983, s. 10. Martin Reissner, Východiska a současnost české ilustrace, in: Fenomén kniha, Výtvarná výchova a umění knihy, Brno, 2008, s. 42-63. Blanka Stehlíková, Kudláčkova cesta od mnohosti k prostotě, in: Zlatý máj, 1974, č. 4, s. 264-266. Blanka Stehlíková, Současná česká ilustrace dětské knihy a její tradice, in: Zlatý máj, 1975, č. 2, s. 98–105. František Xaver Šalda, Kniha jako umělecké dílo, In: Kritické projevy 6. 19051907, Praha, 1951.

KATALOGY Eva Trnková, Ilustrátoři dětem, Ostrava, 1981. Jan Kudláček, Jan Kudláček: pohádková blata, Havlíčkův Brod, 2011. Jan Kudláček, Jan Kudláček: ilustrace aneb Vodníci, vosrmoni, šosáči a hastrmani, Chrudim, 2004. Jan Kudláček, Jan Kudláček: ilustrace a obrázky: královny noci, Uherské Hradiště, 1996. Jan Kudláček, Jan Kudláček: ilustrace, Pelhřimov, 1994. Jan Kudláček, Královny noci: Jan Kudláček - ilustrace a obrázky dětem, Klatovy, 1996.

34

WEBOVÉ STRÁNKY http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobavdokumentech&IDosoby=6837 vyhledáno 10. 2. 2012. http://aleph.nkp.cz/F/EHFB71E7FB4CD2EAPRQM4QAPR23RX5AC1FR3IJY1AL5XUS JSA7-19662?func=findb&find_code=WRD&x=56&y=9&request=Jan+kudl%C3%A1%C4%8Dek&filter_code_1 =WTP&filter_request_1=&filter_code_2=WLN&adjacent=N vyhledáno 15. 3. 2012. http://www.artbohemia.cz vyhledáno 12. 4. 2013. http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=624:kudlaekjan&catid=29:ilustratori-cesko&Itemid=4206 vyhledáno 25. 3. 2013.

35

SEZNAM KNIH ILUSTROVANÝCH JANEM KUDLÁČKEM ILUSTRACE v KNIHÁCH PRO DĚTI a MLÁDEŽ Sergej Timofejevič Aksanov, O krásce a netvorovi, Praha, 1973. Boţena Benešová, Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, 13. vyd. Praha, 1979. Eduard Claudius, Kdyţ se ryby pásly na nebi, Praha, 1967. Václav Čtvrtek, Nezbedné pověsti, Praha, 1977. Irena Gálová, Ţabka Ţabetka, Praha, 2007. Vladimíra Gebhartová, Čítanka pro 4. ročník, 7. vyd., Praha, 1987. Olga Hejná, Petruška, Praha, 1970. Olga Hejná, Pohádky pro skřítka Hajaju, Praha, 1995. Eva Jílková, Boháč a noc, Praha, 1963. Eva Kopčilová, Rybí penízky, Praha, 1989. Jaroslav Kotouč, Pohádky o legendách a vodách, Praha, 1981. František Koţík, Svátky krásné hvězdy, Praha, 1988. Milena Lukešová, Bílá zima, Praha, 1978. Milena Lukešová, Bocian, Praha, 1984. Milena Lukešová, Buď zdráv, vzduchu, Praha, 1982. Milena Lukešová, Čáp, Praha, 1979. Milena Lukešová, Holčička a déšť, Praha, 1974. Milena Lukešová, Holčička a motýl, Praha, 1973. Milena Lukešová, Jakub a babí léto, Praha, 1976. Milena Lukešová, Josífek a ryby, Praha, 1986. Milena Lukešová, Oslíčkové, Praha, 1972. Milena Lukešová, Velká obrázková kníţka o zvířatech, Praha, 1981. Milena Lukešová, Zlatohlávek, Praha, 1975. Jan Maršíček, Světlušky, 4. vyd., Praha, 1974. František Mouryc, Raisa Posová, Zpěvník lidových písní, Praha, 1992. František Nechvátal, Na vrcholu vln, Praha, 1985. František Nechvátal, V mámině náručí, 3. vyd., Praha, 1986. 36

František Nechvátal, Zlatý proutek, Praha, 1983. František Nepil, Pohádková lampička, 2. vyd., Praha, 2003. Boţena Němcová, Princ Bajaja, 3. vyd., Praha, 1977. Jiří Pilka, Hudební kaleidoskop: pro zvídavé děti, 2. vyd., Praha, 1983. Jiřina Rákosníková, Ten vánoční čas, Praha, 2006. Jiřina Rákosníková, Viju, viju věneček, Praha, 2011. Jiřina Rákosníková, Jiří Pavlica, Hrajeme si u maminky, Praha, 2002. Jiřina Rákosníková, Jiří Pavlica, Studánko rubínko, Praha, 2009. Otfried Preussler, Vodníček, Praha, 1971. Bohumil Říha, Klouček Smítko, Praha, 1988. Bohumil Říha, Jak vodníci udobřili sumce, Praha, 1974. Bohumil Říha, Nový Gulliver, Praha, 1973. Bohumil Říha, Svatba v rybníku, Praha, 1982. Bohumil Říha, Vodníček a světýlko, Praha, 1980. František Skorunka, Já, tvůj bliţní, Praha, 1979. Josef Václav Sládek, Planá růţe – vonný květ, Praha, 1975. Theodor Storm, Dešťová víla, Praha, 1973. Jana Štroblová, Tajemství polí, 2. vyd., Praha, 1984. Jana Šrámková, Bílá stuţka ve tvých vlasech, Praha, 1976. Zdeněk Vykopal, Čítanka pro 2. ročník, Praha, 1991. Zdeněk Vykopal, Čítanka pro 3. ročník, Praha, 1991.

ILUSTRACE v KNIHÁCH PRO DOSPĚLÉ Jindřich Šimon Baar, Hrnčená bába a jiné povídky, Praha, 1983. Marianne Brunns, Devátý syn Víta Stosse, Praha, 1980. Emil František Burian, Osm odtamtud, 2. vyd., Praha, 1984. Josef Čapek, Kulhavý poutník, 10. vyd., Praha, 1985. Jaroslav Durych, Rekviem menší valdštejnská trilogie, 6. vyd., Praha, 1989. Viktor Dyk, Krysař, 11. vyd., Praha, 1983. Jaroslav Havlíček, Synáček, 4. vyd., Praha, 1981. Ignát Herrmann, Ze soudní síně, Praha, 1984. Jaromír John, Moudré laškoviny, Praha, 1983. 37

Jaroslav Kolár [ed.], Frantova práva a jiné kratochvíle, Praha, 1977. František Langer, Prodavač snů, Praha, 1988. Jiří Mahen, Divoké hnízdo, Praha, 1982. Helena Malířová, Mariola, 7. vyd., Praha, 1977. František Nechvátal, Mateřština, 2. vyd., Praha, 1983. František Nechvátal, Nesmrtelný ţivot, Praha, 1984. Boţena Němcová, Divá Bára a jiné povídky, Praha, 1983. Gabriela Preissová. Její pastorkyňa. 14. vyd., Praha, 1978. Antoine François Prévost, Manon Lescaut, 11. vyd., Praha, 1983. Anemarie Selinko, Désirée, Praha, 1981. Alois Vojtěch Šmilovský, Za ranních červánků, Praha, 1978. Rudolf Těsnohlídek, Surovost z něţnosti a jiné soudničky, Praha, 1982. Josef Kajetán Tyl, Rozina Ruthardova, Praha, 1989. Jan Weiss, Přišel z hor, 7. vyd., Praha, 1982. Jan Weiss, Fantóm smíchu a jiné grotesky, Praha, 1986.

AUTORSKÉ KNIHY Jan Kudláček, Ledňáček a čarovná rybka, Gakken, Japonsko, 1974. Jan Kudláček, Modrohlávek, Gakken, Japonsko, 1974. Jan Kudláček, Vodníček a světýlko, Copenhagen, Německo, 1975. Jan Kudláček, Zvířata náš dvůr, Praha, 2009. Jan Kudláček, Zvířata ve vodě, Praha, 2009. Jan Kudláček, Zvířata v ZOO, Praha, 2009. Jan Kudláček, Ţabáček a paraplíčko, Gakken, Japonsko, 1974. Jan Kudláček, Ţabáček a uţovka, Gakken, Japonsko, 1974. Jan Kudláček, Ţabák a rybí král, Gakken, Japonsko, 1974.

38

VOLNÁ GRAFIKA A JINÉ Kalendář: Český rok, 1984. Moravské kresby, 1960 – 1967. Vánoční betlém s lidovými motivy, 2009. Lampa Královská, [?] Lampa Luční, [?] Lampa Pastýřova, [?]

39

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Obr. 01. Josef Lada, O chytré kmotře lišce, 1937. Zdroj: archiv autorky. Obr. 02. Helena Zmatlíková, Děti z Bullerbynu, 1962. Zdroj: archiv autorky. Obr. 03. Jiří Trnka, Broučci, 1941. Zdroj: archiv autorky. Obr. 04. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967. Zdroj: archiv autorky. Obr. 05. Mikoláš Aleš, Špalíček národních písní a říkadel, 1892. Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Mikol%C3%A1%C5%A1_Ale%C5%A 1_-_%C5%A0pal%C3%AD%C4%8Dek_223.jpg vyhledáno 15. 4. 2013. Obr. 06. Vojtěch Preissig, Broučci, 1903. Zdroj:http://www.artbohemia.cz/scripts/galerie.php?author=preissig&hnuti=0&ro k_od=&rok_do=&min_cena=&orderby=1&orderdirection=ASC&search=+vybrat &nazev=&zanr=0&technika=&max_cena= vyhledáno 15. 4. 2013. Obr. 07. Ondřej Sekora, Ferda Mravenec, 1936. Zdroj: archiv autorky. Obr. 08. Daisy Mrázková, Můj medvěd Flóra, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 09. Radek Pilař, O Rumcajsovi a loupeţnickém synku Cipískovi, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 10. Eva Volfová, Kočička z kávové pěny, 2006. Zdroj: archiv autorky. Obr. 11. Petr Sís, Šťastný skřítek, 2012. Zdroj: archiv autorky. Obr. 12. Jan Kudláček, Boháč a noc, 1963. Zdroj: archiv autorky. Obr. 13. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967. Zdroj: archiv autorky. Obr. 14. Jan Kudláček, Dešťová víla, 1973. Zdroj: archiv autorky. 40

Obr. 15. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 16. Jan Kudláček, Jak vodníci udobřili sumce, 1974. Zdroj: archiv autorky. Obr. 17. Jan Kudláček, Holčička a déšť, 1974. Zdroj: archiv autorky. Obr. 18, 19. Jan Kudláček, Na vrcholu vln, 1985. Zdroj: archiv autorky. Obr. 20. Jan Kudláček, Pohádky pro skřítka Hajaju, 1995. Zdroj: archiv autorky. Obr. 21,22 Jan Kudláček, Viju, viju, věneček, 2011. Zdroj: archiv autorky. Obr. 23. Jan Kudláček, Jakub a babí léto, 1976. Zdroj: archiv autorky. Obr. 24. Jan Kudláček, Bílá zima, 1978. Zdroj: archiv autorky. Obr. 25, 26. Jan Kudláček, Klouček Smítko, 1988. Zdroj: archiv autorky. Obr. 27. Jan Kudláček, Dešťová víla, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 28. Jan Kudláček, Svatba v rybníce, 1980. Zdroj: archiv autorky. Obr. 29. Jan Kudláček, Svatba v rybníce, 1980. Zdroj: archiv autorky. Obr. 30. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 31. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967. Zdroj: archiv autorky. Obr. 32. Jan Kudláček, Ten vánoční čas, 2006. Zdroj: archiv autorky. Obr. 33. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973. Zdroj: archiv autorky. Obr. 34. Jan Kudláček, Zvířata náš dvůr, 2009. Zdroj: archiv autorky. 41

Obr. 35. Jan Kudláček, Zvířata ve vodě, 2009. Zdroj: archiv autorky. Obr. 36. Jan Kudláček, Zvířata v ZOO, 2009. Zdroj: archiv autorky. Obr. 37. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967. Zdroj: archiv autorky. Obr. 38. Jan Kudláček, Rybí penízky, 1989. Zdroj: archiv autorky. Obr. 39-42. Jan Kudláček, Ţabka Ţabetka, 2007. Zdroj: archiv autorky. Obr. 43. Jan Kudláček, Boháč a noc, 1964. Zdroj: archiv autorky. Obr. 44. Jan Kudláček, Jak vodníci udobřili sumce, 1974. Zdroj: archiv autorky.

42

Obr. 01. Josef Lada, O chytré kmotře lišce, 1937.

Obr. 02. Helena Zmatlíková, Děti z Bullerbynu, 1962.

43

Obr. 03. Jiří Trnka, Broučci, 1941.

Obr. 04. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967. 44

Obr. 05. Mikoláš Aleš, Špalíček národních písní a říkadel, 1892.

Obr. 06. Vojtěch Preissig, Broučci, 1903.

45

Obr. 07. Ondřej Sekora, Ferda Mravenec, 1936.

Obr. 08. Daisy Mrázková, Můj medvěd Flóra, 1973. 46

Obr. 09. Radek Pilař, O Rumcajsovi a loupeţnickém synku Cipískovi, 1973.

Obr. 10. Eva Volfová, Kočička z kávové pěny, 2006. 47

Obr. 11. Petr Sís, Šťastný skřítek, 2012.

Obr. 12. Jan Kudláček, Boháč a noc, 1963.

48

Obr. 13. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967.

Obr. 14. Jan Kudláček, Dešťová víla, 1973. 49

Obr. 15. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973.

Obr. 16. Jan Kudláček, Jak vodníci udobřili sumce, 1974.

50

Obr. 17. Jan Kudláček, Holčička a déšť, 1974.

Obr. 18, 19. Jan Kudláček, Na vrcholu vln, 1985.

51

Obr. 20. Jan Kudláček, Pohádky pro skřítka Hajaju, 1995.

Obr. 21. Jan Kudláček, Viju, viju, věneček, 2011.

52

Obr. 22. Jan Kudláček, Viju, viju, věneček, 2011.

Obr. 23. Jan Kudláček, Jakub a babí léto, 1976.

53

Obr. 24. Jan Kudláček, Bílá zima, 1978.

Obr. 25, 26. Jan Kudláček, Klouček Smítko, 1988.

54

Obr. 27. Jan Kudláček, Dešťová víla, 1973.

Obr. 28. Jan Kudláček, Svatba v rybníce, 1980.

55

Obr. 29. Jan Kudláček, Svatba v rybníce, 1980.

Obr. 30. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973.

56

Obr. 31. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967.

Obr. 32. Jan Kudláček, Ten vánoční čas, 2006. Obr. 33. Jan Kudláček, Nový Gulliver, 1973. 57

Obr. 34. Jan Kudláček, Zvířata náš dvůr, 2009.

Obr. 35. Jan Kudláček, Zvířata ve vodě, 2009.

Obr. 36. Jan Kudláček, Zvířata v ZOO, 2009.

58

Obr. 37. Jan Kudláček, Kdyţ se ryby pásly na nebi, 1967.

Obr. 38. Jan Kudláček, Rybí penízky, 1989. 59

Obr. 39. Jan Kudláček, Ţabka Ţabetka, 2007.

Obr. 40. Jan Kudláček, Ţabka Ţabetka, 2007.

60

Obr. 41. Jan Kudláček, Ţabka Ţabetka, 2007.

Obr. 42. Jan Kudláček, Ţabka Ţabetka, 2007.

61

Obr. 43. Jan Kudláček, Boháč a noc, 1964.

Obr. 44. Jan Kudláček, Jak vodníci udobřili sumce, 1974. 62