MASARYKOVA UNIVERZITA. Dramata Fráni Šrámka Červen, Léto a Měsíc nad řekou

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Dramata Fráni Šrámka Červen, Léto a Měsíc nad řekou Diplomová práce

Brno 2015

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Bc. Kateřina Licková

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne ………………………

………………………………… Bc. Kateřina Licková

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé práce doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc. za jeho cenné rady, odborné vedení a ochotný přístup poskytovaný při psaní diplomové práce.

OBSAH OBSAH ............................................................................................................................. 4 ÚVOD ............................................................................................................................... 6 1. TEORIE DRAMATU ................................................................................................... 7 1.1 Definice ................................................................................................................... 7 Hlavní téma ............................................................................................................... 7 Situace ....................................................................................................................... 7 1.2 Charakteristika postav............................................................................................. 8 1.3 Text dramatu ........................................................................................................... 9 1.3.1 Promluvy.......................................................................................................... 9 1.3.2 Scénické poznámky ....................................................................................... 10 1.4 Čas a prostor dramatu ........................................................................................... 11 1.4.1 Čas ................................................................................................................. 11 1.4.2 Prostor ............................................................................................................ 11 1.5 Kompozice ............................................................................................................ 13 1.6 Syžetová osnova ................................................................................................... 14 1.7 Otevřené a uzavřené drama................................................................................... 16 1.8 Divadelní inscenace .............................................................................................. 18 2. DRAMATICKÁ TVORBA FRÁNI ŠRÁMKA ......................................................... 19 3. ČERVEN .................................................................................................................... 23 3.1 Nástin děje ............................................................................................................ 24 3.2 Postavy .................................................................................................................. 25 3.2.1 Paní Ledyňská ................................................................................................ 25 3.2.2 Lidka .............................................................................................................. 25 3.2.3 Jeník ............................................................................................................... 26 3.2.4 Lošan .............................................................................................................. 26 3.3 Motivická analýza ................................................................................................. 28 3.4 Prvky impresionismu ............................................................................................ 30 4. LÉTO .......................................................................................................................... 32 4.1 Nástin děje ............................................................................................................ 33 4.2 Postavy .................................................................................................................. 36 4.2.1 Jan Skalník ..................................................................................................... 36 4.2.2 Valča Peroutová ............................................................................................. 37 4.2.3 Tomáš Perout ................................................................................................. 38

4.2.4 Farář Hora ...................................................................................................... 38 4.2.5 Stáza ............................................................................................................... 39 4.2.6 Jiří Chvojka .................................................................................................... 39 4.3 Kompozice ............................................................................................................ 40 4.4 Motivická analýza ................................................................................................. 41 4.5 Prvky impresionismu ............................................................................................ 43 5. MĚSÍC NAD ŘEKOU ................................................................................................ 45 5.1 Nástin děje ............................................................................................................ 46 5.2 Postavy .................................................................................................................. 48 5.2.1 Jan Hlubina .................................................................................................... 48 5.2.2 Slávka Hlubinová ........................................................................................... 49 5.2.3 Paní Hlubinová .............................................................................................. 50 5.2.4 Villy Roškot ................................................................................................... 50 5.2.5 Josef Roškot ................................................................................................... 51 5.3 Kompozice ............................................................................................................ 52 5.4 Motivická analýza ................................................................................................. 53 5.5 Prvky impresionismu ............................................................................................ 55 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 57 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................ 59 Primární literatura ....................................................................................................... 59 Sekundární literatura ................................................................................................... 59 SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................... 62 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 63 BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM..................................................................................... 65 ANOTACE ..................................................................................................................... 65 ABSTRACT.................................................................................................................... 65 KLÍČOVÁ SLOVA ........................................................................................................ 65 KEY WORDS ................................................................................................................. 65

ÚVOD Ve své diplomové práci provedu analýzu vybraných dramat významného českého spisovatele Fráni Šrámka (1877-1952). Výběr tématu byl ovlivněn mou bakalářskou prací, kde jsem se zabývala impresionismem v Šrámkově próze (Stříbrný vítr, Tělo a Křižovatky). Rozhodla jsem se na ni navázat a využít již nastudované poznatky o Šrámkově životě a impresionismu a aplikovat je na jeho dramatickou tvorbu, která bývá mnohdy opomíjena. Fráňa Šrámek patří mezi přední české básníky, prozaiky, publicisty a také dramatiky 1. poloviny 20. století. Všechny literární druhy jsou v jeho díle zastoupeny téměř rovnoměrně, i když nejčastěji je vyzdvihována jeho impresionistická próza Stříbrný vítr (1910) a sbírka Splav (1916) s prvky vitalismu. V teoretické části své práce se budu věnovat obecné problematice dramatu. Nejdříve uvedu definici, poté se zaměřím na obecnou charakteristiku postav, části dramatického textu, kompoziční výstavbu a syžetovou osnovu. Dále se budu zabývat formami dramatu a rozdílem mezi textem dramatu a divadelní inscenací. Jednu kapitolu věnuji nástinu Šrámkovy dramatické tvorby. Jádro mé práce se bude zabývat třemi zvolenými dramaty, jež jsou ovlivněna impresionismem a zaujímají tak v české dramatické tvorbě zvláštní místo, zejména pro svůj lyrizující styl. Provedu rozbor hry Červen, která dokázala zachytit pouhý jeden okamžik, dále budu analyzovat nejvýraznější projev impresionismu na jevišti ve hře Léto a melancholicky laděnou komedii Měsíc nad řekou. Při interpretaci dramatického textu se zaměřím především na charakteristiku postav, kompozici a motivickou analýzu. Samostatnou kapitolu vždy věnuji interpretaci prvků impresionismu s důrazem na jazyk a jeho výrazové prostředky. Součástí analýzy bude i stručný nástin děje a okolnosti vzniku dané hry. Posláním mé diplomové práce je podat komplexní obraz Šrámkovy dramatické tvorby, zvláště impresionisticky laděných her. Závěr bude obsahovat stručné srovnání vybraných tří děl.

6

1. TEORIE DRAMATU 1.1 Definice Drama se řadí do umělecké literatury společně s lyrikou a epikou, autorův záměr je realizován konflikty mezi jednajícími postavami prostřednictvím dialogů. „Drama je zobrazení konfliktu v podobě dialogů jednajících postav a autorových poznámek.“ 1 Základním prvkem dramatu je dramatická situace, proto se další složky vždy vztahují k ní a vzájemně se ovlivňují. Situace probíhá v určitém čase a je zasazena do nějakého prostoru. Dramatickou situaci vytvářejí postavy, které mezi sebou vedou dialog určitým jazykem.

Hlavní téma Celým dramatickým dílem prochází téma hlavní a několik témat vedlejších. Hlavní téma, ideu dramatu, volí autor vždy tak, aby dokázal vystihnout svůj ideový záměr. Pokud autor zobrazuje lidi a životní osudy tím způsobem, že chce u obecenstva vyvolat totožný ideový závěr, jako je ten jeho, hovoříme o autorské ideji díla. Jestliže divák má možnost dospět k jinému závěru, než vyjádřil dramatik, jedná se o objektivní ideu díla.2

Situace Hlavními rysy situace jsou jedinečnost a neopakovatelnost, je zasazena do konkrétního času a prostoru. Je představována postavami, vyjadřuje jejich touhy, přání, nálady a důvody jejich jednání. Existují scény klíčové, které jsou nejdůležitější, postavy v nich učiní zásadní čin nebo rozhodnutí. K nim mají blízko scény vedlejší, jež připravují pozadí, představují postavy atd. Dokreslování celé nálady hry plní scény epizodní, okrajové.3

1

VOLKENŠTEJN, Vladimir Michajlovič. Otázky teorie dramatu. 1. vyd. Praha: SPN, 1963, s. 3.

2

ZÁVODSKÝ, Artur. Drama a jeho výstavba. Brno: Krajské kulturně osvětové středisko, 1971, s. 36.

3

DROZD, David. Kapitoly z teorie dramatu: studijní text pro kombinované studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, s. 15.

7

1.2 Charakteristika postav Charakteristiky postav jsou závislé na ději, vlastnosti osoby poznáme pouze z jejího jednání. „Dramatická osoba je tedy osoba jednající, a to jednající na základě svých niterných pohnutek.“4 Opravdu poznat postavu v dramatu můžeme jen při její činnosti, musíme uhodnout, jaké jsou její sny, po čem touží, co ji vadí a obtěžuje. Rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a pomocné. Hlavní hrdina vyčnívá mezi ostatními během celého dramatu, vidíme ho na jevišti nejčastěji a jeho charakteristika je nejvíce propracovaná. Vedlejším postavám autor poskytuje menší prostor, objevují se asi ve třetině scén. Je především na divákovi, aby si domyslel celkovou povahu postavy, protože autor nám ji odkrývá jen částečně. Pomocné postavy mají v příběhu nějaký úkol, setkáváme se s nimi jen párkrát, nemají žádnou povahovou charakteristiku, nedozvíme se o nich téměř nic. Autor by měl dbát na to, aby postavy zobrazoval uceleně, když chce například zobrazit člověka slabého, neměla by si tato osoba stát za svým názorem a být průbojná, měla by jednat vždy stejně. Výjimka nastane, když hrdinu něco rozruší, je něčím otřesen, poté se může chování postavy a celý její obraz změnit. Postava se během příběhu občas zachová neočekávaně (například nemilosrdný člověk může projevit lítost), v zásadě by se však měla chovat podle svých povahových vlastností. Hlubší poznání postavy nám umožní jen rozmanitost děje, hrdinové musí projít nejrůznějšími situacemi, kolizemi a setkat se s co nejodlišnějšími lidmi. Dramatik to nemá jednoduché, povahové vlastnosti a fyzický vzhled postavy může zachytit jen zkratkovitě nebo vůbec ne. Je to především na divácích, aby použili svou fantazii a postavu si dotvořili sami. Při divadelním ztvárnění dokonce může dojít k různým hereckým variantám stejné osoby.5 Dramatik může při charakteristice postavy zvolit různé postupy. S popisem může přijít hned na začátku, další možností je postupné odhalování vlastností osoby nebo kombinace obou způsobů. Občas autor vedle sebe postaví dva hrdiny do kontrastu a tím ukáže, jak jsou jejich vlastnosti odlišné.

4

VELTRUSKÝ, Jiří. Drama jako básnické dílo. 1. vyd. Brno: Host, 1999, s. 78.

5


8

1.3 Text dramatu Drama je velmi komplikované, je tvořené dvěma textovými vrstvami – hlavním a vedlejším textem, které jsou rozdílné hlavně svou funkcí. Hlavní text tvoří repliky určené přímo pro herecké výkony. Vedlejší text je graficky odlišený, zahrnuje název hry, jméno autora, seznam postav předmluvu, doslov, scénické poznámky a rozdělení na jednotlivá dějství.

1.3.1 Promluvy Promluva neboli replika má většinou dva adresáty – fiktivního (jiná postava příběhu) a skutečného diváka. Promlouvají zpravidla dva mluvčí. Základní formou řeči dramatu je dialog, což je střídání několika replik. Dialog bývá občas přerušen, a to z toho důvodu, aby měl divák čas si uvědomit, co se právě na jevišti odehrálo. Pauza by měla mít takovou délku, jakou potřebuje obecenstvo na absorbování repliky. Je to okamžik, kdy nastupuje místo dialogu fyzické jednání postav.6 Dialog může vystřídat monolog, což je samostatná řeč jedné postavy. Promluva může být adresována antropomorfizované osobě, přírodě, osudu, neznámým silám, bohu, může být určena nepřítomné postavě. Monolog může být také vyjádřením vymyšleného dialogu, běžné je i zařazování řečnických otázek. Monolog má divákovi přiblížit důvody chování a jednání postavy, její vnitřní pocity a náladu. Existují také díla, která jsou tvořena dlouhým monologem pouze jedné postavy. Jako monolog bývá mylně označována dlouhá replika během dialogu. Cílem replik je, aby se divadelní hra rozvíjela a posunula dál, neměly by obsahovat dlouhé filozofické úvahy, jež ani nepatří k ději. „Replika musí být ve své podstatě úderná, a čím je údernější, tím je dramatický boj živější. (...) musí být smysl dramatické repliky zřetelný. Jejím cílem je přesvědčit, ovládnout; mlhavá rétorika postrádá působivosti.“7

6

ZÁVODSKÝ, Artur. Drama a jeho výstavba. Brno: Krajské kulturně osvětové středisko, 1971, s. 39-40.

7

VOLKENŠTEJN, Vladimir Michajlovič. Otázky teorie dramatu. 1. vyd. Praha: SPN, 1963, s. 40-41.

9

Koncovka je poslední promluvou před spuštěním opony, rozlišujeme rezultativní, která ukončuje dramatickou situaci, a spojovací, jež propojuje děj s další dramatickou situací.8

1.3.2 Scénické poznámky Scénické poznámky jsou vedlejším textem dramatu; jsou určeny především režisérům, nejsou však pro ně závazné. Promluvy postav jsou do určité míry omezené, nemohou zachytit charakteristiku času a místa, kostýmy, fyzické jednání postav, jejich mimiku, intonaci a další okolnosti děje. Rozlišujeme dva druhy scénických poznámek: explicitní a implicitní. Explicitní poznámky jsou výrazně odděleny od hlavního textu tvořeného dialogem, naopak implicitní poznámky jsou součástí promluv postav a obsahují jen krátké informace, například o místě rozhovoru.9

8

VOLKENŠTEJN, Vladimir Michajlovič. Otázky teorie dramatu. 1. vyd. Praha: SPN, 1963, s. 42.

9


10

1.4 Čas a prostor dramatu 1.4.1 Čas Při tvorbě díla je důležité, aby autor dodržoval časovou posloupnost. Někdo rozlišuje čas chronologický, který zachovává časovou posloupnost, často se však autor ve svém díle vrací do minulosti: tento čas je nazýván retrospektivní. Další dělení času užívá pojmů objektivní a subjektivní. Objektivní čas si většinou neuvědomujeme, protože je v souladu s běžným reálným časem. Subjektivní čas se odehrává v mysli postavy, jedná se o její vnitřní rozpoložení. Tento čas se většinou využívá ve chvílích napětí, kdy se například rozhoduje o životě a smrti, dramatik chce zpomalit děj, dění se téměř zastaví a je sledován jen hlavní hrdina. 10 Dramatickým časem je vždy přítomnost, což je znak, který ho odlišuje od lyriky a epiky. Drama nám také může zprostředkovávat minulost. Čas divadelní hry je omezený, proto autor musí do děje zařadit jen ty nejdůležitější momenty a snažit se vše co nejvíce zhustit, nemůže se zdržovat dlouhým vyprávěním, jak je tomu u prozaických děl. U dramatu je čas syžetu tvořen většinou několika hodinami, dny nebo měsíci, čas fabule však trvá třeba jen dvě hodiny, z čehož vyplývá, že reálný čas je kratší než fiktivní. Nalezneme však i pár výjimek, kdy divák i herci mají stejný čas, tedy čas fabule je stejný jako čas syžetu. O takové zachycení se pokoušelo naturalistické divadlo.11

1.4.2 Prostor Otakar Zich zavedl tři druhy divadelního prostoru. Prvním je divadelní prostor neboli scéna, reálný prostor divadla, který je určený pro realizaci zinscenované hry, není nijak specifický, je nevýrazný a neutrální. Jevištní prostor je druhým typem, scéna je nachystaná k předvedení konkrétní divadelní hry. Rekvizity a dekorace představují

10

VŠETIČKA, František. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 22. 11


11

prostor, ve kterém se hrdinové budou pohybovat. Třetím druhem je prostor dramatický, fiktivní prostředí je tvořené kulisami na jevišti a samotným textem dramatu. 12 Dramatický prostor není většinou totožný s prostorem jevištním, je důležité, aby divák zapojoval vlastní fantazii a vytvořil si sám obraz o fiktivním prostředí. Musí si domyslet i prostory, které nejsou přímo na scéně, například zahradu, ulici za oknem, sousední pokoj, oblohu s hvězdami. Někdy bývá jako prostor využito i hlediště, herci se k divákům obracejí jako do širého kraje, moře apod. Dramatický

prostor

můžeme

popisovat

jako

jednotný

(stejné

místo)

či roztříštěný, uzavřený (je ohraničený – například hradbami) či otevřený (neustále se přesouváme, na pole, louky) a přehledný či nepřehledný.13

12

DROZD, David. Kapitoly z teorie dramatu: studijní text pro kombinované studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, s. 45. 13

Tamtéž, s. 46 – 47.

12

1.5 Kompozice „Děj dramatu předpokládá mnoho životních událostí a situací. Dramatik je musí seskupit a koncentrovat okolo ústředního konfliktu. Způsob, jak to udělá, bude svědčit o jeho umění kompozice.“14 Divadelní hra musí vždy působit jako celek, všechny části musí být přesně uspořádány, organizovány a navazovat na sebe tak, aby se děj vyvíjel a stupňoval. Začátek je místo, odkud děj začne stoupat, dojde k vyvrcholení a klesá u samého konce hry. Dramatická hra se vyznačuje přehledností, každá složka příběhu má své místo, například nejdůležitější scéna by měla být zařazena až na konec dějství i celého dramatu. Hlavní osu děje dramatu tvoří hlavní postava svou neustálou přítomností, za sebou se tak řetězí jednání, která se týkají hlavní osoby. Mohou to být její vlastní výstupy nebo jednání jiných osob spojených s hlavním hrdinou.15 Dramatik nemůže divákům zprostředkovat všechny události děje, má k dispozici omezený čas, dvě až čtyři hodiny. Určuje si, které úseky předvede přímo na scéně a které nechá za oponou, jestli přeruší proud děje, a jaký čas uběhne mezi obrazy a dějstvími. Občas děj odehrávající se na jevišti v reálném čase přeruší a jeho pokračování následuje za scénou, dále probíhá současně s již novým dějem na scéně. Obecenstvo se o něm dozvídá až zprostředkovaně. Toto vše tvoří základní strukturu dramatu.16 Dramatický děj bývá přerušen přestávkami, jež jsou vloženy mezi jednotlivé obrazy nebo dějství, autor hry si sám určuje jejich zařazení, délku a počet. Dramatik využívá přestávku jako možnost posunout děj o několik dní, měsíců a někdy i roků. Může jít však jen o pouhých pár hodin. Strukturu divadelní hry tvoří dějství, scény, výstupy a jednotlivé repliky, každá část má svůj úkol a musí probíhat v určitém rytmu a tempu, aby divadelní hra měla spád.

14


15

VELTRUSKÝ, Jiří. Drama jako básnické dílo. 1. vyd. Brno: Host, 1999, s. 89.

16


13

1.6 Syžetová osnova „Syžetová osnova představuje základní rozvržení syžetu, uspořádání celku díla na jednotlivé dějové úseky.“17 Dramatický děj má pět fází – expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, tvůrcem tohoto schématu je Gustav Freytag, německý prozaik a dramatik. První částí je expozice (z latinského slova expositio = výklad), která nás uvádí do děje, seznamuje nás s prostorem, časem, postavami a jejich životními podmínkami. Jejím hlavní úkolem je probudit v divákovi zájem o hru a sdělit mu, jaká bude nálada celého dramatu. Některé divadelní hry však tuto část postrádají a začínají vznikem konfliktu. Rozlišujeme dva druhy expozice, zjevnou a zamlčovací. Expozice zjevná nastíní úkol, který má být v dramatu vyřešen, a základní rozmístění sil. V expozici zamlčovací dramatik nevysloví hlavní téma a další průběh vývoje ani rozuzlení hry.18 Kolize (z latinského slova collísio = náraz) rozvíjí hlavní zápletku děje. V této části se poprvé střetne hlavní hrdina s jinou postavou. Kolize může probíhat v různých stupních: je jednostupňová a několikastupňová. Když je tvořena několika stupni, hlavní scéna by měla být předposlední nebo poslední, aby tak vytvořila pozvolný přestup ke krizi. Během kolize by měl divák pochopit, kdo je hlavní postava hry a kdo je její nepřítel a zároveň poznat všechny klíčové postavy. Postupně by se měl stupňovat zájem diváka o drama, aby pochopil, kam se bude hra vyvíjet, kam bude směřovat a o jaký typ konfliktu se bude jednat.19 Třetí fází je krize (z řeckého slova krisis = rozhodnutí, rozloučení), která je vrcholem celé hry. Dalo by se říci, že dochází k prohlubování kolize, ale děj už by se měl ubírat jiným směrem než doposud. Hranice mezi kolizí a krizí může být nevýrazná, dochází u nich spíše k plynulému přechodu. Zásadní je však přechod od krize k peripetii (z řeckého slova peripeteia = náhlý obrat), která je nečekaným zvratem, obratem ve hře. K této náhle změně je samozřejmě

17



19

VŠETIČKA, František. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 33.

14

směřováno už dříve, obrat v ději může být pozitivního či negativního charakteru. Například se může objevit nová stránka v povaze postavy nebo v místu děje a vytváří se tak zcela nová situace. Peripetie má za úkol opět probudit v divákovi pocit napětí před závěrečnou scénou a zpomalit děj příběhu. „Předpokladem účinné peripetie jsou dva závažné faktory: omezený počet jednajících osob a soustředění dramatického vývoje do velkých scén.“ 20 Poslední fází je katastrofa (z řeckého slova katastrofé = obrat, převrat). Jedná se o nečekaný obrat v závěru hry, většinou vede k tragickému konci, co že je typické pro tragédie. U činohry používáme pojmenování rozuzlení. Po katastrofě následuje ještě pocit ulehčení divákově duši, který je označován jako katarze. Cílem dramatického projevu je vyvolat neobyčejný a mimořádně povznášející duševní stav, který si divák bude po zhlédnutí hry odnášet.21 Kromě pěti výše uvedených fází hra obsahuje čtyři momenty – moment prvního napětí (na začátku hry, různý rozsah), moment krizového napětí (nejméně nápadný, přechod z kolize do krize), moment vrcholného napětí (přechod z krize do peripetie, vrchol dramatu a počátek zvratu) a moment posledního napětí (vychází z charakteru postav a děje, přechod od peripetie ke katastrofě nesmí být příliš nápadný, aby nezměnil jednání postav). 22

20


Tamtéž, s. 34.

22

Tamtéž, s. 34.

15

1.7 Otevřené a uzavřené drama Podle německého teatrologa Volkera Klotze, který v 60. letech 20. století vytvořil tuto koncepci, existují dvě formy dramatu.23 Žádnou hru však nemůžeme výhradně zařadit jen k jednomu z typů, mnoho dramat stojí na pomezí obou forem. Výběr formy záleží na tematickém záměru autora a soudobých podmínkách. Už z názvu uzavřená, občas nazývána jako dostředivá, forma dramatu vyplývá, že děj bude uzavřený, celistvý a jednotný. Jednotlivé části na sebe řetězovitě navazují, každý úsek má své místo a nelze je vzájemně zaměňovat. Děj je jasný a přehledný, vždy víme, které strany proti sobě stojí. Čas v této formě běží plynule, jednotlivé scény na sebe navazují, nedochází k žádným skokům do minulosti či budoucnosti. Čas však není neomezený, většinou se jedná o 24 hodin, jako hraniční doba se uvádí 30 hodin. Prostor je také jednotný, je po celou hru stejný a nijak se nemění, místo pouze ohraničuje jednání postav. Omezený je i počet postav, většinou jsou nějak propojeny (například rodinné vazby). Vzhledem k jejich malému počtu jsou i společensky rozvrstveny. Kompozice uzavřeného dramatu se vyznačuje tím, že působí jako souvislý celek, každá část má své místo. David Drozd v Kapitolách z teorie dramatu uvádí tyto znaky: postup od celku k částem, funkční řazení scén do aktů a aktů do celku dramatu a lineární rozvíjení děje.24 Jazyk postav má jednotný styl, není nijak rozlišen. Mluva je stejná pro hlavní i vedlejší postavy. Typická pro tento druh dramatu je veršová forma. Druhá forma dramatu je otevřená neboli odstředivá, vyznačuje se opačnými znaky než předešlá. Děj má více dějových rovin, které se kříží a tím dochází k porušování plynulostí a návaznosti. Čas se v této formě vyznačuje naprostou volností, děj může zachycovat i několik let, jednotlivé scény jsou úseky času a bývá mezi nimi i dlouhá časová mezera. Prostor je velmi důležitý, protože determinuje osudy postav. Místa jsou různá a je jich mnoho, někdy dokonce i několik desítek.25

23

DROZD, David. Kapitoly z teorie dramatu: studijní text pro kombinované studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, s. 67. 24

Tamtéž, s. 67.

25


16

Otevřená forma je charakteristická velkým množstvím postav, které nejsou nijak sociálně diferencovány. Pocházejí z různých tříd a vrstev, jejich jednání není jednoznačné a předvídatelné, většinou konají tak, jak by to divák nečekal. Kompozice se vyznačuje mnohostí, každá scéna má své místo v celku, jednotlivá dějství však už nemají

takový

význam.

Dušan

Drozd

uvádí

rovněž

znaky

typické

pro kompozici: dominance střihu, postup od části k celku, scény jsou svébytné, děj se rozvíjí skrze variace a kontrastování scén.26 Řeč postav je dána podle sociálního rozvrstvení, souvisí se zaměstnáním, charakterem či věkem. Prolíná se tu několik řečových stylů, které často směřují k hovorové řeči. Tato forma je příznačná pro prózu.

26


17

1.8 Divadelní inscenace Drama je tvořeno za tím účelem, aby bylo předvedeno na jevišti, výjimku tvoří pouze knižní drama, které je určeno k četbě. Autor při psaní jednotlivých scén má už představu o tom, jak bude vypadat divadelní prostor, situace, herecké výstupy i obecenstvo. Hlavním znakem dramatu je dialog, který by měl mít scénické kvality. Některé hry to však postrádají, a proto nemohou nikdy dosáhnout zaslouženého úspěchu na jevišti.27 Aristoteles považoval drama pouze za slovesné dílo, zlom nastal až v 19. století, kdy Francouz Francisque Sarcey v díle Esej o estetice divadla bere v úvahu to, že drama je učeno pro divadlo hrané před diváky. Hra nám umožňuje vyjádřit to všechno, co bychom pouhými slovy nezvládli: zevnějšek osob, prostředí atd.28 Je velmi důležité rozlišovat drama od divadla: dramatický text se stává divadelním představením až po aktivitě divadelních pracovníků. Výběr dramatu má na starosti dramaturg. Hlavní roli při inscenování hry má však režisér, který určuje hlavní myšlenku inscenace; někdy dochází i k tomu, že si vytváří vlastní scénář. V zásadě je výsledná inscenace propojením autorova textu a fantazie s fantazií režiséra, nejedná se však jen o pouhé „reprodukování“ textu. Režisérova práce začíná u přečtení textu, už tím vzniká v jeho mysli inscenační koncepce, přesně ví, jaké pocity chce vyvolat u diváka, což velmi ovlivňuje dobová situace. Dále bude muset spolupracovat s výtvarníkem, hudebním skladatelem, choreografem, osvětlovači, zvukaři a dalšími zaměstnanci divadla. Nejdůležitější je však výběr vhodných herců a následná kooperace s nimi.29 Velice pozoruhodný je rozdíl mezi dramatickou postavou a hereckou postavou. Jelikož je postava v textu vykreslena většinou neúplně, má herec obrovské pole působnosti k vlastnímu dotváření postavy. Dramatické postavy tak mohou být v různých inscenacích pojaty rozdílně.30 Hodnocení celé inscenace je pak na divácích a divadelní kritice.

27

ZÁVODSKÝ, Artur. Drama a jeho výstavba. Brno: Krajské kulturně osvětové středisko, 1971, s. 9-10.

28

Tamtéž, s. 12.

29

Tamtéž, s. 13-15.

30

Tamtéž, s. 16.

18

2. DRAMATICKÁ TVORBA FRÁNI ŠRÁMKA Šrámek je významný český básník, prozaik, ale i publicista a dramatik. Pro jeho poezii, prózu i divadelní tvorbu je charakteristickým rysem lyrismus, autor klade důraz na myšlenky a pocity postav a často využívá náznaku. „Intenzivně, smyslově, citově i intelektuálně prožívaný erotický vztah byl nejčastějším námětem tvorby mladé generace a ten se také stal zdrojem lyrismu, který se projevil v divadelních hrách této generace (...).“31 Ani Šrámkovo první drama Červen (1905) nevybočovalo z tohoto pojetí. Bylo napsáno současně s prvními prózami (Sláva života, 1903; Sedmibolestní, 1905; Kamení, srdce a oblaka, 1906), a proto u nich nacházíme mnoho společných prvků. Je to mládí a láska, její první vzplanutí a poznání, zároveň však následné zklamání - to vše stojí v kontrastu s tehdejší společenskou situací. Podobně laděná je i Šrámkova druhá hra Dvě království, která byla vydána v roce 1959 v souboru Červen a jiná dramata. Další hra Pravda (1910), otištěná v Tribuně roku 1919, se dochovala jen jako torzo. Vznikla v období rozpadu anarchistického hnutí po revoluci v letech 1905-1907. Jedná se o vztah muže a ženy, kteří nenajdou u druhého pochopení pro svou pravdu. Muž, uvězněný revolucionář, který byl v rozporu se stranickou organizací, je veden touhou po revoluci, u ženy je to naopak touha po lásce, která ji dovede až k nevěře. Po návratu muže z vězení, ale i během celého díla se střetává motiv tělesné touhy a lásky s revoluční věrností. Za první světové války uvedlo Národní divadlo Šrámkovu hru Léto (1915), která sklidila v nelehké válečné atmosféře obrovský úspěch, na němž měl významný podíl i režisér Jaroslav Kvapil. V dramatu se objevují prvky impresionismu, vnitřní nálady postav, ovzduší slunného léta či podtext a zámlka. První Šřámkovou hrou o válce je satirická komedie Hagenbek, která byla poprvé uvedena v roce 1920 ve Vinohradském divadle v Hilarově režii. Odehrává se pár dnů před rozpadem Rakousko – Uherska a v prvních dnech po skončení první světové války. Hlavní postava, rakouský generál Hönebeck, přezdívaný Hagenbek podle zvířeckého zacházení s jednotkou na bojišti, je bezohledný a je mu jedno, pro koho bude vraždit.

31

BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981, s. 114.

19

Hönebeck zažívá pád, je zbaven velení své jednotky a poslán do ozdravovny v Alpách, ze které je vyhozen po pádu Uherska. Na podzim se dokonce marně snaží přihlásit do československé armády. Při návratu na svůj zámek mu dav lidí hodí do pokoje psí mršinu. Oporu nenachází ani u své ženy a dcery. Zažívá prohru jak v kariéře, tak i v osobním životě. Šrámkovi šlo o satirické vykreslení postavy militaristického vojáka, zachycené až expresionisticky z pohledu demobilizovaného vojáka. „Expresionisticky vypjaté jsou dialogy i scény, v nichž se konfrontuje hroutící se mocenská iluze imperialismu s revolučně se měnící skutečností.“32 Autor podal kritiku lstivého rakouského vojáka, jinak se však děj hry nikam neposouvá, nerozvíjí se. Šrámek byl před napsáním této hry spíše oslavovatelem a obráncem života, ale teď se stává kritikem, což způsobilo nelibost u oficiální kritiky. Šrámkovi se podařilo napsat bojovnou a ideově nejzávažnější divadelní hru, jež patří mezi dramata, ve kterých se odráží Velká říjnová socialistická revoluce. Vedle her F. X. Šaldy či Jiřího Mahena aj. se řadí mezi nejlepší dramata prvních popřevratových let.33 Reakcí na válku je také Šrámkova nejponuřejší hra Zvony (1921), uvedená v Národním divadle. Zobrazuje českou vesnici během válečných let. Kostelní zvony byly symbolem života a mravního řádu vesnice, kterou se šíří zpráva o jejich zabavení pro válečné účely. V lidech se začne probouzet vše špatné a temné, ztrácejí všechny morální zábrany, jsou schopni nejrůznějších zločinů a jsou ovládáni živočišnými pudy a vášní, nastává běsnění. Dívky, které se dříve mužů stranily, jsou teď chtivými ženami. Po bouřlivé noci nastává ráno, kdy se obyvatelé dozvídají, že o zvony nepřijdou, ve vsi nastává opět harmonie a klid. V tomto dramatu je válka na rozdíl od Hagenbeka zobrazena jen na pozadí a je pojata jako mravní problém, který je ztvárněn velmi naturalisticky. Po uvedení této hry Šrámek jako dramatik upadá, výjimkou je divadelní hra Měsíc nad řekou. Toto drama napsané brzy po válce je nejvýznamnějším projevem divadelního impresionismu. Bylo uvedeno na jeviště v roce 1922. Jedná se o lyrickou komedii s velmi často se opakujícím motivem mládí.

32

BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 89. 33

ČERNÝ, František. Šrámkův jevištní svět. In: Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 396.

20

Jen pouhý rok po úspěšném uvedení hry Měsíc nad řekou má premiéru hra Plačící satyr v režii Karla Čapka. Opět se tu objevuje téma blízkosti mládí a stáří. Děj se odehrává za horkého léta, mezi tři postarší spisovatele vstupuje lehkomyslné mládí. Skoro padesátiletý spisovatel Jiří Zloch je okouzlen teprve šestnáctiletou neposednou studentkou Ančkou Hrubešovou, která dokáže pobláznit každého muže. Jednoho ze spisovatelů dokázala polibkem inspirovat k napsání komedie. V závěru si však uvědomí, že její místo je u mlynářského chlapce Vítka Staňkovic. Vztahy mezi lidmi jsou tu velmi komplikované. „Právě pro tu komplikovanost lidských vztahů v tomto dramaticky zobrazeném světě je však Plačící satyr opravdu jen dialogisovanou povídkou, jejíž konfliktová základna je velmi nepevná.“34 Šrámkovi se podařilo zachytit atmosféru červencových dnů prostřednictvím zářivě slunné letní zahrady, melancholii, sentiment, nezkrotné mládí, bolest stáří a životní deziluzi. Divadelní hry Léto, Plačící satyr a Měsíc nad řekou, pro které je společné téma prchavého a pomíjivého mládí, vyšly jako soubor s názvem Když léto přihrává v roce 1944. Roku 1925 režisér Jaroslav Kvapil uvedl ve Vinohradském divadle komedii Soud, ve které se naposledy objevuje tematika války. Nadporučík Roubal vydá zbytečný rozkaz způsobený jeho vlastní umíněností: četaři Hanyšovi odkládá dovolenou a posílá ho do zákopů, kde voják nachází smrt: je zabit granátem. Roubal má výčitky svědomí, je si vědom toho, že po vině vždy přichází soud a trest, riskuje život a následně se rozchází se snoubenkou. Soud nad ním vykonává milenka mrtvého vojáka, ta však má pro něho vysvětlení jeho činu a řadu omluv, místo trestu tak Roubal nachází odpuštění a lásku. Otázku viny a trestu šlo vyřešit i bez pozadí tvořeného první světovou válkou, jak uvádí František Černý v doslovu k svazku dramat Fráni Šrámka (Červen a jiné dramata). I když by se dalo říci, že je válka v prvních dvou dějstvích dobře zachycena, postrádá drsnost, převažují intimní tóny, teplé barvy a humor.35 Šrámkovou poslední hrou byla komedie Ostrov veliké lásky (1926), uvedená v Kvapilově režii v Městském divadle na Královských Vinohradech. Tato hra byla velmi ovlivněna filmem. Autor svůj příběh zasadil do tehdy velmi oblíbeného

34

GÖTZ, František. Dramatické dílo Fráni Šrámka. Divadlo, 1952, roč. 3, č. 6-7, s. 721.

35


21

exotického prostředí s dobrodružným námětem. Na neznámém ostrově se střetává skupina amerických výletníků s jeho obyvateli, kteří se pomocí vydírání snaží dostat z ostrova. U žen zvítězí touha po životě před láskou, i když nebude potřeba, aby se obětovali. Šrámek vše podává humorně a zábavně, nesnaží se nikoho soudit. Všechny postavy jsou zobrazeny s ironií, ale u některých v hloubi nalézáme opravdový cit. Oproti předešlým hrám došlo ke změně Šrámkova dialogu, už s takovou sugestivností nelíčí vnitřní nálady postav, postrádáme tu podtext a určitou náznakovost, i když potřebná atmosféra je zde navozena. Autor měl tuto hru velmi rád, což je patrné z jeho dopisů. Poslední Šrámkova dramata neměla již u kritiky takový ohlas jako ta z raného období jeho tvorby. On sám začal pochybovat o svém talentu. Věnuje se tedy spíše básnické a prozaické činnosti, nemá ani důvěru v moderní jevištní pokusy. I přesto slíbil Jaroslavu Kvapilovi další hru, o níž dnes nic nevíme, zřejmě ji ani nedokončil. Ani neustále naléhání přátel ho už zpátky k divadlu nepřivedlo. Ve třicátých letech pořádal se studenty sobotecké divadelní večery, na kterých si dával velmi záležet, věnoval mnoho času nacvičování, kladl důraz především na slovo. Režíroval hry Jiřího Mahena, Jaroslava Hilberta, Františka Věnceslava Jeřábka, Antona Pavloviče Čechova a v neposlední řadě i své vlastní práce, se kterými býval velmi spojen.36

36


22

3. ČERVEN Souběžně s prvními prózami v letech 1901–1902 napsal Šrámek i svá první dramata: jednalo se o jednoaktovky s názvy Červen a Dvě království. Hra Červen byla na scénu uvedena 27. května 1905 v divadle Uranie při všestudentských slavnostech. Režie se ujal Jaroslav Kampar a herci se stali studentští ochotníci. Spolu s ní byla na jevišti provedena ještě jedna hra rovněž od začínajícího autora. Byla to opět jednoaktová hra Juanův konec od Jiřího Mahena, jež byla pokusem o zobrazení romantických nálad. Obě tyto hry byly v roce 1905 vydány v Divadelní knihovně Máje. Hry Červen a Dvě království vznikaly současně, proto se také vyznačují shodnými prvky: téměř úplnou absencí děje a snahou zachytit sílu okamžiku. V druhé ze jmenovaných her chtěl autor pomocí gest vystihnout atmosféru, v níž se ocitá hlavní hrdinka cudná dívka Duba: DUBA vstala od stolu s očima neohraničeně roztěkanýma, všechny předměty zejí výsměchem, a proto ty oči ode všeho utíkají, pak konečně přimrznou na Jaškovi; jde k němu a zastaví se za jeho zády; vtom on se obrátí; dívají se tak chvíli do sebe, do nejzazších svých kořínků se vsávají, vyhladovují se a přibíjejí na kříž. 37 Přelom devatenáctého a dvacátého století se stal typickým pro jednoaktovky, které někdy bývají nazývány také impresionistické, protože se autoři snaží o ztvárnění jedinečného okamžiku. V tomto duchu je napsána i Šrámkova divadelní hra Červen. Mezi další autory patří Jaroslav Kvapil, Viktor Dyk, Jaroslav Hilbert, Jiří Mahen či Eduard Bass. Pro začínající autory, kteří teprve nastupovali na scénu, byla hra tohoto typu příhodná, učili se na ní a později tak mohla vzniknout díla, jež zaznamenala obrovské úspěchy.38 Jelikož byla hra napsána v revolučním roce 1905, kdy ruská revoluce vzbuzovala především v mládeži revoluční nadšení, oslovila hlavně mladé lidi. Šrámek se tímto způsobem mohl ohlásit a připomenout veřejnosti.

37

ŠRÁMEK, Fráňa. Červen a jiná dramata. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 266.

38


23

3.1 Nástin děje Hra Červen představuje impresionistickou jednoaktovku. Jelikož je aktovka vždy tvořena pouhým jedním jednáním a je založena na jedné základní situaci, hra se vyznačuje téměř absencí děje, ale naopak je bohatá na vnitřní život postav. Děj se odehrává během odpoledne v pokoji, který je skromně vybaven. Na scéně se nejdříve objeví matka s dcerou, každá je zaměstnána něčím jiným. Paní Ledyňská je fascinována novinovým článkem o Češích v Paříži a Lidka je zasněná a přemýšlí o tom, jací jsou muži. Ze sentimentálního rozpoložení je vyruší až příchod Jeníka, bratra Lidky, z vedlejšího pokoje, kde dospával po včerejší bouřlivé noci. Svým prudkým vstupem a následným chováním vnesl do pokoje svěží atmosféru: JENÍK: Dobrýtro, rodino! LEDYŇSKÁ překvapena: Jako satan vletí... ani jsme tě vstávat neslyšely. No... no, to ses prospal... JENÍK vrhne se na židli u stolu: Do růžova, mami, do růžova. (...) Již tu má stát oběd...! Ženy, ženy... muži sloužiti budete, řekl kdosi v jedné osvícené chvíli... (...) Točte se, děti, budu vám hvízdat... Hvízdá nějaký pochod, co Ledyňská dává na stůl talíře. 39 Jeník se dnes chová opravdu jinak, všímá si toho hlavně Lidka a zajímá ji, proč je tak šťastný. Vysvětluje jí, že je to tím červnem. Po chvíli si Lidka všimne muže pod oknem a hned celá znervózní, začne si upravovat šaty. Jedná se o Jeníkova přítele Lošana, přišel si vypůjčit knihu a následně je pozván nahoru do pokoje. Od této chvíle pohledy Lidky směřují jen k cynickému svůdci Lošanovi, který ví, jakým způsobem svádět mladou dívku. Dokáže vhodně využít situace, když se dovídá, že Lidka bude večer sama doma, protože zbytek rodiny odchází do Varieté. Později na ulici si s Lidkou domlouvá schůzku. Po odchodu Jeníka a paní Ledyňské už Lidka může projevit své sexuální pudy, běhá sem a tam, dá si větvičku myrty do vlasů a do klína a už dychtivě čeká na příchod Lošana.

39

ŠRÁMEK, Fráňa. Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 10-11.

24

3.2 Postavy Pouhý jeden akt se odráží i v počtu postav: ve hře vystupují jen čtyři postavy, přičemž tři z nich jsou téměř po celou dobu na scéně (Paní Ledyňská, Jeník a Lidka). Avšak i tak krátká doba stačí divákovi k tomu, aby odhalil pocity, touhy a charaktery hrdinů.

3.2.1 Paní Ledyňská Paní Ledyňská je postarší dáma, má dvě děti, zakládá si na spořádaném a klidném domově. Výrazně se u ní projevuje přecitlivělost, například se nechá unést čtením článku v novinách o úspěchu Čechů ve Francii, je přímo dojatá, musí to dát přečíst i Jeníkovi. Nejlépe zná prostor své kuchyně, kde tráví nejvíce času. Občas ji z tohoto stereotypu vytrhne návštěva Varieté, které má moc ráda. Paní Ledyňská je typickou představitelkou maloměšťáckého vyrovnaného domova. Je pyšná na syna – studenta, ctí v něm jediného muže v rodině a patřičně ho rozmazluje a přivírá oči nad jeho chováním. Chápe, že s oběma dětmi se něco děje, že prožívají něco krásného a ze srdce jim to přeje: „Inu, vždyť je vám přáno.“40

3.2.2 Lidka Lidka ztělesňuje čistotu, prostotu a mládí, má přísnou výchovu podle morálních zásad tehdejší společnosti. Matka i bratr se na ni dívají jako na dítě, prožívá dospívání, vše kolem je pro ni tajemstvím, které chce poznat. Na rozdíl od svého bratra je nesmělá a váhavá, dokonce se před ním ostýchá mluvit o tom, že by mohla souhlasit s Annou Kareninovou a neodsuzovat ji: LIDKA po chvilce: Ale mnohému jsem nerozuměla. Víš, Jeníku... na okamžik se zarazí – tu Kareninu nelze skoro ani odsoudit. Zbojácní. JENÍK: A... kdopak ji chce odsuzovat...? Kdo by chtěl vrhnouti kamenem...

40

ŠRÁMEK, Fráňa. Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 16.

25

LIDKA: Ale když – JENÍK prudce: Ale když... prosím tebe. (...) 41 Vyzvídá na Jeníkovi jeho zážitky, zdá se jí jiný, milejší, zamilovaný, ty pocity mu přímo závidí, chce také poznat svůj červen. Lidka poslechne Jeníkovu radu, aby otevřela své srdce, neptala se a nechala se unášet záplavou citů. Nakonec podléhá přirozené touze svého srdce, staví se proti všem zásadám a vrhá se do náruče egoistického svůdníka.

3.2.3 Jeník Jeník je student zvyklý na to, že ho matka i sestra obskakují. Je postavou, která už se oprostila od konvenčnosti a zákonů, užívá si svobodného života, nevadí mu pít šampaňské, chodit v noci domů a vstávat až k obědu, který mu připraví jeho starostlivá matka. Je plný optimismu, nadšení pro život, neustále se směje a své štěstí rozdává okolním osobám. Lidce se přizná, že je zamilovaný, láska ho zaplavila jako povodeň: „Taková krásná povodeň.“42 František Černý se o Jeníkovi vyjádřil takto: „(...) touží po přírodě a který již stiskl ruku Hamsunovu poručíkovi Glahnovi z románu Pan, jednomu z tuláků svobody, obrátivšímu se zády k civilisaci a souznícímu s přírodou.“43 Jeník a Lidka vyjadřují Šrámkův názor na život, společný všem anarchistickým buřičům: postavit se proti zákonům společnosti a přiklonit se k zákonům přírodním, tedy jednat podle svobodné vůle.

3.2.4 Lošan Lošan se objevuje na scéně jen na krátkou chvíli. Moc informací se o něm nedozvíme, jen to, že je přítel Jeníka, který si rád půjčuje peníze, obratně se však umí

41

ŠRÁMEK, Fráňa. Červen a jiná dramata. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 13-14.

42

Tamtéž, s. 15.

43


26

vymluvit, že si jde vypůjčit knihu. Jeník ho charakterizuje jako neobyčejného hrubce, který nemá před ničím úctu. Je stylizován do role svůdce, na první pohled je vidět jeho provokativnost, posměšnost, ledabylost a jeho oči mají vykořisťující pohled. Je si jistý sám sebou, má mnoho zkušeností s dobýváním žen, a proto se mu lehce podaří svést i cudnou Lidku. LOŠAN: Aaaa... a tak. Ano, slečna dívala se z okna. Podívá se savě na Lidku; od toho okamžiku uhýbají jeho pohledy stále k ní a dobývají ji magneticky. (...) LOŠAN sklesle: Jsem už dávno, dávno sám – Jeho pohled uhne savě k Lidce. 44 Na večerní schůzce jeho cynický úsměv divákům prozradí jeho pravou povahu a úmysly.

44


27

3.3 Motivická analýza Hlavním tématem je láska, výrazná i v Šrámkově další rané tvorbě, zobrazená ve své vášnivé podobě. Jedná se o první milostné vzplanutí nevinného děvčete, které podlehne svým citům a pudům, odvrátí se od mravních zákonů a nechává se omámit silou bezohledného svůdníka. Lidka prochází milostným zráním umocňovaným červnovým letním počasím, které ovládá všechny její smysly a tělo a stává se podnětem pro milostná dobrodružství: LIDKA: Jeníčku, hlas se jí nějak rozestůně, já jsem taky dneska cítila červen. Tam u okna jsem ho cítila. JENÍK: Prsa musíš otevřít a po ničem se neptat... červen přijde... LIDKA náhle: Pusť mne, Jeníku – tak je mi k zalknutí dusno a... Vztyčí se a zavzlyká; klesne opět na židli a položí hlavu na stůl. JENÍK dívá se na ni překvapeně: Lidko, pak zakývá hlavou a slabě zahlesne: červen je tady, červen... 45 Na ukázce je patrné, že příroda je výrazným motivem, který doplňuje a vyjadřuje dosud neznámé pocity mládeže. Šrámek zobrazuje lásku většinou u mladých lidí, protože jenom oni se dokážou tomuto pocitu plně oddat a nechat se jím unášet. Jsou plni touhy a očekávání, chtějí poznat něco nového, krásného a neopakovatelného. Autor k zobrazení dychtivého mládí využívá lyriku, která dokáže výtečně zobrazit jejich zmatené prožívání. Většina Šrámkových děl je ovlivněna jeho osobním životem, což je patrné i v této hře, i když ne s takovou nápadností. Období vzniku hry je pro básníka typické buřičstvím a anarchismem, náznaky jeho názorů najdeme i v této divadelní hře. Roku 1905 byl totiž již velmi politicky činný, přispíval do řady časopisů svými anarchistickými texty. V květnu 1905 byl dokonce za účast na studentských demonstracích odsouzen k několika dnům vězení. Nejvíce vyzdvihoval přírodu a svobodu nad závaznými zákony uznávané společností. Přikláněl se k tomu, aby každý měl právo svobodné volby, a to i v případě

45


28

lásky. „I tato hra byla emocionálním, básnickým výrazem autorových buřičských názorů na právo člověka, ať muže ať ženy, na svobodnou lásku, na milování bez instituce manželství.“46 Celé drama je založené na kontrastu žhavé lásky s mravními zásadami a stává se tak jakýmsi sociálním protestem.

46

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 92.

29

3.4 Prvky impresionismu Celá Šrámkova tvorba je zasažená lyrismem a jinak tomu není ani u této hry. Jedná se o impresionistickou momentku. Jediné dějství, jediný akt stačí básníkovi k tomu, aby zachytil erotické vzplanutí mezi dívkou a mužem. Chce vyjádřit prožitek pouhého okamžiku a vystihnout náladu konkrétní chvíle. Stačí mu k tomu několik postav a jejich citové projevy bez složitého děje. Impresionismus se vyznačuje přemírou výrazových prostředků typičtějších spíše pro jazyk básní. Fráňa Šrámek volí tyto umělecké prostředky záměrně, aby diváka neustále provokoval a nutil ho aktivizovat všechny jeho smysly. Nezastupitelnou roli má metafora, kterou je prosycen celý dramatický text a která vždy přirozeně dokáže ozářit danou situaci: „její oči mákově zemdlí jak květiny v poledne“47. I titul díla Červen je metaforický, znázorňuje eroticky nabitou letní atmosféru. Velice často se tu objevuje personifikace, můžeme v podstatě říci, že se s ní setkáváme skoro na každé stránce: „Ale hlad mám, žaludek mi dělá neslušné poznámky.“48 A. C. Nor poukázal na Šrámkovu schopnost oživit vše kolem nás: „(...) byl šrámkovský výraz a obrat, který svou živou a živelnou personifikací a oživováním všeho neživého (...)“49 K působivějšímu vyjádření situace a k zdůraznění některých slov či vět Šrámek používá epizeuxis: LEDYŇSKÁ: něčím poraněna: ...směje se, směje...50 Téměř neustále je hra na základě scénických poznámek doprovázena nějakým zvukovým prvkem, aby tak divák lépe prožíval aktuální dění. Vhodnou ilustrací děje je například tikot hodin, zvuk skládajících se novin, hvízdání, vzdychnutí, smích i vzlykot nebo odkašlání.

47


48

Tamtéž, s. 11.

49

NOR, A.C.. Fráňa Šrámek a mládež. In: Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927, s. 160.

50


30

Autorovým cílem bylo ovládnout diváka a zapůsobit na všechny jeho smysly. Dokládá to hned první scénická poznámka, kde vytvořil dokonalou kombinaci barevných obrazů a zvuků a uvedl tak herce velkolepě na scénu: (...) za tikotu velkých nástěnných hodin. Vyzlacený kouř odpoledního slunce hrne se oknem, jak slavný oblak, za kterým putuje sen o štěstí. Za bílou řídkou záclonkou u okna sedí Lidka a vyšívá; tetelivá skvrna slunce leží na jejím klíně jako uhýčkaná hlava věrného zvířete (...)“ 51 Tato ukázka potvrzuje vyspělost a úroveň Šrámkova jazyka. Na malém prostoru je použito hned několik básnických prostředků: metafora, přirovnání, personifikace a řada básnických přívlastků, epitet. Impresionisté přenášejí děj do vnitřního života postav. V dramatu je příběh jen lehce nastíněn, důležitá jsou gesta, mimika, postoje hrdinů, tedy scénické poznámky. Věty a slova v dialozích jsou většinou nedopovězeny, jen naznačeny či úplně zamlčeny a divák si tak musí ledacos domýšlet, ale tím je vytvářeno pravé napětí, které od divadelní hry očekáváme. Impresionisté využívají většinou přírodu jako doprovodnou melodii děje. Tady to je letní roční období, měsíc červen, který hýří optimismem, štěstím, erotičností, pudovostí, bouřícími se hormony. Tím se nechá ovládnout hlavní hrdinka Lidka a podléhá mužskému pohlaví. „V Červnu sama letní příroda, která vždy už zůstane pro Šrámka silou vševládnou, posílá dospívající děvče – Lidku – po prvé muži.“52 Nálada měsíce června příhodně vystihuje stav, který Lidka právě prožívá. Dalším doprovodným prvkem je vůně, kterou se nám snaží autor vsugerovat. Při sledování hry cítíme, jako by opravdu byl červen a dýchal všude kolem nás a my se jím nechávali pohltit: LIDKA: Já už to vím – Roztančí se, zastaví a prudce vychýlí se z okna do ulice. Lidi, to je vám vzduch...53

51


52

ČERNÝ, František. Šrámkův jevištní svět. In: Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 382. 53


31

4. LÉTO Lyrická komedie Léto je Šrámkovou první celovečerní hrou a zároveň jeho nejhranějším dramatem. Vznik této hry provázela „menší“ úskalí. Fráňa Šrámek ji začal psát krátce před vypuknutím první světové války, stihl však napsat jen první akt, druhý akt byl přerušen jeho narukováním na haličskou frontu. K dokončení práce se mohl vrátit až během zdravotní dovolené u rodičů, tehdy ještě v Německém Brodě, v roce 1915. Drama se mu podařilo dokončit během jednoho týdne. Zážitky z války zasáhly do nálady hry, zobrazil zamilovanost a život, které byly v této době tak vzácné. Hra měla premiéru 29. května 1915 v režii Jaroslava Kvapila v Národním divadle. Kvapila, vedoucího činohry, hra hned po prvním přečtení oslovila, ale v dopise Šrámkovi vyjádřil určité obavy: „(...) chci Vám hned povědět, že mne poslední dobou máloco naplnilo tak živým, teplým a milým dojmem jako tato Vaše půvabná práce. Mám z ní opravdu radost – ale také strach. (...) nevím, podaří-li se divadelním prostředkem vůbec vystihnout tu krásnou, voňavou atmosféru Vaší komedie (...) Toť se ví, že všechny tyto pochybnosti a starosti neodradí mne od mého úmyslu, doporučiti Vaši hru ihned k provedení. (...)“54 V době atmosféry války byla impresionistická hra Léto přijata velmi kladně a stála se nejoblíbenější domácí soudobou hrou. Kromě Prahy byla hrána i v Českých Budějovicích. Úspěch zaznamenala také v zahraničí při zájezdu Národního divadla do Vídně v lednu 1916. Jak už bylo zmíněno, Šrámek pořádal v rodné Sobotce divadelní večery. Samozřejmě tu nechybělo ani zinscenování hry Léto podle jeho vlastních představ, i když byl s Kvapilovým provedením velmi spokojený. Díky této divadelní hře získal Šrámek mnoho přátel. Jaroslav Kvapil byl přítelem a společníkem až do jeho smrti a jako režisér vystupoval i u ostatních básníkových her. Vojta Matysa, představitel Jeníka Skalníka, nebo Liběna Odstrčilová jako Stázka povzbudili jeho další zájem o dramatickou tvorbu.

54

BAŤHA, František. Šrámkovo Léto v zrcadle jeho korespondence. Sborník Národního muzea, 1962, č. 4, s. 196.

32

4.1 Nástin děje Hra má prostý děj, který probíhá v nitrech postav, autor klade důraz na jejich pocity, čímž se vyznačuje impresionismus. Je rozdělena na tři dějství, jejichž děj se odehrává v létě během několika dní. První dějství probíhá ve světnici na venkově. Spisovatelka Valča Peroutová tráví dovolenou se svým mužem Tomášem Peroutem v jeho rodném kraji, kde se téměř každý druhý jmenuje Perout. Peroutová se snaží o napsání novely, což se jí nedaří, vyruší ji manžel, který je vášnivým rybářem a vrací se z ryb, užívá si prázdniny. Valča je naopak znuděná z jednotvárného života, vadí jí neustálé návštěvy Peroutů, nejraději by se hned vrátila do města: PEROUT (...) Těšila ses přece na těch několik týdnů - PEROUTOVÁ, která zatím přešla k oknu; štiplavě: - - do tvého rodného kraje PEROUT poněkud nepříjemně dotčen: Nu, ano – do mého rodného kraje. PEROUTOVÁ nakvašeně: Mohla jsem tušit, že tu každý pátý člověk jmenuje se Perout...? Že jeden po druhém poleze za námi – zahraje hlasem: „já jsem taky, paničko, Perout, já, prosím, pamatuju - - -“ PEROUT chlácholivě: Chápej to, jsou tak trochu hrdí na nás - - PEROUTOVÁ štiplavě: Na tebe.55 Z nudy paní Peroutovou vyruší až zpráva o návratu Jeníka Skalníka ze studií a jeho následná návštěva. Jeník, další Peroutův příbuzný bydlící u nezdašického faráře Hory, je při prvním setkání paní Valčou okouzlen a ihned se do ní zamiluje. Peroutová je naopak nadšená z jeho mládí, prostoty a naivity, jako zkušená žena toho dokáže využít, nechá si recitovat báseň, Jan jí slibuje jahody, lekníny - vodní růže a vyřezanou laň. Jeník si pro samé vzrušení nevšímá služebné Stázky, která je jeho kamarádkou z dětství a upřímně ho miluje již od té doby. Až po odchodu paní Valči do koupele se dávají do rozhovoru, Stázka je nejistá, stydí se, neví, jak má Jana oslovovat. Ten je naopak vyrovnaný, chlubí se, jak má nádhernou tetičku, a připomíná jí příhodu

55

ŠRÁMEK, Fráňa. Když léto přihrává. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 12.

33

z dětství, jak ho trefila kamenem. Jana provází vnitřní zmatek, neustále naslouchá šplouchání vody z vedlejšího pokoje, Stázka nakonec utíká s pláčem. První dějství končí slovní roztržkou mezi Peroutem a Jeníkem po příchodu posla se zprávou o brzkém příjezdu básníka Chvojky, přítele Valči. Tomáš Perout představí básníka tímto způsobem: PEROUT (...) On totiž – ťuká prstem do telegramu a směje se – je veliký tetiččin ctitel - -

56

Jeník je tím rozhořčen a začne tetičku náležitě bránit, její muž by se k ní neměl takto chovat, měl by pro ni udělat cokoliv, například utrhnout vodní růži. Perout se tím však jen baví, po příchodu paní Perotouvé Jeník utíká a v té rychlosti zapomíná i na klobouk. Druhé dějství se již odehrává venku ve farské zahradě, kde opět panuje krásné letní počasí. Farář Hora rozmlouvá s posluhovačkou Růženou, mají strach o Jeníka, který u nich přebývá. Od svého příjezdu se velmi změnil, chodí pozdě domů. Růžena vypráví o tom, jak dokonce našla na zahradě klobouk plný rynglí a Jeník se tomu jen smál. Z rozhovoru je vyruší až soused, kterého zajímá, jestli je Jeník doma, protože se někdo utopil. Všichni mají strach, ale v té chvíli se Jeník celý promočený vrací. Chtěl získat vodní růže pro paní Valču, kalhoty ho však stáhly dolů, málem se utopil. Jeho zachráncem se stal Stázin tatínek, který šel právě okolo. Na faru přicházejí manželé Peroutovi a básník Jiří Chvojka. Pan farář právě odešel pomáhat sousedovi se včelami, Perout odchází za ním. Jiří a Valča tak mají příležitost být chvíli o samotě. Chvojka jí vyjadřuje svoji náklonnost, trhá jí květiny, ale zároveň poukazuje na její náhlou změnu chování. Udivuje ho, když říká, že by chtěla být přistižena chlapci, jak se koupe v potoce. Po příchodu Jeníka na scénu se chová básník velmi žárlivě, slovní souboj s ním však vyhrává:

PEROUTOVÁ: Výborně, Jiří. Tak vyhrávají bitvy Angličané! Podává přes stůl Chvojkovi ruku, kterou tento dvorně políbí; pak vztáhne ruku k Janovi. A s poraženými jedná se milostivě - JAN hledí na podávanou mu ruku; váhá; tiše: Jsem poražen, paní tetičko?

56


34

PEROUTOVÁ: Dokonale. Na hlavu. S úsměvem. Jste naším zajatcem.57 Jeník odchází do domu hrát na housle. Druhé dějství končí vyznáním lásky básníka Chvojky Valči a přáním, aby s ním odešla zpátky do Prahy. Peroutová však váhá, baví ji flirtovat s mladým Peroutem, ale v závěru si uvědomuje, že její mládí už je pryč. Třetí dějství se odehrává opět ve farské zahradě za letního soumraku. Přichází sklíčený Perout a sděluje Horovi, že právě přišel o lásku své ženy, odešla s básníkem Chvojkou do Prahy: PEROUT, náhle, s tvrdou suchostí: Má paní podnikla včera výlet ke křinecké tůni a dosud se nevrátila. HORA, velmi zneklidněn: Ale, bože, tu jde třeba o nějaké neštěstí. PEROUT v témž tónu: Jsem opačného názoru. Pokud se totiž týče mé paní. HORA: Bylo by třeba učinit náležitá opatření – PEROUT: Odpusťte, i tu jsem opačného názoru - - Věc je totiž poněkud komplikována: pohřešuji od včerejška také svého přítele Jiřího Chvojku - - 58 Později se o tom dozvídá i Jeník. Je zdrcený, farář Hora má o něho strach, snaží se ho povzbudit humornou příhodou z mládí o nešťastné lásce. Jeník odchází, Růženka ho chce zastavit, ale pan farář ví, že se o něho už nemusí bát, dokáže pochopit svou pošetilost a uvědomit si, co je pravá láska. Celý příběh končí upřímnou láskou mezi Jeníkem a Stázkou, stojí v lukách přivinutí k sobě, pan farář pohledem na ně nachází klid a uspokojení, v tichosti odchází do domu.

57

ŠRÁMEK, Fráňa. Když léto přihrává. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958, s 47.

58

Tamtéž, s. 57.

35

4.2 Postavy V divadelní hře Léto se na scéně objeví celkem dvanáct postav. Šrámek proti sobě staví dvě skupiny lidí. Na jedné straně stojí Jeník, Stázka, Perout, farář Hora a slečna Růžena, kteří představují prostotu, dokážou žít v harmonii s přírodou na venkově. Na druhé straně stojí Valča Peroutová a Jiří Chvojka, kteří představují typickou maloměšťáckou inteligenci. Fráňa Šrámek necharakterizuje postavy výčtem vlastností, osoby nepopisují sebe ani ostatní přímo, jako kdyby se bály hovořit, možná také proto, že samy ještě nevědí, co chtějí od života a kde bude jejich místo. Básník dokáže charakterizovat hrdiny jinými způsoby, využívá zejména dialog s podtextem. Postavy mluví o úplně obyčejných věcech, avšak jejich slova skrývají mnohem hlubší význam. V dramatu vystupují i postavy epizodické, které se objeví jen na pár okamžiků a významně do děje nezasáhnou. Jedná se o venkovské obyvatele: posel, který přináší telegram o příjezdu básníka Chvojky, soused, jehož úkolem je informovat o utonutí Jeníka, či mladí venkované Josef a Nanda.

4.2.1 Jan Skalník Jan Skalník, mladý gymnazista, se vrací na venkov na prázdniny. Otec mu zemřel, když byl ještě malý, proto se ho ujal farář Hora z Nezdašic, který ho poslal na studia. Jako každý mladý muž zkouší psát milostné verše. Jeník je velmi vznětlivý, horlivý a nerozvážný, chvíli nevydrží na jednom místě, nechá se snadno unést svými city a v zápalu jedná velmi bouřlivě. Dobře ho vystihují slova Peroutova: PEROUT se smíchem: Utrhl se. Běží. Bere všechny překážky v rekordním čase.59 Slečna Růžena ho přirovnává k jeho otci, se kterým toho má hodně společného: SLEČNA RŮŽENA významně: Jen abyste, důstojnosti, nezapomněl, že je to Jana Skalníka syn... lehkomyslná krev tedy...

59


36

HORA zasmuší se, bolestně dotčen, pak s rozpačitou výčitkou: Tenhle kámen, Růženko, už abychom nejmíň zdvihli...60 Jeník představuje typického Šrámkova hrdinu. „Jan Skalník je z rodu Šrámkových anarchistických studentů ratkinovského typu – není postavou novou.“

61

Autor tu opět zobrazuje zmatek dospívání, přerod mladého hocha v muže. Jeho postava prochází během děje největší změnou. Představuje nevybouřené mládí, nejdříve hledá, tápe, prožívá milostné vzplanutí k zadané ženě i následné zklamání, avšak v závěru pochopí, co je to opravdová láska. Fráňa Šrámek se vyjádřil k postavě Jeníka v jednom ze svých dopisů adresovaných Jaroslavu Kvapilovi: „Nebezpečí její vězí právě v pubertní přemetnosti hrdinově, v náhlých, ostře vyšrafovaných přechodech z pokorné, exaltované oddanosti k odboji, z chlapecké prostomyslnosti k mužskosti, v zmateném mísení snu a reality – jde tu u něho stále vše ráz na ráz (...)“62

4.2.2 Valča Peroutová Spisovatelka Valča Peroutová představuje měšťácký svět. Vzala si muže, který chce trávit prázdniny na venkově, kde se podle ní nic neděje. Především jí vadí návštěvy známých, které ani nikdo nezval. Velmi rychle střídá nálady. Valča je krásná žena plná energie. Je otrávená životem s robustním novinářem, životem na vesnici, chtěla by zažít nějaké rozptýlení. Z této nudy ji vytrhne až mladík plný života, užívá si jeho náklonnost a naivitu, flirtuje s ním. Nakonec dává přednost arogantnímu básníkovi Chvojkovi, se kterým odchází do města a opouští pro ni nudný život na vesnici.

60


61


BAŤHA František. Šrámkovo Léto v zrcadle jeho korespondence. Sborník Národního muzea, 1962, č. 4, s. 197.

37

4.2.3 Tomáš Perout Tomáš Perout je obyčejný redaktor, má rád svůj klid, a proto tráví letní dovolenou ve svém rodném kraji, kde se může věnovat svému koníčku - rybaření a kde je daleko od hektičnosti města. Velmi miluje svou ženu a důvěřuje jí, nečekal by od ní nějakou zradu. Když Valča hledá odpovědi do své rozepsané novely, jak by muž odvětil ženě, která by ho klamala, dokáže na toto téma reagovat s ironií: PEROUT, jenž překvapeně ji sledoval, nabere zprvu nejhloupější výraz obličeje; pak pochopí, pleskne rukou po čele a ukáže palcem ku psacímu stolu; hvízdne tiše; i on teď vezme divadelní postoj; s pathetickou dvorností: Těším se, že jste se při tom nudila méně, než kdybyste mi byla zůstala věrna - PEROUTOVÁ překvapeně, naivně: Jen – takhle - - ? PEROUT krčí rameny a směje se. PEROUTOVÁ: Ne, přestaň, nesměj se... víš... kdyby se to ale skutečně

týkalo

tebe - -63 Perout je často ironický a dělá si legraci ze své ženy, leč ne se špatným úmyslem. Pro Valču je to však nudný člověk, který nemá pochopení pro její city. Pro Tomáše je na konci velkým překvapením a následným zklamáním její odchod s umělcem do města.

4.2.4 Farář Hora S osobou faráře Hory se nesetkáváme u Šrámka poprvé, postava se objevila již v jedné z povídek souboru Osika (1912). Hora představuje typ českého venkovského kněze, který tráví více času mezi venkovany, na zahradě a na poli než v kostele. Farář je dobrotivý, stará se o osiřelého Jeníka, jako jediný chápe mladistvou ukvapenost jeho činů, ví, že když on sám byl mladý, nebyl jiný. Umí ho povzbudit v jeho trápení. Farář Hora je starý, ale moudrý a zkušený, za dlouhý život poznal, co je důležité. Je ochoten pomoci tomu, kdo to potřebuje. Ví, jaká slova vyslovit v dané situaci,

63


38

například dokáže pokorně naslouchat nešťastnému Peroutovi a částečně utěšit jeho bolest po odchodu jeho ženy. Dává rady do života venkovanům Nandě a Josefovi, nehněvá se, že Josef nechodí často do kostela: „Abyste šťastně vzpomínali! Nu, smát se pořád nebudete... Život jednou podá, jednou utrhne... Pamatuj si to, Aničko, a buď hodně moudrá. A ty Josefe, my se už častěji v polích setkáme, a přítel příteli srdce otevřeme - -“64 Hora je smířený se životem, utrpěl porážky, ale dokáže se radovat z maličkostí. Naopak jeho společnice Růžena není vyrovnaná s tím, že mládí už je nenávratně pryč, ale tehdy ji právě pan farář povzbuzuje.

4.2.5 Stáza Stázka je obyčejné venkovské děvče, pracuje jako služebná u Peroutových. Již od dětství je upřímně zamilovaná do Jeníka Skalníka, je mu velmi oddaná, snaží se s ním trávit co nejvíce času, i když on má nejdříve oči pro jinou. Vroucná láska Stázky však dokáže prominout jeho chvilkové vzplanutí k paní Valče. Trpělivost a věrnost jí nakonec přináší vytouženou Jeníkovu přízeň a vzájemnou lásku.

4.2.6 Jiří Chvojka Dekadentní básník Chvojka nemá tolik prostoru na projevení svého charakteru jako ostatní postavy, vystupuje jen ve druhém dějství. Ale i tak poznáme, že se jedná o typického městského člověka, který opovrhuje venkovem a přijíždí sem jen na návštěvu za známými. Chová se velmi povýšeně, upjatě a nepřirozeně. Už od první chvíle je zřejmé, že je zamilovaný do paní Valči. I on podléhá slunné letní atmosféře a vyznává jí lásku, projevy žárlivosti vůči Jeníkovi však nedokáže krotit.

64


39

4.3 Kompozice Forma dramatu je dostředivá, jelikož má většinu jejích rysů. Děj hry se vyznačuje jednotností a přehledností, i když je v této hře až na druhém místě, důraz je kladen hlavně na duševní pocity postav. Autor zachovává obvyklou syžetovou osnovu. V úvodu hry seznamuje s prostředím venkovského kraje, s postavami, jejich touhami a přáními. Dramatický konflikt je zřejmý téměř od začátku, střetává se tu Jeníkovo pobláznění zkušenou ženou s opravdovým citem venkovské dívky. K obratu dochází ve chvíli odjezdu Valči Peroutové a hra je ukončena usmířením mezi dvěma mladými lidmi. Děj se vyvíjí postupně, jednotlivé scény na sebe lehce navazují, nedochází k žádným skokům v čase. Příběh se odehrává během několika letních dnů, jednotlivé scény přirozeně plynou jedna po druhé. Autor se snaží zprostředkovat jen to nejdůležitější, nezatěžuje diváka zbytečnostmi. Základním prostorem je venkov a jeho všední místa, přesné místo však určené není. V prvním dějství se nacházíme v interiéru letního bytu: světnice v přízemí se dvěma lůžky, otomanem s tureckým přehozem a oknem vedoucím do sadu. Místo druhého a třetího dějství je totožné: fara s kamennými schůdky a zahradou, které dominuje bezový keř se stolem a lavičkami. Letní atmosféru mají evokovat záhony plné rozkvetlých květin, ovocné stromy, jahody, maliny a cesta vedoucí kolem plotu přes ovocné sady až do polí. Dalším znakem dostředivého dramatu je omezený počet postav, což je příznačné i pro tuto hru. Téměř všechny osoby jsou spojeny s venkovem a přírodou. Od začátku je jasné, které osoby budou stát proti sobě.

40

4.4 Motivická analýza Celé drama je založené na kontrastu dvou skupin lidí, které vyznávají odlišný způsob života. Na jedné straně stojí mládí, jež je představováno Jeníkem a Stázkou, vyznačuje se životním nadšením, přirozeností a upřímností, žije v souznění s přírodou, což je typické především pro Stázku. V opozici stojí svět dospělých intelektuálů, kteří reprezentují povrchnost a povýšenost, jsou zvyklí na pohodlí městského života. Můžeme konstatovat, že tuto maloměšťáckou inteligenci podrobuje autor kritickému soudu. František Černý příhodně vystihl Šrámkův životní názor zobrazený v Létu: „ne město, ale venkov, ne civilisace, ale příroda, ne zákony společnosti, ale zákony srdce a rozumu.“65 Záměrem tohoto díla bylo oslavit život a jeho základní hodnoty. Hlavním tématem, které prochází celým dramatem, je láska zobrazená v nejrůznějších podobách. Od prvního setkání s manželi Peroutovými poznáme, že jejich manželství již nefunguje. Milostný život Valči Peroutové v jedné chvíli tvoří dokonce tři muži: Perout, Jeník a Chvojka. Vynucený vztah s Peroutem je pro ni jen přetvářkou a formalitou. Jeník je pro ni osobou, která ji vytrhne ze všedního života a může si s ním pohrávat, jak se jí zlíbí. Nakonec dává přednost nevěře a velkoměstu před manželstvím a venkovem. Naopak Stázčin vztah k Jeníkovi představuje čistou a vřelou lásku. Šrámek ji dokáže vystihnout beze slov, stačí mu k tomu výpověď o jejím výrazu a gestech ve scénické poznámce: STÁZA zazáří; průběhem celé scény se Skalníkem je zcela proměněna, dětinná i mateřská zároveň, a postupem hovoru zcela bezděčně drobnými krůčky přišourává se k Skalníkovi, jako k němu proti své vůli tažena.66 Celé drama je uzavřeno vystřízlivěním Jeníka a poznáním skutečného opravdového vztahu, mladý muž dospěl. Poslední scéna je vzájemným souzněním mladých lidí, kdy pouhý Stázčin vzdych stačí básníkovi k tomu, aby vyjádřil jejich nezištnou a horoucí lásku:

65



41

STÁZA obrátí se k němu; oči jí září; tiše: Já... já vám tam v lukách, Jeno, šťastně vzdychnu - JAN zápole: Vzdychneš? STÁZA: Vzdychnu, Jeno... Ježíši, vzdychnu... Tááák... JAN vztáhne po ní ruce, když Stáza, couvajíc, vyjde vrátky; Jan stále za ní; hned nato pokryje je stín cesty.67 Jinou hodnotou života vystupující v tomto díle je životní moudrost představovaná lidovým farářem Horou. Je plný optimismu a pochopení, dokáže chválit krásy života. Závěrem divadelní hry je jeho požehnání lásce Jeníka a Stázky vyjádřené pouhým gestem: „(...) na jejím konci v měsíčním světle ostře obrážejí se dvě úzce k sobě přivinuté postavy, Janova a Stázina; postojí tak okamžik, zahledí se k nebi a pokývá hlavou (...).“68 Dále Šrámek oslavuje mládí, čímž se vyznačuje řada jeho děl (nejvýrazněji například Stříbrný vítr). František Černý ve studii Šrámkův jevištní svět však upozorňuje na to, že básník už nevidí krásu života jen v mládí, přestává se dívat generačně. Život je pro něho krásný neustále.69 Jako impresionistický autor zasadil děj do oblasti venkova, aby tak mohl oslavit krásu a bohatost přírody. K tomu ještě vhodně zvolil období léta, kdy všechno zraje a pučí, rostliny hrají všemi barvami a slunce má nejrůznější odstíny. To vše je vhodným doplňkem duševního dozrávání a vytváří tak lyrickou atmosféru: Je zářící, bílé, letní odpoledne, veliká chvíle bujného života, sládnoucí v plodech.70

67


68

Tamtéž, s. 68.

69

ČERNÝ, František. Šrámkův jevištní svět. In: Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 387-388. 70


42

4.5 Prvky impresionismu Tato hra má opět impresionistické rysy, avšak v ještě větší míře než předchozí jednoaktovka Červen. Právem tuto divadelní hru můžeme nazvat lyrickou komedií. Impresionismus se vyznačuje minimálním dějem, těžiště je ve vnitřních pocitech postav, jejich náladách a vykreslení celkové atmosféry. Dramatická díla jsou omezena na dialog a scénické poznámky. O dialogu jsem se již částečně zmiňovala v kapitole Postavy. Šrámkův dialog se vyznačuje absencí přímého pojmenování, básník pracuje především s podtextem a náznakem a snaží se neustále zaměstnávat mysl diváka; samozřejmě počítá s jeho vyspělostí. V dialozích se vyskytuje řada impresionistických výrazových prostředků, hojně je využívána metafora a přirovnání, které jsou však charakterističtější pro jazyk poezie; tím dochází k lyrizaci dramatu. Dialog se tak stává částečně veršem, není obyčejnou promluvou, což dokazují například Horova slova: „Večere, večere dobrý a tichý, naplň mírem srdce našeho Jana. Vyveď jej z bouří rukou jemnou a dej mu spočinout v přístavu svého ticha.“71 Často uplatňovaná metafora, která dokáže skvěle vykreslit atmosféru a náladu daného okamžiku, prostupuje téměř celým textem dramatu. Už titul Léto je metaforický, vyjadřuje období horkých letních dnů plných života. Uvádím i jiný příklad metafory, kdy Perout odchází do zahrady dopsat svůj článek: „a jdu do zahrady dopéci svůj chléb na slunci.“72 Šrámek umí brilantně využívat bohatosti českého jazyka, před přímým pojmenováním dává přednost přirovnání. Obvyklé je přirovnávání k přírodním jevům: „Dělá to dobře – taková bestie! Vyčistí vzduch jak jarní bouřka.“73 Jedním z dalších prostředků je personifikace, díky které příroda a neživé věci mohou mluvit, pohybovat se či tvářit se jako lidé: „A vida, tak ti tu živá povídka všema čtyřma leze do kalamáře.“74

71


72

Tamtéž, s. 19.

73

Tamtéž, s. 14-15.

74

Tamtéž, s. 17.

43

Kouzlo Šrámkovy hry však tkví především ve scénických poznámkách. Přispívají k vytvoření působivější atmosféry určitého okamžiku a k odhalení duševního stavu postav. Básník chtěl neustále zaměstnávat divákovy smysly: zrak i sluch. Celé drama provází zvukové a hudební prvky, podmalovávají tak celkovou atmosféru. František Černý se o nich vyjádřil takto: „Stále tu také něco má znít, zvučet, jednou štěbot slepic, pak koupání nahého těla, píseň z luk, Janovy housle, aby chvíle byla na scéně celá v poetické sytosti, smyslovosti i smyslnosti.“75 Ve druhém dějství emotivní hudba Janových houslí příznačně vystihuje a dokresluje danou situaci a rozpor mezi nezkrotným mládím a nadutým měšťáctvím: Z otevřeného Janova okna trysknou zvuky houslí, zmatený, neovládnutý dosud pospěch zvuků, pokoušejících se dostihnouti unikajícího snu. Chvojka a Peroutová pohlédnou k oknu; Peroutová s úsměvným očekáváním, Chvojka zlostně a s pohrdáním.76 Z této scénické poznámky jsou patrné i povahy postav: chaotický Jan, flirtující Valča a povýšený Chvojka. Zrak diváka básník upoutá pomocí scény, která je kombinací barevných věcí. Rozkvetlé květiny, stromy, zlatavá pole, sady a louky působí optimistickým a lyrickým dojmem, dále si básník pohrává se světlem a stínem. Autor však působí na všechny smysly: divák přímo cítí vůni bezových květů i chuť malin a jahod. Příznačným znakem pro impresionisty jsou projevy přírody, které ilustrují celý příběh. Hra je zasazena do prostředí venkova, příroda je tedy součástí celého děje, autorovým záměrem je oslavit její krásy. Jelikož se hra odehrává za teplého léta, výrazným motivem je tu slunce a jeho záře: „Sluneční světlo, mřežované větvemi, padá u okna na podlahu.“

77

Léto ztělesňuje symbol mládí, lásky a života. Je ztvárněno

ve všech svých fázích a proměnách: ráno, odpoledne, ale i večer a v noci.

75



77

Tamtéž, s. 9.

44

5. MĚSÍC NAD ŘEKOU Veselohra Měsíc nad řekou je poslední, která se dočkala úspěchu. Byla napsána za pouhých šest týdnů, na scénu byla uvedena 1. února 1922 v režii Jaroslava Kvapila v Městském divadle na Vinohradech s výborným hereckým obsazením (Iblová, Ptáková, Vydra...). Mezi touto hrou a oblíbeným Létem uplynulo několik let – proběhla a skončila válka, autor získal zkušenosti a zmírnil své revoluční projevy. To se odrazilo i na dramatu, které nezobrazuje jen u Šrámka typické mládí, ale také stáří plné rozumu nabytého životem. Hra se setkala s kladným ohlasem, o čemž svědčí i její opakované inscenace, byla hrána v divadlech po celé zemi – v Brně, Plzni, Ostravě či v Opavě. Za zmínku stojí zajímavá inscenace v Divadle S. K. Neumanna v režii Pavla Kohouta z roku 1962, kdy dramatik chtěl hru pojmout odlišným způsobem. Dočkala se také zahraničního provedení v Záhřebu (1924) a ve Varšavě (1925/26). Hra se stala předlohou i pro filmové zpracování (1953) s totožným názvem jako hra, režie se ujal Václav Krška. Pro všechny herce to byl životní zážitek. Představitelka Slávky Dana Medřická o této roli hovoří s nadšením: „Měla jsem ve svém hereckém životě řadu krásných rolí, ale k jedné z nich se vracím ve vzpomínkách snad nejčastěji a nejraději. Je to Slávka Hlubinová (...) Setkávaly jsme se s láskou a společně dobývaly vítězství. Byla mi nejvěrnější a já jsem ji vždy víc a víc milovala.“78

78

ŠRÁMEK, Fráňa. Měsíc nad řekou. 8. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 142.

45

5.1 Nástin děje Tato hra je jako většina Šrámkových děl chudší na vnější děj, avšak velmi bohatá na vnitřní propracovanost postav. Je tvořena třemi dějstvími, jež se odehrávají během jednoho letního dne. Děj je zasazen do prostředí malého města, kde se má se konat sraz abiturientů místního gymnázia. Paní Hlubinová chce společně se svou dcerou Slávkou před manželem tento sjezd zatajit: obávají se toho, že by se mohl setkat se svými úspěšnějšími bývalými spolužáky, kteří by v něm mohli probudit lítost. PANÍ HLUBINOVÁ (...) ty vzpomínky, ta tesknota, lítost. Představ si jen, že by také přijel ten jeho nejmilejší kamarád Roškot! Co se na něho nadšeně navzpomínal! Že by se tedy spolu shledali! Roškot, který to asi přivedl bůhví až kam... a tatínek - 79 V prvním dějství autor představí všechny postavy. Slávka s paní Hlubinovou přemýšlejí, jak by mohly zabránit účasti tatínka na srazu: napadne je, že by všichni mohli odjet pryč. Paní Hlubinová ihned běží do obchodu, který vlastní Jan Hlubina, aby ho přesvědčila o společné cestě. Mezitím přichází spolužák a bývalý spolubydlící Roškot se synem Vilíkem, Slávka se je snaží co nejrychleji vystrnadit z bytu, uchýlí se dokonce ke lži, že je tatínek duševně nemocný. V závěru dějství přichází Jan Hlubina a přiznává se, že o srazu ví a těší se právě na Josefa. Ve druhém dějství odchází pan Hlubina i se svojí ženou na sraz, kde chce pronést přípitek a poděkovat ženě za krásný život a vyjádřit své štěstí. Po jejich odchodu přichází za Slávkou, která je už dávno zralá na vdávání, kamarádka Růžena, aby jí oznámila své zasnoubení s učitelem Brožíkem, jenž do té doby miloval právě Slávku. Při vyprovázení Růženy narazí Slávka na sebevědomého Vilíka a pozve ho dál, což je na tu dobu dosti odvážné. Vedou mezi sebou nostalgický rozhovor, čtou román, který napsal její otec. Villy překonává své pohrdání city a poddává se atmosféře okamžiku, Slávka se však brání jeho pokusu o polibek. Je starší a moudřejší, dokázala procitnout z okouzlení.

79


46

Třetí dějství se odehrává již několik minut po půlnoci. Vilík již vystřízlivěl z omámení tohoto večera a děkuje Slávce, že ho přivedla na pravou cestu. Vzápětí přicházejí rodiče s Roškotem domů a mají strach, co se dělo za jejich nepřítomnosti, dokonce se pohádají. ROŠKOT /jde mu to nad rozum/ Hrome, vždyť se to vidělo dnes poprvé! HLUBINA /měří delším nenávistným pohledem Villyho; pak k Roškotovi trpce/ To je tedy tvůj syn - ROŠKOT/ Ano, to je můj syn - - Myslíš si snad přitom něco, co nechceš říct nahlas? HLUBINA /neodpoví; hledí mimo; pak/ Slávko... až po dnešní večer jsi byla pořádné děvče – ROŠKOT /narýpnut tím, odrazí/ Musím říci, že až po dnešní večer jsem také nepozoroval, že bych měl syna ničemu – HLUBINA /nepříjemně/ Na tom bys, Josefe, myslím, neměl tak trvat -80 Situaci zachraňuje Slávka, která přináší dýmku z jejich mládí, a přátelé se usmiřují. Závěr celého dramatu tkví ve Slávčině prozření, uvědomí si, že s odchodem Villyho odešlo i její mládí, a rozhodne se dalšího nápadníka již neodmítnout.

80


47

5.2 Postavy V dramatu Měsíc nad řekou vystupuje celkem sedm postav. Ústřední postavou je Slávka Hlubinová, která je po téměř celou dobu na scéně, žije s matkou, paní Hlubinovou, a otcem, Janem Hlubinou. Dále se setkáváme s rodinou Roškotových, otcem Josefem a synem Villym. Jak již bylo zmíněno v Létu, k charakteristice postav Šrámek využívá nejčastěji dialog, vyvaruje se přímého výčtu vlastností. Zbývající dvě postavy jsou epizodické, pan Pečárka svou úlohu splní hned v prvním výstupu. Jedná se o veselého a velmi vášnivého rybáře, který přijde vylákat pana Hlubinu na ryby, nachází však jen paní Hlubinovou, jíž jsou určena jeho slova charakterizující jejího manžela: „Ono je to s naším panem Hlubinou tak nějak jako s tím jeho jménem.“81 Druhou epizodickou postavou je Slávčina kamarádka Růžena Pavlátová, která jí přijde s velkou bázlivostí a strachem povědět, že Karel Brožík ji požádal o ruku, i když projevoval zájem hlavně o Slávku. Růženina slova při odchodu ji donutí zamyslet se nad budoucností: „Slávko, Slávko, nerozumím ti. Jak ty tak jedno štěstí po druhém odstrkuješ! Považ, léta nám utíkají.“82

5.2.1 Jan Hlubina Jan Hlubina je spořádaný postarší občan Písku. Kdysi býval vynikajícím studentem na místním gymnáziu, přezdívali mu Orel, jelikož měl vysoké cíle, ale bouřlivý život v mládí se změnil v něco jiného. Po studiích se zamiloval a oženil se s obyčejnou ženou, brzy se jim narodila dcera. Obrovskou oporou mu byla jeho manželka. Zasloužila se o koupi papírnictví a zřízení malého obchodu, a tak Jan celý život strávil na jednom místě. Ostatní spolužáci se stali úspěšnými lékaři a právníky, on sám také toužil nějak vyniknout, zkusil napsat román Měsíc nad řekou, který však nedosáhl úspěchu, pražské nakladatelství ho nikdy nevydalo. Pokus začlenit se do veřejné činnosti se také setkal s nezdarem.

81


82

Tamtéž, s. 70.

48

Hlubina se nakonec vzdává svých ideálů, vyrovnává se se životem na malém městě a postupně tak mění své sny a začíná být spokojený. Jeho postoj je pochopitelný, drží ho tu láska. Nerad se někomu zpovídá, většinou mlčí a je uzavřený do sebe, okolí a ani jeho žena tak neví, že je spokojený a nic ho netrápí. Je smířený se stářím, má ženu a dceru, které nadevše miluje.

5.2.2 Slávka Hlubinová Klíčovou postavou je Slávka, která nás svým jednáním v závěru hry nejvíce překvapí. Je jedinou sedmadvacetiletou dcerou manželů Hlubinových, její mladá léta už téměř uplynula. V jejím věku už je většina jejích vrstevnic vdaná, ale ona na to zatím nemá pomyšlení. Možné ženichy s klidem odhání, což je na její dobu velice odvážné a neobvyklé, jako by si chtěla vybírat a čekala na nějaký mimořádný zážitek. Velice ji ovlivnil její otec, který v ní probudil tuto touhu, nechce však dopadnout jako on, jenž se vzdal svých mladických ideálů. V hloubi duše je velmi inteligentní a moudrá, tyto vlastnosti vystupují na povrch při návštěvě cynického Vilíka. Dokáže odmítnout milostnou chvilku s ním, cítí, že by to byl jen okamžik, který pomine. Slávka už nemůže klamat sama sebe, už nechce zažít další bláznivé dobrodružství, ona je již na druhém břehu a Vilík se vydá na jinou cestu, u ní převážila moudrost.83 Na úplném konci hry udivuje svými myšlenkami na budoucnost a nečekaným krokem. Uvědomila si totiž, že mládí je už nenávratně pryč, vezme si tedy pana Brožíka, toto rozhodnutí umocňuje i lístek včerejšího data vyhozený z okna. SLÁVKA /úsměv/ Neděs se, mami. Budeš nyní se mnou spokojena. Tatínek asi také - - /Opět úsměv/ Přijde-li dnes, zítra, pozítří jistý pán... budu se již chovati velmi rozumně - - /Pohlédne ještě jednou na smačkaný lístek a vyhodí jej oknem/ 84

83

BURIÁNEK, František. Ohlédnutí za mládím. In: Z moderní české literatury: o vybraných dílech z první poloviny 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 61. 84


49

5.2.3 Paní Hlubinová Paní Hlubinová je prostá žena plná elánu, která je založená prakticky, umí se dobře postarat o domácnost a rodinu, jež je u ní na prvním místě. Vyznačuje se ochotou a dobrosrdečností. Velmi miluje svého manžela, celý život se o něho bojí, udělala by pro jeho spokojenost cokoliv. Má mnoho energie, a proto mu pomohla s otevřením obchodu. Teď má však obavy z toho, že manžel očekával od života více a kvůli ní je nešťastný, protože se musel vzdát svých snů. Z tohoto důvodu před ním zatajuje sraz abiturientů, aby ještě více nezraňoval jeho city. Tento čin se jeví jako projev lásky, oddanosti a soucitnosti. Manželovo závěrečné poděkování za krásný rodinný život je pro ni milým překvapením a určitým životním uspokojením. HLUBINA (...) A tak tam tedy večer sklínku zdvihnu a... takový přípiteček pronesu. Za vše tam mamince před kamarády poděkuji, za to, že jsem tohle mohl po jejím boku pochopit - -85

5.2.4 Villy Roškot Villy Roškot je o sedm let mladší než Slávka, byl tedy vychováván v odlišné době a jiném rodinném prostředí. Prošel si náročným dětstvím. Matka mu umřela, když mu byl pouhý jeden rok, poté se jeho výchově věnovala teta nebo různé služky. Vliv na jeho povahu měla i nová doba, pražská ulice, členství ve fotbalovém týmu S. K. Čechie a v neposlední řadě zážitky z války, které v něm umlčely city. Zažil válku již v pouhých osmnácti letech a přinesl si z ní stříbrnou medaili, na niž je pyšný hlavně jeho otec. ROŠKOT /vítězně/ Slyšíte ho, slyšíte ho, klacka? Povrch trochu červivý, ale střed dosud nezachvácen. Zachovalý. Celá otýpka dobrých citů - - Hanebník, přinesl si z vojny i malou stříbrnou, považte. Je-li totiž třeba, pak jde do toho. V pravou chvíli neselže - - 86

85


86

Tamtéž, s. 42.

50

Na rozdíl od Slávky vyrůstal v rušné Praze, která přispěla k jeho drzosti, neomalenosti a sebevědomí. Nechápe tatínkův obdiv k tomuto městu, lidé se tu podle něho

musí

nudit.

Opovrhuje

i

Slávčiným

upozorněním

na

krásy přírody

kolem Písku: louky, lesy a řeku, podle Villyho to není žádný zázrak. Je to však právě Slávka, která dokáže zachovat chladnou hlavu a zapudit jeho milostné vzplanutí, probudit v něm opět vědomí života a lásky a najít znovu smysl pro cit. Rozcházejí se v dobrém, Villy sám uznává, že ho naučila vážit si jiných, opravdovějších hodnot. VILLY /umíněně a zakousnut/ Napravila jste mi hlavu. Chtělo se jí pojednou kamsi krásně uletět, a vy jste mi ji starostlivě přivedla nazpět. (...)87

5.2.5 Josef Roškot Josef Roškot je bývalý spolužák Jana Hlubiny. Vede spokojený život s úspěšnou kariérou, do Písku se vrací na sraz absolventů gymnázia i se svým synem. Nechává se unést sentimentální náladou a vzpomíná na svá krásná studentská léta. Při procházce městem téměř u každého patníku si musí povzdechnout, a když vstoupí do bytu Hlubinových, kde také malou chvíli bydlel, přímo se rozněžní. Je si vědom toho, že jeho mládí už je jen ve vzpomínkách.

87


51

5.3 Kompozice Forma dramatu je opět uzavřená stejně jako ve hře Léto. Děj je celistvý a jednotný, přičemž je tu na prvním místě vnitřní život postav. Rozvržení syžetu opět dodržuje obvyklou osnovu. Šrámek dokázal během celé hry držet dramatické napětí. Na začátku představuje postavy, částečně i jejich charakter a základní prostor. Dramatický konflikt tvoří odlišné názory o důležitosti mládí a jeho snů u dvou generací. Obrat nastává ve chvíli, kdy Slávka odmítá Villyho a následně pomalu směřuje k závěrečnému zamyšlení nad budoucností. Děj se odehrává v poválečné době, čas příběhu se vyznačuje plynulostí, jednotlivé akty na sebe navazují. Dostředivá forma dramatu by neměla přesáhnout 30 hodin, děj Měsíce nad řekou probíhá od sobotního letního dopoledne a končí několik minut po 24. hodině. Prostor dramatu je jednotný, všechna tři dějství se odehrávají na stejném místě, v tehdy venkovském městě Písku, kde autor prožil část svého života, což se stalo inspirací pro tuto hru. Scéna je po celou dobu stejná, ocitáme se ve starém domě v pokojíku s oknem s bílými záclonkami a květinami. Lyrickou atmosféru dotváří pohled z okna na dva topoly, hučící řeka a hradební ulička pod oknem, ze které se ozývají hlasy. (...) Neviditelná řeka dole hučí slaběji, silněji. V hloubce pod oknem zeje asi úzká hradební ulička, hlasy odtud zazní jak ze studny. (...)88 Výrazným znakem dostředivého dramatu je ohraničený počet postav, které mají mezi sebou určité vazby: v této hře jsou všichni hrdinové spojeni vztahem mezi Hlubinou a Roškotem. Tak malý počet postav umožňuje i výrazné společenské rozvrstvení. Pan Roškot se synem reprezentují město a jeho prostředí, kterým jsou velmi ovlivněni, naopak rodina Hlubinových má maloměšťácký charakter.

88


52

5.4 Motivická analýza Hlavním tématem je opět mládí, jež Šrámek vždy viděl jako největší hodnotu lidského života. V této hře ho však zobrazil z jiného pohledu, než na který jsme byli zvyklí u jeho předchozích děl. Na mládí pohlíží z pohledu padesátníků, jejichž mladá léta plná zápalu pro naplnění snů jsou dávno pryč. Zamýšlí se nad tím, jak se během let změnili, jaké byly jejich ideály a zda se naplnily. Starší generaci představují přátelé ze studií: pan Hlubina a pan Roškot, kteří rezignují na mládí a adresují mu jen výsměch. Pan Hlubina je ztělesněním člověka, který se smířil se svým prostým životem, i když v mládí měl daleko větší plány. S nabytými zkušenostmi a s životní moudrostí vyslovuje tato slova: HLUBINA/ (...) Ničeho nelituji. Pochopil jsem. Po této zemi se má chodit, ne tam po oněch oblacích lítat! Se svou maličkou mírou se spokojit... a ještě za ni poděkovat! 89 Veřejně tedy vyhlašuje, že již dávno opustil své idealistické sny a že je naprosto spokojen s realitou. Pan Roškot je sice úspěšný, ale na mládí vzpomíná už jen s určitou melancholií. Jelikož je Šrámek básníkem mládí, zobrazil tyto dvě postavy s nádechem komičnosti. Starší generace se dostává do konfrontace se Slávkou, která nesouhlasí s otcovou rezignací, je plná života a touhy po dobrodružství. Potvrzují to slova Františka Buriánka: „Slávka, ta je ještě ono mládí, které věří, touží, nesmiřuje se s prostředností, a dovede dokonce probudit cit krásy, cit něčeho velkého, ušlechtilého, víru v dobyvatelskou sílu mládí i v klackovitém a válkou zhrublém Villym Roškotovi.“90 I ona se však v závěru loučí s mládím a při rozchodu s Vilíkem mu ho jakoby předává. Loučí se s ním nerada, ale už nemá dost sil, podřizuje se myšlenkám na budoucnost. SLÁVKA/ Nerada. Musím - - To tak pojednou pocítíš... že jsi už na druhém břehu. Všechny zvony světa prý vyzvánějí... ale ty je už pojednou neslyšíš.

89


90

BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 101.

53

Mohla bys skočit kamsi po hlavě... neskočíš. A tu tedy víš, že jsi na druhém břehu - - 91 Šrámkovi byla tato kapitulace mládí často vytýkána. Vedlejším tématem je kritika maloměšťáctví, které nejvíce ovlivňuje Slávku. Podřizuje se okolí, především vlivu své rodiny, která si pro ni přeje manžela s určitým zázemím, což splňuje učitel hudby Brožík. Tyto názory jsou poplatné době, která dává přednost konvencím před přáním a touhami. Nezastupitelnou roli tu má motiv přírody, kterému se budu podrobněji věnovat v následující kapitole.

91


54

5.5 Prvky impresionismu Ze tří analyzovaných her právě Měsíc nad řekou má nejvýraznější prvky impresionismu. Hned v úvodu autor vytváří jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru, čímž lyricky podmalovává všechny scény: Především však okno, okno, to neztrácej z pozoru; ať už jím vstupuje rovný plápol polední chvíle, ať stříbrně vsakuje měsíčná noc, toto okno nechť stále živě hraje s sebou. A domysli vůbec, že autor, nadepsav svou hru Měsíc nad řekou, chtěl takto lyricky intonovati tři dějství své veselohry.92 Šrámkovi se podařilo vnést do dramatu řadu individuálních rysů, patrných již v předchozích hrách. Zaměřuje se primárně na psychologii postav, jejichž pohnutky a charaktery nepodává přímým dialogem, ale pomlkou, hlubokým podtextem, narážkami, tichem a gesty osob. Postavy neustále vztahuje k okolnímu prostředí, k přírodě, k věcem a spoléhá na divákovu představivost; tím vytváří lyrické prostředí. Lyrické kouzlo hry spočívá ve využití básnického jazyka jak v dialogu, tak v scénických poznámkách. Každé slovo i věta mají svůj nezaměnitelný význam. Nejčastěji využívaným impresionistickým prostředkem je metafora, která ozařuje danou situaci: „Kdybychom se dnes, Jene, mohli na sebe podívat očima svých dvacíti let, ty oči nikdy by už plakat nepřestaly.“93 V dramatu dominuje epizeuxis, který umocňuje důležitost vyslovených slov nebo vět. Uvádím příklad, kdy si paní Hlubinová chce potvrdit své jednání: „A myslíš... myslíš, abych tedy hned k němu do krámu.“94 Autor hojně využívá personifikaci, jež přispívá k poetičnosti dramatu a stává se doplňujícím prvkem k vytvoření impresionistického obrázku: „Tak se tam ty hvězdy například rozsadily po nebi, jak slečinky v sále (...).“95

92


93

Tamtéž, s. 64.

94

Tamtéž, s. 36.

95

Tamtéž, s. 85.

55

Šrámek oživil text také aliterací, která spočívá v opakování hlásek na začátku slov: „P-pilná, poctivá, putička, paličatá, pyšná, p-pomilování hodná.“96 Impresionistickým fenoménem je využití přírodních prvků k reflexi duševních stavů hrdinů, zároveň se příroda stává pozadím činů postav. Měsíc nad řekou obsahuje mnoho přírodních motivů: tvoří je měsíc, řeka, slunce, vítr či bouřka. Dominantní místo zaujímá motiv měsíce, který je patrný již z titulu hry. Velmi nápadným se tak stává poetický pohled z okna na hučící řeku a svit měsíce. Dalším výrazným motivem je řeka, která je doprovodným prvkem všech aktů. Její funkcí je především působit na náš sluch. Villy při návštěvě Slávky jako by slyšel její hukot, řeka jako by v něm probouzela touhu po Slávce. Hra má působit optimistickým dojmem, čemuž napomáhá slunce, které se přes den natahuje svými paprsky do pokoje a večer září mezi topoly za oknem. Slunce doprovází i pana Hlubinu každý den do práce: „Slunce tam přichází již po ránu, čeká mne na schůdcích (...).“97 Šrámek umí výtečně vykreslit jakýkoliv okamžik. K vytvoření nezapomenutelné atmosféry a k ovládnutí všech smyslů současně mu posloužil zářící měsíc nad řekou, hučící řeka s jezem, hudba flétny a celého kvartetu. Tato situace přímo vybízí k milostnému vzplanutí mezi dvěma mladými lidmi, ale autor opět překvapí: chlapec je odmítnut. Předobrazem prostředí tohoto dramatu se stalo město Písek, kde Fráňa Šrámek strávil svá studentská léta. Potvrzuje to i Lubomír Soukup v knize Fráňa Šrámek a jižní Čechy, zároveň se však zmiňuje i o podobnosti se Sobotkou: „Že se Měsíc nad řekou odehrává v Písku, Fráňa Šrámek nikdy nepopíral – vůně tohoto města vane z každé scény. Ale – i Sobotka se tu v koutku ozve.“98

96


97

Tamtéž, s. 55.

98

SOUKUP, Lubomír. Fráňa Šrámek a jižní Čechy. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1981, s. 57.

56

ZÁVĚR Hlavním cílem této diplomové práce byl rozbor vybraných dramat Fráni Šrámka. Zvolila jsem si tři hry (Červen, Léto a Měsíc nad řekou), jež byly napsány v rozmezí několika let, ale i přesto mají řadu shodných prvků. Nejdříve jsem se u nich zaměřila na postavy a jejich psychologii a kompoziční výstavbu děje s výjimkou jednoaktové hry Červen, doplněné o krátký obsah. Poté jsem se zaobírala stěžejními motivy a typickými znaky impresionismu, kterými se tato dramata vyznačují. Kouzlo a obliba Šrámkových her tkví především v jeho práci s jazykem a v dokonalém využití krás češtiny. Společné všem třem hrám jsou nevšední básnické obrazy, citově zabarvené výrazové prostředky, dále použití slov vyznačujících se hudebností a nejrozmanitější metafory a přirovnání. Autor si vytvořil osobitý lyrický styl a přenesl prvky poezie na divadelní prkna. Minimální děj, důraz na vnitřní kouzlo a propracovaná psychologie postav, to jsou dominantní znaky Šrámkova dramatu. Snažil se o zachycení jedinečného okamžiku, citové nálady, radosti či smutku. Nejlépe to dokládá jeho dramatická prvotina Červen, která vyjádřila do detailů erotickou atmosféru léta. V porovnání interpretovaných her vyniká především Léto svým důrazem na nitro lidí a jejich smyslové a duševní reakce na danou situaci. Absence děje se zasloužila o významnou roli dialogu, který se vyznačuje náznakem a pomlkou, a především scénických poznámek, jež mají v impresionistických hrách nezastupitelné místo, jelikož nám odkrývají duševní stavy hrdinů. Příroda je jedním z nejfrekventovanějších rysů impresionismu, přírodní obrazy jsou součástí děje všech tří her. V jednoaktovce Červen horké letní počasí probouzí a umocňuje hrdinčino milostné vzplanutí. I když se Měsíc nad řekou odehrává v interiéru, přírodní jevy jsou po celou dobu ilustrátory děje. Šrámek si úchvatně pohrává s barvami v přírodě, které se mění během celého dne a dokonale doplňují atmosféru. Motiv lásky je dotvářen náladou slunného léta ve hře Léto, která se téměř celá odehrává v exteriéru bohatého na rozmanitosti přírody na venkově. Subjektivizace je charakteristická pro veškerou autorovu tvorbu. Do všech tří her promítl část svého života, zejména mládí, a své myšlenky. Šrámkův osobní život vždy velkou měrou ovlivnil hru: sociální protest vyjádřený v Červnu z revolučního roku 1905, životní hodnoty zobrazené v Létu, které byly během války tak cenné, v Měsíci 57

nad řekou už je patrný Šrámkův odklon od revolučních myšlenek, nastává uklidnění. I místo děje Měsíce nad řekou je spjato se Šrámkovým životem. Pod anonymním městem si představujeme Písek, kde studoval na gymnáziu a prožil svá studentská léta. Postava pana Pečárky, zaujatého rybáře, v Létě odráží i Šrámkovu zálibu a lásku k jižním Čechám. Šrámek bývá velmi často nazýván básníkem mládí a života, chtěl oslavit jeho krásy. Mládí se objevuje ve všech hrách, i když je na ně pohlíženo z různých pohledů. V Červnu jsou to mladí lidé, kteří se jako jediní mohou oddat lásce. V Létu už se autor odklání od mládí, protože život je krásný neustále, a v Měsíci nad řekou jakoby na ideály mládí rezignoval. Už za života Fráni Šrámka si řada kritiků dávala otázku, zda je opravdovým dramatikem. Například Arnošt Procházka v článku Hra o pubertě věnující se hře Léto v časopise Moderní revue poukazuje na Šrámkův „naprostý nedostatek smyslu pro dramatičnost, ba pro pouhou divadelnost.“99 Reakce obecenstva však byla odlišná, hry Léto a Měsíc nad řekou byly velmi kladně přijaty. Diváci vyzdvihovali především Šrámkův smysl pro citlivost a dominantní lyrické prvky. Básník vnesl do českého divadla na počátku 20. století něco nového a neobvyklého. Šrámkova divadelní tvorba zahrnuje jak hry vynikající úrovně, tak i díla nižší kvality. Avšak i dílo, které v autorově době nezískalo takový ohlas jako již zmiňované hry, ale je jim tematicky velmi blízké, se opět objevuje na divadelní scéně. Jedná se o hru Plačící satyr z roku 1923 zinscenovanou Karlem Čapkem. Uběhlo přes devadesát let a režie se ujal Radovan Lipus, jehož Plačící satyr měl premiéru 6. března 2015 v Divadle na Vinohradech. Z toho je patrné, že Šrámkův dramatický odkaz je stále živý. Fráňa Šrámek je nezastupitelnou osobností české literatury počátku 20. století. Svou dramatickou tvorbou obohatil jeviště o senzualitu a smyslovost. Od napsání bouřlivého Června k melancholickému Měsíci nad řekou prošel obrovským vývojem. Pro mě je jeho největším dramatickým impresionistickým projevem právě Měsíc nad řekou.

99

PROCHÁZKA, Arnošt. Hra o pubertě. Moderní revue 29, 1915, s. 139.

58

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Primární literatura ŠRÁMEK, Fráňa. Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959. 411 s. ŠRÁMEK, Fráňa. Když léto přihrává. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. 215 s. ŠRÁMEK, Fráňa. Měsíc nad řekou. 8. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. 177 s.

Sekundární literatura BAŤHA, František. Šrámkovo Léto v zrcadle jeho korespondence. Sborník Národního muzea, 1962, č. 4, s. 193-207. BÍLEK, Karol a kol. Sobotka 1968: vlastivědný sborník. Sobotka: Osvětová beseda, 1968. 141 s. BURIÁNEK, František. Básník, prozaik, dramatik. Tvorba, 1977, č. 1, s. 9. BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981. 345 s. BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981. 292 s. BURIÁNEK, František. Inspirace domova. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988. 123 s. BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 136 s. BURIÁNEK, František. O české literatuře našeho věku. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1972. 207 s. BURIÁNEK, František. Z moderní české literatury: o vybraných dílech z první poloviny 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. 207 s. 59

ČERNÝ, František. Šrámkův jevištní svět. In: Červen a jiná dramata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 381-406. DROZD, David. Kapitoly z teorie dramatu: studijní text pro kombinované studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 75 s. ISBN 978-80-244-3642-5. GÖTZ, František. Dramatické dílo Fráni Šrámka. Divadlo, 1952, roč. 3, č. 6-7, s. 715-725. HEJNOVÁ, Marie. Přicházejí, odcházejí: Šrámek a Sobotka: 1877-1977. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1977. 107 s. HOMOLOVÁ, Květa a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 381 s. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. 1.vyd. Brno: CENTA, 2005. 1116 s. ISBN 80-86785-03-3. Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927. 162 s. KUDĚLKA, Viktor. Boje o české drama v letech 1918-1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 129 s. LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 80-7106-308-8. LICKOVÁ, Kateřina. Impresionismus v próze Fráni Šrámka. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2012. 53 s. Vedoucí práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. MENCLOVÁ, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 743 s. ISBN 80-7277-007-1. MERHAUT, Luboš a kol. Lexikon české literatury 4 S-Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6.

60

POLAN, Bohumil. Fráňa Šrámek - básník mládí a domova. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1947. 54 s. POLAN, Bohumil. Život a slovo: literární studie, medailóny, náčrty, glosy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 270 s. PROCHÁZKA, Arnošt. Hra o pubertě. Moderní revue 29, 1915, s. 139-144. SOUKUP, Lubomír. Fráňa Šrámek a jižní Čechy. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1981. 189 s. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce. 1. vyd. Praha: Brána, 2000. 174 s. ISBN 80-7243-061-0. ŠRÁMEK, Fráňa; HEJN Václav. Listy z léta: výbor z korespondence Miloslavě Hrdličkové-Šrámkové. 1. vyd. Hradec Králové: Východočeské nakladatelství, 1966. 113 s. VELTRUSKÝ, Jiří. Drama jako básnické dílo. 1. vyd. Brno: Host, 1999. 168 s. ISBN 80-86055-60-4. VOLKENŠTEJN, Vladimir Michajlovič. Otázky teorie dramatu. 1. vyd. Praha: SPN, 1963. 148 s. VŠETIČKA, František. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996. 142 s. ISBN 80-7067-625-6. ZÁVODSKÝ, Artur. Drama a jeho výstavba. Brno: Krajské kulturně osvětové středisko, 1971. 111 s. ZICH, Otakar. Estetika dramatického umění. 2. vyd. Praha: Panorama, 1986. 412 s.

61

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Portrét Příloha č. 2: Obálka Cyrila Boudy k dramatu Léto Příloha č. 3: Písek Příloha č. 4: Z inscenace Měsíc nad řekou v divadle S. K. Neumanna

62

PŘÍLOHY

Příloha č. 1: Portrét

Příloha č. 2: Obálka Cyrila Boudy k dramatu Léto 63

Příloha č. 3: Písek

Příloha č. 4: Z inscenace Měsíc nad řekou v divadle S. K. Neumanna

64

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM LICKOVÁ, Kateřina. Dramata Fráni Šrámka Červen, Léto a Měsíc nad řekou. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2015. 65 s. Vedoucí práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

ANOTACE Diplomová práce zpracovává dramatickou tvorbu Fráni Šrámka. Zahrnuje obecnou charakteristiku dramatu a stručný přehled jeho divadelních her. Nejvíce se tato práce věnuje hrám Červen, Léto a Měsíc nad řekou, které podrobuje detailní analýze a závěrečnému srovnání.

ABSTRACT This master thesis is focused on impressionism in dramatic production of Fráňa Šrámek. It presents the general characteristics of drama and a brief overview of his dramas. This thesis is mainly concerned with dramas Červen (The June), Léto (The Summer) and Měsíc nad řekou (The Moon Over the River), which are subjected to a detail analysis and a final comparison.

KLÍČOVÁ SLOVA drama, Fráňa Šrámek, Červen, Léto, Měsíc nad řekou, postava, impresionismus, děj

KEY WORDS drama, Fráňa Šrámak, The June, The Summer, The Moon Over the River, figure, impressionism, storyline

65

MASARYKOVA UNIVERZITA. Dramata Fráni Šrámka Červen, Léto a Měsíc nad řekou

Recommend Documents